Josef L. Kořenský
Květena jarní
Znění tohoto textu vychází z díla Květena jarní tak, jak bylo vydáno J- L- Kořenským v roce 1877 (KOŘENSKÝ, Josef L. Květena jarní. Praha : J. L. Kořenský, 1877. 27 s.). Další elektronické texty naleznete online na www stránkách Městské knihovny v Praze: http://www.e-knihovna.cz. Verze 1.0 z 27. 04. 2010.
2
Vrací se opět Vesna a štědrou rukou rozsévajíc z přehojného klínu svého kvítí barev nejkrasších a vůně líbezné, mluví k nám každou travičkou, každým kvítkem, ano každým lístečkem. Věčně mladistvá příroda mluvila prvotnímu člověku jako dítku na klíně svém, a on jí rozuměl a v stálé památce choval význam té řeči tajemné. My zvrhlé již pokolení po pravém dítku přírody neslyšíme šepotu matky nejprvější, nerozumíme řeči tak významné. Snad jen to srdce dívčí zůstalo ve své neporušenosti jemným a útlocitným k přírodě, zachovávajíc věrně a stále ten drahý odkaz. Však i ten, v kom ještě nevyhasnul všechen půvab pro poesii, krásu a něžnost, ctí a velebí každé kvítko té veliké svaté přírody. Duševně ještě nevyvinutý člověk neznaje přírodních sil, jimž věčná změna v rozvoji ústrojného i neústrojného světa jest podrobena, zkoumaje původ přirozených výjevů takřka puzen byl pro mnohých věcí vznik rozmanitá božství si vymysliti; neb že by jediná bytost vše to spravovala, to rozum našich předků převyšovalo. Tak vysvětliti lze, proč Rhea (dle báje matka olympických bohů) i Cerea (Demeter), co dárkyně a pěstounka obilí, Flora jakožto ochranitelka všeho kvítí již v dobách nejstarších u veliké byly úctě, jakož vysvětliti lze, proč zachovavatelky lesních stromů, Dryady, posvátnými byly bytostmi. A tak veškeré rostlinstvo bylo významu tajuplného i považovalo se za mysl zkaženou škoditi rostlinkám, zvláště stromům. Aby taková posvátná úcta v srdci člověka se upevnila, k tomu působily i různé pověsti o náhlém a krutém potrestání těch, kteří bezcitně s rostlinami zacházeli. Vypravuje se o Erysichthonu, synu Triopovu v Thesalii, že když v posvátném háji Cerery svévolně zasvěcený té bohyni strom sekerou byl poranil a přes všecken nářek a pláč bytující v něm víly i skácel, bohyní neukrotitelným hladem byl potrestán, takže po dlouhém neskonalém trápení hrůznou sešel smrtí. Největší část rostlin, jež šírou zemi od vesny až po jeseň zdobí, zplodila dle pověsti Gaia sama ze sebe; jiné z nich, které sličností, uzdravující neb smrtící silou se vyznačují, zvláštního dle báje jsou původu. Člověku neušlo, že země periodicky zelením a kvítím se krášlí a že za čas pozbývá pestrého koberce svého. O čem následující jest pověst: Když sličná Proserpina, dcera Demetry (matky země), 3
s družkami svými, Vílami, na nivách sicilských si pohrávala, uzřel ji Pluto a neskonalou láskou k ní zahořel. I přemluvil Gaiu, aby Proserpinu od její družek vzdáliti se snažila, aby ji potom do své říše unesl. Svolila Gaea, a množství vonných kvítků, jako růží, šafránu, narcisek, fialek a jiných vyvodivši, kvítímilovnou Prosperinu dál a dále od družek vzdalovala, až se země rozstoupila. Tu Pluto objevil se ve zlatém voze a hustou mlhou miláčka svého obklopiv v podsvětí zavezl. Brzy pohřešila matka Demeter dcery své a dověděvši se, že Gaea při tom nápomocna byla, zlořečila jí. Obecná neúroda přišla a všecek život na zemi sdíleti mel neštěstí s oklamanou matkou. Vida Jupiter spustlou záhy zemi, přimlouval se u bratra svého, Plutona, aby unesenou zase propustil, k čemu on přivolil a Proserpinu na onen svět propustil. I utišila se matka její Demeter, avšak uslyševši od ní, že okusila pokrmu v podsvětí, zvěstovala jí, že nikdy již na hořejším světě stále býti nemůže, a proto aby dvě třetiny roku ve společnosti s olympickými bohy, třetí část v podsvětí s chotěm svým trávila. Pak i kletba se země sňata byla, ale truchliti bylo zemi s matkou, kdy Proserpina v podsvětí prodlívala. Za to z jara, když dcera Demetry na zemi se vrací, všecka příroda sličnými kvítky se odívá, aby s radující se matkou vše se radovalo. Starým národům nebyly mnohé byliny bez půvabu, sličnosti a líbeznosti, ač byly člověku bez prospěchu. Květinami zdobívaly se děvy při různých slavnostech a obyčejích; udatným hrdinům, učeným, proslulým mužům byl věnec z kvítí odměnou největší; kvítím okrašlovány byly obětiště a chrámy bohů a bohyň, květinami věnčena bývala zvířata vykázaná za oběť bohům; helenští plavci při svém návratu lodi zelení a květinami odívali; ano společná přijata víra, že v elysium, v tom báječném sídle blažených, květiny neobyčejné vnady u velikém množství vyrůstaly, tak jakoby lidstvo i v budoucím tušeném světě sdružení s nimi bylo si přálo. Až po dnes jsou s námi ta něžná kvítka přírody v každé době, při každé hodině slavnostní. Ani po smrti neopouštějí člověka na hrobě, poslední svou službu jemu prokazujíce. Také byly rostliny našim předkům plny zosobnělého života: cítily, rozuměly i odpovídaly. Koho žal a strasti svíraly, ten k stromům a lesům se utíkal, jim si stěžoval, s nimi radu bral, tam i 4
útěchy došel pro bol a žal srdce svého. Bohové, duchové, lidé v rostliny se proměňovali, z kalíšků pestrých kvítků dítky vyrůstaly, na rostlinách měly sídlo bytosti posvátné; proto byl les velebným chrámem, v něm vše bylo úctyhodno. U žádného národa není tak rozšířený obyčej květinami a rostlinami vůbec se zdobiti, jako u Slovanů. Hojnost staroslovanských jmen pak vzata jest z říše rostlin: březen, kde bříza listím se odívá, duben, kdy doubce lístky vyrážejí, tráven, kdy zelená se travička, vřesen, kdy vřesu kvítka se červenají, květen, kdy vše vůni dýchajíc kvete, lipiec na lípy květ ukazuje, listopad jménem svým významně počasí označuje. Také oduševňování přírody, uvádění její do poesie jakožto nezbytného a vděčného živlu lyrického stalo se nyní obecným heslem básníků českých. A že i ve školách obecných nabývá učení o přírodě pořád většího území a rozšíření, známostí pak věcí přirozených nejen rozum obohacuje se, než mysl a srdce se ušlechtuje, jest na učiteli, aby naučil mládež poznati přírodu nikoli v slovích, než ve smyslu výroku Komenského: „Nic pouhým toliko kázáním, aneb svědectvím cizím! Učte lidi pokud jen možná ne z kněh, ale z nebe i země, z dubův a z jedlí se domýšleti!“ Aby usnadnilo se poznání obecně rozšířených rostlin, jež mysl dětská pojmouti je s to, přinášeti bude „Beseda učitelská“ prostá vypsání a pokud možno i obrázky těch bylin, jimiž Vesna chronologicky se přiodívá. Nepodáme tu řadu učených pojednání, aniž budou psány pro obratné botaniky – leč přispěti chceme, pokud se podaří, začátečníkům dobré vůle a dobré snahy, jimž málo bylo příležitosti podrobnější znalosti praktické v té příčině se dodělati. – Letošní nepravidelná zima, která teplých dnů neměla nedostatek, byla příčinou, že již záhy v měsíci únoru v stinných, trochu vlhkých lupenatých lesích, zvláště v nížinách polabských doubrav první blízkého jara zvěstovatel se objevil, a to nikoli semeník podkvětý toulec okvětní o samotě, leč u veliké společnosti, často na širokém prostranství bílého hávu zimního prokmitaje. Pro Pražany toť známá jarní ozdoba z rostlin nepěstovaných, kterou květinářský trh Pražský letos tak brzy byl zahájen. Podzemní té rostlinky část, cibulka, není kořen, než podzemní lodyha, mající nejdoleji podcibulí č. podpučí, z něhož četné kořeny, 5
mrcásky, vynikají. Svrchní díl cibulky záleží z hojných, těsně k sobě přiléhajících šupinatých neb slupinatých listů t. suknic, z nichž zevnitřní jsou suchy, vnitřní pak šťavnatý a dužnaty. Mezi šupinami cibulky vznikají cibulkovité pupeny č. pacibulky, kteréž znenáhla vyrůstajíce zůstavují po odumření rostliny staré zárodek pro příští pokolení. Ze středu cibulky vyrůstá přímá bezlistá lodyha čili stvol, jenž jest dutý, slabě rýhovaný, trochu smáčknutý, lysý, zelený a 8-15 cm. vysoký. Listy, počtem 2-3 vyrážející hned nad zemí z cibulky, jsou dlouhé a úzké, jako u trav. Listy takové slují listy čárkovité; nemají na své ploše č. čepeli rozvětvených žilek č. nervů, než žilky ty jsou podél rovnověžné, obloukovité. V dolní části č. zpodině objímají list blanité pochvy. Stvol mívá na konci jen jediný kvítek a to pokud se nerozvil přímý, blanitým lístkem, toulcem, podepřený. Když květ se rozvíjí, rozvírá se i toulec, a květ se k zemi ohýbá, jest převislý. Ve květu jest 6 nesrostlých či prostých lístků barvy bílé, a to ve dvou kruzích, tři vnitř a tři zevnitř. Zevnější lupínky, okvětí, jsou větší než vnější, tvaru eliptického, na zpodu zúžené a lžícovitě prohloubené s podélným rýhováním; vnitřní jsou na konci jako srdce vykrojeny, tedy obsrdčité, a zeleně pruhované. Okvětní lístky srostlé jsou jedním koncem se semeníkem, a protože pod okvětím jest, sluje podkvětý a okvětí svrchní se jmenuje. Vně květu stojí v kruhu 6 tyčinek, z nichž každá skládá se z krátké bílé nitky a prášníku oranžové barvy, jehož pouzdra na konci pukají. Uprostřed tyčinek jest pestík, jehož dílky slují semeník a na něm nitovitá čnělka, jejíž konec blizna se nazývá. Rozříznuvše vodorovně semeník uvidíme dobrým zrakem 3 přihrádky, kteréž vyplněny jsou četnými nevyvinutými seménky a později v kulatou tobolku dozrávají. Zjevného užitku ta rostlinka nepřináší. Jakožto časné kvítí jarní v kytice se váže a vínky ozdobuje. Jmenuje se podsněžník, sněženka vyskočilka neb kozí dříst (Galanthus nivalis Linné). Sesterská bledule, již v okolí Turnova kuřímuří (Leucojum vernum Linné) říkají, v celé své podstatě shoduje se s podsněžníkem, ale veškeré její díly jsou vyšší a mohutnější. Z cibulky vyhání 2-3 smáčknuté stvoly. Vedle konečného bělavého květu zřídka bývá druhý poboční z paždí listenu vyrůstající. Okvětí má 6 stejných lístků v tupý cíp zúžených, podnímž jest žlutozelená skvrna. Čnělka je na konci podoby kopistovité a blizna špičatá. 6
