Jan Heřman český klavírista

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra klávesových nástrojů Hra na klavír

Jan Heřman – český klavírista Diplomová práce

Autor práce: BcA. Jana Hlaváčková Vedoucí práce: prof. PhDr. Jindřiška Bártová Oponent práce: doc. MgA. Jan Jiraský Ph.D.

Brno 2012

Bibliografický záznam: HLAVÁČKOVÁ, Jana. Jan Heřman – český klavírista [Jan Heřman – Czech pianist]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, Katedra klávesových nástrojů, rok 2012. Vedoucí diplomové práce prof. PhDr. Jindřiška Bártová.

Anotace Diplomová práce „Jan Heřman – český klavírista“ pojednává o předním českém pianistovi, který se významnou měrou zasloužil o propagaci české národní hudby u nás i v zahraničí. Práce obsahuje podrobný životopis Jana Heřmana a popis jeho klavírního umění z pohledu současníků. Zabývá se také jeho pedagogickou činností a dochovanými zvukovými nahrávkami. Součástí práce jsou také dobové kritiky

a

ilustrace.

Annotation The thesis ‘Jan Heřman – the Czech Pianist’ deals with the eminent Czech pianist, who contributed significantly to the promotion of Czech national music in his home country and abroad. The thesis comprises detailed Heřman’s biography and depiction of his skilful piano-playing from his contemporaries’ point of view. It treats his concert-giving and pedagogical activities as well as preserved sound recordings. Reviews and illustrations from his lifetime are also included.

Klíčová slova Jan Heřman, klavírista, Smetana, česká klavírní škola, Adolf Mikeš

Keywords Jan Heřman, pianist, Smetana, Czech piano school, Adolf Mikeš 2

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu

V Brně dne 24. 4. 2012

Jana Hlaváčková

Obsah:

Úvod 1. Česká klavírní škola na přelomu 19. a 20. století.............................3 2. Jan Heřman – životopis......................................................................5 2.1. Rodiče a dětství 2.2. Léta studií na konzervatoři a gymnáziu 2.3. Studium u Adolfa Mikeše 2.4. Koncertní turné v Americe 2.5. Návrat do Čech, první české koncerty, působení v Národním divadle 2.6. Působení v ruském Orle 2.7. Zpět v Praze, Mikešův hudební ústav a koncertní cesty do Paříže 2.8. Působení na pražské konzervatoři 2.9. První světová válka 2.10. Meziválečné období 2.11. Druhá světová válka 3. Jan Heřman – klavírista....................................................................24 3. 1. Pohled na klavíristu 3. 2. Repertoár 3. 3. Premiéry skladeb 4. Jan Heřman – komorní hráč a doprovazeč......................................33 5. Jan Heřman – pedagog.......................................................................36 6. Jan Heřman – osobnost......................................................................38 7. Heřmanovy nahrávky........................................................................40 Závěr........................................................................................................42 Použité informační zdroje......................................................................43 Seznam příloh..........................................................................................45

ÚVOD Jako téma své magisterské diplomové práce jsem zvolila osobnost Jana Heřmana. Jméno tohoto českého klavíristy už současné generaci možná příliš neříká, ve své době však znamenalo velmi mnoho. Jan Heřman byl velkou osobností, vášnivě propagoval českou klavírní tvorbu u nás i v zahraničí a významnou měrou se podílel na tehdejším kulturním dění. Vystupoval jako sólista, komorní hráč a výborný doprovazeč. Jeho repertoár byl velmi rozsáhlý a obsahoval skladby rozmanitých hudebních stylů. Nejbližší mu však byla hudba česká, kterou „bojoval“ i v letech válečných. Je veliká škoda, že existuje jen velmi málo nahrávek, které by nám umožnily poznat Jana Heřmana ještě blíže. O kvalitě jeho hry se tedy můžeme přesvědčit především z četných dobových svědectví, kritik a dochovaných programů koncertů, kterých bylo velmi mnoho. O Janu Heřmanovi bylo napsáno i několik knih, především životopisy Jana Václava Sýkory a Karla Boleslava Jiráka. Zajímavý je také román Jitky Neradové, který populární formou zpracovává život Jana Heřmana. Mnoho informací se také můžeme dozvědět přímo ve městě Neveklově – Heřmanově rodišti, kde jsou na svého rodáka patřičně hrdí a každoročně pořádají na jeho počest koncerty. Ve své práci jsem se zaměřila na osobnost Jana Heřmana především z pohledu pianistického. První kapitola nastiňuje situaci v české klavírní pedagogice na přelomu 19. a 20. století. Následuje poměrně podrobný životopis Jana Heřmana rozdělený do několika podkapitol. Dále si všímám jeho působení v rozmanitých komorních uskupeních, jaký byl jako osobnost pedagogická, shrnuji jeho repertoár a dochované nahrávky. Jedna podkapitola je věnována také skladbám, které premiéroval. Zde má prostor i Janáčkovo Concertino, které skladatel Heřmanovi dokonce věnoval.

2

1. Česká klavírní škola na přelomu 19. a 20. století

Česká klavírní škola 2. poloviny 19. století byla výrazně ovlivněna obrozeneckým hnutím. Vznikaly první česky psané klavírní školy, které využívaly jako základ národní lidové písně. Autory těchto škol byli Josef Soukup, Josef Leopold Zvonař, Zdeněk Fibich, Jan Malát a další. Výuka klavíru zpočátku probíhala na soukromých hudebních ústavech. Jednalo se především o pražský hudební ústav V. J. Tomáška založený v r. 1824, Prokschův hudební ústav v Praze založený v r. 1830, kde kromě Proksche klavír vyučoval i J. V. Holfeld (1835 – 1920), a Smetanův hudební ústav v Praze založený v r. 1848. Teprve v r. 1888 bylo zřízeno klavírní oddělení na pražské konzervatoří (založené r. 1811), které bylo zpočátku velmi skromné. V září r. 1888 byl jmenován profesorem Hanuš Trneček (1858 – 1914) pro obor harfy s povinností vyučovat také klavír a skladbu. V následujícím školním roce byl přijat již klavírní specialista Jindřich Kàan z Albestu (1852 – 1926) – lisztovsky zaměřený pianista, který studoval na Prokschově hudebním ústavu. Mezi jeho nejvýznamnější žáky patřili např. Adolf Mikeš a Karel Hoffmeister. V r. 1891 pak přibyl ještě třetí klavírista – profesor Josef Jiránek (1855 – 1940), s nímž přišla na konzervatoř smetanovská tradice. Z jeho žáků vynikli např. Bedřich Křídlo a Vítězslav Novák. Vydal také řadu publikací o klavírní problematice. Ve druhé polovině 19. století se ve světě začínaly objevovat nové pedagogické metody a vznikaly anatomicko -

fyziologické školy.

Prosazovaly se především názory německého pedagoga Ludwiga Deppeho (1828 – 1890). Ve své metodice vyzdvihoval význam velkých svalů paže a zad, omezil funkci prstů a zavedl pojem fixace a relaxace komplexu velkých svalů za pomoci vůlí řízené představy. Jedním z prvních českých pedagogů, který vnesl Deppeho poznatky do své 3

výuky, byl Adolf Mikeš (1864 – 1929). Dovedl však korigovat jednostranné názory Deppeho směru a pěstoval i jemnou prstovou aktivitu. Mikešovým nejslavnějším žákem byl Jan Heřman, který vedle dráhy koncertního klavíristy působil od r. 1914 jako profesor na pražské konzervatoři. Vedle Heřmana působili v té době na konzervatoři výborní klavíristé a pedagogové Karel Hoffmeister (1868 – 1952, z jeho žáků vynikli Josef Páleníček, František Rauch, Otakar Vondrovic), Vilém Kurz (1872 – 1945, jeho žáky byli Rudolf Firkušný, Ilona Kurzová - Štěpánová, František Maxián, Pavel Štěpán a mnoho dalších) a Václav Štěpán (1889 – 1944, výborný klavírista, typově velmi odlišný od Jana Heřmana, kritický a ironický intelektuál s velkým rozhledem o vědě a umění). Kromě těchto nejslavnějších jmen působila na pražské konzervatoři celá řada dalších již méně významných pedagogů.

4

2. Jan Heřman – životopis

2. 1. Rodiče a dětství Rod Jana Heřmana má své kořeny ve středočeském kraji, jižně od hlavního města Prahy a v sevření dvou českých řek Vltavy a Sázavy. Tento kraj byl v minulosti bohatý na významné hudební osobnosti. Kromě klavíristy Jana Heřmana odtud pochází také skladatel Josef Suk či světoznámý houslista Jan Kubelík. Jako mnoho jiných velikých umělců té doby i Jan Heřman pocházel z kantorské rodiny. Jeho otec Jan Heřman se narodil v Netvořicích roku 1856. Stejně jako jeho mladší bratr Antonín1 měl velké hudební nadání. Na rozdíl od bratra, který se hudbě mohl věnovat profesionálně, stal se Jan Heřman starší vesnickým kantorem. Bylo to povolání úzce spjaté s hudbou, každý kantor tehdy musel ovládat hru na několik hudebních nástrojů (především na varhany a housle). Součástí jeho povolání bylo i vedení pěveckého sboru a další povinnosti spojené s chodem kostela. Měl silnou vůli, byl velmi pilný a sám k sobě i k svému okolí velmi přísný. V nabitém pracovním rozvrhu si našel čas i pro studium cizích jazyků, složil státní zkoušku z francouzštiny a němčiny a v pokročilém věku začal ještě studovat japonštinu (v jeho pozůstalosti byla nalezena japonská učebnice s poznámkami). Prvním působištěm Jana Heřmana st. byly rodné Netvořice, tam se také setkává se svou budoucí ženou Marií Bartákovou, dcerou pekaře Josefa Bartáka. Také rodina Bartákových byla hudebně založená, Marie zpívala na kostelním kůru a její bratr Josef Barták se později stal výborným houslovým pedagogem. Po svatbě (r. 1884) se manželé přestěhovali do 1 Antonín Heřman – nar. 1866, vystudoval varhanickou školu a působil jako varhaník v Blatné a následně jako ředitel kůru v Praze na Vyšehradě. Pomáhal Janu Heřmanovi během jeho studií v Praze.

5

nedalekého Neveklova, kde se uvolnilo učitelské místo. Brzy potom, 31. srpna 1886, se jim narodil první syn Jan Heřman. Stalo se tak v Pražské ulici č. 59. Na neveklovské náměstí, kde má nyní Jan Heřman pamětní desku, se přestěhovali až později. Za tři roky se manželům Heřmanovým ještě narodila dcera Marie. Obě děti vyrůstaly v harmonickém prostředí obklopeny hudbou až do doby, kdy jejich matka těžce onemocněla tuberkulózou. Vzhledem k vážnosti onemocnění musely být děti odvezeny do Blatné ke strýci Antonínovi. Matka bohužel ve dvaatřiceti letech zemřela, Janovi bylo tehdy osm let a ztrátu nesl velmi těžce, stejně jako celá jeho rodina. Často se v dospělosti k tomuto zážitku v duchu vracel, především při interpretaci klavírního cyklu O matince skladatele Josefa Suka. V následujících letech se rodina musela vypořádávat s touto bolestnou ztrátou. Otec byl zvyklý neustále pracovat, jeho denní rozvrh byl pevně ustanoven a nezbývaly v něm téměř žádné volné chvíle. Píli a pracovitost vyžadoval také od svého syna Jana. Nejenže ho učil ve škole, ale i doma po vyučování následovaly další povinnosti. Otec brzy rozpoznal chlapcův velký hudební talent a začal ho u něj již v raném věku rozvíjet. Jan začal v pěti letech hrát na klavír, později se přidala ještě hra na housle. Otec kromě svého syna vyučoval i řadu vesnických dětí, měl tedy určitou praxi. Jeho hlavní metodou však byl dril, nekonečná prstová a technická cvičení a kvantita namísto kvality. Cvičení tedy zabralo mnoho času, přičemž hudební stránce hry se nepřikládala velká důležitost. Přednesové skladby se směly hrát jen za odměnu, nic nebylo důležitější než stupnice, akordy a rozmanité etudy (probíraly se zejména Mertkeovy Technische Übungen). Díky této výuce získal Jan velmi brzy technickou zručnost a prstovou pohotovost, v následujících letech se tedy soustředil především na výrazovou stránku hry, na kvalitu tónu a na vyjádření podstaty a hudebního sdělení skladeb. Kromě cvičení ho také otec nechával často opisovat noty pro kostelní kůr, vzdělával ho v harmonii (několikrát spolu probrali Foersterovu učebnici harmonie) a přivedl ho i k varhanní hře. 6

První koncertní vystoupení Jana Heřmana, ze kterého se dochoval program, se uskutečnilo 11. prosince 1898. Byl to koncert pěveckého spolku „Ozvěna“ v Benešově v sále „U knížecího znaku“. Tehdy dvanáctiletý Heřman vystoupil jako host a uvedl skladby Alfreda Jaëlla (Tanec víl) a Josefa Suka (Zimní idyly).

