Filipíny – ostrov Luzon – západní část – autor u kráteru jezera Pinatubo.
V Lingajském zálivu na severovýchodě Luzonu se rozprostírá na sto menších ostrovů. Z městečka Lucap se do těchto míst můžete dopravit spokojeně vrnící bárkou v krátké chvíli. Mnohé z ostrovů lze spatřit po vystoupání na vrchol jednoho z nich, na jiném uvidíte rozsáhlou jeskyni. V každém případě je v nabídce koupání v nesmírně teplé mořské vodě. V Lucapu využíváme k odjezdu na autobusové nádraží motocykly s přívěsnými vozíky. Ne, že bychom je sami řídili. Jde o formu taxislužby, která se na Filipínách využívá v míře nejvyšší. Takováto doprava je mimořádně levná, za našich zhruba 10,– Kč se svezete několik kilometrů. Půjdete-li po silnici pěšky, řidič vám zastaví a dotáže se, zda nechcete přistoupit. V přívěsném vozíku by správně měli jet dva lidé a na tandemu třetí osoba. Běžně se ale přepravuje dvojnásobný, a mnohdy i větší počet pasažérů. Uhradíte většinou dvacet pesos, a poté platí zásada „ujetý kilometr sem, ujetý kilometr tam“. Autobus nás následně dopravuje do města Baguio, kde stojí za prohlídku třeba buddhistický chrám nebo rozsáhlá tržnice, nabízející, kromě jiného, například nejrůznější odrůdy rýže, lišící se kvalitou natolik, že
[ 18 ]
některá je až dvojnásobně dražší. V blízkém městě Balatoc (provincie Benguet) dosud funguje jeden z nejstarších zlatých dolů v zemi, založený v roce 1903, kde je nám umožněna i exkurze. V době slávy měl šest tisíc zaměstnanců. V roce 1992, kdy šla cena zlata dolů, nastal útlum, takže dnes jsou jich jen tři stovky stálých a tisíc příležitostných. Přesto, že se zde dobývá jeden z nejcennějších kovů, podle příbytků, kde horníci bydlí, je vidět, že tu bohatství rozhodně nepanuje. Po horské silnici s mnoha serpentinami a nádhernými výhledy, označované jako Zig-Zag Road, dosahujeme asi po šesti hodinách jízdy s menšími přestávkami severovýchodním směrem, Sagady, poklidného horského městečka, rozprostírajícího se v nadm. výšce kolem cca 1 500 m. Kolem kostela Panny Marie, se zajímavým kamenným oltářem, se vydáváme do Údolí ozvěn a k zavěšeným rakvím. Jde o jednu z největších filipínských pozoruhodností. Kromě jiného, i na základě animistické víry, která se drží zásady, že duše zůstává trvale s pozůstatky zemřelého, a musí tedy být chráněna, se rakve zavěšovaly vysoko ve skalách, na nepřístupných místech, aby tak bylo eliminováno nebezpečí, vycházející z podzemního světa. A právě Údolí ozvěn je posvátným pohřebním místem, takže ve zdejších vápencových útesech zahlédnete mnoho rakví. Zemřelému byla zavázána ústa, aby bylo dosaženo jistoty, že duše nikam neunikne, a tělo se do krátké rakve položilo v embryonální poloze. Dotek s „přízemím“ nebyl žádoucí, a pozůstalí usilovali o zavěšení sarkofágu co nejvýše. Zvyk je starý několik století, ale ani v současnosti nelze tento způsob pohřbívání vyloučit. V dané oblasti můžete obdivovat dravý vodopád Bomod-OK, k němuž vede z Bang Anu cesta, kromě jiného i po dlouhém, nepříliš schůdném schodišti. Další, mírně adrenalinovou záležitotí je průchozí jeskyně poblíž Sagady. Nad vchodem do ní opět visí rakve. Skupina odvážlivců se převléká do plavek, neboť budou během její prohlídky překonávat i vodní toky, relativně hluboké. Zbytek skupiny vchází do jeskyně z druhé strany, ale ani tudy nevede pohodlná cesta. Z devíti účastníků nás došlo do konce pouhých pět. (Koncem se rozumí asi polovina délky jeskyně, kde jsme se setkali s „odvážlivci“). Bylo totiž nutné přelézat obrovské balvany a brodit se vodou, dokonce i naboso, neboť v botách
[ 19 ]
