Copyright © 2000 by First Draft, Inc. Translation © Božena Chovancová, 2006 Copyright©ALPRESS, s. r. o. "Published by arrangement with Kensington Publishing Corp., NY, NY USA" Všechna práva vyhrazena. Žádnou část knihy není dovoleno užít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.
Z anglického originálu What You Wish For přeložila Božena Chovancová Redakční úprava Draha Smutná Grafická úprava obálky Tomáš Řízek Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek, v edici Klokan, 2006
[email protected] Tisk a knihařské zpracování Centa, spol. s r. o., Vídeňská 113, Brno Vydání první ISBN 80-7362-319-6
1 S příchodem předvánočního období se sídla v tudorovském a koloniálním stylu v luxusní čtvrti Whispering Willows jedno po druhém rozblikala barevnými světelnými řetězy na průčelích i v zahradách. Každé to světelné show bylo důkazem, že obchodní komora již vyhlásila každoroční soutěž o nejoriginálnější vánoční dekoraci. Lákavou odměnou byl zájezd na Havajské ostrovy pro dvě osoby. Jedinou výjimkou v celé čtvrti byl potemnělý dům číslo 24565 ve Willow Lane. Helen rozechvěle čekala, až se otevřou dveře. Občas se do ticha ozvalo tiché zakňučení teriéra schouleného u jejích nohou. Helen těkala pohledem po pokojích, jako pokaždé uchvácená přepychovým zařízením - stylovým nábytkem, nákladnými závěsy, vzácnými plyšovými koberci, starožitnými doplňky a originály obrazů na stěnách. Život v mobilním domku ji na takový přepych nepřipravil. Kromě toho tenhle okázalý interiér ani v nejmenším neodpovídal jejímu vkusu, daleko lépe jí vyhovovalo přirozené pohodlí a hřejivá útulnost. Bohužel smyslem života manžela Daniela bylo předčit v každém detailu své sousedy a kolegy. Kromě toho byl nepřekonatelný chvastoun. V zrcadle zachytila svůj odraz - podobu, kterou manžel spatří, jakmile otevře dveře. Snad by si už měla obléknout šaty a nesedět tady v mikině. Ty hnědé vystrašené oči přece nejsou její! Zůstane každá lokna bohatých kaštanových kadeří vyčesaných do komplikovaného účesu zvednutého na temeni hlavy na svém místě poté, co Daniel vstoupí do domu? Kdo je ta vysoká, štíhlá žena s nádherně formovanou postavou? Žena, které vlastní manžel nahání panickou hrůzu, odpověděla si. Kéž by si mohla lehnout a aspoň na týden tvrdě usnout! Kéž by našla odvahu utéct do černé noci a nikdy se nevrátit! Kéž by ovdověla... Tolik si toho přála, ale ze všeho nejsilněji toužila po klidu a harmonii. Bohužel žádné z jejích přání se jí nesplní. Helen odtrhla zrak od zrcadla v předpokoji. Vůz zabočil na příjezdovou cestu k domu příliš rychle. Dveře se zabouchly příliš rázně a hlasitě. Všechno nasvědčovalo tomu, že Daniel Ward je rozzlobený. A kdykoli je Daniel rozzlobený, skončí Helen s modřinami a v krvi. Po zádech jí přeběhl mráz a malý teriér zakňučel. „Utíkej do pelíšku, Lucie. Rychle! Běž, Lucie!" Pejsek vycítil z hlasu své paní hrůzu. Obrátil k ní ustaraný pohled, zvedl se a za okamžik se buclatý zadeček vrtěl směrem ke košíku. Helen strnula a z očí jí čišel strach z toho, co přijde. Dveře se prudce rozletěly. „Nazdar, Danieli. Měl jsi dobrý den?" Snažila se o co nejlehčí tón a uvažovala, zda se
jí ve tváři zračí ta nepopsatelná hrůza. Nepochybně ano, protože Daniel přimhouřil oči do úzkých škvírek, energicky prošel pokojem k otevřeným dveřím jídelny, kde stála manželka. Byl tak blízko, až Helen cítila jeho teplý dech. „Jestli si dobře vzpomínám, řekl jsem ti, ať jsi připravená. Kristepane, udělalas vůbec někdy něco, jak jsem ti nařídil?" „Jsem připravena, Danieli, jen na sebe hodím šaty. Jsou lněné a nechtěla jsem si je pomačkat," odpověděla Helen s pohledem upřeným na manžela. „Tak proč sis hergot kupovala lněné šaty? Než dojedeme na večírek, budeš vypadat jako trhovkyně ve zmačkaném pytli." „Klidně si obléknu něco jiného, Danieli." „Copak musím stále myslet za tebe? Proč se nedokážeš sama rozumně rozhodnout? Vánoční party je slavnostní společenská záležitost a je třeba se podle toho obléknout. Len se pro takovou příležitost vůbec nehodí. Je omšelý a nudný... přesně jako ty, Helen." Možná kdyby se po té urážce obrátila a odešla do ložnice, dal by jí pokoj. Kolik je však takových „kdyby"? V tom okamžiku věděla, že se nedokáže hnout z místa. Jako by jí nohy najednou někdo přikoval k podlaze. Daniel vykročil vpřed, pak stranou. Pod podrážkami mu zapraskalo suché jehličí z vánočního stromku. „K čertu, Helen, cos celý den dělala? Proč je na zemi tolik jehličí... a podívej se na ten jídelní stůl! Copak dá tolik práce vzít do ruky vysavač?" „Stromek je oschlý," zmohla se Helen na tichý protest. „Nalila jsem do nádoby ve stojanu vodu a větve jsem několikrát rosila. Máme ho už čtrnáct dnů," zamumlala. Nebyla si jista, zda manžel slyší její obranu, ale na tom koneckonců nezáleží. „Chceš říct, že jsem vybral špatný stromek?" utrhl se na ni Daniel tak hrubým a nenávistným tónem, až se jí žaludek sevřel leknutím. Ano, ano, přesně tak jsem to myslela. „To jsem přece neřekla, Danieli. Bylo výjimečně suché léto a všechny stromy trpěly. Vždyť nám to říkal i prodavač, u něhož jsme stromek kupovali. Slyšel jsi to také v televizi. Tam také varovali před možností snadného vznícení vánočních stromků." „Nevzpomínám si, že by prodavač něco říkal, a ve zprávách nic nebylo. To jenom ty se ustavičně vymlouváš. Ukliď ten svinčík, nebo přijedeme pozdě." Úklid podle Daniela znamenal vytáhnout vysavač, smést jehličí na jednu hromádku, pak je nabrat na lopatku a odnést do odpadkového koše. Nakonec se celý pokoj musel vyluxovat, vyměnit podložku pod stojanem, přičemž opadá další jehličí. Pak se vysavač odnese do komory. Tenhle proces potrvá nejméně půl hodiny, a tím pádem přijedou na každoroční večírek Arthura Kinga pozdě. Helen se kousla do rtu, až ucítila krev. Bylo jí do pláče, ale věděla, že musí zajít pro vysavač, a to hned. Nedívej se mu do očí, prostě zajdi do komory pro vysavač. To se snadno řekne. „Zvládnu to za pár minut, Danieli." „Jakých pár minut? Zabere ti to nejmíň půlhodinu, jestli máš uklidit pořádně. Pak se budeš ještě převlékat. Měla jsi čekat připravená u dveří. King nesnáší, když hosté přicházejí pozdě. Dnes večer má na programu nějaké důležité oznámení, což patrně znamená povýšení. Jak to asi bude vypadat, když se o hodinu zpozdíme?" Helen bezradně svěsila ramena. Dnes večer pro ni nebude žádný večírek. Tak si posluž, Danieli, ať už to máme za sebou. Zmlať mě do krve a pak vztekle vypochoduj z domu. Neodkládej to! křičela v duchu na manžela. První rána dopadla do horní části čelisti, po druhé Helen zavrávorala dozadu a převrátila vánoční stromek. Jen mimoděk vnímala cinkání křehkých ozdob, do účesu a na tvář se jí snesla sprška suchého jehličí. Na tváři a krku ucítila tenký pramínek krve. Bude to chtít pár stehů. Kristepane, jakou výmluvu si vymyslí pro hosty tentokrát? Snažila se postavit na nohy, ale ostré větve jí překážely ve volném pohybu. Najednou ji silná ruka trhnutím zvedla na nohy, až jí hlava cukla dozadu, vzápětí ji prudká rána pěstí do hrudi znovu poslala k zemi, do zajetí suchého vánočního stromu. „Přestaň, Danieli!" vykřikla ještě dřív, než ztratila dech. „Přestaň! Jeď na večírek a já to tady uklidím. Řekni jim, že jsem dostala chřipku. Prosím, Danieli..."
„To předpokládám, že ten svinčík uklidíš! Už mě unavuje stále kvůli tobě lhát. Všechno zničíš! Myslíš si, že máš patent na rozum, přesně jako moje matka a sestra. Jenže ty aspoň nejsou pitomé. Jsi hloupá slepice, Helen! V hlavě máš místo mozku seno!" Helen lapala po dechu a pokoušela se vymotat z větví. Už byla na kolenou, když zahlédla zvedající se botu. Pokusila se uhnout, ale kmen obrovského stromku a jeho větve ji uvěznily, když ji nakopla manželova bota silou celých devadesáti kil jeho váhy. Celým tělem jí projela prudká bolest a před očima se jí zatmělo. Rozkřičela se bolestí. Věděla, že ztratí vědomí, a doslova se těšila, až ji pohltí temnota. Vtom se jí před zdravým okem mihlo cosi chlupatého. Pochopila, že jí spěchá na pomoc věrný teriér. Zahlédla jen, jak se Danielova noha zvedá podruhé, na špičce střevíce se ocitá Lucie, která vzápětí letí vysokým obloukem a přistává u hlavy své paní. „Ty bastarde! Zatracený, odporný grázle!" zaječela Helen, až se sama vylekala, kde se v ní najednou vzalo tolik energie. Nějakým způsobem se jí podařilo odkulit se ke krbu. Na zemi tu ležel pohrabáč. Popadla ho. „Už jdu, Lucie," konejšila roztřeseným hlasem kvílejícího teriéra, „už jsem u tebe, zlatíčko." S pohrabáčem v ruce se pokoušela vstát. Když koutkem oka zahlédla, že Daniel zvedá nohu potřetí, vší silou se rozmáchla a udeřila. Zapotácel se. Udeřila podruhé, tentokrát přes záda. „Jaké to je, hajzle! Jaké to je dostat ránu?" ječela a zuřivostí bez sebe bodla pohrabáč do manželových zad. Když se na saku objevila krvavá skvrna, nakopla teniskou manžela do hlavy a ještě na ní několikrát otočila patou, jako by mu chtěla rozdrtit lebku. „A moment," vzpomněla si, „tohle si musíš taky vychutnat. Jen si užij, Danieli, slyšíš!" sípala vzteky bez sebe. Bolest v těle jí nedovolovala volný pohyb, proto se raději přidržovala krbové římsy. V následující chvíli vyklopýtala s Lucií v náruči do neutěšené zimní noci. „Odnesu tě k veterináři, Lucie. Seženu ti pomoc. Už se sem nikdy nevrátíme, to budu raději čistit toalety na nějaké špinavé benzínce. Dostaneš se z toho, zlatíčko, jen vydrž. Vydrž, Lucie, jsi to jediné, co mi v životě zbylo. Všechno bude zase v pořádku, Lucie, slibuju. Jen prosím tě vydrž. Nikdy neříkám něco, co nemohu splnit. Ještě chviličku, Lucie, jen co se zorientuju. Víš, vidím jen na jedno oko, druhé mám oteklé. Slibuju, že se zase budeme mít dobře, Lucie." Zarazila se, když ji oslnily reflektory přijíždějícího vozu. Padla na kolena, ale Lucii nepouštěla z náruče. „Jste v pořádku, paní? Co se stalo?" křikl řidič. „Nevidím vás!" Byl to laskavý a účastný hlas. „Pomozte mi, prosím. Odvezte mě k nejbližšímu veterináři. Můj psík potřebuje ošetřit. Uděláte to pro mě?" „Jste schopna nastoupit?" zeptal se muž opatrně. „Ano. Jen si pospěšte, prosím. Můj teriér potřebuje lékařskou pomoc." „Veterinární ordinace je pár bloků odsud. Myslím, že doktor se jmenuje Davis. Ordinuje v zadní části domu. Vyhovuje vám to?" zeptal se zachránce starostlivě. „Je mi to jedno, ať ordinuje třeba ve stanu, hlavně ať Lucii pomůže. Nemám u sebe žádné peníze, abych... abych vám zaplatila." „Nechci od vás peníze. Dokonce se ani neptám, co se stalo..., ale jen proto, že se nechci do ničeho zaplést." „Potřebuju jen veterináře. Vysaďte mě a už se nikdy neuvidíme. Ještě nejsme na místě?" „Právě jsme dojeli. Zastavím rovnou přede dveřmi a zazvoním. Pak budu muset jet. Počkejte, pomohu vám. Ježíšikriste, paní, určitě vám nic není? Vypadáte hůř než váš pes. Chyťte se mě. Mám vám toho psíka vzít?" „Myslela jsem, že se nechcete do ničeho zaplést. Odpovídám ne. Svého psa si odnesu sama. Díky za svezení. Doufám, že vám jednoho dne vaši laskavost oplatím." „Svítí se tam a dveře jsou otevřené. Opatrně. Potřebujete lékařskou pomoc, paní." „Vyhledám ji, až se ujistím, že Lucie je v pořádku. Ještě jednou díky."
Cestou do sterilní ordinace stékaly Helen po tváři horké slzy. „Pomozte mému psovi, prosím. Znamená pro mě vše. Vím, jak vypadám, ale o mě si nedělejte starost. Dopadla jsem i hůř. Musím na ni mluvit, je strašně vylekaná. Právě jsme uprchly z domu. Možná jsem s ní neměla hýbat, ale v tu chvíli jsem si nevěděla rady. Pomůžete Lucii, že? Slíbila jsem jí, že bude zase brzy v pořádku. Slíbila jsem jí, že se o ni za každých okolností a po celý život budu starat. Vždycky plním své sliby. Nezbylo mi v životě nic než ona. Prosím... Prosím, pomozte jí." „Posaďte se, mladá paní, a nehýbejte se. Berte to jako příkaz! O vašeho psa se postarám, je to moje profese. Až ošetřím vašeho miláčka, tak záplatuju vás. Jak se jmenuje?" zeptal se veterinář sice stroze, ale nikoli nelaskavým tónem. „Lucie. Nemám nic než ji. Musíte to pochopit. Je... Má ráda, když jí zpíváte," vysvětlovala Helen a začala tiše notovat Luciin oblíbený popěvek. „Doufám, že to zvládnu. Nehýbejte se, mladá paní. V lahvi za umývadlem je trochu brandy. Párkrát si lokněte, prospěje vám to." Helen se zahleděla do laskavých očí za stříbrnými obroučkami brýlí. Tenhle šedovlasý růžolící chlapík s chápavým úsměvem je báječný. Svýma dovednýma rukama Lucii určitě uzdraví. Přikývla. Sáhla po lahvi a pořádně si přihnula. Pak čekala. 11 Čas přestal pro Helen existovat. Jen tupě zírala na sterilně bílé stěny s obrázky blech, hlístů a jiných parazitů. Modlila se za Lucii a proklínala manžela. Vzápětí prosila boha o odpuštění za své rouhání. Zemřel Daniel? Doufá, že ano. Zlí a krutí lidé, jako je Daniel, však neumírají. Někdy to člověku připadá, že žijí hlavně proto, aby ubližovali druhým. Jestli Daniel zemřel, pak se Helen dopustila vraždy a půjde do vězení. Kdo se postará o Lucii? Nechá si ji doktor Gerald Davis a zahrne ji stejnou láskou, jakou jí věnovala ona? Možná by měla zavolat domů a přesvědčit se, zda Daniel žije. Zvedne-li telefon policie, pak bude jasné, že její odporný manžel je po smrti. Co se s ní stane? Jestli Daniel žije, oznámil své napadení policii? Začnou po Helen pátrat? Nemá na své jméno v bance ani cent. Měla by vyhledat nějaký útulek pro ženy. Snad by ji tam tenhle laskavý veterinář odvezl... Pokud se ovšem nezachová jako ten dobrák s autem a ne-prohlásí, že se nechce do ničeho zaplést. Kolik je asi hodin? Někde ztratila hodinky. Zaslechla tiché kroky a zvedla hlavu. Je téměř stejně vysoký jako Daniel. Chystala se opatrně vstát, ale veterinář jí položil ruku na rameno a přidržel ji na místě. „Lucie odpočívá. Máte pravdu. Jakmile jsem jí začal zpívat, okamžitě se uklidnila. Za pár hodin budeme chytřejší. Nebudu vám lhát, její šance na přežití záleží na shodě náhod." „Potřebuju ji vidět." „Spí a její stav je stabilizovaný." „To je jedno, potřebuju ji vidět. Touží po mých dotecích. Psi cítí doteky i ve spánku. Nechci, aby si myslela, že jsem ji opustila. Prosím..." Helen kulhala za veterinářem a při pohledu na svého miláčka si rychle přitiskla dlaň na ústa, aby zadržela výkřik. Klesla vedle zvířete a začala mumlat: „Neumírej, Lucie. Přinesla jsem tě sem, aby ses uzdravila. Zůstaly jsme jen my dvě, Lucie. Už se tam nikdy nevrátíme. Slyšíš mě? Nikdy. Najdu někoho, kdo nám pomůže. Nejprve se ale uzdrav. Máš přece můj slib, že se o tebe budu starat. A já své sliby vždy splním, Lucie." Pak začala Helen teriérovi tiše zpívat. „Tak teď spí. Je to ozdravný spánek. Potřebovala jen slyšet můj hlas a vědět, že jsem s ní. Podle jejího dechu poznám, že je klidná. Podívejte, doktore Davisi, přesvědčte se sám." „No, že by se psům mělo zpívat," vrtěl hlavou, „tak to nás na fakultě neučili. Ale máte pravdu, oddechuje klidněji. Pojďme tedy, podívám se na vás. Lucie je pro tuto chvíli v pořádku. Zajdeme jen do vedlejšího pokoje. Dejte si ještě pár doušků brandy a budeme šít. Odhaduju, že máte i pár zlomených žeber. Kdo vás tak zřídil?" „Manžel." Bože, jaká úleva vyslovit to slovo nahlas...
„Jak dlouho vás takhle týrá?" „Dost dlouho. Chtěla jsem odejít, ale kdykoli jsem se o to pokusila, vždycky mě našel a dovlekl zpátky. Nemám žádné peníze ani kam jít. Já... Nechtěla jsem to nikomu říct. Víte, cítím se tak uboze. Ať jsem udělala cokoli a v té nejlepší víře, nikdy jsem mu nevyhověla. Po incidentu se pokaždé omluvil a sliboval, že se to nebude opakovat. Má velmi náročné povolání. Nějaký čas mě zahrnoval dárky a choval se vzorně, jenže pak mě zbil znovu. Jednou jsem volala na linku důvěry, ale po příchodu z práce zkontroloval telefonické hovory a zjistil to. Pohrozil mi, že zabije Lucii, jestli se zkusím ještě jednou někomu svěřit. Když dnes večer ublížil Lucii, nezvládla jsem to. Sám mi toho psíka pořídil. Až se Lucie dostatečně zotaví, mohl byste mě odvézt do útulku pro ženy? Najdu nějaký způsob, jak vám nahradit výdaje. Chvíli to potrvá, ale nezůstanu vám nic dlužna." „Zvedněte si košili, zrentgenujeme hrudník. Mladá paní, upřímně řečeno jste v daleko vážnějším stavu než váš pes. Proč jste svou situaci neohlásila na policii?" „Strach je strašný, doktore Davisi. Žila jsem v ustavičné hrůze... den za dnem. I představa, že bych měla zajít na policii, mě děsila. Jsem zbabělá. Žila jsem v přesvědčení, že mě manžel jednou stejně zabije. Lucie mi pomáhala přežívat. Má mě ráda." „Ano, věřím tomu. Zvířata dokážou být člověku neuvěřitelně oddaná. Uklidňují nás, projevují nám nezištnou lásku a jsou věrná. Ne nadarmo se říká, že jsou nejlepším přítelem člověka," přikyvoval doktor Davis. „Jen díky ní jsem přežila pár velmi zlých chvil. Ani vám nedokážu slovy vypovědět, jak toho psíka miluju." „Něco mě napadlo. Když jsem vás teď ošetřil, co kdybyste si šla odpočinout vedle Lucie? Rozložím vám lehátko. Já sám bych si už taky šel lehnout. To víte, nejsem žádný mladík. Kdybyste mě potřebovala, stačí zaklepat na dveře vedoucí z ordinace do vedlejší místnosti. Mám lehký spánek." „Jak vám mám poděkovat, doktore Davisi?" „Největším potěšením pro mě bude, vidět vás s Lucií pokojně odpočívat a zotavovat se. Přejete si ještě něco, než odejdu spát?" „Ne. Nemusíte ani připravovat lehátko, vyspím se v křesle. Ráno stejně musíme odejít. Daniel mě začne hledat. Ví, že Lucii ublížil a že vyhledám veterináře." „Podle vašeho líčení průběhu událostí si odvažuju soudit, že po vás pár dnů pátrat nebude. Možná sám leží nemocnici, to ráno snadno zjistím. Kdyby se Lucie probrala, zavolejte mě... Ačkoli si myslím, že se to nestane." Helen přikývla a počkala, až se doktor vrátí s lehátkem, přikrývkou a polštářem. Jakmile se za doktorem Davisem zavřely dveře, Helen otevřela prostorný kotec a vklouzla za Lucií. V pláči začala svému miláčkovi rozechvělým hlasem zpívat... V ložnici o patro výš zvedl Gerald Davis sluchátko a vyťukal telefonní číslo. „Tady Gerry, Izzie. Rád bych, abys zítra ráno přišla do ordinace. Mám tam někoho, s kým bych tě rád seznámil. Potřebuje tě, Izzie..., ona i její teriér Lucie. Stačí, když se objevíš ráno. Tušil jsem, že jen co zmíním Lucii, budeš připravena asistovat. Věř mi, všechno je v pořádku. Ano, stačí v pět třicet," povzdechl si veterinář. „Že stejně neusneš? Tak dobrá, přijď hned. Použij přední vchod. Kávu? Já bych volil raději dvojitý bourbon. Jo, připravím ho. Věděl jsem, že se na tebe mohu spolehnout. Za chvilku se uvidíme." Gerald Davis nemusel dlouho čekat, než do obývacího pokoje přichvátalo padesát kilo živé energie. „Doufám, že mě sem nikdo neviděl vcházet v tak neobvyklou dobu. Nerada bych ti zničila pověst, Gerry. Kde je?" „Prokristapána, Izzie, posaď se a dej si drink. Mladá paní i její drahý pejsek spí a my pro ni nemůžeme nic udělat, dokud se neprobudí. Popravdě řečeno si ani nejsem jist, zda pro ni vůbec můžeme něco udělat. Dokonce si nejsem jist ani tím, zda teriér přežije. Něco tak smutného jsem v životě neviděl... Vlastně jednou, ale to už je hodně dávno. No tak, no tak, Izzie. Dobrá, podíváš se ode dveří a to stačí. Rozumíš?"
„Jasně. Proč jsi mě zavolal až za takovou dobu?" zeptala se malá ženuška. Gerry její otázku ignoroval a po špičkách se blížil k operačnímu sálu. „Prokristapána," vydechla Isabel Tygerová a otřela si slzu. Pak podala kapesníček Gerrymu, který učinil totéž. V kuchyni si Isabel založila ruce v bok a rozechvělým hlasem se dožadovala vysvětlení, kdo je ta zmlácená mladá žena. „Nevím, neptal jsem se na jméno. Asi mě v tu chvíli zajímalo jen jméno nešťastného psíka. Prý ji tak zřídil vlastní manžel. Několik let trpěla násilí bez odporu, až dnes se zmohla na obranu, protože manžel zaútočil na její fenku. To asi způsobilo zlom v chování té ženy. Snad z toho vzejde něco dobrého, Izzie. Nabídneš jí přístřeší, až se trochu vzpamatuje, viď?" „Jistě. Psa neopustí, to ti snad je jasné," připomněla Izzie doktorovi. „Může zůstat, jak dlouho bude potřeba. Chci se však předem ujistit, že bude mít kam jít. Obávám se totiž, že se tu co nevidět objeví její manžel. Nejspíš už kontaktuje veterináře v celém okolí." „Jestli se objeví, zapři ji, Gerry. Kde je ten koňak, cos mi slíbil?" „Nalij mi rovnou dvojitý, Izzie. Čeká nás dlouhá noc a musíme vymyslet nějaký plán." Isabel Tygerová, bohatá filantropka a milovnice zvířat, připravila pro oba štědré dávky zlatavé tekutiny. „Zavolal jsem ti, protože..." „Vím, proč," přerušila ho drobná žena. „Napij se." „Ne, Izzie, musím ti to nejprve říct. Ta žena se svým psem stále mluví. Slibuje Lucii, že se o ni bude starat po celý zbytek jejího psího života. Já jsem něco slíbil tobě. Žena svůj závazek stále opakuje. To mě zarazilo, Izzie. Vzpomínám si, že jsi říkala totéž a nemohli jsme v té záležitosti nic víc udělat. Teď se nám naskytla příležitost -mně, tobě a Artiemu. Rozumíš, co mám na mysli?" „Pochopitelně. Asi máš pravdu. Díky bohu ji ten řidič zavezl právě do tvé ordinace, a ne k tomu frajírkovi o dva bloky dál. Vypadáš unaveně, Gerry, běž si lehnout. Zůstanu s nimi. Ráno bude ta žena pořádně rozbolavělá. Nejsi teď rád, že ses dal přesvědčit a nechal nainstalovat tu masážní vanu? Příjemná koupel přijde naší mučenici vhod. Připadá mi nějaká známá, určitě jsem ji už někde viděla." „Kdyby sis náhodou později vzpomněla, nebuď mě kvůli tomu, ano? Povíš mi to ráno. Díky, žes přišla, Izzie." „Je to taková malá protislužba za všechny ty noci, kdy jsem tebe a Artieho budila ve čtyři ráno, abyste přijeli na ranč." „S tou lahví si nějak poradíš, ne? Já jdu pod duchnu. V nutném případě mě samozřejmě vzbuď." „Dobrá, Gerry, hezky se vyspi." Isabel svižně sklouzla ze židle a drobným krůčky odcupitala do části domu, kde se nacházela ordinace. Posadila se na podlahu a nepřítomně se zahleděla na spící ženu a psa. Myšlenkami se zatoulala do končin a doby, které nenáviděla. Natáhla ruku a shrnula ženě z tváře vlasy, ale nespouštěla přitom pohled z malého psíka. Po tváři jí stékaly slzy. Zamrkala, aby je setřásla. Vzpomínky dokáží být někdy příliš bolestné.
2 Slunce už je nad horizontem, Gerry. Neměli bychom zkontrolovat naše pacienty? Bože, netušila jsem, jak může být noc někdy dlouhá." „Vždyť jsme je viděli před půlhodinou, Izzie," připomněl jí Gerald. Opět ji oslovil přezdívkou oblíbenou ve společně prožívaném dětství. „Už nějakou dobu jsi mi takhle neřekl. Včera večer to bylo po dlouhé době poprvé. Kdykoli tu přezdívku od tebe slyším, musím se z nějakého důvodu usmát. Jako bych
najednou omládla. Ale jestli mám pomáhat téhle ženě, oslovuj mě v její přítomnosti raději nějak jinak. Co takhle Billie?" „Dobrá, Izzie, budeš Billie. Vím, proč si to přeješ. Mrzí mě, že se stále držíš v takovém ústraní a odmítáš se objevit mezi lidmi, pokud nedojde k něčemu podobně katastrofickému jako dnes v noci. Odmítáš vyjít si na večeři nebo do kina, když ti já nebo Artie zavoláme. Pro mě jsi byla odjakživa Izzie, tak jako Arthur zůstane vždy Artie. Jsme staří, Izzie, jestli jsi to ještě nepostřehla. Až prodám podnik, budeme chodit každý den na ryby." „To sis všiml teprve teď, že stárneme, Gerry? Ale to nic, kamaráde. Všichni tři jsme něco dokázali. Nekráčeli jsme životem tanečním krokem ani jsme neokrádali ostatní o čerstvý vzduch, jen abychom za každou cenu došli k vlastnímu cíli. Udělali jsme hodně i pro druhé." Pak Isabel dodala stejně nevýrazným hlasem, jakým hovořil veterinář: „Nezapomenou na nás, že ne, Gerry?" „Tisíce žen bude vzpomínat, že jsi jim umožnila vykročit do nového života, Izzie. Artiemu zase svět techniky propůjčil titul nejlepšího podnikatele posledních pěti let. Jen svými zásluhami si zatím nejsem jistý." „Kdyby existoval nějaký anděl strážný pro koně, pak jsi to určitě ty, Gerry. Vždyť jsi zachránil tisíce a tisíce zvířat. Kolika dětem jsi vrátil jejich miláčky zdravé a dopřál jim prožít společné štěstí. Vzpomínám si na den, kdy jsi mi přivedl čtyřicet zvířat a stál tam se slzami v očích. Vtrhl jsi do ohrady a ukradl jsi je, aby je nemohli uspat. Bůh ví, Gerry, že jsi velký zachránce." „Bez tebe a Artieho bych to nedokázal. Neměl jsem peníze, abych je mohl nakrmit." „Začínáš podléhat sentimentu, Gerry, a já odmítám propadat sebelítosti. Tak si už konečně natáhni ty zatracené ponožky a pojďme zkontrolovat pacienty." „Víš, koho mi připomínáš, Izzie? Tu malou ženušku... Tu doktorku... Jak jen se jmenuje? Aha, doktorka Ruth. Podobáš se jí, až na ty rudé vlasy. Jsi stejně drzá jako ona." „Beru to jako poklonu. Bojíš se, že, Geralde?" „Ano, Izzie, bojím. Tak pojď, uvidíme, co se dá dělat. Jestli ještě spí, nebudeme je budit. Jasné?" „Dobrá, souhlasím." „Pššt," obrátil se Gerald Davis na přítelkyni a opatrně otevíral dveře, aby nakouknul dovnitř. „Poslouchej." „Brzy se rozední, Lucie. Přežily jsme noc. Vím, že to moc bolí. Za chvilku zavolám doktora Davise. Jsi moje sladká holčička. Musíš se uzdravit. Neopustím tě. Jen ať se opováží mě odsud vyhodit. Nedovolím to. Zůstanu s tebou, dokud nebudeš poskakovat jako zajíc. Koupím ti nový míček... jasně červený a dám na něho napsat tvoje jméno. Dělají to v některých lepších psích prodejnách. 19 Cena tě nemusí zajímat. Až se obě dáme dohromady, najdu si práci. Pořídím ti to nejskvělejší vodítko a obojek, jaké seženu. Vyparádím tě jako princeznu. Slibuju, že o tebe budu pečovat. Doktor Davis mi v tom pomůže. Nezklamu tě. Slib je slib. Tak se už pohni, Lucie, ať vím, že žiješ. Nenávidím ho za to, co ti udělal... Doktore Davisi!" „Jsem u vás. Co se děje?" „Lucie... Olízla mi ruku! To znamená, že se uzdravuje! Je to tak, doktore Davisi?" „Absolutně," přikývla Isabel radostně. „Že, Gerry?" „Podíváme se na ni. Myslíte, že byste se mohla trochu posunout, mladá paní, abych mohl prohlédnout našeho malého pacienta? Nemusíte odcházet, jen se trochu posuňte. Výborně, už se nám probrala. Iz... Billie, potřebujeme zafixovat novou nitrožilní jehlu. Vypadá to dobře, mladá paní. Mám ovšem na mysli Lucii, nikoli vás," opravil se veterinář při pohledu na Helen. „Bude v pořádku? Chci slyšet pravdu, doktore Davisi. Já se odsud nehnu, zůstanu s ní." „Řekl jsem vám přece už včera večer, že můžete zůstat, jak dlouho bude potřeba. Nikdy neříkám něco, co nemyslím upřímně. Od včerejška se Luciin stav hodně zlepšil. Netvrdím, že je v pořádku, ale troufám si prohlásit její stav za uspokojivý.
Dám jí injekci, aby ještě spala. Spánek je pro ni v současném stavu nejvhodnější. Až se rozhodnete na chvíli svého miláčka opustit, můžete si dát sprchu a provést ranní hygienu. Nahoře mám masážní vanu, prospěla by vám malá rehabilitace. Pak vám vyčistím a převážu rány. Není potřeba spěchat, najdete mě v kuchyni. Mimochodem, rád bych vás seznámil s jednou mojí velmi dobrou přítelkyní. Billie, toto je Jane Doeová a tamhle její drahoušek Lucie. Až se rozhodnete opustit můj dům, Billie vás odveze do útulku pro ženy. Zatím bude tak laskavá a připraví nám snídani. Její vafle jsou nepřekonatelné, stejně jako káva. Máte ještě bolesti?" Helen se podívala na veterináře. Z jeho pohledu vyzařoval upřímný zájem a soucit. Zažila vůbec někdy projev takové nepředstírané účasti? Jestli ano, kdy to bylo? Nevzpomíná si. „Ach, ještě jsem se vám nepředstavila. Jmenuju se Helen. Helen Wardová." „Jane Doeová zní lip," prohlásila Izzie. „Možná si jednou budeme vyprávět psí historky," navrhla. „To by se mi docela líbilo," souhlasila Helen. „Tamhle v rohu je malá toaleta. Pak můžete zajít za námi do kuchyně. Nezačínám ordinovat dřív než v jedenáct. Pokud chcete, Billie zde zůstane a pomůže vám, já dám asistentkám den volno." Helen vděčně přikývla. Za zavřenými dveřmi v kuchyni se veterinář obrátil ke staré přítelkyni. „Proč zůstávají, Izzie? Proč dovolí, aby je ti sadisté tak týrali?" Isabel energicky otevírala a zavírala skříňky kredence. „Mám ti předložit krátkou nebo dlouhou verzi?" „Nechci slyšet ani jednu, vím proč. Řekl jsem to jen proto, že jsem musel něco říct. Na starých podlitinách má čerstvé. A ty jizvy... Když se tu včera večer objevila, prohlásila, že vypadala už i hůř. To mě vyburcovalo. Však jsi ji viděla. Jaký může být ještě horší stav?" „Znám to jméno, Gerry. Myslím, že jsem tu ženu někde viděla - nebo aspoň její fotografii. Máš pravdu, je to krásná mladá žena. Stárneme. Už mi paměť neslouží jako dřív." „Rád bych ti položil otázku, Izzie. Myslíš si, že manžel té ženy zavolá na policii nebo ji začne sám hledat? Tvrdila, že mu bude jasné, že odvedla psa k veterináři. Jak se takoví domácí tyrani chovají?" „Pochopitelně své oběti hledají. Chtějí mít boxovací pytel po ruce. Potřebují vidět, že se jich někdo bojí, a mít objekt, na kterém si budou vybíjet vztek. Jsou to zrůdy bez citu a svědomí a osobně se domnívám, že jim nepomůže ani psycholog. Mám asi příliš mnoho zkušeností. Jestli ta žena bude mít zájem, pomohu jí." „Neodloučí se od svého psa." „Já vím. Nedá se nic dělat. Hergot, já to jméno znám, ale ta moje zatracená děravá paměť..." láteřila Isabel. „Uklidni se, jméno se ti vybaví, až to budeš nejmíň očekávat," radil veterinář. „No nevím..." „Mimochodem, jdeš v neděli na Artieho vánoční party? Bude to jeho první společnost od Mariiny smrti. Musíme jít, Izzie. Pokud se nepletu, včera pořádal recepci pro zaměstnance. Nebo to je dnes... Vidíš, já na tom s pamětí nejsem o nic lip než ty." „Nesnáším tyhle sešlosti. Jen sedíš, cpeš se, příliš piješ, posloucháš drby a nakonec se přistihneš, že pomlouváš každého, kdo zrovna není na doslech. Pak přijmeš nějaký nudný vánoční prezent a jedeš domů. Raději bych se dívala na televizi. Nechápu, proč se vůbec ptáš, jestli jdu, když dobře víš, že se těch akcí nikdy nezúčastňuju. Ty půjdeš?" „Nemůžu. Mám službu na Sandersově klinice, když jsem si vybral volno na tvůj povinný oběd o Dni díkůvzdání. Artie nás postrádat nebude. Pár dní nás sice nepřestane kárat, ale nakonec ho to přejde. Vede se mu skvěle. Bez jeho pomoci bys své programy nemohla realizovat." Pak dodal s mazaným úsměvem: „Mohli bychom se
tam zastavit, až bude večírek končit, jen tak na večerní šálek čaje. Nechám si zapnutou vysílačku, kdyby přivezli nějaký akutní případ." „Ach, bože, už to mám, Gerry! Vzpomínám si, kde jsem to jméno slyšela. Artieho muž číslo jedna se jmenuje Daniel Ward. Máme tady jeho manželku," řekla Isabel a obrátila hlavu ke dveřím do ordinace. „Zahlédla jsem její fotografii několikrát ve zpravodaji ComStar." Gerald Davis ztěžka dosedl na kuchyňskou židli a překvapením otevřel ústa. „Artie zaměstnává takové lidi?" „Věř mi, že o téhle záležitosti nemá jistě nejmenší tušení. Muži jako Daniel Ward se dokáží mistrně přetvařovat. Kristepane, a já měla v úmyslu připsat dneska jméno té ženy do seznamu v počítači. Teď to nepřipadá v úvahu." „Moment, Izzie, vždyť nevíš jistě..." „Vím to jistě, Gerry. Artie každou chvíli vyzdvihuje schopnosti Daniela Warda a uvaluje o něm jako o svém nástupci. Říkám ti, že o ničem ani netuší. V opačném případě by mi to jeho sekretářka Michelle už dávno řekla. Tři dny v týdnu u nás pracuje a zná příběhy těch žen." „Co chceš dělat?" „Vyřídím několik důvěrných telefonátů," odpověděla Isabel. „Asi si vezmu tu tabletku, doktore Davisi," ozvala se Helen a vkulhala do kuchyně. „Posaďte se, zlatíčko. Připravím vám výborný horký čaj s rumem a ovesné vločky. S těmi vaflemi to nebyl zrovna dobrý nápad, Gerry. Helen nemůže žvýkat. Máš snad nějaké slámky, ne? Dej jí ten prášek." Helen se opatrně posadila. „Děkuju." Ze zdravého oka jí stékaly slzy. Kdy s ní naposled někdo mluvil tak laskavě? Nikdy v životě. Natáhla ruku a doktor Davis jí vysypal do dlaně dvě modré pilulky. „Připrav snídani ty, Gerry. Já odvedu Helen nahoru a pomohu jí při sprchování. Kde najdu nějaké oblečení? Zaschlá krev příšerně páchne. Snad bychom jí také měli umýt vlasy, nemyslíš?" Gerald přikývl. „Až se vrátíte z koupelny, převážu jí rány, takže nevadí, když obvazy zmoknou. Hlavně jí sprchou lehce promasíruj svaly. Já zatím dohlédnu na Lucii. Stejně asi nikdo nemáme chuť na kávu." Helen se nechala odvádět energickou ženuškou do prvního patra, ačkoli každý krok jí působil nepředstavitelná muka. Při svlékání se vyhýbala pohledu na Isabel. „Už nikdy vás žádný muž neuhodí, drahá, to vám mohu slíbit. Vidím, že se za to ponížení stydíte, ale není třeba. Berte to tak, že dnešek je první den vašeho nového života. A tahle masážní vana s vámi za pár dnů provede zázraky. Zatím si ale stoupněte do sprchy, musíme začít opatrně. Já se poohlédnu po nějakých šatech. Občas sem jezdí Gerryho sestra, možná tu něco nechala." Helen si stoupla pod blahodárný proud horké vody. Bylo úžasné ocitnout se nečekaně v takovém bezpečí. Nikdo nečíhá před sprchou, aby ji udeřil. Nikdo nečeká v přízemí, aby ji zmlátil do bezvědomí. Dobrého samaritána, který ji a Lucii sem včera přivezl, jí snad seslala vyšší moc. „Díky, bože," šeptala znovu a znovu. Přede dveřmi si Isabel osušila slzy. „Také já ti děkuji, bože," pokyvovala hlavou. „Našla jsem nějaké oblečení, Helen. Asi ti ta mikina bude trochu velká, ale já osobně volné věci miluju. Později ti vybavíme šatník. Počkej, opatrně tě osuším, zlato, abychom neotevřeli staré rány, nehledě na ty, cos utržila včera. Tak. Nehýbej se a zkus si tohle přetáhnout přes hlavu. Myslíš, že budeš schopna obléct si spodní prádlo a kalhoty? Výborně. Aspoň ponožky jsou ti dobře. Na botách teď nezáleží. Už ti je lip, zlatíčko? Zabraly ty tabletky?" Helen přikývla. „Jste tak laskaví... Jsem doktoru Da-visovi nevýslovně vděčná. Co... Co když... manžel... Asi jsem ho docela vážně zranila. Krvácel... To ho však nezastaví. Znám ho a vím, čeho je schopen."
„Byl schopen," opravila ji Isabel, „ale už vám neublíží. Jste s Lucií v bezpečí. Přidržujte se zábradlí a na každý schod se postavte oběma nohama. Máme na to celý den, není kam spěchat." Než ji Isabel dovedla ke kuchyňské židli, byla Helen dočista vyčerpaná. „Čaj nebo kávu?" „Čaj. Mohla byste se podívat na Lucii?" Isabel odběhla a za okamžik se vrátila. „Spí a vypadá spokojeně. Gerry jí zpíval. Jeho hlas jistě pejska neuko-nejší tak, jako váš, ale Gerry to se zvířaty umí a ony mu důvěřují. Lucie ví, že je v dobrých rukou. Na vašem místě bych se do kotce nevracela. Jistě se nám podaří pořídit pro Lucii postýlku někde vzadu v ordinaci, aby měla víc pohybu a vy byste k ní měla pohodlný přístup. Dnes zůstanu s vámi. Než vás přijmeme do útulku, potřebuju se o vás něco dozvědět. Očekávám, že budete ve vlastním zájmu otevřená a nebudete zatajovat něco, co by vám nakonec zkomplikovalo život." „Povím vám všechno, jen mi musíte slíbit, že se ke mně a Lucii manžel nedostane." „To vám slibuji. Prozatím byste měla přestat na toho muže myslet jako na manžela. Je to prostě člověk, kterého jste znala, někdo, kdo vám ukradl život a zneužil vás. Nezaslouží si titul manžela. Teď mi povězte, jak se jmenuje a jaké je jeho zaměstnání. Znáte jeho číslo sociálního pojištění? Musím totiž zdokumentovat vše, co se toho člověka týká, každý detail. Chci, abyste promluvila naprosto o všem. Rozumíme si?" „Ano, předpokládám, že ano." „Výborně. Kolik vám je let? Máte děti? Kde přesně bydlíte?" Helen zamrkala. Protivilo se jí vzpomenout si na Daniela a neměla chuť hovořit o muži, za něhož se provdala. „Je mi osmadvacet. Nemáme děti. Tajně jsem užívala antikoncepci. Nechtěla jsem s Danielem děti ze strachu, aby je také netýral. Ukrývala jsem pilulky v krabičce s menstruačními tampony, aby se nedozvěděl, že je beru. Žijeme... Žili jsme ve Whispering Willows. Daniel trval na tom místě, protože prý to je místo, kde bydlí úctyhodní lidé. Teď je na domě ještě nějaká hypotéka, všechny splátky jsou termínované. Chtěla jsem si najít práci, ale zakázal mi to." „Typické," zabručela Isabel. V polovině Helenina monologu zazvonil telefon. Isabel zvedla sluchátko. „Davisova klinika," ohlásila se. Chvilku poslouchala a pak řekla: „Právě jsem přišla do práce, proto vás raději přepojím na doktora Davise." Helen zbledla, když se na ni Isabel podívala a přitiskla si ukazováček na rty. Daniel! Isabel otevřela dveře vedoucí do ordinace. „Doktore Davisi, nějaký muž si s vámi přeje mluvit." Jméno Helenina manžela vyslovila jen němými pohyby rtů. Helen se vyškrábala ze židle a přišourala se ke dveřím ordinace za Isabel, oči vytřeštěné hrůzou. „Gerald Davis. Co si přejete? Ne, tento týden jsme neošetřili žádný naléhavý případ, pane Warde. Upřímně řečeno, za poslední rok jsem nepřijal nového pacienta. Zkuste zavolat na Sandersovu kliniku, ordinují nonstop. Sbohem." „Jak... Jakým hlasem mluvil?" zeptala se Helen šeptem. „Normálním. Šel na procházku se psem, ten mu utekl na silnici, lehce ho zachytilo projíždějící auto a najednou pes zmizel ve tmě. Údajně ho hledal celou noc." „Objeví se zde. Vím, že přijde. Musím pryč. Neznáte mého... Neznáte toho člověka." „Nemůžete odejít, Helen," přesvědčovala ji Isabel. „Lucie není schopna transportu a kromě toho vám zde nehrozí žádné nebezpečí. Celý den zůstanu v recepci a vy se věnujte Lucii. Gerald nechá dveře zavřeny, otevřeme jen na zazvonění. Musíte nám důvěřovat, Helen." „Vám důvěřuji, ale jemu ne. Za těch pár let manželství jsem ho stačila důkladně poznat. Nemáte představu, co všechno je schopen provést, jen aby dosáhl svého." Isabel objala Helen kolem ramen. „Máte sice pravdu, neznám toho muže, nicméně znám tisíce jemu podobných A ani jeden z nich se nedostal k ženě, která vyhledala útočiště v našem útulku. Za ta léta, co pomáhám týraným ženám, jsme ztratili pouze dvě. Svobodně se rozhodly pro návrat k manželům. Jedna z nich zemřela manželovou rukou
a druhá žije se svým mužem a nechává se dál zneužívat „Jdu si sednout k Lucii," rozhodla se Helen. „Jestli budete potřebovat další informace, ptejte se." „Prozatím to stačí. Vezměte si s sebou čaj. Gerry vám pomůže ustlat pro Lucii pelíšek. Všechno se spraví, Helen, musíte věřit," opakovala Isabel trpělivě. „Věřím vám. Ale proč se stále bojím?" „Neznáme se. Tohle všechno je pro vás nové. Nejste připravena setkat se s lidmi, kteří o vás jeví upřímný zájem a záleží jim na vás. Důvěru si člověk musí získat. A teď běžte Lucii zazpívat." Když se za Helen zavřely dveře, Gerry řekl: „Vzpomínám si, že jsi kdysi v dětství taky zpívala tomu toulanému pouličnímu voříškovi, kterého sis pak taji schovávala celý rok, než na to táta přišel." „Bez tebe a Artieho by se mi to nepodařilo. Bože jak já toho pejska milovala... Máš pravdu, zpívala jsem mu Ty jsi má láska, má velká láska, dokud mi ta slova nebrněla v uších. Moc se mu ta písnička líbila. Štěkal přitom, kňučel a vyl." Gerry se rozesmál. „Stejně bylo nejlegračnější, když jsme spustili jako trio - a hezky falešně. To voříšek zbožňoval nejvíc." „Je to tak dávno, Gerry. Občas se mi ani nechce věřit že jsem taky byla mladá. Otec..." „Nebudeme vzpomínat, Izzie. Otec nežije, nechej h odpočívat v pokoji." „Nezaslouží si pokoj. Máš pravdu, tahle cesta do vzpomínek je plná výmolů. Je skoro deset. Půjdu si sednout do recepce a ty mi dej vědět, kdyby se Luciin stav změnil. Začnu pracovat na dokumentaci k Heleninu novému životu. Moc ti za všechno děkuju, Gerry..., hlavně za to, že jsi zůstal mým věrným přítelem. Nebýt tebe a Artieho, nedopracovala bych se na současnou úroveň." „Nesnáším ženský sentiment," zabručel Gerry s předstíranou nevrlostí. „Jistě ne tolik, jako já nesnáším mužské fňukání," řekla Isabel a stiskla příteli koleno. „Jsme prostě dvojka starých citlivek." „Zařídíš jim to, viď, Izzie?" „Pochopitelně. Ale musí se mnou spolupracovat. Dnes jsem s ní chvíli hovořila. Nutně potřebuje pochopit, že o ni někdo jeví opravdový zájem. Důvěřuje ti, a to je poloviční výhra." „Mám jí povědět o tvé svatyni nebo raději mlčet?" „Nejprve zařídíme běžné záležitosti a připravíme jí tam cestu. Řekla bych, že ji víc uklidní slyšet vlídný hlas než vnímat obsah slov. Je k smrti vystrašená a vůbec se nedivím. Lidé jako Daniel Ward jsou zrůdy. Přirovnala bych je ke strašidlům, která se skrývala pod našimi postelemi v dětství. Jen co tu záležitost trochu uspořádám, zavolám Artiemu. Chci, aby ten Ward vypadl z mého projektu. Okamžitě dám změnit hesla v síti. Může něco zavětřit, nedovolím si riskovat." „Tak to udělej. Jestli se ti takové opatření zdá skutečně nezbytné, máš mé požehnání." „Díky, Gerry." „Ne. Já děkuji tobě, Izzie." Helen hleděla na zelenou igelitovou tašku se svým ubohým majetkem. Všechna čest té ženě jménem Billie. Helen si v životě nepřipadala tak opuštěná a bezradná. Po tvářích jí kanuly slzy, ani šije nestačila osušovat. „Trápí vás černé myšlenky, Helen?" ozval se laskavý veterinářův hlas. „Ani ne. Odjakživa jsem měla strach z neznámého. Znám jen svou minulost. Budoucnost se přede mnou rozprostírá jako velké nepopsané plátno a právě to mi nahání úzkost. Odešla jsem z matčina domu přímo do maličkého vlastního bytu. Nejprve jsem pracovala v jednom butiku za mizernou mzdu. Chodila jsem do večerních kurzů, vystudovala vysokou školu a našla si zaměstnání v jedné návrhářské firmě. Daniel byl první muž, který o mě projevil zájem, a já se do něho pochopitelně zamilovala. V ničem se nepodobal mužům, které si matka vodila domů. Byl elegantní, pohledný a o devět let starší než já. Spolužáci mi připadali nedospělí a jen se chtěli jeden před druhým vytahovat. Matce na mně nikdy nezáleželo a pro jejího posledního amanta jsem byla vzduch. Věděla jsem, že je pouze otázkou času, kdy se
k nám nastěhuje. Právě proto jsem co nejdřív vypadla. Matka málem pukla zlostí, protože si představovala, že začnu platit její nájem. Daniel mi toho tolik nasliboval! Prý se o mě bude až do smrti starat. Z nějakého důvodu byly pro mě ty sliby právě v té době nesmírně důležité. Snažila jsem se být dobrou manželkou, doktore Davisi. Vím, že mě najde. Nějak... Najde způsob, jak se mě dopátrat. To mě děsí víc než cokoli jiného." „Nenajde vás. Přál bych si, abyste Billie i ostatním lidem z útulku důvěřovala. Nedopustí, aby vás manžel vypátral, na to vám dávám čestné slovo." „Jak se vám za všechno to dobro odvděčím, doktore Davisi?" „Není třeba oplácet. Je to docela prosté. Stačí, když vidím, že Lucie zase chodí. Občas, mladá paní, když je k vám bůh milostivý, musíte jeho laskavost oplácet dobrými skutky pro druhé. Jednou učiníte totéž. Je to takový zvláštní obchod, kdy nikdo neztrácí. Až odejdete, bude se mi po vás stýskat. Noční partie dámy se mi velice zamlouvaly," bručel starý veterinář ve snaze skrýt dojetí. „A vaříte docela dobré špagety. Je vám doufám jasné, že mi nesmíte nikdy volat, že?" Helen nedokázala potlačit slzy. „Vím to." „V jistém smyslu jde o jakousi ochranu svědků. O vás i Lucii bude velmi dobře postaráno. Vybudujete si nový život a jednoho dne potkáte muže hodného vaší lásky. Daniel Ward vám nikdy nebude moci ublížit." „Smím se na něco zeptat? Vím, že jste mi to zakázal, ale ráda bych věděla, proč se od onoho prvního večera Billie ve vašem domě už neobjevila. Je to vaše přítelkyně?" Gerald Davis zaklonil hlavu a rozesmál se. „Kéž by! Billie pracuje neúnavně pro svůj útulek. Bere tu práci jako poslání. Jména nejsou důležitá a čím méně víte, tím lip pro vás. Jsme s Billie velmi dobří přátelé. Kdysi jsem si myslel... toužil jsem, abychom jeden pro druhého znamenali víc, ale ona si to nepřála. Neměla čas rozvíjet hlubší vztah. Je nezávislá a vyhovuje jí to. Vlastně to tak vyhovuje nám oběma. Patří k oněm vzácným lidem, které můžete nazvat pravými přáteli. Víte, takovými, jimž v případě nouze zavoláte uprostřed noci, a oni přijdou. Tak se to stalo, když jste se objevila v tak zbídačeném stavu na mé klinice. Billie je člověk, kterému bez obav svěříte vlastní děti, zvířecího miláčka i peníze." Helen přikyvovala. „Co bych dala za takovou blízkou osobu. Vlastně jsem nikdy takový vztah neměla. Snad ještě přijde..." „Kdybyste měla takového přítele, myslím si, že byste v tom domě už dávno nebyla. Přátelství mívá ohromnou moc a pomůže vám vymanit se z nedobrého vztahu." „Nevím, doktore Davisi. Mně pomáhala Lucie. Stávalo se, že jsem na ni mluvila celé hodiny. Ráda bych věřila, že mi rozuměla. Na tak malého pejska je neuvěřitelně věrná a skvělý ochránce. Bez ní bych to nezvládla. Zachránil jste jí život a nikdy vám nepřestanu být vděčná." Hlas starého muže se opět zastřel dojetím. „Řekl bych, že se jí můj zpěv docela líbil. Za pár dnů už ani nevyla. Zdá se, že slyším přijíždět vůz. Máte všechno?" „Všechno až na Lucii. Opravdu si mohu tu tašku nechat?" ujišťovala se, když jí doktor podával speciální kabelu pro přepravu čtyřnohého miláčka. „Samozřejmě. Jen nedovolte Lucii přílišnou aktivitu. Její stav se podstatně zlepšil, ale nechci, aby se přepínala. Potřebuje ještě aspoň týden k dokonalému zotavení. Věřte, mladá paní, těch společně strávených deset dnů se mi vepsalo do vzpomínek. Důvěřujte Billie i jejím přátelům, a budete spokojená." Helen se neodvážila promluvit. Místo toho veterináře pevně objala a sama málem vypískla, když její objetí se vší mužskou silou opětoval. Za okamžiku už vycházela ze dveří, v jedné ruce kabelu se psem a ve druhé zelenou igelitku. Neohlédla se zpátky. *** Dlouhá, pohodlná cesta při běžné konverzaci docela rychle uběhla. Obě ženy probraly počasí, zaneprázdněnost doktora Davise a Luciino rychlé uzdravení. S vědomím, že se nachází v dobrých rukou, se Helen docela uvolnila. Prožívala první den svého nového života a v duchu za něj děkovala bohu.
„Ještě jeden blok a jsme na místě," vyrušila ji z rozjímání Izzie asi po hodině jízdy. „Zůstanete, Billie? Nezmínila jste se, jestli tu pracujete." „Ne, nezůstanu. Svým způsobem zde pracuju. Ale to byla otázka, a ty se nemáš ptát. Než dokončíme tvou dokumentaci, uvedu tě jako hosta číslo devět a Lucii jako hosta číslo devět-A. V dokladech bude uvedeno, že jsi přijela s další osobou. Po příjezdu ti bude vše vysvětleno. Lucie si určitě zamiluje zahradu - je zcela bezpečná, obestavěná vysokou zdí. Škoda, že jsme se neseznámily za příjemnějších okolností. Vynasnažíme se udělat pro tebe co nejvíc a totéž očekáváme z tvé strany. Na shledanou a hodně štěstí. Počkám ve voze, dokud nevejdeš dovnitř. Ach, ještě něco. Napadlo mě, že by sis ve volných chvílích ráda přečetla tohle." Izzie podala Helen poslední výtisk Silicon Valley. Ahoj, Lucie." Teriér zaštěkal a vzápětí začal kňučet, když Helen vytahovala tašku z vozu. Útulek byl umístěn v nádherném rozlehlém domě v tiché soukromé čtvrti. Helen lačně vdechla zemitou vůni čerstvě posekaného trávníku a vykročila po cihlovém chodníku ke vchodu. Než stihla stisknout zvonek, dveře se otevřely a na prahu ji přivítala usměvavá žena s cůpky šedivých vlasů ovinutými kolem hlavy do úpravné korunky. „Vítej. Pojď dál, máme tady příjemný chládek." Helen se obrátila, aby Billie zamávala na rozloučenou, ale tmavě modrý stejšn s kouřovými skly už mizel směrem, odkud přijel. „Jsem číslo devět... a tohle je číslo devět-A,“ hlásila se poslušně. „Já vím. Čekaly jsme vás obě. Jmenuju se Mona. Pojď, ukážu ti tvůj pokoj. Po celý pobyt si ho budeš sama uklízet, v koupelnách se s úklidem střídáme, stejně jako s úklidem v domě a při vaření. Až se zabydlíš, zazvoň. Zvonek je nahoře u schodiště. Někdo pro tebe přijde a odvede tě do zahrady. To je oblíbené místo, kde děvčata tráví většinu času. Za chvíli začne hodina skupinové terapie. Můžeš jen přihlížet, ale klidně se přidej. Zítra budeš vyzvána k zapojení se do diskuze. Tak tohle je tvůj pokoj." Helen překročila práh. Nevěděla přesně, co vlastně očekávala, ale určitě ne tenhle rozkošný pokojíček s průsvitnými záclonami přeloženými uprostřed křížem a lehce se vzdouvajícími v odpoledním vánku. Byl to se vším všudy typicky ženský pokoj zařízený v jemných pastelových barvách. Vydechla úlevou a sklonila se, aby otevřela tašku, kde se Lucie už nedočkavě vrtěla. „Je čistotná, nečurá na koberec," pospíšila si Helen s vysvětlením. „To ráda slyším," usmála se Mona. „Dům má čtyři křídla, všechna směrem dozadu. Jediný vstup do zahrady vede přes dům, to kvůli bezpečnosti. Až budeš připravená, tak prostě zazvoň." Dveře se zavřely. Helen vzala Lucii do náruče a posadila se na postel. „Tak tohle je náš nový domov - aspoň na nějaký čas. Nemáme na vybranou, Lucie. Myslím, že je to pro naše dobro. Můžeš spát v mé posteli, ale nesmíš na ni skákat a pak zase seskakovat. Vždycky tě zvednu. Poslyš, tak takovýhle budoár jsem si vždycky přála: na posteli květovaný přehoz s volánky, pohodlné křesílko. Možná si tu stihnu i něco přečíst. Ach, jak je ten koberec měkký... Klidně na něm můžeme i spát, když se nám zachce, Lucie. A koukni na ten krb v rohu! Máme dokonce vlastní krb, kdyby se venku ochladilo." Vzala Luciinu hlavu do dlaní a přitiskla šiji ke tváři. „Určitě se tu rychle zabydlíme." Lucie olízla Helen ruku a tiše štěkla. Ve stejnou dobu, kdy Helen na schodišti stiskla zvonek, o třicet mil dál, v Santa Clara, se sedmatřicetiletý Daniel Ward s bolestným výrazem, opírající se o hůl, opatrně sunul chodbou ke kancelářím Arthura Kinga. Každý krok mu působil muka. V očích se mu zračil vztek a tiše skřípal zuby. Co mu ten starý kozel zrovna teď asi chce? No a co že požádal o desetidenní dovolenou? Za celou svou kariéru nechyběl v práci jediný den, nikdy nevolal, že je nemocen. Možná by měl z firmy odejít a založit si vlastní. Mohl by to udělat, kdyby chtěl. Ať se Arthur King postará o rozmnožení penízků, jak umí. Daniel se s vypětím všech sil a zuby zaťatými bolestí oblékl a šel sem, protože věděl, že schůzka je nevyhnutelná. Antracitově šedý kašmírový oblek byl nepředepsa-nou
uniformou manažerů firmy, boty od Brooks Brother, sněhobílá košile s monogramem a kravata za dvě stě dolarů představovaly klasiku. Daniel věděl, že Arthur King jeho zevnějšek patřičně ocení. Schůzka se šéfem mezi čtyřma očima mohla přinést buď vzrušující informaci, nebo katastrofu. Daniel si nebyl jist, kterou z těch dvou variant může očekávat. Už se mu doneslo, že ho King neustanovil svým náměstkem, je tedy docela možné, že ho povýší do jiné prestižní funkce. King byl ve vytváření neobvyklých pracovních míst nepřekonatelný mistr, stejně jako v nárocích na své podřízené. Ty Daniela doslova vysávaly. Co ještě může firmě nabídnout? V každém případě si nejprve bude muset vyslechnout výtku, že se neúčastnil vánoční party. Opakoval si lživé omluvy už tolikrát, že jim začínal sám věřit. Byl si jist, že se mu díky osobnímu šarmu podaří šéfa obalamutit. Daniel se zastavil před masivními mahagonovými dveřmi soukromé pracovny Arthura Kinga. Nadechl se, vydechl a otevřel dveře. Rukojeť hole svíral tak pevně, až mu zbělely klouby na prstech. „Přál sis se mnou mluvit, Arthure?" zeptal se zdvořile. „Ano, Danieli. Postrádali jsme tebe i Helen na vánočním večírku. Teď si uvědomuju, že jsem tvou manželku neviděl ani na Díkůvzdání, ani na pikniku o Dni svátku práce, dokonce ani na oslavách Dne nezávislosti. Víš, že se kolegové z oddělení dokonce vsadili, jestli se teď objevíte?" zeptal se King blazeované a opřel se pohodlně ve svém šéfovském otáčivém křesle. „Ne, to jsem skutečně nevěděl, Arthure. Netušil jsem, že kolegové věnují takovou pozornost mému soukromému životu." Ten chlapík vypadá při každé schůzce starší, pomyslel si. Snad už konečně oznámí svůj odchod do důchodu. „U nás v ComStar jsme všichni jedna rodina, Danieli, sám to dobře víš. Chápu, že se svým úrazem ses mohl večírku sotva zúčastnit, ale Helen přece mohla přijít." „Tvrdila, že by se beze mě necítila ve své kůži. Většina z vás neví, jak je moje žena ostýchavá. Nenapadlo mě, že to je tak důležité, Arthure. Poté, co ses rozhodl neustanovit mě do funkce svého zástupce, si nemyslím, že na mé přítomnosti na společenských sešlostech příliš záleží." „Nemám rád ironické poznámky, Danieli. Wexler vyhovoval pro tu pozici lépe. Je služebně o pět let starší než ty, a proto chápej mé rozhodnutí jako logický krok. Abych ti dokázal, že proti tobě nemám výhrady, zvu tě s Helen dnes na večeři. Mám pár myšlenek, o které bych se s tebou a s Helen chtěl podělit." Danieli se sevřel žaludek. „Já to zvládnu, ale Helen odletěla s kamarádkou do Los Angeles." „A kdy se vrátí, Danieli?" Daniel cítil, jak se začíná na krku potit. „Nejspíš až dokončí nákupy. Nesdělila mi definitivní datum. Znáš ženy... Jakmile se pustí do nakupování..." „Pár věcí o ženách vím. Určitě ti nezatajila hotel, kde se ubytovaly. Zavolej jí a zeptej se, kdy se vrátí. Přesuneme večeři na zítřek. Zdá se, že ti to působí potíže, Danieli." „Nechápu, proč se tak zajímáš o výlet mé manželky do Los Angeles. Helen chtěla využít povánočního výprodeje. Vloni jsme nebyli na dovolené, proto jsem jí tu cestu slíbil. Zrovna odletěla a nemohu ji přece hned nutit k návratu. Copak je jedna večeře tak důležitá?" ptal se Daniel už s viditelným zoufalstvím. „Dej mi telefon do toho hotelu a já zavolám Helen osobně." Sevření v Danielově žaludku zesílilo a rozšířilo se do hrudi. Dlaně měl vlhké ledovým potem. Jen s vypětím všech sil zachovával zdání klidu. „Nezačínáš se vměšovat do mého soukromí, Arthure?" Generální ředitel se k němu naklonil přes stůl a změřil si ho ledovým pohledem. „Ano. Ano, je to tak, Danieli. K mým uším se v posledních deseti dnech donesly šokující informace, které se mi ani v nejmenším nelíbí. Nehledě k tomu jsem se od své sekretářky již předtím dozvěděl o podezření, že týráš svou manželku. Nemusím ti říkat, jak mě ty zprávy šokovaly. Takové chování nemohu tolerovat. Proto ti opakuju, Danieli: Přiveď svou manželku, jinak ve firmě končíš. A když už jsme nakousli toto
téma, rád bych si poslechl podrobnosti, jak sis přivodil tohle zranění. Pouhé klopýtnutí o židli na verandě jistě nepřinese tak vysoké odškodné z pojistky, jaké se objevilo v dokumentaci tvé zdravotní pojišťovny." Danielovi stékaly po zádech i po hrudi potůčky potu a naškrobená košile ztrácela fazónu. „To je důvod, proč jsi mi zmrazil konto z projektu Tygerové? Jsem přece autorem toho programu! Kdo ti napovídal takové lži? Sekretářka? Nezná mou manželku ani mě," vyhrkl Daniel. „Na tom momentálně nezáleží. Důležité je, nakolik jsou ty řeči pravdivé." „Pracuju pro tebe patnáct let, Arthure. Obětoval jsem firmě vlastní krev, potil se nad téměř nesplnitelnými úkoly, uronil jsem i pár slz v dobách bezradnosti. Ano, dostal jsem za své úsilí zaplaceno... dobře zaplaceno. Není to fér. Odmítám zde stát a poslouchat obvinění, která jsou pouhé výmysly chorých mozků. Až se Helen vrátí, osobně ji přivezu k tobě domů ke snídani, obědu i na večeři. Jestli si to budeš přát, můžeme zůstat i přes noc. Do té doby se nemíchej do mého soukromí, nebo se uvidíme u soudu." „Jak bys reagoval, kdybych ti teď řekl, že vím, kde Helen je? Co kdybych ti řekl, že mohu zvednout telefon a zavolat jí hned, v tuhle chvíli?" „Řekl bych, že si to vymýšlíš. Chceš mi snad napovídat, že jsem manželku zmlátil a ona je teď v rukou Isabel Tygerové? Dobře víš, že bych ti na to neskočil. Zavolej jí, Arthure. Zavolej jí hned teď." Arthur King se pohodlně opřel v křesle, složil ruce jako k modlitbě a konečky prstů se dotýkal nosu. Postřehl strach v pohledu svého podřízeného, což jen potvrdilo podezření. „Máš pravdu, Danieli. Nemohu jí zavolat, ale Isabel může. Dávám ti dvacet čtyři hodiny, abys přivedl svou ženu do téhle kanceláře. Pokud se tak nestane, tvoje pracovní smlouva končí. Podaří-li se nám dokázat, že manželku fyzicky týráš, oznámíme to policii. Opustíš firmu bez práva nákupu jejích akcií a bez práva podílu na zisku. Postarám se o to, aby ti ve tvém oboru nikde nenabídli místo." „To si přece nedovolíš!" Daniel se potil už i na hlavě a za chvíli mu stružky potu začnou stékat po čele do očí. Arthur smutně zavrtěl hlavou. „Jeden dva roky, Danieli, a mohl jsi usednout do mého křesla. Zanedlouho odejdu do penze. Už léta nosím v hlavě tenhle plán. Je mi líto, že nejspíš nevyjde. Vedl jsem tě, postupně jsem ti předával všechny své zkušenosti. Těšil jsem se, až ti předám otěže... Oba víme, že sem Helen zítra nepřivedeš, takže se vystěhuj ze své pracovny hned teď." „To se mi snad jen zdá," zamumlal Daniel. „Jestli jsi Helen skutečně zneužíval, pak to je skutečně noční můra. Potřebuješ pomoc, Danieli. Navrhuju léčbu. Pojištění ti vyprší až za osmnáct měsíců, tak využij času. Odevzdej mi legitimaci a klíče od budovy." Daniel si olízl suché rty. Odepnul legitimaci od opasku a hodil ji na stůl. Klíče lehce sklouzly po naleštěné desce stolu. „Ještě spolu nekončíme, Arthure. Ozve se ti můj advokát." „Máš dvacet čtyři hodiny, Danieli. Dej mi vědět, jestli se Helen objeví. Rád šiji poslechnu." „Nejsi jediná počítačová firma v tomhle údolí, Arthure. Za posledních pět let jsem nestačil odmítat nabídky. Polib mi prdel, pane generální řediteli!" křikl Daniel na šéfa už ode dveří. Všichni se na něho dívají, jako by věděli... Grázl zatracený! Daniel práskl dveřmi své pracovny tak zuřivě, že ze stolu spadlo těžítko. Rozhlédl se. Nejlepší kancelář v budově, dokonce lepší než Arturova, protože má na třech stěnách okna. Patnáct let mravenčí práce a slepé oddanosti Arthuru Kingovi a jeho impériu ComStar. Teď ho vykopnou kvůli tomu, že párkrát strčil do manželky. Bez akcií firmy, bez podílu na zisku. Měl zdravé portfolio a ComStar mu přihodila dolar na každých pět, které sám investoval. Jak dlouho mu fond vydrží při dvoutisícových měsíčních splátkách hypotéky, stejných částkách splátek druhé a třetí hypotéky a
navíc měsíčních platbách tisíc dolarů za leasing vozu? Nesmí zapomínat na zástavu domu. Pak tu jsou splátky na piano, bazén, nábytek a koberce. A to nepočítá ostatní režii, jako jídlo, likéry, benzin, platby za energii a ostatní služby, splátky vyčerpaných kreditů na sedmi kartách. Deset měsíců, možná rok, pokud se krutě uskrovní, až zaplatí daně a úroky. Vystěhuj si kancelář. Co si má hergot vystěhovávat? O nic tady nestojí. Snad si Arthur skutečně nemyslí, že by si měl odnést tu ubohou umělou květinu v rohu? Snad jedině dvě lahve skotské ve spodní zásuvce stolu stojí za to, a to je všechno. Ach, Helenin usměvavý portrét... Jen aby Arthura Kinga uspokojil. „Ještě se neloučíme, ComStar," promluvil k portrétu Arthura Kinga a nedbale zasalutoval. Před odchodem si ještě důkladně přihnul skotské, pak láhev hodil do kufříku. „Jdi k čertu, Arthure! Dokud já neřeknu, že je konec, tak není!"
4 S Lucií v náruči následovala Helen vysokou hubenou ženu do přízemí a dál do zahrady. Jediným pohledem obsáhla scénu: Ženy seděly v pohodlných zahradních křesílkách, na stole stály orosené džbány s ledovým čajem, leželo tam několik knih v barevných přebalech, po zahradní zdi se vinuly popínavky nejrůznějších barev a vinná réva. Udržované keře zářily svěží zelení na okraji sametového trávníku. Někdo strávil vytvářením tohoto klidného zátiší spoustu času. Helen věděla okamžitě, že využije každou volnou chvíli k posezení v této voňavé, bezpečné oáze. „Dámy, tohle je host číslo devět a host číslo devět-A. Ve směru hodinových ručiček sedí Angela, Paula, Carol, Susan, Mary, Connie, Delphine a Ardeth. Jsme schopni nabídnout dočasný domov dvaceti hostům. V západním křídle je ubytováno sedm dětí. Já jsem Mona a žiju zde trvale. Pokud jste, děvčata, připravena, začneme. Jestli se chcete přidat, Devítko, nezdráhejte se." Helen se uvelebila na měkkých polštářích a Lucie na jejím klíně. Zaposlouchala se, jak si ženy navzájem sdělují zážitky, a chtělo se jí nad nimi - i nad sebou - plakat. Je to zvláštní, přemítala. Vypadají úplně normálně. Jsou to naprosto obyčejné mladé ženy, a přece máme tolik společného. Napětí mezi lopatkami najednou povolilo. Na nejvyšší část zdi usedli dva ptáčci. Helen je pozorovala téměř závistivě. Toužila po jejich svobodě. Bez zaváhání by se vznesla a zmizela navždy. Přesto se i tahle drobounká stvoření musejí mít na pozoru před dravci. A, jsem poznala Daniela, nebyla jsem žádná bábovka, ospravedlňovala se. Dokázala jsem se o sebe postarat, samostatné dospět, vystudovat, najít si byt a vypořádat se i s těmi nejtčř. šími úkoly, když jsem se rozhodla, že to dokážu. Kdoví, zda se tyhle mladé ženy hodnotí stejně... Ze zamyšlení ji vyrušilo sborové „ano". Helen se rozplakala, když Ardeth, poslední z přítomných, která měla promluvit, povstala se sklenkou ledového čaje v ruce. „Ráda bych připila nám všem, co tu dnes sedíme. Patříme k těm šťastnějším. Až zítra odejdu budete mi scházet. Vím, že se nikdy neuvidíme, a to je dobře, protože i když náš společný pobyt zde byl krátký, zapsaly jste se do života mého i mých dětí. Přeji vám totéž co sobě: klid, rozvahu a spokojený život beze strachu." Helen si odkašlala. „Hodně štěstí," zamumlala. Lucie se zavrtěla a chtěla seskočit na zem. Mona přikývla. Helen sledovala teriéra a když zmizel z dohledu, okamžitě vyskočila ze židle. Zachvátila ji panika, běžela pro Lucii a přinesla ji v náruči. „Můžeš být klidná, odsud neuteče. Je to pro ni nové prostředí, stejně jako pro tebe, a musí se porozhlédnou! a seznámit se s každým koutem. Občas tu míváme JEVÍ řátka, takže asi zachytila jejich vůni," uklidňovala Mona Helen. „Já vím. To jen..." „Lucie je to jediné, co ti v životě zůstalo," řekla Mary „Mona nám o tobě vyprávěla. Teď máš na nějaký čas nás. Dnes vařím večeři. Má někdo návrh, co si dáme?"
„Steak na pepři," ozvala se Helen k vlastnímu překvapení. „Dobrá, bude to steak na pepři." „Já uklízím koupelny v přízemí," ohlásila Alice, „all stihnu to do čtyř, kdy nám začíná beseda o knize." Mona se obrátila k Helen. „Naši hosté tráví v našem azylu šedesát dnů, než jsou převezeni jinam. Z toho důvodu se snažíme udržovat kontakt s kulturou, každodenními událostmi a co nejvíce spolu komunikovat. Nezanedbáváme ani duchovní život. Třikrát v týdnu sem přichází kazatel, kněz a rabín. Večer před spaním provádíme v zahradě krátkou bohoslužbu při svíčkách. Účast je dobrovolná. Ještě se zmíním o dvou dost důležitých věcech, ačkoli ti má slova budou znít divně. Nepodporujeme vznik přátelských vztahů. Po odchodu nebudeš moci přátelství udržovat, je proto lepší ho ani nenavazovat. Druhá věc je kurz sebeobrany. Docházejí sem dobrovolně profesionálové. Předpokládám, že se kurzu zúčastníš, můžeš se ocitnout v situaci, kdy ti vhodná sebeobrana zachrání život. Všechna pravidla jsou závazná. Možná je znáš, Devítko, ale zopakování neuškodí. Dveře domu otevírám pouze já. Není dovoleno telefonovat nebo zvedat telefon. Nehovoříme o minulém životě a nesdělujeme si zážitky kromě toho, co zde probíráme společně. Pokud některé pravidlo porušíš, můžeš ohrozit ostatní hosty. V případě, že se tak stane, budeš muset azyl opustit, to je ti snad jasné." „Rozumím," přikývla Helen. „Za deset let existence jsme ztratili pouze dva hosty. Pokud přijdeme o dalšího, budu to považovat za osobní selhání," dodala Mona pohotově. „Mono, pověz Devítce, čí to jsou fotografie v předpokoji," vyzvala správkyni jedna z žen. Mona promluvila se smutným výrazem. „Sheila byla Osmička, když sem přišla v srpnu před devíti lety. Zvykla si, líbil se jí náš program a dodržovala režim. Nedokázala se však zbavit pocitu viny a věřila, že měla zůstat s manželem, dokud je smrt nerozdělí, jak to stojí v manželském slibu. Jednou v noci opustila náš azylový dům a vrátila se domů. O dva měsíce později byla po smrti. Manžel ji tak zbil, že patolog zjistil její totožnost pouze podle záznamů ze zubní ordinace. Ten muž byl vysoce postavený advokát v Los Angeles. Teď si odpykává trest. Zůstaly čtyři děti, ty jsou dnes v náhradní rodičovské péči. Jestli se vrátíš, můžeš příště dopadnout stejně jako Sheila." Helen se sevřelo hrdlo a jen s velkým úsilím dokázala promluvit. „Můžeme opustit dům?" zeptala se. „Ne!" zaznělo zděšeně ze všech úst. „Zpočátku se možná budeš cítit jako ve vězení," řekla Angela tiše, „ale jakmile se sžiješ s prostředím, bude ti mnohem lip. Naučíš se myslet svobodně a uvažovat o životě beze strachu. Nebudeš se obávat, co přijde příště. Nebudou tě děsit myšlenky, že v kuchyni nebo koupelně zůstaly nějaké kapky nebo že jsi zapomněla vysypat odpadky. Přestaneš s hrůzou očekávat chvíli, kdy on překročí práh a ty poznáš podle jeho pohledu, jaký večer čeká tebe, děti nebo domácí mazlíčky. To všechno máš za sebou. Jediná tvoje starost je, jak dopadne Mariin steak na pepři." Helen se usmívala. Byl to po mnoha dnech její první upřímný úsměv. „Tak, dámy, dnešní sezení končí. Kdo mi pomůže v kanceláři? Na kom je řada?" „Já," ozvala se mladičká Delphine a nemotorně vstávala z křesla. Helen pozorovala, jak bolestně kulhá za Monou. Ráda by se zeptala, co se jí přihodilo, ale nenašla odvahu. „Ten idiot, se kterým žila, ji shodil ze schodů. Zlomila si obě nohy v kyčlích. Nejdřív jí ale drahoušek vytloukl všechny zuby," doplnila Connie věcně a bez emocí. „Jak... Ví někdo, kolik žen už vyhledalo tenhle azyl, nebo není žádoucí se ptát?" zajímalo Helen. „V kanceláři je seznam a při odchodu se budeme podepisovat. Tisíce."
