IKS-TRÉNINK OSOB S TĚLESNÝM POSTIŽENÍM Teoretické podklady k studijnímu předmětu kondiční trénink osob s tělesným postižením v podobě distančního textu pro studijní obor „Tělesná výchova a sport“ v prezenční i kombinované formě studia. Cílem je poskytnout úvod do problematiky kondiční přípravy osob s tělesným postižením. Předmět vyžaduje teoretické i praktické základní znalosti teorie sportovního tréninku.
Úvod Studijní cíle Ikona1 Získat přehled o postavení a významu pohybové aktivity v životě osob s tělesným postižením a význam dobré fyzické kondice v souvislosti s pohybovými aktivitami a kvalitou života. WHO (Světová zdravotnická organizace) definuje zdraví jako stav celkové tělesné, mentální a sociální pohody (well-being). Potměšil (2001) hodnotí sport jako významný a nezastupitelný faktor lidského rozvoje, faktor směřující ke zdokonalování tělesné a psychické kondice a k rozvoji společenských vztahů. Evropská charta považuje sport za důležitý faktor při rehabilitaci a integraci do společnosti a v souladu s etickými principy je podpora a rozvoj sportu a pohybová rekreace pro všechny postižené osoby důležitým faktorem zlepšení jejich života a přispívá k rehabilitaci a integraci do společnosti. Jinými slovy sportovní činnost pozitivně ovlivňuje zdravotní, psychický a sociální stav postižené osoby. Kábele (1992, str. 10) o sportu osob s postižením uvádí: „Bez nadsazení lze říci, že tělesná výchova a sport přispívají k možnosti žít plnohodnotný život včetně aktivního zapojení do rodinného života, pracovního procesu a společenských funkcí.“ Můžeme tedy říci, že při změně životní situace, způsobené nemocí nebo úrazem, sportování může pomoci se lépe vyrovnat s nastalou situací a umožňuje lepší kontakt se sociálním prostředím. V případě jedinců s vrozeným tělesným postižením může být dobrá pohybová a kondiční připravenost s ohledem na typ a stupeň postižení důležitým faktorem pro životní samostatnost (lepší zapojení se do společnosti, zmírnění zdravotních následků v důsledku daného tělesného postižení, lepší sebe-obslužnost, apod.) Dále v textu se budeme zabývat kondičním a pohybovým tréninkem osob s tělesným postižením. Obrázek 1 – Čeští sportovci na Paralympijských hrách Londýn 2012 (Rostislav Pohlmann a Eva Kacanu)
Terminologie Ikona8 Základní pojmy vyskytující se v textu: DMO Dětská mozková obrna Handicap vztahuje se k případům, kdy postižení způsobuje nevýhodu v porovnání s nepostiženou populací. Kvadruplegie nebo též tetraplegie je úplné porušení nebo částečná ztráta funkcí (motorických a senzorických) na trupu, dolních a horních končetinách. Poškození páteře v oblasti krčních obratlů nad C7 (Goodman,1995). Les Autres sportovci s TP kteří se nedají zařadit do skupiny vozíčkáři, osoby s amputacemi, osoby s DMO, patří sem například osoby s popáleninami, s vrozenými vadami, s chondroplazií Paraplegie úplné porušení nebo částečná ztráta funkcí(motorických a senzorických) na trupu, dolních končetinách. Poškození páteře v oblasti hrudní a bederní od Th1 níže (Goodman,1995). Poliomyelitida polio neboli dětská obrna. Infekční onemocnění způsobené virem poliovirus, který poškozuje oblasti páteřní míchy odpovědné za svalový pohyb (šedou hmotu míšní v předních rozích) (Goodman,1995). Poranění páteře lidé, kteří se stali uživateli vozíku v důsledku úrazu, při kterém byla poraněna páteř. Rozsah postižení je dán mnoha faktory, ale obecně vede k částečné nebo úplné ztrátě motorických a senzomotorických funkcí, samovolné kontrole vyprazdňování močového měchýře a střev, ovlivnění cirkulace a někdy ovlivnění funkcí vnitřních orgánů
Postižení Sportovec s TP Sportovec bez TP Sportovec vozíčkář Spina bifida
Spasticita Vozíčkář
umístěných pod zraněním na páteři (Goodman,1995). vztahuje se k medicínskému popisu specifických nebo neobvyklých psychologických a fyzických stavů nebo anatomické stavby. sportovec s tělesným postižením. sportovec bez tělesného postižení. sportovec sportující na vozíku. vrozený rozštěp páteře, při kterém nejsou uzavřeny obratlové oblouky a mícha se svými obaly vystupuje ven z páteřního kanálu. Stav je spojen s různými nervovými poruchami (Goodman,1995). zvýšené napětí svalových vláken s častějšími nebo méně častými svalovými záškuby. osoba používající k volnému pohybu invalidní vozík.
Tělesné postižení Postižení, jak již bylo v části terminologie řečeno, se medicínsky vztahuje k popisu specifických nebo neobvyklých psychologických a fyzických stavů nebo anatomické stavby. Tělesné postižení může být but primární vrozené nebo sekundární získané. Obě tyto varianty mají svá specifika ve vztahu k tělesné kondici a sportování. Otázky k zamyšlení Ikona6a Znáte specifické sporty, které provozují pouze osoby s tělesným postižením? Znáte nějakého sportovce z České Republiky s tělesným postižením?
Sport jako prostředek integrace Studijní cíle Ikona1 Cílem této kapitoly je pojem integrace a sport jako prostředek integrace „Sport by se měl stát pro postiženého hybnou silou, která mu pomůže nalézt nebo obnovit vlastní vztah k okolnímu světu a tím ke svému uznání coby rovnocenného a plnoprávného občana.“(Ludwig Guttmann, 1967)
Součástí kvalitního životního stylu je možnost sportovního vyžití a ne jinak je tomu u osob s tělesným postižením(TP). Tématem současnosti je integrace dětí s tělesným postižením do školní tělesné výchovy, ale co mimoškolní sportovní aktivity a sportovní vyžití v dospělosti. Evropská charta (2002) uvádí, že sport je důležitým faktorem při rehabilitaci a integraci do společnosti a v souladu s etickými principy je podpora, rozvoj sportu a pohybová rekreace pro všechny postižené osoby důležitým faktorem zlepšení jejich života a přispívá k rehabilitaci a integraci do společnosti. Můžeme tedy říci, že při změně životní situace, způsobené nemocí nebo úrazem, sportování může pomoci se lépe vyrovnat s nastalou situací a umožňuje lepší kontakt se sociálním prostředím. Úspěch ve sportu může pro osobu s postižením vhodně kompenzovat poruchy seberealizace, pocity méněcennosti a životní zbytečnosti a usnadnit návrat do „normálního“ života (Machová, 2008, str. 9). Sport obecně je chápán jako vhodná forma psychické relaxace, prostředek udržení nebo zlepšení tělesné kondice, prostředek seberealizace. Ke sportovním cílům nepatří jen dosažení výkonů a vítězství, ale přináší radost z pohybu, posílení zdraví, sebevědomí a začlenění do společnosti. Při sportu se vytvářejí důležité společenské hodnoty jako je týmový duch, solidarita, tolerance a smysl pro fair play (Evropská komise, 2007).
Příčiny nedostupnosti sportovního vyžití osob s TP Pohybové aktivity, dle jejich funkce ve společnosti, obecně můžeme rozdělit do tří základních skupin:
Rehabilitace – zlepšení zdravotního stavu, tělesné kondice. Rekreace – sport jako prostředek socializace. Vrcholový sport – sport jako seberealizace.
Toto rozdělení platí jak u osob bez tělesného postižení (TP) tak pro osoby s tělesným postižením (TP). Přestože, sport osob s TP existuje již více jak 60 let a jako vrcholový sport je uznáván více jak 40 let, většina „zdravé“ populace ho považuje za prostředek rehabilitace a ne jako plnohodnotné pohybové aktivity. Se sportovními aktivitami osob s TP se nejvíce setkáváme v rehabilitačních zařízeních a stále ještě velmi málo v běžném životě. Co je toho příčinou? K hlavním příčinám patří: Nedostatek informací o sportech pro osoby s TP a jejich špatná propagace.