to příliš klouzalo. Pomocí lana zdoláváme i kolmou stěnu. Jeskyně je pochopitelně neosvětlená, takže nás v tomto směru zachraňovali dva místní průvodci s přenosnými lampami. Odměnu za vynaloženou námahu představovalo spatření krasových útvarů jako např. elefant, krokodýl, rýžová pole, královské záclony apod. Je třeba zdůraznit hřejivý pocit ze sportovního výkonu. A pokud jde o určitou neobvyklost názvů výše zmíněných děl přírody, platí zde, že jiná země, jiný mrav, ale nelze opomenout ani skutečnost, že při jejich pojmenovávání může fantazie pracovat naplno! Kdo si potrpí na kuriozity, nebude zklamán, pokud se vydá ze Sagady do Banaue (něco přes 3 hod. jízdy autobusem). Zdejší muzeum vystavuje sbírky týkající se osídlování kraje, řemeslné výroby, kamenných nástrojů, zbraní apod. Ovšem onou hlavní, zmíněnou atrakcí, jsou terasovitá, rýžová políčka, táhnoucí se po úbočích hor. Jejich věhlas je takový, že je UNESCO zařadilo na seznam světového dědictví, též se někdy hovoří o osmém divu světa. Začala se budovat již zhruba před dvěma tisíci lety. Voda, nezbytná k jejich existenci, se odebírala, zejména v dávnější
Filipíny – ostrov Luzon – severní část – autorův výstup k terasovitým políčkám v Banaue.
[ 20 ]
minulosti, z často velmi vzdálených zdrojů, pomocí bambusových trubek, kaskád a vodopádů. Rýže má tu výhodu, že ji lze pěstovat na témže pozemku po mnoho let. Vytrvalými pomocníky při obdělávání polí jsou buvoli. Pro představu je třeba zdůraznit, že svahy s políčky, obklopující zdejší údolí, jsou velmi vysoké, a dosahují délky několika kilometrů. Mnohé turistické cesty vedou po okrajích těchto pozemků, a tady je realitou, že předěly mezi nimi jsou úzké, často v šíři našich chodníkových obrubníků. Přiznávám, že jsem nejnebezpečnější hráze, políčka od sebe oddělující, zdolával boční chůzí. Během pohybu máte po levici bahno, a po pravé straně kolmou stěnu, vysokou 3–4 m. Pád dolů by mohl mít neblahé následky, takže jsem byl vždy mírně nakloněn směrem k rýžovému bahništi. Pokud bych se v něm ocitl, šlo by o cosi zoufalého, ale pořád je lepší „zapatlat se bahnem“ nežli se zranit pádem dolů. Dva z účastníků zájezdu utrpěli drobnější poranění při přechodu potoka, přemostěného pouhou železnou traverzou ve tvaru „U“, takže během chůze bylo nutné klást nohy před sebe. Je to neuvěřitelné, ale chybělo tady jakékoliv zábradlí. Obdobné terasy s políčky na pěstování rýže lze nalézt i na jiných místech zdejšího kraje, např. v Batad Terrace nebo v Bangaanu. Z Banaue se vydáváme jižním směrem a po jedenácti hodinách jízdy autobusem (s přestávkami), spatřujeme znovu Manilu, kde pouze přenocujeme, a ráno pokračujeme stále na jih, do přístavu Batangas, a odtud lodí přes Sabang do letoviska White Beach na ostrově Mindoro. Celá zdejší oblast se nazývá Puerto Galera. V plánu jsou sportovní aktivity, jako koupání, šnorchlování apod. Zdejší, půldruhého dne dlouhý pobyt rychle uběhl, a před námi je další cesta – do Roxasu, kde se znovu naloďujeme, s cílem doplout přes ostrov Panay na malý, pouhých sedm kilometrů dlouhý a jeden kilometr široký ostrov Boracay, popisovaný jako ráj pro všechny milovníky slunce. Krajina je tu mírně zvlněná, zvedá se asi do stometrové výše. Proslulá je zdejší Bílá pláž s bílým, jemným pískem, uznávaná jako jedna ze světově nejlepších. Zejména večerní procházka po plážové cestě je skutečným zážitkem. Kolem ní je plno hotelů, nechybí nabídka různých jídel, rybích a mořských specialit nebo grilovaného masa. Z nočních podniků se ozývá
[ 21 ]
Filipíny – ostrov Boracay – dětská předvánoční besídka za tropických veder.
