Historie dejvického skautingu. Vzpomínky, fakta, profily osobností Autor: Miloš Zezula Topol, *

Historie dejvického skautingu Vzpomínky, fakta, profily osobností Autor: Miloš Zezula – Topol, *17.8.1924

1

2

Obsah: Slovo úvodem..............................................................................5 Skauting v Praze XIX..................................................................7 4. oddíl Praha XIX...................................................................... 8 14. chlapecký oddíl Praha XIX. ................................................. 9 11. oddíl Praha XIX.................................................................. 10 Jandova chata............................................................................ 14 Táboření.................................................................................... 17 Tábory 11. oddílu...................................................................... 18 Prázdninový tábor 1937............................................................ 19 Prázdninový tábor 1938 ........................................................... 31 Totem........................................................................................ 38 Rok 1939................................................................................... 39 Prázdninový tábor 1939............................................................ 40 Druhá Lužnice. .........................................................................48 Kouzlo Měsíčního údolí............................................................55 Měsíční údolí.............................................................................56 Táboření 1940........................................................................... 57 Přechod do ilegality...................................................................70 Roveři........................................................................................73 Jaroslav Seifert – Za Alešem Charvátem.................................. 78 Květen 1945.............................................................................. 79 Jednotná tělovýchovná organizace mládeže............................. 91 Pražské jaro v dejvickém skautingu..........................................95 Kdo byl bratr Valla....................................................................96 Říkali mu Inge.........................................................................105 Generál Václav Vlček............................................................. 106 Viktor Krcha – Viki................................................................ 108 Zdeněk Lexa............................................................................110 Ctibor Vořech – Borek............................................................ 112 Hana Steidlerová..................................................................... 114 Osudy dalších členů Sedmičky............................................... 115 Píseň mládí.............................................................................. 116 Závěrem...................................................................................120

3

4

Slovo úvodem Je nesnadné si vzpomenout, kdy vlastně se poprvé vynořila myšlenka sepsat a shromáždit památky na skautské oddíly a na skautování v Praze XIX. Určitě to bylo ještě za minulého režimu na některé ze schůzek veteránů a pamětníků, které svolával dnes již zesnulý Miloš Foltýn. Předpokladem pro takovou práci je především získat dostatek podkladů, zejména písemných i materiálních – fotografií, deníků, oddílových písemností atd. Hlavně se ale spoléhalo na osobní vzpomínky, v nichž by jednotliví účastníci schůzek vyjádřili své osobní zážitky z kluboven, výletů či táborů. Jenže myšlenka je jedna věc a realizace záměru druhá. Hlavně nalézt někoho, kdo by se této práce ujal. Kdo v první řadě připadal v úvahu jako hlavní osobnost, která mohla poskytnout veškeré vědomosti o Junáku v Dejvicích, byl pochopitelně Ota Carmine. Avšak v době, kdy ho Milošové Pelikán a Zezula navštívili, aby ho požádali o spolupráci a hlavně o poskytnutí podkladů k zamýšlené vzpomínkové publikaci o historii dejvického junáctví, byl bratr „Karmín” již velmi vážně nemocen a zřejmě se mu do kříšení vzpomínek příliš nechtělo. Definitivně se uzavřela studnice pamětí jeho smrtí. A snad ani jeho Eva po něm žádné památky nenašla, jak alespoň na schůzkách, jichž se zúčastnila, tvrdila. A když i ona po těžké nemoci Otu následovala, byl definitivně tento zdroj vzpomínek uzavřen. Zdálo se, že myšlenka „Almanachu”, jak byl pracovně nazván uvedený záměr, zcela zanikla. Ovšem krutá skutečnost řídnoucích řad pamětníků, potenciálních spoluautorů, nejen na doby skautování za první republiky, tak i dobu válečnou či na dobu obnovené činnosti v roce 1945 vzkřísila původní záměr. Na schůzce konané v listopadu 1996 se utvořila „redakční a archivační skupina”, která dopisem vyzvala bývalé skauty a členy dejvických oddílů a 1. Vallova junáckého střediska, aby poskytli do tvořícího se archivu všechny dostupné písemné doklady a dochované předměty, ale hlavně vlastní vzpomínky. Žel, čas letí příliš rychle, uplynula řada roků, památek na bývalé oddíly 4., 7., 14. a 7. dívčí se sešlo poskrovnu. Pouze historii Jedenáctky a pak 1. Vallova střediska i činnost v době okupace podrobně vylíčil Zdeněk Kalfus řečený Pucka, ve své rozsáhlé autobiografii, jejíž rukopis však vyžaduje literárnější zpracování a hlavně přepsání. Některé pasáže posloužily jako vodítko pro náš Almanach. Veškeré archivní materiály – bylo toho asi pět kilo – byly předány do ústředního archivu Junáka Životopis svého otce a vlastně otce všech dejvických skautů zpracoval Miloš Valla, který se zabýval rodinnou kronikou včetně bohaté fotodokumentace. Popsal otcův vojenský život, zejména pak v době protektorátu ve vládním vojsku, jeho nasazení v Itálii, ale především jeho napojení ve vojenském odboji – i v odboji junáckém. Miloš své dílo nikde nepublikoval. Po jeho smrti v červenci 1989 na rukopis navázal jeho bratr Dušan. A když zemřel i Dušan, intenzivně pokračuje v načaté práci syn Miloše

5

– a vnuk bratra Vally Jan. Životopis je uveden jako samostatná kapitola. Na 4. oddíl krátce vzpomněl br. Šípek, alias Pišpek. Borek Vořech se věnoval sbírce básní tehdy mladých skautských autorů, jejichž některé básně byly různě publikovány. Pro Almanach byly vybrány básně z válečného období. Jsou to dílka bratrů Ivo Fleischmana, Jiřího Karena, Jana Šterna a Otakara Šlehofera – Žebráka. Do souboru byly též zařazeny práce Vladimíra Bureše – Jasana, Zdenka Petera – Gézy, Miroslava Sokola – Čegy i Bedřicha Vally – Šípa. V “Junáckých zpěvnících” vydaných Junáckou edicí v letech 1946–7 je uvedeno několik písní které společně složili br. Valla – alias Šíp, a Sokol (Čego). V roce 2004 byl formou samizdatu vydán výbor z uvedených básní ve dvou vydáních – první roku 2004 vlastním nákladem (Borek), druhé roku 2005 vydal Archiv Pražského kraje A. B. Svojsíka. Ze skautek se básnické tvorbě věnovaly Eva Fišerová, Milena Holasová, Milena Jindřichová, Růžena Patočková, Anna Stuchlíková, Soňa Straková a Jiřina Valinová. Pro pamětníky to jsou Rybka, Keňa, (Rus)Alka, Fošna, Dina, Saly a Linka. Básnické práce byly vybrány z dochovaných deníků, zpěvníků či z dopisů nebo nahodilých útržků. Většina příspěvků byla upravena, zkrácena podle zásad literárního kroužku vedeného Sokolem – Čegem. U básní proto nejsou uváděni jednotliví autoři, neboť tento výběr má být výrazem myšlení a citů dejvických junáků té doby. Čtenář Almanachu si jistě po přečtení či alespoň prolistování uvědomí, za jaké politické a hospodářské situace Československé republiky let 1930– 1939, resp. 1945 se rozvíjela činnost dejvických junáků. Všechny tehdejší události, jejichž význam si ti nejmladší neuvědomovali, měly rozhodující vliv na výchovu k vlastenectví, fysické i morální zdatnosti, založené na systematickém vedení a dodržování skautských zásad. Výsledky této činnosti se projevily nejen v průběhu válečných let, podnítily vytvoření úzkých přátelských vztahů, které umožnily překonat těžké chvíle. Pro současné junáky by mohly být podnětem k pochopení významu skutečně poctivé a cílevědomé práce v oddílech.

6

Skauting v Praze XIX Současný zájem mládeže o vstup do junáckých oddílů svědčí o tom, že skauting stále zůstává trvale přitažlivým prvkem výchovy mládeže. Takovým byl vždy, neboť pod romantickým „obalem” dovedl v letech mezi oběma válkami vychovat z mladých lidí charakterní a odvážné občany, kteří v době ohrožení vlasti neváhali vstoupit do boje proti nepříteli. Junáci se osvědčili v desítkách odbojových organizací, ve skautské organizaci Zpravodajská brigáda (ZB), jejíž význam byl za komunistické diktatury popírán. Teprve po roce 1989 je činnost skautů proti okupantům plně oceňována. Ale i za minulého režimu uměli mnozí vůdcové oddílů nalézt cestu k uplatňování skautské myšlenky a skautských zásad v oddílech jiných „krycích“ organizací nebo zcela samostatně. I přestože stále vzniká hodně oddílů, mnozí pedagogové se shodují v tom, že tomuto způsobu výchovy by měla být věnována mnohem větší pozornost a hlavně materiální podpora ze strany společnosti. Praha XIX vznikala za prvé republiky jako nová moderní městská čtvrť, která poskytovala dostatek prostoru pro rozvoj sportovní činnosti. Vedle velmi aktivní jednoty Sokola Dejvice tu vzniklo několik skautských oddílů. Ovšem vystopovat přesná data jejich zrodu i místa jejich kluboven se nepodařilo beze zbytku. Členové jednotlivých oddílů se rozprchnuli, značná část již není mezi námi, a ti, kteří přeci jenom ještě zůstali a je možné se s nimi náhodně setkat, si již žádné podrobnosti nepamatují. Především se však ztratily nebo z obavy před domovními prohlídkami a následujícími persekucemi nejen za německé okupace, ale i za komunistického režimu, který se obával svobodomyslné výchovy mládeže, byly zničeny písemné i jiné doklady o činnosti skautských oddílů. Tak například na počátku okupace bratr Valla svěřil do úschovy kufr, po válce označovaný jako „Vallův kufr“, ve kterém bylo mnoho písemností a dokladů o dejvickém oddíle a skautování. Kufr se po válce již nikdy neobjevil. Vnuk Jan Valla vzpomíná, jak babička Nataša Vallová často prohlašovala, že byl uschován u Františka Jedličky, bratra Bivojky. Ten ale na dotaz a žádost rodiny to nějakým způsobem popřel a kufr nevydal. Co se s kufrem stalo a podrobnější detaily si již nikdo nepamatuje. Paní Vallová zemřela v březnu roku 1982. Významnou památkou, která se vynořila teprve nedávno, jsou rukopisy „Skautských veršů” z básnické tvorby dejvických skautů z let 1935–1945. Poněkud bohatší jsou doklady o obnovené činnosti po roce 1945. Jsou to různé tiskoviny vydávané velením okrsku i jednotlivými oddíly či středisky, fotografie a památníky, které si někteří jednotlivci psali. Všechny získané památky mají svoji nepopiratelnou cenu jako doklady a připomínky časů minulých, ale především by mohly sloužit jako podpora významu skautingu v současnosti i pro budoucnost. Všechny nashromážděné doklady byly předány do Ústředního archivu JUNÁKA s tím, že budou zpracovávány do dějin skautingu v Praze.

7

4. oddíl Praha XIX Jak bylo uvedeno, z útržků vzpomínek a z minima podkladů lze uvést jen nepatrné množství informací o oddílech, které vznikly před vybudováním Jandovy chaty a před vytvořením velkého střediska.. To platí i o Čtyřce, která byla založena koncem roku 1929 bratrem Rudolfem Jandou. Jeho zástupci byli bratři Jarka Ott, Hušek a Malec. Klubovnu získal oddíl v suterénu domu č. 27 na Dejvické ulici. V roce 1936 klubovna byla vyplavena při průtrži mračen vodou a kaly z kanalizace, takže i po vyčištění nebylo možné klubovnu pro nesnesitelný zápach používat. Bratr Janda kromě své funkce vůdce 4. oddílu zastával i funkci vůdce 3. sboru v Praze. Byl členem zemského náčelnictva a instruktorem Lesní školy. Všichni, kdo s ním přišli do styku, oceňovali jeho osobní charakterové vlastnosti, důsledné plnění skautských zásad, kdy dbal o ryzost skautského myšlení. Odmítal přetvářku, faleš a nepoctivost. Jako vůdce sboru se staral o dobro a růst dejvických oddílů. Především se však zasloužil o získání projektů a hlavně pak o finanční prostředky na realizaci stavby společné skautské klubovny. Na jeho počest a památku byla tato klubovna pojmenována „Jandova chata“. Ve svém oddíle nesl přezdívku Obrhad, protože byl zakladatelem „tajné“ společnosti „Černý had“, jejímiž členy byli všichni starší skauti všech oddílů. Její činnost se řídila základními myšlenkami Setonovými. Oddílu věnoval pokřik „es es es, náš domov je les, skrývá nás lesní houština, stráň, louka i paseka, es es es”. Členem Čtyřky ovšem byl též ve skautském světě uznávaný bratr Franta Talacko, odborník na kanadské sekery, zvané podle jeho jména. Kromě toho byl instruktorem jízdy na kanoích. Podle vzpomínek účastníků uspořádal 4. oddíl letní tábory v jednotlivých letech: •

1933 – Želivka pod Borovskem (r. 1940 tu byl postaven srub z dotace „Zdravé mládí”)

•

1934 – Berounka pod Dolními Královicemi 1935 – Orlice před Třebechovicemi n. /Orl.

•

1936 – tamtéž.

V dalších letech se tábory konaly již po sloučení dejvických oddílů pod hlavičkou Jedenáctky nebo 1. střediska Praha XIX.

8

14. chlapecký oddíl Praha XIX. Vedle 4. a 7. chlapeckého oddílu působil v Dejvicích ještě třetí chlapecký oddíl a to Čtrnáctka. Byl založen v září 1931. Jeho zakladatelem a prvním oddílovým vůdcem byl bratr Zdeněk Fux. Členy oddílu byli většinou spolužáci a kamarádi ze školy, u nichž věkový rozdíl nebyl ani tři roky. Zpočátku to byl v podstatě oddíl vlčat, neboť sestával pouze ze tří šestek, měl tedy jen osmnáct členů. Klubovnu sdílel se Sedmičkou v suterénu domu na Dejvické ulici. Byla to vlastně dílna na opravy sportovních potřeb, která patřila sestře Marii Jandové, majitelce obchodu sportovními potřebami v průchodu z ulice Na Hutích. Zástupcem vůdce oddílu se stal bratr Ladislav Pavelka. Výpravy oddílu směřovaly většinou do Roztok, kde měl oddíl pronajatou část ostrova uprostřed Vltavy za 50 Kč ročního poplatku. Převoz na ostrov obstarávaly dvě sestry převoznice. Ostrov s jeho hustým vrbovým houštím poskytoval celoročně množství příležitostí ke hrám a dobrodružstvím. Často se sem putovalo již v sobotu odpoledne a stanovalo se jako na táboře. Byla to vlastně celoroční příprava na táborový život. Důležité tu byly noční hlídky pro případ, že by při náhlém lijáku mohla stoupnout voda ve Vltavě. Pro takový případ byla s převoznicemi sjednána rychlá přeprava z ostrova do bezpečí. Naštěstí to nebylo nikdy třeba. První tábor Čtrnáctky se konal v Nové Cerekvi u Pelhřimova na krásné louce obklopené ze tří stran lesem a potůčkem. Byl tu i krásný pohled na Cerekev. Tohoto tábořiště využíval oddíl až do roku 1936. Když první členové odrostli vlčáckým krojům, vytvořily se dvě družiny skautů a zůstala jedna šestka vlčat. Přibylo několik nových členů, ale pro zdravotní potíže odešel bratr Fux. Vůdcem oddílu se stal bratr Láďa Pavelka, který byl současně okresním zpravodajem Středočeské župy pro Prahu–Venkov. Bratr Pavelka odešel, jako důstojník v záloze (ing. chemie) byl povolán do armády. Nahradil ho bratr Jaroslav Plass z Letné, který s sebou přivedl dalších šest členů – Leteňáků. Avšak z hlediska skautských zásad a jejich dodržování to nebyl příliš kvalitní přírůstek. A brzo zase zmizel. Pro Čtrnáctku stejně jako pro ostatní dejvické oddíly byl rok 1936 rokem šťastným, neboť získal samostatnou klubovnu v Jandově chatě. Čtrnáctka jako nejmladší a nejmenší oddíl se nastěhovala do malé místnosti vedle bytu správce chaty, paní Teršové (podle pozdějších informací paní Teršová poskytla i určitou částku na financování výstavby chaty, získanou z prodeje domku v Buštěhradě). Její syn Ota Šlehofer (později známý jako herec Ota Žebrák) se stal oddílovým rádcem a vůdcovství oddílu převzal (zřejmě po dohodě náčelnictva okrskové rady) bratr Ota Carmine, přešlo s ním několik dalších dobrých skautů. Poslední samostatný tábor měla Čtrnáctka na krásném vyvýšeném místě nad Kocábou pod Kozími Horami. Louka patřila strýci bratrů Tuttrových. Oddíl si ponechal i nadále ostrov v Roztokách až do roku 1938. (Dnes tvoří ostrov

9

součást továrny na léčiva PENICILIN.) Skautská činnost oddílu byla všeobecně hodnocena jako velmi dobrá a i v očích dejvických skautů byli hoši ze Čtrnáctky byli považováni za dobré skauty. Stejně jako ostatní dejvické oddíly i Čtrnáctka splynula do l. Vallova junáckého střediska v Praze XIX. Mezi členy oddílu patřili, pokud slouží ještě paměť žijících účastníků, bratři Václav a Bořivoj Fabiánovi, Jiří a Bohuslav Tuttrové, Miloš Beringer, Ota Kuhn, Jan Štern, Miloš Zezula, Otakar Kunc, Jiří Ludvík (přišel z plzeňské Stopy), Jiří Kugler, Juraj Vít, Přemek Mlčoch, Vladimír Chocenský, Vladimír Bureš a další, o nichž již není jisté, zda původně patřili do Čtrnáctky. Patří mezi ně Jiří Vodehnal, Glass, Borek Charvát nebo Ponocný, Nenadál, Lexa aj. Jak uvedl jeden z nejstarších příslušníků Čtrnáctky Ota Kunc, zvaný Otylka, v roce 1968 na schůzce bývalých Junáků v budově theologického semináře ho několik mladých skautíků požádalo, zda by mohli obnovit „Dejvickou legendu” – 14. oddíl. Souhlasil, rozdal své navštívenky, ale tím vše skončilo (Br. Kunc však nikdy nezapomněl na svůj vztah k dětem a dlouhá léta chodil do dětské nemocnice vyprávět malým pacientům indiánské pohádky)

7. dívčí oddíl Praha XIX Tento dívčí oddíl měl svůj domovský původ v Praze VII na Letné, či spíše v Holešovicích (shoda čísel oddílu a městské části je pouhou shodou okolností). Vůdkyní oddílu byla sestra Alžběta Jedličková, která úzce spolupracovala s br. Vallou při organizování skautingu v Praze XIX. Oddíl získal vlastní klubovnu na území Dejvic teprve až byla postavena Jandova chata a 11. oddíl mohl opustit klubovnu v Zelené ulici a přenechat ji děvčatům. Seznam členek tak jak se ho podařilo sestavit, je uveden v příloze.

7. chlapecký oddíl Na území Prahy XIX působil v dvacátých a třicátých letech chlapecký oddíl označený číslem 7 . Měl mít, podle nedoložených informací, klubovnu na trahově. Oddíl zanikl počátkem roku 1930 a několik jeho členů se stalo členy Jedenáctky. Žádné dokumenty o jeho činnosti se nedoložily.

11. oddíl Praha XIX Dalším skautským oddílem, který měl své působiště v tehdejší Praze XIX, byla Jedenáctka. Podle získaných informací byl oddíl založen již v roce 1923 a vedl ho br. Václav HIRSCHLER. Po něm se ve vedení vystřídali bratři Jan Tesáček a Zdeněk Šlajzar. Oddíl údajně měl v roce 1928 zaniknout. Pozdější informace uvádějí, že byl obnoven roku 1932–33 tak, že 4. chlapecký oddíl byl zaregistrován jako oddíly dva, a to jeden skautský, vedený čekatelem br.

10

Birnbaumem, a později bratrem Jandou, a druhý vlčácký jako 11. oddíl, vedený čekatelem br. Babrachem. Roku 1932 byl do Prahy na MNO v Dejvicích– přeložen major Bedřich Valla. Již ze svých dřívějších míst, kde byl služebně přeložen a kde bydlel s celou rodinou, měl zkušenosti s vedením junácké mládeže. Od roku 1927 působil ve Valašském Meziříčí. Zde převzal v roce 1929 skautský oddíl místo zpravodaje SJSRČS – řídícího učitele Herolda. V Beskydech na říčce Kněhyňce uskutečnil v roce 1930 první skautský letní tábor. Na podzim toho roku byl kpt. Valla převelen k 22. Aragonskému pěšímu pluku do Jičína, kde byl dne 11. 3. 1931 jmenován novým vůdcem skautského oddílu místo prof. Řeháka, vysokého funkcionáře v náčelnictvu. V roce 1931 vedl svůj druhý letní tábor u Domousnice ve Východních Čechách. Po svém příchodu převzal vedení oddílu, neboť si byl vědom toho, co mládež, zejména městská, potřebuje. V oblasti rodící se moderní městské čtvrti byly příhodné podmínky pro zorganizování dobře vedené organizace založené na hlubokých pedagogických znalostech a hlavně na přesném dodržování skautských zásad, důsledném plnění úkolů. Jako zkušený vůdce dovedl br. Valla odhadnout a vybrat mezi členy oddílu schopné pomocníky– rádce družin, na nichž byla založena celá neustále se rozrůstající organizace. Od roku 1936 byl oddílovým rádcem br. Ota CARMINE. Oddíl měl od toho roku tři družiny skautů, a to Orlů, jejímž rádcem byl Jiří Martínek (Marťan), Jestřábů s rádcem Milošem Vallou, a Bobrů, kterou vedl rádce Zbyněk Procházka zvaný Buňa. Celkový počet členů skautských družin byl asi 33 hochů od 11 do 14 let. Hoši starší od 14 do 17 let vytvořili v r. 1935 družinu roverů, které vedl br. Miroslav Sokol, zvaný skautským jménem Čego. Družiny vlčat vedli bratři Schulz a Heiniz. Vlčata tvořila devět šestek, celkem 57 hochů ve věku od 6 do 11 let. Funkci zástupce vůdce vykonával br. Eimann. Funkci oddílového trubače zastával Jirka Špak. Postupně vyučil trubačskému umění další hochy, kteří později vytvořili skupinu trubačů s fanfárkami. Klubovna oddílu byla v krámě v Zelené ulici v Bubenči. Sestávala z dolní velké místnosti, z níž vedly železné točité schody na galerii. Zde byla malá místnost, sloužící za kancelář, ale také ji užíval jako své nouzové obydlí bratr Eymann, který byl v té době bez práce a neměl kde bydlet. Na galerii stál stůl na stolní tenis, několik lavic, byly tu uskladněny potřeby pro táboření a stojan na hole. Výzdobu tvořily obrázky ze skautského života, různé výrobky z přírodních materiálů, které zhotovili jednotliví členové oddílu na táborech nebo v rámci odborné zkoušky. Byla tu i uložena na čelním místě vlajka či standarda. Dolní místnost byla vybavena stoly a židlemi. Ve výloze stálo loutkové divadlo. Nástupy družin i celého oddílu se konaly venku v průchodu. Odtud se také vycházelo na všechny výpravy, vždy s tématicky zaměřenými hrami. Během roku směřovaly výpravy zpravidla do oblasti Divoké Šárky, do lesa u Juliány, na Kozí Hřbety, do Roztok nebo do Houslí u Lysolají, později pak ještě do skautské rezervace nad Davlí. Zimní výpravy bývaly motivovány pomocí

11

obyvatelům lesa – vybraný stromek v hloubi lesíka byl „vyzdoben“ krmivem – zrním zalitým v loji, jablíčky apod. Z výprav a z výletů se vracelo v pochodovém útvaru za zpěvu a vytrubování. Oblíbené písničky byly „Poštorenská kapela”, „Hola hoši kamarádi“, „Stály báby u silnice“ či jiné pochodové písně, později i písně z filmu Píseň mládí. Ale málokdo si uvědomil, že autory několika písní zpívaných u táborových ohňů i při pochodu byli Šíp a Čego – tedy bratr Valla a br. Sokol! Účastníkem výletů byl i Jeryk, pes bratra Vally. Není třeba rozvádět, že obsahem schůzek v klubovně i výprav do přírody byla příprava na nováčkovské zkoušky a na složení slibu. Po absolvování tohoto slavnostního aktu definitivního přijetí mezi skauty se tu hoši připravovali na složení dalších odborných zkoušek – odborek. Slib jako slavnostní vyvrcholení celoroční práce nováčků se konal na Slibovém pahorku nad Drahanskou roklí, na vrchu zvaném Klebedník, kam se muselo přes přívoz v Podbabě a po břehu Vltavy. Během dne tu probíhaly hry a soutěže ve skautských disciplinách a dovednostech. Navečer vystoupil oddíl na plošinu na vrcholu pahorku, seřadil se do půlkruhu. Mezi dvěma stromy byla upevněna státní vlajka, před ni umístěna vlajka oddílu. Po stranách státní vlajky stáli starší skauti a bratr Valla. Uprostřed stála velká hranice – pyramida, okolo ní do všech světových stran malé hraničky. Rádcové družin připálili od malých hraniček pochodně a přiložili je k pyramidě, která rychle vzplála. Vztažením ruky nad plameny a opakováním slov slibu se nováčci zařadili mezi skauty a získali právo nosit slibový odznak, který jim bratr Valla slavnostně připnul na košili. Každý z účastníků slavnosti pak přiložil další kámen na kamennou mohylu. Slavnost vyvrcholila Junáckou hymnou a zatroubením večerky a signálu „Skautské ideály” do světových stran. Je pochopitelné, že takováto událost zanechávala v účastnících hluboké dojmy, o kterých se pak hodně hovořilo mezi mládeží ve škole i jinde. Nebylo proto divu, že se do oddílu hlásilo mnoho nových vlčat, jejichž vedením byli pověřeni bratři Borek a Kalfus – Pucka. Jejich úkol nebyl rozhodně lehký, neboť zvládnout a ztvárnit partu malých kluků, nezvyklých na život v dobrovolné kázni, vyžadoval hodně trpělivosti a pedagogických znalostí. Ty zajišťoval bratr Valla. Ostatně členství ve všech skautských oddílech bylo vždy založeno na svobodném rozhodnutí dobrovolně se podřídit oddílové kázni, což bylo pro mnohé nováčky velmi tvrdou podmínkou. Nikdo ale také nebránil tomu, komu se to nelíbilo, aby zase z oddílu odešel. To se však stávalo jen výjimečně. Je potěšitelné, že pyramida či mohyla stojí na svém místě i po více než sedmdesáti letech. Jen planinka okolo mohyly, na které stáli účastníci slibu je zcela zarostlá stromy. V roce 2005, k 60. výročí smrti br. Vally byla k opravené kamenné mohyle umístěna dubová pamětní deska s vyřezanou skautskou lilií a nápisem :“Slibový pahorek 11. střediska skautů Praha XIX – Dejvice. Založil

12

pplk. B. Valla – Šíp. Zemřel za svobodu ČSR 1945“. Úspěšná činnost br. Vally byla brzy oceněna vedením Svazu Junáků skautů a skautek, a to dopisem ze dne 25, června 1934. Drahý bratře Valo, náčelnictvo Svazu vyslechlo s potěšením zprávu o krásném průběhu Vašeho táborového ohně na Strahovském Hradišti. Poněvadž ví také o potěšitelném a úspěšném rozvoji Vašeho Místního sdružení v Dejvicích, používá této příležitosti, aby Ti poděkovalo za příkladnou iniciativu, kterou jsi v této věci vyvinul a prosí Tě, abys stejný dík tlumočil i svým spolupracovníkům z řad rodičů i skautských činovníků. Náčelnictvo se těší, že v Dejvicích vyrostl tak skautingu silný a trvalý kmen a jest ochotno ke spolupráci i podpoře, pokud to jeho možnosti dovolí. S projevem bratrských díků za SVAZ JUNÁKU SKAUTU Republiky československé Jar. Novák– tajemník Svazu, A. B. Svojsík – náčelník Svazu Bylo by na místě uvést, jak byly ceněny pedagogické vlastnosti bratra Valy při vedení skautských oddílů. Tak např. dne 9. března 1932 ho náčelnictvo Svazu jmenovalo sborovým vůdcem. Dalším dopisem ze dne 23. listopadu 1932 mu Svaz sdělil. že „včerejší náčelnictvo usneslo se požádat Tě, abys přijal funkci zpravodaje pro Vlčata pro celou republiku. Náčelnictvo vzalo při tom v úvahu Tvůj veliký zájem o tuto věc a příkladnou svědomitost, s kterou ses každé akce Tobě svěřené ujal. Náčelnictvo doufá, že tato funkce bude Ti příjemnější než dosavadní dílčí práce, které od Tebe požadovalo a pevně věří, že ji přijmeš. Současně Tě prosí, abys pro zasedání Hlavního Stanu připravil referát o krojových otázkách, které Náčelnictvo na základě Tvých návrhů řešilo.“ A již 11. ledna 1933 ho náčelnictvo jmenovalo zpravodajem Náčelnictva pro Vlčata (Podepsán A. B. Svojsík, J. Novák, Šimůnek). Ještě týž rok v listopadu byl jmenován sborovým vůdcem IV. sboru. 23.3. 1936 se stal zástupcem okresního zpravodaje pro 6. okres. 14.10. 1936 instruktorem České lesní školy pro brannou výchovu (v tomto roce se konala v Třebechovicích pod Erebem Česká lesní škola pro důstojníky čs. armády, kterou vedli A. B. Svojsík a B. Valla. a z MNO se jí zúčastnilo deset štábních kapitánů – vychovatelů.) 15. 4. 1938 jmenován župním zpravodajem pro skauty.

13

Jandova chata Snahou všech činovníků dejvického skautingu, ať už to byl bratr Valla, Janda nebo představitelé Sdružení rodičů a přátel Junáka br. Schulz, May, dr. Uttl, který zastával funkci župního zpravodaje, a další, bylo poskytnout všem oddílům dobré podmínky pro rozvoj jejich činnosti. Nedostatek prostoru a dosavadní nevhodné místnosti pro práci s tak velkým počtem vlčat, skautů a skautek, sdružených v jednotlivých oddílech, dal podnět k zahájení příslušných jednání. Podařilo se získat od rektorátu Českého vysokého učení technického, rozsáhlý pozemek na němž měly být někdy v budoucnu postaveny budovy vysoké školy technické. (Základy nové budovy na místě zbourané chaty byly vyhloubeny až v roce 2007) Bylo rozhodnuto postavit na tomto pozemku velkou srubovou budovu s klubovnami pro jednotlivé dejvické oddíly. Díky úsilí především br. Jandy a br. Vally se podařilo postavit přízemní srub se dvěma velkými místnostmi po obou stranách, několika malými klubovnou pro méně početné oddíly, jako byla Čtrnáctka, a s bytem správce. Nákladem 47 300 Kč získaly tedy dejvické oddíly jejich potřebám skutečně odpovídající podmínky – skutečný Skautský domov. Na úhradu těchto nákladů přispěli také ředitelé Báňské a hutní společnosti Janík a Pokorný, kteří i později pomáhali finančně potřebám oddílu. Část nákladů také uhradila paní Teršová z výnosu prodeje svého domu v Buštěhradě za byt v tomto srubu a s tím, že bude vykonávat správcovství. Přispěli i další rodičové, např. pan Šípek, který měl krejčovství na Dejvické třídě. Chata i pozemek byly dány do užívání dnem 24.4. 1937. Při této příležitosti je třeba uvést jména členů místní rady Sdružení SKAUT JUNÁK II v Praze Dejvicích (podle prezenční listiny valné hromady konané 25.2. 1938), kteří se o postavení Jandovy chaty nejvíce zasloužili. Byli to: Dr. Fr. Pokorný (starosta), Dr. Karel Pradáč (místostarosta), Josef Pešout a Dr. Antonín Nedvídek (předseda a náměstek Čestné rady), členové Josef Čamra, Eduard Janík, Dr. Ervín Kars, Ing. Fr. Köhler, plk. Jan Lexa, Jaroslav Malý, Jan May, mjr. Josef Melzer, Ladislav Pěta, pplk. Fr. Podroužek, Bohumil Smetana, Josef Strnad, Jaromír Šípek, Josef Švec a Fr. Zahradníček. Klubovny byly v krátké době patřičně vyzdobeny a připraveny na slavnostní otevření Junáckého domova. Klubovnu v Zelené ulici převzal 7. dívčí oddíl, který se přestěhoval z Holešovic. Termín slavnosti byl stanoven na svátek sv. Jiří 1937. Byly pozvány všechny skautské oddíly z pražské oblasti. Ve stanovený den se do Dejvic valily zástupy junáků i veřejnosti. Na hřišti byl vybudován vzorový stanový tábor již se skládacími podsadami, se slamníky a veškerým táborovým vybavením. Dvě družiny Jedenáctky ve stanech přenocovaly. Dopoledne zaplnila různá vystoupení, závody a soutěže ve skautských disciplinách. Slavnost byla odpoledne zahájena vztyčením státní vlajky a vlajek oddílových. Spojovací oddíl z Prahy II. rozvedl po celém pozemku rozhlasové zařízení a polní telefony. Rodičovské sdružení obstaralo

14

bohaté občerstvení a br. May st. zařídil i tombolu. Slavnost končila velkým táborovým ohněm. Slavnostní ráz otevření srubu byl kalen jednou smutnou skutečností, neboť jeden z hlavních iniciátorů – br. Rudolf Janda, vůdce Čtyrky, se vyvrcholení svého díla nedožil. Na jeho počest proto byl srub pokřtěn jeho jménem, Jandova chata. Přestože byla Jandova chata dostatečně prostorná a vešly se do ní všechny oddíly, nedostalo se na rovery, kteří sice mohli schůzovat ve velké klubovně Jedenáctky, přesto ale postrádali něco „vlastního”. Brzy se vynořil nápad vybudovat si podzemní místnost. Od nápadu k realizaci nebylo daleko – začalo se nejprve tajným vyříznutím podlahy v koutě velké místnosti, pak došlo na kopání pod podlahou klubovny. Padák byl uvnitř skříně. Práce byly přerušeny přípravami tábora 1938. Pokračovalo se ihned po návratu a po celý rok a vlastně až do rozpuštění Junáka nacisty, kdy byla chata zapečetěna. Rozsáhlý prostor kolem srubu skýtal velkou příležitost k pracovní i sportovní aktivitě. Za srubem byla vysázena řada dvanácti topolů, – každý oddíl pečoval o jeden strom. Topoly dlouhá léta označovaly prostor, kde byla klubovna a hřiště, přečkaly všechny strasti, které pronásledovaly skautské hnutí. Stromy padly na podzim 2006, aby ustoupily stavbě technické knihovny. Přežily tak Jandovu chatu o sedmnáct let. Chata byla vybudována ale také proto, aby každý skautík poznal nutnost a důležitost aktivní tělesné práce ve prospěch celku. V rámci celonárodní akce tělesné přípravy byl ministerstvem národní obrany vyhlášen tzv. Zborovský závod. V duchu tohoto závodu byla vybudována závodní dráha se všemi předepsanými překážkami, jejichž zdolání vyžadovalo skutečně dobrou tělesnou kondici. Kromě toho tu bylo hřiště na kopanou a odbíjenou i košíkovou. Upravovaly se i záhony kolem plotu. Na dráze se denně pilně trénovalo a nejlepší z hochů pak byli delegováni do celonárodní soutěže. Podle kusých podkladů nejúspěšnějšími byli Borek Vořech, Martínek – Marťan, Sokol – Čego, Procházka – Bůňa a další. (Ještě po válce se našla krabice se zlatými odznaky Zborovské zdatnosti). Mnoho zajímavých věcí vzniká náhodou. Náhodou také vznikla „zajímavá hra” zvaná BODLUSTR. Kterýsi z hochů našel u plotu do klubka zmuchlanou drátěnou kostru starého lustru, snad ještě i se zbytky potahové látky, kostru nabodl na skautskou tyč, kterou měl náhodou u sebe, a vyhodil ji do vzduchu. A náhodou druhý hoch, který také nesl tyč, lustr ve vzduchu chytil. A už se připojili další, kteří přiběhli – a hra byla na světě – oblíbil si ji celý oddíl. Cílem bylo drátěné klubko prohodit basketbalovým košem. Na tomto místě je třeba uvést, že dnem 1.9. 1937 vešel v platnost Zákon o branné výchově a že z pověření ministerstva Národní obrany vypracoval bratr Valla osnovu branné výchovy pro všechny stupně školního věku. Podle této

15

osnovy se v době zvyšujícího se ohrožení republiky uplatňovala branná výchova i v dejvickém skautingu. Ovšem některé pražské oddíly vytýkaly bratru Vallovi, že do junácké výchovy zavádí „vojáčkování”. Celé středisko bylo prodchnuto vůlí přizpůsobovat činnost podle zásad branné výchovy. Proto se začal razit pojem „branný skauting”. Nástupy družin – nyní družstev, nástupy oddílů (čet) či pořadová cvičení, vše se přizpůsobovalo vojenským pravidlům. Budoucnost pak dala za pravdu, že brannost měla ve skautské činnosti své oprávnění. Především pak starší skauti měli výhodu, že byli připraveni na vojenskou službu. Ostatně dne 14. října 1936 náčelnictvo Svazu jmenovalo br. Vallu instruktorem České lesní školy pro brannou výchovu. Ovšem sám br. Valla byl vyznavačem Setonova přírodního zálesáctví. Ze 16. června 1935 se zachovala obálka z dopisu od náčelníka A. B. Svojsíka „Bratru Vallovi – vůdci polního cvičení skautských na straně jižní poblíž Třebotova – Dopis otevřít v neděli 16.6. 1935 ve 4 hod. (Rozkazy pro skautské manévry)“. Aby snad nedošlo k falešnému dojmu, že se v oddíle jenom „vojáčkovalo”, ve všech oddílech – vlastně četách, probíhaly v klubovně intenzivní přípravy postupně na nováčkovskou zkoušku a pak i na zkoušky druhotřídní i prvotřídní i na zkoušky odborné – odborky. Pravidelně se hrály hry podporující všestranný rozvoj – duševní i fyzický – paměť, postřeh, trpělivost, ale i obratnost, rozhodnost a vytrvalost. Nelze – při zpětném pohledu na činnost oddílu, přehlédnout, že při výchově chlapců tvořila základ především láska k přírodě, její poznání jako zdroje síly a zdokonalování vlastní osobnosti a charakteru. Tedy poněkud v duchu Setonova romantičtějšího chápání výchovy. Ale myšlenky Baden–Powelovy se uplatnily ve výchovném působení na jedince i kolektiv k pohotové službě vlasti a bližnímu, k uvědomělému občanství. Dokladem je služba při mobilizaci v roce 1938 na stanovištích Červeného kříže či civilní protiletecké ochrany i v NSG či odd. SOS. Pro odborné zkoušky mělo středisko sbor instruktorů, kteří jednak pomáhali zájemcům seznámit se s jednotlivými odbornostmi, ale také zkoušeli jednotlivce z jejich znalostí teoretických i praktických. Po roce 1945 – tedy ihned po obnově střediska, byl sbor instruktorů 11. Vallova junáckého střediska rozšířen a zahrnoval celkem 82 druhů odborností – někdy dost exotických, ale vycházejících z předpisů ústředí svazu. Přednost měly odborky ze znalostí přírody (např. znalec lesních plodin, zoolog, zahradník rybář, botanik, ochránce přírody, přítel zvířat atd).