Bledule kvete v místech hornatých, a to později než podsněžník. Pro květinářský trh Pražský jest známou ozdobní květinkou, již květinářky také „josefínkou“ nazývají, protože v čase svátku sv. Josefa hojně do Prahy přinášena bývá. Bledý květ otevírá se jen tenkráte, působí-li naň přímo světlo. Dřívější předchůdce sněženky a bledule jest keř lískový neb líska obecná. Časně v měsíci únoru k životu novému se probouzí, kdy ostatní lesa ozdoby ještě tuhý zimní spánek spí. Nikde ještě lupínku, který by krásnou zelení oku lahodil. Všecko stromoví v lese jako odumřelé. Jen jediný té společnosti člen věští svým rašením blízký příchod jara. Na vysokých, dlouhých, prutovitých větvích, s korou šedou a hladkou visí četné, 5-6 cm. dlouhé, válečkovité „berušky“ po 1-4 z krátkých haluzek loňských letorostů vyrůstajíce. K bližšímu prozkoumaní utrhnem „berušku“. Kolem pokryta jest osa četnými, nepatrnými šupinami, jež přiléhají na sebe, jako tašky na střeše. K jaru samy se rozvírají. Jemným nožíkem odstranivše šupinu pozorujeme ji a ostatní části tam lupou, protože příliš malé jsou. Zevnitřní, tvrdá, žlutohnědá pýřitá šupina kryje dvě jemnější vedle sebe ležící šupinky, kteréž s první na zpodině, samy pak do prostřed srostly jsou. Podél srostením vzniklého švu jest na krátkých stopečkách 8 podlouhlých tělísek a každé z nich činí váček na konci chvostnatý. Každý rostlinný dílek má v botanice své jméno; o tom jedná botanické názvosloví č. terminologie. My vždy příležitostně, čeho třeba, z něho uvedeme. U největšího dílu rostlin, ku př. u růže, jest květ složen z dvojího obalu: z vnitřního pestře barevného a ze zevnějšího obyčejně zeleného. Zevnitřní zelená část sluje kalich, vnitřní, vlastní květ, korunka. Než líska nemá těch dílů, obsahujíc jen ony šupinky. Takové rostliny slují bezkorunné (Apetalae). Těch 8 váčků i s tenkými stopečkami jsou tyčinky, jejichž díly jsou nitky a prašníky. Šupina i tyčinky slují zde mužské, samčí č. prašníkové květy a celé válečkovité tělísko jehnědy neb kočičky. Stromy kvetoucí v jehnědách nazýváme jehnědovitými č. jehnědokvětými (vrba, bříza, habr). Z květu vzniká plod. Vyvinuje se tedy lískový oříšek z těch pozorovaných jehněd neb kočiček? Nikoli, ty po krátkém času 7
opadávají. Líska má ještě jiný, druhý spůsob květu. Mimo jehnědy jsou na větvičkách zavřené pupeny, jež v sobě obsahují pestíkové č. ženské květy. Oba druhy květu jsou sice na téže rostlině, ale každý z nich na jiném místě rostliny vzrůstá. Jeť líska rostlina jednodomá s květy dvojakými. Ni to vité blizny nachové barvy vynikají zřetelně z pupenu lískového. Odřízneme-li šupinu z pupenu, spatříme 4 až 8 nepatrných semeníků a na každém 2 červené blizny. V proříznutém semeníku upevněno jest na pupeční šňůře vajíčko pro příští oříšek, což zpozoruješ jen dobrým zvětšujícím sklem. Prvotně každý semeník opatřen bývá dvěma pouzdry, v nichž vajíčko se nalézá; ale jen jedno vajíčko v semeno dozrává. Vajíčko v semeníku nikdy nevyrostlo by v ořech lískový, kdyby nebylo prášníkovým pylem zúrodněno. Pyl vyvinuje se v jehnědách (kočičkách) v prášníkových váčkách dvojpouzdrých, kteréž uzravše pukají a prášek metají. Ten na květy pestíkové unáší vítr. Zrnka pylová, tvarů a okras rozmanitých, padnuvše na bliznu, zůstávají tu po krátkou dobu, vnikajíce pak dutou čnělkou až do semeníku, kdež vajíčko zúrodňují č. oplozují. Děj ten sluje zúrodňování, oplozování neb oprašování rostlin. Tak dokonaly prášníky a tedy i kočičky č. berušky svůj úkol; i vadnou, schnou a opadávají, vajíčko pak v známý tvrdý plod, ořech se mění. A poněvadž u lísky více semeníků pospolu bývá, proto pohromadě vyrůstá i více oříšků, z nichž každý v zeleném zvonkovitém obalu sedí. Listí lískové raší mnohem později než květy. Poupata listová jsou vejčitá, tupá a bleděhnědá. Listy jsou skoro stopkaté č. řapíkaté okrouhlé, přišpičatěné a na zpodině srdčité vykrojené, dvakrát pilovité. Středem listu jde hlavní žíla č. nerv, od něho střídavé žilky druhotní, jež mnohonásobně se rozvětvujíce žilkatinu (nervaví, nervaturu) činí. Na rubu je lískový list drsně chlupatý. Lískový keř roste v lesích listnatých až do výše 1000 metrů nad hladinou mořskou. Ze známých jeho ořechů tlačí se olej. Dřevo spaluje se na uhlí, z něhož dělá se střelný prach a barvy. U vojště a v školské praxi měla „lískovka“ druhdy veliký význam. Již před Kristem byla líska odznakem kultu pohřebního. Nalezeny byly oříšky a hůlky lískové v hrobích mnohých národů. Ořechy zasvěceny byly Perunovi, který, pokud věřiti můžeme Hanušovi, také Dědem slul, jako u Němců Donar. Češi počínají 8
koledu, ovšem trochu spotvořenou, slovy: koleda, koleda Dědku, dej oříšky k snědku. Lískový proutek byl proutkem čarovným, jehož se potřebovalo u vyhledávaní pramenů, rudných žil, pokladů, zlodějů, vrahů, ztracené cesty a nepřítele. Věštil, kdo ze vzdálených přátel a příbuzných jest nemocen, zdráv, živ či mrtev. V moři ukazoval, kde jest zboží potopené; ale ne v rukou každého. K takovým čarám hodil se nejlépe proutek výhonu jednoletého, protože nezkoušel tolik od povětří a proto citlivější býval. Velikou podobnost s naší českou pověstí o proměnění se otky Přemysla Oráče v keř lískový má i pověst římská: Když jednou Bomulus kopí své na hoře Palatinské do země byl zabodnul, stalo se náhle, že pučeti a se zelenati počalo, a co před chvílí ještě zbraní, to ihned velestinným bylo stromem. Pro mnohé rostliny neužívá se ve všech krajích a zemích stejných jmen. Proto k snazšímu vyrozumění běžná jsou jména latinská. Tvůrce soustavy přírodopisné Karel Linné (nar. 1707 v Roshultu, zem. 1778 v Upsale) zbudoval dvojjmenné názvosloví č. nomenklaturu. U lísky ponechal staré jméno Corylus; ale protože jsou mimo lísku obecnou ještě jiné druhy (ku př. 1. turecká), jest sice první rodové jméno všem společné, leč každá líska zvláštních vlastností má ještě i druhové jméno. Značí tedy Corylus pojem rodu (genus), Avellana pojem druhu (species). Pozdější přírodozpytci měnili podle novějších a přesnějších výzkumů stará linneóvská jména, učinivše často z druhových pojmů pojem rodový, a to nejen novým než rozliční botanikové i rozličným pojmenováním, čímž dostalo se téže rostlině i více souznačných č. synonymálních významů. Proto přidává se i jméno původce č. autora. Latinské jméno Avellana jest vzato z vlašského jména města Avellini, kdež již za Římanů hojně líska byla pěstována. Nezřídka jsou lískové ořechy červivé. Brouček nosatec lískový (Balaninus) snáší vajíčka do semeníku. Jakmile ořech se vyvinuje, vylézá z vajíčka larva zničujíc jádro, po tom prokousavši skořápku, spouští se po pavučině k zemi, kdež se zapupuje. V příštím jaře vylézá z ní šedý brouk. Na listech lískových žije jiný druh červených nosatců, totiž Apoderus Coryli. S bledulí současně, v některých krajích i dříve zdobívá zelený koberec jarní v rovinách, listnatých lesích, na pažitech, lukách a 9
rolích malá květinka, jejíž něžná, žlutá kvítka neujdou zraku našemu. Hluboko pod zemí vězí 3 vejčité, četnými kořennýmí mrcásky opatřené lodyhy, cibulky, z nichž jedna loňská, scvrklá, vyhání dva čárkovité lístky a stvol asi 12 cm. vysoký. Ostatní dvě cibulky jsou hladké, barvy žlutavé. Lysý zelený stvol dělí se v několik stopeček, na nichž jest po jednom květu. Tak vzniká zdánlivý okolík, pod nímž umístěny jsou dva širší listy a úzké listence. Jednotlivá kvítka (okvětí) nejsou k zemi ohnutá, převislá, nýbrž přímá, hvězdoví tě pootevřená, skládajíce se ze šesti žlutých, zevnitř zelených, podlouhlých, tupých lístků. Tyčinek je v okvětí 6, mají nitky a na nich v prodlouženém směru přímé prášníky. U prostřed tyčinek sedí pestík se semeníkem, čnělkou a bliznou. Semeník nalézá se uvnitř okvětí a nikoli pod okvětními lístky, jako upodsněžníku a bledule; je tedy nadkvětý a okvětí zpodní. Ze semeníku vyvíjí se později třípouzdrá tobolka mnohosemenná. Jméno té jarní bylinky jest křivatec luční (Gagea pratensis Schultes), jemuž mnohé ještě se podobají a které Linné Ornithogalum nazval. Jiní rostlinopisci vřadili některé z toho rodu v samostatný rod Gagea, od kterého se rod Ornithogalum č. snědek liší příčně na nitky položenými prášníky a bělavýra okvětím. Křivatců roste v cechách několik druhů, z nichž vzácnější jest křivatec český (Gagea bohemica Schult.) a hojný k. nejmenší (Q. minima Schult., Ornithogalum minimum Linné.) K bílým a žlutým jara věštcům druží se záhy v březnu obecně známý jaterník, podlíska, podliška (Anemone Hepatica Linné), Hepatica triloba Gil.) barvy blankytné. Pod zemí má válcovitou, ležatou lodyhu, oddenek, z něhož vyrůstají hojné kořínky a nad zemí jednoduché, huňaté, asi 8-13 cm. vys. bezlisté stopky s jedním květem. Listy jsou na dlouhých pýřitých stopkách č. řapíkách; protože činí tři laloky, slují trojlaločné; na zpodině (u stopky) jsou srdčitě vykrojené, celokrajné, kožnaté, tmavozelené, na líci lysé a lesklé, na rubu chlupaté a červenavé. Okvětí skládá se ze 6-9 jasně modrých eliptických lístků a z 20 i více tyčinek na dlouhých nitkách s bílými a červeně pruhovanými prášníky. Pestíků je mnoho. Blízko pod samým květem jest obal ze tří vejčitých, zelených listenů. Rostlina byla dříve pod jménem Herba Hepatica nobilis oficinelní 10
(v lékárnách užívaná). Roste velmi zhusta v suchých lupenatých lesích a na lesnatých stráních. Z březnových rostlin četně vyskytují se v houští, plotech, na pokrajích lesů a na pažitech orsej (Ranunculus jicaria L., Ficaria ranunculoides Mönch). Ač jsou kvítka jeho také barvy žluté, přece snadno lze jej rozeznati od křivatce. Kořen jeho obsahuje masité hlízky a obyčejné vláknité kořínky, což obé nehluboko v zemi spočívá, tak že po dešti zhusta hlízky tu a tam roztroušeny se nalézají a u obecného lidu deštěm spadlá mana se jmenují. Lodyha je až 20 cm. vys., šťavnatá, lysá, lesklá, u kořene plaziva pak přímá a rozvětvujíc se, nese obyčejně na každé jednotlivé stopce jeden květ. Listy jsou řapíkaté, okrouhlé, srdčité, po kraji vroubkované a přechovávají mezi lodyhou a řapíkem č. v úžlabí listu kořenné hlízky, z nichž, když byly odpadly, v příštím jaře mladé rostlinky vyrůstají. Květ orseje skládá se z třílupeného kalíšku, který je u mladé bylinky zelený, u starší bělavý. Žlutá korunka mívá 5-13 okvětních lístků č. plátků, jež nejsouce spolu srostly, činí korunku prostoplátečnou, a poněvadž plátky stejné jsou, říkáme, že orsej jest rostlina prostoplátečná s květem pravidelným. A protože květ orseje složen jest z kalichu a korunky, jest květem dokonalým neb dvojobalným. Tyčinek i blizen je mnoho. Ze semeníku vzniklý plod jmenuje se nažka. Mimo vysoký keř lískový a drobná kvítka jarní, jako jsou sněženka, bledule, orsej, křivatec, snědek a jaterník, rozkvétá i nízký, jen 3-13 dm. vys. keříček, lýkovec obecný, vlčí lýko č. vlčí pepř (Daphne Mezereum L.) Z loňských dřevnatých letorostů pučí z tčch míst, kde tehdy listy seděly, okvětí barvy růžové, jež v trubičku se prodlužujíc, má okraj čtyřdílný. V tom jednoobalném vonném okvětí je 8 tyčinek ve dvou řadách, 4 jsou kratší a 4 delší. Semeník s nepatrnou čnělkou a 1 vajíčkem vyvinuje se, když odpadl květ, v červenou bobuli, jako hrách velikou, kteráž teprve v srpnu zraje. Tehdy i lysé, kopinaté, celokrajné listy vyrážejí. Lýkovec rostoucí v lesnatých chlumech jest ve všech dílech jedovatý. Mnoho výparů jeho již škodí. Čerstvá kůra na pokožku přiložena svrašťuje ji. Požité bobule v zažívací rouře pálí, po čem veliké bolesti, dávení i smrt následují. Semena známá byla dříve v lékařství jako Semina Coccognidii; kůry a kořene (Cortex Mezerei) do nedávná se užívalo. 11
