FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI KATEDRA SLAVISTIKY
HISTORIE ŽIDOVSKÉ KOMUNITY V RUSKU HISTORY OF THE JEWISH COMMUNITY IN RUSSIA
Bakalářská diplomová práce v českém jazyce
VYPRACOVALA: Dita Gabryšová VEDOUCÍ PRÁCE: prof. Ludmila Stěpanova, CSc.
2014
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a všechny použité prameny jsem uvedla v seznamu použitých zdrojů. V Olomouci 13. 4. 2014
____________________________ Podpis
Poděkování Děkuji prof. Ludmile Stěpanové, CSc., a Mgr. Jitce Komendové, Ph.D., za konzultace, rady a připomínky, které mi během psaní bakalářské práce poskytly.
____________________________ Podpis
Obsah Úvod..................................................................................................................6 1.Přehled světových dějin.................................................................................8 1.1.Od nejstaršího období do středověku................................................8 1.2.Od středověku do 20. století............................................................10 2.Dějiny východních Židů...............................................................................12 2.1.Osidlování východních oblastí a vztahy s Polskem.........................12 2.2.Židé na Ukrajině v 16. a 17.století...................................................13 2.3.Od dob impéria do první revoluce....................................................14 3.Židé v období světových válek a sovětského svazu...................................16 3.1.Situace od roku 1905 až do první světové války.............................16 3.2.Výsledky revoluce 1917 a role SSSR v druhé světové válce..........17 3.3.Poválečný stav.................................................................................18 4.Formování rusko-izraelských vztahů...........................................................20 4.1.50. - 90. léta 20. století....................................................................20 4.2.Vývoj vztahů po rozpadu SSSR.......................................................21 5.Stalinův projekt na Dálném východě...........................................................22 5.1.Kolonizace Dálného východu a první projekty.................................22 5.2.Vznik a vývoj Židovské autonomní oblasti (EAO)............................22 6.Židé v Rusku od roku 1991..........................................................................24 6.1.Život Židů v nové ruské společnosti.................................................24 6.2.Reemigrace z Izraele, nová židovská centra...................................25 6.3.Moderní antisemitismus...................................................................26 Závěr...............................................................................................................28 Резюме...........................................................................................................30 4
Použité zdroje.................................................................................................35 Přílohy.............................................................................................................40 Příloha č. 1: česko-ruský slovníček židovských pojmů..........................40 Příloha č. 2: obrázky..............................................................................43 Anotace...........................................................................................................45
5
ÚVOD Židé jsou již dlouhá staletí jedním z nejutlačovanějších národů světa. Nejspíš právě tento útisk způsobil, že se z nich stala poměrně uzavřená komunita, která je dodnes pro většinu nežidovského obyvatelstva velkou neznámou. Právě zamčenost a semknutost židovského národa mne přivedla k myšlence dozvědět se o nich více. Ve své práci se budu věnovat tématu historického vývoje židovské komunity v Rusku. Považuji toto téma za zajímavé a přínosné hlavně v tom, že většinou se otázka Židů, holocaustu a antisemitismu ztotožňuje pouze s nacistickým Německem a na Sovětský svaz se „zapomíná”. Přitom přístup SSSR k Židům nebyl o moc lepší. Součástí bude taktéž vypracování česko-ruského slovníčku pojmů, vztahujících se k židovské tématice. Jako cíle práce si stanovuji stručný výklad historie židovského národa, popis jeho vývoje v rámci ruské společnosti a podání ucelené informace o vývoji antisemitských tendencí. V jedné z kapitol se také pokusím vysvětlit problematiku rusko-izraelských vztahů. První kapitolu věnuji stručnému přehledu židovských světových dějin. Svůj popis začínám již od doby biblické, kdy dochází ke zrodu základů židovské věrouky a jejímu jasnému vymezení jak vůči křesťanství, tak vůči islámu. Myslím, že je nutné začít už v tak dávném období, protože právě tady vznikají první třecí plochy, které v následujících staletích ovlivňují vztah judaismu k ostatním náboženstvím. Další neméně důležitou událostí je vznik a průběh diaspory, v které se zformovaly dvě důležité složky židovského obyvatelstva – Sefardé a Aškenázové. Židovské rozptýlení také z části vysvětluje, proč se Židé specializovali na oblast bankovnictví a finančnictví. Zbylá část kapitoly shrnuje nejdůležitější světové události, které židovstvo ovlivnily. Následující kapitola je již plně zaměřena na východní větev Židů. Kvůli křižáckým výpravám byla tato skupina nucena odejít ze střední Evropy do Polska a dále na východ. Jedna z podkapitol popisuje situaci v Polsku, další na Ukrajině, kde dochází k prvním útokům na Židy, známým jako pogromy. Poté pokračuji zmapováním situace od roku 1721 do revoluce roku 1905, kdy jsou Židé přesídleni do Pásma osídlení. V další části se zabývám nejdramatičtější etapou ruského židovstva – událostmi 20. století, kdy značně posilují antisemitské tendence, které vrcholí Stalinovými represemi a pokračují Chruščovovou vládou. Ve čtvrté kapitole shrnuji kroky, které vedly k vytvoření rusko-izraelských vzájemných vztahů a také poukazuji na problémy, které ovlivňují spolupráci těchto zemí. Předposlední kapitola je zasvěcena unikátnímu projektu, v rámci kterého měl být zbudován v podstatě židovský stát na ruském území – Židovská autonomní 6
oblast. Ovšem ani díky tomuto projektu se nepodařilo vyřešit židovský problém. Situaci posledních zhruba 20 let se snažím popsat v poslední z kapitol. V rámci této části charakterizuji současný moderní antisemitismus, uvádím konkrétní příklady jeho projevů i vládní opatření proti těmto tendencím. Neopomenula jsem zmínit ani jev reemigrace z Izraele, jeho průběh a příčiny.
7
1. PŘEHLED SVĚTOVÝCH DĚJIN 1.1. OD NEJSTARŠÍHO OBDOBÍ DO STŘEDOVĚKU Počátky dějin židovského národa se opírají o biblické texty, přestože věrohodnost některých pasáží Bible je předmětem vědeckých sporů. Biblické příběhy pojednávají o putování praotce Abrahama společně s celým jeho rodem po tzv. Úrodném půlměsíci, přesněji z města Uru do země Kenaan. Časově tento příběh můžeme zařadit přibližně do 1. pol. 2. tis. př. n. l. (Barnavi, 1995: 2) Jedním z vnuků Abrahama byl Jákob. Ten měl dvanáct synů (Gn 35, 22), kteří se stali základem dvanácti izraelských kmenů. Tato postava je však důležitá především kvůli svému boji s neznámou tajemnou silou, ve kterém Jákob zvítězil a dostal nové jméno - Izrael (Gn 32, 29), které později začne sloužit jako označení pro celý národ. Asi nejvýznamnější biblickou postavou je Mojžíš. V hořícím keři se mu zjevuje Bůh, aby ho vyvolil jako vysvoboditele izraelského lidu z egyptské nadvlády. (Ex 3) Mojžíš také obdržel na hoře Sínaj Desatero božích přikázání. (Ex 19 – 20) Jeho nástupcem je Jozue, který dovede lid až na sever Kenaanu a toto území si rozdělují jednotlivé kmeny. (Joz 13) Prvním králem izraelského národa se stal Saul, jehož vláda spadá přibližně do 11. století př. n. l. (Segert, 1995: 70) Jako jeho následník byl vybrán David, jehož vláda byla daleko úspěšnější. Za své centrum si zvolil Jeruzalém, sečetl veškerý lid a také založil stálou armádu. Po jeho smrti na trůn usedá Šalamoun, který nechal vybudovat První chrám. (Tamtéž: 84 – 95) Za jeho nástupce dochází k rozdělení království na jižní – Judsko a severní – Izrael. Izraelské království bylo dobyto v 8. století př. n. l. Asyřany, Judea o dvě století později králem Nabuchodonosorem, který zpustošil město Jeruzalém a zničil i První chrám. (Tamtéž: 96 – 119) „O „židovských” dějinách a náboženství ve vlastním slova smyslu lze mluvit teprve od okamžiku zničení davidovského chrámu a zániku státu Izrael v roce 587 př. n. l. ... V babylonské zajetí vzniklo cosi naprosto nového - národ a náboženství, které svou identitu neodvozovaly od konkrétní země a státu, nýbrž od norem jako byly obřízka, šabat a stravovací předpisy, a od společné náboženské tradice, která může být naplňována na libovolném místě.” (Stemberger, 2010: 39) V roce 516 př. n. l. byl vybudován Druhý chrám. Přibližně v 4. st. př. n. l. oblast Palestiny dobývá Alexandr Veliký, který dal Židům náboženskou svobodu. Přibližně o století později panovníci prosazují orientaci na Řecko, s čímž souvisí rozšíření různých pomluv o Židech. Útlak vrcholí povstáním proti pohanům, které vedl Juda Makabejský, kvůli znesvěcení chrámu. Tento čin se stává základem pro svátek zvaný Chanuka. (Stemberger, 2010: 39 – 43) Dalším výrazným milníkem je nadvláda Říma, která trvala zhruba sedm set let. 8
Po vládě Heroda Velikého se začínají Židé bouřit. Nejvýznamnější povstání se odehrálo v letech 66 – 73 n. l., kdy byl zničen i Druhý chrám. Tato skutečnost ohrozila existenci národa, neboť ztratili významné místo pro konání bohoslužby. (Barnavi, 1995: 48 – 53) Podobný pokus o vymanění se z nadvlády Římanů proběhl v letech 132 – 135 pod vedením Šimona Bar Kochby, které zpočátku probíhalo úspěšně, ale nakonec bylo potlačeno. V bojích zahynulo téměř 600 000 Židů. Byl vydán zákaz, aby Židé pobývali v Jeruzalémě, což vedlo k postupné diaspoře. Židovským centrem se nyní stává severní oblast Galilea. (Segert, 1995: 220 – 224) První židovská válka a povstání Bar Kochby způsobily zánik starověkého židovského státu, z čehož dále vyplynuly dvě důležité události – jednak se definitivně od sebe oddělil judaismus a křesťanství, jednak došlo ke změnám uvnitř samotného judaismu. Do vůdčí pozice se dostává Tóra, jelikož její zákony bylo možné praktikovat kdekoliv. Vznikají první instituce pro studium Tóry, vychovávající první rabíny. V tomto období vznikají důležité židovské texty, například Mišna – sepsaný tradovaný Ústní zákon, na jehož vzniku se podílel rabi Jehuda ha-Nasi. Pozdější generace k ní vytváří komentáře, sepsané pod názvem Gemara. Spojením Gemary a Mišny vzniká Talmud. Jelikož existovala dvě centra rabínského učení, má i Talmud dvě podoby - Jeruzalémský Talmud (též Talmud Západu) a mladší Babylonský Talmud. (Johnson, 1995: 142 – 150) Přibližně ve 2. a 3. století vzniká Nový zákon. Židé se tak postupně musí stále více bránit proti šířícímu se křesťanství, proto často odcházeli do Severní Afriky. Židovské komunity existovaly i mimo římské území, například v Babylónii. (Segert, 1995: 231 – 233) Vydáním milánského ediktu se dostalo římské pohanství, židovství i křesťanství na stejnou úroveň. Brzy se ale katolická církev snaží získat vedoucí postavení a začíná diskriminovat zejména Židy. Na konci 4. století se římská říše rozpadá na východní a západní část, přičemž většina Židů bydlela ve východní části, která byla ovšem i více prokřesťanská, takže byli vystaveni tvrdším opatření. Je sepsán i protižidovský kodex. V 7. století mezi sebou neustále válčí Persie a Byzanc, čehož využívají Arabové. Židé se díky obchodu dostávají na Indický poloostrov, po hedvábné stezce dokonce až do Číny. (Tamtéž: 242 – 251) Arabský poloostrov byl už odedávna místem styku Židů s arabskými kmeny a jejich soužití bylo poměrně poklidné. Základ v judaismu má i islámské náboženství. (Barnavi, 1995: 74 - 75) Napětí vzrůstá v 11. století, kdy začíná urputný boj mezi křesťany a islámem v podobě křížových výprav, během kterých byly mnohé židovské obce ničeny. V masovém měřítku se pogromy proti Židům šíří ve 12. století. Ke všem obětem pogromů se přidávají další ztráty na životech v důsledku morové epidemie. Židé jsou obviněni z rituálních vražd, otrávení vody ve studnách, nakonec i z morové epidemie. V průběhu dalších století dochází k vypovídání Židů z Francie, Anglie, jižní a střední Evropy (Tamtéž: 104 – 110)