16

Táboření Cílem celoroční práce každého oddílu v klubovnách či na výletech a výpravách během školního roku a touhou každého skauta, který si osvojil základní znalosti a dovednosti, bylo, je a vždycky bude zúčastnit se letního tábora. Veškeré starosti s přípravami tábora ležely především na vůdcích oddílů. Úspěch tábora závisel na jejich praktických i pedagogických zkušenostech. Problémem bylo opatřit dostatečné vybavení tábora i finanční prostředky. Romantickým touhám táborníků mnohdy vyhovovaly i ty nejprimitivnější podmínky. Důležitou roli hrál i počet účastníků. Relativně malé dejvické oddíly byly zcela odkázány na vlastní iniciativu. Naproti tomu Jedenáctka byla ve značné výhodě díky tomu, že br. Valla byl důstojníkem armády. Příprava tábora byla o to snadnější, mohla–li armáda zapůjčit nejenom polní kuchyni, ale i kuchaře k tomu, poskytla i velké stany – hangáry, za sníženou cenu prodala stanové dílce i některé zásoby potravin. Dala k dispozici i potřebné nářadí a vzduchovky a pod. Zabalit pak vlastní táborové potřeby a vybavení do toren co nejlépe a jak kdo uměl, záviselo na zkušenostech každého jednotlivce a na radách vedoucích. Jak účelně si kdo zabalil svoji tornu, se poznalo při pochodu na nádraží či od vlaku na tábořiště. Protože ze všech dejvických oddílů se nejvíce dokladů o činnosti a o životě během jednotlivých roků i o dění na různých táborech zachovalo z Jedenáctky a posléze z 1. střediska, bude se Almanach opírat o tyto vzpomínky. Při pořádání získaných archivních materiálů vyplynulo, že nejlepší způsob, jak přiblížit čtenáři atmosféru tehdejšího života oddílů, bude uvést doslovně některé písemnosti, které doloží skutečnou situaci, v níž se odvíjela činnost oddílu. Půjde zejména o rozkazy a pokyny, seznamy apod.

17

Tábory 11. oddílu •

1932 Nižbor

•

1933 Nižbor (společný tábor 4. a 11. oddílu) (vedl br. Brabach, pak br. Valla)

•

1934 Želivka (tábor postižen angínami)

•

1935 Žďákov

•

1936 Čakovice na Sázavě

•

1937 Lázský rybník (pokračoval jako Lesní škola) *)

•

1938 Lužnice (natáčení filmu Píseň mládí)

•

1939 Lužnice

•

1940 Kupsův mlýn na Blanici (u Vlašimi) Měsíční údolí (tábor rozpuštěn)

•

1945 Kupsův mlýn

•

1946– Oddíly tvořící 1. Vallovo středisko měly vlastní samostatné tábory na různých místech

Lesní školy v roce 1937 se z Jedenáctky zúčastnili: Martínek – Marťan, Procházka – Buňa, Miloš Valla a Borek Vořech. Seznámili se tu s některými legendami českého skautingu bratry Preingerem a Fanderlíkem, Talackem, Elstnerem i náčelníkem A. B. Svojsíkem, který mezi dejvické skauty přišel několikrát. To byla příležitost, aby mu Borek dal podepsat knihu „Základové skautingu”. Kniha se však záhadně ztratila. V roce 1968 ji poslal neznámý skaut z Brazílie s tím, „že ji zase budeme potřebovat”. Bohužel se kniha opět ztratila a již se nikdy nenašla. K táboru uspořádanému v roce 1933 se dochoval mimořádně vzácný doklad, sešitek s vyúčtováním nákladů. Obsahuje jednak seznam účastníků a jejich táborové poplatky, a veškeré výdaje spojené se stravováním, vybavením a zařízením tábora. Podle seznamu se tábora zúčastnilo 26 skautů. Celkové náklady byly vykázány částkou 9.688,20 Kč.

18

Prázdninový tábor 1937 1) Místo 700 m záp. od Lázského rybníka v Brdech. Nejbližší samoty Sklenná Huť a obydlí porybného, obé asi 1 km od tábořiště, Nejbližší osada Horní Láz asi 2 km. Koupaliště v záp. části rybníku. Nádraží Příbram Pošta Bohutín. Autobusová stanice:Láz rozcestí. K autobusové stanici 4 km, do Bohumína 5 km, do Příbrami 11 km 2) Adresa Bohutín u Příbramě, Hor. Láz, skautský tábor u Lázského rybníka, 11. oddíl. 3) Vedení Tábor vede vůdce 11. oddílu osobně. Vedoucí vlčat Eymann. Vedoucí skautů Sokol. Zdravotník Pokorný, Hospodář, proviantní, správce materiálu budou zvoleni(určeni)na schůzi 7. června v 18 hod. 4) Organizace Vlčácký a skautský tábor budou odděleny, ale vedle blízko sebe. Opodál bude zřízen tábor pro táborníky (členy tábornické družiny při 11. oddílu a hosty). Vedoucí této družiny bude zvolen * * dodatečně. 5) Trvání Od 28. června (1. den) do 15. srpna (poslední den)Kratší pobyt je možný, pro vlčata a skauty zásadně od 28. června. 6) Stavby Ubytovací stany na podsadách 1. 20 vysokých, jiné stavby jako obvykle. 7) Vaření Skauti ve své kuchyni, vlčata jen snídaně a večeře. 8) Náklady 10 Kč denně (podle usnesení minulého rodičovského shromáždění) s přepravou při táboření do konce července. Při kratším pobytu přepravné zvlášť. 9) Návštěvy Každý sváteční den. Přenocování možné v táboře táborníků. 10) Spojení Vlakem Praha–Příbram. Autobusem Praha – Příbram, Příbram – Láz rozcestí. Nejvhodnější spojení: Tam: Praha Smíchov vlakem 7. 31, příjezd. Příbram 9. 41, autobusem odjezd 10. 36, příjezd. Láz – rozcestí 11. 21* Praha Smíchov vlakem 6. 38, příjezd Příbram 7. 56, pěšky do tábora (neděle) Praha Smíchov vlakem 14. 30, příjezd Příbram 16. 36, autobusem odjezd. 18. 25, příjezd. Láz – rozcestí * 19. 04 (sobota) Autobusem ze Smíchova Štefánikovo nám. 7. 30, příjezd. Příbram 16. 50, odjezd. 18, 25 – * příjezd Láz – rozcestí 19, 04. Nebude na škodu, uvedeme–li některé ze vzpomínek tehdejších účastníků, tak jak se zachovaly v zápiscích a deníčcích. Tábořiště na Lázském rybníku uprostřed Brdských lesů mělo ideální polohu, leželo daleko od silnice, přístupné jen lesními cestami, bylo obklopeno ze tří stran lesy a z té čtvrté rybníkem. Prvními pracemi roverů bylo rozměřit jednotlivé tábory vlčat a skautů a pro rovery. Na tomto táboře se stavěly podsady ještě „na pevno“, tj. na kůly zatlučené do země. Pro vlčata to byla

19

práce nad jejich síly, takže starší hoši si přišli na své, protože palice byla pořádně těžká. Ale i řezání prken a přibíjení hřebíků vyžadovalo jisté zručnosti, které se ti nejmladší teprve učili. Další dny budování tábora a táborových zařízení bylo náplní denního rozvrhu. Vztyčení stožáru a zřízení táborového ohniště dokončilo vybavení tábora. V táborové kuchyni vládl svérázný vojenský kuchař. Důležitým a nezbytným zařízením byly latríny, označené směrovkami a návěštími „volno” a „obsazeno”. Skautský tábor vedl Ćego, vlčata vedli Borek a Marťan V každém oddíle a na každém táboře se vždy vyskytne nějaká výraznější osobnost, která se jakoby odchýlí od běžného „standardu” normálního kluka. Velkým parádníkem se např. projevil Milan Fuxa, který si na tábor přivezl důmyslný lis na rovnání střechy skautského klobouku. Jiný hoch – Wilhelm Zahajský – získal své přízvisko Vivi pvecháč k vůli své vadě řeči. (Vivi pocházel z německé rodiny a na nátlak svého otce musel narukovat do německé armády. Pro vzpouru byl r. 1944 zastřelen ve Francii). Na táboře soustavně porušoval zákaz kouření a svoji zálibu si dopřával před budíčkem na latríně. Aby ho potrestali, podřezali roveři kůly latriny, takže Vivi na svůj zlozvyk doplatil a za patřičné pozornosti probuzeného tábora musel podstoupit očistnou lázeň v rybníku. Jiný hoch – Franta Valášek – se stal objektem klukovských legrácek. Byl přivazován k mučednickému kůlu, házeli ho do rybníka a dělali mu nejrůznější schválnosti, ale hoch nikdy nežaloval. Také neposluchové se objeví. Pro neposlušnost, na kterou si stěžovala i vlastní matka, byl z tábora vyloučen jinak milý hoch Erik Hošek. Také stýskaví táborníci mohou proplakat celé hodiny. Pro Evžena Hromadu si museli přijet rodiče, ale za tři dny se vrátil. Pak se naučil dobře troubit, takže se stal pomocníkem Jirky Špaka, i samostatným trubačem. Postrachem tábora se stali někteří rodičové, především vlčat. Bratr. Valla povolil několika rodičům postavit si stany poblíž tábora, někteří z nich byli i dejvičtí činovníci, protože však nedodržovali táborový řád a vměšovali se do táborového života, vznikl na popud starších skautů tajný „protipaďourský” spolek, který znepříjemňoval rodičům život: nařezávali prkna v postelích, vhazovali jim žáby do jídelních misek apod., až br. Valla musel záležitost řešit. Domluvil rodičům, aby se do táborového života nemíchali a situace se uklidnila. Pozornost a obavy rodičů se také projevují zásilkami potravin „na přilepšenou”. To zase vyvolává starosti příjemcům balíků a balíčků, jak takovou zásilku utajit, aby nemuselo dojít ke spravedlivému dělení. Pucka s Milanem přišli na myšlenku vykopat si ve stanu jámu coby „špajzku” a do ní uskladnit došlé zásoby. Po nocích tajně vynášeli vykopanou hlínu, jámu zakryli podlážkou. Když si posléze chtěli vylepšit táborovou stravu a odkryli poklop, našli místo zásob – zásobárnu krásné čisté vody. Protože se k tomuto objevu nachomýtl malý Valášek, který nepomlčel, stali se oba posměchem tábora. Pro

20

rovery bylo zpestřením života sousedství dívčího tábora Sedmičky. Hoši pomáhali děvčatům nosit konve s mlékem od silnice do tábora. Přátelské styky a mužské projevy mužské náklonnosti se však také projevovaly i tím, že děvčatům ucpávali kuchyňský komín. *** Po táborech jednotlivých oddílů, uspořádaných v roce 1937, došlo, jak bylo uvedeno, v dejvickém skautingu k velké reorganizaci, k níž dal podnět v podstatě záměr a realizace společné klubovny – Jandovy chaty, hlavně však snaha br. Vally usměrnit a upevnit skautskou výchovu k vlasteneckému cítění a připravovat mládež po stránce fyzické zdatnosti. A tu se setkáváme s novým zákonem – zákonem o branné výchově ze dne 1. září 1937, který ovlivnil dosavadní směr junácké činnosti. Zákon zavedl povinnost mládeže účastnit se ve školách branné výchovy a od 17 let povinně absolvovat vojenský výcvik, který vedli důstojníci armády. Ministerstvo školství také dovolilo využívat při branném výcviku dobrých zkušeností junáckých oddílů a umožnilo vytvářet ve třídách skautské oddíly. Ovšem znamenalo to také přistoupit k reorganizaci střediska a oddílů a přizpůsobit činnost novým podmínkám vyplývajícím ze zákona – a naplnit osnovu této výchovy tak, jak ji koncipoval mjr B. Valla. To znamenalo do běžné junácké výchovy – zaměřené na plnění jednotlivých bodů skautského zákona – i s dávkou romantických prvků plynoucích z pobytu v přírodě – zařadit i základní prvky vojenského výcviku – pořadová cvičení, nástupy, obraty, pochodování v pochodovém útvaru – tedy faktory k utužení v té době upadající občanské kázně jako důsledku všeobecného zklamání z vývoje situace. Ačkoliv byla tato forma výchovy některými činiteli odsuzována, členové dejvického střediska to brali jako projev a důkaz vlasteneckého vztahu – a byli hrdí na to, když mohli v útvaru pochodovat za zvuků fanfár a za zpěvu ulicemi Dejvic a Bubenče. I pro občany byl pohled na krojované vzorně se chovající skauty povzbuzující pohled. Kroj a jeho nošení byl důležitý činitel, ovlivňující chování hochů i děvčat na veřejnosti i v oddílech. Byl pojítkem vzájemných vztahů a projevem sounáležitosti k jednomu kmeni – jakési vyjádření moudrosti „Jsme jedné krve ty i já“. K reorganizaci přispěl i mohutný příliv nových členů do oddílů především díky velmi dobré pověsti, jíž se mohli dejvičtí skauti veřejně chlubit. Základním krokem k uskutečnění této reorganizace byl Kmenový rozkaz č. 1/1937, jímž byl položen základ branného skautingu – odsuzovaného, leč v oné vypjaté době nezbytného. Zásadní změnou bylo rozdělení chlapců do čet podle data narození a to především proto, aby se tak vyrovnaly zájmy odpovídající jednotlivým věkovým kategoriím. Uvádíme tento doklad v plném znění i se seznamem členů jednotlivých čet – tak jak se je podařilo sestavit – z minima písemných dokladů a z osobních vzpomínek. Snad si čtenář těchto stránek na mnohé ze svých bývalých kamarádů vzpomene, i když mnozí již nežijí.

21

*** 11. chl. oddíl SJS a SsČSR Praha XIX KMENOVÝ ROZKAZ čís. 1/1937 1. POVĚŘENÍ VEDENÍM Pověřuji : br. Eymanna vedením I. čety (vlčata nar. 1929 a 1930) II. čety (vlčata nar. 1928) III. četu (vlčata nar. 1927) povedu sám br. Procházku Zbyňka. vedením IV. čety (skauti nar. 1926) br. Martínka vedením V. čety (skauti nar. 1925) br. Vořecha vedením VI. čety (skauti nar. 1924) br. Vallu M. vedením VII. čety (skauti nar. 1923) br. Sokola vedením VIII. čety (RS – pomocná četa) 2. USTANOVENÍ ZÁSTUPCU VEDOUCÍCH Ustanovuji br. Procházku Jaroslava zástupcem vedoucího. u I. čety br. Orlického zástupcem vedoucího u II. čety. o 3. JMENOVÁNÍ RÁDCU Jmenuji br. Melzera Jiřího rádcem 1. dr. IV. čety br. Melichárka rádcem 2. dr. IV. čety br. Šaška rádcem 3. dr. IV. čety. 4. USTANOVENÍ CVIČITELU Ustanovuji br. Nágla cvičitelem 1. smečky. III. čety br. Hepnera cvičitelem 2. smečky. III. čety br. Karse cvičitelem 3. smečky. III. čety 5. ZAŘAZENÍ Dnešním dnem byli zařazeni do I. čety II. čety III 1. Vlček Zbyněk

1. Pradáč Pavel

1. Seiner Ivo

2. Schulz Miroslav

2. ???????

2. Melzer Ladislav

3. Štefan Ivan

3. Krcha Tomáš .

3. Komárek Jiří

4. Kubík Vladimír

4. Schulz Jiří

4. Alexandr Jiří

5. Pavlovský Jarosl

5. Souček Antonín .

5. Tausk Petr

22

6. Landa Přemysl

6. Záruba

6. Pešek Jiří

7 Weinstein Igor

7. Vrtiš Ivan

7 Kraus Jiří

8. Novotný Jan

8. Pavlovský Václav

8. Říha Ivan

9. Hons Jaroslav

9. Somol František

9. Fiala Miroslav

10. Vojta Jiří

10. Šorna Václav

10. Kebza Vladimír

11. Tilleman Kurt

11. Ohava Milan

11. Váňa Otakar

12. Martinec Václav

12. Pešout Jaroslav

12. Herviř Miloš

13. Naděra Bohusla

13. Tilleman Josef

13. Kron Václav

14. Kuneš

14. Jiříček Jiří

14. Vlk Miroslav

15. Kropáček Jiří

15. Sonderling Pavel

15. Šipler Vladimír

16. Klindera Miroslav

16. Pazour Rudolf

17. Wildt Jiř í 18. Lederer Ota 19. Nosek Přemysl 20. Purš Zdeněk 21. Maloušek Hubert 22. Zimák Mirko IV. čety V. čety VI. čety 1. Škaloud Tomáš

1. Wilhelm Václav

1. Valla Dušan

2. Nedvídek Antonín

2. Vlček Luděk

2. Pokorný Jiří

3. Pradáč Jiří

3. Auerhan Jan

3. Šonský Ludvík

4. Černý Jiří

4Valášek Josef

4. Wilhelm Josef

5. Strnad Ivan

5. Špak Václav

5. Mayer Eduard

6. Strnad Jiří

6. Chrpa Antonín

6. Bureš Zbyněk

7. Kubík Karel

7. Samsinger Rudolf

7. Alexander Ladislav

8. Hurych Antonín

8. Plichta Herbert

8. Musil Zdeněk

9. Malkovský Jiří

9. Vychytil Miroslav

9. Leipen Alexander

10. Poláček Hanuš

10. Hromada Evžen

10. Vytásek Karel

11. Komárek Arnošt

11. Kubát Milan

23

12. Bloch Saša

12. Pták Pavel

13. May Zdeněk 13. Kaan Robert 14. Glucklich Tomáš

14. Novák Jiří

15. Šmíd Jan

15. Srch Jiří

16. Novotný Ota

16. Tesař Jiří

17. Ráb Miroslav

17. Horský Antonín

18. Jirko Ivan 19. Procháyka Miloslav 20. Humhal Miroslav 21. Bělehrádek Jiří 22. Spálenka Vladi 23. Hofhans Gabriel 24. Nosek Přemysl VII. čety VIII. čety 1. Bořkovec Aleš

1. Lamata Eduard

2. Wintr Zdeněk 2. Podroužek Bohumil 3. Matějovský Jan

3. Kalfus Zdeněk

4. Rada Pravoslav

4. Fuxa Milan

5. Bidlo Karel

5. Špak Jiří

6. Nágl Miloslav

6. Jaroš Karel

7. Čížek Jiří 8. Nováček Jaromír 9. Ryšavý Svatopluk

10. Fürst Karel

Činovnický sbor Vůdce oddílu: Bedřich Valla 1. zástupce Oldřich Schulz 2. zástupce Bohuslav Eymann 3. zástupce Otakar Heiniz Pokladník Melzer (otec)

24

11. Samsinger Arnošt

6 Administrativní pracovníci oddílu Hospodář br. Kalfus Správce materiálu br. Špak Jiří Knihovník br. Jaroš Správce střelnice br. Lamata Správce hřiště br. Fuxa (zároveň početní) Správce rezervace br. Podroužek 7. Pochvalné uznání Pochvalné uznání za dobrou skautskou službu obdrželi: Sokol, Braček, Zahajský, Valla Miloš, Melzer Jiří, Kalfus a Fuxa za příkladnou obětavost na táboře při povodni Pokorný Jiří za obětavou službu zdravotníka na táboře. Valla Dušan a Špak za příkladné vykonávání služeb na Lesní škole. Vůdce oddílu Valla Bedřich Poznámka: Kmenovým rozkazem se řeší všechny osobní záležitosti příslušníků oddílu. Vydává se podle potřeby a to počátkem měsíce. Věci v kmenovém rozkaze uveřejněné zapisujte do osobních listů(záznamů)(Skautské zkoušky, funkce a jejich změny, pochvaly, tresty). Pro zajištění systematické výchovné činnosti a programu práce v četách určoval br. Valla rámcovými písemnými pokyny. Program byl pestrý, obsahoval nejen výlety, ale i pracovní činnost v klubovnách a na hřišti, účast na veřejných i skautských akcích. Jako příklad uvádíme dva pokyny ze září a října 1937, Září 1937 Program všeobecný (neděle a svátky) Sobota 3.9, Zahajovací oddílová schůze s promítáním obrázků z tábora. Zorganizování oddílu. Sraz v 15 hod. Konec v 18 hod. (Přednášková síň Štítného ulice). Neděle 4. 9. Sraz 7. 30 u klubovny. Dopoledne : úklid klubovny, hřiště, stavby a práce na hřišti. Účast povinná. Odpoledne : Účast na závodech motocyklů na ploché dráze. Nepovinná účast. Kč 5. – a strava s sebou.

25

Svátek 8. 9. 9 – 15 hod dobrovolné práce na hřišti a v klubovně (Účast není povinná). Týdenní schůzky jsou povinné, padnou–li na tento den. Neděle 12. 9. Sraz v 9 hod. Kč 2, 40 (vlčata 1Kč) Prohlídka Památníku Osvobození. Návrat ve 13 hod. Účast povinná. Sobota 18. 9 a neděle 19. 9. Kč 18. 40 na vlak a k tomu elektrika a 1 Kč na nocleh. Sraz 15. 30 hod, strava s sebou, nebo 10 * Kč na stravu. Zájezd do Kolína na župní sraz. Odjezd vlakem v sobotu z Denisova nádr. v 16. 51. Odjezd z Kolína 16. 08 a příjezd vlakem v neděli na Denisovo nádr. v 18. 45. Účast není povinná. Neděle 26. 9. Sraz 7. 30 hod. Kč 4. 30 na vlak, k tomu elektrika. Výprava do rezervace u Vraného. Odjezd z Bráníka 8. 41, návrat 16. 51 do Bráníka. Účast povinná. Svátek 28. 9, 9 – 15 hod dobrovolné práce na hřišti a v klubovně. Účast povinná. (Týdenní schůzky jsou povinné, padnou–li na tento den. Valla. Září roku 1937 bylo také poznamenáno úmrtím prvého presidenta T. G. Masaryka, při jehož pohřbu konali skauti z celé pražské oblasti pořádkovou službu. Ale ve stále větší míře se také projevovaly důsledky nacistické propagandy a požadavky německé národnostní menšiny. Br. Valla ve své velitelské a pedagogické činnosti vysvětloval vedoucím čet, aby své mezi své hochy vedli ve vlasteneckém duchu a hlavně dbali na posilování fyzické i morální vyspělosti svých svěřenců. Jako důstojník generálního štábu měl dostatek důvodů tyto požadavky prosazovat. Svědčí o tom zvýšená aktivita o nedělních výpravách při bojových hrách. 11. chl. oddíl SJSaS RČS Co podnikneme v říjnu 1937 3. říjen Sraz v 8. 30. – Velká polní hra přes Šárecké údolí. Uspořádání inventáře L. Š. a oddílu. Účast není povinná 10. říjen Sraz v 7. 30 hod. Odjezd z Bráníku do Vraného, návrat v 18.21 do Bráníku. Účast povinná. (Rezervace nad přehradou). Kč 5. – a na elektriku. Kroj zimní (kdo nemá, punčochy přes kolena a kabát. 17. říjen Sraz v klubovně ve 13 hod. Účast povinná. Zimní kroje.

26

Sraz Pražské župy k nácviku veřejného vystoupení na 28. října. S sebou svačinu a na elektriku. Sraz je ve 13. 45 v bývalém Edenu (nyní Skautské hradiště III). 24. říjen Sraz v 8. 45. – Samostatné podniky vlčat a skautů (podrobnosti se dovíte na schůzkách). 28. říjen Dopoledne oslava státního svátku podle pokynů, které budou dány později. Odpoledne veřejné vystoupení na skautském hradišti III (a zároveň jeho otevření). Oddíl se účastní činně (vystoupení a služba, stanové město, zábavná střelnice, střelba za vzduchovky, vrh gumovými atrapami aj. Podrobné pokyny budou včas na vývěsce u klubovny. 31. říjen a 1. listopad Pobyt ve srubu v naší rezervaci. Vybudování serpentiny. Strava na 2 dny s sebou, přikrývky, stany, tepláky, mycí a čisticí potřeby a na penězích Kč 7. – Vraťte všechny věci, které jste si vypůjčili z klubovny. Nevynechávejte povinné podniky – budeme ČISTIT ! Nepořádnou docházkou snižujete úroveň oddílu. Chcete–li skautovat skautujte pořádně, anebo toho nechejte. Přijít jednou za měsíc, to nemá smyslu. Skauty se nestáváte tím, že obléknete stejnokroj, ale účastí na našich podnicích. Je nás dost – sváteční skauty nepotřebujeme. Klubovnu jsme dali znovu do pořádku. Naše klubovna není smetiště, chovejte se tam podle toho! Neházejte nic na zem, je tam koš na odpadky. Nenechávejte tam soukromé věci– nikdo za nic neručí. Odeberte si konečně, co je vaše a co jste nechali na táboře. Je to uloženo v pytli. Odhlasujete–li si něco, pak se také podle toho řiďte, jinak nestojíte za nic. *** Mezi bojovou přípravu lze také zahrnout velký lyžařský zájezd v lednu roku 1938 na Šumavu do vojenského výcvikového střediska, kde dostali hoši řádně zabrat při lyžařském výcviku, vedeném důstojníkem armády. Hoši 1. střediska se tu také setkali se skauty plzeňské Stopy, s nimiž prožili řadu příhod a taškařic. Ovšem br. Valla dbal i na společenskou výchovu svých vedoucích a starších junáků. Po návratu z lyžařského výcviku začal výcvik v umění tanečním: spolu s vůdkyní Sedmičky Bivoj zorganizoval taneční hodiny v hostinci na třídě krále Alexandra, dnes Jugoslávských partyzánů. Junáci i skautky tu poprvé zažili něco jiného, než setkávání v krojích a na výletech. Dnes ve společenských oděvech, děvčata v dlouhých sukních– to byl jistě zcela jiný pocit. Společensky a kulturně pracoval i br. Eymann, který se svými vlčaty, např. v únoru 1938 uspořádal „1. besídku vlčat” v sále Jubilejního domu v Zelené

27

ulici 15 s bufetem a hudbou. Na programu byla vystoupení a scénky i recitace. Na křídlovku hrál br. Špak, J. Orlický na harmoniku. Vlče 2. čety J. Očenášek bylo průvodcem programu. Kulturu nezanedbávali ani roveři, kteří v květnu v Umělecké besedě pod názvem „Zborcené harfy...” uspořádali večer z básní Máchy, Wolkera a Hlaváčka. A jak bylo uvedeno, mnozí ze starších skautů se uvedli jako autoři. Kulturní část výchovy měl na starosti br. Čego. (Jako samizdat starých dejvických skautů a skautek byl v roce 2004 vydán skromný sborník – výběr skautské poezie let 1938 – 1945 jako vzpomínka na padlé kamarády v boji za svobodu Československa). Ovšem začátek roku 1938 byl také ve znamení zvyšujících se provokací Němců v Sudetech. Br. Valla po návratu z Liberce vyprávěl vedoucím, jak Němci cvičí mládež a připravují ji na boj. Půjčoval vedoucím i německé příručky, podle nichž Němci mládež cvičili. Situace vyvrcholila květnovou mobilizací československé armády. V té době se konala častá cvičení civilní protiletecké ochrany, jíž se také skauti účastnili. Byla to příležitost ke skládání odborek „CPO”, „Střelec”, „První pomoc”. Za takovéto situace a všeobecného zklamání z výsledků mnichovské dohody, pod vlivem výhrůžek a obav z přepadení republiky se připravovalo středisko na důležitý tábor. Ovšem zavádění branné výchovy ve skautských oddílech se nesetkávalo s přílišným pochopením – oddíly setrvávaly ve své činnosti na romantické – indiánské – idyle. Jednotlivé prvky branné výchovy, zejména „pořadová cvičení“ – nástupy do útvarů, pořadové cviky apod. byly odsuzovány jako vojáčkování či drilování – a tímtéž způsobem byla tato činnost, vychovávající v té době k tolik potřebné kázni odsouzena, dodržování pořádku na všech úrovních života společnosti když byl inkriminovaný a vlastně instruktážní film po dlouhých letech nalezen a promítnut v Národním filmovém archivu. Vzato důsledně – asi stejně by měl být kritizován Dr. Miroslav Tyrš, když stejnou činnost – ona pořadová cvičení, nástupy do útvarů, pochodová cvičení atd. zavedl ve své tělocvičné organizaci SOKOL. Nelze si představit, jak by asi dopadla krásná a mohutná vystoupení desetitisíců cvičenců na sokolských sletech, kdyby nebyla dodržována všestranná kázeň, jíž se všichni dobrovolně podřídili. A co ve školách – třeba učitel tělocviku, odpovědný za bezpečnost žáků, nemůže nechat v tělocvičně volně pobíhat svěřené žáky – musí vyžadovat ukázněné chování – postavit je do útvaru. Dnes s odstupem času se můžeme jen obdivovat mladým vůdcům oddílů – později čet, rádcům družin, kteří – z hlediska dnešních předpisů – riskovali a nesli odpovědnost za členy svých oddílů, když je vedli – či jimž veleli – při plnění úkolů vyplývajících z principů junácké výchovy.

28

Dubnový zpravodaj 1938 11. chl. oddíl SJSaS ČSR – Praha XIX Naše příští podniky. . 10. duben „Medlánské údolí. 6 Kč. – Účast povinná 16. – 18 duben: Velikonoční výprava přes Lány na Křivoklát (podrobnosti dole) Účast dobrovolná 24. duben: Župní oslava svatojiřská. 5Kč. Účast povinná 1. květen:Účast na skautských slavnostech v Kobylisích. 4Kč Účast povinná 8. květen: Skautské slavnosti na našem hřišti. Účast povinná. 16. květen: Župní závody skautů, Výprava do prostoru závodů(dobrovolná účast) 22. květen:Výprava do prostoru Jíloviště(skauti a přenocování mimo domov – noční výprava s pochodem, odjezd v sobotu, 5Kč, vlčata jen v neděli 5Kč. Účast dobrovolná 29. květen:Babický les u Říčan. Skauti přenocování mimo domov. Velká oddílová hra ze soboty na neděli. Vlčata jen v neděli. 8 Kč. Účast dobrovolná 5. a 6. června: Výprava oddílu na Kačák s přenocováním venku. Skauti pěšky, vlčata částečně vlakem nebo autobusem. Účast dobrovolná. 20Kč 12. červen : Oddílový podnik s přenocováním v Klánovickém lese. Účast povinná. 6Kč. 19. června: Dobrovolný výlet na Okoř. 6Kč Účast dobrovolná 26. červen: Přípravy na táboření. Pro tábořící účast povinná. VELIKONOČNÍ VÝPRAVA Odjezd v sobotu z Masarykova nádraží v 9, 30, sraz v klubovně v 8, 30 nebo na nádraží v čekárně III. tř, (do Lán. – Položení kytice na hrob presidenta Osvoboditele a paní Masarykové. – Oběd. Pochod na Křivoklát, ubytování pod střechou (škola nebo hotel). V neděli po prohlídce Křivoklátu výlet proti proudu Berounky na zříceninu hradu Pýřova. Hledání tábořiště na červenec. – V pondělí pochod po toku Berounky do Nové Huti pod Nižborem. – Odtud návrat vlakem do Prahy(14, 29 příjezd Praha 17, 45) Náklad : 13 Kč vlak. 2, 40 elektrika, 2 Kč nocleh, strava 10Kč denně, nebo stravu s sebou. PODNIKY JUNÁKŮ Úterý, středa, pátek vždy od 8, 00 do 9, 30 německá konversace v klubovně. 23. večer v Bajkale legionářský společenský večer.

29

30. dubna(pravděpodobně v Dejvické sokolovně) skautský společenský večer s programem, hudbou, tancem. Všetečná otázka Proč chodí skoro všichni na týdenní schůzky a PROČ PŘIJDE O NEDĚLÍCH O MÁLO VÍC NEŽ POLOVIČKA? A další ….. Kdy dodělají Vořechovci své skladiště? Kdy Krchovci schodiště a chodníčky? Kdy Vallovci střel. skladiště? Kdy zahází Martínkovci hlínou nástupiště? Pomohou jim Bůňovci? Velitelé čet hlásí počet účastníků velikonoční výpravy do 10. dubna. Pro ty, kdož ještě neplatili příspěvky, jsou vplatní lístky poštovní spořitelny připraveny v klubovně. Vydají je velitelé čet.

30

Prázdninový tábor 1938 Rok 1938 byl rokem všesokolského sletu, na němž vystupovali také studenti z řad dejvických skautů. Pro dejvický skauting však toho roční táboření bylo velmi významné, neboť bylo zasvěceno natáčení filmu o branné výchově „Píseň mládí“. Proto mu věnujeme trochu více pozornosti, neboť zanechal ve všech tehdejších účastnících mnoho mimořádných dojmů. Ihned po vystoupení na sletu byla vypravena skupina ubytovatelů, vedená bratrem Čegem a složená z dalších zkušených skautů, Marťana, Eymanna, Buni, Borka a Pucky. Účast si na bratru Vallovi vyprosil i malý Valášek. Vzhledem k velkému počtu táborníků muselo být tábořiště rozlehlejší než bylo dosud zvykem. Pro tábořiště proto bylo vybráno nové místo na řece Lužnici poblíž obce Slavňovice Práci neměli ubytovatelé lehkou, neboť prkna na podsady museli převážet přes řeku a hlínu na kamna nosili z velké dálky, na dvoje velké pece jí bylo třeba hodně. Postavili zásobárnu, pracně vyhloubili jímku na vodu a rozměřili místa pro tábory jednotlivých čet. Příchod valného voje již z dálky ohlašovalo troubení fanfárek a na tři sta chlapců se seřadilo na břehu Lužnice. První vstoupil na tábořiště bratr Valla a přijal hlášení o splnění ubytovatelského úkolu. Teprve pak nastalo převážení táborníků, zavazadel a filmařů s jejich rekvizitami. Na tomto táboře byly poprvé použity skládací podsady, které byly zhotoveny na tábořišti ze sámovaných krajinek. Pomocí šablon, vyrobených Buňou, vznikly „buňostroje” na pásovou výrobu podsad : jedna parta přiřezávala prkna, druhá přibíjela latě a spojovala jednotlivé dílce, další přidělávala spojovací háčky. Další skupiny kopaly latríny, vybudovaly umývárnu na břehu řeky. Byly postaveny velké vojenské stany pro filmaře. Trápení nastalo už při natáčení ranního mytí po budíčku. Filmaři honili kluky ze stanů do vody, z vody do stanů, mydlit se, umýt – a vše se opakovalo do nekonečna protože jednou přišla pozdě jedna četa, podruhé se někdo podíval do kamery, pak se schovalo slunce. Prostě kluci byli vymáčení a vymydlení jako nikdy. Vlčata poztrácela polovinu mýdel– a pan kameraman Jaroslav Tuzar nebyl stále spokojen. Každý den ráno nástup v krojích, velitelé čet podávali hlášení, za troubení tří fanfárek se vztyčovala vlajka. Pak odchod kuchyňské služby do kuchyně, ostatní rozchod k denní činnosti – skautská praxe, sport a filmování. Život na tomto táboře byl jednoznačně podřízen filmování. Točilo se od budíčku do večerky, některé záběry několikrát – až byl kameraman spokojen – ale kluci utahaní. Normální, obvyklá skautská činnost byla neustále narušována, ale jednotlivé scény na filmovém pásu vytvořily dokonalý obraz táborového života – denní práce na budování jednotlivých malých táborů podle čet – jeden

31

vlčácký a vedle ostatní junácké. Každý si vytvořil vlastní charakter – výzdobu, úpravu stanů či vlastního ohniště. Ovšem na filmu se objevil i obraz branných disciplin – střelba ze vzduchovek, hod granátem a plížení, překonávání řeky v oděvu a s tornou na zádech, orientace s buzolou, signalizování morseovkou zvukem i praporky – a pak ono odsuzované „vojáčkování“ – pořadová cvičení. Účastnicí filmování byla i tehdejší filmová hvězda Věra Ferbasová. Br. Eymann pro ni postavil domeček na čtyřech kůlech i samostatnou latrínu v lese, vystlanou mechem a pečlivě maskovanou. Chlapcům však herečka příliš neimponovala, protože byla nešikovná a stále se malovala. Producent pan Koza ji pozval proto, aby se na plakátech mohlo uvést, že ve filmu vystupuje. Její role spočívala hlavně v tom, že při scéně o ranní rozcvičce přeskakovala spolu s ostatními skautkami ze Sedmičky provaz. Dařilo se jí to s neodolatelným půvabem neobratnosti. Na táboře se chovala skromně, ovšem hlavní potíž s ní spočívala v tom, že si z ní kluci dělali stále legraci. Byla z toho vyjukaná, ale od kluků se nedalo nic jiného čekat. Vzhledem k vyvinutějším proporcím nazývali určitou část těla „ferbaskou”. Druhá profesionální filmová herečka, která pobývala na táboře, byla Ljuba Hermanová. Ta přijela v doprovodu dvou kavalírů, jejichž chování bylo přinejmenším dosti nevhodné a vzbuzovalo všeobecnou nelibost. Zato velmi oblíbený byl pan Koza producent, který na vlastní náklady a s určitou státní podporou film natáčel. Vždy, když se vracel z Prahy se svojí obrovskou stařičkou fordkou, do níž se vměstnal bezpočet lidí, nahoře u kuchyně zatroubil a každý, kdo byl nablízku, přiběhl, protože pan Koza cestou k táboru filmařů dole u řeky rozhazoval plnýma rukama krabice čokolády, bonbonů a oplatek. Na filmování se podílela i děvčata, která tábořila asi půl kilometru proti proudu řeky. Výhodnou polohu tábora měli spojaři, protože si ho postavili podstatně blíže, což zavdávalo důvod k žárlivosti ostatních, kteří neměli možnost dívčí tábor navštěvovat legálně. Bivoj tvrdě bránila takovým návštěvám. Účastníkem tábora byl také docent dr. Lichtenberg z vojenské nemocnice. Menší případy – oděrky, říznutí či spáleniny – ošetřoval zdravotník br. Pokorný – Orel, a dr. Uttl, zubař, dlouholetý skautský činovník, jinak velmi tlustý starší pán. Dr. Lichtenberg ošetřoval originálním způsobem: klukům spálená záda : velikou štětkou pomašloval postižená místa černou mastí a řvoucího nešťastníka obdařil radou „Dobře ti tak, měl jsi mít košili!” Zdravotník Orel zase budil spáče, kterému se nechtělo vstávat, tím že ho postříkal mrazivou tekutinou z kelenu. Zvláštním útvarem na lužnickém táboře byl oddíl spojařů. Byli považováni za nafoukance, protože měli určitá privilegia. Lišili se od „normálních skautů” i oblečením: měli dyftýnové kalhoty – pumpky s blůzou. I jejich chování se jevilo jako nepřívětivé. Mezi sebou měli skupinu starších, zvanou