Víte, kdo je na obrázku? Je to sportovec s postižením? Víte, že sportovci na vozíku závodí například v atletických disciplínách, hrají floorball, tenis? Znáte nějaké paralympijské sporty? Víte co to je sledge-hokej? Kolikrát jste v novinách četli o sportovcích s TP? Kolikrát Vás televize informovala o sportu osob s TP? (odpověď na první otázku: Martin Němec, Mistr světa a dvojnásobný paralympijský vítěz Sydney 2000, Athény 2004 v hodu diskem, kategorie F55)
Nedostatek sportovních klubů sdružujících osoby s TP. Pro osoby s TP je problém začít se sportovními aktivitami v místě bydliště. Pokud jste osoba s TP a nebydlíte ve velkém městě nebo v blízkosti rehabilitačního zařízení mále jen velmi malou šanci nalézt sportovní klub, kam byste mohli docházet a pravidelně se věnovat nějaké pohybové činnosti. Zkuste si najít klub, který poskytuje zázemí a podmínky pro sportovní vyžití osob s TP. Nedostatek těchto klubů je způsoben i malým počtem sportujících osob s TP. Finanční nedostupnost vybavení potřebného pro sport osob s TP. Osoby s TP stejně jako osoby bez TP potřebují pro svou sportovní činnost odpovídající vybavení. Problémem je finanční nedostupnost takovýchto pomůcek – jste-li osoba s amputací dolní končetiny a chcete-li si zaběhat neřešíte jaké tenisky (finančně 1000kč až 5000kč) si obléknete, ale kde seženete sportovní protézu na běhání (několika desítek až stovek tisíc) nebo kdo bude ochoten Vás doprovázet v případě osoby se zrakovým postižením. Málo profesionálních instruktorů a trenérů, specializujících se na sport osob s TP. Zkuste si zajet na vozíku do jakéhokoliv sportovního centra a požádat o radu, jak začít sportovat. V lepším případě se Vám dostane odpovědi, že na to nejsou zařízeni ani vyškoleni. V současné době nevím o žádném sportovním svazu, který by v rámci školení pro své trenéry zařazoval informace o tréninku osob s TP. Všichni trenéři pracující se sportovci s TP pracují pouze na základě vlastní zkušenosti. Nedostatek literatury zabývající se sportem osob s TP. Sport osob s TP je poměrně mladý a velmi široký vědní obor. Existuje mnoho typů postižení a velmi málo odborné literatury zabývající se sportovními aktivitami osob s TP.
Oboustranná integrace Sport může mít v integraci dvojí význam: Integrace osob s TP do „normálních“ sportovních volno-časových aktivit společnostituristika, cyklistika, plavání apod. nebo do školní TV.
Integrace osob bez TP do sportů pro osoby s TP – basketbal na vozíku, floorball na vozíku, boccia, přizpůsobené hry, paralympijských školní dny.
Pochopení tzv. oboustranné integrace je velmi důležité. V prvním případě to znamená znovu začlenění do společnosti – mohu si vyjet na cyklistický výlet, jít si zaplavat se svými „zdravými“ přáteli, se svou rodinou, se svou školní třídou. Jsem součástí společnosti a mám zde své nezastupitelné místo – nestojím stranou. Druhý typ integrace nám prostřednictvím sportů pro osoby s TP pomáhá tzv. „normální“ společnosti přiblížit problémy spojené s tělesným postižením a může být klíčem ke změně vnímání osob s TP (Ješina, 2008). Sport pro osoby s TP je založen na stejných principech jako sporty pro osoby bez TP. V podstatě to jsou další pohybové aktivity ať již rehabilitační, rekreační nebo vrcholový sport. Závěr
Trend pohybových aktivit osob s TP sebou nese posun v životních hodnotách, životním stylu a sportovní úrovni osob s postižením. Do procesu vstupuje nejen vyšší náročnost na psychickou, fyzickou a technickou připravenost, ale i změna životního stylu a orientace v rovině společenské a ekonomické.
Pohybový a kondiční trénink Studijní cíle Ikona1 Cílem této kapitoly je seznámit se s pojmy pohybový a sportovní trénink v obecné rovině a ve významu pro osoby s tělesným postižením
Pohybový trénink Pohybový trénink lze definovat jako soubor cílených pohybových činností, které mohou příznivě ovlivnit zdravotní stav jedince, zlepšují a kultivují jeho tělesnou zdatnost, přispívají k jeho práceschopnosti a to bez cíle dosáhnout výkonnostní nebo vrcholové sportovní úrovně. Pohybový trénink spolu s genetickými předpoklady popřípadě a s ohledem na druh a stupeň postižení určuje aktuální zdatnost jedince. Bunc (2006) uvádí, že zdatnější organizmus je schopen fungovat lépe, provádět úkony spojené s vlastním životem nebo prací po delší dobu a se snížením zdravotních rizik spojených s nedostatkem pohybu. Začít s pravidelnými pohybovými činnostmi je nejlepší od raného věku a to i v případě osob s tělesným postižením. Jedinec, který měl možnost od raného dětství provozovat pravidelné pohybové činnosti má tendenci v této činnosti pokračovat i v dospělosti. To platí i pro jedince se sekundárním (získaným) postižením (např. po úrazu), ti kteří byli zvyklí provozovat pravidelnou pohybovou činnost mají tendenci i po úrazu vyhledávat možnosti sportovního vyžití (Machová,2008) a k tomu potřebují mít možnost rozvíjet pohybovou činnost s ohledem na typ a stupeň jejich postižení v takovém rozsahu, aby se tato pohybová činnost mohla pozitivně projevit v jejich každodenních činnostech (např. samo-obslužnost, životní nezávislost, snížení zdravotních rizik – vysoký krevní tlak, obezita, apod.) Pohybový trénink u osob s TP můžeme rozdělit na kondiční složku a dovednostní složku. Kondiční složka se sestává z tréninku ovládání a zapojení svalových skupin, které zůstaly nebo jsou funkční a dovednostní složka je charakterizována zjištěním a rozvojem rozsahu pohybových dovedností, které je osoba s TP schopna provádět (např. míra pohybu paže, míra úchopu, míra úklonu, apod.).
Kondiční trénink Kondičním tréninkem můžeme nazvat soubor cílených pohybových činností, které rozvíjejí základní pohybové schopnosti jedince - vytrvalost, sílu, rychlost, obratnost a pohyblivost. Kde schopnost definujeme jako samostatný soubor vnitřních předpokladů k pohybové činnosti (zčásti vrozené) (Dovalil, 2002). Na rozdíl od pohybového tréninku cílem kondičního tréninku je dosažení maximální úrovně pohybových schopností a tím výkonnostních a vrcholových výkonů ve vybraném sportovním odvětví na dané úrovni. U osob s TP můžeme začít s kondičním tréninkem po tréninku pohybovém. Tedy až ve chvíli kdy jedinec s TP zná rozsah svých pohybových možností a dosáhl v rozvoji jejich maxima.
Začínáme s pohybovým tréninkem u osob s TP Pohybové aktivity jedinců s tělesným postižením jsou komplikovány typem a stupněm jejich tělesného omezení (postižení). Určité části těla jsou přetěžovány a jiné nemohou být zatěžovány. Tím se zužuje i množství tréninkových prostředků a zvyšuje se potřeba větší
kreativity ve využívání pomůcek. Ke kvalitě tréninkového procesu přispívá i dobrá znalost anatomické stavby těla, průběh jednotlivých svalů a svalových skupin a prostředků k jejich rozvoji. S tvorbou tréninkových plánů velmi úzce souvisí i znalost jednotlivých typů tělesných postižení a potřeba konzultace zatížení s lékařem nebo fyzioterapeutem, aby místo pozitivního působení nedošlo k dlouhodobému nebo trvalému poškození. S pohybovým tréninkem se setkáváme v případě primárního postižení již ve velmi mladém věku. U dětí s vrozeným tělesným postižením nenastává přirozený pohybový vývoj, tak jako u dětí bez tělesného postižení. V současné době existují pohybové programu určené pro pohybový vývoj (rozvoj) dětí s tělesným postižením. Patří sem například Vojtova metoda nebo Bobathova metoda a další. Vhodnými doplňky těchto metod jsou prostředky z fyzioterapie hlavně prostředky pro rozvoj koordinačních, uchopovacích, pohybových prvků. Pohybový rozvoj u mladších dětí s tělesným postižením je jistě primární, ale ani ony by neměly být ošizeny například o práci s míčem a možnost se naučit hrát např. basketbal na vozíku – jinými slovy nemělo by pro ně cvičení znamenat jen tvrdou práci, ale i zábavu. V počáteční fázi se soustředíme na jednoduché cviky bez pomůcek, kde spolu s cvičenci zjišťujeme rozsah jejich pohybů a správné držení těla. Je dobré uskutečnit základní testování svalových skupin s tendencí k oslabení nebo zkrácení. Například u vozíčkářů se velmi často na začátku setkáváme se špatným seřízením vozíku vzhledem k typu postižení a tím i problémům se správným posedem a špatnou základní manipulací s vozíkem. Naučit se správně a efektivně jezdit na vozíku nebo chodit s protézou je stejně náročné jako naučit se správné běžecké technice. U dětí s tělesným postižením (i u začátečníků se sekundárním (získaným)postižením) je vhodným cvičením pro začátečníky pohyb na žíněnkách. Žíněnky jsou měkké a tím pádem bezpečné i v případě pádů. Dá se po nich chodit, plazit, skákat apod.. Počáteční tréninkové jednotky nemusí přesáhnout 45-60min třikrát týdně. Pokud není jedinec dobře připraven, delší tréninková jednotka by mohla být kontraproduktivní – mohlo ba dojít k úrazu v důsledku přetížení, úplnému vyčerpání nebo neschopnosti v důsledku únavy vykonat potřebné sebe-obslužné činnosti, další překážkou mohou být zdravotní komplikace v důsledku zvýšené zátěže – otlaky od protéz, otlaky v důsledku dlouhého pobytu na vozíku, zvýšené spazmy apod.. Teprve po získání základních pohybových dovedností – manipulace s vozíkem, technicky zvládnutá chůze s protézou, zvládnutí běžecké techniky u zrakově postižených, základní manipulace s míčem, základní gymnastika v rámci možností (vzpažení, upažení, úklon, sed bez opory apod. se můžeme pustit do další fáze tréninku a to kondiční.
