II. ZVÍŘECÍ DUŠE A DUCHOVNÍ LÉČENÍ V historii lidských představ, které se týkají původu léčení onemocnění a chorob, hrají zvířata širokou škálu důležitých rolí. Přesná charakteristika těchto rolí ale záleží nejen na převládajícím pohledu na zvířata, ale také na specifickém nadpřirozeném nebo ,,vědeckém“ myšlenkovém systému, ve kterém je zakořeněna. Pravděpodobně nejstarší z těchto myšlenkových systémů, většinou pojmenovávaný ,,animismus“ zahrnuje myšlenku, že všechna živá stvoření, stejně tak jako ostatní přírodní předměty a úkazy, jsou prodchnuty neviditelnou duší, duchem nebo podstatou, která oživí vědomý subjekt, ale která se dokáže pohybovat a jednat samostatně, když její nositel spí nebo je jinak nevědomý. Podle běžného animistického světového názoru, všechny projevy nemoci nebo smůly jsou přímým výsledkem napadení jedincovy duše nebo podstaty ostatními rozzlobenými nebo zlovolnými duchy, se kterými přišla do styku během těchto momentů nevědomí. V některých případech se předpokládá, že tyto duchovní útoky jsou odvetné; výsledkem nějakého záměrného a nebo neúmyslného morálního provinění ze strany daného člověka. Případně, člověk může být nevinnou obětí napadení duchy, kteří jednají za zlovolného šamana nebo čarodějnici. Vodítka k původu duchovních napadení jsou často poskytována obsahem snů nebo vizí, které přímo předcházejí záchvatu nemoci, zranění nebo neštěstí (Benediktová, 1929 ; Campbell, 1984; Eliade, 1964; Hallowell, 1926; Martin, 1978; Nelson, 1986; Speck, 1977; Wenzel, 1991). Systémy animistické víry jsou charakteristické pro všechny společnosti lovu a sběru, a v těchto společnostech se na uražené zvířecí duše nahlíží jako na nejčastější zdroj škodlivých duchovních vlivů. Například mnoho Inuitských národů věří, že duše lovených zvířat, stejně jako duše zavražděných lidí, mohou usilovat o pomstu. Aby se tomuto předešlo, zachází se se všemi zvířaty, ať už živými, či mrtvými, s ohromnou úctou. Jinak lovec, nebo jeho rodina, může očekávat smůlu: Zvířata se nenechají zabít nebo se pomstí tím, že postihnou někoho nemocného, tělesně postiženého, nebo mohou postihnout dokonce smrt (Wenzel,1991). Jako to jednou výstižně vyjádřil jeden Inuitský informátor: Největší nebezpečí spočívá v tom, že lidská strava se skládá zcela z duší. Všechna stvoření, která musíme zabíjet a jíst, všechna ta, která musíme sejmout a zničit, abychom si z nich vyrobili oblečení, mají duši jako my, duši, která nezahyne s tělem, a kterou tedy musíme usmířit, měla-li by se snad pomstít na nás tím, že by od nás vzala naše tělo. (Rasmussen, 1929, str. 56)
V jiných kulturách lovu a sběru existovalo mezi lidmi a zvířaty lovenými pro potravu více souborů morálních vztahů. Například, mnoho původních národů Ameriky a Euroasie věřili v pojem osobních ,,strážných duchů“ (Benediktová, 1929; Hultzkrantz, 1987). U kmene Odžibvejů (Čipeva) a jejich Algonkinských sousedů jsou tito duchové známí jako manito a byli běžně představováni jako duchovní prototypy nebo předchůdci divokých zvířat. O těchto manito duších se přemýšlelo vždy velmi antropomorfně. Jednoduše se urazily, byly náladové, a často popudlivé, ale také se daly usmířit, a do určité míry i přemluvit pomocí rituálů. Se žijícími zvířaty se zacházelo jako se ,,ctnostnými sluhy“ jejich příslušné manito a jeden takový duch očividně převládal a zastupoval všechny pozemské zástupce daného druhu. Zároveň se také na zvířata nahlíželo jako na dočasné reinkarnace každé manito, která je pravidelně vysílala, aby se nechala zabít oblíbenými lovci nebo rybáři. Z tohoto důvodu lovci bez výjimky po zabití zvířete prováděli různé rituály, proto, aby se jeho podstata vrátila k manito s příznivou zprávou o tom, jak se s ním zacházelo. Podle Odžibvejského světonázoru, činnost manito vysvětlovala téměř všechny okolnosti každodenního života. Každý přírodní předmět, ať už živý nebo neživý, byl nadaný duchovní silou, a žádné neštěstí, ať už nemoc, zranění, smrt nebo neúspěch při lovu či rybolovu nebylo považováno za náhodné nebo bez osobního záměru jedné nebo jiné manito (Landes, 1968).
Také se věřilo, že se zvířecí strážné duše liší co do síly. Některé druhy, především malé a celkem nevýznamné, jako většina hmyzu a podobných zvířat jako myši, krysy nebo veverky údajně disponovaly omezeným duchovním vlivem, a jen zřídkakdy dodávaly lidem užitečné ochranné duchy. Naopak se mělo za to, že fyzicky zdatnější druhy, jako medvědi, bizoni, vlci nebo orli mají mimořádnou duchovní sílu a proto jsou vyhledáváni jako patroni (Benediktová, 1929; Landes, 1968). Využívané metody ke získání patronátu těchto druhů strážných duší se lišilo v každé kultuře, ale všechny téměř bez výjimky zahrnovaly určitou formu těžké fyzické zkoušky (Benediktová, 1929). U kmene Odžibvejů se předpokládalo, že mladí muži v pubertě se izolují do lesa a vydrží se dlouhou dobu postit, nespat, a zvládnou i konečné delirium ve snaze dosáhnout vizí. Ti úspěšní prožili živé halucinace, ve kterých jejich ,,duše“ vstoupila do duchovního světa a setkala se s jedním nebo více manito , které nabídly do budoucna pomoc a ochranu výměnou za nejrůznější rituální povinnosti. Někdy bylo možné radu nebo pomoc od manito rozpoznat pomocí přírodních předzvěstí a náhod, ale pokyny častěji přicházely nepřímo pomocí následujících snů a vizí. V takových momentech se věřilo, že duše daného člověka znovu vstoupila do nadpřirozené dimenze, a poradila se se svým duchovním strážcem. Obsahu snů byl tedy připisována hlavní důležitost, protože vedl k činnosti v běžném životě (Landes, 1968). V některých společnostech senahlíželo jako na virtuální sebevraždu na to někoho zranit, zabít nebo sníst člena stejného druhu, jakého byla i strážná duše daného jedince. Jako albatros Starého Námořníka (?), výsledkem by mohlo být odnětí duchovního patronátu, a způsobit smůlu, nemoc a smrt. Na druhou stranu, a ve stejném počtu kultur, strážné duše odměňovaly své svěřence právem zabíjet členy svého vlastního druhu (Benediktová, 1929; Hallowell, 1926). Jako ve většině oborů individuálního úspěchu, ne všichni muži ani ženy byli úspěšní v získání podpory zvířecích strážných duší. Některým se vizí vůbec nedostalo, a bylo tak na ně nahlíženo jako na ,, prázdné, hrozné a zbabělé“ po zbytek života. Malá menšina, naopak vykazovala mimořádný vizionářský talent a tím pádem se na ně nahlíželo jako na šamany nebo čaroděje (Landes, 1968).
