Ma sary kova univerz ita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Finance
FAKTORING A REVOLVINGOVÝ ÚVĚR VE FINANCOVÁNÍ PODNIKU Factoring and Revolving in Financing of the Firm Diplomová práce
Vedoucí práce: Ing. František KALOUDA, CSc., MBA
Brno, 2012
Autor: Bc. Zuzana KREJČOVÁ
Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta
Katedra financí Akademický rok 2011/2012
ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE
Pro:
KREJČOVÁ Zuzana, Bc.
Obor:
Finance
Název tématu:
FAKTORING A REVOLVINGOVÝ ÚVĚR VE FINANCOVÁNÍ PODNIKU Factoring and Revolving in Financing of the Firm
Zásady pro vypracování:
Cíl práce: Cílem DP je definovat význam faktoringu a revolvingového úvěru pro financování podnikatelských aktivit konkrétního podniku. Postup práce a použité metody: 1) Popište koncept faktoringu jako zdroje financování podnikatelských aktivit. 2) Popište koncept revolvingového úvěru jako zdroje financování podnikatelských aktivit. 3) Srovnejte obě formy financování s důrazem na jejich výhody resp. nevýhody. 4) Vyhodnoťte důsledky vyuţití těchto zdrojů pro ekonomiku podniku v širších souvislostech. 5) Tyto důsledky demonstrujte na konkrétních datech z podnikatelské praxe. Pouţité metody: Popis, analýza, syntéza, literární rešerše.
Rozsah grafických prací:
dle pokynů vedoucího práce
Rozsah práce bez příloh:
60 – 80 stran
Seznam odborné literatury: POLOUČEK, STANISLAV. Bankovnictví. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2006. xvii, 716. ISBN 80-7179-462-7. ŠENKÝŘOVÁ, BOHUSLAVA. Bankovnictví I. 4. aktualiz. vyd. Praha: Vysoká škola finanční a správní, 2005. 201 s. ISBN 80-86754-53-7. DVOŘÁK, PETR. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha: Linde, 2005. 681 s. ISBN 80-7201-515-X. FEIXOVÁ, DANA. Formy hospodářských vztahů uplatňovaných ve vyspělých ekonomikách (factoring, forfaiting). Praha: Ústřední ústav národohospodářského výzkumu, 1991. 42 s., pří. DIEHL-LEISTNER, BARBARA A. Internationales Factoring: eine rechtsvergleichende Darstellung zum Recht der Bundesrepublik Deutschland, Frankreichs und der Vereinigten Staaten unter Einschluß der UNIDROIT-Konvention über das internationale Factoring (1988): mit Vertragsmustern, FC. München : Beck, 1992. xviii, 209. ISBN 3-406-36765-8. Aspekt kilcullen, s. r. o. Leasing, factoring a forfaiting. 2001. Praha: ASPEKT kilcullen, 2001. 111 s.: i.
Vedoucí diplomové práce:
Ing. František Kalouda, CSc., MBA
Datum zadání diplomové práce:
4. 3. 2011
Termín odevzdání diplomové práce a vložení do IS je uveden v platném harmonogramu akademického roku.
…………………………………… vedoucí katedry V Brně dne 4. 3. 2011
………………………………………… děkan
J mé no a p ř í j mení aut or a: Ná z e v di pl omové pr áce: Ná z e v pr ác e v angličt i ně: Ka t e dr a : Ve douc í di pl omové pr áce: Rok obha j oby:
Zuzana Krejčová Faktoring a revolvingový úvěr ve financování podniku Factoring and Revolving in Financing of the Firm financí Ing. František Kalouda, CSc., MBA 2012
Anotace Předmětem diplomové práce „Faktoring a revolvingový úvěr ve financování podniku“ je charakteristika těchto forem financování podnikatelských aktivit a analýza jejich vyuţití v podnikatelské praxi. První část práce se zabývá významem a strukturou firemního kapitálu a stručně charakterizuje jednotlivé nástroje financování podniku. V následujících třech částech práce popisuji koncepty faktoringu a revolvingového úvěru z teoretického hlediska a navzájem je srovnávám s důrazem na jejich výhody a nevýhody pro podnik i národní ekonomiku jako celek. V závěrečné části práce jsou získané poznatky aplikovány v konkrétním podniku s cílem demonstrovat a zhodnotit současné moţnosti vyuţití obou forem financování v podnikatelské praxi.
Annotation The goal of the submitted thesis: “Factoring and Revolving in Financing of the Firm” is to characterize these forms of financing and analyse their employment in business practice. The first part of this thesis is concentrated on importance and structure of corporate capital and briefly characterizes the instruments of business funding. In subsequent three chapters I describe concepts of factoring and revolving from theoretical viewpoint and compare them with emphasis on their advantages and disadvantages for the company and also for whole economy. In the final part of this thesis I apply acquired theoretical knowledge to concrete company with a view to demonstrate and evaluate current possibilities of employment factoring and revolving in business practice.
Klíčová slova Faktoring, revolvingový úvěr, zdroje financování podniku, pohledávky, úrok, náklad.
Keywords Factoring, revolving, company funding, financial claims, interest, expenditure.
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci Faktoring a revolvingový úvěr ve financování podniku vypracovala samostatně pod vedením Ing. Františka Kaloudy, CSc., MBA a uvedla v ní všechny pouţité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU. V Brně dne 22. dubna 2012 vlastnoruční podpis autora
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Ing. Františku Kaloudovi, CSc., MBA za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce. Mé velké poděkování patří také firmě ROSS Holding a.s. a jejímu finančnímu řediteli Ing. Jaroslavu Kletečkovi za poskytnuté informace, konzultace a potřebné podklady.
OBSAH ÚVOD. ........................................................................................................................................9 1 ZDROJE FINANCOVÁNÍ PODNIKATELSKÝCH AKTIVIT ..................................11 1.1 Struktura podnikového kapitálu ...........................................................................11 1.2 Nástroje financování podnikatelských aktivit ......................................................12 1.2.1 Dlouhodobé financování ................................................................................................ 12 1.2.2 Krátkodobé financování ................................................................................................. 15
2
FAKTORING ....................................................................................................................19 2.1 Charakteristika faktoringu ....................................................................................19 2.2 Historie faktoringu..................................................................................................20 2.3 Faktoring v ČR ........................................................................................................23 2.4 Faktoring z právního hlediska ...............................................................................25 2.5 Druhy faktoringu ....................................................................................................26 2.5.1 Členění faktoringových operací ..................................................................................... 26 2.5.2 Charakteristika základních druhů faktoringu ................................................................. 27
3
2.6 Průběh faktoringu a faktoringová smlouva .........................................................29 2.7 Náklady faktoringu .................................................................................................32 2.8 Zhodnocení faktoringu ...........................................................................................33 REVOLVINGOVÝ ÚVĚR ...............................................................................................35 3.1 Historický vývoj úvěrových a bankovních služeb ................................................35 3.2 Vývoj bankovnictví v ČR .......................................................................................39 3.3 Druhy krátkodobých bankovních úvěrů ..............................................................41 3.3.1 Oddělené úvěrování provozu ......................................................................................... 41 3.3.2 Průběţné úvěrování provozu .......................................................................................... 43
4 5
3.4 Úvěrová smlouva .....................................................................................................44 3.5 Splácení krátkodobých bankovních úvěrů ...........................................................45 3.6 Charakteristika revolvingového úvěru .................................................................45 3.7 Náklady revolvingového úvěru ..............................................................................47 3.8 Zhodnocení revolvingového úvěru ........................................................................48 SROVNÁNÍ FAKTORINGU A REVOLVINGOVÉHO ÚVĚRU ............................49 4.1 Srovnání z hlediska podniku ..................................................................................49 4.2 Makroekonomické důsledky obou forem financování ........................................50 VYUŽITÍ FAKTORINGU A REVOLVINGOVÉHO ÚVĚRU V PODNIKATELSKÉ PRAXI ................................................................................................................................51 5.1 Charakteristika společnosti ROSS Holding a.s. ...................................................51 5.1.1 SWOT analýza ............................................................................................................... 52
5.2
Vývoj hospodaření a vybraných ekonomických ukazatelů podniku .................56 5.2.1 Výkonnost a majetek podniku ........................................................................................ 56 5.2.2 Zdroje financování a jejich struktura ............................................................................. 58 5.2.3 Pohledávky podniku a jejich struktura ........................................................................... 60
5.3 Využití faktoringu ve financování společnosti .....................................................61 5.4 Využití revolvingového úvěru ve financování společnosti ...................................66 5.5 Zhodnocení využití obou variant financování v podniku....................................69 ZÁVĚR.....................................................................................................................................73 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A OSTATNÍCH ZDROJŮ ....................................75 SEZNAM OBRÁZKŮ ............................................................................................................77 SEZNAM TABULEK .............................................................................................................77 SEZNAM PŘÍLOH .................................................................................................................79
ÚVOD Faktoring a revolvingový úvěr představují moderní nástroje financování podnikatelských aktivit, které se však ve své primitivní podobě vyvíjely v podstatě jiţ od počátku lidské civilizace. S rozvojem obchodování a v pozdějších stoletích také průmyslu totiţ přestávaly podnikatelům stačit k financování podnikatelských aktivit jejich vlastní prostředky a museli se poohlíţet po jiných zdrojích kapitálu. Počátky rozvoje moderní podoby faktoringu spadají do oblasti textilního a oděvního průmyslu, bankovní úvěry byly jiţ od svého vzniku vyuţívány napříč všemi obory podnikání. V současné době jsou oba tyto nástroje běţnou součástí financování podnikatelských aktivit. Prakticky všechny podniky se občas potýkají s problémy v oblasti splácení vystavených faktur, které jim mohou dočasně způsobovat problémy s likviditou a nutí je tak sáhnout po některé z variant získání dodatečných peněţních prostředků. Faktoring byl v tuzemsku zpočátku spojen především s financováním malých a středních podniků, které si v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů nemohou klást oproti velkým společnostem příliš mnoho výhodných podmínek z hlediska splatnosti obchodních úvěrů. Navíc, pro některé malé firmy můţe být problém získat ke svému financování např. bankovní úvěr. Proto se takové firmy začaly obracet na faktoringové společnosti a odprodávat jim své pohledávky ještě před splatností za účelem okamţitého získání disponibilních prostředků. Co se týče bankovních úvěrů, ty jsou naprostou samozřejmostí ve financování prakticky všech podnikatelských subjektů. Někteří podnikatelé vyuţívají pouze příleţitostně jednorázových bankovních úvěrů, velké průmyslové a výrobní podniky však obvykle zabezpečují financování svých provozních potřeb průběţným úvěrováním, a to právě např. prostřednictvím revolvingového úvěru, který je jedním z předmětů této práce. Cílem této diplomové práce je definovat význam faktoringu a revolvingového úvěru ve financování podniku. Nejprve popisuje oba tyto koncepty z teoretického hlediska s důrazem na jejich výhody a nevýhody, následně pak demonstruje získané poznatky na datech z konkrétního podniku a vyhodnocuje moţnosti vyuţití faktoringu a revolvingu v podniku a důsledky, které mu obě formy financování přinášejí. V teoretické části vyuţívám především metod deskripce a literárních rešerší, v praktické části je dominantní metodikou analýza. Závěrečná kapitola praktické části a také samotný závěr práce pak vyuţívají metodu syntézy za účelem shrnutí a vyhodnocení zjištěných poznatků. Tato práce je rozdělena celkem do pěti kapitol. První čtyři tvoří teoretickou základnu práce, poslední kapitola pak demonstruje teoretické poznatky v praxi. První kapitola definuje význam a strukturu podnikového kapitálu, tedy zdrojů financování podnikatelských aktivit. Dále pak stručně charakterizuje nejvýznamnější nástroje financování, a to v členění dle jejich splatnosti na zdroje dlouhodobé a krátkodobé. Druhá kapitola je věnována charakteristice faktoringu. Nejprve pojednává o historickém vývoji této sluţby ve světě i v tuzemsku, následně pak analyzuje právní základy faktoringu, faktoringovou smlouvu a průběh faktoringové transakce. Dále tato kapitola charakterizuje
9
jednotlivé druhy faktoringu, jeho cenu a v neposlední řadě zhodnocuje výhody a nevýhody, které tato forma financování podniku přináší. Třetí kapitola této práce charakterizuje revolvingový úvěr jako nástroj financování podnikatelských aktivit. Nejprve opět pojednává o vývoji této sluţby v kontextu historického rozvoje bankovních trhů a sluţeb ve světě i v tuzemsku, následně charakterizuje krátkodobé bankovní úvěry a jejich jednotlivé formy. Dále vymezuje úvěrovou smlouvu, její náleţitosti a z ní plynoucí sjednané způsoby úročení a splácení krátkodobých úvěrů. Poslední části této kapitoly jsou věnovány charakteristice revolvingového úvěru jako specifické formy krátkodobého provozního úvěru, jeho výhodám a nevýhodám a také nákladům, které pro podnik tato forma financování představuje. Ve čtvrté kapitole navzájem srovnávám faktoring a revolvingový úvěr, a to v první řadě z hlediska podniku, který tyto nástroje vyuţívá k financování svých aktivit. Tyto sluţby však mají své důsledky v širších souvislostech i pro národní ekonomiku, proto je jejich srovnání z makroekonomického hlediska také věnována krátká subkapitola. V poslední, páté části diplomové práce, aplikuji získané teoretické znalosti v rámci analýzy vyuţití obou forem financování v konkrétním podniku, stavební společnosti ROSS Holding, a.s. Nejprve tuto společnost představuji a analyzuji vývoj a strukturu ekonomických ukazatelů, které jsou relevantní z hlediska předmětu této práce. Následně analyzuji faktoringovou a úvěrovou smlouvu, na jejichţ základě vyuţívá podnik faktoringových a revolvingových sluţeb a zhodnocuji jejich dopady na ekonomiku společnosti. Protoţe mi byly pro účely této práce společností poskytnuty informace a podklady důvěrného a citlivého charakteru (např. jiţ zmíněné smlouvy), je pátá kapitola mé diplomové práce neveřejná a nebude tedy volně přístupná v archivu závěrečných prací. Ţádost o nezveřejnění je k nahlédnutí v příloze č. 1 této práce. Závěr této práce shrnuje získané poznatky v teoretické i praktické oblasti faktoringu a revolvingového úvěru a vyhodnocuje důsledky vyuţití obou forem ve financování podniku.
10
1 ZDROJE FINANCOVÁNÍ PODNIKATELSKÝCH AKTIVIT Suma zdrojů financování tvoří kapitál podniku. Z něj je financován veškerý majetek, který podnik potřebuje pro svoji podnikatelskou činnost. U firem tzv. kapitálově těţkých1 je dominantní část firemního kapitálu vázána v dlouhodobých aktivech (zejména v dlouhodobém hmotném majetku), u firem tzv. kapitálově lehkých2 naopak v aktivech oběţných. „Potřebnou hodnotu kapitálu, jeho strukturu, resp. dobu splatnosti při zaloţení podniku stanoví zakladatelský rozpočet; při běţném provozu podniku finanční plán.“3
1.1 Struktura podnikového kapitálu Struktura firemního kapitálu má velký vliv na hospodaření podniku a de facto určuje samotnou strategii jeho financování4. Zdroje financování podniku můţeme klasifikovat podle čtyř různých hledisek: 1. členění z hlediska vlastnictví zdrojů Vlastní kapitál (Vlastní jmění) – představuje souhrn peněţních a nepeněţních vkladů vlastníků a také kumulované výsledky dosavadní podnikatelské činnosti firmy. Cizí zdroje – jedná se o finanční zdroje pocházející od věřitelů podniku. Firma tedy není jejich vlastníkem a musí je po určité době splatit. Tato forma financování je přítomna téměř v kaţdém podniku, a to zejména proto, ţe při zakládání firmy obvykle není k dispozici dostatečný objem vlastních zdrojů a kvůli časovému nesouladu mezi příjmy a výdaji podniku (např. v důsledku delší splatnosti faktur) je i v průběhu podnikání občas třeba překlenout nedostatek finančních prostředků pomocí půjčky. Navíc je cizí kapitál levnější neţ kapitál vlastní. Na druhou stranu se s rostoucím zadluţením zvyšuje riziko podnikání a sniţuje se finanční stabilita podniku.