32

„důstojnickou”, která měla i jiné výhody, např. při jídle seděli odděleně. To bylo trnem v oku ostatním táborníkům. Nosili i jiné hodnosti. Jejich program byl však zajímavý – stavěli telefonní vedení, provozovali vlastní benzinový motor s dynamem, do stanů si zavedli elektrické osvětlení. Duch v tomto oddíle byl nezdravý, příliš vynikal rozdíl mezi nadřízenými a podřízenými. Velitelem oddílu byl Eduard Chalupa, spolumajitel firmy Šach – rádio ve Štěpánské ulici. (S příchodem Němců se z něho vyklubal aktivní fašista. Skončil na Pankráci jako generální pověřenec kuratoria). Jako na každém táboře i tentokrát vyvolali problémy „mastňáci”, tedy rodičové, kteří nedodržovali táborový řád a často neohlášeni se nastěhovali ke svému mazánkovi a s obavami kontrolovali jeho zdravotní stav či jeho nasycenost, pročež mu tajně podstrkovali pamlsky s tím, aby se s nikým nedělil. Díky dobré skautské výchově se sám obdařený po odchodu rodičů s kluky rozdělil a za rodiče se zastyděl. Při jednom návštěvním dnu došlo k incidentu, když houbaři neomaleně se snažili okupovat kuchyňská kamna a smažit si na nich své úlovky. Vojenský kuchař byl pochopitelně nevrlý, protože se připravoval oběd, jakoby náhodou a s omluvami smetl smažící se houby na zem. Protože zájemců o pečení přibývalo, hrnce byly stále přesouvány z plotny, rozhodla se kuchyňská služba k poněkud neestetickému zákroku, který vyvolal mezi rodiči odpor a stížnost u br. Vally. Po zjištění pravého stavu věci uznal, že k výstupu dohnalo službu ohrožení oběda. Poslední dny byly ve znamení urychlených zkoušek – druhotřídek a prvotřídek i atletických závodů a soutěží. A den poslední – den bourání je dnem nejsmutnějším, ale také nejpřekvapivějším: kolik pohřešovaných věcí se našlo, punčoch, triček či jiných svršků, dlouhým pobytem ve vlhku zplesnivělých. O hodně věcí se nikdo nehlásil, ty byly odvezeny do Prahy, aby je identifikovaly maminky. Odvezeny byly i prefabrikované podsady a uskladněny v klubovně, aby sloužily i na dalším táboře. V Praze na nádraží čekali na malé kluky jejich rodiče, ale starší si nenechali ujít zvláštní rozkoš: přejít s plnou polní, v plné parádě a s odznaky a za zvuků fanfárek a za pozornosti občanstva Václavské náměstí a dojít pěšky až do klubovny. Měsíc září roku 1938 byl měsícem mobilizace československé armády. Jandova chata se stala shromaždištěm příslušníků oddílu, kteří se chtěli zapojit do akcí na obranu. Dvěma skautům se podařilo dostat se do ministerstva obrany a od bratra Vally získat pokyny, co má oddíl dělat. Příkaz zněl: zapojit se do služeb CPO ve škole na Dürichově náměstí (dnes náměstí Svobody). Zde se zařizovaly ubikace pro případ bombardování, nosily se slamníky a kavalce. Dokonce přišel i br. Valla, aby dal další pokyny. Byla určena i služba k hlídání studny na Dejvickém nádraží, aby ji nacisté, kterých bylo v Praze hodně, nepoškodili či neotrávili. Skauti plní i v dalších dnech dané úkoly, ale situace dospěla k závěru – podle usnesení velmocí obsadila německá vojska celé pohraničí. Odtrhlo se i Slovensko, odkud museli uprchnout četné české rodiny. Z Košic též uteklo i několik skautů, kteří svěřili do úschovy oddílu své tři

33

vlajky. Život se sice uklidňoval, Jandova chata žila – hoši postavili totem, činnost družin a čet probíhala nerušeně dál. Ale vzhledem k velkému pracovnímu zatížení se vzdal br. Valla vedení oddílu. Do srubu se nastěhoval spojovací oddíl a vedení se ujal – po dohodě s br. Vallou – Chalupa. Jenže Chalupa nemohl bratra Vallu nahradit. Projevy jeho „vlastenectví“ se diametrálně lišily od vlastenectví Vallova – čpěla z něho velkohubost fašistického nacionalizmu. A to velmi brzy starší skauti rozeznali. V listopadu 1938, na dopise rozeslaném rodičům a příznivcům dejvického skautingu, se poprvé objevuje označení „Středisko Svojsíkových Junáků Praha XIX.” Dopis sám obsahoval potvrzení organizačních změn, které během roku proběhly. Středisko Svojsíkových Junáků Praha XIX Skautský domov u nové techniky Vážení přátelé,, V červnu t. r. rozhodla místní rada našeho rodičovského sdružení SKAUT – JUNÁK II, aby dejvické chlapecké oddíly byly sloučeny a aby splynuly s dívčím 7. oddílem a se SKAUTEM – JUNÁKEM II v jeden celek, mohutný strom, jehož kořeny jsou rodičové a příznivci naší mládeže jehož dvěma kmeny z těchto kořenů rostoucími jsou prapor dejvických Junáků a oddíl dejvických Junaček. Do této sjednocovací akce byl zahrnut i pražský spojovací oddíl, který byl do té doby speciální jednotkou Svazu Junáků skautů a skautek RČS a který se v září t. r. přestěhoval do Dejvic. Byla to hlavně snaha po zvýšené činnosti, která o sloučení rozhodla. Všechny tyto dosavadní oddíly chlapecké, t. j. 4,, 11,. 14. a spojovací, jakož i 7. dívčí oddíl byly sloučeny v j e d n o t ný celek, k němuž patří SKAUT JUNÁK II (spolek dospělých), který spravuje místní rada – schůze každý pátek v měsíci ve 20 hod v Praze XIX., Zelená ul. č. 14– průjezd – klubovna dívčího oddílu. Středisko Svojsíkových junáků Praha XIX tvoří prapor chlapců, který má rotu vlčat o 4 četách, rotu Junáků také o 4 četách (v každé četě jsou chlapci stejného ročníku narození), dále pracovní četu, spojovací rotu a 7. dívčí oddíl. Dospělých členů máme okrouhle 750 (obou rodičů a příznivců), Chlapecké mládeže 370, dívčí 49. Sloučení bylo provedeno také hospodářsky a to jak v hospodářství s penězi, tak i s materiálem. Děvčata mají klubovnu v Zelené ul. č. 14 a hřiště u nové techniky – chlapci se scházejí v klubovně na chlapeckém hřišti u nové techniky – ústřední skladiště je proti dívčí klubovně. Stálé letní tábořiště chlapecké je na Lužnici u Slavňovic, dívčí na Lužnici nad Doubkovým mlýnem. Kromě toho máme rezervaci u bubenečského nádraží a na ostrově u Suchdolu. Ve věcech hospodářských dbá styku mezi mládeží a dospělými tajemnice sestra Chalupová. Úřaduje každou středu od 15– 19 hod v chlapecké klubovně/ Jandova chata). Stará se o příspěvky, o inventář a v úředních hodinách přijímá

34

přihlášky nových členů, vyřizuje odhlášky a přestupy a dává informace, jakož i soustřeďuje přání nebo zprávy rodičů ve věcech jejich dětí. Zahájili jsme činnost. Chceme vést mládež k mravní, duševní, tělesné i branné zdatnosti a k smyslu pro práci a povinnosti ještě lépe, než dosud. Láska k Vlasti a Národu zůstanou základem naší výchovné činnosti, jejich blaho směrem naší cesty. Jedna dvouhodinová schůzka týdně je věnována cvičením v místnosti a na hřišti. První neděli v měsíci je společný podnik venku, druhou a třetí neděli podniky v rotách a četách. Zbývající neděle a svátky jsou volné. Jsou–li v tyto dny podniky, je účast na nich dobrovolná. Netýká se ovšem spojovací roty, která má všechny nedělní srazy povinné, jelikož nemá schůzky ve všední dny. Každý zameškaný povinný sraz musí být omluven podobně jako ve škole. Mimořádné podniky jsou o prázdninách, mezi školním rokem (vánoce, velikonoce, svatodušní svátky, dvoudenní svátky a t. p.), v červenci táboření. Je žádoucí, aby se i těchto podniků zúčastnili pokud možno všichni. Nemajetným bude účast umožněna. Hybnou pákou činnosti jsou zkoušky junácké zdatnosti, které se konají pravidelně v měsíci prosinci a červenci. Pro ty pak, kteří netábořili, v září. V první polovici prosince t. r budeme promítat film „Vzhůru mládí”, v němž uvidíte naše chlapce a děvčata v táboře i na cvičeních v okolí Prahy. Představení bude některou neděli dopoledne (přesné datum ještě oznámíme.) Prosíme, abyste si zajistili lístky předem (ceny Kč 10. – 8. – 6. – 5. – a 4, – pro dospělé, pro mládež jednotná cena Kč 3, –) Film je zvukový. Lístky objednejte buď písemně, osobně nebo telefonicky u sestry Chalupové (ve středu od 15 – 19 hod. v chlapecké klubovně, v jiné dny kromě nedělí a svátků od 9 – 18 hod v Praze II., Žitná ul. č. 12, Šach – rádio, čís. telef. 20306). Připomínáme ještě platební povinnosti : Zápis jednou pro vždy Kč 15. – (platí pouze pro nováčky) Registrace, úrazové pojištění Kč 5, 50 (platí se jednou ročně) Měsíční příspěvek za každého člena Kč 3, – Členství alespoň jednoho z rodičů je povinné Kč 2, – Příspěvky se vybírají od dospělých i mládeže, nejméně tedy Kč 5, – měsíčně. Pány rodiče, kteří platí složenkami, prosím, aby dle možnosti platili více měsíců předem. Na příspěvcích dlužíte:. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prosíme, abyste nám tuto částku laskavě poukázali přiloženou složenkou co nejdříve. Výdaje na udržování klubovny, na věci potřebné při výchově Vašich dětí jsou velké a neměli bychom je jinak z čeho hraditi, nemajíce kromě členských příspěvků jiného zdroje příjmů.

35

Uvedený dopis v podstatě jednoznačně dokumentuje a zdůvodňuje nejenom organizační změny v uspořádání střediska, ale hlavně zakotvuje pomoc, kterou činnosti střediska a jednotlivých oddílů, vlastně nyní čet, zajišťovalo rodičovské sdružení – Skaut Junák II. Především to byla snaha umožnit členství i dětem z méně majetných rodin. Vedení střediska si bylo vědomo sociálních rozdílů mezi rodinami členů i potenciálních zájemců o členství. Vždyť opatřit si skautský kroj a všechny součástky k němu – tornu, hůl či stanový dílec – byla v oněch letech, kdy doznívala krize, dosti nákladná záležitost. Zejména pak ta nejatraktivnější součást – skautský klobouk. Objevili se i hoši, kteří si různými pracemi, službami přivydělávali na svůj kroj – oblíbené bylo sbírání míčků na tenisových kurtech. V prosinci 1938 uspořádal oddíl v nové podobě v sále Unitaria v Praze I. Karlova ul. Mikulášský večer, jehož výtěžek připadl Místnímu sdružení Skaut– Junák II. v Praze XIX. Oddíl se také zúčastnil pohřbu zakladatele českého skautingu prof. A. B. Svojsíka. 11. prosince 1938 se konal valný sjezd Svazu skautů, který položil základ nové jednotné skautské organizace, v níž se spojili Junáci volnosti, katoličtí skauti a Švehlovi skauti a která přijala název „JUNÁK”. V život vstoupila dnem 1. ledna 1939. K tomuto rozhodnutí došlo pod tlakem vzrůstajícího nebezpečí, které republice hrozilo a které vyvrcholilo okupací. Zástupce ještě tehdy existující československé armády plk. Kudláček ve svém projevu zdůraznil, že „je třeba sjednocení, že je třeba ještě těsněji se přimknout ke státu a že je třeba, aby junácká a vojenská výchova se stala obecným majetkem naší mládeže a celého národa”. Z hlediska dejvického střediska ve skutečnosti potvrdil smysl branného skautingu, tak jak se zde prováděl. Jak bylo uvedeno v plánu činnosti v měsíci prosinci 1938, sešli se v kinu BAJKAL na Vítězném náměstí v půli prosince členové střediska a jejich rodiče, aby shlédli výsledky prázdninového natáčení „našeho“ filmu, jak účastníci s hrdostí říkali. Bylo to snad první ale možná též poslední a jediné promítnutí skutečné a původní verze natočené přesně podle scénáře napsaného br. Vallou a M. Sokolem (Čego). Jaké myšlenky, jaké obavy se honily hlavami nejen autorů filmu, ale i těch starších, kteří se na realizaci podíleli, když si uvědomili, jaká nebezpečí na nás již v té době doléhala. Bude ještě možné ten film ještě někdy pouštět? Nebyla veškerá vynaložená práce zbytečná? Mnohým z účastníků představení při pohledu na scénky zachycující průběh cvičení – v orientaci, pozorování, signalizování či překonávání překážek – v podstatě vycházejících ze zkušeností z pobytu v přírodě a „indiánské“ praxe – proběhlo myslí – proč a pro koho a za jakých podmínek byl jistě značně nákladný film natočen. Producent Koza určitě nemohl náklady hradit z vlastních prostředků. Vysvětlení snad může vyplývat ze skutečnosti, že

36

středisko se stalo jakýmsi cvičným a výzkumným objektem ministerstva národní obrany pro oblast branné výchovy. Vždyť v průběhu roku se výletů a výprav střediska se zaměřením na „polní“ nebo „bojové“ hry účastnili důstojníci MNO. Je tedy zřejmé, že finanční prostředky poskytl objednavatel díla – MNO.

37

Totem Mezi obtížné práce na táboře patří kromě jiného stavba slavnostní brány či vztyčení stožáru, na který je třeba nejprve v lese najít a porazit vhodný strom a očistit ho. Důležitou a pro budoucnost oddílu významnou prací bylo zhotovení totemu. Již samo poražení mohutné olše na zarostlém ostrůvku v Lužnici a její svízelná doprava řečištěm, kdy se kmen zcela potápěl, neboť to bylo živé dřevo, a při níž se zničilo lano, které se zaseklo v propusti a nešlo vyprostit, jakoby předvídalo budoucí osud totemu. Tvůrci totemu – Sokol – Čego a Eymann, tajili před zvědavci své dílo až do chvíle, kdy v hluboké noci všichni vedoucí oddílů společně totem vztyčili. V tichu noci vyzněl projev bratra Vally více než prorocky. „Tak jako jsme společně vztyčili symbol oddílu, tak společně jděte cestou života. Náš osud je neznámý, jedno však je jisté, že společné dílo má největší naděje na úspěch. Pamatujte si výklad totemu: Buďme svorní, nepřítel čeká, spojme píli, sílu a statečné srdce, aby nás smrt nezastihla v otroctví a holubici míru nezadávil dravec. Veďte mládež, tím konáte nejlepší službu národu. Slibte mi, že se vynasnažíte takto jednat.” Totem byl přenesen a vztyčen s dalšími totemy před Jandovou chatou. Jeho další osudy po zrušení skautingu, zapečetění Jandovy chaty a během okupace jsou dramatické.

38

Rok 1939 Bojová nálada na počátku roku vedla některé ze starších hochů někdy až k nerozumným akcím – snažili se získávat zbraně, vnikali v noci na území německého Sportvereinu ve Stromovce a připevňovali tu výhrůžné nápisy. Důležitější však byla otázka, která vyvstala po 15. březnu 1939, po okupaci zbytku republiky a po vzniku protektorátu, co bude se skautingem. Zatím se skauti zapojili do veřejné služby, když byla nařízena změna dopravního systému – totiž přechod z levostranného na pravostranný provoz. Bylo třeba neustále upozorňovat chodce, aby si na změnu zvykli a předešli zbytečným zraněním. Z chování náhradního vůdce oddílu Chalupy poznali starší chlapci, že se stal nebezpečím pro existenci střediska a požádali bratra Vallu, aby se znovu ujal vedení. Stalo se tak velmi brzy, chlapci, kteří za Chalupova vedení odešli, se vrátili Spojaři se ze srubu odstěhovali. Pak se již činnost zaměřovala na přípravu dalšího tábora, který se měl konat opět na Lužnici. Konaly se i výpravy do přírody i s náznaky bojových her. Tomuto táboru, snad již poslednímu, věnoval br. Valla mimořádnou pozornost, jak o tom svědčí příslušná opatření. Podle rozhodnutí ústředí JUNÁKA byl změněn i název oddílu.

39

Prázdninový tábor 1939 1. středisko JUNÁKA Praha XIX Rozkaz k táboření 1939 Praha, 18. červen 1939 1) Ubytovatelé odjedou 21. června. Velitel Eymann, zástupce Sokol 2) Nakládání a) osobní zavazadla se uloží v neděli 25. června dopoledne ve srubu, kromě toreb. b)oddílová zavazadla a materiál zůstanou připravena k odeslání ve skladišti. c)Čekatelé a 1. četa junáků se dostaví do skladiště v pondělí 26. června ve 14 hodin, naloží zavazadla a materiál ze skladiště a ze srubu do stěhovacího vozu, dopraví na Wilsonovo nádraží a naloží do připravených nákladních vozů. Velitel V. Krcha. Vozy budou uzamknuty a zůstanou nestřeženy. Přiděleno máme 6 nákladních vozů. 3) Odjezd Hlavní transport odjede pod mým velením 27, června z Wilsonova nádraží v 10, 22 hod směrem k Táboru. Sraz v Dejvicích u srubu v 8, 30. Z vnitřního města mohou jet tábořící přímo na nádraží. Čekají od 9, 30 u Wilsonova pomníku před nádražím. 4) Převoz z Malšic na tábořiště zařídí ubytovatelé (3 povozy v Malšicích v 15 hodin) 5) Osobní zavazadla mimo součástky ústroje, který byl předepsán v prvních pokynech (pro všechny případy je soupis připojen na konci rozkazu) smějí tábořící vzít s sebou : knihy, učebnice, sekyrky, polní lopatky, sportovní nářadí vůbec, kola, fotografický aparát, kreslicí soupravy. Jiné věci jen se svolením velitelů čet. Kromě předmětů, které nelze nebo není třeba balit, zabalí se všechny ostatní do slamníku, který se zašije a opatří jménem majetníka. Tento balík se odevzdá ve srubu * Ze součástek ústroje se do slamníku zabalí :teplákové kalhoty a blůza, přikrývka nebo spací vak čisticí a toaletní potřeby. 6) Táboření dospělých Upozorňuji pp. rodiče na přílohu k tomuto rozkazu (přihláška k táboření). Není námitek proti tomu, aby v táboře dospělých tábořily s rodiči i malé děti 7) Příloha k rozkazu „Sociální problém letošního táboření” je určen pp. rodičům a prosím, aby jí byla věnována zasloužená pozornost. 8) Adresa 1. oddíl pražských junáků, letní tábor u Slavňovic, p. Stádlec. 9) Návštěvy v táboře Rodičům, příbuzným a jimi uvedeným hostům jsou dovoleny návštěvy každé neděle a svátek, počínaje 5. červencem. 10) Táborový lékař Velitel oblasti Velká Praha MUDr Václav Uttl nejpozději

40

od 1. července. 11) Zprávy z tábora budou zasílány denně do závodu Sport– Jandová, Dejvice, ulice Na Hutích. Budou za výlohou. 12) Prázdninová adresa rodičů je–li jiná než Vaše dnešní, oznamte ji v kanceláři oddílu do 25. června. 13) Kapesné Není ho třeba. Proto – také z příčin výchovných – není dovoleno. 14) Stanové dílce pro mládež: odevzdejte je do večera 20. června 19 hod. ve srubu. Označte je pod kovovým očkem číslem čety a jménem majetníka. Stany budou postaveny před příjezdem hlavního transportu ubytovateli. 15) Dotazy denně ve srubu od 15 do 19 hodin, v neděli po celý den. Vůdce střediska Valla Způsob placení táborového poplatku Peníze přijímá denně mezi 15. a 19. hodinou (v neděli po celý den) ve srubu vůdce střediska nebo jeho zástupce, a to až do neděle 25. června. Pozdější platby zasílejte buď poštou(poštovní poukázkou)na adresu oddílu, nebo je odevzdejte osobně při návštěvě tábora. Předpokládáme, že rodiče, kteří jsou gážisty, zaplatí před odjezdem (do 25. června), jinak platí tyto platební termíny : 1. července, 15. července, 1. srpna (vždy pro nejbližších 14 dní alespoň, 1. srpna zbytek. Poštovní spořitelnou posílejte jen máte–li vlastní účet poštovní spořitelny, vplatních lístků pošt. spořitelny, vplatních lístků pošt. spoř. Sdružení přátel ´Junáka nepoužívejte, rozhodla tak místní rada vzhledem k možnosti moratoria. *** 1. středisko JUNÁKA Praha XIX. Všeobecné pokyny pro táboření 1939 Vzhledem k tomu, že I. vydání všeobecných pokynů nebylo dost čitelné, vydáváme II, vydání. Přihlášky zašlou jen ti rodiče, kteří do 4. června večer přihlášky neposlali. Pokud běží o táboření dospělých, zašlete písemné přihlášky také ti, kdož jste se přihlásili jen ústně na rodičovské schůzce. 1) Tábořiště a)adresa: 1. oddíl pražských junáků, letní tábor u Slavňovic, pošta Stádlec u Tábora b)nejbližší železniční stanice Malšice na trati Tábor–Bechyně. Z nádraží na tábor 6 km, cesta je značkována. 2) Trvání a doba a)od ukončení školního roku do konce července výcvikový tábor b)od 1. do 21. srpna jednak rekreační tábor na červencovém tábořišti, jednak

41

putování (putování se mohou účastnit jen junáci, vlčata nikoli.) c)Tábor dospělých od ukončení školního roku do 21. srpna. Táboření dospělých poblíž tábora mládeže. Tábor dospělých vede br. Javůrek. FILM3. Kurs němčiny V táboře bude uspořádán kurs němčiny, a to l hodina denně konversace. Poplatek za celý kurs 30 K 4) Táborový poplatek 8 K denně pro ty, kdož loni s některým z dejvických oddílů tábořili, všichni ostatní, i dospělí 10 K denně. 5) Jízdné Pro mládež 30 K obě cesty, pro dospělé tábořící a registrované (registrace stojí s úrazovým pojištěním K 10. 50) 40 K obě cesty. 6) Jídelníček Snídaně, přesnídávka, oběd, svačina, večeře. Pondělí: kakao a chléb, 3 housky, rýžová polévka, čočka, kyselá okurka, mrkev 3 housky, máslo, sýr, mléko Úterý: kakao, chléb, 3 housky, bramborová polévka, kynuté knedlíky s náplní, chléb s marmeládou sekaná, chléb, hlávkový salát Středa: kakao, chléb, 3 housky, gulášová polévka,, makarony s parmazánem, hrášek, 3 housky chléb se sádlem, čaj Čtvrtek: kakao, chléb, 3 housky, zeleninová polévky, krupičná kaše s čokoládou, kedlubny, 3 housky obložený krajíc Pátek: káva, chléb, 3 housky a kakao, chléb s medem, brambory na cibulce, salát, mléko Sobota: Kakao, chléb, 3 housky, nudlová polévka, telecí paprika s makarony, ředkev, 3 housky, čokoláda, chléb s máslem, mléko. Neděle: kakao, chléb, 3 housky, hrachová polévka, řízek, brambory, hlávkový salát, chléb s máslem, chléb se škvarky, čaj. 7) Výbava Kroj, co možná kabát do deště, torba, hůl, 1 pár šněrovadel do zálohy, stará košile, tílko (kdo kupuje nové koupí bílé bez rukávů), trenýrky (kdo kupuje nové, koupí červené) plavky, teplákové kalhoty, blůza (kdo kupuje nové, koupí modré) hluboká a mělká miska, vidlička a lžíce (kapesní nůž), polní láhev, 7 ustrojovacích řemínků k torbě, píšťalka se šňůrkou, prázdný slamník nebo širší pytel, dobrá přikrývka nebo spací vak, šicí potřeby v sáčku (nůžky, jehly, hnědé nitě, od každého knoflíku na kroji jeden), co možná elektrická svítilna, ponožky, dva kapesníky, obinadlo 4 cm/1 m, stanový dílec, 4 stanové kolíky, 1/8 mýdla na praní, toaletní mýdlo, žínka, ručník, kartáček a pasta na zuby, pohárek nebo hrníček, utěrka na nádobí, hadřík asi 1 čtvereční. metr, mazadlo na boty, rýžáček na boty, kartáček na šaty, svíčka, šněrovací tenisky (cvičky), hřebínek, zrcátko. 8) Stanové dílce v oddíle od 50 do 100 K 9) Placení Polovice před odjezdem, zbytek do 15. července. Peníze přijímá jen

42

hospodářský správce ve středu mezi 16. a 18. hodinou. 10) Dotazy Denně kromě svátků každé odpoledne od 15 hodin do 19 hodin ve srubu, Vůdce střediska Valla *** Vyplňte a pošlete nejpozději ve středu 7. června do srubu, vhoďte do modré schránky na dopisy na verandě srubu blíže vchodu na hřišti. Nezdržujte přípravné práce– ve čtvrtek musíme odjet na tábořiště a musíme připravit zásobování a musíme proto vědět, kolik nás bude tábořit. Nerozmýšlejte se, pošlete svého junáka do tábora, nedáte mu nic lepšího. Junák, který pravidelně netáboří, není junákem. Zvlášť letos je táboření důležité– musíme dohnat– byli jsme po celý rok bržděni. Popřejte svému synkovi načerpat zásob pro příští měsíce, zpevnit zdraví, ukáznit ducha, zocelit tělo a scelit vůli mezi svými a v boží volnosti. A také Vy, zbaveni starostí o něho, lépe užijete léta před zimou, o níž nevíme, jaká bude a kolik nových starostí Vám přinese. *** Cesty k tábořišti a)Z Malšic přes Staré lány silnicí, odtud k jihozápadu vozovou cestou k potoku romantickým údolím, podél potoka k Suchomelovu mlýnu, odtud po levém břehu Lužnice k táborovému přívozu. Délka cesty 6 km. Hodí se jen pro pěší. b) Z Malšic přes Lány a Bečice silnicí směrem k letní restauraci „Lužničance”, ale před restaurací odbočit doleva silnicí k Suchomelovu mlýnu. Potom podle předcházejícího odstavce. Délka cesty 6. 5 km. Cesta je sjízdná za každého počasí až do mlýna, za suchého počasí až do tábořiště dospělých. c) Z města Tábora turistickou pěšinou po levém břehu Lužnice–Benešův mlýn, Na Papírně, hostinec, Květův mlýn, Matoušovský mlýn, Bredův mlýn, hostinec pod z říceninou Příběnic, Bejšovcův mlýn, Suchomelův mlýn. Délka cesty15 km. Hodí se jen pro pěší. . d)Pro motorová vozidla:Tábor–Malšice–Lány–Bečice–Suchomelův garážování možné) odtud podle odst. b)

mlýn

Nebo z Bechyně přes Sudoměřice–Smoleč–Všechlapy–Čenkov–Malšice. Jen za suchého počasí je možno jet z Tábora přes Všechov–Dražice–Bor, dále k Oltyni, ale odbočit doleva na Řepeč– Slavňovice, odtud vozovou polní cestou

43

až na tábořiště mládeže. Z Bechyně přes Senožaty–St. Sedlo, ale odbočit doprava na Stádlec–Slavňovice. *** Významnou otázkou členství ve skautských oddílech byly majetkové poměry rodin. Náklady na základní vybavení – kroj, sportovní oděv, dobré boty, torna, stanový dílec a všechny ostatní propriety, jakož i finanční příspěvek či poplatek na táboření– nebyly právě malé a pro rodiny s malými příjmy v době nezaměstnanosti znamenaly značné zatížení. Skladba členstva oddílu odpovídala proto majetkovým poměrům – byl tu děti majetnějších rodičů, ale značnou část tvořily děti méně majetné. Tyto rozdíly se však v souladu se skautskými zásadami nijak neprojevovaly ve vzájemných vztazích. Nicméně sociální otázkou se zabýval jak vůdce oddílu, tak i Sdružení přátel. Svědčí o tom rozbor, který br. Valla zaslal rodičům účastníků tábora v roce 1939. Je dokladem nejen hospodářské situace oddílu, ale i tehdejší společnosti. *** Sociální problém letošního táboření Bylo zvykem v oddíle, že jeho nemajetní členové tábořili s oddílem zdarma nebo se slevou. S přispěním našeho Sdružení přátel JUNÁKA mohl s sebou oddíl brát na tábořiště až 10% neplatících. Dnešní zlé časy způsobily, že se hlásí o slevy počet daleko vyšší a oddíl není s to vyhovět žádostem v celém rozsahu. O slevy žádá: 1) zdarma 41 celkem 1917 dní obnos K 15. 336 2) 50% slevy 21 “ 966 dni “ K 3. 864 3) 75% “ 2 “ 91 den “ K 546 4) 80% “ 1 “ 35 dní “ K 245 5) 25% “ 4 “ 315 dní “ K 630 úhrn 69 chlapců 3324 dny K 20. 621 Plně platících je prozatím 151 a táboří celkem 4.366 dní (kromě dospělých, jichž je nepatrný počet.) Uhradit z táborových příspěvků obnos 20. 000 K není možné při nejlepší vůli– třebaže Sdružení přátel JUNÁKA již přispělo (koupilo kotle, stany) a třebaže se nakupuje ve velkém, ale jen některé věci, které nepodléhají zkáze. Zato stouply značně ceny životních potřeb a táborový poplatek zůstal oproti minulým letům beze změny – a ceny poživatin na venkově nejsou celkem nijak nižší než v Praze. Rádi bychom splnili i letos samozřejmou povinnost k svým nemajetným bratřím a pokoušíme se řešit táboření nemajetných prostředky, které máme po ruce. Jak z dalšího přehledu poznáte, neobešli bychom se ani letos bez přispění všech

44

těch Vás dobré vůle, které obdařil osud statky a příjmy takovými, že by mohli přispět těm, kteří ne vlastní vinou na to peníze nemají a zotavení potřebují. Způsob vyřízení podaných žádostí o slevy je závislý na výsledku této prosebné akce. Potřebný obnos.. . . . . . . . . . . . . . . . . . 20. 621. – K Oddíl měl z loňska ušetřeny stany, které prodá za obnos asi 2. 160. –K.. Zůstává k úhradě 18. 461. –K. Dlužno odpočítat obnosy, které byly v různých výších nabídnuty a jejich platitelé jsou započítáni mezi uchazeči o slevu ad 1) v částce 1. 375. –K. Neuhrazeno zůstává 17. 086. –K Řešení, které nemá naději na úspěch, leda jen v případech zcela ojedinělých, by bylo: všichni tábořící bez rozdílu se složí– připadl by obnos 77. –K na jednoho, tedy i na ty, kteří žádali slevu. – Dáváme jen na uváženou, ale nepočítáme s tím. 17. 086. – stále ještě hrozí. Sdružení přátel JUNÁKA posílá prosby na některé konzumy. Je zajištěno darování některého zboží. Slabá naděje na několik set korun. Nelze brát prozatím v úvahu. Kterýsi bratr z oddílu koupil k tomuto účelu v poslední chvíli los dobročinné loterie. Vyhrál, ale jen 10. K. Zbývá k úhradě 17. 076. –K. Jiné možné řešení, které by zachránilo všechny, je zvýšení táborového poplatku na den o 2. 90 K. Nelze předpokládat ani to, že by všichni byli s to přinést tuto oběť. Bude proto třeba podle výsledku této akce učinit postupně podle toho, kolik se peněz sejde, tato další opatření: 1) zrušit slevy v měsíci srpnu vůbec. Tím by klesl obnos na 12. 204. – (s tím je už počítáno při uvažování denního táborového poplatku), 2) v červenci poskytnout slevu podle prostředků jen těm a v tom pořadí, v jakém bude rozhodnuto lékařem, 3) Zrušit slevy vůbec. Vzhledem k těmto obtížím prosím všechny uchazeče o slevu, aby lask. přezkoušeli svůj hospodářský stav a nabídli k zaplacení tolik, kolik je opravdu stojí stravování jejich dítěte zde v Praze. Za 1. oddíl Praha XIX Valla Míníte–li přispět na táboření nemajetných, vyplňte laskavě některou z řádek níže uvedených a tento list pošlete po svém chlapci v pondělí nebo v úterý dopoledne. Daruji 1. oddílu na táboření nemajetných tento obnos.. . . . . . . . . . . . . Daruji 1. oddílu tyto potraviny. . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

45

Budu platit dobrovolně kromě normálního denního poplatku na táboření nemajetných denně po dobu pobytu mého syna v táboře K. . . . . . . . Jméno. . . . . . . . . . . . . . . . . Podpis. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . I. středisko Junáka Praha XIX. 1. oddíl Dodatečné pokyny k táboření 1939. 1) Zpráva o tábořišti Lužnice je sice rozvodněná po dlouhotrvajících deštích, ale je stále ještě 3 m pod nejnižším místem tábořiště. Pamětníci největší povodně na Lužnici (1888) tvrdí, že tehdy sahala voda až k našemu tábořišti, které však nebylo zaplaveno. Není proto třeba mít obavu z velké vody (obavy byly vysloveny). Dnes již bylo postaveno 60 podsad a stany napnuty, takže je zajištěno nouzové ubytování na suché půdě. (na zemi na prknech) všech tábořících pro případ nepříznivého počasí v den příjezdu na tábořiště. Nástup a lékařská prohlídka tábořících Všichni tábořící nastoupí v nedeli 25. června v 8 hodin k lékařské prohlídce (vážení, měření) u srubu. Přinesou s sebou zároveň svá zavazadla, ale jen ta, která sami neponesou, nýbrž která dopraví na tábořiště oddíl (balík – věci zabalené do slamníku podle rozkazu, který byl vydán. Prohlídka bude ukončena v 10 hodin. Slevy: Na darech k tomuto účelu se sešlo celkem 1800 K. Nebude proto v srpnu slev vůbec. Na měsíc červenec je možno poskytnout slevu všem, kteří o ni žádali, ale zatím jen v tomto rozsahu : těm, kdož žádali o pobyt v táboře zdarma, lze slevit denní poplatek na 5 K všeobecně všem ostatním na 7K všeobecně O podrobnostech se dohodněte přímo s vůdcem střediska 25. června odpoledne ve srubu. Úhradu cesty musíme požadovat nad to od všech. Lituji, že větších výhod nemůžeme poskytnout. Vynese–li akce podle dalšího článku těchto pokynů něco, byly by v rozsahu získaných peněz zvlášť potřebným příslušné částky vráceny. 4) Kupte si u nás – nebude: Konzumní marmeláda 1 kg za 7K Olej arašídový velmi jemný 1 kg za 12 K Makarony/těstoviny vůbec) 1 kg za 7 K Čokoláda Desertní 1 kg za 15 K

46

Hrách, jakost II 1 kg za 4 K Čočka 1 kg za 5 K Kakao 1kg za 15 K Nakoupili jsme ve velkém, můžeme dodat v každém množství (kakao jen do 60 kg). Výtěžek z tohoto rozprodeje připadne ve prospěch nemajetných tábořících. Tato akce bude provedena jen tehdy, bude – li objednáno větší množství zboží. Platit je možno do 15. července Zboží by rozděloval správce srubu denně v 18 hodin počínajíc asi 5. červencem, kdy zboží pravděpodobně by to již bylo. Pro ty, kdo tu nebudou, by zůstalo zboží uloženo ve srubu a mohli by si je odebrat kdykoliv později. peníze by přijímal správce srubu br. Terš. Akce by byla finančně založena z táborových peněz. Je proto nutné, aby platební lhůta byla dodržena, jinak bychom byli na táboře bez peněz. Neváhejte a vyplňte tuto objednávku a pošlete ji do oddílové kanceláře ve srubu v neděli 25. června do 18. hodiny. Objednávám …………kg marmelády, …. kg makaronů ….. druh …… ……….. oleje, ….. kg čokoládu, ……hrachu,,,,, kg čočky, ….. kg kakaa. Zaplatím dne …… 1939….. Podpis…….. Vůdce střediska Valla Je třeba si uvědomit, že veškerá činnost oddílu a přípravy tábora se konaly za existence protektorátu a za přítomnosti německých vojsk. Bylo nutné zachovávat tu největší opatrnost, neboť němečtí občané, většinou příslušníci SDP, velmi pozorně sledovali aktivitu českých spolků – Sokolů i Junáků – a hledali záminky k udávání Gestapu. Dne 10. května 1939 svolalo Místní sdružení Skaut–Junák II., Praha Dejvice IV. valnou hromadu Sdružení přátel Junáka s dosavadním názvem Skaut – Junák II., aby kromě zpráv činovníků projednalo změnu stanov a názvu spolku podle usnesení ústředí svazu.

47

Druhá Lužnice. Tento tábor zanechal patrně nejhlubší dojmy všem jeho účastníkům. Přispělo k tomu především rozdělení chlapců do čet či menších oddílů, podle věkových kategorií. Každý oddíl si uspořádal svůj vlastní tábor podle svého charakteru. Tábor 4. čety byl ve znamení kamenné výzdoby, u poradního ohniště měl velitel čety velké kamenné křeslo, ostatní si pořídili také kamenná sedátka. Všechny kameny byly opatřeny bronzovými nápisy, jménem „odpočívajícího” a příslušným citátem. Vedle stanu vedoucího stála šibenice, na níž se houpala vývěsní tabule, na kterou se připevňovaly denní rozkazy a rozvrhy hlídek. Tento tábor měl i svého posvátného brouka, kterým byla krtonožka, jež se na tomto místě rozmnožila. Obdobně, jak to dělali Egypťané se svým posvátným skarabeem, i naši hoši prováděli obřad klanění. Za velitelským stanem stála hlídková věž a byly vykopány pevnostní zákopy proti táboru 5. čety, a opatřeny „střílnami”. Pátá četa si postavila své podsady na jakémsi ostrohu a obehnala je vysokým náspem, do něhož byly zasazeny cepy a sudlice. Na bránu si pověsili husitské štíty a velitel měl jako znak své hodnosti husitský palcát. Sedmá četa se zařídila jinak. Na břehu Lužnice postavili na kůlech zaražených do dna řeky pirátský přístav Tortugu, na stožár vyvěšovali vlajku s lebkou a zkříženými hnáty. V zálivu jim kotvila džunka, s níž podnikali přepady a při koupání házeli do vody posádky ostatních loděk, které tu byly k dispozici. Výkupné vyžadovali v podobě „gujálů”. Tento výraz byl výmyslem Karla Krchy, alias Čůdla prevíta komisního, který měl na starosti veškeré nářadí – sportovní i pracovní, rýče, lopaty atd. Výraz, který vyjadřoval vše, co je chutné, milé, příjemné, se vžil tak, že ho chlapci používali ve všech formách a za každé příležitosti. Možná, že ho někteří pamětníci používají – nevědomky – dodnes. Památnou se stala „bitva o kuchyň“. Protože tentokrát tu nevládl vojenský profesionální kuchař, veškeré vaření bylo na bedrech starších zkušenějších táborníků, kteří se ve vaření střídali. Jednoho dne došlo vinou špatné obsluhy – vyhasl oheň a vlčata nedodala včas jahodové listí na čaj, které měla nasbírat, ke značnému zdržení večeře. Přestože ještě nebylo vše hotové a připravené k vydávání, některý z nedočkavců se zmocnil trubky a neuměle zatroubil známý signál. Tím dal povel ke všeobecnému náporu všech táborníků na kuchyň. Zpočátku se podařilo hladovce vytlačit z blízkosti kuchyně, ale výtržníci ze sedmé čety vyvolali masové povstání, zaútočili na kuchaře šiškami. Kuchaři stačili vybudovat obranu z velkých hrnců a bránili se střelivem v podobě brambor a cibule i připraveného tvarohu. Odpovědí útočníků byly střely z mazlavé hlíny a drnů. Jeden z útočníků spadl se střechy s komínem v náručí, čímž dovršil zkázu bělostného tvarohu. Uklidnění nastalo po příchodu bratra Eymanna s vlčaty s nasbíranými jahodovými listy. Večeře pak sestávala ze suchého chleba a čaje, protože rozhuda vrzala mezi zuby.

