Životopis pana Miloše Plachty
Autoři: Veronika Lamačová, Štěpán Strnad, Nikola Bímonová, Tereza Fučíková
1
Miloš Plachta – životopis Miloš Plachta se narodil 7. 7. 1941. Narodil se v době 2. světové války, tedy do Protektorátu Čechy a Morava. Jeho život plynul několika zeměmi, a jak sám říká: „Nikdy jsem se nepřestěhoval, přesto jsem žil v několika státech.“ Nejdříve v Protektorátu Čechy a Morava, poté v demokratické republice vedené prezidentem Benešem, což je období od roku 1945 až do roku 1948. Po 25. únoru se dostal k moci Klement Gottwald a byla tu lidově demokratická republika. 11. července 1960 jsme přibrali ještě jedno S, Miloš Plachta se rázem stal občanem Československé socialistické republiky (ČSSR). 17. listopadu 1989 došlo k revoluci, přeměnil se tedy i název státu na Československá federativní republika (ČSFR). Jelikož se čeští a slovenští poslanci o názvu hádali, došlo opět k přejmenování na Česká a Slovenská Federativní Republika (pravopisně nesprávný název). Od roku 1993 žijeme v České republice. Pan Plachta se narodil v Semilech, v domě u Tomíčků ve Vysocké ulici. Pan Tomíček byl varhaník. Maminka pana Plachty byla učitelkou, vystudovala němčinu a češtinu, ale po válce se zařekla, že němčinu učit nikdy nebude, byla na Němce nazlobená. Učila tedy léta na základní škole v družině. Tatínek pana Plachty byl doktor práv. V té době však ještě doktorem nebyl, protože Němci zavřeli vysoké školy. Proto dostudoval až po válce. V době okupace tatínka zatklo gestapo, za to že působil v odbojové činnosti. Když k nim přišli, tak se zalekli, jelikož malý Miloš v té době onemocněl záškrtem. „Po této nemoci jsem byl docela zocelený, tedy doktoři mě ani neznali“. Jeho maminka se velice obávala, že se tatínek nikdy nevrátí, proto panu Plachtovi nechávala narůst dlouhé vlasy a nechávala ho fotit u pana Hilgra . Fotky potom posílala tatínkovi do vězení. „Jinak jsem měl dětství velice šťastné“. Maminka se o syna dobře starala. Chodili spolu do kostela. Dříve totiž byli skoro všichni věřící. Na slavnostech božího těla ministroval v kostele u oltáře, kde malé děti házely pivoňkové lístky. Na Tři krále chodili jako malí kluci na koledu: „Baltazara dělal nějaký kluk Pěničků a Melichara dělal Pepík Dolenský“.
Z válečného období si pamatuje, jak v roce 1944 byly bombardovány Drážďany, což bylo slyšet až v Semilech. V roce 1945 jezdili v Semilech Rusové na koních, dávali dětem čokolády a brali je na koně. Rodina se musela odstěhovat od Tomíčků do vily u dnešního zámečku. Byla to hejtmanská vila. „Jelikož byl tatínek 2
doktorem práv a úředníkem, tak jsme tam mohli bydlet. Bydleli jsme tam celá rodina.“ Tetička byla jeptiška. Poprvé se tam setkal s narozením svého bratra a sestry. Také viděl, jak v roce 1947 vedli na popravu kolaboranta pana Zajíčka. Šibenice stála na Malinském nádvoří, lidé seděli v parku a vše pozorovali. Byla to poslední poprava v Semilech. V té době probíhaly tzv. retribuční soudy, což znamenalo, že to byly nespravedlivé a především rychlé soudy. V roce 1952 jsme museli vilu opustit a odstěhovat se do ulice Wolkerovi. „To mně bylo 11 let“. Ve čtvrté třídě zažil návštěvu Ivana Olbrachta v Semilech. V roce 1953 si zahrál v komparsu ve filmu Komedianti, kde se setkal s mnoha významnými herci - např. s Josefem Hrušínským, Jaroslavem Vojtou, Ladislavem Peškem, Jiřím Marešem. „Ve filmu jsme se jen mihnuli, ale bylo to fajn, cpali jsme se sladkou vatou, točili na kolotočích a ještě nám za to platili“. Z tohoto hlediska byl rok 1953 moc fajn.“
Film Komedianti r.1953 11.letý pan Plachta v „námořnickém“ oblečku
Celkově ale byla 50. léta „hrozně krutá“. Lidé byli zavíráni a popravováni. Byly tu takové ošklivé procesy - např. proces s Miladou Horákovou nebo generálem Píkou. Ale i ti, kteří v roce 1949 začali tyto procesy zavádět, tak i ti sami byli často odsouzeni - například Rudolf Slánský (generální tajemník KSČ). Věznice byly v té době velice kruté. Lidé bývali odsouzeni, i když třeba nic neprovedli. „Začátkem 50. let bylo vybudováno 422 pracovních táborů a věznic. V těchto zařízeních bylo v dubnu 1950 uvězněno jen v českých zemích 6 788 osob z politických důvodů. V květnu téhož roku to bylo již 11 026 osob.“ 1 Tyto procesy vystihují filmy Všichni dobří rodáci, Kladivo na čarodějnice, Skřivánci na niti a další.
