H I S T O RIE KOČIČÍ ZO O L O G I E

DĚJINY KOČEK

HISTORIE

HISTORIE KOČIČÍ ZOOLOGIE

KOČIČÍ ZOOLOGIE

Zoologie je přírodní vědou spadající do okruhu věd biologických, jejímž předmětem je studium živočichů. Slovo zoologie pochází ze spojení dvou řeckých slov ζοον – zvíře a λόγος – slovo. A vědu zoologickou prý vymyslel Aristoteles. O Aristotelovi ze Stageiry bylo napsáno už tolik, že není potřeba představovat si jej podrobněji, zmiňme tedy alespoň, že se narodil roku 384 před naším letopočtem v osadě Stageira na poloostrově Chalkidiké v dnešní Makedonii a zemřel v roce 322 před naším letopočtem v Chalkidě. Byl to Platónův žák, jeden z nejvýznamnějších filozofů dějin a zakladatel mnoha věd, kromě už zněměné zoologie fušoval třeba do geologie, astronomie, biologie, ekonomie, etnografie, politiky, logiky, lingvistiky, a mnoha dalších. Napsal prý na čtyři sta knih, u mnohých je autorství ale sporné. Co se zvířat týká, můžeme jmenovat například O historii zvířat, O chůzi zvířat, O pohybu zvířat, O částech zvířat, O zkoumání živočichů… všechny mají jedno více méně společné, popisují to obecné, to nejdůležitější. Aristoteles ale nebyl ani první ani poslední, kdo popisoval chování zvířat. Pojďme se kouknout na to, jak se pohled na kočky v proměnách času proměňoval. Anebo neproměňoval… Stěžejních pro nás bude několik autorů, o mnoha z nich už jsme se zmiňovali. Takový příkladem může být Hérodotos Halikarnásský (484 – 430 nebo 420 př. n. l.), významný antický historik a cestovatel, zvaný spolu s Ciceronem jako „Otec dějepisu“. Ve své knize Dějiny popisoval všechno možné, co zažil na cestách po západě Itálie, do Babylonie, do Egypta… Právě z Dějin se můžeme leccos dozvědět o jeho pozorování lvů. Vikulka, CZ

~1~

http:/vikulka.ic.cz/

DĚJINY KOČEK


Tvůrcem pravděpodobně nejstarší přírodovědné encyklopedie je Gaius Plinius Secundus, známý i pod jménem Plinius Maior, anebo česky prostě Plinius starší (23 – 79 n. l.). I on napsal více knih, pro nás bude nejzajímavější Naturalis historia, dílo o 37 knihách (a jediné dílo Plinia staršího, které se zachovalo kompletní) popisuje jednotlivé přírodní 0-1 Gaius Plinius Secundus vědy, přičemž převážně ba Rytina z Grande Illustrazione del Lombardo Veneto ossia storia téměř výhradně cituje ze delle città, dei borghi etc.; Cesare starších děl. Plinius starší se Cantù, Milano 1859, Vol. III živil jako voják, byl velitelem římského loďstva v Misenu. Za svojí funkci položil i život, zemřel totiž roku 79, když se se svými loděmi pokoušel opustit přístav a evakuovat obyvatelstvo před výbuchem sopky Etny. Před stejnou erupcí, která pohřbila Pompeje. Učitel církve, svatý Isidor ze Sevilly (asi 560 – 4. dubna 636) byl encyklopedista a biskup v Seville, jeden z nejuznávanějších, nejvyhledávanější pisatelů 0-2 Isidor Sevillský, Bartholomé středověku. Svým dílem Esteban Murillo ovlivnil mnohé následníky, portrét z katedrály v Seville, díky čemuž jej papež Benedikt Španělsko; olej na plátně; 1655 XIII. v roce 1722 pasoval na (Zdroj: Wikipedia commons; volná licence) „učitele církve“. Nás bude Vikulka, CZ

~2~


DĚJINY KOČEK


zajímat jeho nejvýznamnější dílo s názvem Origines sive Etymologiae (Počátky neboli Etymologie), což je soubor dvaceti knih objasňujících vlastně celé tehdejší lidské vědomosti. Věnuje se tu gramatice, rétorice, dialektice, aritmetice, geometrii, astronomii, hudbě, teorii harmonie a kromě mnoha dalšího samozřejmě i zoologii. Další středověký učenec, františkán, který se zabýval přírodou a zvířaty, je Bartholomeus Anglicus, či Bartoloměj Anglický (1203 – 1272). Jeho nejvýznamnější encyklopedické dílo je De proprietatibus rerum (O vlastnostech věcí) datované rokem 1240. Bartholomeus jej měl napsat na univerzitě v Magdeburgu v Sasku jako jakousi učebnici. Uvádí v ní poměrně podrobně, z jakých starších zdrojů čerpal, a porovnává staré a nové poznatky. De proprietatibus rerum je soubor devatenácti knih, pojednávajících o Bohu, andělech a démonech, lidské mysli, duši, fyziologii, medicíně, anatomii, základních přírodních elementech, geografii, mineralogii, zvířatech, barvách, chutích, kapalinách, a mnohém jiném. Abychom si mohli porovnat antické, středověké a novověké nazírání na svět, použijeme věhlasného díla věhlasného zoologa. V letech 1864 1869 vydal zoolog Alfred Edmund Brehm (2. února 1829 – 11. listopadu 1884) prvních šest svazků encyklopedie Život zvířat. Tehdejší publikace ovšem nesla název Illustriertes Thierleben. Postupně vyšly ještě další čtyři svazky a tak 0-3 Alfred Edmund Brehm dnes jsou čtyři díly (Zdroj: Wikipedia commons; volná licence) věnovány savců, čtyři další Vikulka, CZ

~3~


DĚJINY KOČEK


díly ptákům, a po jednom díle plazům, obojživelníkům a rybám a bezobratlým. Život zvířat je zoologická publikace rozsahu, který nebyl nikdy překonán a dodnes je vlastně základním zdrojem dalších publikací. Jakékoliv nové vědecké výzkumy toto dílo vlastně jen doplňují a zpřesňují, vlastně téměř nikdy Brehmem uváděná pozorování nepopřely. Sám Alfred Edmund Brehm byl protestantským pastorem a amatérským ornitologem. Právě přes ptáky se Brehm dostal k zoologii jako takové. A kvůli zoologii v mládí opustil i studia architektury. Sám se účastnil několika přírodovědeckých expedic do severní Afriky, Etiopie, Španělska, Skandinávie či na Sibiř. Jeho zoologický věhlas a erudovanost mu časem vynesly post ředitele zoologické zahrady v Hamburku a veřejného akvária v Berlíně. Z českého pohledu bude zásadním novodobým zdrojem kočičích informací Ottův slovník naučný, největší tištěná encyklopedie napsaná a doplňovaná v letech 1888 – 1909. Tedy její první vydání. Dodnes totiž vychází novodobý Ottův slovník naučný, doplňovaný a mnohé novější poznatky a hesla. Svým rozsahem je údajně druhou nejúplnější encyklopedií světa po Encyclopaedia Britannica. Samozřejmě věhlasných zoologů žilo mnohem více, ať už to byli Richard Lyddeker, Thomas Pennant, nebo náš Jan Svatopluk Presl, zmínit ale všechny by bylo nad možnosti našeho vyprávění. Spokojme se aspoň s uvedeným výběrem. Jako první si vezmeme na přetřes kočku. Myšleno tu malou, domácí kočku. Pravděpodobně nejstarší zoologickou zmínku o kočkách najdeme u Isidora Sevillského. „Kočka (musio) dostala své jméno protože útočí na myši (mus). Někteří však říkají, že její jméno je cattus, od slova chytat (capture); jiní zase, že cattat (vidět), protože vidí tak ostře, že prozře i tmou.“ Bartholomaeus Anglicus pak o kočkách píše jako o zvířatech od mládí chlípných. Jako koťata jsou sice rychlá,

Vikulka, CZ

~4~


DĚJINY KOČEK


0-4 Kočky číhající na myš Ilustrace z kodexu Ashmole 1462 (Zdroj: Bodleian Library, University of Oxford)

poddajná a veselá, ale v dospělosti se stávají línými a mají svou hlavu. Jako koťata skáčou na všechno, co se před nimi jen pohne, ale v dospělosti u myších děr jen tiše leží a čekají až myš vyleze sama. „Najde je spíš čichem než zrakem a loví je v skrytých místech; a když už chytí myš, hraje si s ní a až potom ji sežere.“ Popisuje i kočičí chování při námluvách: „V době lásky spolu kocouři těžce bojují o kočky a koušou se a škrábou. A dělaji přitom velký hluk, když se perou, trvá to tak dlouho, dokud jeden druhého neshodí z nějakého vysokého místa.“

Vikulka, CZ

~5~


DĚJINY KOČEK


0-5 Číhající kocour Ilustrace z kodexu Ashmole 1462 (Zdroj: Bodleian Library, University of Oxford)

O zhruba dvě stovky let později v 15. století popisoval kočky náš Mistr Pavel Žídek v Knize dvacatera umění. Píše tu o nich jako o zvířatech veskrze užitečných, ryze negativní informace tu nenajdeme: „Kocour (murilegus) je kočka domácí (cattus domesticus). Zvláště samec se nazývá kocour (murilegus) a samici se říká kočka (cattus), ačkoliv podle gramatiků je to slovo rodu mužského. Má velkou hlavu a oči mu v noci svítí jako uhlíky. Činí v skrytu úklady krysám a myším, dlouho vysedává před myší dírou a pozorně ji sleduje, aby chytil kořist, kdyby se ukázala.“ Názory ovlivněné církevními dogmaty byly vskutku odolné. Ještě z doby o nějakých čtyři sta let mladší je vyprávění o kočkách, které napsal německý teolog, protestant, Adolf Wuttke (10. listopadu 1819 – 12. dubna 1870) v knize z roku 1865 Der deutsche Volksaberglaube der Gegenwart: „Kočka jest věštkyní a má moc kouzelnou. Trojbarevná kočka chrání dům od ohně a jiného neštěstí, lidí od zimnice, hasí též oheň, je-li do něho hozena, a sluje proto Vikulka, CZ

~6~


DĚJINY KOČEK


„ohnivá kočka“. Kdo jí utopí, nemá již dále žádného štěstí nebo jest po sedm let nešťasten; kdo ji zabije, není rovněž dále šťasten; kdo ji bije, musí to činiti ze zadu. Kočka přitahuje k sobě nemoci; avšak její mrtvola, zakopá-li se po práh dveří, přináší domu neštěstí. Kočičí maso jest dobré proti souchotinám; kdo však spolkne kočičí chlup, dostane je, a učiní-li to malé dítě, neroste již. Černé kočky čarují člověku peníze a činí ho neviditelným, chrání pole a zahradu, hojí padoucnici a záškrt; jmenovitě černí kocouři slouží k příšerným kouzlům. Dosáhnou-li kočky věku 7 nebo 9 let, stávají se samy bytostmi čarodějnými a za noci Valpurginy chodí do shromáždění čarodějnic nebo hlídají podzemní poklady. Čistí-li se kočka nebo hrbí-li hřbet, přijdou hosté; jezdí-li prackami po uších, znamená to vznešenou návštěvu; natahuje-li zadní nohy, přijde někdo s holí; myje-li se však a na někoho se při tom podívá, dostane tento člověk ještě théž

0-6 Kocour číhající na myš ilustrace z kodexu Latinus 6338B, str. 18r (Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique)

Vikulka, CZ

~7~


DĚJINY KOČEK


dne výprask. Křičí-li kočka před domem, nastane v tomto domě brzy hádky nebo neštěstí, ano i smrt; sváří-li se kočky v noci páteční, povstane brzy po té i v domě svár; sedí-li před oddavkami kočka na oltáři, bude manželství nešťastné. Bílá příšerná kočka, jež venku za oknem přede, zvěstuje, že za dvě hodiny někdo zemře.“ Nicméně, na přelomu století devatenáctého a dvacátého byly už poměrně rozšířené další zdroje – vědecké. Nespornou hodnotu má Ottův slovník naučný, jen o necelých čtyřicet let mladší, než kniha Wuttkeova. Otta už na to jde přeci jen vědecky. Kočky řadí do sekce šelem 0-7 Kočka divoká Ilustrace z knihy The Wild Cat of Europe; kočkovitých (Felidae), Edward Hamilton, Londýn 1896 rodu Felidae a podrodu Felis. V následujících letech se však taxonomie (klasifikace organismů) koček měnila a mění se dodnes. Dodnes nejsou všechny výklady jednotné, ten nejčastější je, že kočka domácí náleží k šelmám (Carnivora), čeledi kočkovitých (Felidae), k podčeledi malých koček (Felinae) rodu kočka (Felis). Otta pod pojmem kočka rozumí „menší šelmy kočkovité starého světa bez chvostů na boltcích, se zornicí v podobě svislé štěrbiny a s drápy dokonale zatažitelnými“. Pod tímto vysvětlením najdeme kočku domácí a kočku divokou, což není nic překvapivého. Podle Otty sem ale patří i manul, dnes řazený do samostatného rodu Otocolobus, či kočka plavá. Pojďme si je představit očima pisatelů z konce 19. století:

Vikulka, CZ

~8~


DĚJINY KOČEK


„V Evropě jest domovemk k-ka divoká (Felis catus L.), stará šelma zdéli 80 cm, s ocasem jen 30 cm dlouhým, tlouštky všude rovné, na konci tupým a nikoli zašpičatělým, s hlavou zavalitou a hojnými kníry. Hustá a dlouhá srst má barvu šedou, někdy málo nahnědlou nebo zažloutlou s načernalými pruhy příčnými; jen zpodek těla a vnitřek stehen mají barvu světlejší, nažloutlou, na břiše jsou řídké skvrny tmavé, na hrdle skvrna žlutavě bílá. Na temeni jsou 4 podélné pruhy černé, z nichž oba vnitřní pak splývají v prostřední temný pruh hřbetní; oko má duhovku červenavě žlutou. Ocas jest černě kroužkován a také na konci černý. Domovem k. divoké je střední Evropa kromě Čech a končin severnějších, zejména pak jižní a východní krajiny evropské. U nás byla poslední tato šelma ulovena v Blánském lese r. 1836; v březnu r. 1895 zastřelili jeden kus na panství oseckém, ale ten se asi za tuhé zimy sem ze sousedních hor Německa zatoulal. Divoké k. přebývají v rozsáhlých a hustých lesích hlavně jehličnatých, ve krajích skalnatých. Mívají pelech v houštinách, ano i v močálech, ale žijí jako samotáři kromě té doby, kdy se mají pářiti. Děje se to v únoru; v dubnu mívá samice 5, 6 mláďat. Jsou to šelmy škodlivé; vycházejí na lov se soumrakem, živí se především hlodavci a ptáčaty, ale napadají i zvěř a jiné větší savce. Proto i pro kožešinu je lidé pronásledují. Příbuzná k-ka stepní, manul (F. manul Pall.), jest menší a nižší (délka těla 52 cm, ocasu 27 cm) a má srst světle šedou; na líci jest pruh černý, temeno poseto drobnými skvrnami téže barvy, hruď jest na předu černá, na žlutavě šedém ocase je 6 kroužků černých a také konec jeho má barvu černou. Tento druh jest domovem ve stepech vysoké Asie a v jihových. Sibiři. Ještě menší k-ka plavá (F. maniculata Rüpp.), zdélí jen 50cm a s ocasem 25 cm dlouhým, má srst nahoře žlutavou nebo také trochu do šeda, uprostřed na hřbetě poněkud narudlou, na bocích světlejší, vespod bělavou. Na temeni hlavy

Vikulka, CZ

~9~


DĚJINY KOČEK


0-8 Egyptská kočka Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

a na šíji má 8 temných pruhů podélných, na trupu a na nohách podobné pruhy příčné, ale nepříliš zřetelné, na ocase 3 kroužky černavé a konec téže barvy. Žije v Palestině, Nubii, Habeši, Súdánu a tu a tam i ve vnitřní Africe.“ A konečně o domácích kočkách Otta píše: „Od ní bezpochyby pochází naše k-ka domácí (F. domestica Briss.). Má na rozdíl ode všech popsaných druhův ocas delší než polovinu těla, ku konci zúžený a tu kratší srstí pokrytý. Barva srsti bývá rozmanita; známe k. bílé, černé, s bílou skvrnou na hrudy, barvy žemlové, ryšavé, šedé aj., pak k. všelijak žíhané a skvrnité, ano i trojbarevné, tj. bílé se žlutavými a černavými skvrnami (z pravidla kočky, nikoli kocouři). K-ka domácí je kromě nejstudenějších krajin severních a horských snad všude zvířetem domácím; v Evropě byla ještě v XI. a XII. stol. dosti vzácna. Lne spíše k domu než Vikulka, CZ

