HÁDANKA
PAPRSEK ZPRAVODAJ PEČOVATELSKÉ SLUŽBY
PRÁZDNINOVÉ ČÍSLO Víte, kde se v Pacově nachází tento objekt?
A to ještě rafnul spíš symbolicky, jako aby nám ukázal, kde je naše místo, než že by nás mínil pokousat doopravdy. „A teď by měl něco spapat,“ rozhodla jsem, když Robinek u nás strávil první hodinu. Rudolfovy poznámky, že se mu už hlady dělají červené kruhy před očima, jsem v zaujetí štěnětem ignorovala a Alenka ledabyle podotkla, aby vyčkal, až to budou kruhy černé – pak teprve bude stav akutní, a měl by si něco vyšťourat z ledničky. Do jedné Honzou štěněti věnované mističky jsem nalila vlažné mléko a přidala pár dětských piškotů. Robinek se k misce zvídavě přihrnul, ale zjistiv, že v ní není nic zajímavějšího než potrava, zase odběhl ke svým třásním na koberci. Co teď? Zůstala jsem rozpačitě nad miskou. Paní Tylínková sice mluvila o škrábaném hovězím se žloutkem jako o stravě, která štěňata velmi posiluje, ale mletý biftek jsem mu mínila dát až k večeři. No nic. Bude ho mít tedy hned. Před Rudolfovým lačným zrakem jsem do masa vtírala vajíčko a na mlsný dotaz, zda by nezbylo i pro něho, jsem suše řekla, že to tedy uhodl: nezbylo, protože jsem u řezníka získala poslední. Ale může si namazat chleba s máslem nebo ohřát od včerejška guláš. Alenka se přidala s názorem, že u otce zřejmě jde o neurotické přejídání z nedostatku tvůrčího postoje k životu. „To si pochutnáš, budulínku,“ hovořila jsem medově k Robinkovi, který se po předchozím zklamání blížil k misce s jistou obezřetností. Ve svém temném očekávání se nezklamal. Biftek se žloutkem přijal jako další intriku rodiny proti sobě. Štítivě si odfrkl a odhopsal, aby se přece jen pokusil o štěstí u afrického koberečku. „On nepapá!“ zaúpěla jsem. „Podívejte se na to! Co budeme dělat?“ „Mohli bychom si zoufat,“ navrhl Rudolf a já odsekla, že není chvíle na hloupé vtipkování. Rudolf připustil, že situace je vážná, a dotázal se, kdyby Robin i nadále biftek přezíral, zda ho smí zítra sníst. „Radši řekni něco rozumného, co budeme dělat.“ „Čekat, až dostane hlad,“ odpověděl bezcitně. „Samosebou,“ přidala se Alenka tentokrát zas na otcovu stranu, asi ve vzpomínce, jak to občas schytala, když pro samou rozjívenost odmítala posedět u jídla.
Ale abych se vrátila k tomu pěstování. Naše paní správcová se rozhodla, že před panelákem vytvoří několik záhonků. V nás našla sice neznalé ale zato pilné pomocníky. Vysvětlovala nám, jak se co sází, kam co patří, ale my jsme ji moc neposlouchali, nastrkali jsme semena a cibulky, kam se dalo, a hlavně se těšili na výsledek. Neměli jsme ani páru, jak dlouho co roste, na čem to roste a jak se to sklízí. Jakmile se na záhonu objevilo nějaké vyrašené lupení, mysleli jsme, že už můžeme sklízet úrodu. Hrabali jsme se s bráškou v hlíně a objevili ředkvičky! Byly sice divně bílé, ale to nám nevadilo, chutnaly skvěle. Snědli jsme skoro všechny, jen dva kousky jsme vzali domů ochutnat rodičům. Že jsme přišli jako dva “čuníci“ mamce přestalo vadit ihned poté, co zjistila, čím jsme se venku ládovali. Dva vzorky „ředkviček“ určitě nebyly to, co jsme předpokládali, nýbrž nějaké záhadné cibulky květin neznámého původu. Po dotaze u paní správcové jsme nebyli moudřejší, a tak to maminka vyřešila opět po svém. Tentokrát nalila do každého teplého mléka litr („jedovatých ředkviček“ jsme snědli hodně) a nám bylo opravdu špatně. Nikdo už neví, jestli z té hromady mléka nebo z květinových cibulek a nebo jen ze strachu. Podstatné je ale to, že jsme přežili. Příspěvek od JAM
CVIČTE SI SVŮJ MOZEK Z následujících písmen a obrázků se pokuste rozluštit názvy českých měst.