Nejvíce trestuhodno je zostřovati špatný ocet semeny lýkovcovými. – Do Prahy v květnu a později na trh přinášen bývá hojně lýkovec vonný (D. cneorum L.) s malými kvítky barvy karmínové. Roste na lesnatých stráních blíže Berounky. Drobná kvítka jarní květeny jsou chudobinka jarní (Erophila vulgaris De Candolle, Draba verna L.), hulevník (Sisymbrium Thálianum Gaudin, Arabis Thaliana L.) a mnohem vyšší než předešlé kokoška, pastuší tobolka č. kapsářka (Capsella bursa pastoris Mönch). Chudobinka roste u velikých společnostech na písečných pláních, pahorcích a rolích. Poznáme ji po nízkém, asi 5-10 cm. vys. stvolu a po lístkách, kteréž rozloženy jsouce při zemi kolem lodyhy činí rosetku, jež i ostatní dva druhy mají. Nejlépe poznati lze ty 3 byliny podle plodu. Z prostoplátečných bílých kvítků, jež na stopečkách čím dále k vrcholku kratších sedíce, květenství hroznovité spůsobují, vyvine se plod dvojpouzdrý neb dvojchlopný. Ten jest u chudobinky podoby eliptické, málo delší než širší a sluje šešulinka, která u kokošky jest opak srdčitá (ne u stopky vykrojená) a trojhranná. Hulevník má tobolku mnohem delší než širší; taková sluje šešulka. Přiložený obrazec vypsané znaky náležitě objasňuje. – Porovnávajíce květy těch tří bylinek, shledáme mnohou u nich shodu a vzájemnost. Každá z nich má 4 prosté lupínky kališní, 4 prosté plátky okvětní a 6 tyčinek, z nichž 4 delší a 2 kratší jsou. Protože plátky květů proti sobě křižmo jsou, slují byliny ty křížokvetné, podle tyčinek pak čtyřmocné. K jasnému přehledu vypsaných tu rostlin přispějí následující společné a rozlišovací znaky: 1. Všecky rostliny, o nichž až posud bylo nám mluviti, jsou jarní. – 2. Rostou v listnatých hájích, chlupních a na pažitech. – 3. Květu bílého je podsněžník a bledule; žlutého křivatec a orsej; modrého jaterník čili podlíska; červeného lýkovec; bez patrného květu líska. – 4. Cibulky mají podsněžník, blehulevníku. důle a křivatec; hlízovitý kořen orsej; plazivý oddenek jaterník; prutovitý kořen líska; plazivý kořen lýkovec. – 5. Bylinný, šťavnatý peň mají všecky mimo lísku a lýkovec, jež obsahují lodyhy dřevnaté. – 6. S úplným květem (s kalichem a korunou) jest orsej a třebas i jaterník; s neúplným podsněžník, bledule, křivatec, lýkovec (jaterník); bez okvětí líska. – 7. Dvojakého květu (tyčinky a pestíky na různých místech) jest líska; obojaký květ (v jednom květu i 12
tyčinky i pestík) mají ostatní. – 8. Se 6 tyčinkami (šestimužstvo L.) jsou podsn., bled, a křiv.; s 8 (osmimužstvo) líska a lýkovec; o více než 20 tyčinkách (mnohomužstvo) jest orsej a jaterník. – 9. Nadkvětý semeník mají mimo sněženku a bleduli všecky ostatní. – 10. Po jednom semeníku mají sněženka, bledule, křivatec, lýkovec a líska; více jich mají orsej a jaterník. – 11. Oříšky má líska; třípouzdré tobolky sněž., bled., křiv.; bobule lýkovec; jednosemenné nažky orsej a jaterník. – 12. Jedlé plody má líska, jedovaté bobule lýkovec. – 13. S podélnými žilkami čárkovité listy mají podsn., bled, a křivatec, kopinaté s rozvětvenou žilkatinou lýkovec, okrouhlé, na zpodině srdčitě vykrojené líska, vroubkované orsej, třílaločné jaterník. Pozorujíce listy těch rostlin shledáváme u některých žilky č. nervy listu podélné, u jiných mnohonásobně rozvětvené, aniž kdy lodyhu jako pochva objímají, čím se první vyznačují (podsněžník, bledule, křivatec, snědek). Příčinu hledati jest již v zárodku rostlinném. Namočený fasol v krátké době klíčí, pak později dělí se ve 2 klíční lístky neb dělohy (kotyledony), mezi nimiž leží nad zemí pníček a v zemi kořínek. Dělohy zůstávají bud v zemi (u hrachu) neb z ní vyrůstají (u fasole). Vzrůstem dělohy mladé rostlinky zanikají, až zmizí. Rostliny s dvěma dělohami jsou dvojděložné (Dykotyledony). Podsněžník, bledule, křivatec, trávy a j. vyhánějí jen 1 dělohu, která pochvovitě pníček objímá. Takové slují jednoděložné (monokotyledony) a nejsou ‚nikdy nervatury rozvětvené, jakou mají dykotyledony. Tak na první pohled snadno zjistiti lze, je-li rostlina dvoj– neb jednoděložná. Květná neděle přilákala do Prahy zároveň s „kočičkami“ i jiné květiny jarní, barvy červené, jež ti, kdož jen podle barvy byliny pozorují, za známý cizopasný podbílek měli. Do Prahy přinášejí prodavačky pouze vrcholky té rostlinky, tehdy ještě nerozkvetlé, jež sluje devěsil, devětsil (Petasites officinalis Monch.) Celá rostlina má červenavými šupinami porostlý, šťavnatý, dutý stvol, přes 2 dm. vysoký. Na krátkých květních stopečkách jsou obojaké květy v hroznech. Každý kvítek obsahuje v společném hnědočerveném kalichovitém zákrovu více pěticípatých kvítků, jež mají po pěti červených, s prášníky srostlých tyčinkách. U prostřed tyčinek sedí bílá blizna. Listy až 3 dm. v průměru mající jsou dlouze řapíkaté, srdčité, okrouhlé, chobotnatě zubaté a na rubu plstnaté. V pozdních 13
měsících pokrývá rostlina ta rozsáhlá místa bažinatých luk, zvláště nižin horských, kde i devěsil bílý neb podbělice (Petasites albus Gartner) s bílými květy roste. Lid nazývá je zpotvořeně „brantováné koření“ (z německého Brandlattich). Současně, ba i dříve žloutne se na vlhkých místech zvláště v hlinité půdě podběl, majík, babuša (Tussilago Farfara L.10) Oddenek a kořeny jeho hluboko jsou v zemi. 2 jara vyrůstá přímý, šupinatý, bělovlnatý stvol, 8-20 cm. vys., bezlistý se zdánlivým květem na konci, který skládá se vlastně z mnoha kvítků obalených jednoduchým zelenavým zákrovem. Množství žlutých, úzkých plátků krajních, jež ve více kruzích jsou spořádány, vyčnívá přes zákrov činíc paprslek tak zvaný. U prostřed paprskovitých plátků jsou malinká trubkovitá kvítka, která činí terč. Vytrhnuvše lístek paprsku spozorujeme, že jest úzký, jazykovitý, dole trubičkovitý, maje zde rozpoltěnou čnělku s 2 bliznama. Není to tedy okvětní lístek, než kvítko s pestíkovým květem. Celý paprsek z takových květů záleží. Zcela jinaké jsou květy terčovité. Každý podobá se nálevce s okrajem pěticípatým. Lupou neb dobrým zrakem poznati lze, že v tom nálevkovitém‘ kvítku jest na volných nitkách pět prášníků v trubku srostlých představujících nám květy prášníkové. Paprskovité i terčovité květy spůsobují dohromady úbor. Jest tedy podběl bylina jednodomá s květem dvojakým (jako líska), náležející do skupiny rostlin složenokvětných (Compositaé), jakými jsou i sedmikrása, pampeliška, heřmánek, chrpa a m. j. V kolmém průřezu objeví se nám četná seménka, jež na společném holém lůžku spočívají. Plody jsou nažky s chlupovitým chmýřím, jež považovati lze za okraj kalichu, který se semenem úplně srůstá. Z toho jde, že každý jednotlivý kvítek má svůj kalich a že zelenými lístky objatý úbor není kalich než zákrov. Když podběl odkvetl, vyrážejí dlouhořapíkaté listy přízemní, kteréž jsou okrouhle srdčité, nestejně zubaté, na líci lysé, na rubu šedoplstnaté. Podběl i devěsil jsou květiny, ve kterých včely nejprve z jara potravy nalézají. Květ i list v dřívějších dobách byly lékařské prostředky proti souchotinám, skroflím a kašli. Ještě před krátkou dobou byl podběl officinelní. (Folia et jlores Farfarae). Rozeznati devěsilu od podbílku, který i smetaník, babí zub, neboj se (Lathraea squamaria L.) sluje, není mnoho ostrovtipu třeba, byť i 14
v rovném čase oba kvetly. Podzemní lodyha podbílku jest větevnatý, dužnatými, bílými šupinami posázený oddenek. Vyrůstá na kořenech lupenatých stromů (buků, olší, topolů) hluboce v zemi na ně přisedaje. Nadzemní lodyha jest přímá, asi 15 cm. dl., červenavými šupinami porostlá nesouc na konci po jedné straně červenavé květy (jednostranný hrozen) a v nich dvě kratší a dvě delší tyčinky, jakož i semeník. Kalich jest čtyřklaný a korunka má podobu tlamy, jest tlamatá. Příživná, cizopasná, neb parasitní ta bylina sušením dokonale zčerná. Příbuzné cizopasné rostliny jsou zárazy, kvetoucí až v červnu neb červenci. K březnovým kvítkům patří rozrazil (Veronica), který něžným drobounkým, modrým kvítkem obecně jest znám. Lze ho poznati podle srostolupeného, cípatého kalíšku a po blankytné srostloplátečné korunce, kteráž srostlá jsouc ze 3 stejných a 1 menšího cípu jest korunkou nepravidelnou. Rozrazilů je několik druhů, ale všecky mají po 2 tyčinkách a 1 pestíku. Z květu zniká tobolka. Pro tříslovitý obsah listů byla ve pharmokopoeích r. 1855 ještě officinelní, a to Folia Veronicae. Ze zahradních neb pěstovaných květin, které již v březnu kvetou, jmenuji žlutě, modře a rozličně barevný šafrán jarní (Crocus vernus), jehož okvětí srůstá v dlouhou trubičku, v níž jest čnělka nahoře ve tři blizny rozšířená. Tři tyčinky jsou nitkami na trubkovité ústí přirostly. Šafrán setebný pěstuje se k vůli bliznám (jakožto koření a barvivo). Na libru šafránu třeba 20.000 květů. Ve velkých dávkách požitý spůsobuje bolestný nával krve do hlavy, horko, krvotok, strach, omámení, potácení, ospalost i delirium. V lékařství dosud je: Tinctura croci, Emplastrum oxycroceum a syrupus croci. (Druhdy jej i v Čechách pěstovali.) Za okny brzy z jara objevují se narcísky, hyacinty a v zahradách scilla neb lodoňka (Scilla bifolia et sibirica). A jako Slovanu vyrůstá na rove červená růže, panně bílá lilie a nešťastným milencům zádumčivé sosny, tak dává v řecké báji bůh vyrůsti hyacintu na hrobě Zefírem zavražděného syna spartánského krále. Apollo marně užíval všech svých léků, a aby alespoň památku miláčka svého, Hyacinta, zachovaly dal vyrůsti z vyteklé jeho krve libovonnému kvítku – hyacintu. Pějeť Ovid ve svých Metamorfosách: 15