9
1.2. OD STŘEDOVĚKU DO 20. STOLETÍ Židy dělíme na dvě hlavní skupiny - sefardské a aškenázské židovstvo. Jako Sefardé se označuje ta část židovského obyvatelstva, která šla po povstání Šimona Bar Kochby do diaspory přes sever Afriky do Španělska. (Haumann, 1997: 7) Sefardé používali jazyk zvaný ladino. Někteří z nich se usídlili i v severozápadní Evropě. (Johnson, 1995: 222) V roce 1492 byli sefardští Židé vypovězeni z křesťanského Španělska. Největší skupina odchází do sousedního Portugalska, zanedlouho zde ale byli násilně pokřtěni. Ani Itálie jim neposkytla útočiště, proto se vydávají na sever Afriky, především do Maroka nebo do Osmanské říše (hlavně do Řecka, později Egypta, Palestiny). (de Lange, 1996: 46) Aškenázové se dostali do diaspory přes Turecko, Řecko, Itálii až do střední Evropy (zejména do Německa). Mluvili jazykem jidiš. (Haumann, 1997: 7) Do severozápadní Evropy přicházeli už od 9. století v rámci rozšiřování obchodu. Postupně se usazovali ve městech v Porýní a pak dále na východ. První pronásledování této skupiny přichází v roce 1012, kdy byli vyhnáni z města Mohuč. Následně byli utiskováni v době křížových výprav a morové epidemie. Nesměli vlastnit půdu ani provozovat řemeslné dílny. Bylo zničeno přes 100 židovských obcí, a proto Židé houfně odcházeli na východ Evropy nebo zpět do severní Itálie. (Stemberger, 2010: 122 – 126) Středověcí Židé žili v městských ghettech, protože tak lépe mohli praktikovat svoje náboženství (blízkost synagogy, košer řezníci, ...). Až po basilejském koncilu slovo ghetto začalo mít negativní zabarvení, neboť bylo prosazeno, že „Židé [by] měli bydlet odděleně od křesťanů a daleko od kostelů.” (Schubert, 2003: 29 ) Už od počátku 13. století museli Židé nosit jiné oblečení než křesťané, žluté znamení na vnější straně oděvu bylo uzákoněno až později. (Tamtéž: 29 – 30) Zatímco na východě Evropy zuří boje mezi jednotlivými státy, Židé se odtud stěhují zpět na západ Evropy. (de Lange, 1996: 138 – 139) Od poloviny 17. století se Židé stěhovali také do Ameriky, protože doufali, že zde najdou náboženskou toleranci. Celkově lze říct, že se tu rozvíjeli nejsvobodněji a dočkali se zde zrovnoprávnění jako jedni z prvních. (Tamtéž: 152 – 153) V 18. století dosáhli Židé vrcholu v oblasti finančnictví a obchodu. Stali se jedněmi z průkopníků ke kapitalistické společnosti. Dokázali rozpohybovat trh s akciemi, uměli udělat zboží reklamu a prodávat levně na úkor kvality výrobku, aby pokryli co největší plochu trhu. Od specializovaných prodejen přecházeli ke smíšenému zboží. Další nespornou výhodou byly rodinné vztahy - jelikož byly rodiny s jejich podniky roztroušeny různě po světě, mohly se navzájem informovat o poptávkách po konkrétním zboží v různých koutech světa. (Johnson, 1995: 275 – 278) Pod vlivem osvícenského myšlení vzrůstají snahy o zrovnoprávnění 10
a osvobození Židů v mnoha evropských státech. Rychlý spád emancipace židovského obyvatelstva dostává ovšem až v polovině 19. století. Nicméně ani tentokrát se vše neobešlo bez protestů. Nástup industrializace přinesl mnohé změny, ale i zostření sociálních problémů, ze kterých byli opět obviňováni Židé. (Stemberger, 2010: 168 – 170) Mezi léty 1800 a 1900 docházelo k velkým přesunům všech obyvatel. Industrializace zapříčinila, že se lidé stěhovali do měst, která ale nemohla obrovské masy lidí uživit. Židovská populace v tomto období vzrostla přibližně čtyřikrát, tedy na více než 10 milionů. Židé se hojně stěhovali i do zámoří, kromě již zmíněné Ameriky i do Jižní Afriky nebo Austrálie. (de Lange, 1996: 61) Již ke konci 19. století nabírají na síle antisemitské a nacionalistické tendence. Antisemitismus pramení z dřívějšího antijudaismu a všech protižidovských pomluv, razí však především myšlenku o všeobecné podřadnosti Židů. V roce 1882 se v Německu konal mezinárodní antisemitský kongres, po kterém Křesťanská socialistická strana získává zastoupení v parlamentu. Podobné strany vznikaly i jinde. (Tamtéž: 59) V této době vzniká také hnutí sionismus. „Hnutí se zrodilo jako reakce na neochotu nežidovské společnosti přijmout Židy, což jasně prokazovaly antisemitské útoky v osmdesátých a devadesátých letech.” (Tamtéž: 64) Sionismus se nejvíce líbil ruským Židům, ovlivněným socialistickými myšlenkami o rovnosti, které chtěli praktikovat i v novém státě. Nová země sionistů měla vzniknout na území Palestiny. (Tamtéž: 64 – 65) První světová válka přinesla téměř 150 000 židovských obětí. Po ukončení války se opět rozmáhá emigrace, nyní ovšem už některé země omezují příliv přistěhovalců. Na popud amerických Židů vznikají různé organizace se snahou zlepšit situaci evropských Židů. (Tamtéž: 66 – 68) „Antisemitismus v Evropě trval ve dvacátých letech i nadále, zejména v Rumunsku, Polsku a Maďarsku, kde byla oficiální státní politika zaměřená protižidovsky.” (Tamtéž: 68) Populační exploze z předchozího století se zastavila. Stále častěji dochází ke smíšeným sňatkům nebo konverzi k jiným náboženstvím. Ve 30. letech se v Německu k moci dostávají národní socialisté, přesto se Židé necítili zvlášť ohroženi ani po tom, co byli zbavováni volebního práva nebo vyháněni. Do emigrace se stále příliš nehrnuli ani po Norimberských zákonech z roku 1935, které jim odebraly občanství. Do roku 1938 z Německa odešla jen asi třetina Židů. Druhá třetina uprchla během následujícího roku. Z okupovaných zemí se později bylo téměř nemožné dostat pryč, případně Židé neměli kam jít, protože většina zemí přijímala pouze určitou kvótu uprchlíků. Po druhé světové válce Židé ve střední a východní Evropě v podstatě přestali existovat. Následné šíření komunismu je opět doprovázeno vlnou emigrace. Největší židovská menšina se v této době nachází v USA, kde sídlí přibližně polovina veškerého židovského 11
obyvatelstva. (Tamtéž: 68 – 70) Vzrůstající poválečné sionistické tendence postupně vedly k tomu, že 14. května 1948 Židé vyhlásili v Tel Avivu nezávislost nového státu Izrael, který OSN uznala v roce 1949. Ze strany Německa se Židé dočkali odškodnění, také se posilují vztahy se západní Evropou. Arabské státy vznik Izraele ovšem neuznaly, což vedlo k několika ozbrojeným konfliktům. Vztahy mezi těmito státy jsou dodnes problematické. (Tamtéž: 73 – 76)
2. DĚJINY VÝCHODNÍCH ŽIDŮ 2.1. OSIDLOVÁNÍ VÝCHODNÍCH OBLASTÍ A VZTAHY S POLSKEM Židé se na území Slovanů dostávají přibližně v 8. století kvůli obchodu. Jeden proud přicházel ze západu přes Polsko, Ukrajinu až na pobřeží Černého moře (tehdejší Byzanc). Toto území však bylo osídleno už staršími židovskými kmeny, které přišly přímo z Byzance už někdy v prvních stoletích našeho letopočtu. Právě díky těmto kmenům se kočovný kmen Chazarů setkává s judaismem a přechází na něj. V 9. století dochází k válkám mezi Chazary a Kyjevskou Rusí, jejich definitivní porážka nastává v polovině 10. století. Poražení Chazaři poté zakotvili v Západní Ukrajině, kde se začali živit obchodem se solí. Jejich počet byl ale malý. Tito obchodníci se dostali například i do střední Evropy, kde položili základy pražské židovské obce. (Haumann, 1997: 8 – 9) K přílivu Židů na východ dochází v době teroru a omezování během křižáckých výprav v 11. století. Řada Židů z našeho území odešla do Polska, kde jim vládci slibovali ochranu za peníze a větší svobodu. Útlak Židů vrcholí v polovině 14. století, kdy v Evropě řádí mor. Postupně vzrůstá tendence Židy izolovat a mnoho panovníku je také vyhání ze svých zemí. Někteří z těchto uprchlíků míří východním směrem do Maďarska nebo opět do Polska. (Tamtéž: 9 – 13) Tady za vlády Kazimíra III. dostali Židé dokonce právo vlastnit pozemky a domy. Tento vstřícný postoj přetrval až do konce 18. století, kdy se Polsko rozděluje. Hlavním nepřítelem byla katolická církev, která se snažila Židy všemožně omezit, což ovšem nemohli polští panovníci dovolit, neboť Židé často zastávali důležité posty ve správě státu. Přesto se v 14. a 15. století objevují ve Lvově, Krakově a jiných městech ryze židovské čtvrti. Spojenci církve se stávají později i křesťanští obchodníci, kteří se cítili Židy ohroženi. Protižidovská nálada vrcholí v polovině 15. století působením mnicha Jana Kapistráta, který měl již předchozí zkušenosti s vyháněním Židů. (Tamtéž: 13 – 18) „Přes všechna tato protižidovská opatření se Židé ve velkém polském státě mohli rozvíjet většinou ještě poměrně svobodně.”(Tamtéž: 20) Stále více se začínají věnovat finančnictví, neboť jim byl povolen běžně i stoprocentní úrok. Co se týká organizace společnosti, měli vlastní samosprávu v každé obci. Polský král Zikmund I. jim povolil zřízení rady čtyř židovským zemí, které mohly volit výběrčího daní, a také zřízení tribunálu pro řešení židovských 12
