Ukázky | Próza | Howard Jacobson: Finklerovská otázka /ukázka/
Howard Jacobson: Finklerovská otázka /ukázka/ Jedenáctý román anglického spisovatele Howarda Jacobsona získal před dvěma lety prestižní Man Bookerovu cenu. V těchto dnech vychází kniha v nakladatelství Odeon, krátkou ukázku v překladu Magdalény Potočňákové přinášíme již nyní.
Howard Jacobson: Finklerovská otázka
Odeon 2012 Překlad: Magdaléna Potočňáková 352 stran
2
Byl teplý večer na konci léta, vysoko na obloze probleskoval měsíc. Treslove v zádumčivé náladě povečeřel se dvěma starými přáteli a vracel se domů. Jeden z nich byl jeho vrstevníkem, druhý mnohem starší, ale oba nedávno ovdověli. Navzdory nástrahám nočního města se rozhodl, že se projde pěšky tou částí Londýna, kterou tak dobře zná, podumá si znovu nad tím zasmušilým večerem a pak dojede taxíkem domů.
Taxíkem, ne metrem, ačkoli bydlel sotva sto metrů od stanice. Takový strašpytel jako Treslove, který měl hrůzu i z toho, co by se mu mohlo přihodit na zemi, by se sotva odvážil sestoupit do podzemí. A už vůbec ne poté, co tehdy jen o vlásek unikl zabijákovi.
„Jak nevýslovně smutné,“ řekl si polohlasem. Myslel na smrt manželek svých přátel a smrt žen obecně. Ale myslel taky na všechny ty opuštěné chlapy, včetně sebe samého. Je strašné ztratit milovanou ženu, ale je stejně hrozné nemít koho ztratit, nemít ženu, kterou byste mohli držet v náručí v předvečer tragického konce…
„K čemu tady potom vlastně jsem?“ ptal se sám sebe, protože patřil k mužům, kteří neumějí žít sami.
Minul sídlo BBC, společnosti, pro niž kdysi pracoval a upínal k ní idealistické naděje, ale kterou teď zcela iracionálně nenáviděl. Kdyby racionálně, dal by si větší pozor, aby kolem budovy tak často neprocházel. Vždycky potichu opovržlivě procedil mezi zuby: „Srágora.“ Dětinská nadávka.
Přesně kvůli tomuhle BBC nenáviděl, dělala z něj děcko. „Tetička,“ tak nazýval společnost láskyplně celý národ. Ale tetičky bývají, pokud jde o city, postavy nevypočitatelné, zlomyslné a nespolehlivé, předstírají lásku, jen dokud se jí jim samým nedostává, a potom sbohem. Treslove věřil, že z lidí, co poslouchají BBC, se stávají závislé, stupidní bytosti neschopné vlastního úsudku. Podobně jako z těch, kteří tam pracovali. Jenže u zaměstnanců to bylo ještě horší – nasazovala jim želízka ješitnosti a příslibů povýšení, a oni se stávali pro jakýkoli jiný život zcela nezpůsobilými. Treslove sám byl exemplárním příkladem. Až na to, že nikdy nebyl povýšen, pouze se stal nezpůsobilým.
Kolem budovy stály jeřáby, byly stejně vysoko a vratké jako měsíc. To by byla ale náhodička, pomyslel si. Tam kde jsem začínal, tam bych i skončil – padající jeřáb u BBC by mi vyrazil mozek z hlavy. Ta srágora. Už slyšel, jak mu praská lebka, jako když se v katastrofickém filmu otvírá zemská kůra. Ale život sám byl katastrofický film, ve kterém krásné ženy umírají jedna za druhou. Zrychlil. Vynořil se před ním strom. Když se mu vyhýbal, málem vrazil do převržené tabule s nápisem POZOR NEBEZPEČÍ, v místě, kde opravovali chodník. Holeně ho při té imaginární srážce zabolely. Dnes večer se mu předtuchou chvěla i duše.
Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, říkal si. Vždycky se něco stane, když to člověk nejmíň čeká. Načež se temný stín v domovním vchodu proměnil v útočníka, popadl ho za krk, přitiskl mu tvář k výloze, řekl, aby se nebránil a nekřičel, a sebral mu hodinky, peněženku, plnicí pero a mobil.
Teprve když se přestal třást a zmohl se na to, aby si prohledal kapsy a zjistil, že jsou prázdné, došlo mu, že to, co se stalo, se stalo ve skutečnosti.
Neměl peněženku ani mobil.
V kapse saka chybělo plnicí pero.
Na zápěstí scházely hodinky.
A v něm samotném nezbyla ani špetka bojovnosti, pudu sebezáchovy, amour de soi, prostě takové té substance, co drží člověka pohromadě a říká mu, jak žít tady a teď.
Ale copak v něm něco takového vůbec někdy bylo?
