Evropská budoucnost je i budoucnost česká

Evropská budoucnost je i budoucnost česká Sborník ze závěrečné konference projektu realizovaného v rámci naplňování Koncepce informování o evropských záležitostech v roce 2005

PaedDr. Olga Chválová, CSc. Autor, hlavní realizátor a vedoucí projektu

Projekt byl uskutečněn za finanční podpory Úřadu vlády ČR v rámci realizace Koncepce informování o evropských záležitostech v ČR

Praha 2005

Obsah

Obsah Část I: Uspořádání nadnárodního společenství I. 1. Vystoupení z úvodu konference I. 1. 1. Dopis králi Jiřímu z Poděbrad I. 1. 2. Evropská budoucnost je i budoucnost česká, úvodní referát konference I. 1. 3. Zapomeňte na ješitnosti, páni politici I. 2. Výsledky části projektu pro střední školy I. 2. 1. Uspořádání nadnárodního společenství v obrazech (viz. příloha, strana 115) I. 2. 2. Jak si nadnárodní společenství představují středoškolští studenti I. 2. 2. 1. Organizace části projektu pro střední školy I. 2. 2. 2. Výsledky anketního šetření I. 2. 3. Jak si budoucnost v Evropské unii představují středoškolští studenti I. 2. 4. Evropská unie v perspektivě výsledků projektu (viz. příloha, strana 127) I. 2. 5. Anketní otázky v perspektivě Smlouvy o Ústavě pro Evropu I. 2. 6. Závěry studentské části projektu

16 18 20

24 28 30 42 44 47 58

Část II: Závažné problémy budoucnosti II. 1. Příspěvky k tématu globalizace II. 1. 1. Evropská unie a globální odpovědnost II. 1. 2. Globalizace a globální problémy EU II. 1. 3. Externí působení EU - Politika životního prostředí II. 1. 4. Aktuální problémy Evropské unie - malá schopnost rozhodovat II. 2. Výsledky části projektu pro politickou reprezentaci II. 2. 1. Socio-ekonomicko-ekologická rovnováha v globálním světě v obrazech (viz. příloha, strana 143) II. 2. 2. Kořeny evropské společnosti v obrazech (viz. příloha, strana 149)

64 68 76 80

86 86

Část III: Evropská unie očima studentů III. 1. ... máme svůj rozum III. 1. 1. K čemu mi je Evropská unie III. 1. 2. Co se stalo s vedoucí úlohou III. 2. …máme ale i dobrou vůli III. 2. 1. Čekání na zelenou III. 2. 2. Jak by měla vypadat EU III. 2. 3. Jak vidím naši budoucnost III. 2. 4. Evropan jako jsem já III. 2. 5. Tláskaniny mladého nezkušeného děvčete III. 3. …budoucnost očima studentů III. 3. 1. Jistota, že Evropská unie … III. 3. 2. Možná se z EU stane jeden stát, to nikdo neví III. 3. 3 Co když se také rozpadneme?

90 91 96 97 99 100 103 106 108 110

7

Obsah

Obsah Přílohy Já jsem my Souhrnný pohled na anketní otázky Socio-ekonomicko-ekologická rovnováha v globálním světě Kořeny evropské společnosti

8

115 127 143 149

Úvod ke sborníku

Úvod ke sborníku PaedDr. Olga Chválová, CSc. Sborník, který jste právě otevřeli, je výstupem práce uskutečněné v období říjen – prosinec roku 2005 v rámci projektu Evropská budoucnost je i budoucnost česká. Projekt byl realizován v rámci naplňování Koncepce informování o evropských záležitostech v České republice. Cílem projektu bylo překonat nejednotnost názorů české politické reprezentace na některé zásadní otázky týkající se uspořádání Evropské unie. Chtěli jsme tím přispět ke zlepšení vztahů mezi Českou republikou a Evropskou unií a zlepšení politické atmosféry v zemi. Vycházeli jsme z předpokladu, že sblížení postojů k evropskému vývoji by zvýšilo důvěru občanů v evropský proces a zlepšilo by jejich orientaci v této složité problematice. Tohoto cíle jsme se snažili dosáhnout tím, že jsme připravili určitá fakta a politickou reprezentaci jsme žádali, aby k nim zaujala postoj. Tato fakta vycházejí jednak z obecných poznatků o uspořádání a fungování nadnárodního společenství a jednak odrážejí názory středoškolských studentů na evropský proces a jejich očekávání ve vztahu k budoucnosti. Druhým úkolem pro politickou reprezentaci bylo zaujmout postoj k jevům, které budou ovlivňovat budoucí vývoj. Politická reprezentace měla zvážit, jakým způsobem postupovat, aby Evropská unie a Česká republika s ní zvládla složité úkoly doby a měla přitom pevnou, stabilní podporu členských států a jejich občanů. Tímto projektem jsme však reagovali i na skutečnost, že evropský vývoj ve své současné podobě byl zpochybněn negativním výsledkem referenda ve dvou členských zemích. Potvrdilo to náš dlouhodobý dojem, že evropský proces ve své současné podobě je zatížen nedostatky, které by se mu dříve či později staly osudnými, není snadno je tedy přehlížet. Chceme proto přispět k překonání jevů, které jsme si zvykli považovat v Evropské unii za normální, které však k harmonickému soužití nepatří. Jedná se o nejednotnost členů, rozporuplnost a protichůdnost jejich zájmů, netransparentnost a nesrozumitelnost evropského procesu pro občany, přemíru regulací, administrativní náročnost a nepřehlednost, především ale odtrženost evropského procesu od skutečného života, což přímo souvisí s deficitem demokratické legitimity evropského procesu. Smyslem kriticky otevřeného přístupu, který byl v tomto projektu uplatněn, není zpochybnění evropského integračního procesu, ale snaha o jeho modernizaci a zefektivnění. V rámci tohoto projektu nebylo možné, a ani jsme se o to nesnažili, odpovědět vyčerpávajícím způsobem na všechny otázky, které souvisejí se současnou krizí Evropské unie. Je však možné ukázat, v čem se evropská skutečnost liší od přirozeného smyslu člověka pro život ve společnosti, že její uspořádání neodpovídá vždy racionalitě lidského myšlení a nenaplňuje ani potřebu bezpečí. Není vyloučeno, že právě v tomto nesouladu mezi lidskou přirozeností a tím, jakým způsobem je ve společném prostoru cíleně usměrňován tvůrčí potenciál každého jednotlivého člověka, najdeme jednou hlavní příčinu toho, proč Evropská unie zaostává za vyspělým světem. V každém případě v tom však najdeme odpověď na to, proč se o ni vedou tak vášnivé spory, proč se o ní tolik pochybuje, proč za ní lidé tak málo stojí. A to je něco, co můžeme změnit a čemu má napomoci i tento projekt. Jedna jeho část se proto uskutečnila se středoškolskými studenty, kteří vstupují do věku dospělosti a v příštím roce budou moci uplatnit svůj názor na společenské dění ve volbách nebo v referendu o evropské ústavě. Tito mladí lidé odpovídali na 10 anketních otázek zkoumajících v obecné rovině jejich názor na uspořádání nadnárodního společenství. Výsledky tohoto šetření ukázaly, že obecné povědomí se zcela rozchází s tím, jak jsou stejné otázky řešeny v unijní praxi. K podobným výsledkům jako studenti dospěli politici v části projektu určené pro politickou reprezentaci, kdy pro jednotlivé odpovědi na anketní otázky hledali objektivní odůvodnění. 10

Úvod ke sborníku

Prostřednictvím slohových prací psaných na téma Abych byl(a) v Evropské unii spokojený(á) byly zjišťovány postoje studentů ke skutečnosti, že jejich vlastní budoucnost je svázána s příslušností k Evropské unii. Politici se s těmito jejich postoji seznámili prostřednictvím přehlídky nejlepších studentských prací, kde v roli porotců vybírali nejzajímavější práce pro závěrečnou konferenci, případně zveřejnění v tomto sborníku. Úkolem zástupců politické scény bylo definovat za pomoci odborníků postoj k jevům, které budou určovat další politický vývoj v Evropské unii, a tím i budoucnost České republiky. Tento sborník shrnuje výsledky dosažené v obou částech projektu a podklady, na jejichž základě se vedly diskuse k oběma tematickým okruhům projektu. Zájem studentů o tento projekt kontrastoval s přístupem české politické reprezentace. Z toho důvodu nebyl potenciál tohoto projektu naplněn ve své úplnosti. Výsledky projektu přesto není možné zpochybnit, neboť z informačního a poznatkové základu, který byl díky němu vytvořen, může česká politická reprezentace čerpat i kdykoli v budoucnosti.

11

Část I: Uspořádání nadnárodního společenství I. 1. I. 2.

Vystoupení z úvodu konference Výsledky části projektu pro střední školy

I. 1. Vystoupení z úvodu konference I. 1. 1. Dopis králi Jiřímu z Poděbrad Tamara Hlaváčová,Gymnázium Jaroslava Heyrovského, Praha

I. 1. 2. Evropská budoucnost je i budoucnost česká PaedDr. Olga Chválová, CSc., úvodní referát konference

I. 1. 3. Zapomeňte na ješitnosti, páni politici Jitka Synáčková, Sportovní gymnázium Kladno

Uspořádání národního společenství

I. 1. 1. Dopis králi Jiřímu z Poděbrad Vážený pane Jiří z Poděbrad, králi český, dovolte mi předat srdečné pozdravy Vám i Vašim blízkým do 15. století a zároveň Vám vyjádřit upřímné poděkování. Čím vzácnější je Váš čas, tím více si vážím ochoty podělit se o něj ve prospěch mě samotné, jakož i celé nynější doby. Obracím se na Vás ve věci poměrně osobní, avšak jsem přesvědčena, že právě Vy jste tou osobou, která by mohla do problému vnést čerstvé myšlenky, ba snad i doufám, že budete schopen podat ta nejlepší vysvětlení, nejvytříbenější odpovědi na mnohé z otazníků v mé mysli. V době, kdy jste stanul v čele českých zemí, jistě na toto období s pýchou vzpomínáte, mohl se národ těšit z Vašich činů i rozvah, avšak vězte, že právě na jednu z nich je český lid nejpyšnější. Asi jste probděl mnoho nocí, strávil mnoho hodin či dní nad úvahami o celém plánu. Předpokládám, že Váš projekt zdál se být během na dlouhou trať, často únavným, nekonečným; přesto jste závod nevzdával a vytrvale postupoval k cíli. A i když by se mohlo zdát, že tuto bitvu jste prohrál, že jste ztratil více než získal, buďte si jist, že nic není jen černobílé. Přála bych si vlastnit stroj času; mít tak možnost půjčit si Vás na okamžik do současnosti, provedla bych Vás s potěšením komnatami soudobých událostí. Byl byste zděšený? Užaslý nad současným evropským či světovým děním? Vaši reakci si odhadnout netroufám, nicméně jedním jsem si jista – nevyhnul byste se poznání, že Vaše idea zůstává věčná. Země a její lidé si uvědomují, v čem je jejich síla. Zakládají spolky, sdružení, unie, ať už na nižší úrovni či na té doposud nejvyšší – nadnárodní. Snaží se neustále drát vpřed, čerpat veškerých eventuálních výhod, dostat se k co nejobjemnějšímu zisku, mít moc nad ostatními i lepší postavení. To vše činí často v určité slepotě, jako by ani neviděli, po čem všem mnohdy šlapou. Zapomínají se rozhlížet kolem sebe, neberou ohledy na ztráty, které působí sami sobě, natož svému okolí. Jsou schopni lhát, zapírat vlastní já, měnit své názory podle aktuální potřeby. Je snad správné potlačovat sebe samého? Když jste tvořil koncepci evropských zemí, měl jste jistě na mysli přínos sdružování pro mírovou politiku, nejspíše jste bral v potaz i vliv na ekonomické dění v jednotlivých zemích, ale co ostatní aspekty? Byl jste ochoten vzdát se svého češství v obecný prospěch? Ochoten sledovat zanikání zvyků a jedinečností vlastního národa? Asi jako každý člověk i já jsem si v dětství kladla prostoduchou otázku, zdali bych se chtěla narodit v jiném státě, mít zkrátka v cestovním pase jiné razítko. Dnes jsem přesvědčena, že zvláště ona českost vytváří mé pravé já. Je mou součástí, je kusem toho, co nejen ve mně uložili naši předkové. Má vlastní matka, když mě trpělivě učila prvním slůvkům v mateřském jazyce, moji prarodiče, když položili život v boji za naši zemi, tak jako i Vy, když jste hájil naše území proti nepříteli. Básníci, jejichž verše se dočkaly zlatého ocenění, sportovci, kterým se podařilo rozezvučet českou hymnou olympijské stadiony, jakož i všichni lidé, kteří jsou důležití tím, že ráno vstanou, jdou do práce, starají se o své rodiny. Ti všichni tvoří český stát. Jak moc jsou oni sami ochotni obětovat z tohoto státu, potažmo sami ze sebe? Strachuji se. Ano, bojím se, že jednoho dne nebude k nedělnímu obědu svíčková s knedlíky. Že o Vánocích nebude dům od domu obcházet a děti obdarovávat Ježíšek. Co když se jednoho dne probudím v neosobité zemi bez historie, bez kultury, v zemi nikoho? Mé starosti jeví se Vám zřejmě jako malicherné, bez významu. Ani netušíte, jak moc by se mi ulevilo při zjištění, že tomu tak opravdu je. Kéž byste pouze mávnul rukou se slovy: „Zase další pomatené děvče, ještěže jsem se té doby 16


nedožil!“ Věřím, že i já budu za nějaký čas vzpomínat na své úvahy jako na zbytečné, o to hlouběji však nyní pociťuji nutkání se s Vámi o ně podělit. Vyslechnout Vaši radu by pro mne bylo cennou podporou při třídění vlastních názorových představ, které se leckdy jako dětské kuličky rozutíkávají rozličnými směry. Jak jste se již dočetl, mé trampoty spočívají v otázce oslabování jednotlivých typických kultur a tradic v nynější Evropě, respektive v České republice pod evropským vlivem. Často je naší generaci připomínáno, že ne všichni měli vždy tak otevřené možnosti, jaké se naskýtají nám. Je-li to Evropská unie, která nám je umožňuje využívat, pak jí za to patří náš dík. Nezvládli bychom to ale i bez ní? My mladí přeci – a nepředpokládám, že by se v tomto ohledu od Vašich dob příliš změnilo – nemáme rozum a do všeho se vrháme po hlavě. Chňapeme bez meškání po sebemenší příležitosti posunout se kupředu, dereme se za poznáním, za vším novým a neznámým. Vydobyli bychom si své místo na poli nezávislosti i bez Evropské unie? Jsme schopni takové ctižádosti, máme dostatek sebedůvěry obhájit sebe samé? A pokud ano, bude nám někdo věřit? Při formulaci vlastních pochybností do spořádaných vět nemohu se jaksi ubránit pocitu, jako bych uvízla na pustém ostrově a mluvila sama se sebou. Jako bych ze všech sil křičela proti větru a jedinou reakcí, které se mi dostává, je násobená ozvěna vlastních slov. Možná i Vy jste si při vyslovování svých myšlenek připadal poněkud zmatený a kukátkem několika staletí byste své skutky i pozměnil. Možná jste dokonce pociťoval rozpaky nad jejich zamítáním, avšak ani nám nikdo nezaručí, že naše novodobá idea evropské jednotnosti nenabude záhy obdobného směru. Nejde přece jen o otázku času, než se páska historie přetočí opět na začátek, a pak, jako nespočetně jiných, i náš pokus o sjednocení bude odložen jako nezdařený? Těším se, že Vaše široké a drahocenné znalosti, vladařské schopnosti, stejně tak jako i časový nadhled, jímž se můžete ze své pozice pyšnit, přispějí nemalou měrou k rozptýlení mých všudypřítomných obav. Nejistota a pochybování, s nimiž se Vám ve svém dopise svěřuji, vychází z původních pohnutek přispět ke všeobecnému blahu, ke spokojenosti národa. Pokud najdete vhodný a účinný prostředek, příhodné nástroje či možnosti, s jejichž pomocí se člověk jako já dokáže vymanit z bezmocného nečinného přihlížení, budu Vám velice zavázána. Setrvávám v přesvědčení, že všechny velké činy skládají se z menších, dílčích. Samy o sobě nemusí mít ani citelného významu, nicméně jenom v jejich souhrnu, s přispěním každého z nás, je možné dosáhnout kladného výsledku. Věrně doufám, že v naší současnosti najdete zalíbení a ani naše budoucnost Vám nebude lhostejná.

S úctou a srdečným pozdravem Tamara

17


I. 1. 2. Evropská budoucnost je i budoucnost česká Všichni neseme odpovědnost za to, co se děje kolem nás, za svoji budoucnost. Byli bychom sami proti sobě, kdybychom rozlišovali mezi tím, kdo je oprávněn se těmito věcmi zabývat, a kdo není. Daleko důležitější než kdo jaké má formální postavení je všímat si, jak je kdo schopen tuto budoucnost reflektovat a zda je ochoten v jejím zájmu něco dělat. Důvodem, proč mezi skupinu lidí definovanou oním posledním kritériem počítám i sebe, není jen můj zájem o věc a připravenost dělat něco pro budoucnost nejen České republiky, ale dnes již i Evropské unie. Tyto důvody by samy o sobě nestačily, kdyby člověk zároveň nevěděl, co, jak a proč je třeba dělat – tedy určitá kompetentnost. Doufám, že ani ty nechybí. Jen díky ní mohu bez rozpaků a zábran oslovovat politické špičky v naší zemi i na evropské úrovni. Kompetence, na které stavím, spočívá v uvědomění si významu rovnoprávnosti pro soužití států a lidí ve společném útvaru, ve společném světě. Osobně bych nepřistoupila na to, abychom do Evropské vstoupili za nerovnoprávných podmínek a aby reforma, která probíhala na půdě Konventu o evropské budoucnosti a byla následně vtělena do Smlouvy o Ústavě pro Evropu, se neodvíjela od tohoto základu. Nejedná se přitom o prázdný, abstraktní pojem, kterým je možné mávat donekonečna všem před očima bez špetky porozumění pro věc samu. Je to pojem neméně důležitý než svoboda, o jejíž naplnění také usilovaly celé generace a jíž vděčíme za všechny vymoženosti, které dnes považujeme za samozřejmost, které ale samozřejmostí nejsou. Rovnoprávnost je samozřejmost, dokud ji neztratíme. Pokud to připustíme, stane se cejchem vypáleným na čelo každého občana naší země, cejchem na naší novodobé historii, cejchem, který může znehodnotit úsilí sjednotit po zániku bipolarity kontinent a zajistit jeho další mírový rozvoj. Tento cejch nám bude kazit radost z prosperity, jíž jako členská země nepochybně dosáhneme, protože spokojenost člověka ve společnosti jiných lidí se neodvíjí pouze od toho, zda je bohatý. Důležité je také to, zda je oblíbený, prospěšný a zda si ho ti druzí váží. U toho, kdo si nechal vnutit nerovnoprávné podmínky, to není samozřejmé. Dnes, když se snažíme připomenout vstřícnost, s níž jsme v jednotlivých případech ustupovali z požadavků, které odpovídaly tomu, co nám po právu náleželo, ale působilo potíže těm druhým, slyšíme jen výsměšné „ takhle jste si to přece vyjednali“. Mladí lidé v tomto projektu považují Evropskou unii za svou věc, ale cejch na čele mají vypálený i oni. Ve svých pracích říkají: „My už s komunismem nemáme nic společného, pro nás je samozřejmostí, že můžeme cestovat, jsme stejní jako ti druzí, jak to, že se na nás dívají skrz prsty?“ To, co se stalo, už nezměníme. Můžeme to ale napravit tím, že si tuto chybu uvědomíme a že se zasadíme o to, aby období, kdy jsme nebyli váženými, ale trpěnými členy společenství evropských států, bylo co nejkratší. Bylo by však iluzí myslet si, že vše se spraví jenom tím, že našim občanům bude za čas umožněno pracovat kdekoli v Evropě, protože bude dále neúnosné jejich volný pohyb blokovat. Spravit to musíme sami a jenom tak, že přestaneme hrát hru, o níž víme, že není zcela fér. Vážnosti a rovnoprávnosti bychom nedosáhli, kdybychom teď začali rozhořčeně vykřikovat, že nám bylo ublíženo, a domáhali se satisfakce v podobě tučnějších příspěvků z evropských fondů. Jednak bychom tím ničeho nedosáhli a jednak za to, co se stalo, si můžeme my sami, protože jsme byli příliš důvěřiví, příliš naivní, příliš zaslepení vidinou vstupu do klubu bohatých a nedocenili jsme dostatečně rizika, která jsou s členstvím v Evropské unii spojena. Tato rizika trvají dál a my jsme opět příliš důvěřiví nebo jsme jen podlehli pocitu klamného sebeuspokojení z nóbl společnosti, do které jsme se dostali. Jsou spojena s polovičatostí reforem, které byly provedeny v souvislosti s pracemi na evropské ústavě. Jsou spojena s tolerováním polopravd, jimiž je rozptylována přirozená nedůvěřivost našich občanů, a přivíráním očí nad tím, že ev18


ropská ústava nedala občanům do rukou nástroj jak se do budoucnosti chránit vůči mocným nadnárodním institucím. Mluvím o demokratické legitimitě evropských institucí. Možnost volit svoji vládu je v demokratické společnosti stejně zásadní jako chránit si v nadnárodním společenství rovnoprávné postavení. Jak můžeme připustit aby společenství, které si osobuje nárok školit nás a celý svět v demokracii, nešlo příkladem v tom jak ji naplnit ve svém vlastním uspořádání? Co je platná preambule evropské ústavy překypující ušlechtilými pojmy, když praxe na evropské úrovni tomu neodpovídá? Nedostatek legitimity evropských institucí, netransparentnost, to nejsou neznámé věci. Větší část české politické reprezentace k tomu mlčí, nepoučena zkušeností ze ztráty demokracie ve své vlastní historii, nepoučena zkušeností s vypočítavou rafinovaností evropské politiky. Obhajuje vnitřní uspořádání Evropské unie poukazem na potřebu chránit integrační proces a zabezpečit vlastní budoucnost. Jistě, Evropská unie nás ochrání před vzdáleným nebezpečím, kdo nás ale ochrání před ní? Evropská unie prosazuje dodržování mezinárodního práva ve světovém měřítku, ale nové členy vlákala do pasti nerovnoprávného zacházení. Evropská unie hovoří vzletně o boji proti chudobě, ale příspěvky do společných fondů po rozšíření se mají snížit, Evropská unie chce bojovat proti chudobě šířením lidských práv v zaostalých oblastech, ale právo volit a účinně kontrolovat svou vládu nenaplňuje ani u vlastních občanů a ve vlastním politickém systému. Evropská budoucnost je i budoucnost česká a v globálním měřítku to platí dvojnásob. Evropská unie má před sebou období, ve kterém může sehrát velmi významnou roli. Má všechny předpoklady k tomu, aby se stala tvůrcem globální architektury, kromě jediného. Pořádku ve svém vlastním domě. Bez něho svých cílů nedosáhne, protože nebude ani silná, ani jednotná, ale ani důvěryhodná. Tento projekt byl pro mě příležitostí ukázat, že i tak složitý celek jako Evropská unie může fungovat jednoduše a srozumitelně. Naše společná budoucnost nebude záviset na právnických kličkách v textu evropské ústavy, ale na jednoduchosti a funkčnosti evropského uspořádání a na tom zda se nám podaří vyřešit problémy, které se nahromadily a stále narůstají v globálním měřítku. To se však může podařit pouze tomu, kdo chce tyto problémy řešit doopravdy, ne jenom naoko a ne jenom napůl. A s tím myslet a dělat něco doopravdy je nezbytné začít u sebe, ne kázat druhým. Ve svém projektu jsem se snažila ukázat věci bez příkras takové, jaké jsou. S jedinou nadějí a přáním. Očistit evropské prostředí od polopravd a vychytralosti a postavit evropskou, ale i českou budoucnost na poctivý, zdravý základ.

Děkuji za pozornost.

19


I. 1. 3. Zapomeňte na ješitnosti, páni politici Ještě nedávno jsem neměla úplně jasno. Informace byly, ale spousta z nich se navzájem vylučovala a za efekt to mělo jen obrovský chaos myšlenek a faktů. Do tohoto chaosu mě vrhlo hned několik věcí. Jednou z nich byla naše politická scéna. Upřímně řečeno, naši politici jsou svým přístupem k Evropské unii doslova směšní. A nejen k ní. Než jsem začala chápat souvislosti a vnímat, co se v té politice vlastně děje, myslela jsem si, že jediným cílem politiků, je naše spokojenost. Že stojí vedle sebe a snaží se prosazovat věci pro nás prospěšné. Opak je ale pravdou. Stojí proti sobě a většinu svého času i energie věnují sporům mezi sebou a pro nás už jim moc pozornosti nezbývá. Moje představa o tom, že opozici máme proto, aby se druhou stranu snažila doplňovat a dávat nám jakýsi pocit kontroly, se rozplynula. Teď mám pocit, že politici nezvládli ani základní pravidla pro vedení vyváženého dialogu, zatvrzele stojí na svých písečcích jako malé děti a nehodlají za žádnou cenu ustoupit. Přijdu si jen jako záminka k tomu, aby se velcí kluci a holky mohli někde tam nahoře dohadovat a škorpit za velmi slušné platy. Ano, všichni nejsou takoví, jak říkám, ale většina si nás bere skoro jako rukojmí. „Pane poslanče, vy chcete udělat to či ono voličům!“ Hájí nás takový politik, nebo chce jen vyprovokovat spor a strhnout na sebe či svou stranu pozornost? To vážně nevím. Nedokázali se tam nahoře dohodnout v daleko prostších problémech, proto jsem se vůbec nedivila, že se situací Evropské unie to vyznělo opět jako fraška. Jednoduše se opět nedokázali domluvit. Jedna strana řekla to či ono a druhá, možná už jen ze zvyku a tradice, vše odsoudila a zavrhla. Aby nám ze sebe Evropská unie mohla dát to nejlepší, musela by být politika vůči ní vedena jednotně, což vyžaduje to, aby politická scéna byla schopna uzavírat rozumné kompromisy. Bez ohledu na své spory nebo stranickou příslušnost a to vše v náš prospěch. Vstoupili jsme do Evropské unie, která má Evropu sjednotit, ale co když se nedokážeme spojit ani jako stát? Jak máme v Evropě vystupovat jako suverénní a uznávaná země, když si naši političtí představitelé navzájem své postoje vyvracejí a zpochybňují? Já jsem na svou zemi a lidi v ní hrdá, protože ji znám a vidím i její krásy a klady. Ale jaké mínění si o nás asi mohli udělat členové Evropské unie? Nechci, aby má země působila směšně! Chci, aby pojem Česká republika měl stále svou váhu a nestala se z něj jen nepodstatná součást velikána jako je Evropská unie. Evropské země jsou výjimečné a Evropská unie by neměla potlačovat jejich přednosti. Měla by všem přinést nové možnosti a způsoby jak prosadit a obohatit sebe, svou zemi, i celou Evropskou unii. V Evropské unii vidím velkou příležitost k dalšímu důležitému kroku v našem vývoji. V Evropské unii budu spokojená v okamžiku, kdy bude naše země postavena na stejnou úroveň jako zakládající státy. Naše pozice je totiž stále pod rouškou pojmu stát z východu. Chci se v Evropské unii cítit svobodně a bezpečně. Chci být dobrou Evropankou, ale nikdy nechci přijít o svou národní hrdost. Doufám také v prosperitu národních ekonomik. Ale nechci mít Evropskou unii pouze průměrnou. Mám strach, že silné země budou ty slabší pouze dotovat až do chvíle, kdy všechny země budou stejně vyvinuté. Co pak? Kdo pomůže, když všichni budeme mít stejně? Kdo pošle zhýčkaným zemím dotace? Snad se Evropská unie nevychýlí tímto utopickým směrem. Snad bude své členy dostatečně motivovat k vlastním aktivitám, a ne je jen tahat za sebou jako těžké kameny. Vývoj na úkor jedné strany ve prospěch té druhé je špatným vývojem. Chci nejen rovnost všech členů, ale i vyváženost všech oborů rozvoje, které Evropská unie podporuje. Proč povyšovat zemědělství nad vzdělání či kulturu? Chci zlepšit kvalitu života lidí v Evropské unii. Dávat pracujícím lidem více prostoru pro své rodiny. Ale hlavně pro jejich děti. Copak není dost jasně vidět na chování mládeže nedostatek času, který jim rodiče mohou věnovat kolikrát i na úkor svého zaměstnání? Je lepší 20


mít takto pracovně vytížené občany s jejich kolikrát nezvladatelnými potomky bez vztahu k hodnotám, nebo obětovat pár hodin na oltář ekonomiky? Copak by se to nevyplatilo? Stačí si jen představit, až někteří z nich dospějí. Kdo pak bude krmit hladové krky ekonomické saně? Oni přece pracovat nechtějí. Nestálo by za úvahu pár řádek v zákoníku práce, které by zkrátily pracovní dobu? Lidé totiž dělají rodiny, rodiny pak státy a státy Evropskou unii. Dále bych si přála zlepšit sociální a zdravotní jistoty. Vyrovnat kvalitu péče těchto oborů ve všech zemích Evropské unie. Nebylo by ani špatné vrátit život na venkov. Vezměme si příklad z Francie, tam život venkova neumírá jako u nás. Ale těch příkladů je hned několik. Neměli bychom se srovnávat s nějakou nám podobnou zemí, jako to politici dělají například s Irskem, ale z každé z nich si vzít to nejlepší a to upravit podle svých možností a národní mentality. Je toho hodně. Ale první krůčky jsou tak jasné. Zapomeňte na ješitnosti páni politici a vzpomeňte si také na nás.

21

I. 2. Výsledky části projektu pro střední školy I. 2. 1. Uspořádání nadnárodního společenství v obrazech (viz příloha, strana 115) PaedDr. Olga Chválová, CSc.

I. 2. 2. Jak si nadnárodní společenství představují středoškolští studenti I. 2.2.1. Organizace části projektu pro studenty I. 2.2.2. Výsledky anketního šetření Mgr. et Mgr. Kateřina Hodická

I. 2. 3. Jak si budoucnost v Evropské unii představují středoškolští studenti výsledky slohových prací Mgr. et Mgr. Kateřina Hodická

I. 2. 4. Evropská unie v perspektivě výsledků projektu (viz příloha, strana 127) PaedDr. Olga Chválová, CSc.

I. 2. 5. Anketní otázky v perspektivě Smlouvy o Ústavě pro Evropu Mgr. Petra Kuchyňková, Fakulta sociálních věd Masarykovy univerzity, Brno

I. 2. 6. Závěry studentské části projektu

Uspořádání nadnárodního společenství

I. 2. 1. Uspořádání nadnárodního společenství v obrazech (viz. příloha, strana 115) Úvod Cílem této prezentace je odpovědět na otázku, jaké jsou zákonitosti a z toho vyplývající možnosti uspořádání nadnárodního společenství. Naším společenstvím je dnes Evropská unie a spory kolem ní neberou konce. Přesto víme, že spíše než nekonečným diskusím bychom se měli věnovat práci na rozvoji tohoto společenství a řešit problémy, které nás obklopují. Byli bychom proto rádi, kdyby se nám podařilo vnést do diskusí kolem uspořádání Evropské unie trochu světla a počet otázek, o kterých se v této souvislosti vedou spory, snížit na minimum. Pro prezentaci problematiky nadnárodního společenství jsme zvolili poněkud provokativní název Já jsem My. Tento název stejně jako první obrázek naší prezentace naznačuje, jak je pro každého člověka těžké splynout s ostatními a cítit se součástí společného celku. Přesto právě to je předpokladem naší loajality a jednoty a soudržnosti tohoto celku. Abychom tohoto ideálního stavu mohli dosáhnout, musí společenství ve svém uspořádání a jednání brát ohledy na své členy, ať už máme na mysli konkrétní lidi nebo členské státy, a oni zase musí být připraveni vzdát se části své nezávislosti a podřídit se pravidlům nezbytným pro fungování společného celku. Tyto fráze se mohou zdát obecné a příliš samozřejmé a možná že i jsou. Přesto máme-li pochopit společenství a sebe v něm, musíme se naučit rozumět do hloubky jejich významu i sami sobě a podle toho přistoupit k těmto obecným pravdám. Může se stát, že se staneme neúprosnými kritiky toho, jaká je Evropská unie dnes. Protože se ale snažíme vyhovět zadání stát se oddanými a spolehlivým stoupenci společenství, ve kterém žijeme, naše kritika se ponese ve jménu vytváření něčeho nového, mnohem lepšího než bylo dosud. Ad I/ Ke vstupu do nějakého společenství se každý člověk odhodlává vždy jen těžko. Nejen proto, že se musí vzdát části své nezávislosti a podřídit se společnému rozhodování, ale i proto, že podvědomě ví - a historie je plná takových příkladů - že dříve či později společenské instituce svých pravomocí zneužijí. To platilo vždy a ani v demokratické společnosti bychom neměli toto nebezpečí podceňovat. Otázka PROČ se stát členem nějakého společenství je proto velmi důležitá. Nejen proto, že nám umožňuje překonat zábrany pramenící z našeho individualismu, ale i proto, že nám pomáhá držet instituce na uzdě a připomínat jim, k čemu jsme je stvořili a co je jejich úkolem. Bylo by krátkozraké lákat někoho pro vstup d společenství kvůli výhodám jen proto, abychom získali podporu, která pomine, jakmile není uspokojena v podobě ideální skutečnosti. Podpora společenství je pevná a stabilní pouze tehdy, je-li založena na hluboce odůvodněném ztotožnění s ním, připraveností vyrovnat se s novou formou své existence a problémy které se objeví na společné cestě. Ad II/ Podnět k založení společenství nebo vstup do něho musí být tedy dostatečně závažný. Pozitivní, pokud něco chceme, negativní, jestliže se něčeho obáváme. V tom není velký rozdíl. Důležité je, aby společenství naše očekávání splnilo. Mezi lidmi je vždy někdo, kdo si tento důvod, ale i možnost reagovat na něj pospolitým životem uvědomuje více než všichni ostatní. Začne svůj nápad šířit 24


kolem sebe a dělá to tak dlouho, dokud nezaujme ostatní a dokud i oni nepřijmou tento důvod za svou věc. Ze společné diskuse vzejde soubor těch nejlepších pravidel, jakých je v dané chvíli možné dosáhnout a která mají maximalizovat výhody tohoto kroku a minimalizovat jeho nevýhody. Pak už jen slavnostní ceremoniál a najednou je všechno jinak, i když na první pohled se nic viditelného nestalo. Důvod vstupu do společenství se odsune do pozadí, takže se cítíme bezpečněji, pokud jím byla hrozba, a méně svobodně, pokud jsme se pouze nechali zlákat na výhody. Pokud nejsme hned bohatí, jak nám bylo slibováno, čeká nás pouze zklamání. Ono stát se členem společenství jen proto, že je bohaté a my bychom chtěli být také je důvod, který je velmi ošemetný. Už se ale stalo a s těmi uvnitř společenství nás spojilo pouto společné příslušnosti. Ti za hranicemi společenství se pomalu, ale jistě mění v cizince, vůči nimž se vymezujeme stále více nepřátelsky. Přijali jsme nad sebou novou vládu a začali usilovat o její přízeň, své naděje spojujeme s jejím působením. Stát, který jsme společně vytvořili, jsme přijali za vlastní. Znamená to, že teď už budeme čekat jenom na zázraky? Je krátkozraké diskutovat o tom, zda Evropská unie státem je, či není. Nemá možná všechny jeho formální znaky, ale má všechny jeho ambice. Mnohem důležitější než diskutovat o jeho označení je dívat se, zda splňuje všechny předpoklady k tomu, aby to byl dobrý stát a zajistil nám důstojnou a perspektivní budoucnost. Tu nám nezajistí ani tento stát, ani ti, kteří ho řídí. I nyní se o ni musíme starat především my sami a dávat bedlivý pozor na to, aby společenství naplňovalo i naše představy, kam se jako celek ubírá. Proto je nezbytné mít jasnou vlastní představu, kam se má ubírat dnešní svět. Ad III/ Ve stejné době jako jeden stát jich vzniká obvykle více, protože důvody vedoucí k utváření společenství vyšší úrovně působí univerzálně. Je přirozené, že tyto nové útvary navazují mezi sebou vztahy. Ty se však velmi brzy stávají nepřehledné a silnější jsou puzeni k tomu využít této skutečnosti k útoku na slabší. Nově vzniklé státy chrání sice své občany před původním nebezpečím, jsou ale vystaveni nebezpečí novému - nebezpečí plynoucímu z povahy státu jako možného agresora nebo oběti agrese. Aby se toto riziko zmírnilo, udělají státy dříve či později totéž, co kdysi jejich občané – vytvoří společenství. Tentokrát to již nebude stát složený z jednotlivých lidí, ale nadnárodní společenství tvořené několika původně samostatnými státy. Obdobně vznikla po druhé světové válce evropská společenství jako předchůdci Evropské unie. Tento proces probíhá v historii stále dokola. Společenství vyrůstají do stále vyšších úrovní a šířek, bojují spolu a rozpadají se a to celé se opakuje stále znovu. Poprvé v historii se však dostáváme do fáze, kdy situace je zralá na to, aby se svět uspořádal až po globální úroveň. Už dnes, možná bychom ale měli říci spíše ještě dnes, bychom se proto měli starat o to, aby se to obešlo bez konfliktů a rozpadu toho, kam lidstvo na cestě za konečným sjednocením dospělo, nebo bez nastolení nedemokratické světovlády. Obě tyto varianty jsou v tuto chvíli pravděpodobnější než to, že bude zaveden demokratický světový pořádek, který bude úspěšně řešit problémy, které se nastřádaly a ohrožují nás v globálním měřítku. Jsme na pokraji energetické krize. V podobných situacích se lidstvo nikdy nedokázalo spojit a čelit jí společně. Dříve či později nastal boj na život a na smrt. Mnohé dnes nasvědčuje tomu, že svět už byl rozdělen na ty, kteří byli odepsáni, a ty, kteří sami sebe určili k přežití – nesmrtelní starci s umělými těly organizující průmyslovou výrobu pracujících. Utěšujeme se, že do Evropské unie jsme stihli vstoupit tak, abychom v tomto boji na život a na smrt stáli na straně vítězů. Vítězů? 25


Ad IV/ Vraťme se ale k Evropské unii. Opustili jsme ji v okamžiku, kdy evropské státy, zděšeny hrůzami 2. světové války, se rozhodly překonat národní animozity integrací. Díky ochraně vyplývající ze státní suverenity si tyto státy byly před vstupem do společenství rovny bez ohledu na to, zda jsou malé, nebo velké (obr. 1). Na této skutečnosti se nic nemění ani poté, kdy vstupem do společenství část státní suverenity předají na nadnárodní úroveň (2). O budoucí úspěšnosti společenství rozhoduje nakonec to, zda i jako členové společenství se k sobě chovají jako rovný k rovnému, zda se podvolí diktátu silnějších, nebo zda si nechají vnutit postavení druhořadých členů. Tím, kdo to posuzuje, však nejsou politici, ale občané, kteří se buď cítí být rovnoprávnými členy společenství, nebo nikoli. Pokud ano, přestává být pro ně důležité, ze které členské země pocházejí, vědomí národní identity ustupuje přirozeným způsobem do pozadí a je postupně nahrazováno identitou společnou splývající s perspektivou, kterou nabízí pouze společenství. Pokud je zároveň splněna druhá podmínka, že nadnárodní vláda nezasahuje příliš do života občanů v původních členských státech, jsou vytvořeny všechny podmínky pro to, aby spojení států přerostlo ve společný stát a národní stát se stal minulostí. Pokud však tyto podmínky splněny nejsou – ta druhá byla porušena v první fázi evropské integrace, ta prvně uvedená byla porušena v souvislosti s rozšířením – zůstávají členské státy nástrojem ochrany před nebezpečími plynoucími z úrovně společenství. Nespokojenost občanů rozkládá společenství zevnitř. Jedna možnost je provést nápravu těchto chyb. Druhá udržet status quo mocenskými prostředky. Jak se zachová Evropská unie? Ad V/ Obrázek 1 znázorňuje společenství ve stádiu zrodu, kdy nadnárodním institucím jsou z národní úrovně předány pouze ty kompetence, které jsou nezbytné k plnění funkcí, pro něž bylo společenství vytvořeno. Nejčastěji jsou spojeny s obranou a bezpečností. Tento typ společenství je občany přijímán nejlépe, protože ve svém životě žádnou změnu nepocítí, ale jsou lépe chráněni – ve vztahu k sousedům i dalekému okolí. Tato situace však nevyhovuje nadnárodním institucím, které se z pozice svého nadhledu (2) cítí být povolány k výkonu vlády způsobem znázorněným na obrázku 4. Snaží se k tomu dospět způsobem, který je zachycen na obrázku 2 a později 3. Situace 1 a 2 relativně vyhovuje občanům, V prvním případě nemají důvod si stěžovat, ve druhém případě nepostřehli, že tento důvod mají. Velmi kritická je fáze 3, kdy občané mají nad sebou dvojí vládu a národní vlády mají důvod cítit se ohroženy. A vskutku jsou. Všechny tři úrovně mají tendenci toto provizorium řešit, každá ovšem jiným způsobem: nadnárodní instituce posunem k variantě 4, národní vlády posunem k variantě 1, občanům je to zdánlivě jedno. Hlavně, aby jim vládl jen jeden. Při vyústění do varianty 4 mohou jednoho dne zjistit, že nemohou žít podle svého naturelu a v souladu s tradicemi a že na tom nemohou, zvláště patří-li k těm menším, nic změnit. Čím je společenství větší, tím je varianta 4 právě z tohoto důvodu méně vhodná. Jako plnohodnotný prvek struktury nadnárodního společenství existuje stát pouze u varianty 1. U všech ostatních je zřejmé, že z hlediska nadnárodních institucí je nadbytečný a je překážkou větší efektivity společenství. Podle toho to s ním také musí zákonitě skončit. Z hlediska občana je rozhodování složitější, neboť preferuje vládu, která je více kompetentní a která lépe zajistí jeho potřeby. Objektivně je výhoda na straně národního státu, pokud ji ovšem neprohospodaří nekompetentností, neplodným hašteřením a malichernými půtkami. Závěrem můžeme konstatovat, že z hlediska rozdělení kompetencí mezi národní a nadnárodní úroveň existují dvě logické, objektivně obhajitelné a funkční varianty: jejich účelné a jednoznačné 26


rozdělení (1) nebo jejich úplné převzetí nadnárodními institucemi (4). Vše ostatní je netransparentní, neefektivní a v každém případě pouze přechodné . Ad VI/ Obrázek 6 ukazuje rozdíl mezi společenstvím tvořeným státy, které své vztahy před vstupem do společenství uspořádalo (2), a společenstvím, které tak neučinilo (1). Oba druhy uspořádání – jak civilizované, tak chaotické - umožňují komunikaci mezi státy, v prvním případě však snižují na minimum riziko vzájemné agrese. Takto uspořádané společenství je přehledné, přátelské a bezpečné, společné instituce se soustředí na vnější funkce. V případě chaotické neuspořádanosti je virus vzájemné agrese, provázející existenci samostatných států, natažen i dovnitř společenství. Ze vzájemné rivality mezi členy těží nadnárodní instituce, které se za těchto okolností stávají jediným garantem míru a stability společenství. Jejich moc nad členskými státy se upevňuje. Společenství spotřebovává množství energie na řešení permanentních vnitřních sporů, místo aby tato energie byla nasměrována ven ze společenství. I když hlavním smyslem vytvoření společenství v obecné rovině je posílit bezpečí, společenství založené na konkurenčních vztazích je zranitelnější, než by byly samostatné státy, neboť je neustále ohrožováno i zevnitř. Počet zdrojů nebezpečí ve skutečnosti vzrostl a jsou následující: riziko uplatnění mocenského přístupu ze strany některého člena, a to za situace, kdy ochranný deštník státní suverenity je povážlivě proděravělý; moc nadnárodních institucí, které na protichůdnosti zájmů mezi členy společenství mají eminentní zájem; nejednotnost společenství, absolutní neloajalita občanů se společenstvím v případě jeho napadení. Ad VII/ Na sedmém obrázku je znázorněno, jak může být zajištěna demokratická bezpečnost (tj. možnost nižších úrovní kontrolovat úrovně vyšší) v nadnárodním společenství. Kdyby tomu bylo tak, jak ukazuje obrázek 1, a občan by volil jak národní, tak nadnárodní vládu, obě vlády by mohly dostat různé zadání a společenství by bylo paralyzované. Jako odpovídající se proto jeví, bude-li jiný volební akt probíhat na úrovni národní a jiný na nadnárodní. Pokud zakládající členové neomezí takto moc nadnárodních institucí dříve, než jim předají kompetence, mohou počítat s tím, že nadnárodní instituce jim to v budoucnosti již nikdy nedovolí. Jako kdysi budou členské státy a jejich občané plně závislí na tom, zda nejvyšší vládce bude osvícený nebo diktátor. Problém občana neřeší, bude-li za něj působit na společenství národní vláda (4). Při uplatnění absolutní demokratické bezpečnosti (6) by společenství nebylo akceschopné. Maximální efektivitu přináší varianta 5, která předpokládá vyšumění národního státu do ztracena a vytvoření přímé demokratické vazby mezi občany a nadnárodními institucemi. Ad VIII/ Spojíme-li všechny až dosud popsané prvky fungování nadnárodního společenství tak, aby tvořily harmonický celek, dostaneme tři typy vnitřně provázaných, logicky odůvodněných, efektivních a průhledných modelů nadnárodního společenství. První z nich nazveme „unitárně fungujícím demokratickým společenství“, kde slovo unitární nemá žádnou negativní konotaci. Společenství převzalo postupně všechny funkce národních států, vyvíjelo se ale demokraticky a bylo založeno na uspořádaných vztazích mezi členskými státy. Proto nevzbuzovalo na žádné úrovni odpor a přirozeným vývojem bylo akceptováno jako společný stát nahrazující plnohodnotně původní národní státy. 27


Ad IX/ I druhý typ společenství je založen na harmonických vztazích mezi členy. Kompetence mezi národní a nadnárodní úrovní jsou však striktně odděleny a existují dvě volební úrovně – národní, určená občanům, a nadnárodní, určená členským státům. Do značné míry je zachována autonomie vývoje v členských státech, společenství však funguje harmonicky, státy si nekonkurují, ale intenzivně spolupracují a společné úsilí soustředí na vnější cíle. Jedná se o „neunitárně fungující demokratické společenství“. Toto uspořádání je výhodné, jak naznačuje obrázek 5, jako předstupeň strukturování globální společnosti, kdy můžeme očekávat, že stávající nadnárodní instituce budou postupně předávat některé své kompetence dále na globální úroveň. Ad X/ Situace, kdy v rámci společenství nebyly zavedeny demokratické pojistky a vztahy mezi členskými státy jsou zároveň konkurenčně neuspořádané, využije s velkou pravděpodobností některý ambiciózní členský stát nebo samy nadnárodní instituce k tomu, aby vyšachováním národních států ze hry společenství plně ovládly. Oprávněné námitky budou potlačovány stále účinnějšími zastrašovacími a donucovacími prostředky. Společenství bude směřovat k totalitě.