~ 10 ~


DĚJINY KOČEK


k rodině svého živitele, jíž se jen houževnatě drží, má-li se dobře. Jest to zvíře čistotné, velmi užitečné, hubící hlodavce (myši) i hmyzy škodlivé, ač i po ptáčatech pase a mlsnotu svou vždy ukrotiti nedovede. Jest chytrá, odvážna i statečna, má výborný zrak a sluch; příslovečná faleš její není vlastností všech koček vůbec. Všecky její pohyby jsou ladny; za kořistí se plíží, umí tělo ku podivu prohýbati a provléci dosti úzkou štěrbinou. Obratně šplhá a skáče; letích s výše vždy na měkká bříška tlap dopadá. Jinak sedává na zadních nohách, přední majíc vzpřímeny; spává svinuta v kotouč. Hlas jest známé mňoukání; také „přede“, funí a ze zlosti prská. Tou dobou, kdy se k. páří pronikavě v noci po střechách křičívají. Bývá to dvakráte do roka; poprvé koncem února nebo počátkem března, podruhé v prvých dnech června. Po 55 dnech mívá pak samice 3 – 6 mláďat, která teprve as 9. dne prohlédnou; samice je pečlivě ošetřuje, statečně jich brání a vůbec na jevo dává upřímnou lásku mateřskou. – Z odrůd k. domácí jsou nejznámější k-ka angorská (F. d. angorensis; z jižní Sibiře) s dlouhou hebkou srstí barvy bílé, někdy žlutavé nebo našedivělé, pak k-ka krátkoocasá (F. d. ecaudata; z ostrova Manu) s vysokými nohami a krátkým ohonem.“ Relativně ze stejné doby pochází Brehmsův Život zvířat. Ten se kočkám věnuje mnohem podrobněji, není divu, Ottův slovník naučný je obecnou encyklopedií všelikých vědomostí a znalostí, zatímco Brehms se věnuje jen a jen zvířatům, jen pro srovnání, část zabývající se kočkovitými šelmami zabírá přes sto stran a o kočce domácí v české verzi z roku 1906 v překladu Josefa Soukupa se píše na více než jedenácti stranách. Tak tedy ze Života zvířat o kočkách domácích: „Dosavadní naše výzkumy ukazují k tomu, že kočka ochočena byla nejprve od starých Egypťanů, nikoli od starých Indů nebo národů severských. Staroegyptské památky dávají nám obrazem i písmem, jakož i mumiemi určitou o tom zprávu, dějiny ostatních národů neopravňují ani k domněnce. Právě ta Vikulka, CZ

~ 11 ~


DĚJINY KOČEK


okolnost, že nalézáme v hrobkách nejen mumie kočky domácí, nýbrž i mumie rysa bahenního, podporuje dle mého mínění názor právě vyslovený, neboť jest tím podán důkaz, že za doby květu staroegyptské říše ještě stále se lidé zaměstnávali cyhtátním a, což totéž znamená, ochočováním divokých koček. Před časy Herodotovými setkáváme se se jménem kočky u starých řeckých spisovatelů, a z toho, jakož i z té okolnosti, že i později Řekové a Římané jen krátce se o ní zmiňují, lze souditi, že zcela pomalu jen z Egypta se šířila. Z Egypta dostala se kočka nejdříve asi na východ; víme mimo jiné, že byla obzvláštním miláčkem proroka Mohameda. …

0-9 Kočka mramorovaná Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

Vikulka, CZ

~ 12 ~


DĚJINY KOČEK


Naše domácí kočka hodí se výborně k poznání celé čeledi, neboť každý ji může pozorovati. Jest tvorem neobyčejně švarným, čistotným, půvabným a roztomilým, každý její pohyb jest ladný a příjemný a její obratnost skutečně podivuhodná. Chodí odměřeně našlapujíc tak tiše svými sametovými tlapkami, jejichž drápy jsou pečlivě vtaženy, že člověk její chůze naprosto neslyší. Každý její krok prozrazuje pohyblivost, která jest jí vlastní, spojenou s největší ladností a půvabností. Jen je-li pronásledována jiným zvířetem nebo náhle polekána, zrychluje svou chůzi v běh, záležející ze skoků rychle za sebou následujících, jimž dosti rychle se pohybuje a téměř vždy nepříteli uniká, poněvadž umí využíti chytře každého úkratu a dostati se na jakoukoli výši. Leze snadno a obratně, zachycujíc se svými drápy po stromech a zdech drsných i měkkých; v širém poli neběží právě rychle, každý pes jí tu dohoní. Velikou její obratnost viděti jest zejména při skocích ať je provádí dobrovolně nebo z donucení. Ať padá jakkoli, vždy dopadne nohama a to poměrně lehce na měkká bříška šlapadel. Nikdy se mi nepodařilo, abych kočku, kterou jsem držel obrácenou hřbetem dolů těsně nad stolem nebo nad židlí, tak pustil, aby hřbetem dopadla. Jakmile ji pustíme, obrátí se jako blesk a již stojí pevně na všech čtyřech. Jak to může provésti v tak malé vzdálenosti, jest takřka nepochopitelno; padá-li se značné výše, vysvětlíme si to ovšem velmi dobře, neboť pak kormidluje svým vzhůru vztaženým ocasem a tím řídí směr pádu. Plovat dovede také, ale užívá této schopnosti jen tehdá, dostane-li se do té nepříjemné situace, že jest nucena z vody se zachrániti. V případech jen velice řídkých jde dobrovolně do vody; vyhýbá se dešti takřke úzkostlivě. Haacke znal však kočku, která skákala do rybníka a lovila zlaté rybky. Sedá jako pes na bobku, opírajíc se o obě přední nohy; ve spánku se svine a položí se na stranu. Přitom vyhldává si ráda měkkou a teplnou podložku, ale jen málo kdy jest jí milé, přikryjeme-li ji. Ze všeho nejraději volí si za podušku seno, asi

Vikulka, CZ

~ 13 ~


DĚJINY KOČEK


proto, že jí lahodí jeho vůně. Takovýmto lůžkem nabývá její kůže velmi příjemné vůně. Zmínky zasluhuje ohebnost hlasu naší domácí kočky, jenž sám o sobě jest drsný. „Mňoukají rozličným způsobem, jinak, když něco žádají, jinak když se mazlí, jinak, staví-li se k vádě nebo boji,“ praví již Gesner velmi správně. Pes ani zdaleka není schopen tak vyjadřovati své žádosti jako kočka. Její „mňau“ mění se nejrozličnějším způsobem, kočka je vráží brzy krátce, brzy dlouze, brzy protáhle, brzy úsečně, podle toho, prosí-li, naříká-li, žádá-li si čeho či hrozí. Ke zvuku „mňau“ druží se ještě jiné zvuky, jichž nelze slovem vystihnouti, které po případě pojí se v píseň, „jež by obměkčila kámen a člověka připravila o rozum“, poněvadž střídají se tu nejen zvuky mňoukavé, nýbrž i kňouravé, ječivé a temně řvavé, se zvláštním prskáním, jímž se vyznačují všecky kočky. Ze smyslu kočky nejznamenitější jsou hmat, zrak a sluch. Nejhorší jest čich, o čemž se můžeme velmi snadno přesvědčiti, předložíme-li kočce nějaký její oblíbený pokrm, tak aby jej mohla jen nosem nalézti. Jde a přiblíživši se ku předmětu samému, obrací hlavu mnohokráte sem a tam, tak že ihned vidíme na jejích pohybech, jak málo jest vedena čichem. Pak užívá svých knírů, které jsou výbornými čidly hmatu, ještě stále daleko více než nosu. Ukryjeme-li myš v dlani, musíme ji velmi blízko před ní držeti, než ji ucítí. Daleko jemnější jest její hmat. To se jeví nejlépe na knírech; dotkneme-li se jen jediného vousu zcela lehce, uvidíme, kterak kočka okamžitě s sebou zpět trhne. I v měkkých tlapkách má schopnost hmatací, avšak ne tak vyvinutou. Výborný jest zrak. Vidí právě tak dobře za dne jako v noci, má schopnost přizpůsobovati svou zřítelnici různému světlu tj. zmenšovati ji za velikého jasu a za tmy zvětšovati, tak že jí toto čidlo koná dobré služby za kterékoli doby. Ale přece ze všech smyslů nejvýše stojí sluch; jest neobyčejně bystrý. Lenz vypravuje, že kočička, která venku seděla na jeho klíně, skočila náhled zpět po myši, jež

Vikulka, CZ

~ 14 ~


DĚJINY KOČEK


0-10 Kočka divoká s koťaty Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

Vikulka, CZ

~ 15 ~


DĚJINY KOČEK


nepozorována běžela po hladké dlažbě z jednoho křoví do druhého, nepůsobíc ovšem ani nejmenšího šumotu. Změřil vzdálenost, na kterou kočka myš za sebou slyšela: bylo to plných 14 m. Duševní povaha kočky se obyčejně úplně zneuznává. Považujeme ji za zvíře nevěrné, falešné a lstvé a myslíme, že nikdy není možno jí věřiti. Mnozí lidé mají nepřekonatelný odpor proti ní. Obyčejně srovnáváme ji se psem, s nímž vůbec nemůže býti srovnávána, a protože nenalézáme na ní týchž vlastností jako na psu, nezabýváme se již s ní, pokládajíce ji vůbec za tvora, s nímž nelze nic 0-11 Kočka divoká svésti. I přírodozpytci Ilustrace z knihy Brehm´s Life of pronášejí o ní posudky Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, právě tak nepříznivé jako Chicago 1895 jednostranné. Pozoroval jsem kočku od mladosti s láskou a mnoho jsem se s ní zabýval, a proto kloním se k mínění Scheitlinovu, jež dále uvádím, a jež se rozhodně vyznačuje původní, rozumným pojímáním a spravedlivým oceněním povahy kčoky. „Kočka jest zvíře povahy vznešené. Již stavba jejího těla jest výborná. Jest malým, pěkným lvem, tygrem ve zmenšném měřítku. Všechno tělo její jest souladně ustrojeno, žádná část není ani příliš veliká ani příliš malá. Proto i nejmenší nepravidelnost na ní vynikne. Vše jest okrouhlé, nejpěkněji hlava, což lze pozorovat Vikulka, CZ

~ 16 ~


DĚJINY KOČEK


též na obnažené lebce: žádné jiné zvíře nemá pěknější tvaru hlavy. Celá kostra jest pěkná a svědčí o neobyčejné pohyblivosti a způsobilosti k pohybům vlnitým nebo ladným. Její ohyby nedějí se klikatě ani v ostrém úhlu, obraty její téměř jsou neviditelné. Zdá se, jako by neměla kostí a byla utvořena jen z lehkého těsta. Schopnost jejích smyslů jest veliká a souhlasí úplně s tělem. Ceníme kočky obyčejně příliš nízko, poněvadž nenávidíme jejich zlodějství, bojíme se jejich drápů a vysoko si ceníme nepřítele jejich psa, nejsouce s to milovati protiv, nenalezneme-li na nich nějaké shody.“ …

0-12 Kočka domácí s koťaty Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

Vikulka, CZ

~ 17 ~


DĚJINY KOČEK


Zajímavá jest doba lásky kočičí. Kocour jest tu divoký, kočky, jež jej vyhledávají, sedí kolem něho; on uprostřed bručí svým hlubokým basem, kočky pějí tenorem, altem, diskantem, všemi možnými hlasy. Koncert jest stále divočejší. Chvilkami vjedou si vzájemně pěstmi do obličeje, a právě ty kočky, jež ho vyhledaly, nepřipouštějí nikterak, aby se k nim přiblížil. Vše musí si vybojovati. Za měsíčních nocí povykují hůře než nejpustější hýřilové. Páření kočky domácí děje se obyčejně dvakráte do roka, koncem února nebo počátkem března po prvé, počátkem června po druhé. Po 55 dnech vrhá kočka 5 – 6 mláďat, jež se rodí úplně slepá a teprve devátého dne prohlédnou. Po prvé se kočka okotí koncem dubna nebo počátkem května, po druhé počátkem srpna. Matka vyhledá již dříve skryté místo, obyčejně na senníku nebo na neužívaném lůžku, a skrývá mláďata co možná dlouho, jmenovitě před kocourem, který je ihned sežere, nalezne-li je. Malá koťátka jsou zvířátka velmi hezká, roztomilá. Matčina láska k nim jest velkolepá. Ještě než se narodí, připraví jim hnízdo a okamžitě odnese mláďata na jiné místo, bojí-li se nebezpečenství; při tom béře je něžně jen pysky za kůži na šíji a odnáší je tak jemně, že ani ničeho nepozorují. Pokud kojí, opouští mláďata pouze tehdy, chce-li přinést potravu pro sebe i pro ně. Mnohé kočky neumějí se svými prvními koťaty zacházeti a musí jim lidé neb staré kočky takřka ukázati, jak si mají počínati. Jedna kočka si zvykla nositi za ocas myši, které chytila; chtěla tak nositi i první koťata, jež se jí narodila. Ale to jí nešlo tak dobře jako s myšmi; neboť koťata chytala se pevně za půdu a stará jich nemohla odnést. Ale paní jí ukázala, jak si má s mláďaty počínati. Pochopila to okamžitě a později nosila vždy svá mláďata tak, jak to činí jiné kočky. Že všecky kočky časem se naučí mnohem lépe s mláďaty zacházeti, jest jisto. …

Vikulka, CZ

~ 18 ~


DĚJINY KOČEK


0-13 Angorská (Perská) kočka Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

Žádná matka lidská nemůže s větší něžností a oddaností pečovati o své děti než kočka. V každém pohybu, v každém zvuku, ve všem jejím jednání jeví se vroucnost, péče a láska, jež dbá nejen o potřeby mláďat, nýbrž řídí se i přáním jejich. Pokud jsou slabá a sama pomoci si nemohou, zaměstnává se stará hlavně jen výživou a čištěním jich. Obezřele blíží se k loži, opatrně klade své nohy mezi hemžící se družinu, olizuje kotě po kotěti a vynáší je, načež je přikládá k prsu; neustále se snaží, aby uhladila každičký chloupek, aby uchovala v čistotě oči, uši, ano i řiť. Láska její projevuje se ještě beze zvuku: nanejvýše přede, aby si takřka krátila čas. Koťata vyrůstají a matka v pplném souhlasu s jejich vzrůstem mění pomalu své chování k nim. Jakmile otevrou očka, počne vyučování. Ještě zírají tupě do dálky; ale brzo obrátí se zraky Vikulka, CZ

~ 19 ~


DĚJINY KOČEK


jejich rozhodně na jeden předmět: na matku živitelku. Ta počne nyní s potomky svými mluviti. Její hlas, jenž není právě příjemný našemu uchu, nabývá libého znění, že bychom se toho ani nenadáli; „mňau“ mění se v „mí“, v němž jest všechna něžnost, všechna oddanost, všechna láska matčina; zvuk „murr“, jenž jinak vyjadřuje spokojenost, blahobyt nebo též prosbu, stává se tak něžným, tak výmluvným, že ho nelze za nic jiného pokládati než za výraz nejvroucnější lásky k dětské drobotině. Ta chápe brzo, co vyjadřuje toto něžné zvolání: naslouchá, dává naň pozor a nemotorně přílézá, spíše se belhajíc, než jdouc, zaslechne-li matku. Nepoddajné údy stávají se ohebnějšími, svaly, šlachy a kosti podrobují se pomalu probouzející se a rychle se vyvívející vůli; nastává třetí oddíl dětství jejich, doba hry.“ Z textů můžeme zjistit jednu poměrně zajímavou věc. Totiž, že o kočičím chování se ví a vědělo více méně to samé po celou dobu, po kterou můžeme různé literární zdroje sledovat. Vždy byly kočky myšilovkami, vždycky číhaly u myších děr, vždycky to byli tvorové jako koťata hraví a v dospělosti vznešení. Informace o kočkách se měnily jen v doprovodných nuancích textů v závislosti na aktuálním stavu společnosti. Staří Řekové o nich psali relativně objektivně a v zásadě kladně, středověcí obyvatelé ovlivnění dogmaty církve v kočkách viděli vlastnosti odporující pravidlům, k nimž zavazuje bible (lenost, vychytralost). Záhy, v souvislosti s rozvojem věd se na kočky lidé opět začali dívat jako na užitečná stvoření a od přelomu 19. a 20. století jsou zmínky o kočkách opět objektivní. Jinak řečeno, více méně všechno negativní myšlení o kočkách v dějinách lidstva měla na svědomí církev, lhostejno v jaké podobě. Zatímco tedy informace o domácích kočkách jsou vesměs konzistentní, u lvů se nebudeme stačit divit. Lvi byli už od pradávna považováni za krále zvířat. Dokonce ani církev neměla důvod, proč tuto sousloví měnit, nebo zpochybňovat.

Vikulka, CZ

~ 20 ~


DĚJINY KOČEK


A tak má lev ve všech bestiářích právo být na prvních místech a kapitola o něm bývá zpravidla nejdelší. Herodotos v pátém století před naším letopočtem popsal něco málo o lvím mateřství. Lvice podle něj mohou mít mláďata jenom jednou jedinkrát za život. Navíc mohou porodit pouze jediné mládě. Po porodu už nikdy znovu otěhotnět nemohou. Zapříčiněno to má být tím, že jak lvíče v lůně matčině roste, rostou mu i zuby a drápy. Než se vyvine do fáze porodu, má už drápy tak ostré a dlouhé, že při pohybech před porodem i při porodu navždycky zničí matčinu dělohu.