48

Systém „leteckých dnů” pro nepořádníky, kteří nedokázali udržet svůj stan v pořádku, zavedl bratr Viktor Krcha, vojenský letec, který byl v té době bez zaměstnání a bratr Valla si ho vybral za pomocníka při vedení tábora. Viki naučil celý tábor přesným nástupům při vztyčování vlajky. (Viki byl bratr Čůdla, jejich rodiče žili v Jugoslávii. Vikimu se podařilo prchnout z protektorátu. Stal se příslušníkem RAF a padl v boji o Anglii. Jeho jméno je uvedeno na pomníku, který stojí na náměstí Svobody před ministerstvem obrany v Dejvicích. Více o jeho osudu ve službách RAF v samostatné kapitolce). Na táboře také vzniklo pozoruhodné společenství se záhadným názvem „Plesnivci”. Duchovním vůdcem a hlavou jim bylo jedenáctileté vlče Páč, jinak Pavel Pradáč, pravý opak svého bratra Jiřího, dobrého rádce ve 4. četě. Páč, velký šmudla a rošťák, byl strůjcem taškařin a původcem všelijakých záludností a podrazů. Kdo se chtěl stát příslušníkem spolku, musel splnit nejméně tři podmínky: vypustit bratru Vallovi kolo (stalo se tak vždy, bylo–li třeba někam zajet), přeplivnout táborovou bránu, vyhýbat se rannímu mytí atd. Měli vlastní peníze – lupfíky, což byly broky rozplácnuté při střelbě v táborové střelnici. Honosili se podivnou zbraní – kejhákem a vynalezli i plesnivecký oheň: prkénko, které se zapálilo a pak na něj stále přikapával vosk, takže se s ním mohlo ve stanu topit. Sestavili si krycí názvy pro sprostá slova, takže unikali pozornosti, neboť jim nikdo nerozuměl. Když došla veliteli 2. čety vlčat Přibylovi trpělivost, dostal Páč na krk ceduli s nápisem „Jsem největší špindíra z celého tábora”, s níž musel obcházet všechny tábory. Jenže nebyl by to Páč, aby nenašel řešení: připsal pod nápis dodatek „Kdo to čte, je vůl”. Páč byl i iniciátorem „plesniveckých válek” ve vlčáckých táborech, kdy šlo o rozebírání postelí, mazání spících krémem na boty, vytlačování zubní pasty do nosu a sám s chutí pojídal zubní pasty všech značek. Samostatným cechem na táboře byli přívozníci, kteří sídlili na břehu Lužnice poblíž přívozu. Jejich povinností bylo převézt každého, kdo šel do Malšic či pro pitnou vodu z dolní studánky. Členy cechu byli bratři Ogounové, lehcí atleti a později známí tanečníci choreografové, kteří nebyli členy oddílu, ale byli pověřeni nácvikem jednotlivých atletických disciplin a míčových her. Členy cechu byli i další „nezařazení” příslušníci tábora. Časem se z „přívozníků” stala parta povalečů a obchodníků, kteří obchodovali s „gujály” a s jiným zbožím – svíčkami, sirkami, dopisními papíry, známkami, ale i s cigaretami pro dospělé kuřáky, Eymanna, Vikiho a návštěvníky tábora. Tuto nekalou činnost bratr Valla brzy zakázal. U jejich sídla byla v provozu i vojenská střelnice s pohyblivými kovovými figurami, o něž se broky vždy rozplácly a staly se vyhledávaným předmětem jako plesnivecké „lupfíky”. Hlavním dodavatelem potravin byl obchodník ze Stádlce, pan Šebele, podnikavý majitel koloniálu i hostince. Vystihl, že zásobování tábora je výhodný obchod. Dovedl sehnat z dalekého okolí vše pro nasycení táborníků. Opatřil si za tím účelem i malé dodávkové auto, s nímž dovážel potraviny časně

49

ráno nad tábor na okraj lesa, kde zásilku přejímala kuchyňská služba, pro kterou měl vždy nějaký rohlík či kus salámu navíc. Hostinec pana Šebeleho se stal dějištěm velké nepříjemnosti. Starší účastníci tábora se vypravili do Stádlce na tancovačku, snad při příležitosti dožínek. Hoši byli jen v teplácích, kdežto místní byli „oháknutí“. Děvčat bylo málo, ani z dívčího tábora žádná nepřišla, protože Bivoj to zakázala. Nezbylo než zasednout za stůl, dát si limonádu a při kytaře Franty Jedličky (bratr Bivojky) zpívat nejprve národní písně. Když došlo na „Tvé modré oči...” a „zdeptáme Němců říš”, za což v té době byl kriminál, oživl i stůl místních občanů a na jejich výzvu se začaly zpívat další nepřípustné písně. A v tu chvíli se objevily na stole dvě lahve vína, následovaly tupláky piva, štamprlata světlušky, zakončené provoláním „Ať žije hnusný hoch Šebele!”. Toho názvu se již nezbavil a nakonec byl ještě umocněn doplňkem „řízni ho, píchni ho, vycucej mu krev!”, který se provolával při pochodu Stádlcem. Jenže dohra byla u táborového raportu, kdy sice bratr Valla uznal, že hlavní vinu nesou místní „Zapadlí vlastenci“, nicméně ortel zněl: konec návštěv a cest do „města”. Je namístě se také zmínit o tom, že v té době školní výchova nebyla koedukovaná a tedy že i oddíly skautské byly rozděleny na chlapecké a dívčí. Jenže došlo i na to, že starší dospívající nebo již dospělejší hoši se začali více zajímat o děvčata. A protože dívčí tábor Sedmičky byl v tomto roce blíže po proudu Lužnice, byly návštěvy v dívčím táboře častější, lodní přeprava frekventovanější. Velitelka tábora Bivoj byla tentokrát shovívavější než v předcházejícím roce, měl Karmín příležitost sledovat svým mohutným dalekohledem s velkým zvětšením romantické dvojice na protějším břehu. A pochopitelně poskytnout zájemcům možnost, aby se též pokochali pohledem na povídající si dvojice. Nutno ovšem dodat, že vztahy mezi chlapci a děvčaty byly mnohem idealističtější než dnes a že rozhodně na táboře nedošlo k žádným „nepřístojnostem”. Po skončení regulérního tábora zůstala na tábořišti jen skupina starších a četa vlčat vedená bratrem Eymannem. Rekreační pobyt dělili nejen na koupání, ale také na pomoc při žních ve Slavňovicích v tamních statcích. Mezi Eymannem jako velitelem tábora, a staršími hochy však došlo k velkým rozporům a šarvátkám, jež ukončil až bratr Valla vážným pohovorem s oběma stranami. Dohra následovala po táboře, kdy bratr Valla svolal schůzi vedoucích oddílů, aby jim vytkl chyby, jichž se při vedení a skautské výchově svých chlapců dopustili. Také ani vlastní chování vedoucích neodpovídalo skautským zásadám. To se stalo důvodem pro rozpuštění všech oddílů a zbavení všech přítomných vedoucích funkcí. Br. Valla zdůraznil, že současný vývoj, kdy Němci začínají se svojí germanizací a rozvracením národa, je povinností vedoucích, aby pomáhali čelit nebezpečí, které pro českou mládež představuje německá „převýchova”. V ovzduší uzavření vysokých škol a následných persekucí a vypuknuvší druhé světové války bylo uskutečněno nové rozdělení čet. A v tomto ovzduší se také konaly přípravy na tentokrát již zcela poslední

50

tábor dejvických oddílů. Dalo se již předpokládat, že Němci zruší vše, co je české a co prosazuje svobodné myšlení. Bez ohledu na těžkosti a nebezpečí, které z toho plynuly, pokračoval oddíl ve své činnosti. Pro tábor 1940 byla zvolena Vlašim a rezervace vlašimských junáků v Měsíčním údolí na řece Blanici. Pro tábořiště byla vybrána velká louka za Kupsovým mlýnem. Na dokreslení tehdejší situace uveďme „Zprávu z 1. oddílu Junáka v Praze XIX“, kterou vydal vůdce střediska Valla. Po přečtení tohoto dokumentu si čtenář jistě uvědomí, za jakých podmínek a s jakou odvahou se vyvíjela činnost střediska a jeho vedoucích. Ve dnech od 28. 12. 1939 do 5. 1. 1940. účastnilo se 9 bratří zájezdu do junácké reservace ve Vlašimi. Scházíme se pravidelně stále každou neděli v 9. hodin, kromě poslední neděle v měsíci. Do konce ledna jsou tyto podniky pro všechny nepovinné. V únoru budou povinné pro junáky, pro vlčata nikoli. V březnu budou všeobecně povinné. Vlčata mají mimo to schůzky v týdnu : v pondělí, ve středu a ve čtvrtek je jim k dispozici vytopená dívčí klubovna Grazianiho 14. Nedělní podniky až na další jsou vesměs zájezdy vlakem za Prahu. Každý účastník přinese s sebou proto v neděli vždy také 5 K na dráhu a příslušný obnos (podle věku) na elektriku. Jídlo na celý den, návrat kolem 18. hodiny. teplé oblečení jakékoliv podle stupně mrazu. Je–li sníh, také lyže. Kdo se chce účastnit nedělního zájezdu, musí být registrován. Registrován musí být také jeden z rodičů. Registrační poplatky jsou do 18 let 5. –K, nad 18 let 10. – K– obě s legitimací. Bez legitimace o 1 K méně. Registrační poplatky odveďte br. Krchovi každý čtvrtek mezi 18 a 19. hodinou v dívčí klubovně, Grazianiho (Zelená) 14., průjezd vzadu, levý obchod. Br. Krcha provede registraci do neděle v týdnu, v němž byla zaplacena. Kdo se nedá registrovat do konce února, přestává být formálně členem a zaplatí nové zápisné, vstoupí – li zas do oddílu. Legitimace, registrační známky a železniční známky vydá br. Krcha v neděli po registraci příslušnému veliteli čety. Členové starší 14 let musí mít průkazy s fotografií. Nejbližší zájezdy: Říčany, Javorov, Jirny, Klánovice, Točná, Suchdol (Slavičí údolí). Vořechova četa připravuje akademii. Starší Junáci a Junačky se scházejí v týdnu v sobotu v 19 hodin (do 22) k čaji s tancem v síni restaurace U obrany, XIX, Bráfova ul. Poplatek 3 K (na otop), minimální útrata 2 K. Starší Junáci a Junačky zbudují přes jaro a léto srub v prostoru Kozích hor v Brdech (stanice Mokrovrata u Dobříše). Počítáme letos s tábořením v Měsíčním údolí (junácká rezervace u Vlašimi).

51

Protože tábor je částečně stálý a částečně polostálý, odpadne potřeba stavebního dřeva, Zásobování nejdůležitějšími živinami bylo přislíbeno, rezervace zajištěna. Táborový poplatek nebude podstatě zvýšen. Bude však placen bezpodmínečně předem. Proto naň šetřete včas ! Se slevami nelze letos počítat. Letní tábor potrvá pravděpodobně celý červenec. Podmínky ve Vlašimi jsou skvělé ! O velikonocích se připravuje pětidenní zájezd (místo podle počtu přihlášek) asi za 75. –K. Kromě dráhy. Přihlášky do konce ledna u br. Krchy. . Upozorňujeme pp. rodiče, že min. školství nejen není proti účasti žactva na junáckých podnicích venku, ale že přislíbilo dokonce všemožnou podporu. Žactvo však nesmí přicházet a odcházet ve velkých skupinách. Pochodování v semknutých útvarech není dovoleno. Nosit kroj v Praze není zakázáno. Všichni starší Junáci (bratři 18 let a starší ne však čekatelé) jsou jen členy Sdružení přátel Junáka a jako takoví se seskupují v oddíl. Budou tudíž zvlášť registrováni pod vedením br. Miroslava Sokola. Jako oddíl podléhají přímo vůdci střediska. Jakmile bude ukončeno jednání s „ RADOSTÍ ZE ŽIVOTA “, budeme podnikat všechny zájezdy pod záštitou této organizace. Sleva na dráze do 14 let(učni do 21) 75% slevy– aspoň 12 účastníků. Studenti 51 osob (i s nestudenty) 66% slevy. Žáci a učňové při tom 75%. Na jaro chystá ústředí čekatelské zkoušky. Podepsán Vůdce střediska Valla Aktivní byl oddíl vlčat. Svědčí o tom dopis, který vedení oddílu rozdalo všem členům oddílu, kteří neplnili své členské povinnosti. Bratře! Oznamujeme Ti, že vlčata 1. oddílu z Prahy XIX se scházejí pravidelně každý čtvrtek o 16. hodině odpolední v klubovně, aby prováděla předepsaný program a vlčácké zkoušky zdatnosti. Upozorňujeme Tě, že Tvůj otec podepsal na přihlášce prohlášení, že bude dozírat, aby ses zúčastňoval pravidelně všech podniků a omluví Tě, kdybys z vážných příčin nemohl se dostavit. Poněvadž jsme nedostali ani omluvenku, ani jsi nebyl na nedělní vycházce, očekáváme Tě v neděli v 9 hodin na hřišti. Vlčata nosí s sebou na vycházky: Zimní kroj (pumpky), torbu, jídlo na celý den, polní láhev s kávou nebo čajem, tyč a 2. –K na hotovosti. Na tyči se nosí maličká vlaječka v barvě šestky (u Jandů za 1. –K) s vyšitým monogramem.

52

Jinak jsou schůzky: vlčata narozená v roce 1930, 1931, 1932 ve čtvrtek v 16 hodin, v roce 1929 noroz. V úterý v 16, 30 hod. Vycházky v neděli : Sraz v 9 hod. na hřišti. Pochopíš zajisté, že je nutné, abys v zájmu svém i našem navštěvoval pravidelně veškeré oddílové podniky, aby se práce v oddíle zbytečně nezdržovala a předepsané zkoušky vlčácké zdatnosti byly včas a řádně konány. Čekáme Tě určitě ! Praha, říjen 1939 Za vlčata 1. oddílu Eymann ved vlčat Jaroslav Procházka Vladimír Richter Upozornění Shledali jsme, že nenavštěvuješ oddílové podniky. Upozorňujeme Tě, že nepravidelná docházka může být považována za vystoupení z oddílu. Je Tvojí povinností, abys nenavštěvované podniky, schůzky a vycházky včas a řádně omluvil. Praha Dejvice 5. XI. 1939 Michal

Štěpánský

Vlček

Mizera

Pleiner

Sedláček

Olmer

Pašek

Strašík

Satnar

Vlasák

Čapek

Gabriel

Kaiser

Přikryl

Zikán

Weinstein

Martinec

Pešek

Špaček

Čočka

Strejček Když jitra nastal čas, Vlků smečka zavyla. Jednou, dvakrát, zas a zas. V džungli stopy, které zanikají Též oči, které tmou pronikají Slyš, ó slyš! Hlasy se ozývají. Jednou, dvakrát, zas a zas.. (Z Knihy R. Kiplinga O džungli. Lovecká píseň Sionýské smečky) Slyšte volání starého vlka!

53

Volám vás, vlčata 1.smečky z Prahy XIX. volám vás k poradní skále ! Zima, která nás již dost trápila, pomalu ale jistě končí. Protáhněte svá odpočinutá těla, která vám již zajisté počala tloustnout, promněte svá ospalá očka a podívejte se ven ze zimních pelíšků a uvidíte, že příroda se počíná probouzet a volá vás. Vás, vlčata ! I já, starý vlk, vůdce smečky, vás volám ! A vím, že vy všichni, příslušníci mojí smečky, pamětlivi jejích zákonů, poslechnete mého volání a přijdete. Volá nás i naše klubovna, kterou jsme tak dlouho zanedbávali. Ta bude od nynějška zase naším domovem. V ní budeme se zase po celý rok scházet, v ní se budeme radovat a v ní budeme si svěřovat své starosti a bolesti. Čeká nás nová, těžká, ale radostná práce, práce, jejíž ovoce, radost z vykonaného díla bude naší odměnou. Proto končím zase slovy R. Kiplinga: Slyšte volání ! Zdar lovu všem, kdo džungle zákon ctí! Váš Eymann, Vlk Samotář První sraz vlčat z Prahy XIX (povinný) je v neděli 3. března 1940. v 9 hodin na Hřišti u Nové techniky. Kdo nezaplatil dosud registraci na rok 1940 přinese s sebou K5. Přijďte všichni určitě a včas. Přijďte v kroji, jídlo na celý den s sebou. Bližší informace na vývěsce u vchodu na hřiště. Tyče s sebou. Jaroslav Procházka, Eymann, Vladimír Richter

54

Kouzlo Měsíčního údolí Rezervace vlašimských junáků zahrnovala jeden velký patrový srub, kuchyňskou budovu s jídelnou, řadu chatek pro dvě osoby, velitelský sroubek z březových větví a další větší srub, táborový kruh, stožáry na vlajky, hřiště na kopanou a na volejbal, doskočiště a koupaliště zřízené nad jezem na řece Blanici. Za zmínku stojí i strašidelný obrovitý smrk, který rostl na začátku údolí. Váže se k němu historka, která, při pohledu na strom, jehož dlouhé k zemi visící husté větve tvořily jakýsi závěs, vyvolávala mrazení v zádech, obzvlášť svítil–li měsíc. Vůdcem vlašimských skautů byl svého času mlynář Kulík, který se postaral o rozkvět skautingu ve Vlašimi i o založení střediska v Měsíčním údolí. Ve volných chvílích často pobýval tady i se svými hosty z Prahy, z ústředí či z jiných oddílů. Při jedné návštěvě padla řeč na duchařské otázky. Shodou okolností jeden z návštěvníků, který se okultismem zabýval, začal, jakoby v transu, vyprávět, co v mlze nad řekou vidí. Popsal příběh, kdy horda bojovníků přepadla tvrz a jejich velitel rozťal bránícímu starci hlavu mečem. Při těchto slovech se mlynář Kulík zhroutil, dlouho byl v bezvědomí a upoután na lůžko. Strašidelný smrk pak sloužil jako místo pro zkoušku odvahy tábořících, když museli za temné noci přinést nějaký předmět, který tam byl za tím účelem předem uschován.

55

Měsíční údolí Měsíc a semafor Vlak dál se rozjede Kráčíme ulicí Náměstím horním a dolním Salámy Dýcka Věže a jasany Řeka je bílá laň Zeleným proudí loubím Rybáři, ryby Za lesem zpěv a vozu hrkotání Klekání kolébá Kánoí se tiše plavíme chlebovou vůni Kulíkova mlýna Hvězdičky myrty poprsí kopců flétny pěnice čmeláků basy bubínky datlů Nakonec Kupsův splav i náhon a přístav Ten modrý mlýn Zelený lučištník Kopeme jámu a do ní dojati vkládáme poklady dejvických roverů Kdože si po válce pro ně as přijde? (ze sbírky skautské poezie let 1938–45)

56

Táboření 1940 Dejvické středisko JUNÁKA (7. dívčí a 1. chlapecký oddíl) budou tábořit v červenci v údolí řeky Blanice v prostoru Hrádek (asi 3 km severně od Vlašimi). Tábořící mládež bude rozdělena na několik skupin (dívčí oddíl, vlčata, 3 až 4 skupiny junáků). Pro všechny tyto skupiny bude zřízeno společné zásobovací středisko. Dívčí oddíl bude veden zcela samostatně (s. Jedličková), skupiny chlapecké budou mít společné vedení (br. Valla). Ubytování bude z části ve srubech a v chatách, z části pod stany s podsadami. Trvalý lékařský dozor pro všechny skupiny je zajištěn. Protože je potřeba učinit ihned podrobná opatření pokud jde o organizaci a umístění jednotlivých táborů a také zajistit včas zásobování tábořících, žádáme Vás, abyste přihlásili své dítě, míníte–li je letos do tábora poslat, a to písemně nebo osobně nebo vzkazem d n e 5. d u b n a t. r. mezi 16. a 20. hodinou v dívčí klubovně (Dejvice, Grazzianiho 14., dříve Zelená ul.) Přijetí později přihlášené mládeže nelze zaručit. Táborový poplatek bude upraven podle cen přidělených poživatin na výši co nejmenší, přičemž připomínáme, že jsme vybaveni vším potřebným a že tudíž žádné vedlejší vydání (kromě stravy a jízdného) nebude téměř žádné. Táborový poplatek bude třeba zaplatit předem, nejpozději týden před odjezdem na tábor. Sestra Šrámková prosí rodiče šotků a junaček 7. dívčího oddílu, aby se dostavili 4. dubna v 17 hodin do dívčí klubovny (adresa nahoře), aby vyslechli podrobnou zprávu vůdkyně oddílu o táboření. Vůdce střediska: Valla Vůdkyně střediska: Jedličková Prázdninové tábory dostanou pravděpodobně zvýšený příděl potravin. *** I Středisko JUNÁKA Praha XIX Přípravné pokyny pro táboření 1) Doba táboření 29. červen(den odjezdu) ž 28. červenec (den návratu), celkem 30 dní 2) Adresa: Letní tábor dejvického junáctva, Vlašim, poštovní úřad. 3) Táborová výbava Podle přílohy 1 4) Táborový poplatek 400 K s drahou– Je splatný do 28. června, výjimečně do 5. července(v tomto případě poštovní poukázkou do tábora, adresa nahoře.

57

5) Návštěvy v táboře Jsou povoleny jen o svátečních dnech. Návštěvníci převezmou na dobu návštěvy dítě, jemuž návštěva platí, a do té doby, dokud je nevrátí do péče vedoucích, vedoucí nejsou za ně odpovědni. Přenocování návštěvníků táboře není letos možné. Vedení tábora se však postará o zřízení nouzové noclehárny (na slámě ve mlýně u tábora(za mírný poplatek podle požadavků majitele mlýna. Je však třeba podat vedoucím přihlášku do 28. června s udáním doby a počtu nocujících osob. 6) Zprávy Počínajíc 3. červnem bude zřízena táborová zpravodajská kancelář(pro chlapce ve srubu na hřišti, nouzová stavba u nové techniky, pro děvčata v dívčí klubovně – XIX, Grazzianiho 14, průjezd, zadní obchod vlevo. Úřední hodiny denně jen ve všední dny od 17 do 19. Zprávy z tábora budou zasílány co možná pravidelně do obchodu SPORT– Jandová, Dejvice, Na Hutích a tam vyvěšeny. 7) Lístky na potraviny Každý účastník tábora se musí odhlásit v příslušné úřadovně na magistrátě z odběru potravin v Praze k odběru potravin ve Vlašimi na dobu od 1. července do 28. července. Úřadovna vydá o tom potvrzení, které nám odevzdá do 29. června do večera. Odvolejte se na oběžník ústředního úřadu pro zásobování. Na základě těchto potvrzení, která musíme odevzdat v první polovici června, budou nám přiděleny potravinové poukazy ve Vlašimi. 8) Stravování 29. června Studené jídlo na celý den s sebou. Večer bude podáván čaj na tábořišti. 30. června je normální stravování v táborových kuchyních. Táborový jídelníček bude týdenní, a to : snídaně bílá káva a 2–3 rohlíky, přesnídávky: chléb s medem nebo marmeládou, svačiny: salát ze syrové zeleniny s chlebem, obědy: polévky – česneková, bramborová, hovězí nudlová, hrachová, zeleninová, krupičná, z kostí nudlová, Hlavni krm: kynuté knedlíky povidlové s mákem, buchty s různou náplní (dvakrát v týdnu), hrachová kaše, guláš s bramborem, prejt s bramborem, hovězí maso s omáčkou a knedlíkem, večeře: kyselé mléko nebo podmáslí s bramborem, chléb 2 vuřty, párek s bramborovým salátem. Po večeři denně bylinný čaj a chléb s marmeládou. Dávka chleba není omezena. 9) Povšechný táborový denní řád Budíček v 7, 30 mytí a cvičení do 8, 30, snídaně do 9, úklid do 10, prohlídky a ranní obřad do 10, 30, přesnídávka, dopolední zaměstnání (junácká praxe), do 12 hodin, příprava k obědu, oběd ve 13, odpočinek do 14, 30, koupání do 15, 30, svačina, 16 až 18 odpolední zaměstnání (sport, hry) do 19 odpočinek 19 večeře, 19, 30 až 20, 30 večerní beseda, 20, 30 až 21 čaj, 21 až 22 zpěv a večerní obřad, 22 večerka 10) Porušení táborové kázně Poklesky vážného rázu (např. samovolné vzdálení z tábořiště, hrubé poklesky proti táborovému bratrství, závažné poklesky mravní apod.) trestají se propuštěním z tábora. Propuštěný táborník bude dopraven v doprovodu k rodičům na jejich útraty. Vrácena bude částka připadající na stravování ve zbývajících dnech táboření. (Po odečtení společných táborových

58

výdajů). 11) Přerušení táboření Přeruší–li tábořící odůvodněně táboření (např nemoc), vrátí se mu částka podle předcházejícího odstavce. 12) Lékařská prohlídka před odchodem bude oznámena, o odjezdu bude vydáno nařízení později, přeprava ude vlakem(pravděpodobně v krytých nákladních vozech. Zavazadla budou malým a fyzicky méně zdatným dopravena z nádraží ve Vlašimi do tábora povozem. 13) Odevzdání ručních zavazadel (srovnej s přílohou 1) bude stanoveno později. Věci, které nejsou obsaženy v táborové výbavě (příl. 1) je dovoleno vzít s sebou jen se svolením vedoucích a na vlastní nebezpečí. O součástky výbavy se stará tábořící především sám, vedoucí jsou povinni dohledem a opatřeními, aby ke ztrátám nedošlo. 14) Přidělení kmenových čísel Každému účastníku tábora bude přiděleno kmenové číslo, kterým opatří všechny své věci (vyšití, vyrytí apod.) 15) Kapesné Nikdo z tábořících nesmí míti peněz u sebe. Kapesné je zbytečné. Protože však dosavadní boj proti tomuto zlozvyku neměl úspěchu, je kapesné dovoleno, ale uloží se v táborové bance, z níž se vydá po částkách pod dozorem vedoucích. 16) Zásilky do tábora Zásilky potravin, pamlsků jednotlivcům budou bez výjimky vráceny z poštovního řadu odesílateli. Přijímají se jen zásilky pro celý tábor, prosíme však, aby od nich bylo upuštěno, protože se často zkazí a jsou s tím zbytečné výdaje na obou stranách. Jiné věci dovoleno posílat jen na potvrzení vedoucích. 17) Podhlavníky Spíme zásadně bez nich na podloženém (zvýšeném) slamníku v hlavách. Výjimky jen ze zdravotních důvodů po dohodě s vedoucími POZNÁMKA Při náhlém vzestupu cen potravin bude tábor zrušen dříve nebo bude vyžádán doplatek. Předpokládáme však, že k tomu nedojde. Jedličková Valla Důležité upozornění – Každý tábořící odevzdá do společné zásobárny před odjezdem ½ kg cukru a ze dvou vajec flíčků 1 cm x 1cm Příloha Pokyny pro táboření 1940 1) Zásobování ve Vlašimi je zatím zajištěno na 3 týdny. Potravinové lístky na další týden dostaneme, až odevzdáme potravinové lístky z Prahy na poslední týden 1. období výměnou na městském úřadě ve Vlašimi. Prosíme proto rodiče

59

tábořících, aby nám příslušné potravinové lístky odevzdali nejpozději ve středu mezi 17. a 20. hodinou. Potřebujeme jen lístky na tyto potraviny: mouka, cukr, chléb, housky, maso, mléko. Jestliže někdo potravinové lístky a některé z těchto potravin nemůže odevzdat i, nechť to laskavě oznámí zpravodajům ve zpravodajských (informačních) kancelářích 1. a 7. dívčího oddílu. 2) Odjezd 28. června (místo původně stanoveného 29. června) z příčin dopravních. Příjezd bude pravděpodobně až 29. července z týchž příčin (o sobotách a nedělích nesmíme do vlaku Tábořící se dostaví k odjezdu 28. června k pomníku Wilsonovu před hlavním nádražím a to a) chlapci nejpozději v 9 hodin, chlapci odjedou v 9, 50 hod b) děvčata nejpozději v 16 hod. Děvčata odjedou v 16. 30 3) Nástup oddílu den před odjezdem odpadá vzhledem k tomu, že tuto sobotu a neděli je společný sraz. 4) Návštěvníci tábora, kteří hodlají v táboře přenocovat, se upozorňují, že není v táboře volných přikrývek. 5) Doporučujeme, abyste dětem dali tolik korespondenčních lístků, kolik chcete od nich zpráv. Nedostanete–li zprávy, nezoufejte, je to spolehlivé znamení, že je vašim nejdražším dobře. V každém vážnějším případě Vás vedoucí zpraví buď telegraficky nebo spěšným dopisem. 6) Hudební nástroje nechť si tábořící vezmou s sebou – br. Javůrek zřídí táborovou kapelu. Nezáleží na tom, jaký nástroj (piana a harmonia by však nešla). 7) Jízdní kola je dovoleno vzít sebou. Budou dobře uskladněna pro použití ve mlýně. 8) Pro hlášení na úřadech potřebujeme znát i domovskou příslušnost tábořících. Nechť si je každý zapíše do zápisníku, vyžádáme si data po příchodu do tábora. 9) Letos musíme platit všechno předem. Nezapomeňte proto na nás s táborovým poplatkem – nejpozději do 5. července 1940. Přejeme Vám příjemný červenec. Nemějte o své obav ani starosti. Táborová organizace malých jednotek se zdvojeným dozorem zaručuje maximální bezpečnost a nejlepší možné výsledky táboření. Lékařská prohlídka bude až na táboře. Jedličková Valla Důležité: ruční zavazadla (slamníky s věcmi) odevzdejte laskavě zároveň s cukrem a s flíčky již ve středu 26. června, 27. června již nakládáme.

60

Středisko Junáka Praha XIX. Pokyny pro táboření 1940 (Doplněk k přípravným pokynům) 1) Zatím co děvčata odevzdala včas potvrzení o odhlášení ze stravování v Praze, neučinilo tak dosud 31 chlapců. Touto liknavostí jsme byli zdrženi o týden v přípravách tábora. Nevíme ani, kdo z těchto 31 zamýšlí opravdu jet a kdo nepojede. Prodlužujeme termín do soboty 15. června do 19. hodiny. Kdo potvrzení neodevzdá, toho považujeme za odhlášena. 2) Kmenová čísla najdete v příloze. 3) Lékařská prohlídka. a)Děvčata v dívčí klubovně, a to 23. června, ročník narození 1933, 1932, 1931, 1930, 1929, 1928, 1927, 24. června všechna ostatní děvčata, vždy v 17 hodin. b)Chlapci ve srubu a to: 25. června ročník 1924, 1925, 1926 a všichni starší junáci, 26. června ročník 1927, 1928, 27. června ročník 1929, 1930, 1931, 1932, 1933, 1934, 1935 vždy v 17 hodin 4) Odevzdání ručních zavazadel (t. j. věcí zašitých do slamníků – viz přípravné pokyny, příloha : pro chlapce ve skladišti v Praze XIX, Grazzianiho 12, proti dívčí klubovně 27. června od 8 do 19 hodin, pro děvčata v dívčí klubovně v téže době. Příjem vám potvrdíme. Slamník opatřete dobře viditelným kmenovým číslem. U děvčat mimo to ještě písmeno D. 5) Placení táborového poplatku. – Prosím všechny, kdož mohou zaplatit koncem měsíce, aby tak učinili v týdnu od 23. do 28. června vždy v době od 17 do 20 hodin ve srubu (chlapci) nebo v dívčí klubovně (děvčata). Peníze přijímá a příjem potvrzuje br. Krcha (od chlapců) a s. Škvorová (od děvčat) Prosíme dále, aby v této době byly vyrovnány měsíční oddílové příspěvky. Neregistrovaní tábořící zaplatí také zápisné 1K a registrační poplatky 5 K. 6) Odevzdání cukru (půl kg) a těstovin (ze dvou vajec) 27. června zároveň s ručními zavazadly. 7) Sraz před odjezdem. 28. června v 18 hodin v klubovnách se všemi věcmi (kromě těch, jež byly odevzdány se slamníkem). 8) Odjezd 29. června, hodinu sdělíme na srazu podle odst. 7. Valla, Jedličková ***

61

Příloha 1. chlapecký oddíl Junáka Praha XIX Táborový rozkaz č. 1 27. červen 1940 Organizace tábora 1940 O letošním táboření setká se oddíl s nebývalými potížemi. Jsem si vědom plně svých povinností jako vedoucí tohoto tábora i odpovědnosti za jeho průběh a za dosažené výsledky. Po bedlivé úvaze učinil jsem o organizaci tábora, která je základnou vší činnosti, toto rozhodnutí: A. Vedení tábora 1. vedoucí tábora (a vedoucí junácké větve) B. Valla 2. I. zástupce (a vedoucí vlčácké větve) B. Eymann 3. II. zástupce (a táborový zásobovatel) K. Krcha 4. vedoucí starších junáků (a tělovýchovný náčelník) M. Sokol 5. zdravotník J. Charvát 6. nezařazení (k dispozici vedoucího tábora) O. Carmine P. Mlčoch M. Valla J. Melzer B. Junácká větev 1, 1. četa junáků vedoucí Zdeněk Kalfus, zástupce Karel Jaroš (Kutek?) 2. družiny zařazeni: Pávek

Dvořák

Šindler

Pradáč P.

Sýkora

Pospíšil

Bareš

Souček

Žižka

Kolář

Endlicher

Kieslinger

Tesař

Čada

Pešek V.

62

2. 2. četa junáků vedoucí Haštal Mostecký (Zezula) zást. 2 družiny M. Valla (Melzer) zařazeni: Hasler Kudrna

Kadera Matouš

Klement

Gaberden

Vaněk

Matoušek

Boček

Holubek

Tomášek

Stočes

Očenášek

Březina

3. 3. četa junáků vedoucí Jiří Martínek zástupce Zdeněk Švejda (Šašek) 2 družiny zařazeni: Feierabend

Zajíc

Kotlaba

Beringer

Čeněk

Vodehnal

Špeta

Fuks

Dondyk

Purš

Belada 4. 4. četa junáků vedoucí Josef Přibyl (Jaroš), zástupce Pravoslav Houdek 2 družiny (k zapracování) zařazeni: Šrámek

Budělovský

Vašata

Boguszak

Klumpar

Hejl

Říha

Jilemnický

Sainer

Hofman

Topinka

63

5. 5. četa junáků vedoucí Jan Veselý zástupce Vladimír Bureš 2 družiny zařazeni: Kohler

Piskáček

Matějíček

Charvát

Fojtík

Pták

Sedláček

Richter

Randa

Škaloud

Pradáč J.

Pašek

May

Liška K.

6. 6. četa junáků vedoucí Ctibor Vořech zástupce Aleš Charvát 3 družiny zařazeni: Svojsík

CHocenský

Vlček L.

Hrnčíř

Štafa

Valla D.