I. 2. 2. Jak si nadnárodní společenství představují středoškolští studenti I. 2. 2. 1. Organizace části projektu pro střední školy Část projektu určená pro středoškolské studenty se skládala ze samostatných úkolů: z uskutečnění anketního šetření formou vyplnění kvízu, dále z vyslechnutí přednášky Já jsem My o uspořádání nadnárodního společenství a ze sepsání samostatné slohové práce na téma „Abych byl(a) v Evropské unii spokojený(á)“. Účelem anketního šetření u středoškolských studentů bylo zjistit, zda v člověku existuje obecná představa o tom, jak má být uspořádáno nadnárodní společenství. Studenti nebyli s touto problematikou předem nijak zvlášť seznamováni. Stupeň jejich znalostí vycházel tedy z toho, co mohli pochytit ve škole v rámci předmětu Základy společenských věd. Problematika uspořádání nadnárodního společenství se zde však neprobírá v obecné rovině, studenti získávají pouze základní informaci o dějinách Evropské unie a hlavních evropských institucích. Kvíz, který jim byl předložen v rámci projektu, není naproti tomu popisně-faktografický, ale je zaměřen na vztahy mezi jednotlivými prvky systému. Vyžaduje tedy logické myšlení a vede k ujasnění těchto vztahů, porozumění dané otázce obecně a ujasnění si svého vlastního postavení v systému nadnárodního společenství. Vyplnění kvízu mělo tedy z hlediska každého studenta vysokou informační hodnotu přestože v rámci návštěvy škol nebylo z časových důvodů možné kvíz se studenty nějak zvlášť rozbírat. I tak byl program, trvající 2,5 hodiny, hodnocen někdy jako příliš dlouhý. Jak byla návštěva školy organizována: studenti nejprve obdrželi rámcovou informaci o projektu. Bylo jim sděleno, že cílem projektu je přispět k překonání hlavních názorových rozdílů na problematiku Evropské unie u politické reprezentace v naší zemi a definovat následně český zájem v Evropské unii. V této souvislosti jim bylo důkladně objasněno, že jejich účast v projektu není formální, 28


neboť český zájem, pokud se podaří naplnit cíl projektu, bude odvozen do značné míry také od jejich názorů a že tento projekt je pro ně příležitost ovlivnit to, co budou čeští politici prosazovat na evropské úrovni, tedy i svou vlastní budoucnost. Dále jim bylo vysvětleno, že jako studenti předmaturitního ročníku byli do projektu vybráni zcela záměrně, neboť v příštím roce půjdou k volbám a potřebují si ujasnit názory na tuto problematiku. Zároveň nejsou zatíženi vazbami k evropskému prostředí a vedle schopnosti chápat danou problematiku u nich můžeme předpokládat určitý idealismus a nezávislost úsudku. Následně jim bylo představeno schéma průběhu setkání s nimi – první vyplnění kvízu, přednáška, druhé vyplnění, po přestávce možnost diskuse o evropských záležitostech nebo vysvětlení jednotlivých anketních otázek. Před prvním vyplněním byli poučeni, že na každou otázku mohou zvolit pouze jednu odpověď, což nemusí nutně znamenat, že je jedině správná. Odpovědi mohou totiž vyjadřovat i alternativy, hierarchii, nebo vývojové stupně. Na vyplnění měli studenti 30 minut, většinou však tento úkol zvládli během 15 minut. Hned potom následovala zhruba hodinová přednáška o vzniku a vývoji nadnárodního společenství a potom studenti vyplnili tentýž kvíz podruhé. Tímto způsobem byl zjišťován vliv přednášky na orientaci studentů v této problematice. Diskuse byla obvykle poměrně krátká, studenti byli tématem evidentně unaveni. Přednášku až na výjimky poslouchali vždy pozorně a s velkým zaujetím. V průběhu návštěvy školy jim byla zadána i slohová práce. Bylo zdůrazněno, že mají naprostou volnost toho, jak dané téma uchopí, takže jediné omezení vyplývalo z názvu Abych byl v Evropské unii spokojený a doby ústního přednesu, což nemělo přesáhnout 15 minut. Kvíz byl následně vyhodnocen nejprve ve školách, poté souhrnně za všechny zúčastněné školy. Celkem bylo získáno 395 platných odpovědí. Slohové práce jako další výstup práce studentů jsme obdrželi od 411 studentů.

29


I. 2. 2. 2. Výsledky anketního šetření

E vr ops ká budoucnos t j e i budoucnos t čes ká

Poznámka: V tomto příspěvku nejsou otázky komentovány popořadě od 1 do 10, ale podle vzájemných obsahových vztahů.

30


Anketní šetření zahrnovalo vyhodnocení odpovědí na 10 otázek, které se vztahují k fungování nadnárodního společenství. První anketní otázkou zjišťujeme nejzákladnější věc týkající s společenství – co je důvodem jeho existence. Z výsledků, které v prvním vyplnění kvízu vyšly z 69% ve prospěch varianty a), podle níž účelem existence společenství je péče o zajištění občanů, můžeme usoudit, že v odpovědi na tuto obecně položenou otázku byli studenti ovlivněni existencí Evropské unie a tím, že je prezentována jako hospodářské společenství. Teprve připomenutím historie si většina z nás uvědomí, že hlavním impulsem pro vznik prvních evropských společenství byl šok z války, že integrace evropských států byla považována za prostředek zabránění další válce v Evropě a že jejich integrace byla vnímána jako opak existence samostatných států. Myšlenka vytvořit společný stát má tedy mezi ostatními odpověďmi své opodstatnění, i když odpověď c), která tuto možnost nabízí, nevolil téměř nikdo. Představa studentů o historii je tedy poněkud zkreslená a ani v dnešní době, kdy k završení přeměny Evropské unie ve společný stát je pouhý krůček, si studenti tuto skutečnost neuvědomují. Zdá se, že jim vyhovuje, aby se o ně Evropská unie starala po stránce materiální, aniž by při tom museli přemýšlet o osudu své země. Je nesporné, že přednáška měla vliv na zjednodušené chápání integrace jako pouze ekonomického procesu, neboť počet odpovědí na variantu a) se při druhém vyplnění snížil z 69% na 53%. Nová volba vedla jednoznačně k uvědomění si mírového smyslu integrace, v menší míře pak k připuštění myšlenky, že vývoj v Evropské unii může směřovat k ustavení evropského státu.

31


Druhá otázka se ve své podstatě ptá na to, jak mají být v nadnárodním společenství rozděleny kompetence mezi členské státy a nadnárodní instituce. Studenti se ze ¾ přiklonili k variantě b), to znamená k názoru, že společné orgány se mají soustředit především na to, čeho nelze dosáhnout samostatně. Jinými slovy že existují potřeby jednotlivých států, při jejichž uspokojování je nadnárodní společenství nezastupitelné.

32


S otázkou vymezení kompetencí souvisí i čtvrtá a pátá kvízová otázka. V prvním případě se jedná o to, kdo má v nadnárodním společenství definovat společný zájem, ve druhém se zjišťuje, zda zájmy členů a společenství jako celku mají být ve vzájemném souladu. Studenti se v ½ případů vyjádřili v tom smyslu, že společný zájem mají definovat jednotlivé členské státy (varianta a). Proto nemůžeme být ani překvapeni, že 2/3 studentů u se u páté otázky vyjádřily ve prospěch varianty a), podle níž zájmy všech členů i společenství jako celku mají být ve vzájemném souladu. Skutečnost, že určitá část studentů je přesvědčena, že společný zájem má definovat společenství nebo jednotliví občané, svědčí to pro to, že v této otázce panuje značná nejistota. Studenti jsou buď ovlivněni znalostí evropských poměrů (varianta b), nebo naopak přeceňují úlohu jednotlivce v demokratické společnosti (varianta c). Že již v tomto věku jsou studenti ovlivněni poměry v Evropské unii, ukazují i výsledky u otázky č. 5. Názory zde nejsou rozptýlené rovnoměrně mezi všechny varianty odpovědí jako u čtvrté otázky, ale pouze mezi tu, která odpovídá logickému předpokladu, a tu, která odráží situaci v EU. V obou případech došlo při druhém vyplnění k mírnému posunu ve prospěch logicky odůvodněné varianty.

33


To, jakým způsobem vnímají studenti postavení občana v nadnárodním společenství, ukazuje též otázka č. 3, která se táže, kdo má mít rozhodující vliv na život obyvatel a společenství jako celek – zda jednotliví obyvatelé, vlády členských států nebo vláda celého společenství. Téměř 3/4 studentů při prvním vyplnění zvolilo variantu a) – obyvatelé - aniž si uvědomili, jak by dopadlo, kdyby chod mnohonárodního společenství určovali skutečně jednotliví lidé. Tato otázka byla zřejmě pro studenty příliš složitá, neboť se ptá zároveň na to, kdo má rozhodovat o občanech (samozřejmě i oni sami) a kdo o společenství jako celku. Pro zvolení správné odpovědi je určující tato druhá část anketní otázky, nikoli část první, jak ji zřejmě studenti pochopili. Výsledky druhého vyplnění ukazují, že přednáška studentům pomohla uvědomit si lépe význam vlády ve společenství, neboť při druhém vyplnění došlo k posunu ve prospěch varianty b) a c).

34


Otázka č. 9 pak zjišťuje, jakým způsobem má být v nadnárodním společenství. ustavena společná vláda Zatímco u předchozích otázek měli studenti tendenci přeceňovat úlohu demokratických práv na úrovni občanů, poměrně velká část studentů byla ochotna vzdát se tohoto práva, když se jednalo o ustavení vlády nadnárodního společenství. Vzhledem k tomu, že ve druhém vyplnění se projevila tendence korigovat odpověď b) ve prospěch varianty a), můžeme předpokládat, že původní názor je ovlivněn znalostí toho, jak je ustavována Evropská komise jako prototyp společné vlády v Evropské unii.

35


S tím souvisí i otázka č. 8 zabývající se tím, na jaké úrovni se má rozhodovat o občanech a členských státech. Při prvním vyplnění byly odpovědi rozděleny rovnoměrně mezi variantu b) a c), při druhém došlo k výraznému posunu ve prospěch varianty c), podle níž o tom, co se týká především členských států a jejich občanů, mají rozhodovat jednotliví členové společenství. Vysoká četnost odpovědí ve prospěch varianty b) (všichni společně) svědčí pro to, že společenství máme tendenci vnímat jako překážku samostatného rozhodování o sobě samých.

36


Klíčovou pro pochopení nadnárodního společenství je otázka číslo 6. Ptá se na základní hodnotu společenství. I v tomto případě byly názory studentů rozděleny rovnoměrně mezi dvě varianty. Při druhém vyplnění mírně posílila varianta a), podle níž základní hodnotou společenství je svoboda a demokracie. Druhá velká skupina studentů považuje naopak za základní hodnotu společenství rovnoprávnost členů.

37


Oproti předcházející otázce se u otázky č. 7 vyjádřili studenti zcela jednoznačně k tomu, zda společné soužití v nadnárodním společenství má být založeno na účelné spolupráci, či svobodné konkurenci. ¾ z nich dává přednost účelné spolupráci, dvojnásobek zbývajících uznává potřebu efektivního řízení, zatímco svobodnou konkurenci jako princip soužití v rámci společenství považuje za správný jen nepatrné množství studentů.

38


Poslední anketní otázka zjišťuje názor na soužití slabších a silnějších členů. Dvě třetiny studentů by dalo přednost vstřícnosti a ohleduplnosti v konkrétních situacích před neosobním přerozdělováním finančních prostředků.

39


S ouhr nný př ehled výs ledků a nketního š etř ení

Závěrem můžeme konstatovat, že anketní šetření uskutečněné formou dvojího vyplnění téhož kvízu ukázalo, že názor středoškolských studentů na uspořádání nadnárodního společenství je do značné míry společný a že nelze vyloučit, že něco jako obecná představa o uspořádání nadnárodního společenství skutečně existuje. Následující tabulka podává celkový přehled o podobnosti názorů na jednotlivé anketní otázky. Hodnocením „správnosti“ odpovědí na jednotlivé otázky a porovnáním výsledků s realitou Evropské unie se budeme zabývat na straně 127.

40


41


I. 2. 3. Jak si budoucnost v Evropské unii představují středoškolští studenti Studenti zpracovali a bylo vyhodnoceno celkem 411 slohových prací napsaných na téma „Abych byl(a) v Evropské unii spokojený(á)“. Vyjma takto zadaného tématu měli studenti volnost v tom, jak svoji práci pojmou. Výsledné práce nebyly proto jednotné co do rozsahu, pojetí, způsobu zpracování, vyjadřovaly však skutečné pocity těchto mladých lidí, včetně jejich zdůvodnění a možnosti nahlédnout do způsobu jejich uvažování a přístupu k zadané práci a zvolenému tématu. Vznikl tak velmi pestrý a zajímavý soubor prací, které mají vysokou vypovídací hodnotu o tom, jak určitá část populace vnímá, cítí a prožívá první rok členství v Evropské unii. I když ho nemůžeme hodnotit pomocí zcela objektivních metod, z hlediska politické reprezentace má vysokou informační hodnotu, neboť dává možnost poznat nejen současné smýšlení této části populace ve vztahu k Evropské unii, ale odhadnout i jeho další vývoj. Co bylo při vyhodnocení sledováno: 1. stylistické členění prací podle toho, jestli byly subjektivní, věcné, odborné, literární a jiné; 2. tematické zaměření na osobní zkušenosti, sledování toho, co se týká celé země, EU, globální úrovně; 3. vyznění pro – proti Evropské unii; 4. osobní hodnocení členství v Evropské unii z hlediska spokojenosti; 5. výskyt jevů, které vzbuzují obavy; 6. výskyt jevů, s nimiž dotyčný jen nesouhlasí (výhrady); 7. očekávání a výhody. Podíváme-li se na suchá fakta, převládaly buď práce věcné (35%), nebo vysloveně subjektivní (61%). Menší počet prací mělo odborný charakter (13%) a 6% můžeme označit za literární pokusy. Ve většině případů vyjadřovali studenti svůj osobní vztah k danému tématu (51%), v 35% se zamýšleli nad souvislostmi významnými pro Českou republiku. V menší míře se vyjadřovali k souvislostem evropským (22%) nebo globálním (10%). Postoje studentů vůči Evropské unii můžeme hodnotit jako přátelské a tolerantní (pro a neutrální) ve 46%. 36% studentů vyjadřuje výhrady vůči některým aspektům členství a u 24% studentů jsou postoje vysloveně kritické až nepřátelské (5%). Ze sledování jiných výrazových prostředků vyplývá, že 43% studentů je s členstvím České republiky v Evropské unii vysloveně spokojeno, 10% vysloveně nespokojeno a u 58% jsou výhrady tak četné nebo zásadní, že lze jen těžko hovořit o skutečné spokojenosti se stavem věci. Ve 20% mají studenti obavy z hospodářské konkurence, mnohem častěji však se obávají o možnost utvářet svobodně svoji zemi včetně možnosti navazovat na vlastní tradice a nemožnosti rozhodovat o sobě samých (tyto obavy vyjádřilo 28%, respektive 29% studentů). Na nedostatek informací o tom, co se děje na evropské úrovni, si stěžuje 11% studentů, 9% nesouhlasí s přijetím Turecka do Evropské unie. Dále jsme si všímali výhrad k fungování Evropské unie. Mezi deseti druhy výhrad jednoznačně převládal nesouhlas s dominantním vlivem velkých členských zemí v Evropské unii (32%) a s nerovnoprávným postavením České republiky (36%). 23% studentů soudí, že předpisy EU bývají zbytečné, 19% se nelíbilo, že je nutno podřizovat se další autoritě. Nezanedbatelná část studentů (16%) 42


měla výhrady k rozporuplnosti vztahů a zájmů u členských států, 16% studentů poukázalo na nerovnoprávné postavení našich zemědělců. Poslední skupinka je rozladěna přílišným upozorňováním na unijní kontext v našem životě (11%) a 12% lituje ztráty samostatnosti. Neméně pestrá byla škála výhod, které studenti zmiňovali ve svých pracích. Zdaleka nejvíce si cenili možnosti cestovat a snadnosti cestování po Evropě (54% a 53%). Do kategorie vysoce hodnocených výhod patřila i možnost práce a studia v Evropské unii (42% a 40%). Po 35% si studenti cenili míru v Evropě a větší globální bezpečnosti. Následovala možnost vzdělání v EU (21%). 27% studentů si všímalo výhod pro ekonomiku a ve 21% za výhodu považovalo přijetí eura. 3% zmiňují ekologii jako oblast, v níž vítají aktivity Evropské unie. Ze studentských prací můžeme vyvodit některé další pro politickou sféru důležité poznatky. Studenti v úvodu svých prací poměrně často zmiňovali to, že zpočátku na Evropskou unii žádný názor neměli a tvořili si ho teprve v rámci zpracovávání slohové práce. Skutečný zájem o problematiku vzbudil teprve tento aktivní úkol, zatímco přednáška, i když byla většinou přijata kladně, takovýto zájem o problematiku Evropské unie neprobudila. Tohoto kvalitativního posunu v přístupu studentů k projektu si všimli i někteří profesoři. Z prací lze vyčíst, že v důsledku takto probuzeného zájmu o problematiku Evropské unie přistoupili studenti k psaní slohových prací odpovědně a začali cílevědomě vážit různá pro a proti. V závěru práce dospěli obvykle k nějakému zásadnímu stanovisku ve smyslu spokojenost či nespokojenost nebo zdůraznění toho, co je třeba změnit, aby byli opravdu spokojení. Studenti projevovali snahu přijímat Evropskou unii pozitivně a neodsuzovat ji hned kvůli nedostatkům, jichž si byli vědomi. Zároveň ale bylo zřejmé, že považují za samozřejmé, že tyto nedostatky se budou řešit a že jsou pouze přechodné. Pokud se podíváme na výhody, které stojí za oblibou Evropské unie u studentů, a porovnáme je s výhradami, které nejčastěji vyjadřovali, zjistíme výrazný nepoměr váhy hodnot, které utvářejí jejich postoj k Evropské unii. Zatímco na straně výhod jsou to důvody poněkud povrchní, spjaté s momentální životní situací jako cestování a studium v zahraničí, přes nezodpovědnost mládí už v tomto věku vystupují na straně výhrad nejvnitřnější společenské hodnoty jako vztah k vlasti, národní tradici a svobodě jako možnosti rozhodovat o sobě samém. Z nestejné váhy těchto argumentů vyplývá pro budoucnost nebezpečí, že pokud důvody nespokojenosti související s dominantním postavením velkých států, tendencí Evropské unie zasahovat do života obyvatel příliš zblízka a nerovnoprávným přístupem k novým členským zemím budou přetrvávat, může jejich podpora evropskému procesu klesat a vyústit v přesvědčení, že byli oklamáni. Nejen jako občané, ale že byla obětována i svoboda národa a země. Odpor proti přílišnému vlivu Evropské unie na život obyvatel může být pociťován a projevovat se ve všech členských zemích stejně. Nerovnoprávnost ze strany původních členů a dominance ze strany velkých původních členů je však ponižující a vyvolává pocity křivdy, jichž se lidé jen tak nezbaví. Jsou-li jednou probuzeny – odolávají všem racionálním argumentům a důkazům, že situace se lepší. Můžeme přijmout závěr, že debata o Evropské unii by neměla ulpívat na propagování povrchních výhod (například cestování bez pasu a studium v zahraničí), neboť tato nová generace to u sebe považuje za normální a jako argument to akceptuje jen v určitém věku nebo z úcty ke zkušenosti vlastních rodičů. Tato generace se cítí být přirozenou součástí evropského společenství a nevidí důvod, proč by k ní mělo být přistupováno jinak než k mladým lidem z jiných zemí.

43


I. 2. 4. Evropská unie v perspektivě výsledků projektu (viz. příloha, strana 127) Touto grafickou prezentací chceme souhrnně znázornit všechny výsledky, které jsem získali u studentů i politiků a které se týkají nadnárodního uspořádání. Pomocí obrázků popisujících nadnárodní společenství zobrazíme každou z odpovědí na jednotlivé kvízové otázky, uvedeme u ní výsledek anketního šetření a promítneme do nich jednak to, jaký názor vyjádřili studenti a jednak zdůvodnění politiků (expertů) o optimální variantě a situaci v unijní praxi. Ad 1/ Obrázek a) a c) ukazují, že jak soužití na hospodářském základě, tak vytvoření společného státu jsou pouze vnější projevy společného soužití, spolupráce, případně integrace, samy o sobě však neodstraňují žádné z rizik ohrožujících samostatně existující státy. Podstata integrace spočívá v eliminaci rizik plynoucích z neuspořádanosti vztahů mezi původně samostatnými státy. Ani integrace na hospodářském základě, ani přání ustavit společný stát nemohou kromě toho opomíjet názor občanů na formu společného soužití a podmínky, jaké pro to vytváří okolní kontext. Studenti v 1. vyplnění volili mezi variantou a), která dominovala, a variantou b). Při 2. vyplnění zůstaly názory rozděleny, ale posílila varianta b). Rozbor této otázky přivedl politiky k závěru, že optimální odpověď na tuto anketní otázku nabízí varianta b). Poměry v Evropské unii včetně toho, jak je pojata ústava, však odpovídají variantě c). Vyplývá to z toho, jakým způsobem jsou definovány společné instituce. Ad 1a)/ Hospodářská varianta odpovědi na otázku 1/ neřeší následující aspekty, které jsou při ustavení nadnárodního společenství podstatné: uspořádání vztahů mezi členskými státy a otázku demokratické bezpečnosti občanů. Varianta usilující prvoplánově o ustavení společného státu nebere v úvahu jiné možnosti vnitřních vztahů než převzetí kompetencí národních států a jejich eliminaci Ad 1b)/ Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí založit nadnárodní společenství musí v prvním kroku vyjít z definice vztahů mezi jeho prvky, což je národní stát – jeho občané – nadnárodní instituce, přičemž v zásadě existují možnosti znázorněné u prvního kroku na obrázku a) - c). Teprve následně a v souladu s vymezením vztahů mezi prvky společenství je možné definovat v obecné rovině hospodářský život, a sice prostřednictvím kompetencí. Následně lze uvažovat o těsnosti a hloubce integrace, což je obousměrně dynamický proces závislý na vývoji společenství jako takového i vnějších podmínkách. Ad 1c)/ V poslední fázi, podle výsledků předchozích úvah, se zvolí minimalistické nebo maximalistické pojetí nadnárodního společenství. Tomu odpovídá přisouzení mechanismu demokratické bezpečnosti. Ad 2/ U otázky, na co se mají soustředit orgány společenství, se studenti rozhodli v obou vyplněních ve prospěch varianty b). Tato varianta byla podpořena jako optimální i v rámci odborné diskuse. Si44


tuace v Evropské unii odpovídá variantě a) a projevuje se zdvojováním a přebíráním kompetencí. Teprve vývoj kolem evropské ústavy obrací pozornost k záležitostem, které členové mohou řešit jen společně. Ad 3/ Třetí anketní otázka se ptá na to, který ze základních prvků nadnárodního společenství - občan - členský stát, nebo nadnárodní vláda – má hrát rozhodující úlohu ve vztahu k občanům i společenství zároveň. Situace na obrázku a) znázorňuje situaci, kdy tuto ústřední úlohu sehrává občan. Je zřejmé, že národní stát by byl v tomto případě nadbytečný. V části projektu pro politiky bylo zdůvodněno, že tato úloha přísluší optimálně členským státům, zatímco v Unii vyznívají poměry ve prospěch varianty c). Studenti preferovali v 1. vyplnění jednoznačně variantu a), svůj názor však později do určité míry zkorigovali ve prospěch varianty b), ale i c). Ad 4/ Na obrázku a) vidíme, jak by to vypadalo, kdyby se společný zájem rodil z diskuse mezi členskými státy. Z obrázku b) je zřejmé, že za situace, kdy jsou pohlceni půtkami o své jednotlivé zájmy, to od nich nelze příliš očekávat a že definovat společný zájem zbývá v tomto případě na společných institucích. Obrázek c) znázorňuje situaci, kdy občané žádný stát ani nadnárodní společenství nepotřebují. V odpovědi na tuto anketní otázku byly odpovědi studentů rozděleny mezi všechny tři varianty, i když v obou vyplněních jasně převládal příklon k variantě a), která při druhém vyplnění ještě mírně posílila. Tato varianta byla shledána jako optimální i v diskusi na odborné úrovni, zatímco pro Evropskou unii je příznačné řešení odpovídající variantě b). Ad 5/ Obě varianty znázorněné na obrázku 5 znázorňují, že vztahy na úrovni společenství jsou takové, jaké jsou na úrovni členských států. Jsou-li ve vzájemném souladu jako u varianty a), jsou v souladu se zájmy celku. Varianta b) ukazuje, že v zájmu celku není, aby si zájmy na úrovni členů odporovaly, protože to negativně ovlivňuje celé společenství. V odpovědi na tuto otázku preferovali studenti variantu a). Určitá část, i když ve 2. vyplnění o něco menší, podpořila též variantu b). Ve prospěch varianty a) se vyjádřili i účastníci politické diskuse, zatímco za situaci typickou pro Evropskou unii označili variantu b). Ad 6/ Jednotlivé obrázky znázorňují, co pro praxi vyplývá z aplikace některé z hodnot sledovaných šestou anketní otázkou. Z obrázku a) je zřejmé, že svoboda a demokracie se vztahují pouze k jednotlivci a nejsou dostatečné pro definování vztahů na úrovni společenství. To však neznamená, že nejsou nezbytné, neboť bez nich by jednotlivec nacházející se v nevýhodném postavení, jaké vidíme na obrázku c), nemohl dosáhnout spravedlnosti. Obě tyto hodnoty jsou plně naplněny tím, jestliže mezi členy existují rovnoprávné vztahy, což každému bez ohledu na jeho velikost umožňuje jednat tak dlouho, než je podle jeho subjektivního názoru dosaženo spravedlnosti. Předpokládá to ohleduplnost ze strany členů ve výhodnějším postavení a schopnost považovat ty, kteří se nacházejí v horším postavení, za sobě rovné. Takto definovali základní hodnotu společenství účastníci poli45


tické diskuse. Pro unijní realitu je podle nich příznačná situace odpovídající variantě a), kdy jednotliví členové se snaží prosazovat pouze své vlastní zájmy, leckdy bez ohledu na ostatní nebo v rozporu se zájmy celku. Studenti měli zřejmé potíže rozhodnout se v této otázce mezi nabídnutými variantami a v obou vyplněních podpořili stejnou měrou odpověď a) i b). Ve 2. vyplnění došlo dokonce k mírnému posunu ve prospěch varianty a). Ad 7/ Studenti naproti tomu sebeméně neváhali, jakou odpověď mají zvolit v případě otázky č. 7. Jednoznačně preferovali účelnou spolupráci před svobodnou konkurencí, i když určitou část zaujala možnost efektivního řízení. Vzhledem k tomu, že pravidla kvízu umožňují zvolit vždy pouze jednu odpověď, je třeba považovat za prvořadou variantu a). Vzhledem k tolerované rozporuplnosti zájmů členů je třeba situaci v Evropské unii posuzovat jako odpovídající variantě b), přičemž evropská ústava se nízkou efektivitu rozhodování, která s tím souvisí, snaží řešit posunem k variantě c). Ad 8/ Obrázek a) ukazuje, že při většinovém rozhodování může nastat na první pohled nepřijatelná situace, kdy o tom, co se týká především některého z členských států a jeho občanů, rozhoduje vlastně někdo jiný. Je všeobecně známo, že pravděpodobnost, že by k tomu mohlo dojít, by se přijetím evropské ústavy zvýšila. Pro rozhodování v Evropské unii bylo až dosud příznačné společné rozhodování vyžadující konsenzus (b). Tím se obecně může dostat do rozporu to, co je pro určitého člena optimální a co je objektivně možné dosáhnout v rámci společného rozhodování. Proto jako optimální se jeví varianta c), kdy o tom, co se týká především jednotlivých členů, respektive co odráží jejich specifika, by měli rozhodovat oni sami a společné rozhodování na základě konsenzu by se mělo používat pro jiné případy. Nikdy by přitom nemělo dojít k situaci vyjádřené variantou a). Studenti se v prvním vyplnění přiklonili ve stejném počtu k variantě b) i c), ve 2. vyplnění došlo ke zřetelnému posílení odpovědi c). Ad 9/ Varianta a) ukazuje, že ustavování společné vlády prostřednictvím voleb by posílilo vliv občanů na dění v Evropské unii a přirozeným způsobem by do evropského prostoru vneslo diskusi o variantních přístupech k evropským záležitostem. Tento způsob ustavení společné vlády řeší zároveň problém deficitu demokratické legitimity evropských institucí a demokratické bezpečnosti občanů jako druhé strany téže mince. Takováto diskuse by evropský proces zprůhlednila a je předpoklad, že svobodná soutěž myšlenek by mu pomohla nabrat dynamiku a získat popularitu, jichž se mu dnes nedostává. Obrázek b) znázorňuje, jakým způsobem je evropská vláda ustavována v současné době a jaký způsob jejího ustavování předjímá i evropská ústava. Studenti preferovali variantu a), ale určitá část se přikláněla i k variantě b). Počet stoupenců této varianty však při druhém vyplnění mírně poklesl a přesunul se ve prospěch varianty a). Ad 10/ Polední anketní otázka se týkala problému solidarity silnějších se slabšími v rámci společného celku. Obrázek a) zdůrazňuje aspekt pasivity a závislosti, který je spojen s uplatňováním řešení, kte46


ré je dnes v Evropské unii běžné a které je založeno na masivním přerozdělování finančních prostředků. Za optimální považují studenti, ale i účastníci diskuse na politické úrovni variantu b), která vedle uskutečnění samotného aktu solidarity podporuje i rozvoj pozitivních vztahů mezi členy společenství. Ad 11/ Poslední obrázek podává souhrnný přehled o tom, jaké jsou souvztažnosti pohledů, jimiž jsme se v rámci projektu dívali na anketní otázky položené studentům. Z tohoto srovnání vyplývá, že varianta označená po odborné linii za optimální se ze 70% shoduje s tím, co v našem projektu považujeme za obecnou představu o tom, jak má být uspořádáno nadnárodní společenství. Toto porovnání zároveň ukazuje, že realita Evropské unie se až na jednu výjimku od obojího naprosto liší.

I. 2. 5. Anketní otázky v perspektivě Smlouvy o Ústavě pro Evropu Návrh Ústavy pro Evropu byl výsledkem jednání Konventu věnovaného otázkám budoucnosti EU, i když vlastní text byl posléze předkládán předsedou Konventu V. Giscardem dÉstaign mezivládní konferenci téměř jako fait accompli. Smlouva o Ústavě pro Evropu si činila (především nominální) nárok být v pravém smyslu zakládajícím právním textem útvaru, jejž ovšem nelze z řady důvodů považovat za stát. Současně měla ambici nahrazovat veškeré základní smluvní právo ve formě zakládajících smluv Společenství a Unie. Na jedné straně proto podrobně vymezovala kompetence nadnárodního celku a jeho institucí, včetně legislativních nástrojů a jejich užívání v nejrůznějších situacích. Současně měla být právním textem, jenž svojí dikcí a obsahem chtěl plnit funkci ústavního dokumentu s důrazem na definici hodnot EU, základních práv (ovšem v podobě zařazení Charty základních práv a svobod jako nedílné součásti a současně diskutabilního textu, v němž se odrážejí také silné snahy o kodifikaci a ochranu katalogu hospodářských a sociálních práv), odkazy na občanství a princip nediskriminace ve všech jejích podobách jako základní princip fungování nejen jednotlivých politik, ale též Unie jako celku. V důsledku střetu ambice integrovat nějakým způsobem pod nadnárodní zastřešení ústavního textu prakticky všechny oblasti působnosti standardního státního útvaru, a protichůdné snahy o zachování nutné autonomie členských států a reflexi přirozené divergence jejich zájmů v citlivých oblastech nabyl pak dokument značně heterogenního a ve výsledku též komplikovaného charakteru (navzdory původní ambici výrazně zjednodušit dosavadní smluvní systém). „Evropská ústava“ se tak snažila coby ústavní text pomocí nástrojů nejvyšší právní síly nějakým způsobem ošetřit téměř vše, co se z hlediska jednotlivých politik vyskytovalo v dosavadním smluvním rámci. Tato stať se pokouší o reflexi textu Smlouvy o Ústavě pro Evropu i stádia, do nějž dospěl integrační proces v Evropě, ve světle současné debaty o budoucnosti EU. Debaty, z níž namnoze vyplývají závěry významné pro další platnost principů, jež tvůrcové tohoto dokumentu považovali za klíčové z hlediska dalšího fungování EU. Po více než 50 letech od vzniku prvního evropského integračního uskupení s nadnárodní ambicí řízení a vykonávání stanovených cílů (Evropského společenství uhlí a oceli) již obyvate47


lé států Společenství rozšiřujícího neustále svoji členskou základnu i obsahový záběr působnosti přestávají vnímat jako klíčový integrační impulz někdejší důraz na pokojné uspořádání vztahů mezi evropskými státy, které prošly zkušeností dvou válek světového rozměru. Stále více považují za smysl integrace účelnou spolupráci v ekonomické oblasti, definice parametrů této spolupráce a očekávání s ní spojovaná se však značně rozcházejí napříč současnou heterogenní členskou základnou EU-25, jak ukazují i nejnovější rozpory obklopující klíčovou otázku financování aktivit EU a s ní neodmyslitelně spojenou otázku žádoucích politických priorit současné EU. Členskou základnu EU v květnu 2004 obohatilo 10 zemí, z nichž 8 pochází z řad států, jež prošly bolestivou zkušeností totalitní vlády komunismu i zkušeností (do značné míry nadnárodně dirigovaného) socialistického hospodaření v praxi. Jakkoli nelze tuto skupinu považovat za jednolitý útvar, jenž automaticky spojují z důvodu společné minulosti též zcela homogenní zájmy a charakteristiky (jak se bohužel často děje), nelze popřít, že právě obyvatelé těchto států mohou citlivěji než ve zbývajících státech současné EU vnímat snahy o centralizaci, posilující ingerenci orgánů nadnárodního společenství i do těch oblastí, v nichž mohou jednotlivé členské státy dosáhnout účelněji a lépe stanovených cílů samostatně, porušování zásady subsidiarity, kterou si EU vytkla coby jeden z klíčových principů svého primárního práva již v Maastrichtu, demokratický deficit rozhodovacího mechanismu a orgánů současné EU, včetně způsobu jejich kreace. Zejména tito noví členové, kterým byly v přístupových smlouvách stanoveny ne zcela rovnoprávné podmínky existence v rámci EU v podobě přechodných období zamezujících jim na dobu několika let přístup k využívání základních svobod jednotného trhu (volný pohyb pracovních sil, částečně služeb v případě Německa a Rakouska), vnímají skutečnost, že nadnárodní útvar, má-li existovat, měl by být postaven nejen na principech demokracie a svobody, ale především rovnoprávnosti jednotlivých členů. „Společný zájem“ (jakkoli je tento koncept vágní a zavádějící, jak ukázalo jeho využívání v dějinách politického myšlení i politické praxe) má být definován jednotlivými členy společenství, nikoli diktován shora všem, i těm, kdo svůj zájem definují odlišně.

Smlouva o Ústavě pro Evropu ve světle původních cílů Společenství Smlouva o Ústavě pro Evropu vznikala v době, kterou (političtí a částečně snad i právní) filosofové mohou považovat za postmoderní z hlediska vývoje nejen hodnot lidstva, ale i způsobu, jakým na základě těchto hodnot upravují vzájemné vztahy nejen mezi jednotlivci, ale i mezi skupinovými útvary typu států. Hledisko státovědy a té části právní teorie, jež se zabývá kodifikačním vývojem lidskoprávní tematiky, hovoří o postupné snaze reflektovat právní kodifikací ochranu různých kategorií či generací lidských práv od prosté maximy zachování lidského života a důstojnosti, přes politická práva a svobody, až po kategorie hospodářských a sociálních práv a zvláštní katalog práv smíšených, jejichž heterogenita se nejčastěji projevuje ve smyslu uplatňování nároků jednotlivých menšin na specifickou ochranu. Tzv. „Evropská ústava“ vzniká v době, kdy kodifikační vývoj ochrany lidských práv již prošel všemi těmito stadii, což se odráží i v dokumentu samotném, včetně obsahu a podoby Charty základních práv a svobod EU, která se stala jeho součástí. Obecná, či řekněme hodnotová rovina ústavní smlouvy odráží velmi výmluvně skutečnosti a dilemata vnější evropské současnosti. Obsah demokratického ideálu státnosti prošel do dnešních dnů významným vývojem ve smyslu demokratizace a liberalizace, jejíž hlavní hodnotou je minimalistická negativní svoboda. V průběhu 20. století byl 48


postupně doplňován o etatistický rozměr welfare state, jehož symbolem je naopak svoboda pozitivní, která již v závěrečném stadiu ztrácí absolutní povahu, jejími nositeli a nárokovateli se stávají různé skupiny, takže oněch „pozitivních svobod“ máme nyní několik, navzájem protichůdných a potenciálně se napadajících, takže svoboda jednoho se může stát současně symbolem a nositelem nesvobody či omezení druhého. Právem v absolutním smyslu, které je definováno bez rozdílu jako „zájem všech“ tak současně zůstává především nárok na ekonomický a sociální blahobyt, který také proto zaznívá jako jakési jednotící krédo napříč rozdílnými zájmy členských států a jako určité dědictví prvotního poslání Evropských společenství také v preambuli a ve výčtu základních hodnot citovaných ústavní smlouvou. Ústavní dokument tedy z hlediska definovaných hodnot a cílů spojoval maximalistickou ambici (právní ochrana všeho a všech, právní úprava technických detailů na úrovni zakládajícího zákona s nejvyšší právní silou) s minimalistickou skutečností shody na primárním smyslu nadnárodního útvaru, kterým je až příliš nejistý a nesnadno garantovatelný cíl ochrany a směřování k blahobytu. Současný vývoj přitom explicitně ukazuje ekonomické možnosti fungování útvaru založeného na velmi specifické formě přerozdělování „společných“ finančních prostředků, jichž téměř polovina proudí do společné zemědělské politiky. Problémy nejen hospodářského rázu, které zažívají v současnosti státy hrající roli tradičních „motorů“ integrace (Německo, Francie) nutně evokují otázku, zda takový hodnotový základ je dostatečný a především udržitelný a důvěryhodný. Zejména pokud starší členové stále více spojují tyto své problémy s otázkou sociálního a daňového „dumpingu“, kterým údajně noví členové odčerpávají investiční i pracovní příležitosti v rámci původních členských zemí, a chtějí být za působení těchto ekonomických skutečností dokonce z evropského rozpočtu odškodňováni (uvažovaný Fond pro boj s následky globalizace mající vzniknout v rámci nové Finanční perspektivy pro roky 2007-2013). To nutně evokuje dojem, že takto nárokované původní cíle Společenství, se již začínají dostávat do rozporu se sebou samými.