0-14 Lev ilustrace z kodexu Latinus 14429, str. 109v (Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique)

Vikulka, CZ

~ 21 ~


DĚJINY KOČEK


O šest set let později se o tom samém zmiňuje i Plnius starší, zároveň to však s odkazem na tvrzení Aristotelova odmítá. Podle Plinia má lvice koťata celkem pětkrát, v prvním roce se jich narodí pět, v druhém roce čtyři, ve třetím tři, ve čtvrtém dvě a v pátém roce jedno. Potom je lvice už tak vyčerpaná, že další koťata mít nemůže. Koťata se mají rodit „nedodělaná“, nezformovaná. Teprve lev – otec je svým olizováním dotvoří do konečné podoby a vdechne jim opravdový život (ostatně, stejně to mají dělat medvědi a lišky). „Mláďata se rodí jako pouhé kusy masa o velikosti lasice. V prvních dvou měsících života se vůbec nepohybují a chodit nedokážou až do svých šesti měsíců.

0-15 Lev olizuje svá mláďata, aby jim vdechl život ilustrace z kodexu Fr 1951, str. 18r (Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique)

Vikulka, CZ

~ 22 ~


DĚJINY KOČEK


Lvi se v Evropě nacházejí pouze mezi řekami Achelous a Mestus a tito lvi jsou silnější než ti ze Sýrie a Afriky. Existují dva druhy lvů: plachý druh s kudrnatou hřívou, a dlouhosrstý lev, který je statečný a smělý. Pijí jen nepravidelně a jít jim stačí každý druhý den, někdy se po velkém jídle postí i tři dny. Když sní lev jídla příliš, dosáhne svými drápy skrze hrdlo až do žaludku, odkud přebytečnou potravu zase vytáhne. Lev je jediné zvíře, které ušetří život člověka, který si před ním lehne na zem. Když je rozzloben útočí pouze na muže, na ženy ne a na děti útočí, jen když má opravdu velký hlad.“ Plinius dál uvádí, že největší lví síla je ukryta v jeho hrudi a lví krev, že je černá. Když lví matka brání svá mláďata, dívá se k zemi, aby jí nestrašila kopí lovců. Ale i odvážní lvi se bojí: otáčejících se kol, prázdných vozů, kokrhání kohoutů a ohně. Lev, který ztratil svůj apetit a ochořel, vyléčí se nejspolehlivěji chutnou krví opičí. A pozor, podle Plinia je lví dech prudkým jedem. Za krále zvířat označuje lva i Isidore Sevillský v sedmém století našeho letopočtu, a zároveň nám prozrazuje, že řecké leo znamená v naší řeci, tedy rozuměno v latině, „král“. Vlastně přímo navazuje na Plinia a uvádí, že ti lvi s kudrnatou hřívou jsou slabí, ale ti s chlupy rovnými jsou větší a násilnější. Jejich odvaha je skryta v kořeni ocasu, odolnost a vytrvalost v hlavě a síla v hrudi. I Isidorus se zmiňuje o tom, že je-li lev obklopen lovci s kopími, kouká k zemi, aby neměl takový strach. „Spí s otevřenýma očima. Když lev jde, svým ocasem za sebou zametá všechny stopy, takže ho lovci nemohou vystopovat. Když se narodí lví mládě, spíš tři či tyři dny a noci, až do chvíle kdy místem, kde spí, neotřese řev jeho otce – lva. Tehdy teprve se probudí k životu. Lvi dokážou bojovat svými drápy a zuby už jako mláďata. Na člověka ale lvi útočí, jen když mají velký hlad; jinak jsou vlídní a jemní. Ušetří rovněž každého, kdo jim pomůže uprchnout ze zajetí.“ Vikulka, CZ

~ 23 ~


DĚJINY KOČEK


0-16 Tři atributy lva z kodexu Ashmole 1511 str. 10r Lev jí opici, aby vyléčil nemoc; lev ušetřil vyčerpaného člověka; lev se bojí kohouta. (Zdroj: Bodleian Library, University of Oxford)

Vikulka, CZ

~ 24 ~


DĚJINY KOČEK


0-17 Tři atributy lva z kodexu Ashmole 1511 str. 10v Lev má rád vyvýšená místa; lev rodí mrtvá beztvará mláďata, lev vdechuje svým mláďatům život (Zdroj: Bodleian Library, University of Oxford)

Vikulka, CZ

~ 25 ~


DĚJINY KOČEK


0-18 Lví mláďata se rodí mrtvá, teprve třetí den jim lev vdechne život vyobrazení z Bestiaire d´Amour (Zdroj: Bodleian Library, University of Oxford)

Poslední zmínku má Isidorus Sevillský zcela jistě ve spojitosti se životem Svatého Jeronýma. Ale určitě i on věděl, co se dělo ve starověkém Římě. Lvi se chytali a chovali pro zápasy, pro brutální a krvavé potěšení římských občanů. Trošku předběhněme a citujme z Brehmova Života zvířat: „První lví zápas uspořádal aedil Scaevola, druhý diktator Sulla. Tento sehnal k boji již 100 lvů, ale Pompejus Vikulka, CZ

~ 26 ~


DĚJINY KOČEK


600, Julius Caesar nejméně 400. Lapání lvů bylo dříve těžkou prací a užívalo se většinou jam. Ale za Klaudia jakýsi pastýř objevil náhodou snadný prostředek k chytání lva. Hodil mu svůj šat přes hlavu, čímž byl lev tak zaražen, že se dal klidně chytiti. V cirku užívalo se potom často tohoto prostředku. M. Antonius jel po bitvě u Farsalu s jednou herečkou městem na voze, jejž táhli lvi, Hanno, Kartaginec nám již známý, byl první, jenž ochočeného lva řídil rukama. Byl však proto z vlasti vyhnán, protože se myslilo, že ten, jenž zabýval se krocením lva, zamýšlí si podmaniti i lidi; Hadrian usmrtil v cirku často 100 lvů najednou; Markus Aurelius dal jich 100 postříleti šípy. Tímto způsobem se počet lvů tak ztenčil, že jednotlivcům lovení v Africe bylo zakázáno, aby bylo stále dostatek šelem pro zápasy.“ Zdá se vám to kruté, necivilizované? Brehms citovaný odstavec uzavírá tragicky pravdivou větou: „Ale teprve s vynalezením střelné zbraně udeřila královskému zvířeti doba zhuby.“ Přesuňme se nyní do století třináctého. V Bestiáři Guillaume le Clerc o lvech píše jako o hrdých, divokých a velmi odvážných šelmách. Zmiňuje tři zvláštní vlastnosti. První je, že vždy pobývá na vysokých horách. Už zdálky tak pozoruje lovce, který ho stopuje. Aby lovci lev jeho práci ztížil, zametá svým ocasem cestu, po které přešel. Další pozoruhodnou zvláštností lva je, že spí s doširoka otevřenýma očima. Třetí charakteristika lva je rovněž velmi podivná, neboť když lvice porodí mládě, to mládě spadne na zem a nejeví žádné známky života až do třetího dne, dokud k němu nepřijde lev a nepřivede ho k životu svým dechem. Le Clercův současník Bartholomaeus Anglicus rovněž neuvádí žádné převratné novinky. I podle něj existují dva druhy lvů, kudrnatí hodní a s rovnými chlupy, kteří jsou nebezpeční. I on zmiňuje lví vlastnost se mezi lovci s kopími dívat k zemi a nepropadat tak strachu. I on uvádí jako největší

Vikulka, CZ

~ 27 ~


DĚJINY KOČEK


0-19 Lev spí s otevřenýma očima ilustrace z kodexu Fr 1951, str. 32r (Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique)

zdroje strachu lva otevřený oheň a zvuk kol vozu. Jako relativní novinku a doklad lví odvahy uvádí, že když je lev zraněn šípem střelce, neschová se, naopak, rozeběhne se za střelcem v úmyslu si to s ním řádně vyřídit. Další novinkou, kterou se dočteme v Anglicově díle, je způsob projevu lva jako krále zvířat. Svým silným a hrozivým hlasem šíří strach po okolí mezi zvířaty i lidmi (to samozřejmě žádnou novinkou není), ale když loví, například stádo antilop či zeber a nažene svou kořist na vhodné místo, opíše kolem ní ocasem kruh a tato kořist se neodváží hranici kruhu překročit. Takovou autoritu má mít lev jako král zvířat. Spousta tvrzení o chování lvů se nám tu opakuje, je tedy pravda, že se mláďata lvů rodí mrtvá? Zametají lvi cíleně Vikulka, CZ

~ 28 ~


DĚJINY KOČEK


svým ocasem stopy svých cest? Ovšem, že ne. Už na začátku 20. století se toho o lvech a jejich chování vědělo dost. A hlavně se vědělo něco úplně jiného, než ve středověku. Kupříkladu i podle Otty byl lev svým majestátem skutečným králem zvířat, konečně toto tvrzení nelze popřít ani dnes, v době moderních technologií, ale zprávy o jeho chování už se přeci jen mnohem více blíží realitě: „Lev (Felis leo L.), „král zvířat“, nejsilnější a nejmohutnější, nejstatečnější i nejušlechtilejší šelma kočkovitá (v. t.; čeleď Felidae) z podrodu Felis, jehožto znaky jsou dokonale vztažitelné drápy a boltce bez chvostů; jediný druh sekce lvů (Leonina), kteří se od jiných koček liší okrouhlou zřítelnicí, ocasem na konci chvostnatým a hřívou samců. Statné, na přídě zvláště složité, v bocích štíhlejší tělo lvovo dorůstá délky i 1,5 m, výšky v plecích až 90cm; ocas bývá 80 cm dl. a končí se ve chvostu rohovitým hrotem. Hlava jest široká, čenich dosti široký a tupý, oči poměrně malé, ale bystré a ohnivé, boltce neveliké; krátký trup spočívá na silných nohách, jež mají dole tlapy všech šelem kočkovitých největší. Tělo jest pokryto krátkou a hladkou srstí; samci mají kolem obličeje na hlavě i na přídě těla delší hřívu. Barvou a rozměry její, pak barvou srsti vůbec liší se odrůdy lvů od sebe, jak následuje. Největší z nich l. berberský (F. l. barbarus), v severí Africe žijící, má srst barvy žlutavé, trochu narudlé nebo nahnědlé, a hustou, mohutnou hřívu až i vespod na břicho a na přední končetiny dosahující, v níž chlupy barvy plavé s načernalými jsou pomíšeny. U lva senegalského (F. l. senegalensis; ze střední a jižní Afriky) nesahá kratší, řidší i světlejší hříva dozpod, na břicho. Veliký l. kapský (F. l. capensis; již. Afrika, Habeš) jest mu podoben, ale má hřívu tmavou. Menší l. perský (F. l. Perseus; přední Asie) má srsť světlé barvy izabelové, v huňaté hřívě však roztroušené chlupy i hnědé a černé. Nejmenší všech variet, l. guzeratský č. gudžarátský (F. l. guzeratensis; Indie), má srsť barvy plavé, ale hřívu velmi krátkou; chvost ocasní jest veliký, barvy Vikulka, CZ

~ 29 ~


DĚJINY KOČEK


bělavé. – L. žije tou dobou v Africe kromě údolí kolem dolního Nilu, zejména v Africe vnitřní, pak v západní a jižní Asii. Ještě v historické době býval domovem i v Řecku a Makedonii. Jest opravdu „králem pouště“. Obývá po většině sám jediný, jen v čase páření se lvicí ve svém lovišti, z něhož se v pohodlnosti své jen nerad vydává na delší výpravy. Doupětem si volí mělkou prohlubinu v houštinách, rákosí a vůbec nějak krytou. Jsa šelmou noční, bývá za dne jen zřídka vídán mimo svůj byt. Vydávaje se v noci na lov, strašlivě zařve. Kořist svou, zejména antilopy i všelikou jinou zvěř, lapá skokem do dálky i větší 9 m; menší ssavce zabíjí jediou ranou mohutné své tlapy, větším skáče na krk a hrozným chrupem svým jim rozdrtí obratle šíjové. Nejraději odnáší kořit svou v tlamě do brlohu; nemá-li savců na svobodě žijících, i do osad a ohrad pro dobytek se vkrádá. Jest pak arci v obydlených končinách, např. sev. Afriky, mnohem škodlivějším než v nitru temné pevniny. Na člověka činí útok jen zřídka, z hladu nebo podrážděn; také jest nebezpečno dáti se přede lvem na útěk. Zajatý l. zkrotne a přilne ku člověku, ač se nikdy nezhostí svých vrtochů. Všem ostatním šelmám předčí velikomyslností, ušlechtilou povahou, vážností, klidem a rozvahou, chováním po královsku důstojným. Nejodvážlivější a nejdivočejní všech prve jmenovaných odrůd jest l. berberský. Samice rodí z jara za 15 nebo 16 neděl po páření z pravidla dvě nebo tři, zřídka jen jedno neb a ž i šest mláďat; lvíčata hned s počítku vidí, mívají délku 33 cm a barvu našedivělou, na hlavě na končetinách skvrny, na hřbetě příčné pruhy černé, jež se však již v prvém roce života ztrácejí. Samice k nim lne obětivou, příslovečnou láskou mateřskou. Také zajatí lvové se plemení např. v zoologických zahradách. Průměrný věk lvův prý jest 35 roků. Lidé lvy pro maso, kůži a také pro to, že jsou škodlivi, střílejí nebo do jam chytají. Přemnoho jich pohubili Římané, kteří lvy do Říma pro cirky vozili; Pompejus sám prý dal

Vikulka, CZ

~ 30 ~


DĚJINY KOČEK


0-20 Lev je králem zvířat vyobrazení z kodexu Lyell71, str. 16r (Zdroj: Bodleian Library, University of Oxford)

jednou přivézti 600 těchto šelem ku hrám. Zbytky fosilních lvů (F. l. spelaea Goldf. = Leo spelaeus Filh.) nalezeny v diluviu, také u nás.“ A ještě podrobněji Brehms: „Jediný pohled na tělo lva, na výraz jeho obličeje postačí, abychom z plna srdce přisvědčili prastarému názoru všech národů, kteříkoliv toto zvíře poznali. Lev jest králem čtvernohých lupičů, vládcem v říši savců. A třebas zoolog, roztřiďuje říši tu, nedbá této jeho královské důstojnosti a vidí Vikulka, CZ

~ 31 ~


DĚJINY KOČEK


ve lvu jen kočku těla obzvláště mohutného: celkový dojem, jímž toto nádherné zvíře působí, přiměje i badatele, aby mu vyhradil náležité místo mezi jeho příbuznými. Lvy lze snadno rozeznati ode všech ostatních šelem kočkovitých. Hlavními jejich znaky jest mocné tělo, silně stavěné, s krátkou, hladce přiléhající, jednobarvou srstí, široký obličej s očima poměrně malýma, vladařský plášť, jenž splývá po plecích samce a chvost, jenž zdobí konec ocasu. Proti tělu jiných koček jeví se trup lva krátký, břicho vtažené a proto celé tělo velmi silné, nikoli však nemotorné. Na konci ocasu jest rohovitý hrot ve chvostu skrytý, jehož si všiml již Aristoteles, který však mnozí novější přírodozpytci popírali. Oči mají okrouhlou zřítelnici, kníry seřazeny jsou v 6 – 8 řadách. Především jest to hříva, jíž se vyznačuje lví samec a která mu dodává pyšného, královského vzezření: Plášť královský v své hustotě a kráse po prsou, hřívě splývá lvovi dolů a tuhou srstí tělo pokrývá se jak koruna by krále na prestolu. Hříva pokrývá, je-li vyvinuta, úplně krk a předek prsou, má však tolik různosti, že dle nich se lišilo několik odrůd lva, ať již právem či neprávem. Popíši dále různé tvary lva a ponechám pak čtenáři, aby si sám o tom utvořil úsudek: zatím obraťme svou pozornost ke lvu berberskému; jest to zvíře, které již od nejstarších dob mělo slavnou pověst pros vou zmužilost, odvahu a sílu, statečnost a mohutnost, rekovnost, ušlechtilost a vysokomyslnost, pro svou vážnost a klid. Síla, sebedůvěra, chladná, jistá mysl a vědomí vítězství v boji zračí se již v jeho vzezření. Vše na něm jest ušlechtilé; každý pohyb jest odměřený a důstojný, duch i tělo jsou v úplném souhlasu. Lev berberský (Felis leo barbarus; der Berberlöwe) má tělo jako jeho příbuzní silné, zavalité: předek těla jest pro široká prsa a pro vtažené slabiny mnohem silnější než zadek.