ZVÍŘECÍ SÍLY A ŠAMANISMUS Mircea Eliade označuje šamanizmus za ,,archaickou techniku extáze“ odvozenou od víry ve strážné duše. Obojí představuje hledání magicko-náboženských sil, a šamané se jeden od druhého liší jen ,,svou kapacitou extatického zážitku, která se v podstatě rovná zaměstnání“ (Eliade, 1964, str. 107). Ačkoli se šamanská síla odvozovala od podpory jedné či více strážných duší, vztah mezi šamanem a jeho duchovními ,,pomocníky“ nebo ,,známými“ byl intimnější i silnější, než ten dosažený běžnými lidmi. Ve většině případů šaman nezískal pouze patronát strážných duší, ale také si vybudoval schopnost je ovládat. Šamané běžně dokázali dosáhnout této moci vůle tím, že se dostali do stavu tranzu či extáze, většinou navozeného monotónním odříkáváním, bubnováním, a tancováním, a také za pomoci konzumace psychoaktivních látek. Takové stavy se považovaly za stavy podobné smrti – jediný jiný moment, kdy se podstata člověka doopravdy osamostatní od těla a je schopna dělat samostatné činnosti v čase i prostoru. Podle Eliada (1964) tento extatický, mimotělní zážitek umožňuje šamanovi zbavit se lidské formy a znovu navodit situaci, která byla na počátku, kdy se lidé neodlišovali nijak výrazně od zvířat. Ve výsledku je schopen obnovit přátelství se zvířaty, získat vědomost zvířecího jazyka a také získat schopnost změnit se ve zvíře, podle toho kdy a která situace toto vyžaduje. Výsledkem je jakási symbióza, ve které se člověk a strážná duše sloučí a stanou se dvěma aspekty stejného jedince (Eliade, 1964).
Ačkoli se někdy přemění v člověka, většinou jsou šamanští ,,známí“ zvířata, jednoho nebo jiného druhu. Když už se šaman takto převtělil, dokáže se volně pohybovat, shromažďovat informace, a provádět magické úkony vzdálen od svého těla. Z antropologických hlášení však není úplně jasné, jestli zvířecí duše měla vlastní nezávislou existenci když nebyla v šamanových službách, nebo jestli byla pouze materiálním útvarem, který si šaman převzal pro magické účely. Příběhy a legendy, které se zabývají šamany, podávají v tomto ohledu rozporné důkazy. Některé říkají, že šamané dokáží zmizet, pokud jsou napadeni nebo sledováni, načež bude spatřeno pouze nějaké rychlonohé zvíře nebo pták, jak mizí ze scény. Pokud toto zvíře někdo zraní či zabije, šaman zakusí stejné neštěstí, ať už se jeho tělo nachází kdekoli. Na druhou stranu, šamané nikdy nezabíjeli, ani nekonzumovali maso zvířat, která patřila do jejich druhu, což tedy naznačuje, že tyto duše existovaly samostatně a lidé si je mohli splést s obyčejnými zvířaty (Speck, 1918). Též se předpokládalo, že šamané, dle svého konkrétního talentu, dokázali předpovídat budoucnost, radit ohledně výskytu lovné zvěře, nebo předpovídat hrozící katastrofy. Jejich schopnost ovládat přírodní živly také umožňovala manipulovat s počasím, podmanit si zvířata nebo je přiblížit k lovci. Především, vzhledem k tomu, že za všechny projevy špatného zdraví údajně mohou zlovolné duše, šamané vlastní pomyslný monopol na léčení nemocí. Protože šaman je v podstatě jediným, kdo je schopen navštívit duchovní svět na přání s pomocí zvířat, poskytuje jedinou spolehlivou metodu k objevení a neutralizaci fyzických i psychických nemocí duševního původu (Eliade, 1964; Speck, 1918).
ANIMISMUS V ANTICE A STŘEDOVĚKU Ač jsou systémy animistické víry především typické pro společnosti lovu a sběru, přetrvaly též, v různých formách, v mnoha pastýřských a kočovných, a zemědělských společnostech, ve kterých existují současně, procesem syntézy, s krédy a praxí současného náboženství. Zajímavý soudobý příklad stále vzkvétá mezi domorodci Střední Ameriky, například Mayové. Ačkoli jsou křtěnou a zemědělskou společností, Mayští obyvatelé Chamula, v Mexické provincii Chiapas věří v existenci jednotlivých ,,duchovních zvířat“ neboli chanul , která jsou každému člověku přidělena při narození nebeskou silou, a které vzájemně sdílí každý úder osudu, který zakouší jejich lidský protějšek. Všichni chanul jsou nezdomácnělí savci s deseti prsty, a fyzicky jsou k nerozeznání od skutečných divokých zvířat. Skutečně jen člověk dokáe odhalit identitu tohoto duševního zvířete, protože se mu vrací ve snech nebo se šamanovou pomocí (Gossen, 1996). Mayové věří, že většina nemocí je výsledkem zranění způsobeného chanulovi konkrétního člověka. Tato zranění mohou být způsobena úmyslně čarodějnictvím, tím, že si někdo jiný splete chanula s obyčejným zvířetem a zraní ho nebo zabije, nebo může být ,,svévolné“ v tom smyslu, že člověk si dovolí prožít velmi intenzivní emoce, například intenzivní strach, vztek, vzrušení nebo sexuální potěšení, které může vyděsit nebo rozčilit chanula. Lidé z kmene Chamula se velice zdráhají zabít divokého savce s pěti prsty, protože věří, že kdyby tak učinili, mohli by omylem zabít sebe, popřípadě přítele nebo příbuzného. Pokud jde o léčebná opatření, jediným tradičním lékem na nemoc, která byla výsledkem poškození jedincova duchovního zvířete, je zapojit služby nějakého šamana, který použije různé rituály a vliv svých vlastních, silnějších duchovních zvířat k odhalení zdroje utrpení a zneutralizuje ho. Podle Mayského folkloru, šamané a čarodějnice také disponují schopností přijmout fyzickou formu jejich chanula k tomu, aby získali přístup do nadpřirozené říše (Gossen, 1996). Účelem zabývání se tímto zvláštním příkladem současné indiánské víry v duchovní zvířata je to, že krásně naznačí, podle Gossena (1996), pozoruhodnou houževnatost animisticko-šamanských idejí a praktik ve Střední Americe, navzdory nátlakovému vlivu po téměř pět století importované Římsko-katolické víry. Podobně, v Evropě a okolo Středozemní pánve se zdá, že pozůstatky
