Jiří Hledík: "Na bolest je nejlepší nová bolest." (II.)
22. 09. 2012 Lucie Žemberyová • diskuse: 2 Ronnie.cz > Powerlifting > Ostatní sporty Pokračování rozhovoru, jehož první díl jsme Vám přinesli v minulém týdnu.
RAAM - extrémní závod pro extrémní cyklomaniaky Citace z deníkových záznamů Jiřího Hledíka (www.jirihledik.cz): RAAM není závod pro snílky a blázny, ale pro odvážné a ty, kteří touží blíže poznat sami sebe, zažít úžasná dobrodružství a najít svoje skutečné limity.
Pět let příprav se zúročilo, takže jste se v den D, konkrétně 13. 6. 2012, mohl postavit na start vašeho vysněného závodu. Jak jste se cítil bezprostředně před startem? Kdybych řekl, že jsem nebyl nervózní, lhal bych. S dalším českým závodníkem, Sváťou Božákem, jsme kolem sebe na startu neustále kroužili, poplácávali se po zádech a přáli si to nejlepší, jeho jsem nikdy předtím neviděl tak zjihlého, ale zároveň i tak odhodlaného do toho jít. Každý jsme tomu věnovali pár let svého života, energie a peněz, abychom se do téhle extraligy světového ultramaratonu dostali, takže pocity tomu odpovídaly. Kromě respektu tam byl i strach, aby se nám nepřihodilo něco, s čím jsme nepočítali, zároveň jsem ale pociťoval obrovské zadostiučinění, že se nám to podařilo dotáhnout až sem. Dostat se na RAAM totiž není jen o tom vyjet si kvalifikaci, ale stojí za tím i obrovská spousta energie, kterou nepoužijete na trénink, ale spálíte ji tím, že musíte sehnat peníze, dělat prezentace pro sponzory, starat se o aktualizaci webových stránek, dělat spoustu věcí týkajících se logistiky a plánu závodu, mnoho věcí zařídit a zorganizovat, naplánovat…
Jenom ti, kdo si troufnou jít až příliš daleko, mohou zjistit, jak daleko se dá zajít. T. S. Eliot
Ale vy jste to všechno zvládli. S kolika závodníky jste se postavil na start, a jaká tam vládla atmosféra? V divizi „solo“ bylo asi 45 - 50 lidí, v naší kategorii ultradědků nad padesát let nás startovalo 12 a atmosféra byla úžasná. Zpívala se americká hymna, oni to tam úžasně prožívají, přestože to byl už 31. ročník. Na startu bylo cítit napětí, čekalo na nás 3.000 mil (4.818 kilometrů) a 37.000 metrů převýšení.
RAAM je proslulý obtížnými klimatickými podmínkami na trase. Jaké počasí vás provázelo na startu? Chvíli bylo v Oceanside (Kalifornie) slunce, chvíli zataženo, ale celkově bylo na zdejší poměry docela chladno. To se ale razantně změnilo po 70 mílích, kdy jsme přijeli do pouštního pekla pod Glass Elevator, kde už bylo 50 °C v pr ůměru a až 71 °C na slunci a úplné, naprosté sucho, které vás vysuší jak tresku, přestože se snažíte poctivě pít.
Dehydratace vůbec byla pro nás velký strašák a doktor Zdenek Janeček musel od začátku přísně hlídat správný režim pití, stravování i suplementaci.
Jak je to s orientací během závodu? Orientujeme se podle organizátorem vydaného Route Booku, což je detailně zpracovaný navigační plán cesty, kde jsou popsané jednotlivé etapy i místa časových kontrol, které jsou od sebe vzdálené zhruba 80 - 130 km. Kromě toho každá posádka dostane i soubor s trasou závodu, který si nahraje do GPS.
To je určitě velké ulehčení, ještě vzhledem k tomu, že na mnoha fotografiích, co jsem viděla, jste v krajině naprosto osamělý, takže by bylo těžké ptát se na cestu. :) Byl jste na cestě často takto sám? V americké krajině je člověk často osamělý, pokud právě nejede po dálnici, i pár takových úseků tam bylo. Ale byly tam i krásné momenty, kdy jsem jel třeba v noci serpentinami nahoru do kopce, a jelikož doprovodné vozy všech závodníků musí mít majáky, blikalo to v kopci tu vpravo, tu vlevo, tu přímo nade mnou, takže jsem o svých souputnících na cestě věděl.
Říkal jste, když jedete v noci - jak se vlastně řeší spánek během ultramaratonu? Ultramaratony nejsou etapové závody, jezdí se non stop, takže od momentu, kdy odstartujete, vám běží čas. To znamená, že se musíte snažit na kole vydržet šlapat co nejdéle a spánek eliminujete na bezpečné minimum, co to jde. Když jsem jel například kvalifikaci na RAAM na Eurorace 2010, spal jsem za 57 hodin závodu jen hodinu a půl.