1 2
3 4
Typickým příkladem kapitálově těţké firmy je výrobní podnik, který pro svoji činnost potřebuje výrobní prostory, stroje a zařízení atd. Typickými příklady firem kapitálově lehkých jsou podniky zabývající se pouze nákupem a prodejem zboţí či některé firmy poskytující sluţby, u nichţ je potřeba dlouhodobých aktiv (např. budov a zařízení) relativně nízká. ŠIMAN, J., PETERA, P.: Financování podnikatelských subjektů : teorie pro praxi. Praha : C.H.Beck, 2010. 192 s. ISBN 978-80-7400-117-8, str. 56. Rozlišujeme tři typy strategií financování podniku – agresivní, konzervativní a neutrální. Jednotlivé strategie se odlišují charakterem tzv. čistého pracovního kapitálu (ČPK), který představuje část oběţných aktiv podniku, která jsou financována z jeho dlouhodobých zdrojů. U strategie neutrální je ČPK roven nule a je tedy dodrţeno zlaté pravidlo financování, kdy jsou krátkodobá aktiva financována právě krátkodobým kapitálem a aktiva dlouhodobá analogicky kapitálem dlouhodobým. V případě strategie konzervativní je ČPK větší neţ nula a část oběţných aktiv je tedy financována z dlouhodobých zdrojů (podnik je tzv. překapitalizovaný), v případě strategie agresivní je ČPK naopak záporný a jedná se tedy o situaci, kdy podnik z krátkodobých zdrojů financuje i část majetku dlouhodobého (je tzv. podkapitalizovaný).
11
2. členění z časového hlediska Zdroje dlouhodobé – jedná se o zdroje financování, jejichţ splatnost je delší neţ jeden rok. Patří k nim všechny sloţky vlastního kapitálu podniku a část cizích zdrojů s výše zmíněnou splatností. Zdroje krátkodobé – zahrnují cizí zdroje, které jsou splatné do jednoho roku. 3. členění dle aktivit, z nichţ zdroje vznikají5 Interní zdroje – jsou generovány vlastní činností podniku. Patří k nim odpisy, nerozdělený zisk, rezervní fondy, rezervy a trţby z prodeje nepeněţní části majetku. Obvykle tvoří větší část zdrojů financování a jsou spojeny se samofinancováním podniku (tedy s financováním podnikatelských aktivit z nerozděleného zisku a odpisů). Externí zdroje – přicházejí do podniku z vnějšku. Patří k nim vklady vlastníků, všechny dluhy (obligace, úvěry, přijaté zálohy atd.) a všechny získané dotace. Co do objemu tvoří menší část zdrojů financování, z hlediska formy jsou však v důsledku široké nabídky produktů na finančních trzích mnohem rozmanitější neţ interní kapitál. Alternativní zdroje – jedná se o modernější formy financování podnikatelských aktivit, mezi které patří zejména leasing, dodavatelský a odběratelský úvěr, faktoring a forfaiting, franchising a projektové financování. 4. členění z hlediska účelu financování Běžné zdroje – slouţí k financování běţného provozu podniku Mimořádné zdroje – vyuţívají se v případě mimořádných událostí, ať uţ interního či externího původu (např. ţivelné katastrofy).
1.2 Nástroje financování podnikatelských aktivit Konkrétní nástroje, s jejichţ pomocí je financována činnost podniku, rozdělujeme do dvou skupin, a to podle toho, zda je firma vyuţívá ke svému krátkodobému či dlouhodobému financování. 1.2.1
Dlouhodobé financování
Pod tímto pojmem rozumíme financování dlouhodobých potřeb podniku, zejména financování jeho dlouhodobého majetku a nových investičních příleţitostí6. Jak jiţ bylo zmíněno, dlouhodobými zdroji financování jsou vlastní kapitál a cizí zdroje se splatností delší
5 6
KALOUDA, F.: Finanční řízení podniku. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 279 s. ISBN 978-80-7380-174-8, str. 18-19. Pomocí dlouhodobých zdrojů lze však samozřejmě financovat také krátkodobá aktiva podniku. Pak hovoříme o konzervativní strategii financování, která na jednu stranu představuje niţší riziko podnikatelských aktivit, na stranu druhou však kvůli vyšším nákladům na dlouhodobý kapitál celé podnikání zdraţuje. Obecně se vyuţívá dlouhodobého kapitálu k financování oběţných aktiv především při zakládání podniku a také ke krytí části krátkodobého majetku, která je ve firmě přítomna permanentně (tzv. trvalý oběţný majetek).
12
neţ jeden rok. Důsledkem dlouhodobé splatnosti těchto instrumentů je vyšší riziko pro jejich poskytovatele (vlastníci firmy či její věřitelé). Ti proto poţadují vyšší výnosnost jimi poskytnutých prostředků, coţ dlouhodobé zdroje financování zdraţuje ve srovnání se zdroji krátkodobými. Výši vlastního kapitálu a jeho sloţek nalezneme v rozvaze firmy. Jedná se o nejdraţší zdroj financování podniku. Jeho cenu tvoří základní sazba stanovená pomocí výnosnosti bezrizikových cenných papírů navýšená o rizikovou prémii, kterou vlastníci poţadují za podstoupené podnikatelské riziko spojené s konkrétním podnikem. Do vlastního jmění patří: Základní kapitál Kapitálové fondy Fondy ze zisku Nerozdělený zisk (ztráta) minulých let Výsledek hospodaření běţného účetního období „Ochota majitelů zapojit vlastní peněţní prostředky do podnikání je významným signálem pro subjekty spojené s podnikem, zejména pro dodavatele cizího kapitálu. Stabilita hodnoty vlastního kapitálu, popřípadě jeho růst, působí pozitivně při hodnocení finančního zdraví podniku. Při nízkých hodnotách vlastního kapitálu mohou vznikat komplikace při obstarávání cizího kapitálu.“7 Nejčastěji pouţívané cizí zdroje dlouhodobého financování představují především dlouhodobé bankovní úvěry, projektové financování, leasing, tiché společenství a emise dlouhodobých dluţných cenných papírů. Za cizí dlouhodobý kapitál jsou povaţovány z rozvahového hlediska také rezervy, protoţe mají charakter dlouhodobých závazků. Z hlediska finančního řízení je lze ale chápat spíše jako interní zdroj financování podniku, protoţe jsou tvořeny jeho vlastní činností.
7 8
Dlouhodobé bankovní úvěry – Svým charakterem jsou obdobné běţným úvěrům. Základní odlišnost spočívá v délce splatnosti, která je delší neţ jeden rok a nezřídka dosahuje i desítek let. Zároveň jsou také vyuţívány k získání podstatně vyšších částek, neţ je tomu u běţných úvěrů. Proto jsou obvykle poskytovány na přesně vymezené účely, např. pro financování investičních projektů, výstavby budov a velkých technologických celků aj. „Čerpání probíhá buď jednorázově, nebo průběţně v souladu s výdaji spojenými s investicí. Avšak vţdy je určen nejzazší termín pro čerpání. Úročení bývá fixní nebo pohyblivé podle přání klienta. V tomto případě bývá sloţitější jednání o zajištění úvěru, kdy v úvahu připadají zejména nemovitosti nebo jiná dlouhodobá aktiva.“8 Vzhledem k vyšším rizikům, která z charakteru těchto úvěrů plynou, poţadují banky analogicky také větší výnos z poskytnutí této
ŠIMAN, J., PETERA, P.: Financování podnikatelských subjektů : teorie pro praxi. Praha : C.H.Beck, 2010. 192 s. ISBN 978-80-7400-117-8, str. 59. KISLINGEROVÁ, E.: Manažerské finance. 3. vyd. Praha : C.H. Beck, 2010. 811 s. ISBN 978-80-7400-194-9, str. 585.
13
sluţby. Z hlediska nákladovosti se tedy jedná o draţší alternativu financování oproti krátkodobému cizímu kapitálu. Přesto je obvykle levnější, neţ kapitál vlastní.
9 10
Leasing – Tímto pojmem rozumíme dlouhodobý pronájem majetku. Existuje několik typů leasingu, které se odlišují zejména tím, zda je sjednána povinnost nájemce odkoupit předmět nájmu po jeho skončení, kdo zabezpečuje pojištění a servis předmětu leasingu aj. Z hlediska financování podniku je důleţitý, protoţe umoţňuje pořídit a vyuţívat potřebný majetek i ve chvíli, kdy na jeho zakoupení nemá firma dostatek disponibilních prostředků. Na druhou stranu jeho význam v posledních letech s neustále se rozšiřující nabídkou nástrojů financování na finančních trzích poměrně výrazně klesá.
Projektové financování9 – Doménou projektového financování jsou rozsáhlé, extrémně kapitálově náročné investiční akce, např. těţba a zpracování nerostů, energetika, vodní a ţelezniční doprava apod. Charakteristické je jednak mimořádně vysoké riziko financované investice, jiţ zmíněná extrémní kapitálová náročnost a také vysoký počet zúčastněných stran, které jsou sloţitě organizovány a koordinovány. Jsou jimi zejména: sponzoři (akcionáři) projektu, kteří do něj vkládají svůj kapitál (mateřský podnik, dodavatelé a odběratelé, stát, provozovatel projektu, stavební firmy), projektová firma, která zajišťuje kapitál, půjčky a jištění, technickou přípravu atd., stavební firma, která je dodavatelem samotné investice po technické stránce, provozovatel (uživatel) investice, pojišťovací společnosti, nezávislí experti a bankovní konsorcia. Právě financování prostřednictvím bankovních konsorcií je jedním z typických znaků projektového financování. Investice jsou totiţ natolik kapitálově náročné, ţe pro jedinou banku by neslo poskytnutí potřebných prostředků neúnosné riziko, popřípadě by ani nebylo moţné. Financování projektů bývá v podnicích striktně odděleno od stávající činnosti10, aby v případě neúspěchu projektu nedopadl dominový efekt na celou firmu.
Tiché společenství – Principem této formy financování je smlouva, na jejímţ základě tichý společník dlouhodobě vkládá do podniku kapitál a podnik je po skončení této smlouvy povinen jeho vklad mu vrátit. Za toto dlouhodobé poskytnutí volných peněţních prostředků poţaduje tichý společník relativně vysoký výnos (ve srovnání např. s úroky z úvěrů) ve formě podílu na zisku společnosti adekvátního výši jeho vkladu. „Tato forma financování leţí díky své konstrukci, kdy se vklad tichého společníka stává zpravidla vlastnictvím podnikatele, avšak podnikatel je po skončení smlouvy povinen tichému
KALOUDA, F.: Finanční řízení podniku. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2009. 279 s. ISBN 978-80-7380-174-8, str. 204-205. Realizuje se zaloţením speciální projektové firmy.
14
společníkovi jeho vklad vrátit, na pomezí mezi vlastními a cizími zdroji financování.“11
1.2.2
Emise dlužných cenných papírů – Podnik můţe za účelem získání finančních prostředků emitovat dlouhodobé dluhopisy či vystavovat směnky splatné za více neţ 1 rok. Jedná se o cenné papíry, které představují závazek emitenta, ţe ke sjednanému datu splatí majiteli cenného papíru dluţnou částku ve jmenovité hodnotě. Za to pochopitelně věřitel (majitel dluţného cenného papíru) obdrţí výnos v podobě odpovídající konkrétnímu typu cenného papíru (např. kuponová platba, diskont apod.). Výhodou financování pomocí dluţných cenných papírů je, ţe s nimi lze obchodovat (na rozdíl od klasických úvěrů) na finančních trzích. Podnik tak můţe získat prostředky od široké palety potenciálních investorů z řad veřejnosti a nemusí se obracet na konkrétní banku či jiný subjekt. Krátkodobé financování
Krátkodobým financováním lze obecně rozumět financování oběţného majetku12 pomocí kapitálu se splatností do jednoho roku. Jedná se o financování úvěrové, protoţe se realizuje výhradně pomocí krátkodobých cizích zdrojů podniku.13 Ty představují díky své nízké nákladovosti nejlevnější variantu financování firmy. Nástrojů krátkodobého financování je díky širokému portfoliu instrumentů finančních trhů celá řada. Základními a v praxi nejpouţívanějšími jsou především krátkodobé úvěry ve všech svých podobách, emise krátkodobých dluţných cenných papírů, faktoring aj. „Úvěr můţeme obecně charakterizovat jako krátkodobý peněţní vztah, při němţ věřitel poskytuje dluţníkovi určité konkrétní hodnoty vyjádřené v peněţní podobě k dočasnému uţívání a dluţník se zavazuje ke splacení těchto hodnot v době předem stanovené. Z uvedené definice plyne, ţe předmětem úvěru, který věřitel poskytuje dluţníku, nemusí být pouze peníze.“14 Rozlišujeme tedy klasické finanční úvěry, jejichţ předmětem je poskytnutí peněţní částky, a úvěry obchodní, jejichţ předmětem je dodání zboţí či sluţby.
11 12 13 14
Dodavatelský úvěr – Poskytuje se v naturální formě a je pravidelně vyuţíván téměř ve všech podnicích. Tento úvěr čerpá odběratel od dodavatele tím, ţe za dodané zboţí či sluţbu neplatí ihned při jejich převzetí (resp. poskytnutí), ale aţ po uplynutí předem sjednané lhůty splatnosti. Jedná se tedy o závazek z obchodních vztahů, který je následně odběratelem splácen buď v penězích, nebo formou naturálního protiplnění. Během své činnosti podnik neustále
WAWROSZ, P.: Zdroje financování podnikatelské činnosti. 1. vydání Ostrava : Sagit, 1999. 335 s. ISBN 80-7208-106-3, str. 302. Podnik můţe krátkodobé zdroje vyuţít i k financování svého dlouhodobého majetku. Jedná se o tzv. agresivní strategii financování, která je relativně levná, ale nese s sebou také mnohem vyšší rizika pro podnikání. Vlastní zdroje jsou vţdy povaţovány za dlouhodobé. WAWROSZ, P.: Zdroje financování podnikatelské činnosti. 1. vydání Ostrava : Sagit, 1999. 335 s. ISBN 80-7208-106-3, str. 174.
15
uzavírá celou řadu těchto úvěrů s různými dodavateli. Protoţe vznikají v různých časových okamţicích, v různé výši a mají také různorodou splatnost rozloţenou do průběhu celého roku, ustaluje se dlouhodobě jejich objem na určité průměrné výši, kolem které v průběhu hospodaření podniku skutečná výše obchodních závazků krátkodobě osciluje. Díky tomu můţeme dodavatelské úvěry chápat v podstatě i jako zdroje dlouhodobé, protoţe jsou v určité výši v podniku přítomny trvale. Jsou důleţitým a pro odběratele výhodným nástrojem financování, protoţe jsou jim obvykle poskytovány jako beznákladové a navíc jim umoţňují obstarat si potřebné dodávky zboţí a sluţeb i v situaci, kdy nemají dostatek likvidních prostředků.
Zálohy od odběratelů – Jedná se o situaci opačnou k dodavatelskému úvěru, kdy tedy odběratel hradí alespoň část celkové dodávky předem ještě před jejím uskutečněním. Dodavatel tak získá volné peněţní prostředky, které můţe pouţít k financování svých krátkodobých potřeb. Opět se jedná o beznákladovou formu obchodního úvěru, protoţe se zálohy od odběratelů obvykle neúročí.
Krátkodobé bankovní úvěry – Jsou nejčastější formou externího financování firmy. „Rozumíme jimi úvěry poskytované různými bankami jako věřiteli podnikům jako dluţníkům na krytí jejich oběţného majetku a financování jeho přírůstků.“15 V úvěrové smlouvě sjednává banka s dluţníkem částku jistiny a podmínky splácení včetně úrokové sazby, která determinuje výši úroku. Ten představuje pro podnik náklad této formy krátkodobého financování. Portfolio nabízených krátkodobých úvěrů je v současnosti velmi pestré, nejčastěji vyuţívanými formami jsou úvěry běţné (bankovní půjčky), kontokorentní, revolvingové a eskontní.
Kromě úvěrů lze běţné provozní potřeby podniku financovat také pomocí dalších nástrojů:
Směnečný program – „Na trhu se obvykle nazývá Commercial Paper Program. Podnik, který potřebuje relativně krátkodobé zdroje, emituje cenný papír ve formě směnky. Prostředník, zpravidla banka, tento papír nabízí na trhu. Splatnosti směnek se pohybují v řádu týdnů aţ měsíců (nejčastěji 1 aţ 3 měsíce). Vydání krátkodobých cenných papírů má pro společnost význam především proto, ţe tak můţe dosáhnout na levnější zdroje, neţ kdyby se financovala prostřednictvím banky. Cenné papíry nakupují přímo investoři a obě strany tak ušetří na marţi pro banku.“16 Na druhou stranu musí podnik zváţit, nakolik silnou pozici má v očích investorů, protoţe obzvláště u menších, méně známých podniků budou investoři očekávat relativně vysoké
15
VALACH, J.: Finanční řízení podniku. 2. aktualizované a rozšířené vyd. Praha : Ekopress, 1998. 324 s. ISBN 80-86119-21-1, str. 164. 16 KISLINGEROVÁ, E.: Manažerské finance. 3. vyd. Praha : C.H. Beck, 2010. 811 s. ISBN 978-80-7400-194-9, str. 584-585.
