OBSAH: * zamyšlení nad Písmem * schůzka ODV * Setkání křesťanů Praha 2005 * informace * příběh * duchovní slovo * soutěž Stezka písmáků * píseň * pro nejmenší _______________________________________________________________________________________________________________________________
Bůh naděje nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha Svatého. Řím. 15,13 Kázání biskupa Slezské evang. církve a.v. na Moravě, Vladislava Volného, v jednom společenství na závěr Setkání křesťanů Praha 2005: Žalm 71,5 Milé sestry, milí bratři, Již třetí den nejčastěji slyšíme slovo naděje. Byli jsme pozváni k naději. Našli jsme zde v Praze naději, setkali jsme se s nadějí? Víme něco více o naději? Jsou tyto dny pro náš život povzbuzením k naději? Jsme naplněni nadějí a budeme ji předávat dál? Jistě, že organizátoři udělali hodně pro to, abychom na tyto otázky odpověděli kladně. Obvykle ke slovu naděje dodáváme ještě upřesňující slůvka, říkáme: živá naděje, plané naděje, marné naděje. Jaká byla ta naděje, kterou nám všechny programy tady v Praze nabízely? Poukázaly nám na pramen naděje? Na dárce naděje? Z dětství, které jsem prožil na vesnici, si pamatuji, že když byla žena těhotná, říkávalo se, že „chodí v naději nebo ve stavu naděje“. Naděje to je tedy očekávání. V případě těhotenství, je to očekávání na radostnou událost, na nový život, na zázrak nového života. Naděje je tedy očekáváním. Na co očekáváme, co je předmětem našeho očekávání? Očekávání může nést stopy radostné, ale může být také poznamenáno strachem z toho, co přijde. Jakou naději má manželství prožívající krizi? Mladý člověk bez práce? Rodina v sociální nouzi? Rodiče, kterým se narodí postižené dítě? Člověk podvedený, zklamaný, zneužívaný, pokořovaný? Jakou naději mají týrané a znásilňované ženy? Jakou naději mají zneužívané děti, které se v mnohých případech staly obětí svých rodičů nebo blízkých? Jakou naději mají nemocní, stárnoucí...? Apoštol Pavel napsal v listu římským křesťanů (5,5) „Naděje neklame, neboť láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha Svatého.“ V Kristu je naděje pro každého bez rozdílu, neboť Pán Bůh miluje člověka, záleží mu na člověku, myslí to s ním dobře. Naděje předpokládá znát toho, kdo rozhoduje o naplnění této naděje, kdo má vliv na očekávaný cíl naděje. Ap. Pavel v Ef. 2,12 připomíná, že naše naděje, tedy naděje křesťanská je možná a aktuální tehdy, když je naše víra ukotvena v Kristu. Bez Boha není naděje. Naděje předpokládá důvěru v toho, kdo o jejím naplnění rozhoduje nebo ho ovlivňuje, tedy našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Naděje rovněž předpokládá zkušenost, že ten, kdo má rozhodující moc a vliv na naplnění naděje je věrohodný, že už mnohokrát dostál očekáváním v něho vkládaným. To je vlastně obsahem na počátku přečteného textu: „Ty jsi přece má naděje, Panovníku Hospodine, v tebe už od mládí doufám.“ Pisatel vyznává, od koho pramení jeho naděje, kdo je jejím zdrojem, a tím také zdrojem jeho jistoty a optimismu. Mít naději znamená mít v životě opěrný, pevný bod. Proto také naděje bývá graficky znázorňována jako kotva. Mít naději znamená mít v Kristu ukotvený svůj život. „...v tebe už od mládí doufám“, to je hluboké vyjádření zkušenosti s nadějí, ale i s tím, kdo je zárukou, garantem naděje. Pisatel už od mládí něco prožil, ověřil si v nejsložitějších životních situacích, co to znamená mít či nemít naději. Ví o Božích zásazích do jeho života, o Boží pomoci a ochraně a zachraňujících, milosrdenství a především lásky plných činech svého Boha. Na základě těchto zkušeností ví, že jeho
1
naděje je pevná, živá a dává mu jistotu do dalších dnů jeho života, jako by chtěl říci: „Tak tomu je od mého mládí a nemám důvod něco měnit.“ Domnívám se, že zde v Praze byli shromážděni lidé, kteří mají různé zkušenosti s nadějí a věřím, že rovněž vy, milé sestry a milí bratři, máte své mimořádně důležité zkušenosti s nadějí. Naděje, o které nám hovoří Písmo, je naděje, která má rozměr eschatologický, tedy přesahuje náš pozemský život a otevírá před námi věčnou perspektivu, kterou nám nabízí Pán Ježíš. Jako křesťané jsme lidmi naděje, jejími nositeli a svědky. Rozcházejme a rozjíždějme se do našich domovů, církví a sborů jako lidé, kteří chtějí přinášet a vnášet naději do všech lidských skepsí, chtějí slovem, činem, gestem a úsměvem dát najevo, že jsme lidmi pozvanými k naději v Kristu a s touto nadějí žijeme, protože takový život má smysl. Amen
_____________________________________________________________________________________ V září měl odbor duchovní výchovy na programu následující stěžejní témata: -
návrh nového organizačního řádu Junáka - pokračování ve tvorbě Metodiky duchovní stav přihlášek do soutěže Stezka písmáků a výchovy kontrolu otázek pro tuto soutěž - zprávu o činnosti svých členů v letním období _____________________________________________________________________________________
Experimentální tábor na ostrově Brownsea ještě jednou Jak se blíží první století výročí založení skautingu, budeme se vracet i k experimentálnímu táboru pořádanému B-P na ostrově Brownsea, protože právě tento tábor v roce 1907 je skautskými historiky označován a pokládán za počátek světového skautského hnutí. Nebude snad na škodu, seznámíme-li se ve volnější úpravě také s tím, co se lze o tomto táboře dočíst na stránkách The Scouting Web Portal – USSCOUTS.ORG v článku, který zpracoval Carlos Rodriguez, Wood Badge Scouter, Venezuela, na základě údajů,
uveřejněných E. E. Reynoldsem v Magazinu „Jamboree“ v srpnu 1947. Považuji za nezbytné dodat, že mohou být drobné rozdíly v tom, o čem jsme hovořili v předchozím článku o táboře na ostrově Brownsea a tím, co uvádíme zde. Je logické, že se různí skautští historici - autoři popisu života v táboře mohou v jednotlivých detailech lišit v závislosti na zdrojích informací, které měli k dispozici. Často se setkáváme s podobnými názorovými rozdíly i stanovisky i ve vědeckých publikacích různě orientovaných historiků.