Vikulka, CZ

~ 32 ~


DĚJINY KOČEK


0-21 Lev senegalský Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

Tlustá, téměř čtyřhranná hlava prodlužuje se v široký a tupý čenich. Uši jsou okrouhlé, oči jen střední velikosti, avšak živé a ohnivé, okončiny složité a neobyčejně silné, tlapy největší, snad i poměrně největší ze všech tlap šelem kočkovitých; dlouhý ocas končí krátkým hrotem a jest pokryt vločkovitým

Vikulka, CZ

~ 33 ~


DĚJINY KOČEK


0-22 Lev berberský Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

Vikulka, CZ

~ 34 ~


DĚJINY KOČEK


chvostem. Hladký, krátký kožich barvy živě červenavě žluté nebo plavohnědé zakrývá obličej, boky, nohy a ocas; tu a tam končí chlupy černými špičkami, nebo jsou úplně černé, čímž vzniká právě ona smíšená barvitost. Hlava a krk jsou pokryty silnou, hustou hřívou, která sestává z chlupů dlouhých, rovných, které v pramenech splývají a dosahují napřd téměř až k samým tlapám a v zadu až skoro do polovice hřbetu a boků. Též spodek těla po celé délce má husté rovné chlupy; ano i na loktech a na předku stehen jsou aspoň chomáčky chlupů. Na hlavě a na krku jest hříva, vlastně plavožlutá, pomíšená chlupy rezavě černými, které jmenovitě po stranách šíje hojně splývají a promíchány jsou s plavožlutými, vyskytují se i v hřívě břišní, která jest barvy mdle černé, v černých chomáčcích na loktech a na stehnech a konečně i na chvostu ocasním. To platí o dorostlém samci, jehož výška po zátylek jest 80 – 100 cm, délka těla 1,6 – 1,9 m a délka ocasu 75 – 90 cm. Dle toho jest tedy úhrnná délka zvířete od špičky čenichu až ke konci ocasu asi 2,4 – 2,8 m. Novorozená lvíčata jsou dlouhá asi 33 cm, ale nemají ani hřívy, ani ocasního chvostu, nýbrž jsou pokryta vlnatými, našedivělými chlupy a v kresbě srsti jejich na hlavě, na nohách a bocích, po hřbetě a na ocasu pozná zkušený pozorovatel nepopiratelnou podobu, s kresbou srsti pardálí. Již v prvém roce bledne tato kresba, ačkoli jmenovitě u samic, ještě několik let jest znatelná, zvláště na nohou a po stranách spodní části těla; třetím létem objevují se známky mužnosti. Lvice podobá se vždy více méně mladšímu zvířeti; jmenovitě odlišuje se od samce stejně dlouhou nebo jen velmi málo na přední straně těla prodlouženou srstí. Lev berberský jest omezen na země pohoří Atlasu. Od lva berberského liší se lev senegalský (Felis leo senegalensis; der Senegallöwe) světlou hřívou na předku těla značně vyvinutou, která však na spodní straně jest buď slabá nebo úplně mizí, kdežto lev kapský (Felis leo capensis; der Kaplöwe) a, jak se zdá, i lev habešský, vyznačuje se velikostí a má tmavou hřívu. Dle Selouse měří jihoafričtí lvi až 305 cm; Vikulka, CZ

~ 35 ~


DĚJINY KOČEK


silný, ale hubený samec vážil 170,5 kg. Lva perského (Felis leo Perseus; der Perserlöwe), který má hřívu smíšenou z chlupů hnědých a černých a jest rozšířen od Persie až do Indie, známo příliš málo, než abychom mohli určitě říci, zdali se podobá spíše lvu senegalskému nebo příbuznému lvu gudžeratskému v Indii, jenž jest často bez hřívy. Lev senegalský a kapský, jejž asi k senegalskému jest počítati, rozšířen jest po všech zemích střední a jiží Afriky, od pobřeží západního až k východnímu a asi od 20. stupně severní šířky až po Kapskou zemi; v užších rovníkových krajinách západní Afriky, asi od Konga až k Nigru, nebyl však ještě pozorován. V zemích nilských nevyskytuje se v době přítomné na sever od 17. stupně. Na Modrém a Bílém Nilu a v Habeši shledáváme se s ním pravidelně v lesnatých krajinách, kdežto v mnohých stepnatých zemích střední a jižní Afriky jest vzácný. Lev gudžeratský již starým národům známý, nesprávně též zvaný lvem bezhřívým (Felis leo guzeratensis; der Gutscheratlöwe, der mähnenlose Löwe), kterého obyvatelé gudžeratští nazývají untia-bagh čili tygr velbloudí, Indové šer a singh, byl prý (dle Smeea) menší než jeho příbuzní a bez hřívy; leč obé objevilo se nepřípadným. Jest úplně barvy plavě červenožluté nebo žlutavohnědé až na tmavý chvost ocasní, který má rovněž malý rohovitý hrot, a až na uši, které vně u kořene jsou více méně černě stínovány. Hříva úplně dorostlých samců má nezřídka tmavé konce. Dle Blanforda byla úhrnná délka samce 269 cm, samice 243 cm bez chvostu ocasního. Samec dlouhý 268 cm měl značnou výšku po zátylek 106 cm. Beze vší pocyby jsou tu zvířata i menší i větší obého pohlaví. Již Rice poukázal k tomu, že domnělý nedostatek hřívy nebo značnou krátkost její nesmíme považovati za zvláštní znak, poněvadž on sám zastřelil v Gudžeratu lvy s úplnou hřívou. Připouští, že není tak hustá a vyvinutá jako hříva mnohých afrických lvů – mezi nimi a indickými nechce ostatně činiti rozdílu – ale délka chlupů byla dle něho až 45 cm, kdežo Blanford udává délku tu pouze 25 – 30 cm. Blyth, s nímž Vikulka, CZ

~ 36 ~


DĚJINY KOČEK


souhlasí i Jerdon, považuje nedostatek hřívy rovněž jen za věc náhodnou. Zdali lvi s hřívou zakrnělou nebo bez ní (jako např. samec ostatně nedorostlý, chovaný v londýnském museu), všude se vyskytují vedle lvů plnohřívých, či v mnohých krajinách převládají, lze sotva rozhodnouti; můžeme však za to míti, že tato ozdoba u indického lva právě tak rozmanitě se vyvinula, jako u lva afrického. Dle Kinga vyskýtali se v centrální Indii, v poříčí řeky Džamny, pravidelně lvi hřivnatí. Pronaše účely jest zbytečno uvažovati, kterého názoru se máme přidržeti, při posuzování a rozhodování o otázce, zdali lvi zmínění jsou pouhou odrůdou jednoho a téhož druhu, či zdali aspoň lva berberského, senegalského a gudžeratského máme považovati za různé druhy.

0-23 Lev a lvice Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

Vikulka, CZ

~ 37 ~


DĚJINY KOČEK


0-24 Lev berberský Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

Vikulka, CZ

~ 38 ~


DĚJINY KOČEK


Hříva i při jednom druhu nepopiratelně značně se mění a má snad jistou oprávněnost důsledek, jenž se z toho odvozuje, že slabší nebo silnější zbujení hřívy má svou příčinu v poměrech klimatických. Leč ani to není veskrze platné. Lev jihoafrický má tolik odchylek v zevnějšku co do plnosti a barvy hřívy u samce, co do zbarvení kožichu, skvrn na nohou a co do velikosti a postavy u obou pohlaví, že zkušení lovce dle toho rozlišují 2 a 3, ano dokonce 4 a 5 druhů nebo odrůd. Selous však uznává jen jeden druh. Praví: „Z 50 koží lvích samců nalezneme stěží dvě, jež by byly stejně barvou a vývojem hřívy. Jest jisto, že ode lva, jenž má sotva stopu hřívy, až po lva krásnějšího, ale mnohem vzácnějšího, s dlouhou vlnící se tmavou hřívou, nalezneme všechny možné tvary přechodné.“ … Lev neobývá rozsáhlé pralesy, nýbrž miluje krajinu otevřenou: místa porostlá travou s roztroušenými háji a lesíky, nuzné křovinaté stepi a pusté krajiny, ať jsou hornaté nebo rovinaté. Na některém chráněném místě v Sudanu, zvláště v křoví, v jižní Africe se zálibou v širokých pásech vysokého rákosí, jež vroubí koryta řek dočasně tekoucích, a nemá-li těch i v houštinách trnitých vyvolí si za lože plochou prohlubeninu a odpočívá tu den nebo i několik dní, podle toho, je-li krajina chudá či bohatá, nepokojná či klidná. Na potulce ukládá se tam, kde jej zastihne jitro. Celkem podobají se jeho obyčeje zvykům jiných šelem kočkovitých: ale v mnohých jednotlivostech značně se od nich liší. Jest línější než všichni ostatní členové jeho čeledi a naprosto nemiluje větších výprav, nýbrž snaží se vše si učiniti co možná nejpohodlnější. Dle zkušeností Selousových nasytí se lev jihoafrický raději zvěří, tkerou lovec zastřelil, než aby si jí sám ukořistil. Tak např. ve východním Sudanu chodí pravidelně za kočovníky, ať se obrátí kamkoli. Táhne s nimi do stepi a vrací se s nimi do lesa; pokládá je za své poddané, kteří jsou mu zavázáni daněmi, a vybírá od nich skutečně daň nejtěžší ze všech berní. Vede život noční. Za dne zřídka se Vikulka, CZ

~ 39 ~


DĚJINY KOČEK


s ním setkáme, v lese málo kdy náhodou, nýbrž obyčejně jen tehdy, jestliže jej lovecky vyslídíme, a vyštveme psy z lože. Jak jsem se přesvědčil za poslední své cesty po Habeši, stává se přece, že spatříme jej i za dne, an plíží se houštinou nebo klidně a tiše sedí na vyvýšeném místě, odkudž snad chce přehlédnouti počínání zvířat ve svém lovišti. Dříve pokládalo se toto rozhlížení, které již Leveillant pozoroval a o němž od pozdějších cestovatelů opětně bylo vypravováno, za nepravdivé;ale přesvědčili jsme se o tom, a o pardalech jest to rovněž známo. K vesnicím nepřibližuje se před třetí hodinou noční. Arabové praví: „Třikrát oznámí řevem, že se vydal na cestu a varuje tím zvířata, aby mu šla z cesty.“ Toto dobré mínění spočívá bohužel na slabém podkladě; neboť právě tak často, jako jsem zaslechl řev lva, učinil jsem tu zkušenost, že se tiše k vesnici připlížil a uchvátil některý kus dobytka. Také jiní pozorovatelé vypravují, že lev velmi často se tiše přikrádá, „jako zloděj v noci“. A přece Arabové nevypravují nepravdu; špatně si jen vykládají skutečnost. Nepoznával jsem v řevu lvím výstrahu zvířatům, nýbrž spíše jsem toho názoru, že chce jím poplašiti zvířata svého loviště, aby se dala na útěk a aby se tak stala kořistí, když ne právě řvoucího, tedy aspoň jiného lva, jenž společně s ním loví, leže někde na číhané. V jižní Africe neočekávají útoku od lvů řvoucích, poněvadž ozývají se jen tehdy svým mocným hlasem, jsou-li nasyceni nebo poplašeni. Lovící lvi jsou tam buď úplně tiší, nebo vydávají jen někdy dunivé vrčení, které zdá se přicházeti z daleka, i když je slyšíme v bezprostřední blízkosti. Zdali toto vrčení má zvěř rozčíliti, není jisto. V jižní Benguele slyšel Danckelmann řváti lvy teprve tehdy, když se nezdařil jejich útok na tažný dobytek. … Doba, kdy se lev páří s lvicí, jest velmi rozdílná dle krajin, v nichž bydlí; neboť porod souvisí s jarem. V době

Vikulka, CZ

~ 40 ~


DĚJINY KOČEK


0-25 Lvi lovící bizona Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

Vikulka, CZ

~ 41 ~


DĚJINY KOČEK


páření chodí za jednou lvicí často 10 – 12 samců, kteří svádějí i mnoho bojů a zápasů o lásku. Jakmile však lvice si manžela vyvolila, ostatní odejdou a oni dva žijí věrně spolu. Vášnivost pohlavní jest sice méně prudká než u jiných velkých šelem kočkovitých; avšak spáření děje se rovněž nasčíslněkráte: dle pozorování mého kolegy Schöpffa spářili se lev a lvice drážďanské zoologické zahrady 360 krát za 8 dní. Samec zachovává i v této době důstojnost a klid, ale přes to není vždy prost žárlivosti. Statný lev, který jest nyní ve frankfurtské zoologické zahradě, pronásleduje stále svého hlídače – ovšem jen tohoto – ranami tlap a zuřivým řevem, jakmile některá ze lvic chce se pářiti a jest mu dána za družku. Lvice projevuje větší touhu než samec. Přicházívá lísajíc se a lichotíc vážnému manželi, jako by jej vyzývala; ten klečí obyčejně klidně proti ní upíraje na ní oči a zvedne se teprve, když se k němu samice přiblíží. Spáření samo se děje tak, že se lvice položí a lev ji překročí a uchopí za šíji. Neobejde se to bez vrčení a prskání s jejií strany; ale nepočíná si tak zběsile a zuřivě jako samice jiných velikých koček, jmenovitě neudílí tolik ran tlapami jako ony. Za 15 až 16 týdnů čili 100 – 108 dní po spáření vrhne lvice 1 – 6 mláďat, ale obyčejně 2 nebo 3. Zvířata přicházejí na svět s otevřenýma očima a jsou po svém narození asi tak veliká jako povyrostlá kočka. Za kout volí si matka ráda houští co možná blízko u vody, aby nemusila daleko choditi za kořistí. Lev prý jí pomáhá opatřovati potravu a je-li třeba, chrání ji i mláďata s vynaložením vlastního života. Lvice zachází obyčejně s mláďaty s velikou něžností a nelze si představiti krásnějšího obrazu než lvici s mláďaty. Malá roztomilá zvířátka hrají si spolu jako čilá koťata a matka dívá se na tyto dětské hry vážně sice, ale s nekončeným potěšením. Ty bylo v zajetí často pozorováno, poněvadž není nijak vzácností, že se zde lvice okotí. V zahradě zoologické, dobře zařízené a spravované, vypěstují se nyní lvi, tak že mají mláďata téměř právě tak jistě a pravidelně jako psi. Ano i ve zvěřincích, kde, jak známo, zvířata mají jen velmi nepatrný Vikulka, CZ

~ 42 ~


DĚJINY KOČEK


prostor k pohybu a často nedostávají ani dostatečné potravy, rodí se mláďata a vyrůstají. Lvíčata jsou v první době dosti nemotorná. Teprve v druhém měsíci svého života naučí se choditi a ještě později počínají své dětské hry. S počátku mňoukají docela jako kočky, později stává se jejich hlas silnějším a plnějším. Při svých hrách jsou velmi nejapná a neohrabaná; ale časem nabudou i obratnosti. Asi po šesti měsících matka je odstaví; již před tím následují matku nebo oba rodiče na jejich výpravách, ovšem jen na menší vzdálenosti. Koncem prvého roku jsou veliká jako silný pes. Obě pohlaví podobají se navzájem s jpočátku úplně; avšak brzy jeví se rozdíl mezi samcem a samicí silnějšími a mohutnějšími tvary, jimiž se samec vyznačuje. Třetím rokem objevují se známky hřívy u samce, a teprve v šestém a sedmém roce jsou obě pohlaví, úplně dospělá, vybarvena. Stáří, jehož dosahují, souhlasí s tímto pomalých vývojem. Jsou případy, že lvi žili i v zajetí 70 let, ačkoliv tu i při nejlepší péči dosti brzy stárnou a mnoho ztrácejí na své kráse.“ Zvířetem mnoha barev, s tečkovaným kožichem, velmi rychlým, zvířetem, které má rádo krev a zabíjí jediným skokem, je pard. Tedy, alespoň tomu tak je podle Isidora Sevillského. Soudě podle skutečnosti, že Isidorus takovéto zvíře označuje latinským názvem Pardus, by bylo logické soudit, že jde o levharta. Jenomže právě podle Isidora Sevillského je levhart křížencem parda a lva. Naopak levharta označuje latinským Leopardus, kteréžto latinské označení se dnes používá pro rod malých koček, k nimž náleží oceloti, margayové, kočky pampové, horské, tmavé a slaništní. A teď se v tom orientujte. Trošku podrobněji se o levhartu rozepisuje až Bartholomaeus Anglicus, byť jej z dnešního hlediska označuje nesprávně jako leoparda. Takový leopard je podle Anglica zvíře nesmírně kruté, které na svojí kořist číhá a mohutným skokem jí chytí a zabije. Zásadně za ní neběhá, když svojí

Vikulka, CZ

~ 43 ~


DĚJINY KOČEK


0-26 Leopard ilustrace z kodexu Latinus 6838B str. 2v (Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique)

0-27 Leopard ilustrace z kodexu M 81 str. 35v (Zdroj: Morgan Library)

