HISTORIE PÁLKOVACÍCH HER V REGIONU St. Ondráček

HISTORIE PÁLKOVACÍCH HER V REGIONU St. Ondráček

Fotky třiceti let klukovských, dorosteneckých a mužských týmů teprve lovíme z archivů

Slavná éra dívčích softbalových týmů vrcholila na čtyřech šampionátech Evropy LLS

2

OBSAH Úvod ....................................................................................................................... Obsah ....................................................................................................................... PREHISTORIE – Proč právě pálkovací hry? ............................................................ Čtyři proudy softbalu v regionu .............................................................................. Výkonnostní růst softbalu v regionu ....................................................................... Trutnovský drak ........................................................................................................ Výrazné osobnosti softbalu a baseballu .................................................................... Od softbalu k baseballu v našem regionu ................................................................ První cesta za železnou oponu ................................................................................. Od teplákovky k softbalu ........................................................................................ Kdyby všichni chlapi světa ..................................................................................... Mezinárodní tábor softbalu a baseballu .................................................................... Cesta za železnou oponu .......................................................................................... Počátek novověku – úrodný rok 1990 ..................................................................... Zrození Malé ligy .................................................................................................... Na baseballovou scénu nastupuje Trutnov! ............................................................... Grand Prix Svoboda ............................................................................................... SB Svoboda – právní subjektivita a ligové boje ........................................................ Mistryně Evropy a Kalamazoo – Světová série softbalu .......................................... Trnitá cesta k Extralize ............................................................................................. Svobodský softbal a baseball na rozcestí .................................................................. Extraliga stále v nedohlednu .................................................................................. SB Rýchory ............................................................................................................ Jsme v Extralize! ...................................................................................................... Misionáři, zahraniční trenéři a učitelé ..................................................................... Přiložené fotografie ................................................................................................ ZÁVĚR ...................................................................................................................

str. 3 str. 3 str. 4 str. 5 str. 5 str. 6 str. 10 str. 11 str. 12 str. 14 str. 15 str. 16 str. 18 str. 19 str. 20 str. 22 str. 23 str. 26 str. 26 str. 28 str. 29 str. 30 str. 33 str. 36 str. 36 str. str.

ÚVOD Když mě před ME ve slow-pitchi požádal Milan Pirožek, abych napsal něco o historii pálkovacích her v Mladých Bukách, rozhodl jsem se, že úkol rozšířím na celý náš mikroregion. Učil jsem na školách v Horním Maršově, ve Svobodě a naposledy ještě jako „prduch“ (pracující důchodce) učil i v Mladých Bukách. Proto mám úzký vztah k dětem a mládeži celého našeho regionu. Nejen v historii, ale i v současnosti se snažíme podchytit zájem dětí, mládeže i dospělých o softbal a baseball z celé oblasti východních Krkonoš. Materiálu a vzpomínek mám více, než stačím zpracovat. Druhým a zřejmě konečným impulsem pro vznik této publikace bylo ocenění našeho nejlepšího nadhazovače a dlouholetého člena státní reprezentace Roberta Roudného Evropskou baseballovou konfederací. Ředitel Výkonného výboru České baseballové asociace Jiří Votinský mi poslal medaili, abychom ji při slavnostní příležitosti Robertovi předali. Když už mu ji budeme předávat, měla by být na pořádné plaketě – a k tomu by měl samozřejmě dostat také nějakou trvalou upomínku od svého klubu a svých přátel. A co může být pro sportovce lepší upomínkou, než historie jeho sportovní slávy – a u kolektivního sportu i éru slávy jeho klubu. Jsme limitování počtem stran (= financemi). Proto většinu doprovodných fotografií vydáme zvlášť na nosičích CD. Pokud bude zájem, jsme schopni postupně vydat další pokračování vyprávění o historii pálkovacích her v našem regionu. St. Ondráček

3

PREHISTORIE – PROČ PRÁVĚ PÁLKOVACÍ HRY? Na hradeckém gymnáziu jsme měli na tělesnou výchovu vynikajícího kantora – bývalého olympionika (skok o tyči a trojskok na Olympiádě v Berlíně) – Dr. Zdeňka Markla. Dával nám ochutnávky ze všech sportů včetně pálkovacích her – a dokázal u svých žáků získat hluboký zájem o aktivní sportovní činnost. Hlavně díky jemu jsem po maturitě šel studovat na Fakultu tělesné výchovy do Prahy. Během studia jsme byli školeni ve všech tehdy známých sportech, od atletiky přes míčové hry až třeba po kanoistiku a veslování, na úrovni hráčů, trenérů a rozhodčích všech známých sportů. Pálkovací hry nás na fakultě učil expert na sportovní hry a autor řady publikací prof. František Stiebitz. Pálkovanou („playgroundball“) jsem hrával také po válce na táborech americké organizace YMCA na Zdobnici, tehdy ještě s plátěnými rukavicemi. Po vystudování fakulty jsem učil na různých školách a také pracoval jako cvičitel a trenér různých sportů. V Třinci jsem trénoval a hrál basketbal a založil oddíl házené, v Brně jsem se věnoval především atletice, plavání, veslování a hokeji, v Jedovnicích vodním sportům, fotbalu, volejbalu a turistice. V té době jsem měl stálé problémy s bytem. Rodiče, kteří žili a učili v Peci pod Sněžkou, mě přesvědčili, abych šel učit do Horního Maršova. Tam se měla stavět internátní škola pro lyžaře s bazénem a tělocvičnou – a hlavně tam byl okamžitě k dispozici volný byt pro učitele. O prázdninách v r. 1959 jsem se proto rozjel do Krkonoš. Ředitel tamní ZŠ Zdeněk Drbohlav mě přivítal s otevřenou náručí. Okamžitě jsem dostal klíče od bytu a v září jsem nastoupil do školy. Kromě tělocviku kluků i děvčat (!!) mi přiklepli ještě pár dalších předmětů (matematiku, hudební výchovu, pracovní výchovu, chemii) a mezi řečí se zmínili, že se výstavba školy a tělocvičny poněkud opozdí (došlo k tomu až za pětatřicet let). Brzy jsem zjistil, že nemají vůbec žádnou tělocvičnu. K dispozici jsem měl jen škvárové fotbalové hřiště a pro zimní období místnost v bývalém pivovaru s vysokým stropem. Dalo se tam jenom skákat přes kozu a šplhat. Během prvního roku působení jsem postavil na sekyru lyžařský vlek (deset tisíc za VL 200 později zaplatil OV ČSTV), se dvěma rodiči žáků (pánové Falta a Souček) jsme postavili metrové mantinely na kluziště a s jedním důchodcem (p. Smrček) vyrobili dvě pramice. Dřevo dodala bezplatně místní pila (tehdy p. Friče). Obec koupila třicet polozávodních saní typu Ještěd, na jaře jsme s žáky v pracovním vyučování vykopali doskočiště na dálku a výšku a u stromu za školou přivázali tyč na šplh. Kluci měli pestrou náplň tělocviku: v zimě hokej, lyžování a sáňkařství (závodní forma sáňkování), na jaře a na podzim atletiku a fotbal. Problém byl, co vymyslet pro děvčata. Vzpomněl jsem si na pálkovací hry. Softbalový míč stál 12,- Kč, dřevěná pálka 16,-. Sáhl jsem do kapsy, koupil jeden míč a jednu pálku – a začali jsme s děvčaty hrát softbal. Rychle se přidali i kluci. Celý život jsem si dělal statistiku výkonnosti žáků formou šestiboje: běh na 60 m, 1500 m (děvčata a ml. žáci 1000m), skok daleký, hod míčkem, šplh a plavání. Příjemně mě překvapil prudký nárůst výkonnosti hlavně u děvčat. Zvýšila se nejen rychlost a vytrvalost, ale u hodu míčkem byl po roce pálkovacích her průměr školy 40, u kluků 50 m – a rekord školy u děvčat 65 m! Děvčata jsem přihlásil na soutěž všestrannosti. Vyhrály okres, kraj a na celostátním kole skončil dívčí tým na pátém místě z celé republiky! Začal jsem si více všímat sportovních zpráv o pálkovacích hrách. Byly to takové mrňavé zmínky, ale po mne nesmírně zajímavé. Když přijeli do Prahy japonští stolní tenisté, ptali se jich novináři, jak jsou na tom s popularitou. Řekli, že jsou na pátém místě, na prvním je v Japonsku baseball. Na stejnou otázku odpověděli kanadští hokejisté, že na druhém – na prvním je v Kanadě baseball. Pak jsem se dočetl, jak byly v šoku italské softbalistky, když si po sezóně zajely zahrát do Číny – a tam dostávaly nátěr od provinčních manšaftů. Tehdy jsem pochopil, že pálkovací hry mají na fyzický rozvoj člověka asi takový účinek, jako tenis, ale na rozdíl od tenisu, pokud nemám na škole šest tenistových kurtů, může hrát softbal najednou dvacet dětí. Začal jsem hrát proto softbal intenzivně i s chlapci. Vymyslel jsem systém handicapů, abychom mohli hrát školní ligu bez ohledu na věk a vyspělost dětí. Při zápasech dostával každý ročník pět doběhů „fóra“. Pětka vedla proti šesťákům při zahájení hry o pět bodů, proti sedmákům o deset a osmákům o patnáct. Boje byly vyrovnané a napínavé.

4

ČTYŘI PROUDY SOFTBALU V REGIONU O devět let později, v r. 1968 – po krátkém intermezzu na OV ČTV – jsem nastoupil jako tělocvikář na svobodské základce a tam jsem již zařadil softbal cíleně jako samozřejmou součást výuky do hodin tělesné výchovy. Velmi rychle jsem zjistil, že v sousedních Mladých Bukách propaguje a učí softbal zástupce ředitele Ivan Hrabě. Dohodli jsme vzájemná utkání škol našeho okrsku. Pravidelně jsme se utkávali v atletice, lyžování, fotbalu, softbalu žáků a volejbalu učitelů. O pár let později, na populárních turnajích neregistrovaných hráčů softbalu jsem se dozvěděl, že v Horním Starém Městě hrají softbal muži pod vedením mladého inženýra Jaromíra Seidla. Ten poznal softbal během vysokoškolského studia a po příchodu do Trutnova zformoval skupinu mladých mužů, kteří se s obrovským elánem pustili do budování softbalového hřiště. Vedle Svobody, Mladých Buků a Trutnova se ve Dvoře Králové nad Labem formoval čtvrtý proud nadšenců softbalu pod vedením Rudy Zoufalého. Mladobučtí a svobodští hráči se občas dohadují, kde se dříve v našem regionu začal hrát softbal. Odpověď by byla stejně složitá, jako pátrat o tom, ve které jeskyni se nejdříve objevil pračlověk. S Ivanem jsme narazili na pálkovací hry nezávisle na sobě na táborech Ymcy a nezávisle na sobě jsme náš zajímavý poznatek šířili, stejně jako Jarda Seidl a Petr Borovec v Trutnově nebo Ruda Zoufalý ve Dvoře. Jakmile jsme se vzájemně poznali, bylo to ku prospěchu rozvoje pálkovacích her v našem regionu. O tom se ale zmíním později. Nejprve bych chtěl popsat průběh softbalové historie našeho mikroregionu od pravěku až po současnost.

VÝKONNOSTNÍ RŮST SOFTBALU V REGIONU Cesta od prvních softbalových krůčků až po úroveň extraligového týmu byla dlouhá a trnitá, ale také zajímavá a krásná. Jako milníky ji lemovaly výrazné osobnosti, které měly vliv na výkonnostní skoky ve vývoji pálkovacích her v našem regionu. Ivan Hrabě byl prvním člověkem, se kterým jsme se dohodli na vzájemných sportovních kontaktech ve dřevních dobách softbalu. Hrálo se samozřejmě bez rukavic, s měkkým kubánským míčem, dřevěnou pálkou, lehkými nadhozy a minimální technikou. 1968 – foto prvního utkání z mnohaleté série softbalových zápasů Mladé Buky – Svoboda. Hrálo se samozřejmě v teplácích nebo trenýrkách, nová trička s čísly jsme považovali za obrovský luxus. Rozhodčí stál uprostřed hřiště a chrániče nepotřeboval ani on, ani chytač. Ten také jako jediný měl baseballovou rukavici.

Nadhazoval Mirek Škvrna. rozhodčím byl Ivan Hrabě a na spojce přihlíží Ríša Köhler.

Hráčská lavička byla určena pro oba týmy, diváci seděli na zemi.

5

Mladé Buky 1978 – utkání výběru základních škol Svoboda – Mladé Buky v softbalu (rozhodčí Ivan Hrabě). Na obr. zleva do prava: Mirek Škvrna, Jiří Vlček, Áda Rýdl, Ríša Köhler, Jiří Špetla, Zdeněk Fridrich, Beny Fleischer, Jirka Krejcar a Roman Šteruský. Častá vzájemná utkání obou sousedních škol – Svoboda a Mladé Buky, organizovaná obvykle po jednotlivých ročnících, však pomohla rychlému rozvoji úrovně hry.

TRUTNOVSKÝ DRAK Ing. Jaromír Seidl a jeho oddíloví spolupracovníci dali naší práci s žáky a mládeží nový směr, když náš tým pozvali v roce 1979 na I. ročník celostátního turnaje žáků „O trutnovského draka“. Na tomto turnaji jsme se dostali se svobodskými žáky až do finále, kde jsme porazili (stále ještě bez hráčských rukavic a kečrovské výzbroje) tým Sigmy Olomouc, který vedl Ing. Pepa Novák. Od něj jsme se učili psát zápisy utkání a dohodli další spolupráci. Na turnaji jsme poznali několik trenérů a vyměnili si s nimi adresy. Při slavnostním vyhlášení vítězů jsme dostali sádrovou sošku trutnovského draka a diplom. Moji hráči závistivě pozorovali, jak krajští činovníci softbalového svazu zavěšují na krk choceňských žáků Pavla Urbana, kteří skončili třetí, zlaté medaile za titul krajských přeborníků. Ti byli na rozdíl od nás řádnými členy softbalové asociace. Hned po návratu do Svobody jsme podali přihlášky – a v dalších letech jsme se zúčastňovali všech turnajů a přeborů. Během prvních deseti let jsme na turnaji Trutnovský drak zvítězili ještě šestkrát, třikrát jsme byli druzí. Jednu nás ve finále porazila Kotlářka a dvakrát Meteor Praha. TRUTNOVSKÝ DRAK byl v té době první velký žákovský turnaj, kterého se zúčastnila desítka kvalitních týmů z Čech i Moravy. Pro nás (venkovany) se otevřely nové herní obzory. Naši hoši se poprvé setkali s tvrdými míči (říkali jim „kosťáky“) – a pochopili významem používání speciálních baseballových rukavic (polařské a kečrovky). Dva dny před turnajem si zlomil ruku náš nejlepší nadhazovač Mirek Škvrna. Tehdejší naše „dvojka“ Beny Fleischer však využil příležitosti – a na závěr turnaje byl vyhodnocen jako nejlepší nadhazovač turnaje. Svou skupinu jsme vyhráli a v semifinále porazili našeho věčného soupeře – žáky Jiskry Mladé Buky. Ve finále jsme pak bez rukavic porazili družstvo MěDPM Olomouc, vedené Ing. Pepou Novákem – družstvo, se kterým jsme později sehráli mnohá utkání a prožili pěkná prázdninová soustředění. Na turnaji jsme si také vyměnili adresy a navázali kontakty s několik výbornými trenéry mládeže – především s Petrem Aubrechtem. Impulzem pro náš Beny Fleischer přebírá cenu vstup do soutěží ČSTV byla skutečnost, že tým Chocně, které skončilo na od Aleše Hraběte, šéfa ČSA čtvrtém místě, přebíralo zlaté medaile a diplom za titul „Přeborník kraje“.

6

Připomínkou na první ročník Trutnovského draka je fotografie týmu Buků. vedeného učitelem Mirským.

Vrchní řada zleva: Hloušek, Krabáč, Meisnar, Jan Havrda, Radek Řehůřek, Martin Frýdl, Mrštík, Ertl, Mirský, Miloš Krudenc, spodní řada: Roman Houžvička, Skurčák, Demuth, Bohuslav V dalších letech jsme mohli náležitě ocenit, jakým přínosem pro náš výkonnostní růst byly kontakty, získané na trutnovském turnaji. Začala mnohaletá spolupráce s Petrem Aubrechtem a Kotlářkou Praha. Na stadion mládeže do Dejvic jsme jezdili při každé příležitosti – na turnaje, soustředění – i na školní výlety a zájezdy na Pražský baseballový týden. Byly to výlety „za hubičku“. Jízdné v zaplněném autobusu (čtyři týmy nebo 50 školáků) nás přišlo na pár korun, nocleh v tělocvičně 10,- Kč, obchod s potravinami za rohem – a na oběd si hráči zajeli metrem do automatů na Václavák. S finančním zajištěním jsme proto neměli nikdy problémy. A výkonnostní růst našich hráčů? Již na prvním ročníku CENY KOTLÁŘKY budily u našich pálkařů respekt prudké nadhozy domácích hráčů Michala a Filipa. Abychom naše hráče zbavili strachu z odpalu, udělali jsme dvě opatření. Pozvali jsme vynikajícího nahazovače mužské reprezentace Daniela Bagína, který proškolil naše nadhazovače – a uspořádali jsme letní softbalový výcvikový tábor, na který jsme pozvali týmy Olomouce a Prahy i s jejich výbornými nadhazovači, především Filipem Červenkou. Výkonnost našich nadhazovačů stoupla, naši pálkaři se naučili pálit i velmi prudké nadhozy – a navázali jsme přátelské kontakty s Prahou a Olomoucí. Jezdili jsme na všechny turnaje po celé republice a týmy Prahy a Olomouce zase jezdily na naše letní soustředění. Softbalisté z Prahy a Olomouce navázali osobní kontakty s našimi hráči a jezdí v zimě do Svobody a Janských Lázní na lyžařské zájezdy.

Vznik Jiskry Trutnov HSM ocituji z webových stránek Ing. Seidla: „V létě 1977 se dala dohromady skupinka nadšenců, kteří se domluvili, že softball není špatná věc a že když něco dělat, tak právě soft. Na trutnovském „parašuťáku“ s holýma rukama, starým míčem a starou dřevěnou pálkou se po práci (většinou v tehdejším ZPA) scházeli zakládající členové: Jirka Hochman, Jarda Seidl, Dimka Kesidis, Slávek Rohlík, Robert Kadrmas, Jarda Šafařík, Honza Rohlena, Franta Krákora, Olda Vágner, Zdeněk Šustr-Bajza,… . Na jaře 1978 pod patronátem tehdy všemocných ROH a SSM jsme se zúčastnili prvního turnaje ve Dvoře Králové a v červnu monstrózního náborového turnaje „O metu Mikrofóra“. Tradičně ještě bez rukavic, ale v nových dresech, jsme porazili i několik pražských družstev, což byl důvod pokračovat. V říjnu 1978 nás pod svá křídla jako oddíl softballu přijala tehdy převážně fotbalová jednota Jiskra Trutnov – Horní Staré Město. Měli jsme vlastní dresy, šest rukavic, jednu pálku, tři míče, jednoho předsedu (Jirka Hochman), přístup na hřiště a možnost hrát soutěže. Na rok 1979 jsme předložili vyrovnaný rozpočet ve výši 3.800 Kčs. Byli jsme ustaveni… Hned v následujícím roce (1979) jsme byli zakládajícími členy východočeského svazu, hráli v prvním oficielním přeboru a zorganizovali (ač sami bez žáků) jeden z prvních žákovských turnajů u nás – Trutnovský drak..