Ústavní smlouva a dělba kompetencí V pozadí svolání Konventu a debaty o radikální smluvní reformě EU stála dle Laekenské deklarace též snaha reagovat na rozšiřující se agendu EU, a to nejen ve smyslu společných politik, pokrývaných dosavadními institucionálními a legislativními nástroji Společenství, ale také ve smyslu expanze EU do dalších oblastí koordinačního či podpůrného působení. Konkrétními body poslání Konventu tak mělo být v nastalé situaci jasně stanovit a definovat kompetenční hranice a vztahy mezi nadnárodní úrovní a členskými státy a paralelně zjednodušit užívané procedury a legislativní nástroje. Výstup v podobě evropské ústavní smlouvy se pokoušel reflektovat tyto úkoly, často však značně diskutabilním způsobem. Česká republika ztratila určité procento z kompetencí, jejichž vlastníkem je suverénní stát, již v okamžiku, kdy se stala členem EU (na základě platné smlouvy z Nice a Přístupové smlouvy především v oblasti celní politiky, vnějších obchodních vztahů, zemědělství, ochrany spotřebitele, dopravní politiky). Základním příznakem přesunu dané kompetence z roviny národního státu na rovinu nadnárodní je přitom v rámci mechanismu vytváření evropské legislativy především změna režimu hlasování v Radě z jednomyslnosti na hlasování prostřednictvím QMV. Text Smlouvy o Ústavě pro Evropu z tohoto hlediska zasahoval do kompetencí členů stávající EU několika způsoby: 1) nově definoval kompetence EU a jejich kategorie; 2) rozšiřoval ob49


last, v níž se namísto jednomyslnosti používá v Radě hlasování kvalifikovanou většinou - QMV (členský stát v tom případě nemá možnost rozhodování zablokovat), a 3) novým způsobem tuto většinu vypočítával – poprvé měla být vedle většiny definované počtem hlasujících států v běžném hlasování QMV zohledňována za všech okolností též populační váha států. Namísto vážení hlasů, které mírně zvýhodňovalo menší státy, je QMV v ústavní smlouvě definována jako procento z celkového počtu obyvatelstva všech států EU (konkrétně: pro přijetí návrhu musí prostřednictvím svých států hlasovat min. 65 % „občanů“ Unie, pro jeho zablokování je třeba min. 35 % hlasů). Stručně řečeno: stát tak získává v Radě ministrů hlasovací a vyjednávací váhu podle toho, jaký je jeho podíl na celkovém počtu obyvatelstva EU. Text „evropské ústavy“ ruší dosavadní trojpilířovou strukturu existujícího systému tzv. primárního práva a zcela eliminuje rozdíl mezi Evropským společenstvím a Evropskou unií, jenž dosud sloužil jako základní indikátor smluvně ne zcela explicitně ošetřené bariéry mezi výlučnými a nevýlučnými kompetencemi nadnárodního celku a oblastmi, v nichž namísto legislativního působení orgánů Společenství (!), tedy především Komise, zůstávala iniciativa prakticky zcela v rukou členských států1. O textu evropské ústavy je tak možno hovořit jako o nejradikálnějším smluvně konstitutivním kroku od doby vzniku Maastrichtské smlouvy. Měl totiž radikálním řešením nahrazovat i dosud pozvolné a relativně jemné posouvání některých částí agendy II., a zejména III. pilíře směrem od mezivládního principu ke zvětšování nadnárodních pravomocí v jejich rámci (jak se dělo pomocí revizí zakládajících smluv v Amsterodamu a Nice). V oblasti výlučných kompetencí EU byla dle ústavy k vytváření závazné legislativy oprávněna pouze Unie, členské státy mohou většinou jen provádět legislativu vytvořenou EU (patří sem celní unie, stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu, měnová politika pro členské státy, jejichž měnou je euro, a společná obchodní politika). V oblasti sdílených kompetencí nadnárodního celku a členských států závaznou legislativu vytvářejí členské státy i Unie, členské státy ale mohou vykonávat danou kompetenci jen v tom rozsahu, v jakém ji EU nevykonala, nebo v jakém se sama rozhodla, že ji vykonávat nebude (patří sem vnitřní trh, sociální politika, hospodářská, sociální a územní soudržnost, zemědělství a rybolov, životní prostředí, ochrana spotřebitele, doprava a transevropské sítě, energetika, oblast svobody, bezpečnosti a práva). V oblasti sdílené kompetence se vyskytují některé výjimky: oblast výzkumu, technologického rozvoje a kosmu, oblast rozvojové spolupráce a humanitární pomoci. Zvláštnímu režimu rozhodování podléhají koordinace hospodářské politiky a politiky zaměstnanosti (výlučná pravomoc EU se zde týká jen států eurozóny) a společná zahraniční a bezpečnostní politika. Třetí oblastí vymezených kompetencí měla být zbytková oblast podpůrných, koordinačních a doplňkových kompetencí EU. Došlo tak k určitému propojení na jedné straně pozůstatků tradiční logiky dělby kompetencí mezi nadnárodní entitu Společenství a členské státy, jaká provázela vývoj ES, respektive EU a smluvní úpravy jejího fungování již od Maastrichtské smlouvy. Na druhé straně explicitní pojmenování prvních dvou kategorií kompetencí jako „výlučných“ a „sdílených“ již evokuje nominální a zřejmě i psychologický posun směrem k naplnění snahy prezentovat vzniklý dokument jako skutečný ústavní text politického celku se spíše federativními než konfederativními 1 Jednalo se především o oblast společné zahraniční a bezpečnostní politiky (někdejšího II. pilíře Maastrichtského chrámu) a těch bodů III pilíře Justice a Vnitra, které nebyly prostřednictvím dílčích smluvních revizí v Amsterodamu a Nice postupně převáděny pod komunitární první pilíř (v mezivládním pilíři zůstávaly otázky soudní spolupráce v občanských a trestních věcech, policejní spolupráce a boje proti mezinárodnímu zločinu, Amsterodamská revize postupně přesouvala oblast azylu, víz a přistěhovalectví do I. pilíře, však s pětiletým moratoriem na přesun hlasování v Radě od jednomyslnosti ke kvalifikované většině).

50


atributy. Dle stávající smluvní úpravy i právní praxe Unie (respektive Společenství)2 byla pravomoc Společenství obecně považována za výlučnou v těch oblastech, které vedly k dosažení společných cílů v rámci budování jednotného trhu. Spíše než prostřednictvím explicitní právní úpravy dospěla legislativa v agendě Společenství k nadřazenému postavení nad právem členských států na základě precedenčního účinku praktických výroků Evropského soudního dvora v konkrétních kauzách3. Smlouva o ES ve znění pozdějších revizí (Amsterodam, Nice) hovořila o obecném svěření kompetencí v oblastech týkajících se vybudování společného trhu článkem 3 smlouvy o ES a dále již konkrétně, v rámci jednotlivých ustanovení, které upřesňovaly pravomoci jednotlivých orgánů v rámci konkrétních politik. Nevyslovený federativní princip ještě posilovala v ústavní smlouvě skutečnost, že explicitně je ze strany Unie přiznán respekt vůči základním funkcím členských států pouze ve vztahu k zajištění územní celistvosti, udržení veřejného pořádku a zachování vnitřní bezpečnosti, což může evokovat implicitní přenos všech ostatních funkcí států na nadnárodní entitu, případně možnost intruze nadnárodní entity do všech ostatních oblastí standardních funkcí členského státu. V podobném duchu vyznívá i ustanovení o loajální spolupráci členských států, které se mají zdržet všech opatření, jež by mohla ohrozit uskutečňování cílů zakotvených v ústavě, což je obsahově velmi široká a ve svém dosahu přitom relativně velmi striktní formulace vymezující mantinely svobodného manévrování členského státu. Z hlediska způsobu, jakým Smlouva o Ústavě pro Evropu promlouvala k občanům, jimž byla určena, je přitom nejzajímavější skutečnost, jak nakládala s rozšiřováním hlasování QMV v Radě do nových oblastí. Zdánlivě totiž v některých oblastech zachovávala jednomyslnost. Na samotném konci textu celého dokumentu o více než 300 stranách se však nachází klauzule (článek 444), který umožňoval přesun hlasování do režimu QMV všude tam, kde Rada podle Ústavy hlasuje jednomyslně (s výjimkou obrany a vojenství) na základě jednomyslného rozhodnutí Evropské rady, tedy nejvyšších představitelů exekutiv jednotlivých členských států. Tato klauzule (francouzsky zvaná passarelle) měla trojí uplatnění a trojí podobu: 1) V zahraniční politice, dříve považované za doménu národních států, závisí pouze na Evropské radě, jestli se daná oblast převede do mechanismu QMV, nebo zůstane v jednomyslnosti. 2) V některých oblastech, kde o tom explicitně hovoří Ústava přímo v textu, rozhoduje o převodu do režimu QMV též pouze Evropská rada, EP je přitom konzultován např. stanovení minimálních pravidel pro vymezování trestné činnosti v oblastech terorismu, obchodování s lidmi, obchodu s drogami, se zbraněmi, praní špinavých peněz, korupce, padělání měny, zločinnosti v oblasti výpočetní techniky a organizovaného zločinu a také v dalších oblastech, pokud o tom rozhodne jednomyslně Rada; převedení některých oblastí rodinného práva s mezinárodním prvkem a právních aktů přijímaných v jejich rámci pod hlasování QMV; opatření ohledně daně z korporací, pokud jsou nezbytná pro zajiště2 Dle stávajících smluvních úprav i právní praxe se jedná o nadřazenost práva Společenství právu vnitrostátnímu, nebylo však možné hovořit o právu EU či jakýchsi výlučných kompetencích Unie. Od dob Maastrichtské smlouvy byla Evropská unie považována za jakousi zastřešující konstrukci tří pilířů, v jejichž rámci pouze první pilíř, pokrytý Smlouvou o ES (společný trh, hospodářská a měnová unie, postupný přesun vízové a azylové politiky z třetího pilíře pod vlivem Amsterodamské a následné Niceské revize do pilíře prvního) spadal do oblasti legislativního monopolu Komise, do oblasti, v níž právní akty Společenství prostřednictvím nařízení, směrnic a rozhodnutí vydávaných orgány Společenství vytvářejí masu acquis communautire, již jsou členské státy povinny absorbovat do svých právních řádů. 3 V této souvislosti bývá připomínán zejména známý výrok ESD v kauze Van Gend en Loos z roku 1964, vykládaný jako potvrzení přednosti práva Společenství před právem národním.

51


ní fungování vnitřního trhu a zabránění narušení hospodářské soutěže a pokud se týkají správní spolupráce, boje proti daňovým podvodům či protiprávním daňovým únikům. 3) Převod do režimu hlasování QMV je dále dle ústavní smlouvy možný i ve všech dalších oblastech, kde se rozhoduje jednomyslností (!) s výjimkou obrany a vojenství. Jediné omezující podmínky jsou takové, že proti tomu, aby Evropská rada o převodu do QMV jednala, se mohou do 6 měsíců ohradit národní parlamenty členských států. O převodu do QMV navíc spolurozhoduje prostou většinou Evropský parlament. Určitá forma klauzule passarelle je přítomna již v současných dokumentech primárního práva (zejména v oblasti SZBP a justice a vnitra), takto masivní možnost přesunu hlasování do režimu QMV ve všech oblastech, tedy možnost posouvat integraci dále bez nutnosti měnit samotné primární právo, však dosud umožněna nebyla. Oproti situaci, kterou popisuje nyní platná smlouva z Nice nedocházelo dle ústavní smlouvy téměř k žádným dalším přesunům kompetencí z národní na nadnárodní úroveň v oblastech celní unie, společné obchodní politiky, kohezní politiky (hospodářská, sociální a územní soudržnost), zemědělství a rybolovu (institucionální změnou byl zde fakt umožnění EP spolurozhodovat např. při stanovování tržních řádů jednotlivých komodit v rámci jednotlivých roků; EP má zde nyní pouze poradní funkci, o minimálních cenách regulovaných komodit a operacích na podporu zemědělských trhů rozhoduje většinou Komise ve spolupráci s Radou prostřednictvím systému expertních výborů zvaných komitologie) a ochrany spotřebitele. V těchto tradičních oblastech komunitárního působení tedy Ústava převážně konzervuje dosavadní stav, včetně jeho praktických problémů a rozporů. Důležitý mezník naproti tomu představovala skutečnost, že do sdílené kompetence (a tím pádem do režimu hlasování QMV) se automaticky (bez toho, že by se čekalo na jednomyslný souhlas či další revizi a evaluaci takového rozhodnutí ze strany členských států) dostalo sbližování trestního práva členů či veškerá azylová a přistěhovalecká politika4. Spolupráce soudů a orgánů činných v trestním řízení (prostřednictvím posilování dosavadních pravomocí nadnárodních struktur Eurojust a Europol), stejně jako fungování Evropské prokuratury, která má působit jako veřejný žalobce (o jejím zřízení má rozhodovat EU jednomyslně, o jejím fungování však pomocí QMV), mohou v budoucnu směřovat k daleko výraznější unifikaci právních řádů členských států EU i v dosud „nedotknutelných“ oblastech. Jako určitý pozůstatek někdejší trojpilířové struktury přetrvávaly zvláštní ustanovení týkající se společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Zde hraje i dnes klíčovou roli Evropská rada, oblast společné zahraniční a bezpečnostní politiky tedy zůstává v tomto smyslu ošetřována primárně na mezivládním principu, která určuje strategické zájmy a cíle této společné zahraniční a bezpečnostní politiky, v jejich rámci tuto politiku vypracovává Rada ministrů. Dle ústavní smlouvy její výkon na nadnárodní úroveň však převádí klíčová odpovědnost ministra zahraničí a Evropského útvaru pro zahraniční činnost, přestože se dle ustanovení ústavního návrhu opět blíže neupřesněným způsobem o tuto odpovědnost za vykonávání společné zahraniční politiky dělí také s členskými státy. Unijní ministr zahraničí má být zároveň prostředníkem prosazování svébytných zájmů Unie na mezinárodní scéně, aby se zbránilo divergenci těchto zájmů, má platit ustanovení omezující právě výkon zahraniční politiky ze strany členských států, dle něho se totiž má každý členský stát nejprve poradit s ostatními na půdě Evropské rady či 4

Na základě smlouvy z Nice a rozhodnutí Evropské rady v listopadu 2004 v Haagu již došlo od 1.1.2005 k přesunu některých oblastí do QMV (nelegální migrace, příhraniční kontroly, jednotná vízová a azylová politika), ústavní smlouva však počítala s automatickým přesunem i těch oblastí do QMV, v nichž s tímto posunem reprezentanti členských států v Haagu jednomyslně nesouhlasili (režim legální, např. ekonomické migrace apod.)

52


Rady ministrů, dříve než podnikne jakýkoli krok či přistoupí na jakýkoli smluvní závazek na mezinárodní scéně, který by mohl mít dopad na zájmy Unie5. Významnou inovací byla možnost tzv. strukturované spolupráce těch zemí, jejichž vojenské prostředky splňují blíže nespecifikovaná vyšší kritéria. Tyto členské státy spolu mohou přijmout přísnější závazky v oblasti vedení vojenských misí. Tzv. úzká spolupráce v oblasti vzájemné obrany znamená poskytnutí podpory a vojenské pomoci v souladu s článkem 51 Charty OSN dalšími členskými státy tomu členu EU, který by se stal obětí ozbrojeného napadení na svém území v úzké spolupráci s NATO. V podobném duchu (o společném jednání členských států v duchu solidarity včetně užití vojenských prostředků na pomoc státu, který se stal předmětem teroristického útoku, přírodní či člověkem zaviněné katastrofy) se vyjadřuje tzv. Doložka o solidaritě, jenž reflektuje právě otázku předcházení teroristickým hrozbám a otázku pomoci státům, které se staly terčem těchto hrozeb. Mimochodem, o Severoatlantické alianci, dosud klíčovém instrumentu bezpečnosti a kolektivní sebeobrany v euroatlantickém prostoru, který smysl své existence prokázal nesčetněkrát v dobách studené války, ale též po jejím skončení (východní rozšiřování, jehož prostřednictvím se postkomunistické státy psychologicky i reálně začlenily do euroatlantického politického a bezpečnostního prostoru, mise na Balkáně, subsidiární působení jednotek NATO v Afghánistánu), hovořila evropská ústavní smlouva, mající ambici posílit důvěryhodnost EU též coby globálního politického a bezpečnostního aktéra, pouze velmi okrajově. Skutečnosti, že většina členských států EU je současně členy NATO, které považují za základ své vnější bezpečnosti, věnovala pouhý jeden článek. Ústavní smlouva počítala též s některými inovacemi v ekonomické oblasti6. Hovořila o konkrétním posilování dohlížecích, kontrolních a v některých případech též sankčních možností Komise při stanovování pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu, při koordinaci hospodářské politiky a politiky zaměstnanosti a především v oblasti eurozóny coby „hlídače“ dodržování konvergenčních kritérií a požadavků Paktu růstu a stability. V oblasti sociální politiky a zaměstnanosti sice zůstává členským státům možnost upravovat konkrétní podmínky např. pro pobírání sociálních dávek, skutečností však je, že již nyní pod vlivem Ústavy v oblasti sociální politiky a zaměstnanosti EU přijímá stále větší množství legislativních opatření, která významně zasahují do ekonomických podmínek členských států. Rozšiřování hlasování QMV a pravomocí Komise 5 Pozůstatkem odchylného režimu někdejšího II. pilíře je skutečnost, že v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky neplatí legislativní monopol Komise, Evropská rada či Rada ministrů mají jednat na podnět členského státu, silné postavení ovšem zůstává na nadnárodní rovině unijnímu ministru zahraničí, který má vůči těmto orgánům iniciativní právo buďto sám či s podporou Komise. V oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky je tedy vyloučen postup prostřednictvím evropských zákonů a rámcových zákonů, EP je pouze konzultován a pravidelně informován, veškeré rozhodování se tedy odehrává na bázi nevolených zástupců jednotlivých členských států, případně unijního ministra zahraničí. Pokud jde o hlasování kvalifikovanou většinou, Rada ministrů má hlasovat jednomyslně s výjimkou relativně široce a nepříliš jasně (opět ve snaze legislativní úpravou nejvyšší právní síly pokrýt co nejvíce myslitelných variant vývoje v rámci rozhodovacího procesu) definované oblasti přijímaní evropských rozhodnutí vztahujících se na akce a postoje Unie na základě rozhodnutí Evropské rady týkajícího se strategických zájmů a cílů Unie, v případě přijímaní rozhodnutí o akci či postoji Unie na návrh, jenž předkládá ministr na základě zvláštní žádosti Evropské rady či tohoto ministra, přijímá-li evropské rozhodnutí, kterým se provádí akce či postoj Unie a rozhodnutí ohledně jmenování zvláštního představitele, pověřeného řešením specifických politických otázek. Hlasování kvalifikovanou většinou přitom může být v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky rozšířeno na základě jednomyslného rozhodnutí Evropské rady.

6

Specifickou, ale z hlediska ČR důležitou oblastí, v níž Ústava převáděla kompetence z národní na nadnárodní úroveň prostřednictvím náhrady jednomyslného hlasování kvalifikovanou většinou, je např. energetická politika, oblast, v níž v současnosti představují velká témata konkrétní legislativní činnosti Unie budoucnost jaderné energetiky, liberalizace vnitřního trhu s energií, vytváření energetické infrastruktury a problematika energetických úspor (v té souvislosti je důležité především to, že Ústava přesunovala např. rozhodování o fungování energetického trhu do režimu QMV, na tomto poli totiž bude v nejbližší budoucnosti vznikat další legislativa, ať už jde o vytváření a fungování energetických sítí, přenos nebo distribuci energie).

53


v oblasti sociální politiky a hospodářské koordinace je navíc třeba vidět opět v širších legislativních souvislostech – v souvislosti s Lisabonskou agendou, která se zaměřuje na politiku zaměstnanosti a ekonomický růst. Nově byly definovány též pravomoci EU v oblasti tzv. podpůrných, doplňkových a koordinačních kompetencí. Úskalí zde spočívá ve dvou skutečnostech: Ústava otvírá pro EU možnost angažovat se i v oblastech, které v dosavadním smluvním právu vůbec nefigurovaly (jedná se např. o cestovní ruch či civilní ochranu). V dalších oblastech potom definuje pravomoci nadnárodní úrovně velmi vágně, široce a obecně. Kompetence EU nemají směřovat k závazné harmonizaci práva v členských státech, ale mají působit všude tam, kde je třeba naplňovat vyjmenované, velice široké cíle. Ve výsledku by tak mohla Komise navrhnout téměř jakoukoli sekundární normu a obhajovat ji tím, že jako evropská instituce pouze naplňuje cíle definované v Ústavě a tím plní svoji příslušnou úlohu v této oblasti Evropská ústava současně zakotvovala právní subjektivitu EU, jíž dosud disponovalo pouze ES, tedy nadnárodní celek, pouze v oblastech I. pilíře (oblast jednotného trhu a souvisejících společných politik pokrývaných Smlouvou o ES), což souvisí se snahou EU stát se významným činitelem na globální politické úrovni, též definovanou v Laekenu. Právní subjektivita EU naproti tomu umožňuje Unii jako nadnárodní entitě vstupovat do smluvních vztahů též v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, vztahů k dalším mezinárodním organizacím, může se stát smluvní stranou mezinárodních dohod, jejichž obsah se neomezuje pouze na vnější obchodní vztahy.

Problém demokratického deficitu EU Vznik Evropské ústavy měl dle textu Laekenské deklarace a politických prohlášení svých propagátorů včetně předsedy Konventu úzce souviset s problematikou dlouhodobě diskutovaných otázek tzv. demokratického deficitu a vazby mezi občany a institucemi EU. Tuto ambici měla naplnit jak konkrétní ustanovení Ústavy týkající se institucionální struktury, procedurálních otázek, tak silné normativní zastřešení prostřednictvím enumerace hodnot, cílů a poslání nadnárodního útvaru, odkazů ve speciálních článcích na občanství a principy nediskriminace ve všech jejích podobách. Podstatou tohoto deficitu je však spíše faktická nekompletnost a nenaplněnost přímé legitimační vazby a propojení mezi přímo voleným Evropským parlamentem a složením Komise s legislativním monopolem, jejž Ústava zachovává. Právní dokument nemůže řešit ani reálnou problematiku existující mezery ve vazbě občan (volič) – EU jako entita (případně politické strany na nadnárodní úrovni v podobě frakcí v rámci EP, či z obsahového hlediska nezájem o ryze evropskou agendu ve volebních kampaních do EP). Skutečnost, že občan EU, vlastnící dle Ústavy i dosud platných smluvních dokumentů občanství EU, doplňkové vůči občanskému poměru k příslušnému státu, ve vztahu k „identitnímu“ dilematu EU vs. národní stát stále uvažuje v duchu přísloví „bližší košile nežli kabát“, což je skutečný obsahový rozměr demokratického deficitu, jenž nachází své praktické vyjádření v různých zmíněných podobách a deformacích fungování politického kvazisystému EU, se pokouší Ústava řešit po nominální a formální stránce větším zapojením národních parlamentů do rozhodovacího procesu, které má vyhovět nejen požadavku větší demokratičnosti a transparentnosti EU, ale také též zásadám subsidiarity a proporcionality7. V praxi by to znamenalo zapojení národních parlamentů především po stránce informační, jejich reál7 Tuto inovaci reflektuje připojený Protokol o úloze vnitrostátních parlamentů v EU. O užívání zásad proporcionality a subsidiarity opět hovoří samostatný doprovodný protokol.

54


ný vliv na návrh předložený Komisí by vzhledem k potřebě jakéhosi vytváření opozice vůči těmto návrhům na meziparlamentní úrovni s cílem naplnění kvóra jedné třetiny nesouhlasných hlasů, stejně jako vzhledem k poslednímu slovu Komise, která má povinnost k nesouhlasným hlasům národních parlamentů pouze přihlížet, byl více méně zanedbatelný. Prezentace takovéhoto zapojení národních parlamentů do rozhodovacích procedur v EU coby inovace plnící výše zmíněná poslání má spíše kosmetickou podstatu, psychologický efekt a zdá se být dokonce jakýmsi podvodem na těch, kdo si příslušnou úpravu detailně neprostudují. Určitý potenciál může mít tato úprava jedině do budoucna, uvážíme-li, že úloha EP se do současné majoritně spolurozhodovací pozice vyvíjela též postupně, v praxi je však těžko představitelné větší zapojování národních parlamentů do standardní rozhodovací činnosti Unie z hlediska zdlouhavosti a komplikovanosti takového procesu, stejně jako z hlediska nepředvídaných dopadů takové nerealistické úpravy na celou institucionální strukturu EU. Přestože ustanovení o orgánech Unie i další body ústavní smlouvy nominálně vytvářejí dojem, že orgány Unie mají vykonávat standardní funkce státních orgánů (federativního) státu s Komisí jakožto vládou, Radou a EP jakožto dvěma komorami parlamentu, některá ustanovení poněkud deformují tuto klasickou dělbu moci. Nejedná se ani tolik o možnost Komise být zmocněna k této normotvorné činnosti, ale především o tu skutečnost, že ani ústavní návrh nemění dosavadní legislativní monopol Komise, dle stávajících smluvních úprav striktně uplatňovaný v rámci prvního pilíře. Ačkoliv tedy hodnotová ustanovení ústavního návrhu na mnoha místech hovoří o demokratických principech reprezentativity a transparentnosti rozhodovacího procesu, ve skutečnosti i přes značné rozšíření spolurozhodování EP a nominální zapojení národních parlamentů do rozhodovacího procesu (především však na informativní bázi bez většího praktického dosahu jejich hlasu) nadále nebyly odstraněny některé praktické principy silně vychylující klíčovou funkci v legislativním procesu ve prospěch nevoleného a nominálně striktně nadnárodního tělesa – Komise. Ústavní smlouva některými svými inovacemi tzv. demokratický deficit ještě posilovala, když počítala se vznikem dosud neexistující reprezentativní funkce unijního prezidenta, de facto hlavy Evropské rady, volené tímto orgánem na dobu 2,5 roku a funkce ministra zahraničí, jemuž má být k dispozici nový nadnárodní úřad, de facto evropské ministerstvo zahraničí. Tyto iniciativy lze zhodnotit v rozporu s dikcí preambule a zde jmenovaných základních hodnotových východisek jako významný posun dále od pólu možného posilování legitimity, transparentnosti a přímé demokratizační vazby rozhodovacího procesu na voličskou či občanskou obec, a to v oblastech, které zdaleka nelze považovat za odtažité ve vnímání řadového občana Unie, ale spíše za jeden ze základních kamenů definice zájmů jednotlivých členských států. Zatímco legitimitu standardní hlavy státu, byť i nepřímo volené, posiluje skutečnost, že je volena alespoň přímo zvolenými zástupci lidu, unijní prezident má být volen zástupci jednotlivých vlád členských států, tedy zástupci nevolenými. Otázkou je též, jaká by byla pozice evropského ministerstva zahraničí či Evropské agentury pro vyzbrojování, výzkum a vojenské kapacity vzhledem ke stávajícímu fungujícímu systému portfolií Komise v podobě generálních ředitelství a postů jednotlivých komisařů. Odpověď může být opět taková, že vzniklý mechanismus se snaží na jedné straně konzervovat specifickou a citlivou pozici společné zahraniční a obranné politiky EU v rámci předpokládané unijní agendy jako celku, na druhé straně se snaží zachovat právě vnějškový dojem toho, že tyto politiky již mají tvořit nedílnou součást tohoto celku. Výsledkem je další obohacení byrokratické struktury nadnárodního celku a další vzdálení se duchu proklamací o demokratické podstatě společného snažení a směřování Unie i jejích členů. Návrh Evropské ústavy se tak na mnoha místech pokouší vytvářet iluzi státu na federativních základech prostřednictvím nástrojů a řešení, které by zřejmě užila standardní mezinárodní organizace. 55


Ústava též ponechává značný prostor dalším legislativním úpravám nižší právní síly, které na mnoha místech buď explicitně vyžaduje, nebo pro ně připravuje půdu. Tím nejen v obecné rovině umožňuje větší expanzi nadnárodního celku do dosavadních (či nominálně i nadále existujících) domén členského státu, ale také v praxi otevírá větší prostor zapojení z hlediska demokratického deficitu a transparentnosti rozhodovacích procedur problematických činitelů typu organizovaných zájmů a byrokratického aparátu různých klíčových orgánů Unie, kteří mají v praxi nezastupitelně významnou roli při tvorbě nižší legislativy. Lze tedy říci, že Evropská ústava se se základními prvky existujícího demokratického deficitu nevypořádává. Pokud vyvíjí snahu tímto směrem, pak do značné míry pouze v nominální rovině a prostřednictvím odkazů na implementaci na jedné straně velmi obecně definovaných hodnot, na druhé straně širokých a ambiciózních cílů v mnoha oblastech, jež pokud by měly skutečně obecně vymezovat působnost Unie, mohla by být EU téměř všemocná. * V pozadí vzniku Ústavy stálo několik požadavků formulovaných Leakenskou deklarací. Jejich naplnění ústavním textem je však značně sporné. Obsah ústavní smlouvy bývá často předkládán laickému pozorovateli coby naplnění idealistické a velmi optimistické představy o ambiciózním textu, který zdánlivě odpovídá na požadavky změn ve všech problémových oblastech, pravděpodobně nabízí i jejich řešení a zřejmě myslí i na zachování zvláštního režimu a ustanovení v některých oblastech. Celkové vyznění jejích článků však často poněkud popírá jejich názvy. Zřejmě nejtypičtějším příkladem takové situace je možnost dobrovolného vystoupení z Unie. Ústavní smlouva umožňovala každému členskému státu rozhodnout se z Unie vystoupit, což odráží skutečnost, že účastníci Konventu si zjevně uvědomovali, že inovace přinášené Ústavou jsou natolik závažného charakteru, že nemusí být přijatelné pro všechny členské státy, stejně jako následující vývoj praktického integračního procesu probíhajícího v souladu s ní. Evropská rada dojedná s tímto státem dohodu o způsobu vystoupení s přihlédnutím k jeho budoucím vztahům s Unií, dohodu uzavírá Rada ministrů, která se usnáší kvalifikovanou většinou, zástupce vystupujícího státu se však nesmí účastnit ani těch jednání, ani rozhodnutí v Evropské radě a Radě ministrů, která se ho (a tím pádem i oné smlouvy o způsobu vystoupení a budoucího rámce vzájemných vztahů) týkají. Článek o dobrovolném vystoupení tedy sám v sobě obsahuje určité efektivní mantinely vůči takové situaci. Souběh zdánlivě revoluční či inovativní ideje dané normy a obsahu, který je de facto téměř prázdný či naplněný účinnými překážkami vůči její realizaci, tak připomíná opatření týkající se zapojení národních parlamentů do rozhodovacího mechanismu. Pokud čteme text ústavní smlouvy způsobem, který se pokusí o nazírání obsahu jednotlivých článků v kontextu jejich logického propojení s dalšími částmi Ústavy, vyvstávají pochybnosti o reálném fungování Unie na základě uvedených ustanovení (či spíše pochybnosti o reálnosti jejich praktického naplňování v jejich celku). Na obranu dosavadních smluvních dokumentů bylo možné namítnout, že integrovaly navzájem propojené a současně funkčně oddělené oblasti působnosti nadnárodního Společenství a mezivládní Unie. Evropská ústava se však prezentovala jako jednolitý dokument překlenující tuto dosavadní divergenci. Smlouva o Ústavě pro Evropu svým obsahem sugerovala myšlenku, že základním rysem ústavního textu tak složitého útvaru, jakým je nadnárodní celek tvořený územími 25 evropských států, je explicitní zákonné zachycení a snaha o jakousi (na mnoha místech však blíže nespecifikovanou) úpravu téměř všech oblastí lidského konání. Tento postřeh ovšem neznamená, že by dokument nyní vyžadoval ve všech těchto naznačených oblastech větší specifikaci, spíše naopak. Pozastavu56


je se nad nadbytečností a možným pootevíráním dveří stále se rozšiřujícím kompetencím Unie do budoucna v dalších a dalších oblastech politik, a to i v těch nemnohých, v nichž dle Ústavy přísluší Unii pouze koordinační a subsidiární funkce. Dikce některých článků v sobě skrývá do budoucnosti takový potenciál. Debata o evropské ústavní smlouvě včetně výsledků dosavadního ratifikačního procesu odkryla množství skrytých rozporů, které provázejí integraci od počátku. Existující dokument na ně adekvátní a uspokojivou odpověď buďto vůbec nedává (konzervoval stav, v němž existují neměnné problematické principy fungování a financování společné zemědělské politiky, stav, jenž umožňuje současné rozpory čistých rozpočtových plátců a příjemců vyplývající z redistributivní podstaty evropské rozpočtové politiky, neodstraňoval nepříjemné parametry přechodných období uplatněných ze strany EU vůči novým členským státům, neřešil podstatu demokratického deficitu EU, kontroverzní institucionální řešení v souvislosti s rozšiřováním odsouval do budoucnosti, na jednání Evropské rady v roce 2009). Nebo naopak: dává takové odpovědi (a v takové formě), která v dané konstelaci (rozšiřování EU o nové členy, tlak procesů globalizace a globální liberalizace ekonomických a obchodních vztahů) není zcela přijatelná pro řadu nových i zakládajících členů EU. Hovořit o solidaritě, společných hodnotách, zájmech a evropské identitě je legitimní, právní vynutitelnost jejich realizace je však (doufejme) chimérou. Stádium „zmražení“, do něhož se ratifikační proces dostal, si vynucuje nové fundamentální otázky o tom, čím by měla Evropská unie na prahu 21. století být, v době, která již nezná bipolární politické, ideologické, vojenské a hospodářské rozdělení, kontext, v němž (nutno přiznat) Evropská společenství po desetiletí existovala. Navzdory tomu, že si reprezentanti evropských institucí i států nepřestávají pohrávat s myšlenkou na to, že ústavní dokument i přes odmítnutí ze strany dvou zakládajících členů Evropských společenství, nemusí být mrtev, je zde především příležitost (a nezřídka též nutnost) hovořit o skutečně důležitých a aktuálních otázkách, jimž se nelze vyhnout a které se bezprostředně týkají jak EU samotné, tak jejích jednotlivých členů.

Použitá literatura: Balík, S. – Fiala, P. – Mikš, F. (eds.; 2004): Perspektivy Evropské unie. Konzervativně-liberální pohledy na aktuální otázky evropské politiky. Brno: CDK. Blahož, J. – Klíma, K. – Skála, J. a kol. (2003): Ústavní právo Evropské unie. Dobrá Voda u Pelhřimova: Nakl. Aleš Čeněk. Cahlík, T. – Morková, J. (edd.; 2004): Ekonomika České republiky v novém prostoru Evropské unie. Praha: CESES. Fiala, P. – Pitrová, M. (2003): Evropská unie. Brno: CDK. Filip, J. (2001): Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita. Klokočka, V. – Wagnerová, E. (2004): Ústavy států Evropské unie. Praha: Linde. Loužek, M. (ed.; 2003): Návrh evropské ústavy s komentáři. Praha: CEP. Nachtigal, V. – Tomšík, V. (2002): Konvergence zemí střední a východní Evropy k Evropské unii. Praha: Linde. Reschová, J. (2003): Evropský konstitucionalismus: zdroje, formy a tendence. Praha: Oeconomica. Šišková, N. (2003): Dimenze ochrany lidských práv v EU. Praha: ASPI. Týč, V. (2001): Základy práva Evropské unie pro ekonomy. Praha: Linde. Urban, L. (2002): Evropský vnitřní trh a příprava České republiky na začlenění. Praha: Linde.

57


I. 2. 6. Závěry studentské části projektu Evropská budoucnost je i budoucnost česká My, níže podepsaní studenti středních škol, účastníci projektu Evropská budoucnost je i budoucnost česká, se obracíme na českou politickou reprezentaci s požadavkem, aby 1. vzala na vědomí výsledky anketního šetření, kterého jsme se v rámci projektu Evropská budoucnost je i budoucnost česká zúčastnili; 2. aby se zasadila o to, aby Ústava pro Evropu či jakýkoli jiný dokument upravující vztahy mezi členskými státy a způsob fungování společného celku těmto výsledkům zásadním způsobem neodporovaly; 3. aby řešila otázku deficitu demokratické legitimity evropských institucí a zajistila tak demokratickou bezpečnost České republiky v Evropské unii jako členské země a demokratickou bezpečnost občanů jako možnost rozhodovat o sobě samých; 4. aby ve vzájemných vztazích prosazovala rovnoprávnost, vstřícnost a ohleduplnost a účelnou spolupráci a nepřipustila znehodnocení společného soužití vzájemným soupeřením a prosazováním vlastních zájmů na úkor jiných členských států nebo společného celku. Tyto požadavky odpovídají též pocitům a názorům, k nimž jsme samostatně dospěli na základě zkušenosti z prvního roku členství v Evropské unii a příprav na tento krok a které jsme se vší upřímností a bez jakýchkoli postranních úmyslů vyjádřili ve svých slohových pracích psaných na téma Abych byl(a) v Evropské unii spokojený(á). Z nich vyjímáme zvláště toto: •

je naší povinností jako občanů České republiky chránit a rozvíjet odkaz předchozích generací, které se zasloužily o vznik, rozvoj a posléze i obnovu českého národa a českého jazyka;

•

český národ a každý jeho občan má za každých okolností usilovat o nezávislost a samostatnost svého myšlení a vystupování, jejichž výrazem je i odpovědnost za to co se týká České republiky a jejích občanů;

•

členství České republiky v Evropské unii nedává nikomu právo nutit občany České republiky podřizovat se rozhodnutím a opatřením, která se příčí české národní tradici, obecné lidské zkušenosti a prostému rozumu;

•

podmínkou naší spokojenosti v Evropské unii je rovnoprávné postavení České republiky mezi ostatními členskými zeměmi;

•

jsme připraveni vzdát se svých omezených zájmů všude tam, kde se jedná o zájem a prospěch celku;

58


•

jsme vděčni za příslib svobodného pohybu po Evropské unii za prací, studiem a zkušenostmi. Tuto možnost považujeme za příležitost ke vzájemnému poznávání a vlastnímu rozvoji, a proto se cítíme dotčeni tím, že toto naše právo nebylo dosud naplněno;

•

myšlenku evropské integrace považujeme za mimořádnou historickou příležitost pro všechny Evropany a v mezích toho, co považujeme za nezbytné pro zajištění vlastního rozvoje v rámci tohoto celku, jsme připraveni přispět co nejlépe k jejímu naplnění;

•

chápeme nutnost společných zákonů a potřebu rozhodného vedení a směřování Evropské unie, moc nadnárodních institucí však nesmí být využívána v rozporu s vůlí a svobodným rozvojem členských států a jejich občanů.

Od Evropské unie očekáváme, že bude umět vždy rozlišit mezi tím, co je z hlediska společné budoucnosti podstatné a důležité, a že svoji moc a sílu bude zaměřovat pouze tímto směrem.

59

Část II: Závažné problémy budoucnosti II. 1. Příspěvky k tématu globalizace II. 2. Výsledky části projektu pro politickou reprezentaci

II.1. Příspěvky k tématu globalizace II.1. 1. Evropská unie a globální odpovědnost PhDr. David Müller, Fakulta sociálních věd Masarykovy univerzity Brno

II.1. 2. Globalizace a globální problémy EU Mgr. Oldřich Krpec, Fakulta sociálních věd Masarykovy univerzity Brno

II.1. 3. Externí působení EU- politika životního prostředí Mgr. Martin Hrabálek, Fakulta sociálních věd Masarykovy univerzity Brno

II.1. 4. Aktuální problémy Evropské unie - malá schopnost rozhodovat Mgr. Hubert Smekal, Fakulta sociálních věd Masarykovy univerzity Brno

Závažné problémy budoucnosti

II. 1. 1. Evropská unie a globální odpovědnost V následujícím příspěvku, nazvaném Evropská unie a globální odpovědnost, nejprve krátce rozeberu pojem globální odpovědnost a možnost Evropské unie takovou odpovědnost přijmout. Následně pak budou zmíněny vybrané externí politiky Evropské unie, jejichž prostřednictvím se členské státy snaží reagovat na globální problémy a přispět k řešení palčivých problémů současnosti i blízké budoucnosti. V závěru bude v tomto kontextu krátce zhodnocena pozice České republiky.

Globální odpovědnost Globalizace, již přineslo 20. století, zásadním způsobem proměnila i veškeré koncepty zahraniční politiky. Už velká hospodářská krize 30. let minulého století jasně ukázala, že bez ohledu na velikost či ekonomickou sílu státu nemůže moderní průmyslová země přežít jako soběstačná a izolovaná od ostatních. V globálním světě po skončení studené války se vzájemná závislost mezi jednotlivými státy v mezinárodní aréně ještě více prohloubila. V této souvislosti se často pracuje s tvrzením, podle kterého je svoboda a prosperita největších a nejbohatších aktérů systému – Spojených států a Evropské unie, nebo řekněme „bohatého Severu“ - neoddělitelně spojena se svobodou a prosperitou zbytku světa. Nabízí se zde ovšem otázka, zda tyto bohaté vyspělé země skutečně potřebují nerozvinuté a chudé africké či pacifické státy pro své vlastní bohatství a prosperitu. V tuto chvíli se dostáváme k problému globální odpovědnosti a globálních problémů. Co to vlastně znamená globální odpovědnost? Dle mého názoru globální odpovědnost neznamená jen nést odpovědnost za své vlastní činy a aktivity, ale spočívá také v odpovědnosti za to, že bude zajištěno, aby i ostatní dostali stejné příležitosti. Je to odpovědnost za problémy nejenom vlastní, ale i ostatních účastníků světového společenství. Jen aktér dost silný může přijmout globální odpovědnost spojenou nedělitelně s globálními závazky. A země, která disponuje dostatečnými kapacitami k převzetí globální odpovědnosti se sama musí rozhodnout, jestli má zájem toto břemeno převzít. Tuto otázku bude muset Evropská unie jednoznačně vyřešit stejně jako Spojené státy, kde v podstatě celé dvacáté století probíhala diskuze mezi izolacionisty a různými podobami internacionalismu o tom, jestli se Spojené státy mají angažovat ve světovém dění a pokud ano, tak do jaké míry. Je zřejmé, že sama ochota převzít odpovědnost a globální závazky nestačí, ale musí být podložena i dostatečnou silou. Na začátku devadesátých let 20. století se zdály jedinou zemí dost silnou a zároveň i ochotnou převzít odpovědnost za světové dění Spojené státy. Žádná evropská země sama nedisponovala takovou mocí, vojenskou, hospodářskou, technologickou, diplomatickou či kulturní, aby mohla převzít svůj podíl odpovědnosti za svět. Nicméně vzhledem k tomu, že evropské země disponovaly tradičně především ekonomickou mocí, tak se zdá, že s postupným prohlubováním integračního projektu především prostřednictvím přijetí Smlouvy o Evropské unii, by mohly společně získat i dostatečnou ochotu i další dimenze moci k tomu, aby převzaly větší díl globální odpovědnosti.

Globální problémy Pokud vyjdeme z předpokladu, že v současné době jediným aktérem, který má skutečně globální odpovědnost, jsou Spojené státy a jediným aktérem, který se jim blíží či který může aspirovat na přijetí globální odpovědnosti, je Evropská unie, je třeba řešit další problém, a to jejich rozdílnost 64


ve vnímání této odpovědnosti. Rozdíly ve vnímání globálních závazků jsou v podstatě dva a směřují ke dvěma zásadním, úzce propojeným otázkám: jaké globální problémy je třeba řešit a Jaké je nejvhodnější řešení těchto problémů. I když Unie i Spojené státy identifikují zhruba podobné problémy, přikládají jím zcela odlišný význam. Pro Evropskou unii jsou hlavními problémy rozvoj méně rozvinutých zemí, ochrana životního prostředí, trvale udržitelný rozvoj, omezování chudoby. Spojené státy vnímají jako problémy především hrozby bezpečnosti a míru – země „osy zla“, mezinárodní terorismus, zbraně hromadného ničení. Konsekventně s vnímáním významu problémů se liší způsoby jejich řešení. Jak píše Robert Kagan, Evropané vnímají svůj přístup k problémům jako citlivější a promyšlenější, dávají přednost mírovému řešení problémů, využívají obchodní a hospodářské vztahy, zatímco Spojené státy jsou více ochotny sáhnout k použití síly1. Na druhou stranu je potřeba, abychom si byli vědomi faktu, že Evropa, na rozdíl od Spojených států, nemá vojenskou sílu na to, aby mohla hrát srovnatelnou roli. Otázkou pak je, jestli evropské priority nejsou určeny spíše touto skutečností.