Filipíny – ostrov Boracay – pláž u vesnice Ilig Iligan.
[ 22 ]
hudba. Vnímavý čtenář si podobnou atmosféru dokáže určitě dobře představit. Následujícího dne jsme během prohlídky ostrova narazili na dětský sbor, zpívající vánoční koledy. Pro nás cosi zvláštního – příprava na Vánoce v tropických vedrech. Tady se od výpravy odděluji a vydávám se do vesnice Ilig Iligan, kde mělo, údajně, (knížní průvodce) existovat muzeum lastur Kar Tira. Filipínské lastury jsou rozměrné a nádherně zabarvené, ovšem ze země se nesmějí vyvážet. Poněkud ovšem prožívám zklamání, neboť zmíněná expozice se již před delší dobou kamsi přestěhovala. Své cesty ale přesto nelituji, neboť ke spatření byla část ostrova, stojící rozhodně za návštěvu. Protože už jsem se během svého života koupal nesčíslněkrát v četných mořích, a ve značné oblibě mám objevné cesty, výpravu opět opouštím a podnikám příští den individuální výlet. Z přístavu Boracay se přepravuji menší lodí (tato plavidla jezdí kyvadlově během asi 20 minut) na ostrov Panay, do přístavu Caticlan, poblíž kterého je i malé letiště. Po necelé hodině pomalé chůze, neboť moje pozornost náležela všemu, co za prohlídku stálo, přicházím k Eco parku, kde chovají např. tropické motýly. Flóru tu zastupuje třeba strom lomboy. U jednoho z nich, starého na 300 let, byla kolem pokrouceného kmene vybudována rozhledna (lat. název stromu syzygium cumini). Dalším zajímavým stromem byl sambong, jehož listy se údajně přikládají na tělo ke zmírnění horečky. Na cesty s sebou obvykle vozím drobné upomínkové předměty jako propisovací tužky, pohlednice, klíčenky, smršťovací metry apod. Takovýmto drobným darem jsem získal přízeň jednoho ze zdejších pracovníků, a ten mně poradil, abych navštívil asi 5 km vzdálenou jeskyni Pangihan Cave u vesnice Poblacion. Mohl jsem se tam vydat levným „mototaxi“, ale raději volím pěší túru, neboť by bylo hříchem míjet rychle bujnou, pro nás velmi exotickou, tropickou krajinu. S dotazem na cestu pokaždé neuspějete. Zdejší lidé mají jiné starosti, než se zajímat o turistické cíle. Děti před vámi utečou, protože jim se svým evropským vzezřením připadáte přinejmenším zvláštní. Ale i tak občas někdo poradí, takže jsem vesnici posléze nalezl. Po určitém vyzvídání vyšlo najevo, že musím ještě vystoupat do přilehlého
[ 23 ]
Filipíny – ostrov a stejnojmenné město Romblon – dary moře.