sporů. (Tamtéž: 21 – 24) V 16. a 17. století byla v plném rozkvětu taktéž židovská kultura a věda. Díky vynálezu knihtisku byla v roce 1534 založena židovská tiskárna také v Krakově. Tiskly se nejen náboženské texty, ale i knihy se světskou tématikou nebo knihy pro ženy, které měly jen nízké vzdělání. (Tamtéž: 26) Velký význam se v této době začíná přikládat vzdělání. Už ve čtyřech letech museli mladí chlapci nastoupit do školy, dívky se vzdělávaly doma, ale především se orientovaly na péči o domácnost. Vzdělání přinášelo chlapcům prestiž, mnohdy bylo více ceněno, než majetek. Další náboženské vzdělání chlapcům poskytovaly vysoké školy, tzv. ješivy. (Tamtéž: 29) Stavěly se také synagogy, bohatě zdobené ornamenty zvířat a rostlin. Synagogy často měly bohatě vyřezávané vstupní dveře. Také společenské postavení Židů se výrazně zlepšilo, neboť úzce spolupracovali se šlechtou – bohatí spravovali šlechtické statky, mlýny, pivovary nebo pohostinství, chudší pracovali na panských polích. Zajišťovali také obchod a dodávky zboží mezi vesnicemi a městy. Díky těmto dobrým podmínkám židovská menšina dosáhla v polovině 17. století na území Polska půlmilionového počtu. (Tamtéž: 30 – 34) 2.2. ŽIDÉ NA UKRAJINĚ V 16. A 17.STOLETÍ K dalšímu posunu židovských obyvatel na východ dochází v roce 1569, kdy se díky Lublinské unii k Polsku připojila nová, zatím téměř nedotčená, území Ukrajiny, Běloruska a dalších států. Židé tu zastávali funkci finančníků a pronajímatelů půdy. Právě na Ukrajině se později situace velmi vyhrocuje, protože se zde setkávali příslušníci různých národů a náboženství. Na jaře roku 1648 úspěšně zlikvidovalo kozácké vojsko polskou šlechtu, sídlící na dolním toku Dněpru. Kozáci bojovali za svou svobodu a také proti zabírání kozáckých území a proti polskému katolicismu, protože vyznávali pravoslaví. Ukrajinští rolníci se k nim nadšeně připojují. Na jejich straně stáli i krymští Tataři, s kterými mělo Polsko již dříve problémy. V těchto bojích padlo na 125 000 Židů. Kozácké plenění mělo velký úspěch, dobyli značnou část Polsko-Litevského státu včetně největších měst. (Haumann, 1997: 34 – 35) Nespokojenost vrcholí povstáním Bohdana Chmelnického téhož roku. Jeho plenění odnesli nejvíce Židé, protože právě oni vykonávali roli správců polských statků. V roce 1654 se kozáci podřídili vládě ruského cara, ale doufali, že se jim časem podaří získat autonomii. Místo toho car využívá jejich spojenectví a útočí na Polsko. Boje končí až roku 1667, kdy Rusko s Polskem uzavírají příměří a řekou Dněpr si rozdělují ukrajinské území mezi sebe. Na tomto území ale i nadále válčí různí panovníci až do doby Petra Velikého. Ani tentokrát nikdo Židy nešetřil, navíc neustále sílila moc polské katolické církve. Židé přišli o své školy, knihovny, úroveň vzdělanosti upadala. Během tohoto období částečně docházelo k opačné migraci, tedy směrem na západ. (Tamtéž: 36 – 39)
13
2.3. OD DOB IMPÉRIA DO PRVNÍ REVOLUCE Území Polského království bylo během 2. poloviny 18. století několikrát rozděleno mezi okolní mocnosti, definitivně pak zaniklo na konci 18. století. V té době tu žilo asi 800 000 Židů. (Barnavi, 1995: 154) Do této doby v Rusku prakticky žádní Židé nebyli díky výnosu carevny Alžběty z roku 1743, která nechala vystěhovat ze země všechno tehdejší židovské obyvatelstvo (asi 35 000 lidí). Židy zpět nalákala až Kateřina II. právě při dělení polského území, celkově zhruba 2 miliony. Kateřina Veliká Židům vyhradila pouze západní území, museli platit vyšší daně a od konce 18. století museli žít ve městech. Její vnuk, Alexandr I., byl ještě liberálnější a povolil Židům žít ve městech dalších 13 guberniích. (Veber a kol., 1997: 213) Toto území, celkem tedy 25 provincií na západu Ruského impéria, se nazývá Pásmo osídlení. (Johnson, 1995: 344) V roce 1804 vyšla první sbírka zákonů pro Židy, což vedlo k jejich zrovnoprávnění a také k získání řady výhod. Nadále však trval zákaz o pronájmu a provozování pohostinství, bylo také ustanoveno vystěhování židů z vesnic. Kvůli válce s Napoleonem, který Židy podporoval, se muselo vysídlení odložit, aby Rusko nenařkl z diskriminace. Z plánované masové akce tak nakonec sešlo. (Solženicyn, 2004: 48 – 52) Zhruba o čtvrt století později se začínají protižidovská opatření zostřovat. (Tamtéž: 55) Uskutečňuje se i nová vlna stěhování do měst. (Tamtéž: 65) Mikuláš I. si vůči Židům počínal velmi energicky – zavedl brannou povinnost (Tamtéž: 78), snažil se je omezit v hospodské činnosti a v provozu poštovních stanic. Často ale o jejich oblast podnikání nikdo nejevil zájem, a proto byla nařízení odvolána. Úspěch mu nepřineslo ani navnadění Židů, že pokud se budou věnovat zemědělství, jejich děti nemusí jít na vojnu. Židům se sice myšlenka líbila, ale práce na polích provozovali velmi nedbale, což vedlo k malé úrodě. (Tamtéž: 82 – 85) Mikulášovi I. se také nepodařilo vyřešit problém s pašováním zboží v příhraničních oblastech, kvůli čemuž se Židé opět měli v roce 1845 přestěhovat. Tímto krokem si Rusko velmi znepřátelilo Evropu, která od této doby začíná soustavně usilovat o zlepšení postavení ruských Židů. (Tamtéž: 103) V 50. a 60. letech prováděl car Alexandr II. řadu reforem, které se měly týkat i Židů. V praxi se ovšem realizovaly jen zčásti. V roce 1865 dostali Židé právo stěhovat se za řemesly, museli ale nejprve získat pas k volnému pohybu a splnit několik dalších podmínek. (Veber a kol., 1997: 214 – 215) Začal příliv Židů do velkých měst, jako je Moskva, Petrohrad nebo Kyjev. Na počátku 80. let v Rusku žily přibližně 4 miliony židovského obyvatelstva, což byla přibližně polovina světového počtu. (Solženicyn, 2004: 115 – 116) V 60. letech ruské úřady definitivně povolily odchod Židů ze sféry zemědělství. (Tamtéž: 123) 14
Díky nahromaděnému kapitálu se Židé mohli začít prosazovat v oblasti finančnictví, průmyslové výrobě nebo obchodu s obilím a dřevem. (Tamtéž: 126 – 127) Začíná vycházet rusky psaný židovský tisk, rozvíjí se jejich kultura i literatura, ruská a židovská společnost se snaží navzájem přiblížit.(Tamtéž: 135 – 137) Na počátku 80. let 19. století přichází opět pogromy, v souvislosti s atentátem na cara Alexandra II. Židé sice neměli nic společného přímo s atentátem, ale část z nich podporovala revolucionáře, čímž se útoky proti nim ospravedlňovaly. Viníka tedy bylo nutné najít a toto obvinění padlo na Židy. Rozjela se masová propaganda, šířící nařknutí Židů z fanatismu a rasové semknutosti. V tisku se objevují antisemitské články, proti kterým vystoupil pouze spisovatel Saltykov - Ščedrin. Naopak Dostojevskij antisemitské nálady plně podporoval. Záminky ke střetům byly zcela primitivní. Odpůrci ničili a zapalovali židovský majetek, znásilňovali a bili židovské ženy. Židovské rodiny se snažily zachránit si holý život, a tak utíkali, pokud to bylo možné, i do okolních států. Pod nátlakem západoevropských států jsou roku 1882 pogromy ukončeny. (Veber a kol., 1997: 218 – 220) Tím, že byli Židé soustředěni pouze do západních gubernií, vznikaly sociální problémy, protože malá městečka dokázala uživit jen asi 1/5 obyvatel. Zbylí museli pracovat načerno nebo byli nuceni své služby poskytovali tak levně, že jim finance stěží vystačily. Není tedy divu, že houfně odcházeli do zahraničí, když se tato možnost naskytla. Vyvrcholením moderního antisemitismu bylo vydání díla s názvem Protokoly siónských mudrců. Jedná se o podvodný text, který vypadá jako zápis ze zasedání vůdců světové židovské organizace. Židé v něm mají plánovat ovládnutí světa a vytvoření židovské říše. Údajně také záměrně ovlivňují dějiny různými revolucemi a válkami, šíří nemoci a znehodnocují alkohol. Tento dokument vzbudil největší ohlas v Německu, odkud se šířil dál do světa. Proti této propagandě vystoupil londýnský deník Times, který je označil za lživé. (Tamtéž: 222 – 225) V 90. letech se nad Židy opět stahují mračna. Za cara Alexandra III. bylo vyhlášeno rasové očištění Moskvy, ale jednalo se především o Židy. Ti byli ve městě odchytáváni a byla jim stanovena lhůta pro opuštění Moskvy. Celá akce probíhala tajně, neboť ruská vláda navazovala vztahy s Francií, kde si chtěla sjednat hospodářské půjčky u bohatých Židů. Podobná akce čekala i Petrohrad, ale díky emigrantům se o ní dozvěděl svět, a proto musela být zrušena. Právě v tomto období, na konci 19. století, vzniká myšlenka o organizovaném přesídlení Židů, kteří jsou nakonec přesunuti do méně obydlených oblastí Ruska, i když se původně uvažovalo o různých zemích světa. Celá akce ale nakonec ztroskotala. V letech 1903 – 1907 se Ruskem přehnala další vlna pogromů. Vše začalo pogromem v Kišiněvě a celá tato vlna byla daleko brutálnější než první. Rusko totiž prohrálo válku s Japonskem a navíc se schylovalo k revoluci. Za všechny neúspěchy opět mohli Židé. Během těchto pogromů se Židé poprvé začali bránit a často byli úspěšní. Formuje se také organizace pro dosažení práv Židů 15
v Rusku, jejíž výsledkem je souhlas cara s deklarací, která se má stát základem nové ústavy. (Tamtéž: 226 – 228) Do první Dumy se dostalo dvanáct Židů a postupně byl připraven i zákon o zrovnoprávnění. Ke schválení ale nedošlo, protože byla Duma rozpuštěna. Do následujících Dum bylo zvoleno stále méně Židů a otázka zrovnoprávnění se postupně přestala projednávat. (Solženicyn, 2004: 325 – 331)
3. ŽIDÉ V OBDOBÍ SVĚTOVÝCH VÁLEK A SOVĚTSKÉHO SVAZU 3.1. SITUACE OD ROKU 1905 AŽ DO PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY V porevolučním období antisemitismus dále narůstal, vycházely antisemitské časopisy, byly pořádány demonstrace, na kterých účastníci nejčastěji požadovali vysídlení, ale chtěli například i úplnou segregaci od křesťanského obyvatelstva. (Veber a kol., 1997: 229) Celá situace vrcholí v roce 1911 Bejlisovou aférou. V této kauze se jednalo o brutální vraždu mladého chlapce, která se stala v Kyjevě v období přicházejících židovských Velikonoc. Přestože policie neměla žádné přesvědčivé argumenty, z vražedného činu byl obviněn židovský obchodník Bejlis. Údajně se mělo jednat o rituální vraždu. Po dlouhém vyšetřování se neobjevily žádné důkazy, které by Bejlise usvědčovaly, a tak byl v roce 1913 propuštěn. (Solženicyn, 2004: 347 – 350) Od konce 19. století dochází k velkému židovskému kulturnímu rozvoji. Vznikají povídky v různých jazycích, v závislosti na tom, ve kterém státě Židé žili nebo ke které skupině patřili. Ve 30. letech 20. století například existovalo 250 polských židovských časopisů. (Barnavi, 1995: 206) Přicházející válkou byli Židé velmi ovlivněni. V prvních dnech bylo celé Rusko zachvácenou vlnou patriotismu a všichni podporovali cara s vládou. V židovských novinách se objevovaly patriotistické statě, v synagogách se modlilo za ruské vítězství. Když válka vypukla, na území Ruského impéria žilo skoro 6 milionů Židů, z nichž polovina žila v oblastech, kde se začalo bojovat. Židé z těchto oblastí utíkali na východ, následně byli i nuceně stěhováni. V roce 1914 bylo do armády povoláno přibližně 400 000 Židů, mezi nimi přicházeli i dobrovolníci z řad židovských studentů a židovských mladých dívek, které pracovaly jako dobrovolné zdravotní sestry. Horští Židé se přidávali do armádní kavalérie. (Кандель, © 2014) Již v prvním roce Rusové utrpěli značné ztráty (3 miliony mrtvých), navíc byla armáda nedostatečně zásobovaná bojovou výzbrojí. Ruská společnost proniká rozčarování, strach i podezírání ze zrady. Za jedny ze zrádců byli označeni i Židé, proto armáda v některých místech začala brát židovské rukojmí, které případně trestala za činy soukmenovců. Nejčastěji se jednalo o rabíny nebo vážené občany židovských obcí, celkem asi o 400 zadržených a uvězněných na různých místech impéria. Za údajné ukrývání Němců byly trestány celé vesnice převozem neznámo kam. Také byl vydán příkaz, aby se židovským vojákům na 16