DOMÁCÍ LÉKAŘ
ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ
PORUCHY SPÁNKU - 2. ČÁST ROBIN (Zdena Frýbová) Nejčastější poruchy spánku: Insomnie – nespavost, přichází při změně prostředí, nervovém vypětí nebo stresu. Hypersomnie – nadměrná spavost, může souviset s některými poruchami (např. štítné žlázy) Narkolepsie – záchvatovité onemocnění, při kterém člověk během dne upadá do krátkého spánku Parasomnie – abnormální stavy související se spánkem, patří sem náměsíčnost, noční děsy a noční můry Apnoe – krátkodobá zástava dechu, která přichází ve spánku (časté při chrápání) Pár rad, jak zahnat bezesnou noc: - choďte spát a vstávejte ve stejnou dobu, aby si organismus zvykl na pravidelnost - vynechejte spánek během dne, k večeru si nechoďte „zdřímnout“ - 4-6 hodin před plánovaným spánkem se vyvarujte kofeinu, alkoholu, těžkých kořeněných jídel a cigaret - 3-4 hodiny před spánkem necvičte, neběhejte a vynechejte posilovny - dbejte, aby vaše ložnice byla tichá, tmavá a dobře větratelná - před spaním vypijte teplé mléko, poslouchejte uklidňující hudbu, čtěte si - vůně levandule pomáhá přivodit spánek; také čaj z meduňky a dobromyslu - v případě nutnosti užívejte volně prodejné bylinné preparáty a směsi čajů - při přetrvávajících potížích navštivte lékaře
Pokračujeme v příhodách malého štěněte, kterého si právě přivezli majitelé domů. Tentokrát bude pokračování delší, protože se jedná o dvojčíslo. ……………Počínal si systematicky jako svědomitý návštěvník galerie. Bral místnost za místností, po pár krocích se vždycky zastavil, přemítavě rozhlédl, na některých předmětech utkvěl pátravě dlouhým pohledem, a zas pokračoval. Zatím ho nejvíc zaujaly třásně jednoho koberce, který si dost cením, a záclony, u nichž si potrpím, aby pěkně splývaly až k zemi. Koberec máme dnes bez třásní, jejichž potupné zbytky jsem ustříhala, a záclony jsou zkráceny k okennímu parapetu. Jednak z důvodů estetických, protože lepší krátké záclony než cáry záclon dlouhých, jednak z důvodů bezpečnostních: jak Robinek přibýval na váze a síle, jeho útoky na záclony se stávaly našim životům nebezpečné. Skoby totiž nebyly pro tyto hrátky uzpůsobeny, a tak se nám garnyže párkrát poroučely přímo na hlavu. Průzkum příbytku Robin završil setrváním na měkkém koberečku v koupelně, o němž nabyl dojmu, že mu byl přichystán ke svačině. Rudolf na něm dost lpí, protože si ho dovezl až z Afriky, a tak Robinka, skoro se ztrácejícího v jeho vysokém bílém vlasu, vynesl na světlo boží. Robinek ho okamžitě svými zoubky jak jehličky hryzl do prstu, čímž dal najevo svůj zásadní nesouhlas s přesouváním z končin, které si zvolil. „On tě kousnul!“ vypískla Alena nadšeně. „No to je ňákej pes!“ byla unesena, jak skvěle neohroženě si náš rodinný přírůstek počíná. „Správně – jen se nedej, hošíčku statečnej. Jinak ti znásilněj celou individualitu a bude z tebe ušlápnutá onuce.“ „Jako z tebe, viď?“ řekl Rudolf vztekle, a když si vysával kapičky krve, podotkl, že doufá, že tahle milá statečnost Robinkovi nezůstane – alespoň ve stycích s rodinou. V zájmu spravedlnosti musím říct, že mu skutečně nezůstala. Kousal nás jen zřídkakdy, a to už jsme ho museli pořádně dopálit, aby se po nás ohnal.