2. 2. Léta studií na konzervatoři a gymnáziu Jan Heřman se kromě klavíru věnoval také hře na housle, a protože jeho otec považoval housle za nejlepší hudební nástroj, bylo rozhodnuto, že syna přihlásí na houslové oddělení pražské konzervatoře. To tehdy vedl věhlasný pedagog Otakar Ševčík (r. 1898 u něj absolvoval Jan Kubelík). Heřman byl komisí přijat, klavír ho však lákal více než housle, a tak často raději své kolegy doprovázel. Ševčík jeho nadání rozpoznal a doporučil ho ke studiu na klavírním oddělení. K tomu však již z neznámých důvodů nedošlo (spekuluje se o tom, že ho komise odmítla z důvodu, že má malou ruku). Nakonec otec přihlásil Jana na gymnázium, aby mu tak zajistil všeobecné vzdělání. Gymnázium (nyní ZŠ v Resslově ulici) bylo v Praze a Jan bydlel u svého strýce Antonína nedaleko Vyšehradu. Otec se v r. 1900 podruhé oženil s vdovou Julianou Masákovou, která měla již své dvě děti, později r. 1903 se jim narodil společný syn Miroslav. Jan Heřman na gymnáziu spokojený nebyl, byl již starší než jeho spolužáci, učení ho příliš nebavilo a myslel jen na hudbu. Veřejné koncertní vystupování měli tehdejší studenti zakázané, Jan však tento zákaz porušoval a vystupoval pod pseudonymem Kamil Barták. Při jednom takovém vystoupení, kde hrál svou oblíbenou Sukovu Píseň lásky, ho však přistihl sám ředitel gymnázia, což mu vyneslo sníženou známku z chování. Jan Heřman vydržel na gymnáziu tři roky (mezi jeho profesory byl i Alois Jirásek). Touha po klavírní dráze však byla obrovská a přispěla svým dílem i náhoda. V té době se z Plzně do Prahy přemístil profesor

7

Adolf Mikeš a založil zde v Podskalské ulici r. 1903 hudební ústav.Mikeš se narodil v r. 1864 v Hradci Králové. Vystudoval práva, výtvarnou akademii a

teprve ve 23 letech začal studovat klavír na Pražské

konzervatoři u Jindřicha Kàana. Po absolutoriu r. 1891 se stal asistentem na konzervatoři, ale po sedmi letech odchází a soukromě vyučuje v Plzni. Roku 1903 přesídlil do Prahy. Janův otec tuto skutečnost zaznamenal a přihlásil syna k přijímací zkoušce z klavíru. Mikeš byl z Heřmanovy hry nadšen a také zkouška z obecné hudebnosti dopadla výborně a tak v listopadu r. 1903 nastupuje Jan Heřman do Mikešova hudebního ústavu.

2. 3. Studium u Adolfa Mikeše Hudební ústav Adolfa Mikeše byl na svou dobu velmi pokrokový. Na rozdíl od ostatních hudebních škol a pražské konzervatoře, kde probíhalo vyučování v tradiční konzervativní podobě, se Mikeš snažil využívat nové metodické postupy. Aplikoval nově získané znalosti z oblasti moderních pedagogických směrů, které se zabývaly i psychologickou stránkou klavírní hry. Na konci 19. století se ve světě objevují snahy o vybudování nového systému v oblasti klavírní pedagogiky, protože dosavadní metody založené především na mechanickém výcviku prstů neměly uspokojující výsledky. Klavíristé neuměli do hry správně zapojit celý svalový systém, nechápali nutnost používání velkých zádových svalů a jejich propojení s celou rukou a mylně se zaobírali jen výcvikem prstů. U talentovaných jedinců k tomuto propojení docházelo samovolně, protože hra je pak přirozeně snazší a klavírista se tak vyhne zbytečnému napětí. Avšak většina klavíristů, kteří prošli pouze „prstovým výcvikem“, nebyla schopna dosáhnout vyšší hráčské a technické úrovně a často u nich docházelo k onemocnění šlach a karpálních tunelů v důsledku přílišného napětí v ruce a vycvičování a zdvihání prstů.

8

Adolf Mikeš se přikláněl k metodě Ludwiga Deppeho, která se zabývala především fyziologickou stránkou hry. Deppe studoval jednotlivé pohyby, fixaci a relaxaci svalů a především zapojení komplexů svalů zádových a bederních. Tato metoda také nebyla ideální, zapomínalo se zde na propojení s psychikou a city, přesto však naznačila možnosti nových

cest

a

byla

předstupněm

dokonalejších

metod

psychofyziologických. Mikeš nedodržoval dogmaticky žádnou metodu, byl učitelem rozumným a tvůrčím a nechával se inspirovat okolními podněty. Jeho heslo bylo: „nejprve hlava, potom prsty“, skladbu je nutné především pochopit, vystihnout skladatelův záměr a ctít notový zápis. Jan Heřman se na Mikešově ústavu zdokonaloval nejen v klavírní hře, ale také v oblasti hudební teorie. Studoval nauku o hudebních formách, intonaci a harmonii u skladatele Vítězslava Nováka. Mimo to posílá Mikeš Heřmana na hodiny francouzštiny, které mu prý i sám platil 2, a doporučuje mu i studium filosofie. Kromě těchto aktivit se Jan Heřman zapojuje i do společenského života. Okolo Adolfa Mikeše a jeho školy se tehdy soustředil okruh několika významných osobností 3. Scházeli se zde např. Vítězslav Novák, Josef Suk, Václav Štěpán nebo výtvarník Max Švabinský. Náplní těchto schůzek byly diskuze o hudbě a umění a přehrávání nových orchestrálních skladeb ve čtyřručních úpravách. Sám Mikeš také rád se svými žáky organizoval různé neformální zábavy a výlety. Jan Heřman měl v této době již také řadu koncertů, které přispívaly k jeho uměleckému růstu.

2. 4. Koncertní turné v Americe Roku 1904 začala Heřmanova spolupráce s houslistkou Marií Heritesovou4, která měla již výborně rozjetou houslovou kariéru. Začali 2 SÝKORA, Václav Jan. Národní umělec Jan Heřman. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1956. str. 33 3 Jednalo se o tzv. „Podskalskou filharmonii“ 4 Marie Heritesová – nar. 23. 3. 1881, houslová virtuoska, absolvovala konzervatoř u prof. Otakara Ševčíka

9

spolu hrát nejprve po českém venkově. První dochovaný záznam jejich spolupráce je program koncertu v Karlových Varech 26. 6. 1904, Heřman zde kromě doprovodů hrál i sólově (Rej skřítků od Antonína Dvořáka a Fibichův Polský mazurek). Díky pomoci otce Heritesové (spisovatel František Herites), který měl dobré společenské postavení a četné kontakty s americkými Čechy, se podařilo pro tyto dva umělce zorganizovat koncertní turné po Americe. Pro mladého Heřmana to tehdy byla velká a nečekaná výzva, a tak se i přes námitky Heřmanova otce vydávají v červenci r. 1904 spolu s Heritesovou a její matkou na dlouhou cestu. První koncert proběhl ve městě Saint Louis u příležitosti světové výstavy a dále pokračovali podél řeky Mississippi k dalším městům, kde je vítali čeští krajané. Heřman měl na repertoáru řadu virtuózních skladeb – Sindingovo Rašení jara, Koncertní valčík Teresy Carreňo, Chopinovu Fantasii f moll a také skladby české, které posluchači vždy vřele přivítali – Dvořákovo Na svaté hoře, Sukovu Dumku a Píseň lásky. Pro Jana Heřmana byla tato pětiměsíční cesta obrovskou životní zkušeností a v cizí zemi se ještě více prohloubilo jeho vlastenecké cítění. Do Ameriky se v pozdějších letech chtěl vrátit ještě jednou, tentokráte jako sólový hráč, z těchto plánů pak ale sešlo.

2. 5. Návrat do Čech, první české koncerty, působení v Národním divadle Po návratu z Ameriky se Jan Heřman opět vrací ke studiu na Mikešově hudebním ústavu. Ač má za sebou mnoho koncertů za oceánem, v Čechách se o něm zatím příliš neví. První příležitost k vystoupení má na tradičním výročním koncertě Mikešovy školy. Heřman u této příležitosti uvádí Dvořákovu Dumku a Furiant z op. 12. Kritiky tehdy vyzdvihovaly jeho temperament a vroucnost a viděly ho jako nadějného

10

talentovaného

klavíristu5.

Následuje

řada

dalších

příležitostných

koncertů, spolupracuje se zpěváky (tenorista Fr. Pácal, basista J. Stejskal) a houslisty (G. Náhlovský, A. Kapoun). Do programů koncertů zařazuje také sólové skladby – především českých autorů Suka, Dvořáka a Fibicha. Heřman kromě koncertování pilně studuje a rozšiřuje svůj repertoár. K drobnějším skladbám salónního typu, které využívá na programy výše uvedených příležitostných koncertů, přibývají díla závažná a umělecky vysoce hodnotná, jsou to především sonáty L. van Beethovena. Roku 1907 již Mikeš uvádí Heřmana jako plnohodnotného mladého umělce a dává mu příležitost vystoupit na každoročním koncertě Spolku českých žurnalistů v Rudolfinu. Heřman zde zahrál Chopinovo Impromptu Fis dur a Scherzo b moll, Sukovu Dumku a Novákův Dymák. V následujícím období se mladý klavírista představuje na řadě dalších koncertů. Spolu s Mikešem a Karlem Hoffmeistrem vystoupil na koncertě České filharmonie v Koncertu pro tři klavíry a orchestr Johanna Sebastiana Bacha. Na podzim r. 1907 hraje Jan Heřman s velkým úspěchem poprvé i sólový koncert (Beethovenův koncert G dur, Českou filharmonii řídil Dr. Vilém Zemánek). Brzy nato následuje další spolupráce s filharmonií - v prosinci téhož roku hraje Heřman symfonickou báseň Césara Francka pro klavír a orchestr Džinové. I přes slibně se rozvíjející kariéru měl Heřman existenční starosti, které ho

nutily

vyhledávat

možnosti

různých

přivýdělků.