srovnatelných myšlenkových systémů přetrvaly v mnoha místních i regionálních léčebných kultech, alespoň do raného novověku. V před-klasickém období spojení s animismem bylo obzvláště zřejmé. Ve starověkém Egypt, například, celému panteonu dominovaly šamanské obrazy bohů a bohyní se zvířecími hlavami, včetně Anubise se psí hlavou, který převáděl duše mrtvých na cestě podsvětím, a jejichž další role zahrnovaly lékařství a léčitelství bohům, a průvodce tajemstvími mumifikace a reinkarnace. Psi a hadi byli též svatými symboly Sumerské bohyně Guly ,,Velké Léčitelky“ a babylonského a chaldejského božstva, Marduk, další bůh léčení a reinkarnace (Dale-Green, 1966; Schwabe, 1994) V klasickém období jsou animistické asociace jaksi méně výrazné, ale stále snadno rozpoznatelné. V řeckém Pantheonu už byli bohové méně reprezentováni zvířaty, ale udrželi si schopnost přeměnit se ve zvířata, aby skryli vlastní identitu. Psi a hadi též hráli důležitou roli v Asklepiově kultu (Aesculapiově), kultu syna Apollova, který byl znám jako Bůh Medicíny, Božský Lékař. Asklepiova svatyně v posvěceném háji v Epidauru sloužila jako starověké ozdravné středisko. Tak jako dnešní Lurdy, přitahovala davy prosebníků, kteří hledali úlevu od velkého množství nemocí. Jako součást ,,léčby“ tato svatyně poskytovala terapii za asistence zvířat. Léčba zahrnovala různé očišťovací rituály a oběti, po kterých následovala doba (léky navozeného?) spánku v hlavním prostoru svatyně. Během dřímoty každého ,,pacienta“ navštívil Bůh, někdy v lidské podobě, ale častěji jako had nebo pes, který je olizoval na daném zraněném nebo bolestivém místě jejich těla. Zdálo se, že možná psi, kteří žili okolo tohoto chrámu, byli cvičeni k tomu olizovat lidi. Lidé věřili, že tato zvířata doopravdy reprezentovala Boha a že měla sílu vyléčit nemoc svým jazykem (Dale-Green, 1966; Toynbee, 1973). Nálezy předepsaných tablet v okrscích svatyně v Epidauru svědčí o zázračných schopnostech místních psů: Thuson z Hermione, slepý chlapec, si nechal za dne olízat oči od jednoho ze psů u chrámu, a odešel vyléčený. Pes vyléčil chlapce z Alginy. Měl nějaký výrůstek na krku. Když předstoupil před Boha, jeden z posvěcených psů ho vyléčil svým jazykem, zatímco byl chlapec vzhůru, a uzdravil ho.
Ačkoli byli očividně z masa a kostí, léčiví psi a hadi v Epidauru jasně plnili v podstatě tu samou funkci, jako šamanští duchovní pomocníci. Svou schopností pravidelně se obnovit shazováním kůže, nemluvě o jejich jedovatých kvalitách, hadi vždycky disponovali silnými asociacemi s léčením, smrtí a reinkarnací (Morris & Morris, 1968). Stejně tak je pes v mytologii reprezentován jako prostředník mezi tímto a dalším světem. Někteří autoři toto přičítali jejich sklonům k požírání mršin, zatímco jiní to připisovali jejich příslovečné bdělosti a ostražitosti vůči neviditelných ,,duchovním“ hrozbám, a také jejich prahovému, dvojznačnému statusu dobrovolného obyvatele hraniční zóny, která rozděluje člověka a zvíře, kulturu a přírodu (White, 1991; Serpell, 1995). Během raného křesťanství, stopy starověkých šamanských myšlenek a praktik stále převládaly ve většině Evropy. Kromě toho, že byli léčiteli, většina keltských svatých z Británie a Irska se odlišovala zvláštním vztahem ke zvířatům, a mnoho z nich, podle legendy, měla zkušenost s fyzickou transformací do zvířecí podoby (Armstrong, 1973; Melia, 1983). Svatý František z Assissi, který se zřejmě nechal ovlivnit Irskou klášterní tradicí, byl též popisován jako přírodní mystik. Mezi jeho další činy patří též to, že kázal uchvácenému publiku o ptácích, a dokázal zklidnit vzteklé vlky (Armstrong, 1973). Jeden z jeho následovníků, svatý Antonín z Padovy (1195 – 1231), kázal tak výmluvně rybám v moři, že se všechny seřadily u břehu, aby si poslechly jeho moudrá slova (Spencer, 1993). Konkrétní pojem toho, že psi umí léčit zranění nebo bolesti dotekem či olíznutím, se také dochovala až do doby křesťanství. Svatý Roch, který, jako Asklepios, byl obecně vyobrazován ve společnosti psa, si zřejmě vyléčil morové rány olizováním od svého psího druha. Svatý Kryštof, svatý Bernard, a mnoho dalších svatých bylo též spojováno se psy, a mnoho z nich mělo pověst léčitelů.
Slabý přízrak starších šamanských tradic lze též vypozorovat ve zvláštním středověkém kultu svatého chrta, svatého Guineforta. Guinefort, jak vypráví legenda, byl neprávem zavražděn svým ušlechtilým pánem, který omylem věřil, že pes zabil a sežral jeho dítě. Brzy poté se ale dítě našlo, jak klidně spí vedle ostatků obrovského, dravého hada, se kterým Guinefort bojoval a také ho zabil. Přemožen výčitkami svědomí, rytíř hodil psovu mrtvolu do studny, tu zahrnul velkou hromadou kamení a okolo vysázel stromový háj, ve vzpomínku na tuto událost. Ve 13. století se tento hrob, asi 40 km od města Lyons, stal centrem pohanského léčitelského kultu. Rolníci žijící míle daleko přiváželi své nemocné a choré děti do svatyně, kde se nejspíš prováděla zázračná léčení (Schmitt, 1983). O staletí později, společnost ,,Jemného španěla nebo Utěšitele“ – druh nepopsatelného, chlupatého psíčka – se stále doporučovala dámám alžbětinské Anglie, jako lék na různorodá onemocnění. William Harrison, ve svém Popisu Anglie (1577) přiznává určitou skepsi vůči tomuto tématu: ,,Někteří si myslí, že jest velice zdravé pro slabé žaludky (= osoby) nositi takového psa na prsou, tak jako je pro ochrnuté zdravé je čichati k lišce. Ale jak pravdivé toto jest, to nechme soudit učené.“ Vzdělaný Dr. Caius, autor díla De Canibus Britannicus (1570) byl méně nakloněn kritice: ,,ačkoli někteří předpokládají, že takoví psi se nehodí k léčení, dovoluji si namítnouti, že s tímto nesouhlasím.