Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Rekultivace ano či ne? Industriální divočina na Ostravsku vypracovala samostatně a že všechny

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci „Rekultivace ano či ne? – Industriální divočina na Ostravsku“ vypracovala samostatně a že všechny použité informační zdroje jsem uvedla v seznamu literatury. V Ostravě dne 15.5. 2009

Bc. Silvie Mickertsová

1

Poděkování Na prvním místě děkuji Ing.Zbyňku Ulčákovi, PhD. za odborné vedení mé práce a věnovaný čas. Cením si též ochoty všech zainteresovaných v mém výzkumu a chci jim poděkovat především za jejich vstřícnost a otevřenost.

2

1, Úvod…………………………………………………………………………..... 4 2.Teoretická část ………………………………………………………………… 5 2.1. Charakteristika území ………………………………………………………………..……… 5 2.2. Vývoj průmyslové krajiny na Ostravsku s důrazem na 2. pol. 20. století …………………… 8 2.3. Terminologické zmatení ……………………………………………………………….…… 15 2.4. Vývoj rekultivačních technologií v návaznosti na hlubinnou těžbu černého uhlí v OKR …………………………………………………………………..………………18 2.5. Současná diskuse o rekultivacích ………………………………………………………...... 20 2.5.1. Typy rekultivací ………………………………………………………………………... 20 2.5.2. Legislativní rámec a jeho vývoj ……………………………………………………....…24 2.5.3. Socioekonomické nástroje ……………………………………………………………... 26 2.5.4. Diskuse ………………………………………………………………………………… 28 2.6. Možnosti ochrany průmyslové krajiny …………………………………………………… 35 2.6.1. Nová divočina …………………………………………………………………………. 37.

3. Empirická část – projekt výzkumu…………………………………………. 42 3.1. Kontext výzkumu ………………………………………………………………………….. 42 3.2. Cíle výzkumu ……………………………………………………………………………... 44 3.3. Strategie výzkumu ……………………………………………………………………….... 45 3.4. Použité metody a techniky sběru dat …………………………………………………...…. 45 3.5. Výzkumný vzorek …………………………………………………………………………. 46 3.6. Formulace výzkumné otázky ……………………………………………………………… 46 3.7. Dotazování ……………………………………………………………………………….... 48

4. Empirická část – Výsledky výzkumu ………………………………………. 49 4.1. Prezentace výsledků výzkumu a pokus o jejich interpretaci ……………………………... 49 4.2. Současný legislativní postup při vyhlašování PCHP …………………………………….. 50 4.2.1. Návrhy na vyhlášení PCHP na Karvinsku …………………………………...……..... 51 4.3. Současná interpretace hornické krajiny ………………………………………...……....... 53 4.4. Reflexe historických vlivů rekultivací…………………………………………………..... 54 4.5. Nová divočina?..................................................................................................................... 56 4.6. Územní ochrana hornické krajiny……………………………………………………….... 57

5. Závěr…………………………………………………………………....…... 61 6. Anotace…………………………………………………………………….... 66 7. Jmenný index……………………………………………………………….. 68 8. Prameny……………………………………………………………………… 69 9. Přílohy……………………………………………………………………… 73

3

1. Úvod Kulturní krajina Ostravska je již desetiletí silně zatěžována záměry a aktivitami člověka, což následně vedlo k silné degradaci krajinných struktur a jejích profilů a následně i k více či méně destabilizačním momentům celého rázu krajiny regionu. Na druhou stranu bývá zjednodušeně charakterizována jako industriální oblast s převahou průmyslových aglomerací, dolů a hutí. Méně často jsou zdůrazňovány její nepopiratelné přírodní hodnoty chráněných lesnatých oblastí Beskyd a Jeseníků, bohatě meandrující koryto Odry čí výchozy jurských vápenců u Štramberka. Ačkoli je lidská činnost rozhodujícím organizujícím faktorem většiny ekosystémů současné krajiny, neměli bychom rezignovat na možnost, a dnes i, nutnost uvést do souladu jak zájmy člověka, tak přírody. V teoretické části jsem se zaměřila na odraz historického vývoje Ostravska v kulturní krajině, zásadně ovlivněnou především hlubinnou těžbou černého uhlí. Dále jsem se pokusila zmapovat a analyzovat její následnou „kultivaci“ k „lepším zítřkům“. V návaznosti na mimořádné pomínky v těchto rozsáhlých oblastech s těžbou uhlí (Mostecko, Ostravsko) se zde začaly vytvářet neočekávané ekosystémy (v daném kontextu krajiny i míře její destrukce), kde se vyskytují vzácné a často chráněné rostlinné a živočišné druhy (např. vážka plavá a jasnoskvrnná, rak bahenní, škeble rybničná). V reakci na tuto skutečnost se začalo diskutovat o možnosti a potřebě ji chránit (Dolný1, Ďuriš2, Kovář3 aj.). Právě otázka případné územní ochrany těchto oblastí se zdá velmi problematická a stala se úhelným kamenem mého kvalitativního výzkumu v empirické části této práce.

1

Viz Dolný, A.: Využití vážek k indikaci stavu prostředí v hornické krajině. Acta Facultatis Rerum Naturalium, Universitas Ostraviensis 200, Biologica – Ekologica 2001, 8:100 – 107. 2 Viz Ďuriš, Z., Horká, I.: K výskytu raka bahenního Pontastacus (= Astacus) leptodactylus Eschscholtz na Karvinsku. Čas. Slez. Muz. Opava (A), 50 (supl.) 2001: 78-84. 3 Viz Kovář, P.: Ekologie krajiny nebo krajina versus ekologie? Ochrana přírody. 57 (2002), č. 10:298– 299.

4

2. Teoretická část 2.1. Charakteristika území Ostravsko4 leží v Moravskoslezském kraji na hranici mezi Moravou a Slezskem. Na východě sousedí s okresem Karviná, na severu s okresem Opava, na západě s okresem Nový Jičín, v jižním směru s okresem Frýdek Místek. Tento okres je v současnosti centrem sídelní aglomerace kraje. Z geomorfologického hlediska můžeme Ostravsko zařadit do provincie Západní Karpaty, subprovincie Vněkarpatské sníženiny, podsoustavy Severní vněkarpatské sníženiny , která je strukturovaná do celku Ostravské pánve, přiléhající k okrsku Antošovická rovina.5 Severovýchodní část Ostravské pánve tvoří Karvinská plošina . Rozlehlá niva řeky Olše ji odděluje od západněji položené Orlovské plošiny rozléhající se mezi městy Petřvaldem, Karvinou a Orlovou. Celá oblast disponuje členitým georeliéfem , který má rovinný až pahorkatinový charakter. Vedla tudy kdysi proslulá „jantarová stezka, kupecká cesta několika národů.“6 Severozápadní a severní hranice kraje je rámována různorodými hornatinami, vrchovinami a pahorkatinami, kde nejvyšším vrcholem je Praděd (1 491,3 m.n.m.) ve východní

části

Hrubého

Jeseníku.

Rozsáhlou

geomorfologickou

jednotkou

v severozápadních hranicích je Nízký Jeseník, který v minulosti proslul vulkanickou aktivitou (např. Venušina sopka, 655 m.n.m.). Za dozvuky těchto dřívějších aktivit jsou pokládány úniky CO2 a přítomnost pramenů uhličitých minerálních vod. Východní hranice kraje (a zároveň hranice se Slovenskou republikou) tvoří Západní Karpaty, jejichž součástí jsou Moravskoslezské Beskydy s nejvyšší Lysou horou (1 323 m.n.m.). Karpaty jsou geomorfologicky odděleny od Nízkého Jeseníku Moravskou Bránou a 4

Název Ostravsko bude v této diplomové práci volně zaměňováno s označením OKR (Ostravskokarvinský revír), protože oba synonymicky odkazují na konkrétní oblast v Hornoslezské pánvi. Rozdíl mezi oběma pojmy je spíš diachronní. OKR se vázal k hospodářské exkluzivitě tohoto teritoria již od dob Rakouska – Uherska. Název Ostravsko vznikl později, „ vžil se teprve od počátku 20. století a byl odvozen od oblastního centra Moravské Ostravy, která se tehdy s přilehlými průmyslovými sídly administrativně zformovala ve velkoměstskou aglomeraci, třetí největší v ČSR.“ Podle: Kol.: Uhelné hornictví v Ostravsko-karvinském revíru. Anagram Ostrava, 2003. Než geograficky vymezující OKR – pojmosloví Ostravsko spíše odkazovalo na tehdejší sídelní a správní strukturu v oblasti. 5 Tyto údaje jsem převzala z publikace M.Culka: Culek, M. a kol.: Biogeografické členění České republiky, Enigma, Praha 1996. 6 Daněk, M.: Černobílý svět. Vyprávění o zajímavostech z podzemí Ostravska, putování za neobyčejnými lidmi, stroji a příběhy ze šachet. Profil. Ostrava 1972.

5

Ostravskou pánví. Nejrozsáhlejší spíše rovinatý ráz pánve na západě přiléhá k Opavské (Hlučínské) pahorkatině a na východě se stýká s Podbeskydskou pahorkatinou. Vyskytuje se zde také poměrně pestrý geologický profil. Spodní strukturní patro tvoří fundament Českého masivu, z části pak báze sedimentů karpatské předhlubně.7 Na ně přisedají devonské a karbonské variské předhlubně. Lokální geologickou charakteristiku dotváří kvartetové sedimenty. V období středního pleistocénu byla velká část oblasti opakovaně pokryta ledovcem, proto se zde vyskytují také ledovcové sedimenty(glaciální) – tilly. Pedologické poměry jsou v širším kontextu určovány jak hydrologickými poměry, geologickou stavbou, morfologií terénu, tak i klimatem celé oblasti. Svrchní vrstvu pokrývají nivní půdy glejové, a to v různém stádiu vývoje, dle rozmístění. V oblasti se také vyskytují glacifluviálními štěrky a písky a úrodné sprašové hlíny, které místy dosahují mocnosti až 10 m. Nejrozšířenějším půdním typem v celém kraji je hnědozem, avšak pod vlivem vyšších srážek je většina produktivních půd řazena k typu podzolovanému. Prostor hornoslezské černouhelné pánve se rozkládá na ploše 7 000 km², z toho 1 550 km² leží na území České republiky. S postupem industrializace se však v „krátkém čase“ půdní, ale i geologický profil začal výrazně měnit. Nejprve zvolna a posléze se stále větší intenzitou narůstal počet ploch zatížených antropogenními sedimenty - haldy kamení a hlušiny z úhelných dolů, průmyslové haldy hutních a chemických továren a další plošné deponie a skládky, např. sedimenty tvořené komunálním odpadem.8 Potenciálně9 celou oblast pokrývaly lesy. Podstatnou část (zejména v říčních nivách) tvořily lužní lesy, mokřadní olšiny, vrbové a vrbotopolové luhy. Mimo údolní nivy pak převažovaly dubové bučiny. V současnosti je význam lesních biotopů o to větší, když uvážíme, že lesnatost tvoří jen 13,5 %, v okrese Ostrava jen 10%. Relativně rozsáhlejší plochy lesního porostu se v oblasti zachovaly pouze fragmentárně, s převládajícími smíšenými kulturami a s nepůvodním smrkem.

7

Kol: Ostravsko. Chráněná území ČR X., Agentura ochrany přírody ČR a EkoCentrum Brno, Praha 2004. 8 Proměna krajiny OKR v historickém kontextu je šířeji rozpracována v následující kapitole. 9 Neuhäuslová, Z. a kol.: Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky.- Academia, Praha 1998.

6

Fytogeograficky Ostravsko spadá do 1.-3. lesního vegetačního stupně. Převládající je třetí, dubo-bukový. První a druhý stupeň jsou nepravidelně rozloženy a nejsou v oblasti zastoupeny ve své typické formě, objevují se pouze v lužních lesích.10 Porosty lužního charakteru se zachovaly zejména podél větších vodních toků. Nejvýznamnější zbytky přirozených lužních porostů v regionu jsou NPR Polanská niva, PR Polanský les. V NPP Landek jsou chráněny přirozené lesy 3. dubo-bukového stupně. Častými záplavami bývají do území vnášeny diaspory nepůvodních druhů rostlin a dochází tak ke změně druhové mozaiky zvláště bylinného a keřového patra. Nejobtížnějšími invazními rostlinami jsou křídlatky, z dřevin pak javor jasnolistý. Podnebí v kraji má kontinentální charakter. Ostravská pánev, Moravská brána a blízké okolí leží v mírně teplé klimatické oblasti. K chladným klimatickým oblastem náleží Hrubý a Nízký Jeseník a Vnější Západní Karpaty. Větší část Moravskoslezského kraje náleží k povodí horního toku řeky Odry, která teče po severozápadní hranici našeho území a následně ústí do Baltského moře. Okresem Karviná protéká řeka Olše, která ústí do Odry u Kopytova. Olše pramení na území Polské republiky, protéká však převážně územím České republiky, v některých místech pak tvoří společnou hranici. Pro geograficky centrální oblast Ostravy je charakteristické, že se nachází na uzlu čtyř protékajících řek - Odry, Opavy, Ostravice a Lučiny. Oblast Karvinska je pak charakteristická poměrně hustou vodní a mokřadní sítí zahrnující mrtvá ramena a tůně, rybniční soustavy, ale také množství zatopených důlních propadlin, štěrkoven a odkalovacích nádrží jako charakteristických reliktů důlní činnosti. V neposlední řadě je důležité zmínit lokality s léčivými vodami, které se odedávna na Ostravsku vyskytovaly. V současnosti se dle literárních pramenů11 na území kraje nachází 25-30 lokalit uhličitých vod. Nejvýznamnější jsou minerální prameny v Karlově Studánce, jodobromovými minerálními vodami jsou široce proslavené lázně v Karviné a Klimkovicích-Hýlově. Slabé přirozené prameny sirovodíkových vod jsou známy v Podbeskydské pahorkatině i Moravskoslezských Beskydech12.

10

Tamtéž. Tamtéž. 12 „Lidé na území mezi řekou Ostravicí a Olzou znali, což je ověřeno písemnými záznamy ze 14. století, již o 400 let dříve blahodárné účinky vody nasycené solemi než dalekosáhlý význam černého uhlí.“Podle: Daněk, M.: Černobílý svět. Vyprávění o zajímavostech z podzemí Ostravska, putování za neobyčejnými lidmi, stroji a příběhy ze šachet. Profil. Ostrava 1972. 11

7

2.2. Vývoj

průmyslové

s důrazem na

krajiny

na

Ostravsku

2. pol. 20. století

Historický důkaz o využití kamenného uhlí jako topiva pochází již z období pravěku (vrch Landek). První písemná zpráva je však datována až do druhé poloviny 18. století, resp. do roku 1763. Uhlí bylo objeveno v údolí Burňa ve Slezské Ostravě (do r. 1919 nazývaná Polská). Brzy následovaly další nálezy v přilehlých oblastech – na Karvinsku a v Petřkovicích . Masová hornická kolonizace Ostravska spojená s počátky !intenzivního“ dolování černého uhlí na pozadí nástupu průmyslové revoluce byla specifickou a přelomovou fází ve vývoji této oblasti. Nicméně , jak již bylo výše řečeno, již ve středověku byla tato oblast také důležitým tranzitním uzlem, územím křižovalo mnoho obchodních stezek, mj. tudy vedla i nejstarší středověká cesta, tzv. Jantarová stezka.13 Její strategická důležitost začíná být uznávaná od 12. století, kolonizace tohoto území vrcholí na předělu 80. let 13. st. a 50. let 14. st. A právě v tomto období dochází k zásadním a dalekosáhlým změnám v krajině. A to zcela z prozaických důvodů. Les byl totiž až do počátku 19. století jediným a výlučným zdrojem paliva, jak pro domácnosti, tak pro řemeslnou výrobu.14 V převážně zalesněné oblasti tak v průběhu času vznikaly stále rozsáhlejší areály s polopřirozenou vegetací – louky a pastviny. Později se dřevo stávalo vzácné, muselo být dováženo ze stále větších vzdáleností a jeho cena se tak nezadržitelně zvyšovala. V 60. letech 18. st. začala sporadická těžba jiné energetické suroviny – černého uhlí – zejména ve Slezské Ostravě. Zatímco ještě ve 20. letech 19. st. bylo toto území ještě „idylickou“ agrární krajinou, v časovém sledu a na pozadí historických událostí docházelo k trvalému tlaku na růst těžby uhlí a tento trend nijak výrazně nezpomalily ani dvě světové války, ani odlišné politické režimy, spíše naopak.