Zezula

Bauer

Mikula

Vít

Špeta

O stavu majetku oddílu, získaném za dobu jeho trvání, svědčí táborový rozkaz z 22. června 1940. O tento majetek však zcela přišel v průběhu událostí, které postihly celé skautské hnutí. 1. chlapecký oddíl Praha XIX. Táborový rozkaz čís. 1 Praha, 22. červen 1940. 1) Táborová organizace Táborová organizace velitelství tábora a jednotlivých čet je v příloze k tomuto rozkazu. Velitelé čet dostanou s tímto rozkazem jen seznam své čety. 2) Táborový jídelní lístek s propočtem je připojen k tomuto rozkazu v příloze 1., která se vydává zároveň a jen táborovému zásobiteli br. Krchovi. Zásobitel se postará, aby se s jejím rozsahem seznámila 6. četa junáků. 3) Přidělení stanů Oddíl má k disposici tyto stany: 160 stanových dílců junáckého vzoru (jehlany) 48 stanových dílců italských (z toho 4 junák Matouš z 2. čety a další 4 junák

64

Pospíšil 10 áček (z toho 1 br. Javůrek, 1 br. Eymann, 2 má 3. četa junáků, 2 má 5. četa junáků, 1 – * má 1. četa vlčat a 1 2. četa vlčat. 1 velký stan oddílový pro 7 osob 1 velký stan oddílový italský 1 stan velké áčko s podsadou (junák Matouš z 2. čety. 1 tee–pee Tyto stany přiděluji takto: Velitelství: 1 tee–pee jako stan táborové dozorčí služby 1 stan áčko s podsadou pro služební hosty 1 velký stan oddílový pro skupinu br. Sokola 5 áček (br. Valla, br. Carmine, br. Eymann,, br. Valla M. a zároveň knihovna, br. Krcha, který se ubytuje u Kupsova mlýna) 1. četě junáků (Kalfus)16 stanových dílců junácký vzor a 4 stan. dílce italské a 1 áčko 2. četě junáků (Zezula) 16 stanových dílců junácký vzor, 4 stanové dílce italského vzoru a 1 áčko 3. četě junáků (Martínek)12 stanových dílců junácký vzor, 4 stanové dílce italské a další 4 dílce italské, 3. četa má však 1 místo volné. Na toto místo pošle vedoucí 6 čety junáka, který přebývá na počet stanů. 4. četě junáků (Přibyl) 12 stanových dílců junácký vzor, 4 stanové dílce italské a další 4 stanové dílce italské 5. četě junáků (Veselý)16 stanových dílců junácký vzor a 4 stanové dílce italské 6. četě junáků(Vořech)16 stanových dílců junácký vzor, 4 stanové dílce italské. Přespočetný junák ubytován u 3. čety, kde je pro něj volné místo(nejbližší stan). 1. četě vlčat (Eymann) 14 stanových dílců junácký vzor a 4 stanové dílce italské 2. četě vlčat (Javůrek) 22 stanových dílců junácký vzor a 1 áčko, dále 4 stanové dílce italské 3. četě vlčat (Procházka)14 stanových dílců junácký vzor a 4 stan. dílce italské. Přespočetné vlče bude ubytováno u 4. čety vlčat v nejbližším stanu, kde je pro ně volné místo 4. četě vlčat (Jedlička) 18 stanových dílců junácký vzor a 4 stanové dílce italské. Na volném místě ve stanu nejbližším 3. četě bude ubytován přespočetný

65

chlapec 3. čety. Každé četě je tudíž přidělen 1 celý italský stan ke schůzkám pro případ nepříznivého počasí a pod. Při konečné úpravě ubytování v táboře jsem zjistil, že není možno ubytovat všechny vedoucí a jejich zástupce jednotlivě ve zvláštních stanech. Mohou však volně disponovat italským stanem a po denním zaměstnání jim může posloužit jako pracovna. Nemám však námitek, aby si opatřili další stan a upravili pak ubytování podle toho. Stany byly přiděleny na základě hlášení, které jsem dostal od vedoucích čet. Každá četa (velitelská skupina) si ponechá ty druhy stanových dílců nebo stanů hlášených a v takovém počtu, kolik jí bylo přiděleno. Přebytek odevzdá po příchodu na tábořiště vedoucímu tábora, který naopak zase vydá četám scházející stanové dílce nebo stany na počet přidělený. 4. Nakládání : Všichni statní muži (junáci), kteří mají volno ve čtvrtek 27. června se dostaví do oddílového skladiště v 9 hodin dopoledne. Velitelem nakládacího oddílu určuji br. K. Krchu. Podrobné směrnice dostal ústně. Počítejte s tím, s že se nevrátíte před 15. hodinou. Malé občerstvení opatří nakladačům br. Krcha. 5. Sběr ručních zavazadel: Br. K. Krcha je přítomen dne 26. června (středa) od 8 do 20 hodin v oddílovém skladišti, aby přijal od rodičů nebo chlapců ruční zavazadla a zároveň od každého tábořícího ½ kg cukru a flíčky ze 2 vajec. V době od 17 do 20 hod vyšle do oddílové kanceláře šikovného junáka, který zájemcům tam přicházejícím sdělí, že br. Krcha je ve skladišti a vysvětlí, kde to je . 6. K odjezdu z Prahy: Předpokládám, že vedoucí budou na místě první a že své chlapce ve vzorném pořádku shromáždí kolem sebe aniž by nastupovali do semknutých útvarů (u Wilsonova pomníku). Dostane: Všichni vedoucí, zásobitel, tělových. náčelník k provedení a 7. dívčí oddíl na vědomost. Vedoucí oddílu B. Valla *** Jednotlivé čety si postavily stany na podsadách, které byly dopraveny z lužnického tábora. Kuchyň byla tentokrát ve mlýně, jen venku na dvoře se ve várnicích vařily brambory a čaj. A tentokrát ani kuchař nebyl vojenský. Podle zkušeností z předcházejících táborů si každá četa vybudovala samostatný tábor, a jak jinak, tábory mezi sebou sváděly boje. Jedna z čet zbudovala kanón, který se nabíjel šiškami, jiná sestrojila prak – katapult. K boji posloužilo i vápno, jímž natřeli bojovníci svým soupeřům podsady na bílo, ale pak museli za trest vše vydrhnout. Na pořadu dne byly i přepady dívčího tábora v Měsíčním údolí,

66

protože se děvčatům podařilo ukořistit totem jednoho z táborů. Z jedné čety se stali chlapci vyznavači bohyně Kálí. Ovšem došlo i k tomu, že bylo nutné přistoupit i k cenzuře dopisů, v nichž chlapci popisovali své bojovnické příhody. Bylo totiž nebezpečí, že by Němci mohli při náhodném zachycení takového dopisu vykládat fantastické výplody po svém. O možném nebezpečí svědčí i pokyn z ústředí, aby vše, co připomíná republiku, ze skautských označení bylo odstraněno. Odnesl to nápis „ČSR” z opasků. Br. Eymann postavil uprostřed tábora ruční brus, pomocníci mu s ním točili a celá posádka tábora nosila své opasky k vybroušení. A zanedlouho přinesl vlašimský listonoš tu nejhorší zprávu: telegram, obsahující rozkaz z ústředí – okamžitě tábor rozpustit a zlikvidovat. V případě neuposlechnutí hrozí nebezpečí, že tábor násilím rozpustí říšské orgány, zabaví majetek a podniknou i jiné trestní sankce. Jakousi válečnou „specialitou“ bylo zatemnění táborového ohně! K besedám mohl být jen docela malinký ohýnek a ještě shora krytý plochým kamenem. Došla také zpráva, že v Jižních Čechách, na Třeboňsku, oddíly SA a hitlerjugend přepadly několik táborů pod záminkou, že se tam ukrývají živly nepřátelské říši. Majetek rozkradli, ukradli i hodinky, fotoaparáty, dalekohledy, prostě všechno cenné. Pokus zapojit náš tábor do akce péče o mládež se nepodařil, takže všichni mladší chlapci byli ihned posláni domů a vedoucí a několik starších muselo vše zlikvidovat. Cesta domů byla symbolická: přes město se táhne dlouhý zástup chlapců a děvčat s tornami na zádech a se svěšenými hlavami. Přihlížející chodci smutné děti těší, že se po válce zase tady sejdeme. A měli pravdu. Na táboře končila likvidace. Pod dojmem událostí podléhal br. Valla depresím, vyslovil obavy, aby chlapci, v něž skládal své naděje, nepodlehli německému nátlaku. Jsou zaznamenána jeho varování a výzva, že na mladých závisí budoucnost národa, že nesmějí zradit. Sám, jako voják prožil první válku a vyslovil přesvědčení, že v této válce zahyne. Bohužel tato chmurná předpověď se v roce 1945 splnila. Po návratu ze zrušeného tábora vyšlo další nařízení – zákaz nosit skautský kroj. Ani odstranění symbolu ČSR z opasků, ani zákaz nosit kroj neměly vliv na junácké chování – každý poznal, že chlapci patří mezi tu dobrou část mládeže. Činnost oddílů a jednotlivých čet však pokračovala, ovšem s největší opatrností. Pokračoval i výcvik a nácvik odvahy a nebojácnosti. Jedním z bodů zkoušky odvahy byla „návštěva” tzv. šlechtického hřbitova, který ležel blízko nejzápadnějšího vchodu do Královské obory za dvorem dřívější elektrotechnické průmyslové školy. Na hřbitov se už dávno nepohřbívalo, na náhrobcích byla nejstarší data okolo roku 1830. Na hřbitov nebyl normální přístup, vniknout tam bylo možné jen přes plot z ulice a po zanedbané zahradě dojít k vyvráceným vratům. Na protější straně ulice bydlel ve vile gen. Syrový. Vila byla střežena vojenskou policií. Návštěvníkům hřbitova se naskytl ponurý obraz zkázy, neboť před lety tu řádili zloději, kteří pátrali po špercích, zlatých

67

zubech nebo ulamovali kusy cínových rakví. Pozůstatky mrtvých bezostyšně vyházeli, z hloubi hrobek se šklebily lebky. Večer bez baterky se mohlo do hrobky i spadnout. Úkolem bylo v osm hodin večer na tento hřbitov vniknout, na posledním náhrobku v nejzadnějším koutě hřbitova opsat nápis. (Šlechtický se nazýval proto, že většina nápisů byla německá s vyznačením „Freiherr von.. .”) Pro starší odvážlivce byla zkouška těžší: přespat na některém náhrobku. Pod vrzajícími stromy v tichu noci to nebyl nejlepší pocit. Ale řada hochů podmínky splnila. Prvým, kdo na hřbitově přespal, byl br. Borek.., Dopadla také rána mezi junáky – zatčen byl br. Zykán a další spojaři, protože u nich našli vysílačku. Přišel další rozkaz – v oddíle nesměli být členy chlapci či dívky židovského původu. Žádné ze všech omezení a znemožňování činnosti nevedlo k tomu, že by některý z hochů, ačkoli rodiče obavy měli, z oddílu vystoupil. Došlo i na odstranění všeho „závadného”, co by mohlo vyvolat zásah Němců. Z klubovny v Zelené ulici, vlastně oddílového skladiště, musely zmizet pušky, ale i odznaky Zborovského závodu a zbytek nákladu publikace „Československá armáda“, kterou br. Valla rozdal všem, kdo byli přítomni. Někteří z hochů však se pokusili jednu karabinu propašovat přes celou Prahu do úkrytu v domě, kde bydlel Kalfus. A dopad přišel 4. listopadu 1940. Ten den vstoupil v platnost výnos Reichsprotektora o rozpuštění Junáka a o zabavení jeho majetku pro protistátní činnost. Výnos byl datován dnem 28. října 1940! Všechny dveře v Jandově chatě byly zapečetěny, zalepeny nálepkou „Geheime Staatspolizei” a razítko s hakenkreuzem. Taktéž v Zelené ulici na dívčí klubovně i naproti ve skladišti. Několik starších hochů a vedoucích čet se sešlo, aby obhlídli situaci, protože v Jandárně jsou všechny vlajky. Je tu i totem, který by Němci určitě zničili. Ve skladišti jsou zase všechny stanové dílce, loutkové divadlo, táborové nářadí, polní telefony i rozmnožovací stroj a všechen ostatní majetek. Došla zpráva, že stejně byly postiženy ostatní skautské oddíly v Praze i na venkově. Junák se tak stal první obětí fašistické zvůle, teprve po něm následovalo rozpuštění Sokola, YMCY a ostatních spolků. Vedoucích oddílů, kteří byli předvoláni Gestapem, se především vyptávali na inventář a na stav pokladen. 5. listopadu 1940 večer se několik odvážlivců (mezi nimiž nescházeli Čego, Ála Charvát, Nácek, Pucka, Don a další) vloupalo známými cestami do klubovny, aby zachránili co se dá, především vlajky. Výprava jištěná hlídkami se zdařila, jednotlivé věci si hoši vzali do úschovy domů. Věci ze skladiště však zůstaly napospas Němcům. Br. Valla, který se stal důstojníkem vládního vojska (po válce vyšlo najevo, že byl k vládnímu vojsku dosazen z usnesení ilegální vojenské organizace), využil svého postavení k uschování střediskových vojenských vzduchovek tak, že je vzalo do svého inventáře vládní vojsko ve smíchovských kasárnách. V paměti roverů zůstane na věky jeden výlet na podzim roku 1941 – rok po zákazu JUNÁKA. Vzpomíná na to br. Miloš Valla: Seděli jsme pod kamenným podstavcem sochy Juliány, bratr Valla měl k nám promluvu. Popsal tři roční období – podzim, zimu, jaro. Hovořil o tom, jak podzim hýří barvami zmírající

68

přírody a její krása v sobě tají smutek. Potom přijde zima, která bude dlouhá, tuhá, a horší než zimy minulé. Tak jako příroda se na zimu připravuje, musíme se připravit i my Junáci. Máme heslo, které nám ukládá, abychom byli připraveni vždy. Jen připravení a otužilí přežijí krutou zimu. Po zimě zákonitě přijde jaro. Bude cítit v ovzduší, slunce opět opře k nám své teplé paprsky, sněhy a ledy začnou tát a mocný proud jarních vod vše odnese. Země rozkvete a my budeme šťastní a hrdí, že jsme vydrželi a překonali tu krutou a zlou zimu. Porozuměli jsme symbolům. Bratr Valla nám takto předával útěchu a duchovní posilu. Všichni porozuměli, mlčky vstali a zazpívali junáckou hymnu a píseň Vzhůru mládí.

69

Přechod do ilegality Možná, že někdo vysloví pochybnost, zda činnost zbytku rozprášeného střediska a jednotlivých čet, která se rozvíjela na podzim roku 1940 a v následujícím období, může být považována za ilegální. Avšak jak vyplývá z obecné definice pojmu ilegality, rozhodně všichni, kdo nějakým způsobem vyvíjeli protinacistickou činnost, konali ilegálně. A to byli všichni vedoucí čet, všichni starší junáci, i někteří z mladších, na něž bylo možné se spolehnout. Styk s br. Vallou trval, zástupci skupiny několikrát navštívili „Brvu” v kasárnách pro informace. Radil zatím vyčkat, protože Němci pátrají po ilegálních skautských oddílech a hledají záminky k persekucím. Skupina starších, zejména vedoucí, k nimž se připojili další „věrní” (jmenovat lze Buňu, Marťana, Pucku, Čega, Tuttra, Šlehofera, Borka, Nácka, Šípka a další) se začala scházet po jednotlivcích na konečných stanicích tramvaje a pěšky došli na určené místo, kde provozovali cosi, co je možné označit jako brannou přípravu: ať byl mráz, či sněžilo nebo pršelo, běhali přes překážky, plížili se, zápasili atp. Na Matějské pouti zase cvičili střelbu, od střelnice ke střelnici. Z jara 1941, kdy se zdálo, že pozornost gestapa ochabla, začali se bývalí členové některých čet i mladší, zajímat o nějakou činnost. Nicméně opatrnosti nikdy nebylo dost. Podařilo se krýt výletní aktivitu členstvím v čtenářském klubu časopisu Mladý hlasatel. Ale také se zdařila akce převedení činnosti do klubu Českých turistů. Přes nebezpečí, které panovalo vzhledem ke stannému právu, naskytla se příležitost znovu soustředit alespoň některé junáky ke společné činnosti. Protektorátní vláda vytvořila – pochopitelně se souhlasem či na nátlak Němců– tzv. „Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě”. Po poradě s br. Vallou a s jeho souhlasem se do kurzu pořádaného kuratoriem, přihlásili Veselý – Don, Jarda Procházka, Kalfus – Pucka, aby pronikli do záměrů převýchovy české mládeže, tak jak si ji představovali Němci. Byl tu též Jirka Navrátil, který přestoupil ze Čtyrky k vodákům. Po čtrnáctidenním pobytu na Čeperce souhlasil br. Valla, aby se hoši zapojili do akce „Služba mládeže”, kterou organizoval právě Spolek českých turistů. Pod jeho křídly se nenápadně rozvíjela junácká činnost. Organizačně se dělily skupiny mládeže na „pospoly”, „oddíly“ a „družiny”. Říkali si KÁČATA. Vedoucími pospolů se stali Veselý – Don, Jarka Procházka a Kalfus. Vedoucími oddílů a družin pak ostatní mladší „dejvičáci” Jirka Vodehnal – Jezevec, Miloš Beringer – Šolim, Miloš Zezula – Topol, Vláďa Bureš – Jasan, Jirka Navrátil, Jirka Pradáč, Milan Hraba, J. Faus, Domalíp, Jirka Ludvík – Stopař, Zykán, Jirka Zahradil – zvaný Fousek.. V družinách se uplatnili další dejvičtí chlapci – bratři Dittrichovi, Zdeněk May, Slávek Pešek, Mikuláš Číla – Kejla, Zdeněk Žižka, Tonda Souček – Tóťa, Karlík Suchý, Přemek Mlčoch a mnoho dalších. Kroj se omezil jen na tmavomodrou košili s kulatou nášivkou s červeným okrajem a nápisem KČT na rameni. Scházet se bylo možné jen na

70

těch školách, kde byli odvážní ředitelé, kteří dovolili přístup do školních tělocvičen v odpoledních nebo večerních hodinách. Výlety mohly být jen jednodenní, protože jakékoliv přespání mimo domov vyžadovalo hlášení přechodného pobytu, po kterém následovalo upozornění okupačním úřadům. Výlety se mohly konat jen v neděli, protože v sobotu se normálně chodilo do školy. Obtíže byly i s jídlem, neboť veškeré potraviny byly na lístky, s nimiž se šetřilo, takže na výletě se muselo vystačit s dvěma krajíci chleba s umělým máslem či umělým medem. Odvážné počínání si dovolil tzv. IV. pospol okresu Praha–město–F, jehož velitelem byl Veselý – Don. Kancelář vedoucího II. obvodu a IV. pospolu vydávala (se schválením okresního pověřence) zpravodaj pro své členy, nazvaný „Čtyřka”. Na titulní straně nesl heslo „Druh co druh v pevný kruh, nikdo nás nezdolá!” A obsah již na první pohled byl jasný: junácký duch se nedal zapřít. Ovšem nebezpečí hrozilo i zde, neboť generálním pověřencem kuratoria nebyl nikdo jiný, než bývalý vedoucí spojovacího oddílu a nyní zapřisáhlý fašista a vlajkař Chalupa. Proto také nezůstala utajena pravá činnost a poslání Káčat. Skončila v roce 1944 zatčením některých vedoucích (Jasan, Don, Šolim a dalších). Z vyšetřovací vazby v „Pečkárně” byli propuštěni po delší době, ale o svých výsleších nikdy nechtěli hovořit. Další vedoucí, především příslušníci ročníku 1924, byli „totálně nasazeni”, takže se museli vzdát vedení a činnosti v káčatech. Někteří byli odveleni na práce do rajchu, odkud se s postupem vývoje na frontách tajně vraceli domů a skrývali se mezi přáteli. Styk s br. Vallou stále trval, sám organizuje sbírku a z vybraných peněz mají přátelé z Vlašimi posílat totálně nasazeným bochníky chleba. Avšak hlavním posláním vybraných částek byla podpora rodin, jimž Němci uvěznili otce. Podzim přinesl první, ale také poslední zprávu o Vikim: v relacích BBC z Londýna byl zachycen povědomý hlas „Prahu, Košice a Beograd zdraví Viki”. Někteří z dejvických chlapců se – s vědomím či se souhlasem br. Vally, napojili v r. 1942 a 1943 na tvořící se ilegální skautskou organizaci Zpravodajská brigáda (ZB), která působila na celém území protektorátu jako významná vojenská složka odboje. Jejími příslušníky (podle vydaných seznamů) byli Jiří Ludvík – Stopař, Zdeněk Purš, Jiří Pradáč, Miloš Zezula, Vladimír Bureš, Jiří Navrátil, Zdeněk Kalfus. Členy čety pro zvláštní účely byli Borek Fabián – Beryl, Ctibor Haubert – Grizzly, Miloš Marel – Lorca, Jiří Martínek – Marťan (vyznamenán prezidentem republiky Československým válečným křížem), Borek Vořech. Jsou nositeli i vyznamenání „Junácký kříž 1939–1945”. Příslušníky ZB byli snad ještě další, kteří se neozvali ani po roce 1989, kdy konečně byla činnost ZB plně rehabilitována a uznána. Působení v ilegálních organizacích však přinášelo i řadu ztrát. Zatčen byl Ála Charvát, který byl členem Předvoje na Benešovsku a který zemřel v Terezíně na záškrt. Zatčen byl br. Valla, pro nějž si přijeli gestapáci do severní Itálie, kde

71

příslušníci vládního vojska pomáhali italským partyzánům. Stejný osud stihl i št. kpt. Štěpánského, jehož syn i dcera byli členy dejvických oddílů. Miloš Valla byl uvězněn v Malé pevnosti, Dušanovi se podařilo utéci. Zatčení neušel Jiří Pradáč ani vůdkyně Sedmičky A. Jedličková – Bivoj. Uvězněni byli i další dejvičtí skauti :Šlehofer, B. Tutter, V. Fabian. 27.12.1942 zemřel v koncentračním táboře Gross Rosen br. Luděk Vlček, jehož otec, gen. Vlček, čestný náčelník Junáka, odešel v r. 1939 přes Polsko do Francie, kde pomáhal organizovat zahraniční jednotky. Oba bratři Vlčkové byli zatčeni během heydrichiády v létě 1942. Mladší z bratrů Zbyněk byl propuštěn. 21. listopadu 1946 navštívila bratra generála Vlčka početná delegace, vedená náčelníkem Junáka br. R. Plajnerem a setrou Žákovou se zástupci jihočeské oblasti Junáka a představiteli důstojnického a rotmistrovského sboru. Br. Plajner mu předal vyznamenání Junácký kříž Za vlast 1939–1945 ve zlatém provedení, udělený Luďkovi in memoriam. Gen. Vlček byl obdobně vyznamenám Junáckým křížem za své zásluhy v zahraničí. Celkový obraz ilegální odbojové činnosti doplňují některé dále uvedené informace a vzpomínky.

72

Roveři Členy Jedenáctky byli také hoši starší, jejichž věk přesahoval hranici stanovenou pro členy skautských oddílů. Vedle starších skautů, kteří byli pověřeni funkcí rádců družin (tedy Marťan, Buňa, Miloš Valla a Carmine), nevybylo místo pro Miroslava Sokola – Čegu. Aby se uplatnil v organizaci oddílu, snažil se založit kmen roverů. V roce 1934 se členové oddílu, kteří studovali na reálce na Strossmayerově náměstí v Praze Holešovicích (Čego, Borek Vořech, Peter – Géz, Podroužek, Kysela, Vili Zahajský) scházeli a hledali na schůzkách způsob, jak kmen založit. Společně již samostatně pořádali výlety do Svatojánských proudů, na Jizeru a na Sázavu a na kolech. Br. Valla byl informován o těchto akcích a záměrech a tyto snahy zřejmě podporoval, protože do oddílu přivedl bratry Viktora – Vikiho a Karla – Čůdla Krchy. Viki byl čerstvý absolvent vojenské akademie a poručík letectva. Celá rodina se vrátila do Československa z Daruvaru v Jugoslavii. Jako malý skaut se s nimi objevil jejich bratranec Tomáš. Čůdl hrál výborně na havajskou kytaru a učil hochy srbským písním. Koncem roku 1934 bylo vše dojednáno a v lednu 1935 mohl být zaregistrován 11. RS Praha. Vůdcem se stal br. Valla – Šíp, ale faktickým vůdcem byl Viki jako jeho zástupce. Sokol – Čego byl kmenovým rádcem a mohl nosit tři červené pásky (“pacle”) na kapse košile, takže se vyrovnal Carminovi. Rádci se stali Fr. Kysela – Balú (Půlnoční družina – Půdr), a Vladimír La–co – Lutyk (Polední družina – Poldr). Roveři se zúčastňovali výprav společně s celým oddílem, ale pořádali i samostatné akce. Věnovali se i kulturní činnosti, navštěvovali společně divadla, výstavy. Někteří se zařadili k vlčatům jako instruktoři. Borek spolupracoval s Eymannem (Šošon). Eymann založil tajný indiánský spolek Černých hadů, pro něž vyrobil tajný odznak. Pracoval totiž u fy Schwarz v Karlíně, která mimo jiné vyráběla razidla (štancny), takže měl možnost jedno razidlo vyrobit a pak razit tajné odznaky Hadů. Památečným se stal pro rovery desetidenní zimní zájezd na Šumavu do vojenské ubytovny Pancíř u Železné Rudy, který zajistil br. Valla. Velká část skautíků patřila do kategorie méně majetných, kteří si nemohli dovolit nákladné zájezdy do hor. Ti již si od léta pilně vydělávali na nejnutnější vybavení sbíráním míčků na Štvanici na kurtech LTC, skládáním uhlí, doučováním spolužáků, výpomocí v dílně sestry Jandové montážemi lyží, prodejem všemožného „harampádí” letenskému vetešnictví pana Kličky a podobně. Tak si chlapci našetřili na lyže u Rotta, kde pracoval Ota Šlehofer – Žebrák, a na oblečení u sestry Jandové – se slevou. Je třeba i na tomto místě uvést důležitou skutečnost, o které již byla zmínka v kapitole o stavbě Jandovy chaty. I na tento zimní zájezd poskytla Báňská a

73

hutní, jmenovitě ředitelé Janík a Pokorný, podporu těm nemajetným hochům, kteří se angažovali jako vedoucí a instruktoři. Účastníci zájezdu prodělali tvrdý lyžařský výcvik pod vedením jednoho důstojníka a jeho syna – lyžařského instruktora, kteří hochům dali pořádně zabrat. Ovšem odměna za prodělanou fyzickou zátěž na ně čekala v podobě skutečně vojenských „blbounů”, jejichž množství a velikost nikdo nebyl schopen zvládnout. Mnohé skončily v odpadových nádobách – anebo jako ucpávka kamen. Společné ubytování ve vojenském srubu bylo i příležitostí k mnohým taškařicím, zejména strašidelným vyprávěním kombinovaným s akustickými i světelnými efekty, které vyvolávaly u těch nejmladších patřičnou hrůzu. Podle zaznamenaných vzpomínek došlo na tomto zájezdu i k setkání Dejvičáků s plzeňským oddílem STOPA. Ještě 2. března 1940 se pod záštitou Sdružení přátel Junáka konal v sokolovně v Dejvicích, Bubenečské ulici – jen pro zvané a jejich hosty – taneční večer, na němž účinkovaly dvě hudby 1. praporu vládního vojska. Byla to poslední příležitost, kde mohli roveři i děvčata ze Sedmičky uplatnit výsledky tanečních kurzů. K některým členům roverského kmene lze uvést některé podrobnosti. Tak např. Ála Charvát (i s mladším bratrem Borkem) přistoupil k roverům z oddílu br. Foglara. Bratři Kysela a Polák později přešli k vodákům. Během války se zařadili br. Haubert – Grizzly a Marel – Lorka. Zvláštní pozornost zaslouží členka dívčí Sedmičky, která se počítala mezi rovery – Efka Fischlová – Rybka. Když Sedmička získala po Jedenáctce klubovnu v Zelené ulici, sama vlastnoručně celou vymalovala (s pomocí Borka). Jako Židovka se musela po vypuknutí války skrývat. Často mezi rovery přicházela převlečená za hocha. S nasazením života jí pomohl uprchnout do Francie Zdeněk Peter – Géz, který ji velmi miloval. Podle neověřených informací odjela do Kanady. Vstoupila do Royal Air Force a je vedena v seznamu příslušnic ženského pomocného sboru RAF (WAAF – Women´s Auxiliary Air Force)– jako Hana Fischel– Vogel. Samostatný kmen roverů – skautů Praha XIX. (Odbojová skupina „VALLA“) Založen v lednu 1935 2 družiny: Půlnoční – Puldr, Polední – Poldr Zakládající členové: 1. Bedřich Valla – Šíp zakladatel a vůdce 11. oddílu, odboj v Itálii, zemřel květen 1945 2. Viktor Krcha – Viki, Kim, zástupce, letec RAF, padl 1944 3. Miroslav Sokol – Čego kmenový rádce (ved. 118. oddílu) odboj OČM 4. František Kysela – Balú 1. rádce. Odešel k vojsku. Francie nezvěst. 1939

74

5. Erik Polák – Unkas podrádce, zemřel v koncentračním táboře 1941 7. Vili Záhajský – Parma – skaut, WM– zastřelen ve Francii 8. Vladimír Laco – Lutyk zást. vůdce. NSG, padl 1938 v Chebu 9. Zdeněk Peter – Géz podrádce, OČM, NSG, padl 1945 v Dejvicích 10. Josef Tausik Ben Gun – Tor ČSA padl 1944 v Syrii 11. Ctibor Vořech – Borek vůdce – instruktor, (117. oddíl), odboj OČM NSG, ZB V letech 1937–1939 přistoupili skauti a činovníci 4., 11. a 14. odd. 12. Z denek. Řezáč – Roy vůdce., letec RAF, padl 1943 v Anglii 13. Vilém Moravec – Inge zást. vůdce., ČSA, part. Slovinsko padl 1944 v severní Itálii 14. Jiří Martínek – Marťan vůdce (115. odd.), odboj OČM, INTER–Německo, ZB 15. Aleš Charvát – Ála Chod, 2. rádce, zemřel v Terezíně 1945 16. Miloš Marel– Lorca, skaut (též Traper)ZB, NP 17 Radovan Vořech – Gleb skaut, radista 18. Miloš Valla – Portáš, Dak skaut zást. vůd. 116. odd.)odboj, vězněn 20. Bohuslav Tutter – Bob skaut, odboj, vězněn OČM, ZB 21. Ota Carmine – Car okres. velit.. odboj.. OČM 22 Václav Fabian – Beryl, Váva skaut, odboj, OČM ZB vězněn 23Ctibor Haubert – Grizzly skaut, odboj ZB, ČPZU 24. Zbyněk Procházka – Bůňa skaut (vůdce. 114. odd.) odboj OČM(odešel do Austrálie) 25. Josef Přibyl – Akéla skaut vůdce112. odd.) padl 1945 v Praze 26. Jan Lied – Sony zást. vůdce. – ČSA. padl červen 1945 Jestřebí u Č. Lípy 27. Zdeněk Kalfus – Pucka. OČM 28. Šípek Jaromír– Pišpek OČM 29. Dušan Valla – Vever OČM 30. Otakar Šlehofer – Žebrák zást. vůdce., OČM, vězněn 31. Hanka Woborec – Dina nezvěst. 1941 (Luž. Srbka)

75

32. Lída Wachsmannová – Hanka– koncentrač.. t. 1942 33. Eva Fischelová – Rybka kromě shora uvedené zmínky o dalším osudu není nic známo. S roverským oddílem spolupracovaly ještě některé členky Sedmičky : Milena Jindřichová – Alka Milena Holasová – Keňa, Jiřina Valinová – Linka a Eva Fojtíková – Saly. Mezi rovery chodívali básníci Ladislav Podmele – Karen, Ivo Fleischman – Kim a Jan Štern. 11. RS Praha XIX. ukončil svoji činnost v červnu 1945 na Kozích horách, protože splnil svoji povinnost. Jeho členové vedli vlastní oddíly. Skoro polovina pracovala mimo Prahu. U ohně rozloučení bylo přítomno jedenáct roverů – skautů: Čego, Silver, Borek, Marťan, Traper, Dak, Žebrák, Beryl, Grizzly, Bůňa a Pucka Do seznamu kromě již uvedených účastníků odboje patří ještě: Jiří Ludvík Stopař skaut, rádce 116. odd. ZB Zdeněk Purš skaut, člen 115. odd, ZB ČPZU Luděk Vlček skaut 6. četa – zemřel v koncentračním. táboře Gross Rosen 17/12, 1942 Zbyněk Vlček skaut, 4. četa, vězněn v koncentračním táboře.. 1942, s otcem gen. Vlčkem emigroval a žije v USA Miloš Pelikán skaut 1. středisko, ZB Miloš Zezula – Topol zást. vůdce. 116. odd, vedoucí odd. Káčat, ZB Jiří Pradáč – Páč skaut, vedoucí Oddílu Káčat, vězněn v Terezíně Vladimír Bureš Jasan skaut 116. odd., vedoucí. odd. Káčat, Miloš Beringer– Šolim skaut 116. odd. ved. odd. Káčat, vězněn 1942, pokus o převrat 1949 v Luděk Tesař – Tříska skaut 101. odd,, 1949 pokus o převrat vězněn Ivan Kieslinger – Kyslík skaut 101. odd. 1949 pokus o převrat – odsouzen na 10 let Josef Charvát – Jožka skaut 116. odd. pokus o převrat – popraven 5. 11. 1949

76

Seznam není úplný, zejména nejsou zprávy o osudu skautů a skautek židovského původu. Rovněž chybí jména skautů a skautek, kteří se odboje 1939–45 a za totality zúčastnili, ale emigrovali nebo jsou nezvěstní. Jiří Novák – Patron, člen 116. oddílu pak sport. oddílu který vedl br. Moravec A. Leipen – Saša, Vl. Kugler – Kulička J. Glas – Brdík – asi jako Židi zahynuli v koncentrácích. (OČM = Odboj české mládeže, NSG= Národní střelecká garda, ZB = Zpravodajská brigáda, INTER=internacionální sdružení dělníků nasazených v Německu) 1. července 1981 br. Kalfus měl příležitost nahlédnout do kartotéky Památníku Terezín – Malá pevnost, aby se pokusil zjistit a objasnit okolnosti smrti Ály Charváta. Rodina Dr Charváta, šéfredaktora Práva lidu, byla za války pronásledována. Ála na začátku války studoval stavební průmyslovku, pak byl zaměstnán v prostoru cvičiště zbraní SS u Hradištka na Sedlčansku jako technik. (Do 11. odd. přešli oba bratři Aleš i Boris z oddílu br. Foglara, protože mu jako dospívajícímu nevyhovoval romantický způsob činnosti v tomto oddílu. V Jedenáctce vynikal Ála při cvičení branné výchovy snahou získat maximální zdatnost a odolnost. Starší junáci mu posměšně říkali „Ála blbne na zdatnost”. V obsažném líčení uloženém v Památníku, uvádějí někteří členové Předvoje (Dr. Zahradník, ing. Pech), že Ála byl členem literárního kroužku spolu s dalšími vězni Pechem, Zahradníkem, Grulichem) Gestapo je zřejmě po delší dobu sledovalo, ale je též možné, že Ála jako syn sociálnědemokratického funkcionáře byl podezříván již v době svého působení v prostoru cvičiště. Vězeň Václav Maxa, železničář z Jižních Čech, který byl v době Álovy smrti na marodce – kobce ve starých kasematech – napsal : ...Přivedli krásného, jednadvacetiletého hocha Charváta, prý syna bývalého šéfredaktora Práva lidu. Měl záškrt. Nemoc se rychle zhoršovala, dostavily se vysoké horečky, několik nocí blouznil. Doktoři dělali co bylo v jejich silách a možnostech, vždyť viděli před sebou mladý nadějný život. Injekci proti záškrtu dostal, bylo však pozdě, srdce to nevydrželo. K posledku to bylo strašné, dusil se, sípal, prosil, bránil se smrti. Bylo to smutné. Nikdy nezapomenu, jak před smrtí volal „Maminko, já nechci umřít, zachraň mne!” Nezachránila, ani nemohla, ani to možná netušila. V 11. 30hod v noci skonal Kdo to vše prožíval nemůže to zapomenout... Ze spisů a líčení žijících svědků vyplývá, že členové Předvoje byli z benešovského gestapa – včetně Ály – převezeni do Terezína 5.2.1945. V Benešově byli vězněni od listopadu 1944.

77

Jaroslav Seifert – Za Alešem Charvátem Hrob mezi hroby, kdo jej pozná Čas setřel mrtvých podobu Svědectví svá tak zlá a hrozná vzali jste s sebou do hrobu Jen tma a někdy větru ševel sednou si k hrobu s pokraje jen hrstka trávy, hořký plevel rozkvétající tu do máje Jen oblak, který letí rychle, pomníkem je vám nad hlavou Do vzduchu píši slovo ztichlé a sloku šeptám váhavou Výčitka spěchá s výčitkami čím hustěji hrob zarůstá však stín vás mrtvých kráčí s námi ruku nám klade na ústa Stín, který němým hlasem viní A přepadá nás ve bdění, Jak bychom mohli zpívat nyní, Nabýt vašeho mlčení (ze sbírky poezie dejvických skautů let 1938–45)

78

Květen 1945 Již 10. května, několik dní po ukončení revoluce a osvobození Prahy, se u Jandovy chaty objevují někteří z roverů,, jimž paní Teršová, která v chatě přežila celou okupaci, vypráví o tom, kde všude byli schováni esesáci. Na celém hřišti stály malé boudy, v nichž byla uložena munice. V jihozápadním cípu hřiště vystavěli velkou dřevěnou budovu jako garáže. Před celou budovou techniky byla zelinářská zahrada, v níž zřídili okopy a střelecká stanoviště. Po příjezdu sovětské armády se esesáci po krátké přestřelce vzdali. Ale chlapci se stali svědky, když z budovy školy vyváželi na valníku mrtvoly zabitých vojáků a ukládali je do dřevěné garáže. Obhlídka kluboven skýtala obraz hrůzy: malé místnosti byly plné slámy a sena. Zato velká místnost měla propadlou podlahu pod spoustou strojů a přístrojů, většinou učebních pomůcek, které sem vyvezli Němci, když z budovy techniky udělali kasárna. Jako první opatření byla výzva, kterou napsali na tabulku a připevnili na srub: Všichni příslušníci 11. střediska, hlaste se denně od 17 hodin zde v klubovně. Voláme všechny, začínáme znovu činnost! Obrovský zájem mládeže ihned po vyhlášení, že se bude obnovovat činnost dejvického střediska, naznačil, že dosavadní klubovna, Jandova chata, nebude rozhodně stačit uspokojovat potřebám schůzek i sportovnímu vyžití. První myšlenkou bylo získat z pozůstalosti německých organizací tenisové kurty ve Struhách. Jenže ty již „zabral” nějaký vznikající tenisový klub. Ostatně by se kurty pro potřeby junáků nehodily. Kdosi jim však poradil, že ve Stromovce u Císařského mlýna je hřiště bývalého Turnvereinu, jehož německý správce byl internován. Informaci, kde jsou klíče od hřiště a domku správce získali v papírně v Císařským mlýně – mezi hromadami munice a ručních granátů. Byly uloženy u tesaře, který bydlel v sousedství hřiště. Klíče ovšem vydat nemohl bez pověření a povolení zabrat nyní již národní majetek. Ústředí Junáka již fungovalo, takže br. Jarda Novák – Braťka jim bez otálení potřebný „glejt“ vydal a současně i pověřovací listinu pro vedoucího střediska, jímž se stal br. Veselý – Don a zástupcem br. Kalfus. Ihned po převzetí skladiště, jehož se již zúčastnila řada nově příchozích členů předválečného střediska i dřívější vedoucí Káčat, byl pořízen inventární soupis desítek medicinbalů, disků, koulí, oštěpů – sportovního nářadí, o němž se jim nikdy nesnilo. V řadě stálo několik srubových chat, které poskytly přístřeší všem oddílům, které vznikly po přílivu nečekaného množství chlapců i děvčat. V jedné z kluboven byla zřízena „náborová” kancelář, Vládl v ní Veselý – Don, po něm převzal agendu br. Zezula – Topol. Všichni byli postupně zařazováni do čet nejen podle data narození, ale i podle školy, do které chodí a kde mají své kamarády atd. Během května se přihlásilo více než tisíc chlapců a děvčat. První velký sraz se konal jednu z posledních květnových nedělí, kdy na hřiště přišli i mnozí rodiče se svými šesti či sedmiletými ratolestmi. Vedoucí čet, kteří byli jmenováni

79

z bývalých členů oddílu nebo káčat či vybráni ze starších příchozích – na zkoušku – měli dost práce s uklidněním davu tak, aby po šesti dlouhých letech mohla být na výšince vztyčena československá státní vlajka. A pak se čety rozešly na svůj první výlet. Ústředí Junáka se podařilo získat jako základ letních krojů nové hnědé košile a černé manšestrové kalhoty po hitlerjugend. Jenže přebarvit tyto součástky si vyžádalo nesmírnou práci ve všech rodinách. Košile se většinou podařilo nastínovat, přesto výsledná barva neodpovídala oné toužené olivové. A s kalhotami byly ještě větší potíže. Žádným odbarvovacím lázním se nepodařilo docílit jiného zbarvení, než „kafebraundošedozelena”. Obdivován byl ten, kdo vlastnil skautskou lilii s černou psí hlavou, nebo kdo nosil opasek s přezkou s nápisem „Buď připraven”. A kdo měl i klobouk, tak to byla vysoce vážená osobnost. Opatřit se dal i trojúhelníkový šátek z domácích zdrojů – obarvit nahnědo kousek plátna nebyl problém. I turbánek se dal uplést ze starých kožených šňůrek. Domovenky dostali postupně všichni – byly bílé s červenými okraji a modrým nápisem. Situace s kroji se zlepšila na podzim. Oficiálním zimním krojem se staly battle-dressy, uniformy vyřazované z britských vojenských skladů. Měly bundu do pasu a dlouhé kalhoty z kvalitní vlněné látky barvy khaki. Obstarávalo je ústředí Junáka a poskytovalo je za symbolickou cenu. Domovenky se nosily na levém rameni a odznak lilie se připevňoval na bundu. Odborky a znaky družin měly své místo na rukávě. Středisko se vzhledem k velkému množství členů rozdělilo na dvě části. Některé oddíly zůstaly v Jandově chatě, ostatní se zabydlely na hřišti v Císařském mlýně, kde byl mnohem větší prostor. Ovšem Jandovu chatu si nelze představit bez totemu. Když přišli Němci, rozkázali správci chaty, aby totem spálil. Avšak totem záhadně zmizel a přečkal válku u zahrádkářů na ostrově ve Stromovce. Ti ho sice nabarvili, což hoši považovali za nedůstojné, ale již v prvých dnech května byl slavnostně přenesen a instalován na své místo před Jandovou chatou. Koncem května ale přichází pro dejvické junáky snad nejkrutější zpráva: dne 20. května 1945 zemřel v nemocnici v Beřkovicích na útrapy věznění podplukovník Bedřich Valla. Několik starších skautů – Borek, Don, Pucka, Dušan a Zajíc– zajeli do Beřkovic, aby sňali bratru Vallovi – svému „hejtmanovi” – posmrtnou masku. (O bratru Vallovi je samostatná stať) Jak bylo uvedeno, všichni nově vstoupivší zájemci byli rozdělováni podle věku do jednotlivých oddílů, které nesly až neuvěřitelná označení – od 100 do 133 (později i 170). Prvního velitele střediska Dona Veselého vystřídal nejprve Borek Vořech, pak br. Josef Javůrek, bojovník od rozhlasu, hudebník z povolání, který na posledním táboře před válkou vedl četu vlčat. Jako starší hodný člověk byl málo energický, aby zvládl tak velký úkol, jakým bylo zvládnout velký nápor nových členů a jejich alespoň základní junáckou