„Hle! prolita jinocha krev, jež k zemi padlá na trávu přestává býti krví, v krasší nade purpur již se kvítko mění, jež lilie formu přibírá, lilie, jen že není bělavé, ale purpurové spíš. Ne dost foebu na tom – nebo on byl, jenž tuto čest vzdal – sám bůh svůj nářek vpisuje slovy: Ai, Ai.“ (Metám. X.) Jinde vypravuje se: Aias, slovutný hrdina, obávaje se, aby Ulysem v boji přemožen nebyl, sám života se zbavil, mečem svým průchod krvi učiniv: „… a krví tou zbarvená země purpurové kvítí zplodila v zeleném trávníku tak, jak prv vzešlo krvavé Hyacinta ze rány. Písmeno zřít v prostřed lístku, s jinochem spolu mužezde název hrdiny, tam trud boha naznačující. (Ovid. Metám. XIII.) Hyacint považován byl v Řecku, zvláště ve Spartě, za symbol kvetoucí přírody, jakož i jejího vadnutí. Jinde opět byl obrazem trampot, s nimiž člověk se rodí. A tak jako rostlina ta při svém vzrůstu slovo nářku: „Ai“ s sebou na svět přináší, rovněž i člověk, sotva že spatří svět, již pláčem světlo boží vítá, tak že, jak dále čteme, „infanta non a risu sed a fletu orditur hanc lucem, quod quid malorum ingressa sit nesciens, propheat quodam moto“. Nemýlíme se, řekneme-li uzřevše v měsíci březnu neb v dubnu na pokraji lesů a v světlých houštinách bezlistý keř se žlutými kvítky, že to jest dřín (Comus mas L.). Drobná kvítka objevují dříve než listí, sedíce po jednom na dlouhých stopečkách, jež z jednoho místa vyrůstajíce okolíček činí. Pod okolíčkem je společný čtyřlistý šupinovitý obal. Okvětí má čtyři žlutavé lístky, v nich 4 prosté tyčinky a 1 pestík s podkvětným semeníkem. Plod jsou vejčité peckovice barvy červené, zasládlé a jedlé. Slují dřínky. List jest tvaru vejčitého, zašpičatěný a celokrajný. Větévky jsou vždy proti sobě č. vstřícné. Tvrdého dříví jeho potřebuje se soustružnictví. 16
Fialka č. violka vonná (Viola odorata L.). Spanilé, skromné to dítko jara ukrývavši se prvé v neladném houští, nejkrasší je ozdobou chudobné chýšky i nádherných komnat paláců, plných přepychu. Fialky kvetou! Jest opět jaro. Vlažný větřík duje, na lukách svěží kolébá se tráva; slavík své pověsti opět vypravuje, a fialka novou zas vůni vydává. (Erben: Zahořovo lože.) Fialku plnou něžnosti a poesie opěvuje již neznámé vřelé srdce české v cituplné „Kytici z viol a růží“, jejíž prostičký obsah v ideálním životě Slovanstva většího jest významu, než drahocenné památky ostatní; ukazujeť nám nájemný poměr, v jakém žili předkové naši s přírodou. Až dosud v neděli družebnou, kdy slaven bývá příchod Prije či Vesny, přistroj ují děvčata kvítím korunovanou družku, která sama jsouc ozdobena časnými kvítky jara, fialkou a sedmikrásou, voděna bývá jakožto královna po dědinách. I přináší zvěst hospodářům, že jaro přišlo, a přeje jim blaho, začež obdařena byvši, do jiných domů se ubírá. Při průvodu nemá žádná dívka tiše postáti; a tak ustavičně hopkujíce, zpívají děvčata písně, čilý ruch jarní nápodobujíce. Dle lužické pověsti jest violka proměněná dcera černoboha Lužičanů, kterýž, když šířilo se náboženství křesťanské, sebe skalou a sličnou dceru svoji fialkou učinil a nařídil, aby jednou za sto roků kvetla. Když pak fialky trháme, vysvobozujeme ubohou zakletou; tu i poklady její se objeví. Jeť fialka každému pokladem, kdo ji v stinném pažitu a v houštinách vyhledává, aby jí se zdobil. Vonným dechem vanoucí květy její vyrůstají z šikmého, uzlovitého oddenku jednotlivě na přímých, dlouhých stopečkách, opatřených asi v polovici dvěma kopinatými listénky, a skládají se z pětilupeného kalichu a nepravidelné pětiplátečné korunky barvy tmavofialové, pořídku i bílé. Jeden lichý plátek proměněn jest dole v dutou ostruhu. Pět dole skoro přirostlých prášníků stojí těsně kolem pestíku a jsou nahoře žluté, dole bílé barvy. 17
Dva prášníky, jež sedí proti ostruhovitému plátku, mají po žlaznatém, zeleném výběžku, v nichž vzniká med. Zvláštního povšimnutí zasluhuje plod, tobolka, která nevyvinuje se z rozkvetlých kvítků, než z pozdějších poupat se zakrnělými plátky neb bez nich. Přízemní, řapíkaté listy jsou srdčité, ranější ledvinité, pozdější okrouhlé neb vejčitě okrouhlé a vroubkované. Dříve připravovali z květu fialkový syrup (do cukru zavařený odvar z fialek) officinelně známý „Syrupus Violarum“, v dětských nemocech užívaný. Oddenek fialčin spůsobuje dávení. Co v lékárnách kořenem fialkovým se nazývá, není oddenek violky, než kořen kosatce: Iris fiorentina. Roste divoký v jižnějších zemích, zvláště v Itálii, neb se i pěstuje. Jiné podobné druhy violek jsou nevonné a kvetou namnoze později, jako violka psí (Viola canina L.). Maceška (Viola tricolor L.) náleží k mnohotvárnému rodu violek a vyznačuje se jako její příbuzné družky převislými květy úžlabními s kvítkem bledožlutým neb trojbarevným. Planě roste na polích. Kořen, požit byv, spůsobuje dávení a bolesti v životu. Rozličné druhy violek měly i rozličný význam báječný. Bledé byly moci léčivé; žluté závisť a žárlivost znamenaly, pročež žlutá violka maceškou byla nazvána. S tím souvisí i národní podání o trojbarevné „sirotce“ neb macešce, která představuje blížňátka, přísnou matkou a jejími nezbednými dětmi utýraná. Rusové jmenují macešku „Ivan a Marie“ aneb „bratr a sestra“, o čem následující je pověst: Byl jeden jinoch a ten dlouho chodil v cizině. I pojal hezké děvče za choť. A když dověděl se, že to sestra jeho, přece nemohl se s ní rozloučiti. Proměnili se tedy v kvítko, jemuž my maceška říkáme: bratr kvete temnomodře, sestřička žlutě. Všecky rostliny, jichž vypsání jsme posud podali, na zemi rostly; než některé vysoko nad zemí své sídlo mají, potravu svou z jiných rostlin berouce. Mezi větvovím borovic, topolů, lip, dubů, řidčeji na stromích ovocných zhusta objevuje se vždy zelený, chumáčovitý keřík. Kořen jeho vyniká ze stromu a často do jeho dřeva tak zasahuje, že nelze ani počátku kořene se dopíditi. Po vyklíčení mladé rostlinky vniká její kořínek do kůry letorostu, na němž rostlinka vyklíčila, probíhá několika větvemi pod jeho korou a vysýlá poboční kořeny do dřeva. Pak ssaje potravu ze stromu samého. Tato hojně rozšířená cizopasná neb příživná rostlina 18
(parasita, jako podbílek) jmenuje se jmelí č. mejlí (Viscum album L.). Kmen je vidličnatě rozvětvený, listy jsou kožovité, podlouhlé, kopinaté a protože proti sobě stojí, vstřícné slují. Některý keříček má jen prášníkové květy, jiný pouze pestíkové. Takové rostliny dvojdomé se jmenují. Květy vyrůstají po 3-5 v klubíčkách mezi větvičkami a na jich konci. Prášníkové (samčí, mužské) květy mají čtyřdílné okvětí se 4 na okvětí přirostlými prášníky. Pestíkové květy mají malou čtyřlistečnou korunku a podkvětný semenník, z něhož vyvine se bílá, kulovatá, jednosemenná bobule, plná lepkavé šťávy. Zraje až v listopadu. Ptáci, zvláště drozdovití, požírají bobule a omrvená semena bez porušení ze sebe vypouštějíce, přispívají k rozšiřování se jmelí. Z bobulí vyrábíme lep na ptáky, vaříce a rozmačkávajíce je. I z větviček se připravuje lep. – Pohanům, zvláště Keltům, bylo jmelí posvátnou rostlinou. Byloť bytostí nenáležící ani nebi ani zemi. Semeno její s nebe padalo. Pohanští kněží trhali jmelí šestého dne po úplňku, při slavnosti té oběti obětujíce. Ze jmelí, rostoucího zvláště na dubích, připravovali nápoj, který veškeré stvoření plodným činil a před otrávením chránil. Až po dnes někteří pověrčiví lidé zázračnou moc jemu připisují, nosíce na krku dřívka jeho křížem položená co bezpečný amulet. (O tom, jak děje se zúrodnování jmelí, promluveno bude příležitostně na základě studií Lubockových.) Jmelí bílému podobá se jmelí žluté č. ochmet (Loranthus europaeus Jacq.), jehož listy opadávají. Květy jsou na konci v hroznech sestaveny a bobule žluté. Roste toliko na dubích. V prvních měsících jarních rozkvétají i některé stromy a z nich obyčejně nejprve topol bílý č. linda (Populus alba L.). Poznati jej lze podle hladké bělavé kůry. Květy visí v chlupatých jehnědách, pestíkové na jedné a práširikové na druhé rostlině. Topol jest tedy rostlina dvojdomá, jako jmelí. V jehnědách prášníkových jsou kalíšky s červenavými prášníky; v pestíkových kryje šupina kalíšek, ve kterém jest volný, jednopouzdrý semeník s 2 bliznami. Plod jest tobolka obalená na dolejším konci jemnou bavlnitou hmotou, t. z. čupřinou, kterou lze i polštáře vyplňovati. Listy vyrážejí u všech druhů topolů teprve po květu, jsou vejčité, zubaté, na líci lysé, tmavozelené, dole běloplsťnaté. Pupeny jsou plsťnaté a nelepké. Všecky druhy topolů, jako topol vlašský, černý a osyka mají dřevo 19
měkké, k stavbám se nehodící. Za to se vypaluje hojně na uhlí, jež na dělání prachu se potřebuje. Poupata, zvláště topolu černého a vlašského, obsahují těkavý neb etherický olejíček, který jakožto Gemmae Populi v lékárnách k dělání masti slouží. Pěstování topolů děje se říženci. Topolům příbuzná jest bříza bílá, (Betula alba L.) obecně známý strom. Jednodomé, dvojaké květy vyvinují se s listím současně. Jehnědy prášníkové jsou delší a visuté, nejvíce po dvou na vrcholcích výrostů, jehnědy pestíkové kratší a jednotlivé. Pod listenem sedí 6 tyčinek a u pestíkových květů pod trojlaločným listenem 3 semeníky. Plod jest nažka, po obou stranách blankou opatřená (nažka křidlatá). Listy jsou řapíkaté, skoro trojhranné, zašpičatělé, lysé a dvakrát pilovité. Bříza dává užitek nemalý: dříví k pracem kolářským a k palivu, kůru k vyrábění březového dehtu (na juchtu), uhlí na dělání střelného prachu, březový mour k malířským barvám a na tiskařskou čerň, kořeny na dýmky, proutí a mlází na košťata, metly a obruče. Pryskyřičnatá kůra, nepropouštějící vlhkost, slouží seveřanům k pokrývaní střech; také z ní dělají nádobí, obuv i oděv a z mladé i potravu připravují. Z jarní mízy březové připravuje se nápoj lihový a listí bere se k barvení na žluto. Odrůda bílé břízy sluje bříza smutková. Také olše má jednodomé dvojaké květy, které dříve se rozvíjejí než listy. Jehnědy prášníkové, barvy žlutavočervené, stojí na konci výrostů a hroznovitě se rozvětvují. Pestíkové květy jsou kulovité, přímé, barvy nachové, dospívajíce v kulatou šištičku, která za dřevnatými, vytrvalými šupinami jednosemenou nažku přechovává. Olše milujíc vlhkou půdu, roste vždy u vody. Dříví její k stavbám dobře se hodí. Topol vlašský (Populus pyramidalis) zajisté dostal se k nám teprve začátkem 18. stol. Do Ruska, Ukrajiny a Polska přišel nejspíše později než do Čech; však lindě ode dávna v té zemi se dařilo. Proto, kde v národních písních ruských děje se zmínka o topolu, myšlen tím topol linda. U Malorusů je topol symbolem mladé dívky, kteráž jest „jak topolja, taká hoža“ (hezká). V lásce nešťastné dívce nad rovem topol vyrůstá: De (kde) Nastina holovačka, 20
