FACULTAS NOSTRA MÁ STÉ VYDÁNÍ SLOVO DO 100. ČÍSLA

ČÍSLO 100 - 101

ÚNOR 2011

FACULTAS NOSTRA Z P R AV O D A J L É K A Ř S K É

FA K U LT Y

UNIVERZITY KARLOVY

V

PLZNI

FACULTAS NOSTRA MÁ STÉ VYDÁNÍ Vyšlo již sto čísel Facultas Nostra a to je důvodem k blahopřání všem, kteří se o její vydávání zasloužili, zejména však jejím redaktorům. Tento náš fakultní časopis obohacuje řady svých čtenářů v mnoha směrech, tedy nejen aktuálními informacemi o dění na fakultě, o různých sjezdech, seminářích, vědeckých úspěších kolegů, ale poskytuje i jiné, mnohdy neočekávané údaje a vědomosti. Je velkou zásluhou zejména hlavního redaktora MUDr. Jaroslava Nováka, že se v úvodnících, ale i jinde objevují články věnované různým významným světovým historickým, politickým, ale i vědeckým událostem. Objevují se články o různých významných objevech, výročích, osobnostech i o historii medicíny. Časopis zároveň poskytuje i prostor pro různá sdělení z pera našich studentů, zkušenosti s výukou včetně kritických poznámek, popisy studentských zahraničních stáží, ale i různé polemické úvahy. Je tedy velmi širokým prostorem k vyjádření názorů jak pedagogů tak i studentů, poskytuje však i mnohé všeobecně pojaté obohacující infor-

mace pro všechny čtenáře. I když zevní forma a vzhled Facultas Nostra jsou poměrně chudé (což odpovídá možným fakultním prostředkům investovaným do tisku), je naopak jeho obsah velmi bohatý, jen těžko srovnatelný s aktuálně informujícími časopisy jiných fakult či nemocnic (dle mých informací je snad srovnatelný časopis 3. lékařské fakulty v Praze a Hradecké lékařské fakulty). Koncepce časopisu tak odpovídá hlubšímu, více duchovnímu pojetí fakult, které by mělo být typické pro univerzitní svět. Věřím, že tento duch časopisu zůstane zachován a že kolegové, věnující se jeho přípravě si udrží úsilí v té míře, kterou věnovali předchozím sto vydáním. Znamená to také, že budou mít dosti přispěvatelů z našeho akademického prostředí. Všem, kteří se zasloužili o tento náš literární výstup ještě jednou děkuji a přeji si, aby jejich chuť k publikování zůstala zachována. Doc. MUDr. Boris Kreuzberg, CSc., děkan LF UK v Plzni

SLOVO DO 100. ČÍSLA Před 15 lety vyšlo první číslo časopisu Facultas nostra. V úvodním slovu jsem jako tehdejší děkan fakulty napsal, že osud nového časopisu bude záviset na tom, jak aktivně se zaměstnanci i studenti fakulty budou podílet na tvorbě a úrovni jeho náplně. Myslím, že nyní, když vychází 100. číslo Facultas nostra, můžeme konstatovat , že časopis plně prokázal svoji životaschopnost. Vděčí za to především mnoha pracovníkům i studentům fakulty -

není možno nejmenovat alespoň prof. Kiliana, který vznik časopisu inicioval, prof. Slípku, doc. Kohouta, dr. Nováka, doc. Berana – byla by to dlouhá řada jmen učitelů i studentů, kteří po celou dobu existence časopisu mu věnovali obrovské množství práce. Na Facultas nostra si cením nejen zpráv z vedení fakulty, z různých konferencí a symposií, ale i historických reminiscencí, portrétů významných osobností, a zejména příspěvků našich

studentů, a to jak jejich dojmů ze zahraničních pobytů, tak i jejich různých zamyšlení a esejů. Facultas nostra je, po 15 letech své existence, nejen zdrojem informací, ale zároveň i dobrou vizitkou fakulty, svědčící o jejím odborném i obecně kulturním potenciálu. A tak nezbývá, než popřát Facultas nostra do dalších let nejen trvající dobré zázemí, ale především i hodně nadšených spolupracovníků. Jiří Valenta

JAK JSME ZAČÍNALI Časopis Facultas nostra (FN) je dnes již pro naši fakultu pojmem, součástí jejího života. Měla jsem možnost stát u jeho zrodu, být členkou redakční rady. O založení FN rozhodlo vedení fakulty na začátku roku 1995 (rok 50. výročí vzniku fakulty). Časopis si vzal za úkol informovat nejen o dění na fakultě – přiblížit odbornou práci jednotlivých ústavů – ale i o událostech společenských. Přinášet informace z jednání jednotlivých orgánů fakulty, otiskovat názory a následnou diskusi. Svoji část měli k dispozici i studenti. V redakční radě tehdy pracovali prof. MUDr. J. Kilian, DrSc., doc. MUDr. J. Kohout, CSc., P. Machold a V. Pavelec (studenti), MUDr. J. Podlipný, MUDr. J. Růžička, prof. MUDr., RNDr. J. Slípka, DrSc., doc. MUDr. S. Vožehová, CSc., PhDr. D. Kozlíková a J. Jetlebová. Nelehkou práci měla dr. Kozlíková, která byla odpovědná za jazykovou úpravu. Paní Jetlebová byla ta, která připravovala různé obrázky a grafické doplňky. Fotografie pro časopis vytvářel pan M. Vaneš, přepisování příspěvků zajišťovala paní V. Bukvová. V uvedeném složení pracovala redakční rada až do roku 2002. Velkou podporu jsme měli od tehdejšího děkana fakulty prof. MUDr.

J. Valenty, DrSc., který, mimo jiné, nabídl pro jednání redakční rady svoji pracovnu na děkanátě LF. A tak jsme se vydali na nelehkou cestu tvorby fakultního časopisu. Prvním oříškem, který jsme museli rozlousknout byl název. Velice jsme rozmýšleli, polemizovali, zkoušeli nesčíslněkrát jak název, tak i grafické zpracování. V rozhodování jsme byli omezeni i počtem stránek časopisu. Název Facultas nostra nakonec zvítězil a byla to dobrá volba. První číslo vyšlo v dubnu 1995 a již od dalšího čísla zde měli svoji část, nazvanou Retraktor i studenti. Časopis tiskla tiskárna Inova Press a články musely být připraveny a zpracovány, podle jejích pokynů, ve formátu T 602. Do tiskárny pak byly předávány na disketě i v papírové podobě. Originální musely být také všechny obrázky, grafy i fotografie. Teprve později, s rozvojem výpočetní techniky, byly práce na přípravě časopisu snazší. Tehdy však, po zalámání a vytištění na dlouhý pás papíru následovala kontrola a posouzení, jak bude číslo vypadat a byla možná i případná poslední úprava (práce pro redakční radu). Následovala další návštěva tiskárny a konečně první číslo časopisu (a po něm i další) bylo na světě. Doc. MUDr. Sylvie Vožehová, CSc.

1

DO DALŠÍ STOVKY Dosáhnout stého čísla periodika, jako je Facultas nostra, je jistě důvod k zamyšlení, jak nás vnímá čtenářská obec, co se nám za uplynulých 16 let podařilo a co bychom chtěli do budoucna zlepšit. Z tiráže každého čísla čtenáři vědí, kdo pracuje v redakční radě a tedy kdo stojí za každým jednotlivým číslem. Klobouk dolů především před těmi, kdo „táhnou“ káru od samotného vzniku našeho periodika – tedy před prof. MUDr et RNDr. Jaroslavem Slípkou, DrSc., prof. MUDr. Janem Kilianem, DrSc. a doc. MUDr. Jiřím Beranem, CSc. Nelze při této příležitosti nevzpomenout dlouholetého předsedy redakční rady doc. MUDr. Josefa Kohouta, CSc., díky jehož širokému rozhledu v medicíně a historii, ale také osobním přátelstvím s mnoha pracovníky naší fakulty, se časopisu podařilo vtisknout tvář, kterou se dnes spíše jen kosmetickými úpravami snažíme ještě vylepšit. Osobně vzpomínám na své začátky v redakční radě jako nově příchozí, když jsem se na Sašovu (což byla přezdívka doc. Kohouta, jíž byl všemi přáteli oslovován) výzvu přihlásil a byl pozván do jeho pracovny v suterénu bývalé chirurgie na Borech, jak si ji ještě ze studentských let pamatujeme. Bez nějakých formalit mne představil ostatním členům redakčního týmu, zmínil se o několika mých dříve přijatých a publikovaných příspěvcích, a tím jsem byl přijat. Po mně přicházely do redakční rady již mladé tváře, kterými se úspěšně daří srovnávat genderové zastoupení a zejména pak snižovat průměrný věk tohoto orgánu. Přivítali jsme postupně MUDr. Barboru Nussbaumerovou, MUDr. Ladu Eberlovou a MUDr. Věru Křížkovou, které se všechny vypracovávají ve stále platnější a „produktivnější“ členky redakčního kolektivu. Pro mě osobně bylo velikou ctí a zároveň závazkem po nečekaném odchodu doc. Kohouta být svými kolegy pověřen „šéfredaktorstvím“. Měli jsme nač navázat – vždyť na zkušenostech ostatních členů redakční rady za řadu předchozích let se mohlo stavět. Pokusili jsme se postupně prostřednictvím Facultas nostra plnit několik cílů – dokumentovat dění na naší fakultě především publikováním zpráv z odborných přednáškových večerů, sjezdů, konferencí, ale i zasedání Akademického senátu či Vědecké rady. Do této oblasti patří též informace o životních výročích, o získávání akademických hodností, o promocích našich absolventů, o akcích typu „tělovýchovný den“

či „Jarní party“. Nezapomínáme ani na sportovní úspěchy našich posluchačů i zaměstnanců a jistě bychom našli mnohé další události, které jsme na našich stránkách zachytili. Dalším cílem, od předchozího jen obtížně oddělitelným, je oblast informací, k nimž se běžně čtenář nedostane. Snažíme se tak přinést zprávy o stážích našich posluchačů na zahraničních klinikách, o mezinárodně uznávaných dnech s různou zdravotnickou tématikou, o výsledcích srovnávacích studií kvality vysokých škol i nemocnic, a opět – nelze vyjmenovat všechny oblasti, které jsme v uplynulých létech zmínili. V mezích daných rozsahem jednotlivých čísel se snažíme rovněž připomenout význam některých historických dat – znalosti našeho i mezinárodního dějepisu mají u nás značné mezery a často i události docela nedávné mladším generacím mnoho neříkají. Proto se i k těmto událostem občas obracíme, zejména jsou-li spojeny s autentickými vzpomínkami a zážitky některých našich kolegů. To se týká i významných osobností naší i světové medicíny – nové myšlenky, nové léky, nové postupy si mnohdy jen obtížně probojovávaly své uplatnění, a pokud se přece jen prosadily, nebyla to nikdy nějaká přímá cesta k úspěchu, ale bylo třeba překonat mnoho překážek a omylů. Některými články chceme čtenáře také pobavit. Sem patří informace o mimořádných činech osobností, po nichž nám v povědomí někdy zůstalo jen jméno, a přesto jejich místo v dějinách bylo vykoupeno maximálním nasazením, obětavostí, často i riskováním toho nejcennějšího – vlastního života. Podobně lze někdy vidět i životní osudy osobností z řad kultury a umění – ani jejich cesta k mistrovství nebyla přímá a mnohé z nich se ocenění svého díla ani nedožily. Vydávat periodikum jako je Facultas nostra není žádná laciná záležitost. Jménem celé redakční rady a určitě i převážné části našich čtenářů je na místě vyslovit poděkování všem děkanům naší lékařské fakulty a celému vedení fakulty za pochopení a dlouhodobou podporu našeho úsilí vydávat pravidelně toto periodikum. Pro nás, členy redakční rady, je to samozřejmě závazek usilovat o takovou úroveň, aby každý čtenář našel něco, co jej zaujme, a co mu stojí za čas, strávený čtením jím vybraných statí. Při této příležitosti nemůžeme nevzpomenout ani širokého okruhu našich přispěvatelů. Určitě na stovky se dají počítat autoři jednotlivých statí a zpráv, bez nichž si Facultas

nostra ani nedovedeme představit. Zpracovat autorsky i sebemenší zprávičku vyžaduje hodně úsilí, přemýšlení nad nejvhodnějšími formulacemi a také znalostí pravopisu českého jazyka. Máme radost z toho, že naši přispěvatelé jsou po této stránce na vynikající úrovni a jejich materiály téměř nevyžadují žádných zásadních úprav. Časopis netvoří jen text, ale také obrázky. Zde patří dík panu Viktoru Dlouhému a dalším pracovníkům Audiovizuálního centra, kteří u mnoha odborných a společenských akcí naší fakulty kvalitně fotoaparátem zachytí a zpracují dokumentační materiál, z nějž pak máme co vybírat k otisknutí ve Facultas nostra. Mnoho dalších obrázků, doprovázejících textové stati, pak získáváme pomocí kopírky, internetu či z amatérských fotografií autorů, jimž za každou nabídku tohoto druhu patří rovněž poděkování. Hodně práce s přípravou každého čísla má také paní Věra Bukvová. Přepisovat některé materiály z rukopisů či tištěných textů jí sice jde díky „sekretářské“ rutině rychleji, než je obvyklé, před předáním hotové předlohy do tiskárny však má odpovědný úkol příspěvky a fotografie sestavit tak, aby se na nic nezapomnělo. A pak už se „rukopisu“ ujme v tiskárně d-Press paní Hana Navrátilová, která z fádních stránek vykouzlí graficky zajímavou podobu, upraví odstavečky, vyretušuje fotografie a po dohodě i rozsah stránek tak, aby čtenář dostal do rukou podobu, na jakou je za léta vydávání časopisu již zvyklý. Nemá to někdy jednoduché, aby svým rozsahem na stránky vše „vyšlo“, ale daří se jí to, často s minimálním prodlením. Na závěr mohu jménem celé redakční rady určitě vyslovit poděkování nejen všem přispěvatelům, ale i čtenářům za jejich přízeň. Redakční rada i nadále vždy přivítá podněty či náměty ke zlepšení své práce, uvítá zprávy z ústavů a klinik, hodnocení odborných stáží, kongresů a konferencí, i zkušenosti z celoživotní profesní kariéry. Osobně bych si přál mít možnost ještě dlouhá léta, alespoň do završení další stovky, setkávat se při pravidelných zasedáních naší redakční rady se všemi jejími členy a jmenovitě s jejími nestory – prof. MUDr. et RNDr. Jaroslavem Slípkou, DrSc., a prof. MUDr. Janem Kilianem, DrSc., jejichž životní zkušenosti a vyprávění při setkáních v knihovně Stomatologické kliniky jsou vždy nesmírně obohacující a povznášející. Za redakční radu Facultas nostra MUDr. J. Novák

4. ÚNOR - SVĚTOVÝ DEN BOJE PROTI RAKOVINĚ 4. únor je od roku 2000 Světovým dnem boje proti rakovině. Po celém světě se konají vědecká sympozia zaměřená na výzkum a prevenci rakoviny, setkávají se lidé, kteří proti této zákeřné chorobě bojují. Rakovina je druhou nejčastější příčinou úmrtí u nás i ve světě. Každý rok zemře na rakovinu více než sedm milionů lidí a ročně je diagnostikováno téměř 11 milionů nových případů. U většiny nádorových onemocnění je patrný vliv prostředí a životního stylu. Statistiky navíc ukazují, že 43 % případům rakoviny se dá předejít zdravým životním stylem osvojeným v dětství. Letošní Světový den boje proti rakovině je zaměřen na možnosti aktivní prevence rakoviny. V letech 1986 - 2000 realizovaly zakládající země Evropské unie program Evropa proti rakovině. Tento program omezil výskyt rakoviny a snížil úmrtnost na některé zhoubné nádory.

Byl také sepsán Evropský kodex proti rakovině - jedenáct zásad, jejichž dodržováním lze snižovat riziko rakoviny. Uvádíme zásady prevence rakoviny, jak je do Evropského kodexu proti rakovině zařadil tým odborníků. Celkový zdravotní stav lze zlepšit a mnohým úmrtím na rakovinu lze zabránit, když si osvojíme zdravější životní styl. 1. Nekuřte! Pokud kouříte, přestaňte. Pokud nemůžete přestat, nekuřte v přítomnosti dětí. Vyvarujte se obezitě. 2. Denně vykonávejte nějakou fyzickou činnost. 3. Jezte denně více různých druhů ovoce a zeleniny, alespoň v pěti porcích. Omezte příjem potravin obsahujících živočišné tuky. 4. Jestliže pijete alkohol, pivo, víno nebo koncentráty, omezte konzumaci na dva nápoje denně (jste-li muž) a na jeden (jste-li žena). 2

S dobou, po kterou osoba kouří (stejně jako s počtem vykouřených cigaret) stoupá riziko, že se u ní rozvine karcinom plic. Pokud osoba přestane kouřit, tato šance se snižuje, jak se plíce čistí od polutantů, které mohou být nakonec úplně odstraněny. Některé studie ukazují, že rakovina plic u nekuřáků má lepší prognózu než u kuřáků, a také že pacienti, kteří kouřili v době diagnostikování nemoci, mají kratší čas na přežití než ti, kteří kouřit zcela přestali. Pasivní kouření - inhalace kouře od jiných - je častou příčinou karcinomu plic u nekuřáků. Pasivní kuřák může být klasifikován jako někdo, kdo žije nebo pracuje s kuřákem. Řada studií trvale ukazuje závažný nárůst relativního rizika u osob vystavených pasivnímu kouření. Na vzniku rakoviny plic se mohou podílet ještě další příčiny, i když v mnohonásobně menší míře než kouření. Mezi ně patří např. výskyt radonu v oblastech, kde se v zemském kůře vyskytuje uran a radioaktivní radium. Dalším etiologickým původcem rakoviny plic může být azbest. Mezi příčinami rakoviny plic figurují i některé viry včetně lidského papilomaviru. Ve výčtu a závažnosti způsobených nemocí předstihuje tak kouření tabáku i škodlivé účinky alkoholu a jiných lehkých i tvrdších drog. Ještě na počátku minulého století byla rakovina plic poměrně vzácným onemocněním. Do středu veřejného zájmu se nemoc dostala díky širokému a zpočátku módnímu kouření cigaret. Díky snadné dostupnosti, pohodlnosti konzumace a návykovosti se cigareta brzy stala nezbytným doplňkem napříč společenskými vrstvami. První důkazy o souvislosti kuřáctví s rakovinou plic začaly být podávány již ve 30. letech minulého století a stovky dalších studií tento závěr definitivně potvrdily. Není to tak dávno, co se na krabičkách od cigaret objevilo varování o škodlivosti kouření. V řadě zemí vstoupily v platnost zákony, zakazující kouření ve všech veřejných prostorách včetně restauračních zařízení. U nás zatím takto „přísně“ zákony ještě formulovány nejsou, lze jen doufat, že v tomto směru budeme ostatní země následovat. (r)

5. Nevystavujte se nadměrnému slunečnímu záření. Zvláště důležité je chránit děti a mladistvé. Ti, kdo mají sklon se rychle spálit, se musí chránit během celého života. 6. Dodržujte přesně pravidla ochrany před známými rakovinotvornými látkami. Dodržujte všechny zdravotní a bezpečnostní předpisy při styku s látkami, které mohou způsobit rakovinu. 7. Dodržujte směrnice radiační hygienické služby a programy veřejného zdravotnictví, které mají preventivní význam nebo zvyšují pravděpodobnost vyléčení. 8. Ženy od 25 let by se měly zapojit do skreeningu děložního hrdla v programu se zajištěnou kontrolou kvality v souladu se Směrnicemi Evropské unie. 9. Ženy od 50 let by se měly zapojit do mamárního skreeningu v programu se zajištěnou kontrolou kvality v souladu se Směrnicemi Evropské unie. 10. Ženy a muži od 50 let by se měli zapojit do skreeningu tlustého střeva a konečníku v programech se zajištěnou kontrolou kvality. 11. Účastněte se očkovacích programů proti infekci způsobené virem hepatitidy B. Nejčastějším nádorovým onemocněním v naší republice i v ostatních civilizovaných zemích je rakovina plic. Na následky této nemoci umírá každý dvacátý muž a u žen její výskyt dokonce stoupá. Kouření, zejména cigaret, patří ke zdaleka největšímu původci smrtelného karcinomu plic. Téměř 90 % úmrtí na karcinom plic v rozvinutých zemích je způsobeno kouřením. V USA je kouření přičítáno 87 % případů karcinomu plic (90% u mužů a 85% u žen). Incidence karcinomu plic u kuřáků mužů je okolo 17%, u kuřaček je riziko karcinomu okolo 12%. Toto riziko je znatelně menší u nekuřáků – 13% u mužů a 1.4% u žen. Cigaretový kouř obsahuje přes 60 známých karcinogenů, včetně rozpadové řady radionuklidů radonu, nitrosaminu a benzopyrenu. Také se zdá, že nikotin potlačuje imunitní odezvu na růst maligních nádorů.

14. ÚNORA 2011 - EVROPSKÝ DEN EPILEPSIE

Evropský den epilepsie je iniciativou Mezinárodního úřadu pro epilepsii (IBE) s podporou Mezinárodní ligy proti epilepsii (ILAE). Evropské sekce těchto organizací připravily setkání zástupců lidí s epilepsií s europoslanci ve Strasbourgu. Vyhlášení Evropského dne epilepsie navazuje na celosvětovou kampaň proti epilepsii nazvanou „Ze stínu na slunce”, podporovanou i Světovou zdravotnickou organizací. Podle statistik je jen v Evropě šest milionů lidí, kterým život ztrpčuje epilepsie. U nás to

je asi 70 tisíc pacientů. U jedné třetiny z nich není možné současnou léčbou dosáhnout bezzáchvatovosti. Epilepsie je drahé onemocnění. Celkové náklady na léčbu epilepsie v Evropě jsou odhadovány na 15,5 biliónůi, nepřímé náklady představují více než polovinu (8,6 biliónůi) z této částky. Náklady na jednoho člověka s epilepsií představují 2000 až 11500i. Od letošního roku bude každé druhé pondělí v únoru Evropským dnem epilepsie. Letošní Evropský den má podtitul „Epilepsie má mnoho tváří“. Cílem je zvýšit informovanost o této nemoci. Epilepsie nemá nic společného s duševními chorobami, přesto člověk s epilepsií nemůže vždy dělat to, co by chtěl. Záchvaty se mohou objevit v kterékoliv etapě života, nepříznivý vliv na jejich vznik může mít i stres, vyčerpání, nedostatek spánku apod. Mezi neurologickými chorobami zaujímá epilepsie jedno z předních míst. Epilepsie má mnoho příčin. Může být vrozená nebo získaná (způsobena úrazem, porodním traumatem, nádorem mozku, atd.). Mechanismy epilepsie jsou trojího druhu epileptické ložisko, zvýšená záchvatová pohotovost a epileptogenní podnět. O symptomatické epilepsii mluvíme, je-li její příčina

známa, u idiopatické příčina známa není, ale je pravděpodobná genetická příčina, u kryptogenní příčina není známa, ale předpokládá se strukturální příčina. Nejstarší písemné zmínky o epilepsii jsou asi z r. 2080 př.n.l. Příčina epilepsie byla po staletí přisuzována posedlosti zlým duchem, který byl krutými metodami vyháněn z těla. Z oněch dob pochází názvy jako svatá či prokletá, démonická nemoc atd.. Bohužel některé další mýty přetrvávají až dodnes a to nemocné epilepsií sociálně znevýhodňuje. Epilepsie je léčena antiepileptiky, v některých případech, kdy lze přesně určit epileptické ložisko a farmakologická léčba je neúčinná, přichází v úvahu chirurgická léčba prováděná ve specializovaných centrech, jichž je v ČR několik. Terapie je dlouhodobá a musí být striktně dodržována. Prognóza je závislá na vážnosti onemocnění, pravděpodobnost vyléčení je 70 %, avšak asi 1/3 pacientů je na léčbu rezistentní. Epilepsií trpěla i řada významných osobností jako např.císař Caesar, filozof Sokrates, skladatel Händel, spisovatel Dostojevskij, Napoleon, Alexander Veliký, Johanka z Arku, Dante Aligieri, Dickens, Molière, faraón Achnatón a řada dalších. (r)

DNY SPORTOVNÍ MEDICÍNY, ZNOJMO, 11. - 12. 11. 2010 Vysoký R. a spol. (Brno): Preskripce pohybové aktivity u pacientů s kardiovaskulárním onemocněním. Individuální doporučení pohybové aktivity u kardiaků se dělí do dvou fází. V období hospitalizačním směřuje forma pohybové léčby ke kardiorespirační a posturálnělokomoční adaptaci na aktivity denního života. Ve fázi posthospitalizační

V hotelu Prestiže ve Znojmě se v podzimních dnech loňského roku uskutečnil kongres s volební členskou schůzí České společnosti tělovýchovného lékařství. Překvapivě vysoký počet sdělení byl rozdělen po oba dny do dvou paralelně probíhajících sekcí. Celkem odeznělo 51 sdělení, z nichž vybíráme několik stručných zpráv. 3

Úvodnímu bloku předsedali prof. MUDr. V. Zeman, CSc. (vlevo) a MUDr. J. Novák

MUDr. K. Fichtlová při přednášce

je strategie pohybových aktivit zaměřena na kombinovaný trénink formou řízeného rehabilitačního programu a zahrnuje i doporučení konkrétních sportovních aktivit. Maliníková J., Pastucha D. (Olomouc): Rodina a pohybová aktivita u dětí s obezitou. Anamnestický průzkum u 104 obézních dětí ukázal, že mezi obézními je významné zastoupení dětí, nežijících v kompletní rodině s biologickými rodiče. U těchto dětí byl v denním režimu také významně nižší rozsah pohybových aktivit. Fichtlová K., Zeman V. (Plzeň): Bronchiální astma u vrcholových sportovců. Na kazuistice je dokumentován příklad sportovce vrcholové výkonnosti v plavání, u kterého bylo diagnostikování chronické asthma bronchiale a polyvalentní alergie. Léčba kombinovaným preparátem s respektováním antidopingových předpisů WADA vedlo k výraznému zlepšení tolerance fyzické zátěže i k dosažení rekordních výkonů. Mrtvicová V. a spol.: Aerobní kapacita a rizikové faktory sdružené v metabolickém syndromu u obézních žen. U souboru 60 obézních žen s BMI 35,4 byla zjištěna významná reverzní vazba hlavních faktorů metabolického syndromu (obvod pasu, glykémie a krevní tlak), BMI a % tělesného tuku s parametry kardiorespirační zdatnosti VO2max/kg a VO2max/kg ATH. Přímá korelace byla zjištěna u HDL cholesterolu a parametrů kardiorespirační zdatnosti. Stejskal P. a spol. (Olomouc): Pohybová aktivita a dynamika některých cirkulujících adipokinů. Tukové buňky produkují velké množství adipokinů, které vytvářejí komunikaci uvnitř tukové tkáně a mezi tukovou tkání a ostatními biologickými systémy. Porucha jejich produkce i regulace je jedním z fenoménů, které doprovázejí obezitu. Pohybová aktivita vyvolává pozitivní metabolické změny, k nimž patří zejména zvýšená spotřeba mastných kyselin. Jejich spotřeba vedle pasivní difuze je významně regulována adipokiny, které fungují jako transportní proteiny na plazmatické membráně. Tomášková I., Adámková R. (Brno): Pravidelná pohybová aktivita jako součást léčby pacientů s chronickou žilní insufuciencí. Dvouměsíční trénink s využitím aquarobiku a severské chůze vedl u většiny pacientek v výraznému ústupu symptomů, u některých bylo možno dokonce vysadit terapii venotoniky. Poděbradská R., Stejskal P. (Olomouc): Spektrální analýza variability srdeční frekvence jako pomocný faktor hodnocení úspěšnosti komplexní intervence v léčbě obezity. U 227 pacientů (prům. BMI 35,2) byla spektrální analýza variability srdeční frekvence součástí vstupní a výstupní baterie testů v rámci 20denního léčebného lázeňského pobytu. Po komplexní intervenci došlo ke snížení celkové hmotnosti, množství tuku, BMI a k nárůstu aktivity autonomního nervového systému zejména vagu. Homolka P. a spol. (Brno): Variabilita krevního tlaku a nové možnosti její diagnostiky v klinické praxi. Sedmidenní monitorování krevního tlaku u 200 pacientů s antihypertezní terapií (skupina B) a bez ní (A) vedlo ke zjištění výrazných cyklů kolísání krevního tlaku. Největší hodnoty kolísání byly zaznamenány v cirkadiánním cyklu – u TKs byla zjištěna amplituda 10,9 u skup. A a 11,0 mm Hg u skup. B, u TKd to bylo 8,0 resp. 7,7 mm Hg. Autoři upozornili na riziko falešně negativní či falešně pozitivní diagnostiky hypertenze. Drbošalová V. a spol.: Charakteristika klientů komerčního sportovního centra dle vybraných funkčních a antropometrických ukazatelů. U 98 osob rozdělených do 6 podskupin podle BMI bylo provedeno vstupní antropometrické a zátěžové vyšetření a vyšetření aktivity autonomního nervového systému (ANS). Hmotnost v mezích normy měla jen třetina mužů a polovina žen. U obézních byla nízká tělesná

zdatnost provázena výrazně redukovanou aktivitou ANS. Při tom největší zájem o vyšetření měly ženy s normální hmotností, nikoliv obézní jedinci. Novák J., Zeman V., Štork M. (Plzeň): Stanovení minutového objemu srdečního při spiroergometrickém vyšetření. Podle literárních údajů lze arteriovenózní diferenci pro kyslík stanovit nepřímo v závislosti na dosažené intenzitě zatížení, posouzené podle %VO2max. Autoři využili parametrů, běžně stanovených v průběhu spiroergometrického vyšetření, k posouzení dynamiky změn minutového objemu srdečního (Q) při zátěži stupňované do vyčerpání. U tří probandů různého věku a různé výkonnostní úrovně tak zjistili hodnoty Qmax na úrovni 15,8 l/ min u rekreačně sportujícího veterána, 26,1 l/min u bývalého reprezentanta a 35,1 l/min u současného běžce na lyžích vrcholné výkonnosti. Klimešová I. a spol. (Olomouc): Zhoršení indexu inzulinové rezistence po tříměsíčním užívání „spalovače tuků“. Randomizovaná dvojitě slepá studie u 22 žen s průměrným BMI 32,7 spočívala v pohybové a dietní intervenci a užívání potravinového doplňku nebo placeba po dobu tří měsíců. Potravinový doplněk obsahoval směs karnitinu, chromu, argininu, extrakt z guarany, zeleného čaje, citrusů a vrby. Neprokázal se vliv preparátu na změnu tukové hmoty a dalších antropometrických parametrů, naopak měl negativní vliv na metabolizmus glukózy a inzulinovou rezistenci. Pilecki Z. a spol. (Zabrze, Polsko): Safety in sports sonosurgery. U 12 pacientů s poškozením Achillovy šlachy a u 5 pacientů s postižením plantární aponeurózy, rezistentními na konzervativní léčbu, bylo použito sonochirurgického postupu s Topazovou elektrodou. Autoři zdůraznili nízké riziko pooperačních komplikací při velmi dobrém efektu. Novotný J. (Brno): Zatížení a poškození svalů v termografickém obraze. U skupiny 22 případů dorzalgií byla prokázána zvýšená teplota svalů zad, které byly dlouhodobě zatěžovány. Jednalo e především o trapezové svaly, zdvihače lopatek a vzpřimovač páteře. Tyto svaly jsou při „klidovém“ vyšetření zdrojem zvýšené infračervené radiace a vyšší teploty v průměru o 2,8 st. C. Šmejkal J., Zeman V. (Plzeň): Aktivní posilování a počítačové hodnocení svalové síly u léčby vertebrogenního syndromu. Skupina 166 pacientů s bolestmi páteře absolvovalo třítýdenní lázeňský pobyt. Komplex balneofyziatrických procedur a aktivní pohybové léčby vedl ke zvýšení rozsahu pohybu v Thomayerově zkoušce, k redukci bolesti vyjádřené na vizuální analogové škále a ke zlepšení svalové síly vybraných svalových skupin. Martinková J. (Brno): Ortézy a jejich využití ve sportovní medicíně. Podle způsobu použití lze ortézy dělit na léčebné a „pracovní“ (sportovní). Léčebné ortézy umožňují odlehčit postiženou oblast, omezit rozsah pohybu, v některých případech i poskytnout náhradu sádrové fixace, sportovní ortézy jsou indikovány v případech kloubní instability, k odlehčení artrotických a bolestivých kloubů, k prevenci recidiv obtíží a k prevenci recidiv svalových poranění. V rámci kongresu proběhl rovněž výroční kongres České společnosti tělovýchovného lékařství, který v tajném hlasování zvolil nový výbor společnosti na období 2011-2014 (zprávu jsme přinesli v minulém čísle Facultas nostra). Všichni účastníci uvítali možnost ochutnávky jihomoravských vín v rámci společenského večera v hotelovém sklípku i možnost zakoupit si ten nejchutnější vzorek pro pozdější domácí konzumaci. (jn)

4

KONGRES PRO LÉČBU RAN A KOŽNÍCH DEFEKTŮ PARDUBICE, 27. - 28. 1. 2011 Ve dnech 27. a 28. 1. 2011 se uskutečnil tradičně v Pardubicích již 9. celostátní kongres České společnosti pro léčbu rány s mezinárodní účastí na téma mezioborová spolupráce při léčbě ran a kožních defektů. Jako v letech předchozích záštitu nad kongresem převzali rektor Univerzity Pardubice prof. Ing. Miroslav Ludwig, CSc. a hejtman Pardubického kraje Mgr. Radko Martínek. Akce se uskutečnila v prostorách Pardubické univerzity a lze říci, že byla jednoznačně úspěšná. Kongres byl primárně určen pro lékaře, kteří se krom jiného zabývají také léčbou chronických ran a kožních defektů. Své si zde ale také našly zdravotní sestry, zejména v sesterské sekci, i jiní zdravotničtí pracovníci. Zajímavým poznatkem je, že krom zdravotních sester z nemocničních oddělení a odborných ambulancí se k účasti přihlásily i sestry z domácí péče, jejichž přínos v péči o nemocné v současné době získává stále větší podíl. Tématicky byly přednášky zaměřeny na problematiku léčby ran s využitím nových materiálů z rodiny tzv. vlhké terapie, raritní kazuistiky z prostředí každodenní praxe, seznámení s novými či atypickými postupy v léčbě kožních defektů a novinky v etiologii a terapii chronických ran a defektů. Současně s přednáškami probíhaly mezi účastníky velmi oblíbené workshopy, kde je možné získat detailní informace a současně i praktické poznatky o jednotlivých krycích materiálech a možnostech využití léčby v praxi.

Z celé řady řečníků jsme mohli vidět přednášející z Čech, Slovenska, Nizozemí, Německa, Belgie a z Francie. Z několika přednášek, které jsem vyslechl, bych vyzdvihnul přenášku autorů z Brněnského centra popáleninové medicíny, kteří upozorňovali na ne zcela často se vyskytující Lyellův syndrom, který imituje zpočátku různá kožní onemocnění a v případě špatné diagnostiky a tím špatné nebo opožděné léčby může toto onemocnění skočit až letálně nebo s rozsáhlými následky pro nemocného. Přitom pokud postupujeme včas s patřičnou razancí a hlavně správně, dochází k úplnému vyhojení bez trvalých následků pro postiženého. Dále mě velmi zaujala přednáška kolektivu ze Slovenska, kde prezentovali autoři své zkušenosti s léčbou chronických defektů za využití obohacené plazmy – PRP. V diskuzi jsme poté zjistili, že i některá pracoviště v České republice již tento postup využívají a mají s ním dobré zkušenosti. Zaznělo zde několik přednášek na společné téma, využití pěnového krytí v terapii secernujích ran a všichni autoři se shodli na tom, že využití těchto preparátů má pozitivní dopad pro nemocného, pro ošetřující personál a v konečném důsledku i na úsporu finančních nákladů na léčbu. V jednotlivých workshopech bylo představeno několik novinek, jak ze široké nabídky krycích materiálů, tak z terapeutických postupů. Zmínil bych se zejména o dvou věcech.

Nejvíce mě zaujalo nové krytí Mepilex border Ag a nový přístup k podtlakové terapii ran (VAC sytém), kde se u rozlehlých ran využívá pro větší zmenšující efekt nově ,,stahovacích gumiček“. Autoři uvádějí, že využití gumiček urychlí léčbu až o 1/3. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že podtlakový systém léčby ran funguje dokonale, a v případě, že ještě urychlíme léčbu, můžeme snížit celkové náklady na léčbu při současném zachování komfortu pro nemocného a všech výhod podtlakové terapie. Fakultní nemocnice v Plzni měla na kongresu dva aktivní účastníky. Svoji přednášku ,,Dekubitus – indikátor kvality ošetřovatelské péče na národní úrovni“ přednesla Nina Müllerová z centra řízení kvality FN Plzeň. Druhým aktivním účastníkem byl David Šmíd z Chirurgické kliniky FN Plzeň, který ve své přednášce ,,Naše zkušenosti se silikonovými materiály v léčbě ran“ zhodnotil přínos neadhezivního silikonového krytí pro nemocné, kteří jsou léčeni v naší nemocnici. Krom zmíněných aktivních účastníků se kongresu účastnili i další lékaři a sestry z Fakultní nemocnice v Plzni a věřím, že to pro ně a zejména pro jejich pacienty bude mít velký přínos a možná příští rok budou oni prezentovat svoje zkušenosti na dalším ročníku tradičního kongresu společnosti pro léčbu ran. David Šmíd

ŠONKŮV DEN, PRAHA 18. 1. 2011 Každoroční konference, nesoucí jméno našeho předního odborníka v obezitologii, je tradičně zaměřena na různé aspekty nemoci, s níž a s jejímiž komorbiditami se v naší populaci setkáváme a budeme setkávat stále častěji. Program konference byl rozdělen do čtyř přednáškových bloků. Pořadatelsky se náročného programu úspěšně zhostila 1. lékařská fakulta UK. Konference proběhla v lukrativní prostředí kongresového centra U Hájků. Uvádíme stručné charakteristiky jednotlivých sdělení. L. Kümmel (Praha): Vznik a rozvoj Šonkovy laboratoře. MUDr. Šonka se v 50tých letech znelíbil stranické skupině na klinice prof. Charváta. Ten jej proto po dohodě „uklidil“ do LEMu (Laboratoře pro endokrinologii a metabolismus), kde se poté mohl věnovat výzkumu obezity. Zavedl metodu kolorimetrického stanovení volných pentos a díky pozdějšímu zapojení do vojenského programu výzkumu účinků radioaktivního záření dokázal laboratoř vybavit špičkovou přístrojovou technikou. A to i přes dvojnásobný neúspěch při zkoušce z marxismu-leninismu, o niž usiloval v rámci své kandidatury. Hrál také nezastupitelnou roli při budování jednotky intenzivní metabolické péče. P. Sucharda, A. Kmeťová (Praha): Kouření a obezita. Hlavní rozdíl obou zdraví škodlivých faktorů spočívá v tom, že kouření zkracuje život, zatímco obezita zkracuje především kvalitní život bez zdravotních omezení. Kouření matek a dokonce i kouření otců zvyšuje riziko nadváhy a obezity u potomků. H. Zamrazilová, V. Hainer (Praha): Metody vyšetření tělesného složení a distribuce tělesného tuku: Historie, současnost a perspektivy. Stanovením podílu tukové tkáně se zabývá řada metod: antropometrie (např. měření obvodů či tloušťky kožních řas kaliperem), hydrostatické vážení, bioelektrická impedance (BIA), duální rentgenová absorpciometrie (DXA), metody na základě analýz izotopů vodíku, draslíku, vápníku či dusíku, počítačová tomografie a magnetická rezonance (MRI). Studie ukázala, že výsledky jednoduchých antropometrických metod či BIA dobře korelují s výsledky DXA a MRI. P. Šrámková (Praha): Nové metody měření tělesného tuku. Při stanovení podílu tukové tkáně dvěma metodami – iDXA a bioimpedance přístrojem InBody720 – výsledky významně korelovaly. Obě metody lze využít v klinické praxi. D. Müllerová (Plzeň): Prevence obezity u nás a ve světě. Přímé

náklady na léčbu obezity narůstají a dosahují 8-15% celkových nákladů na zdravotní péči. Spolu s nepřímými náklady narostou na dvojnásobek. Komunitní intervenční preventivní programy jsou založeny na aktivní mobilizaci obyvatelstva k aktivnímu životnímu stylu. Přes řadu vládních prohlášení k tomuto problému není u nás přijata jednotná strategie prevence a léčby obezity. K. Šonka (Praha): Je spánková apnoe rizikovým faktorem kardiovaskulárních onemocnění nezávislým na obezitě? Základním patofyziologickým momentem vzniku obstrukční spánkové apnoe (OSA) je zúžení horních dýchacích cest, které souvisí ve většině případů s obezitou. Nabízí se otázka, je-li OSA samostatným rizikovým faktorem či zda se jedná pouze o asociaci a obezita je příčinou zvýšeného výskytu kardiovaskulárních chorob. M. Fried (Praha): Výsledky léčby gastrickou plikací prvních 100 pacientů. Laparoskopická plikace žaludku je podle dosavadních zkušeností bezpečná. Je vysoce účinná v redukci hmotnosti. Pooperačně je dobře snášená, průměrná doba hospitalizace byla 36 hodin. K závažnější komplikaci došlo jen v jednom případě. K. Doležalová (Praha): Zkušenosti s biliopankreatickou diverzí (BPD). BPD je čistě malabsorpční, prakticky nejúčinnější bariatrický výkon. Průměrná doba hospitalizace byla 5,5 dne. Dochází k výrazným hmotnostním úbytkům, které se dlouhodobě udržují. Zároveň jsou příznivě ovlivněny i komorbidity, jako je diabetes II. typu. M. Kasalický (Trnava): 5 let sleeve gastrectomy (LSG) – výsledky v České republice. V r. 2009 bylo v ČR provedeno asi 1600 bariatrických operací. Na adjustabilní gastrickou bandáž (AGB) připadalo 63%, na LSG 32 %. Četnost LSG operací stoupá, zřejmě pro vysokou efektivitu při redukci tělesné hmotnosti a léčbě metabolického syndromu u morbidně obézních nemocných. Z. Stránská (Praha): Nutriční doporučení po kombinovaných bariatrických výkonech. Pacienti po kombinovaných bariatrických výkonech vyžadují soustavný a pravidelný biochemický nutriční skrínink a včasnou a dostatečnou substituci zjištěného deficitu. Častý a časný (již 2-3 měsíce po operaci) bývá deficit vitaminů rozpustných v tucích. Dávkování substituentů je nastaveno až na desetinásobky DDD pro zdravou populaci. 5