Na univerzitě nestudoval žádný konkrétní obor, ale od každého trochu. Bez ladu a skladu kombinoval předměty z různých humanitních disciplín jako kousky lega. Archeologii, konkrétní poezii, média a komunikaci, správu festivalů a divadel, srovnávací religionistiku, scénografii a scénický design, ruskou povídku, politiku a gender. Když dokončil studium – přičemž nebylo nikdy zcela jasné, kdy a zdali ho vůbec dokončil, protože nikdo na univerzitě vlastně s určitostí nevěděl, kolik předmětů je třeba absolvovat – získal Treslove tak neurčitou specializaci, že mu nezbývalo nic jiného než nastoupit jako stážista do BBC. Pokud šlo o jeho zaměstnavatele – resp. zaměstnavatelku – to jediné, co mohli v BBC s Treslovem udělat, bylo, že ho šoupli do produkce nočního kulturního vysílání Rádia 3.
Připadal si jako zakrnělý keřík v deštném pralese plném nebetyčných velikánů. Věhlas ostatních stážistů překvapivě vzrostl už za několik týdnů po nástupu. Mířili vzhůru, protože nebylo kam jinam směřovat, pokud jste ovšem nebyli Treslovem, který zůstával tam, kde byl, protože nikdo nevěděl, že tam vůbec je. Stávali se programovými řediteli, vedoucími vysílání, obchodními jednateli, manažery multiplatformních systémů, a dokonce i generálními řediteli. Nikdo nikdy neodešel. Nikdo nebyl nikdy propuštěn. Společnost dohlížela na své svěřence s oddaností a zanícením hodným mafiánské rodiny. V důsledku toho se všichni důvěrně znali – kromě Treslova, který neznal nikoho – a mluvili stejným jazykem – kromě Treslova, který mluvil jazykem ztracenců a zoufalců, jemuž nerozuměl nikdo.
„Hlavu vzhůru,“ slýchával v jídelně. Ale právě z toho mu bývalo do pláče. Znělo mu to tak smutně: „hlavu vzhůru“. Jednak si musel přiznat, jak velmi nepravděpodobné je, že by takový životní postoj kdy zaujal, a jednak si to mohl vykládat i tak, že jakmile jej jednou zaujme, nebude se už vlastně mít na co těšit.
Dostalo se mu pokárání na hlavičkovém papíře od člena komise pro kreativitu – jméno stěžovatele nerozluštil – že ve svém pořadu věnuje příliš pozornosti morbidním tématům a pouští příliš smutnou hudbu. „To je doména stanice Rádio 3,“ končil dopis. Odpověděl, že jeho pořad se přece vysílá na Rádiu 3. Odpověď nedostal.
Přes dvanáct let bloumal v nočním tichu strašidelnými chodbami Broadcasting House s vědomím, že nikdo neposlouchá nic z toho, co vyprodukoval – protože kdo by chtěl ve tři ráno poslouchat, jak žijící básníci diskutují o mrtvých básnících, ačkoli by to stejně dobře mohli být naopak mrtví básníci o živých – a pak podal výpověď. „Všimnul by si toho vůbec někdo, kdyby se můj pořad nevysílal?“ napsal ve své výpovědi. „Všiml by si vůbec někdo, že tam nejsem, kdybych přestal chodit do práce?“ Ani tentokrát odpověď nedostal.
Tetička také neposlouchala.
Odpověděl na inzerát v novinách, na místo asistenta ředitele nového uměleckého festivalu na jižním pobřeží. „Nový“ znamenalo školní knihovnu, kde nebyly žádné knihy, pouze počítače, tři hostující přednášející a žádné publikum. Připomínalo mu to BBC. Ředitelka sama přepisovala všechny jeho dopisy do jednodušší angličtiny a dělala totéž, i když s ním mluvila. Pohádali se kvůli znění jednoho letáku.
„Proč vzrušující, když se dá říct sexy?“ zeptala se ho.
„Protože umělecký festival není sexy.“
„A chceš vědět proč? Protože používáš slova jako vzrušující.“
„Co je na tom špatného?“
„Je to nepřímé vyjádření.“
„Na vzrušení není nic nepřímého.“
„Je. Ten způsob, jak to říkáš.“
„A co kdybychom se pokusili o kompromis s nevázaností?“ zeptal se, aniž by ji projevoval.
„A co kdybychom se pokusili o kompromis tak, že si najdeš jinou práci?“
Spávali spolu. Nic jiného se dělat nedalo. Souložili na podlaze tělocvičny, když na jejich festival nepřišla ani noha. Ani při milování neodkládala ortopedické pantofle. To, že ji miluje, mu došlo, až když ho vyrazila.
Jmenovala se Julie a i toho si všiml, až když ho vyrazila.
Chúlie.