Především

korepetoval na různých pěveckých školách, a protože byl citlivým a šikovným doprovazečem, všiml si ho tehdejší šéf opery Národního divadla Karel Kovařovic. Vzápětí mu nabídl místo korepetitora v Národním divadle a Heřman tuto nabídku rád přijal. Sliboval si od toho také možnost získání dirigentské praxe, brzy však poznal, že by to však vyžadovalo dlouhé roky korepetitorské dřiny. Ani finanční výdělek nebyl 5 SÝKORA, Václav Jan. Národní umělec Jan Heřman. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1956. str. 43

11

takový, jaký si Heřman představoval, a navíc se toto zaměstnání vůbec nelíbilo Mikešovi. Bál se, že Heřman ztratí svou technickou a hráčskou úroveň. Práce v divadle měla ale i pozitivní dopad, Heřman díky ní poznal operní repertoár a také se seznámil se svojí první ženou – tanečnicí Annou Vodičkovou. Ač Heřmanův otec se sňatkem nesouhlasil, vzali se v létě r. 1909 v kostele u sv. Štěpána na Novém Městě.

2. 6. Působení v ruském Orle Nedlouho po svatbě dostává Jan Heřman zajímavou pracovní příležitost. Obrací se na něj ředitel hudební školy (Čech Jiří Scheidler) v ruském městě Orel a nabízí mu místo pedagoga a zároveň i sólisty na své škole. Heřman hledající nové uplatnění neváhal a tuto nabídku s radostí přijal. Koncem léta r. 1909 odjíždí i s manželkou do Ruska. Heřman nebyl ani zdaleka jediným českým hudebníkem angažovaným v této zemi. V ruských divadlech, školách a orchestrech působila celá řada Čechů. Jedním z prvních klavíristů zde byl Alexandr Dreyschock 6 (žák V. J. Tomáška), dále Josef Jiránek 7 (žák B. Smetany) nebo Bedřich Křídlo8 (žák J. Jiránka). Heřman již tedy svým příjezdem navazoval na mnohaletou tradici. Orelský hudební ústav byl centrem hudebního dění ve městě. Ačkoliv nebyl příliš velký, v r. 1909 na škole studovalo 80 žáků a učilo 6 pedagogů (v r. 1911 je to již 139 studentů a 9 učitelů), fungoval velmi dobře. Klavír kromě Jana Heřmana vyučovala Marie Ziková – Pazourková a další dva ruští pedagogové. Bylo zde mnoho příležitostí k veřejnému vystupování a Heřman si brzy vydobyl pověst vynikajícího a oblíbeného pianisty. 6 Alexandr Dreyschock (1818 – 1869), český klavírista a skladatel, žák V. J. Tomáška, profesor petrohradské konzervatoře 7 Josef Jiránek (1855 – 1940), klavírista a pedagog, žák B. Smetany, učil na gymnáziu v Charkově, později na konzervatoři v Praze 8 Bedřich Křídlo (1875 – 1902), pianista a skladatel, žák J. Jiránka, r. 1900 získal Rubinsteinovu cenu, jmenován profesorem konzervatoře v Kišiněvě, bohužel náhle zemřel

12

Práce měl tehdy Heřman v Orle hodně. Vyučoval na plný úvazek, koncerty měl naplánované dlouho dopředu. Pořádal večery sólové, stylové

(věnované

konkrétním

autorům

–

např.

Beethovenovi,

Schumannovi, Mozartovi), operní a komorní (spolupráce především s houslisty Scheidlerem a Zikou a violoncellistou Prochorovičem) 9. Heřman rád zařazuje do programů i českou hudbu a také provádí skladby soudobých ruských skladatelů. Seznamuje se zde blíže s tradicí ruské klavírní školy (osobně se setkal s přímým žákem Antona Rubinsteina Pusečnikovem), jeho největším klavírním vzorem se stal Józef Hofmann10. V důsledku odchodu do Ruska poněkud ochladly vztahy mezi Heřmanem a Mikešem, smířili se spolu až při Heřmanově druhé návštěvě Čech (jezdil domů v době letních prázdnin). Mikeš nakonec nabídl Heřmanovi i místo asistenta na svém hudebním ústavu, a tak i když byl Heřman v Orle velmi úspěšný, převládla u něj silná touha vrátit se zpět do milovaných Čech. Do Prahy se manželé Heřmanovi definitivně vrátili koncem května r. 1912.

2. 7. Zpět v Praze, Mikešův hudební ústav a koncertní cesty do Paříže Když se r. 1912 Jan Heřman ujímá pozice asistenta na Mikešově ústavu, je zde už poněkud jiná situace. Mikeš není ve funkci ředitele školy (odmítl inspekci na své škole a kvůli následnému soudnímu nařízení je pro záchranu školy nucen odstoupit) a vyučuje pouze soukromě. Novou ředitelkou se stala Marie Grüsserová. Adolf Mikeš je na svého bývalého žáka velmi hrdý a má stále ambice dostat ho na co možná nejvyšší úroveň. Dokonce ho kontroluje při cvičení a dohlíží na jeho celodenní program. Heřmanovi, který už je 9 SÝKORA, Václav Jan. Národní umělec Jan Heřman. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1956. str. 52 10 Józef Hofmann (1876 – 1957), geniální polský klavírista, žák Antona Rubinsteina

13

zvyklý na samostatný a svobodný život, tento přístup samozřejmě nevyhovuje. Podobně tomu je i doma u Heřmanova otce11. I ten Jana vidí nejraději u klavíru a dohlíží na přesnost rytmu a technickou dokonalost. K Heřmanově radosti se ale konečně smiřuje s jeho ženou Annou. Přes všechny tyto problémy je to pro Heřmana šťastné a úspěšné období. Jeho kariéra se začíná úspěšně rozvíjet a má řadu příležitostí k vystupování. Na začátku března r. 1913 hraje opět Beethovenův čtvrtý klavírní koncert G dur s Českou filharmonií. Kritika, která vyšla v Národních listech Heřmana jen chválila: Jeho něžný a sladce zpívající tón jako by pro tento koncert byl stvořen. - V Heřmanovi vítáme v náš hudební kruh se vracejícího prvořadého umělce, od něhož při jeho mládí můžeme mnoho čekat.12 Velký význam pro Heřmanovu další uměleckou kariéru měl zájezd do Paříže. Podnět k této cestě dal Adolf Mikeš, který měl v Paříži dobrého známého - „dobrovolného českého konzula“ Rudolfa Kepla. Paříž byla v té době specifická svými proslulými soukromými hudebními salóny, kde se kromě hudby řešily hlavně politické a finanční záležitosti. Nebylo snadné proniknout do těchto vysokých společenských kruhů. Umění samotné nestačilo, bylo k tomu potřeba především kontaktů a diplomacie. Rudolf Kepl byl v místních poměrech velmi zběhlý, a tak se mu podařilo domluvit vystoupení Jana Heřmana v Pleyelově sále 14. března r. 1913. Na programu koncertu byl pouze český program. Kromě Heřmana zde účinkovalo Lejeunovo kvarteto a zpěvačka Lola Syrová. Heřman zahrál sólově Novákovy Písně zimních nocí, V roztoužení a Jak zpívala matinka za noci chorému děcku z díla Josefa Suka, Smetanovu Polku Fis dur a ukázku z Fibichova cyklu Z hor. Na závěr zahráli s kvartetem Novákův Klavírní kvintet A dur. Heřman v Paříži vystoupil ještě v několika dalších salónech. Všechny koncerty mu zařizoval Kepl, který se v místním prostředí dobře 11 Jan Heřman st. v té době bydlel již v Divišově se svou druhou ženou a synem Miroslavem, působil zde na pozici řídícího učitele 12 Národní listy 6. III. 1913

14

orientoval a dokázal využít svých schopností a konexí. Pro Heřmana to bylo zajisté přínosné, ale i vyčerpávající. V dopise, který psal své ženě, si stěžuje na únavu, která poznamenává jeho výkony. Pařížské kritiky však nešetří chválou: Je posuzován jako svérázný, svým typem nápadně od jiných odlišný umělec, jehož doménou je romantismus a hudba moderní. Oceněna schopnost subjektivní poetizace každého, i sebemenšího detailu, jarost, svěžest, ohnivý temperament a zanícené přesvědčení, sálající z této soustředěné hry.13 Heřmanův pařížský pobyt byl úspěšný, důkazem toho je i závazek na další vystoupení v sezóně 1914. I tentokrát účinkuje Heřman spolu s Lejeunovým kvartetem (provádí česká díla) a hraje i sólově (Novákovu Eklogu a Amoroso, Sukovu Elegii a Humoresku a menší skladby od Dvořáka a Fibicha). Je opět pozván do několika hudebních salónů. Heřman si obzvláště cení setkání se dvěma osobnostmi francouzské kultury – prof. Ernstem Denisem a Romainem Rollandem. Všechna Heřmanova pařížská vystoupení mají jeden shodný znak a tím je česká hudba. Většina umělců by pro taková vystoupení volila známý a virtuózní program složený ze skladeb světových autorů tak, aby vyzdvihli především své hráčské umění. U Jana Heřmana tomu ale bylo jinak, chtěl propagovat českou hudbu a sloužit tak především české kultuře. Heřman měl v plánu s těmito zájezdy pokračovat i v následujících sezónách, bohužel se tak již nestalo kvůli první světové válce. Také doma má Heřman řadu koncertních příležitostí. V listopadu r. 1913 uvádí spolu s Českou filharmonií Symfonické variace Césara Francka (česká premiéra této skladby). Stále více se však soustřeďuje na českou hudbu. Navazuje také spolupráci se zpěvačkou Olgou Borovou – Valouškovou14 a herečkou Růženou Naskovou. Společně vytváří pěvecko 13 SÝKORA, Václav Jan. Národní umělec Jan Heřman. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1956. str. 60 14 Olga Borová – Valoušková (1886 – 1975), altistka, zpěv studovala v Pivodově škole a poté u Emila Buriana, do r. 1913 členka Národního divadla, poté působila v opeře v Lublani a věnovala se pedagogice a koncertnímu vystupování

15

– klavírní pořady věnované Zdeňku Fibichovi. Hudební veřejnost v této době již plně oceňuje umělecké kvality Jana Heřmana a ten se tak řadí na stejnou úroveň s takovými osobnostmi, jako byli Jan Kubelík, František Kocián, Karel Burian nebo Ema Destinnová.

2. 8. Působení na pražské konzervatoři R. 1914 se Jan Heřman stává profesorem pražské konzervatoře (zpočátku byl jmenován jen „provizorním učitelem klavírní hry“, řádným profesorem se stal až r. 1920). Nastupuje na místo Hanuše Trnečka, který zemřel na závažné onemocnění koncem března 1914. Heřmana si vybral tehdejší ředitel konzervatoře Jindřich Kàan z Albestu15 (o radu při této volbě žádal hudebního referenta pražských listů Emanuela Chválu, který mu Heřmana také doporučil16). Profesorskou funkci oficiálně přebírá 15. září r. 1914, má úvazek 12 hodin týdně a plat 2800 korun ročně. Heřmanův nástup na konzervatoř znamenal definitivní konec přátelství s Mikešem. Ten bral Heřmanův odchod ze svého hudebního ústavu jako osobní urážku a výraz nevděku. Heřman se musel vystěhovat i ze svého dosavadního bytu, který mu před dvěma lety Mikeš poskytl17. Krátce po těchto událostech vypukla válka a profesorské místo zachránilo Heřmana od narukování do rakouské armády. Válka také znamenala konec zahraničních zájezdům. Bylo to těžké období, které se projevovalo i úbytkem studentů na konzervatoři a nedostatkem klidu k práci. Heřman se snažil vnést na konzervativní školu tvořivého uměleckého ducha a modernější pedagogické poznatky, které získal během studií u Mikeše a v Rusku. Ředitel

Kàan měl v Heřmanovu práci důvěru, svěřil mu

dokonce do třídy i svoji nejlepší studentku – vlastní dceru Aurelii 15 Jindřich Kàan z Albestu (1852 – 1926), český klavírista, skladatel a pedagog 16 SÝKORA, Václav Jan. Národní umělec Jan Heřman. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1956. str. 62 17 Po zestátnění konzervatoře v r. 1920 se Adolf Mikeš smiřuje s konzervatoří a stává se profesorem mistrovské třídy, dobré vztahy s Heřmanem se ale již neobnovily.