Š. Slabá, E. Kravarová (Praha): Psychopatologie obézních. Obézní vyhledávající léčbu mají výskyt psychopatologie vyšší než ti, kteří léčbu nevyhledávají. Nejčastěji jde o poruchu nálady, úzkostnou poruchu, poruchu přijmu potravy a v menší míře o závislost na návykových látkách. Deprese bývá častější u žen. Jakákoliv psychopatologie významně snižuje kvalitu života spojenou se zdravím. R. Češka, M. Vrablík (Praha): Dislipidémie a obezita 2011. Ač hyperlipoproteinemie a dyslipidemie (HLP/DLP) není totéž co obezita a není možno klást rovnítko mezi podkožním tukem a hladinou plazmatických lipidů a lipoproteidů, pojítek mezi HLP/DLP a obezitou je celá řada: představují skupinu metabolických onemocnění hromadného výskytu, často se vyskytují společně, častý je u nich nález dalších onemocnění (DM2T, hypertenze, prokoagulační nebo prozánětlivý stav) a v některých směrech se i terapeutické snažení ubírá stejným směrem. Z antidiabetik se jedná především o metformin a inkretiny, zejména liraglutid. Nelze opomíjet ani metabolické účinky bariatrických výkonů. L. Zlatohlávek a spol. (Poděbrady): Vliv standardizované dietní a pohybové intervence na parametry metabolického syndromu u dětí. Prevalence složek metabolického syndromu se posouvají do stále mladších věkových kategorií. V rámci měsíčního redukčního lázeňského pobytu preselektované skupiny dětí s obezitou byl zredukován denní příjem potravy a aplikován pravidelný pohybový režim 4-5 hodin denně. Došlo k výrazné redukci sledovaných parametrů obezity, poklesu celkového cholesterolu, apoA a inzulinémie beze změn glykémie. A. Šmahelová (Hradec Králové): Možnosti léčby obézního diabetika v r. 2011. Možnosti léčby obézních diabetiků jsou ve srovnání s dobou před 10 léty významně lepší. Kromě tradičních možností lze využít metod bariatrické chirurgie. Významné místo kromě obvyklých antidiabetik zaujímají dlouhodobá inzulinová analoga, gliptiny a agonisté GLP 1 receptoru. Klinicky jsou zkoušena další inkretinová analoga. P. Vlacha (Praha): Role lipidových mediátorů v regulaci metabolismu a tkáňového zánětu v tukové tkáni. Mnoho biologických účinků polynenasycených mastných kyselin řad n-3 a n-6 závisí na tvorbě a aktivitě jejich metabolitů – tzv. lipidových mediátorů. Lipidové mediátory jsou většinou málo stabilní látky, které působí velmi rychle autokrinně a parakrinně. Na modelu indukované obezity u myšího kmene C57BL/6J se ukazuje, že obohacení diety o n-3 MK vede k významným změnám v koncentracích jednotlivých lipidových mediátorů v tukové tkáni, játrech i kosterním svalu. J. Volná a spol. (Praha): Sérové hladiny MMP-9, sRAGE, hsCRP a Cu jako prediktivní markery oxidativního stresu u obézních pacientů s obstrukční spánkovou apnoí. Obstrukční spánková apnoe (OSA) je jedním z faktorů přispívajících k oxidačnímu stresu. Silná kore-

lace mezi tíží OSA a hodnotami markerů oxidačního stresu (matrixmetaloproteináza 2 a 9, vysoce senzitivní C-reaktivní protein hsCRP a další) je vysvětlitelná návazností ventilačních parametrů na body-massindex (BMI). BMI je proto prezentován jako primární rizikový faktor, zhoršující oxidační stres. J. Vidimský, Ž. Šomloová (Praha): Obezita, metabolický syndrom a (hyper) aldosteronismus. Zvýšená mineralokortikoidní aktivita hraje důležitou roli v patogenezi nejen endokrinní, ale i esenciální hypertenze. Obezita a metabolický syndrom jsou častými projevy u primárního aldosteronismu, nejčastější formy esenciální hypertenze. Pacienti s idiopatickým hyperaldosteronismem mají řadu podobných metabolických charakteristik jako osoby s esenciální hypertenzí. M. Souček (Brno): Jaká je role moxonidinu v léčbě hypertenze u metabolického syndromu. Přidání moxonidinu k zavedené léčbě vedlo nejen ke snížení krevního tlaku, ale došlo i k významnému ovlivnění metabolických parametrů (pokles celkového a LDL-cholesterolu, triglyceridů a glykémie), aniž by se významně změnila průvodní léčba. M. Haluzík a M.Mráz (Praha): Endokrinní funkce tukové tkáně v r. 2011. Adipocyty produkovaný hormon leptin je zásadním regulátorem příjmu potravy a energetické homeostázy. Bylo již identifikováno více než 100 faktorů, produkovaných tukovou tkání. Kromě adipocytů se na jejich produkci podílejí také imunokompetentní buňky a různé podtypy makrofágů. Zásadním etiopatogenetickým faktorem vzniku inzulínové rezistence, diabetes mellitus 2. typu a kardiovaskulárních onemocnění je subklinická zánětlivá reakce, spuštěná zánětlivou aktivitou tukové tkáně. Hledají se způsoby, jak endokrinní aktivitu tukové tkáně pozitivně ovlivnit. J. Jiskra (Praha): Obezita a štítná žláza. Významné změny hmotnosti a tělesného složení v přímé příčinné souvislosti s tyreoidální dysfunkcí je nejčastější u osob s hypotyreózou. U obézních jedinců se udává až 20% prevalence subklinické hypotyreózy a pozitivní korelace TSH s hmotností. Určitou naději ve farmakoterapii obezity představují analoga tyreoidálních hormonů s preferenčním ovlivněním beta receptorů pro tyreoidální hormony, které zvyšují energetický výdej, vedou k redukci hmotnosti, mají příznivý vliv na lipidogram a nemají vedlejší účinek na srdce a kosti. Š. Svačina (Praha): Obezita a ledviny. Mezi časné komplikace obezity patří postižení ledvin. Karcinom ledvin je klasickým tumorem vázaným na obezitu. Mezi postižení dále patří tzv. obesity-related glomerulopathy, Bardet Biedlův syndrom, uroinfekce a inkontinence, mírně zvýšené riziko renálního selhání a další. U obézních je proto na místě pravidelná kontrola moči a sedimentu. (jn)

SEMINÁŘ „METABOLICKÝ SYNDROM 2011“ BÝKOV U HROMNIC, 7. 2. 2011 Autobus čekal na plzeňské účastníky před Okresním soudem 7. 2. 2011 odpoledne, aby je odvezl na Zámecký statek Býkov. V tamním zasedacím sále se konal první ze série seminářů na téma v současnosti mimořádně aktuální – problematiku metabolického syndromu. Iniciátoři semináře letos volili převážně orgánový přístup podle jednotlivých složek syndromu. Češka R.: Metabolický syndrom a cévní stěna. Ateroskleróza se manifestuje různým klinickým obrazem od typické (a nejčastější) ICHS přes postižení mozkových tepen, karotid, periferních tepen dolních končetin s následnou ICHDK až po postižení pánevních arterií s důsledkem v podobě erektilní dysfunkce. Etipatogeneze postižení cévní stěny je komplexní. Důraz se v současnosti klade na diagnostiku symptomatické aterosklerózy. Zásadní význam pro prognózu má včasná a adekvátní léčba. Vedle triviálních dietních a režimových opatření (pacienty jen velmi obtížně akceptovaných),může farmakoterapie přinášet pozitivní výsledky. Ty byly pozorovány po léčbě metforminem, pioglitazonem, inkretiny, statiny, niacinem, a objevují se nové skupiny léků jako jsou inhibitory CETP, induktory syntézy apoA-1, darapladib a další. Ty byly pozorovány po léčbě metforminem, pioglitazonem, inkretiny, statiny, niacin, a objevují se nové skupiny léků jako jsou

inhibitory CETP, induktory syntézy apoA-1, darapladib a další. Souček M.: Metabolický syndrom a srdce. Postižení srdce se zvyšuje s rostoucím počtem přítomných složek metabolického syndromu (MS), podle míry jejich závažnosti a podle přítomnosti dalších rizikových faktorů jako jsou věk, pohlaví, kouření aj. Avšak i osoby bez metabolického syndromu mohou mít významně zvýšené riziko kardiovaskulárních (KV) chorob. KV riziko významně zhoršuje již jen jedna nebo dvě složky metabolického syndromu, a to dokonce až kvantitativně, tj. při vyšším parametru riziko kvantitativně narůstá. Zvýšené mortalitní riziko spojené s metabolickým syndromem je zvláště významné u pacientů, kteří již prodělali KV příhodu, resp. mají již vyvinuto KV či cerebrovaskulární onemocnění. MS je významný predikční faktor KV rizika včetně poškození srdce, kterému je třeba věnovat pozornost. Šmahelová A.: Metabolický syndrom a glykémie.Všechny typy porušené homeostázy glukózy jsou důležitou základní součástí metabolického syndromu. Hyperglykémie je důsledkem zejména zvýšené endogenní produkce glukózy. Prediabetické stavy – porušená glukózová tolerance, zvýšená glykémie nalačno nebo tzv. kategorie zvýšeného rizika diabetu jsou stavy s vysokým aterogenním rizikem. ADA proto 6

doporučuje u jedinců s dalším rizikovým faktorem aterosklerózy (věk přes 60 let, BMI nad 35, diabetes v rodině, hypertriglyceridémie, nízký HDL-C, hypertenze, HbA1C nad 6% DCCT) léčbu metforminem. Typickou součástí MS je DM 2. typu. V nabídce současné antidiabetické léčby jsou léky hmotnostně neutrální nebo hmotnost snižující. Významný vliv na redukci hmotnosti a pravděpodobně i snížení krevního tlaku mají blokátory renálního vstřebávání glukózy. Svačina Š.: Metabolický syndrom a trávicí trakt. Trávicí trakt ve vztahu k metabolickému syndromu (MS) bývá málo zmiňován. Velmi významné jsou však čtyři vztahy MS k trávicímu traktu: vztah paradontózy k MS a diabetu, vliv bariatrické chirurgie a inkretinů na MS, vztah nádorů trávicího traktu k MS a vztah střevní flóry k MS. Je pravděpodobné, že MS je ovlivnitelný léčbou zaměřenou na trávicí trakt. Lze očekávat rozsáhlý výzkum a změny dosavadních léčebných přístupů. Zaplněný přednáškový sál pozorně vyslechl uvedené přednášky našich špičkových odborníků, s nimiž měli přítomní možnost i některé nastíněné problémy prodiskutovat. Všichni dali zavděk následnému bohatému občerstvení v místní „zámecké“ restauraci a neradi se zvedali k autobusu, aby se vydali zpátky do Plzně. (jn)

SJEZD ČESKÉ LÉKAŘSKÉ SPOLEČNOSTI J. E. PURKYNĚ PRAHA 31. 1. 2011 aktuálních problémů, právě hýbajících českým zdravotnictvím. Rozsáhlá diskuze se týkala návrhu na změny stanov. V závěru proběhly volby nového předsednictva a bylo přijato sjezdové usnesení. V dalším funkčním období v létech 2011-2014 bude předsednictvo ČLS JEP pracovat v následujícím složení: prof. MUDr. Jaroslav Blahoš, DrSc., předseda, prof. MUDr. Vladimír Palička, CSc., Dr.h.c., 1. místopředseda, prof. MUDr. Jan Škrha, DrSc., 2. místopředseda, prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA, vědecký sekretář, prof. MUDr. Jan Švihovec, DrSc., pokladník. Členové předsednictva: prof. MUDr. Michal Anděl, CSc., prof. MUDr. Petr Arenberger, DrSc., MBA, prof. MUDr. Petr Broulík, DrSc., MUDr. Hana Cabrnochová, prof. MUDr. Karel Cvachovec, CSc., MBA, prof. MUDr. Petr Goetz, CSc., MUDr. Otto Herber, prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc., prof. MUDr. Aleš Ryška, Ph.D. a prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc., MBA. Revizní komise ČLS JEP: doc. MUDr. Vilma Marešová, CSc., předseda RK, prof. MUDr. Jan Hořejší, DrSc., místopředseda RK, členové RK MUDr. František Neradílek, plk. prof. MUDr. Jan Ósterreicher, Ph.D. a PhDr. Anna Arnoldová. Ve sjezdovém usnesení sjezd delegátů České lékařské společnosti J. E. Purkyně vyjádřil poděkování odstupujícímu předsednictvu a revizní komisi za dosavadní práci. Schválil zprávu o činnosti předsednictva ČLS JEP za období 2007-2010, přednesenou prof. MUDr. J. Blahošem, DrSc., zprávu o činnosti revizní komise přednesenou předsedkyní revizní komise doc. MUDr. V. Marešovou, CSc. a zprávu o hospodaření ČLS JEP přednesenou pokladníkem prof. MUDr. J. Švihovcem, DrSc. Vzal na vědomí informaci prof. MUDr. V. Paličky o proběhlých jednáních se zástupci MZ ČR, LOK a ČLK v posledních dnech na téma akce „Děkujeme, odcházíme“. Podpořil stanovisko předsednictva ČLS JEP k akci ,,Děkujeme, odcházíme“ ze dne 14. 12. 2010. Sjezd zvolil předsednictvo a revizní komisi ČLS JEP (viz výše). Sjezd novému předsednictvu uložil navrhnout pracovní skupinu k přípravě novely stanov ČLS JEP ve variantách umožňujících zachování individuálního členství případně zavedení členství kolektivního jednotlivých odborných společností, a vyřešení problému přidruženého členství. Tento návrh novely stanov je nutno předložit do jednoho roku mimořádnému sjezdu ČLS JEP. Dále předsednictvu uložil pokračovat v jednání s MZ ČR o specializačním vzdělávání, posílit roli ČLS JEP v jednání s MZ ČR a dalšími subjekty na téma souvisejícími s tvorbou a definicí úhradových a léčebných standardů zdravotní péče a v rámci kontinuálního vzdělávání se podílet na tvorbě jednotného systému ohodnocení vzděIávacích akcí a centrální evidenci celoživotního vzdělávaní. Sjezd proběhl v příjemné, nicméně pracovní atmosféře, a i přes rozdílné názory na některé problémy (např. v otázce změn stanov) nakonec dospěl k řešení. MUDr. J. Novák

Sjezd České lékařské společnosti J. E. Purkyně v letošním roce byl sjezdem volebním. Završil se tak čtyřletý cyklus od r. 2007, a je proto na místě uvést několik zajímavých statistických dat. Uvedeme údaje k 31. 12. 2007 a k 31. 12. 2010 (výrazně): Členství v ČLS JEP a organizačních složkách: počet členů 34 001 – 34297, počet členství 86 393 – 86 835. Počet členů – muži/ženy: 19 855/14 146 – 20 059/14 238 Počet organizačních složek: počet odborných společností 104 – 117, počet spolků lékařů 40 – 39. Sjezd se uskutečnil za účasti pověřených delegátů ve sjezdovém sále Ústřední vojenské nemocnice v Praze-Střešovicích. V úvodu pronesli pozdravné projevy ministr zdravotnictví doc. MUDr.Leoš Heger, CSc. pražský primátor doc. MUDr. B. Svoboda, CSc., zástupkyně WHO v ČR MUDr. Alena Šteflová, Ph.D., ředitel ÚVN plk. prof. MUDr. Miroslav Zavoral, Ph.D. a další. Ve zprávě o činnosti předseda ČLS prof. MUDr. J. Blahoš, DrSc. uvedl mj.: „ČLS JEP udržela a posilovala svoji prestiž a plnila cíle dané Stanovami. Inovací členské základny budou identifikační karty s českou a anglickou verzí a čárovým kódem pro identifikaci na různých vzdělávacích akcích. ČLS JEP poskytuje svým organizačním složkám a pracovním skupinám své přednáškové a společenské prostory zdarma včetně techniky a služeb. Ke společensky žádaným odborným akcím patří projekty, kterými se zabývají specializované pracovní skupiny při předsednictvu. Mezinárodně známa je skupina zabývající se protikuřáckou kampaní, vysoce aktivní je skupina lékové politiky a kategorizace léčiv, zejména antibiotické politiky, vakcinologická společnost se vyjadřovala k problémům vakcinace dětí, k vakcinaci proti HPV, proti chřipce atd. Mnoho času vyžadovalo dohodovací řízení k Sazebnímu zdravotních výkonů. K pracovním skupinám patří i Regionální úřadovna World Medical Association (WMA) a oddělení pro mezinárodní styky, zejména European Forum of Medcial Associations (EFMA-WHO) a další mezinárodní organizace. S předsedou WMA dr. Hansenem při jeho návštěvě v Praze byla projednána příprava uspořádání zasedání výboru a přidružených sekcí WMA v Praze v r. 2012. Mimořádně úspěšný byl v Praze sjezd Union Européenne des Medecins Spécialistes (UEMS). Odborné společnosti ČLS JEP jsou známé svojí vzdělávací činností. Sekretariát obdržel stovky informací o pořádání odborných akcí – v r. 2007 se jednalo o 277 akcí, v r. 2008 o 405 akcí, v r. 2009 o 421 akcí a do listopadu 2010 o 412 akcí. Po dohodě s ČLK probíhá při akcích ČLS udělování kreditů. ČLS JEP pořádá sama každoročně dva kongresy – u příležitosti mezinárodních zdravotnických veletrhů v Praze a v Brně. Na půdě Senátu ČR jsou předávány ceny za nejlepší knižní a časopisecké publikace. Ve spolupráci s Českým rozhlasem Praha bylo odvysíláno 184 dílů pořadu „Rodinný lékař“ na základě „Deklarace o partnerství.“ V závěru prof. MUDr. J. Blahoš, DrSc. řekl: „Mým přáním je a zůstane, aby i nadále přetrval náš stav v očích veřejnosti jako společenství slušných, moudrých a kultivovaných lidí, jejichž primárním cílem je podpora zdraví tělesného, duševního i sociálního. ČLS JEP má veškeré předpoklady, aby i do budoucna zůstala symbolem humánního lékařského poslání.“ Delegáti se v diskuzi vyjádřili k přednesené zprávě i k řadě dalších

POSTGRADUÁLNÍ LÉKAŘSKÉ DNY V PLZNI (I), 8. - 10. 2. 2011

Doc. MUDr. Boris Kreuzberg, CSc., děkan LF UK v Plzni

Postgraduální lékařské dny – Plzeň 2011 zahájil předseda Spolku lékařů v Plzni, doc. MUDr. Jiří Motáň, CSc. Upozornil na dlouholetou tradici lékařských dnů v Plzni a zdůraznil, že hlavním úkolem Spolku lékařů je snaha podílet se na celoživotním vzdělávání lékařů v Plzni a okolí. V tom SL úzce spolupracuje s dalšími organizacemi, jejichž představitelé pozdravili účastníky konference a popřáli úspěch celému jednání: děkan Lékařské fakulty v Plzni doc. MUDr. Boris Kreuzberg, CSc., předseda OS ČLK Plzeň – město prim. MUDr. Jindřich Šebor Jn., náměstek ředitelky FN Plzeň MUDr. Jiří Poborský a zástupkyně Sdružení praktických lékařů MUDr. Eva Pohořalá. Děkan Lékařské fakulty doc. MUDr. Boris Kreuzberg, CSc. také předal doc. MUDr. Jiřímu Motáňovi, CSc. Pamětní medaili Lékařské fakulty UK v Plzni. 7

Doc. Motáň upozornil, že současně probíhá (8. 2.) sesterská sekce Postgraduálních dnů v aule FN na Lochotíně. K poslednímu bloku konference se ve čtvrtek 10. 2. dostavil vzácný host, předseda České lékařské společnosti J. E. Purkyně prof. MUDr. Jaroslav Blahoš, DrSc. Podrobnosti o jeho návštěvě přineseme v příštím čísle Facultas nostra. ÚTERÝ 8. 2. 2011: Prvnímu bloku přednášek předsedali doc. MUDr. Renáta Říčařová, CSc. a MUDr. Jiří Polívka, CSc. MUDr. Květoslava Janoušková, CSc.1, MUDr. Marie Jurčuková1, doc. MUDr. Renata Říčařová, CSc.1, MUDr. Petr Mukenšnábl2 (Oční klinika LF UK v Plzni a FN Plzeň1, Šiklův patologicko-anatomický ústav LF UK v Plzni a FN Plzeň2): Vzácný tumor očnice.

Náměstek ředitelky FN Plzeň MUDr. J. Poborský

Děkan LF UK v Plzni doc. MUDr. B. Kreuzberg, CSc. předává Čestnou medaili LF UK v Plzni předsedovi Spolku lékařů v Plzni doc. MUDr. J. Motáňovi, CSc.

Člen rady PK pro oblast zdravotnictví MUDr. Václav Šimánek, Ph.D. (vlevo) a předseda Okresního sdružení ČLK MUDr. Jindřich Šebor

Předsedající úvodního bloku přednášek doc. MUDr. R.Říčařová, CSc. a MUDr. J. Polívka, CSc.

Byla uvedena kazuistika pacientky s tumorem pravé očnice. Nemocná ho vnímala jako fazolovitý útvar hmatný za dolním víčkem, který oko dráždil k slzení. Útvar uložený v dolním temporálním kvadrantu očnice značné velikosti 2x2x1,5 cm vytlačoval a devioval bulbus směrem vzhůru a nasálně a omezoval motilitu bulbu dolů a zevně. Novotvar byl chirurgicky odstraněn z přední orbitotomie. Histologicky byl prokázán benigní schwannom. Šlo o pomalu rostoucí, opouzdřený, benigní nádor očnice, který vycházel z dolní větve n. oculomotorius. Dle kontrolního CT vyšetření po jednom roce nebyly patrné známky recidivy, útvar byl odstraněn celý, avšak stav byl komplikován vytvořením srůstů mezi dolní stěnou očnice a dolním okohybným svalem, které způsobily deviaci bulbu směrem dolů a rušivou diplopii. Chirurgickým odstraněním srůstů bylo dosaženo příznivého kosmetického efektu a dobrých binokulárních funkcí. Doc. MUDr. Renáta Říčařová, CSc., MUDr. Marie Jurčuková, MUDr. Markéta Kozová (Oční klinika LF UK v Plzni a FN Plzeň): Operace katarakt na Oční klinice LF UK a FN Plzeň. Na oční klinice jsou často prováděny operace komplikovaných katarakt. Autoři ve svém sdělení referovali o spektru operovaných pacientů, o očních nálezech a stavech komplikujících operaci, o nutnosti komplexní předoperační přípravy, volbě operačního postupu i typu nitrooční čočky. Na několika krátkých videoprezentacích dokumentovali předoperační nález, průběh samotného zákroku a výsledný efekt operace. MUDr. Sabina Chocová1, MUDr. Štěpán Rusňák1, MUDr. Luděk Navrátil, Ph.D.2 (Oční klinika LF UK v Plzni a FN Plzeň1, Neurochirurgické oddělení LF UK v Plzni a FN Plzeň2): 23gauge pars plana vitrektomie u Tersonova syndromu. Roku 1990 poprvé systematicky popsal Tersonův syndrom francouzský oftalmolog A. Terson jako krvácivé nitrooční komplikace v souvislosti se subarachnoideálním krvácením. V dnešní době Tersonovým syndromem v širším slova smyslu označujeme každé nitrooční krvácení v důsledku nitrolebního krvácení a náhlého zvýšení nitrolebního tlaku. Tersonův syndrom se při klinickém vyšetření manifestuje ve většině případů oboustrannými, málokdy jednostrannými intraretinálními, subretinálními, preretinálními a subhyaloidními hemorrhagiemi s možností provalení do sklivcového prostoru. Nejčastější příčinou zůstává ruptura intrakraniálního aneurysmatu, především karotického povodí. V literatuře primárně se doporučuje konzervativní postup s pravidelnými očními kontrolami očekávající spontánní resorbci hemorhagií s následným návratem centrální zrakové ostrosti k normě. V indikovaných případech masivního krvácení s provalením do sklivcového prostoru se doporučuje časná chirurgická léčba technikou pars plana vitrektomie. Ve sdělení byla prezentována technika 23gauge pars plana vitrektomie s jejími výhodami. MUDr. Lenka Hecová, MUDr. Dagmar Frdlíková, doc. MUDr. Renáta Říčařová, CSc.(Oční klinika LF UK v Plzni a FN Plzeň): Atypická manifestace systémového onemocnění – kazuistiky. Cílem práce bylo demonstrovat, že prvním klinickým projevem systémového onemocnění (v tomto sdělení sarkoidózy) mohou být oční příznaky obvyklé pro jinou diagnózu. Kazuistika 1: 25letý pacient byl vyšetřovaný pro recidivující hemoftalmus a multifokální chorioretinitidu vpravo. Jeden a půl roku po 8

začátku očních obtíží byla u pacienta diagnostikována sarkoidóza III. - IV. st. s postižením oka, plic, sleziny a ledvin. Kazuistika 2: 56letá žena byla sledována pro postupnou ztrátu vizu pravého oka vedoucí až k amauroze. Bylo provedeno MR mozku se závěrem gliom pravého optiku dosahující k chiasmatu. Pacientka podstoupila resekci prechiazmatické a intrakanalikulární porce útvaru s optickým nervem vpravo. Histologicky byl ve vzorku prokázán granulomatózní zánětlivý proces, suspektní sarkoidóza, která byla potvrzena plicním vyšetřením. Závěr: Sarkoidóza by měla být zahrnuta do diferenciální diagnostiky onemocnění oka s nejasnou etiologií, významná je mezioborová spolupráce. MUDr. Jiří Valeš (Neurologická klinika LF UK v Plzni a FN Plzeň): Miller Fisherův syndrom. Miller Fisherův syndrom (MFS) je vzácná klinická varianta Guillainova-Barrého syndromu (GBS). Jedná se o akutní postinfekční, imunitně zprostředkovanou neuropatii s charakteristickou klinickou trias – oftalmoplegie, ataxie a areflexie. Současně se však mohou objevovat i další příznaky z postižení hlavových nervů. Vyjma klinického obrazu je v diagnostice přínosné vyšetření protilátek proti gangliosidům v séru, vyšetření mozkomíšního moku, elektromyografie (EMG) a magnetická rezonance (MR) mozkového kmene. Příznaky většinou vznikají během několika dní a odezní spontánně nebo po léčbě za několik týdnů. Názory na léčbu nejsou jednotné, prognóza je většinou dobrá. Byl prezentován soubor tří pacientů hospitalizovaných na Neurologické klinice Fakultní nemocnice v Plzni v období 3/07 do 4/10. MUDr. Václav Runt1, MUDr. David Bludovský 1 , MUDr. Jan Kastner 2 (Neurochirurgické oddělení LF UK v Plzni a FN Plzeň1, Klinika zobrazovacích metod LF UK v Plzni a FN Plzeň2): Projev degenerativního onemocnění páteře či míšní nádor? Diagnostické rozpaky i v éře MR. Ve dvou kazuistikách autoři popsali obtíže se stanovením diagnózy míšního tumoru u nemocných s degenerativním onemocněním krční páteře, jejich léčbu včetně chirurgické a průběh onemocnění. Byl diskutován MR obraz míšních lézí různé etiologie a úskalí jeho hodnocení. Autoři zdůraznili nutnost preference klinického obrazu a jeho dynamiky před pomocnou zobrazovací metodou při indikaci chirurgického výkonu na páteři a míše. MUDr. Petr Vacek, MUDr. Petra Štruncová, MUDr. David Štěpánek (Neurochirurgické oddělení LF UK v Plzni a FN Plzeň): Těžké vrozené vady CNS s normálním psychomotorickým vývojem. Navzdory převratnému vývoji v technice zobrazovacích metod užívaných při prenatální diagnostice se stále rodí děti ze sledovaných těhotenství, postižené některou ze závažných vad centrální nervové soustavy. Ne vždy se jedná o jasný případ postižení neslučitelného se životem a neurochirurg stojí před problémem jak mnohdy složitou anatomickou situaci řešit. Díky obrovské plasticitě novorozeneckého mozku se ale někdy i tyto děti, jsou-li operovány včas a adekvátně, mohou nakonec vyvíjet zcela normálně. Ve sdělení byly prezentovány dvě kazuistiky – první je dnes pětiletá dívka, operována ve věku deseti dnů pro Dandy-Walker malformaci těžkého stupně s obstrukčním hydrocefalem. Byl proveden endoskopický výkon kombinovaný se současným zavedením ventrikulocystoperitoneální drenáže. Dívka se vyvíjí psychomotoricky zcela normálně. Druhý

je dnes tři a půl roku starý chlapec, punktován již během porodu a operován třikrát během prvních dvou měsíců života, kdy mu byla postupně provedena plastika okcipitální meningokély a drenáž obstrukčního hydrocefalu při lobární formě holoprosencefalie. Dítě má nyní neurologický i vývojový nález odpovídající věku. MUDr. Jiří Turek, MUDr. Adam Hudec, MUDr. Marcel Hasch (Gynekologicko-porodnická klinika LF UK v Plzni a FN Plzeň): Novorozenec s encefalokelou – kazuistika.

MUDr. J. Turek při přednášce

Cefalokéle je výskyt mozkové tkáně nebo jeho obalů mimo dutinu lební. Podle prolabovaného obsahu rozlišujeme encefalokélu, meningokélu, encefalomeningokélu. Incidence je 1 : 2000 těhotenství. Většina encefalokél je lokalizována do oblasti okcipitální (75 %). Méně postižené jsou os frontale (15 %), os parietale (temporale) (12 %)). Často je asociace s dalšími vývojovými vadami: mikrocefalie, ageneze corpus callosum, slepota, hydrocefalie. Je-li defekt plně vyvinut, lze cefalokélu diagnostikovat vaginální sondou již v I. trimestru těhotenství. Diskrétní vady se na počátku těhotenství prokazují velmi obtížně a je třeba na ně myslet v případě elevace MS - AFP. Prognóza je odvislá od lokalizace, velikosti a obsahu encefalokély. Byla uvedena kazuistika, kde encefalokéle byla diagnostikována u jednoho z plodů dvojčetné gravidity. Druhému bloku přednášek předsedali MUDr. Milan Choc, CSc. a prof. MUDr. Zdenka Ulčová-Gallová, DrSc.

Předsedající II. bloku přednášek prof. MUDr. Z. Ulčová-Gallová, DrSc. a prim. MUDr. M. Choc, CSc.

MUDr. Ivan Škúci1, MUDr. Milan Choc, CSc.1, MUDr. Jan Mraček1, doc. MUDr. Ondřej Hes, Ph.D.2 (Neurochirurgické oddělení LF UK v Plzni a FN Plzeň1, Šiklův patologicko-anatomický ústav LF UK v Plzni a FN Plzeň2): Maligní transformace epidermoidní cysty – kazuistika. Maligní transformace benigní epidermoidní cysty se vyskytuje zřídka a její prognóza je nepříznivá. 54letý muž si stěžoval na bolest hlavy okcipitálně, vertigo, zvracení a arteriální hypertenzi bez efektu na léčbu. Klinicky zjištěn syndrom nitrolebeční hypertenze, cerebellární symptomatologie, lehká paréza n.VII. a n.VIII vlevo. NMR vyšetření prokázalo tumor mostomozečkového koutu vlevo, hyperintenzního v T2 a hypointenzního v T1 režimu. Operací byla odstraněna benigní epidermoidní cysta bez nálezu maligních nádorových struktur. Dva měsíce po operaci se obnovila a zhoršila původní mozečková symptomatologie. Kontrolní NMR s nálezem recidivy tumoru zadní jámy vlevo opačného chování intenzity signálu – vyššího v T1 a nižšího v T2 režimu. Devět týdnů po operaci odstraněn histologicky bifázický karcinom s následnou aktinoterapií. PET CT a pneumologické vyšetření vyloučilo zvažovaný primární nádorový proces plic. Pacient zemřel na masivní oboustrannou embolii plicnice 4 měsíce po 2. operaci a 7 měsíců po 1. operaci. Pitvou zjištěna opakovaná recidiva epidermoidní cysty, dlaždicobuněčného a rozsáhle nekrotického malobuněčného karcinomu v oblasti mozkového kmene a mozečku. V literatuře popsáno 52 případů maligní transformace benigní cysty s intervalem rozpoznání od 3 měsíců do 33 let. MUDr. Martina Machová, MUDr. Jitka Rokytová (Neurologická klinika LF UK v Plzni a FN Plzeň): Cévní mozkové příhody u dětí, kazuistika. Příspěvek byl věnován obecné problematice cévních mozkových příhod u dětí – jejich výskytu, příčinám a léčbě. Byla prezentována kazuistika chlapce, tehdy 14 měsíčního, který prodělal CMP na podkladě vzniku trombu v levé srdeční komoře a dále pak také vzniku sekundární epilepsie. Byly předvedeny ukázky z video EEG monitorace a magnetické rezonance mozku. MUDr. Jan Mraček1, MUDr. Jan Mork1, MUDr. David Štěpánek1, MUDr. Irena Holečková1, MUDr. Petra Štruncová1, doc. MUDr. Jiří Ferda, Ph.D.2 (Neurochirurgické oddělení LF UK v Plzni a FN Plzeň1, Klinika zobrazovacích metod LF UK v Plzni a FN Plzeň2): Nejasná komplikace karotické endarterektomie. V kazuistickém sdělení autoři popsali komplikovaný pooperační průběh po karotické endarterektomii s dobrým koncem. U nemocného s chronickým uzávěrem levé krkavice byla indikována karotická endarterektomie pro asymptomatickou stenózu krkavice vpravo. Při operaci bylo nutné zavést shunt pro pokles amplitud SEP z homolaterální hemisféry. Po zavedení i odstranění shuntu se elektrofyziologické odpovědi vždy normalizovaly. Výkon proběhl bez komplikací. Po probuzení z celkové anestezie se však objevila kolísavá pravostranná hemiparéza a intermitentní epileptický status. Perfuzní CT a CT angiografie prokázaly hypoperfuzi celé levé hemisféry a průchodnou operovanou krkavici. Došlo k progresi poruchy vědomí a rozvinula se pravostranná hemiplegie. Digitální subtrakční angiografie ukázala nulový průtok levou hemisférou. Po provedení angiografie se však klinický obraz nemocného opět mírně 9

Neurochuirurgové prof. MUDr.J. Mraček a prim. MUDr. M. Choc, CSc. zlepšil. Kontrolní perfuzní CT prokázalo pouze sníženou perfuzi levé hemisféry, nativní vyšetření nezobrazilo hypodenzi. Akutně byla provedena konvenční extra-intrakraniální anastomóza vlevo, po které došlo k normalizaci perfuzních parametrů. Nemocný se po periodě farmakologické sedace a řízené ventilace probral k plnému vědomí, pravostranná hemiparéza se upravila. Byla diskutována možná etiopatogeneza nejasné komplikace. MUDr. Kateřina Kilianová (Oddělení léčebné rehabilitace FN Plzeň): Reedukace pacientů po centrální mozkové příhodě (CMP). CMP jsou třetí nejčastější příčinou úmrtí. V případě přežití u 2/3 pacientů zůstává trvalý motorický deficit. Rozeznáváme 4 vývojová stadia onemocnění (stadium pseudochabé, spastické, relativní úpravy, chronické). Rehabilitace do určité doby úspěšná se může v kterémkoliv z těchto 4 stadií zastavit. Problémy z hlediska pohybové léčby: porucha čití, poruchy normálních posturálních reflexních mechanismů, poruchy vzpřimovacích reakcí, poruchy rovnovážných reakcí, změny svalového tonu při působení zemské tíže, vyvíjející se elasticita, ztráta izolovaných pohybů. Byl popsán metodický postup rehabilitace u pacientů s CMP od pasivních cvičení paretických končetin až po nácvik posturálních a vzpřimovacích mechanismů při vertikalizaci nemocného. Cílem RHC je soběstačnost a nezávislost pacienta. MUDr. Luděk Navrátil, Ph.D. (Neurochirurgické oddělení LF UK v Plzni a FN Plzeň): Martyrium pacientů s fibromyalgií – dva příběhy. Fibromyalgie je charakteristická difúzními bolestmi s typickými palpačně bolestivými body. Bývá často spojena se syndromem chronické slabosti a poruchami spánku. Časté jsou i kognitivní poruchy, deprese, anxieta, cefalea, syndrom dráždivého tračníku či dráždivý močový měchýř. Etiologie tohoto syndromu se začíná odkrývat teprve v posledních letech. Chronická bolest u pacientů s fibromyalgií bývá zpravidla delší dobu lokalizována v určité oblasti. Úpornost bolesti vede k opakovaným návštěvám orgánově specializovaných lékařů a zpravidla i k invazivním výkonům v bolestivé oblasti, i když morfologický podklad potíží bývá minimální či žádný. Stav nemocného se těmito zákroky zhoršuje. Diagnóza fibromyalgie se stanovuje po 10 a více letech neúspěšných vyšetření a terapeutických zásahů. Složitost problematiky ukázaly kazuistiky dvou pacientů. U prvého pacienta dominovaly bolesti dolních zad, pro které byla bez dlouhodobějšího efektu indikována řada invazivních zásahů. U další nemocné dominovaly úporné bolesti v oblasti konečníku se syndromem dráždivého tračníku. Pacientka byla opakovaně invazivně vyšetřována a prodělala i chirurgickou ope-

raci. Přítomnost typických příznaků fibromylagie u obou pacientů vedla ke stanovaní správné diagnózy a zahájení cílené léčby, která je založena na mezioborové spolupráci (algeziolog, revmatolog, psychiatr, psycholog, rehabilitační pracovník). MUDr. Eva Kadlecová, CSc.1, Doc. MUDr. Zdeněk Šoustek, CSc.2 (Psychiatrická léčebna U Honzíčka, Písek1, Seniorsol, Plzeň2): Řízená hyperthermie mozku jako prevence a rehabilitace Alzheimerovy demence. Pomocí vyšetřování elektronovým mikroskopem byla provedena rozsáhlá studie chorobných změn v mozku u zemřelých, kteří trpěli různě pokročilou Alzheimerovou senilní demencí (AD). Studie prokázala, že mozkové změny, které vedou ke klinickým příznakům AD začínají v synaptických zakončeních vláken nervových buněk v šedé kůře velkého mozku. Konečným stadiem těchto změn jsou uloženiny zvláštní bílkoviny – amyloidu. Tvorbu amyloidu lze omezovat zrychlením toku nitrobuněčných tekutin v nervových buňkách. Toho lze docílit cíleným zvýšením teploty mozkové kůry. Za tímto účelem byl ve spolupráci s Bc. P. Růžičkou sestrojen plně automatizovaný zářič Seniorsol, který umožní zvýšení teploty mozkové kůry o 1,7 až 2 stupně Celsia během šesti minut. Byly prezentovány klinické výsledky aplikace Seniorsolu u nemocných s AD (zlepšení časové a prostorové orientace, zlepšení nálady, úprava osobní hygieny a některých psychologických testů). V žádném případě nedošlo po aplikaci Seniorsolu k nečekaným závažným komplikacím. Prof. MUDr. Zdeňka Ulčová-Gallová, DrSc.1, MUDr. Hana Brabcová2, MUDr. Vladimír Kokeš1, MUDr. Libor Hradecký1, doc. MUDr. Zdeněk Novotný, CSc.1, doc. MUDr. Zdeněk Rokyta, CSc.1(Gynekologickoporodnická klinika LF UK v Plzni a FN Plzeň1, Oddělení klinické farmakologie LF UK v Plzni a FN Plzeň2): Autoimunitní a onkologická onemocnění u jednovaječných dvojčat ženského pohlaví (kazuistika). Byl popsán zcela ojedinělý případ jednovaječných dvojčat ženského pohlaví narozených v roce 1977, která onemocněla postupně v průběhu svého života autoimunitními i onkologickými onemocněními současně. Dvojče–A - LR (2250g/45 cm). Menarche se objevilo v 17 letech, o rok později, tedy v 18 letech bylo diagnostikováno autoimunitní onemocnění - Sjőgrenův syndrom. Po léčbě primární neplodnosti v červnu 2006, v 37. týdnu gravidity žena porodila spontánně dceru (2670 g/48 cm, Apgar skore 9-10-10) s cheilognathopalatoschis. Ve věku 31 let jsme u dvojčete A diagnostikovali prekancerozu hrdla děložního, která byla ošetřena LEEPem (loop electrosurgical excision procedure). Dvojče–B – LI (2260g/45 cm). Menarche začalo v jejích 15 letech. Ve 23 letech se objevilo autoimunitní onemocnění - systémový lupus erythematosus a chronický revmatismus. Ve 28 letech bylo diagnostikováno onkologické onemocnění, carcinoma vaginae, s invazivní proliferací (T2 NX Mx G2). Obě sestry byly postiženy autoimunitním a onkologickým gynekologickým onemocněním současně. Vzájemné vztahy mezi aktivitami a závažnostmi onemocnění u jednovaječných dvojčat byly podobné a léčba byla směrována cíleně podle klinických a laboratorních výsledků. Dramatické změny se, bohužel, objevily u dvojčete B. Důvod spočíval ve spojení mezi SLE aktivitou (lupus nephritis), hematologickými komplikacemi (leucopenia) a onkologickou fatální vaginální recidivou.