Teorie sportovního tréninku Studijní cíle Ikona1 Cílem této kapitoly je seznámit se se základními zásadami kondičního tréninku, pojmy sportovní trénink, tréninkový cyklus, výkon, Jak již bylo řečeno v definici, kondiční trénink je trénink zaměřený na rozvoj pohybových schopností a směřující k dosažení maximálních výkonů v rámci možností jedince. Kondiční trénink nevede většinou jen ke zlepšení fyzické kondice a zlepšení sebe-obslužnosti ani neřeší zlepšení zdravotních problémů spojených s nedostatkem pohybu, ale je součástí pravidelné sportovní přípravy a měl by vést k seberealizaci v oblasti sportu. Zásady a principy kondičního tréninku osob s TP jsou shodné s kondičním tréninkem sportovců bez TP. Kondiční trénink je stejně jako u sportovců bez postižení zaměřen na rozvoj schopností nutných pro výkon ve vybrané sportovní disciplíně.
Sportovní trénink Sportovní aktivity měly vždy ve společnosti své nezastupitelné místo. Sport člověka může mnohostranně rozvíjet a obohacovat (Dovalil, 2002). V posledních šedesáti letech sport a hlavně sportovní příprava prodělala velké změny. Zpočátku byla sportovní příprava nesystematická, založená na zkušenostech a pozorováních. Mladý sportovec sledoval staršího a napodoboval ho nebo bývalý sportovec předával své zkušenosti svým mladším kolegům. Na základě těchto empirických poznatků se začaly tvořit první publikace, které se doplňovaly a rozšiřovaly, až dotvořily teoretický základ. V posledních šedesáti letech s nárůstem společenského a ekonomického významu sportu vznikalo více a více publikací založených na vědeckém základě. V současné době je již sportovní trénink osob bez postižení dobře znám a popsán. Jinak je tomu u sportů pro osoby s TP. Dovalil (2002, 307) o sportovním tréninku osob s postižením říká: „Sportovní trénink zdravotně postižených se během poměrně krátkého vývoje dosud nestačil zformovat v ucelený a propracovaný systém. Důvodů je několik jednak nevelká tradice, přetrvávající negativní postoje části veřejnosti, nedostatek odborných materiálů a zkušeností, absence trenérského vzdělání pro sport zdravotně postižených apod.“ Nicméně podle mého názoru tréninkový proces pro sportovce s postižením je založen na stejných principech jako u sportovců bez postižení a je třeba jen zahrnout znalost nutných sportovních modifikací a specifických požadavků způsobených handicapem.
Sportovní výkon Sportovním výkonem můžeme nazvat konečnou fázi dlouhodobé přípravy, ve které se prolíná vliv vrozených dispozic, vliv prostředí (sociálního i přírodního) a vliv tréninkového procesu (Vandrolová, 2003; Lehnert, Novosad a Neuls, 2001; Dovalil, 2002). Atletika je výkonnostní sport a jejím cílem je dosažení individuálně nejvyšších výkonů na základě systematické dlouhodobé přípravy. Tedy můžeme tvrdit, že sportovní výkon se uskutečňuje pomocí sportovního tréninku (Vandrolová, 2003; Dovalil, 2002). Elitní úrovně sportovního výkonu, v jakémkoliv sportu, se dosahuje dlouhodobou a tvrdou přípravou a ne jinak tomu je ve sportech tělesně postižených. Dovalil (2002, str.306) o sportovním výkonu u osob s tělesným postižením píše: “…jde o výkony relativně maximální, tj. takové, které jsou maximální vzhledem k tělesným, smyslovým a duševním schopnostem a možnostem jedince s respektem k druhu a velikosti handicapu. Individuální sportovní výkon je dán možnostmi jedince a schopnostmi uplatnit je v soutěži.“ Sportovní výkon u sportovců s postižením je založen na stejných obecných faktorech jako u osob bez postižení. Vandrolová (2003), Lehnert, Novosad a Neuls (2001), Choutka a Dovalil (1991), Perič (2004) definovali těchto pět základních faktorů: Kondiční – schopnost adaptace sportovce na zatížení, tj. kladně reagovat na tréninkem vyvolané adaptační změny (metabolické a fyziologické), které buď umožní sportovci vykonání více práce vyšší intenzitou, nebo vykonávat práci po delší dobu stejnou intenzitou. V atletice je to především rozvoj rychlosti, síly, vytrvalosti, obratnosti a pohyblivosti. U sportovců s postižením je dobrá fyzická kondice i zárukou lepšího životního stylu a snadnější samoobslužnosti. Technický – jde o schopnost osvojování a zdokonalování pohybových a sportovních dovedností v jednotlivých sportech a jejich disciplínách. V atletice jde především o zvládnutí správné techniky jednotlivých atletických disciplín.
Taktický - jde o schopnost tvořivého řešení standardních nebo nestandardních situací v soutěži, na které by měl sportovec pružně reagovat, tedy zvolit optimální variantu řešení a její realizaci. Psychologický – vztahuje se k osobnosti sportovce. Řadí se do ní volní, kognitivní, motivační a emoční vlastnosti podstatné pro relizaci sportovního výkonu, ale i zvládání situací, jako je úspěch nebo neúspěch v soutěži, zvládání předstartovních stavů, sociálního chování a jiné. Somatický – tvoří ho tělesná stavba jedince, vztahující se k dané disciplíně. K těmto základním faktorům musíme u sportovců s postižením doplnit ještě jeden faktor navíc. Tímto faktorem rozumíme konstrukci a dovednost u použití kompenzačních pomůcek (formulí, vrhacích židlí, protéz a dalších). Optimální skladba a úroveň těchto faktorů ve spolupráci se systémem sportovního tréninku mají kladný vliv na vyšší výkonnost.
Teorie sportovního tréninku Jak již bylo řečeno sportovní trénink je dlouhodobý proces a jako takový má vliv na morfologické, funkční a psychologické změny v organizmu. Náplň tréninku je ovlivňována systémem vnitřních a vnějších vlivů. Tedy můžeme říci, že sportovní trénink je komplexní dlouhodobý proces (Choutka a Dovalil, 1991; Dovalil, 2002; Perič, 2004). Současný úspěšný sportovní trénink je založen nejen na zkušenostech, ale i na nejnovějších poznatcích a modernizaci sportovních zařízení. Sportovní trénink je velmi rozsáhlý komplexní systém a k jeho popsání bychom potřebovali celou knihu. V této kapitole se seznámíme pouze se základním rozdělením tréninku jako dlouhodobého procesu a s jeho některými složkami.
Etapy sportovního tréninku v atletice Sportovní trénink v atletice rozdělujeme na 4 základní etapy vývoje. Rozlišujeme sportovní předpřípravu, základní, specializovanou a vrcholovou etapu, jak demonstruje tabulka 6. Každá etapa plní specifické cíle a je charakteristická dílčími úkoly.