kopce s džunglovitým porostem. V poslední fázi cesty ovšem již objevuji směrovou šipku, a cesta nabrala „kulturní podobu“. Jenomže nastal podvečer (v těchto oblastech bývá délka dne a noci vyrovnaná – kolem 18. hod. se šeří), a nikde ani živáčka, jeskyně pochopitelně neosvětlená. Naštěstí jsem měl u sebe poměrně intenzivně svítící klíčový přívěsek, takže jsem ho využil a do jeskyně vkročil. Ze zvědavosti se v pološeru dotýkám jakéhosi podivného předmětu, který se ukázal být pavoukem s černýma chlupatýma nohama, zřejmě šlo o určitý druh sklípkana. Jestliže bych jeho reakci označil jako rychlé vypochodování, pak bych odtržení ruky od něho musel popsat jako bleskové. Naštěstí jsme si nikterak vzájemně neublížili. Jinak měla jeskyně dvě křídla, v levém se nacházela krápníková výzdoba, a v pravém sídlila početná komunita netopýrů. K návratu na Boracay jsem pochopitelně již zmíněné „mototaxi“ využil, vodní plochu od pobřeží k pobřeží překonala opět logicky loď. Když jsem zasedl v jedné z boracayských restaurací, abych povečeřel, byla už tma jako v ranci. Přístav Caticlan spatřuji i následujícího dne, kdy odtud odplouváme do Loocu na ostrově Tablas, a roztřeseným autobusem pokračujeme
[ 24 ]
na jihovýchod do střediska San Augustin, které není turisticky nikterak zvlášť zajímavé. Tady vyjednává vedoucí zájezdu po dlouhou dobu s majitelem lodi přiměřenou cenu za lodní přepravu na ostrov Romblon, do stejnojmenného města, což se nakonec podařilo, a my se zde ocitáme na samý večer. Ze zdejších staveb stojí za zhlédnutí kostel sv. Josefa a pevnost ze 17. století. Protože se na Romblonu těží mramor, je tady i provozovna na jeho zpracování. Po západním pobřeží ostrova jsme dojeli do jeho jižní části, kde nám byla umožněna prohlídka interiéru asi 30 m vysokého majáku. Nabízí se z něho nejen pěkný výhled, ale logicky jde o kuriozitu, k jejímuž bližšímu prozkoumání se příležitost hned tak nenaskytne. Pláž v blízkosti majáku, kde jsme se osvěžili vykoupáním v moři, se jmenuje San Pedro. Po následném volném dopoledni opouštíme ve 14.30 hod. Romblon na trajektu Reina del Rosario, který je obsazen značným množstvím pasažérů. Zdejší „zázemí“ není právě ideální. Dveře toalety se zevnitř přivazují provázkem k hřebíku. Asi po hodině provozu se odpad začal ucpávat, a ani v jedné ze tří kabinek rozhodně nepanovala hygiena. Dvě patra trajektu byla vybavena železnými patrovými postelemi, samozřejmě že bez ložního prádla, takže kdo měl vlastní spacák, byl ve výhodě. Jinak se člověk mohl natáhnout na pelest třeba v šatech. Ale kdo by pomýšlel na spánek za teplé, tropické noci, kdy bylo možné hledět z paluby na noční oblohu. Mnozí cestující pozorovali třeba moře nebo jen pěnivou brázdu za zádí lodi. Prostě k zažití čehosi romantického nepotřebujete žádný luxus! Téměř dvouhodinová přestávka je na programu v Odionganu na ostrově Tablas. Díky další, bezproblémové plavbě podél východního břehu ostrova Mindoro spatřujeme po páté hodině ráno opět přístav Batangas na Luzonu. V plánu je výlet k jezeru Taal, kam směřujeme pozemní cestou přes město Lipa a letovisko Talisay. Jezero Taal o rozloze 244 km2 vzniklo před mnoha tisíci lety, a původně bylo propojeno s mořem, od něhož se oddělilo erupcí v 16. století. V jeho středu je pohledný ostrov Volcano, k němuž je nutné doplout menší loďkou asi za půl hodiny, a od pobřeží dojít k vrcholu pěšky. Výstup zabere kolem čtyřiceti minut. Místní vás sem ale dopraví třeba na
[ 25 ]
poníkovi. A nyní se ostrov zobrazí v plné kráse, a pod sebou spatříte další, vnitřní vodní plochu, svádějící k vykoupání. Cesta dolů je ale poměrně strmá, porostlá bodlinatými rostlinami. Dva z účastníků zájezdu poněkud přecenili svoje síly, a zpět vystoupali jen s největším sebezapřením, fyzicky i psychicky zcela vyčerpáni. V podvečer se vracíme stejnou trasou zpět. Do Lipy cestujeme minibusem, a dále do Manily autobusem, přičemž zažíváme neuvěřitelnou dopravní zácpu. Večer už náleží jen posezení u dobrého piva. V neděli 13. prosince, v poledních hodinách, odlétáme do Mnichova, a odtud míříme auty do Prahy, která nás vítá kolem třetí hodiny ráno. Upřímně řečeno, vystoupit v letním oděvu z vyhřátého auta do mrazivé noci, není nic příjemného. Dobrý dojem z cesty však takováto maličkost pokazit nemůže.