tam vyrostla topoločka. V pověstech maloruských dívka v topol se proměňuje a na topolu sokol sedě smutnou pěje písničku: Sidiť sokil na topolě, spěva pesnju ob zlij době. U Heraclita čteme, že když sestry Faetonovy hořem nad smrtí svého bratra do řeky Pádu se uvrhjy, a hledány byvše, nikterak nalezeny býti nemohly, v těch místech tři topoly se objevily, ve které sestry Heliady se proměnily, a slzy jejich jantarem se staly. Svátek rusadelný (28. května) světívají Rusové velmi slavně. Na Bělorusi vycházejí do hájů, kdež děvčata i ženy svíjejí větvičky březové ve vínky, prozpěvujíce při tom: „Rusalečky, zemljanačky!“ Věnce ukládají na zemi, poskakujíce potom okolo stromů a zpívajíce rukama tleskají. U nás v Čechách chodí děvčata v březnu (23.) do březových hájků. Zde břízy navrtávají a hrnečky pod ně staví. Vyteklou šťávu třetího dne odnášejí a nikomu ničím se nezmiňujíce, natírají si obličej za východu slunce, aby pihy ztrácely. Osyka jest strom proklatý a v kletbě té do skonání světa potrvá. Proklelat ji Panna Maria, jak srbská legenda svědčí. Když svatý Mikuláš a Petr nábožné písně v kostelíčku zpívali, přišla i Rodička Boží, aby velebnému zpěvu naslouchala. Kolkolem vše umlklo. Jen osyka štěbetavá neumlkla. A tu Světice Boží s nevolí jí klnula: Každý strom plod plody svoje, jenom ty bud neúrodná, chvějící se v zimě v létě, šeptajíc i v parném tichu, když se nehne ani vánek, Jinou, ale podobnou příčinu toho trestu a kletby označuje haličská „koljadka“, vypravující, že ubírala se Bohorodička s božským pacholátkem přes horu a chtěla si chvilku spočinouti, syna povinouti. Poklonilo se jí všeliké větvoví, 21
kmeni i koření, i všecko stvoření. Jen se neklaněla proklatá osyka, proklatá osyka i proklaté trní. „Prokletá osyko! bohdejž si se třásla do soudu soudného, do věku věčného!“ Dle ruského podání národního je osyka až posud strom nešťastný, neb pod tou bílou břízou všecky květy kvetou, pod trpkou osykou všecka tráva vadne. Málo který rostlinný rod působí botanikovi tolik obtíží při správném stanovení druhů, jako vrby, jichž druhů roste v Čechách asi patnáct. Rozeznávání znesnadňuje se pak valně ještě tím, že pyl jednoho druhu vrb padaje na pestíkové květy jiného druhu, příčinou jest, že vznikají četní míšenci, bastardy č. zvrhlé tvary, takže rozlišovacích znaků jistě najíti nelze. Chceme-li určiti míšence, jest nezbytno, abychom dopátrali se i blízkých rodičů jejich, s nimiž pak porovnáváme zvrhlou vrbu, kteráž pak má některé znaky vrby pestíkové a některé vlastnosti jednotníka mužského. Jsouť vrby rostliny dvoj dome, jako topol, majíce pestíkové i prášníkové květy v jehnědách se šupinami nerozdělenými. Topoly mají jehnědy řezané, zubaté neb dřípaté s květem pohárkovitě objatým. Takového obalu u vrb není, za to jest pod šupinou po jedné neb dvou žlázách. Prášníkové květy skládají se ze 2 neb 3 (i více) tyčinek se žlutými prášníky. Pestíkové květy, které na jiné vrbě hledati jest, mají pod každou šupinou jednopouzdrý semeník s dvěma, často rozeklanýma bliznama a četnými seménky, jež jako u topolů v bavlnaté chmýří jsou zaobalena. Plod jest malá zelená tobolka, která, když se rozpukne, daleko větrem unášena bývá. K tomu napomáhá i čupřina. Známé „kočičky“ vrb přikrývá v zimě čepičkovitá šupina, pod níž objevuje se stříbrovlnatý kožíšek. Vrby rostou nejvíce na místech vlhkých a slouží k upevňování břehův a hrází. Obecně rozšířený lesní strom jest vrba jíva (Salix caprea L.) s listy vejčitými, vroubkovanými, na líci tmavozelenými a lysými, na rubu běloplstnatými. Tlusté jehnědy rozvíjí se než lupení raší a slouží spolu s jinými, časně kvetoucími druhy vrb církevní slavnosti o květné neděli. Vrba smutková neb babylonská, (Salix babylonica L) pocházející z Malé Asie, zdobí dlouhými, svislými větvemi svými rovy klidných obyvatelů hřbitova. Veškeré naše smutkové vrby 22
pocházejí prý od zeleného prutu, jejž anglický básník Pope do země vsadil, naleznuv jej na koši, naplněném fíky, ze Smyrny přivezenými. Vrba bílá č. bělice (Salix alba L) jest vysoký strom, listy má podlouhlé, kopinaté, drobně pilovité, jemně plsťnaté. Z její klestí dělají otýpky a z tenkých ohebných prutů koše a košatiny. Kůra vrb, obsahujíc tříslovinu, hodí se k vydělávaní kozí. Kromě toho poskytuje salicinu.) Dokud neznali kůry chininové a i v čase, kdy nebylo lze ji koupiti, užívalo se v lékařství kúry vrbové, a to s prospěchem, ješto požitý salicin nepůsobí na některé ústrojí tak mocně, jako větší dávky alkaloidů chininových. Dělati píšťalky z vrbového proutí nyní ovšem jen věku mladistvému přísluší, než nebývalo tomu tak za starodávna. Tenkráte připisovali píšťalkám vrbovým nadpřirozenou moc a Poláci podnes bájí, že čarodějnou fujaru shotoviti lze jen z vrby, „co by nigdy nieslyšala šumá vody ni piana koguta“, již tedy daleko od obydlí lidských vyhledati jest. Jako „zlatý kolovrátek“ vyzrazuje spáchanou vraždu vrčením, tak v jiné, Čechům, Polákům i Malorusům obecné pověsti činí to píšťalka z vrby. Také jediná toho druhu pověst koluje, že člověk dělí se o život s vrbou, tak že jeden bez druhého živ býti nemůže, jak pěkně v Erbenově „Kytici“ básněno jest. Vrbu nadal prý zlý duch tajemnou a přitažlivou mocí, která vábí nešťastného, aby se na ni oběsil. Nejhojněji, prý, oběšenci na vrbách byli nalezeni. Také vodník sedává na vrbě, ždímaje tam mokré svoje šaty. V německém bájesloví jest vrba strom nešťastný. Germánský bůh smrti, Vidharr, sídlil v podzemí v křoví vrbovém; proto je vrba symbolem smrti a říše mrtvých. V křesťanské době světí se na květnou neděli „kočičky“ na památku slavného vjezdu Kristova do Jerusalema. Doma polyká každý nábožný 3 kočičky, aniž je rozkousává. Tak ochráněn jest, prý, proti zimnici. Hospodář zastrkuje svěcené ty jarní ratolesti pod střechu, aby do domu neudeřilo; též i do polí je zanáší, aby kroupy úrodu polní nepotloukly. Stromy, jež na jaře dříve kvetou než lupení vyráží, jsou také jilm polní (Vlmus campestris L.) a jasan (Fraxinus excelsior L.) Jilm polní má po stranách větví malé květy v svazečkách. Každý svazeček záleží z několika kvítků barvy načervenalé. Okvětí jest obyčejně pětiklané, má tolik tyčinek, kolik cípů, tedy 5. Uprostřed tyčinek 23
sedí pestík s 2 bliznama. Ze semeníku vzniká plod kolkolem blanitým lysým křídlem obrostlý, nažka t. z., která brzy opadává. Listy jsou ve dvou řadách, mají krátké řapíky (stopky), jsou podlouhle vejčité, zašpičatělé, dvakrát pilovité. Peň má jemně rozsedlou červenavou kůru a vrcholek rozkladitý. Dříví výborně se hodí k vodním stavbám. Často nacházíme na jilmových listech veliké naduřeniny a puchýře. Těch příčinou bývá mšice (Aphis Ulmi L.), která do mladých listí vajíčka snáší. Jilmu polnímu podobá se vaz (Ulmus effusa Willdenow) a rozeznává se od něho dlouhými okvětními stopkami svými a 6-8 tyčinkami. Plod jest špičatý a na okraji křidel krátkými chloupky porostlý. Jasan (Fraxinus excelsior L.) dosahuje značné výšky. V mládí má kůru hladkou, později roztrhanou. Malinké kvítky, jimž kalich i korunka scházejí, jsou na nestejně dlouhých stopečkách, z nichž dolejší vždy delší jsou, všecky pak z hlavní stopky vyrůstajíce činí květenství latovité č. latu. Obojaký květ skládá se ze 2 tyčinek a dvouvaječného semeníka. U jasanu vyskytují se mimo květy obojaké (prášníky i pestíky v jednom kvítku) také často pestíky neb prášníky zakrnělé, jež docela i scházejí, tak že vedle obojakých najíti lze na jasanu též květy jednopohlavé, a to na jednom stromě obojaké květy a pestíky, na druhém obojaké květy a prášníky. Takové rostliny nazval Linné mnohomanzelné (Polygamia). Plody jasanu jsou 2-4 cm. dlouhé, jednosemenné, nepukavé a končí křídlem. Utrhnuvše list jasanový, pozorujeme na dlouhém, společném řapíku více menších lístků. Takový list sluje list.složený a dle postavení malých lístků zpeřený se nazývá. Složené listy jasanové stojí vždy naproti sobě, jsou vstřícné, a končíce jedním listem, jsou lichozpeřené. Postranní lístky na složeném listu jasanovém jsou nestejně pilovité a také vstřícné. Párek těch lístků nazývá se jařmo. Rozeznáváme tedy listy dvojjařmé, trojjařmé atd. Dřevo jasanu je výborné a hojně se ho upotřebuje. Prošli jsme polem, pažitem a zelenými luhy podél říček a potůčků hrčivých. Obraťme nyní zraky své v listnatý háj a šumné houští – tam uvítají nás pestrými kvítky oděné něžné bylinky v celých trsích, v celých kopečkách Některá ta drobná kvítka jarní ještě se nerozvila a nachylují se k zemi, jiná květní poupátka, teplým vánkem se rozvíjející, zpříma k obloze se nesou, vábí k sobě člověka 24