Helen zatajila dech. „Manžel je počítačový génius. Umí se dostat... Víš, jak to myslím. Nabourá se do každého programu. A já si všimla, že v recepci je několik počítačů." „Před deseti dny jsme přešli na manuální zpracování. Jedna špičková firma v Silicon Valley zpracovává nový software. Měl by být zaveden už za několik týdnů. Nemyslím si, že by ses měla bát. Tenhle dům je vybaven nejdokonalejší technikou. Prohlédla sis důkladně dveře? Dvě vrstvy silného mahagonu a mezi nimi ocelová mříž. Okenní tabule jsou nerozbitné. Mříže se odemykají z vnitřní strany klíčem, který má u sebe Mona. Pomůže ti to?" „Snad ano. Navštěvuje vás někdy patronka zařízení?" „Jsem tu už dva měsíce a doposud jsem ji neviděla," ozvala se Ardeth. „Myslím, že sem nechodí. Prý je velice bohatá a vlastní nějakou továrnu na výrobu hraček. Příliš toho o ní nevíme a Mona si dává pozor na každé slovo. Má pravdu: Čím méně víme, tím je to pro nás lepší. Děkuju bohu, že existuje osoba, jako je paní Tygerová." „Cestou jsem se dověděla něco málo o tom, jak zařízení funguje, ale cítila jsem se tak mizerně, že si z toho nic nepamatuju. Tolik věcí by mě zajímalo... Co se stane, když se ti třeba nebude líbit místo, kam tě pak pošlou?" „Nezbude ti než si zvyknout. Každé místo na téhle planetě musí být nutně příjemnější než to, odkud jsi přišla. Pro mě je nejdůležitější spokojenost dětí. Co vyhovuje jim, vyhovuje mně. Život je takový, jaký si ho uděláš, a nabízí se nám druhá šance. Já si nebudu vybírat, půjdu tam, kde budu s dětmi v bezpečí. Chci, abyste všechny pamatovaly na jedno: Muži, kteří nás týrali se teď dopracovali do třetího stadia - touží po pomstě. Víme, že po nás už pátrají. Tak to funguje vždycky. Omlouvám se, ale teď musím jít, slíbila jsem dětem, že si odpoledne zahrajeme monopoly." Po těch slovech se Ardeth zvedla a odešla. „Doufám, že jsme volily správně, Lucie, v téhle chvíli nevidím jinou možnost. Přestože to tady je načančané, vyměnily jsme jedno vězení za druhé... Naštěstí dočasně. Později se to vyřeší." Teriér jí chápavě olízl ruku. Nemohu se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje," ohlédla se Isabel Tygerová přes rameno. „Asi bych si měla dát dobrý drink." „To zní lip," přikývl Arthur King a kývl na číšníka. „Co si dáš ty, Gerry?" „Dvojitou vodku." „Pro mě dvojitou skotskou bez sody," poručila si Isabel. „A já si dám dvojitý bourbon s ledem," dokončil objednávku Arthur. Počkal, až se číšník vzdálí z doslechu. „Vyrazil jsem ho," řekl. Isabel zatleskala. „Snad přece je nad námi bůh! Tys ho vážně jednoduše vyrazil?" „A co jiného jsem měl dělat? Dostal jsem ho do úzkých. Měli jste vidět, jak se potil. Ani v nejbujnější fantazii by mě nenapadlo, že by Daniel Ward byl schopen takového zvěrstva. Jak jsem se v něm mohl tak zmýlit? Odjakživa jsem si zakládal na zdravém úsudku." „Nebuď k sobě příliš kritický, Artie. Lidé jako Daniel a Helen Wardovi ostudné věci ze soukromí úzkostlivě tají. Helen se časem dá dohromady, její manžel však bude problém. Momentálně se nachází ve stadiu příprav na odplatu. Ze ztráty prestižního místa bude vinit Helen. Brzy si uvědomí, že obviňovat ji nestačí, bude ji hledat, aby ji potrestal. Slovo trest znamená v Danielově pojetí smrt pro Helen." „Co to je za člověka?" žasnul Gerry. „Počítačový kouzelník ze Silicon Valley. Nejcennější mozek generálního ředitele. Neexistovalo nic, s čím by si neporadil. Pracoval dlouhé hodiny, v kanceláři byl první a odcházel mezi posledními. Nikdy si nevzal volno, nikdy nebyl nemocný. Dokonale se oblékal a byl vždycky pečlivě ostříhaný a učesaný. Boty míval naleštěné, taky jeho vůz se blýskal čistotou. Považoval jsem ho za perfekcionistu. Tohle chování mi k němu vůbec nesedí. Neznám nikoho, kdo by se mu ve zpracovávání softwaru vyrovnal. Považoval jsem ho za svého následníka. Choval se vždy zdvořile, byl vstřícný a výborně spolupracoval s kolegy. Novodobý Jekyll a Hyde... V mnoha
ohledech nebyl týmový pracovník, jindy zase ano. Proč jsem ho nepoznal důkladněji?" „Nebylo to tvým úkolem, tak si nic nevyčítej. Nebýt Helenina psa, doposud bychom nic netušili. Toho teriéra jí koupil jako dárek. Každý člověk má slabinu, ale nemusí o ní vědět, Artie. Ten pes patřil Helen. Je mi líto, že ubohé zvíře muselo trpět, jenže na druhé straně tomu tak osud chtěl. Helen se vymanila ze spárů zloducha a je v bezpečí. Rozhodla jsem se zatajit jí, že jsi manžela propustil. Nevím sama, zda jsem se rozhodla správně, ale nijak mě to netrápí. Helen toho muže zná nejlíp. Ví, že je schopen převrátit svět vzhůru nohama, jen aby ji našel." „Zakázal jsem mu vstup do budovy i na půdu firmy. Nepředpokládám, že se ještě objeví. Snažil se sice ovládat, ale tak rozzuřeného jsem ho nikdy neviděl. Až do konce zapíral. Manželka prý odjela nakupovat do Los Angeles. Nařídil jsem mu vystěhovat kancelář. Vzal si jen lahve s alkoholem a Heleninu fotografii. Víte, takové to gesto... No, nechci být vulgární. Dokážeš jí poskytnout bezpečí, Izz, že?" „Natolik, nakolik to sama připustí. Měli byste vidět, jak lpí na tom pejskovi. Dojímá mě to. Vzpomínám si..." Gerry přítelkyni přerušil. „Myslím, že bychom si měli dát rychle další drink, než nás Izzie nechá odvézt do toho speciálního zařízení." Arthur znovu kývl na číšníka a gestem ruky naznačil, aby jim přinesl další pití. „Tak už mi pověz, Izz, co mám udělat. Měl bych o té zavrženíhodné záležitosti promluvit s lidmi z branže? Máš v úmyslu znemožnit Wardovi uplatnit se v jeho profesi? Potřebuju to vědět. Hergot, vždyť jinak se o něj moji konkurenti poperou. Vyhrožoval mi soudem, jestli ho takhle podrazím. Mohla by ses dostat do problémů, Izz, a nepomohli by ti ani ti nejlepší právníci, ani tvoje peníze. Další tah musíme důkladně promyslet." „To spíš umřu, než abych se vzdala práva bojovat za své azylové domy. Zatím nechrne věcem volný průběh. Daniel Ward se nebude hned shánět po práci. Vymýšlí taktiku a komplotuje. Muži jako on se nevzdávají. Helen s Lucií jsou v bezpečí. Ten teriér je rozkošný, že, Gerry?" „Izzie..." „No dobrá, Gerry, dobrá. Můžu být šťastná, že mám takové přátele, jako jste vy dva. Občas lituju, že nemám děti. Helen by mohla být mou vnučkou. Co vlastně mám? Štáb lidí v rolích superšpionů, tisíce žen strachujících se o holý život, skomírající firmu na výrobu hraček, dva přátele, barák jako stodola a příliš mnoho peněz." „Nemůžeš ji nějak umlčet, Gerry? Už nepij Izz. Objednejme si jídlo." U kávy řekla Isabel tiše: „Až přijde čas, stanu se Heleninou konzultantkou. Chci té mladé ženě pomoci. Vím, že to dokážu." „Porušíš své zásady," připomněl jí Gerry pohotově. „Doposud všechno funguje, protože existují jasná pravidla pro všechny. Jakmile jedno porušíš, koleduješ si o malér. Řekni jí něco, Artie." „Gerry má pravdu, Izz, ale ty stejně neposlechneš, že?" Isabel se prudce narovnala v ramenou, až jí brýle na nose poskočily. „Vy dva se v ženský houby vyznáte a podezřívám vás, že se nevyznáte ani v mužských. Pohybuju se v té branži už čtyřicet let. Důvěřujte mi, prosím. Pokud se dostanu do maléru, budete první, koho přivolám na pomoc. Mimochodem, jak si dnes vedly mé podíly v ComStar?" „Jedna akcie dolar sedmdesát. Kolik těch akcií vlastně máš, Izz?" „Pět set tisíc. Každý den ze mě děláš většího zazobance." „Bez tebe by ComStar neexistovala," připomněl Artie přítelkyni. „Zůstanu ti do smrti vděčný, žes mi důvěřovala a pomohla mi začít s firmou." „I já ti mám za co děkovat, Izzie. Nepatřím sice do ani jednoho z tvých dvou štábů, ale pomohla jsi mi zařídit praxi, pečuješ o zvířata, která nikdo nechce. Nejvíce si však cením tvého věrného přátelství."
Isabel se zarděla. Neměla ráda lichotky. „No, chlapci, vaše stará kamarádka by ráda domů, má za sebou dlouhý den. Přijďte v neděli ke mně na pozdní snídani, co říkáte?" „Souhlasím," přikývl Artie. „I já," přidal se Gerry. Isabel si spokojeně mnula ruce. „Výborně. Líbí se mi, když se mnou souhlasíte." Helen strčila hlavu do kanceláře. „Mohu s něčím pomoct, Mono? Nejsem zvyklá jen tak posedávat, ráda bych byla užitečná." „Můžeš nařezat květiny do vázy na jídelním stole. Je sice brzy, ale klidně prostři stůl, jestli máš chuť. Dneska jedeme podle rozvrhu, zítřek bude jiný. Ardeth odjede, takže nastoupíš na její místo. Dnes přišly nějaké nové časopisy, jsou na stolku v pokoji." Helen přikývla a zamířila do kuchyně. Lucie cupitala za ní. „Málem jsem zapomněla na ten časopis, co mi dneska ráno dala Billie. Splníme povinnosti a pak se do něho koukneme. Daniel měl ve zvyku číst ten časopis od první do poslední stránky. Je tam nejspíš něco, co bych se měla dozvědět," promlouvala Helen k Lucii. „Budeme večeřet v kuchyni, nebo v jídelně?" zeptala se žen v kuchyni. „V jídelně. Talíře jsou na příborníku, příbory v horní a ubrousky v druhé zásuvce." Helen se usmála. „Jak to víte?" „Rutina. Tak začínají všichni noví hosté." Za půl hodiny už Helen spěchala s Lucií v náruči do svého pokoje. Vylovila z igelitové tašky časopis a zalistovala v něm. Co jen by ji mělo zajímat? Sto nejlepších zaměstnanců Silicon Valley? Daniel vždy snil, že se na seznamu jednou objeví také jeho jméno. Helen rychle pročetla seznam. Našla tam jméno Teda Wexlera, hned na třetím místě. Daniel Teda Wexlera nesnášel. Ted byl totiž týmový hráč, kdežto Daniel pravý opak. A toho se patrně Arthur King obával. Daniel byl eso firmy, znal svou práci, kdežto Arthur upřednostňoval semknutý kolektiv. „Živě si představuju, jak Daniel pěnil, když tohle viděl, Lucie. Ale to už není náš problém," prohlásila Helen spokojeně a obrátila poslední stránku... Theodore Wexler byl zvolen náměstkem generálního ředitele firmy ComStar, Arthura Kinga. Jmenování vyvolalo všeobecné překvapení, protože na tuto pozici aspiroval zcela jednoznačné Daniel Ward. Naši zpravodajové ani jednoho muže nezastihli, aby získali jejich stanoviska. Helen hodila časopis do odpadkového koše vedle postele. „Vsadím se Lucie, že v domě, kde jsme donedávna žily, je momentálně všechno vzhůru nohama. Ale to také není náš problém. Jednoho dne, Lucie, budeme ty i já tlusté, šťastné a budeme kypět zdravím. Vrhneme se do nového života a roztočíme to podle svých představ. Díky několika báječným lidem jsme právě vykročily na cestu. Uvědomuješ si to, že? Prošvihly jsme Vánoce! Kvůli tomu se taky nebudeme věšet. Příští Vánoce budou kouzelné, Lucie. Upeču cukroví, koupíme si pravou borovici přes celý pokoj. Všechno bude vonět pryskyřicí... Naplním pro tebe punčochu těmi nejlepšími psími pamlsky a do ochraptění budeme zpívat „Rolničky, rolničky... Sli-buju, že můžeš štěkat, jak dlouho budeš chtít. A teď by nám prospělo chvilku si zdřímnout. Jen ty a já v téhle velké staré posteli. Jen ty a já, Lucie."
5 Helen se rozhlédla po pokoji, kde strávila dva dlouhé měsíce. Provedla důkladný úklid, vyměnila povlečení na posteli, dokonce očistila okna. Nyní pokoj čekal na nového hosta. Zavazadla si snesla dolů už dřív. Naposled pozorně zkontrolovala každé zákoutí, zda tu něco nezapomněla. Pod paží si odnášela skicák a na druhém rameni jí visela příruční taška. Pokoj byl čistý a stejně útulný jako před dvěma měsíci, kdy poprvé překročila jeho práh.
Věděla, že oddaluje chvíli, kdy bude muset sejít po schodech naposled. V útulku byla ona i Lucie v naprostém bezpečí. Nyní vyplouvají do neznámých vod, adresu nového bydliště se Helen dozví, až když nastoupí do tmavě modrého stejšnu. V očích ji pálily slzy a Lucie u jejích nohou úzkostně kňučela, jako by rozuměla. Minulé dva měsíce byly pro Helen v mnoha ohledech nejšťastnějším obdobím života. Naučila se vyjadřovat myšlenky, otevřeně hovořit o manželově chování, nestyděla se ukázat jizvy a poslední černé podlitiny. Naučila se důvěřovat. A jak Mona řekla včera večer, cítila se zdravá jako řípa. Ovládala bojová umění a byla si jista, že v případě potřeby bude schopna obrany. Ve střílně v suterénu střílela jako profesionál. Už jenom vědomí, co všechno ovládá, jí neobyčejně posílilo sebevědomí. Hlavu měla čistou, všechny černé myšlenky odpluly. Také Lucie se těšila výbornému zdraví, po zranění nezůstala ani stopa. Nyní má Helen nové jméno. Je Nancy Bakerová. Vlastní řidičský průkaz, kreditní kartu a bylo jí zřízeno konto v bance. Věděla, že všechny doklady jsou padělky a u soudu by jí to neprošlo. Jsou však prozatímní, až se dostane do místa trvalého pobytu, čekají na ni sice opět padělky, ale v kvalitnějším provedení. Všechno je dočasné. Přála si nechat zde něco jako projev vděku, ale nic nemá. Možná se přece jen něco najde. Klekla si a otevřela skicák. Listovala v něm, až narazila na list s portrétem Geralda Davise a Billie. Teprve včera večer k dvojportrétu přikreslila Lucii. Chvilku uvažovala a pak se podepsala dívčím jménem - Helen Marie Stanleyová. „Jdeme, Lucie, je čas. Počkej, jen utáhnu přezku na tvé luxusní kukani a vyrazíš na volnou jízdu. Klídek, holčičko, jen klídek. Výborně, udělej si pohodlí." V přízemí už čekala u dveří Mona. „Vůz čeká, Nancy." „Díky za všechno, Mono. Snad se ještě někdy uvidíme." „Doufám, že ne," usmála se šedovlasá žena. „Mohla bys tohle předat Billie, až ji uvidíš? Vím, že jsem se neměla podepisovat pravým jménem, ale udělala jsem to. Nemohla bych někomu dát dárek s falešným jménem. Ať to Billie třeba roztrhá a spálí. Já jen chtěla... Víš, prostě jsem tu chtěla nechat nějakou památku, abyste věděli, že jste pomohli Helen Marii Stan-leyové. Sbohem, Mono." „Sbohem a hodně štěstí, Nancy. Tobě taky, holčičko," pohladila Lucii po hlavě. „Dávej na paničku pozor, slyšíš? Dárek určitě předám." Helen se neohlédla. Se slzami v očích odcházela chodbou přes kuchyň do garáže. Nastoupila do tmavě modrého stejšnu s kouřovými skly, garážová vrata se tiše zvedla a vůz vycouval před dům. Řidičku Helen nikdy předtím neviděla - a pravděpodobně už taky neuvidí. „Co teď?" zeptala se otevřeně. „Odvezu tě na vysokoškolské koleje univerzity v Santa Clara. Tam je pro tebe připravený vůz. Doklady o registraci a kartu k pojistce najdeš v zásuvce v palubní desce. Vůz je zaregistrován na jméno Nancy Bakerová. Na předním sedadle je mapa s vyznačením tvé další cesty včetně zastávek v konkrétních motelech. Za jídlo a ubytování budeš platit hotově. Účty si schovej." „Kam pojedu?" „Do New Jersey." „Ale to je napříč celou Amerikou! Nikdy jsem nebyla dál než v Kalifornii." „V azylovém domě pro ženy jsi byla také poprvé v životě. Neboj se, všechno klapne, pokud budeš dodržovat trasu vyznačenou na mapě. Necestuj déle než osm hodin denně. Zdůrazňuju, abys nepřekračovala rychlostní limit. Vždycky měj přehled, kolik máš benzinu a během cesty nechej několikrát vyměnit olej. Nejméně jednou si dej vůz umýt." „A kam přesně do New Jersey?" „Do městečka Woodbridge. Zařídili jsme ti tam malý byt se zahradou. Nájem je zaplacen na tři měsíce dopředu. Přes ulici je velké obchodní centrum Woodbridge Center, kde budeš zaměstnaná v obchodě Fine Things s luxusním dámským prádlem. Nástup máš ode dneška za deset dnů. Služby a telefon jsou přihlášeny na tvé nové
jméno. Účty plať hned, jak přijdou. Konto máš u First Union, což je kousek dál na téže ulici. Všechno budeš mít po ruce, takže se nemusíš obávat žádných komplikací. Chci, aby ses zapsala ke studiu v Middlesex College na večerní kurzy podnikání. Fakulta není vzdálená od tvého bytu víc než devět mil. Ve voze je balíček, kde najdeš veškerá vysvětlení. V bytě máš nainstalovaný počítač a poštou ti přijde oznámení, kdy bude zapojen do naší sítě. Jednou za měsíc, mezi prvním a třetím, ti z účtu stáhneme čtyřicet tři dolary. Je tvou povinností splatit něco do našeho fondu za pomoc, která ti byla poskytnuta. Zdravotní pojištění máš zaplaceno na půl roku, stejně jako návštěvy u zubaře. Podpora z naší strany zanikne, jakmile závazky převezme zaměstnavatel. Na Oak Tree Road je veterinární ordinace, kam můžeš v případě potřeby dát ošetřit svého teriéra. Karta je již vyplněná. Doktor se jmenuje Lo. Úvodní návštěvu jsme tvému miláčkovi dohodli druhý den po příjezdu. Umístění veterinární kliniky najdeš zvýrazněno na mapě v informativním balíčku. To by myslím bylo všechno, co potřebuješ pro začátek vědět. Na účtu máš patnáct set dolarů a v přihrádce palubní desky je hotovost pěti set. Pokud potřebuješ ještě něco vědět, ptej se." Helen měla na jazyku tisíc otázek, ale v tu chvíli jen hladila Lucii po hlavě a přikyvovala. „Rozumím všemu." „V případě potíží s autem volej AAA. Vizitka je přiložena k pojišťovací kartě. Za opravy můžeš platit kreditní kartou." „Kde... Jak daleko je obchod s potravinami?" „Pár minut, na obou koncích ulice nějaký najdeš. Kuchyň je vybavená skříňkami, chladničkou i mrazničkou, dodali jsme také žrádlo pro psa včetně nějakých vitaminů a hraček. Slečna Tygerová myslí na všechno." Helen zavřela oči. Nový život. O všechno je postaráno a jí nezbývá jen vykročit do něj jako Nancy Bakerová. Bude vůbec někdy opět Helen Marií Stanleyovou? Kdyby zítra zemřela, jaké jméno bude na náhrobní desce? Nancy Bakerová? Málem tu otázku bezhlavě vyhrkla, ale včas se kousla do jazyka a zavřela ústa. Přitiskla si Lucii k hrudi. „Byla jsi někdy v New Jersey?" zeptala se řidičky. 54 „Ze stanice Metro Park nedaleko tvého bydliště dojedeš podzemní dráhou do New Yorku. Myslím, že cesta netrvá déle než čtvrt hodiny. Ne, v New Jersey ani v New Yorku jsem nebyla." Helen se naklonila dopředu, aby viděla, jak žena vypadá. Kouřové sklo dělící místo řidiče od sedadel pro pasažéry bylo stejně neprůhledné jako okna vozu. „Posaď se prosím, zacláníš mi výhled," napomenula ji žena. „Jsi zaměstnanec, nebo pracuješ v programu jako dobrovolník?" „Záleží na tom?" zeptala se řidička. „Mně ano. Když cizí osoba organizuje můj život a kontroluje každý krok, ráda bych se o ní dověděla něco víc." „Když jsi u nás našla azyl, nezáleželo ti na tom. Tenkrát ti hrozilo nebezpečí. Dnes se nacházíš v rukou andělů, kteří chtějí jen tvé dobro. Jestli chceš, můžeš kdykoli odejít," upozornila ji žena nečekaně chladným tónem. „Netvrdím, že chci odejít. Zapomeň, že jsem vůbec něco řekla." „Dobrá. Uvolni se a vychutnej si cestu," dodala žena už mírněji. Helen měla dojem, jako by neznámá za neprůhledným sklem polkla slzy. Nic není na světě tak, jak se člověku zdá. Nic. Prozatím. Helen si musí zapsat tahle slůvka do paměti. Prozatím. Za pět dnů Helen zpomalila a volvo zastavilo u mýta před výjezdem jedenáct na New Jersey. Zaplatila, zeptala se na směr a odjížděla na sever ke Garden State Parkway, kde odbočila na dvacet sedmičku a později na jedničku. Málem minula odbočku ke komplexu bytových domů. Objela parkoviště a vydechla úlevou, když konečně zahlédla dům, který měla vyznačený na mapě. Je doma.
Konečně vytáhla Lucii z přepravní kabely a postavila ji na zem. Za chvilku už scházely do prvního patra a do zahrady. Lucie horečně očichávala všechny rohy a vzpírala se jít, nejraději by se vrátila zpátky do bytu. Helen ocenila bezpečnostní zámky na obou dveřích bytu, dveře byly navíc opatřeny masivními zástrčkami. Okamžitě všechny zámky uzamkla. Nastala chvíle, aby nový domov prozkoumala. Je to první byt, kde žije sama a je za něho zodpovědná. Omšelá díra, kterou kdysi obývala, se nedá považovat za byt. Kdyby se chtěla procházet pouze ve spodním prádle, nikdo jí v tom nebude bránit. Může nechat neumyté nádobí ve dřezu, celou noc nechat hrát televizi a pak celý den rádio. Když bude mít chuť, povečeří cereálie. Postel bude převlékat jednou za dva týdny a ne každý den, jak na tom trval Daniel. Žádný Daniel jí nebude diktovat, co musí a nesmí dělat. Ode dneška je odpovědná pouze za svůj život a za Lucii. Nakonec bude přece stát za to žít. „Napadají mě báječné věci, Lucie," řekla Helen a uvelebila se v tureckém sedu na podlaze. Teriér jí pohotově skočil na klín. „Jakmile si připojím počítač, podívám se na internetový prodej spodního prádla. Víš, něco hezoučkého, sexy. Navedla mě Mona. Umím už docela obstojně pracovat s počítačem. Možná si časem vydělám dost, abych mohla zaplatit paní Tygerové za její pomoc. Chci být nezávislá. Není mi příjemné dostávat něco zadarmo. Splatíme dluh, jen co začnu mít nějaký zisk. Pokud se ukáže, že prodej po internetu je výnosný, snad ani nebudu muset pracovat v tom obchodě. Daniel vždycky tvrdil, že prodej po internetu se stane samozřejmostí. Možná měl pravdu. Říkala jsem, že si prohlédneme své nové doupě, že? Tak pojď, děvče. Tady se určitě neztratíme," libovala si Helen cestou z pokoje do ložnice. „Moc se mi náš byteček líbí - je prostý, ale útulný. Nezakopávám o nábytek. Chtělo by to 56 nějakou kytku, aby se pokoj projasnil. Bože, jak jsem nenáviděla ten ohromný dům v Kalifornii. Nikdy jsem ho nepovažovala za domov. Jediná věc v něm nenapovídala, že tam bydlí Helen Marie Stanleyová. Ty čtyři tisíce čtverečních stop doslova křičely, že majitelem je Daniel Ward. Musím o tom člověku přestat mluvit a myslet na něho. Nebudeme lpět na minulosti, je potřeba hledět vpřed." Helen skočila do postele. „Dneska se nám bude krásně spát, Lucie. Koukni, vždyť ty máš vlastní postýlku! A košík plný hraček! Vím, že se ti stýská po staré myšce. Ale počkej, jen co se zabydlíme, seženu ti novou. Nebude asi úplně stejná, ale zvykneš si na ni." Helen se rozhlédla. Byt zcela jistě zařizovala žena. Květovaný přehoz na posteli i závěsy dokonale ladily se světle zeleným kobercem. Bílé proutěné křeslo působilo neobyčejně žensky a jistě se nehodí jen do verandy. Dokonce i měkké zelené osušky a hebké rohože ladily barevně se zařízením ložnice. Sprcha, vana a toaletní stolek svítily novotou. V ložnici visel jediný obraz. Helen ho zkoumala poněkud rozpačitě, nechápala totiž, jak mohl někdo do ložnice pověsit kresbu osamělé borovice. Kdoví, zda tu nejde o nějaký skrytý význam... Ve spodní části tmavého kmene přečetla jméno Edna Mae Trolleyová. Ať byla tahle žena kdokoli, je docela možné, že se zachovala stejně jako Helen, když darovala Billie svůj skeč. „Pokud jediná osoba na světě ví, že žiješ a vede se ti dobře, všechno ostatní je vedlejší, Edno Mae Trolleyová. Toho obrazu si budu vážit, protože pro tebe měl jistě výjimečný význam. Pohovka je tak pohodlná, Lucie, že na ní můžeme klidně spát. Hopni za mnou. Můžeme dokonce jíst přímo z plastových kelímků a misek, jak jsem si to vždycky přála. Dneska si tady budeme lebedit, koukat na televizi a jíst popcorn. Bože, to je ale skvělé..." Lucie párkrát štěkla vysokým hláskem, jako by chtěla dát najevo radost, když se Helen spokojeně stulila v rohu široké pohovky. Pak si sama našla nejpohodlnější pozici, aby se mohla hřát co nejblíž své paní. Za pár okamžiků obě usnuly.
Artie, kdy pojedou počítače?" zabručela Isabel rozladěně. „Moji lidé na tom pracují čtyřiadvacet hodin denně, Izz, ale není to vůbec jednoduché. Pomůžeme vám vkládat data. Měj strpení, Izz, a uklidni se." „Neuklidním se, dokud si nebudu jista, že Helen War-dová je on-line. Chci ti ukázat dárek, který mi nechala u Mony. Nejprve jsem se rozzlobila a mít Helen po ruce, asi by dostala za ucho. Podívejte, pánové, co si o tom myslíte?" „Je docela šikovná malířka," uznal Artie. „Nakreslila mě docela hezky. A ty ses jí povedla dokonale, Izzie," lichotil Gerry přítelkyni. „Co ještě?" naléhala Isabel. „Co má být? I pejsek je jako živý. Na druhé straně... Když se tak na tu skicu dívám, je trochu smutná," přemítal Gerry nahlas. „Chlapi nevšímaví! Přece to jméno!" zvolala Isabel. „Ach tak... Tak se jmenuje, Izz," řekl Artie. „Už ne. Jmenuje se Nancy Bakerová. Má myslet a vystupovat jako Nancy Bakerová." „Ježíšikriste, Izzie, copak nerozumíš, jak to myslela? Musela za sebou něco zanechat, něco, co by připomínalo, kdo byla. Pravděpodobně se už nikdy nestane Helen Marií Stanleyovou. Tím gestem chtěla vyjádřit víru, že jednoho dne bude zase Helen. Zůstala jí pouze ta mlhavá naděje a teriér. Hergot, dokonce i pes si přece svoje teritorium označkuje... i kočky. Poslyš, já osobně bych se asi nedokázal vzdát své identity. Je to... Měl bych pocit, že se vzdávám života. Prostě bych to nedokázal. Při58 šel jsem na svět jako Gerald Davis a mám v plánu s tímto jménem odejít na věčnost. Dokážu si představit, že Helen uvažuje podobně. Co se děje teď, je dočasné. Ve své mysli tu nutnou změnu nebere jako definitivní." „Já to cítím stejně," přikyvoval Artie. „Věděla jsem, že to od vás uslyším," hartusila Isabel. „Dám si tu kresbu zarámovat." „Mluvila sis pro sebe?" ušklíbl se Artie škodolibě. „Ta Helen Wardová se mi nějak dostala pod kůži. Snad je to tím půlnočním telefonátem, ačkoli... Vždyť takových bych napočítala tisíce." „To ten pes, Izzie. Ten pes a Helen. Tak jako já nesneseš, aby někdo ublížil zvířeti. Oběma se teď povede dobře. Mohla jsi jí říct, kdo jsi, a myslím, že by to na situaci nic nezměnilo," řekl Gerry. „Má nadání... a nadání se nemá nechat zakrnět. Řekla Moně, že by ráda navrhovala spodní prádlo a pak ho třeba prodávala přes internet. Nevlastní žádný počáteční kapitál, má jen ty peníze na účtu. Já... Chtěla jsem se vás dvou zeptat, zda byste souhlasili, kdybychom jí z fondu něco málo půjčili pro začátek. Pak by mohla zůstat doma s Lucií." „Pokaždé skončíš u toho psa, Izzie. Jistě," souhlasil Gerry. „Ani já nic nenamítám," řekl Artie. „I za ty dva měsíce jsem se přesvědčila o Helenině pracovitosti. Umí uklidit, je pořádná, nebojí se práce v zahradě. A vůbec není hloupá. Ten její manžel ji tak týral, že se nakonec málem bála dýchat. Výborně, pět tisíc by mohlo stačit. Dám pokyn advokátům, aby připravili dokumentaci." „Pět tisíc má tak na poštovné, Izz. Nevyhnutelně si bude muset pořídit kvalitnější počítač. Dám jí ho sestavit a příští týden ho pošleme. Souhlasíš?" „Tak deset tisíc a nový počítač," rozhodla Isabel. „Patnáct by bylo rozumnější," přisadil Artie. „Patnáct," přikývla Isabel s úsměvem. „Tak tohle je scénář té povinné snídaně," poznamenal Gerry žertem. „Prokristapána, Izz, vždyť ses mohla rozhodnout i bez nás." „Jistě. Ale když jde o život druhé osoby, nikdo nechce nést odpovědnost sám. Ani já nejsem neomylná, jak sami dobře víte. Myslím... Chci, aby Helen přežila. Nezná nemilosrdný svět, ale rychle se učí. Ráda bych jí to trochu usnadnila." „O jejím manželovi žádné zprávy, Artie?" zeptal se Gerry.
„Neslyšel jsem, že by ho někdo viděl, nikdo nevolal do ComStar pro reference. Jindy se lovci mozků mohou přetrhnout. Mám pouze informaci z právního oddělení, že mu včera poslali výpověď a vyplatili poslední mzdu. Jinak nevím nic." „Nic je někdy ta lepší varianta," řekla Isabel a ukazováčkem obkreslovala kontury teriéra na kresbě. „Kdybys něco potřebovala, zavolej," řekl Artie. „Budu potřebovat Heleninu adresu, abych mohl odeslat počítač. Jakmile se vrátím do kanceláře, pověřím své lidi, aby se pustili do práci." „Díky, Artie." „Co bych pro tebe neudělal, Izz. Však mě znáš." „Dneska odpoledne bych přivítal tvou pomoc, Izz, kdybys sis našla chvilku," požádal Gerry přítelkyni. „Přijdu. Nějaká štěňátka?" „Šest." „Jsou zadaná?" „Ne." „Pak jsou moje," rozhodla Isabel nadšeně. Gerry se rozesmál. „Přesně to jsem čekal." Isabel se usmívala. Je nádherné mít přátele. 60 6 Helen vypnula televizní zprávy, spokojená, že je ve světě vše v pořádku - aspoň v téhle chvíli. „Pojď, Lucie, pustíme se do práce." Teriér čiperně poskakoval v malé kuchyni, která se nyní proměnila v Heleninu pracovnu. Zbrusu nový počítač od ComStar a tiskárna zabraly téměř celou plochu stolu. Původně prázdné police na obou stěnách zaplňovaly nyní příručky o informatice, balíky papíru do tiskárny, náplně, samostatný fax a studijní literatura do večerního kurzu. Kromě toho nedávno přibyly manuály pro administrativní praxi, což byl kurz, do kterého se Helen přihlásila teprve před pár dny. Snad jako oživující doplněk tu Helen uložila psí pamlsky, aby se Lucie něčím bavila, zatímco ona bude pracovat na počítači. Na policích prostě nezůstal centimetr volného místa. Takový byl Helenin domov. Milovala ho, ať bylo uklizeno nebo ne. Aspoň bylo vidět, že se zde skutečně žije. Minulý týden Helen strávila na bleším trhu, kde pořídila pár drobností jako například polosuché pokojové rostliny, které se jí už podařilo přivést k životu pravidelnou zálivkou a přihnojováním. Nepotrvá dlouho a stanou se ozdobou bytu - aspoň v to doufala. Utratila dvacet devět dolarů, které asi neměla utratit. Velice zvažovala své nákupy, ale nakonec usoudila, že si přece může trochu zpestřit život. Její on-line kon-zultantka jí řekla, že všechno v životě je o rozhodnutích. Měla pravdu. Jednou se člověk rozhodne, vezme na sebe odpovědnost a musí s ní žít. Krok první. Dnes večer bude v hodinové konzultaci pokračovat v kroku druhém. Helen zapnula počítač a hodila Lucii první večerní pochoutku. Pak se připojila na internet pod uživatelským jménem Twinkle Twinkle Little Star nebo zkratkou TTLS. Poté se přes adresu
[email protected] dostala do své schránky a dala se do psaní. Pomalu líčila průběh celého dne. Pak zprávu odeslala a čekala na první otázku od Boots. „Ještě stále jsi ohromená?" „Trochu, ale docela rychle si zvykám. O víkendu jsem nakupovala. Utratila jsem dvacet devět dolarů za květiny a pár drobností do bytu. Mám sice výčitky, ale uskrovním se jinak. Potřebovala jsem si udělat radost." „Rozumím ti. A co práce? Už se ti tam líbí víc?" „To bych neřekla. Nechápu, jak někdo může prodávat tak lacinou kvalitu za takové peníze. Osobně bych řekla, že název toho obchodu je vtip. Na zboží, co prodávají, není nic delikátního a zákaznice odcházejí často zklamány. Vypadá to, že majitelka je se mnou spokojená." „Dobrá, TTLS. Vyjádřila jsi názor a provedla rozhodnutí. Podle všeho se cítíš dobře. Až začneš sama podnikat, můžeš z obchodu odejít. Nějaký pokrok při organizování vlastní firmy?" „Máš pravdu, cítím se moc fajn, Boots. A pokud jde o mou minifirmu, zatím ještě improvizuju. Objednala jsem si vizitky, vybrala pár skečů a dala natisknout do bro-
žury. Jen co se trochu víc spřátelím s počítačem, začnu pracovat. O technice toho totiž příliš nevím, ve škole jsem informační technologie nenáviděla. Každé ráno před odchodem do práce na chvíli studuju ve všelijakých příručkách. Jde to příšerně pomalu, ale den ode dne jsem trochu chytřejší." „Všechno chce čas. Chodíš do školy, do zaměstnání a navíc absolvuješ tahle sezení se mnou. Není toho na 62 tebe málo. Pamatuj, že ani Řím nevybudovali za jeden den. Zvykni si pracovat vždy jen na jednom úkolu a splnit ho řádně. Domácí průmysl v téhle zemi nebývale vzkvétá. Jak se daří TTLS2?" zajímala se Boots. „Sedí vedle mě. Část dne prospí, asi se jí doma samotné stýská. Během polední přestávky odskočím domů a jdeme na krátkou procházku." „To je dobře. Spíš klidně, anebo tě stále pronásledují zlé sny? Ještě se ohlížíš přes rameno, když jdeš po ulici?" „Občas ještě mívám noční můry. Ano, ohlížím se přes rameno. Někdy se dokonce bojím otevřít poštovní schránku, nevím proč. Ale celkově se cítím snad nejlíp v životě. Duševně jsem mnohem silnější. Nemohu říct, že bych měla sebevědomí nazbyt, ale cítím, jak nabývám sebejistotu." „Myslíš na něho?" „Snažím se všechny vzpomínky odhánět, ale jsou chvíle, kdy přemítám, proč se ke mně tak choval a proč jsem mu to dovolila. Asi jsem se ho hrozně bála. Vlastně se stále bojím. Ty toho muže neznáš, Boots. Určitě mě jednou najde." „Ne, TTLS, nenajde tě. Budeš-li se řídit pravidly programu, nemá šanci najít tvou stopu. Věř mi." „Nevíš, co to je za člověka." „Ale vím, TTLS. Znám tisíce jemu podobných. Milovala jsi ho někdy?" „Ani nevím. Já prostě chtěla konečně někomu patřit. Přála jsem si, aby někomu na mně záleželo. Myslím, že se tak i choval, jenže po třech dnech manželství jsem poznala jeho pravou povahu. Měla jsem ho opustit, když na mě poprvé vztáhl ruku, ale kam bych šla? Ty čtyři sta dolarů úspor by se brzy rozkutálely. Daniel totiž trval na tom, abych přestala pracovat. Návrat k matce nepřipadal v úvahu. Když ti někdo opakuje, že tě jednou zabije, a popisuje, jak to udělá, aby ho nikdo neusvědčil, začneš lomu věřit. Strach dokáže člověka úplně paralyzovat." „Věřím tomu. Přežila jsi. Stýská se ti po azylovém domě?" „Ano. Každý den vzpomínám. V něčem mi připomíná klášter - člověk se ničeho nebojí, je o něho po všech stránkách vzorně postaráno. Zabývá se jen vlastním nitrem a pěstuje duševní pohodu. Jeptišky na mě působí velmi spokojeně, vyrovnaně, jako by měly všechny otázky života jednou provždy vyřešeny. Závidím jim ten klid. Mým cílem je stát se také taková. Chci být silná a odvážná. Cítíš někdy něco podobného, Boots?" „Občas ano. Pověz mi, co myslíš, že by taková vyrovnaná, spokojená jeptiška udělala ve tvé situaci? Konala by nějak nebo by se jen modlila a čekala, až jí bůh ukáže cestu? Abys rozuměla, nejsem proti jeptiškám zaujatá." „Nevím, jak by se asi chovala. Žijí jen v ženském prostředí. I když... Věřím, že některé se staly jeptiškami právě proto, že se ocitly v těžké životní situaci." „Jeptišky žijí ve velmi uzavřeném prostředí a jejich život je odtržený od reality. Osobně se domnívám, že by se jen těžko sžívaly s okolním světem a nezůstaly by dlouho spokojené a vyrovnané. Ale to je můj názor. Víš, právě proto je pobyt našich hostů omezený na šedesát dnů. Člověk si příliš rychle zvykne na pohodlí a bezpečí. Je to taková nenápadná past. Teď jsi z ní vykročila do nového světa a musíš se naučit v něm žít. Budeš mít takový život, jaký si ho sama zařídíš, já tě jen vedu. Pověz mi, měla jsi v manželství vlastní bankovní konto, abys mohla platit samostatně?" Ne. On... Měl v rukou všechny peníze. V obchodech se platilo vždy hotově a musela jsem schovávat účtenky. Měli jsme hodně kreditních karet, ale používal je pouze
Daniel. Všechny byly vybrány na maximum a tak dluh na jedné kartě splácel příjmem na druhé, a tak to šlo stále dokola jako v bludném kruhu. Jednou mi vypadl z nedovřené peněženky dolar, aniž jsem to postřehla. Da64 niela zachvátil takový vztek, že jsem si pak pobyla šest hodin v ordinaci na úrazovém oddělení. Myslím, že na bleším trhu jsem strávila taky šest hodin, než jsem se odhodlala utratit těch dvacet devět dolarů. Prostě jsem si vychutnávala možnost svobodně se procházet po tržišti, brát věci do ruky, prohlížet šije a vybírat, čím si zútulním svůj nový domov. Zvládnou to jiné ženy rychleji? Jsem... Jsem příliš liknavá a vystrašená? Mohu čekat, že se jednoho rána probudím s pocitem, že jsem superžena nebo něco podobného?" „Lidé jsou různí. Některé ženy se dovedou lépe přetvařovat. Každý není otevřený a neřekne ti do očí svůj názor. Znovu opakuju, TTLS, že svou minulost můžeš s čistým svědomím hodit za hlavu. Je pravda, že na ni nikdy nezapomeneš, ale časem na ni zůstane jen vybledlá vzpomínka. Nikdy nezmizí docela. S tím se smiř a přijmi to jako fakt." „Rozumím." „Výborně. A teď k věci..." Po další hodině se Helen s úsměvem odhlásila z internetu a vypnula počítač. Hovory se svou konzultantkou milovala. Úsměvjí nezmizel ze rtů, ani když zvedla Lucii, která už měla dávno půlnoc, a položila šiji vedle sebe do křesla. „Jdeme se provětrat. Pět minut a pak znovu do postýlky. Strávili jsme příjemný večer a zvládli hodně práce. Jsem spokojená. Lucie, prober se. Nevěděla jsem, že se dneska konzultace tak protáhne... skoro na dvě hodiny. Myslím, že si mě Boots oblíbila. A teď potichu, celý dům spí." Ani ne za deset minut byly zpátky za dveřmi zajištěnými všemi zámky. Lucie spěchala rovnou do ložnice, kde čekala s novou myší v zubech. Helen se rozesmála, když se rozhlédla po psích hračkách roznesených po posteli a podlaze. „Mohla bys mi poskytnout trochu místa?" Lucie se jako na povel prodrala mezi plyšovými zvířaty a uvelebila se na vedlejším polštáři. Malé noční světlo v zásuvce těsně nad podlahou vyzařovalo příjemně tlumené světlo, takže Helen viděla matné obrysy zařízení v pokoji. Zahleděla se nepřítomně před sebe a v myšlenkách se vracela proti proudu času... Helen se rozhlédla po dlouhém pokoji přívěsu. Vládl v něm příšerný nepořádek a nesnesitelně to tam páchlo. Ustavičně používala osvěžovače vzduchu a vůně, ale bez výsledku. Nábytek byl starý a prolezlý všemožnými pachy, kterých ho nezbavilo ani mýdlo a kbelíky vody. Pokoj byl odporné hnízdo a Helen ho nenáviděla. Pod dnešku si už nebude muset dělat starosti. Ještě vysypala popelníky, posbírala prázdné lahve od piva a vína a krabice od potravinových polotovarů. Totéž dělala včera a všechny dny předtím. Často si kladla otázku, jak by to zde asi vypadalo, kdyby neuklízela. Žila by matka se svým přítelem ve špíně? Až by se brodili v odpadcích po kolena, snad by se prokopali ke dveřím. Protože Helen opouštěla takzvaný domov bez myšlenek na návrat, mělo pro ni jakýsi symbolický význam aspoň uklidit, když už ne řádně vygruntovat každý kout. „Kde je Harry?" vplula do dveří matka. Tak se tedy jmenuje nový přítel! „Nevím, kam se poděl tvůj Harry. Mami, chci s tebou mluvit." „O čem?"zeptala se Phyllis Stanleyová. Odzátkovala láhev piva a žíznivě se napila. „Stěhuju se. Dneska... Vlastně zrovna teď. Ty a... ehm... Harry budete mít tenhle domov na kolečkách konečně jen pro sebe." Phyllis Stanleyová našpulila rty a zlostně se podívala na dceru. „Jo, klidně se vystěhuj. Aspoň se už nebudu muset bát, že po tobě můj mužský vyjede. Hodil by se mi malý příspěvek na nájem. Jestli mě paměť neklame, dohodly jsme se, že až nastoupíš do práce v té jídelně, pomůžeš mi. Jsi mi velkou dlužnicí, dítě."
„Co ti dlužím, mami? Pokud si pamatuju, tak vůbec nic. Nikdy jsem tě nezajímala a nestarala ses o mě. Nenávidím tohle místo. Nesnáším, jak si sem vodíš cizí chlapy, kteří na 66 mě hledí jako na kus uzeného. Copak nechápeš, co si myslí? Uznávám, že makáš. Ale kam ty peníze jdou? Určitě jsi je nikdy neinvestovala do mě. Já jsem nosila hadry po sousedovic děckách, jedla polotovary přímo z kelímků. Nikdy jsi mi nekoupila mašli do vlasů ani nové boty. Ve střední škole jsem nechodila s jediným klukem. Víš, jak moc jsem si přála jít na absolventský ples? I kdyby mě někdo pozval, neměla jsem na nové šaty. Na své dětství v téhle zapáchající díře nemám jedinou příjemnou vzpomínku, mami, a to je smutné." „No, no, jen si fňukej," zavrčela Phyllis. Silně nalíčenou tváří připomněla Helen jakousi karikaturu z komiksu. „Kam se stěhuješ?" „Pronajala jsem si malý byt. Budu pracovat na plný úvazek v jednom butiku a současně studovat večerně na vysoké škole. Chci něčeho dosáhnout, mami, i kdybych ze sebe měla dřít kůži. Takže se s tebou chci rozloučit." „Ať si v tom spěchu nepřivřeš zadek mezi dveře," zaskřípala Phyllis vztekle. „Uvědomuješ si, jak jsem spoléhala na těch sto babek měsíčně, které jsi mi měla platit? Jasně, že ne. Je ti to fuk." „Mami..." „Běž! Vypadni a nevracej se. V životě tě nechci vidět." Helen stékaly po tváři slzy. „Chtěla jsem tě milovat, mami, vážně jsem se snažila. Chtěla jsem tě objímat, přála jsem si, abys mě políbila a ujistila mě, že jednou na tom budeme lip. Věděla jsem, že to tak nebude, ale přece jen jsem doufala. Malá lež by byla lepší než lhostejnost. Vždycky jsem toužila po pocitu, že k tobě patřím. Jenže ty ses ke mně chovala, jako bys mě našla někde na ulici. Nikdy jsi mi neřekla zlatíčko nebo holčičko moje. Vždycky jsem byla „hej, děcko". Odcházím, mami. Pošlu ti adresu pro případ, že bys mě potřebovala. " „Jo. Tak už vypadni." Helen sebou trhla. Vyskočila z postele a odběhla do kuchyně pro láhev sodovky. Nesnášela vzpomínky na minulost, na matku. Možná, kdyby si pamatovala jedinou příjemnou věc, dokázala by nešťastné období svého dětství a dospívání nějak přijmout. O chvíli později se opět ponořila do vzpomínek, tentokrát se jí vybavila chvíle, kdy konečně obdržela bakalářský titul. „Helen Stanleyová," ozval se zřetelně děkanův zvučný hlas. Helen přijala srolovaný diplom, usmála se na fotografa a vrátila se do řady ke spolužákům. Otevíral se jí celý svět. Odměnou za dlouhých šest let dřiny v práci a studia jí byl malý, hezky zařízený byt, nové zaměstnání v grafickém návrhářském studiu a nakonec seznámeni s Danielem Wardem. Jak je to už dávno... Jako by se to událo v jiném životě. Už si ani nedokáže přesně vybavit omšelý, ale útulný byt s bam-busovými roletami a spoustou zelených květin. Ve firmě se jí velice líbilo, kolegové se k ní chovali vstřícně a přátelsky. Právě je začínala lépe poznávat, když do jejího života vstoupil Daniel a obrátil ho naruby. Helen polkla velký doušek ledové sody. Nechce myslet na Daniela Warda, protože ten muž ohrožuje její psychickou rovnováhu. Potřásla hlavou, aby rozptýlila negativní myšlenky. „Začala jsem nový život. Nabídla se mi druhá šance. Jsi jen jedním z mnoha lidí, které jsem v životě poznala, Danieli." Helen vklouzla pod přikrývku a jako každý večer se krátce pomodlila. Malý teriér jí pozorně naslouchal s hlavou způsobně položenou na tlapkách. Jakmile Helen dokončila modlitbu a vydechla, Lucie se k ní přitulila blíž, naposled se pozorně rozhlédla v přítmí ložnice a pak položila packu paní na rameno. Vzápětí zavřela oči a spokojeně usnula. 68
Helen si dramaticky oprášila ruce. „Dneska budeme večeřet jako královny, Lucie. Pochutnáme si na pečeném kuřeti a přílohách podle chuti. Nemohu uvěřit, že mi výhodný pracovní režim konečně nabízí víc volného času. Trvalo nám to pouhých devět týdnů! Je jaro a svět se tváří přívětivě. Dubnové sprchy květinám prospěly a náš malý balkónek září jako duha." Lucie odběhla do rohu pokoje, k hromadě hraček, a vrátila se s dlouhou pletenou šňůrou. Byl čas na hraní. Helen si klekla na podlahu a chvíli se s zuřivě vrčícím pejskem přetahovala. Pak se skulila na bok a se smíchem Lucii lechtala na břiše. Tohle byla pro obě výjimečná chvíle, na kterou se každý večer těšily. „Dobrá, dobrá, vzdávám se. Vyhrála jsi!" oznámila rozdováděnému miláčkovi. Lucie si spokojeně odfrkla. Vtom Helen strnula, protože někdo zazvonil. Byl to velmi cizí a nepřátelský zvuk, který slyšela za těch deset týdnů, co zde bydlí, pouze jednou. Tenkrát si vlastně ani nebyla zcela jista, zda někdo zvonil, protože čekala na techniky, kteří jí měli přijít zapojit nový počítač. Lucie vystřelila ke dveřím, ocásek mezi nohama a výhružně vrčela. Helen ji následovala s očima vytřeštěnýma strachem. Jak sejí ulevilo, když viděla, že všechny tři zámky jsou zajištěné! Odváží se podívat kukátkem? Co když je k němu přitisknuté oko z chodby? Nadechla se. „Kdo je tam?" „Sam Tolliver. Jsem váš soused z 6-B. Mohla byste mi půjčit trochu psího žrádla?" Mám otevřít? Nemám otevřít? Boots by řekla ano. „Minutku, pane Tollivere." Ruce se jí chvěly tak, že je raději, hned co otevřela dveře, strčila hluboko do kapes džínsů. Lucie sejí tiskla ke kotníkům. „Pojďte dál, pane Tollivere." „Sam. Říkejte mi Sam. To jen studenti mě oslovují příjmením. A vy jste Nancy Bakerová." „Jak... Jako to víte?" Tolliver na ni chvilku hleděl vyjeveně. „Máte přece jméno na poštovní schránce, hned vedle mojí. Chystal jsem se vám zajít představit a přinést vám uvítací dort nebo něco, ale neumím péct a pekařství je trochu z ruky. Víte, navíc jsou teď maturity... Mohla byste mi někdy pomoct. Mám ale pocit, že jsem vás vyrušil a vůbec mě neposloucháte. Vypadáte tak... vyděšeně. Mám nechat dveře otevřené?" Helenino první setkání s obyvatelem domu. S mužem... Boots by řekla: Uklidni se, jednou k tomu přece muselo dojít. Snažila se tedy uklidnit. „Ne, není nutné nechat dveře otevřené. Chcete granule nebo konzervu?" „Max žere všechno. Nevadí, když vám to vrátím až v sobotu? Líbí se mi, jak jste se zařídila. Když tady bydlel Jim, měl tu jen skládací postel, dvě barové židličky a futon. Jim obýval tohle apartmá před vámi. Zajděte někdy ke mně. Zelené rostliny udělají v bytě divy. A tohle... jak se těm věcem říká?" ukázal na drobné doplňky. Helen se chtě nechtě musela usmát. „Tretky z blešího trhu. A nechcete od každého trochu?" „Cože?" „Psí žrádlo... Nechcete od každého trochu?" „Jo, jasně. Něco tady líbezně voní." Helen se znovu usmála. „Peču kuře. To nádivka..." „Nádivka se připravuje jen na Den díkůvzdání. Vy šiji klidně upečete v květnu během týdne?" „Ano." Boots by s tímto setkáním souhlasila. „Vy snad nevaříte?" „Leda vajíčka. Obyčejně si něco koupím cestou ze školy, nebo počkám, až se nějaká dobrá duše smiluje a pozve mě na večeři. Max má nóbl způsoby. Chápete?" „Napovídáte mi snad, že bych vás měla pozvat?" „Už jsem se lekl, že se k tomu neodhodláte. S díky přijímáme. Mám něco přinést? Víno, pivo, pomerančovou limonádu... Max zbožňuje limonádu. Myslím, že je šumivá." 70
Helen málem řekla, že Lucie dává přednost limonádě s příchutí grepů, ale včas se zarazila. „Chcete to žrádlo, když stejně za chvíli přijdete? Můj pes jí to, co já. Zeleninu a tak..." „Děláte si legraci? Jak se jmenuje?" „Devět-A." „Divné jméno." „Narodila se jako devátá, a abych zdůraznila její osobnost, přidala jsem jí to áčko," lhala Helen bez začervenání. Zvládám to, Boots. Zvládám to. „Tak v kolik bude ta večeře?" „Kolem půl osmé." „Vy toho moc nenamluvíte, co? Já jsem pravý opak, někdy prý až únavný. Tak to aspoň tvrdí studenti. Zřídka věnuju pozornost, co mi povídají, kromě výjimečných situací, jako je například tahle." „Neznám vás," řekla Helen bez zájmu. Sam si odfrknul. „Na tom není nic divného. Bydlíte v domě deset týdnů a vím to jen proto, že jeden víkend se odstěhoval Jim a hned ten následující jste se objevila vy. Nikdo na tomhle patře vás nezná. Žijeme v přátelské pospolitosti, jako hnízdo ptáků vysoko v korunách. Občas si jeden k druhému zajdeme půjčit, co nám zrovna chybí, poklábosíme, probereme domácí mazlíčky. Usoudili jsme, že si asi nepřejete být rušena. Hergot, já bych se taky neodvážil zazvonit, jenže jsem potřeboval to psí žrádlo. Všichni sousedi mají totiž kočky. Tohle je ale bombastický počítač! ComStar, co? Čím vy se vlastně živíte, Nancy Bakerová? Nebo mi do toho nic není?" „Na částečný úvazek prodávám v jednom obchodě v nákupním centru a taky sama navrhuju a prodávám spodní prádlo. Ráda bych si otevřela vlastní obchůdek. Ne že bych byla nespolečenská, nemám prostě čas. Pracuju, čtyřikrát týdně chodím do školy a o víkendech tvořím modely." „Odkud pocházíte, Nancy?" „Odkud vy, Same Tollivere?" „Jsem doktor filozofie Sam Tolliver, madam. Narozen a vychován přímo zde v Garden State. A vy?" „Walterboro, Jižní Karolína. Je to staré historické městečko." „Takže jižanská kráska? A kde je váš přízvuk?" „Žádný nemám. Nejste příliš zvědavý, pane doktore Same Tollivere?" „Berte to jako projev přátelského zájmu," ušklíbl se Sam potutelně. „Žije vaše rodina stále v Jižní Karolíně?" vyzvídal. „Nemám rodinu. Kde žije vaše rodina?" „Sestra někde v Peru vykopává ruiny. Už léta jsme se neviděli. Mně je třiatřicet, jsem svobodný, vlastní vlasy, dokonalý chrup. Až vás poznám trochu lip, ukážu vám mateřské znaménko. Máte taky nějaká... mateřská znaménka? Ale to vlastně můžeme probrat později." „Žádná znaménka." „Asi bych měl jít a nezdržovat vás. Nejspíš jste si užívala odpočinku, když jsem zazvonil." „Hrála jsem si se psem." „Ach... Poslyšte, Maxovi je smutno, když je takhle celý den zavřený. Co kdybychom pro ty dva zorganizovali takový hravý den, jak to dělají rodiče pro děti. Max je neuvěřitelně něžný, nemusíte se bát, že té vaší načechrané kouli ublíží. Kristepane, copak to je za jméno! De-vět-A! Ona na to opravdu slyší? Co tak Tiffany, Saman-tha nebo dokonce Myrtle? Zajiskřilo vám v očích, tak to abych radši šel. Dejte mi to žrádlo. Jo, ještě bych si dovolil jednu otázku. Bude Max večeřet s námi a Devítkou, nebo ho mám předem nakrmit tímhle žalostným vynálezem?" „Záleží na tom, kolik sníte vy. Mně postačí plátek prsíčka a celá nádivka." 72 „Pak tedy na shledanou v půl deváté. Nemusím si brát smoking, že ne?"
Helen hleděla, jak tu před ní ten vysoký muž přešlapuje z nohy na nohu. Připomínají Clinta Eastwooda - pískově světlé vlasy, větrem ošlehaná pleť, pár pih, obnošená mikina a tepláky, roztřepené tenisky a ty nejjasnější modré oči, jaké kdy v životě viděla. „Ne. Přijďte takhle, jen si umyjte ruce." Jakmile cvakl třetí zámek, Helen popadla Lucii, rozběhla se do ložnice a skočila na postel. Konečně z ní spadlo to napětí. Je Sam Tolliver skutečně ten, za koho se vydává? Bydlel tu dřív, než se přistěhovala? Je skutečně doktor filozofie a učí v Middlesex College? Mohu mu důvěřovat? „Jaký na tebe udělal dojem, Lucie? Docela se mi zamlouvá, ale je to jen první dojem. S Danielem to bylo stejné. Má psa, což je plus. Je v tom správném věku. Boots říká, že se musíme naučit důvěře, a má pravdu. Všichni muži nejsou jako Daniel. Připadá mi docela milý. Jestliže usoudíme, že se nám pes nebo jeho páníček nelíbí, nemusíme se s nimi už setkat. Lucie se zavrtala Helen pod paži. „Nesnáším, když ti musím říkat Devítko, ale je to příkaz. Teď půjdeme zjistit na internet, kdo ten doktor Sam Tolliver vlastně je." 7 Helen se nenápadně podívala na hodinky. Bylo za deset minut jedenáct a oni stále ještě seděli v jídelním koutě, prázdné talíře před sebou. Cítila, jak se jí útroby sevřely. Jak má Samovi naznačit, že by se už mohl zvednout k odchodu, aby ho neurazila? Za chvíli se přihlásí Boots a ona tady sedí obklopená neumytým nádobím a baví se s cizím mužem a jeho psem. Nenápadně koukla opačným směrem, kde čokoládově hnědý labrador dováděl s Lucií. Všechny její hračky, dokonce milovaná nová myš ležely na hromadě uprostřed pokoje. Očividně tomu velkému psovi i jeho pánovi důvěřovala. „Tvůj pes ubližuje mému psovi," ozval se Sam. „Podívej se. Max je džentlmen a Lucii jen lehce štípe, kdežto ona se rozhodla rozkousnout mu ocas na dva kusy." „Naznačuješ snad, že moje fenka se nechová jako dáma, přestože Maxovi nabídla všechny své hračky včetně oblíbené myši? Tvůj pes nepřinesl na party nic. A když jsme u té party, zítra je pracovní den a já musím ještě umýt nádobí." „Pomůžu ti a bude to jedna dvě," nabídl se Sam a vyskočil ze židle. „V kuchyni se pohybuju jako vítr. Max si chtěl přinést přikrývku, ale nedovolil jsem mu to. Bál jsem se, aby sis nemyslela, že je zženštilý." „Ne, nemusíš mi pomáhat. Raději to uklidím sama, vím, kam co uložit. Po jedenácté už chci být v posteli. Ber to jako náznak, že bys měl odejít." 74 „Ty nejsi žádná stydlivka, Nancy Bakerová," prohodil Sam žoviálně. „Asi jsem tu návštěvu trochu přetáhl. Večeře byla vynikající, stejně jako společnost. Rád bych si to někdy brzy zopakoval. Tuším, že se Max zamiloval. Podívej, jak se ti dva k sobě tulí." „Moje Lucie je... Je na mě silně fixovaná," řekla Helen a vrhla zoufalý pohled na kuchyňské hodiny. „Jo, Max je na tom stejně. Už jdeme, už jdeme. Ty žiješ podle hodin nebo co?" „Něco v tom smyslu." „Tak můžeme ten večer zopakovat?" „No..." „Já uvařím. Co takhle pozítří?" Když minutová ručička dosáhla na dvanáctku, Helen byla ochotna slíbit cokoli. „Dobrá, pozítří. Fajn, fajn. Ten tvůj pes se mi líbí. Dobrou noc, Same." Sam přimhouřil oči a zavolal na Maxe. Nakonec musel svého padesátikilového miláčka odnášet v náruči. „Ty musíš mít ve skříni amanta, který se zjeví úderem jedenácté," bručel, když za ním hostitelka zabouchla dveře. Helen se chvěla rozčilením. Spěchala k počítači, zapnula ho a za okamžik už čekala Na spojení s Boots. Opozdila se jen o tři minuty. Ach, bože, zapomněla jsem na tvoji
žvýkací kost, Lucie. Budeš muset počkat, až naskočí Boots. Musím se lip kontrolovat. Jsem tak nervózní... Svěsila ramena, když si přečetla zprávu: Opozdila ses. „Měla jsem nečekanou společnost a trochu jsem zapomněla na čas." „Jakou společnost, TTLS?" „Souseda. Ověřila jsem si jeho totožnost na internetu. Je to Sam Tolliver, doktor filozofie. Přišel si půjčit trochu žrádla pro psa a víceméně se sám pozval k večeři. Má obrovského čokoládově hnědého labradora Maxe. Devítka-A ho miluje a on ji taky. Všechno, co mi pan Tolliver o sobě řekl, je pravda. Učí na vysoké škole, je vedoucím oddělení účetnictví." „Jak se večer vydařil?" „Báječně jsme si se Samem popovídali. Hrozně rád jí. Nevyptával se na mé soukromí, v podstatě jsme se bavili o psech a účetních metodách. Celou dobu jsem byla úplně klidná, až do deseti padesáti. Omlouvám se za zpoždění." „To nevadí. Mohu tedy říct, že sis našla kamaráda?" „Pozval mě pozítří k sobě na večeři. Souhlasila jsem, jen aby už odešel. Dovedu si ho představit jako kamaráda. Devítka-A si ho oblíbila, dokonce mu dovolila, aby ji vzal do náruče." „Jaký máš na něho názor, TTLS?" „Rozesmál mě. Jakmile jsem překonala počáteční nervozitu, uvolnila jsem se a užívala si společnost. Chce mi představit nějaké další sousedy, ale nevím, jestli jsem na taková setkání už připravena. Souhlasíš, nebo nesouhlasíš?" „Patří to k budování nového života. Ale buď opatrná. Jak se vede TTLS2? Za poslední dva měsíce jsme udělali velký pokrok, tak si dnes můžeme popovídat volněji. Vlastně ti navrhuji, abychom změnili rozvrh konzultací na tři za týden. Jestli ti to nevyhovuje, můžeme ještě nějakou dobu pokračovat denně." „Raději bych pokračovala." „Dobrá. Chci slyšet o tvých posledních objednávkách a nejnovějších hračkách pro TTLS2." „Získala jsem šest objednávek krajkové košilky a sedm spodniček. Asi mi upadla brambora nebo vypadla z nákupní tašky, protože Devítka-A si ji okamžitě přivlastnila a vláčí ji po celém bytě. Nejspíš si myslí, že to je její íiará myš. Odnesla si ji do postele a dokonce ji předvedla Maxovi, ten však neprojevil valný zájem. Jen bramboru očichal. Sam navrhl, abychom pro psy uspořádali takový hrací den, když jsou po většinu dne zavření doma. Sou76 Ě hlásila jsem pod podmínkou, že se hrátky budou konat v mém bytě. K Samovi bych nešla." „Dobrý nápad. Jak reagovala TTLS2 na Sama?" „Pozitivně. Bála jsem se, že se bude muže - jakéhokoli muže - bát. Psi dokáží velice věrohodně odhadnout charakter. Měla jsi někdy psa, Boots? Ach, promiň, zapomněla jsem, že se své konzultantky nesmím na nic ptát." „A tvůj vlastní strach?" „Přetrvává a mizí, jestli chápeš, jak to myslím. Je to podobné jako když jsem zaneprázdněná, a přesto se cítím osamělá. Schází mi... Chybí mi návštěva různých míst, cesta do práce a zpět se pro mě stává nudným stereotypem. Myslím, že mi Sam docela vyhovuje. Ráda bych ho poznala blíž." „To je přirozené." „Vím, že mám zakázáno klást otázky, přesto se zeptám: Jsou... Máš nějaké zprávy o... o... však víš." „Je to otázka a ty víš, že se nemáš ptát. Ten úsek života máš za sebou a musíš přestat myslet na minulost. Jsi v bezpečí."
Tak proč se necítím bezpečně? Proč před spaním třikrát zkontroluju dveře a okna? Proč se bojím vynést smetí? Proč málem vyskočím z kůže leknutím, kdykoli Lucie zaštěká? „Asi si na to časem konečně zvyknu." „Chceš pro dnešek konzultaci ukončit?" „Pokud souhlasíš, tak ano." „Budeme pokračovat zítra večer." Helen vzdechla tak hlasitě, až se Lucie probudila a zakňučela. „To nic, holčičko. Jen co uklidím nádobí, vyběhneme na pár minut ven. Přines si vodítko a počkej u d,reří." Teriér seskočil ze svého stanoviště na kuchyňské židli a drobnými krůčky spěchal na chodbu pro vodítko. Za deset minut už Helen navlékala Lucii obojek. Teplý noční vzduch působil jako balzám, když vykročila ze dveří. Lucie ji táhla na svůj oblíbený kousek trávníku. „Pospěš si, Lucie, je pozdě. A žádné poštěkávání, je půlnoc a všichni spí. Buď hodná holčička, Lucie. Hodná... Co se děje?" Helen se ohlédla přes rameno a napínala sluch. Je tu někdo? Lucie něco větří. Někdo jiný se vydal v tuhle hodinu se psem na čerstvý vzduch? Někdo Helen sleduje? Zamrazilo ji. Vzápětí se Lucie zuřivě rozštěkala a vlekla Helen k černé siluetě na protější straně parkoviště. Na Luciin dámský štěkot odpověděl poklidný psí baryton. „Jsi to ty, Nancy?" „Same!" „Jo, jsem to já. Uklidni se, Maxi, uklidni se. Vzal jsem ho sice ven cestou od tebe, ale asi vycítil, že jste teď s De-vítkou-A na vzduchu. Začal neodbytně útočit na dveře, až mi nezbylo, než jít s ním ven znovu. Kdo je Lucie?" Helen se zachvěla leknutím, když jméno jejího psa vyslovil cizí člověk. Zhluboka se nadechla. „Jaká Lucie?" „Právě na to se tě ptám. Zaslechl jsem tě mluvit na někoho jménem Lucie. Myslel jsem, že voláš Devítku-A." „To jsem nebyla já. Možná je venku ještě někdo jiný se psem," lhala Helen s obdivuhodnou samozřejmostí. „Poslyš, mám nápad. Mohl bych vzít Devítku na noc k Maxovi? Nebo si ho vezmeš ty k ní? Zdá se, že ti dva se do sebe zamilovali. Max se po návratu domů nehnul ode dveří." „Já si vezmu Maxe. Musím už jít. Je pozdě a brzy vstávám." „Dobrá, ale příště jsem na řadě já." „To asi nepůjde. Moje fenka na mě velice fixovaná a nesnese zůstat s cizí osobou. Mně je taky po ní smutno, když jsem v práci. Vyzvedni si Maxe kolem šesté ráno." „Když oba pracujeme a psi zůstávají doma sami, nemohla by Devítka-A zůstat s Maxem v mém bytě? Víš, aby měl společnost." „Nemohla. Určitě ne." 78 „Asi se nedohodneme, že?" „Je pozdě. Prokristapána, vždyť jsme se seznámili teprve před pár hodinami! A to už ses stihl pozvat na večeři, teď ti mám hlídat psa..." „Budu se ti revanšovat. No dobrá, dobrá. Myslel jsem..." „Vím, co sis rnyslel. Příště, ano?" „Tak fajn, příště. Poslyš, nechtěla bys v sobotu se mnou do Round Valley na ryby? Tak hodinka jízdy a je to báječné místo. Mohli bychom si udělat oheň a upéct, co ulovíme. Pro případ smůly si vždycky beru něco k jídlu, takže v žádném případě neumřeme hlady. Psi tam můžou volně dovádět a vybít energii. Tohle parkoviště není pro ně zrovna vzrušující terén. Zítra mi řekneš, jak ses rozhodla, ano?" „Popřemýšlím o tom. Musím vyřídit nějaké objednávky a myslím, že Lu... můj pes by se docela rád vyřádil. Dobrou noc, Same." „Fajn. Maxi, běž s touhle hodnou mladou dámou a já si pro tebe ráno přijdu. Musím mu přinést přikrývku. Počkej chvilku."
Je to bláznovství. Asi přicházím o rozum, když s tím souhlasím. Pak se podívala na ty dva chlupáče, jak se spolu krásně mazlí. Lucie byla tak šťastná... Jak by mohla svému malému drahouškovi odepřít takové potěšení? Poškrábala labradora za uchem a on jí vděčně olízl ruku. Cítila, jak se jí do očí derou slzy. „Našel jsem ho u silnice. Sotva stál na nohou, jak byl vychrtlý. Bývalý majitel ho zcela jistě bil. Myslím si, že Max pozná dobrého člověka. Ještě jsem neviděl, že by někomu olízl ruku, touhle výsadou poctil pouze mě. Jestli tě to zajímá, pomohl mi překonat hodně těžké časy," řekl Sam tiše. „Postarám se o něho," ujistila ho Helen zastřeným hlasem. „Dobrá. Trochu tě využívám, že? Snídani mu připravím doma." „Ne, to je v pořádku." „Znamená to, že jsme znovu přátelé?" Helen se zachvěla a chvatně odemykala dveře. „Ano," řekla prostě a vzala si od Sama psí přikrývku. „Konečně mi spadl kámen ze srdce," uculil se Sam. „Dobrou noc, Same." „Dobrou, Nancy. Pojď, kámo, dej mi pac na dobrou noc!" Helen se usmála, když hromotlucký labrador vložil tlapu do Samovy dlaně, a pak dojatě pozorovala, jak se oba pomazlili, než se Sam rozloučil. Helen zajistila všechny tři bezpečnostní zámky a labrador ji přitom zvědavě pozoroval. „Tak, Lucie, ukaž Maxovi naše pelíšky. Odnes mu přikrývku na místo a já hned přijdu." Helen se šla posadit do kuchyně. Zapálila si cigaretu, což se stávalo jen v případě nesnesitelného stresu. Ve světle pouličních lamp na parkovišti vyčetla z pohledu Sama Tollivera otázku, když zavolala svého teriéra pravým jménem. Přesvědčila Sama její lež? Pochybuje o tom. Bože, jak snadno se člověk přeřekne. Musí si dávat větší pozor. Naposled zkontrolovala zámky na dveřích a oknech, zhasla a šla se do koupelny připravit ke spaní. Když vešla do ložnice, vybuchla smíchem. Max ležel natažený na posteli, Lucie se mu tulila v náruči. „Jsem ráda, že jste mi nechali trochu místa," pochválila je a vsoukala se pod přikrývku. „Dobrou noc, Lucie a Maxi." Helen se probouzela s pocitem, že se v jejím životě něco změnilo. Tu změnu představoval téměř šedesá-tikilový labrador v její posteli s těžkou tlapou na její hrudi. Usmála se, když jí Lucie olízla tvář. Max čekal a zvědavě koukal na Lucii. Když skončila ranní vítání, políbil Helen 80 zkusmo na tvář studeným čumákem a seskočil z postele. Oba psi nedočkavě vyčkávali, co bude následovat. Helen se usmála. „Tak, kamarádi, pořádek musí být. Nejprve si zajdu do koupelny. Jestli je tvůj páníček do-chvilný, Maxi, vyzvedne tě za pět minut na procházku. Jestli se opozdí, udělám to já a pak dostaneš snídani." Sotva si dočistila zuby, ozval se zvonek. Max s Lucií v patách vyrazili ke dveřím, průvod uzavírala rozvážným krokem Helen. Otevřela dveře a zamrkala překvapením. Na prahu stál Sam ve světle hnědém lehkém obleku, sněhobílé košili a neformálních mokasínech. Se vším všudy pohledný vysokoškolský učitel. Helen se líbil přímý pohled modrých očí i důlek v bradě. Kromě toho Sam příjemně voněl. Za-rděla se, když si uvědomila, jak vykuleně na něho civí. „Jsem vymydlený, že?" prohodil žertem. „To ano. A tak časně... Jestli chceš, nechej tu Maxe do večera." „Určitě? Nechci tě zneužívat." „O nic nejde. Jen s ním zajdi ven." Lucie s jasně červeným vodítkem v zubech kňučela Helen u nohou. „Počkej minutku, holčičko, jen se obléknu." „Vezmu ji s Maxem. Zdá se, že by se rádi proběhli společně." Helen propadla panice. „No... Ne, to je v pořádku. Já... Zajdu s ní sama. Pojď, holčičko, jdeme." Než se Sam vzpamatoval, běžela Helen s Lucií do přízemí, jen sandály hlasitě pleskaly o gumové linoleum. Lucie kvílela na protest, tohle nezvyklé
věnčení sejí nijak nezamlouvalo. Max se vytrhl Samovi a řítil se po schodech za svou novou přítelkyní. „No tak, Lucie, rychle se vyčůrej, než mě někdo uvidí v županu," pobízela Helen teriéra. Vzápětí už spěchaly po schodech nahoru zpět do bytu. „Jak vidím, nepotřebovala jsi mé služby," zabručel Sam. „Mám to natrénováno. Pojďte, chlupáči, čas kvapí." Pokrčila rameny nad Samovým bezradným pohledem, když se Max vřítil do bytu. „Večer si pro něho přijdu." „Dobrá," přikývla Helen a zavřela dveře. Přitom nezapomněla zasunout všechny pojistné zástrčky. Helen byla pořádkumilovná, ale tohle ráno bylo celé naruby. „Dostaneš suchou stravu, Maxi," rozhodla a nasypala do velké misky granule. Pak si připravila kávu a odnesla si ji do koupelny. Za dvacet minut se vynořila připravena k odchodu do práce. Stačil letmý pohled na hodiny, aby konstatovala, že pokud bude ještě posílat Boots e-mail, přijde do obchodu o deset minut později. To však vzhledem k významu současné situace nepovažovala za podstatné. Zpráva byla stručná: Boots, situace se vyvíjí. Můžeme se spojit dnes v devět večer? Díky, TTLS. Pak ještě nalila vodu do psích misek, nasypala granule do misky pro Lucii a rozloučila se každodenním varováním: „Buďte hodní a čekejte, já se vrátím." Na parkovišti zjistila, že se opozdí o patnáct minut, nikoli o deset, jak původně předpokládala. Roztřásla se, když motor odmítal naskočit. Možná má špatnou baterii... Má se vrátit a zavolat do servisu, nebo raději přejít frekventovanou silnici a dojít do práce pěšky? Asi to bude rozumnější. Vystoupila s vědomím, že dnes přijde o půl hodiny později. Na čele jí vystoupily krůpěje potu. O třicet sedm minut později vešla do obchodu se spodním prádlem. Jak vždy koukla po majitelce, aby odhadla její náladu. Tak se to naučila během manželství s Danielem. Útroby se jí sevřely strachem. „Omlouvám se, ale nenastartovala jsem auto, takže jsem šla raději pěšky." „Tvoje problémy mě nezajímají, Nancy, mám dost vlastních. Včas znamená včas. Původně jsem tě zde chtěla ne82 chat do konce týdne, ale teď jsem si to rozmyslela. Nejsi pro obchod přínosem. Jsi mdlá, nikdy se neusměješ a každou chvilku se díváš na hodinky, jako bys někam spěchala. Zákazníci si takových drobností všímají. Nemysli se, že nevím o tvém soukromém podnikání. Tady máš výplatu a nesnaž se požadovat odstupné, to by ti stejně neprošlo." „Mám vaše slova brát jako výpověď?" „Máš snad taky problém se sluchem?" „Ne, madam, slyším velmi dobře. Jen nesouhlasím s tím, co jste o mně právě řekla. Není lehké propagovat lacinou kvalitu, kterou nabízíte za nestoudné ceny. Zákaznice přijde, vezme, co nutně potřebuje, já jí to hodím do igelitové tašky a jde. Vaše zákaznice nemají náladu na veselé štěbetání, to jsem pochopila hned první den. Ano, dívám se na hodinky. Ve vašem obchodě se mi nelíbí a prádlo, které vydáváte za luxusní, je šmejd. Taky neschvaluju, že slibujete výměnu vadných výrobků a nakonec je nevyměníte. Je ten šek krytý?" „Kristepane, tak na tohle nemám nervy!" pěnila majitelka. Helen si povzdechla. „Kam zmizel váš sladký úsměv, paní Petersová?" prohodila přes rameno, když za sebou naposled zavírala dveře obchodu.' Zvládlas to dokonale, Helen. Nenechala ses vyvést z míry a řeklas jí svůj názor. Dostala jsi padáka, no a co? Bezcílně bloumala nákupním centrem, až nakonec vyjela eskalátorem do druhého patra, kde se posadila do kavárny v hale a objednala si kávu. Dostala strašnou chuť na cigaretu.
Číšnice, dívka, se kterou si občas povídala, před ni postavila šálek. „Tváříš se, jako by ti někdo umřel." „Právě mě vyhodili z práce. Neznáš někoho tady v těch obchodech, kdo by potřeboval zaměstnance?" „Já. Platíme stejně jako v jiných kšeftech a spropitné ti zůstává. Nejsi typ na servírku, ale aspoň nezůstaneš bez výdělku, než si najdeš něco lepšího. S personálem vycházíme dobře, Máme zavedeny šestihodinové směny. Jde o rychlé občerstvení, žádné těžké podnosy nebo něco podobného. Každý den ale musíš mít umyté a upravené vlasy. Jestli máš zájem, promluvím s majitelem. Přijde kolem poledne." „Myslíš, že bych mohla pracovat od deseti do čtyř?" „Jistě. Já to mám taky tak." „Ani nevím, jak se jmenuješ," uvědomila se Helen. „Susan Littleová." „Já jsem Nancy Bakerová," představila se Helen a podávala dívce ruku. „Těší mě," zahihňala se budoucí kolegyně. „Nápodobně," rozesmála se Helen. „Kdy můžu nastoupit?" „Zítra... Vím, že tě pan Donner přijme s otevřenou náručí. Vykrývá nedostatek personálu brigádníky, ale mládež není spolehlivá. Stále hledá někoho dospělého. Jsi dospělá jako já, ne?" Susan jistě dospělá je, ale sebou si Helen tak jista nebyla. „Asi ano," řekla. Další rozhodnutí, další překonaná překážka. Díky, bože. 84 8 Isabel Tygerová odhodila přikrývku a spustila nohy z postele. Nejdřív ale zkontrolovala čas. Bylo o pět minut víc, než když se dívala na budík poprvé. Za léta problémů se spánkem dokázala odhadnout, kdy ještě usne a kdy bude její snaha zbytečná. Momentálně věděla, že bude lepší vstát a udělat si kávu nebo čaj. Na druhé straně... Sklenička bourbonku by také nebyla marná. Ano, zrovna tohle potřebuje. Malý pudl na vedlejším polštáři se také probral a líně zívnul. Pak se protáhl, jako by chtěl říct: To už nebudeme spát? Isabel vklouzla do obnošeného, pohodlného flanelo-vého županu a do stejně ošoupaných pantofli. Vzala psíka a přitiskla si ho k plnému poprsí. Je úžasné, jak může takové zvířátko člověka uklidnit, je to taková poduška první pomoci. Artie s Gerrym se jí kvůli tomu vždycky smáli, ale věděla, že jí rozumí. „Nenávidím ten barák. Z celé duše ho nenávidím. Nevím, proč v něm vůbec žiju. Měla jsem se přestěhovat do bytu, kde se člověk nemusí o nic starat. K čemu je mi tohle mauzoleum? Nenacházím zde nic než špatné vzpomínky." Tuhle litanii pronášela pokaždé, když nemohla spát. Na začátku dlouhé tmavé chodby stiskla vypínač a celý dům se rozzářil. Obě strany chodby zdobily upjatě vyhlízející portréty příbuzných z otcovy strany. Muži včetně otce vypadali upjatě a tvářili se povýšeně. Tváře žen se sevřenými rty, ve strohých šatech s vysokými límci, byly bez výrazu. „Jednoho dne dám ty zatracené obrazy do jednoho spálit a po celé chodbě rozvěsím výjevy z cirkusu," mumlala si pro sebe. Věděla předem, že se to nikdy nestane. Svěsila ramena. Dům Tygerových byl odnepaměti impériem mužů. Nejprve tu vládl pradědeček, po něm dědeček, následně otec a bratr. Ženy, které se odvážily provdat za Tygery, zemřely pár let po sňatku z podivných příčin. Isabel si vždycky myslela, že raději zemřely, než aby žily v područí svých manželů. Ona byla jediná žena v celém rodě, která přežila. Gerry s Artiem tvrdili, že je to díky její nezdolné povaze. Ať už to bylo jakkoli, blíží se sedmdesátka a ona tu dřepí sama v domě, který nenávidí, bez rodiny a dědice nemalého rodinného jmění pocházejícího z výroby hraček. Isabel litovala, jako pokaždé za bezesných nocí, že si nemá s kým popovídat, že nemá po svém boku člověka, jemuž by na ní záleželo a mohla se na něho spolehnout. Artie a Gerry jí sice při každé příležitosti opakovali, jak je výjimečná, ale to je něco jiného. Dokonce i bratr už zemřel a je pochovaný v nějakém bohem zapomenutém koutě
světa. Bratra znala málo, třebaže byl o pouhé čtyři roky starší než ona. Předal jí svůj podíl rodinného podniku, protože toužil po svobodě a cestování. Jí samotné otec neodkázal ani cent, jen slib, že bude moci dožít v tomhle starém ošklivém domě. Doufá, že se otec za své chování vůči ní ještě teď smaží v pekle. Isabel odešla do kuchyně osvětlené zářivkami a zamrkala. Výkvět techniky. Nacházelo se tu naprosto kompletní vybavení, jaké technika vymyslela, přestože Isabel si nikdy sama neuvařila víc než čaj nebo kávu. Netušila, jak se který přístroj v kuchyni obsluhuje. Jedině kuchařka, stejný mrzout jako ona, se v tom zázračném 86 inventáři orientovala. Isabel byla přesvědčena, že by zemřela hladem, kdyby kuchařka stávkovala. V hloubi duše byla přesvědčena, že spousta pozitivních vlastností, které Artie s Gerrym přisuzují její osobnosti, je nesmysl. Isabel potřásla hlavou, aby rozptýlila myšlenky, a energicky 'si nalila bourbon z lahve, kterou uchovávala ve skříňce pod kuchyňským dřezem. Pak se oddala dalšímu svému zlozvyku. Z kapsy županu vytáhla pomačkanou krabičku cigaret a zapálila si. Bourbon, cigarety a otcovy peníze ji léty přivedly na tuhle úroveň a ona si nehodlá do konce života odepřít jediné potěšení. Trpasličí pudlík už dávno spokojeně spal zavrtaný v Isabelině županu. „Tuhle denní dobu z duše nesnáším," mumlala. Noc míjela, ale ještě nenastal nový den. Kdesi se dočetla, že v tomto čase nad ránem bůh provádí svá rozhodnutí. Otec zemřel krátce před úsvitem. Stejně tak bratr, jak ji informovali na velvyslanectví. V den, kdy jí bratr postoupil své dědictví, odešla na hřbitov a zatančila na otcově hrobě vítězný tanec. Asi tenkrát se jí v hlavě zrodil plán vybudovat útočiště pro týrané ženy. Nalila si ještě trochu bourbonu, od nedopalku zapálila druhou cigaretu. Neměla by kouřit, a už vůbec ne pít. Ne zrovna elegantně si odfrkla, čímž dala najevo, co si myslí o doporučeních lékařů. Snad by se měla připojit na internet. Ráno by mohl Helen Wardovou překvapit dlouhý e-mail. Strčila láhev s koňakem do kapsy županu a odebrala se do otcovy staré pracovny, místnosti, kterou celý život nenáviděla. Stejně jako v celém domě, ani zde se neodvážila nic změnit. Sama nevěděla proč. No, dá-li bůh, zítra, vlastně už dneska se to změní. Jakmile se rozední, zavolám si architekta a celou tuhle haluznu dám odshora dolů přebudovat. „Zaplním dům slunečním světlem a lučními květy," uvažovala nahlas, když usedala ke stolu a zapínala počítač. Zatímco čekala na připojení, rozhlédla se po policích plných hraček vyrobených za roky existence rodinné firmy. Nenacházel se tu jediný kousek vhodný pro malou holčičku. Tyger Toys byla firma známá produkty s dlouhou životností, hračkami, které se nemohly nosit ven a vydržely každé zacházení neohrabaných dětských rukou. Dědily se z jednoho sourozence na druhého, byly odolné a úporné jako Isabelin nenávistný starý otec. Asi toto byl důvod, proč neprojevila zájem o rodinný podnik. Raději ho svěřila do zodpovědných rukou schopných manažerů a platila jim horentní honoráře. Monitor počítače byl připraven. Co vlastně chce říct té mladé ženě, kterou si tak oblíbila? Buď odvážná, ale opatrná. Obzvlášť obezřele si počínej v kontaktu s tím novým mužem, který ti tak nečekaně vstoupil do života. Aha, a ještě si s ní promluví o začínajícím podnikání, uklidní ji, že vyhazov z práce neznamená konec světa. Ať si začne budovat sebeúctu. Zeptá se na toho psa odvedle, projeví zájem o podrobnosti. Řekne Helen, že se na ni a program může stoprocentně spolehnout. Nakonec nenapsala jedinou větu. Místo toho vypnula počítač, nalila si třetí drink, ještě větší dávku než předtím. Polkla doušek. „Je to dvaašedesát let a stále mě to pronásleduje," zablábolila. Najednou si uvědomila, že drží v ruce telefonní sluchátko. Vytočila Gerryho číslo a ani ji nepřekvapilo, že se ozval po prvním zazvonění. „Nemůžeš spát, Izzie?"