STŘEDA 9. 2. 2010: Třetímu bloku přednášek předsedali prof. MUDr. K. Koudela, CSc. a prim. MUDr. Zdeněk Chudáček, Ph.D. Prof. MUDr. Karel Koudela sr., CSc.1, MUDr. Jana Koudelová2, MUDr. Karel Koudela jr., Ph.D. 1 (Klinika ortopedie a traumatologie pohybového ústrojí LF UK v Plzni a FN Plzeň1,, Klinika zobrazovacích metod LF UK v Plzni a FN Plzeň2): Pyomyozitida kyčelních svalů. Práce se zabývala primární a sekundární pyomyozitidou kyčelních svalů, etiologií, patogenezí a klinickým vyšetřením. Důležité je včasné rozpoznání pyomyozitidy kyčelních svalů a s tím spojené okamžité zahájení léčby antibiotiky. Byl zdůrazněn význam zobrazovacích metod (MR, CT) pro stanovení diagnózy a zahájení včasné léčby. V případě vzniku abscesů je nezbytná urgentní chirurgická léčba. V práci bylo popsáno několik zajímavých kazuistik. Doc. MUDr. Tomáš Skalický1, prof. MUDr. Vladislav Třeška, DrSc. 1, MUDr. Václav Liška1, MUDr. Alan Sutnar, 1 Ph.D., MUDr. Tomáš Kural1, Ph.D., MUDr. Milan Brabec1, MUDr. Petr Novák1, MUDr. František Šlauf2 (Chirurgická klinika LF UK v Plzni a FN Plzeň1,Klinika zobrazovacích metod LF UK v Plzni a FN Plzeň2): Fatální komplikace cholecystektomie - 2 kazuistiky. Autoři popsali dva případy komplikovaných cholecystektomií u nemocných z mimoplzeňských pracovišť, kteří na peroperačně vzniklé komplikace zemřeli po překladu na Chirurgické klinice LF UK a FN v Plzni v roce 2009 a 2010. Na příkladu nejčastější plánované operace, tedy cholecystektomie pro cholecystolitiázu, chtěli autoři dokumentovat nebezpečí „jednoduché“ operace. Příčinou obou úmrtí bylo v důsledku původních poranění žlučových cest masivní krvácení z větví truncus coeliacus. MUDr. Václav Janda, doc. MUDr. Milan Hora, Ph.D. (Urologická klinika LF UK v Plzni a FN Plzeň): Záchovná chirurgická léčba tumorů horních cest močových. Ročně je na Urologické klinice FN Plzeň ošetřeno chirurgicky okolo 20 těchto případů, do poloviny listopadu roku 2010 bylo 24 případů. V souboru 80 pacientů chirurgicky řešených tumorů horních cest močových na Urologické klinice z let 2007 až 2010 bylo 7(8.8 %) řešeno nefrektomií, 60 (75 %) nefroureterektomií, záchovný endoskopický výkon podstoupilo 13 (16.3%). Z celkového počtu 44 tumorů vycházejících z ledvinné pánvičky bylo řešeno nefrektomií a nefroureterektomií 42 (95.5 %), endoskopickým záchovným výkonem 2 (4.5 %) – z toho provedena jednou laserová ablace tumoru a jednou endoskopická resekce tumoru perkutánním přístupem. V prezentaci byl předveden videozáznam jednoho z těchto záchovných výkonů při tumoru pánvičky ledviny a výsledek léčby po 3 měsících. MUDr. Olga Dolejšová, MUDr. Jiří Kouba (Urologická klinika LF UK v Plzni a FN Plzeň): Oboustranná kongenitální anomálie horních cest močových – kazuistika. Přibližně jedna třetina všech kongenitálních anomálií postihuje urogenitální trakt. Zdvojení močovodu se vyskytuje v 0,2-0,7 %. Jednostranné zdvojení močovodu se vyskytuje šestkrát častěji než oboustranné. Autoři uvedli případ šestileté dívky s oboustranným zdvojením ledvinné pánvičky a močovodu s ureterickou inkontinencí při ektopickém vyústění pravostranného močovodu. MUDr. Zdeněk Chudáček, Ph.D.1, doc. MUDr. Milan Hora, Ph.D.2 (Radiodiagnostické oddělení FN Plzeň – Bory1, Urologická klini10

ka LF UK v Plzni a FN Plzeň2): Iatrogenní cévní traumata - řešení radiologickými intervenčními technikami. Autor uvedl vlastní zkušenosti s léčbou iatrogenních cévních traumat s užitím embolizačních technik a graftů během posledních 10 let. Celkově se jednalo o 20 pacientů. Technická úspěšnost výkonů byla 100 %. 30-denní mortalita byla 10 %, ani v jednom případě nešlo o komplikaci radiointervenčního výkonu. Nebyly žádné komplikace intervenčních výkonů kromě jedné zánětlivé komplikace (5 %), kterou však nelze jednoznačně přičítat pouze radiointervenčnímu výkonu. Při řešení naprosto převažovalo užití embolizačních technik (95 %), především pak s užitím embolizačních spirál Tornado (Cook). Dále bylo použito tkáňového lepidla Histoakryl (Braun) a stentgraftu Wallgraft (Boston Scientific). Oběhově nestabilních v době výkonu bylo 15 % pacientů. Radiointervenční řešení iatrogenních cévních poranění je vysoce účinnou léčebnou metodou, především u pacientů s málo nebo středně závažnými korigovatelnými krevními ztrátami. Předpokládá však trvale dostupného zkušeného intervenčního radiologa a kvalitně vybavené intervenční radiologické pracoviště. Následující přednáška nezazněla pro onemocnění autorky, přesto uvádíme její souhrn: MUDr. Anna Pöpperlová, MUDr. Tomáš Reischig, Ph.D. (Oddělení nefrologie - 1. Interní klinika LF UK v Plzni a FN Plzeň): Renální insuficience na podkladě sarkoidózy. 36letý muž, do té doby nestonající, byl přijat s bolestmi v bedrech a výrazným váhovým úbytkem, laboratorně byla dokumentována pokročilá renální insuficience. Ledviny byly dle USG významně zvětšené, na RTG plic nález zvětšených hilů zejména vpravo se suspektní lymfadenopatií. Při kontrolním HRCT vyšetření popsána hilová a mediastinální lymfadenopatie s mikronodulárním rozsevem v plicním parenchymu svědčící pro sarkoidózu. Provedená renální biopsie prokázala přítomnost granulomů s obrovskými mnohojadernými buňkami se Schaumanovými inkluzemi, kompatibilní s diagnózou postižení ledvin při sarkoidóze. Po zahájení léčby kor-

Posterová sekce

Pohled do auditoria

tikosteroidy došlo k významnému zlepšení renální funkce. MUDr. Tomáš Fikrle, Ph.D., prof. MUDr. Karel Pizinger, CSc., MUDr. Barbora Divišová (Dermatovenerologická klinika LF UK v Plzni a FN Plzeň): Akrolentiginózní melanom – diagnostický problém. Akrolentiginózní melanom se liší od ostatních forem maligního melanomu pouze lokalizací. Nacházíme jej na dlaních, ploskách, pod nehtem a v okolí nehtu. Ve střední Evropě se najde u 3% všech pacientů s melanomem ve

vyšším věku. Akrolentiginózní melanom bývá velice často diagnostikován pozdě, a to ve stádiu komplikací nebo dokonce regionálních či vzdálených metastáz. Pacienti nebývají včas nebo vůbec vyšetřováni dermatologem. Bylo prezentováno několik klinických případů tohoto typu primárního kožního melanomu s dalším nepříznivým průběhem. MUDr. Martin Novák (Dermatovenerologická klinika LF UK a FN v Plzni): Profesionální mykóza na obličeji. Profesionální kožní mykózy (trichofý-

cie) jsou zařazeny mezi choroby z povolání přenosné a parazitární. Ve většině případů se vyskytují u ošetřovatelů skotu, a to převážně na nekrytých částech těla (ruce, předloktí, krk, obličej), kde nepředstavují větší diagnostický problém. Byl uveden klinický případ neobvyklé profesionální mykotické infekce v obličeji s necharakteristickým průběhem, postihující oční víčka u pracovnice v zoologické zahradě. (J. Motáň – J. Novák) Všechny fotografie: V. Dlouhý

XX. LÁZEŇSKÉ KARDIOVASKULÁRNÍ DNY V KONSTANTINOVÝCH LÁZNÍCH 11. - 12. 2. 2011 pitalizace“. Pan MUDr. V. Vančura se zabýval tématem „Prevence náhlé smrti implantací ICD“ a konečně pan MUDr. T. Jandík přednesl práci na téma „Radiofrekvenční ablace“. Ve druhém přednáškovém dnu zaujalo posluchače kromě jiného též pět přednášek kolektivu lékařů Kardiochirurgického oddělení LF UK a FN v Plzni. Pan MUDr. Patrik Roučka seznámil posluchače s tématem „Využití 3D vyšetření v perioperační echokardiografii“. Paní MUDr. Marta Zárybnická se zabývala problematikou „Neuropsychické komplikace v časném pooperačním období po kardiochirurgické operaci“. Pan MUDr. L. Handl seznámil přítomné s problematikou „Interní péče o pacienta po kardiochirurgické operaci“. Pan MUDr. Jiří Široký přednesl práci na téma „Studie SYNTAX – nová pravidla u staré hry“ a konečně pan MUDr. V. Mikulenka se zabýval kasuistikou s názvem „Příběh téměř pohádkový…“ Odborná úroveň všech přednášek byla velmi vysoká. Vždyť kromě výše uvedených autorů přednášel např. pan prof. MUDr. František Kolbel, DrSc., pan prof. MUDr. Michael Aschermann, DrSc., pan prof. MUDr. Bohuslav Ošťádal, DrSc., pan prof. MUDr. Jaromír Hradec, CSc., paní doc. MUDr. Jana Málková, CSc., pan doc. MUDr. Ivan Málek, CSc., pan doc. MUDr. Jan Tošovský, CSc. a řada dalších známých kardiologů a kardiochirurgů. Všem patří upřímné poděkování garanta této akce. A konečně patří upřímné poděkování též všem organizátorům, kteří se na této úspěšné akci podíleli. Prim. MUDr. Pavel Vaněk

Tak jako každoročně proběhly 11.-12.2.2011 v Konstantinových Lázních XX. lázeňské kardiovaskulární dny. Odborným garantem této tradiční akce pořádané Pracovní skupinou kardiovaskulární rehabilitace České kardiologické společnosti, byl prim. MUDr. Pavel Vaněk – vedoucí lékař LL Konstantinovy Lázně a.s. Odbornými tématy byly novinky v kardiovaskulární rehabilitaci, primární a sekundární prevence ischemické choroby srdeční, novinky v kardiologii formou postgraduálního kurzu a varia. Celkem 120 kardiologů, internistů, balneologů, rehabilitačních a praktických lékařů si s velikým zájmem vyposlechlo 25 odborných přednášek z úst předních českých kardiologů a kardiochirurgů. Lékařská fakulta UK v Plzni byla zastoupena celkem 13 přednáškami ve 3 blocích. V 1. bloku II. interní kliniky LF UK a FN v Plzni přednesl pan prof. MUDr. Jan Filipovský CSc. práci na téma „Tepenná tuhost a nemoci srdce: mají společný genetický podklad?“, pan doc. MUDr. Otto Mayer, CSc. jr. problematiku „Nová antikoagulancia v kardiovaskulární farmakoterapii“, paní MUDr. J. Střížová práci „Význam stanovení tepenné tuhosti ke zpřesnění kardiovaskulárního rizika“ a paní MUDr. B. Nussbaumerová problematiku „Diabetes mellitus 2. typu a méně tradiční kardiovaskulární rizikové faktory“. 2. blok odborného programu vyplnila sdělení lékařů kardiologie I. interní kliniky LF UK a FN v Plzni. Pan doc. MUDr. Richard Rokyta PhD. seznámil přítomné se současným stavem i vizí v přednášce „Kardiologie v komplexním kardiovaskulárním centru FN Plzeň“. Paní MUDr. Jitka Lhotská přiblížila problematiku „Kardiostacionář pro jednodenní hos-

PŘEDNÁŠKOVÝ VEČER ONKOLOGICKÉHO A RADIOTERAPEUTICKÉHO ODDĚLENÍ FN PLZEŇ 26. 1. 2011 Dne 26.1.2011 se konal přednáškový večer Onkologického a radioterapeutického oddělení. V úvodním sdělení s názvem „Prognostický význam základních faktorů a problematika onkomarkerů u ovariálního karcinomu: hodnocení vlastního souboru pacientek“ autorů Svoboda T., Fínek J., Holubec L., Matějka V. M., Bouda J. seznámil posluchače MUDr. Svoboda s rozsáhlou retrospektivní studií 263 pacientek s pokročilým ovariálním karcinomem. Byly podrobně analyzovány prognostické a prediktivní faktory nemocných s ovariálním karcinomem. Byl zhodnocen význam nádorových markerů pro prognózu a kontrolu onkologické léčby, stejně tak, jako význam chemoterapeutických režimů a radioterapie pro bezpříznakové a celkové přežití nemocných s tímto nádorovým onemocněním. Autoři Vojtíšek R., Havránek K. prezentovali přednášku na téma „Alternativní frakcionační režimy v radioterapii nádorů hlavy a krku“. Nádory hlavy a krku tvoří v ČR přibližně 3% všech nádorových onemocnění. Léčebným standardem stran radioterapeutické léčby je primární normofrakcionovaná radiochemoterapie. Výhodou normofrakcionace je vyváženost

efektu a nežádoucích účinků, nevýhodou tohoto režimu je nedostatečný efekt u některých typů nádorových onemocnění. Autor seznámil posluchače s výhodami hyperfrakcionačních režimů a akcelerované radioterapie, včetně režimů hybridních, které se snaží kombinovat výhody hyperfrakcionace a akcelerace. Na praktických příkladech autor prezentoval předpoklady a podmínky používání alternativních režimů v případě radikální léčby nádorů hlavy a krku. Na tuto přednášku volně navázalo další radioterapeutické sdělení autorů Havránek K., Vojtíšek R. „Radioterapie nádorů hlavy a krku: První zkušenosti s konkomitantním boostem“, které se zabývalo problematikou užití techniky konkomitantního boostu u nemocných s nádory hlavy a krku. Jedná se o nejrozšířenější techniku alternativní frakcionace u nádorů hlavy a krku, jejíž koncept vychází z hyperfrakcionované akcelerace. Na konkrétním souboru nemocných byli posluchači seznámeni s výhodami této radioterapeutické techniky v rutinní klinické praxi. Ve sdělení s názvem „Ošetřování PEGu (perkutánní endoskopické gastrostomie) - naše 11

zkušenosti“ autorky J. Dreslerové, byli přítomní posluchači seznámeni s problematikou alternativní strategie enterální výživy u nemocných podstupujících náročnou onkologickou léčbu, kdy se nejčastěji k léčbě užívá konkomitantní radiochemoterapie. Jedná se především o nemocné s onemocněním hlavy a krku, nemocné s nádory jícnu, mozku (způsobující poruchu polykání), u generalizovaných malignit s nádorovou kachexií. Posluchači byli seznámeni s indikacemi a kontraindikacemi tohoto postupu a se zásadami ošetřování PEG v klinické praxi. Závěrem bylo konstatováno, že PEG představuje snadný způsob zajištění enterální výživy, který umožňuje dodržení léčebného plánu u náročných onkologických režimů, které jsou jinak velmi toxické a mají řadu nežádoucích účinků. Poslední příspěvek autorů Holubec L., Korunková H., Matějka V.M., Fínek J. „Pravidla EORTC (Evropské organizace pro výzkum a léčbu nádorů) pro používání erytropoézu stimulujících proteinů u anemických pacientů s nádorovým onemocněním“ se zabýval problematikou doporučených postupů užití erytropoézu stimulujících růstových faktorů (ESP)

v rutinní klinické praxi. Posluchači byli seznámeni s algoritmem léčby anemie u nemocných s nádory pomocí ESP dle doporučení odborných společností (EORTC, ASCO, ESMO a dalších). Byl prezentován přínos a rizika užití ESP, problematika suplementace železem při ESP tera-

pii. V závěru sdělení byla prezentována klinická studie, která se zabývala farmakoekonomikou léčby chemoterapií indukované anemie na našem pracovišti. Program si přišli poslechnout lékaři z jiných pracovišť i studenti medicíny. Účast tak byla

velmi hojná. O hladký průběh večera se postaral předsedající večera prim. MUDr. Zdeněk Chudáček, Ph.D., který řídil diskusi po každé přednesené práci. Po skončení programu odcházeli posluchači, diskutující i přednášející spokojeni. L. Holubec

PŘEDNÁŠKOVÝ VEČER ODDĚLENÍ KLINICKÉ FARMAKOLOGIE 16. 2. 2011 progrese je prováděno zpravidla jedenkrát za rok a standardní metodou je modifikované celkové Sharpovo skóre. Pacienti v remisi nebo ve stavu mírné aktivity mají zpravidla podstatně zpomalenou nebo zastavenou rentgenovou progresi. Zpomalení rentgenové progrese je důležité především proto, že byla prokázána korelace mezi postupující rentgenovou progresí a funkčním poklesem pacienta. Podmínkou účinné terapie je přesné a časné stanovení diagnózy s vyhodnocením aktivity onemocnění, prognostických faktorů a pravidelné monitorování aktivity choroby a účinnosti léčby a ev. flexibilní změny terapeutické strategie. Dále je nutné hodnocení funkčního stavu a rentgenové progrese jako důležitých momentů ovlivňujících další léčbu. Přesné a časné stanovení diagnózy umožňují nová ACR/EULAR 2010 klasifikační kriteria pro RA, která zahrnují 4 domény. Jedná se o trvání symptomů, počet aktivních kloubů, sérologický test (RF, protilátky proti citrulinovaným peptidům) a hodnotu reaktantů akutní fáze. Pokrokem je i důraz na co nejčasnější zahájení terapie chorobu modifikujícími léky, preferenčně metotrexátem (maximální dávky 30 mg/týdně). Biologická léčba je vyhrazena pro pacienty s aktivní RA (DAS>3,9), kteří nedostatečně reagovali na první DMARDs, zejména MTX v maximální dávce (20-30 mg) po dobu 3-6 měsíců (případně na sulfasalazin, leflunomid). Podmínkou je nepřítomnost kontraindikací pro léčbu anti TNF preparáty.V první linii je doporučeno používat anti TNF preparáty (etanercept, infliximab, adalimumab, certolizumab, golimumab) nebo anti-IL-6-tocilizumab. 2. linie zahrnuje rituximab a abatacept. V případě selhání 1. anti TNF je možno užít 2. anti TNF, tocilizumab nebo biologický lék druhé linie. Závěrečná přednáška večera autora tohoto článku se týkala opět revmatologické problematiky. V prezentaci „Krystalové artropatie – rozšířené diagnostické možnosti“ byla podrobněji rozebrána problematika diagnostiky dvou nejčastějších krystalových artropatií, kterými jsou dna a CPPD ve světle aktuálních doporučení Evropské ligy proti revmatizmu. Dnavá artritida je onemocnění charakterizované hyperurikemií a následnou zánětlivou reakcí organismu na přítomnost krystalů natrium urátu. Jde o nejčastější artritidu u mužů nad 40 let se stoupající prevalencí. K definitivnímu průkazu onemocnění je vyžadován přímý mikroskopický průkaz krystalů odebraných z kloubního výpotku či dnavého tofu. Nově stoupá diagnostická cena ultrasonografie, která se zdá být užitečná v časném i pokročilém stadiu onemocnění. Umožňuje též přesnou navigaci místa pro punkci výpotku. Mezi výhody USG vyšetření patří nesporně neinvazitivita , dostupnost a cena. Termín depozice krystalů kalcium pyrofosfátu (CPPD) je nově definován jako zastřešující název pro pestré klinické formy, zahrnující asymptomatickou formu CPPD, osteoartrozu asociovanou s CPPD, akutní a chronickou CPP krystalovou artritidu. Zlatým standardem v diagnostice zůstává i nadále klasická skiagrafie, i zde však stoupá význam ultrasonografie, především v časných stadiích onemocnění. Podobně jako u dny je k definitivnímu průkazu CPP artritidy vyžadován mikroskopický průkaz krystalů. Pavel Jeremiáš

V úvodním sdělení O. Mayera „Protidestičková léčba-nedostatky a možná řešení“, byly zmíněny důvody, proč je nutný vývoj dalších látek. Aspirin je v používání již 130 let a od 70. let je používán v profylaxi vaskulárních aterosklerotických komplikací. Účinkuje však jen u 60 % pacientů a proto je tam, kde je zvlášť naléhavé riziko arteriální trombotické příhody (např. při zavedení stentu) používán v kombinaci s klopidogrelem (duální léčba). Tímto způsobem, anebo jen při monoterapii klopidogrelem (Plavix) však zůstává stále 2535% pacientů neochráněno, t.j. u takového procenta pacientů je stále destičková funkce nedostatečně tlumena. Důvodem je v případě klopidogrelu především genetický polymorfizmus enzymu z rodiny jaterního oxidázového systému (P450), který je odpovědný za přeměnu původně neúčinné látky na účinný metabolit (klopidogrel je tzv. prodrug). Tento nedostatek již nemá nový prasugrel (Effient), ale větší a spolehlivější účinek je za cenu většího rizika krvácení, a tak se stále neposunul poměr benefit/riziko. Teprve další vývojový přípravek ticagrelor snad posune tento poměr příznivým směrem, neboť ve studii PLATO nebyl úplnější účinek ve skupině koronárně nemocných provázen větším rizikem krvácení. J. Voříšek se ve svém sdělení „ Warfarin – stále živý problém“ věnoval stále aktuální problematice léčby warfarinem v klinické praxi. V úvodu sdělení se autor zaměřil na nové poznatky v oblasti genetické variability účinku tohoto léku, po jejichž lepším poznání bude usnadněna terapie pacientů indikovaných k antikoagulační léčbě. V druhé části byly prezentovány lékové interakce warfarinu. Závěrem sdělení bylo řečeno, že warfarin bude i přes své nedostatky v nejbližší době stále nejdostupnějším antikoagulačním přípravkem, nová orální antikoagulancia pak představují další možnou cestu, ale teprve čas ukáže jejich výhody ve srovnání s kumarinovými preparáty. K. Aulová a Z. Poklopová nás ve sdělení na téma „Nová perorální antikoagulancia“ seznámily s novinkami na poli této terapie. Konkrétně se přednáška zabývala dvěma novými preparáty - dabigatranem a rivaroxabanem. Autorky se zaměřily na charakteristiku těchto léčiv a na možnosti jejich použití v jednotlivých indikacích léčby a prevence tromboembolické nemoci a akutního koronárního syndromu. Prezentovaly výsledky klinických studií, z nichž vyplývá způsob jejich dávkování a rizika nežádoucích účinků. D. Suchý prezentoval ve svém sdělení „Změněný koncept diagnostiky a léčby revmatoidní artritidy“ nové poznatky stran přístupu k tomuto progresivnímu zánětlivému onemocnění v posledních letech. Zásadním faktorem je nejen zavedení nových syntetických, chorobu modifikujících léků (DMARDs ), ale především tzv. biologických léků. Nové farmakoterapeutické možnosti léčby revmatoidní artritidy (RA) přinášejí i ambiciózní cíle léčby, protože primárním cílem terapie RA je dnes navození remise. Pokud není remise možná, je nutné docílení alespoň stavu velmi nízké aktivity. K hodnocení aktivity používáme kompozitních indexů, v Evropě nejčastěji index DAS (Disease Activity Index). Neméně významným cílem léčby je zastavení nebo zpomalení rentgenové progrese onemocnění. Hodnocení RTG

PŘEDNÁŠKOVÝ VEČER TRANSFUZNÍHO ODDĚLENÍ FN PLZEŇ 23. 2. 2011 Na začátku večera blahopřála prim.MUDr. R. Herynková k 85. narozeninám MUDr. Vladimíru Kulichovi, primáři Transfuzního oddělení FN Plzeň v letech 1952–1991, a přivítala i dalšího nestora transfuzní služby MUDr. Vladimíra Veselého. Oba mají velkou zásluhu o rozvoj transfuzní služby v celé republice.

Předsedající doc. MUDr. E. Kasal pak předal slovo jednotlivým přednášejícím. V úvodní přednášce MUDr. R. Herynkové „Současnost a perspektivy vyšetřování infekčních markerů u dárců krve“ se posluchači seznámili se současnými legislativními požadavky na vyšetřování infekčních markerů a s rozsahem vyšetřování dárců, 12

které se v ČR provádí (HBsAg, protilátky anti HIV1,2 a p 24 antigen, protilátky anti HCV, specifické antitreponemové protilátky). Screeningové vyšetřování serologickými testy velká část zemí Evropské unie již od roku 1998 rozšiřuje testováním virů metodou PCR a tím významně zkracuje „serologické okno“ a zvyšuje záchytnost raných fází infekce.

Zhodnocení současné epidemiologické situace, kdy u dárců krve je patrný nárůst pozitivních záchytů jak u hepatitid a syfilidy, tak i v případě HIV, vede k zamyšlení o nutnosti rozšířit povinné testování dárců a zvýšit tak bezpečnost transfuzních přípravků. Přednáška byla současně uvedením do problematiky k následující prezentaci, kdy ve dvou přednáškách bylo demonstrováno riziko přenosu infekce při pouhém serologickém testování. V první části sdělení autorů J. Hrubá, V. Korandová, R. Herynková, M. Hauerová - „Zajímavé kasuistiky“ - přednášející MUDr. J. Hrubá referovala o dvou záchytech pozitivity HIV u dárců krve. V prvním případě byly zachyceny zcela jednoznačně pozitivní výsledky, které byly stejně pozitivně konfirmovány. Druhý referovaný případ byl zajímavý v tom, že byly zachyceny hraniční výsledky v tzv. „šedé zóně“ a při opakování dokonce se tento nález jevil jako negativní. Standardně byly vzorky odeslány do NRL, která případ uzavřela jako HIV pozitivní, ale bez detekce protilátek, tj. rané stádium infekce ve fázi viremie. Ve druhé části přednášky „Přehled provedených vyšetření včetně konfirmace v NRL Praha“ demonstrovala ing. V. Korandová algoritmus vyšetřování infekčních markerů u dárců krve a detailně seznámila s laboratorními výsledky v laboratoři TO i NRL u dárce, který byl náhodně zachycen ve stadiu akutní infekce HIV1.

V přednášce autorek M. Hauerová, V. Korandová, M. Švojgrová - „Proč končíme s vyšetřením ALT u dárců krve? Analýza let 2001 – 2010“ – Ing. M. Hauerová zhodnotila rozbor výsledků vyšetřování ALT v posledních deseti letech. Výsledky potvrdily předpokládanou hypotézu o nízké specifitě tohoto vyšetření ve vztahu k možné infekci hepatotropními viry u dárců krve. Na základě tohoto rozboru a změny legislativy ukončuje TO FN Plzeň povinné vyšetřování všech dárců krve tímto testem. MUDr. E. Fronková ve sdělení „Nežádoucí události na krevních skladech TO – preanalytická fáze“ se zaměřila na velice důležitou část laboratorního vyšetření, která může vést k chybným výsledkům vyšetření. Provedla kompletní rozbor všech nežádoucích událostí v preanalytické fázi na krevních skladech v listopadu a prosinci 2010 a zdůraznila nebezpečí při vyšetřování na krevních skladech vyplývající ze záměny krevních vzorků. V tomto případě shrnula dvanáctileté období a upozornila na významný nárůst této nežádoucí události v roce 2010. Na dvou příkladech demonstrovala riziko podání inkompatibilní krve právě z důvodů záměny vzorků krve pacienta k předtransfuznímu vyšetření. MUDr. Švojgrová v přednášce autorů M. Švojgrová, E. Fronková, R. Herynková, J. Hrubá, P. Šlechtová - „Vývoj databáze dárců krve na TO FN Plzeň“ - podala přehled o vývo-

ji databáze dárců v posledních deseti letech v kontextu s potřebou transfuzních přípravků ve FN Plzeň. Aktuální databáze dárců TO FN Plzeň představuje cca 9 500 dobrovolníků s průměrnou četností 1,5 – 1,7 odběru na dárce a rok. Vzhledem k stoupající náročnosti operativy a dalších léčebných programů ve FN Plzeň stále dochází v některých obdobích k relativnímu nedostatku zásob erytrocytů určitých krevních skupin, což je nutné řešit nákupem z jiných transfuzních oddělení (v posledních 5 letech cca 4 500 - 5 000 TU ročně). To zbytečně zvyšuje náklady FN. Do optimálního stavu chybí v Plzni až několik tisíc dárců. Dále byl podán přehled o komplikacích odběrů, o důvodech vylučování dárců z odběrů a o strategii, jak získávat dárce nové. Byla vyhodnocena úloha osvěty a přínos různých akcí na podporu dárcovství krve. Z hlediska náboru nových dárců jsou nejcennější akce probíhající mezi mladými lidmi, např. Univerzitní Upír Západočeské univerzity v Plzni, Fakultní pijavice Lékařské fakulty apod. Večera TO se zúčastnilo poměrně velké množství posluchačů, kteří trpělivě vyslechli všechny přednášející, i když sdělení přesahovala čas deklarovaný v programu. Dík patří panu předsedovi doc. MUDr. E. Kasalovi i všem posluchačům za zájem, trpělivost a diskuzi k přednášené problematice. prim. MUDr. R. Herynková

PRVNÍ LETOŠNÍ PROMOCE ABSOLVENTŮ LF UK V PLZNI Obdrželi je: Ledvinová Lenka, Abrman Tadeáš, Abu Isbeih Nader, Bartoňová Zuzana, Bečková Kateřina, Bernardová Žaneta, Černá Ivana, Doněk Antonín, Dušek Martin, Golová Tereza, Grofová Linda, Hegerová Soňa, Helešicová Monika, Holá Pavlína, Chocholoušková Lucie, Jehlíková Veronika, Kasmi Miljana, Lukáš Martin, Maďarová Anna, Novotný Jaroslav, Seyam Mohammed A.S., Ungu Owandji Jean Paul. Promotorem třetí skupiny byl prof.MUDr. Vladislav Třeška,DrSc., který za přítomnosti prorektora prof.RNDr.Milana Tichého,DrSc. a děkana plzeňské lékařské fakulty doc.MUDr.Borise Kreuzberga,CSc., předal lékařské diplomy absolventům všeobecného lékařství, mezi nimiž byli : Šín Robin, Andrlová Michaela, Baníková Jůlia, Bělecká Alena, Betincová Lucie, Kofroň Petr, König Petr, Kottnerová Jana roz.Plavcová, Kultscherová Marie, Kysela Stanislav, Mára Petr, Milostná Blanka, Pánková Jindřiška roz. Holpuchová, Pavlis Petr, Pazderová Ivona, Pecháčková Veronika, Phuong Quynh Chi, Pítrová Barbora, Rosolová Hana, Stupka Štěpán, Svatošová Lenka, Šiková Pavla, Štruncová Denisa, Vítová Lenka, Vostrý Tomáš a Vykopalová Hana.

První letošní promoce absolventů všeobecného a zubního lékařství plzeňské lékařské fakulty UK se uskutečnily ve středu 2.února 2011 ve velké aule pražského Karolina. Ve třech skupinách ( v 9.00 hodin, v 10.30 a ve 12.00 hodin) promovalo nejprve 17 absolventů zubního lékařství a poté 51 absolventů všeobecného lékařství. Za přítomnosti prorektorky UK prof.MUDr.Sylvie Opatrné, Ph.D. a děkana plzeňské lékařské fakulty doc.MUDr.Borise Kreuzberga,CSc., převzali od promotora prvé skupiny prof.MUDr.Jana Kiliana,DrSc. lékařské diplomy následující absolventi zubního lékařství: Mgr.Bradová Kamila, Benedová Markéta, MUDr.Dražka Martin, Duchečková Eva, Fejtek Martin, Havlíček Pavel, Housková Andrea, Jičínská Eva, Karlíček Martin, Kučerová Markéta, Kuřilová Růžena, Mandlíková Lada, Otavová Lucie, Šubín Jakub, Toporov Nikolay, Urban Michael a Zahradníková Adéla. Lékařské diplomy obdrželi dále i absolventi všeobecného směru Matějovicová Jana, Šedinová Barbora a Vít Tomáš. Druhé skupině absolventů všeobecného lékařství předal lékařské diplomy za přítomnosti prorektorky UK prof.MUDr.Sylvie Opatrné,Ph. D. a děkana LF doc.MUDr.B.Kreuzberga, CSc., promotor prof.MUDr. Jaroslav Racek,DrSc..

-jak-

SEMINÁŘE I. INTERNÍ KLINIKY V LETNÍM SEMESTRU 2011 15. 03. 2011 Medikamentózní léčba hyperlipoproteinemie. Prof. MUDr. Z. Rušavý, Pd.D. 29. 03. 2011 Nové doporučené postupy pro kardiopulmonální resuscitaci MUDr. A. Truhlář (KARIM, FN Hradec Králové) 12. 04. 2011 Časy se mění aneb kdy zařadit pacienta do chronického dialyzačního programu z pohledu medicínského a nikoliv ekonomického MUDr. P. Richtrová, Ph.D. 20. 04. 2011 Večer I. interní kliniky (středa v 18.00 – Šafránkův pavilon) Interaktom krev-dialyzátor jako nový parametr biokompatibility J. Mareš, P. Richtrová, A. Hričínová, Z. Tůma, J. Moravec Ulnární komprese jako nová metoda rekanalizace akut-

Semináře se konají v posluchárně I. interní kliniky v I. podzemním podlaží FN Plzeň- Lochotín vždy v úterý od 16.00 hodin, pokud není uvedeno jinak. Semináře jsou pořádány v rámci celoživotního vzdělávání lékařů dle stavovského předpisu ČLK č. 16. Jsou zařazeny do centrálního registru akcí ČLK a ohodnoceny 2 kredity. Velmi srdečně jsou zváni všichni internisté a další lékaři z Plzně, západních Čech i odjinud. Program seminářů: 03. 03. 2011 Seminář ve spolupráci s Ústavem fyziologie LF UK v Plzni (čtvrtek 3.3. v 15.00) Beat-to-beat variability of cardiac repolarization: Can it quantify repolarization reserve? Prof. Marc A. Vos, PhD. (Head of Dept. of Medical Physiology, University of Utrecht, Holandsko) 13

ního uzávěru radiální tepny po srdeční katetrizaci I. Bernat, R. Rokyta, M. Kačer, J. Pešek, M. Šmíd, H. Brůhová, G. Štěrbáková, L. Štěpánková Mikrocirkulace a neutropenie nejen u septického šoku: jaký je jejich vzájemný vztah? T. Karvunidis, J. Chvojka, D. Lysák, R. Sýkora, A. Kroužecký, J. Raděj, I. Novák, M. Matějovič Prevalence celiakie u pacientů s prodělaným lymfomem K. Balihar, D. Lysák, J. Koželuhová, V. Hejda, M. Krčma Porovnání dynamiky změn glykémií mozku a podkoží použitím CGMS při clampu u laboratorního potkana M. Žourek, D. Čechurová, Z. Jankovec, Z. Rušavý 03. 05. 2011 Léčba akutní a chronické bolesti u interních nemocných

MUDr. J. Lejčko (ARK, FN Plzeň) 17. 05. 2011 Chronická žilní insuficience a varixy z pohledu internisty MUDr. H. Brůhová, MUDr. L. Štěpánková, MUDr.G. Štěrbáková Miniinvazivní chirurgie varixů MUDr. J. Moláček, Ph.D. (Chirurgická klinika, FN Plzeň) 31. 05. 2011 Terapie hepatitidy C a současné možnosti predikce terapeutické odpovědi. MUDr. V. Hejda 14. 06. 2011 Klinicko patologický a diferenciálně diagnostický seminář 21. 06. 2011 Texas Medical Center – reportáž ze stáže. MUDr. J. Chvojka Prof. MUDr. Martin Matějovič, Ph.D. přednosta I. IK

SEMINÁŘE I. INTERNÍ KLINIKY PRO LÉKAŘE V TRÉNINKU A REZIDENTY přijetí nemocného, rajonizace, svobodná volba lékaře a zdravotnického zařízení, souhlas a odmítnutí vyšetření, revers. (Konzultant: MUDr. E. Dvořáková) 10. 05. 2011 MUDr. Kolečková K.: Indikace zátěžových testů v kardiologii. (Konzultant: MUDr. V. Beránek) 24. 05. 2011 MUDr. Pöpperlová A.: Hyperkalémie. (Konzultant: MUDr. J. Klaboch) 07. 06. 2011 MUDr. Síkorová J.: Pitva – zdravotnické a právní aspekty. (Konzultant: doc. MUDr. J. Motáň, CSc.) Prof. MUDr. Martin Matějovič, Ph.D. přednosta I. IK

Semináře se konají v seminární místnosti I. interní kliniky, vchod B, I. podzemní podlaží, FN Plzeň-Lochotín, vždy od 14.00 hodin. Délka semináře 30 minut (20 min sdělení + 10 min diskuze). 22. 03. 2011 MUDr. Aubrecht J.: Pravidla a nejčastější chyby ve vedení dokumentace, záznamy mimořádných událostí, povinnosti lékaře související s léčbou opiáty. (Konzultant: MUDr. T. Reischig) 05. 04. 2011 MUDr. Vít T.: Hyperkalcémie. (Konzultant: MUDr. J. Mareš) 26. 04. 2011 MUDr. Růžičková L.: Právní aspekty hospitalizace - souhlas nemocného s hospitalizací, s překladem, odmítnutí

SEMINÁŘE II. INTERNÍ KLINIKY V LETNÍM SEMESTRU 2011 22. 3. 2011

30. 3. 2011

13. 4. 2011

Problematické otázky v péči o nefropaty Bernášková A., Křížek M. Mezioborová péče o komplikované nemocné – kazuistika 27. 4. 2011 Rosolová H. Prediktivní, preventivní a personalizovaná medicína 11. 5. 2011 Vokurka S. (Hematoonkologické oddělení) Přehled o současné hematoonkologii 25. 5. 2011 Hirmerová J. Léčba a prevence žilní tromboembolie u onkologicky nemocných 15. 6. 2011 Kratochvíl Z., Mukenšnábl P. (Ústav patologické anatomie) Klinicko-patologická konference Pokud není uvedeno jinak, konají se semináře v posluchárně pavilonu 4, FN Plzeň Bory, vždy ve středu od 14.00 hodin. Semináře odborně garantuje organizační složka ČLS JEP. Akce má charakter postgraduálního vzdělávání a účastníci obdrží certifikát o účasti. MUDr. Zdeněk Kratochvíl, primář II. int. kliniky Prof. MUDr. Jan Filipovský, CSc. přednosta II. int. kliniky

5. celostátní symposium Českého institutu metabolického syndromu: Prevence a léčba kardiovaskulárních a mikrovaskulárních komplikací u nemocných s častými metabolickými poruchami (Symposium ČIMS se koná v Praze v budově Autoklubu, Opletalova 29, Praha 1, začátek semináře od 10.00 hodin) Večer II. interní kliniky (středa v 18.00 – Šafránkův pavilon) Zajímavé kazuistiky B. Nussbaumerová, H. Rosolová, J. Široký, M. Šmíd, J. Koza (II. a I. interní klinika, Kardiochirurgické oddělení): Náhodně zjištěný akutní koronární syndrom u mladého nemocného s familiární hypercholesterolémií J. Seidlerová: Sekundární hypertenze na podkladě hyperaldosteronizmu – je diagnóza vždy snadná? J. Červená, H. Grégrová: Diabetes insipidus – úskalí diagnostiky u polymorbidní nemocné Malánová L., Veselá E., Tíkalová H. (B Braun)

80 LET DOC. MUDR. VLASTIMILA HABERMANNA, CSC. 11. prosince 2010 se dožil 80 let doc. MUDr. Vlastimil Habermann, CSc., v současnosti zástupce vedoucího ústavu lékařské chemie a biochemie, jinak dlouholetý přednosta tohoto ústavu. Narodil se v Plzni-Skvrňanech, maturoval na Masarykově gymnáziu v roce 1950 a v Plzni absolvoval 1. ročník lékařské fakulty, avšak k dalšímu studiu odešel do Moskvy, kde v r. 1957 absolvoval 1. Medicínský institut. Vedle řádného studia medicíny se zaměřil ještě na

biochemii, v níž se zdokonaloval speciálními praktiky na přírodovědecké fakultě Moskevské státní univerzity i soustavnou prací na katedře biochemie 1. Medicínského institutu. Dostal se tam do kontaktu s biochemickými odborníky skutečně světového jména (Braunštejn, Bajev, Žarskij, Mardašov, aj.). Po návratu do vlasti našel promovaný lékař Vlastimil Habermann své první a jak se zdá zároveň asi i své poslední zaměstnání na ústavu lékařské chemie plzeňské fakulty. Nebyl spo14

kojen s úrovní výzkumné práce, jak zde byla vedena, a hledal proto svou vlastní cestu. Našel ji během několikaměsíční stáže v laboratoři Ing. Dr. Jana Škody v Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV v Praze, vynikajícího ústavu vedeného F. Šormem. V práci pak pokračoval na plzeňském pracovišti a záhy dosáhl ve velice skromných podmínkách významných výsledků, čehož dokladem jsou publikace z té doby. Mimochodem je autorem dvou článků v časopise Nature (Habermann

V., Habermannova S.: Nature 186, 389-390, 1960; Habermann V.: Nature 200, 782, 1963). Současný „impact factor“ časopisu Nature je 34,5 a i tehdy šlo o zcela nejprestižnější časopis. Mám za to, že jde stále o jediné publikace v Nature z naší fakulty. Důsledkem bylo pozvání k přednášce na Cold Spring Harbor Symposium v roce 1964 a k pracovnímu pobytu na California Institute of Technology v roce 1966. Databáze Web of Science vykazuje dnes pod jménem „Habermann V“ 23 publikací s celkovou odezvou 213 citací. Na plzeňské fakultě však nečekala na našeho jubilanta jenom vědecká práce, spíše opak. Tehdejší přednosta doc. Štěpán přinutil k odchodu tři perspektivní učitele ústavu (z nichž dva se stali v Praze profesory) a sám byl nucen odejít z fakulty v roce 1960. Promovaný lékař Vlastimil Habermann byl od září 1960 pověřen výukou předmětů chemie i biochemie i řízením ústavu. Za další tři roky se habilitoval a výuku lékařské chemie vede dodnes. Velmi záhy se stal doc. Habermann proděkanem fakulty a v této funkci prožil i pověstný rok 1968. V následujících letech byl pověřen vedením tří pracovišť sdružených do rozsáhlé katedry. V takto vypjatém pracovním prostředí byl pochopitelný i ústup od

výzkumné práce a nastal určitý únik do světa jiných zájmů, neboť doc. Habermann je osobností mnohostranného nadání. Za zmínku stojí jeho jazykové znalosti, neboť kromě obligátní angličtiny, němčiny, ruštiny a latiny se naučil španělsky s cílem navštívit jihoamerickou domovinu většiny kaktusů. Nesplnil se mu sice jeho sen o návštěvě Chile, ale i tak se stal věhlasným odborníkem v oboru sukulentních rostlin. Popsal i dva nové sukulentní druhy – Lophophora frici (Habermann) a Lophophora jourdaniana (Habermann). Jeho přednáška ve kterémkoliv městě republiky byla pro místní kaktusáře skutečným svátkem. Dokázal však stejně poutavě přednášet o Španělsku, Kavkazu, Skotsku nebo o jiných lokalitách. K tomu mu pomáhá letitá zkušenost průvodce nesčetných zájezdů, čemuž věnoval mnoho let veškerý volný čas. S lety se přidala i vášeň pro numismatiku, ale hlavně pro mineralogii, neboť sebral, vybrousil a zpracoval několik tisíc exemplářů minerálů z naší vlasti i ze zahraničí. Při dnešní příležitosti bych zmínil ještě jednu okolnost jubilantova života. V době, kdy řídil katedru složenou ze tří ústavů, bylo hlavně jeho zásluhou, že udržel na pracovišti tehdy nepochopitelně politicky proskribovaného

doc. Mojmíra Petráně (dnes emeritního profesora) a umožnil mu vědecky pracovat. Svým způsobem bylo možná i štěstím, že prof. Petráň byl tehdy nuceně zbaven výukových a dalších organizačních povinností. Výsledkem bylo dokončení projektu konstrukce mikroskopu s dvojitým řádkováním, dnes celosvětově známého a intenzivně využívaného pod jménem konfokální mikroskop. Doc. Habermann má rád kolem sebe lidi, nemiluje však slavnosti a okázalosti včetně tradičního společenského života. Je pro něj naopak příznačná vitalita a v mladších letech inklinace k mnoha sportům. Ostatně jeho nejlepším portrétem je fotografie od známého alpinisty a fotografa Viléma Heckela publikovaná v knize Hory a lidé, kde je možné spatřit dnešního jubilanta na kajaku ve vodách Belé pod Kriváněm. Vážnou komplikací pro realizaci náročných koníčků se v nedávné minulosti staly tři úrazy, vyžadující ortopedické operativní řešení. Přes veškeré úrazy však doc. Habermann neztrácí svoji pověstnou vitalitu. Spolu s dalšími spolupracovníky si dovoluji popřát doc. Habermannovi hodně zdraví a svěžesti do dalších let. Radim Černý

K SEDMDESÁTINÁM PROF. MUDR. VLADIMÍRA RESLA, CSC. a dermatologie, od r. 1998 byl vedoucím oborové rady dermatovenerologie pro PGS, byl školitelem čtyř doktorandů, kteří již obhájili disertační práce, je Čestným členem Flebologické společnosti JEP, čestným členem Deutsche Dermatologische Geselschaft, členem EADV (European Academy of Dermatology and Venerology), členem ISD (International Society of Dermatology), členem I.L.D.S. (International League of Dermatological Societies), členem redakční rady časopisů Česko-Slovenská Dermatologie a Praktický lékař, v r. 1993 byl jmenován ministrem zdravotnictví členem Národní komise a Výkonného výboru pro prevenci HIV/AIDS, byl národním koordinátorem STD (National Counterpart-Focal Point WHO) (pozn.: koordinátor STD je funkce při epidemiologické službě pro kraje; má za úkol kompletizaci a kontrolu správnosti především Hlášení pohlavních chorob a dodržování legislativy u STD - Sexually Transmitted Diseases), v r. 2000 byl jmenován ministrem členem pracovní skupiny Vědecké rady MZČR, jedno funkční období byl členem okresní revizní komise ČLK, v r. 2002 byl Honorary President 11. kongresu EADV v Praze a v r. 2005 obdržel čestnou medaili LFUK v Plzni k 60.výročí fakulty. Z uvedeného přehledu je zřejmé, že mu nezbývá moc času na jeho koníčky - fotografování, chalupaření spojené s péčí o zahradu, botaniku, elektrotechniku a dřevořezbu, snad jen k práci s počítačem se dostane častěji. S manželkou – také lékařkou – Helenou se radují ze dvou nyní již dospělých synů a v současnosti z pěti vnoučat ve věku půl až 5 a půl let. K životnímu jubileu prof. Reslovi nejen redakce Facultas nostra, ale zcela jistě i široký okruh jeho spolupracovníků a žáků, přejí ještě hodně let rodinné i pracovní pohody ve zdraví a dobré náladě a zejména pak i hodně elánu k dokončení plánovaných dvou monografií. (J.N.)