16

Kàanovou. Heřman měl školu také reprezentovat jako vynikající interpret. Poprvé se v rámci školy představil 2. dubna 1915, uvedl Beethovenův koncert Es dur. Bylo to vystoupení v rámci orchestrálního večera, na kterém hráli nejlepší absolventi školy. Heřmanovo číslo celý koncert uzavíralo, orchestr řídil ředitel Kàan. Následně vyšlé kritiky byly velmi pochvalné: Zlatým hřebem produkce byl Beethovenův klavírní koncert Es dur, hraný prof. Janem Heřmanem brilantně, vervně i přirozeně a prostě, v duchu díla v majestátní plnosti se rozvíjejícího18 ... Heřman hrál Beethovenův titánským nadšením a olympijským jasem planoucí koncert Es dur, volba to, jež už všechno říká. Konzervatoř získala v mladém umělci, v němž každý nerv hudbu cítí a tvoří, bezpochyby neobyčejně cennou sílu19 Heřman na konzervatoři působil až do konce života, tedy celých 32 let. Po převratu r. 1918 a následném zestátnění školy byl odvolán dosavadní ředitel Kàan. Pro Heřmana to znamenalo zhoršení podmínek, za kterých musel na konzervatoři pracovat. Nové vedení vidělo v Heřmanovi pouze řadového učitele. I přes velké koncertní vytížení musel Heřman odučit celý úvazek – 21 hodin týdně a to žáky různého stupně pokročilosti (jako profesor mistrovské školy byl jmenován až v r. 1934). Pracoval však s velkou chutí, byl trpělivý a skromný, ke kolegům srdečný a přátelský. Rád poskytl radu nebo povzbuzení, byly mu vzdálené jakékoliv intriky nebo „politikaření“.

2. 9. První světová válka První světová válka těžce zasáhla a poznamenala chod celé společnosti. Také Heřmanův život a jeho uměleckou kariéru tento fakt zasáhl. Byly uzavřeny hranice a umělci nemohli vyjíždět na mezinárodní cesty. Heřman se začíná specializovat téměř výhradně na český repertoár, kterým vlastenecky „bojuje“ ve válečných letech. 18 Čas 7. V. 1915 19 Bohemia 28. IV. 1915

17

Několik dní před vypuknutím války (v červenci r. 1914), byl Heřman v Berlíně. Měl v plánu studovat u slavného pianisty, skladatele a autora mnoha transkripcí starých mistrů, Ferrucia Busoniho 20. Místo studia se však musel vrátit domů a po několik dalších let se za hranice už nedostal. Soustřeďuje se tedy na práci doma v Čechách. Od r. 1915 začíná pravidelně hrát s Českým kvartetem. Heřman si této spolupráce velmi cenil, jak vyplývá z jeho vlastních slov: Nejpožehnanější školou muzikálnosti byl mi nesporně dlouholetý styk a spoluúčinkování s Českým kvartetem a pak ovšem absolvování celé obrovské literatury houslových sonát s Mistrem Karlem Hoffmanem21. Jan Heřman dále spolupracoval s Ševčíkovým kvartetem (později přejmenovaným na Ševčík – Lhotského) a se členy Českého kvarteta (Hoffmannem a Zelenkou) hrál také klavírní tria. Významnou úlohu měla také spolupráce s primárii obou kvartet Karlem Hoffmannem a Bohuslavem Lhotským a dalším skvělým houslistou Jaroslavem Kociánem. Z pěveckého oboru to byly zase Olga Borová – Valoušková a Marta Weinerová, s níž pojil Heřmana i silný citový vztah (Weinerová bohužel nečekaně zemřela). V tomto období se Heřman ještě více specializuje na českou hudbu – především na klavírní dílo Bedřicha Smetany, které stále čekalo na své plné docenění. Je zajímavé, že i klavíristé považovali Smetanovy skladby za špatně hratelné a pianisticky obtížně napsané. Problém však byl často v jejich technické úrovni, která neumožnila bezproblémové zvládnutí těchto skladeb a tak docházelo i k neobjevení pravé podstaty a „smetanovské“ poesie. Zájem veřejnosti o Smetanovu tvorbu však stále sílil. R. 1917 se dokonce konala Smetanova výstava, kde v rámci tří komorních večerů zahrál po několikaleté odmlce i profesor Josef Jiránek. Heřman neustále rozšiřoval svůj smetanovský repertoár a v r. 1924 22 20 Ferrucio Busoni (1886 – 1924), pianista, skladatel a hudební vědec 21 SÝKORA, Václav Jan. Národní umělec Jan Heřman. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1956. str. 72 (Primarius Českého kvarteta) 22 Roku 1924 bylo výročí 100 let od narození Bedřicha Smetany

18

nastudoval již celé Smetanovo dílo. Jezdil na koncerty do mnoha českých měst i malých obcí a snažil se předávat obyčejným a nezkušeným posluchačům české hudební dědictví, podporovat je v těžkých válečných časech a rozdávat radost.

2. 10. Meziválečné období Po válce se opět otevřely hranice a čeští umělci mohli vyjet do ciziny. Také Heřman navazuje na své předválečné zahraniční cesty. Jeho cíl je jasný – propagace české hudby. V květnu r. 1919 koncertoval spolu s Českým kvartetem v londýnské Wigmore Hall. Bylo to v rámci Festivalu české hudby, kde na čtyřech koncertech vystoupili nejpřednější interpreti a hudební soubory (kromě Jana Heřmana orchestr Národního divadla řízený Karlem Kovařovicem, Ema Destinnová, Václav Štěpán a další). Následovala cesta do francouzských měst Cognacu a Paříže. Heřman hrál opět s Českým kvartetem a také sólově. Na programu byly Smetanovy České tance, kvartet Z mého života, Dvořákovy Valčíky, drobné skladby Sukovy a Novákovy a klavírní kvintet Caesara Francka. V listopadu r. 1919 má Heřman také první koncert v Bratislavě a r. 1920 hraje opět v Londýně – tentokrát samostatný recitál (Bach, Beethoven, Chopin, Brahms a čeští autoři). Heřman pokračuje i ve spolupráci s Českou filharmonií, hrají především koncerty Beethovenovy a Mozartovy a také Schumannův koncert a moll. Rád hrál i soudobou hudbu a premiéroval mnoho skladeb. Obzvlášť si oblíbil dílo Leoše Janáčka. Ten mu také věnoval své Concertino poté, co ho slyšel hrát na koncertě ve vinohradském

divadle Po zarostlém

chodníčku, Sonátu I. X. 1905 a klavírní part Zápisníku zmizelého. Heřmanovým premiérám bude dále věnována celá kapitola. Skladatelé, jejichž skladby poprvé uvedl, byli např. Vítězslav Novák, Bohuslav Martinů, Rudolf Karel, Josef B. Foerster a další. 19

Seznámil se také

s tvorbou Aloise Háby23 a jeho čtvrttónovou soustavou. Heřman nastudoval a na speciálním čtvrttónovém klavíru i koncertně provedl Hábovu klavírní suitu a také svoje vlastní skladby Prelude Magique a Valse grotesque. Tento zajímavý program hrál pak i na koncertech v Drážďanech, Dortmundu a Lipsku. V září r. 1924 se Heřman podruhé oženil s Kristinou roz. Černou a tentokráte šťastné manželství vydrželo až do Heřmanovy smrti. Trvale bydleli v Praze II. v Dittrichově ulici, ale zařídili si i domek na Orlíku nad Vltavou, kde obklopeni přírodou trávili mnoho času. Heřman se tak více usazuje a koncertuje převážně v Čechách, do ciziny jezdí především jako propagátor české hudby (r. 1925 hrál v Kodani, 1926 v Bělehradu a ve Vídni, následoval Záhřeb, Berlín, Varšava, Hamburg, Haag, Stockholm a další evropská města). Všude na jeho hru vycházely pozitivní

kritiky,

vyzdvihovaly

jeho

techniku,

temperament

a

oduševnělost. Se zahraničními cestami Heřman definitivně skončil v r. 1933, kdy se k moci dostává Hitler a fašismus. R. 1933 také zaniká České kvarteto – nejprve odchází Josef Suk a brzy nato umírá Jiří Herold. Toto uskupení má však pokračování v Českém triu ve složení Karel Hoffmann, Ladislav Zelenka a Jan Heřman (r. 1936 umírá Hoffmann a místo něj nastupuje Stanislav Novák, trio funguje až do r. 1945, kdy umírá i Novák). R. 1934 je Heřman konečně jmenován profesorem mistrovské třídy na pražské konzervatoři a s velkým nasazením se věnuje také pedagogické činnosti.

2. 11. Druhá světová válka Druhá světová válka byla další těžkou zkouškou v Heřmanově životě. Situace v koncertní a umělecké sféře se velmi zkomplikovala již před 23 Alois Hába (1893 - 1973) český skladatel, proslavil se svými mikrointervalovými skladbami, kde užíval především čtvrttónové ladění

20

válkou v době hospodářské krize. Příležitostí k vystupování bylo velmi málo. Lidé neměli dostatek prostředků, aby mohli navštěvovat koncerty, a tak nastala krize v celém koncertním podnikání. Heřman si často musel i doplácet ze svého, aby vůbec zaplatil sál. V době okupace však měl mnoho příležitostí k umělecké práci. Česká hudba a čeští umělci byli žádaní - národ v nich hledal oporu a sílu. Válečná léta se bohužel výrazně podepsala na Heřmanově zdravotním stavu a narušila jeho křehký nervový systém. Kvůli tomu se i zhoršila jeho nemoc tzv. „Basedova choroba“.24 Heřman byl unavený, vyhublý a třásly se mu ruce. I přesto se snažil do posledních zbytků sil pracovat. V říjnu 1942 hraje s Českou filharmonií Beethovenův koncert G dur a podává vynikající výkon: Jak se čekalo, bylo jeho podání mistrovské. Suverénně ovládaje techniku i výraz, seděl u klavíru ne nepodoben knížeti, jenž básnicky, sametovým úhozem a vypěstovaným přednesem tlumočil zvukový i duševní obsah Beethovenových forem 25. Koncertu se zúčastnili i významní němečtí úředníci pro kulturu. I jim se Heřmanova hra velmi líbila a pozvali ho do Německa. Tuto nabídku však Heřman odmítl přijmout, bylo pro něj nepřijatelné koncertovat pro okupanty. Blízký Heřmanův přítel a zároveň předseda „Spolku pro komorní hudbu“ Vladimír Čelakovský26 vzpomíná v rozhlasovém pořadu „Národní umělec Jan Heřman“: Heřman se zpočátku války stáhl do ústraní, pak se ale rozhodl hrát Smetanu. Koncerty probíhaly ve Smetanově síni Obecního domu, protože Rudolfinum zabrali Němci. Tyto koncerty byly dlouho dopředu vyprodané a měly obrovský úspěch, který Heřman skromně přičítal Smetanovi. To že si Heřman vůbec dovolil sestavovat programy pouze z českých autorů bylo v té době naprosto ojedinělé, každý sólový koncert musel mít v programu alespoň jednoho německého 24 Basedova choroba je vážné onemocnění endokrinní soustavy. Jedná se o autoimunitní onemocnění, kdy tělo produkuje protilátky proti tkáni štítné žlázy. Tyto protilátky podněcují žlázu ke zvýšené funkci. Zvýšená funkce štítné žlázy se projevuje např. zvýšenou nervozitou, nesnášenlivostí tepla, výraznějším pocením, bušením srdce, jemným třesem prstů a hubnutím 25 Lidové noviny 24. X. 1942 26 Vladimír Čelakovský – klavírista, blízký rodinný přítel Heřmana, jeho matka byla žačkou Adolfa Mikeše