“ Byl toho názoru, že zvířata nošena na hrudi nemocného člověka vstřebala nemoc do sebe (Jesse, 1866). A tak, v průběhu historie, se zdá, že se začíná objevovat jistý druh pokroku, a to od silné zastaralé víry v nadpřirozené léčivé schopnosti některých zvířat, například psů, k vágnějším a pověrčivým lidovým praktikám, kde zvláštní ,,duchovní“ vlastnosti zvířete už nejsou rozeznatelné, a že to, co zbývá, je jakýsi ,,šarlatánský“ lék pochybné léčebné hodnoty. Ve střední Evropě se tento trend spojoval s energickým potlačováním předkřesťanské a neortodoxní náboženské víry a praktik církví. V roce 1231 po Kristu, ve snaze zastavit rozšíření nesouhlasu s náboženstvím v Evropě, byla založena kancelář papežské inkvizice, aby poskytla církvi nástroj pro rozpoznávání a trestání kacířství. Ještě předtím náboženské a světské autority přijaly celkem shovívavý přístup k široké škále pohanských zvyků a myšlení, kterými přetékala celá Evropa. Inkvizice je systematicky vykořenila a zahladila. Starověké přírodní kulty a rituály spojené s předkřesťanskými božstvy nebo posvěcenými háji, stromy, potůčky a studněmi, byly nemilosrdně vyhubeny. Dokonce i neškodný kult svatého Guineforta se stal předmětem perzekuce. Jeden dominikánský mnich, Štěpán z Bourbonu, nechal toho mrtvého psa exhumovat, pokácet a spálit svěcený háj spolu s ostatky toho věrného chrta. Také nechal vydat dekret, podle něhož mělo být zločinné ono místo vůbec navštívit (Schmitt, 1983). Ačkoli se náš obrázek dost zdeformoval zvláštními metodami, kterými inkvizice získávala a zaznamenávala důkazy, zdá se, že tzv. ,,hon na čarodějnice“, který se v období 15. – 17. století prohnal Evropou, začal jako útok na místní lidové léčitele nebo mazanou lidovou moudrost; poslední degenerované odborníky na zastaralý šamanismus (Briggs, 1996). Podle názoru samotného zřízení, nejen, že se tyto středověké čarodějnice stýkaly s ďáblem ve zvířecí podobě, také ovládaly jednoznačně šamanskou schopnost přeměnit sebe i ostatní lidi ve zvířata (Cohn, 1975). V Británii i Skandinávii lidé věřili, že čarodějnice ovládaly nadpřirozené ,,skřety“ neboli průvodce, kteří se objevovali ve zvířecí podobě. Budeme-li toto posuzovat pohledu svědectví, která nám jsou dostupná v soudobých brožurách a záznamech ze soudních líčení, většina těchto průvodců patřila k druhům, které dnes máme za domácí mazlíčky: tedy, psi, kočky, okrasní ptáci, myši, krysy, fretky, a tak dále (Ewen, 1933; Thomas, 1971). Jinými slovy, blízké přátelství nebo vztah se zvířaty, jednou (kdysi) znak šamanské síly nebo pučící svatosti, se stalo příznakem ďáblovství. Zvířecí společníci si i nadále uchovávali jisté ,,tajuplné“ vlastnosti ve středověké a renesanční populární představivosti, ale především jako možný nástroj maleficium – síly uškodit ostatním nadpřirozeným způsobem. Tohle všechno také odráželo výraznou středověkou tendenci zavést pevné oddělení mezi lidské a nelidské tvory; tendenci posílenou ideály lidského chování, které zdůrazňují sebekontrolu, zdvořilost a cudnost, mezitímco současně odmítají to, na co se tehdy nahlíželo jako na zvířecí vlastnosti, jako impulzivita, hrubost a prostopášnost (Elias, 1978; Salisbury, 1994).
ZVÍŘATA JAKO ČINITELÉ SOCIALIZACE Konec 17. století a úsvit takzvaného ,,Osvícení“ s sebou přinesly jisté změny v obecném vnímání zvířat, což bylo důkladně zdokumentováno novověkými historiky (např. Maehle, 1994; Thomas, 1983). Tyto změny zahrnovaly postupný vzrůst sympatických postojů vůči zvířatům a přírodě, a postupný pokles antropocentrických postojů, které byly tak příznačné pro období středověku a renesance (Salisbury, 1994). Vnímání divokých zvířat a divokosti jako hrozící lidskému přežití také pokleslo, zatímco chování domácích zvířat se rozmohlo zvláště u aristokracie a v nově vznikajících městských středních třídách. Tuto změnu v postojích a chování vůči zvířatům lze přiřadit, alespoň z části, stabilnímu stěhování Evropanů z vesnic do měst. Toto vylidňování venkova pomohlo oddálit zemědělské sektory populace od jakéhokoli přímého vlivu konzumního využívání zvířat, a odstranilo potřebu hodnotových systémů, jichž bylo třeba k legitimizaci nebo posílení takového jednání (Serpell, 1996; Serpell & Paul, 1994; thomas, 1983). Představa, že budování vztahů se zvířaty by mohlo sloužit jako socializační nástroj, především dětem, se také vynořila někdy v té době. John Locke o tom psal v roce 1699, obhajoval obarovávání dětí ,,psy, veverkami, ptáky nebo podobnými“ , aby se o ně staraly, jako způsob podpory rozvoje něžných citů a smyslu pro odpovědnost za ostatní (Locke, 1699, str. 154). Mnoho reformátorů 18. století, kteří odvozovali svou autoritu z prací Jana Kalvína a Thomase Hobesse, věřilo, že děti se mohou naučit přemýšlet a kontrolovat svoje vlastní vrozeně zvířecí vlastnosti skrze ovládání a péči o opravdová zvířata (Myers, 1998). Soucit a starost o blaho zvířat se také staly oblíbeným didaktickým tématem dětské literatury v 18. a 19. století, kdy hlavním účelem bylo vštípit morální laskavost a vznešenost, především u dětí mužského pohlaví (Grier, 1999; Ritvo, 1987; Turner, 1980). Na konci 18. století se také začaly aplikovat teorie, které se zabývají socializačními vlivy společnosti zvířat, na léčbu mentálně postižených. Nejčasnější dobře zdokumentovaný pokus v tomto odvětví, byl proveden v Anglii, v léčebně York Retreat, jako nápad progresivního kvakera Williama Tukea. Středisko York Retreat používalo mimořádně osvícené léčebné metody, v porovnání s těmi, které se běžně využívaly v ostatních tehdejších ústavech pro duševně choré. Chovanci měli povoleno nosit vlastní oblečení, ústav je podporoval ve vykonávání ručních prací, psaní a čtení knih. Také se směli volně potulovat po ústavním dvoře a v zahradách, kde byly všechny možné druhy domácích zvířat. Ve svém Popisu střediska Retreat (1813, str. 96), Samuel Tuke, zakladatelův vnuk, popisuje, jak interní dvory střediska byly vybaveny ,,množstvím zvířat; například králíky, mořskými racky, jestřáby, a drůbeží. Tito tvorové jsou celkově velmi dobře seznámeni s pacienty: a věříme, že nejsou jediným druhem nevinné zábavy; ale styk s nimi někdy inklinuje k povzbuzení sociálních a laskavých citů.