Idea, která vyústila v knihu „Scouting for Boys“, nespadla B-P z nebe, ale byla založena na systematickém studiu, pozorování, vracení se do minulosti, a stopování všech vlivů, které by mohly působit příznivě na výchovu chlapců. B-P byl překvapen, když zjistil, že jeho malá příručka pro vojáky „Aids to Scouting“, vydaná v roce 1899, byla už v roce 1901 využívána anglickými učiteli a také anglickými chlapci. O výchově anglické mládeže se mu uvažovalo snadněji, protože byl v očích chlapců hrdinou od Mafekingu, na kterého se obraceli se svými dotazy jednotlivci i celé chlapecké kluby. A to vše se vzájemně propojovalo, když B-P navázal kontakt s organizací Boys´ Brigades. Schéma své představy, jak přepíše svou „vojenskou publikaci“ pro chlapce, B-P uveřejnil v roce 1906 v časopise „The Boys´ Brigade Gazette“. Pět měsíců poté se seznámil s Ernestem Thompsonem Setonem a Setonův úspěch s „Woodcraft Indians“ v něm utvrdil názor, že zálesácký život je neodolatelnou výzvou pro chlapce. B-P si chtěl své nápady, které zařazoval do rukopisu „Scouting for Boys“, ověřit v praxi, a proto se rozhodl uspořádat tábor na ostrově Brownsea. Je třeba pochopit, že skutečně šlo o experimentální tábor, takže nebylo možno očekávat, aby již na první pohled bylo patrné, že šlo o skautský tábor a nikoliv tábor jiné organizace, jak jsme zvyklí takové rozdíly 2
pozorovat v současnosti. Bylo ovšem až překvapující, které skautské činnosti a metody B-P uplatnil již na tomto prvním táboře. B-P potřeboval mít smíšenou skupinu chlapců z různých společenských vrstev, aby zjistil, jak se budou vyvíjet jejich vzájemné vztahy. Proto vytvořil skupinu – oddíl dvaceti chlapců, z nichž část představovali synové jeho přátel, a druhou pak vybrali činovníci Boys´ Brigade z obcí Poole a Bournemouth. B-P napsal rodičům vybraných chlapců dlouhý dopis, v němž je informoval o svých programových záměrech, které chtěl na táboře uplatnit – šlo především o lesní moudrost, pozorování, sebekázeň, zdraví, vytrvalost a odolnost, ušlechtilost a rytířství, ochranu a záchranu života a vlastenectví (lásku k vlasti). Neopomenul rodiče seznámit i s denním rozvrhem a všemi nezbytnými potřebami a vybavením, které každý z chlapců měl na táboře mít. Ti chlapci, kteří přijeli jako první, pomáhali B-P a majoru Maclarenovi postavit stany. Byly to krásné stany, po pravdě ovšem řečeno v podstatě jediné tehdy a ještě po nějakou dobu v Anglii dostupné. Každá družina měla svůj stan. Chlapci nenosili uniformy, ale ti, kteří navštěvovali veřejnou školu, měli podobné oblečení. Každá družina měla své „nárameníky“ - stuhy z barevné vlny – modré vlci, zelené býci, žluté kolihy a červené havrani. Každý rádce měl družinovou vlajku zobrazující zvíře, podle kterého byla družina nazvána. Každý chlapec měl mosaznou lilii, kterou si upevnil na svůj oděv. Po absolvování několika testů (uzle, signalizace vlajkou, stopování), získal další mosazný odznak - pásek, na kterém bylo napsáno „Be prepared“. Ten si upevnil pod první odznak, pod lilii. Byly používány také šátky barvy khaki. Podívejme se nyní na detailní rozpis táborového dne: 06:00 Budíček, sklenice mléka a suchary 06:30 Ranní rozcvička 07:00 Informace o denní činnosti s ukázkami 07:30 Úklid stanů a tábora 07:55 Slavnostní nástup, vztyčení vlajky, modlitby, snídaně 09:00 Skautská praxe 12:00 Koupání 12:30 Oběd
13-14:15 Odpočinek – polední klid 14:30 Skautská praxe 17:00 Čaj 18:00 Táborové hry 19:15 Ošetření oděvů a výměna prádla 20:00 Večeře 20:15 Vyprávění u táboráku, krátké cvičení (dechová cvičení na provětrání plic) 21:30 Odchod „na kutě“, večerka
Ke zvukovým signálům jako byl „budíček“ používal B-P roh antilopy kudu (Koodoo), chycené v Matabelandu v roce 1896, několik krátkých tónů znamenalo „nástup oddílu“. Tento roh rozezněl B-P i na zahájení Jamboree v roce 1929. Ranní a večerní cvičení byla velmi jednoduchá a podobala se těm, která jsou uvedena ve knize „Scouting for Boys“. Do koupání byly zařazeny i hry ve vodě a byly využívány dvě lodě. Polední odpočinek byl přísně dodržován. Při táboráku vyprávěl B-P většinou své vlastní zážitky a dobrodružství. Většina z nich je rovněž uveřejněna v knize „Scouting for Boys“. Žádný z účastníků si nevzpomíná, zda zpívali ještě něco jiného kromě písně „Eengonyâma Zulu“. B-P pořádal různé soutěže mezi družinami a také mezi jednotlivci. Odměna byla třeba za nejlepší sbírku listů stromů, která obsahovala také jména těchto stromů. Jiné ocenění při zkouškách bylo umění pozorovat. B-P zkoušel různá cvičení, způsoby a soutěže v pozorování. Kladl velký důraz právě na cvičení v pozorování, stopování, plížení a podobnou skautskou praxi. B-P připomíná, že oddíl (the troop) chlapců byl rozdělen do družin (patrols) po pěti chlapcích, z nich nejstarší byl rádcem (patrol leader). Tato organizace či toto uspořádání bylo největším tajemstvím našeho úspěchu, zdůrazňuje B-P. Každý rádce družiny měl plnou odpovědnost za chování své družiny po celou dobu – v táboře i v terénu. Družina tvořila jednotku pro práci i hry, a každá družina tábořila na odděleném místě. Chlapci považovali za svou čest plnit příslušné rozkazy. Odpovědnost a čestnost v soutěžích byly úspěšně vytvářeny a tak byl den co den zajištěn dobrý standardní rozvoj experimentálního oddílu. Jednotlivá skautská témata byla postupně rozvíjena. Zjistili jsme, říká B-P, že nejlepším způsobem sdělování „teoretických“ instrukcí je jejich krátké předvádění na příkladech třeba v prostorách táborového kruhu nebo na jiném vhodném místě s následujícími praktickými ukázkami v „hodině praxe“ před 3
snídaní. Vlastní praktický výcvik byl pak prováděn ve formě soutěží a různých jiných „vzdělávacích“ postupů. Kázeň byla vždy velmi uspokojující a přiměřená. Byl zřízen „čestný soud“ pro ty, kteří by případně porušili kázeň, ale nikdy nebyl použit, protože chlapci byli vedeni tak, aby vykonávali vše co nejlépe „na svou čest“, a starší hoši – rádcové družin byli odpovědni za chování chlapců, kteří tvořili jejich družinu. A B-P připomíná, že toto fungovalo perfektně. B-P ve své krátké zprávě zdůrazňuje, jak se snadno chlapci, kteří pocházeli z různých sociálních vrstev, navzájem promíchali a dobře snášeli. To byla pro B-P zcela mimořádná zkušenost, která ho v dalším rozvíjení a prohlubování teorie i praxe skautingu hluboce ovlivnila. Na této zkušenosti pak vznikla základní představa čtvrtého bodu skautského zákona „A Scout is a friend to all, and a brother to every Scout, no matter to what social class the other belongs“, v současném českém znění „Skaut je přítelem všech lidí dobré vůle a bratrem každého skauta“ (skautská stezka, Junák - svaz skautů a skautek ČR). Experimentální tábor B-P potvrdil, že jeho představy jsou správné a zároveň mu dodal důvěru, aby ve svém projektu pokračoval. Získal podporu vydavatele Arthura Pearsona. Byla zřízena „kancelář“ a vypracován projekt na vydání publikace „Scouting for Boys“, týdeníku „The Scout“ a pořádání setkání s veřejností, na kterých B-P vysvětloval své záměry a plány včetně schéma skautingu. V lednu 1908 vychází první ze šesti částí publikace „Scouting for Boys“, 29. března 1908 dostává B-P korektury prvního čísla týdeníku „The Scout“. Během jednoho roku dosáhl počet výtisků 110 000. 