a tulí se k němu, hlásajíce, že i ony jsou členy té velké rodiny, jíž příroda věčně mladistvá matkou jest. Maně shýbáme se, trhajíce sasanku bílou (Anemone nemorosa L.) neb sasanku žlutou (Anemone mnunculoides L.). Pohlížíme na ni se srdcem zarmouceným. Jest sasanka č. anemonka obrazem rychle mizícího mládí, prchající krásy, jest symbolem krátkého života lidského a nestálosti radostí světských: Aj! něžnou mě a outlostí přesnadno mizící větřík ten pohromí, jenž ve vání všecko pomíjí. (Přel. Saska v Poutníku od Otavy 1859). Aby čest vzdali památce v sasanku proměněnému Adonidovi, odbývali Řekové slavnosti, jež po 8 dní trvaly: v ten čas mělo celé město smutek, všudy bylo slyšeti pláč a nářek, a prostovlasé ženy po ulicích běhajíce, v prsa se bily. V Athénách vystavovali, obrazy, na nichž zobrazen byl jinoch umírající v květu mládí. Potom pochovávali obrazy ty, v smuteční roucho zahalené, pohřební písně při tom zpívajíce. Sasanku bílou poznati není nesnadné. Podzemní díl její jest žlutý, oblý, vodorovný, má četné kořínky a odumíraje, prodlužuje se rok co rok mladým výrostem, ze kterého nad zemí nová kvítí vyrůstají. Taková podzemní čásť rostlinná jmenuje se oddenek. Oddenek sasanky vyhání jediný trojčetný list přízemní na dlouhém řapíku a přímou lodyhu s jedním květem na konci. Doleji něco pod květem jsou ještě tři krátkořapíkaté, dělené listy. Okvětních lístků je obyčejně 6; jsou barvy bílé, trochu narůžovělé. Tyčinky i semeníky jsou hojné jako u podlésky, u které však jest pod odkvětím ještě zelený obal, jejž sasanky nemají. Se sasankou bílou společně objevuje se sasanka žlutá, kteráž má skoro tytéž znaky, jako sas. bílá. Pod okvětím jsou obalné listy kratší než stopky. Okvětních lístků bývá 5, řidčeji 6, jsou menší, okrouhlejší a žluté. Sasanky nevoní a za čerstva působí ostře na kůži. Sasance bílé podobna jest zapalice (Isopyrum thalictroides Jacq), která současně neb později s ní se objevuje. Má kořen plazivý ve vláskovitých chomáčkách, v odstávkách vyrostlých. Lodyha má několik dělených, na konci okrouhých listů a 3-6 stopek květních. 25
Vnitř vedle pěti bílých lístků okvětních jest ještě 5 malých bílých plátků, jež lze považovati za korunku. Mnohými ještě sličnými kvítky odívá se jarní příroda, leč pro obmezenost místa jen krátce o nich se zmiňuji. Pižmovka (Adoxa mofxhatellina L.) má na konci lodyhy po 5 zelených kvítkách s 8-10 tyčinkami (vlastně 4-5). Pod starými listnatými stromy roste v celých trsech. Ptaéinec (Stellaria media Vili.) je malá bylinka s vidličnatě rozvětvenými lodyhami listů vstřícných. Květ její jest barvy bílé a má 5 kališních lupínků, 5 rozeklaných plátků, 3-5-10 tyčinek a pestík s 3 čnělkami. Tobolkovité plody její poskytují potravu zpěvnímu ptactvu. Zelená bylina známa je pod jménem „žabinec“. Kopytník (Asarum europaeum L.) má jen jednoduché hnědočervené okvětí, tvaru zvonkovitého o 3 cípech a s 12 tyčinkami na podkvětém semeníku. Listy mají podobu ledvin, jsou ledvinité, vezpod obyčejně červené. Celá bylinka páchne po kafru. Roste zhusta v listnatých lesích a houštích pod listím ukrytá. Dymnivka (Corydalis L.) ku konci března vyráží v hájích, zvláště pod lískovým a habrovým houštím. Stvol dymnivky vyrůstá z podzemního dílu, který jest bambulinovitý č. brambůrkovitý, kulatý, dužnatý a později u některého druhu dutý. Takový podzemní stonek jmenuje se hlíza č. bambulina. Stvol i listy jsou lysé, dvakrát trojsečné se zastřihovanými laloky. Korunka barvy bělavé, červenavé i modravé skládá se ze dvou větších plátků (pysků), z nichž hořejší je přilbicovitý, na zad v ostruhu ohnutý, a ze dvou menších na konci spojených. Ze 6 tyčinek jsou 3 a 3 nitkami srostlé. Květenství je hrozen. Památné je, že dymnivka jen jednu má dělohu, ač mezi rostliny dvojděložné náleží. Sasanky, zapalice, pižmovka, dymnivka, kopytník a ptačinec jsou bylinky bud lysé, hladké neb jemně plstnaté (kopytník). S nimi současně a dříve objevuje se v světlých hájích plícník lékařský (Pulmonaria officinalis L.), kterýž od prvějších rozeznává se lodyhou i listy drsnatými. Z oddenku vyrážející lodyhy jsou asi 30 cm. vysoké. Lodyžní listy jsou bez řapíku a přirostly jsouce zpodinou, slují přisedavé; jsou podlouhlé a špičaté. Také z oddenku vyrůstají listy a jsou řapíkaté, srdčité neb vejčité. Květ jest dvojobalný, má kalich a korunku. Kalíšek je srostlý z pěti lupínků, je srostlolupený, pětihraný, uprostřed obsahuje korunku 26
srostloplátečnou, nahoře nálevkovitě rozšířenou, pětitaločnou, dole trubkovitou, barvy růžové, později tmavě fialové. V trubičce korunky je 5 tyčinek s 1 pestíkem. Na některých rostlinách jsou květy s čnělkou z korunky vynikající a tyčinky v polovici trubky (květy dlouhočnělečné), u jiných jsou květy krátkočnělečné, když tyčinky z trubky vyčnívají. Takové spůsoby květů slují dvojtvárně dvoudomé. Květenství je hroznovité. Pro tříslovitý obsah potřeboval se dříve plícník v lékařství jakožto folia et herba pulmonariae. Obecně známá prvosenka č. petrklíč (Primula officinalis L.) jest bylinka nejen hájní, než zdobí i rozsáhlá travnatá místa předhoří a jich lučin, utkávajíc svými žlutými květy pestrý jara koberec. Rok co rok odumírajíc novou z oddenku vyhání lodyhu a listy, jež jsou vejčité, vráskované, přízemní činíce rozetku. Oblý stvol má na konci stopkaté kvítky dvojobalné, jež z jednoho místa vyrážejíce, spůsobují jednoduchý okolík. Kalich jako v plícníku je srostlolupený, nadmutý, široce otevřený, s cípy špičatými, s hranami bledými. Korunka je trubkovitě nálevkovitá, miskovitě vy dutá, do dvou třetin rozeklaná. V dlouhé trubce je 5 tyčinek přirostlých a na dně kalicha a semeník s dlouhou čnělkou. Plod jest tobolka jednopouzdrá, s četnými seménky. I prvosenka je dvojtvárně dvoudomá. Podobná jest jí prvosenka bledožlutá (P.elatior Jacq.), v hornatějších krajinách hojně rostoucí. Na vysokých skalních stěnách a sněžných roklích krkonošských v širokých trsích objevuje se prvosenka nejmenší (P. minima L.). V zahradách pěstuje se aurikule (P. auricula L.) s korunou červenou neb pestrou. Blatouch, žluták č. máslový květ (Caltha palustris L.) rodí se na bahnitých lukách a poříčích. V zemi je chumáčovitý, svarčitý kořen, nad zemí plazivá a lysá lodyha. Okrouhlosrdčité listy jsou na okraji vroubkované, dolejší řapíkaté, nejhořejší zpodinou přirostlé k lodyze (přisedavé). Květ složen jest z jediného žlutého obalu (kalichu) s 5 okvětními lístky. V něm jsou četné (více než 20) tyčinky a 5-10 semeníků, z nichž vyvinou se plody měchýřky. Mladá poupata té rostliny se odtrhávají a místo kaparek neb kaprlat užívají; ale jsou chuti ostré a málo příjemné. Není nesnadno, lišiti je od kapary pravé (Capparis spinosa L.), která má semeník jednopouzdrý, stopkatý; ale blatouch má až 10 sedavých semeníků. 27
Blatouchu podobá se květem více druhů pryskyřníků (Ranunculus). Mají květ dvojobalný: pětilupený kalich a korunku z 5 zlatožlutých plátků. Listy jsou dlanitopětidílné. Blatouch, pryskyřník, podleštka (jaterník), sasanky, orsej činí skupinu rostlin pryskyřníkovitých, jež mají květ bud jedno– neb dvojobalný a více než 20 tyčinek. K těm počítá se též koniklec, plamének, čemeřice, pivoňka, oměj, stračka, orlíček a j. Významná Slovanstvu rostlinka je barvínek č. brčál (Vinca minor L.) Zvláště u Rusů a Malorusů jest ozdobou svatební. Nevadnoucí jeho zelen je symbolem trvalosti stavu manželského a ten blankytný, neměnný jeho kvítek zárukou nehynoucí věrnosti. Mají sice slovanské dívky rády i routu, symbol nevinnosti, milují i růži, květinu lásky vroucí, nežnou všech květin královnu, ale přece není jim nad barvínek, který dovršuje poslední přání na stupních oltáře: to kvítko barvínek, panenkám na vínek. Pěknou je dívce ozdobou milostná růže, ale významnější je vínek barvínkový. Nad perly a nad korale svěží růžový je vínek, avšak ceny neskonalé routa dodá a barvínek. (Erbenova Kytice). Před svatbou vychází nevěsta maloruská neb ruská s družkami věku svého do lesa na barvínek, jejž uřežou pěkně rovně (rivněnko ta choroseňko), druhého dne věnce vijí, aby potom skráně nevěstiny zdobily. Barvínek není jen rostlinkou slavnostní, než doprovází nás i na poslední pouti z tohoto světa. V mnohých krajích žádný mládec pohřben nebývá bez vínku barvínkového, jenž jakožto symbol čistoty a nesmrtelnosti chrání dle pověsti obličej před zetlením, udržuje věrnou podobu nebožtíkovu. O svatvečeru svatojanském (23. května) hledají pytláci obnaženi barvínek a jiné čarovné byliny a uvařivše je, odvarem vymívají pušky, jimiž pak více nechybují. 28
V Čechách ustoupil barvínek rozmarýně, která rovněž při svatbách a pohřbech slavnostním je odznakem; ale v mnohých vískách není zahrádky bez obruby barvínkové. Barvínek jest polokeříček s lodyhou položenou, později dřevnatou s listy vždy zelenými (Immergrůn), jež jsou eliptyčné neb kopinaté, čelokrajué, krátce řapíkaté, nejvíce vstřícné, kožovitě a lesklé. Větve květní jsou přímé, majíce po jednotlivých květech, jež z úžlabí vyrůstají. Světlemodrá korunka má 5 tyčinek. Roste divoce v lupenatých lesích hornatějších krajin a nižšího Středohoří velmi roztroušeně, ač obyčejné pospolitě. Též se sází a pak i zdivočuje. V dubnu málokterý lesní lupenatý strom listím se odívá; neraší-li pak běličká bříza, již Masius přirovnává k bělostné panně, zastřené zeleným závojem, zbývá jediuý javor, který již z dálí žlutavou zelení z holého křoví a stromoví příjemně lahodí oku. Rodina javorů má mnoho přátel zvláště v Slovanstvu, kteréž v písních javor opěvujíc, dopřává mu místa nejen v lesích hornatějších, než i v zahradách a sadech často jej pěstuje. Obecně rozšířen bývá javor mléčnatý (Acer platanoides L), vysoký strom s hladkou korou a hustou korunou. Dlouze řapíkatý list má 5 laloků (je pětilaločný), z nichž každý opět ve špičaté konce č. ušty vybíhaje, zářezy č. choboty spůsobuje. Světlozelené lupení vyráží současně s květem vrcholíkovitým. Pětilistý kalich a 5 plátků jsou barvy žlutavozelené. Také javor je strom mnohomanželný (jako jasan). Ze semeníku vyvine se dvoupouzdrý plod se dvěma postranními blankami č. křidly. Z navrtaného javoru mléč. roní se mnoho sladké šťávy, z níž se (z amerických druhů) i cukr dobývati muže. Javorového dřeva obecně k všelikým pracem se užívá. O něco později kvete javor klen č. klenice (Acer pseudoplatanus L) Liší se od prvého visutým květenstvím, hroznovitým a méně hlubokými, ale většími laloky. V plotech vyskytuje se známý malý strůmek neb keř babyka (Acer campestré L.) s listy sice pětilaločnými, ale skoro celokrajnými. V maloruské národní poesii zasvěcen jest javor lidskému neštěstí. Mnohé písně dosvědčují, že „z pid javora vyjšla běda“ a přišla na svět. S javorem porovnává se mladičký kozák, jehož srdce hořem nyje jako kořen stromu, který voda podemílá. 29