7

Tady musím udělat jednu vsuvku. Softbal nebo softball? Na konci osmdesátých let jsme dostali na školu nové vydání pravidel českého pravopisu. Když jsem jimi listoval, překvapilo mě, že pod heslem „baseball“ bylo napsáno „baseball (čti bejsból)“ a pod heslem softbal bylo holt jenom softbal. Změny pravidel se dělají po důkladném průzkumu a zralé úvaze. Výraz „softbal“ zřejmě u nás zdomácněl natolik, že byl zařazen v počeštělé formě stejně jako fotbal, volejbal nebo basketbal – a je to vlastně pocta softbalu. Jsem zvyklý poslouchat vrchnost (do určité míry). Zcvaknul jsem kufry a od roku 1990 píši softbal s jedním „l“ a vyslovuji „softbal“ česky stejně jako většina venkovanů – a na rozdíl od většiny Pražáků. Mimochodem, taky chodím na fotbal a ne na football a hraji volejbal a ne „volleyball. Howgh. Softbal se u nás hrál již deset let. Získali jsme jednu polařskou rukavici od kolegy tělocvikáře Milana Kotála z Prahy – a tu měl náš chytač Jiří Vlček. Nadhazovače jsme měli ve školním výběru dva – Mirka Škvrnu a Benyho Fleischera. Připravovali jsme se na první ročník celostátního turnaje žáků „Trutnovský drak“, který organizovala parta softbalových nadšenců Jiskry Trutnov. Identifikace hráčů na starých fotografiích je velmi obtížná. Za 45 let softbalu a baseballu v našem mirkoregionu se vystřídalo mnoho generací hráčů (prakticky co ročník, to po jednom týmu ve Svobodě i v Mladých Bukách) – i samotným pamětníkům dělá problémy pojmenovat některého se svých spolužáků. Výbornou pomůckou jsou seznamy absolventů svobodské ZŠ, které jsou k dispozici na webových stránkách školy. Chtěli bychom podobné seznamy vypracovat i na sousedních školách (třídní výkazy se archivují na školách 50 let). Někteří „experti“ nám vytýkají, že jsme si nedovedli vychovat trenéry, rozhodčí a funkcionáře, a proto zlatá éra pálkované trvala jen dvě nebo tři desítky let. Pokusím se proto vyjmenovat alespoň ty trenéry softbalu a baseballu v našem okresu, na které si s odstupem let vzpomenu: Dvůr Králové n.L.: Ruda Zoufalý Hor.St.Město: Ing. Jarda Seidl, Petr Borovec Rtyně v Podkrkonoší: Karel Nývlt, Petr Horčička Vrchlabí: Ivan Studecký, Mirek Vydra Trutnov: Roman Klempíř, Miloš Novotný Vítězná: Miloš Novotný Mladé Buky: Ivan Hrabě, Pavel Petržela, Ing. Aleš Kutík, Vilda Hanák, Alena Kopecká, Jarča Andělová, Slávek Anděl, Milan Pirožek, Josef Košťál, Petr Mudroch, Standa Šimánek, Jarda Kafka, Roman Houžvička, Michal Rotter, bratři Šenkové, Filip Procházka, Tom Med Bílá Třemešná: Láďa Srník Svoboda n.Ú – Jan. Lázně: Roman Šteruský, Milan Vokatý, Radek Zimek, Jirka Krejcar, Pepa Bartoš, Dana Veverková a Šárka Dudková, Alice Exnerová, Olda Vydra, Zdeněk Klucho, Šárka Winklerová, učitel Jarda Vávra, Eda Múdrý, Jirka Brož, Petr Hynek, Bernhard Fleischer, Jan Hainiš, Tonda Poláček, Karel Ševčík, rozhodčí Jirka Vachek, Martin Vachek a Jarda Hettler, v Rakousku působili jako trenéři reprezentace Filip Poláček a Jakub Nečina, k tomu u nás pobývali a školili naše hráče amíci a Holanďané. O nich se podrobněji zmíním v kapitole o misionářích, zahraničních trenérech a učitelích. Určitě jsem na mnohé zapomněl, ale i tak – zdá se to někomu málo?

Při probírce starých fotografií se objevují stále další fakta. Poznáváte mladého učitele, který vede na turnaji na Kotlářce hráče ZŠ Mladé Buky? Získali pod vedením Ing. Milana Oravce třetí místo v silné konkurenci!

8

Na dalších dvou fotografiích uvidíte, jak vystřídal ve školním softbalovém týmu o generaci později svého tátu jeho syn. Poznáte Štěpána Vlčka?

1986: stojící z leva: Lubor Mejstřík, Petr Bilík, Dan Drnec, Pavel Spilka, Radim Turyna, Jan Baláž, sedící z leva: Josef Kahoun, Štěpán Vlček, Libor Janouš, Eda Múdrý, Petr Hynek, Michal Zikán, ležící z leva: Roman Múdrý, Jarda Havlina

9

VÝRAZNÉ OSOBNOSTI ROZVOJE SOFTBALU A BASEBALLU 1979 – seznámení s Petrem Aubrechtem: Kontakty na pražské a moravské trenéry žákovského softbalu jsme získali na I. ročníku žákovského turnaje TRUTNOVSKÝ DRAK. Dohodli jsme celou sérii vzájemných zápasů, turnajů, soustředění a prázdninových kempů. Pro děti z našeho regionu to znamenalo nejen prudký výkonnostní růst v softbalu, ale také díky superlevným pobytům v Praze na Kotlářce lavinovitě narůstal zájem dětí a jejich rodičů o náš výchovný program. Vzájemná spolupráce byla oboustranně výhodná. Naše děti poznávaly Prahu (každoroční zájezd školáků na Pražský baseballový týden), Brno (akce divadla Husa na provázku), Olomouc (historické město i Svatý Kopeček). Městské děti zase využívaly klidu a pohody Krkonoš. 1980 – 1986 – série účastí na softbalových turnajích žáků, žákyň a dorostu v Praze (Petr Aubrecht, Pavel Knobloch, Petr Švec), Brně (Ruda Drnec), Olomouci (Pepa Novák), Svatém Kopečku (Vašek Voják), každoroční úspěšná účast na Krajských přeborech a Mistrovství ČSSR a letní softbalové tábory, na které jezdili hráči i trenéři z Prahy, Příbrami, Olomouce, Hradce Králové). Výrazný podíl pro zlepšení hry nadhazovačů měly instruktáže Daniela Bagína a nadhazovačů Kotlářky (především Filipa Červenky). 1985 – vliv kontaktů s Itálii na náš výkonnostní růst Vánoční dárek dcery a zetě (firma L.N.R. Italy) – dvě kompletní sady nádherných dresů a každoročně mnoho dalšího materiálu, neuvěřitelně změnil vystupování a chování našich hráčů a strhl lavinu postupné přeměny týmů z „teplákových“ na baseballové. Od italské firmy, která stavěla v Janských Lázních dětskou léčebnu Vesna a najala mě na dva roky jako učitele tělesné výchovy, jsme získali sady rukavic. Nechtěl jsem plat, ale baseballovou výzbroj. Další desítku let jsme organizovali výměnné akce s italskými baseballovými kluby. 1986 Mistrovství světa v Holandsku (Ondráček a Ivan Hrabě) – impuls pro vznik žákovského baseballu. Výkonnostní úroveň našich softbalových žákovských týmů vzbudila pozornost asociace – a za odměnu jsme dostali dvě místa (samozřejmě na své náklady) v atraktivním jedenáctidenním zájezdu do Holandska na Světový šampionát baseballu. V té době u nás hrálo baseball jen pár týmů dospělých. Experti tvrdili, že pro baseball žáků nejsou u nás vhodné podmínky – a že se na fotbalových a školních hřištích baseball hrát nedá. 1987 - Mgr. Pavel Petržela, Ing. Aleš Kutík – rozvoj práce s mládeží v Mladých Bukách. Oba jmenovaní trenéři mají obrovské zásluhy za dlouhodobý kvalitní rozvoj pálkovacích her nejen v Mladých Bukách, ale díky jejich vstřícnosti a spolupráci s okolními kluby i v celém regionu. Dá mi ještě hodně práce posbírat všechny dostupné materiály, probrat hory písemností a fotografií, aby se na jejich činnost nezapomnělo. To platí i o dalších trenérech, rozhodčích i technickému personálu sportovních klubů v našem údolí – Roman Klempíř, Vilda Hanák, Jarda Seidl, Petr Borovec, Sláva Anděl, Milan Pirožek, Sláva Rohlík atd. 1988 – soustavná a dlouhodobá a hlavně velmi úspěšná práce trenérek Jarči Andělové a Aleny Kopecké s mladobuckými děvčaty bude také předmětem kompletování archivních materiálů. 1988-90 Meta Mikrofóra v Mladých Bukách a ve Svobodě, svobodské tábory, Grand Prix Svoboda – každý z těchto pojmů byl významným mezníkem v historii pálkovacích her. Jen Meta Mikrofóra (od Zbirohu po Mladé Buky – soutěže neregistrovaných hráčů) by zasluhovala samostatnou publikaci. 1989 – Mezinárodní tábor softbalu a baseballu za účasti týmů Ruska (Sergej Kurčenko) , Polska (p. Liszka), Nizozemí (manželé Bliekovi), Itálie a dvou našich týmů. Byla to první ochutnávka žákovského baseballu, hraného na fotbalových hřištích. V základním turnaji se hrál softbal i baseball, v play-off už jenom baseball. Abychom náš sport popularizovali v celém regionu, hrálo se každý den v jiném místě: ve Dvoře Králové, ve Vrchlabí, Trutnově, Svobodě, Janských Lázních a Mladých Bukách. Italští a holandští trenéři nás učili abecedě baseballu, zvláště odlišnostem softbalu a baseballu. Se zahraničními kluby jsme dohodli spolupráci a výměnné zájezdy pro další roky. Ještě v zimě jsme ve Svobodě uvítali mladé Holanďany a v létě jsme jeli na oplátku s 55 školáky na týdenní intenzivní výcvik do Holandska. Byl to první výjezd za železnou oponu – cesta přes NSR, Lucembursko, Belgii do Holandska a týdenní tréninkové soustředění v Rosmalenu. Junioři se zúčastnili prvního turnaje v Moskvě (Honza Hainiš, Roman Šteruský a Šárka Dudová - a žáci týdenního soustředění v Itálii. (Junioři na turnaji v Moskvě, žáci, kadeti a děvčata v Itálii.) 1990 – vstup do světové organizace Little League Baseball, spolupráce s okolními kluby. Návštěva Franka Lupachina v Praze, první výjezdy na americké základny do Ramsteinu (mr.Gary Marullo).

10

Pátrání v novější historii pálkovacích her v našem údolí (od roku 1990) je již procházkou růžovou zahradou. Všechny materiály snadno najdeme v archivech svobodského týdeníku SVOBODA FÓRUM. Stoupající úroveň našich hráčů baseballu a hráček softbalu výrazně ovlivnila naše účast na trenérských klinikách na americké letecké základně v Ramsteinu a později každoročně v Praze (Jim Jones), seznámení s vynikajícím trenérem Joe Fullerem na základně ve Stuttgartu, časté výjezdy žactva a mládeže na kvalitní zahraniční i republikové turnaje a účast holandských a amerických trenérů (viz SF) na výcviku našich týmů.

OD SOFTBALU K BASEBALLU V NAŠEM REGIONU Na prvních stránkách svých vzpomínek jsem popisoval „starověk“ pálkovacích her v našem mikroregionu. „Středověkem“ byla léta osmdesátá a devadesátá, kdy se výkonnost našich týmů (kluků i děvčat) vyvíjela. Od rekreační formy (= hraní pro radost bez větších nároků na techniku) jsme se postupně vypracovali k výkonnostní formě (sportovní soutěže) a blížili k vrcholové (Mistrovství ČSR, reprezentace, evropské šampionáty). Na předchozích stránkách jsem jenom vyjmenoval chronologicky hlavní etapy našeho vývoje. V dalších kapitolách chci tyto telegrafické výčty trochu rozvést – a také doplnit fotografiemi. Na počátku osmdesátých let jsme se svobodskými žáky jezdili na všechny softbalové turnaje, kam nás jejich organizátoři pozvali. Nejčastěji to bylo do Prahy, do Brna, na Svatý Kopeček a do Olomouce. Po jednom turnaji v Olomouci jsme na hřišti dali řeč o baseballu s Ing. Pepou Novákem. Jeho dorostenci již baseball hráli. Ukázal nám, jak se v baseballu nadhazuje, jak se „kradou“ mety a jak proti krádeži bojuje nadhazovač přihrávkami obráncům met. Hned jsme si to společně vyzkoušeli, ale moc dobře jsme celý herní systém baseballu nepochopili. Kouzla baseballu jsme postupně začali vnímat až při každoročních výjezdech na Pražský baseballový týden. Pro nezasvěcené musím vysvětlit, co to Pražský baseballový týden je. Asi jako je Meka nejposvátnějším místem pro vyznavače islámu – a každý věřící se snaží alespoň jednou za život Meku navštívit, tak je PBT mekou vyznavačů baseballu. Jednou za rok – vždy v červnu – se u nás přeruší baseballové soutěže a všichni hráči a příznivci baseballu se rozjedou do Prahy. Tam mohou shlédnout nádherné boje na silně a mezinárodně obsazeném turnaji, ale především se tam setká každý s každým, kdo v baseballu něco znamená. Tam jsem poznal například Dicka Blieka, který nám později zprostředkoval řadu výjezdů do Holandska, Sergeje Kurčenka z Moskvy, který svým zájmem o účast na našem letním táboře spustil lavinu mezinárodních turnajů u nás, Jerry Stitta z University of Arizona, který naše kluky učil technickým drilům při nácviku příhozů, šéfy americké organizace Athlets in Action, kteří o pár let později k nám do Svobody vyslali trenéry-misionáře. Jedno takové setkání popíšu podrobněji. Naši žáci obvykle měli hluboko do kapsy. Výjezd do Prahy jsme proto v dřevních dobách organizovali za pár korun. Ve škole jsme ohlásili dvoudenní výlet + jednodenní exkurzi do Prahy. K tomu jsme připojili víkend. Cesta vlakem byla za pár korun, protože jsme použili slevy na hromadnou školní akci. Díky konexím Petra Aubrechta jsme vždy „bydleli“ v tělocvičně Stadionu mládeže Na Kotlářce. Přesto, že nás spalo v jedné místnosti 40 (někdy i více), nebyl problém s udržením kázně. Když někdo během noci rušil při spaní sousedy, dal si na atletické dráze před okny tělocvičny pár koleček (poprvé to byla třeba celá skvadra běžců). Když se mezi žáky objevil nějaký recidivista, spal k ránu po tom sportovním výkonu tak tvrdě, že jsme ho ani nemohli probudit. Snídaně a večeře jsme vyráběli pro všechny účastníky (samoobsluha byla za rohem) a k obědu jsme mívali superlevná jídla v Koruně nebo jiném automatu na Václaváku. Jednou ráno jsem uviděl v okně tělocvičny siluetu muže. Vyšel jsem ven a zeptal se ho, co si přeje. Po krátkém dohadování jsme našli společný jazyk – němčinu. Byl to Holanďan Dick Bliek – a byl šokován tím, jak máme báječné a skromné děti – a jak musejí milovat baseball, když jim nevadí tak polní podmínky nocování. Sergeje Kurčenka zase překvapila technická zdatnost našich žáků, které v pauze mezi zápasy proháněl americký trenér Jerry Stitt. Se všemi jsme si vyměnili adresy. Považoval jsem to jen za zdvořilostní akt – a vůbec mne nenapadlo, že již o rok později přinese tato výměna nečekané ovoce. Na další kapitolu se musím dobře připravit, protože se hodlám trochu „odkopat“. Pro mladou generaci bude těžko pochopitelné, jakými cestičkami se obcházely různé instituce, když se chtěl někdo dostat za železnou oponu. Vůbec jsem nepředpokládal, že to jednou budu zveřejňovat – a už vůbec ne, že budeme mít v našem městečku necenzurované noviny. Takže se nejprve vrátím k mému prvnímu výjezdu za železnou oponu – na Mistrovství světa 1986 do Holandska – a následně napíši o prvním mezinárodním baseballovém táboru nejen v našem regionu, ale v celé Československé (tehdy socialistické) republice!

11

PRVNÍ CESTA ZA ŽELEZNOU OPONU Od dětství jsem měl rád dobrodružství. Se zájmem jsem četl cestopisy a zeměpis patřil k mým oblíbeným předmětům ve škole. Cestování jsem si užil již při stěhování naší rodiny. Oba rodiče učili na malé školičce na Ostravsku – a v roce 1938 při záboru Těšínska polskou armádou jsme museli v noci během čtvrt hodiny odjet jenom s osobními potřebami. Do první třídy obecné školy jsem chodil na šest různých míst – a pevněji jsme zakotvili až ve vesnici poblíž Hradce Králové (Lhota pod Libčany), kde rodiče učili po celou válku. Krásy českých zemí jsem pak poznával o prázdninách na kole nebo při sportovních akcích. Za hranice – samozřejmě jen do zemí Varšavské smlouvy – jsem se dostal až v dospělosti a moře jsem uviděl poprvé po třicítce – v bývalé NDR na Baltu. Dostat se na pár dnů za „železnou oponu“ bylo samozřejmě velmi lákavé, ale pro mne naprosto nedostupné. Člověk k tomu musel splnit tři předpoklady: mít důvod, který by akceptoval úředník na pasovém oddělení VB, získat schválení organizace KSČ na pracovišti („prokádrování“) – a sehnat potřebné valuty. To vše se mi podařilo získat až v roce 1986, když jsem dostal pozvánku na Mistrovství světa v baseballu, které se konalo v Holandsku. Tehdy náš sportovní svazu dostal svolení k zájezdu asi třicetičlenné delegace trenérů softbalu a baseballu z celé republiky na světový šampionát. Zájem trenérů a funkcionářů samozřejmě vysoce překračoval počet povolených účastníků. Velké boje o místo ve výpravě se odehrály hlavně mezi Prahou a Brnem. Jednou z výtek adresovaných organizátorům bylo, že úplně opomenuli venkovské kluby. Svoboda tehdy byla v úspěšnosti práce s mládeží „velmocí“. K mému překvapení jsem dostal nabídku na obsazení dvou míst. Náklady na cestovné byly 11 tisíc Kčs (tehdy můj čtyřměsíční učitelský plat). V této částce byla zahrnuta cesta a permanentní vstupenka na všechna utkání. Museli jsme mít stan, spací pytel, + jídlo na jedenáctidenní pobyt v Holandsku s sebou. Ta částka mi tehdy připadala tak astronomicky vysoká, jako by mi dnes někdo nabízel výlet raketoplánem na Měsíc za jeden milion. Kolega a světoběžník Ivan Hrabě mě však ujistil, že je to běžná taxa – tisíc Kč za den pobytu za železnou oponou a že se rád téhle akce se mnou zúčastní. Ujistil mne, že se takováhle šance neodmítá. Stejný názor měla moje rodina, a když mi dcera nabídla se svou zdravotní sestrou finanční půjčku, začal jsem balit na cestu. Než jsem vůbec mohl uvažovat o cestě, musel jsem podstoupit martýrium běhání po úřadech: vyplňování dotazníků, obstarání pasu, výjezdní doložky, výměnu valut atd. Potom jsem si vypůjčil největší batoh, jaký jsem sehnal. Sestavil jsem si jídelníček na 11 dnů, nakoupil konzervy, přibalil chemikálie na vyvolávání filmů, prádlo a dva bochníky chleba a navrch stočil stan a spací pytel. Přes ramena jsem si ještě přehodil dva foťáky a jako těžce naložený soumar vyrazil na místo srazu. Tam jsem zjistil (a také nafotil) jednu absurditu tehdejší doby. Vzhledem k tomu, jak bylo obtížné sehnat všechny potřebné dokumenty k výjezdu, byla by nesmírná škoda, kdyby neodjel plný počet zájemců v případě, že někdo náhle onemocní nebo z jiných důvodů nepřijde v době odjezdu. Proto byli pozváni ještě čtyři náhradníci navíc. Ti museli mít všechny potřebné doklady, vyměněné valuty, nabalená zavazadla na cestu a dovolenou v práci. Pak jen čekali, že možná někdo nepřijde. Pár minut před odjezdem stále chyběli čtyři účastníci s Brna – a tváře jednoho z čekatelů se rozjasňovala nadějí. Nafotil jsem i výraz jeho tváře, když na poslední chvíli Brňáci dorazili. Byli jsme kompletní – a na cestu nám zamávali čtyři náhradníci. Cesta na hranice nám utekla rychle. Na hraničním přechodu jsme všichni museli vystoupit z autobusu a celníci se pustili do prohlížení zavazadel a celého interiéru autobusu. Většina účastníků měla různě poschovávané valuty získané na černém trhu, a proto bylo ve vzduchu přímo cítit napětí. Já jsem byl v tomhle ohledu bílá vrána, protože mi na nějaké shánění dolarů nebo marek nezbyly peníze. Byl jsem proto naprosto v pohodě – a když jeden z celníků namátkou vybral sedm účastníků zájezdu, kteří s ním měli jít k osobní prohlídce, připadalo mi to komické a zasmál jsem se. Hned mě napomenuli spolucestující, abych zbytečně neprovokoval celníky, že by nás mohli sbalit k prohlídce všechny. Mladí lidé si dnes těžko mohou představit, jak byl tehdy každý servilní ke všem složkám ministerstva vnitra – policistům, celníkům, pracovníkům na pasovém oddělení. Stačilo málo – a neměl šanci na další výjezd v budoucnu. Znám případy, kdy při výjezdu zdravotníků z našeho regionu našli celníci stodolarovou bankovku ukrytou v drdolu lékařky ze sousední obce – a u jedné zdravotní sestry jinou bankovku složenou v nakousnutém obloženém chlebu pod plátkem salámu. Podle toho, jak celníci šli téměř na jisto je zřejmé, že vždycky měli mezi turisty nějakého špicla. Pro dnešní generaci budou naše zážitky těžko pochopitelné. První šok jsme zažili hned v městečku těsně za hranicemi. V pouličním krámku se zeleninou byly vystaveny bedny ovoce a nad nimi visely celé trsy banánů (ty jsem znal jenom ze Spartakiády v Praze). V obchodě s elektrospotřebiči jsme byli u vytržení nad pestrým výběrem zboží, které u nás bylo jen pod pulty, pokud vůbec bylo – a majitel obchodu nás překvapil nabídkou (mluvil perfektně česky), že mu můžeme zavolat při cestě zpátky. Otevře nám kdykoliv – třeba během noci nebo v neděli, abychom mohli u něj nakoupit dárečky pro rodinu za všechny peníze, které nám zbudou z kapesného. A také jsme toho při cestě zpátky využili. O kapesném se zmíním hned po popisu cesty.