„Ve škole jsme museli být v pionýru, zpívali jsme sovětské písně, stále jsme se učili rusky “. Měli pionýrské šátky, které museli stále nosit, kdo si šátek zapomněl víckrát, tak mu hrozilo, že se nedostane na střední školu. „To bylo hrozné“. Ježíška měl nahradit děda Mráz - „ ve škole nám hlásili, že už jede děda Mráz z Čukotky“. Už i děti ve škole byly kádrovány. Vždy přišla trojice soudružek či soudruhů a ti rozhodovali, jestli dítě půjde studovat nebo ne. To záleželo na třídním původu a také záleželo, jestli jejich rodiče byli členy 1
http://www.totalita.cz/proc/proc.php
3
KSČ, jestli neprotestovali. „To byla doba nesvobody“. Když byli volby, nesmělo se chodit za plentu a kdo šel, tak to měl hodně špatné. Komunisté vítězili ve volbách s 99,6% hlasů. Po základní škole šel Miloš Plachta studovat na gymnázium. Jelikož gymnáziím sebrali jeden ročník, maturovali již v 17 letech. Po maturitě šel na pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval obor biologie-zeměpis. Po absolvování pedagogické fakulty dostudoval na téže univerzitě obor speciální pedagog. Do zaměstnání nastoupil na Základní školu v Podmoklicích, to bylo v 60. letech. Vycházely výborné knihy, v kinech se hrály výborné filmy, hráli Beatles, vycházely opožděné reportáže, např.: Jeden den Ivana Děnisoviče. Kundera napsal Žert. „Na Základní škole v Podmoklicích jsme byli bezvadný kolektiv. Děti, když opouštěly po 8. ročníku školu, plakaly!“ Od roku 1966 to nejen v Semilech vřelo. Vrcholem dění byl rok 1968. Ludvík Vaculík napsal do Literárních listů článek s názvem Obrodný proces v Semilech, kde popsal dění na jednom ze čtyř mítinků, které v Semilech v roce 1968 proběhly. Diskutovalo se zde o svobodě, o roli komunistické strany, o křivdách provedených na obyčejných a nevinných lidech apod. „V té době jsem si vzpomněl na Láďu Daníčka, kterému vše zakázali a který zemřel.“ (L. Daníček byl kamarád, který nemohl jít studovat, musel pak velmi tvrdě pracovat a při práci tragicky zahynul.) Proto pan Plachta vystoupil na jednom z těchto semilských setkání s příspěvkem o tom, že nikdo nemá právo zasahovat do života člověka a říkat mu, co může dělat a co ne. (příloha číslo 3, Obrodný proces v Semilech, Ludvík Vaculík) 21.srpna 1968 sem přišla půlmilionová sovětská vojska a tím byl přerušen demokratizační proces v Československu. „Nedalo se s nimi bojovat, to bychom nezvládli, bylo to obrovsky nepříjemné“. Poslouchali rozhlas, který jim předával informace o celém dění. „Tady mám fotky, jak po vpádu sovětských vojsk do Liberce zdecimovali Benešovo náměstí“. Tanky stříleli do lidí. Byl tomu přítomen Václav Havel, však ne jako prezident, ale jako novinář. Tato katastrofa přinesla devět mrtvých, nad jejichž rakvemi promluvil herec Jan Tříska. Horolezci vyvěsili na Libereckou radnici černou vlajku, která tam vlála strašně dlouho, protože nevěděli, jak ji dostat dolů. (příloha číslo 1, foto ničení Benešova náměstí v Liberci sovětskými vojsky)
Po okupaci Československa začaly prověrky. Pan učitel Plachta byl za své vystoupení na mítinku již sledován a prověrkami neprošel. Jelikož neřekl, že byl pouze „pomílen“, musel odejít ze semilské školy na ZDŠ v Libštátě, kde však působil pouze rok a po dalších prověrkách byl přeložen na Zvláštní školu do Lomnice nad Popelkou, kde učil od roku 1972 do roku 1989. V roce 1975 po další prověrce měl být propuštěn úplně ze školství. Jelikož se v roce 1965 oženil a měl živit rodinu, uvažoval o profesi řidiče nákladního automobilu. K vyloučení ze ZVŠ v Lomnici však nakonec nedošlo. On sám tvrdí, že to bylo tím, že nikdy nebyl v komunistické straně. Ti, co byli v komunistické straně, ti na tom byli po roce 1968 hůř. Nesměl však nikdy vyučovat občanskou výchovu a dějepis, a to ani na ZVŠ. „Vzpomínám si, jak někteří moji známí přešli raději na druhý chodník, aby mě náhodou nepotkali, nebo aby je někdo neviděl, že se mnou třeba krátce pohovořili. Byl to strach a neuvěřitelná zbabělost.“ Do Lomnice nad Popelkou se však s rodinou nepřestěhoval, celou dobu „poctivě“ dojížděl. 4
V roce 1969 jsme vyhráli hokej nad Rusi. V té době se demonstrovalo i v Semilech. „Já jsem byl tenkrát v Praze. Situace byla vyhodnocena jako kontrarevoluce. Hnali nás po Václaváku pendreky a stříkali vodními děly. Já jsem dostal taky pendrekem ránu a měl jsem obrovské jelito na rameni“. Následovala 70. léta - tzv. normalizace. To se k moci dostal soudruh Husák a říkalo se tomu posměšně „socialismus s husí kůží“. Byla to nepěkná doba, ale zas ne tak krutá jako padesátá léta. Na Gymnáziu v Semilech došlo v době normalizace k velkým čistkám. Škola byla značně rozvrácena. Odejít musel například bývalý ředitel Otakar Morávek (Z-D), Oldřich Kolzrt (Tv-Z), Miluše ŠeverováVolejníková (M-F), byli vyloučeni i z KSČ. Dále byly přeloženy profesorky Věra Melichová na odborné učeliště v Semilech a Jana Přádová na Gymnázium v Jilemnici. O. Morávek a O. Kolzrt, kteří v 60tých letech založili v Semilech divizní atletiku, byli velmi oblíbenými profesory školy. Ze školství však museli odejít a už se nikdy do škol nevrátili. V roce 1971 musela i z maturitního tabla zmizet jejich fotka. Jen několik dní po Palachově sebeobětování 14. února 1969 se konal na počest Dne sovětské armády a sovětských námořních sil v malém sále semilského