To je ale šílené, ve spánku přece tělo nejvíc regeneruje… Přesně. Ono se dá trochu regenerovat i na kole, když jedete při nízkých tepech, ale není to samozřejmě tak kvalitní odpočinek, jako když z kola slezete a na hodinku se vyspíte.
Jak bojujete při závodě s potřebou spánku a spánkovým deficitem? Nejlepší je, když si předem pořádně odpočinete a naspíte do zásoby.
To ovšem může stačit v začátku závodu, ale co pak? Používáte nějaké stimulanty? Na to se mě lidé při přednáškách o ultracyclingu hodně ptají. Já začal používat sportovní suplementy, už když jsem jezdil maratony. Například do iontového nápoje jsem si dával BCAA a L-karnitin, používal jsem energetické tablety, gely a tyčinky, dále pak regenerační přípravky a ospalost jsem řešil neurostimulantem Speed. Používat Speed na maratonu nebo na 24hodinovce jde, nabudí vás to energeticky a nabudí to na pár hodin i hlavu. Ovšem speedujte na ultramaratonu a jste namydlení. Když vám totiž účinek Speedu dojde,
dostanete se do tak hlubokého útlumu, takže máte pocit, že to musíte zabalit. Neurostimulanty prostě na takový typ závodu nepatří a já je nepoužívám.
A co jídlo? Cyklisté obvykle jezdí na gel, ale to u takhle dlouhého závodu nejspíš nepřichází v úvahu. Jak se tedy stravujete? Dobrá otázka. Když jsem jezdil klasické maratony, dal jsem si do kapsy 4 gely, nějakou energetickou tyčinku, na občerstvovačce jsem si dal banán, v kapse dresu jsem měl pro nejhorší případ malou traťovku. To už ale na ultramaratonu nefunguje. Tyto sportovní suplementy totiž negativně působí na mikroflóru žaludku, na což si musíte dávat velký pozor, protože když vám při ultrazávodě přestane fungovat žaludek, je to konečná! Takže já gely používám jako rychlý zdroj cukrů jen před náročnými stoupáními, ale vždy se snažím, abych před tím snědl nějaké normální jídlo. Při ultramaratonech tedy jím zcela normální jídlo, dobře stravitelné a s vysokým energetickým obsahem. Nedělá mi žádný problém mít k první snídani kolem čtvrté hodiny ráno müsli s džemem a medem a za pár hodin na to ke druhé snídani třeba párky s hořčicí a chlebem.
Jak jste už dříve předeslal, v náročných podmínkách RAAMu hrozí i vysoké riziko dehydratace. Smí se v takovém případě použít infuze? Dovolují to pravidla závodu? To je trochu ožehavá otázka. Řada závodníků infuze používá, což je vidět i na řadě videí z RAAMu, takže i my jsme s lékařem diskutovali o tom, jestli je infuze doping a jak se s tím vyrovnáme my. Doktor tedy pátral a zjistil, že infuzi lze použít v krajním případě, kdy hrozí selhání organismu závodníka. Její použití tedy vysloveně závisí na posouzení lékaře a pravidla těchto závodů to nevylučují.
Vy jste ji použili, či nikoli? Doktor se pro jednu rozhodl v momentě, kdy jsem měl kvůli dehydrataci horečku 38,5 °C, ale ubezpečil mě, že jsem v ní dostal jen a pouze vodu. Bylo to na Time station č. 14 v Cortezu (Colorado), kdy už jsme měli za sebou všechny pouště a 1.311 kilometrů závodu.
Ovšem dehydratace nebyla to, co vám způsobilo v závodě největší komplikace. Krize přišly již brzy po startu, ale měly jiné důvody. Jaké? První dost velká krize mne postihla už nečekaně brzy - druhý den. Po úvodní části závodu, kdy jsem byl v euforii, protože jsem jel v pouštích kolem Brawley (Kalifornie) i několik hodin rychlostí 50 km/h s větrem v zádech, se to druhý den otočilo a já musel šlapat proti silnému protivětru, což bylo úplně tristní. To se šouráte rychlostí 20 km/h, tepovka šílí, ale nic se neděje, nemůžete se pořádně rozjet. Ještě k tomu obrovské vedro a sucho, silnice jak mlat, takže hned v druhém dni závodu jsme nabrali tři hodiny zpoždění oproti plánu. V noci jsem sice ožil, protože přišla krásná kopcovitá pasáž na trase z Congressu (Arizona) do Prescottu
(Arizona) a ty já mám rád, ale bohužel se zároveň s tím začal plíživě klubat zdravotní problém, kterého jsem si ze začátku pořádně nevšiml.