21

autora. Heřman však toto úřední nařízení porušil a 19. března 1943 vystoupil na koncertě ve Smetanově síni v Obecním domě a hrál pouze českou hudbu – Sukovy cykly Jaro a Životem a snem a

skladbu

O přátelství a ve druhé polovině Smetanovy Bagatelles et Impromptus a České tance. Tento koncert byl výjimečný, byla to forma protestu proti okupaci, která spojila všechny přítomné v sále. Nelze vystihnout, co se onoho večera dálo ve Smetanově síni! Jak byli všichni očarováni, každý jakoby vyměněn; jak po skončení programu běželi všichni vstříc tomuto básníkovi bojovníku, jenž klidně stál a skromně přijímal jejich díky. Hrál jim tenkrát dlouho, až do zhasnutí světel v sále.27 Heřman hrál do konce války už jen českou hudbu (výjimkou byly jen Symfonické variace Césara Francka). I se svou nemocí bojoval obdivuhodně, na koncertě byl vždy jako vyměněný, hudba ho motivovala a dávala mu sílu a energii. V květnu 1945 přišel vytoužený konec války a s ním příval radosti a nové inspirace. Heřmanovi však již nezbývalo příliš mnoho času, jeho nemoc ho příliš vyčerpávala. Svůj poslední koncert odehrál v Českých Budějovicích 14. května 1946. Dočkal se také významného celoživotního ocenění – 25. června 1946 byl jmenován „národním umělcem“. V létě 1946 odjel na své poslední prázdniny na Orlík a ještě dále studoval a připravoval repertoár na další koncerty, ke kterým už bohužel nedošlo. Od poloviny srpna se u něj začaly projevovat příznaky dalšího vážného onemocnění – jednalo se pravděpodobně o mozkový nádor. Kvůli vážným problémům ho jeho bratr Miroslav převezl 1. září 1946 do pražské Všeobecné nemocnice. Heřmanův stav se však přes veškerou péči rychle zhoršoval a 30. září 1946 krátce po svých šedesátých narozeninách umírá. Janu Heřmanovi byl 7. října 1946 vystrojen státní pohřeb v Rudolfinu. Po slavnostních proslovech a smuteční skladbě K. B. Jiráka zazněla 27 SÝKORA, Václav Jan. Národní umělec Jan Heřman. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1956. str. 93

22

z gramofonové desky i Heřmanova hra – Smetanův Hulán. Následně byl z Rudolfina vypraven slavnostní průvod, který Heřmana doprovodil přes pražské nábřeží okolo Národního divadla až na místo posledního odpočinku – Vyšehrad. Zde se s ním rozloučili i další umělci a přátelé (Karel Vinklát za Heřmanovy žáky a dr. Dvořák z předsednictva vlády). Heřmanova rakev byla uložena za doprovodu Smetanovy Modlitby a národní hymny v podání Pěveckého sdružení pražských učitelů.

23

3. Jan Heřman – klavírista

3. 1. Pohled na klavíristu Heřmanovo klavírní umění můžeme dnes posuzovat z několika zachovaných zvukových dokumentů, literatury a ze svědectví pamětníků, kteří měli příležitost slyšet jeho hru přímo v koncertních sálech. Z těchto svědectví vyplývají nejcharakterističtější rysy Heřmanovy hry neobyčejná muzikálnost, zvuková krása a velká zpěvnost. Jan Heřman získal základy klavírní techniky u svého otce, který byl jeho prvním učitelem. Otec byl zastáncem přísného drilu a malý Heřman musel cvičit několik hodin denně především technická a prstová cvičení. Velkým přínosem pak pro něj bylo studium u Adolfa Mikeše v letech 1902 – 1909. Mikeš měl velký rozhled v oblasti klavírní pedagogiky a zabýval se i tehdy moderními metodami výuky (viz kapitola č. 2). Již za dob studií Heřman aktivně koncertoval. Nejprve po českých vesnicích a menších městech a v r. 1904 odjíždí na koncertní cestu do Ameriky s Marií Heritesovou. Po návratu do Čech následují i zde první velké koncerty (27. ledna 1907 významný koncert v Rudolfinu atd.). Heřman byl klavírista pečlivý, vytrvalý a nadšený. Každý den se nejprve zabýval procvičováním různých druhů techniky. Vybíral si také technické problémy ze skladeb svého repertoáru, setřídil je do několika kategorií a zapsal do zápisníku, který měl neustále u sebe. Obtížná místa skladeb (např. v Beethovenově Appassionatě) transponoval, různě rytmicky varioval a cvičil frázovací změny. Po procvičení techniky následovalo studium přednesových skladeb. Pro Heřmana byla typická stálá nespokojenost s nastudováním skladeb a neustálá potřeba znovu a znovu díla promýšlet, hledat nová řešení a zabývat se nejmenšími detaily a zvukovými nuancemi. Několikrát takto probíral skladby Bedřicha Smetany, jak dokazuje věta, kterou sám 24

Heřman pronesl: Přestudoval jsem České tance už mnoho a mnohokráte – a přesto cítím, že s nimi nikdy nebudu hotov28. Heřman byl klavírista neuvěřitelně pilný, každým koncertem chtěl přinést něco nového, neustrnout na jednom místě. Literatura o Heřmanovi a svědectví jeho současníků vypovídají i to, že základem práce mu byla technická dokonalost a čistota výkonu. Tento dojem mohou poněkud narušit Heřmanovy nahrávky, v tomto případě je však nutné přihlížet ke zdravotnímu stavu a věku Heřmana v době, kdy tyto nahrávky natáčel. Nutno také dodat, že natáčení tehdy probíhalo bez jakýchkoliv střihů a umělci tedy neměli většinou možnost opravy nebo druhého pokusu. V tvůrčí práci byl Jan Heřman typem romantika s velkou fantazií a smyslem pro lyričnost. Uměl výborně pracovat s agogikou, která dodávala jeho hře osobitost. Jeho silnou stránkou byla výstavba celku, ve skladbách dokázal udržet potřebné napětí. Heřman nebyl typem klavíristy, který by chtěl předávat posluchačům pouze přesný notový zápis skladatelova díla, ale do své interpretace vkládal vždy velkou dávku citu a svou vlastní filozofii. Nezřídka zasahoval dokonce i do partitury skladby. Ne proto, aby změnil skladatelův záměr, ale aby ho naopak vylepšil a zvětšil jeho účinek. Takové drobné rytmické, dynamické nebo i textové úpravy si dovoloval často pro zpřesnění výrazu nebo zlepšení hratelnosti. Heřman byl umělcem kultivovaným a řadil na přední místa zpěvnost a zvukovou dokonalost. Jeho hra byla odrazem nitra, nebylo v ní nic, co by působilo nepřirozeně nebo naučeně29. Heřman byl spíše komornějším typem hráče. V popředí jeho zájmu bylo dokonalé propracování jednotlivých detailů, z nichž teprve pak vyrůstala stavba celku. Snažil se o co možná nejbarvitější zvukové odstínění úhozu. O Heřmanovi se mluvilo jako o mistru drobnokresby a malých forem (to dokládá např. jeho nahrávka Smetanovy Scherzo – polky Fis dur z cyklu Črty – zde 28 SÝKORA, Václav Jan. Národní umělec Jan Heřman. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1956. str. 99 29 Dr. Jaromír Kříž – rozhlasový pořad „Česká klavírní škola“, r. 1973

25

zaujme

posluchače

osobité

vypointování

koloratur

a

lehkost

opakovaných akordů ve středním díle30). Stejně tak ale dokázal strhnout posluchače i velkými díly – např. Čajkovského koncertem b moll nebo Beethovenovým

koncertem

Es

dur.

Jeho

interpretace

možná

nedosahovala dynamické robustnosti a nebyla tak okázalá jako u jiných klavíristů, ale zaujala stylovostí a citovým vkladem. Vladimír Čelakovský v rozhlasovém pořadu „Národní umělec Jan Heřman“ odpovídá na otázku, co je typické pro Heřmanovu hru: Hudebnost, každý tón má pravý význam, každý tón je vyzpívaný, pianissima v Beethovenových posledních sonátách zněla nadzemsky, nástroj mu nekladl žádné překážky, v jeho hře nebylo nic fyzického. Dále podtrhuje jeho českost, kterou uměl zvýraznit u Janáčka a především Smetany, který se tehdy hrával dosti špatně „ve slohu slečen z penzionátu“. Zajímavá byla Heřmanova hra po rytmické stránce. Skladby působily poněkud rozevlátějším dojmem. To bylo způsobeno romantickým typem agogiky, kterou Heřman hojně využíval. Rytmus ve skutečnosti nebyl narušen a míra agogiky vždy odpovídala typu a stylu skladby. Takové „rozevlátí“ si dovoloval např. i u Mozarta, a to i přes tehdejší trend, který si žádal Mozarta přísného a rovného. Heřman měl také skvělou prstovou techniku, kterou získal již v mládí pod vedením svého otce. Z více zdrojů se dozvídáme o tom, jak byl schopen zahrát Chopinův „minutový“ valčík ve dvojhmatové úpravě a ve velmi vysokém tempu. Heřmanovu založení byla nejbližší díla z období romantismu a impresionismu. Tedy skladby vyžadující velkou zvukovou představivost a dynamickou diferenciaci tónu. Heřman měl překrásná pianissima, od kterých se přes celou řadu slyšitelných odstínů dostával až do nejvyšších stupňů dynamiky. Dovedl využívat barevnost klavíru a vyvolat dojem orchestrální instrumentace. O tom svědčí i dobová kritika: Opravdu od 30 Dr. Jaromír Kříž – Gramoolymp – Vzpomínka na národního umělce Jana Heřmana, r. 1981

26

dob vystoupení zemřelého Raoula Pugno nebylo v Rudolfinu slyšet klavírní tón té ohebnosti, délky a krásy, zejména v akordové hře, jako u Heřmana. V akordech Beethovenova adagia zdálo se, jako by ve střední hloubce bylo slyšeti spolusmyk cella, v pizzicatech bylo téměř nerozeznatelno, kdy přešla do klavíru, a hravé figurky perlily jako rosa v slunci.31 Velkou Heřmanovou předností bylo také správné uchopení stylu. Snažil se o pochopení prostředí a doby, ve které skladba vznikala a také o zachycení skladatelovy individuality. Ke konci života stále častěji hrával drobnější skladby, v nichž odkrýval citovou a myšlenkovou závažnost. Byly to především Smetanovy Lístky do památníku nebo menší Sukovy skladby. Zde dokázal ukázat velkou životní moudrost a prozářit je láskou a citem. Heřmanovo klavírní umění dokládá mnoho písemných svědectví, jedním z nich je i článek Heřmanova žáka Karla Vinkláta vydaný u příležitosti Heřmanova šedesátiletého jubilea: ... Sudičky před šedesáti lety daly mu nejen senzitivitu, poetičnost a skutečnou osobnost, již životem propracoval, ale i velký dar univerzální paměti. Zná z hudební literatury vše, na co si vzpomenete, jako by se jen na strunu udeřilo a počne si to prozpěvovat. Jaký div, že je tu Mistr, který ve své osobnosti protavuje cizí dílo umělce a podá je jako jeho i svoje, když i bravura jeho prstů je pevně ovládnuta věrným vcítěním se do díla a hlubokou hudebností. Proto na pódiu je jako kněz hudby, které dá přednes a jemné barvité odstínění. Tam na pódiu je Jan Heřman nejvíce svůj, jediný, neepigonský, neboť vlastnosti jeho lidského i uměleckého já, které tu souzvučí, jsou nepostupitelným souhrnem...32