13

Jantarová stezka vedla přes Moravskou Bránu, propojovala oblast Podunají a Poodří a dál směřovala k moři – spojovala Baltické moře se Středozemním. 14 V období od 15.-18. stol., kdy se rozmáhala manufakturní textilní výroba se sice udály pokusy s využitím i jiných druhů paliv, jako např. rašelina a uhlí. Rašelina se však nesetkala s úspěchem od prvopočátku a hledání cesty k využívání uhlí jako topiva byla zdlouhavá.

8

Ve 30. letech 19. st. dochází k zásadní změně způsobené průmyslovou revolucí.15 S tím souvisí i rozsáhlé a později i nevratné proměny kulturní krajiny Ostravska: „ Zmenšuje se produkční a retenční funkce půdy, narůstá funkce prostorové základny.“16 Tyto změny v krajině se děly v úzké návaznosti na používané způsoby těžby uhlí, technologické postupy i platné normy. V průběhu více jak dvousetletého hlubinného dolování v OKR bylo z podzemí vytěženo 1,6 mld. tun uhlí a asi 0,65 mld. tun hlušiny. Z důvodů otvírek uhelných slojí, těžby a dopravy uhlí, čerpání vody a dalších činností nutných k zajišťování důlních provozů (např. větrání) bylo v OKR vyhloubeno 581 jam a 65 štol.17 V Ostravské části revíru bylo dolování ukončeno v pol. 90. let 20. stol. Těžba však pokračuje v Karvinské části - doly ČSA, Darkov, Lazy a Československé armády, v dobývací oblasti Staříč Důl Paskov. Dlouhodobá báňská činnost, ale i její postupný útlum se staly prostorovým i časovým fenoménem v celé oblasti OKR (a pravděpodobně nejen v této). Obecně se dá říct, že většina aktivit člověka zde byla a je prostorově limitována lokálními (popř. regionálními)

podmínkami

a

zároveň

iniciována

jejími

přírodními

zdroji

(vědeckotechnický pokrok toto směřování jen umocnilo). Dobývání uhlí v pol. 19. století ještě nevytvářelo výraznější změny v průmyslově-agrární krajině. Těžba byla spíše povrchová, běžné hloubky dolů byly okolo 150m, některé pouze několik desítek metrů hloubky, a to zejména na Karvinsku. S uhlím tehdy vytěžený kámen se dal využít prakticky kdekoliv při zavážení terénních sníženin, menších údolí a tak docházelo k zarovnávání terénních nerovností. V důsledku nárůstu a způsobu těžby posléze došlo na mnoha místech k totální změně zemského povrchu a k vytváření reliéfových novotvarů, které v krajině nebyly původní.

Haldy a odvalové hospodářství Před nástupem průmyslové revoluce bylo uhlí těženo primitivními postupy především štolováním.18 S uhlím vytěžený kámen bylo možné uložit kdekoli v blízkosti těžní jámy , často byl využíván v terénních sníženinách nebo menších údolích, čímž 15

„ Zvýšený zájem o uhlí byl spojen např. s potřebou koksu pro tehdy začínající železárny v blízké vesnici Vítkovice u Moravské Ostravy. „ Podle: Havrlant, M.: Historie a současnost ostravských hald báňského průmyslu. Vlastivědné listy Slezska a Severní Moravy roč. 29 2003, č.1, s. 25-28. 16 Viz Štýs, S. a kol.: Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin. SNTL Praha, 1981 17 Podle: Kol.: Průmyslová krajina. Sborník referátů z odborné konference pořádané 23. března 2004 v Karviné. Slezská univerzita, Opava 2004. 18 Tamtéž.

9

docházelo k zarovnávání povrchu. Se zvyšováním těžby vzrůstalo i množství vytěžené hlušiny, která se ukládala

v blízkosti jednotlivých dolů.19 Se zaváděním nových

technologií v těžbě uhlí (parní stroj, nástup elektřiny) se měnily i transportní postupy při ukládání hlušiny. Tehdy se poprvé začal využívat systém odvalování z více dolů na jednom místě. Dá se říci, že s postupem času se praxe ukládání hlušiny proměňovala s ohledem na dobu odvalování a na způsob dopravy hlušiny, které ovlivňovaly samotné tvarování hald.20 A tak se v sousedství malých hald, často již zarostlých (nebo odtěžených) a zapojených do okolní krajiny začaly vytvářet a navyšovat odvaly, které se již stávaly výraznými geologickými i krajinnými novotvary. Svým značným záborem půdy zásadním způsobem snižovaly tradiční produkční vlastnosti zemědělské půdy v oblasti. Při využívání nákladové dopravy začaly v krajině dominovat haldy kuželové21, kupovité, popř. hřbetové. Tyto formy tvarování však způsobovaly velké problémy: samovznícení22, vysoká prašnost, sesuvy atd. Proto bylo postupně od tohoto typu tvarování hald upuštěno a začaly vznikat odvaly tabulové, terasovité a hřbetové.23 S nástupem socialistického režimu se změnil, resp. ještě zintenzivnil dosavadní ráz odvalového hospodářství. Velkoplošné projektování24 v plánovaném hospodaření se promítlo i do organizace odvalů a začaly se budovat rozsáhlé tzv. centrální odvaly, kam se svážela hlušina z více důlních provozů.25

19

V druhé polovině 19. století se v Ostravě těžilo uhlí na 40 lokalitách , s čímž je spojeno nejméně tolik míst , kde docházelo k odvalování hlušiny, popř. jiného odpadu. 20 V OKR byl realizován unikátní projekt transportu hlušiny i uhlí prostřednictvím visuté lanové dráhy. „ Závěsné vozíky tak po desetiletí směřovaly nad městem na lanovce z Karolíny přes Trojici a Terezii až do Hrušova a zpět, vedle uhlí převážely i důlní kámen na tvořící se haldu u tehdejší jámy Ida v Hrušově.“ Podle: Havrlant, M.: Historie a současnost ostravských hald báňského průmyslu. Vlastivědné listy Slezska a Severní Moravy roč. 29 2003, č.1, s. 25-28. 21 Nejznámější kuželová halda v Ostarvě je Ema (325m). Jde o poslední kuželovou haldu tohoto typu na Ostravsku. Tato halda byla vyhlášena za kulturní památku. 22 Dodnes prohořívají odvaly u bývalých závodů Hedvika a Václav Dolu Julius Fučík v Petřvaldě. Dlouhodobé termické aktivity jsou sledovány na haldě Ema ve Slezské Ostravě. 23 Viz Havrlant, M.: Historie a současnost ostravských hald báňského průmyslu. Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy roč. 29 2003, č.1, s. 25-28. 24 Značné navyšování těžby uhlí a tedy i hlušiny samozřejmě nebylo výdobytkem socialistické společnosti. Již za války, zejména té druhé, Německo extrémně navyšovalo množství těženého uhlí, které surovinou dotovalo jejich válečné hospodářství. Nicméně socialistický režim dlouhodobě využíval a neodpovědně nakládal jak s nerostným, tak i půdním bohatstvím. 25 „Výraznými středisky haldového hospodářství se tak stávaly lokality ve Slezské Ostravě – Hladnou a jeho okolí, Zárubek a Kunčičky – pás podél řeky Ostravice(později i Kunčice), v Moravské Ostravě prostor za divadlem k Ostravici (dnes Černá louka), Vítkovice – podél levého břehu Ostravice (rovněž odpady z železárenských provozů), Mariánské hory – podél pravého břehu Odry a železničního tahu, podél levého břehu Odry také pás od Petřkovic do Koblova. Podle: Havrlant, M.: Historie a současnost ostravských hald báňského průmyslu. Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy roč. 29 2003, č.1, s. 2528.

10

V souvislosti s intenzifikací produkce hlušiny a jejich vzrůstající prostorovou náročností začaly být v krajině plánovaně projektovány prostory pro odvaly a dlouhodobě byly vypracovávány tzv. generely odvalového hospodářství. Kromě vyvážení na haldy byla hlušina využívána také pro základku v dolech, pro terénní a stavební úpravy, např. stavbu komunikací, rekultivace, výstavby hrází, zpevňování svahů, atd. Za tímto účelem také došlo k částečné nebo úplné likvidaci některých hald – v Ostravě je to v místech dnešní Černé louky (viz název) a sídliště Jindřiška, částečně i kuželové haldy v Mariánských horách. Do roku 1994 bylo v OKR postupně uloženo na 279 odvalech 141,1 mil m³ hlušin.26 V 90. letech 20.století

se zásadním způsobem změnily priority v dolování

černého uhlí. V důsledku toho došlo k celkovému útlumu těžby

a to zejména na

Ostravsku, kde byla zcela zastavena - další odvaly se již nevytvářejí. Na Karvinsku, popř. v Orlové bývá hlušinový materiál spíše využíván k zahlazení poklesových kotlin, rekultivaci odkališť, zakládání do vytěžených prostor, např.: Darkov, Louky nad Olší. „V DP Dolu Paskov jsou odvaly nadále v provozu.“27 Štýs ve své publikaci také poukazuje na skutečnost, že nerovnoměrné rozložení uhelného bohatství na Ostravsku a Karvinsku hraje v této souvislosti důležitou roli: „Zatímco v ostravské části jde na povrch s jednou tunou uhlí 0,8 až 1,2t kamene, v karvinské části je poměr na 1t uhlí 0,35 až 0,75 tun kamene. Zatímco ostravská část má sloje poměrně nízké a hluboko uložené, karvinská má sloje mohutnější, uložené v menších hloubkách.“28 Haldy tedy již nebudou v budoucnu zásadním způsobem tvarovat zemský povrch tohoto území (pokud se nezmění priority v uhelném hornictví).

Poklesy (poklesové kotliny) V hornické krajině ovlivňované hlubinnou těžbou (vytěžené uhlí, důlní kámen+voda z šachet) dochází nejen k prostorovým, ale také k časově dynamickým jevům. Jsou to důlní poklesy, v jejichž důsledku vznikají poklesové kotliny různého rozsahu (pokud jde o rovinatý terén, poklesové kotliny jsou rozsáhlejší a destrukce území výraznější, v pahorkatině je tendence opačná).

26

Viz Kol.: Uhelné hornictví v Ostravsko-karvinském revíru. Anagram Ostrava, 2003. Tamtéž 28 Viz Štýs.S. a kol.: Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin. SNTL Praha, 1981. 27

11

Nejvíce destruktivní poklesy jsou spojovány se způsobem dolování na zával. Vytěžené dutiny již nejsou (na rozdíl od dřívějších dob) zakládány hlušinou (nebo jen minimálně), což se po odtěžení projevuje zalamováním a ohýbáním nadložních vrstev směrem až k povrchu: „Ve středu poklesové kotliny dochází ke stlačování zeminy, na svazích k naklonění a na obvodové hraně kotliny k protažení zeminy.“29 Kromě samotných degradací povrchu dochází při těchto jevech i ke změně napětí v geologickém profilu a ke kvalitativní proměně fyzikálně-mechanických vlastností. V souvislosti s tím dochází ke změně hydrologických poměrů povrchových i podzemních vod, úniku slojových plynů na povrch, sesuvům atd. V historických dobách, tedy když těžba ještě nebyla tak masivní jako ve 20. stol., byl nejdříve důlní kámen ponecháván z větší části v dolech, později byly vytěžené dutiny opětovně zaplňovány vytěženou a zpracovanou hlušinou. Tato technologie zakládání důlního kamene nevytvářela posléze tak výrazné povrchové změny a vůči ochraně georeliéfu i krajiny se projevovala výrazně šetrněji. „Základková výplň tím, že nahrazuje pásmo zavalování, popřípadě i pásmo rozsazování, zlepšuje tlakové poměry v porubech i okolí, zmírňuje průběh rozrušování nadloží a snižuje účinky dobývání na povrch.“30 Později byla využita technologie ukládání na tzv. dvojí základku,31 kdy původní základka na 5m se rozdělila na dvě patra a hlušinou se zaplnilo pouze 1 patro (2,5m). I od tohoto postupu se nakonec upustilo a to z ryze pragmatických důvodů: „Zakládání vytěžených prostorů hlušinou na jedné straně zvyšuje dolům náklady na energii, dopravu a snižuje denní těžební výkony a produktivitu, čímž prodražuje vlastní produkci uhlí (podle vedení dolů asi až o 400 Kč/t). Zvýšením ceny uhlí by se v současné době stala tato surovina neprodejnou.“32 Havrlant ve své studii popisuje vývoj resp. ustupování od zavalování základkou takto: „ Jestliže v počátku 60. let se zakládala asi pětina vyrubaných uhelných slojí, v 70. letech to nebyla už ani desetina a v 80. letech nebyl důlními závaly plněn ani minimální přibližně 5% plán základky. Většina dolů přestala zcela zakládat vydobyté sloje.“33 V současnosti se na Karvinsku tento postup do určité míry využívá.

29

Viz Kostruch, J.: Historie asanačně-rekultivačních prací v Ostravskokarvinském revíru (OKR). Pohledy, roč. 6, č. 5, 1998, str. 27-30. 30 Viz Kol.: Uhelné hornictví v Ostravsko-karvinském revíru. Anagram Ostrava, 2003. 31 Ústní sdělení dne 25.11.2008 Ing. J. Friesem, bývalým pracovníkem OKD 32 Havrlant, J.: Hornictví a jeho trvalé následky poddolované karvinské části Ostravské pánve. Geografie, sborník České geografické společnosti. Roč.10, č.4, 1997, str. 279-287 33 Tamtéž

12

Jak již bylo zmíněno, poklesy způsobily často rozsáhlé změny v hydrologickách poměrech na daném území. Často byly tyto poklesové kotliny zavodněny (extrémní případ na Karvinsku – Darkovské moře), v řadě lokalit došlo k podmáčení, oglejení, popř. k částečnému zatopení a zabahnění půdního fondu, což následně vedlo k odumírání vegetace (poklesy a zavodnělé kotliny v nivách řek Odry, Olše, Lučiny). Dnes nemůžeme sumarizovat celkový rozsah poklesů od dob počátků těžby, protože systematicky byl tento jev sledován až od 70. let 20. století. Nicméně jakousi představu si můžeme zformovat na základě jiných údajů, které k dispozici máme. Během 230 let bylo v OKR vytěženo 1,6,mld tun uhlí a 0,65 mld tun důlního kamene. Různou měrou intenzivními poklesy bylo zasaženo území o rozloze 342 km². Nejvíce se pak terén snížil na Karvinsku, někdy o více jak 30m (Kostel sv. Petra z Alcantary v Karviné 2).

Odkaliště (kalojemy) a kalové hospodářství Další odpadní surovinou v procesu (těžby), ale zejména úpravy uhlí, jsou flotační hlušiny, popř. kaly. Průmyslové vody s jemnozrnným odpadem byly od výpěrek z prádelen potrubím odváděny do průmyslových sedimentačních nádrží. Protože byly tyto odpadní vody značně znečištěné, nemohly být vypuštěny přímo do říční soustavy. Bylo proto nutné využívat jak vytvořené zvodnělé poklesové kotliny, tak pozůstatky rybniční sítě na daném území, popřípadě se stavěly hrazené velkoplošné, často několikastupňové soustavy nádrží, v nichž kal sedimentoval. Klíčovým momentem se stal přelom 50. a 60. let 20. stol., kdy vlivem zvýšené kombajnové těžby uhlí vzrostla plocha odkališť v úhrnu natolik, že začala ovlivňovat i samotné těžební prostory: „Celková plocha odkališť v OKR se oproti roku 1950 stokrát zvýšila a byla uváděna 815 ha v roce 1999.“34 V důsledku snižování kapacity těžby i nových technických řešení – „uzavírání kalových oběhů v úpravnách“35- postupně produkce flotační hlušiny klesala a v současnosti se další kaly neprodukují36. Jsou však odtěžovány ze stávajících kalojemů a následně zpracovávány jako energetická surovina (granulát), popř. se ještě deflorují.37

34

Kol.: Průmyslová krajina. Sborník referátů z odborné konference pořádané 23. března 2004 v Karviné. Slezská univerzita, Opava 2004. 35 Tamtéž 36 „Produkce kalů v r. 1990 1,49 mil. t, v roce 1995 0,19 mil. t, 1998 0 t: Podle: www.okd.cz. 37 „V OKR bylo v roce 2000 evidováno 96 odkališť v různých stádiích naplnění, sedimentace, rekultivace apod. Celková kapacita odkalovacích nádrží v OKR činila v roce 2000 přes 29 mil m³.“ Podle: Kol.:

13

Sídelní struktura Rozsáhlé povrchové změny v důsledku hlubinného dolování (spolu s koncentrací dalších průmyslových odvětví) způsobily také zásadní rozvrat v sídelní struktuře a sociálních vazbách obyvatel v dané lokalitě. Původně agrární oblast - charakteristická svou pestrou mozaikou plužin, luk, pastvin, zahrad a sadů - s rozptýlenou zástavbou, se postupně se ztrátou své tradiční hospodářské funkce mění v prostorovou základnu pro nová obydlí a deriváty těžby ( příloha č. …). V 19. a 20. století pro absenci konceptu územního plánování docházelo v důsledku přílivu nových pracovníků ke zcela libovolné zástavbě, dle aktuálních potřeb člověka: „Novými centry života se po nástupu hornické epochy staly průmyslové areály jednotlivých dolů.“38 Po obvodech dobývacích prostorů byly stavěny jednotlivé osady – hornické kolonie39- a později jejich socialistická urbanistická obdoba hornická sídliště (např. v Karviné, Orlové nebo Rychvaldu.) Jednotlivá střediska osídlení se zvětšovala a zároveň se začala k sobě přibližovat. Pro poválečnou sídelní transformaci OKR byl charakteristický trend, kdy lidé začali opouštět oblasti reálné těžby a později i území s dynamickými geologickými změnami. Zanikají dokonce i celá města: extrémním příkladem je dnes osaměle stojící barokní kostel sv. Petra z Alcantary, který se nachází (resp. nacházel) v centru městské části Karviná-doly. Dříve hojně zalidněné centrální pásmo (nejvíce spjaté s hornictvím) se následkem poddolování téměř vylidnilo a novým osídlením a obytnými funkcemi se přemístilo na vnější obvod uhelné pánve, kde byla mimo dosah těžebních aktivit vystavěna zcela nová sídliště i města, např. Poruba, Havířov aj. V současnosti se tato kompaktně zastavěná území výrazně odlišují od agrární krajiny, která byla postupně vytlačena do okrajových oblastí (v Ostravě více než na Karvinsku).