16
riziko, za jehoţ podstoupení budou pochopitelně poţadovat i vyšší cenu a náklady této formy financování tak mohou značně vzrůstat.
17
Postoupení pohledávky – jedná se obecně o její prodej. „Postoupením pohledávky dochází ke změně v osobě věřitele, přičemţ není třeba, aby s tím dluţník souhlasil, pokud postoupení nebylo dohodou obou stran vyloučeno nebo jinak omezeno. Po postoupení musí věřitel neprodleně dluţníka o převodu informovat. Spolu s touto transakcí jsou převáděny také veškeré zástavy a jiná související práva. Pokud se jedná o bonitní pohledávku, nový věřitel starému věřiteli zaplatí dohodnutou cenu, a tak lze tímto způsobem získat potřebné zdroje. Ve smlouvě je třeba pečlivě ošetřit situaci, kdy dluţník nezaplatí svůj závazek v termínu. Původní věřitel můţe totiţ ručit za dobytnost pohledávky novému věřiteli.“17
Faktoring a forfaiting – Tyto dvě formy financování podniku spočívají v prodeji pohledávek, na rozdíl od klasického postoupení pohledávky se však nerealizují jednorázově, ale k prodeji sjednaných pohledávek dochází opakovaně a pravidelně. Faktor, resp. forfaitér (banka či jiná specializovaná finanční instituce) odkupuje pohledávky ještě před dosaţením jejich splatnosti a inkasuje za tuto sluţbu provizi a úrok. Základní rozdíl mezi těmito dvěma formami financování spočívá zejména v charakteru postupovaných pohledávek. Zatímco v rámci faktoringu dochází k pravidelnému odkupu krátkodobých pohledávek, podstatou forfaitingu je odkup pohledávek středně a dlouhodobých. Forfaiting je navíc vyuţíván spíše v mezinárodním obchodě a na rozdíl od faktoringu je vţdy realizován na bezregresním principu.
KISLINGEROVÁ, E.: Manažerské finance. 3. vyd. Praha : C.H. Beck, 2010. 811 s. ISBN 978-80-7400-194-9, str. 589.
17
18
2 FAKTORING Jak jiţ bylo zmíněno v předchozí kapitole, v současné podnikatelské praxi představuje naprostou samozřejmost tzv. obchodní úvěr. Podnikatel dodává zboţí svému odběrateli na fakturu s odloţenou splatností a neinkasuje tedy svoji trţbu ihned při dodání, ale aţ po uplynutí této lhůty. Tak vznikají v účetnictví dodavatele pohledávky s různou dobou splatnosti, v nichţ mohou být u některých podniků navázány obrovské peněţní prostředky. To můţe u takových firem vést k problémům s likviditou, které mohou vyústit aţ v neschopnost hradit i své nejběţnější provozní potřeby. Proto se vyvinul faktoring jako moderní nástroj finančních trhů, který podnikům umoţňuje tyto problémy překlenout.
2.1 Charakteristika faktoringu Faktoringem rozumíme zpoplatněný, smluvně sjednaný a obvykle průběţný odkup nezajištěných krátkodobých pohledávek, které vznikly podnikateli v rámci jeho obchodních vztahů, bankou či jinou specializovanou institucí. K obchodu dochází z iniciativy původního věřitele (dodavatele) a jedná se v podstatě o zvláštní případ postoupení (tzv. cese) pohledávek. „Zejména v dobách zvýšeného hospodářského rizika můţe být pro podnik výhodné, kdyţ si neponechá všechny krátkodobé zákaznické pohledávky aţ do dne jejich splatnosti, ale odprodá je faktoringové společnosti, resp. bance. Hodnota pohledávky sníţená o diskont se připíše podniku. Na rozdíl od směnek přitom většinou riziko z pohledávky přechází na faktora, tedy provozovatele faktoringu.“18 „Předmětem odkupu mohou být pohledávky, pro které jsou obvykle charakteristické následující podmínky: doba splatnosti pohledávek nesmí být delší neţ přibliţně 180 dní; pohledávka vznikla na základě dodavatelského nezajištěného úvěru; nesmí s ní být spojena jiná práva třetích osob (např. moţnost vzájemné kompenzace pohledávek); musí existovat moţnost postoupení (cese) pohledávky; pohledávka je za subjektem pro faktoringovou společnost s akceptovatelnou bonitou.“19 Pro společnost, která prodává své krátkodobé pohledávky, můţe faktoring plnit současně aţ tři následující funkce20:
18
KALABIS, Z.: Bankovní služby v praxi. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2005. 148 s. ISBN 80-251-0882-1, str. 96. 19 REVENDA, Z. a kol.: Peněţní ekonomie a bankovnictví. 5. aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2012. 423 s. ISBN 978-80-7261-240-6, str. 103. 20 DVOŘÁK, P.: Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha : Linde, 2005. 681 s. ISBN 80-7201-515-X, str. 565-566.
19
1. garanční funkce – faktoringová společnost přejímá (u tzv. bezregresního faktoringu) úvěrové riziko (delcredere riziko) vyplývající z moţnosti platební neschopnosti nebo platební nevůle odběratele. 2. funkce předfinancování (úvěrování) – spočívá v tom, ţe faktor proplácí sjednanou výši odkupovaných pohledávek ihned v okamţiku jejich odkupu (cese). Faktoringová společnost nevyplácí celou částku odpovídající hodnotě pohledávky, ale zpravidla pouze 80 aţ 90 % pohledávky. Zbývající část slouţí faktoringové společnosti jako záruka pro případ skonta, reklamací, ale i pro vyúčtování provizí, úroků a event. dalších plateb. 3. správa pohledávek a jiné služby pro dodavatele – faktoringová společnost můţe na základě smlouvy s klientem poskytovat různé další sluţby související s odkupovanými pohledávkami. Můţe se jednat např. o sluţby související s účetním vedením pohledávek, fakturaci, inkaso a vymáhání pohledávek, zpracování statistik či daňových dokladů atd. Významnou funkcí je i prověřování bonity odběratelů.
2.2 Historie faktoringu „Faktoring provází lidstvo v podstatě od úsvitu civilizace. Jiţ před cca. 4 000 lety vyuţívali ve staré Mezopotámii obchodníci faktoring k urychlení inkasa svých pohledávek. Staří Římané pro změnu vyuţívali obdobu faktoringu v podobě prodeje diskontovaných směnek na sekundárním trhu. Nicméně ţádná z těchto prvotních forem faktoringu nebyla standardizovaná ani nijak regulovaná. Opravdové popularity a rozvoje se faktoring dočkal v rámci obchodování mezi severoamerickými kolonisty a jejich evropskými odběrateli v období před Americkou revolucí21, i kdyţ se ještě nejednalo o klasický faktoring v jeho současné podobě. Obchodníci z kolonií prodávali suroviny jako dřevo, bavlnu, vlnu či koţešiny obchodníkům ve Velké Británii a dalších evropských zemích. Avšak zasílání tohoto zboţí na tak velkou vzdálenost s sebou neslo značně velké náklady. A navíc, čekání, aţ se stejnou cestou zpět přes Atlantik dostanou k prodejci peníze za odeslané zboţí, často způsobovalo producentům v koloniích nedostatek peněţních prostředků potřebných pro další kroky ve výrobě a realizaci dalších zakázek. Za účelem překlenutí těchto problémů začali britští a evropští obchodníci hradit kolonistům jednotlivé dodávky surovin po částech, postupně ještě před samotným doručením zboţí. Ačkoliv se nejednalo o faktoring v podobě prodeje pohledávek, přesto tato metoda stejně tak umoţňovala producentům v koloniích získat část svých trţeb za zboţí v předstihu ještě před splatností jednotlivých faktur a dál tak rozvíjet svoji činnost. Vyuţití těchto postupů ve splácení pohledávek vedlo k urychlování peněţních toků mezi obchodníky a k postupnému vývoji nových standardizovaných nástrojů, které zjednodušovaly proces zajištění
21
Americká revoluce propukla v britských koloniích v Severní Americe ve 2. polovině 18. století. Vyústila ve vyhlášení nezávislosti Spojených států amerických a následnou válku za nezávislost (1775-1783) mezi Velkou Británií a nově vzniklou unií. Tato válka skončila podpisem mírové smlouvy v roce 1783 v Paříţi, která představovala definitivní uznání nezávislosti USA.
20
mezinárodních obchodů a dávaly obchodníkům větší jistotu, ţe jejich obchody budou ve stejné či rostoucí míře i nadále pokračovat.“22 S rozvojem společnosti po Americké revoluci a s nástupem Velké průmyslové revoluce ve 2. polovině 18. století došlo ve světovém hospodářství k celé řadě změn. Docházelo k velkému rozvoji průmyslu. Zpočátku rostla zejména lehká odvětví jako např. textilní průmysl, v pozdější fázi (během tzv. technické revoluce ve 2. polovině 19. století) se však díky novým vynálezům rozvíjela především odvětví průmyslu těţkého. Vznikla klasická kapitalistická továrna, která kladla vysoké poţadavky na kapitálovou vybavenost. Právě příliš vysoký kapitál potřebný k podnikání vedl firmy k postupnému spojování a další koncentraci kapitálu. I přesto postupně potřeby financování průmyslu přerostly moţnosti starého bankovního a peněţního systému, coţ nakonec vedlo ke vzniku moderního akciového bankovnictví a rozvoji nových sluţeb v oblasti financování podniků. Z hlediska vývoje faktoringu došlo během průmyslové revoluce především k jedné výraznější změně v oblasti poskytování této sluţby, a to k růstu významu dobrého jména a důvěryhodnosti podniků. Nešlo však ani tak o dobré jméno samotného podniku prodávajícího pohledávky, ale především o důvěryhodnost a dobré jméno jeho odběratelů. Faktoringové společnosti se při výběru pohledávek, které by byly ochotny odkoupit, zaměřily na analýzu vývoje hospodaření a likvidity jednotlivých odběratelů a výběr těch nejkvalitnějších. Tím kromě samotného urychlení a usnadnění peněţních toků pomáhal faktoring podnikatelům také analyzovat jejich odbytové kanály a identifikovat jejich nejdůvěryhodnější a nejstabilnější zákazníky. Tak se během průmyslové revoluce vyvinul faktoring jako moderní forma financování podnikatelských aktivit umoţňující urychlení inkasa prostředků vázaných v trţbách plynoucích od nejkvalitnějších a nejperspektivnějších zákazníků financované společnosti. „Aţ do konce 30. let 20. století představovaly nejvýznamnější klienty faktoringových společností průmyslové podniky v oblasti textilní a oděvní výroby. Protoţe byly tyto továrny závislé na dodávkách celé řady surovin, vyuţívaly faktoring, aby si zajistily dostatek peněţních prostředků na jejich průběţný nákup a zabezpečily si tak plynulost výroby. Po druhé světové válce jiţ bylo jasné, ţe tato forma financování je efektivní a velmi dobře vyuţitelná i pro jakékoliv jiné podniky a započal tak další rozmach této sluţby, tentokrát jiţ ve standardizované podobě.“23 Nejdůleţitější etapou vývoje faktoringu v moderní podobě jsou 70. a zejména 80. léta 20. století, kdy dochází k jeho masovému rozvoji jak v bankovních obchodech, tak prostřednictvím specializovaných finančních institucí. Důvodem byl především „vzestup úrokových sazeb a rostoucí regulace sektoru bankovních sluţeb, k nimţ na světových trzích od 60. let docházelo. Ty znamenaly pro podniky zhoršení přístupu k tradičním zdrojům financování, jako jsou např. bankovní úvěry. Prodej pohledávek tak nabízel alternativu
22
The History Of Factoring. Best Invoice Factoring.com. [cit. 2012-2-18] Přeloţeno autorkou. Dostupné online na:
23 The History Of Factoring. Best Invoice Factoring.com. [cit. 2012-2-18] Přeloţeno autorkou. Dostupné online na:
21
financování, která nekladla na zájemce o peněţní prostředky tak vysoké nároky a získával díky tomu stále větší popularitu.“24 Dalším důvodem pro vzestup faktoringových sluţeb v 70. a 80. letech 20. století byla „převaha nabídky a z toho vyplývající ztíţený odbyt na trhu, v jehoţ důsledku stoupaly tendence odběratelů poţadovat krátkodobé úvěrování i při dodávkách spotřebního zboţí. Dodavatelům se pak díky vysokému stavu pohledávek nedostávalo okamţitých likvidních prostředků i na běţné provozní financování a museli hledat dodatečné finanční zdroje. Navíc narůstalo riziko vzniku nedobytných pohledávek. Faktoring pak představoval pro podnikatele moţnost refinancování i krytí rizika v podstatě pod jednou střechou.“25 Rozmach faktoringových sluţeb dokumentuje následující tabulka. Tab. č. 1: Růst objemu faktoringových služeb v letech 1982-90 Domácí faktoring (v mld. USD) Mezinárodní faktoring (v mld. USD) Světový faktoring celkem (v mld. USD) Počet faktoringových společností
1982
1986
1990
57,7 3,3 61,0 211
98,8 6,0 104,8 316
230,5 13,8 244,3 507
Zdroj: vytvořeno autorkou na základě údajů obsažených v publikaci: FEIXOVÁ, D.: Formy hospodářských vztahů uplatňovaných ve vyspělých ekonomikách (factoring, forfaiting). Praha : Ústřední ústav národohospodářského výzkumu, 1991. 42 s., str. 14-15.
V 90. letech 20. století dochází k dalšímu rozvoji a také k proměnám ve zboţové struktuře faktoringových sluţeb. Zatímco v USA nadále dominuje ve vyuţití této formy financování především oblast textilního a oděvního průmyslu, v Evropě se portfolio klientů faktoringových společností značně rozšiřuje, zpočátku především o podniky z oblasti zemědělství a potravinářského průmyslu. V oblasti východní Asie, která je charakteristická zejména vývojem a výrobou spotřební elektroniky, nachází faktoring největší uplatnění pro změnu v tomto oboru. Uvedené trendy převládají aţ po současnost a celkový objem faktoringových obchodů i počet společností poskytujících tyto sluţby nadále roste. V současné době je tato forma financování zastoupena v podnicích napříč všemi obory činnosti, od tradičních oblastí, jako je oděvní a textilní průmysl, přes odvětví těţkého průmyslu, stavebnictví, zemědělství aj., aţ po podniky zabývající se poskytováním sluţeb. Faktoring vyuţívají ve světě tisíce nejrůznějších firem, které ročně odprodávají faktorům celkové pohledávky v řádech bilionů USD26. Faktoringové společnosti se sdruţují do různých seskupení. Nejvýznamnější z nich je Factors Chain International (FCI), která „představuje síť 253 faktorů z 68 různých zemí světa, kteří dohromady realizují více neţ 80 % celkového světového objemu přeshraničních faktoringových operací.“27
24
The History Of Factoring. Best Invoice Factoring.com. [cit. 2012-2-18] Přeloţeno autorkou. Dostupné online na: 25 FEIXOVÁ, D.: Formy hospodářských vztahů uplatňovaných ve vyspělých ekonomikách (factoring, forfaiting). Praha : Ústřední ústav národohospodářského výzkumu, 1991. 42 s., str. 9-10. 26 Dle statistik FCI činil v roce 2010 celkový celosvětový objem faktoringových operací 2,2 bilionu USD. 27 About FCI. Factors Chain International.nl [cit. 2012-2-18] Přeloţeno autorkou. Dostupné online na:
22
2.3 Faktoring v ČR V poválečném Československu měl po přechodu na systém centrálně plánovaného hospodářství faktoring jako moderní nástroj finančních trhů mizivou šanci na rozvoj. Oproti západním ekonomikám se proto začal v našich podmínkách vyuţívat mnohem později, zhruba v polovině 70. let v podobě dovozního faktoringu. „Jako faktor vystupovala Československá obchodní banka, a.s. Výhoda spočívala v tom, ţe náš odběratel ušetřil drahý dodavatelský úvěr. Banka účtovala prodávajícímu sráţku (provizi) za okamţité zaplacení. Dále obdrţela provizi za odkup pohledávky od zahraničního dodavatele. Banka tak kryla náklady i pro případ opatření úvěru na financování faktoringu.“28 Na konci 70. let se v Československu začíná rozvíjet i faktoring vývozní. Vyuţívaly jej čeští exportéři, tzv. organizace zahraničního obchodu, prostřednictvím a.s. Transakta či různých zahraničních faktoringových společností.. „První vývozní faktoringový kontrakt byl podepsán v roce 1978 na vývoz Skloexportu se švédskou faktoringovou společností Svenska Finans AB, Stockholm. Transakta zajišťovala faktoringové operace především ve Švédsku, Finsku, Norsku, Dánsku, západním Německu, Belgii a Nizozemí. Exportéři Skloexport, Jablonex, Ligna a Drevounia pouţívaly faktoring ve vztahu k určitému teritoriu jako komplexní finanční metodu, ostatní organizace zahraničního obchodu jen selektivním způsobem. Důvodem byla především výše provize faktoringové společnosti za rizika. Naše podniky neměly zájem na zálohovém proplácení pohledávky, protoţe se při její diskontaci proplácená částka sniţovala právě o platný diskont. Naopak k úsporám, které faktoringové operace našim exportérům přinášely, patřily úspory ze zabránění ztrát na úrocích z prodlení, úspory z titulu prokázané insolvence některých dluţníků, úspory na bankovních nákladech a operacích aj.“29 Na vnitřním trhu se faktoring začíná v tuzemsku rozvíjet aţ po revolučním roce 1989 a definitivním přechodu české ekonomiky na trţní princip. První českou společností zabývající se výhradně faktoringem se stala a.s. Transfinance zaloţená v roce 1991. Od té doby s rozvojem finančního a kapitálového trhu v ČR vzrostl počet faktoringových společností a objem jejich obchodů. Faktoring nabízejí v tuzemsku buď přímo banky jako jednu ze svých sluţeb, nebo, a to v drtivé většině případů, specializované faktoringové firmy, které jsou obvykle zakládány jako dceřiné společnosti velkých bank a následně jsou mateřskou bankou také úvěrově financovány. Nejvýznamnější faktoringové společnosti v tuzemsku v současnosti sdruţuje Asociace faktoringových společností ČR (AFS ČR), která má celkem 8 členů (akciové společnosti Factoring ČS, ČSOB Factoring, Transfinance, Factoring KB, NLB Factoring, Raiffeisenbank, Coface Czech Factoring a Bibby Financial Services). Vývoj celkového objemu faktoringových obchodů v posledních letech dokumentuje následující graf.