„Tuším, že ty taky ne. Snad bychom měli zavolat Arti-emu a zahájit trojsměrnou poradu po telefonu." „Na tvém místě bych to nedělal. Artie spánek oceňuje nade vše. V poslední době ho silně trápí artritida. Kolik jsi toho vypila?" Isabel se rozhodla přítelovu otázku přejít mlčením. „Jakmile se rozední, zavolám si nějakého architekta a dám 88 přebudovat interiér domu. Potřebuju slunce. Nenávidím to místo. Pověz mi, Gerry, proč tu vlastně žiju. Ale to je jedno, teď jdu na procházku. Vrať se do postele." Zavěsila dřív, než starý přítel stačil odpovědět. Kolikrát absolvovala tuhle procházku? Stokrát? Tisíckrát? Možná dokonce stotisíckrát. Mohla by klidně jít se zavázanýma očima. Cestou upíjela z lahve, kterou si nesla v kapse županu. Kuráž v lahvi. Co ona ví o kuráži a elánu? Kdyby je měla, nevrávorala by touhle vyšlapanou stezkou. Isabel byla téměř u cíle, když ji oslnila světla vozu přijíždějícího z levé strany. Gerry... nebo Artie. Pokračovala v chůzi. Dojel ke vchodu dřív než tam došla ona. Možná právě proto mu zavolala. Někdy si nedokázala motivy svého chování zdůvodnit. „Je půl páté ráno, Izzie." „Za hodinu se rozední. Proč jsi přijel?" „Protože mě potřebuješ. Je načase, abys s tím přestala. Neprospívá ti to. Ničí tě to. Hergot, vždyť to je už tak dávno." „Pro mě to je včera. Asi jsi volal Artiemu, co? Myslela jsem, že si váží dobrého spánku." „Jsi důležitější než Artieho spaní." „To ráda slyším. Dáš si drink?" „To víš, že ne," zabručel Gerry. „Je třeba s tím přestat, Izz," ozval se Artie, který k nim přicházel v pyžamu a bačkorách, s vlasy rozcuchanými. „Dej mi tu láhev, vidím, že máš dost, Izz." „Co když ne?" uchichtla se Isabel drze. „Nežádala jsem vás, abyste přijeli." „Měli jsme nechat svou nejdražší přítelkyni plakat o samotě? To by nebylo fér," řekl Artie. „Mě se to také týká, Izzie. Taky jsme to viděli..., ale bylo nám teprve osm. Nedalo se tomu zabránit. Tvůj otec nás vlastně vyhnal. Vrátili jsme se, vzpomínáš si? Copak nechápeš, že jsme byli bezmocní?" Gerry uvažoval, kolikrát už opakuje totéž a kolikrát do konce života to ještě bude muset říct. „Měla jsem ho kopat, křičet na něho, možná by se vzpamatoval. Ale nedokázala jsem to." „Udělala jsi to, všichni jsme křičeli, jenže ses dostala do stavu takové nepříčetnosti, že si nepamatuješ přesně, co se seběhlo. Vyčerpali jsme s Artiem celý svůj slovník nadávek. Proč si hergot myslíš, že jsem se stal veterinářem? Proč si myslíš, že Artie vytvořil pro veterináře všechny ty počítačové programy a databázi? Tenkrát jsme byli děti, Izzie. A jestli si myslíš, že já na tu událost nemyslím, mýlíš se. Mluvíme o tom s Artiem. Po jednaše-desáti letech o tom pořád mluvíme, Izzie. Nezvládáš to, Izzie. To ta Wardovic holka se ti dostala pod kůži. Kruci-nál, že jsem ti tenkrát v noci vůbec volal." „Kolikrát ještě to budeme probírat?" vložil se do rozhovoru Artie a posadil se do trávy. „V životě jsou prostě věci, na které se nedá zapomenout. Kdybyste ho vy dva nenapadli, byl by... Viděla jsem mu to na očích. Ani vám ten pohled nemohl uniknout. Byli jsme sice děti, ale všichni tři jsme se nemohli mýlit. Máš pravdu, Gerry, Helen Wardová ve mně vyvolala tak intenzivní vzpomínky. Vyskytla se ve stejné situaci jako já. Proto se mě její příběh tak dotýká." „Pomáháš jí. Připravila jsi jí nový život a zbytek záleží jen na ní," řekl Artie. „Mimochodem, její manžel se vystěhoval z domu. Doslechl jsem se, že bydlí v
malém bytě ve městě. Vybral si v hotovosti peníze z penzijního pojištění a proslýchá se, že se ho snaží získat naši konkurenti. Myslím, že bys to měla vědět." „Z toho muže mám velmi zlý pocit. Bojím se o Helen. Najde ji. Nevím sice, jak se mu to podaří, ale instinktivně cítím, že ji vypátrá. Liší se od ostatních a s tím musíme 90 počítat. Je vychytralý a velmi inteligentní. Připadám si, že Helen lžu, když ji ujišťuju, že jí nic nehrozí, ačkoli vím, že to není pravda." „Nemůžeme si o tom promluvit zítra, Izz? Rád bych se vrátil domů. V sedm hodin mě čeká pracovní snídaně." „Ještě chvíli zůstanu venku," rozhodla se Isabel. Artie si znovu sedl na trávník. „Hergot, zase na to budu celý den myslet." „Nechrne toho, Izzie." Isabel vstala a přešla k jakési mýtince s lučními věty a zastřihnutými okrasnými keři. Padla na kolena a rozplakala se. Artie s Gerrym ji chvíli bezradně pozorovali. Šátrala mezi květy a hledala staré kameny, na které tenkrát vyryli devět jmen. Se slzami v očích oba muži rovněž poklekli. Všichni se vrátili k té chvíli před jednašedesáti lety a oživili si hrůzný zážitek. Tenkrát Anson Tyger utopil Isabel před očima jejího miláčka fenku s celým vrhem devíti štěňat. A jakmile vztáhl dlouhou ruku po Isabel, rozpoutal se boj. „Je to osudové znamení... předzvěst. Copak nechápete?" vzlykala Isabel. „Helen Wardová za tebou tenkrát přišla s Lucií. Kolikrát za život se naskytne taková příležitost? Helen byla devátou osobou, která v prosinci přišla do útulku, Lucie devět-A. Určitě to má nějaký význam... Myslím, že to znamená, abych ji ochraňovala. Nechci slyšet, co si vy dva střapatí chlapíci myslíte. Slyšíte? Je mi to fuk. A kromě toho, jestli se mi zachce vybrečet si oči ve čtyři ráno, udělám to. A budu to opakovat den co den. A až umřu a vy budete ještě naživu, budete v tom rituálu pokračovat. Ta fenka byla můj nejdražší přítel a pomohla mi přežívat. Slíbila jsem, že se o ni i její štěňátka postarám a stejný slib jsem dala Helen Wardové. Moje fenka mi důvěřovala a já jsem jí nepomohla. Měla ty nejkrás-nější, nejoduševnělejší oči. Štěňátka byla kouzelná a já je milovala jako sourozence... Milovala jsem je daleko víc než muže, který byl mým otcem. Jehi jsem nenáviděla a té nenávisti jsem se doposud nezbavila. S chutí jsem si zatančila na jeho hrobě. Vím, že jsem byla na řadě. Všichni tři jsme to v tu chvíli věděli, proto jsme nedokázali zapomenout. Utopil by mě. Kdybych byla mužem, močila bych na jeho hrobě." „Udělali jsme to za tebe, Izz," přiznal Artie tiše. „Jo, udělali jsme to, Izzie," přikývl Gerry. „Díky. To chce drink," podávala Isabel láhev přátelům. „Souhlasíte? Je to osudové znamení!" Oba muži zavrtěli hlavou. „Pak, pánové, mi nabídněte rámě a odveďte mě do domu, v němž se zanedlouho všechno změní. Mám plán." „Ach, ona má plán," obrátil Artie oči k nebi. „Miluju dobré plány, obzvlášť když se počítá s námi dvěma, Izzie. Proč, Artie, neodvoláš dnešní pracovní snídani a Izzie nepožádá kuchařku, aby nám připravila své slavné belgické vafle?" navrhl Gerry. „Geniální nápad, pro takovou příležitost jsem vhodně oblečen," ukázal Artie na pyžamo a pantofle. Isabel se zastavila a podívala se z jednoho přítele na druhého. „Člověk je bohatý, máli aspoň jednoho oddaného přítele. Já jsem nesmírně bohatá, protože má dva. Nevím, co bych si bez vás počala." „Řekl bych, že to je naopak, Izz. Gerry a já jsme ti šťastní. Komu by napadlo, že ještě po takových letech zůstaneme jeden druhému tak blízko," pronesl Artie trochu dojatě. „Posnídejme na terase," navrhla Isabel.
„Výborně. Hořím zvědavostí, až si vyslechnu tvůj plán," prohodil Gerry a významně zvedl obočí. „Týká se Helen Wardové, že?" „Ano, týká se Helen Wardové." 92 Tak už jsi hotova?" houkl Sam do zavřených dveří. „Pospěš si, ryby berou a já je chci mít k večeři. Naložím auto a ty přiveď psy. Vezmi, co uznáš za vhodné, ano?" Helen otevřela. „To jsi vždycky ráno tak roztomilý?" Venku cvrlikali ptáci, slunce už prosvítalo svěže zelenými korunami stromů a vše nasvědčovalo tomu, že bude nádherný den. „Snažím se vynahradit tu včerejší odvolanou večeři." „Řekla jsem ti přece, že to nevadí. Vždyť se ještě ani pořádně nerozednilo, Same." „Ha, ha! Už je dávno světlo! Někdy tě vezmu na noční rybaření. To je nádhera - jen ty, měsíc a hvězdy... Žádný stres, napětí se uvolní..." „Jestli nějakou rybu ulovím, stejně ji pustím na svobodu." „Cože?" předstíral Sam zděšení. „Nedokážu něco zabít a pak to sníst." „Snad jíš maso, ne?" „Zřídka. V podstatě jsem vegetariánka. To kuře onehdy bylo první maso po mnoha měsících. A nikdy nejím červené maso." „Já jsem klasický masožravec," ušklíbl se Sam. „Pro jistotu jsem zabalil něco k obědu." „Jsem hotova. Bere si Max s sebou přikrývku?" „Ne. Bude mít nabitý program - při prohánění veverek a zajíců si na přikrývku ani nevzpomene. Kromě toho si bude hrát s tvým psem." „Jsou tam klíšťata? Když se klíště zakousne psovi blízko páteře, může to způsobit dočasné ochrnutí." „To jsem nevěděl. Budeme je muset kontrolovat. Kdo ti to říkal?" „Přečetla jsem si to na internetu." Helen vzala Lucii do náruče a uložila ji na zadní sedadlo Samova chevroletu. „Buď hodná a neskákej," napomenula drahouška. Usmála se, když Max vyskočil na sedadlo a odstrčil jí ruku z Luciiny hlavy. „Zdá se, že ti chce něco říct," rozesmál se Sam. Helen se zamračila. „Tvůj pes je nezdravě sobecký. Nevím, jestli se mi to zamlouvá," vysvětlila. Sam zabouchl dveře nákladního prostoru a zadíval se na ni. „Snad to nemyslíš vážně?" „Myslím." „Nerozumím ti. Ti psi si jeden druhého oblíbili. Měla bys být ráda tak jako já, že si během dne dělají navzájem společnost." Helen zrudla a odebrala se na sedadlo pro spolujezdce. „Netrápí tě něco, o čem si nepřeješ mluvit, nebo mi do toho nic není?" „Obojí," odpověděla. „Pokusím se to respektovat. Chceš se bavit raději o světové politické situaci nebo o svém začínajícím podnikání? Mimochodem, jak se ti líbí v nové práci" „Není to snadné. Spropitné není tak vysoké, jak jsem předpokládala. Zákazníci jsou příjemní, takže to vidím jako satisfakci. Můžu si vzít k jídlu, na co mám chuť. Pracovní doba mi vyhovuje, takže si nemůžu stěžovat. Ale není to zaměstnání na celý život. Co máš v plánu na léto?" „Dvakrát týdně budu vést pár kurzů, abych si přivydělal. Také jsem slíbil pomoc dvěma studentům při přípravě k přijímacím zkouškám. Stejně jako tobě i mně nějaký dolar navíc pomůže. Max miluje výlety, já si jedu zarybařit nebo jen tak hodím do auta stan a vyrazím na pár dnů, kam mě napadne. Celkem vzato vedu klidný život. Pak je tu pár grilování, nezávazných schůzek, do kterých mě vlastně natlačí přátelé." „Ach tak..."
„Co znamená to ach takV Ty nemáš ráda nezávazné schůzky nebo se ti nelíbí, že já chodím na nezávazné schůzky?" „Vyvinulo se z nich někdy něco závazného?" 94 „Pro mě ne. Víš, jaký má osvědčený test na mladé ženy?" „Ne. Jaký?" „Maxe. Některé ženy prostě nemají vztah ke zvířatům, obzvlášť ke psům. Ty pak okamžitě škrtám ze seznamu. Nedokážu si představit život bez zvířete. Občas sice předstírají, že se jim starý Max líbí, ale já je brzy prokouknu. Jestli se k té dámě Max nechová okamžitě přátelsky, pak si ji podruhé domů nepřivedu. Vzpomeň si, jak ty ses mu hned zalíbila. Hergot, on ti dokonce olízl ruku. Takhle vášnivě projevil svou náklonnost jedné dámě, která ovšem neprojevila náklonnost ke mně. Prohlásila otevřeně, že účetní jsou nudní a bez fantazie a s někým takovým nehodlá marnit čas." Helen se rozesmála. „To vážně řekla, nebo si to vymýšlíš?" „Přísahám, že to řekla. Živila se navrhováním galoší, rybářských bot a bot do deště. V takových duhových barvách. V obchodech šly na dračku." Helen se nepřestávala smát. „Měla by ses smát častěji, moc ti to sluší." Lucie zostra zaštěkala a Max se k ní přidal. Helen se znovu rozesmála. „Zapamatuju si to." „Měla jsi říct, že mně taky sluší, když se směju, ale už je pozdě." „Vlastně jsem chtěla ráno ocenit tvůj pozitivní přístup k životu. Obdivuju lidi, kteří vstanou časně a ještě k tomu ve výtečné náladě. Já jsem nevrlá, dokud do sebe nenaliju nejmíň tři šálky kávy." „Odpouštím ti to. Umíš připravit rybu?" „Myslíš celou nebo filé?" „Obojí." „Pokud ji ulovíš, vykucháš a připravíš filé, tak bych to mohla zvládnout. Co jsi připravil do piknikového koše?" „Co neseš ty?" vyzvídal Sam mazaně. „Já jsem se zeptala dřív." Bože, já s ním flirtuju! Helen cítila, jak ji polévá horko, ale byl to příjemný pocit. „Sendviče s arašídovým máslem a džemem, jablka. Akorát pro vegetariány. Co přinášíš ty?" „Tuňáka a vajíčkový salát. Nebyla jsem si jista, co připravit, proto jsem se rozhodla pro obojí a pak to smíchala. Nechutná to špatně. Pak ti ještě můžou nabídnout ořechové rohlíčky vlastní výroby, nakrájené jablko a oloupaný pomeranč. Nezapomněla jsem ani na psí lahůdky. Lu... můj pes je strašný mlsoun. Jak vidíš, hladem určitě neumřeme," řečnila Helen. Naštvalo ji, že se zase málem podřekla. Koutkem oka koukla po Samovi, ale nezdálo se, že by zbystřil pozornost. Cestu do Round Valley si krátili příležitostnou konverzací o počasí, Samových studentech a historkami, které zažívají se svými čtyřnohými miláčky. „Páni, a já myslel, že tu budeme první! Jak je vidět, dneska berou. Čeká tě první lekce, slečno Bakerová." „Nemůžu se dočkat. A co psi?" „S klidným srdcem přenechej iniciativu na Maxovi, zná pravidla i hranice teritoria. Doufám, že jsi nezapomněla píšťalku." Helen potáhla za šňůrku na krku. „Dvě písknutí a psi přiběhnou. Jedno písknutí znamená, že musí zaštěkat, abychom věděli, kde jsou, jasné?" „Jasné," přikývl Sam, který už vytahoval z vozu rybářské pruty. „Chováš se jako přehnaně starostlivá matka. Máš k tomu důvod?" „Ano." „Moment, počkej chvíli, své věci si poneseš sama," popadl Sam Helen za paži, aby ji zadržel. Zbledla, trhla sebou a přitiskla se k vozu.
„Klídek," ustupoval Sam s dlaněmi vztaženými před sebe. „Nic se neděje, Nancy." „Já... Já... Promiň. Nesnáším... Nemám ráda, když se mě někdo... dotýká." „Chápu a pokusím se to respektovat. Jsi v pohodě?" 96 „Jo... Asi ano." „Tak jdeme." „Same..." „To nic, Nancy, nic nevysvětluj. Jsi připravena rybařit?" „Jistě. Jsem připravena vsadit dolar, že ulovím víc ryb než ty." „Přijímám, slečinko. Ukaž peníz." Helen vylovila z kapsy džínsů zmačkanou dolarovou bankovku. „Ukaž svůj peníz," vyzvala Sama. „Musíš mi věřit, zamknul jsem si peněženku v zásuvce v palubní desce." „Doufám, že si to nevymýšlíš jako tu historku s dámou a galošemi." „Ježíšikriste, ta byla ale nudná. Já jsem přece docela srandista, nemyslíš?" „Bezkonkurenční," zahihňala se Helen. Zase cítila, jak zrudla. „Proč si stále myslím, že se málo směješ?" „Ach, já se dokážu smát každé hlouposti," prohodila Helen vesele. „Nekecáš? To si zapamatuju." Flirtoval s ní. Prožijí báječný den. Helen držela tempo po boku Sama, vychutnávala si dopolední sluníčko, inhalovala vůni borovicového jehličí a kochala se pohledem na jiskřící hladinu. Tak prostých věcí si doposud nevšímala a najednou se staly středem její pozornosti, stejně jako Sam. Ach ano, užijí si báječný den. 9 Helen zapnula počítač v naději, že se Boots dnes ozve. Chystá sejí toho tolik říct... Od poslední konzultace se událo hodně věcí. Mrkla na kalendář vedle počítače. Jsou to už skutečně tři dny, co spolu komunikovaly naposled? Helen mezitím odeslala konzultantce nejméně tucet e-mailů, ale na žádný nedostala odpověď. Začala si dělat starosti, protože Boots nemívala ve zvyku na tak dlouho se odmlčet. Je pravda, že Helen žije ve svém novém domově už déle než patnáct měsíců a po vzájemné dohodě nemá povinnost komunikovat se svým andělem strážným každý večer, ale přece... Boots je nesmírně zodpovědná a jistě by jí předem oznámila, že konzultace ukončí. Při představě, že ji Boots nechala napospas osudu, se Helen rozbušilo srdce úzkostí. Kromě toho síť náleží do správy Isabel Tygerové a jí také náleží konečné rozhodnutí. Helen si přála vědět víc o své anonymní konzultantce. Věděla jen, že pokud bude rada útulku souhlasit, setkají se obě ženy v Asbury Park. Helen se na tu chvíli velice těšila a zároveň se trochu bála. Napsala Isabel Tygerové dopis, v němž ji o setkání se svou poradkyní žádala. Ráda by totiž Boots osobně poděkovala za obětavou oporu a pomoc. Zároveň se dohodly, že s sebou přivede Lucii i Maxe. Boots milovala zvířata a projevila přání seznámit se s oběma nedocenitelnými společníky Helen. Hodně si o nich při konzultacích vyprávěly. Od doby, co má Helen 98 Sama, necítí potřebu řešit své denní záležitosti s konzul-tantkou. Jediným problémem zůstávají úzkosti a strach, a ty nepominou, dokud bude Daniel Ward naživu. Naštěstí si na něho teď celé dny, někdy týdny nevzpomene. Kam jsi mi zmizela Boots? Prsty se míhaly na klávesnici. Helen kontrolovala starou poštu, podívala se, zda přišlo něco nového a jestli Boots její zprávy vůbec přečetla. Všechny výsledky byly negativní. Zamračila se. Něco tu nehraje. Prsty ještě jednou přelétly po klávesnici. Helen otevřela soukromou stránku chatování, kde s Boots strávily nesčetné hodiny. Když viděla, že stránka je prázdná, svěsila ramena a málem se rozplakala. Pak se rozhodla napsat Boots nový dopis. Psala rychle a v závěru dodala: „Nedokážu se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. Nedá se říct, že bych se bála, ale pes je nervózní.
Dělá mi to starost. Také bych si s tebou ráda popovídala o Samovi Tolliverovi. Naše přátelství se za poslední rok prohloubilo a tuším, že Sam ode mě čeká víc, než kolik jsem mu teď schopna poskytnout. Velice mi pomohl dostat se z nejhoršího, ale řekla jsem mu otevřeně, že jakkoli si našeho přátelství vážím, nejsem ještě schopna dát mu víc. Seznámil mě s věcmi, o nichž jsem doposud jen četla. Nikdy si neklade nesplnitelné požadavky a já mu důvěřuju. Ano, konečně to mohu říct. Neklade své otázky nahlas, ale vidím mu je na očích. Mám ho moc ráda, vyhovuje mi. Nutí mě, abych chodila ven a chovala se přirozeně. Podnikáme společně spoustu věcí. Líbí se mi, že se chováme jako partneři. Nedávno jsme jeli do New Hope v Pensylvánii a koupili spoustu drobností. Užili jsme si příjemný den. Společně jsme barvili velikonoční vajíčka a Sam pro mě připravil velikonoční košík. Teď asi na šest týdnů odjede učit do Vermontu. Chce, abych jela s ním, ale odmítla jsem. Firma se rozbíhá pomalu, ale stabilně, uvažuju o pronájmu nějakých prostor. Byt mám totiž zavalený krabicemi a materiálem, že se tu nemohu pohnout. Zaměstnala jsem tři švadleny, a přesto nestíhám vyřizovat objednávky na značku Sassie Lassie. Budu muset zaměstnat další pomocnice. Stále ještě pracuju v rychlém očerstvení, ale zkrátila jsem si pracovní dobu na čtyři hodiny a to pouze v době oběda. Vydělám si tam právě tak na zaplacení činže. Fondu paní Tygerové jsem se zatím ani nedotkla. Prozatím to je asi všechno. Dobrou noc, Boots." Podepsala se zkratkou obvyklou z předešlé korespondence -TTLS. Vypnula počítač a na chvíli hleděla na tmavý monitor. Je zvláštní, jak jí tenhle kousek techniky a osoba, s níž se osobně nikdy nesetkala, pomohly stát se silnou, normální, duševně zdravou osobou. Kde jsi, Boots? „Je čas jít do postýlky, Lucie. Uklidíme ráno, až zabalíme objednávky. Pak se konečně v bytě pohneme. Přines vodítko a jdeme ven." Lucie se rozběhla ke dveřím a stáhla z kliky vodítko. Helen jí připnula obojek. „Bude to jen blesková procházka, holčičko, jsem strašně unavená. Stýská se ti po Maxovi, viď? I mně, Lucie, dokonce i po Samovi. Překvapuje mě, že to říkám, ale velice jsme se spřátelili. No vidíš, jsi hodná holčička. A teď rychle do pelíšku." Malý teriér trpělivě čekal, až Helen zajistila všechny zámky na dveřích a pak ji následoval do kuchyně. „Dobrá, tak dvě sušenky, ano?" Lucie je popadla a odchvátala do ložnice, kde si je labužnicky vychutnávala, zatímco si Helen čistila zuby a převlékala se do pyžama. V posteli se Lucie přitiskla ke své paní. Helen zhasla, ale přestože byla unavená k smrti, spánek nepřicházel. Cítila jakýsi vnitřní neklid. Věděla, že prožije jednu z těch nocí, kdy nezamhouří oko. Skutečně jí Sam tak chybí? Začíná k sympatickému profesorovi cítit něco hlubšího než pouhé přátelství? Nebo ji zneklidňuje něco jiného? Boots? Daniel? 100 Helen odsunula Lucii a obrátila se na bok. Na Daniela by neměla myslet. Jenže když se teď Boots z nevysvětlitelné příčiny na tak dlouho odmlčela, vetřel se Daniel znovu do centra Helenina zájmu. Dal snad o sobě vědět? Má si odmlku Boots vyložit tak, že lidé z týmu Isabel Tygerové podnikli kroky k zajištění Helenina bezpečí? Hergot, proč se musí všechno v jejím životě vrátit vždycky k Danielovi? Na druhé straně je docela možné, že by o něm měla přemýšlet. Co když není zdravé předstírat, že neexistuje? Helen možná potřebuje porušit pravidla a připomínat si, co jí manžel provedl. Možná, možná... Boots i ostatní jí opakovali, že Daniel Ward je minulostí. Je mužem, kterého kdysi znala, a který jí už nestojí za jedinou myšlenku či vzpomínku. „Problém je však v tom, Lucie, že nechci zůstat nějakou Nancy Bakerovou, ale přeju si žít jako Helen Stanleyová. Nikoli Helen Wardová, ale Stanleyová. Chci se rozvést. Dokud zůstanu jeho manželkou, nebudu se cítit svobodná. Bojím se, že falešné doklady mě jednou prozradí. Neumím lhát. Jestli mě
budou úřady někdy konfrontovat, sesypu se. Jestli mě bude konfrontovat Sam, nedokážu odhadnout, jak se zachovám. Nejde o dobré nebo špatné vzpomínky na Daniela, jde o to, že nechci, aby to někdo věděl. Je to mé ostudné tajemství. Stydím se, cítím se méněcenná a... hloupá. Sam člověka, jako je Daniel, nikdy nepochopí. Nepochopí ani ženu, která dopustila, aby s ní manžel tak krutě zacházel. K fyzickému napadení může dojít jednou, ale ne opakovaně. Když to nechápu já, jak mohu čekat porozumění od Sama?" Jak jednou vysvětlí Samovi strach, s nímž tak dlouho žila? Ze všeho nejdřív se jí zeptá, proč manžela neopustila. Helen hladila Lucii po hlavě a vybavovala si každý políček, každou ránu pěstí a kopanec. Viděla každou modřinu, zlomenou kost, připomněla si každou návštěvu na pohotovosti, cesty k různým lékařům, aby nevzbudila podezření a chránila manžela. Lucie se připlížila na Helenin polštář. „Zůstaň, Lucie. Udělám si čaj a vrátím se na chvíli k počítači." Hodiny v dolním rohu monitoru ukazovaly 1.36. Helen se připojila a čekala. Zkontrolovala blok, aby se přesvědčila, že Robin Bobbin je připraven. Okamžitě jí poslala zprávu. Víš, kde je Boots? Ne. Helen odeslala další zprávu. Dneska mám těžký den, potřebuju si promluvit. Chceš si se mnou chatovat? Jasně, přišla odpověď. Robin Bobbin byla v konzultační síti teprve čtyři měsíce a stala se Heleninou konzultantkou číslo dvě. Teď se jí zdálo, že Robin Bobbin vycítila ženský strach. Helen rychle naťukala několik otázek. Přišly krátké, vždy negativní odpovědi. „Bojím se," psala Robin Bobbin. „Já také. Postupuj podle pravidel, někdo bude na příjmu. Muselo se něco stát. Možná se zhroutila síť, k tomu už jednou došlo. Boots může mít problémy nebo někam odjela. Nepřestávej posílat zprávy a vypiš, v jakém stavu se nacházíš a co potřebuješ vědět. Někdo z programu ti odpoví. Čekám stejně jako ty. Se mnou se můžeš spojit vždy po desáté večer, mé konzultace jsou stanoveny na jedenáctou. Jestli se něco dozvím, pošlu ti zprávu. Uklidni se, všechno se vysvětlí. Poslyš, možná to zní hloupě, ale máš doma nějaké zvířátko? Ne? Tak si pořiď psa nebo kočku. Hodně to pomůže. Zajdi si něco vybrat do útulku, Boots bude souhlasit. Napíšu jí, že to byl můj návrh. Zítra je další den - vlastně zítra je už dnes. Mohu ti ještě nějak pomoct s pátráním po Boots?" „Děsím se vlastního stínu. Slyším zvuky, hlasy a myslím... Myslím, že mě nějak našel," svěřila se Robin Bobbin. 102 „Já se někdy cítím stejně. Mám na dveřích tři zámky. Trvá to už déle než patnáct měsíců. Jestli budeš postupovat podle pravidel, nenajde tě. Máš rodinu?" zajímalo Helen. „Ano, a právě to situaci ještě komplikuje. Stýská se mi po nich. Kdysi jsem četla knihu o ochraně svědků. Připadám si, jako bych byla do toho programu zahrnuta." „Já vím. Mysli hlavně na to, jak je důležité, že žiješ. Potřebuješ domácí zvíře, aby mohla někomu projevit lásku. To je začátek." „Díky, zítra se po nějakém mazlíčkovi poohlédnu. Možná si pořídím pejska i kočku." „Hlavně aby to bylo kotě a štěně, tak se naučí spolu vycházet. Užiješ si s nimi legraci," uzavřela Helen konzultaci a šla si pro další šálek čaje. Vykouřila dvě cigarety a strnule přitom hleděla do mrtvé obrazovky. Někde se něco děje. Stejné pocity prožívala, když tušila, že si z ní Daniel každou chvíli udělá boxovací pytel. Děsilo ji, jak má rozjitřené nervy. Aby nemámila čas, sáhla na polici po příručce pro práci s počítačem. Už několik týdnů si pohrává s myšlenku založit vlastní webovou stránku a prodávat prádlo značky Sassie Las-sie přes internet. Sam to považoval za geniální nápad a pro navržení stránky nabídl služby jednoho ze svých studentů. Jestli se Helen rozhodne
pro takový rozměr podnikání, bude se muset vzdát zaměstnání v rychlém občerstvení. Zavedení prodeje on-line představuje dvacet hodin denně vyřizovat objednávky. Jenže Boots vždycky říká: Kdo nic neriskuje, nic nezíská. Největším problémem bude najít lidi na šití. Zde Helen možná opět zachrání Sam, který vybral kandidátky z řad svých studentek, a Helen souhlasila. Představa rozvoje podniku ji vzrušovala. Tři švadleny by mohly provádět střihačské práce a studentky by v nových prostorách šily. Balení by se provádělo v zadní části obchodu. Sam tvrdí, že vytvoření funkční webové stránky je otázkou několika dnů. Postupně se může zdokonalovat. Pak se nabídl, že Helen ve jménu přátelství povede účetnictví. Nutně potřebuje kontaktovat Boots. Ví, že je schopna provádět rozhodnutí i tvrdě pracovat, aby se jí podnikání vyplatilo. Přesto chce... Ne, potřebuje slyšet souhlas kon-zultantky. Skutečně to dokáže? Bude firma prosperovat? A proč ne? Jestli bude skutečně makat, jednoho dne si může dovolit koupit malý domek. Za domem bude zahrádka, kde si Lucie může volně řádit. V kuchyňce se Helen bude moci volně pohybovat, aniž do něčeho vrazí, v krbu v obývacím pokoji bude hořet pravé dřevo. Pokud by zbyly peníze, až zaplatí účty, přispěje místnímu psímu útulku. Kromě toho co nejrychleji splatí dluh nadaci programu, aby usnadnila život některé jiné potřebné ženě. Helen vytáhla skicák. Tužka se míhala po bílých stránkách a vznikaly náčrty sexy krajkového prádla. Helen se uchichtla při představě, až si ten vysokoškolák bude provokativní kousky prohlížet, fotit je a pak skenovat na webovou stránku. Může to být zajímavé. Dekadentní. Pikantní. Smyslné. Odvážné. Stoprocentně velmi odvážné. Peříčka. Helen bude chtít na webové stránce peříčka a začne uvažovat o živých modelkách. Znovu se uchichtla. Život se začíná tvářit přívětivěji. Ve čtyři ráno srovnala jednotlivé listy s návrhy, naposled se rozhlédla po bytě, zkontrolovala zámky a zhasla. Lucie se zavrtěla na polštáři a uvolnila své paní místo pro hlavu. Helen usnula těžkým spánkem beze snů. Ze soustředěné prohlídky zboží v krabicích, materiálu, studia knih a účetních dokladů Helen vytrhlo Luciino zuřivé zavytí. Chlupy na zádech se jí naježily a sou104 časně se přikrčila za jednu z největších krabic. „Pojď sem, Lucie. Pššt! Pojď sem." Někdo se blížil ke dveřím. Přítel, nebo vetřelec? „Pojď sem, Lucie," opakovala Helen. Malý teriér se připlazil k ní a vylekaně jí skočil do náruče. „Pššt, Lucie, neštěkej," přikryla jí Helen tlamu dlaní. Lucie tohle gesto velmi dobře znala z Kalifornie a rozuměla, co tím paní myslí. Chvěla se v její náruči strachem. Obě čekaly na nevyhnutelné zaklepání. Jakmile se ozvalo, Helen se roztřásla stejně jako pes. Zhluboka se nadechla, aby zklidnila rozbušené srdce. Copak ji to bude pronásledovat do konce života? Asi ano. Cizinec je jednou provždy cizinec. Klepání se ozvalo znovu, tentokrát velmi silně. Helen ten zvuk nenáviděla. Málem omdlela, když se ozval mužský hlas. „Slečno Bakerová, jsem Les Webster z fakulty. Před pár dny jste volala kvůli webové stránce a profesor Tolliver mě sem poslal." „Je to v klidu, Lucie, poslal ho Sam. Tentokrát nám nic nehrozí." Helen se prodírala mezi krabicemi ke dveřím. „Omlouvám se, Lesi, ale byla jsem ve vedlejším pokoji," zalhala, „pojď dál," zvala mladého muže. Lucii přitom držela pevně v náruči. „Roztomilý psík," prohodil mladík. „Skvělý počítač -technická špička. To se mi líbí," prohlásil, když se posadil před monitor a uvolňoval si prsty. „S tím, co jste mi řekla v telefonu a jak mě informoval profesor Tolliver, se rovnou pustím do práce, jestli vám to nevadí. Klidně si vyřizujte, co potřebujete, nebudu vás rušit." „Copak nepotřebujete ode mě žádný materiál? Nemám si sednout vedle a říkat, jak si co představuju?"
„Ne. Všichni víme, že sex se prodává. Obrázky mám. Sexy spodní prádlo. Vím dobře, o co jde, protože mám pět sester. Představujete si lesklý materiál, jasné barvy a výstřední pojetí. Jak jsem říkal, vím, o co jde." „Ach tak," přikývla Helen, na víc se překvapením nezmohla. „Sestry si myslí, že požadujete něco éterického, když je řeč o pírkách. Nevinná kolekce, nadýchaná, se spoustou krajek, prostě ostych a cudnost." Helen pozorovala, jak Les suverénně kmitá prsty po klávesnici, Lucie občas štěkla. „Milý pes. My máme doma tři," prohodil Les nepřítomně. „Jsou velcí a hodně sežerou. Postarejte se, ať ten váš neštěká, potřebuju se soustředit." Helen přikývla, ale současně si uvědomila, že hoch ji vlastně nevidí, jak je zabraný do práce. Nemůže mu být víc než devatenáct, pomyslela si, a kdoví, jestli se už holí. Výrazně zrzavé vlasy se mu ve spirálkách ježily na všechny strany, česáním si tenhle grafický talent zřejmě nekomplikoval život. Barva vlasů dokonale ladila s milionem pih na tváři i pažích. Obnošené džínsy byly na spoustě míst natržené, Helen stěží odolávala pokušení nabídnout mu, že díry záplatuje. Ragbyové tričko bylo stejně omšelé a vybledlé, nicméně nepochybně nesmírně pohodlné. Sam nosil zrovna takové. I tenisky měl podobné, sešlapané, špinavé, s roztřepenými tkaničkami. Teď se mládenec obrátil k Helen a usmál se. Helen usoudila, že se jí hoch velice zamlouvá. „Dáš si něco k pití? Kolu, kávu nebo čaj..." „Později možná bylinkový čaj," souhlasil. Helen pochopila, že sotva tu větu vyslovil, hned zapomněl, že je v místnosti nějaká další osoba. Tak se ponořil do práce, že by snad ani nepostřehl, kdyby nastalo zemětřesení. „Tak, Lucie, jdeme se proběhnout. Přines vodítko, holčičko." 106 „Když jsem přicházel, profesor Tolliver právě přijížděl," prohodil mládenec přes rameno, když byla Helen už ve dveřích. „Opravdu?" předstírala Helen překvapení. Sam se vrátil. Lucie bude šťastná, postrádala velkého labradora. A Helen postrádala Sama. Bože, jak se mi po něm stýskalo! Velice. Mnohem víc než to. Lucie sebou trhla a táhla Helen ke dveřím Samova bytu, odkud se ozývalo vášnivé štěkání. Lucie pohotově odpovídala, poskakovala a škrábala na dveře, dokud Sam neotevřel. V mžiku zmizela vevnitř a nadšeně se vítala se svým mohutným kamarádem. „Škoda, že panička se nepřivítá se sousedem stejně nadšeně, jako její pejsek," zabručel Sam. „Ahoj, Same, ráda tě vidím. Stýskalo se nám po vás... Stýskalo se mi po tobě. Opravdu. Lucie jen smutně pole-hávala." „Max na tom nebyl o nic lip, zpočátku z toho odloučení doslova onemocněl. Když jsem mu ukázal společnou fotografii, víš, tu z rybolovu v Round Valley, odnesl si ji do pelechu. Pak se trochu rozveselil. Vážně se ti po mně stýskalo nebo žertuješ?" „Nežertuju. Víme, jak jeden pes druhého postrádá, a co budeme dělat my, až se jeden z nás odstěhuje?" „Já se nemám v úmyslu nikam stěhovat," pospíšil si Sam s ujištěním. „Ty ano?" „Zatím ne. Doufám, že si jednoho dne koupím domek se zahrádkou, kde bude mít Lu... Devět-A volný výběh." Hergot, zase jsem se přeřekla, zlobila se na sebe Helen. „Jednoho dne může být ještě hodně daleko," pronesl Sam zadumaně. „Dáš si čaj, nebo kávu? Přinesl jsem ochucenou, tu co máš ráda." „Jasně, kávu. Momentálně mám pocit, že se v bytě sama sobě pletu do cesty. Nemůžu se dočkat, až najdu místo, kde všechen materiál a zboží uskladním. Žiju jako ve skladišti. Mimochodem, dneska jsem skončila v práci. Chtěla bych si od tebe půjčit noviny a podívat se po nějakých vhodných prostorách k pronajmutí. Půjdeš tam se mnou?"
„Dobrá, ale nevím, co chceš najít v neděli odpoledne." „Jen se porozhlédnu. Jakmile bude webová stránka hotova, budu potřebovat pro firmu okamžitě nějaké sídlo. Jen aby všechno vyšlo. Jsem tak nervózní... Ještě nikdy jsem něco podobného nezkoušela a trochu se bojím." „Nějak musíš začít. Co takhle zajet si půjčit na dnešní večer video? Můžeme si objednat domů pizzu nebo činu. Pochopitelně u mě, protože Les bude pracovat celý večer. Budeme ho muset i nakrmit." Helen se zarděla, protože postřehla v Samových očích záblesk, který byl pro ni nový. „To... Zní to docela lákavě," souhlasila poněkud nejisté. „Mohla bys u mě přespat," navrhl Sam s uličnickým úsměvem. „Podělili bychom se o tajemství. Předstírali bychom, že jsme manželé, a dělali všechny ty věci... K čertu, já jsem svolný ke všemu." Helen věděla, že jí zmizela barva z tváře a najednou měl pocit, že se jí v žaludku rozběhla celá armáda mravenců. „Máš na mysli... Víš... Poslyš, Same, já myslela, že jsme si svůj vztah ujasnili." Sam vzal její tvář do dlaní. „Ujasnili. Mám tě moc rád, Nancy, a ty to víš. Bože, vždyť patříš k mým nejlepším přátelům. Občas se přátelství promění v něco hlubšího, ale v našem případě tomu možná tak nebude. Přesto doufám, že ano. Nicméně ten stav nenastane, dokud se mi neotevřeš. Nejsem hloupý, hluchý, slepý ani tupý, Nancy. Vím, že jsi někdo jiný, než ta mladá žena, na kterou si hraješ. Dokonce mám podezření, že tvůj pes není žádný Devět-A. Pokud mi neřekneš pravdu, náš vztah nikam nepovede. Mně můžeš důvěřovat, Nancy." „Já vím, Same. Občas lituju, že jsme se vůbec poznali, jindy jsem za to osudu nesmírně vděčná. Prostě nemůžu... Ne, že bych nechtěla, ale nemůžu..." Helen se zatvářila nešťastně. „Až přijde ta pravá chvíle, budeš první, na koho se obrátím. Chci, abys mi věřil. Vydržíš to, Same, ještě chvíli?" Jen co se spojím s Boots a ona řekne, že to je správné. „Dobrá, tak aby bylo jasno. Budeme se dívat na video a necháme si přivézt večeři. Spát u mě nebudeš, jen se podíváme na film. Budeme se při tom držet za ruce a mazlit se, možná si dáme popcorn, zatímco naši psi budou skotačit kolem." „Tak nějak si to představuju," souhlasila Helen. „Zatím to nemůže být jinak, Same." „Jsem srozuměn." Jenže já nejsem. Kéž bych ti mohla říct, jak po tobě toužím. Chci, abys mě objímal, miloval mě. Chci se probouzet vedle tebe a znovu se milovat. Nedokážu ale jít s někým do postele jako nějaká Nancy Bakerová a on mi bude říkat Nancy. Až se spolu budeme milovat, Same, budu Helen Stanleyová. Žádná Nancy, a už vůbec nikdy Helen Wardová. 10 Sam Tolliver se podíval do zrcadla. „Nejsi žádný Brad Pitt ani George Clooney," zašklebil se, „ale oni zase nejsou profesoři s šedesátikilovým čokoládově hnědým labradorem," konstatoval rozumně. Vyplázl na sebe jazyk. Max zavrčel a švihal ocasem pánovi o nohu, čímž naznačoval, že by se mělo začít něco dít. Před pár minutami volal Les, že Nancyina stránka je hotova a funguje. V první chvíli měl Sam chuť se za ní rozběhnout a oznámit jí to, ale hned si to chytře rozmyslel. Rozhodl se nejdříve sám šiji prohlédnout. Hvízdl obdivem nad svěží grafikou a pak se tetelil vzrušením nad nadýchaným spodním prádlem značky Sassie Lassie. Tak tohle si vyžaduje pořádnou oslavu. S lahví vína v ruce, čerstvě oholen, v čisté košili, ponožkách a spodním prádle se připravil na oslavu. Jen doufal, že Nancy bude stejného názoru. Asi měl koupit kytku. Jenže kde sežene kytku v deset večer? V nejbliž-ším okolí takové květinářství není. Bude se muset spokojit s vínem. „Jo, jo, už jdeme, Maxi, jen co si trochu promyslím scénář. Pro Nancy to bude velký okamžik a chci, aby věděla, že to prožívám s ní. Kromě toho mám dojem, že jsem se
do ní zamiloval. Bohužel, jestli jí to řeknu, znovu se vyděsí. Když mi před dvěma týdny oznámila, že se hodlá odstěhovat, zdálo se mi, že omdlím. To znamená, Maxi, že se odstěhuje také její fenka. Co s námi dvěma bude? 110 Zůstaneme na holičkách. Stačí, že si Nancy jen pomyslí, že bych si k ní chtěl něco dovolit, strne jako solný sloup. Tak to stačí. Jdeme!" Max švihal ocasem a byl u dveří dřív, než Sam stačil vstát ze židle. Vzápětí už štěkal před Heleninými dveřmi, zatímco Sam zamykal byt. „Nesu dobré zprávy! Báječné zprávy!" halasil Sam, sotva překročil práh. V okamžiku, kdy za sebou zavřel dveře, podřepí, jako by se připravoval k hrozivému výpadu a divoce mával lahví. Vtom se rozpoutalo peklo. Lucie vyskočila vysoko do vzduchu, aby se vetřelci zakousla do krku, ale naštěstí zachytila jen límec košile. Helen couvla zpět ke dveřím pokoje ve tváři bílá jako stěna. Přikrčila se a ruce zkřížila před sebou v obranném gestu, jako by se bránila úderu. Max sklouzl po podlaze a popadl Lucii za kůži na krku. Zuřivě přitom štěkal, obíhal kolem Sama a hned zase kolem Helen. Zřejmě byl zcela zmatený a nevěděl, koho má bránit. „Krucinál!" vybuchl Sam. „Tvoje psisko mi málem ukouslo hlavu. Co to vyvádíš, Nancy? Co se děje? Tváříš se... Kristepane, asi vím, co si ty i tvůj pes myslíte. Sedni, Maxi! Uklidni se... Devět-A. Tak, teď jsi hodná holka. Nancy, pojď se posadit. Nancy! Ty ses lekla, že tě chci uhodit, že? To bych si nikdy k ženě nedovolil. Nadešla chvíle, abychom si promluvili... otevřeně a bez přetvářky." Helen se zhluboka nadechla a Lucie jí vyskočila na klín. Tak se chudák třásla, že Helen rozepnula svetr a přitiskla ji k sobě. „Byla to instinktivní reakce, omlouvám se. Tvářil ses v té chvíli tak... tak výhružně. Přála bych si svěřit ti pravdu, ale nemůžu. Musím dodržovat pravidla. Jestli je poruším..." „Co se stane, když je porušíš?" zeptal se Sam laskavě. „Já... Asi to nepochopíš. Bude lepší, když se přestaneme stýkat." „To ne! Hloupost. Nehnu se odsud, dokud mi nepovíš, co se děje. Dost jsem si už sice domyslel, ale rád bych slyšel celou pravdu, a od tebe. Přál bych si, abys mi důvěřovala, svěřila se mi z vlastního rozhodnutí. Přísahám, že nedovolím, aby se tobě nebo tvému teriérovi něco zlého přihodilo." Helen objala Lucii pevněji. „Ale já ti důvěřuju, Same. Jen ti prostě nemůžu nic říct, dokud k tomu nedostanu souhlas. Když porušíš pravidla, program nefunguje. Je to prosté. Můžeme se bavit o něčem jiném?" „Nemůžeme. Kdyby mi na tobě nezáleželo, tak možná. Ale já se do tebe zamiloval. Dokonce si troufám tvrdit, že ani tobě nejsem lhostejný, i když to možná zní divně. Jenže pokud tomu tak je, musíme jeden druhému důvěřovat, jinak to můžeme rovnou zabalit. Já ti věřím. Hergot, jinak bych ti nikdy nesvěřil svého psa. Devět-A mě má ráda. Dovolí, abych ji vzal do náruče, pomazlil se s ní a dobrovolně zajde do mého bytu, i když tam ty nejsi. Co se k čertu stalo před pár minutami? Jsi snad pod policejní ochranou jako korunní svědek? Potřebuju to vědět. Svěř se mi prosím tě, Nancy." Helen postřehla v Samových očích nelíčený zájem a rozhodla se. Věděla, že toho bude litovat, ale v tom okamžiku jí na tom nezáleželo. Olízla si suché rty. „Nejmenuju se Nancy Bakerová. To jméno z duše nesnáším. Jmenuju se Helen. Vylekalo mě, když ses ve dveřích tak přikrčil a mával tou lahví. Manžel zbil mého psa tak, že chudáček málem zemřel. I mě bil. Měla jsem zlomené kosti, rány všech druhů a rozsahu. Nesčetněkrát jsem musela na pohotovost nebo k lékaři. Večer, kdy nakopl... Devět-A, přetekla moje trpělivost. Prchla jsem z domu, na ulici mi zastavil nějaký laskavý řidič a odvezl mě k veterináři. Ten starý doktor zachránil pejskovi život. I mě ošetřil a kontaktoval ženský azylový dům. Přijali mě tam a já se měla přestat ohlížet do minulosti. Tohle všechno 112
pro mě zařídili," rozhlédla se Helen po bytě. „Odvezli mě sem, sehnali mi práci, falešné doklady, víš, kreditní kartu, řidičský průkaz a kartu sociálního pojištění. Já jen musím respektovat pravidla programu... a právě jsem je porušila. To znamená, že budu vyloučena." „Ježíšikriste, proč jsi mi nic neřekla?" zděsil se Sam. „Chtěla jsem, ale neměla jsem to dovoleno. Ti lidé mně i psovi zachránili život. Budu muset z programu vystoupit a jít svou cestou. Nechci ohrozit ostatní." „Já to neřeknu živé duši, to mi věř," opakoval Sam. Helen se rozplakala. „Já vím. Absolvujeme dobrovolné hodiny poradenství on-line. Účastním se jich od prvního dne, co jsem se sem přistěhovala, jenže teď se něco stalo. Nemohu se spojit se svou konzultantkou na síti. Poslala jsem jí už desítky e-mailů, ale neodpovídá. Kdyby se rozhodli mé konzultace ukončit, určitě by mě o tom informovali. Mám takový divný pocit a nevím si rady. Stále na to myslím. Umírám hrůzou, že manžel vypátral můj pobyt nebo že je někde nablízku. Je jen otázkou času, kdy mě najde. Ty se mě nezeptáš, proč jsem manžela neopustila?" „Ne, protože to vím. Bála ses a neměla jsi kam jít. Ten bastard vyhrožoval, že tě najde a zabije." „Jak... Jak to víš?" „Když jsem se připravoval na doktorát, pracoval jsem jako dobrovolník v krizovém centru. Dovedu si docela dobře představit, čím jsi prošla." „Modlila jsem se, aby se naboural v autě, aby zemřel. Nenáviděla jsem se za takové rouhání, ale pomáhalo mi to. Svým způsobem jsem byla stejně zvrhlá jako on, jenže mně se dostalo pomoci. Teď už tu nemohu zůstat." „Ale ano, můžeš. Nikam nepůjdeš, Helen. Víš co? Pro mě jsi nikdy nebyla Nancy. To jméno mi k tobě prostě nesedělo. A Devět-A," Sam si znechuceně odfrkl, „ to je bez diskuze." „V prosinci jsme byli v azylovém domě devátí hosté. Já jsem byla Devět a teriér Devět-A. Jednou jsem ji zavolala pravým jménem a tys to zaslechl. Pak jsem se několikrát málem přeřekla. Tvářil ses jakoby nic. Kdyby ses pokoušel dostat ze mě pravdu před časem, utekla bych odsud třeba uprostřed noci." „A teď?" zeptal se Sam se zatajeným dechem. „Nevím, Same. Já prostě nevím, co dělat. Asi bych měla zůstat, než se mi ozve moje konzultantka Boots." „A pak?" „Pak se budu pravděpodobně muset postavit na vlastní nohy. Odeberou mi doklady a řeknou, abych vystoupila z programu. Budu muset vrátit peníze, které mi půjčili." „Můžeš se za mě provdat a získáš jiné jméno. Mám v bance dost peněz, abychom si mohli koupit někde malý dům. Můžeš začít žít s novou identitou jako moje manželka." „Tvoje nabídka je lákavá, Same, ale není to možné. Nejsem rozvedená. Víš, můj... manžel je kromě jiného jeden z těch počítačových géniů. Rozvody jsou veřejná záležitost, takže by to snadno zjistil. Jednodušší by bylo někam zmizet a neprovokovat." „Kdo je za tebe zodpovědný hned po Boots? Nemůžeš se na tu osobu obrátit?" „Nevím, kdo to je. Kromě toho máme zakázáno klást otázky. Pravidla přikazují čekat, až mě kontaktuje někdo z nadace Isabel Tygerové. Takový je postup. Zradila jsem lidi, kteří mi nesmírně pomohli, a to je nepřijatelné." „Uklidni se už, prosím tě. Nikomu neřeknu ani slovo. Nebudu si na tebe činit žádné nároky, nebudu tě na veřejnosti oslovovat pravým jménem, nebudu říkat tvému psu Lucie. Poslyš, Helen, od nás dvou se nikdo nic nedoví. Jsi stále v bezpečí, nic podstatného se nezměnilo. Zkontroluj si e-mail, jestli tě Boots dnes nekontaktovala." 114 „To jsem udělala těsně před tvým příchodem. Zkusím to znovu v jedenáct, protože to je hodina mé pravidelné konzultace. Když jsi vešel, byl jsi nějaký veselý. Co se stalo?"
„Tvoje webová stránka je dokončena a můžeš ji začít používat. Přinesl jsem láhev, abychom to jaksepatří oslavili." „Ach tak..." „Co má znamenat to vlažné ach tak?" „Nemyslela jsem to zle. Nemůžu se z ničeho upřímně radovat, když nevím, co se mnou bude. Jak můžu provozovat internetový obchod na útěku? Byla to skvělá myšlenka, ale obávám se, že nebudu mít šanci ji uskutečnit. V téhle situaci se nemohu vázat podnikáním." „Proč si místo těch řečí raději tu stránku neotevřeš? Vždyť ti za posledních pár hodin mohly přijít nějaké objednávky. Já osobně se nemůžu dočkat, až si ji prohlédnu." Helen zapnula počítač. „Dal ti Les adresu?" „Jo. www.sassielassie.com, vše malými písmeny. Prý přidal pro efekt nějakou hudbu." „Ach, bože!" vypískla Helen radostí. „Koukni na to!" „Koukám, koukám," uchechtával se Sam. „Co... Co znamená ta malá číslice s peříčky?" zeptal se. „Sedmdesát pět babek," odpověděla Helen. „Šití je náročné, peří se musí složitě upevňovat." „Ach... Máš nějaké vzorky?" „Plnou krabici. Šijeme v černé, bílé a červené," vysvětlovala Helen a myší posouvala stránku po stránce. „Je to fantastický web, Les odvedl skvělou práci. Ta hudba je velice... velice smyslná. Nehrají to v nějakém erotickém klipu?" „Mě se neptej. Víš, co se povídá o účetních a profesorech... Vzpomeň si na návrhářku galoší. Jsme nejnudnější stvoření na zemi. Moje odpověď zní: Nevím." „Ta pírka a nadýchané obláčky! Tak to tedy je skutečně éterická stránka. Zboží působí cudně, mravně a svým způsobem panensky," komentovala Helen zamyšleně vzory. „Helen, na podvazkovém pase lemovaném krajkou není nic cudného. Mřížkované punčochy nepůsobí panensky, i když jsou bílé. Na to se zeptej nějakého chlapa. Co ty lodičky na jehlovém podpatku? Netušil jsem, že prodáváš i boty." „Neprodávám, ani punčochy. Vložili jsme je sem jen pro efekt. Ale možná se vyplatí nabídnout nějaké doplňky. Řekni něco, Same. Kdybys kliknul na tuhle stránku, byl ženatý nebo měl vážnou známosti, lákalo by tě něco objednat?" Sam se opřel v křesle a uculil se na Helen od ucha k uchu. „Jeden kousek z každého vzoru! Neříkala jsi náhodou, že mi ukážeš vzorky? Chci to vidět ve skutečnosti." Helen začala hledat mezi krabicemi v obývacím pokoji a radostným vzrušením aspoň na chvíli zapomněla na své problémy. „Jakou barvu?" „Černou!" zavolal Sam. Helen se narovnala a zatřásla ve vzduchu průsvitnou podprsenkou. Pírka se uvolnila a načechrala. Oba psy ta nezvyklá aktivita zaujala stejně jako jejich majitele. „Ach ano, dokážu si představit, že tohle se stane hitem," řehtal se Sam. „Předvedeš mi to?" „Asi ne. Nejsem... Já takové prádlo nenosím, chci ho jen prodávat. Snad někdy jindy." „Chtěl bych se s tebou milovat," řekl Sam najednou. Helen si olízla rty. „Je to... Nevím, jestli..." „Je to jako jízda na kole. Ta se taky nezapomíná. Věř mi," ujišťoval ji jedním dechem. „A psi?" „Zůstanou tady. My půjdeme tamhle a zavřeme za sebou dveře. Prosté, ne?" 116 Než se mohla vyjádřit, Sam ji popadl do náruče a odnášel do ložnice. Nohou zavřel za sebou dveře.
„Vím, že mě máš taky ráda," šeptal Helen do vlasů. Něžně si obrátil její tvář k sobě a zlehka ji líbal na šíji, zatímco ruce vklouzly pod sukni. „Líbí se ti, když se tě dotýkám tady?" hladil konečky prstů vnitřní stranu stehen. „A tady?" šimral rty saténově jemný dekolt. Cítil, jak jí pulzuje krev v tepně na krku. Chtěl ji. Přál si cítit, jak se nahé tělo rozehřívá pod jeho doteky, vnímal její vzrušení. Poddávala se jeho rtům, dotekům rukou. Když se jejich rty setkaly v dlouhém, vášnivém polibku, Sam šeptal její jméno, vdechoval sladkou vůni jejího vláčného, vstřícného těla. Najednou byla odstraněna poslední překážka a Helen ležela nahá. Vzal ji za ruce a položil si je k pasu. V obou se najednou uvolnila vášeň spoutaná dlouhým odříkáním. V divokém objetí se nechali odnést mimo čas, neexistoval včerejšek ani zítřek, jen tahle chvíle stravující dvě těla hořící vášní. A pak, rty oteklé po dlouhých polibcích, těla lesknoucí se potem rozkoše, si zůstali ležet v náruči a vychutnávali doznívající důvěrné rozechvění. „Same," zašeptala Helen. „Prosím?" „Nevěděla jsem... Nikdy jsem to takhle neprožila. Mi-luju tě, Same. Slyšíš, vyslovila jsem to. Chtěla jsem ti to říct už dávno, ale bála jsem se. Miluju tě. Někdy láska bolí, to když ji musíš tajit. Jsem ráda, že jsi mě přiměl k tomu přiznání. Padá na mě děsná únava. Na tebe taky?" „Hmm... Tak si zdřímneme." „Ach, je to skvělý pocit. Nejvíc se mi bude líbit probudit se a mít tě vedle sebe. Zůstaň přes noc, Same." „Musela bys mě odsud odtáhnout násilím, abys mě dostala pryč. To víš, že zůstanu." Helen se mu stulila do náruče. Milenci usnuli klidným spánkem beze snů. Ve dvě ráno se Helen posadila k jídelnímu stolku v kuchyňském koutě proměněném v kancelář. V očích jí zajiskřilo. „Myslíš tedy, že se modely budou prodávat?" zeptala se s širokým úsměvem. „Kupuju tucet," prohlásil Sam. „Mluv vážně." „Mluvím smrtelně vážně. Hodlám je nadělit všem dámám ve vedení kateder k Vánocům. Pochopitelně anonymně. Stále nemůžu uvěřit, že budeš prodávat kalhotky bez látky v rozkroku!" „Respektuju požadavky trhu. Stejný model prodává hollywoodská firma Frederick. Nedá se říct, že jsou bez rozkroku. Extra proužek látky se dá lehce přichytit, když se žena rozhodne." „Ach tak... To je ovšem obrovský rozdíl," ušklíbl se Sam potutelně. „Dáš si víno..., které jsme měli vypít předtím?" „Jistě." „Co bude dál, Helen?" „Jdeme do ložnice, ne?" „Vážně?" „Proč ne?" „Kdy? Hned teď? Právě jsme odtamtud vyšli." „No, jestli máš jiný návrh..." bleskla Helen po Samovi vyzývavým pohledem. „Já? Ne. V tuhle noční dobu nemívám nic na práci. To se obvykle provozují..., však víš..., tamty věci. Nebo ne? Nezáleží, že jsme je dělali předtím. Trochu se prospíme a tak..." „Asi souhlasím. Jsi ten nejsladší, nejněžnější muž, jakého jsem v životě poznala. Milující a starostlivý. Vynechala jsem nějakou tvou úžasnou vlastnost?" „Pohledný," doplnil Sam. „Vlastně jsem neodolatelný fešák," dodal s trochou ironie. „A psi?" 118 „Mohl bys je odvést k sobě, já se zatím rychle osprchuju a připravím." „Připrav se. Ano, ano, potřebuješ se připravit. Každý musí být připraven. Odvedu psy. Vlastně je už odvádím."
Helen mu strčila do ruky sáček s psími suchary. Jakmile se za Samem a psy zavřely dveře, vyhledala krabici se zbylými pírky, vysypala je na postel a pak odběhla do sprchy. Zahalená do osušky zkoumala svůj odraz v zrcadle. „Dnes večer jsem Helen Stanleyová, žádná Nancy Bakerová nebo Helen Wardová." Přidržovala si osušku a čekala, až se ve dveřích objeví Sam. „Ach, Same, máš rád peříčka?" zeptala se a uvolnila osušku, aby svůdně sklouzla na zem. „Miluju je," zamumlal omámený milenec, když ho Helen stáhla na postel. „Já tebe také. Tušila jsem, že jsi peříčkový milenec. Hezky lechtají, že?" „Ehmm... Ano, lechtají," připustil Sam. „Budeš překvapený, co s těmi pírky dokážu," napínala ho Helen. „Víš, nikdy jsem o peří příliš nepřemýšlel, ale celkem s tebou souhlasím. Ach, bože, udělej to ještě. Nepřestávej..." 11 Helen vsunula opatrně ruku pod polštář, aby neprobudila Sama, a pevně zavřela oči. Cestovní budík na nočním stolku ukazoval, že co nevidět vyjde slunce. Je tu nový den! Co asi přinese? Hrůzu, nebo konečně aspoň trochu klidu? Nebo obojí? Je to vůbec možné? Porušila pravidla. Ano, důvěřuje Samovi. Jak by nemohla? Milovala se s tím báječným mužem ne jednou nebo dvakrát, ale třikrát v průběhu noci. Oddala se mu. Nic ani vzdáleně podobného s Danielem neprožila. Jak se budou události vyvíjet dál? Sam se pohnul. „Vím, že nespíš. Na co myslíš, Helen?" zašeptal. „Na právě uplynulou pohádkovou noc a na to, co bude dál. Co nevidět vyjde slunce. Je nový den, do tohoto okamžiku svěží, panensky nedotčený, jestli chápeš, co tím myslím. Všechno se změnilo. Provedla jsem rozhodnutí, ale teď nevím, jak dál." „Miluješ mě?" Pochopitelně že ho miluje. „Ano," ujistila ho šťastně. „Ano, Same, moc tě miluju." „A já tebe. Když vezmeme v úvahu tuhle skutečnost, je jasné, že se stává výchozím krokem pro všechno budoucí. Potřebujeme si vážně promluvit, Helen, hned teď nebo později. Osobně bych navrhoval později." 120 Helen se k němu obrátila s úsměvem. „Promluvme si hned, ať to máme za sebou. Den si ušetříme na to ostatní. Je přece víkend." „Přesně tak. Pověz mi o sobě... od chvíle narození." Helen se sevřel žaludek. „Ale to je tak dávno..." „Hmm... Byla jsi rozkošné dítě?" „Asi ne, dá se říct samá ruka, samá noha, vlasy jak dráty. Matka nebyla... Nebyla zrovna nejvzornější. Většinou jsem se o ni musela starat. Měla ve zvyku říkat mi „malá stará dáma". Máma byla... Prostě byla taková zvláštní. Strašně se bránila stárnutí. Oblékala se sexy a hodně se líčila. Neobešla se bez chlapa. Většinou jsem ani nevěděla, jak se jmenují. Sotva jsem jednoho trochu poznala, zmizel a objevil se jiný. Tátu jsem nikdy nepoznala. Žily jsme v mobilním domku, a spolužačky se mi posmívaly „karavanový póvl". Styděla jsem se za to, jak žijeme. Nosila jsem čisté, ale odrbané šaty. Doma na mě po příchodu ze školy nikdy nečekalo mléko s koláčem. Jen při velkém štěstí jsem občas našla trochu mléka v ledničce. Matka pracovala jako číšnice v baru a přinášela domů jídlo v polystyrénových krabičkách. Nikdy jsme nechodily nakupovat do obchodu jako ostatní rodiny, ne-pamatuju si, že by máma někdy stlala postele nebo utírala prach. Taky se u nás neumývalo nádobí. Měli jsme jen pár sklenic, protože polystyrénové tácky a krabičky se vyhodily, stejně jako lžičky
a příbory z umělé hmoty. Oblečení jsme vybíraly v bazaru, charitě nebo jsem dostala něco od sousedů." „A co doba dospívání a střední škola?" zeptal se Sam. „Tak to bylo už horší," pokračovala Helen nezúčastněně. „Chodila jsem na brigády do drogerie, abych si vydělala na kapesné a nějaký ten kousek oblečení, pochopitelně jen to nejlevnější. S oblibou jsem listovala v časopisech a z nějakého důvodu mě fascinovalo spodní prádlo. Připadalo mi neobyčejně hezké a ženské. Rozhodla jsem se, že jednoho dne si takové prádýlko pořídím. Ten sen mě nikdy neopustil a stal se vlastně takovým motivem nebo hnací silou, abych se snažila mít se lip. Matka stárla, plácala si na tvář víc a víc líčidla. Neuvědomovala si, že pak vypadá ještě hůř. V práci ji nahradila mladší a hezčí číšnice, takže se přesunula do jídelny. Ruce jí zhrubly a zrudly od máčení ve vodě a páchla po přepáleném tuku. Strašně jsem si přála, aby si častěji umývala vlasy. Změnila se sorta mužů, které si vodila domů - byly to takové ty hrubé, nechutné typy. Kradli jí peníze a občas schytala políček. Já jsem svoje kapesné zamykala ve skříňce školní šatny. Dostávala jsem zdarma stravenky a snědla jsem oběd do posledního sousta, aby tělo dostalo všechno, co potřebuje. Děti z pojízdných domovů, nebo karavanů, jak se obecně říkalo, měly jen. zřídka kamarády. Stala se ze mě samotářka a ze všeho nejvíc jsem si přála, abych se už osamostatnila. Počítala jsem dny, hodiny a minuty do okamžiku, kdy převezmu maturitní vysvědčení. V posledním ročníku se hodně změnilo. Matčin přítel po mně začal divně pokukovat, což mě znervózňovalo. Řekla jsem to matce, jenže ta mě obvinila z flirtování a svádění. Za vlastní peníze jsem si koupila zástrčku a jeden prodavač z drogerie mi ji přišrouboval na dveře pokoje. Toho roku jsem neměla snad jedinou klidnou noc. Hrozně jsem se bála. Odstěhovala jsem se z domu hned druhý den po maturitě. Sehnala jsem maličkou garsoniéru a pracovala v butiku. Přihlásila jsem se na vysokou školu a po šesti letech jsem získala diplom. Zaměstnala mě jedna firma grafického designu a tam jsem poznala Daniela Warda. Byl starší než já, uhlazený a milý, působil na mě jako velmi spolehlivý a zodpovědný člověk. Chvíli jsme spolu chodili. Zavedla jsem ho do kolonie pojízdných domovů, chtěla jsem mu ukázat, odkud 122 pocházím, aby si nedělal iluze. Neřekl nic, jen tolik, že to je minulost a teď je teď. Prý není důležité, kde jsem prožila dětství. Připadal mi jako pohádkový rytíř, který mě zachrání. Nesmírně mi imponoval a zdálo se, že i já se mu líbím. Chodili jsme na večeře, koncerty, kupoval mi malé dárky. Dvořil se mi. Tři měsíce po ukončení studia jsem se za něho provdala. Nemilovala jsem ho, chtěla jsem prostě k někomu patřit. Nevím, jestli to pochopíš, stěží jsi poznal podobné pocity. Potřebovala jsem v životě někoho, komu by na mně záleželo jako na člověku. Domnívala jsem se, že můj manžel takový bude. Měla jsem malý byt a v práci se mi velice líbilo. Za normálních okolností bych byla dobrou manželkou. Uměla jsem vařit, udržovat domácnost. Doufala jsem, že láska přijde později. Ještě dneska se mi dělá nanic z vlastní hlouposti a naivity. Chci, abys věděl, že bych z toho vztahu neodešla. Teď jsem velice ráda, že jsme neměli děti. Abys rozuměl, miluju děti, jen jsem je nechtěla mít s Danielem Wardem." „Měla jsi od něho odejít, Helen." Helen se nadzvedla na lokti. „To se snadno řekne, ale rozhodnout se je velmi těžké. Kam jsem měla jít, Same? Zpátky do karavanu nebo do garsonky? Zašla jsem pro radu za kazatelem v sousední farnosti. Ten mě však nabádal k úctě k manželovi. Pak jsem se obrátila na místního faráře, jenže ten zase blábolil jen o odpuštění pokoře. V té situaci se Daniel jevil jako menší ze dvou zel. Pokoušela jsem se promluvit si o svém nešťastném manželství i s matkou, jenže ta jednoduše prohlásila, jak si kdo ustele, tak si lehne. Jinými slovy návrat domů nepřipadal v úvahu. Měla jsem za sebou zkušenost z dětství, kdy muži zneužívali mou matku. Je docela možné, že kdesi v podvědomí jsem měla
zakódováno, že to tak má být. Vím, je to zvrhlá představa, ale skutečně jsem si to myslela. No, a to je asi tak všechno. Už o tom nikdy nechci mluvit, Same." „Neměla jsi žádné příbuzné?" „Ne. Neexistoval nikdo, na koho bych se mohla obrátit o pomoc. Zpočátku do mě Daniel občas jen strčil nebo mi dal facku. Následující den se choval zkroušeně. Začala jsem podléhat domnění, že si takové zacházení zasloužím, protože jsem si manžela vzala bez lásky. Asi jsem se nenacházela zrovna v nejlepším psychickém stavu. Když začalo skutečné fyzické týrání, propadala jsem hrůze. Manžel byl tak krutý a neustále mi vyhrožoval, že jsem se začala bát o život. Je těžké líčit to někomu, kdo nic podobného neprožil. Nedokážeš si to dost dobře představit." „Užjsi svobodná," přitáhl šiji Sam blíž. „Nechápeš to, Same. Nikdy se od něho neosvobodím, už teď mě hledá. Tenhle typ člověka se nikdy nevzdá. Nikdy." „Nepřeceňuješ ho? Jak tě může vypátrat? Lidé z programu tě odstěhovali přes celé Státy a jistě zlikvidovali všechny stopy. To by musel být nadaný nadpřirozenými schopnostmi, aby tě našel." „Je počítačový génius. Neexistuje nic, co by s počítačem nedokázal. Věř mi. Ten člověk je čaroděj." „Dobrá, věřím ti. Co uděláš teď?" „To právě nevím. Asi jsem hodně zbabělá, když jsem ti to všechno vyklopila," usoudila bezradně. „V prvé řadě se musím kontaktovat s Boots." „Tak vstaň a zkus se připojit. Nemůžeš někomu zavolat? Musí přece fungovat nějaký prostředník." „Neexistuje. Komunikujeme spolu jen prostřednictvím elektronické pošty. V případě nejvyšší nouze bych sice mohla zavolat tomu starému veterináři, který mě a Lucii zachránil, ačkoli jsem mu slíbila, že se mu nikdy neozvu. Kompromitovala bych nadaci, a tomu se chci vyhnout. Stačí, že jsem se vyzpovídala tobě. Kdo půjde do sprchy jako první?" změnila Helen najednou téma. 124 „Běž ty, já vyvenčím psy. Dneska bude krásně. Neuděláme si piknik?" Helen hleděla na Sama, jako by mu na krku vyrostla další hlava. „Piknik? Po tom všem, co sis vyslechl, máš náladu jít se mnou na piknik?" „Jo, představ si, že mám. Oběma nám to prospěje. Co když přijdeme na nějaké řešení? Piknik není vůbec špatná myšlenka, Helen. Občas se musíš zastavit a přivonět k růžím, jinak tě problémy zadusí. Psi se taky rádi proběhnou." Helen rezignovaně svěsila ramena. „Dobrá, ale nejdřív se podívám, jestli se neozvala Boots. Musím taky připravit odbyt a udělat milion dalších věcí. Dobrá, dobrá, jdeme na piknik," dodala rychle, protože viděla, že Sam se chystá zase něčím argumentovat. „Výborně. Nezdržíme se celý den. To druhé nemusíme dělat." „Já vím, dá se to odložit. Ale není vlastně i to součástí pikniku?" „No... Dobrá, vezmeme ještě jednu přikrývku." Helen odešla do sprchy. Namydlila se a nechala po sobě stékat proudy vody, zatímco se snažila urovnat myšlenky. Pak si oblékla khaki kraťasy a tričko, ale to už se Sam vracel se psy. Poslala mu vzdušný polibek a posadila se k počítači. Ve schránce neměla žádnou poštu. Helen si otevřela stránku pro novou poštu a začala chvatně vyťukávat zprávu. „Pokud se mi nikdo neozve, opouštím program. Povězte mi, jak mám postupovat, kam mám vrátit peníze z nadace Isabel Tygerové." Podepsala se Nancy Bakerová alias TTLS. Jestli na ni po návratu z pikniku nebude čekat odpověď, zavolá doktoru Davisovi. „Pospěš si, jedeme," ohlásil se Sam ode dveří. „Same, kdy odjíždíš do Vermontu?" „Ach, já ti to neřekl? Minulý týden jsem tu práci odřekl. Zůstávám doma. Chci tě mít na očích." „To po tobě nemůžu chtít, Same. Říkáš přece, že potřebuješ peníze."
„Tak nutně je zase nepotřebuju. Možná si najdu brigádu u nějaké stavební firmy. Rád pracuju rukama. Kdysi, ještě na fakultě, jsem takové práce dělával. Pokud jde o peníze, dovedu každou práci, s tím jsem neměl nikdy problém. Chci ti pomoct, Helen, a udělám pro to cokoli. Jen mi slib, že neprovedeš žádnou hloupost jako například, že mi utečeš. Mimochodem jsi mi ještě neřekla, odkud pocházíš." Helen se vylekala. „Proč to potřebuješ vědět?" „Jen tak. Nepatří to k tvému životopisu? Je to otázka důvěry." „Neřeknu ti to, Same, protože není nutné, abys to věděl. Kromě toho je lepší, když si to nechám pro sebe. Když slíbím, že ti neuteču, slíbíš mi, že mi přestaneš klást otázky?" „No dobrá," přikývl Sam neochotně. Helen sepnula ruce za zády a zauvažovala, zda Samovi nelhala. „Bože, Same, zapomněla jsem zkontrolovat, jestli už nepřišly nějaké objednávky. Nemůžu si zvyknout, že prodávám po internetu. Bože, tolik nových věcí... Měla bych se soustředit na práci a přitom mě stále rozptylují nějaké překážky." „Víš co? Běž zkontrolovat objednávky a já si zatím doběhnu nakoupit. Včera jsem to nestihl. Pak se rychle naložíme a jedeme. Souhlasíš?" Helen se vyhoupla na špičky a letmo políbila koneček Samova nosu. „Co bych si bez tebe počala?" „To je vrchol! Běhala bys v začarované kruhu! Vezmi psy dovnitř a nezapomeň, že na piknik potřebujeme jídlo." „Rozkaz, pane," usmála se Helen a zasalutovala. Když usedala k monitoru, cítila, jak jí buší srdce. Přišly objednávky na spodní prádlo? Proč se nepodívala 126 dřív? Možná proto, že nevěřila, že by si mohla prodejem po internetu vydělávat na živobytí. Druhou příčinou může být její nevyléčitelná hloupost a pomatenost. Nejspíš to způsobilo obojí, usoudila, když čekala na otevření stránky. Proč jinak by Samovi vyslepičila celý svůj život? Vzpomněla si na noční milování a napětí mezi lopatkami trochu povolilo. Sam byl tak něžný a vášnivý... S Danielem to bylo úplně jiné. Jemu záleželo jen na vlastním, co nejrychlejším uspokojení. Bože, prosím tě nedopusť, aby se přihodilo něco zlého. Snažně tě prosím, ať mě Daniel nenajde. Prosím, prosím, prosím. Usmála se, když se na stránce rozsypala bílá pírka. A nepřestávala se usmívat, když se přesouvala k zatím značně omezenému inventáři zboží. Navýsost spokojená, že vzhled stránky zůstal stejně svůdný jako při prvním náhledu, klikla na schránku s poštou, zda náhodou nepřišly nějaké objednávky. Zamrkala úžasem, když se šipka myši začala chvět. Počítala se zatajeným dechem... Jedenáct objednávek na černé podprsenky, devět na bílé krajkové župánky, osmnáct objednávek na černé košilky a s nimi sladěný podvazkový pás, čtyři objednávky na podprsenky push-up s kosticí a krajkovými ramínky. Nadšeně zatleskala a posunula se o okno níž. Překvapeně se opřela na židli a hvízdla, když viděla objednávky na lodičky a mřížkované punčochy. Helen obrátila pohled na psy, kteří ji zvědavě pozorovali. „Dámy a pánové, zahájili jsme podnikání!" zatleskala znovu. Lucie zavyla a Max se pokoušel vyskočit Helen na klín, Lucie ho však varovně kousla do ocasu. Za okamžik se už s přátelským štěkotem honili po bytě. Helen popadla kus papíru a tužku a začala počítat náklady na materiál, šití a expedici zboží, aby zjistila, kolik jí zůstane čistého zisku. Vykulila oči na konečnou částku dvou tisíc. A to ještě nepočítala lodičky a punčochy. Neodečetla sice federální ani státní daň a náklady na zpracování účetnictví, ale o to se postará Sam. „Nejvýhodnější je, že pokud se rozhodnu opustit program a odstěhovat se, můžu přes internet podnikat dál, ať se zabydlím kdekoli. Pronajmu si malý dům s garáží jako skladištěm zásob šicího a balicího materiálu," svěřovala se psům, kteří se před ní opět zastavili, když ji zaslechli něco si mumlat. „Jen mi, bože, zachovej přízeň a pomoz mi osamostatnit se. Zařiď, abych mohla opět žít jako Helen Stanleyová."