O co se konkrétně jednalo? Při každém závodě má člověk odřené pozadí, to je normální, takže jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti. Ale třetí noc jsem si ve sprše v karavanu všiml, že mám úplně horké a zarudlé stehno. Doktor když to viděl, hned mi nasadil antibiotika a jako první z týmu asi začal tušit, že je zle. Infekce se velmi rychle začala stahovat do třísla a já už nemohl vydržet na kole sedět, ačkoli jsme vyměnili sedlo za pohodlnější. Pro tuhle situaci jsme žádný plán B ani C neměli.
Jak dlouho vám trvalo, než jste si přiznal, že to je konec? Tohle je také hodně intimní otázka. Ne že bych o tom nerad mluvil, ale ještě zdaleka ne všechno jsem si stačil po závodě srovnat v hlavě. Každopádně, jak jsem mluvil o tom svém znamení a o tom, že se ve mně občas pere ten Hledík, co má kuráž, a ten druhý, co je víc zbabělý, tak tady ten zbabělý začal říkat tomu kurážnému: „Hele, máš velkej problém, budeš to muset zabalit.“ „To ses asi zbláznil, ne? Na to jsem pět let nedřel, abych sem přijel a takhle skončil,“ rozčiloval se ten odvážný. Takhle se to ve mně pralo, a jelikož jsem v žádném ze svých předchozích ultramaratonů nezažil tak prudkou a intenzivní bolest jako tady, musím říct, že ten kurážný Hledík tenhle boj dost rychle prohrál.
Citace z deníkových záznamů Jiřího Hledíka: Píši Vám z Estes Park. Klečím u stolu a rovnám si v hlavě, co napsat na web, který v posledních dnech tolik ožil díky Vašim příspěvkům! Na cestě do Annapolis mě zastavily zdravotní problémy s mým pozadím. Nebyla to tolik obávaná dehydratace, problémy s koleny, nebo s držením hlavy. Přestala fungovat fatální maličkost - vydržet sedět v sedle. Každý den rostoucí bolesti z odřenin a nových puchýřů v tříslech a ze zánětu kůže už byly nad moje psychické síly, a to přes veškerou snahu týmového doktora Zdenka a celého týmu. Pravě díky jejich zásluze jsem po dvou velkých krizích v pouštích (silný protivítr, rozbité silnice, …) dojel alespoň na první "cut off" v Durangu s dostatečnou časovou rezervou. Ale následující noc, kdy jsme se měli přehoupnout přes nejvyšší vrchol trasy, jsem už tomu nedokázal čelit. Bylo potřeba nasadit antibiotika a můj sen se rozplynul k lítosti nás všech... Celý Projekt RAAM skončil po pěti letech úsilí nedosažením vytyčeného cíle kvůli nepřekonatelným zdravotním potížím. Pro mne osobně je to velké zklamání, a to přesto, že ve Vašich zprávách čtu něco jiného. Zklamal jsem hlavně sám sebe a věřte, že nebude jednoduché se vrátit zpět do sedla… Po zkušenostech, které jsem tu získal, se teď ještě více dívám s úctou a respektem na všechny, kteří RAAM dokončí.
Jak to celé vidíte teď, s odstupem času, bez bolesti a odpočatý. Víte, že to nešlo jinak, nebo si říkáte, že jste měl možná víc zabojovat? Vyčítám si to pořád a musím s tím nějak žít, ale teď už se na to koukám z pohledu událostí, které přišly potom. Celý zánět se začal horšit, takže jsme museli na kliniku v Estes Park
(Colorado), kde nám řekli, že už to v podstatě bude na řezání. Takže tuhle polní chirurgii provedl můj lékař Zdenek přímo na pokoji, kde jsme byli ubytovaní.
Proč vás neošetřili na klinice? Přesně v ten den, co jsme byli na vyšetření ultrazvukem, se zánět ještě držel ve stehnu a do třísla se ještě veškerý hnis nestáhl. Nebylo to tedy v ten okamžik akutní. Navíc Zdenek říkal, že to zvládne, když to vydržím já. Jenže já jsem nevěděl, co mám vydržet. Nikdy dřív mi nikdo v rozkroku neřezal. A hned další den se řezalo poprvé…
On vám nedal žádná analgetika? Lokálně mi to umrtvil, ale když do toho říznul a valil ven hnis, tak to stejně řádně bolelo. Ošetřilo se jedno místo, dal se drén a za dva dny se řezalo podruhé, na jiném místě v rozkroku. To už jsme byli ve Washingtonu a já se cítil pořád mizerně, zatímco ostatní závodníci pomalu dojížděli do cíle v Annapolis (Maryland). Ovšem na druhou stranu musím říct, že mi ta situace dost pomohla, protože dokud se to neřezalo, strašně jsem si vyčítal, že jsem to zabalil předčasně. Bylo mi hrozně, pořád jsem si říkal, jak jsem to mohl udělat sobě, týmu, Vojtovi! Byl jsem z toho tak hotový, že jsem nebyl první den po odstoupení ze závodu schopný vůbec s nikým komunikovat.