kina provokativní „večer družby“. Večer byl určený pro skalní soudruhy a soudružky. Soudružky Stínilová a Kochánková kontrolovaly účastníky večera, ale i přes kontroly se dovnitř dostal novinář Ludvík Vaculík, který do týdeníku Listy napsal o těchto událostech reportáž „Proces v Semilech“. Mezi pozvanými byli např. velitel turnovské sovětské posádky, zástupci sovětské armády a další. Za zmínku stojí statečné vystoupení dětského pěveckého sboru Jizerka, která zpívala účastníkům ruskou píseň „Uralskaja rjabinuška“. Sbor však zazpíval českou protiokupační verzi „Smutně svítí hvězdy na mou malou zem“, kde malý sólista zpíval: „…mámo, mámo, mámo já chci být svobodný“. Do čehož pak zpívala Jizerka: „Smutně svítí hvězdy na mou malou zem. Tiše šumí lesy skalním obzorem. Šlehni kouzelníku tím proutkem čarovným. Mámo, mámo, mámo já chci být svobodný“. Slova této české verze napsal Miloš Plachta. Bylo krásné a komické, jak sovětští vojáci byli nadšení a tleskali, protože obsahu nerozuměli, zatím co čeští skalní soudruzi se mračili jako nebe před bouří. Ani tklivá melodie této ruské písničky nezmírnila jejich zášť. V atmosféře, která se dala krájet, létaly dokonce plivance. Však si také Jizerka i její sbormistři Alena a Václav Brádlovi a autor textu velmi pokazili svůj kádrový profil do dalších let. Před kinem však demonstrovaly asi dvě stovky lidí z celého okresu. Skandovali hesla, která vymyslel Karel Hádek a Miloš Hujer např.: „svobodu prý milujou, s Rusáky se paktujou“, „malý kousek od Jizery koukali jsme na mizery“, „v kině si dnes pěkně žerou, ať se z toho nepo…“. Kolem 22. hodiny došlo k prvním incidentům. Jiří Urban, který šel náhodně z noční směny, z legrace lehce bouchnul do krabice s dortem, který z oslavy odnášel příslušník StB Vladimír Tůma. K Tůmovi přiskočil příslušník a spolu Urbana zmlátili tak, že mu přerazili nos. Ještě před půlnocí se před kinem skandovalo a byly zde desítky demonstrantů, proti nimž brutálně zasáhli pěstmi, obušky a slzným plynem příslušníci SNB. Nejprve byli obviněni za nepřiměřený zásah příslušníci SNB. Proces se táhl půl roku. Za tu dobu se však spoustu věcí změnilo. Demokracie, svoboda i spravedlnost z našeho státu vyšuměly. A z „ obrodného procesu v Semilech zbyl jen proces.“ Situace se obrátila proti napadeným osobám a nespravedlivé tresty si odpykali nevinní lidé. 5
(čerpáno ze článku Miloše Plachty, Semilské noviny, únor 2009)
V roce 1990 Plachtovu rodinu pustili za hranice na dovolenou. Když přijeli do Rakouska, koukali „s otevřenou pusou na zdejší poměry“. Při návratu jim na hranicích rozdělali auto a prohledávali ho. „Auto rozdělali úplně celé a nechali nás, ať si ho sami složíme“. Hrozně se báli, jelikož vezli od otce Rogera papíry v němčině, angličtině a francouzštině. Měli je zastrčené mezi katalogy, které naštěstí neprohlédli, jinak by to byl velký problém. Po tomto zájezdu dostal pozvánku, aby se dostavil na služebnu StB a SMB v Semilech. Přemlouvali ho ke spolupráci s tajnou policií. Mazali mu med kolem pusy a slibovali, že bude svobodný, bude moct jezdit, kam bude chtít a bude mít všechno. Vybírali si vždy člověka, který nějak trpí, aby mu ukázali ten rozdíl, co všechno může mít, když s nimi bude spolupracovat. Spousta lidí s nimi spolupracovalo a pak říkali, že to dělali jen kvůli dětem. Byli to lidé, kteří uměli nosit dva kabáty, a většinou jim to vycházelo. „Já jsem s StB však nikdy nespolupracoval, na což jsem si nechal vystavit osvědčení k mé další funkci po revoluci“. 31. 5. 1990 udělila panu Plachtovi rehabilitační komise při odboru školství, mládeže a tělovýchovy osvědčení o rehabilitování politické činnosti, za kterou byl v minulých letech postižen. Toto osvědčení vydala Ing. Václava Kodejšová, tehdy předsedkyně ONV a později starostka Semil. (příloha číslo 2, Osvědčení)
„Po sametové revoluci se Miloš Plachta v Semilech znovu plně zapojil do veřejného i politického života. Stal se poslancem Krajského národního výboru a předsedou rehabilitační komise při ONV Semily. V roce 1990 se stal ředitelem Gymnázia Ivana Olbrachta v Semilech. Všechny své síly věnoval jeho rekonstrukci na kvalitní vzdělávací ústav. Vydal dva školní almanachy, uspořádal celostátní konferenci o životě a díle Ivana Olbrachta. Byl oblíbeným pedagogem, miloval studenty a oni milovali jeho. Krom pedagogické práce přijal funkci i městského zastupitele a člena městské rady. Členem rady města byl od roku 1998 do roku 2002. Po odchodu do důchodu publikuje, přednáší, moderuje kulturní pořady a je spoluautorem nejnovější knihy o Semilech. Od roku 2009 byl Semilským kronikářem.“ 2 U příležitosti výročí 17. listopadu na „sametovém večeru“, který se uskutečnil 20. listopadu 2011 bylo předáno čestné občanství Miloši Plachtovi jako osobě úzce spjaté s městem Semily. Cenu převzal od starosty města Semily Mgr. Jana Farského. Podmět na udělení čestného občanství zpracoval Ivo Navrátil, ředitel Státního okresního archivu v Semilech. Pan Plachta v dnešní době stále spolupracuje s pěveckým sborem Jizerka, s Gymnáziem I. Olbrachta v Semilech, aktivně publikuje své články do Semilských novin. Stále se rád věnuje práci s mladými lidmi a jeho aktivita ve veřejném životě neustává.
pan Plachta
mládí
6
Jsme rádi, že jsme si mohli vyslechnout příběh pana Miloše Plachty.