Evropská unie jako globální aktér Na rozdíl od aktérů, kterými jsou národní státy, evropský integrační projekt ve svých počátcích vůbec neuvažoval o nějakém vlivu na světové dění, natož o získání globální pozice či globální odpovědnosti. Evropská unie začala získávat pozici globálního aktéra v dlouho trvajícím procesu, který stále není dokončen, do jisté míry proti své vůli. První globální, celosvětové zájmy, tehdy ještě Evropského hospodářského společenství, byly spojeny především s obchodem a zájmy západní Evropy na rozvoji obchodních vazeb po celém světě. K obchodu se záhy přidal rozvoj zvláštních vztahů s některými státy, především s bývalými koloniemi, prostřednictvím různých forem asociace a později rozvojové pomoci. K těmto v podstatě ekonomickým dimenzím Evropy jako globálního aktéra se další dimenze začaly ve větší míře přidávat vlastně až s rozvojem politické dimenze integrace. I když s ekonomickou silou získala Evropská unie globální dosah, teprve s posílením politické spolupráce mohla potvrdit svou ochotu být globálním aktérem s globální odpovědností založenou na evropském hodnotovém systému.

Evropská identita Jen subjekt vědomý si své vlastní identity a vlastních hodnot, může dlouhodobě rozvíjet z nich vycházející zahraniční politiku. Co se týče evropských hodnot, tak ty byly vymezeny v Maastrichtské smlouvě o Evropské unii, podle které je Unie založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování základních práv a zásadních svobod. Unie se, na základě svého vlastního sebeuvědomění, považuje za povinnou podporovat demokracii, svobodu, stabilitu a prosperitu po celém světě, přičemž tyto hodnoty jsou spolu velmi úzce propojeny.

Zajištění stability Evropská unie nedisponuje, ve srovnání se Spojenými státy, téměř žádnou efektivní vojenskou silou. I přes různé aktivity z posledních let (z nichž za zmínku stojí především vytváření bojových skupin, tzv. battlegroups) nemá Unie společné kapacity, jimiž by mohla sama, mimo rámec Seve1

Kagan, R. (2003): Labyrint síly a ráj slabosti. Amerika, Evropa a nový řád světa. Nakladatelství Lidové noviny. Praha. S. 21.

65


roatlantické aliance, s jistotou zasáhnout ve prospěch zajištění míru a bezpečnosti kdekoliv ve světě. Kvůli těmto omezením je Unie schopná nejefektivněji podporovat mír a stabilitu v oblastech, ve kterých má možnost použít jiné nástroje a jiné politiky. Právě vytváření zóny svobody, míru a stability považuje Unie za jeden z klíčových předpokladů pro návazné řešení dalších problémů – ekonomického rozvoje, potlačování chudoby, šíření vzdělanosti, zastavování pandemií, ochrany životního prostředí atd.. Tyto otázky je velmi obtížné, ne-li přímo nemožné řešit v nestabilních regionech či v oblastech vojenských konfliktů. Vzhledem k tomu, že ekonomická dimenze byla a stále je nejvýznamnější dimenzí evropské integrace, je obchodní politika jediným evropským nástrojem se skutečně globálním dosahem. Přinejmenším do doby, než budou připravené bojové jednotky schopné zasáhnout kdekoliv po světě. Je tedy zřejmé, že globální dosah Evropské unie je omezený, čehož jsou si vědomi i evropští politici. Ve světle těchto limitů je pro Evropskou unii nejlepším řešením soustředit se jen na některé oblasti, a to nejlépe na ty, ve kterých může nejvíce uplatnit své silné stránky. Tedy tam, kde může použít tzv. soft power, měkkou nevojenskou sílu – obchod, rozvojovou pomoc, poradenství atd. Už v roce 1993 byly v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie vybrány prioritní oblasti, na které by se Unie měla soustředit a tyto regiony stále zůstávají místy, ve kterých představuje Unie skutečně významného aktéra při podpoře míru, stability, rozvoje a řešení jejich problémů. Jako prioritní oblasti byly označeny země střední a východní Evropy, země bývalého Sovětského svazu, státy bývalé Jugoslávie, Afrika a Blízký východ. Je zřejmé, že Unie má největší potenciál ovlivnit území ležící ve svém blízkém sousedství. Tomu taky odpovídají nejvýznamnější politiky, kterými se Unie snaží své vnější cíle v těchto regionech prosadit – kromě obchodní politiky jde především o rozvojovou politiku, politiku rozšiřování, sousedskou politiku a prevenci konfliktů.

Rozvojová politika Na začátku třetího tisíciletí žije ve světě asi jedna a čtvrt miliardy lidí s méně než jedním dolarem na den. Rozvojová pomoc se sice pohybuje mezi 50 a 60 miliardami dolarů ročně, ale k tomu, aby tyto počty mohly klesat a aby byly naplněny rozvojové cíle Deklarace milénia OSN, by bylo třeba téměř dvakrát tolik. V Deklaraci Milénia, kterou přijala OSN v roce 2000 byly stanoveny velmi ambiciózní cíle: snížení počtu lidí žijících v extrémní chudobě na polovinu, zajištění všeobecného základního vzdělání, snížení dětské úmrtnosti o dvě třetiny….Evropská unie, spolu se svými členskými státy, platí více než polovinu globální rozvojové pomoci a přislíbila i polovinu nárustu prostředků nutných k tomu, aby mohly být cíle Deklarace splněny. Rozvojová politika představuje jednu z nejrychleji se rozvíjejících součástí vnějších vztahů Unie především díky možnostem, které Unii poskytl konec studené války a proměna mezinárodní arény. Nejvýznamnější složku rozvojové politiky představuje spolupráci se zeměmi, s nimiž jsou členské státy Unie spojeny historickými, především koloniálními vazbami; tedy se skupinou zemí Afriky, Karibiku a Pacifiku (tzv. ACP). Hlavním cílem spolupráce Unie se zeměmi ACP je podpora a financování ekonmického, kulturního a sociálního rozvoje zemí ACP s ohledem na rozvoj míru, bezpečnosti, stabilního demokratického a politického prostředí. Dlouhodobým cílem je snižování chudoby, zajištění udržitelného rozvoje a začlenění zemí ACP do globální ekonomiky. Kromě zemí ACP směřuje jistá část rozvojové pomoci Unie i do zemí Latinské Ameriky a Asie. Současná rozvojová politika je úzce spojena s Deklací Rady a Komise o evropské rozvojové politice, která zdůrazňuje cíl snižování chudoby a navrhuje přeformulovat šest hlavních oblastí – vytvořit koherenci mezi obchodem a rozvojovou politikou, posílit regionální integraci a spolupráci, podpořit makroekonomické politi66


ky a přístup k sociálním službám, zajistit funkční transportní systém, zajistit potravinovou bezpečnost a udržitelný rozvoj venkova a posilovat právní stát, dobrou vládu a boj proti korupci2.

Politika rozšiřování Politika rozšiřování je jeden z nejefektivnějších a nejúspěšnějších nástrojů evropské zahraniční politiky sloužící k rozšiřování evropského modelu demokracie, stability a tržního hospodářství v nejbližším sousedství Unie. Především poslední, východní rozšíření, je možné chápat jako nástroj k prosazení ekonomických a politických změn v kandidátských zemích, a to takových, jež povedou k zajištění stability a bezpečnosti ve střední a východní Evropě. Integrace potencionálně problematických regionů do Evropské unie by měla v konečném důsledku vést k jejich stabilizaci a rozvoji.

Sousedská politika S politikou rozšiřování je velmi úzce spojena další politika – Evropská sousedská politika, která byla vytvořena právě díky tomu, že rozšíření přivedlo Evropskou unii mnohem blíže k množství dalších zemí. Stejně jako v případě rozšíření, obecnou motivací pro rozvoj sousedské politiky byla snaha posílit stabilitu a bezpečnost v regionu, přispět k řešení a prevenci konfliktů a vytvořit rámec pro další rozvoj. Sousedská politika navazuje na dosavadní programy spolupráce s bývalými státy Sovětského svazu a se zeměmi Středomoří – jejím prostřednictvím by měla Unie kolem sebe budovat kruh přátel, spojených stabilitou, bezpečností a udržitelným rozvojem. Výměnou za pokrok v demokracii, za politické a ekonomické reformy mají sousedské státy možnost získat bližší hospodářskou spolupráci s Unií.

Prevence konfliktů Prevence konfliktů se stala jedním z důležitých témat pro Evropskou unii po skončení studené války, kdy se ukázalo, že v Evropě nemusí okamžitě nutně zavládnout mír. Naopak se objevily různé regionální konflikty, především na Balkáně, v zemích bývalého Sovětského svazu a v severní Africe. Vzhledem k tomu, že Unie nemá, jak již bylo zmíněno, dostatečné vojenské kapacity k tomu, aby řešila již vypuknuvší vojenský konflikt, je mnohem efektivnější konfliktům předcházet. Evropská unie se snaží především dlouhodobě působit ve prospěch míru a stability v okolních zemích a v Africe, čemuž odpovídá i strategie EU pro prevenci konfliktů přijatá v roce 2001 pod názvem Program Evropské unie pro prevenci násilných konfliktů. Tento program identifikuje základní principy prevence konfliktů jako rozvoj demokracie, lidských práv, boj proti chudobě, podporu obchodu, rozvojovou pomoc či humanitární asistenci.

Česká republika a globální odpovědnost Možnosti České republiky jako samostatného aktéra jsou vzhledem k velikosti a ekonomické síle země výrazně omezeny. Ostatně, jak se dočteme v české Koncepci zahraniční politiky „uskutečňuje Česká republikou svoji zahraniční politiku v rámci evropského integračního procesu a pevného euroatlantického spojenectví. ČR usiluje o vytváření mezinárodního prostředí zaměřeného na 2 Deklarace Rady a Komise z 20. listopadu 2000 o rozvojové politice Evropských společenství (http://www.europa.eu.int/scadplus/leg/en/lvb/r12001.htm).

67


rozvoj politické a hospodářské spolupráce, v němž jsou společně identifikovány a zvládány hrozby a rizika, a to přednostně politickými a mírovými prostředky“3. České aktivity jsou jednoznačně spojeny s aktivitami Evropské unie a hlavním nástrojem české politiky jsou nástroje vycházející ze zapojování ČR do existujících evropských struktur a výše zmíněných politik. Lze očekávat, že české zájmy budou víceméně v souladu se zájmy evropskými, a je jen na českých vyjednávacích schopnostech, jak dokáže přesvědčit své partnery v Evropské unii, že specifické české zájmy jsou i zájmy evropskými. Další literatura •

Alston, P. (ed.)(1999): The EU and Human Rights. Oxford.

•

Bretherton, Ch., Vogler, J. (1999): The European Union as a Global Actor. London. Routledge.

•

Evropská unie on-line (http://www.europa.eu.int).

•

Ginsberg, R. (2001): The European Union in International Politics: Baptism by fire. Oxford Rowman & Littlefield.

•

Kagan, R. (2003): Labyrint síly a ráj slabosti. Amerika, Evropa a nový řád světa. Nakladatelství Lidové noviny. Praha.

•

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky (http://www.mzv.cz).

•

Piening, C. (1997): Global Europe: The European Union in World Affairs. London. Lynne Rienner.

•

Smith, H. (2002): European Union Foreign Policy. London. Pluto Press.

•

Smith, K. E. (2004): European Union Foreign Policy in a Changing World. Cambridge. Polity Press.

•

Carlsnaes, W., Sjursen, H., White, B. (eds.)(2004): Contemporary European Foreign Policy. London. Sage.

II. 1. 2. Globalizace a globální problémy z pohledu EU V rámci textu tohoto rozsahu je možný jen velice stručný a mezerovitý nástin témat a problémů souvisejících s pozicí EU v rámci globalizovaného světa. Globalizaci jako výjimečně komplexní fenomén zasahující do všech dimenzí života pojmeme jako globalizaci světové ekonomiky a zaměříme se na hospodářskou pozici EU v rámci současné světové ekonomiky. To bude východiskem našeho zamyšlení – politické a sociální souvislosti pak jsou naznačeny jako vycházející z této pozice. Evropská integrace je sektorovou ekonomickou integrací, která se postupně přelévala do dimenze politické a sociální. Přes významné politické důsledky pro evropské země jde především o projekt zvyšování efektivity hospodářských aktivit vytvořením vnitřního trhu. Souvislost s obecným fenoménem (ekonomické) globalizace je proto zcela klíčová. Domníváme se proto, že ani u problematiky ochrany životního prostředí, zasazování se o zvyšování úrovně ochrany hospodářských, sociálních i lidských práv ve světě, či řada aspektů iniciativ na boj proti chudobě nelze v žádném případě opomenout ekonomickou dimenzi jevu a lze tyto otázky smysluplně analyzovat na základě uvědomění si souvislostí právě s fenoménem ekonomické globalizace. Globální problémy proto velice stručně vymezíme v další části textu a stejně stručně naznačíme zvláště významné souvislosti pro EU z jejich existence vyplývající.

Globalizace světové ekonomiky Fenoménem, který nejvíce ovlivňuje charakter světové ekonomiky je v současné době globalizace. Podstatou globalizace je pokračování procesů prohlubování dělby práce a specializace. Jde 3

Koncepce zahraniční politiky (http://www.mzv.cz/servis/soubor.asp?id=4191)

68


vlastně o postupné omezování soběstačnosti ekonomických subjektů výměnou za zvýšenou ekonomickou efektivitu, kterou dělba práce a specializace přináší. Postupné omezování ekonomické soběstačnosti národních států označujeme jako internacionalizaci světové ekonomiky. Tento jev se pokoušíme vysvětlit řadou konceptů mezinárodní ekonomie jako jsou teorie rozdílné vybavenosti výrobními faktory, teorie rozdílné technologické úrovně dále různými podmínkami pro ekonomickou produkci nebo úsporami z rozsahu produkce a konceptem optimální velikosti podniku (srovnej: Cihelková 2005:27-33; Jeníček 2002:16-28). Proces internacionalizace, v rámci kterého dochází k mimořádné provázanosti jednotlivých státních subjektů světové ekonomiky hustými interakčními vazbami a vztahy vzájemné závislosti, však fenomén globalizace nevyčerpává. Současná světová ekonomika se vyznačuje hustým předivem ekonomických vztahů v mezinárodním prostředí i mezi jinými subjekty, než jsou národní státy. Nadnárodní korporace, které umísťují své výrobní aktivity na území různých států, vnášejí další kvantitativní i kvalitativní změnu do fungování systému. Rozdělením jednotlivých fází produkčního procesu na území různých států dochází k transnacionalizaci produkce, což má významné dopady na fungování světové ekonomiky – zejména na schopnost národních států kontrolovat ekonomické aktivity všech subjektů na svém území. Dosah účinnosti hospodářské politiky národního státu může být v kontextu tohoto vývoje oslaben. Mezinárodní obchod mezi jednotlivými součástmi nadnárodní korporace má podobu vnitropodnikových dodávek, s čímž se pojí další problémy. Původ výrobku není třeba jednoduché určit, kontrola zdanění produkčních aktivit je také velmi obtížná (srovnej: Gilpin 1992: 241-260; Spero, Hart 1997:96-149). Od přechodu na volnou směnitelnost většiny měn a zavedení plovoucích měnových kurzů v 70. letech dochází k obrovskému pohybu kapitálu ve světové ekonomice (viz Jeníček 2002:101108; Cihelková 2005:71-77). Spekulativní a nepředvídatelný pohyb kapitálu v současných objemech může způsobovat významné ekonomické poruchy a dále vytváří tlak na účinnost řady nástrojů národních hospodářských politik. Například klasický nástroj boje proti inflaci, zvýšení úrokových měr, může vést k masivnímu přílivu kapitálu, snížení úrokových měr jako nástroj k povzbuzení ekonomické aktivity může vést k jeho odlivu. Intervenční nákupy či prodeje měn centrálními měnovými institucemi se ukazují v období dominance rychle se pohybujícího soukromého kapitálu a moderních komunikačních technologií jako prostředek značně omezený. Jiný typ rozhodnutí soukromého sektoru – umístit či neumístit přímou zahraniční investici na území národního státu může vést k významným dopadům na ekonomiku řady zemí, vlády zemí se dnes stále častěji podbízejí soukromým investorům a usilují jejich přízeň (srovnej: Spero 1997:103-124; Kubišta 1999:135-193) . Rychlé přesuny komparativních výhod pak znamenají často volbu mezi bolestivou a politicky velmi složitou realokací výrobních faktorů z nekonkurenceschopných odvětví a protekcionismem, který podvazuje ekonomickou efektivitu, znamená sub-optimální využití výrobních faktorů, nižší tlak na inovace a výdaje neinvestičního charakteru (srovnej: Kubišta 1999). Rozvoj infrastruktury a přepravy zboží i osob snižuje transakční náklady mezinárodního obchodu i produkce a snižuje relevanci vzdálenosti, která byla ještě před stoletím významnou bariérou (srovnej: Jeníček 2002:94-97). Informační technologie znamenají snížení rizika či nejistoty při řadě mezinárodně obchodních aktivit, naopak jejich obrovské množství zvyšují nároky na jejich interpretaci a vyhodnocování. Vysoká mobilita osob pak může znamenat příležitosti – mezinárodní produkce služeb, rychlejší šíření dovedností a znalostí (či třeba mezinárodně produkovaných služeb) – i rizika jako je kontroverzní ekonomická migrace (viz Jeníček, Foltýn 2003:208-209). Prostředí světové ekonomiky je možné popsat jako turbulentní s vysokou dynamikou změn a vývoje. 69


Má – li být formulován obecný požadavek na úspěch v takovémto prostředí pro národní ekonomiku – je to rychlá pozitivní reakce na změnu podmínek. Mobilita a pružnost znamená rozhodující konkurenční výhodu jak pro jednotlivce a firmy, tak pro vlády národních států (více Krpec 2005).

Důsledky (ekonomické) globalizace Jedním z hlavních důsledků ekonomické dimenze globalizace je skutečnost, že velmi rychle roste světový obchod, a to dokonce rychleji než světové hospodářství (srovnej Jeníček 2002:89-94). Internacionalizace podnikání znamená rozostření hranic národních trhů a podnikatelských aktivit – lze již jen obtížně firmy a podniky označovat za národně příslušné. Firmy mají přístup k větším trhům – realizují úspory z rozsahu – stimulován je tak ekonomický růst. To však zároveň znamená také dramaticky rostoucí konkurenci (střetávají se výrobci z celého světa a to zároveň na všech trzích). Enormní je tlak na efektivitu produkce. Snižování produkčních nákladů může vést k odlivu firem z tradičních oblastí do oblastí s levnějšími, či kvalitnějšími výrobními faktory v důsledku čehož se mohou objevit významné sociální problémy, přemisťuje se zaměstnanost i daňové výnosy. Takový vývoj dále klade zvýšené nároky na kvalitu a kvantitu infrastrukturních sítí a především informačních toků. Tyto předpoklady rozvoje jsou stále nutnější podmínkou pro realizaci ekonomických aktivit. Oblasti s dražšími výrobními faktory mohou kompenzovat tuto nevýhodu kvalitní infrastrukturou. Naopak oblasti, které nejsou schopny nabídnout v konkurenci geografických území ani základní úroveň infrastrukturních sítí mohou zůstat marginalizovány i přes dostatek levné pracovní síly či surovinových zdrojů. Zpracování informací – dnes klíčová schopnost – je pokročilou kvalitou, která nemusí být dostupná řadě oblastí, které se teprve nyní snaží o dosažení prvních předpokladů hospodářského rozvoje. Nízká cena a snadná dostupnost informací nemusí být proto výhodou bez schopnosti jejich vysoce expertní interpretace (tato schopnost je významným chráněným statkem) (srovnej Jeníček 2002:117-133). Ekonomická globalizace je tak už ze své podstaty spojena s řady rizik. Lze předpokládat, že vývoj společnosti bude provázen špatně předvídatelnými změnami a šoky. Zcela zřejmý je potenciální růst globální nerovnováhy v distribuci bohatství – tzv. globální problém chudoby. Zejména v rozvojových zemí ovlivňuje jejich schopnost efektivního využití dostupných zdrojů velmi vysoká strukturní nezaměstnanost. Její politicky obtížně udržitelná a hospodářsky draze financovaná nezaměstnanost v rozvinutých zemích znamená významný tlak na protekcionismus a nákladný sociální model v těchto zemích. To dále ohrožuje jejich konkurenceschopnost v mezinárodním prostředí a vede k vyostřování vzájemných obchodních sporů a zejména uzavírání trhů konkurenceschopným dovozům ze zemí rozvojových. Tendence k uzavírání trhů pro rozvojové země dále podvazuje jejich potenciál rozvoje v důsledku nemožnosti realizovat komparativní výhody zapojením do mezinárodní dělby práce (srovnej Cihelková 2001:66-69). Sociální pnutí – jako důsledek vyrovnávání se z neefektivností v ekonomické oblasti je všudypřítomné. Jak jsou postupně uspokojovány potřeby lidí v konkrétní zemi či regionu směrem k vyšším úrovním potřeb (sociální, kulturní), jsou artikulovány požadavky na uspokojivé pracovní a sociální podmínky. To vede v jakékoli zemi v čase k zdražování výroby a v nejméně efektivních rezortech k rychlému růstu protekcionistických požadavků. Pokud toto zdražování není doprovázeno rychlým zvyšováním efektivity využití pracovní síly například výzkumem a vývojem, přesunem k produkci s vysokou přidanou hodnotou či reorientací na velmi perspektivní oblasti ekonomiky, znamená čistou ztrátu konkurenční schopnosti a relativní zaostávání za „špičkou“ se všemi průvodními jevy. 70


Moderní informační technologie sice zrychlují pohyb informací, činí je dostupné a levné, ale jejich objem znesnadňuje interpretaci a může vést k panikám a neadekvátním reakcím na vývoj v jednotlivých zemích a regionech. Toto je významné v souvislosti s měnovými a finančními krizemi, nájezdy na banky či únikem kapitálu po splasknutí spekulativních bublin na trhu nemovitostí či akcií(srovnej Cihelková 2001:40-41). Zároveň se zrychlováním pohybu a transcedencí výrobních faktorů, zboží či služeb, technologických poznatků se zároveň globalizuje terorismus, kriminalita či enviromentální problémy (srovnej Jeníček 2002:133-137 a Cihelková 2001:21-26).

Pozice evropského centra ve světové ekonomice Charakterizovat pozici Evropského centra ve světové ekonomice není jednoduché. Evropské centrum je velmi tradičním regionem silného ekonomického potenciálu, zároveň má i řadu slabších míst. Využití existujících či rýsujících se výhod a zároveň potlačení významu současných či budoucích slabších stránek je klíčové pro úspěch v globalizované světové ekonomice. Mezi silné stránky Evropského centra patří společný trh kontinentálního rozměru. Na třech procentech zemského povrchu, který zaujímá EU žije 454 milionů obyvatel (6,2% obyvatel světa). Roční produkt EU odpovídá asi 8 bilionům USD, což je zhruba čtvrtina produktu celého světa. Obrovský vnitřní trh disponuje srovnatelnou kupní silou spotřebitelů, vždyť průměrný HDP na obyvatele a rok je asi čtyřnásobný oproti světovému průměru. Silnou stránkou EU je dále vysoká disponibilita pracovní síly – evropský region je velice silně osídlen a průměrná hustota obyvatel je 117 obyvatel na Km2. Kvalifikace pracovní síly je vysoká, velmi vysoká je kapitálová vybavenost ekonomik. Evropa je tradičně centrem vzdělanosti, solidní úroveň má výzkum a vývoj. Vysoký je podíl tvorby HDP terciálního sektoru, velkou část celkového produktu tvoří činnosti s vysokým podílem přidané hodnoty. Evropská unie je bezesporu kapitálovou velmocí. Evropská unie je největším vývozcem i dovozcem přímých zahraničních investic. Zároveň je EU měnovou velmocí – euro je spolu s americkým dolarem a japonským jenem nejvýznamnější světovou obchodní a rezervní měnou. Kurz eura vůči dolaru pak má tendenci v posledních letech posilovat (srovnej Cihelková 2003:12-37). Evropské centrum však má i řadu slabých stránek či problematických míst, které znamenají aktuální či potenciální rizika a mohou ohrozit, či znemožnit realizaci evropského potenciálu. Evropská unie je heterogenním prostorem s řadou bariér nejrůznější povahy. Intenzita těchto překážek pohybu zboží, služeb, kapitálu, osob, informací, technologií či spotřebitelského vkusu mají rozdílnou intenzitu, v každém případě jsou ale mnohem významnější, než v jakémkoliv národním státě (včetně velkých federativně uspořádaných zemí). Evropa je pochopitelně integrovaným celkem složeným z jednotlivých národních států s dlouhou tradicí a historickým vývojem testovanou a pěstovanou národní identitou. Tyto národní státy pak představují nejen kulturní, historické a sociální entity, ale zároveň i prostory v rámci kterých se pokoušejí získávat zájmové skupiny podporu pro své požadavky u národních reprezentací. Reprezentanti národních států jsou závislí na podpoře obyvatel vlastní země, proto jsou stále formulovány zájmy prezentované jako národní a v rámci EU jsou protichůdné zájmy realizovány. Konflikt zájmů jednotlivých sociálních skupin zprostředkovávaných národními reprezentacemi (podporovaných na základě společné národní příslušnosti i značnou částí přímo nezúčastněné populace) působí jako velmi významná bariéra realizace potenciálu evropského společného trhu. Podobně je ekonomická efektivita alokace zdrojů a jejich využití limitována vysokými transakčními náklady (například náklady na dosažení rozhodnutí) uvnitř EU. Tyto skutečnosti pak do značné míry ovlivňují (omezují) úroveň mobility výrobních fak71


torů a schopnost reakce na změny ve světové ekonomice, které si vyžadují přizpůsobení (restrukturalizaci) a s ním související náklady. Nemobilní, nepružná a nákladná pracovní síla je ve srovnání jak s dalšími centry světové ekonomiky, tak s nově nastupujícími oblastmi největší slabinou Evropského hospodářského centra. Vzhledem k tradičně vysoké úrovni ochrany sociálních práv obyvatel a relativně vysoké tradiční úrovni ochrany ekonomik před konkurenčními tlaky Světové ekonomiky (a to i v období, kdy Evropa disponovala velkou řadou absolutních výhod a vzdorovala malému konkurenčnímu tlaku) lze předpokládat, že zvyšování intenzity těchto tlaků povede spíše k posílení protekcionistických tendencí, než ke zrychlování reformních reakcí. Tradičně nižší sociální mobilita a existence kulturních a jazykových bariér a přetrvávající reflexe trhů práce jako národních činí brzké optimálně efektivní využití největšího potenciálu pracovní síly na světě nepravděpodobné – trh práce zůstává silně regulovaný a to platí jak pro národní, tak pro unijní úroveň. S tímto problémem souvisí i vysoké náklady politiky soudržnosti v různých formách, které mají jen rámcový vztah k posilování ekonomické efektivity a jsou odrazem spíše politických kompromisů. V kontextu zmíněného je zřejmé, že zvyšující se konkurenční tlaky vycházející z dynamicky se měnící světové ekonomiky povedou pravděpodobně k dalšímu posilování ochrany citlivých odvětví (tradičně textil, obuvnictví, zemědělství a rybolov), jejichž počet neustále narůstá (po ochraně volá loďařský, automobilový i elektrotechnický průmysl). Snižování technologického náskoku v „high-tech“ odvětvích a ztrácení náskoku ve výzkumu a vývoji je dlouhodobějším trendem. EU vydává méně prostředků na vzdělání než ostatní centra i počet vědeckých pracovníků je oproti USA a Japonsku výrazně nižší. K výše uvedenému je třeba přičíst ještě nepříznivý demografický vývoj, který vede mimo jiné k ohrožení finanční udržitelnosti stávajících sociálních a důchodových systémů, jejichž reforma bude znamenat další velké transakční náklady a bude vést k řadě kompromisům, které se promítnou do ekonomické efektivity oblasti. V době, kdy značnou část politického potenciálu reprezentací spotřebovává obhajoba evropské myšlenky či hájení národních zájmů se nedostává příliš pozornosti výše uvedené reflexi současného vývoje ve světové ekonomice a analýze možných implikací aktuálních trendů (více Krpec 2005).

Globální problémy Problémy celosvětového dosahu, takové jevy, které přímo či nepřímo mohou změnit významným způsobem podmínky pro život či uspokojování potřeb nějakého typu lidem na celé planetě, nazýváme problémy globální. Ne všechny souvislosti těchto makro jevů lze však nutně považovat za rizika a hrozby, řada souvislostí představuje naopak příležitosti (například u populační exploze jde o růst disponibility nejdůležitějšího zdroje světa – lidí a jejich produkčního potenciálu). V každém případě však pro všechny níže uvedené jevy platí, že mají potenciál zvýšit turbulentnost a nepředvídatelnost prostředí, vyžadují soustředěnou pozornost a pružnou a zacílenou reakci. Schopnost přiměřeně reagovat je pro každou společnost nutností pokud chce využít obrovské příležitosti globalizace, neschopnost takového přizpůsobení však neznamená jen ztrátu určité příležitosti, ale hrozbu zaostávání, zaostalosti, marginalizace a v některých případech i vlastní fyzickou extinkci.

Populační a demografický problém Miliardové populace dosáhla planeta v roce 1804, populace se zdvojnásobila v roce 1927 a třetí miliardy bylo dosaženo v roce 1960. Tento populační růst byl bezprecedentní a byl do značné míry 72


důsledkem dramatických modernizačních procesů v Evropě a Severní Americe. Přes obrovskou dynamiku růstu populace - která změnila svět k nepoznání - došlo k tomuto nárůstu během cca 150 let a to zároveň s technologickou a industriální revolucí. Výsledkem je dosažená vysoká životní úroveň ve vyspělých zemích a dokončená demografická tranzice. K dalšímu zdvojnásobení populace světa – na 6 miliard obyvatel - došlo během následujících 39 let (1960-1999), tento růst jde na vrub především demografické explozi rozvojových zemí. V souvislosti s překonáním kolonialismu dochází k naivnímu rozšiřování technologií (zemědělství, těžba surovin, vybraná průmyslová výroba) do zemí, kde kromě populační exploze dochází i k dramatické urbanizaci a modernizaci ekonomiky. Tento proces není pozvolný (tak jak byl v oblastech globální severu), ale je hekticky rychlý, nekontrolovaný a má dramatické důsledky. Většina globálních problémů je ve velice úzké souvislosti právě s tímto demografickým jevem (srovnej Jeníček, Foltýn 2003: 95-111). Populačně stagnující Evropa bude zahrnovat za několik dekád jen zlomek celkové světové populace. Díky relativně vysoké produktivitě práce, kvalifikaci, technologické vybavenosti a solidnímu stupni výkonnosti administrativně-byrokratického aparátu (ve srovnání s rozvojovými zeměmi) je zde zaručena vysoká životní úroveň a značná schopnost odklonu negativních jevů globalizace a globálních problémů z této oblasti. Problémem Evropy je stárnutí populace (v Evropě připadá v průměru nejméně dětí na ženu, zřetelně je rostoucí podíl osob v neproduktivním věku). Evropa již dnes naráží na hranice finanční udržitelnosti státu blahobytu v podmínkách snižujícího se podílu osob v produktivním věku na celkové populaci. Financování jakéhokoliv schématu starobních důchodů (a vysoká úroveň sociální ochrany) vede ke zmenšování objemu prostředků, které jsou k dispozici pro produktivní využití a investice. Není pravděpodobné, že by reformy v tomto ohledu kdy v budoucnu šly za hranici učinění modelu udržitelným – tj. směrem k obnovení dominantního konkurenčního postavení. Snižující se podíl populace Evropy na populaci světa bude dále snižovat politickou váhu regionu a ekonomickou váhu sotva dokončeného jednotného trhu.

Surovinový problém Tzv. surovinový problém lze chápat ve dvou rovinách. Za prvé jako problém dostupnosti adekvátního množství surovin k pokrytí rychle rostoucích surovinových potřeb obyvatel světa (jak kvůli růstu jejich počtu, tak do větší míry v důsledku pokusu o přechod na vyšší životní úroveň v těchto společnostech). Za druhé jako problém nerovnoměrného geografického rozmístění těchto zdrojů (více viz Jeníček, Foltýn 2003: 23-45). Evropa je surovinově zcela nesoběstačná, ale vzhledem k současné interdependentní povaze světové ekonomiky nelze nedostatek strategických surovin považovat za významné a aktuální riziko. Ani kontrola nad ropnými ložisky států ropného kartelu OPEC neznamená v současném světě problematickou akumulaci politického a ekonomického potenciálu. Potenciální nedostatečnost energetických zdrojů pro rychlou industrializaci rozvojových zemí by bylo možné považovat za relevantní globální problém. Existují dvě alternativy budoucího vývoje: nedostatečnost surovin povede k takovému nárůstu jejich ceny, která výrazně podváže ekonomický rozvoj a povede k politickému napětí, nebo dojde (jako dosud vždy) k technologickým inovacím umožňujícím využití nových zdrojů (a časem k udržení stabilních cen konvenčních zdrojů) v důsledku snížené poptávky po nedostatkových, cenově stále hůře dostupných typech zdrojů. 73


Potravinový problém Potravinový problém i v podmínkách dramatického ekonomického růstu může být v určitém okamžiku pouze důsledkem neefektivního využití potenciálu planety. Země je schopna při optimálním využití zemědělské půdy a vyspělých technologií a moderních postupů uživit na 20 miliard lidí. Rozvinuté země vyráběly v 90. letech 20. století 50% potravin, žije v nich přitom jen 15% populace. Potravinový problém je pak důsledkem nerovnováh a tržních deformací při jejich produkci (srovnej Jeníček, Foltýn 2003:111-145). Výrazný evropský nadbytek zemědělské produkce je produkován v rámci chráněného trhu za přispění výrazných dotací a posléze exportován v důsledku významných subvencí a to i na trhy rozvojových zemí. Rozvojové země také z tohoto důvodu nemohou využít své konkurenceschopné produkce a pro zajištění exportních příjmů nutných na zaplacení importovaných (doma nevyráběných ) výrobků se zaměřují na exportně zajímavé (komerční) komodity (káva, kakao, čaj, řezané květiny, cukr). Pokud se evropský trh importům takových komodit z politických důvodů brání, zůstávají rozvojové země bez exportních příjmů, nejsou schopny z nich saturovat potřeby obyvatel, splácet přijaté půjčky a úvěry a v extrémním případě ani uživit vlastní (rostoucí) populaci.

Chudoba V čase se neustále zvětšuje rozdíl mezi životní úrovní obyvatel v rozvinutých a rozvojových zemích. Na konci 20.století byl rozdíl mezi vyspělými zeměmi (země OECD) a zeměmi rozvojovými asi 1400 USD na obyvatele/rok ku 29 000 USD na obyvatele/rok. Chudoba je pak do značné míry důsledkem dramatického populačního růstu (srovnej Jeníček, Foltýn 2003:169-183). Hlavní příčinou je však politická nestabilita, technologická zaostalost, nedostatek investičního kapitálu, vysoká strukturní nezaměstnanost, nízká kvalifikace pracovní síly a nerozvinutá infrastruktura v rozvojových zemích. Diametrálně rozdílné podmínky pro poskytnutí akceptovatelné životní úrovně mezi různými zeměmi světa je tvrdou realitou. Izolacionismus, akcentace politické nezávislosti (všestranné suverenity), nahrazování importů z mateřských koloniálních zemí, protekcionismus a regionální mocenské (vojenské) ambice prakticky znemožňují nástup na trajektorii dynamického ekonomického rozvoje. Cestou silné hospodářské politiky, jemně vyladěné podpory domácích producentů, strategické rozvahy o zaměření ekonomických aktivit (která by umožnila zapojení se do světové ekonomiky) šly tzv. nově industrializované země (jihovýchodní Asie, do určité míry Mexiko a Brazílie) a ukázaly, že ekonomický rozvoj je možný. Evropa považuje chudobu za stěží akceptovatelný jev. V řadě iniciativ tuto výzvu přijímá. Cestami jsou preferenční režimy zaručující preferovaný přístup na své trhy pro bývalé kolonie, poskytuje v omezené míře rozvojovou pomoc, řadě zemí pak nabízí jistou míru spolupráce v rámci integračních snah (např. barcelonský proces). Pokud mají být tyto kroky myšleny vážně, nesmí být nejdůležitější exportní komodity zemí s garantovaným preferenčním režimem vyjímány z takového zvýhodněného zacházení na základě označování za citlivé komodity. Zpřístupnit trh je třeba zejména pro zemědělské plodiny (např. cukr) a pro textilní a obuvnické výrobky. Otevření trhů a opuštění některých zásad podpory vlastních neefektivních produkcí svým významem dramaticky převyšuje téma rozvojové finanční i investiční pomoci. 74


Enviromentální problém a trvale udržitelný rozvoj Mezi závažné enviromentální problémy lze zařadit problém trvale udržitelného rozvoje (Deklarace z Ria, Agenda 21); globální oteplování a produkci skleníkových plynů (Kjótský protokol, Vídeňská úmluva o ozónové vrstvě); nedostatek pitné vody (1,2 miliard lidí nemá dnes přístup k nezávadné pitné vodě), snižování rozlohy lesů (vypalování a dramatický nárůst spotřeby papíru) nebo exploataci fauny (od roku 1950 například došlo k pětinásobnému nárůstu rybolovu) (více viz Jeníček, Foltýn 2003:45-95). Evropská úroveň ochrany životního prostředí je na relativně vysoké úrovni, toto téma je pro stále větší část evropské populace čím dál tím zajímavější. Evropa je místem, kde v procesu industrializace došlo postupně k hospodářskému rozvoji, který během posledních cca 150 let znamenal významné zatížení životního prostředí. Růst náročnosti obyvatel na využívání přírodních zdrojů není zdaleka ukončen. Politika trvale udržitelného rozvoje je však přijímána relativně zodpovědně a lidé v této části světa jsou ochotni činit některé konkrétní kroky. Celkový přínos Evropy k řešení aktuálních enviromentálních problémů však zřejmě nebude rozhodující. Nárůst zátěže pro životní prostředí byl spíše pozvolný, industrializace z dnešního pohledu byla plynulá. V současné době navíc stagnuje evropská populace a snížila se i dynamika hospodářského růstu. Skutečná výzva pro životní prostředí leží mimo Evropu, ale i Severní Ameriku či Japonsko. Klíčová je zřejmě otázka: co se stane, až se o industrializaci a dosažení vysoké životní úrovně obyvatelstva pokusí dnešní rozvojové země? Je třeba zdůraznit, že tyto země svou populací v souhrnu značně převyšují dnešní centra světové ekonomiky, proces industrializace bude zřejmě velmi dravý a mnohem rychlejší a technologie jsou dostupné prakticky okamžitě. Pokud mají být tyto země konkurenceschopné při střetávání se na jednotlivých trzích s producenty ze „starého světa“, musí nabídnout vyšší efektivitu typicky v podobě nižší ceny při využití relativně starších technologií, méně výkonné techniky, méně kvalifikovaných pracovníků a třeba i nedostatku efektivních manažerských prostředků. V těchto složitých podmínkách se proto často pokusí uspět extrémním využíváním přírodních zdrojů (ekologická zátěž), pracovní síly (aspekt sociální a lidsko-právní) a tvrdých obchodních praktik (vyvolávání protekcionistických obraných reakcí).

Evropa a globální problémy Smyslem tohoto textu je poukázat na propojenost problematiky globalizace (s důrazem na její ekonomickou dimenzi), postavení (a jeho vývoje) ve světové ekonomice a existence a dynamiky globálních problémů. Postavení Evropy a Evropské unie v tomto kontextu je determinováno historicky a kulturně. Stejně tak jsou historickým a kulturním kontextem determinovány postoje a přístupy jiných subjektů. Každý subjekt světové ekonomiky a politiky musí chápat základní trendy vývoje globalizovaného světa a opatrně a objektivně analyzovat implikace této dynamiky. Lze se jistě před částí jevů - za vynaložení určitého množství i jinak využitelných zdrojů - uzavřít. To je, i přes univerzalistickou rétoriku, v současnosti převládající tendencí Evropy, respektive EU. Cesta aktivního přístupu a iniciativy znamená obrovskou výzvu. Velmi zjednodušeně lze říct, že existuje klíčová souvislost mezi problematikou (hospodářského) rozvoje a zvládnutím globálních problémů. Tyto problémy jsou důsledkem prodělaného rozvoje částí světa. Budou dramaticky narůstat v důsledku probíhajících rozvojových snah v jeho zbytku. Čím může Evropa přispět k udržitelnosti tohoto rozvoje? Čím naopak může situaci zhoršovat? 75


Jednoduše řečeno, EU může prospět aktivní asistencí, zejména: • v podobě zpřístupnění svých trhů rozvojovým zemím – čímž bude snížen tlak na ostrou konkurenci v hospodářské produkci, který vede k drastické exploataci zdrojů jako prostředku pro udržení či získání konkurenční schopnosti; • zpřístupněním nejpokročilejších technologií s nižší energetickou náročností a vyšší produkční efektivností rozvojovým zemím – čímž budou nahrazeny starší a enviromentálně nešetrné technologie a postupy těmto zemím dostupné; • opuštěním postoje izolovaného řešení dílčích problémů na vlastním území v situaci nesrovnatelně jednodušší ve srovnání s rozvojovými zeměmi (dosažená vysoká životní úroveň, demografická tranzice, postmateriální hodnotová orientace) – které je současně prezentováno jako vzorový příklad a ambicí přetvoření v globální standard. • opuštění strategie využívání témat ochrany životního prostředí, sociálních, pracovních a lidských práv v souvislosti s ekonomickým konkurenčním bojem (téma sociálního a enviromentálního dumpingu jako argumentu firem i vlád rozvinutých zemí) – což vede k diskreditaci těchto konceptů a v případě na těchto základech postaveného protekcionismu k paradoxnímu zvýšení tlaku na exploataci zdrojů rozvojovými zeměmi.

II. 1. 3. Externí působení EU – politika životního prostředí Úvod V tomto krátkém příspěvku se budu snažit ukázat, že z Evropské unie se postupně vyvinul vedoucí aktér světového společenství v oblasti enviromentální politiky a hlavní globální ochránce životního prostředí. Článek je tedy zaměřen především na politiku EU směrem navenek, protože více omezený prostor neumožňuje.