HUMOR LÉČÍ „Pane doktore, čím víc užívám ty prášky, tím mi je hůř.“ „A jaké prášky užíváte, dědo?“ „Nóóó, ty nejlepší z reklamy. Persil a Arial.“ Jak poznáte, že jste opravdu staří? Když budete v učebnicích dějepisu nacházet věci, které si pamatujete z novin. Mladý stopař zastaví auto a ptá se: „Dědo, nevíte kudy se jede na Hradec???“ Děda: „A podle čeho soudíte, že jsem děda?“ Stopař: „Jen jsem si tak tipnul!“ Děda: „Tak si tipni kudy se jede na Hradec!!!“
CVIČTE SI SVŮ MOZEK 29. května byl slavnostně předán a požehnán nový automobil pro pečovatelskou službu. Předávání se zúčastnili: zleva P. Jaromír Stehlík, ředitel Charity Pacov Miroslav Kokeš, zástupce Auto Pacov, ředitel společnosti Bluetech Jan Kamír a místostarostka města ing. Jana Hrušková.
Vážení přátelé, čtenáři našeho zpravodaje, přiblížilo se letní období, doba prázdnin a dovolených. Snad nějaká ta dovolená čeká i nás – neznamená to, že pečovatelská služba nebude fungovat, ale toto číslo Paprsku je prázdninové. Ať už budete hlídat vnoučata nebo někam vyjedete, přejeme vám mnoho hezkých dnů. S naším zpravodajem se setkáte opět v září. Těšíme se. Za celou pečovatelskou službu Charity Pacov Alena Kokešová.
Doplňte tabulku tak, aby součet čísel ve vodorovných i svislých řadách dával 15.
CVIČTE SI SVŮ MOZEK Zakryjte si významy zkratek a zkuste je uhádnout. AMK AD Bc. ČEZ ČT ČR ČRo ČD ČNB DPH EU HDP HZS ČR CHKO JUDr. Mgr. MHD MUDr. OSN PČR PhDr. RNDr. ThDr. s.r.o.
Automotoklub Anno Domini (našeho Pána-tj. našeho letopočtu) bakalář České energetické závody Česká televize Česká republika Český rozhlas České dráhy Česká národní banka daň z přidané hodnoty Evropská unie hrubý domácí produkt Hasičský záchranný sbor České republiky chráněná krajinná oblast juris utriusque doktor-doktor práv magistr městská hromadná doprava medicinae universa doktor-doktor veškerého lékařství Organizace spojených národů Policie České republiky philosophiae doktor-doktor filozofie rerum naturalium doktor-doktor přírodních věd theologiae doktor-doktor teologie společnost s ručením omezeným
PŘÍBĚHY ČTENÁŘŮ Milí přátelé, než vám budu vyprávět můj příběh, chci vám připomenout jednu sloku z písně, která často zaznívá ve všech našich kostelech a ve které je pro nás tolik naděje v Boží pomoc: I když někdy zarmucuje protivenství srdce mé, důvěra mě povzbuzuje, abych vzýval jméno Tvé. Když je nejhůř, ty jsi nejblíž, naši lidskou bídu znáš, u Tebe je pomoc nejspíš, protože jsi Otec náš. A já jsem se mnohokrát přesvědčila, jak jsou tato slova pravdivá. I nyní v mém příběhu. Patřím k té nejstarší generaci – v únoru mi bylo 85 let, a tak se již postupně objevují různé stařecké nemoci a když se ještě přidá nějaký větší úraz, jako se před 2 roky stal mně, je to pak zlé. Bydlím sama v rodinném domku ve vesnici blízko Pacova. Vlastně nejsem sama. Společnost mně v té době dělalo 5 kočiček, které u mne zdomácněly. Nyní mám tři. Byl začátek června, krásné pondělní odpoledne a tak jsem se rozhodla, že dojdu na hřbitov připravit hrob na výsadbu