28
LIŠKA, V.: Finanční teorie. 14. Bankovnictví: Úvěry a vklady. Vyd. 1. Praha : Vydavatelství ČVUT, 1999. 247 s. ISBN 80-01-02048-7, str.199. 29 FEIXOVÁ, D.: Formy hospodářských vztahů uplatňovaných ve vyspělých ekonomikách (factoring, forfaiting). Praha : Ústřední ústav národohospodářského výzkumu, 1991. 42 s., str. 16-17.
23
Obr. č. 1: Vývoj faktoringových obchodů členů AFS ČR 2005-2010 (v mld. Kč) 150
134
127,1 125
111,9
104,8 100
99,7
83,8
75 50 25 0 2005
2006
2007
2008
2009
2010
Zdroj: Statistiky factoringu. Firemní finance.cz [cit. 2012-2-19] Dostupné online na:
Akciové společnosti Factoring ČS, ČSOB Factoring, Transfinance, Factoring KB a NLB Factoring jsou zároveň členy České leasingové a finanční asociace (ČLFA) a představují dominantní hráče na českém trhu faktoringových sluţeb, kteří ročně uskuteční kolem 80 % celkového objemu obchodů realizovaných členy AFS ČR. „Např. za první 3 čtvrtletí roku 2011 byly na členy AFS ČR postoupeny pohledávky celkem za 95,61 mld. Kč, z čehoţ na nejsilnější pětici firem připadalo cca. 79 mld. Kč.“30 Podíly jednotlivých členů Asociace faktoringových společností ČR na faktoringových obchodech v roce 2011 zobrazuje graf na obrázku č. 2. Obr. č. 2: Tržní podíly členů AFS (2011) Coface Czech Factoring 5,7%
Bibby Financial Services 2,1%
Raiffeisenbank 9,4%
ČSOB Factoring Factoring ČS Factoring KB NLB Factoring
ČSOB Factoring 21,7%
Transfinance 14,4%
Factoring ČS 31,3% NLB Factoring 3,9%
Factoring KB 11,5%
Transfinance Raiffeisenbank Coface Czech Factoring Bibby Financial Services
Zdroj: Statistika factoringu v ČR za 1. - 3. čtvrtletí 2011. CLFA.cz [cit. 2012-2-19] Dostupné online na:
30
Informace jsou čerpány ze zprávy České leasingové a finanční asociace o stavu a vývoji nebankovního leasingového, úvěrového a factoringového trhu v ČR za 1.-3. čtvrtletí 2011, která je k dispozici online na
24
2.4 Faktoring z právního hlediska Faktoring je v českých podmínkách pojem ekonomický, nikoliv právní, a není tedy definován ani zakotven v ţádném z tuzemských obchodních, účetních či daňových předpisů. Samotný proces faktoringu tak nepodléhá ţádné specifické regulaci, nemá jednotná přesně nastavená pravidla a řídí se pouze obecnými ustanoveními občanského zákoníku. Tím se české podmínky liší od vyspělých západních ekonomik, kde je oblast faktoringových sluţeb speciálně regulována a řídí se tak jasně nastavenými pravidly. Neexistence takových pravidel přitom můţe představovat pro faktoring brzdu jeho rozvoje. Z legislativního a účetního hlediska představuje v tuzemsku faktoring smluvně sjednanou finanční sluţbu zaloţenou na postoupení pohledávky (tzv. cesi). Ta se řídí obecnými ustanoveními občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.), konkrétně § 524 – 530 ve čtvrtém oddílu první hlavy tohoto předpisu. „Předmětná zákonná úprava připouští změnu v osobě věřitele pohledávky, a to i bez souhlasu dluţníka, na základě písemné smlouvy uzavřené mezi věřitelem a jinou osobou. S postoupenou pohledávkou přechází na nabyvatele (postupníka) její příslušenství a všechna práva spojená s pohledávkou včetně veškerého zajištění. Postoupit však nelze pohledávky zanikající nejpozději smrtí věřitele, nebo jejichţ obsah by se změnou věřitele změnil, popřípadě nelze-li pohledávku postihnout výkonem rozhodnutí. Rovněţ tak nelze postoupit pohledávky, pokud by postoupení odporovalo dohodě s dluţníkem, tedy tam, kde dohoda mezi dodavatelem (věřitelem) a odběratelem (dluţníkem) moţnost postoupení pohledávky vylučuje. Postoupení pohledávky je převádějící (postupitel) povinen bez zbytečného odkladu oznámit dluţníkovi, neboť do doby obdrţení tohoto oznámení je dluţník povinen plnit pohledávku původnímu věřiteli. Postoupení pohledávky můţe být dluţníkovi samozřejmě sděleno i ze strany nabyvatele pohledávky (postupníka), ovšem postupník musí v takovém případě postoupení pohledávky dluţníkovi prokazovat. Formálně jednoduší a podstatně praktičtější se tedy v tomto ohledu jeví učinění úkonu ze strany postupitele, kterým můţe být pouhé oznámení doručené dluţníku o postoupení konkrétní pohledávky či souboru konkrétních pohledávek, ať uţ ve formě samostatné listiny, či ve formě cesní doloţky uvedené na faktuře – daňovém dokladu k vyúčtování pohledávky. Právní úprava postoupení pohledávky se vztahuje jak na tzv. importní, tak na exportní factoring vyjma případů, kdy se uplatňuje nebo je sjednána aplikace cizího právního řádu. Podmínky postoupení pohledávky jsou stejné pro kaţdý druh prováděných faktoringových operací. Ustanovení § 527 občanského zákoníku pak ve vztahu k postoupeným pohledávkám řeší otázky odpovědnosti postupitele za kvalitu postoupené pohledávky, resp. ručení postupitele za
25
její dobytnost v případě úplatného postoupení pohledávky, ke kterému v případě faktoringu dochází vţdy.“31
2.5 Druhy faktoringu Faktoring je moderním nástrojem finančních trhů, který v posledních sto letech prošel bouřlivým rozvojem. Faktoringové sluţby nabízí v současné době stovky firem po celém světě. Není proto divu, ţe jsou poskytovány v celé řadě modifikací, které se navzájem odlišují z různých hledisek. 2.5.1
Členění faktoringových operací
Základní hledisko členění faktoringových operací spočívá v osobě, která nese riziko nesplacení pohledávky, tedy existence, resp. neexistence moţnosti zpětného postihu původního věřitele. Na základě toho pak rozlišujeme tzv. bezregresní (pravý) faktoring a regresní (nepravý) faktoring. Kromě základního rozlišení na pravý a nepravý faktoring však můţeme tuto sluţbu členit i z mnoha dalších hledisek. Přehled moţných variant členění faktoringových operací uvádí schéma na následujícím obrázku. Obr. č. 3: Druhy faktoringu podle různých hledisek
Zdroj: POLOUČEK, S. a kol.: Bankovnictví. Vyd. 1. Praha : C.H. Beck, 2006. 716 s. ISBN 80-7179-462-7, str. 228.
31
Právní základ faktoringu. Česká leasingová a finanční asociace.cz [cit. 2012-2-19] Dostupné online na:
26
2.5.2
Charakteristika základních druhů faktoringu
Pravý faktoring32 - Vyvinul se postupně z eskontu směnek a postupování pohledávek na základě myšlenky, ţe by věřitelé mohli odprodávat svoje pohledávky bez moţnosti jejich zpětného postihu v případě, ţe dluţník nebude ochoten či schopen dostát svým závazkům a příslušný dluh uhradit. Pohledávka přechází v plném rozsahu do majetku faktoringové společnosti a v případě jejího nesplacení jsou tedy proces a náklady vymáhaní plně v její kompetenci. Původní věřitel nemá po uskutečnění faktoringové operace vůči faktorovi v podstatě ţádné další povinnosti související s pohledávkou s výjimkou situací, kdy dojde k porušení smluvních podmínek, např. je dodáno závadné zboţí, které odběratel reklamuje. V takovém případě zodpovídá za pohledávku nadále dodavatel. Bezregresní faktoring je tedy zaloţen na přenosu rizika spojeného s pohledávkou z původního věřitele (dodavatele) na faktora (společnost odkupující pohledávku). „Od eskontu směnek se liší tím, ţe prodejce pohledávky není ani latentním dluţníkem, od cese pak tím, ţe prodejce pohledávky není cedentem a na banku se nepřevádí jen věřitelský vztah.“33
Nepravý (regresní) faktoring - v tomto případě si „faktoringová společnost vyhrazuje právo na vrácení postoupené pohledávky původnímu majiteli (postupiteli) v případě, ţe odběratel dluţnou sumu v době splatnosti neuhradí. Faktor sice prověřuje bonitu odběratelů, ale nepřebírá rizika jejich insolvence nebo platební nevůle a omezuje se pouze na vymáhání pohledávek a vedení saldokonta.“34 Tento druh faktoringu se tedy v podstatě překrývá s klasickým postoupením pohledávky, při kterém faktorovi nevznikají v případě nesplacení pohledávky původním dluţníkem vůči komitentovi ţádné závazky, naopak má faktoringová společnost právo na vrácení všech prostředků, které jiţ dodavateli v souvislosti s pohledávkou poskytla.
Advance faktoring - v rámci této sluţby poskytuje faktoringová společnost klientovi tzv. předfinancování. V okamţiku postoupení pohledávky mu vyplácí sjednanou část její nominální hodnoty (obvykle 75 – 90 %) a zbývající část si ponechává jako jistinu aţ do okamţiku úhrady pohledávky dluţníkem. Právě tato forma faktoringu umoţňuje obchodníkům překonat krátkodobé problémy s nedostatkem disponibilních prostředků aniţ by museli prohlubovat zadluţení podniku.
Maturity faktoring – tato specifická forma vznikla v Československu v samotných prvopočátcích faktoringu na zdejším trhu. Je opakem advance faktoringu, tedy faktor neposkytuje klientovi předfinancování a hodnotu pohledávky mu proplácí aţ v okamţiku její splatnosti.
32
Bývá označován také jako faktoring bez postihu či faktoring s pojištěním. LIŠKA, V.: Finanční teorie. 14. Bankovnictví: Úvěry a vklady. Vyd. 1. Praha : Vydavatelství ČVUT, 1999. 247 s. ISBN 80-01-02048-7, str. 195. 34 REŢŇÁKOVÁ, M. a kol.: Řízení platební schopnosti podniku. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2010. 191 s. ISBN 978-80-247-3441-5, str. 92. 33
27
Úplný faktoring35 – jedná se o komplexní sluţbu v oblasti outsourcingu pohledávek. V rámci úplného faktoringu poskytuje faktor klientovi kromě samotného odkupu pohledávek i celou řadu dalších sluţeb. Obvykle zajišťuje pro podnik veškerou administrativu spojenou s prodejem zboţí či sluţeb, např. vede související účetnictví a výkaznictví, zajišťuje fakturaci, sjednává pojištění pohledávek a v neposlední řadě obstarává také inkaso a případné vymáhání pohledávek. Kromě toho také zabezpečuje pro podnik důleţitou informační funkci, protoţe faktoringová firma jiţ před uzavřením smlouvy analyzuje situaci a vývoj hospodaření klienta i jeho odběratelů. Úplný faktoring je obecně spojen s vyšší odměnou faktoringové společnosti, přesto je však díky celé řadě výhod, které pro dodavatele představuje, v současnosti nejpouţívanější formou faktoringových sluţeb.
Důvěrný faktoring – v podstatě je opakem faktoringu úplného a jde o jednu z nejlevnějších variant faktoringu. Faktor v tomto případě neposkytuje klientovi kromě odkupu pohledávek ţádné další sluţby (správa a vymáhání pohledávek zůstává na dodavateli). Navíc si vybírá pouze konkrétní pohledávky, které je ochoten převzít. Z faktoringu tak předem vylučuje především pohledávky nedobytné či problematické (např. pohledávky vázané na poruchové zboţí či pohledávky za odběrateli se špatnou platební morálkou). Tato sluţba je vţdy poskytována v podobě tzv. skrytého (tichého) faktoringu36, v jehoţ rámci není dluţníkovi oznamováno postoupení pohledávky. Na fakturách není faktoring nijak vyznačen a odběratel tedy hradí dluţnou částku k datu splatnosti původnímu věřiteli, tedy prodejci.
Tuzemský faktoring – je charakteristický tím, ţe všechny tři zúčastněné strany faktoringové transakce (dodavatel, odběratel i faktoringová společnost) jsou ze stejného státu. Tato forma v tuzemsku převaţuje, v roce 2011 představoval domácí faktoring 70 % celkového objemu uskutečněných faktoringových obchodů v ČR.