Vikulka, CZ

~ 44 ~


DĚJINY KOČEK


kořist neuloví na tři, maximálně čtyři skoky, nechá ji běžet. I podle Bartholomaea Anglica je levhart levobočkem lva s pardem. Levhart je menší, není tak mohutný jako lev, ale přesto i lvu nahání strach. „Svoje doupě si hledá v jeskyních pod zemí, v jeskyni s dvěma východy. Jedním východem vchází dovnitř a druhým ven. Jeskyně je u vchodu široká a velká, ale hlouběji se zužuje a zatáčí. V další části je zase přímá a velká. A tak když lev jde za levhartem, aby ho ulovil, vleze za ním do jeho jeskyně a tady uvízne. Ale levhart vyjde ven druhým východem a vrátí se k prvnímu vchodu za lva a tady ho zabije, protože uvízlý lev se nemůže bránit. Levhart tak přemůže lva svým uměním nikoliv silou.“ K reálnějšímu výkladu o životě a chování levhartů se opět obraťme k Ottovi: Levhart (Felis pardus L.) jest nejkrásnější z šelem kočkovitých (čeledi Felidae; v. Kočkovité šelmy); náleží v podrod Felis (v. Lev) a v sekci pardálů (Pardina), k nimž počítáme všecky kočkovité šelmy se skvrnami kruhovitými nebo také okrouhlými, plnými s drápy, dokonale vztažitelnými a okrouhlou zřítelnicí. Jindy od afrického l-a (F. leopardus Cuv.) jako samostatný druh odlišovali asijského pardála (F. pardus Cuv.), nebo také ještě pardála sundského s černou jeho odrůdou (F. melas Desm.), ale teď spor o právněnost těchto specií, vlekoucí se již od dob Aristotelových, odklizen jest tím, že bývalé ty „druhy“ pokládáme za stálé formy jediného druhu l-a (F. pardus L.). Vždyť barva i u jednotlivých těchto forem podle vlasti, podle barvy bydliště nemálo se měnívá. Tělo má l. protáhlé, ale dosti silné, zdélí 1,3 – 1,5 m, hlavu pěkně zaokrouhlenou a čenich málo vyniklý, nohy přiměřeně silné, ocas zdélí 70-80 cm. Srsť má barvu červenavě žlutou, přímo na hřbetě nejtmavší, vespod a na vnitřní straně končetin světle žlutavou. Na hlavě jsou černé pruhy a skvrny okrouhlé plné; podobné skvrny zvící hrachu až i vlaského ořechu má l. na

Vikulka, CZ

~ 45 ~


DĚJINY KOČEK


0-28 Leopard ilustrace z kodexu Latinus 3630 str. 75r (Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique)

krku, na plecích, na přídě hrudi i na vnější straně končetin. Také vespod jsou po těle roztroušeny skvrny tmavé, často dvojité. Na hřbetě a na bocích jest 10 řad kruhovitých skvrn, jež jsou zase složeny ze skvrn poloměsíčitých a obkličují kruh tmavší, než jest srsť kolem nich; ocas jest černě skvrnitý, na konci kroužkovaný. Asijští l-i (pardálové) mají skvrny na hlav řidší a menší, skvrny kruhovité větší a také po plecích a stehnech rozloženy. L. žije v Africe a v jižní i východní Asii; nejraději obývá v horských rozsáhlých, ale nepříliš hustých lesích s hojným podrostem. A jako jest lev nejvznešenější a tygr nejukrutnější šelmou kočkovitou, předčí krásný, silný l. všem kočkám jak lepostí svého těla, tak obratností a svižností všech pohybů. Také výborně šplhá a dobře umí plovati. Jest to potměšilý, smělý a divoký loupežník, jenž v nedostatkukořisti i do osad za ovcemi aj. se plíží. Pronásleduje antilopy, zvěř parohatou, ovce a podobné ssavce. Na člověka nečiní útoku, leč je-li poraněn a podrážděn. Samice rodí již za 9 neděl po páření 3 – 5 mláďat, s počátku nevidomých. Člově pronásleduje l-y především pro kársnou kůži; zajatí zkrotnou. I Vikulka, CZ

~ 46 ~


DĚJINY KOČEK


l-i bývali do Říma ku hrám přiváženi. Fossilní l-i nalezeni v diluviu, také u nás (Leopardus pardoides Woldř. L. irbisoides Woldř.).“ A k levhartům opět podrobněji citujme z Brehma: „Levhartovi (Felis pardus, Leopardus antiquorum, Felis leopardus; del Leopard) přičítají se tyto znaky: jest dlouhý celkem 170 – 200 cm, z čehož ocas zabírá 60 – 80 cm. Hlava jest veliká a okrouhlá, čenich málo vystupuje, krk jest velmi krátký, tělo silné, postava vůbec zavalitá; nohy jsou prostřední výše a síly, tlapy nejsou obzvláště veliké. Základní barva, bledá, červenavá žluť, zatemňuje se na hřbetě a přechází na hrdle a na přední straně prsou do světlé nebo bělavé žluti, na spodní a vnitřní straně okončin do žlutobíla, ale zdá se poměrně tmavá, poněvadž skvrny jsou malé a dosti husté. Přes hořejší pysk táhnou se vodorovným směrem tři až čtyři dosti široké, černé pruhy; veliká, podlouhle kulatá, týmž směrem se táhnoucí skvrna prostírá se kolem koutku ústního, malá skvrna kolmo stojící jest nad každým okem; ostatně obličej, témě, šíje, strany hlavy a krku, plece, předloktí, nadloktí, stehna a nohy na vnější straně, hrdlo a předek prsou pokrývají husté malé, černé, plné, okrouhlé a zaokrouhlené skvrny, zvící hrachu až vlašského ořechu. Některé z nich sbíhají se v krajině klíční kosti v šikmé, příčné pásky, a to dvě nebo tři z nich na plecích a nohách, v nepravidelné tečky a jsou tu odděleny úzkými síťkovitě mezi nimi se táhnoucími pruhy základního zbarvení. Tím povstávají lomené řady, jež v podstatě táhnou se se shora dolů, kdežto tečkování hlavy a krku jest naprosto nepravidelné. Několik málo z nich jest vroubeno t. j. uzavírají malý kroužek, jako jest tomu u všech skvrn na horní části hřbetu, po stranách trupu a u kořene ocasu. Kroužek, jenž má vždy zbarvení temnější, pravidelně světle červenožluté, jest uprostřed hřbetu, přes nějž táhnou se dva až čtyři rovnoběžné pruhy, lemován buď jednou skvrnou okrouhlou, nebo dvěma, obyčejně splývajícíma a podoby půlměsícové, kdežto po stranách těla, kde řady jsou spíše Vikulka, CZ

~ 47 ~


DĚJINY KOČEK


seřazeny napříč než po délce, obklopují jej 3 – 4 měsícovité skvrny; jsou-li řady podélné, skvrny stojí v páru. Ocas znamenán jest velmi nepravidelně u kořene protáhlými skvrnami kruhovitými a plnými, ke konci jen plnými, avšak vespod na konci jest téměř čistě bílý. Konečně kresba vnitřní a spodní strany okončin sestává buď z plných skvrn jednoduchých nebo dvojitých. Ucho jest na vnější straně šedočerné, veliká skvrna u špičky jest bělavá; oko má duchovku zelenavěžlutou a okrouhlou zřítelnici. Podstatně neliší se od sebe ani pohlaví, ani staří a dorostlá mláďata: ovšem jsou zvířata temnější, ano i černá. Odrůda levharta leskle hnědočerná, která jen za svitu slunečního jeví skvrny, zove se v Habeši gesela a pronásleduje se horlivě pro velmi cennou kůži. … Levhart čili pardal jest nejkrásnější kočkou na celé zeměkouli. Ve lvovi vidíme ovšem krále zvířat; tygr jest nejnebezpečnějším v této ukrutné společnosti, ocelot má oděv nejbohatších barev; ale souladem těla, krásou kresby srsti, silou a obratností, půvabností a ušlechtilostí pohybů vyniká nad ně a nade všecky šelmy kočkovité levhart. Spojuje v sobě vše čím se jednotlivé kočky zvláště vyznačují, poněvadž jejich vlastnosti ve směru tělesném i duševním uplatňuje co nejdokonaleji. Jeho sametová tlapa závodí v měkkosti s prackou kočky: avšak skrývá dráp, jenž se může měřiti s každým jiným; jeho chrup jest poměrně mnohem mocnější než chrup jeho královského příbuzného. Jsa právě tak krásný jako pružný, právě tak silný jako hbitý, právě tak odvážný jako zchytralý představuje šelmu největší dokonalosti. Na první pohled se zdá, že šat levhartův jest příliš pestrý pro lupiče, který zmocňuje se kořisti, buď na ní číhaje nebo ji přepadaje a jenž proto musí se skrývati před jejím bystrým zrakem. Avšak tato domněnka zmizí, pohlédneme-li jen povrchně na krajiny, v nichž jest domovem. Kdo zná jeho

Vikulka, CZ

~ 48 ~


DĚJINY KOČEK


0-29 Leopardice s koťaty Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

Vikulka, CZ

~ 49 ~


DĚJINY KOČEK


bydliště z vlastní zkušenosti, pochopí, že v tomto rostlinstvu a na takové půdě i tvor tak barevný může býti přehlédnut třeba ze vzdálenosti velmi malé. Vyskytá se všude, kde jsou souvislé, husté a vysoké tesy, nebo i jen řídké, a to poměrně velmi hojně. Nemiluje travnatých rovin, ač není nijak vzácný i na stepi, a v krajinách obydlených skrývá se často v polích, sadech, nebo v sousedícím houští. Velmi rád uchyluje se do pohoří, jehož hustě porostlé výšiny poskytují mu nejen výborných úkrytů, nýbrž i bohaté kořisti. V Habeši skýtá mu ještě pás horský ve výši 2000 až 3000 m nad mořem všech příjemností, jichž si může přáti. Nezřídka vyhledá si bydliště blízko boydli lidských nebo v nich samých a odtud podniká své loupežné výpravy. Tak vypravoval mi Schimper, že v jednom domě města Aduy v Habeši vrhla levhartice dokonce mláďata. Ale pokaždé volí si smělý lupič tento taková msíta, která jej pokud možná ukrývají zrakům lidským. Přes svou neznačnou velikost jest levhart skutečně strašlivým nepřítelem všech zvířat, ano i člověka, ač se mu tak dlouho vyhýbá, pokud jest to možno. Jsa mistrem v tělesných pohybech a lstivější než všechny ostatní šelmy, umí přepadati i nejrychlejší nebo nejplašší zvěř. Ve šplhání předčí jej jen málokterá kočka. Nalézáme jej téměř právě tak často na stromech jako ukrytého ve křoví. Je-li pronásledován, obyčejně vyleze na strom. Je-li v úzkých, nerozpakuje se přeplavati i dosti široké prudy. Teprve při svých pohybech ukáže se v celé své kráse. Každý jednotlivých pohyb jest pružný, tak svižný, obratný a hbitý, že člověk skutečně má při pohledu naň radost, ač musí nenáviděti jeho loupeživost. Nepostřehneme ničeho, co by projevovalo nějakou námahu. Tělo se kroutí a vine všemi směry a noha našlapuje tak zlehka, jako by nesla nejlehčí tělo. Každé prohnutí těla je tak ladné, zaokrouhlené a měkké: krátce, běhžící nebo plížící se levhart jest pastvou pro zrak každého člověka, v čemž se mu vyrovná jen jedna šelma, ač mnohem menší, genetka.

Vikulka, CZ

~ 50 ~


DĚJINY KOČEK


Bohužel nesouhlasí jeho duševní povaha s krásou jeho těla, aspoň nikoliv dle našich požadavků. Levhart jest potměšilý, zlomyslný, divoký, krvežíznivý, pomstychtivý a při tom i zbabělý. V Africe nazývají jej místy přímo tygrem jako v Americe jaguára, poněvadž tímto jménem naznačuje se vzor tvora krvežíznivého. A vskutku žádná jiná kočkovitá šelma Starého světa nezasluhuje více jména nejstrašlivějšího člena celé čeledi. Vraždí všecky tvory, jichž se může zmocniti, ať jsou velcí nebo malí, ať se mohou brániti, či bez odporu se mu vzdávají. Antilopy, šakalové a drobný dobytek jsou jeho hlavní potravou; ale šplhá po stromech i za opicemi, po skalách i za damany, přepadá dropy, perličky i nejmenší ptáky a jistě nepohrdá ani obojživelníky. Hodí se mu všechna zvířata. … Páření levharta připadá na ty měsíce,které předcházejí jaro v dotyčných krajinách. Tu schází se často mnoho samců na jedno místě, křičí odporně po způsobu zamilovaných koček, ale mnohem hlasitěji a hlouběji a zuřivě spolu bojují. Jak bylo pozorováno na zajatých, vrhá samice po březosti, 90 dní trvající, 3 – 5 mláďat, jež přicházejí na svět slepa a prohlédají teprve desátého dne. Jak dlouho trvá březost na svobodě, není přesně známo. Blanford míní, že u pardala může trvati dobrých 15 neděl. V Indii rodí se mláďata, počtem 2 – 4, asi v únoru a březnu. Jsou to malí, roztomilí tvorové a to jak svou krásnou kresbou srsti, tak i svým pěkným chováním. Hrají si vesele spolu a s matkou jako kočky, stará je něžně miluje a zmužile jich brání. Na svobodě ukrývá své potomstvo v jeskyni skalní, pod kořeny silného stromu a v hustých houštinách: ale jakmile mladí dorostli velikosti silné domácí kočky, provázejí starou při nočních výpravách, a vedeni jsouce dobrou učitelkou, brzy dovedou sami si opatřovati potravu. Kojící samice stává se metlou pro celou krajinu. Loupí a vraždí s největší smělostí, ale přes tj. opatrnější nežli jindy, a tím se stává, že jen velice zřídka zmocní se lidé jí nebo mláďat. Ostatně působí levharti již Vikulka, CZ

~ 51 ~


DĚJINY KOČEK


v době páření na jednom a témže místě mnoho škody, ačkoliv prý jsou méně krvežízniví a loupeživí, pokud jsou zaměstnáni láskou: někdy bylo jich viděti 6 – 8 v téže době.“ Začíná se to trošku zamotávat, levhart, panter, Brehms o nich píše v jedné kapitole. Ve stejné kapitole však píše i pardalu sundskému, přičemž sám uvádí, že „levhart a pardal nesmí prý se zaměňovati s pardalem sundským“. Když k tomu přidáme středověkého leoparda, dostaneme pěkný guláš, ale nezoufejme, v závěru se všechno vyjasní. Snad. Přeci jen ale existuje ještě jedna dosti významná zmínka ze života levhartů. Pravda, ne zrovna ze života ve volné přírodě, leccos nám ale tato napoví o postavení levhartů někdy koncem třináctého století na blízkém východě. Ta zmínka pochází z nejslavnějšího díla samotného věhlasného Marca Pola, z jeho cestopisu Milion. I když se původní Polův rukopis ztratil, zachovala se celá řada překladů a přepisů. Asi každý ví, že Marco Polo se ze svých rodných Benátek s požehnáním božím, papežským i královským, vydal na cestu do Číny a zpět. Cestopis Milion je jakýmsi prvním středověkým zeměpisem Asie, najdeme tu téměř všechno, od legend, přes popis života obyvatel, až po popis počasí, pouští, řek, Tichého a Indického oceánu, popisy velkých měst Persie, Číny, Indie a mnoho, mnoho dalšího. A najdeme tu taky jednu kapitolu, konkrétně kapitolu sedmnáctou, s názvem O lvech, o levhartech a orlicích. Protože tato kapitolka je velice krátká, můžeme si jí přímo ocitovat. „Má veliký kám k své kratochvíli k lovu mnoho pitomých levhartů, jenž jsou zučeni k lovu s lidmi místo psů. A jsou k takovému velmi dobří a mnoho zvěře s nimi uhoní. Má opět jiná zvířátka k lovu zučená, velmi silná, jimžto říkají ostrovidové a latině slovů lynces. Má také i lvy velmi veliké a krásné, větší než v Babyloně, jenž mají na srsti jakožto proutky rozličné barvy na dli, bílé i černé i červené, jenž také jsou zučeni k lovu s lidmi, že s nimi uhoní rozličnou zvěř, vepře, medvědy, kozy divoké, osly divoké, voly, to vše s lidmi honí Vikulka, CZ

~ 52 ~


DĚJINY KOČEK


jako psi. A když lovci chtějí s sebou na lov královy lvy vzíti, tehdy vezou dva z nich na kárách a každému z nich dají tovaryše psíka malého. Má opět král pitomé orlice a těch mnoho a ty jsou velmi sobné, že lapají s nimi zajíce, lišky, srny i jiné drobné zvěři, z nichžto mnohé jsou tak udatné, že se na vlka vrchnou a vlk se jim ubránit nemůže, že jej vždy uklovou.“ Marco Polo tu hovoří o zvyklostech lvců na královském dvoře Tatarském. Asi bude na místě zmínit význam slova kám. Znamená v uvedeném kontextu něco jako potěšení a jeho původ najdeme v indické mytologii, kde bůh Kám byl bohem touhy a lásky. Milion nám dobře posloužil jako jakýsi oslí můstek k další kočkovité šelmě, která měla už od pradávna svůj význam, byť ve srovnání s domácími či divokými kočkami, levharty, lvy a tygry, mnohem menší. Tatarský král měl k lovu ostrovidy, jež v latině slovou lynces. Když se řekne ostrovid, každému se vybaví rys. Latinské druhové jméno rysů je skutečně lynx. Pravděpodobně nejstarší zmínku o rysech najdeme v mineralogii. Když roku 322 př. n. l. zemřel Aristoteles, převzal po něm vedení školy jeho žák Theofrastos (372 – 287 př. n. l.) z Eresu na ostrově Lesbos. Onu školu řídil po celých dalších 34 let, přičemž přednášel stejně, jako jeho učitel. Zatímco Aristoteles se věnoval zoologii, Theofrastos byl botanik. Sepsal spoustu naučných pojednání o rostlinách, jejich vzhledu a výskytu, dal jim jména, roztřídil je… Mineralogii se Theofrastos vlastně věnoval v jediném, nevelkém spisku Peri lithón. Jako první kočičí minerál napadne každého nejspíše Tygří oko, ale to s kočkami má skutečně společný pouze název. Nás bude zajímat Lapis lyncurius, který vzniká z rysí moči. Theofrastos o něm napsal: „Má sílu přitažlivosti, podobně jako jantar, a někteří dokonce říkají, že přitahuje nejen kousky slámy a dřeva, ale i mědi a železa, když jsou pláty těchto kovů tenké. Je chladný a velmi průsvitný. A je lepší, když pochází od volně a divoce Vikulka, CZ