“ Během 19. století se domácí zvířata postupně stala běžnou součástí institucí pro duševně choré v celé Anglii, i jinde. Například, v jedné velice kritické zprávě o otřesných podmínkách, které museli snášet chovanci Bethlemské nemocnice během třicátých let 19. století, komisaři britské charity navrhli, že areály blázinců ,,by měly být zásobovány ovcemi, zajíci, opicí, nebo dalšími domácími nebo společenskými zvířaty“, aby šlo vytvořit příjemnější a méně vězeňskou atmosféru. Taková doporučení byla očividně brána vážně. Dle článku, vydaného v Ilustrovaných Londýnských novinách v roce 1860, ženské oddělení Bethlemské nemocnice do té doby ,,vesele osvětlili a oživili výtisky, bustami, voliérami a domácími zvířaty“, zatímco na mužském oddělení tu samou náklonnost projevovali ,,vůči ptákům a zvířatům, tedy kočkám, kanárkům, veverkám, chrtům … [Někteří pacienti] neustále přechází po galerii, sdělují své strasti těm, kteří je poslouchají, a když okolo není nikdo, kdo by byl ochoten je poslouchat, stěžují si psům a kočkám.“ (uvedeno v Allderodgeovi, 1991). Příznivé účinky společnosti zvířat, jako prostředku sloužícího terapeutickému poslání při léčení tělesných onemocnění, byly zřejmě uznávány i během tohoto období. Ve svých Poznámkách o ošetřovatelství (1860), například Florence Nightingalová pozoruje, že malé zvířátko ,, je často skvělým společníkem pro nemocné, především pro případy dlouhodobě, chronicky nemocných.“
VI. ZVÍŘATA A PSYCHOTERAPIE Navzdory očividnému úspěchu pokusů prováděných v ústavní péči usnadněné použitím zvířat v 19. století, nástup vědecké medicíny do začátku 20. století prakticky odstranil zvířata z nemocničních zařízení (Allderidge, 1991). Na dalších 50 let prakticky jedinou lékařskou souvislostí, ve které jsou zmiňována zvířata, byla ta, která se zabývá zoonózou a veřejným zdravím, nebo jako symboličtí referenti v psychoanalytických teoriích zabývajících se původem psychických onemocnění. Myšlenky Sigmunda Freuda, které se týkají původu neuróz, mají sklon opakovat Hobbesovskou myšlenku neodmyslitelně zvířecího charakteru lidstva (Myers, 1998). Podle Freuda, nemluvňata a větší děti jsou v podstatě podobné zvířatům do té míry, že je ovládají instinktivní tužby nebo impulzy, které se točí okolo základních životních funkcí, jako jídlo, vylučování, sexualita a sebezáchova. Freud pojmenoval tuto základní zvířecí stránku lidské přirozenosti ,,id“. Jak děti dospívají, jejich dospělí pečovatelé je ,,krotí“ , neboli socializují vštěpováním strachu nebo viny pokaždé, kdy dítě jedná příliš impulzivně odpovědí na tyto vnitřní pochody. Děti, na oplátku reagují na tento vnější tlak v souladu s potlačením těchto nutkání z vědomí. Duševní nemoc je výsledkem toho, alespoň tak, jak tvrdil Freud, že těmto potlačovaným, zvířecím pudům není umožněn zdravý nebo umělecký,,odtok“ v pozdějším životě, a ty pak nekontrolovaně vybuchují do vědomí (Shafton, 1995). Freud interpretoval vracející se zvířecí představy, které vyplouvaly na povrch ve snech a volných asociacích jeho pacientů jako metaforické prostředky, kterými lidé zakrývají své nepřijatelné myšlenky nebo pocity. ,,Divoká zvířata“, argumentoval, ,,představují vášnivé impulzy, kterých se snící člověk obává, ať už jsou jeho vlastní nebo ostatních lidí“ (Freud, 1959, str. 410). Protože tyto brutální myšlenky a impulzy zásadně ohrožují Ego, jsou uzamknuty v temných koutech nevědomí, kde jsou bezpečně ignorovány – alespoň během hodin, kdy se člověk probouzí. Pro Freuda a jeho následovníky, účelem psychoanalýzy bylo odkrýt tyto děsivé obyvatele nevědomé mysli, odhalit jejich opravdový charakter a tak je efektivně neutralizovat. Freudův koncept id jako druhu základní zvířecí podstaty v lidské přirozenosti nese víc než pouze nadpřirozenou podobnost animistických a šamanských myšlenek, které se zabývají zvířecími dušemi a ochrannými duchy, a také ,,vnitřním“ nebo duchovním původem špatného zdravotního stavu (Serpell, tištěno). V pracích Carla Junga, především v jeho diskuzích o mytologických archetypech ve snech a vizích, a jeho koncept ,,kolektivního nevědomí“, je tato podobnost víceméně explicitní. Jedním z vedoucích důvodů současných lidských těžkostí je jeho neschopnost smířit se s vlastním ,,já“ a harmonizovat vlastní kulturu s členstvím v přírodním světě. Racionální člověk se od sebe odcizil tím, že odmítl postavit se tváří v tvář svému racionálnímu já, své vlastní minulosti, jak je zosobněna zvířaty.( Levinson, 1972, str.6)
Řešením tohoto rostoucímu pocitu odcizení je, podle Levinsona, obnovit léčebné spojení s naší vlastni, nevědomou zvířecí přirozeností tak, že navážeme kladné vztahy s opravdovými zvířaty, například se psy, kočkami a dalšími zvířaty. Argumentoval, že zvířata představují ,,zastávku na půl cesty na cestě zpět za emočním blahem“ (Levinson, 1969, str. xiv), a že ,,potřebujeme zvířata jako spojence k posílení našeho vnitřního já“ (Levinson, 1972, str. 28 – 9). Levinson zašel ještě dál za Freudovskou myšlenku, že zvířata jsou vlastně symbolickým převlekem pro věci, které se bojíme konfrontovat tím, že prohlásil, že vztahy se zvířaty hrají tak významnou roli v lidské evoluci, že se teď staly nedílnou součástí naší psychické pohody (Levinson, 1972, str. 15).