Zavřela stránku a zkontrolovala poštu. Zase nic. Poslala další zprávu, stejný dopis jako předešlý. Jestli se na ni vykašlali, proč si dělá starost se svou novou osobní situací? Není koneckonců životní cesta osudem určena pro dva? Odváží se zavolat Geraldu Davisovi? Pochopitelně, že ano, ale udělá to? V žádném případě ne z telefonu v bytě. Tak odkud? Vzpomněla si, že před supermarketem Shop Rite je telefonní automat. Později tam zaběhne, musí mít na paměti rozdílné časové pásmo v Kalifornii a kromě toho doktor Davis je známý dlouhým ponocováním. Představa, že ho uslyší, ji podivně rozradostnila. Jistě jí poví, co se děje v nadaci, protože přiznal, že je osobním přítelem Isabel Tygerové. „Čtyřicet dvě objednávky, kamarádi. V dobré víře mohu tvrdit, že jsem oficiálně majitelka podniku. Je to úžasný pocit! Co takhle společná oslava? Dáte si dobrotu?" Při zaslechnutí slova „dobrota" se labrador řítil do kuchyně, kde se posadil do vyčkávací pozice. Lucie se umístila těsně vedle něho. „Nejprve dáma, Maxi," připomněla mu Helen a otevírala krabici s vanilkovými sušenkami. Lucie se do té své okamžitě zakousla, kdežto Max si lehl, uchopil sušenku mezi packy a začal oplatek postupně od-loupávat, aby mohl nejprve slízat náplň. Tak ho to naučil Sam. Helen se smála, když se Sam objevil ve dveřích. 128 „Ví, jak se dostat k tomu nejlepšímu. Než jsem vstoupil do tvého života, sedávali jsme spolu u televize a opracovávali' různé dobroty. Tohle se naučil za patnáct minut." „Nezdá se, že by tahle požitkářská metoda Lucii zaujala," uchichtla se Helen. „Neboj se, Max ji to naučí, že, brachu?" „Same, přišly čtyřicet dvě objednávky a poptávky po lodičkách i punčochách. Jsem tak nadšená! Ta webová stránka byl geniální nápad. Myslíš, že se obchod rozjede?" „Samozřejmě. Nejlepší reklama je doporučení spokojených zákaznic. Blahopřeju!" „Same, piknik se nekoná, musíme vyrazit hledat skladové prostory. Taky potřebuju vyřídit objednávky. Jestli souhlasíš, připravím večeři doma." „Jak myslíš, Helen. Cestou z obchodu jsem přemýšlel, kdy naposled jsem byl tak šťastný." „Já vím. Prožívám stejný pocit, Same. Tak a teď jedeme do terénu. Vezmeš psy k sobě nebo se o ně mám postarat já?" „Lucie znervózní, jakmile tě ztratí z dohledu. Dovolí mi jít s ní ven, pokud dveře tvého bytu zůstanou otevřené. Bude proto lepší, když zůstanou u tebe." „Dobrá. Dneska mám skvělý den, Same!" „Znamená to, že ses vyrovnala také s faktem, že ses mi svěřila se svým tajemstvím?" „Ano... prozatím." „Proč všechno považuješ za dočasné?" „Protože to tak musí být." „Jak myslíš, Helen, já si na to zvyknu. Prozatím!" 12 Isabel Tygerová se pohnula na nemocničním lůžku a hromady lejster se rozprostřely po celé přikrývce, pár jich dokonce sklouzlo na zem. Šťavnatě zaklela a přivolala soukromou ošetřovatelku. „Poťřebuju notebook. Okamžitě! Nehodlám poslouchat výmluvy. Přineste mi ho!" zabručela. „To nejde, paní Tygerová. Doktor říkal..." „Je mi fuk, co říkal doktor. Z těch nekonečných, pitomých seriálů a sportovních utkání je mi špatně, stejně jako z prášků, kterými mě ustavičně krmíte. Odmítám další pilulky. Z vás se mně taky dělá špatně. Chci odsud pryč, a to hned! Slyšíte dobře, příští chvíli zde už nechci být," opakovala Isabel. Chřípí se jí chvělo a v očích jí zlostně blýskalo. Tytéž lamentace byla mladá ošetřovatelka nucena poslouchat denně a teď si pohotově vzala slovo: „Mně je z vás taky špatně! Jste největší mrzout a nejprotivnější pacient, jakého jsem kdy měla. Jste starý bručoun," dodala vesele.
Isabel se zašklebila. „Máte pravdu, nic z toho, co bylo řečeno, nepopírám. Mohla byste prosím zavolat mého doktora? Ráda bych si s ním promluvila. Chci, aby schůzka proběhla tak, že se posadí a bude mi naslouchat, ne pobíhat po pokoji a odbíhat, jak to mívá ve zvyku. Stejně to dělá záměrně. A když s ním budete mluvit, vyřiďte mu, že jestli se neukáže do hodiny, zruším v závěti svůj od130 kaz geriatrickému oddělení. To by ho mělo sem bleskově přivést. Stejně si nejspíš užívá někde na golfu. Hergot, já chci odsud pryč! Už nesnesu, aby se ve mně starali a prohlíželi si mě jako vzácný exemplář." „Máte pravdu, paní Tygerová, myslím, že doktor odjel na tenis," uculila se ošetřovatelka. „Tenis, golf, to je jedno," odsekla Isabel. „Chcete tím říct, že si na vás zbytečně vylívám svou rozmrzelou náladu, co?" „Ano, madam. Ach, přišla pošta. Vidíte, a hned máte na chvíli zaměstnání. Já se zatím podívám, jak to vypadá s vaším poledním jídlem." „Dám si sendvič s rostbífem, kyselé okurky, trochu hranolků a čokoládový řez s trochou čokoládové zmrzliny," oznámila Isabel dívce. Ta se potutelně usmála. „Tak to budu jíst já. Vy máte předepsán zeleninový talíř s krekry a dietní dezert. Máte stále příliš vysokou hladinu cholesterolu," upřesnila Isabelin jídelníček. „Tak už běž!" křikla na ni Isabel a otevírala první úřední obálku, kterou Mona ráno odeslala z azylového domu. Další hromádka e-mailů od TLS a Robina Bob-bina. Isabel se zamračila nad čím dál zoufalejším tónem každého dopisu. Byly mnohem horší než v minulé poště. Musí něco udělat a to neodkladně. Stiskla zvonek na boku postele. Téměř současně se objevila soukromá ošetřovatelka s tázavým výrazem. „Přineste mi šaty! Zavolejte někoho, třeba ambulanci, pokud to je nutné, aby mě odvezli domů. Myslím to vážně Maggie. Nehodlám čekat, až se ten hejsek doktor po tenise osprchuje. Opakuju: HNED! Osobně jsem se sem zapsala, osobně se odhlašuju z pobytu! Proč tu ještě stojíte? Hýbejte se, děvče!" Maggie se rozběhla k pracovně sester, kde měla spojení na ošetřujícího lékaře Isabel Tygerové. Jakmile dostala doktora na příjem, začala neprofesionálně blábolit, ale v tu chvíli jí na tom nezáleželo. „Ona odchází, doktore. Odmítá čekat, než se osprchujete. Jen opakuju, co řekla. Chce, abych zavolala ambulanci. Jestli bude vyžadovat můj doprovod, pojedu s ní. Nemám v péči dalšího pacienta. Říkala rovněž, že máte zapomenout na nějaký odkaz v její poslední vůli pro geriatrické oddělení. Promiňte, asi se vám nelíbí, co říkám, doktore, ale opakuju jen slova vaší pacientky. Osobně se domnívám, že si u nás poležela už dost dlouho. Vím, jak mají tihle samoplátci hluboko do kapsy. Na shledanou, doktore Evansi," rozloučila se Maggie a energicky zavěsila. Rozhlédla se po překvapených výrazech. „Je to důležitý osel," prohlásila posměšně. „Ale pohledný," dodala jedna z ošetřovatelek. Maggie se k ní obrátila a prohodila s úšklebkem: „Nosí příčesek! Co na to říkáš teď?" „Ne!" „Musí být kvalitní, protože je k nerozeznání od pravých vlasů." „Jak to víš?" zaútočila na Maggie další kolegyně. „Vím to," odsekla Maggie. „Ale, ale..." podivily se všechny tři ošetřovatelky sborově. „Slečno Tygerová, doktor Evans se objeví každým okamžikem. Jste skutečně rozhodnuta odejít? Jestli ano, musím vám připravit věci. Domácí léčení nebude snadné, s tím jste předpokládám srozuměna. Ale na druhé straně, pacient v domácí péči se mnohdy zotavuje viditelně rychleji než v nemocnici. Jsem ochotná o vás doma pečovat, ale pokud si objednáte někoho jiného, nevadí." „Nepoučujte mě. Nejsem školačka a ve svém věku už něco o životě vím. Budu spát v přízemí. S holí se pohy-buju docela slušně, dojdu sama i do koupelny. Prokrista-pána, vždyť jde jen o zlomeninu krčku stehenní kosti, jinak se mnou je všechno v pořádku!
Budiž, ještě mám trochu zvýšený krevní tlak, hladinu cholesterolu a zvětšené mandle. To všechno se upraví. Myslím, že jako 132 domácí ošetřovatelka mi budete docela vyhovovat. Potře-buju telefon," řekla Isabel příkře. „Měla jste ho požadovat hned při nástupu," namítla Maggie. „Zpočátku mi na tom nezáleželo, nechtěla jsem, aby mě někdo ve dne v noci otravoval. Teď ho potřebuju, tak mi ho přineste." „Doktor to zakázal, paní Tygerová," připomněla jí ošetřovatelka. Isabel přestala strkat poštu do obálky a zlostně si prostořekou dívku změřila. „Myslím, že vím, co si zde mohu dovolit. Telefon, prosím. Hned!" „Jistě, madam." Za okamžik už byl přístroj v zásuvce a Isabel vytáčela číslo. Nejprve nařídila hospodyni, aby dala do jídelny přivézt nemocniční lůžko. Pak zavolala Gerrymu a naposled Artiemu. Nakonec si teatrálně promnula ruce, čímž naznačila, že je s výsledkem svého počínání spokojena. Doktor byl vysoký, pohledný mladý muž, ať už s příčeskem nebo bez něj. „Takže vy jste se přece jen osprchoval," ukázala Isabel mentorsky na mokré vlasy. „A já tady čekám a čekám. Odcházím, doktore Evansi. Odmítám se nechat dopovat chemií, už stejně nevím, který je den, natož kolik je hodin. Žádné pilulky, rozumíte?" „Slyšel jsem. Myslíte, že je takové rozhodnutí správné? Nepropustil jsem vás." „Z vašeho pohledu nikoli, podle mého názoru ano. Hlavu i mozek mám v pořádku, zlomený byl jen krček. S holí už docela slušně chodím, léky mohu brát doma a budu tam mít ošetřovatelku - tutéž jako zde. Propouštím se z tohohle špitálu. V čem vidíte problém?" „Problém je v tom, že vás chci mít pod dohledem. Nejste na tom zdravotně zrovna nejlíp, paní Tygerová. Vím, že to nerada slyšíte, ale není lepší důkladně se zotavit? Váš případ vyžaduje dohled." „Přestaňte kecat, doktore Evansi. Jde vám jen o mých dvanáct set dolarů denně na provoz tohohle parádního apartmá, kde ani nemám dovoleno se projít. Jak se mám uzdravovat, když mi nedovolíte chodit?" „Kosti se nejprve musí spojit. Víte dobře, že dva první pokusy nebyly úspěšné. Trápí vás osteoporóza. Lidé jako vy si musí dávat velký pozor." „Aha! To, že mám drobnou tělesnou konstituci vás neopravňuje k přirovnání „lidé jako vy". Zbavuji vás odpovědnosti za svůj zdravotní stav. Ještě jeden den v tomto ústavu a můžete mě odvézt do cvokárny. Ještě nerozumíte? Už to déle nesnesu!" hulákala Isabel vztekle se slzami v očích. „Když jsem řekl ,lidé jako vy', paní Tygerová, měl jsem na mysli pacienty v podobném stavu. Vaše váha a výška nemá s mým výrokem nic společného," bránil se mladý doktor. „Kromě toho, paní Tygerová, existuje jistý úřední postup..." „Víte, co si můžete s vaším úředním postupem udělat, doktore Evansi. Oba dobře víme, že jste mě měl propustit už před týdnem. Teď se propouštím sama. A jestli trváte na tom, že mě musíte sledovat, nic vám nebrání, abyste mě navštěvoval doma. To je všechno, doktore Evansi." Maggie se odvrátila, aby skryla úsměv. Zaslechla, jak doktor bezradně přešlápl z nohy na nohu. Dokázala si představit, jak se asi cítí trapně. „Nějaké příkazy, doktore Evansi?" zeptala se. „Ach, ne. Zreviduju případ paní Tygerové a zítra vám zavolám. Pokračujte ve stejné péči o pacientku i doma. Kde se tu vzal ten telefon?" „To je dárek," pospíšila si Isabel, když viděla, že se ošetřovatelka chystá promluvit. „Jedu domů v ambulanci nebo v soukromém voze?" „Hned zavolám ambulanci a cestou vyzvednu propouš-těcí zprávu. Myslím, že byste měla raději cestovat v žu134
panu, jestli vám to nevadí. Pomohu vám s oblékáním až doma," řekla Maggie. „Nevadí mi to. Ani se mi nechce věřit, že konečně jedu domů. Kdysi jsem svůj dům nesnášela. Pak jsem ho dala vevnitř renovovat podle svých představ a teprve od té doby ho považuju za pravý domov. Slovo domov je nádherné. Už chápu, když někdo řekne, že není lepšího místa než domov. Souhlasíte?" „Ano, madam, samozřejmě." „Byla jste dobrá ošetřovatelka, Maggie, dokázala jste se mnou vyjít," prohodila Isabel a lišácky dívku pozorovala. „Díky. Rozhodla jste se dodržovat doktorova doporučení, paní Tygerová, nebo budeme postupovat složitější cestou? Víte, jde o vaše dobro." „Ano, budu respektovat doktorova doporučení, pokud je uznám za rozumná. Ještě to nehodlám zabalit, víte? Pár roků mi ještě zbývá." „To ráda slyším," souhlasila Maggie. Za dvacet minut bychom měly být připraveny k odjezdu. Doma si pak můžete datlovat do notebooku, jak dlouho budete chtít." „Doufám jen, že není příliš pozdě," zamumlala Isabel pro sebe. Cekám na večeři přátele, Maggie, takže vám dávám volno. Zajděte si do města, do kina nebo na rande s novým přítelem. Večeřet budu brokolici a dušeného lososa, jako moučník si dám dietní sorbet. Doktor mi povolil skleničku vína. Pochopitelně nezapomenu na léky. Hospodyně mi pomůže do postele. Užijte si volna, už tu trčíte celou věčnost. Potřebujete se provětrat." „Skutečně vám to tak vyhovuje, paní Tygerová? Není to zrovna nový přítel, chodíme spolu už asi půl roku." „Kdyby mi to nevyhovovalo, nenavrhla bych vám to. Chci se svými dvěma nejlepšími přáteli strávit nějakou hodinku v soukromí. Můžete se na mě spolehnout, zachovám se jako ten nejvzornější pacient. A s tím přítelem vám mohu důvěřovat?" položila Isabel dívce poslední otázku a zadívala se na nich vyrovnaným, chladným pohledem. „Nedělejte si o mě starost. Naopak, já budu myslet na vás, protože někdy se chováte velmi nevyzpytatelně, paní Tygerová." „Beru to jako kompliment." Maggie se rozesmála. „Myslím, že přítel bude rád, když spolu konečně strávíme večer. Je těžké udržovat vztah, když pracujete čtyřiadvacet hodin denně." „Tak si to dnes vynahraďte. Tu židli k počítači jste umístila perfektně. Tak už utíkejte a bavte se. Zítra mi budete vyprávět." „Výborně. Zdá se, že vaši hosté přicházejí. Uvedu je a pak půjdu. Po návratu se kouknu, jestli spíte." Isabel přikývla a zapnula počítač. Na ošetřovatelku zapomněla v okamžiku, kdy se rozsvítil monitor a objevila se schránka elektronické pošty. „Po třech dnech domácí léčby sedíš u počítače, Izz? Po-chybuju, že to máš dovoleno," plísnil Isabel Artie, sotva překročil práh. „Pochopitelně že to mám dovoleno. Vítám vás oba. Nalijte si drink a mně trochu čaje. To je nový výraz pro bourbon. Musím si totiž dávat velký pozor na jazyk, jeden nikdy neví, kolik uší naslouchá," pronesla Isabel trpce. „Můžeš alkohol, Izzie?" zeptal se Gerry zamračeně. „Pochopitelně že ne, ale na oslavě člověk přece pije, ne? Jsem doma. A taky si zapálím. Pak sním svou odpornou večeři, zatímco vy dva si budete pochutnávat na marinovaných žebírkách. Berte to jako jistý druh výměnného obchodu a přestaňte se na mě tak koukat, jo? Až mi svíčka dohoří, odejdu tak jako tak. Je to jednou provždy jasné?" 136 Gerry si povzdechl. „Co s tebou máme dělat, Izzie? Teď nám pověz, co je nového." „Artie?" „Mně to je také jasné, Izz."
„To jsem chtěla slyšet. Potřebuju s vámi promluvit o Helen Wardové. Je připravena opustit hnízdo. Vedla si nadmíru dobře, zatímco jsem ležela ve špitále. Teď ji zachvátila panika, protože jsem se jí tři týdny neozvala. Není to věčnost a jistě by reagovala klidněji nebýt toho muže. Seznámila se s mužem a... mám vám líčit zbytek?" „Tvrdila jsi, že jste si jeho totožnost ověřili a vše je v pořádku." „Ano, to jsem říkala. Je ten, za koho se vydává. Miluje Helen a ona jeho city podle všeho opětuje. Založila si internetový obchod se spodním prádlem. Pojďte, chci vám ukázat její webovou stránku. Ale žádné vzdechy, pánové." „Ale podívejme..." utrousil Artie udiveně. „Velmi... ehmm... hezké," řekl Gerry. „Pírka se mi odjakživa líbila. I ta krajka je vkusná. Půjde asi o to takzvané červené prádýlko..." „Ta holka má talent a je velice bystrá," řekla Isabel. Gerryho zrůžovělou tvář ignorovala. „Když ji ta nemožná ženská vyhodila ze zaměstnání, pracovala Helen jako servírka v rychlém občerstvení. Víme, jak mizerné výdělky jsou v takových kšeftech. Takže neváhala a zřídila si webovou stránku a z jejího posledního dopisu usuzuju, že se objednávky jen hrnou. Pronajala si skladové prostory a zaměstnala další šičky. Lucii se vede dobře, našla si věrného společníka v labradoroví pana Tollivera. Není to hezké? Helen píše, že jeden bez druhého neudělá krok, neustále se obletují a smutně kňučí u dveří, když jeden z nich musí náhodou pryč. Nemýlila jsem se v Helen. Něco jiného je, že porušila naše pravidla. Myslím, že i to dokážu pochopit. Jestli jdete do postele s mužem, máte k tomu důvod a nechcete udržovat vztah, eventuálně vstoupit do manželství s nepříjemným tajemstvím." „Co máš na mysli, Izzie?" naléhal Gerry netrpělivě. _ „Helen je upřímná a pracovitá, milující a starostlivá. Částečně jsem tu situaci zavinila já, když jsem na tak dlouhou dobu přerušila konzultace. Nechala jsem ji na pospas osudu, i když pouhé tři týdny. Vzhledem k okolnostem si Helen počínala velmi zodpovědně. Co navrhujete? Vyloučíme jí z programu, když víme, že se svěřila Samu Tolliverovi, nebo ji dáme ještě jednu šanci? Protože jsme v radě pouze my tři, dávám každému jeden hlas. Sama hlasuju pro to, abychom ji nevylučovali." „Já s tebou souhlasím," přidal se Artie. „I já," řekl Gerry. „Pak jsme rozhodli jednohlasně." „Co bys udělala, kdybychom hlasovali proti?" zajímalo Gerryho. „S těžkým srdcem bych se vám podřídila." „Víš něco o Danielu Wardovi, Artie?" zeptala se Isabel. „Pracuje jako poradce pro Lomax Industries, výhradně na volné noze. Jeden z mých manažerů ho viděl před pár týdny v restauraci s nějakou ženou. Prý vypadal jinak, než když pracoval u nás. Kolega měl dojem, že se Danielovi nedaří." „Co konkrétně dělá?" znervózněla Isabel. Nesnášela, když se záležitosti nevyvíjely podle plánu. Neměla v plánu zakopnout o kbelík s vodou, který nechala hospodyně stát uprostřed chodby. Neměla v plánu zlomit si krček stehenní kosti, ale musela se s nepředvídanými okolnostmi vypořádat. To se jí docela slušně podařilo. Teď se bude muset zabývat Danielem Wardem na mnohem osobnější úrovni, a stejně tak Helen. „Řeknu vám docela přesně, co Daniel Ward dělá. Snaží se najít manželku. Prohledává všechny databáze v zemi 138 a pravděpodobně i za hranicemi. Doufá, že dřív nebo později se Helen dopustí omylu a zanechá stopu. Snad bys měla Helen někam přestěhovat, Izz. Žije v New Jersey už rok a půl," navrhl Artie. „Neudělám to, pokud to nebude nevyhnutelné. Každý rozruch působí trauma a toho si Helen užila dost, Lucie taktéž. Kromě toho vznikly nové okolnosti - je tu pan Tolliver a jeho pes. Jestli je to skutečně osoba, za jakou ho považuju, nedovolí, aby se Helen něco stalo. Když se zamilujete, hlídáte si svůj protějšek. Na Daniela Warda nasadím
soukromé očko. Čtyřiadvacet hodin denně. Škoda že jsem to neudělala už dřív. Byla to chyba." „Neudělalas to, protože Daniel Ward byl zde a Helen za hranicemi státu. Ward je pořád tady, takže to znamená, že o Helenině novém bydlišti neví," usuzoval Gerry. „Helen je výjimečná. Nekoukejte na mě tak divně. Vždyť jsi ji tenkrát v noci sám viděl, Gerry. Řekni, že nemám pravdu." „To nemůžu. Začíná ti na té mladé ženě příliš záležet, Izzie, a my jsme se shodli, že takové zainteresování nedopustíme. Je bohužel pravda, že ses do toho případu příliš ponořila od prvního dne." „Stává se, že nastane situace, kdy je nevyhnutelné pravidla porušit," řekl Artie. „Najmout detektiva není špatný nápad. Ward může odletět uprostřed noci a my jsme v koncích. Kdyby byl přesvědčen, že nechytne stopu, přijal by jednu z lukrativních nabídek. Na honoráři z poradenství nezbohatne a brzy bude potřebovat peníze. Byli zadlužení až po uši. Je zvláštní, jak málo toho člověk ví o druhých," stěžoval si Artie. „Mimochodem rozhodl jsem se odejít od prvního ledna do důchodu." „Konečně!" zvolala Isabel. „Teď s námi strávíš více času." „Dělá chybu, Artie," varoval přítele Gerry. „Jakmile odejdeš do penze, zlenivíš a ztloustneš. Plánuješ si, co všechno začneš podnikat, ale nezačneš. Čtrnáct hodin denně prosedíš před televizí, budeš jíst nezdravá jídla a začneš si stěžovat, že nemůžeš ve dne spát, protože sousedovy děti dělají randál. Rozmysli si to!" „Nemám si co rozmýšlet. Pro tvou informovanost, neplánuj u prolenošit zbytek života. Budu pomáhat Izz a v případě potřeby i tobě v ordinaci. Je docela možné, že budu pracovat víc než doposud... Pokud ovšem vy dva přijmete nabízené služby." „Chvályhodné rozhodnutí, Artie," řekla Isabel. „Mně šikovný pomocník v každém případě přijde vhod," usoudil Gerry. „Vidíte, všechno se nakonec vyřeší ke spokojenosti všech. Večer zavolám Helen. Shodli jsme se, že zůstane v New Jersey. Na sledování Daniela Warda najmu detektiva z téže agentury, která provádí dozor ve tvé firmě, Artie." „Kdy hodláš odhalit Helen Wardové svou totožnost?" zeptal se Gerry. „Nikdy. Zná mě jako Boots a víc nepotřebuje vědět. Před Boots nemá zábrany a zůstává sama sebou. Isabel Tygerová by ji vyděsila k smrti. Neptejte se mě, jak to vím. Prostě to vím. Navrhuju, abychom povečeřeli, pánové. Ne, ne, připravím jídlo sama, jen mi to potrvá trochu déle. Kromě toho nemám v plánu krmit se šlichtou, co mi předepsal doktor. A nepřeju si, abyste mi kázali, co prospívá mému zdraví." „Tak ti kázat nebudeme, že, Artie?" uklidnil ji Gerry se širokým úsměvem. Artie se zastavil a obrátil se k přítelkyni. „Izz, chci, abys byla nesmrtelná. Nedokážu si představit život bez tebe a Gerry je jistě téhož názoru. Je skutečně tak těžké respektovat doktorova nařízení? Jestli je odmítáš z vlastní umíněnosti, dodržuj je kvůli mně a Gerrymu. Udělej to pro Helen a Lucii. Potřebují tě stejně jako my dva. Konec proslovu. A ještě něco, když jsi nás pozvala na večeři, budeme jíst to, co ty. Nejsme žádná vzácná návštěva." 140 Isabel se v očích zaleskly slzy. „Kéž bych dokázala vyjádřit, jak jste pro mě vzácní... Miluju vás oba tak, že to někdy bolí. Je úžasné, kolik let zůstáváme nejlepšími přáteli." „Taky mě to udivuje," zabručel Gerry, „zvlášť, když se někdy chováš jako ta nejmrzutější a nejtvrdohlavější ženská na světě. A jsi nedůtklivá až hrůza." „Jo, jo," sekundoval Artie a souhlasně poplácal přítele po rameni. „Víte, vážím si vás právě proto, že mi vždycky bez obalu řeknete pravdu do očí. Bohužel jsem taková." „Jsi také nejvelkorysejší, nejstarostlivější a nejskrom-nější osoba, jakou jsem měl čest v životě potkat," dodal Artie. „To také," odsekla Isabel samolibě.
Potřebuju trochu času pro sebe, Same. To znamená, že bys měl jít k sobě. Ráda bych trochu popřemýšlela a zvážila, co dál. Jestli chceš, Maxe tu klidně nechej," řekla Helen. „Nemáš v úmyslu provést nějakou hloupost, že ne?" ujišťoval se Sam a objal ji. „Neboj se. Když jsme spolu, nemůžu se soustředit na vážné myšlenky, Same. Nejraději bych z tebe strhla šaty a odvlekla tě do postele, pak bych se mazlila se psy a na práci ani nepomyslím." „Vždyť jsme už všechno udělali. Obchod funguje, ohlásila jsi podnikání, zboží je zabaleno a připraveno k odeslání, žádná objednávka není vyřízená se zpožděním. V zadní místnosti máš připojený nový počítač. Objednávky posíláš přímo švadlenám. Když mi řekneš důvod, proč se mám vzdálit, pochopím ho. Nic nezničí vztah tak rychle, jako když si partneři neposkytnou dostatek osobní volnosti a vyžadují vzájemnou společnost čtyřiadvacet hodin denně. Já navrhuju jen dvacet." „Ne, dneska to skutečně nepůjde. Chci napsat Boots a snad najdu odvahu vyřídit jeden telefonát, který mi může trochu osvětlit situaci. Momentálně mám pocit, že jsem ztratila pevnou půdu pod nohama, potřebuju mít jistotu. Tak už běž, Same." „Dobrá. Kdyby sis to náhodou rozmyslela, zavolej, bydlím o dvoje dveře dál na téhle chodbě. Max může zůstat. Ještě mi dej dlouhý polibek na rozloučenou. „Ach, to ne. Vím, kam by to vedlo. Přijď na snídani, jo? Slibuju, že se mi o tobě bude celou noc zdát." „Jen aby..." dobíral šiji Sam. „Ustoupil jsi docela snadno," popíchla ho Helen. „Moje nejlepší kamarádka vždycky říká: Nechat je, až začnou škemrat," zašklebil se Sam ironicky už ve dveřích. „To je ta čtyřikrát vdaná?" „Jo, ta," houkl Sam přes rameno a zavřel za sebou. Helen tupě hleděla do kovových dveří. „No jo," povzdechla si a zamkla všechny tři zámky. Zatímco psi dováděli a předstírali válku o kus syrové žvýkací kůže, Helen dala překapat konvici čerstvé kávy. Čekání si přitom zkrátila kontrolou elektronické pošty. Kolena jí zeslábla, když se objevila jedna doručená pošta, ne ledajaká, ale zpráva od Boots. „Díky, bože, díky," šeptala úlevou. Hleděla nepřítomně na monitor, dokud káva nepro-kapala. Pohrávala si s myšlenkou přečíst si zprávu až ráno. Co asi Boots píše? Pohnula poradkyni k odezvě pohrůžka, že Helen opustí program? Je dopis výpovědí z programu? Strach jí sevřel žaludek. Nalila si kávu, přidala cukr a mléko. Přišel dopis, na který čekala tři týdny, a přesto se zdráhá ho přečíst. Zbaví ji nadace záchranné sítě? No dobrá, není vyhnutí, však Helen Stanleyová se s tím vyrovná! křičel vnitřní hlas. 142 Helen se udělalo nevolno a zatočila se jí hlava. Přidržela se kuchyňského stolu. Uklidni se, holka, a přijmi skutečnost, jaká je. Otevři už tu zatracenou poštu. Klikla na e-mail. Vypadalo to, že jde o obvyklou korespondenci. Dopis nebyl příliš dlouhý ani krátký. Helen zavřela oči a soustředila se. Pak začala pomalu číst, vnímala každé slovo. Dobrý večer, TTLS, nejprve se omlouvám, že jsem tě tak zneklidnila, ale jisté neovlivnitelné okolnosti mi na nějaký čas znemožnily pokračovat v našich pravidelných konzultacích. Ne, nebyla to žádná zkouška, jak jsi v jednom svém dopise naznačila. Život někdy připraví člověku nečekané problémy. Několik tvých zpráv mě velice zneklidnilo. Porušila jsi pravidla, TTLS, a to samo o sobě znamená vyloučení z programu. V prvním okamžiku jsem chtěla uzavřít tvůj případ a nechat tě jít vlastní cestou. Vedení nadace však rozhodlo poskytnout ti druhou šanci, pokud s tím budu souhlasit, třebaže jsi zklamala naši důvěru. Chápu tvé
rozpoložení, ale to neznamená, že ses zachovala správně. Ohrozila jsi vlastní bezpečnost, pravděpodobně také bezpečnost druhých. Jak ti mám dál důvěřovat? Nadace prověřila spolehlivost tvého souseda a bohudíky se nevyskytly žádné podezřelé skutečnosti. Znamená to, že z jeho strany ti nic nehrozí, aspoň prozatím. Ale co když právě on byť nevědomky zklame, TTLS? Ocitl se ve velmi neobvyklé situaci a tehdy člověk snadno udělá chybu. Co potom? Netvrdím pochopitelně, že se tak stane, je to pouhá úvaha. Doufám, že si uvědomuješ, že jsi svého přítele vystavila stejnému nebezpečí, stejně jako sebe. Láska je velmi silný cit. Chápu, jak ti je a s čím musíš bojovat. Potřebuješ čas, TTLS. Ještě sis nezvykla na nový způsob života. Vedení nadace tvé emoce chápe, ale nechápe, proč jsi před tím člověkem obnažila svou duši. V následujícím e-mailu se potřebujeme dozvědět, co všechno jsi mu řekla a jak reagoval. Nesnaž se zapírat, předpokládám, že jsi čestná, TTLS. Velmi jsi mě zklamala. Nakonec se však stejně vezme v úvahu mé doporučení. Počkám, až se ozveš, a v každém případě tě uvědomíme o závěrečném rozhodnutí. Dopis byl podepsán Boots. Helen zavřela stránku a vypnula počítač. Seděla chvíli jako zkoprnělá a pak se jí z hrdla vydral hlasitý vzlyk. Propukla v zajíkavý pláč. Sklouzla ze židle na podlahu a křečovitě vzlykala. Oba psi se marně snažili ukonejšit ji. Když se po dlouhé chvíli konečně trochu uklidnila, hladila oba miláčky po kožichu mokrém od slz. Najednou na ni padla smrtelná únava. Schoulila se do klubka, přivinula k sobě Lucii a zavřela oči. Téměř okamžitě usnula. Psi se po sobě podívali a pak se Max rozběhl do kuchyně pro svou přikrývku. Potahoval ji tak dlouho, až ji přetáhl Helen přes ramena. Vyslechl Luciino zakňučení a pak se natáhl vedle Helen, přední packu položil Lucii na záda a nespouštěl pohled ze zamčených dveří. Hele-nin samozvaný ochránce... 144 13 Helen se probrala s pocitem nesnesitelné tíhy na prsou. Pokusila se nadechnout. Co se to s ní stalo? Dostala srdeční záchvat? Kde je? Trochu se pohnula a břemeno také. Max! „Odsuň se, drobečku. Klídek, Lucie, nic se neděje," zašeptala teriérovi. Překulila se na bok. Oba psi ji přitom starostlivě pozorovali. Oknem nakukoval dovnitř měsíc, znamení, že je ještě noc. Fluores-centní ručičky na hodinkách ukazovaly 3.10 ráno. Musí vstát, dát si horkou sprchu, aby uvolnila ztuhlé údy. „Kam to povede?" zamumlala pro sebe. Oči ji pálily od slz. Odklopýtala do koupelny a pustila si horkou sprchu. Pohled do zrcadla ji vyděsil. Zabalená v teplém županu se vrátila do kuchyně pro čerstvou kávu. Za zády jí svítil monitor počítače, Boots čekala na odpověď. Vedení nadace čeká na odpověď. Co jim má říct? I kdyby našla ta pravá slova, jak je má touhle neosobní cestou sdělit tak, aby pochopili? Neřekla jí zrovna Boots, aby konala tak, jak jí napoví zdravý rozum? Nezbývají nic jiného než se rozhodnout a vykročit. Snadno se to říká, ale člověk se jen velmi těžko odhod-lává k činu. Lucie vycítila z Helenina podivného chování, že se něco děje, a zatahala za cíp županu. Helen se shýbla a Max ji pohotově položil tlapu na rameno. „Tak pojďte, posadíme se na pohovku, než se káva připraví. Tebe neuzvednu, Maxi, jsi příliš těžký." Lucie nepřestávala kňučet, když se Helen schoulila v rohu pohovky, skočila jí na klín a Max se pohotově usadil po Helenině boku a olízl jí dlaň, což mělo být výzvou, aby ho poškrábala mezi ušima. „Vážně nevím, co dělat." Lucie se vztyčila a dloubla čenichem do Maxe. „Ano, drahouškové, já si dám kávu a vy nějakou svou dobrotu. Výborně. Vyřešíme to. Sice nevím jak, ale budeme muset." Tentokrát se Helen posadila s kávou k počítači. Klikla na ikonu „odpovědět" a začala odepisovat Boots. Milá Boots, jsem ráda, že se ti nic zlého nepřihodilo, skutečně jsem si už dělala starost. Zpočátku jsem nevěděla, jak si tvé mlčení vyložit, uvažovala jsem, zda mě nezkoušíš. Ale to byla
hloupá myšlenka. Když jsi neodpovídala na mé zprávy, přepadaly mě stavy úzkosti a připadala jsem si najednou nesmírně zranitelná. Tři týdny je pro mě dlouhá doba. Měla jsem strach a nemohla jsem spát. Není od tebe fér připravit mi tak těžké chvíle, byť neúmyslně. V tak velké organizaci musí být přece osoba, která mi mohla napsat, že je s tebou všechno v pořádku. Po důkladném zvážení, jsem došla k závěru, že tvé zdůvodnění nemohu přijmout. Nedokážu slovy vyjádřit, jak si vážím pomoci, které se mi od tebe a celé vaší nadace dostalo. Disciplinovaně jsem přijala pravidla a chovala se podle nich. Porušila jsem je proto, že jsem se nedočkala podpory z vaší strany, neměla jsem možnost vyslechnout si tvůj názor nebo radu. Patrně mě považuješ za zbabělou, kdežto já se domnívám, žes mi v prvé řadě měla pomoci. Nejsem už ta bezradná a slabá žena jako zpočátku, a to jen díky tobě a lidem, kteří mi velkoryse věnovali svůj čas, energii a peníze. Možná se ještě trošku bojím, ale jsem mladá a zdravá, ochotná tvrdě pracovat. Bojím se jen dvou věcí, a to že se něco zlého přihodí Lucii a že zapo146 menu, kdo jsem, proč jsem vstoupila do programu. Za svou slabost v téhle oblasti si však mohu sama. Ano, zamilovala jsem se a považuju to za zázrak. Sam je laskavý, něžný muž, kterému na mně i Lucii záleží. I já mám Sama velice ráda, stejně jako Maxe. Posuzuje-li se účast v programu podle důvěryhodnosti osoby a upřímnosti, pak si dovoluju tvrdit ano, zasloužím si další šanci. Nicméně jsem se rozhodla odmítnout ji. Uvědomuju si, žes mě nepožádala, abych se svého přítele vzdala, ačkoli bych to podle tvého názoru jistě měla udělat. Sam chápe mou situaci a jsem přesvědčena, že je připraven mě ochránit. V jeho postavení bych se zachovala naprosto stejně. Neodhodlala bych se ani odloučit oba psy, Boots. Jsou jeden druhému bezmezné oddáni a je krásné je pozorovat. Tohle ty ani vedení nadace asi nepochopí, ale je to tak. Nemohu a nechci své rozhodnutí měnit. Peníze vrátím nadaci, jakmile mi sdělíš, kam je odeslat. Jestli mi spočítáš, kolik jste za mě utratili, uhradím i tuto částku. Nějaký čas to sice potrvá, ale považuju za čestné splatit také tento závazek. Je mi líto, Boots, že jsme se nepoznaly osobně, ale člověk nemůže chtít vše, jak se říká. Nevím, zda mám právo položit ti otázku, ale když to neudělám, nedozvím se odpověď. Mohla bys tlumočit můj dík Isabel Tygerové? Pověz jí, že jí zůstanu do smrti vděčna za záchranu života i mého psa. Často Lucii říkám, že slečna Tygerová je vzácný člověk. Doufám, že mé rozhodnutí pochopí. Mrzí mě, že jsem selhala, Boots, nicméně nezklamala jsem sama sebe ani svého čtyřnohého miláčka. To je pro mé svědomí to podstatné. Ruším službu on-line, nebudu šiji moci dovolit platit. Roz-hodneš-li se někdy mě kontaktovat, ozvi se přes webovou stránku. Ještě jednou za všechno děkuju. TTLSa TTLS2 Helen odeslala dopis a vypnula počítač. Uzavřela jsem další kapitolu svého života, kousala se zamyšleně do rtu. Ráda by se dozvěděla, co jí osud přichystal do budoucna... i Samovi. Sam se stal neoddělitelnou součástí jejího života. Na druhé straně je asi lepší, že nevidí do budoucnost. Pěkně krok za krokem, opakovala si. Podívala se na psy schoulené u svých nohou. „Rozhodla jsem se správně... Vlastně jsem ani neměla na vybranou. Zvládneme to. Slibuju, že se o nás postarám. Teď bychom měli jít spát, je pozdě. Sam přijde k snídani. Ráno se snad budu na život dívat optimističtěji," řekla si. Vstala od počítače a zamířila do ložnice. Tři tisíce mil na západ, v Kalifornii, se Isabel Tygerová belhala chodbou, doprovázená ozvěnou tupého klepnutí hole do koberce. Další bezesná noc. Opatrně se posadila do pohodlného křesla u svého pracovního stolu. Připadala si totálně vyřízená. Napínala zrak, aby přes okno knihovny viděla, zda u garáže už parkuje vůz Maggie Eldridgeové. Chvilku přemítala, jaký soukromý život asi vede její osobní
ošetřovatelka. Isabel nebyla prudérní a vůči životu odjakživa zaujímala velmi liberální postoj, nicméně byly čtyři ráno a slečna se dosud nevrátila. Když paní domu poskytne ošetřovatelce večer volno, předpokládá se, že se dotyčná osoba vrátí do půlnoci. Nebo to snad je v dnešní době už jinak? Asi by měla dívce stanovit pracovní povinnosti trochu přesněji. „Přinejmenším mě pořád nepronásleduje," zabručela Isabel a zapnula počítač. Ráda by si přečetla odpověď Helen Wardové na svůj e-mail. Odpoví hned, nebo si nechá čas na rozmyšlenou? Vzrušeně zamrkala, když viděla, že přišla pošta. Helen? Isabel si přečetla dopis třikrát a pak vítězoslavně zvedla do vzduchu zaťatou pěst. „Skvělé!" zvolala chraptivě. Za okamžik už držela v ruce telefon. „Vzbuď se, Gerry, ptá148 ček mi uliti. Nebo jak to ti mladí dneska říkají? Zaslechla jsem ten výraz v jednou pitomém seriálu, když jsem ležela v tom odporném špitále. Neříkala jsem, že ta holka má kuráž? Věděla jsem to o ní od začátku. Opouští program. Necháme ji při tom, ale neztratíme ji z dohledu. Prý nemá to srdce odloučit od sebe ty dvě psiska. To už něco znamená, že? Bože, Gerry, já jsem vždycky tak nadšená, když zjistím, že jsem se nemýlila... Proč mlčíš? Nespal jsi, tak nepředstírej. Řekni něco." „Jsem nadšený, když máš pravdu, Izzie. Poslyš, provdáš se za mě?" „Na to není čas, Gerry. Teď určitě ne, možná později. Kromě toho mám spoustu práce. Neříkám, že bychom si sňatkem zkazili život, ale hodně by se změnilo. Odjakživa tě miluju a věřím, že ty mě také. Proč k tomu potřebujeme kus papíru? Moje odpověď je zamítavá." „Brzy se tě přestanu ptát. Měla bys s kým hrát ve čtyři ráno dámu, kdybychom byli svoji." „Moje ošetřovatelka se ještě nevrátila, Gerry. Dala jsem jí večer volno. Kdybys někomu dal večer volno, neznamená to, že by měl být do půlnoci doma?" „Podle mého osobního názoru ano, jenže tahle děcka se potulují celou noc, vrátí se domů posnídat a jdou do práce. Považují to za zcela normální. Takový život by mě zabil." „Protože jsme staří, Gerry. Dneska se cítím na sto let... a není mi dobře." „Co tím chceš říct, Izzie?" zostražitěl Gerry. „Chci tím říct, že se vůbec necítím ve své kůži. Asi to bude těmi léky. Přestanu je brát." „Tak je neber," souhlasil Gerry. Za ta léta přátelství totiž dobře věděl, že v okamžiku, kdy s něčím souhlasí, Isabel udělá pravý opak. „Nechceš přijít na snídani, Gerry?" „Dobrá. Nebude ti vadit, když si půjdu lehnout?" „Ty si se mnou nechceš povídat?" „O čem, Izzie?" „Však dobře viš... Nezdá se ti senzační, že se tak rozhodla?" „Ne. Zdá se mi to hloupé." „Nepovažuje se za hloupou. Je přesvědčena, že uchopila život do svých rukou. Uspěje bez ohledu na náš názor nebo rozhodnutí. Má energii a kuráž. Vím, že je ještě hodně vystrašená, ale má pravdu, když tvrdí, že už není tak bezradná a slabá, jako ten večer, kdy se objevila ve tvé ordinaci. To ona použila výraz slabá, nikoli já." „Jak se ti líbí výraz lehkovážná, Isabel?" otázal se Gerry. Isabel překvapeně zamrkala. Gerry ji oslovoval plným křestním jménem pouze tehdy, kdy ho něčím rozčílila. „Vůbec se mi nelíbí, Geralde," odvětila. „Co s tím hodláš dělat?" „Nevím, musím popřemýšlet." „Fajn. Tak můžu už do postele?" „Jen běž, prospíš zbytek života," odsekla Isabel a vypnula telefon.
Isabel se schoulila do křesla. Pokaždé, když ji Gerry žádal o ruku, prožívala stejný vnitřní zmatek. „Škoda, že jsem si ho nevzala. Měli bychom děti, velkou, milující rodinu," meditovala. Bylo to možné. Gerry ji nepovažoval za ošklivou a přehlížel i její nemotornou, trochu kulhavou chůzi. „Ach, ne, zase vzpomínky!" Teď už Isabel ví, že se jí nikdy nepodaří zapomenout. Postaral se o to otec a jeho zlý jazyk. Isabel se živě vybavily všechny ty kruté příměry, jimiž ji otec při každé příležitosti častoval: koňská hlava, zubatá koza, vychrtlík, domácí puťka, strašák do zelí... A to byly ty nejmírnější výrazy, na které si vzpomněla. Na ostatní by si vzpomněla jen v absolutní tmě, aby nikdo, ani ona sama, neviděl, jak se za ně stydí. Stačila jen letmá vzpomínka. Cítit a prožívat takové ponižování bylo zlé a vidět tyrana doslova nesnesitelné. Sahala otcova nenávist k tomu strašnému dni Isabelina narození nebo k události, kdy zuřivostí bez 150 sebe na něho křičela: „Až budu dospělá, zabiju tě za to, jak se ke mně chováš!" Dlouho žila v domnění, že ji Gery lituje, a proto ji neúnavně žádá o ruku. Pak změnila názor. Napadlo ji, že to je projev vděku za pomoc v době studia a v počátcích podnikání. Tenkrát, když Isabelin otec ležel na smrtelné posteli a zakázal jí vstup do pokoje, věděla, že by ho její přítomnost urážela. Byla si proto jista, že uráží také jiné lidi, dokonce Gerryho s Artiem, ačkoli jí to vehementně vyvraceli. Poté, co se dozvěděla, že jí otec neodkázal ani cent, dostala se do stavu, kdy uvažovala dokonce o sebevraždě. Oba přátelé jí byli k dispozici v kteroukoli denní či noční dobu. Přátelství. Přátelství není podle jejích představ láska. „Jsi stará neurotická babina, Isabel Tygerová," mumlala otráveně. Stěnu naproti oknu ozářily reflektory. Isabel rychle zhasla a pracně se vyškrábala z křesla. Co nejrychleji se odbelhala do pokoje a ulehla. Vyčkávala. V domě bylo ticho... poněkud velké ticho. Po renovaci tu nic neskřípalo a nevrzalo. Silná těsnění a vysoké koberce běžné zvuky tlumily. Uplynulo patnáct minut a pootevřené dveře pokoje se nepohnuly. Isabel natahovala krk, aby z okna ložnice nahlédla do vedlejšího křídla domu, kde měla knihovnu. Jeho půdorys měl tvar písmene L. Zahlédla, že se tam svítí. Zamračila se. Co pohledává ošetřovatelka v její pracovně ve tři Čtvrti na pět ráno? Snad si nemyslí, že pacientka v tu dobu pracuje na počítači? Je možné, že hledá něco ke čtení? Po celonoční schůzce s přítelem by se jen stěží někomu chtělo číst. Prohledává její psací stůl? Jestli ano, co tam asi hledá? Špehuje svou zaměstnavatelku? Isabel nespouštěla zrak z okna. Když velké červené digitální číslice ukázaly 5:25, světlo zhaslo a Isabel se obrátila na bok, aby lépe viděla na dveře. Nouzové světýlko v zásuvce vlevo ode dveří vrhalo právě tolik světla, aby viděla, zda se dveře pohnou. Vlasy v týlu ji lechtaly. Když se dveře konečně pohnuly, rychle zavřela oči a předstírala že spí. Ucítila Maggiin parfém a ještě něco. Cigaretový kouř? Ne, dýmku. Artie kouřil dýmku, proto snadno rozeznala kvalitní tabák. Co jen ta holka pohledávala v její pracovně? Teď, patrně spokojená, že pacientka spí, přivřela dveře do původní pozice. Kdyby ošetřovatelka chtěla z nějakého důvodu použít Isabelin počítač, potřebovala by znát přístupové heslo. Přirozeně podezíravá Isabel zavrhla variantu, že Maggie hledala něco ke čtení. Čtyřicet minut prohlížet police s knihami? To by ji muselo uspat. Ne, stoprocentně ji z nějakého důvodu zajímal počítač. Isabel se posadila na posteli a šátrala po holi. Nenahmatala ji, a tak se opatrně šourala chodbou bez pomoci. Koneckonců je to její dům a zná tu každý roh. Ze všeho nejdřív zatáhla závěsy, aby ven neproniklo světlo. Pak zavřela a zamkla dveře. Teprve poté zapnula počítač a čekala na pokyn vložit heslo. Naťukala ho, opřela se v křesle a čekala. Pak zjistila, kdy byl ukončen poslední vstup. Zamračila se. Poslední práci někdo ukončil v 5:02. Podezření se potvrdilo, ošetřovatelka se pokoušela dostat se do počítače. Otázkou zůstává, co ji k tomu vedlo.
Isabel seděla tiše, jen v mysli jí vířily desítky dohadů a kombinací, přemítala snad nad každou možností pod sluncem. Většinu z nich však vzápětí zamítla, nad jinými dlouho přemýšlela. Špehuje ji ta hezká, veselá ošetřovatelka? Gerry s Artiem by se chechtali, kdyby se Isabel zmínila o svém podezření, a odbyli by ji. Poradili by jí, ať se nedívá tolik na televizi a raději sáhne po dobré četbě. Isabel zavřela oči a představila si svůj noční stolek. Lahvičky s předepsanými léky, džbán vody. Přinejmenším šest různých lahviček. Přimhouřila oči. Když už se 152 zabývá těmi bláznivými myšlenkami, může pokročit dál, například k telefonům. V každé místnosti v domě byla telefonní linka, dokonce v garáži a koupelně. Když už natolik podléhá stihomanu, měla by zavolat telekomunikační společnosti a věc vyřešit. V nejhorším případě si zřídí ústřednu. Fungovat budou jen soukromé linky do pracovny a ložnice, aby nikdo nemohl hovory odposlouchávat. Snad by měla také odpojit domácí telefon, pro případ, že by ho zapomněla v některé místnosti vypnout a bylo by slyšet hovor. Nitro se jí sevřelo strachem. Co vůbec ví o té veselé mladé ošetřovatelce? Nic. Když ji po úrazu odvezli do nemocnice, pár dnů strávila v po-lovědomí. Když se probrala, děvče tiše sedělo na židli a pletlo. Gerry ošetřovatelku osobně přijímal, asi ji vybral ze seznamu soukromých ošetřovatelek. Isabel nebyla panikářka, ale tahle situace ji vyburcovala a pořádně vystrašila. „Jsem slepice, nebo ztrácím zdravý rozum," bručela a vypnula počítač. Rozhrnula závěsy a zadívala se k obzoru. Bledě růžová, až nafialovělá obloha napovídala, že brzy začne svítat. Isabel bojovně zajiskřilo v očích. Otevírá se před ní nový den. O hodinu a půl později už Isabel seděla u kuchyňského stolu a dojídala snídani. Přesně v sedm vešla Maggie El-dridgeová s širokým úsměvem. „Chystala jsem se přinést vám snídani do ložnice, slečno Tygerová." „Takový invalida nejsem, slečno Eldridgeová. Musím se přece trochu hýbat a co nejdřív se vrátit do života a začít pracovat." „Co vlastně děláte, paní Tygerová? Nikdy jste o práci nemluvila," zeptala se ošetřovatelka a nalévala si kávu. „Sedím v různých představenstvech, vedu firmu na výrobu hraček, pracuju v charitě, posílám e-maily přátelům a tak..." odpověděla Isabel neurčitě. „Jak jste si užila včerejšího večera?" „Báječně. Cítím se trochu provinile, že jsem vás tu nechala samotnou." „To nemusíte, nebyla jsem sama. Byla tu přece hospodyně." „Spala jste dobře?" „Jako poleno," usmála se Isabel. „A co vy? Už jste si zvykla na postel?" „Když jsem se vrátila, asi jste tvrdě spala. Nakoukla jsem k vám do ložnice, jak jsem slíbila. Já nikdy nemám problémy se spaním. Postel je fajn." „Kam vás váš mládenec zavedl?" „Zašli jsme si do velice hezké čínské restaurace a pak jsme si půjčili dva filmy. Popíjeli jsme víno, pojídali sýr a ovoce, bohužel když to začínalo být zajímavé, musela jsem odejít." Isabel mlaskla, aby dala najevo, že narážce porozuměla. „Vrátila jsem se v půl jedné." „Ty tabletky na spaní mě musely brzy odrovnat, neslyšela jsem vás přijíždět." „Právě proto vám je doktor předepsal. Potřebujete spánek. Jak se dnes cítíte?" „Docela to ujde." „Dáte si koupel a masáž?" „Pochopitelně. Už se těším," přikývla Isabel. „Co jste snídala? Některé léky máte brát po jídle. Nechceme přece, aby vám nebylo dobře." „Snědla jsem jogurt bez tuku, půlku grapefruitu, dva tousty s nízkokalorickým džemem a vypila jsem hrníček bylinkového čaje." „Vidíte, jak jste si na dietu zvykla," zářila ošetřovatelka.
Isabel napadlo, co by asi tahle usměvavá, prolhaná osůbka řekla, kdyby se přiznala, že si pochutnala na dvou vajíčkách, čtyřech plátcích grilované slaniny a spláchla to třemi šálky kávy. „Ne, ne, zvládnu to sama," bránila se, když jí ošetřovatelka chtěla pomoci vstát. Myslím, že bych místo té berle mohla zkusit chodit se špacírkou." 154 „Můžeme to zkusit, ale myslím, že to je ještě brzy." „Nebudu se koupat, jen se osprchuju." „Dobře," souhlasila ošetřovatelka. „Počkám před sprchou." „Jak chcete," řekla Isabel a ohnala se holí, že jen tak tak minula modrookou ošetřovatelku. Malá prolhaná potvoro, pomyslela si. Poté se Isabel odebrala do koupelny. „Můžete počkat v šatně. Ráda bych se osprchovala sama, jestli nic nenamítáte. Kdybych vás potřebovala, zavolám." Marnosti, tvé jméno je žena, pomyslela si, když se s námahou soukala z županu a noční košile. Při každém pohledu na své nahé tělo se zastyděla. Přesto se zdá, že Gerrymu nevadí kulhavé nohy, tukové polštáře, povolené břicho a svěšená prsa. Ošklivé tělo, slyšela kdysi říkat otce, když byla ještě malá. Brzy pochopila význam slova ošklivý a naučila se své vady zakrývat oděvem. Ve sprše se posadila na plastovou lavičku s přísavkami na nohách, aby po mokrých dlaždicích neklouzala. Teplá voda člověka uklidní a dodá mu pocit pohody, přemítala Isabel. Malá prolhaná potvora. Co má za lubem?iak daleko bude Isabel od pravdy, až Artiemu a Gerrymu řekne, že ošetřovatelku podezírá z komplotu s Danielem Wardem? Usoudila, že se nebude příliš mýlit. „Jste v pořádku, paní Tygerová?" „Naprosto. Miluju proudy teplé vody a páru. Povězte mi něco víc o včerejším večeru. Strašně ráda poslouchám romantické příběhy mladých. Spíte s ním?" „Ale slečno Tygerová!" „No tak, spíte?" „Když na to máme čas. Nemyslíte, že to je příliš osobní otázka?" Stejně osobní jako používat můj počítač a lhát. „Ne. Čím je váš přítel? Jak se jmenuje? Možná ho budu znát." „Pochybuju. Dělá poradenství a kromě toho řeší problémy s počítači." 155 „V San Jose znám každého. Kdo to je? Pozvěte ho někdy na večeři." „Má příliš mnoho práce. Už tak se scházíme jen s obtížemi, což mi nepřipadá vůbec romantické. Jmenuje se Donald McDermott. Znáte ho?" „Ne!" zavolala Isabel, aby ji bylo slyšet přes proud vody. Vsadím se, že znám jeho pravé jméno, pomyslela si škodolibě. Malá prolhaná potvoro. Isabel vystoupila ze sprchy, ale nechala téct vodu. Oblékla se bez pomoci, ale velice ji to vyčerpalo. Zastavila vodu. „Jsem hotova," houkla směrem k šatně. „Prokristapána, nerada bych platila vaše účty za spotřebu vody." „Jsem bohatá, mohu si to dovolit," řekla Isabel a pronikavě se zadívala na ošetřovatelku, aby zachytila reakci na své nehorázné tvrzení. „Vím, Donald mi to říkal. Netušila jsem, že vlastníte firmu na výrobu hraček. Jaké to je být bohatý?" zeptala se dívka. „Trochu lepší než být chudobný. Víc vydávám, než spo-třebuju. Existuje spousta lidí, kteří přivítají pomoc." „Donald říká, že věnujete hodně peněz nadaci pro týrané ženy. Prý o vás četl v novinách. Nevěděla jsem to. Přistěhovala jsem se do San Jose, když mi chladné počasí na východě začalo činit zdravotní problémy. Nedokážu si představit, že by mě manžel používal jako boxovací pytel." „To zpočátku tvrdí všechny," řekla Isabel stroze. „Snad bych mohla pracovat jeden víkend v některém z vašich azylových domů. Ráda přispěju dobré věci."
„Není třeba. Věřte nebo ne, máme dostatek dobrovolníků. Snesla byste zevrubné prověření vaší osoby ode dne narození včetně prověření nejbližších osob ve vašem okolí?" „Pochopitelně," odsekla ošetřovatelka, ale hned se usmála, aby zmírnila ostrý tón. 156 „Potřebuju, abyste pro mě udělala pár věcí. Zajděte mi do knihkupectví pro knihy, které jsem si tam objednala. Potřebovala bych také šampon a zubní pastu. A když už budete ve městě, vyzvedněte mi věci z čistírny. Vydržím to tady sama. Posadím se tuhle a dočtu knížku." „Paní Tygerová, neberte si to osobně, ale nejsem poskok, nýbrž ošetřovatelka. Váš ošetřující lékař by jistě nesouhlasil, abych vás nechala bez dohledu." „Tyhle povinnosti souvisí s vaší prací. Jak chcete. Je mi jedno, co si doktor myslí, a domnívala jsem se, že v tom máme už dávno jasno. Velice se mýlíte, pokud mě považujete za blázna." „Prokristapána," zděsila se ošetřovatelka a zrudla. „Odkud máte zase tenhle nápad? Opravdu jste včera dobře spala?" „Od vás. Řekla jsem přece, že jsem spala jak poleno. Tak vyřídíte mi ty pochůzky, nebo ne?" „Když na tom trváte, tak ano," odpověděla ošetřovatelka tentokrát bez úsměvu." „Výborně. Na kuchyňském stole leží seznam. Knihy, čistírnu i v drogerii bude třeba zaplatit. Nemusíte spěchat, klidně se ve městě naobědvejte." „Mám pocit, že se mě chcete zbavit." „To je pravda. Nesnáším, když nade mnou pořád někdo stojí a sleduje každý můj krok. Nedělejte si starosti. Když budu unavená, zdřímnu si. Překvapte svého milého a pozvěte ho na pizzu." „Nejprve užijte léky." „Už jsem je užila," lhala Isabel. „Jestli nevěříte, spočítejte tabletky v lahvičkách. Řekla jsem vám, že nejsem blázen. Vím, že léky léčí. Jen jsem vám ušetřila práci, nemusíte mi je podávat. Zapište si to do karty. Až se vrátíte, bude akorát čas na další dávku." „To je nespravedlivé. Nevím, jestli vy vůbec potřebujete ošetřovatelku," hrála si Maggie na uraženou. „Souhlasím s vámi. Něco vymyslíme. Možná by mi už stačila jen občasná individuální asistentka, která by mě přišla obden zkontrolovat. Víte, ony prověří fungování životních funkcí, pomohou vykoupat a s oblékáním. V podstatě zastanou stejnou práci jako vy," odsekla Isabel. Doufala, že dívku řádně vyděsila. „Dneska jste neobyčejně mrzutě naladěná. Vrátím se tak za hodinu. Mám obstarat ještě něco jiného?" „Ne, to stačí." Isabel počkala, až Maggie odjela, a odebrala se do pracovny. Okamžitě vytočila číslo soukromé detektivní kanceláře, jejíž služby využila už dřív. „Isabel Tygerová, dobrý den. Ráda bych..." 69 14 Helen shromáždila posledních pár věcí náležejících k jejímu majetku a odnášela je ke dveřím. Přitom uvažovala, zda se jí po malém bytě, kde strávila tolik měsíců nového života, bude stýskat. „To je všechno, zlato?" Helen se usmála. Sam ji oslovoval pravým jménem jen v posteli. Usmívala se, ještě když za sebou zavírala dveře. „Co je?" ušklíbl se Sam. „Chci vědět, proč se usmíváš. Je to takové dobrodružství. Ještě není pozdě, můžeš si to rozmyslet." „Právě mi napadlo, že mě oslovuješ jménem jen v posteli. Vím, že se bojíš, aby ses nepřeřekl. Pokud víš, kdo doopravdy jsem, nevadí mi to. A pokud jde o stěhování, nemám si co rozmýšlet. Nenechala jsem nikomu novou adresu, jen jsem uvědomila
Boots. Udělají, co je třeba, a já ze své strany totéž. Je to prosté, život jde dál. Jednu otázku pro tebe: Víš jistě, že chceš, abych s tebou bydlela?" „Můžeš si zkusit vystěhovat mě ze svého života! Jsem si naprosto jistý, že to chci. I Max si je jistý. Už si naložil přikrývku. Můžeme se dát do pohybu." „Ještě že máš nějaký nábytek, jinak bychom spali na podlaze. Drobnosti z mého bytu se k němu budou hodit. Nevím ovšem, zda si zvyknu na ta tvoje podivná křesílka a miniaturní televizi," usmívala se Helen. „Zamiluješ se do toho." Helen se zastavila a obrátila se. „Máš pravdu, Same, za-miluju se do toho. Pokud tam budeš ty a Max, považuju tuhle změnu za další krok na své dlouhé cestě novým životem. Chci, abys něco pochopil, Same. Souhlasila jsem nastěhovat se k tobě, protože tě miluju, ne proto, že bych se bála žít sama nebo čekala, že se staneš mým ochráncem. Jestli mě Daniel nějak najde, vypořádám se s tím. Já, nikoli ty. Chci, abychom v tomhle měli jasno." „Rozumím, zlato. V nejhorším případě se můžeme přesunout do Vermontu. Vždycky tam najdu práci. Pamatuj si to. A dále tě chci požádat o jedno: Jestli vycítíš nebezpečí, slib, že mi to řekneš. Dvě hlavy jsou vždycky lepší než jedna. Moje je v téhle záležitosti trochu chladnější. Cokoli se stane, nepropadej panice. Rozumíš a souhlasíš?" „Ano, Same." „Pak můžeme vyrazit na cestu. Les a pár hochů ze školy by měli ještě před naším příjezdem přenést nábytek dovnitř. Krabice můžeme vybalit kdykoli. Dneska večer bych rád šel na koncert do Garden State Art Center. Koná se venku, takzvaný koncert na trávě. Psy můžeme vzít s sebou." „Jestli půjdu, pomůžeš mi pak s objednávkami? Naskočilo nám čtrnáctidenní zpoždění." Sam se uculil. Líbilo se mu to „nám". Znamenalo to, že jsou pár. Helen ho konečně přijala do svého života. „Les a hoši nám pomohou vykládat. Ani se mi nechce věřit, že je to už tři týdny, co jsme... Však víš." „Co jsme se poprvé milovali, a týden poté jsem vystoupila z programu. I mně se zdá, že to bylo včera," rozesmála se Helen. „No, tak už jeďme! Příští zastávka: náš pronajatý nový dům se dvěma ložnicemi, dvěma koupelnami, kuchyní, kde se dá pohodlně pojíst, s pravým krbem a oplocenou 70 zahrádkou, kam naši dva drahoušci mohou kdykoli vyběhnout." „Mluvíš jako obchodník s nemovitostmi. Já jsem připravena," šplhala Helen na přední sedadlo vedle Sama. Nepamatovala si, kdy naposled byla tak šťastná. Asi nikdy. V duchu se modlila, aby ji nic zlého nezaskočilo. „Vzhůru do Metuchen!" „Znáš to město, Same?" „Trochu. Je hezké. Ulice lemují stromy, příjemně se tam nakupuje. Mají tam vlastní knihovnu a policejní stanici. Všude dojdeš pěšky. Poblíž je Roosevelt Park, kam můžeme chodit se psy. V zimě se tam bruslí na jezírku, je tam sáňkářská dráha. Na kopci je nákupní centrum. Nedaleko vede dálnice Routě 1 a Highway 27. Autem se dostanu do školy za deset minut. Svůj obchod budeš mít blízko, maximálně deset minut jízdy. Našel jsem také dobrého veterináře, kam můžeš vodit Lucii, když doktor Lo zavřel praxi. Myslím, že tam budeme spokojeni." „Snad mě má bůh přece jen rád, Same. Objednávky mě doslova zahlcují, včera jsem musela žádat o mimořádnou dodávku materiálu. A pak jsi tu ty. V životě jsem nebyla tak šťastná. Chci, abys to věděl, Same." „Ani já ne," řekl Sam a stiskl jí ruku. „Ani já ne." Isabel Tygerová kráčela zvolna, hůlkou nejprve oťukala každý schod, aby náhodou nešlápla vedle. V očích jí zlostně blýskalo, což celkem ladilo se zamračenou oblohou venku. Okna bičoval prudký liják. Isabel držela v ruce úřední obálku, která byla právě doručena speciálním kurýrem.
„Vedete si náramně dobře, paní Tygerová. Nevěřila jsem, že se tak kompletně zotavíte. Ještě týden dva a začnete chodit bez hole a nebudete mě potřebovat. Stejně se stydím, že mě platíte téměř na nic," ozvala se Maggie Eldridgeová a odložila noviny. „Opravdu?" odsekla Isabel, v myšlenkách soustředěná na obsah obálky na klíně. „A proč se stydíte, Maggie?" „Jste už skoro zdravá. Sprchujete se sama, berete léky, jíte, co vám kuchařka připraví. Jste vynikající šachistka a pokaždé mě porazíte. Zůstávám zde, jen abych dohlídla, že rekonvalescence probíhá bez problémů. Jsem zvyklá si mzdu poctivě odpracovat. Pobyt u vás je pro mě dovolenou ve srovnání s jinými případy. Velkoryse mi poskytujete spoustu volného času. Jak říkám, připadám si jako na dovolené. Není vám dobře, paní Tygerová? Vypadáte tak... rozzlobeně." Isabel se podívala na mladou ošetřovatelku s modrýma a neuvěřitelně bezelstnýma očima. Pak poposedla v křesle, poklepala si obálkou po koleně a řekla: „Pravda je, že jsem velice rozzlobená. Víte, co držím v ruce?" Maggie se zahihňala. „Ale paní Tygerová, jak mám vědět, co je v té obálce? Vždyť jsem před okamžikem zahlédla kurýra, takže je to čerstvá pošta." „A co ty ostatní obálky, které byly na mé jméno doručovány posledních čtrnáct dnů? A obálky, které mi doručovali do nemocnice?" „Nerozumím vám. Ptáte se, nebo mi chcete něco říct?" Isabel postřehla v očích ošetřovatelky zlostné zajiskření, i hlas zvýšila. „Obojí," odpověděla. „Obávám se, že vám nerozumím." Bezelstné oči zostra-žitěly a hleděly na Isabel s viditelným podezřením. „Povím vám krátký příběh. Až skončím, řeknete mi, zda mám pravdu." „Dobrá," souhlasila Maggie. Z tváře sejí vytratila barva a ostře vystoupla načervenalá tvářenka na lících. „Když jsem upadla a zlomila si krček, psalo se o tom v místních novinách, dokonce tu nehodu komentovali 71 i v televizních zprávách. Když vás jeden můj přítel zaměstnal jako soukromou ošetřovatelku, objevila se v novinách také vaše fotografie. Nějaký pohotový reportér vás zachytil, když jste vcházela do nemocnice. Tuším, že krátce poté vstoupil do vašeho života nový přítel. Pravděpodobně šlo o náhodné setkání ve vestibulu nebo v nějaké místní restauraci." „Donalda jsem potkala v prádelně, paní Tygerová. Oba jsme spěchali k poslední volné sušičce a já tam byla dřív." „Byl pohledný," pokračovala Isabel, „galantní. Pozval vás do kina nebo na večeři a vy jste neodmítla. Pověděla jste mu, jaké je vaše zaměstnání a on vám řekl, co od vás požaduje. Je pravda, že o člověku, se kterým se stýkáte, vůbec nic nevíte. Od osoby pobývající v mém domě očekávám maximální diskrétnost, všechny informace jsou určeny pouze pro její oči a uši. Abych si vás prověřila, nalíčila jsem na vás malou past. Víte, jsem obeznámena s každým vaším krokem zde od prvního dne. Vím, že jste po návratu z prvního volného večera strávila nějakou chvíli v mé pracovně." „Co to povídáte, paní Tygerová? Z čeho mě obviňujete? A proč se zajímáte o mého přítele? Zasahujete do mého soukromí. Nemám v popisu práce odpovídat na takové otázky." Podle podrážděného tónu Isabel bylo jasné, že trefila do černého. „V popisu práce také nemáte špehování. Co jste dělala v mé pracovně?" „Hledala jsem něco ke čtení," řekla Maggie trochu zaraženě. „Blbost!" obořila se na ni Isabel. „Položím vám ještě jednu otázku. Ve vlastním zájmu odpovězte podle pravdy. Pokud budete zapírat, učiním náležité právní kroky," lhala Isabel. „Přijdete o licenci. Jste dobrá ošetřovatelka, Maggie, a nerada bych vám způsobila nepříjemnosti." „Co... Na co se mě chcete zeptat?"
„Dámy, dámy, proč tak vážně? Tváříte se, jako by vám vymřela celá rodina," vkráčel do pokoje Arthur King. Z velkého deštníku odkapávala na vysoký koberec voda. „Svým způsobem máš pravdu. Maggie se právě chystá odpovědět na mou otázku. Nalij si kávu, Artie. Tak, Maggie, zatímco jsi o mě v nemocnici pečovala, četla sis mé e-maily a jejich kopie jsi předávala příteli Donaldu Mc-Dermottovi?" Arthur King se zakuckal. Popadl několik ubrousků z hromádky na servírovacím stolku a upřel zvědavý pohled na mladou ženu. „Ano." „Mluv hlasitěji, Maggie, neslyším tě." „Ano," opakovala ošetřovatelka zoufale. „Prokristapána, proč jste to dělala?" naléhal Artie. „Požádal mě o to a já... Chtěla jsem mu vyhovět. Vždyť v té poště nebylo nic důležitého, šlo jen o běžné chatování. Netuším, k čemu je potřeboval." „Řekl vám, co s těmi e-maily zamýšlí?" zeptal se Artie chladně. „Povídal... Co to vlastně povídal... Ach, prý sbírá e-mai-lové adresy, aby mohl po síti posílat reklamy. Vím, že to nebylo regulérní, ale nechtěl kupovat seznamy, prý to je vyhazování peněz. Mrzí mě, že jsem to udělala, přestože jsem věděla, že to není správné. Nic víc k tomu nemohu říct. Jestli chcete, vyhoďte mě, zasloužím si to. Ale nejdřív bych se vás ráda na něco zeptala," řekla Maggie a odvážně se podívala Isabel do očí. „Proč jste nás dala sledovat? Má to něco společného s průmyslovou špionáží? Pokouší se někdo ukrást návrhy vašich patentovaných hraček?" „Ne, Maggie. Váš přítel usiluje ukrást něčí život." „Donald? Ukrást něčí život? To je nesmysl. Jak můžete ukrást něčí život?" vybuchla Maggie. 72 Isabel si povzdechla. „Vysvětlení nechávám na tobě Artie, já si potřebuju najít něco na počítači. Kde je váš přítel právě teď, Maggie?" „Myslím, že doma, chystá se na pracovní cestu. Necháte ho zatknout? Co se tady vlastně děje?" „Pověz jí to, Artie," řekla Isabel už na cestě do knihovny. „Pověz jí, jak se Donald McDermott ve skutečnosti jmenuje, a počkej s ní, dokud se nevrátím." Isabel ztěžka dosedla do křesla u psacího stolu. Z dívčina chování na ni šly mdloby. Ohrozila celý program. Ten šílenec Daniel Ward teď díky svých schopnostem pohodlně zjistí všechno, co potřebuje vědět, přečte si e-maily. Neexistuje způsob, jak mu v tom zabránit. Vzhledem k tomu, jaká je zvrácená povaha, patrně už nasbíral dost informací, zatímco před Maggie předstírá, že prodává reklamu. „Je to moje vina," mumlala Isabel. „Proč jsem trvala na tom, aby mi Mona posílala vytištěné e-maily a informace ze všech azylových domů? Protože," odpověděla si, „musíš mít všechno pod dohledem. Myslíš si, že nikdo jiný záležitosti nevyřeší, jen ty. Ty jediná jsi dokonalá. Teď vidíš, jak zle jsi na svou posedlost doplatila." Počítač se rozsvítil. Isabel poposedla a čekala, až se otevře okno pro novou poštu. Naťukala adresu webové stránky Sassie Lassie, otevřela ikonu pro elektronickou poštu a chystala se psát Helen varovnou zprávu. Přečte si ji i Daniel Ward? Je to docela možné. Přesto musí Isabel Helen nějakým způsobem varovat. Začala psát. Ráda bych si objednala obě verze vašich TTLS a TTLS2. Je naprosto nezbytné, abyste se mi po obdržení této zprávy okamžitě ozvala, protože jde o velmi významné dárky. Číslo telefonu... Cesta zpět do pokoje připadala Isabel nekonečná. Přimhouřila oči, když spatřila ošetřovatelku v slzách. „Pláčete kvůli tomu, co jste provedla, nebo kvůli tomu, že ten váš báječný přítel je gauner první třídy, jak vám jistě právě popsal Artie?" šlehla po ošetřovatelce zlostným pohledem. „Ukázal jsem jí společnou fotografii zaměstnanců firmy z loňského roku, kdy pro nás Daniel ještě pracoval," řekl Artie.
„Máte vůbec představu, čeho jste se dopustila?" obořila se Isabel znovu na dívku. „Je mi to upřímně líto." „To nám nepomůže. Kam až jste se došli? Co po vás chce dál?" „Obyčejně se setkáváme v době oběda. Jestli máme oba večer volno, zajdeme si někam na večeři nebo do kina. Potom někdy zůstanu ještě u něho. Jestli... Víte, jestli pro mě má nějaký úkol, dozvím se to večer. Většinou mi ale jen připomíná, abych měla oči otevřené a četla vaši poštu. Jen jednou se velice rozzlobil, to když jsem nemohla zjistit vaše heslo, a tím pádem se nedostala do počítače. Požadoval po mně, abych vás něčím nadopovala a dostala z vás heslo, až budete omámená. Odmítla jsem. Nemůžu uvěřit, že to je tentýž muž jako na té fotografii. Chová se ke mně velice pozorně a laskavě. Ano, občas se rozzlobí, ale to já taky, i vy, paní Tygerová. Každého občas něco naštve." „Jsou různé druhy zlosti, Maggie. Vztek Daniela Warda jednu ženu málem zabil. Totéž se mohlo stát vám. Bohudíky, že jste mě nenadopovala," řekla Isabel. Artie zamrkal nad jejím tónem. „Zavoláte policii?" zeptala se Maggie vystrašeně. „Ještě nevím. Vím však, že se odsud nehnete. Zůstanete sedět, abych vás měla před očima. Artie, zavolej detektivovi, aby přijel tu mladou ženu pohlídat." „Zadržujete mě proti mé vůli! To je protizákonné," vyprskla ošetřovatelka vztekle. „Takže bych měla raději zavolat policii a do nemocnice, do té, kterou štědře sponzoruji? Policejní komisař je můj dobrý známý. Vyberte si." 166 „Zůstanu." „Myslela jsem si to. Chci, abyste se převlékla, váš stejnokroj mě uráží. Osobně si myslím, že nemáte žádné právo ho nosit. Doprovoď ji nahoru, Artie. Odpoj telefon v jejím pokoji a pohlídej, aby nevolala z mobilu." Artie přikývl. „Mimochodem, jeden z mých přátel je na cestě sem, aby prověřil počítač. Ještě dnes nainstaluje nej-novější systém. Nebude možné se na něj napíchnout." „A co...?" „Pracuje se na tom. Jdeme, slečinko!" pokynul Artie úsečně ošetřovatelce. Helen uklidila pracoviště a spokojeně se rozhlédla po vzorně urovnaných papírech a krabicích. Je úžasné být chvíli sama, přesto postrádala psy a Sama. Volal jí už asi třikrát nebo čtyřikrát, usmála se. Dnes večer uvaří společně špagety a Sam slíbil připravit svůj slavný česnekový chléb. To znamenalo, že se cestou ze školy zastaví v supermarketu, koupí mražený bochník a náležitě ho upraví. Helen oceňuje hlavně snahu. Ještě prohlédla vitríny se vzorky, aby se ujistila, že zboží není pomačkáno. Sklo se lesklo čistotou. Tohle byla Hele-nina rutina těsně před odchodem z pracoviště. Dnes měla jen šest zákazníků, ale nakoupili zboží za sedm set dvacet dolarů. Internetové objednávky byla čtyřnásobné. Poslední kontrola objednávek, a může odejít. Netrpělivě poťukávala špičkou boty o podlahu a čekala, až se otevře okno webové stránky. Pak se přesunula na e-mailové objednávky. E-mail připojený k jednomu formuláři si přečetla třikrát. Roztřásla se. Při dalším čtení už vyťukávala telefonní číslo. Něco se děje. Nepravidelně dýchala a srdce jí divoce bušilo. „Prosím?" ozvalo se na druhém konci linky. „U telefonu Sassie Lassie. Volám ohledně vaší objednávky," vydechla roztřeseným hlasem. „Čekala jsem na váš telefon," řekla Isabel. „Mluvím s Boots?" „Ano, já jsem Boots. Obávám se, že vám musím sdělit špatnou zprávu." Helen pozorně naslouchala. Cítila, jak bledne. Kolena ji zeslábla a musela se posadit na židli za pultem, aby se vůbec udržela na nohou. „Je mi líto, že k tomu došlo, TTLS." „Hergot, Boots, nemůžeš mě oslovovat pravým jménem? Co mám podle tebe udělat?"
„Chci, aby ses přestěhovala. Už zítra to můžeme zařídit. Potřebuju se ujistit, že jsi v bezpečí. Je to moje vina a beru na sebe plnou zodpovědnost." „Není to tvoje vina. Říkám ti přece od samého začátku, že mě Daniel najde. Zvládnu to Boots i bez přestěhování. Jsem spokojená tam, kde teď bydlíme. Psi mají výběh a dům je moc hezký. Miluju Sama. Mám maličkou firmu a nevzdám sejí. Konečně začínám žít. Nevzdám se té trochy štěstí. Prožívám ho poprvé v životě. „O to štěstí - dokonce i o život - tě může snadno připravit. Je ohrožen i Samův život. Uvažovala jsi o tom? Zvaž, zda se nevyplatí obětovat malý výběh pro TTLS2." „Odmítám tě dál poslouchat!" vykřikla Helen. „Koupím si pistoli. Ubráním se, tvoji lidé ze mě vytrénovali výborného pistolníka." „Tvůj manžel se chystá na pracovní cestu. A protože nemá stálé zaměstnání, netuším, kam jede. Sledujeme ho, nasadila jsem na něho soukromého detektiva. Chci, abys zůstala velmi ostražitá. Byla bych nešťastná, kdyby se něco stalo tobě... nebo tvým blízkým." „To stačí, Boots. Cením si tvé účasti. Musím se s problémy vypořádat, jak to půjde. Opatruj se, Boots, a přestaň si o mě dělat starosti. Možná si jednou popovídáme. Mimochodem, souhlasila nadace s osobním setkáním?" „Ne, je to příliš riskantní. Těšila jsem se." 74 „I já, Boots. Možná až to bude za námi... Ale nebude, že?" „Ne. Slib mi, že na sebe dáš pozor." „Slibuju." Helen ukončila hovor a vypnula počítač. Po tváři jí stékaly horké slzy. Co má říct Samovi? Možná by mu neměla říkat vůbec nic. Jenže kdyby mu zatajila tu zlou zprávu, vystavila by nebezpečí jeho život. I on musí být nanejvýš opatrný. Jak dlouho ještě bude schopen vést po Helenině boku takový život? Narovnala se v ramenou a protáhla záda. Najednou si uvědomila, že je schopna zabít. Jestli to bude nevyhnutelné, zabije, aby uchránila svůj klid a malé štěstí. V prvé řadě si vyřídí povolení pro držení zbraně. Ale na jaké jméno? ozval se vnitřní hlas. Helen Wardová? Kdyby to udělala, může Danielovi rovnou poslat mapu s vyznačenou cestou ke svému bydlišti. Se jménem Nancy Bakerová neobstojí, rovněž nemá nejmenší zájem, aby si úřady ověřovaly její bezúhonnost. Nesmírně se jí ulevilo, když si uvědomila, že nemá šanci získat povolení. Zbraně zabíjejí lidi. „Asi tě budu muset zabít holýma rukama, Danieli, když na to přijde. Tolik tě nenávidím, že by to neměl být problém." Při tom prohlášení do tichého prostoru se jí zatočila hlava. Je čas jít domů k Samovi, to jí udělá dobře. Pak bude celou noc objímat Lucii a zítra si vezme oba psy s sebou do obchodu. Mohou si hrát vzadu ve skladu a každou hodinu s nimi zajde na krátkou procházku. V žádném případě nepustí Lucii z dohledu. „Nenávidím tě, Danieli Warde! Nenávidím tě z celé duše! Vlastníma rukama bych tě uškrtila!" Jak dlouho mě tu ještě budete držet, paní Tygerová?" zeptala se Maggie Eldridgeová. „Můžete kdykoli odejít." „Až odejdu, necháte mě sledovat?" „Jistě." „I když vám slíbím, že se s Donaldem... Danielem nebo jak se jmenuje, přestanu stýkat?" „Jistě." Isabel zírala do tmy, myšlenkami daleko v New Jersey. „Slyšela jste, co jsem mu v poledne říkala. Opouštíte Kalifornii, jedete na výlet. Ví, že mu přestanu dodávat nové informace. Jsem pro něho neužitečná. Co když po mně půjde?" „Měla byste vědět, že lidé jako Daniel Ward se nikdy nevzdávají," pronesla Isabel unaveně.