16. května 1908 provádí B-P první dokladovanou kontrolu skautů ve Wimbledonu. Skauting byl na světě a jeho vítězná cesta prožívají nejkrásnější chvíle svého mládí. Na světem byla nastoupena. B-P založil hnutí, které Jamboree a při jiných příležitostech se vzájemně směřuje své výchovné působení tak, aby každý poznávají skauti z celého světa. Vytvářejí si mezi skaut a v budoucnu v podstatě každý člověk sebou nejen vzájemné bratrské a sesterské považoval své bližní za své bratry a sestry bez vztahy, ale zároveň získávají poznatky a ohledu na jejich barvu kůže, sociální původ či zkušenosti, které je připravují pro jejich život vyznání, ke kterému patří. Brzy uplyne sto let od v dospělosti. chvíle, kdy poprvé zazněl na ostrově Brownsea Seznamují se se „Zlatým pravidlem hlas rohu antilopy kudu a na tomto ostrově chování“ (podrobnosti viz NDS č. 139 - červen vzplál táborový oheň, kolem kterého sedělo 2005), které je vede k lásce a úctě k bližním dvacet chlapců s několika dospělými, mezi nimiž v souladu s druhým základním principem a tím nejvýznamnějším byl B-P. prakticky tak naplňují slova „Nečiň druhým, co Za těch prvních sto let vzrostl počet nechceš, aby oni činili tobě!“ Svět má šanci, že z skautů a skautek na desítky milionů a počet těch, těch, co projdou skautskou výchovou, budou kteří skautských hnutím ve svém životě prošli, čestní, lidsky a morálně kvalitní občané, pro na stovky milionů. Dnes se miliony skautů a které služba bližním a společnosti bude skautek na celém světě shromažďují ve svých samozřejmou celoživotní výzvou. O tom, že klubovnách, na svých táborech, kolem svých současná společnost takové lidi pevného táborových ohňů a ve skautských oddílech charakteru a zásad potřebuje, není pochyb. V Roudnici n.L., 22. května 2005 Ing. Jiří Čejka, DrSc. - Péguy _____________________________________________________________________________________
Přítomný Masaryk Motto: Masarykova osoba není minulostí, je výzvou; jeho dílo není zděděným majetkem, nýbrž závazkem. Josef Zvěřina
O té naší přítomnosti V této části své „minitrilogie“ bych se měl zdůvodněně zabývat tím, kvůli čemu jsem byl nejspíš o tyto příspěvky vůbec požádán: proč jsem přesvědčený, že Tomáš G. Masaryk není jen mimořádnou osobností českých dějin, nýbrž že je v nějakém podstatném smyslu i důležitým účastníkem naší přítomnosti. Ano – proč má (podle mě) smysl Masarykovi naslouchat uprostřed našich dnešních a očekávaných zítřejších úkolů a zápasů v očekávání, že z tohoto naslouchání se může zrodit inspirace k tomu správnému řešení. 4
Méně objektivisticky vyjádřeno: zda a proč si myslím, že může tenhle muž promluvit i dnes do života mých současníků – tak jako před 35 lety promluvil do mého. A to v situaci, kdy jsou rozdíly mezi poměry, v jakých on oslovil mne a jaké nejspíš žije dnešní čtenář, na první pohled hodně odlišné. Mně tehdy bylo pár měsíců přes sedmnáctý rok, mou zemi právě okupovala vojska světové velmoci a nechal jsem se „zlomit“ k tomu, abych se ve skautskému oddílu „dočasně“ staral o vlčata1. Od jedné z maminek „svých“ vlčat jsem k vánocům 1968 dostal Čapkovy Hovory s TGM. A v nich jsem objevil člověka, který mně otevřel úplně jiný svět – především žité víry a vůbec pojímání života – než jaký mne běžně obklopoval. Do tehdejších „malých českých poměrů“ a tomu odpovídající ustrašené církve, vhodné jako muzeum a terč pro zesměšňování, vpadl posel sebevědomého, světového a navzdory své převaze chápajícího, vpravdě moudrého životního přístupu. Byl to takový kontrast, jako když na kluzišti vjede mezi hráče, kteří se jen „kloužou“, hráč na bruslích…. Od té doby se ovšem podstatně proměnil nejen náš český „rybníček“, ale do chodu se dala celosvětová proměna, kterou tehdy očekávali snad jen vizionáři typu Pierra Teilharda de Chardina nebo manželů Heidi a Alvina Tofflerových2. Jelikož to pokládám pro porozumění dalšímu za podstatné, vkládám sem stručný souhrn toho, co píší Tofflerovi: Až doposud lidstvo prošlo dvěma velkými vlnami změny a každá z nich přitom do značné míry vymazala předchozí kultury nebo civilizace a zaměnila život takovým způsobem, který si předchůdci nedovedli představit. První vlně změny - zemědělské revoluci - trvalo tisíciletí, než se vyčerpala. Druhá vlna - růst průmyslové civilizace - zabrala pouhé tři stovky let. Dnes jsou dějiny ještě zrychlenější. Třetí vlna s sebou přináší naprosto nový způsob života, který je založen na diverzifikovaných obnovitelných energetických zdrojích, na výrobních postupech, jež činí většinu továrních výrobních linek zastaralými, na nové, jiné než nukleární rodině. Tato nová civilizace má svůj specifický pohled na svět: svérázným způsobem zachází s časem, prostorem, logikou a příčinností. A má také své vlastní principy politiky budoucnosti. Stávající změny a zmatek ve světě jsou podle autorů způsobeny právě střetáváním druhé, průmyslové vlny s nastupující třetí vlnou. Vlnová teorie říká, že hlavní konflikt, kterému musíme čelit, není střet mezi islámem a Západem ani mezi "zbytkem světa a Západem", jak nedávno formuloval Samuel Huntington. Není ani pravda, že by Amerika byla ve stadiu úpadku, jak prohlašuje Paul Kennedy. Nejsme ani u "konce dějin", jak to razí Francis Fukuyama. Nejhlubší ekonomická a strategická změna je nastupující rozdělení světa do tří oddělených, vzájemně odlišných a potenciálně se střetávajících civilizací, které se nedají zmapovat pomocí konvenčních definicí. Pokud se nynější přerozdělení světa ze dvou částí na tři zdá méně zřejmé, je to jednoduše proto, že přechod z ekonomiky hrubé síly druhé vlny (industriální společnost) k ekonomice mentální síly třetí vlny není ještě nikde dokončen. Jedním z problémů je, že tento zápas není nijak prostorově vymezen, ale odehrává všude - od makroekonomiky až k jednotlivcům. Tím se vize Tofflerových zásadně odlišuje od různých orwellovských vizí světa, které s nárůstem technologie předpokládají nárůst masifikace a byrokratické centralizace. Tofflerovi poukazují na uplynulé dekády a tvrdí pravý opak - čím více hightechnologie bude mezi lidmi, tím bude společnost demasifikovanější. Proces této demasifikace můžeme pozorovat na mnoha místech - přibývá televizních kanálů, vznikají mikrotrhy, dochází k segmentaci trhu, reklama se cíleně soustředí na stále menší tržní segmenty, dramaticky ubývá masového publika. Nejdůležitějším výdobytkem naší doby je, že se mezi námi začínají vynořovat dva základní tábory: jeden je oddán civilizaci druhé vlny, druhý civilizaci třetí vlny. První se úporně snaží zachovat hlavní 1
vlčata – ve skautské organizační struktuře chlapci ve věku zhruba 7 až 10 let ti nastupující proměnu poprvé popsali v knize Otřes z budoucnosti (Future shock, 1970, česky Práce 1992), hlavní skutečnosti následujícího dvacetiletého vývoje pak uvádějí v Nové civilizaci – Třetí vlna a její důsledky (Dokořán, Praha 2001). 2
5