80

výchovu – nováčkovské zkoušky – a zavést nejnutnější kázeň. Přesto snahou všech vedoucích bylo vyhovět všeobecné touze a přání uspořádat první poválečný tábor i když na jeho přípravu nebylo mnoho času, v podstatě jen měsíc červen. Volba padla opět na Vlašim, na louku u Blanice, poblíž Kupsova mlýna, kde skončil tábor roku 1940. V květnu se uskutečnila velká akce, při níž se středisko představilo v plné parádě: pochod všech oddílů do Lidic, kde se konala tryzna za vyhlazení obce, za popravené občany a za děti odvlečené do Německa. 1. června 1945 se v krematoriu ve Strašnicích konal pohřeb br. Vally, u jehož katafalku stáli čestnou stráž vedle vojáků i starší junáci. A 16. června 1945 v 19 hodin uspořádali na hřišti u Císařského mlýna dejvičtí junáci tryznu za bratra Vallu. Seifertovu báseň přednesla sestra Dáša Šmídová. Velitelem tábora byl pověřen br. Josef Javůrek. I. rotu – oddíly 101, 104, 102 vedl br. Zezula – Topol, II. rotu Jiří Vodehnal – Jezevec– oddíly 105, 106, 107, III. rotu br. Albert Honka – oddíly 109, 111, 110, 121, IV. rotu br. Jiří Bradáč – oddíly 113 a114, V. rotu Miloš Pelikán – oddíly 117 a 118. K vedení tábora patřil i Miloš Beringer – Šolim. Družstvo zdravotníků vedl Evžen Slejška, členy byli Jaroslav Černý, Milan Cihlář a Jiří Kolář. Početný byl 100. oddíl – technický. Měl dvacet pět členů. S odstupem času je možné se dívat na průběh příprav tábora možná poněkud kriticky, vždyť bylo bezprostředně po válce, situace ve státě ještě nebyla zkonsolidovaná. Nicméně se přes veškerá nezanedbatelná rizika spojená s materiální i zásobovací podařilo tábor zajistit a uskutečnit. Sklady v klubovnách na hřišti v Císařském mlýně poskytly jak stanové dílce, tak i sportovní potřeby. Příděl potravin, které byly na lístky, se v dohodě se zásobovacím úřadem ve Vlašimi vyřešil tak, že za každého účastníka rodiče odevzdali příslušné podíly za 77. zásobovací období a celé lístky za 78. období. Pro ilustraci uveďme, že šlo o týdenní příděl 12 dkg tuku (umělého), 4 dkg másla, 2 kg chleba, 35 dkg mouky, 20 dkg masa, kávoviny a těstoviny. Pokud měla rodina příděl vybrán, muselo se příslušné množství odevzdat v klubovně v naturáliích. Cukru musel každý účastník odevzdat 1, 5 kg. Pokud jde o velké hrnce, kastroly a ostatní nezbytné kuchyňské potřeby a příbory, uplatnila se rodičovská solidarita – vše potřebné rodiče zapůjčili. Účastníci tábora – chlapci i děvčata, a veškeré táborové a materiální vybavení, byli přepraveni do Vlašimi zvláštním samostatným vlakem sestávajícím jak z osobních vozů, tak i otevřeného nákladního vagónu. Po vlastní ose dojel do tábora traktor, zvaný Babička, jehož historii uvedeme na jiném místě. – Dívčí oddíl, stále Sedmička, byl ubytován ve vlašimské škole. Stanový tábor chlapců uspořádaný podle jednotlivých oddílů, byl postaven u Kupsova mlýna, který představoval nezbytné zázemí. Počáteční obtíže se zásobováním, dopravou potravin do táborové kuchyně, kde vládly maminky jako dobrovolné kuchařky, jimž byly k ruce jednotlivé

81

družiny coby kuchyňské služby, se podařilo vyřešit originálně trojici vedoucích (Jezevec, Topol, Šolim). Od místní vlašimské posádky Svobodovců a ruského důstojníka získali spřežení tvořené dvěma malými ruskými koníky a ruským žebřiňákem bez jakéhokoliv brzdicího zařízení, které muselo být nahrazováno tyčí nebo jakýmkoliv klackem, vraženým mezi loukotě kol. Ani to však nezabránilo tomu, aby vůz nenajížděl na paty koní, kteří se plašili. Po dobrodružném sjezdu z vlašimského kopce spřežení elegantně zastavilo na druhé straně náměstí před kovárnou, aby se prokázala zdatnost a umění řídit toto divoké spřežení. Totiž jeho krotkost vychvalovali vojáci, když ho předávali, ale stráž, která je propouštěla z brány kasáren, se zhrozila, co že jim to dali za potvory! Ani další cesta na tábořiště se neobešla bez zážitků:v jedné chvíli se koníci zastavili před kopečkem a odmítali pokračovat. Ani lákavé pamlsky v podobě cukru a jablíček je nepovzbudily. Teprve několik salv z pistolí je vyburcovalo k trysku až do tábora. K jejich obsluze se přihlásili dva hoši z čety „motorkářů”, kterým byl udělen titul „koníčkáři”. Denně dojížděli do Vlašimi pro potraviny pro oba tábory – dívčí i chlapecký. Pochopitelně, že byli v dívčím táboře ve škole hýčkáni a vždy od kuchařek dostali něco na přilepšenou. Kluci své svěřence ošetřovali vzorně, pečovali o jejich čistotu a vzhled a bavili se s nimi. Ke konci tábora pak předváděli, že koníci umějí i počítat!. Na konci tábora hoši předávali vlašimské posádce naprosto krotké a poslušné tvory Jinou technickou vymožeností, kterou zavedli „motoráři”, bylo telefonní spojení s vlašimskou poštou a jejím prostřednictvím i možnost případného spojení s Prahou. Potřebný materiál – telefonní kabely si jednak přivezli na „Babičce” z pražské klubovny, jednak získali od vlašimských vojáků. Pro místní posádku, a hlavně pro ruské vojáky, byl tábor předmětem velkého zájmu. Zejména při slavnostním táborovém ohni, na který byli pozváni městští i vojenští činitelé, čekalo na hosty překvapení. U paty vlajkového stožáru. byla postavena velká pagoda, po obou stranách pomyslného jeviště, na němž měly být předvedeny nacvičené scénky s vrcholným tancem „Rom á dur “, byly připraveny menší hraničky. Po uvítacím ceremoniálu očekával velitel posádky, pan plukovník, že bude vyzván, aby spolu se starostou oheň zapálil, ale na dané znamení všechny ohně vzplály naráz, díky dálkovému odpálení rozbušek. Těch měla technická četa v zásobě značné množství, což se projevovalo i na další činnosti jejích příslušníků. Panu plukovníkovi se tento začátek velmi líbil, což odměnil příznačným dárkem: plnou bedýnkou raket a odpalovací pistolí, pro které ještě týž večer poslal svého ordonance! Jak byly použity, je jasné. Rozbušky byly v rukou techniků stálým zdrojem chlapské zábavy. Odpálený kůl nesoucí sedací prkno latríny a následný pád uživatele vyvolával škodolibý posměch. Cesta mimo táborovou bránu znamenala nebezpečí, že chodci vyletí před nosem kus drnu. Zažila se i jiná dobrodružství. Nedávno ukončená válka a okupace, přesuny vojsk apod. nesly s sebou i nebezpečí výskytu uprchlých zajatců a benderovců, na což upozornilo posádkové velitelství. A také taková

82

situace jedné neděle nastala. Poblíže tábořiště byla v lese zaznamenána podezřelá skrývající se postava, takže byl vyhlášen poplach a ozbrojení vedoucí se vydali ji pronásledovat. Kdo to byl, se nepodařilo zjistit, protože měl dost času zmizet. Ale za několik dní bylo oznámeno, že několik kilometrů od tábořiště byl dopaden uprchlý německý zajatec. Zvláštní zábavu ovšem také poskytovala Babička, na níž zkoušeli mnozí „řidiči” své umění, kdekdo se na ní vozil, až jednoho dne si tříčlenná posádka popletla ovládací zařízení – brzdu, plyn a volant– takže se Babička ocitla v mlýnském náhonu. Spojenými silami všech táborníků se sice podařilo Babičku vylovit, ale vzkřísit ji k životu trvalo hodně dlouho. Aby snad čtenář nenabyl dojmu, že se na tomto táboře dělaly jen a jen skopičiny a jinak nic užitečného, může být ujištěn, že každodenní program byl zaměřen na urychlenou výuku skautských znalostí a dovedností. Nicméně se po konečném hodnocení výsledků tábora ukázalo, že tak velké soustředění mládeže, která si ještě dostatečně nenavykla společnému životu a nezbytné kázni a vzájemnému kamarádství, a malé zkušenosti namátkou vybraných velitelů oddílů, jakož i nedostatek dobrých družinových rádců, nebylo právě tou nejlepší akcí, která byla bezprostředně po válce uskutečněna. Ovšem i přes tyto poznatky dal tábor převážné většině účastníků to nejlepší, co v dané situaci bylo možné poskytnout: dobrou stravu (i přes přídělový systém byly tábory zásobovány bohatě, díky vlašimské mlékárně, která dodávala pověstný zrající sýr Romadur), vydatný pohyb na zdravém vzduchu, zábavu a potřebnou dávku základní junácké výchovy. Po ukončení tábora a po předání dětí do péče rodičů byl pro vedoucí chlapeckých i dívčích oddílů a vybrané rádce uspořádán instruktorský kurs, jakási malá lesní škola, zaměřený především na rozšíření okruhu vedoucích oddílů a na zdokonalení jejich skautských vědomostí. Ani tento „rekreák” nebyl ochuzen o zaznamenání hodné příhody. Při jedné z každodenních přednášek vpadly na tábořiště poněkud poplašené krávy, které utekly z louky v Měsíčním údolí a jaly se demolovat podsady. Teprve „kovbojský zásah”– několik výstřelů z pistolí a mohutný pokřik přiměly krávy k odchodu. Do paměti tehdejších účastníků se vrylo nekonečné smažení lívanců. Podle jídelního lístku byly k obědu určeny lívance. Kuchyňská služba poněkud přehnala dávky ingrediencí v zadělávacím kotli, mouky i kvasnic, takže strávníkům, přišedším ke stolům, se naskytl pohled na neustále přetékající těsto, které, ač odebíráno ke smažení stále větších lívanců, mělo tendenci nepřestat – a nepřestalo ani do půlnoci toho dne. Strávníci polehávající ve stodole byli vytrvale zásobováni čerstvými výrobky nešťastných kuchařů, neschopných těsto zlikvidovat. Ovšem nikdo si nestěžoval, že by se lívanců přejedl. Byly stále dobré. Zkušenosti z vlašimského tábora se staly základem nového organizačního uspořádání okrsku. Po Borkovi Vořechovi, který podobně jako většina starších

83

vedoucích i roverů, odešli dokončit svá studia na školách nebo získali zaměstnání mimo Prahu, převzal velení br. Ota Carmine. Vytvořila se čtyři střediska, označená čísly 1, 4, 11 a 54, která vedli Kalfus – Pucka, Veselý Don, František Ježek – Buňka a Zbyněk Procházka. Oddíly byly rozděleny do jednotlivých středisek. Počet nováčků ve všech oddílech stoupá. Tvoří se nové oddíly, číselné označení dosahuje čísla 170. V plném využití je stále Jandova chata. Mnohé oddíly si vyhledávají vlastní klubovny mimo oba areály– jak hřiště u Jandovy chaty, tak i Císařského mlýna. A zde se objevují jiné sportovní kluby, hlavně fotbalisté. Junáci musí odevzdávat získané sportovní nářadí a potřeby Tělovýchovnému výboru a bez náhrady. Po prázdninách a po přeorganizování dejvického okrsku se práce oddílů podstatně zlepšila. Osvědčila se jejich samostatná práce v menších celcích, která ovlivnila vznik dobrých vzájemných vztahů mezi hochy. O vánocích roku 1945 uspořádal okrsek a dívčí oddíl pro manželky a děti českých letců RAF v Anglickém klubu večírek, na němž český Kašpárek provedl účastníky českými vánočními zvyky. Byl za to osobně pochválen kardinálem Beranem, který besídku navštívil. V jednom z oddílů byli krátkou dobu členy i dva synové tehdejšího anglického velvyslance. Při příležitosti ukončení jeho mise v ČSR napadlo Kolku a Topola předat oběma hochům nějakou památku na jejich pobyt v Praze. Zhotovili kožené album fotografií z různých koutů Prahy, jejichž vyvrcholením bylo několik nikde neuveřejněných snímků presidenta Beneše a jeho choti, které získali od kancléře Smutného po odvážné návštěvě na Hradě. Účastníci instruktorského kurzu po vlašimském táboře uspořádali koncem roku 1945 lyžařský zájezd do Modrého dolu v Krkonoších. I další kulturní a společenské akce pomáhaly upevňovat kádr vedoucích oddílů a okrsku. Okrskovým rozkazem ze dne 31.12.1945 bylo 1. středisko na počest zemřelého br. Ály Charváta označeno jeho jménem. Velitelství JUNÁKA bylo navrženo udělit nejvyšší vyznamenání Za čin junácký, který byl udělován těm vůdcům a junákům, kteří během okupace nepřetržitě pracovali se svými oddíly, bratru Vallovi. Okrsek rovněž od samého počátku své činnosti pořádal rádcovské kurzy (první byl zahájen 14.1.1946). Jeho instruktory byli Sokol (dějiny skautingu), Vořech (junácký zákon a slib), Pradáč (junácká organizace), Ježek (družina v životě oddílu) a další. Velitel Vallova junáckého okrsku Praha XIX (který byl součástí Svojsíkovy oblasti) úřadoval v okrskové kanceláři v Bubenečské ulici č. 5 Za pronájem platil okrsek Svazu mládeže měsíčně Kčs 1.50 za každého člena. Po prázdninách roku 1945 se rozběhla činnost osamostatněných oddílů v duchu instrukcí a pokynů, které vydávalo velitelství okrsku, aniž by omezovalo iniciativu velitelů oddílů.. Okrsek sám pak organizoval společné akce. Např. 14.10.1945 byla uspořádána velká okrsková polní hra, která zakončovala letní sezónu. Proběhla v obvyklém prostoru ohraničeném

84

Podbabou, Jenerálkou, Horoměřicemi, Nebušicemi, Přední Kopaninou, Statenicemi, Černým Volem, Roztokami. Oblastní velitel uložil okrsku také služby na oslavách světového sjezdu studentstva v listopadu 1945. Pro ilustraci významu této akce uvádíme opis rozkazu ze dne 10. listopadu 1945. Velitel junáckého okrsku Praha 10. listopadu 1945 Praha XIX. Účast na podnicích světového sjezdu studentstva v Praze. Oblastní velitel přidělil našemu okrsku: 1. 15. XI. 45 Informační služba na Masarykově nádraží v Praze 8–16 hod. Technické středisko – 15 junáků 2. 17. XI. 45 Informační služba na Wilsonově nádraží v Praze, 8–12 hod. 101. oddíl – 20 junáků 3. 17. XI. 45 Pořadatelská služba na manifestaci „17. listopad” na Václavském nám. Sraz ve 12. 45 v ulici J. Opletala. Nástup v šestistupech čelem k Václavskému nám. Náš okrsek nastupuje poslední. Okrsky jakocelek vede br. Miloš Pelikán, zástupce Jiří Vodehnal. Účast povinná pro junáky starší 14 let ze * * střediska I. (vyjma 101. odd), LIV. (Pelikán), IV. (Ježek), XIV (Vokovice, br. Novotný. Účast dobrovolná pro ostatní junáky – mimo vlčata. 4. 20. XI. 45 Masarykova kolej. Odhalení desky T. G. M. Sraz v 9 hod. před Masarykovou kolejí v Dejvicích. Účast povinná pro středisko XXIII (Zezula) a XXXVI (Mlčoch). Vede br. Mlčoch, zástupce br. May. 5. 21. XI. 45 Černínský palác:Společenský večer, pořádá vláda republiky, pořadatelská služba. Zúčastní pouze činovníci okrsku v bezvadných letních krojích. (Kabáty si odložíme v šatně). Sraz v 19. 15 u Lorety. K r o j : Na služby: 1–4: Pod skautskou košili svetry, pumpky (hnědé, zelené), v případě deště nepromokavý plášť. Otto Carmine velitel okrsku *** Jednotlivá střediska vyvíjela i publikační činnost. 4. středisko nazvalo svůj cyklostylovaný časopis podivným názvem „Fafouš”, zatímco 23. středisko vydávalo časopis „Druh” a 11. středisko časopis „Plex”. V 111. oddíle se o časopis „Gujál” staral Přemek Mlčoch. Tyto tiskoviny přinášely nejen dojmy a zážitky jednotlivých autorů – členů oddílů, ale představovaly i jakési učebnice, které uváděly příklady a zkušenosti z junácké praxe. Informovaly členy (i jejich rodiče) o schůzkách, chystaných výletech a zejména o přípravách na tábor.

85

Od roku 1946 organizovala jednotlivá střediska i oddíly své tábory samostatně. Místa si vyhledávali velitelé sami, i veškerou organizaci, stavbu tábora, zásobování spočívalo na jejich znalostech, zkušenostech a iniciativě. Pro potřeby archivu a našeho Almanachu se dochovalo jen málo dokladů. Nejbohatší si zachoval 101. oddíl, který v letech 1946 až 1947 tábořil u Telče (Stará Říše). 23. středisko se zabydlelo na Žebrákovském potoce u Orlíka. 4. středisko (oddíly 121, 122, 123, 174 a 11. odd. vlčat) se v r. 1947 utábořilo na Sázavě u obce Olešná. 109. oddíl si vybral tábořiště na řece Nežárce. A 139. oddílu se zalíbil Ratmirovskýs rybník u Jindřichova Hradce. U Bečova nad Teplou se usídlilo (1948) 11. středisko, jemuž místní pekař Antonín Tyburec potvrdil jímavým dopisem svoji připravenost tábor zásobovat. „Děkuji vám za vaší objednávku kterou jsem od vás obdržel. Můžu vás ujistit, že bude moje snaha abych Vás conejlépe obsloužil jak z jakostí chleba tak i s býlím pečivem co se tyče zvlašť býlého pečiva koláčů a buchet uděláme vám co si budete přát. Zasílám vám potvrzení že jsem přijal pro vás 24. 50 kg lístků na chleba. Děkuji Vám ještě jednou za vaší objednávku a vynasnažím se abych Vás co nejlépe obsloužil aby se vám zde u nás líbylo. Těším se na dobrou spolupráci. Hraničářským posdravem dvou Letce nazdar.“ Nelze se nezmínit ani o táborech dívčího kmene. Podle jediného dochovaného dokladu tábořily v roce 1947 (?) oddíly 70., 80. a153. v Jestřebí u České Lípy. Společným problémem všech táborů bylo zásobování, které bylo stále odkázáno na lístkové příděly. Přilepšení poskytovala potravinová pomoc od organizace UNRRA, která ještě dlouho po válce poskytovala z bývalých vojenských zásob výborné masové konzervy, suchary, čokoládu, pomazánku z burských oříšků a zvláště oblíbené byly „invazní balíčky”, obsahující potraviny na jeden den. Populární byl borůvkový nápoj v prášku, hochy pojmenovávaný (vyslov jak psáno) „beverágepovderjujcesyntetic”, který se vyráběl v celých kotlích a šel rychle na odbyt, protože byl lahodný. Jednotlivé oddíly ještě řešily doplňky zásobování táborových kuchyní povinností každého účastníka odevzdat určité množství stanovených potravin. Zpravidla to bylo 50 dkg cukru, půl kila mouky, těstoviny ze dvou vajec, půl kilovou masovou konzervu a lístky na 10 dkg umělého tuku. Přes veškeré zásobovací potíže nikdy žádný tábor netrpěl nedostatkem a žádný z účastníků nezhubnul. Okrskové velitelství vedené br. Carminem, rozvíjelo bohatou činnost, zejména pečovalo o výchovu nových rádců a vedoucích oddílů, pro něž pořádalo časté kurzy. Z oblasti přešla na okrsek povinnost vytvořit tým instruktorů a zkušebních komisařů pro odborné zkoušky. Okrsek také byl pověřován Ústředím i oblastním velitelem zajišťovat účast i pořadatelskou službou na celostátní oslavách významných výročí. Pro ilustraci uveďme tento přehled oslav prvého výročí osvobození (1946).

86

Sobota 4. V. Sraz v 15, 00 hod v Terronské ulici, bez vlajek a trubačů. Účast na tryzně na Václavském náměstí. Návrat asi v 18. 30. Sraz v 19. 30 na Vítězném náměstí. Účast na zapálení hranice na Babě. Návrat ve 22, 00. Povinné pro všechny jednotky, mimo vlčat a světlušek. Trubači již v 19. 15. Neděle 5. V. Sraz trubačů v 7. 15 na Vítězném nám. Povinný sraz celého okrsku v 8, 00 na Vítězném náměstí. Vlajky oddílů, středisek a okrsku (družinové neberte s sebou). Návrat ve 12, 00. Odpoledne od 14 do 18, 00 čestné stráže u hrobu padlých bojovníků. Jednotlivé hroby jsou oddílům přiděleny. Pondělí 6. V. V 19, 30 dobrovolná účast starších na akademii SČM. Úterý 7. V. Sraz 1., 11., 54. střediska a trubačského sboru v 18, 00 na Vítězném náměstí. Účast při odhalení desky padlým hrdinům na Bachmačském nám. Rozchod ve 20, 00 Středa 8. V. Sraz trubačů v 15, 30 na Vítězném náměstí. Sraz okrsku mimo vlčat a světlušek v 17, 30 na Vítězném náměstí. Účast na lidové manifestaci Svazu přátel SSSR a na ohňostroji na Čechově mostě. Návrat asi ve 23, 00. Účast doporučuje se pouze starším. Čtvrtek 9. V. Trubači sraz v 6, 45 na Vítězném nám. Sraz okrsku v 8, 30 na Vítězném nám. Účast na slavnostní přehlídce a defilé vojska na Stadionu. Odpoledne sraz ve 14, 00 v Bubenečské třídě. Průvod Prahou XIX. Lidová veselice, hudba, tanec a zpěv na náměstích až do pozdního večera. Na všechny srazy se dostavte v bezvadných letních krojích za každého počasí. Ve dnech 10.–12. V. byl náš okrsek pověřen předvedením vzorných táborů na majáles mládeže ve Stromovce. Bližší na srazech. Milada Vorlová v. r. Otta Carmine v. r. v zastoupení vedoucí okrsku okrskový velitel Okrsek uspořádal úspěšnou junáckou výstavku, na níž se podíleli všichni vedoucí oddílů a výtvarně šikovní junáci. Velitel okrsku přikládal velký význam činnosti Sdružení přátel Junáka a jeho poslání, protože oddíly potřebovaly všestrannou pomoc. Již v té době se zřejmě objevovaly názorové rozdíly na skauting, neboť ve svém okrskovém rozkaze z 24. 2. 1946 upozorňoval br. Carmine výslovně, že „sestra Alžběta Jedličková není kompetentní svolávat činovnické schůze chlapeckého kmene.” V rodičovském sdružení hledal Carmine oporu při prosazování ryzích skautských ideálů. – Valné hromady Sdružení pořadatelsky zajišťovaly zpravidla oddíly 170. a 171 a slavnostní rámec mu tvořili trubači. Snad pro okrsek nejvýznamnější událostí byla účast několika členů dejvických oddílů na 1. reprezentačním plese, pořádaném Československým JUNÁKEM – Svazem skautů a skautek dne 18. února 1947 v Obecním domě hl. m. Prahy. V plesovém výboru, jemuž předsedal br. Vladimír Purghart, zasedala za Vallův

87

okrsek sestra Mirka Štruplová. A mezi předtanečníky byli bratři Evžen Belada, Otta Carmine a Mikuláš Číla, které doplnila sestra Dagmar Šmídová. Význam plesu zvýrazňovala účast politických a vojenských i hospodářských představitelů té doby a celého diplomatického sboru. V dubnu – v neděli 20. – 1947 pozvalo 4. a 11. středisko okresu br. pplk Vally Praha–Dejvice na filmové představení Píseň mládí do kina Orlík v Praze XIX, Terronská ulice., o půl 10. hodině dopolední „ve kterém účinkují dejvičtí skauti z r. 1938 a zvukové barevné filmy o amerických a anglických skautech. “ Je ovšem velmi těžké, ba nemožné, aby si alespoň někteří dosud žijící tehdejší účastníci tohoto prvého poválečného promítnutí filmu s jakous takous jistotou rozpomněli, která verze to byla. Nezdá se, že by vedení středisek chtěla ukázat něco, co ve scénáři nebylo – a co bylo skutečně natočeno – tedy přeformovanou verzi. Je velmi pravděpodobné, že byla promítnuta původní, skutečná tvář filmu. Jak si čtenář jistě povšiml, v uvedených příkladech okrskových rozkazů je uváděn kromě oddílů i trubačský sbor. Jak sbor vznikl a jakou vyvíjel činnost, napsal pro Almanach br. ing. Jarda Straka. Jeho vzpomínky jistě dobře doplní a oživí historii dejvického skautingu. ...Jedním z mých prvních kamarádů – spolužáků na tehdejší Hlavní škole v Karlínu byl Jirka Hraba, jehož o čtyři roky mladší bratr Milan byl členem tehdejšího Klubu českých turistů. Jirka tam naverboval téměř třetinu naší třídy a další kluky z Karlínu. Milan byl naším vedoucím, chodili jsme na výlety do okolí Prahy a také pravidelně jednou týdně na tzv. povinnou službu do tělocvičny nějaké střední školy v Dušní ulici. Povinná služba byla jakýsi „nástroj” tehdejšího Kuratoria pro výchovu dětí a mládeže v protektorátu Čechy a Morava, jehož byl KČT povinně členem, pokud chtěl klub existovat. Až později jsem se dozvěděl, že se tento klub stal po dobu protektorátu útočištěm mnoha předválečných skautů, s nimiž jsem se zde seznámil . Nosili jsme tehdy modré košile, odznaky – tedy jakýsi kroj, měli jsme legitimace, pochodovali jsme, cvičili, hráli různé hry, zpívali, chodili na výlety – co víc si mohl kluk v mých letech přát. Při výletech a povinných službách jsem troubil do pochodu na polnici pochody, signály a fanfáry skautské, bývalého jezdectva čs. armády i c. k. rakousko–uherské. Kde jsem k tomu přišel se už nepamatuji. Přišel jsem do styku s některými, vesměs staršími, kluky z KČT, kteří také uměli troubit na polnice a všelicos znali (tehdejší vedoucí oddílů Miloš Beringer, Jirka Vodehnal, Slavoj Domalíp). Slavoj dokonce „složil” svůj vlastní pochod, kterému jsme později vždy říkali „Slavojův pochod”. I já jsem se jím inspiroval a ve volné chvíli jsem „složil” pochod a nazval jej „Slavnostní”. K prvnímu veřejnému vystoupení tohoto zárodku budoucího Trubačského sboru Junáka z Prahy XIX. došlo (tuším na podzim roku 1944) při příležitosti tzv. Dne mládeže, který pořádalo Kuratorium na Strahovském stadionu.

88

Zúčastnil se také KČT a my čtyři jsme se chtěli při pochodu na stadion presentovat. Z toho však sešlo (pořadatelé nám to nepovolili, protože k pochodu všech složek kuratoria hrála hudba) a tak nás naši tehdejší vedoucí využili až k odchodu ze stadionu. Všichni ostatní účastníci si na stadionu vyslechli tehdy běžné kecy vrchního kamaráda Teunera, vyslechli Kde domov můj, Dojčlandýbrales a horstvesllíd, připochodovali před hlavní tribunou a za branou se rozešli. KČT však organizovaně odpochodoval v čele s námi čtyřmi trubači dolů do Prahy (tuším že na Klárov). Myslím, že pro tehdejší příležitostné diváky to byl dost nevšední zážitek, když viděli po Praze pochodovat v modrých košilích (kuratorium nosilo bílé) také nějakou jinou organizaci v době, kdy několik let viděli jen wehrmacht a hitlerjugend. Pochopitelně tento organizovaný odchod ze Strahova nebyl nikomu předem ohlášen a nebyl tudíž také povolen, takže z toho měli někteří naši vedoucí z KČT pěknou polízanici a několik z nich bylo pár dní zavřeno. O tom by mohli lépe mluvit ti, kteří to na vlastní kůži zažili, mně bylo v té době třináct let. 10. května 1945 odpoledne jsme se s většinou káčat z Karlína vypravili do Dejvic na hřiště u Císařského mlýna zaregistrovat se do právě znovu vznikajícího Junáka. Byl krásný slunečný den, po Praze se ještě sem tam střílelo, tramvaje nejezdily, šli jsme pěšky přes Letnou na Špejchar a dolů ke Stromovce, kvetly kaštany a šeříky, vzduch voněl, byli jsme mladí a „dočasně” svobodní. Sešli jsme se tu téměř se všemi známými z KČT, byla tu i děvčata, staří skauti z 1. republiky vytáhli kroje, odznaky, klobouky a registrovalo se, organizovalo. Stal jsem se členem 109. oddílu (vedoucí Milan Hraba). Některé – nyní již „bratry” si pamatuji: Pavel Lederer, Jirka Hraba, Pepík Kříž, Dušan Cvrk, Jindra Holada, Venca Krupka z Karlína, Pavel Janoušek z Libně, Pepík Cvrk, Mirek Příhoda Pavel Krása, Aleš Hrabě, Ota Petržílka, Ivan Diviš, Pavel Pradáč z Dejvic, Eda Zídek, Jarda Novák z Letné. Je to jen část, určitě nás bylo v oddíle kolem třiceti. Většinu volného času jsme trávili na hřišti u Císařského mlýna, kde jsme měli v jedné dřevěné šatně klubovnu. Miloš Beringer (vedoucí 101. oddílu, který získal klubovnu přímo ve staré budově Císařského mlýna), opatřil po hitlerjugend snad dvacet fanfárek. Některá z dívek se postarala o zelené přívěsné praporky se žlutým lemováním (na jedné straně byla našita žlutá skautská lilie a na druhé také žlutá XIX) a těch, kteří se pokoušeli na tyto nástroje troubit časem postupně přibývalo. Snad každý oddíl měl svého trubače. Pokud se nemýlím, prvním oficiálním vystoupením tvořícího se trubačského sboru byla tryzna za oběti Lidic, na místě, kde Lidice před svou likvidací stály a kam jsme s celým okrskem Junáka z Prahy XIX pochodovali z Vítězného náměstí. My trubači (tuším osm fanfárek) jsme s menšími přestávkami po celou cestu troubili k pochodu. Pak už se celý okrsek Praha XIX (chlapecké i dívčí oddíly) chystal na tábor. Chlapecké oddíly do Měsíčního údolí říčky Blanice nedaleko Vlašimi pod stany a dívčí oddíly do školy ve Vlašimi. Dívky měly pro svůj program k disposici i místní zámecký park, kde také uspořádaly asi dva

89

velké táboráky, na které nás chlapce pozvaly. Trubači pochopitelně nemohli chybět.

90

Jednotná tělovýchovná organizace mládeže Rok 1947 a další přinášely postupně změny ve společnosti a v politické oblasti. Také v JUNÁKU se začala projevovat polarizace společnosti. Ukázalo se to již při volbách prvého poválečného náčelníka JUNÁKA, kdy proti sobě stáli profesor Řehák a zcela nový dr. Velen Fanderlík, příslušník čs. západní armády. K nesouladům docházelo i v jednotlivých oddílech. Napjaté vztahy nastaly mezi oddíly Junáka a organizacemi SČM zejména pro různé chápání výchovy mládeže. Zejména se poukazovalo na některé „nepřístojnosti, zjištěné v klubovnách SČM. Junácké oddíly začali opouštět, zejména v roce 1948, mnozí zkušení velitelé jednak proto, že nastupovali na vysoké školy či do zaměstnání, ale také z politického důvodu, protože nesouhlasili s nastupujícím trendem sjednocování tělovýchovy. Nebo také že se stali vyznavači strany, která skauting odsuzovala. V Praze XIX se vliv komunistů projevil zcela zákeřně. Jako suverénní aktivista se objevil bývalý člen Jedenáctky Sochorovský, zvaný Markýz, který se zasloužil o to, že Ota Carmine byl zbaven funkce velitele okrsku a na jeho místo byl dosazen František Ježek – Buňka, úředník Zbrojovky, komunista. Objevovaly se problémy s nedostatkem prostor pro schůzky. Nájemné za klubovny neustále rostly, takže mnohé oddíly nebyly schopny je hradit. A především se začaly tvrdě prosazovat sportovní kluby a jejich až bezohledný tlak vyvrcholil ztrátou hřiště v Císařském mlýně. Některé dejvické oddíly se s mnohými obtížemi vyrovnaly, podařilo se uskutečnit i tábory, poznamenané ještě skautskou romantikou, ale také vědomím, že mnohé z těchto zážitků nenávratně zmizí. Politický tlak směřoval k jedinému cíli– vytvoření jednotné organizace mládeže a tudíž k rozpuštění JUNÁKA. Vyvrcholením sjednocovací akce byl leták Radostná práce před námi, který obsahoval Pokyny pro převedení junáků nad 15 let do SČM. Vedle Václava Hájka, generálního tajemníka SČM, podepsala výzvu Alžběta Jedličková, ústřední tajemnice akčního výboru JUNÁKA, kdysi vůdkyně 7. dívčího oddílu v Praze XIX. Z celé výzvy a z pokynů je třeba zvláště zdůraznit poslední větu:Činovníci JUNÁKA, kteří nebudou konat řádně své povinnosti podle zásad a v duchu lidově demokratického řádu, budou odvoláni z junácké práce. Tato hrozba se ale také uplatňovala v plné míře i znemožněním studia, kdo nepodepsal svazáckou přihlášku. Snaha s. Bivoj protlačit do činnosti SČM jakési Junácké kluby které by plnily skautský program,se nesetkaly s úspěchem. Bylo by jistě zajímavé dozvědět se, jaké stanovisko by zaujal bratr Valla. Postoj dejvických skautů byl jednoznačný. Svědčí o tom zápis bratra Kalfuse, který ocitujeme celý: ...Podle zpráv z jiných táborů, z pražského ústředí a odjinud, je nám čím dál tím víc jasné, že na skauting dolehly těžké doby a síly režimu usilují o jeho likvidaci. Těžko, přetěžko jsme vymáhali slíbenou subvenci, všelijaké směrnice

91

čišely jedinou snahou– znemožnit poznenáhlu, ale jistě jakoukoli činnost. A začátek měl být dán tím, že všichni Junáci nad patnáct let přejdou do Svazu mládeže, kde budou tvořit „junácké kroužky”. Děti do tohoto věku měly zůstat v oddílech. Po dlouhých poradách jsme zvolili rychlou a bezbolestnou, či málo bolestnou smrt místo pozvolného umírání. Zatím jsme chlapcům nic neříkali. Počali jsme likvidovat cenný majetek, aby se nedostal do rukou, které se tím nejmenším nepřičinily o jeho získání.. . . . . . . Poslední večer, poslední táborový oheň. Kolik jich bylo posledních a přeci po prázdninách zase začal ruch a život. Přešla nelidská válka a zase jsme začali. Jak to bude nyní? Vysoko šlehaly plameny a všichni mlčí. Stotřetí oddíle (ale i stoprvní, stodruhý.. . . a sto sedmdesátý čtvrtý. . . dodává archivář), už nikdy víc, nikdy v životě se takto pohromadě nesejdeme, končí krásná léta, rozvážeme uzly na šátcích, zbudou jen všední hnědé košile a vzpomínky.. . Je zbytečné popisovat naše pocity, všechna slova by zněla frázovitě.. . Když se Karmín loučil s chlapci, zadrhl se mu hlas. Vůbec to byl táborový oheň nejsmutnější. Zpíváme, naposledy a nějak neurčitě skautskou hymnu. Byly doby – za Němce– kdy jsme při ní tiskli pěsti, byly časy plné úspěchů a vítězství–to zněla jinak. Teď je před námi prázdno. Není válka, kdy nepřítel znemožnil každé svobodné hnutí, – a není mír, není.. . co vlastně není? Poslední nástup, vlajka pomalu klesá ze stožáru. Zůstává stát jenom brána a stožár. Ten jen tak dlouho, dokud poslední neopustili louku, pak se kácí přeseknut odpáleným ručním granátem... Nastala doba nové činnosti dejvických junáků, nyní již bez kmenových oddílů, které byly rozpuštěny. Kolem Kalfuse – Pucky se vytvořila skupina chlapců, jejichž koníčkem byla elektrotechnika. S jedním z bývalých Plesnivců – Tesařem, zvaným Tříška, který vynikal jako neúnavný stavitel nejrůznějších přístrojů a který v celém okrese vládl nad telefonními přístroji po bývalé německé armádě (oddíl, jehož byl členem, byl na každém táboře zadrátován jako pavučinami) a s několika dalšími hochy získali místnost, kterou jeden ze starších oddílů vyklidil na Bachmačském náměstí v budově magistrátu Prahy XIX. Místnost zařídili jako radiotechnickou dílnu, která měla sloužit pro potřeby radiotechnického kroužku SČM. Ti však měli spíše zájem o politiku a děvčata, takže skupina, která si dala jméno SORENTO, měla volné ruce ke stavění nejrůznějších přístrojů. Načerno se napojili i na telefon magistrátu. Ovšem dílna nebyla jen dílnou. Stala se střediskem večerních schůzek bývalých vedoucích junáckých oddílů, na nichž se hodně politizovalo a spřádaly plány o převrat. V dubnu 1949 seznámil Šolim Beringer(101, odd) účastníky schůzky s přípravou ozbrojeného povstání proti režimu. Převrat připravoval ilegální skupina JUDr Borkovce, která zahájila pokus přepadením litoměřické věznice – přepadu se zúčastnil i Jožka Charvát, člen ll6. oddílu. Na skupinu Dr Borkovce byla napojena skautská skupina D. Skálové, Dr. Skály a Jiřího Navrátila. Základem měly být skautské organizace se zázemím na ministerstvu vnitra.