Tabulka 1. Vývoj atletického tréninku v závislosti na etapách tréninku (dle Vandrolová, 2003, str. 113). Etapy
Sportovní předpříprava
Různorodá pohybová aktivita
Věk
8-11
Základní trénink
Širší specializace
Základy atletických disciplín
12-15
Užší specializace
Vrh
Koule
Hody
Disk Oštěp Kladivo
Skoky
Tyč Výška Dálka
Sprint
Sprint Překážky
Vytrvalostní disciplíny
Střední tratě Dlouhé tratě
16-17
18-19
Vrcholový trénink
20 a více let
Rozdělení etap sportovního tréninku a jejich charakteristika podle Vandrolová (2003), Choutka a Dovalil (1991), Perič (2004): Etapa sportovní předpřípravy – je zaměřená na upevňování vztahu dětí ke sportovní činnosti, optimální psychický a tělesný rozvoj a zajištění všestranného funkčního rozvoje. Etapa základního tréninku-je charakteristická všestranným rozvojem pohybových schopností s respektem k senzitivním obdobím vývoje organismu a nácvikem všech atletických disciplín. V této etapě by měl být vytvořen kladný vztah k atletice a jednotlivým disciplínám. Etapa specializace – sportovec se specializuje na disciplínu nebo disciplíny, ve kterých má nejlepší předpoklady se nadále rozvíjet a uspět. Většinou přechází od mládežnických všestranně orientovaných trenérů k trenérovi specialistovi. V tréninku se snižuje procento všestrannosti na úkor specializace. Etapa vrcholového tréninku – měla by být vrcholem sportovní kariéry. Vzhledem k velkému věkovému rozptylu je třeba plně respektovat požadavky věku. Je
charakteristická stabilizováním techniky a výkonu. Ne všichni sportovci vydrží a přejdou do této etapy. Stejné rozdělení dlouhodobé sportovní přípravy existuje i u sportovců s tělesným postižením. Záleží zde na typu postižení, zda je vrozené nebo získané. Pokud je postižení primární vrozené pak platí tabulka 1, pokud je postižení sekundární získané je proces zkrácený jak to ukazuje tabulka 2. Tabulka je určena pro atletiku, ale dá se aplikovat i na ostatní sporty. Tabulka 2 Vývoj atletického tréninku vozíčkářů v závislosti na etapách tréninku (Machová, 2008, 109) Etapy
Sportovní předpříprava
Základní trénink
Širší specializace
Užší specializace
Vrcholový trénink
Koule Disk Vrh a hody (koule, oštěp, disk, kuželka) Základy pohybu na vozíku, seznámení se sportovními možnostmi vozíčkářů podle typu postižení – kvadruplegie nebo paraplegie
Oštěp Kuželka
Základy atletických disciplín, základy kondiční přípravy vozíčkářů Sprint Střední tratě Dráha
Dlouhé tratě Silniční závody
Doba od úrazu (roky)
0-2 rok od úrazu
1-2 roky od úrazu
2-3 roky od úrazu
3-4 roky od úrazu
5 a více let
Role trenéra v procesu sportovní přípravy Mechanismy tréninkového procesu a jejich vliv na výkon jsou dobře popsány a známy. Uplatnění těchto poznatků v praxi je velmi složité a klade vysoké požadavky na trenérské vedení. Trenér je prostředník a usměrňovatel mezi sportovcem a tréninkem. I když se samotná
pravidla tréninku nemění, měl by si trenér, který se rozhodl vstoupit do přípravy sportovců s postižením uvědomit, jaké znalosti potřebuje k vytvoření struktury tréninku (Goodman,1996): Základní znalosti atletického tréninku, Znalost disciplín a jejich specifik (trenér specialista), Znalost jednotlivých postižení a jejich specifik, Znalost pravidel atletiky IPC, Znalost povolených pomůcek a jejich maximální využití sportovcem, Mít poznatky z psychologie a psychologie sportu, Znalost taktiky závodů, Dobrá komunikační schopnost.
Tréninkové cykly V kapitole etapy sportovního tréninku jsme si rozdělili trénink na etapy. Každá z těchto etap by měla být dobře promyšlena a neměla by postrádat kontinuitu. Jednotlivé etapy můžeme také nazvat víceletým plánem přípravy. Vypracování víceletého plánu přípravy by se mělo řídit těmito základními zásadami: zásada přiměřenosti vycházející z biologického věku sportovce a jeho schopností, zásadou postupného narůstání objemu a intenzity tréninku, zásadou rozvoje všestranných fyzických schopností, zásadou rozvoje jednoty fyzické zdatnosti a techniky. Jednotlivé části víceletého plánu sportovního tréninku nazýváme cykly. Dovalil (2002) tréninkový cyklus definuje jako:“…relativně ukončený sled, celek opakujících se různě dlouhých časových úseků tréninkového procesu.“ Cykly jsou základní články tréninku a jsou tvořeny tréninkovými jednotkami až víceletými cykly. Každý cyklus se s předchozím částečně shoduje a současně obsahuje nové tréninkové prvky nebo větší zatížení. Obvykle rozlišujeme mikrocykly tvořené jednotlivými tréninkovými jednotkami, mezocykly, které tvoří sled mikrocyklů, a mikrocykly, tvořené sledem mezocyklů (Obrázek 7) Roční tréninkový cyklus je základním makrocyklem tréninkové přípravy. Dovalil (2002) ho charakterizuje jako celoroční plán, který vychází z časové periodicity roku a požadované sportovní výkonnosti. Skladba a zaměření tréninku se v průběhu roku mění podle požadavků na sportovní výkonnost. V atletice rozlišujeme období přechodné, přípravné-zimní, předzávodní I., závodní-halové, přípravné-jarní, předzávodní II., závodní-letní. Roční plán se rozpracovává do několikatýdenních mikrocyklů. Tréninkové mikrocykly tvoří jeden až několik týdnů (nejčastěji čtyř týdenní tréninkový cyklus). V těchto cyklech plánujeme zaměření podle jednotlivých tréninkových období, plánujeme objem a intenzitu, frekvenci tréninků, počet dní a jednotek tréninku, testy, počet startů, a další.
Obrázek 7. Schéma tréninkových cyklů podle Dovalil (2002) Vysvětlivky: TJ = tréninková jednotka, MiC = mikrocyklus, MeC = mezocyklus Tréninková jednotka je považována za základní článek tréninkového procesu. Její stavba je dobře teoreticky popsána a známa. V atletice se tréninková jednotka skládá z rozcvičení a zahřátí, poté následují prostředky rychlostního charakteru a tréninkové prostředky specializace. V druhé části následují prostředky doplňkové. Jednotka by měla být ukončena uklidňujícím a protahovacím či relaxačním cvičením.
Trénink vozíčkářů Sportovní aktivity byly zpočátku doplňkem rehabilitační péče a umožňovaly osobám po úrazu se lépe vyrovnat s novou životní situací. Sportovci cíleně netrénovali a závodili pouze v rámci rehabilitačních ústavů. Teprve po vzniku ISMWSF v roce 1960 organizace, která dohlížela na pořádání mezinárodních závodů pro osoby s TP, a rozhodnutím pořádat závody na úrovni olympijských her začali sportovci-vozíčkáři s pravidelným tréninkem. V České republice až do roku 1992 neexistoval systém pravidelné přípravy sportovců s TP. Sportovci s TP se připravovali doma s podporou své rodiny nebo přátel. Důležitou součástí rozvoje sportovních aktivit a začátkem pravidelného tréninku se staly rekondiční pobyty v rehabilitačních centrech (Rudolfová, 2000). Bylo nalezeno několik publikací zabývajících se sportem osob s TP (Rudolfová, 2000; Block, 2000; De Pauw, 2005; Dovalil, 2002; Goodman, 1995, 1996), ale žádná z těchto publikací se nezabývá podrobně sportovním tréninkem osob s TP. Informace v této kapitole pochází z empirických poznatků a zkušeností autorky o tréninku vozíčkářů. Tréninková období a skladba tréninku u sportovců s postižením vychází z poznatků tréninku osob bez postižení.
Rozdíl je v halové sezoně, která pro atlety s postižením téměř neexistuje. Jsou pouze ojedinělé závody pro vozíčkáře ve vrhu koulí a sportovci s postižením nepoužívající vozík se většinou účastní závodů pro atlety bez postižení. Dalším rozdílem je nutnost použití specifických pomůcek. Pro disciplíny na dráze osoby na vozíku používají závodní formule. Každý atlet má formulku uzpůsobenou svým potřebám, ale musí se řídit obecnými pravidly, tedy velké rozdíly mezi nimi nenajdeme. Formulka má oproti vrhačským disciplínám výhodu, atlet potřebuje k tréninku pouze okruh s pevným povrchem, ale pořízení kvalitní formule je finančně velmi náročné. Proto nejvíce sportovců-vozíčkářů v dráhových disciplínách je ze zemí s dobrou ekonomikou-USA, Švýcarsko, Spojené arabské emiráty, Kanada. Atleti s TP-vrhači používají k vrhu koulí a hodům diskem, oštěpem a kuželkou speciálně konstruovaných vrhacích stolic tzv.“koz“. Tyto vrhací stolice nejsou standardizovány a na závodech nenajdete dvě stejné. Každá z nich je uzpůsobena na hranici pravidel individuálně pro každého sportovce. Prvním problémem, který bude sportovec řešit, je pořízení odpovídajícího vybavení a dalších úprav podle potřeb disciplíny nebo disciplín (koule, oštěp, disk, kuželka), které si vybere. Konstrukce vrhací židle pro vrhače- -vozíčkáře je věcí individuální a dlouhodobou. Čeští vrhači používají podobné vrhací konstrukce lišící se pouze doplňky. V současné době existují v České republice dvě varianty vrhacích konstrukcí. Jedna varianta slouží pro kvadruplegiky kategorie F51 a druhá pro všechny ostatní kategorie. Obě varianty byly vytvořeny na základě zkušeností českých sportovců atletů-vozíčkářů a mnohé zahraniční týmy tyto české konstrukce kopírují. Druhým závažným problémem při tréninku vrhače-vozíčkáře je nalezení vhodného způsobu upoutání vrhací konstrukce. V současné době existuje několik možností. Nejčastějším způsobem jsou čtyři železné kolíky zatlučené do země, ke kterým je vrhací konstrukce připevněna. Tento způsob je nevhodný v případě pískového nebo mokrého podloží a při halovém tréninku. K dalším způsobům patří např. vybudování betonové desky s úchyty nebo vytvoření železné konstrukce. Tyto způsoby upevnění vrhací konstrukce jsou vhodné i pro trénink v hale a tělocvičně nebo při halových závodech (příloha č.10). Vzhledem k postižení dolních končetin je trénink atletů-vozíčkářů zaměřen hlavně na horní část těla, jelikož u většiny kategorií-šesti (F51-F56) jsou dolní končetiny z důvodu přerušení míchy úplně nefunkční. Trenér by si měl uvědomit, že sportovec na vozíku používá k lokomoci a každodennímu životu výhradně horní končetiny a tomu by měl uzpůsobit zatížení v jednotlivých tréninkových jednotkách. V současné době se mění přístup k trénování a vnímání sportu pro osoby s TP jako rehabilitačního prostředku. Z neustále vzrůstajících výkonů vidíme, že sport postižených kopíruje historický vývoj sportu zdravých. Sportovci jsou nuceni se specializovat a profesionalizovat svůj trénink. Již nestačí si jít pouze zaházet, zaběhat nebo ujet několik kilometrů na formulce. Do tréninku vstupuje celoroční příprava pod vedením zkušeného trenéra a dodržování základních tréninkových metod. V předložené práci chceme identifikovat základní odlišnosti tréninku sportovců s postižením, jejich potřeby pro průběh tréninkové jednotky, zázemí nutné pro trénink a základní znalosti trenéra nutné pro jeho činnost v oblasti vrcholového sportu osob s TP.