31 Národní politika 16. XII. 1915 32 Listy Hudební matice 1946, str. 29

27

3. 2. Repertoár Heřmanův repertoár byl velmi rozsáhlý. Obsahoval skladby všech slohových období od raného baroka až po soudobou hudbu. Svůj repertoár si začal systematicky budovat už za dob studií u Adolfa Mikeše – zde si prošel Beethovenovy sonáty, mnoho významných skladeb Chopinových a samozřejmě skladby českých autorů – především Suka, Nováka a Smetany. Ačkoliv

Heřmanův

repertoár

obsahoval

skladby

nejrůznějšího

charakteru, styl jeho hry a celá jeho osobnost určovaly, že mu byli někteří autoři a typy skladeb výrazně bližší. Jeho srdeční záležitostí byla česká hudba, kterou dokázal interpretovat naprosto nenapodobitelně. Dá se říci, že službě české hudbě a českému národu Heřman obětoval celý život. Nikdy netoužil po dráze světového virtuóza. Částečně to způsobila i doba, ve které žil. Během válečných let nemohl vyjíždět na zahraniční cesty, ale i v obdobích, kdy v cizině koncertoval, převládal na jeho koncertech český program. I přesto, že se dočkal uznání a ocenění i v cizině, Heřman cítil, že jeho nejdůležitějším posláním je hrát doma a českou hudbu. Ke Smetanovi, Sukovi a Novákovi přibývala další jména – Janáček, Křička, Kvapil, Martinů, Polívka a jiní. Nejintenzivnější vztah měl Jan Heřman k Bedřichu Smetanovi. Na jeho hudbu se soustřeďoval už od r. 1909 a v následujících letech nastudoval celé jeho klavírní dílo. Smetanova hudba nebyla v té době příliš populární. Jeho skladby pro klavír se pokládaly za těžko hratelné. Doboví kritici je vinili je z neklavírnosti, z nedostatku brilance a efektu. Jejich obsah, pokud ho vůbec znali, řadili spíše do oblasti folklóru. Nebylo dosud objeveno bohatství a poesie, které se v těchto skladbách skrývaly. Nebyli klavíristé, kteří by byli schopni Smetanovo dílo dobře provádět, buď z důvodu nedostatečné technické vyspělosti nebo nepochopení jejich významu. To dokládají slova Zdeňka Nejedlého z r. 1915 v časopise „Smetana“ : Kdo z našich dnešních pianistů může Smetanu ovládnout technicky a přitom dát mu stylově, co mu náleží? Z našich „oficiálních“ 28

pianistů jistě nikdo, takže dnes jediný Jan Heřman jest u nás schopen tato díla provésti v plném jejich lesku... Jen ten, kdo dovede rozlévati nad svou klavírní hrou toto kouzlo ryzí hudební poezie, jen ten jest schopen hráti Smetanu tak, aby to byl skutečně Smetana.33 Teprve díky Heřmanovi Smetanova klavírní hudba znovu „ožila“, stal se z něj smetanovský interpret v pravém smyslu slova. Dr. Jaromír Kříž popisuje Heřmanův vztah ke Smetanovi v rozhlasovém pořadu „Gramoolymp“ z r. 1981: Chápal Smetanu jako romantika, lyrika a objevitele starých tanců. Heřmanova interpretace zachycovala správnou taneční charakteristiku, měla specifický zvuk a frázování. Jeho pojetí a interpretace zaujaly posluchače svou živostí, krásou a aktuálností. Roku 1921 uspořádal Heřman i první celovečerní ryze smetanovský klavírní koncert a v jubilejním roce 1924 provedl na mnoha koncertech Smetanovo dílo téměř celé. Podobná situace byla i s Antonínem Dvořákem, i zde bylo mnoho předsudků a jeho klavírní tvorba byla opomíjena. Heřman uvedl Dvořákovy klavírní skladby v koncertní život a dokázal, že jsou plné citu, nálad a mají na posluchače velký účinek. Obzvlášť mimořádný zážitek přinášela jeho interpretace Dvořákových Poetických nálad34. Již od mládí byl Heřmanovi velmi blízký skladatel Josef Suk (narodil se ve stejném kraji jako Heřman - v Křečovicích). Sukovo Zimní idyly hrál ve svých dvanácti letech na prvním koncertě v Benešově a jeho tvorba ho provázela po celý život. Suk byl jeho blízkým přítelem, znal jeho interpretační názory a velmi se mu líbila jeho hra.35 Do svého repertoáru Heřman postupně přidával i skladby Leoše Janáčka. V Janáčkově hudbě bylo mnoho

příbuzného jeho povaze - dravost,

citovost a vroucnost této hudby tak našla v Heřmanovi ideálního interpreta. 33 Hudební rozhledy, r. 1956, str. 707 34 Dr. Jaromír Kříž – Gramoolymp – „Vzpomínka na národního umělce Jana Heřmana“, r. 1981 35 Dr. Jaromír Kříž – Gramoolymp – „Vzpomínka na národního umělce Jana Heřmana“, r. 1981

29

Jan Heřman se rád vracel i ke starším českým skladatelům – J. L. Dusíkovi, V. J. Tomáškovi a dalším. Představoval jejich málo hrávané skladby českému publiku. Další zajímavou oblastí, do které Heřman pronikl, byl nový svět čtvrttónové hudby s jeho hlavním protagonistou Aloisem Hábou. Zajímavostí je, že oslavy Smetanova jubilea v r. 1924 byly spojeny s festivalem nové tvorby. Tato kompilace měla být důkazem důležitosti Smetanova odkazu a také jeho aktuálnosti a modernosti. Alois Hába publikoval u příležitosti tohoto festivalu v rakouském hudebním časopise Musikblätter des Anbruch článek „Smetana a nová hudba“. V této studii označuje Smetanu za skladatele hudebního realismu. V rámci festivalu pak uspořádal přednášku „O podstatě hudby čtvrttónové“. Představil také první čtvrttónový klavír. Byl postaven pro pražskou konzervatoř firmou August Förster, za přispění finanční podpory prezidenta T. G. Masaryka. V rámci této přednášky 3. června 1924 bylo publiku předvedeno několik ukázek na tento čtvrttónový klavír v podání pianisty Jana Heřmana. Ze světového repertoáru hrál Heřman především Beethovena (obzvlášť rád měl jeho klavírní koncert G dur), u kterého nalezl svou vlastní interpretační cestu: Jako přední znak jeho podání nutno vytyčit pojetí českého umělce. Kde nalézá ohlas slovanského akcentu, tam využívá svých uměleckých zkušeností ze Smetany a odkrývá jiné, netradiční pojetí Beethovena.36;

Heřman

spěje

jako

interpret

klavírních

sonát

Beethovenových k obdobě ideálu reprodukce, jak je realizován ve způsobu, jímž České kvarteto provádí komorní dílo mistra bonnského. Snaží se jejich reprodukční problémy vyřešit samostatným způsobem, v němž došel výrazu klasicismus, jak ho chápe a cítí duše česká.37 Dalším oblíbeným Heřmanovým skladatelem byl F. Chopin, zde vyzdvihoval slovanské prvky a poetičnost. Následovali C. Franck, 36 Tribuna 16. XI. 1924 37 Lidové noviny 18. IV. 1925

30

C. Debussy, R. Schumann, F. Liszt a mnozí jiní. Heřmanův přínos byl také v českých premiérách skladeb cizích autorů – jako první u nás hrál např. Burlesku R. Strausse nebo Honeggerovo Concertino. Z rozsáhlých zásob svého repertoáru tak sestavoval zcela výjimečné a pestré programy.

3. 3. Premiéry skladeb Jan Heřman měl rád i soudobou hudbu a skladatelé ho rádi pověřovali premiérami svých skladeb. Často s nimi o jejich dílech vášnivě diskutoval, ale když už byl o kvalitě skladby přesvědčen a nastudoval ji, slavila premiéra v jeho podání vždy úspěch. Z významných skladeb, které poprvé zazněly v jeho interpretaci můžeme jmenovat: Novákovy Písně zimních nocí a Zbojnickou sonatinu, Klavírní sonátu Rudolfa Karla, Axmanovu sonátu Appassionatu, skladby Křičkovy, Jirákovy, Polívkovy, Martinů (1. klavírní koncert D dur38), Vomáčkovy... Často byly tyto premiéry prodělečné a Heřman sám je musel sponzorovat, odměnou mu byly alespoň pochvalné kritiky, které následně vycházely. Heřman hrál také obnovenou premiéru Janáčkovy Sonáty 1. X. 1905. Bylo to na koncertě ve vinohradském divadle 23. listopadu 1924. Původně třívětá sonáta měla premiéru 27. ledna 1906, skladbu interpretovala pianistka Ludmila Tučková. Ještě před koncertem ale Janáček zničil třetí větu. Podruhé byla sonáta provedena na soukromém koncertě v Praze. Po tomto uvedení Janáček hodil partituru do Vltavy, protože pravděpodobně nesnesl její srovnání s ostatními skladbami, které na koncertě zazněly. Sonáta se znovu objevila až u příležitosti skladatelových sedmdesátin. Tučková, která si stihla pořídit její opis ještě předtím než ji Janáček zničil, ji skladateli znovu soukromě zahrála. Teprve nyní, po dvaceti letech od vzniku díla, svolil Janáček k jeho vydání. Kromě sonáty dále zazněl cyklus Po zarostlém chodníčku a klavírní part Zápisníku zmizelého. Janáček byl na tomto koncertě osobně 38 Premiéra byla 21. listopadu 1926 v Praze, Jan Heřman hrál s Českou filharmonií, dirigoval Robert Manzer

31

přítomný a později v dopise ze 7. února 1926 Heřmanovi napsal: Hrál jste skvostně, tak jako nikdo, můj Zápisník zmizelého. Šel jsem od Vás k Prašné bráně a zpět. Jak už to u mne je, napadly mi hlavní motivy z budoucího Concertina při chůzi ... Kdybyste byl hrál Zápisník zmizelého, Po zarostlém chodníčku a, tuším, 1905 nedobře, byl bych rozčarován od Vás šel k Prašné bráně. Sotva by mi svěží motivy Concertina napadly; ba vím, že by mi nenapadly! Proto Vám vděčím za Concertino, a přijměte laskavě jeho věnování...39 Ačkoliv Janáček Heřmanovi Concertino dedikoval, jeho premiéru mu překvapivě nesvěřil. Pro tuto příležitost si zvolil mladou klavíristku Ilonu Štěpánovou – Kurzovou40. Z dopisu, který Janáček poslal Heřmanovi vyplývá, že ho Kurzová o premiéru Concertina sama požádala: … Přišla pí. Kurzová41 jménem nemocné Illony a žádala mne, abych ji to dal prvně hrát. Slíbil jsem. Pak jsme se my spolu o festivalu střetli na galerii v Obecním domě. Řekl jsem Vám, že přicházíte pozdě. První hru v Praze a Brně přiřkl jsem pí. Illoně. Vám ale připisuji dílo.... 42. Heřman napsal Janáčkovi dva dopisy týkající se věnování a premiéry Concertina, ve kterých žádal skladatele o potvrzení dedikace a vysvětlení, proč premiérou skladby nebyl pověřen on. Na první dopis z 5. února 1926 mu Janáček odpověděl (viz. poznámka č. 39), na druhý z 8. února 1926 se odpověď již nedochovala nebo Janáček na dopis nereagoval.