VII. ZVÍŘATA, RELAXACE A SOCIÁLNÍ PODPORA
Během posledních 20 let a lespoň částečně v odpověď na skepticismus lékařského zařízení, teoretický důraz se přesunul z těchto relativně metafyzických představ o zvířatech jako psychospirituálních mediátorů k prozaičtějšímu, vědecky ,,váženějšímu“ vysvětlení očividných léčebných přínosů společnosti zvířat (Serpell, v tisku). Primárním katalyzátorem pro změnu důrazu byla jediná, průlomová studie 92 pacientů jednotky kardiologické péče, u kterých bylo zjištěno, že, statisticky, žili déle, pokud vlastnili domácího mazlíčka (Friedmann et al., 1980). Toto zjištění vyvolalo celou řadu dalších studií souvisejících se zdravím (viz Garrity & Stallones, 1998) a také podpořilo spoustu diskuzí ohledně možných mechanizmů zodpovědných za zjevně blahodárné účinky vlastnictví domácích mazlíčků. Z těchto alespoň dva ustály test času. Podle prvního zvířata dokáží vstřebat okamžitý, fyziologicky zklidňující stav uvolnění, jednoduše tak, že přitahují a udržují naši pozornost (Katcher et al., 1983). Podle druhého domácí zvířata dokáží lidem poskytnout určitý druh podpory redukující stres, podpory, která nás ochrání před stresem (McNicholas &Collis, 1995; Serpell, 1996; Siegel, 1990). Ačkoli zklidňující účinky kontaktu se zvířetem se prokázaly ve značném množství současných studi, momentálně existuje málo důkazů o tom, že tyto účinky odpovídají za více než přechodné nebo krátkodobé zlepšení fyziologických parametrů, jako srdeční tep a krevní tlak (Friedmann, 1995). V rozporu s tímto, koncept zvířat, která slouží jako zdroj sociální podpory, zřejmě nabízí relativně přesvědčivé vasvětlení pro více dlouhodobých výhod společnosti zvířat. Cobb (1976) definoval sociální podporu jako ,,údaj vedoucí subjekt k tomu se domnívat, že o něj někdo pečuje, že ho někdo miluje , že si ho váží, a že je členem sítě vzájemných povinností.“ Současnější autoři, každopádně, měli sklon k rozlišení mezi pojmy ,,vnímaná sociální podpora“ a ,,sociální síť (= v abstraktním slova smyslu)“. První údaj představuje převážně kvalitativní popis jedincovy úrovně spokojenosti s podporou, které se mu dostává od určitých sociálních vztahů, zatímco druhý údaj je spíše kvantitativním měřítkem zahrnujícím množství, častost a druh jeho celkové sociální interakce (Eriksen, 1994). Jakkoli jej chceme definovat, význam sociální podpory pro lidskou pohodu se implicitně uznával s ohledem do minulosti. Na samotu – absenci sociální podpory – se vždy nahlíželo jako na bolestivý a nepříjemný pocit, který, již od pradávných časů, společnosti používaly, samotku, exil a sociální ostrakizaci, jako metody trestu. Autobiografické zprávy náboženských poustevníků, trosečníků a válečných vězňů poskytují jasný obrázek psychologického účinku sociální izolace. Většina popisuje pocity podobné fyzickému týrání, které postupně stoupá až k vrcholu, než začne klesat, často docela prudce. Tento pokles bolesti se obecně pojí s nástupem apatie a zoufalství, někdy tak závažných, že zahrnuje celkové ztuhnutí (Serpell, 1996). Za posledních 10 let se objevilo rozsáhlé množství lékařské literatury, která potvrzuje silné, kladné spojení mezi sociální podporou a zlepšeným lidským zdravím a přežitím (viz Eriksen, 1994; Esterling et al., 1994; House et al.,1988; Sherbourne et al.,1992; Vilhjamson, 1993). Přesné mechanismy, na kterých se zakládají tyto život zachraňující účinky sociální podpory jsou stále předmětem debaty, ale většina autorit teď zdánlivě souhlasí s tím, že hlavní výhody vyvstávají ze schopnosti podpůrných společenských vztahů ochránit nebo zlepšit odstrašující zdravotní účinky chronického stresu v životě (Ader et al., 1995). Teoreticky, tyto prospěšné účinky sociální podpory by měly platit pro jakýkoli kladný sociální vztah; jakýkoli vztah, ve kterém člověk cítí, že o něj někdo pečuje, že ho někdo má rád, že si ho někdo váží. Co se týče drtivé většiny lékařských výzkumníků a odborníků (lékařů), jediné vztahy, na kterých údajně záleží, jsou ty, které existují mezi blízce navázanými osobami – přáteli, manželi, nejbližšími rodinnými příbuznými, a tak dále. Navzdory rostoucím důkazům současného antropozoologického výzkumu, pocit, že zvířecí společníci mohou také sociálně přispět k lidskému zdraví, je nadále velmi málo uznáván (Serpell, 1996).
VIII. ZÁVĚR Za téměř celou lidskou historii zvířata zabírala ústřední místo v teoriích zabývajících se ontologií léčbě nemocí. Lidé často věřili, že uražená zvířecí duše může způsobit nemoc, zranění nebo smůlu, ale zároveň se společnost zvířecích strážných duší - ať už vlastních nebo těch, které patřily léčiteli nebo šamanovi – mohla přivolat na pomoc k řešení takových utrpení. Ačkoli takové myšlenky přežily sem tam až do dnešní doby, rozšíření antropocentrických a monoteistických myšlenkových systémů během posledních tisíc až dvou tisíc let prakticky zničilo animistickou víru v nadpřirozené síly zvířat a zvířecích duší ve většině světa. V Evropě, během středověku, křesťanská církev aktivně perzekuovala animistické věřící, označovala je za čarodějnice a kacíře, a spojovala jejich duchy s ďáblem a jeho přisluhovači ve zvířecí podobě. Během éry osvícenství se představa, že domácí mazlíčci mohou sloužit jako socializační nástroj dětem a duševně nemocným, stala populární a do 19. století se už rozšířilo uvedení zvířat do zařízení institucionální péče. Nicméně, tyto brzké a předběžné pokusy s terapií za asistence zvířat nahradila během počátku 20. století vědecká medicína. Zvířata nadále hrála poněkud negativní roli v rozvoji psychoanalytických teorií, které se zabývaly původem duševních nemocí, ale až do pozdních 60. ani 70. let 20. století, kdy se znovu vynořily spisy vlivného dětského psychoterapeuta Borise Levinsona, se neobjevila žádná další lékařská debata o jejich hodnotě jako terapeutických přídavných složek. Současný zájem o potenciální zdravotní hodnotu společnosti zvířat z velké části iniciovala jediná studie, která zdánlivě prokázala život prodlužující účinky vlastnictví domácích mazlíčků mezi lidmi, kteří utrpěli srdeční infarkt. Tato studie od té doby vyvolala mnoho dalších, většina z nichž prokázala buď krátkodobé, relaxační účinky kontaktu se zvířaty, nebo dlouhodobé zlepšení zdraví, v souladu s ohledem na společnost zvířat jako zdrojem sociální podpory. Navzdory těmto zjištěním, kladná terapeutická hodnota společnosti zvířat stále získává málo uznání v mainstreamové lékařské literatuře, a jako oblast výzkumu je silně nepodporovaná agenturami pro vládní financování. Pokud tento problém vezmeme v úvahu zpětně, je těžké uniknout závěru, že současná neschopnost nebo neochota lékařského zařízení vzít toto téma vážně, je odkazem stejného antropocentrismu, který dominoval evropskému a západnímu myšlení již od středověku. Snad, s postupným zánikem takového staromódního a předpojatého myšlení, se můžeme vrátit ke komplexnějšímu a nezaujatému postoji vůči možnému přínosu zvířat k lidské pohodě a blahu.
III. VÝBĚR ZVÍŘETE Podmínky a kontext jsou důležité. Bude zvíře jen příležitostným návštěvníkem, nebo stálým společníkem? Zahrnuje role zvířete poskytování motivace k fyzickému cvičení daného člověka? Dodává zvíře pocit bezpečí? Je jeho role podporování sociálních kontaktů a konverzace pro někoho, kdo je osamocený? Je údělem zvířete asistovat při obtížné přechodné okolnosti nebo se musí člověk vypořádat s danou situací? Postará se o zvíře člověk, který přijímá terapii? Zvíře, jako příležitostný návštěvník u člověka v nějakém zařízení poskytuje zábavnou a příjemnou kratochvíli. V takových případech je zvíře v moci někoho, kdo je zodpovědný za péči o něj; v takové situaci nemusí vyvstat otázky kompatibility s potřebami nebo zázemím daného člověka. Nicméně, pokud daná osoba nebo člen rodiny bude trávit značné množství času se zvířetem a dokonce přebírat odpovědnost za péči o něj, pak je zásadní pečlivě přezkoumat všechny aspekty proveditelnosti péče o zvíře, i soužití s ním.