frontách věnovala zvláštní pozornost pro případ, že by se chovali podezřele. Tímto sílily antisemitské tendence. V průběhu bojů byla srovnána se zemí mnohá městečka, včetně veškerého židovského majetku. (Кандель, © 2014) Židovské obce (například petrohradská) často pořádaly sbírky pro tyto uprchlíky a násilně přestěhované nebo stavěly lazarety. Když ruská armáda utrpěla několik porážek, bylo potřeba získat zahraniční půjčky. Ale právě zacházení se Židy pohoršovalo západní mocnosti, proto bylo povoleno židům z první linie získat právo na pobyt v některých městech a také právo studovat pro děti vojáků bez ohledu na jejích víru nebo národnost. (Кандель, © 2014) Pozice Ruska se den ode dne zhoršovala, nastal absolutní nedostatek základních výrobků, ceny potravin rostly, s čímž narůstal hlad obyčejných lidí. V únoru 1917 se v Petrohradě začaly konaly demonstrace, v jejichž důsledku odstoupil car Mikuláš II. Počet židovských obětí v celé první světové válce byl asi 180 000, z toho jen ruských Židů přibližně 100 000. (Кандель, © 2014) 3.2. VÝSLEDKY REVOLUCE 1917 A ROLE SSSR V DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE Po únorové revoluci roku 1917 Židům svitla naděje na lepší zítřky, neboť se dočkali zrušení diskriminačních zákonů. Toto vyhlášení kupodivu nevyvolalo pogromy. Během března 1917 se uskutečnila vlna zatýkání antisemitů. (Solženicyn, 2005: 24 – 28) Začíná obrovský rozvoj židovské kultury – jsou zakládána nová nakladatelství, vydávána periodika, vznikají divadla, otevírají se nové školky a školy, vyučující v jidiš nebo hebrejštině. Vznikají židovské politické strany, mezi nejznámější z nich patří sociálně – demokratická dělnická strana Bund. Židé ale vstupovali i do ruských politických stran. Židovský národ získal pocit, že se pro něj v Rusku otevírá nový život. Přesto se zvyšuje zájem i o sionismus. Jelikož válka ještě neskončila a podmínky pro život se neustále zhoršovaly, antisemitské tendence si našly opět své přívržence. Především Černosotněnci stále více propagovali názory, že za všechno mohou Židé, protože získali plnoprávnost a navíc disponují zásobami výrobků. Rusko se tehdy nacházelo téměř ve stavu anarchie, a tak na konci léta 1917 propukly další protižidovské pogromy, které začínali většinou vojáci. (Кандель, © 2014) Demokracie netrvala dlouho, říjnovou revolucí téhož roku bylo vše zrušeno. Židé navíc byli spojování s tímto převratem a obviňování z něho, protože přibližně ¼ bolševické strany měla židovský původ. V důsledku toho bylo asi 100 000 Židů zavražděno protibolševickými stoupenci během nové vlny pogromů. Bolševická vláda sice nebyla proti Židům, ale jejich ideologie se snažila zničit jakékoliv náboženství, včetně judaismu, což vedlo ke zrušení různých židovských organizací a zákazu vydávat knihy a časopisy. Ze sféry obchodu se snažili Židy přemístit do zemědělství a průmyslu. V roce 1928 je založena Židovská autonomní oblast v Birobidžanu. (Barnavi, 1995: 214) Je nutné podotknout, že i když byli někteří vůdci Říjnové revoluce Židé, o převrat 17
k bolševismu usilovali Rusové a také si jej odhlasovali. (Solženicyn, 2005: 59) Na přelomu 20. a 30. let začíná kolektivizace a první pětiletka. Boj proti lidem režimu nepohodlným narůstá, proto se antisemitské tendence oslabují. (Дикий, 1994) Ve 30. letech se Rusko intenzivně snažilo o průmyslový vzestup, proto v zahraničí (především Americe) nakupuje moderní technologii. Amerika tentokrát neměla nic proti, jelikož si myslela, že útisk Židů v Rusku již skončil, protože mohou zaujímat vysoké posty v politice. Realita ovšem byla taková, že v této době už téměř všechny Židy ve vládě nahradili jiní nežidovští představitelé. (Solženicyn, 2005: 220 – 223) Sovětská vláda v tomto období ruší židovské školy a vědecké ústavy, zavírá synagogy. Literatura v jidiš vznikala, ale měla charakter propagandy stalinismu, kultura v hebrejštině byla zakázána. (Solženicyn, 2005: 247 – 249) V roce 1939 podepsal Stalin a Hitler pakt o neútočení v době druhé světové války. (Аронсон, 1968: 141) Toto ujednání bylo dodrženo až do léta 1941, kdy Německo napadlo Polsko, které bylo součásti SSSR. Stalin nebyl na válku připraven, protože vůbec nepočítal s možností, že by Německo smlouvu mohlo porušit. (Дикий, 1994) V této době v Polsku sídlilo přibližně 5 miliónů Židů. Židovské noviny již neexistovaly a ruský tisk články o Hitlerově teroru zatajoval. Židé byli odstraněni i z vysokých vládních postů a v podstatě se o tomto národu přestalo mluvit. Komunistická propaganda později v době války rozhlašovala, že je Stalin židovský zachránce, protože se mu podařilo evakuovat výraznou část židovského obyvatelstva z oblastí napadených Německem. Je pravda, že židovští úředníci nebo jiné významné osoby pro SSSR byly evakuovány, ale chudí Židé se zachránili spíše jen díky svému včasnému útěku. (Аронсон, 1968: 141 – 144) Obě skupiny se snažily dostat do západní části Sibiře nebo do středoasijských republik. Zájem nastěhovat se do Birobidžanu neprojevila ani jedna z nich. (Solženicyn, 2005: 274) 3.3. POVÁLEČNÝ STAV Politika zadržování válečných informací přetrvala až do ukončení války. V průběhu války je založen Židovský antifašistický výbor jako jediná legální židovská organizace, který ovšem po uzavření míru musí ukončit svou činnost. Stalin naplno rozjíždí své antisemitské čistky pod záminkou boje proti kosmopolitismu. (Аронсон, 1968: 146 – 150) V roce 1948 vyhlásil Izrael svou nezávislost, kterou SSSR uznal, což u Židů vzbudilo sebedůvěru a nárůst nacionalistických tendencí. Stalin se těchto tendencí zalekl a rozhodl se je tvrdě potlačit, přičemž tuto politiku dodržoval až do své smrti. (Solženicyn, 2005: 316)
18
Stalinovy čistky postupně zasahovaly do všech oblastí života. Probíhaly na poli vědeckém, odkud přešly ke kultuře nebo nakonec do průmyslových odvětví. (Tamtéž: 320 – 322) Vyvrcholením Stalinova antisemitismu je případ spiknutí kremelských lékařů, kteří byli roku 1952 obviněni z toho, že úmyslně chtěli nesprávnou léčbou zapříčinit smrt Stalina. Jelikož většina z nich měla židovský původ, rozjela se v mediích protižidovská kampaň. Celý židovský národ zachvátila panika z případného nuceného vystěhování. Zanedlouho ovšem Stalin náhle umírá a celý případ lékařů je označen za podvod. (Дикий, 1994) Po Stalinově smrti se moci chopil Berija, který mohl zajistit lepší vyhlídky pro Židy, ale byl záhy svržen. Na jeho pozici nastupuje Chruščov. Ve svých projevech se vyhýbal židovské otázce, případně některá fakta zamlčoval. Jeho politika v prvních letech neměla jasně vymezený směr z hlediska postavení vůči Židům. Bylo to zřejmě způsobeno i tím, že zahraniční se neustále zajímalo o postavení Židů v SSSR. (Solženicyn, 2005: 328 – 331) Od roku 1956 byla vyhlášena amnestie pro politické vězně. V tomtéž roce vystoupil Chruščov se svým projevem na téma kultu osobnosti. Za jeho vlády začala mohutná bytová zástavba, čímž se výrazně zlepšila životní úroveň obyvatelstva. (Кандель, © 2014) Na počátku roku 1959 bylo provedeno první poválečné sčítání lidu. Výsledky ukázaly, že v Sovětském svazu žije celkově téměř 203 miliónů obyvatel. Židé se stali dvanáctou nejpočetnější menšinou, k této národnosti se přihlásilo přibližně 2 300 000 obyvatel. Předpokládá se, že reálný počet mohl být daleko vyšší, neboť například děti ze smíšených rodin většinou převzaly svoji národnost podle nežidovského rodiče. Drtivá většina Židů (95 %) žila ve městech. Tři čtvrtiny Židů uvedly jako svůj rodný jazyk ruský. V Birobidžanu bylo sečteno 163 000 obyvatel, z nichž Židé tvořili pouze 8 %. (Tamtéž) V 60. letech propukla protináboženská kampaň, tedy nebyla zaměřena pouze na judaismus. Během prvních třech let bylo za své názory uvězněno přes 800 duchovních. Státní nakladatelství publikovala knihy, které kritizovaly veškeré druhy náboženství. Už od konce 50. let platil zákaz péct židovské macesy, vláda rušila registrace židovských obcí, židovské hřbitovy nebo zavírala synagogy. Židy také vytěsňovali z vyšších postů, mládež nemohla studovat na prestižních univerzitách nebo byla přijímána pouze v malém měřítku. Vláda vše samozřejmě popírala a nadále tvrdila, že všechny národnostní menšiny mají stejná práva jako Rusové. (Tamtéž) Následovalo vyhlášení kampaně proti rozkrádání socialistického majetku a zesílení trestní odpovědnosti za úplatkářství. Tímto se značně zvýšil počet trestů smrti. Zajímavé je, že v novinách se jména obviněných psala jen iniciálami, tedy pokud nešlo o příslušníky židovských rodin. V takovém případě se jméno uvádělo v plném znění. Země se nacházela ve špatné ekonomické situaci a v souladu s tím, co se psalo v novinách, obyvatelé nabyli pocitu, že za 19
to mohou Židé, s čímž opět narůstaly antisemitské názory. Taktéž se objevují nová obvinění z rituálních vražd. (Tamtéž) Když Chruščov ve své funkci roku 1964 skončil, antisemitská kampaň téměř utichla. Ovšem o tři roky později po zahájení Šestidenní války se antisemitská kampaň obnovila v ještě větším rozsahu. Od konce 60. let dostalo protižidovské tažení krycí pojmenování boj se sionismem, který se stal hlavním příznakem sovětského režimu až do jeho konce. Vyšší posty mohli sice zastávat i Židé, ale pouze pokud byli proti sionismu. V roce 1971 povolil Brežněv otevření hranic a Židé tak mohli vycestovat. Přestože získání víza nebylo jednoduché, podařilo se asi 250 000 Židů opustit SSSR. Od 80. let vláda získávání víz ještě více ztížila, takže bylo nutné na povolení čekat i několik let. (Johnson, 1995: 547 – 548) Na přelomu 80. a 90. let došlo v Rusku k dalšímu převratu, který se nazývá perestrojka, během níž se mění politický i ekonomický systém státu. Tyto změny probíhají bez židovské účasti v politické elitě. (Шафаревич, 2002)
4. FORMOVÁNÍ RUSKO-IZRAELSKÝCH VZTAHŮ 4.1. 50. - 90. LÉTA 20. STOLETÍ SSSR navázal diplomatické vztahy s Izraelem po uznání jeho suverenity v roce 1948. Následně jsou v Moskvě a Tel – Avivu zřízena velvyslanectví obou zemí. Situace se ale výrazně mění poté, co Izrael odmítl orientaci na komunistický Sovětský svaz. (Ассоциация по изучению еврейских общин в диаспоре, © 1976-2009) V reakci na to Moskva výrazně omezuje vydání povolení k emigraci do Izraele a sionismus začíná považovat za nelegální. Boj proti sionismus ještě více narůstá poté, co první izraelská velvyslankyně Golda Meirová navštěvuje Moskvu. Její návštěva totiž vyvolala ohromný zájem a podporu ze strany sovětských Židů. Vládě se pochopitelně tato „zrada” nelíbila a Židy záhy trestá vlnou zatýkání a vyslání na Sibiř. V letech 1948 – 1953 se SSSR však zatím nijak aktivně neangažuje do situace na Blízkém východě a vztah k Izraeli je zatím pouze nepřívětivý. (Шехтман, 1968: 332 – 333) Případ spiknutí lékařů vyvolal v Izraeli velké rozhořčení, v jehož důsledku byla na sovětské velvyslanectví v Tel – Avivu nastražena bomba. SSSR následně obvinil izraelskou policii ze spoluúčasti a ukončil s Izraelem diplomatické styky, které byly po smrti Stalina na krátkou dobu obnoveny. Za Chruščovovy vlády je vyhlášena orientace na arabské státy a jejich podpora. V dalším období Moskva všemožně snaží, aby se arabsko-izraelský konflikt vyhrotil. (Tamtéž: 334 – 335) Když vypukla válka o Suez, SSSR plně podpořil Egypt a navíc uvalil na Izrael sankce v podobě ukončení dodávky nafty. Přesto bylo povoleno izraelské delegaci účastnit se Mezinárodního svátku mládeže v Moskvě téhož roku. Sovětští Židé delegaci opět vřele a s nadšením přivítali, z čehož sovětská policie vyvodila důsledky po ukončení oslav. Účastníci byli sesazeni ze svých funkcí 20