Čerpáno: Státní okresní archiv Semily Wikipedie Semilské noviny Webové stránky města Semily Seznam.cz Google.cz/map Dokumenty pana Plachty Naše Pojizeří.cz Poznámky: 1) http://www.totalita.cz/proc/proc.php
7
Přílohy č. 1 1.ničení náměstí
2.sovětské tanky
3.Sovětské tanky
3.ničení náměstí
5.ničení náměstí
4.sovětské tanky přejíždí auta
6.sovětští vojáci
8.pohřeb 9-ti obětí vpádu s.vojsk
8
7.sovětské bojové vozidlo
Příloha 2:
9
10
Příloha 3: Obrodný proces v Semilech Ludvík Vaculík,Literární listy,ročník I.,27.června1968, str. 5 Přijel za mnou hubený mladík a žádal, abych přijel do Semil promluvit na mítink Klubu mladých. Řekl jsem, že na mítinky nechodím. Namítl, že bych měl udělat výjimku, protože Semily jsou nejzaostalejší okres, kam obrodný proces vůbec nedorazil. Řekl jsem mu, že to říká každý. Už Litoměřice jsou nejzaostalejší okres, Ústí nad Orlicí a mnoho jiných. A všady čekají, že někdo z Prahy jim to přijde spravit. Jen ať si to spravují sami, my jsme jen noviny, my o tom máme psát, aby to povzbudilo zas další. Mladík řekl, že oni si to chtějí spravit, ale kdybych já promluvil k lidem, že by je to spíš rozhýbalo. Řekl jsem, že ničím takovým nemíním být, a zeptal jsem se, jak ten mítink má vypadat. Bledý hubený mladík řekl, že tam bude asi devět set lidí, kteří budou dávat otázky hlavním funkcionářům okresu a případně je žádat, aby podali demisi. Tomu jsem se podivil a řekl jsem, že jako zpravodaje a pozorovatele by mě to zajímalo. – Když mladík odcházel, nechal mi svou navštívenku: Kája Hádek, reklamní fotograf, Semily. Dne 15. května 1968 jsem zjistil, že Semily jsou teplé a mdlé městečko, kde každý jde pomalu za svým. Na asfaltu náměstí se divně vyjímala ostrá hesla: Dubček ano, Loskot ne! – Svoboda projevu, Svoboda prezident. – Národ sobě (nevěděl jsem co). Pan Kája Hádek mi po uvítání oznámil, že okresní funkcionáři se hanebně omluvili, avšak mítink bude! Zasmál jsem se. Zeptal jsem se, zda Loskot je vedoucí tajemník OV KSČ. Ano, potvrdil pan Hádek a dodal, že Loskot ještě včera osobně přislíbil účast svou či svého zástupce na mítinku, a dnes panu Hádkovi nechal u mistra vzkaz, že porada tajemníků se usnesla, aby na mítink nikdo nechodil. Také Veřejná bezpečnost poslala omluvný list, podepsaný majorem Špátou: „Příslušníci Sboru národní bezpečnosti semilského okresu se plně staví za obrodný proces, což již vyjádřili v rezoluci odeslané ústřednímu výboru KSČ… (smích v sále později)… Příslušníci VB se nebojí vystoupit před veřejností a obhájit výsledky své práce (smích v sále)...“ Veřejná bezpečnost však vystoupí, až dostane řádné a oficiální pozvání od nějaké organizace Národní fronty [to byla střechová organizace povolených asociací, organizací a politických stran za komunismu, pozn. red. BL]. Zeptal jsem se p. Hádka, jak zvali, odpověděl, že zval naprosto oficiálně, totiž osobně za Klub mladých, zbývalo mi tedy zeptat se, zda Klub mladých existuje. „A existuje ten váš Klub mladých?“ zeptal jsem se. „Ustavili jsme ho a požádali ONV o povolení.“ – „Dostali jste ho?“ Ukázal mi odpověď ONV: pravilo se v ní, aby Klub mladých poslal zápis z ustavující schůze, oznámil složení svého reprezentativního orgánu a předložil do 15 dnů své stanovy. „Máte ty stanovy?“ chtěl jsem vědět. „Nemáme, to jsme právě počítali, že nám pomůžete sepsat.“ Zasmál jsem se a řekl jsem, že já přeci nemůžu a možná ani nesmím jezdit zakládat po republice Kluby mladých. Pan Hádek řekl, že klub je založený, jen stanovy nemá. Čistě abych jim poradil… Zamyšleně jsem přistoupil k oknu, ruce složené za zády. Přemítal jsem o tom. Ano, pokud vzpomínám, toto vždy komunisté dělávali, a rádi, když je lid požádal. Také já musím. Ale kdo je Hádek? A jaký lid má za sebou? „Kolik je vám roků?“ zeptal jsem se. „Dvaadvacet.“ – A kolik počítáte, že tam přijde dnes lidí?“ – „Asi osm set.“ – „Jak to víte?“ – „Protože nedávno tady pořádal takový mítink ČSM [Československý svaz mládeže, mládežnická organizace, pozn. BL]. Bylo narváno.“ – „A 11