„Nemá smysl se tu déle zdržovat. Je mi to moc líto, paní Tygerová. Ráda bych nějak odčinila, co..." „Ušetřete mě své lítosti, nemám na ni náladu. Je pozdě. Chcete-li odejít, běžte." „Jestli existuje nějaký způsob nápravy..." „Neexistuje. Hospodyně vám sbalila věci, čekají na vás u dveří." „Sbohem, paní Tygerová," rozloučila se Maggie v slzách. Isabel dívku ignorovala a dál hleděla do velkého okna ve výklenku. Když konečně zaslechla odjíždět vůz, odvrátila se. Nikdy v životě si nepřipadala víc osamělá. Ví, že může zavolat Gerrymu nebo Artiemu, okamžitě přijedou. Její nejoddanější přátelé... Přicházely chvíle, kdy pochybovala, zda si přátelství budované od dětství vůbec zaslouží Isabel zhasla a odešla do ložnice, kde učinila něco, co nečinila už po mnoho let. Poklekla na jedno koleno a vroucně se modlila. Nežádala o nic, nic neslibovala. Prostě se jen modlila. Ve tři hodiny, kdy spánek ještě nepřišel a už déle nesnesla jen se převalovat z boku na bok, vstala a oblékla 170 se. Přes ramena si přehodila vlněný šál pověšený na věšáku na dveřích. Kráčela velmi pomalu, ačkoli věděla o každém ob-lázku, každém trsu trávy. K tomu mě život přivedl, pomyslela si smutně. Bloumám tu uprostřed noci a povídám si se psem, který umřel před jednašedesáti lety. Uvažovala, zda se zbláznila, ale nikdo neměl odvahu říct jí pravdu. Možná že by ji měli někam zavřít. „Jsi hloupá, bláznivá stařena, Isabel Tygerová," bručela, když si opatrně sedala na zem. Blesklo jí hlavou, jestli sezení na studené trávě nepodporuje vznik hemeroidů, jako kdyby hemeroidy mohly nějak podstatně ovlivnit situaci. „Blbost!" okřikla se svým oblíbeným výrazem. Seděla tiše, zády se opírala o strom, nohy natažené před sebe. Věděla, že jí dá pořádně zabrat, než zase vstane, ale v tu chvíli jí na tom pramálo záleželo. Tohle je jediné místo na zemi, kde se cítí skutečně pohodlně. Pak se pustila do řeči s fenkou Boots a jejími devíti štěňátky, které byly pohřbeny hned vedle místa, kde seděla. Jako by věděla, že náhle přijde ta ostrá, pálivá bolest. Nad hlavou zaslechla zaštěkání. „Už jdu, Boots, už jdu." 15 Helen zlostně odhodila noviny na zem. Plakala. Chtěla někomu zavolat a dožadovat se o povolení k účasti smutečního obřadu za Isabel Tygerovou v Kalifornii. Proč čekala rodina zesnulé s obřadem celých deset týdnů? Helen poslala snad víc než tucet e-mailů do schránky Boots, a prosila ji, zda by mohla přijet. Odpovědi se do této chvíle nedočkala. Nevěděla ani, že bohatá dědička zemřela, až Sam přinesl domů týden staré noviny. Helen se pak několik dnů vzpamatovávala z hlubokého smutku a pocitu, že zradila ochránkyni, která strávila život péčí o zneužívané a týrané ženy. Helen hleděla na e-mail na webové stránce Sassie Lassie. Smuteční obřad za zesnulou paní Tygerovou se bude konat v úzkém kruhu přátel. Pravidla nadace jsou stále v platnosti a bude tomu tak i v budoucnu. Přátelé paní Tygerové děkují za projevenou soustrast. Prioritou programu zůstává nadále péče o vaše dobro a bezpečí. Pro vás, kterým štědrostí a oddaností svému životnímu cíli pomohla začít nový život, nekončí podpora programu ani po její nečekané smrti. Stále platí krédo naší drahé přítelkyně, že život musí jít dál. E-mail podepsal Arthur King a Gerald Davis. Copak nevědí, že Helen vystoupila z programu? 75 Rozběhla se do zadního pokoje, kde se mohla volně vyplakat. Skončila další etapa jejího života, jako by jí někdo zákeřně podrazil nohy. Zadívala se na telefon na zdi. Stačí zvednout sluchátko a zavolat Arthuru Kingovi, Danielově bývalému šéfovi.
Byla si téměř jista, že by hovor přijal. Nebo doktor Davis... Ukončila účast v programu, žádné pravidlo jí už nezakazuje telefonovat. Potřebuje něco udělat... Mohla by zavolat z telefonní budky, ale to by musela mít hrst mincí. Druhý vchod od butiku je přece banka, kromě toho rovněž telefonní automat. Místo zbytečného meditování Helen zvedla sluchátko a zavolala operátora. Nejdřív si zapsala obě čísla a pak požádala o spojení. O pět minut později seděla se smutně svěšenými rameny. Arthur King byl mimo město, klinika doktora Davise byla na neurčito zavřena a zastupoval ho nějaký doktor Charles Goodwin. Helen se posadila na podlahu vedle psů. „Tak vidíte, jak jsem dopadla. Nemám vůbec žádná práva, nejsem ta, která ve skutečnosti jsem. Kdyby byly věci, jak mají být, zavolal by doktor Davis nebo někdo nadace. Boots už na mně nezáleží." Hladila dvě huňaté spící hlavy. „Nedá se nic dělat, už je to tak," mumlala pro sebe a pak vstala. „Vzhůru, kamarádi, je čas nadechnout se čerstvého vzduchu. Jen vyběhneme ven a hned se vrátíme. Mám dneska odpoledne ještě spoustu práce." Oba psi radostně zaštěkali a hrnuli se ke dveřím. Zpoza kontejneru na odpadky se vyřítila zrzavá kočka a psi se mohli v tu ránu zbláznit. Vlekli Helen po stopě, zatímco kocour na ně jen vrhl pohrdlivý pohled a rozvážně kráčel na konec parkoviště. Lucie se roztřásla a vystrašeně zakňučela. Max hned přestal štěkat a olízl jí tlamu, snad aby ji uklidnil. Helen vzala teriéra do náruče a v mžiku byli všichni tři zase za zamčenými dveřmi v obchodě. Pak se Helen ještě rozběhla k proskleným předním dveřím, ověřila si, zda jsou zamčeny, a zatáhla roletu. Strach je něco příšerného. Lucie se třásla v Helenině náruči jak osika, a nepomohlo žádné konejšení. Helen ji uložila vedle Maxe. Na rozdíl od paní Lucii hned tak něco nevylekalo, obzvlášť když ji teď ochraňoval Max. Reakce malého teriéra jen zesílila Heleninu úzkost, jež ji pronásleduje už několik týdnů. Každou chvíli sejí zdá, že ji někdo sleduje. Zrovna předevčírem si šla jen přes ulici pro sendvič a jako by ji někdo probodával pohledem. Pocit neviditelných očí zabodnutých do jejího týla ji přiměl rozběhnout se do bezpečí skladu a zamknout všechny dveře. Daniel? Že by ji manžel konečně vypátral, a proto je Lucie tak vyděšená? Psi mají v tomhle směru silný instinkt. Zamrazilo ji. Mnula si ruce, aby se zahřála, když zazvonil telefon. Má zvednout sluchátko? Co když volá Sam? Zvedla sluchátko. „Sassie Lassie," ohlásila se. Žádná odpověď. „Haló, kdo volá?" Když se ani teď nikdo neozval, zavěsila. Roztřásla se po celém těle tak silně, až se musela přidržet pultu, aby se nezhroutila. Daniel? Helen se podívala na Lucii skrčenou mezi Maxovými tlapami. Jeho velká hlava jí lehce spočívala na zádech. Poděkovala bohu za krásného labradora. Věděla, že Max by byl ochoten položit za Lucii život. Najednou měla chuť do něčeho praštit, něco rozbít, aby ulevila zoufalství ze své bezvýchodné životní situace. Necítila se v obchodě bezpečná. Nejraději by odjela domů, zamkla se na sedm západů a čekala na Sama. O chvilku později jí došlo, že to přece může klidně udělat. „Je to můj obchod," řekla nahlas. „Stačí zamknout dveře a můžeme jít." Ale jestli Daniel číhá někde venku, bude mě sledovat, napadlo ji a dovedu ho až domů. 174 Helen hrůzou málem vyskočila z kůže, když někdo zabušil na dveře. Nadzvedla'roletu. Před obchodem se chichotaly dvě dívky v mikinách s nápisem J. P. Stevens na předním dílu. Helen odemkla a pustila je dovnitř. „Máte nějaká tanga?" zeptala se jedna z dvojice. „Tady ne, ale můžete si vybrat na webové stránce. Prodáváme je na zvláštní objednávky. Mám vám otevřít stránku, abyste si mohly vybrat?" Tohle bylo normální, takový je byznys. Přeřaď na neutrál, Helen. Obsluž dívky a jeď domů. „Jo," souhlasily obě jednohlasně. „Tak se pojďte podívat." Helen natočila monitor k dívkám. Poslouchala, co si povídají, ale pohled jí stále utíkal na ulici. Všechno se zdálo normální. „Líbí se vám něco?" „To víte, že jo! Nejradši bych si vzala z každého vzoru jeden kousek," prohlásila jedna. „Já taky," přidala se kamarádka. „Objednám si sedmerý. Dvoje černé, dvoje růžové, dvoje červené a jedny bílé," rozhodla se první dívka. „Já to samé," přidala se druhá. „Opravdu? Jsou hodně drahé, osmnáct dolarů jedny. Budu od vás chtít zálohu," upozornila je Helen. Uvažovala, kde středoškolačky berou tolik peněz.
Dívky vytáhly peněženky a položily na pult každá padesát dolarů. Helen si zapsala objednávku a vytiskla účet. „Měly by přijít do tří dnů. Mám vám je poslat, nebo se pro ně zastavíte?" „Zastavíme se," odpověděly dívky opět jednohlasně. Když se za nimi zavřely dveře, Helen uvažovala, zda si spodní prádlo perou samy, a co si matky o tomhle miniaturním kousku prádla myslí. No, není to její problém. Vzpomněla si na vlastní školní léta, kdy se cestou do školy pravidelně zastavovala před výkladem obchodu s módním spodním prádlem. Uchvacovaly ji ty nádherné jemňounké krajky, odvážné střihy a kouzelné barvy. Zboží ve výloze se denně měnilo a ona si dokonce myslela, že to majitelka dělá kvůli ní, když tu nádheru tak obdivuje. Tenkrát byla Helen vděčná za levné bavlněné kalhotky. „Jdeme domů," oznámila psům. Ani jeden se však nepohnul. Věděli, že se nikdy neodchází, dokud neklapne zámek na předních dveřích a monitor počítače nezacvrká při přechodu na úsporný režim. Teprve pak zívli, protáhli se, pomalu vstali a čekali na vodítka. Helen pečlivě zamkla všechny dveře v zadní části obchodu a pevně sevřela vodítka. Lucie znovu zakňučela. „Pojď sem, Lucie. Ukaž mi, čeho se tak bojíš," pobídla ji Helen. Lucie se drobnými krůčky rozběhla vpřed, Max po jejím boku. Důkladně očichala všechny rohy i stopy na zemi. I když došli ke stejšnu, drala se stále dopředu. Max ostře zaštěkal, aby Helen upozornil, že jejich vůz již minuli. Současně tím dal najevo údiv, co to má být za podivné chování. „Pššt," napomenula Helen labradora. Lucie se zastavila a Max začal zuřivě hrabat. Lucie zaštěkala a viditelně se roztřásla po celém těle. Labrador zvedl nohu a označkoval si stopu přesně v místě, kde se Lucie zastavila. „No tak!" pobídla ho Helen dramaticky. „Hodný, Maxi, hodný." Jestli ji Daniel špehuje, labrador zachytil jeho stopu. „Dobrá, a teď už do vozu, Maxi," otevřela Helen boční dveře fordu. Odepnula vodítka a postrčila psy do zadní části vozu. „Zapnout, Maxi." Vždycky s úsměvem sledovala, jak Max šikovně zapnul bezpečnostní pás nejprve Lucii a pak sobě, jak ho to trpělivě učil Sam. Úsměv Helen zmizel z tváře, jakmile vyjela z parkoviště. Křižovala Routě 27, potom zamířila do Centrální, kterou několikrát objela, aby zjistila, zda ji někdo sleduje. Míjela St. Joseph 's High School, restauraci Charlie 176 Brown a pak zabočila doprava do Stephenville Parkway. V závěsu za ní jel hnědý Ford Eskord a tmavě modrá honda. Ford se ztratil někde cestou, ale honda ji sledovala několik dalších ulic. Nakonec Helen odbočila na Lincoln Highway, pak do Parsonage Road a Menlo Park Mail. Ještě když vjela do podzemního parkoviště, viděla ve zpětném zrcátku, že honda přijíždí kousek za ní. Vyjela tedy ven směrem k semaforům, kde znovu projela ulici Parsonage Road a nakonec na Target, což bylo parkoviště nedaleko domu. Natahovala krk, zda zahlédne modrý vůz, ale naštěstí ho cestou někde setřásla. Počkala deset minut, pak vyjela z parkoviště a ujížděla domů. Přitom každou chvilku pro kontrolu mrkla do zpětného zrcátka. Lucie zachytila Danielovu stopu, takže manžel už stejně ví, kde Helen bydlí. S největší pravděpodobností se právě teď potuluje někde kolem domu. Lucie to ví. Celý minulý týden se malý teriér choval podivně ve dne i večer. Zrovna včera večer Lucie odmítla jít na poslední večerní procházku. Místo toho se vyčurala na noviny, které Helen denně rozkládala ke dveřím pro akutní případy. Helen zpomalila a zaparkovala před domem vedle Samova chevroletu. Díkybohu, už je doma. „Vystupovat, kamarádi," houkla na psy. Usmívala se, když viděla, jak labrador plácá tlapou po sponě bezpečnostního pásu. Lucie skočila ze zadního sedadla Helen rovnou do klína. Max se pokusil o totéž, sotva se odpoutal. „Dobrá, dobrá, rychle se proběhněte po zahradě a hned domů. Běžte!" postrčila Helen oba psy a odemkla branku. Pečlivě ji za sebou zamkla a vešla do domu přes garáž. „Tady to krásně voní! Co to je?" vyzvídala. „Sekaná Ann Landersové. Vystřihl jsem recept před lety z nějakých novin a občas na ni dostanu chuť. Není vůbec špatná," usmíval se na Helen. „Co je? Podle toho, jak se tváříš, tuším, že se přihodilo něco nepříjemného. Posaď se, udělám kávu. Nejdřív ale pustím psy. Ahoj, velký kámo," přivítal labradora, který se na něho radostně vrhl celou váhou a zatlačil ho až k lednici. Lucie párkrát zakvičela a vyskočila Samovi do náruče. „Zamkni, Same," požádala Helen přítele. „Snad bychom si nejdřív mohli dát pivo," řekl Sam, ale natáhl ruku ke klíči. „Pivo by mi sedlo. Mám na něj chuť." „Tak už to vyklop," podíval se Sam na Helen vyzývavě a otevíral dvě lahve budweisseru. Helen pověděla, co během dne prožila. „Viděla jsi něco, nebo to je jen pocit?" zeptal se Sam. „Pocit a taky Luciino zvláštní chování. Je tady, Same, vím to. Cítím to. I Lucie to cítí." „Chceš to ohlásit na policii?" „To je to poslední, co bych udělala. Tím, že je ve městě, nic neprovedl. Jak bych své oznámení zdůvodnila? Mám pocit, že mě manžel špehuje, protože žiju s jiným mužem? Jak by se na mě asi dívali?" „Zkusila jsi psát Boots?"
„Každý den včetně dneška. Dokonce jsem se pokusila volat Arthuru Kingovi a doktoru Davisovi. Klinika je zavřená na neurčito a pan King odjel z města. Nevolala jsem kvůli Danielovi, ale chtěla jsem zjistit, zda by předali vzkaz rodině nebo spíš přátelům slečny Tygerové. Zapomínám, že nemá příbuzné. Potřebovala jsem... Chtěla jsem..." „Vím, cos chtěla, ale obávám se, že na to budeš muset zapomenout. Boots se ti ozve. Vzpomeň si, jaké sis dělala starosti poprvé a nakonec se ukázalo, že byla v nemocnici. Co když nastala recidiva?" „Před dvěma měsíci mi volala, aby mě varovala, Same. Říkám ti, že Daniel je tady. Je docela pravděpodobné, že právě teď postává mezi keři před domem." „Co má v úmyslu, Helen?" 178 „Právě o to jde, Same. Nevím. Muži, kteří se dopouštějí domácího násilí, procházejí určitými stadii násilnických nálad. Boots tvrdí, že se Daniel může nacházet ve stavu, kdy je schopen vraždit. Vím, zní to dramaticky, ale taková je skutečnost. Chce se pomstít za to, že jsem ho opustila, že přišel o práci a za všechny nepříjemnosti, které musel kvůli mně podstoupit. Daniel je velice chytrý, celá léta se mu dařilo klamat okolí. Nechybělo mnoho, a firma ho jmenovala mužem roku. Nakonec se té pocty dostalo Tedu Wexlerovi. Daniel se choval po celý večer na té oslavě velkomyslně a zdálo se, že není zklamán. Po návratu domů nahromaděný vztek propukl. Vyznamenání Teda Wexlera mě stálo zlomenou klíční kost." „Ježíšikriste, Helen! Měla jsi od manžela už tenkrát odejít," rozčílil se Sam. „Nemohla jsem chodit, Same. Ale to se stalo v minulosti, teď vnímejme dnešek. Varovala jsem tě, že tahle situace nastane. Tvrdil jsi, že ji zvládneš." „Zvládnu, ale rozčiluje mě, jak ti mohl vlastní manžel takhle ubližovat. Nesnáším tu představu." „Už mi nemůže ublížit. Víš, co bych nejraději udělala, Same? Jela do Kalifornie pro doklady, abych mohla získat pravý řidičský průkaz, kreditní kartu, zdravotní kartu i Luciiny záznamy z veterinární stanice. Navštívila bych advokáta a zažádala o rozvod. Doktor Davis má fotografie, jak jsem vypadala, když jsem se objevila u něho v ordinaci. Jsem si jista, že by mi pan King pomohl kontaktovat doktora Davise, abych si mohla ty fotografie převzít." „Můžu ti ty doklady vyřídit poštou, faxem nebo telefonicky. Nemůžu odjet a nechci, abys ty odjela beze mě. O rozvod můžeš žádat i zde. Někdo z nadace ti snad pomůže, ne?" „Ne, Same, nepomůže. Do téhle záležitosti je nemohu zatahovat. Dala jsem slovo." „Někdy jsem trochu zmatený, Helen. Jsi v programu, nebo nejsi?" „Technicky ne, ale stále jsem. Nemám žádný písemný doklad, že jsem Helen Stanleyová-Wardová. Identifikační karta a ostatní dokumenty zní na jméno Nancy Bake-rová. Dokud nezískám zpět pravou identitu, jsem z pohledu nadace stále Nancy Bakerová. Nechci a nemohu tak žít. Není to vůči tobě fér." „Neber ohled na to, co je fér vůči mně, potřebujeme dát hlavy dohromady a něco vymyslet. V domě jsme bezpeční, má alarm. Systém zareaguje na každý pokus neoprávněného vstupu. Od této chvíle ho při odchodu do práce zapínáme." „Takový alarm dokáže Daniel uvést mimo provoz, ani se nenaděješ. Nepodceňuj ho, Same. Dneska mi do obchodu někdo volal, a jakmile jsem se ohlásila, zavěsil. Snad šlo o obyčejný omyl, ale zatím se mi nestalo, že by osoba na druhém konci nepromluvila jediné slovo a zavěsila. Byl to on, Same." „Helen, vím toho hodně o cvocích. Vím, jak s nimi jednat. Momentálně mám starost o tebe. Začínáš propadat panice. Jestli se sesypeš, prohraješ bez bitvy. Potřebuješ se spolehnout na zdravý rozum." „Já vím, Same. Víš, říká se, že když padne jedna rána, člověk podvědomě čeká na druhou. No a od chvíle, kdy jsem vstoupila do programu, čekám na tu druhou ránu. Instinktivně cítím, že padne. I Lucie to cítí." „Chceš se přestěhovat do Vermontu?" „Ne, Same. Odmítám žít na útěku, to ti nemohu udělat. Tvůj život je zde a můj také. Jestli se jednou přestě-huju... přestěhujeme, pak to bude z jiného důvodu." Helen uvažovala, zda řekla pravdu, nebo vyslovila pouze zbožné přání. „Víš vůbec, jak moc tě miluju, Helen?" „Možná tolik, jako já tebe. Zvládneme to, Same, co říkáš?" 180 „Musíme." Helen mu stiskla ruku. „Ty a Max jste to nevzácnější, čím mě bůh obdařil. A teď už mi řekni, co ještě máme kromě sekané Ann Landersové?" „Malou karotku, zelený hrášek, který vypadá jako smaragdy a bramborovou kaši, pochopitelně omáčku. K tomu budeš muset připravit salát." „A dezert?" „Jako zákusek si dám tebe, moje drahá," usmíval se Sam. „Skvělý konec skvělé večeře," rozesmála se Helen. Doslova září, pomyslela si. Nedovolím, abys nám to zkazil, Danieli. To skutečně nedovolím. „Někdy jsem trochu zmatený, Helen. Jsi v programu, nebo nejsi?"
„Technicky ne, ale stále jsem. Nemám žádný písemný doklad, že jsem Helen Stanleyová-Wardová. Identifikační karta a ostatní dokumenty zní na jméno Nancy Bake-rová. Dokud nezískám zpět pravou identitu, jsem z pohledu nadace stále Nancy Bakerová. Nechci a nemohu tak žít. Není to vůči tobě fér." „Neber ohled na to, co je fér vůči mně, potřebujeme dát hlavy dohromady a něco vymyslet. V domě jsme bezpeční, má alarm. Systém zareaguje na každý pokus neoprávněného vstupu. Od této chvíle ho při odchodu do práce zapínáme." „Takový alarm dokáže Daniel uvést mimo provoz, ani se nenaděješ. Nepodceňuj ho, Same. Dneska mi do obchodu někdo volal, a jakmile jsem se ohlásila, zavěsil. Snad šlo o obyčejný omyl, ale zatím se mi nestalo, že by osoba na druhém konci nepromluvila jediné slovo a zavěsila. Byl to on, Same." „Helen, vím toho hodně o cvocích. Vím, jak s nimi jednat. Momentálně mám starost o tebe. Začínáš propadat panice. Jestli se sesypeš, prohraješ bez bitvy. Potřebuješ se spolehnout na zdravý rozum." „Já vím, Same. Víš, říká se, že když padne jedna rána, člověk podvědomě čeká na druhou. No a od chvíle, kdy jsem vstoupila do programu, čekám na tu druhou ránu. Instinktivně cítím, že padne. I Lucie to cítí." „Chceš se přestěhovat do Vermontu?" „Ne, Same. Odmítám žít na útěku, to ti nemohu udělat. Tvůj život je zde a můj také. Jestli se jednou přestě-huju... přestěhujeme, pak to bude z jiného důvodu." Helen uvažovala, zda řekla pravdu, nebo vyslovila pouze zbožné přání. „Víš vůbec, jak moc tě miluju, Helen?" „Možná tolik, jako já tebe. Zvládneme to, Same, co říkáš?" 180 „Musíme." Helen mu stiskla ruku. „Ty a Max jste to nevzácnější, čím mě bůh obdařil. A teď už mi řekni, co ještě máme kromě sekané Ann Landersové?" „Malou karotku, zelený hrášek, který vypadá jako smaragdy a bramborovou kaši, pochopitelně omáčku. K tomu budeš muset připravit salát." „A dezert?" „Jako zákusek si dám tebe, moje drahá," usmíval se Sam. „Skvělý konec skvělé večeře," rozesmála se Helen. Doslova září, pomyslela si. Nedovolím, abys nám to zkazil, Danieli. To skutečně nedovolím. Horlivě vybalovala krabice, třídila, co musí dodat sic-kám a co je třeba připravit pro expresní poštu, které zboží si nechá v obchodě. Upíjela ze třetího šálku kávy, když Sam vešel do garáže. „V kuchyni něco báječně voní! Myslel jsem, že budu večeřet zbytky od včerejška. Dneska se mi po tobě příšerně stýskalo," vzal Helen do náruče. Přitiskla se k němu. Náhle se úzkost vytratila a bylo jí úžasně. „Nezasloužíš si zbytky. Ach, polib mě tak ještě jednou," vzdechla šťastně. „Jsi nějaká ztuhlá. Nechceš promasírovat ramena?" nabídl se. „To by se mi líbilo... I jiné věci..." „Máš mě za sexuálního maniaka?" uculil se Sam od ucha k uchu a začal jí zvolna mnout svaly od krku k ramenům. „Jaký jsi měla den?" Byla to běžná otázka, ale musela na ni pokaždé odpovědět. „Jako vždy. V obchodě celkem klid, ale na webu je dost nových objednávek, takže mám práci na celý večer. Každý den přibudou tři čtyři noví zákazníci a stálí zůstávají. Firma běží nad očekávání dobře." „Tak proč jsi tak neklidná?" Helen pokrčila rameny. „Lucie jde zítra k veterináři. Potřebuješ něco pro Maxe?" „Ne, mám zásoby. Tys dneska něco pálila?" „Ano, Same. Od nějakých právníků ze San Jose mi došel dopis na jméno Nancy Bakerová. Spálila jsem ho a spláchla." Tak, a to chtěla držet jazyk za zuby. „Co chtějí?" „Ať prý jim okamžitě zavolám v nějaké velmi důležité záležitosti. Nevím, o co může jít, ten úsek života mám za sebou." Sam se otočil na patě, obrátil oči v sloup, poklekl a vzal Helen za ruce. „Je to rozumné, Helen? Co když to s tvým manželem vůbec nesouvisí? Ta záležitost se může týkat Boots nebo dokonce tvé matky." 184 „Nechci o tom slyšet, Same. Matka nezná mé nové jméno, takže na tu zapomeň. Nadace spolupracuje s jinou advokátní kanceláří. Příští týden se mám sejít s právníkem ohledně rozvodu. Proč si myslíš, že v Kalifornii trvá tak dlouho vyřízení řidičského průkazu?" „Odpověď leží na kuchyňském stole, Helen," připomněl jí Sam unaveně. „Už odepsali? Výborně. Hned zítra o polední přestávce zajedu na dopravní inspektorát. Bože, to se mi ulevilo." „Nerozumíš, mi, Helen. V tom dopise se píše, že jsi zemřela. To znamená, že lidé z nadace dali nějakým způsobem vystavit na tvé pravé jméno úmrtní list. Čekají tě komplikované byrokratické procedury. Až budeš u toho advokáta, všechno mu řekni a požádej ho, aby vyřídil všechnu tu nesmyslnou administrativu. Dopisu s hlavičkou advokátní kanceláře věnují úřady větší pozornost, než kdybys jim psala sama. Pokud bychom se o to pokusili, pustili bychom se do začarovaného kruhu."
„Mrtvá?" vydechla Helen nevěřícně. „Ano, jsi mrtvá," přikývl Sam. „Budeš si muset pořídit kopii rodného listu, průkazu sociálního pojištěnce a veškeré doklady z farnosti, pokud jsou dostupné. Nemyslím si, že by nadace riskovala falešná prohlášení sociální správě nebo matrice. Něco jiného je řidičský průkaz. Říkáš, že bys s doklady, které ti vystavili, u soudu neuspěla." „Mrtvá? Ale to je strašné, Same," opakovala Helen. „Strašně to zní, ale ve skutečnosti to není nenapravitelná situace. Předpokládám, že nadace ví, proč takhle postupuje." Helen na něho upřela zlostný pohled. „Ale prohlásit někoho za mrtvého!" „Helen Wardová je... teoreticky po smrti. Přidělili ti novou identitu. Tvoji ochránci se domnívali, že zůstaneš v programu a sžiješ se se svým novým jménem. Neměla ses už nikdy stát Helen Wardovou. Bylo proto jednodušší prohlásit ji za zemřelou." „Nic mi neřekli." „Mohli se domnívat, že jsi pochopila, co nová identita znamená. Jestli ti přijde další dopis, odpověz na něho, Helen." „To neudělám, Same. Chceme se snad hádat?" „Ne, nechceme. Nicméně si myslím, že na rozdíl od tebe jsem trochu objektivnější v náhledu na tvou situaci." „Nejsi, Same. Miluješ mě. Neříkej, že máš nestranný názor." „Mohli bychom se hádat, ale já hádky nenávidím. Vedou k oboustrannému rozladění, a víš, co se říká: Milujte se a nebojujte." Helen se uchichtla. „A čí je to výrok?" „Sama Tollivera, jednoho z nejinteligentnějších mužů v New Jersey. Co říkáš, jsi svolná ke krátkým sexuálním hrátkám před večeří?" „Nejlákavější nabídka dne. Mám vypnout troubu?" „Raději jo," usoudil Sam a přehodil si Helen přes rameno. Se smíchem se nechala odnést do ložnice. Večeřeli až v deset patnáct. Následující den Helen zavřela obchod o půl hodiny dřív, aby měla dost času zajít s Lucií k veterináři. „Nic se neděje, Maxi, jen musíš chvilku počkat v autě. Nezdržíme se dlouho. Lucie dostane píchanec proti vzteklině a tabletky proti hlístám. Hlídej autíčko." Helen nechala pootevřené okno, zamkla vůz a vzala Lucii do náruče. „Pššt, všechno je, jak má být, zlatíčko, nic se ti nestane." Helen otevřela dveře do Shady Elm Animal Clinic a k velké spokojenosti zjistila, že čekárna je prázdná. To znamená, že když se nezdrží řečněním, budou hotovy za pár minut. 186 Jakmile veterinář teriéra ošetřil, Helen podávala recepční třicet dolarů za injekci a léky. „Za léky nic nedlužíte, váš manžel je zaplatil už minulý týden. Lucie je jeho mazlíček, že?" prohodila recepční. Helen blesklo hlavou, zda je ve tváři stejně bílá, jako klouby na jejích rukou. „Ano," hlesla. Obrátila se a rychle odcházela. „Řekněte doktorovi, že další návštěvu sjednám telefonicky." V okamžiku, kdy Lucie seděla v bezpečí vozu, Helen podřepla a sklonila hlavu mezi kolena. Počkala, až ji přejdou mrákoty, jinak by nebyla schopna usednout za volant. Daniel ji našel. Nemusí vůbec pochybovat, že léky u veterináře zaplatil on. Sam vodí Maxe na Park Avenue v South Plainfield. Kdyby se zastavil zaplatit za léky pro Lucii, jistě by jí to řekl. Helen ani nevěděla, jak dojela domů. Zamkla všechny dveře a rozhlédla se. Zamrkala na bílé obálky na podlaze před vstupními dveřmi. U reklamy na pizzu bylo přilepeno oznámení o doporučené zásilce, kromě toho tam ležela další krémová obálka ze San Jose v Kalifornii. Tentokrát obálku ani neotevřela, hned ji roztrhala a spláchla na toaletě. Ještěže Sam trval na tom, aby nedávali domácí telefonní číslo do seznamu, jinak by telefon ustavičně vyzváněl. Psi couvli ode dveří, když Helen vyšla z toalety a zvědavě ji sledovali. Zdálo se, že jejich přítomnost nevnímá. Šla chodbou a každou chvíli vztekle bouchla pěstí do zdi nebo do ní kopla. Nevšímala si bolesti v rukou a nohou.
Mučil ji strach a vztekem sejí pěnila krev v žilách. Kru-cinál, Sam měl nejspíš pravdu, asi si měla ten druhý dopis přečíst. Odfrkla si. Co nového jí asi chtějí sdělit? Že i i Daniel Ward vypátral? To už ví. Má to říct Samovi? Má se sbalit a prchnout... nebo zavolat do azylového domu či dokonce na policii? „Ne, ne, ne," mumlala. Uklidni se, napomínala se v duchu, už nejsi ta stará Helen. Jsi silná, odhodlaná a máš dost energie. Nepoddávej se strachu, právě to by se Danielovi hodilo. Neuděláš to, s čím počítá. Jsi sama sebou, poučila ses a dokážeš ho přelstít. Rozběhla se do ložnice a rázně otevřela zásuvku komody. Uvnitř měla v jedné vlněné ponožce srolované své tajné úspory pro případ nejvyšší nouze. Pečlivě spočítala peníze - třináct set dolarů. To stačí na letenku do Kalifornie pro ni i Lucii. Sam pochopí, proč jsem musela odjet. Rozplakala se. Sam je tak přátelský, důvěřivý... Vůbec si nedokáže představit, čeho je Daniel schopen. Jestli odjede, neohrozí Samův život? Daniel je sleduje, má dům pod kontrolou, takže brzy zjistí, že prchla. Pustí se do jejího pronásledování, nebo ublíží Samovi?
Helen cítila, že je ve tváři rudá vztekem. Byl to zcela nový pocit, tak silné emoce ještě nikdy neprožila. Musí se rozhodnout správně. Předtím šlo jen o ni a Lucii, kdežto nyní nesmí zapomínat na Sama a Maxe. Není možné, aby své problémy řešila, aniž by se ho to netýkalo. Je příliš spjatý s jejím životem. Nepodaří se jí zatajit před ním poslední zjištění. Sotva vejde do dveří, hned pozná, že se něco přihodilo. Panebože, jaký by to byl život bez Sama? „Nenávidím tě, Danieli!" vykřikla se slzami v očích. Lucie jí vylekaně skočila do náruče a Max ji tlapou poškrábal po nohavici. Helen si dřepla a objala oba psy, aby je uklidnila. Tiskli se k ní, snad aby jí dodali jistoty a ukonejšili ji. Cítila, že ji začíná bolet hlava, jako by jí někdo bušil kladivem do týlu. Netrvalo dlouho a migréna propukla v plné síle, jak na ni Helen byla zvyklá v Kalifornii. Co se odstěhovala do New Jersey, měla až do této chvíle pokoj. Pomůže jí jedině lehnout si do tmavé místnosti a spát. Doufá jen, že nebude zvracet. Po třech dnech bude v pořádku. Využije čas k přemýšlení a definitivnímu rozhodnutí. Snad na tu bolest hlavy dokonce čekala. 188 Cestou do ložnice uvažovala, kam se poděly všechny její dobré úmysly. „Neohrozím Sama a Maxe. Příliš je mi-luju," mumlala, když se soukala pod přikrývku. Z jedné strany se k ní stulil Max a Lucie jí vklouzla do náruče. „Miluji je příliš silně." Proč hergot sedíme na tom hřbitově v takovém dešti, Gerry?" „Nevím, čím si to zdůvodníš ty, protože máš být na dovolené, ale já si čtu Izziinu závěť. Taky se opíjím. Ty s tím máš problém, Artie?" „Podej mi láhev, Gerry." „A co na to řekne tvůj vřed?" „Kašlu na vřed. Stejně nejspíš oba chytneme zápal plic a umřeme, takže vřed je vedlejší. Mám o tebe starost, Gerry. Nemůžeme ji přece zavolat zpátky." „Já vím. Vím všechno, co se mi chystáš říct, tak šetři dechem. Proč jsi neodjel na tu dovolenou, jak sis plánoval?" „Necítil jsem se na to. Ozvala se artritida i vřed. Mám smutek. Jaká by to asi byla dovolená? Jsi přesvědčený, že někoho znáš, a najednou bum, neznáš ho vůbec. Dosud jsem se nesrovnal s tím, jak jsem se v Danielu Wardovi mýlil. A taky jsem nechtěl nechat vyřizování Izziiných záležitostí jen na tobě." „Jsem tak namazaný, že tě stejně nechápu." „Za celá ta léta mého manželství žena neřekla o Isabel křivé slovo. Pak jednoho dne jako rána z čistého nebe to ze sebe vychrlila. Odjakživa neměla Isabel ráda a naše přátelství přímo nesnášela. Netušil jsem však, že ji tolik nenáviděla... i tebe. Netušil jsem to, stejně jako jsem netušil, jaká zrůda je Daniel Ward. Marie je už nějaký ten rok po smrti, tak nechápu, proč vůbec na ty věci ještě myslím. Že by mě opouštěl zdravý rozum?" „Ne. Vrať mi tu láhev." „Řekla, a teď cituji: Nesnáším její elán. Nikdy ji nerozuměla, Gerry, ani to nepředstírala. Jsem tak tupý, nebo jen obyčejně hloupý? Myslím, že obojí. Za život jsem navštívil několik cvokařů, Gerry. Ani jeden z nich na to nepřišel. Kromě toho Marie pracovala v útulku jako dobrovolnice. Izz vždycky tvrdila, že mou ženu jí doslova seslal bůh." Gerry sklesle přikyvoval. „Rozumím ti. Tumáš, utop vřed a možná tě přestane trápit," podával příteli rozmáchlým gestem láhev. „Alkohol není řešení," odbyl ho Artie, ale přesto sáhl po lahvi. „Doufám, žes přinesl ještě jednu, tahle je už napůl prázdná. Proč vlastně čteš tu závěť zrovna teď?" „Protože ty a já jsme její vykonavatelé. Musíme udělat, co si Izzie přála. Nebude to práce jen tak na pár hodin, ale fuška na celý úvazek. Zavřel jsem ordinaci na neur-čito. Sanders mě chce vyplatit a přitom tře bídu s nouzí, Artie. Ti zatracení jupíci si myslí, že spolkli všechnu moudrost světa. „Nečekám na prvního ledna a odcházím do penze. V sedmdesáti to má člověk pověsit na hřebík. Souhlasíš?" „Naprosto. A co hodláš dělat?" „Dohlížet, aby Isabeliny instrukce byly provedeny řádně. Dohlídnu na všechno. Na příští schůzce bude chtít vidět vyúčtování. Víš, jaká je... jaká byla." „Utopil by ji hned po štěňatech, přímo v tom potoku. Udělal by to, kdybychom zrovna v tu chvíli nevyskočili z houští a nevrhli se na něho. Proč jsme o tom vlastně nikdy nemluvili? Měli jsme to udělat, Artie. Izzie by pak umřela vyrovnaná se životem. Řekl jsi to aspoň těm svým cvokařům?" „Kristepane, jak jsem jim to mohl říct? My sami jsme se o tom nikdy nezmínili, protože jsme tenkrát byli děti a mohli jsme se mýlit. ízz si asi neuvědomila..." „To určitě! Ta to věděla od samého počátku. Začala o tom mluvit jako první... při našem posledním setkání 190 v zahradě. Ale už je po všem, život jde dál. Co myslíš, jakou odezvu vyvolá ta závěť u veřejnosti?" „Jako bomba. Ale záleží ti na tom, Gerry?" „Mně jde jen o to, abych splnil Izziino poslední přání. Pak mi bude jedno, co nastane. A tobě?"
„Ne tak docela. Jsme jen dva staří páprdové. Měli bychom vykonat něco... víš, něco pamětihodného. Já si z nějakého nepochopitelného důvodu snad myslel, že Izz je nesmrtelná a oba nás přežije. Nebyl jsem na její odchod připravený. Teď se přede mnou otevřela taková... temná, bezedná propast. Ze zvyku vstávám ve čtyři a čekám na telefon. Jsme už celí promoklí, Gerry. Máš přece klíč od Izzina domu. Zajděme dovnitř a osušme se. Rád bych ti dal přečíst detektivovu zprávu o Danielu War-dovi. Ve skutečnosti není co číst. Náš člověk ztratil toho parchanta z dohledu už před několika týdny. Uvažoval jsem, Gerry, že bychom mohli zajet na východ a setkat se s Helen Wardovou. Aspoň bychom jí všechno pověděli osobně. Jestli nemáš chuť, jak jí aspoň zavolejme." „Izzie by s tím nesouhlasila, Artie, víš jak úzkostlivě dodržovala pravidla... s výjimkou situace, kdy přidala novou stránku," řekl Gerry a s námahou vstával ze skrčené pozice na mokré zemi. „Člověk stárne, co?" prohodil Artie. „Naopak to bohužel nejde," zalitoval Gerry a mával kolem sebe lahví. „Oba už máme dost." Otevřel láhev a pozoroval, jak nazlátlý obsah vytváří u jeho nohou ka-lužinku. „Je s námi, víš? Je tady ten kousek, co jsme pohřbili vedle Boots. Zůstane to naše místo, Artie." Gerry potřásl hlavou, aby si trochu projasnil mysl. „Jak jsme se vlastně rozhodli? Necháme výkon Izziiny poslední vůle na advokátech, nebo nebudeme respektovat její přání?" „Řekl bych, že to necháme na advokátech. Nerad bych něco zvoral." „Dobrá," souhlasil Gerry cestou k domu. „Chce se mi brečet," přiznal se Artie. „Tak breč." „Dobrá, budu." „Já taky, Artie, já taky. Už to bude navždycky jiné. Vždycky jsem si myslel, že zlatá léta jsou krásná. Nevím, kde jsem takovou lež slyšel, ale nejradši bych tomu člověku jednu vrazil." „Pokud mě paměť neklame, tak poprvé jsem to slyšel od Izz," řekl Artie a hlasitě se vysmrkal. „Ach tak..." 192 17 Zlato, je načase, abychom si promluvili. Před třemi týdny jsi dostala dopisy z té advokátní kanceláře v Kalifornii, a doposud jsi mi neprozradila, co hodláš udělat. Mám pocit, jako by náš život visel na hřebíku. Dokonce i já si tak připadám. Chápu tvoje pocity, ale myslím si, že je čas, aby se věci daly do pohybu. Jsi nervózní a při každém šramotu bys vlezla pod postel jako pes při bouřce. Už i já se začínám chovat podobně a dokážu si představit, co asi prožíváš. Také psi vycítili, že něco není v pořádku. Takže se posaďme a promluvme si." Helen sáhla po hrníčku s kávou, ačkoli věděla, že by měla kávu vzhledem ke svému rozpoložení omezit. „Jestli chceš vědět, co podniknu ve věci těch dvou dopisů, tak nic. Neznám tu advokátní kancelář. Pokud o mně něco vědí, tak od Daniela. Proto jim nezavolám. Chceš říct, že na mém místě by ses jim ozval?" Jistě." „Pro tebe je to snadné, Same. Ve tvém životě se nevyskytuje žádný Daniel Ward." „Tak mu řekni, ať už jednou provždy zmizí a dá ti pokoj. Posledních pár týdnů jenom klábosíš a klábosíš, Helen. Odvolala jsi schůzku s advokátem kvůli rozvodu. Musíme stanovit jakási pravidla hry." Helen zírala do kuchyňského okna. „Rozumím ti, Same. Dnes mi přišla letenka." „K čertu, a řekla bys mi o tom, kdybych tě k tomu ne-dotlačil?" „Že odjíždím, nebo že přišla letenka?" hrála Helen na čas. „Obojí," odsekl Sam. „Chystala jsem se ti to říct večer. Věděla jsem, že se budeš hodně ptát, Same, a já ti neumím odpovědět. Letím příští úterý. O všedních dnech jsou letenky levnější." „Kdy se vrátíš?" „Nevím. Momentálně ti nedokážu říct čas ani datum, ale vrátím se. Vrátím se jako Helen Stanleyová." „Jsi Helen Stanleyová," připomněl jí Sam důrazně. Hrábl si rukou do vlasů, až se pár spirálek vztyčilo do vzduchu jako komické antény. „Ne, Same, podle zákona jsem Helen Stanleyová-War-dová... zesnulá Wardová. Změním to. Ty dopisy... Lucie... Trochu jsem odbočila z cesty, Same, ale už vím, co mám udělat, a udělám to co nejdřív. Musíš mi to dovolit." „Dobrá, zlato. Dnes jsem pro nás něco koupil." „Dárek?" „Dárek to asi není. Koupil jsem pípátka. Budu klidnější. Jedno dám Lesovi, v případě, že se nebudu moci dostat okamžitě k telefonu. Svoje si prostě připni k opasku. Ovládání je velice snadné, za chvíli si to vyzkoušíme. Uděláme si dneska večer oheň a opražíme kukuřici." „Bezva. S radostí si jeden večer odpočinu od toho věčného balení. Je od tebe milé, žes pořídil ty věcičky." „Však jsem hodný chlapec. A teď shrabeme nějaké listí. Psi se zatím proběhnou... A nedívej se na mě tak, Helen. Nemám v úmyslu se skrývat. Chci, abychom svůj společný život doopravdy žili." „Budeme pak skákat do té hromady listí? Když jsem přijela domů, sousedovic děti se zrovna takhle bavily." 194 „Jasně. Trochu to píchá, tak si obleč něco s dlouhými rukávy."
Zbytek dne a večer Helen nějak splynul. Špatně spala a vstala dřív, než se rozespalý Sam vploužil do kuchyně. „Přišel jsem o něco?" zamumlal. „O nic, Same. Lucie musela ven a pak jsem si řekla, že nemá smysl jít znovu do postele. Hodinku budu balit zboží, takže expresní služba může přijet dřív. Jestli máš chuť, usmažím ti palačinky." „Díky, dám si jen kávu. V půl osmé mám poradu. Jsi v pořádku, zlato?" Helen přikývla. „Nezapomeň si vzít pípátko." „Neboj se, Same, nezapomenu." Helen se v pyžamu a bačkorách pustila do označování krabic připravených k odeslání. Jakmile Sam odešel do práce, spěchala do sprchy. O půl desáté byla připravena začít nový den. S bušícím srdcem naložila opatrně balíčky do zadního prostoru stejšnu a pomohla psům usadit se na obvyklých místech na zadních sedadlech. Pak ještě několik minut tiše seděla a natahoval krk do zpětného zrcátka, jestli nespatří v ulici vůz, který tam obvykle neparkuje. Pak spokojeně vycouvala z parkovacího místa a vyjela do obchodu. Za čtvrt hodiny odvedla Helen psy do zadního skladu, dala vařit vodu na kávu a zapnula počítač. Začala část pracovní doby, kterou měla nejraději. Pocit, že je ve vlastním obchodě, stará se o výdělek, prodává výsledky vlastní tvůrčí práce a skutečně si vydělává na živobytí. Daniel Ward jí vždycky tvrdil, že to nedokáže. Ráda si poseděla v maličké místnůstce, kterou hrdě nazývala pracovnou. Teď popíjela kávu, kouřila první cigaretu a sledovala hodinové ručičky. Za pětačtyřicet minut vytáhne rolety a odemkne vstupní dveře. Pětačtyřicet minut pro Helen, jak Sam nazýval tuto ranní siestu. Znovu se podívala na hodiny. Sam brzy zavolá, byl to takový jejich každodenní rituál před začátkem otevírací doby. Odpočítávala vteřiny, nikdy se nespletla víc než o jednu minutu. Vzápětí telefon zazvonil. „Sassie Lassie," ohlásila se okamžitě. „Ahoj, zlato." Helen snížila hlas a pokračovala pološeptem: „Ahoj, právě jsem na tebe myslela, Same. Moc tě miluju... Chci, abys to věděl." „Já to vím lásko. I já tebe moc miluju a chci, abys to věděla. Máš u sebe pípátko?" „Jo. A ty?" „Jasně. Připadám si děsně důležitě. Musím běžet, zlato, za deset minut mám další schůzi. Doufám, že se ti dnešní den vydaří." „I já, Same. Pa." V deset padesát Helen opláchla šálek od kávy a típla cigaretu. Chystala se otevřít dveře vedoucí do malého obchůdku, když se ozvalo zaklepání na vstupní dveře na konci chodby. Zákazník? Daniel? Kdo to může být? Lucie se bleskurychle posadila, Max ji následoval a oba sledovali, co se bude dít. Helen pootevřela dveře a škvírkou nahlížela do pološerých prostor. Zatajila dech, když viděla, že někdo stiskl kliku. Speciální zámky, které nainstaloval Sam byly zajištěny. Zvolna vydechovala a nespouštěla zrak ze dveří. Přes roletu se rýsovaly siluety dvou mužů. Helen děkovala bohu za ostré říjnové slunce. Dva? Co by dva muži dělali v jejím obchodě? Za celou dobu sem zašli pouze tři mužští zákazníci, a to jeden z nich doprovázel manželku. Helen věděla, že se chová hloupě, ale sundala si boty, klekla na všechny čtyři a opatrně se kradla k malému oknu na průčelní zdi, kde škvírkou mezi okenním rámem a roletou viděla na ulici. Dva cizí muži, jeden mladý, druhý o hodně starší. Oba s kufříky. Vypadali jako bankéři nebo úředníci z Wall Street. Helen se kousla do rtu. 196 Klika se znovu pohnula a následovalo mnohem výraznější zaklepání. Helen po čtyřech vycouvala zpět do skladu, ale dveře nechala pootevřeny. „Pššt," nařídila psům. „Tuhle, žvýkejte si," podala jim dvě kosti ze suché kůže. Pak si nalila čerstvou kávu a postřehla, že se jí vůbec nechvěje ruka. Žasla, jak zůstala klidná. Jakmile ovšem zazvonil telefon, málem upustila hrnek s kávou. Jsem skutečně neobyčejně klidná, pomyslela si ironicky. Když telefon utichl, vydechla úlevou. Roztřesenýma rukama vyťukala číslo hlasové schránky a pak kód. Číslem 2 se dostala na soukromé zprávy. Se zatajeným dechem si vyslechla operátorku hlásit čas posledního hovoru a pak už odezněla zpráva, kterou si Helen poslechla třikrát. Slečno Bakerová, u telefonu Seymour Johnson. Jsem advokát ze San Jose v Kalifornii a potřebuji s vámi nutně jednat v nanejvýš důležité záležitosti. Momentálně volám z ulice před vaším obchodem, ale zdá se, že máte zavřeno. Najdete mě motelu Clarendon na Highway 27, v Edisonu. Zavolejte co nejdříve. Kromě toho pro vás všude zanechávám vzkazy, píšu vám dopisy. Potřebuji s vámi hovořit, slečno Bakerová, dřív než se té věci zmocní média. Helen se zhluboka nadechla. Média? O jakou věc jde? Příběh z programu Isabel Tygerové nebo její nešťastné manželství s Danielem? Podívala se na pípátko připnuté k hnědému koženému opasku. Zavrtěla hlavou. Ne, Sama do té věci nemůže zaplést. Ať si tvrdí, co chce, mohla by ohrozit jeho postavení v práci. Potřebuje se dostat okamžitě domů. V prvé řadě to nej-důležitější. Zapnula počítač, otevřela webovou stránku, kam rychle naťuká vzkaz, který se během hodiny odešle. Bude psát stručně a k věci. Všem zákaznicím Sassie Lassie!
Vzhledem k poptávce přesahující naši kapacitu pozastavujeme objednávky on-line. Jakmile dodavatelé stačí pokrýt naše požadavky, okamžitě vás uvědomíme. Děkujeme za pochopení dočasného zpoždění a doufáme, že se najde rychlé řešení. Těšíme se na další spolupráci. Následujících patnáct minut Helen strávila kopírováním všech složek na disk, pak hodila balíček do kabelky. Vitríny s modely přikryla fólií, ale jinak nechala prázdné krabice vyložené hedvábným papírem rozložené po obchodě. Svázala pytel s odpadky, což byla každý den její poslední povinnost před opuštěním pracoviště. Je čas dát věci do pohybu... bez Sama. Oba psi kňučeli na zadním sedadle. „Všechno se spraví, kamarádi," opakovala Helen znovu a znovu, až těm slovům skoro začala sama věřit. Jak se může něco spravit, jestli ji Daniel špehuje? A on ji špehuje. Doslova cítí jeho přítomnost. Tři vchody před svým domem Helen stiskla dálkové ovládání garážových vrat. Vjela dovnitř a po druhém stisknutí se vrata za okamžik zavřela. Je v bezpečí. „Domů, kamarádi, rychle. Na oba čeká sušenka," lákala je, když si všimla, že Maxovi se to divné počínání paničky nějak nezamlouvá. Zmínka o oblíbené pochoutce ho však zvedla z místa a poslušně následoval Helen do domu. Helen neztrácela ani minutu. Okamžitě se rozběhla do ložnice a sbalila do cestovní tašky to nejnutnější. Ponožku s penězi uložila do kabelky. Pak připravila tašku pro Lucii a starou žínku, tu hodila ke svým věcem. Má nechat Samovi vzkaz? Samozřejmě že ne. Čím míň bude vědět, tím bude bezpečnější. Mrzí mě to, Same. Moc, moc se omlouvám. Nemůžu riskovat, aby ti Daniel ublížil. Lituju, ale nemůžu se zachovat jinak. Neznáš Dani198 ela, protože jinak bys také hledal úkryt. Na hřbet ruky jí ukápla slza. Právě odnášela tašku přes kuchyň do garáže, když někdo zazvonil. Málem omdlela leknutím a pocit klidu byl tentam. „Pššt, ani krok. Pššt," zasyčela. „Zůstaň Maxi, hlídej Lucii." Zvonek se ozval podruhé, zrovna když se Helen rozběhla do ložnice, aby přes lehké minižaluzie pozorovala ulici. Zvonili zase ti dva muži s omšelými kufříky. Pak se podívala na protější stranu ulice do stříbrného vozu parkujícího u chodníku. Daniel! Kdyby se k ní oba psi nerozběhli a nepovalili ji na zem, prozradila by se. Přitiskla s k huňatým tělům a chvíli bojovala s mrákotami. „Pššt, musíme tak zůstat, aby nás neviděli. A potichu, hlavně potichu." Lucie se jí vyškrábala na klín a tiše kňučela, Max obcházel místnost a chvíli vrčel, pak poslechl Helenin příkaz a neroz-štěkal se. Přijeli ti dva muži s Danielem nebo Daniel s nimi? Sledovali ji všichni tři z obchodu až sem? Možná je to fraška a každý sleduje každého. Vědí, že je Helen doma a skrývá se před nimi, nebo jen tak postávají před domem a vyčkávají? Zaťala zuby. Zase ji přepadl vztek. Kolik mám možností? uvažovala. Velmi málo nebo dokonce žádnou, odpověděla si. Oběma rukama si objala kolena, zatímco Lucie se jí choulila v klíně. Mohla by zavolat Samovi nebo Lesovi a okamžitě by přijeli. Instinktivně ale cítila, že kdyby to udělala, přihodilo by se Samovi i mladému počítačovému géniovi něco strašného. Takové riziko nepřipustí. Tři proti jedné ženě a dvěma psům, to není zrovna ideální poměr sil. Zkus štěstí a rozběhni se někam mezi lidi. Ale co pak? Máš letenku, můžeš stihnout nějaký let do Kalifornie. Stačí zaplatit za změnu termínu. Jaké je letiště Newyark Airport? Nikdy tam nebyla. Asi by musela nechat vůz na parkovišti a dojít do haly pěšky. Sama. Kdyby nechala vůz před vchodem, odtáhli by ho. Má pravdu, mnoho šancí se jí nenabízí. Ledaže... Helen popadla telefon z nočního stolku a vytočila číslo, které si bude pamatovat po celý zbytek života. Čekala se zatajeným dechem, až se jí na druhé straně někdo ozve. „Tady Mona," ozvalo se zvesela, Jak vám mohu dnes pomoci?" „Mono, u telefonu... tady Nancy Bakerová. Manžel mě našel. Zrovna teď sedí před domem ve stříbrném voze, myslím, že to je nissan. Pak mi tady zvoní dva cizí muži. Zvonili už v mém obchodě, ale neotevřela jsem. Rychle jsem odjela domů. Vím, že někde nedaleko je útulek. Může mě odsud někdo vyzvednout a odvézt? Prosím, po-třebuju tvou pomoc." „Dej mi telefonní čísla, Nancy, ozvu se ti za patnáct minut." „Dobrá?" Helen zřetelně nadiktovala číslo, posadila se a čekala. Po dvou minutách dva cizí muži odešli, ale Daniel stále seděl ve voze. Přesně za čtvrt hodiny od hovoru s Monou zazvonil telefon. „Poslouchej pozorně, Nancy, co máš udělat..." Minula jedna hodina, pak druhá. Ve dvě třicet zaslechla Helen na ulici sirénu policejní hlídky. Nakoukla přes žaluzii právě ve chvíli, kdy policista kráčel ke stříbrnému vozu. O deset minut později Daniel odjížděl a policejní vůz za ním. Měl stále rozsvíceno signální světlo, ale sirénu vypnutou. „Jdeme, Maxi, musím tě odvést do Samova pokoje. Bože, jak nerada tě opouštím, ale bohužel si tě nemohu vzít s sebou. Kdybych mohla, s radostí bych to udělala. Jednoho dne se s Lucií vrátíme, slibuju. Hergot... Já tě nemůžu opustit, stal ses součástí mého života. Sam to bude muset pochopit. Pojď, kamaráde, můžeš s námi. Po200
spěš si. Vezmi si přikrývku, Maxi. Tak, hodný," chválila Helen labradora a nacpala přikrývku do nylonové tašky. „Do garáže. Rychle. Někdo pro nás přijede. Musíte být potichu a poslouchat." Odpusť mi to, Same. Nevím si rady. Víš, že se o Maxe dobře postarám. Lucie kňučela a tiskla se ke své paní. Helen přecházela po místnosti, zatímco oba psi leželi stulení jeden k druhému na kraji postele a pozorovali ji. Každou chvíli se u nich zastavila a pohladila je po hlavě. Neustále si cosi mumlala... nebo říkala něco psům? Sama přesně nevěděla a bylo jí to jedno. Hlavně že našla místo, kde je ona i psi v bezpečí. Kam asi jel Daniel? Zatkla ho policie? Hloupá myšlenka, vždyť jen seděl ve voze. Daniel dokázal svým šarmem obalamutit každého. Kam zmizeli ti dva cizinci? Kdoví, zda to vůbec byli advokáti. Zajistili je lidé z nadace? Helen se musela posadit, protože jí nohy vypovídaly službu. Psi se k ní okamžitě připlížili a uvelebili se jí k nohám. „Je to skoro stejné jako v tom minulém útulku, Lucie. Vzpomínáš si, jak jsme se tam cítily bezpečné? Nevím, jestli nás stále vedou v programu nebo ne. Nevím, zda můžeme zůstat. Prozatím je to jediné možné řešení a později se uvidí." Chtělo se jí plakat, křičet, ječet. Jediné, po čem prahla, byla spravedlivá pomsta za utrpení, které jí Daniel působí. Přemýšlet o odplatě je však jedna věc a provést ji, jak toho je schopen Daniel, je věc druhá. Helen upíjela vlažný bylinkový čaj a rozhlížela se po útulném pokoji. Žena, která ji sem doprovodila, zapnula hned po příchodu plynový krb. Na rozdíl od světlého, vzdušného pokoje v Kalifornii byl tenhle útulný a přívětivý. Vysoký měkký koberec a příjemně sladěné závěsy dodávaly interiéru charakter teplého zimního pokoje. Před krbem byly umístěny dva proutěné pelechy pro psy, jeden malý, druhý mnohem větší. Bezpečný přístav. Helen si hned při příjezdu všimla, že dům architekturou v mnohém připomíná azylový dům v Kalifornii. Zeptala se, zda tu mají také zahradu obehnanou zdí. Prý ano, ale v zimních měsících je zavřená. Po celé délce zahrady se nacházela prostorná slunečná místnost, kam přicházeli hosté v době konzultací. Na vzdáleném konci místnosti stál velký kamenný krb, kde se topilo dřevem. Helen si přála, aby tam mohla zajít, ale nejprve musela projít přijímací procedurou. Dřímala v pohodlném houpacím křesle, když ji probralo tiché zaklepání. Vyskočila a srdce sejí leknutím rozbušilo. Max s vyceněnými zuby čekal na povel. „Uklidni se, rytíři. Uklidni se, všechno je v pořádku. Dále," zavolala ke dveřím. Vstoupila malá žena se zjizvenou tváří. Když se nesměle rozhlédla po psech, připomněla Helen vylekaného ptáčka. Nemohla vážit víc než čtyřicet kilo. Zavrávorala. „Ještě nejsem úplně zotavená," zamumlala. Helen vstoupily do očí slzy. „Vím, jaké to je. Někdy se mi zdálo, že se nikdy neuzdravím." „Tak co tady děláš?" zeptala se žena. „Manžel mě našel." „Ach..." „Co mám teď udělat?" zeptala se Helen ženy. „Julia mě pro tebe poslala. Julia je správkyní útulku. V zimní zahradě se podává čaj, povídáme si, zbavujeme se svých krutých tajemství, aby se nám ulevilo. Jestli jsi tu už někdy byla, víš, jaký je program. Chceš se projít se psy? Mívala jsem kočku." „Mívala? Ty sis ji sem nepřinesla?" Žena se rozplakala. „Nemohla jsem si přece přinést mrtvou kočku. Chtěla jsem. Snažila jsem se, ale... on... 202 To, co udělal, bylo... Vyhodil ji z okna obývacího pokoje. Já jsem využila toho okamžiku a utekla jsem." „Měla jsi štěstí. Jak se jmenuješ?" „Ještě nemám jméno, přišla jsem před čtyřmi dny. Pro tebe jsem osmička. Ty budeš číslo devět." Pak ukázala na psy a dodala : „Devět-A, devět-B." Helen přeběhl mráz po zádech. Má to být osudové znamení? „K večeři je irské dušené. Pečeme chléb a jablkový koláč. Jídlo tady je moc dobré. Ten... ten člověk, se kterým jsem žila, propil všechny peníze. Většinou nám na jídlo zbývalo velice málo." „Jsem připravena," řekla Helen. „Ne, nejsi," odbyla ji žena. „To jsou jen slova. Nikdy nejsme připraveny." „Měla jsem na mysli, že jsem připravena sejít dolů." „Ach tak..." Oba psi způsobně odcházeli chodbou ke schodišti vedoucímu do prvního patra. V hale se Helen zadívala na masivní vstupní dveře. Věděla, že mezi mahagonem je skrytě nainstalovaná železná mříž. Letmo koukla po oknech s ocelí vyztuženými skly. Bezpečnost se dá zajistit různými způsoby. Vzduch voněl čerstvým chlebem a dušeným masem. Helen si teprve nyní uvědomila, jaký má příšerný hlad, a současněji překvapilo, že vůbec myslí na jídlo. Na chvilku se zastavila a zaposlouchala se do hovoru, který na první pohled připomínal běžnou konverzaci skupiny žen. Zaslechla slova díkůvzdání, dýně. Někdo poznamenal, že za posledních pár
hodin klesla teplota o dvacet stupňů. Při představování se snažila usmívat, ale nikdo její úsměv neopětoval. Nedivila se. Při prvním pobytu v azylovém domě se také neusmívala. „Proběhnu se se psy a za chvilku jsem zpátky," řekla. „Vezmi si bundu, je tam strašná zima," upozornila ji žena jménem Julia. Jde přece o jediné kliknutí na klávesnici počítače! Poprvé jste mě krmili jen slovy a já je přijímala. Byli jste to vy, kdo nedodržel slib. A teď, pokud chcete, abych odsud odešla, odejdu, ale potřebuju nějaký dopravní prostředek." „Napijte se čaje, slečno Bakerová," pobídla ji Julia. „Nechci žádný zatracený čaj, čekám na odpovědi a chci je slyšet hned. Zasloužím si vědět, co se v mém životě děje. Mám na starosti tahle dvě zvířata. Na dveře mého obchodu klepou dva cizí muži s kufříky. Zvoní u mě doma. A ten sadistický parchant, za kterého jsem se provdala, sedí ve voze před mým domem a sleduje mě. Chci ho vidět za mřížemi. Chci ho žalovat a dočkat se chvíle, kdy budu vypovídat u soudu. Chci zpět své pravé jméno, což v této chvíli není možné, protože Helen Wardová je prohlášena zesnulou. Je mrtvál Já přece nejsem mrtvá. Sedím zde před vámi a mluvím k vám." Všechny ženy vstaly a opustily zimní zahradu, jako by dostaly neviditelný pokyn. Helen se opřela v křesle a v očích ji pálily slzy vzteku. „Vypijte si ten čaj, slečno Bakerová." „Kdo vám dal právo prohlásit mě za mrtvou? Nikdy jste se o tom přede mnou nezmínili. Kdyby ano, zcela jistě bych s tím nesouhlasila. Helen Stanleyová se teď nemůže provdat za svého skvělého přítele, protože je mrtvá. A já se chci vdát, chci mít děti. K tomu potřebuju být rozvedená, což je momentálně nereálné, poněvadž jsem mrtvá. Neříkejte mi, že mám žít v hříchu. Neříkejte mi, že účel světí prostředky." „Byla jste výjimečný případ, slečno Bakerová. Rozhodnutí týkající se vaší osoby prováděla pouze slečna Tyge-rová. Zpočátku nám to všem připadalo poněkud zvláštní, ale nikdy jsme své patronce nekladli otázky. Tím neříkám, že vše je její vina. Ptala jste se, co se stalo, a já vám odpovídám. Nevím, jak se vašemu manželovi podařilo vy206 pátrat vaše jméno a bydliště, to teprve zjišťujeme. Nevím, kdo byli ti muži s kufříky. Mohlo docela dobře jít o nějaké obchodní zástupce. Naše nadace vám slíbila bezpečný život a myslím, že jste v bezpečí. Nebo ne?" „A co Sam? Co bude s ním?" „To nevím. Naši lidé zůstávají v pohotovosti. Měla jste nechat jeho psa doma. Psi jsou jedinečný zastrašující prostředek." „Měla jsem udělat hodně věcí, které jsem neudělala. Musíme začít od začátku. Stále jsem se nedočkala odpovědí na své otázky. Někdo z nadace mi přece musí podat vysvětlení. Mohu použít váš počítač? Dovolte mi zatelefonovat. V opačném případě mi poskytněte vůz, ať mohu odjet." „Nemůžete opustit útulek. Znáte přece pravidla." „Snad mi tím nechcete říct, že jsem v tomhle domě vězněm?" „V jistém slova smyslu ano. Nezapomínejte na své dva psy. Kam s nimi chcete jít? U nás vás nikdo neohrožuje. Dočkáte se odpovědí, jen neztrácejte trpělivost. Vím, jak to je těžké... Helen. Poskytněte nám šanci napravit, co se napravit dá." Helen stékaly po tváři slzy. „Pochybuju, že se dá něco napravit. Pojďte, kamarádi, jdeme nahoru," řekla a odvrátila se od Julii. Jsem doma, bando," halasil Sam od garážových dveří, které vedly do kuchyně. „Očekávám báječnou vůni a sladké polibky!" I bez báječné vůně jídla, veselého štěkání a polibků věděl okamžitě, že je pryč. Dům doslova ohlušoval prázdnotou. Mohlo mu to dojít, už když zastavil před vjezdem. Nesvítilo se. V takové zimě by Helen už dávno zapnula topení. Bylo tu zima. Po zádech mu běhal mráz, když procházel z pokoje do pokoje. Hvízdl na Maxe, ale věděl, že i ten je pryč. Helen by ho nenechala smutnit za Lucií. Vzkaz... Snad aspoň nechala vzkaz. Věděl, že nenechala, ale přesto hledal. Nejprve se podíval pod polštář, kde mu Helen často nechávala na kouscích papíru vyznání lásky. Občas mu vzkaz zastrčila do kelímku s holicím krémem nebo přilepila na láhev s pivem. Nevzdával se poslední naděje a zkontroloval i toaletní stolek a chladničku. Dům byl uklizený... příliš uklizený. Přesto zde Helen byla, protože v garáži stál její vůz. Sam běhal z pokoje do pokoje a hledal Maxovu přikrývku. Bezradně si povzdechl. Odvedla si labradora a nezapomněla mu vzít přikrývku. To znamená, že ji nikdo neodvedl násilím, ale šla o své vůli. Tak, chytrý Same Tollivere, co tomu říkáš? Bože, Helen, proč jsi mi nedůvěřovala a nezavolala? Slíbil jsem ti přece, že tě ochráním, a něco bychom vymysleli. Do očí mu vstoupily slzy, když zvedl ze země jednu z Maxových oblíbených žvýkacích kostí. Strčil si ji do kapsy a odešel do garáže. Vedle kuchyňských dveří klepl na knoflík automatického otevírání vrat. Sotva se vysunula, nasedl do džípu, vycouval a počkal, až se dveře zavřou. Málem nadskočil leknutím, když na okýnko zaklepal soused. „Co se děje, Harry?" pootevřel okýnko na pár centimetrů. Bože, je tenhle sevřený hlas skutečně jeho? „Chci se tě něco zeptat, Same. Manželka říkala, že odpoledne sem přijeli poldové a nařídili nějakému chlapíkovi ve stříbrném auťáku, ať zmizne. Prý sledoval váš dům. Kromě toho u nás zvonili nějací dva maníci a vyptávali se, kdy býváte doma. Jill jim řekla, že vás nehlídá, a zavřela dveře. Mám ti to říct.
Jsme tady dobří sousedé a nechci strkat nos do tvých věcí. Ale kdybys potřeboval pomoc, stačí houknout." „Jistě, Harry. Díky za informaci," odpověděl Sam stejně úzkostným tónem. Počkal, až soused přejde dvorek a vy208 hne se kaluži, pak vycouval na ulici. Možná víc zjistí v obchodě. Věděl předem, že je to marná naděje. O půl hodiny později Sam rozsvítil ve skladu i v obchůdku a překvapeně zamrkal na prázdné vitríny. Zapnul počítač, naťukal Helenino heslo a počkal, až se otevře webová stránka. Znovu užasle zamrkal nad strohou zprávou. I lelen útěk plánovala... Nechala si dost času, aby zavřela obchod a napsala oznámení zákaznicím, ale jemu nenapsala ani řádek. Schovala všechno zboží, ačkoli to nejcen-nější počítač a tiskárnu - nechala na místě. Bez váhání odpojil konektory a telefon. Třikrát se vrátil, než všechno naložil do vozu. Uvažoval, zda má dát na dveře oznámení, že obchod je z vážných rodinných důvodů zavřený. Nakonec se rozhodl pouze důkladně zamknout všechny dveře a zatáhnout rolety. Pak ho nenapadlo nic jiného než zastavit na parkovišti před bankou a zajít do lahůdek přes ulici. Když si Helen nepřinesla sendviče z domu, objednávala si je v lahůdkách. Sam se otřásl, když vběhl do dusného bufetu. V zadní části zahlédl prázdný box a zamířil tam. Seděla zde někdy? Možná spíš v přední části nebo si sendviče odnášela do obchodu. Rád by to věděl. Z úvah ho vyrušil číšník, který si odkašlal, aby upoutal Samovu pozornost, a zeptal se: „Pane, vadilo by vám, kdyby si k vám přisedl další host?" Ano, vadilo, ale bylo by sobecké zabírat dvě místa, když ostatní čekali, až se něco uvolní. Všiml si, že číšník kývl na muže vedle pokladny. „Díky," řekl muž a posadil se. „Donald McDermott," představil se a podával překvapenému Samovi ruku. Nezbylo mu tedy nic jiného než ji přijmout. „Sam Tolliver." „Dneska je venku pořádná zima, co? Tak nečekaně..." „V téhle roční době jsme na to zvyklí," odpověděl Sam. Litoval, že nemá noviny, snad by chlapíka odradil od hovoru. „Za týden máme Díkůvzdání, to znamená, že Vánoce jsou za dveřmi. Těším se na ně." „Většina lidí má Vánoce ráda," řekl Sam. Hergot jak dlouho asi trvá udělat sendvič a nalít do misky polévku? Při jídle by neotravoval. „Žijete zde dlouho?" zeptal se cizinec. „Celý život. A vy?" „Krátce. Přeložili mě sem. Rodina se přistěhuje příští týden. A vy?" „Rodina je rozdělená." „Žádná manželka nebo děti?" žertoval muž. „Ne. Ani pes." „To je mrzuté. Dneska se žije rychle. Ta pravá se objeví, když to nejmíň čekáte," mudroval spolustolovník. „Jo, objevila se, ale zase zmizela," vybuchl Sam, aniž to měl v úmyslu. „A ještě k tomu s mým psem. Ženám nemůžete věřit. Napovídají toho, ale z ničeho nic se zachovají úplně opačně." „Moje žena je jiná. Je dokonalá. Ví, že kolem sebe potřebuji všechno dokonalé. Nevykládejte si to jako vychloubání, ale moje manželka žije jen pro mě. Na mé spokojenosti jí záleží ze všeho nejvíc. Manželství se jí stalo životním posláním." „Vážně?" uchechtl se Sam ironicky. „A jak jí to oplácíte? Jste přece pár." „Ach, chápu, co myslíte. Mám vysoké příjmy a nemusí počítat. Zajde si na manikúru, pedikúru, ke kadeřníkovi, nemusí pracovat. Má vlastní kartu a koupí si, co se jí líbí. Je to dobrá dohoda a funguje," liboval si muž. „Takže ten váš poklad netouží po vlastní kariéře? Všechny ženy těší jistá nezávislost," namítl Sam. „Moje manželka po ní netouží. Jejím zaměstnáním je péče o mé blaho. Rád nosím košile vyžehlené doma, dokonce mi žehlí ponožky. Dělá to ráda. Trvám také na tom, aby denně převlékala postele, a ona mé přání respektuje. 210 Připravuje mi kompletní snídani a večeři. To vyžaduje čas a přípravu. Má žena uctívá zemi, po níž kráčím." „Připadá mi, že vlastníte otrokyni," zabručel Sam a vzal si od číšníka sendvič. Výborně, konečně má důvod ukončit tenhle hloupý rozhovor. „Dobrovolnou otrokyni," uchechtl se muž a sáhl po svém sendviči. „Povězte mi, co se stalo, že vám utekla?" „Netuším. Prostě zdrhla... i s mým psem," odpověděl Sam. Jakmile se zakousl do sendviče ostrou hořčicí, roz-slzel se. „Možná jste byl příliš benevolentní. Ženám se občas musí dát najevo, kde je jejich místo." Sam vypil jedním douškem půl sklenky vody a pak seškrábal hořčici ze sendviče. Opovržlivě si odfrknul, aby dal muži najevo, co si o jeho komentáři myslí. „Nejsme ve středověku, k čertu. Ženy se přece můžou rozhodovat ze svobodné vůle a já to respektuju. Myslím, že tu polévku nebudu. Díky za zajímavý rozhovor." „I já děkuji. Příjemný Den díkůvzdání." Sam se neobtěžoval odpovědět. „Tu polévku odneste," řekl číšníkovi, „a udělejte mi ještě jeden sendvič, tentokrát bez hořčice. Polévku si zaúčtujte."
Sam si právě u pokladny zastrkával drobné do kapsy, když jeho spolustolovník přišel platit. „Sbohem," prohodil Sam. „To těžko," zamumlal muž pro sebe. Sam bez ohlédnutí přeběhl ulici a parkoviště u banky. V autě pustil topení, ale i tak se roztřásl. Uvidí ještě někdy Helen a Maxe? 18 Se psy po boku vešla Helen do malé útulné kanceláře, kde žena jménem Julia pracovala na počítači. Helen si odkašlala, aby upozornila na svůj příchod. Julia jí zvednutím ruky naznačila, že se jí bude za okamžik věnovat. Helen přešlapovala před přepážkou a zabodávala pohled do Juliiných zad. Je až neskutečné, jak se tahle malá místnost bez oken podobá kanceláři nadace v Kalifornii, uvažovala Helen. Květiny, registrační skříně, křesla, židle, všechno působí jaksi nevýrazně a velmi neutrálně. Teď, když už dokáže pracovat na počítači, otipovala zdejší inventář jako nejnovější vynález techniky. Julia se otočila na křesle k Helen v okamžiku, kdy monitor počítače zhasnul. „Co pro vás mohu dnes odpoledne udělat?" „Můžete mi říct, jak hodláte zrušit můj úmrtní list a kdy mohu očekávat nějaký vůz. Na tyhle otázky jsem se ještě nedočkala odpovědi. Odmítám přijmout náhradní řešení, nejsem zde v situaci jako poprvé." „Nepůjde to podle vašich představ, jak sama již víte," opakovala Julia trpělivě. Je docela hezká, pomyslela si Helen, a sebejistá. Byla kdysi také jednou z klientek azylového domu, nebo je tu jako obyčejný zaměstnanec? Zdá se, že problémy vnějšího světa ji nezajímají. „Vím, jak by to mělo fungovat," odsekla Helen. „Povězte mi, jak je možné, že jste mě prohlásili za mrtvou? 212 Jsou to běžné praktiky i v případě jiných žen nebo jen pokud jde o mou osobu?" „To nevím. Mě za mrtvou neprohlásili. Opravdu to nevím, ale váš případ musel být pro nadaci extrémní, když se vedení rozhodlo k tak drastickému kroku. Víte, nejsem oprávněná hovořit s vámi o těchto věcech. Poslala jsem e-mail a volala vedení nadace. Čekám na odpověď. Bohužel náš program napadly další viry, takže je nejdřív musíme zlikvidovat. Nevím, kdy mi přijde odpověď. Víc vám momentálně nemohu říct." „A přece mi někdo musí vysvětlit, jak je možné, že mě manžel našel. Podívejte, nikdy jsem nepopírala, že mi nadace nesmírně pomohla. Jen díky jí jsem dnes taková, jaká jsem. Úzkostlivě jsem dodržovala pravidla do chvíle, kdy vaše strana zklamala. Napadá mi, že to asi tak mělo být. Aspoň jsem se přesvědčila, že když mě teď manžel našel, nemůžu na vás spoléhat. Odejdu a začnu hledat vlastní způsob obrany. Nehledě k tomu, že za svého pobytu zde vystavuju nebezpečí ostatní klientky. Neodpovíte-li mi do hodiny, odcházím. Nějakým způsobem se dostanu domů, kde mám vůz. Rozumíte? Mimochodem kde jsou ostatní?" „V jídelně na speciální skupinové terapii. Potrvá celý den. Zrovna jsem připravila čerstvou kávu a přišly nové časopisy. Zajděte se posadit do zimní zahrady a relaxujte. Snad byste mohla přiložit do krbu. Vypadáte unaveně, tak si na chvíli zdřímněte. Helen se neobtěžovala odpovědět. Má v sobě už tolik kávy, že jí každý nerv vibruje neklidem. Spánek není špatný nápad, obzvlášť když má za sebou bezesnou noc. Věděla však, že stejně neusne. V zimní zahradě prohrábla oheň v krbu a přihodila pár polen. Vyprskl ohňostroj jisker a Max hrozivě zavrčel. Lucie škrábala Helen po noze, což mělo znamenat, že chce do náruče. Nakonec, další šálek kávy jí už víc uškodit nemůže. Nalila si a po kraji ozdobila černý nápoj v těžkém keramickém hrnku pravou smetanou. Nakonec vsypala trochu cukru. Na stolku leželo poslední vydání časopisu People. Jako by ji měly zajímat osudy krásných lidí, když její vlastní život je v troskách. Kde je Sam? Co asi dělá? Nenávidí ji za to, jak zbaběle uprchla, nebo jí rozumí? Trápí se stejně jako ona? Pochopil, že odešla kvůli jeho bezpečí? Povzdechla si tak hlasitě, že jí oba psi chtěli skočit na klín. „Staň se, co se má stát," řekla rezignovaně a pohladila věrné strážce po huňatých hlavách. Za pět minut tvrdě spala. Rychle se probrala, cítila, že něco není v pořádku. V hlavě jí hučelo na poplach a rychle se snažila zaostřit pohled na nejbližší okolí. Max se chvěl, stál nahrbený s vyceněnými zuby, připravený ke skoku. Helen ho zadržela v posledním okamžiku. „Uklidni se, Maxi. Tak, tak, hodný. Ke mně, Lucie." Teriér nepotřeboval další povel, okamžitě skočil Helen do klína a v bezpečí začal vrčet. „To nic, jsme v bezpečí," šeptala Helen. Sama uvažovala, zda těm psům říká pravdu. V posledních dnech se jí všechno kolem jevilo jako jedna nehorázná lež. Předmět rozčílení psů stál ve dveřích - dva muži a Julia. Byli to titíž muži, kteří klepali v obchodě a zvonili u Helen doma. Zatajila dech, aby potlačila nával mdloby. Nebylo jisté někomu věřit. „Můžeme dál?" zeptala se Julia poněkud zdrženlivě. Psi pravděpodobně učinili žádoucí dojem. „Ne, nemůžete. Co chcete? Kdo jsou ti muži a co chtějí? Zmiňovala jsem se vám o nich. Povězte jim, ať odejdou, jinak dám Maxovi povel." 214 „Mladá paní, nepřišli jsme vám nijak ublížit," promluvil starší z dvojice tiše. „Tuhle písničku jsem slyšela už mnohokrát. Neznám vás a nechci vás znát. Odejděte, prosím." V životě nepromluvila tak zoufalým tónem.