Slané vody Specifickým problémem v OKR jsou slané důlní vody, které pro svůj vysoký obsah rozpustných minerálních látek nemohou být přímo vypouštěny do veřejných toků. Proto jsou kontrolovaně vypouštěny do místní vodoteče – Orlovské Stružky. Zároveň byla z Heřmanovského rybníka zřízena tzv. dávkovací nádrž slaných důlních vod, do

Průmyslová krajina. Sborník referátů z odborné konference pořádané 23. března 2004 v Karviné. Slezská univerzita, Opava 2004. 38 Viz Koutecký, T.: Těžební krajina Ostravsko-karvinského revíru. Veronica, XXI (2007),č. 1: 15. 39 Torza těchto hornických kolonií můžeme nalézt ještě v Ostravě – Petřkovicích, Petřvaldu, Horní Suché nebo Orlové. Zejména v období socialismu byl vyvíjen silný tlak na jejich likvidaci.

14

níž je při nízkých stavech vody Orlovská Stružka převáděna a zde dochází k akumulaci slaných vod. V opačném případě, kdy se hladina toku Odry opět navýší, jsou do ní v kontrolovaných dávkách vypouštěny.40

Metan Ostravsko – karvinská aglomerace vystavěná na uhelném ložisku, zhodnocené předchozí těžbou černého uhlí, se kromě jiných vlivů potýká i s pronikáním důlních plynů – hlavní složkou je metanu – na povrch. Metan vzniká v důlních slojích z nichž se postupně uvolňuje a to i po ukončení dobývání ložiska. Je potřeba tyto jevy pečlivě sledovat a evidovat, dnes se tak děje především cestou důkladného zajištění starých důlních děl a realizací odplyňovacích vrtů.

2.3. Terminologické zmatení V současné době se poměrně benevolentně zachází s pojmy jako asanace, rekultivace, revitalizace atd. Pravděpodobně tato tendence vyplývá i z aktuální a poměrně nové podoby diskuse o této problematice. V České republice je toto téma celkem nedávné a středem odborného zájmu je zhruba 15 let (na rozdíl od jiných zemí, které neprošly socialistickou zkušeností)41. Z prostudované literatury jsem došla k závěru, že příliš neuvažujeme o zvoleném termínu popisující konkrétní podobu úpravy (zemského povrchu) a většina výše uvedených pojmů je volně zaměňována jako synonyma. Často tak dochází k nepatřičným zkreslením, např. když zaměníme sanaci (velkoplošné aktivity) za revitalizaci (obvykle maloplošného rázu) a teprve z kontextu popisované míry provedených opatření můžeme usuzovat zvolenou metodu obnovy. V současnosti aplikované odborné termíny zahrnují i další konotační odlišnosti, a proto zdaleka nejde jen o formální záležitost.

40

Koncentrace soli v hraničním profilu Odry podléhá mezinárodní dohodě mezi českou a polskou stranou. 41 Srovnávací historická analýza rekultivačních postupů nebude součástí této diplomové práce, protože by to pravděpodobně vedlo k rozpadu hlavního záměru této práce. Určitě by však bylo zajímavé sledovat tento vývoj na pozadí získávání nových zkušeností v jiných zemích.

15

Ve své dokumentaci používá OKR termín asanačně rekultivační stavby, se zkratkou ARS.42

Právě tento termín výstižně popisuje skutečný stav věci (než

např. rekultivace). Odkrývá totiž důležitou okolnost, že sanace a rekultivace jsou v naprosté většině případů realizovány jako stavby a jako takové musí projít stavebním řízením a být schváleny příslušným stavebním úřadem. Často skutečně jde o rozsáhlou a technicky náročnou stavbu, ale jak bude v této souvislosti přistupováno k „revitalizacím“, které tento technokratický přístup k věci spíše vylučují? Dalším momentem realizace ARS je podceňování nutnosti zpracovávat plány sanací a rekultivací již v době navrhovaných otvírek, příprav a samotného dobývání, jak ukládá platná norma horního zákona. Označení realizace ARS tak nejsou naplňována dle platné legislativy, ale stejně jako u jiných druhů staveb závisí především na vůli žadatele o povolení stavby. A dokud o toto povolení nepožádá, nápravná opatření – stavby - nejsou realizovány. Pojem asanace43 není zcela opodstatněný, zato je tvrdošíjně zaměňován za pojem sanace. Dle platného znění horního zákona se za „sanaci považuje odstranění škod na krajině komplexní úpravou území a územních struktur“44 a dále platí, že sanace „obsahuje“ i rekultivace podle zvláštních předpisů.45 V takto pojatém legislativním

vymezení

sanace

zastřešuje

všechny

postupy

destruktivních vlivů dobývání. V praxi však pojmy sanace a asanace

nutné 46

k nápravě

bývají vnímány

úžeji, spíše jako technické práce na odstranění zbytků průmyslových staveb, popř. terénní navážky a úpravy. Právě při tomto omezení původního významového pole může docházet k záměně s pojmem technická rekultivace. V neposlední řadě pokud latinský prefix a- znamená negaci následujícího pojmu, pak asanace je toho typickým příkladem. Výraz rekultivace je jasný (pokud přijímáme jeho legislativní vymezení), a měl by být používán v souvislosti s aktivní zpětnou kultivací půdy, ať už pro zemědělské,

42

Viz „Aktualizace a upřesnění ARS v dobývacích prostorech Vítkovice, Slezská Ostrava, Přívoz, Michálkovice a Heřmanice, OKD. a.s. IMGE Ostrava, 2000. 43 Tento pojem nefiguruje ani v základních slovníkových příručkách s ekologickou terminologií, např. Jakrlová, J., Pelikán, J.: Ekologický slovník. Fortuna, Praha 1999; Novotná, D. (eds.): Úvod do pojmosloví v ekologii krajiny. Enigma, Praha 2001. 44 Viz Zákon č.44/1988 Sb. Zákon o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon). 45 Tamtéž. 46 Ve starších dokumentech městských národních výborů jsou specifikovány pojmy asanace-rekultivace ještě odlišně. Asanace byla charakterizována jako „demolice na našem území“ (většinou šlo o důlními vlivy poškozené bytové a průmyslové objekty). Rekultivace byly specifikovány na poškozené plochy a ozelenění hald. Viz. „ Zápis z 35. plenárního zasedání ONV Slezská Ostrava konaného 2.7. 1969.

16

lesnické nebo jiné účely. Neměl by se však stát všezahrnujícím synonymem pro celý proces nápravných opatření.47 Pro celkový komplex nápravných opatření negativních vlivů dobývání navrhuje ve svém příspěvku „Od sanací a rekultivací ke komplexní obnově území“ jeho autor T. Střelec označení obnova48, které pro zvýšení výstižnosti doplňuje adjektivem „komplexní“49. Synonymní škála pak může zahrnovat pojmy regenerace nebo rehabilitace, protože sanovaná území jsou často vnímána jako „neplodná“, dlouhodobě ovlivněná těžbou a mající „špatnou pověst“. Z hlediska současných i budoucích uživatelů těchto krajin je důležitá změna postoje vůči takto stigmatizovaným končinám, jinak nebude jejich obnova smysluplná a úspěšná. Nově a jaksi všudypřítomně se dnes využívá pojem revitalizace, který označuje pouze dílčí práce sanačního charakteru související s tvorbou krajinné zeleně nebo úpravou vodních toků, které jsou však podřízeny komplexnímu plánu obnovy území. Jindy se používalo označení rekonstrukce, které však příliš iniciovalo technickou stránku této činnosti a zároveň navozovalo představu o možnosti návratu krajiny k původnímu stavu, která navzdory některým proklamacím ze strany realizátorů sanací, není hlavním cílem na těchto územích. Ještě jeden termín je v souvislosti s sanacemi problematicky využíván a to brownfields - staré průmyslové areály. Tento pojem byl převzat z angličtiny, v doslovném překladu znamená „hnědá pole“. Dosud čeština nepoužívá vlastní významový ekvivalent. Brownfields označuje staré průmyslové areály (důlního, hutnického, chemického a jiného průmyslu), které po ukončení své činnosti a ztrátě své původní funkce zůstaly opuštěné a pomalu chátrají. Také v OKR, poté, co v pol. 90. let došlo k uzavření některých důlních zařízení s jejich provozními objekty. Tyto objekty a zejména malé plochy v bezprostřední blízkosti dolů jsou často maloplošně revitalizovány nebo rekultivovány. Dle mého názoru by však došlo ke zkreslení,

47

Např. v odborné publikaci „Úvod do pojmosloví v ekologii krajiny“ je však pojem rekultivace charakterizován až opravdu povšechně:“ Rekultivace zahrnuje morfologické změny, dekontaminaci půd, výsadbu nových kultur a snahu o obnovení přirozené rovnováhy krajin…..“ Jistě je běžné, že každý obor si specifikuje svůj terminologický rejstřík v kontextu svého vědeckého zaměření, ale v tom případě by měl uvést důvod zvoleného pojmu a za jakým účelem jej použil. 48 Tento termín je také jedním z klíčových pojmů oboru ekologie obnovy vycházející z konceptu restaurační ekologie.( K „terminologickému ustálení“ názvu oboru „ekologie obnovy“ došlo v březnu 1994). Podle: Kol.: Botanika a ekologie obnovy, Karolinum, Praha 2005. 49 Viz Kol.: Průmyslová krajina, Sborník referátů z odborné konference. VŠB – TU, Ostrava 2005.

17

kdybychom tento typ nápravných opatření řadili do kontextu velkoplošných sanací, tak jak se realizovaly v období socialismu a do značné míry realizují i dnes.

2.4. Vývoj rekultivačních technologií v návaznosti na hlubinnou těžbu černého uhlí v OKR Dobývání uhlí sehrálo rozhodující roli pro rozvoj průmyslu v regionu a sekundárně vedlo v 19. století k rozvoji navazujících odvětví hutnického, chemického a strojírenského průmyslu. Vlivy z extrapolace uhlí nebyly už od samého počátku jen pozitivní, ale i negativní, což se projevilo především v destrukci krajiny i životního prostředí. Dlouho však tento fakt nebyl považován jako dostatečně závažný, proto klíčovými motivy, které byly prezentovány v dané době platným horním zákonem, zůstávaly především bezpečnost práce a sociální problematika. Přesto k určitým snahám korigovat negativní vlivy důlní činnosti dochází už v druhé polovině 19. století.50 Ke snahám aktivně obnovovat těžbou poškozená území však vedla dlouhá cesta. Ve 20.-30. letech docházelo k chaotickému umísťování uhelného kamene a hlušiny v blízkosti důlních provozů a tehdy už také obytných zón, které se začaly stavět vedle odvalovaného odpadu. Snahou bylo vytvořit koncentrovanou průmyslovou aglomeraci orientovanou na těžbu uhlí. Ojedinělé rekultivační práce tehdy začali provádět samotní havíři, protože se hořící haldy vyskytovaly v bezprostřední blízkosti jejich domů.51 Předpokladem zvratu ve vnímání problematiky rekultivací se stala jejich kvalitativní proměna. Vlivy dobývání se exponenciálně zintenzivňují, postihují stále větší rozsah území, což vede ke zničení dosavadních přírodních ale i antropogenních struktur. Příčiny jsou technického rázu, kdy dochází ke kumulaci vlivů z dlouhodobé těžby, ale také například k vývoji techniky dolování vedoucímu k dobývání mocných slojí.

50

V letech 1876-79 se stupňují stížnosti města Ostravy na rubání pod městem a klade se důraz na ustanovení ochranného pilíře pod městem. Ten byl oficiálně schválen v r.1888 a byl vytvořen ochranný pilíř pod městem \moravská Ostrava. 51 „Takto byl ve 20. letech zalesněn starý odval u Dolu Jan Šverma a tzv. Štěpánův sad na odvalu Dolu Zárubek….“ Podle: Kol.: Průmyslová krajina, Sborník referátů z odborné konference. VŠB – TU, Ostrava 2005.

18

Výraznou roli však sehrál i celospolečenský rámec, kdy docházelo k zásadní změně vlastnických práv a socialistický stát52 se stal výhradním vlastníkem ložisek nerostů. Pro totalitní režim v období těsně po válce, ale ani později, nebylo v zájmu nahrazovat a finančně se podílet na obnově zničených ploch. Pro „racionálně uživatelské pojetí“ snažící se maximalizovat těžbu uhlí nebylo v jeho zájmu usilovat o prosazení takových metod exploatace, které by vedly ke zmenšení dopadů na povrch, např. ponecháváním ochranných pilířů kolem důlních polí53, či zakládáním vyrubaných prostorů, které by však současně předznamenaly menší produkci uhlí a vyšší finanční náklady na těžbu. Rok 1957 se však stává skutečným mezníkem v rekultivačních postojích, protože tato činnost byla nově legislativně ošetřena Zákonem o využití nerostného bohatství č.41/1957, zvláště pak § 52 o rekultivaci půdy. Touto právní normou byla poprvé ustanovena povinnost provozovatelům dolů (potažmo státu) rušivé zásahy do životního prostředí odstraňovat, nahrazovat a mírnit. Historický trend devastačních vlivů přerůstá ve stále větší rozsah původně maloplošných deformací ve velkoplošné destrukce všech základních krajinotvorných prvků. Proto i rekultivace již začínaly být organizovány integrovaně s prostorovými nároky těchto lokalit. V období od 60.-80. let byly tedy při úpravě této krajiny preferovány velkoplošné rekultivace. Jejich dimenze, funkce a finanční náklady již neměly nic společného s individuálními snahami horníků zkrášlit si svůj domov a navrátit mu v rámci možností i jeho estetický rozměr daný přímou součinností s okolní přírodou. Socialistická idea velkoplošných rekultivací v sobě zrcadlí racionálně uživatelskou podobu

nakládání

s nerostnými

zdroji.

Jejich

naddimenzování

koresponduje

s koncentrovanou těžbou ve velkých výrobně hospodářských jednotkách. Dochází tak k totální proměně struktury v prostoru přírody. Vývoj ke kulturní krajině s vysokou mírou urbanizace, industrializace a také intenzifikace v zemědělství směřuje k strukturálnímu rozvoji technické infrastruktury v krajině, která je však zároveň těmito postupy denaturována.

52

O „ státní krajině“ a jejím jednostranně účelovém pojetí se věnuje P. Hájek ve svém eseji „Dějiny intolerance“ v publikaci Krajina zevnitř. Podle: Hájek, P.: Krajina zevnitř. Nakladatelství Malá Skála. Praha 2002. 53 Nebylo neobvyklé, že docházelo k dobývání i ložisek uložených pod provozními objekty dolu, která se časem začala propadat.