12

Už při nástupu do autobusu nám vedoucí výpravy představil dva šoféry a oznámil, že šofér Staník nemá smrad z ryb rád. V autobusu proto nemáme otevírat rybí konzervy nebo sardinky. Šoféři dálkových autobusů byli v té době šlechta a my, cestující, plebs. Šoféři dostávali diety ve valutách – a při zastávkách, na kterých jsme na lavičkách vybalovali sáčky s jídlem z ruksaků, vždy neomylně zamířili k restauracím (ve městě k čínské restauraci). Na dálničních odpočívadlech jsem měl další premiéru. Poprvé jsem uviděl telefonní budky a záchody se širokým vstupem pro vozíčkáře a vyhražené a označené prostory pro venčení psů. Fotil jsem jako zběsilý. Cestou do Holandska jsme samozřejmě nocovali pod širákem ve spacích pytlích. Druhý den jsme dorazili do kempu Weltervreden kousek od moře u města Haarlemu. Rozbalili jsme stany – a má první cesta vedla k sociálkám. Hurá – teplá i studená voda, zásuvky na elektriku, takže s vyvoláváním filmů nebude problém, ale marně jsem hledal nějaký vařič na ohřívání konzerv. Brzy mi došlo, že Holanďané byli zhruba o dvacet let před námi. Nikdo by se tam nepatlal s ohříváním konzerv, protože třikrát denně přijela do kempu pojízdná prodejna, kde měli teplá jídla za levný peníz (levný pro Holanďany). Zbývající dny jsem obědval i večeřel studené konzervy a jako přílohu jsem měl sušenky. Zásoba chleba mi totiž druhý den došla. Teď se dostanu ke druhé zvláštnosti rozvinutého socialismu. Poplatky za čekací dobu byly u ČSAD větší, než jízda. Proto jsme museli každý den projet alespoň 100 km autobusem. Naštěstí se šampionát konal ve čtyřech holandských městech: v Haarlemu, Rotterdamu, Eindhovenu a Utrechtu. Vybrali jsme si proto z bohaté nabídky zápasů vždy jeden ve 14 hodin a jeden ve 20 hodin v různých městech. Ta však byla stejně příliš blízko, takže jsme podnikali navíc různé výjezdy (např. i do Belgie), abychom najezdili potřebný počet kilometrů a ušetřili tak cestovní náklady. A když už jsme někde zakotvili u stadionu, stejně jsem toužil uvidět historická centra měst, která byla obvykle 5-10km od stadionu. Baseball potřebuje hodně místa (100x120m) – a to určitě nenajdete uprostřed měst. Když jsme měli pár hodin volna, vždy jsem se ptal pořadatelů, kudy vede cesta do centra. Slýchával jsem stejnou odpověď: „Pěšky to je daleko – přes 7 km, můžete ale jet taxíkem nebo podzemní dráhou. Přijde to na pouhé 2 guldeny.“ Vždy jsem zdvořile poděkoval a vydal se na cestu pěšky. Poprvé v životě jsem po návratu domů zjistil, že mám prochozené podrážky u bot. Nebyla to jenom fráze – v podrážkách byly otvory, že by jimi prošla pětikoruna. A jak to bylo s tím kapesným? V té době byl kurs 10,- Kčs za 1 gulden (holandský zlatý). Pro lepší představu mladších čtenářů o tom, jaký byl můj vztah k valutám – z 11 tisíc Kčs, které jsme platili, byla hrazena doprava a my jsme dostali 110 guldenů jako kapesné na 11 dnů. Z toho jsme si museli zaplatit permanentku na všechna utkání šampionátu za 100 guldenů. S tím jsme ovšem nepočítali (alespoň já ne). Jednoduchými počty zjistíte, že mi zbylo na 11 dnů pobytu 10 gulďásku kapesného. Zní to neuvěřitelně, ale téměř všechno, na co jsem se v obchodech, na tržišti nebo v krámcích zeptal, stálo 2 guldeny: pivo, limonáda, film do foťáku, 10 pohledů atd. Většinu výdajů jsem tedy ve svém programu vynechal. Celou částku jsem vyčlenil na dárky pro rodinu: jedny dámské hodinky, 10 pohledů bez známek, 1 volkmen, kbelík cibulek tulipánů. To vše se vešlo do těch deseti gulďásků. Jídlo jsem na celý pobyt měl v ruksaku – a pitný režim jsem vyřešil tak, že jsem si čepoval vodu na toaletách a pachuť chloru jsem likvidoval trochou marmelády, rozšlehanou vidličkou ve vodě. Téměř celou stránku jsem věnoval drobným problémům vyplývajícím z rozdílů života před železnou oponou a za ní. To ale rozhodně nemůže zastínit báječné zážitky ze šampionátu, který mi odhalil krásy baseballu, i když se jednalo o světový šampionát amatérských týmů. Profesionálové se tohoto šampionátu nezúčastnili – a tak suverénně zvítězili Kubánci. Zbývající týmy – Japonci, Venezuela, Itálie, Holandsko, Belgie, Korea, Tajvan a Nizozemské Antilly však sváděly o druhé a třetí místo tak urputné boje, že nadchly nejen desetitisíce diváků v zcela zaplněných tribunách, ale také mě přesvědčily, že bychom se mohli pokusit hrát baseball s našimi žáky a dorostenci i na škvárových fotbalových hřištích v našem regionu. Ze šampionátu jsme si odvezli spoustu metodických materiálů, vyměnili si s holandskými trenéry adresy – a od japonské firmy Kenko jsme dostali dvě krabice míčů a pozvánku na žákovský turnaj do Tokia, pokud se nám podaří vychovat baseballový tým mladších žáků. Cestou domů jsem přemýšlel, jak se do baseballu se školní mládeží pustit. Netušil jsem, že už za rok mi náhoda na Baseballovém týdnu v Praze pomůže můj sen realizovat. A že budeme za pár let hrát baseball na americké základně v Ramsteinu? – a že se pět kluků z našeho údolí dostane do Japonska? – a že budou do pěti let hrát desítky týmů na Grand Prix Svoboda? – a že pojedou naše žákyně na Světový seriál do USA? O tom se mi ani nesnilo!

13

Za pár let už naši kluci vítězili na baseballových hřištích Evropy a Robert Roudný byl vyhodnocen jako nejlepší sportovec okresu Trutnov. Na fotografii přebíráme ocenění od předsedy ONV.

OD TEPLÁKOVKY K BASEBALLU ... Softbalový oddíl (tehdy ještě „softballový“) existoval jako součást TJ Tatran Svoboda. Až do roku 1985 ležely veškeré náklady pro činnost dětí na bedrech rodičů. Žáci si sami kupovali výzbroj a výstroj, rodiče jim platili výlohy spojené s cestováním, ubytováním a startovným. I za těchto podmínek byli naši žáci na špici nejen v kraji, ale i v ČSR. Poprvé v roce 1985 nám zakoupil občanský výbor a Čs. svaz žen první trička a v roce 1986 nás příjemně šokoval manžel mé dcery pan Paolo Valestri a jeho italská firma L.N.R., když vybavil naše dvě žákovská družstva 32 soupravami dresů (od ponožek až po čepice). Pronikavě se zlepšila společenská úroveň i vystupování našich žáků. Díky nápadným dresům si našich dětí více všímali i trenéři a manažéři zahraničních celků, a tak jsme na Pražském baseballovém týdnu na jaře 1988 navázali kontakty se softbalovými a baseballovými týmy Sovětského svazu, Nizozemí, Itálie a Polska. Důsledkem toho bylo pozvání holandských dětí na zimní radovánky do Svobody, dohoda o recipročním výjezdu našich hráčů v dalších letech na baseballové soustředění do Holandska – a úvaha o organizování Mezinárodního dětského táboru ve Svobodě. Během prázdnin jsme měli jako každý rok na hřišti u sokolovny letní soustředění. Spolu s dětmi a trenéry z Prahy, Olomouce a Příbrami jsme hráli softbal, volejbal, šachy – a v pohodě jsme si užívali krásného horského léta. Na jarní debaty s ruským trenérem jsem zapomněl. Jako kanadský žertík mi připadalo hlášení z mezinárodní telefonní ústředny, že mám na drátě Moskvu. Ozval se Sergej Kurčenko s přáním, že by se rád s moskevskými dětmi zúčastnil v příštím roce našeho letního tábora. Aniž by to tušil, odstartoval celou lavinu zajímavých událostí. Když přijedou Rusové (tehdy ještě Sověti), mohlo by dopadnout povolení i pro účastníky ze zemí za železnou oponou (zelená karta!) – a my bychom potom mohli jet na oplátku (bez devizových prostředků) do Holandska a do Itálie! Hned jsem zavolal dceři do Itálie, aby sehnala nějaký dobrý žákovský tým („táto, to chce ale od moře, abyste si to pořádně užili – nejlépe u Ligurského moře – Massa nebo Carrara!“), potom do Holandska Dicku Bliekovi, do Polska lišáku Janu Liszkovi, do Itálie Giannimu Vateroni a na předsednictvo Československé softbalové asociace. Všem jsme poslali pozvánku na „Mezinárodní dětský tábor softballu a baseballu“ ve dnech 22.7.-1.8.1989. Všem jsme napsali, že budeme hrát softbal, ale chceme si také v přátelském prostředí vyzkoušet možnost hrát baseball na fotbalových hříštích. Na předsednictvo jsem oznámil, že máme vše pro hosty připravené (jídlo, ubytování, program), ale že potřebujeme zelenou kartu. Jeden z funkcionářů svazu si pospíšil a zavolal Dickovi do Holandska, že všechno zařídil, o kartě lehce pomlčel. Dick zase zavolal mně, že je vše vyřízené. Tohle všechno proběhlo v září. Celý podzim jsme plánovali organizaci mezinárodního setkání. Naštěstí byl mezi námi jeden pesimista – Tonda Poláček, který stále tvrdil, že to nemůže dopadnout. Nakonec zviklal i mne. Kolem Vánoc jsem zavolal do Prahy na ÚV ČSTV a tam jsem se dozvěděl, že žádnou zelenou kartu pro nás

14

nemají – a ani nemohou mít, protože čtyři, které přidělili softbalu a baseballu jsou již rozebrány. To bylo na mrtvici. Za měsíc měli přijet Holanďané na výměnný pobyt – a bez zelené karty by po nich chtěli spoustu peněz – a o prázdninové akci se nám mohlo jen zdát. Za socialismu byla spousta zákazů, ale také celá řada fíglů, kterými se daly zákazy a příkazy obejít. Rozjel jsem se do Prahy a navštívil jednoho vysokoškolského kantora a čelního funkcionáře softbalu Pavla Knoblocha, jehož syn byl ve Svobodě na letním táboře a jeho týmy byly určitě v zahraničí častěji, než bylo zelených karet. Když jsem mu slíbil, že ho neprásknu (dnes už je to promlčené), tak mi dal typ: „Musíš sehnat někoho vlivného na ÚV ČSM (Svaz mládeže), který má výjezdů víc, ale nejlepší je to přes ÚV KSČ“. Okamžitě jsem pátral, kdo má nějaké známé na ÚV KSČ. Švagr Petr Kvaček mi prozradil, že na ÚV je jeho bývalý spolužák Láďa Miller – a že jeho nevlastní sestra pracuje na radnici ve Svobodě. Najednou šlo všechno jako po másle. Dostal jsem telefonní číslo a zavolal do Prahy. Odpověď mě potěšila: „Zelenou kartu? Maličkost. Obrať se na soudruha Fabriku na ÚV SSM a řekni mu, že tě posílám já!“ Zelená karta byla obratem. Zimní pobyt Holanďanů proběhl perfektně – ubytoval je bezplatně Honza Hančil na své chalupě ve Velké Úpě, lyžařský oddíl jim dal k dispozici permanentky na vlek a Holanďané nám za to připravili letní soustředění, o jakém se nám ani nesnilo. Další pohromu jsme odvrátili díky tajnému číslu ambasády v Římě, které nám prozradil Ivan Hrabě. Týden před Mezinárodním prázdninovým táborem mi zavolal šéf Italů, že se teprve teď dozvěděl, že pro cestu do socialistického Československa potřebují všichni včetně dětí pasy. Vstupní víza jim bez pasů nikdo nedá. Co prý mají dělat? Zavolal jsem na číslo, které jsem získal od Ivana. Úředník na ambasádě se domníval, že mluví s velmi důležitou osobností, když mám jejich číslo. „Problém, soudruhu? Jakýpak problém. Ať si napíšou na papír seznam všech účastníků a zajdou za mnou, dostanou razítko a je vymalováno. A jak žijete v Krkonoších?“ Takové jednání úředníka se zákazníkem by patřilo i dnes do oblasti snů. Za totality to ale byl zázrak. Příjezdu čtyř zahraničních týmů do Svobody už nic nebránilo. Program byl do puntíku připraven. O tom, jak celý Mezinárodní tábor probíhal a hlavně o tom, jaký měl význam pro rozvoj žákovského baseballu, si povíme v další kapitole.

KDYBY VŠICHNI CHLAPI SVĚTA ... Už nás, pamětníků kdysi slavného filmu o solidaritě chlapů z mnoha zemí světa při záchraně jednoho lidského života, moc nebude. Škoda. Protože by byla lépe pochopitelná neuvěřitelně rozsáhlá a účinná bezplatná pomoc spousty občanů, úředníků, zdravotníků a funkcionářů i zaměstnanců různých služeb, organizací a úřadů při realizaci zdánlivě nemožného úkolu: ubytovat, bezplatně stravovat a organizovat jedenáctidenní mezinárodní tábor dětí z pěti zemí (SSSR, Polsko, Itálie, Nizozemí a ČSSR) a navíc ještě pořádat turnaje v několika městech a obcích (Svoboda nad Úpou, Janské Lázně, Mladé Buky, Trutnov, Vrchlabí a Dvůr Králové nad Labem). Proč v tolika obcích? V těchto místech se na školách hrály pálkovací hry – zatím jen softbal. Ten jsme chtěli více popularizovat a navíc si vyzkoušet, jak by se dal na improvizovaných hřištích hrát s kluky ve světě populárnější baseball. Až dosud jsme na podobné akce nepotřebovali peníze – dnes bychom řekli finanční zajištění. Tehdy ještě stačilo dobré slovo na správném místě. Městský národní výbor nám kdykoliv zapůjčil kulturní klub Rýchorka i se sociálním zázemím. Tam jsme si vždy zřídili hlavní společenské a organizační centrum. Okolní sportovní kluby a tělovýchovné organizace na celém okrese nám za stejných podmínek (bezplatně) dávaly k dispozici svá hřiště. Rodiče, ale také spousta cizích nebo bezdětných rodin poskytovala našim hostům bezplatně noclehy se snídaní a večeří vždy pro dva nebo čtyři zahraniční účastníky a obědy ve školních jídelnách stávaly něco přes dvě koruny – a to každý účastník sportovních akcí rád zaplatil. Tentokrát jsme ale potřebovali zajistit zahraničním účastníkům našeho tábora kompletní servis pobytu zdarma – „all inclusive“. Chtěli jsme ode všech hostů stejnou službu pro naše děti, které by se také rády podívaly do světa. Vypracovali jsme čtyřstránkový elaborát s cíly i prostředky akce včetně rozpočtu. Z něj ocituji: „Celodenní stravování 130 osob á 30,- Kč (39 tis.), propagace (5 tis.), režie s ubytováním (4 tis.), doprava do Dvora Králové, Vrchlabí, Špindlerova Mlýnu, Pece pod Sněžkou, jízdné na lanovkách na Černou horu a na Sněžku (celkem 10 614,-) = 58 614,- Kč. Příjmy: úhrada stravování od domácích účastníků 9 tis., zisk z prodeje vstupenek 3 tis. Plánovaný schodek 46 614,- Kč.“ O jeho pokrytí jsme požádali organizace NF obcí a měst, ve kterých turnaj probíhal. Když jsme vyřešili problém financí, chtěli jsme využít zisk zelené karty pro další výměnnou akci s holandským klubem Knuppelaars Rosmalen.

15

Začátkem února 1989 k nám přijede na týdenní lyžařský výcvik autobus Holanďanů z Rosmalenu – a v srpnu (po skončení Mezinárodního tábora) od 2. do 14. srpna pojede výprava našich dětí na soustředění v Holandsku. Hned v lednu jsme svolali rodiče a obě – nebo ještě lépe všechny tři akce upekli.

Co se dalo vyrobit doma, to jsme nekupovali. První kečrovské rukavice nám vyráběli tátové hráčů.

MEZINÁRODNÍ DĚTSKÝ TÁBOR SOFTBALLU A BASEBALLU Bylo nám jasné, že na tak mamutí podnik musíme zaktivizovat maximum schopných organizátorů i spolupracovníků. Vytvořili jsme komise pro jednotlivé druhy činností. V Rýchorce pracovala sehraná parta „stravovací komise“ pod vedením Honzy Hainiše. O dopravu včetně oprav se staral Jarda Vávra, který kromě vozidel ve své péči využíval i autobusů našich hostů. Zdravotní službu zajišťovala MUDr. Jarmila Oravcová se zdravotní sestrou paní Hanou Smažínkovou – a několikrát jsme využili služby i trutnovské nemocnice (jak jinak – bezplatně). Kiosek pro rychlé občerstvení přímo v klubovně zorganizoval a vedl Ing. Milan Oravec. Měli jsme dopravní komisi, ubytovací komisi, stravovací komisi, technickou komisi, komisi tlumočníků, rozhodčích, tiskové a výpočetní středisko a všechny dohromady jistila dvoučlenná komise PPP ve složení Ivan Hrabě a Stanislav Ondráček (protipožární, protipovodňová a protiprůserová). Rád bych dnes všechny dobrovolné pracovníky, kteří se podíleli na průběhu celé akce, alespoň vyjmenoval. Udělali nám v zahraničí takovou pověst, že se v dalších letech při pobytech v Holandsku, Itálii i Moskvě měly naše děti báječně – a mají po celý život na co vzpomínat. Problém je, že jsme tehdy ještě neměli lokální tisk, ani místní kroniku. A lidská paměť je přece jen krátká. V tyto dny horko těžko sháním po svých přátelích jména všech členů komisí i rodin, které se nejen při této akci, ale také v dalších letech při organizování turnajů Grand Prix Svoboda starali o naše zahraniční hosty. Zatím jsem zjistil jen jména většiny dobrovolníků, kteří vařili a obsluhovali kolem půldruhé stovky strávníků: Jan Hainiš, Jana Hřebenářová, Zina Imrišková, Marcela Sklenářová, Hana a Franta Černých, Iva Kosinová, Lilka Burešová, Šárka Dudová. Jako tlumočnice pracovaly Milina Benová, Jana Zárubová (ruština), Helena Ondráčková (angličtina), Šárka Dudová (francouzština). Jen těžko dnes někdo uvěří, že se našly desítky svobodských rodin, které bezplatně ubytovaly stovku zahraničních hostů, dokonce s polopenzí. Bohužel se nám nepodařilo umístit do rodin ruskou výpravu. Tehdy byla vzpomínka na srpnovou okupaci příliš živá – a „dočasný“ pobyt Rudé armády byl většině národa

16

silně proti srsti. Nezbylo nám, než pro hosty z Moskvy sehnat v Janských Lázních chalupu, kde jsme je ubytovali. Jak jsme se o ně starali, si necháme na závěr kapitoly. Mezinárodní tábor měl dva hlavní cíle. Především jsme si chtěli ověřit možnost hrát žákovský baseball na fotbalových hřištích. Těch bylo na našem okresu jako máku, ale softbalová hřiště jen dvě: ve Dvoře Králové a v Horním Starém Městě (předměstí Trutnova). Druhým cílem bylo, popularizovat pálkovací hry v celém regionu. Fotbalové kluby nám půjčily bezplatně všechna hřiště, která stejně o prázdninách zahálela. Zahraniční výpravy měly k dispozici své autobusy – a tak se náš celý ansábl stěhoval každý den na jiné místo. Hráli jsme turnaje ve Svobodě, v Janských Lázních, ve Vrchlabí, v Trutnově – a finálové utkání za účasti stovek diváků i televize na travnatém fotbalovém hřišti v Mladých Bukách. Každý večer patřil vždy jedné ze zúčastněných výprav. Některé v sále, jiné u táboráku připravily programy, ve kterých představily svou národní kulturu. Zajímavým zpestřením jídelníčku byl nápad italské výpravy. Jejich děti nejedly naše tučná jídla s velkým nadšením. Italské maminy se rozjely po nákupech – a navařily pro všechny účastníky tábora proslavená jídla italské kuchyně. Sportovní výsledky turnaje nám nás velmi překvapily. Již předem nám ohlásili Poláci a Rusové, že jsou ochotni hrát softbal i baseball, Italové a Holanďani naopak tvrdili, že u nich hrají děvčata softbal, ale kluci jen baseball. Na prvá utkání jsme proto hráli s Poláky a Rusy softbal – a díky našim špičkovým nadhazovačům jsme obě softbalová utkání suverénně vyhráli. Podařilo se nám také v baseballu porazit Holanďany i Italy. V základní soutěži jsme byli na prvním místě před Italy a Holanďany, na čtvrtém místě byli Poláci. Ve druhé části se hrálo semifinále: 1.- 4. a 2. – 3. Ke družstvu Poláku dorazil v závěru týdne jejich státní trenér Jan Liszka. Správně by se ale měl jmenovat Lišák. Pozorně sledoval naše utkání s Holanďany a rychle pochopil, že našim nadhazovačům není jasné pravidlo o příhozu na mety (pick-off). Při semifinálovém utkání s Poláky se každý jejich běžec, který se dostal na metu, okamžitě rozběhl na další, když náš nadhazovač zvedl nohu při zahájení nadhozu. To samozřejmě vyprovokovalo našeho nadhazovače, aby hodil příhoz na metu, o kterou polský hráč usiloval. Následoval výrok rozhodčího „balk!“ – což znamená nesprávný nadhoz a posun běžců na metách. Tahle situace se opakovala tolikrát, že přiváděla k zoufalství nejen našeho nadhazovače, ale celý náš tým. Utkání jsme prohráli a marně jsme pátrali po tom, kdy může hráč běžet a kdy ne. Snažil se to našim hráčů večer vysvětlovat špičkový nadhazovač italského nároďáku mužů Angelo, ale stejně jsme to vzhledem k jazykové bariéře nedokázali pochopit. Teprve o týden později na výcvikovém soustředěni v Holandsku jsme kouzlu pick-offů porozuměli. Pád s prvního místa nás sice mrzel, ale hlavní cíl – zjištění, že můžeme s mládeží dobře hrát baseball i na fotbalových hříštích, byl splněn. Cesta rozvoje žákovského baseballu v Československu byla odstartována! Slíbil jsem, že na závěr kapitoly popíši vznik našeho mnohaletého přátelství s ruským týmem. V té době bylo členství učitelů ve „Svazu přátel Sovětského Svazu“. V tomhle ohledu jsem byl bílou vránou. Také do dotazníku v době normalizace jsem uvedl, že vstup vojsk Varšavské smlouvy k nám chápu jako obavu ze změn výsledků II. světové války, ale že nechápu, proč tady ještě jsou. Díky své výchově jsem ale rozlišoval Rusy a Sověty. Jako kluk jsem hltal ruskou i legionářskou literaturu – a mým nesplněným cestovatelským snem bylo jezero Bajkal. Když se nám ráno holandští a italští hráči chlubili, jakou měli snídani a co dostali na cestu, bylo mám opuštěné ruské výpravy líto. Podnikli jsme dvě akce. Především jsme se obrátili na Svaz žen – a důchodkyně napekly pro ruskou výpravu buchty a štrůdl. A ruské kluky jsme potěšili ještě jedním darem. Holanďané nám přivezli kromě balíků s toaletním papírem a dámskými vložkami (na základě instrukcí české manželky Dicka Blieka – paní Aleny) také obrovský balík džínového oblečení. Sekáče tehdy ještě u nás nebyly a hlad Rusů po džínovém oblečení jsme všichni důvěrně znali. Celý ten balík textilu jsme proto dali moskevskému týmu. Rusové jsou známí svou širokou slovanskou duší. Od té doby jezdí do Krkonoš každoročně minimálně třikrát velká moskevská výprava hráčů, hráček, funkcionářů, sponzorů a přátel. Slaví u nás ruské Vánoce (začátkem ledna), lyžují, v předjaří se připravují na baseballovou sezónu, v červnu jezdí na Pražský baseballový týden a o prázdninách na letní soustředění. Tehdejší žáci jsou dnes už dospělí, někteří pár měsíců u nás i hráli v našem týmu, jiní již jezdí na návštěvu se svými dětmi. Také s Italy a Holanďany navázaly mnohé svobodské rodiny přátelské styky. Několik dalších let jezdily do Svobody a Janských Lázní rodiny Holanďanů a Italů na zimní rekreaci – a naše rodiny pro změnu zavítaly do Itálie k Ligurskému moři a do Holandska. Díky našim kontaktům vzniklo i jedno holandsko-české manželství.