39 Z dopisu Leoše Janáčka Janu Heřmanovi ze dne 7. února 1926 40 Ilona Štěpánová – Kurzová (1899 – 1975),česká klavíristka a významná pedagožka, spoluzakladatelka katedry klávesových nástrojů na AMU v Praze. Její interpretace Concertina se Janáčkovi velmi líbila a dokonce chtěl, aby nahradila anglickou pianistku při provedení Concertina v Londýně. 41 Jedná se zde o Růženu Kurzovou (1880 – 1938), klavíristka a pedagožka, manželka Viléma Kurze a matka Ilony Kurzové 42 Z dopisu Leoše Janáčka Janu Heřmanovi ze dne 7. února 1926

32

4. Jan Heřman – komorní hráč a doprovazeč

Heřman měl vedle sólové klavírní dráhy i řadu příležitostí k vystupování v různých komorních seskupeních a byl také výborným korepetitorem. Své doprovazečské umění ukázal již za dob studií na konzervatoři v houslové třídě

Otakara

Ševčíka.

Často

nabízel spolužákům

korepetitorské služby a díky své pohotovosti a umění si brzy vysloužil pověst lepšího klavíristy nežli houslisty. Ševčík ho také po roce ze své třídy propustil s doporučením ke studiu klavíru. V r. 1904 vyzývá Heřmana ke spolupráci mladá houslová virtuózka Marie Heritesová. O pět let mladší Heřman tuto příležitost s potěšením přijal a oba umělci spolu vyjeli na americké turné. Po příjezdu zpět do Čech se Heřman vrací ke studiu u Adolfa Mikeše a příležitostně vystupuje na různých koncertech (v této době spolupracuje s tenoristou Fr. Pácalem, basistou J. Stejskalem a houslisty G. Náhlovským a A. Kapounem). Během studií je Heřman z existenčních důvodů nucen pracovat jako korepetitor na různých soukromých pěveckých a operních školách. Díky své muzikálnosti a pohotovosti byl velmi oblíben a při jedné příležitosti si ho všiml tehdejší šéf opery Národního divadla Karel Kovařovic. Nabídl mu práci korepetitora v ND, kterou Heřman přijal a působil zde až do svého odjezdu do Ruska. I v ruském Orle má mnoho příležitostí vystupovat jako komorní hráč. Hraje s houslisty Scheidlerem, Zikou a Hubermannem, violoncellistou Prochorovičem a jinými. Po návratu do Prahy se stal asistentem Mikešova ústavu a brzy nato dostává nabídku koncertního zájezdu do Paříže. Zde spolupracoval s Lejeunovým kvartetem. V r. 1914 navázal kontakt se zpěvačkou Olgou Borovou – Valouškovou. Vystoupili spolu na mnoha koncertech věnovaných dílu Zdeňka Fibicha. Další zpěvačkou byla Marta Weinerová. 33

Nejvýznamnějším Heřmanovým počinem v oblasti komorní hudby byla spolupráce s Českým kvartetem. Jejich pravidelné koncertování začalo v r. 1915. České kvarteto bylo těleso komorního spolku, který byl tehdy významným českým hudebním a společenským centrem. Zakladateli kvarteta byli: Karel Hoffmann (první housle), Josef Suk (druhé housle), Oskar Nedbal (viola) a Otto Berger (violoncello). V tomto složení fungoval soubor do r. 1894, kdy z kvarteta musel kvůli nemoci odejít Otto Berger. U violoncellového pultu ho vystřídal Hanuš Wihan. Další změna přišla v r. 1906, kdy kvarteto opustil Oskar Nedbal a odešel do Vídně. Novým violistou se stal Jiří Herold. R. 1914

zaujal místo

violoncellisty Ladislav Zelenka. V tomto složení (Hoffmann, Suk, Herold a Zelenka) působilo České kvarteto dalších 19 let. Teprve v r. 1933 byl nucen ze zdravotních důvodů opustit soubor Josef Suk, nahradil ho Stanislav Novotný. Existence kvarteta trvala však už jen půl roku. Zdravotní problémy měli i další členové a když r. 1934 zemřel Jiří Herold, České kvarteto definitivně zaniklo. České kvarteto koncertovalo na mnoha místech Evropy i jinde ve světě a slavilo velké úspěchy. Věhlas si získalo díky rytmické výraznosti, výbornému logickému frázování, přehlednému vedení jednotlivých hlasů a především pochopení struktury a stylu jednotlivých skladeb. Hudební styl Českého kvarteta byl Heřmanovi velmi blízký. Charakteristickými znaky jejich hry byly krásný zvuk, výborný cit pro rytmus, vášnivost a velká vřelost. Se členy Českého kvarteta hrál Heřman i klavírní tria, první takový záznam je z r. 1915, kdy v rámci koncertů Českého kvarteta provedli Beethovenovo trio B dur ve složení Heřman, Hoffmann a Zelenka. V této sestavě působili i po zániku Českého kvarteta jako České trio, bylo to mezi roky 1936 – 1945. (Původními zakladateli Českého tria byli v roce 1897 klavírista Vilém Kurz, houslista Bohuslav Lhotský a violoncellista Bedřich Váška.. V tomto složení trio působilo do r. 1901. V následujících letech se vystřídala různá další obsazení.) 34

Heřman spolupracoval také se Ševčíkovým kvartetem (později Ševčík – Lhotského kvarteto). Styl tohoto souboru byl poněkud odlišný od stylu Českého kvarteta, cenila se zde především čistota a akademická preciznost. Heřman hrával v duu s oběma primárii Karlem Hoffmannem (provedli všechny Beethovenovy sonáty: Oba naši umělci přinášejí si pro tento úkol krásu a zpěvnost tónu, neselhávající výkonnost technickou, dokonalou souhru, jemně vyvinutý smysl slohový a schopnost postihnouti ducha nesmrtelného génia.43) a Bohuslavem Lhotským (s ním hrál především skladby moderní). Dalším vynikajícím houslistou byl Jaroslav Kocián, který byl v té době také na vrcholu svého hráčského umění – Nemohli jsme si přáti přednesu technicky dokonalejšího a životnějšího. Nebylo tu osobních libůstek vynikajících virtuózů, zvyklých stavěti na odiv vlastní vyspělost, celá svorná snaha účinkujících umělců odnášela se ke slohovému podání děl, jehož také bylo docíleno. 44...V sonátě Brahmsově oba naši umělci, Heřman i Kocián, sešli se na půdě, kde nás mocně uchvátilo vše, čím umění jejich je bohaté: krása a líbeznost tónu, sladká zpěvnost kantilény, jarý vzlet a vřelost cítění...45

43 Národní listy 29. III. 1918 44 Národní politika 5. I. 1916 45 Národní listy 5. I. 1916

35

5. Jan Heřman – pedagog

Souběžně s dráhou koncertního klavíristy působil Heřman také jako pedagog. První zkušenosti v této oblasti získal v ruském Orle, kam ho pozval v r. 1909 tamní ředitel hudební školy Jiří Scheidler. Heřman zde působil tři školní roky. Po návratu do Prahy se stal asistentem Mikešova ústavu, nesetrval však v této pozici dlouho. Když v r. 1914 zemřel Hanuš Trneček, uvolnilo se místo profesora na pražské konzervatoři a ředitel Kàan si vybral právě Jana Heřmana. Ten zde pak vyučoval nepřetržitě až do své smrti (od r. 1934 jako profesor školy mistrovské). Heřman působil vedle uznávaných pedagogů prof. Hoffmeistera a prof. Kurze. Jeho škola nedosahovala věhlasu těchto pedagogických velikánů, ale přesto z ní vyšla celá řada vynikajících hudebníků, budoucích profesorů konzervatoří a sólistů. Mezi Heřmanovy žáky patřili např. Václav Jan Sýkora, Karel Vinklát, Antonín Brejcha, Stanislav Pfeiffer, Jiří Novák, Jan Sháněl a další. Karel Vinklát o svém učiteli napsal: Velký kus práce odevzdal ovšem ve výchově svých žáků. Na pražské konzervatoři se od roku 1912 věnoval činnosti pedagogické, od roku 1934 působí na škole mistrovské. Žádný žák tohoto učitele neošidí. Může být v druhé místnosti za stěnou a každá chybička je vytknuta. Jako učitel měl a má Jan Heřman tolik k rozdávání, že slabší žák prostě nestačí brát. Má rád tuto svoji činnost a dává jí celý svůj hudební i osobní temperament.46 Heřmanovo působení na konzervatoři nebylo vzhledem k množství koncertních aktivit snadné. Snažil se však o maximální využití času i schopností, aby své pedagogické povinnosti splnil. Jeho výuka byla zaměřena především na hudební složku. I když on sám prošel „Deppeho výukovou metodou“, při učení vycházel vždy z individuálních potřeb žáka a výuku přizpůsoboval jeho možnostem, fyzickým a psychickým 46 Listy Hudební matice, r. 1946, str. 29

36

předpokladům. To si odnesl od svého učitele Adolfa Mikeše, který také stále hledal nové cesty a propojoval poznatky z oblasti metodiky podle aktuální potřeby. Heřmanova výuka mohla pro přísné zastánce metodiky působit na první pohled poněkud chaoticky. Jeho žáci si nebyli v herním projevu podobní, každý vynikal svou osobitostí, kterou se Heřman snažil vyzdvihovat. Se všemi usiloval především o tvoření umění a hledání podstaty skladeb. Byl toho názoru, že se prosadí pouze velký talent, s méně nadanými žáky ho práce příliš netěšila. Hranice jeho zájmu začínala až tam, kam se mnozí žáci ani nemohli dostat. Heřman byl pedagogem zpočátku velmi přísným, později se u něj projevila větší laskavost a pochopení pro studenty. Uměl používat poetické příměry, aby vystihl náladu skladby. Vyprávěl různé historky a probouzel žákovu fantazii svými vlastními představami. Rád pracoval se studenty, kteří projevovali zájem, byli tvořiví a inspirativní. Dbal na bezchybné čtení notového textu a precizní rytmus. Díky svému absolutnímu sluchu, zaznamenal ihned všechny chyby bez nahlížení do not. Při volbě repertoáru nechával často žákům volnou ruku, především studentům mistrovské třídy. Heřmanova škola byla především školou hudebnosti, neměla výrazné rysy, ale příklad velkého interpreta spojený s obrovským nadšením pro hudbu a Heřmanova osobitost zanechaly v žácích trvalou stopu 47. Uspěli u něj studenti nadaní a snaživí, ti mohli od Jana Heřmana mnoho získat.