19

Dalším společensko-historickým předělem ve vývoji rekultivací jsou 90. léta minulého století, jehož základní příčinou je další změna politického i ekonomického prostředí, se kterým je spojena především obměna vlastnických práv.

2.5. Současná diskuse o rekultivacích 2.5.1. Typy rekultivací Jak již bylo řečeno, aktivně se začalo k rekultivacím přistupovat koncem 50. let. Tehdy však měly formu jednoduchých, převážně zemědělských rekultivací, bez využití ornice nebo jiných typů půd, u lesnických rekultivací docházelo jen k minimální úpravě terénu. Teprve v období platnosti horního zákona („Zákon o využití nerostného bohatství“) č. 41/1957 Sb. došlo ke koordinaci veškeré rekultivační činnosti a poprvé v letech 1959 – 61 byly vypracovány a zpracovány generální plány na několik let dopředu (Generely rekultivací)54. Rekultivační směřování v průběhu času vykrystalizovalo na základě vývoje metod a technologických postupů. V základním plánu rozlišujeme dva hlavní typy rekultivací: technické a biologické Technická rekultivace území je dlouhodobý postup, který se vztahuje k procesu aktivní těžby a to již ve fázi otvírky dobývacího prostoru55, přípravy, zajišťování a likvidace. Ve všech těchto fázích by měla být již zohledňována technická opatření a jejich rozsah, který bude následně realizován. Jejich cílem je obnovit a vytvořit funkční georeliéfní podmínky tak, aby mohla být následně provedena rekultivace biologická. Tato část v sobě zahrnuje pedologický, geologický i hydrologický výzkum daného území, je zpracována projektová dokumentace a vytyčeny rekultivační cíle, které se však v průběhu těžby ještě doplňují. Dle nutnosti jsou získávány zastavěné i nezastavěné pozemky v prostoru budoucí těžby či založení

54

V dřívějších dobách nebyla problematika rekultivací monitorována a odborně zpracována, proto dnes chybí údaje z „pionýrských“ dob rekultivačních záměrů v OKR. 55 Koncepce rekultivací a její metody jsou tedy odvislé od celého údobí těžby nerostného ložiska. Od toho se odvíji i etapovitost rekultivačních postupů. Např. autoři Kryl, Fröhlich, Sixta ve své publikaci formulují tyto etapy: 1. etapa přípravná, důlně technická, biotechnická, postrekultivační. Viz Kryl, V., Fröhlich, E., Sixta, J.: Zahlazení hornické činnosti a rekultivace. VŠB – TU. Ostrava 2002.

20

výsypek, výstavba přeložek a dalších inženýrských sítí odpovídající požadavků rekultivačních cílů. V 60. letech v souvislosti s realizací odvalového hospodářství začala být prováděna na tomto území tzv. skrývka orničních a dalších zúrodnění schopných zemin, které pak byly využity při rekultivaci nebo umístěny v deponiích56. Teprve v následujícím desetiletí se začaly využívat náročnější rekultivační technologie a postupy při utváření krajiny – kvalitativně náročnější úpravy povrchu výsypek, „zavádí se kategorizace zemin“57 využívaných na tomto území, aplikují se výsledky výzkumných analýz specializovaných pracovišť58. Výsledkem těchto výzkumů bylo například stanovení mocnosti ornice a podorniční vrstvy, která má být využita v podmínkách OKR pro následný překryv - výsledkem bylo, že zde stačí 1,0m vysoký překryv. „Při menším překryvu rostliny trpí suchem, při mocnějším již nedocházelo k vyšším výnosům pěstovaných plodin.“59. Na přelomu 70., ale zejména v 80. letech, se pak tato tendence dále zintenzivňovala. V současné podobě má technická rekultivace poměrně striktně nastavený režim úprav, proto ve své ucelenosti zahrnuje tyto postupy: - terénní úpravy, -

navážky

ornice

upravovány

a

jíž jež

jsou vede

plochy k jejich

60

zúrodnění , - půdní meliorace, - hydromeliorační opatření a řešení odtokových poměrů, - technická stabilizace svahu,

56

Pokud tam tato půda byla umístěna dlouhodobě, muselo zde dojít k zúrodňujícímu procesu, tedy dočasnému zemědělskému využití, které uchovávalo, popř. zvyšovalo množství živinného úrodného substrátu. 57 Viz Kryl, V., Fröhlich, E., Sixta, J.: Zahlazení hornické činnosti a rekultivace. VŠB – TU. Ostrava 2002. 58 V 60. letech téměř chyběly informace a zkušenosti o zemědělských a lesnických, popř. jiných typech rekultivací, protože šlo o způsoby obhospodařování na zcela jiných substrátech, jejichž složení se často lokálně odlišovalo. Proto vznikla specializovaná pracoviště, která byla zaměřena na výzkum nového substrátu, analýzu a výzkum jeho možných aplikací a funkci. Byl zřízen Výzkumný ústav meliorací (VÚM), později byl přejmenovaný na Výzkumný ústav pro zúrodnění zemědělských půd (VÚZZP), poté Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy (VÚMOP), které mělo své sídlo ve Zbraslavi a v Ostravě výzkumnou stanici pro pozemky dotčené těžbou. 59 Viz Kostruch, J.: Historie asanačně-rekultivačních prací v Ostravsko-karvinském revíru. Pohledy, č. 5/98, ročník 6, str. 28. 60 V posledních letech se však už nevyužívá zavážka ornou půdou, ale stále je překrýváno méně hodnotnou zeminou, s ohledem na jejich biologickou fázi.

21

-výstavba komunikací, kterými jsou rekultivovaná území zpřístupněna. Biologická (biotechnická) rekultivace Po dokončení technické fáze rekultivace nastupují její biologické části, které jsou v oblasti OKR zaměřené pro účely zemědělské, popř.sadovnické,, lesnické a vodohospodářské.

Při zemědělské rekultivaci dochází k takovým úpravám pozemků, aby po jejich dokončení byly pozemky využívány jako zemědělská půda. V rámci této etapy se na pozemcích provádí orba, pěstování směsek zeleného hnojení s následným zapravením organických hmot do půdy, hnojení organickými i anorganickými hnojivy apod. Tento cyklus probíhá jeden až tři roky (někdy pětiletý cyklus). V poslední fázi se pozemek připraví a obvykle se provede založení trávníku s využitím vhodné travní směsi zohledňující následné využití. Lesnická rekultivace se provádí u pozemků dotčených takovými poklesy, že při nich nedojde pro rostlinstvo ke škodlivému zvýšení hladiny podzemní vody. Provádí se běžným způsobem jako při běžných zalesňovacích pracích. Po zatravnění pozemku následuje výsadba sazenic stromů a keřů. Dříve byly ve výsadbové fázi jednoznačně preferovány smrkové monokultury, teprve později se v projektu zohledňovala druhová výsadba s ohledem na polohu stanoviště, vláhové a půdní podmínky a další využití území (lesní pozemek, rozptýlená zeleň apod.) V OKR jsou zejména v posledním desetiletí s ohledem na emisní zatížení celého regionu vysazovány převážně listnaté stromy a keře a vysazují se zejména tyto druhy stromů: duby, buk lesní, lípa srdčitá, javory, jasan ztepilý, habr obecný, olše lepkavá, borovice lesní aj. Na rekultivovaných plochách je vysazováno i keřové patro, které má funkci ochrannou. Vysazují se zejména trnka obecná, hlošinka úzkolistá, brslen evropský, krušina olšová, růže šípková, svída krvavá, různé druhy vrb atd. Lesnická rekultivace má ještě druhou fázi, a to údržbu. Tato fáze trvá obvykle pět let, pokud však nedojde k uspokojivému zapojení pokryvu, může dojít i k prodloužení této lhůty. Údržba spočívá v každoroční prohlídce stavu porostu, popřípadě dosadbě za uhynulé sazenice. Jsou prováděny letní a zimní nátěry stromů a keřů repelentními přípravky proti okusu zvěří. Jedenkrát ročně dochází k požínání buřeně61, 61

Buřeň jsou „ rostliny ztěžující nebo vylučující obnovu a pěstování hospodářských lesů; náročné na světlo…“ Podle: Novotná, D. (eds.): Úvod do pojmosloví v ekologii krajin, MŽP a Enigma Praha, 2001.

22

která se zanechá na místě, kde slouží jako mulč. Ve druhém a čtvrtém roce po výsadbě se provádí hnojení lesních kultur chemickými hnojivy a to jednotlivě ke každé sazenici. Během období, kdy je biologická rekultivace prováděna, se záměrně tlumí výskyt nežádoucích plevelů a to jednak mechanickou cestou, ale také chemickým postřikem za použití herbicidů. V rámci tohoto období se také lokalizují případné černé skládky a odstraňují se. V 60.-80. letech byly jednoznačně preferovány zemědělské rekultivace62, což bylo dáno celkovou hospodářskou a politickou situací. Zemědělská půda sloužila jako potravinová základna pro socialistický režim, čím více tedy stát požadoval zvýšení hospodářských výnosů, tím více investoval do rekultivací ploch ovlivněných těžbou: „3 PLP uložily zvýšit v létech 1961-1965 celkovou zemědělskou výrobu o 22,8 %, produktivitu práce o 65%, snížit vlastní náklady o 11%... Právě nyní Ústřední výbor strany schválil opatření, jak dále zvýšit všestrannou pomoc našemu zemědělství ve srovnání s dosavadními směrnicemi 3 PLP. Materiální základna pro rozvoj zemědělství bude značně posílena. Celkový objem investičních prostředků složených ze zemědělství v průběhu pětiletky se zvýší o další téměř 3 miliardy Kčs a bude činit celkem 42,6 miliard Kčs... K lepšímu využití půdy přispěje zvýšení investic na půdní úpravy o dalších 200 milionů Kčs, takže celkový objem investic na půdní úpravy v letech 19611965 dosáhne 4,6 miliardy Kčs.“63 Skutečnost, že většina zemědělské půdy se dostala do vlastnictví těžařů (OKR, resp. státu), situaci nijak nezlepšilo. Není tedy divu, že po změně politických poměrů dochází k rychlému kolapsu zemědělských rekultivací. V současnosti se začínají proměňovat také motivy rekultivačních aktivit, stále je preferován intenzivní hospodářský záměr, ale vzhledem k celkové problematice životního prostředí, začínají být uplatňována také hlediska estetická, hygienická a krajinářská. Po r. 1989 tak větší prostor dostávají lesnické rekultivace a rekultivace vodohospodářských ploch. Vodohospodářská rekultivace předpokládá v místě zvodnělé poklesové kotliny nejdříve technickou úpravu břehů a následně jejích biologické oživení výsadbou břehových porostů,

v případě potřeby zabezpečením

62

„S rekultivací pozemků a ozeleňování ploch a svahů nasypaných hald bylo na našem území (míněno Slezská Ostrava, doplnila autorka DP) v rozsahu, který stojí za zmínku, započato v r. 1959. Od této doby soustavně rekultivace pokračuje a zahrazuje následky důlní činnosti. Věnuje se zvláště zemědělské a sadové rekultivaci větších poklesových ploch a ozelenění hald“Zápis z 35. zasedání ObNV konaného 2.7.1969. 63 Viz Zápis ze zasedání ObNV ve Slezské Ostravě, konaného dne 27.7.1960 v 8 hodin ráno.

23

vodního režimu (odtok či přítok vod). Většinou bývá rekultivačním cílem těchto nádrží jejich využití jako víceúčelového zdroje (sportovní rybaření, rekreační činnost). Jiné typy rekultivací se většinou omezují na menší plochy a spočívají především ve vytváření zelených pásů, v pásmech hygienické ochrany, výsadbě parkových stromů, popřípadě drobných parkových nebo sadových úprav nebo ozelenění.

Rekultivace a jejich návaznost na rozvoj celého území Jak již bylo několikrát zmíněno, důlní aktivity

a jejich následky postihují

krajinu jako celek. Pokud je našim cílem zakomponovat tato území do okolní krajiny, je potřeba aby tato opatření byla v souladu s územním plánem příslušné obce nebo města. První územní plán „rajónu ostravsko karvinské pánve“ (ÚPR-OKP) byl zpracován v letech 1957-58 (schválen v r. 1961) jako základní územně plánovací doklad pro řízení výstavby s platností do r. 1970. Tento dokument byl několikrát doplňován a obnovován. Hlavním úkolem ÚTR-OKP bylo vypracování návrhů optimální organizace a využití území pro hospodářský rozvoj „při respektování všech požadavků na ekonomii, výstavbu a provoz nových a dosavadních výrobních zařízení, sídelních fondů, technického vybavení…“64 V období socialistického hospodářství realita dlouhodobě nebyla zdaleka tak růžová. Těžba uhlí byla prioritou hospodářské politiky socialistického státu, posvěcené horním zákonem. S ohledem na výhradního vlastníka důlních provozů bylo vše podřízeno hospodářské prosperitě. Úloha a funkce státní správy ve městech a obcích se tedy omezovala na schvalovací orgán těchto opatření.

2.5.2. Legislativní rámec a jeho vývoj Specifikem současného legislativního pojímání rekultivací je skutečnost, že tato činnost je zahrnuta do uceleného komplexu těžby. V tomto duchu je tedy těžba definována poměrně široce a v podstatě tak zahrnuje všechny fáze směřující k exploataci ložiska, včetně zajištění a likvidace důlních děl, či odstranění ostatních následků důlní činnosti.65

64

Viz Štýs, S. a kol.: Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin. SNTL Praha, 1981. Smyslem této kapitoly není vyčerpávajícím způsobem popsat proměny horního zákona v čase, ale sledovat způsoby zapracování rekultivací do legislativního rámce.Je řada publikací zabývajících se tímto

65

24

Rekultivace byla výslovně ošetřena až právní úpravou z roku 1988 - zákon č.44/1988Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (dále „horní zákon“).Ačkoli zásadně inovoval problematiku sanačních opatření, z velké části vycházel ze svého předchůdce - zákona č.41/1957 Sb., o využití nerostného bohatství. Při jeho tvorbě se v 50. letech vycházelo ze dvou základních premis: 1. ložiska nerostných surovin byla národním bohatstvím a majetkem socialistického státu, 2. zároveň se předpokládalo, že je tento energetický zdroj nevyčerpatelný. Pravděpodobně v důsledku toho obsahoval tento zákon jen minimum právních nástrojů, které by účinně směřovaly ke zmírnění negativních následků těžby na životní prostředí - a realita byla ještě méně optimistická. Horní zákon z roku 1988 již vytvářel určitý prostor pro účinné zmírnění negativních důsledků těžby a to s ohledem na ochranu životního prostředí.66 S ohledem na nové politicko-ekonomické poměry došlo v 90. letech k zásadním změnám i v legislativním prostředí. Horní zákon z r. 1988 byl novelizován (a poté ještě několikrát) nejprve zákonem č. 541/1991 Sb., který zavádí možnost těžby i pro jiné subjekty, nejen státní podniky. Následovala novela č.10/1993 Sb., která mj. legislativně zakotvuje úhradu z dobývacího prostoru a vydobytých vyhrazených i nevyhrazených nerostů67. Další novelou ze stejného roku č.168/1993 Sb. se v horním zákonu objevují dílčí nástroje ochrany životního prostředí. Touto novelou nabývají těžební organizace především povinnost: - provádět rekultivaci území zasaženého těžbou,68 - vytvářet finanční rezervy na důlní škody , sanace

a

rekultivace

všech

pozemků

dotčených těžbou výhradních ložisek.69

tematem. V této kapitole jsem vycházela zejména ze dvou: Michal Bernard Ochrana životního prostředí v hornictví a z kolektivní práce Uhelné hornictví v Ostravsko-karvinském revíru. Anagram, Ostrava 2003 66 Nicméně ani v 80. letech socialistický stát nechápal ochranu životního prostředí jako zásadní problém celé společnosti. 67 Viz § 32a 68 Viz Ustanovení § 31 odstavec 5 horního zákona po novele provedené zákonem č. 168/1993 Sb. 69 Viz Zákonem č. 168/1993 Sb. novelizovaná znění ustanovení § 31 odstavec 6, §32 odstavec 2 a nové ustanovení § 37a. Odkazy na jednotlivé právní úpravy byly převzaty z publikace Michala Bernarda „Ochrana životního prostředí v hornictví“.

25

2.5.3. Socioekonomické nástroje Jak již bylo naznačeno, v platném znění horního zákona hrají významnou roli ekonomické nástroje při ochraně prostředí ovlivněného těžbou nerostů. Jedním z nejdůležitějších je ten, že těžební společnosti je uložena povinnost provést sanaci všech těchto oblastí. K budoucímu ekonomickému zajištění těchto činností je těžební společnost povinna již v průběhu těžby vytvářet finanční rezervy70, přičemž jejich výše je odvozována z výše nákladů na sanaci.