17

CESTA ZA ŽELEZNOU OPONU Hned po skončení Mezinárodního tábora jsme vyrazili ve středu 2.8.1989 s dětmi na první výpravu za železnou oponu – přes NSR a Lucembursko se dvěma noclehy do holandského Rosmalenu, tam jsme měli absolvovat od 5. do 11.8 výcvikový tábor s vyjížďky po Holandsku – a zpět cestovat přes Hamburg, Bad Doberan (koupání v Baltickém moři) a Berlín. Na náměstí Svornosti ve Svobodě nad Úpou nás měli čekat rodiče v pondělí 14.8. odpoledne. Zájem dětí byl tak obrovský, že místa v autobuse nestačila, ale Tondovi Poláčkovi se podařilo zajistit bydlík pro dalších 7 osob. Na kolik nás dvanáctidenní výlet přišel? Ocituji z dopisu rodičům: „Celkové předpokládané náklady na přepravu ČSAD činí 20.704,50 Kč (461,10 Kčs na osobu) plus parkovné, noclehy pro řidiče ap. Proto počítáme s částkou 500, - Kčs na osobu. Žáci budou potřebovat platný pas (vystavení 50,- Kčs), průjezdní víza pro Rakousko a NSR, pobytové vízum do Nizozemí a dorostenci nad 15 let a dospělí kolky na celní prohlášení 300,- Kčs. Pro noclehy na cestu (Rakousko, NSR, Lucembursko) si bereme s sebou spací pytle a karimatky.“ První změna plánu nastala již v Německu. Počasí se natolik zhoršilo, že jsme nechtěli riskovat plánovaný nocleh u Kützbühlu v přírodním hotelu pod hvězdami. Zapíchli jsme to už v Norimberku. Tam se mi podařilo přemluvit školníka, aby nás bezplatně ubytoval v tělocvičně místního gymnázia. Pádným argumentem byla bedna plzeňského. Druhý nocleh jsme absolvovali na rozlehlé louce v Lucembursku. Teprve ráno jsme zjistili, že se o nocleh dělíme se stádem krav. Nástup do autobusu se podobal díky četným kravincům slalomu. Výcvikový týden v Rosmalenu byl úžasný. Půlku dne jsme vždy dostávali do těla základy baseballové abecedy od holandských trenérů – a půlka dne byla vyhrazena poznávacím exkurzím. Hostitelé se na nás perfektně připravili a celý pobyt jel podle perfektního scénáře vypracovaného svědomitým Rheinem Merxem. Jednu příhodu za všechny. Když nás čtvrtý den pobytu probudil hustý liják, všichni jsme se zaradovali. Hurá, dnes si odpočineme, prší jako z konve. Z omylu nás okamžitě vyvedli trenéři: „Co je? Jsou státy, kde prší 350 dní v roce a taky se tam sportuje. Po tréninku se vysprchujete a převléknete do suchého. Uvidíte, jak vám bude dobře!“ Ku podivu to fungovalo – a tuhle zkušenost jsem později aplikoval na škole, když jsme hráli v dešti nebo dokonce v zimě na sněhu.

18

Kromě sportu a poznávacích exkurzí jsme také byli pozváni na setkání se starostou a radními města – a na závěr pobytu i do rozhlasu. Reportér se ptal prostřednictvím tlumočníka, jaký byl nejhlubší zážitek dětí během jejich cesty a pobytu. Šokovalo mě, když jedna žákyně řekla, že se jí nejvíc líbil nocleh v té překrásné tělocvičně v Norimberku. Nevydržel jsem to a vstoupil do rozhovoru: „Spali jsme ve staré škole, ale v perfektně vybavené tělocvičně včetně fungujícího sociálního zařízení – teplou vodou a toaletním papírem na záchodech. Travička na školním dvorku byla i o prázdninách vzorně posekána a všude bylo dokonale uklizeno. Budeme muset jezdit přes hranice častěji, aby si děti vynutily podobné prostředí na našich školách!“ Tehdy jsme všichni pochopili, že jsme sto let za opicemi, dvacet let za Evropou – a později po pobytech na amerických vojenských základnách, že je Evropa dvacet let za Amerikou. Ze zájezdu máme díky Jirkovi Brožovi z Pece videozáznam, který slíbil Jarda Havlina převést na DVD. Naši nadhazovači pochopili význam příhozů na mety a hráči si vyzkoušeli dokonalé hráčské vybavení. Na oplátku jsme nechali v baseballovém muzeu v Haarlemu vlastnoručně vyrobený softbalový míč našeho hráče. Potřebnou váhu zajišťoval monočlánek uvnitř balonu. Holanďané ocenili, z čeho dovedeme uplést bič a ještě s ním práskat. Na zpáteční cestě jsme přenocovali ve škole pod Berlínem. Cítili jsme se jako doma, protože celý dvorek byl zarostlý buřinou, záchody stejné jako u nás a teplou vodu jsme produkovali sami pár hodin po tom, co jsme se napili studené.

POČÁTEK NOVOVĚKU – ÚRODNÝ ROK 1990 Od začátku roku 1990 už není problém dohledat jakoukoliv akci softbalu nebo baseballu v našem regionu, protože od 8. ledna 1990 vychází svobodský týdeník Svoboda Fórum – a všechny významné sportovní i kulturní akce si může každý v archivech vyhledat. Pro lepší orientaci zájemců jsem vytiskl přehled článků v jednotlivých ročnících. Výpis I. r. ocituji: SF 14 2. ročník Kopeček „Jaro 90“ – 60 účastníků, kluci i děvčata obsadili 1. místa! SF 15 Obhájeno prvenství na 2. ročníku „O zlatou pálku“ v Brně. Pořadí: 1. SV, 2. JL, 3. Poruba, 4. Brno, 5. VOKD, 7. Uh.Hr., 8. Brno-Husovice SF 16 OP žáků softbal: SV-DK 13:1 a 12:0, JL – Choceň 15:3 a 26:3 SF 17 Kvalifikace mužů pro Metu Mikrofóra: 1. SV, 2. Krakonoš Vrchlabí SF 18 1. turnaj KP i.tř. juniorů soft.: 1. SV, 2. CH, 3. MB, 4. Holice, 5. Pardubice SF 19 Meta Mikrofóra: 1. Vrchlabí, 2. Svoboda, 3. Plzeň, 4. Uh.Hradiště, 5. Ústí n.L. SF 20 na 2. turnaj KP juniorů do Hradce naši hráči nejeli – příprava baseb. na Moskvu SF 21 KP žáků JL – MB 19:7 (naše celky dosud neprohrály!) SF 22 I. roč. VELKÉ CENY SVOBODY v softbalu: 1. Svoboda (st.žáci) 1. Svoboda (ml.žáci) 1. Svoboda (žákyně) 2. Janské Lázně 2. Ostrava 2. Choceň 3. Ostrava 3. Janské Lázně 3. Mladé Buky 4. Mladé Buky 4. Praha 4. Ostrava + Kostelec 5. Olomouc 6. Choceň, 7. Kostelec, 8. Vrchlabí, 9. Praha, 10. Brno SF 22 Na pozvání Petra Aubrechta setkání s Frankem Lupacchinem v Praze – start Little League Baseball! SF 23 Petr Valtera a Norbert Fleischer pozvání do repre juniorů – příprava na ME dvacet mladších žáků se připraveje na výjezd do Ramsteinu st. žáci obhájili 1. místo na X. roč. DPM Praha a II. roč. Pionýrské stezky. Pořadí: 1. Svoboda 4. Meteor Praha 7. Mladé Buky 10. Tempo Praha 2. Janské Lázně 5. Liberec 8. Kotlářka Praha 11. Plzeň 3. Brno 6. Motorlet Praha 9. Olomouc SF 24 zveřejněn program „International Baseball Tournament juniors Moscow SF 25 Jiří Hrdý získal na M ČSFR v atletice dvě zlaté medaile – 100m a 200m!!! Svoboda na M ČSFR softbalu dorostu v Praze stříbro za Meteorem Lpraha Sv – Krč 12:4, Sv – Pha Podolí 14:5, Sv – Meteor Praha 6:10. 1. utkání baseballu mlad. žáků v baseballu v ČR – Svoboda – Slavoj Praha 15:0 1.-4.7. ml. žáci Ramstein (mezinárodní turnaj ke Dni nezávislosti) SF 26 Naši junioři v Moskvě třetí za seniory USA a juniory USA!! SF 27 „Jak jsme nepřivezli medaili z Evropského šampionátu“ – ME Senior League, Baseballový a softbalový tábor (Praha, Olomouc, Svoboda) SF 29 „jak jsme nepřivezli medaili ...“ dokončení

19

SF 30 SF 31 SF 32 SF 33 SF 35 SF 36 SF 37 SF 38 SF 39

„Italské prázdniny“ – týdenní výjezd kluků a děvčat do Itálie) „Italské prázdniny“ – pokračování „Italské prázdniny“ – dokončení, junioři na turnaji I.tř. mužů v HK druzí starší žáci pokračují ve vítězném tažení KP Leteňská pláň – 1. SV, 2. DPM Praha, 3. JL, 4. Slavoj Pha, 5. Krč, 6. PKO dopis z Ramsteinu, výsledky KP žáků přijedou Whales Vorden (NL), (SV – Wh.V 17:0) KP žáků: 1.SV, 2.JL Sv. Kopeček: 1.SV, 2. Kop., 3. Poruba, 4. Brno, 5. Ol., 6. JL, 7. SvD, 8. Choc. výsledky Posledního homerunu v Praze (našim skrečovány výsledky 1. dne!)

ZROZENÍ MALÉ LIGY ... Little League Baseball (LLB) je jediná organizace dětí a mládeže v USA s celosvětovou působností, jejíž program byl vyhlášen a Kongresem USA posvěcen již téměř před osmdesáti lety. Podle hesla CHARACTER – COURAGE – LOYALTY (charakter – odvaha – loajálnost) má vypracovanou dokonalou metodiku pro celý výchovný systém mládeže od mladšího školního věku po dospělost. Základem činnosti je tzv. Lokální liga, jejíž působnost je vymezena územím, ve kterém žije maximálně 50 tisíc obyvatel. Práce s dětmi a mládeží začíná v září tzv. aukcí. Zájemci se shromáždí na hřišti nebo v tělocvičně – a trenéři si vyberou a ve spolupráci s rodiči zorganizují jednotlivé týmy, se kterými celoročně pracují i soutěží. Prvořadou zásadou je fair-play. Na výsledcích vzájemných utkání nezáleží, protože po závěrečném turnaji (obvykle v květnu) se vytvoří výběr místní ligy (all stars team), který se zúčastní v červnu národního turnaje výběrů místních lig. Vítěz pak o prázdninách reprezentuje svoji zem v Evropském šampionátu – a spolu s dalšími kontinentálními týmy a čtyřmi nejlepšími týmy USA ve Světové sérii. Na rozdíl od klubových soutěží a většiny spolkových systému má každá lokální liga absolutní suverenitu – a jedná přímo s centrem v USA. Za každého člena platí do centra ročně 1 USD a za to dostává kurýrní poštou spoustu metodických materiálů a má všechny vrcholné soutěže plně hrazené. Jak jsme se ke členství LLB dostali? První informace jsme měli z polské televize, která byla v Krkonoších v době totáče jediným nerušeným zdrojem svobodných informací. Viděli jsme, jak polský emigrant pan Kokoška předává partě kluků krásné baseballové vybavení a vysvětluje fungování LLB. V polovině května 1990 mi zavolal Petr Aubrecht, že má do Prahy na Kotlářku přijet 30.5. Frank Lupacchino, ředitel mezinárodních regionů LLB a založit Malou ligu v ČSFR. Na schůzce jsme podali oficiální přihlášku a hned po návratu zaplatili 150 doláčů za naše týmy a zahájili činnost. Šéfem národního vedení LLB jsme zvolili Ing. Květoslava Šorma, sekretářem Ing. Aloise Sklenáře (jejich jediná povinnost byla zorganizovat červnové národní kolo pro postup do Evropského šampionátu). Ustavující Lokální ligy byly 4 v oblasti Prahy (Petr a Ludmila Abrechtuovi (Kotlářka), Jiří Děcký (TJ Park), Petr Zach (Praha 4) a Ing. Jan Zákora (TJ Slavoj). Ve východočeské oblasti. LL Svoboda (St. Ondráček, Jan Hainiš a Pavel Petržela), LL Trutnov (Roman Klempíř), LL Rtyně v Podkrkonoší (Karel Nývlt a později Petr Horčička), LL Vrchlabí (Ivan Studecký). V oblasti severních Čech Liberec (Ing. Václav Bahník). Bohumil Dvořák (Kadaň), Martin Šuma (Louny). V jihomoravské oblasti Brno (Jiří Luža, Lubomír Mika a Petra Linhartová), Brno-Venkov (Antonín Weber). Postupně ale činnost Lokálních lig uvadala. Domnívám se, že hlavním důvodem byly poplatky ve valutách – ne každý měl v zahraničí dceru, která by se o zaplacení příspěvku ve valutách postarala, zvláště když všichni hráči ještě museli platit členské příspěvky doma. Na úvodní schůzce s panem Lupacchinem jsme s Petrem Aubrechtem dostali pozvánku na dva turnaje na americké letecké základně v Ramsteinu. Původní domluva byla, že na jeden turnaj pojede Svoboda a na druhý Praha. Na Pražském baseballovém týdnu jsme si dali jako předzápas přípravné utkání Svoboda – Slavoj Praha. Nebylo příliš dlouhé – a skončilo 15:0 pro Svobodu. S Petrem jsme se dohodli, že pojedeme na oba turnaje do Ramsteinu my.

20

Nejdříve jsme museli vyřídit technické záležitosti: zaregistrovat Lokální ligu, zaplatit vstupní poplatky ve valutách a vyplnit všechny potřebné dokumenty pro účast na akcích organizace Little League. (Dodnes nikdo z rodičů bývalých hráčů netuší, že za členství každého hráče v Little League musel „někdo“ každým rokem zaplatit dolar!). Vzhledem k malému počtu obyvatel v našem mirkoregionu jsme zakroužkovali na mapě oblast od Trutnova přes Mladé Buky a Svobodu až Janské Lázně a Pec pod Sněžkou. Tím jsme splnili požadavek – operovat na území, kde žije maximálně 50 tisíc obyvatel. Název jsme zvolili Svoboda, protože v té době byla svoboda velmi aktuální téma, dobře se skandovalo a hezky vypadalo i v překladech (Freiheit, Freedom). Klaplo to báječně – formality byly vyřízeny bleskově. Jen jsme netušili, co o pár let později způsobí název naší ligy před odjezdem do USA. O tom později. Teď popíši, jak naše putování dopadlo. Už cestou, kdykoliv jsem zrakem pátral po vojenském stanovém táboře, mi musela má žena Léna opakovaně vysvětlovat, že nejedeme do žádného tábora, ale na základnu. Neviděl jsem v tom žádný rozdíl, dokud jsme nedorazili na místo. Po vstupních formalitách a projetí branou, jsme se plížili dvacetikilometrovou rychlostí (přísně sledovanou MP a všemi šoféry dodržovanou), až jsme přijeli ke sportovnímu areálu s tribunami a tartanovou dráhou, obrovskou klimatizovanou tělocvičnou, ve které se podle potřeby dálkovým ovládačem vysouvaly tribuny pro diváky. Ve městě jsme viděli divadlo, kina, obchody, speciální budovu s divadelním sálem, tělocvičnou a hernami pro volný čas dětí a další a další různá sportoviště – včetně golfového hřiště. Už jsem to s vojenskými prostory na našem území, která jsem důvěrně znal, ani nesrovnával. Měl jsem s sebou kufříkový psací stroj – a své zážitky z oslav Dne nezávislosti i sportovní výsledky turnaje jsem si denně po večeři zapisoval. Dají se snadno najít v našem týdeníku – včetně dalšího pobytu v Ramsteinu na přelomu července a srpna (SF 29) pod názvem „Jak jsme nepřivezli medaili z Evropského šampionátu“. Pokračování najdete v dalších číslech týdeníku, stejně jako popis výjezdu žáků a žákyň do italské Massy pod názvem „Italské prázdniny“ a rovněž vyprávění Šárky Dudové, která byla s Romanem Šteruským a dorostenci na baseballovém turnaji juniorů v Moskvě. Zatím jsme ale stále na prvním turnaji ke Dni nezávislosti 1.-4.7. v Ramsteinu. Měl jsem s sebou dva týmy mladších žáků. Byly to prakticky kolektivy přeboru školy, tedy páťáci a šesťáci. Nedělal jsem jeden hvězdný tým a druhý slabší, protože jsem vůbec nepředpokládal šanci na úspěch. Proto jsem netrhal kolektivy. Oba hrály své úvodní zápasy na dvou hřištích současně. Byl jsem s týmem šesťáků na hřišti, kde seděla asi desítka diváků. Během zápasu, ve které jsme prakticky po celou dobu utkání o dva body vedli, se začali hrnout na tribuny u našeho hřiště diváci, až je zcela zaplnili. Americký tým až v dohrávce zápasu za obrovského nadšení diváků homerunem (odpalem za plot) zvítězil – a Gary Marullo, ředitel turnaje i Evropského vedení LLB, mi přišel gratulovat k výkonu týmu. Teprve později jsem se dozvěděl, že jsme úspěšně vzdorovali nejlepšímu evropskému týmu mladších žáků, který po prázdninovém ME odjel na Světovou sérii do USA. Tloukl bych se nejraději do hlavy, že jsem na turnaj do Ramsteinu nenacpal do áčka pár nejlepších hráčů „žabiček“. Gary ale výkon našich hráčů ocenil – a přesvědčil mne, abychom přijeli na Evropský šampionát seniorů (= kadetů, 12 – 15 let) který bude rovněž v Ramsteinu již za dva týdny. S radostí jsem nabídku přijal. Měl jsem dojem, že bychom mohli přivézt medaili. Kadety jsem měl výborné, počítal jsem s tím, nás amíci vyklepnou, ale v Evropě se ještě s mládeží baseball moc nehrál (s výjimkou Itálie a Holandska). Kdybychom tedy měli kliku – a jednoho ze dvou špičkových evropských týmů bychom porazili, mohli bychom bronzovou medaili urvat! Podrobně o ME píši v SF 27 v článku „Jak jsme nepřivezli medaili ...“. Byla to pro mne celá série šoků. První spočíval v tom, že se na zahajovací schůzce trenérů mluvilo výhradně anglicky. Druhým šokem bylo zjištění, že hráči všech států jsou převážně mladí Američané z vojenských základem – a

21

to nejen v Evropě, ale taky třeba tým ze Saudské Arábie, Izraele – a třeba v týmu Itálie byl jediný Taliján, jinak amíci ze základen v Neapoli a Avianu. Ti mají baseball na programu celoročně denně. Dva šoky ale byly pozitivní a příjemné. Hned první zápas s Itálii (9 směn) jsme vyhráli – a v dalším proti domácímu týmu šokoval všechny hráče i diváky Renek Kuruc. Hrál osmičku = středního zadního polaře. Dlouhý odpal amíka do středu zadního pole (110m!) se odrazil od plotu. Amík za potlesku diváků obíhal všechny mety s vědomím, že má jistý bod, ale Renek sebral míč a stometrovým příhozem ho hodil na domácí metu, kde slajdujícího amíka vyautoval náš kečr – Viki Říha z Janských Lázní. Na všechny naše další utkání se chodili dívat četní diváci a ukazovali si: „To je ten řízek, který hodil stodvacetiyardový přihoz na domácí metu!“ Renek byl po celý turnaj středem pozornosti. A mohu ujistit čtenáře, že to byl i pro mne životní zážitek, jaký jsem neviděl ani na šampionátech dospělých. .