Vývoj politiky životního prostředí v rámci ES/EU Evropská unie má v oblasti ochrany životního prostředí bezesporu velké dluhy z minulosti, kdy spolu se Spojenými státy patřily a stále patří členské země ES mezi největší znečišťovatele planety. Na začátku devadesátých let státy EU produkovaly asi 13% světových emisí uhlíků a 15% světové spotřeby energie (Bretherton–Vogler 1999: 80). V polovině devadesátých let došlo k přijetí Rakouska, Švédska a Finska, jejichž politika ve vztahu k životnímu prostředí je silně pozitivní, nicméně následné východní rozšíření v roce 2004 znamenalo vstup některých zemí, jejichž životní prostředí je silně znečištěné. Společná evropská politika životního prostředí jak v rámci Společenství, tak i směrem navenek ke třetím státům vznikala relativně pomalu. Římská smlouva o založení EHS se o životním prostředí nezmiňuje a určitý první krok provedly evropské hlavy státu až v reakci na Stockholmskou konferenci o životním prostředí proběhnuvší v rámci OSN v červnu 1972. Stockholmská konference byla nejen setkáním největšího počtu hlav států jednajících o otázkách životního prostředí, z hlediska ES však byla též důležitým testem, zda je Společenství schopno jednat na globální úrovni (Caporaso-Jupille 1998: 221). Samotnou reakcí uvnitř ES bylo projednávání otázky životního prostředí v Evropské radě na summitu v Paříži v říjnu 1972 a následně vytvoření Evropského akčního programu 76


životního prostředí v roce 19734, který poskytl Společenství možnost ovlivňovat otázky životního prostředí. Faktem, že do roku 1972 neexistovala společná politika životního prostředí, je zodpovězena první část otázky, proč se EHS v průběhu prvních dekád své existence neorientovalo na otázky životního prostředí na světové scéně. Druhým důvodem je pak fakt, že sama problematika životního prostředí nebyla v mezinárodním prostředí v této době příliš diskutována a nutnost jejího řešení měla teprve přijít (Bretherton–Vogler 1999: 81). Samotná politika životního prostředí se jako společná politika v rámci EHS objevuje až v Jednotném evropském aktu v roce 1987, kde byly stanoveny cíle jako zachování, ochrana a zlepšování životního prostředí, přispívat ke kvalitě lidského zdraví a racionální využívání zdrojů. Dále pak byly zařazeny základní zásady, které byly stanoveny již v prvním Evropském akčním programu, tedy zásada prevence, nápravy přednostně u zdroje a placení škod znečišťovatelem (Článek 130R EHS dle JEA). Roli EHS jako aktéra v oblasti životního prostředí na mezinárodní scéně pak potvrdila druhá velká konference o životním prostředí a rozvoji v rámci OSN, která se konala v roce 1992 v brazilském Rio de Janeiru5. Portugalsko, tehdy předsednická země ES, se snažilo vyhovět přání předsedy Komise Jacquese Delorse „sedět v čele stolu jako lídr suverénní entity“ v průběhu formálního podpisu a závěrečných ceremonií. To nicméně vyvolalo nevoli jak u Spojených států, které později obviňovaly evropské státy ze snahy získat pro sebe třináctý hlas6, tak uvnitř Společenství samého, neboť některé státy se těžko smiřovaly s tímto postavením Komise (Caporaso-Jupille 1998: 222). V roce 1993 vstoupila v platnost Smlouva o Evropské unii, ve které je stanoveno, že v rámci svých pravomocí spolupracují Společenství a členské státy se třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi (Článek 130R EHS dle Maastrichtské smlouvy). Již to napovídá, že v oblasti environmentální politiky nemá Komise výlučnou pravomoc a sdílí ji s národními státy, jedná se tedy o kompetenci smíšenou, i když lze tvrdit, že Komise má pravomoc v převážné části problematiky životního prostředí. V roce 2001 byla přijata Strategie EU pro trvale udržitelný rozvoj, ve které jsou stanoveny priority EU ve vztahu k životnímu prostředí. Tyto priority by se daly shrnout do čtyř základních bodů: 1) snaha o omezení změn klimatu a užívání čisté energie, 2) veřejné zdraví, 3) racionální a více odpovědné využívání přírodních zdrojů, 4) vylepšení systému transportu a využívání půdy. Tyto zásady pochopitelně chce EU propagovat i navenek, což se ostatně ukázalo například na konferenci OSN o životním prostředí v Johannesburgu7. V roce 2003, na červnovém summitu EU v Soluni, se Evropská rada rozhodla spustit „Green diplomacy network“. Hlavy států a vlád se shodly, že vytvoří „zelenou diplomatickou síť“, ve které budou používat všechny dostupné diplomatické prostředky (zahraniční ministerstva, ambasády, rozvojové agentury apod.) Unie k tomu, aby podporovaly unijní vizi trvale udržitelného rozvoje a životního prostředí. Zelená síť jako taková má sloužit k podpoře problému životního prostředí ve vnějších vztazích. Jde především o vytvoření neformální sítě expertů na životní prostředí, hlavně v rámci ministerstev zahraničí. 4 První Evropský akční program se týkal let 1973-76, poté byly v nerovnoměrných časových obdobích vydávány programy další. V současnosti je aktuální v pořadí šestý program zahájený v roce 2001, který nese název „Životní prostředí 2010: naše budoucnost, naše volba“. 5 V literatuře je toto setkání hlav států běžně označováno jako „Summit Země.“ 6 Společenství v té době mělo pouze dvanáct členů. 7 Často označován jako „Summit Země II“.

77


Externalizace politiky životního prostředí Proč vlastně dochází k externalizaci problematiky životního prostředí a EU se ji snaží řešit s třetími státy a na půdě mezinárodních organizací? První důvod je zcela zjevný. Problematika znečišťování životního prostředí je v současnosti globálním problémem, který se týká celého světového společenství. K efektivnímu zabránění dalšího znečišťování je zapotřebí spolupráce všech významných znečišťovatelů, což znamená nutnost jednat s mnoha státy mimo rámec EU. Otázkou zůstává, nakolik je Unie schopna využít své pozice a přimět ostatní státy ke spolupráci. Jako příklad zde lze uvést snahy EU v oblasti zamezení změny klimatu, kde je působení Unie výrazné. Jedná se o známou problematiku tzv. Kjótského protokolu k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu8 , zaměřeného na redukci emisí skleníkových plynů, kde se Unii jako nejvýraznějšímu propagátorovi protokolu sice nakonec podařilo přimět ke spolupráci Rusko a zabezpečit tak, že protokol vstoupil 16. února 2005 v platnost, nicméně dva významní světoví znečišťovatelé, Spojené státy a Austrálie, protokol neratifikovali9. Druhým důvodem, proč se EU snaží být aktivní v oblasti životního prostředí navenek, je fakt, že některými jejími členy jsou státy, které mají výrazně pozitivní postoj k životnímu prostředí a tento postoj se snaží do jisté míry úspěšně propagovat v rámci Unie. Politika aplikace vyšších standardů ochrany životního prostředí je totiž částečně sebeomezující a rozhodně nákladnější než politika států, které životní prostředí chrání méně. Evropská unie se tak s možnou ztrátou kompetitivnosti, která je dána vyššími náklady spojenými s ochranou životního prostředí, snaží vyrovnat právě externalizací problematiky životního prostředí a snahou po jeho vyšší ochraně v globále, což jí má zaručit rovnější podmínky10 v mezinárodním obchodu a dát Unii větší možnost prosadit se v něm oproti konkurentům.

Unie jako aktér v oblasti životního prostředí Je tedy Unie opravdovým aktérem envrionmentální diplomacie? Aplikujeme-li teorii aktéra rozvinutou Voglerem a Bretherthonovou (Bretherton – Vogler 1999: 15-45), docházíme k závěru, že ano. Vogler s Bretherthonovou užívají termíny přítomnost, příležitost a schopnost11. První z nich je vztahem mezi interním vývojem EU a jeho chápáním a očekáváním ze strany třetích států. Jde tedy spíše o samotnou existenci a jednání ve vnitřním rámci než aktivní politiku navenek. Z tohoto pohledu je přítomnost Evropské unie v otázce životního prostředí výrazná. Má více než třicetiletou tradici od prvního Evropského akčního programu a do budoucna lze od EU očekávat aktivní environmentální politiku. Na druhou stranu je přítomnost EU i negativní vzhledem k množství znečištění, které stále produkuje a například společné rybolovné politice, kdy státy EU významně přispívají k úbytku světových zásob ryb (Vogler 2003: 69). Co se týče kategorie příležitosti, ta výrazně vzrostla s koncem studené války, kdy se s koncem boje dvou mocenských bloků výrazně zvýšil prostor pro mezinárodní diplomacii. Druhým faktorem posílení příležitosti pro aktérství EU v globálních i regionálních enviromnetálních jednáních je svě8 V případě Kjótského protokolu dokument ratifikovalo ES jako samostatný subjekt, zároveň proběhla ratifikace v členských státech. Cílem EU je do roku 2012 snížit emise o 8%, nicméně některé ekonomicky slabší země (např. Španělsko, Portugalsko, Řecko) mohou emise zvýšit. Nejvíce je emise připraveno snížit Německo, a to o 21%. 9 Americké odmítnutí podepsání Kjótského protokolu má za následek též odmítnutí Austrálie. Austrálie tvrdí, že dokud neratifikuje největší světový znečišťovatel, je pro její ekonomiku jednoznačně negativní se kjótskému režimu podrobit. 10 Vogler a Brethertonová v této souvislosti používají termín „level playing field“. viz. (Bretherton–Vogler 1999: 81). 11 v originále „presence, opportunity a capability“.

78


tové uvědomění si závažnosti poškozování životního prostředí jako vážného a skutečně celosvětového problému. Evropské unii možnost stát se globálním lídrem v enviromentální politice poskytly též Spojené státy, které v době nástupu ES jako významného aktéra v oblasti životního prostředí v podstatě samy rezignovaly na jakoukoli vůdčí roli. Poslední kategorie, tedy schopnost, je pak nejdůležitější z hlediska dopadu na konečný výstup jednání a stává se tak určitou „váhou“ pro změření působení EU navenek. ES udělala velký pokrok od doby, kdy ho Richard Benedick, vedoucí postava americké delegace při jednání o ozonové vrstvě na konci sedmdesátých let, označil za „obstrukce kladoucího loudala, ve kterém dominují národní zájmy, je schopný se pohnout dopředu pouze tempem nejvíce zpátečnického státu a zaobírá se svými vnitřními tahanicemi“ (Vogler 2003: 70). Schopnost jednat byla posílena se vznikem politiky životního prostředí ES v Jednotném evropském aktu, neboť většina rozhodování v oblasti enviromentální politiky se odehrávala pomocí hlasování kvalifikovanou většinou. ES navíc posilovalo pozici v různých jednáních svojí aktivní politikou a „nálepkou“ vedoucího státu v oblasti ochrany životního prostředí. Příkladem může být opět Kjótský protokol, jehož je Unie největším proponentem, i když nelze očekávat, že by se v dohledné době stal skutečně globálním dokumentem vzhledem k tomu, že Spojené státy k němu zaujímají negativní postoj. Obecně však lze tvrdit, že Unie v kategorii schopnosti v průběhu své existence jednoznačně posilovala.

Závěr Závěrem je možno říci, že Evropská unie se skutečně stala důležitým hráčem na poli environmentální diplomacie, se kterým je třeba počítat. Zejména po posílení o Rakousko a severské státy se z Unie stal opravdový vůdce v oblasti životního prostředí. Nicméně to nemůže zakrýt fakt, že mezinárodní spolupráce na ochraně přírody zůstává problematickou a ani aktivní působení EU nemusí nést ovoce, čehož důkazem je například zmiňovaný Kjótský protokol. I v samotné Unii lze vzhledem k některým otázkám životního prostředí nalézt státy, které americká politoložka Alberta Sbragiaová nazývá „laggards“, tedy „loudalové“, kteří nejsou příliš nakloněni přijímání nových standardů ze strany „leaders“, tedy vůdčích států (Fiala-Pitrová 2003: 437). Přeneseme-li toto schéma na mezinárodní půdu, bude právě takovým vůdcem Evropská unie, zatímco některé velké státy, například Čína, Indie či v některých otázkách USA, jsou loudaly a nelze příliš očekávat, že by do budoucna zaujaly příliš proaktivní postoj k problematice životního prostředí. Seznam literatury: •

Axelrod, R. – Vig, N. (1999): European Union as an Enviromental Governance System, in: Axelrod, R. – Vig, N. (eds. 1999) The Global Environment: Institutions, Law and Policy, Londýn, Earthscan Publications Ltd.

•

Bretherton, C. – Vogler, J. (1999): The European Union as a Global Actor, Londýn, Routledge.

•

Caporaso, J. – Jupille, J. (1998): States, Agency and Rules: The European Union in Global Environmental Politics, in: Rhodes, C. (ed., 1998): The European Union in the World Community, Lynn Rienner Publishers, Boulder.

•

Fiala, P. – Pitrová, M. (2003): Evropská unie, Brno, Centrum pro demokracii a kulturu.

•

Vogler, J. (2003): The External Environmental Policy of the European Union, in: Stokke, O. – Thommessen, O. (eds., 2003): Yearbook on International Cooperation on Environment and Development 2003/2004, Londýn, Earthscan Publications Ltd, s. 65-71.

•

Strategie EU pro trvale udržitelný rozvoj,

•

Oficiální stránky Evropské unie,

79


II. 1. 4. Aktuální problémy Evropské unie – malá schopnost rozhodovat Příspěvek s názvem „Aktuální problémy Evropské unie – malá schopnost rozhodovat“ má představovat zamyšlení v širších souvislostech nad přítomným stavem rozhodování v Evropské unii a krátce pojedná i o navrhovaných změnách. Autor se zároveň pokusí o načrtnutí řešení problému nízké akceschopnosti, který provází současnou Unii. Nejedná se o akademickou práci, tudíž některé teze nebudou vzhledem k charakteru i rozsahu práce dostatečně empiricky podloženy a rozpracovány. K článku je tedy nutno spíše přistupovat jako k názorové eseji pokoušející se diskutovat a nalézt odpověď na aktuální problém evropské integrace.

Projekty Evropské unie a cíle států – dlouhodobá shoda, krátkodobý nesoulad Tato kapitola se zabývá pohledem na diskrepanci mezi dlouhodobými zájmy členských států, realizovanými na evropské úrovni, a bezprostředními kroky, které se v některých případech od výhledových cílů odchylují. Předpokládám, že dlouhodobé cíle států se shodují s dlouhodobými cíli Evropské unie. Zde je nutno připomenout, že Evropská unie stále ještě vyjadřuje zejména vůli jednotlivých členských států, které prostřednictvím Evropské rady stanovují obecné směry, jimiž by se měla Evropská unie ubírat, a prostřednictvím Rady Evropské unie (spolu)rozhodují o jednotlivých záležitostech. Jsou to tedy právě členské státy, které zůstávají hlavními hybnými silami na poli evropské integrace. Její rychlost a hloubku však nepochybně dynamizují a jinak ovlivňují supranacionální instituce (Evropská komise, Evropský soudní dvůr, Evropský parlament) vyjadřující „evropský zájem“. Naproti tomu členské státy v prvé řadě sledují své vlastní „národní zájmy“, jež nejsou dlouhodobě antagonistické vůči evropským zájmům, nicméně v konkrétních krátkodobých opatřeních se mohou lišit. Tyto teze se pokusím potvrdit na příkladu uskutečňování Lisabonské strategie a Paktu stability a růstu. Lisabonskou strategii přijala na jaře roku 2000 Evropská rada (ve složení hlav států či vlád patnácti členských zemí) a Unie se podle ní má stát do konce roku 2010 „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou schopnou udržitelného hospodářského růstu s více a lepšími pracovními místy a s větší sociální soudržností“. Na této obecné a dostatečně široké formulaci se tedy jednotlivé členské státy a rovněž Evropská unie, zejména ústy Evropské komise, která na snahu o naplňování Lisabonské strategie klade značný důraz, bezvýhradně shodují. Vůlí a přáním všech zúčastněných subjektů je, aby se Evropská unie skutečně stala nejvyspělejší ekonomikou. Ze strany Evropské unie prostřednictvím Evropské komise dochází ke snahám a návrhům, jež směřují k pokusu o naplnění této ambiciózní strategie (viz např. liberální směrnice o službách či vůbec celková snaha o liberalizaci, podpora zrušení přechodných období pro volný pohyb pracovních sil ze strany patnácti původních členských zemí Evropské unie vůči nově přistoupivší desítce). Iniciační orgán Evropské unie tedy podniká dílčí kroky, které korelují s jejími dlouhodobými cíli. Naproti tomu členské státy v některých případech upřednostňují svůj bezprostřední zájem a konají akce k jeho naplnění, jež se nemusí shodovat s dlouhodobým evropským (a potažmo i národním) cílem. Krátkodobý národní zájem tudíž nadřazují dlouhodobějšímu zájmu evropskému. Jako vysvětlení pro tuto dvojakou situaci shledávám zejména snaze vlády zavděčit se voličům, kteří berou v potaz spíše krátkodobější, ale o to viditelnější výsledky, než koncepční práci vykazující vyšší zisky v delším časovém horizontu. Zatímco v nových demokraciích se „utažení opasků“ mohlo pojímat jako nevyhnutelná nutnost, v tradičních státech západní Evropy by podobně odvážné návr80


hy patrně neprošly. Pádný argument nám poskytuje například lpění na nepraktické společné zemědělské politice Evropské unie, na níž trvají státy, které z ní mají bezprostřední užitek, třebaže existují mnohé studie dokazující její neefektivnost. Krátkodobý užitek a volební ohlas tudíž vlády ze svých praktik mít mohou, ale dosažení dlouhodobého cíle se vzdaluje, na což však elektorát není dostatečně responibilní. Politickým aktérům se proto stále vyplatí hrát na národní strunu a upřednostňovat bezprostřední národnostní zájmy, které voličstvo ocení. Snad ještě lepší ilustraci poskytuje konkrétní případ Paktu stability a růstu, na němž lze skvěle ukázat chování států při aktuálních potížích a preference při volbě mezi krátkodobým a dlouhodobým řešením. Pakt stability a růstu má zajišťovat rozpočtovou disciplínu členských zemí (zejména těch v „eurozóně“) a na jeho potřebnosti se shodne jak národní (státní) úroveň, která jej v Radě Evropské unie schválila, tak i nadnárodní evropská, jež prostřednictvím Komise hraje důležitou roli v prováděcím mechanismu. V tento okamžik pomineme fakt, že z různých hledisek, zejména ekonomických, byla kvalita znění Paktu diskutabilní, jelikož změna legislativních ustanovení by měla proběhnout na základě odborných studií a politických debat, nikoliv být vynucena tlakem okolností, když text není svévolně dodržován. Připomeňme, že k hlavním proponentům Paktu stability a růstu patřilo Německo, jež se však zároveň stalo jedním z hříšníků a v okamžiku, kdy mu začal reálně hrozit postih, dokázalo mobilizovat v Radě Evropské unie ve složení ministrů financí (ECOFIN) dostatečně velkou koalici, která pokračování sankčního mechanismu zastavila. Dlouhodobě tedy porušovatelé Paktu s jeho záměry a cíli souhlasí, nicméně v konkrétním případu, kdy se jich tento negativně dotýká, volí defenzivní taktiku a snaží se zejména o odvrácení bezprostřední hrozby, která směřuje vůči nim. Nutno podotknout, že koalice spolupracující s „hříšníky“ nezahrnuje obvykle většinu států, ale převážně ty, jichž by se mohla hrozba sankcí v brzké budoucnosti rovněž dotýkat. Státy si nenechají „bez boje“ udělit pokuty, jen aby dokázaly, že jsou konformní s evropskými pravidly a ctí evropský zájem (jakkoliv vágní tento pojem je!), který nadřadí svým bezprostředním národním zájmům. Po uvedení výše zmíněných dvou příkladů můžeme dospět k následujícímu závěru: dlouhodobě se zájmy evropské a zájmy národní shodují, nicméně v jednotlivých rozhodnutích může převážit krátkodobý státní zájem nad zájmem evropským. V následujících kapitolách se pokusíme naznačit řešení uvedeného problému – nesouladu mezi krátkodobým rozhodnutím sledujícím výlučně státní zájem a evropským zájmem. Jinými slovy, jak zabránit rozhodnutím, které si prosadí v unijních orgánech členské země (tedy zejména v Radě Evropské unie), ale které se neshodují s dlouhodobým supranacionálním cílem.

Aktuální problém rozhodování v Evropské unii Evropská unie trpí značným deficitem ve schopnosti rozhodovat (myšleno široce – schvalování směrnic, nařízení, atd.). Vzhledem k nastavení potřebných většin k přijetí rozhodnutí je poměrně náročné aktivně jednat, jelikož členské státy mohou dát poměrně jednoduše dohromady blokační menšinu, která zabrání přijetí rozhodnutí. Podle výpočtů profesora Jana-Erika Laneho se mohou pouze 4 % všech koalic v Radě Evropské unie podle současných ustanovení Smlouvy o založení Evropského společenství dobrat v hlasování kvalifikovanou většinou, která se uplatní při značné části rozhodování, kladného výsledku. To znamená, že celých 96 % koalic je s to hlasování blokovat! Velice snadno tak dochází k rozmělnění původního, třeba odvážnějšího, návrhu vlivem vydírání ze strany nikoliv stoprocentně souhlasících států a k začlenění různých výjimek, přechodných ustanovení atd. To vše vypovídá o malé schopnosti aktivně jednat a o vysokých šancích pro potenciálního zastánce zablokování jednotlivého návrhu. Pokud tuto obecnou tezi aplikujeme na náš případ, 81


dojdeme k závěru, že členský stát nemusí vyvinout příliš velké úsilí, aby zablokoval přijetí rozhodnutí, které směřuje k naplnění evropského zájmu, leč příčí se jeho krátkodobým aspiracím. Chceme-li aktuální rozhodovací equilibrium změnit (v tento moment nehodláme diskutovat, zda je to prospěšné či nikoliv – mnoha subjektům může naopak strnulost evropského rozhodovacího procesu vyhovovat!), pak by pochopitelně mělo dojít k modifikaci hlasovacího mechanismu na úrovni Rady Evropské unie. Další z rozhodovacích institucí – Evropský parlament – totiž hlasuje mechanismem obvyklým pro demokratické země, tedy nadpoloviční většinou, a zároveň zastupuje onen těžko uchopitelný evropský hlas. Naopak právě Rada Evropské unie zůstává se svým níže popsaným rigidním hlasovacím mechanismem baštou států. Významný krok k řešení problému nízké akceschopnosti Evropské unie by představovala Smlouva o Ústavě pro Evropu, která navrhuje revizi rozhodovacího mechanismu. Negativní výsledek referend ve Francii a Nizozemí však proces přijetí „evropské ústavy“ včetně nového způsobu hlasování v Radě výrazně zkomplikoval. Podle již citovaného profesora Laneho by mechanismus navržený v „evropské ústavě“ znamenal nárůst v počtu úspěšných koalic při přijímání rozhodnutí ze 4 % na 10 %. K objasnění rozdílů mezi oběma způsoby hlasování předkládáme krátké srovnání. Současný způsob hlasování kvalifikovanou většinou podle Smlouvy o založení Evropského společenství je založen na požadavku tzv. trojí většiny (viz čl. 205 Smlouvy). Návrh je přijat, pokud se pro něj vysloví ve váženém hlasování (vážení zejména na základě populační velikosti země se zvýhodněním malých zemí) 232 hlasů z celkových 321 (tj. zhruba 72,3 %); většina států, pokud mají být akty přijaty na základě návrhu Komise (v ostatních případech alespoň dvou třetin členů), a členské státy tvořící kvalifikovanou většinu musí zastupovat 62 % celkového počtu obyvatel Unie. Smlouva o Ústavě pro Evropu nepřehledný mechanismus poněkud zjednodušila (viz čl. I-25). Kvalifikovanou většinu by propříště představovalo nejméně 55 % členů Rady, tvořených nejméně patnácti z nich a zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva Unie. Případnou blokační menšinu přitom musí tvořit minimálně čtyři státy. (Pokud však Rada nerozhoduje na návrh Komise nebo ministra zahraničních věcí Unie, je kvalifikovaná většina vymezena jako nejméně 72 % členů zastupujících členské státy, které představují nejméně 65 % obyvatelstva Unie.) Zatímco za současného stavu se zohledňuje síla hlasu jednotlivých zemí, počet zemí a populační hledisko, hlasování kvalifikovanou většinou podle „evropské ústavy“ bere v potaz pouze požadavek počtu zemí a požadavek populační. Nicméně při bližším zamyšlení nad současným hlasovacím mechanismem patrně dojdeme k závěru, že ono vážené hlasování (alespoň 232 hlasů z 321) představuje kombinaci populačního kritéria a kritéria počtu zemí a ony další požadavky na minimální počet souhlasících států a procento populace znamenají pouze jeho precizaci. Základy systému by tedy v případě přijetí ústavy zůstaly stejné, změnily by se především hranice nutné k dosažení kladného výsledku hlasování, a to směrem ke snadnějšímu rozhodování (na druhé straně ovšem klesá možnost státu blokovat přijetí v jeho očích nechtěného aktu). Mechanismus využívající obecného stanovení percentuálních limitů pro přijetí rozhodnutí je navíc vhodnější z hlediska možného přistoupení dalších zemí. Při použití obecného kritéria (55 % států, 65 % obyvatelstva) nemusíme při každém rozšíření Unie měnit zakládající dokument (v části týkající se hlasování), naproti tomu za současného stavu je nezbytné přidělení určitého počtu hlasů v Radě přistupujícímu státu, a tím pádem i změna celkového kvóra pro přijetí aktu. Přijetí nových členských států tudíž implikuje změnu primárního práva v klíčových částech týkajících se normotvorby, jež navíc bývají pro jednotlivé země nejcitlivější a disponují potenciálem k rozdmýchávání kontroverzí. 82


Analýza současného stavu rozhodování Platí-li charakteristika Evropské unie jako subjektu sui generis, pak i o jeho rozhodovacím mechanismu můžeme konstatovat, že se jedná o proceduru svého druhu. Pokusíme se srovnat rozhodování v Evropské unii s rozhodováním ve federacích. Evropský parlament by pak v hrubých rysech sehrál roli dolní sněmovny – tudíž reprezentanta světonázoru občanů (pro ilustraci tato hrubá analogie snad poslouží, ačkoliv je zřejmé, že jen tak bez dalšího Evropský parlament ke komoře parlamentu národního připodobnit nemůžeme), zatímco na Radu Evropské unie vychází role reprezentanta států ve federacích. Ve federacích typicky jednu komoru tvoří zástupci států (územní jednotky jsou přitom reprezentovány buď stejným počtem zástupců nebo rozdílným v závislosti na velikosti jednotek – ale odchylky v počtu zástupců nejsou velké, aby se zdůraznil fakt, že se jedná o reprezentaci jednotlivých konstitutivních jednotek) a druhou reprezentanti politických preferencí občanů. Hlasování obvykle probíhá prostou většinou, a to v obou komorách. Oproti Evropské unii se tedy jedná o značně pružnější systém, co se možnosti přijmout rozhodnutí týče. Zjednodušeně řečeno – jedna komora zastává názory států a druhá reprezentuje především hlas obyvatelstva. V Evropské unii vidíme důležitý rozdíl. Rada EU vlastně v jediném orgánu ztělesňuje oba zmíněné principy – reprezentaci států i reprezentaci populace. Populační hledisko je v hlasování kvalifikovanou většinou v Radě EU zohledněno mnohem víc než v případě federací (viz např. Spojené státy americké, kde mají jednotlivé státy v Senátu dva hlasy bez ohledu na jejich velikost). Podobně v rámci voleb do Evropského parlamentu není Evropská unie rozčleněna na stejně velké volební obvody, nýbrž základem pro rozložení sil v Parlamentu zůstávají volby v rámci států. Dovozujeme tedy, že rozhodovací mechanismy v Evropské unii kombinují v obou orgánech jak princip zastoupení členských zemí, tak princip populační. Smlouva o ústavě pro Evropu by do této procedurální rozhodovací „nečistoty“ příliš jasno nevnesla – Rada ministrů by díky svým požadavkům na většiny zemí i obyvatelstva (55 %, resp. 65 %) zůstávala reprezentantem obou principů. Náš rozbor však nemá primárně kritizovat podobu rozhodovacího mechanismu Evropské unie, jak již bylo naznačeno výše, jelikož vzhledem k povaze tohoto subjektu je podobné řešení s množstvím možností, jak blokovat přijetí rozhodnutí, zřejmě nevyhnutelné. Poukazuje se tedy zejména na to, že rozhodovací systém nepředstavuje „čisté“ řešení s jasně oddělenými principy reprezentace států a obyvatelstva.

Návrh řešení Z jednotlivých rozebíraných střípků se pokusíme sestavit mozaiku, která by napomohla eliminovat hlavní deficity rozhodování Evropské unie. Konstatovali jsme možnou neshodu mezi krátkodobými preferencemi Unie a jednotlivých států a zároveň nízkou schopnost EU přijímat rozhodnutí, což zapříčiňuje zejména přísné nastavení požadovaných většin. V navrhovaném modelu vycházíme ze širokého konsenzu ohledně konceptu multi-level governance a předpokládáme, že o různých záležitostech je nejefektivnější rozhodovat na různých úrovních. Zatímco o výstavbě dětského hřiště nejlépe rozhodne orgán na lokální úrovni, o výstavbě důležité dopravní tepny je vhodnější debatovat na supranacionální úrovni, aby došlo k napojení např. dálnice na evropskou síť rychlostních pozemních komunikací. Zároveň akceptujeme jako adekvátní princip subsidiarity, tedy přijímání rozhodnutí na pokud možno co nejnižší úrovni. Na 83


supranacionální (či obecně na vyšší) úroveň se rozhodnutí přesune pouze v případě, že to přinese efektivnější výsledky. Abychom co možná nejvíce zharmonizovali dílčí kroky s dlouhodobými cíli, mělo by dojít ke změně hlasování, co se jednotlivých rozhodnutí týče, protože dlouhodobé cíle států a Evropské unie se shodují, avšak jednotlivá „mezirozhodnutí“ nikoliv. Zároveň však musíme zohlednit vůdčí roli států v Evropské unii ve věci jejího budoucího směřování. K vyřešení tohoto puzzle se navrhuje následující: dlouhodobá rozhodnutí (cíle) či rozhodnutí o svěření určité oblasti do působnosti nadnárovní úrovně by se rozhodovala jednomyslně (popřípadě systémem blížícím se jednomyslnosti s možností neúčasti disentujících států), ale následná jednotlivá dílčí rozhodnutí by se přijímala na základě méně přísně stanovených většin. To znamená, že jakmile se státy dohodnou na společném cíli či na přenosu rozhodování o určité politice na supranacionální úroveň, neměly by mít nadále možnost poměrně snadno zabránit přijetí rozhodnutí. To ovšem předpokládá zavedení takového hlasovacího systému, v němž se uplatní méně náročné požadavky na dosažení potřebné většiny, což implikuje zvýšenou pravděpodobnost, že jednotlivé státy mohou být v konkrétních případech přehlasovány. Cesta, jak průchodnějšího způsobu hlasování dosáhnout, se rýsuje dvojí. Zaprvé lze zůstat u současného systému zohlednění kritéria populačního i kritéria státního v jednotlivých orgánech (zejména v Radě Evropské unie), avšak snížit nutný práh pro přijetí rozhodnutí způsobem, jaký navrhovala např. Smlouva o Ústavě pro Evropu. Nebo se nabízí odvážnější a „čistší“ rozhodnutí, ovšem s ohledem na současnou situaci v dohledném časovém horizontu poněkud nereálné, a to posunout obě hlavní rozhodovací instituce v Evropské unii – Radu EU a Evropský parlament – směrem k federativnímu modelu. V Radě by se tudíž posunul počet zástupců jednotlivých států (či váha jejich hlasu) směrem k vyrovnanému stavu, aby se akcentoval význam Rady jako instituce zastupující zájmy členských zemí, zatímco v Evropském parlamentu by směřoval trend k posílení reprezentace populačního kritéria. Abychom zdůraznili speciální charakter Evropské unie, lze do celého systému zařadit různé brzdy, například v podobě vyšší spodní hranice nutné pro přijetí rozhodnutí a/nebo potřebný souhlas většiny národních parlamentů atd. K tomuto kroku, jenž by výrazně posunul vpřed efektivitu rozhodování v Evropské unii, však v současnosti podle všeho chybí politická vůle.

Namísto závěru Prezentovaný příspěvek se zamýšlí nad závažným aktuálním problémem evropské integrace, který představuje nízká schopnost unijních orgánů dosáhnout rozhodnutí, pokud toto není v souladu s bezprostředními preferencemi byť jen malé skupiny států. Text se snaží načrtnout řešení, jež by pomohlo nalézt odpověď na velice ožehavou otázku. Navrhované východisko se zakládá na respektování principu subsidiarity a tezi, že současné problémy vyžadují řešení na různých úrovních (od lokální až po supranacionální – evropskou). O alokaci jednotlivých problematik (politik) na úrovně by se rozhodovalo jednomyslně (popřípadě způsobem, jenž se blíží jednomyslnosti), avšak v rámci jednotlivých úrovní by se již přijímala rozhodnutí vhodným způsobem většinového hlasování. Zcela stranou necháváme subnárodní a národní úroveň, zaměřujeme se pouze na nadnárodní úroveň, kde by se uplatnila modifikace hlasování kvalifikovanou většinou. Zároveň se nevylučuje, že by odvážnější většinové hlasování na supranacionální úrovni platilo jen pro některé oblasti, kde skutečně panuje shoda o nutnosti společné „evropské“ reakce na aktuální problémy, zatímco v jiných oblastech, kde stejně dobře mohou účinné kroky podnikat i jednotlivé členské země a unijní orgány se ocitnou pouze v roli asistenta, pomocníka či koordinátora, zůstane rigidnější hlasovací mechanismus. 84

II. 2. Výsledky části projektu pro politickou reprezentaci II. 1. Socio - ekonomicko - ekologická rovnováha v globálním světě v obrazech (viz. příloha, strana 143) Mgr. Martin Kuška

II. 2. Kořeny evropské společnosti v obrazech (viz. příloha, strana 149) PaedDr. Olga Chválová, CSc


Tato část projektu byla určena politické reprezentaci. Sestávala ze dvou seminářů, na kterých měly být vymezeny závažné problémy budoucnosti a formulovány možné přístupy k jejich řešení. Výstupem těchto diskusí, které probíhaly za účasti politiků, odborníků a v poslední fázi i středoškolských studentů, jsou dvě prezentace, které jsou součástí Přílohy k tomuto sborníku. První z nich – Socio-ekonomicko-ekologická rovnováha v globální světě (viz. příloha, strana143) - se snaží poukázat na závažnost a neodkladnost řešení problémů, které existují v globálním měřítku. Ukazuje ve vzájemné provázanosti jinak všeobecně známá fakta týkající se chudoby, poškození životního prostředí a tenčících se zdrojů surovin, na kterých je naše společnost závislá. Druhým výstupem této části projektu je grafická prezentace téže problematiky uchopené z obecného hlediska a v historickém vývoji s vyústěním do dvou alternativ dalšího společenského vývoje (Kořeny evropské společnosti v obrazech, viz. příloha, strana149).

86

Část III: Evropská unie očima studentů III. 1. …máme svůj rozum III. 2. …máme ale i dobrou vůli III. 3. …budoucnost očima studentů

III. 1. ... máme svůj rozum III. 1. 1. K čemu mi je Evropská unie Petr Adamec, student Gymnázia Jaroslava Heyrovského, Praha

III. 1. 2. Co se stalo s vedoucí úlohou Kateřina Hovorková, studentka Gymnázia Jaroslava Heyrovského, Praha

Evropská unie očima studentů

III. 1. 1. K čemu mi je Evropská unie EU – co nám přináší a co nám bere? A co z toho budu mít já? Toto je jedna z nejčastějších otázek, která se objeví, když se na veřejnost dostane zpráva o nějaké klíčové změně v EU. Co budu mít ze snížení kvót výroby cukru? Co budu mít z prodloužení přechodného období pro volný pohyb pracovních sil? Není to pouze výsadou české země, většina států jedná na základě podobných úvah. Aktuální vztah k evropskému společenství se pak odvozuje na základě rovnice ZISKY – VÝDAJE = PROSPĚCH. Pokud je výsledek kladný, je všechno v pořádku, v opačném případě je nutno usilovat o nápravu. Co z takovýchto přístupů vzniká? Odpověď je jednoduchá: Každý začíná „hrabat pod sebe“, všichni ostatní jsou pouze konkurence, kterou je třeba zničit jakýmikoli prostředky. Nezdařilo se mi prosadit vyšší dotace pro své zemědělce? Tak na oplátku nezvednu ruku pro vyšší kvóty vývozu obilí pro ČR. Když se nedaří mě, tak nikomu. V parlamentu USA je tomu naopak: Otázka nezní „Co může společenství udělat pro můj stát?“, ale „Co může můj stát udělat pro společenství?“. Proč nejde něco takového i u nás, v Evropě? Proč se nemůžeme všichni snažit dohodnout na optimálním řešení pro všechny a místo toho se přeme mezi sebou o každý kousek výhod pro sebe? Nevím jaká je situace v jiných zemích EU, ale pokud se alespoň přibližně podobá ČR, dá se důvod snadno odhadnout. Kdo vlastně vládne EU? Jsou to zástupci jednotlivých zemí, jejich občané. Je tedy nasnadě, že vztah členská země – EU bude přibližně stejný, jako vztah občan – členská země. Takřka každý z nás takový vztah zná. Občan si myslí, že stát je tady jen proto, aby vybíral daně, které pak promrhá za hlouposti, a je proto jen správné, když si tu a tam přilepší i nepříliš čestným způsobem na úkor této instituce. Stát si zase myslí, že občan je jen číslo, které mu pravidelně odvádí peníze, a na které není třeba brát ohled. Do europarlamentu se to pak promítá stejným způsobem. Společenství je balík peněz, ze kterého chci dostat co nejvíc pro sebe, respektive pro svou zemi. Všechny ostatní členy pak vnímám jako překážky ve svém snažení. Co z takového vztahu může vzejít? Rozhodně nic dobrého, alespoň ne pro všechny zúčastněné. Co tedy vstup do EU přinesl ČR? Před květnem 2004 nás ze všech stran média ujišťovala o nutnosti přístupu, o neomezených možnostech, která se nám tím naskytnou, o stovkách výhod a tak dále. Každý, kdo byl proti, byl označen za europesimistu a jako brzda pokroku byl tiše vyšachován ze scény. V mnoha ohledech se to podobalo předvolební kampani – hlavně naslibovat co nejvíc, dostat potřebný počet hlasů a jakmile je po volbách, je volič opět jen zdroj daní. Velice oblíbený byl názor, že pokud ČR do EU nevstoupí, stane se ostrůvkem uprostřed mohutného evropského společenství. Zajímavý argument, když se nad ním zamyslíme – de facto říká, že do EU musíme, ať se nám to líbí, nebo ne, jinak budeme z její strany takřka blokováni jak v oblasti obchodní, tak v jakékoli jiné. Toliko z historie. Ať se nám to líbí, nebo ne, ať už si o předvstupových praktikách myslíme cokoli, faktem zůstává, že nyní v EU jsme. A mnozí si myslí, že tím to vše skončilo. Ale to je velký omyl, je to teprve začátek. Kde se dá nalézt podobná situace dnes? Není to zase tak dávno, co se roztrhl pytel s diskusemi okolo euroústavy. Opět v médiích vystupovali chytří politici přesvědčující nás o nutnosti hlasovat pro. Žádná jiná možnost není, říkali, pokud nepodepíšeme a budeme jediní, bude to pro nás mít katastrofální následky. Není to komické? Když nepodepíšeme, budeme vlastně potrestáni. Ani slovo nepadlo o tom, co vlastně ústava obsahuje. Tady máte 482 stránek textu, přečtěte si je a pak hlasujte, říkají politici. Kolik lidí to skutečně udělalo? Kolik lidí má čas se po večerech prokousávat tři centimetry tlustou knihou plnou právnických termínů a odborných pojmů? Možná, že se několik takových lidí najde, ale ve srovnání s množstvím, které přijde k referendu, je to velice málo. 90


Všichni ostatní si svůj názor udělají podle promluv „chytrých hlav“ v televizi. Referendum tak ztrácí svůj smysl, o ústavě vlastně nerozhodují jednotlivý občané, ale opět politici. Přímo se nabízí podobnost s komunistickou Antichartou – není nutné ji číst, je nutno ji podepsat, jiná možnost neexistuje. Vzhledem k tomu, že hlasování o ústavě se k nám nakonec ani nedostalo, přesouvá se tento problém do budoucnosti. Snad bude v dalším kole informovanost veřejnosti lepší. A co další nejčastější problémy spojené s EU? Nejvíce slyšíme o nízkých dotacích zemědělců, malých kvótách výroby a zákazech výroby tradičních českých produktů. Toto nesmíte, tohle musíte. Neustále přichází silný proud nařízení a požadavků. Nyní se musíme zastavit a zeptat se: A komu to prospívá? Proč jsou tu všechna ta nařízení? Komu slouží? Je-li to samotná EU, společenství, je to v pořádku. Jak nás neustále ujišťují různí politici, v zájmu evropské integrace je nutno přinášet oběti. Ale je to pravda? Jak jsem napsal v úvodu – jsou zájmy členských států zároveň i zájmy Unie? Prospěje snížení výroby cukru v ČR postavení evropského hospodářství ve světě, nebo z toho bude mít užitek jen např. Francie, které zmizí nepohodlný konkurent? Odpověď na tuto otázku snad ani nikdo nezná, nebo mlčí. Řečičky politiků jsou sladké jak med, ale jaká je pravda? Možná je lepší nevědět a žít si v příjemném přesvědčení, že ti „nahoře“ vědí co dělají. Ostatně, všechno zatím klape, jak má. Vyskytly se nějaké větší problémy? Ani ne. Máme volný pohyb po EU bez nutnosti mít pas. Ano, ve Velké Británii vás můžou za takový pobyt zavřít, ale to je detail. Máme dotace na zemědělce, a rozhodně ne malé. Pravda, mnoho jich zkrachuje kvůli vývozním kvótám, ale i to je jen detail. A jednou, snad, když budeme hodní a nebudeme moc zlobit, povolí nám Brusel pracovat v zahraničí. Být v Unii je prostě nutnost, o které se nediskutuje. Tvařme se proto vesele, dokud na to nemáme limity.