Vytváření těchto rezerv a schvalování jejich výše je v kompetenci místního báňského úřadu. Jejich čerpání pak podléhá oboustrannému dohledu báňského úřadu a Ministerstva životního prostředí. K mechanismu čerpání z těchto rezerv se musí vyjádřit také vedení příslušné obce či města. Zajímavý moment nastává u těžebních organizací s majetkovým podílem státu. V takovém případě dozoruje způsobu čerpání rezerv příslušný báňský úřad v dohodě s Ministerstvem průmyslu a obchodu (plus obec či město). Michal Bernard toto ustanovení považuje za nevhodné, protože „nesystémově odebírá spolurozhodovaní pravomoc Ministerstvu životního prostředí, které je z věcného hlediska orgánem kompetentním k řešení sanace území poškozeného těžbou, nikoli Ministerstvo průmyslu a obchodu“71. Z toho se dá odvodit poněkud schizofrenní vnímání a postavení rekultivací v zrcadle tohoto zákona. Na jedné straně jsou rekultivace v zákoně koncipovány jako soubor nástrojů ochrany životního prostředí, nutnost provádět je však ukládá báňským organizacím (orgány ochrany přírody zde fungují jako dozorující a poradní instituce). Velmi diskutovaným problémem je také funkce finančních rezerv a jejich výše vytvářená v průběhu těžby. Je zřejmé, že v tomto ohledu zákon upřednostňuje jednorázová řešení hornické činnosti v čase - tedy jedna rekultivace daného území a dost. Takto se dá postupovat při rekultivaci lomu. Víceslojná ložiska typická pro úhelné hornictví vytvářejí mnohokrát opakované poddolování téhož území, což znesnadňuje realizaci rekultivací či dalších opatření na povrchu. Není výjimkou, když je jedno území

70

V období socialismu byly rekultivace dotovány státem (OKD byl státní podnik), po roce 1989 byly a jsou staré ekologické zátěže dotovány z privatizace a spravovány Fondem národního majetku.Jejich správa později přešla na společnost DIAMO. 71 Viz Bernard, M.: Ochrana životního prostředí v hornictví, EPS Brno, 2005.

26

rekultivováno ne jednou, ale dvakrát či třikrát.72 Finanční náklady se tak znásobují, což však neodpovídá plánovanému objemu finančních rezerv. Těžební společnosti pak upřednostňují rekultivaci těch ploch, které mohou posléze dobře finančně zhodnotit. V případě OKR jsou důležité i majetkové poměry v této oblasti. Ty jsou důsledkem předchozího historického vývoje: v 70.letech přesáhla degradace území „únosnou míru“ a tehdy státní podnik OKD začal systematicky vykupovat pozemky i se stavbami postupně s těžbou. „Invazivní“ postup OKD v minulosti vedl k současnému stavu, kdy OKD, resp. společnost RPG, v aktivních dobývacích prostorech vlastní většinu pozemků i budov.73 V této situaci se značně omezují možnosti orgánů ochrany přírody státní správy spolurozhodovat o budoucí koncepci krajinného rázu daného území.

Školství Na Ostravsku se v závislosti na hospodářském boomu 19. století neobyčejně vyvinulo školství a to ve všech etážích – od učňovského až po vysokoškolské.74 Pro vývoj hornického školství, do kterého byly později zahrnuty i rekultivační technologie, sehrála klíčovou roli vzdělávací instituce v oblasti – Vysoká škola báňská – Technická univerzita75 v Ostravě. Tato univerzita nebyla původně založena zde – jak je někdy mylně interpretováno. Jak dokládá diplomová práce Martiny Vaněčkové zabývající se dějinami hornictví na Příbramsku76 – původním působištěm Vysoké školy báňské77 se v roce 1904 stala Příbram. Historie univerzity provázely i leckdy bouřlivá období78, osudným se jí stal až Mnichovský diktát v roce 1938 a o rok později uzavření vysokých škol. Ve stejném roce VŠB oznámila ukončení své činnosti. K obnovení univerzity došlo až v roce 1945, tehdy byla zároveň přesídlena do Ostravy a došlo k pozměnění názvu na Vysoká škola báňská – Technická univerzita.

72

V 90. letech často byla opětovně rekultivána území-z málo plodné zemědělské půdy na lesní společenství. Na jiných rekultivovaných plochách pokračovala degradace, způsobená dalšími poklesy půdy, a dané území muselo být opětovně asanováno. 73 Informace jsem čerpala z rozhovoru s vedoucím odboru živ. prostředí v Orlové p. Ing. R. Hájkem uskutečněný dne 1.12.2008. 74 Viz Kol.: Uhelné hornictví v Ostravsko-karvinském revíru. Anagram Ostrava, 2003. 75 Dále VŠB – TU. 76 Viz Vaněčková, M.: Historický vývoj těžby nerostných surovin na Příbramsku v 19. a 20. století a její vliv na životní prostředí. Diplomová práce, MU FSS, Brno 2007. 77 Dále VŠB. 78 „Právě tato vysoká škola se stala jedním z hlavních ohnisek napětí, které na počátku 20. století gradovalo mezi českým a německým obyvatelstvem města.“ Podle: Vaněčková, M.: Historický vývoj těžby nerostných surovin na Příbramsku v 19. a 20. století a její vliv na životní prostředí. Diplomová práce, MU FSS, Brno 2007.

27

Od počátku se zde profilovaly dvě základní oborové větve, hornictví a hutnictví. Na hornicko – geologické fakultě se zde od 70. let začaly vyučovat i rekultivační postupy a metody, jejíž absolventi, spolu s absolventy ostatních geologických fakult, se stali představiteli klasické rekultivační školy 20. století.79

Ačkoli VŠB – TU v Ostravě ve výukovém procesu pokračuje v tradici výuky klasických rekultivačních metod, přesto se snaží akceptovat a reagovat i na nové poznatky v oboru. Důkazem toho jsou i nové studijní obory Ekotechnika80 a Environmentální inženýrství (zahrnující např. předměty regenerace krajiny, rekultivace aj.).81

2.5.4. Diskuse Předmětem diskusí o současné a budoucí podobě rekultivačních postupů je průmyslová krajina a její budoucí podoba. V daném kontextu se používají také označení industriální krajina, hornická či posthornická krajina (Cílek, Látová, Sádlo, Šiřina aj.). Jak již vyplývá z pojmenování, jejím charakteristickým rysem je strukturální dvoudomost. V historickém vývoji došlo k zásadnímu pronikání kultury do přírodního hájenství a pod tlakem industrializace se vytváří nový antropogenní reliéf, který je dnes utvářen poklesovými kotlinami, usazovacími a odkalovacími nádržemi, tvary odvalů a rekultivovaných ploch, zároveň však i zcela vylidněnými oblastmi a zalesněnými částmi dříve hustě osídlené krajiny. Dlouho tak převládala striktně bipolární představa, že zde existují zdevastované „měsíční krajiny“ a v jejich sousedství ekologicky plnohodnotná rostlinná a živočišná stanoviště a chráněná území.82 Zhruba v posledních 10-15 letech, kdy se u nás začala profilovat diskuse o potřebě změnit rekultivační strategie, došlo k několika kvalitativním posunům ve vnímání a hodnocení průmyslové krajiny.

79

Viz Štýs, S. a kol.: Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin. SNTL Praha, 1981 Viz Dirner, V. a kol.: Ochrana životního prostředí. VŠB –TU, Ostrava 2001. 81 Připravuje se i nový obor ,od patronací projektů EU, Regenerace Brownfieldů. 1. ročník by měl být otevřen ve školním roce 2009/2010 nejdříve pouze v angličtině, posléze by se měl být vyučován i v češtině. S odkazem na osobní rozhovor dne 6.5.2009 s Doc. Barbarou Stalmachovou, VŠB – TU. 82 Např. Chráněná krajinná oblast Poodří , Mokřad Poodří, PR Polanský les, významná ptačí oblast IBA: Heřmanický rybník, NPP vrch Landek aj. 80

28

Citujme několik vyjádření: „…ne nadarmo jsou výsypková pohoří nazývána měsíční krajinou…“83 „Je prakticky nemožné uměle napodobit původní ekologickou strukturu krajiny.“84

„I přes hrozivost samotných odkališť bychom se na ně mohli dívat […] jako na území, která při vhodném managementu mohou krajinu obohacovat.” 85

Průvodním jevem změny je posun ve významové škále mezi degradovaným a hodnotným (popř. užitečným), jak ostatně konstatují autoři v knize „Životní prostředí očima přírodovědce“: „ pojmy škodlivý a užitečný jsou z hlediska člověka velice relevantní a z hlediska biosféry pochybné“86. V současnosti tedy dochází k proměně vnímání a hodnocení těchto krajin s ohledem na jejich aktuální stav. „Měsíční krajiny s vysokou mírou nebezpečnosti a ohrožení již pomalu vytěsňujeme z povědomí a nahrazujeme je postupně obrazy potenciálně přírodně bohatých, ale i společensky využitelných krajin.“ V druhém plánu se postupně upouští od konzervačního konceptu rekultivačních opatření v průmyslové krajině, tedy od nutnosti renaturace - obnovy původního stavu přírodních struktur k explicitně formulované potřebě tvorby zcela nové krajiny. Opět citujme: „Hluboké a podstatné úpravy přecházejí do třetí kategorie, do tvorby krajiny, ke které dochází tehdy, chce-li člověk hlubokými a rozsáhlými zásahy měnit nejen estetickou tvářnost, ale zpravidla i užitnou hodnotu a ekonomickou schopnost, buď původně extrémně neúrodné krajiny nebo krajiny člověkem devastované.“ 87

Akceptování tvorby nové krajiny spěje k nutnosti totální konstrukce přírody. V tomto diskurzu se zcela ztrácejí, resp. nekontrolovatelně prolínají hranice přírody a krajiny. Z. Baumann konstatuje, že „kultura chce nahradit nebo doplnit ,řád přírody´ řádem umělým, záměrným.“88

83

Viz Štýs, S. a kol.: Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin. SNTL Praha, 1981. Viz Musil, L.: Je předstihová rekultivace až na konci odpadní roury?“ Veronica č. 1 2006. 85 Viz Cílek, V.: Tsunami je stále s námi. Alfa Publishing, Praha 2006. 86 Viz Moldan, B., Zýka, J., Jeník, J.: Životní prostředí očima přírodovědce. Academia Praha, 1979. 87 Štýs, S. a kol.: Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin. SNTL Praha, 1981. 88 Viz Bauman, Z.: Myslet sociologicky, SLON, Praha 1996. 84

29

Dle zastánců klasické podoby rekultivačních technologií je nutné tyto rekonstrukce provádět, protože příroda je člověkem natolik zničena, že přírodní autoregulační mechanismy sice stále fungují, ale nedokáží již takto devastovanou krajinu obnovit. Rozhodujícím kritériem se pro stoupence rekultivací stává čas:

1. „…není možné předpokládat, že by se příroda zhostila rehabilitace těžbou postižených území s dostatečnou rychlostí a v žádoucí kvalitě bez přispění člověka, který jí proto pomáhá soustavou rekultivačních opatření…“ 89 2. „Přirozený vývoj krajiny probíhá v časových dimenzích, které jsou pro lidskou společnost nepoužitelné. Můžeme se snažit tento vývoj cíleně usměrnit a urychlit.“ 90

„Nepatříme mezi státy, které by si mohly dovolit obnovu života a proměnu měsíční krajiny, lomů a výsypek přenechat přírodě. Nejen s půdou, ale s krajinou, která je nám nejen výrobní základnou, ale především základem našeho životního prostředí […]. Proto nezbývá nic jiného nežli veškeré těžbou dotčené území rekultivovat a vrátit je přírodě a lidem.“91 3. „…rozsáhlým a postupným prováděním důlně právní sanace, vznikají stále větší možnosti pro aktivování ploch ve smyslu realizace nového funkčního využití.“ 92

Úběžníkem této argumentační linie jsou představy o přírodě jako o nekonečném zdroji. Stoupenci konvenčních rekultivací tak předpokládají další hospodářský tlak na krajinu, a proto ze své uživatelské pozice preferují nutnost dalšího „plánování krajiny“, resp. potřebu

sofistikovaných a finančně náročných technologií, za účelem opětovně

využitelného území -byt. zástavby, hospodářský les, golfové hřiště aj.

Odlišný koncept pramení z představy, že lidé svým kořistnickým přístupem k přírodě mnohé získali, ale nyní zjišťujeme, že stejně tolik nebo i více jsme ztratili. A 89

Štýs, S. a kol.: Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin. SNTL Praha, 1981. Kol.: Průmyslová krajina. Sborník referátů z odborné konference pořádané 23. března 2004 v Karviné. Slezská univerzita, Opava 2004. 91 Nosálková,M.. Revitalizace krajiny – rekultivace Severočeské hnědouhelné pánve. Bakalářská práce, VŠB, Ostrava 1998. 92 Eberrsbach, K.: Základy a strategie revitalizace půdy průmyslových stanovišť, Disertační práce, VŠBTU, Ostrava 2004. 90

30

rekultivace jsou jen dalším článkem sumarizace této ztráty. Libor Musil ve svém příspěvku „ Je předstihová rekultivace až na konci odpadní roury?“93 uvedl dva možné pohledy na současné odůvodnění rekultivací:

1. ušlechtilý pokus zachovat život ekosystému, který by byl bez rekultivace nenávratně zničen, 2. rekultivace jsou technologickým řešením, které postupuje v současném procesu devastace krajiny.

Autor ve svém článku se přiklání k druhé variantě a charakterizuje rekultivace jako druh technologií na konci odpadní roury. Tyto přídavné technologie jen dodatečně zmírňují riziko, jehož vzniku se nikdo nepokusil zabránit a jako dodatečná technologie ještě zvyšuje energetickou náročnost celého výrobního procesu (exploatace uhlí). Tautologicky dovršeno - svým negativním působením vyvolává potřebu rekultivací. Člověk se tak v kontextu průmyslové krajiny dostává do kvalitativně jiné pozice - musí začít krajinu uvědoměle tvořit. Znamená to snad, že příroda definitivně vyklízí našich životech své místo? Ztrácí příroda hodnotovou pozici vůči společnosti? Nebo musíme přírodu nově interpretovat v našich kulturních představách? Další třecí plochou v této diskusi je deklarovaná „historicita“ (historická opodstatněnost) rekultivací. Tradiční pojetí „rekultivační školy“ se v České republice vyvinovat zhruba od r.1950. parametrech

již

disponujeme

Odtud je odvozován předpoklad, že v současných dostatkem

relevantních

znalostí

a

zkušeností,

94

technologickou úrovní a morální nevyhnutelností , která nás opravňuje tyto zásahy provádět.

Z toho vyplývají minimálně dva problematické momenty:

93

Viz Musil, L.: Je předstihová rekultivace až na konci odpadní roury?“ Veronica, č. 1 2006. „ Povinnost rekultivovat nevyplývá jen ze zákona. Je i morální povinností naší generace vůči potomkům.“ Podle Kol.: Průmyslová krajina, Sborník referátů z odborné konference. VŠB – TU, Ostrava 2005. 94

31

1. Realizátoři rekultivací jistou míru rizika své činnosti připouštějí, takže neexistuje důsledně spolehlivý a jedině správný přístup k rehabilitaci těchto území.

„Rekultivační praxe několika desítek let dokazuje, že jsou rekultivovatelná všechna devastovaná území. O úspěchu a míře efektivnosti rekultivace však rozhoduje mnoho faktorů.“95

2. Pokud vyjdeme z předpokladu, že naše rekultivační technologie jsou již na takové úrovni, že dokážeme rekultivovat vše, znamená to, že tedy můžeme neomezeně destruovat své životní prostředí bez nějakých větších rizik, která dřív nebo později budeme umět vyřešit?