1991 NA SCÉNU NASTUPUJE TRUTNOV Lokální noviny Svoboda fórum přinášejí od svého vzniku v lednu 1990 podrobné zprávy nejen ze života našeho města, ale zveřejňují i kulturní a sportovní nabídky a podrobné výsledky činnosti svobodských klubů a organizací. Nemusíme proto vypisovat v naší toulce historií pálkovacích her v regionu podrobné výsledky. Zájemcům postačí odkaz na jednotlivá čísla SF, která najdete v knihovnách a archivech: SF 49 MALÁ LIGA – výchovný program pro děti a mládež SF 51 rámcový program sezóny 1991, ustavení přípravného výboru GPS SF 52 seznam trenérů jednotlivých týmů, příprava na Grand Prix Svoboda SF 53 termínová listina soutěží 1991 SF 55 pozvánka na turnaj do Sala Baganzy (Itálie) SF 58 zpráva o klinice trenérů LLB v Ramsteinu, setkání s Joe Fullerem SF 61 béčko dorostu soft. 2. v Hradci Král., žákyně 2. na turnaji v Praze, muži 2. v Brně SF 63 děvčata i kluci vyhráli turnaje Svatý Kopeček 91 SF 64 jarní turnaj kadetů na Kotlářce skončil naším triumfem 1.SV, 2.JL, 3.MB Turnaj žákyň v Praze: 1. SV, 2. Přír.vědy, 3. Rtyně, 4. Kotlářka, 5. Slavoj SF 65 Dorost vyhrál OP softbalu v Hradci Králové SF 66 56 přihlášených týmů na GPS rozděleno do 14 skupin, stanoven program SF 67 Softb. turnaj juniorů ve Sv: SV-TU 15:0, SV-HK 7:2, SV-PA 20:2, SV-KO 8:3, zveřejněn prázdninový program, herní systém GPS i jídelníček našich hostů SF 68 hodnocení a výsledky GPS – 1. ml.žáci Moskva, kadeti USA, žákyně Svoboda SF 69 podrobný program na červen + prázdniny SF 70 republikové přebory Malé ligy: ml.žáci 1. Trutnov!!, kadeti 1. Svoboda (pokračování výpisu článků v SF po významné vsuvce) Na baseballovou scénu vstupuje v r. 1991 Trutnov! 2. července 1990 jsem dostal dopis od Romana Klempíře z Trutnova jako reakci na článek v Krkonošské Pravdě „Vznikne i u nás Malá liga?“. Roman mi psal návrhy, jak získat potřebné prostory na baseballové hřiště a nabízel pomoc při rozvoji baseballu na Trutnovsku. Od toho dne se datuje nejen naše vzájemná spolupráce při realizací soutěží Malé ligy. Konečně jsme měli kvalitního soupeře našich žáků v těsné blízkosti a navíc schopného organizátora při velkých sportovních akcích. Roman se hned pustil s vervou do práce, plně ho podporovala jeho přítelkyně Jana, později manželka a tlumočnice – a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Už za jeden rok – 16.6.1991 – nám uštědřil Romanův tým mladších žáků s talentovaným nadhazovačem Radimem Zenglerem první porážku – a to dokonce na republikovém finále Malé ligy. Ještě před tím, v březnu 1991 jsme se s manželkou zúčastnili kliniky trenérů Little League v Ramsteinu. Z ČSFR bylo pozváno několik desítek trenérů, ale vzhledem k tomu, že si cestu museli hradit účastníci sami, byli jsme tam za naši mladou Malou ligu z České republiky jen my dva. Měl jsem ale obrovské štěstí, protože jsem se tam seznámil s Joe Fullerem, šéfem baseballového klubu hlavního stanu US Army ve Stuttgarttu – a díky jeho perfektní znalosti němčiny (jeho manželka byla Němka) jsme nepotřebovali tlumočnici a rychle jsme se dohodli. On přijal pozvání se svými jedenácti týmy kluků a děvčat na naši Grand Prix Svoboda – a na oplátku pozval 11 českých týmů na velký turnaj do Stuttgartu. Joe byl nesmírný sympaťák. V aktivní vojenské službě byl osobním pilotem tří amerických prezidentů – a po odchodu do důchodu (tuším, že to bylo v 35 letech) ho pověřili vedením baseballu na základně ve Stutgartu, která byla asi 20 km od města (i od jeho bytu). S manželkou jsme spali u něj. Dlouho do noci jsme si s Joem a jeho manželkou povídali. Ve čtyři ráno mě vzbudil, že pojedeme kropit hřiště. Cestou se mě zeptal: „Stanislave, jaký je Tvůj životní sen?“ Řekl jsem mu, že bych se rád dožil nové školy s tělocvičnou ve Svobodě a hlavně

22

výstavby baseballového hřiště. Mávl rukou: „To nic není. Já mám náročnější přání. Přál bych si jednou se probojovat s některým svým týmem na Světovou sérii do USA.“ Dojeli jsme na stadion, tam vytáhl z kapsy dálkový ovladač, z travnaté plochy se vysunuly trysky – a v debatě jsme pokračovali při kropení hřiště. To jsme ještě oba netušili, že druhý den na turnaji před televizními kamerami suverénně porazíme jeho juniorský tým (američtí hráči se dostali nejdál na druhou metu) – a že v dalších letech dvakrát vyřadíme jeho týmy ze šancí na vítězství a postup – a že naopak naše děvčata vyhrají čtyřikrát Evropský šampionát, ale jen jednou si troufneme využít šance letět na Světovou sérii do USA. O tom ale někdy později. Teď jsme v roce 1991 – a čekají nás 3.-5.5. turnaje kadetů v Praze (viz SF 64): 1. SV, 2.JL, 3. MB, 4. Kotlářka , ve stejném termínu softbalový turnaj žákyň 1. SV, 2. Přír. vědy, 3. Rtyně, 4. Kotlářka, 5. Slavoj Praha. O týden později (11.5.) vyhráli dorostenci turnaj OP v Hradci Králové. Na Grand Prix Svoboda je přihlášeno 56 týmů (SF 66) a Milan Rozsévač a Pavel Čekaňák jsou s reprezentačním týmem softbalu v Holandsku. Hodnocení GPS, pozvánku na turnaj do Ramsteinu a přípravu odletu pěti mladších žáků (Adámek, Šenk, Dubský, Kovařík, Zaňka) s Petrem Aubrechtem do Japonska, najdete v SF 68 a 69. V SF 71 se dočtete o zisku přebornických titulů mladších i starších žáků v baseballu, v SF 74 o vítězství svobodských kadetů na mezinárodním turnaji v Sala Baganze (Itálie), v SF 75 o prvním titulu Mistryň Evropy šampionátu Senior League v Ramsteinu. V SF 80 o vítězství našich žáků v turnaji „Jablonecký klokánek“ a v SF 82 na Svatém Kopečku a SF 83 na Homeruniádě ve Rtyni. Nemáme jinou šanci, než takhle telegraficky vypsat výčet úspěchů našich hráčů a hráček v počátcích devadesátých let, protože jinak bychom se do plánovaných stránek nevešli. O dvou akcích z roku 1991 se ale přesto zmíním podrobněji: o Grand Prix Svoboda (GPS) a o turnaji v Sala Baganze.

GRAND PRIX SVOBODA Díky zkušenostem, které jsme získali při organizování Mezinárodního dětského tábora v r. 1989 jsme již věděli, jak je důležitá dokonalá příprava a organizace. Půldruhého roku po listopadové revoluci byli lidé nesmírně vstřícní a ochotni pomáhat, když se jednalo o dobrou věc. Do příprav i vlastního průběhu se zapojily desítky dobrovolných pracovníků. Na radnici vzniklo tiskové středisko, ve kterém pracovaly všechny úřednice města. Denně jsme vydávali pro všechny účastníky tištěný bulletin GPS. V prvním čísle bylo přivítání účastníků (anglicky a česky), program na celý týden, pravidla turnaje, organizace turnaje (10 komisí a telefonní spojení na jejich šéfy) a jídelní lístek /jednotný pro všechny jídelny). V dalších číslech pak každý večer vycházely výsledky zápasů uplynulého dne a program na další den. Každé číslo bylo barevně odlišeno. Seznam komisí z úvodního bulletinu ocituji (v závorkách jsou jejich tehdejší telefonní čísla) : 1) Komise PP, PP, PP – Ivan Hrabě (947 279) a St. Ondráček (942 620). Tato komise je protipožární, protipovodňová a protiprůserová. Bude odstraňovat všechny překážky v průběhu turnaje2) Komise ubytovací: Jan Hainiš (942 225) a Šárka Dudová (942 560) 3) Stravovací komise: Antonín Poláček (942 314) a pí Krausová (stravenky) 4) Komise rozhodčích: Petr Borovec (947 105) 5) Dopravní komise: Jan Hřebenář (942 325) a Jarda Vávra (942 337) 6) Technická komise: uč. J. Vávra (942 061) a Roman Klempíř (7102) 7) Propagační komise: Jan Korbelář (942 280) zajišťuje v průběhu celé akce materiály pro vedoucí týmů, denně vydává noviny s výsledky turnajů. 8) Zdravotní komise: MUDr. Jar. Oravcová (D 942 400, Z 942 144) 9) Organizační komise: Jiří Slanina (942 406) shromažďuje a zpracovává výsledky jednotlivých utkání a připravuje rozpis na další den. 10) Komise pro styk s hosty: Ing. Milan Oravec (942 403, Z 942 045) Pečuje o informovanost hostů, stará se o ceremoniály zahájení a zakončení turnaje. Myšlenka pořádat ve Svobodě a okolních městech i obcích Velké Ceny (GPS) vznikla ve zvláštní době, kdy téměř neexistovalo soukromé vlastnictví, všechno patřilo všem (a tedy nikomu). Navíc jsme byli odkojeni skautingem a sokolem, kde se ani za služby vůdců, trenérů, cvičitelů a rozhodčích také nic neplatilo. Obědy ve školách a závodních jídelnách byly za pusinku – průměrně kolem 2,- Kčs, nafta 0,90 Kčs za litr, benzin nejprve za 2,- a později zhruba za 4,- Kčs za litr. Okresní fotbalový svaz ČSTV i jednotlivé kluby byly natolik vstřícné, že za pronájem hřišť o prázdninách nechtěly ani korunu, voda i energie na její ohřev byly haléřovou položkou, a tak nebylo důvod omezovat počet startujících týmů. Naopak při větším počtu účastníků byly GPS nejkrásnější. Příkladem byly velké akce neregistrovaných hráčů softbalu – Meta Mikrofóra. Ty nám daly příklad, jakými festivaly přátelství a vynikající propagační pomůckou mohou být velké turnaje. Organizace hry byla jednoduchá. Počet přihlášených týmů jsme dělili čtyřmi – a tolik hřišť

23

jsme museli pro akci zajistit. V klubu Rýchorka (rovněž pronajatého bezplatně) se sešli každý večer zástupci všech zúčastněných týmů. Vylosovali jsme čtveřice, které se první herní den utkají, přidělili jim hřiště a zajistili dopravu. Tam sehrály čtyři týmy malý turnaj každého s každým (6 zápasů), rozhodčími byli vedoucí týmů, které měly právě volno. Večer pak na schůzce v Rýchorce nahlásili vedoucí výsledky. Švýcarským systémem, který jsme znali ze šachových soutěží, byly podle počtu získaných bodů zařazeny týmy do skupin na další den. Tím se během několika dnů vytvořilo pořadí třeba padesátky týmů – a poslední den se na domácím hřišti konaly semifinálové a finálové boje čtyř nejlepších týmů. A jaká byla účast na našich GPS? V roce 1991 bojovalo 38 týmů (včetně slovenských z Trnavy, Bratislavy a Košic, čtyř amerických z Ramsteinu a dvou ruských z Moskvy). V roce 1992 to bylo už 72 týmů na osmnácti hřištích okresu (přes 1000 účastníků). Jen z amerických základen přijelo 11 týmů. Raritou tohoto ročníku byly tři baseballová travnatá hřiště na vrchlabském letišti. Letadla měla na start a přistání vyhrazen pruh široký 100m. Tehdy jsme také výrazně pomohli Pavlu Urbanovi a choceňským Orlům, když jsme na jejich žádost přesvědčili a poslali do Chocně čtyři zahraniční týmy na velký turnaj, na který nedorazily ohlášené italské týmy. Pořadatelé chtěli předvést představitelům města krásu a význam pálkovacích her. Tak jsme přispěli k realizaci grandiózní výstavby choceňského baseballového areálu.

Zprávu o GPS 1993 ocituji z SF 166 celou: „Softbalový a baseballový turnaj GP Krkonoše 93 se všem účastníkům velmi líbil. Ze zahraničí přijela šedesátičlenná holandská výprava z Apeldoornu, z českých a moravských týmů to byla děvčata ze Svatého Kopečku, Smiles Kladno, Vrchlabí, Mladých Buků a tři týmy ze Svobody, v baseballových turnajích kromě dvou holandských týmů kluci z Ostravy, ze Svatého Kopečku, Trutnova, Svobody a Janských Lázní. Šest týmů kadetů hrálo na hřišti Sparks BAK v Mladých Bukách a celý turnaj včetně obstarání hodnotných cen zajišťovali mladobučtí funkcionáři se svým sponzorem – firmou BAK. Ve Svobodě se hrálo na třech hřištích. U sokolovny hrála děvčata softbal a na stadionu se sváděly bitvy mladších žáků a dorostenců v baseballu. Ceny pro kategorii starších žákyň věnoval velkoobchod s textilem – pan Radan Goliáš. Sady bavlněných triček pro děvčata klubu Smiles Kladno a sluchově postižená děvčata ze Svatého Kopečku udělaly hráčkám i trenérům více radosti, než poháry nebo plakety. Malé kluky z Holandska potěšil sadou žlutých teplákových souprav s nápisem Grand Prix Svoboda pan Poláček. Poháry pro vítěze jsme získali naším již tradičně nejlevnějším způsobem. Oprášili jsme a důkladně omyli v jaru poháry, které jsme získali v uplynulých desetiletích. Obvykle nám to klapalo, protože většina pohárů se nám vždy vrátila do našich regálů. Tentokrát nám dva poháry odvezli hosté z Apeldoornu a kluci ze Svatého Kopečku. Holanďané byli ubytováni ve svobodských a mladobuckých rodinách – jen 17 malých holandských kluků s doprovodem bydlelo ve školní družině a pár dospěláků bezplatně v penzionu u pana Zámečníka. Se zajišťováním jídla jsme měli hodně starostí, ale díky kuchařkám školních jídelen, majitelce restaurace Rýchorka, místních obchodníků a podpoře městského úřadu a ředitelství ZŠ, vedení TJ Tatranu a všech funkcionářů fotbalového oddílu, jsme všechno vyřešili. Holanďané (i družstva z Čech a Moravy) byli turnajem nadšeni a našim dětem to vyneslo pozvánku na příští prázdniny do Holandska“. Dokonalosti organizace ročníku 1991 a takové spolupráce všech občanů Svobody, Janských Lázní a Mladých Buků jsme už v dalších letech nikdy nedosáhli. Stejně jako zájem o komunální, regionální i celostátní politiku, ztráceli občané zájem o dobrovolnou neplacenou činnost. Přesto ale výkonnost našich klukovských i dívčích týmů stále stoupala – a kulminační bod byl někde kolem roku 2000. Zatím se ale ještě chvilku zdržím u počátku devadesátých let. Při pobytu na amerických vojenských základnách jsme v rodinách hráčů viděli zajímavý úkaz. Každý mladý hráč měl v dětském pokoji svůj koutek slávy. Na stěně měl fotografie, diplomy a trofeje z různých sportovních úspěchů. Úspěchem se ale myslí i samotná účast. Diplom nedostává jen vítězný tým, ale každý jeho člen. A poháry nedostávají jen vítězné týmy, ale všechny zúčastněné týmy. Rozdíl mezi prvním a posledním je jen ve velikosti poháru. Využili jsme toho, že v okresní Službě škol pracoval velmi vstřícný Martin Aleš – a ochotně a hlavně bezplatně nám tiskl všechny druhy diplomů na barevné kartony, pro změnu bezplatně dodané domácí firmou KRPA. Na turnajích dostávali krásné diplomy pro nejlepší pálkaře, nadhazovače, nejlepšího zloděje met nebo nejužitečnějšího hráče nejlepší hráči každého týmu. A jako cenu pro nejlepší týmy jsme nechali u pana Lhotáka zvětšit na formát A3 aktuální barevné fotografie dotyčného týmu přímo z turnaje. Jedna taková fotka tehdy stála 115,- Kč - a celý komplet pro vítězné týmy mě přišel na jeden kantorský měsíční plat. Ale stálo to za to! Takové zajímavé ceny dostávali zahraniční hosté poprvé. V jejich zemích by se za tak velké barevné fotografie pěkně prohnuli! Naše fotky v paspartách a zarámované jsme často vídali v síních slávy sportovních klubů na amerických vojenských základnách, v Holandsku nebo v Itálii.

24

V r. 1991 suverénně zvítězili na mezinárodním turnaji v italské Sala Baganze naši kadeti (v čele s Roudným, Dudou, Kurucem atd.), kteří již od dalšího roku výrazně posílili juniorské týmy. Naše vítězství mezi deseti nejlepšími týmy kadetů z Evropy dokládá i zpráva trenéra žáků z Chocně, který byl s manželkou na dovolené v italském letovisku Rimini. Šel se tam podívat na baseballový stadion a pohovořil s místními funkcionáři, kteří se právě vrátili z turnaje Wave tour trophy v Sala Baganze. Moc se jim líbila hra svobodských žáků a ptali se, zda jsou i další týmy v ČSFR na tak vysoké úrovni. Rádi přivítají na svém turnaji v příštím roce silné československé týmy. Co způsobilo takový rozruch? Pozvánku na turnaj vybraných deseti týmů Evropy v kategorii mladších žáků jsme získali na turnaji Little League v Ramsteinu, kde naši kluci vzbudili svou hrou pozornost baseballových expertů i soupeřů. Původně byli pozváni jen mladší žáci (ragazzi). Přesvědčili jsme organizátory, aby pozvali i starší žáky (cadetti), abychom naplnili autobus a tím zlevnili cestovní náklady. Podrobnosti o cestě i zápasech obou našich týmů najdete v SF 74 a SF 75. Jen stručně výsledky našich kadetů: Tým našich kluků nepoznal za celý turnaj hořkost porážky. Svou skupinu (pět týmů) jsme vyhráli s náskokem dvou bodů – jedinou remízu ve skupině s námi uhrál tým Colorno Parma, kterému jsme to ale vrátili ve finále i s úroky. Druhým nejsilnějším soupeřem ve skupině byl holandský tým ABC Amsterdam, který jsme porazili 3:0. V prvním semifinálovém utkání porazil tým Colorno Parma mistra Itálie a čtyřnásobného vítěze turnaje – tým Grosseto 5:0 a naši kluci porazili před šokovaným domácím publikem velmi silný celek Verony nečekaným rozdílem 11:1! Náš finálový soupeř Giants Colorno Parma si vzal z předchozího utkáni s námi poučení. Sledovali a pečlivě zapisovali každý nadhoz naší nadhazovací jedničky Boba Roudného – a před utkáním nás přišli upozornit, že ve finále, které se hraje na 7 směn, smí Bob házet jen pouhé 3! Naši kluci ale dobře věděli, že musejí mít v prvních třech směnách raketový nástup, aby zlomili soupeře. Povedlo se. Vyhráli jsme losování a začínali jsme v poli. Rychlé tři auty a naši kluci šli na pálku. Po první směně jsme vedli 4:0, po druhé dokonce 11:1! Soupeř byl v šoku. Postupně vystřídal pět nadhazovačů, snažil se rozkouskovat hru taktickými manévry, ale naši kluci pálili jako u Verdunu. I po vystřídání Boba Roudného Martinem Dudou se podařilo udržet kluky v bojovné náladě a tempu a soupeř jen zkorigoval výsledek na přijatelných 13:7. Jejich krásný, metrový putovní pohár opustil území Itálie pouze dvakrát v historii. V roce 1988 putoval do Amsterdamu a v r. 1991 do Svobody!! Já jsem si odvezl plaketu jako nejúspěšnější trenér turnaje. (Na fotu si italský trenér po roce odváží pohár zpět). (Podrobnosti se dozvíte v článcích SF z roku 1991): SF 71 mladší i st. žáci ze Svobody Mistry ČSR v baseballu!!!, ohlasy na GPS SF 72 evropské šampionáty LLB, uvítáme 7 trenérů USA a od 12. do 15.7 americké hráče SF 73 Adámek, Šenk, Dubský, Kovařík a Zaňka v Japonsku, zpráva o výjezdu do Stuttgartu, příjezd tří holandských trenérů, dopis rodičům SF 74 1. část popisu vítězství kadetů na mezinárodním turnaji v Sala Baganze (Italie) SF 75 Sala Bagnza 2, Svobodská děvčata Mistryně Evropy na šampionátu Senior League v Ramsteinu! SF 76 termíny podzimních turnajů a zápasů SF 77 dopisy rodičů ze Stuttgartu a z USA SF 78 předposlední turnaj OP softbalu: 1. VR, 2.SV, 3. KO, 4. HO, 5. PO SF 79 Béčko svobodského dorostu získalo přebornický titul VČ oblasti před áčkem! SF 80 naši žáci vítězi turnaje „Jablonecký klokánek“ SF 81 v OP baseballu zvítězilo naše bíčko nad áčkem 6:5 SF 82 Sv.Kopeček – finále žáků SV-JL 5:3 SF 83 Homeruniáda ve Rtyni – 33 týmů – Svoboda vítězí ve všech kategoriích SF 91 program Vánočního týdne sportu SF 92 Hodnocení činnosti v referátu starosty Ing. Milana Oravce