Má-li to být efektivní a mít optimální účinek, doporučení nebo dokonce předepsání zvířete vyžaduje zajít dále, než za obecná doporučení, a zkoumat blíže celou situaci, především zvláštnosti požadovaného výsledku. Tohle vyžaduje znát co nejvíce o zvířatech, která jsou kandidáty na danou ,,pozici“, ať už jimi jsou psi, kočky, koně, nebo druhy, které se snadněji omezí, stejně jako o lidech, kteří budou se zvířaty ,,seznámeni“. Běžnou chybou je, že někdo, kdo poskytuje AAA/T (= Animal Assisted Activities/Therapy = speciální služba ,,Pet Partners“ = zvířecího partnerství) může mít rád především kočky nebo určité psí plemeno, nebo koně, a může předpokládat, že i ostatní budou mít stejné pocity vůči těmto zvířatům. Dobrovolníci a zdravotníci, kteří poskytují AAA/T mají povinnost ustoupit od svých silných preferencí a místo toho identifikovat zvláštní preference lidí, o které pečují, a vlastnosti zvířat, o kterých uvažují (Zasloff, 1996). Posoudit dřívější zkušenost člověka se zvířaty je první věcí, kterou musíme udělat hned na začátku, abychom porozuměli současným pocitům daného člověka vůči zvířatům, které se odvíjejí od jeho zkušeností a rodinné kultury. Preference vůči určitým druhům jsou silně ovlivněny návyky chovu domácích zvířat rodiči a prarodiči, jak ukazuje obrázek 3, stejně jako jeho vlastní chovatelskou minulostí. Zkušenosti s chovnými zvířaty z dětství, jak ukazuje obrázek 4., také s větší pravděpodobností ovlivní ocenění těchto zvířat v dospělosti. Druhým požadavkem je být informovaný, a nabídnout konzultaci s ohledem na pravděpodobné překážky a výhody spojené s určitou rasou v různých situacích (Výbor pro vazbu mezi člověkem a zvířetem, nedatováno).
A. PSI Psi tvoří největší procento zvířat užívaných pro AAA/T, bereme-li v úvahu podstatný přínos nadšených dobrovolníků s dobře cvičenými psy, kteří rádi sdílí svá úžasná zvířata během pravidelných návštěv. Delta Society (1995) vypracovala obor domácího studia, a organizace Green Chimneys připravila manuál aktivit s využitím zvířecí asistence (Senter et al., nedatováno), aby vedla a vzdělávala potenciální dobrovolníky, kteří si přejí zasvěceně vykonávat AAA/T. Navíc, návody pro výběr a výcvik zvířat a lidí, kteří se pravidelně účastní AAA/T, byly vytvořeny na internetových stránkách programy, jako je například Pet Assisted Therapy v Huntingtonské pamětní nemocnici v Pasadeně, Kalifornii (Pfau, 1990) a PHUR (Pets Helping Us Recover – Zvířata nám pomáhají se léčit) na Univerzitě v Kalifornském Davisově Zdravotním Středisku (Davis Medical Center). Tyto návody se přizpůsobily návštěvám doma programem SOUL (Source of Unconditional Love = Zdroj Bezpodmínečné Lásky) v Hospitzu Soucit (Mercy Hospice) v Sacramento, Kalifornie (Levy, nedatováno). Takové návody zahrnují požadavky úvodního screeningu psů, testování údržby a podmínky péče o vzhled. Psi jsou jedinými společníky na plný úvazek, kteří jsou nám k dispozici. Kombinují tohle společenství se schopností stát se partnery pro práci. Na rozdíl od našich lidských společníků, psi se nabízejí, jako vysoce interaktivní, pozorní přátelé, kteří dávají přednost tomu zůstat se svými lidskými pečovateli, stále během dne. Toto může být i jistým nedostatkem, protože mnoho psů si aktivně stojí za tím, a vyžadují, častou a velmi širokou interakci. Není překvapením, že jsou to právě psi, kteří jsou vybíráni jako společníci do rodin s vyrůstajícími dětmi; psi neúnavně dovádějí s dětmi. Psí zanícená oddanost a vysoká kompatibilita partnerství mezi člověkem a psem jim dává predispozici stát se společníkem i při práci, a v dnešní době se cvičí pro narůstající množství speciálních úkolů (Hart & Hart, 1998). Jejich ohromná a očividná ochota pracovat s lidskými partnery, chtít člověka potěšit, je ještě zvýšena smyslovou a svalovou kapacitou, které předčí lidské schopnosti. Tím pádem je lze vycvičit k práci s člověkem i při určité rehabilitační /relaxační aktivitě. Některá plemena jsou vycvičena k tomu, aby rozšiřovala lidské smyslové, kinestetické nebo pohybové schopnosti, tím, že asistují jako vodicí psi, slyšící psi, policejní psi, psi k detekci záchvatu, psi pro detekci termitů (hmyzu), služební psi, psi pro odhalování škodlivých látek v zemědělství, a podobně. V případech, kdy psi pracují pro vládní zařízení, alespoň ve Spojených státech, psi často bydlí se svým psovodem, když jsou mimo
službu, a přesouvají se do světa práce se svým psovodem, když jsou ve službě. Jak prokázaly studie o policistech a jejich psech, blízký vztah se psem doma usnadňuje výkon v cílených pracovních úkolech partnerství; to, že se policista účastní výběru psa, také zvyšuje úspěšnost vztahu (Hart, et al., 1996b). Podobně se zjistilo, že i lidé se služebními psy mají lepší vztah, když iniciovali nápad pořídit psa (Lane et al., 1998). Úvahy o širokém spektru specializovaných pracovních psů mohou být užitečné, pokud budeme uvažovat o AAA/T; připomene nám, že psi mohou být vytrénováni pro určitý úkol, podle potřeby, dokonce i pro nový, neobvyklý nebo neznámý úkol. Většinou se pes, zdánlivě spontánně, také naučí nějaký úkol, který může být užitečný pro člověka, například otevírání dveří nebo včasné varování přicházejícího záchvatu. Ačkoli většina zvířat vyvíjí mezi lidmi významný socializační vliv, jsou psi v tomto ohledu opravdu pozoruhodní. Slouží nám jako celodenní společníci, také jako magnety pro společenskou konverzaci, dokonce i pro lidi s omezenou fyzickou nebo komunikační kapacitou (Eddy et al. , 1988; Mader et al., 1989; Hart et al., 1996a). Zvyšují vnímanou sympatičnost daného člověka, dokonce víc, než kočka nebo pták (Gerie-Johnson &Kennedy, 1995). Protože také vyžadují náklonnost, ujistí se, že jim člověk stále dává najevo svou péči. Protože psi zdánlivě rádi pracují a pohotově se učí velice specifické úkoly, které provádějí jen na povel, dobře se hodí i k výkonu jiných úkonů, které nejsou tak náročné na smyslovou kapacitu , ale jednoduše vyžadují společenskost a slušné chování. Psi mají sklon k tomu být úzce pozorní vůči svým lidským společníkům, ale také často ,,zdraví“ ostatní lidi, především známé přátele. Je jim přirozené sloužit jako společenští psi, potkávat a zdravit nové lidi. Tento rys může být základem AAA/T programu navrženého pro někoho, kdo je osamocen, nebo