Stojí javor nad vodičkou, k vodě nachýlil se, přišla bída ni kozačka kozák zarmoutil se. Nechyl ty se, javorečku, ještěs zeleňounký; nermuť srdce, můj kozáčku, ještě jsi mlaďounký. „Těžko mi se nechýliti, voda kořen myje; těžko mi se nermoutiti, srdce hořem nyje.“ Skláněje javor zelený vrcholek svůj, věští blízkou smrt. – Kozák na vojnu odjížděje, dí družce své: Když javor zelenou hlavinku skloní, žežulka zakuká, doubrava zasténá… tehdy věz, že mne už na světě není. A osiřelá oplakávajíc věrné srdce a záhy prchlé štěstí své lká: Tak jsem osiřela, jako javor v lese! Toho jsem se nenadálá, co ta láska nese. Nad rovem milého vyrůstá v litevské písni javor klen. Roste klenek na dvoře u otcovských vráteček pod tím, pod zeleným klenem odpočívá hoch mladinký. Malinko duj, větérku, a nehoupej klenečkem, 30
nehoupej tím klenovičkem, ať neprobudíš milého. Bědou usouzený utíká se v slovácké písni k javoru a jemu si stěžuje: Javore, javore, zelený javore: dost sa já naplačem v mojho pána dvore. V mojho pána dvore plná studna vody, kedy že ma pán Bon ztade vyslobodí. (Kollárovy Zpěvánky.) Nezřídka člověk v javor se proměňuje, čeho příkladem jest obecně rozšířená pověst slovenská, moravská i česká o dceři, kterou matka zaklela, protože s milým chvíli promeškala. I šli hudci a uzřevše krásný štíhlý strom javorový, chtěli z něho vzíti dřevo na housle. Když ponejprv ťali Dřevo zavzdychalo; Když po druhé ťali, Krev se vypryštěla; Když po třetí ťali, Dřevo promluvilo : „Nesekejte hudci, vy pěkní mládenci. Však já nejsem dřevo, jsem já krev a tělo, Jsem pěkná děvečka tu z toho městečka. Matka mne zaklela, když jsem vody brala. Když jsem vody brala, s milým si postála: abych zdřevěněla 31
a javorem byla. Javorem vysokým s tím listem širokým. Jděte, hudci, jděte, Mé matce zahrejte. Zahrejte u dvěří O té její dceři.“ S třešněmi, jež k nám přivážejí nyní z jižních krajin, octly se na Pražském a předměstských trzích i veliké žluté květy byliny pryskyřníkovité, upolínu (Trollius europaeus L.), jimiž prodavačky okrašlují vrcholky hůlek s třešněmi. Celou rostlinu sotva uvidíš na trhu, leč obyčejně jen konečné květy, které mají několik zlatožlutých, do koule schoulených kalichových lístků a za nimi kolem tyčinek velmi malé, čárkovité (ani ne 1 mm. široké), dole jamkou opatřené plátky a tyčinky. Bylinka, jejíž listy jsou dlanitě pětidílné s úkrojky zastřihovanými a hrubě pilovitými, roste pospolitě na podhorských, poněkud vlhkých tučných lukách. Pro veliký a plný květ nezřídka bývá i zahradní ozdobou. Na vlhkých lučinách záhy z jara kvete řeřicha luční (Cardamine pratensis L.), jejíž příbuzná řeřicha potoční (Nasturtium officinale L.) jest jakožto příkrm oblíbena. Řeřichy mají prostolupený kalich a prostoplátečnou korunku, skládající se ze 4 stejných nehtovitých plátků, jež křižmo proti sobě stojí (květ křížatý). U vnitř je 6 tyčinek, z nichž 4 delší a 2 kratší jsou (čtyrmocné). Řeřichy náležejí do skupiny rostlin křížokvětných, ku kterým i následující v jarní době kvetoucí byliny se počítají: olej poskytující řepka olcjka, žlutě kvetoucí (hojné na Letné) trýzel (Erysimum), bíle kvetoucí barborka (Barbarea), kolem Prahy v příkopech, plotech a stráních obecná vesnovka (Lepidium drába L.), po česneku zapáchající česnáček (Sisymbrium Alliaria Scopoli) a boryt barvířský (Isatis tinctoria L.), který na teplejších pláních opukových, zvláště v Polabí a na úbočích bělohorských (za Újezdskou branou vnitř i zevnitř „Hladové zdi“) u velikém množství se žloutne. Pěknou holých skal okrasou je v okolí Pražském (na Vyšehradě, v údolí Prokopském, Šáreckém, v Podbabě a j.) jasně žlutého květu tařice skalní (Alyssum saxatilis L.). Příbuzný křížokvětným laštovičník č. cendelín (Chelidonium 32
majus L.) poznati lze snadno po tmavožlutém mléku, jímž mrcasatý kořen i celá bylina oplývá. Na pastvinách a pažitu kvetou mochny žluté a na lukách a huštinách mochna bílá (Potentilla alba L.) podobajíce se květem jahodníku (Fragaria vesca L.), jehož zdužnatělé lůžko (zdánlivé bobule) s mnohými nažkami jsou známé jahody. Matky, kterým bylo dítko zemřelo, nejídají v Čechách do sv. Jana Křtitele ani třešní ani jahod, neboť chodí prý až do té doby v ráji Panna Maria rozdávajíc malým dítkám ovoce rajské. Kterého dítěte matka zdrželivá na zemi nebyla, uškodila by dítěti svému, poněvadž Rodička Boží k děťátku takto dí: „Vidíš, holátko, na tebe se málo dostalo, matka ti to snědla.“ Domnění o báječné souvislosti rajské přírody se zemskou bývá i Němcům doslovně téměř zvykem. Šumavské děti ukládají první tři nasbírané jahody na pařez pro ubohé v očistci dušičky. Též jim obětovány jsou jahody z ruky vypadlé. Obecně známá hluchavka čili hluchá kopřiva je příkladem rostlin s korunkou srostloplátečnou a nepravidelnou. Vrchní a zpodní cíp okraje korunky slují pysky a květ takový pyskatý. Pyskaté rostliny, z nichž na jaře kvete též popenec (Glechoma hederacea, něm. Gundermann), mají v květu nejčastěji 2 delší a 2 kratší tyčinky t. j. jsou dvojmocné. Patří k nim o něco později kvetoucí pitulník žlutý, šalvěj, levandule, máta, rozmarina, meduňka, mateřídouška a j. Pověst o prvopočátku mateřídoušky, tak jak ji vypravuje Erben ve své Kytici, koluje v kraji Klatovském; i vznikla bezpochyby z pouhého výkladu slova mateří douška t. matčina duše, jakož ta bylina také v polském macierza-duszka neb macierzanka a v jihoslov. vůbec materina dušica slově. V jazyku staroslov. jmenuje se prostě dušica, kteréž jméno i Rusové přijali. O sv. Janě před východem slunce trhanou mateřídouškou podkuřují se na štědrý den ovocné stromy, aby je ruda či rez nespálil Jako u Rusů barvínek tak u nás rozmarina je kvítkem svatebním. Družičky upevňují rozmarinové vínky na své kadeře a zdobí svatebníky proutkem rozmarinovým. Leč není jen symbolem veselí, než i pohřební květinou, poslední jsouc ozdobou srdce a mládí nevinného. Zvláštní to obraz a význam tklivosti slovanské duše, že i 33
při plesu i žalu s rozmarinou se setkáváme. Trvalá zeleň její jest vtělená naděje věčného života. Leží šohaj v rozmarině, leží on tam zabitý, rozmarinou přikrytý. V těch květinách nebožtík takřka nově živne; aby navždy zmizel z toho světa, tomu Slovan nepřivolí. Rozmarina sílí dle národního podání paměť: proto věčná tedy paměť tomu, komu rozmarina na rove vyrůstá. Zesnulou pannu odívají v roucho bílé jako svatební s rozmarinovým věncem na hlavě. V obou případech na vždy opouští dívka rodný dům, do něhož není více návratu. Řežou-li se pruty keře rozmarinového na svatbu, neškodí mu to; ale řežou-li se ku pohřbu, tedy jako ořezané pruty v hrobě setlívají, i keř ponenáhla chřadna hyne až zahyne. Na suchých lučinách a lesních pasekách hojně, ač ne všudy roste četná rodina vstavačů, v příčině životního rozvoje velmi významná a charakteristická. Vstavač obecný (Orchis Morio L) má v zemi dvě kořenové hlízky, veliké jako lískový oříšek. Z menší, hrbolaté vypučela bylinka i odumírá; v příštím roce vyráží mladá rostlinka z hlízky druhé, větší a pevnější prvé. Na místě odumřelé hlízky pučí z paždí listu nový zárodek. Jednotlivé květy v klasu opatřeny jsouce listeny, mají nepravidelné šestilisté okvětí. Pět malých lístků jest skloněno, ale šestý (pysk neb medník) jest větší, dolů sehnutý a vychází nazad v dutou válcovitou ostruhu. Barva květu je růžová, řidčeji bílá. Ze tří tyčinek toliko jedna mívá prášník, leč v něm nejsou zrnka pylová prosta, než činí 2 žlutozelené hromádky (pollinaria, pollinia), v nichž jsou zrnka síťovitě pružnými nitkami spojena, spočívajíce na společném sloupku (caudicula). Zúrodňování blizny větrem není možné, protože pyl mazlavou hmotou na své místo je poután; výkon ten náleží hmyzu. Poměr hmyzu k rostlinstvu není tak nepatrný, jako by se zdáti mohlo, a nemá stýkání se hmyzu s rostlinami pouze ten účel, aby z nich sbíral med a vosk, poskytoval karmín a hedvábí, než on pečuje, ač nevědomky, i o zdar a zdravý rozvoj mnohých rodin říše rostlinné, jakož i udržuje jejich existenci. Z květu na květ sedaje, přenáší pyl na blizny, oplozuje je a 34
uskutečňuje přirozený výběr, což rozsáhlá bádaní Darwinova, Lubbockova, Müllerova a jiných zřejmě potvrzují. Zvláště vytknouti jest, že spíše mnohé rostliny se zúrodůují, když přešel pyl z rostliny jiné téhož druhu. V mnohých případech bylo pozorováno, že nejen neúčinkuje pyl téhož individua, než působí na bliznu jako jed: květy vadly a opadaly. Rostliny, jež vítr oplozuje (anemofilní) nevynikají pestrostí květu (jehličnaté, trávy, břízy, topoly), kdežto rostliny hmyzem zúrodňované (entomofilní) barevným a vonným květem hmyz lákají. Nad to květ zvláštními rýhami a cestičkami je opatřen, aby příchod rozličnému hmyzu usnadnil. Pohlavní ústroje rostlin anemofilních a entomofilních nápadně od sebe se liší. Komu by nebyl nápadný prášek z jehličnatých stromů (borovice), který jakožto „sirný dešťu v lesích rozsáhlá místa pokrývá? Pro takové stromy jest nejvýše důležito, že kvetou na jaře, kdy nepřekáží lupení jiných stromů, aby pyl volně na pestíky padal. K uchycení zrnek pylových napomáhá i lepkavá, rozvětvená, často chloupky porostlá blizna (olše, chmel, pšenice). Lubbock domnívá se, že i zavírání a otvírání se květu souvisí s oplozováním hmyzu. Některé rostliny otvírají se ráno, jiné večer: pampeliška prý od 7 hodin r. se otvírá a v 5 h. večer se zavírá, leknín od 7-4; kozí brada od 4 h. se otvírá a „spí“ právě ve 12 hodin v poledne, pročež jí v kraji anglickém říkají „John go to bed at noon“ (Jene, spi spánek polední). Z toho vidno, že květiny, které bývají obletovány hmyzem večerním, byly by bez výhody, kdyby ve dne se otvíraly, a opačně. O původu vstavače č. kukačky národní podání takto vypravuje: Byla jednou dívka a ta neměla nikoho kromě bratra, věrného ochrance svého, jehož převelmi milovala. Ale když i ten zemřel, ubohá sestra osaměla co chmel bez tyčiny a stížená jsouc hořem nesmírným, vinula se k hrobu bratrovu a plačíc bez útěchy, prokvílela celé jaro. I slitovalo se nebe nad ubohou, ztrápenou dívčinou a proměnilo ji v ptáka, jehož po tu dobu jménem jejím, t. žežulkou nazýváme. Ruce její, kterými prorývala kyprou zemi, chtějíc bratra rozmilého hrobu a smrti vyrvati, zmrtvěly, na památku zůstaly vězeti v zemi a přijaly život rostliny. Po dnes hledávají chlapci a děvčata po lukách vstavače, a naleznuvše jej, vyrývají ze země zsinalé hlízky kořenové, nenepodobné dolejší části 35