25

SB SVOBODA – PRÁVNÍ SUBJEKTIVITA Až do roku 1992 jsme byli jedním z oddílu Tělovýchovné jednoty Tatran Svoboda. Mělo to mnohé výhody, ale jednu nevýhodu. Nejprve výhody. Každý měsíc se scházel výbor TJ v sokolovně zhruba v tomto složení: předseda Ing. Jan Hančil, pokladník p. Kábrt, lyžařský oddíl Petr Kadrmas, fotbalisté Jiří Pilný, ZRTV paní Kábrtová, atletika PhDr. František Topka, sportovní gymnastika p. Toman, volejbal Petr Gebrt, za školu a softbalový oddíl St. Ondráček, stolní tenis Petr Bureš (na dlouhý čas později přešel do Janských Lázní), správcová tělocvičny a cvičitelka ZRTV pí Gebrtová. Z okresu TJ získávala určité dotace na činnost i údržbu, příjmy měl lyžařský oddíl a podporoval činnost zbývajících oddílů, fotbalisté přinášeli do pokladny TJ zisky z nájmu ubytovny. My jsme od TJ potřebovali jen tělocvičnu na zimní období – a jinak jsme pokladnu nezatěžovali. Výjezdy na zápasy a turnaje si platili hráči sami, výzbroj a výstroj rovněž. Hřiště u sokolovny a stadion užívala škola, oddíly i veřejnost, MěNV platil nějakou částku za nájem sokolovny. Potřebu právní subjektivity jsme poznali až v době, kdy jsme začali hrát ligu a na cesty, úhradu rozhodčích a základního materiálu (míčů, pálek, brankářské výstroje p.) jsme potřebovali finance od sponzorů. Jak nepříjemná může být společná pokladna pro jeden z oddílu jsem poznal, když jsme získali od ČBA 7 tisíc Kč za vítězství starších i mladších žáků na M ČR. Peníze přišly na TJ – a když jsem žádal, aby se za ně nechaly v truhlárně udělat konstrukce na košíkovou do školy a sokolovny (obroučky jsem získal zdarma od Loko Trutnov), jednal o tom výbor téměř hodinu, než mi tuhle částku schválil. Právní subjektivitu jsme získali 26.2. 1992, lyžaři o něco dříve – a o pár let později i fotbalisté. My jsme se zaregistrovali na Ministerstvu vnitra pod názvem Sportovní klub SB Svoboda (SB softbal – baseball). V dobách největší slávy jsme měli v různých soutěžích současně 14 týmů! Ve stanovách jsme proklamovali, že naše činnost bude zaměřena především na výchovu dětí a mládeže v našem městě a jeho okolí. Různí softbaloví a baseballoví experti nám stále vyčítali, že dosahujeme po desítky let vrcholových výsledků s dětmi a mládeží, ale nejsme schopni mít v soutěži tým mužů nebo žen. Těžko se funkcionářům ve velkých městech vysvětluje, že značná část dospělé populace z malého pohraničního městečka po vystudování nebo vyučení odchází do měst nebo později i do zahraničí – a značná část té populace, která zůstává doma, se v dospělosti věnuje nové sportovní disciplíně, ke které inklinuje již v pubertě – české házené. Házejí do sebe půllitry piva při každé vhodné příležitosti – a pro zpestření je občas proloží tvrdým alkoholem. Trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopil, proč nedělní dopolední výsledky (někdy i sobotní) u dorostu a ještě více u dospělých hráčů jsou nesrovnatelně horší, než během týdne nebo později odpoledne.

MISTRYNĚ EVROPY A KALAMAZOO Naše softbalistky sbíraly evropské tituly jako houby po dešti. Poprvé získaly titul Evropského šampionátu Little League Softball na srpnovém šampionátu v r. 1991 v Ramsteinu. Děvčata připravoval na šampionát Olda Vydra s Martinem Vachkem, ale do Ramsteinu s nimi jel učitel J. Vávra (angličtina). Hned další rok – v září 1992 jely na ME do Bitburgu v NSR pod vedením trenérek Jarči Andělové a Aleny Kopecké mladší žákyně a získaly opět mistrovský titul. Další Evropský šampionát softbalu se konal v srpnu 1993 ve Svobodě. V kategorii starších žákyň získaly mistrovský titul kadetky z Trutnova (Ing. Jarda Seidl) a v kategorii mladších žákyň děvčata Lokální ligy Svoboda. A tady byl kámen úrazu. Vedení centra LLB nám opakovaně vyčítalo, že jsme nevyužívali možnosti reprezentovat Evropu na Světové sérii v USA. Stačí sehnat peníze na letenky do New Yorku – a vnitrostátní dopravu + veškeré výlohy hradí pořádající země. Po delším váhání jsme my i Trutnováci souhlasili. Na shánění peněz i letenek jsme ovšem měli jen necelé dva týdny – a to byl šibeniční termín. První problém nastal, když část našeho týmu tvořila čtyři děvčata z Mladých Buků. A vedení klubu bylo ochotné je uvolnit a dokonce sehnat značnou část úhrady letenek, pokud pojedou pod hlavičkou „Sparks BAK Mladé Buky“. My jsme ale byli registrování pod názvem LL Svoboda – a poplatky a dokumenty jsme měli rovněž pod tímto názvem. Na schůzce týden před odletem na dvorku u Holomíčků mladobučtí funkcionáři trvali na svém požadavku – a nám nezbylo, než s politováním účast kvalitních hráček Mladých Buků oželet. Narychlo jsme museli stáhnout svobodské rezervy z prázdninových táborů, bleskově jim vyřídit pasy a víza. V den odletu jsem jim byl v Praze zamávat a odebral jsem se na pouť po úřadech a podnicích, abych leštil kliky při žádostech o sponzorské příspěvky. Levné letenky uprostřed turistické sezóny nebyly – a jediná šance byla služba společnosti Swissair, která nám byla ochotna poskytnout letenky dokonce „na sekyru“, ale za 350 tisíc Kč. Měl jsem předem dohodnuto několik slušných částek – např. na okresním úřadě nebo v Texlenu po třiceti tisících. Když jsem tam ale zašel, řekli mi, že už tam byl pan Ing. Seidl a peníze si odnesl. Netušili, že se jedná o dvě různé skupiny děvčat – a já jsem holt přišel o pár hodin později. V žebrání jsem zřejmě neměl dostatečnou kvalifikaci.

26

S velkým úsilím se mi během roku podařilo posbírat něco přes sto tisíc, ale pak se to nějak zaseklo. Letecká společnost mi posílala každý týden zdvořilý dotaz, kdy konečně zbylou částku doplatím, až jsem se v zoufalství obrátil na svého holandského přítele o radu. Ten se sebral, zajel do Švýcarska a přesvědčil společnost, že od starého nemocného penzisty, který nemá z čeho by to zaplatil, nic nevyrazí – a že by udělali dobrý skutek, kdyby ten dluh smázli. Je to neuvěřitelné, ale noční můry mě zbavil dopis, který tuhle radu akceptoval. Děvčata si Světovou sérii v Kalamazoo na břehu velkých kanadsko-amerických jezer báječně užila, dokonce v jednom zápase s Kanadou vyhrála – a jenom můžeme my i mladobucká děvčata litovat, že tehdy nejel tým kompletní. Mohla být sláva ještě větší. Další Evropský šampionát softbalu starších i mladších děvčat se konal od 10. do 16. srpna 1994 ve Svobodě nad Úpou. Kategorii starších žákyň vyhrála děvčata ze Rtyně a Mladých Buků pod názvem „Czech republic“, mladší žákyně společenství Rtyně a Dvora Králové. Děvčata čekal pohádkový výlet do Portlandu až na západní pobřeží Spojených států. ME v baseballu juniorů se konalo v červenci v Neapoli. Naši by byli určitě horkými favority, ale už jsem se nehodlal v podobných akcích angažovat. Hrozilo mi, že mě po zkušenostech se Swissairem manželka vyžene od stolu i od lože. Kluci pochopili, že na tak dlouhou cestu nemáme. Nechtěl jsem organizovat ani výjezd děvčat na další Evropský šampionát softbalu holek, který se konal 19.-30. srpna 1995 v v italské Neapoli. Děvčata se ale po vítězství v národním turnaji nehodlala Evropského šampionátu vzdát. Organizace výjezdu se chopili manželé Kricnarovi, jako vedoucí jeli Olda Vydra a Martin Vachek, sehnali si autobus asi za 70 tisíc a pasažéry doplnili o další mladíky, aby zaplnili autobus a podělili se o náklady. Prostředí ve velkém kráteru sopky uprostřed námořní základny v Neapoli bylo překrásné, šampionát vynikající – a naše děvčata vyhrála celý šampionát, když porazila dvakrát kromě jiných týmů i největší soupeřky – hráčky Moskvy. Problémy nastaly jednak při cestě zpět, když autobus pro technickou závadu uvízl ještě na italském území na parkovišti – a zvláště po návratu, když nejprve ČSAD a po ní i společnost OSNADO chtěla po mně (jako prezidentovi klubu) dalších dvacet tisíc za diety šoférům, kteří nebyli spokojeni se stravováním. Když už mě společnosti vyhrožovaly soudy, napsal jsem šéfům společnosti vysvětlení celé záležitosti. Dopadlo to pro mne dobře, od svého požadavku ustoupili a dohodli jsme se, že tu částku budeme brát jako sponzorský dar. Hůře dopadla jiná akce. Při jedné z Grand Prix Svoboda měl Roman Klempíř vynikající nápad, že bychom mohli zahájit celou akci pochodem městem s hudbou od okresního úřadu na náměstí a po vzoru amíků tak upozornili občany na možnost vidět zajímavá baseballová utkání. Dopadlo to báječně, až na jednu maličkost. Po určité době chtěl po mně opakovaně nějaký úředník úhradu asi patnácti stovek za hudbu. Roman tvrdil, že ji zaplatil, já zase, že jsem hudbu neobjednal. Dopadlo to tak, že jednoho krásného dne přišel k nám do bytu exekutor s policistou (mým bývalým žákem) a rozhlíželi se, co by mohli v hodnotě dvou a půl tisíc (náklady tou exekucí stouply) zabavit. Naštěstí jsme měli s manželkou po výplatě, takže jsme hudbu zaplatili a s exekutorem jsme se slušně rozloučili. Poučení? 1) Malé dluhy se musejí platit! 2) Možná, že je dobré být prezidentem, ale určitě není dobré být prezidentem sportovního klubu, který je švorc. Úspěchy našich děvčat na Evropských šampionátech sice skončily, ale ještě v roce 1997 jsme pořádali ve Svobodě nad Úpou a v Mladých Bukách Evropský šampionát juniorů v baseballu a mladších a starších žákyň v softbalu. Vítězili ovšem přespolní: 1. Polsko, 2. Rusko, 3. Německo, 4. Rumunsko, 5. Česká republika. V žákovských kategoriích jsme se zřejmě na delší čas odmlčeli, zato jsme začali sbírat ligové vavříny v kategorii mužů. Třešničkou na dortu bývalo po každém šampionátu nebo na závěr Grand Prix Svoboda vyhodnocení na náměstí v Janských Lázních před Kolonádou. Lepší prostředí s báječnou diváckou kulisou pro závěrečný ceremoniál si ani nedovedu představit.

27

TRNITÁ CESTA K EXTRALIZE r. 1992 obsadili naši junioři čelo VČ oblasti – v OP zvítězilo béčko a před áčkem Svobody. Více faktů najdeme opět v jednotlivých číslech lokálních novin SF: SF 96 Ježíšek zabloudil? (nadhazovací stroje), pozvánka do Holandska SF 97 „Jste báječní“ - dopis paní Jolany Chaloupkové SF 98 informace o prázdninových výjezdech (Holandsko a Itálie) SF 100 podrobnosti o turnajích GPS, Ramstein, Stuttgart SF 101 soupisy kluků, rozpis zápasů OP SF 102 soupisky děvčat a dorostu, informace o Haarlemské letní lize SF 103 první přihlášky na Grand Prix Svoboda SF 104 přehled našich kontaktů s italskými týmy SF 105 program výjezdu do Olomouce SF 106 Sv.Kopeček – děvčata 1. SV, 2. RT, 3.MB, 4. KOP, 5. CHO, 6. SV-B dorost: 1. SvA, 2. Brno, 3. SvB, 4. JL, 5. OL, 6. Kop., 7. Cho, 8. TU SF 110 soustředění repre jun. v Brně: Fleischer, Kuruc, Roudný, Duda, Hrnčíř SF 111 turnaj OP ml.žákyň: 1. Sv, 2. Cho, 3. MB, 4. Rty kadeti 1. Sv, 2.HK, 3. JL, 4. Ko SF 113 semifinále kadetů OP softb.: Sv-Cho 13:3 a 25:3 SF 114 prázdninové výjezdy – podrobný program SF 116 republikové finále LLB: zvítězili naši ml.žáci, kadeti, třináctky, dorostenci, ml. žákyně, pouze starší žákyně 2. za Trutnovem SF 117 naši kadeti obhájili v Jablonci titul Mistrů ČSFR v baseballu! Veverka, Šobek, Wolf, Kyncl, Valeš, Zelinský, Kment, Šprinc, Karlík, Ewinger, Šafář a Karmáček porazili postupně Brno 9:6, Ostravu 14:1 a ve finále Prahu 10:4 Přes 1000 účastníků GPS (72 týmů na 18 hřištích po celém okrese) SF 118 V pátek odjíždí dorostenci na ME do NSR, žáci a kadeti do Nizozemí SF 119 4 američtí trenéři ve Svobodě, třináctky do Suttgartu na ME LLB SF 120 Mark Chiarucci, Greg Deviny, Chris Greenmayer a James Ivaldi ve Svobodě a JL SF 121 zpráva o výjezdech do Sala Baganzy, pozvánka do Buttria a Modeny SF 122 „Welcome to Svoboda, Mr.Paul!“ – příjezd prvního anglického učitele do Svobody SF 123 finanční zajištění výjezdů SF 124 o softbalových a baseballových kontaktech s Itálii a Holandskem SF 125 12 pohárů z Modeny (úspěchy na turnaji v Itálii) SF 126 „jen“ stříbrné medaile z M ČSFR juniorů v Brně SF 127 Ml. žákyně zvítězily na Evropském šampionátu v NSR, kadetky jsou mistryně ČSFR v sestavě: Šárka Adamcová, Dáša Černá, Martina Havlíková, Markéta Jindrová, Eva Koťátková, Simona Svobodová, Štěpa Vrbenská, Eva Vojtěchová a Zuzana Vojtěchová. SF 128 mladší žáci přivezli stříbrné medaile z Českého poháru (Jablonec), Zuzana Vojtěchová vyhlášena nejlepším hráčem a nadhazovačem turnaje! SF 132 ustavení České a moravské národní ligy baseballu 1993 SF 136 dopis Jima Jonese SF 138 rozdělení Svazu softballu a baseballu na ČBA a ČSA

28

SVOBODSKÝ SOFTBAL A BASEBALL NA ROZCESTÍ Rok 1993 patřil k významným mezníkům v rozvoji svobodského softbalu a baseballu. Děvčata vyhrála Mistrovství Evropy Little league softball a využila šance zúčastnit se Světové série v americkém městě Kalamazoo u Velkých jezer na pomezí USA a Kanady. Dorostenci získali mistrovský titul ČR a čtyři junioři Svobody a Janských Lázní úspěšně reprezentovali ČR na turnaji ve Spojených státech. Muži po vítězství v lize v rozhodujícím utkání play-off sice porazili Draky Brno 10:1, ale po jejich protestu na neregulérnost našeho hřiště (hrálo se na škvárovém fotbalovém hřišti) jsme v opakovaném utkání v Praze Drakům podlehli. Ve Svobodě trénovali o prázdninách naše muže dvoufázově (dopoledne a odpoledne) dva američtí trenéři – a na svobodskou školu nastoupil v novém školním roce už druhý anglický učitel, absolvent univerzity v Leedsu. Podrobnosti o všech událostech opět snadno najdete na stránkách našeho lokálního týdeníku Svoboda fórum. V r. 1993 byli naši junioři na ME v Heidelbergu 2. za Američany (SF 168), dorostenci obhájili přebornické tituly VČ oblasti, Říha, Roudný, Kuruc a Poláček byli s juniorskou reprezentací na turnaji v USA a v Ostravě získali titul Mistrů republiky (SF 177). Na Pražském baseballovém týmu byli do repre-týmu juniorů ČR delegováni naši hráči Robert Roudný, Filip Poláček, Norbert Fleischer, René Kuruc, Martin Duda, Viktor Říha a z Mladých Buků Jarda Dlabal. Naše ligové mužstvo si vybojovalo postup do baráže. V té se mělo na podzim střetnout s brněnskými Draky (tehdy ještě pod názvem VŠ Zemědělská Brno). Na důležité zápasy o postup do Extraligy se oba týmy svědomitě připravovaly. Naše kluky trénovali celý měsíc denně dva američtí trenéři. Získali jsme je pro nás zajímavým, pro nás typickým způsobem. Oba byli členy Envoy týmu, který působil v Evropě již od počátku léta. Nejprve trénovali v Litvě, pak v Bělorusku a na ME v Itálii vedli národní tým Slovinska. Ve druhé polovině srpna měli trénovat rumunský výběr. Na letišti v Bukurešti prožili den a noc, aniž by je někdo vyzvedl. Sekretář ČBA Honza Bagín je proto nasměroval do Svobody. My jsme je uvítali s otevřenou náručí, protože jsme potřebovali tým mužů připravit kvalitně na zápasy o extraligu a dorostence na M ČR. Díky pohostinnosti pana Karla Kmenta z Janských Lázní bylo o jejich ubytování a stravování dobře postaráno. Muži ještě odejeli na přípravná utkání do Holandska, ale zájezdu se nemohli z finančních důvodu zúčastnit 4 klíčoví hráči. Brno ladilo formu také v Holandsku, ale pro změnu o trochu později. Proto byla baráž o týden odložena. První dvě utkání v Brně sehráli naši mladíci výborně. V prvním zápase vyhráli 9:5 a ve druhém podlehli jen těsně 8:9. A to nám chyběli čtyři hráči základní sestavy! Ve třetím rozhodujícím jsme doma Brňáky porazili 10:1, ale po jejich protestu proti neregulérnosti hřiště (bekstop příliš blízko za chytačem) nařídila STK opakovat utkání na neutrální půdě v Praze. Tam jsme neměli šanci, protože k utkání dorazilo jen 8 našich hráčů, takže musel nastoupit i trenér. Jedno auto mělo technickou závadu a výpravu děvčat na Svatý Kopeček doprovázelo několik hráčů, kteří nestihli včas dojet do Prahy. Sen o Extralize byl o další rok odložen. Práce s mládeží – rok 1993 byl pro Svobodu posledním úspěšným rokem. Junioři Svobody byli na M ČR první před Draky Brno, Ostravou a Krčí, na šestém místě začínali junioři Trutnova pod vedením Romana Klempíře svou několikaletou úspěšnou činnost v juniorské lize. Svoboda byla druhá za Kotlářkou v kategorii kadetů, Mladé Buky pod vedením Pavla Petržely se objevují v tabulce M ČR mladších žáků. SF 174 Dorost obhájil vítězství v přeboru oblasti, Říha, Roudný, Kuruc a Poláček v USA! SF 177 Naši junioři mistry republiky! SF 180 Štěpánka Vorlová nejlepší v Praze