instituce industriální masové společnosti - nukleární rodinu, masový vzdělávací systém, obří korporace, masové odbory, centralizovaný národní stát a politiku pseudoreprezentativní vlády. Druhý tábor uznává, že současné nejnaléhavější problémy počínaje energií, válkou a chudobou a konče ekologickou degradací a rozpadem rodinných vztahů se už v rámci industriální civilizace nedají řešit. Dělící čára mezi těmito tábory není zřetelná. Probíhá nitrem většiny z nás, neboť stojíme jednou nohou v jednom táboře a druhou nohou v druhém. 3 Co ale v tom všem s Tomášem Garrigue Masarykem? Co v „tekuté modernitě“4, kdy i zdánlivě neotřesitelné „náboženství“ doby moderní – věda – stojí zbaveno svého kouzla vševědoucnosti a čím dál tím hlasitěji vysmíváno resp. ignorováno společnosti čím dál tím více závislé na zábavě? Není vlastně onen zlom moderny spíš popřením Masarykových názorů? Příznačné je, že na tuhle otázku není jednoznačná odpověď. Pokud bychom bazírovali na doslovné platnosti mnoha Masarykových představ, názorů a vyslovených přesvědčení, pak jim jistě následující vývoj v mnohém za pravdu nedal a odpověď by tedy musela být kladná. Jenomže – a doufám, že to je dobře podloženo i materiálem, který jsem čtenáři poskytuji v dalších dvou dílech tohoto triptychu (ještě otiskneme třetí díl – pozn. red.) – u Masaryka v prvé řadě nejde (a většinou nikdy nešlo) o jednotlivé názory. Ono u něj vůbec jen zřídkakdy šlo v prvé řadě o názory. „Opravdový muž“ Pascalův hovoří především vlastním životem a pak metodou, jakou život zvládá. A tu se ukáže, že v době, jaké jsme účastníky a jaká nás hlavně čeká, je právě toto – osobní ručení vlastním příkladem a metoda zvládání života – mnohem významnější, než ty či ony názory. A tu je Masaryk učitelem mimořádně inspirativním. V čem konkrétně – to se pokusím ukázat dále. Jak moudře žít ve stavu neurčitosti Již zmíněný Zygmund Bauman v jedné ze svých posledních prací vyjádřil úkol současné filosofie a sociologie následující vtipnou zkratkou: Nemají téměř co nabídnout těm, kteří usilují o dosažení nebo udržení moci, mají však co nabídnout lidem, kteří, ať už z vlastní volby nebo nutnosti, jsou zaujati seberealizací a sebetvorbou. Nesvádějí pod slibem moudrosti, která vyloučí neurčitost, ale učí, jak moudře žít ve stavu neurčitosti.5 A právě zde vidím první rovinu, v níž je Masaryk mimořádně inspirativní. Všezasahující krize tradičních institucí odcházející industriální civilizace „druhé vlny“ a tím i opor pro mravní i životní rozhodování klade na ústřední místo naší přítomnosti a tím spíše budoucnosti otázku i úkol vyjádřený právě od Baumana vypůjčeným názvem téhle kapitolky. Ano: jak moudře žít ve stavu neurčitosti? O tom, jak to vypadá, když odpověď dávají „chytráci“, jsme se u nás docela tvrdě přesvědčili v první polovině devadesátých let. Odpadly mnohé vnější zábrany (v totalitní společnosti většinou nesené strachem) – a výsledkem toho byl divoký východ. Proti „moudrosti“, která na absenci vnějšího nátlaku a na nárůst neurčitosti odpovídá prvoplánovým hledání sobeckých výhod a násilím všeho druhu, staví Masaryk svou důvěru, že nakonec mívají takzvaní idealisté vždycky pravdu a udělají pro stát, pro národ, pro lidstvo víc, než ti politikové, jak se říká reální a chytří; chytráci jsou konec konců hloupí 6. Přitom je zřejmé, že pokud toto Masaryk má za reálný „životní styl“ i v politice – která je běžně pokládána za nejméně mravnou oblast lidské praxe – tím spíše jej lze chápat jako vhodný pro život osobní. Takový postoj ovšem není „zadarmo“ – má nutné předpoklady, které jsou právě dobře viditelné na Masarykovi: - důvěru v transcendentní zakotvení dějin – u Masaryka jasně vyjadřovanou důvěrou v Prozřetelnost, neboť bezprostředně zažívaná zkušenost neposkytuje většinou dostatečně přesvědčivý důkaz, že vsadit na takové hodnoty, jako je pravdivost, otevřenost, solidarita, čestnost … v posledku na lásku, je opravdu moudré, čili že právě tohle je cesta, která (třeba i s odstupem mnoha let, v krajním případě až z hlediska věčnosti) je nejlepší pro toho, kdo ji volí i pro celek světa7; - pojímání vlastního života jako poslání, které se naplňuje spoluprací s Bohem – u Masaryka shrnutého v termínu synergie jako vědomé narážce na pojetí, které apoštol Pavel vyjádřil ve 1. listu do Korintu8. 3
Převzato od Radka Nováka -http://www.infojet.cz/knihy/Nova_civilizace_Toffler.html Trefný termín současného významného britského sociologa polského původu Zygmunda Baumana 5 Zygmund Bauman: Úvahy o postmoderní době; Sociologické nakladatelství, Praha 1995 6 Karel Čapek: Hovory s TGM; kap. Politická teorie a praxe; Československý spisovatel, Praha (1990) 7 Je příznačné, že toto dynamické pojetí Boha – JHVH – vyrostlo ze zkušenosti národa putujícího po poušti, kde všechny dosavadní jistoty a hranice („plné hrnce masa“) zůstaly v Egyptě 8 1 Kor 3,9 Jsme spolupracovníci na Božím díle, a vy jste Boží pole, Boží stavba. 4
6
Tím je na jedné straně dána závaznost (ba vážnost) našeho lidského usilování, povinnost za práci na sobě samém, na druhé straně ale to dodává důstojnost každému, bez ohledu na konkrétní charakter jeho „role“. Hodnota člověka tak není dána jeho úspěchem „v očích světa“ – tedy úspěchem podle momentálně módních kritérií, takže se nemusí stát zajatcem téhle módy, současně ovšem – neboť „láska si nežádá nešiků“ – nemůže člověk být lhostejný k efektivitě své činnosti, zejména v ohledu na to, co přináší jeho bližním. Takové kritérium pak není v prvé řadě stanoveno nějakou vnější institucí (ať státem, církví, vědou, veřejným míněním), ale vyplývá z konkrétních vztahů, jejichž je člověk součástí; - individualismus, který není sobectvím – u Masaryka jde v podstatě o reálné překonání schématu „kolektiv versus jednotlivec“ ve prospěch personalistické dynamiky „Já – Ty“, pro níž je kvalita celku společenství důsledně závislá na kvalitě osobností těch, kteří jej vytvářejí – a současně je prostorem, v němž teprve osobnosti jednotlivých účastníků mohou dospět ke svému optimálnímu rozvinutí. Tomáš G. Masaryk tu tedy vystupuje ne jako „hlasatel“ nějakých idejí nebo „myslitel“, jehož dílo nás k něčemu zve či nabádá, nýbrž jako životní typ představující výzvu k následování. Nikoliv jako vzor ke kopírování, tím méně k nějakému vnějšímu napodobování. To, čeho je třeba, je ze své pozice se pokusit promyslet, prohloubit, zažít a rozvinout ony tři výše uvedené dimenze autentické lidské existence, naplnit je svému poslání přiměřeným obsahem a v zásadní důvěře se pustit na „moře tekuté modernity“. Váhání, hledání, návraty i občasné bloudění – pokud se člověk nevzdá svrchu uvedených principů, neznamenají prohru. V tom je ona „moudrost pro dobu neurčitosti.“ České speciality V téhle závěrečné kapitolce se ještě zaměřím na to, v čem může být Tomáš G. Masaryk inspirativní speciálně pro naší českou situaci. Východiskem k tomu je charakteristika, kterou nacházíme v úvodu Zprávy o stavu země:9 Výsledky analýz modernizace ve střední a východní Evropě zařazují ČR na okraj evropských modernizačních center a charakterizují ji jako polomoderní společnost, která se do této pozice dostala díky své totalitní minulosti. Listopad 1989 v tomto směru sice znamenal zásadní zlom, ale výsledné efekty po patnácti letech nejsou zcela jednoznačné. Pro modernizaci „polomoderní společnosti“, jakou je ČR, bývá obvykle dobrým znamením, když se její obyvatelstvo společně s místními politickými elitami shodne v názoru, že je zapotřebí dohnat země, které jsou vpředu. Bohužel, na příkladu ČR lze ilustrovat, že tato shoda nemusí mít pro snižování náskoku vyspělejších zemí valný význam. Jak ukazují poznatky ze sociologických výzkumů i statistik makroekonomických ukazatelů, naše elity i veřejnost delší dobu souhlasně volají po dohánění Západu, ale pořád se nám to jaksi nedaří. Naprostá většina elit i obyvatelstva chce modernizovat, ale zároveň konstatuje, že správný recept na dohnání Západu jsme zatím nevymysleli. Obecně dohánět v modernizační soutěži jiné země znamená buď přidat v tvořivém napodobování těch nejúspěšnějších, anebo si najít vlastní zkratku, tj. vynalézt jakousi „českou uličku“ k prosperitě. Z výzkumů veřejného 9