III. 1. 2. Co se stalo s vedoucí úlohou Můj vztah k Evropské unii V pátek 14.10.2005 naše třída absolvovala přednášku pyšnící se názvem ,,Já jsme my.“ Měla-li bych popsat tři hodiny strávené v kinosále školy jedním slovem, znělo by ,,zklamání“. Není vám jasné proč? Protože jsem bláhově doufala, že mi přednáška pomůže s úlohou, která mi byla zadána, s prací, kterou máte to potěšení či smůlu právě v tomto okamžiku číst. Byl nám zadán sloh na téma Proč (ne)jsem, (ne)mohu být šťastná v EU. Podstatným kritériem hodnocení našich prací je přínosnost myšlenky. Marně jsem očekávala, že mi přednáška otevře oči, osvětlí nejasnosti skrývající se v temných hlubinách Unie a přiměje k zamyšlení. Naneštěstí se tak nestalo a místo konkrétních otázek na nás čekala záplava omáčky, víceméně obecných informací o nadnárodních společnostech, která se o skutečnou problematiku Unie jen otřela. Proto se ptám, kdy konečně přistoupíme od předkrmu k hlavnímu chodu? Ještě než přistoupíme k samotné otázce, proč (ne)jsem šťastná v EU, chtěla bych vyjádřit několik pochybností k jednotlivým institucím. Začnu u Evropské rady. Tu bychom mohli přirovnat k suchému stromu, v jehož větvoví si mnoho ptáků postavilo svá teplá hnízdečka a svůj domov pod jeho kůrou našlo velké množství tučných larev. Stejně jako suchý strom v ekosystému má také Evropská rada své nepostradatelné místo v řízení chodu Evropské unie, neboť dle článku o Evropské radě ,,…dává Unii nezbytné podněty pro její rozvoj a vymezuje její obecné politické směry a priority.“ Její členové, tedy hlavy států, se schází pravidelně každé tři měsíce a veškeré závěry musí být přijaty jednomyslně. Potíž tkví ve faktu, že Evrop91


ská rada nevykonává legislativní funkci a její exekutivní pravomoci jsou nulové. Z toho všeho nám vyplývá, že i kdyby se hlavy států na něčem dohodly, což je velmi nepravděpodobné, tak vzhledem k absenci právní pravomoci se plodů její práce jen tak nedočkáme. Za zmínku také stojí Rada ministrů. Tato se schází v různém složení dle tématu projednávaných otázek. Rada ministrů rozhoduje kvalifikovanou většinou 55% (13,75 ministra), která musí reprezentovat 65% populace Unie. Velice důležité je následující: rozhoduje-li Rada ministrů o návrzích ze strany Evropské komise, o které bude řeč později, nebo ze strany Ministra zahraničních věcí Evropské unie, postačí ke schválení většina z 55% reprezentujících zastupujících 65% populace EU. Přijde-li s návrhem kdokoli jiný, například jeden z ministrů České republiky, je zapotřebí většina 72% reprezentující totéž procento evropské populace. Čí iniciativy mají tedy podle článku Smlouvy o ústavě větší šanci na schválení? Asi nejkontroverznější a nejdiskutabilnějším orgánem EU zůstává Evropská komise. Členové komise jsou narozdíl od Evropské rady a Rady ministrů, jejichž členy jsou volení zástupci jednotlivých států, dosazováni dle (článek I-26) ,,…celkové způsobilosti a evropanství z osob, které poskytují veškeré známky nezávislosti.“ Úkolem komise je podle téhož článku mimo jiné: ,, plní rozpočet a řídí program. Vykonává koordinační, výkonné a řídící funkce v souladu s podmínkami stanovenými Ústavou. S výjimkou společné zahraniční a bezpečnostní politiky a dalších případů uvedených v Ústavě zajišťuje vnější zastupování Unie. Činí podněty k přijímání jednoletých a víceletých programů Unie s cílem dosáhnout interinstitucionálních dohod.“ Je očividné, že Evropská komise představuje roli výkonnou - co z toho plyne? Nic jiného, než že moc výkonná v EU je v rukou nikoliv volených politiků, ale dosazených byrokratů. Naskýtá se otázka, zda toto odpovídá demokratickým principům. Z článku o Evropské komisi se dozvídáme, že poslanci mohou hlasovat výhradně o legislativních návrzích komise. V praxi by to vypadalo asi tak, jako by náš parlament směl přijmout jen ty zákony, které navrhne vláda, kterou kdosi bez voleb jmenoval, aniž mají poslanci právo vlastní zákonodárné iniciativy. Zní vám to povědomě? Nesetkali jsme s tímto jevem v naší vlastní historii, kdy vlády byly jmenovány ÚV KSČ? Nevznáší se nad Evropskou unií malý „rudý obláček“? Situace se stává ještě vyhrocenější, když vezmeme v potaz, že v normálním demokratickém státě se vláda a její ministři mohou po dalších volbách změnit. Eurobyrokracii tu máme na věčné časy a nikdy jinak. Je důležité si uvědomit, že podle smlouvy by legislativa Unie byla nadřazena zákonům jednotlivých států, zatímco si občané ve svých státech budou hrát na svobodné volby a demokracii. Ve skutečnosti nám bude vládnout někdo jiný. Někdo, o kom nemůžeme sami rozhodnout. Překvapivé jsou názory některých zastánců euroústavy. Jedním z nich je Petr Pithart. Podle názoru senátora Petra Pitharta ,, Smlouva nezavádí stát - mění svrchovanost.“ bychom asi měli jásat nad tím, že svou svrchovanost zabalíme do balicího papíru, ovážeme ji stužkou a odevzdáme ji do rukou nadnárodní organizace nedodržující nejzákladnější demokratické prvky. Neběhá vám mráz po zádech? Mně ano. Podle pana Pitharta ,,Evropský parlament není parlamentem státu, a to nejen proto, že v něm není vládní většina a opozice.“ Jak nám ten „rudý obláček“ ale hezky narůstá, že? Pan Pithart to asi považuje za ohromný klep Evropské unie, leč když se nad tím důkladněji zamyslíte, poznáte, že v páně Pithartově teorii něco skřípe a že to není jen tak nějaké tiché vrzání, ale pořádný rámus. Uděláme si na chvíli výlet do historie. Nemusíme se trmácet ani tak daleko jako Čechův pan Brouček. Proč Marxovy myšlenky nebyly realizovány? Proč došlo za vlády komunismu ke společenskému, ekonomickému a technickému úpadku? Protože komunismus zamezil konfrontaci názorů v politice, tedy v parlamentu i jinde. Stále vám připadá senátorův výrok rozumný? 92


Na závěr menší porovnání… V komunistickém Československu mohly být legislativní akty (tzn.zákony) přijaty pouze na návrh KSČ nebo s jejím souhlasem (vedoucí úloha KSČ na politické scéně). Tato teze o vedoucí úloze KSČ měla být zakotvena v ústavě. Něco jako vládní většina a opozice v parlamentu neexistovala. Vedoucí pohlaváři KSČ nebyli voleni vůbec a byli vybíráni především na základě své „oddanosti věci socialismu“ a pokory vůči Moskvě. V EU ,,…mohou být legislativní akty Unie přijaty pouze na návrh komise.“ Tento fakt má být zakotven v Ústavě. Vládní většina a opozice (alespoň podle pana senátora Pitharta) v europarlamentu neexistuje. Členové komise pak nejsou voleni vůbec a vybírají se podle způsobilosti a evropanství. Co se za touto mantrou skrývá? Kdo ví. Zpět k začátku této slohové práce. Jsem šťastná v Evropské unii? Mohu být šťastná v Evropské unii? Odpověď je nasnadě. Komu jasná není, nechť si práci pomalu a důkladně přečte ještě jednou.

93

III. 2. ... máme ale i dobrou vůli III. 2. 1. Čekání na zelenou Petra Janoušková, studentka Gymnázia v Novém Bydžově

III. 2. 2. Jak by měla vypadat EU Hana Kopřivová, Sportovní gymnázium Kladno

III. 2. 3. Jak vidím naši budoucnost Robin Schilhart, Gymnázium Na Zatlance, Praha .

III. 2. 4. Jsem to ale Evropan Václav Šust, student Gymnázia Nový Bydžov

III. 2. 5. Tláskaniny mladého nezkušeného děvčete Jitka Merrelová, Sportovní gymnázium Kladno


III. 2. 1. Čekání na zelenou Osobní automobil (značky Česká republika, rok výroby 1993, síla asi 10 miliónů lidí) se zastavuje na světelné křižovatce a čeká na zelené znamení, aby mohl touto ošemetnou, ale zároveň i jedinečnou křižovatkou projet a dostal se tak zase o něco dál. Já se také zastavuji, ovšem jen v duchu – potřebuji se alespoň na chvilku zamyslet nad problematikou České republiky v Evropské unii. Není to pro mě lehké, předpokládám, že valná většina mých názorů na toto téma nebude úplně správná, protože ačkoliv pravidelně sleduji dění ve světě (a tedy i politiku), jistě nemám dostatek potřebných informací k tomu, abych mohla soudit a snad i odsuzovat vztah Česká republika versus Evropská unie. Přesto by moje názory mohly někoho zaujmout, a proto se je zde pokusím prezentovat. Většina občanů České republiky odpověděla v celostátním referendu na otázku: „Souhlasíte se vstupem České republiky do Evropské unie?“ kladně. Někteří proto, že se nechali ovlivnit všudypřítomnou reklamou propagující vstup do Evropské unie, jiní zkrátka očekávali změny k lepšímu – možnost pracovat či studovat v ostatních státech Evropské unie, cestování mezi členskými zeměmi jen s občanským průkazem, zlepšení ekonomiky a mezinárodních vztahů, celkově lepší vyspělost našeho státu, kulturní přínos, přechod z koruny na euro, vyšší platy a samozřejmě také zajištění ochrany členských států před vnějším nebezpečím. Našla by se jistě celá řada dalších příkladů. Jenomže k tomu, aby se Česká republika mohla stát členem nadnárodního společenství, logicky bylo třeba udělat ústupky. Spoustě obyčejných občanů (jako jste vy nebo já) se to pochopitelně nezamlouvalo. Do této chvíle přeci vše tak nějak fungovalo – proč něco tak náhle měnit? Nač modernější zařízení do továren? Ta stará přece pořád dobře fungují! Že neplní normy Evropské unie? Výborně, když tedy Evropská unie chce takové změny, tak ať nám je zaplatí! Kde jinde bychom na to vzali peníze?! Ovšem takovýto přístup asi také nebude to pravé ořechové… Chceme se někam začlenit, ne? Patřit někam! Jistě, ale právě z tohoto důvodu musíme něčemu ustoupit. Už malé děti zakládají různé party a nevezmou mezi sebe každého. Za své přijmou jen ty, jež splňují daná kritéria. A proto i Česká republika (chce-li opravdu patřit do „party“ Evropské unie) se musí v určitých záležitostech podvolit - jeden ze základů demokracie snad říká, že menšina jedná podle vůle většiny! Není přece možné se někam přidat a pak znechuceně tvrdit, že celý systém nemá hlavu ani patu. Pokud ovšem s něčím opravdu zásadně nesouhlasíme, pomůže nám další ze základních principů demokracie – každá menšina má právo stát se většinou. Chceme-li se vyrovnat vyspělým státům Evropské unie, měli bychom pro to něco obětovat. Evropská unie se snaží svým členským zemím pomáhat po všech stránkách – někdy to sice trvá poměrně dlouho, občas ve svých rozhodnutích, která ovlivňují politické dění téměř v celé Evropě, trošku pokulhává. Ovšem nikdo není neomylný – a my se musíme naučit trpělivosti, toleranci a pochopení. Ale co unie? Té se to netýká? Neměla by být tolerantnější? Jen se na to podívejme… Spousta občanů České republiky souhlasila se vstupem do Evropské unie právě proto, že se jim v budoucnu naskytne možnost pracovat v členských zemích. To by pro ně znamenalo vyšší platy, možná i lepší podmínky v zaměstnání a samozřejmě i kariérní vzestup. Ovšem když došlo na „lámání chleba“, vše dopadlo trošku jinak. Možná se některé z původních členských zemí příliš bojí, že jejich vlastní občané nenajdou zaměstnání, a proto se vykrucují a nechtějí do své země pustit pracovní síly z nových členských států. Ovšem mně osobně přijde argument: „Vás bychom sem velmi rádi pustili, ale když to povolíme vám, přijdou sem i davy Poláků, a to my ne96


chceme,“ trošku podivný. Já si nemyslím, že čeští občané by v budoucnu zaplavili pracovní trhy států Evropské unie. Jde spíše o tu možnost, o princip: „Když budu chtít, můžu odejít pracovat do jakékoliv členské země“. Unie se ovšem nezabývá pouze problémy tohoto typu, na denním programu si najdou místo i úsměvné situace. Když v podvečer sleduji televizní zprávy, občas nevycházím z údivu. Moderátorka mi s naprosto vážnou tváří oznamuje, že český rum se už nesmí prodávat pod názvem Rum, protože není vyroben z cukrové třtiny jako jiné „evropské“ nápoje. A celkem nedávno jsem se doslechla o „žampiónové kauze“. Dovolím si zde použít část článku z internetového informačního serveru: „Místopředseda Sněmovny Ivan Langer (ODS) se opíral do EU, která podle něho měla diskriminovat Česko vydáváním předpisů upravujících počet žampionů ve stravě. „Co je to za Evropu, když řeší množství žampiónů v našem octě,“ hřímal za řečnickým pultem sugestivně Langer. Premiér Paroubek označil v odpovědi tento požadavek EU za „hloupost“. „Evropa má na rozdíl od RVHP zpětné vazby, takže můžeme já i pan místopředseda Langer konstatovat, že rozhodnutí o žampionech je špatné,“ řekl proevropský Paroubek.“ U mě tento problém ovšem vyvolává jen jedinou reakci, a tou je úsměv. Myslím, že unie by měla řešit závažnější problémy, ať si nechá žampióny a rum na dobu, až bude vše fungovat tak, jak má. Ale přesto vím, že všechno chce svůj čas, i Evropská unie ho potřebuje. Je to teprve mladičká naivní slečna. Co se z ní vyklube až dozraje v dámu? Uvidíme! Vlastně počkat! Nemusíme jen koukat, její dospívání přece přímo ovlivňujeme. Budoucnost Evropské unie záleží na nás všech. Na semaforu se rozsvítila oranžová barva - znamení, že automobil se má připravit k bezpečnému projetí křižovatky. Ovšem zelená barva se ne a ne rozsvítit! Proč? Třeba stále ještě nejsme zcela připraveni na cestu společně s ostatními automobily! Ale hlavu vzhůru! Nejsme sami, kdo trčí v dopravní koloně…

III. 2. 2. Jak by měla vypadat EU Jak by měla vypadat EU, aby se mi líbila? Na tuto otázku odpoví asi každý člověk úplně jinak záleží to jak na jeho věku, tak na současném společenském postavení atd. Vzhledem k tomu, že já budu letos maturovat, mám díky členství naší republiky v Evropské unii pestřejší nabídku možností, kam jít studovat vysokou školu. Studium a další věci týkající se mého budoucího života jsou asi teď nejpalčivějšími problémy, které řeším. Proto bych byla docela ráda, kdyby bylo postupem času považované za normální a snad i žádoucí, aby mohl každý student s alespoň nějakým jazykovým základem vycestovat na určitou dobu studovat jinam - mimo svou rodnou zem. Proč bych si to tolik přála? Možná proto, že já sama k tomuto stále tíhnu. Chtěla bych, aby tuto možnost mělo maximum studentů, kteří by o studium v zahraničí projevili zájem. Bylo by totiž velmi smutné, kdyby věci zůstaly ve stavu, v jakém jsou teď, kdy je i pro člověka, který umí docela obstojně jazyk, možnost jeho dalšího a jistě prospěšného rozvoje omezena jen kvůli tomu, že studijní pobyty jsou vesměs velice drahé anebo jsou místa pouze pro dva až tři studenty z jedné školy. Mám pocit, že se většinou na studenty, kteří měli to štěstí a mohli odjet na chvíli někam pryč, pohlíží spíše jako na „exoty“. Ale musím uznat, že se už mnohé změnilo - myslím si, že se pohled na tyto lidi mění docela rychle a je to naštěstí čím dál tím běžnější nestudovat celou dobu jenom u nás. Studium v zahraničí totiž nabízí víc než jen poznání jiné země a kultury, nese s sebou také seznáme97


ní se s novými lidmi a díky tomu můžeme mít kamarády i mimo ČR. Otvírají se nám možnosti cestování a návštěv, které budou jistě zajímavější, když budeme jezdit za „svými“. A také je možné, že v zahraničí najdeme práci a budeme jezdit na návštěvy do Čech. Byla bych ráda, kdyby mladí mohli naplno využívat možností studia v zahraničí - mohli si vybírat jak z nabídky České republiky, tak z nabídky jiných států EU. Domnívám se, že by nebylo špatné, kdyby se ve školách více zdůrazňovala možnost studia za hranicemi a kdyby byly lépe dostupné informace o těchto programech. V čem je tedy problém? Proč jede pryč jen ten, kdo se po různých možnostech dlouho pídí? Je tak těžké a náročné toto studentům usnadnit? Mohli bychom být rádi, že jsme členy nadnárodního společenství, které by nám mělo přinášet víc výhod než nevýhod. Ale máme proč? Máme vůbec možnost okusit něco z výhod členství v Evropské unii? Studium je pro nás teď to hlavní. Uznávám, že to možná není úplně jednoduché, ale jistě je to velmi potřebné. Do budoucna pro nás budou daleko cennější zkušenosti ze zahraničí. Nemůžeme být jen zavření tady a „hrát si na svém písečku“, když máme možnosti, měli bychom je také patřičně využívat. Jak bychom pak mohli obstát v boji o zaměstnání někde v zahraničí, kdybychom neměli žádné zahraniční zkušenosti? Podle mě by se měla společnost snažit toto studentům usnadňovat, protože je to pro nás velmi důležité a zásadně může náš život ovlivnit již naše studium. Nový rektor Univerzity Karlovy V. Hampl hodlá umožnit více studentům studium v zahraničí. EU rozhodla, že peníze, které naše republika dostane, nebudou moci být použity na plánované opravy panelových domů atd. ale budou investovány do vědy a výzkumu. Je vidět, že se nám možná již blýská na lepší časy. Až jednou vystuduji nějakou vysokou školu - ať už tady nebo jinde v Evropské unii - bude mě zajímat otázka zaměstnání. Na našem trhu práce mají problémy s nezaměstnaností také vysokoškolští absolventi. Proto cítím, že by s řešením tohoto problému opět mohla pomoci EU. Ale jak? Možností je asi více, záleží na tom, které si my sami zvolíme, nebo které nám budou připadat nejlepší a hlavně, které nám budou nabídnuty. Podle mě, ale budeme mít i toto díky členství v EU snazší než třeba naši rodiče. Už teď je maminka jedné mé kamarádky na rok pracovně v Německu. Až budeme jednou hledat práci my - nyní studující - snad bude situace alespoň stejně příznivá, jako je teď (mám na mysli možnost práce jinde než v ČR), anebo snad i příznivější, což by měla být, protože už snad bude možné i pro občany České republiky pracovat ve všech zemích Evropské unie. Dostupnost dobrého zaměstnání je pro mě velmi důležitá, myslím si, že je také jedním z úkolů Evropské unie toto lidem zprostředkovat a mám pocit, že se o to již snaží stejně tak, jak se snaží o možnosti studia v zahraničí. Ale i zde by se nejspíš hodila větší prezentace okolí. Dále k životu patří touha po určitých jistotách – měli bychom tudíž jako občané státu, jenž je členem Evropské unie, toto zabezpečení pocítit. Mám na mysli hlavně sociální a zdravotní péči. Určité služby nám asi bude poskytovat náš stát. Ale jak by to vypadalo, kdybych pracovala a žila mimo ČR? Chápu, že je výhodné, aby byly státy spojené v jeden celek a v jeho rámci aby fungovala stále jistá samospráva jednotlivých států. Ale kde končí pole působnosti celku (Evropské unie) a začínají problémy, které si bude každý stát řešit i nadále sám? Co se týče obchodování mezi jednotlivými státy, je mi jasné, že je prospěšná bezcelní oblast, volný pohyb zboží, kapitálu… A taky je pochopitelné, že každý stát má také určitou vlastní mezinárodní politiku i v rámci EU. Evropská unie by podle mě měla poskytovat každému státu dostatek prostoru, aby neztratil svou jedinečnost, měla by ale také vyžadovat uznávání vyšší autority( řídících orgánů EU). Je jistě prospěšné být členem většího celku, kde si budou jeho členové vzájemně pomáhat a snažit se, aby bylo toto společenství výhodné pro všechny zúčastněné. Je ale také důležité, aby se individualita jednotlivých členů dodržovala a uznávala. 98


Evropská unie má podle mě spoustu dobrých idejí - např. měnová unie a euro – uznávám, že přijetím eura ztratí každý stát určitou část svých tradic. Ale je měna nejzásadnější částí naší jedinečnosti? Měny se přece jmenovaly v historii již různě a také se měnily. Teď bychom si přijetím eura jistě některé věci v Evropské unii usnadnili. Je ale jasné, že přijetí jednotné měny není pro naši republiku jen tak - má totiž velkou souvislost s naší ekonomickou a hospodářskou situací. A i když se tvrdí, že by u nás nepodražilo, tak s tím nesouhlasím. Jednou o prázdninách jsem byla v Holandsku a bavila jsem se tam s jednou paní. Ptala jsem se jí, jestli je pro ně všechno stejně drahé, jako před přijetím eura. A ona mi řekla, že je teď všechno dražší. Její odpověď mě dost překvapila. Tento problém by nejspíš nastal na přechodnou dobu i u nás, ale dle mého názoru se dá toto zvládnout a překonat. Myslím si, že to jak nyní Evropská unie funguje není špatné. Pár výhrad jsem už zmínila výše. Určitou změnou ale musíme projít také my - teď je na nás, jak si zvykneme na jiný život a jak se mu dokážeme přizpůsobit a taky mu něco obětovat. Protože podle mě může být tady u nás o něco lepší život, pokud nebudeme pracovat proti Evropské unii, ale budeme se snažit s ní spíše spolupracovat. Tendence spojovat různé státní celky jsou docela staré - z historie můžeme vidět, že se státy do některých konfliktů spojovaly do určitých koalic. A proč? Aby měly větší sílu a taky koordinovanost? Nejspíš ano. Každé společenství potřebuje nějaký řád a ten se evropská unie snaží státům, které sdružuje, poskytovat. Evropská unie se také snaží zabraňovat konfliktům uvnitř Unie. Jsem ráda, že je naše republika členem Evropské unie. Ale také jsem ráda, že jsem nemusela hlasovat v referendu o vstupu. V tu dobu jsem si nebyla jistá, co bych mohla od Evropské unie očekávat, a kampaň mi přišla prezentována dost jasně pro Unii a to mi trochu vadilo. Nevěděla bych asi, podle čeho se rozhodnout. Nyní vnímám členství naší republiky jako usnadnění a zjednodušení, ale také obohacení a nabídku nových možností pro svůj život. Na druhé straně se musíme najednou víc snažit - aby např. naše výrobky byly stále konkurenceschopné a aby byla naše republika atraktivní i pro zahraniční investory - motivace je to dost silná. Myslím si, že nám rozhodně prospívá, že jsme se po 40 letech komunistické nadvlády mohli opět zařadit mezi vyspělé státy západní Evropy.

III. 2. 3. Jak vidím naši budoucnost Úvodem bych rád zmínil výsledky průzkumu, který byl proveden v souvislosti s rozpadem Československé republiky. Byli v něm tázáni občané tehdejší slovenské části republiky. Byly jim položeny otázky typu.: Chcete vlastní zástupce k vystupování v zahraničí? Odpověď – ano. Chcete vlastní armádu? Ano. Chcete si formovat vlastní ekonomiku? Ano. Takovéto a další otázky, které víceméně charakterizovaly nezávislý stát, byly zodpovězeny kladně. Avšak na otázku „Chcete společný stát?“ odpověděli také kladně. Nyní, o několik let později, poté co obě země prošly komunistickou vládou, se opět setkávají, a to v Evropské unii. Myslím, že přání Slováků se konečně naplnilo. Nyní jsme společně s dalšími státy Evropy sdruženi do tohoto seskupení, které zatím neboří ideu jednotlivých států, zato ale je sdružuje po mnoha stránkách. Ekonomické, politické i sociální. Důsledky takovéhoto sdružení pociťuje pak obyčejný občan samozřejmě různě. A to jak v závislosti na jeho postavení ve společnosti, tak bohužel také v závislosti na tom, v jakém státě z EU přebývá. Důsledky každopádně pociťuje. Některé pozitivně, jiné negativně. Stejné šance, to je něco co charakterizuje demokracii. Jak toho ale v praxi docílit? Už rozdílné postavení jednotlivých států v rámci EU je překážkou. Důsledkem je tak rozdílné postavení občanů 99


země jedné vůči postavení a možnostem občanů jiné země. Způsobuje to rozdílný právní systém a v důsledku i rozdílná ekonomická situace státu. Jedno souvisí s druhým. Je však vize „superstátu“ cestou? Co bychom tím získali navíc? A co bychom naopak ztratili? Nyní máme společný trh, provázané ekonomiky, společný (částečně) pracovní trh, společné vystupování vůči ostatním a mnoho dalšího. A já se ptám, zda nám to stačí nebo potřebujeme víc. Zda chceme víc. Nyní jsou identity jednotlivých států zachovány. Vidím však problém především v zákonech a zbytečně komplikovaném právním systému a systému vládním. Mnoho národních a zároveň také evropských institucí, velké množství různých fondů, přerozdělování finančních prostředků, to vše tvoří pro občana některého ze států EU nepřeberný a příliš komplikovaný politický a zákonodárný guláš. Pro každého platí jiná pravidla, vznikají a zase zanikají jednotlivé novely, politici se navzájem obviňují z blokování návrhů, nadbíhají jednotlivým vrstvám občanů. Taková je situace především v nově přistupujících zemích. V důsledku se však takováto situace může promítnout a dokonce až vyústit do nestability celého společenství. Proto také panuje snaha o maximální zjednodušení ve všech oblastech. Podle mého názoru by většinu problémů vyřešil shodný právní systém, který by musela přijmout každá země EU. Pravda, skokem se nic řešit nedá, bylo by to výhodné až pro země na určité úrovni, ale EU by to jednoznačně prospělo. Myslím proto, že jakmile se díky přerozdělovací politice rozdíly v rámci EU vyrovnají, byl by společný právní systém nanejvýš výhodný. Prvním krokem je však společná ústava. Tak či onak, cesta nakonec zřejmě povede ke vzniku takzvaného superstátu. Otázkou zůstává, zda by nebyla stávající situace po několika úpravách a zjednodušení vládního systému v rámci EU výhodnější a v konečném stádiu i stabilnější než něco, co je nazýváno superstátem. Nemusíme přece chtít vše zjednodušovat maximálně, rušit naše státy, vzdalovat se obyčejným lidem, neboť jak ukazuje minulost, lidé chtějí mít vše nadosah. Chtějí mít možnost rozhodovat o svém osudu téměř nezávisle a sdružují se do větších celků především kvůli vnějšímu světu. Logický průběh věcí totiž nakonec poukazuje na výsledek jako na rozpad, který byl také důsledkem situace v ČSFR, a jehož důvod byl zahrnut již v názorech lidí ve výzkumu uvedeném na začátku tohoto textu. Totiž že lidé chtějí mít většinu vlastní, ale zároveň chtějí vystupovat společně. Proto si myslím, že úkolem EU je stávající postavení stabilizovat, optimalizovat, a to především v oblasti mezinárodního obchodu, kde musíme konkurovat Asii, USA a dalším. Za tímto účelem sjednotit a upravit zákony k tomuto potřebné a snažit se stabilizovat ekonomickou situaci v rámci EU. Až tato dosáhne určitého stupně, ustoupil bych od přerozdělování finančních prostředků a pod dojmem stejné šance nechal trh volně rozvíjet. Konkurence se sama donutí orientovat se na různé druhy zboží a Evropa se stane silnější. Poté bych úkolem EU viděl především dohled nad daňovým systémem. A také investice do rozvoje jednotlivých států. EU vnímám jako příležitost pro silnější obchodní postavení v rámci světa a pohodlnější obchodní a sociální transakce v jejím rámci. To je budoucnost EU, rozvinutí stávajícího stavu. Nesmíme však lidem upírat jejich ojedinělou identitu, jejich začlenění do jednotlivých seskupení zvaných státy.

III. 2. 4. Evropan jako jsem já Je neděle 23. října šest hodin odpoledne. Právě jsem přijel z nádherného víkendu, stráveného s kapelou na Slovensku. Ideální čas na to, abych stihl do zítra napsat pár stránek blíže neurčeného textu o Evropské unii. 100


Pomalu stoupám po schodech vstříc našim domovním dveřím a cestou se snažím dát do kupy pár informací, které o EU vím. Moc toho nevím. Vím, že členské země mají volné hranice, tedy každý správný „Evropan“, jako jsem já, si může po Evropě pobíhat, jak se mu zachce, a tudíž se mu nemůže stát, jako se to stalo nám při prázdninovém „miniturné“ po Německu, že mu nějaký rozmrzelý německý celník vyhází věci z auta a pak ho ještě nutí ukázat, co skrývá pod svým spodním prádlem. Tuším také o určitém ustanovení, že televizní stanice členských zemí musí vysílat minimálně padesát procent evropských filmů a pořadů. Vzpomínám si, jak trochu úsměvně na mě působil komentář k tomuto nařízení od jednoho známého, jenž po návratu z práce vždy automaticky zapíná televizi, vypíná ji, až když jde znovu do práce, a s oblibou si vychutnává americké akční filmy: „To je vopravdu síla. Z nadvlády komunismu k nadvládě kapitalismu! Ale co já bych si s tím dělal hlavu…“ Je samozřejmě jasné, že můj známý zcela nedomýšlí hloubku tohoto ustanovení. Omezení vysílání mimoevropských filmů je jasnou podporou naší evropské kultury. A málem bych zapomněl na přednášku absolvovanou minulou středu u nás ve škole o základních principech evropského společenství. Ta byla pro mě dost přínosná a krásně jsem si mohl dotvořit názor na toto společenství. Ještě schůdek a jsem doma. V ledničce si vezmu nějaký ten salám, položím ho na chleba, sním a zapiji „Eurocolou“. Pak usedám k počítači a zvolna sepisuji myšlenky nakumulované cestou po schodech domů. Ač jsem se snažil sebevíc, natáhl jsem to jen na půl stránky. Nepříjemné, to mi ještě alespoň stránka a půl psaní zbývá. Je neděle 23. října půl osmé hodiny téměř večerní. Se zoufalstvím se snažím stvořit v hlavě jakoukoli myšlenku, která by souvisela s danou tématikou. Můj problém je jasný – nedostatek informací. Je to až k podivu, člověk takhle najednou v neděli o půl osmé zjistí, že je součástí něčeho, o čem nemá ani tušení. Možná jsem jen ne dost často sledoval zprávy v televizi, nebo nedostatečně pečlivě četl noviny. Je také dost možné, že jsem jednoduše po problematice Evropské unie dostatečně nepátral. Nicméně pokud bych chtěl pátrat, tak v tuto pozdní dobu snad jedině na internetu a vybrat mezi přibližně čtyřmi a půlmilionem různých serverů, jejichž seznam se mi na monitoru objevil po zadání hesla „EU“, je přinejmenším obtížné. Pár z nich jsem prošel, ale nenašel jsem tam nic, co by mě nějakým způsobem zajímalo, tedy až na to, že jsem se dověděl, že Vladimíru Železnému by měla být odebrána imunita a že jakýsi pan evropský komisař Barroso přijede do Prahy. To, co by mě vlastně zajímalo, je to, jakou výhodu má členství naší země v Evropské unii pro jednotlivce, tedy pro mě. Třeba se to dozvím příště, až přijde k nám do školy zase nějaká paní s grantem z evropské pokladny. Je neděle 23. října osm hodin večer. Do obličeje mi stále září monitor počítače a já si optimisticky říkám - když se mi podařilo za dvě hodiny napsat téměř stránku a ještě téměř o ničem, tak to si můžu v klidu dát malou pauzičku a do jedenácti to stejně stihnu dodělat. Vyšel jsem na balkón a pozvolna jsem začal inhalovat aromatické plyny obohacené o trochu nikotinu a dehtu. Koukám dolů na noční parčík rozprostírající se za naším domem. Na chvíli se také podívám nahoru na oblohu. Je skoro jasno a jsou celkem pěkně vidět hvězdy. Velký vůz, Malý vůz a co je támhle to, těch dvanáct hvězdiček v kruhu – to je signál, že mám típnout tu cigaretu a vrátit se ke psaní. Dvanáct hvězdiček – to by mě zajímalo, jak vlastně vzniklo tohle logo. Vůbec hvězdičky jsou nějak oblíbeným symbolem užitým na vlajkách. Třeba Spojené státy s tím přišly už o nejméně tři století dříve. Jestli to ti Evropané neokoukali odtud, to by totiž skoro vypadalo, jako by se Evropa snažila vytvořit unii, která by mohla Američanům bez potíží konkurovat. Zase na druhou stranu, když 101


vznikala americká vlajka, byla Severní Amerika obývána také převážně Evropany, tím pádem se to dá přirovnat k takovému evropskému zvyku. Je neděle 23. října deset hodin večer – to ten čas letí. Ještě kdyby mi taky tak létaly hlavou nějaké nápady. Jdu do kuchyně a uvařím si další chleba se salámem, doliji do sklenice zbytek obsahu láhve s „Eurocolou“ a pozastavím se na chvíli nad nápisem na jejím obalu. Proč se vyrábějí takovéto výrobky „Eurocola“ a „Eurovíno“ – mimochodem jejich kombinace je docela dobrá – „Eurodžus“, „Euromáslo“, atd. Našlo by se toho určitě víc, ale to by si mohl někdo myslet, že se snažím tuhle „slohovku“ protáhnout zbytečným vyjmenováváním jakýchsi „Eurovýrobků“. Nijak jsem po tom nepátral, ale myslím, že jsou na trhu proto, aby regulovaly zdražování ostatních, čili „Neeurovýrobků“, jež je jasným důsledkem vyrovnávání cenového rozdílu zboží ve všech členských zemích. Pozvolna dojím chleba. Alespoň mám teď plný žaludek, když ne hlavu. Možná by se hodila po takovém jídle zase menší pauza na odpočinek. Radši ne, jinak bych to taky mohl psát až do půlnoci. Je pondělí 24. října nula hodin a pár minut. Teď můžu všem klidně říkat, že jsem to psal dva dny v kuse. Přesto bych byl ale raději, kdybych to měl hotové do původně plánovaných jedenácti hodin. Usínám nad klávesnicí a probouzím se ještě o půl hodiny později. Jsem tak unaven, že jsem dostal nápad. V takovouto chvíli únavy je člověk schopen téměř čehokoli a já jsem se rozhodl položit si otázku, co bych od Unie očekával, a tak nějak shrnout obsah celé této práce, jestli se to tím slovem dá nazvat. Dle mého názoru Česká republika vstoupila do Evropské unie příliš brzy. Pokud zapátráme v historii, zjistíme, že český stát byl samostatným státem v kuse nejdéle přibližně třicet let a od té doby se toho, během války a působení komunistické strany, dost změnilo. Tím pádem by se, podle mě, Češi měli nejdříve naučit žít ve vlastním, nikým neomezovaném státu a teprve až se toho dostatečně nabaží, začít uvažovat o vstupu do jakéhokoli společenství, jež bude Českou republiku jakkoli omezovat nebo spíše ovlivňovat. Druhá věc je ta, jak by náš samostatný stát obstál v ekonomicky konkurenčním boji proti státům unie. Často se mluví o ztrátě suverenity. O tomto mě dokonale přesvědčila právě ta přednáška, jež předcházela našemu úkolu. Možná jsem to špatně pochopil, ale barevné obrázky kostiček puzzle, které se nakonec spojí v jednu velkou kostičku a nebude už možné rozeznat, kde jednotlivé kostičky začínají a kde končí, jsou pro mě dost jasný argument. Je to pěkná myšlenka, ovšem mám ten pocit, že právě soupeření jednotlivých států, od toho, kdo první objeví lék na rakovinu, až po to, kdo vyhraje turnaj ve fotbale, je právě to, co žene vývoj celého lidstva kupředu. Co bych od Unie očekával? Především to, aby všem státům měřila stejným metrem a aby se životní úroveň obyvatel nového členského státu co nejdříve vyrovnala životní úrovni států v unii již dlouhodobě fungujících, protože pokud unie nebude fungovat, jako jeden celek, kde všichni se budou v mezích možností snažit táhnout za jeden provaz, pozbývá - alespoň pro mě - takové společenství významu. Je pondělí 24. října šest hodin ráno. Probudil mě příšerný rámus, jenž spustil budík stojící na poličce vedle mé postele. Pomalu jsem otevřel oči. Venku je ještě tma. Zvedám hlavu a zjišťuji, že se tento text ještě o pár stránek protáhl, než bylo původně myšleno. Protáhl se o nesmyslné shluky písmen, které jsem vyťukal svou spící hlavou položenou na klávesnici. Po chvíli mazání se mi podařilo tyto shluky písmen odstranit. Zítra to stačí jen vytisknout a mám hotovo. To mám ale pracovní morálku! Takovou, jako by měl určitě mít každý správný Evropan. 102


III. 2. 5. Tláskaniny mladého nezkušeného děvčete … nebudu zde psát žádné posudky na náš politický systém, na vliv a fungování EU. Vezmu to od jiného konce. Ani vlastně nevím z jakého konce, asi je spíš smutné, že téměř osmnáctiletá studentka gymnázia neví, jak se vyjádřit k tomuto tématu. Vím jen, že pokud bych řekla, že spokojená jsem, pravda by to nebyla. Bylo nám tu vysvětlováno, jak svoboda člověka S je omezována či kontrolována orgány EU v zájmu našeho vlastního bezpečí a vzniká svoboda Sp, tedy svoboda pro nás výhodnější. Jeden by se až pousmál. K čemu tu tohle vše je, vždyť když si mladý inteligentní člověk přečte noviny nebo zapne televizi, má neodolatelnou chuť jít skočit odněkud zvysoka. Bylo nám zde tvrzeno, že na té pomyslné skále stojí pomyslná značka Stůj!. Tuto značku tam dala společnost. Kdepak. Když si mi můj přítel stěžoval, jak už v téhle společnosti, v Evropské unii, v tomto státě nemůže dál žít, smála jsem se mu. Říkala jsem si, člověče, co chceš, máš svobodu, můžeš si kupovat banány, dokonce ani nemusíš slepě věřit, že západ je bílý a východ rudý. Kruci chlapče, jdi si zapálit to svý zlatý Máčko a neremcej. Chlapec zřejmě šel, skutečně neremcal. Nejspíš už ani remcat nebude, asi ho už nikdy neuvidím. Napadá mne jízlivá otázka, kde byla ta značka Stůj! ? Proč nefungovala kontrolovaná svoboda jedince? Moc tomu nerozumím. Nevím, jestli jsem jen přednášku špatně pochopila, anebo to bylo tím, že se jí můj přítel neúčastnil? Kdo ví … Myslím, že i kdyby se jí účastnil, spíš by ho to jen a jen utvrdilo v jeho odmítavém postoji. K čemu nám jedincům je to, že jsme součástí Evropského společenství? V celostátním měřítku to má jistě nespočet výhod, v rámci krajů, okresů, měst, obcí, institucí, podniků, organizací … bezesporu také, ale myslím ten konkrétní dopad na nás, na mě? Dejme tomu, že vím, že ty banány v Tescu vždy budou díky vzájemné spolupráci mezi státy a to i v rámci EU. Vím, že spoustu věcí můžu a vůbec bych smět nemusela, ale jak mám být za toto, co od narození považuji za samozřejmost - i když to tak být nemusí, ale to mi po osmnácti letech, co to tak je, a co v tom žiju, budete vysvětlovat jen velmi těžko - v EU spokojená, když se kolem mě děje to, co se děje? Když mladí vzdělaní lidé utíkají od drog k mostům, kde žádné výstražné značky nestojí a nikdy stát nebudou? Zřejmě bych byla v EU spokojená kdyby se pánové a paní z vyšších postů, co budou tohle číst, tomu jen nepousmívali a neříkali této práci jen stláskanina mladého nezkušeného děvčete. Jistě, je to jen stláskanina mladého nezkušeného děvčete, ale děvčete, které má odpor jít k volebním urnám, má jízlivou a ironickou nedůvěru k politickým debatám vedeným na úrovni, kdy forma obsah zabíjí. Tady mi chybí ta kontrola EU, která nám byla vysvětlována na přednášce. Funguje prý všemi směry. Tak jak je možné, že některé paní ministryně tvrdí to, co tvrdí, jiní páni poslanci dělají to, co dělají? Nerozumím této politice, ale svým selským rozumem si utvářím tento názor, My voliči používáme hlavně selský rozum. Přijde mi, že ta pomyslná kontrola funguje jen směry, kterými je to zrovna výhodnější. Kdo kontroluje politiky, aby tu byli pro nás a nehrabali si do svých pomyslných koryt? Zase politici. Úsměvné. Jistě že každý člověk má tendence zabezpečit sebe, svou rodinu, každý si chceme nahrabat… jen zrovna u těch politiků je to nám voličům, občanům, členům EU na obtíž. Tak se ptám, funguje nějaká nezávislá, neovlivněná a velmi nesnadno ovlivnitelná (každý má svou cenu) kontrola? A funguje správně? Ač do toho jako řadový občan samozřejmě nevidím tak jako politici či lidé z tohoto okruhu, přijde mi po zvážení mým selským rozumem, že určitě nefunguje tak, jak by měla. Toto je to, co by se mělo dít, abych byla v EU spokojená. Netvrdím tu, že je to proveditelné, tvrdím, že je to můj názor na to, co tu chybí. Volby jako prostředek kontroly zjevně nejsou nejúčinnější, kontrola by měla přicházet shora. Pokud je to možné, bylo by příjemné mít pocit, že všichni občas používáme tenhle selský rozum. … Když si to tu pročítám, napadá mě otázka, kdo by kontroloval kontrolu? Musím se pousmát, napadá mě jediná odpověď a to selský rozum. Kdyby bylo tohle proveditelné bylo by tu fáááájn. 103

III. 3. ...budoucnost očima studentů III. 3. 1. Jistota, že Evropská unie … Jiří Kalous, student Gymnázia Jaroslava Heyrovského, Praha