~ 53 ~


DĚJINY KOČEK


žijících zvířat než od těch, které jsou chovány v zajetí a, které mají odlišnou stravu, méně pohybu. Pro zkušené hledače není problémem jej najít, protože zvířata, když se vymočí, zahrabou jej a nad něj navrství hromádku zeminy.“ Ovidius ve svých Proměnách (kniha 15, 391 – 417) se o proměně rysí moči v drahocenný nerost zmiňuje rovněž, jenom všechn zpřesňuje, že moč se mění v nerost v důsledku kontaktu se vzduchem. A o stejné záležitosti se zmiňuje i Plinius starší, který vzniklý nerost popisuje barvou ohně. Samotné rysy popisuje jako tvory tvaru vlka s leopardími skvrnami a uvádí, že jako první je představil Pompejus Veliký roku 55 před naším letopočtem při zápasech. Rysové pro brutální zábavu měli být údajně dokonce cíleně chováni, a to v Etiopii. A v podstatě všechno již řečené uvádí i Isidor Sevillský:

0-30 Rys Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

Vikulka, CZ

~ 54 ~


DĚJINY KOČEK


„O rysech (lynx) se říká, že jejich jména pocházejí z řeckého lukos, protože vypadají jako vlci (lupus), i když mají na zádech body jako pard. Moč rysa ztvrdne a přemění se v drahocenný kámen zvaný Rysí voda. Jsou od přírody žárliví a nechtějí, aby lidé tyto drahocenné kameny získali a tak svou moč zahrabávají hlínou a pískem, aby ji skryli.“ Ale dosti pověr a mýtů, Otta už rysy popisuje skutečně vědečtěji: „Rys (Lynx Geoffr.), zool. jest rod savců ze skupiny šelem kočkovitých. Nejznámější druh, r. obecný (Lynx vulgaris) má štíhlé tělo as 1 m dl., hlavu kulatou, oči se zřítelnicí štěrbinovitou jako kočka, chrup úplný, v němž vynikají veliké špičáky a ostrohroté stoličky. Boltce ušní má vzpřímené a chvostkem citových chloupkův opatřené. Na prstech noh má ostré drápy vtažitelné. Tělo zakončeno jest ocasem jen asi 20 cm dlouhým, který se zdá býti jako uťatý. Jeho krátká srsť jest barvy světle hnědé s odstíny do šedé a bílé a s temnějšími skvrnami. Po stranách hlavy a na břiše jest srsť delší. Na kořist číhá na stromech ukryt. Býval s medvědem a vlkem v Čechách hojný; dnes žije v Alpách, Karpatech, ve Švédsku, Rusku a Sibiři. Ročně přichází z těchto zemí asi 50.000 kožišin rysích. Také žije v Asii, Africe a Americe asi v pěti různých druzích, jež poskytují výborné kožišiny. Jsou to zvláště: karakal či r. stepní (L. caracal Schreb.) a chaus či r. bahenní (L. chaus Temm.) žijící v Africe a v záp. a již. Asii, dále r. severní či kanadský (L. bodalis Temm., L. canadensis Desm.) a r. ryšavý (L. rufa Güldenstädt) žijící v severní Americe.“ A nejspolehlivější historický zdroj, rovněž nejpodrobnější, je náš starý známý Brehms: „Téměř všichni přírodozpytci shodují se v tom, že jest rysy (Lynx, der Luchs) považovati za rod odlišný od ostatních koček; proto jej uvádíme zvláště. vyznačují se hlavou mírně velikou s ušima, štětičkami opatřenýma a silnými licousy, jež se u většiny druhů vyskytují, tělem v bocích zúženým, avšak Vikulka, CZ

~ 55 ~


DĚJINY KOČEK


silným, jež spočívá na vysokých nohou a konečně krátkým ocasem u většiny pahýlovitým. Poslední dolejší stolička není trojhrotá jako u koček, nýbrž dvojhrotá. Všecky zemědíly, vyjímaje Australii, jež koček nemá, jsou domovinou rysů; Evropa sama má dva rozdílné druhy. Bydlí po přednosti v uzavřených lesích a to na místech nejnepřístupnějších, avšak vyskytují se i ve stepích i pustinách, ano i v krajinách vzdělávaných. Všichni bez výjimky jsou šelmami kočkovitými dokonale vyvinutými; jsou právě tak krvežízniví a loupeživí jako levhart a pardál, při tom vážní jako lev a tygr, ohrožují velice i zvěř i domácí zvířata a proto jest je považovati za šelmy, jež více škodí než prospívají. Jejich život, způsob, jak na lov vycházejí a jak loupí, liší se v mnohém podstatně od chování šelem příbuzných dosud popsaných, což se srovnává úplně s jejich vyzbrojením a schopnostmi, jakož vůbec všechno jejich počínání má do sebe něco zvláštního. Nad ostatní členy rodu vyniká krásou, mohutností a silou rys obecný (Lynx vulgarit, L. borealis, cervarius, lupullinus, Felis lynx a Tupullina; der Luchs, der Tierwolf). Teprve v museu v Christianii nabyl jsem pojmu o velikosti, jaké může vskutku rys dosáhnouti; neboť ve sbírkách německých spatřiti lze zvířata střední velikosti. Úplně vyrostlý rys jest při nejmenším právě tak silný, ovšem že poněkud kratšího těla a vyšších nohou, jak levharti, jež lze spatřiti ve zvěřincích. Délka jeho těla jest jistě 1 m a může dosáhnouti i 1,3 m, ocas jest 15 až 20 cm dlouhý, výška po zátylek obnáší 75 cm. Samec dospívá váhy až 30 kg., ano jak mi v Norvéžsku bylo řečeno, dokonce až 45 kg. Zvíře jest těla neobyčejně silného,s lžoitého, zavalitých a mohutných okončin, s tlapami, jež připomínají tlapy tygra nebo levharta, prozrazuje tedy na prvý pohled svoji velikou sílu a mohutnost. Boltce jsou dosti dlouhé a zašpičatělé a končí se štětičkou chlupů 4 cm dlouhých, černých, hustých a vzpřímených. Na tlustém horním pysku stojí několik řad tuhých a dlouhých knírů. Hustý, měkký kožich halí tělo a prodlužuje se na lících v licousy, jež visí po Vikulka, CZ

~ 56 ~


DĚJINY KOČEK


obou stranách dolů a zároveň se štětci na boltcích dodávají tváři rysové obzvláštního výrazu. Barva kožicha jest svrchu červenošedá a bělavě promíšená, na hlavě, krku a hřbetě a na bocích hustě červenohnědými a šedohnědými skvrnami znamenána; spodní část těla, vnitřní část nohou, krk v předu, pysky a kruhy kolem očí jsou bílé. Tvář má červenavou srst, ucho jest uvnitř bílou, na vnější straně pak hnědou a černou srstí porostlé. Ocas který jest všude stejnoměrně porostlý, má širokou černou špičku, která zaujímá bezmála polovinu celé jeho délky; druhá polovina jest nepříliš znatelně kroužkována malými páskami, jež se dole nespojují. V létě jest kůže krátkou a spíše červenavou, v zimě delší a šedobělavou srstí pokryta; ale celé zbarvení se mění, nejrůznějším způsobem a i skvrny jsou různé u rozličných zvířat. Byla tedy domněnka, že stává dle srsti také několik druhů rysů, jež byla časem potlačena opačným přesvědčením; neboť byla nalezena mláďata všech odstínů barev a značek. Samice rozeznává se od samce, jak se zdá, pravidelně červenavějším zbarvením a méně zřetelnými skvrnami; mláďata právě zrozená jsou bělavá. Oči barvy kovově žluté mají kulatou panenku. V zimním šatě zakrývá se hnědavé zbarvení šedí, jelikož podsada na podzim vyrůstající rychle bledne na špičce a víc a více stává se zřetelnější, čím dále pokračuje její zbarvení ke kořenu chlupů. Rys byl znám již starým, avšak byl v Římě daleko řidčeji ukazován než lev nebo levhart, poněvadž již tehdá bylo mnohem obtížnější za živa chytiti rysa, než některou z jmenovaných šelem. Za Pompeja ukazovali rysa, jejž přivezli z Gallie. O jeho životě na svobodě neznali asi nic a proto kolovalo o šelmě té mnoho pověr. Tak praví Gesner dle starověkých popisů: „Není zvířete, které by mělo tak bystrý zrak jako rys, neboť dle vypravování básníků pronikají zvířata ta svými zraky i věci neprůhledné, jako stěny, zdi, dřevo, kameny a jiné. Ale držíme-li před nimi věci průhledné, nenávidějí pohledu na sebe a umírají jím.“ V bájesloví starých

Vikulka, CZ

~ 57 ~


DĚJINY KOČEK


0-31 Rys kanadský Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

Germánů měl rys asi touž úlohu jako kočka; neboť bezpochyby jest to on a nikoli jeho příbuzná, jenž musí být pokládán za zvíře Freye, jejíž vůz táhne. … Žádná šelma kočkovitá nepředčí asi rysa ani tělesnými ani duševními schopnostmi. Tělo jest přes vysoké běhy neobyčejně silné a výborné smysly činí z něho šelmu v každém ohledu výborně vyzbrojenou. V chůzi jest velmi vytrvalý; pokud není nutná potřeba, chodí jen krokem nebo kočičím klusem, nikdy skokem, avšak, musí-li, provádí znamenitě úžasné skoky, šplhá dosti dobře, a jak se zdá, umí i lehce plavati. Ze smyslů jeho bez vší pochyby nejbystřejší jest sluch, štětička na boltci jest tedy ozdobou zcela oprávněnou. Stejně bystrý jest asi i zrak, třebas novověcí pozorovatelé nepodali Vikulka, CZ

~ 58 ~


DĚJINY KOČEK


přímých dokladů o vzniku staré pověsti. Ale čich, jako u všech koček, jest rozhodně slabý; rys není s to větřiti, aspoň ne na jisté vzdálenosti, a jistě nemůže vyslíditi zvěř svým čichem. Že má chuť, dokazuje dostatečně svým labužnictvím, a co se týče jeho hmatu a čivosti, jest patrno na zajatých, že v tomto ohledu vyrovnají se svým příbuzným. Hmatem jest mu jeho jemný cit při každém pohybu a zvláště též při slídění a uchvacování kořisti. Jako všecky kočky, potřebuje i on nutně knírů; musíť jimi ohmatati vše, s čím chce se blíže zabývati. Duševní vlastnosti naší šelmy nebyly nikdy podceňovány. „Jest zvířetem loupeživým jako vlk, ale lstivějším,“ praví starý Gesner, a má asi úplně pravdu, neboť i všichni novější pozorovatelé, kteří se s rysem zabývali, líčí jej jako zvíře neobyčejně opatrné, rozvážné a lstivé, které nikdy nepozdývá svo duchapřítomnosti, hledíc a umějíc z každé situace co nejvíce těžiti. Je-li to patrno již při rysu na svobodě žijícím, tím zřetelněji se to jeví na zajatém, jak později poznáme, tak že plným právem jej můžeme počítati k nejchytřejším šelmám kočkovitým. … Pro zvláštní postavu rysovu zdá se každý jeho pohyb podivný, ano takřka nemotorný. Jsme zvyklí viděti v kočce ssavce nízkého těla, dlouhého ocasu a pohybů, které shodují se s krátkými běhy, jež jsou totiž stejnoměrné, nikoli prudké, měkké a proto málo patrné. Jinak jest tomu při rysu. Chůze jeho se zdá hrubá a proti jiným kočkám z široka se rozkračuje. Ale ačkoli nemá ladnosti pohybů jako jeho příbuzní, přes to úplně jich dostihuje obratnosti, šplhá velmi hbitě a vyniká nad ně rychlostí a vytrvalostí v pohybech, ač nenáleží nijak k nejlepším běhounům. Co může dokázati, vidíme nejpatrněji na sněhu čerstvě napadlém na tom místě, kde skočil na kořist.“ Zoologické členění kočkovitých šelem bylo, je a pravděpodobně ještě dlouho bude komplikované. O tom ale až za chvíli. Ve středověku byl za samostatný „druh“ kočky Vikulka, CZ

~ 59 ~


DĚJINY KOČEK


považován i panter, dnes černá forma levharta nebo jaguára, dokonce už Brehms ho jako samostatný druh neuvádí, a že v době Brehmsově byly za kočky, byť sporně, považovány i fossy, promykovité šelmičky žijící výhradně na Madagaskaru. Středověcí autoři pantery nazývali různě, frater Odoricus o nich vyprávěl jako o černých lvech. Jenomže ono to nebude ani trošku jednoduché, protože někteří autoři za pantery rozhodně nepovažovali tytéž kočky, co my. Hned první a nejstarší zmínka o nich pochází od Plinia starího, který pantera popisuje jako světle barevnou kočku s malýma očima. Panteři podle Plinia vylučují zázračnou vůni, kvůli níž se v jeho blízkosti ráda zdržují všechna čtyřnohá zvířata, když ale začne lovit, všechna zvířata v panice utíkají. Proto když loví, schovávají svou tvář a číhají, dokud se nepřiblíží nějaké zvíře na dosah. Podle Pliniových informací mají panteři na rameni znak ve tvaru půlměsíce. Nejčastěji se vyskytují v Africe a Sýrii.

0-32 Sladký dech pantera přitahuje jiná zvířata ilustrace z kodexu Fr 1444b str. 250r (Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique)

Vikulka, CZ

~ 60 ~


DĚJINY KOČEK


Isidor Sevillský už se v barvě sice blíží, ale o moc moudřejší stejně nebudeme: „Panter (pantera) dostal své jméno od řeckého slova „vše“ (pan), protože panter je přítelem všech tvorů, vyjma draka. Je pokrytý černou srstí s bílými kruhy, které vypadají jako oči. Panteří samice mohou mít mláďata pouze jednou, protože už mladí a ještě nenarození mladí se chtějí dostat ven z matčina lůna a to svými drápy zničí.“ Jenom pro úplnost, dnes latinské jméno panthera označuje všechny velké kočky, vyjma geparda. No a aby toho nebylo dost napsal Philip de Thaun roku 1121 ve svém Bestiáři o panterovi: „Je to obdivuhodné zvíře, zázračně krásné, každého odstínu jak se říká. Ztělesnění Ducha svatého… …když se to odvážné zvíře budí po třech dnech spánku, vydává hlas nejsladší a po tom hlase rozléhá se kolem vůně nádhernější, sladší a silnější, než každý parfém, než květy rostlin, lesa a listů, ušlechtilejší než všechny ornamenty přírody.“ Už zmiňovanýfráter Odoricus byl vlastně Oldřich. Oldřich, čech z Furlánska, který se narodil mezi lety 1276 a 12871 a zemřel roku 1331 v italském Udine. I přes to, že jeho jméno dnes nikdo moc nezná, byl to velký misionář a cestovatel své doby a za své zásluhy byl i blahoslaven. Narodil se v Pordenone otci – vojáku z vojska Přemysla Otakara II. a matce, ženy z Udine. I když Furlánsko vždycky leželo na území dnešní Itálie, neleželo vždycky v Itálii. Právě v době narození Oldřichova patřilo k Českému království. V letech 1300 – 1314 působil jako misionář v Arménii, ale potom si ho zavolal papež Jan XXII. a vyslal jej s poselstvím k mongolskému dvoru do Pekingu. Tak se dostal do Persie, Indie, na Sumatru, Jávu, Borneo, Filipíny, do Tibetu, a není divu, že za 14 let cestování viděl a slyšel mnoho. Po návratu nějaký čas pobýval v Itálii, na další cesty se už nevydal, protože ho trápily nemoci. Už na lůžku diktoval své zážitky Vikulka, CZ

~ 61 ~


DĚJINY KOČEK


z cest jednomu z bratrů, jménem Gilelmus. Vznikl tak cestopis, který byl ve své době stejně významný jako Milion Marca Pola. A Sir John Mandeville (uslyšíme o něm záhy) spousty Odoricových poznatků prostě ukradl. Odoricův cestopis bohužel nemá název, v knihovnách je označován jako Latinus 2548. „Já, bratr Oldřich, Čech z Furlánska, řádu Menších bratří, svědčím a svědectví vydávám, že všechno, co hořeji psáno, buď na vlastní oči jsem viděl nebo od lidí hodných víry jsem slyšel. Mnoho jiného jsem opomenul nebo napsat nedal, kdyžtě některým neuvěřitelné by se zdálo, dokud by sami na vlastní oči nezhlédli. Já pak den ze dne se chystám se v ony kraje jíti, kde s pokojem zemru...“ Píše Odoricus v úvodu svého vyprávění. Následuje popis cesty lodí z Benátek do Trapezntu u Černého moře, pak pěší cesty Malou Asií a Mezopotámií, Persií a stále dál. Jako první evropan popsal Persepoli, popsal nádherně Bagdád a to všechno byl pouho pouhý začátek. Spoustě věcí musel dát nové názvy, protože evropané je ještě neznali a právě tak vzniklo označení pro pantera „černý lev“. Pantery, alias černé lvy viděl v Dilí v Indii, údajně se tu vyskytovaly v hojném počtu, stejně jako opice a paviáni. Netopýři tam byli tak velcí jako evropští holubi a krysy stejně velké jako naši psi. A jakoby mimochodem nám prozrazuje, že pro lov těchto krys (pravděpodobně šlo o ichneumony, promykovité šelmy, které mohou skutečně vážit až kolem 4 kilogramů) mají na starosti psi, protože malé kočky domácí by na ně nestačily. Je možná i ostudou pro nás, Čechy, že dílo frátera Odorica nepropagujeme jako národní literární poklad, protože jde skutečně o pravý poklad obsahující nepřeberné množství těch nejvzácnějších informací. Odoricův současník, Bartholomaeus Anglius, opět připomíná pantera v dosavadním původním světle, které známe od Plinia a Isidora Sevillského. Připomíná, že panteři se bojí draků, nenávidí je, a draci mají rádi pantery – jako svou Vikulka, CZ

~ 62 ~


DĚJINY KOČEK


kořist. Když se panter dosyta nají, zaleze si do svého doupěte, kde ho nikdo nenajde, a tam spí po tři dny a tři noci. Potom se probudí, vyleze ze svého doupěte a řve zvláštním hlasem, který přitahuje ostatní zvířata. Jenomže právě tento okamžik má být dosti rizikovým, protože když panteří řev uslyší drak, přilétne na oběd, jehož hlavním chodem je samozřejmě sám panter.