nebo zadrženi a vysláni na Sibiř. (Tamtéž: 335 – 336) V roce 1966 dochází k částečnému uvolnění poměrů a emigrace sílí. Izrael se v této době všemožně snaží navázat lepší styky se SSSR, ale ten svůj postoj nemění a nadále finančně pomáhá Sýrii a Egyptu, aby si mohly tyto státy nakoupit bojovou techniku. (Tamtéž: 340 – 341) Sovětská média často ostře kritizovala politiku Izraele. Na jaře roku 1967 aktivita Sovětského svazu výrazně přispěla k vyhrocení vztahů na Blízkém východě, které vedlo k Šestidenní válce. Svaz v následujícím roce podporoval Egypt i v dalších protiizraelsky zaměřených akcích a také záměrně blokoval diskuzi v OSN ohledně situace v této oblasti. Až když byly poraženy první arabské státy, SSSR podepsalo dohodu o příměří. Od léta 1967 až do poloviny 80. let SSSR rozvázal veškeré styky s Izraelem. (Ассоциация по изучению еврейских общин в диаспоре, © 1976-2009) Až s přicházející perestrojkou sovětská vláda přestává provozovat dosavadní zahraniční politiku a mění své stanovisko k Izraeli. V sovětských médiích se po dlouhé době objevují informace o této zemi a v roce 1987 se koná oficiální návštěva sovětské delegace. Izraelská delegace navštívila Moskvu o rok později. Od roku 1989 vchází v platnost dohoda o prodeji izraelských produktů v Rusku. O rok později podepsaly státy dohodu o vzájemné vědecké a technické spolupráci a v lednu 1991 byl v Moskvě otevřen izraelský konzulát. Avšak až na podzim tohoto roku byly diplomatické vztahy obnoveny v plném rozsahu. (Tamtéž) 4.2. VÝVOJ VZTAHŮ PO ROZPADU SSSR Již během posledních let existence Sovětského svazu bylo možné ze země emigrovat a s rozpadem SSSR se počet přistěhovalců do Izraele ještě mnohonásobně zvýšil. Aktivně se začaly rozvíjet kulturní vztahy, kdy Izrael doslova zaplnily různé taneční a folklorní sbory ze zemí bývalého SSSR. Ekonomické vztahy ještě maximálního rozvoje nedosáhly, zatím se pouze formují. Pro izraelské obchodníky je totiž trh se státy bývalého sovětského svazu, z nichž některé nyní tvoří hospodářskou organizaci Společenství nezávislých států (SNG), nestabilní. Z druhé strany se ani Izraeli nedaří do své země přitáhnout zahraniční podnikatele, protože domácí trh je velmi omezený a politická situace v zemi je také nepředvídatelná. (Новиков, 2005) Přesto obchod mezi Ruskem a Izraelem stále roste, přičemž vývoz z Ruska dvojnásobně převyšuje dovoz z Izraele. Dalším důležitým faktorem ovlivňujícím vzájemné vztahy je početná komunita přistěhovalců ze zemí SNG, kteří tvoří asi 20 % obyvatel Izraele. V roce 2003 byl zřízen generální konzulát ve městě Haifa, který se stará o tamější ruské občany. (Михалева, 2006) Obě země udržují v posledních 15 letech aktivní politický dialog, téměř každoročně se konají oficiální návštěvy státních zástupců, kde se projednává především otázka terorismu. V některých názorech se ovšem tyto strany výrazně rozcházejí, jedná se například o otázky, týkající se íránského jaderného 21
programu a situace v Sýrii nebo Libanonu. (Tamtéž) Klíčovým problémem je také téma antisemitismu v Rusku. Izrael si myslí, že Rusko nevyvíjí dostatečnou aktivitu v boji proti těmto tendencím. Velmi negativní reakci Izraele vyvolal tzv. Dopis 5000, ve kterém Rusové (a mezi nimi i řada poslanců) požadují zákaz činnosti židovských organizací. (Tamtéž)
5. STALINŮV PROJEKT NA DÁLNÉM VÝCHODĚ 5.1. KOLONIZACE DÁLNÉHO VÝCHODU A PRVNÍ PROJEKTY Oblast kolem řeky Amur byla kolonizována v polovině 17. století. Do této doby zde žily pouze málo početné nezávislé kmeny. Tato území se pod ruský vliv dostala díky objevným cestám cestovatele Jerofeje Chabarova. Přicházeli sem dobrovolníci z řad kozáků a zemědělců, ale bylo jich velmi málo, proto zůstala tato oblast do poloviny 19. století téměř neosídlená. (Protown.ru, © 2008-2012) V roce 1858 Rusko podepsalo smlouvu s Čínou, a tak se území na levém břehu Amuru stalo ruským majetkem. Kvůli ochraně pohraničí se sem musela přestěhovat část bajkalských kozáků. Ti postupně zakládali osady kolem řeky Amur v nehostinné tajze. Po nich se do oblasti dostávají Korejci, kteří konvertují k pravoslaví. (Кандель, © 2014) V důsledku první světové války a povodním lidé z této oblasti odchází zpět do svých původních bydlišť. Další rozvoj oblasti se tak zastavuje. Kvůli absenci dopravní sítě silnic a železnic návrat trval třeba i několik let. Železnice zde byla budována v letech 1908 – 1916 za pomoci trestanců a dělníků z centrálních částí Ruska. (Protown.ru, © 2008-2012) Ve vládních kruzích vznikla myšlenka učinit Židy produktivními v zemědělství již v roce 1924. Předním obhájcem myšlenky byl předseda Centrálního výkonného výboru SSSR Michail I. Kalinin. V první etapě se uvažovalo o zbudování židovské zemědělské kolonie na severním Krymu. Bohužel podmínky pro zemědělství byly nepříznivé a oblast byla jen řídce osídlena. V roce 1921, kdy byl na Ukrajině hladomor, z Krymu odešla více než pětina obyvatel. Bez dalších přistěhovalců se obnovení zemědělství na Krymu nekonalo. Tuto situaci se Sovětský svaz snažil vyřešit finanční pomocí ze zahraničí, ale postupně i ve vládě začalo nadšení pro tuto oblast opadat. (Шварц, 1968: 161 – 164) V roce 1923 měla židovská oblast vzniknout na území Běloruska, tento návrh ale nebyl přijat, protože by se mohly zostřovat vztahy s původními obyvateli. Proto vláda začala uvažovat o méně osídlených oblastech u Azovského moře, na Severním Kavkaze, ale i na Dálném východě. (Кандель, © 2014) 5.2. VZNIK A VÝVOJ ŽIDOVSKÉ AUTONOMNÍ OBLASTI (EAO) Na Dálný východ se roku 1927 vypravila expedice a přestože byl tento kraj značně nehostinný, byl určen k osídlení pracujícími Židy. Dostat sem více lidí mělo ale i strategický význam – posílení východní hranice SSSR, aby sem nepřebíhali Číňané z Mandžuska, které okupovali Japonci. První přesídlenci 22
dostávali koně, různé zásoby a dostali i řadu výhod – mohli zdarma jezdit vlakem, dostávali dlouhodobé úvěry nebo nemuseli platit daně. (Кандель, © 2014) Oblast Birobidžanu byla určena výhradně pro Židy, zabývající se primárně zemědělskou činností, ostatním národnostem bylo přesídlení zakázáno. První vlna kolonizace se konala v letech 1928 – 1934. Během prvních dvou let odešly z Birobidžanu asi 2/3 obyvatel do větších center Dálného východu nebo do svých původních bydlišť. Zbylá třetina se soustředila kolem stanice Tichoňkaja a v okolí železnice, nikoli na otevřených zemědělských pláních. V následujícím roce se situace zlepšila a do oblasti se přistěhovalo více Židů. Nyní zde žilo kolem 45 000 lidí, z nichž byla jen nepatrná část židovská. Už nyní bylo jasné, že se nepodaří, aby Židé vytvořili národní většinu. Během první kolonizace tedy celkově přišlo téměř 20 000 Židů, z nichž zůstalo přibližně pouze 8200. V květnu roku 1934 byla oblast vyhlášena Židovskou autonomní oblastí.(Шварц, 1968: 168 – 172) Po tomto aktu oblast začala lákat nejen chudé, nezaměstnané Židy, ale naopak i pracující řemeslníky a průmyslové inženýry. Druhá vlna kolonizace probíhala v letech 1934 – 1941 a postupně začala mít charakter nedobrovolného náboru. Počet obyvatel sice narůstal, ale zdaleka nesplňoval naplánované kvóty. V rámci zvýšení přistěhovalectví začala komunistická propaganda zdůrazňovat, že se jedná o oblast určenou právě židovskému národu. Kvůli čistkám v komunistické straně byl další rozvoj oblasti obtížný, neboť bylo změněno celé vedení EAO. Od roku 1937 existuje málo informací o tom, jak se oblast vyvíjela dále. S jistotou ale můžeme říct, že Birobidžanská zemědělská kolonizace nepomohla výrazně zlepšit ekonomickou situaci ani té malé části židovského obyvatelstva, která se tu přestěhovala. (Tamtéž: 174 – 180) V roce 1940 zde bylo plně rozvinuto zemědělství i průmysl, jehož hlavními odvětvími byla výroba stavebních materiálů, lesnictví a dřevozpracující průmysl nebo strojírenství. Zemědělství se orientovalo na živočišnou výrobu, pěstovalo se ale i obilí nebo zelenina. Za války přešly podniky na zbrojní průmysl. Z oblasti odešlo 12 000 lidí na frontu, z nichž 7 000 zemřelo. Přesto se oblast v poválečných letech poměrně dobře rozvíjela. Zanedlouho ale Stalin zahájil boj proti židovské inteligenci – zavřel Birobidžanské židovské divadlo, nechal zničit židovské oddělení místního muzea a židovskou knihovnu. Toto ničení zastavila až jeho smrt. (Protown.ru, © 2008-2012) V roce 1947 žil v EAO největší počet Židů – asi 30 000. Od následující roku odtud odcházelo každoročně 1500 lidí. V polovině 70. let se poměry v oblasti uvolnily a došlo k ekonomickému i kulturnímu oživení. V době perestojky Židé odcházejí nejen z této oblasti, ale i z celého Sovětského svazu do Izraele, Ameriky a jiných států. V 90. letech se oblast opět rozvíjí díky vzniku obchodního trhu s nedalekou Čínou a také díky přírodnímu bohatství. (Tamtéž) Po rozpadu SSSR se kvůli nárůstu antisemitismu z oblasti postupně vytrácela židovská kultura i školy. Tisíce Židů z EAO odešly a předpokládalo se, že v ní 23
postupně vůbec žádní Židé nezůstanou. Přesto se v oblasti poslední dobou postupně obnovuje činnost židovské obce, vzniká společensko-kulturní židovské centrum, knihovna s hebrejskými a jidiš knihami. V roce 2003 byl poprvé od poválečných dob v autonomní oblasti zaznamenán růst židovského obyvatelstva. (ИноСМИ, 2004)
6. ŽIDÉ V RUSKU OD ROKU 1991 6.1. ŽIVOT ŽIDŮ V NOVÉ RUSKÉ SPOLEČNOSTI Rozpad SSSR přispěl k tomu, že se velká část Židů dostala k politické moci (tvořili 90% vlády), další ministři byli buď poloviční Židé nebo se oženili s židovskými ženami. Začíná doba ekonomických reforem prezidenta Jelcina, které byly pro obyvatele Ruska spíše šokem. Židé také stáli v čele výboru pro privatizaci, kterou národ vnímal nepříznivě. (Прохожев, 2002) Někteří z výše postavených Židů se dostávají do čela velkých podniků. V roce 1992 vzniká dohoda mezi židovskými podnikateli, která deklarovala hospodářské oživení země, spolupráci s židovským zahraničními podnikateli a podporu židovských institucí v Rusku. Tito podnikatelé například začínají financovat ruské kulturní instituce. (Ассоциация по изучению еврейских общин в диаспоре, © 1976-2009) Formují se i různé židovské organizace, mezi nimi Federace židovských organizací a obcí Ruska nebo Ruská sionistická federace. Přestože se počet Židů v Rusku v letech 1990–2000 prudce snížil, počet židovských organizací stále narůstal, a tak jich v roce 2003 bylo už přibližně kolem šesti set. Mezi další organizace patří Ruský židovský kongres, který si během několika let vybudovat vůdčí postavení. Tento kongres vytvářel různé projekty na obnovu židovského života v Rusku (stavba synagog, kulturní a vzdělávací programy). Jeho význam se snížil poté, co byl její prezident V. Gusinskij zatčen. (Tamtéž) V roce 1999 vzniká Federace židovských obcí v Rusku, jejíž projektem bylo vytvoření sítě středních škol ve velkých ruských městech. Dnes pod tuto organizaci patří asi 200 židovských obcí a patří k předním organizacím. Od roku 1993 funguje Kongres židovských náboženských organizací a sdružení v Rusku, která zahrnuje ortodoxní i reformní komunity. V Moskvě se konalo i několik významných mezinárodních sjezdů. (Tamtéž) Postupně se oživuje také náboženský život Židů – otevírají se nové synagogy, v různých městech zahajují svou činnost nové ortodoxní i reformní obce. V roce 2004 jich v Moskvě fungovalo devatenáct. Hlavním rabínem celého Ruska byl roku 2003 vybrán Berel Lazar. (Tamtéž) Rychle se rozvíjel taktéž systém židovského vzdělání a kultury. V roce 2002 bylo v provozu asi 40 středních škol, ve kterých se učilo asi 10 000 dětí. Vznikají i vysoké náboženské školy (tzv. ješivy), otevírají se katedry judaistiky na různých univerzitách. O dva roky později je založeno Centrum vědeckých pracovníků a pedagogů z oblasti judaistiky a vzdělávací fond Holocaust. Začínají vycházet 24