III. 3. 2. Možná se z EU stane jeden stát, to nikdo neví Monika Hanušová, 1. německé zemské gymnázium, Brno

III. 3. 3. Co když se také rozpadneme? Jan Voslář, student Gymnázia Jaroslava Heyrovského, Praha


III.3.1. Jistota, že Evropská unie … Přemýšlím nad cílem této slohové práce. Je sice chvályhodné, že se někdo chce zabývat názorem středoškolského studenta, otázkou nicméně zůstává, kolik pozornosti mu bude věnovat. Druhým problémem je má nejistota,zda jsem vůbec schopen něco o Evropské unii napsat. Tímto problémem se dnes a denně zabývají tisícovky lidí, kteří mají pro tuto činnost narozdíl ode mně předpoklady: dostatečné vzdělání, praxi a především detailní znalosti o fungování a cílech této instituce. Já jsem sice již jistého vzdělání dosáhl, ale praxi a dril každodenní práce ne, a to mne staví před otázku, jak tento sloh pojmout. Buď se mohu pokusit o popsání problémů, o kterých si myslím, že jsou závažné, a přemýšlet nad nimi (i za cenu toho, že některé mé názory mohou působit naivně), nebo se omezím na agitku pro či proti Evropské unii. Vzhledem k tomu, že cílem přednášky, které jsem se zúčastnil v rámci tohoto projektu, bylo utřídit si vědomosti a pokusit se o vytvoření vlastního názoru, zvolil jsem variantu první. První věcí, na které mi záleží, je prezentace Evropské unie na globální scéně v několika aspektech: ekonomickém, politickém a kulturním (etickém). Do jisté míry se tato jednotlivá hlediska překrývají, a proto se pokusím znázornit je na jednom příkladě. Začnu ekonomickou stránkou věci. Šéfové Evropské unie by si měli především rozmyslet, jak chtějí před světem (a samozřejmě před občany této unie) vystupovat. Měli by podle mne zvolit jasnou a průhlednou ekonomickou politiku, která by nikam neuhýbala a nedělala ústupky ani okolnímu světu ani jednotlivým členským zemím. Z médií mám dojem (a samozřejmě může být mylný), že se Evropská unie snaží podporovat volný trh, tržní hospodářství a podobně. Koneckonců, jedním z lákadel Evropské unie pro naší malou republiku bylo i otevření vnitřních hranic mezi členskými státy, tedy odpadnutí cel, volný pohyb zboží, kapitálu a pracovních sil. V praxi jsme zjistili, že realita je poněkud odlišná a některé státy si více či méně tyto bariéry udržují, ale budiž, jde o přesně stanovené lhůty, které byly známy předem. Nicméně vidím několik dalších problémů, které se zpěčují rétorice Evropské unie o svobodném a volném trhu. Jako příklad mohu uvést systém dotací a dotace vůbec. Podle mne můžeme rozdělit dotace na dva druhy: efektivní a neefektivní. Za efektivní považuji ty, které se dlouhodobě vyplácejí a které v budoucnu mohou přinést nějaký užitek, např. investice do vzdělání, kultury, výzkumu a do odvětví výroby nebo služeb, které mají šanci na hospodářský růst. Neefektivní dotace jsou ztrátové, investované do sektorů, které buď neprosperují, nebo v brzké době přestanou, a dotace jsou vlastně takové berličky, které mají udržet zdání, že je vše bez problémů a funguje tak jak má (popř. udržet pracovní místa). Vhodným příkladem je podle mého názoru věc, která Evropu dlouhodobě hodně pálí, a tou je zemědělství. Je faktem, že evropští zemědělci nemají šanci konkurovat svými cenami některým zámořským producentům. Nicméně se do zemědělství neustále cpou závratné částky peněz a moloch tak zůstává naživu. Nehledě na to, určité části zemědělské produkce a potravinářského průmyslu jsou schopny konkurovat i mimoevropským producentům, protože jsou založeny na kvalitě či značce, můžeme jmenovat například vinařství, sýry, čokolády, výrobu piva a v neposlední řadě tzv.biofarmy, jejichž počet neustále roste jak v celé Evropě tak u nás. Myslím, že postupná rekultivace ohromných prostor, která zabírají pole, je možná. Za prvé rozdělením velkých polí na menší, která by spadala právě pod ekofarmy a za druhé postupným zalesňováním. Druhým hlediskem, jak se můžeme dívat na evropské zemědělství, je hledisko politické a morální. Evropská unie se dozajista snaží pomáhat zemím třetího světa, ale možná by stálo za úvahu, jaká forma pomoci by byla nejlepší. Existuje poměrně rozšířený názor, že to, co africké země potřebují, není nekonečné rozdávání peněz, ale přirozená ekonomická pomoc, pomoc trhu. Domnívám se, že pokud by Evropská unie a Spojené státy otevřely své 106


hranice, velmi by to napomohlo situaci. Obilí a jiné zemědělské produkty, na jejichž výrobu jsou náklady v rozvojových zemích mnohonásobně nižší než třeba ve Francii, by proudilo do našich zemí, teoreticky by mohly klesnout i ceny např. pečiva, do rozvojových zemí by proudily peníze, vznikaly by tam nové pracovní příležitosti, Evropská unie by ušetřila na nesmyslných dotacích a všichni by mohli být spokojeni. Všichni? Kromě farmářů, kteří by vytvářeli nátlak na vlády. Ale to je opět o těch jasných pravidlech, o jakých jsem psal na začátku. To samé platí i o čínském textilu. Pokud nejde o padělky značek, proč by se nemohl bez omezení objevit na evropských trzích? Ať si sami lidé vyberou, jestli si koupí levný a dost možná nekvalitní oděv, nebo značkové a kvalitní zboží v jiném obchodě. Nebo koneckonců, proč mohly evropské obchodní řetězce přijít do České republiky a vytlačit nebo skoupit ty české, zatímco čínský textil a africké obilí k nám nemůže? Možná jsou mi ukryta fakta, díky nimž je vše jinak, ale já o nich nevím. Je to skutečně ten volný trh, o kterém se tak často v souvislosti s Evropskou unií mluví? Tedy abych shrnul první bod: Abych byl v Evropské unii spokojený, musí být dána jasná pravidla v ekonomice a politice, vytvořená na základě tržního hospodářství a volného trhu bez výjimek a v kontextu kulturního a morálního odkazu evropské kultury. Druhým bodem je vyřešení otázky fungování Evropské unie jako celku a vztahů mezi jednotlivými zeměmi. Moje představa je asi taková: Evropská unie je jakási nadstavba nad jednotlivými státy. Jsem pro společnou vnější hranici, společně a důkladně hlídanou, a pro zrušení interních hranic ve smyslu celních a obchodních bariér. Tyto hranice by měly zůstat zachovány pouze jako ohraničení území, bez omezení pohybu občanů členských států, zboží a kapitálu. Jednotlivé členské státy mají vlastní vlády, které se starají o „své“ země. Nad těmito vládami jsou další instituce řídící chod Evropské unie, do nichž jsou voleni občané jednotlivých států buď formou občanských voleb, nebo vybráním zástupců jednotlivých vlád. Řídícím centrem Evropské unie je jakási rada, tedy více lidí, ne jedna osoba, jejíž činnost kontrolují další orgány, které mají také pravomoc tuto radu ve výjimečných situacích odvolat a vypsat nové volby (pluralitní demokracie). Každý z členů rady má na starosti určitý resort, o kterém v případě potřeby jedná s dalšími nečlenskými státy, a tým poradců z jednotlivých členských zemí. O závažných otázkách jednají společně s radou další dva orgány (obdoba parlamentu a senátu, rada v tomto pohledu zastupuje vládu a její jednotliví členové ministry) a rada poté prezentuje výsledek těchto jednání. Další opatření ošetřuje maximální počet zástupců jedné v země jak v jednotlivých resortech, tak v celé radě a mezi poradci. Tímto se může omezit riziko možných diktátorských choutek, jak v prospěch rady tak jednoho ze členských států. Tím se dostávám k další věci: Evropská unie by měla být založena na demokratických pravidlech, ale ne vždy a všude. Jednotliví zástupci a členové úřadů by měli být zvoleni demokraticky, ale volbu na základě většiny hlasů nemůžeme vztáhnout na rozhodování na mezičlenské bázi. Tím myslím, že v otázkách, které se týkají všech států by měl mít každý stát právo veta, které nezáleží na jeho vojenské síle, rozloze, počtu obyvatel etc. Těžko si lze představit situaci, kdy by všechny státy s výjimkou jednoho schválily zákon, který by právě tu jednu zemi citelně poškozoval. Z hlediska pravidla demokratické většiny by to sice bylo korektní, ale nemyslím si, že je to vhodné řešení. Pro srovnání: kdyby byl v České republice schválen zákon legalizující potraty a proti by byli pouze lidovci, je to podle mně korektní, protože sice se to vzpírá jejich názoru, ale nikdo nenutí křesťanské dívky k potratu, pokud nechtěně otěhotní. Naproti tomu, pokud by všechny státy Evropské unie schválily zákon o tom, že porodit před osmnácti je ilegální a všechny nezletilé matky musí potratit a tento zákon by platil i na území nesouhlasícího státu, je to špatně (i za předpokladu, že pomineme absurditu tohoto zákona). Zákony každé země mají přednost před zákony Evropské unie a pokud jsou s nimi v přímém rozporu, může být stát vyloučen, nebo sám vystoupit z Evropské unie, ale za žádnou cenu nesmí být nucen k přijmutí zákona, se kterým jeho vláda (a tedy občané) nesouhlasí. Druhou alternativou je 107


schválení zákonů s výjimkami pro některé státy, ale to opět naznačuje neprůhlednost celého systému. Tento předpoklad považuji za základ státní suverenity. Nikoliv měnu, či kontroly na hranicích. Státy by spolu měly spolupracovat a na bázi ústupků docházet k dohodám, ale Evropská unie by nikdy neměla dospět do federálního státu. Například policejní sbory by si měly předávat informace o zločincích a spolupracovat na jejich dopadení, ale nechtěl bych se dožít vzniku jakési evropské FBI, která by měla větší pravomoce než česká policie. Takže shrnutí dalšího bodu: abych se v Evropské unii cítil spokojený, chci vědět, že členské státy spolu spolupracují ve větší míře než s těmi nečlenskými, ale státní suverenita (jak jsem se ji pokusil definovat před chvílí) není ohrožena. Taktéž nehrozí převzetí moci jedincem nebo státem a státy nejsou k ničemu nuceny. Posledním článkem řetězce je vztah Evropské unie a mne jako občana. Každý z nás jistě zná anekdoty o evropské míře pro zahnutí banánů, kulatost míče, nebo třeba o tom, jak na posledním útržku toaletního papíru musí být upozornění, že jde o ten poslední. Doufám, že k takovýmto absurditám nikdy nedojde, nicméně už teď se objevují vyhlášky, které mne poněkud zneklidňují. Mohu jmenovat dvě , první spíše pro zasmání, druhou vážnou. Dočetl jsem se, že Evropská unie hodlá stvořit vyhlášku o cirkusech. Přijde mi to zvláštní. Myslím, že by měla platit jistá pravidla ohledně hygieny a ochrany zvířat, ale to většinou už ošetřují zákony a vyhlášky jednotlivých zemí. Pokud pominu humornou variantu, že se v ní bude řešit počet slonů v průvodu, či počet pruhů na tygrovi a zebře, nevidím jediný důvod, proč by tato vyhláška měla být vytvořena. Druhým problémem je otevírací doba obchodů. Objevují se zvěsti, že by měla být omezena a obchody otevřené nonstop by měly zmizet úplně. Můj názor je, že by mělo být pouze a jenom na obchodníkovi, jak dlouho bude mít otevřeno, a Evropská unie by měla kontrolovat pouze pokud nejsou porušována práva zaměstnanců (např. počet a délka jednotlivých směn). Vždyť například v lékařství, energetice a dopravě se pracuje také nonstop na směny, tak proč by tak tomu nemělo být v obchodech? A propos pracovní doba: neměla by nastat situace, kdy zaměstnavatel nutí pracovat zaměstnance přesčasy, ale pokud člověk takto pracovat chce, mělo by mu to být umožněno. Například u umělců to také nikdo nesleduje, nebo jste si snad všimli, že by někdo kontroloval, jestli malíř nenamaloval své plátno za noc bez přestávky, když je to proti pracovním předpisům? Unijní byrokracie by měla řešit skutečné problémy, nikoliv cirkusové směrnice, jinak hrozí, že sama přeroste v cirkus. Takže, abych byl v Evropské unii spokojený, chci mít jistotu, že bude vždy rozlišovat rozdíl mezi ochranou a omezováním. Co říci na závěr? Jsem rád, že jsme členové Evropské unie, i když se musím přiznat, že mi občas unijní rétorika leze na nervy. Myslím si, že je dobré a užitečné dál pokračovat ve spolupráci a integraci, ale abych byl spokojený....... Jistota jasné a průhledné unijní politiky, ekonomické strategie a morálního vystupování na základě evropského kulturního a společenského dědictví. Jistota, že Evropská unie nepřeroste v totalitní soustátí sovětského typu. Jistota, že integrace bude i nadále probíhat ve smyslu volného trhu, spolupráce policejních sborů, škol a kulturních institucí, ale že nikdy nepřeroste ve federální stát jakým jsou Spojené státy. Jistota, že Evropská unie nebude zasahovat do mých práv a soukromí a nestane se obdobou orwelovského Velkého Bratra.

III.3.2. Možná se z EU stane jeden stát, to nikdo neví Dne 1.5.2004 vstoupila Česká republika mezi členské státy EU. Vstupu předcházelo několikaleté čekání , při kterém musela republika, hlavně její činitelé, zavést mnoho změn a opatření. Týkalo se to legislativy, ale i opatření v hygienických, ekonomických a ekologických oblastech. Před vstupem 108


do EU proběhlo referendum, ve kterém se občané ČR měli vyslovit, zda vstoupit či nevstoupit do EU. Výsledkem bylo více kladných hlasů, a tak mohli naši činitelé připravit všechny podklady pro řádný vstup do EU. Samozřejmě se ale našlo mnoho odpůrců EU. Vím, že moji rodiče hlasovali pro vstup. Říkají, že nejde tak o ně, ale hlavně se dívají na budoucnost nás, jejich dětí. Oni byli vychováni v době komunismu a ví, jaké měli možnosti ve vzdělání a poznání kultury okolních států. Takovýto postoj při hlasování určitě ovlivnil více lidí – rodičů dětí. Dnes je mi 18 let, jsem plnoletá a začínám poznávat svět očima dospělých. Při každém chybném kroku nastává úder, který bolí. Vím, že v budoucnu se takových situací musím vyvarovat a zachovat se jinak. Za pochopení a finanční pomoci rodičů můžu studovat školu s výukou cizích jazyků a znalosti využívat v zahraničí. Několikrát jsem navštívila Německo a Rakousko. Líbí se mi čistota ve městech, která se těžko srovnává s čistotou v městě Brně. Navštívila jsem také univerzitu v Mnichově a ve Vídni, ale pouze jako turistka. Od svých známých vím o tom, jaký je na těchto školách zaveden učební řád. Mým přáním je taktéž se pokusit takovou školu vystudovat. V součastné době, kdy jsme v EU, je mé přání docela splnitelné. To je první věc, kterou od EU očekávám. Pracuji s dětmi, a tak se zajímám i o věci kolem nich. Jezdím jako vychovatelka na letní tábory, předcvičuji aerobik menším dětem. Práce s nimi mě dost baví. Jejich radost a smích nejde s ničím srovnat. Vždy mě zabolí, když se dozvím o špatném zacházení s dětmi. Zajímám se proto o problematiku opuštěných dětí i dětí žijících v těžších sociálních podmínkách a v dětských domovech. Doufám, že se mi v blízké budoucnosti podaří přispět ke zlepšení nelehké situace těchto dětí. Nevím, jak se takovéto případy řeší v okolních státech EU, proto nemohu srovnávat. Například v Nizozemsku se nesmí na veřejnosti uhodit dítě, ale v ČR se s tímto nešvarem setkávám dost často. V zemích EU bych si přála poznat výchovu dětí a jejich rodinné a sociální zabezpečení, ale také jejich práva. Pokud budu studovat na vysoké škole, chci se zaměřit na studium práv nebo studium v sociální oblasti tak, abych se této problematice jednou mohla věnovat. Když mi bude dopřáno, doplním si studium o zahraniční. Byla bych ráda, kdyby se touto tématikou zabývalo více států najednou a každý vytvořil podmínky pro zdravý vývoj dětí ze sociálně slabších rodin. Nemohu ale mluvit sama za sebe, měla bych se zaměřit i na ostatní občany naší země. Po vstupu do EU se u nás zavedlo mnoho opatření, která bylo nutné dodržet a splnit. Rodiče jsou oba podnikatelé. Jejich činností je provozování potravinářské prodejny. Museli v obchodě zavést opatření týkající se především hygienických podmínek. Vše vede k lepšímu provozu a čistotě prodeje. Ze začátku vím, že byl problém s prodejem pečiva, zejména koblih. O tomto opaření se hodně mluvilo, jak v televizi, tak i v tisku. Nyní, po uplynutí delší doby od zavedení tohoto opatření, už nikoho nepobuřuje, že si koblihy nebere sám, ale nabízí mu je prodavačka. Tady platí známé pořekadlo, že vše zlé je k něčemu dobré. Z pozice podnikatelů se v této sféře provedlo více změn, zejména v oblasti DPH. S každým novým zákonem však nastalo mnoho práce jej uvést do provozu. Vždy se najde dost odpůrců přizpůsobení se něčemu novému. Kritizují vždy Českou republiku, ukazují na to, jak to chodí v jiných státech, a nejsou ochotni provést veškeré změny k lepšímu. Nejdůležitějším bodem vstupu je přijetí euroústavy. V České republice nebyla euroústava schválena. Na jejím základě mohou podnikatelé i firmy spolupracovat a vyvážet výrobky do okolních států. Velkým přínosem pro české občany je možnost po přijetí euroústavy a vstupu do EU nejenom cestovat bez pasu, ale také pracovat v zemích EU. Tuto příležitost využili především mladí lidé, kteří si zde našli práci. Některým se podařilo vybudovat v zahraničí své firmy a podnikat zde. Otevřeli si hlavně cestovní kanceláře a restaurace. Vím, že některé státy euroústavu nepřijaly. 109


Byla to Francie a Nizozemsko. Bály se velkého přílivu přistěhovalců z nových států EU. Jejich obavy spočívaly v tom, že jim lidé odeberou práci a oni sami zůstanou bez práce. Jsem studentka a nedokážu říct, jestli dospělým lidem takováto možnost pomohla při hledání práce. Do zemí EU jezdí hlavně studenti a mladí lidé, kteří zde studují a pracují jako au-pair. Práce v zahraničí je lépe placená a to je pro někoho dost velká motivace k odchodu do členských států EU. Vidíme to jako nejlepší a největší možnost při práci pochopit výhody být členem EU. Mladí se seznamují s kulturou a životem v zemích, které jsou už dávno členy EU. Můžete si číst v euroústavě, číst zákony jiných zemí a zajímat se o život v okolních zemích. Největším poznáním je osobní návštěva v těchto zemích. Poznat na vlastní oči, jak se lidé o svou zemi starají, vidět prostředí a jak žijí. Poznat možnosti zaměstnání a vzdělání. Pro českého občana je nejdůležitější také vědět něco o finanční situaci v rodinách. Já sama při svých cestách jsem se seznamovala s životem rodin v západních zemích od nás. Měla jsem zatím vždy dobré zkušenosti. V době přijetí České republiky do EU mi bylo 15 let, proto jsem se o dění kolem vstupu do EU nezajímala. Postupem času zjišťuji, že se o EU začínám zajímat víc a víc. Je těžké říct, co a jak bych chtěla jinak a co bych ráda. Česká republika má mnoho občanů a správné by bylo, aby se každý vyjádřil sám za sebe, ale je to těžko uskutečnitelné. Názor mladé, střední a nejstarší generace se velmi liší. Především starší lidé necítí potřebu být členem EU. Mají neustále obavy co bude, hodně jich vzpomíná na minulou dobu. Mladí lidé žijí v současné době jinak. Snaží se docílit v životě alespoň kvalitního vzdělání. Podle mého názoru je právě členství v Unii nejlepším krokem k dosažení vzdělání na zahraničních univerzitách. Po absolvování studia a po následné praxi budou moci využít zkušenosti a poznatky v naší republice. V poslední době jsem s rodiči sledovala v televizi pořad „U nás v Evropě“, který byl tématicky zaměřen na vstup do EU tak, aby lidé byli seznámeni se životem obyčejných lidí v členských státech EU. Doufám, že nebude dlouho trvat a podobný pořad poběží v zemích, které jsou kandidátními zeměmi. Jediná změna bude v tom, že se životem v EU bude seznamovat také Česká republika. Věřím, že bude převažovat více kladů než záporných názorů. V uvedeném pořadu jsem slyšela velice pěkný názor mladého muže. Jeho výrok mě zaujal natolik, že si jej pamatuji. Zněl : „ Možná se z EU stane jeden stát, to nikdo neví.“

III.3.3 Co když se také rozpadneme? Lyrická historicko-fantastická povídka o budoucnosti 15. 6. 2414 „… v druhé polovině 20. století začaly vznikat další útvary, převážně v Evropě, jako například Evropská unie, Organizace spojených národů, nebo Severoatlantická aliance. Byla to spojení několika států dohromady, a to z různých důvodů. Hospodářských, vojenských nebo politických. Žádné neměly dlouhého trvání. Brzy se rozpadly, ale byly nahrazeny dalšími organizacemi.“ Student v zadní lavici se přihlásil. „Proč se rozpadly?“ Profesor přistoupil k mapě a řekl: „To je samozřejmě zásadní otázka. Podívejte se, tohle je mapa Evropy z první světové války, tedy z počátku 20. století, nám ale dobře poslouží. Všechny tyto státy,“ a profesor ukazoval na Srbsko, Rakousko-Uhersko, Německo a další země na západ „procházely dlouhým historickým vývojem. Jsou nahuštěny na velmi malé ploše, ne jako si představíte třeba dnešní Charland. Neustále mezi sebou válčily, a lidé nebyli zvyklí 110


podřizovat se společným zájmům. Mezinárodní dohody byly v počátcích. Není divu, že se to napoprvé nepodařilo. Nic nelze uspěchat.“ Chvíli nikdo nic neříkal, profesor se rozhlížel po sále a sledoval ruce. „No, co byste chtěli ještě vědět?“ Zareagoval okamžitě na první zvednutou ruku. „Mě by jenom zajímalo, jak to tenkrát brali lidé, tedy nějaké sdružování, byli všichni pro?“ „Vlastně stejně jako dneska, někteří byli nadšení, jiným to bylo jedno, někteří zas byli skeptičtí. Po tolika stoletích vlastní kultury a vlády to brali jako ztrátu své identity.“ Nikdo další se již nehlásil, někteří dokonce usínali, tak profesor pokračoval: „Tyto útvary, hlavně Evropská unie, jejíž původní název byl Evropské společenství, jsou dnes považovány za základ všech dnešních superstátů, jako jsou Spojené platformy, Pacifická aliance, Euroasijský Ekospol a podobně. Jeden z předních historiků uvádí jako první pokus o spojení Evropy mírovou cestou v jakousi unii, krále Koruny české, Jiřího Poděbradského, který vysílal poselstvo do evropských zemí, ve snaze ustavit mír. Ale to jen tak pro zajímavost. On ten historik tu teorii prosazuje spíše proto, že je sám z oblasti Čech. Pár studentů se zasmálo. Profesor poklepal na mapu v místě Polska. Colin zůstal sedět na svém místě, i když přednáška pro ten den už skončila. Jeho země patřila do Pacifické aliance, která fungovala již 60 let. Colin přemýšlel o tom, jestli se také brzy rozpadne, nebo jestli se třeba bude dál spojovat s dalšími zeměmi a organizacemi, jestli má nějakou budoucnost. Tak se dostal až k úvaze o budoucnosti lidstva jako takového. Bavily ho takové úvahy. Pokud se zatím všechna velká státní seskupení rozpadla, není důvod věřit, že podobný osud nepotká i jeho alianci. Co by mohl udělat, aby tomu zabránil? Mohl by se stát politikem, mohl by usilovat o světový mír, napravovat lidi a pomáhat jim k lepšímu životu! Colin se bezděčně rozhlédl, aby se ujistil, že ho nikdo nemohl slyšet. Občas si sám připadal jako postavy ve starých amerických filmech. Napadlo ho ale, jak by přesvědčil lidi, že mají držet spolu. I toho času, kdy už se ani nemluvilo o globalizaci, protože si na ni už všichni zvykli, byli lidé různí. Různili se nejen národností, ale spíše názory, zájmy a prioritami. Existovali globalisté, humanisté, ekologisté a rozpory mezi těmito skupinami byli mnohem významnější než rozpory barev. A tak se stávalo, že někteří nechtěli podléhat vládě, která upřednostňovala zájmy jiných. Větší destruktivní sílu měly vždy vnitřní rozpory, než vnější zásah. Colin vzpomínal, jak se učili o Římanské říši, Sovětském svazu, nebo třeba Spojených státech amerických. Byly to všechno velké úspěšné říše, ale rozpadly se kvůli rozdílům mezi lidmi. Trochu se začal obávat, aby se jednou nedožil něčeho podobného. Představoval si hořící vlajky, demonstrace, padající vládní budovy …, když ho vyrušil profesor. „Pane Coline!“ „Och, promiňte, zamyslel jsem se.“ Řekl chlapec a začal si balit své věci. Mezitím se zeptal: „Myslíte, že Pacifickou alianci stihne stejný osud jako ostatní velké říše?“ „Jak to myslíš, Coline?“ odvětil mu profesor. „No,“ začal Colin „jako že se rozpadne, přeskupí na menší útvary, které začnou válčit, nebo se zas spojí, ale budou muset začít znovu od začátku.“ Profesor se zatvářil zvláštně, jako by ještě na něco čekal, ale pak odpověděl: “Coline, víš přeci, že když budeš poctivým a svědomitým občanem, nejlépe tak napomůžeš tomu, aby tvoje vlast vydržela, přestála všechny nástrahy a rozpory a byla ti i nadále dobrým domovem.“ Colin na něho koukal trochu vyjeveně a profesor se dále rozpovídal: „Naši zástupci ve vládě přeci nedovolí, aby Pacifické alianci něco hrozilo. Ona je totiž to nejlepší, co naši zemi mohlo potkat. Až půjdeš k volbám, hlavně buď svědomitý, pak se nemůže stát nic špatného. Hlavně nepochybuj.“ Colin měl jít brzy ke svým prvním volbám. Věděl, že jeho profesor je členem jedné z nejsilnějších politických stran, a proto také věděl, co znamenalo „buď u voleb svědomitý“. „Jak ale nemám pochybovat, když zkušenost lidí ukazuje, že nic není věčné, ani dokonalý demokratický stát?“ Colin byl v tu chvíli hrdý, že dokázal zformulovat takovou větu. Připadal si hrozně vzdělaně. Profesor si toho ale 111


asi nevšiml. Zatvářil se jakoby mile, ale přesto velmi nepříjemně: „Podívej, věř svému profesorovi. Já vím něco o historii a také vím, že podobné řeči nikomu neprospějí. Tak o tom radši moc nepřemýšlej a poslouchej.“ Když profesor se strnulým úsměvem odcházel, došlo Colinovi, že v jeho zemi pořád existují blbci a že s tím žádná Aliance nic neudělá. Vzpomněl si na zajímavou větu, kterou někde slyšel: „Člověk je moudrej, ale lidi sou blbý.“ No, jakpak by tedy nepochyboval. Je vlastně s podivem, že se jejich společenství už dávno nerozpadlo. Hlupáci, nebo lidé s důrazem na vlastní prospěch, kteří nedomyslí, že se jejich snažení obrátí proti nim, protože jen snahou o blaho všech si můžeme zajistit blaho pro sebe, mohou kdykoliv vše zkazit. Colin od té doby neměl onoho profesora zrovna v lásce. Ne proto, že by neměl rád idealismus, Ale proto, že neměl rád, když se za idealismem skrývá vypočítavost a neupřímnost. Profesor s Colinem jednal jako s nesvéprávným člověkem, jenž si nedovede vytvořit vlastní úsudek. Vnucoval mu své myšlenky a zaobaloval je do onoho idealisticky nadšeného projevu. Nebylo to poprvé. Colina to ale naopak podnítilo, aby znovu začal přemýšlet o lidské společnosti, o významu nadnárodních úvarů, které se mu jevily jako zajímavý a neprobádaný problém. Představil si tu starou Evropu (kterou znal pouze z map, protože politicky i geograficky se za čtyři století výrazně změnila) a všechny ty různé kultury, jak se spojují navzdory všem odlišnostem – chudí s bohatými, malí s velkými, staré tradice a nový životní styl. Každý si ale chtěl zachovat své zvyky, prosadit se u ostatních a získat nové příležitosti. Někteří to dělali možná kvůli ideálům a solidaritě, většinou však asi kvůli vlastnímu prospěchu. Každý obětoval kus své vlasti, aby získal něco od ostatních. Nemalá oběť byla cenou za to, že všichni dohromady byli silnější a snad se jim žilo lépe. Je štěstí, že se to nezvrhlo do nějaké neúnosné roviny. Lidé postupem času možná opravdu moudří, nebo je to vývojem kultury, že skutečně někam směřují, snad ne záměrně, ale přece. Státní zřízení získávají vyšší úroveň. Ano, přináší to s sebou také stále větší globální problémy. Války, teroristické války, hlad, separatistické tendence extrémistů nebo rozdíly mezi sociálními vrstvami, to vše lidé stále zdokonalují a komplikují, čímž si navzájem ztěžují život na zemi. Naproti tomu uvědomění většiny obyvatel a úroveň vzdělání stoupají. Mladí jsou vedeni k tomu, aby byli zodpovědní, a různé organizace, tvořené většinou nezávislými lidmi, se snaží regulovat politické dění. Ukáže čas, jestli bude rychlejší vývoj světových problémů, nebo obrany proti nim. Jestli dříve přijde válka, která lidi zničí, nebo dříve přijde takový stupeň uvědomění, který válkám zamezí. Colin byl ještě celkem mladý. Současné politické dění moc nesledoval, a nevěděl tudíž moc o konkrétních problémech společného života v alianci. Po této úvaze následovaly další a další. Další rozhovory s lidmi, jejichž názory se Colinovi líbily, a s množstvím těch, se kterými nemohl ani trochu souhlasit. Nakonec se mladý chlapec rozhodl státi politikem. Rozhodl se vyřešit problémy lidí a jejich soužití. Byl to bláhový nápad, ale on věděl, že je to potřeba. Kdo ví, jak to dopadlo, jestli mu jeho ideály vydržely, jestli nezapadl mezi ostatní, kteří často ztratili svou sílu a odhodlání, nebo s nimi vůbec nepřišli. Jsme v začátcích. Účastníme se právě rozjíždění velkého společenského pokusu. Pokusu, který se snaží být jedinečný, který ale jede hned naostro. Zatím si myslím, že se vyvíjí docela dobře. Unie se rozšiřuje možná zbytečně rychle, možná pomalu, třeba není nestranná, třeba upřednostňuje některé země. Kdo ví, jestli je spravedlivé, když každý prosazuje zájmy jen svým a uplatňuje při tom jen své schopnosti. Snad někdo najde lepší způsob, jak vytvořit pevný velký „stát“. Organizace by se určitě dala vylepšit, zbytečná opatření upravit, zefektivnit práci úřadů… Myslím, že už teď je ale EU úspěšná. Ne-li jako počátek dlouhotrvající sjednocené Evropy s kroužkem hvězdiček na modrém, alespoň jako ten pokus, který dozajista přinese zajímavé výsledky a závěry, který ovšem sám nezaručuje, že se z těchto výsledků někdo poučí, nebo dokonce, že někdo toto své poučení dokáže využít v praxi. Asi je teď na nás a našich spoluobčanech, o čem se jednou Colin bude ve škole učit, jestli pro 112


něj bude EU jen krátkou poznámkou v sešitě (případně jiném předmětu pro uchovávání informací), nebo něčím významnějším pro jeho vlastní život. Pokud ale Evropská unie nepřestojí všechny vnitřní rozpory, snad bude alespoň základem jiného společenství, které vydrží déle, a dalšího, které vydrží ještě déle, a … Pozn.: Nedivte se pojmenování „Římanské říše“, zeměpisné názvy se postupem času mění.

113

Já jsem my PaedDr. Olga Chválová, CSc

Já jsem my

JÁ JSEM MY

Cílem této prezentace je odpovědět na otázku, jaké jsou zákonitosti a z toho vyplývající možnosti uspořádání nadnárodního společenství. Naším společenstvím je dnes Evropská unie a spory kolem ní neberou konce. Přesto víme, že spíše než nekonečným diskusím bychom se měli věnovat práci na rozvoji tohoto společenství a řešit problémy, které nás obklopují. Byli bychom proto rádi, kdyby se nám podařilo vnést do diskusí kolem uspořádání Evropské unie trochu světla a počet otázek, o kterých se v této souvislosti vedou spory, snížit na minimum. Pro prezentaci problematiky nadnárodního společenství jsme zvolili poněkud provokativní název Já jsem My. Tento název stejně jako první obrázek naší prezentace naznačuje, jak je pro každého člověka těžké splynout s ostatními a cítit se součástí společného celku. Přesto právě to je předpokladem naší loajality a jednoty a soudržnosti tohoto celku. Abychom mohli dosáhnout tohoto ideálního stavu, musí společenství ve svém uspořádání a jednání brát ohledy na své členy, ať už máme na mysli konkrétní lidi nebo členské státy, a ony zase musí být připraveni vzdát se části své nezávislosti a podřídit se pravidlům nezbytným pro fungování společného celku. Tyto fráze se mohou zdát obecné a příliš samozřejmé a možná že i jsou. Přesto máme-li pochopit společenství a sebe v něm, musíme se naučit rozumět do hloubky jejich významu i sami sobě a podle přistoupit k těmto obecným pravdám. Může se stát, že se staneme neúprosnými kritiky toho, jaká je Evropská unie dnes. Protože se ale snažíme vyhovět zadání stát se oddanými a spolehlivým stoupenci společenství, ve kterém žijeme, naše kritika se ponese ve jménu vytváření něčeho nového, mnohem lepšího, než bylo dosud.

116

Já jsem my

I.

ZAKLÁDÁME SPOLEČNOST ( NADNÁRODNÍ SPOLEČENSTVÍ )

PROČ?

Ke vstupu do nějakého společenství se každý člověk odhodlává vždy jen těžko. Nejen proto, že se musí vzdát části své nezávislosti a podřídit se společnému rozhodování, ale i proto, že podvědomě ví - a historie je plná takových příkladů - že dříve či později společenské instituce svých pravomocí zneužijí. To platilo vždy a ani v demokratické společnosti bychom neměli toto nebezpečí podceňovat. Otázka PROČ se stát členem nějakého společenství je proto velmi důležitá. Nejen proto, že nám umožňuje překonat zábrany pramenící z našeho individualismu, ale i proto, že nám pomáhá držet instituce na uzdě a připomínat jim, k čemu jsme je stvořili a co je jejich úkolem. Bylo by krátkozraké lákat někoho pro vstup d společenství kvůli výhodám jen proto, abychom získali podporu, která pomine, jakmile není uspokojena v podobě ideální skutečnosti. Podpora společenství je pevná a stabilní pouze tehdy, je-li založena na hluboce odůvodněném ztotožnění s ním, připraveností vyrovnat se s novou formou své existence a problém, které se objeví na společné cestě.

117

Já jsem my

Jak vzniká společenství ?

II. 2

1

problém, důvod – „D“

myšlenka, nápad, šíření

4

3

jednání, dohoda o založení společenství

formalizace společenství (vláda)

Podnět k založení společenství nebo vstup do něho musí být tedy dostatečně závažný. Pozitivní, pokud něco chceme, negativní, jestliže se něčeho obáváme. V tom není velký rozdíl. Důležité je, aby společenství naše očekávání splnilo. Mezi lidmi je vždy někdo, kdo si tento důvod, ale i možnost reagovat na něj pospolitým životem uvědomuje více než všichni ostatní. Začne svůj nápad šířit kolem sebe a dělá to tak dlouho, dokud nezaujme ostatní a dokud i oni nepřijmou tento důvod za svou věc. Ze společné diskuse vzejde soubor těch nejlepších pravidel, jakých je v dané chvíli možné dosáhnout a která mají maximalizovat výhody tohoto kroku a minimalizovat jeho nevýhody. Pak už jen slavnostní ceremoniál a najednou je všechno jinak, i když na první pohled se nic viditelného nestalo. Důvod vstupu do společenství se odsune do pozadí, takže se cítíme bezpečněji, pokud jím byla hrozba, a méně svobodně, pokud jsme se pouze nechali zlákat na výhody. Pokud nejsme hned bohatí, jak nám bylo slibováno, čeká nás pouze zklamání. Ono stát se členem společenství jen proto, že je bohaté a my bychom chtěli být také je důvod, který je velmi ošemetný. Už se ale stalo a s těmi uvnitř společenství nás spojilo pouto společné příslušnosti. Ti za hranicemi společenství se pomalu, ale jistě mění v cizince, vůči nimž se vymezujeme stále více nepřátelsky. Přijali jsme nad sebou novou vládu a začali usilovat o její přízeň, své naděje spojujeme s jejím působením. Stát, který jsme společně vytvořili, jsme přijali za vlastní. Znamená to, že teď už budeme čekat jenom na zázraky? Je krátkozraké diskutovat o tom, zda Evropská unie státem je, či není. Nemá možná všechny jeho formální znaky, ale má všechny jeho ambice. Mnohem důležitější než diskutovat o jeho označení je dívat se, zda splňuje všechny předpoklady k tomu, aby to byl dobrý stát a zajistil nám důstojnou a perspektivní budoucnost. Tu nám nezajistí ani tento stát, ani ti, kteří ho řídí. I nyní se o ni musíme starat především my sami a dávat bedlivý pozor na to, aby společenství naplňovalo i naše představy, kam se jako celek ubírá. Proto je nezbytné mít jasnou vlastní představu, kam se má ubírat dnešní svět. 118

Já jsem my

III.

Struktura společnosti a nadnárodního společenství 2

1

V1

V1, V2, V3, V4, V5, V6

3

SuperV

Ve stejné době jako jeden stát jich vzniká obvykle více, protože důvody vedoucí k utváření společenství vyšší úrovně působí univerzálně. Je přirozené, že tyto nové útvary navazují mezi sebou vztahy. Ty se však velmi brzy stávají nepřehledné a silnější jsou puzeni k tomu využít této skutečnosti k útoku na slabší. Nově vzniklé státy chrání sice své občany před původním nebezpečím, jsou ale vystaveni nebezpečí novému - nebezpečí plynoucímu z povahy státu jako možného agresora nebo oběti agrese. Aby se toto riziko zmírnilo, udělají státy dříve či později totéž, co kdysi jejich občané – vytvoří společenství. Tentokrát to již nebude stát složený z jednotlivých lidí, ale nadnárodní společenství tvořené několika původně samostatnými státy. Obdobně vznikla po druhé světové válce evropská společenství jako předchůdci Evropské unie. Tento proces probíhá v historii stále dokola. Společenství vyrůstají do stále vyšších úrovní a šířek, bojují spolu a rozpadají se a to celé se opakuje stále znovu. Poprvé v historii se však dostáváme do fáze, kdy situace je zralá na to, aby se svět uspořádal až po globální úroveň. Už dnes, možná bychom ale měli říci spíše ještě dnes, bychom se proto měli starat o to, aby se to obešlo bez konfliktů a rozpadu toho, kam lidstvo na cestě za konečným sjednocením dospělo, nebo bez nastolení nedemokratické světovlády. Obě tyto varianty jsou v tuto chvíli pravděpodobnější než to, že bude zaveden demokratický světový pořádek, který bude úspěšně řešit problémy, které se nastřádaly a ohrožují nás v globálním měřítku. Jsme na pokraji energetické krize. V podobných situacích se lidstvo nikdy nedokázalo spojit a čelit jí společně. Dříve či později nastal boj na život a na smrt. Mnohé dnes nasvědčuje tomu, že svět už byl rozdělen na ty, kteří byli odepsáni, a ty, kteří sami sebe určili k přežití – nesmrtelní starci s umělými těly organizující průmyslovou výrobu pracujících. Utěšujeme se, že do Evropské unie jsme stihli vstoupit tak, abychom v tomto boji na život a na smrt stáli na straně vítězů. Vítězů? 119

Já jsem my

IV.

Vývoj společenství 2

1

SS1 = SS2

3

SS´ = SS1 - p

4

Vraťme se ale k Evropské unii. Opustili jsme ji v okamžiku, kdy evropské státy, zděšeny hrůzami 2. světové války, se rozhodly překonat národní animozity integrací. Díky ochraně vyplývající ze státní suverenity si tyto státy byly před vstupem do společenství rovny bez ohledu na to, zda jsou malé, nebo velké (obr. 1). Na této skutečnosti se nic nemění ani poté, kdy vstupem do společenství část státní suverenity předají na nadnárodní úroveň (2). O budoucí úspěšnosti společenství rozhoduje nakonec to, zda i jako členové společenství se k sobě chovají jako rovný k rovnému, zda se podvolí diktátu silnějších nebo zda si nechají vnutit postavení druhořadých členů. Tím, kdo to posuzuje, však nejsou politici, ale občané, kteří se buď cítí být rovnoprávnými členy společenství, nebo nikoli. Pokud ano, přestává být pro ně důležité, ze které členské země pocházejí, vědomí národní identity ustupuje přirozeným způsobem do pozadí a je postupně nahrazována identitou společnou splývající s perspektivou, kterou nabízí pouze společenství. Pokud je zároveň splněna druhá podmínka, že nadnárodní vláda nezasahuje příliš do života občanů v původních členských státech, jsou vytvořeny všechny podmínky pro to, aby spojení států přerostlo ve společný stát národní stát se stal minulostí. Pokud však tyto podmínky splněny nejsou – ta druhá byla porušena v první fázi evropské integrace, ta prvně uvedená byla porušena v souvislosti s rozšířením – zůstávají členské státy nástrojem ochrany před nebezpečími plynoucími z úrovně společenství. Nespokojenost občanů rozkládá společenství zevnitř. Jedna možnost je provést nápravu těchto chyb. Druhá udržet status quo mocenskými prostředky. Jak se zachová Evropská unie?

120

Já jsem my

V.

Pravomoci ve společenství 2

1

rozdělení

zprostředkování 4

3

zdvojení

převzetí

Obrázek 1 znázorňuje společenství ve stádiu zrodu, kdy nadnárodním institucím jsou z národní úrovně předány pouze ty kompetence, které jsou nezbytné k plnění funkcí, pro něž bylo společenství vytvořeno. Nejčastěji jsou spojeny s obranou a bezpečností. Tento typ společenství je občany přijímán nejlépe, protože ve svém životě žádnou změnu nepocítí, ale js lépe chráněni – ve vztahu k sousedům i dalekému okolí. Tato situace však nevyhovuje nadnárodním institucím, které se z pozice svého nadhledu (2) cítí být povolány k výkonu vlády způsobem znázorněným na obrázku 4. Snaží se k tomu dospět způsobem, který je zachycen na obrázku 2 a 3. Situace 1 a 2 vyhovuje občanům. V prvním případě nemají důvod si stěžovat, ve druhém případě nepostřehli, že tento důvod mají. Velmi kritická je fáze 3, kdy občané mají nad sebou dvojí vládu a národní vlády se cítí ohroženy. Všechny tři úrovně mají tendenci toto provizorium řešit: nadnárodní instituce posunem k variantě 4, národní vlády posunem k variantě 1, občanům je to zdánlivě jedno. Hlavně, aby jim vládl jen jeden. Při vyústění do varianty 4 mohou však občané zjistit, že nemohou žít v souladu s tradicemi a že na tom nemohou nic změnit. Čím je společenství větší, tím je varianta 4 právě z tohoto důvodu méně vhodná. Jako plnohodnotný prvek struktury nadnárodního společenství existuje národní stát pouze u varianty 1. U všech ostatních je zřejmé, že je nadbytečný a je překážkou větší efektivity společenství. Podle toho to s ním také musí zákonitě skončit. Z hlediska občana je rozhodování složitější, neboť preferuje vládu, která je více kompetentní a která lépe zajistí jeho potřeby. Objektivně je výhoda na straně národního státu, pokud ji ovšem neprohospodaří nekompetentností, neplodným hašteřením a malichernými půtkami. Závěrem můžeme konstatovat, že z hlediska rozdělení kompetencí mezi národní a nadnárodní úroveň existují dvě logické, objektivně obhajitelné a funkční varianty: jejich účelné a jednoznačné rozdělení (1) nebo jejich úplné převzetí nadnárodními institucemi (4). Vše ostatní je netransparentní, neefektivní a v každém případě pouze přechodné . 121

Já jsem my

VI. 1

1a

Vztahy mezi státy 2

2a

Obrázek 6 ukazuje rozdíl mezi společenstvím tvořeným státy, které své vztahy před vstupem do společenství uspořádalo (2), a společenstvím, které tak neučinilo (1). Oba druhy uspořádání – jak civilizované, tak chaotické - umožňují komunikaci mezi státy, v prvním případě však snižují na minimum riziko vzájemné agrese. Takto uspořádané společenství je přehledné, přátelské a bezpečné, společné instituce se soustředí na vnější funkce. V případě chaotické neuspořádanosti je virus vzájemné agrese, provázející existenci samostatných států, natažen i dovnitř společenství. Ze vzájemné rivality mezi členy těží nadnárodní instituce, které se za těchto okolností stávají jediným garantem míru a stability společenství. Jejich moc nad členskými státy se upevňuje. Společenství spotřebovává množství energie na řešení permanentních vnitřních sporů, místo aby tato energie byla na směrována ven ze společenství. I když hlavním smyslem vytvoření společenství v obecné rovině je posílit bezpečí, u společenství založeného na konkurenčních vztazích se jeho míra snižuje, neboť je i nadále ohrožováno zevnitř. Počet zdrojů nebezpečí ve skutečnosti vzrostl a jsou následující: riziko uplatnění mocenského přístupu ze strany některého člena, a to za situace, kdy ochranný deštník státní suverenity je povážlivě proděravělý; moc nadnárodních institucí, které na protichůdnosti zájmů mezi členy společenství mají eminentní zájem; nejednotnost společenství; absolutní neloajalita občanů se společenstvím v případě jeho napadení.

122

Já jsem my

Vztahy mezi prvky nadnárodního společenství

VII. 1

3

5

2

4

6

Na sedmém obrázku je znázorněno, že jak může být zajištěna demokratická bezpečnost (tj. možnost nižších úrovní kontrolovat úrovně vyšší) v nadnárodním společenství. Kdyby tomu bylo tak, jak ukazuje obrázek 1, a občan by volil jak národní, tak nadnárodní vládu. Obě vlády by mohly dostat různé zadání a společenství by bylo paralyzované. Jako odpovídající se proto jeví, bude-li jiný volební akt probíhat na úrovni národní a jiný na nadnárodní (2). Pokud zakládající členové neomezí takto moc nadnárodních institucí dříve, než jim předají kompetence, mohou počítat s tím, že nadnárodní instituce jim to v budoucnosti již nikdy nedovolí. Jako kdysi budou členské státy a jejich občané plně závislé na tom, zda nejvyšší vládce bude osvícený nebo diktátor (3). Problém občana neřeší, bude-li za něj působit na společenství národní vláda (4). Při uplatnění absolutní demokratické bezpečnosti (6) by společenství nebylo akceschopné. Maximální efektivitu přináší varianta 5, která předpokládá vyšumění národního státu do ztracena a vytvořením přímé demokratické vazby mezi občany a nadnárodními institucemi.

123

Já jsem my

VIII.

Unitárně fungující demokratické společenství

1

2

3

4

Spojíme-li všechny až dosud popsané prvky fungování nadnárodního společenství tak, aby tvořily harmonický celek, dostaneme tři typy vnitřně provázaných, logicky odůvodněných, efektivních a průhledných modelů nadnárodního společenství. První z nich nazveme „unitárně fungujícím demokratickým společenství“, kde slovo unitární nemá žádnou negativní konotaci. Společenství převzalo postupně všechny funkce národních států, vyvíjelo se ale demokraticky a bylo založeno na uspořádaných vztazích mezi členskými státy. Proto nevzbuzovalo na žádné úrovni odpor a přirozeným vývojem bylo akceptováno jako společný stát nahrazující plnohodnotně původní národní státy.