Pak se obrátila k Julii, která na ni hleděla vytřeštěnýma očima, poté obrátila pohled k psům a nakonec ke dvěma cizincům. Helen napadlo, že ta osoba má oči všude. „Tohle místo zdaleka neposkytuje vašim klientům dostatečné bezpečí a ochranu před cizinci. V Kalifornii tomu bylo jinak. Odveďte je odsud." „Jsme advokáti. Poslali jsme vám několik dopisů, ale neodpověděla jste. Neměli jsme proto jinou volbu, než vás navštívit osobně. Rádi bychom šli dál a promluvili si s vámi za zavřenými dveřmi. Jen my dva. Paní Julia počká venku. Zajistíte ty psy?" „Pravděpodobně ne. Jak jste mě našli?" utrhla se na ně Helen nevybíravě. „Klidně přiznejte, že můj manžel neplýtvá časem." „S vaším manželem nemáme nic společného. Naše advokátní kancelář vyřizuje pozůstalost paní Isabel Tyge-rová. Ale abych odpověděl na vaši otázku: Vaši adresu jsme získali od pana Arthura Kinga a Geralda Davise, dvou zbývajících členů nadace. Můžeme tedy dál?" „Proč? S Isabel Tygerovou mě spojuje jen to, že mi umožnila začít nový život a během celé procedury mě prohlásila za zesnulou. Můžete to napravit?" „Časem to bude možné, ale takové věci vyžadují složitou administrativu." „Já nemám času nazbyt, pánové. Manžel mě hledá... Vlastně mě už našel. Právě proto jsem zde. Zatímco vy jste zvonili u mých dveří, on seděl přes ulici ve voze a pozoroval vás. Ráda bych věděla, kam se poděli všichni ti vaši ochránci. Vypátral mě, dokonce i poté, co jste mě prohlásili za mrtvou. To vypovídá o mnohém, nemyslíte? Nemám, co bych k té politováníhodné záležitosti ještě dodala." Helen se upřeně zadívala na mladšího muže. Byl oblečený podobně, jak se s oblibou oblékal Daniel. Kašmírové sako, sněhobílou košili, značkovou kravatu i mokasíny. Daniel tenhle styl považoval za působivý zevnějšek. Jen pohledem se tenhle advokát podstatně lišil. Zatímco z Danielova pohledu vyzařovalo sebevědomí a arogance, tenhle advokát pozoroval Helen nanejvýš obezřele. „Dobrá. Zavřete dveře a pojďte dál, ať už to máme za sebou. Předem vás chci informovat, že jsem nadaci už splatila všechny půjčky. Mám otevřený účet, na který jdou pravidelné příjmy. Vzhledem k vývoji situace nějaký čas potrvá, než vyrovnám ztráty a vrátím se do práce. Tak povězte, co pro mě máte za zprávy. Nedělejte si velké pohodlí, protože se dlouho nezdržíte," upozornila je Helen rozzlobeně. „Ten pes..." „Ten zůstává ve střehu. Respektuje mé pokyny. Věřte mi, že je schopen zakousnout se vám do krku. Pokud nebudete činit žádné prudké pohyby, měl by zůstat klidný." Ostražitý pohled mladšího advokáta se změnil v lehce pochybovačný. Helen pocítila zvláštní strach a nebyla si jista z jakého důvodu. Starší muž otevřel kufřík a vyndal z modré obálky nějaký dokument. „Toto je poslední vůle paní Isabel Ty-gerové. Můžeme vám ji přečíst, ale mohu vám dát její zkrácenou verzi, abyste si ji přečetla sama." Helen se ani nepohnula, aby dokument převzala. Zabořila se ještě hlouběji do čokoládově hnědého křesla a čekala. „Zjevně si myslíte, že bych o té závěti měla vědět, ale až do této chvíle jsem netušila, že něco takového existuje. Co se tam píše, pánové, a proč by se mě poslední vůle Isabel Tygerové měla nějak dotýkat?" 216 „Píše se zde, že jste výhradní dědičkou majetku Isabel Tygerové. Překvapuje mě, že o tom ještě nevíte, jsou toho plné noviny a mohla jste to slyšet i v televizních zprávách." Helen zamrkala, jako by nevěřila vlastním uším. Okamžitě ji napadlo, že na ni tihle dva pánové šijí boudu, a když si vybavila Danielovu tvář, málem omdlela. Kdoví, kolik jim zaplatil, aby zrealizovali tenhle scénář... Nucené se rozesmála. „Výborně, hra skončila. Můžete jít. Patrně si myslíte, že jsem úplný idiot. Paní Isabel Tygerovou jsem osobně vůbec neznala a pokud vím, neznamenala jsem pro ni víc než statistický údaj. Její lidé ze mě udělali mrtvolu. Kdo by mrtvé osobně odkazoval svůj majetek?" „Jste výhradní dědička sídla paní Tygerové, paní Helen Wardová alias Nancy Bakerová," opakoval mladý advokát chladně. „Je mi fuk, co se v tom dokumentu píše, nevěřím vám. Naprosto cizí lidé si neodkazují majetek." „Ne. Máte pravdu, většina by to neudělala, ale tato naprosto cizí osoba se tak zachovala. Závěť je právoplatná. Nakonec si ji můžete nechat ověřit u soudu v San Jose. O nezvyklém odkazu se také dozvíte z televizních zpráv na každém kanále, takže se můžete zeptat, odkud mají informace. Psalo se o tom v novinách, třebaže zde na východě asi méně. V Kalifornii je to mediální bomba," řekl šedovlasý advokát tiše. „Jenže já žádné dědictví nechci. Dejte ho někomu jinému." „To nepůjde. Stala se z vás najednou velmi bohatá žena. Potrvá nejméně rok, než se pozůstalost zcela vypořádá, ale od této chvíle se můžete nastěhovat do domu paní Tygerové. Do konečného uspořádání vám byl vyčleněn dostatek peněz. Jak říkám, jste velmi bohatá." Helen se zdálo, že jí pukne hlava rozčílením. Daniel odjakživa pozorně sledoval zprávy, aby věděl, co se děje ve světě. Jestli tihle pánové mluví pravdu, pak už i on dávno ví... A protože právě on instaloval pro nadaci původní databázi, je docela pravděpodobné, že se do ní naboural a díky tomu zjistil, kde Helen žije. Nic na tom nezměnilo, že Arthur King dal celý systém přebudovat. Daniel se vzhledem ke svým technickým schopnostem o závěti dozvěděl jako jeden z prvních.
„Jak bohatá?" zeptala se Helen. Netušila, že mladý advokát dokáže promluvit ještě chladnějším tónem. Jeho spekulativní pohled prozradil neskrývané podezření. „Jste velice bohatá. Ty peníze do konce života neutratíte. Pak jsou zde nemovitosti, firma Tyger Toys, automobily, jachta, soukromé letadlo, soukromý ostrůvek, ranč, akcie a jiné cenné portfolio." Asi to bude pravda. Nebo Helen prožívá zase zlý sen. „A proč právě já?" „Na to byste mohla odpovědět vy sama," řekl mladý advokát. „Co bych vám asi tak mohla říct? Nikdy jsem se s tou ženou nesetkala ani s ní nemluvila. Dokonce si nejsem jista, jak vypadá... vypadala. Říkám vám od začátku, že jde o omyl. Neznala jsem Isabel Tygerovou." „Znáte ji velmi dobře. Proč to nepřiznáte?" zaútočil na ni mladý advokát. Střapce na mokasínech zašustěly. „Na tom v současné chvíli už nezáleží, závěť je platná a nikdo ji nemůže napadnout. Oba přátelé paní Tygerové, Arthur King a Gerald Davis, jsou svědkové a současně vykonavatelé závěti." „Proč se domníváte, že bych měla paní Tygerovou dobře znát? Kdo vám něco takového nakukal?" „Ona sama. Posílala jste jí pravidelně e-maily na jméno Boots." „Boots? Snad nechcete tvrdit, že Boots byla Isabel Tyge-rová?" vydechla Helen v šoku. „Jako kdybyste to nevěděla," poznamenal mladý advokát uštěpačně. „Chodíme kolem horké kaše. Přišli jsme 218 vám oznámit dědictví. Svůj úkol jsme splnili, můžeme odejít. Co uděláte vy, je výhradně vaše věc." „Zde je naše vizitka," podával starší advokát Helen malou bílou kartičku. „Moment, pánové," zarazila je Helen a upřela zrak na mladšího muže. „Váš postoj mě ani trochu nezajímá. Myslím, že vím, co naznačujete, a odmítám to. Odmítám vás i dědictví Isabel Tygerové... Jestli to vůbec je pravda. Naznačujete, že jsem nějakým způsobem přinutila Boots, aby mi odkázala... Ne, to je nesmysl. Netušila jsem, že Boots byla ve skutečnosti Isabel Tygerová. Do této chvíle jsem to netušila. Pro mě byla jen poradkyní on-line, nic víc. Zde," hodila modrou obálku směrem ke staršímu advokátovi. „Odneste si to, nebudu to číst a nemám zájem dědictví přijmout teď ani v budoucnu. Chci jen to, co mi patří, to jest svůj vlastní život. Nyní už běžte. Nevracejte se, protože mě zde už nenajdete. Je to jasné, pánové? Vyžeň je, Maxi, zdržují." Nemusela labradora dvakrát pobízet, aby vyprovodil advokáty ze dveří. Stačilo zavrčení, vyceněné zuby, uši přitisknuté k hlavě a oba advokáti dostali křídla. Bouchli za sebou dveřmi tak hlasitě, až se Helen otřásla. Opět se zabořila do pohodlného křesla. Tak Boots byla Isabel Tygerová. To by ji nenapadlo ani při nejbuj-nější fantazii. Tak skvěle si rozuměly... Schvalovala Hele-niny plány do budoucna, vyslechla si celý její neutěšený životní příběh. Boots jí rozuměla a byla jí víc než jen poradkyní. Stala se dobrou kamarádkou. A měla ráda zvířata. Pokaždé se nejdřív zeptala, jak se daří Lucii. Nebo vlastně TTLS2, jak ji jmenovala. Ale proč? Z jakých pohnutek ji Isabel Tygerová zahrnula do své závěti? Doví se to vůbec někdy? Zavřela oči a přemýšlela o své bohaté patronce a co by pro Helen znamenalo přijetí dědictví. Mohla by si najmout celodenní ochranku, aby ji chránila před Danielem. Mohla by se dokonce vystěhovat ze země. Mohla by po zbytek života sedět někde na terase a popíjet ledový čaj. Každý den by si mohla dopřát manikúru, pedikúru, masáž. Měla by doma kuchařku a kdyby chtěla, žila by si jako královna. Kdyby chtěla... Toužím jen po vlastním životě. Chci Sama. Přeji si být mu při ruce, až zaplatí poslední splátku za vysokoškolské studium, až vyhodí staré lenošky a koupí nová křesla. Chci s ním usínat, probouzet se po jeho boku, chodit rybařit do Round Valley. Chci dovádět se psy a provozovat svůj internetový obchod. Přeji si být sama sebou, provdat se za Sama a mít děti. „Bože, Boots, proč? Copak ses bála říct mi pravé jméno? Nikdy bych nezklamala tvou důvěru. Nepotěšila jsi mě, Boots. Nevím, jaké to je být bohatá. Popravdě řečeno ani po bohatství netoužím. Chci být zase sama sebou a jít životem po boku milovaného člověka. Nevím, zda se toho někdy dočkám. Zrovna ty jsi kdysi řekla, že když člověk neví, co má dělat, nemá dělat nic." Psi pozorně naslouchali Helenině monologu. V okamžiku, kdy mumlání ustalo, jako na povel dloubli nosy do její nohy, čímž ji vyzvali k procházce. Helen byla tak otupělá, že ji ani nenapadlo vzít si něco teplého na sebe. Šla křečovitě, ruce i nohy měla strnulé a nedokázala koordinovat pohyby. Třásla se zimou, zatímco psi se bezstarostně proháněli po zahradě. Nezvládla chaotický kolotoč myšlenek, a tak nakonec jen nepřítomně hleděla do prázdna. Uvnitř se opět posadila ke krbu a snažila se rozumně uvažovat. Mohla by být bohatá. Který blázen by odmítl takové dědictví? Bylo možné se někam vytratit a zbavit se Daniela? S takovým majetkem na obzoru by pravděpodobně zmnohonásobil své pátrací úsilí. Bohatství a moc byly jeho modlou a tak by se díval i na dědictví Isabel Tygerové. Copak Isabel nevěděla, že pokud není Helen 220 s Danielem rozvedená, bude mít jako manžel právo na dědický podíl? A jak může mrtvá osoba zažádat o rozvod nebo uplatnit nárok na majetek? V právnických kruzích to může být pouze drobná technická záležitost. Helen si znovu uvědomila, jak se její život mění bez ohledu na její vůli.
Sam by si určitě věděl rady. Stačilo, aby se nad něčím zamyslel a za okamžik přednesl plusy a minusy každého problému nebo situace. Miluju tě, Same Tollivere. „Přinesla jsem čaj," vstoupila Julia s podnosem a položila ho na konferenční stolek. „Celá hoříte, Helen, není vám dobře?" „Trochu mě škrábe v krku a bolí celé tělo. Myslím, že to bude nedostatkem spánku. Víte něco o tom autu? Mohla bych dostat aspirin?" „Samozřejmě. Ne, ohledně vozu nemám zatím žádnou zprávu, čekám ji každou chvíli. Už jste se vzpamatovala ze strachu z těch dvou advokátů? Nepředstírám, že nevím, o co jde, o vašem dědictví vím ze zpráv. Blaho-přeju!" „Není k čemu. Odmítla jsem ho. Jediné, po čem skutečně toužím, je dostat se odsud a žít klidně. Asi to je pro vás obehraná písnička, ale to dědictví mi nic neříká. Předpokládám, že mě nemohou přinutit, abych ho přijala." „Bože na nebesích! Věřím, že byste určitě našla způsob, jak ho využít. Představte si, kolik dobrých skutků byste mohla vykonat. Nakrmila byste lidi bez domova, postarala se o zvířata, která nikdo nechce, umožnila byste studium mladým, kteří si to nemohou dovolit. Pomáhala byste týraným ženám. Seznam dobrých skutků je nekonečný. Není přece nutné, abyste si ty peníze nechala pro sebe, když po nich netoužíte. Představte si, kolika dětem byste pomohla splnit jejich sny. Kolika nemocným byste díky darům nemocnicím pomohla k uzdravení. Jak jsem řekla, výčet je nekonečný. Zajdu pro ten aspirin." Helen si povzdechla. Ta žena má pravdu, aspoň bude mít o čem přemýšlet, nejen o Danielovi a své mizérii. Julia se vrátila se třemi aspiriny v papírovém kelímku. Helen polkla všechny najednou a zapila vodou. „Oslovila jste mě Helen. Proč?" Julia se usmála, na plných tvářích sejí objevily hluboké dolíčky. „Říkala jste, že to je vaše pravé jméno, ne? Myslím, že jste se dostala do stadia, kdy my už pro vás nemůžeme mnoho udělat. Rozumím vám a do jisté míry vám závidím kuráž a elán. Občas zapomínám, jak se ve skutečnosti jmenuju, a jsou chvíle, kdy tak toužím vrátit se domů, že celé hodiny propláču. Pak ten pocit přejde." Poté snížila hlas a pokračovala: „Připadá mi kruté, že vás prohlásili za mrtvou. Je to tak... Je to extrém. Nejsem si jista, jak bych se s takovou situací vyrovnala já. Ta osoba... váš manžel... bude...?" „Vím, co máte na mysli, a odpovím vám, že nevím. Nejsem rozvedená, jsem mrtvá. Současně jsem za něho stále provdaná. Mám v hlavě takový zmatek, že už nedokážu normálně myslet." „Můžete si vzít můj vůz, Helen, pokud vám něco nepošlou. Podle mého názoru je to málo pravděpodobné, když jste teď majitelkou toho všeho zde. Ten dýňový koláč voní báječně, že?" Helen se nadechla. „Nic necítím. Vy byste mi opravdu dala svoje auto?" „Pochopitelně. Žiju zde a můžu jezdit služebním stejšnem, když to bude nutné." „Doma v garáži mám ford explorer. Jestli nejdete způsob, jak ho sem převézt, je váš. Uděláme výměnu." „Helen, pro vás bude nejrozumnější jet do Kalifornie. Tam budete v bezpečí. Bohatství přináší mnoho privilegií. Pokud chcete zpět svůj život, musíte stejně začít od samého začátku. Uvažujte o našem rozhovoru a o dobru, které byste za své peníze mohla vykonat. Chápu, že ta 222 zpráva vás šokovala, ale zvládnete to. Myslím, že vás hodnotím stejně, jako vás viděla Boots. Její motto visí v hale: Vytrvej a zvítězíš." Helen se usmála. „Nezáleží na tom, kde jste, ale kam směřujete a jak dojdete ke svému cíli." Julia zatleskala. „Souhlasím! Přinesu vám čerstvý čaj a naliju do něj trochu koňaku. Nachladila jste se a potřebujete se vypotit." „Díky." „Lehněte si a koukejte na televizi. Dávají znovu Hříšný tanec. Ten film se líbí asi každému. Až do zítřka na nic nemyslete. Já si vždycky říkám: Vyspi se na to. Odpočinek vám prospěje." Kde jsi, Same? Co asi teď právě děláš? Stýská se ti? Nic netušíc o horečných aktivitách, které se děly v její prospěch, pošpásovala Helen se psy a když na ni přišla zimnice, zachumlala se do přikrývek a usnula. Varoval jsem ji, Artie, byl jsi přece u toho. I tys ji varoval, ale neposlouchala. Věděl jsem předem, jak to dopadne, ale mohli jsme udělat něco víc? Nemůžeme teď tu mladou ženu nechat napospas osudu díky Isabelině krátkozrakosti," prohlásil Gerry Davis naštvaně. „Tak zavolejme do aerolinek a pošleme jí letenku. Nebo pro ni zaletí firemní letadlo. I Tyger Toys mají vlastní letoun. Je to situace buď, anebo." „Artie, ona se nebude chtít vrátit do Kalifornie. Julia volala, že požaduje vůz. Věděl jsem, že k tomu dojde. Říkal jsem to Izzii několikrát. Nejhorší na všem je, že Helen dědictví odmítla. Proč Izzie nebrala v úvahu i tuhle eventualitu? Pověz mi, co teď budeme dělat?" „Jestli je Daniel Ward v New Jersey, znamená to, že se napíchl na Juliiny e-maily Izzii a ví, kde ten útulek je. Pravděpodobně už zjistil také umístění dalších tří. Proklínám den, kdy jsi zaměstnal tu zamilovanou husu ošetřovatelku. Dopustila se neomluvitelné lumpárny." „Nemusíš to svádět jen na ni, Artie. Také Izzie nese svůj podíl viny. Proč trvala na tom, aby jí Mona dodávala do nemocnice všechny e-maily? Asi ji ani ve snu nenapadlo, co by ta holka mohla provést.
Měla pozitivní doporučení a její osobní i profesionální profil byl bezchybný. Bohužel tam nebyla uvedena eventualita, že by se ta mladá žena mohla zamilovat. Kdyby se nezbláznila do toho parchanta, nikdy by Izzie nešpehovala." „Už se stalo," běsnil Artie. „Máš vůbec představu, kolik kreténů se bude s radostí hrabat v tom marasmu? Nejde přece jen tak prohlásit někoho za mrtvého. Doktoři, bez ohledu na to, kolik jim Izzie zaplatila, neměli ten úmrtní list podepsat. Jsme v tom taky namočeni, Gerry, ...až po uši. Vždyť jsme Izzie pomáhali falšovat ty úřední hlavičky na dopisech s pojišťovnou, aby matce vyplatili pojistku. Mám z toho špatné spaní, Gerry. Vždyť bychom mohli sedět! To by v žádném případě neprospělo našemu zdraví." Starý veterinář se ozval podrážděně: „Tak se vydejme na dlouhý výlet. Helen Wardová se odmítá vrátit do Kalifornie. Je zamilovaná a zůstane s přítelem. Nesmíme ztrácet ze zřetele, že se ze slabé, vystrašené ženy proměnila v silnou, velmi rozzlobenou a odvážnou bojovnici, která touží po skalpu Daniela Warda. Hergot, kéž by ho získala! Izzie tvrdila, že Helen je psychicky v pořádku a plná energie. Obávám se, že právě to ji znepokojovalo, protože nečekala, že se Helen vzpamatuje tak rychle. Vzpomínáš, jak bývala Izzie nešťastná, když ji zrovna nikdo nepotřeboval? Pošleme jí vůz a zbytek... Děj se vůle boží! Jestli nás bude potřebovat, ví kam volat. Zapomeň na výlet do New Jersey. Další věc, Artie, potřebujeme vystřízlivět. Alkohol není východisko." „A co její matka," ignoroval Artie Gerryho konstatování 224 a nalil si na dva prsty skotské do jednoho z Isabeliných oblíbených pohárků. „Co s ní?" zeptal se Gerry kysele. „Neměl by ji někdo informovat, že Helen není mrtvá?" „Neprojevila zármutek, když jsme jí byli oznámit, že její dcera je po smrti, zajímaly ji jen peníze z pojistky. Dokonce se ani nesnažila předstírat pláč. Je to bezohledná, sobecká ženská. Teď víš, proč se raději zabývám zvířaty než lidmi." „Takže tu zůstaneme jen tak sedět?" rozohnil se znovu Artie. „A co jiného chceš podnikat, Arthure?" „No, Geralde, myslím, že bychom měli Helen aspoň varovat, že její Ward zná adresu azylového domu, a pokud se ho chystá opustit, měla by si předem promyslet plán. Znám Daniela Warda. Ví, že se Helen stala bohatou dědičkou. Zatím zůstává nadále jejím právoplatným manželem a má tedy nárok na polovinu majetku. Pokud se Helen něco stane, pak shrábne všechno. Ale to si Helen už určitě spočítala, a právě proto se hodlá dědictví vzdát. Kdyby sis taky loknul, snad by ti konečně došlo, že musíme nutně něco podniknout." „Však podnikáme... Bavíme se o tom." „Nemáme žádnou strategii, Gerry. Je třeba promyslet plán, jsme přece docela inteligentní muži, absolventi vysoké školy. Já spravuju velkou firmu a ty jsi vyhlášený veterinář ve státě Kalifornie. Na něco přijdeme. Ideální by bylo mít Helen zde. Zavolejme jí a vyslechněme si její názor. Možná má už něco promyšleno. Kromě toho bychom měli přestat bloumat v Isabelině domě. Nebydlíme tu a dokonce tu vůbec nepatříme. Technicky vzato se náš pobyt v těchto prostorách dá považovat za vloupání. Dům vlastní Helen Wardová. No, tak já jí jdu zavolat," rozhodl se Artie. „Přestaň už kecat a běž," pobídl ho Gerry. Za pět minut se ozval Juliin ospalý hlas. „U telefonu Arthur King, Julio. Rád bych mluvil s Helen Wardovou. Vím, je pozdě, ale je to důležité. Souhlasíme s tím vozem, pokud na tom po tomhle hovoru bude nadále trvat. Až si s ní promluvím, dám ti instrukce. Počkám, Julio." „Jde vzbudit Helen," obrátil se Artie ke Gerrymu. „Chceš s ní mluvit, nebo to mám vyřídit já? Možná ji znáš lip. Našich společenských akcí se účastnila jen vzácně. Zachránil jsi jí psa, tak tě snad bude respektovat." Gerry zamrkal, když se ve sluchátku ozval chraptivý hlas. Je nemocná, naznačil Artiemu. „Helen, u telefonu Gerry Davis. Omlouvám se, že vás budíme, ale rozhodli jsme se s Arturem Kingem, že si s vámi nutně potřebujeme promluvit. Obáváme se totiž, že váš manžel zná adresu azylového domu, kam jste se uchýlila. Pokud zůstanete uvnitř, nic vám nehrozí. Odjedete-li, začne vás znovu sledovat. Rádi bychom, kdybyste se vrátila do Kalifornie. Bylo by to pro vás nejlepší řešení. Jste vítána a váš přítel rovněž. Bylo nám řečeno, že je s vámi jeho pes. Nemůžeme vás ovšem nutit do něčeho, co odmítáte. Přihlásili jsme na vaše jméno vůz, jestli o něho máte stále zájem." „Můžete zrušit můj úmrtní list, doktore Davisi?" „Na to je třeba čas, nejde to hned." „Matka si myslí, že jsem po smrti. Jak nám to ti lidé mohli udělat?" Gerry se zhluboka nadechl. „Nebyla to vůbec snadná volba, Helen. Isabel ji však považovala za nejbezpečnější řešení. Záleželo jí na vás, nacházela jste se ve výjimečně nebezpečné situaci. Dohodli jsme se na tom řešení společně. Chvíli potrvá, než věc napravím, ale vyřeším ten problém. Momentálně představuje největší hrozbu váš manžel." „Myslíte si, že mě chce zabít, aby shrábl dědictví paní Tygerové. Já ten majetek odmítám, sdělila jsem to těm 226
dvěma advokátům. Vzdávám se ho. Kromě toho, jak může mrtvá žena něco dědit? Peníze jsou pro Daniela druhořadé, nejprve se potřebuje vypořádat se mnou. Uspokojí ho jedině moje smrt. Nejsem naivní, doktore Davisi." „To jsem si o vás nikdy nemyslel. Jaký máte plán, Helen?" „Zatím žádný. Neměli jste žádné právo takhle manipulovat s mým životem. Stejně to nepomohlo, Daniel mě našel. Sleduje mě. Nemám proto důvod věřit, že mi zajistíte bezpečí. Raději se spolehnu sama na sebe." Artie se naklonil přes stůl. „Helen, to jsem já, Arthur King. Poslouchejte, prosím. Chceme vám pomoci. Za pět hodin přistane na Newark Airport naše služební letadlo a za hodinu můžete být na cestě sem. Dejte nám ještě šanci. Je tolik věcí, které ještě nevíte a potřebujete jim porozumět. Prosím..." „Kdo z vás zavolá matce, že žiju?" zeptala se Helen. „Můžeme jí to říct oba, jestli si přejete." „Ano. Vím, že jí na tom nebude záležet, ale chci, aby to věděla. Jen tak pro zajímavost, kolik dostala od pojišťovny?" Gerry se ušklíbl. „Dvacet pět tisíc dolarů." „Musela být štěstím bez sebe." „Máte pravdu," připustil Gerry smutně. „Tak přiletíte?" „Ne. Měla jsem zde firmu a muže, kterého jsem milovala a on miloval mě. Ano, měla, a to vše chci zpátky. Vybojuju si to sama, bez vaší pomoci. Potřebuju jen zařídit, aby se mi vrátila pravá identita. Pokud to nemůžete provést, řekněte to rovnou." „Pustíme se do práce hned ráno," ujistil ji Artie rezignovaně. „Výborně. Právě o to mi jde. Posloucháte mě, pánové?" „Posloucháme, Helen." 19 Byla si téměř jista, že to je sen, protože ve skutečnosti by s Danielem neměla nic společného. Ani by se na něho nepodívala a slova na něho nepromluvila, kdyby ji k tomu nepřinutil fyzickým násilím. „Tak, Helen, co uděláme s těmi penězi? Taková cesta kolem světa by nebyla k zahození. Na druhé straně bychom mohli vyzkoušet tu jachtu, co jsi zdědila. Ach, už vidím, jak oba stojíme na palubě, vlasy rozčechrané slaným větrem a připíjíme si šampaňským z křišťálových pohárů na nový život život boháčů." „A bude to před tím, než mě zmlátíš, nebo až potom, Danieli? Nenávidím tě. My dva nebudeme podnikat společně vůbec nic, vypusť to z hlavy. Nikam s tebou nejdu - teď ani nikdy v budoucnu. Jestli okamžitě nezmizíš, zavolám policii." Viděla, jak se k ní přibližuje, ale z jakéhosi podivného důvodu necítila strach. Dokonce s hrdostí pozorovala, jak viditelně kulhá. To mu provedla ona, ale bohužel nyní nemá po ruce žádnou zbraň. Bude si muset vystačit s rukama a nohama. V okamžiku, kdy Daniel zaútočil, Helen skrčila kolena a vší silou vykopla obě nohy. Vzápětí ležela na podlaze a oba psi jí olizovali tvář. „To nic, to nic. Zdálo se mi o Danielovi... po dlouhé době. Všechno je v pořádku. Brrr, to je zima. Rychle zpátky do postele." 228 Zachumlaná do přikrývky až po bradu, třásla se Helen zimou. Uvědomila si, že jí asi stoupla teplota. Ježíšikriste, jen ať neonemocním. Musím se přece odsud dostat a zjistit, jestli se Samovi nic nestalo. Snažila se vzpomenout si, kdy naposled se v zimě tak nachladila. Před třemi lety. Tenkrát byla pořádně vyřízená a zdálo se, že ji nachlazení nepřejde. Stále se jí vracela bolest v krku, Daniel s ní neměl slitování. Minulé jaro také nastydla, ale za pár dnů byla v pořádku, protože Sam ji doslova rozmazloval. Vařil jí kuřecí polévky a grog. Dokonce v noci vstával, aby se ujistil, že si nezapomněla vzít aspirin, a dohlížel, aby hodně pila. Sam ji miloval a záleželo mu na ní. „Stalo se něco, Helen? Slyšela jsem nějaký hluk," nakoukla dovnitř Julia. Helen cvakaly zuby zimnicí. „Měla jsem strašný sen o Danielovi," pokoušela se vysvětlit. „Byl tady v pokoji. Zápasila jsem s ním a přitom spadla z postele. Myslím, že jsem nemocná, Julio. Nemůžu se ani za nic zahřát." Julia rozsvítila stolní lampu a přiložila Helen ruku na čelo. „Vždyť hoříte. Připravím vám horký rum s máslem a přinesu ještě jeden aspirin. Chcete elektrickou podušku? Měla by někde být, jen ji musím najít. Zesílím topení. Zůstaňte pod přikrývkou, hned jsem zpátky." Julia se vrátila během pár minut. Malý polštářek vyměnila za elektrickou podušku a zapnula ji. „Zatím ji nastavím na nejvyšší stupeň. Až se nahřeje, zeslabíme ji. Nevím proč, ale ty elektrické věcičky mě znervózňují. Připravím vám grog a aspirin. Mimochodem, kdo v tom zápase vyhrál?" „Nevím, protože jsem spadla z postele. Mám dojem, že jsem získávala převahu. Je zvláštní, že jsem se Daniela nebála." „To je dobré znamení," přikývla Julia. „Za chvilku vám bude teplo." Asi za dvacet minut si Julia zhluboka povzdechla. „Rum vás uspí a snad se i vypotíte. Já tu chvilku posedím, můžeme si povídat o životě." Helen se obávala, že tak snadno neusne. „Povídejte, Julio, budu poslouchat. Vyprávějte mi, jaké je spravovat takový azylový dům."
„Jsou dobré dny, jindy nestojí za nic. Snažím se neprožívat ty příběhy, které zde zaznívají, ale nejde to. Například mi nejde na rozum, proč jste tak vysazená na paní Tygerovou a odmítáte její dědictví. Vždyť se tak snažila chránit vás. Ano, šla do extrému, ale chápu ji. Osobně jsem se s ní setkala pouze jednou." „Vážně! Ona sem přijela?" „Ne. Letěli jsme do Kalifornie. Chtěla, aby se správkyně všech čtyř azylových domů seznámily. Strávily jsme víkend na jejím ranči. Chovala se k nám přátelsky a velkoryse, hostila nás jako vzácnou návštěvu. Řekla bych, že neměla šťastný život, ačkoli to nemohu dokázat. V dávné minulosti ji postihla nějaká tragédie. Myslím, že je... vlastně byla velice soucitná žena. Nikdy v životě jsem podobnou osobnost nepotkala. Dokonce jsem poznala další dva členy rady nadace, Arthura Kinga a Geralda Davise. Pan King vlastní nějakou gigantickou počítačovou firmu a doktor Davis je veterinář. Doktor Davis oslovoval paní Tygerovou Izzie a pan King Izz. Byli velmi blízcí přátelé, člověk by řekl, že jeden druhého milovali. Dokonce si myslím, že doktor Davis byl do paní Tygerové zamilovaný. Očividně mu nevadilo, že je malá a dost silná nebo že kulhá." Helen se prudce posadila na posteli. „Říkáte, že měla hřejivý pohled? Hodně kudrlinek? Nikdy neřekla více slov, než bylo třeba?" „Vystihla jste ji naprosto přesně. Tuhle... Podívejte se, mám je všechny tři na fotografii. Myslela jsem, že jste ji osobně neznala." 230 „Vždyť to je ona! Myslela jsem si, že jsem ji neznala, ale to je omyl! Když jsem se onoho osudného večera objevila v ordinaci doktora Davise, volal nějaké ženě, aby mu přišla pomoci. Oslovoval ji Billie. Pravděpodobně usoudili, že bude rozumné, když nebudu vědět, kdo ta dáma ve skutečnosti je. Chovala se ke mně velmi mile a Lucii přímo zbožňovala. Považovala jsem ji za dobrovolnou asistentku doktora Davise. Pak jsem se s ní setkala ještě jednou, to když mě vezla do azylového domu. Teď vím, že se stala mou konzultantkou on-line, ale v průběhu konzultací jsem to netušila. Věděla, jak se dostat k jádru věci a nikdy neplýtvala časem. Boots se stala mou první opravdovou kamarádkou v životě. To však stále nevysvětluje, proč si oblíbila ze všech svých klientek zrovna mě." „Snad vám to poví doktor Davis nebo pan King. Rozhodla jste se už, kam půjdete?" „Nejprve odsud odejdu. Nepřežila bych, kdyby se Daniel pomstil Samovi. Manžel ví, že jsem opustila domov a pravděpodobně také už zjistil, že jsem v tomhle útulku. Tuší, že se pokusím odjet a zmizet mu z očí. Musím vymyslet způsob, jak ho přelstít. Nepřipadá v úvahu, abych žádala o pomoc policii, protože mi nic neudělal, až na to, že mi nahání strach. Nemůžu dokázat, že mě bil, protože jistě důkladně zlikvidoval všechny stopy. Každému říkám, že manžel je počítačový čaroděj a že mě vypátral. Nevím, jak se mu to mohlo podařit, aleje to tak. Číhá někde nedaleko. Viděla jsem ho na vlastní oči, takže vaše výjimečná opatření nepomohla. Prošel jimi jako stín. Ve snu mi říkal, že vymazal všechny zápisy v mých lékařských zprávách na pohotovostních odděleních a u všech lékařů. Věřím, že to mohl udělat i ve skutečnosti, Julio. Popravdě řečeno vůbec nepochybuju, že to už udělal." „A co Sam?" „Odešla jsem z domova hlavně proto, abych ho uchránila před nebezpečím. Dokonce jsem mu o svém úmyslu ani neřekla. Chtěla jsem, aby věděl, že jsem v bezpečí, proto jsem si odvedla jeho psa. Doufám, že to Sam pochopí. Nejsem nejchytřejší na světě, nic lepšího mě nenapadlo." „Musí si o vás dělat velké starosti, Helen." „Ví, že mě Max ubrání. Příliš Sama miluju, než abych dovolila, aby mu Daniel ublížil." „Neměl se raději rozhodnout sám, jak se k celé záležitosti postaví?" „Snad, ale Daniel je příliš vychytralý a zákeřný. Sam se mu nemůže rovnat. Ať už jsem se rozhodla správně nebo ne, stalo se. Neberte to, jako že si hraju na mučedníka. Se svým problémem se musím vypořádat sama. Když to neudělám, veškerá pomoc nadace byla zbytečná." „Přinesu vám další grog. Ještě vás trápí zimnice?" „Docela přešla. Ta poduška je skvělá. Asi nesouhlasíte s mým názorem, že?" „Každý z nás si nakonec musí najít vlastní cestu. Pokud se vám to podaří podle vlastních představ, nikdo vám v tom nemůže bránit. Já osobně bych neměla tu kuráž a energii. Žiju zde v jistotě a vím, co mohu očekávat. Neznámé mě děsí... Je to, jako byste měla hrát hru, na kterou nejste připravena. Většina žen, co sem přicházejí, by také nenašla dost odvahy k tak razantnímu řešení. Na vašem místě bych se co nejdříve vrátila do Kalifornie. Najala bych si celodenní osobní stráž a intenzivně pracovala na získání původní identity. Pak bych se odstěhovala do ciziny." „To je snadný ústup a nevím, jestli by mě takové řešení uspokojilo. Ti dva advokáti si myslí, že jsem Boots nějakým způsobem přiměla, aby mi odkázala veškerý svůj majetek. Ne že by mi na jejich názoru záleželo, peníze nikdy nehrály v mém životě zásadní roli, i když tomu možná nevěříte. Kdybych měla volit mezi Samem a dědictvím, bez uvažování bych se rozhodla pro Sama. Štěstí si za peníze nekoupíte." 232 „Mně by pomohly," řekla Julia a vstala k odchodu. „Proto každý týden sázím do loterie. Kdoví, možná bude jednou jackpot můj. Proč ne? Je to můj sen a baví mě. Mám zajít provětrat psy?" „Jsou pohodě. Myslím, že po druhém grogu zase usnu. Díky, že jste si se mnou povídala, Julio."
„Dobře se vyspěte," řekla správkyně a zhasla noční lampu. „Nechám dveře pootevřeny. Kdybyste cokoli potřebovala, zavolejte." „Dobře." Za pár minut Helen už zase tvrdě spala. Jsme kriminálníci, Gerry. Stále se vracíme na místo činu. Mohli bychom klidně pracovat v mé kanceláři nebo na tvé klinice, či u mě doma. Ale my se her-got pokaždé sejdeme v Izzině domě. Co asi ta mladá žena udělá, Gerry?" „To kdybych věděl. Odhaduju, že se pokusí toho parchanta nějak přelstít. Volal jsi už tomu tvému nejdraž-šímu právníkovi na světě?" „Jo, pracuje na tom. Požádal jsem ho, aby veškerou jinou práci odložil a pustil se do toho úkolu. Slíbil mi to. Nedívej se na mě tak, Gerry. Nesnáším právníky stejně jako ty. Taky mi řekl, že byla z naší strany hloupost podílet se na takové lumpárně. Přesně tohle slovo použil... lumpárna. Krucinál, je stejně starý jako já a takový slovník..." „Neprojdeme se, Artie?" „Pokud máš na mysli procházku na psí hřbitov, tak ne." „Musíme sem přestat docházet, nedělá to dobře mé duši ani srdci. Dejme se do práce, Artie." Arthur King následoval přítele veterináře do Isabe-liny pracovny. Zapnul počítač a čekal, až naskočí program. „Myslím, že je to dobrá myšlenka, Gerry, vážně. Celou noc přemýšlím o té Izziině ošetřovatelce a Danielovi. Zatím víme, že Daniel se vetřel do života Sama Tollivera, aniž věděl, že Helen uprchla. Teď se ten všivák snaží obtočit si Tollivera kolem prstu, jak se mu to podařilo v případě Maggie Eldridgeové. Přestože si změnil jméno, Tolliver je schopen ho identifikovat jeho podobu. Tyhle profesionální fotografie jsou ideální, budou se dobře skenovat. Mám Tolliverovu elektronickou adresu na fakultu i domů, takže v každém případě poštu dostane. Musíme zůstat na příjmu, dokud neodpoví. Souhlasíš, Gerry?" „Jo. Než to vyřídíš, zajdu se provětrat." „Tak chvilku počkej, doprovodím tě. Jen naťukám zprávu a připojím fotografii." „Myslel jsem, že tam dolů nechceš jít." „Jo... No... Člověk někdy změní rozhodnutí během pěti minut. Staří strejci přece bývají vrtkaví." „Asi máš pravdu, jsme to ale podivínové, co? K čertu... A navíc tohle je jediné místo, kde se cítím skutečně jako doma," prohlásil Gerry. „Já vím. No, tak už se dám do práce, ať to máme z krku." „Kdy myslíš, že odpoví?" zeptal se Gerry. „Rek bych, že okamžitě, jak zprávu dostane." „V čekání jsme mistři, stejně nemám nic jiného na práci. Ty jo, Artie?" „Než Izz umřela, nestačilo mi čtyřiadvacet hodin, abych všechno zvládl. Teď se najednou svět rozpadl a mně na všem přestalo záležet. Asi na nás padla deprese. Co vlastně je ta deprese? Trpí jí i zvířata?" „Mám ti přednést dlouhou nebo krátkou verzi?" otázal se Gerry. „Záleží na tobě. Pověz mi jen, zda se vůbec vyhrabeme z té temné propasti." „Dobrá." „Jaké dobra!" zabručel Artie. „Jsem veterinář, neléčím lidi." 234 „Jo, jsi věhlasný veterinář. Nikomu jinému bych psa nesvěřil." „Vždyť žádného nemáš, Artie." „Kdybych měl, vodil bych ho jen k tobě. Zase bude dobře, viď, Gerry?" „To se vsaď, že bude." Sam Tolliver se podíval na hodinky, jako by pro něho v těchto dnech čas hrál nějakou roli. Nenáviděl návraty do chladného, temného domu, který až donedávna obýval s Helen a dvěma psy. Uvažoval, že se projde nákupním centrem a začne nakupovat vánoční dárky podstatně dřív než obvykle. Nebo zůstane ve škole a bude předstírat, že pilně pracuje. Mohl by také zajít do hostince a utápět smutek. Jako nejvhodnější řešení stejně viděl návrat domů. Zapne topení, rozsvítí všechna světla a vyřídí objednávky Sassie Lassie, které přišly dřív, než se Helenino upozornění dostalo na webovou stránku. Sam věděl o obchodě dost, aby zboží odeslal, zavolal dodavatelům a objednal odvoz u expresní pošty. Ano, tohle bude nejrozumnější aktivita. Kromě toho musí vymyslet další dostatečně inteligentní výmluvu, proč je obchod dosud zavřený, něco, čemu by se Helen usmívala, kdyby to viděla. Kdyby to viděla. Povečeří zbytek činy a bude pracovat až do rána. Obává se totiž, že čeká několik desítek netrpělivých zákazníků. V očích ho pálily slzy, když mlčky balil aktovku a chystal se k odchodu. Hergot, tohle je ale odporná denní doba. Venku je už v půl páté tma, což věstí další nekonečnou noc. Tak, zbývá jen vypnout počítač a zhasnout a zamknout kancelář. Zastaví se v restauraci pro jídlo v plastové krabici a jede domů. Zavadil pohledem o kalendář na pracovním stole. Ani ne za týden je Den díkůvzdání, to znamená dlouhý čtyřdenní víkend. Co s časem? Chystal se vypnout počítač, když poštovní schránka začala blikat a vydávat signál pro došlou poštu. Sam se zamračil. Kdo mu může v tuhle denní dobu posílat e-mail? Otevři ji, Tollivere, a přečti šiji. Sam se posadil a sám sobě držel palce. Prosím, modlil se v duchu, ať je to zpráva od Helen. Otevřel poštu a zamračil se ještě víc. Přečetl si zprávu dvakrát, pak otevřel přílohu. Vytřeštil zrak. „Ten zkurvysyn!" zaklel tak hlasitě, že ho jistě slyšeli až v kanceláři sekretariátu. Bleskurychle napsal odpověď, odeslal ji, ale současně si všiml telefonního čísla na konci došlé zprávy. O vteřinu později už vyťukával číslo. Zhluboka si vydechl a znovu se modlil, ať se osoba na druhém konci Států ozve. Možná... Možná si konečně objasní, co se vlastně děje. Vítězoslavně vymrštil pěst do vzduchu, když se ozvalo chraptivé: „Prosím?"
„U telefonu Sam Tolliver z New Jersey. Právě jsem si přečetl váš e-mail." 236 20 To je OH!" zašeptal ospale Artie. „Asi tu fotografii už dostal." Gerry Davis se zašklebil. „Tímhle počinem porušujeme všechna Izziina pravidla. To si snad, Artie, uvědomuješ." „Jo, jo. Konáme správně, Gerry, zůstaň v klidu. A buď zticha, ať slyším, co říká." Oba staříci se pak naklonili nad stolem, aby slyšeli Sama Tollivera a mohli s ním hovořit. „U telefonu Artur King, pane Tollivere. Díky, že jste se tak rychle ozval. Přišla fotografie v kvalitní podobě? Výborně. Viděl jste někdy Daniela Warda? Že jste s ním onehdy obědval v bistru? To není dobrá zpráva, pane Tollivere. To vůbec není dobrá zpráva..." Gerry natáhl ruku a stiskl knoflík pro mikrofon právě v okamžiku, aby zaslechl: „Chci slyšet všechno, ale žádnou přikrášlenou verzi." Arthur King pečlivě volenými slovy sděloval Samovi, co uznal za podstatné. Gerry souhlasně přikyvoval, když naslouchal podle Samovy definice jistě přikrášlené verzi. Věděl, že Artie vědomě nechtěl říct něco, co by Helen nebo Samovi ublížilo. „Potřebuju vědět, jak ji ten gauner našel. Helen mi ustavičně recitovala bezpečnostní pravidla vaší nadace." Pane Tollivere, doktor Davis a já to zjistíme. Jde o to, abyste byl informován o jisté záležitosti, pokud o ní už nevíte. Helen uprchla, aby vás uchránila problémů, tak jako poprvé uprchla z domova, aby zachránila svého teri-éra. Musíte její rozhodnutí přijmout jako fakt." „Nemusím nic, akorát platit daně a umřít. Helen ví, že bych ji i Lucii bránil vlastním životem." „O to právě jde, pane Tollivere. Helen si nepřála, abyste kvůli ní riskoval život. Na to vás příliš miluje. Řekla vám někdy, jak excelovala v programech sebeobrany, které absolvovala během prvního pobytu v azylovém domě? Každá klientka se účastní denně dvouhodinové lekce sebeobrany, a to sedm dnů v týdnu. Helen má za sebou osmdesát pět hodin výcviku. Je skvělá střelkyně a určitě se dovede bránit. Vy zůstaňte v klidu a čekejte. Vím, je to pro vás nesnesitelná představa, ale v této chvíli nemáte na vybranou." „O výcviku mi vyprávěla, ale o nic víc mě to neuklid-ňuje. Lekce jsou jedna věc a skutečnost druhá. Zatímco já si tady budu před televizí cucat palec, co zamýšlíte vy dva, staříkové?" utrhl se Sam na Artieho. „Říkám vám tak se vší úctou. Od Helen vím, že vám je kolem sedmdesáti. Mně je skoro pětatřicet, přesněji řečeno čtyřiatři-cet, takže mám nad vámi úctyhodnou převahu. Nehledě k tomu, že jsem fit a pevně rozhodnutý Helen najít. Jsem rovněž připravený změřit síly s tím šílencem, za kterého byla provdána. Máte tedy v úmyslu dál mě krmit těmi nesmysly?" „Ne byla, ale ještě je, pane Tollivere. Helen je stále manželkou Daniela Warda. Zásadním krédem práce nadace je utajení a bezpečí. Jestli se domníváte, že vás krmím nesmysly, klidně s tím žijte. My máme jistá pravidla, z nichž jedno právě porušuji tím, že s vámi mluvím. Předem jsme zvážili následky a rozhodli jsme se, že vaše bezpečnost je důležitější než ono dotyčné pravidlo." „A jsme u toho. Porušíte-li jedno pravidlo, můžete docela snadno porušit pár dalších. Chci najít Helen." 238 „Souvisí vaše snaha s jejím dědictvím?" otázal se Artie jízlivě. Tahle konverzace se mu vůbec nelíbila. Gerrymu zcela jistě také ne, soudil podle jeho výrazu. „Jaké dědictví?" podivil se Sam. Muži se jeden na druhého podívali a Gerry pokrčil rameny. Artie sevřel rty. „Isabel Tygerová odkázala Helen veškerý svůj majetek. Psalo se o tom v novinách, vysílala to televize. Netvařte-se, že o tom nevíte. V případě, že skutečně nevíte, není těžké si to ověřit." Oba muži slyšeli, jak se Sam prudce nadechl. „Ne, nevím o tom. Přísahám na Helenin život, že se tu novinu dovídám v tuhle chvíli od vás. Mám dost starostí, a smutku. V poslední době nedávají v televizi nic kloudného a noviny jsem nečetl už nejméně tři týdny. Navíc zasedám v tolika výborech, že nemám čas na nic, natož koukat na televizi. Helen se mi o tom nikdy nezmínila." „Dověděla se to, až když byla na útěku. Prohlásila, že dědictví nepřijímá, přeje si jen klidný život s vámi a vašimi psy." „Opravdu to prohlásila? Hergot, já věděl, proč mám tu holku tak rád. Když to řekla, myslí to vážně. Helen nikdy netvrdila nic, co by nemínila upřímně." „Nicméně Daniel Ward její přístup zřejmě nesdílí. Už chápete, pane Tollivere, jaký před námi stojí problém?" „Podívejte, ta pitomost o dvou stařících... Neberte to jako urážku. Omlouvám se." „Neurazil jste nás a přijímáme omluvu. S věkem přichází jistá míra moudrosti. Umožněte nám proto jednat." „Co tedy máte v plánu?" „Ještě nevím, pane Tollivere. Potřebujeme si to nejprve promyslet. Helen i její čtyřnozí strážcové jsou v bezpečí a to je momentálně nejdůležitější." „Moudrost, říkáte?"
„Ta se dostavuje postupně, pane Tollivere. Zůstaneme v kontaktu přes e-mail a v případě potřeby vás budeme ihned kontaktovat." „Když už nic jiného, rád bych se dozvěděl, jak ji ten grázl našel. Vás by to pravděpodobně také zajímalo. Ne-kompromituje to nadaci?" „Zůstaneme v kontaktu, pane Tollivere," řekl Arthur King a ukončil hovor. „Ten chlapec o nás zjevně nemá valné mínění." „Proč by taky měl mít? Vždyť má pravdu. A když máš pravdu, máš pravdu. Před pár dny jsi nás sám nazval staříky. Jen si to připusť, Artie, vždyť jsme staří. Nemůžeme se měřit se žraloky. Polovinu věcí si už nepamatujeme, panikaříme kvůli každé malichernosti. Dávno nám vyschla šťáva. Být Tolliverem, taky bych nám příliš nevěřil. Je to člověk, který přijímá hru s pravidly - a ty nemáme. Věřím, že o tom Helenině dědictví nevěděl." „Izz se musí v hrobě obracet, jestli se na tohle dívá. Stále nechápu, z jakého důvodu si byla jistá, že Helen její bohatství přijme," uvažoval Artie. „Nevíme, zda si skutečně byla jista. Izzie fungovala záhadným způsobem. Víš, co bychom měli udělat, Artie? Projít Izziinu agendu. Ten soukromý detektiv zjistil bydliště Daniela Warda. Navrhuju, abychom si zahráli na lupiče. Mám vercajk. To je můj plán. Jestli nás dopadnou, budiž, budeme dopadeni. Ale co když najdeme něco zajímavého... Obzvlášť když Ward opouštěl bydliště v takovém spěchu. Budeme tvrdit, že jsme jeho strejdové... nebo dědečci. Šediny nás mohou i zachránit. Co říkáš?" „Báječně bláznivý plán! Přijímám." „Přestaneme sem chodit, Artie?" „Až když nás Helen vykopne." „Mezi námi... Můžeme ten dům od ní koupit." „Netoužím ho vlastnit, chci sem jen docházet. Kdyby nám patřil, všechno by se změnilo." 240 „Jo, asi máš pravdu. Najdi adresu toho čmuchala a jdeme na to. Potřebujeme revolver?" „Může se hodit. Izz měla pistoli, takže tu musí někde být," vzpomněl si Artie. „Uvědomuješ si ovšem, že ani jeden z nás neumí se zbraněmi zacházet?" „Jasně. Aspoň nás lidi budou brát vážně z hrůzy, že náhodou přece jen vystřelíme a někoho zasáhneme," usoudil Gerry moudře a šramotil v Izziiných zásuvkách. Za čtvrt hodiny Artie vítězoslavně zvedl nad hlavu úřední obálku a v druhé ruce mával pistolí Isabel Tygerové. „Je ta věc zajištěná?" vyhrkl Gerry nervózně. „Jak to mám vědět? Má to nějaký knoflík?" „Já o pistolích nic nevím. Jen si ji nestrkej do kalhot, jak to vidíš v televizi. Izzie by nás poučila, ta se vyznala ve všem." „Určitě. Byla to přece její pistole. Já jen... Schovám ji zase do té obálky a tak ji ponesu." „Něco mě napadá," řehtal se Gerry. „Jsme na takové opičárny staří, Artie. Pojďme hrát šachy, dámu nebo jinou celkem bezpečnou hru. Ozbrojujeme se a máváme s revolverem, se kterým neumíme zacházet, chystáme se vloupat do bytu bývalého zaměstnance." „Izz by jásala nadšením," šklebil se Artie pobaveně. Gerry si odfrknul. „To si dovedu představit. Jakmile bychom vyrazili dveře, nejspíš by nás odstrčila, zamávala bojovně zbraní a sama vtrhla dovnitř. Cítím v kostech, že něco zvoráme. Ty ne?" „Pokud nevystřelíme, bude všecko O. K. Kromě toho Daniel Ward odcestoval. Pistoli neseme s sebou jen pro vlastní obranu." „Tak pojďme," popotáhl si Gerry kalhoty a zamířil ke dveřím. „Kdo řídí?" „Ty. Já nesu pistoli. Protože nevíme, kde je pojistka, musíme ji mít stále pod dozorem. A vyhýbej se výmolům, prosím tě." Gerryho jako by v tu chvíli posedl ďábel. „Kdo tě miluje, zlatíčko?" zahučel hlubokým hlasem Tellyho Sava-lase. „Ty," přijal hru Artie. Sam si připadal jako spráskaný pes, když zamykal dveře pracovny. E-mail od Arthura Kinga v něm vzkřísil novou naději, ta se však po telefonickém rozhovoru rozplynula jako mlha. A jako by těch malérů nebylo málo, jeho milovaná se stala multimilionářkou. Proč by se dál zahazovala s takovou kostelní myší, jako je profesor Sam Tolliver? Jo, trochu si se staříky potlachal a to je všechno. Se sevřeným žaludkem došel do poloviny parkoviště, když si uvědomil, že si zapomněl vzít kabát. Ale copak záleží na tom, jestli chytne zápal plic? Stýskalo se mu po Maxovi. Za půl hodiny už tiskl dálkové ovládání vrat do garáže. Zaparkoval a vypnul motor. Tak a co teď, Tollivere? Plánoval sis večer, ne? Pěkně krok za krokem. Převlíkneš se do tepláků a zajdeš se proběhnout. Možná ti chladný vzduch pročistí mozek. Pak se osprchuješ, sníš pět dnů staré zbytky z ledničky a projdeš Heleniny objednávky. Nakonec padneš do postele a necháš si o své drahé a Maxovi celou noc zdát. „No tak, Tollivere," domlouval sám sobě, „co na tom, že dům je chladný a v oknech se nesvítí. Rozsvítíš, zapneš topení. A jestli chceš slyšet nějaké zvuky, pustíš si hudbu. Nedělej z toho drama." Sam počkal, až se vrata garáže zavřou, pak vypnul alarm a odemkl dveře do kuchyně.
Ani při nejbujnější fantazii by si nedokázal představit destrukci, jaká ho čekala v kuchyni, když rozsvítil. Skříňky kredence visely na jednom pantu. Dveře trouby ležely uprostřed místnosti, lednička byla otevřená dokořán a automatický odmrazovací systém způsobil potopu. 242 Mouka, káva a cukr vytvářely na troskách nábytku závěje, dlouhá kapradina, kterou Helen tak trpělivě vracela k životu, byla minulostí. Listy se válely všude, vytrhané i s kořeny - na stole, na židlích, na policích. Sam se zhluboka nadechl a pak rozsvítil i na chodbě. Jeho milovaná křesílka plněná fazolemi byla rozřezána a fazolové boby rozsypané po celé podlaze. Z malé televize a sterea zůstala jen černá beztvará masa. Znovu se nadechl a vykročil do společné ložnice. Všechno bylo rozbito, pořezáno nebo jinak zdemolováno. Obsah zásuvek rozštípaných na kusy byl zničen nebo rozházen, závěsy visely v cárech jako morbidní strašáci, rolety strženy. Při pohledu na záchodovou mísu ležící na troskách, které ještě včera byly jeho postelí, vytřeštil zrak. Nakoukl do koupelny. Dveře sprchy byly vytrženy a dlažbu pokrývaly střepy. Teprve teď si uvědomil, že stojí téměř po kotníky ve vodě. Natáhl krk a viděl, že vodní nádržka z toalety se válí vedle umyvadla přetékajícího vodou. Probrouzdal se k němu a zastavil kohoutky. S bezmocně svěšenými rameny vyšel z koupelny. Zbývá navštívit Heleninu pracovnu, kde byly až ke stropu naskládány krabice se zbožím. Jakou spoušť tam může Sam čekat? Na čem se tam vetřelec vyřádil? „Vetřelec?" zavrčel Sam. Věděl, kdo zdevastoval dům. Nešlo o žádného anonymního vandala, nýbrž o Daniela Warda. Sam se zastavil přede dveřmi a musel se znovu nadechnout, aby neomdlel. Udělej to, nařídil si. Otevři dveře a zjisti, co tam ten parchant provedl. Dělej, Tollivere, ať už máš ta překvapení za sebou. Popadl za kliku. Nevěděl, zda má vyrazit proti nepříteli, vykřiknout varování nebo rozsvítit. Provedl proto všechny tři akce najednou. „Jááh!" zaburácel a šel do dřepu. Dlouhou rukou přitom klepl po vypínači nad hlavou. Napřímil se a zíral jako u vytržení. Snad na každém centimetru stěny byl přilepen kousek spodního prádla Sassie Lassie z Heleniných zásob a na něm oplzlé a vulgární nápisy. Děvka, courá byly ty nejmírnější. S odporem, že se musí dotknout něčeho, co měl v rukou Daniel Ward, strhal prádlo ze zdi. Uvažoval přitom, zda Daniel Ward cestuje trvale vybavený nůžkami, sešívačkou a barvou ve spreji. Náhle se mu udělalo nevolno a spěchal do koupelny. Když se mu žaludek uklidnil, posadil se na kraj vany a zamyšleně se rozhlížel po pěticentimetrové potopě. Jakého netvora si to Helen vzala za muže? nechápal Sam. Znovu se mu roztřásly útroby, ale snažil se zklidnit. Mysli, Tollivere, nereaguj, jen mysli. Domácnost je pojištěná, to jsi zařídil jako první věc po nastěhování. Může zavolat speciální firmu, která všechno uklidí, pojišťovna zaplatí práci i škodu. Ohlásit to na policii, nebo neohlásit? Nedokáže, že dům zdevastoval zrovna Daniel Ward. Nedokáže ani, že ten člověk se pohybuje v okolí. Zcela jistě se dostal do garáže, tam demontoval alarm. Helen přece stále opakovala, že je technický génius. Sam by ho spíš klasifikoval jako choro-myslného zvrhlíka. Při vzpomínce na Helen tiše zasténal. Tvrdila, že Danielově podlosti a mazanosti se nikdo nevyrovná, a měla pravdu. Toho večera v bistru mu Sam padl do rukou. Byl za-hořklý a rozzlobený, možná právě proto ho ten člověk nepronásledoval. Jestli to je pravda, tak proč mu takhle zlikvidoval byt? Daniel Ward si mohl myslet, že Helen opustila Sama nadobro, a tak se nemusí bát, že by se ji Sam pokoušel získat zpět. Zničení bytu může znamenat jakýsi zvrhlý způsob varování. V téhle spoušti nedokáže myslet. Sbalí si to nejnut-nější a najde nějaký motel. Ušklíbl se. Díky Danielovým nůžkám a noži nemá co balit. Ubytuje se v Best Western a zajede si koupit nějaké oblečení. Pak zajede na fakultu, 244 zavolá úklidovou četu a nakonec pošle e-mail Arthuru Kingovi. S kufříkem v ruce zhasnul a opustil dům. Přemýšlel, jestli se tu ještě někdy bude cítit jako doma... s Helen nebo bez ní. Nezdržoval se kódováním alarmu. K čemu? Jsme zde, Gerry. Trošku omšelé, nezdá se ti?" poznamenal Artie a rozhlížel se po rezavých kolech, starých rachotinách a odpadcích válejících se po dvorcích. Zvedl hlavu do druhého patra. Rolety nakřivo, křídla oken byla zaháknutá jedním háčkem. Oprýskané rámy oken a dveří jednotlivých bytů byly zašlé starou špínou a páchlo to tu po odpadcích. Stará auta, mnohá bez kol nebo sedadel stála tam, kde majitel náhodou zastavil. Jako by tu někdo rozházel ohromné plechové krabice. Artie si uvědomil, že se otřásá hnusem. „Je tu naše auto bezpečné před zloději?" zeptal se Gerry úzkostně. Artie pokrčil rameny. „To je ve hvězdách. Nahraje nám jen tma. Nezdá se, že by si tu lidi něčeho nebo někoho všímali. Doufám, že jakmile se dostaneme do bytu, rozsvítíme tam." „Tohle je barák, kde lidi nic nevidí a neslyší. Nikdo se nechce do ničeho namočit. Jsem si jistý, že Daniel Ward neznal své sousedy a oni neznali jeho. Tím lip pro nás." „Tak jdeme, ať už je to za námi," pobídl Artie přítele a vystoupil. Proklínal přitom artrotická kolena. Cestou k bytu Daniela Warda funěl, ale poctivě šlapal za Gerrym. „Je zamčeno," oznamoval Gerry, když stiskl kliku. „Máš vercajk? Jak se dostaneme dovnitř?"
„Jsou to dveře na klasickou kreditní kartu. Místa jako tohle bezpečí nájemníků nezajišťují." Přejel kartou v zámkovém mechanismu nahoru a dolů, pak jí vítězoslavně zamával ve vzduchu. „Neříkal jsem ti to?" Zatlačil do dveří. „Budu držet ruku na vypínači, dokud nestáhneš rolety," zašeptal Gerry nervózně. „Kristepane," vydechl Artie, jakmile rozsvítili. „Panebože!" bylo jediné, na co se zmohl Gerry. Oba muži civěli jeden na druhého s otevřenými ústy. „On si polepil celý pokoj portréty Helen! Ten člověk je zralý na psychiatrii. Chudák ta mladá žena. Podívej, Artie, ať se posadil nebo postavil kamkoli, všude ji měl na očích. Kde sakra sehnal tolik fotek?" „Podívej se pořádně. Je to pár fotografií, ostatní jsou kopie. Pořídil několik velikostí. Na počítači to je hračka. Když už jsme u počítačů, tak tahle mašinka je skutečně vrchol techniky. Vsadím se, že šiji poskládal sám." „Proč ji tu nechal?" uvažoval Gerry. „Protože frajírka nenapadlo, že bychom přišli na návštěvu. Vzal si jen notebook," bručel Artie a zapínal počítač. „Co když je to past?" couval Gerry opatrnicky. „Ne, není to past, ale mohl vymazat složky. Čert ví, jaké má ten chlap myšlenkové pochody. Svou chorou myslí pravděpodobně vytvořil zapeklité heslo, na které nikdy nepřijdeme," připustil Artie. „Jasně, mašinka chce heslo." „Já to věděl! Co teď? Fuj, a jak to tu páchne... Nezdá se, že náš chlapík byl velký kuchař," ukázal Gerry na plastové kelímky a krabičky hotových jídel. V některých plesnivěly nedojedené zbytky. Na špinavé podlaze se povalovaly lahve od piva a alkoholu. „Co budeme dělat, Artie? A vůbec... Co tu pohledáváme?" vyslovil Gerry řečnickou otázku. Přitom zašlápl nějakého vykrmeného brouka. „Pokusíme se přijít na to, jak Daniel Ward našel Helen. Odpověď se skrývá v jeho počítači. Ward není turista, proto pochybuju, že by se tak dalece namáhal a hledal 246 ji fyzicky. Víceméně je obeznámen s fungováním programu, takže odpověď najdeme zde. Chvíli to potrvá, Gerry. Posaď se a udělej si pohodlí." Gerry zafuněl. „Je tu jediná židle a na té sedíš ty." „Tak se opři o zeď." Zatímco Artie ťukal na počítači, Gerry procházel špinavou kuchyní, stejně nechutnou koupelnou a ložnicí. Ze všech stěn se na něho dívaly portréty Helen. Obával se, aby se mu neudělalo nevolno. Považovala by policie něco takového za špehování... nebo posedlost? Nebo by konstatovali, že ten muž má plné právo polepit si zdi portréty vlastní manželky. Co by asi policie řekla, kdyby tady Ger-ryho načapala? Bez diskuze by ho strčili za mříže. Artie by byl jeho spoluvězněm. Starý veterinář se roztřásl a v té chvíli se opravdu cítil na sedmdesát. „Jak to jde, Artie?" „Nijak. Nemyslí mi to tak jako Danielu Wardovi. Vyzkoušel jsem každé slovo, které mě napadlo a mohlo by mít pro toho šamana význam. Nic. Pravděpodobně půjde o velmi jednoduché a běžné slovo, na které nikdy nepřijdeme. Co říkáš, Gerry?" „Já? Co když staré heslo změnil na nějaké současnější, které by vyjadřovalo podstatný fakt v jeho životě poté, co ho Helen opustila? Takovou ránu osudu nečekal a nedokázal se s ní vyrovnat. Říkáš přece, že je arogantní a ješitný. Přišel o práci a manželka se vymkla jeho kontrole." „Opři se o stěnu a když tu tak stojíš, začni myslet," nařídil mu Artie. Vzápětí zvedl ruce v poraženeckém gestu. „Vzdávám to!" „To nemůžeš. Ten šílenec hledá Helen a chce jí ublížit. Co bylo jeho životní vášní? Jako jeho nadřízený bys to mohl vědět." „Peníze." „Tak prosím. Chytneme se peněz. Říkáš, že to byl Daniel Ward, který nakazil firemní počítače viry, dokonce ho poslal i Izzie. Víme, že zasahoval do Izziina počítače, když mu Maggie Eldridgeová poskytla její emailovou poštu. Pravděpodobně se docela rychle napíchl na heslo Boots, což znamená, že ví o její poslední vůli. Ty jsi počítačový odborník, Artie. Jak se o té závěti mohl dozvědět?" „To je jednoduché. Četl si její poštu. Párkrát nám přece psala, aby nás informovala o svém záměru. Tuším, že bychom si mohli dobře tipnout, Gerry. Daniel Ward považuje to dědictví jako výhru v jackpotu. Zbývá mu jen najít Helen, přesvědčit ji, že se k ní bude chovat slušně. Ward si podobně jako většina podobných trapičů při své aroganci myslí, že se mu manželka vrhne do náruče i s milionovým dědictvím." Artie se nadechl, aby ještě něco dodal, ale náhle vykřikl: „Mám to, Gerry!" Gerry se naklonil nad stůl a sledoval, jak Artieho prsty pokřivené revmatismem horečně ťukají jackpot. Monitor ožil. „Jsi geniální, Gerry!" jásal Artie. „Můžeš vytisknout všechno, co nám může být nějak užitečné? Musíme odsud co nejrychleji vypadnout." „Otevřeme složky a prohlédneme si jejich obsah, pak se rozhodneme."
„Jak dlouho to potrvá? Začínám být pořádně nervózní. To místo mě děsí. Nemůžu se dívat na ty fotografie. Chci domů. Tak už víš, jak to udělal?" „Nejsem si jistý, ale něco mě napadlo. Náš darebák se dostal do každé databáze v zemi, aby zjistil, u kterého veterináře je Helen zaregistrovaná. Musela změnit doktora a užila teriérovo pravé jméno. Nadace totiž vždycky operuje pouze s evidenčními čísly. Vypadá to, že mám pravdu, Gerry. Ward musel u té mašinky sedět čtyřiadvacet hodin denně, sedm dnů v týdnu, aby prošel každý stát, každé město a všechny veterinární stanice uvedené v databázích. Patrně se mu ta dřina vyplatila. Je to sice jen moje domněnka, ale uvidíme. Helen měla strach. Podívej 248 se na sebe. Jsi vylekaný jako děcko, a to Daniela Warda vůbec neznáš. Strach je hrozná věc, Gerry. Něco podobného je kontrola myšlení. Když si dáš ty dvě věci dohromady, mohl bys pochopit, proč se Helen bojí opustit své nové bydliště." „Myslíš, že Daniel Ward bydlel v tomhle doupěti, když se scházel s Maggie Eldridgeovou?" „Podle informací detektiva měl tenkrát pronajatý pěkně zařízený byt v moderním bytovém domě. Pochy-buju, že by o něj ošetřovatelka měla zájem, kdyby viděla, v jakém chlívě žije. Pravděpodobně mu docházejí peníze, proto se přestěhoval sem." „Rád bych si to místo vyfotil, ale to by byl jen důkaz o naší nezákonné návštěvě. Možná, že by se policii fotodokumentace hodila v případě, že Helen podá trestní oznámení. Mám v autě aparát. Co myslíš, Artie?" „Zajdi pro něho! Zbývá mi prohlédnout dvě složky, pak nakopírujeme, co je třeba, a padáme. Zaber prostor ze všech možných úhlů, jinak ti nikdo neuvěří." Zatímco Gerry dokončoval záběry, Artie sbalil disky a přidal je do obálky k pistoli. „A teď můžeme jít." „Artie..." „Co je?" „Ten psychopat si nalepil Helenin portrét dokonce na sedátko toaletní mísy... Zespodu i shora!" „Doufám, žes to zvěčnil, Geralde." Jo." „Tak padáme, jak říkají mladí. A neohlížej se, Gerry. Nechci si to místo pamatovat. Jedeme k Izz a tam si pohrajeme s novými informacemi." „Plán vyšel, Artie. Doufám, že to zavoláš Samu Tolli-verovi." „Ještě si to promyslím." „Jo, jo. Oba si to promyslíme." 21 Ležela zabalená v přikrývce jako v hřejivé kukle, ale celé tělo ji bolelo. Otevřela oči, ale viděla jen zamžené obrysy a tvary. „Vy jste vzhůru! To je báječné, už jsem si o vás začala dělat starosti, Helen," ozval se odkudsi zdaleka veselý hlas. Helen věděla, že ten hlas slyšela mnohokrát, ale v tu chvíli ho nedokázala k nikomu přiřadit. Přála si, aby se ta mlha kolem ní rozplynula. Na tváři a krku ji hřálo cosi příjemného a vlhkého. Pak pochopila podle zvuku - Lucie zakňučela. Současně se ozvalo poněkud hlubší zakňučení. Max. „Ahoj, kamarádi," zakrákala. Sama se lekla nakřáplého hlasu a psi bleskurychle vyskočili na postel. „To jsem já, Julia, Helen. Je vám lip? Musím říct, že psi jsou vám nesmírně oddaní. Ani na chvíli vás neopustili. Žasla jsem, jak disciplinovaně konali potřebu na noviny, které jsem rozložila ke dveřím pokoje. První den mi nedovolili vůbec sem vejít, musela jsem noviny podstrčit pode dveřmi a doufat, že pochopili, k čemu mají sloužit. Pochopili." „První den?" „Spíte už téměř tři dny, Helen, a právě to nás začalo znepokojovat." „Tři dny!" vydechla Helen. 250 Julia hovořila tak nadšeně, že se Helen až zastyděla za svou spavou nemoc a schoulila se pod přikrývkou. „Sužovaly vás vysoké horečky. Teprve včera večer došlo ke změně k lepšímu. Právě z horečky máte tak popraskané rty. Jak se cítíte? Myslíte, že byste snědla trochu polévky? I čaj by vám prospěl. Mám speciální značku, mohla by vám chutnat." „Chcete tím říct, že psi nebyli tři dny venku?" „Pokoušeli jsme se je vylákat, ale ani se nehnuli od vašeho lůžka. Při momentálním stavu věcí to nepokládám za důležité," uklidňovala Julia Helen. Ta nadzvedla těžkou hlavu a opřela se o loket. „Připadám si jako vařená nudle. Tak, kamarádi," domlouvala psům, „běžte s Juliou. Běžte! Nic zlého se mi neděje a než se vrátíte, budu na vás čekat." Lucie se podívala na paní a pak na velkého labradora. Helen přikývla a zašeptala Maxovi něco do ucha. Okamžitě seskočil z postele a Lucie za ním. U dveří oba ještě obrátili hlavu. „No tak, utíkejte se provětrat! Nic mi nehrozí. Julia vám pak dá dobrotu." „Dojdete sama na toaletu?" zeptala se Julia přes rameno. „Doufám, že ano." „Chcete tu polévku?" „Ano."