trpí depresí. Psi se mohou naučit nabízet svou náklonnost i cizím lidem, a trávit čas s novými přáteli, tak, jak je to nutné. Stačí, aby přišel jen jeden člověk s dobře vycvičeným psem do pečovatelského zařízení, a oživí a obveselí jeho obyvatele, kteří se se psem pomazlí a promluví k němu. Rozličná psí plemena se liší v predispozicích svého chování, tedy, jestli budou láskyplní, agresivní, zda budou štěkat na děti, nebo zda si budou chtít hrát. Samozřejmě, že psi jednoho plemene se liší v rámci širokého spektra těchto vlastností. Několik knih se zabývá vlastnostmi typickými pouze pro dané plemeno, a dokonce se může obracet na jednotlivé zvláštní rysy, jako vzrušivost, vyžadování náklonnosti, a agresivní dominance (Hart & Hart, 1988). Například, zlatí retrívři jsou obecně méně ochranitelští, než němečtí ovčáci nebo dobrmani. Dospělí měli zkušenost s vícero rasami, což je vede k tomu, že mají odlišná očekávání chování, když zacházejí s určitými rasami. Rasy se též liší v tělesné velikosti, a právě jejich velikost ovlivňuje činnosti, které budou vykonávat. Větší plemena se většinou vybírají jako vodicí, služební a policejní psi, a menší jako slyšící, detektoři hmyzu a v zemědělství. Velká tělesná velikost uděluje psovi dodatečnou sílu pracovat. Pro policejní a záchranářskou práci se vyžaduje silný záběr, a vysoká trénovatelnost, dokud není práce hotová. Tam, kde se nevyžaduje obrovská síla, téměř chybějící útočnost u malých psů je někdy výhodou, stejně jako v případech kontroly transportu zemědělských produktů v obrovských davech, když poprvé vstupujete do letištní haly ve Spojených státech. Tak tedy se určitá plemena vybírají pro určité účely, především ve věci pomocné asistence. Starší lidé většinou tvrdí, že se cítí pohodlněji s menšími psími rasami, takovými, které je nepovalí, ačkoli zakopávání o ně je stále problematické. Menší psi také zaberou méně místa v malém bytě, a stále slouží, jako hlídači. Malá plemena mají většinou sklon být uštěkaná, ale v klidném, tichém, předvídatelném prostředí, když žijí s důsledným staším člověkem, můžeme i u teriéra povětšinou předpokládat důstojnou a klidnou povahu.
B.KOČKY
Tím, že vyžadují méně námahy a že jsou méně náročné než psi, jsou kočky zábavné, krásné, a nabízejí přátelství s klidnou interakcí. Kočky jsou pružné, takže si vystačí samy, což by bylo pro mnoho psů stresující. Obecně je známo, že se kočky chovají daleko nezávisleji na lidském očekávání než psi, v podstatě si ,,dělají svoje“ , zatímco psi jsou vysoce naladěni na přání svých pánů. To je to uklidňující společenství, které počítá s účinky zvířat na psychosociální zdraví, například ochranou proti samotě (Zasloff & Kidd, 1994). Lidé si na kočkách váží především náklonnosti a hravosti; pravděpodobnost, že kočka bude s lidmi vysoce interaktivní se zvyšuje, pokud je už od kotěte, především v 2. až 7. týdnu, v kontaktu s lidmi, zatímco se o ni ještě stará matka (Karsh & Turner, 1988). Kočky podávají jasné zprávy, jimiž projevují svá přání lidským společníkům. Kočka si zřizuje silné zastoupení, a přitahují na sebe pozornost, svým dováděním působí směšné situace. Ale stále jsou jejich požadavky jednodušší, než ty psí. Proto jim často dávají přednost jedinci, kteří žijí sami, částečně také kvůli jednoduché péči. Kočky jsou ideálními společnicemi, když si přejeme nižší stupeň vzájemného kontaktu, nebo nepříliš energického vzájemného kontaktu. Lidé, kteří už tak žijí hektickým způsobem, kteří jsou během dne pryč, nebo kteří nemají pevné zdraví, uvítají omezené kočičí požadavky. Pro kohokoli s omezeným zdravím nebo silami představuje kočka méně fyzické námahy, než pes, nevyžaduje venkovní procházky, a může být ponechána na krátkou dobu doma, nebo obstarána sousedem, či kamarádem. Ženy středního věku, které se starají o lidi s Alzheimerovou chorobou, se cítily méně zatíženy a méně depresivně, pokud měly kočku (Fritz et al., 1996). Podobně byly kočky ideálním společníkem mužů, kteří trpěli AIDS v pokročilém stadiu, zatímco behaviorální požadavky a potřeby psa by některým mužům jen zhoršovalo stres (Castelli et al., předloženo). Na rozdíl od psů, problémy s chováním tak často nenastávají u koček, pokud jsou ponechány během dne samy doma. Spíš kočičí přirozené predispozice, nebo jejich interakce s dalšími kočkami mohou vést k problémovému chování, které stresuje jejich lidské společníky.
C. KONĚ Terapeutická jízda na koni a hipoterapie jsou druhy AAA/T , které vyžadují značně zvládnutého koně, profesionální zařízení, a odborný dohled pracovního týmu. Ať už člověk přijímá AAA nebo AAT, je radno poskytnou profesionální dohled. Dobrovolníci jsou potřební jako asistenti, a většinou nedokáží pracovat nezávisle. Obecně člověk, který vyhledává službu AAA/T , musí být převezen do zařízení, aby se mohl zapojit do pravidelných lekcí s koněm, za asistence několika lidí. Vybraní koně musí být naprosto důvěryhodní. Osobní bezpečnost všech přítomných lidí je ještě důležitějším faktorem, než tehdy, když se pracuje s malým zvířetem, o kterém se ví, že má temperament. Tím pádem s koňmi není možné dát dobrovolníkům pár hodin tréninku a pak jednotlivce samotné poslat s nabídkou AAA/T bez dostatečného dohledu. Nicméně, příjemci kůň nabízí vrcholový zážitek, možná jedinečný, s naprosto unikátní fyzickou zkušeností, zatímco je v příjemném prostředí.
D. PTÁCI, MALÍ SAVCI, RYBY Menší zvířata poskytují výhodu, a to, že je lze jednodušeji zbavit svobody, tím pádem jsou přijatelnější doma, i v ústavních institucích. Stále jsou ale společníky, kteří reagují na výchovu. Mnoho druhů ptáků si vytvoří těsnou vazbu s určitým pečovatelem, a reagují na lidskou pozornost a řeč způsobem, který je člověku odměnou (Kidd & Kidd, 1998). Ve studii Kidda a Kidda, majitelé si cenili ptačí společnosti, toho, že pták na majitele mluví, i zábavy. Alespoň tři čtvrtiny těchto jedinců měly ještě další zvíře. Tito ptáci ale nebyli bezproblémoví: asi jedna třetina poukazovala na jejich nepořádnost, pětina je popsala jako hlučné.
Klidné, tiché a jemné rysy morčat je dělají stále oblíbenými druhy, které vyžadují omezené úsilí. I rybičky jsou krásné, a nabízejí lidem odpočinek, což se prokázalo snížením úzkosti, když se dívali do akvária, zatímco seděli v čekárně u zubaře (Katcher et al., 1984).