letniček. Nakrmila jsem kočičky, jen jedné, drobounké Martince, jak jsem jí říkala, se ven moc nechtělo. Ona totiž vždy, když měla mít koťátka, několik dní předem se stále držela v mé blízkosti, jako by mi chtěla naznačit „připrav pelíšek, brzo přijde má chvilka“. Měla jsem ji moc ráda. Byla celá černá, měla jen bílou náprsenku a bílé punčošky, milá a mazlivá. Samozřejmě, větší krabici vystlanou měkkými hadříky jsem připravenou měla, a tak se v ní hned spokojeně uvelebila. Přenesla jsem ji do koupelny, donesla misku s vodou a klidně odešla. Cestou jsem se několikrát zastavila se svými známými, a tak jsem na hřbitov došla trochu později, než jsem předpokládala. V té době tam bylo ještě několik lidí, kteří buď zalévali nebo připravovali hroby jako já. Skončila jsem před sedmou hodinou a když jsem viděla tu hromádku odkvetlých macešek, řekla jsem si, že alespoň náruč těch větších odnesu do kontejneru, který stál v rohu na druhém konci hřbitova. Zítra, až půjdu vysazovat nové květiny to douklízím. Ale ouha!
Honzlův krajan, rovněž vynikající divadelní teoretik a režisér, Jiří Frejka (*6.4.1904 Útěchovice pod Strážištěm, + 27.10.1952 Praha) byl s J.Honzlem spoluzakladatelem Osvobozeného divadla, divadelní scény spolku Devětsil. V roce 1927 si založil vlastní divadlo Dada. Od roku 1929 působil jako režisér v Národním divadle, a to až do roku 1945. Později se mu nedařilo setrvat v Národním divadle, byl jmenován ředitelem Městského divadla na Vinohradech a potom Hudebního divadla v Karlíně. Frejka se zasloužil o divadelní školství, stál u vzniku Akademie múzických umění (AMU) a byl také jejím prvním rektorem. V roce 1952 podlehl soustředěné komunistické kritice (do ní se, bohužel, zapojil i jeho bývalý kolega Jindřich Honzl), která mu vytýkala, že neřídí divadlo v duchu socialistického realismu. Jiří Frejka je autorem půvabné knížky vzpomínek na dětství „Outěchovice“. (pokračování příště)
PŘÍBĚHY ČTENÁŘŮ ŘEDKVIČKY Jako pražské dítě vyrůstající na sídlišti jsem neměla žádné znalosti v jakémkoli pěstování či sázení zeleniny, květin apod. Stejně tak můj mladší bratr, kterého jsem musela všude brát sebou a starat se o něj. „Jdi si ven, ale vezmi sebou Káju!“, se opakovalo pokaždé, když jsem chtěla opustit nudný panelákový byt. Což o dobrodružství nebyla nouze, sídliště bylo na okraji Prahy, příroda nadosah a staveniště dalších domů poskytovalo mnoho příležitostí k „lumpárničkám“. Naše maminka nás příliš netrestala, řešila pouze pozdní příchody (za tmy) a velmi znečištěné popř. potrhané oblečení. Vzala vařečku, pár nám našupala na zadek a byl chvíli klid. Byla to výchova účinná a rozhodně nás nijak nestresovala ani psychicky nepoškozovala. Maminčin hněv vydržel právě jen tu chvilku výprasku a pak už bylo zase všechno v pořádku. Zvláštní metodu měla mamka pro případ, že jsme něco podezřelého snědli. Občas jsme si venku „něco ukuchtili“, občas jsme něco někde natrhali a když jsme se přiznali, mamka do nás nalila ½ litru teplého mléka a byl pokoj. Všechny „otravy“ jsme přečkali ve zdraví.