0-33 Zvířata následují panterův sladký dech, ale drak panterovi nahání strach ilustrace z kodexu Bodley 602, str. 20r (Zdroj: Bodleian Library, University of Oxford)

Vikulka, CZ

~ 63 ~


DĚJINY KOČEK


0-34 Panterův dech přitahuje jiná zvířata ilustrace z kodexu Fr 1951, str. 14v (Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique)

A teď se dostáváme k už zmiňovanému a kritizovanému plagiátorovi, Siru Johnu Mandevillovi, původním jménem Jehan de Mandeville. Nicméně musíme uznat, že na cesty se musel vydat osobně, stejně jako Odoricus a leckteré útrapy a strasti dlouhého cestování si prožil sám. Z cest, které vykonal v letech 1357 až 1371, sepsal poznámky vydané pod názvem The Travels of Sir John Mandeville, kde v kapitole sedmé píše: „A uvnitř paláce … jsou všechny stěny pokryty červenými kůžemy zvířat, které tam nazývají panteři. Jsou to krásná zvířata, která voní; a právě pro tu nádhernou sladkou vůni těchto kůži nikdy do paláce nepronikne žádný zápach. Ty kůže jsou tak rudé jako je rudá krev a září ve slunci stejně jasně jako slunce samo. Tak mnozí lidé uctívají tato zvířata.“ Vikulka, CZ

~ 64 ~


DĚJINY KOČEK


0-35 Černý panter Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

Vikulka, CZ

~ 65 ~


DĚJINY KOČEK


0-36 Panter Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

Takže podle Johna Mandevilla jsou panteři červení. Aby toho guláše nebylo dost, tak Otta ještě o téměř šest set let později u hesla panter uvádí pouze, že jde o totožného tvora s pardálem a čtenář si má pročísti hesla Levhart a Pardálové. A nepomůže nám ani věhlasný Brehms, který pantera jako samostatný druh, nebo možný druh, neuvádí. Dlužno říci, že panter není ani dnes samostatným druhem, jak už bylo řečeno, jde o lidové označení černé formy všech velkých koček. Vikulka, CZ

~ 66 ~


DĚJINY KOČEK


Starověké a středověké literární záznamy se samozřejmě zmiňují ještě o jedné kočce, tygrovi. Začněme opět v prvním století u Plinia staršího: „Tygr, který žije v Hyrcanii a Indii…“ Hyrcanie je území nacházející se na severu Íránu a jihovýchodě Turkmenistánu, při jižním a jihozápadním potřebí Kaspického moře. „…dokáží běhat neuvěřitelnou rychlostí. Když chce lovec získat tygří mládě, musí mít velice rychlého koně. Když není tygřice u koťat, musí ukrást celý vrh a rychle odjet pryč, zpravidla musí i koně vyměnit za dalšího neunaveného. Když tygřice zjistí, že jsou její mláďata pryč, vyrazí za nimi po čichu a honí lovce. Tak když lovec tygřici spatří, upustí jedno kotě. Tygřice se u něj zastaví a mládě zvedne, teprve pak pokračuje v pronásledování. Takovou lest musí lovec připravit tygřici pokaždé, když ho dohání a musí tak činit, dokud nedosáhne své lodi.“ Což ovšem znamená, že kradení tygřích mláďat je velice fyzicky náročná, riziková a mnohdy nevýdělená činnost, neboť kotví-li loď lovcova příliš daleko, musí vrátit tygřici všechna její koťata. Pak se musí spoléhat na to, že tygřice nebude příliš rozzuřená, svá koťata si posbírá a nechá lovce zmizet. Isidor Sevillský o tygrech napsal: „Tygr (tigris) dostal své jméno po perském a médském slově používaném pro šíp, to proto, že tygři jsou tak rychlí. Řeka Tigris je pojmenována po tygrech, protože teče nejrychleji ze všech řek. Tygři jsou obdivuhodní pro svojí sílu a rychlost, nejvíce jich žije v Hyrcanii. V Indii se stává, že divocí psi se v lesích páří s tygřicemi a pak narození psi jsou tak odvážní, že dokážou udolat i lvy.“ Tak tady je na místě opět pár vysvětlivek. Předně, řeka Tigris nedostala jméno podle tygra, ale rovněž podle šípu. To, že jde o řeku bystrou, rychle tekoucí, je skutečně základem

Vikulka, CZ

~ 67 ~


DĚJINY KOČEK


0-37 Jezdec kradoucí tygří mláďata ilustrace z kodexu Latinus 3630 str. 75v (Zdroj: Gallica Bibliothéque Numerique)

jejího jména. Jinak řečeno, tygři i řeka Tigris mají stejný slovní základ – perský a médský šíp. Že není biologicky možné křížení psa a tygřice snad není třeba dokazovat vysvětlováním genetiky, ostatně obdobně je nemožné spojení mainské mývalí kočky s mývalem, jak se ještě donedávna tradovalo o vzniku tohoto největšího kočičího plemene, tedy samozřejmě myšleno plemene kočky domácí. Bartholomaeus Anglicus opět nepřináší nic moc nového, co by taky mohl, když vše vyčetl, nebo se doslechl od jiných. Podle něj je tygr nejrychlejší zvíře v běhu, je jako šíp, jež Perseus pojmenoval Tigris, je to zvíře s rozličnými skvrnami a je zázračně silné a rychlé. A stejně jako Plinius starší popisuje, jak ukrást tygřici její mládě. Vikulka, CZ

~ 68 ~


DĚJINY KOČEK


0-38 Jezdec hází mláďata tygřici, aby jej nedostihla ilustrace z kodexu Ashmole 1511 str. 12v (Zdroj: Bodleian Library, University of Oxford)

Chceme-li se o tygrech dozvědět více, musíme se vydat časem vpřed, opět k přelomu 19. a 20. století a obrátit se na Ottu: „Tygr (Felis tigris L.), nejmohutnější šelma kočkovitá, která silou lvu nezadá, těla jest hadovitě pohyblivého, pružného a svižného; barvy žlutooranžové, napříč pruhované. Tato barva černožlutá vyznačující zvířata jedovatá, odpor vzbuzující, jest i u tygra barvou odstrašující, kdežto černé pruhy, jako stíny tuhých listů květeny džunglí, činí zvíře ve stínu jejich odpočívající neviditelným. Ostatně se tygr v různých končinách liší velikostí, srstí i zbarvením. Celkem však lze říci, že délka samce jest 1,5–2 m, výška v plecích 90– 105 cm. Váha činí 175–190 kg, samice as 120 kg. Tygr náleží ke kočkám se zřítelnicí kulatou. Samec má za ušima počínající až po stranách krku se táhnoucí bílé licousy, ocas jest bez Vikulka, CZ

~ 69 ~


DĚJINY KOČEK


chvostu; zpodek těla jest bílý. Okršlek rozšíření tygra jest velmi rozsáhlý. Od jižního pobřeží Javy, kdež jest zvláště hojný na malém ostrově Nusa Kambangan, vyskýtá se na Sumatře, Malace, po celé Přední a Zadní Indii, chybí na Borneu a byl v XIX. stol. vyhuben na Ceyloně. Na západě žije po celé Persii a Kurdistánu; žil v Armenii a na Araratu; není ani vzácným hostem na jihových. pobřeží Aralského jezera. Na sever rozšířen jest tygr až po Irkutsk, kol Bajkalského jezera, po celém Amursku. V Himálaji jde až po čáru sněžnou a jest ještě v Mandžusku, na Korei a tu a tam v Číně. Tygr východosibiřský jest mezi tygry pravým obrem, zimní roucho jeho je hustší, tak že ruka v něm se boří. Kdežto indický tygr se zálibou vyhledává porosty bambusové a rád ulehá ve stínu keře Korinthu, v jehož tmavém hustém loubí se skrývá, jest ve stepích Sibiře nucen uléhati jen v koutě vyčnívající skály neb odhrabe si jednoduchý brloh mezi trsy ostřic. Podle Svinhoa zahrabuje se i do sněhu a snáší bez strádání zimu 20 až 25°C, nemá-li hlad. Tygr žije po párech a samice vrhá za 14–15 neděl po spáření 2–5 mláďat, jež matka hlídá, než dorostou. Za dne odpočívá, za noci potuluje se na míle cesty, rád vrací se však na totéž místo. Ozývá se řidčeji nežli lev temným řevem; je-li v úzkých, zuřivě funí. Na stromy neleze, není k tomu ani schopen, jako vůbec skokem kořisti neuchvacuje. Tygr živí se zvěří lesní, vyhýbá se lidským obydlím, uchvacuje však příležitostně hovězí dobytek; častěji jsou kořistí jeho kanci, jeleni, antilopy, dikobraz; hladový odvažuje se i na mladé slony. Z nouze žere i žáby, ryby, želvy i ještěrky, ano i kobylky. S většími zvířaty má někdy potíže; buvol i kanec někdy se ubrání útoku jeho. Kořist ulovenou odvléká v noci na klidná místa. Tygr dobytek uchvacující jest obyčejně velice zbabělý a nechá se často pastevcem holí od uchváceného zvířete odehnati. Polodivocí domorodci indických pralesů nemají též strachu před obyčejným tygrem, není-li to lidožrout, jakým bývá tygřice s mláďaty, neb hladový neb poraněný starý t., jenž útočí na každého. Jakmile takový tygr jednou poznal, že Vikulka, CZ

~ 70 ~


DĚJINY KOČEK


člověk jest kořist nejsnáze uchvatitelná, stane se trýzní obyvatelstva. V Dolním Bengálsku v l. 1860–66 zabito bylo tygry 4218 osob. Tygr-lidožrout bývá lstivější a opatrnější nežli jiní tygři a předmětem mnoha pověr, které až k uctívání jeho vedou. Různé části zabitého tygra slouží k čarám a amuletům. O vyhlazení tygra usilují domorodí šikari, jimž vláda platí střelné (5–50 rupií), a evropští lovci. Užívají buď stražiště na stromě umístěného, pod nějž položí se mrcha neb uváže se živý býček. Indičtí velmožové pořádají v džanglích více méně velkolepé lovy na slonech. Domorodci líčí osidla, jámy a samostříly i jedy. Ujde-li všem těmto nastrahám, může dosíci tygr značného stáří. Jistou skupinu osad navštěvoval týž tygr po 20 let; ve zvěřincích, kdež žijí nepřirozeně, nelze ovšem délku života jeho odhadnouti. Nicméně snáší tygr zajetí za mlada jsa chycen snadno, krotne zde a dává libost svou předením na jevo. Též se zde rozmnožuje, ač nikoli tak hojně jako lev.“ A podrobněji opět na našeho starého známého Brehma: „V čele skupiny koček příčně prohovaných stojí tygr, vedle lva nejdokonalejší člen vší čeledi. Tygr jest pravou kočkou bez hřívy s dosti silnými licousy a s nejvýraznějším příčným pruhováním srsti. Jest nejstrašlivější ze všech koček, lupičem, před nímž i člověk jest téměř bezmocným. Žádná šelma nespojuje tolik hrůznosti s krásou skutečně svůdnou, žádná nepotvrzuje lépe starou bajku o mladé všetečné myšce, jež se podivovala kočce jako krásné a roztomilé bytosti. Kdybychom měřili význam zvířete dle nebezpečnosti, musili bychom mu dáti první místo mezi všemi ssavci; neboť se postavil proti pánu země jako žádný jiný tvor. Místo, aby prchal a ustupoval před vzděláváním půdy a před člověkem stále postupujícím, přibližuje se k němu ještě více, ano tu a tam jej i zahání. Neodchází jako lev z obydlených krajin, aby se vyhnul nebezpečenství, jež mu hrozí záhubou, nýbrž směle

Vikulka, CZ

~ 71 ~


DĚJINY KOČEK


0-39 Lovící tygr Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

nebo lstivě staví se proti člověku jako tvrdošíjný nepřítel, který zákeřnicky za ním se plíží a tím jest ještě nebezpečnější. Jeho vrždychtivost a krvežíznivost, jeho lidožroutství bylo často popisováno přehnaně nebo aspoň barvami velmi křiklavými; tomu se ovšem nemůžeme diviti: neboť mnohým, kteří jej mohli popisovati, byl souhrnem vší hrůzy. Tygr kárlovský, bagh, scher, nahar Indů, vahag Marathů, kya obyvatelů Barmy, Primau Malajců (Felis tygris, Tygris regalis, der Königstiger) jest nádherná kočka překrásné kresby a barvy. Jest těla vyššího, štíhlejšího a lehčího než lev, jemuž se ve všem vyrovná. Délka od čenichu až ku konci ocasu jest ovšem udávána velmi různě. Vikulka, CZ

~ 72 ~


DĚJINY KOČEK


0-40 Tygřice s koťaty Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

… Tělo tygří jest protáhlejší, hlava okrouhlejší než u lva, ocas bez chvostu, srst kárkát a hladká, která jen na lících se prodlužuje ve vous. Tygřice jst menší a má slabší licousy. Všichni tygři, kteří obývají severnější země, mají alespoň za chladné doby roční srst mnohem hustší a delší než ti, jichž vlastí jsou horké nížiny indické. Kresba srsti vyznačuje se nejkrásnějším spořádáním barev a živým kontrastem mezi světlou, rezavě žlutou barvou základní a temnými pruhy po ní se táhnoucími. Jako u všech koček jest základní zbarvení na zádech temnější, na bocích světlejší; vespod na vnitřních stranách okončin, na zadku, na pyscích a na dolejší části lidí jest bílé. U tygra lesního jest základní barva sytější než u tygra

Vikulka, CZ

~ 73 ~


DĚJINY KOČEK


0-41 Tygr při lovu Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

Vikulka, CZ

~ 74 ~


DĚJINY KOČEK


v džunglích žijícího. Od hřbetu táhnou se nepravidelné černé příčné pruhy, jež u různých zvířat rozličně jsou od sebe vzdáleny a postupují šikmým směrem poněkud z předu na zad, k prsům a ke břichu. Několik těchto pruhů se dělí, ale většina jich jest jednoduchá a tmavější. Ocas jest světlejší než hořejšek těla, ale má rovněž tmavé kroužky. Kníry jsou bílé. Veliké oko s kulatou zřítelnicí jest barvy žlutavě hnědé. Mláďata jsou téhož zbarvení jako staří, jen ton základní barvy jest poněkud světlejší. I u tygra nacházíme různé odchylky ve zbarvení: základní barva jest tmavější nebo světlejší a v řídkých případech dokonce i černá nebo bílá s mlhavými pobočnými pruhy. Stálá odrůda, t. j. pravidelně týmž způsobem zbarvená, chceme-li zvláštní druh, žije na Javě a Sumatře. Tygrem javanským sluje v zoologických zahradách a u obchodníků malá šelma, ale poměrně silnější než tygr pevniny, kterou i oko neznalejší pozná po uších tmavějších a hustších pruzích; dle Rosenberka jest její základní barva méně rezavá, ocas jest kratší a tenčí. Mohli bychom si mysliti, že zvíře tak nádherné barvitosti již zdaleka musí padnouti do oka všem tvorům, na něž číhává. Ale není tomu tak. Ukázal jsem již dříve k tomu, že celkové zbarvení všech zvířat a jmenovitě koček velicejest přizpůsobeno místům, kde zvířata bydlí; vzpomeňme si jen na křoví, rákosí a traviny, v nichž tygr obývá, a poznáme nesprávnost oné domněnky. I vycvičeným lovcům nezřídka se stává, že tygra, který blízko u nich leží, právě tak dobře přehlédnou, jako kterékoli jiné zvíře. … Hlas tygří nemůže se silou měřiti s hlasem lva, není tak plný, jako bučení našeho skotu. Nemůže tedy býti řeči o řvaní tygrově. Jest to obyčejně táhlý žalostný zvuk, který se několikráte kratčeji a rychleji opakuje a končí trojnásobným