47 Dr. Jaromír Kříž – Gramoolymp – Vzpomínka na národního umělce Jana Heřmana, r. 1981

37

6. Jan Heřman – osobnost

Heřman byl svou povahou křehký, citlivý a vnímavý. Měl dětsky čistou mysl, bystré oči a byl plný radosti a optimismu, netoužil po slávě a bohatství. Byl obdarován velkým smyslem pro humor, rád společnost bavil veselými historkami, rád si své přátele „dobíral“. Díky svému kompozičnímu talentu mohl vymýšlet i různé parodické variace pro klavír na tehdejší známé a populární šlágry. Uměl napodobovat a parodovat styly různých skladatelů (Mozarta, Suka, Schuberta, Háby...) Skládal a sám zpíval i humorné satirické písničky a psal také různé veršovánky. V jedné takové básničce si postěžoval i na nevyhovující podmínky na konzervatoři, která se tehdy nacházela v prostorách emauzského kláštera a v novinách se objevila zpráva o plánování stavby mohamedánské mešity v Praze: Objevil se v Praze mocný Mohamed mešita se stavět musí – a to hned Konservatoř slavná svého nemá chrámu. V temné kobce já tam žákům prsty lámu, v jiné díře, dopustí – li nebes Pán, boží déšť se lije přímo do pián, z klarinetů, trub, kde učí loudit tóny, tam si také mniši pěstí žampiony!!! Nuže, když Pánbíček náš už lépe nedá, chytneme se raději toho Mohameda, s mešitou se spojme – k nové víře! Mohamed nám pomoz k vlastní „díře“!!!!48

Heřman byl subtilní postavy a také jeho ruce byly poměrně malé. Prsty měl průměrně dlouhé, ale s velkým rozpětím. O chování u klavíru a na koncertním pódiu píše V. J. Sýkora: Celé jeho tělo šlo vstříc hudbě; hudbou se opájel a známý charakteristický pohyb hlavou to dosvědčoval. 48 Venkov 8. XII. 1928

38

Pamatujeme Heřmana, jak v citově vzedmutých liniích hry otáčí pohled vzhůru a hlavou zvrácenou nazad lehce potřese, jakoby v údivu nad tou velikou krásou. Stejně typické bylo, jak se ve fortissimu u klavíru vsedě rozkročil, hodil levou nohu nazad a s tímto furiantským držením těla proplul vítězně bouřlivými peřejemi skladby....A jeho děkování! Nebylo v tom nic theatrálního, a přece jsi cítil, že tak asi, jedině tak se klaněl romantický Liszt. Heřmanova pocta publiku, to nebyla konvence, to šlo z živelné radosti nad tím, jak znovu uchvátil svoje milé posluchače do své moci...49 Heřman měl kromě hudby a klavíru i řadu dalších zajímavých zálib. Sbíral drobné ozdobné předměty (zápisníčky, tužky, dýmky...), kterými zdobil různé prostory svého bytu. Byl manuálně velmi zručný a dokázal si doma leccos sám opravit. Těšila ho také práce na zahradě, miloval přírodu. Jeho velkým koníčkem byl také motorismus. Na počátku dvacátých let si pořídil motocykl, se kterým jezdil po Praze a vydával se i na dlouhé výlety. V červnu 1923 měl ale nehodu, při které si poranil hlavu i ruce, naštěstí bez trvalých následků. Po této události si pořídil auto. Na Orlíku se věnoval další zálibě a tou bylo rybaření. Heřman žil prostě, měl mnoho přátel, ale rád byl i sám jen ve společnosti své ženy a pejska Žofky. I přes všechny nástrahy prošel životem čistě, sloužil své vlasti a do poslední chvíle plnil své umělecké životní poslání.

49 SÝKORA, Václav Jan. Národní umělec Jan Heřman. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1956. str. 103

39

7. Heřmanovy nahrávky

Dochované záznamy hry Jana Heřmana nám přinášejí pouze nepřesný a zkreslený odraz jeho hry. Nahrávky se pořizovaly na voskové fólie a neexistovala možnost žádné opravy. Nahrávací technika byla teprve ve svých počátcích a neumožňovala dokonalé zachycení klavírního zvuku. Nebylo možné zachytit specifickou krásu Heřmanova úhozu, jemná dynamická odstínění, která procházela od nádherných pianissim až do maximální síly a ani to, co uvádělo jeho posluchače do vytržení. Heřman ke svému hraní potřeboval publikum, bezprostřední inspiraci a zpětnou vazbu, pak dokázal svou hrou nadchnout a vytvořit jedinečnou uměleckou atmosféru. Jeho výkony záležely i na momentální dispozici, při dobrém rozpoložení dovedl soustředěné posluchače doslova vtáhnout do své hry. Do dnešní doby se zachovalo pouze několik nahrávek výhradně českých skladatelů. Byly pořízeny během posledních deseti let Heřmanova života pro tehdejší gramofonovou firmu Ultraphon. Nejzdařilejší snímky byly pak přeneseny na dlouhohrající desku. Její obnovená verze vyšla u Supraphonu v r. 1987 a je na ní celkem 17 skladeb: Na první straně: skladby Bedřicha Smetany (Furiant, Slepička, Oves, Hulán a Sousedská ze Smetanova cyklu České tance; Polka Es dur z r. 1846; Scherzo- polka Fis dur op. 5, č. 1 z cyklu Črty a Polka a moll op. 12, č. 1 z cyklu Vzpomínky na Čechy) Druhá strana desky obsahuje: skladby A. Dvořáka (Impromptu d moll; Dumka op. 12, č. 1; Humoreska op. 101, č. 1; Humoreska op. 10, č. 7), Josefa Suka (Píseň lásky op. 7, č. 1; Humoreska op. 7, č. 2; Vánek op. 22, č. 2 z cyklu Jaro) a Vítězslava Nováka (Amoroso op. 6, č. 3 z cyklu Vzpomínky). Asi nejvěrnější obraz Heřmanovy hry ukazuje záznam Dvořákovy 40

Dumky op. 12, č. 1, oslovuje posluchače poetikou, melancholií a klidem, který z ní vyzařuje. Jaromír Kříž50 píše v průvodním slovu k této desce: Kdo pamatuje na dlouhou řadu koncertů klavíristy Jana Heřmana v době nacistické okupace, kdy se zřejmě záměrně po delší přestávce vrátil k intenzivní sólistické činnosti, nezapomene asi nikdy na okouzlující dojem, jakým působila jeho hra. Spojovala v sobě prazáklady příslovečného českého muzikantství s výjimečnou kulturou úhozové erudice i sugestivní atmosféru, doslova přenášející umělcův citový prožitek do vnímání posluchačů. Měl vzácný dar neobyčejné sdělnosti projevu, jeho ruce dokázaly bezprostředně tvarovat po stránce zvukové i agogické každý inspirační podnět, který mu v tom kterém okamžiku dávala hudba sama. Byl typem pianisty, u kterého naprosto nevadila občasná „velkorysost“ k naprosté technické dokonalosti provedení, poněvadž byla bohatě vyvážena vlastnostmi mnohem cennějšími. K vrcholným výkonům ho inspirovalo pódium a sál naplněný posluchači, které dokázal ve dnech, kdy byl plně disponován (jako u většiny umělců vysoce senzitivních záleželo vždy mnoho na tom, v jakém rozpoložení je právě v den koncertu), „očarovat“ od prvního tónu. Škoda, že v době jeho života neexistovaly „live“ nahrávky, jež jedině mohly zachovat jeho velké a nenapodobitelné

umění.

Jak

se

mnohokrát

vyjádřil,

prostředí

nahrávacího studia ho „svazovalo a studilo“ a byly to jediné okamžiky, kdy hrál „sevřeně a s nechutí“...... Kromě sólových skladeb shrnutých na této desce se dochovaly ještě dvě ukázky z oblasti komorní hudby: V Českém rozhlasu je k dispozici záznam Sukovy Elegie

(hraje České trio) a zajímavá je ukázka

z televizního pořadu Vzpomínky na českou klavírní minulost, kde hraje České trio (ve složení Heřman, Novák, Zelenka) Dvořákovo Dumku č. 5. Je to jediný filmový záznam Jana Heřmana. 50 dr. Jaromír Kříž (1921 – 2003) – klavírista, pedagogicky působil na pražské konzervatoři, hudební publicista, autor rozhlasových pořadů m. j. o Janu Heřmanovi, se kterým se osobně znal

41

Závěr

Cílem této práce bylo shrnutí poznatků a materiálů o Janu Heřmanovi a vytvoření uceleného pohledu na jeho život a uměleckou práci. Motivací pro tuto práci bylo připomenutí klavíristy, který ve své době mnoho znamenal, pomáhal vytvářet tradici české klavírní hry, geniálně pochopil odkaz Bedřicha Smetany a s obrovským nasazením se snažil propagovat českou hudbu. Díky své povaze netoužil Jan Heřman po dráze světového klavírního virtuóza a dal přednost skromnému životu a pokorné službě umění. Písemné materiály a několik Heřmanových nahrávek nám v dnešní době bohužel neumožňují poznat umělce jaký ve skutečnosti opravdu byl, ale mohou nám ho alespoň trochu přiblížit. Velkou pomocí mi při psaní této práce byly archivní dokumenty z Českého rozhlasu, kde o Heřmanovi hovoří jeho současníci a přátelé (především dr. Jaromír Kříž a Vladimír Čelakovský). V Heřmanově rodném městě – Neveklově se dodnes konají koncerty v jubilejních letech. Tuto tradici zde udržuje několik milovníků hudby a doufám, že se jim v jejich snažení bude i nadále dařit. Svou práci bych ráda věnovala Janu Heřmanovi a vzpomínce na něj.

42

Použité informační zdroje Seznam použité literatury:

SÝKORA, Václav Jan. Národní umělec Jan Heřman. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1956. 114 s. JIRÁK, Karel Boleslav. Jan Heřman. Praha: Orbis. 1949. 35 s. NERADOVÁ, Jitka. Osud spjatý s hudbou. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Jalna. 2007. 173 s. VOGEL, Jaroslav. Leoš Janáček: Život a dílo. Praha: SHV. 1963 JIRASKÝ, Jan. Klavírní dílo Leoše Janáčka. Brno: JAMU. 2005 HOFFMEISTER, Karel. Klavír. Praha: Hudební Matice Umělecké Besedy. 1939 SÝKORA, Václav Jan. Dějiny klavírního umění II. Netolice. 2006

Hudební časopisy: Tempo (Listy Hudební Matice) 46/47 Hudební rozhledy 9, 1956, č. 17, str. 706 - 708 Hudební rozhledy 14, 1961, č. 15, str. 636

43

Prameny:

Archiv Českého rozhlasu: Česká klavírní škola – uvádí Dr. Jaromír Kříž DF13302 Národní umělec Jan Heřman DF18634 Gramoolymp – Vzpomínka na národního umělce Jana Heřmana – uvádí Dr. Jaromír Kříž DF21812

Janáčkův archiv Moravského zemského muzea Městská knihovna v Praze – soubor výstřižků Jan Heřman

Gramofonová deska – Jan Heřman, SUPRAPHON, 1987

Internet: http://operasingers.sweb.cz/nd/valousk.htm 20. 4. 2012 http://www.muzikus.cz/klasicka-hudba-jazz-clanky/Alois-Haba-apromeny-hudebniho-zivota-20-stoleti~04~cervenec~2009/ 10. 4. 2012

44

Seznam příloh Obr. 1 - Zpráva o úmrtí Jana Heřmana v dobovém tisku z r. 1946 Obr. 2 – Jan Heřman u klavíru Obr. 3 – České trio: Novák, Heřman, Zelenka Obr. 4 – Jan Heřman Obr. 5 – Dopis Heřmana Janáčkovi ze dne 5. 2. 1926 Obr. 6 – Dopis Heřmana Janáčkovi ze dne 8. 2. 1926

45

Obr. 1 - Zpráva o úmrtí Jana Heřmana v dobovém tisku z r. 1946

46

Obr. 2 – Jan Heřman u klavíru

47

Obr. 3 – České trio: Novák, Heřman, Zelenka

48

Obr. 4 – Jan Heřman

49

Obr. 5 – Dopis Heřmana Janáčkovi ze dne 5. 2. 1926

50

Obr. 6 – Dopis Heřmana Janáčkovi ze dne 8. 2. 1926

51