Dostat se z postele představovalo pro Helen málem zápas o život. V hlavě jí hučelo a třásla se slabostí. Co se s ní proboha děje? Vzpomněla si, že jí Julia předešlý večer nabízela elektrickou podušku a horký grog na nachlazený krk. Matně si vybavila tu strašnou zimnici a horečku. Jedla vůbec něco během těch tří dnů? Nedokázala si vzpomenout. V pěkné modrobílé koupelně se na sebe zadívala do zrcadla a zamrkala. Ta žena se zapadlýma očima a tmavými kruhy kolem víček je ona? Přiklonila se k zrcadlu, aby si zblízka prohlédla bledou tvář a rozpraskané rty. Uvažovala, zda se má odvážit dát si sprchu. Možná ji osvěží... S téměř nadlidským úsilím soukala nohy do svého oblíbeného flanelového pyžama, když se vrátila Julia se psy. „Sprcha nebyl moudrý nápad, Helen. Chápu, že jste se chtěla trochu osvěžit, ale měla jste počkat na mě. Jste velice zesláblá. Něco sníte a bude vám lip. Ještě aspoň den zůstaňte ležet." „Jak je možné, že jsem se tak složila?" šeptala Helen vyčerpaně. „Přijela jste sem hodně vyčerpaná. Stres se zkombinoval s bacily. Několik našich klientek prošlo po příjezdu sem stejnými problémy, ačkoli jim nebylo zdaleka tak zle jako vám. Není to žádná chřipka, jen virus. Lékař pacientky vyšetřil a konstatoval, že pomůže horečky prostě vyležet, brát aspirin a pít hodně čaje. Za pár dnů na tom budete mnohem lip. Snězte všechno na tomhle podnose a vypijte všechen čaj. Lékař vám naordinoval vysoké dávky vitaminů. Pokud byste ještě něco potřebovala, na nočním stolku je zvonek." „To znamená, že jste už zlikvidovala ten počítačový virus? Díky Julie. Dostali psi jídlo?" „Nechala jsem jim misky tady v pokoji hned u dveří a když dostali skutečný hlad, všechno sežrali. Ano, pokud se ptáte na počítačový virus, tak ten je pryč. Nainstalovali jsme úplně nový software a síť funguje bez problémů. Mezitím jsme komunikovali telefonicky. Telefon je skvělý vynález. V jistém smyslu sice už zastaralý, ale stejně úžasný. Velice ráda si povídám s lidmi po telefonu." Helen přikývla. Nevěnovala pozornost Juliině vychvalování techniky, protože Daniel jistě brzy vymyslí nějakou kulišárnu. Jeho životním posláním je patrně ničit vše, s čím má Helen jen nepatrný kontakt. Ale jak to má těm lidem vysvětlit, když nechtějí naslouchat? „Jak jste sem dostala doktora?" 252 „Když měl doktor přijít, přidala jsem do psího žrádla něco na uklidnění. Vyrobila jsem malé sýrové noky a hodila je na postel. Než doktor přijel, psi už podřimovali. Musela jsem to udělat, Helen. Byl to doktorův nápad. Chemie už přestala působit a oba vaši miláčci jsou zase plni energie." „Musím odsud, Julio. Daniel o mně ví. To on je zodpovědný za ty počítačové viry, které zničily všechny složky s informacemi. Nikdo neví, co ho napadne příště. Nedivila bych se, kdyby odposlouchával váš telefon a dozvěděl se, že jsem nemocná. Jen vyčkává." „Na odchod prozatím zapomeňte, vždyť nemáte sílu sejít ze schodů. Promluvíme si o tom za pár dnů. Nechcete zůstat na naši slavnostní večeři na Den díkůvzdání? Čtyři z klientek včera odjely, takže nás zůstalo pět psů plus dva vaši. Až přijde čas, pomohu vám, ale ani o minutu dřív." „Přijde sem, Julio. Jistě už sedí před domem," zasténala Helen. „Dobře mu tak, ať zmrzne. Venku je minus patnáct. Je tomu tak dva roky, kdy se jeden manžel pokusil rozštípat dveře sekerou. Neuspěl. Našel nás útulek díky manželce. Propustili jsme ji a po návratu domů z ní manžel doslova vymlátil naši adresu. Chtěl dům podpálit, naštěstí policie přijela včas. Přivezl si třicet litrů benzinu. Ještě je za mřížemi." „Jak dopadla jeho žena?" „Pomátla se a léčí se ve státním psychiatrickém ústavu. Jestli je váš manžel tak vychytralý, jak ho líčíte, nedopo-ručuju vám s ním soupeřit, Helen. Pochopitelně tím nechci říct, že jste hloupá. Muži jako váš manžel a ten ve vězení jsou lidově řečeno z jiného chovu. Připadá mi totiž, že ho chcete nějak přelstít. Plánuje pomstu od chvíle, kdy jste opustila dům. Je jí posedlý. Takového člověka jen tak neoblafnete. Pokud se FBI podaří zjistit, že za viry je váš manžel, posedí si v kriminále hodně dlouho. Jestli se unáhlíte, zničíte život sobě i Samovi. Přemýšlejte o tom." Helen se zavrtala hlouběji do polštáře, psi leželi pokojně vedle ní. „Mám toho hodně k přemýšlení," zašep-1 tala. Za pár minut spala jako o půlnoci. Probudila se za tři hodiny příšerně hladová. Polykalo sejí mnohem lip a tupá bolest v přední části hlavy povolila. Snad ji virus už opustil. Ležela tiše, aby nerušila spící psy. Ztratila tři dny života. Slyšela tu větu často používat a vždycky uvažovala, jestli je možné ztratit čas. Teď ví, zkrátila si život o tři dny... Sedmdesát dvě hodiny. Čtyři tisíce tři sta dvacet minut. Nekonečné množství vteřin, přesný počet zesláblý mozek nedokázal spočítat. Zavřela oči a pokoušela se vzpomenout, co se jí před probuzením zdálo. Něco o Sassie Lassie... O novém modelu, kterým by měla obohatit nabídku? Když si marně lámala hlavu nad rozplynulým snem, znovu zavřela oči. Kéž by se co nejdřív cítila lip a mohla se rozumně rozhodovat. Julia má pravdu. Nenachází se ve stavu, kdy by mohla něco podniknout, vždyť jí to ani nemyslí. Bohatství Isabel Tygerové. Helenino bohatství. Pomohlo by jí držet Daniela zpátky? To je velmi málo pravděpodobné. Řetízek kolem pasu! O tom se jí zdálo. Tenký zlatý řetízek s tenoučkým medailonkem umístěným těsně pod pupíkem. Na jeho jedné straně by bylo vyryto Sassie Lassie a na druhé jméno majitelky. Za padesát babek. Řetízek by mohla nakoupit v metrech, zavírací sponky by připevnila sama a zaměstnala
rytce. Cenu by zvedla asi na padesát devět devadesát pět. Devět devadesát pět by spolkla odměna rytci, dodání materiálu a zavírací sponky. Kdyby vytáhla prodejní cenu ještě o devět devadesát pět, což by představovalo náklady za řetízek, připsala by si zisk padesáti dolarů na kusu. Sam by mohl být na její vynalézavost hrdý... Až by se konečně přestal smát tak hloupému nápadu. 254 Vzpomněla si na jeho reakci na podprsenky ozdobené peřím. Usmála se. Ach, Same, jak mně se po tobě stýská... „Potřebujete něco, Helen? Ještě trochu džusu nebo čaj..." zeptala se Julia ode dveří. „Svůj notebook. Ráda bych si něco ověřila... a taky pouzdro s disky." „Později, Helen, teď odpočívejte. Podívejte, sněží," vytáhla Julia rolety. „Patrně to zem jen trochu pocukruje, aleje to příjemný pohled." „Hezký," řekla Helen nepřítomně. „Napila bych se džusu. Julie, prsty mám v pořádku, jen se mi trochu točí hlava. Chci na webovou stránku přidat něco nového do nabídky." „Je váš počítač bezpečný?" „Ano, zatím jsme s ním neměli problémy." „Tak vám povoluji hodinu, ani o minutu víc. Já mezitím vezmu psy na zahradu. Sníh se jim bude líbit. Na oběd vařím zeleninovou polévku a jedno děvče peče chléb." „To zní lákavě." Helen se sbíhaly sliny při představě čerstvého domácího chleba a husté polévky. „Běžte s Juliou a pak dostanete mls. Přineste mi i skicák, Julio." „Připomínám, že jsme se dohodly na jedné hodině, pamatujte na to." „Dobrá, Julio, hodinu." Helen prováděla patnáct minut náčrtek modelu na štíhlém pase manekýny v krajkové podprsence a bikin-kách. Pro efekt přikreslila dívce na hlavě bílý klobouček z kožešiny hranostaje, kresbu pak doplnila kaskádou bílých pírek. Kdyby ještě fungoval v kanceláři skener, mohla by jí Julia črtu naskenovat a za hodinu by se objevil na He-lenině webové stránce. Kdyby se na ni Sam podíval, věděl by, že Helen je v pořádku. Snad by mohla k obrázku ještě něco přidat. Pochopitelně Maxe s Lucií, jak loví padající pírka. Sam by pochopil. Helen kreslila tak pilně, že byla dočista vyčerpaná, když se Julia se psy vrátila z procházky. „Byli u vytržení. Sníh se drží. Jestli sněžení nepřestane, můžeme mít do večera pár centimetrů. Ale údajně se blíží teplá fronta. Přinesla jsem vám džus a toust. Ale, ale, co jste to vytvořila?" „Řetízek kolem pasu s medailonkem pod pupíkem." „Objednávám si hned dva," zahihňala se Julia. „Moc sexy..." „Můžete mi to naskenovat na disk, abych vzorek mohla odeslat na webovou stránku své firmy?" „Pokusím se, ale raději bych s tím někoho poslala do tiskárny. Do hodiny je zpátky, žádný problém. Souhlasíte?" „Jistě. Opravdu vás tím nezdržuju?" „Vůbec ne. Máme seznam dobrovolníků, kteří nám s takovými věcmi pomáhají. Jen tak ze zvědavosti, kolik za tu parádu budete chtít?" „Myslím bez pěti centů šedesát babek." „V tom případě si objednávám jen jeden," rozesmála se Julia. „Pro vás zdarma a kolik budete chtít." Julia se opět uchichtla. Helen se líbilo to její ženské uculování. „Vypijte ten džus a zdřímněte si. Až se probudíte, budete mít disk k dispozici a oběd na stole." Helen neprotestovala, když jí Julia vzala notebook z ruky a uložila ho na malý stůl na protějším konci pokoje. Usnula dřív, než se zavřely dveře. Sam se obrátil na bok a natáhl ruku. Nenahmatal vedle sebe žádné tělo, a tak se znovu obrátil na záda. Věděl, že této noci už neusne. Vstal, zapnul topení v hotelovém pokoji a natáhl si tepláky. 256 Jen co se za pár hodin rozední, sbalí si skromnou výbavu a vrátí se do domu, který si s Helen užívali tak krátce. Zůstaly tam vzpomínky... dobré i velmi zlé. Jestli nezapomene, zastaví se v obchodě pro krůtu. Je těžké upéct krůtu? Po večeři může vyrobit nějaké žrádlo pro zvířata v útulku a odvézt ho tam. Jo, jo, přesně tohle udělá. Třináctikilový opeřenec nakrmí hodně hladových krků, ještě když k tomu přidá trochu granulí. Ramena se mu roztřásla. Jestli se neovládne, začne bulit jak malý kluk. Kéž by si aspoň mohl dát kávu! Koupí ji, hned jak zahlédne obchod s potravinami. Matně si vzpomíná, že Helen zmiňovala Pathmark v Middlexex Mali, supermarket non-stop. Posadil se a upíjel vlažnou kolu, která mu zbyla od večeře. Kofein je kofein. Z nedostatku jiné činnosti zapnul Sam notebook, připojil ho k telefonní zásuvce a počkal na připojení. Pak naťukal adresu Sassie Lassie. Za okamžik vítězoslavně vystřelil pěstí do vzduchu, když spatřil Heleninu poslední kreaci. Dychtivě si prohlížel podobu Maxe a Lucie. Je to zpráva... Helen mu chce naznačit, že ona i psi jsou v pořádku. Pak si všiml originálního řetízku a rozesmál se. Kdo s trochou zdravého rozumu si něco takového objedná, natož aby se tím ozdobil? Ale koneckonců, co mužský ví o dámské módě? Jen tak pro legraci nalistoval objednávkovou stránku a vybuchl v hysterický smích. Vypadá to, že řetízek Sassie Lassie hodlá nosit hodně lidí. Objednávky se průběžně jen hrnuly, Sam jich odhadoval na tisíc. Jedna vyskočila, zrovna když se dostal na konec
stránky. Nějaká Hillary Nolanová si objednávala dva řetízky ve 4.20 ráno! Neuvěřitelné. Tretka za téměř sedmdesát dolarů... Helen vydělá majlant. Jak je vidět, Sam se věnuje té nesprávné profesi. Proč se vůbec pachtí s těmi suchými čísly, když může prodávat peříčka a řetízky na dámské bříško? Hergot, poprvé to přehlédl. Naklonil se k monitoru a přimhouřenýma očima si prohlížel oba psy. Mizerné světlo lampy poprvé asi zastínilo obrazovku. Oběma psům totiž visely na krku propagované řetízky s medailonky. Při soustředěném pohledu byl Sam schopen rozluštit jemnou rytinu. Na Maxově přívěsku přečetl své jméno a na Luciině Helenino. Ano, zcela jistě to je zpráva od Helen a současně potvrzení tvrzení Arthura Kinga: Helen nechce bohatství Isabel Tygerové, vydělá si na živobytí sama, ať už řetízky na břicho, peříčky či sexy prádlem. Sam vypnul počítač a nacpal svršky do tašky. Ani ne za deset minut byl na cestě. Až nedaleko domova si vzpomněl, že se chtěl zastavit v supermarketu pro krůtu. Otočil vůz a vracel se, odkud přijel. Den díkůvzdání musí oslavit královskou večeří, má bohu za co děkovat. 258 22 Daniel Ward se choulil zimou ve stříbrném nissanu. Čas od času zapnul motor a topení, aby si aspoň trochu zahřál prokřehlé tělo. Už celé dny doslova bivakoval v tomhle pronajatém voze, protože si nemohl dovolit opustit stanoviště. Na podlaze i sedadlech se válely kelímky od kávy a krabice od rychlého občerstvení. Daniel to jídlo nesnášel, ale bylo levné. Vedle, na sedadle pro spolujezdce, trůnil nejdokonalejší typ notebooku, pod sedadlem, napůl ukrytá mezi sáčky páchnoucími po mastném jídle, ležela nelegálně opatřená pistole. Nenáviděl ten zatracený sníh, protože na něm neuměl jezdit a nebyl si jist, zda tenhle vůz má pohon na všechna čtyři kola. Pozoroval obyčejný dům, v němž se skrývá jeho manželka, jeden ze slavných útulků Isabel Tygerové. Arthur King se o nich často zmiňoval a prohlašoval, jak jsou nedobytné. Nic není nedobytné, jak se Arthur King nakonec sám přesvědčil. Daniel rozluštil nejméně čtyři jeho kódy a nakazil počítače viry. A to si dobrý Arthur myslí, že Ted Wexler je nejgeniálnější mozek firmy. „Kretén," zasyčel Daniel přes drkotající zuby. Dýchal si na ruce, aby šije zahřál, ale nespouštěl pohled z domu v tudorovském stylu na protější straně ulice. Zůstane ještě jeden den a pak zvolí drastičtější metody, rozhodl se. Helen jistě útulek brzy opustí. Pokud ne, bude Daniel muset v téhle věci něco podniknout. Helen, za tuhle mizérii mi zaplatíš. Až tě konečně chytím pod krkem, nepovolím, dokud mi nezkapeš pod rukama. Kdybys věděla, jak tě nenávidím za to, cos mi provedla! Povím ti to, až tě konečně dopadnu. Zabiju i toho tvého pitomého psa a toho druhého taky. O blbečka, se kterým jsi žila, jsem se už postaral. Prý jsi mu dala kopačky. Ukradlas mu psa a zmizela. Taky ses o něho vůbec nestarala. Proč ses prostě nechovala tak, jak jsem vyžadoval? Ne, tys musela předstírat, že máš mozek. Každému jsi vykládala o našem životě. Už tenkrát se mi to nelíbilo a teď se mi to už vůbec nelíbí. Ziju jako bezdomovec. Už týden jsem se nesprchoval a spím v autě. To všechno kvůli tobě. Bože, jak já tě nenávidím, courol Daniel nastartoval a slastně vzdechl, když ho ovanulo příjemné teplo. Podíval se, kolik má benzinu. Nádrž je napůl prázdná. Bude se muset poohlédnout po čerpací stanici s nočním provozem. Vydá se na průzkum, až se ujistí, že obyvatelé útulku spí. Nebylo by příjemné zůstat trčet kousek od domu. Začalo mu být příjemně teplo a trochu se uvolnil. Mohl by zavolat matce... Anebo by jí raději neměl volat. Nesnášel ji stejně jako svou ženu. Nesnáší ani sestru Amy. Než si to snažil definitivně rozmyslet, štráchal v kapse po telefonu. Ještě že si ho nabil v předstihu. Stejně se divil, že ještě funguje, když už dva měsíce neplatí. Musel se na ten hovor psychicky připravit. Vlastně ani nechápal, proč ji chce volat, když ho považuje za ztroskotance. Kdysi ho nazvala zmetkem. Jako dítě toužil, aby ho oslovovala Danny nebo zlatíčko, nebo aspoň synu. Nikdy se toho nedočkal. Říkávala mu, že je nýmand a slaboch. Bože, jak ji nenávidí! Sestru Amy oslovovala drahoušku, srdíčko, tónem, kterým na něho nikdy nepromluvila. Právě proto možná tak nenávidí svou úspěšnou sestru makléřku. Přemítal, zda se přístup rodiny vůči němu změní, až jim zamává před nosem dědictvím Isa260 bel Tygerové. Pochopitelně že se změní. I tak může čekat, že si neodpustí, aby mu připomněly, že zazobaná filan-tropka odkázala majetek jeho ženě, nikoli jemu. Určité věci ho hluboce jitří a nikdy na ně nezapomene. Když Daniel dorostl do puberty, otec se mu pokusil vysvětlit matčino chování. Je posedlá úspěchem. Touží stát se bohatá, slavná a kvůli tomu dře do posledního dechu. Tvoje matka ví, jak s kým manévrovat, za který provázek zatáhnout, čí ruku políbit a jak se pohybovat ve světě byznysu. Já jsem jiný. Nechápu, proč si mě vůbec vzala. Možná proto, aby vedle takové nuly manžela lip vynikla. Daniel sebou trhl. Otec byl dobrák a kliďas. Dokonale ho uspokojovala práce v jeho malé okrasné školce. Adam Ward věděl všechno o keřích, stromech, květinách a trávníku. Miloval svou práci. Vydělal si na slušné živobytí, byl pracovitý a upřímný člověk. Daniel teď litoval, že se k otci nechoval laskavěji a slušněji. Celý svůj dosavadní život se snažil zavděčit se matce, uspět, aby na něho mohla být hrdá. Otec jako by v jeho životě neexistoval.
Daniel se uzavřel do sebe a jediným jeho přítelem se stal počítač. Záhy v sobě objevil neobyčejné technické nadání. Jeho vynikající pracovní výsledky matku přesto neuspokojily, dál nešetřila ponižujícími, káravými poznámkami. Jednou na ni kvůli nějakému ironickému komentáři vztáhl ruku. V mžiku letěl přes celou místnost a rozplácl se na záda. Matka nad ním stála a vysmívala se mu, dloubala do něho špičkou nohy. Do místnosti vešla Amy s otcem a rozesmáli se. Otec mu pak podával ruku, aby se mohl zvednout ze země, ale Daniel ji odstrčil. V sedmnácti letech pak bulil za zavřenými dveřmi jako malé děcko. Bože, jak matku nenávidí... Zášť ho vedla k vytočení jejího soukromého čísla. Hnusila se mu samotná představa, že vůbec uslyší její hlas. Nenáviděl i sebe za to, že je takový slaboch a volá jí. Kéž by nebrala telefon. Bohužel, ozvala se po prvním zazvonění. „Tady Daniel. Jak se ti daří?" „Fajn, Danieli. A tobě? Nějakou dobu jsi o sobě nedal vědět. Znamená to, že tě nepovýšili?" „Znamená to, že jsem právě kvůli povýšení natolik zaneprázdněn, že jsem neměl čas zavolat," lhal. „Jaký máš teď plat?" „Jistě mnohem nižší, než platí tobě, matko, ale zanedlouho mě čeká post generálního ředitele. Všechno chce svůj čas." „O tom nepochybuju, ovšem pokud se sám snažíš. Amy vydělala svůj první milion v pětadvaceti. Já jsem začala pracovat pozdě, takže jsem se k němu dopracovala v osmatřiceti a otec na něho ještě nedosáhl, jak všichni víme. Co myslíš, kdy se to podaří tobě?" „Brzy," lhal Daniel znovu. „Jak se daří manželce, Danieli? Neposlala nám vánoční pozdrav ani blahopřání k narozeninám. Urazilo mě to. Máte snad v manželství problémy?" „To v žádném případě. Upřímně řečeno, nemohlo by se nám žít lip. Myslel jsem, že jsi v obraze, když jsi to slyšela ve zprávách." „V jakých zprávách? Helen čeká dítě?" „Ne, matko. Helen a já jsme zdědili bohatství Isabel Tygerové. Přetřásali to ve všech televizních zprávách i novinách. Z nějakých, mně nepochopitelných důvodů se o Helen zmínili jako o nějaké Nancy Bakerové. Jak ti to mohlo uniknout? Překvapuje mě, že ani Amy se nic nedoneslo. Každá burza v zemi nás má pod drobnohledem." „Něco jsem zaslechla. Co přesněji znamená to bohatství, Danieli?" „Přesněji znamená tři sta milionů dolarů plus nemovitosti. Je do pohádkové jmění." 262 „A vy jste to zdědili. Nic legračnějšího jsem v životě neslyšela. Proč by někdo jako Isabel Tygerová odkázal tobě a té malé couře z karavanu, se kterou ses oženil, všechny svoje peníze?" „Projevila mi tím vděčnost za pomoc a Helen zbožňuje. Teď máme jachtu, soukromé letadlo a několik aut. Dále je tu dům ve Švýcarsku, další na Havaji, ještě jeden v As-penu a taky vila ve Španělsku. Prober si to, matko. Kde je táta?" „Ach tak... To abys mi raději poslal kopii závěti, Danieli, vzhledem k tomu, jaký jsi byl vždycky lhář... Netuším, kde je tvůj otec. Pravděpodobně pozoruje v zahradě některou z těch svých květin, co kvetou jen v noci. Vyřídím mu, žes volal." Nato se ozval matčin klokotavý smích a spojení bylo přerušeno. „Jdi k čertu, ženská," zabručel Daniel. Jen co budou peníze Isabel Tygerové jeho, koupí si helikoptéru a přistane na matčině dokonalém trávníku před domem. To ji položí. Hergot! Tohle doopravdy udělá. Pěkně by jí zvedl adrenalin. Amy se na něho bude závistivě šklebit a táta... No, táta bude smutně koukat v obavách, že helikoptéra zničí trávník. Daniel vypnul topení a pootevřel okno. Během posledních několika minut zhaslo poslední okno v domě, což znamená, že se osazenstvo uložilo k spánku. Zamračil se. Devět hodin je na spaní dost brzy. Celý minulý týden nezhasínali dřív než deset minut po jedenácté, po nočních zprávách a předpovědi počasí. Dnes nastala nějaká změna. Škvírami mezi roletami v oknech horního patra nepronikal ani paprsek světla, také v okně vedle hlavních dveří se nesvítilo. Tma, jak Daniel dobře věděl, může být přítelem i nepřítelem. V tomto případě dal přednost úvaze, že nahrává Helen.
Přemýšlel o garáži pro tři vozy a senzorových světlech nad vraty. Rozsvítí se, až se vrata otevřou? Pravděpodobně ne. Nejspíš je rozsvěcují ručně vypínačem v garáži. Za tu dobu, co sleduje dům, vjely do ní tři různé vozy - malá dodávka, menší osobní auto a před čtyřmi dny přibyl terénní vůz. Žádné z vozidel za posledních čtyřiadvacet hodin nevyjelo. Uvažoval, jak by reagoval, kdyby vyjely všechny tři současně a každé zamířilo jiným směrem. Které z nich by sledoval? Uchechtl se. Terénní pathfinder. Ti ubožáci asi netuší, s kým mají tu čest. Vyčkával. Neděláte dobře, Helen. Jsem si tím jista jako vlastním životem. Momentálně všechno hraje proti vám. Venku sněží, sotva jste se trochu dostala z horeček, venku ve tmě na vás někdo číhá. Existuje něco, co by vás přimělo změnit rozhodnutí?" „Ne, Julio, nic." „Můžete mi aspoň naznačit, kam máte namířeno, abych si o vás zbytečně nedělala starosti? Nezapomínejte, že máte k dispozici všechny peníze Isabel Tygerové. Hrábněte do nich. Kéž byste letěla do Kalifornie..."
„Nikdy bych nepřepravovala psy v zavazadlovém prostoru. Vyslechla jsem si dost odstrašujících historek. Nemůžu vám říct, kam pojedu, protože to sama nevím." „Opravdu nemáte žádný plán?" naléhala Julia, rozzlobená Heleninou neprozřetelností. „Přesně, jak říkám. Daniel počítá s tím, že mám plán, a živě si představuju, jak se úporně snaží mě přelstít." „Proč jste prokristapána nezavolala do Kalifornie a nepožádala, aby pro vás poslali letadlo paní Tygerové? Pak by psi letěli první třídou. Aspoň byste byla v bezpečí." „Julio, díky za přátelství a za to, že jste se odvážila porušit v mém zájmu pravidla programu. Do konce života vám budu vděčná. A nestarejte se, až to bude možné, za264 volám. Snad si vážně nemyslíte, že by Max dovolil, aby se mi přihodilo něco zlého?" „Věřím, že vykoná, co bude v jeho silách." „Povím vám malé tajemství, zlepší vám náladu. Ten balíček, co jste mi přinesla, byl od Arthura Kinga. Požádala jsem ho, aby mi opatřil pistoli, stejný typ, s jakým jsme se učili střílet, když jsem pobývala v útulku v Kalifornii. Kurz, který jsme povinně navštěvovaly, mi teď může být užitečný. Byla jsem docela dobrý střelec. Nepovažujte mě za obětního beránka, který jde na porážku, a tvařte se trochu optimističtěji. Jestli se do toho nepustím teď, Julio, veškerá naše snaha půjde vniveč. Chci získat zpátky svůj život a to můžu dokázat jen já sama. Je čas jít." „Slibte, že mi pošlete ten řetízek na břicho," uculila se Julia. „To víte, že pošlu," řekla Helen vážně. „Ať vás neopouští anděl strážný, Helen." Helen se slzami v očích sledovala, jak se oba psi nechali obejmout. „Jdeme, kamarádi, hop do vozu." „Julio, potřebuju pár minut. Neotevírejte vrata dřív, než bliknu, ano?" „Rozumím."
Arthur King zavěsil a ustaraně si povzdechl. „Helen opustila útulek, Gerry, a v New Jersey sněží. Tipuju, že je na cestě do Kalifornie. Neraduj se, je to jen moje osobní domněnka. Řekl bych, že se snaží přilákat Daniela zpátky na místo činu. Zde všechno začalo a podle Helen by asi mělo i skončit. Až to bude mít za sebou, zavolá Samovi, že je volná. Asi se na tu záležitost dívá jako na věc osobní odvahy a prestiže, proto nežádá pomoc. Jak jinak si vyložit její počínání? Nikdy jsme se naštěstí neocitli v podobné situaci. Boots měla pravdu, Helen je silná osobnost a nechybí jí kuráž. Setkal jsem se s ní jen několikrát, ale hned mi byla velice sympatická. I má žena šiji oblíbila." „Ozvali se ti právníci ohledně problému Heleniny identity?" „Pracují na tom. Stojí mě to dost peněz, protože jsme si stanovili vyřešení té věci jako prioritu. Všichni jsou zainteresováni a vyřizují administrativu osobně, místo aby spoléhali na poštu a čekali týdny na odpovědi. Jestli se nemýlím a Helen se skutečně vrací do Kalifornie, cesta jí potrvá čtyři nebo pět dnů. Do té doby bychom už měli vědět něco konkrétního. Až bude po všem, co budeme dělat, Gerry?" „Něco smysluplného. Něco, s čím by Izzie souhlasila," řekl Gerry. „Doufám jen, že nám Helen dovolí podílet se na vyřizování Izziiny pozůstalosti. Má dobré srdce a předpokládám, že se rozhodne dál udržovat nadaci, aby pomohla jiným. Je to moje domněnka a naděje. Jedním jsem si jist, Artie, a to že nikdy nepřipustí, aby ji majetek a peníze zničily vztah se Samem Tolliverem." „Kéž bych znal Helenin plán jak vyzrát na toho parchanta Warda. Koukni, Gerry, máme e-mail od Sama Tollivera." Artie si posunul brýle a přečetl zprávu adresovanou i Gerrymu. „No jo... Tak mu zavolej a řekni, co se děje. Je mi jedno, jestli mu dáš adresu útulku nebo ne. Pak dej vědět Julii, že se tam Sam zastaví." „Je pozdě, Gerry." „Není to tak zlé. Udělej to, Artie. Máš Tolliverovo číslo?" „Jo, poslal mi ho v první zprávě." „Zavolej mu," podával mu Gerry mobilní telefon. „U telefonu Arthur King, pane Tollivere. Omlouvám se, pokud jsem vás probudil. Ach, nespíte... To je dobře. Mám pro vás nějaké zprávy, proto pozorně poslouchejte." 266 V závěru rozhovoru oddálil Artie telefon od ucha, aby si Gerry také užil Tolliverových kleteb. „Nemělo smysl, abyste sem jezdil. Všichni musíme respektovat Helenino přání. Mrzí mě, že vám ten šílenec zničil dům. Pokud to ovšem je to nejhorší, čeho je schopen, pak s tím můžeme všichni klidně žít. Helen výborně střílí a ovládá sebeobranu. Pathfinder je nový, nepředpokládám, že by mohla mít cestou nějaké problémy. Má s sebou oba psy. Odhaduju, že míří přes Státy do Kalifornie... Nebo je to mé zbožné přání. Vyčtěte z mapy, kudy by pravděpodobně měla projíždět. Dám vám adresu útulku, ale nedovíte se tam nic víc, než co jsem vám právě řekl. Zavolám Julii, že se asi zastavíte. Je to poprvé v historii nadace, kdy souhlasíme s takovou návštěvou. Radíme vám v prvé řadě vytipovat Heleninu trasu. Jede v tmavě zeleném pathfinderu, poznávací značka LMB-465. Daniel Ward řídí stříbrný vůz. Ne, typ ani číslo neznáme. Jistě. Sněží a Helen pojede opatrně, naopak Daniel Ward je Kaliforňan a
řízení v takovém počasí mu může činit značné problémy. Povězte nám, co hodláte udělat, pane Tollivere." „V prvé řadě vás oba vlastnoručně uškrtím, jen co se potkáme. Je mi jedno, kolik vám je let. Rozumíte? Jedu za ní. Měli jste mě kontaktovat dřív. Myslel jsem, že je někde v teple, když mi poslala ten návrh na řetízky s medailonkem. Dokonce psi je měli na krku. Uškrtím vás řetízkem a na přívěsku budete mít svoje jméno. Plýtváme časem, Kingu. Jedu, a vy se snažte postarat, aby sejí nic nestalo, protože vás činím osobně zodpovědné za její bezpečnost. Rozumíte?" „Ano, pane Tollivere, rozumíme. Šťastnou cestu. Rozpalte to." „Rozpalte to?" zasyčel Gerry.
Artie pokrčil rameny. „Tak to říkají ve filmech. Zdálo se mi to výstižné. Jede nás uškrtit nějakými řetízky s medailonky, na kterých bude naše jméno. Chápeš to? Prý věděl, že je v pořádku, když viděl nějaké řetízky kolem pasu. Jsme starci, Gerry. Kdybychom nebyli, pochopili bychom, co tím Sam Tolliver myslí," pronesl Artie rozmrzele. „Snad jsme mu skutečně měli zavolat dřív." „Pravidla to zakazují. Až donedávna jsme se neodvážili je porušit a obávám se, že za tohle se budeme muset zodpovídat." „Komu? Sami sobě, Artie?" „Přesně tak. Jsem utahaný. Fakt by mě zajímalo, co mohou být ty řetízky na břicho..." „Asi něco, co Helen prodává po internetu. Koukneme se, Artie, co říkáš?" „Tak jo," souhlasil přítel po krátkém rozvažování a opět se obrátil k monitoru počítače. „Ach, bože," vydechl Gerry pobaveně, „ti psi je mají na krku. Co je napsáno na těch medailoncích?" „Na jednom Helen a na druhém Sam." „Už rozumím. Proto Tolliver tvrdí, že Helen byla v pořádku. Tohle musela dodat před krátkým časem jako signál příteli, že je oukej," vysvětloval Gerry. „Možná jsme staří, ale ne hloupí. Nezapomeň to zmínit, až si budeme povídat s panem Tolliverem příště." „Přestaňme brát věci na lehkou váhu. Situace je mnohem vážnější, než jsme si představovali. Nejhorší je, že nemáme nic pod kontrolou, jen sedíme a čekáme, nebo se modlíme, aby si Helen počínala s rozmyslem. Jak myslíš, že by se zachovala Izz, kdyby tu seděla s námi?" zeptal se Artie. „Stejně jako my. Čekala by a věřila Helen." „Dobrá, tak čekejme," souhlasil Artie. 268 23 Ve vyhřátém pathfinderu by se Helen jelo příjemněji, kdyby neměla na sobě tlustou zimní bundu. Ohlédla se dozadu na psy sedící na zadních sedadlech. „Poslyšte, je to jen na chvíli. Jedeme vyřídit něco moc důležitého a jednou provždy. Jednat budu já, jasné? Lepší vysvětlení vám nejsem schopna nabídnout." Labrador zabručel na protest. Helen pokrčila rameny. „Tak to je," prohodila spíš pro sebe. Mrkla na mapu rozloženou na vedlejším sedadle. Arthur King dodržel slovo. Než opustila útulek, vyznačila si přesně tutéž trasu, po níž jela z Kalifornie do New Jersey. Pokud stihne číst ukazatele, bude všechno v pořádku. Některé úseky se jí jistě připomenou, i když tudy projížděla hodně dávno. Soustředěně sledovala silnici před sebou. Nevypadalo to na sněhovou kalamitu, nikde žádné sněhové jazyky, a čím dál na jih bude tepleji. Bohužel tímhle směrem pojede jen po Washington, D.C., kde se obrátí na západ. Dále nedokáže počasí odhadnout. Celkem vzato může prožít dobrodružnou cestu. Jestli ji bůh neopustí a štěstí jí bude přát, čeká ji na konci té cesty Sam. Jaký průběh si vůbec plánuje pro tuhle hru? Opustila útulek a doufá, že ji Daniel sleduje. A pak? Zastaví někde, aby ho oslovila nebo v krajním případě od-bouchla, a pak zavolá policii? Nějaký čas si odsedí a život půjde dál. Hloupé, naivní uvažování, přesněji řečeno neuvěřitelněhloupé a naivní. Sama ví nejlíp, že není schopna nikoho zastřelit. A co by si ve vězení počala bez Lucie? Sam by se jistě neoženil s kriminálnicí. Pistole je pouze zastrašovací prostředek, nic víc. Naopak Daniel je schopen vystřelit a zabít. Miluje zbraně a je odborník přes značky. V San Jose vlastnil úctyhodnou sbírku střelných zbraní a rád se jimi chlubil. Helen to nesnášela, stejně jako nenáviděla čistit vitrínu, v níž byly exponáty umístěny, a leštit její skla. Kolikrát jí Daniel některou z těch pistolí vyhrožoval! Omdlela okamžitě, jakmile zaslechla cvaknutí pojistky na spoušti. Když nabyla vědomí, Daniel ji odkopl na druhý konec pokoje. Působivé a hrůzné. Daniel vlastnil i jiné působivé a zastrašující předměty. Uvažovala, kde asi skončily, když se musel z domu vystěhovat. S největší pravděpodobností v zastavárnách. Helen byla ráda, že se odpoledne před cestou dobře prospala, čekají celonoční jízda. Cítila se svěží, s pozorností neměla problémy a vezla si s sebou dvě velké termosky kávy. Jestli ji Daniel sleduje, jako že si tím je téměř jista, bude muset počkat s prvním úderem, až Helen bude muset na toaletu a zastaví u nějaké pumpy. Daniel měl rád překvapení, pokud nesměřovalo k jeho osobě. Když se člověk ovládá, dokáže ho nečekaná událost nebo situace pořádně rozhodit, což Daniel nikdy nepřipustil. Helen přemýšlela o stříbrném voze. Kdoví, jak je silný. Pathfinderu se zcela určitě nemůže vyrovnat. Daniel ví houby o sněhu. Ona sama také není žádný mistr, ale Sam ji naučil pár triků při jízdě na zasněžené silnici. Doufala, že je v případě potřeby dovedně použije. Měla jsem požádat Arthura Kinga, aby mi poslal letadlo. Ještě mu může zavolat, jenže pak by čekala nejméně celý den, než by se uvolnilo místo v letovém plánu. Helen se buď stane dědičkou, nebo ne,
kompromisní řešení neexistuje. Pathfinder není podmínkou přijetí pozůstalosti, nadace jí ho poskytla jako kompenzaci za vlastní chyby, 270 jejichž dramatické důsledky Helen tak zkomplikovaly život. „Buď to dokážu sama, nebo to nedokážu vůbec," mumlala pro sebe. Daniel Ward je pouze můj osobní problém." Zpomalila, aby mohla zaplatit mýtné. Za mýtní stanicí vyjede na dálnici New Jersey-Turnpike. Natáhla ruku pro lístek. „Neprojel tudy stříbrný vůz, paní?" zeptala se. Žena v budce natáhla krk, aby lépe slyšela. „Ne, slečno. Navíc v té chumelenici není skoro nic vidět. Něco se stalo? Mám zavolat jízdní hlídku?" Helen mrkla na služební jmenovku na ženině vestě. Ty-ree Pullen. Divné jméno... Tyree... Tak odlišné od obyčejného Helen. „Ne, to není nutné. Zdálo se mi, že jsem před chvílí zahlédla někoho známého. Možná mě předjel, ale jak říkáte, není nic vidět." „Jeďte opatrně. Předpověď není nijak růžová." „Dám si pozor. Přeju vám klidnou noc v teple." Žena přikývla a zvedla závoru. Helen projela a snažila se rozlišovat jednotlivé vozy, jak přijížděly ke stanici mýtného. Bohužel viděla jen reflektory a rozvířený sníh. Zařadila se do pravého pruhu a připravila se na dlouhou jízdu k poslednímu výjezdu, jenž ji dovede na dálnici Interstate 95. Provoz byl mírný, což jí dodávalo pocit bezpečí. Povzdechla si a uvolnila ramena. Také oba psi spokojeně spali. Čeká ji dlouhá noc. Julia Martinova věděla, že bylo bláznivé, ne-li nebezpečné, pustit se za Helen Wardovou. Kdyby se na tenhle její kousek přišlo, bez diskuzí by ji vyloučili z programu. Zavolala jedné dobrovolnici, že si potřebuje jen někam zajet. V té chvíli nepřemýšlela o důsledcích. Helen Wardová porušila všechna pravidla a Julia nelituje okamžiku, kdy jí bude moci být nápomocna. „Přišel čas, abych se také vydala vlastní cestou. Už dost dlouho žiju za mřížemi, za zamčeným dveřmi a v zahradě obehnané vysokou zdí. Chci začít volně dýchat a také se vrátit do života," mumlala si pro sebe a přitom ladila stanici v rádiu. Pootevřela okno vozu, aby se nadechla chladného vzduchu provoněného sněhem. Pokud počítá správně, jede Helen čtyři vozy před ní ve stejném pruhu. Asi půl kilometru za Helen Wardovou a Juliou Martinovou přejel z jednoho jízdního pruhu do druhého stříbrný nissan. Řidič každou chvíli kontroloval na ukazateli množství bezninu v nádrži. Hrubě klel, kdykoli na příliš dlouhou chvíli odpoutal pohled od projíždějících vozů a nestihl kontrolovat jejich počet. To tedy byl debilní nápad," bručel Sam, když projel mýtní stanicí a směřoval k dálnici New JerseyTurn-pike. „Jedu naslepo a nemám cíl," pokračoval, „navíc je to vrchol šílenství. Na druhé straně může jít o mistrovský tah." Pokračoval v monologu a zapaloval jednu cigaretu od druhé. Pokoušel se dovolat do útulku, ale nikdo nebral telefon. Měl se tam zastavit, ale raději se rozhodl zkusit uvažovat jako Helen. Stařík měl možná pravdu, Helen jede napříč Amerikou. Její rozhodnutí si vysvětloval jen tím, že nechtěla, aby psi cestovali letadlem v zavazadlovém prostoru. Kdysi o tom diskutovali. Helen by s takovou přepravou nesouhlasila bez ohledu na délku cesty. Sam si živě vybavil její výraz, když obhajovala tenhle svůj názor. Ne, Helen cestuje tak, aby psi měli pohodlí. Upřednostňuje jejich bezpečí, stejně jako Samovo bezpečí před vlastním životem. 272 Sam se otřásl. Škoda že nemůže číst Heleniny myšlenky. Čeho chce dosáhnout? Jede naslepo v naději, že ji štěstí neopustí, nebo má promyšleno, jak se při první příležitosti navždy zbavit tyrana Daniela Warda? Při té myšlence se znovu zachvěl a na čele mu vystoupily krůpěje potu. Jestli někdo toho zvrhlého grázla odpráskne, tak to bude Sam osobně. Jel stále stejnou rychlostí a pohledem těkal před sebou, zda nezahlédne zelený pathfinder a stříbrný vůz, pravděpodobně nissan, hondu nebo dokonce ford. Díkybohu přestávalo sněžit a viditelnost se zlepšila. Sam byl přesvědčen, že jede na svůj životní výlet. Helen vypnula světla a sjížděla bez motoru po výjezdové rampě. Snášel se drobný déšť. Psi se potřebovali vyvětrat a ona si odskočí na toaletu. Bylo půl čtvrté ráno, když Helenin vůz projel mýtní stanicí a tmavě modrá honda Julie Martinové i stříbrný nissan pokračovaly dál po Interstate 95. Odpočívadlo bylo prázdné až na dva řidiče kamionu, kteří ale zrovna šplhali do kabiny a chystali se pokračovat v jízdě. Helen se proběhla se psy, dala jim napít a pár sušenek a pak je zase umístila do vozu. S pistolí v kapse bundy se nejprve pozorně rozhlédla a pak se rozběhla ke zděnému domku se sociálním zařízením. Ani ne za deset minut seděla opět za volantem. Chvíli čekala, až se vydýchá a zklidní, aby mohla bezpečně pokračovat v cestě. Sam Tolliver byl pět vozů za ní v okamžiku, kdy znovu vyjela na mezistátní dálnici 1-95. Následujících čtyřicet minut jela Helen slušnou rychlostí, pak zpomalila, protože v dálce před sebou zahlédla blikat modrá a červená signální světla. Sevřel se jí žaludek, když si uvědomila, že světla blikají směrem k severu i východu. Oba psi se vzadu posadili a obezřele sledovali dění na silnici, jako by vycítili nadcházející změnu programu. Max hrozivě vrčel, Lucie kňučela a tiskla se k němu. Je to nehoda nebo zablokovaná silnice? S nej-větší pravděpodobností nehoda, protože sníh se proměnil v déšť a povrch silnice začínal ledovatět. Helen zaslechla pronikavý jekot sirény a pak
ohlušující zvuk přímo nad hlavou. Helikoptéra. Půjde o vážnou nehodu a dálnice může zůstat neprůjezdná i několik hodin. Helen upřela pohled na střední pruh mezi severním a jižním. Bez uvažování se do něho zařadila a přilepila se na velkou dodávku. Ostatní vozy se řadily za ní. Za pár minut už ujížděla k severu, zrak upřený na ukazatel výjezdu. Za pár hodin se rozední a bude si moci číst v mapě. V nejhorším případě si zajede nanejvýš sedmdesát kilometrů a pak se znovu napojí na mezistátní dálnici. Vytáhla z tašky dvě žvýkací kůže a hodila je na zadní sedadlo. „Vyskytla se malá překážka. Klidně seďte a vychutnávejte si jízdu. Buď hodná, Lucie," prohodila vesele k teriérovi, aby nevycítil její napětí. Pak se usadila pohodlněji a ostřížím zrakem pátrala po stříbrném voze. Julia Martinova zaslechla za sebou třesknutí. Zpomalila a zajela do odstavného kruhu. Nebylo jí jasné, na co čeká. Ostatní auta před ní učinila totéž. Už se chystala otevřít dveře, když kolem ní projel stříbrný vůz. Otočila hlavu. Strachem zatajila dech a ruka na klice dveří strnula. Ztratila Helen. Julia si byla téměř jista, že zelený path-finder už nejede před ní. Helen v takovém počasí neriskovala rychlou jízdu se psy v autě a falešnými doklady. Patrně se zastavila na posledním odpočívadle, jenže Julia při té mizerné viditelnosti přehlédla, že vůz odbočil. Měla by pokračovat v jízdě, nebo přejet přes středový pruh do protisměru a jet na sever? Okamžitě tu variantu 274 zamítla. Nemá to smysl, když nehoda zablokovala oba pruhy. Nelepší bude jet dál, odbočit na prvním výjezdu a počkat u vjezdu na Interstate 95 v naději, že se nemýlila a potká Helen na dálnici. Spekulovala, zda řidič stříbrného vozu uvažuje stejně. Daniel Ward věděl, že daleko nedojede. Zpomalil a odbočil na prvním výjezdu. Digitální teploměr ukazoval jeden a půl pod nulou, po chvilce už dva. V dálce spatřil Daniel neony benzinové pumpy Texaco a současně zahlédl odbočovat tmavý pathfinder. Zaklel tak hlasitě, až se sám lekl. Bohužel nemá jinou možnost než nejdřív natankovat. Měl chuť bouchnout pěstí do čerpacího stojanu. Ačkoli byla řada stanovišť zastřešená, déšť ho za pár minut pořádně promočil. Roztřásl se po celém těle a nepřál si nic, než sedět zase v teplém voze a jet. Nenápadně se podíval přes betonovou plochu. Přes sklo prodejny ho pozoroval pumpař. Odváží se odjet bez placení, nebo má riskovat, že promokne skutečně na kůži, a rozběhnout se k pokladně. Rozhodnutí přišlo okamžitě, když se objevil vůz silniční policejní hlídky. Déšť stékal Danielovi za límec i do bot. Nesnášel chlad. Když je člověku zima na nohy, určitě se nachladí. Tuhle moudrost pochytil od Helen. Helen toho napovídala... většinou samé nesmysly, kterým nestálo za to věnovat pozornost. Zaplatil benzin a objednal si velkou kávu s sebou. Usmál se na policistu a prohodil banální poznámku o počasí. Policista něco zabručel a také si koupil kávu. Daniel si odskočil na toaletu, než aby spěchal ven a policista ho viděl nastupovat do nissanu. Lepší by bylo, kdyby muž zákona odjel jako první. Když se Daniel vracel z toalety, policista v klidu popíjel kávu a klábosil s pokladním. Nissan byl jediný vůz na parkovišti. „Do pr-dele," zahučel Daniel pro sebe ve dveřích. „Jeďte opatrně, pane, silnice začínají namrzat." Daniel zvedl prst jako znamení, že policistovu radu slyšel, a pak se rozběhl k autu. Káva mu vyšplíchla na kalhoty. Jel dál, dokud se před ním neobjevil výjezd na dálnici Interstate 95. Zastavil a uvažoval. Vrátila se Helen na dálnici, nebo se rozhodla pro silnici druhé třídy? Usoudil, že je odvážná a pojede po Interstate. Však on si novou Helen brzy zformuje podle svých představ, jen co se mu dostane do rukou. Riskoval pohled na teploměr. Ještě o stupeň méně. „Zapráskaná kára," syčel vztekle. Měl si pořídit něco podobného, jako má Helen. Na nehodu raději ani nepomyslel. Tam na dálnici to mohl být docela dobře on. Škoda že se tam nerozmázla manželka, mohly být problémy vyřešeny. Zachvěl se, třebaže topil naplno. Byla mu příšerná zima a promáčený límec košile se mu nepříjemně lepil na tělo. Nohy měl jako kusy ledu. Helen si užívá příjemného tepla a pohodlí terénního vozu. Ramena se mu roztřásla vztekem nad situací, v níž se ocitl. „Přísahám, Helen, za tohle mi zaplatíš i s úroky! Takové chování nebudu tolerovat." Jel opatrně v kolejích za Fordem Taurusem. Břečka je ostatně lepší než námraza. Zpomalí jízdu, ale člověk se cítí bezpečnější. Devět vozů před Danielem jel pathfinder a modrá honda Julie Martinové. Ve chvíli, kdy Sam zahlédl modrá a červená signální světla a uslyšel helikoptéru záchranné služby, věděl, že musí opustit dálnici. Aniž ubral plyn, zabočil prudce doleva, přejel střední pruh a zamířil na sever. Jestli udělal chybu, bude se s tím muset smířit. V žádném případě nehodlal trčet celé hodiny ve šňůře aut a čekat, až se dálnice zprovozní. Jaksi podvědomě tušil, že Helen mohla situaci vyřešit stejně. Pojede po vedlejší silnici a až se ob276 jeví ukazatel vjezdu na dálnici, vrátí se tam. Objížďka nevede dál něž kolem jednoho města a momentálně nemá jinou volbu. Za půl hodiny vyjížděl zpět na Interstate 95 a místo nehody bylo několik kilometrů za ním. Pustil topení a pootevřel okno. Uvažoval, jestli z toho kouře v autě nemůže umřít. Jen co se život zase vrátí do jakýchsi kolejí, koupí si ty nikotinové náplasti a jednou provždy s kouřením přestane. „Krucinál!" zaklel, když se déšť najednou změnil v mokrý sníh. Do očí mu vstoupily slzy při vzpomínce na minulé zimy, kdy s Maxem dováděli v závějích. Bože, jak mu ten darebák chyběl... Na
druhé straně si byl jist, že Helen nedopustí, aby se Maxovi něco přihodilo, stejně jako Max nedovolí, aby někdo ublížil Helen. Sam se usmál při představě malého chlupatého klubka se jménem Lucie. Milovala, když mu mohla olizovat tvář. Trvalo jí sice dlouho, než si na nový lidský element ve svém životě zvykla, ale nakonec Samovi přece jen dovolila, aby ji vzal do náruče, což z její strany znamenalo nabídku přátelství a přijetí do rodiny. Ano, byli rodina, a žádný zvrhlý násilník to nezmění, o to se Sam postará. Před sebou zahlédl červené odrazky a jen tak pro zábavu šlápl na plyn až na doraz. Signalizoval odbočení doleva a zařadil se do středního pruhu. Vozy vpravo ani vlevo od něj nebylo vůbec vidět, a tak se klidně mohl domnívat, že jede vedle Helen nebo Daniela Warda. Nespouštěl pohled z červených světel před sebou a uvažoval, kde asi zrovna je. 24 Helen pootevřela okno a vychutnávala si chladnou spršku sněhu. Psi po dopadu prvních vloček okamžitě zbystřili pozornost. „Jen klid," utišovala je Helen, Jen potřebuju trochu čerstvého vzduchu. Vím, že vás nepotěším, ale momentálně vůbec netuším, kde se nacházíme." Letmým pohledem do zpětného zrcátka se ujistila, že jí psi pozorně naslouchají. Riskovala další pohled na velkého labradora, který se po jejích slovech zase spokojeně uložil, a rozesmálo ji, když si mohutnou tlapou přitáhl Lucii blíž k sobě. Brzy se rozední a svět se promění v bílé nebezpečí. Helen potřebuje vyjet z mezistátní dálnice a uhánět do bezpečí. Už dlouho neviděla zelený ukazatel směru a začala se obávat, že ho minula. Uvědomila si, jak je nervózní a unavená po hodinách nesnadné jízdy. Měla pocit, že se jí zase zvýšila teplota. Přesvědčovala se, že je jí chvíli horko a současně s ní třese zimnice díky topení a zimní bundě, kterou měla stále na sobě. Sáhla po druhé termosce. Sevřela ji mezi koleny a rychle ji otevřela. S chutí se napila silné kávy. S očima upřenýma na silnici šátrala v kapse po aspirinu. Podařilo se jí lahvičku otevřít. Nasypala si tabletku do úst, s menšími problémy zavřela lahvičku a strčila ji zpět do kapsy. V té chvíli spatřila nad hlavou obrovský zelený ukazatel a hned ji napadlo, co by se stalo, kdyby se utrhl a spadl na silnici. Patrně by někoho zabil. Přečetla si, že asi po kilo278 metru a půl bude odbočovat doprava. Zpomalila, dokud se červené odrazky vozu jedoucího před ní nezměnily na bledě růžové rozmazané tečky. Nechtěla je úplně ztratit z dohledu, proto přidala plyn. Zpocenýma rukama svírala volant, krk měla ztuhlý od strnulé pózy. Vnější svět se začínal jevit jasnější a kolem bylo bílo. Bílý svět... smrtelně bílý svět. Tohle, Helen, je pravděpodobně jeden z tvých největšich životních omylů, kromě toho, že ses provdala za Daniela Warda, meditovala a trpělivě se ploužila po téměř zablokované dálnici. Je mezi těmi vozy, možná docela blízko. Pustí se za ní, až odbočí z dálnice? Kdyby ji viděl, kdyby věděl, v jakém voze jede, dávno by se na ni přilepil. Je rovněž možné, že zatímco ona zastavila na odpočívadle, Daniel přejel a je teď daleko vpředu. V tom případě by děkovala štěstěně. Ty dvě červené tečky před ní jsou možná odrazky jeho vozu. Zachvěla se. O pár minut později taktak stihla odbočit. Polil ji studený pot při představě, že by výjezd minula. Jako by náhle vjela do bílého království. Svět byl světle šedý, hranice mezi oblohou a zemí nerozeznatelná. Helen jela opatrně, aby se nedostala mimo vyjeté koleje. Nejvíc se bála, aby nesjela z krajnice. Bolest mezi lopatkami zesílila, oči ji pálily ze suchého vzduchu ve vyhřátém voze. Připadlo jí to zvláštní, když měla ruce lepkavé od potu. Zahlédla motel, benzinovou stanici a neonový nápis Truckers' Haven. „Díky, bože," zamumlala, když sjížděla úzkou cestou ke světlům před sebou. Když před motelem vypínala motor, třásla se po celém těle. Musela zavřít oči a několikrát se nadechnout, aby se uklidnila, pak vzala tašku a otevřela dveře. „Hned jsem zpátky," houkla na psy. Jakmile vstoupila do motelu a zavřela za sebou dveře, udeřila ji do tváře vlna horka. Zrak se jí zamžil a jen s úsilím přečetla nápis v recepci. „Ubytování dědí i domácích mazlíčků." Zapsala se na dvě noci a zaplatila předem, včetně zálohy sta dolarů pro případ, že by psi způsobili škodu. Strčila klíče od pokoje do kapsy. Další zastávkou bylo občerstvení Truckers ' Haven, kde si koupila misku horké zeleninové polévky, velkou kávu a psům po hamburgru. Už jí nezbývalo než převést psy závějemi a uchýlit se do svatyně vyhřátého a suchého motelu. Na parkovišti stály všeho všudy čtyři automobily, ale žádný z nich nebyl stříbrný. Později si je Helen prohlédne důkladněji. V útulném pokoji zamknula dveře na dva západy, vysušila psům kožichy ručníkem, nakrmila je a nakonec postavila na zem plastovou misku s vodou. Sama snědla polévku do poslední kapky, na to pár kre-kerů a jeden aspirin. Vše zapila kávou. Zapnula televizi, aby navodila atmosféru jakési domácí pohody, zatímco psi očichávali každý roh cizího pokoje. Nakonec si vyskočili na postel, odkud Helen pozorně sledovali. Měla by něco udělat. Zavolá Samovi, aby věděl, že je v pořádku. Asi by se měla ozvat i Julii. Sam se právě obléká do práce nebo se sprchuje. Julia pomáhá v kuchyni se snídaní. Oba začínají nový den obvyklou rutinou. Místo telefonování odešla do koupelny. Sprchají uvolní ztuhlé svaly a připraví na pár hodin spánku.
Helen si vychutnávala horký proud, dokud voda nezačala chladnout. Nezahrála se, nepomohlo ani zapnuté topení. Oba psi funěli v přetopeném pokoji, proto před spaním raději radiátor ztlumila. Vsoukala se pod přikrývku, a jakmile se psi k ní přitulili, uvolnila se. Poslední její myšlenkou byla obava, jak vysvobodí path-finder ze závěje, až bude muset pokračovat v cestě. Helen otevřela oči. Okamžitě věděla, kde je. Červené číslice na budíku ukazovaly 3:10 odpoledne, což znamenalo, že spala téměř osm hodin. Cítila se mnohem 280 lip, tělo ji už nebolelo a mohla hýbat krkem. Rychle se oblékla, aby vyběhla vyvenčit psy. Stále lehce sněžilo, a když otevřela dveře pokoje, zaútočila na ni sprška ledových vloček. Zatajila dech, Lucie zakňučela a couvla dovnitř, kdežto Max vyrazil vpřed a zarazilo ho jen napnuté vodítko. Helen v životě neviděla tolik sněhu. Vzala Lucii do náruče, pevně sevřela Maxovo vodítko a snažila se vyhnout nejhlubším závějím. Pracovní četa se sněhovými frézami intenzivně uvolňovala parkoviště. „A já jsem bez rukavic, bez šály a zimních bot," bručela Helen rozladěně. Došla na konec budovy až ke kontejnerům s odpadem, kde Max konečně zvedl nohu a Lucie si také označkovala terén. Cestou zpět se Helen rozhlížela po zaparkovaných vozech a vydechla úlevou, že žádný z nich nebyl stříbrný. Jenže může klidně parkovat na opačné straně motelu, kam se v tom sněhu nehodlá trmácet. Zaklepala na rameno jednomu zřízenci. „Je mezistátní dálnice v provozu?" zeptala se. „Silničáři mají celý den pohotovost a dálnice je jakž takž průjezdná. Na vašem místě bych počkal do rána -pokud ovšem nespěcháte," doporučil jí muž. „Právě že spěchám," odpověděla. „Pak jeďte nanejvýš opatrně." Sněžná fréza se znovu rozhučela. Helen se propracovala ke dveřím pokoje. „Zajdu pro nějaký sendvič a kávu. Buďte hodní a neštěkejte," domlouvala psům. V bufetu si objednala velkou kávu, další misku polévky a dva bochníky sekané pro psy. Zatímco čekala na vyřízení objednávky, poslouchala rozhovor dvou řidičů nákladních aut. Podle jednoho jsou severní výjezdy zablokované dopravou, silnice na jih je mokrá asi třicet kilometrů. Tahle informace Helen stačila k okamžitému rozhodnutí. Psi zase očichávali všechny rohy pokoje, Max nespokojeně vrčel a Lucie se zasunula pod postel. Helen sledovala přes okno, jak pracovní četa čistí vozy na parkovišti. Za chvíli vysvobodí i pathfindera. Hned se zajde na recepci odhlásit a vyrazí k mezistátní dálnici. Snad jí štěstěna zůstane nakloněna. Za dvacet minut už nakládala psy a tašku do vozu. Zaběhla do recepce a čekala, až majitel zkontroluje stav pokoje. Žena v recepci si Helen prohlížela, až jí to začalo být nepříjemné. „Není něco v pořádku?" zeptala se. „Nejste ta žena se dvěma psy, která se u nás ubytovala dneska brzy ráno?" zeptala se recepční. „Ano. Psi nic nezničili, jsou poslušní. Proč se ptáte?" „Někdo vás tu hledal. Popsal vás docela výstižně. Je zakázáno podávat informace týkající se našich hostů a kromě toho zde máme více klientů se zvířaty." Majitel se vrátil a kývl na recepční, aby Helen vrátila zálohu na škody. Pokoj byl v pořádku. Helen se kousla do rtu. „Uvedl ten muž moje nebo své jméno?" „Nezdálo se, že věděl, jak se jmenujete, ale popsal vás i psa. Prý se jmenuje Lucie. Nezdržel se... Pokud vás to zajímá." Helen se útroby sevřely strachem. Odkašlala si a řekla: „Určitě hledal někoho jiného. Moji psi se jmenují Sugar a Duke. Doufám, že ten muž svou známou našel. Nevšimla jste si, jakou měl barvu jeho vůz? Může to být také někdo, koho jsem potkala cestou na poslední zastávce." „Ne, je mi líto. Je tady živo. Část personálu vůbec nedorazila do práce, takže se máme co ohánět. Nevěnuju pozornost každému návštěvníkovi. Zajdou sem zaměstnanci, zastaví se dopravní policie, pak nějací řidiči, aby se na pár hodin prospali. Jednu chvíli jsme museli dát i do vestibulu dvanáct lehátek, jak bylo narváno." 282 Než Helen vyjela, zašla si do bufetu naplnit termosky kávou. V poslední chvíli ještě popadla z regálu pár červených palčáků a vlněnou šálu. Zaplatila a za pár minut vyjela. Děkovala bohu za bezvadné topení. Nádrž měla ještě z poloviny plnou, ale pro jistotu zajela k benzínce. „Opatrně," varoval ji pumpař, když strkal do kapsy dva-cetidolarovou bankovku a vracel Helen drobné. „Pěkní psi," dodal. Helen přikývla. Vzápětí už opatrně odjížděla směrem k dálnici. Stačily dvě minuty, aby si uvědomila, v jakém stavu jsou silnice. Další chyba. Měla zůstat v teplém, pohodlném motelu. Silničáři sice sypali pískem, ale nepřetržitě sněžilo, takže i ošetřený povrch nepřestával být nebezpečný. Silnice neměla svodidla a sníh tvořil téměř půlmetrové bariéry. Helen se ploužila vpřed a soustředěně se dívala dopředu. Podle bledých, rozmazaných červených skvrn věděla, že před ní jedou vozy, ale za ní bylo prázdno nebo řidiči nesvítili. To byla ale blbost, Helen. Kardinální blbost, vyčítala si v duchu. Když míjela značku označující patnáctý kilometr, došlo současně ke dvěma událostem. Max se zvedl na sedadle, rozštěkal se a vzápětí skočil k oknu. Helen málem nadskočila leknutím, jak zuřivě začalo to ohromné psisko štěkat a škrábat po okně. Pak ho spatřila. Sam! Skočila na brzdy tak prudce, až se vůz otočil kolem své osy. „Same!" vykřikla radostně.
„Uklidni se, Maxi, uklidni se," snažila se marně zpaci-fikovat rozrušeného labradora. Natáhla se, aby mu otevřela zadní dveře. Max skočil do sněhu, povalil Sama a nápor větru zavřel dveře. Lucie kňučela a choulila se do rohu. Helen otevřela okno, aby slyšela: „Helen! Helen, jsi to opravdu ty?" smál se Sam ze závěje. Max nepřestával štěkat, kňučet a olizovat pánovi tvář. „Same!" „Ježíšikriste, Helen! Jezdím po dálnici sem a tam celé hodiny a hledám tě. Před čtyřmi hodinami jsem sjel do téhle zatracené návěje a doteď čekám na odtah. Dokážeš si představit, jak jsem se o tebe bál? Hergot, ale to je jedno, hlavně že jsem tě našel. Řekl jsem ti vůbec, jak rád tě vidím? Moc tě miluju, Helen..., a vůbec mi nevadí, že jsi bohatá." Helen se smála od ucha k uchu, ale při letmém pohledu za sebe si uvědomila, že blokuje provoz ve svém pruhu. Za okamžik zadní kola pathfinderu zabrala a vůz vyrazil vpřed téměř do úrovně stříbrného vozu, jenž řídil Daniel Ward. Další omyl, Helen. Nejen omyl, ale nehorázná blbost. Ty prostě nemůžeš udělat nic správně. Daniel měl pravdu, když vždycky tvrdil, že dokážeš zvorat úplně všechno. Proč ses nezdržela ještě minutu, aby mohl Sam s Maxem přistoupit? Asi proto, že by Daniel Sama i Maxe zabil. Helen riskovala letmý pohled na vůz v její úrovni ve vedlejším pruhu. Daniel Ward se na ni usmíval a poslal jí vzdušný polibek. Helen prudce odvrátila pohled. Vtom Lucie přeskočila opěradlo a skryla se na Helenině klíně. „Pššt, nic se neděje, Lucie. Zabiju ho, takže ti neublíží. Myslím to vážně. Klidně lež, holčičko. Max je se Samem a nic mu nehrozí." Kde má tu pistoli? V tom okamžiku si nedokázala vzpomenout. Uložila ji do přihrádky v palubní desce, nebo ji má kabelce? Přepadla ji taková panika, že nebyla schopna normálně myslet. Posunula se do pohodlnější pozice, aby si Lucie mohla lehnout mezi její kolena. Chudák teriér se celý třásl hrůzou. Helen nahmatala pistoli v kapse bundy. Opatrně ji vytáhla a položila si ji na klín. Náhle si uvědomila, že nesněží, a některá místa na silnici byla sice mokrá, ale bez sněhu. Řidiči náklaďáků v Truckers' Haven měli pravdu. Provoz byl tak slabý, že Helen měla silnici téměř celou pro sebe, vpředu ne284 jel jediný vůz, jen ve vedlejším pruhu, pár desítek metrů vzadu, ji sledoval Daniel. Teď se dostal na její úroveň a krátce zatroubil, aby upoutal její pozornost. Helen se dál soustředila na jízdu a na manžela se ani nepodívala. Znovu zatroubil, tentokrát silně a dlouze. Lucie se stulila do co nejmenšího klubíčka. Povrch dálnice byl čistý, pouze mokrý po roztálém sněhu, takže Helen mohla řídit jednou rukou. Stáhla okénko. V okamžiku, kdy upoutala Danielovu pozornost, namířila na něho pistolí. Rozesmál se. Ten smích považovala v prvních dnech manželství za neodolatelný, nyní ji tuhla krev v žilách. „Na prvním výjezdu odboč, Helen," křikl na ni Daniel. Jestli to neuděláš, zařadím se za tebe a prostřílím ti pneumatiky. Hrací poleje vyrovnané," dodal a zvedl proti ní svou pistoli. „Udělej, co ti říkám, Helen, chci s tebou mluvit." Helen zavřela okno. Za pár okamžiků spatřila stříbrný vůz za sebou. Daniel nezaváhá a splní hrozbu. Bude muset jeho příkaz poslechnout. Opět neomluvitelná chyba na její straně. Jaký další nesmysl ještě provede? Ještě že Sam a Max jsou mimo nebezpečí. To je pro Helen mnohem důležitější. Nezrychlovala, jen vnímala Danielův vůz za zády. Upírala pohled vpřed, aby nepřehlédla zelenou směrovku. Sama nemohla uvěřit, že zůstává tak klidná. Cítí se takhle člověk před smrtí? Nebo se tak cítí člověk, když se chystá někoho zabít? Uvažovala, jestli se stane vrahem, nebo bude zavražděna. Kde se to stane a jak? Helen se zhluboka nadechla a signalizovala odbočení. Barevné poutače před ní odkazovaly na dva motely, dvě benzinové stanice a obrovský nápis domácí výroby hlásal: OPATŘTE SI VÁNOČNÍ STROMEK VČAS. Napadla ji bláznivá myšlenka zajet na to místo a objednat si stromek. Místo toho nakonec odbočila na kraj silnice a Daniel ji předjel. Zřejmě ho měla následovat. 25 Sbušícím srdcem zůstala Helen stát asi o délku auta za manželem. Už se skoro setmělo a při zemi se válela mlha, prosvětlená červenými zadními světly. Helen se otřásla. Rudá mlha. Vzhledem k okolnostem je to velmi příhodný jev. Tiskla malého pejska k hrudi, levou rukou hladila hedvábnou hlavičku a pravou kormidlovala volantem, aby se zařadila blíž za manžela. Uklidňovala Lucii tichým broukání její oblíbené písničky. Lucie se chvěla a tiskla se k paní co nejtěsněji. Helen vypnula motor a sundala si teplou bundu. „Nechám ti tady svou bundu, Lucie. Musíš zůstat uvnitř. Nebude to dlouho trvat... Přinesu ti dobrotu." Málem nadskočila leknutím, když otočila hlavu a spatřila Daniela stát u dveří svého vozu. Zostra zaklepal na okno. Lucie se přikrčila k sedadlu a snažila se zahrabat do Heleniny bundy. Její vystrašené kňučení vzbuzovalo v Helen lítost nad milovaným bezmocným tvorečkem. Daniel zaklepal na okno podruhé, což mělo znamenat, že mu dochází trpělivost. Daniel nikdy neposkytoval druhou šanci. Helen se mu podívala přímo do očí a pozorovala, jak se pokouší otevřít dveře vozu. Když se mu to nepodařilo, vzteky sevřel rty.
Helen povolila zámek a vystoupila, ale hned za sebou vůz dálkovým ovladačem zamkla. Jedno zadní okno ne286 chala kousíček pootevřené, aby Lucie měla dostatek vzduchu. „Víš, jak nesnáším čekání," procedil Daniel přes zaťaté zuby. Helen se pootočila v ramenou, aby mohla kolem něho projít. „Jako by mě zajímalo, co si myslíš nebo co chceš." S povděkem kvitovala, že je prostranství dobře osvětleno z okolních budov. Zůstávala klidná, téměř příliš sebejistá ještě ve chvíli, kdy oběma rukama zatlačila do skleněných dveří restaurace. Neobtěžovala se přidržet je Danielovi, pustila mu je přímo do obličeje. Usmála se jeho tichému zaklení. Tohle je Daniel, jakého zná a nenávidí. V restauraci bylo dusno. Helen zamířila k řadě boxů na levé straně a ocitla se přímo v náruči Julie Martinové. Daniel do Helen strčil a obě ženy jen taktak neupadly. Helen zírala na Julii v úžasu. Kde se tady vzala a co má její přítomnost znamenat? Stačila zamumlat omluvu a současně se obrátila k Danielovi. „Musím na toaletu, Danieli," řekla záměrně hlasitě, aby Julia slyšela každé slovo. „Tak mi dej klíče od vozu. Ještě neuklidili ze stolu," protestoval vztekle a znechuceně. „Žádné klíče nedostaneš. Vidíš, jak je tu plno, obsluha uklidí ze stolu, jakmile to bude možné. Objednej mi černou kávu, misku polévky a grilovaný sendvič se sýrem." „Ty klíče, Helen," opakoval Daniel důrazně a natahoval ruku. „Je to můj vůz a v tom případě také moje klíče, Danieli." Helen se podruhé obrátila a vykročila k toaletám, když jí Daniel zastoupil cestu. Současně blokoval také Julii. Vtom se objevil na scéně hromotlucký řidič kamionu v baseballové čepici s poněkud obhroublým nápisem. Položil Danielovi ruku na rameno a zatlačil ho na židli v boxu. „Dáma říká, že obsluha uklidí stůl, jakmile to bude možné, a dále říká, že jde na toaletu. Dámy jsou v tomhle ohledu poněkud zvláštní. Řekla ta dáma něco, čemu jsi snad nerozuměl? Běžte, mladá paní, já se postarám, aby džentlmen na vás počkal." „Co je tohle za pajzl?" zamumlala Julia ve prospěch Daniela a prodírala se mezi ním a řidičem za Helen. V chodbičce malé toalety ji Helen sevřela v náruči. „Kde ses tu propánakrále vzala? Jak jsi mě našla? Tys mě sledovala, že? Chceš, aby tě zabil?" „Máš pravdu, sledovala jsem tě. Jezdila jsem tam a zpátky po dálnici, až se mi z toho točí hlava. Právě jsem se chystala vzdát to a vrátit se, když jsi vešla do dveří. Co vyvádíš, Helen?" „Není čas na vysvětlování. Lucie je ve voze. Vezmi ji k sobě. Vezmi taky moji bundu a Luciinu kabelu. Sam zůstal trčet na dálnici v závěji. Pustila jsem Maxe, protože jen co spatřil pána, žádná síla ho neudržela. Pak jsem zahlédla Daniela. Držel se kus cesty vedle mě. Nevím, jestli Samovi došlo, že to byl Daniel, ale nemohla jsem riskovat. Tady jsou klíče od vozu, mám náhradní. Postarej se prosím tě o Lucii. Můžeš jí do ochraptění zpívat, to je jediný způsob, jak ji uklidnit. Bože, dovedeš si představit, kdyby nás viděl vcházet sem společně?" „Ten šofér mu zablokoval výhled. Běž první, já počkám. Možná tu je ještě jiný východ. Kam mám jet, Helen?" „Zpátky do útulku." „Už tam nepatřím. Jakmile jednou odejdeš bez povolení, nesmíš se vrátit. Však znáš pravidla. Ty jsi byla první výjimka. Máš namířeno do Kalifornie?" „Ano." „Pak jedu s tebou. Mám dobrý vůz a dost peněz." „Dobrá. Po příjezdu najdi firmu ComStar a chtěj mluvit s panem Arthurem Kingem. Pověz mu, že jsem tě poslala a co se děje. Až dojedu, tak dojedu, ale teď nemám představu, co se bude dít dál." „A co Sam?" 288 „O něho se teď nebojím, je s ním Max. Sam je dost chytrý, aby si ledaco domyslel. Pravděpodobně na nás bude čekat. Slib mi, že se postaráš o Lucii." „Helen, budu strážit toho chlupatého tvorečka jako oko v hlavě. A teď už běž a udělej, co máš v plánu." „Díky, Julie," objala ji Helen. V restauraci to hučelo. Pod skleněnou vitrínou byly vystaveny pizzy a zákusky, které vždycky chutnaly jako houba, za dlouhým pultem stála řada unavených zákazníků čekajících na jídlo. Číšnice s nuceným úsměvem roznášely těžké podnosy s jídly. Daniel s vražedným výrazem pozoroval, jak se Helen vrací ke stolu. Řidič kamionu vstal a usmál se na ni. „Držel jsem vám místo, mladá paní." „Díky," usmála se Helen. „Buďte opatrná. Otepluje se a při té mlze pánbůh s námi." „Vynasnažím se." „Neopovaž se se mnou ještě jednou takhle mluvit před lidmi," zasyčel Daniel nenávistně, jen co se hromotluk vzdálil z doslechu. Helen se naklonila přes stůl a usmála se. Pak řekla, aniž viditelně pohnula rty: „Polib mi prdel, Danieli." Poté se pohodlně usadila na polstrované lavici. „Co se mnou zamýšlíš, Danieli? Vymlátíš mi zuby nebo rozbiješ koleno? Nedostaneš mě, ty parchantě."
„Mrcho blbá..." Helen se znovu naklonila nad stůl a se stejným úsměvem opakovala tutéž poznámku. „Nepleť si mě se starou Helen, kterou sis pletl s boxovacím pytlem a byl schopen nadělat z ní sečku. Už mě nezastrašíš, protože jsem pochopila, jaký jsi ubožák. Jen se na sebe podívej. Vypadáš jako bezdomovec. Stydím se, že tu s tebou vůbec sedím." „Máš krátkou paměť, Helen." „Naopak, pamatuju si i ty nejmenší detaily. Zapsala jsem si do paměti každý tvůj fyzický útok, abys věděl. Postarám se, aby se to nikdy neopakovalo." „Jsi mrtvá, Helen." „Nevylekáš mě, Danieli, už ne. Nikdy ti nezapomenu, co jsi provedl Lucii. Je moje chyba, že jsem se nechala mlátit, ale bála jsem se tě. Lucie je bezbranné zvíře. Člověk, který ublíží zvířeti, je podle mě ta nejsprostší lůza." „Pověz mi, co tady děláš?" Skvělý dotaz. Helen nebyla rozená lhářka, rozhodla se proto říct Danielovi pravdu. „Napadlo mě, že tohle je jediný způsob, jak zajistit Samovi bezpečí. Rozvádím se s tebou, a jen co Arthur King vyřídí mé osobní dokumenty, provdám se za Sama. Taky ti chci říct, že okamžitě po návratu do Kalifornie na tebe podávám trestní oznámení. Nebudu mít klid, dokud nebudeš za to, cos prováděl mně i Lucii, sedět za mřížemi. Na majetek Isabel Tygerové zapomeň. Jsi šílenec. Nechápu, jak jsem to mohla nevidět. Možná jsem si toho byla vědoma, ale měla jsem z tebe takovou hrůzu, že jsem se neodvážila cokoli udělat. Jak říkám, už nejsem ta stará Helen." „Jsi moje manželka," připomněl jí Daniel a zakousl se do sendviče. „Jen na papíře, Danieli. Odcházím. Nikam s tebou nepojedu. Vím, že máš zbraň, ale já také. Umím s ní zacházet. Kromě toho tamhle u výčepu sedí dopravní policista. Záleží jen na tobě, jestli ztropíš povyk nebo zůstaneš v klidu." Helen šmátrala v tašce pro peněženku. Podala servírce dvacetidolarovou bankovku. „Drobné si nechte." „Posaď se, Helen." Helen se usmála. „Jdi k čertu, Danieli." Když se soukala z boxu, cítila, jak jí strnula ramena. Napálí to do ní Daniel rovnou teď? To je málo pravděpodobné. Počká, až vyjdou ven. 290 Rozběhla se jako štvaná zvěř. „Hej, mladá paní, co se děje?" popadl ji uprostřed parkoviště za rameno hromotluk v basebalové čepici, se kterým se potkala v bufetu. „Poslyšte, mohu jet s vámi? Kam jedete? Musím... Musím... Ach, tamhle běží!" „Hned mi bylo jasný, že ten dandy bude zlobit. Jasně že můžete se mnou. Jedu do Raleigh v Severní Karolíně. Kam potřebujete?" „Jen na nejbližší letiště. S radostí vám zaplatím." „Zůstaňte se mnou, musím zaplatit v benzínce. Tamhle je moje mašina. Zavezu vás na Reagan National Air-port. Pomůže vám to?" „Právě jste mi zachránil život. Ani nevím, jak se jmenujete. Já jsem Helen Stanleyová." „Lidi mi říkají Big John, manželka zlatíčko a děti táto." „Tak ti budu říkat Johne, jo?" „Klidně. Bude nás ten šašek pronásledovat?" „O tom nepochybuj." „Pak s tím musím něco udělat. Jaký má fáro?" Helen se uklidnila, svěřila se do dobrých rukou. Jen co nastoupili do kamionu na osmnácti kolech, John zapnul vysílačku, kontaktoval kolegy v okolí a řekl: „Potřebuju, abyste..." Helen nemusela čekat na zavazadla, proto jednoduše prošla kolem cestujících evidentně na služební cestě časným ranním letem, a rozhlížela se po východu z haly terminálu, aby si zavolala taxík. Nedoufala, že tu na ni bude čekat Arthur King nebo Gerald Davis, ačkoli jim z letadla volala. Když zaslechla své jméno, v hrůze se obrátila. Bože, jak se jí ulevilo, když tu stála tváří v tvář těm, na něž právě myslela. „Díkybohu jste živa a zdráva, mladá paní. Izzie by nám nikdy neodpustila, kdyby se vám něco přihodilo," vítal ji Gerald Davis. Viděl, jak se Helen zamračila a rychle vysvětloval. „Od dětství jsem jí říkal Izzie. Arthur ji oslovoval Izz. Myslel jsem, že víte, o koho jde." „Ach, jistě. Už dlouho mi to tak dobře nemyslelo." „Kam vás máme odvézt?" „Do nejbližšího hotelu nebo motelu. Nezbylo mi mnoho peněz, protože jsem kupovala letenku bez rezervace. Takže něco levného, dokud si nepromýšlím další strategii." „Nechcete zajet na Izziin ranč? Patří vám. Vím, že jste dědictví odmítla, ale vyřešila byste momentální problém s ubytováním. Navíc si potřebujeme v klidu promluvit. Jestli se vám tam nebude líbit, můžete klidně odjet, budete mít k dispozici několik vozů. Považujte to za plán nebo operativní řešení," navrhl veterinář. Helen přikývla. „Dobrá, ale jen prozatím. Pane Kingu, podařilo se vám udělat něco ve věci mé identity? Jsem stále mrtvá?"
„Zatím máme váš rodný list. Má originální razítko, takže je pravý. S anulováním úmrtního listu bude trochu problém. V úředním záznamu byla provedena kremace a zpopelněné ostatky uloženy v urnové síni. To je taky trochu riskantní. Izz si totiž vyzvedla z márnice nějakou bezdomovkyni a prohlásila, že jste to vy. Ano, zní to morbidně, ale tak se stalo. Ve své snaze chránit vás Izz prostě nevzala v úvahu všechna rizika. Považovala tohle řešení vašeho případu za definitivní. Nenapadlo ji, že by se věci mohly vyvinout tak překvapivě. Prostě vzala osobu, k níž se nikdo nehlásil, dala tělo spálit a zařídila náležitý obřad. Když jste tvrdila, že vás manžel zcela jistě najde, chtěla učinit extrémní opatření k ochraně vaší osoby. My se snažíme napravit chybu. Lékaři a majitelé pohřebních ústavů nejsou zrovna vstřícní lidé. Bojí se, aby nerisko292 vali pověst. Velmi by nám pomohla vaše matka, ale jednoznačně se k vám obrátila zády. Pro ni jste prostě mrtvá. Mluvila jen o penězích z pojistky. Bude na vás, Helen, jestli se vám ji podaří přemluvit." „Matku?" Arthur King jí podržel dveře, aby mohla nastoupit do vozu. „Přemlouvat matku?" opakovala Helen znechuceně. „Je přesvědčena, že jste zemřela. Isabel říkala, že matka dostala z vaší životní pojistky pětadvacet tisíc dolarů. Není divu, že ji pak už nic nezajímalo." Helen se sevřelo hrdlo. „Plakala?" „Možná o samotě. Zármutek je někdy velmi soukromá záležitost, Helen." „Žije stále v karavanovém parku?" „Ne. Přestěhovala se do bytu," odpověděl Arthur. „Chci za ní hned zajet. Víte, kde to je?" „Víceméně ano." „Odvezte mě tam, prosím," požádala své průvodce. „Určitě tam chcete jet hned, Helen?" zeptal se Gerald Davis se nelíčeným údivem. „Určitě." „Jak se daří panu Tolliverovi? Byli jsme v kontaktu, ale posledních pár dnů se neozval." „Naposled jsem ho viděla po pás v závěji na Interstate 95. Sam se o sebe postará." „Takže nevíte, že s ním váš manžel jednou večer jedl v bufetu? Sam pochopitelně nevěděl, s kým má tu čest. Pak se vám někdo vloupal do domu a z interiéru zbyly doslova ruiny. Sam se musel ubytovat v motelu, než se dům dal do pořádku." Helen zalapala po dechu. „Daniel zničil náš dům?" „Veškerý inventář."
„Odešla jsem z domu, protože jsem se bála, aby nezabil Sama. Předpokládala jsem, že ho nechá na pokoji. Daniel je velmi zákeřný... Kromě toho jsem přesvědčena, že je psychopat." „Souhlasíme s vámi. Pověz jí, Gerry, co jsme našli při prohlídce jeho bytu... upřímně řečeno při vloupání do jeho bytu." Helen si poslechla líčení té návštěvy se závěrem: „Vaši fotografii měl přilepenou dokonce na obou stranách toaletního sedátka." „Vyfotil jsem si to," dodal Arthur lišácky. „Jednou vám ty obrázky mohou být užitečné u soudu." „Panebože!" zvolala Helen znechuceně. Za půl hodiny Arthur King ubral plyn a vjížděl na parkoviště bytového komplexu Cherry Tree Apartments. „Izz říkala, že vaše matka bydlí ve třetím domě, jestli se nepletu. Možná bude mít jméno na poštovní schránce. Máme vás doprovodit, Helen?" „Ne, jen tu na mě počkejte." Na poštovních schránkách našla Helen matčino jméno u bytu číslo čtyři. Lichá čísla byla v přízemí, sudá pak v prvním patře. Vyšla nahoru a stiskla zvonek. Když nikdo neotvíral, zazvonila podruhé a potřetí. Chystala se k odchodu, když se ve dveřích objevil rozespalý šedesátník a vyštěkl: „Myslíš, že jsme hluší?" Helen zírala na šedivé, špinavé tílko a stejně nechutné trenýrky zanedbaného muže, z něhož táhl alkohol a cigarety smíšené s nepříliš chutným pachem těla. Nakonec přece jen promluvila. „Ráda bych mluvila s Phyllis." „A proč?" obořil se na ni muž. „Je to moje matka," odpověděla Helen. „Nedělej si ze mě blázny. Její dcera je po smrti," odbyl ji a chystal se zabouchnout dveře. Helen ho však zarazila. „Zavolejte ji, jinak na ní bude pojišťovna vymáhat vrácení částky. Jak vidíte, jsem docela jistě naživu." „Počkej tady," zavrčel muž. Zavřel Helen dveře před nosem a za okamžik je otevřela matka. 294 „To jsem já, mami, Helen. Můžu dál?" „Ne. Musíš odsud. Řekli mi, že jsi mrtvá, a peníze jsem už utratila. Řekli, že jsi mrtvá," opakovala apaticky. „Ale já nejsem mrtvá, mami. Nemáš radost, že žiju? Vůbec ti na tom nezáleží? Bože, jaká to jsi matka?" „Vykašlala ses na mě. Provdala ses za toho počítačového šaška a já ti byla ukradená. Řekli, žes umřela a že si můžu dělat s penězi, co chci."
„Mami, na těch penězích nesejde. Nechceme je od tebe." „Tak proč jsi přišla? Určitě ty peníze nebudeš chtít vrátit?" Helen si povzdechla se slzami v očích. „Ne, mami, nebudu. Myslela jsem, že by ses ráda dozvěděla, že žiju..., že to bude pro tebe radostná zpráva. Přála jsem si, aby ti na mně trochu záleželo. Omlouvám se, že jsem obtěžovala, už se to nebude opakovat." „To bych si vyprosila. Ti pojišťovací špehují, jeden jim nemůže věřit." Helen si osušila slzy. „Sbohem, mami." Dveře se zabouchly. Helen zamrkala, aby setřásla slzy. A co jsem čekala? Láskyplné objetí, přívětivý úsměv? Se sevřenými rty nastoupila do vozu Arthura Kinga. „Jak daleko je to na ranč paní Tygerové?" zeptala se. „Asi čtyřicet minut jízdy." „Tak tam jeďme." 26 Helen vystoupila z vozu, ruce i nohy měla zesláblé. Byla k smrti vyčerpaná a měla hrozný hlad. Snažila se nemyslet na matčinu reakci. Nečekala vřelé přivítání, jen trochu slušnosti a projev úlevy, že dcera je živa a zdráva. Snažila se potlačit zklamání a věnovat pozornost svým průvodcům. „Toto je ranč paní Tygerové," řekl Arthur King. „Patří k němu pozemek o ploše asi tří set akrů, ale neptejte se mě na jeho hranice. Jak se vám líbí dům, Helen?" „Je nádherný," prohlížela si Helen se zalíbením nízkou stavbu s okny dělenými do malých tabulek. Dům byl kamenný, nepravidelné tvary hrubého kamene mu dodávaly kouzlo a útulný vzhled. Zahrada zalitá sluncem hýřila pestrobarevnými květy a Helen si zaclonila oči, aby se mohla pořádné vynadívat na záhony vlčích máků a okrasných květin typických pro kalifornské klima. Na konci křivolaké kamenné stezky byly impozantní vitrážové vstupní dveře. „To je nádhera," vydechla Helen obdivem podruhé. „Izzie to tu dřív nesnášela," prohodil Gerald Davis jakoby na okraj. Helen se podívala tázavě na veterináře, jeho tón ji překvapil. „Izz dala před nedávnem celý interiér přestavět do modernější podoby. Přála si dostat dovnitř více světla, 296 vzduchu a barev. Dovolím si spekulovat, že už tenkrát věděla, že ten dům bude jednou váš. A jakmile si Izz vzala něco do hlavy, ani já, ani Gery jsme jí to nebyli schopni rozmluvit." „Nikdy asi nepochopím takovou nebývalou štědrost. Vždyť jsme se setkaly pouze jednou. Takové dědictví nemohu v žádném případě přijmout." „Až se o Isabel dovíte víc, tak snad změníte názor. Pojďme, pojďme, provedeme vás domem... Ledaže byste nejdřív něco snědla nebo si zdřímla." Helen se podívala na muže. Oba se očividně nemohli dočkat, až jí představí dům Isabel Tygerové..., nyní její dům. Jídlo a odpočinek musí počkat. „Ne, ne, jídlo nespěchá. Ráda si nejprve prohlédnu dům." „Vypadá prostornější, než ve skutečnosti je. Během let byly přistavěny pokoje, ještě dřív, než se narodil Izziin otec. Některé místnosti jsou velmi malé a někde dokonce nenajdete ani šatník. Kdysi zdobily chodby portréty Izziiných mužských předků. Při renovaci je dala odstranit. Na horní chodbě visí jediný obraz a myslím, že se vám bude líbit. Izzie si ho dala zarámovat ještě týž den, kdy ho dostala, a stála nad tím mužem, dokud práci nedokončil. Velmi si té kresby vážila, snad víc než čehokoli jiného v domě. Izzie byly laskavá, velkorysá..., prostě pozoruhodná žena. Pokud se ve vašem případě dopustila chyby, stalo se to proto, že jí na vašem osudu i na Lucii výjimečně záleželo." „Na Lucii? Co s tím má společného Lucie?" Oba muži si najednou povzdechli. „Lucie je důvod, proč se o vás Izzie začala tak zajímat. Lucie je příčinou všeho," řekl Arthur vlídně. „Nerozumím vám," zavrtěla Helen hlavou. „Později porozumíte. Myslím, že až se dozvíte všechno, prominete Izz, že vám formálně vzala život. Myslí, že také změníte rozhodnutí ohledně dědictví. Tohle je pokoj, kde Izzie trávila nejvíce času. Je to taková zimní zahrada, jídelna, obývací pokoj. Izzie zde v podstatě žila. Milovala praskání polen v krbu v zimních měsících, nebo když slunce zapadlo a venku se ochladilo. Stulila se v křesle s knihou nebo usedla k práci a úřadovala celou noc. Trpěla totiž nespavostí." Helen se rozhlížela po útulném, zabydleném pokoji. Docela chápala, proč ho patronka měla tak ráda. Do obrovského otvoru v kamenném krbu by se klidně dala pověsit půlka krávy, vedle bylo ve vyzděném výklenku úhledně naskládáno dříví. Vystačí na týden, pomyslela si Helen, možná na dva týdny. U jedné stěny stála knihovna, v nesčetných regálech byly uloženy stovky knih s pestrými hřbety. Isabel Tygerová musela být vášnivá čtenářka. Třetí stěnu zdobily akvarely, znázorňující scenérii moře, pole s vlčími máky, zlatý kotouč slunce mezi nadýchanými obláčky na modré obloze. Z kreseb vyzařovalo štěstí. Na stěně vedle krbové římsy visely portréty Ge-ralda Davise, Isabel a Arthura Kinga. „Kdy byly namalovány?" zeptala se Helen.