Současná diskuse o budoucích podobách rekultivací se nevyvíjí ve vyhrocené rovině rekultivovat, ano či ne, jak bylo předznamenáno v názvu mojí diplomové práce, který vyvěral z černobílého vnímání problematiky autorky této práce. Ani ti největší odpůrci rekultivací nepopírají skutečnost, že některá území jsou natolik devastovaná (popř. zasažena toxicitou), že je nevyhnutelné technickými prostředky rehabilitovat území a přemodelovat jej do ekologicky funkčního komplexu přírodních struktur. Klasické pojetí rekultivačních aktivit spočívá v nutnosti rekultivovat s cílem těžbou postižená území upravit a přetvořit tak, aby co nejlépe odpovídalo biologicky hodnotnému prostředí, ale zároveň naplnil představu o perspektivním využívání tohoto krajinného prostoru. Rekultivace jsou tedy jakýmsi nástrojem, jak jednou zničenou krajinu rehabilitovat a navrátit jí takovou „přechodnou podobu“, aby mohla být obnovena její hospodářská funkce.96 Odlišný názorový okruh tento přímočarý kořistnický model odmítá a nabízí představu, že člověk nemusí a priori jen přírodu využívat, ale je schopen ji i tvořivě spoluvytvářet a vnášet do ní nové prvky zvyšující její diverzitu a estetický náboj. Homogenizovaný obraz o kulturní krajině se postupně rozpadá a čelíme kvalitativně

95

Štýs, S. a kol.: Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin. SNTL Praha, 1981 Snahy produkovat a obnovovat zemědělské plochy nejsou v dnešní době zcela liché. Ve změně globálních poměrů představují i tato území obrovský potenciál využitelný např. „pro instalaci šetrných technologií či pěstování technických a energetických plodin.“ Podle Kol.: Téma pro 21. století – Kulturní krajina aneb proč ji chránit. MŽP, Praha 2000. Konkrétně na území OKD se zatím pouze na ploše několika hektarů experimentuje se sezónním pěstováním krmného šťovíku jako energetické plodiny.

96

32

odlišnému momentu, jak se vypořádat

s krajinou jejichž sumu rizik nedokážeme

standardní cestou předvídat. V trajektorii předchozí diskuse se odvíjí i následná debata o podobách biologických rekultivací, jejích podobách a intenzitě v poměru k autoregulačním mechanismům přírody. Co je to sukcese97 a jaký je rozdíl mezi sukcesí spontánní a řízenou? Ekologická spontánní sukcese je základním znakem biocenózy. Je to zákonitý proces nahrazování jedné biocenózy druhou. Sukcese ve svém vývoji prochází sukcesní řadou, která probíhá ve třech stupních a je zakončená klimaxem. Do tohoto konečného stádia však nemusí sukcesní řada automaticky dospět. Někdy bývá sukcese blokována např. lokálními podmínkami (skály) nebo ji náhlé disturbance vracejí do výchozího stavu. Sukcese je složitý a komplexní proces, který nemůžeme na tomto místě plně postihnout a ani to není účelem této diplomové práce, proto se dopustíme zcela záměrné redukce tohoto tématu s ohledem na mapování odlišných názorových motivů při jejich využívání. V současné době naprostá většina biologických rekultivací probíhá formou řízené sukcese. Po urovnání terénních nerovností je navezen substrát s příznivějším fyzikálními vlastnostmi, popř. ornice. Následně jsou vysázeny kultury nejrůznějších dřevin (dnes již s ohledem na lokalitu), popř. je nastartován zemědělský či jiný vegetativní pokryv místa (louka aj.) nebo vodní díla. Ve všech těchto případech je realizována též ekologická sukcese. Proto také uživatelé rekultivací tento typ biologických technologií charakterizují jako přírodě blízký přístup, jejímž cílem je především komplexní zapojení takto postiženého území do okolního kulturně přírodního prostoru, s ohledem na jeho sociálně ekonomický potenciál a územní plánování. Takto do značné míry konstruovaná ekologická sukcese je prizmatem rekultivačního cíle manipulována směrem k cílenému stavu, který je však zcela odlišný od přirozených klimaxových stádií. Do těchto sofistikovaných technologií je vkládána vysoká míra dodatkové energie (finanční náklady), která jednak umožňuje uskutečnit všechny rutinní fáze ARS - její realizaci, kontrolní a následnou péči, a zároveň zpravidla urychluje a posléze stabilizuje žádaný stav. 97

Při definování sukcese jsem vycházela především z publikace autorů Sádla, J. a Storcha, D.: Biologie krajiny – biotopy české republiky. Vesmír Praha, 2000. Další detailnější definování sukcese lze nalézt v publikaci např. Beeby, A.:Epply Ecology. Chapman a Hall, London 1993, která mj. mapuje adekvátnost využití konceptu řízené sukcese v současné dynamicky proměnlivé krajině.

33

Rekrutují se však i názory, že průmyslová krajina nemusí obsahovat jen produkční, popř. rekreační plochy. Jejich přirozenou součástí by měly být také přírodní stanoviště vysoké biologické kvality. Takové lokality mají velký význam jak z hlediska ekologického, tak estetického. V současné době se s takovými místy na územích devastovaných těžbou příliš nepočítá. Jedním z hlavních důvodů, proč se tak děje, je fakt, že jde o dlouhodobě nestabilní prostředí (ostatně v minulosti nebylo výjimkou, že některé plochy musely být rekultivovány i několikrát, protože kontinuálně podléhaly disturbancím). Využití přirozené sukcese jako ekvivalentní formy rehabilitace devastovaných krajin koresponduje se dvěma koncepty reprezentující nový přístup ke krajině a zároveň sloužící k její ochraně:

1. Ekologie obnovy (restauration ecology) 2. Adaptivní management

V tuto chvíli se zaměříme na pojítka obou přístupů. Oba koncepty jsou postaveny na rovnocenném vztahu kultury a přírody a prosazují nutnost případné ochrany vzácných přírodních struktur. Oproti úsilí krátkodobě plánovat vývoj krajiny ve společensky žádoucích mantinelech, oba zmíněné přístupy preferují ponechat lokalitu nedotčenou a vědomě uvolnit prostor přirozené sukcesi, postupně jednotlivými zásahy korigovat a spolupracovat s autoregulačními mechanismy přírody a vytvořit tak kultivovanou krajinu, „ která ovšem, dík způsobu vzniku, není ve svém fungování v rozporu s přírodními pravidly a nepodléhá stěží předvídatelným výkyvům.“98

Co mají oba typy managementů krajiny společné?

1. Připouštějí nedostatek informací a zkušeností s ohledem na nevyzpytatelnost dynamických změn v krajině. Z toho důvodu také prosazují nutnost dlouhodobého monitoringu těchto oblastí, tedy typ managementu jako přirozený studijní materiál.

98

Viz Kol.: Téma pro 21. století – Kulturní krajina aneb proč ji chránit. MŽP, Praha 2000.

34

2. Vycházejí z aktuálního (nikoli plánovaného) stavu přírodních struktur, na který management reaguje jednak konkrétními kroky, na základě pravidelného monitoringu je však ochoten přehodnocovat i výchozí hypotézy nebo dosažitelné cíle. 3. Čím více poznatků z přirozených sukcesních postupů získáme, tím přínosnější to bude i pro ekonomické subjekty. V čem se oba typy managementů liší? 1. Východiska ekologie obnovy jsou stanovena s ohledem na současné pojetí ochrany přírody a krajiny. Jak již vyplývá z názvu jejich cílem je nastolení co nejpůvodnějšího stavu, což je v přímém rozporu s „experimentálním“ konceptem adaptivního managementu,99zaměřeného na nové vývojové struktury.

2. Ekologie obnovy vychází z pozic ekologie jako vědecké disciplíny, nikoli „ekologie ve smyslu aktivit různých ekologických hnutí.“100 Respektuje tedy výhradně vědecké poznatky. Adaptivní management zohledňuje všechny typy informací, klade na stejnou úroveň odborné znalosti i lokální poznatky, informace odborníků i laické veřejnosti. Skrze tuto aktivní komunikaci máme možnost prosazovat svoji vědomou odpovědnost.

2.6. Možnosti ochrany průmyslové krajiny Dle současné platné legislativy vyplývající především ze zákona 114/1992 Sb.101 lze ochranu přírody a krajiny rozdělit na část speciální ochrany, která je uskutečňována soustavou zvláště chráněných území a dále obecnou ochranu přírody a krajiny. První sféra ochrany nazývaná také územní ochrana, je zaměřována především na zřizování zvláště chráněných oblastí na středně čí více narušených stanovištích, „Strategie územní

99

O povaze adaptivního managementu jako experimentu se zabývají ve svých příspěvcích, např. Tereza Stöckelová „Příroda v Národním parku Šumava“ nebo Václav Cílek „Tsunami je stále s námi“. 100 Viz Prach, K.: Příroda pracuje zadarmo, Vesmír 85 (2006): 272-277. 101 Zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny doplněn vyhláškou 395/1992 sb., o ochraně přírody a krajiny, které jsou tzv. zvláštními předpisy k ostatním zákonům zahrnující nakládání s přírodními složkami: zákon o lesích, o vodách, územní plánování i stavební řád.

35

ochrany přírody a krajiny je zaměřena převážně na celkové zlepšení ekologické stability krajiny.“102 Takto definovaná ochrana přírody je formována do ekologické sítě velkoplošných a maloplošných zvláště chráněných území (ZCHÚ): 1. velkoplošná103 ZCHÚ: kategorie – NP národní park CHKO chráněná krajinná oblast 104

2. maloplošná

ZCHÚ: kategorie – NPR národní přírodní rezervace PR přírodní rezervace NPP národní přírodní památka PP přírodní památka

Druhou zmíněnou alternativou je obecná ochrana přírody a krajiny, která je zaměřena na ochranu druhů a populací živočichů a rostlin. Toto hledisko zabezpečuje „co nejvíce jedinců daného druhu v co největší části chráněného území.“105 Dále jsou tato ohniska ochrany propojována do soustav chráněných oblastí a následně legislativně i funkčně propojena, jak na úrovni lokální tak i republikové a mezinárodní. Území ekologické stability (ÚSES) je definováno zákonem 114/1992 Sb., § 3, jako „vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu“. Tato systémová síť svými územními segmenty (biocentra, biokoridory a interakční prvky) propojuje sféry ochrany místní, regionální i nadregionální. Jaký je tedy rozdíl ve strategiích a organizaci územní ochrany prostřednictvím zvláště chráněných území (ZCHÚ) a ÚSES? Zjednodušeně se dá říci, že zvláště chráněná území jsou „nepravidelně a prostorově nahodile rozmístěné plochy, které splňují určité atributy odrážející současný stav (významná společenstva, druhy organismů, přírodní výtvory)“106, zatímco územní systémy jsou víceméně propojeny do jedné soustavy a jako takové jsou schopné samostatné existence. Dalšími realizovanými ekologickými systémy na úrovni republikové či mezinárodní jsou NATURA 2000, ECCONET (European Ecological Network) aj.

102

Primack, R.B..: Biologické principy ochrany přírody. Portál, Praha 2001. Kategorie velkoplošných chráněných území jsou vyhlášeny Ministerstvem životního prostředí. 104 Tyto kategorie vyhlašují obecní nebo krajské úřady. 105 Primack, R.B..: Biologické principy ochrany přírody. Portál, Praha 2001. 106 Lacina, D.: Ekologické sítě a jak je spřádat In.: Tvář naší země – krajina domova, Krajina jako přírodní prostor, Jaroslav Bárta, Sudio JB, Brno 2001. . 103

36

Zásadním způsobem se na ochraně přírody podílejí orgány státní správy a to na škále místní – republikové: obce, krajské úřady, správy NP a CHKO, Agentura ochrany přírody a krajiny , Česká inspekce životního prostředí a Ministerstvo životního prostředí. Velmi důležitým momentem pro preventivní (i konkrétní) ochranu přírody se od roku 1992 stal proces EIA107 (Environmental Impact Assesment), na základě kterého musel realizátor daných aktivit zohlednit a „prokázat, že neovlivní podstatně životní prostředí, a to ve zpracovaném stanovisku o vlivech na životní prostředí“108

2.6.1. „Nová divočina“ Na úvod je třeba uvést, že toto označení je pouze pracovní a ačkoli se v současné době často používá, nenaplňuje striktně vědecká opodstatnění. Jeho metaforický charakter pramení z identické povahy výrazu „krajina“, ke kterému je vztahován . Ani „krajina“ však nenáleží k exaktnímu popisu nějakého jevu, popř. stavu. Obraz o ní vyjevují lidské představy, očekávání, významy, symbolické relace, sympatie či antipatie atd., skrze které se vůči ní vymezujeme. Příroda se tak skrze kulturní mechanismy stává přírodou „zvnitřnělou“109, prvotní a osobitý biologický jev se transformuje, neboli je konstruován, v kulturu, prostředí sociálních vztahů.110 Základním organizačním principem lidského vnímání je třídit veškeré aspekty, které

nás obklopují, do bipolárních souřadnic. Vůči kulturní přírodě již tradičně

vymezujeme i hranice přírody nekulturní. Ten první prostor je nám domovem, který je pečlivě vymezen a pro nás srozumitelný. Naplňuje naši představu a potřebu jasného uspořádání a orientace v něm. Druhá oblast znázorňuje území mimo námi vymezené hranice kultury, mimo řád, území

nebezpečné, neznámé a pro nás „nečitelné“ –

divočina. Taková je „stará divočina“ (ve smyslu historickém). Tímto redukcionářským

107

V tomto případě jde o posuzování EIA pro plánovanou těžbu černého uhlí. Podle: Dirner, V. a kol.: Ochrana životního prostředí, VŠB – TU, Ostrava 2001. 109 „Na konci 20. století je příroda už podrobena a z vnějšího fenoménu se stala fenoménem vnitřním, z fenoménu daného fenoménem vytvořeným…Během své industriálně technické přeměny a podrobení světovému trhu byla včleněna do industriálního systému.: Podle: Beck, U.: Riziková společnost, Slon, Praha 1995. 110 G.A.Fine se ve svém článku „Jak se dělá příroda a ochočuje divočina“ zaměřuje na problém ideologicky konstruované přírody, který nazývá Naturework dělání přírody: „ Prostřednictvím naturework lidé připisují přírodnímu prostředí určité významy a určitým způsobem se tak situují do okolního světa…. To jednak usměrňuje jednak organizuje naše kulturní možnosti.“ 108

37

přístupem tak vytváříme dva rozdílné světy111, které jsou vůči sobě v neustálém napětí a zkulturnělý prostor zaznamenává s nelibostí všechny změny, které se v něm realizují. Vztah mezi kulturou a divočinou je vyhrocen natolik, že „neumožňuje jejich harmonické soužití pokládat za bezpodmínečně nutné a nabádá vzniklou situaci řešit nadevše radikálním způsobem, podrobit divočinu diktátu krajiny – pojmenovat, podmanit, ovládnout, kolonizovat – rekultivovat ji“112. Prostor pro novou divočinu se otevírá tam, kde dochází k „vylidnění“ kulturní krajiny nebo ztrátě jejich původní uživatelské funkce. Nejdříve byla nová divočina registrována v příměstských oblastech, v zaniklých zahradách, na skládkách nebo v blízkosti silnic či obchodních center. V hornické krajině OKR se nová divočina roztéká po velkých plochách dříve (většinou zemědělsky) rekultivovaných staveb, které však v dnešním tržním hospodářství nenacházejí hospodářské využití (pokud nejsou zastavěny nebo neprodělá nový rekultivační proces), proniká však i do industriálních drúz opuštěných důlních provozů.113 Samozřejmě vyskytují se zde i oblasti, které byly zcela „opomenuty“ v rekultivačních záměrech předchozího režimu. Nová divočina vzniká jako vedlejší, nezamýšlený produkt chaotického zacházení s krajinou, rozhodně se tedy nedá tvrdit, že je výsledkem harmonické symbiózy obou sfér. Přesto v ní člověk vnímá i některé estetické momenty, skrze které se s tímto prostředím identifikuje. Ivan Dejmal přisuzuje takovéto krajině poslání „svědectví“, ke kterému intuitivně inklinujeme: „K tomuto svědectví se dnes paradoxně dostáváme skrze estetické kategorie neladu či ošklivosti, kterými v krajině vnímáme především to, co navozuje pocit porušenosti či vybočení řádu.“114 Na druhou stranu je chápána jako spontánní složka „umělého světa“ kultury. V tomto kontextu jí často vnímáme jako „bizardní“, extrémní, přisuzujeme jí tedy zejména stanoviska výjimečnosti, neplánovitosti, moment překvapení: „…nová divočina musí při podrobnějším výzkumu ohromovat, buď estetikou nebo botanickým složení.“ Skutečností však zůstává, že tato území, zejména ta, která se nacházejí v oblastech ovlivněných těžbou,

často nabízejí stanoviště s vysokou koncentrací

přírodních hodnot ve spojitosti s extrémními vnějšími podmínkami. V podmínkách 111

„ Slovem krajina se nedá označit divočina. Tu vnímáme jako něco majestátního, odvěkého, co nás naplňuje bíázní i strachem.“ Podle: Kol.: Téma pro 21. století – kulturní krajina aneb proč ji chránit. MŽP, Praha 2000. 112 Viz Hájek, P.: Krajina zevnitř. Nakladatelství Malá Skála. Praha 2002. 113 „…. rozložené ocelové konstrukce jsou pokrývány plazivou vegetací, takže není patrné, kde končí kov a začíná chlorofyl. Florální piercing.“ Podle: Cílek, V.: Kladno – nalezená instalace. Analogon, č.36:7476. 114 Viz Kol.: Téma pro 21. století – kulturní krajina aneb proč ji chránit. MŽP, Praha 2000.