Exportní faktoring – patří do kategorie mezinárodních faktoringových operací37, které jsou charakteristické tím, ţe dodavatel s odběratelem jsou z různých států. „V mezinárodních obchodních stycích umoţňuje exportní faktoring překonat rozpor mezi úvěrovými poţadavky trhu, finančními moţnostmi vývozce a zvýšenou rizikovostí. Poţadavky zahraničních odběratelů často nutí vývozce k dodávkám na otevřený účet a k poskytování nezajištěných dodavatelských úvěrů dovozcům. Takové platební podmínky však představují pro vývozce určité finanční nároky a značná rizika. Vývozci proto většinou preferují faktoring bezregresní. Při poskytování exportního faktoringu postupují faktoringové společnosti dvěma způsoby: pouţívají systém dvou
35
Bývá téţ označován jako hlavní či main-line faktoring. Vedle tichého faktoringu existuje ještě faktoring zjevný, v jehoţ rámci jsou dluţníci naopak s prodejem pohledávky obeznámeni. Na fakturách je uvedena tzv. cesní klauzule, která zakládá odběrateli povinnost uhradit dluţnou částku k datu splatnosti přímo novému věřiteli - faktoringové společnosti. 37 K mezinárodním faktoringovým operacím patří také dovozní (importní) faktoring. V tomto případě odkupuje faktoringová společnost od zahraničního exportéra pohledávky, které má za tuzemským importérem. Tato forma faktoringu se v praxi příliš nevyuţívá, v ČR tvořila v roce 2011 pouhá 3 % celkového objemu uskutečněných faktoringových obchodů. 36
28
faktorů nebo pojišťují riziko delcredere38 ve spolupráci s tuzemskou pojišťovnou. Na poskytování exportního faktoringu systémem dvou faktorů se podílejí dvě faktoringové společnosti: jedna v zemi vývozu, exportní faktor, a druhá v zemi dovozu, importní faktor. Tyto společnosti kooperují na základě členství v jednom mezinárodním řetězci. Exportní faktor uzavírá s vývozcem smlouvu, která pokrývá celý rozsah poskytovaných sluţeb. Sám poskytuje financování zálohováním pohledávek po předloţení kopií faktur. Importní faktor vyuţívá své znalosti domácího trhu země dovozu, za úplatu přebírá ručení za zaplacení, ověřuje finanční postavení odběratelů, jejich spolehlivost a platební morálku. Doporučuje také vývozcům úvěrové limity pro jednotlivé odběratele a stanoví tak hranici, do které je faktor ochoten přebírat riziko delcredere, provádí inkaso v době splatnosti, vymáhá pohledávky v případě neplacení a eventuálně poskytuje další sluţby. Některé faktoringové společnosti volí druhou variantu exportního faktoringu. Přebírají ručení za zaplacení pohledávek zahraničními odběrateli, avšak toto riziko pojišťují u domácí pojišťovny země vývozu a také hradí příslušnou pojistnou prémii. Podmínky tohoto pojištění potom přenášejí na svého klienta (např. poţadují spoluúčast vývozce na riziku, výši pojistné prémie promítají do výše poţadované odměny apod.). V době splatnosti potom vývozní faktor inkasuje pohledávky přímo od zahraničních odběratelů.“39
2.6 Průběh faktoringu a faktoringová smlouva „Průběh faktoringového případu lze rozdělit do několika fází. Na počátku faktoringové transakce je ţádost klienta – dodavatele o odkup budoucích pohledávek. Faktoringová společnost přebírá určitá rizika, která se týkají jak dodavatele, tak odběratele. Při prvním kontaktu s dodavatelem proto důkladně a komplexně prověřuje jeho bonitu, včetně očekávaného budoucího vývoje. Dále poţaduje i informace týkající se faktorovaných pohledávek, především obchodní jména a sídla odběratelů, popř. hodnocení jejich bonity, dosavadní vývoj obchodních vztahů s jednotlivými odběrateli, počet faktur a celkový roční obrat pohledávek určených k faktoringu, přehled dosud nesplacených pohledávek za jednotlivými odběrateli apod. Po prověření všech údajů faktoringová společnost v případě, ţe neshledá riziko operace jako neúnosné, sjednává s klientem faktoringovou smlouvu.“40 Faktoringová smlouva můţe být uzavřena buď v podobě samostatné smlouvy o odkupu konkrétní pohledávky či jejich souboru, nebo můţe být sjednána na určité časové období jako rámcová smlouva o budoucí cesi pohledávek. V prvním případě klient ţádá na faktorovi pouze jednorázový odkup určité pohledávky (či souboru) a sjednává proto s faktoringovou společností klasickou smlouvu o postoupení (převodu) pohledávky. Tato smlouva musí být
38
riziko nesplnění závazku třetí stranou MACHKOVÁ, H., ČERNOHLÁVKOVÁ, E., SATO, A.: Mezinárodní obchodní operace. 5., aktualiz. vyd. Praha : Grada, 2010. 240 s. ISBN 978-80-247-3237-4, str. 113-114. 40 DVOŘÁK, P.: Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha : Linde, 2005. 681 s. ISBN 80-7201-515-X, str. 566-567. 39
29
sjednána v písemné podobě a musí obsahovat všechny podstatné náleţitosti, jako jsou označení smluvních stran, specifikace postupované pohledávky, osoba dluţníka, výše úplaty za poskytovanou sluţbu, okamţik nabytí účinnosti smlouvy aj. V případě druhém hovoříme o tzv. globální cesi pohledávek. Tato forma je v praxi uplatňována v drtivé většině faktoringových operací a je zaloţena na sjednání rámcové smlouvy na určité časové období. Faktoringové společnosti totiţ obvykle po svých klientech ţádají, aby na ně po určitou dobu postupovali všechny pohledávky související se zboţím či odběrateli, na něţ se smlouva bude vztahovat. V českém podnikatelském prostředí jsou tyto smlouvy uzavírány obvykle na dobu několika let, v zahraničí jsou však běţné i faktoringové smlouvy s platností 1 rok a kratší. V praxi se rámcová smlouva vyuţívá ve dvou modifikacích. Jednak můţe být uzavřena pouze jako obecná smlouva o budoucím odkupu pohledávek, která obsahuje především všeobecné obchodní podmínky upravující faktoringový vztah a další podmínky postoupení pohledávek, ale nijak nespecifikuje konkrétní pohledávky či odběratele, na neţ se faktoring bude vztahovat. Při samotném postupování jednotlivých pohledávek musí být následně pro kaţdou z nich sepsána samostatná postupní smlouva, která se odkazuje na faktoringovou smlouvu a obsahuje uţ jen konkrétní specifikace pohledávek (výčty a čísla faktur, data vystavení a splatnosti apod.) a osob dluţníků. U druhé modifikace rámcové smlouvy odpadá nutnost sjednávat následně jednotlivé smlouvy postupní. Ve faktoringové smlouvě jsou kromě všeobecných obchodních podmínek uvedeny i podrobné specifikace pohledávek a osob dluţníků, kterých se faktoring bude týkat a okamţiky postoupení jednotlivých pohledávek. Z administrativního hlediska představuje tato varianta pro obě smluvní strany mnohem niţší zátěţ. „Součástí faktoringové smlouvy jsou i tzv. úvěrové limity, které stanovují, jakou výši pohledávek bude faktoringová společnost odkupovat. Mohou být stanoveny následujícími způsoby: revolvingový úvěrový limit na každého odběratele – znamená, ţe stav odkupovaných pohledávek vůči jednotlivým odběratelům nesmí překročit stanovený limit. Pohledávky nad limit faktoringová společnost přebírá pouze k inkasu, ale neručí za ně. Splacení některé pohledávky automaticky uvolňuje prostor pro odkup pohledávky nové. Tyto limity mohou být pro kaţdého odběratele rozepsány také na jednotlivé měsíce. speciální úvěrové limity na každou dodávku - jsou stanoveny v absolutní výši zvlášť na kaţdou dodávku.41 Po uzavření faktoringové smlouvy dochází následně k samotnému procesu postoupení pohledávek. Dodavatel vyrábí a prodává své výrobky či zboţí, popř. poskytuje sluţby, a při tom vystavuje odběratelům faktury. Kopie faktur, které se váţou na zboţí či odběratele sjednané ve faktoringové smlouvě, zasílá následně dodavatel faktoringové společnosti, čímţ dochází k faktickému přechodu pohledávky spolu s veškerými právy a povinnostmi do jejího
41
DVOŘÁK, P.: Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přeprac. a rozš. vyd. Praha : Linde, 2005. 681 s. ISBN 80-7201-515-X, str. 567-568.
30
majetku. V případě, ţe k datu splatnosti dluţník své závazky řádně uhradí, vyplácí faktoringová společnost klientovi celkovou hodnotu pohledávky sníţenou o sjednanou provizi a o prostředky, které mu jiţ poskytla v rámci předfinancování. Pokud dluţník dotčené závazky v den splatnosti nesplní, je jejich vymáhání (v případě pravého faktoringu) plně v kompetenci faktoringové společnosti. Pokud klient ještě neobdrţel za postoupenou pohledávku peněţní prostředky, musí mu je faktoringová společnost uhradit ve formě tzv. garanční platby. Její výši a termín splatnosti stanovuje faktoringová smlouva. Jedná-li se o faktoring regresní, pak se vrací pohledávka původnímu věřiteli, který je povinen vrátit faktoringové společnosti jiţ poskytnuté prostředky a uhradit sjednanou provizi. Obr. č. 4: Průběh faktoringové transakce
Poznámky: 1. dodavatel podává žádost o faktoring pohledávek, 2. po prověření bonity odběratele i dodavatele dojde k uzavření faktoringové smlouvy mezi dodavatelem a faktoringovou společností, 3. dodavatel odesílá zboží nebo provádí služby a vystavuje fakturu, 4. dodavatel postupuje pohledávku faktoringové společnosti, 5. předfinancování (výplata sjednané částky), 6. odběratel v době splatnosti hradí fakturu, 7. faktoringová společnost vyplatí dodavateli hodnotu pohledávky sníženou o svoji odměnu a případné zálohy. Zdroj: POLOUČEK, S. a kol.: Bankovnictví. Vyd. 1. Praha : C.H. Beck, 2006. 716 s. ISBN 80-7179-462-7, str. 227.
31
2.7 Náklady faktoringu Ve srovnání s cenou jiných krátkodobých nástrojů financování podniku jsou náklady faktoringu obvykle vyšší. Důvodem je především poměrně vysoké riziko, které faktor při odkupu pohledávky podstupuje. Celkovou cenu faktoringu ovlivňuje řada okolností, zejména: rozsah poskytovaných služeb – je určující pro výši nákladů na faktoring. Např. cena main-line faktoringu představujícího v podstatě kompletní outsourcing určité skupiny pohledávek bude na zcela jiné úrovni neţ cena faktoringové sluţby zahrnující výhradně odkup pohledávek. celkový počet a průměrná hodnota faktur, které jsou předmětem faktoringové operace. Z hlediska náročnosti je při stejném celkovém peněţním objemu transakce zásadní rozdíl mezi správou 5000 ks pohledávek po 100 Kč a správou 50 ks pohledávek v řádech desetitisíců Kč. Vyšší administrativní náklady spojené s velkými objemy drobných pohledávek nutně zvyšují celkovou cenu faktoringu. rizika spojená s pohledávkami – faktoringová společnost ještě před uzavřením smlouvy analyzuje všechny dostupné informace a stanovuje úroveň rizika spojenou s dodavatelem a jednotlivými odběrateli, kterou následně promítá do výše poţadované odměny. Mezi tato rizika patří např. riziko nesplacení pohledávek, rizika plynoucí z charakteru zemí, mezi nimiţ se obchoduje, riziko moţných výloh spojených s případným vymáháním pohledávek apod. Celková cena faktoringové sluţby má několik sloţek. Klient (firma prodávající své pohledávky) hradí faktoringové společnosti: „rizikovou provizi (poplatek, delcredere), která se pohybuje v praxi od 0,5 do 4 % hodnoty pohledávek. Základem pro výpočet je dlouhodobá průměrná výše neuhrazených pohledávek. Výpočty je nutno korigovat volbou vhodnějšího období a při změně obchodních partnerů či parametrů; poplatek za výlohy spojené s evidencí a inkasem pohledávek; další výlohy druhu celních poplatků, pojištění a jiné, které by musel dodavatel vynaloţit také v případě, ţe nepouţije faktoring;“42 úrok (diskont), který faktoringová společnost účtuje klientovi v případě, ţe mu poskytuje předfinancování. K úročení dochází po dobu mezi poskytnutím prostředků komitentovi a úhradou dluţné částky odběratelem a výše úrokové sazby je obvykle nastavena na úrovni sazby poskytované komerčními bankami u krátkodobých úvěrů na pohledávky. Delcredere, poplatek za výlohy na správu pohledávek a další poplatky bývají obvykle sloučeny do tzv. faktoringové provize. Její výše závisí na jednotlivých sloţkách a bývá stanovena jako % hodnoty faktorovaných pohledávek.
42
LIŠKA, V.: Finanční teorie. 14. Bankovnictví: Úvěry a vklady. Vyd. 1. Praha : Vydavatelství ČVUT, 1999. 247 s. ISBN 80-01-02048-7, str. 198.
32
2.8 Zhodnocení faktoringu Faktoring je v současné době velmi hojně vyuţíván, protoţe přináší svým klientům celou řadu výhod. Ty se liší v závislosti na druhu faktoringu, ale i na konkrétních podmínkách, které si zúčastněné strany smluvně sjednaly. Právě pestrá škála nabízených faktoringových sluţeb a moţnost modifikací faktoringové smlouvy umoţňuje dodavatelským podnikům nastavit si podmínky faktoringového kontraktu v podstatě na míru a vyuţít tak právě těch výhod, které aktuálně potřebují. Největší význam faktoringu spočívá v tom, ţe sniţuje objem kapitálu vázaného v pohledávkách firmy, čímţ ho uvolní, aby mohl být vyuţíván a reprodukován v dalších aktivitách. Tím faktoring přispívá k růstu rentability kapitálu podniku. Navíc firmě umoţňuje v případě problémů s likviditou získat téměř okamţitě disponibilní prostředky, aniţ by musela sáhnout např. po bankovním úvěru, který by zvyšoval zadluţení firmy. V rámci faktoringu získává sice podnik peněţní prostředky, ale nedochází ke zvýšení jeho celkového kapitálu, mění se pouze struktura aktiv. Další výhodou, typickou pro bezregresní faktoring, je přenos rizika. Dodavatel postoupením pohledávky převádí na faktora téměř všechna rizika s ní spojená43. Předchází tak negativním dopadům případného nesplacení pohledávek, eliminuje hrozbu velkých výloh spojených s jejich vymáháním apod. Na druhou stranu, všechny tyto okolnosti zahrnuje faktor do výše faktoringové ceny, která s rostoucí rizikovostí pohledávky přirozeně také narůstá. Pro klienta tedy plní pravý faktoring z tohoto hlediska v podstatě obdobnou funkci jako pojištění, protoţe si firma prostřednictvím faktoringové provize (stejně jako platbami pojistného) průběţně platí za jistotu, ţe v případě vzniku škodné události (nesplacení pohledávky) neponese náklady s ní spojené, tedy nepřijde o svoje peníze. Soubor vysoce rizikových pohledávek za různými odběrateli firma transformuje v mnohem méně rizikovou pohledávku za jednou faktoringovou společností. Bezregresní faktoring dále také zvyšuje konkurenceschopnost dodavatelů na jejich cílových trzích. Umoţňuje jim totiţ prodávat své zboţí na nezajištěný dodavatelský úvěr, coţ představuje v očích odběratelů ideální platební podmínky. Takový obchodní úvěr totiţ nevyţaduje klasické finanční instrumenty typu bankovních akreditivů či garancí, které mohou neúměrně zvyšovat konečnou cenu dodávky. Přitom však dodavatel nemusí čelit vysokému riziku plynoucímu z nezajištěných úvěrů, protoţe jej přenesl na faktoringovou společnost. V neposlední řadě sniţují faktoringové sluţby administrativní zatíţení svých klientů spojené se správou pohledávek a související náklady. Podnik se můţe soustředit na své vlastní aktivity a veškeré práce a náklady spojené se správou a vymáháním pohledávek přesunout za úplatu na specializovanou firmu. Faktoringová společnost navíc pravidelně prověřuje bonitu a hospodaření jednotlivých odběratelů podniku, čímţ mu přináší cenné informace o
43
Výjimkou je např. riziko moţných reklamací zboţí a s nimi spojených poţadavků odběratele na vrácení části uhrazených peněz, které zůstává v drtivé většině případů leţet na dodavateli.
33
jednotlivých odbytových cestách, aniţ by podnik musel sám do takovýchto analýz investovat svůj čas a peníze. Stejně jako kaţdá jiná finanční sluţba má faktoring i své nevýhody. Je to především jeho vysoká cena. Do nákladů faktoringu spadá celá řada poloţek, které u jiných forem financování nenajdeme. Proto je cena faktoringu ve srovnání s klasickými krátkodobými zdroji financování (bankovní úvěry, směnky apod.) vyšší. Kaţdý podnik musí při rozhodování o tom, zda vyuţít faktoring, velmi dobře prokalkulovat, jestli při daném objemu a obratu pohledávek dosáhne jejich postoupením faktorovi větší úspory nákladů, neţ bude činit odměna uhrazená faktoringové společnosti. Další nevýhodu faktoringu představují jeho omezení. Obvykle jej faktoringové společnosti odmítají poskytnout např. ve vztahu k rizikovějším teritoriím, odběratelům, zboţí apod.
34
3 REVOLVINGOVÝ ÚVĚR Revolvingové úvěrování patří do kategorie krátkodobých bankovních úvěrů, které jsou poskytovány podnikatelským subjektům. Jejich splatnost je kratší neţ jeden rok a slouţí k financování běţných provozních potřeb podniku (např. úvěry na zásoby) nebo k řešení dočasných problémů s cashflow (např. překlenovací úvěry). Poskytování úvěrů patří k tzv. aktivním obchodům banky a je historicky nejstarší formou bankovních sluţeb. Bankovní trhy procházejí od svého vzniku bouřlivým vývojem. Kaţdou výraznější změnu na trzích výrobků a sluţeb (např. změny v organizaci výroby, objevy nových technologií apod.) následovala adekvátní reakce bankovního sektoru. Banky se přizpůsobovaly novým trţním podmínkám a přicházely s novými produkty, které by co nejlépe odpovídaly aktuálním poţadavkům podnikatelů na financování. Tak se postupem času vyvinul i revolvingový úvěr jako moderní modifikace běţného bankovního úvěru.