proč děláte druhý mítink?“ – „Protože ten jejich nesplnil účel. Loskot na každou choulostivou otázku opakoval, že je to vnitrostranická záležitost.“ – „To vážně říkal? Vždyť přeci nejsou dnes žádné vnitrostranické záležitosti krom členských příspěvků!“ – „Však se mu lidi smáli!“ Pan Hádek mi přinesl jablko a kávu. Usedl jsem ke stolu. Ovšem nečetl jsem jakživ jiné stanovy nežli stanovy KSČ. Proto jsem psal: Klub mladých je ideový svazek… Ne, to dělám jen legraci! Četl jsem také stanovy Klubu spřízněných duší při divadle Semafor. Snažil jsem se připodobnit Klub mladých takovému kulturnímu spolku: zájmová činnost, kulturní vyžití, diskuse, přednášky… Pan Hádek chtěl, aby Klub mladých byl pro lidi bez omezení věku a politické příslušnosti. Zapracoval jsem to do stanov. Odmítl jsem tam však zapracovat, že KM půjde do voleb s vlastními kandidáty. Řekl jsem, že ano, zkusit to mohou, budou-li mít takovou autoritu, ovšem do stanov to nepatří. Napsal jsem, jak se volí výbor klubu, odkud bude klub získávat prostředky. A napsal jsem, jak Klub mladých zaniká: usnesením členské schůze. „Kolik máte členů?“ zeptal jsem se. Odpověděl, že členskou základnu získají právě na dnešním mítinku, kde budou rozdávat přihlášky. „Proč tady není nikdo z přípravného výboru?“ chtěl jsem vědět. „Pepík Dohnal každou chvíli přijde,“ odpověděl pan Hádek. Přistoupil jsem zas k oknu a shlížel dolů na náměstí. „Národ sobě co?“ zeptal jsem se. „Národ má něco dát taky sám sobě, a ne pořád někomu druhému,“ vysvětlil mi pan Hádek. „Co vám na to říkali?“ zeptal jsem se. Se smíchem mi vyprávěl, jak se hned druhého dne dostavilo mycí auto a svými kartáči snažilo se umýt nápis „Dubček ano, Loskot ne.“ „Co o tom soudí váš tatínek?“ zeptal jsem se. „Teď už nic. My máme to rebelantství v rodu. On je komunista a za tohleto bojoval…“ Tu vešel soudruh Hádek do dveří. Pozdravili jsme se. „Co říkáte na činnost svého syna?“ zeptal jsem se. „No, co bych říkal. My to rebelantství snad máme v rodu!“ Soudruh Hádek, původně dělník, v padesátých letech pracovník ONV, dnes opět dělník, vzpomíná na těžkou dobu, kdy musel plnit i tak obtížné úkoly, jako bylo vystěhování kulaků ze vsi; celá vesnice přihlížela, kulakova rodina plakala, asistující příslušník SNB odmítl přiložit ruku k dílu, proto soudruh Hádek musel sám sundat sako a vynášet z domu věci. „Otec má na tom, co se dělo, svou vinu, tak teď mi nemůže nic říkat, když já se to snažím napravit,“ řekl pan Hádek. „No jo, co já mu teď můžu říkat,“ řekl soudruh Hádek. Poté přišel Pepík Dohnal, protože hodina se blížila. Má rovněž 22 let, je elektroúdržbářem. Zeptal jsem se, kdo zahájí. „Já tam něco řeknu na začátek a pak už se lidi rozjedou sami,“ odpověděl pan Hádek. Pocítil jsem přání nebýt na žádném takovém mítinku. „K jakým závěrům chcete dojít?“ chtěl jsem vědět. „To jsme si právě s Pepíkem mysleli, že nám pomůžete dát dohromady rezoluci. Vy jste tak od péra.“ – „Já absolutně nemůžu dělat rezoluci! Vy musíte přeci vědět, co chcete!“ – „My to víme, ale nedokážeme to vyjádřit.“ Postavil jsem se k oknu a četl hesla na náměstí. „A co chcete?“ – „Aby Loskot a Putůrek šli odtamtud.“ - „Loskota nemůžete sesazovat, to je vnitrostranická záležitost.“ „Ale Putůrka můžeme žádat, ne? To je předseda národního výboru a nikdo ho nemá v oblibě.“ – „Můžete jen v tom případě, že tam proti němu budou vážné důvody. Rozhodně se musíte zařídit až podle situace na mítinku!“ – To je samozřejmé,“ řekl pánové Hádek a Dohnal. „Co budou lidé asi požadovat,“ zeptal jsem se. „Lidi budou hlavně naštvaní, že nikdo z těch pánů nepřišel.“ – „Pak by první bod rezoluce měl znít v tom smyslu: odsuzujeme postoj funkcionářů, které jsme pozvali a kteří nepřišli…“ psal jsem. V dalším bodu chtěli žádat OV KSČ, aby se veřejně přihlásil k Dubčekově linii tím, že začne na okrese napravovat staré chyby a křivdy. Zformuloval jsem jim to. Dále chtěli, aby byla přešetřena po právní stránce činnost soudruha Putůrka a aby odešel z funkce. Zdůraznil jsem těm hochům, že tento bod se 12
může přečíst, jen když v sokolovně zazní hlasy v tom smyslu. Posledním bodem usnesení bylo, že shromáždění občané se nezúčastní žádných voleb, budou-li v nich figurovat lidé jako… doplní se podle výsledku mítinku. „Nemůžete od stolu požadovat nic jiného, než co vzejde ze shromáždění,“ řekl jsem těm hochům opakovaně, pak jsem jim důtklivě uložil, aby nemluvili nikde o mé účasti při přípravě usnesení, a jsem věru zvědav, jestli to dodrželi. Když slunce zlatě zapadalo, sjela se k sokolovně auta a sál zaplnilo asi osm set lidí. Dělnictvo a místní inteligence. Muži, ženy, staří i mladí. Rodiče s odrostlejšími dětmi. Zvědavci. Hosté z okolí. Musel jsem si připomínat, že já za to nemůžu, že já jsem přišel jako pozorovatel. Ti hoši nastoupili na jeviště, kde za dlouhým stolem usedli z celé škály funkcionářů volaných k odpovědnosti jen dva: okresní prokurátor a náčelník STB. Ano, znali svou službu. Pan Hádek v bílém svetru přistoupil k mikrofonu a obrodný proces v Semilech začal. Byl jsem svědkem jedinečného děje, k němuž dávají dějiny příležitost jednou za uherských dvacet let. Nevím, zda to byla spíš schůze v čínské komuně nebo happening. Trpěl jsem muka trapnosti, kdy se mi chtělo zalézt pod židli, a z toho zase jsem se smál. Pan Hádek zahájil tím, že vyzval přítomné, aby vstoupili do Klubu mladých všichni, „kdo to myslí se Semilama dobře“. Když jich bude hodně, nebudou si funkcionáři příště moci dovolit nepřijít a budou tu skládat účty, „i když to pro ně třeba není nijak příjemný“. Co se týče těch, kteří se nedostavili, vyslovil naději, „že nám nebudou scházet. Budeme se snažit vaše otázky odpovědět sami.