Martin Potůček a spol. Zpráva o stavu země; Centrum pro sociální a ekonomické strategie FSV UK, 2004 http://ceses.cuni.cz/downloads/studie/sesit04-06_potucek.pdf
7
mínění vyplývá, že značná část české veřejnosti se k napodobování západních vzorů staví dost rezervovaně a požaduje, aby politické elity přišly s vlastní vizí „modernizace českou cestou“. Jinými slovy, chce, aby se elity ujaly vůdcovské role ve společnosti. Politické elity ale konkrétnější vizi budoucnosti, o kterou by stála většina obyvatelstva, zatím nebyly schopny nabídnout. Za to si od veřejnosti vysloužily různé hanlivé nálepky a notnou dávku nedůvěry. Podle značné části české veřejnosti naše elity nezápasí o odborné a morální vůdcovství, ale vyžívají se v kartelových smlouvách, zákulisních manipulacích a v korupční kolaboraci. Slušná vize dohánění Západu zatím chybí. Navzdory tomu hledí veřejnost do budoucnosti optimisticky. Spontánně si vybudovala vlastní vizi moderní společnosti. Problém spočívá v tom, že tato vize se podobá představě sice dobře fungující, ale pořád spíše průmyslové společnosti „kouřících komínů“ než postindustriální, informační (znalostní) společnosti, která se na Západě už delší dobu rozvíjí. Naše veřejnost chce dohánět minulost Západu, ale globalizovaná informační (znalostní) společnost ji moc nezajímá. To svědčí o dezorientaci občanů, o jejich zásadním nepochopení toho, oč vlastně v současné globální modernizační soutěži jde. Veřejnost dobře nechápe, co je v sázce současného stadia vývoje české společnosti. Navíc paradoxně čeká na „modernizaci shora“. Očekává, že právě ten stát, který je podle ní ovládaný neschopnými elitami, zařídí, abychom náskok Západu dohnali. Naši občané si navíc vzájemně příliš nedůvěřují. Zůstávají v zajetí hluboce zakořeněného, ustrašeného oportunismu – jen se do ničeho nemíchat, aby se člověk nedostal do zbytečných problémů. Nevyvíjejí na elity potřebný tlak, aby soutěžily o realizaci vlastních vizí modernizace. Zdá se tedy, že nám „ujel vlak“ ani ne tak v technice, jako v perspektivním myšlení. Zaostáváme ve svých prioritách! Doháněním minulosti Západu Západ nedoženeme. Zatím to ale nikomu příliš nevadí. Hrozící „krize budoucnosti“ zůstává z valné části nereflektována. Zde můžeme navázat poukazem na Masarykovu pozici, když se z Vídně dostává do Prahy a nachází tu veřejný život „zaplevelený“ směsicí iluzí (rukopisné podvrhy), malosti a neschopnosti pohlédnout za humna. Naše současná situace – se totiž od toho příliš neliší. Ona zajatost vlastními iluzemi o sobě spojená s absencí přiměřené veřejné rozpravy a s nastraženým postojem vůči „cizím“ – dnes tak dobře doložitelná na úspěchu Klausovy „obrany našich národních zájmů“ – nás bez masarykovské odvahy se tomu postavit ve jménu pravdy a se solidní bází argumentů odsoudí do role outsiderů zítřka. To je hlavně výzva pro nás, kteří tak či onak patříme mezi společenskou skupinu zvlášť zodpovědnou za kvalitní reflexi a její zprostředkování celé společnosti – tedy k inteligenci. Našimi soupeři jsou jak ti, kterým současná nevědomost české společnosti vyhovuje (ať mezi Čechy, tak mezi jinými), neboť z ní výhodně profitují (například jako majitelé či provozovatelé určujících mediálních prostředků nebo politické síly, které dokáží díky tomu snadno získávat masy na svou stranu – v posledních letech především ODS a KSČM), tak i všeobecně pokleslá schopnost o něčem pořádně uvažovat, pro něco se dlouhodobě nasadit a přijmout i rizika a oběti, které takové jednání nutně s sebou přinese. Masarykovo pojetí demokracie není „jedno z možných“ – vedle jiných, která se (z jakýchsi blíže neurčitelných důvodů) ve skutečnosti rozvíjejí v posttotalitních zemích a pro něž je charakteristický důraz na zavedení „demokratických institucí“ a vytvoření „právního rámce“. Ve skutečnosti je to jediné skutečně dlouhodobě funkční pojetí, protože je ve shodě se životem – s pravidly tohoto neredukovatelného jevu, tedy především s tím, že všechno musí vyrůst zevnitř, nelze při tom přeskakovat etapy, takže respekt k času i vnitřní návaznosti je nutnou podmínkou úspěchu. Model demokracie, který nám tu imputují tzv. liberálové (citující hesla z Augusta von Hayeka či podobných autorů), je naopak konceptem, který přes všechno ujišťování o respektu ke svobodě a přirozenosti vychází z principů platných pro stroje či jiné mechanické systémy. Tam nic nevychází zevnitř, nýbrž je kombinací vhodně namontovaného „hardware“ (institucí) a volených „algoritmů“ (práva). Praktické naplňování demokracie v takovém pojetí se samozřejmě scvrkne na volební účast. Oproti tomu masarykovské pojetí demokracie sází na společný hodnotový základ a na trvalou osobní i společenskou aktivitu, která je nutnou podmínkou účinnosti i stranicko-politického usilování (viz již citovaná pasáž z Dodatku k České otázce). Po patnácti letech od Listopadu 89 je už zřejmé, že se první pokus o „zavedení demokracie“ u nás nepodařil. Důvěra prakticky ve všechny „demokratické instituce“ je ubohá a důvěra v ty, kteří skrze ně mají politikou demokracii rozvíjet, je ještě zoufalejší. Reálná účast lidí na správě věcí veřejných je 8
nepatrná a drtivá většina lidí ani nevěří, že by tomu mohlo být jinak 10. Veřejný prostor přitom dominantně ovládají politické strany a několik silných médií. Celou situaci pak do začarovaného kruhu uzavírá představa naprosté většiny lidí (viz výše), že by s tím měl „někdo“ – myšlen „stát“ – „něco dělat“. Vzdorovat tomu, nenechat se usmýkat nutnými porážkami, všeobecně panující nedůvěrou – zejména k jakékoliv akci ve veřejném prostoru – hledat „spřízněné duše“, otevírat alternativní roviny komunikace, než jaké poskytuje současná „zacyklená“ situace, nenechat s zkorumpovat a tím se stát spoluviníkem stavu – to všechno vyžaduje právě ony osobnostní předpoklady i ono přesvědčení, k němuž nás právě může mimořádně přesvědčivě inspirovat právě Tomáš G. Masaryk. Rozhodně nepatří minulosti. Naopak – „jeho doba“ teprve nastává. 2. část studie Jiřího Zajíce
6. ročník Stezky písmáků První kolo soutěže právě probíhá a máme naději, že v něm bude přihlášeno stejně dětí, jako v roce 2004. V prvním i druhém kole se soutěží z biblických knih: - čtyři evangelia - 1. Samuelova - Nehemiáš - Epištola Efezským Druhé kolo Stezky písmáků se koná dne 17. listopadu v Praze ve sboru CASD na Smíchově. ______________________________________________________________________