3.1 Historický vývoj úvěrových a bankovních služeb Úvěr je nástrojem slouţícím k získání dodatečných peněţních prostředků, který lidstvo vyuţívá v podstatě jiţ od samotného vzniku peněz a přechodu od naturální k peněţní směně. V rámci naturální směny docházelo ke směně určitého zboţí za jiné a transakce tedy mohla být uskutečněna pouze v případě, ţe měly obě strany o nabízené zboţí zájem. To bylo brzdou obchodu a ekonomického rozvoje. Proto lidé jiţ v antice vymysleli způsob, jak celý proces obchodu zjednodušit a začali jako univerzální prostředek směny pouţívat drahé kovy. Postupně se tak vyvinuly raţené peníze, jejichţ hodnota odpovídala mnoţství drahého kovu pouţitého k jejich výrobě a které nabízely oproti směně zboţí za zboţí celou řadu výhod. Nepodléhaly zkáze, měly stabilní a jasně určenou hodnotu a byli je ve směně ochotni přijímat všichni obchodníci. Postupné uplatňování specializace ve výrobě a rozvoj dělby práce vedly v dobách antického Říma ke vzniku trţního prostředí, v němţ uţ jednotlivci nebyli ekonomicky soběstačnými subjekty, ale museli se pro uspokojení svých základních potřeb v podstatě denně obracet na trh a účastnit se směny. Ve středomořských oblastech rostl celkový objem obchodů a mnoţství dostupných drahých kovů brzy přestalo obchodníkům při realizaci velkých zakázek dostačovat. Zároveň na trhu začali působit i obchodníci, kteří jich u sebe naopak hromadili velké objemy a znemoţňovali jejich další oběh. Proto brzy vznikla jednoduchá myšlenka, ţe si obchodníci, kteří potřebovali prostředky pro své podnikání, půjčí tyto prostředky za úplatu od těch, kteří jich mají momentálně dostatek. Tím bude zabezpečena plynulost výroby a zároveň bude peněţním prostředkům umoţněna jejich další reprodukce. Věřitel poskytl podnikateli půjčku na předem sjednanou dobu a ke dni splatnosti inkasoval od dluţníka zapůjčenou částku a tzv. úrok v podobě několika procent z této částky. Vzhledem k neustálému růstu objemu obchodů však časem přestaly být i tyto prostředky dostačující a obchodníci poskytující půjčky hledali cesty, jak získat další peníze, které by mohli dále půjčovat. Přišli proto s novou nabídkou, ţe pokud si u nich veřejnost uloţí své peníze, resp. drahé kovy, nejenţe je tak zabezpečí před moţným odcizením či ztrátou, ale navíc získá odměnu opět v podobě úroku připsaného k celkové uloţené částce. Sluţba se ujala, občané 35
svěřovali obchodníkům své prostředky a ti jim vystavovali potvrzení o jednotlivých úloţkách, které se v průběhu následujících staletí vyvinuly aţ v papírové peníze ve své současné podobě. Ačkoliv byly úrokové sazby u podnikatelských půjček mnohdy extrémně vysoké a jednalo se spíše o lichvu neţ poskytování úvěrů, představovaly tyto sluţby v podobě primitivních půjček a přijímání vkladů od veřejnosti předchůdce klasických bankovních sluţeb a jiţ v antice poloţily pevné základy, na nichţ byl v průběhu následujících staletí vybudován sloţitý a moderní bankovní a finanční systém. „V 8. aţ 10. století se začíná rozvíjet postupně, kromě tradičních center středomořského obchodu, také obchodování směrem hlouběji do centra evropského kontinentu a postupně se rozvíjí obchodní činnost i v severozápadních oblastech Evropy. Vznikají nová obchodní centra ve Francii a zejména ve Španělsku, přesto si však stále významnější postavení získávají tradiční obchodní centra Itálie. Právě zde ve 13. století došlo ke vzniku a rozvoji moderního bankovnictví. Obchodní postavení severoitalských měst výrazně sílí uţ v 11. a 12. století. Mezi nimi stále významnější úlohu začínají zaujímat především Benátky, v nichţ se soustřeďuje převáţně obchod s vývozními zeměmi – tj. s arabským světem, ale později i s Indií a od 13. stol. s Čínou, a Janov, v němţ se soustřeďuje především obchod s Francií a Španělskem. Stále častěji se však také setkáváme s rostoucím obchodním významem měst leţících ve vnitrozemí jako je Milán a zejména Florencie. Právě v těchto městech z přirozených příčin a potřeb obchodu dochází i k výraznému rozvoji finančních a bankovních sluţeb. V polovině 13. století začínají nejvýznamnější italské městské státy spojené především s dálkovým obchodem razit zlaté mince, jejichţ hodnota je trvalejší a nepodléhá takovým výkyvům, jako u doposud pouţívaných mincí stříbrných. Především v dálkovém obchodě se postupně začalo vyuţívat téměř výhradně zlatých mincí, které slouţily rovněţ i k bankovním transakcím, především k půjčkám. Je pochopitelné, ţe úroky u soukromých i veřejných (státních) půjček byly rovněţ v severoitalských republikách placeny ve „zlaté“ měně. Rozvoj obchodu v severoitalských městských republikách ve 12. aţ 14. století vedl i k vytvoření určitého svérázného typu „obchodních společností“. Výnosy obchodních transakcí v dálkovém obchodě byly tím vyšší, čím byl jejich objem větší. Velké obchodní transakce si však vyţadovaly soustředění velkého mnoţství kapitálu, coţ často přesahovalo síly jednotlivého obchodníka. Proto docházelo jiţ od počátku 12. století k postupnému sdruţování obchodníků z jedné rodiny, tj. těch, mezi nimiţ existovaly velmi úzké příbuzenské vztahy (zpravidla bratři, švagři). Později se rodinná báze těchto společností rozšířila, byli do nich přijímáni i „vzdálenější“ příbuzní. Další etapa vývoje těchto společností vedla nejprve k tomu, ţe se jejich členy mohli stát i nejbliţší přátelé, zpravidla obchodní přátelé členů rodiny, a v poslední etapě se jejich členy mohli stát v zásadě cizí lidé. Zisk a ztráty byly v těchto společnostech děleny mezi jejich členy podle výše kapitálu do nich vloţeného. Čím více se společnost zvětšovala, tím více se na tvorbě jejího základního kapitálu podíleli i cizí lidé, kteří se přímo nepodíleli na zisku či ztrátách společnosti, ale poskytovali svůj finanční vklad do společnosti za určitý, zpravidla pevný úrok.
36
Obchodní společnosti v Benátkách, Miláně, Janově, ale zejména ve Florencii shromáţdily časem poměrně značné kapitálové prostředky, které se ne vţdy podařilo potřebně zhodnocovat v obchodních transakcích. Proto obchodní společnosti pouţívaly tento kapitál dalšími způsoby. Dočasně volný kapitál půjčovaly samozřejmě za „odpovídající“ úrok, který byl pochopitelně vyšší neţ úrok, který platily za „cizí“ kapitál svým vkladatelům. Jejich úvěrovými klienty byli menší obchodníci, kteří se orientovali na místní obchod, významnou část „úvěrové“ klientely tvořili také majitelé manufaktur, či dokonce jednotlivé cechy. Z hlediska zisku nejméně atraktivním úvěrovým klientem byla obec – stát. Časem došlo k tomu, ţe největší z těchto společností přenesly své těţiště právě do bankovní činnosti. Kapitálové rezervy, obchodní zkušenost a zpravidla síť poboček po celé tehdejší vzájemně obchodující Evropě, ale i mimo ni, těmto společnostem umoţnily, aby poskytovaly své zkušenosti z oblasti platebního styku i jiným obchodníkům či dalším obchodním společnostem.“44 Rozvoj sluţeb v oblasti poskytování úvěrů vedl k potřebě určité regulace tohoto sektoru a nutnosti veřejné kontroly bankovních domů. „Za nejstarší veřejně kontrolovanou úvěrovou instituci na světě je povaţována italská Banca Monte dei Paschi di Siena, zaloţená městskými úřady v roce 1472. Stejně jako dnešní moderní banky přijímala vklady od soukromých osob i veřejných institucí a poskytovala úvěry proti zástavě, obchodovala se směnkami, směňovala valuty a podnikala v zahraničí.“45 K rozvoji obchodu a s ním bankovnictví a finančních sluţeb však docházelo kromě Itálie samozřejmě i v ostatních částech Evropy. V období kolonialismu v 16. a 17. století prošel bankovní sektor řadou proměn. Evropští výrobci nakupovali od obchodníků v koloniích suroviny. Přeprava zboţí na velkou vzdálenost s sebou nesla značné vedlejší náklady, proto se dodávky uskutečňovaly ve velkých objemech a vázaly tak v sobě evropským odběratelům surovin značné prostředky, které následně chyběly ve výrobě. Proto se bankovní úvěry začaly vyuţívat kromě oblasti financování směny zboţí mnohem více i v oblasti financování výroby. Docházelo také k rozvoji obchodování s cennými papíry a zakládání prvních burzovních domů. Na konci 17. století se objevuje také další fenomén, kterým je podpora či přímá iniciativa státu při zakládání nových bank. „Během 16. století postupně vzrůstá význam obchodních center na severozápadě Evropy. Počátkem 17. století se nově vzniklá obchodní centra stávají i významnými finančními středisky. Zde také dochází ke vzniku řady nových bank, které se způsobem svého zaloţení i charakterem činnosti od klasických bank středověku odlišují. Základní kapitál těchto bank, či alespoň jeho podstatná část, umoţňující nejen zajišťování běţného platebního styku či poskytování běţného úvěru, nýbrţ i to, co bychom mohli označit jako investiční bankovnictví (včetně emitování a obchodování s cennými papíry), je zpravidla zajištěn z významné části prodejem akcií. Společenské, obchodní a podnikatelské zázemí těchto bank je stále více spojeno s moderním rozvíjejícím se národním i mezinárodním trhem, obchodem se
44
ŠENKÝŘOVÁ, B.: Bankovnictví I. 4. aktualiz. vyd. Praha : Vysoká škola finanční a správní, 2005. 201 s. ISBN 80-86754-53-7, str. 11-14. 45 POLOUČEK, S. a kol.: Bankovnictví. Vyd. 1. Praha : C.H. Beck, 2006. 716 s. ISBN 80-7179-462-7, str. 38.
37
zámořskými koloniemi a od konce 17. století se stále více se rozvíjejícím průmyslem. K zaloţení první banky tohoto moderního typu dochází v roce 1609 v nejrozvinutějším obchodním středisku evropského severozápadu, v Amsterodamu. O 10 let později je na podobných principech zaloţena i Hamburská banka. V roce 1694 vzniká Bank of England, která začíná, podobně jako jiná soukromá bankovní sdruţení v Anglii, vydávat peněţní poukázky, stvrzující nárok na určité mnoţství zlata, které je banka ochotna proplatit. Ty představují prototyp budoucích národních měn. Teprve v roce 1844 se tato banka stává centrální bankou ve vlastním slova smyslu. V 18. století uţ dochází k rozvoji bankovnictví i ve Francii či např. Prusku. Druhá polovina 18. století a zejména přelom 18. a 19. století přináší impulsy poněkud jiného druhu. Vychází z rozvoje průmyslového podnikání. Zakládání a výstavba průmyslových podniků v té době nevídané velikosti byla spojena se zintenzivněním obchodní činnosti. Nový průmysl produkuje své výrobky v masovém měřítku a vytváří předpoklady k mimořádnému růstu objemu obchodních transakcí. Poţadavky na výši obchodních úvěrů, na spolehlivost a rychlost platebního styku a stejně tak zakládání průmyslových podniků vyţadující obrovské objemy investic a úvěrů s mimořádně dlouhou dobou splatnosti, výrazně překračovaly moţnosti stávajících soukromých bank a bankovních domů. Kromě poskytování úvěrů patří v této době jiţ k běţné obchodní činnosti bank také např. spekulace se státními dluhopisy, depozitní operace a diskontování směnek, ale také emitování papírových bankovek. V této době vznikají velké bankovní firmy, např. bankovní dům Baring v Londýně, ale snad nejvýznamnějším představitelem rozvoje bankovnictví počátku 19. stol. je bankovní dům Rothschildů. V 19. století se bankovnictví začíná vyvíjet směrem k ucelenému systému, zpravidla ohraničenému státními útvary. Rozvíjí se tak např. francouzský, anglický či americký bankovní systém. Dalším fenoménem této doby je rostoucí potřeba zprůhlednění a stanovení přesných pravidel bankovního sektoru. Dochází k rozvoji bankovního a finančního práva. Dalším symptomem je prohlubující se diferenciace bankovních činností. Nejenţe se postupně konstituuje úloha centrálního bankovnictví, ale i v činnosti komerčních bank stále více vystupují do popředí určité dominantní sféry. Např. v Anglii ve 2. polovině 19. století nalezneme banky, které se zabývají především poskytováním obchodních úvěrů a realizací platebního styku, jiné se věnují především poskytování garančních záruk, další se zabývají emisí a obchodováním s cennými papíry či formou dlouhodobých úvěrů investují do rozvoje průmyslových a výrobních odvětví.“46 Ve 20. století docházelo k dalšímu velkému rozvoji bankovních trhů a sluţeb. Především v důsledku rozvoje celosvětových trhů a uvolňování přeshraničního pohybu kapitálu ve druhé polovině 20. století vznikaly velké nadnárodní bankovní a finanční instituce, jejichţ význam neustále roste aţ do současnosti. Na druhou stranu se od 20. století v bankovním sektoru opakovaně objevují také závaţné problémy vedoucí vzhledem k propojení jednotlivých
46
ŠENKÝŘOVÁ, B.: Bankovnictví I. 4. aktualiz. vyd. Praha : Vysoká škola finanční a správní, 2005. 201 s. ISBN 80-86754-53-7, str. 18-21.
38
institucí často i k celosvětovým finančním krizím. Proto dochází k tendencím zpřísňování regulace na bankovních trzích, např. pomocí pravidel kapitálové přiměřenosti.