Jak přijal tým informaci, že končíte? Bylo na Time station č. 16 v Pagosa Springs (Colorado) po odjetých 1.470 kilometrech. Tým vůbec nemohl pochopit, že jsem to vzdal, mysleli, že jsem to nezvládl psychicky, protože cestou do Duranga (Colorado) na Time station č. 15, kde byla speciální časová kontrola (tzv. „cut off“), jsem předjížděl 3 mladší závodníky a fyzicky jsem se cítil dobře. A jelikož já sám jsem jim před závodem řekl, že když budu mít krizi, ať mě nenechají a ať do mě tvrdě jdou, padla v té osudné noci při tom vyříkávání i tvrdá slova a mluvilo se hodně na dřeň, až jsem byl naštvaný. Ale dnes vím, že oni o mě prostě bojovali jako o závodníka, protože nevěděli, co se ve skutečnosti s mým zdravotním stavem děje. Docvaklo jim to, až když viděli, co všechno za tím bylo a že mi možná hrozila i otrava krve. To ale nemění nic na tom, že nám to všem bylo strašně líto. Pět let dřiny, všechny ty přípravy, očekávání sponzorů, všechno bylo najednou v háji... CO VÁS NEZABIJE, TO VÁS POSÍLÍ. To je jedno z vašich životních hesel. To si asi člověk těžko říká, když mu je opravdu zle, že? Je to tak. Člověk má při závodech různé bolístky a já vždycky říkám, že na bolest je nejlepší nová, jiná bolest. Když vás třeba bolí úpon kolena a najednou začne bolet ještě trapéz a bolí ještě víc, úpon na koleně najednou tolik nebolí. Ale tady to byla jiná úroveň bolesti. Vytáhnu na vás další větičku z vašeho manuálu na život. PLÁNUJTE ÚSPĚCH, ALE BUĎTE PŘIPRAVENI SE VYROVNAT S PROHROU. Jak jste se vy dokázal vyrovnat s tímto tvrdým pádem na zem?
Jak jsem říkal, nikdy jsem nebyl žádný sportovní talent. Ve sportu jsem si musel všechno vydřít a do 19 let jsem hodně prohrával, takže jsem myslel, že prohrávat umím. Ale řeknu vám, teď to byla skutečně psychická muka a tolik lítosti, že se kolikrát spustily i slzy. Strašně mi ale pomohl mail od ultramaratonce Hansgeorga Hause, který mi napsal: „Jiří, dočetl jsem se, co se ti stalo, a moc dobře rozumím tomu, co teď prožíváš, protože mně se to samé stalo před 14 lety.“ Hansgeorg je závodník, který tenhle závod dokončil ve svých 60 letech, ale před 14 lety se mu stalo, že závod musel skončit asi 600 - 700 mil před cílem, což muselo být ještě daleko větší naštvání, než když já skončil 2.000 mil před cílem. Takže s Hansgeorgem teď dost komunikujeme a já u něj sbírám motivaci pro další závody. Máte společný zážitek a dá se říct, že i společné trauma. Co dál? DÁVEJTE SI VYSOKÉ CÍLE A NIKDY NEZTRÁCEJTE NADĚJI, ŽE JICH DOSÁHNETE. To je další z vašich hesel. Takže půjdete do toho znovu? Musím říct, že když jsem odkládal kolo u karavanu v Pagosa Springs po té útrpné poslední noci, říkal jsem si, že už sem nikdy nepojedu, nikdy! Že to je tak strašně, úplně ujetě udělaný závod a absolvovat ho, to není lidský. V ten moment bolesti a zklamání jsem i já sám začal ztrácet půdu pod nohama a smysl, proč to dělám. Ale jak říkám, čas je nejspravedlivější soudce. A dnes už vím, že budu pokračovat. RAAM je můj tak veliký sen, že jsem se už v podstatě rozhodl, že to chci, že ho musím dojet, že do toho půjdu znovu.
RAAM 2012 - trailer
Odkaz na web, kde je originální článek Lucie Žemberyové: http://powerlifting.ronnie.cz/c-13247-jiri-hledik-na-bolest-je-nejlepsi-nova-bolest-ii.html