29

EXTRALIGA STÁLE V NEDOHLEDNU! Rok 1994 byl pro další vývoj svobodského mužského baseballu zajímavý tím, že již podruhé ztroskotala naše snaha o postup do extraligy vinou hrubé technické závady. V uplynulém roce (1993) naše škvárové hřiště neodpovídalo technickým požadavkům na baráž o extraligu: vzdálenost improvizovaného backstopu (ochranné sítě za chytačem) neodpovídala pravidlům a hřiště nebylo včas k dispozici hostujícím hráčům. Museli jsme totiž rychle přestěhovat hřiště z Buků, kde byly kaluže, do Svobody. Protest Draků po jejich porážce proto STK schválila. V r. 1994 hráli naši muži Českou národní ligu opět na čele tabulky a skončili 2. za VTJ Louny. Na podzimní baráž o postup do Extraligy se opět připravovali v Holandsku. Náš tým při výjezdu citelně postrádal tři klíčové hráče: Boba Roudného, Renka Kuruce a Filipa Poláčka – Bob a Renek neměli peníze na cestu – a Filip se již připravoval k odjezdu na PF do Olomouce. Postup jsme si však znemožnili ještě kurióznější závadou, než vloni. Náš mužský tým zjistil po příjezdu do Ostravy, že helmy zůstaly pod postelí jednoho hráče (nebudu Oldu jmenovat). Byla ještě možnost vypůjčit si helmy od druhého ostravského klubu, ale soupeř naše hráče ujistil, že jim helmy na utkání půjčí. Své rozhodnutí ale změnil těsně před utkáním – a následovala skreč – a tím konec nadějím na postup do extraligy (podrobný popis v SF 225). Do druhého utkání v neděli si sice naši hráči helmy sehnali od jiného týmu, ale psychicky byli v takové nepohodě, že zápas prohráli o jediný bod 11:12 a sen o Extralize se rozplynul. Proč jsme stále tak usilovali o postup do extraligy? Snad ve všech sportech je diametrální rozdíl mezi zájmem sponzorů o týmy v extralize než o týmy v nižších soutěžích. V extralize bývají často sestřihy zápasů v televizi, proto je větší publicita v tisku i rozhlasu – a tím je pro sponzora větší šance na účinnou a levnou reklamu. Pro sporty náročné na spotřebu materiálu (u nás míčů) i technického vybavení, je proto zájem sponzorů otázkou života a smrti klubu. Naši junioři ještě obhájili titul přeborníků VČ oblasti. Tím byl zajištěn přísun nových hráčů do mužského ligového týmu na příští roky. Při práci s mládeží také ustupuje Svoboda z bývalé slávy. V juniorech již Trutnov předstihl Svobodu, v kadetech jsou Mladé Buky na 1. místě! r. 1995 byl ve znamení již třetího pokusu našeho ligového týmu o podzimní postup do Extraligy. Ligovou soutěží jsme hladce prošli a SB Svoboda se stala vítězem ČNL 1995. Dařilo se nám i v Českém poháru, kde jsme se probojovali vítězstvím nad dvěma extraligovými týmy (Loko Louny a Sokol Krč) do semifinále a v boji o finále nás porazila až Tegola Praha. Baráž o extraligu se hrála již na tři vítězná utkání. V semifinále jsme béčko Draků Brna hladce převálcovali (u nich 16:14, 7:1 a také třetí zápas doma vyhráli). Ostrava (Horní Suchá) stejně bez problému vyřadila českou ligovou dvojku – Bongo Liberec. V rozhodujícím zápase s Ostravou jsme byli vysokými favority. Bohužel jsme se opět vrátili na štítě. Tak tvrdé dvě porážky po sobě naši hráči ještě nezažili. Do Ostravy jeli bez Martina Dudy a zraněných hráčů Fleischera a Čekaňáka a Robert Roudný po zranění ruky rezavým drátem ještě dobíral antibiotika, ale jinak početná výprava jela s odhodláním alespoň v jednom ze dvou utkání zvítězit. Cesta do Havířova byla dlouhá a únavná. Většinu cesty hustě pršelo a foukal nárazový vítr. Začátek utkání nám ale vyšel, ještě začátkem druhé směny jsme vedli 2:0. Pak ale zaúřadovali domácí rozhodčí. Strajkzónou velikosti kapesníku donutili Boba házet buď bébéčka (mety zdarma) nebo střeďáky, které domácí pálili za plot. Po dvou homerunech vystřídal Boba další náš vynikající nadhazovač Dušan Veverka, ale také jeho znechutili pálkaři ve spolupráci s rozhodčími třemi homeruny po sobě. Utkání jsme prohráli rozdílem 2 – 12. S rozhodčími a soupeři jsme se dohodli, že nedělní zápas začneme o hodinu dříve – v 10 hodin. Když jsme se přišli v 9 hodin rozcvičovat, rozhodčí nám oznámili, že je po nočních deštích nutno upravovat plochu, takže utkání začne až po 11 hodině. Za dvě hodiny pobytu na chladném a vlhkém vzduchu naši rozcvičení hráči opět ztuhli a zápas se vyvíjel jako v sobotu. Prohráli jsme opět rozdílem 1 – 11. Takovou porážku jsme dosud nedostali ani od extraligových týmů. Náš plánovaný postup do Extraligy se opět nekonal. Jediným naším potěšením byl pohled na tabulku homerunů v zápasech r.1995 na všech extraligových hřištích: nejvíce 75 HR v Ostravě, 58 na Technice Brno, 37 na Chemii Praha, 16 na KOVO Praha, 15 v Lounech, 8 v Blansku, 5 na Krči a jediný HR na Dracích Brno (největší vzdálenost plotu). Víte kdo a kdy si tem ten HR odpálil? Norbert Fleischer při rozhodujícím třetím utkání našeho týmu s béčkem Draků při svém prvním odpalu v zápasu!! r. 1996 – byl do letošního roku naším nejslabším rokem v ligové účasti. Náš tým skončil až třetí za Sokolem Krč (ta si vybojovala na podzim Extraligu) a Bongem Liberec. V těsném závěsu za námi byl DTJ Trutnov, LIAZ Jablonec a Česká Lípa. Choceňští Orli a Sparks BAK Mladé Buky bojovali s béčkem Krče a Jihočechy o postup do ČNL. Postoupila Choceň. Abychom alespoň částečně nahradili výpadek předpokládaných podzimních zápasů, pozvali jsme k nám o prázdninách holandské juniory z Rosmalenu na sérii přípravných

30

utkání. Na závěr sezóny jsme se rozhodli, že zkvalitníme přípravu mužského týmu a probudíme k životu Malou ligu (Little League Baseball), abychom získali další děti a mládež pro aktivní sport. Záporem naší činnosti v tomto roce byl masivní úbytek starších žáků (kadetů). Projevil se vliv několikaletého působení učitelů angličtiny – absolventů univerzity v Leedsu. Ti dostali na svobodské škole chlapecké tělocviky, aby si aktivním odpočinkem trochu kompenzovali výuku angličtiny. Všichni byli odkojeni anglickým národním sportem – kriketem – a baseball byl pro ně španělskou vesnicí. Pochopili jsme, že musíme začít s přípravou dětí „od píky“, abychom za pár let neměli problémy s obsazením hráčské lavičky našeho mužského ligového týmu. Je to trochu paradox, protože jsme mužský tým zakládali proto, aby měli naši úspěšní žáci možnost kopírovat své sportovní vzory. To ale bylo v době, kdy ve Svobodě hrálo v různých soutěžích 14 týmů kluků a děvčat. V první ročence vydané ČBA s názvem ČESKÝ BASEBALL 1966 (od té doby pak každoročně) ještě nenajdeme vyhodnocení všech soutěží od Extraligy až po oblastní přebory všech věkových kategorií, ale na fotografii týmu Draci Brno již září Tony Bennet, který vydatně pomohl Drakům k suverénnímu postavení v soutěži – a o pár let později i nám v postupu do Extraligy

DEHTOCHEMA SVOBODA r. 1997 – V SF 429 se dočteme o snahách konečně uspět v úsilí probojovat se do Extraligy. Věděli jsme, že nám citelně chybějí dva krajánci – nadhazovač Martin Duda (v Austrálii) a kečr René Kuruc (v USA). Moskevský trenér a náš dlouholetý přítel Sergej Kurčenko nám na zimním soustředění moskevských hráčů na Vápence slíbil, že nám dodá dva špičkové hráče – univerzála Dimko Likhina a kečra Sergeje Volkova. Oba mají bohaté mezinárodní zkušenosti a svým přístupem k tréninkům i zápasům by měli být výraznou posilou našeho týmu (SF 429). Největším problémem nové sezóny je nevyjasněný problém s dokončení rekonstrukce městského stadiónu (SF 431). Ligová soutěž vyšla jednoznačně nejlépe týmu SB Svoboda. Do baráže o Extraligu jsme měli opět jako soupeře Ostravu. Jak je důležitá pro výsledek zápasu kvalita nadhazovačů, ví každý příznivec baseballu. Svoboda měla nejlepší nadhazovače v lize: Boba Roudného, Martina Dudu, Dušana Veverku, Norberta Fleischera a Honzu Hanáka. Shodou okolností jsme ve třech zápasech s Ostravou postrádali z uvedené pětice hned čtyři: Martin Duda je stále ještě v USA na studiu, Bob Roudný končil vojenskou službu a nemohl se uvolnit, Dušan Veverka je na vojně a Norbert Fleischer byl na dva týdny na dovolené s rodinou. Cestou do Ostravy skončilo auto Oldy Vydry s poruchou v Bruntálu a týmu ještě chyběl Filip Poláček, který měl zkoušky na vysoké škole. Jediné, co nás mohlo těšit, byly výsledky našich pálkařů v tabulkách ročenky. Na prvních místech byli naši hráči: Vydra, Kuruc, Sklenár, Poláček, Zmatlík, Hanák ... Je to dobrý příslib do budoucna vzhledem k tomu, že průměrný věk týmů je něco málo přes dvacet let. Práce s mládeží – nadějný pokrok v náboru nových hráčů jsme zaznamenali na okresním přeboru škol v softbalu, který zorganizoval Mgr. Pavel Petržela 26. května v Mladých Bukách. Začala éra úspěchů kluků i děvčat Mladých Buků – a ústup ze slávy žákovských týmů Svobody. Výsledky: kluci – 1. ZŠ Mladé Buky, 2. ZŠ V Domcích, 3. ZŠ Rtyně, 4. ZŠ Svoboda, 5. ZŠ Komenského, 6. ZŠ Mládežnická – děvčata: 1. ZŠ Mladé Buky, 2. ZŠ V Domcích, 3. ZŠ Mládežnická, 4. Gymnázium Vrchlabí. 13. června se ještě hrál přebor škol v baseballu – na hřišti v Mladých Bukách se utkaly týmy mladších žáků Mladých Buků, Svobody, Rtyně a Trutnova – ve Svobodě pět týmů kadetů. Výsledky jsem bohužel nedohledal. Byl to ale zřejmě na dlouhou dobu poslední větší turnaj škol našeho regionu v obou pálkovacích sportech – softbalu i baseballu.

r. 1998 – Česká národní liga baseballu přivítala nováčka – z oblastního přeboru se do ní probojoval tým Sparks BAK Mladé Buky - a v soutěži odsunul DTJ Trutnov na poslední místo. První dvě postupová místa pro podzimní baráž vybojovalo Bongo Liberec a SB Svoboda. Béčko Draků nemohlo postupovat, protože dva týmy jednoho klubu nesmějí být podle regulí v jedné soutěži, ale může díky pendlujícím hráčům z áčka vydatně pomáhat k postupu svým sousedům. Přesně podle předpokladů Draci vyřadili Bongo Liberec (7:0, 11:6 a 4:1) a nás už po čtvrté vyřadil ostravský tým, tentokráte Hippos 13:12, 5:1 a 13:10). Hned na počátku roku měl Roman Klempíř nepříjemnou havárii u Jičína při cestě do Prahy na jednání ČBA. Po těžkém zranění byl na dlouhou dobu vyřazen z aktivní činnosti. Pro aktivity klubu DTJ Trutnov to byla citelná rána. Svobodský tým získal kvalitního sponzora – Dehtochemu – a ligovou soutěž 1998 hrál již pod jménem „Dehtochema Svoboda“. Rok 1998 byl významný pro existenci svobodských baseballistů a softbalistů,

31

protože plocha fotbalového hřiště byla zatravněna (viz SF 401) – a v zápětí odstartovaly dlouholeté konflikty mezi fotbalisty a baseballisty, které jsme do té doby neznali. Podrobnější údaje o historii svobodského stadionu najdete rovněž v SF 401. V závěru základní ligové soutěže došlo ke kuriozní situaci. Do podzimní baráže o Extraligu měly postoupit dva nejlepší týmy z české a dva z moravské národní ligy. V naší soutěži ale měly tři týmy stejný počet bodů: Bongo Liberec, Dehtochema Svoboda a Orlice Choceň. Následoval miniturnaj tří adeptů na postup. O jeho dramatičnosti se podrobně dočtete v SF 407. O prázdninách měli naši muži, kteří se připravovali na podzimní baráž – i žáci, kteří trénovali na zářijový turnaj v Itálii, velmi složité podmínky. Hřiště na městském stadionu bylo vzhledem k zatravňování fotbalové plochy pro nás nepoužitelné. Muži trénovali třikrát v týdnu v Mladých Bukách, kluci u sokolovny, kde se prakticky nedá malým a rychle letícím baseballovým míčem pálit. V baráži naši muži v Ostravě neuspěli – stejně jako Sokol Krč Praha v Brně. Postup do Extraligy 1999 byl proto moravskou záležitostí. Tím zhasla i poslední naděje trutnovského DTJ na udržení v lize (v případě svobodského postupu do Extraligy by se jedno místo v lize uvolnilo). Mladší žáci si pod vedením Petra Horčičky báječně zahráli v italské Piacenze. Kromě krásného poháru si přivezli také nové kontakty a pozvání o příštích prázdninách na společné soustředění do malebného Toskánska. V podzimním turnaji mladších žáků suverénně zvítězil tým Rtyně v Podkrkonoší, druhé byly Mladé Buky, 3. Svoboda, 4. Trutnov a 5. Jablonec. Byla to ale labutí píseň Rtyně, protože po odchodu ředitele Karla Nývlta (do Police nad Metují) a učitele Petra Horčičky (do Trutnova) se rtyňský baseball a softball rozsypal jako hromádka karet. Mělo to neblahý důsledek i pro náš region, protože po odchodu baseballu z Vrchlabí (Ivan Studecký se opět intenzivně věnoval stolnímu tenisu) a kdy Trutnov citelně postrádal zraněného Romana Klempíře, se nepodařilo udržet mladé týmy, které musely za soupeři jezdit příliš daleko. A mladé kluky nebaví trénink bez častého hraní.

Výjezd do italské Piacenzy byl jedním z posledních pokusů oživit ve Svobodě baseball žáků, kteří pod vedením Honzy Hainiše a Tondy Poláčka vypadali velmi nadějně. Na turnaj jsme jeli dvěma auty (mikrobusy Aleka Pejose a Ing. Václava Jiránka) a přibrali výborného trenéra Petra Horčičku. Problémy na svobodském stadiónu vyvrcholily. Hráči týmu Dehtochema Svoboda byli znechuceni výpady některých fotbalistů – a dohodli se s týmem DTJ Trutnov a Sparks BAK Mladé Buky na pravidelných trénincích každý pátek na hřišti v Mladých Bukách. Tím začala doba postupného útlumu činnosti na svobodském baseballovém hřišti. Situace je podrobně popsána v SF 431. Celé čtyři měsíce před sezónou 1999 probíhaly práce na rekonstrukci baseballového hřiště na městském stadionu (SF 432 – 442).

32

r. 1999 – Sokol Krč B nahradil sestupující DTJ Trutnov – a tím nám v ligové soutěži přibylo další cestování do Prahy. Do podzimní baráže se probojovaly týmy Liberce a Chocně, střed tabulky obsadila 3. Svoboda a 4. Mladé Buky (posílené několika hráči Trutnova) a Černý Petr sestupu zbyl na Tempo Praha. Baráž dopadla podle předpokladu. Béčko Draků vyřadilo Liberec a Choceň si poradila s Třebíčem. Choceň postoupila do Extraligy a tím uvolnila další místo v ČNL na příští rok pro Louny a Hlubokou nad Vltavou. Opakované neúspěchy v baráži nás dovedly k poznání, že jedinou šanci probojovat se do Extraligy a hlavně také v ní uspět, je vytvořit ze tří sousedních ligových týmů – DTJ Trutnov, Sparks BAK Mladé Buky a SB Svoboda – jeden kvalitní společný tým se širokou hráčskou základnou. Ligová sezóna 1999 začala pro nás katastrofálně – prvních pět zápasů = pět porážek. Pak ale přišla série pěti vítězství – a Dehtochema Svoboda se probojovala až na druhé postupové místo (SF 443 – SF 450). Rekonstrukce baseballového hřiště trvala prakticky celou sezónu 1999 – ještě v říjnu jsme dláždili hráčské lavičky (SF 468) – a mnozí hráči více pracovali, než trénovali. V listopadu se konala již třetí společná schůzka klubů SB Svoboda, Sparks BAK Mladé Buky a DTJ Trutnov, na které se jednalo o společném klubu hráčů, kteří budou usilovat o postup do Extraligy (SF 471) – podrobný návrh v SF 472. Výzva podnikatelům k podpoře společného týmu SB Rýchory v SF 476. Ustavující schůze nového právního subjektu SB Rýchory se uskuteční na přelomu roku 1999/2000.

SB RÝCHORY r. 2000 – SF 482: „Klub SB Rýchory měl svou ustavující schůzi v úterý 25. ledna 2000 v Mladých Bukách. Společný tým mužů klubů SB Svoboda, Sparks BAK Mladé Buky a DTJ Trutnov povede od 1. března 2000 americký trenér. V únoru ještě bude třikrát v týdnu pokračovat příprava v tělocvičně SOU Mladé Buky pod vedením kondičního trenéra Romana Šteruského. V posledním březnovém týdnu odjíždí mužský tým společně s moskevským týmem na týdenní soustředění a přípravné zápasy s italskými kluby do Rimini v Itálii. Do společného výboru delegovali svobodští hráči Mgr. Filipa Poláčka a Roberta Roudného, mladobučtí Radka Šenka a Marka Říhu a trutnovští Zdeňka Loudu a Radima Zenglera.“

V SF 494 ze dne 12. dubna 2000 se dočtete v úvodníku pod názvem „U nás také parobčisko...“ o příchodu amerického trenéra Tony Benneta, který za svého působení ve Svobodě udělal patřičný rozruch, ale dostal náš tým do Extraligy i do finále Českého poháru baseballu. Národní písnička pokračuje slovy ... „do povale je mu nízko – ej šuhaj, šuhaj, potvora, někukaj mi do dvora!“. Už jeho příchod byl impozantní. Bratři Šenkové pro něj jeli do Prahy na letiště – a hned ho odvezli do Chocně, kde jsme hráli přípravný zápas. Unavený a ospalý Tony bez aklimatizace přiváděl choceňské hráče svými odpaly k zoufalství. Naši kluci vyslechli rozhovor choceňského trenéra se svým nadhazovačem: - Koukej mu dávat něco těžkýho! - A co myslíš, že dělám? Ten chlap pálí všechno, co mu hodím!