„Samosebou. Čekej, až bude mít hlad a vezme si sám. Jenže ty si nedáš pokoj, dokud ho nevykrmíš na tučné jelito, jako jsme byly já a brácha a…..“ „Vždycky jste měli pod váhu,“ ohradila jsem se rozhořčeně. „A podívej se na sebe dneska. Jsi vyhublá jak….“ „Založilas nám v dětství na sádlo a víš, co to znamená? Že jsi nám rozmnožila tukové buňky jednou pro vždy tak, že po celý život číhají, aby se znovu mohly naplnit mastnotou. Kdybych se párkrát pořádně najedla, tak…“ „Tak by si snad k něčemu vypadala,“ dodal Rudolf. „Tak by ze mne prýštil vomastek, kdykoli by do mě někdo píchnul,“ dopověděla Alenka spokojeně. „Kde je ten guláš? Bramborový knedlík by k němu nebyl?“ „Ale byl. Ohřej to všechno a já se ještě pokusím, jestli by Robinek přece jenom něco nesnědl.“ „Nejlepší, kdybys skočila vedle do Intercontinentalu,“ radil Rudolf. „Vezmi po porci od všeho na jídelním lístku, předložíme mu to a možná že od něčeho si přece jen vezme.“ „Však tě legrace přejde. Víte, proč on nepapá? Ze žalu! Jemu se stýská, Rudolfe – Aleno – vždyť on taky může žalem uhynout!“ „Neblázni,“ řekl Rudolf a vstal, aby drobečkovi hynoucímu žalem sebral svůj svetr, který ležel na křesle tak, že Robinkovi se ho podařilo stáhnout na zem a hned ho začal zpracovávat svými zbrusu novými zoubky. Bylo devět hodin večer, když Robin za jásotu celé rodiny vypil trochu čistého mléka a polkl dvě sousta masa vecpaná mu do tlamičky. Pak však dal rázně najevo, že tím to končí. A bylo deset hodin, když zazvonil Petr s dotazem, jestli by k nám neměl Aleně přistěhovat nějaké šatstvo. Nemá prý dojem, že by teď mínila příliš často docházet k jejich rodinnému krbu. Oba se zvedli, až když Robinek náhle uprostřed hry padl a rázem usnul. Mezi dveřmi se zmínili, že zítra přijdou rovnou z práce. Hodlala jsem Rudolfa i sebe odbýt nějakou studenou večeří, ale takhle jsem se s povzdechem rozhodla pro Alenčino oblíbené kuře s nádivkou.
Zatím se zdálo, že s příchodem Robinka mi přibude práce na více stranách. Když jsem ho však chvíli pozorovala, jak si spokojeně oddechuje na polštářku v košíčku, který jsem postavila vedle svého lůžka, cítila jsem jen radost, že jsme nátlaku dětí podlehli a pořídili si ho. A teprve ráno, když zavřískal a sápal se ven, protože si nemínil znečistit pelíšek, jsem si uvědomila, že zapomněl proplakat noc. Dodnes si nejsem jista, zda je mu ke cti, či hanbě, že se v novém prostředí adaptoval doslova překotně a na svou rodičku a sourozence ani nevzdechl. (pokračování příště)
RECEPTÁŘ SÝROVÉ KROKETY 4 vejce, 150g plísňového sýra, 30g hladké mouky, 1 lžička kypřícího prášku, 1 cibule, sůl, pepř, olej Postup: Ušlehaná osolená a opepřená vejce, nastrouhaný sýr, mouku s kypřícím práškem a jemně nakrájenou cibuli smícháme. Do rozpáleného oleje vkládáme lžící vykrajované kopečky, které po obou stranách opečeme. Podáváme s brambory a tatarskou omáčkou.
SÝROVÉ SMAŽENKY 200g polohrubé mouky, 200g strouhaného tvrdého sýra, 2 vejce, sůl, mletá paprika, drcený kmín, olej na smažení Postup: Do mouky postupně přidáváme najemno nastrouhaný sýr, vejce, sůl, papriku, kmín vše zpracujeme na vláčné těsto. Necháme asi 4 hodiny v chladu uležet, potom je rozválíme na plát asi 2 mm silný a tvořítkem vykrajujeme různé tvary. V oleji usmažíme dozlatova.