“ Než však začal tento slib nenuceně plnit, vystoupil jeho spolubojovník Pepík Dohnal a úvodem celé diskuse přečetl ten návrh usnesení, v němž se na základě diskuse požadovalo, aby se OV KSČ ihned taky přihlásil k Dubčekovi, Putůrek aby odstoupil a aby bylo zahájeno vyšetřování jeho činnosti. Neboť shromáždění občané se nedostaví k žádným volbám, v nichž budou figurovat lidé jako Putůrek. – Mítink měl teď o návrhu rezoluce hlasovat, ale neměl chuti. V té chvíli se přihlásil soudruh Jíně, zaměstnanec vojenské správy a kandidát OV KSČ, a protestoval proti tomu, že se rezoluce předkládá před diskusí. Vyslovil názor, že pozvaní zajisté měli přijít, ovšem snad se nějak omluvili. Pan Hádek nato vyprávěl, jak byl za Loskotem, který slíbil účast, ale dnes mu po mistrovi vzkázal, že nepřijde on ani nikdo. Pak přečetl omluvný dopis náčelníka Veřejné bezpečnosti, sál se chvílemi smál. Na písemné otázky z pléna odpovídal pan Hádek například takto: „Proč je KSČ v Semilech na chvostu, když v Praze je na čele obrodného procesu? - Protože v Semilech to musí udělat někdo jinej.“ – Na otázku, jak je možné, že Putůrek zahajoval ještě prvomájovou manifestaci, pan Hádek odpověděl: „On si myslel, že když je u nás pravděpodobně demokracie, že si to může dovolit.“ Někdo se ptal, kolik je v sále tajných, pan Hádek řekl, že žádného nezvali, a náčelník STB major Stříbrný od stolu potvrdil, že je tu pouze on. „Tak to je výborný,“ řekl pan Hádek, „můžeme se vesele bavit,“ a všichni jsme se zasmáli. Na dopis dělnice Františky Valentové, proč jsou na vedoucích místech v podniku Kolora nekvalifikovaní lidé, odpověděl pan Hádek, že zval i ředitele Kolory, jenž však žádné problémy nepociťuje, proto nepřišel, a pokračoval, že každá diktatura je svinstvo a nyní záleží na nás, budeme-li státem socialistickým nebo buržoazním, přičemž on osobně se kloní k tomu, abychom zůstali státem socialistickým, když už jím jsme, ale není nadále možné, aby to bylo pod vedením KSČ, protože v Semilech je to nejlíp vidět. Je tedy nutno založit opoziční stranu. Tak šel kupředu tento večer, během něhož mě přišli dvakrát žádat, abych promluvil. Ale já kdepak! Takhle to přeci mělo ohromnější cenu! Několikrát jsem vyšel ven, abych se přesvědčil, že všude v 13
přilehlých prostorách stojí dav a naslouchá. Za zády toho namačkaného davu jsem vyslechl čísi připomínku k vyšetřovacím způsobům kapitána Tůmy z místní STB. „Podívejme se,“ zasmál se pan Hádek v reproduktoru, „a on vypadá, jako by kuřeti neublížil. Tak se mi zdá, že se toho na něj sejde víc. A on byl takovej zakřiknutej, když jsme ho zvali. On asi něco tušil!“ Občan Naděje, člen K 231, poslal přítomnému náčelníkovi STB stížnost, jak se s ním nakládalo po amnestii. Náčelník odpovídal obšírně, že rovněž on byl překvapen odhaleními, jež přinášejí hromadné sdělovací prostředky, vyslovil rozhořčení nad krutostmi, o nichž na okrese nevěděli. Byl ze sálu napomenut, aby mluvil k věci, na niž je tázán. Pomyslel jsem si, v jak hrozné nejistotě musejí žít asi tito lidé po celé republice, jaké to zvláštní ochromení na ně přišlo od hlavy v Praze, že tento náčelník STB říká: „Bylo i hodně případů, a to by mi mohli přátelé tady z K 231 [K 231 byla asociace politických vězňů, odsouzených podle nespravedlivého paragrafu 231, pozn. BL] potvrdit, že mezi nimi byli skuteční špioni, teroristé a sabotéři.“ V boji proti nim položilo své životy na 300 příslušníků bezpečnosti. „Ty životy také už nikdo nevrátí,“ řekl soudruh Stříbrný, ale byl sálem napomenut, pokusil se pokračovat, byl však znovu napomenut panem Hádkem. „Když chcete,“ pravil náčelník STB, „tak bude po vašem.