Základní specifické skupiny osob s TP Průvodce studiem Ikona5 Zkuste zapátrat na internetu jaké sporty pro osoby s TP existují v České Republice
Trénink pro osoby s TP je náročný a specifický díky mnoha typům postižení. Jak již bylo řečeno, trenér by měl mít aspoň základní znalost o postižení svého svěřence, aby mohl připravit vhodný tréninkový plán s respektem k danému typu handicapu a předejít tak možným komplikacím vzhledem k handicapu. Sport, který podchycuje nejvíce osob s postižením je atletika. Stejně jako u sportovců bez postižení ji považujeme za královnu sportů. V České republice, tak jako v jiných zemích, se začal sport tělesně postižených rozvíjet po druhé světové válce a vůdčím sportem se stala atletika. Atletiku osob s TP rozdělujeme do 5 specifických skupin postižení zrakové, mentální, cerebral palsy(dětská mozková obrna DMO), osoby s amputací nebo vrozenými deformacemi končetin a vozíčkáře (vrozené nebo získané poškození míchy, oboustranná amputace dolních končetin nebo jiný handicap vyžadující k pohybu vozík). Těchto pět základních skupin je dále děleno do kategorií na základě funkční klasifikace. Funkční klasifikace znamená, že spolu soupeří osoby s podobným postižením (neboli) s podobným funkčním potenciálem. Vzhledem k tomu, že toto dělení patří k nepodrobnějším lze pomocí něj specifikovat jednotlivé tréninkové přístupy.
Soutěžní kategorie v atletice Vzhledem k disciplínám atletiku dělíme na disciplíny na dráze (angl. Track) a disciplíny v poli (angl. Field). Jelikož zařazení do kategorie pro disciplíny na dráze a v poli se někdy lehce liší, označujeme kategorie pro dráhu písmenem T a kategorie pro disciplíny v poli písmenem F. Všechny disciplíny probíhají na atletickém stadionu a ve stejných sektorech jako u sportovců bez postižení, pouze s některými specifickými pomůckami a modifikacemi. Všechny soutěže jsou pořádány podle současně platných pravidel IAAF a specifických pravidel vydaných IPC-athletics vytvořených na základě podkladů od IWAS, IBSA a CPISRA. Jak již bylo zmíněno, rozlišujeme pět skupin postižení. Každá skupina má přidělenou skupinu čísel (jednu desítku). T/F 11-13 sportovci se zrakovým postižením T/F 20 sportovci s mentálním postižením T/F 31 – 38 sportovci s DMO nebo jinými podobnými neurologickými poruchami T/F 40 – 46 sportovci s amputacemi nebo vrozenými vadami končetin a Les Autres T 51-54, F51-58 vozíčkáři – (sportovci s postižením dolních končetin používající ke sportování vozík, osoby po úrazu páteře nebo s vrozeným postižením míchy)
Atletika osob s TP (vozíčkáři, osoby s amputacemi a vrozené vady, DMO, Les Autres) Charakteristika jednotlivých skupin
1. Atletika vozíčkářů (Wheelchair athletics) Do skupiny atletů vozíčkářů řadíme sportovce, kteří ke svému pohybu potřebují vozík. Patří sem osoby s úrazy páteře, oboustrannou nadkolenní amputací dolních končetin, rozštěpem páteře (spiny bifida) a poliem (poliomyelitidou). Tato postižení dále dělí atletiku vozíčkářů na kvadruplegiky – postižení dolních i horních končetin (poškození páteře C5–C8) a paraplegiky – paralýza (ochrnutí) dolních končetin a celé nebo částečné ochrnutí trupu (poškození páteře TH1–S2).
Jednotlivé kategorie a jejich specifika Atletika vozíčkářů má 8 kategorií pro disciplíny v poli a 4 kategorie pro dráhu. Rozdělení závisí na stupni a charakteru postižení. Sportovci jsou do kategorií zařazováni školenými klasifikátory na základě systému vytvořeného a upravovaného výborem IPC-athletics. Kategorie pro kvadruplegiky Tyto kategorie jsou charakteristické postižením horních i dolních končetin, pro úrazy páteře v oblasti krčních obratlů pod obratlem C5. Kategorie F/T51 – poškození v oblasti krčních obratlů C6, částečná síla ve všech rameních pohybech a loketní flexi, zápěstní extenze, nefunkční triceps, téměř žádná hybnost prstů ruky, úplné ochrnutí trupu a dolních končetin.
Kategorie F/T52 – poškození v oblasti krčních obratlů C7, dobrá funkce ramen, loketní flexe a zápěstní extenze, funkční pektorální svaly, omezená hybnost prstů ruky, úplné ochrnutí dolní části trupu (břišní svaly) a dolních končetin. Kategorie F/T53 – poškození v oblasti krčních obratlů C8, normální rozsah pohybu horních končetin, funkční pektorální svaly, mírně omezená flexe a extenze prstů, úplné ochrnutí dolní části trupu (břišní svaly) a dolních končetin.
Kategorie pro paraplegiky Kategorie F54, T53 – poškození v oblasti hrudní páteře TH1–TH7, oslabené horní extenzory zad a horní mezižeberní svaly, normální funkce horních končetin. Kategorie F55, T54 – poškození v oblasti hrudní páteře TH8 až bederní L1, normální funkce horních končetin, oslabené břišní svaly, žádné pohyby dolních končetin. Kategorie F56, T54 – poškození v oblasti bederní páteře L2–L5, normální funkce horních končetin, všechny svaly trupu, břicha a zad, mírná flexe kyčle, nemají žádné adduktory kyčle. Kategorie F57, T54 – poškození v oblasti sakrální páteře S1–S2, normální funkce horních končetin, všechny svaly trupu, břicha a zad, flexe kyčle, extenze kolena, může se postavit, není možná chůze bez opory. Kategorie F58, T54 – poškození v oblasti sakrální páteře pod S2, normální funkce horních končetin a trupu, částečná síla ve všech pohybech kyčle s normální flexí, částečná síla v kolenní flexi, částečná síla v pohybech kotníku a chodidla, do této kategorie bývají zařazeni i sportovci chodící, závodící vsedě. Trénink - obecně Vozíčkáři jsou nejspecifičtější skupina a k tréninku potřebují nejvíce pomůcek. Pomůcky jsou bohužel finančně náročné – například u různých sportů se používají různé typy vozíků například:
Atletika - na dráze se používají formulky (specifický vozík se třemi koly), formulka nahrazuje běh ve všech podobách a někteří sportovci ji používají jako kondiční prostředek pro rozvoj všeobecné vytrvalosti (závody na silnici, na dráze, v terénu). Pro odhody používají vozíčkáři vrhací konstrukce i ty se dají použít pro všeobecný silový trénink,
Cyklistika – cyklisté vozíčkáři používají tzv. handbiky, ty jsou relativně novodobá záležitost a v současné době jsou využíváni nejen k závodnímu využití, ale i pro rekreaci, Hry (basketbal, rugby, floorbal) – pro hry se používají herní sportovní vozíky vyznačující se méně či více zkosenými koly a masivnější konstrukcí a tak bychom mohli pokračovat dále. Použití pomůcek v kombinaci s typem postižení (např. kvadruplegik nebo paraplegik) vyžadují menší nebo větší pomoc asistentů nebo trenéra. Další komplikací pro sportovce vozíčkáře je dostupnost sportoviště, které chceme využít. V současné době narůstá počet bezbariérových sportovišť, ale stále se setkáváme s většinou nedostupných sportovišť. Proto pokud začínáme s tréninkem vozíčkáře, je důležité si dobře promyslet otázku dostupnosti (šatny, sprchy, toalety, bezbariérový a bezpečný přístup na sportoviště, tělocvičny). Specifika tréninku vozíčkářů Z podstaty postižení vyplývá, že trénink je zaměřen hodně na horní část těla, jelikož u většiny kategorií jsou dolní končetiny z důvodu přerušení míchy nefunkční. Trenér by si měl uvědomit, že sportovec na vozíku používá k lokomoci a každodennímu životu výhradně horní končetiny, a tomu by měl uzpůsobit zatížení v jednotlivých tréninkových jednotkách. Při silovém tréninku by se měly používat cviky nejen na rozvoj silových schopností a dynamiky, ale i cvičení pro rozvoj co největšího počtu zachovaných svalů a svalových skupin. Důležitou součástí přípravy by měla být rehabilitační a regenerační cvičení ke zlepšení obecné kondice, ale především pro lepší a rychlejší regeneraci nadměrně zatíženého trupu a horních končetin. Důležitou součástí tréninku jsou balanční cvičení. Ta umožňují najití hranice kam a jak pracují zbylé svaly.