Schůzka Ústřední duchovní rady skautů katolické církve (6/05) V úterý 21. 6. 2005 se v klášteře Premonstrátů v Praze na Strahově sešla na své odložené schůzce Ústřední duchovní rada skautů katolické církve. Ústřední duchovní rada pod vedením otce biskupa Františka Václava Lobkowicze se snaží pomáhat skautům v ČR přípravou materiálů pro duchovní program oddílů, duchovní růst členů, koordinačním a informačním servisem a dalšími aktivitami. Na programu schůzky bylo personální složení ÚDR, aktualizace adresáře duchovních rádců skautů, nabídka kurzů s duchovním zaměřením a seminářů pro skautské činovníky, vznik internetových stránek ÚDR, spolupráce se skautskými organizacemi v ČR aj. Aleš Mikula tajemník ÚDR CŘkat 10
viz například výsledky průzkumů CVVM za poslední rok: http://www.cvvm.cz/index.php?disp=zpravy&lang=0&r=1&s=1&offset=105&shw=100475 http://www.cvvm.cz/index.php?disp=zpravy&lang=0&r=1&s=1&offset=105&shw=100462 http://www.cvvm.cz/index.php?disp=zpravy&lang=0&r=1&s=1&offset=105&shw=100322 http://www.cvvm.cz/index.php?disp=zpravy&lang=0&r=1&s=1&offset=105&shw=100265
9
Ve dnech 17. - 19. června proběhlo Setkání křesťanů k tématu „Pozvání k naději“: Tohoto již 4. setkání připravovala dva roky Českobratrská církev evangelická ve spolupráci s Ekumenickou radou církví (tedy včetně Biskupské konference církve římskokatolické v Čechách). Jdeme s nabídkou „Společně promýšlíme to, jak změnit atmosféru života k lepšímu. Nejdeme za tímto cílem s netrpělivostí, jdeme s nabídkou," jsou slova synodního seniora Českobratrské církve evangelické Joela Rumla, která pronesl v sobotu v podvečer na Ovocném trhu při hlavním shromáždění Setkání křesťanů. Pro místo setkání byla vybrána Praha a okolí. Celkově se všech akcí zúčastnili křesťané nejen z celé České republiky, ale i z okolních zemí: Německa (627 účastníků), Polska (387 osob), Slovenska (242 účastníků), Rakouska (30 účastníků) a Maďarska (65 osob). Celkový počet řádně přihlášených i neregistrovaných účastníků setkání (především z Česka) se pohyboval mezi 1600 a 1700 osob všech věkových kategorií. Dalšími účastníky, kteří se zúčastnili dle vlastního výběru z bohatého programu – byli také skautky a skauti – nikdo nebyl schopen přesně spočítat celkové číslo a zřejmě to ani nebylo účelem. Také „pouze kolemjdoucí“ měli ze setkání užitek, jestliže se zastavili a věnovali určitý čas tomu, aby setkání prožili také. Spolu s přednáškami v prostorách University Karlovy se konaly bohoslužby, přednášky a koncerty celkem na 32 místech v centru Prahy, další „přístřeší“ poskytlo 58 farních sborů různých denominací mimo centrum Prahy. Z mezinárodního „pozvání k naději“ , které bylo přímým přenosem vysílané v České televizi, a na naslouchaly mu stovky lidí, zazněla poselství, pozdravy, zamyšlení, ale také modlitby a společný zpěv. "Setkání se koná symbolicky v srdci Evropy, která tak klopotně hledá v současnosti svou tvář," řekl ve svém poselství katolický biskup Václav Malý a dodal, že „propojování různých kultur a propustnost dosavadních hranic jsou příslibem, že se celý složitý duchovní, politický, ekonomický a kulturní proces ´poevropšťování Evropy´ nemine účinkem, kterým je trvalé a pokojné soužití lidí“. V tomto „zpravodajství“ se (jako vždy) můžeme věnovat pouze některým dojmům a informacím. Předem přislíbil svůj příspěvek br. M. Hejl - Rodrigo, a svůj slib dodržel:
Evropské setkání křesťanů 2005 očima jednoho oldskauta Do Prahy jsem se vrátil ze své chalupy na České Sibiři až 17. června večer. Pátečních programů jsem se tedy nemohl účastnit. Další nabídnutý výběr byl však velmi bohatý a jevil se mi velmi lákavý, a to kromě poutě od Salvátora k Salvátoru. Svoji úlohu zde sehrálo i mé pohybové postižení, ale hlavně se mi nelíbil nápad předvádět popravu českých pánů jako komediální uliční divadlo. Ze sobotních odpoledních programů mne zaujalo ekologické fórum. Byl jsem zvědavý, jak z pozice křesťana bude posuzováno toto dilema mezi lidským pohodlím a poživačností a možnostmi životního prostředí, které je výsledkem Božího stvoření světa. Téma mne lákalo také proto, že jsem měl stále v živé paměti perfektní vědecké vysvětlení propasti, do níž se řítí moderní lidstvo: neúměrná spotřeba lidstva jde proti možnostem obnovy
světové přírody a tyto rozpory tangenciálně rostou. Skvělý deduktivní výklad tohoto jevu jsme si vyslechli na lednovém semináři ELŠ. Proto jsem si vybral návštěvu křesťanského diskusního fóra v posluchárně ETF UK v Černé ulici. I když jsem se necítil vnitřně ani jazykově kvalifikován, pozorně a se zájmem jsem naslouchal, neboť na to má pasivní znalost němčiny stačila… Potěšilo mne, že vyústění debaty bylo právě takové, jaké sám považuji za jedině možné. Posilovat křesťanské vědomí, že nemohu získávat maximum užitku a pohodlí jen sám pro sebe – bez ohledu na to, že tím poškozuji a ohrožuji své bližní i dané životní prostředí. Proto bychom jako křesťané měli jít příkladem uvědomělé skromnosti a jednoduchým způsobem života. Před 17. hodinou jsem se vrátil domů, abych se prostřednictvím ČT 2 účastnil hlavního 10
shromáždění na Ovocném trhu. Protože na místě bych nemohl vydržet téměř dvouhodinové stání, tak jsem doma poslouchal a rozjímal o tom, co zde bylo předvedeno a předneseno. Úvodní kázání považuji za oslovující, ale ještě více mne zaujaly přímluvné modlitby a prosby zástupců různých církví ukončené sborovým „Kyrie eleison“ celého shromáždění. Snad jsem už „staromilec“, ale balet žáků konzervatoře Duncan Centre z Anglie se mi nelíbil a dokonce se mi zdál nevhodný. Bylo by velmi zajímavé se dovědět, kolik vynesla sbírka konaná v průběhu tohoto shromáždění, která byla určená k záchraně zraku malého chlapce z Afghánistánu. Bůh pomáhej malému Adžamalovi, neboť dnes už víme, že přes zřejmě úspěšný výsledek sbírky mu nemohla být z dalších lékařských důvodů provedena transplantace oční rohovky. Z večerních programů vybrala moje žena provedení mše D-dur Antonína Dvořáka v kostele sv. Tomáše na Malé Straně. Velmi rád jsem její výběr přijal, neboť jsem si vzpomněl na „obhajobu“ Antonína Dvořáka Michaelem Kocábem v rámci televizní soutěže „Největší Čech“. M. Kocáb doložil posluchačům upřímnou zbožnost a velkou Dvořákovu víru. V den skladatelových 30. narozenin totiž zemřel jeho tříletý syn Vítek. Zdrcený otec, místo aby proklínal Prozřetelnost a odvrhl víru v Boží dobrotu, se s touto velkou ztrátou vyrovnal složením hudebně i křesťansky velkolepého díla Stabat Mater. I námi vyposlechnutá mše D-dur
v provedení Drážďanských kantorů a jejich varhaníka, byla krásným uměleckým a duchovním zážitkem. Setkání křesťanů 2005 v Praze pro mne vyvrcholilo příští den nedělní bohoslužbou v rozestavěném evangelickém kostele v Praze 11 na Chodově. Tento českobratrský sbor totiž navštívilo 27 hostů ze dvou sborů slovenské evangelické luterské církve a.v. Žijí v prostředí drsné přírody pod Chočskými vrchy u přehrady Liptovská Mara. Všichni hosté našli domácí ubytování u sester a bratří na Spořilově a Jižním městě. Měli pěkně sehraný pěvecký a hudební sbor církevního dorostu od 17 do 20 let. Přispěli k oživení naší bohoslužby několika písněmi z jejich liturgie a křesťanskými mládežnickými písněmi společně známými z dob totality. Vikář našeho sboru a slovenský bratr farář se vystřídali v přímluvných modlitbách za vítězství dobra, pravdy a krásy a za trvalou milost Ježíšovu všem, kteří o ní prosí. Po skončení bohoslužeb proběhlo zvláštní poděkování hostů jejich hostitelům a pozvání delegace našeho evangelického sboru na Slovensko. S radostným dojmem ze vřelého setkání jsem odcházel domů, zatímco hosté setrvali na poslední malé pohoštění před cestou. Celkově mne evropské setkání křesťanů 2005 ujistilo, že i když komunita křesťanů je dnes užší, stále žije a její pozvání k naději pro všechny není přehlédnutelné. M. Hejl – Rodrigo Klub 212-OS Votice _____________________________________________________________________________________