“ A řekl, že za jeho působení nedošlo v Semilech k nezákonnému jednání STB. Znovu byl přerušen a vysmát, když prohlásil, že ani dopisy se nečetly ani telefon neodposlouchával. Mohl říci cokoli, nemohl mít úspěch. Někdo může říci cokoli, není mu to nic platno. Jenže se – na jak dlouhou asi chvíli? – změnil nositel zájmena někdo. Přihlásil se občan Chalabala, dělník, a vyprávěl, jak byl po amnestování zastrašován a brzy znovu uvězněn na základě falešných svědků. Jmenoval je: Novotný a Váňa. Na dotaz ze sálu, který Novotný: starý Novotný z Podmoklic. A dostal úhrnem 27 let (úžas v sále) a nemůže pochopit, jak proti němu mohla svědčit taky slečna Hendrychová a slečna Kosařová, ale nediví se, že proti němu svědčil fotograf Hilgr, ten profesionální udavač. Lidé při takových vystoupeních pozorovali náčelníka STB, já však jsem celý večer nejvíc sledoval okresního prokurátora, menšího černého mužíka, který se tam každou chvíli šklebil do hrsti, jak se bavil a myslel si cosi. Na kruhovou náves (chvílemi mi to připomínalo soud kmene) vystoupil k ohni bývalý vězeň a pověděl, jak mu úřednice ONV paní Stehlíková znemožňovala najít si po propuštění z vězení práci. A hle, ona byla také v davu, a šla se temperamentně hájit. Ostrá konfrontace, v níž oba trvali na svém. Kruh kolem objektivně mlčel. Přišla připomínka, že je třeba rehabilitovat také profesora Daníčka, který byl tenkrát vyhozen ze střední školy, kde je nyní ředitelkou soudružka Tichánková, a přeložen na zapadlou školu. Občan Křapka, soukromý rolník, prudce vylíčil, jak chtěl jednou v zimě jít na brigádu do lomu. „Jelikož jsem nepostačil platit pokuty, který mně dával Petr Putůrek, ten darebák (ohlas v sále), jelikož jsem nechtěl jít do JZD. Tak abych ty pokuty moh zaplatit, přijdu k paní Stehlíkový a ona povídá: Ne! Jedině na drenáže půjdete! – Já povídám, paní, to nemůžu, já mám regma, na vodu nemůžu jít. Tak jsem nesměl ani do lomu, víte? A Poláček, Petr Putůrků a Kratochvíl – to jsou pěkný čísla (velikánský smích), říkám vám veřejně: Dvakrát jsem byl zavřenej, budu teď potřetí a pak tam půjdou ty darebáci všechny!!“ Teď měli ti mladíci přijít se svou rezolucí! – Teď však přišel soudruh Zelinka, pracovník OV KSČ. Byli v sále i oni. Pokusili se asi čtyřikrát obhajovat KSČ. Ačkoliv to dělali naprosto nedostatečně, sál proti nim ani nebyl nijak zaujat. Spíše se oceňovalo, že přišli. Obec se nedala nějak zvlášť vydráždit k 14
protikomunistickým výlevům. Obec je zakřikovala, jen když takovým tím smutně obehraným, povinným způsobem napadali první republiku a Masaryka. Řekl bych, že většina lidí nespojovala zkompromitované funkcionáře neodčinitelně s komunistickou stranou, ba kdyby v takové náladě a situaci (nevím, jaká je v Semilech nálada a situace dnes) nějaký stranický orgán sám přišel a odvolal nemilované hodnostáře, získala by komunistická strana novou autoritu téměř stejně primitivním způsobem jako v roce 1945. Naštěstí toto nikde na okresních sekretariátech nepochopili, naštěstí vzdorují a kladou odpor, takže lid je nucen důsledněji promýšlet, jak vyjít s komunistickou stranou. Kdyby byly ve všech okresech udělali funkcionáři rychle takový slušný puč, jako udělal ÚV KSČ, toto demokratizační hnutí nebylo by se rozrostlo. Nyní tu soudruh Zelinka, tajemník OV KSČ, tvrdil, že „co náš ústřední výbor pustil dolů, to je už dříve, teď je tomu téměř rok, když se připravovalo toto.“ Odmítl za smíchu přítomných tvrzení, že úpadek hospodářství zavinila strana, a skončil lidovou moudrostí, že „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. – Lidé začínali zvolna opouštět mítink. Ale musím se zmínit o pozoruhodném projevu soudruha Nyklíčka, předsedy místní organizace ČSM: Připadá mu podivné, že táž generace, která ho dvacet let učila, kdo je zrádce a lotr, teď dává poučení opačná. On odmítá tak rychle měnit svá hodnotící měřítka. Je pohoršen tím, že ve všech diskusích sotva slyší promluvit komunisty. Neuznává tento Klub mladých, protože nemá důvěru v pana Hádka. Vždyť kdo je pan Hádek? Víme všichni, že má ve svém rejstříku vykradenou lékárnu a že pomohl tenkrát jednomu starému pánovi do Jizery. Lidé jako pan Hádek nemohou stát v čele žádné organizace. (Potlesk.) Pan Hádek především odmítl tvrzení, že toto shromáždění někdy soudruha Nyklíčka něčemu dvacet let učilo. To ho učila komunistická strana, která se řádně zprofanovala. Ať se ve svých rozpacích obrátí na stranu, tam ať mu to vysvětlí a nás nestraníky ať nechají na pokoji. Za všecko, co se stalo, může jedině KSČ, protože každého, kdo proti tomu promluvil, dala zavřít. (Taky potlesk.) - S klidnou tváří a jakoby i s důvěrou vyslechla obec toto objasnění páně Hádkovo: „Ano, vykradl jsem lékárnu, ale tenkrát jsem byl mladší a udělal jsem to z blbosti. Věřte, že dnes bych to už neudělal! Poněvadž jsem rozumnější. A co se toho pána týče, kterého jsem shodil do řeky, soudruh Nyklíček tu neřekl, proč jsem ho tam shodil, a že jsem k tomu měl své dobré důvody. Jestliže jsem byl syčák, tedy jsem tento Klub založil proto, že už syčák nechci být.