také židovské noviny a časopisy, mezi nimi i měsíčníky Alef a L´chaim, které vychází dodnes. (Tamtéž) 6.2. REEMIGRACE Z IZRAELE, NOVÁ ŽIDOVSKÁ CENTRA Nehledě na několik židovských emigračních vln z Ruska, které probíhaly během 20. století, v poslední době se mnozí Židé do země opět vracejí. Důvodem návratu je podle sociologů zhoršení situace na Blízkém východě. V roce 2011 opustilo Izrael více než 200 000 rusky mluvících Židů s myšlenkou usadit se na ruském, běloruském nebo ukrajinském území. Někteří z nich ponechávají izraelskou národnost, jiní se chtějí stát Rusy. V Přímořském kraji na východě Ruska a v EAO jsou připraveni tyto přistěhovalce přijmout ihned. Logicky se ovšem dá předpokládat, že přistěhovalci budou dávat přednost evropské části Ruska před nehostinnými přírodními podmínkami Birobidžanu. (Головин, 2012) Podle posledního sčítání lidu z roku 2010 v Rusku žije asi 157 000 Židů, což dělá z ruské židovské obce jednu z největších v Evropě. (NEWSru.co.il, 2011) Současnými centry se pro židovskou menšinu stala Moskva a Petrohrad spolu s celou Leningradskou oblastí. (FitHealth.ru, 2012) V Moskvě působí při Moskevské chorální synagoze Moskevská židovská náboženská obec (МЕРО). Tato obec se formuje již od 15. století, kdy se objevují první zmínky o moskevských Židech. Tento počet byl ovšem malý, navíc během následujících století několikrát platil zákaz pobytu Židů v Moskvě. Od počátku 19. století Židé přijížděli do města za obchodem, ale mohli se v něm usadit jen dočasně. Nejčastěji se zdržovali v městské čtvrti Zarjaďje (Зарядье). Následně se formuje i druhá židovská komunita, která se na rozdíl od té první nesoustředila v jednom místě, ale byla rozptýlená po celé Moskvě, většinou v méně prestižních rajónech, ve kterých nebylo bydlení tolik nákladné. (МРО «МЕРО», © 2010 — 2013) Na konci 19. století byla vyhláška o zákazu pobytu zrušena, a tak počet Židů v Moskvě narůstá. Židovské obce se vytváření i v přilehlých oblastech kolem hlavního města. Ještě větší přítok Židů do Moskvy způsobilo zrušení pásma osídlení v roce 1917. (Tamtéž) Místo pro stavbu synagogy bylo občinou koupeno v roce 1886. Ulička Spasogliniščevskaja (Спасоглинищевский переулок) nebyla vybrána náhodou, v její blízkosti se totiž nacházelo již zmíněné ghetto Zarjaďje (Зарядье). Nejprve byla zřízena modlitebna v Ryženkově domě, poté byl vypracován návrh synagogy s kupolí. Tato budova však byla ještě několikrát upravována. (Tamtéž) V Petrohradě funguje Židovská náboženská obec Sankt Peterburgu. I tady, stejně jako v Moskvě, platil v 18. století zákaz pobytu Židů ve městě, přesto se v něm objevují stoupenci Petra I., kteří mají židovský původ. (Информационный портал еврейской религиозной общины Санкт-Петербурга, 2005) Židovská obec se začala vytvářet v době vlády Kateřiny II., která k Rusku 25
připojila velkou část území, na němž pobývali Židé. Na konci 19. století vznikla komise, která se skládala z Židů a vydávala povolení pro židovské obchodníky. Členové komise spolu se svými rodinami utvořili základ židovské obce a scházeli se ke společné modlitbě v domě jednoho z nich. Roku 1802 byly získány pozemky pro zřízení židovského hřbitova. (Tamtéž) Od této doby se datuje vznik židovské obce v Petrohradě. V roce 1877 obec schválila dočasný řád svého fungování, který platil do roku 1917. Kromě provozování bohoslužeb nebo školy, obec měla také svůj tisk, podporovala rozvoj kultury nebo zřídila charitu. V září 1865 povolil car Alexandr II. stavbu synagogy jako náhradu za dosavadní modlitebny, kterých bylo v Petrohradě okolo deseti. Něž byla synagoga postavena, židovská komunita se dočasně scházela v domě na nábřeží řeky Fontanky. Roku 1883 začala stavba Velké chorální synagogy, jejíž vysvěcení se konalo v prosinci 1893. (Tamtéž) 6.3. MODERNÍ ANTISEMITISMUS Současný antisemitismus v demokratickém Rusku se odlišuje od předchozího období tím, že není součástí vnitřní politiky jako v SSSR. Dalším charakteristickým rysem je, že nemá protiizraelské zaměření jako v některých evropských státech. (Памфилова, 2004) Je nutné říct, že počáteční boom židovských organizací po rozpadu SSSR netrval dlouho a mnohé z nich ukončovaly svou činnost v důsledku emigrace jejich hlavních představitelů do zahraničí. Tito Židé odcházeli nejen kvůli ekonomické a politické nestabilitě, ale i kvůli zmiňovaným antisemitským útokům. I když se tyto tendence zpravidla neprojevovaly násilím, určitá fobie z judaismu přetrvala. V tisku nebo v programových hlášeních různých politických uskupení můžeme najít otevřenou antisemitskou agitaci. V srpnu 1992 Mezinárodní židovské noviny oznámily, že 7 časopisů a 47 denních tisků pravidelně publikuje antisemitské články, včetně úryvků z Protokolů siónských mudrců. Ruská justice proti takovýmto článkům nejdříve příliš nebojovala, takže byl následně v Rusku vydán i Hitlerův Mein Kampf. Docházelo k útokům na moskevské synagogy ze strany fašizující mládeže. Demokratická část společnosti se snaží vystoupit proti této fobii prostřednictvím časopisů Znamja, Izvestija a dalších. Po ozbrojených konfliktech na podzim roku 1993 byly prezidentem zakázány antisemitské noviny i fašistické organizace, ovšem antisemitismus tímto nebyl definitivně zažehnán. Do parlamentních voleb se totiž s velkým úspěchem dostala Liberálně demokratická strana, která ve své předvolební kampani používala šovinistická hesla. (Ассоциация по изучению еврейских общин в диаспоре, © 1976-2009) Průzkumy veřejného mínění ukázaly dramatický pokles antisemitských tendencí, přesto nadále vychází ve velkém množství antisemitská literatura. Antisemitismus se opět probouzí v době finanční krize v létě 1998. Tehdy totiž pracovalo ve sféře bankovnictví mnoho Židů, navíc předsedou vlády byl S. Kirijenko, který měl taktéž židovský původ. Průzkumu na konci roku 1999 ukázal silné antisemitské nálady u více než 40% ruského obyvatelstva. Zvyšuje se počet antisemitských incidentů, útoky na židovské objekty a Židy samotné. V některých regionech sílí aktivita Ruské národní jednoty, jejíž hlavním heslem je 26
„Rusko pro Rusy”. Podobných stran vzniklo v Rusku několik. (Tamtéž) V roce 2000 bylo zaevidováno 18 takovýchto případů, o rok později už téměř dvojnásobek. Při jednom z nich v Moskvě zahynul v zapálené restauraci její majitel. V tom samém roce se v Permu odpůrci pokoušeli dvakrát vypálit synagogu, znesvětili památník obětem holocaustu ve Smolensku a židovské hřbitovy v různých městech. V roce 2002 se počet incidentů opět dvakrát zvětšil, objevují se antisemitské plakáty, vybavené výbušninou proti stržení. Za těmito akcemi nestojí muslimští extremisté (jak tomu často je v západních státech), ale skinheadi a stoupenci ultrapravicové strany Ruská národní jednota. Situace v dalších letech je téměř stejná – narůstá počet útoků, vydává se antisemitská literatura a periodika. V roce 2005 se dokonce objevuje dopis vládě, ve kterém se požaduje, aby byly zakázány všechny židovské spolky. Židé jsou obviněni, že si útoky inscenují sami nebo že způsobují újmy ruskému národu. (Tamtéž) V posledních letech ruští političtí představitelé prakticky neustále vystupují proti projevům antisemitismu a xenofobie. Taktéž byla přijata řada zákonů, které se týkají boje s těmito projevy. Xenofobní útoky jsou dnes nejčastěji spojeny se skupinou skinheadů. Různým nevládním organizacím se několikrát podařilo odhalit nacionalisticky orientované politické kandidáty, kterým díky tomu mohla být kandidatura zakázána. (Памфилова, 2004) Vládě také aktivně bojuje proti antisemitským projevům v médiích. Mezi další opatření patří vyhlášení federálního programu zvyšování tolerance ruské společnosti a prevence extremismu. (Tamtéž)
27
ZÁVĚR V práci jsme se přesvědčili o tom, že historie židovského národu je opravdu velmi pestrá. Postavení židovské komunity v rámci lidské společnosti bych charakterizovala jako sled více či méně pravidelně se opakujících vzestupů a pádů. Židé se stali obětními beránky, kteří pykali za jakékoliv neúspěchy tím, že byli omezováni, vyháněni nebo dokonce zabíjeni. Každá z mých kapitol se věnuje určitému úseku ruské historie, na kterou nahlížím z pohledu židovské problematiky. V první kapitole se zaměřuji na vývoj židovského společenství v rámci světových historických událostí. Vidíme, že Židé byli ve své víře utiskováni v podstatě od samotného vzniku tohoto náboženství. Záleželo vždy na konkrétním utiskovateli, do jaké míry chtěl judaismus potlačit. Skutečnost, že hned z počátku dějin Židů byly zničeny dva jejich chrámy, vedla k tomu, že se uzavřeli před okolním světem do sebe a začali dávat přednost náboženským textům před materiální kulturou. Po povstání Bar Kochby a následné diaspoře se význam Tóry a jiných náboženských knih ještě výrazněji posílil. Z následujících kapitoly vyplynulo, že středověká společnost byla k Židům krajně netolerantní, neboť byla plně pod kontrolou katolické církve. Přesto se zpočátku židovstvo mohlo poměrně svobodně rozvíjet například v Polsku. Fungovala tu židovská tiskárna, školy a Židé měli i svoji samosprávu. Poté opět následoval propad, kdy dochází k pogromům na Ukrajině. V období trvání ruského impéria se postoje vůči Židům měnily téměř s každým panovníkem. Někteří je omezovali, jiní naopak. Nejdůležitější události je vytvoření Pásma židovského osídlení za Kateřiny II. Zanedlouho poté přichází vlna pogromů v souvislosti s atentátem na cara. Tuto nenávist vůči Židům ještě víc podpořilo vydání Protokolů siónských mudrců. 20. století je plné výbuchů antisemitismu nejen ve světě, ale i v Rusku. Období revolucí si vyžádalo další oběti na židovských životech. Následkem neustálé snahy vytěsnit Židy z ruské společnosti vznikla myšlenka založení Židovské autonomní oblasti na východě SSSR. Tento projekt ovšem nakonec nepřinesl požadovaný efekt. Stalinova přehnaná důvěra k Německu opět nejvíce poznamenala židovskou menšinu, která o počínání nacistů neměla žádné informace, a proto nebyla na jejich vpád absolutně připravena. Stalinovy čistky poprvé zasáhly i výše postavené židovské představitele. Jeho nástupce Chruščov v protináboženské politice pokračoval. Relativní svobody se Židé dočkali až po rozpadu Sovětského svazu, kdy mohou začít svobodně cestovat a emigrovat. Ve čtvrté kapitole jsem se zaměřila na vývoj rusko-izraelských vztahů. Hlavní překážku v navázání dobrých vztahů vidím v nedostatku vzájemné důvěry, který v jisté míře přetrvává dodnes.