Vozíčkáři kvadruplegici si musí v rámci tréninku dávat pozor na svoji termoregulaci, která je narušená. Jde hlavně o přehřátí organizmu v rámci tréninkového procesu nebo delší pobyt na slunci. Častou komplikací u vozíčkářů jsou dekubity způsobené dlouhým sezením na vozíku, proto vhodnou činností jsou cvičení na žíněnce a v lehu. Pro pestrost v tréninku je vhodné použít pomůcky např. aquahit, flexi sport, overbal, bosa apod.
2. Atletika sportovců s amputacemi a jiným tělesným postižením (Les Autres) Základní rozdělení (tělesné postižení)
Do skupiny atletů s amputacemi a jiným tělesným postižením (Les Autres), které v České republice nazýváme tělesně postižení (TP), řadíme osoby s chirurgicky odejmutou končetinou v důsledku onemocnění (např. rakovina, cukrovka, kardiovaskulární onemocnění, a jiné) nebo s amputací v důsledku traumatu (nehoda s následnou amputací). Les Autres pochází z francouzštiny a v překladu znamená „jiné“. Patří sem všechna další postižení, která se neřadí mezi „tradiční“, nejvíce rozšířené skupiny osob s postižením (osoby se zraněním míchy, s amputacemi a se spasticitou). Patří sem například liliputánství, osoby s vrozenými deformacemi končetin, osoby se svalovou atrofií, vnitřní onemocnění, multiple sclerosis apod. Jednotlivé kategorie a jejich specifika I v této skupině se setkáváme s rozdělením na disciplíny v poli (Field) a na dráze (Track). Atleti s amputacemi a Les Autres jsou rozděleni podle stupně postižení do 7 kategorií pro disciplíny v poli opět označované písmenem F (F40, F41, F42, F43, F44, F45, F46) a 5 kategorií pro disciplíny na dráze značené písmenem T (T42, T43, T44, T45, T46). Kategorie pro disciplíny v poli
Kategorie F40/41 – liliputánstvím genetická porucha vzrůstu. Patří sem lidé s výškou menší než 140cm muži a 125 ženy Kategorie F42 – nadkolení amputace jedné dolní končetiny, nebo kombinace amputace dolní a horní končetiny. Dále sem patří osoby s jiným postižením (např. paréza končetiny), které je znevýhodňuje podobně jako popsané amputace. Kategorie F43 – oboustranná podkolenní amputace nebo kombinace amputace dolních a horních končetin. Dále sem patří osoby s jiným postižením (např. paréza končetiny), které je znevýhodňuje podobně jako popsané amputace. Kategorie F44 – jednostranná podkolenní amputace dolní končetiny nebo kombinace amputace dolních a horních končetin. Dále sem patří osoby s jiným postižením (např. paréza končetiny), které je znevýhodňuje podobně jako popsané amputace. Kategorie F46 – jednostranná amputace horní končetiny nad nebo skrz loketní kloub nebo jednostranná amputace horní končetiny pod loketním kloubem, ale nad nebo skrz zápěstí. Dále sem patří osoby s jiným postižením (např. paréza končetiny), které je znevýhodňuje podobně jako popsané amputace.
Kategorie pro disciplíny na dráze Kategorie T40 – tato kategorie nezávodí, protože by mohlo dojít k vážným zdravotním problémům Kategorie T42 – jednostranná nad-kolení amputace nebo kombinace amputace dolních a horních končetin. Dále sem patří osoby s jiným postižením (např. paréza končetiny), které je znevýhodňuje podobně jako popsané amputace. Kategorie T43 – oboustranná podkolenní amputace nebo kombinace amputace dolních a horních končetin. Dále sem patří osoby s jiným postižením (např. paréza končetiny), které je znevýhodňuje podobně jako popsané amputace. Z důvodu malého počtu závodníků v této kategorii závodí společně jako kategorie T44. Kategorie T44 – jednostranná podkolenní amputace dolní končetiny nebo kombinace amputace dolních a horních končetin. Dále sem patří osoby s jiným postižením (např. paréza končetiny), které je znevýhodňuje podobně jako popsané amputace. Kategorie T45 – oboustranná amputace horních končetin nad nebo skrz loketní kloub nebo oboustranná amputace horních končetin pod loketním kloubem a nad nebo skrz
zápěstí. Dále sem patří osoby s jiným postižením (např. paréza končetiny), které je znevýhodňuje podobně jako popsané amputace. Kategorie T46 – jednostranná amputace horní končetiny nad nebo skrz loketní kloub, nebo jednostranná amputace horní končetiny pod loketním kloubem, ale nad nebo skrz zápěstí. Dále sem patří osoby s jiným postižením (např. paréza končetiny), které je znevýhodňuje podobně jako popsané amputace.
Trénink Ze všech kategorií sportovců s postižením vyžaduje tato skupina nejméně přizpůsobení v jednotlivých disciplínách a v tréninku. Dá se říci, že zkušený trenér nepostižených atletů se s přípravou sportovce s amputací vyrovná vcelku rychle. Technika nepostižených atletů a atletů s amputacemi se podstatně neliší a nevyžaduje ani specifické prostředky jako například u vozíčkářů. Pro trenéra je důležité vědět, jak chybějící nebo jinak postižená končetina ovlivňuje svalový aparát sportovce, protože vzhledem k typu amputace mnoho sportovců s amputacemi nebo Les Autres kompenzuje chybějící část nebo celou končetinu změněným držením těla, tzv. svalovou dysbalancí. Trenér tedy musí hlídat a dodržovat pravidlo kompenzace a do tréninku zařadit odpovídající kompenzační cvičení. Aby se minimalizovala tato svalová nerovnováha, měl by se trenér snažit uzpůsobit techniku sportovci a jeho postižení a nenutit sportovce dodržovat absolutně správnou techniku na úkor této svalové dysbalance. Právě zde se nachází největší prostor pro speciální kompenzační pomůcky a speciální cvičení pro posilování částí těla, které jsou méně namáhány. I u sportovců s amputacemi je problémem rovnováha, proto i zde by se v tréninku mela uplatnit rovnovážná cvičení a cvičení na balančních pomůckách.
Další zásadou trenéra je jeho snaha pomoci sportovci nalézt co nejlepší biomechanické využití funkčních částí těla nebo (vzhledem k protetickému vývoji) využití protézy (například v dálce se sportovci začínají odrážet z protézy, která svojí mechanickou stavbou předčí funkční končetinu). Posledním, ale velmi důležitým bodem je pravidlo rychlejší unavitelnosti organizmu u sportovců s postižením. Trenér by s tím měl počítat a přizpůsobit tréninkové prostředky tak, aby sportovce nepřetížil. S přetížením souvisí i možnost zdravotních komplikací u sportovců s protézou dolní končetiny jako jsou odřeniny, zarudnutí v místě nasazení protézy a tím nucená přestávka v tréninku.