3.2 Vývoj bankovnictví v ČR „V Českých zemích začínají působit první banky na počátku 19. století. Z iniciativy české aristokracie byla v roce 1824 zaloţena v Praze Česká spořitelna, v roce 1847 začala v Praze působit filiálka rakouské National Bank. V dalším období byla díky liberálním poţadavkům na zakládání bank zaloţena celá řada nových bankovních domů (mezi nimi v roce 1868 Ţivnostenská banka), část z nich ale brzy doplatila na neobezřetné chování. Bankovní sektor byl ovlivněn zvláště burzovním krachem v roce 1873, který výrazně dopadl na burzu ve Vídni a díky velmi těsnému propojení habsburské monarchie s centrem Čech se okamţitě projevil také na praţském peněţním a kapitálovém trhu. Krize bank byla v Českých zemích hlubší neţ v samotném Rakousku a přečkaly ji jen kapitálově nejsilnější ústavy. V letech 1873 – 1883 bylo zaloţeno jen 6 bank, zatímco 99 bankovních ústavů zkrachovalo. Ani jedna z bank zaloţených mezi roky 1873 a 1898 nebyla národnostně česká banka. Velký význam měla pro drobné střadatele i zájemce o malé úvěry Státní poštovní spořitelna zaloţená v roce 1883 a úvěrní druţstva (kampeličky). Celkově se rozvoj českého bankovního sektoru ve srovnání s ostatními evropskými státy vlivem celé řady důvodů opozdil. Aţ na počátku 90. let 19. století dochází k návratu důvěry v úvěrový systém a k rozvoji samotného podnikání, které bylo nezbytným předpokladem ozdravení českého bankovnictví. Na počátku 20. století se české bankovnictví vyvíjelo relativně úspěšně. Přestoţe se některé banky dostaly do potíţí, stabilita bankovního systému nebyla ohroţena. Stejně tak tomu bylo v období první světové války. Další formování bankovního sektoru v českých zemích bylo výrazně ovlivněno vznikem Československé republiky v roce 1918. Zásadní změnu pro bankovní sektor přineslo zřízení centrální banky. Národní banka Československá zahájila svoji činnost 1. dubna 1926 a byla akciovou společností s povahou veřejného ústavu, která získala na 15 let výhradní právo vydávat v ČSR bankovky při povinnosti udrţovat kurz Kč k plnohodnotným zlatým měnám na úrovni posledních dvou let. Při vzniku republiky bylo u nás 301 obchodních akciových bank. Jejich počet se velice rychle a výrazně sníţil jednak v průběhu krize 1922 – 1923, která na naše bankovnictví dopadla velice tvrdě, jednak fúzemi a akvizicemi v období konjunktury druhé poloviny dvacátých let. Před krizí nastupující v roce 1929 tak zůstalo v Československu 114 akciových bank. Velká hospodářská krize se v českém bankovním sektoru neprojevila tak destruktivně, jako v některých sousedních zemích. Bankovní soustava byla relativně rozsáhlá, sloţitě strukturovaná, ale plně funkční. Pozitivně ovlivňovala ekonomický vývoj Československa. Ve struktuře finančního systému měly výraznou váhu veřejnoprávní ústavy a lidové peněţnictví. V roce 1938 existovalo v českých zemích kolem 120 bank a bankovních domů, mezi nimiţ měla výsadní postavení Ţivnobanka. Ta získala širokou klientelu mezi drobnými ţivnostníky i většími podnikateli, angaţovala se v zemědělství, úzké vazby měla na záloţny. Peněţní i kapitálový trh, stejně jako bankovní a nebankovní sektor, byly v předválečném Československu na úrovni vyspělých trţních ekonomik. V období okupace se počet bank podstatným způsobem sníţil. Akciový kapitál většiny českých bank byl převeden pod kontrolu německých vlastníků, tam 39
kde to nešlo, bylo přikročeno k násilné likvidaci. Zastavena byla i činnost mnoha drobných peněţních ústavů.“47 Po skončení druhé světové války se v Československu nadále sniţoval počet bankovních institucí. V rámci přechodu na systém centrálně plánované ekonomiky došlo ke znárodnění či úplnému zrušení všech akciových bank a soukromých pojišťoven i nebankovních finančních institucí a byla vytvořena jediná centrální instituce, Národní banka Československá. Byla zaloţena v roce 1950 a vydávala bankovky a spravovala měnu na celém území státu. K uvolnění podmínek došlo aţ po revolučním roce 1989. „Od roku 1990 vstoupily v platnost dva zákony: zákon o státní bance Československé a zákon o bankách a spořitelnách. Tím byl vytvořen alespoň v základních rysech předpoklad pro fungování moderního dvoustupňového bankovního systému. Na počátku roku 1990 bylo v ČSFR 5 bank, ke konci roku 1991 uţ to bylo 24 bank (včetně zahraničních). Počet bank se velice rychle zvyšoval do konce roku 1993, potom po několik let stagnoval a od roku 1997 docházelo k postupnému sniţování jejich počtu. Výrazné zpomalení růstu počtu bank v roce 1994 a v několika dalších letech bylo způsobeno především regulativními opatřeními centrální banky. Postupně se totiţ podstatným způsobem zpřísnily poţadavky na kapitál a ostatní poţadavky na bankovní podnikání, zejména podmínky pro udělení bankovní licence a zahájení činnosti.“48 V posledních letech počet bank v tuzemsku opět mírně narůstá. V roce 2010 působilo na českém trhu 41 bankovních institucí, v roce 2011 uţ jich bylo 44 a spravovaly aktiva v celkovém objemu 4247 miliard Kč49. Z hlediska struktury je v současnosti tuzemský bankovní sektor charakteristický především vysokým stupněm internacionalizace a také koncentrace, dominují mu tedy velké bankovní domy se zahraniční kapitálovou účastí. Přesto však tyto banky mezi sebou neustále udrţují vysokou míru kompetitivity, podpořenou navíc existencí menších a středních bank, které se často specializují na konkrétní oblast sluţeb a přinášejí inovace, díky kterým představují pro velké finanční konglomeráty mnohdy zásadní a především neustále narůstající konkurenci. Ze 44 subjektů s bankovní licencí, které jsou v současnosti aktivní na českém trhu, je drtivá většina představována univerzálními bankami poskytujícími plné spektrum bankovních sluţeb. Vedle nich pak existují také specializované banky, které se soustředí jen na určitou konkrétní oblast sluţeb a poskytují pouze omezené portfolio produktů. Jsou jimi např. Česká exportní banka specializující se na poskytování exportních úvěrů, Hypoteční banka či různé stavební spořitelny poskytující stavební spoření a úvěry na bydlení (v současné době jich na českém trhu působí 6). Nejvýznamnější poskytovatelé bankovních sluţeb na tuzemském trhu jsou v současnosti sdruţeni v rámci České bankovní asociace. „Ta vznikla v roce 1990 pod původním názvem
47
POLOUČEK, S. a kol.: Bankovnictví. Vyd. 1. Praha : C.H. Beck, 2006. 716 s. ISBN 80-7179-462-7, str. 38-39. 48 POLOUČEK, S. a kol.: Bankovnictví. Vyd. 1. Praha : C.H. Beck, 2006. 716 s. ISBN 80-7179-462-7, str. 40. 49 Číselné údaje o stavu bankovního sektoru jsou převzaty z výroční zprávy České bankovní asociace za roky 2010 – 2011, která je dostupná online na:
40
Bankovní asociace a od roku 1992 působí jako dobrovolné sdruţení právnických osob podnikajících v peněţnictví a oblastech úzce navazujících. Členství v asociaci má dvě formy: plné členství je vyhrazeno bankám a pobočkám zahraničních bank s licencí ČNB; přidruţené členství je otevřeno zejména reprezentacím zahraničních bank a pomocným organizacím se vztahem k bankovnictví. V současné době Česká bankovní asociace (ČBA) sdruţuje v rámci plného členství 33 bank, reprezentujících více neţ 99% bankovního sektoru a k jejím úkolům patří zejména zastupovat a prosazovat společné zájmy členů ve vztahu k vládě, České národní bance a dalším právním subjektům; prezentovat roli a zájmy bankovnictví vůči veřejnosti a zahraničí a podílet se na standardizaci postupů v bankovnictví, na vytváření odborných usancí a harmonizaci bankovní legislativy s legislativou Evropské unie.“50
3.3 Druhy krátkodobých bankovních úvěrů Banky nabízejí v současnosti pestré spektrum krátkodobých úvěrů, které můţeme posuzovat z celé řady hledisek. „Velice často jsou klasifikovány např. podle úvěrovaných subjektů. Z tohoto hlediska mohou být úvěry poskytnuty jednotlivcům, firmám, jiným finančním institucím či vládám, mohou směřovat k domácím subjektům či do zahraničí. Úvěry také mohou být poskytované k rozličným účelům s různorodou splatností. Banky poskytují klientům i úvěrové limity a úvěrové karty, takţe do určité míry závisí i na půjčujících si, jaká je výše úvěrů poskytnutých bankou.“51 Revolvingový úvěr spadá do kategorie krátkodobých provozních úvěrů poskytovaných podnikatelským subjektům k financování běţných potřeb podniku. Tyto provozní potřeby mohou být financovány kontinuálně za pomoci krátkodobých bankovních úvěrů (tzv. průběţné úvěrování provozu), nebo mohou být úvěry vyuţívány pouze odděleně na určité individuální potřeby podniku (tzv. oddělené úvěrování provozu). Do kategorie provozních úvěrů spadá kromě revolvingového i řada dalších typů úvěrů a rozlišujeme je především z hlediska účelu pouţití (zda jsou poskytovány na určitý předem vymezený účel či nikoliv) a z hlediska jejich zajištění (zda jsou zajištěné určitou konkrétní hodnotou, kryté pouze obecnou kvalitou hospodaření klienta či nejsou kryté vůbec). Charakteristiky jednotlivých forem se mohou často mírně odlišovat v závislosti na jednotlivých poskytovatelích. To je dáno především poměrně vysokou úrovní konkurence na českém bankovním trhu, která vede jednotlivé banky ke snaze vyjít maximálně vstříc svým klientům a nastavit jim podmínky úvěrování tak, jak nejlépe odpovídá jejich provozním potřebám. Základní charakteristiky však zůstávají pro jednotlivé formy v zásadě stejné. 3.3.1
Oddělené úvěrování provozu
„Jedná se o systém, ve kterém se účelově a odděleně od ostatních fází úvěrují jednotlivé formy oběţného majetku. Samostatně se sledují a úvěrují výrobní zásoby, nedokončená
50 51
O ČBA. Česká bankovní asociace.cz [cit. 2012-2-26] Dostupné online na: POLOUČEK, S. a kol.: Bankovnictví. Vyd. 1. Praha : C.H. Beck, 2006. 716 s. ISBN 80-7179-462-7, str. 370.
41
výroba, hotové výrobky a pohledávky. Při odděleném systému úvěrování provozu dochází k tomu, ţe komerční banka má pro kaţdou z těchto fází reprodukčního procesu samostatný druh úvěru.“52 Těmito druhy jsou především:
Běžný úvěr – je nejjednodušší formou krátkodobého úvěru. Je neúčelový a obvykle nebývá zajištěn. Proto bývají náklady na tuto formu (tzn. úroky) poměrně vysoké. Vyuţití nachází běţné úvěry spíše u malých podniků, které zatím z pohledu banky nemají dostatečnou úvěrovou bonitu a nelze jim proto nabídnout výhodnější podmínky zaloţené na dlouhodobé spolupráci s klientem.
Směnečné úvěry – jedná se o neúčelové úvěry, které jsou zajištěny směnkami. Jsou jednou z historicky nejstarších forem úvěru. Rozlišujeme dva základní typy směnečných úvěrů, a to eskontní a akceptační53. V rámci eskontního úvěru banka odkoupí od původního věřitele směnku a proplatí mu její nominální hodnotu sníţenou o diskont. Ke dni splatnosti pak banka tuto směnku předkládá směnečnému dluţníkovi k proplacení. U akceptačního úvěru neposkytuje banka prostředky směnečnému věřiteli, ale naopak dluţníkovi, tedy výstavci směnky. Zavazuje se totiţ za něj uhradit majiteli směnky ke dni její splatnosti směnečnou sumu.
Lombardní úvěry – opět představují formu neúčelových zajištěných úvěrů, avšak jako kolaterál v tomto případě neslouţí pouze směnka, ale jakákoliv dohodnutá movitá věc či právo. Nejčastěji jsou jako zástava vyuţívány cenné papíry, ale existují i lombardní úvěry na zboţí, pohledávky, na směnky apod. Obvykle jsou poskytovány v pevné předem stanovené výši (jako určité % hodnoty zástavy) a úročeny fixní sazbou. Určitou modifikaci lombardního úvěru představují tzv. repo úvěry. Dluţník získá od banky peněţní prostředky na základě prodeje svých cenných papírů. Zároveň se obě strany dohodnou, ţe po uplynutí sjednané doby uskuteční zpětnou transakci a cenné papíry se vrátí za určitou provizi k původnímu majiteli.
Úvěry na zásoby či pohledávky – jedná se tentokrát jiţ o účelové formy úvěrů. Jsou specifické povahou zajištění, které v tomto případě nelze fyzicky předat bance jako zástavu. Tento problém se v případě zásob řeší obvykle prostřednictvím tzv. dispozičních cenných papírů, které dluţník bance předává do zástavy. Tyto cenné papíry zakládají bance právo disponovat se zásobami, na které se vztahují. V případě úvěrů na pohledávky vystavuje obvykle dluţník bance tzv. cesní klauzuli a jedná se tedy o úvěr zajištěný postoupením pohledávky.
52
PAVELKA, F., BARDOVÁ, D., OPLTOVÁ, R.: Úvěrové obchody. 1. vyd. Praha : Bankovní institut - vysoká škola, 2001. 279 s. ISBN 80-7265-037-8, str. 63. 53 Směnečné úvěry nacházejí své vyuţití i v mezinárodních obchodních transakcích. Přeshraniční variantu eskontního úvěru nazýváme úvěr negociační, obdobou akceptačního úvěru je pak v mezinárodních obchodních vztazích tzv. úvěr ramboursní.
42
3.3.2
Úvěry na náklady – „řadíme je ke krytým úvěrům slouţícím k předem vymezenému účelu. Pouţívají se ke krytí finanční potřeby vyvolané sezónními změnami v cenách některých surovin nebo energií, jeţ jsou nezbytné k výrobě zboţí a sluţeb promítajících se do nákladů. Protoţe jde o úvěry na sezónní potřeby, okamţikem, kdy tato potřeba zaniká, se na splacení tohoto úvěru automaticky uvolňují prostředky vázané v sezónních nákladech.“54 Průběžné úvěrování provozu
Jedná se o moderní formu financování provozních potřeb podniku. Realizuje se jako průběţné poskytování, čerpání a splácení krátkodobých úvěrů, kdy banka stanoví klientovi celkový úvěrový rámec, do jehoţ výše lze průběţně čerpat prostředky. Takové podmínky banky nabízejí obvykle podnikům, se kterými jiţ dlouhodobě spolupracují, které mají dobrou platební historii a bonitu a obvykle si zapůjčují velmi vysoké částky. Do kategorie kontinuálních provozních úvěrů patří úvěry kontokorentní a revolvingové, které mají řadu základních rysů společných. Kontokorentní úvěr – tato forma úvěru je navázána na podmínku vedení běţného účtu u banky poskytující úvěr a realizuje se v podstatě jako moţnost přečerpat tento účet aţ do určitého debetního zůstatku. Banka smluvně sjedná s klientem pevný úvěrový rámec (limit debetního zůstatku kontokorentního účtu), dobu splatnosti a cenu sluţby55. Ke splacení kontokorentního úvěru dochází v okamţiku, kdy se nahromadí na běţném účtu klienta dostatečný objem peněţních prostředků a jeho zůstatek je opět kladný či alespoň nulový. Kontokorentní úvěr je neúčelový a obvykle bývá krytý pouze obecnou bonitou klienta. Můţe však být i zajištěn (např. pohledávkami či v případě vysokých úvěrových rámců i nemovitostmi). Tato forma financování je velmi flexibilní a umoţňuje podniku dostát svým závazkům i v případě, ţe nemá v daném okamţiku na účtu dostatečný objem disponibilních prostředků. Přitom není třeba sjednávat individuální smlouvy pro kaţdé čerpání úvěru a klient si aţ do výše sjednaného rámce můţe zapůjčit jen tolik prostředků, které skutečně potřebuje, případně v některých obdobích nemusí úvěr čerpat vůbec. To pro banku můţe představovat určitá omezení – je obtíţné plánovat cashflow v případě, kdy banka vlastně neví, kdy skutečně dojde k odčerpání peněţních prostředků a v jakém objemu. Navíc jsou zisky z úroků pro banku v případě, ţe si klient zapůjčí jen menší částku, niţší, neţ kdyby mu pravidelně poskytovala úvěr v celém objemu sjednaného rámce. Proto banky kromě úroků, resp. poplatků za čerpání kontokorentního úvěru často smluvně
54
PAVELKA, F., BARDOVÁ, D., OPLTOVÁ, R.: Úvěrové obchody. 1. vyd. Praha : Bankovní institut - vysoká škola, 2001. 279 s. ISBN 80-7265-037-8, str. 68. 55 Cena kontokorentního úvěru nemusí být vţdy stanovena úrokovou sazbou, tedy jako určité procento hodnoty zapůjčené částky. Někdy banka stanoví pevný poplatek za čerpání úvěrového rámce, který zůstává v případě včasného splacení neměnný a nezávisí na skutečné výši čerpaných prostředků. To se však vyuţívá spíše u kontokorentních účtů poskytovaných soukromým osobám, neţ u účtů podnikatelských, kde jsou čerpané částky úvěru řádově mnohem vyšší.
43
sjednávají také poplatek ve formě procenta z nevyčerpané částky celkového úvěrového rámce - tzv. závazkovou provizi. Revolvingový úvěr – je historicky starší neţ kontokorentní úvěr a má mnoho rysů podobných. Jeho charakteristice je věnována samostatná subkapitola.