92

Jednotlivé skupiny měly být vyzbrojovány na shromaždištích při okrajích Prahy. Účast měla být dobrovolná a celá skupina kolem Šolima účast přislíbila. Akce se odehrála po prvním máji na telefonický pokyn, avšak s tragickými důsledky. Shromaždiště bylo v 18 hodin v parčíku Na Valech, kde měly spojky na základě hesla dávat pokyny o místě a způsobu vydávání zbraní. Přicházet se mělo jednotlivě nebo nejvýš po dvojicích. Jak se akce rozvíjela lze usoudit ze záznamu účastníků. Šolim šel s Fouskem, protože se setkali dříve, a procházeli se po Dejvické a jako „krytí“ si v kinu Bruska koupili lístky na film od půl šesté. Pak se odebrali k parčíku na Baště. Tam je zastavil starší muž a vyzval je: Co tady děláte. Dejte mi průkazy! Legitimace, v nichž byly lístky do kina, muž prohlédl a dal do kapsy se slovy“Přijďte si pro ně zítra v deset do Bartolomějské a teď zmizte!“ To nevypadalo na spojku. Šli pryč a uvažovali, zda to byl účastník, kterému připadali nevěrohodně a chtěl je proto zastrašit nebo člen policejního zátahu. Šolim se rozhodl, že se vrátí a podle uvážení buď řekne heslo, nebo bude chtít, aby se mu muž legitimoval. Během okamžiku byl zpět na Špejchare u Fouska se slovy „Jsou to policajti, měli jsme štěstí, že bydlíme v Dejvicích a že měli ty lístky.“ Přemýšleli, jak varovat ostatní. Sami se už vrátit nemohli a tu se objevil Toníček. Když mu sdělili, co se stalo, řekl jen– přijdu za chvíli – a šel do sadů. Zpět byl za čtvrt hodiny se slovy – Varoval jsem jen tři známé, jinak je tam prázdno. Od Šolima pak volali účastníkům, ale nikdo nebyl doma. Druhý a třetí den se začali vracet z vyšetřování členové skupin – zmláceni do modra. Šolim, který měl vazby na vedení celé akce, byl pesimistický, protože zatýkání pokračovalo. Fousek zjistil, že do školy nepřišlo několik spolužáků – skautů, jejichž rodiče je zoufale sháněli. Dva z nich byli známí ještě z Káčat – Jirka Ulrych a Honza Simonides. Policie zlikvidovala skupinu, která se sešla v dílně SORENTA a druhý den pozatýkala další skauty ze Šolimovy skupiny. Dramatické bylo zatčení Bláhy, který byl mimo Prahu a přišel navštívit Šolima právě ve chvíli, kdy u něho probíhala prohlídka. Za týden byl Šolim zatčen na fakultě, další následovali. Pustili ho až koncem léta. Přes tyto zásahy měla skupina velké štěstí díky řadě náhod. Matka Ireny Dědičové*, též kdysi členky Sedmičky, v té době také vážná známost Šolima, se v koncentračním táboře seznámila s mužem, který se nyní stal významným činitelem na ministerstvu vnitra. Podařilo se mu zlikvidovat protokoly z výslechů dejvické skupiny. Účastníci z jiných pražských skupin byli však vesměs odsouzeni k vysokým trestům. Celou akci organizovali vysocí skautští činovníci a pracovníci ministerstva vnitra – manželé Skálovi, kteří byli odsouzeni na dvacet pět let, Jiří Navrátil na dvacet, z dejvických skautů Kieslinger na patnáct, a též Jirka Ulrich. * – Irena Dědičová emigrovala do Francie, v Paříži získala skvělé jméno jako malířka. Tragicky zemřela. V seznamu členů střediska z roku 1940 a zařazený jako zdravotník na táboře, a

93

v roce 1945 jako člen 116. oddílu Vallova střediska vedeného bratrem Vořechem, je uveden bratr Jožka Charvát. Nebyl v příbuzenském vztahu s rodinou Dr. Charváta. Po likvidaci Junáka v roce 1948 se podílel, jak vyplývá z kusých informací a vzpomínek, na protikomunistickém odboji. Pro zradu byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou a popraven dne 5. listopadu 1949. Jeho manželka Vlasta– byl odsouzena k dlouholetému vězení.

94

Pražské jaro v dejvickém skautingu Na podzim roku 1967 pozval okresní výbor KSČ dva z bývalých vedoucích Vallova střediska, Ottu Carmina a Miloše Zezulu, a požádal je, aby se pokusili obnovit junácké oddíly v Praze Dejvicích. Spolu s několika bývalými členy Stojedničky pomohli založit nové oddíly. Bylo zorganizováno několik soutěží, např. hledání pokladu v pražských ulicích. Tehdy se také podařilo shromáždit zbytky památek, oddílová kronika 101., zpěvníky, odborky, a pod, které byly předány novým oddílům. Byla podána i žádost o vrácení Jandovy chaty a hřiště do užívání obnovovaných oddílů. Jenže jaro mělo krátké trvání, iniciátoři byli varováni a neunikli ani postihům v zaměstnání. Jiří Zahradil – Fousek se v srpnu 1968 dozvěděl od svého přítele JUDr J. Wehleho, že on to byl, kdo zničil na ministerstvu vnitra, kde zastával vysoké postavení, protokoly o výsleších tehdejších „skautských vlastizrádců”. A zdůraznil, že doufá, že ti dnešní junáci nejsou takoví naivní pitomci, jako byli ti v roce 1948. Ty by už zachránit nemohl. Jandovu chatu a hřiště také nebylo možné zachránit. Stála vlastně na stavebních pozemcích vysokých škol, ředitelství školské výstavby tu zřídilo stavební dvůr. V průběhu let tu byla postavena kotelna na tuhá paliva, sklad nábytku, mobilní buňky sloužící jako vrátnice a další sklady, různé přístřešky a garáže, zděná budova s kancelářemi – celkem 19 objektů včetně objektu č. 18 – Jandovy chaty, označené v protokole o likvidaci stavebního dvora v roce 1989 jako bývalá klubovna. A tak několik měsíců před listopadem 1989 „celodřevěná konstrukce – srub z prken, podklad betonový, stěny tl. 20 cm, místy vyspravované, místy poškozené vlhkostí, jinak objekt v relativně dobrém stavu, okna i dveře dřevěné, střecha ze sbíjených vazníků, prkenná, krytá lepenkou. Bourání mechanizací”– tak tedy zněl konečný ortel nad osudem srubu, v němž prožili stovky chlapců krásné chvíle – a kde při dobré vůli mohli krásné chvíle trávit i další chlapci – junáci, protože ještě ani po patnácti letech tu nebyla postavena žádná nová budova, jen jako němí svědci tu stojí sedm z bývalých dvanácti topolů zasazených v roce 1937 za chatou. Ty poslední padly pod pilami a sekyrami na podzim roku 2004.Dnes na tomto místě stojí mohutná budova technické knihovny .

95

Kdo byl bratr Valla Bedřich Valla se narodil 21. ledna 1892 v Náměšti nad Oslavou jako prvorozený syn místního pekaře. Měl ještě šest sourozenců – dva bratry a čtyři sestry. Obecnou školu vychodil v rodném městě. Studovat odešel do Brna na II. české reálné gymnázium, kde roku 1911 úspěšně maturoval. Ve studiích pokračoval na Českém vysokém učení technickém rovněž v Brně. Od dětství i během studií se plně věnoval spolkovému životu, zejména v Sokole Žabovřesky. Hrál kopanou za brněnskou techniku a účastnil se také vlasteneckých krojovaných slavností. Studia na technice nedokončil, protože byl 25. září 1913 povolán do vojenské služby v rakousko–uherské armádě. Přidělili ho k bosensko – hercegovskému pluku č. 1 do Vídně jako jednoročního dobrovolníka. Ve Vídni absolvoval v Albrechtových kasárnách jednoroční kurz důstojníků v záloze. Po ukončení výcviku se stal kadetem a byl odeslán na frontu. Nejprve na frontu ruskou, kde se zúčastnil bojů u Lvova, Přemyšle a Krakova, kde byl raněn. Po vyléčení v lazaretu byl zařazen do 2. náhradní roty jeho pluku a roku 1915 opětovně odjíždí na haličskou frontu. Dne 21. 8. 1915 byl „jeho císařským a královským Apoštolským majestátem“ jmenován co nejmilostivěji svým nejvyšším rozhodnutím od 1. září 1915 poručíkem v záloze. Až do srpna 1916 se účastnil úporných bojů a byl čtyřikrát vyznamenán. Po opětovném léčení a pobytu v zázemí následuje opět frontové bojiště– s 5. Pěším bosensko – hercegovským plukem je poslán na italské bojiště, kde mohl přijít o život. Po podepsání příměří 3. listopadu 1918 v italské Padově a ukončení bojů se vrátil domů, a přesto, že vojnu nikdy nemiloval, přijal místo důstojníka z povolání ve formující se československé armádě, aby mohl zabezpečit rodinu, kterou založil sňatkem se svojí snoubenkou Natálií Kroupovou 9. dubna 1919 v Jablonci nad Nisou. Nastoupil v hodnosti nadporučíka u československého pluku Svobody III v Brně jako pobočník velitele. . Nějaký čas pobyl v nemocnici, když se ozvala jeho válečná zranění, na doléčení pak odjel do Teplé u Mariánských lázní. Po návratu již ke svému pluku nenastoupil (Pluk prodělal boje proti Polákům na Těšínsku a proti Maďarům na Slovensku pod velením gen. Šnejdárka. Těchto anabází byl ušetřen.). Nedlouho po sňatku byl přeložen do vojenského tábora v Milovicích, kde působil při výcviku branců. Od roku 1920 do roku 1927 byl zařazen jako instruktor ve Vojenské akademii v Hranicích. Učil zde v hodnosti kapitána budoucí důstojníky čs. armády taktice malých pěších jednotek. Dne 7, 3, 1921 se manželům Vallovým narodil syn Miloš, jemuž byli za kmotry kapitáni Emil Tarant a Heliodor Pika. . V letech 1922–1923 pobýval s celou rodinou ve Francii, kde absolvoval vojenskou školu v St. Cyr u Paříže. . (2. 12. 1935 mu byla na francouzském velvyslanectví v Praze předána pamětní medaile.)

96

R. 1924 se mu narodil druhý syn Dušan. Roku 1927 byl přeložen k pluku ve Valašském Meziříčí (Syn Miloš ve svých vzpomínkách uvádí, jak se jednou vrátil otec ze služby v mimořádně dobré náladě a oběma synům prohlásil“ Kluci, budeme skautovat! „. Od té doby se věnoval výchově mládeže ve skautském hnutí. Skautingu věnoval veškerý mimoslužební život. Na podzim 1929 se stal vůdcem 1. oddílu ve Valašském Meziříčí po br. Heroldovi, zpravodaji SJS RČS. S oddílem uskutečnil v roce 1930 svůj první skautský tábor v Beskydech na řece Kněhyňce. Neznal jinou podobu odpočinku než nedělní výlety do přírody, prázdninové táboření a v týdnu v klubovnách výchovnou činnost k vlastenectví, lásce k přírodě a k uvědomělému občanství a morálním hodnotám Na podzim téhož roku nastalo další rodinné stěhování, tentokrát do Jičína, kam byl štkpt Valla převelen ke 22. Aragonskému pěšímu pluku V novém působišti zjistil, že tu je skautský oddíl se starou tradicí – a že jeho vůdcem je prof. S. Řehák. Protože prof. Řehák se věnoval plně své činnosti vysokého funkcionáře v náčelnictvu, bylo dohodnuto, že novým vůdcem jičínských skautů se stane br. Valla. Stalo se tak jmenovacím dekretem dne 11. 3. 1931. S malou skupinou jičínských vlčat a skautů se zúčastnil Sjezdu slovanských skautů v Praze. A v létě pak pořádá svůj druhý letní tábor u Domousnice ve Východních Čechách. Na jaře roku 1932 byl již v hodnosti majora přeložen do Prahy na ministerstvo národní obrany. Stejně jako v bývalých působištích věnoval své síly skautingu a rozvoji junáctví i na novém místě – v Praze XIX, v té době se nově vyvíjející městské čtvrti. Do své výchovné práce zapojil i své dva syny – Miloše a Dušana. Nezapomenutelné vzpomínky vytvořil pro všechny účastníky táborů, jejichž pečlivé organizaci, výchovné i pracovní náplni věnoval tu největší péči. Nebál se rozdělit a svěřit odpovědnost jednotlivým vedoucím, které si postupně vychovával podle svých přestav. To se odrazilo v dobré pověsti dejvických oddílů, a díky této popularitě zájem o členství v oddílech neustále stoupal. Tato skutečnost si vynutila vytvořit co nejlepší podmínky pro to, dát dejvické mládeži možnosti účelného a smysluplného vyžití. Spolu s dalšími činovníky se podílel na získání pozemku na stavbu společné klubovny a na vybudování hřiště. Zde bratr Valla položil základy pro rozvoj tělesné zdatnosti mládeže, a vzhledem k narůstajícímu nebezpečí ze strany Německa dal podnět i k cílevědomé branné výchově. Tento trend uplatňoval spolu se zdůrazněním vlastenectví na táborech i během roku při práci v klubovnách. V paměti účastníků trvale zůstává půlnoční sezení kolem táborového ohně na Lužnici v roce 1939, kdy se nad obzor vynořil krvavě rudý Mars. Bratr Valla to označil jako předzvěst vypuknutí války a rozhovořil se o povinnostech, které skautům vyplynou. Když nacisté rozehnali poslední tábor na Blanici v Měsíčním údolí u Kupsova mlýny, stalo se to podnětem k tomu, aby se bratr Valla plně zapojil do organizování protinacistického odboje a do podpůrných akcí ve prospěch

97

postižených nacistickými represemi. Do akcí zapojil celou rodinu a řadu starších skautů, které v rámci branné výchovy cílevědomě připravoval. Po celou válku udržoval osobní styk se svými skauty, dopisoval si s těmi, kteří byli totálně nasazeni v říši a kterým byla posílána potravinová pomoc. Předpokládal, že po vyhnání Němců se znovu ujme vedení svého střediska. V letech 1940–1941 využil finančních možností protektorátní organizace „Radost ze života“, aby postavila srub na místě tábořiště u Lužnice, kde oddíl tábořil v letech 1938 a 1939. Tato organizace měla za úkol starat se o rekreaci protektorátní dělnické mládeže. Bratr Valla měl v úmyslu po válce na tomto tábořišti vybudovat podobnou základnu jako bylo Měsíční údolí, vybudované bratrem Kulíkem. V horní části tábořiště mu byl roku 1946 – na vlastní náklad pana Šebeleho, obchodníka ze Stádlece, který do tábora dodával potraviny, odhalen pomníček s nápisem „Zde trávil poslední oddech roku 1939 s českými vlastenci a junáky pplk Bedřich Valla, zakladatel branného skautingu. Zemřel 20. 5. 1945 po útrapách terezínského věznění”. Pomníček dosud stojí nedotčen a je často navštěvován. Od odstranění v letech „minulých“ ho zachránila skutečnost, že v geodetických mapách byl zanesen jako geodetický bod. Poněkud stranou a nepovšimnuta zůstává jeho výchovná – a s použitím zprofanovaného výrazu – politickovýchovná – práce mezi vojáky v období celonárodního zklamání a objevujícího se defétismu, nedůvěry, ustrašenosti, tedy v době, kdy vojsko muselo opouštět pohraniční opevnění, vyklízet odstoupená území atd. V té době – snad říjen 1938– začíná MNO vydávat časopis Voják – kamarád, jehož odpovědným redaktorem se stal major B. Valla. Jeho úkolem bylo především povzbuzovat upadající morálku, dodávat důvěru v další vývoj situace, předcházet nebezpečí rozkolu mezi občany, posilovat jednotu a překonávat rozhořčení a zklamání. „Kamarádi, mějme se rádi, věřme si, zpívejme si, pracujme, neztrácejme humor a všechno ostatní nám bude přidáno!Hlavu vzhůru!Bude líp!. Půjde to!“ Bratr Valla po rozpuštění československé armády nejprve uvažoval o tom, že by našel nové působiště na ministerstvu sociálních věcí, kde viděl možnost, jak se pokusit dále se věnovat výchově mládeže. Po vzniku vládního vojska Protektorátu Čechy a Morava byl ale jistým důstojníkem doporučen generálu Emingerovi ke vstupu do jednotek jako spolehlivý voják a vlastenec. Při pohovoru gen. Eminger hovořil o tom, že ví o jeho spolehlivosti, vlastenectví a oddanosti čsl. republice, že takové vojáky bude potřeba pro formování odboje. Také proto, že nebyl legionářem, nebudou mít německé úřady proti jeho osobě námitek. Tak se stalo, že bratr mjr. Valla se stal vládním důstojníkem. Nejprve sloužil u 1. praporu v Praze, v květnu 1944 byl přeložen k 5. praporu do Kutné Hory a s jednotkou odeslán dne 25. 5. 1944 do Itálie. Jednotka byla umístěna v Bologni, ubytována ve škole na Via Livia. Po bombardování se

98

přestěhovala na jižní okraj města pod svahy Apenin. Podle vyprávění tamních pamětníků, s nimiž hovořil jeho syn Miloš, předvedlo se vládní vojsko v nejlepším světle – vojáci pomáhali místním obyvatelům, prováděli sabotáže na tratích, které měli střežit, spolupracovali s italskými partyzány a organizovali útěky Čechů do řad spojenců. 3. srpna 1944, kdy byl prapor v Brugnettu, byl br. Valla zapojen do odboje a intenzivně se podílel na ilegální činnosti proti okupantům. Především to byla organizace Obrana národa, ve skupině „Lípa“, jíž velel plk. Theodor Lang. Ve stejné skupině byl ještě např. plk. Štěpánský (jehož dvě děti byly členy junáckého střediska) a mjr. Jan Pulkrábek. Br. Valla organizoval materiální a finanční podporu postiženým z řad odborářů a skautů. Stal se též velitelem bojové organizace „Útok“ a byl pověřen organizováním přípravy ozbrojeného povstání u jednotlivých praporů Vládního vojska. Napojení na levicový odboj a spolupráce s Arnoštěm Weidnerem se mu stalo osudným. Po zatčení této skupiny na přelomu července a srpna r. 1944, kdy sám Weidner začal spolupracovat s Gestapem, byl pplk. Valla zatčen. V téže době byli zatčeni jeho spolupracovníci z organizace Lípa – plk Lang, plk. Štěpánský a mjr. Pulkrábek. Podle písemných svědectví mjr. Vítězslava Stockara, pplk Valla organizačně řídil sabotážní činnost praporu – ničení vlaků, zablokování tunelů na železnici ve Vado apod. Přestože byl varován, že mu hrozí zatčení a měl možnost uprchnout do hor k partyzánům,. v obavách o rodinu i o život syna Miloše, který byl vězněn gestapem, rozhodl se vyčkat s nadějí, že se o něm gestapo nedozví. Avšak již 11. srpna 1944 byl na základě přímého nařízení SS obergruppenfuehrera Franka zatčen SS untersturmfuehrerem Wolfsaderem z pražského gestapa ze skupiny komisaře Friedricha, který si pro něj přijel a převezl nejprve do Verony a pak do Prahy. 15. 8. 1944 byl pplk Valla předán řídícímu středisku státní policie na Pankrác. . Zde byl vězněn od 15. srpna 1944 do 23. ledna 1945, kdy výslechy skončily a kdy byl převezen do terezínské malé pevnosti. Po jeho zatčení byla na několik měsíců uvězněna i manželka – paní Vallová. Syn Miloš již ve vězení byl od května 1944. – Po výsleších pečkárně a vazbě na Pankráci byl pplk Valla převezen do vyšetřovací vazby v Terezíně. Zde se dočkal osvobození. Po skončení války se dobrovolně ujal vedení karanténní stanice v Krabčicích, přes kterou museli projít všichni vězni propuštění z Terezína. Při organizování odjezdu repatriantů se bratr Valla stal pro svoji autoritu a vůdcovské zkušenosti vedoucím samosprávy stanice. Odtud také organizoval odjezdy propuštěnců domů. V této stanici byl postižen slabou mozkovou mrtvicí. . Byl hospitalizován v nemocnici v Roudnici nad Labem, což potvrdil i br. Snětina, člen roudnického skautského oddílu, který v nemocnici vykonával dobrovolnou službu. Odtud byl br. Valla převezen do klidnějšího prostředí v ústavu v Horních Beřkovicích, kde se mrtvice opakovala a kterou již nepřežil. . Tam ho vypátral mladší syn Dušan den před tím, než by byl pochován beze jména, protože se ztratily jeho papíry. Zemřel dne 20. května 1945. Pohřeb se konal 1.

99

června 1945 v Praze – Strašnicích. . Urna s jeho popelem je uložena v jeho rodišti v kolumbáriu Československého kostela v Náměšti nad Oslavou. Autentickou vzpomínku na poslední dny života bratra Vally napsal pro Almanach br .Jiří Pradáč, jeden z nejvěrnějších členů Jedenáctky a jejích táborů.( Vzpomínku uvádíme celou, protože dokumentuje situaci,která panovala v protektorátě, ale především potvrzuje morální sílu všech,kdož prošli skautskou výchovou.) ......A BRATREM KAŽDÉHO SKAUTA Počátkem dubna 1945 jsem po vyléčení úplavice byl v Malé pevnosti v Terezíně propuštěn z „krankenrevieru" zpátky na pověstný IV .dvůr .Město Terezín je známo především jako shromaždiště Židů,odkud byly vypravovány transporty do vyhlazovacího tábora Auschwitz – Oswiencym v Polsku . Mimo vlastní garnizonní město však existovalo v tzv .Malé pevnosti,ležící na východ od města,vězení gestapa (Polizeigefaengniss ),kam gestapo v protektorátu Čechy a Morava odkládalo do zajišťovací vazby (Schutzhaft) zatčené,jejichž případ nebyl dosud dořešen pro soud. Byli tu ovšem i jiní vězňové nejrůznějších národností,z nichž někteří již prošli řadou koncentračních táborů .Na čtvrtém dvoře obklopeném vysokou hradbou byla po pravé straně řada samovazeb a po levé hromadné cely,původně postavené každá pro dvě stě vězňů .Koncem války se tu však tísnil asi dvojnásobný počet lidí na dřevěných palandách ve čtyřech patrech nad sebou. Při večerních apelech byl zaplněn celý dvůr a přepočítávání živých,polomrtvých a mrtvých trvalo celé hodiny. Po ohlášení u vrchního kápa mi bylo jasné,že mé vyhlídky nejsou nijak radostné .Na krankenrevier se při dyzenterii sice při nedostatku toaletního papíru dostaly několik neděl staré německé noviny,z nichž jsme s úžasem zjistili,že se západní i východní fronty přiblížily k území Německa, a že v současné době se boje patrně už odehrávají na německé půdě..Na druhé straně podmínky pro přežití v pevnosti byly den ze dne z hlediska zacházení s vězni,zhoršujícího se stravování a zejména šířící se epidemie, stále horší a horší .Vrchní kápo mne nepřidělil zpátky na mou původní celu,ale na vedlejší,kde nebyl nikdo z mého případu– hajní,mlynáři ze samot a chalupníci,dřevaři ze Železných hor,obvinění z ukrývání parašutistů . Především tu však nebyl můj strýc,lesní z myslivny na Čvrti u Trhové Kamenice,s nímž jsem byl společně zatčen a společně se dosud probíjel vězeňským osudem. Dobrá parta v takové situaci může v boji o přežití mnohé ulehčit. Cela,do které jsem byl přidělen,byla tou dobou prázdná .Všechna komanda byla na celý den mimo Pevnost a měla se vrátit až k večernímu apelu .Vzpomínal jsem na své komando před onemocněním .Chodili jsme pěšky kolem gheta obehnaného ostnatým drátem a přes labský most do Litoměřic,tehdy již mimo protektorát .Obklopeni strážnými jsme pochodovali přes litoměřické náměstí na

100

horní nádraží . Na povel „Mutzen ab!" jsme museli smekat čepice před každou šarží SS,nikoliv však před důstojníky „obyčejného wehrmachtu".Jednoho dne jsme toto náměstí našli zcela zaplněné vozy s koňskými potahy plné nábytku a domácího zařízení tzv."národních hostů",Němců z východu,kteří prchali před postupující sovětskou armádou .Tato skutečnost nám trochu dodala ducha .Z litoměřického náměstí byl denně pro nás vypravován zvláštní vlak,který jel překrásným údolím Labe se zelenajícími se vinicemi do Ústí n .L.,kde se odklízely trosky nádraží po náletu . Menší skupinu vězňů převzal uniformovaný příslušník Todtovy organizace na výkop protipožární nádrže. Byl to slušný Němec,který si při obchůzce po pracovišti zapaloval cigarety a odhazoval je poblíž skupinek pracujících vězňů .Zato německá stařenka jak věchýtek,která celé dny na nás koukala z okna vily,neustále pokřikovala,na co prý má ten revolver a aby tu pakáž postřílel. Věděl jsem tedy,že není možné si vybrat ani celu ani práci .Největší hrůzu jsem měl z možnosti,že bych byl zařazen do komanda Richard k budování podzemní továrny na tankové motory v jednom kopci u Litoměřic .Při apelech jsme potkávali bledé vězně z tohoto komanda,kteří celou směnu neviděli denní světlo s.Čekal jsem tedy na návrat komand z práce se značnými obavami.– II. Tu se stalo něco,co rázem změnilo můj úděl až do úplného konce naší nesvobody . Dvůr se naplnil postupně přicházejícími komandy,která se řadila po pěticích a po nekonečném přepočítávání od venkovních stráží se konečně davy vězňů hrnuly do ubikací,kde už čekaly kotle polévky z mouky a několika nudliček zeleniny .Mezi muži prodírajícíi se jedinými dveřmi cely jsem i sv počínajícím šeru náhle spatřil známou tvář .Oba jsme se rázem poznali,i když jsme se před tím viděli již dávno a ve zcela jiné podobě. Byl to skutečně bratr Valla,můj skautský vůdce 11. oddílu v Praze Dejvicích.V tomto oddílu jsem pod jeho vedením skautoval od svých sedmi let–od tábora na Želivce až do rozpuštění Junáka během tábora na Blanici .Od té doby jsme se již nesetkali .Někteří z nás se pokoušeli v rámci Klubu českých turistů předat chlapcům v oddílech Káčat alespoň minimum skautského programu za zády slídivých funkcionářů Moravcova „Kuratoria fuer Jugenderziehung in Boemen und Maehren“ Jedním pohledem okamžitě zjistil,jak na tom jsem a přesně věděl,jak mi může pomoci,Vedl menší pracovní skupinu,která hloubila protiletecký kryt v SS– Nachrrichtenschule (patrně spojařské učiliště)v Litoměřicích .Nebyla to lehká práce,protože vykopaná zemina se musela z podzemí školy vynášet ručně,ale zato bylo možné se tam poměrně dobře najíst,což pro mne bylo to nejdůležitější .To byla také zásluha bratra Vally,který se uměl o svoji skupinu v rámci možností co nejlépe postarat a zajistit pro všechny zbytky z vojenské kuchyně. A nebyly to žádné odpadky,ale docela dobrá strava,jakou si tenkrát

101

dopřávaly už jen jednotky SS v takové míře,že těch pár porcí pro vězně nebylo problémem .Ostatně určitý respekt jsem pozoroval i u našich „postů",kteří nás doprovázeli z Pevnosti na pracoviště .V hovoru mezi sebou jej nazývali „der alte Offizier" a krotili před ním svoji surovost .V té době sloužily v Pevnosti dva strážní oddíly: jeden oddíl německých SS s umrlčími lebkami na černých výložkách, a druhý z chorvatských ustašovců s červenobíle šachovanými štítky na přílbách .Těžko říci,kteří byli horší. Připadal jsem si opět jako vlče se svým Akélou,který dovedl vždy ošetřit palec přiklepnutý při stavbě podsady nebo vzít na ramena nejmenšího kluka při návratu z celodenního výletu. Radil mi,aby se na cele pravidelně a důkladně myl,zbavoval svou košili nebezpečných vší a nikdy nepil z vězeňského vodovodu .Při cestě do Litoměřic dovedl pro mne nenápadně ukořistit mrkev nebo mladou cibulku,abych získal tolik potřebné vitamin y.Uměl si jako důstojník udělat závěry u pozorování, jak němečtí ženisté natahují po konstrukci litoměřického mostu dráty a rozmisťují na předmostí tankové zátarasy. Neměli jsme mnoho příležitostí si soukromě pohovořit,protože jsme se museli neustále zdržovat ve skupině lidí sice pravděpodobně stejně smýšlejících,avšak přesto málo důvěryhodných .Zejména jsme se oba drželi zásady všech vězňů nemluvit o svém případě,tedy o důvodu a okolnostech svého zatčení .Heslo u německých válečných plakátů „PSSST! der Feind Hoert mit!" – platilo dvojnásobně pro vězně gestapa .Ostatně vše si povíme po válce. III. Cesty do práce mezi civilní obyvatelstvo v Sudetech brzy přestaly a všichni vězňové zůstali trvale uzavřeni v Pevnosti. Potvrdila se již dlouho šířená neblahá zvěst – v Pevnosti vypukla epidemie tyfu ! U zdi čtvrtého tábora se každé ráno zvyšovala hromada mrtvých těl s charakteristickými fialovými skvrnami, které Leichkomando čtyř Židů a dvoukolákem nemohlo odvážet do přeplněné márnice . Nákazu mezi již dříve propuštěnými vězni zaznamenalo i protektorátní ministerstvo zdravotnictví a znepokojená správa tábora dala souhlas k dodání očkovacích látek i k pozdějšímu příjezdu komise Mezinárodního červeného kříže ze Švýcarska . To již válka v Evropě nabírala poslední otáčky . Po Hitlerově sebevraždě byla v Pevnosti provedena poslední hromadná poprava a o život přišlo na samém prahu svobody na padesát vězňů . Mezi vězni probíhaly úvahy, kým bychom mohli být osvobozeni a hlavně kdy k tomu dojde . Němci měli jiné starosti – jak a kam zmizet z místa svých zločinů . K tomu také došlo a jen skupinku se jich podařilo zachytit mezi dvojími vraty v tunelu hradeb i s nákladním autem . Z kasáren strážních oddílů byly na cely přineseny rozhlasové přijímače a sledovaly se zprávy o vojenské situaci . Když se 5. května začalo ozývat volání o pomoc z pražského rozhlasu, rozhodli se věznění vojáci jet povstání na pomoc . Mezi organizátory této skupiny, kteří sháněli vozidlo a pohonné hmoty a

102

vyjednávali s Červeným křížem povolení k odjezdu, samozřejmě, že nechyběl bratr Valla . Po odjezdu vojáků jsem se brzy i já dostal z Malé pevnosti nejprve do karanténní stanice v bývalé posádkové nemocnici v Terezíně a po lékařské prohlídce na další cestu na svobodu .Ta však vedla pouze do další záchytné stanice v objektu evangelické církve v Krabčicích pod Řípem . Ke svému překvapení jsem zjistil, že vedoucím samosprávy repatriantů v této stanici je právě bratr Valla . Uvízl zde s ostatními vojáky na své cestě do bojující Prahy . Po další lékařské prohlídce jsme teprve dostali souhlas k cestě domů . Problém byl pouze v tom,jak se domů dopravit, když vlaková ani autobusová doprava neexistovala .Některá města si pro své krajany posílala nákladní auta nebo autobusy.+ Do jednoho takového autobusu směřujícího do Prahy mne bratr Valla nacpal . Když jsme se kvapně loučili, netušil jsem, že to bylo naposledy. Domů jsem se dostal až k večeru s vysokou horečkou, takže se vzkazem k Vallovům se vypravil můj otec .Mne lékař ihned druhý den poslal do nemocnice na Bulovku . Pamatuji se, že byla přeplněna raněnými z barikád,takže jsem první den a noc strávil na nosítkách na chodbě . V péči lékařů horečky brzy opadly, podezření na tyfus se nepotvrdilo a mohl jsem být propuštěn do péče rodičů . Dodnes si uvědomuji, že se tak stalo jen proto, že se našel obětavý člověk, který mi zajistil poslední místo ve spásném autobusu, ačkoliv je mohl využít sám pro sebe . Obětavý tak, že neváhal nasadit vlastní život . Bratr Valla se totiž domů nevrátil . Stejná vysoká horečka jej přepadla někde na cestě a jeho srdce jí podlehlo v Dolních Beřkovicích .Své plány, zejména své představy rozvoje skautského hnutí již sám uskutečnit nemohl . Bratr Vaslla byl skautem v ryzím slova smyslu . Skautský slib dokázal splnit do písmene nejen v bodě milovat vlast svou, Republiku československou a sloužiti jí věrně v každé době, ale v mém případě v bodě býti hotov tělem i duší pomáhati bližnímu . Se svými vzpomínkami na skautské schůzky v klubovně – nejprve v Zelené ulici a pak v nově postavené Jandově chatě, na výpravy do přírody a na junácké tábory nejsem sám. Desítky hochů si tyto vzpomínky udržují po celý život . Po válce byl bratr Valla vyznamenán in memoriam těmito vyznamenáními: •

Československý válečný kříž 1939, udělený presidentem republiky

•

Zlatý Junácký kříž, udělený Ústřední radou Junáka

•

Štefánikův pamětní odznak I. stupně, udělený Svazem čs. důstojnictva

•

Pamětní odznak 1938 „Za věrné služby” udělený Svazem Národních střeleckých gard.

Po více než šedesáti letech, které uplynuly od jeho smrti, zůstává bratr Valla zářným a nezapomenutelným příkladem beze zbytku splněného skautského

103

slibu: Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe, milovati vlast svou, Republiku Československou a sloužiti jí věrně v každé době, plniti povinnosti vlastní a zachovávati zákony skautské, duší i tělem býti hotov pomáhati bližnímu. *** Poté, co nemocnice v Beřkovicích oznámila, že tam zemřel na útrapy věznění podplukovník Bedřich Valla, vypravili se tam syn Dušan spolu s dalšími skauty – Donem Veselým, Borkem Vořechem, Zdeňkem Kalfusem a Zajícem, aby mu sejmuli posmrtnou masku a na jeho uniformu československého důstojníka připjali domovenku 11. oddílu Praha XIX. *** Nebyli bychom důslední, kdybychom zapomněli, že br. Valla byl hlavně skautem a skautským vůdcem. Proto je na místě uvést přehled jeho činovnického postupu tak, jak to dokládají oficielní dokumenty Svazu Junáků skautů Republiky československé. 1.

24, IV. 1930 – nováčkovská zkouška – podepsán A. B. Svojsík

2.

15, IV. 1930 – skautský slib

3.

11, III. 1931 – jmenován skautským vůdcem – podepsán A. B. Svojsík

4.

9, III. 1932 – jmenován sborovým vůdcem – podepsán A. B. Svojsík

5.

11, I. 1933 – jmenován zpravodajem Náčelnictva pro Vlčata

6.

8. XI. 1933– jmenován sborovým vůdcem IV. sboru – podepsán A. B.Svojsík

7.

14, X. 1936 jmenován instruktorem České lesní školy pro brannou výchovu

8.

23. III. 1936 jmenován zástupcem okresního zpravodaje pro VI. okres podepsán A. B. Svojsík

9.

15. IV. 1938 jmenován župním zpravodajem pro skauty, podepsán A. B. Svojsík

104

Říkali mu Inge Po vytvoření 1. junáckého střediska v Praze XIX na podzim roku 1937 ustanovil br. Valla svým druhým zástupcem vedle Viktora Krchy bratra ing V i l é m a M o r a v c e a pověřil ho vedením čety zákopníků. Jako stavitel byl zaměstnán v projekci Dopravních staveb ČSD. Jako důstojník v záloze byl povolán do služby a podílel se na výstavbě obranných pevnůstek. Poslední postavil na jaře 1939 na Slapech. Na táboře v Měsíčním údolí zorganizoval výcvikový tábor pro mládež – ve skutečnosti pro záložáky. V rámci akce „Zdravá mládež” se mu podařilo – s využitím známostí – v krátké době vybudovat skautskou základnu na tábořišti u Želivky pod Bernarticemi. Získal na to i finanční prostředky od příslušných republikových orgánů. Po zrušení Junáka zapojil na podzim roku 1940 starší členy střediska do veslařského klubu VK Slavia u Jiráskova mostu. To umožnilo, aby členové střediska byli ve stálém kontaktu a mohli se účastnit různých akcí. Koncem roku 1941 byl jako odborník dopravních staveb nasazen na opravy komunikací do Saarbrueckenu. S hochy oddílu měl dohodnuto, že se pokusí přejít Alpy do Slovinska a že o tom podá zprávu pohlednicí. Pohlednice došla, a to byla poslední zpráva o něm. Vojenský historický ústav umožnil po válce nahlédnout do nejrůznějších dokladů, ale žádné podrobnosti nebyly nalezeny. Při pátrání po detailech zatčení br. Vally byly získány zprávy o italském partyzánském hnutí, ale bez konkrétních údajů o jménech. Pouze se objevovaly zmínky o světlovlasém Čechovi vysoké postavy, (br. Moravec měřil 195 cm), který se hrdinně podílel na partyzánských bojích proti Němcům. Údajně byl zabit s celým oddílem. Tamní informátoři však přesné jméno neznali.