“ V řadě lidí promluvil zevrubně profesor Daníček, aby vysvětlil osudy své rodiny po tom, co byl vyhozen ze školy, kde je nyní ředitelkou soudružka Tichánková. Ukázal pohled na všem nám známé školské úkazy: žárlivost, řevnivost, závist, zbabělost, služebnost. Mohutným číslem večera pro mne byl občan Tomíček, mladý dělník, který se v té kleté době nedostal na studia. Jeho řeč byla perfektním táborovým vystoupením, jaké pamatuji z dob předúnorových. Dovolte mi z jeho řeči vyjmout: „Vážení přátelé, vážení spoluobčané! Měli jsme mezi sebou mučedníky, máme mezi sebou mučitele. V těchto dnech se často seznamujeme s životopisy vynikajících lidí, kteří mnoho vytrpěli. Seznamy mučedníků rostou, jejich mučitelé zůstávají neznámi. Nejdražší lidé nám odešli, vrahové žijí mezi námi. Ústřední úřady jako by o nich nic nevěděly. A proti těm, o nichž se ví, se postupuje neuvěřitelně liknavě. Na Bezpečnost, která pro nás znamenala nebezpečnost, se rozhodně spolehnout nemůžeme.“ (Potlesk.) - Potlesk často přerušoval jeho mistrnou řeč, při níž jsem chvílemi trnul ze starých zásob a vážně čekal, kdy začne pracovat rušička. Ohlížel jsem se po lidech. „Komunistickou stranu Československa je nutno považovat za zločineckou organizaci, kterou skutečně byla, a vyloučit 15
ji z veřejného dění, ať se její současní představitelé dělají sebehezčími. Jistěže budeme chtít komunisty hnát k odpovědnosti za zruinované hospodářství…“ Díval jsem se na prokurátora. Byl vrcholně zaujat. Občan Tomíček kromě KSČ zavrhl i ostatní strany, které se zkompromitovaly za komunistické hrůzovlády. Vyslovil názor, že i příští volby budou fraškou, jenže méně nestoudnou. Ve velkém omylu však žije ten, kdo považuje všecky komunisty za špatné a všecky komunisty za dobré. Kdo je opravdu dobrý, pozná se, až bude komunistická strana demokratickou cestou zbavena výsadního postavení. Velký potlesk – a přihlásil se prokurátor. Z jeho řeči dovolte mi vyjmout: „Vážení přátelé, já jsem považoval nejen za služební, ale i za občanskou povinnost sem přijít, abych zaujal stanovisko a odpověděl na dotazy, budou-li. Rozhodně nevolí správnou cestu nikdo, kdo strká před takovýmto shromážděním hlavu do písku... Současný demokratizační proces je skutečně v zárodku. Na toto, co se zde odehrává, nesmíme být příliš citliví. Já se domnívám, že zakřikování v samotném zárodku demokracii asi neprospěje. Pravděpodobně nebudeme moci být citlivými ani na některá příkrá slova, která odtud zazněla. Ano, v zápalu řečnického projevu se řeknou věci, za které činit takového občana odpovědným by nebylo ani demokratické ani spravedlivé…“ Prokurátor Jiří Kuník dále vyslovil přesvědčení, že zvláště mladí lidé mají právo slyšet, vědět, žádat vysvětlení od těch, kteří jsou svědky. Demokracii se budou muset učit všichni. Revoluce vynáší na povrch i spodinu, z čehož plynou případy násilného jednání a kariérismu, jaký to odhalil například profesor Daníček. Režim, který byl budován na průměrnosti, musel vést k odstraňování schopných. Schopný rovná se nepohodlný. Potlesk! Ani třídní boj však nemá užívat špatných prostředků. „Já se domnívám,“ pravil prokurátor, „že v současném období by se na stranickém školení měli členové dovídat, co je to charta lidských práv, ke které se chce také naše republika přihlásit.“ (Potlesk) Prokurátor odpověděl na některé dotazy a na které nemohl, o těch řekl, že si je poznamenává. K mikrofonu přikročil starý muž. Šedivý, ustaraný. Byl to pan Tichánek, otec ředitelky školy. Se smutnou podrobností tiše začal vysvětlovat, co udělala dcera, jaké byly poměry na škole, co dcera, co se žádalo, co dcera, jaké byly předpisy, že dcera se ničeho nedopustila, proč ve skutečnosti musel odejít profesor Daníček a že ani nebyl poškozen na platu – smutně jmenoval základní platy a příplatky za hodiny navíc – lidé pomalu opouštěli sál… „Ono vás to nikoho nezajímá,“ pravil pan Tichánek do unaveného mikrofonu, „ale já musím vysvětlit, že dcera…“ pokračoval tiše a stále osaměleji. Neboť vyprázdnilo se i jeviště. A když pan Hádek konečně znovu dal k hlasování onu rezoluci, zbylo tam z osmi set asi sedmnáct občanů, takže to bylo trapné ještě jednou. Tak skončil mítink, který někdo svolat musel. (Podle poslední zprávy byl p. Tomíček v parku napaden a s. Putůrek p. Hádka žaluje.)
16