3. ledna oslavil významné životní jubileum prof. MUDr. Vladimír Resl, Csc. Plzeňský rodák maturoval na tehdejší 2. jedenáctiletce v r. 1958. Po absolvování plzeňské LF promoval v r. 1964. Ačkoliv po promoci pokukoval po oboru, k němuž jej vázala rodinná tradice – otcem jubilanta byl prof. MUDr. Vlastimil Resl, DrSc., zakladatel Dermatovenerologické kliniky v Plzni – dostal umístěnku do OÚNZ Karlovy Vary na chirurgické oddělení. V r. 1965 krátce pracoval v patologickém oddělení téhož OÚNZu, pak rovněž krátce v Kojeneckém ústavu. V r. 1966 se konečně dostal na vytouženou Kožní kliniku plzeňské Fakultní nemocnice. Zde pracoval až do r. 1975, v posledních letech ve funkci odborného asistenta. V letech 1975-1990 působil na kožním oddělení OÚNZu Plzeň-sever, pak nakrátko jako vedoucí odborný lékař na Kožním oddělení polikliniky Jihozápadní dráhy. V r. 1990 nastoupil jako vedoucí Kliniky dermatovenerologie FN Plzeň, v témže roce byl jmenován docentem a jako přednosta kliniky zde působil do r. 2006. V r. 1998 byl jmenován profesorem pro obor dermatovenerologie. Na klinice zůstal činný i po odchodu do důchodu až do r. 2010. Od školního roku 2009/2010 pracuje jako proděkan pro vědu, výzkum a rozvoj na Fakultě zdravotnických studií Západočeské univerzity. V oblasti vědecké práce se věnoval zejména venerologii, problematice porfyrické choroby, otázkám hojení chronických ran na dolních končetinách, v poslední době se zajímá o bioinženýrské metody, hlavně optoelektroniku a spektrofotometrii kůže, flebologii a fytodermatologii Je autorem patentu na využití silikonových látek v lékařství. Obhájil pět resortních a jeden státní výzkum, a dokončil dva fakultní výzkumné úkoly. Od r. 1990 se podílel na řešení 6 grantových úkolů IGA MZČR a MPO ČR a poskytnul 21 rozsáhlých expertíz při tvorbě legislativy a organizace ve venerologii v ČR. Byl koordinátorem tvorby Standardů léčby pro dermatovenerologii. Vypočítávat množství monografií, jichž byl jubilant autorem či spoluautorem, významné publikace a původní práce ve vědeckých časopisech, kapitoly v Repetitoriu – to je mimo rozsah našeho periodika. Připomeňme, že jubilant je od r. 1965 členem Československé (později České) dermatologické společnosti JEP (v letech 1994-2003 byl jejím předsedou, v l. 2003-2007 vědeckým sekretářem a stále je členem výboru), je Čestným členem ČDS, předsedou venerologické sekce ČDS, od r. 1990 byl členem vědecké rady LFUK Plzeň, od r. 1991 byl členem oborové rady postgraduálního studia (PGS) pro obor vnitřní lékařství

15

PŘEDSTAVUJEME NOVÉ PROFESORY PLZEŇSKÉ LÉKAŘSKÉ FAKULTY PROF. MUDR. SYLVIE OPATRNÁ, PH.D. V prosinci 2010 obdržela od prezidenta republiky profesorský jmenovací dekret prof. MUDr. Sylvie Opatrná, Ph.D. z plzeňské Lékařské fakulty. Redakce Facultas nostra profesorce Opatrné k jejímu jmenování upřímně blahopřeje a dovoluje si ji svým čtenářům stručně představit. Profesorka MUDr.Sylvie Opatrná, Ph.D. se narodila 9. 11. 1959 v Rokycanech; po maturitě na gymnáziu v Blovicích a po studiu všeobecného lékařství na plzeňské Lékařské fakultě UK nastoupila v roce 1985 jako sekundární lékařka do fakultní nemocnice v Plzni na I.interní kliniku. Po I. atestaci z oboru vnitřního lékařství v roce 1988 pak pracovala jako samostatně pracující lékařka, v roce 1994 složila atestaci z nefrologie a v roce 1995 se stala vedoucí lékařkou oddělení peritoneální dialýzy; v této funkci pracuje dodnes. V letech 1996-2002 působila na I. interní klinice jako odborná asistentka, v roce 2003 se habilitovala a v roce 2010 byla jmenována profesorkou. V dubnu 2010 se stala prorektorkou Univerzity Karlovy pro celoživotní vzdělávání a rovné příležitosti. Abychom přiblížili čtenářům osobnost prof. Opatrné, položili jsme jí několik otázek. Paní profesorko, jak vzpomínáte na své odborné začátky? Po absolvování Lékařské fakulty v roce 1985 jsem nastoupila na nově vzniklou I. interní kliniku na oddělení nefrologie , kde jsem se věnovala hlavně hemodialýze. Plzeňské pracoviště patřilo v nefrologii, hemodialýze a transplantacích ledvin k nejpřednějším v naší zemi. Musím však dodat, že v době reálného socialismu tyto i další medicínské obory za světem přesto výrazně zaostávaly. Po společenských změnách v roce 1989 došlo k významným změnám i ve zdravotnictví; v našem oboru nastalo značné zlepšení v oblasti náhrady funkce ledvin, tedy v léčení hemodialýzou a transplantací. Počet nemocných, kterým mohla být poskytnuta hemodialyzační léčba, se z původního naprosto nedostatečného počtu 119 na 1 milion obyvatel postupně zvýšil na 500 a přiblížil se situaci v průmyslově vyspělých zemích. Peritoneální dialýza prováděná na úrovni doby byla před rokem 1990 v našem státě zcela nedostupná, teprve po roce 1990 se významně zlepšilo zejména její technologické vybavení. Existovala v této oblasti už v devadesátých létech i nějaká mezinárodní spolupráce? Ano, zejména Česko-švýcarská lékařská společnost v té době podporovala praktické stáže lékařů v řadě oborů, mimo jiné i v oblasti peritoneální dialýzy. Na své náklady tehdy vyškolila lékaře a sestry z 10 našich pracovišť; sama jsem měla také možnost se této stáže zúčastnit, v březnu 1990 jsem byla na nefrologickém oddělení městské nemocnice Waid v Curychu. V následujících letech jsem se pak věnovala s plným nasazením zavedení nových metod na našem pracovišti. Každý, kdo v medicíně nějakou novou metodu zaváděl, ví, že pracovní den pak má 12 hodin… Práce se nám dařila, měli jsme velice dobré klinické výsledky, zejména nízkou incidenci infekčních komplikací. Stali jsme se vyhledávaným školicím pracovištěm v rámci IPVZ pro kolegy-nefro-logy z ostatních nemocnic v České republice i na Slovensku; až dosud jsme jich vyškolili více než 50. Organizovali jsme také řadu přednášek a seminářů, které byly hojně navštěvované. Mé práci „Vlastní zkušenosti s metodou peritoneální dialýzy“ byla tehdy udělena i Cena Spolku lékařů českých Společnosti JEP.

Je známo, že Vaše pracoviště se intenzivně věnuje i nefrologickému výzkumu… Po zvládnutí klinické problematiky jsme mohli rozvíjet i výzkum a postupně jsme začali publikovat jeho výsledky v národních i mezinárodních časopisech. Naše pracoviště se podílelo aktivně i na organizaci mezinárodních konferencí, zejména členstvími v organizačních výborech, předsednictvím v sekcích o peritoneální dialýze, přednáškami a podobně.V průběhu stáže v Institute of Nephrology v britském Cardiffu v roce 2004 jsme převzali metodiku izolace leukocytů z peritoneálního dialyzačního roztoku, která je poměrně náročná a disponuje jí relativně málo pracovišť. Studie, kde jsme tuto metodiku využili, byla právě v minulém týdnu přijata k publikaci v renomovaném zahraničním časopisu. Důležité je však hlavně to, že jsme se významnou měrou zasloužili o to, že peritoneální dialýza nejen v Plzni, ale v celém státě, se stala dostupnou všem potřebným nemocným. Dlouhodobě sledujeme kvalitu péče a mám radost, když mohu konstatovat, že prognóza našich peritoneálně dialyzovaných pacientů – co do očekávané doby přežití – je stejná jako například v Dánsku, vyspělé zemi s vysokou úrovní zdravotnictví. A to jistě není samozřejmé. Paní profesorko, můžete našim čtenářům přiblížit své další odborné a vědecké aktivity? Ano, například jsem členkou České nefrologické společnosti, v letech 2006-2008 jsem byla členkou jejího výboru a v letech 20082010 vědeckou sekretářkou, od roku 2010 jsem opět členkou výboru. Jsem také členkou České internistické společnosti, České transplantační společnosti, International Society of Peritoneal Dialysis, European Dialysis and Transplantation Society, American Society of Nephrology, International Society of Nephrology. Pracuji v redakčních radách časopisů Aktuality v nefrologii, Medicína po promoci, International Journal of Nephrology, jsem recenzentem pro časopisy Vnitřní lékařství, Aktuality v nefrologii, Peritoneal Dialysis International, Nephrology DialysisTransplantation,Kidney and Blood Pressure Research a Therapeutic Apheresis Dialysis. Pracovala jsem ve vědeckých výborech EuroPD Meeing (Praha 2005), International Society of Blood Purification (Praha 2007), Kongres ČNS 2006, Kongres ČNS 2010, ERAEDTA Congress 2011. 16

Získala jsem i několik grantů, např. grant IGA „Význam adekvátní dialýzy pro léčbu anémie u nemocných s chronickým selháním ledvin“, byla jsem spoluřešitelkou výzkumného záměru „Náhrada funkce ledvin“ a nyní se jako spoluřešitelka podílím na hlavním výzkumném záměru „Náhrada a podpora životně důležitých orgánů“. V Oborové radě pro obor „vnitřní nemoci“ na LF UK v Plzni jsem členkou komise pro obhajobu doktorských disertačních prací. Jako habilitovaný pedagog také učíte i studenty lékařské fakulty: kolik času výuce věnujete ? Učím od roku 1996 a učím ráda, přestože je to činnost na čas velmi náročná. V současné době vzhledem k povinnostem na rektorátu UK již praktika neučím, ale přednáším a vedu některé praktické bloky. Přitom si kladu otázku, zda by se praktická výuka nedala nějakým způsobem zefektivnit: naši absolventi po ukončení studia na lékařské fakultě zpravidla bývají připraveni na praktickou práci lékaře méně něž absolventi některých zahraniční lékařských fakult. Ale za současné situace, kdy skupiny mediků přicházejících na praktika jsou velmi, velmi početné, zřejmě nejde rychle najít jednoduché a účinné řešení. V dubnu 2010 jste se stala prorektorkou Univerzity Karlovy pro celoživotní vzdělávání a rovné příležitosti. Jste v historii univerzity také první prorektorkou, pocházející z plzeňské Lékařské fakulty. Jaká je hlavní náplň Vaší práce v této vysoké funkci? Všechny fakulty UK realizují nějakou formu celoživotního vzdělávání (CŽV), ať už zájmové nebo profesní. Celkově je však zatím CŽV na univerzitě poměrně heterogenní. Na některých fakultách převažují kurzy zájmového charakteru buď pro širokou veřejnost nebo pro seniory, na jiných fakultách převažují kurzy profesní. Řada fakult realizuje profesní kurzy na základě konkrétní objednávky, často i ze zahraničí. V současné době probíhá na univerzitě podrobná analýza CŽV, která bude východiskem pro další směřování v této oblasti. Zatím se ukazuje, že těžištěm by mělo být vzdělávání pro absolventy UK i dalších vysokých škol, v optimálním případě i pro zahraniční klienty, kteří by v některých programech mohli případně i získat mezinárodně uznávané diplomy. Oblast rovných příležitostí byla zatím soustředěna na zpřístupnění studia studentům se speciálními potřebami, například v důsledku zdravotního postižení (poruchy zraku, sluchu, hybnosti apod.). Univerzita získala řadu grantů MŠMT i EU a během několika málo let učinila v této problematice velký pokrok. V této oblasti jsou však ještě rezervy, která chci řešit ve své gesci. Plánujeme oblast rovných příležitostí rozšířit i o genderovou problematiku, a to z několika důvodů: EU sleduje na pracovištích, které čerpají podporu EU, genderovou rovnost – což je z terminologického hlediska opakem genderové nerovnosti, nikoliv genderových rozdílů; a stejně tak některé žebříčky, které hodnotí univerzity, uplatňují kritérium genderové rovnosti jako důležitý hodnotící parametr. Vážená paní profesorko, děkujeme Vám za Váš čas i množství zajímavých informací a ve Vaší záslužné práci pro univerzitu i plzeňskou lékařskou fakultu Vám do všech příštích let přejeme hodně úspěchů ! Redakce Facultas nostra (-jak-)

PŘEDSTAVUJEME NOVÉ DOCENTY DOC. MUDR. MGR. ZBYNĚK TONAR, PHD. Když se mi letos v březnu dostal do ruky seznam nových docentů naší fakulty, napadlo mě obnovit již rok starou, tehdy neúspěšnou nabídku k rozhovoru kolegovi Zbyňku Tonarovi. Že mě neodmítl, mě potěšilo. Ačkoli znám Zbyňka už léta, byla pro mě příprava tohoto příspěvku zajímavá a obohacující. Věřím, že obsah zaujme inaše čtenáře. Zbyněk Tonar se narodil r. 1976 v Plzni. Vystudoval učitelství biologie a chemie na PeF ZČU v Plzni a dále všeobecné lékařství na LF UK v Plzni. Poté absolvoval doktorandské studium v oboru Anatomie, histologie a embryologie, opakovaně se účastnil studijních a výzkumných pobytů v zahraničí. V současné době působí na Ústavu histologie a embryologie Lékařské fakulty UK v Plzni, dále jako vědecký pracovník Oddělení mikrostruktur na Katedře mechaniky Fakulty aplikovaných věd ZČU v Plzni a jako výzkumný pracovník IKEM Praha. Za vědeckou činnost byl oceněn Cenou Josefa Hlávky, Reinišovou cenou České angiologické společnosti JEP či 1. místem v soutěži Československé mikroskopické společnosti o nejlepší disertační práci s využitím mikroskopických technik. Je autorem a spoluautorem 6 kapitol v monografiích a 52 článků v recenzovaných periodicích, z toho 21 s faktorem impaktu. Je členem České anatomické společnosti, Československé mikroskopické společnosti a České společnosti pro aterosklerózu. Je ženatý a má tři děti. K jeho koníčkům patří četba historických a fantasy románů, inline bruslení, judo a šerm. Co Tě od biologie a chemie přivedlo k medicíně? „Pro studium biologie a chemie jsem se jakožto původně humanitně orientovaný student rozhodl rok před maturitou, když se mi dostaly do ruky časopisy Vesmír a Živa. V nich jsem přes jisté počáteční obtíže nacházel srozumitelně, avšak na úrovni podaná témata z historie i nejnovějšího vývoje v oblasti živé přírody. Tajemnost, krása i náročnost těchto oborů mě velmi zaujaly a hodlal jsem se jim věnovat na pedagogické fakultě. Přijímačky jsem spíše ze zvědavosti udělal také na medicínu, ale volil jsem širší přírodovědné studium. Musím ocenit trpělivost rodičů, pro které to bylo v té době těžko pochopitelné rozhodnutí, nicméně jej respektovali, protože chápali, že pro praktické uplatnění má samovzdělávání a přístup studujícího minimálně stejnou váhu jako věhlas vzdělávací instituce. S tím jsem již měl jisté zkušenosti, od dětství mě vedli k úctě ke vzdělání a díky příkladu mého staršího bratra bylo v mém dosahu kvalitní literatury vždy dostatek. Když jsem ve 3. ročníku začal pracovat na diplomové práci z poměrně neprobádané embryologie volně žijících savců, doporučil mi můj vedoucí Jan Michálek, abych si hleděl doplnit vědomosti z obecné zoologie a anatomie přednáškami na Lékařské fakultě v Plzni. Tam jsem byl se svým tématem s pochopením přijat profesorem Slípkou i vedoucí Ústavu histologie a embryologie docentkou Kočovou, kteří mě nasměrovali dále. Během dvou semestrů se mi embryologické a anatomické přednášky v hlavě mísily s taktéž inspirujícími předměty jako květena ČR, paleontologie, kvasná a jaderná chemie či pedagogika. Během střídavých úspěchů a neúspěchů při krájení a barvení embryologických sérií jsem začal přehodnocovat své učitelské plány. Tradicí a hloubkou embryologie, histologie a anatomie jsem byl zaujat natolik, že jsem v diplomovém ročníku nastoupil současně do prvního ročníku na Lékařské fakultě. Vystudoval jsem standardním způsobem všeobecné lékařství a na obou školách přitom poznal řadu vynikajících osobností, z nichž některé jsou v různých ohledech stále mými vzory. Velkou pomocí mi v těch letech byla kromě podpory rodiny i podpora z Nadace Prof. Eugena Vencovského pro nemajetné studenty s výborným prospěchem. Později jsem převážně na témže pracovišti prošel doktorandským studiem se zaměřením na kvantitativní hodnocení cév.“ Na co se dnes ve své práci specializuješ? „Jako histologové učíme studenty cytologii a mikroskopickou skladbu lidského těla. Jako embryologové nabízíme medikům do jejich vzdělání ponětí o prenatálním období lidského vývoje, jehož důsledky si s sebou každý z nás nese po zbytek života. To vše je trochu zjednodušené a šířka tohoto oboru snadno vyplyne, pokud si ji vymezíme představou vajíčka a spermie na straně jedné a křičícího novorozence na straně druhé. V oblasti výzkumné práce se zaměřuji na kvantitativní hodnocení mikroskopických preparátů – to znamená počítání, kde je v jaké tkáni či orgánu kolik buněk, jakého jsou typu, jak zda jsou rozmístěny náhodně či ve shlucích, jaká je hustota a orientace tkáňových mikrocév, v čem se kvantitativně liší mikroskopické složení orgánů experimentálních a normálních zvířat či pacientů s různými diagnózami. Přestože se primárně

zabýváme mikroskopií lidských tkání a orgánů, v některých výzkumných projektech je těžištěm mé práce vyhodnocování vzorků laboratorních zvířat. To je dáno tím, že v experimentální práci našich kolegů, jejíž výsledky my jako morfologové popisujeme, se hojně uplatňují animální modely lidských chorob. U těchto zvířecích modelů lze zkoumat vznik, průběh či ovlivnění onemocnění jako je hypertenze, renální selhání, vznik cévních výdutí, Parkinsonova choroba apod. Zvířecí modely se využívají i u testování terapeutických postupů jako je např. osteointegrace dentálních implantátů, testování šicích materiálů či tkáňových lepidel. Další částí naší práce je hodnocení bioptických vzorků odebraných lidským pacientům. Není to však práce diagnostická (to není naše parketa, tu s nesmírnou zodpovědností provádějí patologové), nýbrž výzkumná. Jinými slovy hledáme souvislosti mezi diagnózou a klinickou historií pacientů a kvantitativním mikroskopickým složením vzorků jejich tkání. Tím se snažíme o lepší pochopení dosud nedostatečně popsané patogeneze některých onemocnění či o testování aktuálních hypotéz v oboru.“ Proč jsi se rozhodl právě pro histologii a výzkum? „Přitahuje mě složitost a stavba mikrosvěta. Tam, kde končí makroskopie, tam nastupuje mikroskopie, která sleduje dál, hlouběji, co je skryto za konkrétními procesy, které nejsou vidět. Tím se tak trochu vymykají obvyklému vnímání světa, na jaké jsme z každodenního života zvyklí. Zajímá mě, zda a jak dokážeme na úrovni mikroskopie přispět k odpovědím na otázky kladené nejen chirurgickými, interními a dalšími obory praktické medicíny, ale i dalšími obory, například biomechanikou. Vzpomeneme-li učenců typu Purkyněho, Pasteura či Kocha, vidíme, jak biologie a teoretická medicína dokázala inspirovat klinické obory a být jejich průkopníkem. Kromě tohoto výzkumného proudu, který je stále životaschopný, vnímám i skutečnost, že praktická medicína se k oborům přezdívaným jako „teoretické“ opět vrací, a to řadou svých konkrétních problémů a otázek. To, že k nim díky rozvoji současných morfologických oborů můžeme přispět, je skvělá výzva.“ Jaký přínos má histologie pro současnou medicínu? „Patří k základní průpravě pro studium medicíny jako takové. Když učíme studenty například o buněčných organelách, klasifikaci epitelů, o složení mezibuněčné hmoty vaziva či o buňkách žaludečních žlázek, nabízíme medikům poměrně zásadní výzbroj pro pochopení a úspěšné studium souvisejících a navazujících oborů, jako je fyziologie či patologie. Významná část moderních učebnic rozličných klinických oborů dnes obsahuje statě a kapitoly věnované buněčným, tkáňovým, mikroskopickým i ontogenetickým aspektům etiologie či patogeneze a někdy i léčby chorob. S troškou nadsázky studentům říkáme, že vše, co se u nás dozvědí o mikrostruktuře orgánů a tkání, se může nějak zvrtnout a oni se pak v dalších ročnících budou zabývat tím, co se stane, když je určitých buněčných i nebuněčných tkáňových komponent málo, nebo příliš mnoho, když jsou aktivní nedostatečně nebo naopak příliš, když nespolupracují či jsou nějak modifikované. Záleží pak na otevřenosti myslí našich studentů, aby si dokázali poskládat různé informace z absolvovaných předmětů do smysluplného celku, který jim bude v jejich práci užitečný. Jsme si vědomi toho, že jen malá část budoucích lékařů se bude přímo věnovat mikroskopii, ale prakticky ve všech oborech najdou histologické znalosti uplatnění. Moderní a kvalitní učební texty světových vydavatelství, podle nichž se učí medicína v řadě zemí, už jistou dobu nabourávají schématické členění medicínského vzdělávání, které sice má svůj význam z hlediska výuky, erudice vysokoškolských pedagogů a zkoušení, ovšem reálně existujícími tkáněmi a orgány je toto škatulkování z hlediska jejich stavby i funkce víceméně ignorováno. Dejme tomu adenohypofýza konkrétního člověka nerozlišuje svoji anatomickou lokalizaci, útlak okolních struktur, mikroskopické členění, vaskularizaci a architektoniku mikrocév, biochemický popis tvorby hormonů, diferenciační osudy různých typů buněk, fyziologické zpětnovazebné regulační smyčky a další atributy tak, jak činíme my během výuky v jednotlivých předmětech. Namísto toho se zkrátka nachází v určitém stavu či procesu, kde je toto vše propojeno a takové chápání patří i k cílům naší výuky. Vůbec neškodí, když se již během počátku studia teoretických oborů dokáže medik zamyslet, k čemu mu asi všechny ty učebnicové poznatky jednou budou. Pokud to čte i někdo ze studentů, rád bych je vyzval, aby na sebe byli v tomto smyslu nároční a nespokojovali se při svém vzdělání s hledáním cesty nejmenšího odporu.“ Má histologie i nějaký společenský význam? „Takový přínos je limitován vlastně jen tím, co si i nelékaři přejí nebo nepřejí vědět o svém vlastním těle. Je zajímavé, že zatímco značná část naší populace dokáže zasvěceně porovnávat různé verze operačních systémů v mobilních telefonech, výhody a nevýhody čipsetů notebookových grafických karet či jízdní vlastnosti moderních aut, s povědomostí o stavbě 17

Spolupracuješ také na vědecko-technickém výzkumném projektu v zahraničí. Čeho se tento projekt týká? „Věnuji se projektu s názvem Design kvantitativních studií v histologii, na němž spolupracuji s prof. Kirsti Witter z partnerského pracoviště Ústavu histologie a embryologie Veterinární univerzity ve Vídni. Projekt probíhá v rámci dvoustranné podpory výzkumu a vědecké mobility mezi Českou republikou a Rakouskem. Díky možnostem našeho zahraničního partnera může i naše plzeňské pracoviště využívat širší spektrum histochemických i přístrojových mikroskopických metod. V rámci tohoto projektu jsme byli přizvání k několika výzkumným tématům dalších vídeňských pracovišť, např. onkologie, parazitologie a virologie. Z naší strany dodáváme knowhow kvantifikačních metod, které současně rozvíjíme a testujeme v rámci oboustranně zajímavých studií. K nim patří např. hledání optimálního značení endotelu v jednotlivých orgánových systémech různých zvířecích druhů. Z „veterinárních témat“ jsme se věnovali distribuci lymfocytární infiltrace u střevního parazitárního onemocnění (isosporóza) či vlivu složení potravy na změny resorpčního povrchu tenkého střeva. Naším úkolem je také zjišťovat, jaký způsob odebírání vzorků pro mikroskopickou analýzu z různých tkání a orgánů je časově a ekonomicky optimální, aby zůstala zachována kvalita odečtených dat a současně bylo možné zpracovat co nejvíce vzorků v co nejkratším čase s využitím optimálního množství řezů. Naším společným cílem je navrhnout pro každý orgán, kterým se zabýváme, optimální recept, jak vytěžit informace, které nás zajímají. Veškerá spolupráce výše uvedená byla možná i díky podpoře dřívější i současné přednostky našeho ústavu. Velkou motivací pro nás je i účast ve výzkumném záměru naší fakulty, kam nás přizval pan profesor Opatrný, proto bych rád za několikaletou vstřícnost veřejně poděkoval profesoru Matějovičovi.“ Na čem pracuješ aktuálně? „Nedávno jsme s inspirací Ústavu anatomie vypracovali a otestovali metodiku trojrozměrného počítání hustoty kostních buněk. Testujeme metody pro statistické hodnocení trojrozměrné orientace a izotropie mikroskopických cév. Ve spolupráci s patology dále sledujeme hustotu mikrocév u určitého typu non-hondgkinského lymfomu a její souvislost s klinickým chováním těchto tumorů. Jiný okruh otázek se týká vztahu mezi mikroskopickým složením cévní stěny a jejími mechanickými vlastnostmi pozorovanými během experimentů na makroskopické úrovni. Dále se snažíme popsat distribuci a hustotu vasa vasorum ve varikózně změněných povrchových žilách dolních končetin. Analyzujeme i stěny a tromby aortálních aneuryzmat. Posledním příkladem může být porovnání neuronální specifity u infekčních virových vektorů injikovaných do mozku myši. Tyto umělé viry jsou konstruovány ve Vídni s cílem inkorporovat svoji genetickou informaci do savčích buněk, je nutné však testovat, které varianty jsou schopny cíleně infikovat neurony a které spíše buňky neuroglie. Předpokládá se jejich terapeutické využití u genové terapie, protože tyto virové pseudotypy si sice ponechávají schopnost vnášet své nukleové kyseliny do genomu cílových buněk, jsou však neškodné, například díky tomu, že postrádají část aparátu nutného pro prodělání kompletního životního cyklu skutečného viru.“ Za zmínku stojí i Tvoje publikační činnost. Kde publikuješ výsledky svých prací nejčastěji nebo nejraději? „Nejraději tam, kde je pravděpodobné, že je bude někdo číst. K publikaci elektronických skript pro mediky využíváme možností edukačního portálu Mefanet, který je dostupný všem studentům medicíny v ČR i SR. Vědecká sdělení pochopitelně míří na konference a poté zpravidla do recenzních řízení odborných časopisů, které jsou mezinárodně uznávané a v nichž publikované články jsou k dohledání v celosvětových vědeckých databázích. V tématech, jimiž se zabýváme, nelze dělat výzkum na úrovni lokálního významu. Díky zdrojům dostupným v akademických sítích je totiž kvalita naší práce poměřována v celosvětovém kontextu. Proto si přijetí výsledků naší práce v kvalitních časopisech velmi vážíme a je pro nás velkým uznáním a současně školou pokory. Když se několik nezávislých hodnotitelů z různých zemí, kteří patří k předním odborníkům v dané oblasti (zpravidla dva až tři recenzenti plus editor a hlavní editor časopisu) shodnou na tom, že naše výsledky jsou přínosem pro daný obor a sdělení o nich je pak zveřejněno, jde o poměrně poctivé a současně velmi průkazné ocenění naší práce. Úsilí spojené s publikováním našich výsledků je srovnatelné s vykonáním práce samotné. Je to však pro nás důležitá zpětná vazba, protože vidíme, zda naše postupy odpovídají současnému stavu poznání a jak zapadají do závěrů jiných pracovišť. Jako většina výzkumníků mám rád takové časopisy, jejichž editoři jsou v rozumné době schopni zajistit fundované a kritické, leč věcné posudky, což není vždy samozřejmost. S konkrétními časopisy bych nerad čtenáře zatěžoval, lze to zjistit jedním kliknutím na Web of Science.“ Pamatuji se, že při představování uchazeče v rámci habilitačního řízení mluvil pan profesor Slípka o nové histomorfometrické škole, jíž je docent Tonar průkopníkem. Slova obdivu a uznání mohu svými zkušenostmi jen potvrdit. K udělení docentury ještě jednou srdečně gratuluji a přeji mnoho dalších úspěchů i podnětné spolupráce. Lada Eberlová

našeho vlastního těla, které nás provází po celý život, to nebývá tak slavné. Přitom ta témata, která často bravurně ovládáme, rovněž nebývají triviální, často jde o dosti sofistikované problémy. Je na nás, abychom ukazovali každému, kdo projeví zájem, že všude, kam se oko v mikrosvětě podívá, se odehrávají dramata a úžasné věci, proti nimž jsou i nejnovější mise bojové strategie (nic proti nim) jen pohádkou na dobrou noc. Význam embryologie si veřejnost patrně nejnaléhavěji uvědomuje v podobě klinické embryologie, při asistované reprodukci, diagnostice a terapii neplodnosti. Dalším z okamžiků, kdy embryologie protíná čáru života řady z nás, je okamžik, kdy se budoucí rodiče začnou zajímat, jak zrovna v daném měsíci či týdnu jejich budoucí přírůstek vypadá, co mu svědčí více a co méně. I zde máme v informovanosti veřejnosti velké dluhy, jinak si totiž neumím vysvětlit, že nemálo budoucích rodičů uvěří tomu, že např. člověk v 6. týdnu po oplození je pouze jakýmsi „shlukem buněk postrádajícím lidské rysy“, jak jsem slyšel v televizních diskusích na toto téma. Ať je náš etický či náboženský pohled na počátky a konce lidského života jakýkoli, nějakou méně zpochybnitelnou „hranici lidství“, nežli je početí nového jedince Homo sapiens sapiens, bychom v embryologických učebnicích hledali marně. Prenatální vývoj má svoji periodizaci, kritická období a rozlišujeme v něm řadu fází, je však natolik nabitý vzájemně provázanými a bouřlivě zjevnými či skrytějšími vývojovými pochody, že jako celek se jeví spíše jako propletenec velkého množství procesů. Každý také ví, že náš vývoj postnatální na ně navazuje. Škoda, že naše všeobecná povědomost o této fascinující etapě našich životů nebývá velká. Tomu se do protiváhy staví např. popularizující snímky embryí a plodů švédského vědeckého fotografa Lennarta Nilssona, i u nich však mějme na mysli, že mnohdy byly pořízeny na zárodcích a plodech mrtvých, před potratem či po něm, či u lékařských zákroků provázejících patologická těhotenství. Naše pracoviště také přispívá zpřístupněním fotodokumentace z embryologického muzea veřejnosti. Vrátím-li se k histologii, pak v oblasti přínosu pro medicínu mají histologové v současné době nástroje, kterými mohou odpovídat na dobře formulované otázky z teoretických i klinických oborů, zejména v případech, kdy lze naplánovat vhodné porovnání mezi skupinami pacientů či dokonce experiment s využitím zvířecích modelů.“ Vím, že spolupracuješ s mnohými pracovišti… „Protože máme zájem o biologicky cenný materiál, kde je nějaká jasná biologicky formulovaná otázka, spolupracujeme například s Chirurgickou klinikou plzeňské fakultní nemocnice. S týmem prof. Třešky hodnotíme složení vzorků výdutě břišních aort, zastoupení a imunofenotyp cévních hladkosvalových buněk, zánětlivou infiltraci stěny a intramurálních trombů či kvantitu a distribuci vasa vasorum. Hledáme souvislost těchto mikroskopických parametrů s rozměry výdutí, jejich symptomatologií, rupturami a ve spolupráci s týmem prof. Topolčana i vztah ke spektru cytokinů a růstových či angiogenních faktorů přítomných v tkáňových vzorcích týchž pacientů. S prof. Opatrnou z I. Interní kliniky spolupracujeme na hodnocení síly a vaskularizace submezotelového vaziva pobřišnice u pacientů léčených kontinuální ambulantní peritoneální dialýzou pro chronické selhání ledvin, protože se ukazuje, že tyto mikroskopické parametry se vlivem dialyzačních roztoků mění a mohou být limitující pro permeabilitu peritonea. S docentkou Kuncovou z Ústavu fyziologie spolupracujeme při vyhodnocování adaptace cév a myokardu na hypertenzi a na renální selhání. Tato onemocnění jsou z hlediska fyziologie zkoumána také na zvířecích modelech. Spolupracujeme také s Šiklovým ústavem patologické anatomie v Plzni, s docentkou Boudovou, kde se snažíme popsat množství mikroskopických cév přítomných v biopsiích lymfomů z plášťových buněk a klademe si otázku, zdali šíření nádorů a přežití pacientů s těmito nádory závisí na tom, jak jsou tyto nádory prokrveny. To jsou typické ukázky kvantitativních problémů, které při velkém množství vzorků nejsme schopni zodpovědět bez použití stereologických postupů.“ Spolupracuješ také s Institutem klinické a experimentální medicíny... „Jde o problematiku mikroskopické analýzy cévní stěny. S kolegy z tamější Laboratoře pro výzkum aterosklerózy jsme zkoumali možnosti regrese aterosklerózy po syngenní transplantaci aortálních segmentů zdravým zvířatům, bohužel jsme zjistili značný vliv transplantační arteriopatie. Věnovali jsme se rovněž vlivu výživy na rozvoj cévních lézí u geneticky modifikovaných myší, které spontánně tvoří aterosklerotické léze částečně podobné lidským. U stejných zvířat se navíc projevil protektivní vliv komenzální střevní mikroflóry na rozvoj aterosklerózy. S pracovníky Kliniky kardiovaskulární chirurgie jsme řešili otázku, které ze současných používaných tkáňových lepidel působí nejmenší nebo naopak největší změny při uzávěru aortální disekce. Tkáňových lepidel je na trhu několik a všechna deklarují nezávadnost, biokompatibilitu a snášenlivost. V experimentu s disekcí aorty u prasete jsme v průběhu jednoho roku popsali rozvoj zánětlivé infiltrace, neovaskularizace, fenotypu cévní svaloviny a elastinolýzu ve stěně aort tak, že jsme byli schopni ve srovnání s kontrolami kvantifikovat vliv jednotlivých lepidel na mikrostrukturu cévní stěny a prokázat, které z nich je nejlépe tolerováno a umožňuje aortální stěně i nadále plnit její přirozené funkce.“ 18

PŘEDSTAVUJEME ABSOLVENTY PLZEŇSKÉ LÉKAŘSKÉ FAKULTY: MUDR. JIŘÍ RADA Plzeňský rodák MUDr. Jiří Rada studoval na plzeňské lékařské fakultě v letech 1958-1963. Na vyzvání redakce našeho periodika nám o svém životě napsal: „Berte pojednání o mém životě, jako pravděpodobnou story, která se odehrála v konkrétním čase v Čechách, v zemi, kde je vše možné, ale v zemi, kterou miluji a které jsem věnoval své nejlepší síly a víru v budoucnost. Kořeny mé rodiny jsou spojené s pádem Rakousko-uherské monarchie a se vznikem samostatného Československa v roce 1918. Je nesmírně těžké se do toho všeho vžít. Ale je to nutné. V roce 1906 se narodil můj otec, maminka v roce 1910 a já v roce 1941 v Plzni, přesně v době, kdy Hitlerův wehrmacht zaútočil na Sovětský svaz. Rodiče tedy poznamenala 1. a mne 2. světová válka. Rodiče byli šťastni v první republice, ve které žili. Za 1. republiku bojoval i můj strýc Josef Reis jako legionář, prošel celou Sibiř a vracel se přes Japonsko domů. Tak tolik ke genezi i když velmi zjednodušeně. Pocházím ze tří dětí, z nichž jsem nejstarší. Mám dvě sestry Jitku a Emilii. Studoval jsem v Plzni na Petrohradě osmiletku a Jedenáctiletku Julia Fučíka, na bývalém Mikulášském náměstí, kde jsem maturoval v roce 1958. Jako syn hostinského jsem měl problémy dostat se na LF. Díky náhodě mně byly přijímací zkoušky uznány a byl jsem přijat na stomatologii.