Poté rezignoval na kariéru v umělecké branži a prošel řadou nevyhovujících zaměstnání a stejně nevyhovujících vztahů. Zamilovával se pokaždé, když nastoupil na nové místo, a odmilovával se – či lépe řečeno, byl odmilován pokaždé, když šel o dům dál. Jezdil se stěhovákem a zamiloval se do první ženské, kterou vystěhovával, rozvážel čerstvé mléko a zamiloval se do pokladní, která ho každý pátek večer vyplácela, pracoval jako pomocník italského tesaře, který vyměňoval vysouvací okna ve viktoriánských domech a který vystřídal Juliana Treslova coby oblíbenec oné pokladní, řídil oddělení obuvi ve slavném londýnském obchodním domě a zamiloval se do vedoucí oddělení bytového textilu o poschodí výš, aby nakonec získal téměř stálé a špatně placené místo u divadelní agentury, která se specializovala na zajišťování dvojníků slavných osobností na večírky, konference a podnikové akce. Treslove nevypadal jako žádná konkrétní celebrita, ale měl rysy mnoha slavných osobností, takže po něm byla neustále poptávka, když už ne kvůli podobě, tak kvůli všestrannosti.
A ta ženská z bytového textilu? Opustila ho, když se stal blíže neurčeným dvojníkem. „Nelíbí se mi, když nevím, koho vlastně představuješ,“ řekla mu. „Má to špatný vliv na nás na oba.“
„Můžeš si vybrat,“ odpověděl.
„Nechci si vybírat. Chci vědět. Chci mít svý jistý. Potřebuju vědět, že při mně budeš stát v dobrým i ve zlým. Celej den jsem mezi polštářema. Když přijdu domů, chci něco pevnýho. Potřebuju oporu, a ne chameleona.“
Měla zrzavé vlasy a podrážděnou pleť. Tak snadno se vždycky nažhavila, že se Treslove až bál se k ní přiblížit.
„Ale já jsem opora,“ trval na svém zpovzdálí. „Budu s tebou až do konce.“
„Aspoň v tomhle máš pravdu,“ řekla mu. „Tohle je totiž konec. Odcházím.“
„Jen proto, že je o mě zájem?“
„Protože o tebe nemám zájem já.“
„Prosím, neopouštěj mě. Jestli jsem ti doposud nebyl oporou, budu odteďka.“
„Nebudeš. Nemáš to v povaze.“
„Nestarám se snad o tebe, když jsi nemocná?“
„Staráš. Když jsem nemocná, tak jsi skvělej. Ale když jsem zdravá, tak jsi k ničemu.“
Prosil ji, aby neodcházela. Risknul to a vrhnul se jí s pláčem kolem krku.
„Prej opora,“ odbyla ho.
Jmenovala se June.
Zájem je relativní pojem. Poptávka po univerzálně použitelném dvojníkovi nebyla zas tak velká, aby mu nezbývalo dost času na přemýšlení o tom, co se mu stalo, nebo spíš co se nestalo, o ženách a o smutku, který kvůli nim pociťoval, o své osamělosti a o té prázdnotě uvnitř, kterou nedokázal pojmenovat. O své neúplnosti a nesoudržnosti, o začátku, kterému chyběl konec, nebo snad o konci, jemuž chyběl začátek, o svém příběhu, jemuž zatím chyběla zápletka.
K tomu napadení došlo přesně ve 23.30. Treslove to věděl, protože těsně předtím ho něco přimělo, aby se podíval na hodinky. Možná to byla předtucha, že už se na ně víckrát nepodívá. V jasném světle pouličních lamp a uprostřed spousty osvětlených obchodů – v nějakém kadeřnictví a taky v čínské restauraci měli ještě otevřeno a v trafice právě probíhala rekonstrukce – to vypadalo, jako by bylo odpoledne. Ulice nebyly pusté. Nejmíň tucet lidí mohlo Treslovovi přijít na pomoc, ale nikdo to neudělal. Možná přihlížející zmátla útočníkova drzost – jen asi sto metrů od Regent Street a co by kamenem dohodil od BBC. Možná si mysleli, že jde o nějakou recesi nebo vyhrocenou manželskou hádku cestou z restaurace nebo divadla. Mohli je totiž – za daných okolností – považovat za pár.
To na tom Treslova štvalo nejvíc. Ne to, že jeden z jeho barvitých snů o imaginárním vdovství byl znenadání přerušen. Nešokoval ho ten náhlý útok, ta ruka, která ho popadla zezadu za krk a mrštila jím do výlohy Guivierova houslařství tak prudce, že se nástroje rozezněly a vibrovaly za chvějícím se sklem, pokud ovšem to, co považoval za hudbu, nebylo křupnutí lámajícího se nosu. Nebyla to ani krádež hodinek, peněženky, plnicího pera a mobilu, i když k první z těch věcí měl silný citový vztah a ztráta všech tří ostatních byla dost nepříjemná. Ne, ze všeho nejvíc se ho dotklo, že člověk, který ho oloupil, napadl a dokonce vyděsil – člověk, jemuž se ani náznakem nepokusil odporovat – byl …. žena.