„V roce Izziiných pětašedesátých narozenin. Do té doby zde visel portrét jejího otce. Ten spálila jako první spolu s ostatními předky, jakmile byl přestavěn krb. Tyhle portréty jsou provedeny podle fotografie," vysvětloval Gerry. „V tomhle pokoji jsme společně trávili hodně času," dodal Artie. „V jistém smyslu jsme se tu cítili jako doma, protože naše přítomnost byla vždy vítána. Stolovali jsme spolu, sledovali televizi nebo si jen povídali... občas celou noc. Nejprve nás napadlo požádat vás, zda byste nám ten dům neprodala, ale po důkladném zvážení jsme usoudili, že by to už stejně nebylo jako předtím. Nicméně bychom sem rádi čas od času zašli, pokud vám to nebude vadit. Až dosáhnete našeho věku, poznáte, že někdy je velmi těžké vzdát se něčeho, co vám bylo drahé. A právě tento dům je s našimi životy spjat už od raného dětství." 298 Helen nevěděla, co má říct, co si myslet nebo kam se podívat. Oba staří muži se tvářili tak smutně a odevzdaně, že měla nutkání je obejmout. „Líbí se mi to francouzské okno," řekla. „Izzie si ho také oblíbila. Dveře měla stále otevřené. Trvalo jí týdny vybrat nábytek, koberce a závěsy. V každém křesle si můžete pohodlně zdřímnout, aniž by vás pak bolel krk. Jak vidíte, milovala barvy a zelené rostliny. Několikrát týdně jsme je s Artiem chodili zalévat. Já jsem už v penzi a Artie si vzal dovolenou. Do penze odchází po Vánocích." „To jsem nevěděla. Jak nakládáte s tím množstvím volného času?" „Zajedeme sem, úpíme a truchlíme. Od té doby, co jsme se stali vykonavateli plné moci, dovolili jsme si zde párkrát poobědvat, vypít si pivo, projít se dolů ke... Prostě se nám zdá, že jsme stále blízko Izzie. Doufáme, že vám to nevadí. Ale když už jste zde, ohlásíme návštěvu předem," pospíšil si Gerry s ujištěním. Tentokrát Helen oba muže srdečně objala. „To vůbec není nutné. Přijďte, kdykoli budete mít chuť. Jsem si jista, že paní Tygerová by si přála, abyste se zde nadále cítili jako doma. Mně majetek patří pouze na papíře, ve skutečnosti je daleko víc váš. Musíme to nějak vyřešit." „To nespěchá," řekl Artie a vedl Helen do přízemí, aby ji provedl zbytkem domu. „Zde se nacházejí obvyklé prostory: kuchyň, kde se dá pojíst, formální jídelna, pak malý jídelní kout, Izziina pracovna, dvě toalety a komora na odkládání nepotřebných krámů, jak se vyjádřila Izzie. Schodiště je vyrobeno z masivního mahagonu, jenže Izzie ho dala natřít na bílo, aby ladilo se světlými, barevnými prostory. Také všechno táflování je natřeno." „Mám ráda bílou," řekla Helen, ale spíš jen proto, aby stále nemlčela. „Toto je kresba, o níž jsem se už zmínil," řekl Gerry. „Ona si ji dala zarámovat! Tak to jsem ani ve snu nečekala," usmívala se Helen. Do očí jí vstoupily slzy dojetí. „Slovy nedokážu vyjádřit, jak mnoho ten dárek pro Izzie znamenal. Až si odpočinete, povíme vám o Izzie víc. Nahoře je pět ložnic, čtyři malé a jedna větší, ta patřila Izzie. Můžete si vybrat. Na této straně haly je mezi dvěma ložnicemi koupelna, ale jen se sprchou, na protější straně taktéž. Izziin pokoj má vlastní koupelnu s vanou. Teď se tedy rozhodněte pro ložnici a my s Artiem zatím připravíme v kuchyni nějaké lehké jídlo." Helen nemohla odtrhnout zrak od kresby. Vzpomínala na den, kdy vytrhla ten list ze skicáku, srolovala ho a předala Moně. První akt otevřeného rebelantství. „Výborně, mám už docela hlad. Mohu vás poprosit zavolat do své kanceláře, pane Kingu, abych věděla, zda se už ozvala Julia Martinova? Mám obavy o Lucii." „Hned tam zavolám. Vy si odpočiňte, mladá paní, není kam spěchat." Helen cestou po chodbě nakoukla do každého pokoje. Všechny působily stejně příjemně. Byly to jednolůžkové pokoje, postele přikryté barevnými přehozy, na oknech visely závěsy v podobných barvách. Interiér doplňovalo bílé proutěné houpací křeslo s polštářkem, další polštářek ležel na nízkém toaletním stolku. Rozkošné a uklidňující. Ložnice Isabel Tygerové byla jiná. Vše ladilo v odstínech růžové a bílé, což Helen připomnělo obrázky z katalogu obchodního domu Sears Roebuck, které si v dětství s oblibou prohlížela. Přála si takový pokojíček. Postel s růžovými krajkovými nebesy, toaletní stolek zdobený třásněmi doplňovala nízká židle se sedátkem vypolstrovaným růžovým sametem. Před stolkem s televizí trůnila růžová sametová lenoška. V každém rohu místnosti stály bílé proutěné květináče se svěže zelenými kapradinami. 300 I zde vedlo na malou terasu francouzské okno, před nímž se z vnější strany opět zelenaly kapradiny. Kromě toho tu bylo umístěno ještě několik velkých keramických nádob s rozkvetlými květinami. Helen strčila ruce do kapel džínsů a zamyšleně se zadívala na jeden obraz. Představoval velmi mladou baletku v obnošených balerínkách. Dívka byla oblečena do krátké růžové sukýnky a trikotu. Podobné obrázky se daly koupit v každém papírnictví za necelých deset dolarů. Tento obraz byl ovšem zarámován do zlatého rámu, který mohl přijít i na několik stovek dolarů. Helen bylo jasné, že se dívá na něco, co bylo Isabel Tygerové velmi drahé. Toužila se kdysi stát baletkou? Milovala růžovou barvu? Je tohle pokoj, v němž nemohla v dětství bydlet? Kdo jsi, Boots? plakala Helen tiše. Co ode mě očekáváš? Co myslíš, že mám udělat, a jak to mám udělat? Proč já? Co má Lucie společného s celou tou nepochopitelnou záležitostí? Odpoví ti dva muži dole na mé otázky? Slzy stékaly Helen po tváři, když zavírala dveře ložnice Isabel Tygerové alias
Boots a odcházela. Nakonec si vybrala pokoj, kde postel přikrýval přehoz s barevnými tulipány. I kdyby tu měla zůstat jen krátce, bude to její ložnice. Odjakživa miluje tulipány. Jaký lepší důvod potřebuje? Posadila se do křesílka potaženého látkou ve stejně purpurovém odstínu jako přehoz na posteli. Shodila z nohou tenisky a vlhké ponožky. Škoda že nemá zubní kartáček a nemůže se osprchovat. Věděla, že nemůže takhle dlouho sedět, jinak usne. Ale komu bude záležet na tom, že zůstane ve špinavém oblečení? Těm dvěma mužům v kuchyni určitě ne. Jen tak ze zájmu otevřela jednu zásuvku v prádelníku a vykulila oči údivem. Vzorně srovnány tu ležely hromádky kompletního spodního prádla i svrchního oblečení ve třech velikostech. V miniaturním šatníku visely na vypolstrovaných ramínkách větrovky, svetry a trička, opět ve velikosti malé, střední a velké. Na zemi stály urovnány pantofle, sandály a tenisky od velikosti pět do osmičky. Helen popadla po jednom kousku z prostřední velikosti a odebrala se do koupelny. Otevřela dveře a nevěřila vlastním očím. V životě neviděla purpurové sedátko na purpurové toaletní míse ani purpurovou toaletní skříňku. Na bílých keramických věšácích visely purpurové ručníky z hustého měkkého froté, olemované bílou krajkou. Sprcha byla chráněna plastovou zástěnou dekorovanou trsy purpurových macešek na každém panelu. Dokonce i toaletní papír byl purpurový, měkkoučký, s vůní levandule. Skříňka pod toaletním stolkem byla vybavena několika druhy tělového pudru, voňavými mýdly třemi druhy zubní pasty a šesti ještě zabalenými zubními kartáčky. Nechyběl ani vysoušeč vlasů, kulma, dva hřebeny, kartáče na vlasy, krém na ruce, na tvář, noční krém a tělové mléko. Vedle lahviček s tělovým mlékem stály čtyři druhy šamponu na vlasy a kondicionéru. Všechno nové, nepoužité. Na nejspodnější polici byl náhradní toaletní papír a odličovací ubrousky vonící rovněž po levanduli. „Komfort jako doma," zamumlala Helen dočista vyvedená z míry. Svlékla se a vstoupila pod horký proud vody. Dvakrát se důkladně namydlila a spláchla, třikrát si našampono-vala vlasy. Teprve pak se cítila dokonale čistá. Z věšáku na dveřích sundala měkký župan a vystoupila ze sprchy. S úsměvem pak srovnala barevný odstín šňůry od županu a barvu toaletního papíru. Skutečně byly naprosto stejné. Neubránila se spekulacím, kdo dokázal tak dokonale sladit barvy v tomhle malém prostoru. Musel to být pěkně drahý dekoratér, jinak Boots oplývala skrytým talentem. Ve chvíli, kdy si Helen oblékla čisté prádlo a oděv, připadala si jako znovuzrozená. Vydrží ještě pár hodin, než ji vyčerpání odrovná definitivně. 302 V hale se Helen zastavila před kresbou, kterou prostřednictvím Mony darovala Boots. Stejně jako obraz baleríny, bylo i Helenino dílko zarámováno v rámu příliš drahém pro takovou amatérskou věc. „Je mi to tak líto, Boots. Přála bych si... Přála bych si tolik věcí..." Oba staří pánové na Helen čekali v kuchyni u stolu a zvídavěji pozorovali. „Osprchovala jsem se a v jedné zásuvce jsem našla oblečení. Doufám, že jsem si ho mohla půjčit." „Vše zde patří vám... I dům je váš. Můžete si tu počínat, jak se vám bude líbit. Připravili jsme pár sendvičů, jen doufáme, že máte ráda sýr. Nic jiného tu totiž nemáme. Obyčejně si něco přineseme s sebou. Kdybychom věděli předem, kdy přesněji přijedete, stihli bychom naplnit lednici." „Sýr úplně stačí. Mmm, výborná káva. Miluju kávu." „Izz ji také zbožňovala. Měla zvyk namáčet si sendvič po kousku do černé kávy. My jsme to okoukali," přiznal se Artie nesměle. Helen si to hned zkusila. „Celkem to chápu. Chutná báječně. Volala už Julia Martinova do ComStar, pane Kingu? A co Sam? Je s vámi v kontaktu?" „Na obě otázky odpovídám záporně, Helen. A říkejte mi prosím Artie." „Tak dobře," souhlasila Helen. „Jak se daří Lucii? Ani nevíte, jak často jsem na vás obě myslel. Pořádně jste mě onoho večera vylekaly." „Jsem vám nesmírně vděčná, doktore Davisi, že jste jí zachránil život. Mnohokrát jsem měla pokušení zavolat vám, abyste věděl, jak se Lucii daří. Nevím, co bych si bez ní počala. Většina lidí nechápe, že se pes může stát nejbližším přítelem." „Izzie to chápala velmi dobře. A jestli budete jemu říkat Artie, pak já jsem Gerry. Přál bych si, abychom se spřátelili. Povíme ti o Isabel Tygerové a doufáme, že změníš rozhodnutí ohledně dědictví. Ten příběh ani nebude dlouhý... Ve skutečnosti je příliš krátký. Až ho dopovíme, pozveme tě na procházku." Helen se opřela na kuchyňské židli. Pozorně poslouchala a v očích se jí leskly slzy dojetí. Nakonec Gerry vstal od stolu a dodal na vysvětlenou: „Vybrala si tebe. Ze všech lidí, mezi nimiž mohla volit, se rozhodla, že právě ty budeš pokračovat v jejím díle. Už rozumíš? Dopustila se chyb, ale měla na mysli pouze tvé dobro. Dlužíš jí odpuštění. Jestliže se nám nepodaří opatřit ti dokumenty pravé identity, nemyslím si, že to bude panu Tolliverovi vadit. Miluje tě, ať se jmenuješ jakkoli. Nevzdá se tě. Vynasnažíme se, aby tě co nejdříve rozvedli a mohla ses provdat za svého přítele, ale buď trpělivá. Tak, a můžeme na procházku." „Daniel mě zde najde. Nejsou tu žádné ploty ani zdi. Prostě přijede, zaklepe na dveře nebo odstřelí zámek. Jestli tu zůstanu, snadno dosáhne svého cíle."
„To je pravda. Artie navrhoval najmout osobní ochranku, dokud se vše nevyřeší. Souhlasíš?" „Ne. Najatí policajti Daniela nezastraší," prohodila Helen opovržlivě. „Vždyť mě zatím vždycky našel, ne?" „V tom případě dáme dům obehnat plotem. Je to otázka několika dnů. Dráty budou pod proudem. Nebo mohou venku hlídat psi. Daniel Ward bude mít aspoň šanci přemýšlet o svém chování. Další alternativa je vyplatit ho. Můžeš si to snadno dovolit." „To nic nevyřeší, byly by to vyhozené peníze. Nesouhlasím. Daniel požaduje svůj díl. Popravdě řečeno požaduje všechno. V průběhu vývoje událostí mě peníze vytlačily na druhou kolej. Nemyslím si, že manžel usiluje o to získat mě zpátky, když ví, že žiju se Samem. Intuitivně to tak cítím. Kdyby se mi něco stalo, shrábl by dědictví on. Stále přece dochází k nešťastným náhodám..." „Na zítřek dopoledne jsme ti sjednali schůzku s našimi advokáty. Dále bychom s Artiem ocenili, kdybys přesvědčila matku, aby potvrdila tvou totožnost. Jsi přece teď bohatá, a mohla bys ji nějak zpracovat. Jestli ji zajímají více peníze než ty, jakkoli je to smutné, řešením je šeková knížka. Jakmile se staneš legálně opět Helen Stanleyovou, manžel si nemůže dělat na dědictví nárok." „To si myslíte vy dva," protestovala Helen. „Jsi připravena na procházku, Helen?" zeptal se Artie. „Ano, můžeme jít." Gerry sáhl do kuchyňské skříňky. „Dodržíme rituál," řekl, když vytahoval láhev. „Izzie milovala bourbon." „Já dávám přednost brandy," řekla Helen. Gerry se otočil, opět otevřel skříňku a podával Helen láhev brandy. „Přihýbáme si rovnou z lahve," vysvětloval. „To mi vyhovuje," přikývla Helen. 27 Tak co si myslíš, Helen?" blábolil nesrozumitelně Artie. Helen zaklonila hlavu a zhluboka se napila přímo z lahve. „Co si myslím? Smutnější příběh jsem v životě neslyšela. Vaše přítelkyně Isabel, tedy moje přítelkyně Boots, byla určitě pozoruhodná žena. Vy dva," ukázala lahví na své společníky, „jste stejně pozoruhodní. Nedokážu si představit, že může existovat tak úžasné přátelství na celý život... Ty malé hrobečky jsou dojemné. Jak jste to dokázali?" „Milovali jsme Izzie," řekl Gerry prostě. „Pochopila jsi, proč jsme říkali, že si tě Isabel vybrala kvůli Lucii?" „Ano." „Přijmeš to dědictví?" pozoroval ji Artie. V brýlích s kovovou obroučkou připomněl Helen moudrou sovu. „Proč ode mě chcete slyšet rozhodnutí zrovna teď, když mám v sobě půl lahve brandy? Nejsem schopna rozumně myslet. Bolí mě srdce, jsem dojatá a vidím rozmazaně. V tom stavu nemohu vyjádřit životní rozhodnutí." „Potřebujeme to vědět," naléhal Gerry a napil se ze své lahve bourbonu. „Artie to potřebuje vědět, Izzie tam nahoře taky. Prokristapána, tak už to vyklop, holka. Zítra budeš mít kocovinu a zase nebudeš schopna myslet. Řekla jsi, že když jsem ti zachránil psa, uděláš pro mě všechno na světě," vyrukoval Gerry na Helen s trumfem. „Máš pravdu, to jsem řekla a také jsem to mínila vážně," souhlasila Helen. 306 „Takže tohle bude to všechno. Přeju si, abys dědictví přijala. Nemůžeš přece porušit slib a vzít své slovo zpátky." Helen se znovu napila. „Tak jsem to zase nemyslela a ty to víš, Gerry." „Podívej, jsme přátelé, říkáš mi Gerry. Mně nezáleží na tom, jak jsi to myslela, ta slova jsi prostě vyslovila. Je to tak, Artie?" Stará moudrá sova rozvážně přikývla. „Jestli jsi to Gerrymu slíbila, pak není čestné slib porušit." „Jo." „Nesmím zapomínat na Sama. Miluju ho a nevzdám se svého způsobu života. Sam nebude... nechce, abych byla bohatá. Říká, že mě nepřestane milovat, i když budu bohatá, ale v té chvíli trčel s vozem v závěji. Můj život se změní, Samův život se změní. Jenže já chci Sama takového, jakého ho znám doposud. Rád učí děti. Můj život je plný... peříček na modelech spodního prádla... a zlatých řetízků kolem pasu. Mám v úmyslu je prodávat po internetu. Vydělám si hromadu peněz. Nepotřebuju... tohle," rozpřáhla Helen ruce. Nad hlavami jim přeletělo hejno ptáků. Helen vzhlédla k obloze a na kratičký zlomek vteřiny měla dojem, že zahlédla úplně nahoře v koruně stromu tvář Isabel Tygerové. Zatajila dech, když jí žena, kterou znala jako Boots, dvěma prsty přátelsky zasalutovala. Helen zamrkala, otevřela ústa překvapením, a podívala se na oba muže. Upírali pohled ke stejnému vršku stromu. Málem omdlela, když nahoru zamávali. Tohle se mi asi zdá. Jsem opilá a mám halucinace. Pevně zavřela oči a pak je znovu otevřela. Scéna se nerozplynula, Artie s Gerrym s úsměvem na tvářích stále mávali. Helen soustředila pohled na deset titěrných hrobečků před sebou, pak znovu obrátila pohled vzhůru. Okamžitě vystřízlivěla, když přelud na vršku stromu ukázal prstem k psímu hřbitůvku. Zcela zjevně čekal na reakci. Helen si uvědomila, že v životě nebyla tak vylekaná a současně roz-jařená. Vzpomněla si na Lucii. Jak velice to malé zvířátko miluje... Miluje ji stejně vřele, jako Boots svého pejska na-
lezence, který se stal jejím jediným přítelem. Boots nikdy nenabízela druhou šanci. Helen bleskurychle zvedla palec pravé ruky nahoru. Přelud se hned nato rozplynul. Helen se zadívala na oba muže naproti. Viděli totéž co ona? Má se zmínit o té vidině? Čekají, že něco řekne? Seděli jakoby nic a ona znovu uvažovala, zda se jí ta scéna přece jen nezdála. Pohlédla k hrobům. Zdálo sejí, že každou značku obklopuje zvláštní, nazlátlá zář. Asi jsem unavená z cesty nebo mě udolalo množství nových informací, pomyslela si rozpačitě. „Přijímám," pronesla konečně zřetelně, rozhodným tónem, ale hned zvedla varovně prst. „Pokud bude Sam souhlasit..." Nemohla se ovládnout, aby se znovu nepodívala na vršek toho stromu. Přelud tam byl znovu. Věděla, že si nesmí stanovovat žádné podmínky. Odkašlala si. „Přijímám. Vynasnažím se vykonat to, co ode mě Boots očekávala. Nevzdám se svého života a snů." „Respektujeme tvé rozhodnutí," řekla vážně moudrá sova, „a ona také," zvedl Artie prst ke koruně stromu. „Pak jsme dohodnuti," konstatovala Helen. „Budete mi muset říct, co se ode mě očekává, pokud jde... o tohle," poklekla u největšího náhrobního kamene v řadě. „Jen abys to místo navštěvovala, zbavila plevele, zazpívala jim, pomodlila se. Přemítala... a vzpomínala. Jednou možná budeš potřebovat... Nedokážu si představit klidnější místo pro poslední odpočinek milovaného zvířete," naznačil Gerry. „Máš na mysli Lucii a Maxe?" zeptala se Helen poněkud zadrhlým hlasem. Pak se sklonila, objala náhrobní kámen a usedavě se rozplakala. Po dlouhé chvíli se zklidnila a unaveně vstala. „Mám tuhle chvíli považovat za přijímací rituál?" zeptala se tiše. 308 „Ano," odpověděli oba muži jednohlasně. „Prošla jsem?" „To nevíme, ale ona ano," ukázal Artie znovu prstem k vrcholu nejvyššího stromu." „Proto sem přicházíte?" „Ne. Navštěvujeme to místo, protože chceme. Člověk těžko mění zvyk, který pěstuje šedesát let. I ona se občas objeví. Většinou když ji něco rozzuří nebo se záležitosti nehýbou dostatečně rychle." Gerry zakoulel očima. „Nevěřím na duchy," řekla Helen. „Ani my ne." „Jsme opilí," připomněla jim Helen. „Duchové, strašidla, vidiny, mlha, kouř... samý blud." „Jasně." „Tak co jsme to viděli?" „To, co jsme si přáli vidět," řekl Gerry. „Izzie nás vyhlížela a sháněla se po nás celý život, není proto důvod, aby s tím přestala po smrti. Odjakživa se vzpírala logice. Raději bychom se měli vrátit dovnitř, aby sis mohla zdřímnout. Vypadáš příšerně ztrhaná." „Myslím, že jsem právě nabrala druhý dech. Jsem v takovém napětí, že bych musela spolknout nejmíň tři tabletky, abych usnula. Pojďme si povídat dovnitř." „Tak tohle se mi jeví jako plán," ozval se Artie. Gerry spráskl ruce. „Máme báječné plány. Tvůj pan Tolliver nám ale nevěří. Nazval nás starými strejci a podivíny, prý nás jede uškrtit." „Samův názor je součástí této dohody." „Respektujeme to." „Než učiníme další kroky, je třeba si promluvit o Danielu Wardovi. Já budu přemýšlet při vaření a pečení. Co říkáte mému návrhu, abychom zůstali v kuchyni?" „Umíš připravit dobré špagety?" zeptal se Artie. „Sam tvrdí, že lepší nejedl," zasmála se Helen. „Má Sam rád bostonský smetanový koláč?" vyzvídal Gerry. „Jistě." „My také," konstatoval Artie. „Zajedeme na nákup." „Skvělý nápad," rozesmála se Helen. „Jedu s vámi." Daniel Ward zuřivě ťukal do klávesnice notebooku. Během několika minut si díky matčině kreditní kartě pronajal vůz, objednal pár kousků nového oblečení a rezervoval hotelový pokoj. Jestli mu bude štěstí přát, matka si transakcí vůbec nevšimne. V opačném případě zavolá, pohrozí mu a učiní patřičné kroky k potrestání. Momentálně mu zbývá nejméně dvacet čtyři dny do začátku příštího účetního období. Vše je zařízeno k dodávce zboží a služeb během následující hodiny. Nepřestával ťukat do klávesnice. Matka se jistě stará o slušný zůstatek na úctě, takže jí Daniel úspory za pár okamžiků slušně vyplení. Před šesti týdny, kdy se věci začaly měnit k horšímu, dostal totiž geniální nápad vyrobit si duplicitní karty k matčiným účtům. Při jeho genialitě a šikovnosti to byla velmi snadná záležitost a tatím na podvod nikdo nepřišel. Daniela přepadla lehká úzkost při představě matčiny reakce, jakmile zjistí, že její syn je skutečně takový, za jakého ho považovala. Teď nebude myslet na nepříjemné následky, důležitější je, aby přežil. Když si připomněl, jak do něho na Interstate 95 z obou stran šťouchaly ty gigantické kamiony, zatímco Helen mu prchala před nosem, přepadl ho ještě teď záchvat zuřivosti. Pouze vidina, že se dostane do Tygerovic sídla, ho poháněla vpřed.
Odstavil najatý vůz, za který v Oklahomě dokonce ani nezaplatil, a zbytek cesty urazil stopem. Ať si ho hledají. Z kamene krev neteče, takže by si na něm stejně nic nevzali. Co se mu může stát? Poštvou na něho právníky a podají žalobu pro falšování kreditní karty. No a co? Ale při výběrech z automatů to nebudou mít jednoduché, bu310 dou ho muset nejprve najít. Nehodlá totiž trávit na jednom místě mnoho času. Za všechno mi zaplatíš, Helen. Bůh ti pomáhej, jakmile se mi dostaneš do rukou. Budeš škemrat o slitování. Kéž bys věděla, jak tě nenávidím! Plivnu ti to do tváře, a pak už ti nezůstane žádná tvář... Daniel zůstal na chvíli sedět bez hnutí, aby se ovládl. Vypadal jako tramp po dlouhé cestě. Ten příběh si vymyslel, aby omluvil svůj zanedbaný zevnějšek. Když ovládl emoce, vypnul notebook, přičemž si uvědomil, že ho bude muset brzy nabít. Za dvě hodiny Daniel zaparkoval nově pronajatý vůz na parkovišti před hotelem Holiday Inn. Zapsal se bez problémů a spěchal do pokoje. Okamžitě se důkladně osprchoval, oholil a pak vylovil z kabely čisté oblečení. Ani ne za hodinu už projížděl okolím a hledal nejbližší restauraci, kde připravovali tradiční steaky. Objednal si jeden bezmála kilový, k tomu plněný pečený brambor, salát a padesátidolarovou láhev vína, kterou celou vypil. Pak se pohodlně opřel na židli a zapálil si. Ať se servírka opováží ho požádat, aby cigaretu uhasil! S úsměvem si vzpomněl, jak se mu podařil ten švindl na jednu starou dámu. Přesvědčil ji, aby zavolala do domu Tygerové a žádala si k telefonu Jakea Ramose. Napovídal babce, že mu po letu přes celé Státy tak zalehlo v uších, že neslyší jediné slovo. Babka uvěřila. V telefonu se prý ozvala nějaká příjemná mladá žena, patrně šlo o omyl. Daniel staré dámě velice děkoval a omlouval se, že si určitě zapsal špatné číslo. Takže Helen je na ranči Tygerové, přesně jak předpokládal. Proč by tam vlastně neměla být, když jí dům teď patří? Patří i Danielovi. Jsou stále manželé. Pitomá potvora Isabel Tygerová všechno zvorala, ale Danielovi Wardovi její omyl přihraje polovinu majetku... Je docela možné, že i druhou polovinu... Daniel sice neměl v pronajatém voze kouřit, ale přesto si zapálil druhou cigaretu. Měl v plánu odjet na ranč a zazvonit u dveří. Pokud to bude nutné, odstřelí zámek. Pak se může stát cokoli, ale je potřeba být připraven na vše. Na zlomek vteřiny se zarazil a zauvažoval, zda neza-chází příliš daleko. Helen bloumala prázdným domem. Ještě nikdy necítila takovou osamělost. Artie s Gerrym odjeli do Los Angeles a vrátí se až zítra večer. Ona za nimi odletí soukromým letadlem společnosti Isabel Tygerové ráno. Ani Julia ještě nedorazila a Sam se dosud neozval ani doktorovi Davisovi ani Danielovu bývalému šéfovi. Helen bylo až do pláče, jak sejí stýskalo po Lucii. Odolávala pokušení sednout si k počítači a zkontrolovat svou webovou stránku, aby zjistila, jak jdou obchody. Už pět dnů ji pronásledoval smutný příběh fenky Boots a deseti malých hrobečků. Přemýšlela, co podniknout. Doposud nenašla jediný obrázek Isabelina miláčka, ale Gerry s Artiem jí pejska i štěňátka dokonale popsali. Helen vstoupily do očí slzy při představě, jak ta strašná smrt bezbranné psí rodinky poznamenala životy tří přátel. Znovu si vzpomněla na Lucii. Musí něco dělat, aby nemyslela na zítřejší odpolední schůzku v Los Angeles. Má oficiálně zasednout v představenstvu firmy Isabel Tygerové. Ona, Helen Stanleyová. Artie s Gerrym jí trochu připraví půdu. Promluví s managementem a připraví šéfy na příjezd nové majitelky, která bude očekávat... Co vlastně bude očekávat? Helen bezradně dosedla na Isabelinu oblíbenou židli u pracovního stolu a sáhla po svém skicáku. Pohroužila se do práce a žádné psí zakňučení nebo štěkot ji neva-rovalo, že se někdo pohybuje kolem domu, až se ozval zvonek. Kdo sem přichází v tuhle dobu? Artie s Gerrym 312 jsou přece v Los Angeles. Gerry jí před odjezdem připomínal, že na ranč nechodí nikdo bez předběžného pozvání. Zamrazilo ji. Zvažovala, zda má jít otevřít. Je vůbec zamčeno? V náhlé panice si nemohla vzpomenout. Má rozsvítit? Zatímco soustředěně kreslila, venku se setmělo, ale rozsvítila si jen stolní lampu. Zbytek domu se utápěl ve tmě. Raději nechá zhasnuto, usoudila cestou ke dveřím. Pevná pojistná závorka byla zavřená. Sam? Sam by přijel s rukou na klaksonu a volal by na ni už z parkoviště. Julia? To by Lucie už dávno radostně štěkala. Zůstává tedy Daniel. Zná dům dokonale z doby, kdy ComStar prováděla instalaci sítě pro nadaci. Helen proběhla jídelnou do kuchyně právě v okamžiku, kdy do dveří vstupoval Daniel. Znala ten pohled. Daniel je ve velmi špatné náladě. „Čekala jsi mě, Helen?" otázal se bez pozdravu. „Ne, Danieli, nečekala.." Panebože, kde je ten dlouhý kuchyňský nůž? Řidič kamionu, kterému dala pistoli, slíbil, že jí zbraň při příští cestě do Kalifornie vrátí. Tím jí už asi stejně nepomůže. Nůž leží na kuchyňském pultě, bohužel mimo dosah. Kromě červené konvice na vodu nemá Helen po ruce nic na obranu. „Mám tvých keců po krk, Helen, a jednou provždy to musí skončit. Proč nevaříš večeři? Nevidím na stole žádné nádobí a necítím vůni domácího jídla." „Už jsem večeřela, Danieli. Zmiz odsud, nepatříš sem. Je to můj dům, ne tvůj." „Co patří tobě, patří i mně. Nepokoušej se mě zase naštvat svými drzými poznámkami." „Nebo...?" podařilo se Helen vypravit ze sebe. Musí získat čas. „Už se tě nebojím, Danieli, tak mi nevyhrazuj. Jestli ovšem hodláš pokračovat, budeš litovat."
„Ty jsi mi ale vtipálek, Helen. Posaďme se a promyslíme, jak naložíme s penězi staré Isabel. Se svými schopnostmi a pracovitostí myslím, že pro mě nebude problém zničit ComStar a Arthura Kinga." „Z dědictví Isabel Tygerové nedostaneš ani cent. Rozdám ty peníze. Za mřížemi ti to jistě nebude vadit. Postarám se totiž, aby tě tam zamkli na doživotí. Jestli hned neodejdeš, zavolám policii." „Zkus to. No, nač vlastně čekáme? Zavolej je. Neměla bys mi vyhrožovat, když výhrůžky nesplníš. A teď se posaď! Je to krucinál rozkaz, Helen!" „Víš, co si můžeš se svými rozkazy udělat, Danieli, už jsem ti to několikrát řekla. Nebojím se tě." Helen se nenápadně posouvala kolem stolu, dokud se neocitla před držákem s noži. Kuchyňský nůž měl nej-delší čepel, ostrou jako břitva. K útoku použije i židli a pak musí reagovat podle situace. Vtom zahlédla v Danielově ruce pistoli. „Jestli mě zastřelíš, Danieli, strávíš zbytek života v kriminále. Kdy potom utratíš to své smrtí vykoupené dědictví? Co tomu řeknou tvoji rodiče? O tvých činech ví příliš mnoho lidí a všichni budou svědčit proti tobě. Dokonce i ta ošetřovatelka Maggie, nebo jak se jmenuje, má k případu co dodat. Arthur King mi o ní vyprávěl. Všechno je zdokumentováno. Raději už odejdi, Danieli, a dej mi pokoj. Mysli na svou rodinu." „Matka tě odjakživa považovala za karavanový póvl. Tvrdila, že věděla odjakživa, že skončím s někým tobě podobným. Poštvala jsi proti mně i matku." „S tvou matkou jsem se nikdy nesetkala, Danieli, stejně jako ty neznáš mou. Říkáš, že se tě zřekla, protože sis mě vzal, a přitom mě ani neznala. Víš co? Vždyť já ji vlastně taky nemám ráda." „Vidíš, zase lžeš. Tvou matku jsem včera navštívil. Představil jsem se jako pracovník pojišťovny, která ji za tvou smrt vyplatila pětadvacet tisíc dolarů. Žádal jsem ji, aby peníze vrátila, protože jsi naživu. Chceš slyšet její reakci? 314 Couvla. Ani prstem nepohne ve tvůj prospěch. Můžeš si podat ruku s mou matkou i sestrou. Všechny si myslíte, jak jste chytré, ale já vám ještě ukážu..." „Co nám ukážeš, Danieli?" Ještě centimetr... Popadne nůž a rozmáchne se. Nespouštěla pohled z pistole v manželově natažené ruce. Asi by měla jít k zemi a smýknout proti němu židli. Pak by se jí snad podařilo utéct. Využije okamžiku překvapení. Gerry by to jistě považoval za skvělý nápad, ale podaří se to? „Nařídil jsem ti, aby ses posadila, Helen. Chci, abys napsala poslední vůli." „To v životě neudělám." „Proveď, co ti přikazuju, Helen." Zaslechla, jak odjistil pistoli. Pokud bude dost rychlá, i kdyby po ní vystřelil, může se plán podařit. Daniel totiž nebude předpokládat, že půjde k zemi. Už nemyslela na kulku v hlavě, jen si bleskurychle dřepla a vší smýkla židlí po podlaze proti Danielovi. Vzápětí ho atakovala další židlí a otevřenými kuchyňskými dveřmi se dala na zběsilý úprk. Tma ji okamžitě pohltila. Za sebou slyšela zlostné dusání na praskajícím suchém listí. Cítí manželův strach?... Nebo se tak bojí ona? Neohlížej se. Nemysli. Utíkej! 28 Seděla na verandě v přední části domu a v náruči držela malého psa. Sam i z dálky poznal, že to není Helen. Chtělo se mu plakat zoufalstvím. Muži nepláčou. Blbost, okřikl se, když budu chtít, popláču si. Max přitiskl tlapu na sponu bezpečnostního pásu a za-vyl tak děsivě, až Samovi naskočila husí kůže. „Dobrá, dobrá, snad počkáš, až zastavím to zatracené auto, ne? Jo, jo, je to tvoje milovaná Lucie. No tak za ní utíkej!" zpomalil Sam a otevřel dveře. Max zbylou vzdálenost prolítl několika dlouhými plavnými skoky, pak se roztančil radostí z toho báječného setkání. Nakonec radostně zaštěkal, popadl Lucii něžně za kůži na krku a unášel ji zpět k vozu. Zvedl ji do výšky, snad aby Samovi dokázal, že se opravdu setkal se svou drahou přítelkyní. „Poslyš, madam, kde máš paní?" poškrábal Sam malého teriéra za ušima. „Vy jste asi Sam, že? S Maxem se už známe. Jsem Julia Martinova. Dorazila jsem asi před půlhodinou, ale vypadá to, že Helen není doma. V celém domě je tma." „Já jsem Sam Tolliver," podával Sam ženě ruku. „Nakoukla jste i dozadu?" „Ne. Helen nebude doma, protože jinak by se Lucie domáhala, abych ji pustila. Místo toho se mi stále tiskne do klína. Těm dvěma se asi po sobě hodně stýskalo, že?" kývla ke psům. 316 „Nejen jim," prohodil Sam. „Jedu sem v naději, že se tu potkám s Helen. Celý den se snažím dovolat na ty dva staré bručouny, kteří události režírují, ale ani jeden se do téhle chvíle neozval. Netušíte, kde bych Helen našel?" „To bych si přála vědět. Čekala jsem ji tady, právě proto jsem přijela. Zatím asi strávím tři noci tuhle na verandě." „Obejdeme dům a zkusíme na Helen zavolat. I kdyby spala, slyšela by mě. Divné, že Lucie neštěká. To napovídá, že tu Helen pravděpodobně skutečně není. Musím ale připustit, že toho o zvířatech mnoho nevím. Chvěje se tak silně, že mi jí bylo líto a strčila jsem si ji pod košili. Jsem pro ni vlastně úplně
cizí člověk. Padám únavou, a tak jsem dům ani neobcházela. Za posledních osmačtyřicet hodin jsem si jen tu a tam na chviličku zdřímla." „Pak jsme na tom stejně," přikývl Sam. Natáhl ruku, aby pomohl Julii vstát. „Stojí tady nějaký pronajatý vůz, Helen nejspíš potřebovala nějaký dopravní prostředek. Ale, ale, co má znamenat tohleV přistoupil Sam k dokořán otevřeným kuchyňským dveřím. Lucie ho škrábala po lýtku, čímž ho žádala, aby ji vzal do náruče. „Něco se tu muselo dít," řekla Julia při pohledu na převrácené kuchyňské židle. „Až na ty židle je tu přepečlivě uklizeno. Víte, po večeři uklidili, všechno je připraveno na ráno. Držák na nože spadl z věšáku a největší nůž chybí. Takových věcí si všímám," dodala Julia vystrašeně. „Proč by si navíc Helen pronajímala vůz, když v garáži Isabel Tygerové má určitě nějaké k dispozici. Je to čtyřdveřová garáž zrovna tamhle naproti, takže v ní parkují čtyři vozy. Ani nečekaní hosté neparkují za domem, majitelé domů jim auta garážují. A v noci nikdo nenechává dveře dokořán. Co uděláme, Same?" Sam vycítil Juliinu hrůzu. „Zavoláme policii!" „Souhlasím. A pak?" „Začneme Helen hledat. Máme pomocníka. Max ji určitě najde. Tuším, že za vším vězí ten její zparchantělý manžel. Chci toho grázla zardousit vlastníma rukama," syčel Sam, zatímco Julia vyťukávala nouzové číslo policie. Poslouchal, jak roztřeseným hlasem popisuje místo a své obavy o Helenin život. „Bojím se o ni stejně jako vy, Same, a mám chuť toho bí-dáka sprovodit ze světa stejně jako vy, jen co se vynoří. Poohlédnu se po nějaké svítilně. Neznáme to tady. Potřebuje váš pes nějakou Heleninu věc, aby zachytil její stopu?" „Ne." Julia otevírala a zavírala kuchyňské skříňky a zásuvky, dokud nenašla svítilnu. „Tak, a můžeme jít. Já ponesu Lucii a vy svítilnu." „Hledej Helen, Maxi. Vpřed, chlapče!" Max vystřelil do tmy a Julia se Samem vyrazili za ním. Helen se krčila v nízkém podrostu a přerývaně oddechovala. Modlila se, aby nezakašlala nebo nezpůsobila nějaký hluk a neprozradila svou skrýš. Slyšela Danielovy těžké kroky v bezprostřední blízkosti před sebou. Neměla nejmenší představu, kde se teď sama nachází, jak daleko je dům. Vnímala jen nepopsatelnou hrůzu a vyčerpání. Mraky nad její hlavou se rozestoupily a vykoukl kousek měsíce. „K čertu," zamumlala pro sebe a napínala sluch, aby zjistila, zda je Daniel v dostatečné vzdálenosti. Pak by se rozběhla do domu zavolala policii. Problém ovšem je, že neví, kterým směrem se dům nachází. V okolí není jediný orientační bod. Helen se chtělo zakašlat. Přitiskla si ruku na ústa, ale vtom se jí lýtko sevřelo v bolestivé křeči. Snažila se opa318 trně natáhnout nohu, aby si místo mohla masírovat. Pak už ležela na zádech a Daniel ji držel pevně za kotníky. „Každý tvůj pohyb se dá tak snadno předvídat, Helen, až tě musím politovat." „Pusť mě," vydechla Helen. Daniel jí ignoroval a začal ji táhnout vpřed. Spadané větve a kameny ji zraňovaly záda a krk, ostrý konec větve ji škrábl přes obličej. Na tváři a krku ucítila cosi teplého. Krev. „Dobrá, Danieli, jak chceš. Dám ti všechno, ale pusť mě." Daniel se prudce obrátil a sevření kotníků povolilo. „Myslel jsem, že se mě nebojíš." „Lhala jsem. Jsem k smrti vyděšená. Nejsi hloupý, Danieli. Jestli mě zraníš nebo zabiješ, nedostaneš nic. Pohyb majetku bude na mnoho let zmražen. Abys něco dostal, mohu ti to dát pouze já. Dát. Rozumíš? To je klíčové slovo. Žádná poslední vůle se psát nebude, vzbudilo by to podezření. Ale to bys při své prohnanosti a inteligenci mohl vědět, ne? Podezírali by tě, že jsem napsala poslední vůli pod tvým nátlakem. Zítra můžeme zajít k advokátovi a já podepíšu dohodu. Vědí, že ty peníze nechci, tvrdím to od začátku. Nikdo se nebude nad mým rozhodnutím podivovat." Helen zvedla pohled k obloze. Za pár minut se měsíc schová za mrakem. Možná se jí podaří uprchnout. Daniel si pochopitelně myslí totéž. Prudčeji popadl za ruku a vytáhl na nohy. Vtom se vzduch zachvěl, před Helen se mihlo cosi černého a pak už klečela volná. „Maxi!" Labrador hrozivě zaštěkal, přistál Danielovi na hrudi a s tlamou těsně u obličeje na něho cenil bílé tesáky. Helen i ze svého místa viděla, jak se mu nádherně leskne černá srst. Pak se rozběhla do rozevřené náruče. „Same..." „Ano, osobně. Je to ale chlapík, co?" kývl Sam směrem k Maxovi. „To teda je," přikývla Helen. „Odvolej tu potvoru!" hulákal vztekle Daniel. „Tak to asi nepůjde!" odpověděl Sam rozvláčně. „Ta potvora je bezkonkurenční bodyguard. Zůstane v téhle pozici do příjezdu policie, což by nemělo dlouho trvat, ale může. Jaký je to pocit, koukat se do očí smrti, pane Warde? Z tohohle místa soudím, že slušnému člověku by se nic podobného nemohlo přihodit." „Běž do prdele," vyštěkl Daniel.
„Plácni ho za to, Maxi. Před dámou se mluví slušně, pane Warde." Obří labrador připlácí přední tlapu Danielovi na nos. Sam se rozesmál a přitiskl k sobě Helen pevněji. „Koukněme, kdo to k nám běží!" „Lucie! Ach, propánakrále, jsi to opravdu ty, Lucie? Pojď ke mně, zlatíčko. Už se neboj, tvůj báječný kamarád má situaci pod kontrolou. Koukni. Pššt, to nic. Už nám nikdy neublíží. Tolik se mi po tobě stýskal!" Malý teriér Helen šťastně olizoval tvář, krk a vřele se k ní tiskl. „Tvůj pes ti je přítelem, partnerem, ochráncem. Ty jsi jeho život, jeho láska, jeho pán. Zůstane ti xérný do posledního okamžiku svého života. Je tvou povinností si takovou oddanost zasloužit." „Cituju Cicera. Kdysi mi to Boots napsala v e-mailu. Teď chápu, jak to myslela, ale tenkrát jsem těm slovům nerozuměla. Hodně jsem se poučila. Přijede policie?" zeptala se Helen šeptem. „Julia je volala, takže by se měli objevit každou chvíli. Co sis, Helen, hergot myslela? Slovy nedokážu vyjádřit, jak jsem se o tebe strašně bál." „Nevím, Same. Myslela jsem... Chtěla jsem ho nějak obelstít. Věřila jsem, že se mi podaří dostat se do domu a zavolat policii. Ach, slyším sirény. Doufám, že trefíme zpátky.1' 320 „Počkám u toho parchanta, dokud ho neodvedou v poutech. Ty a Julia se vraťte. Vyšlapali jsme cestičku a právě se rozjasnilo, takže snadno trefíte." „Miluju tě, Same." „Já tě miluju ještě víc." Dívali se za modročerveným majáčkem policejního vozu, dokud nezmizel z dohledu. „A to je konec, Same?" „Řekl bych, že ano, drahá. Zítra dopoledne zajedeš se svým advokátem na policii a podáte trestní oznámení. Nastane příšerné papírování, ale všechno se nakonec vyřeší. Už ti nic nehrozí. Podle toho, jak blábolil, když ho postrkovali k vozu, soudím, že se konečně dostal do úzkých." „Mohu si jít lehnout, Helen?" zeptala se Julia. „Samozřejmě. Vyber si pokoj podle vlastního vkusu. Já zůstanu celý večer s přítelem a budu mu opakovat, jak ho miluju." „Pak tedy dobrou noc. Jsi skutečně v pořádku?" starala se Julia. „Jsem v naprosté pohodě, Julie. Díky za ošetření. Možná vypadám trochu otlučeně, ale cítím se dobře, nemusíš mít obavy. Dobře se vyspi." „Celou noc? To budeme ponocovat?" vylekal se Sam, jakmile se za Juliou zavřely dveře. „Jo, celou noc. Miloval ses někdy pod hvězdami, Same?" „Ne." „Ani já ne. Chceš to zkusit? Je tak teplo... skoro jako na jaře. Povídat si můžeme později." „Jo, s tím bych mohl i souhlasit. Přijatelný plán." Helen se rozesmála. „Mluvíš jako Artie. Pro něho a Ger-ryho bylo všechno plán. Budu ti tolik vyprávět, Same. Já... Řekla jsem jim, že přijmu dědictví Boots. Chci od tebe teď slyšet, jestli to něco změní na našem vztahu." „Bohatá nebo chudobná Helen... Za každých okolností tě budu navždy milovat." „Což znamená, že se sem přestěhuješ. Zvládneš to?" „Za tebou až na konec světa..." Helen se uvelebila na přikrývce. „Vidíš, přijel jsem připraven," uculil se Sam šibalsky. „Všimla jsem si. Je nádherná noc. Dneska svítí miliony hvězd," zašeptala Helen. Opřela se na lokti, aby ji Sam mohl políbit. Něžně se dotýkal rty jejího obočí, linie vlasů, citlivé kůže za uchem. Vdechovala kořeněnou vůni jeho kolínské, vychutnávala si doteky měkkých rtů na tváři. Pak přimhouřila oči a vzdechla. Sam je muž, který dokáže být něžný, počkat si na odezvu ženy. Umožní jí uvědomit si svou ženskou podstatu i jeho jako muže. Láskyplně uchopil její tvář do dlaní, palcem jí nadzvedl bradu a špičkou jazyka pozvolna pronikal do jejích úst. Helen zaplavila žhavá vlna vzrušení. Objala Sama kolem hrudi, hladila po zádech, ramenou a vnímala jeho mužnou energii, sílu i něžnost. Prodlužovala vzájemnou blízkost, nabízela se jeho rtům. Věděla, že tenhle muž v ní probudil vědomí ženství a díky němu se ta jiskra rozhoří v plamen. Sam tiše zasténal mezi polibky, nenasytně vychutnával sladkou vůni a chuť Heleniných rtů. Helen cítila, jak ji rozechvívá stoupající vzrušení. V té chvíli pro ni neexistovalo nic, žádný Daniel, Juia ani dědictví Boots. Sam pro ni představoval celý svět. Konečky prstů jí přejížděl po tváři a když promluvil, tichý, přívalem emocí zastřený hlas se rozplynul do noci. Přiložil jí ruku k tepně na krku. Zrychlený pulz ho zasáhl jako elektrický výboj. Toužil po ní od okamžiku, kdy ji poprvé spatřil. Kolikrát jí to už říkal a kolikrát to bude opakovat... A dokazovat činy místo slov... 322 Leželi tu skryti před zraky světa, zde pod hvězdným závojem noci. Vezme si ji zvolna, aby se nabažil té nádherné chvíle, kterou mohou opět sdílet společně.
Helen se rozhořela pod dotekem Samových úst. Směřoval od jednoho ňadra ke druhému, dotýkal se jich dlaní a pak k nim přisál horké rty. Tiskla se do jeho náruče snad ze strachu, že by se mohla jednou provždy propadnout do bezedné nicoty. Objal ji kolem pasu, pak jí položil obě ruce na hýždě a lehce nadzvedl z přikrývky. Zachvěla se, když ji špičkou jazyka začal dráždit na těch nejcitlivějších místech. Popadla ho oběma rukama za vlasy a přitiskla si jeho hlavu do klína a prohnula se v pase, aby umožnila dychtivým ústům proniknout hlouběji. Jeho doteky ji vydráždily až na hranici uvolnění, ale v tom okamžiku se ústa přesunula k jiným místům, aby se vzápětí vrátila k ohnisku rozkoše. Helen dychtila po ukojení, zmítala se v Samově pevném objetí. Tiskl ji k sobě, jako by se nemohl nabažit její vůně a chuti, až do okamžiku, kdy už nedokázala ovládnout sladce bolestné napětí. Poddala se síle vlastního chtění a dychtivosti Samových rtů. Když se zase uvolnila a jeho ústa se přitiskla k jejím, nadechla se vůně vlastního těla. Ležela ukojená, přesto rozpolcená, nasycená, a přece hladovějící. Chtěla víc, mnohem, mnohem víc. Přála si sdílet rozkoš s ním, přivést ho do stavu stejně nepopsatelné extáze. Každým pohybem jejich těla splývala intenzivněji, dokud se konečně oba nevznesli na mocné vlně prudkého vyvrcholení do sladkého stavu beztíže. Sam hlasitě oddechoval a Helen se mu stulila do náruče. „Už jsem začínal věřit, že jsem tě ztratil," zašeptal. „Jak bys mě mohl ztratit, Same? Příliš tě miluju, než abych to dopustila. Odešla jsem, protože jsem se bála..." „Pššt?" položil jí prst na rty. „Strávili jsme příliš mnoho času hovory o Danielu Wardovi. Dostal se tam, kam patří - za mříže. A to je konec příběhu. Rozumíš?" Helen si povzdechla. Samova slova zněla příliš sladce, než aby jim hned uvěřila. „Tak dobrá," souhlasila šeptem. Usnuli pod hvězdami přitisknuti jeden k druhému. Slunce se už houpalo nad horizontem, když Helen otevřela oči. Ležela bez pohnutí a jen pozorovala muže vedle sebe. Jak bezbranně vypadá ve spánku... Jak je jí drahý... Jen bůh ví, jak velice ho miluje. „Prošel jsem vstupní prohlídkou?" zavrkal Sam. „Ty podvodníku! Předstíráš, že spíš!" „Už dlouho jsem vzhůru, ale nehýbu se, abych tě neprobudil. Myslíš, že bychom už mohli vstát?" „Musíme vstát. Potřebuju zavolat Gerrymu a Artiemu. Dneska odpoledne se mám zúčastnit zasedání správní rady v Los Angeles. Přijede pro mě limuzína a pak přestoupím do soukromého letadla. Nezní to jako v pohádce, Same?" zaklokotala Helen smíchem. „Nejpozději do šesti jsme zpátky. Jestli chceš, můžeš jet se mnou." „Počkám na tebe. A co policie a trestní oznámení?" „Zastavím se tam cestou na letiště a podepíšu potřebné papíry. Snad nemyslíš, že bych měla navštívit..." „Ne. Já se osprchuju a připravím něco k snídani. Láska muže nenasytí. Budeš potřebovat energii, Helen," štípl ji Sam do tváře. „Abych byla upřímná, ani ženu láska neuživí. Dám si dvě vajíčka naměkko, spoustu toustů, ale bez slaniny. Hodně džemu a máslo. Taky uvař konvici kávy." „Provedu, madam. Miluju tě, Helen Stanleyová." „I já tebe, Same Tollivere. Kde jsou psi?" Sam se usmál. „Tamhle pod stromem. Max tlapou objímá Lucii. Už sem běží. Naši nejvěrnější přátelé..." 324 „Později ti povím příběh, Same, nad kterým ti bude srdce usedat lítostí. Právě jsem si něco uvědomila. Máme si po celý zbytek života co vyprávět. Polib mě. Řekni mi, jak mě miluješ, Same." Vyhověl jí. „Miluju tě víc než včera a zítra tě budu milovat víc než dnes. Budu tě milovat celou věčnost." „Ty jsi ale lichotník, jak by řekl Artie." „Lichotník? To mi ještě nikdo neřekl." „Ano, jsi lichotník. Miluju lichotky. Bože, jak je příjemné jim naslouchat," libovala si Helen a cestou do koupelny pleskla Sama po zadnici. Podíval se na psy. „A prý jsem lichotný frajer," postěžoval si. 29 Helen byla nervózní. Litovala, že se nenechala usadit v konferenční místnosti dříve, než začali přicházet ostatní. Artie s Gerrym její návrh rozhodně odmítli, prý musí vstoupit tak, aby všichni pochopili, že vchází majitelka. Nadechla se. Vzhledem k okolnostem se netváří až tak bezradně. Pokud ji budou chtít odstavit, svět se nezboří. V rukou svírala úřední obálku. V zasedací síni s dřevěnými obklady, si Helen prohlížela tváře za naleštěným konferenčním stolem. Pouze muži... Dívali se na ni s vážnou tváří, nepostřehla jediný přátelský výraz. Snad se obávají o svá místa. Formálně kývla hlavou na znamení, aby se posadili. Pak si odkašlala a promluvila. „Dobré ráno, pánové. Jmenuji se Helen Stanleyová. Jednání proběhne tak, jako by tu byla paní Isabel Tygerová. Povězte mi, jak se jmenujete a jaká je vaše funkce ve firmě Tyger Toys. Až skončíme, nabídnu svůj příspěvek. Mám vlastní příspěvek," zdůraznila. Neušly jí úšklebky a nepochybně by mnohý z přítomných rád útrpně zasténal.
Helen poslouchala jednotlivé projevy jen na půl ucha, myšlenkami zůstávala u Sama a promítala si události předešlého večera. Na Daniela nebude myslet* teď ani nikdy jindy. Daniel je v jiných rukou a s jeho dalším osudem ať se vyrovná jeho rodina. Zmizel jednou provždy z He-lenina života a myslet na něho je ztráta času. Odborníci 326 a příbuzní mu určitě pomohou. Od této chvíle je v její mysli místo pouze pro Sama a lásku. Dnes večer si spolu sednou a proberou nejbližší plány. Nevyhnou se ani debatě, nakolik ovlivní jejich společný život dědictví Boots. Helen doufala, že sejí záměr podaří. Sam bude učit a určitě jí bude oporou v podnikání. Max s Lucií budou stále spolu. Co víc si Helen může přát? Děti. Přeje si hodně dětí. Gerry s Artiem zastanou perfektně roli dědečků. Jestli se se Samem usídlí na ranči, pak tam mohou oba staříci denně podnikat pouť, které by se jistě neradi vzdávali. Všichni budou šťastni. Helen se usmívala. Život se začíná jevit radostnější. Helen cítila, jak ji Artie šťouchl do kotníku. Nadešla chvíle, aby přednesla svůj příspěvek. Rozhlédla se po tvářích, v nichž se zračila zvědavost a očekávání. Bojí se ti muži o práci nebo se bojí změn, které mohou s příchodem nové majitelky nastat? „Prozatím nehodlám měnit dosavadní organizaci a běh firmy. Začínám v tomto postavení a neměla jsem dostatek času poučit se v oboru. Nicméně jsem k tomu odhodlána, protože Isabel Tygerová mi firmu svěřila a já nezklamu její důvěru. Po určité době nevylučuji změny, abychom firmu posunuli vpřed." Helen otevřela obálku a vyndala z ní črtu, na níž pracovala předešlý večer. Rozložila list a zvedla ho, aby všichni dobře viděli. „Pozorně si tu kresbu prohlédněte. Bude to naše nová hračka... jinými slovy jakýsi maskot. Posune firmu vpřed, abychom byli schopni soupeřit s našimi konkurenty. Proto opakuji: Prohlédněte si kresbu velmi pozorně. Chci mít tu hračku - vlastně rodinku - připravenou k prodeji příští rok před Vánocemi. Pejsek se bude jmenovat... Boots. Pro jejích devět štěňat zatím nemám jméno. Materiál plyš, hračka bude jemná a měkká, aby ji dítě mohlo mačkat a mazlit se s ní. Chci, aby byla co nejdříve zahájena účinná marketingová kampaň." Kresba kolovala z ruky do ruky a Helen sledovala tváře u stolu. Z žádné nevyčetla byť sebemenší náznak zájmu. Když se jí kresba vrátila, pokračovala tiše. „Asi jste mi neporozuměli. Nebudeme o ničem vyjednávat, tuto hračku prostě vyrobíme. Ti z vás, kteří s mým rozhodnutím nesouhlasí nebo ti, kteří nejsou ochotni vložit do splnění úkolu stoprocentní energii, ať hned odejdou. Během osmačtyřiceti hodin sestavím nový pracovní tým. Setkáme se zde ode dneška za měsíc. Využijte veškerou svou tvořivost, prohlédnu si návrhy modelů a nejzajímavější vyberu pro výrobu. Nepokoušejte se ohromit mě nějakou nemotornou vycpanou nestvůrou. Nedbalou práci nehodlám tolerovat. Prozatím můžeme hlasovat, zda se všichni zapojíte." Helen otřásl pohled na netečné tváře a zvadlé ruce vystrčené kousek nad hlavami. Artie s Gerrym na ni zírali v očekávání, co bude následovat. Pochopitelně že musí nějak zareagovat, což se stalo. Opřela se oběma rukama o naleštěnou desku stolu. „Znepokojuje mě tak zjevný nedostatek zájmu. Nemůžete se zavřít v kanceláři a čas od času vystrčit hlavu, aniž víte, jak vypadá produkce firmy a současný trh. Vaše hračky jsou těžkopádné, nezajímavé, bez duše. Zkrátka nemoderní a ubohé. Kromě toho," pokračovala hlasem o půl oktávy výš, „tahle firma nevyro-bila za dobu své existence jedinou hračku pro děvčata. Je mi jedno, zda Tygerovy hračky vydrží padesát let. Nezničitelná hračka nepatří do dnešní Ameriky. Nechápu, proč se nevyrábějí hračky pro dívky. Je naprosto nezbytné, aby se sortiment produkce firmy změnil a k tomu potřebujeme provést důkladný průzkum trhu. I děvčata si chtějí hrát. Pro začátek vyrobíme Boots. Opakuji, pánové, jeden měsíc. Tím dnešní radu rozpouštím," ukončila Helen chladně svou řeč. Odsunula židli a sáhla po kabelce, když zaregistrovala šum hlasů. Zdálo se jí že zaslechla slovo řetízek, ale ne328 byla si jista. Prudce se otočila ke členům rady. „Povězte mi to do očí, pane." Podsaditý muž v pleší zrudl rozpaky. Vstal, přešlápl z nohy na nohu, ale nakonec přece promluvil. „Uvažuju, co má prodej peříček a dekorativních řetízků kolem pasu společného s výrobou hraček. Tohle je rodinný podnik. Vyrábíme hračky pro rodiny a ty od nás vyžadují kvalitu." „Divím se tedy, proč jste si prohlížel mou webovou stránku. Mám si to vyložit tak, že jste si všichni prohlédli stránku nové majitelky firmy a že nesouhlasíte s obsahem nabídky? Máte pravdu. Na příštím setkání vezmu váš názor v úvahu. Takže ode dneška za měsíc mi každý z vás představíte svůj návrh. Přeji vám příjemný den, pánové." Jakmile se zavřely dveře za posledním členem rady, Helen bezradně dosedla na židli. Podívala se na Artieho a Gerryho. „Ráda bych se dozvěděla, jak tohle mohla Isabel Tygerová trpět. Vždyť mají všichni přes padesát. Nemám nic proti věku, ale kde je jiskra v oku a mladý tvůrčí duch? Kam se poděla touha po inovaci? Kde jsou hračky dneška, zítřka a budoucnosti?" „Právě s tím si Izzie nechtěla nic začínat. Firmu založil pradědeček, pak ji vedl dědeček a nakonec Izziin otec až do své smrti. Ona tenhle rodinný moloch nenáviděla, protože jí připomínal dětství. Pokud firma vydělávala a Izzie mohla uspokojovat svou potřebu, nechala věcem volný průběh. Nesnášela tyhle porady, protože zaměstnanci s ní jednali stejně jako s tebou. Osobně doporu-čuju propustit je se slušným odstupným a sestavit mladý, dynamický tým. Artie a já se s radostí zhostíme
funkcí personálních ředitelů. Provedeme pohovory, uzavřeme smlouvy a dáme dohromady management, který firmu postrčí vpřed," navrhl Gerry. „Poskytnu jim měsíc," rozhodla Helen. „Mně by se nelíbilo, kdyby mě někdo vyhodil, aniž mi poskytl druhou šanci. Ti lidé jsou ve věku, kdy do důchodu potřebují peníze. Musím jim dát příležitost." Artie vyprsknul smíchem. „Každý z těch chlapíků u konferenčního stolu je velice dobře zajištěný. Jedinou jejich činností je zaskočit sem denně na pár hodin a koncem týdne si vyzvednout šek. Firma existuje už sto let a jede sama. Každý rok vyexpedují určité množství vagónků a určité množství nakladačku nebo co vlastně vyrábějí. Nikdy jsem se o sortiment nezajímal. Kupodivu TygerToy přesto vykazovala každoročně slušný zisk. Jestli ty darmožrouty vyhodíš, nic se nestane, jen zraníš jejich mužskou pýchu. Je trestuhodné, jak neuctivě jednají se ženami. Izz nedokázala chování svých zaměstnanců změnit, proto si ho nevšímala." „Myslím, že naznačujete, že se ti zapšklí chlapíci nebudou ani snažit vytvořit nějaký model. Příště přijdou a pokusí se mě přesvědčit, že by se Boots vyrábět neměla. Je to tak?" „Přesně," přikývli oba muži jednohlasně. „Dobrá, dejme dohromady tým, a to hned." „Helen, nenechej se vyvést z míry tou nejapnou poznámkou o tvé firmě," uklidňoval ji Gerry. „To víš, že nenechám. Jde o dvě naprosto odlišné záležitosti. Sassie Lassie patří celá mně... Mně a Samovi. Nikdy se jí nevzdám. Kdoví, možná jednou pokořím i ty nejexkluzivnější značky," rozesmála se Helen. „Můžeme jít? To místo na mě působí depresivně. Všechno je tu tmavé... A to omšelé obložení... Staromódní modely ve vzorkovně pokrývá minimálně pěticentimetrová vrstva prachu. Mým dalším projektem je důkladný úklid těchto prostor a barevné malby. Momentálně se ale chci vrátit k Samovi. Jedete se mnou?" „Ne, zůstaneme zde a začneme shromažďovat adepty pro nový pracovní tým. Ty se postarej o Sama. A vyřiď mu náš pozdrav." 330 Helen na okamžik zaváhala, ale pak oba muže upřímně objala. „Děkuju za všechno, co jste pro mě udělali, ale hlavně za to, že jste zůstali přáteli Boots. Musela vás oba velice milovat. Je mi líto, že jsem ji nemohla poznat tak důkladně jako vy. Vynasnažím se nezklamat její očekávání. Určitě mi zavolejte," připomněla oběma. „Konec dobrý, všechno dobré, že, Gerry?" „To víš, že jo. Vsadím se, že až se naše Helen pustí do práce, nikdo to tady nepozná. Mladá krev, svěží nápady. Bílá barva... Firma na hračky musí vypadat jako firma na hračky. Helen měla pravdu ještě v jedné věci. Nezničitelné hračky se pro Ameriku nehodí." Artie si spokojeně mnul ruce v radostném očekávání následujícího vývoje. „Zahájíme svou novou kariéru, Artie. Budeme jen sedět a mluvit. Žádná fyzická námaha, maximálně trochu vzrušení. To znamená pohodu pro naše artrotické klouby." „Izz si vybrala správně. Nějakou dobu jsem o tom sice pochyboval, ale Helen si vede výtečně. Až policie a Danielovi lékaři uvidí fotografie, co jsem pořídil v jeho bytě, celá záležitost nabere na obrátkách. Kruh se uzavírá. Doufám, že ona vidí naši aktivitu." „Vidí," ujistil Gerry přítele. Artie vylekaně uskočil, když vedle něho dopadl jeden ze zaprášených dřevěných vagónků připevněných na zdi. „Co jsem říkal?" rozesmál se Gerry. „Bouchl jsi dveřmi. Uvolnil se a spadl," podíval se Artie nahoru. „Jo," pokýval hlavou Gerry. „Jo," ušklíbl se Artie. Zbožňuju milování s tebou," vzdechl Sam šťastně. „A já miluju, když se se mnou miluješ," zažertovala Helen stejně blaženě. „Ještě trochu vína?" „Dolij číši až po okraj," přisunul Sam pohár na vysoké štíhlé stopce. „Jestli zde zůstaneme bydlet, budeme potřebovat větší postel," uvažovala Helen. „Měli bychom si promluvit, Same." „Ano, měli. Vyhovuje mi každé tvé rozhodnutí. Musím jen dokončit semestr v New Jersey, což je otázka několika týdnů. Můžu se už poohlížet po zaměstnání zde. Stěhování nábytku odpadá, všechno zničil. Vlastně nemám ani co balit. Rozhodla ses žít v tomhle domě, Helen?" „Prozatím ano. Je to báječné místo pro děti a psi mají neomezený výběh. Nemohu... Nechci opustit ten malý hřbitůvek. Artie a Gerry potřebují místo, kam by chodili na návštěvy. Prozatím, Same. Máme hodně peněz a časem si můžeme nechat něco postavit. Opravdu souhlasíš?" „Souhlasím, pokud budeme žít z mého platu a zisku Sassie Lassie. Nesouhlasím s penězi Isabel Tygerové. Pomůžu ti s nadací a jakoukoli charitativní aktivitou, pro kterou se rozhodneš. Musím splatit studentskou půjčku... Já, ne ty, ne Isabel Tygerová. Pokud sis ještě nevšimla, jsem čestný muž." „Ach, to jsem postřehla již dávno. Pokud jde o tvou vzácnou osobu, povšimla jsem si snad už všeho. Smekám před tebou, Same Tollivere. Není skvělé, že nám všechno vyšlo?" „Považuju to za zázrak. Takže si plánuješ použít ty peníze na spoustu prospěšných aktivit, ano?" „To víš."
„Zatímco jsi byla v Los Angeles, zkontroloval jsem webovou stránku. Nemáš představu, kolik objednávek přišlo na ty zlaté řetízky kolem pasu. Budeš muset nutně zaměstnat další síly. Kdo by řekl, že se ta tretka stane tak populární..." „Same, vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěla o tom obchůdku se spodním prádlem, před jehož výkladem jsem 332 se jako holka denně zastavovala? Jednou tam naaranžovali manekýnu oděnou jako řecká bohyně. Měla na sobě hedvábnou tógu a kolem pasu blýskavý zlatý řetěz s medailonem. Tenkrát jsem tu ozdobu považovala za nejkrás-nější věc na světě. Byla jsem mladičká a snadno podlehla prvnímu dojmu. Myslím, že ta vzpomínka zůstala v mém podvědomí a inspirovala mě. Něco jako lodičky na jehlovém podpatku. Kdy myslíš, že mohou být vyřízeny formality ohledně mého pravého jména?" „To nedokážu říct, Helen. Vím jen, že se vezmeme ještě týž den, co ty papíry dostaneš do ruky. Pohlídám advokáty a lidi, co se zabývají případem Daniela Warda. Nechci, aby ses tím zdržovala. Věnuj se mně, našim chlu-páčům, Sassie Lassie a odkazu Isabel Tygerové." „Víš, čemu se chci věnovat zrovna teď, Same?" „Čemu?" usmál se šibalsky. „Milování." „To je nejlákavější nabídka dneška. Je ještě dnešek, nebo už zítřek?" „Copak na tom záleží? Prožívejme tuhle chvíli." „Bože, jak já tě miluju, Helen." „Já tě miluju víc," trumfovala Helen. „Vždy a navždy." „A navěky," uzavřela Helen duchaplnou meditaci. Epilog Zítra o tom čase budu paní Tolliverová. Svatební obřad o Štědrém dni je něco tak mimořádného... Ráda bych věřila, že to tak mělo být, protože Sam aspoň nezapomene na žádné výročí. Jsem nesmírně šťastná... Jako bych se vznášela. Díky Julio, že ses ujala role svědka." „Jsi jako u vytržení, Helen. Ještě nikdy jsem tě neviděla tak rozvernou. Doufám, že vám štěstí vydrží. Ráda bych ti poděkovala za... za tu výhru v loterii a za zlatý řetízek kolem pasu. Darovala jsi mi tolik, kolik bych nezískala za několik životů. A kromě toho jsem potkala na okružní plavbě toho okouzlujícího muže. Přijede odpoledne. Vyprávěla jsem mu svůj životní příběh. Stejně jako Sam i on tvrdí, že minulost je za námi a dnes na ní nezáleží. Jen díky tobě jsem našla odvahu opustit útulek a vrátit se ke své identitě. Jsme, kdo jsme, Helen. Takovou odvahu nenajde každá žena, která překročí práh útulku. Díky tobě jsem ji našla. Co proboha udělám s tím milionem dolarů?" „To netuším, Julie. Jednou jsi tvrdila, že kdybys takovou částku vyhrála, poradila by sis s ní. Tolik činila výhra v loterii v New Jersey, když jsem podepsala ten šek. Pokud je ale toto jediná tvoje starost v novém životě, pak jsi mimo jakékoli nebezpečí." „Přijedete mě a Torna navštívit?" 334 „Takže Tom... Zdá se, že ses rozhodla. Odjedeš s ním do Montany?" „Ano." „Přeju vám hodně štěstí." „Zúčastní se svatebního obřadu matka a Danielova sestra, Helen?" „Pokud jde o matku, nejsem si jista. Pozvala jsem ji, hoši vypátrali její bydliště... Mám na mysli Artieho, Ger-ryho a Sama. To jsou moji hoši. Koupila jsem mámě malý domek s pěknou zahrádkou, vzala ji na nákup nové garderoby a nábytku. Zeptala jsem sejí, zda by si v životě přála něco výjimečného. Prý plastiku obličeje. Jestli už zmizely otoky a modřiny, možná se objeví. Ale nespoléhám na to. Dala jsem pro ni stranou nějaké peníze, aby už nemusela pracovat. Chováme se k sobě slušně. Neprojevuje mi mateřskou lásku, ale na to si musím zvyknout. Je škoda, že to nemůže být jinak. Není zvláštní, Julio, že člověk touží vždy po tom, co nemůže mít. Danielova sestra neodpověděla na pozvání, takže ji nečekám." „Řekla bych, že jsi dosáhla všeho, Helen." „Ach, bože, Julio, to víš, že ano. Splnily se mi všechny sny." „A co Daniel?"
„To je dlouhý, depresivní příběh. Neptej se mě proč, ale zašla jsem ho navštívit. Myslím, že jsem se chtěla přesvědčit na vlastní oči, že mě nemůže nijak ohrozit. Nepoznal mě a já málem nepoznala jeho. Nechal si narůst plnovous, měl na sobě takovou tu vězeňskou kombinézu a pantofle. V podstatě se jen šourá po místnosti. Zjistila jsem, že je pod státním dozorem. Jeho matka odmítá mít s ním cokoli společného, otec za Daniela platil, dokud měl peníze. Teď musel obchod zavřít a výdaje hradí nadace. Já vím, já vím, Julio, ale byl to Samův nápad. Já jsem protestovala, jenže on tvrdil, že je to otázka humánního přístupu. Asi má pravdu. Zdá se, že Daniel je ve svém vlastním světě šťastný. Prý celé dny píše na počítači. Tahle kapitola mého života skončila a nechci se ohlížet zpátky."
„Doufám, že mluvíte o mně," ozval se Sam a vzal Helen do náruče. „To víš a jen v tom nejlepším. O tobě se totiž nedá říct nic špatného." „Rád bych vám, dámy, něco ukázal," řekl Sam a pustil televizní zprávy. „A co?" vyzvídala Helen nedočkavě. Sam významně zvedl obočí. „Asi poslední hurá. Takto ječí a piští pološílené matky ve frontě na Boots a její štěňátka. Tenhle konkrétní obchod právě převzal dodávku pětadvaceti tisíc kousků a z nich je devadesát devět procent na speciální poukázky. Která matka poukázku nemá, odejde s prázdnou. Boots je největší hit a nejpro-dávanější hračka všech dob, jak tvrdí odborníci. Jak jsi vytušila takový úspěch, Helen?" „Nic jsem nevytušila. Vymyslela jsem tu hračku jako poctu Isabel Tygerové. Ten pejsek jí byl vším, stejně jako v mém případě Lucie. Snad se teď Tyger Toys zařadí na mapu sesterských firem. Doufám, že to ona vidí." „Jsem si jist, že ano, lásko." „Sama nemám jediný vzorek. Chtěla jsem si nechat prototyp, ale Artieho posedl nápad vydražit ho v aukci o Dni díkůvzdání. Výtěžek věnoval na projekt boje proti leukémii." „Musím už jet na letiště. Nepotřebujete něco koupit?" zeptala se Julia. „Ne, díky. Uvidíme se u večeře. Po naší svatbě odjíždí Julia do Montany, Same." „Souhlasím, Julio. Tak na shledanou u večeře." „K službám, Sam," uklonila se Julia koketně. „Jenom sliby a sliby," dobíral si ji Sam. *** 336 Jsem strašně nervózní, Julio. Vypadám dobře? Ne-nalakovala jsem si vlasy příliš? Jak jdou ty náušnice s perlovým náhrdelníkem? Ty šaty měly být vážně o centimetr kratší. Co myslíš? Něco starého, něco nového, něco vypůjčeného, něco modrého. Snad jsem na nic nezapomněla. Co říkáš, Julio? Moc ti to sluší.... A Tom je fešák. Líbí se mi na mužích drsný vzhled. Příliš jsem si nalíčila rty, ta rtěnka se mi nelíbí. Co ty na to?" blábolila Helen nepřetržitě. „Uklidni se, vypadáš kouzelně. Věř, že bych tě nenechala jít k oltáři s jediným vláskem nakřivo. Jsi prostě příliš rozrušená. Všechny nevěsty bývají rozrušené. Zbývá nám pět minut. Zhluboka se nadechni, vsadím se, že Sam je daleko nervóznější než ty." „Sam? Toho nerozhodí vůbec nic. Tak, už jsem připravená." Samovi se na okamžik zdálo, že vidí přelud. Helen byla nádherná, až se mu tajil dech. Rád by promluvil, ale jen mlčky hleděl na svou nevěstu, za pár minut paní Tollive-rovou. Za chvilku bude mít manželku. Hlava se mu zatočila štěstím. Vzápětí už stála po jeho boku, za nimi Artie s Gerrym. Julia a Les, Samův oblíbený student, stáli napravo. „Moji drazí..." „Kdo přivádí tuto mladou ženu..." „My," ozvali se Artie s Gerrym tradičně jednohlasně. „Helen, berete si Sama Tollivera za právoplatného manžela?" „Ano." „Same, berete si Helen Stanleyovou za svou právoplatnou manželku?" „Ano." „Od této chvíle jste před bohem i světem manžely. Ženichu, polibte nevěstu." Když Helen po dlouhém polibku popadla dech a otočila hlavu, strnula překvapením. „Tys přišla, mami..." „No... Váhala jsem... Moc ti to sluší, Helen. Bývala jsem stejně hezká," prohodila Phyllis Stanleyová smutně. „Paní Stanleyová, ještě teď můžete v kráse směle soupeřit s dcerou. Ani vás nerozeznám," prohlásil Sam galantně. „Nejspíš šprýmujete, mladý muži, ale beru to jako li-chotku. Mám pro tebe dárek, Helen. Není to nic velkého, vím, že ti nic nechybí. Je to jen... Přinesla jsem ti tvůj novorozenecký náramek. Napadlo mě, že by tě potěšil. A taky tvoje první botičky pro prvorozené..." „Ach, mami," usmála se Helen dojatě. „Pojďme, připijme si." „Nezdržím se, Helen. Já... Slíbila jsem... Nesměj se prosím... Slíbila jsem, že budu zpívat ve sboru při půlnoční mši. Máme zkoušku." „To je ale báječné, mami. Ale na oběd zítra přijdeš, že?" „S radostí. Děkuju za pozvání. Přeju vám oběma hodně štěstí." „Díky, mami." Sam slíbal Helen slzy z tváře. „Nikdy v životě se ke mně nechovala tak hezky," vzlykla Helen. „Snad to tak zůstane. Nastal přece čas zázraků. Rozhlédni se, Helen. Co může být nádhernější? Vánoční strom je perfektní, v domě to úžasně voní. Jsou s námi nejlepší přátelé, psi si užívají jeden druhého. Příští měsíc začínám učit. Jsme manželé a můžeme se těšit na spoustu krásných dnů." „Jsem nevýslovně šťastná, Same," vzdechla Helen. „Já také, lásko." „My se také rozloučíme, Helen," řekla Julia. „Tom chce zajít ještě před odjezdem na mši. Lese svezeme na letiště, prý mu nevadí počkat hodinu do odletu." „Slib, že napíšeš a zavoláš, Julio," objala Helen přítelkyni. 338
„To víš, že ano." „I my se odporoučíme," přidal se Gerry moudře. „To v žádném případě. Vy dva zůstanete s námi. Jen co se převlékneme, zajdeme si na krátkou procházku... Všichni čtyři, vlastně když počítám psy, tak všech šest. Pak se vrátíme a rozbalíme tu hromadu dárků, rozhodla Helen a ukázala na spoustu balíčků kolem vánočního stromu. „Balila jsem je celé hodiny a čekám na pochvalu. Navíc s námi oslavíte Vánoce. Jinými slovy, manželé Tol-liverovi budou potěšeni, když s nimi strávíte vánoční svátky." „Díky za milé pozvání," řekl Artie. „Nikdy neodmítneme," přidal se Gerry. Tohle je poprvé za mnoho let, kdy netrpím pocitem, že mě někdo nakopl do žaludku," prohodil Gerry. „Počínala sis správně, Helen," pochválil ji Artie. „To doufám. Kdybych si teď mohla něco přát, tak bych chtěla říct Isabel, že jsem dělala, co bylo v mých silách. Boots a její roztomilá rodinka jsou nesmrtelní. Sam tvrdí, že se zapsali do historie dětských hraček." „Ona to ví," ujistil Helen Gerry. „Ano, zcela jistě to ví," potvrdil Artie. „Je pozdě, měli bychom se vrátit," usoudil Sam. Mezi lopatkami cítil nepříjemné napětí. „Je skoro ráno." Psi klusali jako předvoj, ostatní se ubírali rozvážně za nimi. „Vaječný koňak a společně Rolničky, vážení. Pak se jde spát. Rozbalování dárků odložíme na ráno," rozhodl Artie rozumně. „Já souhlasím," prohlásil Gerry. „Naliju koňak," nabídl se Sam. „Moment, moment. Komu z vás se podařilo propašovat pod stromek náš hit?" dožadovala se Helen vysvětlení a shýbla se pro proutěný košíček s psí rodinkou. „Je obklopená jakousi zvláštní aurou." „Pokoušeli jsme se je sehnat, ale marně," přiznali se Artie s Gerrym. „Ani mně se to nepodařilo," poznamenal Sam. „Julia je tu nenechala a máma taky ne. Když jsme odcházeli na hřbitov, ten košík tu nebyl. A proč tak září? Vidíte to taky, nebo jen já?" „Vždyť říkám, že ona ví..." pronesl Artie dojatě. „Před Izzie nic neutajíš, ta ví všechno," upozornil Helen Gerry. „Já tu dámu neznal," dodal Sam nejistě. „Veselé Vánoce všem," zašeptala Helen. A pak osaměli. „Same?" „Pššt. Posaďme se a vychutnávejme si tu chvíli. Jsme manželé Tolliverovi." „Báječný nápad," rozesmála se Helen. „Na nový život," pozvedl Sam sklenku. „Na nový život," přidala se Helen. KONEC