Jelikož nikdo v rodině nebyl v medicíně činný, bylo snem mých rodičů, abych jako nejstarší syn tento obor studoval. Velice si vzpomínám na asistentku Hladíkovou na anatomii, rovněž tak na prof. Kosa a na doc. Záhlavovou na stomatologii. V roce 1963 před promocí mně doc. Edlan, tehdejší šéf stomatologie nabídl umístěnku Trhové Sviny nebo Vejprty, a to na dobu tří let. Neznal jsem žádné z těchto míst, ale rozhodl jsem se pro Vejprty, neboť jsem se vždy cítil jako lyžař, rekreační lyžování bylo mým víkendovým koníčkem. Celá oblast Chomutova, do které Vejprty patří, byla v té době bez zubních lékařů, byly zde z 80 procent dentisté. Tehdejší přednosta stomatologického oddělení MUDr. Vondra mne ponechal v Chomutově. Pracovalo se až do soboty do 12 hodin za nástupní plat 1270,- Kčs hrubého. V roce 1964 jsem nastoupil na vojenskou prezenční službu do Hradce Králové. Po třech měsících jsem musel službu přerušit na dobu 1 roku vzhledem k hepatitidě. Pak jsem dále pracoval v Chomutově a připravoval se na atestaci 1.stupně, kterou jsem úspěšně vykonal v prosinci 1965 v Ústí nad Labem. 25. 8. 1966 jsem se v Chomutově oženil s dětskou lékařkou Annou Lintnerovou, která byla z Chomutova. Dále jsem byl zařazen do přípravy k atestaci 2. stupně ve stomatologii s perspektivou pracovat potom jako primář oddělení. Připravoval

jsem se na atestaci, kterou jsem úspěšně absolvoval v podzimním termínu roku 1969. Až do roku 1992 jsem pracoval jako primář oddělení a okresní stomatolog. V roce 1993 jsem se privatizoval a zůstal pracovat na poliklinice v Chomutově, kde pracuji dodnes. V roce 1973 se nám narodila dcera Gabriela a v roce 1978 syn Jiří. Dcera pracuje rovněž ve zdravotnictví jako radiologická asistentka. Syn Jiří podniká v oblasti pohostinství. Máme pět vnoučat. Nejmladší Aničce je 1 rok. Zdravotní stav nás obou nám umožňuje pracovat na chatě, kterou máme u Karlových Varů, a vykonávat sporty, z nichž nejoblíbenější je lyžování a plavání. Tyto sporty provozujeme společně s rodinami našich dětí. Zvláštní vzpomínku mám na vojenskou službu, kde mým nadřízeným byl kpt. MUDr. Pecháček, dnešní známý spisovatel. Prožil jsem s ním spoustu legrace, uměl vylepšit a odlehčit vojenský život. Přes všechny problémy, které teď život v naší republice přináší, jsem pozitivně naladěn a přeji všem následovníkům jen to nejlepší. Ani naše generace neměla začátky lehké, ale dočkali jsme se pozitivních změn a to nejen finančních, ale i v úctě, kterou nám společnosti projevuje.“ (r)

ILLUSTRIOUS DOCTORS OF MY CITY In my condition as an emigrant, as a medical student, I want to share and make known to the Academic community and my Colleagues in the Faculty, important medical personalities of my hometown, Porto – Portugal. In order to do so, as regularly as possible, I will publish small biographical texts and facts of distinguished doctors, some still alive and others that are no longer among us. I hope to contribute in the way, that all may know more about the famous wine producing town of Porto and also about personalities that have marked and changed the medicine over the years. José Francisco Pavão 5th year medical student

MĚSÍC V HOSPITAL DE SANTA MARIA (PORTUGALSKO) Moje letní stáž v Portugalsku ve mně zanechala neuvěřitelně pozitivní pocit. Neočekávala jsem moc a získala jsem spoustu skvělých zážitků, nových přátel a zkušeností. Měla jsem štěstí na Tutora, který mě měl na starosti. Trávil se mnou spoustu času a kdykoli jsem měla nějaké otázky, či pochybnosti, vždy mi pomohl a cokoli vysvětlil. Myslím si, že pokud člověk jede na stáž a nechce moc pracovat, tak nemusí. Jestliže se člověk chce přiučit, má jedinečnou možnost. Stačí jen ukázat zájem. Ubytování není luxus, ale bohatě to stačí. K dispozici je ve všech ubytovnách WiFi, což

zjednodušuje situaci. Chce to mít štěstí na spolubydlící. Bydlela jsem se samými Portugalci, jsou hodně hluční, hlavně v noci, ale dá se s nimi domluvit (když se potřebujete vyspat). Kuchyňka byla také dobře zařízena, ubytovna čistá, uklízeček občas až moc. Jídlo v obchodech je o něco dražší než tady, chce to trochu přemýšlet o výdajích. Jedna z věcí, která mě opravdu příjemně překvapila, byla jak moc přínosné je být s lidmi různých národností (byli jsme namícháni z více než 10 národností). Setkáte se s lidmi, se kterými byste se nebýt stáže nesetkali. 19

Každý jsme byli tak odlišní a přesto jsme si rozuměli. Hodně jsme cestovali i na vlastní pěst. Navštívili jsme Porto, Algarve na jihu, Belém, Sintru. Tím, že jsme si dobře rozuměli, nebyla domluva rozhodně problém. Našla jsem si nové přátele, ať už Portugalců či lidí, co přijeli také na stáž, se kterými jsem stále v kontaktu. Poznala novou kulturu, mentalitu lidí. Práce v laboratoři pro mě osobně byla velkým přínosem. Ale hlavně jsem se obohatila zážitky, které se mnou zůstanou do konce života. Martina Kolbeková

NA CHIRURGII V NEMOCNICI HIPPOKRATI V ATÉNÁCH (ŘECKO) Třeba doprava tam byla velmi chaotická a když byly stávky jezdily jen taxíky, takže jsem se ani nedostala do nemocnice. Možná bych se také mohla zmínit o ubytování. Naše dormitories byly poměrně vzdáleny od centra i nemocnice, ve které jsem pracovala. Venkovní hluk bohužel doléhal i do našeho pokoje. Na vybavení si ale nemůžu stěžovat. Součástí byla lednice, vařič, klimatizace i koupelna. Celkový dojem kazilo jen to, že jsem měla každý týden jinou spolubydlící z Ruska. Mají totiž výměnný program, při kterém se učí řečtinu. Také jsem se musela během pobytu jednou stěhovat. A nakonec poslední půlhodinu mého pobytu jsem strávila v neuvěřitelném šoku. Sedím si takhle na náměstí Karaiskaki, čekám na autobus a někdo mi ukradne kabelku s doklady, penězi, mobilem, foťákem, pasem a jízdenkami domů. Dovedete si představit větší hrůzu? Okamžitě jsem šla na cestovku, kde jsem na netu vyhledávala kontakty na řecké studenty, psala mámě domů, ať mi zablokuje kartu a sháněla adresu na ambasádu. Přibyla spousta dalších komplikací: kde budu ten den spát, co budu jíst, když nemám vůbec nic a nejsem vůbec nikdo a jak se prokážu bez jakéhokoliv dokladu. Řečtí studenti mi nakonec vůbec nepomohli a za všechnu pomoc jsem vděčná lidem na ulici, Čechovi Kubovi, který mi půjčil na cestu zpátky a ženě z cestovní agentury, která se mnou šla i se svým manželem na policii krádež ohlásit. Tímto jsem se naučila spoustu užitečných věcí do budoucna: nikdy nemít všechny doklady pohromadě, znát od začátku přesně, kde je ambasáda, spoléhat se pokud možno jenom na sebe a všechny informace si ověřovat raději dvakrát a být ostražitá, i když za půl hodiny odjíždím domů. Barbora Kočí

Moje stáž v Athénách…. Když se zpět zamyslím nad mojí stáží v Řecku, napadne mě hned několik klíčových okamžiků. Byly jak příjemné, tak mnohdy velmi nepříjemné. Už můj příjezd do hlavního města nebyl bez zádrhelů. Ve strašně přeplněném autobuse se mě pokusili dva černoši okrást. Naštěstí ten den jsem si ještě věci uhlídala. Když jsem přijela i s mojí kontaktní osobou na koleje, ve spěchu mě představila ostatním studentům. Než odešla, ještě mi stačila říct instrukce, jak se dostanu zítra do nemocnice. Jak jsem záhy zjistila, nebyly úplně správné. Naštěstí se mě ujala velice příjemná Finka, se kterou jsem tam druhý den jela. Vůbec všichni studenti byli velice milí a snažili se utvořit dobrou partu, ač jsme byli z různých částí světa (Francie, Kanada, Holandsko, USA, Srbsko, Finsko). Praxe v nemocnici na chirurgii se odehrávala celkem bez problémů. I když jsem na sále byla poprvé, všechno mi ochotně vysvětlili a nechali mě i asistovat. Jeden den mě zavedli na prsní kliniku, a tak jsem třeba viděla, jak funguje mamotom. Na vizitách už to bylo horší, protože jsem uměla dohromady tak 20 řeckých vět a zbytku jsem nerozuměla. Mezi asi nejkrásnější zážitky bych zařadila koncert v amfiteátru pod Akropolí v měsíčním světle nebo další koncert, při kterém jsme seděli na střeše jednoho domu. Dále krásný západ slunce v Souniu (poblíž Athén), s koupáním nebo tradiční řeckou večeři s tzaziki, řeckým salátem s fetou, keftédes a řeckými tanci. Počasí se nám také v červnu velmi vydařilo, a tak jsme toho využili ke koupání nebo výletu do Delf. Zbytek volného času odpoledne jsme navštěvovali všemožná muzea a nasávali atmosféru rušných Athén.

KONEC LÉTA V HOSPITAL SAN CECILIO V GRANADĚ (ŠPANĚLSKO) Od 30. 8. do 26. 9. 2010 jsem se zúčastnila stáže ve španělském městě Granada. Z Prahy jsem letěla přímo do Malagy, která leží hodinu autobusem od Granady. Do Malagy jsem dorazila v deset hodin večer a po přesunu na autobusové nádraží tam 2 hodiny čekala. Mému usnutí zabránil stařeček, který seděl vedle mne. Celou dobu si u ucha držel maličké rádio, kde vyhrávaly muslimské modlitby tak nahlas, že na spánek nebylo ani pomyšlení. V Granadě na mě měla čekat moje kontaktní osoba – o rok mladší Juanjo. Nějakou dobu jsem vyčkávala, jestli si mě někdo všimne. Potom jsem se pokusila oslovit mladíky, kteří na někoho čekali – bez výsledku. Nakonec jsem mu napsala smsku a on mi obratem volal, že mě očekával až zítra, ale hned vsedl do auta a přijel pro mě. Naštěstí jsem bydlela přímo u něj doma, takže s ubytováním nebyl problém. Bydlela jsem tam sama ve vlastním pěkném pokoji. Rodinu jsem měla, myslím, typicky španělskou. Byli velmi ochotní, přátelští a taky trochu ořvaní a nepořádní. Juanjo se mi zvlášť

v prvních dnech věnoval a ochotně mi se vším pomáhal. Jedinou drobnou vadou bylo, že ostatní stážisté bydleli poměrně daleko v jednom hostelu za městem. Pořádání společných akcí tím pádem bylo dost komplikované - hlavně potížemi s dopravou (autobusy tam jezdí jen do 23 hod, kdy noční život ještě ani nezačíná). Na stáži v Granadě nás bylo celkem 6 dívek – dvě Rakušanky, Italka, Španělka z Kanárských ostrovů a má oblíbená Bulharka, se kterou jsem trávila většinu volného času. Organizování volnočasových aktivit jsme se od místní IFMSY nedočkaly, nicméně nám to nijak zvlášť nevadilo. Ač jsem se stážování v nemocnici trochu obávala, nakonec to byla přínosná a dokonce i zábavná součást každého všedního dne. Byla jsem přidělena mladému internistovi Rubénovi. Původně jsem měla stážovat na traumatologické JIPce (podobně jako ostatní děvčata – žádná z nás jsme nebyly na oddělení, které jsme si původně vybraly), ale nutno říct, že mi tato změna vůbec nevadila. Můj pan

doktor se mi věnoval, co to jen šlo. Nejprve mi o každém pacientovi poskytl základní informace, a poté jsme udělali jejich vizitu po pokojích. Pokud byl v nemocnici na jiném oddělení nějaký zajímavý případ, šli jsme se na něj často podívat. Po třech až čtyřech hodinách mě pouštěl domů s přátelským poplácáním a slovy: „Jdi si užít Granadu! Musíš užívat života!“ Největší přínos stáže v nemocnici spatřuji v přístupu a komunikaci lékaře s pacientem – chovají se tu k nemocným i jejich rodinám s mnohem větší ohleduplností a pochopením, než to často vidíme v našich nemocnicích. Pro mě byla velkým přínosem i komunikace ve španělštině. Původně jsem měla naivní představu, že bych v nemocnici mohla mluvit anglicky, protože jsem ze španělštiny uměla jen základy. Pokud někdo v nemocnici anglicky uměl, tak mluvit nechtěl. A nakonec jsme i s ostatními stážistkami daly přednost komunikaci ve španělštině. Celkově hodnotím stáž jako velmi přínosnou a jsem vděčná IFMSE za její umožnění. Hana Staňková

VÝZNAMNÁ MĚSTSKÁ OCENĚNÍ PLZEŇSKÝM LÉKAŘŮM a první transplantace ledvin v r. 1972. Doc. Fessl se narodil 17. 9. 1932 v Klatovech. V letech 1978-1988 byl přednostou Anesteziologickoresuscitačního oddělení FN v Plzni, a měl velkou zásluhu na vzniku samostatné Anesteziologicko-resuscitační kliniky v r. 1988. Spolu s nimi ocenil primátor též herečku, výtvarnici a divadelní pedagožku Blanku Bohdanovou (nar. 4. 3. 1930 v Plzni) a cembalistku, klavíristku a hudební pedagožku Zuzanu Růžičkovou (nar. 14. 1. 1927 v Plzni). Cenu města Plzně převzal prof. Ing. Stanislav Hosnedl, CSc., v letech 2000-2006 proděkan Fakulty stroj-ní Západočeské univerzity.

Redakční radě unikla významná událost loňského roku, kdy při příležitosti oslav 92. výročí vzniku samostatného československého státu tehdejší primátor města Plzně Ing. Pavel Rödl udělil čtyři historické pečetě a Cenu města Plzně „osobám, které se zasloužily o rozvoj města, ochranu jeho práv a zájmů či jiným způsobem napomohly zvýšení prestiže města“, jak zní statut udělených cen. Novými držiteli historické pečetě se stali i dva významní pracovníci naší lékařské fakulty a fakultní nemocnice prof. MUDr. Karel Opatrný, DrSc., a doc. MUDr. Václav Fessl, CSc. Prof. Opatrný (nar. 10. 4. 1924) byl přednostou I. interní kliniky od prosince 1990 do r. 1994. Měl rozhodující zásluhu na uskutečnění první hemodialýzy v Plzni v r. 1969

(r) 20

NÁRODNÍ CENA ČESKÁ HLAVA 2010 JANU SVOBODOVI Vláda ČR uděluje od r. 2005 Národní cenu Česká hlava za mimořádné výsledky dosažené při vědeckém výzkumu. Cena je dotována milionem korun. Je to dosud nejvyšší vědecké vyznamenání v naší republice a někdy se o ní hovoří jako o české Nobelově ceně. Loňským laureátem za rok 2010 se stal virolog Jan Svoboda z Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR, jeden z celosvětově uznávaných klasiků v oboru retrovirologie. Zasloužil se o objasnění životního cyklu retrovirů, k nimž patří především HIV a viry vyvolávající zhoubné bujení (rakovinu). Objevil také reverzní transkripci, což je proces, pomocí kterého tyto viry přepisují svůj genom do podoby dvouřetězcové DNA a tu pak začleňují do chromosomu hostitelské buňky. Jeho práce o biologii viru Rousova sarkomu pocházejí ze začátku 60. let a jsou pilířem našich znalostí o retrovirech. Představují dokonce skutečnou citační klasiku (i podle měřítek Institute of Scientific Information) a také H. Varmus a M. J. Bishop, nositelé Nobelovy ceny za objev a definici onkogenů, zmínili Svobodův přínos k této problematice. Jan Svoboda zdůraznil některé unikátní vlastnosti Rousova sarkomu, které umožnily přechod od klasické virologie k práci s definovanými kmeny retrovirů a později k molekulárním přístupům. Specializuje se na obor obecná a molekulární biologie a genetika, retroviry a onkogeny. Prof. RNDr. Jan Svoboda, DrSc., se narodil 14. 8. 1934 v Praze. V r. 1957 vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. V r. 1960 obhájil kandidaturu na Ústavu experimentální biologie a genetiky Československé akademie věd. O šest let později získal titul DrSc. již jako vedoucí Oddělení buněčné a virové genetiky

ČSAV. V letech 1967-68 pracoval jako vědecký genu v tehdejším Československu. Napsal pracovník v Oddělení experimentální biologie kapitolu o kuřecích retrovirech (Rous sara virologie v Imperial Cancer Research Fund coma virus. In: Fenner F., Gibbs A. – eds.: Laboratories v Londýně. Z vedoucí pozice Portraits of viruses, Karger, Basel 1988). Přednáší semestrální kurz „buněčná v ČSAV byl v rámci normalizačního procesu a molekulární onkologie“. Obdržel v r. 1972 odvolán. V průběhu své vědecké kariéry praco- Československou státní cenu za vědu v r. 1980, val a přednášel v řadě zemí světa – vedle Prix Lacassagne v Paříži v r. 1981, Stříbrnou zmíněného pracoviště v Londýně, působil medaili G. Mendela v r. 1984, American v Pasteurově institutu v Paříži či na University Cancer Society International Cancer Research of Missouri - Columbia a na UCLA v Los Fellowship v r. 1991, Čestnou medaili J.E. Angeles v USA. Stal se i zakládajícím členem Purkyně v r. 1999, Medaili Josefa Hlávky v r. European Tumour Virus Group (Londýn 2002 a další. Prof. Svoboda říká: „Naše společnost ztratila 1962) a s výjimkou nedobrovolné pauzy v 70. letech, kdy se stal terčem politické perzekuce, ze zřetele, že věda rozhoduje o státním renomé. se přednáškami zúčastnil téměř všech šestnácti Abych uměl odpovědět na otázku, zda se v dohledné době podaří nalézt lék na rakovinu, zasedání této společnosti. V letech 1991-1999 byl ředitelem Ústavu musel bych být Pýthií. A nezapomeňte, že ona molekulární genetiky České akademie věd. vlastně nevěštila, ale měla k dispozici celou Tam pracuje dodnes jako vědecký pracovník. skupinu specialistů, kteří interpretovali její křik. Zabývá se buněčnou a virovou genetikou, Doba, kdy budeme efektivněji zasahovat proti (r) zejména kancerogenezí a nádorovými viry. nádorům, se ale blíží.“ Objevil virogeny retrovirů, jejichž vznik vyložil integrací do buněčného genomu. Je členem European Molecular Biology Organization (EMBO), European Association of Cancer Research (EACR), Američan Association of Cancor Research (AACR), International Association for Comparative Research of Leukaemia and Related Diseases, European Tissue Culture Society a mnoha dalších. Je také zakládajícím členem Učené společnosti ČR. Publikoval přes 200 vědeckých prací, z nichž 2 byly vybrány jako tzv. citační klasika. Zavedl u nás a využil postupy buněčné genetiky (jako je např. buněčná Na snímku zleva ministr školství, mládeže a tělovýchovy hybridizace) a později i metody Josef Dobeš a oceněný profesor Jan Svoboda. molekulární biologie, včetně (Foto: © Mediafaxfoto.cz) klonování prvního unikátního

PŘEDSTÍRANÉ PORUCHY Příznačné pro předstírané poruchy (faktitivní poruchy) je předstírání příznaků, agravace či sebepoškozování bez zjevné vnější motivace. Této motivace si není vědom ani sám pacient. Přesto předstírá paletu psychických a tělesných příznaků s cílem získat pozornost, podporu, soucit druhých. Skutečným nevědomým motivem bývá uspokojování potřeb závislosti na druhých u osob se závislou nebo hraniční poruchou osobnosti. Konfrontace se skutečným původem pacientových obtíží vyvolává u pacienta pocit křivdy, nepochopení. Objevuje se i smutek, bezmoc, ale i disociativní poruchy. Pacient ztrácí důvěru k lékaři. Proto se zklamáním odchází, aby neprodleně vyhledal jinou pomoc v jiném zdravotnickém zařízení. Někdy ovšem pocit smutku a zklamání přivede pacienta až k suicidiu. Pokud je ale zjevná vnější motivace (důchod, vyhnutí se vězení) měli bychom toto hodnotit jako simulaci (Z76.5). Historie Případy pacientů předstírající či simulující příznaky bylo v historii popsáno mnoho. Známý je příběh barona Hieronyma Karla Friedricha, svobodného pána z Münchhausenu (1720 – 1791), který jako německý důstojník v penzi barvitě líčil popis svých domnělých válečných zranění

z několika tažení proti Turkům. Richard Asher v roce 1951 poprvé použil termín Münchhausenův syndrom pro popis pacientů, kteří se na různých místech Anglie nechávali přijmout do nemocnice, kde dramaticky popisovali příběhy svých zdravotních obtíží, kvůli kterým jim byly prováděny nejrůznější operace a diagnostické úkony. Dnes je tento pojem přesněji vymezen. Etiopatogeneze Přesto, že byla etiopatogenezi věnována pozornost od samého počátku, není tato kapitola definitivně vyřešena ani dnes. V anamnéze pacientů se často objevuje citová deprivace, zneužívání, odmítání ze strany rodičů nebo ztráta rodičů v dětství. Nemoc se pak stala způsobem uspokojení těchto potřeb. Nemoc může posloužit i jako nástroj pro nalezení vlastní identity, protože při předstírání příznaků se pacient dostává do přesně definované role nemocného. V případě Münchhausenova syndromu se díky své bájné lhavosti stává pacient zajímavým a důležitým člověkem s nevšední minulostí. U pacientů dožadujících se bolestivých procedur můžeme vystopovat masochistické rysy. Klinický obraz Hlavním příznakem je předstírání somatických či duševních příznaků 21

bez zjevné motivace. Jedinou motivací je zde získání role pacienta. Předstírané příznaky mohou být somatické, ale i psychické. Podle převažující symptomatologie rozděluje tyto poruchy americká klasifikace DSM-IV na tři typy. První typ je charakterizován převažujícími psychickými příznaky. Ty zahrnují celou škálu projevů jako například deprese, asociativní a konverzní poruchy, halucinace, závislost na psychoaktivních látkách, poruchy příjmu potravy. Často se pacienti uchylují k demonstrativním sebevraždám, po kterých se ochotně podrobují některým nepříjemným procedurám jako výplach žaludku, dialýze. Po přijetí se symptomy zmírňují. Zhoršení se objevuje při plánovaném propuštění. Pseudologia fantastica neboli bájivá lhavost se projevuje záměrným zkreslováním či úplným vymýšlení příhod a neuvěřitelných dobrodružství. Často bývá spojena s poruchou paměti, protože pacient se po čase přestává orientovat, co je lež a co pravda. Bájivá lhavost se ale netýká jen zážitků. Pacienti mění své jméno, adresu, příbuzné, často se chlubí příbuzenstvím či známostí se známou osobností. Jeden pacient například při konziliárním vyšetření na kardiologickém oddělení tvrdil, že má koně, kterého mu darovala dánská královna, se kterou se osobně znal. Dokladoval to kufříkem nejrůznějších dokumentů, kde byla i „darovací listina“(1). Cestování je další typický znak. Může být spojeno se sociální nezakotveností těchto osob, někdy může jít o obsedantně-kompulzivní symptomatiku. Charakteristické pro typ s převážně tělesnými příznaky jsou často symptomy připomínající náhlou příhodu břišní, jejichž diagnostika může vést k opakovaným operacím. Mnozí pacienti proto mají břicho doslova plné jizev – tzv. vyšívané břicho (gridiron abdomen). Dalším častým udávaným příznakem je krvácení do zažívacího či dýchacího traktu. Přítomna může být i různá neurologická symptomatika – od

nemocného. Porucha je často kombinovaná s výraznou poruchou osobnosti a vztahů (2). Epidemiologie Data o incidenci a prevalenci se obtížně získávají. Podle různých autorů se je nějaká forma faktitivní poruchy přítomna u 0,5% - 0,8% psychiatrických konzilií. Porucha se nejčastěji vyskytuje u mladých žen mezi 20 – 40 lety se zdravotnickým vzděláním. Faktitivní porucha by proxy bývá nejčastěji diagnostikována u mladých matek s malými dětmi. Münchhausenův syndrom převažuje u mužů středního a vyššího věku. Průběh a prognóza Porucha obvykle začíná ve věku mezi 20 až 40 roky. Průběh může být akutní i chronický. Po 40. roce života obvykle mizí. Výjimku tvoří Münchhausenův syndrom, který se začíná objevovat právě kolem 40. roku života. V některých případech může docházet k závažnému poškozování zdraví. V důsledku náročných diagnostických postupů může dojít i k ohrožení života pacienta. Diagnostika Protože k přijetí těchto pacientů dochází hlavně v noci nebo během víkendu a lékař nemá dostatek objektivních údajů, diagnóza předstírané poruchy bývá obtížná. Podezření budí nápadnosti a rozpory v anamnéze, laboratorní či zobrazovací vyšetření neodpovídající subjektivním příznakům. Zjistí-li se, že jde o nějakou předstíranou poruchu, musíme v dalším vyšetřovacím postupu určit, o jaký typ předstírání se jedná. V úvahu přicházejí faktitivní poruchy, somatoformní poruchy, disociativní (konverzní) poruchy, či simulace. Simulaci odlišíme podle přítomnosti jasného motivu, simulující také odmítají podstoupit bolestivý diagnostický výkon. Po získání výhod příznaky obvykle mizí. V tabulce jsou shrnuty charakteristické znaky jednotlivých poruch.

předstírání nejrůznějších záchvatů, křečí, bolestí hlavy, ztráty vědomí. Z další symptomatiky se můžeme setkat s nauzeou, zvracením, zvýšenou teplotou. Po provedených zákrocích pacienti vyžadují další ošetřování. V této snaze neváhají přistoupit i k sebepoškozování – manipulace v áně, která znemožňuje hojení nebo způsobí infekci. Třetím typem podle americké klasifikace je typ s kombinací psychických a tělesných příznaků. Příznaky se mohou vyskytovat simultánně, ale mohou se i střídat. Dále je do této diagnózy řazena faktitivní porucha by proxy, kde jedna osoba (nejčastěji matka) předstírá onemocnění osoby druhé (nejčastěji svého dítěte). Matka může falšovat různá vyšetření dítěte (kontaminovat moč), ale i přímo dítě poškozovat (traumatizace, aplikace injekcí s infekčním materiálem, podávat toxickou stravu), agravovat jeho obtíže. Nejčastěji se s faktitivními poruchami setkáme u mladých žen s nedostatečnou podporou v rodině. Typické je pasivní chování s řadou hypochondrických rysů. Usilují o péči a o pozornost. Prognóza bývá příznivá. Mnohem vzácnější, ale známější je tzv. Münchhausenův syndrom. Tímto termínem se označuje závažná chronická forma faktitivní poruchy, kde v anamnéze nemocného často nalézáme opakované hospitalizace trvající léta, roli pacienta má jako kariéru, přítomna bývá pseudologia phantastica, projevují se zjevné známky poruchy osobnosti a je rezistentní na léčbu. Takto závažnou formou trpí asi 10% pacientů a nejčastěji se jedná o muže středního či vyššího věku. Kromě toho je v souvislosti s Münchhausenovým syndromem používána řada dalších synonymických označení, např. „nemocniční tuláci, špitální vši, toulaví pacienti, syndrom špitálníka“ (1). MKN-10 zařadila tyto poruchy pod označení F68.1 Faktitivní poruchy. Zde uvádím vymezení pojmu podle této klasifikace. Subjekt opakovaně předstírá symptomy bez zjevného důvodu a může se dokonce i sebepoškozovat, aby si způsobil symptomy nebo příznaky. Motivace je nejasná, pravděpodobně vnitřním důvodem je převzetí role

Léčba Při stanovení diagnózy bychom se měli vyhnout snaze nachytat pacienta při lži. V okamžiku takovéto konfrontace totiž většina pacientů přestává spolupracovat a opouští nemocnici. Zpočátku volíme podpůrný a vysvětlující přístup, snažíme se pacientovu roli akceptovat. Podpůrná psychoterapie sice pacienta nevyléčí, ale často vede ke zmírnění příznaků. Další psychoterapie se řídí pacientovou poruchou osobnosti. Psychoterapie sice většinou nevede k úplnému vyléčení, ale často vede jen k obdobím se zmírněním příznaků. Farmakoterapie sdružených psychiatrických poruch musí být uvážená, aby nedocházelo k záměrnému zkreslování obtíží a k poškozování pacienta. Závěr Pacienti s faktitivní poruchou přicházejí do rukou nejen psychiatrovi, ale i lékařům z jiných oborů. Při nesprávném terapeutickém postupu jsou při tom tito pacienti ohroženi mnohými riskantními diagnostickými postupy. Proto je nezbytné, aby při podezření na faktitivní poruchu byla bez zesměšňování a urážek péče svěřena do rukou psychiatrickému konsiliu. Pro tento cíl je ale nezbytné, aby lékaři ze všech oborů byli informováni nejen o této diagnóze, ale i o jiných psychických problémech, které vstupují svými příznaky do diferenciální diagnostiky somatických chorob. Jedině tak se alespoň částečně zmírní utrpení pacientů. Nemalý význam je i ve sféře ekonomické. Použitá literatura (1) MUDr. Aleš Urban, MUDr. Jiří Masopust: Münchhausenův syndrom, Interní medicína pro praxi 3/2004, str. 136 - 139 (2) http://www.uzis.cz/cz/mkn/F60-F69.html (3) doc. MUDr. Ján Praško, MUDr. Dagmar Seifertová, CSc.: Předstírané poruchy a simulace, Medicína pro praxi 2008/5, str. 128 - 132 Petra Chudobová, 5. ročník

22

HROMADĚNÍ VĚCÍ A ZVÍŘAT Hromadění, křečkování nebo tzv. hoarding je porucha, která není samostatně v MKN-10 uvedena, spadá pod obsedantně kompulzivní poruchy nebo je zmiňována u poruchy osobnosti. Hromadění věcí je někdy označováno pojmem kompulzivní hromadění nebo kompulzivně-shromažďovací syndrom. Kompulzivní hromadění často souvisí s obsedantně kompulzivní poruchou, ale může být spojeno s jinými komorbiditami jako afektivní poruchy, kompulzivně impulzivní nakupování, posttraumatické stresové poruchy, hyperaktivní poruchy, poruchy příjmu potravy, autismus a úzkostné poruchy. První definice byla uvedena již v roce 1996 jako: ,,1. získávání velkého množství majetku, který je neužitečný nebo má omezenou hodnotu a neschopnost ho vyřadit. 2. životní prostory jsou zaplněny tak, že to brání aktivitám, pro něž jsou určeny. 3. je přítomna významná úzkost nebo zhoršené fungování způsobené shromažďováním.“ [1] Zálibu ve sběratelství můžeme pozorovat u mnoha lidí, může se týkat obrazů, starožitností, šperků a podobně, tito lidé ale svoje sbírky pečlivě organizují, starají se o ně, aktivně se o ně zajímají. Opakem jsou ,,shromažďovači“, kteří ve svém obydlí schraňují věci různorodé, nepotřebné, rozbité, mají nutkavou potřebu věc získat, ale dále už se o ní nestarají. Věci důležité a nedůležité nejsou rozlišovány, a tak se stává, že hodnotné věci jako třeba peníze jsou smíchány společně s odpadky. S extrémním nepořádkem souvisí neschopnost pohybu po domě, vykonávání základní hygieny a následné riziko zdravotních potíží. Výskyt hromadění se v souborech obsedantních pacientů uvádí v 18-46%. První projevy mohou být patrné již v dětství a týkají se novin, časopisů, šatstva atd. Například subklinický hromadič má již v mládí problémy s pořádkem, nedokáže rozlišit potřebné a nepotřebné věci, vše si nechává pro možnou potřebu v budoucnosti. Hromadění také může být chápáno jako forma nerozhodnosti, pacient se neumí rozhodnout, bude-li věc v budoucnu potřebovat nebo ne a ponecháním se vyhne pro něj stresující situaci. Pacient má silný emoční vztah k věcem, to ale nesouvisí s jejich častým používáním. Symptom hromadění se může vyskytovat i u jiných chorob, například u shizofrenie, tito pacienti ale věci skladují spíše pro neschopnost věci roztřídit, uklidit, rozeznat předměty důležité a nedůležité. Důvodem zde tedy není emocionální vazba k majetku, jako to bývá u typických ,,shromažďovačů“, ale především úbytek kognitivních funkcí. Podobné symptomy byly zjištěny i u některých pacientů trpících autismem, pokud jim byla tato činnost zakázána, někteří reagovali prudkou agresivitou nebo depresivní reakcí. Dále se může vyskytovat i u některých typů demencí nebo u Tourettova syndromu, u kterého se udává, že obsedantně kompulzivním chováním se projevuje až polovina pacientů. Toto chování bývá také jejich první stížností. Další zajímavostí je porucha chování ve stáří, které se někdy říká Diogenův syndrom, je to označení inspirované Diogenem ze Sinope, řeckým filozofem (412 – 323 před Kr.), který opovrhoval majetkem a pohodlím, prosazoval návrat k přírodě, jeho jediným přístřeškem se stal sud, ve kterém také bývá často vyobrazován. Občas se užívají terminy jako syndrom zaneřáděného domu, syndrom stařecké zanedbanosti, zavalení smetím nebo syndrom křečkování odpadků

– syllogomanie. Typický obrázek pacienta je starší osoba (častěji žena), osamělá, zanedbaná, hygienou nepoznamenaná, žijící většinou v bytě přeplněném odpadky, harampádím, extrémním nepořádkem. Obydlí je těžko uživatelné pro přeplněnost věcmi (včetně výkalů), pacienti mohou mít pouze cestičky mezi hromadami předmětů. Osoba má v anamnéze nápadné osobnostní rysy až osobnostní poruchu, často i psychotrauma. Nejen, že se nechce zbavovat bezcenných předmětů, ale ještě má tendence nové přinášet. Podle toho můžeme rozlišit poruchu na dva typy - aktivní (pacienti, kteří neustále přinášejí nové předměty zvenčí) a pasivní (pacienti, kteří odpadky nevyhazují a nechávají se jimi v bytě zavalit). Tito lidé jsou většinou objeveni náhodou sociálními pracovníky nebo pokud je postihne nějaké somatické onemocnění, výjimkou není ani vznik požárů nebo stížnosti sousedů. Důležité je, že pacienti odmítají pomoc ke změně situace a pokud se osoba vrací ze zdravotnického zařízení do vyklizeného bytu, většinou se chování obnovuje. Příčinou může být obranná reakce proti stresu ve stáří, některé psychiatrické poruchy jako paranoidní psychóza, poruchy nálady, temporoparietální demence, přispívat může i abúzus alkoholu. Za rizikové faktory se považuje sociální stažení a osamělá existence. Předchozí intelekt, společenské postavení ani nemajetnost nemají na vzniku poruchy vliv. Jako samostatný problém, ovšem úzce související se shromažďováním věcí, bych chtěla uvést shromažďování zvířat. Nevyskytuje se sice tak často, ale pokud se už takovýto případ objeví, většinou bývá patřičně medializován. Hromadění se může týkat různých druhů zvířat, jen pro zajímavost byl v Berlíně v roce 2008 zjištěn případ, kdy důchodce choval ve dvoupokojovém bytě 1700 papoušků. Svědci popisovali, že ptáci létali volně po bytě, jehož podlaha byla pokryta vrstvou trusu, peří a krmiva a byt byl naprosto neobyvatelný. Tento případ byl ojedinělý tím, že se jednalo o papoušky, mnohem častěji se můžeme setkat s ,,chováním“ koček nebo psů. Studie zabývající se tímto problémem ukázaly, že muži častěji sbírají psy a ženy kočky, přičemž 70% žen bylo svobodných. Podmínky, ve kterých byla zvířata nalezena, byly vždy popisovány podobně. Zvířata byla nemocná, zubožená nebo mrtvá a jejich majitelé nebyli schopni připustit problém. Naopak se ospravedlňovali láskou ke zvířatům, měli tendence zvířata ztělesňovat a personifikovat a stavět se do role zachránců nebo rodičů. Shromažďování zvířat je definováno čtyřmi charakteristikami: ,,1. selhání při zajištění alespoň minimálních standardů hygieny, prostoru, výživy a veterinární péče pro zvířata. 2. neschopnost rozpoznat následky tohoto selhání pro zvířata, rodinné příslušníky a prostředí. 3. nutkavé pokusy nashromáždit nebo vlastnit sbírku zvířat navzdory postupně zhoršujícím se podmínkám. 4. popírání nebo minimalizování problémů a životních podmínek pro lidi a zvířata.“ [2] Jako příčina vedoucí k tomuto chování je navrženo několik modelů. Šalebný model, podle kterého tito lidé trpí určitou formou bludné poruchy, jsou přesvědčeni o svých schopnostech se zvířaty komunikovat a vcítit se do nich, jsou přesvědčeni, že jim poskytují tu nejlepší a nejkvalitnější péči, zvířata vidí jako zdravá, prosperující, jsou si jisti, že u nich se mají nejlépe a že nikdo jiný by jim takovou péči neposkytl. Další model je tzv. závislostní model, kde je popisována podobnost s užíváním psy23

choaktivních látek, v obou případech se totiž vyskytuje zaujatost, popření problému, omluvy za chování, sociální izolace, zanedbávání sebe i okolí. Model zoofilní se vyskytuje jen v malém procentu případů, zvířata zde slouží jako zdroj sexuálního uspokojení. Možný je také vazbový model, který souvisí s deprivací rodičovské vazby, jsou to lidé, kteří v dětství citově strádali, byli rodiči opomíjeni, nebo dokonce zneužíváni. Nejčastější model řadí problém shromažďování zvířat mezi obsedantně kompulzivní poruchy. Bylo také zaznamenáno, že více než 80% shromažďovačů zvířat sbíralo současně předměty. Chování je u obou poruch podobné, projevuje se nutkavým pocitem zvíře nebo věc vlastnit a tím ji ,,zachránit“. Pokud zvíře uhyne, nemocní sami sebe přesvědčují, že zvíře je v pořádku, někdy je ponechají ležet, aby se vyhnuli pocitům smutku, viny nebo zodpovědnosti za jejich smrt. Shromažďovače zvířat můžeme podle chování, vnímání situace, náhledu na problém a schopnosti ho řešit, rozdělit do tří kategorií. Prvním typem je ,,přemožený ošetřovatel“, tento člověk většinou chov zvířat v minulosti zvládal, ale nyní například následkem ztráty partnera, výskytem onemocnění nebo ztrátou zaměstnání a tím i ztrátou příjmu, se poskytovaná péče zvířatům zhoršila. Zpočátku vyvíjí velké úsilí, aby úroveň péče zachoval, brzy ale není schopen situaci dále zvládat. Takovýto člověk si problém částečně uvědomuje, má kontakt s realitou, připouští, že sám není schopen se o zvířata postarat, ale vnímá je jako členy rodiny a pro silné vazby se jich nechce vzdát. Druhým typem je ,, shromažďovač zachránce“, má pocit poslání zachránit zvířata, věří, že péči jako on jim nikdo jiný neposkytne. Náhled na problém tento člověk vůbec nemá, realitu si nepřipouští, jednání s ním je problematické. Třetím typem je ,,shromažďovač vykořisťovatel“, který mívá socioptickou povahu nebo poruchu osobnosti, nemá sociální cítění, soucit ke zvířatům ani pocit viny. Staví se do role experta, je přesvědčen, že sám ví vše nejlépe. Takovýto lidé většinou působí důvěryhodně, oplývají velkou výmluvností a obratností ve vyjadřování. Bylo prováděno mnoho studií v různých směrech, některé poukázaly na nízký počet sňatků mezi kompulzivními shromažďovači, což má pravděpodobně souvislost s jejich zdrženlivou povahou uzavřenou do sebe, někdy až vystupňovanou v sociální anxietu. Genetické studie naznačily vazbu kompulzivního shromažďování na 14. chromozom v rodinách s OCD. Dále byla prováděna vyšetření mozku pomocí PET, která měla porovnat intenzitu glukózového metabolismu u pacientů s kompulzivně - shromažďovacím syndromem a u pacientů s obsedantně kompulzivní poruchou bez poruchy shromažďování. Bylo zjištěno, že kompulzivní shromažďovači mají výrazně nižší metabolizmus v posteriorním cingulárním gyru a okcipitálním kortexu, zatímco pacienti s OCD bez poruchy shromažďování mají výrazně vyšší glukózový metabolizmus v bilaterárním thalamu a kaudatu, tedy ve strukturách, které mají obvykle vyšší aktivitu u OCD. Tyto poznatky vedou k tomu, že kompulivně-shromažďovací syndrom pravděpodobně může být považován za neurobiologickou variantu obsedantně kompulzivní poruchy. První volbou, pro léčbu kompulzivního shromažďování jsou farmaka ze skupiny SSRI – fluvoxamin, fluoxetin, citalopram, esci-

talopram, sertralin a paroxetin. Další léčiva se volí s ohledem na přidružené symptomy. Pokud pacient trpí ještě depresí nebo úzkostnou poruchou, taktéž dobře zaberou SSRI, u úzkostné poruchy se používá i kombinace s anxiolytiky například buspironem nebo s benzodiazepíny. Při koexistující bipolární poruše se volí stabilizátory nálady – lithium, kyselina valproová nebo lamotrigin. Pokud adekvátní léčba pomocí SSRI selže a efekt se u pacienta nedostaví, volí se přídatná terapie pomocí antipsychotik druhé generace – risperidon, olanzapin, quetiapin, popřípadě antipsychotik první generace – haloperidol, flufenazin.

Pro možné lepšení kognitivních funkcí se mohou podávat kognitiva – donepezil, galantamin, ale jejich účinku se zatím využívá především v léčbě demencí. V poslední době se také uvažuje o účinku stimulancíí. Novější studie ukazují, že prospěšná by mohla být i kognitivněbehaviorální terapie, i když by byla velmi zdlouhavá a náročná. Náročná hlavně z toho důvodu, že většina shromažďovačů má omezený náhled na svoji chorobu, což by vedlo k malé motivaci léčit se a pokud by se takovýto pacient stal nedobrovolným účastníkem terapie, byla by velmi nepravděpodobná úspěšnost léčby.