Jedno z diskusních témat: Evropská totožnost a evropská ústava Pokud jde o nezdar evropské ústavy, německý evangelický bohoslovec a církevní představitel biskup Huber důvěřuje, že za pár let bude sepsána nová skutečně evropská ústava. Je toho názoru, že zápas o ni nebyl ztracený čas a že naopak poskytuje příležitost k intenzivnější debatě. Evropská kultura má podstatné kořeny v křesťanství a také v řecké vědě, římském právu, v renesanci i v osvícenství. Třeba bude v preambuli budoucí ústavy přece odkaz na Boha; z křesťanského dědictví vyrůstají hodnoty jako důstojnost člověka, příkaz lásky k bližnímu, solidarita, reformační poznání svobody a tedy i význam svědomí. Biskup Prof. Dr Wolfgang Huber, dříve profesor sociální etiky teologické fakulty v Marburku a později profesor systematické teologie v Heidelbergu, je od r. 1994 biskup Evangelické Zemské církve BerlínBraniborsko a Slezské Horní Lužice. V současné době předsedá svazku Evangelických církví Německa..
11
Tato píseň byla mezi těmi, které se zpívaly na Setkání křesťanů Praha 2005 (podle zvláštního zpěvníčku pro toto setkání). ___________________________________________________________________________________ 12
Bylo zlo stvořeno či nikoliv? Jeden univerzitní profesor vyzval své studenty k diskusi na téma existence zla. Začal slovy: "Stvo řil Bůh vše co existuje?" Jeden ze studentů bez váhání odpo věděl: "Ano, stvořil!" Profesor se ptal dále: "Stvořil Bůh skutečně vše?" "Ano, pane," odpověděl student. Profesor pokračoval: "Jestliže Bůh stvořil vše, pak stvořil také zlo, protože existuje všude kolem nás, a podle principu, že naše skutky de finují, kdo jsme, pak je Bůh zlý."
předmět přenáší. Absolutní nula je absolutní nedostatek tepla; násled kem toho je veškerá hmota inertní a neschopná reakce. Ve skutečnosti chlad neexistuje. Je to jen slovní obrat, kterým vyjadřujeme to, že cítíme nedostatek tepla." A student pokračoval: "Pane profe sore, existuje tma?" "Samozřejmě," odpověděl profesor. Student pokračoval: "Pane profe sore, znovu se mýlíte, tma také ne existuje. Tma je ve skutečnosti jen absence světla. Světlo můžeme stu dovat, tmu ne. Jednoduše, světelné paprsky mohou proniknout tmu a pro svítit ji. Jak můžeme určit, jak velká tma je v daném prostoru? Tak, že změříme množství světla, které tam je. Není to tak? Temno je jen lidské označení stavu, tedy toho, co se stane, když světlo není pří tomné." Mladý muž pokračoval a položil pro fesorovi další otázku: "Pane, exis tuje zlo?" Profesor trochu znejis těl, ale odpověděl: "Jistě, vždyť jsem to již řekl. Denně vidíme pří klady nelidskosti vůči jiným lidem. Mnohočetné zločiny a násilí jsou všude ve světě. Všechny tyto jevy ukazují na přítomnost zla." Na to reagoval student. "Ne, pane, zlo neexistuje, tedy neexistuje samo o sobě. Zlo je jen stav, jed noduše stav bez Boha. Podobně jako tma a chlad, je to jen slovo, které si vytvořil člověk, aby mohl popsat stav, kde není Bůh přítomen. To znamená, že Bůh nestvořil zlo. Zlo není jako víra nebo láska, kterou vnímáme jako teplo a světlo. Zlo je důsledek toho, co se stane, když je člověk vydán na pospas sám sobě a když v našich srdcích nesídlí Boží láska. Je to jako chlad všude tam, kde není teplo, nebo jako tma, kde není světlo." Profesor se posadil a nastala chvíle ticha. Jméno mladého muže bylo - Albert Einstein.
Student byl touto odpovědí umlčen a profesor byl spokojen sám se sebou. Byl hrdý, že studentům znovu dokázal, že Bůh a víra je jen mýtus. Do diskuse se přihlásil druhý stu dent a řekl: "Mohu Vám, pane profe sore, položit otázku?" "Samozřejmě" odpověděl profesor. "Pane profesore, existuje chlad?" "Co je to za otázku? Samozřejmě, že existuje. Nebyla ti nikdy zima?" Studenti se nad vývojem debaty za čali pochechtávat. Mladý muž řekl: "Ve skutečnosti chlad neexistuje. Podle zákonů fy ziky je to, co považujeme za chlad, jen absence tepla. Každé tělo nebo předmět můžeme studovat z pohledu vodivosti a jak přenáší energii. Teplo je tedy to, co tělo nebo
Převzato z časopisu "Zápas o duši".
_____________________________________________________________________________________ 13
10 let samostatné činnosti o. s. Klub Pathfinder Dne 6. června uspořádalo občanské sdružení dětí a mládeže „Klub Pathfinder“ vzpomínku na založení a připomnělo si deset své let existence; byli pozváni vlastní členové, referentka sponzorujícího Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy i nejbližší přátele, především z Církve adventistů s. d. Mezi pozvanými se zúčastnili také dva zástupci Junáka – Kruhu Pražské LŠ. Organizátorům, kteří vzpomínku uspořádali na parníku na Vltavě, vcelku dobře vyšel jejich záměr: zpočátku počasí přálo osobním rozhovorům na palubě a následně dešťové přeháňky soustředily všechny k zajímavému programu pod střechou. Vzpomínkový pořad, který byl zahájen hymnou Pathfinder, obsahoval především připomenutí začátků po roce 1989: do roku 1995 původní oddíly, které jsou dnes součástí Klubu Pathfinder, byly členy Junáka. Dnes jsou prostřednictvím tohoto sdružení členy celosvětové sítě sdružení pro výchovu mládeže PATHFINDER. Vedoucí se však i nadále účastní vzdělávání v rámci Junáka; zprvu se účastnili vůdcovských kursů a v současné době především lesních škol. Na setkání byli přítomni někteří frekventanti Pražské lesní školy a jeden frekventant 1. České instruktorské LŠ, všichni jsou dnes členové Klubu Pathfinder. Čtenářům Na dobré stopě je ovšem také dobře známo, že Klub Pathfinder spolupořádá celostátní soutěž Stezka písmáků – na setkání byl přítomen její první propagátor v řadách Junáka a první Ústřední duchovní rádce za CASD při Odboru duchovní výchovy br. Jaroslav Šlosárek, který při promítání pásma o historii Klubu Pathfinder také tuto soutěž připomněl a zdůraznil, že se i letos děti a mládež z jeho řad zúčastní v hojném počtu. Na Pamětním listu, který účastníci setkání obdrželi, stojí mimo jiné dvě zásady Klubu Pathfinder: „Chceme si hrát a být spolu, hledat hranice svých možností, rozvíjet svoje schopnosti a dary, zkoušet dosud nepoznané.“ „Hledáme světlo každého dne, vnímáme teplo lidské blízkosti, žasneme nad genialitou stvoření, spoléháme na Boží vedení.“ Z hymny Klubu Pathfinder, která zakončila slavnostní část setkání a také tuto zprávu zakončuje, se v Česku i na Slovensku zpívají obě sloky, česká i slovenská: My jdem hledat cíl stezky své víry, lásky, naděje, po stezce si šlapem dál, Boží láska svítí nám. Bůh nás všechny má hodně rád chceme světu vyzpívat, Ježíš brzy přijde jako král, už přichází.