KURIOZITY A ZAJÍMAVOSTI – K snědku se nabízejí i vejce v určitém stupni embryonálního vývoje. – Elektrické sloupy a izolátory jsou často omotány změtí drátů. Jak se lze rychle zorientovat, a poznat, který je pod proudem, je záhadou. Přímo na sloupech jsou často upevněny i měřiče odběru proudu. – Zdejší piva St’Miguel a Red Horse mají vynikající chuť, avšak jsou velmi silná, objem alkoholu činí kolem 6,5 %. – Na ulici se můžete setkat s lidmi, žvýkajícími betelové oříšky. – Nabízí se maso rybí, kuřecí, ale i vepřové. Přílohou je převážně rýže, brambory slouží spíše jako součást zeleninové oblohy. – Lodě bývají stabilizovány pomocí postranních bambusových tyčí. Pro případ havárie jsou k dispozici plovací vesty.
[ 26 ]
– Průvodčí autobusů často stojí po dobu jízdy na zadních stupátkách, v levé ruce mají mezi prsty bankovky, vytříděné podle nominální hodnoty, a v pravé drží kámen, kterým zaklepou na karoserii, čímž upozorní řidiče na rozjetí nebo zastavení vozidla (nástup a výstup cestujících).
VÁNOCE 2009 – POMEZNÍ BOUDY V KRKONOŠÍCH
Ve zdejší zotavovně DRUŽBA jsem trávil Vánoce již několikrát předtím. Tentokrát proběhl pobyt od 21. do 26. prosince. V malém muzeu v informačním středisku jsem při jeho prohlídce objevil několik zajímavostí, které tímto čtenářům předkládám: – K nošení zboží a konví s mlékem sloužila v minulosti tzv. „židličková krosna“. Náklad často vážil i přes 45 kg. – Jedna z vystavených pohlednic je z roku 1902. Psala se na ni zpráva na obrázkovou část, vzadu byla jen adresa se známkou. – Tereziánský katastr uvádí společně Malou a Velkou Úpu jako obec s 216 domy. – Historické chalupy byly většinou stavěny tak, že trámovou roubenku rozdělovala uprostřed chodba, z níž se na jedné straně vcházelo do obytné místnosti s kamenným komínem a pecí. Celou druhou část domu vyplňoval chlév. Dobytek do domu vcházel stejnými dveřmi jako hospodář.
[ 27 ]
Obsah
Tramping Mělnicko – Liberecko ...........................................
4
Turisticky lákavé Rakousko ...................................................
9
Zima v Jeseníkách .................................................................. 12 Léto v roce 2009 .................................................................... 13 Filipíny ................................................................................... 14 Vánoce 2009 – Pomezní boudy v Krkonoších ....................... 27 Tramping od Berounska po Krušnohoří................................. 28 Jižní Korea ............................................................................. 30 Novopacko a Střední Morava 2.–7. července 2011 ............... 44 Chile ....................................................................................... 49 Vánoce 2011 .......................................................................... 68 Minitramping v roce 2012 ..................................................... 70 Madeira – perla Atlantiku – 2012 .......................................... 72 I na Madeiře fungovala železnice .......................................... 78 Portugalsko 2012 ................................................................... 79 Táborskem v roce 2013 .......................................................... 87 Krásný ostrov Taiwan ............................................................ 91 Kanada 2014 .......................................................................... 103 Autostop „na míru“ ................................................................ 116