Literatura : [1] MUDr. Khollová, M.: Patologické shromažďování, Psychiatrie pro praxi, 2009, 10(6) [2] MUDr. Khollová, M.: Shromažďování zvířat, psychiatrie pro praxi, 2009, 10(4) www.cspsychiatr.cz/detail.php?stat=431 w w w. p s y c h i a t r i e p r o p r a x i . c z / p d f s / psy/2009/04/09.pdf w w w. p s y c h i a t r i e p r o p r a x i . c z / p d f s / psy/2009/06/05.pdf Táňa Matoušková

POMOCNÉ TLAPKY SLAVÍ DESET LET Obecně prospěšná společnost Pomocné tlapky se již od svého založení v únoru 2001 zabývá chovem, předvýchovou a výcvikem asistenčních psů. Vycvičené psy předává zdarma do dlouhodobého užívání nejen tělesně postiženým, zejména těm, kteří jsou zcela nebo částečně upoutáni na invalidní vozík, ale i lidem nevidomým, pacientům se záchvatovými onemocněními a lidem s kombinovaným onemocněním. Pomocné tlapky se od svého založení věnují také canisterapii. Canisterapií se rozumí léčebný kontakt psa a člověka. Pes už svou přítomností dokáže vyvolat dobrou náladu všude tam, kde je jí nedostatek. A o tom, že úsměv léčí, není pochyb. Canisterapie může mít formu individuální nebo kolektivní. Využívá se různých druhů plemen, s průkazem původu, ale i bez něj. Třetí oblast činnosti společnosti se soustředí na osvětu v problematice soužití zdravých a handicapovaných lidí a využití asistenčních psů při integraci handicapovaných do společnosti. Společnost Pomocné tlapky s celostátní i regionální působností vycvičila a předala za dobu své existence 114 asistenčních psů a uspořádala velké množství besed pro děti a mládež a ukázek na školách a na akcích pro zdravé i tělesně postižené. Asistenční psi jsou psi určení pro pomoc obecně všem zdravotně postiženým nebo tělesně postiženým (zejména vozíčkářům). Díky specializovanému výcviku a výběru schopných zvířat na začátku přípravy dovedou mnohem více než běžní psi. Nejstarším a u nás poměrně rozšířeným je výcvik vodicích psů pro nevidomé. S výcvikem psů pro tělesně postižené se začalo v 70. letech 20. století v USA a odtud se tato praxe rozšířila do celého světa. V České republice se mu nikdo soustavně nevěnoval až do roku 2001, kdy vznikla obecně prospěšná společnost Pomocné tlapky, která si ho vytyčila jako svůj hlavní cíl. Zatímco výcvik psů pro nevidomé hradí stát, výchova a příprava asistenčních psů pro tělesně a zdravotně postižené musí být financována ze sponzorských darů, dotací, grantů atd. Představme si nyní pomáhající (sociální) psy podle typu pomoci. Vodicí psi pro nevidomé („slepečtí“ psi) jsou vycvičeni k bezpečné navigaci v prostoru. Umí najít určené místo nebo převést klienta přes silnici apod. Cvičitelé pomocných tlapek cvičí slepecké psy již přes dvacet let. Asistenční psi pro tělesně postižené („psi pro vozíčkáře“) jsou vycvičeni podle konkrétního postižení klientů. Jejich úkolem je pomoci jim k větší samostatnosti a se zvládáním pohybu mimo domov. Nejde ale jen o psy pro vozíčkáře. Balanční psi jsou schopni díky speciálnímu postroji a výcviku pomáhat osobám, které mají potíže s rovnováhou, například při chůzi, nástupu do dopravního prostředku atd. Pomocné tlapky už vycvičily i takové

psy. Šikovní společníci jsou asistenční psi pomáhající osobám pečujícím o postiženého. Jsou umisťováni do domácností s velmi těžce postiženými klienty, kteří jim nemohou sami dávat povely. Nedílnou součástí jejich pobytu v domácnosti je canisterapie. Psi mají i mnoho dalších výhod. Jako společníci osob s nejrůznějšími tělesnými postiženími nebo zdravotními problémy znamenají vedle pomoci při běžném chodu domácnosti také další výhody. Partnerství se psem a vytržení ze samoty je pro mnohé pacienty impulzem ke změně životního stylu. Psi jsou významnými „ledoborci“ při navazování kontaktu s okolím a zvyšují nejen samostatnost, ale také sebevědomí klientů. U mnohých postižených se psychická pohoda projeví i ve zlepšení fyzického stavu (nárůst hmotnosti u postižených s atrofií svalů, zlepšení pohyblivosti aj.). Využití canisterapeutických technik pomáhá ke zlepšení krevního oběhu a uvolnění křečí svalstva. Asistenční psi často představují úlevu pro osoby pečující o postižené. Každodenní střežení klienta zabezpečí pes a pomůže se zvládáním jeho jednoduchých i složitějších úkonů. V praxi se výchova a rozsah výcviku řídí schopnostmi psa a potřebami postiženého. Před přidělením psa proto Pomocné tlapky přihlížejí zejména k postižení klienta, jeho životnímu stylu a aktivitám a u psa se ohlížíme na jeho schopnosti, fyzickou zdatnost a povahové vlastnosti. Podle toho je zajištěn výcvik na míru. Činnost obecně prospěšné společnosti Pomocné tlapky je financována peněžitými a věcnými dary jednotlivců, firem, nadací a fondů, výtěžkem z veřejných sbírek, ale také vlastní výdělečnou činností. Klienti dostávají psy zdarma, takže si Pomocné tlapky samy shánějí peníze na výchovu a výcvik. Pomocné tlapky můžete podpořit finančním darem nebo zakoupením propagačních předmětů s „psí tématikou“ na webových stránkách www.pomocnetlapky.cz. Tam se také dozvíte mnohem více o činnosti Pomocných tlapek a můžete si přečíst příběhy psů a jejich lidských klientů. Práce Pomocných tlapek je závislá na profesionálních spolupracovnících a dobrovolnících, na které se mohou obrátit, když je potřeba. Pokud se chcete zapojit, najdete kontakt též na webu. Pokud provozujete vlastní internetové stránky, můžete pomoci umístěním odkazu nebo některého z bannerů Pomocných tlapek. Na závěr ještě pozvání. Všechny přívržence Čechomoru a Pomocných tlapek zveme na koncerty v rámci Čechomor Kooperativa tour 2011. Na všech koncertech se setkáte s pracovníky společnosti u stánku, kde si můžete zakoupit předměty s tématikou asistenčních psů. V Plzni bude koncert dne 29. května 2011 od 19,30 hodin v Měšťanské besedě a vstupenkami, které můžete zakoupit v Informačním centru, přispějete na nákup štěněte a jeho výchovu. Barborbora Nussbaumerová

STŘEDISKO ZÁPADOČESKÝCH SPISOVATELŮ SPOLUPRACUJE S LÉKAŘSKOU FAKULTOU Na sklonku roku 2010 uspořádalo Středisko západočeských spisovatelů ve spolupráci s Ústavem sociálního lékařství pro členy Klubu aktivního stáří (absolventi Univerzity 3. věku) v pořadí již druhé odpoledne s poezií. Poetické setkání zorganizovala a pořadem provázela PhDr. Tamara Kopřivová, odborná asistentka Ústavu jazyků LF UK a členka Střediska západočeských spisovatelů, kterou podpořily Jaroslava Málková a Vlasta Špinková, obě též členky SZS. Odpolednem

zněly nejen verše přítomných autorek, ale posluchači se také seznámili s činností střediska, s akcemi, které již proběhly, ale i s těmi, na které se plzeňská veřejnost může těšit v letošním roce. Posluchače zaujala i prezentace dvojjazyčného česko-německého literárního kalendáře pro rok 2011, který se stal připomínkou mnohaleté spolupráce západočeských autorů a jejich východobavorských kolegů. PhDr. Tamara Kopřivová 24

Zleva: PhDr. T. Kopřivová, J. Málková a V. Špinková

Pohled do sálu

200 LET EXISTENCE KAROLINSKA INSTITUTU VE STOCKHOLMU 13. prosince 1810 podepsal švédský král Karel XIII dekret o založení nové instituce pro „vzdělávání kvalitních vojenských chirurgů“ dnes známý jako Karolinska Institutet (koncovka –et ve švédštině představuje člen určitý). Důvody tohoto kroku byly komplexní. V roce 1810 průměrná délka života ve Švédsku byla 36 let, dětská úmrtnost byla extrémní, Švédsko vedlo mnohé války, poslední z nich byla s Ruskem o území Finska, v níž v průměru jeden ze 3 zraněných vojáků zemřel. Všeobecně se tedy pociťovala větší potřeba kvalifikovaných lékařů a stávající švédské univerzity v Uppsale a v Lundu nebyly schopny na tuto potřebu reagovat. Přestože založení nové lékařské akademie bylo silně motivováno potřebou válečných chirurgů, je třeba ovšem říci, že od založení Karolinska Institutu Švédsko již žádnou válku nikdy nevedlo. Faktickými zakladateli nové instituce byli 4 přední švédští lékaři té doby - Anders Johan Hagströmer, Carl Trafvenfelt, Jöns Jakob Berzelius a David von Schulzenheim. Je zajímavé, že Berzelius, který je považován za jednoho ze zakladatelů moderní chemie byl původním vzděláním lékař a jeho přítomnost mezi zakladateli této nové medicínské instituce minimálně symbolizuje význam chemie a následně i biochemie v medicíně. Plné jméno jubilující instituce se záhy ustálilo na Kongliga Karolinska Medico Chirurgiska Institutet (Královský Karlův lékařsko-chirurgický institut). Jde tedy o jakousi švédskou Karlovu lékařskou fakultu. V této souvislosti mohu s klidem prohlásit, že naše Univerzita Karlova se může s větší pýchou ohlédnout za svým zakladatelem Karlem IV., nežli je tomu ve Švédsku, pokud jde o osobu Karla XIII. Tehdy ve Švédsku šlo o soumrak královské dynastie Holstein-Gottorp. Karlův předchůdce na trůnu jeho synovec Gustav IV. Adolf byl v r. 1809 donucen k abdikaci s ohledem na výsledky své politiky (ztráta Finska a Pomořanska) a již zestárlý strýc Karel XIII se ujal regentství. Vzhledem k tomu, že neměl legitimní potomky (nelegitimní potomci pro trůn nebyli uvažováni) byla jeho hlavní úlohou adopce vhodného kandidáta na švédský trůn. Stal se jím Jean Baptiste Bernadotte, Napoleonův

maršál (vítěz od Ulmu, Slavkova i odjinud), který byl původně Napoleonem pověřen přípravou tažení proti Skandinávii, což ale osud změnil na roli adoptivního syna Karla XIII. Po jeho smrti nastoupil na švédský trůn jako Johan IV. Ironie osudu je v tom, že tento Francouz původně prostého původu, který měl jako jakobínský revolucionář údajně na prsou vytetováno „Smrt králům!“, se sám později stal králem a vlastně zachráncem královského systému Švédska. Dynastie Bernadotte vládne ve Švédsku dodnes a předává Nobelovy ceny. Počátky Karolinska Institutu byly ovšem skromné. Sídlil v jediném domě (předtím královská pekárna) v centru Stockholmu na ostrově Riddarholmen. (Pro ty čtenáře, kteří navštívili Stockholm uvádím, že se jedná o onen malý ostrov naproti stockholmské radnici, který navazuje na staré město a na němž je kostel Riddarholmskyrkan, charakteristický vysokou štíhlou věží s kovovou konstrukcí špičky. V tomto kostele se nacházejí hrobky švédských panovníků od 16. století, pouze slavný Gustav Vasa zde není, jeho hrobka je totiž v katedrále v Uppsale). Již rok po založení získává tento institut licenci nejen na výchovu chirurgů, ale i lékařů. Od roku 1813 se zde datuje výzkum a ten neprojektuje nikdo jiný než Jöns Jakob Berzelius. Již v roce 1816 se Karolinska Institut stěhuje do větších prostor staré sklárny na Norr Mälarstrand, poblíže dnešní stockholmské radnice (ta byla vystavěna ale až počátkem 20. století) ve čtvrti Kungsholmen, kde instituce působila dalších 50 let. V roce 1866 pak byla stará budova stržena a byly postupně budovány budovy nové. Důležitý moment byl rok 1875, kdy došlo k zrovnoprávnění s univerzitami, tj. Karolinska Institut mohl také udělovat lékařské tituly, což do té doby mohly jen univerzity. Asi nejdůležitějším datem celé historie Karolinska Institutu je rok 1895, kdy jistý podivín jménem Alfred Nobel, který vydělal obrovské peníze díky vynálezu a výrobě dynamitu, a který, když neuspěl v Paříži se svým nápadem vybudovat zvláštní ulici, v níž by bylo pro kohokoliv možné spáchat asistovanou sebevraždu, ustanovil nakonec ve své závěti, že 32 milionů švédských korun bude 25

uloženo ve zvláštním fondu a z úroků se budou každoročně vyplácet ceny za významné vědecké objevy. Jednou z těch cen je Nobelova cena za „fyziologii a lékařství“ a o jejím udělení rozhoduje dle zmíněné závěti právě Karolinska Institut. Nobelovy ceny se začaly fakticky udělovat od r. 1901 a Karolinska Institut se tak logicky dostal na výsluní zájmu o mezinárodní spolupráci. V současnosti Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství („Nobelpriset i fysiologi eller medicin“) uděluje padesátičlenný výbor složený z profesorů Karolinska Institutu. Vím, že žádný významný zahraniční vědec neodmítne pozvání k návštěvě Karolinska Institutu v naději, že je o krok blíže pozornosti právě členů Nobelova výboru. Dovedu si představit, že členové Nobelova výboru jsou intenzivně zváni na zahraniční pracoviště, kde jsou jim prokazovány různé pocty a možná i osobní výhody. Jsem ale hluboce přesvědčen, že vlastní rozhodování o udělení Nobelovy ceny je vedeno výhradně na základě čistě vědeckého přínosu kandidátů, protože jakékoliv čachrování v tomto směru by vedlo okamžitě ke ztrátě vědecké prestiže Nobelových cen, což se neděje. Je evidentní, že finanční částka náležící k Nobelově ceně není malá, ale pro významné vědce to není to rozhodující. Rozhodující je prestiž ceny, která je nejvyšším možným oceněním vědce na světě, a to si nepochybně členové Nobelova výboru nechtějí nějakým svým špatným rozhodnutím nechat vzít. Na Nobelovu cenu dosáhlo i několik pracovníků Karolinska Institutu, konkrétně pět (z celkového počtu osmi švédských občanů oceněných Nobelovou cenou). Prvním z nich byl Hugo Theorell v roce 1955. Ten vedl od r. 1936 nově založený Biochemický ústav. Nobelova cena mu byla udělena za výzkum cytochromu c, peroxidas, katalas, flavoproteinů a enzymů používající pyridinové koenzymy. Dalším byl Ragnar Granit, neurofyziolog, který získal třetinu Nobelovy ceny v r. 1967 za práce na chemické podstatě vidění. Ulf von Euler byl další fyziolog s jednou třetinou Nobelovy ceny za rok 1970 udělenou za objev neurotransmiterů a studium jejich funkce a metabolismu. Zatím posledními nobelisty jsou biochemici Sune Bergström a Bengt

Samuelsson za rok 1982, a sice za objevy prostaglandinů a jim podobných biologicky aktivních látek. V novém století, tedy dvacátém, se Karolinska Institut stává stále významnější a prestižnější institucí. V roce 1930 švédský parlament rozhodl o vybudování nové výukové nemocnice, která dostala na návrh Karolinska Institutu jméno „Karolinska Sjukhuset“ a byla vybudována na severním okraji Stockholmu ve čtvrti Solna. Otevřena byla v roce 1940 a průběžně se v její blízkosti budovaly i nové ústavy Karolinska Institutu. Veškerá výstavba a stěhování z Kungsholmenu do Solny bylo dokončeno v roce 1945. Tím vznikl Karolinska Institut tak, jak jej poznala většina současných vědeckých pracovníků v biomedicíně, kteří Stockholm navštívili. Cihlové budovy střídmé architektury roztroušené v parkové úpravě skalního útvaru jménem Norrbacka s úzkými silničkami a s omezeným počtem parkovacích míst. Strukturu z roku 1945 později doplnily budovy další, ale prostor na další výraznější rozšiřování již chyběl. Nastala tedy ještě jedna, zatím poslední expanze Karolinska Institutu. Nejprve, tuším že již v 60. letech, byla vybudována obrovská nemocnice v jižní části Stockholmu ve čtvrti Huddinge. V 80. letech pak bylo rozhodnuto o dalším budování nových částí Karolinska Institutu právě v Huddinge v návaznosti na tuto nemocnici. Celý projekt byl tak trochu produktem sociálního inženýrství. Málo prosperující oblasti jižního Stockholmu se čtvrtěmi plnými nezaměstnaných a přistěhovalců se měly změnit. Vzhledem k tomu, že i ve Švédsku se doslechli, že věda je výrobní silou, byly investovány obrovské prostředky do nových budov s výzkumnými centry, která dostala do vínku i dostatečné prostředky na výzkum s tím, že se budou postupně přeměňovat na produkující firmy nebo instituce, které samy finanční prostředky vytvoří prodejem patentů, licencí apod. Zčásti se záměr zdařil, i když ten finanční výnos nebyl, alespoň pro mne, patrný. Problém byl také v tom, že tytéž osoby stály v čele státních (přesněji krajských) výzkumných institucí a zároveň byly spoluvlastníky soukromých „spin off“ firem a vznikl tak (možná i oprávněný) pocit, že státní prostředky nekontrolovatelně proudí do soukromých rukou, byť podpora podnikání s vědeckým základem byla smyslem projektu a měla státní záštitu. Faktem je, že se na

jihu vybudovalo mnoho dalších pracovišť Karolinska Institutu a přesunulo se tam i mnoho studentů, při mé poslední návštěvě se tam učila již větší polovina všech studentů. Byly vybudovány nové studentské koleje, část bytového fondu převzala studentská organizace, nastal velký tlak na byty, takže ceny ubytování stouply a kupř. pro krátkodobého návštěvníka bylo stále obtížnější získat potřebné ubytování. Na druhé straně pochybuji, že díky těmto změnám někdo z nezaměstnaných přistěhovalců žijících ve čtvrtích Hallunda, Norsborg nebo v sídlišti Grantorp ve Flemingsbergu získal práci, byli pouze naředěni jinými obyvateli. V současnosti tedy Karolinska Institut rozvíjí svá obě centra – na severu v Solně i na jihu v Huddinge, přičemž momentální další výstavba se týká pro změnu opět severu. Bylo rozhodnuto o velké přestavbě univerzitní nemocnice ve čtvrti Solna, té nemocnice z roku 1940. Protože není další volný prostor, jde o přestavbu, tedy bourání stávajících objektů a jejich náhradu objekty novými, dle projektu velmi zajímavými. V tomto směru se nijak neprojevila celosvětová finanční krize a buďme rádi, že alespoň někde je tomu tak. Karolinska Institut se může hrdě ohlédnout za 200 lety své existence a také tak učinil, hlavní záštitu nad oslavami přijal současný panovník Carl XVI. Gustaf. Ve světových žebříčcích, které srovnávají kvality univerzit a dalších vědeckých institucích se umisťuje kolem 100. místa, tj. na stejné úrovni jako Akademie věd ČR. Univerzita Karlova je přibližně na 200. místě, další české instituce jsou na podstatně nižších příčkách. Připomeňme si, že se jedná jen o větší lékařskou fakultu s náležitým výzkumným zázemím, která je jediná lékařská fakulta v hlavním městě, takže pro srovnání s českými poměry plní tedy roli všech tří pražských lékařských fakult dohromady. Současný stav nám trochu přiblíží čísla, která jsou pro mne dostupná za rok 2009. Celkový počet studentů promujících (ukončivších) v daném roce: 1488 Z toho všeobecné lékařství 250 zubní lékřství 55 ošetřovatelstv 325 speciální ošetřovatelství 372 fyzioterapie 95 laboratorní biomedicina 67 porodní asistentka 65 pracovní terapie 61 optometrie 48 aj.

Výuku a výzkum zajišťuje celkem 3875 zaměstnanců Z toho profesorů 328 docentů (senior lecturers) 148 asistentů (junior lecturers) 219 výzkumných pracovníků 685 „postdoctoral fellows“ 117 Ph.D. studentů 515 laborantů a technických pracovníků 1005 administrativních pracovníků 858 Budovy ve vlastnictví Karolinska Institutu – 190 tisíc m2 podlahové plochy v hodnotě 553 milionů SEK. Roční financování Karolinska Institutu (2009) – celkové - 4 880 milionů SEK (tj. 13 miliard Kč). Z toho 2 085 milionů SEK (tj. 5,6 miliard Kč) je přímé vládní (institucionální) financování, což je 43% rozpočtu. 57% jsou pak výzkumné granty především z celostátní úrovně, dále z krajské a místní úrovně, od firem a také ze zahraničí. Povšimněme si, že roční financování představuje zhruba desetinásobek hodnoty budov. Porovnáme-li uvedená čísla se situací naší plzeňské fakulty, jsou počty absolventů všeobecného a zubního lékařství řádové srovnatelné. Nesrovnatelně vyšší jsou v Karolinska počty ostatních studentů, které v Plzni nemáme. Počty zaměstnanců jsou více než 10krát vyšší než v Plzni a celkové finance institucionální má Karolinska asi 15krát vyšší a získané grantové prostředky 65krát vyšší. Také je třeba ale vidět, že za ty prostředky pracovníci vytvoří vědecké výsledky statisticky srovnatelné s celkovou produkcí naší Akademie věd. Máme tedy ještě co dohánět, i když při vhodném přepočítání bychom jistě dospěli k názoru, že naši vlastní vědeckou produkci vytvoříme podstatně levněji než Švédové ve Stockholmu. Naše fakulta má za sebou 65 let práce, Karolinska Institut 200 let. Doporučuji provést srovnání za dalších 135 let a možná, že bude pro nás příznivější. Zatím navrhuji začít třeba u té chemie a biochemie a připustit si, že lékař, který chce něco výzkumně dokázat, ji skutečně potřebuje. Vždyť i ty Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu se skoro za nic jiného než za tu „chemii“ vlastně nedávají, a to ani Švédům. Skål! Radim Černý

JAK BOTALLOVA DUČEJ (NEOPRÁVNĚNĚ) KE JMÉNU PŘIŠLA u Ceresole, v r. 1560 však již působil v Paříži jako jeden z lékařů krále Karla IX. V tomto roce také v Lyonu vyšlo tiskem jeho pojednání „De curandis vulneribus sclopettorum“ (1560), shrnující jeho dřívější zkušenosti jako válečného chirurga. Zde se přiklonil k názoru Parého, že střelné rány nejsou otrávené a zasluhují si jemné ošetření spíše než nějaké radikální postupy, jak bylo zvykem (viz. čl. *). Poukázal také na neurologické příznaky při poraněních hlavy a navrhl léčebné postupy. Publikace se dočkala řady reedicí. Botallovo jméno jako eponymum pro „ductus arteriosus“ a někdy také pro „foramen ovale cordis“ je mu neprávem přisuzováno na základě krátké poznámky (cit.) „Vena arteriarum nutrix a nullo antea notata“ v jeho spisu „De catarrho commentarius“ (1564). Předpoklad, že tato poznámka se již objevila v jeho dřívější práci „De foramine ovalis dissertatio“, se ukázal jako nesprávný. Díky náhodnému objevu zmíněných anatomických struktur v telecím srdci a později i v srdci dalších savců a zvláště na základě vlastního pozorování perzistujícího foramen ovale usoudil, že dochází k proudění krve z pravé do levé poloviny srdeční touto cestou spíše než domnělými póry v srdečním septu, jak to předpokládal – nesprávně – Galén. Ductus arteriosus byl však již v r. 1561 znám jak Fallopiovi tak Vesaliovi. Botallovi snad nelze

Zopakujme anatomické termíny: z truncus pulmonalis, do něhož pumpuje krev pravá komora srdeční, vychází u plodu v průběhu intrauterinního života ductus arteriosus Botalli (tepenná dučej Botallova), ústící do konkavity aorty za odstupem a. subclavia sinistra. Tímto spojem se větší část krve z truncus pulmonalis dostává do aorty. Spolu s krví, vytlačovanou levou komorou srdeční, pak aortou proudí do celého těla plodu. Po narození s prvními dechy se uvede do činnosti plicní oběh a ductus arteriosus, stejně jako ductus venosus a aa. umbilicales, obliteruje a persistuje později jen jako lig. arteriosum. Nyní k problému naznačenému v nadpise. Leonardo Botallo se narodil asi v r. 1519 v Asti v dnešní Itálii (v některých pramenech jsou uváděna životopisná data 1530 – 1600). Studoval na univerzitě v Pavii, pak pokračoval ve studiích na univerzitě v Padově, kde jedním z jeho učitelů byl i anatom Gabriele Falloppio. Po promoci si nakrátko zavedl lékařskou praxi v Asti. Asi v r. 1544 vstoupil do francouzské armády, dislokované v Itálii, jako vojenský chirurg. Zúčastnil se bitvy 26

lékařem papeže Julia III. Svého strýce obdivoval mladý Giulio natolik, že později dokonce přijal i jeho jméno – Giulio C. Aranzio Maggio. V r. 1548 jako medik na univerzitě v Padově učinil Giulio svůj první anatomický objev – popsal m. levator palpebrae superioris. Promoval v Boloni v r. 1556 a krátce poté, ve věku 27 let se stal asistentem lékařství a chirurgie tamtéž. Jako první v historii univerzity získal profesuru jednak pro anatomii, jednak pro chirurgii, do té doby se jednalo o jeden předmět studia. Jeho významnou publikací byl spis „De humano foetu opusculum“ (1564). V něm prokázal, že současně s dilatací uteru se zvětšuje i příčný rozměr jeho stěny a že močovod lidského plodu není perforovaný. Objevil dále dětský hippocampus (tento termín zavedl), mozečkovou cisternu a ductus arteriosus i ductus venosus (označovaný eponymem Arantii). Na rozdíl od Vesalia byl přesvědčen o neprůchodnosti komorové přepážky srdeční. Také objevil, že krevní oběh matky a plodu během těhotenství je vzájemně oddělen. Ve spisu „Observationes anatomicae“ se nesoustředil jen na anatomický popis tělesných orgánů, ale uvedl také výsledky experimentálních pozorování o jejich funkci. Vždy uváděl zdroje svých poznatků převzaté od jiných autorů. Zemřel v Boloni 7. dubna 1589. Označení „Botallova dučej“ je tak eponymem podle významného renesančního lékaře, který však její praktickou úlohu v ontogenézi člověka nepoznal. * (jn): Dvojí výročí „otce moderní chirurgie“. Ambrois Paré (15101590). Fac. nostra č. 99/2011, s. 21-22 (jn) Pozn.: Za pečlivou korekturu textu děkujeme doc. RNDr. P. Fialovi, CSc.

upřít pouze „znovuobjevení“ těchto anatomických struktur, avšak vzhledem k tomu, že nikdy nepitval lidské plody, unikal mu jejich pravý význam. K jeho anatomickým objevům patří popis srostlých ledvin ve výše zmíněném díle De catarrho commentarius, kde píše: „Addita est in fine monstrorum renum figura, nuper in cadavere repertorium“. K objevu uvedl i podrobný popis s ilustrací. Tuto anomálii před ním popsal stručně Berengario da Carpi. ve spisu Isagogae (1522). Botallův podrobný popis svědčí o jeho zájmu o anatomii a o zkušenosti při vedení pitvy a popisu nálezu. V uvedené publikaci také poprvé systematicky popsal sennou rýmu. Botallo se dostal do sporu s lékařskou veřejností v Paříži svojí obhajobou používané venesekce (spis „De incidendae venae, curie scarificandae et hirudinum applicandarum modo“). Ve spisu „Commentariola duo, alter de medici, alter de aegroti munere“, se zabýval lékařskou etikou a vztahem lékař – pacient. Vyslovil se skepticky k roli astrologie v medicíně. Během svého působení u francouzského královského dvora se Botallo těšil přízni královny matky Kateřiny Medičejské, snad díky italskému původu obou. Léčil také jejího syna vévodu z Anjou, pozdějšího krále Jindřicha III. Na sklonku života Botallo již lékařskou činnost neprovozoval, trpěl zdravotními potížemi snad v důsledku chronické malárie. Zemřel v Chenonceaux or Blois asi okolo r. 1588, kde byly uloženy jeho ostatky však není známo. Správnou funkci tepenné dučeje jako první pochopil italský anatom a chirurg Giulio Cezase Aranzi. Narodil se v Bologni v r. 1529 nebo 1530. Vzhledem k chudobě rodičů zahájil svá studia v r. 1547 pod patronátem strýce – známého chirurga Bartolomea Maggi (14771552). Ten byl učitelem chirurgie na univerzitě v Boloni a dvorním

FRANCIS BACON (1561–1626) – 450 LET OD NAROZENÍ

V rodině Sira Nicholase Bacona, lorda strážce pečeti, a jeho druhé manželky Anne Coke-Bacon se 22. ledna 1561 v Londýně narodil syn Francis. Ve dvanácti letech (duben 1573) byl poslán na univerzitu v Cambridge, kde již jako dítě vynikal svou genialitou a chápal, že vědu je nutno reformovat. V mládí doprovázel anglického velvyslance na dvůr Jindřicha III. do Francie, kde zažil krutou válku dvou Jindřichů (Jindřicha III. s Jindřichem Navarrským). Po necelých třech letech se kvůli smrti svého otce v únoru 1579 vrátil do Anglie. Ačkoli se připravoval na právnickou kariéru a s úspěchem se vrhl na studium judikatury, dal nakonec přednost politice. Stal se členem parlamentu (1584), kde stranil královně Alžbětě, dostal za to čestný titul rádce a mimořádného advokáta královny. Po smrti královny Alžběty se Baconovi dostalo rychle mnoha poct, neboť nový král Jakub I. měl rád učence. Jmenoval jej radou koruny (1604), vrchním prokurátorem (1607),

později vrchním daňovým výběrčím (1613) a generálním advokátem (1615). V r. 1606 se stačil oženit. Dále se stal členem tajné rady (1616), strážcem pečeti (1617) a nakonec i lordem kancléřem (1618). Byl též pasován na rytíře (v roce 1603), baronem z Verulamu (1618) a nakonec vikomtem St Alban v roce 1621. Bacon pomáhal králi svými radami zřídit Spojené království Anglie a Skotska a provést mnoho užitečných reforem. V r. 1621 byl obviněn z korupce, když se prokázalo, že během svého dvouletého působení jako kancléř přijal peníze za koncese za místa a privilegia. Za to jej v roce 1621 neminul vyhazov z kancléřství a soudní proces. Soud jej poslal do vězení v londýnském Toweru a uložil mu pokutu v obrovské sumě 40 000 liber šterlinků. Byl zbaven všech svých poct a veřejných funkcí. Bacon svou chybu uznal, pokutu zaplatil a parlament jej již nikdy více neviděl. Vzhledem ke své oblibě u krále, a snad také proto, že nebylo jisté, zda se nestal obětí politických intrik, mu Jakub I. po čtyřech dnech ve vězení udělil milost a dokonce mu odpustil pokutu. V roce 1624 se Bacon dočkal osvobození ze všech předchozích obvinění. Mohl tak poslední roky svého života věnovat práci na filozofických spisech. Zabýval se reformou vzdělání a vědeckým bádáním „k užitku a prospěchu člověka“. Zemřel však nečekaně brzy v Londýně 9. dubna 1626 následkem fyzického vyčerpání pravděpodobně na virózu či zápal plic poté, co na sobě a na potravinách zkoušel teorii o ochranných a izolačních vlastnostech sněhu a ledu. K jeho významným dílům patří „Essays“ (1597, 1612 a 1625) a „Novum Organon“ (1620). Již zde projevil své názory na vědecké poznání. Myslitel, či podle dnešního pojmosloví vědec, může podle Bacona dospět k poznání celku a vzájemných souvislostí jenom pokusem nebo ověřením v praxi. Formuloval tak vlastně zrod vědecké metody experimentu, bez níž si 27

již nedovedeme představit rozvoj poznání živé i neživé přírody. Jeho názory byly též silným podnětem pro pedagogiku. Žáci měli poznávat látku nejen pasivně, ale na základě aktivní školní práce. Jeho myšlenky se rychle rozšířily po celé Evropě, znal je i náš J.A. Komenský. V díle New Atlantis (1626) se Bacon také věnoval formování ideální vědecké společnosti. Popsal příběh námořníka, který se ocitnul na podivuhodném ostrově Bensalem. V Šalamounově domě se zde zkoušely různé převratné vynálezy, jako přenos signálů na velkou vzdálenost, meteorologické předpovědi, šlechtění rostlinných i zvířecích druhů s cílem vyšší užitkovosti atd. Na bájném ostrově žili i lékaři se znalostí hygieny a preventivní péče. Lidé tam nebyli nemocní, protože cvičili, pravidelně si myli celé tělo, jedli málo a střídmě. Měli také k dispozici léčiva „z vlastních i dovážených rostlin“. Dílo vyšlo až po Baconově smrti, napsal je asi v r. 1625. Jeho životní krédo vyplývá z dopisu, zaslaného strýci lordu Burleighovi v r. 1591: „Je mi třicet jedna let a musím přiznat, že v přesýpacích hodinách mého života se už přemístilo dolů mnoho písku. Mou krajinou je lidské poznání. Kdybych ji mohl zbavit dvou lupičů – prázdných slov a slepých pokusů – osídlil bych ji pilným pozorováním, opodstatněnými závěry a objevy, aby rozkvetla. Tento můj cíl je tak pevný, že se ho nikdy nevzdám.“ Francis Bacon je pokládán za otce empirismu a experimentální metody. V roce 1597 prohlásil velmi slavnou větu Scientia potestas est, která se dá se přeložit jako Vědění je moc. Vymyslel též šifru k zabezpečení diplomatické korespondence a zabýval se schématem univerzálního jazyka. (jn) (*) Hruška B.: Francis Bacon. Přemožitelé času 7, MON Praha 1988, s. 40-43

FRANCIS GALTON (1822-1911): NEDOSTUDOVANÝ MEDIK A GENIÁLNÍ VĚDEC ností v rodokmenu. Pokud by vlastnosti byly vrozené, mezi příbuznými by počet vynikajících osobností převyšoval populační průměr. Svoji teorii popsal v publikaci Hereditary Genius (1869). Byla poprvé označena jako historiometrie. Později došel k názoru, že problematiku vrozených schopností by bylo možno lépe studoval porovnáním dvojčat. Tuto teorii The History of Twins publikoval v r. 1875. V publikaci Inquiries into human fakulty and its development (1883) zavedl termín eugenika. Jeho studie vedly ke vzniku diferenciální psychologie a k formulování prvních psychologických testů. Vypracoval také techniku kombinované fotografie, pomocí které mohl rozlišovat různé typy chování. Věřil, že tato technika může přispět k lékařské diagnostice a v kriminalistice. Při hodnocení svých výzkumů použil nových statistických metod. Zavedl stanovení standardní odchylky, regresní závislosti a jako první popsal a vysvětlil fenomén vztahu regrese k průměru, když studoval rozměry po sobě následujících plodů hrachu. Byl také průkopníkem využití normálního rozložení dat k sestrojení histogramů. Objevil vlastnosti bivariátní normální distribuce a jejího vztahu k regresní analýze. Když v r. 1906 navštívil dražbu skotu, narazil na zajímavou soutěž. Vesničané byli vyzváni, aby odhadli hmotnost vola, určeného k porážce. Z 800 účastníků se nikdo nestrefil přesně – vůl vážil 1198 liber. Překvapivě přesně však vyzněl průměr všech 800 odhadů – 1197 liber. Při studiu vzájemného vztahu délky předloktí a tělesné výšky Galton v r. 1888 zavedl princip korelace. Jako první také vyvinul časné teorie rozsahu tónu a slyšení a shromáždil obrovské množství antropometrických údajů. Ve třech publikacích (např. Fingerprints, 1892) zjišťoval pravděpodobnost dvou osob s totožnými otisky prstů a studoval dědičnost a rasové rozdíly otisků prstů. Aby svým poznatkům poskytl širší publicitu, pracoval na románu Kantsaywhere do prosince 1910. Jednalo se o utopii na základě eugenické víry, směřující k výchově zdatnějších a moudřejších lidí. Galton během své kariéry obdržel řadu významných ocenění, jako např. zlatou medaili Královské geografické společnosti, stříbrnou medaili Francouzské geografické společnosti, Zlatou medaili a Darwinovu medaili od Královské společnosti, čestné členství v Trinity College v Cambridgi a mnoho dalších. V r. 1909 byl povýšen do šlechtického stavu. Někteří odborníci odhadují, že v dětském věku Galtonův I.Q. dosahoval hodnoty 200. Na jeho počest byl jeden z rostlinných druhů pojmenován Galtonia. Zemřel před 100 léty 17. ledna 1911 v Haslemere v Anglii ve věku 88 let. (*) http://en.wikipedia.org/wiki/Francis_Galton (J.Novák)

Francis Galton se narodil 16. února 1822 poblíž Birminghamu v zámožné rodině výrobce střelných zbraní a bankéře Samuela Galtona. Byl vzdáleným bratrancem Charlese Darwina. Od svého dětského věku vynikal inteligencí, mohl být směle označen jako „zázračné dítě“. Četl již ve dvou letech. V pěti ovládal řecké a latinské citáty, v šesti začal studovat publikace pro dospělé včetně Shakespeara a básníků. Navštěvoval King´s Edward School v Birminghamu, kterou dokončil v 16 letech. Rodiče si přáli, aby vystudoval medicínu. Vyhověl jim a dva roky studoval v Birminghamské všeobecné nemocnici a v London Medical School. Následně pokračoval čtyři roky ve studiu matematiky na Trinity College v Cambridge. Krátce se pak ještě vrátil ke studiu medicíny, po smrti otce v r. 1844 se však stal finančně nezávislým a lékařská studia zcela zanechal. Věnoval se pak cestování, sportu a technickým vynálezům. Již dříve by náruživým cestovatelem. Než přišel do Cambridge projel východní Evropu až do Istanbulu. V letech 1845-1846 se vydal do Egypta, cestoval po proudu Nilu do Chartúmu v Súdánu, pak přes Káhiru do Bejrútu, Damašku a do Jordánska. V r. 1850 se stal členem Royal Geographical Society. Pak se na dva roky vypravil na dlouhou a nebezpečnou expedici do Jihozápadní Afriky (nyní Namibie). Své zkušenosti shrnul v bestselleru The Art of Travel (1855). V r. 1853 se oženil s Louisou Jane Butlerovou, a ač manželství bylo bezdětné, vydrželo 43 let. (*) Stal se velmi aktivním členem British Association for the Advancement of Science, kde na řadu témat přednesl četné prezentace v letech 18581899. Byl postupně její generálním sekretářem, předsedou Zeměpisné sekce a předsedou Antropologické sekce. Čtyřicet let byl členem výboru Royal Geographical Society. Poté, co vyslechl v r. 1859 přednášku svého bratrance Charlese Darwina O původu druhů, zaměřil svoji pozornost na studium různorodosti lidských populací. Jeho výzkumný program později zahrnoval široké spektrum růzností, jako např. rozumových schopností, tělesné výšky, výrazu obličeje, otisků prstů a další. Zajímalo jej zejména, zda lidské schopnosti jsou dány vrozeně. Navrhl sledovat počty vynikajících osob-

PŘED 150 LÉTY SE NARODIL NIELS RYBERG FINSEN (1860 - 1904) Niels Ryberg Finsen se narodil 15. prosince 1860 v Tórshavnu, administrativním středisku Faerských ostrovů patřících od roku 1814 Dánsku. Do školy začal chodit v Reykjaviku, kde jeho otec Cannes Finsen, rodilý Islanďan, působil jako okresní guvernér. Také Finsenova matka pocházela z Islandu. Nejdříve chodil malý Niels do školy v Torshavnu, pak jej poslal otec dokončit přípravné vzdělání do Herlufsholmu v Dánsku. Ze školy však byl mladý školák vyloučen „pro malé schopnosti a naprostý nedostatek zájmu“. Školu pak dochodil po r. 1876 v Reykjaviku, kde uspěl daleko lépe přesto, že zpočátku moc neovládal islandštinu. V roce 1882 začal studovat lékařskou fakultu v Kodani. Profesoři a studenti tehdy obdivovali nové objevy Pasteura a Kocha. Po dokončení studií v roce 1890 se mladý absolvent několik let věnoval anatomii na kodaňské univerzitě. Aby se mohl více věnovat vědecké práci, opustil anatomii o tři roky později. Soukromě doučoval studenty medicíny a tím si přivydělával na živobytí. Od r. 1883 a možná již o několik let dříve trpěl vážnými zdravotními problémy. Byla u něj

diagnostikována Niemann-Pickova choroba typu B, kterou vyvolává nepřítomnost enzymu sfingomyelinázy. Jde o chronické onemocnění, kdy prvním symptomem bývá nejtypičtěji splenomegalie nebo hepatosplenomegalie. První příznaky se mohou vyskytnout kdykoliv od narození po pozdní dospělost. Závažnost hepatosplenomegalie a dalších symptomů je vysoce variabilní. Nejčastějšími dalšími symptomy jsou difuzní retikulonodulární infiltrace a intersticiální postižení plic s variabilním poškozením plicních funkcí. Běžnými nálezy u dospělých pacientů je patologický profil lipidů, mírně zvýšená aktivita jaterních transamináz, trombocytopenie, prvním příznakem může být plicní retikulární fibróza. Nejčastějším plicním symptomem je dušnost při námaze, někteří pacienti mohou být závislí na kyslíku. Choroba je charakterizována jako hepatosplenomegalie s progresivním hypersplenismem, se zhoršením aterogenního lipidového profilu, postupným zhoršováním plicních funkcí a stabilní dysfunkcí jater. I když existují závažné formy, nejčastějším klinickým fenotypem je středně závažná choroba s normální délkou života. Nemoc měla u Finsena pomalu progredu28

jící charakter. V důsledku selhávajícího srdce se jeho stav postupně zhoršoval, objevily se postupně výpotky a nakonec byl upoután na pojízdné křeslo. Prameny uvádějí, že drenáž ascitu u něj byla provedena osmnáctkrát, množství výpotku dosahovalo až šest litrů! Sám o své nemoci řekl: "Moje choroba v mém životě hrála důležitou roli. Kvůli ní jsem začal studovat účinky slunečního světla: trpěl jsem anemií s chronickou únavou, a vzhledem k tomu, že jsem bydlel v domě obráceném na sever, začal jsem věřit tomu, že můj stav by se mohl zlepšit, kdybych měl lepší přístup ke slunci. Jako lékař jsem se pochopitelně zajímal o to, v čem by mohl spočívat příznivý

účinek slunění. Hledal jsem ve fyziologických pramenech, ale nedostal jsem odpověď. Od r. 1888 jsem shromažďoval pozorování o tom, jak se ke slunci chovají ostatní živočichové. Příčiny příznivých účinků slunce na organismus se mi však nepodařilo najít.“ Když jednou, už vážně nemocný, pozoroval kočku, jak se na střeše pod jeho oknem stále převaluje z postupujícího stínu na slunce, napadlo ho, že její instinktivní jednání musí být opodstatněné, a že by se z něho mohl poučit i člověk. Jindy, když se unaven opíral o zábradlí mostu a čekal, až ustoupí ostrá bolest na prsou, pozoroval potápníka unášeného proudem. Kdykoliv se brouk dotknul okraje stínu vrženého mostem na hladinu, odrazil se proti proudu zpět do slunečního světla. Potápník ho přiměl pochybovat o zažité obavě, že přímé sluneční světlo jen pálí a zraňuje, jak se tehdy tradovalo v odborných knihách. Rozhodl se účinky slunečního záření prozkoumat. Lékaři ze zkušenosti věděli, že rybí tuk spolehlivě účinkuje u léčby rachitických dětí. Předepisovali ho i bledým mladým lidem, kterým otekla kolena nebo část stehna v důsledku tuberkulózního zánětu. Když ani rybí tuk, ani obklady nepomohly, zbývalo jediné řešení – amputace. Jenže ani tento zákrok nebyl často definitivní. Po čase se onemocnění objevilo na jiném místě, neboť tuberkulóza postihující kosti, klouby a žlázy postupovala nezadržitelně dál. Finsen chtěl dokázat, že sluneční paprsky mohou i léčit! Ucházel se o vědecké stipendium. Přesvědčoval porotu, že by mohl využít slunečních paprsků v boji proti smrtelným nemocemi. Stipendium však tehdy nezískal. Byl tak znovu odkázán na domácích pokusy. V koutě pracovny stála mísa s vodou, ve které nehybně leželi tři mloci. Další pokusy s embryi žab a žížalami ho utvrdily v přesvědčení, že „sluneční paprsky probouzejí život a podněcují energii, je to přírodní síla, již se v lékařství věnuje příliš málo pozornosti …“. V řadě jednoduchých pokusů pak Finsen prokázal, že reaktivní sluneční paprsky (tzv. „chemické paprsky“) nebo záření vyvolané elektrickým obloukem mohou mít stimulační účinek na tkáně. Avšak pokud byla radiace příliš silná, mohla být tkáň poškozena. Zjistil však, že do určité míry může poškození zabránit pigmentace kůže, jako je tomu u osob černé pleti nebo jak k ní dochází u osob často vystavených slunci. Pokud se podařilo odstranit tepelné paprsky a koncentrovat „chemické paprsky“ na určitou omezenou oblast, mohl se projevit léčivý účinek. Ten se ukázal např. při léčbě lupus vulgaris nebo jiných kožních

nemocí. Podle Finsenova přesvědčení pouhé sluneční lázně mohly prospívat nemocným s tuberkulózou. V podmínkách severní Evropy účinnost slunečního záření nebyla dostatečná, ale jižněji, zejména v horském prostředí Alp, kde záření je intenzivnější a absorpce „chemických paprsků“ v atmosféře výrazně nižší, se jejich účinky mohly projevit výrazněji. Vedoucí inženýr elektrárny Winfeld Hansen seznámil jednou Finsena se svým známým inženýrem Mogensenem. Ten trpěl již osm let hyzdícím tuberkulózním lupus vulgaris v obličeji a lékaři se jej zatím marně snažili zastavit. Postižený se v tomto stavu stydí vyjít se zohavenou tváří mezi lidi, a stává se ubožákem, pro kterého se často jediným vysvobozením stala smrt. I Mogensen byl na nejlepší cestě k takovému konci. Finsenova nabídka mu vrátila naději. Každý den od listopadu 1895 do března 1896 vysedával za hluku dynam v léčivém modrém světle obloukovky. Nemotornou soustavou čoček soustřeďoval Finsen všechny paprsky po dvě hodiny na rozhlodanou část tváře, plochu ne větší než dva a půl centimetru čtverečních. Když se po měsíční terapii nemoc nezlepšila, propadl Mogensen znovu beznaději a byl už přesvědčen, že se stal obětí fantasty. Už se zdálo, že pokus skončí naprostým nezdarem, když se o pár dní později začala skvrna nepatrně zmenšovat. Okraje „věčného vředu“ se zanítily, utvořily se puchýřky, a když ty se slouply, objevila se pod nimi zdravá kůže! Baktericidní a roborující účinek „chemických paprsků“ začal účinkovat. Teď už Mogensen s důvěrou, nehybný jako socha, vysedával dále ve světle obloukovky. Jednoho dne, po pěti měsících léčby, vyšel z elektrárny vyléčen – z „nevyléčitelné“ kožní tuberkulózy. Jeho hladká kůže bez viditelných deformací vzbudila v Kodani senzaci. Dva movití podnikatelé Hageman a Jörgensen i dánská vláda se v r. 1896 rozhodli podpořit finančně vznik Finsenova ústavu pro terapii světlem – helioterapii. Finsen získal čtyři univerzitní profesory k vytvoření ředitelského sboru, aby tak novému ústavu dodali vědeckou reputaci. Ústav se stal modelovou institucí pro vznik podobných léčebných zařízení po celém světě. V r. 1898 byl Finsen jmenován řádným profesorem. Odpadly mu tak předchozí finanční starosti. Následující rok byl povýšen do šlechtického stavu rytířů Dannebrogského řádu, později následovalo udělení Stříbrného kříže. Stal se čestným členem řady vědeckých společností ve Skandinávii, na Islandu, v Rusku, v Německu atd. Obdržel dánskou Zlatou medaili za zásluhy.