Vikulka, CZ

~ 75 ~


DĚJINY KOČEK


0-42 Vyrušený tygr Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

nebo čtyřnásobným vyražením posledního dílu. Mimo to vydává i hluboké zvuky hrdelně „a – o – ung“, které ve všech zvěřincích slýcháme od většiny velkých koček, pak hlasité „hu – ab“ nebo „vau“, je-li překvapen nebo poděšen, dále dunivé kňučení, je-li podrážděn, a kašli podobný, krátký skřek zuřivosti, jejž několikráte rychle vyrazí při útoku. „hlas tygří,“ praví Forsyth, „působí v noci značným dojmem, a ač není ani z daleka tak hlasitý jako hýkot osla, budí přece představu o mohutné síle.“ Celkem není tygr zvíře zmužilé. Jest většinou nejen opatrný a váhaný, nýbrž přímo i zbabělý, ačkoliv jest lupičem velmi vychytralým a lstivým. Setká-li se poprvé s člověkem, dá se na útěk: jiné zas lze zmásti hlukem a pousňky, a protivníku odhodlanému ani jediný snad nepostaví se na odpor. Ale ten i Vikulka, CZ

~ 76 ~


DĚJINY KOČEK


onen příležitostně pozná, že člověk jest tvor, jejž lze nejsnáze přemoci; pak stává se velmi nebezpečný, poněvadž číhá na lidi nic netušící a bezbranné a znenadání je přepadává. Stává se mnohdy nejen smělým, nýbrž přímo drzým. Mnohé krajiny staly se pověstnými jeho řáděním; ujišťuje se, že nebýti bázně těchto drzých šelem před ohněm a před zástupem odhodlaných lidí, bylo by takřka znemožněno spojení jistými krajinami, jež tygr hojně navštěvuje. Z okolí vesnic, ani i od samých chýší tygři unesli za bílého dne lidi a skutečně někdy docílili, že se obyvatelé přestěovali. Ovšem největšímu nebezpečenství vydáni jsou lidé, kteří vedou život o samotě pod širým nebem: pastýři, dřevorubci a rolníci; pastýři mimo to jsou v ustavičné v bázni o svá stáda. I poštovní poslové jsou v nebezpečenství. … Doba páření tygrů jest rozličná dle podnebí jejich domoviny; v krajinách severních nastává prý pravidelně asi čtvrt roku před počátkem jara. V jižnějších krajích není vázána určitou dobou roční, 0-43 Tygr královský jak to bylo pozorováno Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895 jmenovitě v Indii; porod bývá v kterémkoliv měsíci. Naproti tomu uvádějí věrohodní svědkové, že tygřice může míti mláďata jen jednou za 2 – 3 roky, poněvadž bývá viděti matku s mláďaty buď zcela malými nebo s velmi silnými a dospělými, nikdy s mláďaty různého stáří, jak by tomu musilo býti, kdyby každého roku rodila. V době páření sláchati jest více než jindy řev šelem. Nezřídka shromáždí se více samců u jedné tygřice, ačkoliv se tvrdí, že celkem tygřice jsou hojnější než tygři. Pak nastávají boje, jež prý samci mezi sebou svádějí, ale pravá příčina jest Vikulka, CZ

~ 77 ~


DĚJINY KOČEK


asi v tom, že samice šelem vůbec jsou opatrnější než samci. Asi 100 – 105 dní po spáření vrhne tygřice 2 – 3, někdy i 4 mláďata (praví se, že v řídkých případech dokonce i 5 – 6 mláďat) a to na místě nepřístupném uprostřed hustého rostlinstva. Zvířátka, přišedše na svět, jsou asi z polovice tak veliká jako domácí kočka a roztomilá jako koťata. V prvních týdnech neopouští matka milovaného potomstva, leda cítí-li krutý hlad; jamile však mláďata poněkud povyrostou a žádají i hutné potravy, podniká daleké potulky.“ Abychom uvedli na pravou míru krvežíznivost tygří, pak musíme uvést novější poznatky tygřího chování. Na člověka útočí zpravidla tygři při své obraně (tedy z viny člověka), nebo jsou-li zranění či nemocní, protože člověk je kořistí relativně lehce ulovitelnou. Záměrně, zákeřně a hlavně bezdůvodně na člověka tygr neútočí. Bylo však prokázáno, že tygr, který jednou ochutnal lidské maso a vyzkoušel si, jak lehké je člověka ulovit, může se k lehce obstaratelné stravě vracet. Dost výstižně to řekl už kdysi George Bernard Shaw: „Chce-li člověk zabít tygra, nazývá to sportem. Když chce tygr zabít jeho, říká tomu projev zuřivosti.“ Kočkovitých šelem je samozřejmě mnohem více než těch, které jsme jmenovali. Kolik? No, to je složitější otázka, než se na první pohled může zdát. Vyjdeme-li z členění, jaké uváděl Alfred Edmund Brehm a srovnáme jej například s každému přístupnou Wikipedií na internetu, zjistíme, že je leccos jinak. A je toho dost. Jak to tedy vlastně s těmi všemy levharty, leopardy, gepardy, pantery, pardy, lvy, tygry, jaguáry a dalšími kočkami je? Rozdělováním, či vědečtěji řečeno klasifikací, živočichů se zabývá věda nesoucí název taxonomie. Název pochází ze složeniny dvou řeckých slov, taxis – uspořádání a nomos – zákon. Samozřejmě je to věda obecná, nezabývá se pouze kočkami, nezabývá se pouze savci, nezabývá se pouze živočichy, patří sem i rostliny. Nejstarším dílkem, které o

Vikulka, CZ

~ 78 ~


DĚJINY KOČEK


0-44 Carl von Linné, Alexander Roslin, 1775, Nationalmuseum Stockholm (Zdroj: Wikipedia commons; volná licence)

0-45 Charles Darwin fotografie z roku 1879 (Zdroj: Wikipedia commons; volná licence)

taxonomii pojednává je nejspíš Systema Naturae z roku 1735, kterou napsal Carl von Linné (1707 – 1778), švédský přírodovědec, lékař, botanik a zoolog. A byl to právě on, kdo vymyslel pojem druh. „Vynalezení“ druhu jako jakési základní škatulky pro každého živočicha je dost důležité. Zatímco totiž to, že kočky patří do říše živočichů, třídy savců, řádu šelem a čeledi kočkovitých, bylo vžité a neměnné, dělení na druhy a poddruhy bylo za posledních zhruba 150 let dost bouřlivé a proměnné. A mimochodem, svou zásluhu na tom převratném vývoji měl i Charles Darwin. Důvodem pro neustálé změny v uspořádání nejen koček ale vlastně všech zvířat a rostlin, byly, jsou a budou, vždy dostupné vědecké poznatky. Zkusme se podívat na to, jak kočky rozdělil Brehm v roce 1900, kdy lidé o nějaké genetice neměli vůbec potuchy, v době před tím, než přišel Charles Vikulka, CZ

~ 79 ~


DĚJINY KOČEK


Darwin na veřejnost se svou teorií přirozeného výběru druhů. Rozdělil je do čtyř drodů: 1. Vlastní kočky, 2. Rysové, 3. Pardálové lovečtí, 4. Fretky. Fretkami se nemusíme z kočičího hlediska vůbec zabývat, protože všichni víme, že jde sice o šelmu, ale lasicovitou, nikoliv kočkovitou. Hned na začátku vidíme, že naše pátrání nebude vůbec jednoduché. Jako jediného zástupce rodu Pardálů loveckých (Cynailurus) uvádí Brehm geparda skvrnitého (Cynailurus guttatus). S tím by se dalo celkem souhlasit, až na to že: dne gepard patří do podčeledi velkých koček, avšak stojí samostatně na rozdíl například od takových tygrů a lvů. Tygři, lvi, jaguáři, levharti a další patří totiž do rodu Panthera, gepardi jako jediní mají vlastní rod Acinonyx. Proč se zrovna měnilo i latinské pojmenování, to se mi bohužel vypátrat nepodařilo. Jediným základním druhem geparda není gepard skvrnitý, nýbrž gepard štíhlý (Acinonyx jubatus). Další čtyři druhy gepardů jsou již bohužel vyhynulé. Zbývají nám Vlastní kočky a Rysové. A tady v tom začíná být opravdový guláš. Rod vlastních koček rozdělil Brehm na A) Kočky Starého světa a B) Kočky Nového světa. Kočkami Starého světa jsou a) kočky příčně pruhované, mezi které patří tygr, pardal mlhovitý, kočka mramorovaná, kočka divoká, manul, kočka plavá, kočka domácí; b) kočky s kresbou skvrnitou, kam patří lev, levhart, irbis, kočka tečkovaná, kočka zakrslá a serval. Kočky Nového světa dělí se dle Brehma na a) dokonale jednobarevná jako jsou pumy, jaguarundi, eyry, b) s kresbou skvrnitou, kam patří jaguár, mbaracaya, ocelot, kočka tygrovitá, kočka dlouhosrstá a kočka pamp. Mezi rod Rysů patří rys bahenní, karakal, rys polární, rys obecný a rys pardalový. Všechny Vlastní kočky nesou rodové latinské označení Felis, rysové Lynx. A dnes? Je to všechno jinak. Tedy, objektivně řečeno, úplně všechno ne, rysové se latinsky skutečně označují jménem Lynx a jde o samostatný rod. Tím to ale v zásadě končí. Vikulka, CZ

~ 80 ~


DĚJINY KOČEK


0-46 Gepard Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

Pozornému čtenáři, který se v záplavě kočičích druhů ještě neztratil, neunikne, že tu nemáme vůbec třeba leoparda, nebo parda. Leopard se používá, pravda, i dnes, většinou jako nesprávné označení levharta nebo geparda. Samotná kočka druhu leopard ale neexistuje. Ve středověkých literárních zdrojích najdeme latinský název pro leoparda, a to leopardus. Aby to nebylo všechno tak jednoduché, tak i dnes existuje rod Leopardus (patří sem oceloti, margay, kočka pampová, horská, tmavá a slaništní), ovšem v podčeledi Malých koček (Felinae). Závěr si tedy můžeme udělat takový, že leopard, lat. leopardus, za něhož byly pokládány kočky středověké, není totžný s dnesními zástupci rodu Leopardus.

Vikulka, CZ

~ 81 ~


DĚJINY KOČEK


0-47 Jaguár Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

Vikulka, CZ

~ 82 ~


DĚJINY KOČEK


A co se týká parda, lat. pardus, tak tam to bude ještě horší. Žádné novodobější zdroje totiž tento druh kočky neuvádějí. Existuje sice Panthera pardus, česky levhart skvrnitý, ale je to skutečně to zvíře, na které odkazují středověké bestiáře? Kdo ví… Ke cti Brehmově nutno říci, že kočky rozdělil podle jejich přirozeného výskytu. Dnes se taxonomové drží raději genetické příbuznosti. Ještě než se na závěr pokusíme porovnávat kočky Brehmovy a kočky dnešní, musíme se zmínit o dvou druzích zvlášť. Jsou jimi Eyra a Mbaracaya. Ty totiž v dnešním druhém členění koček nenajdeme. Eyra, lat. Felis eyra, je totiž dnešní červeně zbarvený jaguarundi. Brehmův jaguarundi je šedě zbarvený jaguarundi. Mbaracaya lat. Felis mitis, s tou to bude horší. Brehms uvádí sice ještě další latinské názvy: F. chati a maracaya, Leopardus maracaya, a německé der Mbaracaya, ale to nám zas až tak moc nepomůže. Při popisu Brehmově už můžeme získat jakési stopy. Je menší než jaguár, ale je mu podobný, žije v Jižní Americe a vyskytuje se až po Patagonii. „Základní ton jeho zbarvení jest spíše žlutavý než červenavý, dosti podobný základní barvě levhartově, spodní strana jest čistě bílá. Na hlavě, na hřbetě, na ocase a dole na nohou vynikají jednoduché černé tečky, které jsou právě tak nepravidelného tvaru jako uspořádání, jsouce brzy protáhlé, brzy okrouhlé, brzy v pruhy seřazeny, brzy porůznu roztroušeny. Skvrna nad okem a tváře jsou čistě bílé, vně černé s bílou neb žlutou skvrnou. Po stranách hlavy táhnou se dva černé pruhy, pod hrdlem pruh hnědý. Na ocase od špičky až do polovice jsou černé pásky a před samou špičkou jest několik kroužků.“ Policejní popis sedí na našeho dnes známého kočičího druha: margaye (Leopardus wiedii). Takže přeci jen se Brehm v třetím z uváděných latinských jmen trefil alespoň do rodu. Vikulka, CZ

~ 83 ~


DĚJINY KOČEK


0-48 Ocelot Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

Vikulka, CZ

~ 84 ~


DĚJINY KOČEK


Teď tedy popořadě. Kočky příčně pruhované ze Starého světa jsou tygr, pardal mlhovitý, kočka mramorovaná, kčoka divoká, manul, kočka plavá a kočka domácí. Tygr (Brehm: Felis tigris, dnes Panthera tigris) patří do samostatného rodu Panthera podčeledi Velkých koček (Pantherinae). K velkým kočkám Starého světa patří ještě pardál mlhovitý (Brehm: Felis nebulosa, dnes Neofelis nebulosa). Pardál je staré označení levharta, na rozdíl od leoparda tedy nejde o chybu. Pardál mlhovitý je dnešní Levhart obláčkový, kterému byl sice spolu ještě s Levhartem Diardovým vyčleněn samostatný rod Neofelis, ale stále se vyskytují pochybnosti o tom, zda jde skutečně o kočky natolik odlišné od ostatních levhartů, že si jej zaslouží. Mezi malé kočky patří kočka mramorovaná (Brehm: Felis marmorata, dnes Pardofelis marmorata), manul (Brehm: Felis manul, dnes Otocolobus manul) a kočky divoké, plavé a domácí, které skutečně patří do rodu Felis. Jenomže zatímco Brehm uvádí kočku domácí latinským Felis maniculata domestica (z latiny tedy volně přeloženo jako kočka plavá domestikovaná), což by odpovídalo jejím nejpravděpodobnějšímu původu, pak dnes kočku domácí podřazujeme pod kočku divokou a latinsky jí říkáme Felis silvestris f. cattus. Kočku divokou pak neoznačujeme jako Felis cattus, ale jako Felis silvestris. Proč? Já vím, že se opakuju, ale, bůh ví… Stejně nepřehledné je to v celém zbytku kočičí populace, od dob Brehmových se toho změnila spousta. A od dob našich se toho ještě může spousta změnit. Těmi nejdůležitějšími změnami tedy bylo rozdělení koček do dvou podčeledí: velké kočky (Pantherinae) a malé kočky (Felidae). Velké kočky byly rozděleny do rodů Panthera (lev, tygr, irbis, levhart skvrnitý, jaguár) a Neofelis (levhart obláčkový, levhart diardův). Malé kočky byly rozděleny do rodů Pardofelis (kočka mramorovaná, bornejská a Temminckova), Caracal (serval, karakal, kočka zlatá), Vikulka, CZ

~ 85 ~


DĚJINY KOČEK


Leopardus (ocelot velký a stromový, margay, kočka pampová, tmavá, horská a slaništní), Lynx (rys červený, kanadský, ostrovid, pardálový), Puma (jaguarundi, puma americká), Otocolobus (manul), Prionailurus (kočka cejlonská, plochočelá, rybářská a bengálská) a Felis (kočka bažinná, černonohá, pouštní, divoká a domácí). Jestli je dnešní klasifikace přehlednější, to posuďte sami. Naším cílem bylo pouze ukázat, jaký zmatek může nastat, spolehneme-li se jen na omezené množství kočičích informací.

Vikulka, CZ

~ 86 ~


DĚJINY KOČEK


0-49 Margay Ilustrace z knihy Brehm´s Life of Animals; Dr. Alfred Edmund Brehm, Chicago 1895

Vikulka, CZ

~ 87 ~


H I S T O RIE KOČIČÍ ZO O L O G I E

Recommend Documents