33

Požadavek Tonyho před příjezdem byl: ubytování, stavování, auto a deset tisíc kapesného měsíčně. Jak jsme splnili požadavky při stavu naší klubové pokladny? Vyjednal jsem na okrese, že bude na čtyřech školách učit anglickou konverzaci za šest tisíc měsíčně – a na těch školách dostane oběd. Tonyho Bennetta jsem ubytoval v našem rodinném domku a vařil jsem mu snídaně a večeře (po velmi krátkém čase i obědy, protože jídlo ve školních kuchyních mu při jeho spalování energie moc nevyhovovalo). Tony si bohužel nestačil v USA vyřídit povolení k práci, a proto jsem musel s ním na každou školu jezdit a absolvovat všechny ty hodiny konverzace a tréninků, protože smlouvu jsem musel uzavřít na sebe já. Žold, který jsem od školství dostával, jsem Tonymu beze zbytku odevzdával. Tím jsem už nemohl dál fungovat jako pracující důchodce – a náš rodinný rozpočet vzhledem k nečekaným výdajům za jídlo a benzin praskal ve švech. Dvě starší auta, které jsem měl odstavené u baráku bohužel nebyla košér pro technickou prohlídku. Musel jsem mu proto po celou pobytu ve Svobodě a regionu dělat osobního šoféra na své náklady. Manželce přibylo praní a žehlení. Tony byl velmi čistotný, takže se má žena nenudila. Navíc ještě má žena zastávala funkci psychologa-cvokaře, když nešťastné a čerstvě opuštěné slečny a dámy utěšovala. Tonyho příjezdy před ránem v taxíku až na sousedův pozemek iritovaly sousedy – a mou ženu zase zvuky počítače v těsném sousedství naší ložnice, když si uprostřed noci Tony pouštěl počítačové hry. Jindy nás probudil štiplavý dým, když si Tony chtěl ohřát jídlo – a odskočil si do svého pokoje, kde tvrdě usnul. Po čtvrt roce mi dala žena na vybranou: „Já, nebo Tony!“ Nemusím říkat, co jsem si vybral. Tony se přestěhoval na Vápenku, odtud velmi brzo do Měšťáku, potom se nechal zlomit Alek Pejos, ale také to dlouho nevydržel. Poslední dny sezóny bydlel Tony v Janských Lázních za stovku denně. Nemyslete si, že si stěžuji. Na Tonyho všichni s nostalgií vzpomínáme – a kdyby byl náš klub bohatý, neváhali bychom ani chvilku a Tonyho bychom uvítali s otevřenou náručí. Jako trenér a hráč byl vynikající – a on sám na pobyt ve Svobodě a Mladých Bukách s nostalgií vzpomíná. Před námi pomohl svými výkony Drakům Brno k cestě na baseballový trůn, po svobodské epizodě působil několik let jako trenér a hráč ve Švýcarsku, odskočil si také na Pražský baseballový týden, kde hrál ve vítězném týmu amerických trenérů, které působí v Evropě (mimochodem ve stejném týmu si zahrál a nadhazoval i Martin Duda). V současné době trénuje extraligovou Ostravu – a jeho požadavky na plat jsou čtyřnásobné proti působení u nás. Z úvodníku SF 498 ocituji rozhovor našich dvou hráčů před zahájením utkání baseballové ligy. Začátek zápasu byl v 11 hodin – a příprava na zápas začala v 8 hodin: - Nevíš, kolik je hodin? - Za deset deset. - Hele vole, vloni touhle dobou bychom ještě někde naráželi soudek piva! V tu dobu měli už hráči za sebou úpravu a lajnování hřiště, odklízení fotbalových branek a postřikovačů i hodinové rozcvičení a rozpalování. Za pouhý měsíc svého účinkování v rolích trenéra, učitele a kouče, dokázal pan Anthony Bennett způsobit neuvěřitelný obrat v přístupu hráčů ke své „práci“. Tony je totiž bytostně přesvědčen o tom, že základním cílem každého sportovce je podat tak kvalitní výkon, aby měl reálnou šanci zvítězit nad všemi soupeři. A to není rekreace nebo zábava, ale tvrdá práce. Stejně jako ve sportu, vyžaduje Tony profesionální přístup člověka v každé lidské činnosti – tedy i v práci trenéra, kouče nebo učitele. Přál bych mnohým trenérům a učitelům vidět jeho přípravy na tréninky nebo na výuku. Pro dvouhodinový trénink má pečlivě promyšlenou každou minutu. Na výkonu hráčů je to ale nápadně znát. Vidět je letos bojovat je stejné potěšení, jako vidět partu zručných dělníků stavět dům nebo partu profesionálních hasičů předvádět požární útok. Celou jarní sezónu byl tým SB Rýchory pevně usazený na špici ligové soutěže. Jediným vážným soupeřem, se kterým jsme sváděli urputné boje, byl tým Sparks BAK Mladé Buky, který byl posílen trutnovskými a svobodskými hráči (např. Louda, Vydra, Zengler) – a měl na kopci nastupující domácí hvězdu Petra Minaříka – dnes stálice Draků Brno i reprezentačního týmu ČR. Utkání SB Rýchory – Sparks BAK Mladé Buky byly vždy pro diváky v sezóně 2000 lahůdkou – a na návštěvnosti to bylo patřičně znát. Na Svobodě tehdy chodilo na baseball více diváků než na fotbal. Radek Šenk se ve funkci manažera týmu velmi osvědčil. Vyjednal na klíčová utkání další posily a na domácí zápasy zajistil hudební kulisu (DJ Kyselu s jeho aparaturou) a staral se o finanční zajištění pro nákladné výjezdy týmu. Stinnou stránkou tehdejší slavné éry bylo, že jsme měli přebytek hráčů – a na výsledcích utkání nám natolik záleželo, že mohli k utkání nastoupit jen ti, kteří měli momentálně nejlepší formu. Mnohé hráče netěšilo trénovat a potom jen sedět na lavičce nebo sledovat zápasy v roli diváků. To jsme si ale uvědomili o pár let později. Zatím jsme se celou sezónu těšili z báječných výsledků. V červenci se konalo v Mladých Bukách Mistrovství ČR ve slowpitchi. Mladobučtí funkcionáři i hráči zahájili úspěšnou éru tohoto sportu v našem regionu.

34

V srpnu se týmy SB Rýchory a Sparks BAK Mladé Buky čtyřikrát týdně společně připravovaly na podzimní boje play-off. Trénovaly pod vedením Tonyho Benneta. Tak nabité prázdniny naši hráči ještě nezažili. V neděli 3. září se konalo ve Svobodě čtvrtfinále Českého poháru proti extraligovému týmu Sokol Krč Praha. Zvítězili jsme 10-5 a postoupili do semifinále, kde se střetneme s dalším extraligovým týmem Tegolou Praha. Také tu jsme porazili – a těšili jsme se na finále, ve kterém se utkáme s nejlepším týmem ČR – Draky Brno, navíc na domácí půdě. Podrobnosti v SF 514-515 v úvodníku s názvem „Jsme jednou nohou v Extralize a oběma ve finále Poháru!“ Před utkáním s Krčí mi prezident klubu Altron Krč Daniel Bagín ukazoval plány, jak přebudují smeťák v Krči na baseballový a softbalový areál. Když jsem plány viděl, považoval jsem je spíše za zbožné přání. Už ale na jaře příštího roku jsem jen tiše zíral, co je možné na skládkách vybudovat. Krč se stala během velmi krátké doby mekou softbalu a baseballu. Další víkend jsme bojovali v Ostravě dvakrát proti Skokanům Olomouc. V prvním utkání jsme ještě prohráli 9-12, ale ve druhém zvítězili 10-2. Naše cesta do Extraligy zůstala stále otevřená. V Třebíči jsme vyhráli oba zápasy, první 13-10 a druhý 15-4. Hraje se ale na tři vítězné zápasy, takže o všem se mohlo rozhodnout už v neděli 15. října na hřišti v Mladých Bukách, kdy jsme hráli po velmi těžkém sobotním finálovém utkání v poháru proti Drakům Brno, které jsme sice po velkém boji prohráli 3-5, ale stejně jsme získali právo reprezentovat ČR v Holandsku na Evropském šampionátu vítězů poháru, protože Draci Brno jeli jako Mistři ČR na EM místrů Evropských zemí.

Diváci si ve Svobodě užili pěknou podívanou na tvrdý souboj, ve kterém jsme ještě v 6. směně drželi nerozhodný výsledek 1-1, ale v VII. směně se podařilo po výborném odpalu Chudoby získat vedení 5-1. Hrající kouč Rýchor Tony Bennett nemohl vzhledem ke zranění (při chladném počasí v Třebíči si poškodil kolenní vazy) hrát. Za stavu 5-1 si ale mohl ve finálovém utkání dovolit alespoň jeden odpal, kterým poslal domů dva naše hráče - a pak odkulhat na první metu a střídat. Tím korigoval konečný stav na báječný výsledek s nejlepším týmem Extgraligy 5-3. Všechny výsledky a zprávu z podzimních zápasů play-off najdete v SF 518-519.

35

JSME V ETRALIZE r. 2001 – SF 530 Lednová valná hromada klubu SB Rýchory zvolila výkonný výbor ve složení: Filip Duda (SV), Vilda Hanák (MB) Roman Klempíř (TU), St. Ondráček (SV), Milan Pirožek (MB), Radek Šenk (MB). S Anthony Bennetem jsme se rozloučili – jeho požadavky (12 tis. měsíčně + auto, byt, stavu ap.) byly nad naše finanční možnosti. Radek Šenk zajistil další dva Amíky, kteří se ujali již zimní přípravy v tělocvičně. Seznámil hráče s termínovou listinou. Před sezónou se zúčastníme Prvního homerunu v Praze 12.-15.4. SF 531 – rozděleny funkce Výkonného výboru: Roman Klempíř předseda, Filip Duda místopředseda + ubytování, Milan Pirožek – místopř. + kontakt se softbalem, Láďa Köhler – technická četa, Vilda Hanák – účetnictví, St. Ondráček – práce s mládeží, Olda Vydra – kontakt s hráči, Radek Šenk – sekretář klubu. SF 534 – V pátek 16.3.2001 se hráčům představili dva noví američtí trenéři - Michael Johnosson a Bradley Lawyer – vedou třikrát týdně (stř-pá-ne) přípravu v tělocvičně ZŠ Mladé Buky. Rekonstrukce baseballového hřiště stále ještě pokračuje. SF 535 – termínovky mužů i kadetů SF 536 – SB Rýchory obsadily třetí místo na silně obsazeném turnaji „Poslední homerun“ v Praze . SF 542 – Náš tým reprezentuje ČR na Evropském poháru vítězů poháru v holandském Bussumu. Díky podpoře úspěšných firem JA Kristensson (p. Kubec), Grund (p. Grund), HYTOS (p. Veselý), MIS Servis (p. Syrovátka), Obecního úřadu Mladé Buky a městkých úřadů Trutnov a Svoboda nad Úpou byla pro hráče zajištěna doprava i pobyt, suvenýry pro organizátory turnaje a soupeře i nové bundy pro hráče. Denní zprávy z průběhu jsme sledovali denně na Internetu. SF 543 – hodnocení jarní části sezóny SF 546 – ve čtvrtfinále play-off o titul M ČR jsme vyřadili Olympii Blansko 14-3, 1-12, 12-7 a 10-9). V semifinále nás však čeká mnohonásobný Mistr ČR Draci Brno SF 549 – hodnocení roku 2001: Mužské týmy v uplynulé sezóně příjemně překvapily. Áčko svým čtvrtým místem v letošní Extralize a béčko třetím místem v České národní lize. Tehdy jsem ještě nevěřil proockým slovům Vladimíra Chlupa z Chocně. Řekl mi: „Udržet se první rok v Extralize není těžké. Problémy přijdou až ve druhém roce. Až začnou být hráči unavení dlouhým cestováním a těžkými zápasy.“ Jeho slova jsem si mnohokrát připomněl až v dalším roce. SF 552 – Čtvrté místo v Extralize nám umožnilo společně s Altronem Krč Praha v příštím roce účast v Poháru Federace, který se koná v červnu 2002 ve Španělsku. Předpokládané náklady 1500 € za tým bude z poloviny hradit ČBA. Netušili jsme, že právě tahle nabídka bude hřebíkem do naší rakve. SF 553 – Na závěr roku jsem se podělil v úvodníku s názvem „Chleba to nežere? Omyl!“ s hospodáři sportovních klubů o své zkušenosti s vedením účtů v peněžních ústavech. Stojí to za přečtení!

2002 - PÁD Z EXTRALIGY r. 2002 – SF 556: V lednu jsme se ještě pokoušeli získat kontakt na Tonyho Bennetta. Chtěli jsme ho přesvědčit, aby ještě rok zůstal u týmu za stejných podmínek, jako v loňském roce. Tony se teprve po delší době objevil jako trenér ve Švýcarsku – a na Krkonoše stále s nostalgií vzpomínal. SF 558 - Začátkem února přišli s návrhem na nové uspořádání Extraligy v příštích letech trenéři brněnských Draků Geof Samuels a Arnošt Nesňal: „Situace baseballu připomíná klasický začarovaný kruh. Nedaří se nám přilákat dostatek financí do baseballu, protože nemá sledovanost. Sledovanost nemá, protože kdo by si šel sednout někam, kde to vypadá jak to vypad? Cizinci nejsou, protože na ně nemáme peníze ....“ Jak to vyřešit? Navrhují herní systém Extraligy na další rok: 3 divize po čtyřech kvalitních týmech: 2. divize BRNO 3. divize OSTRAVA 1. divize PRAHA * Sokol Krč * Draci Brno * Arrows Ostrava * Tegola Praha * Technika Brno * Hippos Ostrava * SB Rýchory * MZLU Brno * ?????? * ?????? * Olympie Blansko * ?????? Systém umožní 1) Hrát více zápasů (je možné hrát i v týdnu) 2) Snížit náklady na cestovné 3) Z ušetřených peněz si kluby mohou obstarat kvalitní zahraniční hráče 4) delegovat pravomoc – řízení do rukou oblastí (reklamní a marketingoví partneři)

36

Pod takový systém bych se s chutí podepsal. Dnes bych místo SB Rýchory napsal do 1. divize Krč, Tegolu, Patriots Liberec a Hlubokou, 2. divize je OK – a do třetí zřejmě Ostravu, Frýdek-Místek, Šumperk a Skokany Olomouc. Tenhle nápad by skutečně stál za nové projednání na setkání extraligových týmů. Teď jsme však ve vzpomínkách na začátku sezóny 2002 a čekají nás tři zápasy na Krči (naše hřiště ještě není dokončené – a mladobucké nemá zatím parametry pro Extraligu). SF 563 – Nový ročník Extraligy začínáme v Praze! Tým SB Rýchory již naznačil svým umístěním na silně obsazeném turnaji První homerun, že navzdory současným problémům nemíní hrát v soutěži roli outsidera. Výsledky trojutkání se silným týmem Sokola Altron Krč Praha však nečekal nikdo. Na zápasy jsme zvítězili 2:1 (dva jsme vyhráli 10-6 a 3-0, jeden prohráli 0-2). Další týden odjíždíme do Blanska, kde musíme odehrát všechna tři utkání přesto, že jsme měli dva hrát doma. naše hřiště však stále ještě nemá atest. Tím se nám zvýšili náklady na sezónu o dalších 15 tisíc Kč. Po velkém boji jsme v Blansku těsně prohráli 1:2 (4-5, 7-4, 9-10). Další víkend nás čeká Ostrava, kde jsme dosud ještě nikdy nevyhráli. SF 564 – Radosti a starosti pod Rýchorami. O druhém květnovém víkendu sehrál náš tým tři zajímavá utkání se soupeřem, nad kterým jsme v Extralize nevyhráli – s týmem Arrows Ostrava. Pod vedením Romana Klempíře s vynikajícím nadhazovačem Petrem Minaříkem se vyvíjel první sobotní zápas velmi slibně. Ke konci jsme vedli již 8-2, vystřídali jsme nadhazovače i některé hráče v poli – a soupeř za mohutného povzbuzování své lavičky jen dotáhl na 8:6. Ve druhém sobotním zápase rozejetý soupeř svým hlukem při nadhozech vyvedl našeho Roberta Roudného z konceptu, hráči několika chybami v poli ztratili koncentraci a utkání jsme hladce prohráli 0:11. V neděli mělo proto naše třetí utkání s Ostravou obrovský význam. Potřebovali jsme zvítězit, abychom se udrželi v horní polovině tabulky. Na kopec se postavil mladý nadhazovač Honza Hanák a větší část utkání odchytal Radim Sklenár. Celý tým hrál v pohodě, naši hráči pálili jako u Verdunu a zápas v pohodě vyhráli. Sobotní i nedělní zápasy sledoval i šéf ČSA PhDr. Petr Dittrich – a mezi diváky bylo hodně příznivců včetně školní mládeže z Mladých Buků. Ve svobodském týdeníku jsem musel reagovat na neoprávněnou výtku, že baseballový tým SB Rýchory financuje pouze Svoboda. Jak to bylo doopravdy? V roce 1991 přispělo město Svoboda částkou 100 tis. Kč, ale celkové náklady na Extraligu byly 600 tis. Kč – a v roce 1992 neviděl klub od města ani korunu. Museli jsme odhlásit béčko z ligové soutěže, oželet nabídky amerických trenérů a odtroubit účast na Evropském Poháru federace v Madridu. Jak draze nás to „odtroubení“ přišlo, vysvětlím podrobněji. Znáte pořekadlo „Bez peněz do hospody nelez?“ Myslím, že totéž platí o výjezdu do Madridu. Cítili jsme se po loňské úspěšné sezóně báječně, každé moře nám bylo po kolena, ale věděli jsme, že na cestování do vzdáleného Madridu holt nemáme. Kvalifikovali jsme se tam čtvrtým místem v loňské Extralize společně se Sokolem Krč Praha, který byl sice o prsa před námi, ale dokázali jsme ho na jejich půdě v prvním trojutkání letošní Extraligy porazit. Na jarním tréninku jsme se dohadovali, že své místo prodáme jinému zájemci (a těch nebylo málo). Debatě byl přítomen pan V., který se nabídl, že nám zajistí v Madridu ubytování a na cestu sežene dva mikrobusy. To se hráčům samozřejmě líbilo. Svou účast jsme asociaci potvrdili. Odjezd byl už za týden – a na středeční schůzce jsme se měli domluvit na místě srazu a době odjezdu. Ve středu se ale pan V. nedostavil – a když jsem se mu pokoušel dovolat, řekla nám jeho paní: „Manžel spí. To Španělsko by bylo moc drahé a její rodina odjíždí ráno do Chorvatska.“ Bylo to horší než rána kladivem do hlavy. Turnaj v Madridu Sokol Krč vyhrála a získala tučnou odměnu, zatímco nám evropská asociace vypálila pokutu 150 tisíc Kč, na kterou jsme si vypůjčovali, kde se dalo – a kterou po částech splácíme a důsledky pociťujeme dodnes. SF 566 – Příčina pádu: Do posledních odložených zápasů nevědělo šest týmů, ve které části, kdy a s kým bude hrát v nadstavbové části Extraligy. Jasno měly dva nejlepší brněnské týmy: Draci Brno prošli soutěží bez ztráty kytičky a Technika Brno měla dostatečný náskok před zbývajícími týmy. Rozpis nadstavbové části byl znám od počátku sezóny, ale do neděle jsme nemohli do připravených okének rozpisu vepsat konkrétní týmy. V závěru základní soutěže jsme doplatili na benevolenci předpisů, které určují, kdy je terén pro hru nezpůsobilý. Na jediné utkání s Technikou Brno na jejich hřišti jsme museli jet do Brna třikrát!! – z toho jen poslední víkend dvakrát po sobě. Pro náš tým to znamenalo zaplatit za cestu třikrát pět tisíc Kč – a hráči se museli trmácet do Brna dvakrát zbytečně. Na soupeřově hřišti stačí, když domácí manažer prohlásí hřiště za nezpůsobilé a rozhodčí jeho verdikt potvrdí. V sobotu jsme měli v Brně dva vynikající reprezentační nadhazovače (Petra Minaříka a Roberta Roudného). Pořadatelé oznámili, že se hrát nedá. Máme přijet znovu v neděli – a pokud to ani v neděli nepůjde, tak ještě ve středu. V neděli se Robert nedočkal telefonické zprávy od kamarádů z Brna, a tak dal přednost fotbalu. Chyběli nám i oba chytači. Na post kečra proto musel nastoupit univerzál Honza Hanák, který ale chyběl v závěru na postu nadhazovače. Celé utkání musel bez střídání odehrát vynikající mladý nadhazovač Petr Minařík. Ještě v sedmé směně jsme vedli 4:2. Tehdy obvykle střídá tým nadhazovače,

37

pokud ovšem má nějakého k dispozici. Soupeř nabídnutou šanci využil a zápas otočil na 6:4 ve svůj prospěch. Tým SB Rýchory, který dosud figuroval na třetím místě, rázem klesl na šestou příčku. SF 569 – Na podzim nás čeká baráž o udržení. V prázdninovém čísle (na přelomu července a srpna) najdete podrobný popis velmi vyrovnaných zápasů, které bohužel rozhodly o tom, že tým SB Rýchory čeká v září baráž o udržení, ve které se utkají týmy Ostravy, Chocně, Olomouce, Třebíče a Rýchor o účast buď v Extralize 2003 nebo Českomoravské lize 2003. SF 570 – Mistrovství Evropy ve slowpitchi máme za humny! Stránka o významu i programu šampionátu. Termíny baráže, která nebude procházkou v růžové zahradě! Známe už termíny i soupeře: sobota 7.9. Arrows Ostrava – SB Rýchory neděle 8.9. Orlice Choceň – SB Rýchory sobota 14.9. SB Rýchory – Nuclears Třebíč neděle 15.9. SB Rýchory – Skokani Olomouc sobota 21.9. Blesk Jablonec – SB Rýchory neděle 22.9. SB Rýchory – Blesk Jablonec sobota 28.9. Skokani Olomouc – SB Rýchory neděle 29.9. SB Rýchory – Arrows Ostrava sobota 5.10. Nuclears Třebíč – SB Rýchory neděle 6.10. SB Rýchory – Orlice Choceň

MISIONÁŘI – ZAHRANIČNÍ TRENÉŘI A UČITELÉ Prvním zahraničním trenérem, který se věnoval našim žákům, byl trenér Arizonské univerzity Jeff Steet, který učil naše žáky nadhazovací drily na Pražském baseballovém týdnu v r. 1997. O rok později při našem Mezinárodním turnaji se snažil italský trenér Angelo Manchetti naučit naše nadhazovače druhy nadhozů a pick-offů, ale bohužel bez tlumočníka. V létě naše početná výprava (55 hráčů) absolvovala v Holandsku týdenní výcvikové soustředění v Rosmalenu a na stadionu v Haarlemu, o rok později v italské Masse. Báječný dokument o této výpravě zachytil na video Jirka Brož. Kazetu má již pár roků Jarda Havlina, který ji má přetočit na DVD. V létě 1991 k nám do Svobody přijela trojice holandských trenérů, která se věnovala našemu baseballovému potěru celý týden na hřišti u sokolovny. Ubytováni byli u Veverků, stejně jako o něco později trenéři americké náboženské organizace Athlets in Action. V dalších letech začalo dlouhé a pro náš baseball velmi důležité období – americká pomoc českému baseballu – „Envoy Program“. Jeho šéfem a hlavním organizátorem byl Jim Jones, který mapoval situaci v Česku a školil naše trenéry na každoročních trenérských klinikách v Praze. Pobýval také ve Svobodě. Bydlel u starosty Ing. Milana Oravce. Později opakovaně pobýval u Ondráčků další trenér Envoy teamu – Stan Lukatic. V současné době oba úspěšně působí ve Španělsku. O prázdninách 1992 působili ve Svobodě bezplatně celý měsíc čtyři američtí trenéři Envoy Týmu – Mark Chiarucci, Grg Deviny, Chris Grennmayer a James Ivaldi (SF 119-124). Dvakrát denně trénovali naše mladé baseballisty a měli lví podíl na jejich výkonnostním růstu. O dva trenéry se postarali manželé Ritterovi ze Svobody, o další dva manželé Kmentovi z Janských Lázní (více v SF 493).

38