28
Dále jsme se přesvědčili, že i v moderní ruské společnosti si antisemitismus našel své místo, především v řadách extremistů. Jistý odstup od Židů si ovšem drží i Rusové. Antisemitismus je zkrátka zakořeněný hluboko ve vědomí ruského národa. Následně práce ukázala, že snaha vytvořit židovské centrum na Dálném východě se absolutně nezdařila. Židé odmítali obývat tuto nehostinnou krajinu, navíc velká část z nich patří k židovské inteligenci, která by se tady ani nemohla uživit. Proto se Židé soustřeďují v největších městech evropské části Ruska, kde jsou daleko více ve víru dění.
29
РЕЗЮМЕ В моей работе я занимаюсь темой истории еврейского меньшинства в России. Эта тема, по-моему, интересна тем, что евреи являются несколько замкнутой группой, которую всегда кто-то хотел изолировать от остальных, и это натолкнуло меня на желание узнать об них больше. Цели моей работы — это краткое описание истории евреев с точки зрения мировых событий, описание исторического развития евреев в рамках российского общества и изменения в проявлении антисемитизма. В одной из частей я также буду стремиться объяснить русско-израильские взаимоотношения. В первой и второй главах я описываю историю еврейского народа в контексте мировой истории и формирование восточной группы евреев. Я начинаю уже со времён до нашей эры, потому что уже в то время формировалось иудейское вероисповедание и начались первые несогласия между иудаизмом, христианством и исламом. Самым важным лицом того времени считаю Моисея, который получил от Бога основу вероисповедания — Десять заповедей и другие предписания. Он также вывёл еврейских людей из-под господства Египта. Во время правления Соломона был построен Первый храм, который был разрушен в 587 году до н. э. В вавилонском смешении языков возник новый народ. В начале 6–ого века до н. э. был построен Второй храм, который был разрушен приблизительно в 73 году н. э. во время римско-еврейских войн. Самым крупным актом против римской империи было восстание Бар Кохбы, в результате которого погибло более полу миллиона евреев. После этого евреям было запрещено бывать в Иерусалиме, поэтому они начали создавать диаспору. Диаспора состоит из двух главных направлений. Первое направление ушло из Иерусалима через северную Африку и остановилось в Испании или других государствах западной Европы. Они говорили на сефардском языке (ладино). Второе группа путешествовала через Турцию, Грецию, Италию и направлялась прежде всего в Германию. Одиннадцатый век был временем крестовых походов, когда католическая церковь уничтожала евреев. Это средневековые погромы. Евреев упрекали в ритуальных убийствах и в том, что отравляют воду. Из-за того евреи должны были переселиться. Из-за постоянного перемещания евреи уже с давных времён специализуются на сферу торговли. В 18 веке они достигли вершины в области финансирования и банков, своей деятельностью повлияли на равитие капиталистического общества. Во время просвещения евреи добились прав. Уже с конца 19 века растут антисемитистические 30
тенденции. В то время возникает и идея сионизма. Об уничтожении евреев во время Второй мировой войны, по-моему, не нужно писать, потом что это все знают. После войны очень усилилась эмиграция. В 1948 году возникает независимое государство Израиль. Что касается восточных евреев, то они пришли в Европу с двух направлений. Одна часть из Центральной Европы продолжала идти на восток для торговли лишь до Византии. Там уже жила вторая группа евреев, которая пришла уже когда-то в первых веках нашего времени. Под их влиянием приняло иудаизм и племя хазаров. Когда в Европе состоялись крестовые походы, евреев прогоняли и некоторые из них перемещались далее на восток. Подходящие условия они находили например в Польше, там они имели даже права на приобретение земли. В 15 и 16 веках появляются также еврейские кварталы в некоторых городах. Другая ситуация сложилась на Украине, где евреи работали финансовыми работниками и арендаторами земли. Коренное население, главным образом крымские татары и козаки, не любили польское господство и поэтому начали бороться за свободу. Ситуация кончилась восстанием Богдана Хмельницкого и связанной с этим волной погромов. В конце 18 века приблизительно 800 000 евреев попало под власть Российской империи. При Екатерине II. возникает на западе империи черта еврейской оседлости, где евреи должны были проживать. В первой половине 19 века отношение к евреям почти постоянно изменялось. Некоторые цари их поддерживали, другие нет. В 1804 году были признаны права евреев. Вскоре после этого евреев хотели выселить из деревень, но наконец это не удалось. Во время правления Александра II. произошло несколько реформ, которые, например, позволили евреям перемещаться за ремеслом, но они должны были получить разрешение, для которого было нужно выполнить несколько условий. С 80-ых годов евреи в большинстве селились в крупных городах, в них начала выходить еврейская печать, развивается культура и литература и миры евреев и россиян сближаюся. Тишину нарушает покушение на цара Александра II., которое свалили на евреев. Начинается волна погромов, которые были прекращены в 1882 году. В это время растёт антисемитизм, печатают антисемитские статьи, в том числе и Протоколы сионских мудрецов. Это были тексты, авторство которых приписывается евреям. Они в них якобы планируют завоевать весь мир и взять неевреев в плен, но на самом деле это фальшивые документы, созданные российским государством, чтобы иметь повод для уничтожения евреев. На рубеже 18 — 19 веков было объявлено расовое очищение Москвы. Это мероприятие проходило втайне, потому что Россия в то время установляла отношения с европейскими государствами. Также опять появляются погромы в связи с тяжёлой экономической ситуацией, которая возникла 31
в результате войны с Японией. После революции 1905 года, в первую Думу попало значительное количество евреев, но им не удалось добиться прав, потому что Дума была распущена. В 1911 году внимание мирового сообщества привлекло дело Бейлиса. Это был судебный процесс, в котором обвинили предпринимателя Бейлиса (по национальности еврея) в ритуальном убийстве 12-летнего мальчика, хотя полиция не имела никаких доказательств. Два года спустя Бейлиса освободили. Начинается мировая война, и её начале на территории России проживало приблизительно 6 миллионов евреев, которые стремились бегством спасти свою жизнь. Позже им помогало с эвакуацией государство. В качестве военных было мобилизовано 400 000 евреев, одна четверть из них погибла. Многие евреи работали добровольцами в качестве врачей и медсестёр. Несмотря на это, многие русские военные не доверяли еврейским солдатам и подозревали их в том, что они сотрудничают с противником, поэтому их нередко исключали из полков Ситуация постоянно ухудшалась, в стране царствовал всеобщий недостаток продуктов и товаров, поэтому люди начали протестовать и всё закончилось Февральской революцией. В результате демонстарций царь отказался от престола. Евреи чувствовали себя свободно, потому что были отменены дискриминационные законы. Но после октябрьского переворота ситуация в стране изменяется, вспыхнули новые погромы из-за того, что много евреев было в то время в правительстве и люди их прямо связывали с революционными событиями. Большевики пытались вытеснить всех евреев из сферы торговли в сельское хозяйство, чтобы оно стало продуктивным. В 30-ые годы почти всех евреев исключили из советского правительства. В 1939 году Сталин заключил с Гитлером договор о ненападении на Польшу (она была частью СССР), но Германия договор нарушила, что Сталина застало неподготовленным к следующей мировой войне. Небольшую часть евреев Сталин эвакуировал, но большинство попало в руки врага. По оканчании войны он провозгласил борьбу с космополитизмом и осуществляет чистки. Когда возникло государство Израиль, Сталин ещё больше усилил свою антисемитскую политику. Вершиной того был процесс с кремлёвскими врачами, которые предположительно хотели причинить смерть Сталина. Но он скоро умирает и дело врачей считают фальшивым. Его наследник Хрущёв сначала не занимал ясную позицию к евреям, но уже в 60-ые годы начал антирелигиозную кампанию, которая была направлена главным образом на уничтожение иудаизма. Евреи должны были уйти с хорошо оплачиваемых рабочих мест, молодёжь не могла учиться в университетах, было закрыто много синагог. Но Россия утверждала, что все национальности в стране имеют одиноковые права.
32
При Брежневе евреи могли относительно свободно эмигрировать, но получить выездную визу было непросто. Однако приблизительно четверть евреев выехала за границу. Абсолютная свобода начинается лишь после распада СССР. Следующую часть я посвятила описанию враимоотношений России и Израиля. Они формировались уже с 50-ых годов, когда Москва признала суверенитет Израиля. Когда Израиль отказался от ориентации на советскую Россию, дипломатические отношения прекратились и СССР постепенно начал поддерживать арабских врагов Израиля. Прекращение отношений длилось до 80-ых годов, их обновление в полном раземре было подписано в 1991 году. С того времени страны сотрудничают в области культуры, экономики и ведут активный политический диалог, главным образом по теме борьбы с тероризмом. Но в этих отношениях есть и разноглася, например в вопросах борьбы с антисемитизмом в России. Пятая глава касается темы крупного проекта Сталина, Еврейской автономной области (ЕАО). Существовало несколько идей, куда выселить евреев — на Крым или в Белоруссию, но наконец выбрали область между реками Бирой и Биджанем на Дальнем Востоке. Государство хотело сделать евреев продуктивными. Проблема в том, что там очень тяжёлые природные условия, область пока не имела построенной сети дорог, строительный материал нужно было подвозить. Несмотря на эти препятствия, первые евреи сюда переселились в 1928 году, но уже через 2 года большинство вернулось назад. Остальные жили вдоль железной дороги, а не на открытом пространстве, где должны были заниматься сельским хозяйством. В 1934 году была область объявлена автономной областью, что привлекло и небольшую часть еврейских предпринимателей. Однако область не процветала таким образом, как правительство предполагало. Самое большое количество евреев в ЕАО находилось в 1947 году, с того времени их количество падает и прибывают только неевреи. В последней главе я сосредоточилась на современный образ еврейского населения. С распадом СССР резко поднялось количество эмигрантов, которые уезжают главным образом в Израиль или США. Несмотря на убыток евреев, было создано очень много еврейских организаций разного вида. К ним принадлежит Федерация еврейских организаций и общин России (Ваад), Российский Еврейский конгресс и Федерация еврейских общин в России. Постепенно расцветает еврейская религиозная жизнь, открываются новые синагоги, школы, проходят международные съезды. Главным раввином России был выбран Берл Лазар. К 2010 году, в России проживало 157 000 евреев. В рамках этой главы я также вспомнила процесс реэмиграции из Израиля. Это значит, что евреи, которые когда-то эмигрировали, возвращаются в Россию. В 2011 году это было приблизительно 200 000 евреев, говорящих 33
по-русски, которые поселились вновь на территории России, Украины или Белоруссии. На Дальнем Востоке готовы мигрантов принять немедленно, но можно предполагать, что мигранты окажут предпочтение европейской части России. В Москве при Хоральной синагоге действует Московская еврейская религиозная община (МЕРО). Больше всего евреев приехало в Москву после отмены черты оседлости в 1917 году. Синагога расположена в Спасоглинищевском переулке, потому что вблиз переулка раньше находилось гетто Зарядье, в котором останавливались евреи, приехавшие по торговым делам в Москву. В Санкт-Петербурге работает Еврейская религиозная община СП. Так, как и в Москве, евреи в прошлом могли в городе оставаться только на некоторое время. Годом основания этой общины считается 1802 год. В середине 60-ых годов 19 века община получила разрешение на строительство синагоги, которая была освящена в 1893 году. В последнейшей части шестой главы рассматривается тема современного антисемитизма, который отличается от предыдущей эры тем, что он уже не является частью официальной государственной политики. В 1992 году обнаружилось, что антисемитские статьи в России регулярно появлялись в более чем 50 газетах и журналах. В последнее время ксенофобные нападения осуществляются разными экстремистами, которые чаще всего уничтожают еврейские кладбища. Российские политики постоянно выступают против проявлений антисемитизма и ксенофобии. Были также приняты некоторые меры по снижению этих тенденций, в том числе государственная программа по повышению толерантности общества и по элиминации экстремизма или разные законы, которые регулируют кандидатуры экстремистских партий.