Všechny pocty jej však nemohly zbavit obav, zda vzhledem ke svému zdravotnímu stavu stihne všechny úkoly dokončit. S pomocí spolupracovníků sestrojil novou účinnější obloukovku. Ta však vydávala záření tak silné, že mnozí z pacientů jej nesnášeli a v terapii odmítali pokračovat. A vyvstala řada dalších otázek: Proč se po měsíci léčení větší polovině nedařilo ani o trochu lépe? A pokud ano, proč se zotavují tak pomalu, je snad přirozené sluneční světlo nakonec účinnější? Přišel na významné zlepšení své obloukovky. Pevné skleněné desky nahradil dutými, kterými proudí studená voda. Tu později nahradil vodní roztok metylénové modři nebo modré skalice, který zbavil světlo tepelné složky a posílil ultrafialovou. Toto umělé slunce bylo konečně schopné praktického použití. Jeho paprsky ničily tuberkulózní nádor velikosti hrachu za jedno dvacetiminutové ozáření. Jenže se objevil jeden problém. Ještě něco chybí. Proč umělé slunce vyléčí jen devětapadesát případů luxusu ze sta? Proč ne všechny? Proč lidé ošetřovaní v zahradě pod širým nebem se léčí rychleji, než jsou-li celou zimu ozařováni mnohem silnějšími paprsky obloukovky? Proč je celkový stav pacientů lepší v létě? Udělal snad chybu, když soustředil světlo jen na postižené místo?Tehdy jej napadlo: „Musím světlem ozářit celé tělo!“ Věřil, že i jemu samotnému by tento přístup mohl pomoci. V malých slunečních lázních na střeše svého domu se denně vystavoval slunci. Nemoc však pokračovala rychleji, než výzkum. Protože trpěl vodnatelností, podrobil se suché dietě. Jedl jen vysušenou stravu, vody se téměř netknul. Přesto mu museli lékaři odnímat výpotek z břicha. Aby na tom nebylo dost, při jednom zákroku se zlomilo držadlo jehly a ta vnikla do břišní dutiny. Finsen věděl, že operaci by nepřežil. Poslal lékaře do koleje techniků pro silný magnet. S jeho pomocí se jehlu podařilo odstranit. V říjnu 1903 obdržel oznámení, že se stal laureátem Nobelovy ceny. Při slavnostním předávání v prosinci 1903 ve Stockholmu nebyl přítomen. v té době byl již upoután na pojízdné křeslo ve svém domově. Částku 50 tisíc korun poté věnoval na další rozvoj svého ústavu, dalších 60 tisíc na otevření sanatoria pro léčení chorob srdce a jater. Jeho příkladu následovali i další movití sponzoři. Za necelý rok po udělení Nobelovy ceny 24. září 1904 Finsen v Kodani skonal. Řadu svých plánů do budoucna tak zanechal jako odkaz svým následovníkům … (jn)

110 LET OD NAROZENÍ NEJVĚTŠÍHO CHEMIKA 20. STOLETÍ LINUS PAULING (1901-1994) Linus Carl Pauling se narodil před 110 léty 28. února 1901 v Portlandu v americkém Oregonu. Jeho otec Herman Henry Pauling provozoval lékárnu. Pocházel z Missouri, jeho rodiče však byli původem z Německa. Zemřel na perforaci žaludečního vředu v r. 1910, když Linusovi bylo devět let. Matka Lucy měla anglicko-skotské předky. Základní a střední školu vychodil Linus v Condonu a v Portlandu, v r. 1917 byl přijat na Oregon Agricultural College, kterou s titulem B.Sc. v oboru chemického inženýrství zakončil v r. 1922. Již jako student v letech 1919-1920

vyučoval na Oregon Agricultural College kvantitativní analýzu. Stal se poté asistentem chemie na California Institute of Technology, kde v letech 1922-1925 pracoval pod vedením profesorů R.G. Dickinsona a R.C. Tolmana. V r. 1925 zde obhájil Ph.D. v chemii a souběžně ve vedlejších předmětech fyzice a matematice. Na tísnivé ekonomické podmínky při svých studiích vzpomínal: „Ve třetím ročníku mi již matka nemohla poskytovat žádnou podporu, takže jsem si musel sám vydělávat. Dostal jsem práci v dívčím internátě – k vytápění jsem neustále štípal dříví a porcoval maso pro internátní jídelnu. Jednalo se asi o sto hodin měsíčně s platem 25 centů na hodinu. S 25 dolary příjmu měsíčně jsem si žádný luxus nemohl dovolit, a také čas jsem si po celou dobu musel pečlivě plánovat, abych jej zbytečně nepromrhal.“ Od r. 1919 se předmětem jeho hlavního zájmu stala molekulární struktura a povaha chemických vazeb. V r. 1921 navrhnul a pak také 29

ménu v chemii, experimentální stanovení plynných molekul pomocí difrakce elektronů, strukturu proteinů, strukturu protilátek a povahu sérologických reakcí, strukturu a vlastnosti hemoglobinu a příbuzných látek. Předmětem jeho zájmu byly též abnormality molekul hemoglobinu ve vztahu k vrozeným hemolytickým anemiím, molekulární teorie celkové anestézie, přístroje ke stanovení parciálního tlaku kyslíku ve směsi plynů a řada dalších témat. Z jeho publikací jsou nejznámější The Nature of Chemical Bond, and the Structure of Molecules and Crystals, vydaná opakovaně v létech 1939, 1949 a 1960 a přeložená do devíti jazyků, a také No More War! z let 1958, 1959 a 1962. Byl zastáncem podávání megadávek vitaminu C v prevenci chorob z nachlazení, rakoviny a ischemické choroby srdeční. Nemocným rakovinou doporučoval podávat až 10 tisíc mg vitaminu C denně. Účinnost těchto doporučení se zatím nikdy neprokázala a Paulingovy instrukce se vždy setkávaly s oprávněnými námitkami. (**) Linus Pauling se v r. 1923 oženil s Helen Millerovou. Měli tři syny a dceru a mnoho vnoučat. Zemřel na rakovinu prostaty 19. srpna 1994 v Big Sur v Kalifornii. Podle mnohých byl Pauling nejvýznamnějším chemikem 20. století. Byl jedním z prvních chemiků, který aplikoval tehdy novou kvantovou mechaniku v chemii. Pauling patřil též k zakladatelům molekulární biologie, podílel se na objevování prostorové stavby bílkovin a významně přispěl i do řady dalších oborů, včetně anorganické a organické chemie, metalurgie, imunologie, anesteziologie, či psychologie. Časopis New Scientist v seznamu 20 největších vědců historie uvedl z 20. století jen dva – Linuse Paulinga a Alberta Einsteina. Na závěr jeho známý citát: „Nejlepší cesta jak mít dobrý nápad, je mít hodně nápadů.“

experimentálně prozkoumal orientaci atomů železa v magnetickém poli. Spolu s prof. Dickinsonem zahájil v r. 1922 pokusné určování struktury některých krystalů a zahájil teoretické práce o povaze chemických vazeb. Poté, co se byl přijat na California Institute of Technology byl postupně v r. 1925 jmenován výzkumným pracovníkem, v letech 19251926 National Research Fellow v chemii, v letech 1926-1927 odborným asistentem v John Simon Guggenheim Memorial Foundation, docentem chemie v letech 1927-1929, mimořádným profesorem v letech 1929-1931 a řádným profesorem v r. 1931. Tehdy také jako první obdržel prestižní Langmuir Prize, udělovanou Americkou Chemickou Společností. V letech 1936-1958 byl ředitelem Gates and Crellin Laboratories of Chemistry. Za jeho práci na podstatě chemické vazby, jejíž vysvětlení pomocí kvantové mechaniky lze považovat za jeden z největších úspěchů této nové teorie, mu byla v roce 1954 udělena Nobelova cena za chemii. Při častých cestách do Evropy se setkal a spřátelil s významnými vědci té doby – s Arnoldem Sommerfeldem v Mnichově, s Níelsem Bohrem v Kodani a s Erwinem Schrödingerem v Curychu. V období po 2. světové válce se angažoval v úsilí o zastavení nadzemních testů jaderných zbraní. Za svou kampaň proti těmto testům získal Nobelovu cenu míru za rok 1962, kterou převzal v r. 1963. Stal se tak jediným laureátem dvou Nobelových cen, který se o ně nemusil dělit s dalším laureátem. Jako světoznámý vědec byl členem mnoha mezinárodních odborných společností v USA i v řadě evropských zemí, v Indii, v Japonsku a v Chile. Obdržel četná uznání, medaile, čestné tituly, byl zvolen „humanistou roku 1961“. Publikoval kolem 350 prací v oblasti experimentálního určení struktury krystalů, aplikace kvantové mechaniky na fyzikální a chemické problémy včetně dielektrických konstant, zabýval se rozložením elektronů v atomech, teorií ferromagnetismu, rotačními pohyby molekul v krystalech, Van der Waalovými silami, atd. Studoval, jak bylo výše uvedeno, povahu chemických vazeb včetně rezonančního feno-

(*) Linus Pauling – Biography. http.//nobelprize.org/nobel_prizes/ chemistry/laureates (**) Barret S.: The dark side of Linus Pauling´s legacy. 2008. (jn)

STO LET OD NAROZENÍ VYNÁLEZCE UMĚLÉ LEDVINY WILLEM J. KOLFF (1911-2009) Před sto léty se 14. 2. 1911 v holandskémLeidenu v rodině lékaře narodil Willem J. Kolff. Otec byl ředitelem plicního sanatoria. Také Willem vystudoval medicínu na „domovské“ univerzitě v Leidenu, promoval v r. 1938.. Začínal jako asistent na oddělení patologické anatomie. Začátkem třicátých let začal pracovat na univerzitní klinice v Groningenu jako internista. V roce 1938 ve svých sedmadvaceti tu měl příležitost ošetřovat jen o pět let mladšího muže s glomerulonefritidou ústící až k selhání ledvin. Ani u tohoto mladého muže tato choroba neskončila jinak. Kolff to však na rozdíl od ostatních lékařů nechtěl brát jako nezměnitelnou skutečnost. Nebylo by možné nějakým způsobem odstranit z krve aspoň dvacet gramů močoviny a jiných odpadních látek denně, a tak udržet unikající život nemocného? To byla otázka, kterou si na začátku své lékařské dráhy položil. Nebyl první, koho to napadlo. Na rozdíl od svých předchůdců však měl k dispozici nejen více invence a vytrvalosti, ale i dvě další důležité podmínky. Za prvé byla v roce 1937 objevena látka schopná zabraňovat srážení krve při jejím putování mimo organismus – heparin. A za druhé se právě v té době zrodil i celofán, fólie z hydratované celulózy. Kolffa seznámil s tímto perspektivním materiálem jeho kolega

- biochemik profesor Brinkman. Zjistil totiž, že celofán je užitečný i k separaci a změně chemického složení různých roztoků umístěných z obou stran celofánové membrány. Kolff si sehnal pár metrů celofánových střívek od uzenářů, a začal s pokusy. Naplnil kus trubice krví s močovinou, promýval ji v nádrži s roztokem kuchyňské soli a zjišťoval dosažené změny. A ty byly více než potěšující, protože močovina podle koncentračního spádu skutečně přecházela z krve do dialyzačního roztoku. Těch, kteří jeho pokusům věřili a přikládali umělé ledvině nějakou budoucnost, nebylo z počátku mnoho. Patřil k nim – naštěstí – děkan lékařské fakulty v Groningen profesor Daniels, který Kolffovi jeho experimenty umožňoval. Jenže desátého května roku 1940 došlo k okupaci Holandska nacistickým Německem a Daniels se svou ženou spáchali sebevraždu. Po příchodu nového děkana, holandského nacionálního socialisty Kreuzwendedicha von dem Borne odešel Kolff z fakulty, z nemocnice i z Groningen. Našel si místo internisty v malé nemocnici s osmdesáti lůžky ve dvacetitisícovém městečku Kampenu na Zuider Zee. Nechtěl mít nic společného s Němci, ale chtěl vybudovat pracoviště, na němž by mohl dále vyvíjet svou umělou ledvinu. Nepřivezl si téměř žádný nábytek, zato si však přinesl jeden ze svých aparátů a škatule nabité celofánovými střívky. V kampenské nemocnici dostal k dispozici laboratoř a navíc jednu místnost, na jejíž dveřích byla třináctka. Kolff ji přečísloval na 12, aby mu nepřinášela smůlu, a „vybavil“ ji zcela netradičně. Nádrže s dialyzačním roztokem, stolek s potřebným instrumentariem, na stěně tabule pro zaznamenávání potřebných údajů, místo pro lůžko s pacientem a ošetřující personál. 30

Kolffovi bylo zřejmé, že nevystačí se svými prototypy, a tak se spojil s ředitelem místní továrny na email, Henrikem Berkem.Výsledkem byl důmyslnější přístroj, s nímž Kolff konečně hodlal skutečně podniknout pokus o záchranu pacienta. Po letech na to vzpomínal: „Princip „umělé ledviny“ byl nyní velice jednoduchý. Dvacet metrů celofánového umělého střeva bylo navinuto na vodorovně uložený buben. Spodní polovina bubnu se při otáčení pohybovala ve vaně, která byla naplněna filtračním (dialyzačním) roztokem. Krev v celofánové trubici klesala při každém otočení bubnu do nejníže položených míst ve vaně a při další otočce postoupila vždy do další kličky střeva, až se dostala k jeho konci. Krev v celofánové trubici i dialyzační roztok kolem ní byly v neustálém pohybu a výměnný proces přes celofánovou membránu probíhal nepřerušovaně. Samozřejmě, krev bylo nutné na jednom konci do střeva přivádět a na druhém zase odvádět. Dosáhli jsme toho díky duté ose bubnu – na jednom konci se celofánová hadice zavedla dovnitř a na druhém zase ven. K tomu jsme ovšem potřebovali vodotěsná ložiska a tak jsem zašel k zástupci firmy Ford. Pro obě ložiska naší ledviny jsme použili těsnění, která sloužila vodním čerpadlům fordek …“ Koncem roku 1942 byl pacientem starý muž, jehož zachránil jen vážný zdravotní stav před transportem do koncentračního tábora v Polsku – byl totiž židovské národnosti. Kolff si vzhledem k pokročilé urémii i vzhledem ke stavu starcových cév netroufl napojit jeho krevní oběh kanylami přímo na přístroj. Místo toho odebral vždy určité množství jeho krve, nechal ji pročistit a opět ji vrátil do organismu. A výsledek? Jednotlivé dávky krve se skutečně podařilo zbavit nežádoucích látek, pacienta však nezachránil.

Stejným způsobem začal Kolff léčbu i 17. března 1943 u další pacientky, devětadvacetileté Janny Schrijverové postižené glomerulonefritidou. Také tentokrát vycházela z přístroje krev zbavena močoviny, ale bylo to málo na záchranu života. A tak se 4. dubna 1943 dr. Kolff rozhodl – přes nedostatek kanyl a gumových trubic i přes riziko prasknutí celofánové hadice – napojit oběh nemocné přímo k přístroji. Krev tekla do celofánové trubice, prošla celou lázní a vracela se zpět do žíly. Janny Schrijverová se po každé z dialýz vracela z komatu k vědomí. Jednoho dne však už nebylo možno na jejím těle nalézt ani jednu nepoškozenou žílu použitelnou k napojení na přístroj. Ačkoli v té době v Holandsku i všude v Evropě zabíjely válečné akce a útrapy tisíce lidí, pro Kolffa a jeho spolupracovníky byla nejhorší tahle jediná smrt. O to smutnější bylo, když po ní přišly další. „Od 17. března 1943 do 27. července 1944,“ vzpomínal později Kolff, „jsme ošetřili umělou ledvinou patnáct pacientů. Čtrnáct z nich zemřelo a patnáctý by nejspíš přežil i bez umělé ledviny“. Je velký paradoxem, že tím prvním pacientem (vlastně pacientkou) se stala jedna ze 150 000 holandských kolaborantů, sedmašedesátiletá Sofia Schafstadtová. Bezprostředně po válce byla i se dvěma ze svých tří dospělých dětí speciálním tribunálem odsouzena k mnohaletému věznění, které si odpykávala v Kampenských kasárnách. A odsud ji také 3. září 1945 přivezla sanitka ke Kolffovi. Diagnóza zněla: zánět žlučníku, žloutenka, selhání ledvin, urémie. Pacientka už byla v bezvědomí, ve vysokých horečkách. Zapřisáhlý nepřítel Němců a všech, kdo s nimi sympatizovali, měl nyní léčit jejich

přívrženkyni. U jejího lůžka se také sešli oba její synové – toho z nich, který byl spolu s matkou odsouzen za kolaboraci, přivedl se souhlasem úřadů druhý syn, který proti Němcům bojoval se zbraní v ruce. Pro všechny teď bylo důležité, aby přežila. Nejen kvůli ní samotné, ale hlavně kvůli těm, kdo budou potřebovat pomoc po ní. Podařilo se. Schafstadtová byla zachráněna a na Kolffovu přímluvu dokonce i propuštěna z vězení. Umělá ledvina poprvé prokázala jednoznačně svou prospěšnost. Kolff uspořádal malou oslavu, při níž poděkoval všem svým spolupracovníkům. Mezi nimi i vrátnému Sybrandsovi, který mu předtím pomáhal vždycky jen při pitvách: „Poprvé tentokrát náš dobrý Sybrands nepřiloží ruku k našemu dílu jako poslední.“ A svou práci „De kunstmatige Nier“ mohl ještě doplnit popisem prvního úspěšného případu. Ani tento, ani několik dalších púspěšných výsledků však v poválečném Holandsku nestačilo k oficiálnímu uznání metody. Kolff proto poslal jeden přístroj do Londýna, druhý do Montrealu, další do Polska a konečně jeden v r. 1947 i do New Yorku do Mount Sinai Hospital. Dostal řadu pozvání k jejich návštěvě. Přednášel a předváděl svůj přístroj v Atlantic City, v Bostonu a v dalších městech. Roku 1950 se do USA z Holandska definitivně přestěhoval. Zakotvil v Clevelandu, kde spolu se svými americkými i evropskými žáky (byl mezi nimi i náš doc. J. Erben) metodu i zařízení dále zlepšoval. Pro jeden z typů přístroje dokonce využil běžnou elektrickou pračku… Cílem bylo zejména modifikovat metodu tak, aby vedle několikadenní léčby akutního

ledvinového selhání dovolila také udržování života lidí se selháním chronickým. Dalším pokrokem pak byla podkožní fistule, která se snadno napichuje, a konečně i jednovpichová metoda navržená Kolffovým spolupracovníkem Koppem. To vše umožnilo udržovat lidi se zcela nezvratně nefungujícími ledvinami po řadu měsíců i let. V roce 1954 přišla na pomoc ještě další možnost - transplantace biologické ledviny. Po několika letech působení v Clevelandu se Kolff změnil své působiště na Univerzitu v Sait Lake City ve státě Utah. v r. 1967 se stal šéfem Institutu při biomedicíncké inženýrství, oddělení umělých orgánů a chirurgické kliniky. Zde pracoval na konstrukci umělého srdce. To také bylo v r. 182 poprvé v praxi implantováno umírajícímu pacientu Barney Vladkovi. Ten s umělým srdcem přežil čtyři měsíce. Viliam Kolff je současně i dobrý manželem a otcem pěti dětí. Tři jeho synové zvolili rovněž lékařskou dráhu, čtvrtý sice vystudoval architekturu, ale projektuje hlavně nemocnice. Dcera se provdala do Anglie. V polovině šedesátých let výrazně přispěl k rozhodnutí, aby dialyzační léčení bylo občanům USA hrazeno z veřejných prostředků. Je pokládán za jednoho z nejvýznamnějších lékařů 20. století. Obdržel dvanáct čestných doktorátů od univerzit po celém světě, více než 120 mezinárodních uznání, a v r. 1990 jej Life Magazíne zařadil mezi 100 nejvýznamnějších osobností 20. století. V r. 2003 byl mezi nominovanými na Nobelovu cenu. Zemřel 11. února 2009 tři dny před svými 98. narozeninami ve Filadelfii. (*) Hořejší J.: Willem J. Kolff. Přemožitelé času č. 8, 1988, s. 59-63 (J. Novák)

VZPOMÍNKA NA JOSEFA FRANTIŠKA SMETANU (1801-1861) přenášeli i na vyšší školní stupně. Smetana velmi usiloval o to, aby v českých školách byl povolen český vyučovací jazyk. Jeho přednášky na nedělní průmyslové škole měly zvýšit vzdělanost hlavně v řadách řemeslnictva. Cílem bylo přispět k vyšší vzdělanosti širokých vrstev obyvatelstva a zabránit jeho germanizaci. Tomu však úřady často kladly překážky. „Zavírati se prý mají brány vzdělání“ napsal Smetana, „aby církev i stát v nebezpečenství neupadly. Prý, kdo málo zná, spokojen bývá a nežádá změny. Při bližším pohledu ale seznáváme něco jiného. Nevzdělaný člověk, čeho nezná, toho si vážiti nemůže. Vnitřní přesvědčení mu chybí a musí být doháněn k plnění povinností mečem a holí. Sám práva neznaje, často je hozen do rukou nesvědomitých kramářů a u nich všechnu víru ve spravedlnost ztrácí.“ Teprve roku 1848 se i jeho zásluhou podařilo, že ve školách směla zaznít i čeština. Nebylo divu, že se stal záhy uznávaným vůdcem tehdejší vlastenecké družiny plzeňské, k níž patřili např. Hugo Jan Karlík, Jan Nepomuk Sýkora, Pýcha, Wiesner, Záruba, Beran, Rychtařík, Guldener a další, která se pravidelně scházela v restauraci „U bílé růže“. Odtud se také Smetana vydával na své oblíbené vycházky do přírody – buď po Klatovské silnici do polí nebo na Lochotín, založený purkmistrem Kopeckým. Po potlačení revoluce r. 1848 byla Slovanská Lípa zakázaná a Smetana byl vystaven existenčním šikanám. Nesměl učit, nesměl ani veřejně působit. Byl považován za organizátora „rejdů plzeňských demokratů“. Přátelé ho opouštěli a někteří se ho báli na ulici pozdravit. Navíc se ke všem strastem přidružila oční choroba – pro šedý zákal se mu postupně horšil zrak až zcela oslepl. Opakovaně se rozhodl podstoupit operaci. V dubnu r. 1857 jej operoval prof. Hasner. Operace se zdařila a Smetanovi se opět nakrátko vrátil zrak.

Každý Plzeňák ví, že jednou ze součástí sadového okruhu kolem historického centra jsou Smetanovy sady. Již méně však je známo, že pojmenování nesouvisí s osobou našeho slavného skladatele, ale s jiným Smetanou, jehož socha v nadživotní velikosti stojí před budovou Studijní a vědecké knihovny v Plzni. Na její pamětní desce je napsáno: „Josef František Smetana, lidumil a učitel národa. Narodil se 11. března 1801, zemřel 18. února 1861.“ Od jeho smrti tedy v únoru uplynulo 150 let. Josef František Smetana se narodil v rodině panského zahradníka ve Svinišťanech u České Skalice. Studoval na gymnáziu v Hradci Králové, kde ho učil V. K. Klicpera, potom v Praze na „filozofii“, kde se seznámil s J. Jungmannem. Od r. 1821 navštěvoval arcibiskupský seminář, r. 1823 vstoupil do řádu premonstrátů, v r. 1826 dokončil teologická studia a byl vysvěcen na kněze. V l. 1829–31 byl kaplanem v Úterném (Úterý) u Bezdružic. Od r. 1831 se stal profesorem fyziky a později i češtiny na filozofickém ústavu v Plzni. R. 1834 získal titul doktora filozofie na pražské univerzitě. Ve 30. a 40. letech 19. století se Smetana stal hybnou duší české plzeňské společnosti soustředěné ve spolku Slovanská Lípa. Jejím cílem bylo kultivovat veřejný život. Přednášel v nedělní škole pro dělnický dorost, založil veřejnou knihovnu na Lochotíně a další při filozofickém ústavu, spolupracoval s Palackým a Šafaříkem a také se staral o studium svého bratrance Bedřicha Smetany. Roku 1849 vypracoval první Status města Plzně. Byl zakladatelem prvních českých plzeňských novin Posel od Mže. Pořádal i ochotnická divadelní představení. Pro pedagogickou činnost pak byly důležité i jeho publikace, z nichž nejvýznamnější jsou Základové hvězdosloví čili astronomie (1837); Silozpyt čili fyzika (1842), Slovo o vychování mládeže české (1843) a Všeobecný dějepis občanský I–III (1846). Jsou to první učebnice, které vysvětlují přírodní zákonitosti v češtině. Chystal i přírodopis, který však zůstal jen v rukopise (uložen v klášterní knihovně v Teplé). Ve své učitelské praxi Smetana poznával, jakou překážkou při získávání znalostí je pro české děti výuka pouze v němčině. Žáci se učili látku mechanicky memorovat, aniž by jí rozuměli, a toto znevýhodnění si 31

pal i světové dějiny, jejichž počátek vykládal v souladu s biblí. Dějiny řídí Prozřetelnost, která odměňuje dobré a trestá špatné činy. V evropských dějinách se postupně přes různé překážky prosazuje idea náboženství, které patří budoucnost. Jako osvícenec kladl Smetana důraz především na řeč a vzdělanost, jako vlastenec a národní buditel ostře vystupoval proti germanizačním snahám. J. V. Frič o něm v Pamětech napsal, že byl „nadšencem jak opravdovým, tak svobodomyslným“. Ocitujme sloku básně Requiem Rakousku, kterou si J.F. Smetana proti sobě popudil tehdejší mocipány: Spolehej se na bodáky, jejich dav se zachvěje, když národ skrz své jonáky v krutém boji zapěje: Třes se, až ti zazní v uších slovo: „finis Austriae“.

V letech 1833-1860 Smetana navštívil třináctkrát Mariánské Lázně. Pokaždé bydlel v klášterním premonstrátském domě Zlatá koule (původně „Guldene Kugel“). Když po 11 letech bachovský absolutismus skončil, Plzeň se vzepjala k novému rozkvětu. Smetana byl rehabilitován a vrátil se do školy i k veřejné práci. Bohužel, už mu nezbývalo mnoho dní. Počátkem roku 1861 se roznemohl silným zápalem plic, na který v únoru zemřel. Pohřební průvod na Mikulášský hřbitov se stal manifestací českých obyvatel města. V listopadu 1874 pak mu byla v sadech před Filozofickým ústavem odhalena socha, aby tohoto mimořádného Plzeňana připomínala i budoucím pokolením. Autorem sochy je Tomáš Seidan (1830-1890). Hudební skladatel Bedřich Smetana (1824-1884) byl bratrancem Františka Josefa Smetany. Za svých studií v Plzni u něj bydlel, pro rozdílnost věku však svého bratrance oslovoval „strýčku“. J. F. Smetana soudil, že vzdělání pomáhá člověku uvědomit si smysl svých občanských, náboženských a mravních povinností a uvědoměle je plnit. Svět pojímal jako Boží výtvor. Pochopení jeho výstavby probouzí v člověku náboženské city nezkalené středověkými pověrami a potřebu chovat se ctnostně a mravně v souladu s Božím zákonem. Podobně chá-

Felix E.: Dva buditelé. XVIII. ročenka Národopisného musea Plzeňska. 1936. Kumpera J.: Osobnosti Západních Čech. Josef František Smetana. V-L-P 2002, s. 67 Klausnerová E.: Výročí Josefa Františka Smetany. 2011. Švandrlík R.: Josef František Smetana (1801-1861) – lidumil a buditel českého národa. www.hamelika.cz – 2011 (jn)

SLONÍ OSTROV NENÍ V AFRICE, ALE V ANTARKTIDĚ ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH ERNESTA SHACKLETONA (1874-1922) Před 180 lety objevil Elephant Island kapitán George Powel, plavící se nezamrzlými oceány poblíž Antarktidy. Proč tento nehostinný dodnes neobydlený ostrov takto pojmenoval není zcela jasné, snad podle jeho sloní hlavu připomínající podoby, ale dost dobře možná podle rypoušů sloních (Elephant Seals), které zde našel jako jediné obyvatele. K Mysu Horn je to odtud skoro 900 kilometrů. Značnou část skalnatého ostrova kryje ledovec. Ostrov sehrál významnou roli při jedné z objevných výprav za dobytím Jižního pólu. Seznamme se s významným polárním badatelem Ernestem Shackletonem (18741922). Ernest Shackleton se narodil 15. února 1874 v obci Kilkea v irském hrabství Kildare nedaleko Dublinu. Otec Henry byl Angličan, matka Henrietta Irka. Narodil se jako druhý z celkem deseti sourozenců. Je zajímavé, že když Ernestovi bylo šest let, jeho otec se rozhodl zanechat farmařiny a s rodinou se odstěhoval do Dublinu studovat medicínu na Trinity College. O čtyři roky později se rodina opět přestěhovala, tentokrát do Sydenhamu na předměstí Londýna, kde kvalifikovaný lékař lépe našel uplatnění. Ernesta nejdříve vzdělávala vychovatelka, až v jedenácti letech začal chodit do základní školy. Ačkoliv škola jej moc nebavila, studium ukončil jako jeden z nejlepších. Po dohodě s otcem nastoupil do kadetské školy a během čtyřletého učebního poměru procestoval mnohé vzdálené končiny. Naučil se komunikovat a žít v nejrůznější společnosti. Postupně si zvyšoval kvalifikaci, aby v r. 1898 složil kapitánské zkoušky a jako Master Mariner byl oprávněn velet kterékoliv britské lodi. V r. 1901 se ve funkci třetího důstojníka vypravil na antarktickou expedici s lodí Discovery. Výpravě velel kapitán R. F. Scott.

Discovery dorazila k antarktickému pobřeží vysokého stratovulkánu Mt. Erebus a dosáhpo trase Kapské Město – Nový Zéland v lednu li i jižního magnetického pólu. Výsledky 1902. Sheckleton se zúčastnil průzkumných výpravy byly hodnoceny jako plný úspěch, letů balónem i výprav s psími spřeženími dále nicméně když se Shackletonova žena Emily k jihu. V listopadu 1902 spolu se Scottem Ernesta zeptala, proč nedosáhli Jižního pólu dosáhl do té doby nejižnějšího bodu za 82. odpověděl: „Živý osel je lepší než mrtvý lev, stupněm. Na zpáteční cestě však Shackleton nemyslíš?“ Po návratu do vlasti obdržel Shackleton od trpěl vážnými zdravotními potížemi, které lékař Wilson popsal ve svém deníku jako krále Edvarda VII. Řád královny Viktorie a byl „very short winded and coughing constantly, povýšen do šlechtického stavu s právem užívat with more serious symptoms that need not be titulu Sir. Všichni členové výpravy obdrželi detailed here but which are of no small conse- stříbrné Polární medaile. Shackleton absolquence one hundred and sixty miles from the voval nesčetný počet rozhovorů a přednášek. V r. 1912 obletěla svět zpráva o dobytí ship.“ Tříčlenná skupina se nakonec v únoru 1903 dostala do bezpečí na lodi Discovery. Jižního pólu Roaldem Amundsenem. O osudu Scott však Sheckletona poslal podpůrnou lodí souběžně probíhající Scottovy výpravy neMorning zpět na Nový Zéland. Po zotavení bylo ještě nic známo. Shackleton tehdy pojal se přes San Francisco a New York vrátil úmysl podniknout výpravu, kterou ještě před ním nikdo neuskutečnil – přejít mrazivou Sheckleton do Anglie. V dalších létech vykonával práce, které jej Antarktidu. Cestu dlouhou 2900 km plánoval příliš neuspokojovaly, ale něčím se živit musel. po vylodění z lodi Endurance ve Weddelově Byl krátce žurnalistou, poradcem, sekretářem moři přes kontinent do zátoky McMurdo, kde zeměpisné společnosti, akcionářem, ale štěstí by jej očekávala jiná loď Aurora. Endurance vyplula 3. 8. 1914 krátce po se na něj usmálo až po setkání s podnikatelem W. Beardmorem, který přislíbil finanční pod- vypuknutí 1. světové války. V září dorazila do Buenos Aires, v prosinci se zastavila na Jižní poru jeho vlastní polární výpravě. A tak v r. 1907 vyplul Shackleton znovu na Georgii, pak zamířila do Weddelova moře jih, koncem ledna 1908 zakotvil s lodí Nimrod do zátoky Vahsel. Ale již 19. ledna 1915, ve stejně jako před léty se Scottem v zátoce vrcholícím antarktickém létě, napevno uvízla McMurdo. Na „Velkou jižní cestu“ se čtyřčlenná v ledovém krytu. Koncem února bylo jasné, že výprava vydala 19.10.1908. 9.1.1909 dosáhli se loď neuvolní, a Sheckleton nařídil připravit nového rekordu v cestě na jih – překročili 88. se na přezimování do příštího jara. Endurance stupeň a stanuli 180 km od Jižního pólu. Po- se tak stala zimní stanicí. V září začalo ledové dařilo se jim vystoupit na vrchol Mt. Erebus, dosáhli i jižního magnetického pólu. Zpáteční cesta se však stala bojem o přežití. Denní dávky potravy byli nuceni snížit na polovinu. K lodi Nimrodu dorazili právě včas, než zvedla kotvy před hrozícím zamrznutím. vystoupili jako první Šestice polárníků vyráží v dubnu 1916 od Sloního ostrova na Jižní Georgii na okraj 3749m 32

sevření pukat, současně však obrovské tlaky vedly ke stále se zhoršující až neopravitelné destrukci trupu lodi. V říjnu Shackletonovi nezbývalo nic jiného, než dát rozkaz k jejímu opuštění. 21. 11. se Endurance potopila. Shackleton doufal, že mořské proudy doženou kru, na níž se výprava nacházela, k ostrovu Paulet, kde byly uloženy zásoby. Když však se v dubnu 1916 kra rozlomila, aby se vyhnul katastrofě nařídil Skackleton posádce nastoupit do tří záchranných člunů, zachovaných z Endurance, a vydat se k nejbližší pevnině. Po pětidenní strastiplné cestě zakotvili na pobřeží Sloního ostrova, o němž jsme se zmínili v úvodu. Na pevné zemi tak stanuli po 497 dnech. O starostlivosti Shackletona o členy posádky svědčí jedna z příhod: fotografovi Hurleyovi, který během cesty ztratil rukavice, poskytnul své palčáky. Na Sloní ostrov si přivezl omrzliny na obou rukou. Dosažení Sloního ostrova ovšem zdaleka neznamenalo nějakou záchranu. Opuštěný nehostinný ostrov leží stranou jakýchkoliv námořních tras a neskýtá téměř žádné možnosti potravy. Sheckleton se rozhodl pro riskantní řešení, které jediné dávalo naději na záchranu. Spolu s pěti dalšími členy výpravy se rozhodl vydat se jedním ze člunů pro pomoc do velrybářské stanice na Jižní Georgii. Se zásobami na čtyři týdny se šestice vydala 24. 4. 1916 na cestu. Po patnáctidenním putování za stálého nebezpečí převrhnutí člunu v bouřlivých vodách díky neuvěřitelné zkušenosti navigátora Worsleye spatřili pobřeží Jižní Georgie. Vichřice o síle hurikánu jim nedovolila hned zakotvit, až další den proto vystoupili na pevninu. Stanice se však nacházela na severní straně ostrova, Shackleton se dvěma muži se rozhodli překonat trasu přes celý ostrov pěšky. Znamenalo to překročit ještě horská pásma s rizikem nejen zbloudění, ale též smrti podchlazením v případě, že by fyzicky

nebyli schopni v cestě pokračovat. Sheckleton později uvedl: „Jakmile jsme cestou na chvíli zastavili k odpočinku, moji druhové Worsley a Crean okamžitě usnuli. Kdybych i já usnul, znamenalo by to záhubu všech. Abych tomu předešel, po pěti minutách jsem je vzbudil. Řekl jsem jim, že spali půl hodiny a že je třeba pokračovat.“ Po 36-hodinovém pochodu tak konečně dosáhli velrybářské stanice, na níž se Shackleton stavil již při své předchozí cestě. Tři zarostlí, rok nemytí muži v cárech oděvů byli přijati vedoucím stanice. Každý si asi dovede představit jejich úlevu, když se umyli, oholili, a povečeřeli kávu a zákusky po norském způsobu. Shackleton ihned zajistil vyslání velrybářské lodi, která vyzvedla tři zbylé muže z jižní strany ostrova. Poté se vydali s další velrybářskou lodí Southern Sky zachránit zbytek výpravy dosud čekající na Sloním ostrově. Když se pro zalednění nepodařilo k ostrovu dorazit, vrátili se pro další pomoc na Falklandy. Ani druhý pokus s trawlerem Instituto de Pesca nevyšel, takže dopluli do Punta Arenas a zapůjčili si škuner Emma. Ani s ním však neuspěli, takže Shackleton se obrátil na chilskou vládu s prosbou o pomoc. Ta mu poskytla malý armádní parní remorkér Yelcho, který konečně 20.8.1916 všech 22 zbývajících členů posádky nalodil a dopravil do bezpečí. Shackleton se teď vypravil postarat se o druhou část expedice, která měla připravit závěrečný úsek jeho plánovaného putování přes antarktický kontinent. Na Novém Zélandu se připojil k posádce Aurory, která se vydala do Rossova moře. Přes obrovské problémy tato skupina splnila svůj úkol a dopravila zásoby na smluvené místo. Nebyly nikdy použity. Auroře se podařilo dosáhnout pobřeží a nalodit výpravu. Chyběli v ní tři členové, jeden zemřel vyčerpáním při návratu na základnu po splnění úkolu, dva se probořili tenkým ledem a nebyli nikdy nalezeni.

Po návratu do Anglie v květnu 1917 se hlásil jako dobrovolník do armády, byl však odmítnut vzhledem k věku i zdravotním problémům se srdcem. V r. 1918 byl vyslán jako člen expedičního sboru proti bolševikům do Murmansku. Vrátil se domů v březnu 1919, a byl vyznamenán Řádem Britského impéria. Sheckletonův životní styl doznal podstatných změn. Začal nadměrně holdovat alkoholickým nápojům a kouření. Snad aby dohnal léta strádání konzumoval i nadměrná kvanta potravin. To se nemohlo neprojevit na jeho zdravotním stavu. Přibral výrazně na váze, ztratil bývalou kondici. V září 1921 se vydal na svoji poslední výpravu. S původně tuleňářskou lodí Quest se chystal obeplout Antarktidu a prozkoumat některé nepříliš známé ostrovy. Po příjezdu do Rio de Janeira však utrpěl další srdeční záchvat a lékaři mu doporučili v cestě nepokračovat. Nedbal však a začátkem ledna doplul na Jižní Georgii. 5. ledna v časných ranních hodinách si postěžoval lékaři výpravy dr. Alexandru Macklinovi na bolesti v zádech a další potíže. Macklin jej varoval před přepracováním a doporučil vést klidnější život. Shackleton údajně odpověděl: „Vždycky mi radíte, že se mám v něčem omezovat, čeho se tedy mám vzdát?“ „Především alkoholu, veliteli,“ odpověděl lékař. Krátce na to Shackleton skonal na akutní srdeční příhodu. Dr. Macklin při pitvě jako příčinu smrti určil atherom věnčité tepny. Polární badatel byl pohřben na hřbitůvku v Grytviken na Jižní Georgii. Britský cestovatel D. Carse se v r. 1955 vydal na trasu, jakou ušel Shackleton se dvěma druhy v úsilí o záchranu v r. 1916. Napsal: „Nevím jak to mohli dokázat, snad jen proto, že museli – tři muži v heroickém období prozkoumání Antarktidy – vybaveni jen 17 metry lana a tesařskou sekerou.“ (JN)

MONOGRAFIE „HEAD PROBLEM“, VYDALO KAROLINUM 2010 komentáře, které přinášejí na 32 stranách vysvětlení k 81 poznámkám. Významnou součástí celého díla je obrazová dokumentace, vložená ve formě 11 tabulí, částečně barevných s detailními popisy na 13 stranách uprostřed celé monografie. Celou monografii zakončuje mohutný seznam literatury s neuvěřitelným počtem více než 75O citací. Požádala jsem prof.MUDr. RNDr. Jaroslava Slípku, DrSc., aby nám toto dílo přiblížil. Zde jsou odpovědi na několik otázek. Co je to „hlavový problém“ a proč je spojován s Goethem? J.W.Goethe nebyl jen největším německým básníkem, ale byl i vynikajícím přírodovědcem a filosofem – umožňovalo mu to zejména jeho těsné pojení s Universitou v Jeně – zejména s anatomem Loderem, a přátelství s filosofem Herderem. Toto spojení vědy s filosofií mělo vliv na jeho „naturfilosofické“ myšlení, které vznikalo v Německu v 18. století s hledáním jednoty plánu nejen stavby (Bauplan), ale i funkce člověka ve srovnání s živočichy. Tato idea udělala z básníka zakladatele komparativní anatomie. Jeho první anatomický „objev“ byl prioritní popis mezičelisti u různých živočichů a člověka (1784), který se dostal hned do učebnic anatomie. Pokračoval v osteologických studiích a když v r. 1790 našel za pobytu v Itálii polorozpadlou lebku ovce, napadla ho myšlenka, že tak jako vytváří obratle pouzdro pro míchu, jsou obratle přetvořeny do lebečních kostí k ochraně mozku. Lebka je tedy pokračováním krční páteře. Ač o této své teorii psal svým přátelům (např. Herderovi), nálezy nepublikoval. V roce 1807 převzal anatomický ústav v Jeně profesor Oken, který ve své nástupní řeči popsal přesně stejnou teorii o vývoji lebky. Goethe publikoval svoji teorii až v roce 1820 ve svých morfologických sešitech. Vznikl tak spor o prioritu, vyhrocený po básníkově smrti, a tak se dnes často mluví o „Goethe-Okenově“ segmentační teorii vývoje lebky. Teorie vzbudila živý ohlas mezi anatomy, zvláště po jejím odmítnutí velkým Cuvierem a Huxleyem, který namítal, že páteř se vyvíjí pod vlivem chordy dorsalis, která v lebce chybí. A tak vznikaly různé variantní názory na segmentaci, sahající jen po ušní váček, a zvláště v polovině 20. století po

V nedávné době vyšla unikátní britsko-česká monografie o „hlavovém problému“. Je výsledkem dlouhodobé spolupráce tří profesorů: Tim J. Horder (Oxford), Robert Presley (Cardiff), Jaroslav Slípka (Pilsen): THE HEAD PROBLEM Organizational significance of segmentation in head development. Karolinum Press, AUC-M, Monographia CVVIII, Praha, 2010:1-165 (ISBN 978 – 8O – 246 – 1760 - 2, ISSN 0567-8250). Svým rozsahem, významem a hloubkou stojí zcela určitě za představení čtenářům Facultas nostra. Práce je otištěna v anglickém jazyce na 165 stranách, celé dílo je rozděleno na čtyři části. Do textu souvislých kapitol jsou vloženy jakési subkapitoly, označované jako „boxy“ zobecňující příslušný úsek kapitoly. Vedle boxů doplňují významně text také rozsáhlé poznámkové

Autoři (zleva): Tim J.Horder (Oxford), prof. MUDr. et RNDr. Jaroslav Slípka, DrSc. a Robert Presley (Cardiff) 33

Jak lze shrnout stručně hlavní výsledky této monografie ? Spis se snaží zodpovědět otázku, zda je hlava obratlovců organizována na základě mesodermální segmentace jako trup. Výsledky studia autorů a revidovaná literatura dokazují, že Goodrichův segmentovaný Bauplan, z něhož autoři vycházejí, může být modelem pro celé obratlovčí spektrum. Autoři potvrzují, že segmentální organizace mezodermu existuje až k rostrálnímu konci hlavy a že hlava je segmentálně organizován v kontinuitě krk, trup, ocas. Mezoderm je založen jako kontinuální vrstva už v procesu gastrulace na dorsálním blastoporu nebo primitivním proužku. V paraxiální části dochází k segmentaci v rostrokaudálním pořadí a formace každého nového somitu vytváří podmínky pro tvorbu rostrální části dalšího somitu. Tento princip platí pro celé embryo. Protože otázka postotické somitické segmentace nebyla ani v minulosti příliš zpochybňována, kladou autoři důraz zvláště na hodnocení preotické oblasti, v níž popisují hyoidní, mandibulární a premandibulární segmenty, jako tři mezodermální entity, které je možné v časném vývoji kmenových obratlovců morfologicky srovnávat se somity trupu. Tento preotický mezoderm je značně konzervativní a dorsálně se diferencuje v okohybné valy a ventrálně ve svaly hltanové a kostní tkáň base lební. K hojné a nápadné mezidruhové variabilitě této oblasti dochází na vyšším stadiu vývoje spíše než na buněčné molekulární úrovni. Autoři volí v celé práci pohled epigenetický podle něhož je molekulárně podmíněný vývoj proces komplexně dynamický a vychází z původně nejjednodušších forem k postupně se zvětšující strukturální diferenciaci kaskádou buněčných interakcí a tkáňové reorganisaci. Opakovaná tkáňová reorganizace somitogeneze je součástí kauzálního řetězce průběhu embryogeneze stejně jako molekuly, které ji podmiňují. Autoři se vyhýbají přeceňování názorů, které někdy zdůrazňují ústřední úlohu nervového systému a jeho neurální lišty ve vývoji této oblasti. Komparabilita hlavových a trupových segmentů byla prokázána i experimentálně indukcí tvorby somitů z rostrálního mezodermu nebo vzájemnou výměnou z obou oblastí. Pokusně je také možno prokázat, že kompatibilita různých molekulárních vývojových faktorů je důkazem základní rostro-kaudální kontinuity bazálních vývojových mechanismů. Význam recenzované monografie nespočívá ani tak v tom, že by vyřešila celý problém, ale zejména v tom, že zmapovala dvě století usilovných snah celých generací biologů o vyřešení hlavového problému. Velmi Vám, pane profesore, děkuji za představení a přiblížení celé práce.