38

OKR je to řada stanovišť s regionálně ohroženými druhy rostlin a ohroženými či kriticky ohroženými druhy živočichů. V oblasti OKR byl zjištěn výskyt téměř 150 živočišných druhů, z nichž podstatnou část představují ptáci (90 druhů). Přítomnost stanovišť některých z nich je unikátní v rámci celé republiky: 40 druhů náleží mezi druhy zvláště chráněné dle zákona č. 114/1992 Sb. a vyhlášky č. 395/1992 Sb. V následujícím výběrovém výčtu flóry a fauny jsem vycházela z publikací Věry Koutecké Příroda Ostravy a Příroda okresu Karviná.115 Ze zvláště chráněných druhů jsou bezobratlí zastoupeni např. populacemi škeble rybničné (Anodonta cygnea) a raka bahenního (Astacus leptodactylus). Z obojživelníků se vyskytuje čolek obecný (Triturus vulgaris), z „vodních“ skokanů je běžně zastoupen skokan zelený (Rana kl. esculenta), místy se vyskytuje ropucha zelená (Bufo viridis) a v periodických tůňkách (kalužích) kuňky (Bombina sp.).

Plazi jsou prezentováni užovkou obojkovou (Natrix natrix) a v okolí nádrží i na antropogenních sedimentech poměrně hojnou ještěrkou obecnou (Lacerta agilis). Druhově nejpočetnější třídou obratlovců na sekundárních vodních a mokřadních biotopech jsou ptáci, kteří nacházejí životní podmínky zvláště v litorálních porostech rákosin a vysokých ostřic. Z kriticky ohrožených druhů zde vzácně hnízdí např. vodouš rudonohý (Tringa totanus), výjimečně i břehouš černoocasý (Limosa limosa) a bukač velký (Botaurus stellaris), ze silně ohrožených např. rákosník velký (Acrocephalus arundinaceus), pisík obecný (Actitis hypoleucos), čírka modrá (Anas querquedula), chřástal vodní (Rallus aquaticus) a rybák obecný (Sterna hirundo), z ohrožených druhů např. kopřivka obecná (Anas strepera), potápka roháč (Podiceps cristatus), potápka malá (Tachybaptus ruficollis), moudivláček lužní (Remiz pendulinus a moták pochop (Circus aeruginosus). Z třídy savců je nutno zmínit menší populaci kriticky ohroženého druhu – bobra evropského (Castor fiber), která je registrována od roku 1998 na říčce Stonávce a navazujících poklesových tůních pod Dolem Darkov.

115

Koutecká, V.: Příroda Ostravy. Statutární město Ostrava, Ostrava 2001. Koutecká, V.: Příroda okresu Karviná. Okresní úřad Karviná, Referát životního prostředí, Karviná 1998.

39

Z tohoto pohledu je nová divočina vnímána jako biologicky velmi hodnotné území s dynamicky proměnlivou strukturou, která však není reflektována jako míra devastačního vlivu, ani jako zmaření „původní“ kulturní krajiny. Existuje však i jiný názor. Uvolnění prostoru invazivním a expanzivním rostlinám (zejména těch nepůvodních) působí v krajině regresivně, jde o degradaci a upadání historicky podmíněných vývojových krajinných struktur. Dle tohoto „ochranářského“ názorového spektra je nutné kulturní krajinu vůči těmto „vetřelcům“ chránit. Jsou uváděny i další argumenty na podporu ochrany kulturní krajiny vůči nové divočině. Rychlost průniku nepůvodních rostlinných druhů se v posledním desetiletí viditelně zvyšuje a expanzní druhy začínají omezovat druhovou bohatost jak autochtonního bylinného patra tak celých biocenóz. Jedná se o rostliny, které nejsou v daném území domácí (autochtonní), ale byly do něj vneseny za přímé pomoci člověka. Invazním druhem pak rozumíme zavlečený druh, který se v území samovolně rozšiřuje a prudce zvyšuje svoji početnost. Dochází k postupné degradaci domácích ekosystémů, zcela mizí původní biotopy. Na začátku byla úmyslná či neúmyslná pomoc (masivní využívání biocidů nebo využívání genově manipulovatelných organizmů do krajiny) člověka při rozšiřování a zavádění nových druhů rostlin, konečným výsledkem je rozpad domácích ekosystémů a rozpad původních biotopů. Tento proces má přirozeně dopad i na výskyt živočišných druhů, které tak ztrácí své přirozené prostředí a z krajiny mizí. Invazní druhy rostlin disponují těmito základními charakteristikami: ·

snadný způsob rozmnožování, a to jak generativní (produkce velkého

množství semen), tak i vegetativní (např. snadné zakořeňování úlomků kořenů, oddenků, části stonků), ·

rychlou tvorbu biomasy a vysoká pokryvnost stanoviště,

·

širokou ekologickou valenci, tj. schopnost obsazovat stanoviště s rozdílnými

podmínkami a s tím spojenou výraznou konkurence schopnost, ·

rychlý způsob migrace,

·

absence přirozených nepřátel.

V této souvislosti se setkáváme ještě s dalším pojmem, a to „synantropní druhy“. Jedná se o druhy (rostlinné nebo živočišné), rozšiřované s přímou podporou člověka a

40

vyskytující se v jeho blízkosti. Obdobný, ale užší význam má také označení „neofyt“, který se vztahuje pouze na rostlinné druhy rozšiřované za pomoci člověka. V Ostravské aglomeraci patří mezi zavlečené a nejvýrazněji se prosazující invazní druhy rostlin zástupci rodu křídlatka – Reynoutria (R. japonica, R. sachalinensis), celík kanadský (Solidago canadensis). V povodích vodotečí Odra, Ostravice, Morávka, Olše a Lučina pak netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera). Značný

je

v této

lokalitě

také

výskyt

bolševníku

velkolepého

(Heracleum

mantegazzianum) a v posledních letech pak hvězdovnice roční (Stenactis annua) a pěťour (Galinsoga), který můžeme označit jako kosmopolitní, protože je rozšířen v celém mírném pásmu Evropy i Asie. Většina těchto druhů byla nejprve po mnohá desetiletí pěstována v zahradách a parcích pro svoji výraznou estetickou hodnotu, jako třeba bolševník, nebo pro výrazný květ, jako celík kanadský, a později zplaněly. K rozšíření jiných druhů napomohlo jejich záměrné vysazovaní, např. včelaři. Jedná se o druhy bohatě kvetoucí v pozdním létě, jako třeba u křídlatky nebo třapatky dřípaté (Rudbeckia laciniata). Historie „příchodu“ uváděných druhů do naší domácí květeny je v postatě shodná. Nejprve, přes botanické zahrady a zámecké parky, ve druhé polovině 19. století. Odtud se začaly dále rozšiřovat do městských parků a zahrad pro svůj bohatý nebo výrazný květ (celík, třapatka), výraznou solitérnost (bolševník), dobrou pokryvnost jako křídlatka, nebo jako nově zaváděná zemědělská plodina, později zplanělá (slunečnice topinambur). Rostliny pěstované původně v zahradách postupně zplaněly, dostaly se do volné krajiny a začaly díky svým vlastnostem, zejména vysoké produkci semen obsazovat opomíjené fragmenty krajiny, zejména ruderální (rumištní) stanoviště. Šířily se podél vodních toků, okrajů cest, náspů komunikací atd.

41

3. Empirická část – projekt výzkumu 3.1. Kontext výzkumu Součástí empirické části bude případová studie zabývající se možností vyhlášení chráněných ploch na rekultivovaných územích v OKR - konkrétně v její karvinské části. Tento výzkum bude vycházet z kontextu zpracovaného v teoretické části diplomové práce. Následně na základě utřídění informací a poznatků bude možné stanovit cíle výzkumu a formulovat výzkumné otázky. Z pohledu ochranářských aktivit (státních i občanských) poskytuje a uplatňuje současná právní norma dostatečnou ochranu pro případná ekologicky hodnotná místa průmyslové krajině? Jsou uplatňovány v dostatečné míře? Eventuální pochybnost ve mně vyvolala diskuse o návrhu vyhlašování chráněných rezervací (týká se to především některých hald) v průmyslových oblastech ČR (Dolný, Cílek, Kovář aj.). Nemohla jsem si pro svůj výzkum vybrat konkrétní případ vyhlášení chráněné rezervace v těžbou postižené krajině, protože ani v OKR, ani na celém území ČR (především Mostecko, Sokolovsko) dosud nebyla deklarována. Zaměřila jsem se tedy na ty možnosti územní ochrany přírody a krajiny , které jsou na rekultivovaných plochách v OKR realizovány. Zdá se, že i v tak silně disturbantivních oblastech, jako je Karvinsko, kde v těsném sousedství aktivní těžby a následně zásadních rekonstrukcích georeliéfu (ARS) se objevují i vysoce ohrožené především živočišné druhy. Vytvořené ekosystémy jsou na daných stanovištích „poměrně stabilní“ a jsou odborníky pozorovány a studovány i několik let. Aby nedošlo k jejich znehodnocení, způsobenému např. i rekultivací terénu, jsou realizovány pokusy vyhlásit zde tzv. PCHP – přechodně chráněná plochy. „Tato teritoria jsou charakterizována jako území s dočasným nebo nepředvídaným výskytem rostlinných a živočišných druhů, nerostů nebo paleontologických nálezů.“

116

Jsou vyhlašovány na předem

stanovenou časovou lhůtu nebo roční období. Jako nástroj územní ochrany přírody byly přechodně chráněné plochy stanoveny až zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Původními správci těchto typů maloplošných chráněných území byly jednotlivé referáty ochrany přírody okresních úřadů. Po jejich zániku v roce 1997 přešly tyto 116

Primack, R.B..: Biologické principy ochrany přírody. Portál, Praha 2001, str. 129-130; Zákon 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, § 13 odstavce zákona.

42

pravomoci na krajské orgány OP.117 Z předběžného zjištění jsem došla k závěru, že tato forma územní ochrany bývá v nerekultivovaných oblastech (popř. i v budoucnosti) v celém MSK běžně aplikována, nicméně na rekultivovaných plochách, konkrétně Karvinska, se dosud žádnou PCHP nezdařilo ze zákona deklarovat a v současnosti žádné aktivity nebo správní řízení neprobíhají. 118 Vybrala jsem ke svému výzkumu dva poslední případy návrhu PCHP v Karviné, které, dle mého názoru, mají svoji výpovědní hodnotu. V obou posledních případech byla navržena státem garantovaná ochrana, ta však nakonec nebyla realizována. Na jednu stranu už nemůžeme být v simultánním čase probíhajícího sporu, můžeme ale dřívější záměry ochrany porovnat se současným stavem daných lokalit a zhodnotit názory aktérů podílejících se na této situaci. 1. lokalita – Návrh na přechodně chráněnou plochu v k.ú. Darkov – Darkovský dvůr119 Zahájení správního řízení 26.5.2006 Zastavení sp. řízení 27.6.2006 Navrhovatel: RNDr. Aleš Dolný, Ph.D. Odůvodnění návrhu: „…lokalita představuje jedno z nejvýznamnějších území na Moravě a celé ČR s výskytem zvláště chráněného druhu vážky jasnoskvrnné..“ 2. lokalita – Návrh na přechodně chráněnou plochu v k.ú. Karviná - Horní louka120 Zahájení správního řízení 13.12.2000Ukončení sp. řízení 17.4.2001 Navrhovatel: MUDr. Radim Petro, Slezská ornitologická společnost v Ostravě Odůvodnění návrhu: „….za účelem ochrany stanoviště mokřadního typu vzniklého v důsledku poklesu terénu s výskytem zvláště chráněných druhů živočichů…“121

117

Zde by se měla také nacházet evidence dřívějších a současných PCHP v kraji realizované (ačkoliv zákon 114/1992 Sb. a ani další provádějící předpisy tuto nutnost neuvádějí). Krajský odbor ochrany přírody a krajiny takovou evidenci nemá a nejsou zde shromážděny ani úřední zprávy , usnesení a rozhodnutí učiněna v dřívější době. ( Dají se zde nalézt pouze údaje v současnosti realizovaných PCHP). Protože žádná kompletní evidence těchto ploch není, pro potřeby této práce jsem ji vytvořila z dostupných údajů AOPK ČR a bývalých okresních referátů ochrany přírody MSK (viz příloha). 118 Naposledy telefonicky ověřeno na odboru životního prostředí Magistrátu města Karviné dne 4.5.2009. 119 Viz Podnět k vyhlášení přechodně chráněné plochy v Karviné (příp. zvláště chráněného území) z důvodu ochrany výskytu významných živočišných druhů a také důvodů vědeckých a studijních. RNDr. Alešem Dolným adresováno Magistrátu města Karviné, odboru životního prostředí, dne 19.4.2006. Tento návrh byl doplněn zprávou obsahující konkrétní seznam zvláště chráněných druhů zjištěných na zájmové lokalitě, ze dne 10.5.2006. 120 Viz Oznámení o zahájení řízení Magistrátem města Karviné odborem životního prostředí, ze dne 26.5.2006. 121 Viz Doplňková zpráva k „Podnětu k vyhlášení přechodně chráněné plochy v Karviné (příp. zvláště chráněného území) z důvodu ochrany výskytu významných živočišných druhů a také důvodů vědeckých a studijních kze dne 10.5.2006.

43

3.2. Cíle výzkumu Cílem tohoto výzkumu bude snaha zmapovat vztah profesní skupiny realizátorů sanací

122

k posthornické krajině, tedy jak oni sami reflektují a hodnotí výsledky své

práce. Popřípadě zda rozlišují a jsou pro ně významné určité hodnotové odlišnosti (estetické,

hospodářské,

ekologické

aj.)

mezi

krajinou

rekultivovanou

a

nerekultivovanou.. Jinak řečeno, o jakou podobu krajiny při výkonu své práce usilují? Poznávacím cílem bude potřeba doplnit vyprázdněný prostor v laicko – odborné diskusi o sanované krajině a zvláště její možné ochraně. Výzkum by měl upozornit na konkrétní rozpory a souvislosti v této problematice. Zároveň získaná empirická data mohou otevřít cestu k dalšímu zkoumání. Dalším poznávacím cílem bude analýza a zhodnocení jak vnímání sanované krajiny v kontextu její případné ochrany.123. Ačkoli předpokládáme, že představitelé OKD, a.s., nejsou příliš vstřícní k problematice územní ochrany, přesto nejsou motivy jejich postoje zcela jasné (týká se to především možnosti vyhlašování PCHP). . Na druhou stranu ani státní správa či další ochranářští aktivisté nejsou již příliš iniciativní ve vyhledávání dalších potenciálních PCHP. Kladu si otázku, proč to tak je? Hlavní důraz bude tedy kladen na analýzu motivací a zájmů jednotlivých aktérů ve snaze důkladněji porozumět jednotlivým argumentačním strategiím a důsledkům, které z nich plynou pro daný problém. Pokusím se zde „rekonstruovat“ jejich subjektivní vnímání tohoto problému, na základě toho i jejich jednání a hodnocení a následně se pokusím interpretovat bariéry v úsilí vyhlašovat PCHP. Symbolickým

cílem

tohoto

výzkumu

bude

komplexnější

zmapování

předpokládaných odlišných postojů jednotlivých aktérů a reflexe jejich skrytých rozporů. Důležité však bude dle mého názoru také hlubší porozumění daného problému i v dalších souvisejících kontextech, např. společenském, sociálním aj. Věřím, že tato práce má potenciál naplnit i konkrétní aplikační cíle, protože by mohla nabídnout zajímavé poznatky pro pracovníky OKD, ale i pro státní úředníky, 122

Jde ryze o pomocný pojem, který byl zvolen pouze pro potřeby tohoto výzkumu. Vybraný výraz nemá a priori implikovat negativní představu nebo hodnocení vztahující se k této profesní skupině, pouze charakterizuje současné představitele realizující a prosazující sanace (ARS) v současné praxi. Jsem si vědoma toho, že tento výraz může být v řadě ohledů zavádějící, už jen proto, že v praxi do rekultivačních aktivit jsou zahrnovány jak menší revitalizace konkrétního prostoru, tak velké a finančně velmi nákladné sanační stavby (ARS). 123 Legislativní rámec komplexní ochrany je dán zákonem č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhláškou č. 395/1992 Sb. a dalšími předpisy.