105

Generál Václav Vlček Jak bylo uvedeno, bojových – „polních her“ se často účastnili důstojníci generálního štábu, kteří sledovali jak se plní pokyny plynoucí ze zákona o branné výchově. Jedním z nich byl pplk Václav Vlček, jehož oby synové byli členy střediska – Luděk v V. četě, Zbyněk v I. četě. Václav Vlček (1897) jako jednoroční dobrovolník nastoupil do rakouské armády. Na ruském bojišti přešel do legií a po sibiřské anabázi se vrátil do vlasti v roce 1920. Po službě u 1. pěšího pluku a a u horského pěšího pluku v Horním Kubíně vystudoval Vysokou školu válečnou v Praze. Dokončil ji v r. 1930 a byl jmenován do operačního oddělení hlavního štábu – do r. 1937, kdy byl vyslán do Francie k úřadu vojenského atašé na československém velvyslanectví v Paříži jako předpokládaný příští náčelník štábu tamní čsl. mise. Po mnichovském diktátu se vrátil domů v a r. 1938 stal se profesorem na Vysoké škole válečné. Po okupaci se pplk Vlček zapojil do vojenského odboje – do organizace Obrana národa– (podobně jako br. Valla), která ho určila k práci ve Francii, kam dorazil za gen. Ingrem v červenci 1939. Aktivně se podílel na obnově čsl. armády v zahraničí. Po pádu Francie se pplk Vlček s posledními jednotkami dostal přes Gibraltar do Anglie, kde byl nejprve zařazen do oddělení pro vojenskou propagandu ministerstva zahraničí Benešovy vlády. Pracoval v britsko československé zpravodajské komisi, jejímž předsedou byl známý rozhlasový komentátor Robert Bruce Lockhart. Po invazi do Evropy byl pověřen funkcí přednosty operačního oddělení hlavního velitele zahraničních jednotek. Do Prahy se vrátil v červnu 1945 jako náčelník operačního oddělení hlavního štábu. V r. 1946 byl přeložen do Českých Budějovic jako velitel divize. Již následující rok ho uvítal jako velitele armádního sboru v Banské Bystrici. Řádem čestné legie za odbojovou činnost byl vyznamenán v roce 1946. V listopadu téhož roku mu delegace Ústředí Junáka vedená br. Dr. Plajnerem předala Junácký kříž ve zlatém provedení „Za vlast 1939–45“ pro něj, ale i pro jeho syna Luďka, který zahynul v koncentračním táboře Gross Rosen roku 1942. Po komunistickém puči v roce 1948 byl brigádní generál Vlček zbaven postavení v československé armádě, propuštěn z vojenské činné služby. Když nastoupila totalitní vláda, rozhodl se odejít do exilu. S manželkou a mladším Zbyňkem uprchli do Západního Německa koncem září roku 1948. Přes rok zůstali v uprchlickém táboře u Stuttgartu. Založil zde odbočku Československé obce legionářské a do roku 1949 jí předsedal. V červnu 1949 „ocenila“ komunistická vláda jeho činnost nejvyšší odměnou: odsoudila ho v nepřítomnosti k trestu smrti. V prosinci 1949 odjeli Vlčkovi do Kanady a usadili se v Montrealu, kde se gen, Vlček ihned zapojil do krajanského života tamních Čechů a Slováků. Místní skupina Československého národního sdružení si ho zvolila za předsedu. Založil zde také československou doplňovací školu. Jako velmi kulturní člověk

106

se až do konce života podílel na tvorbě kulturní a sociální činnosti mezi krajany. Významnou kapitolou v životě gen. Vlčka byla jeho práce ve skautském hnutí, do něhož se zařadil ve dvacátých letech po vystudování válečné školy . Byl členem výchovného odboru JUNÁKA . Po smrti A,B. Svojsíka převzal funkci tzv. velitele (původní funkce starosty) sotva na rok, protože, jak bylo uvedeno, v roce 1939 byl již v Paříži . Úzce spolupracoval s Dr. Velenem Fanderlíkem nejen v Praze ( v oblasti lesních škol ), ale také v Paříži, v Anglii i v Kanadě . .Zdůrazňoval nejen dodržování kázně, ale též dbal na kulturu – byl dobrý muzikant a měl smysl pro krásno. Učil, že podstatou skautingu je příroda, sport a táboření, ale též kultura .A jako hlavní poslání skautské výchovy je výchova k rozhodnosti, odpovědnosti, plnění povinností nejen „za jasných dnů,ale i když bouře sviští “ . A veděl proč – sám to dovedl . 21.listopadu 1946 navštívila gen. Vlčka v místě jeho vojenského působení – v Českých Budějovicích – delegace Ústředí JUNÁKA vedená br. Plajnerem a předala do jeho rukou vyznamenání Junácký kříž Za vlast 1939–45 ve zlatém provedení udělený jeho synovi Luďkovi in memoriam . Sám také obdržel toto junácké vyznamenání za zásluhy v zahraničí . Brigádní generál Václav Vlček zemřel 5.ledna 1971 a je pochován v Montrealu.

107

Viktor Krcha – Viki Jako všichni důstojníci musel i Viki Krcha z armády odejít. . Br. Valla jako vůdce střediska ho „zaměstnal “ na dobu, než se uskuteční další záměry, jako svého zástupce vedle ing. Moravce. Viki se stal členem roverského oddílu, staral se o organizaci a o přípravy tábora. Bylo zřejmé – a všichni tušili, že se chystá k rozhodnému kroku. Ten podle protokolu RAF nastal dne 8. srpna 1939 – kdy se mu podařilo opustit Československo. Vystopovat jeho cestu se podařilo díky dochovaným dokladům, jako povolení tranzitu apod. Cesta tedy vedla přes Polsko a Turecko ale přesné datum kdy dorazil do Anglie není uvedeno.. Přihlásil se do řad RAF, kam byl přijat 2. srpna 1940. Z dopisu a z hlášení, datovaného dne 23. února1942 ze sídla138. perutě, kam byla umístěna posádkou, ve městě Stradishell pro inspektorát čs. letectva v Londýně plyne, že nadporučík Krcha se stal velitelem této 138. perutě. V písemném hlášení ze dne 27. září 1942 předložil „npor. let. Viktor Krcha – 138. sqd. RAF Tempsford “ inspektorátu čs. letectva Londýn – Výkaz operačních letů za dobu od 7. listopadu 1941 do 25. září 1942. Výkaz obsahuje nejen cíle letů, ale i seznam osádky, kteří se mise zúčastnili. Posledním osudným letem nadporučíka Viktora Krchy – F/Lt. 138 ve funkci navigátora byl dne 10. prosince 1942 operační let letounem HALIFAX NF–Y 1A W 1002 od perutě pro zvláštní úkoly RAF mezi Káhirou a Maltou. Osádku tvořilo s Krchou dalších šest českých letců – L. Anderle DFC, B. Hájek, V. Pánek, M. Rozprým, J. Tesař a F. Vaníček. S nimi zahynulo deset spojeneckých letců přepravovaných na palubě letounu. Zmizení letadla se přičítá německému stihači, který letoun sestřelil. Podle dodatečné zprávy svědka– též letce, který letěl dalším letadlem, Krchův letoun explodoval ve vzduchu a zmizel ve Středozemním moři. Jména členů osádky jsou zapsána ve sloupci 247–249 válečného památníku u Almeinu v Egyptě. Mohlo by to vypadat jako černý humor, ale jak se říká, i ve smutných věcech musí být pořádek. Podle s dělení ministerstva letectví (Air Ministry) ze dne 1. 4. 1944 zanechal nadp. letectva V. Krcha v důstojnické jídelně v Lampsfordu dluh ve výši 6s5d. Krchova pozůstalost skládající se z jízdního kola Enfield s dynamem, zvonkem, hustilkou, přední a zadní lampou, dvou pneumatik a elektrických kamínek, uložená v ústředním skladu RAF, byla k částečné úhradě dluhu prodána. Zbytek 3/9 s byl uhrazen šekem českým zastoupením účtárně ministerstvu letectva. ***

108

Zdeněk Řezáč Byl také členem 11. oddílu roverů Praha XIX. Jak se dostal do Anglie není známo, ale jeho cesta musela být stejně klopotná, jakou prodělali všichni ti, kdo opustili republiku v roce 1939. Stal se příslušníkem 311 perutě RAF jako seržant – četař aspirant, funkce radista a palubní střelec. Po válce byl povýšen na podplukovníka. Při cvičném letu LIBERATOR GRV“L“(BZ785) dne 30. srpna 1943 letoun havaroval asi 300 m nad základnou v Beaulieu, když pilot stroj překlopil, sklouzl po křídle a zřítil se. Zahynulo v něm šest letců a jako radarový operátor Zdeněk Řezáč. Všichni byli pohřbeni v čs. Části vojenského hřbitova v Brookwoodu. Roku 1947 byly jeho ostatky exhumovány, zpopelněny a urna převezena rodinou do Prahy a uložena v rodinném hrobě na hřbitově v Praze Bubenči II, oddělení 10.

109

Zdeněk Lexa Zdeněk Lexa,skautským jménem Husar, syn plukovníka Lexy, člena výboru rodičovského sdružení dejvického JUNÁKA, byl členem 116.oddílu od jeho založení .Po začátku války se ale již na schůzkách neobjevoval,nikdo o něm nevěděl, ale v roce 1945, po návratu vojenských letců z Anglie ho potkal a poznal v Praze v uniformě RAF .Borek Vořech. V seznamu československých příslušníků RAF je uveden pod jménem Zdeněk Lipa (Lexa) jako „F/Sgt RAF 788490–311 sqdm rtm pilot“.s Bohužel k obnovenému oddílu v Jandově chatě se nepřihlásil ani se nikomu z jeho členů neozval .Zda ho potkal stejný osud, jako mnohé navrátivší se letce RAF po komunistickém puči se nepodařilo spolehlivě zjistit .

Mezi nejspolehlivější spolupracovníky bratra Vally při vedení, výchově a organizaci skautské činnosti byl nesporně bratr

J i ř í M a r t í n e k – Marťan . Velmi všestranně nadaný,pohledný kluk s bezvadným chováním,ke kterému vedl i svěřené hochy. Pečlivý a dbalý na pořádek – a řádnou úpravu a čistotu kroje u všech členů jeho oddílu .Sám vůči sobě byl velmi tvrdý . Jako jeden ze sedmi členů Čety pro zvláštní účely v ZB byl členem štábu v organizaci INTERU (zahraniční součást OČM )Résistence ouvriere en Allemagne v severozápadním Německu, která pomáhala zajatcům, totálně nasazeným a Židům,navázal styk s Maquis ve Francii . Bezprostředně po válce velel praporu ČSA,který obsazoval Mostecko .Absolvoval vojenskou akademii, poté i válečnou školu v Moskvě . Byl jmenován velitelem vzdušné obrany ČSR jako plukovník letectva. Pro neshody se sovětskými „poradci“ byl degradován a propuštěn z armády .Za svou činnost během války byl prezidentem republiky vyznamenán Československým válečným křížem 1939 .

110

Vlk Samotář – táta dejvických vlčat Bratr Eymann Zařídil, vyjednal, zabezpečil, udělal, připravil, zkrátka udělal vše pro to, aby život oddílu běžel jak má, aby tábory byly vybaveny vším, co potřebují,aby fungovaly,aby táborové stavby byly hotovy včas ….zkrátka člověk, který byl pravou rukou vůdce oddílu či střediska.Byl vyučen rytcem kovů, avšak v době krize v třicátých letech min.století neměl uplatnění a byl nezaměstnaný. Neměl často ani na chleba. Bratr Valla mu umožnil bydlet v malé místnosti v patře klubovny v Zelené ulici.Pomáhal v dílně sestry Jandové, tam také s br. Buňou začali tesat velký totem . Patrně nejpotupnější prací v „jeho oboru“ bylo v roce 1940 na táboře ve Vlašimi odstranit – tj. vybrousit, vytepat – ze skautských opasků ono zrádné označení „ RČS“ . V roce 1942 byl v rámci“totaleinsatz“ (totálního nasazení) umístěn do továrny ve Varnsdorfu. Po konci války – 1945 – se usadil v Jablonci,získal dobré místo a založil rodinu . Jeho syn poskytl četné fotografie,ale jen z rodinného života-a málo těch, které by připomínaly jeho skautskou činnost . Rozkazem z roku 1937 pověřil br. Valla bratra Eymanna vedením 1.čety vlčat (chlapci naroz. 1929-30) a 2 .čety vlčat( naroz.1928).Jeho zástupci byli br. Jarka Procházka(1.četa) a br. Orlický u 2.čety . Toto opatření se ukázalo jako velmi prozíravé, neboť br. Eman se „svým klukům“ plně věnoval, staral se o ně a připravoval hry, výlety, soutěže a besídky – ale hlavně je dobře a všestranně připravoval na přechod z vlčáckého údobí do „skautského věku“. Nelze se divit, že ho kluci opravdu milovali .

111

Ctibor Vořech – Borek Mezi nejbližší a nejspolehlivější pomocníky br. Vally byl nesporně Borek. S br. Eymannem vedl do r. 1937 vlčata, na táboře na Lázu pak s Marťanem. A vyzkoušel si v r. 1940 na Blanici i umění kuchařské. A jako první průkopník zkoušky odvahy přenocoval na „Šlechtickém hřbitově“ ve Stromovce. Z jeho iniciativy vznikl v roce 1935 oddíl roverů jako sbor Vallových spolupracovníků při vedení oddílů sdružených ve středisku. A hlavně pak při výchově svěřenců k práci proti okupantům – při vytváření a účasti v odbojových organizacích a skupinách. Ve středisku převzal vedení 117. oddílu, jehož členy byla řada hochů z židovských rodin, z nichž během války řada zahynula v koncentračních táborech. O osudu jednotlivých členů, pokud se podařilo získat dostatek – či vůbec nějaké informace jsou uváděny na jiném místě. Borek byl za války při cestě ze Slovenska s „materiálem“– tj. s obálkou či balíčkem, které předával na Hlavním nádraží do pokladny č. 10 zatčen dne 2. 7. 1942 v Horní Lidči zatčen a zmlácen a dlouho vyslýchán a posléze uvězněn a umístěn v pracovním táboře v Opavě. Z pracovního lágru se mu podařilo – díky pomoci řádu salesiánů a biskupa Trochty – uprchnout a pod ochranou spolehlivého průvodčího se dostal do Prahy. Zapojil se ihned do skautské organizace ZB, kde byl zařazen jako jeden ze sedmi členů čety pro zvláštní úkoly (Jména ostatních členů této skupiny jsou uvedeny v seznamu příslušníků roverského oddílu). Za účast v bojích o Prahu, při nichž byl zraněn – byl vyznamenán vojenským i skautským vyznamenáním – Junáckým křížem Za vlast 1939–45. Již v květnu 1945 byl dopisem br. Plajnera jmenován okresním zpravodajem pro Prahu XIX. Borek zůstal věrný skautskému hnuti i když se přestěhoval z Prahy a usadil se na severu Čech – v Novém Boru. V Chebu a Plzni založil a vedl skautské oddíly. Jako vůdce 6. oddílu v Chebu byl roku 1948 zatčen a vězněn v Jáchymově. Zasadil se o odhalení pamětní desky severočeským skautům a skautkám v Novém Boru k 60. výročí konce druhé světové války a kteří padli v letech 1938–45 v bojích za svobodu. Na III. Sjezdu Junáka r. 1968 byl zvolen členem ústřední rady. Borek též inicioval zhotovení pamětní desky všem příslušníkům 1. Vallova junáckého střediska v Praze XIX – roverům, skautům a skautkám, kteří v různých odbojových organizacích či útvarech se účastnili bojů proti okupantům a položili v nich své životy – doma i ve světě.. Sám uhradil náklady na zhotovení skleněné desky v Borských sklárnách. O umístění této desky na budově elektrotechnické fakulty ČVUT v Praze Dejvicích – nedaleko místa, kde stál Skautský domov – Jandova chata – se postarali Borkovi souputníci – oldskauti– bývalí členové střediska .

112

Deska byla – za účasti zástupců Pražské i Obvodní rady Junáka a početných bývalých dejvických skautů odhalena dne 24. dubna 2004. Borkovou zásluhou a také jeho nákladem vyšel v roce 2004 jako vzpomínka na staré dejvické junáky a junačky výbor ze skautské poezie let 1938–45, básnických výtvorů členů literárního kroužku, založeného v roce 1935 – a jehož partnerem byl i Jaroslav Seifert. Jeho báseň „Za Alešem Charvátem“ připomíná skon tohoto člena Vallova střediska v Terezíně. Borkova činnost a zásluhy o rozvoj a obnovu skautského hnutí byla oceněna přijetím do čestného Svojsíkova oddílu.

113

Hana Steidlerová Rovněž i v dívčím oddíle – v Sedmičce – byla postižena řada dívek nařízením o zákazu členství osob židovského původu. O jejich osudu není konkrétních zpráv. Bezprostředně po válce – v říjnu 1945 se ozvala Hana Steidlerová dopisem z Londýna zástupkyni vedoucí sestře Miladě Vorlové. I dnes po více než šedesáti letech musí čtenáře dojmout jeho na tehdejší dobu tak optimistický přístup. Je na místě citovat z něj to nejpodstatnější. V Londýně 1. 10. 1945 Nazdar sestro, měla jsem takovou radost ze zprávy o tom, jak se u nás skauting skvěle vyvíjí, že když mi Věrka řekla, že i Ty stále skautuješ, rozhodla jsem se Ti napsat. Ze mne se též za těch šest let stala zuřivá skautka. Začalo to tím vlastně, že jsem v české škole vedla družinu (neměly jsme sice vedoucí, ale pracovaly jsme pod br. np. Fanderlíkem) Před tím jsem byla krátkou dobu v anglickém oddíle. Ve škole jsem po roce byla zástupkyní vůdkyně a nakonec vedoucí oddílu. Velice často jsem zastupovala naše skauty a vždy vzpomínala na vás všechny doma, co asi děláte. Nyní se již těším na to, že se někde doma najde pro mě nějaká prácička někde v oddíle. Dovedeš si asi představit, jak mě zajímají všechny zprávy z domova. První co jsem slyšela o našem skautingu bylo náhodou v radiu v pražském rozhlase, když vysílali sliby. Ihned jsem to ohlásila mezinárodní sekretářce na Girl Guides Headquarters – velitelství zde v Anglii. Je úžasně milá a moc ji zajímá vše, co doma děláte. Vůbec jsou zde všichni úžasně milé a pomohou člověku, kde mohou. Jestliže je něco, co byste nutně potřebovali, jsem přesvědčená, že by to poslaly. Je jenom otázka transportu, ještě se stále nemohou posílat balíky. Dále umí–li někdo u vás v oddíle anglicky nebo francouzsky, jsem přesvědčená, že by měly úžasnou radost, kdybyste napsaly, co jste dělaly po dobu války a nyní. Adresa je : International secretary, Girl Guides Headquarters 17–19 Buckingham Palace Road, London S. W. I. Přikládám fotky, hledala jsem menší knížku, ale vše je moc těžké a na poště by to nevzali. Milado, co se stalo s Bivoj?.. . . . . . . . . ……Prosím Tě, napiš mi hodně brzy, jak pokračujete. Doufám, že tomu nebude dlouho a objevím se mezi vašimi řadami ….. Srdečný pozdrav Tobě a všem sestrám v Tvém oddíle. Zdraví Tě Tvá Hanka.

114

Osudy dalších členů Sedmičky Na jedné ze schůzek veteránů – dejvických oldskautů – vzpomínala na další členku Sedmičky – Evu Frischovou – sestra zvaná „Malá Lída“. Vyprávěla, jak nedlouho po konci války šla do školy v Křižovnické ulici, když zaslechla za sebou volat své jméno. Ke svému velkému překvapení spatřila svoji spolužačku a hlavně svoji skautskou přítelkyni, s níž sdílela na táborech společný stan a sloužily noční hlídky. Jediná z celé rodiny – měla dva bratry, nevlastí matku – přežila hrůzy koncentráku. Bohužel bylo to první ale i poslední shledání, neboť Evka si vyřídila povolení a odjížděla ke svým příbuzným do Ameriky.

115

Píseň mládí Po více než sedmdesáti letech od natočení filmu Píseň mládí je třeba se k němu vrátit, protože má stejně pohnutý osud jako vše, co se týká Junáka. Zopakujme si, že autorem scénáře byl br. Valla s br. Sokolem, že film byl natočen v roce 1938 – tedy v době tzv. Druhé republiky – na skautském táboře na Lužnici poblíž Slavňovic a že byl poprvé uveden v prosinci 1938 v kinu Bajkal v Dejvicích. Scénář byl koncipován jako instruktážní zaměřený na tehdy povinnou brannou výchovu zaštítěnou ministerstvem národní obrany. Následoval 15. březen 1939 a německá okupace. V tomto období byl film přepracován a do kin byl uveden ve slavnostní premiéře v roce 1940 pod záštitou již protektorátní organizace Mladého národního souručenství Podle recenzí v časopisech Kinorevue a Filmový kurýr byl film přijat příznivě přestože do něj necitlivě zasáhla ruka současnosti – v 1940 píše Filmový kurýr : Slavnostní premiéra filmu „Píseň mládí” – Pod záštitou Mladého Národního souručenství konala se min. pátek v Blaníku slavnostní premiéra českého ZDAR – filmu „Píseň mládí”, který natočil režisér J. Svoboda pro výrobce Josefa Kozu. Slavnostní premiéře byli přítomni zástupci Národního souručenství, Filmového poradního sboru a jiní význační hosté”. Patřičné úpravy v duchu současné situace v protektorátu dokazuje výpis, který zaslal Národní filmový archiv na dotaz dejvických oldskautů, bývalých členů Vallova střediska a účastníků filmování a vnuka autora Jana Vally. Výpis PÍSEŇ MLÁDÍ Das Lied der Jugend DOKUMENT 1940 Země výr. : český Koza Josef D: Zdar Fil (FD) Pr. : 17, 5, 1940 Ex: řeka Vltava :Žďákov řeka Otava: u mlýna Jistec řeka Lužnice R : Jan Svoboda N: Bedřich Valla

116

Jan Svoboda Miroslav Sokol S: Bedřich Valla Říp Miroslav Sokol Jan Svoboda K: Jaroslav Tuzar St: Jan Svoboda Zv: František Pilát Kom: Bedřich Karen Hu: Rudolf Maria Mandée Nahráli: Symfonický orchestr FOK Zp: Kühnův dětský sbor Doba : 1938, 1940. Klíčová slova: Skauti, Junáci, řeka, zedníci, vepřovice (cihly), hutě, sklizeň kosou, cvičení branná, tábor junácký, tábor vodácký, kajak pro dva, šlajsna, koně v ohradě, výcvik jezdecký, jízda na koni, výcvik letecký, letadlo kluzák, krávy, pasák s kravami, stan áčko, stany s podsadami stavba, výroba totemu, akvabely, vlajka německá na stožáru, řezání dřeva dívky, tábor dívčí, tábor chlapecký, pavučiny v lese, mytí v řece, praní v řece společné, rozcvička chlapců, marodka na táboře, prohlídka lékařská na marodce, úklid stanu, nákup na dvoukoláku, vaření na ohni, koupání v řece, táborák, modlitba Junáků u táboráku, trubač v táboře. Slogan: Propagace branné výchovy mezi mladými lidmi. Obsah: Dokumentární film o životě junáků v táboře na Lužnici, Vltavě a Otavě (ve vojenském stylu, v německém duchu... Příprava stožáru pro vlajku. Německá vlajka na stožáru. Nástup a vztyčování německé vlajky v chlapeckém táboře. Tento tendenčně zmanipulovaný výpis se diametrálně liší od skutečností, které byly uvedeny ve scénáři a které byly zachyceny na filmový pás. Za vedení takového vlastence jakým byl br. Valla a všichni jeho vedoucí čet a jejich svěřenci bylo absolutně nemyslitelné, aby mohlo dojít k vyvěšení jiné vlajky než československé – natož pak v oné vypjaté době vlajky německé.

117

Po dohodě s filmovým archivem byl film v roce 2005 promítnut pamětníkům, kteří se netajili svým zklamáním a rozhořčením nad zásahy a úpravami, které změnily charakter a záměr filmu, ale také nad názory představitele a hlavního archiváře Národního filmového archivu, který původní záměr a smysl filmu nepochopil nebo si neuvědomil, ve které době – 1938 – film vznikl, a odsoudil „drillování a vojančení” popisované ve filmu. Sám bratr Valla, ačkoliv byl autorem pokynů pro vedení branné výchovy mládeže, nebyl velkým příznivcem vojáčkování. Nicméně doba a podmínky přece jen vyžadovaly trochu kázně. Zvládnout tak velké množství mládeže nebylo a ani dnes není myslitelné bez dobrovolného podřízení se při plnění úkolů. To by bylo možné odsoudit třeba pořadová cvičení zahrnující nástupy, obraty apod. v sokolských tělocvičnách tak jak je zavedl Tyrš, jako bezduché drillování. Rovněž i výtka, že to nebyli skauti, protože neměli na hlavách klobouky, není oprávněná a vyplývá z nepochopení doby. V období blížící se politické krize nošení klobouků přestavovalo jakousi „amerikánskou“ provokaci. Proto i oficiální krojové předpisy vydané ústředím jako pokrývku hlavy příslušníků junáckého kmene určovaly čapku – lodičku. Pravý skautský klobouk byl poměrně nákladnou součástí stejnokroje a pro mnohé rodiny proto nedosažitelný. Význam branné výchovy uplatňované v oddíle potvrzovala i občasná účast důstojníků čsl. armády na oddílových cvičeních. A pokud někdo viděl na skautském táboře v r. 1938 vlát německou vlajku, je třeba ho za jeho vlčí mlhu jen politovat. Aby historický přehled o osudech filmu byl kompletní, další promítání – první poválečné – se konalo v neděli dne 20. dubna 1947 o půl 10. hodině dopolední v kinu Orlík v Praze XIX., Terronská ulice na pozvání 4. a 11. střediska okresu bratra pplk. Bedřich Vally Praha Dejvice. Představení filmu „Píseň mládí, filmu o svorné práci a věrném bratrství mladých, ve kterém účinkují dejvičtí skauti z r. 1938 “ bylo doplněno o zvukové barevné filmy o amerických a anglických skautech. Organizační a materiální zázemí oddílu a střediska tvořilo Sdružení skautJunák v Praze Dejvicích, v jehož čele stáli příznivci JUNÁKA. Výbor tvořili Dr. František Pokorný, starosta Dr. Karel Bradáč, místostarosta,Dr Josef Pešout, předseda Čestné rady, Dr.Antonín Nedvídek,náměstek předsedy Čestné rady. Členy byli Josef Čamra, Eduard Janík, Dr Ervín Kars, ing. František Köhler, pluk. Jan Lexa, Jaroslav Malý, Jan May, major Josef Mezer, Ladislav Pěta, podpluk. František Podroužek, Bohumil Smetana, Josef Strnad, Jaromír Šípek, Josef Švec a František Zahradníček. Všichni tito členové sdružení se plně zasloužili o postaveni klubovny – Jandovy chaty, o jejímž postavení bylo rozhodnuto na valné hromadě v r.1936. Podnět k tomu dali br. Janda, Valla a Fuks. Projekt financovala Báňská a hutní společnost, jejímiž řiditeli byli Dr. Pokorný a Janík.

118

Jednotliví členové sledovali postup prací a zúčastnili se předání nového stánku dejvických skautů dne 24.4. l937. Postarali se o občerstvení, br. May o tombolu – a aerovka – cinkcink br. Šulce dovážela vše potřebné. Autíčko se stalo velmi populárním, protože bylo vždy po ruce, když bylo třeba něco odvézt či přivézt nejen v Praze, ale hlavně na táborech. Br. Šulc pro dejvické skauty udělal mnoho dobrého – byl skutečný mecenáš. Na valné hromadě konané dne 25.2.1938 sdružení schválilo konečné vyúčtování stavby a pronájem pozemků. Sdružení ještě pod názvem „Sdružení přátel JUNÁKA“ s dosavadním názvem „SKAUT-JUNÁK II“ v Praze Dejvicích konalo dne 17,května 1939 IV. valnou hromadu, která přijala usnesení o změně stanov a názvu spolku – na základě usnesení ustavujícího mimořádného sjezdu Svazu junáků skautů a skautek RČS, kterým vznikl nový spolek. JUNÁK, ve kterém se sjednotily Svaz junáků skautů a skautek RČS,Ústředí katolických skautů, Junáci volnosti a Švehlovi skauti. Starostou (velitelem) prof. Bohumil.Řehák.

byl

zvolen

pplk.

119

Václav

Vlček,

náčelníkem

Závěrem Poslední dva verše básně Měsíční údolí, uvedené ve sbírce poezie dejvických skautů 1938-45 „Kdože si po válce pro ně as přijde?” se stala výzvou pro Jana Vallu a Jaromíra Šípka a Janova přítele, oplývajícího detektorem, aby se vydali hledat schránku, v níž v červnu 1942 členové roverského oddílu ukryli POKLADY DEJVICKÝCH ROVERŮ a zakopali v místech tábořiště u Kupsova mlýna. Na jaře roku 2007 se skupina snažila ono místo najít, propátrala široké okolí pravděpodobného úložiště schránky - přesné místo již nikdo neznal - leč marně, detektor zůstal hluchý. Je možné, že schránku vyzvedl někdo z vlašimských skautů - nebo někdo od Kupsů, kdo o umístění věděl. Že by se kovová schránka za oněch pětašedesát let rozpadla natolik, že by ani citlivý přístroj nevydal nějaké znamení není pravděpodobné. A tak nezbývá než čekat na nějakou náhodnou informaci o zmizelém „pokladu“ tak jako se čas od času i při práci na tomto almanachu objeví nějaký doklad či zmínka o nějaké zapomenuté skutečnosti, kterou je třeba ověřit a zařadit do příslušné části textu. Na předcházejících stránkách almanachu je uvedena řada jmen, skautů – vedoucích oddílů, o jejichž činnosti a osobním životě by se měly zapsat podrobnější informace, než jaké jsou uvedeny. Bohužel v tomto směru chybí a nejsou již dosažitelné životopisné údaje – ale i zde platí, že se během doby ještě vyskytnou nějaké doplňující informace, o které se budou moci rozšířit současná archivní data… Ovšem co je třeba zdůraznit - všichni zmínění mají jedno společné: byli to skauti do morku kostí, kteří myšlenky skautingu, tak jak je stanovil Robert Baden-Powell, uměli aplikovat sami u sebe, ale také prosazovat u svěřených chlapců. A hlavně kteří neváhali principy skautingu jako výchovného hnutí uplatňujícího se na celém světě udržovat i za dob nesvobody a potlačování demokracie, za dob tvrdého pronásledování,jemuž padla za oběť řada kamarádů ze střediska – z kolektivu stmeleného společnou prací, společným cílem, dodržováním skautského zákona a slibu. A hlavně – všichni, až na nepatrné výjimky bydleli v Praze XIX – Dejvicích, Bubenči či na Hanspaulce.A byli na to patřičně hrdí – což vyjadřovali památným pokřikem „My jsme skauti z Dejvic, nás je v Praze nejvíc!“. A tak z pohledu veteránů – zbývajících členů a účastníkůpráce dejvického junáckého střediska, nesoucího jméno jeho zakladatele - bratra Vally – by měl tento vzpomínkový almanach prokázat, že skautská idea a poslání má smysl a význam v každé době při výchově mládeže jako budoucího nositele společenského řádu, při rozvoji společnosti – i drobnými činy, třeba i takovými, které nejsou na první pohled vidět, ale jejichž prospěch se projeví později – to by měl být smysl práce skautských oddílů současnosti. A možností je bezpočet, stačí se rozhlédnout a vzít si za základ jednotlivá ustanovení skautského zákona.

120

Po souboji s pamětí několika starších členek Sedmičky se podařilo sestavit – byť neúplný – seznam dívčího oddílu –tehdejších světlušek a skautek: Vůdkyně byla Alžběta Jedličková – Bivoj, zástupkyně Marie Chválová –Riki, po r.1945 Milada Vorlová, rádkyně Věra Škvorová. Oddíl měl dvě družiny skautek a družinu Světlušek. Jména, která tu jsou uvedena, mohou čtenáři, třeba i náhodnému, připomenout nejen podobu jmenované dívky, ale zejména chvíle společně strávené při činnosti v klubovně,na výletech či především na táborech, kdy vzniká ono pouto trvalého přátelství. A samozřejmě i vyvolá nezbytnou myšlenku jak je to dlouho, kdy jsme se viděly naposledy, co s ní je, žije ještě? – ráda bych ji zase viděla... A tak tedy příležitost ke vzpomínání: Eva Fritschová (snad v USA ) Věra Matějková (Meduza) Jitka Nyndlová Helena Chocenská Jiřina Valinová-Vořechová Hana Pražáková (dcera prof.Alberta Pražáka). Anna Köhlerová-Kramešová Vlasta Martínková Míla Vopálecká Laďa Špatenková Věra Škvorová (Rakša ) Marie Chválová -Riki Lída Miklíková Eva Fojtíková Milena Jindřichová-Krchová Miluše Šerclová Věra Zelenková-Lamatová Růža Šicová-Homolková (Daizy) Bobina Pokorná

121

Doris Laskusová Olga,Synáčková Alma Synáčová Marta Synáčková Aluška Olmerová Vlasta Steinová Zorka Drahá Helena Chocenská Hana Štěpánská Světla Benešová -Svěráková Standa Pokorná Maryna Špitzová Soňa Špitzová J.Fuchsová Růž..Patočková Balů Dáša Součková Věra Mrskočová(Burdová) Kay Eva Fischerová- Efka Hana Fischlová – Rybka Ant.Müllerová (Povondrová) Eva Milerová – Tiki Ginette Stočesová Milada Vorlová Květa Vopálková Milena Hol.asová Lída Wachsmannová Hanka Woboree Ilka Potůčková Dagmar Schmiedová

122

Hana Staidlerová Olga Sýkorová (Nagara) Marcela Herrová Marcela Peričová Libuše Mlčochová Hana Křepelová Krista Křepelová Ljuba Buchtová Alena Bozděchová Dagmar Elsnicová Eva Dvořáková Věra Škvorová Emilie Horáková Blanka Velíšková Vlasta Zahálková (Skokan ) Milena Koubová Zdena Rotkovská ( Toška ) Lída Koželoužková (Dlouhá Lída) Eva Streiblová (Pegy) Anička Kramešová (Kimi) Jarmila Procházková (Mogaja ) Věra Pávová (Stanka) Jaroslava Poliaková (Šídlo) Eva Vyskočilová Věra Vítová (Hajná) Hana Drábková Dagmar Palátová Alena Oktábcová Milena Mrázková – Míťa

123

Irena Dědičová Jaroslava Millerová Lidie Hrozinková Livie Hrozinková Eva Metelková Alena Dlouhá Mirka Štruplová Věra Kieryková Míša Hloušková Milada Neklanová (Víša) Eva Dvořáková(Šiklová) Milena Koubová (Rýdlová)Myška Zdena Solnařová (Sedláčková) Milada Neklanová (Víša) Pod vedením sestry Jedličkové – Bivoj se dívčí oddíl, nesoucí název Sedmička, v letech třicátých minulého století velmi úspěšně rozvíjel. Ostatně Bivoj měla dobrý vzor ve Vallově vedení chlapeckého střediska.Uměla si jako své zástupkyně vybrat ty nejlepší. Její nesporně nejlepší zástupkyní byla sestra Milada Vorlová. Absolvovala okresní i zemskou lesní školu. V roce 1946 spolu se sestrou Dagmar Skálovou Rakšou a dalšími čtyřmi skautkami z Moravy zastupovala čsl. dívčí skauting na mezinárodním táboře ve Švýcarskou,zaměřeném na výchovu skautských vedoucích. Po roce 1945 se stala vedoucí okrsku za dívčí kmen - spolu s br. Carminem, okrskovým vedoucím za kmen chlapecký. (V důležitém prohlášení se Carmine ohradil proti jednání Bivoj, která v tu dobu působila na Ústředí, s tím, že „nemá právo zasahovat do činnosti okrsku“.) V říjnu roku 1945 dostala sestra Vorlová dopis od členky oddílu Hanky Steidlerové, který je z dnešního pohledu svým optimizmem až dojemný . Po šedesáti letech - v září 2007 - jsme se obrátili na uvedenou adresu sekretariátu anglických skautek s dotazem na osud Hanky Steidlerové a v zápětí došel dopis, který uvádíme v plném znění, protože potvrzuje i činnost plukovníka, event. generála Vlčka a jeho spolupráci s Velenem Fanderlíkem. Dear Michal ( & Milos), Thank you for your email about Hana Steidler and the Czech Guides & Scouts

124

in England during WWII. I have not been able to find any specific information about Hana but did find some more general information that may be of interest or help to you. The Association of Czech Guides & Scouts in Britain was established in 1941 and it was decided that although they would use the English Guides rules & policies, and the badges, they would still be 'Czech guides' and would keep their own records of units, warrants etc. The head of the association in 1941 was Colonel Vlcek, and the secretary was Captain Velen Fanderlik. His wife was the captain of the Guide Company at this time. The Guide & Scout groups were based at the Czech School at Hinton Hall, Whitchurch, Shropshire. In 1942 Captain (Mrs) Fanderlik left the company and in 1943 the school had relocated to Brecon, Wales and the guide captain is described as a 'young czech guider', it may be that this was Hana Steidler but I have been unable to confirm this. The school and the Czech guides were still in Wales in 1944, however I can find no mention of it after this date. All of this information comes from the International reports made in the British Annual Reports. The reason the Czech guides in Britain cease to be mentioned in the 1945 annual report and later ones, is because of the re-starting of guides in Czechoslovakia so all reports are about the members there. With regard to the photograph you attached, this was used in articles in 2 of our magazines the 'Guider' and the 'Council Fire', which include reports on the camp at Waddow. If you would like I can send copies of the annual report entries about the Czech Guides in England, and the reports of the Waddow camp, please could you supply me with an address should you wish to have these copies. I did search through our registration records for Ms Steidler, however I was unable to find any mention of her, which is not surprising if the Czech Guides did indeed keep their own registration records. The only other item of possible interest I found was an invitation card to CHQ from Dr. Velen Fanderlik as 'President of the Czechoslovak Boy Scouts & Girl Guides Association' in 1947 inviting them to an 'informal farewell party'. However I have been unable to discover whether this was a farewell party because Dr Fanderlik was leaving or because the association was returning to Czechoslovakia. I can provide a copy of the invitiation card too if it is likely to be of interest. In the National Archives for England, there are records relating to the British Committee for refugees from Czechoslovakia, which includes lists of the names of refugees who arrived during WWII. One of the names on this list is a 'Hana

125

Steidler' born 1925. The list of names has been put onto the internet by Richard Gaskell [email protected] who would be able to tell you if the archive record contained any further information about her. The website containing the list of names can be found at http://www.geocities.com/czechandslovakthings/WW2_CRTF_regind.htm I hope that this information was of some help to you, and if you require the copies of the information please let me know Yours sincerely, Karen Taylor Archivist Podle kusých informací měla se Hanka vrátit do Prahy a zapsat se na medicínu, ale k oddílu se neohlásila .Zda se vrátila k otci do Londýna není nic známo Jak bylo uvedeno, po zkušenostech z roku 1945 pořádaly jednotlivé oddíly či střediska tábory samostatně. Dochovalo se však jen málo dokladů a památek na život a činnost táborníků. Návštěvní kniha 23. střediska je výjimkou – rodiče, kteří tábor pod Zvíkovem navštívili, neskrblili chválou nad organizací, programem a vůbec životem tohoto střediska. V paměti účastníků určitě zůstane dobrodružství, které jednoho dne všichni prožili. Při cestě k řece na odpolední koupání zaslechli zoufalé volání o pomoc. Když doběhli na břeh, spatřili na jezu zaklíněného rybáře, který zápasil s čímsi, co se házelo pod splavem . S námahou po půlhodinovém zápase a podle pokynů bojujícího rybáře pak společnými silami vytáhli na břeh sumce, který po pečlivém měření byl 153 cm dlouhý. Vypreparovaná kůže a lebka, pečlivě očištěná v nedalekém mraveništi, byly vystaveny v klubovně. Částí sumce byla obohacena táborová kuchyň – přestože maso mělo poněkud bahnitý nádech, bylo to zpestření denní táborové stravy. Ovšem táborový život neprobíhá vždy ideálně. I na tomto táboře narušoval klidný průběh závažný výchovný problém – naprosto nezvladatelný hoch, neposlušný a neukázněný, na nějž neplatily žádné běžné “kázeňské“ tresty – úklid tábořiště, mimořádné služby apod. Poslat ho domů nebylo možné, rodiče na návštěvu nepřijeli. Družina, která jeho chováním trpěla – ztrácela body při oddílové soutěži, se rozhodla řešit věc po svém: hocha „odsoudili“ k poněkud drastickému úkolu – proběhnout bos a v plavkách rozsáhlým polem vysokých kopřiv - tam a zpět. Účinek však měl jen třídenní trvání. Úplné řešení přinesl osud – hoch po návratu z tábora při své nezkrotné divokosti sjížděl na kole ulicí Na Pískách a před Bořislavkou skončil pod koly trolejbusu, který tudy tehdy jezdil. Urna byla uložena v kolumbáriu v Praze 7.

126