34
POUŽITÉ ZDROJE ANON., 2008. Bible: český ekumenický překlad - Bible kralická : česká synoptická Bible (v rozsahu celého vydání Bible kralické z roku 1613). 1. vyd. Překlad Miloš Bič, Josef Bohumil Souček, Jindřich Mánek. Praha: Česká biblická společnost, 430 s. ISBN 978-80-85810-86-8. АРОНСОН, Г., 1968. Еврейский вопрос в эпоху Сталина. Книга о русском еврействе: 1917 - 1967 [online]. Нью Йорк: Союз русских евреев, 132 - 159 s. [cit. 2014-03-23]. Dostupné z: http://www.vtorayaliteratura.com/pdf/kniga_o_russkom_evrejstve_1968_text.pdf АССОЦИАЦИЯ ПО ИЗУЧЕНИЮ ЕВРЕЙСКИХ ОБЩИН В ДИАСПОРЕ, © 1976-2009. Электронная еврейская энциклопедия [online]. [cit. 2014-03-27]. Dostupné z: http://www.eleven.co.il/ БОЛДЫРЕВ, Михаил, 2011. Расселение евреев 1989г.: Необычный парадокс. DataPult: Визуализируй свои данные [online]. [cit. 2014-04-13]. Dostupné z: http://www.datapult.info/ru/content/rasselenie-evreev-1989gneobychnyi-paradoks. Obrázek ve formátu PNG. BARNAVI, Eli, 1995. Atlas univerzálních dějin židovského národa od časů biblických praotců do současnosti. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 299 s. ISBN 80-718-7013-7 DE LANGE, Nicholas, 1996. Svět Židů: kulturní atlas. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 240 s. ISBN 80-7176-325-X ДИКИЙ, Андрей, 1994. Евреи в России и СССР: Исторический очерк [online]. Новосибирск: Благовест. [cit. 2014-03-25]. ISBN 5-86117-009-6. Dostupné z: http://www.russia-talk.org/cd-history/Diki-new.htm#XX FITHEALTH.RU, 2012. Где живут евреи. In: Fithealth.ru: Сайт о моде, красоте и здоровье [online]. [cit. 2014-03-29]. Dostupné z: http://fithealth.ru/house-family/travel/gde-zhivut-evrei/
35
ГОЛОВИН, Игорь, 2012. Новый великий исход из Израиля: Евреи возвращаются. In: NEWSLAND. Newsland: Новости в России и в мире [online]. [cit. 2014-03-29]. Dostupné z: http://newsland.com/news/detail/id/967801/ HAUMANN, Heiko, 1997. Dějiny východních Židů. Překlad Hana Linhartová. Olomouc: Votobia, 224 s. Velká řada, sv. 29. ISBN 80-719-8181-8. ИНФОРМАЦИОННЫЙ ПОРТАЛ ЕВРЕЙСКОЙ РЕЛИГИОЗНОЙ ОБЩИНЫ САНКТ-ПЕТЕРБУРГА, 2005. Информационный портал еврейской религиозной общины Санкт-Петербурга [online]. [cit. 2014-03-30]. Dostupné z: http://www.jewishpetersburg.ru/ ИНОСМИ, 2004. В России возрождается еврейская община: анклав, созданный Сталиным, процветает. In: ИноСМИ.ру: Бсё, что достойно перевода [online]. [cit. 2014-03-29]. Dostupné z: http://inosmi.ru/inrussia/20041007/213604.html JOHNSON, Paul, 1996. Dějiny židovského národa. 1. vyd. Praha: Rozmluvy, 591 s. ISBN 80-853-3631-6. КАНДЕЛЬ, Феликс, © 2014. Книга времен и событий - том 2: Очерк сорок третий. Феликс Кандель [online]. [cit. 2014-03-22]. Dostupné z: http://felixkandel.org/index.php/books/271.html КАНДЕЛЬ, Феликс, © 2014. Книга времен и событий - том 3.: Очерк одиннадцатый. Феликс Кандель [online]. [cit. 2014-03-23]. Dostupné z: http://felixkandel.org/index.php/books/351.html КАНДЕЛЬ, Феликс, © 2014. Книга времен и событий - том 3.: Очерк первый. Феликс Кандель [online]. [cit. 2014-03-23]. Dostupné z: http://felixkandel.org/index.php/books/340.html КАНДЕЛЬ, Феликс, © 2014. Книга времен и событий - том 6.: Очерк восемьдесят девятый. Феликс Кандель [online]. [cit. 2014-03-27]. Dostupné z: http://felixkandel.org/index.php/books/324.html
36
КАНДЕЛЬ, Феликс, © 2014. Книга времен и событий - том 6.: Очерк девяностый первый. Феликс Кандель [online]. [cit. 2014-03-27]. Dostupné z: http://felixkandel.org/index.php/books/326.html КАНДЕЛЬ, Феликс, © 2014. Книга времен и событий - том 6.: Очерк девяностый. Феликс Кандель [online]. [cit. 2014-03-27]. Dostupné z: http://felixkandel.org/index.php/books/326.html МИХАЛЕВА, О.А., 2006. О состоянии российско-израильских отношенийывшего СССР. In: Институт Ближнего Востока [online]. [cit. 2014-03-28]. Dostupné z: http://www.iimes.ru/?p=5026 МРО «МЕРО», © 2010 — 2013. Московская религиозная еврейская община [online]. [cit. 2014-03-30]. Dostupné z: http://www.jewishcom.ru/ NEWSRU.CO.IL, 2011. Перепись населения РФ: евреев стало меньше на треть – эксперт сомневается. In: NEWSru.co.il: Новости Израиля [online]. [cit. 2014-03-29]. Dostupné z: http://newsru.co.il/world/19dec2011/jews8005.html НОВИКОВ, И.А., 2005. Отношения Израиля со странами бывшего СССР. In: Институт Ближнего Востока [online]. [cit. 2014-03-28]. Dostupné z: http://www.iimes.ru/?p=3450 ПАМФИЛОВА, Элла, 2004. Портрет российского антисемитизма. In: Московская Хельсинская группа [online]. [cit. 2014-03-29]. Dostupné z: http://www.mhg.ru/publications/3B8010E ПРОХОЖЕВ, Александр, 2002. Теневой народ [online]. Барнаул: ПолиграфСервис. [cit. 2014-03-27]. ISBN 5-85458-013-6. Dostupné z: http://www.ereading.ws/book.php?book=1019462 PROTOWN.RU, © 2008-2012. ProTown.ru: сайт о городах России [online]. [cit. 2014-03-14]. Dostupné z: http://protown.ru/russia/obl/history/history_398.html SEGERT, Stanislav, 1995. Starověké dějiny Židů. Vyd. 1. Praha: Svoboda , 310 s. ISBN 80-205-0304-8.
37
SCHUBERT, Kurt, 2003. Dějiny Židů. Vyd. 1. Překlad Petr Kyncl. Praha: NS Svoboda, 132 s. ISBN 80-205-1036-2. SOLŽENICYN, Aleksandr Isajevič, 2004. Dvě stě let pospolu: Dějiny ruskožidovských vztahů v letech 1795 - 1916. Vyd. 1. Překlad Jiří Barbaš. Praha: Academia, 416 s. ISBN 80-200-1140-4. SOLŽENICYN, Aleksandr Isajevič, 2005. Dvě stě let pospolu: Dějiny ruskožidovských vztahů v letech 1917 - 1995. Vyd. 1. Překlad Jiří Barbaš. Praha: Academia, 440 s. ISBN 80-200-1267-2. STEMBERGER, Günter, 2010. Úvod do judaistiky. Vyd. 1. Překlad Štěpán Zbytovský. Praha: Vyšehrad, 228 s. ISBN 978-807-0219-881. ШАФАРЕВИЧ, Игорь, 2002. Трёхтысячелетняя загадка: История еврейства из перспективы современной России. [online]. Санкт-Петербург: Библиополис. [cit. 2014-03-27]. ISBN 5-94542-023-9. Dostupné z: http://russky.com/history/library/shafarevich/index.htm ШВАРЦ, С., 1968. Биробиджан: Опыт еврейской колонизации. Книга о русском еврействе: 1917 - 1967 [online]. Нью Йорк: Союз русских евреев , 160 - 203 s. [cit. 2014-03-24]. ISBN 985-436-351-1. Dostupné z: http://www.vtoraya-literatura.com/pdf/kniga_o_russkom_evrejstve_1968_text.pdf ШЕХТМАН, И.Б., 1968. Советская Россия, сионизм и Израиль. Книга о русском еврействе: 1917 - 1967 [online]. Нью Йорк: Союз русских евреев, 315 - 343 s. [cit. 2014-03-28]. ISBN 985-436-351-1. Dostupné z: http://www.vtoraya-literatura.com/pdf/kniga_o_russkom_evrejstve_1968_text.pdf ЩУКИН, Бладимир, 2010. Черта еврейской оседлости. Николаевская область: Электронная историческая энциклопедия [online]. [cit. 2014-0413]. Dostupné z: http://history.mk.ua/cherta-osedlosti-cherta-evrejskoj-osed.htm. Obrázek ve formátu JPEG. VOTAVOVÁ, Milena, 2006. Velký česko-ruský slovník: Bol'šoj češsko-russkij slovar'. Voznice: Leda ve spolupráci se Slovanským ústavem AV ČR , 1432 s. ISBN 80-733-5048-3.
38
Wikipedie: otevřená encyklopedie [online]. 2002 [cit. 2014-04-11]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_strana ЗАЯЦ, Д.В., 2010. Еврейская автономная оласть. Журнал География [online]. [cit. 2014-04-13]. Dostupné z: http://geo.1september.ru/view_article.php?id=201000803. Obrázek ve formátu JPEG.
39
PŘÍLOHY PŘÍLOHA Č. 1: ČESKO-RUSKÝ SLOVNÍČEK ŽIDOVSKÝCH POJMŮ A antisemita antisemitismus antisemitský antisionismus asimilace
антисемит антисемитизм антисемитический, антисемитский антисионизм ассимиляция
B Bejlisův případ
дело Бейлиса
D Davidova hvězda diaspora deportace
звезда Давида диаспора депортация
E emigrace exodus
эмиграция исход евреев из Египта
G ghetto
гетто
H Hebrejec Hebrejka hebrejský hebrejština holocaust
еврей, иудей еврейка, иудейка древнееврейский древнееврейский язык, иврит холокост
I Izrael izraelské kmeny
Израиль израильские племена
J jarmulka jidiš
ермолка идиш 40
judaismus
иудаизм
K kosmopolitismus košer křišťálová noc koncentrační tábor Kenaan
космополитизм кошер, кошерный хрустальная ночь концлагерь Ханаан
L ladino
сефардский язык, ладино
M modlit se modlitba Mojžíš monoteismus
молиться молитва Моисей монотеизм
N Norimberské rasové zákony
Нюрнбергские расовые законы
O obřízka ortodoxní
обрезание ортодоксальный
P pásmo osídlení pogrom První chrám Protokoly siónských mudrců
черта оседлости погром Первый храм Протоколы сионских мудрецов
R rabín reformní rituální vražda
раввин реформированный ритуальное убийство
S sčítání lidu sionismus spiknutí lékařů
перепись населения сионизм заговор врачей-вредителей 41
Starý zákon synagoga šábes
Ветхий Завет синагога шабаш
T Tóra
Тора
V vyhlazení
истребление, уничтожение
Ž žid Žid Židovka židovka židovská autonomní oblast židovská obec židovská otázka židovská víra židovské náboženství židovské noviny židovské obyvatelstvo židovský hřbitov židovský židovstvo
еврей, иудаист еврей, иудей еврейка, иудейка еврейка, иудаистка Еврейская автономная область еврейская община еврейский вопрос еврейское, иудейское вероисповедание еврейская религия еврейская газета еврейское население еврейское кладбище еврейский еврейство
42
PŘÍLOHA Č. 2: OBRÁZKY Obrázek č. 1: Počet Židů v jednotlivých ruských federálních objektech v roce 1989 (Болдырев, 2011)
Obrázek č. 2: Emigrace Židů ze SSSR (Динкевич, © 2005-2014 )
43
Obrázek č. 3: Pásmo židovského osídlení (Щукин, 2010)
Obrázek č. 4: Židovská autonomní oblast (Заяц, 2010)
44
ANOTACE Příjmení a jméno: Gabryšová Dita Název katedry: Katedra slavistiky Název fakulty: Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci Název bakalářské práce: Historie židovské komunity v Rusku Vedoucí práce: prof. Ludmila Stěpanova, CSc. Počet znaků: 87 809 znaků Počet titulů použité literatury: 38 Klíčová slova: Židé, Rusko, židovská komunita, antisemitismus, Židovská autonomní oblast, pogrom, emigrace Charakteristika: Bakalářská práce je stručným výkladem historie východních Židů, včetně vývoje antisemitiských tendencí v ruské společnosti. První polovina práce je zaměřena na vývoj židovské komunity v jednotlivých historických období, v druhé polovině se práce věnuje tématu Židovské autonomní oblasti, emigrace z Ruska a vývoji rusko-izraelských vztahů. Součástí práce je i českoruský slovníček židovských pojmů.
45