Ó my sme ti hľadači právd, ktoré zanechal nám Pán, zjavovať ich životom, to je naším posolstvom. Aj čas už dnes hovorí nám, že čoskoro príde Pán, On vezme nás všetkých tam kde ty i ja domov mám. Zprávu podává: V. Jech
_____________________________________________________________________________________
Elektronické informace střediska Na vůdcovském kursu, pořádaném Krajskou radou Junáka Praha na základně TORTUGA Nymburk v květnu 2005, byl jedním z adeptů také člen střediska URAGAN Zbraslav. Ten použil velmi vtipně střediskové CD se stejným názvem URAGAN k tomu, aby přiblížil prostředí, ze kterého na kurs přišel. Na základě svolení střediskové rady uvádíme toto CD jako vzor zdařilé práce redakčního týmu. CD „kopíruje“ stav webových stránek k datu jeho vydání, tj. jaro 2005. CD obsahuje všechny potřebné kontakty, sídlo i plánek, kde středisko najít, a také klíčové aktivity všech oddílů včetně Klubu OS. Velice inspirativní je rovněž bohatě dokumentovaná historie, fotografie a řada grafických příloh, informací o charitativních akcích (Betlémské světlo, podpora adoptované dívky v Indii) atd. 14
Není divu, že středisko, které dovede zaujmout i své dřívější či momentálně silněji (různě) zaměstnané členy třeba programem ve své inspirativní čajovně (Chachajovna), nemá kritický nedostatek členů a žije stabilním skautským životem. O svém vývoji uvádí na CD (resp. také na webu) graf, který zde připojujeme. „Živá“ webová adresa střediska: http://www.uragan-zbraslav.cz/; lze také kontaktovat webmastera, jímž je Miloš Frajer – Hrabosz, bytem: Vyvýšená 528, Praha 5 – Lipence, mobil: 723 927 958, pevná linka: 316682506; e-mail na webmastera je:
[email protected] . /red. NDS/ _____________________________________________________________________________________
DUCHOVNÍ SLOVO
/ Katolický týdeník č. 32/2005
Zanech teď, milý člověče, na chvíli své práce, skryj se na krátko svým bouřlivým myšlenkám: Zapomeň na starosti, které tě tíží, odlož, co namáhavého tě zaneprazd ňuje. Buď chviličku prázdný pro Boha a spočiň v něm na okamžik. Vejdi do komůrky své mysli a ne vpouštěj nic než Boha a to, co ti pomáhá jej hledat, zavři dveře a hledej ho. Mé srdce, mé celé srdce, řekni nyní Bohu: Hledám tvou tvář, Pane, po tvé tváři toužím (Ž 127,8). Nauč tedy, Pane, můj Bože, nauč mé srdce, kde a jak tě má hledat, kde a jak tě má najít. Nejsi-li zde,
Pane, kde tě mám hledat, když tu nejsi? A jsi-li všude, proč tě ne vidím, ačkoli jsi i zde? Zajisté přebýváš v nedostupném světle (1. Tim 6,16). Ale kde je nedostupné světlo? A jak vstoupím do světla, které je nedostupné? Kdo mě povede a dovede až do něj, abych tě v něm viděl? (...) Nepokouším se, Pane, proniknout tvé výšiny, protože na to mé na hlédnutí ani zdaleka nestačí. Toužím však alespoň poněkud nahléd nout tvou pravdu, v kterou věří a kterou miluje mé srdce. Nesnažím se totiž nahlédnout, abych věřil; ale věřím, abych nahlédl. Neboť věřím také tomu, že pokud ne budu věřit, nemohu ani nahlédnout. Z knihy Anselma z Canterbury „Fides quaerens intellectum” (Kalich 1990)
_______________________________________________________________________________________________________________________________
UPOZORNĚNÍ Rádi bychom předem upozornili naše čtenáře, že redakce bude muset od roku 2006 zvýšit roční předplatné „Na dobré stopě“ poštou ze současných 110,- Kč na 120,- Kč. Prosíme, připravte si tuto částku. Děkujeme za pochopení. Toto opatření samozřejmě nijak neovlivňuje kohokoliv, kdo chce přispět více. 15
Pohádka pro nováčky O Slunci, Mrazu a Větru. Šel sedlák po silnici. Před městem se s ním potkali Slunce, Mráz a Vítr. Sedlák smekl čapku. Uctivě se poklonil a šel dále. Slunce s Mra zem se vadili, komu že se sedlák poklonil. Slunce tvrdí: "Mně!" Mráz odpovídá: "Nikoliv! Mně!" Slyšel je Vítr a povídá: "Proč se vadíte? Já vím docela jistě, že se sedlák poklonil mně!" Obořili se Slunce s Mrazem na svého bratra, ale on se jen usmívá a řekne: "K čemu se budeme hádat? Otažme se sedláka!" Dohonili ho a zeptali se: "Sed láče, komu ses poklonil?" "Tatíčku Větrovi" - odpověděl sedláček a šel dále. "Jen počkej, já ti zatopím", křičí Slunce a pouští na sedláka největší horko.
Ale Vítr se nedal. Začal foukat, mraky sháněl - a Slunce nesvedlo se sedlákem ničeho. "Hu, však já mu dám," povídá Mráz a posílá za sedlákem sněhovou chu melenici. Ráda by se chumelenice rozbou řila, ale Vítr zůstal sedět, cho máčky sněhové nerozvál a neroz nášel. Pokořili se Slunce s Mrazem Větrovi. Ale on se jen usmál a řekl: "Po druhé se se mnou nehádejte, co chci, to s vámi udělám!" Dle ruské pohádky. Copak nás při tom napadne, Akélové a Velké světlušky?
Vybráno z příručky pro učitele nejmenších žáků „Vyučování prvouce” z r.1931. (Jh)
_____________________________________________________________________________________ U K O L É B AV K A Za maličkou chvíli hlavu zlatou schýlí slunce ku spánku; ukryje se v lůžku tiše pod podušku z rudých beránků.
Dřímou ptáci malí motýl v květ se halí, tichne všechen luh: po starosti denní spěte unavení dobrou noc dej Bůh! K. V. Rais
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů * Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka v počtu 200 výtisků * * Redakce: Vladislav Jech (
[email protected]), Zelenečská 34, 198 00 Praha 9, tel. 281 865 223, Jiří Zajíc (
[email protected]) a Petr Krampl (
[email protected]). * * Technické zázemí: Zuzana Vankeová, Adéla Čapková a David Čančík. * * Předplatné pro rok 2005 zasílejte redakci podle těchto pravidel: pro dodání poštou 110,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč; jakékoliv vyšší, sponzorské předplatné je vítáno. * * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * Bez jazykové korekce. * * Využijte našich informací také na www.skaut.cz/duchovni * 16