Romerově a Starckově teorii o existenci tzv. „duálního organismu“, jehož segmentace vznikla plazením těla, a hlavová, viscerální oblast zůstala nesegmentovaná (jako u Tunikát-pláštěnců). Tato teorie se rozšířila a vyvrcholila, když morfologové američtí (Gan a Nothcutt) vytvořili teorii „New head“, podle níž je hlava novou strukturou, vyvinutou u původně bezlebečných strunatců (typu kopinatce). Ovšem také zastánci segmentační teorie se snažili prokázat pravdu o původní myšlence . Byli to hlavně angličtí biologové oxfordské školy (De Beer, Godrich), i oborníci ruští (Severcov) a švédští (Jarvik, Bjerring), ale i čeští (Slabý), kteří přinášeli důkazy, že se hlava vyvinula jako důsledek cefalisačního procesu z původně uniformní metamerie celého těla. Názorová nejednotnost vytvořila z problému tělesné metamerie „Hlavový problém“. Jak došlo k britsko-české spolupráci na řešení hlavového problému? Zamýšlíme-li se nad celým problémem, musí nám být jasné, že po stránce metodologické je nutno přistupovat k řešení tohoto tématu jedině studiem vývoje hlavových struktur u časných zárodků co možná nejširšího srovnávacího materiálu. Vracíme se tak vlastně zase ke Goethovi, který už tehdy nepovažoval tvar za fixovanou strukturu, ale morfé mu byla jen momentální fází tvorby (vývoje) studované formy. Z tohoto úhlu pohledu řešila evolučně morfologická škola na plzeňské LF vývojovou problematiku. Její zakladatel, prof. Slabý ve svých pracích dokazoval nejen somitické základy v časném vývoji postotického chondrokrania, ale dokonce i jejich diferenciaci v základy žeber. Profesor Slípka dokazoval, že i struna hřbetní vytváří v basi lební chordální uzly, homologické uzlům v meziobratlových ploténkách. O těchto věcech diskutovali na velkém mezinárodním sjezdu „Evoluce a morfogenese“, který s konal v Plzni v r. 1984 za účasti asi stovky zahraničních odborníků. Po tomto sjezdu byl Slípka pozván na velký kongres o hlavovém problému, který se konal v Brightonu v r. 1985. Bylo to velice důležité setkání. Vystoupil tam tenkrát také se zásadní přenáškou a mikro-demonstrací somitomer Stephen Meier a Slípka zde mluvil o vztahu chordy k segmentaci. Tady vznikla myšlenka ke spolupráci s embryologem T.Horderem z Oxfordu, kde bylo možno využít jejich obrovských sbírek embryonálního srovnávacího materiálu. Ten jsme rozšířili ještě o sbírky na universitě v Bristolu, kde působil tenkrát prof. R. Presley, který se účastnil další spolupráce. Prostudovali jsme nejprve vývoj segmentace u žraloků a publikovali výsledky v r. 1993, poté jsme se věnovali segmentaci u časných zárodků kmenových strunatců (amfioxus) a přednesli výsledky na kongresu morfologie obratlovců v Chicagu 1994 (práce vyšla v Izraeli 1996). Od té doby jsme rozšířili naše studium o další zástupce chordát a studovali dnes už téměř nepřehlednou literaturu k tomuto tématu. Předložená monografie vychází z výsledků našich studií a má zmapovat úsilí generací morfologů řešit hlavový problém.

Věra Křížková

V ČELE PRAŽSKÉHO MAGISTRÁTU OPĚT LÉKAŘ: DOC. MUDR. BOHUMIL SVOBODA, CSC. Nedávné komunální volby vedly nově zvolené zastupitele na mnoha radnicích ke složitým koaličním jednáním. Pro příklady nemusíme chodit daleko ani v Plzni, složitě a netradičně si však hledali cestu k rozdělení řídících funkcí i nově zvolení zastupitelé v Praze. V Praze – tradiční baště ODS - byl po dvě období v čele města MUDr. Pavel Bém. V závěru svého druhého volebního období zřejmě v Praze neklapalo vše tak, jak by mělo, a voliči své mínění vyjádřili značným odlivem své přízně od dosud oblíbené ODS. Ta se pokusila nedráždit rozhněvané voliče nominací některého z „osvědčených“ představitelů, kteří se v uplynulém období znelíbili, a do svého čela jako volebního lídra nominovala dosud nestranického kandidáta – doc. MUDr. Bohumila Svobodu, CSc. Doc. Svoboda byl v komunálních volbách zvolen do pražského zastupitelstva, a ač ODS volby nevyhrála, díky povolební koalici se sociálními demokraty usedl nakonec i na primátorský trůn. Doc. Svoboda se narodil 8. února 1944 v Praze. V letech 1961-1967 vystudoval Lékařskou fakultu hygienickou UK, po promoci pracoval dva roky jako sekundární lékař v Příbrami. V r. 1969 nastoupil na gynekologicko-porodnickou

kliniku 3. LF UK a do roku 1979 složil I. i II. atestaci z oboru. V letech 1986-1987 po studijním pobytu v Instituto Nazionale per lo Studio e la Cura dei Tumori v Miláně získal osvědčení o mezinárodní kvalifikaci WHO jako „onkologický operatér“. V r. 1990 byl jmenován docentem a na základě konkurzu přednostou Gynekologicko-porodnické kliniky 3. LF UK. V letech 1990-1996 byl proděkanem 3. LF UK. V letech 1992-1998 byl ve dvou funkčních obdobích zvolen prezidentem České lékařské komory. V letech 2003 a 2006 byl jmenován děkanem 3. LF UK a vykonával řadu dalších akademických funkcí – byl např. předsedou Asociace děkanů lékařských fakult, členem Vědeckých rad Státního zdravotního ústavu, Ústavu péče o matku a dítě, LF UK v Hradci Králové, členem předsednictva České lékařské společnosti J.E. Purkyně atd. Jak nazírá na volební priority a svoji roli v čele magistrátu sdělil v řadě rozhovorů: „Moje zásadní priority jsou dány programem, který jsem prezentoval. To je oblast školství, vzdělávání od mateřských škol až po vzdělávání seniorů. Samozřejmě vnímám, že Praha potřebuje kromě této věci řešení své dopravní situace, řešení v oblasti bezpečnosti, tyto věci Pražany ze všeho nejvíce pálí. 34

Naše země v 89. roce vykročila správným směrem. V tuto chvíli ale prodělává ekonomickou krizi a i určitou krizi politického myšlení. Myslím si, že to je chvíle, kdy my nestraníci, kteří jsme jenom přihlíželi nebo kritizovali, musíme přiložit ruku k dílu. Podpora ODS i pro nezávislého kandidáta je tak velká, že se na ni lze spolehnout. To, že se k tomu strana odhodlala, ukazuje, že je to strana schopná reflektovat své chyby.“ Určitě to doc. Svoboda ve vedení pražské radnice nebude mít jednoduché. Mnoha Pražanům se určitě nelíbilo, že ač nejsilnější stranou se ve volbách vyprofilovala strana TOP 09, zbyla na ni jen role opozice. Lékaři v politických funkcích obvykle v očích veřejnosti představují určitou jistotu solidnosti a slušnosti; i v Plzni tomu tak bylo, připomeneme-li např. jména (bez titulů) Mraček, Zimmermann, Emmerová, Sequens a další. Pro prvních 100 dnů činnosti nové Rady města Prahy stanovil nový primátor následující priority: 1. Provést audit důležitých zakázek, smluv a dalších majetkových transakcí města z minulosti. 2. Vypsat výběrová řízení na vedoucí pozice Magistrátu hlavního města Prahy a zároveň zjednodušit a zeštíhlit řídící

strukturu magistrátu. 3. Program „Praha bez korupce!“ s cílem vyloučit jakékoliv nestandardní zásahy do procesu transparentního nakládání s veřejnými prostředky. 4. Vytvořit poradní orgán Rady hlavního města Prahy - Pražskou radu pro výzkum a ekonomiku. 5. Vytvořit Pražskou radu hospodářské a sociální dohody (krajskou tripartitu). K uvedeným cílům doc. Svoboda prohlásil: „S cílem předejít pochyb-

nostem veřejnosti o naplňování programu koalice ODS a ČSSD se, jako primátor hl. m. Prahy, veřejně zavazuji k plnění především těchto cílů, a to během prvních 100 dnů mého mandátu. Je to jasný a veřejný závazek, kterým chci veřejnosti vy-slat nezpochybnitelný signál, že chci v Praze zásadní změny, ke kterým mi ve volbách voliči dali mandát.“ (r)

CHCETE VIDĚT HISTORICKÝ MATTIOLIHO HERBÁŘ? Německé vydání se pochopitelně prodávalo především v Německých zemích a Rakousku, ale i v dalších zemích s německy mluvícím obyvatelstvem, Čechy nevyjímaje. Část německého vydání Valgariss zřejmě prodal také ve Frankfurtu na knižním veletrhu. Je velmi pravděpodobné, že investice vložené zúčastněnými do přípravy a tisku herbáře se vrátily poměrně rychle. Cena nesvázané knihy přitom byla tři až čtyři kopy míšeňských grošů. Herbář byl knihou praktickou, jak dokládá už to, že byl téměř programově vydáván v národních jazycích a ne v latině, v níž byly vydávány odborné publikace. To však neznamená, že by nešlo o knihu na vysoké odborné úrovni. V měšťanských domácnostech byl herbář používán jako praktická příručka k léčení, ale také k vaření. Dokonce byl čten jako beletrie, neboť zde byly umístěny i popisy exotických rost-lin a stromů. Takto byl herbář užíván minimálně do 18. století. (*) A nyní kde lze tuto vzácnou publikaci spatřit na vlastní oči. Na základě Memoranda o porozumění pro implementaci finančního mechanismu EHP pro léta 2004-2009 uzavřeným mezi Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím a Českou republikou, podepsaného v Bruselu v prosinci 2004, byl vyhlášen program podpory České republice v oblasti životního prostředí, podpory udržitelného rozvoje a podpory vzdělávání, podpory zdravotnictví a péče o děti a podpory uchovávání evropského kulturního dědictví. Cílem dílčího projektu „Improvement of Care for Movable Cultural Heritage in the Plzeň Region“ se stala obnova vybraných prvků kulturního dědictví Plzeňského kraje, konkrétně restaurování exponátů a vybavení depozitářů a výstavních prostor v jedenácti muzeích a galeriích. V Západočeském muzeu v Plzni probíhá v současnosti výstava „Ochrana kulturního dědictví“, která je výběrovou prezentací projektu, který částečně pomohl muzeím Plzeňského kraje řešit tíživou situaci v oblasti movitého kulturního dědictví. Jedním z restaurovaných a pro budoucí generace zachráněných exponátů je právě první české vydání Mattioliho herbáře. Ten lze na výstavě spolu s mnoha dalšími unikátními zrestaurovanými exponáty shlédnout. Díky bohaté fotodokumentaci mají návštěvníci možnost si každý z exponátů prohlédnout i jak vypadal před samotným restaurováním. Některé z vystavených předmětů dokonce patří mezi kulturní dědictví národa - např. malované lidové skříně ze sbírek muzeí v Blovicích a Tachově, další historické knihy, hudební nástroje a významné archeologické nálezy F. X. France z konce 19. století, obrazy a církevní textilie z Muzea Dr. Horáka v Rokycanech atd. Mezi mimořádné exempláře patří restaurovaný Chotiměřský oltář (z r. 1775) z domažlického muzea, který tvoří centrální průhledovou dominantní osu výstavy. Oltář strávil celkem dva roky v restaurátorském ateliéru v Praze a prošel obnovou za téměř 2 miliony korun. Na celkových nákladech 656 372 EUR se Plzeňský kraj podílel 15 procenty, 85 % bylo pokryto z výše uvedené dotace. Výstava potrvá do 1.5.2011. (**) (jn) (*) cs.wikipedia.org/wiki/Mattioliho_herbář (**) Frýda F. K výstavě „Ochrana kulturního dědictví“

Mattioliho herbář (v češtině též Herbář neboli bylinář „Herbarz ginak bylinař welmi užitečný a figurami pieknymi y zřetedlnymi podlé praweho y yako žiwého zrostu Bylin ozdobený“), latinsky původně Commentarrii in sex libros Pedacii Dioscoridisů, je jednou z nejvýznamnějších botanických knih 16. století. Jeho autorem byl italský lékař a botanik Pietro Andrea Mattioli (1501-1578), který jej původně napsal jako komentář spisu De materia medica od významného antického lékaře a učence Pedacia Dioskúrida z Anazarby, žijícího v prvním století našeho letopočtu. Mattioli knihu neustále rozšiřoval a aktualizoval, takže se od sebe jednotlivá autorizovaná vydání liší rozsahem a podobou. Zájem Mattioliho o botaniku pramenil ze zájmu o lékařské využití rostlin. Antický text De materia medica Mattioli ve čtyřicátých letech 16. století překládal z latiny do italštiny. První verze textu herbáře vyšla italsky v roce 1544 jako komentář pod názvem Commentarrii in sex Libros Pedacii Dioscoridis. Roku 1554 vyšlo v Benátkách rozšířené latinské vydání Herbáře u vydavatele Vincenta Valgarisse (Vincento Valgrisio). Téhož roku Mattioli přišel do Prahy jako osobní lékař arciknížete a českého místodržícího Ferdinanda Tyrolského. V Praze Mattioli publikoval u Jiřího Melantricha z Aventina nejprve (roku 1561) knihu svých la-tinských lékařských dopisů Epistolarum Medicinalium libri quinque (Pět knih lékařských dopisů). Prakticky okamžitě poté (roku 1562) zde vyšel český překlad Herbáře, který (opět ve výrazně rozšířené podobě) do češtiny přeložil humanista Tadeáš Hájek z Hájku (1525-1600) (viz. Fac. nostra č. 92-93/2010). Okamžitě po dokončení tisku českého překladu pak Melantrich vytiskl (roku 1563) německý překlad díla, který přeložil pražský lékař a přírodovědec, rodák z České Lípy a absolvent univer-zity v Padově Georg Handsch z Limuz (1529-1578) (viz. Facultas nostra č. 92-93/2010). Poté byl Herbář vydán ještě mnohokrát, přičemž byl při jednotlivých vydáních autorem stále doplňován. Vydáván je prakticky až do současnosti, i když dnes již hraje spíše roli literární zajímavosti, neboť byl po odborné i jazykové stránce překonán řadou mladších publikací. Herbář byl od počátku opatřen řadou dřevorytových ilustrací. V českém i německém vydání je něco přes 200 ilustrací. Většina z nich vznikla přímo v Praze v Melantrichově domě rukou malíře Hanse Minicha a dřevorytce Daniela, kteří byli pro tuto práci Melantrichem najati. Asi padesát dřevorytů („50 abrisů figur z Herbarium“) bylo však na objednávku arcivévody vyrobeno v Augsburgu, Norimberku a Štrasburku. Štočky, z nichž byly dřevorytové ilustrace tištěny, byly přitom majetkem Pietra Andrea Mattioliho, který si je po odchodu na tyrolský Ambrass v roce 1564 odvezl s sebou. Kvalita ilustrací herbáře je (podobně jako celá typografická úprava knihy) velmi vysoká a odpovídá potřebě přesného a charakteristického zachycení zobrazených rostlin. Melantrich se na vydání herbáře připravoval řadu let. Královské privilegium k jeho vydání získal již v roce 1554 (tedy v roce Mattioliho příchodu do Prahy) a roku 1559 byla jeho platnost prodloužena o dalších dvacet let. Předpokládá se, že skutečným iniciátorem vydání herbáře byl Ferdinand Tyrolský. Ten také celou přípravu, tisk i prodej knihy prokazatelně zaštiťoval a dokonce částečně financoval. Na vlastní náklad nechal například roku 1559 zhotovit v německých městech již zmíněných 50 dřevorytů. Roku 1561 dokonce na českých stavech vymohl velkorysou dotaci 300 kop českých grošů, což byl obnos, za nějž bylo možné v Praze koupit měšťanský dům. Finanční prostředky však poskytl také Melantrich, který zřejmě do přípravy vložil většinu svého majetku. Finančně se na přípravě podílel i již zmíněný Valgariss, u něhož bylo v Benátkách roku 1554 tištěno předchozí (latinské) vydání herbáře a který se patrně podílel i na distribuci německého vydání herbáře. Část prostředků vložil i sám Mattioli. Vlastní tisk, přípravu sazby a opatření většiny ilustrací organizoval Jiří Melantrich. Podobně jako v případě jiných Melantrichových podniků bylo i vydání herbáře do důsledku promyšlenou a výborně organizovanou akcí. Dokládá to mj. souběh českého a německého vydání, který umožnil velmi efektivně pokrýt knižní trh v celé střední Evropě. České vydání se pochopitelně prodávalo především v Zemích Koruny české, vý-znamným trhem českých knih však bylo v té době i Polsko, pro něž byl herbář vybaven panovnickým privilegiem krále Zikmunda Augusta. České vydání Herbáře dokonce mělo značný vliv na vytvoření polské botanické terminologie. 35

POZVÁNKA NA LITERÁRNÍ MATINÉ

EKOLOGICKÉ DNY OLOMOUC 12. 4. - 1. 5. 2011

Středisko západočeských spisovatelů srdečně zve všechny čtenáře časopisu Facultas nostra na literární matiné Ženský hlas v pěti podobách, které se koná v neděli 17. dubna 2011 v 10:30 hodin v galerii Masné krámy. Hlasy básnířek Tamary Kopřivové, Jaroslavy Málkové, Karly Erbové a Vlasty Špinkové doprovodí hlas známé plzeňské šansoniérky a jazzové zpěvačky Vlaďky Bauerové. TK

Jedná se o dvacátý první ročník ekologického festivalu o vztahu člověka a krajiny, kterou obývá. Nosné téma je „O ZEMI V ČASE TŘÍ KRIZÍ“ - společná porada o světě, ve kterém prožíváme tři krize najednou: environmentální, sociální a ekonomickou. Pořadatelé slibují pár pálivých kapek uzdravující skepse do příliš optimistických a zjednodušujících vizí světa, ovlivňovaného neregulovanou ekonomickou globalizací. „Hyperrealistická moc mění svět, aniž by hledala a snažila se nám sdělit důvody k té změně.“ (Václav Bělohradský). „Občánku, a co teď?“ (Hans Fallada) Bližší informace a podrobný program celé akce lze najít na www.slunakov.cz. M. Bartoš (Centrum ekologických aktivit města Olomouce) o.p.s.

JARNÍ SEMINÁŘE O BOLESTI: „BOLEST VE STÁŘÍ“ PLZEŇ, 12. 5. 2011 Jarní semináře o bolesti navazují na dva předchozí cykly, zaměřené na opioidy v léčbě bolesti a na patofyziologii a léčení neuropatické bolesti. Tentokrát je nosným tématem „Bolest ve stáří“. V Praze se seminář uskuteční 14.4., v Plzni 12.5., další budou v Hradci Králové (2.6.) a v Brně (16.6.). Plzeňský seminář se uskuteční v Šafránkově pavilonu od 16 hodin. Přednášet budou prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc., MUDr. Jiří Kozák, Ph.D., MUDr. Ivan Vrba, Ph.D., a MUDr. Jan Lejčko. Účast na semináři bude hodnocena kreditními body. Bližší informace zájemci najdou na webu www.seminarebolest.cz. (r)

PAN PREZIDENT RÁD LYŽUJE O našem panu prezidentovi Václavu Klausovi je známo, že je všestranným sportovcem. Mezi jeho oblíbené aktivity patří v zimě lyžování. Nemíří vždy jen do našich vyhlášených center v Krkonoších, ale i do daleko méně známého Monínce v předhůří Brd. Zde se dokonce dal zlákat i na závody ve slalomu. Setkání s ním se podařilo zdokumentovat paní prof. MUDr. Z. Ileové-Gallové, které patří dík za poskytnutí přiložené amatérské fotografie. (r)

ZÁCHRANNÁ SLUŽBA V PAŘÍŽI Přetiskujeme zajímavý článek autora VS(*): Navštíví – li běžný turista Paříž, musí se téměř povinně vyfotografovat pod Vítězným obloukem, proběhnout světoznámý Louvre, vypít za hříšné peníze lahvinku šampaňského v Moulin Rouge, navštívit Notre Dame či „malý New York“ La Défense a zaječet si na Eiffelovce. Já navíc ještě cítil potřebu zjistit, jak v Paříži funguje záchranná služba a pořídit pár nových snímků sanitek do své sbírky. Síť záchranné služby je v Paříži celkem hustá. Stanoviště rychlých ambulancí lze nalézt v každém obvodě a všechny řídí centrální dispečink, který, podobně jako v Čechách, obsluhují kvalifikovaní zdravotníci, což mimochodem v rámci EU zdaleka není pravidlem (v mnoha zemích jednotně se tvářící Unie stačí pro obsluhování tísňových linek jakékoli středoškolské vzdělání a operátoři zásadně neposkytují žádné zdravotnické rady). Do sítě ZZS je ve Francii zapojena celá řada organizací, z nichž k největším poskytovatelům PNP patří SAMU, SMUR, Červený kříž a Hasičský záchranný sbor, skrývající se pod názvem Premier Secours Sapeurs Pompiers. Jak jsem později zjistil, hasiči v Paříži patří k význam-

ným provozovatelům přednemocniční neodkladné péče. Původně jsem měl v úmyslu navštívit přímo centrálu SAMU, která zároveň ve městě nad Seinou zajišťuje i leteckou záchranku. Jelikož tam ale bez předchozího písemného souhlasu ředitele nelze fotografovat, usoudil jsem, že bude snazší vydat se za fotografickými úlovky do některé z větších pařížských nemocnic. Vybral jsem si dvě: Hopital St-Louise a Hopital Lariboisiere. První z nich se rozkládala v parku a měla klasicky řešená oddělení v jednotlivých pavilonech. Tím připomínala trochu areál FN na Borech. Jezdily sem jak převozové sanitky, tak vozy záchranných služeb. V Lariboisiere byl areál modernější. Monoblok skrýval velmi progresivně 36

řešené oddělení emergency, kam sanitky zajížděly shrnovacími vraty až do budovy a manipulace s kriticky nemocnými tedy probíhala v teple pod střechou a skryta očím veřejnosti. V okamžiku, kdy jsem udělal první snímek, jsem měl za zády místní ochranku nemocnice, která si naštěstí nechala vysvětlit, proč v nemocnici fotím, avšak vynutila si slib, že nebudu fotografovat pacienty.

Mezi sanitními vozy jednoznačně převládají domácí značky, tedy Peugeot, Renault a Citroen, k vidění jsou ovšem i Volkswageny a Mercedesy. Výbava vozů ZZS přibližně odpovídá té naší, ale Francouzi daleko více dbají na místní značky, takže například defibrilátory jsou téměř výhradně domácí provenience. Posádky jsou obvykle tříčlenné a v žádné jsem neviděl ženu (možná to byla náhoda, možná ne). Největší rozdíl je ovšem v tom, že se v Paříži nikam nespěchá. Vozy záchranky, policie i hasičů se prodírají hustým provozem

pomaloučku a trpělivě, pouze se zapnutými světly a majáčkem, sirénu používají jen naprosto výjimečně. Po dojezdových časech jsem raději nepátral, ale vzhledem k přecpaným ulicím určitě patnáctiminutová nebude… Převozovou službu, u nás známou jako DRNR, v Paříži poskytuje nepřeberné množství nemocničních zařízení i soukromých firem, například Alban92, Seine et Loing, Ambulance Stephenson, Mistral Ambulances a řada dalších. Chodící pacienti jsou naprosto běžně přepravování označenými osobními vozy bez přepážky, což naše legislativa neumožňuje.

V ulicích Paříže je obecně vidět znatelně méně sanitek, než v ČR. Avšak podobně jako u nás, i Francie zachovala národní tísňová telefonní čísla, která fungují vedle linky 112. Pro záchrannou službu je to číslo 15, pro policii 17 a pro hasiče 18. Au revoir, sladká Francie, alespoň prozatím…. (*) VS: Záchranná služba v Paříži, aneb jak jinde fungují záchranné služby. Záchranář, r.1., č.3, s.3

PŘEČETLI JSME ZA VÁS ... absolvovala operaci, spočívající v odstranění dělohy, vaječníků a prsů. Pak se otevřela právní cesta ke změně jména na mužské a o přiznání mužského rodného čísla. Případ současného Mikea byl o to těžší, že ve svých sedmadvaceti letech ještě jako Ivana porodil dceru, která je dnes úspěšnou vysokoškolačkou. O své anabázi vydává knihu. (I. Karásková: Padesát let žil jako Ivana. Teď je Mike. Sedmička č. 2, 13.1.2011, s. 11) Dvou let se dožil chlapec, trpící nevyléčitelnou spinální svalovou atrofií. Nadace Život dětem v rámci akce „Srdce pro děti“ rodičům poskytla speciální kočárek s mobilní plicní ventilací, takže malý pacient mohl po mnoha měsících strávených na lůžku vyjet ven. Přesto však se jeho zdravotní stav postupně zhoršuje. (M. Machková: Samuel v kočárku od Blesku spí i cestuje. Blesk č. 16, 18.1.2011, s. 6) Ligový fotbalista Viktorie Žižkov P.M. trpěl chronickým onemocněním ledvin, pro které nesměl hrát. Čekal na vhodného dárce, nakonec mu ledvinu poskytla vlastní matka. „Pro mne je to hrdinka! Když viděla, jak se operace několikrát odkládala, šla do toho,“ popsal obdarovaný syn. (O. Michálek: Máma je hrdinka! Blesk č. 15, 19.1.2011, s. 18) Smrtelné nebezpečí hrozilo návštěvníkům jihlavského obchodního centra. Lidé tam procházeli kolem pěti květináčů, ve kterých byl zasazen jedovatý sukulent pryšec, Euphorbia tirucalli, pocházející z jihu Afriky. Bělavý latex, který roní poraněná rostlina, může způsobit několikadenní slepotu či záněty kůže. Jsou známy smrtelné případy krvácení do střeva. Zaměstnanci květináče po upozornění odstranili. (čad: Tato rostlina zabíjí .... a děti chodily kolem ní! Blesk č. 17, 21.1.2011, s. 6) Ministr zdravotnictví L. Heger hodlá zavést novou protikorupční strategii. „Lékaři nesmí podléhat tlaku farmaceutických firem, aby předepisovali ty léky, které jsou pro danou firmu výhodné. Totéž se týká i nemocnic.“ Sponzorské dary nemocnicím budou podléhat přísnějším pravidlům. Zaveden bude registr cen. Podle Transparency International korupce a neprůhledný systém ve zdravotnictví připraví každý rok stát o 17 miliard korun. (M. Koubová: Konec korupce v lékařství? PD 21.1.2011, s. 14) Rakouský sjezdař se vážně zranil při hrůzostrašném pádu při tréninku na sjezd při mistrovství světa v Kitzbühelu. V rychlosti přes 100 km/h při skoku na terénní bouli neustál dopad a hlavou dopadl na ledový svah. Byl okamžitě transportován na kliniku v Innsbrucku a po operaci na neurochirurgickém oddělení uveden do umělého spánku. (EPA: O jeho život jsme bojovali 5 hodin. Blesk č. 18, 22.1.2011, s. 14) Německá pornohvězda podstoupila v lednu šestou plastickou operaci prsou. Chtěla mít největší prsa, v jedné z berlínských klinik ji však odmítli s tím, že tak objemné implantáty nelze pod prsní svaly umístit. Po operaci na jiné klinice došlo k patnáctiminutové srdeční zástavě, komatu a smrti po devíti dnech bezvědomí. (jho, zp: Pro slávu a větší prsa obětovala život. NB č. 4, 23.1.2011, s. 2-3). Abychom nemuseli na jaře schovávat špeky do dlouhých svetrů, sestavil německý odborník na výživu dvacet stravovacích tipů, jak čelit zimě s chutí a bez kil navíc. Doporučuje mimo jiné: skořici, řasy, dvě jablka denně, kapsaicin v chili, pepři, kurkumě a zázvoru, chrom, zeleninu, grapefruit, křehký chléb, vápník, kofein, bylinky a koření, jehněčí maso, hořčík, papriku, procvičování mozku a pití vody. (I. Dvořáková, A. Fajkusová: 20 nejlepších požíračů kalorií. Blesk 24.1.2011, s. 16) Podle průzkumu provedeného pro Všeobecnou zdravotní pojišťovnu má více než polovina dospělého obyvatelstva v České republice kila navíc. Z nich 21 procent je obézních a 34 % má nadváhu. Podíl obézních stoupnul během deseti let o 7 %, v r. 2000 jich bylo 14 procent. Obézní lidé žijí častěji na vesnici (26 % obézních). (ČTK, ida: Lidé s nadváhou žijí spíš na venkově... Blesk č. 21, 26.1.2011, s. 8) Ani ultrazvukovou invazivní liposukcí se neřeší nadváha. Metoda není vhodná pro obézní osoby, které chtějí řešit svou nadváhu..

FN Plzeň stejně jako ostatní nemocnice v kraji obdržely od VZP na konci roku informaci o stop stavu na léčbu nových onkologických pacientů. FN Plzeň zvládla uhradit poplatky za onkologické pacienty v listopadu a prosinci z vlastních zdrojů, jsou však nemocnice, které nového pacienta přijaly jen tehdy, když byla ukončena léčba jiného. Ve FN Plzeň ročně přibude 1200 nově onkologicky nemocných. (M.Kunešová: Za pacienty s rakovinou VZP neplatí. PD č. 257, 5.11.2010, s. 1) V Evropě přibývá případů onemocnění vyvolaných meningokokem typu Y, které má velmi vysokou úmrtnost. Zemře až pětina nakažených, u chlapců ve věku 15-19 let dokonce polovina. Meningokoková infekce má pět séroskupin. Očkovací tetravakcína pro děti starší jedenácti let je v ČR k dispozici od r. 2010. (A. Zvěřinová: Nová nákaza ohrožuje i Česko. PD č. 257, 5.11.2010, s. 14) Každý, kdo má problémy a váhou, má někde uvnitř schované své štíhlejší já. Jak se k němu co nejefektivněji prokutat? Prvním úkolem je popřemýšlet o tom, jak jsme se v posledních letech stravovali. Zda jsme dodržovali doporučený interval jídel 2,5-3 hodiny. Další chybou je skladba jídla, rizikové jsou sladkosti, uzeniny, smetana a další. S tím souvisí nadměrný energetický příjem ve srovnání s výdejem. Úprava by měla začít zapisováním všeho co zkonzumujeme po dobu alespoň týdne. (M. Binarová: Rok vašeho skutečného těla. Ona dnes č. 1, 3.1.2011, s. 17) Ve 3. etapě Ralley Dakar odstoupila ze soutěže posádka kamionu Czech Dakar Teamu. Nezvládnutá terénní nerovnost znamenala vážná poranění dvou ze třech jejích členů – po tvrdém dopadu utrpěl pilot prasklinu obratle a u navigátora došlo dokonce k rozdrcení dvou obratlů s následnou nutnou operací v argentinské Saltě. (P. Vacek: Čech na Dakaru: Rozdrcené obratle! Blesk 6.1.2011, s. 22) Statisíce obyvatel ČR je vystaveno nepřiměřenému hluku, překračujícímu povolené limity. Týká se to zejména okolí dálnic a jejích přivaděčů. Ministerstvo zdravotnictví se údajně chystá tyto limity zmírnit. Podle analýzy Národní hlukové laboratoře by se tak ČR vůči hluku stala třetí nejtolerantnější zemí z 26 států Evropské unie. Podle statistik trpí hlukem vyšším než 70 dB u nás ve dne přes 240 tisíc, v noci přes 280 tisíc obyvatel. (M. Koubová: Hluk bude trápit zase víc lidí, zvýší se limity. PD č. 4, 7.1.2011, s. 13) Vybrat si správnou redukční dietu nebývá snadné. Správné je nejdříve si vyhodnotit svůj vlastní jídelníček, tj zapisovat, co konzumujeme a vyhodnotit energetickou hodnotu. Pak začít hledat nízkokalorické alternativy stravy tak, aby se energetická hodnota snížila o 1500 až 2000 kJ. Redukce by neměla unavovat, způsobovat špatnou náladu a stres. Ani by nemělo docházet k pocitu hladu. Úbytek by se měl pohybovat okolo 0,5-1 kg/týden. (I. Dvořáková: Hubnout lze s tužkou v ruce. Blesk 8.1.2011, s. 11) Úrazové ambulance měly plné čekárny. Na chirurgii na Slovanech ošetřili asi 40 pacientů, přibližně u poloviny se jednalo o zlomenou ruku nebo nohu. Lidé, kteří se zraní při pádu na neuklizeném chodníku, mají možnost žádat náhradu škody na obvodní radnici. Podle lékařky kalamita trvala od začátku prosince. Podle jejího vyjádření „město se na chodníky úplně vykašlalo, takže je jasné, že to pak dopadá takhle.“ (tom,dav,pel: Lidé padali na ledovce, mnozí skončili na chirurgii. (PD č.6, 8.1.2011, s. 3) Desítky úrazů zaznamenali plzeňští záchranáři během lednových 24 hodin v důsledku namrzající ledovky. Nejhorší byla situace na chodnících. Po pádech docházelo nejčastěji k naraženým a zlomeným zápěstím. (dav aj.: Ledovka: natřikrát zlomená čelist. PD č.6, 9.1.2011, s. 1) Ve věku 50 let se transsexuál(ka) Ivana P. rozhodla změnit identitu. Následovala nejdříve skupinová psychoterapie. Po hormonální terapii 37

Nemocných bylo o 110 % více než o dva týdny dříve. Několik tradičních rad k vyzkoušení, jak chřipce předcházet či ji mírnit: prevence – křen, šípkový čaj, třapatka nachová (Echinacea). Během onemocnění: česnek a cibule, bylinkové mazání, čajovníkový olej, šalvějové víno, fenykl a anýz, jitrocelový sirup, zázvorový čaj. (J. Pekařová: 10 rad našich babiček, jak porazit chřipku. Blesk č. 22, 27.1.2011, s. 13) Pašeráci drog na mexicko-americké hranici přišli s novým „zlepšovákem“. Přes hraniční plot vrhají balíky se zásilkou marihuany pomocí gumy na způsob středověkého katapultu.K tradičním tunelům, dálkově ovládaným letadélkům, maskovaným kamionům tak přibyla další zbraň v arzenálu pašeráků (D. Jimarez: Pašeráci si vyrobili katapult na drogy. Metro č. 20, 28.1.2011, s. 5) Ročně se dětem stane okolo 450 tisíc úrazů, z nichž 30 tisíc skončí v nemocnici. Tři tisíce mají trvalé následky. 46 procent dětí do 14 let se zraní v domácnosti. V r. 2010 zemřelo na silnicích 151 chodců a 70 cyklistů. Mezi oběťmi bylo i šest dětí. Vznikla kampaň „Chceme být vidět!“, která seznamuje s reflexními materiály a doplňky jako důležitou součástí oblečení. (M. Hettnerová: Úrazy zabijí 200 dětí. Metro č. 20, 28.1.2011, s.2) (jn)

Liposukcí se jen dotvarovávají ty partie, kde je nadbytek tukové tkáně. V průměru se odsává 1500 až 2000 mililitrů tuku. Zákrok je trvalý, protože tukové buňky v dospělosti se již nemnoží. (I. Dvořáková: Jen liposukcí nezhubnete ... Blesk č. 21, 26.1.2011, s. 14) V poslední době se u dětí častěji objevují vši. Takový žák musí být izolován a odvšiven. Pokud se na to nepřijde včas, vši si domů může odnést více dětí. Evidence epidemie vší u nás neexistuje. V léčbě pedikulózy je třeba použít odvšivovacích prostředků, odstraňovat pečlivě hnidy, vydezinfikovat hřebeny a kartáče, zkontrolovat vlasy všech členů rodiny a po počáteční nákaze vlasy pravidelně prohlížet. (M. Koubová: Zavšivených dětí přibývá. Školy přitvrzují. PD č.22, 27.1.2011, s.13) Hlavním problémem vysoké nemocnosti a častého opakování nemoci bývá oslabená imunita. Mívají ji především děti, jejichž imunitní systém není ještě plně rozvinutý. U starších lidí bývá do jisté míry již opotřebován. Pro posílení a udržení silného imunitního systému pomůže dostatečný příjem vitaminů a pravidelná tělesná aktivita, omezení tučných jídel a vyšší konzumace zeleniny a obilnin. Důležité je též nepodléhat stresu a dostatek spánku. (R. Břečka: Opusťte začarovaný kruh oslabené imunity. PD č.22, 27.1.2011, příloha Zdraví, s. III) Koncem ledna dorazila virová epidemie chřipek do Česka.

ILUSTRAČNÍ FOTOGRAFIE K ČLÁNKU „POMOCNÉ TLAPKY SLAVÍ DESET LET“ NA S. 24

38

39

PRANOSTIKY A ŽIVOTNÍ MOUDRA PRANOSTIKY Únorová voda - pro pole škoda.

Není nic krásnějšího než děsit lidi za peníze. (Alfred Hitchcock)

V harmonické rodině raší štěstí samo od sebe. (Čínské přísloví)

Když únor vodu spustí, ledem ji březen zahustí.

Lenost je zvyk odpočívat dříve než se člověk unaví.

Iluze je první ze všech radostí. (Voltaire)

Leží-li kočka v únoru na slunci, jistě v březnu poleze za kamna.

Kdo chce někomu škodit, najde příčin dosti. (Publius Syrus)

Co zmohou zákony tam, kde vládnou jen peníze? (Gaius Titus Petronius)

Jestli únor honí mraky, staví březen sněhuláky Jak dlouho skřivan před Hromnicemi vrzá, tak dlouho po nich zmrzá. (2.2.)

Nejsem dost mladý na to, abych věděl všechno. (Oskar Wilde)

Je-li o Hromnicích studeno, přijde brzy jaro. Na Hromnice má sedlák raději vlka ve chlévě i ženu na marách než slunce.

Pozorný posluchač je lichotníkem beze slov. (Arabské přísloví) Nadání je nejlepší ženichovo věno. (Honoré de Balzac)

Humor je perla z hloubky, vtip jiskřící perla na povrchu. (Publius Syrus) Domům se počítají léta, moudrý člověk vždy jest mlád. (Bulharské přísloví)

Na Hromnice jasná noc - bude ještě mrazů moc. Na Hromnice - chumelice, netrvá pak zima více. Na svatého Blažeje pije skřivan z koleje. (3.2.) Svatá Agáta bývá na sníh bohatá. (5.2.) Svatá Apolena bývá v mlze zahalena. (9.2.) O svaté Juliáně připrav vůz a schovej sáně. (16.2.) Jaké jest masopustní úterý, taková bude Veliká noc. (20.2.) Prší-li na svatého Matěje, bude se brzy síti. (24.2.) Na svatého Matěje lidské srdce okřeje, slunce pozře závěje, nad polem si skřivan zapěje.

ŽIVOTNÍ MOUDRA Když děti nedělají nic, dělají neplechu. (Henry Fielding) Většina žen není tak mladá, jak jsou namalovány. (Max Beerbohm) Chceme brát z minulosti oheň, nikoliv popel. (Jean Jaures) Sebedůvěra je prvním tajemstvím úspěchu. (Ralph Waldo Emerson) Velké pohromy vznikají z malých příčin. (Japonské přísloví) Lepší je být sám než ve špatné společnosti. (Italské přísloví)

FACULTAS NOSTRA- Zpravodaj LF UK v Plzni. Redakční rada: doc. MUDr. J. Beran, CSc., MUDr. Lada Eberlová, prof. MUDr. J. Kilian, MUDr. Věra Křížková, Ph.D., DrSc., MUDr. J. Novák, MUDr. B. Nussbaumerová, Ph.D., prof. MUDr. RNDr. J. Slípka, DrSc. Grafická úprava d-PRESS s.r.o. – H. Navrátilová. Vydává LF UK v Plzni pro vnitřní potřebu. Adresa redakce: MUDr. J. Novák, Ústav tělovýchovného lékařství LF UK, Lidická 6, Plzeň. ([email protected]). Náklad 1000 ks. Toto číslo neprošlo jazykovou úpravou. http://www.lfp.cuni.cz/facultas-nostra.aspx 40