3. Atletika sportovců s centrální poruchou hybnosti (Cerebral Palsy – CP)
Tak jako u předešlých dvou specifických skupin postižení je atletika u sportovců s centrální poruchou hybnosti (dále jen CP), jedním s nejrozšířenějších sportů. V České republice jsou sportovci se spasticitou sdruženi v České federaci sportovců s centrálními poruchami hybnosti (ČFSCPH) neboli Spastik Handicap. Tato organizace je sdružená v mezinárodní organizaci Cerebral Palsy – International Sports and Recreational Association (CP-ISRA), která sdružuje a hájí práva všech mezinárodních a národních organizací pracujících s osobami s CP. Sport dětí s DMO patří k nejrozšířenějším z důvodu jeho provozování v rehabilitačních centrech. Nevýhodou je uzavřenost rehabilitačních center a závislost na pobytu dětí v centru tj. příprava je relativně nesouvislá, závislá na pobytu dítěte v rehabilitačním centru. Rozdělení atletiky CP Do této skupiny patří sportovci s poškozením centrální mozkové soustavy v důsledku vrozené vady, dětské mozkové obrny, s traumatickým poškozením mozku či diagnostikovanou mozkovou příhodou. Všechna tato neurologická postižení jsou charakteristická variabilními poruchami koordinace, svalového tonu a síly svalové činnosti, působící na držení těla a jeho pohyby. Lze-li anomálii zjistit pouze podrobným neurologickým vyšetřením a funkční poškození není zjevně patrné v průběhu klasifikace, nelze v takovém případě sportovce kvalifikovat na soutěže CP-ISRA. Sportovci s CP tvoří velkou skupiny s největším podílem mládeže, vzhledem k vrozenému tělesnému postižení -mozkové obrně. Mládež se sdružuje hlavně v rehabilitačních centrech. Jednotlivé kategorie a jejich specifika Sportovci s CP jsou klasifikováni do 8 kategorií, které se nadále dělí na kategorie pro osoby užívající k pohybu vozík a na osoby schopné se pohybovat samostatně. I zde se používá jednotné dělení disciplin na disciplíny v poli s označením F a na dráze s označením T. Kategorie pro osoby s CP používající k pohybu vozík - vozíčkáři Tyto kategorie jsou charakteristické spastickým postižením horních i dolních končetin s velmi omezenou nebo žádnou možností samostatné chůze. Kategorie T31 – uživatel převážně elektrického vozíku, převažuje spasticita a tedy velká nekoordinovanost pohybů. Kategorie F32 – uživatel převážně mechanického vozíku, pohybuje se většinou pomocí odrážení dolních končetin, těžká spasticita horních končetin, převažuje atetóza. Kategorie T/F33 – uživatel převážně mechanického vozíku, lehká kvadruplegie, triplegie nebo střední hemiplegie, dobré silové schopnosti se středně těžkou dyskoordinací končetin a těla.
Kategorie T/F34 – uživatel vozíku, paraplegie, dobrá funkce a koordinace horních končetin, schopnost chůze s podpůrnými prostředky. Kategorie pro chodící (anglicky - ambulatory) Kategorie T/F35 – paraplegie, střední hemiplegie, schopni samostatné chůze s nebo bez podpůrných prostředků jako jsou berle, hůl: mají dobrou funkční sílu a kontrolu v horních končetinách; v případě hemiplegie, kdy je postižena jedna strana, normální funkčnost nepostižené strany. Kategorie T/F36 – těžká triplegie nebo atetózní kvadruplegie, schopní chůze bez podpůrných pomůcek, těžší postižení horních končetin. Kategorie T/F37 – střední hemiplegie a střední nebo minimální kvadruplegie, chůze bez podpůrných pomůcek s postřehnutelným kulháním. Kategorie T/F38 – osoby s minimálním postižením, schopné běhat, skákat, házet bez omezení pouze s minimální diskoordinací pohybů. Trénink atletů s CP
Podobně jako u předešlých postižení je dobré mít osobní zkušenosti s atletickým tréninkem a specifiky jednotlivých disciplín. Nově působící trenér si musí být vědom daleko větších individuálních rozdílů a specifik sportovců s CP. Dva sportovci se stejnou diagnózou mohou reagovat na danou techniku různě. Tedy platí zde daleko více pravidlo individualizace. Trenér by si měl být dobře vědom, co znamená postižení CP a jak ovlivňuje pohybovou soustavu sportovce. Společně se sportovcem by si měli ujasnit, jaké disciplíně se sportovec chce a hlavně může úspěšně věnovat. U sportovců s CP je důležité rozlišení na vozíčkáře a chodící sportovce. Jestliže se sportovec řadí k vozíčkářům, platí u něho více méně specifika tréninku vozíčkářů. Hlavní rozdíl mezi atlety vozíčkáři s CP a atlety vozíčkáři je množství svalových skupin zapojených do samotného tréninku. Vozíčkář s CP má většinou velké problémy s koordinací pohybů a tím pádem je důležité se zaměřit v tréninku hodně na protahování a relaxační techniky. Co se týče technických disciplín, můžeme využít v technice některé specifické pohyby (např. spazmy pro hod kuželkou). V posilovně je na tom vozíčkář s CP lépe, vzhledem k možnosti využití svalových skupin celého těla a větší vyvážeností posilování. Pro sportovce chodící můžeme použít stejný trénink jako pro sportovce bez postižení. Musíme si být však vědomi specifik jednotlivých kategorií. I zde se setkáme s větší unavitelností atletů, která se projeví ve zvýšené nekoordinovanosti pohybů. Platí zde, že méně je více. Co
se týče techniky, je důležité si zmapovat specifické pohyby a snažit se najít techniku v rámci pravidel, která nejlépe vyhovuje danému sportovci, a tu pak nadále zdokonalovat.
Trénink obecně pro osoby s TP V současné době se mění přístup k trénování a vnímání sportu pro postižené jako rehabilitačního prostředku. Z dosažených výkonů můžeme vidět, že sport postižených kopíruje historický vývoj sportu zdravých. Sportovci jsou nuceni se specializovat a profesionalizovat svůj trénink. Již nestačí si jít pouze zaházet, zaběhat nebo ujet několik kilometrů na formulce. Do tréninku vstupuje celoroční příprava pod vedením zkušeného trenéra a dodržování základních tréninkových metod. Již nestačí mít trenéra asistenta, ale je důležité, aby i trenér sportovců s TP prošel školením atletických trenérů a nejlépe sám v minulosti aktivně sportoval. V současné době se objevuje první generace sportovců s TP, kteří odchází do „sportovního důchodu“ a sami začínají trénovat nové sportovce s TP. Tato situace přispívá ke zlepšení trenérského vedení a celkovému porozumění tréninku osob s TP. Výhodou pro trenéru může být i studium aplikované tělesné výchovy nebo oborů se speciální pedagogikou.
Co by měl vědět trenér I když se samotná pravidla tréninku nemění, měl by si trenér, který se rozhodl vstoupit do přípravy sportovců s TP, uvědomit, jaké jiné znalosti než ze sportovního tréninku osob bez TP potřebuje k vytvoření struktury tréninku: základní znalosti atletického tréninku; znalost disciplín pro osoby s TP a jejich specifik; znalost jednotlivých postižení a jejich specifik; znalost pravidel atletiky IPC v souladu s pravidly IAAF; znalost povolených pomůcek a jejich maximální využití sportovcem s TP; poznatky z psychologie osob s TP a psychologie sportu;
znalost taktiky závodů u osob s TP; dobrá komunikační schopnost.
Začínáme trénovat se sportovcem s TP Za základní při prvních kontaktech s osobou s TP, která se zajímá o atletiku, je důležité si zjistit základní anamnézu a na jejím základě si ujasnit další postup. Důležité informace kromě základních jako je věk, diagnóza, etc. jsou doba postižení (od narození, získané úrazem apod.), předešlá zkušenost se sportem osob s TP, vzdálenost od sportovního centra, možnost dopravy do místa tréninku, možnost asistence v průběhu tréninků (rodina, kamarádi), motivace k tréninku. Základní sportovní přípravu do prvních úspěchů můžeme rozdělit na tři fáze-kondiční(přípravnou), specializace(výběr disciplíny a základní seznámení s technikou) a technickou. V prvních měsících je vhodná i spolupráce s fyzioterapeutem, který nejlépe může posoudit fyzickou kondici nového sportovce a míru funkčnosti jeho svalového aparátu. Většina nově příchozích sportovců s TP nemá předešlou zkušenost s tréninkem osob s TP. Je výhodou u osob po úrazu, pokud před úrazem aktivně sportovali nebo u osob s vrozeným TP pokud sportovali v rámci rehabilitačních pobytů. Tito sportovci si jsou vědomi, co může obnášet sportovní trénink a většinou jsou seznámeni se základními dovednostmi a zásadami sportovního tréninku. V první fázi kondiční, by se trenér osoby s TP měl soustředit na poznání pohybových stereotypů sportovce s TP a snažit se dostat sportovce s TP do co nejlepší kondice, aby mohl začít se specializací. V průběhu této první fáze dochází i k rozhodování o vhodné disciplíně, pokud sportovec nepřišel již s jasnou představou, jakou disciplínu by chtěl dělat. Kondiční trénink u osob s TP není jen o zlepšení síly, rychlosti a vytrvalosti, ale