124

Já jsem my

IX.

Neunitárně fungující demokratické společenství 2

1

3

4

5

I druhý typ společenství je založen na harmonických vztazích mezi členy. Kompetence mezi národní a nadnárodní úrovní jsou však striktně odděleny a existují dvě volební úrovně – národní určená občanům a nadnárodní určená členským státům. Do značné míry je zachována autonomie vývoje v členských státech, společenství však funguje harmonicky, státy si nekonkurují, ale intenzivně spolupracují a společné úsilí soustředí na vnější cíle. Jedná se o „neunitárně fungující demokratické společenství“. Toto uspořádání je výhodné, jak naznačuje obrázek 5, jako předstupeň strukturování globální společnosti, kdy můžeme očekávat, že stávající nadnárodní instituce budou postupně předávat některé své kompetence dále na globální úroveň.

125

Já jsem my

X.

Unitárně fungující nedemokratické společenství

1

2

3

4

Situace kdy v rámci společenství nebyly zavedeny demokratické pojistky a vztahy mezi členskými státy jsou zároveň konkurenčně neuspořádané, využije s velkou pravděpodobností některý ambiciózní členský stát nebo samy nadnárodní instituce k tomu, aby vyšachováním národních států ze hry společenství plně ovládly. Oprávněné námitky budou potlačovány stále účinnějšími zastrašovacími a donucovacími prostředky. Společenství bude směřovat k totalitě.

126

Souhrnný pohled na anketní otázky PaedDr. Olga Chválová, CSc.

Souhrnný pohled na anketní otázky

SOUHRNNÝ POHLED NA ANKETNÍ OTÁZKY Touto grafickou prezentací chceme souhrnně znázornit všechny výsledky, které jsme získali u studentů i politiků a které se týkají nadnárodního uspořádání. Pomocí obrázků popisujících nadnárodní společenství zobrazíme každou z odpovědí na jednotlivé kvízové otázky, uvedeme u ní výsledek anketního šetření a promítneme do nich jednak to, jaký názor vyjádřili studenti a jednak zdůvodnění politiků (expertů) o optimální variantě a situaci v unijní praxi.

128


1) Jaký hlavní smysl má podle vás vytvoření nadnárodního společenství? a) b) c)

VNITŘNÍ TRH

lepší ekonomické a sociální zabezpečení obyvatel společenství zajištění mírového soužití členů společenství a společné bezpečnosti nahrazení původně samostatných zakládajících členů novým společným útvarem

a)

a) b) c)

1. vyplnění 66% 30% 4%

2. vyplnění 52% 38% 10%

EU + U

c)

S OPTIMUM

b)

od počátku přitom nebere v úvahu tyto faktory:

S Obrázek a) a c) ukazují, že jak soužití na hospodářském základě, tak vytvoření společného státu jsou pouze vnější projevy společného soužití, spolupráce, případně integrace, samy o sobě však neodstraňují žádné z rizik ohrožujících samostatně existující státy. Podstata integrace spočívá v eliminaci rizik plynoucích z neuspořádanosti vztahů mezi původně samostatnými státy. Ani integrace na hospodářském základě, ani přání ustavit společný stát nemohou kromě toho opomíjet názor občanů na formu společného soužití a podmínky, jaké pro to vytváří okolní kontext. Studenti v 1. vyplnění volili mezi variantou a), která dominovala, a variantou b). Při 2. vyplnění zůstaly názory rozděleny, ale posílila varianta b). Rozbor této otázky přivedl politiky k závěru, že optimální odpověď na tuto anketní otázku nabízí varianta b). Poměry v Evropské unii včetně toho, jak je pojata ústava, však odpovídají variantě c). Vyplývá to z toho, jakým způsobem jsou definovány společné instituce.

129


1a) ZDŮVODNĚNÍ NEŘEŠÍ

USILUJE

Hospodářská varianta odpovědi na otázku 1/ neřeší následující aspekty, které jsou při ustavení nadnárodního společenství podstatné: uspořádání vztahů mezi členskými státy a otázku demokratické bezpečnosti občanů. Varianta usilující prvoplánově o ustavení společného státu nebere v úvahu jiné možnosti vnitřních vztahů než převzetí kompetencí národních států a jejich eliminaci

130


1b) 1. KROK DEFINOVAT SPOLEČENSTVÍ

a)

b)

c)

2. KROK DEFINOVAT HOSPODÁŘSKÝ ŽIVOT

3. KROK REAGOVAT NA SITUACI

Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí založit nadnárodní společenství musí v prvním kroku vyjít z definice vztahů mezi jeho prvky, což je národní stát – jeho občané – nadnárodní instituce, přičemž v zásadě existují možnosti znázorněné u prvního kroku na obrázku a)-c). Teprve následně a v souladu s vymezením vztahů mezi prvky společenství je možné definovat v obecné rovině hospodářský život, a sice prostřednictvím kompetencí. Následně lze uvažovat o těsnosti a hloubce integrace, což je obousměrně dynamický proces závislý na vývoji společenství jako takového i vnějších podmínkách.

131


1c)

OPTIMUM

DEFINOVAT SPOLEČENSTVÍ Z HLEDISKA KOMPETENCÍ

EU + U

OPTIMUM

DEFINOVAT SPOLEČENSTVÍ Z HLEDISKA DEMOKRATICKÉ BEZPEČNOSTI

EU + U

V poslední fázi, podle výsledků předchozích úvah, se zvolí minimalistické nebo maximalistické pojetí nadnárodního společenství. Tomu odpovídá přisouzení mechanismu demokratické bezpečnosti.

132


2) Orgány společenství by se měly soustředit především na to: a) b)

čeho členové nadnárodního společenství a jejich občané mohou dosáhnout samostatně čeho členové nadnárodního společenství a jejich občané mohou dosáhnout jen společně

a)

EU

a) b)

1. vyplnění 25% 75%

2. vyplnění 22% 78%

b)

OPTIMUM

S U

U otázky, na co se mají soustředit orgány společenství, se studenti rozhodli v obou vyplněních ve prospěch varianty b). Tato varianta byla podpořena jako optimální i v rámci odborné diskuse. Situace v Evropské unii odpovídá variantě a) a projevuje se zdvojováním a přebíráním kompetencí. Teprve vývoj kolem evropské ústavy obrací pozornost k záležitostem, které členové mohou řešit jen společně.

133


3) Rozhodující vliv na život obyvatel společenství ? a na společenství jako celek by měli mít: a) b) c)

S

obyvatelé prostřednictvím voleb jednotlivé vlády členů společenství vláda celého společenství a)

OPTIMUM

a) b) c)

b)

1. vyplnění 70% 21% 9%

EU + U

2. vyplnění 58% 26% 16%

c)

b)

Třetí anketní otázka se ptá na to, který ze základních prvků nadnárodní společenství - občan členský stát nebo nadnárodní vláda – má hrát rozhodující úlohu ve vztahu k občanům i společenství zároveň. Situace na obrázku a) znázorňuje situaci, kdyby tuto ústřední úlohu sehrává občan. Je zřejmé, že národní stát by byl v tomto případě nadbytečný. V části projektu pro politiky bylo zdůvodněno, že tato úloha přísluší optimálně členským státům, zatímco v Unii vyznívají poměry ve prospěch varianty c). Studenti preferovali v 1. vyplnění jednoznačně variantu a), svůj názor však později do určité míry zkorigovali ve prospěch varianty b), ale i c).

134


4) Společný zájem v nadnárodním společenství by měli definovat: a) b) c) OPTIMUM

jednotliví členové společenství vláda celého společenství jednotliví obyvatelé a)

EU + U

a) b) c)

b)

1. vyplnění 47% 34% 19%

2. vyplnění 52% 28% 20%

c)

S Na obrázku a) vidíme, jak by to vypadalo, kdyby se společný zájem rodil z diskuse mezi členskými státy. Z obrázku b) je zřejmé, že za situace, kdy jsou pohlceni půtkami o své jednotlivé zájmy, to od nich nelze příliš očekávat a že definovat společný zájem zbývá v tomto případě na společných institucích. Obrázek c) znázorňuje situaci, kdy občané žádný stát ani nadnárodní společenství nepotřebují. V odpovědi na tuto anketní otázku byly odpovědi studentů rozděleny mezi všechny tři varianty, i když v obou vyplněních jasně v převládal příklon k variantě a), která při druhém vyplnění ještě mírně posílila. Tato varianta byla shledána jako optimální i v diskusi na odborné úrovni, zatímco pro Evropskou unii je příznačné řešení odpovídající variantě b).

135


5) Zájmy jednotlivých členů a celku v nadnárodním společenství: a) b) c)

by měly být ve vzájemném souladu si mohou odporovat spolu nesouvisejí

a) b) c)

a)

OPTIMUM

EU + U

1. vyplnění 59% 35% 6%

2. vyplnění 65% 29% 6%

b)

S =

=

=

=

=

Obě varianty představené na obrázku 5 znázorňují, že vztahy na úrovni společenství jsou takové, jaké jsou na úrovni členských států. Jsou-li ve vzájemném souladu jako u varianty a), jsou v souladu se zájmy celku. Varianta b) ukazuje, že v zájmu celku není, aby si zájmy na úrovni členů odporovaly, protože to negativně ovlivňuje celé společenství. V odpovědi na tuto otázku preferovali studenti variantu a). Určitá část, i když ve 2. vyplnění o něco menší, podpořila též variantu b). Ve prospěch varianty a) se vyjádřili i účastníci politické diskuse, zatímco za situaci typickou pro Evropskou unii označili variantu b).

136


6. Nadnárodní společenství by mělo být důsledně uspořádáno na principu: a) b) c)

svobody a demokracie rovnoprávnosti členů spravedlnosti a)

EU + U

S

b), c)

a) b) c)

OPTIMUM

b) ohleduplnost

1. vyplnění 39% 49% 12%

2. vyplnění 44% 47% 9%

c)

S

= Jednotlivé obrázky znázorňují, co pro praxi vyplývá z aplikace některé z hodnot sledovaných šestou anketní otázkou. Z obrázku a) je zřejmé, že svoboda a demokracie se vztahují pouze k jednotlivci a nejsou dostatečné pro definování vztahů na úrovni společenství. To však neznamená, že nejsou nezbytné, neboť bez nich by jednotlivec nacházející se v nevýhodném postavení, jaké vidíme na obrázku c), nemohl dosáhnout spravedlnosti. Obě tyto hodnoty jsou plně naplněny tím, jestliže mezi členy existují rovnoprávné vztahy, což každému bez ohledu na jeho velikost umožňuje jednat tak dlouho, než je podle jeho subjektivního názoru dosaženo spravedlnosti. Předpokládá to ohleduplnost ze strany členů ve výhodnějším postavení a schopnost považovat ty, kteří se nacházejí v horším postavení, za sobě rovné. Takto definovali základní hodnotu společenství účastníci politické diskuse. Pro unijní realitu je podle nich příznačná situace odpovídající variantě a), kdy jednotliví členové se snaží prosazovat pouze své vlastní zájmy, leckdy bez ohledu na ostatní nebo v rozporu se zájmy celku. Studenti měli zřejmé potíže rozhodnout se v této otázce mezi nabídnutými variantami a v obou vyplněních podpořili stejnou měrou odpověď a) i b). Ve 2. vyplnění došlo dokonce k mírnému posunu ve prospěch varianty a).

137


7. Soužití států v nadnárodním společenství by mělo být založeno na: a) b) c) OPTIMUM

účelné spolupráci svobodné konkurenci efektivním řízení

1. vyplnění 78% 8% 14%

a) b) c)

a)

EU

b)

U

2. vyplnění 73% 8% 19%

c)

S

Studenti naproti tomu sebeméně neváhali, jakou odpověď mají zvolit v případě otázky č. 7. Jednoznačně preferovali účelnou spolupráci před svobodnou konkurencí, i když určitou část zaujala možnost efektivního řízení. Vzhledem k tomu, že pravidla kvízu umožňují zvolit vždy pouze jednu odpověď, je třeba považovat za prvořadou variantu a). Vzhledem k tolerované rozporuplnosti zájmů členů je třeba situaci v Evropské unii posuzovat jako odpovídající variantě b), přičemž evropská ústava se nízkou efektivitu rozhodování, která s tím souvisí, snaží řešit posunem k variantě c).

138


8. O tom, co se týká především jednotlivých členů nadnárodního ? společenství a jejich občanů, by měl(i) rozhodovat: a) b) c)

někdo jiný než oni všichni členové společně jednotliví členové

U

VĚTŠINOVÉ ROZHODOVÁNÍ

a)

a) b) c)

EU

S

KONSENZUS

b) c)

1. vyplnění 5% 46% 49%

OPTIMUM

2. vyplnění 5% 40% 55%

S

c)

NEZÁVISLOST + SPOLEČNÝ POSTUP

Obrázek a) ukazuje, že při většinovém rozhodování může nastat na první pohled nepřijatelná situace, kdy o tom, co se týká především některého z členských států a jeho občanů, rozhoduje vlastně někdo jiný. Je všeobecně známo, že pravděpodobnost, že by k tomu mohlo dojít, by se přijetím evropské ústavy zvýšila. Pro rozhodování v Evropské unii bylo až dosud příznačné společné rozhodování vyžadující konsenzus (b). Tím se obecně může dostat do rozporu to, co je pro určitého člena optimální a co je objektivně možné dosáhnout v rámci společného rozhodování. Proto jako optimální se jeví varianta c), kdy o tom, co se týká především jednotlivých členů respektive co odráží jejich specifika, by měli rozhodovat oni sami a společné rozhodování na základě konsenzu by se mělo používat pro jiné případy. Nikdy by přitom nemělo dojít k situaci vyjádřené variantou a). Studenti se v prvním vyplnění přiklonili ve stejném počtu k variantě b) i c), ve 2. vyplnění došlo ke zřetelnému posílení odpovědi c).

139


9. Společná vláda v nadnárodním společenství by měla být ustavena: a) b) c)

prostřednictvím voleb jmenováním zástupců jednotlivých členů společenství na základě konkurzního řízení a)

OPTIMUM

POLITICKÝ PROGRAM

a) b) c)

1. vyplnění 57% 40% 3%

2. vyplnění 63% 35% 2%

c)

b)

EU + U

POLITICKÉ OSOBNOSTI

ÚŘEDNÍCI

S

Varianta a) ukazuje, že ustavování společné vlády prostřednictvím voleb by posílilo vliv občanů na dění v Evropské unii a přirozeným způsobem by do evropského prostoru vneslo diskusi o variantních přístupech k evropským záležitostem. Tento způsob ustavení společné vlády řeší zároveň problém deficitu demokratické legitimity evropských institucí a demokratické bezpečnosti občanů jako druhé strany téže mince. Takováto diskuse by evropský proces zprůhlednila a je předpoklad, že svobodná soutěž myšlenek by mu pomohla nabrat dynamiku a získat popularitu, jichž se mu dnes nedostává. Obrázek b) znázorňuje, jakým způsobem je evropská vláda ustavována v současné době a jaký způsob jejího ustavování předjímá i evropská ústava. Studenti preferovali variantu a), ale určitá část se přikláněla i k variantě b). Počet stoupenců této varianty však při druhém vyplnění mírně poklesl a přesunul se ve prospěch varianty a).

140


10. Nejlepší způsob soužití slabších a silnějších ve společenství je: a) b) c) EU + U

přerozdělování finančních prostředků vstřícnost a ohleduplnost v konkrétních situacích charita a dárcovství a)

OPTIMUM

a) b) c)

b)

1. vyplnění 33% 63% 4%

2. vyplnění 32% 64% 4%

c)

S

Polední anketní otázka se týkala problému solidarity silnějších se slabšími v rámci společného celku. Obrázek a) zdůrazňuje aspekt pasivity a závislosti, který je spojen s uplatňováním řešení, které je dnes v Evropské unii běžné a které je založeno na masivním přerozdělování finančních prostředků. Za optimální považují studenti, ale i účastníci diskuse na politické úrovni, variantu b), která vedle uskutečnění samotného aktu solidarity podporuje i rozvoj pozitivních vztahů mezi členy společenství.

141


11. Souhrn

Studenti ..……. zelená Optimum ……. modrá EU+ U ………… červená

EU

|

1

|

||

2

|

|||

3

|

||

|

4

||

|

5

||

|

6

Studenti = OPTIMUM …….. 70% EU = OPTIMUM ……… 5% EU = STUDENTI …..... 5%

OPTIMUM

||

||

7

||

|

8

||

|

9

||

|

10

||

|

Poslední obrázek podává souhrnný přehled o tom, jaké jsou souvztažnosti pohledů, jimiž jsme se v rámci projektu dívali na anketní otázky položené studentům. Z tohoto srovnání vyplývá, že varianta označená po odborné linii za optimální se ze 70% shoduje s tím, co v našem projektu považujeme za obecnou představu o tom, jak má být uspořádáno nadnárodní společenství. Toto porovnání zároveň ukazuje, že realita Evropské unie se až na jednu výjimku od obojího naprosto liší.

142

Socio-ekonomicko-ekologická rovnováha v globálním světě Mgr. Martin Kuška

Socio-ekonomicko-ekologická rovnováha v globálním světě

Úvodem Nedílnou součástí realizace projektu „Evropská budoucnost je i budoucnost česká“ byly tematické semináře a diskuse zaměřené na „závažné problémy budoucnosti“, kterých se zúčastnili zástupci české politické reprezentace a odborníci zabývající se praktickou realizací evropské integrace. Jako výchozí rámec pro pojmenovávání a posuzování „závažných problémů budoucnosti“ byl stanoven socio-ekonomicko-ekologický kontext jednotlivých trendů a procesů probíhajících v globálním měřítku. Byly sledovány krátkodobé a dlouhodobé projevy těchto procesů a možnosti přístupu k nim. Následující příspěvek je pokusem zobrazit ve vzájemných souvislostech ty problémové okruhy, které byly shledány nejpodstatnějšími, protože stojí v pozadí všech problémů ostatních. Je jím zároveň přesně definován cíl, o který bychom v zájmu nápravy věcí měli usilovat. Tímto cílem je hledání cesty k dosažení socio-ekonomicko-ekologické rovnováhy v globálním světě. Předložené charakteristiky vycházejí z globálního rámce popisu procesů a současné situace a postihují také některá podstatná lokální specifika. Absolutní rámec, v němž se veškeré procesy odehrávají, představuje pak jeden společný, univerzální ekosystém planety Země. Data (včetně grafického zpracování) užitá v tomto příspěvku pocházejí z uvedených zdrojů.

Svět chudých Můžeme konstatovat, že určitým společným jmenovatelem naprosté většiny aktuálních rizik, která vyplývají z dlouhodobějších procesů změn, jsou stále trvající a mnohdy se prohlubující rozdílnosti v sociálně-ekonomické úrovni jednotlivých skupin obyvatel, států, národů, oblastí. Procesy globalizace vedou k opětovnému prohlubování rozdílnosti i uvnitř států považovaných za vyspělé, kdy stále více jejich obyvatel má životní úroveň srovnatelnou s obyvateli v chudých zemích, kde bohatnou pouze úzké elity. V evropských podmínkách nejsou tyto trendy zatím zřetelné, protože chudším GRAF 1: Proces „rozevírání nůžek“ mezi bohatými a chudými: členským zemím se daří dotahovat na ty Zdroj: UNDP, Human Development Report, 1992 vyspělejší, v globálním pohledu se však uvedená disproporce jednoznačně zvětšuje. Tuto situaci výstižně ilustruje všeobecně známý příměr rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými: populace je zde rozdělena do 5 horizontálních vrstev, kde každá vrstva představuje 20% obyvatel. Z grafu je patrné, že nejbohatší pětina lidstva má k dispozici přes 82% světových příjmů. 60% lidstva má pak k dispozici pouze 5,6 % příjmů. Za problém zde nepovažujeme bohatnutí bohatých. Je projevem zúročení mimořádného talentu jednotlivců nebo 144


skupin, jejich schopností a nových příležitostí. Co nás však musí znepokojovat je setrvalý nárůst světové populace žijící v chudobě, mnohdy na hranici samotného přežití.

GRAF 2: Lidé žijící ve slumech (miliony):

„Přibližně 300 tisíc dětí ve vnitřním Londýně - což je více než polovina tamní dětské populace - vyrůstá pod hranicí chudoby. V britském hlavním městě je pod hranicí chudoby také na 400 tisíc důchodců.“ Zdroj: BBC Czech (www.bbc.cz, 19. 11. 2002)

Dokladem zhoršování sociální situace významné části světové populace jsou například následující grafy. Graf 2 ilustruje v posledním desetiletí významně narůstající počet obyvatel žijících ve velkoměstských slumech. Počet takto žijících lidí se již přiblížil k 1 miliardě. Tento negativní trend je výrazně posílen stěhováním venkovského obyvatelstva za vidinou lépe placené práce ve městech. Graf 3 vypovídá o nejhorším stupni chudoby v uvedených světových regionech. Extrémní chudoba a chronický hlad postihuje téměř 1 miliardu lidí. Situace se v posledním desetiletí zlepšuje pouze v Asii a to zejména díky bouřlivému rozvoji indické a čínské ekonomiky. Nejhorší situace pak panuje v subsaharské Africe, kde nemá navíc 40% obyvatel přístup k pitné vodě, přičemž až 80% nemocí zde znečištěná voda způsobuje. Afrika zajišťuje pouze 3% celkové světové výroby. Jen 20% obyvatel Afriky má přístup k elektřině. V grafu jsou žlutě vyznačené cíle OSN na snížení této nejhorší podoby chudoby na znázorněnou úroveň a to do roku 2015. Hladem a na následky podvýživy umírá ročně téměř 6 miliónů dětí.

Zdroj: The Millennium Development Goals Report 2005, United Nations, New York 2005

GRAF 3: Lidé s nedostatkem jídla (v %) - chronický hlad

Zdroj: The Millennium Development Goals Report 2005, United Nations, New York 2005

145


Politiky řešení chudoby a jejich (ne)účinnost Problémem chudoby se nejsystematičtěji zabývá OSN. Její summit přijal v roce 2000 strategii boje s nemocemi, extrémní chudobou a dalšími globálními problémy. OSN byla letos nucena přiznat, že k žádnému pokroku nedošlo a varovala, že na boj s chudobou ztrácí vliv. Aby plány OSN bylo možné splnit, musela by se finanční pomoc do roku 2015 zčtyřnásobit. Plán zemí G8 počítá pouze se zdvojnásobením objemu pomoci. Na celkové situaci nemůže nic změnit ani pomoc poskytovaná EU a ostatními rozvinutými zeměmi včetně České republiky, která přispěla letos 700 miliony korun, což je 0,17% tuzemského HDP. Samotná výše, ale i dílčí způsoby poskytování rozvojové pomoci jsou značně diskutabilní a výsledný efekt často sporný. Je také stále zřejmější, že pomoc založená na transferu finančních prostředků a humanitární pomoci je jen krátkodobým řešením, které přináší někdy opačné účinky v podobě vytvoření nezdravé GRAF 4: Vývoj světové populace v letech 1750 – 2150: závislosti na poskytované poZdroj: United Nations, World Population Prospects, The 1998 Revision; moci, aniž tato pomoc dostaand estimates by the Population Reference Bureau čuje nebo může být yužita pro vytvoření dlohodobějšího zázemí k zajištění zdrojů obživy pro místní obyvatelstvo. Výše finanční podpory nemůže být tedy jediným a nejdůležitějším kritériem pro hodnocení účinnosti politik zaměřených na řešení problému chudoby v globálním světě. K rozvírání nůžek mezi chudými a bohatými dochází v podmínkách trvající populační exploze na straně jedné (od roku 1945 zčtyřnásobení světové populace, počet obyvatel chudého Jihu se v nejbližších desetiletích dostane až na hranici 10 miliard) a vymírání populace vyspělých zemí na straně druhé. Poznámka: pravý sloupec charakterizuje chudé země

Širší souvislosti a příčiny současného stavu světa: Popisované jevy mají mnohdy své příčiny v koloniální epizodě dějin některých států a území. Toto schéma ukazuje, že přesun bohatství z jedné části světa do druhé narušil rovnoměrný vývoj a rovnováhu, což přináší rizika pro celý svět. 146


GRAF 5: Prognózy vyčerpatelnosti světových zdrojů ropy Ropa zůstává klíčovou surovinou lidZdroj: Douglas - Westwood:The World Oil Supply Report 2004 – 2050. stva. Rozvinuté země spotřebovaly již téměř polovinu světových zdrojů ropy a jejich aktuální spotřeba vzrůstá již jen pozvolna, nicméně poptávka po ropě strmě vzrůstá v rozvíjejících se zemích, zejména v Číně. Z následujícího grafu vidíme, že bohatší část světa, která je v podstatě velmi silně závislá na spotřebovávání ropy, přinutí tenčící se zásoby této suroviny ve velmi krátké době změnit navyklý způsob života. Ve velmi krátké době bude dosaženo maxima možného čerpání ropy. Různé propočty se liší v jednotlivých desetiletích, ale v podstatě se shodují, že vrcholu těžby bude dosaženo v příštích 15 – 40 letech. Poté začne těžba ropy rychle klesat. GRAFY 6: Vzestup koncentrací skleníkových plynů (a CH4) Zdroj: CSIRO, Division of Atmospheric Research

GRAF 7: Globální změny teploty Zdroj: Climatic Research Unit and the UK Met. Office Hadley Centre, 1856 - 2004

I kdyby se podařilo nalézt dostatečné vydatné alternativní zdroje, s důsledky překotné industrializace se bude příroda vyrovnávat celá staletí. Na následujícím grafu vidíme prudký vzestup koncentrace skleníkových plynů dokazující jasně souvislost této změny s průmyslovou revolucí a důsledek v podobě oteplování. Zřejmě se nevyhneme důsledkům v podobě vzestupu hladiny moří.

147


Nemůžeme počítat ani s tím, že změna našeho chování přinese odměnu v podobě okamžité a úplné nápravy stavu. Následující graf znázorňuje odhad, jak dlouho bude trvat, než se obnoví rovnováha ekosystému na naší planetě. GRAF 8: Snížení emisí CO2 a následné reakce ekosystému Země: Příspěvek usiluje o komplexní pohled na klíčové socio-ekonomicko-ekologické procesy, odehrávající se v současné době. Cílem je konstatovat fakta a na jejich základě se pokusit hledat adekvátní řešení. Naléhavost řešení prezentovaných problémů se s přibývajícím časem neustále stupňuje a vyčkávací straZdroj: The Intergovernmental Panel on Climate Change (IPCC) tegie možná nepříjemné kroky nápravy stavu o něco oddálí, ale zároveň prohloubí samotný problém, na jehož řešení budeme nuceni později vynaložit mnohem více úsilí.

Je nebezpečné se spoléhat na nalezení zázračného řešení a domnívat se, že nebudeme muset obětovat nic z vlastního dosaženého životního komfortu. Při hledání nápravy bude třeba vrátit se po vlastních stopách do doby, kdy došlo ke zlomu, jehož důsledky na nás teprve začínají dopadat, a hledat vysvětlení, proč ekonomicky tak výkonný systém jako ten náš produkuje tak velkou nerovnost a vytváří tak zásadní rizika. Budeme muset hledat způsob jak tohoto ekonomického potenciálu využít ve prospěch celého lidstva, ne pouze pro jeho malou část. Znamená to vzdát se požadavku stálého růstu a konzumu a přijmout strategie přežití lidstva na území s omezenou rozlohou a vyčerpatelnými zdroji. Rychlé prosazení a přijetí zmíněných strategií by se mělo stát základem globální politiky založené na dosažení mezinárodní shody a opírající se o konsensus napříč politickým spektrem v jednotlivých zemích. Evropská unie a Česká republika mají jedinečnou příležitost sehrát významnou úlohu při koncipování východisek z důsledků aktuálně probíhajících proměn světa.

148

Kořeny evropské společnosti PaedDr. Olga Chválová, CSc.

Kořeny evropské společnosti


150


1. EVROPSKÁ TRADICE ? a)

b)

V prvních verzích preambule k evropské ústavě se objevily i formulace hlásící se k evropské křesťanské tradici. Pokusila jsem se tuto tradici znázornit na prvním obrázku prezentace Kořeny evropské společnosti.. Původní Evropská společenství se po většinu své nedlouhé historie utvářela jako společenství ryze hospodářská založená na konkurenčních vtazích. V této oblasti - jak vidíme na obrázku b) – rozhodují jiné důvody než v původním křesťanském myšlení. Obrázek jako celek nás zdánlivě staví do situace, kdy se musíme rozhodnout mezi lidskostí a prosperitou, přičemž ze životní zkušenosti víme, že v hospodářských záležitostech musí jít obvykle všechny ohledy stranou. Evropská unie se sice snaží skloubit obě hlediska prostřednictvím sociálně zaměřených politik, avšak platí za to nižší konkurenceschopností, což si dlouhodobě nemůže dovolit. V konečném důsledku bychom na to doplatili my všichni. Zmínka o křesťanské tradici se do preambule evropské ústavy nakonec nedostala. Prý s ohledem na připravovaný vstup Turecka, které by se tím jako muslimská země mohlo cítit dotčeno. Osobně si myslím, že to, co máme na mysli křesťanskou tradicí, je vlastní všem náboženstvím a že zmínka o lidskosti jako hlavním kritériu našeho rozhodování by se tam jednou dostat měla. Souhlasím ale s tím, že nyní by to bývalo bylo předčasné.

151


2. SPOLEČENSKÁ ZMĚNA 1

STÁT JSEM JÁ

2

SPRÁVA PRACOVNÍ SAMOSTATNOST

VÝROBA OSOBNÍ NESVOBODA

PRACOVNÍ NESAMOSTATNOST

FEUDALISMUS

1 a)

TO PATŘÍ MNĚ

OSOBNÍ SVOBODA

KAPITALISMUS

2 a)

Při hledání kořenů současné evropské společnosti se však nemusíme vracet až k římskému období evropských dějin. Stačí, když se podíváme na období, kdy se rodil kapitalismus jako hospodářský systém, v němž žijeme dosud. Feudalismus, který mu předcházel, jsme zvyklí považovat za příklad tmářství a ještě jsme mu neodpustili křivdy, jichž se na nás dopustil v rámci své předsmrtné agonie. Podíváme-li se však na něj nezaujatě, zjistíme, že to byl neúčelnější způsob uspořádání společensko-hospodářských vztahů, jaký si na daném stupni rozvoje mohli lidé dovolit, a osobní nesvoboda nevolníků nebyla výrazem zlé vůle, ale ekonomické nutnosti. Nedílnou součástí systému byl i panovník stojící vysoko nad všemi, který ovšem cítil a jednal jménem všech. Rozpadem feudalismu se společenská hierarchie výrazně oploštila, hospodářský život se vydělil z dosavadního systému společnosti a stal se na moci panovníka nezávislý. Novou společenskou silou se stal soukromý vlastník jako ten, kdo byl schopen iniciovat hospodářskou činnost, nenesl však žádnou společenskou odpovědnost. Hospodářský proces, který inicioval, nevnímal jako proces společenský a sebe jako jeho součást, jako tomu bylo v případě feudálního panovníka, ale z hlediska vlastnického vztahu, tedy jako doplněk sebe sama včetně lidí, kteří pro něj pracovali. I když postavení lidí za kapitalismus se změnilo – získali osobní svobodu – jejich ekonomická situace se nezlepšila. Žili stále na hranici reprodukovatelnosti pracovní síly, ve městech se však stali plně závislými na výdělku, jehož zdroj nebyl automaticky zaručen.

152


3. DECENTRALIZACE SPOLEČNOSTI a)

SOUKROMÝ ZISK

b)

DEMOKRATIZACE

EKONOMICKÁ NEROVNOST

SPOLEČENSTVÍ 1

STÁT

NÁROD

TŘÍDY

SPOLEČENSTVÍ 2

c)

ROVNOPRÁVNOST • EKONOMICKÁ • SPOLEČENSKÁ

SPOLEČENSTVÍ 3

TOUHA

4

SPOLEČENSTVÍ 4

Nástup kapitalismu byl ve své podstatě decentralizačním a demokratizačním procesem. Podstatně se rozšířil okruh privilegovaných, tj. ekonomicky nezávislých lidí, a unitární feudální společnost se přeskupila podle nových možností obživy. Tento proces je vnímán jako přesun do měst. Tam však lidé žili mimo jakékoli společenské vztahy, ty vznikly pouze v rámci, hospodářské činnosti. To, že hospodářský výsledek celé společenské jednotky byl považován za soukromý, umožnilo soukromému vlastníku zvýšit úroveň svého hmotného zabezpečení. Tím ale ve společnosti vzrostly materiální nároky o jeden řád, což se okamžitě začalo promítat do znečištění životního prostředí. Rozdíl ve vlastním hmotném zabezpečení jako námezdní síly a úrovní zabezpečení podnikatele vedlo ke zvýšení materiálních očekávání u všech lidí, což je výrazem přirozené snahy člověka o dosažení rovnoprávnosti. Tato ctižádost pozvednout se na vyšší úroveň, označovaná v naší prezentaci zda jako touha, se stala významným hybatelem pokroku celé společnosti, ale také zdrojem nárůstu znečištění životního prostředí o další řád. Absence společenského prvku byla nahrazena rozvojem buržoazního, ekonomicky nesamostatného státu, který jednotil společnost na národnostním základě. Národ se ale rozštěpil současně na třídy. Rozpolcenost kapitalistické společnosti je hlubší než materiální, jak byla popsána marxisty. Vedle materiálního a třídního rozdělení společnosti, které souviselo s postavením v pracovním procesu, vznikla i dichotomie – politicko-ekonomická na úrovni společnosti a humnánně-ekonomická na úrovni jednotlivce.

153


4. SPOLEČENSKÉ ŘEŠENÍ 1

STÁT PŘEROZDĚLOVÁNÍ

ZISK

ROVNOST SOCIÁLNÍ SYSTÉM

NEROVNOST NEKONKURENCESCHOPNOST

SOCIÁLNÍ POLITIKA

Na uměle vykonstruovaném občanském principu začal vytvářet stát nového typu paralelu společenského života, který přirozeně existoval na úrovni hospodářských jednotek. Mezi státem a jednotlivcem začal vznikat typ vazeb budovaných na sociálním základě. Sociální problémy moderní společnosti byly řešeny dvěma historicky doložitelnými způsoby: uplatněním sociálního systému založeného na společenské rovnosti a rozvojem sociální politiky v rámci systému, který se s otázkou společenské nerovnosti nesnažil nijak vyrovnat. Důsledkem obou řešení bylo zbytnění státu a proměna jeho funkcí. Sociální stát jako systém se ve srovnání se svým protějškem stal nekonkurenceschopný, neboť jednotlivci ve společnosti založené na rovnosti nejsou tak dynamičtí jako by byli ve společnosti umožňující dosáhnout soukromého zisku. Z toho důvodu společnost založená na společenské rovnosti musela zaniknout.

154


5. FUNKCE STÁTU a) ARMÁDA

F1

DIPLOMACIE

F2

STÁTNÍ SPRÁVA

F3

HOSPODÁŘSTVÍ

F4

KULTURA

F5

VNĚJŠÍ

AUTORITA VNITŘNÍ

STÁT

SOLIDARITA

b)

F1 – F5

ÚSLUŽNOST PÉČE O JEDNOTLIVCE

Následující obrázek ukazuje, do jaké míry nový stát narostl, proměnil se a jaké to mělo důsledky pro atmosféru ve společnosti. Klasické vnější a vnitřní funkce státu vyjmenované na obrázku a) jsou u nového státu zatlačeny do pozadí a rozvíjí se pojetí státu jako veřejné služby určené jednotlivci. Tím se ale proměňuje vnímání státu jako autority a do popředí stále více vystupuje pojetí státu jako podřízeného ze strany těch, kdo ho financují, dojné krávy ze strany těch, kteří ho zneužívají, a fackovacího panáka ze strany všech, kteří jej činí odpovědným za naprosto vše, s čím nejsou spokojeni. Stát musí hrát dvojí hru – jinou vůči ekonomicky silným a jinou vůči sociálně závislým. I on je tedy stižen rozpolceností, která se v tomto případě projevuje přetvářkou a licoměrností. Zásadním důsledkem nového vymezení role státu je, že mezilidská solidarita jako spontánní projev rozvoje humánní stránky člověka přestává být součástí života jednotlivce a stává se neosobní administrativní záležitostí a zdrojem ponížení a opovržení pro ty, kteří pomoc potřebují.

155


6. EKOLOGICKÁ ZÁTĚŽ a)

1

b)

c) ZISK

2 TOUHA

3

POTØEBA

e)

d)

f)

VŠEMI PODPOROVANÝ

KONZUM

KONZUM

ROZVOJ STÁTU

5

?

4

VŠECH

Shrneme-li to, jakým způsobem se výše popsaná společenská změna promítla do vztahu člověka k životnímu prostředí, moderní společnost vytvořila několik permanentně působících stimulů, které nároky lidské společnosti na materiální zabezpečení několikanásobně zvyšují nad rámec toho, co můžeme považovat za odůvodněnou potřebu a společensky opodstatněný nadstandard. Obrázek a) představuje stupeň znečištění, který můžeme považovat za přiměřené vzhledem k zajištění základních životních potřeb a funkcí společenských institucí. Nadstandard vzniká poprvé v souvislosti se zreálněním naděje jednotlivců na dosažení zisku. Masově se šíří touha po materiálním vzestupu jako další stimul společenské spotřeby a vyššího stupně znečištění. Dalším konzumentem životního prostředí se stává rozrůstající se stát. vše ve společnosti směřuje k zakotvení konzumu jako nové normy lidského chování, čímž je odbourán přirozený cit pro střídmost, skromnost a šetrnost. Tento přístup k životu šíří naše společnost ve vlastním zájmu po celém světě a můžeme předpokládat, že jej bude proměňovat stejně, jako proměnil nás samotné. Kolikanásobné další znečištění to způsobí, si netroufám odhadnout.

156


7. EKONOMIZACE LIDSTVA

ZISK INVESTICE

ZISK ZISK

ZISK

ZISK ZISK

INVESTICE

ZISK

INVESTICE

ZISK

ZISK

ZISK

ZISK INVESTICE

ZISK

ZISK

Následující obrázek ukazuje, jakým způsobem se působení zisku jako zdroje kapitálu uplatňuje v globálním měřítku. Je v přirozenosti člověka a ve stávajícím ekonomickém systému také nutností jít ve svém rozvoji stále dál. Proto každý ekonomicky uvažující člověk má tendenci volné prostředky reinvestovat, aby přinášely další zisk. Ten už se nespotřebovává pro osobní potřebu, ale je stále znovu a znovu reinvestován, přičemž prospěch z toho se vrací do stále týchž rukou. Z ekonomické povahy věci vyplývá, že úroveň života pracujících je prostřednictvím nízkých mezd udržována na co nejnižší úrovni.

157


8. CELOSPOLEČENSKÁ TENDENCE

? ZISK

STÁT

INDIVIDUÁLNÍ KONZUM

TOUHA

SVĚTOVLÁDA

Souhrnný pohled na moderní společnost ukazuje, že soukromí vlastníci, zaměstnanci i státy se shodují v zájmu na individuálním konzumu v celosvětovém měřítku. Důsledkem bude úroveň znečištění globálního řádu. Státy sní současně o uchopení globální vlády.

158


9. SPOLEČENSKÉ VZTAHY a)

b)

HIEARCHIE

c)

TŘÍDY

d)

PLAT, VZDĚLÁNÍ

INTELEKT

Z hlediska mezilidských vztahů postupujeme od vnitřně relativně jednotné a humánní feudální společnosti přes třídní dichotomii k moderní společenské stratifikaci založené na rozdílech v platu podle úrovně dosaženého vzdělání a s tím souvisejícího postavení v pracovním procesu. Do budoucna se budou rozdíly mezi těmito skupinami zvětšovat. Diverzifikační úlohu vzdělání převezme komplexní schopnost využívat intelekt k individuálnímu sebeprosazování, úzká globální elita se bude vzdalovat od ostatních ad infinitum a bude narůstat okruh těch, kteří budou žít na minimální úrovni přežívání.

159


10. GLOBÁLNÍ ANTIPERSPEKTIVA

?

STÁT

TOUHA

Obrázek 10 shrnuje ve vzájemné souvztažnosti rizika, která existují v moderní společnosti. Jsou to jednak rizika související s neodbytnou touhou po materiálních statcích, což vytváří hrozbu konzumu a znečištění globálního řádu. Bobtnající stát vytváří hrozbu jeho přeměny v globální světovládu včetně rizika, že o ni bude svedena globální válka. Další rizika souvisí s nerovnoměrností vývoje ve světě a chudobou a projevují se migračními tlaky se závažnými důsledky pro stabilitu jednotlivých společností, zaměstnanost a podobně. Odpovědí na všechny tyto dlouhodobě neřešené jevy a nečinnost společnosti ve vztahu k životnímu prostředí a budoucnosti je zdánlivě nesmyslná destrukce v podobě mezinárodního terorismu a živelných pohrom. Tuto kumulaci rizik jsem nazvala globální antiperspektivou.

160


11. GLOBÁLNÍ PERSPEKTIVA

STÁT

?

STÁT

STÁT

rentabilita

mít ROZVOJ

čas

být

potřeba

O globální perspektivě musíme uvažovat pouze jako o světě zbaveném těchto rizik a mnoha dalších, která jsem ve své prezentaci neuvedla, ala která nejsou o nic méně otřesná nebo odpudivá než ta, jejichž vývoj jsem sledovala. Možná se zdá nepředstavitelné, že by se mohlo podařit rozmotat složitý propletenec dnešního světa. Stačí ale vrátit se na začátek tradice, jíž jsme tu křesťanskou v sobě zradili, a začít znovu. Nebudu říkat, co máme dělat. O tom musí uvažovat každý sám, ale vím, kde to všechno začalo. Začalo to tím že člověk, který si uvědomil, že s penězi, které mu dávaly moc, a schopnostmi, které mu ukazovaly jak vyrábět mnohem efektivněji než dosud, si prospěch, který z toho mohl vzejít pro celou společnost, přisvojil sám pro sebe. Nešlo o abstraktní společnost lidí žijících na druhém konci světa – jednalo se o společnost lidí, s nimiž tehdy ještě stál u jednoho stroje, jejichž děti sáňkovaly s těmi jeho na stejném kopci a s nimiž tehdy ještě chodil v neděli po ránu do kostela. Kdyby tehdy měl srdce na pravém místě a nenechal ho umrtvit mamonem, nikdy by nedošlo na utrpení, jímž lidstvo od té doby prošlo. Mnoho generací ještě dlouho po nás by nemusely nést důsledky a napravovat škody, které to způsobilo v ekosystému Země. Místo touhy po bohatství bychom měli dostatek všeho, místo hromadění věcí za chronického nedostatku času bychom vnímali naplno rozvinutými smysly život svůj, svých dětí a přátel, vzdělání by sloužilo, aby nás povznášelo, ne stavělo proti sobě. Žili bychom zdravě a poklidně, smířeni se světem a sami se sebou bychom odcházeli ze světa důstojně přirozenou smrtí.

161


12. BEZ KOMENTÁŘE

EVROPSKÁ TRADICE

RIZIKA KONZUM LIDSKÁ PRÁVA ?

?

BEZPEČÍ STŘÍDMOST LIDSKOST

SVOBODNÁ VŮLE

2

162

Sborník ze závěrečné konference projektu Evropská budoucnost je i budoucnost česká Vedoucí projektu: PaedDr. Olga Chválová, CSc. Humanea I. vydání, 1500 výtisků Tisk: Sprint Praha Sponzoři závěrečné konference

Pořadatel konference

Praha 2005

Evropská budoucnost je i budoucnost česká

Recommend Documents