lidské ruky, vypravujíce, že to umrlé Žežulčiny ruce. Jiná pověst praví, že když u hrobu svého bratra v bylinku a potom mocí boží v ptáka žežulku se proměnila, bratříčka milého našla a svou radost všudy, kde ho hledala, kukáním oznamuje. Dub (Quercus). Zeusovi, Jupiterovi i pohanských Prušanů Perkunovi a nejmocnějšímu bohu Keltů bylo by podstoupiti krutý boj, aby dokázali, kterému národu je dub vlastní, píše Bratránek (Beiträge zu einer Aesthetik d. Pflanzen). Než i my Slované máme k stromu tomu historické právo jako Němci. Zajisté vyskytuje se dub ve slovanských zpomínkách rovněž tak zhusta jako v německých. V poesii staroslovanské není statný dub metaforou a symbolem řídkým. Záboj a Luděk potýkají se, stojíce proti sobě jako „dub proti dubu.“ V básni „Ludiše a Lubor“, ve které líčí se sedání na dvoře kněze Zálabského, odměněn byl Lubor, překonav veškeré soupeře své, věncem dubovým, nejspíše podle zvyku německého: „Ludiše mu věnec staví, věnec z dubového listí.“ Nad jinochem vyrůstá v „Jelenu“ silný dub: Leže júrtoše v chladnej zemi, – na júnoši roste dubec, dub, – rozkládá sě v suky šíř a šíř. A v písni O Zezhulce: V šírém poli dubec stojí, na dubci Zezhulice, zakukaše, zaplakaše, že nenie vezdy jaro. Maloruská píseň zpívaná o kupalní noci (před sv. Janem) přirovnává dívky ku kalině a hochy k dubům: Červonaja kalinoňka – to děvočki; zeleni dubočkito parubočki (hoši). Také holoubek rád na dubu sedává, jako v báji o stvoření světa (haličská koleda): Když ještě nebylo s počátku světa, tehdy nebylo ani nebe ani země, ale jen bylo modravé moře, a v prostřed moře byly dva doubky. Sedli a padli na ně dva holoubky, 36
počali sobě radu raditi, radu raditi a vrkati: kterak pak máme svět zosnovati? (Mus. 1866). Osiřelá děva slovenská, stýskajíc sobě, že nemá s kým se potěšit, porovnává otce k dubu, bratra k habru: Aj muoj je otec zelený dubec pri more stojací: more piibudilo, otca mi vzalo, jej bože, bože muoj. Dub bývá svědkem lidských osudů a s loučícími se pod ním má soustrast: vesele se rozvijí k lidskému štěstí a truchlivě usychá nad lidským zármutkem. Dle pověsti stojí na Blaníku suchý dub. Zazelená se prý, až Blaničtí rytíři ubohou vlasť vysvobodí. – Doubravy byly u starých Slovanů u veliké úctě posvátné a dubovému i lipovému háji vždy dávána byla přednost již R. Kr. dí, že Vojmír v doubravě na vrchu bohům kravičku obětoval bujnou. Někteří domýšlejí se, že byl dub i Slovanům posvátným stromem Perunovým. U starých Prušanň měl Perun slavné obětiště u Rómové, kde před velikým prastarým dubem jemu ku cti věčný plápolal oheň. Dub ten byl dole zastřen vysokými hedvábnými záclonami, jež jen kněžím o největších slavnostech bývaly odkryty. Jediný jeho list chránil před všelikým neštěstím. Byl ctěn ještě dlouho po zavedení křesťanství. – Na souvislost dubu s bohem hřímatelem ukazuje srbské jméno dubu grm, grmov (srovn. hrom). Zvláštního významu je u srbského lidu dub „badňák“. V den před svátkem narození Páně jde hospodář do lesa a vyhledav pěkně rostlý dubec, porazí jej a odváží neb odnáší domů, kde rodina s velikou úctou badňák vítá, prozpěvujíc krásné písně. Pak na ohniště badňák složivše, posypou plody polními a vínem zalejí a zapálí. Popelem jeho zasypávají ovocné stromy, aby nesly dobré ovoce. 37
U nás rostou v lesích dva druhy dubu: dub letní č. křemelák (Quercus pedunculata Ehrhardt) a zimní č. drnák (Q. Robur L.). Květy prášníkové i pestíkové jsou sice na jedné rostlině (jednodomé), leč oddělené. Mužské květy (prášníkové) jsou v tenkých, visutých, žlutozelených jehnědách. Jednotlivý květ skládá se z 5 až 9 tyčinek, jež jsou kolem ploché žlázy postaveny a opatřeny 5 až 9cípatým obalem. Ženské květy (pestíky) jsou po 3-4 na červené stopce; u drnáku bez stopky, u letního dubu na dlouhých stopkách. Každý pestík má obal 5cípatý a na zpodině šupinami střechovitě položenými, které srůstají v misku č. češulku, v níž žalud sedí. Krátká čnělka má 3 červené blizny. Křemelák má listy chobotnatě laločnaté a krátkořapíkaté, drnák dlouhořapíkaté; žaludy toho jsou bez stopky, žaludy onoho mají stopky dlouhé. – Duby kvetou v dubnu a květnu. S květem současně i listí vyráží. Památné je vyrůstání ratolestí letních. V měsíci květnu rozvijí se poupata listová velmi rychle, tak že ku konci toho měsíce celý dub se zelená. Po několika týdnech začátkem června nový život v dubu se budí, a tu pučí letorosty mladé, jež po dlouhou dobu světlými listy od ostatních se rozeznávají. Jak upotřebuje se kůry a dřeva, s dostatek jest známo. – Píchnutím vos duběnčivých (Gallicolae) vznikají v listech neb v poupatech nádory, duběnky, v kterých z vajíčka tam nakladeného beznohá larva žije a se zakukluje. Žlabatka listová (Cynips folii) snáší vajíčka do listů, z. kalichová (C. calicis) do mističek poupat žaludových, čím tvoří se kostrbaté a hojně třísloviny obsahující borky (Knoppern). Na dělání inkoustu slouží duběnky dubu halkovce (Q. infectoria Oliv.) v Malé Asii až do Persie rostoucí. Obsahujíce mnoho třísloviny dávají s roztokem nějaké železité soli (skalice zelené) sraženinu tmavomodrou neb černou. – Dub plut (Q. JSuber L.) č. dub korkový roste v Africe a jižní Evropě. Kůra jeho dává známou hmotu na zátky, podešve a j. Ve Španělsku jedí žaludy plutu pečené jako kaštany. Dub barvířský (Q. tinctoria L.) roste v Americe a poskytuje kůry, která v barvířství kver citron se jmenuje. – List dubový byl zvláště v staré gotice oblíbeným vzorem a motivem dekorativním, někdy i ve společnosti žaludu užit. V tisícerých podobách sloužily k tomu stopka i čepel dubu letního, jehož nápodobení mnohými kombinacemi vždy více od původního tvaru se odchylovalo. Byl-li dubový list motivem 38
slohu řeckému a římskému, byť i ne obecně, není divu, že i renaissance vhodně užila ho ve svých architektonických komposicích. Současně s dubem kvete buk (Fagus silvatica L.), habr (Carpinus betulus L.), kaštan jedlý (Castanea vesca), ořešák č. vlaský ořech (Juglans regia L.). Všecky jmenované stromy činí s lískou, břízou, olší, topolem a vrbou skupinu rostlin jehnědokvětných (Amentaceae). Kalina v Slovanstvu je velmi oblíbeným keřem, ač u nás po řídku se vyskytuje. Zvláště Malorusové, u nichž národní poesie posud kvete v neporušené svěžesti a jemnosti, jsou velicí její ctitelé: není chatky, kde by nevisely pěkně červené její bobule. V písních, zvláště svatebních, každá té rostliny čásť má nějaký symbolický význam. Jest obrazem krásy: „… budu-li tak kratinká jako tato kalinka?“ Dokud panenka u své matinky, kvete jí kalina, ale když se vdá, potom je po květu: Dobře měla se dívčinka doma u matinky, už kalinka odkvétává, kvítek opadává: dívčina jde od matinky, hoře jí nastává. Ret milenčin porovnává Malorus s bobulkami kalinovými: „Ustatvoi rumjani jak kalina.“ V mene očka čorneňkii – jako terň na haluzi, lýčko takie rumieňkie – jak kaíyna v iuzi. (Huculská.) Jako v písních srbských jest něžný obraz: „Oj djevojko, rumena růžice!“ tak Malorusovi oblíbené je porevnání: „Oj ty děvčino, červona kalino!“ Jako barvínek a rozmarina jsou symboly tajemné analogie svatby a pohřbu, lásky a smrti, tak i kalina k oltáři a za hrob nás provází. 39
Posaďte mi sestry ve hlavách kalinu, aby každý o tom věděl, že já z lásky hynu. Také kozáček v cizině touhou po rodné zemi umíraje, prosí, aby jemu „posadili v holovach kalinu:“ Jak si žádal – na vysoko, hrob mu naházeli; jak přikázal – kalinu mu v hlavách nasázeli. Ptáčkové tam přiletují zobají kalinky, kozačkovi přinášejí zprávy od rodinky. Podle písní východních Slovanů souditi lze i o celých lesích kalinových; osamělá kalina jest metaforickým obrazem „Opuštěné:“ Samotná neroste v poli kalina, a samotná bydlí v lidech dívčina; není příbuzného, ni bratra, ni sestry. Otce a matičku země zasypala, a milého druha vojna odjala, vojna odjala a krajina dálná. V dolnolužické „Opuštěné“ odpovídá lkající děvče jinochům: Jak pak já nemám naříkať. V dalekém Polsku otec můj, v Uhersku drahá matinka. Děti jsou vesměs malinké, 40
do pasu velké, drobňounké, malinké jako maliny drobňounké jako kaliny. Kalina je keř s listy vejčitými, trojlaločnými a hrubě zubatými. Vždy dva stojí sobě naproti. Květy stojí okolíkovitě v konečné lati, která má uprostřed malé obojaké květy se zvonkovitou, bělavou korunkou. Kolem jsou koruny bez prášníků a pestíků. Z pestíkových květů vyvinou se červené bobule. V našich zahradách pěstuje se odrůda kaliny s květenstvím kulovitým, rovněž z jalových květů se skládající (kalina plnokvětá). – V máji i dříve kvetou: švestka, trnka, třešeň, višeň, střemcha, hruška, jabloň, jeřáb, hloh, růže šípková, jahodník, mochny, mandloň, broskvoň, meruňka a p. Všecky ty rostliny mají pěkné, pravidelné, obojaké květy, 51upenný kalich, obyčejně 5 plátků a 20 neb i více tyčinek. Plod jejich jest bud peckovice neb malvice (jablko) s pozůstalým kalichem, neb jest složen z mnohých plůdků buď suchých neb šťavnatých. Linné klade je do XII. třídy (isocandria) své umělé soustavy rostlinové. Ta třída rozstupuje se ve skupinu mandloňovitých s jedním pestíkem, jablonovitých obyčejně s 5 čnělkami a rázovitých s několika volnými semenníky. Pro obmezenosť místa a proto, že doba jarní již minula, připojuji tu ještě jen seznam těch rostlin, kterými jaro nás obdaruje, ponechávaje si podati takové rostlinopisné zábavy pro příští rok. Pak bude možno rozepsati se o těch bylinách, jichž vypsání letošním rokem uskutečniti lze nebylo, ješto bychom s vylíčením mnohých, těch dítek přírody příliš pozdě byli přišli. Po mírné zimě kvetou v květnu: smrk,, jedle, borovice, modřín, jalovec, borůvky, brusnička, madal, seřík, srstka, brslen, šeřík, řešetlák, zimolez, šťavel, zerva, houseník, mařinka, konvalinka, kokořík, vranovec, bažanka, lecha, jestřábník, kuklík, orlíček, lomikámen, hvězdice, rožec, pampeliška, zběhovec, smolnička, tomka, bika a j.
41