hlavně o koordinaci pohybů, zlepšení rovnováhy, využití všech funkčních svalových skupin. Neboli neustálé poznávání pohybových možností jedince a mnohdy i překvapení jakých pohybů je sportovec s TP schopen. Doba pro první fázi závisí na tom v jakém stavu a s jakými zkušenostmi se sportovním tréninkem vstupoval sportovec s TP do tohoto procesu 3-12 měsíců. Druhá fáze specializace, plynule navazuje na první. Sportovec s TP je dostatečně seznámen s atletikou osob s TP, začal poznávat hranice svých fyzických možností a měl dost času se seznámit s jednotlivými pro něj vhodnými disciplínami. V této době je vhodné sportovci zařídit základní národní klasifikaci pokud je to možné. Pokud bychom klasifikovali hned na začátku, v první fázi, může dojít k chybné klasifikaci z důvodu nedostatečné fyzické připravenosti sportovce a následnému překlasifikování. Na klasifikaci si vždy pozvěte školeného klasifikátora, nesnažte se klasifikovat sami, klasifikace neškolenými osobami může vést k zbytečným očekáváním a následnému zklamání, což se negativně projeví na celkovém psychickém stavu sportovce. V této fázi si sportovec pořizuje vlastní speciální pomůcky potřebné k disciplíně (formule, vrhací stolice, speciální protézy). Je to fáze neustálého zkoušení a upravování speciálních pomůcek potřebných k technice disciplín. Vzhledem k tomu, že každé postižení je svým způsobem originál je relativně těžké hledat odpovídající techniku. Trenér by měl nadále rozvíjet kondici, koordinaci, rovnováhu sportovce s TP. Do tréninku by se měly výrazněji zapsat i regenerační a kompenzační prostředky. Se základní technikou, by se měl sportovec s TP začít účastnit národních závodů. U chodících to může být i účast na závodech osob bez TP na okresní úrovni. Účast na závodech je pro sportovce důležitá pro jeho psychický rozvoj a zvládaní stresu v kompetitivním prostředí. Druhá fáze trvá rok až dva roky. Třetí fáze je charakteristická úplným rozvojem techniky a stabilizací používaných pomůcek. Sportovec se zařazuje mezi zkušené závodníky a snaží se dostat na mezinárodní úroveň ve své kategorii. Stabilizují se i tréninkové prostředky a je čas pracovat s maličkostmi. Skladba
tréninku začíná odpovídat tréninku výkonnostních nebo vrcholových sportovců bez TP. Vývoj tréninku atleta s TP v závislosti na etapách tréninku charakterizuje tabulka 2 výše. Sportovní trénink osob s TP se v dnešní době dostává na úroveň tréninku osob bez TP. Můžeme vysledovat i podobný historický vývoj, kde od zábavy se plynule přešlo k profesionálnímu soutěžení. Atletika osob s TP byla jedním z prvních sportů ve kterém sportovci s TP závodili a nyní je jedním z hlavních propagačních sportů IPC. V mnoha zemích jsou úspěšní atleti s TP ctěni, hodnoceni a propagováni stejně jako atleti bez TP. V posledních deseti letech vidíme i velký nárůst ve výkonnosti atletů s TP a v několika případech (např.Oskar Pistorius, F43 – oboustranná amputace dolních končetin pod kolenem, 100m, 200m, 400m) i splnění limitů na závody atletů bez TP. To vše vede k profesionalizaci a tím k propracovanému vzdělávání trenérů i v oblasti práce se sportovci s TP. Následuje jednoduchý pohybový tréninkový plán pro vozíčkáře paraplegika v prvním měsíci. Zahřátí – cca 300-400m na vozíku, trenér dohlíží na správné provedení pohybu, správný sed odpovídající typu postižení. Rozcvičení s dopomocí – nejprve necháme cvičence provádět cviky samostatně a pak s dopomocí, abychom dosáhly maximálního rozsahu hlavně u cviků pro horní končetiny – vzpažení, upažení, předpažení, snažit se vytáhnout paže z trupu a dosáhnout co nejdále. Neustále kontrolujeme posed a vzpřímený trup. Je dobré tuto část oživit například využitím tenisového míčku, pingpongového míčku, tyče, apod.. Je možné, že již tato část bude cvičenci v prvních týdnech stačit a pokud sledujeme na cvičenci známky únavy je lepší hodinu zakončit opět cca 100-300m jízdy na vozíku, podle schopností cvičence a cvičení ukončit. Pokud cvičenec zvládne bez problémů první dvě části, můžeme pokračovat jednoduchými cviky na vozíku nebo na žíněnce. Opět zpočátku bez pomůcek a později přidáme například medicinbal. Jedná se o cviky například malé kroužky nataženými pažemi v upažení, předpažení vycházející z ramenního kloubu, imaginární trhání ovoce ve vzpažení, opakované předklony v rámci možností s dopomocí i bez, úklony a snaha o dotyk země, rotace trupu s rukama za hlavou, v upažení. Cviky na žíněnce – snaha o rovný posed bez nebo s dopomocí, pokud má cvičenec dobrou rovnováhu opakujeme cviky v předpažení, upažení, vzpažení s pomůckami nebo bez pomůcek. Rotace trupu v sedu. Cviky v lehu se mohou skládat jen z cviků na zpevnění jednotlivých částí těla s odporem nebo bez odporu. Později k obměně cviků opět můžeme použít pomůcky – medicinbaly, overball, tyč, míčky, apod. Opět se řídíme pocity cvičence a naším subjektivním vnímáním, vždy bychom měli brát zřetel na to, že až cvičenec odejde z tréninkové jednotky, měl by být schopen bez větších problémů sebeobsluhy. Každou cvičební jednotku je třeba zakončit „vyjetím“ jinými slovy uvolněním a opětovným jednoduchým protažením. Charakter cvičení by měl směřovat ke zlepšení manipulace s vozíkem, ke zlepšení každodenní samoobsluhy, zlepšení zdravotního stavu jedince na vozíku. Tato základní cvičení lze aplikovat i pro osoby s DMO, které mají problémy s chůzí a udržením rovnováhy. Je dobré v počáteční fázi využít vozík nebo cvičení v sedu, do cvičení pak mohu zařadit i zdvihání dolních končetin, snaha o drobné kroužky, kmity, natahování a pokrčování DK, apod. . Otázky k zamyšlení
Ikona6a Zkuste vypracovat tréninkový plán pro tým basketbalistů vozíčkářů Literatura Ikona7 1. Block, M.E.(2000). Including students with disabilities in general physical education. Second edition, Paul H. Brookes Publishing Co., Baltimore. 2. Bunc, V.(2006). Zvláštnosti kondiční přípravy žen. In: Novotná V., Čechovská, I., Bunc. V.: Fit programy pro ženy. Praha: Grada Publishing. 3. DePauw, K.P., Gavron, S.J.(2005). Disability sport. Human Kinetics, United States of America 4. Dovalil, J., a kol(2002). Výkon a trénink ve sportu. Praha, Nakladatelství Olympia. 5. Evropská charta sportu (2002). Retrieved 24.6.1007 from the World Wide Web: http://www.msmt.cz/sport/evropska-charta-sportu 6. Goodman, S.(1995). Coaching athletes with disabilities: General principles. Goanna Print, Australan Sports Commission. 7. Goodman, S.(1996). Coaching wheelchair athletes. Lamb Print, Perte, Australan Sports Commission. 8. Goodman, S., Houbolt, M., Denman, K. (1998). Coaching Athletes With Cerebral Palsy, Australian Sports Commission. 9. Guttmann, L. (1976). Textbook of sport for the disabled. Oxford:HM&M, Great Britain. 10. Choutka, M., a Dovalil, J. (1991). Sportovní trénink. Praha:Olympia. 11. Dovalil, J a kol..(2002). Výkon a trénink ve sportu. Olympia, Praha. 12. Kučera, M.(1997) Pohybový systém a zátěž. Praha: Grada. 13. Kuncová, J.(2011). Diplomová práce. FTK UP, Olomouc. 14. Lehnert, M., Novosad, J., Neuls, F.(2001). Základy sportovního tréninku I. Nakladatelství HANEX, Olomouc. 15. Lindstrom, H. (1987). Philosophy of sports for the disabled. In:Vermeer, A.,(1987), Proceedings International Congress on Recreation Sports and Leisure. Arnhem, Nederlands, str.89-100. 16. Machová, I. (2008). Disertační práce. FTK UP, Olomouc. 17. Nunn, J.CH. (1994). Coaching Amputee and Les Autres Athletes, Australian Sports Commission. 18. Perič, T.(2004). Sportovní příprava dětí. Grada , Praha. 19. Pilař, J. (1996). Sport jako jeden z předpokladů integrace u zdravotně postižených žáků. In: Sport v České republice na začátku nového tisíciletí, Praha, FTVS UK. 20. Potměšil, J., Kellner, J., Kocourek, J., Kovář, M., Čihoň, R., Polloková, K., (2001). Mají pro nás pohybové aktivity význam, který jim přisuzujeme? In: Sport v České republice na začátku nového tisíciletí, Praha, FTVS UK.
21. Šimon, J. a kol. (2004). Atletické vrhy a hody. Praha: Olympia. 22. Vandrolová, D.(2003). Základy atletického tréninku dětí a mládeže. In: Vindušková, J. a kol. (2003). Abeceda atletického trenéra.(str.108-116) 1. vyd. Praha: Olympia. 23. Vindušková, J. a kol. (2003). Abeceda atletického trenéra.(str.108-116) 1. vyd. Praha: Olympia. 24. Evropská komise (2007) Bílá kniha o sportu. Retrieved 12.5.2008 from the World Wide Web: 25. http://ec.europa.eu/dgs/education_culture/publ/pdf/sport/whitepaper_cs.pdf 26. Ješina (2008). Představení vzdělávacího programu s názvem „Paralympijský školní den“ . In Sborník příspěvků: Integrace Jiná cesta. UP Olomouc, 2008.