Z HISTORIE VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI NAŠEHO KRAJE Na pelhřimovském gymnáziu v letech 1894-1902 studoval a maturitní zkoušku složil národní hrdina, ruský legionář plukovník Josef Jiří Švec (*19.7.1883 Čenkov u Třeště, +25.10.1918 Aksakovo na Urale). Švec jako příslušník Sokola byl založen silně vlastenecky a slovansky. Odešel učit do tehdejšího carského Ruska tělesnou výchovu. Na počátku 1. světové války vstoupil do České družiny, proslavil se v bitvě u Zborova, postupně velel 1. pluku a 1. divizi čsl. legií v Rusku. Plukovník Švec zůstává vzorem člověka čestného, který pro osvobození své vlasti neváhal nasadit vlastní život. Nenašel klidu ani po smrti, protože byl pochován nejprve v Čeljabinsku v Rusku, podruhé v Památníku národního osvobození v Praze na Vítkově a nakonec z nařízení německých okupantů zakončil svou pouť v rodinném hrobě v Třešti. S československými legiemi na Rusi spojil svůj osud také František Šteidler (*12.6.1878 Pacov, + 6.12.1974 Praha). Vystudoval gymnázium v Pelhřimově, Filozofickou fakultu UK v Praze a nastoupil dráhu středoškolského profesora. Na počátku 1. světové války upadl do ruského zajetí a později vstoupil jako dobrovolník do 7. tatranského pluku čsl. legií na Rusi. V červenci 1918 přešel do štábu čsl. legií jako historik a archivář legií. Publikoval řadu knih o historii bojů československých legií. Od roku 1926 až do německé okupace stál v čele archivu a potom celého Památníku národního osvobození v Praze na Vítkově. Antická múza divadelního umění Thálie inspirovala naše dva krajany, Jindřicha Honzla a Jiřího Frejku. Jindřich Honzl (*14.5.1894 Humpolec, +20.4.1953 Praha) prošel vývojem od poetismu, surrealismu až k tzv. socialistickému realismu. Stál u zrodu Osvobozeného divadla v Praze, kde působil v letech 1927-1928 jako režisér. Po skončení 2. světové války působil až do své smrti v Národním divadle. Jeho stati z divadelní teorie zůstávají základem moderního českého divadelnictví.
Kontejner byl vysoko uzavřený a jak jsem se zaklonila a chtěla tu náruč přehodit dovnitř, dostala jsem závrať a celou vahou těla upadla na pravý bok. Setrvačností jsem se převrátila na levou stranu a pravou rukou jsem se chtěla přidržet výstupků na kontejneru abych se zvedla. Ale má velká snaha byla marná. Opakovaně jsem se snažila alespoň trochu posunovat dopředu, chytala jsem se travičky a levým loktem odrážet od země, ale nepopolezla jsem snad ani o půl metru. Minuty ubíhaly, vlastně i hodiny. Když jsem se na ně podívala, bylo po deváté. Dávno na hřbitově nikdo nebyl. Ještě jsem několikrát zavolala o pomoc, ale bylo to stejně zbytečné. Pomalu se začalo stmívat, vlhla zem, pantofle i čepice mi při pádu upadly dál ode mne a já vyčerpaná měla pocit úplné bezmocnosti. A tak jsem se celou svou myslí, důvěrou a vírou upnula k Pánu Bohu a prosila o pomoc. „Bože můj, prosím Tě, smiluj se, teď mi můžeš pomoci jedině Ty. Panno Maria, přimluv se. Pošlete sem někoho aby mě našel a s Vaší pomocí mi pomohl.“ V tu chvíli jsem vůbec nepociťovala žádnou tíseň, strach – naopak. Zmocnil se mě klid a mír, všude kolem bylo zvláštní ticho, snad ani lísteček na blízké lípě se nezachvěl. Chvilku jsem tak odevzdaně ležela a najednou, do toho božského ticha jsem zaslechla vrznout hřbitovní železná vrátka. Nadzvedla jsem trochu hlavu a k mé velké radosti jsem uviděla mého milovaného vnuka. Rychle popoběhl a zavolal: „Babičko, co se ti stalo? Proč chodíš tak pozdě na hřbitov? Hned ti dám mobil a budeš ho nosit stále u sebe. Co tě bolí, máš snad něco zlomeného?