3.4 Úvěrová smlouva Poskytnutí bankovního úvěru je vţdy zaloţeno smluvním ujednáním banky a jejího klienta. Na počátku úvěrového vztahu podává klient bance ţádost o úvěr. „Ještě před uzavřením úvěrové smlouvy banka poţaduje celou řadu podkladů, např. stanovy společnosti, zprávu auditora, finanční výkazy, potvrzení o bezdluţnosti vůči státním úřadům (např. správa sociálního zabezpečení), a další dokumenty slouţící k prověření okolností poskytnutí úvěru. Finanční výkazy, rozhovor s managementem, návštěva výrobních prostor a další jsou bankou pouţity ke zhodnocení úvěrového rizika.“56 Po prověření veškerých informací uzavírá banka následně s klientem úvěrovou smlouvu. Právně upravuje smlouvu o úvěru Obchodní zákoník, konkrétně část třetí, hlava druhá, díl pátý (§ 497 – 507). Tento předpis definuje samotnou podstatu úvěrové smlouvy: „Smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“57 Zvláštností je, ţe tento zákon nestanoví povinnost sjednat úvěrovou smlouvu v písemné podobě. V praxi se však s ústní dohodou o poskytnutí bankovního úvěru nesetkáme, banka vţdy uzavírá s klientem písemnou úvěrovou smlouvu. Základními náleţitostmi úvěrové smlouvy jsou především určení smluvních stran, výše úvěru (popř. úvěrového rámce) a způsob jeho čerpání, úroková sazba a způsob úročení, doba splatnosti a způsob splácení, a také měna, v níţ bude úvěr poskytnut. V konkrétních případech pak banka sjednává s klientem také účel, k němuţ má úvěr slouţit a jeho případné zajištění. „V úvěrové smlouvě bývají formulovány také závazky (angl. covenants) nebo prohlášení (angl. representations) dluţníka, které mají bance zajistit určitou minimální kvalitu pohledávky. Jedná se např. o: prohlášení o pravosti předaných podkladů, klauzuli pari passu, tzn. zachování stejných práv banky vzhledem k dalším věřitelům dluţníka, závazek negative pledge, ţe dluţník nezastaví ani jinak nezatíţí majetek vůči třetím osobám, prohlášení, ţe přijetí úvěru nekoliduje s jinými závazky dluţníka, závazek udrţovat vlastní kapitál v určité výši (absolutní či relativní),
56
KISLINGEROVÁ, E.: Manažerské finance. 3. vyd. Praha : C.H. Beck, 2010. 811 s. ISBN 978-80-7400-194-9, str. 583. 57 § 497 Zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění
44
3.5
závazek udrţovat v určitých mezních hodnotách určité ukazatele finanční analýzy, informační povinnost dluţníka vůči bance (např. pravidelné předkládání finančních výkazů).“58
Splácení krátkodobých bankovních úvěrů
Forma splácení bankovního úvěru je jednou z nezbytných náleţitostí úvěrové smlouvy. Důleţité je přitom stanovit nejen podmínky splácení samotné jistiny úvěru, ale také způsob úhrady úroků. Jistina úvěru můţe být splacena buď jednorázově, nebo v postupných splátkách hrazených k předem sjednanému datu. Úroky přitom mohou být hrazeny společně s jednotlivými splátkami jistiny, jednorázově na konci úvěrového vztahu či průběţně v předem sjednaných termínech odlišných od termínů splácení jistiny. „Zdrojem splácení úvěrů jsou v zásadě peněţní prostředky podniku, je však účelné rozlišovat technickou a ekonomickou stránku věci. Technicky můţe splácení úvěrů probíhat: převodem prostředků, které mohou být získány z došlých trţeb či uvolněny jinými způsoby, z bankovních kreditních účtů na příslušné úvěrové účty; v případě kontokorentních úvěrů přímým směrováním trţeb na kontokorentní účty; převodem výnosu z jiného poskytnutého úvěru na úvěrový účet splatného úvěru; kombinací těchto způsobů. Z ekonomického hlediska rozlišujeme, zda jsou zdroje splácení úvěru získány realizací objektu úvěru (např. prodejem úvěrovaných výrobků), realizací jiných aktiv podniku (např. prodejem dlouhodobého majetku či prostým generováním zisku v rámci podnikatelské činnosti) či refinancováním za pomoci čerpání jiného krátkodobého úvěru. Toto ekonomické pojetí zdrojů splácení úvěru je teoretické, abstraktní. Prakticky je nelze separovat (úvěry se splácejí penězi). Avšak charakter těchto zdrojů má své praktické důsledky pro samotné hospodaření podniku a nelze jej proto podceňovat.“59
3.6 Charakteristika revolvingového úvěru Revolvingový úvěr vznikl jako modifikace běţného bankovního úvěru. Obvykle jej banky poskytují velkým podnikům, které dosahují vysokého obratu a velmi dobré úvěrové bonity, mají periodický výrobní cyklus a potřebují si od banky v rámci svého financování průběţně půjčovat relativně vysoké částky. V rámci úspory administrativních i finančních nákladů na neustálé sjednávání dalších a dalších individuálních úvěrových smluv nabízejí banky těmto klientům alternativu v podobě sjednání tzv. revolvingových úvěrových rámců, v jejichţ rozsahu můţe podnik libovolně čerpat prostředky dle své vlastní potřeby. Tyto úvěrové rámce jsou následně pravidelně obnovovány.
58
MRKVIČKA, J., STROUHAL, J.: Manažerské finance. 2. vyd. Praha: Institut certifikace účetních, 2011. 365 s. ISBN 978-80-86716-73-2, str. 237. 59 VALACH, J.: Finanční řízení podniku. 2. aktualizované a rozšířené vyd. Praha : Ekopress, 1999. 324 s. ISBN 80-86119-21-1, str. 166.
45
Revolvingový úvěr se tedy sjednává formou rámcové smlouvy, která je s klientem obvykle uzavírána na delší časové období. „Společnost můţe v libovolný okamţik čerpat tzv. tranši (tj. sumu peněz zaokrouhlenou např. na desetimiliony) se zvolenou splatností. Avšak v ţádný okamţik nesmí objem všech čerpaných tranší přesáhnout sjednaný úvěrový rámec. Banky často nabízejí tzv. multicurrency úvěrové rámce, kdy je moţnost čerpat tranše v různých měnách – nejčastěji v CZK, EUR či USD.“60 Ačkoliv je rámcová smlouva o revolvingovém úvěru dlouhodobá, jednotlivé tranše mají splatnost obvykle do jednoho roku (např. měsíční, čtvrtletní, pololetní apod.), a proto povaţujeme tento úvěr za formu krátkodobého financování. Po splacení konkrétní tranše se uvolňuje v rámci úvěrového limitu prostor pro další čerpání prostředků, jednotlivé tranše lze navíc refinancovat i čerpáním tranší dalších. Revolvingový úvěr je obvykle účelový a můţe být krytý či zajištěný. To závisí většinou právě na účelu, k němuţ má být vyuţit. Rozlišujeme revolvingové úvěry na oběţné prostředky, na pohledávky apod. Revolvingový úvěr na oběžné prostředky slouţí především k získání peněz na nákup zásob a úhradu provozních nákladů podniku. Banka v tomto případě nemusí vţdy vyţadovat přímé zajištění a spokojí se s krytím v podobě dobré bonity a hospodaření klienta. U vyšších částek celkového úvěrového rámce však banka obvykle naopak poţaduje konkrétní zajištění např. v podobě nemovitostí. Revolvingové úvěry na pohledávky vyuţívají podnikatelé k získání peněţních prostředků ze své obchodní činnosti ještě před splatností jednotlivých faktur a jsou de facto obdobou jednorázových úvěrů na pohledávky. Jako zajištění takového úvěru slouţí zpravidla soubor financovaných pohledávek (zřizuje se k němu zástavní právo) a podnik tedy nemusí poskytovat další zajištění, např. v podobě svého nemovitého majetku. Avšak banka si samozřejmě dopředu vybírá na základě analýzy jednotlivých odběratelů okruh pohledávek, které je ochotna do zástavy přijmout. Schéma průběhu revolvingového financování pohledávek znázorňuje obrázek č. 5 na následující straně této práce. Jak jiţ bylo řečeno, po splnění smluvně sjednaných podmínek dochází (obvykle kaţdoročně) k obnovení úvěrového rámce. Ten můţe být přitom obnoven ve výši totoţné s předchozím rokem, nebo můţe být po zrevidování podmínek bankou či na ţádost klienta upraven. V současné praxi jsou revolvingové rámce obnovovány téměř vţdy v revidované výši, coţ je také jedna ze základních odlišností revolvingu oproti kontokorentnímu úvěru, kde je úvěrový rámec obvykle konstantní. Zejména u revolvingových úvěrů na pohledávky musí podnik pravidelně bance předkládat veškeré údaje o celkovém objemu, obratu a splácení dotčených pohledávek včetně příslušných faktur. Na základě těchto informací banka následně nastaví konkrétní úvěrový rámec pro následující období.
60
KISLINGEROVÁ, E.: Manažerské finance. 3. vyd. Praha : C.H. Beck, 2010. 811 s. ISBN 978-80-7400-194-9, str. 581.
46
Obr. č. 5: Čerpání revolvingového úvěru na pohledávky
Zdroj: Propagační materiál eBanky
3.7 Náklady revolvingového úvěru Celková cena bankovního úvěru má několik součástí. Rozhodující sloţkou je úrok určený na základě sjednané úrokové sazby, vedlejšími sloţkami jsou pak různé typy bankovních poplatků. Úroková sazba můţe být fixní (tj. nemění se po celou dobu úvěrového vztahu) či pohyblivá, která je průběţně odvozována a přepočítávána na základě tzv. referenčních úrokových sazeb peněţního trhu. V případě revolvingových úvěrových smluv je prakticky vţdy „úročení navázáno na referenční trţní úrokovou sazbu61, k níţ je připočítána úroková marţe. Ta zohledňuje reţii banky, zisk a rizikovou prémii. Čím důvěryhodnější bude klient, tím menší riziko s ním banka bude spojovat a tím větší bude konkurence bank pro jeho financování. Úrokové marţe budou u prvotřídních klientů (velké ziskové podniky, společnosti se státní účastí apod.) začínat okolo 0,5 aţ 1 % p.a. Menší a více rizikové podniky musí počítat s marţemi i přes 5 % p.a. Výsledná úroková sazba odpovídá aktuální výši referenční sazby v den čerpání konkrétní tranše plus úroková marţe a touto sazbou se potom úročí čerpaná částka do její splatnosti.“62
61
Pro čerpání úvěrů v české měně slouţí jako referenční úroková sazba PRIBOR (Prague Interbank Offer Rate) vyhlašovaná ČNB. Při čerpání v eurech vyuţívají banky buď EURIBOR (European Interbank Offer Rate) či EUR LIBOR (London Interbank Offer Rate pro EUR), v případě poskytování úvěrů v amerických dolarech pak analogicky USD LIBOR. 62 KISLINGEROVÁ, E.: Manažerské finance. 3. vyd. Praha : C.H. Beck, 2010. 811 s. ISBN 978-80-7400-194-9, str. 582.
47
Úroková marţe bývá v průběhu dlouhodobé spolupráce podniku a banky průběţně aktualizována, obvykle dochází na základě dobrých zkušeností s klientem a jeho platební morálkou k jejímu postupnému sniţování. Druhou sloţku nákladů revolvingového úvěru představují různé bankovní poplatky. Na počátku úvěrového vztahu stojí především jednorázový poplatek za posouzení ţádosti klienta o úvěr, analýzu jeho bonity a dalších informací a za přípravu veškeré smluvní dokumentace. Výše tohoto poplatku se mezi jednotlivými bankovními institucemi liší a bývá stanovena buď předem jako absolutní částka, nebo formou procenta z budoucího sjednaného úvěrového rámce. Dalšími poplatky mohou být např. závazková provize, tedy poplatek za případné nevyčerpání úvěrového rámce63, poplatky za správu úvěru či poplatky za lokální, popř. mezinárodní rating.
3.8 Zhodnocení revolvingového úvěru Nejdůleţitější výhodou revolvingového úvěru je jeho flexibilita. Tato forma financování umoţňuje podnikateli okamţitě čerpat úvěr ve výši adekvátní svým aktuálním potřebám bez potřeby uzavírat individuální úvěrové smlouvy při kaţdém čerpání prostředků. Díky tomu je ideální variantou pro průběţné financování provozu podniku, která zajišťuje jeho plynulost, umoţňuje překlenout dočasné problémy s nedostatkem disponibilních prostředků a také optimalizovat sezónní výkyvy v peněţních tocích podniku. Další výhodou revolvingu je, ţe podnik nemusí během sjednaného období vyčerpat celý úvěrový rámec či jinak určenou konkrétní částku, ale půjčuje si od banky jen aktuálně potřebný objem prostředků. Díky tomu neplatí úrok z celé částky úvěrového rámce, ale pouze ze skutečně vyčerpaného úvěru64. Jednotlivé tranše jsou v průběhu revolvingového úvěrování spláceny postupně. Kaţdá uhrazená splátka tak uvolňuje v rámci úvěrového limitu další prostředky, které můţe podnik čerpat. Díky tomu můţe podnik úvěr splácet a čerpat současně. V případě revolvingového úvěru na financování pohledávek je další výhodou i to, ţe odpadá nutnost informovat jednotlivé odběratele o jištění jejich závazky. Pohledávky totiţ zůstávají z právního hlediska v majetku firmy. Naopak zjevnou nevýhodou revolvingového úvěru oproti ostatním formám je jeho cena. Úroková sazba bývá totiţ obvykle podstatně vyšší, neţ je tomu u jednorázových bankovních úvěrů a navíc je s revolvingovým úvěrem obvykle spojena i řada dalších bankovních poplatků.
63
U revolvingových úvěrů se ale v praxi zase tak často nevyskytuje, hojně je závazková provize vyuţívána především u úvěrů kontokorentních 64 Tato výhoda můţe být potlačena v případě, ţe si banka účtuje závazkovou provizi za nevyčerpání celého úvěrového rámce.
48
4 SROVNÁNÍ FAKTORINGU A REVOLVINGOVÉHO ÚVĚRU Jedním z cílů této práce je vyhodnotit a srovnat výhody a nevýhody obou variant financování na úrovni podniku. Obě však mají své zajímavé důsledky i na celospolečenské úrovni, proto je jim také věnována krátká kapitola.
4.1 Srovnání z hlediska podniku Mezi výhody, které podniku přináší faktoring ve srovnání s revolvingovým úvěrem, patří zejména následující:
Na rozdíl od revolvingového úvěru, kde slouţí pohledávka pouze jako zajištění, přechází v případě (bezregresního) faktoringu pohledávka plně do majetku faktoringové společnosti, která na sebe přebírá veškerá rizika jejího nesplacení. V případě revolvingového úvěru na pohledávky nese rizika nadále klient, takţe v případě nesplacení pohledávky musí splatit úvěrovou tranši bance z jiných prostředků.
Banka neposkytuje v případě úvěrování na rozdíl od faktoringové společnosti ţádné sluţby spojené se správou pohledávek či jejich vymáháním.
Na rozdíl od bankovního úvěru nezvyšuje faktoring zadluţení podniku. V případě prodeje pohledávek podnik nezískává dodatečné zdroje prostředků (nenarůstá objem pasiv), ale dochází za určitý poplatek pouze k transformaci prostředků navázaných dočasně v pohledávkách v prostředky skutečně likvidní, tedy peníze.
Revolvingový úvěr ve financování můţe samozřejmě naopak podniku přinášet ve srovnání s faktoringem řadu výhod:
65
Obvykle je podstatně levnější. Součástí celkové odměny faktoringové společnosti jsou kromě úroku z částky předfinancování65 ještě mnohé další výlohy (riziková provize stanovená dle portfolia pohledávek, veškeré výlohy spojené se správou a případným vymáháním pohledávek, celní poplatky, pojištění apod.). Cena revolvingového úvěru většinu takových nákladů neobsahuje a představuje v podstatě jen úrok (daný rizikovostí klienta a referenční úrokovou sazbou) a případné bankovní poplatky či závazkovou provizi.
V současné době mnoho odběratelů vyţaduje při sjednávání obchodních kontraktů uzavření doloţek, které zakazují dodavateli případné postoupení pohledávek (faktoring). Udrţují si tím moţnost eventuálních zápočtů v případě, ţe by v rámci reklamací apod. vznikaly následně dodavateli vůči nim závazky. Oproti tomu při
Analogické poskytnutí bankovního úvěru.
49
poskytnutí revolvingového úvěru ani není nutnost odběratele o jištění jejich závazky vůbec informovat, protoţe k postoupení pohledávky nedochází.
Revolving je flexibilnější. Kromě úvěru na pohledávky existuje i celá řada jiných forem revolvingových úvěrů, které nevyţadují nutně jako zajištění pohledávky, ale i jiné formy majetku, někdy (byť výjimečně) mohou být kryty pouze úvěrovou bonitou a dobrým hospodařením klienta.
4.2 Makroekonomické důsledky obou forem financování Faktoring umoţňuje ve svém důsledku výrazně sniţovat celospolečenské transakční náklady vymáhání pohledávek. Kdyby si kaţdý podnik zajišťoval správu, inkaso a případné vymáhání pohledávek sám, byly by celkové náklady takových operací v ekonomice obrovské. Běţné podniky totiţ nemají vyvinuté zvláštní systémy ani specializovaná oddělení a zaměstnance pro tak komplexní soubor prací. Faktoringová společnost se naopak na takové sluţby specializuje a dosahuje tak synergického efektu, který umoţňuje významně sníţit objem celkových transakčních nákladů. Co se týče dopadu revolvingových úvěrů na národní ekonomiku, umoţňují v konečném důsledku stejně jako kaţdá jiná forma bankovních úvěrů proces multiplikace peněz v ekonomice. Banky půjčují firmám i jednotlivcům prostředky, které svěřili bance jiní klienti na vkladových účtech. Tyto peníze jsou následně vyuţity a především zhodnoceny v dalších obchodních transakcích a vrací se na bankovní účty nejen ve formě splátek úvěrů, ale také dalších vkladů. Narůstá tak celkový objem bezhotovostních peněz v ekonomice. To na jednu stranu umoţňuje hospodářství růst, na stranu druhou však samozřejmě růst objemu peněz vytváří inflační tlaky a vede k postupnému znehodnocování měny. Zcela jednoznačně však můţeme říci, ţe obě tyto formy umoţňují zrychlovat peněţní toky nejen v podnicích, ale v konečném důsledku vlastně v celé globální ekonomice a podporovat tak neustálý rozvoj celosvětového obchodu.
50