“ Slzy mi stékaly po tvářích, když jsem se zase já ptala, kde se tu vzal a jak mne našel, že mně ho určitě nebe poslalo. Mamka mu prý volala, že již více jak hodinu nezvedám telefon, že mají obavy, zda se mi něco nestalo, aby za mnou dojel. V rychlosti si však zapomněl vzít můj klíč a tak jen obešel chalupu, dvorek a zahradu, zeptal se sousedky, která prý mě viděla jen někdy odpoledne. Otázky a odpovědi se střídaly. Rozhlédl se kolem, uviděl lavičku, doběhl rychle pro ni a poradil, abych ho oběma rukama chytla okolo krku. Vzal mě opatrně do náruče a na tu lavičku položil. S malým úsměvem poznamenal: „Babičko, ty máš ale kosu.“ Já jsem se opravdu rozklepala zimnicí, bolestí nebo radostí a rozrušením – nevím. Svlékl bundu, položil ji na mne, zavolal rodičům, že mě našel, stručně jen vysvětlil, že jsem na hřbitově upadla a mám pravděpodobně něco s nohou. Uvažoval, zda mě má dopravit na pohotovost sám, nebo zavolat rychlou záchranku. Rozhodl se pro druhou možnost, protože se obával, že bych ten převoz v autě těžko snášela.
Za malou chvilinku pohotovost přijela, chlapci mě ohleduplně přeložili na nosítka a do sanitky donesli. Danek zatím převzal ode mne klíče, zeptal se, kde najde mé doklady a léky. Měla jsem ve skříni v igelitové tašce všechny potřebné věci do nemocnice připravené (jak se to hodilo!). Přinesl i deku, aby mi cestou nebylo zima. Popřál, abych se ničeho nebála a že všechno uklidí a pozamyká. V nemocnici zjistili, že mám zlomeninu kyčelního kloubu a když naši za chvilku volali, pan doktor jim současně řekl, že hned druhý den dopoledne půjdu na operaci. Poprosila jsem ho, zda by mi mohla sestřička zavolat na ARO, kde dělala vrchní sestru moje neteř Květa, aby věděla, že jsem u nich v nemocnici. Přiběhla hned ráno, dokonce si zařídila asistenci u mé operace. Po krátkém pobytu na ortopedii mě převezli na rehabilitační jednotku, kde jsem byla tři měsíce. Bylo léto, naši za mnou každý den jezdili a tak když bylo hezké počasí, vzali mě na kolečkovém křesle ven, kde jsem se mohla pod jejich dozorem po rovné cestičce chvilku s berličkami projít. Danek mi přivezl i ten slíbený mobil, takže jsme si mohli vzájemně zavolat. Používám ho i nyní, když potřebuji zavolat sestřičkám z Charity, aby mě odvezly od paní doktorky domů, vyzvedly léky v lékárně, pomohly při menším nákupu nebo splnit i jiná má přání. I s kočičkou to tenkrát dobře dopadlo – do rána měla čtyři koťátka. A co ještě dodat – úplně na závěr mého příběhu? Snad jen malé zamyšlení! Jak mohla má rodina, která bydlí 30 km ode mne tušit, že se mi něco zlého přihodilo? A kdo, nebo co přivedlo mého vnuka Dana na myšlenku, aby šel v tak pozdní večerní hodinu a v tak nezvyklá místa, kde jsem bezmocně ležela? – To nebyla náhoda! Přeji proto všem hodně Božího požehnání, pomoci a ochrany a hodně vzájemné lásky ve svých rodinách!
Příspěvek od babičky z C., za který moc děkujeme.
Vidím dost jasně, co vidět potřebuji: celé stvoření žije z Boží síly. Jak Boží sílu přijímáme, je pro nás záhadou. Buď však chválen ty, náš Pane, že jsi nám oporou.