44

zejména z odborů ochrany životního prostředí. Především by ale mohla být inspirací komukoliv, kdo se o hornickou krajinu a její budoucnost zajímá.

3.3. Strategie výzkumu Ve vztahu k teoretické perspektivě úvodní části diplomové práce a ve snaze zachytit složitost vzniklých vztahů v jejich ucelenosti byla pro výzkum zvolena strategie kvalitativní případové studie.

3.4. Použité metody a techniky sběru dat Pro tento kvalitativní výzkum byly využity techniky sběru dat vybrané na základě předběžného studia sociologické literatury.124: analýza dokumentů (především úřední dokumentace z jednotlivých správních řízení nebo podnětů k nim125), nezúčastněné pozorování126 a strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami127. Na základě předběžného dotazování potenciálních respondentů jsem vytvořila sadu otázek, které jsem během následných interview měla k dispozici a podle které se celý postup odehrával. Během rozhovoru mohly být některé otázky vynechány, často proto, že odpovědi na ně zahrnul respondent již v předchozích reakcích, někdy nebylo dodrženo striktně pořadí kladených otázek. Současně jsem spontánně reagovala na jednotlivé odpovědi a pokusila se generovat další otázky k doplnění formátu strukturovaného rozhovoru. Rozhovory, popřípadě diskuse nad mapami i fotografiemi, byly zaznamenány na diktafon. Žádný z respondentů nahrávání záznamu neodmítl.

124

Viz Hendl, J., 2005; Disman, M., 2007; Silverman, D., Žižlavský, M. Tyto dokumenty nebyly primárně vytvořeny výzkumníkem pro potřeby tohoto konkrétního výzkumu. Informace získané ze studia těchto materiálů mi posloužily k hlubšímu porozumění dané problematiky, ale také vedly k nutnosti provést následná dotazování jednotlivých aktérů. 126 Ze studentského i osobního zájmu jsem se v dubnu minulého roku zúčastnila konference Hornická krajina konáné v průběhu několika posledních let, v prostorách VŠB-TU. 127 Hendl charakterizuje tento druh interwiev takto: „ Pružnost sondování v kontextu situace je omezenější než v jiných typech rozhovorů. Tento typ rozhovoru se používá, když je nutné minimalizovat variaci otázek kladených dotazováním. Redukuje se tak pravděpodobnost, že se data získaná v jednotlivých rozhovorech budou výražně strukturně lišit.“ Podle: Hendl, J.: Kvalitativní výzkum. Portál, Praha 2005. 125

45

3.5. Výzkumný vzorek V první fázi sběru dat využitých při analýze poznatků v teoretické části diplomové práce bylo vybráno 6 respondentů a to na základě metodiky vytváření teoretického vzorku, kterou Hendl v příručce Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace charakterizuje takto: „ Rozhodnutí o výběru a složení empirického materiálu se provádí v procesu výběru a vyhodnocování dat. Sběr informací je ukončen po dosažení teoretické saturace tj. situace, kdy už nejsou nalézána žádná data, která by mohla být použita pro formulování dalších kategorií.“128 Zvolení respondenti tohoto výzkumu jsou určeni takto: pracovník odboru ochrany ŽP – Magistrát města Karviné, pracovníci OKD, a.s., konkrétně Důlních škod Stonava a Darkov, ekolog, vysokoškolský učitel (přírodovědeckého charakteru) a zároveň představitel ekologických a ochranářských aktivit, který se prakticky zapojil do pokusů o vyhlášení zvláště chráněných území na Ostravsku; člen ochranářského spolku, který se taktéž zapojuje do ochranářských aktivit v oblasti; vysokoškolský učitel (technického rázu), vstupující do dialogu s ekology i realizátory sanací; pracovník státní správy, resp. Magistrátu města Karviné, odboru životního prostředí.

3.6.

Formulace výzkumné otázky

Po předchozím uvedení ve výzkumu použitých kvalitativních metod následně přistoupím k operacionalizovanému vyjádření výzkumné otázky. M. Žižlavský ve své metodologii tento proces zjednodušeně popisuje jako „překlad z jazyka teorie do jazyka proměnných“.129 Věškeré snahy vést tento výzkum se odvíjely od tématu, jak jednotliví aktéři vnímají potencialitu ochrany hornické krajiny - konkrétně možnosti vyhlašování PCHP - a případně charakterizovat eventuální bariéry pokud se tak děje. První okruh (příloha č…..) mého tázání byl v první fázi motivován snahou zmapovat, jak aktéři hornickou krajinu vnímají, zformovat komplexní představu o ní na základě jejich subjektivních reflexí, vzpomínek, zkušeností a hodnotících stanovisek

128

Viz Hendl, J.: Kvalitativní výzkum. Portál, Praha 2005. Viz Žižlavský, M.: Metodologie pro Sociální politiku a sociální práci. Masarykova univerzita, FSS, Brno 2003. 129

46

(většina respondentů jsou v dané oblasti starousedlíky a dlouhodobě se také zabývají problematikou hornické krajiny). Další otázky byly zaměřeny na kritickou reflexi rekultivačních technik v kontextu vývoje s odkazem k řadě dalších environmentálních problémů. Hledání a hlavně pochopení uvedených subjektivních postojů a vztahů tvoří páteř mého zkoumání vedeného snahou dobrat se porozumění, jaké jsou možnosti ochrany životního prostředí v hornické krajině.

Formulace výzkumné otázky: Pro výzkum byla formulována jedna hlavní výzkumná otázka a řada dílčích otázek.

Hlavní výzkumná otázka Jaké jsou očima aktérů bariéry ve vyhlašování PCHP?

Dílčí výzkumné otázky Jak je v současnosti vnímána hornická krajina Jak je jednotlivými aktéry vnímána hornická krajina? Jaké vnímají jednotliví aktéři rozdíly mezi hornickou krajinou v minulosti a tou současnou? Jak je reflektován a hodnocen historický vliv rekultivací na krajinu Ostravska Jaké hodnotí všichni zúčastnění rekultivované oblasti? Chodíte na některou v minulosti sanované území na procházky? Jak dle vašeho názoru ovlivňují rekultivace výslednou podobu krajiny? Jak jednotliví aktéři vnímají pozitivní vlivy sanací v krajině? Jak jsou hodnoceny negativní dopady v krajině a to jak v minulosti, tak v současnosti? Je potřeba pokračovat v tradici130 rekultivací, tak jak se vyvíjely od 50. let minulého století? Nová divočina Jak vnímáte spontánní složku průmyslové krajiny někdy nazývanou „nová divočina“? Líbí se Vám? Jak se dá „nová divočina“ dle Vás charakterizovat, v jakém smyslu chápete tento pojem?

130

Tento pojem je zde využit v fundamentální rovině jako „souhrn společenských, kulturních aj. ustálených zvyků, obyčejů, pravidel apod. zachovaných pokoleními, názoru a myšlenek přenášených z generace na generaci…“ Podle: Kol.: Nový akademický slovník cizích slov.Academia, Praha 2006.

47

Jak vnímáte ekologickou hodnotu „nové divočiny“? Mohou tyto spontánní procesy časem nahradit současné rekultivační postupy? Do jaké míry? Měli bychom takto ekologicky hodnotná území v dynamických strukturách průmyslové krajiny chránit? Jak ke dnes vnímána možnost ochrany hornické krajiny Jak vnímají realizátoři sanací dnes využívané těžební postupy a technologie v návaznosti na následné rekultivace? Jak vnímá profesní skupina realizátorů sanací snahy biologů o vyhlašování chráněných území v dosud nerekultivovaných oblastech? Jaké jsou postoje sanačních techniků k vyhlašování PCHP na těchto lokalitách? Jaké jsou postoje biologů a ekologů k vyhlašování těchto PCHP na těchto územích? Vyhledáváte aktivně i nyní území, která by byla vhodná chránit? Jakou roli zde hrají angažovaní jednotlivci nebo spolky? Jakou zkušenost máte s pracovníky státní správy v rámci ochrany přírody? Existuje shoda v uplatňování tohoto způsobu územní ochrany?,,,, Jak charakterizují zúčastnění případné bariéry v řešení tohoto problému? Je zde vůle nacházet kompromisní řešení?

3.7.

Dotazování

Na základě předchozího empirického šetření, které probíhalo již v dubnu 2008, tato série interview (na výše uvedenou výzkumnou otázku) byla realizována v posledním týdnu dubna a prvním týdnu května 2009. Délka těchto rozhovorů byla průměrně 60 minut a byl pořízen záznam pomocí diktafonu. Posléze byla nahrávka doslovně přepsána, aby minimálně eliminovala případné zkreslení odpovědí. Vybraní respondenti byli velmi vstřícní, s rozhovorem souhlasili (až na jednu vyjímku) a neměli zásádní výhrady ani k nahrávání našich rozhovorů.

48

4. Empirická část – Výsledky výzkumu 4.1. Prezentace výsledků výzkumu a pokus o jejich interpretaci Prezentaci výsledků výzkumu mi umožnila především kombinace dvou využitých technik – realizované rozhovory a studium dokumentů, a to především spisů ze správních řízení vedených ať už při úspěšném nebo neúspěšném vyhlašování přechodně chráněných ploch. Některé otázky v rozhovoru byly koncipovány obecněji a zaměřeny spíše na vnímání proměn krajiny, popř. důsledků, na Ostravsku a jejich interpretace. Další otázky však byly konkrétně zaměřeny např. na „rozpory“ v argumentaci ze strany realizátorů rekultivací (OKD, a.s. – Rekultivace), kteří na jedné straně odůvodňují svůj nesouhlas s vyhlašováním PCHP tím, že „důvodem nesouhlasu je skutečnost, že OKD, a.s., má v dané lokalitě své podnikatelské aktivity.“131 Následně však obě strany dospěly k písemné „dohodě“ k danému problému a následovalo stažení návrhu. Tento postup byl opakovaně realizován v obou případech návrhu PCHP – Horní louka a Darkovský dvůr. Samozřejmě obsahovala tato dokumentace celou řadu obecných vyjádření a frází, na základě kterých nebylo zcela možné proniknout do této problematiky. Zůstala řada nezodpovězených otázek, které jsem se pokusila zkonkretizovat v předložených dílčích otázkách. Výsledky výzkumu jsou členěny do několika částí dle předem navržených okruhů otázek. Jsem si vědoma, že některá dílčí témata se budou částečně překrývat, protože spolu často úzce souvisí. Pokusím se tedy výsledky výzkumu prezentovat nejprve dle dílčích okruhů, posléze učiním syntézu těchto poznatků a zároveň odpovím na hlavní výzkumnou otázku: Jaké jsou očima aktérů bariéry ve vyhlašování PCHP?

131

Viz „Doplnění vyjádření k řízení o vyhlašování přechodně chráněné plochy v k.ú. Louky nad Olší, vydané OKD, a.s., IMGE odštěpný závod dne 5.2. 2001.

49

4.2. Současný legislativní postup při vyhlašování PCHP Jak již bylo v kapitole o kontextu výzkumu132 uvedeno, eventualita navrhování přechodně chráněných ploch byla deklarována zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a případný podnět může být učiněn na základě §13 odst. 1 téhož zákona. Tento zákon rovněž vymezuje definici PCHP jako „území s dočasným nebo nepředvídaným výskytem významných rostlinných nebo živočišných druhů, nerostů nebo paleontologických nálezů, které může orgán ochrany přírody svým rozhodnutím vyhlásit za přechodně chráněnou plochu. Přechodně chráněnou plochu lze vyhlásit též z jiných vážných důvodů, zejména vědeckých, studijních či informačních.“133 Dále můžeme konstatovat, že tyto plochy jsou vyhlašovány „na předem stanovenou dobu, případně na opakované období, například dobu hnízdění.“134 Dle doložených dokladů uvedených v příloze (příloha č. …) není tento časově omezený status striktně dodržován, v MSK jsou PCHP v průměru vyhlašovány na období 5-ti let, v jednom případě byla realizována bez časového omezení. Podnět k řízení k vyhlašování těchto ploch je určen na základě stejného zákona orgánu ochrany přírody kraje (až do roku 1997 to byly jednotlivé obce)

135

. Během

správního řízení136 dochází k ústnímu projednávání jednotlivých účastníků a k předložení případných podnětů a stanovisek. Po jeho ukončení následuje „výrok“ správního orgánu odboru ochrany přírody , který v kladném případě současně zahrnuje i konkrétní ochranný režim a garantuje odborný dohled v dané lokalitě: „V rozhodnutí o jejím vyhlášení se omezí takové využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení vývoje předmětu ochrany.“137

132

Viz kapitola 3.1. Viz Zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhláškou č. 395/1992 Sb. a dalšími předpisy. 134 Tamtéž. 135 Viz § 77 odst. 3 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhláškou č. 395/1992 Sb. a dalšími předpisy. 136 Viz Správní řád č. 500/2004 Sb. 137 Viz Zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, § 13 odstavec 1. a prováděcí vyhláškou č. 395/1992 Sb.. a dalšími předpisy. 133

50

Tento legislativní postup byl ode dne jeho deklarování již několikrát realizován na území Moravskoslezského kraje – konkrétně 8krát, v jednom případě dokonce dvakrát (Příloha č. …). V historii jejich vyhlašování se daná území vyskytovala jen ve třech konkrétních oblastech – Nový Jičín, Ostrava a Kopřivnice, nicméně již existují zkušenosti s legislativními možnostmi při jejich vyhlašování, ačkoli je třeba zdůraznit, že vždy šlo o biologicky „stabilní oblasti“.

4.2.1. Návrhy na vyhlášení PCHP na Karvinsku V této oblasti proběhly v minulosti dva návrhy na vyhlášení PCHP a to v letech 2001 a 2006. Ani jeden z nich však nebyl úspěšně realizován – což by z legislativního hlediska znamenalo výrok o vyhlášení PCHP na daném území. 1. lokalita – Návrh na přechodně chráněnou plochu v k.ú. Karviná - Horní louka138 Zahájení správního řízení 13.12.2000 Ukončení sp. řízení 17.4.2001 Navrhovatel: MUDr. Radim Petro, Slezská ornitologická společnost v Ostravě Odůvodnění návrhu: „….za účelem ochrany stanoviště mokřadního typu vzniklého v důsledku poklesu terénu s výskytem zvláště chráněných druhů živočichů…“139

Během ústního jednání (ze kterého byl pořízen písemný zápis) bylo soudním znalcem v oboru ochrany přírody bylo v tomto řízení konstatováno, že „ doporučuje vyhlášení, neboť se jedná o modelový příklad PCHP podle §13 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb. – území s dočasným (zvýrazněno znalcem) nebo nepředvídaným výskytem významných rostlinných nebo živočišných druhů.“140 Dalšími účastníky nebyly vzneseny zásadnější námitky – kromě překládek inženýrských sítí a spojek (Severomoravská energetika a Správa a údržba silnic a dálnic). ČMD, a.s., Důl Stonava, o.z. uvedli negativní stanovisko k tomuto návrhu, „neboť může ztížit resp. znemožnit plnění příslušných ustanovení horního zákona, dle kterých jsou povinni odstraňovat 138

Viz Oznámení o zahájení řízení Magistrátem města Karviné odborem životního prostředí, ze dne 26.5.2006. 139 Viz Doplňková zpráva k „Podnětu k vyhlášení přechodně chráněné plochy v Karviné (příp. zvláště chráněného území) z důvodu ochrany výskytu významných živočišných druhů a také důvodů vědeckých a studijních kze dne 10.5.2006. 140 Viz „Zápis z jednání ve věci vyhlášení přechodně chráněné plochy v k.ú. Louky n. Olší a Darkov, Okresní úřad Karviná, ze dne 1.února 2001.

51

důlní škody na krajině komplexně, […] ČMD, a.s., Důl ČSM, o.z. nesouhlasí s vyhlášením PCHP, ale bude respektovat veškeré podmínky, které je nutno ve vztahu k zákonu č. 114/1992 Sb. splnit“141 Na základě těchto rozporností ve stanoviscích bylo později správní řízení zastaveno s odůvodněním, že Slezská ornitologická společnost ustupuje od podaného návrhu, „za předpokladu, že bude dodržena dohoda, kterou uzavřela s ČMD, a.s. Dolem ČSM….“142

Současný stav lokality „Dohoda“ o které byla zmínka výše, byla založena na pozastavení rekultivačních prací a to na dobu 3 měsíců (důvodem bylo mj. zdařilé vyhnízdění zvláště ohrožených vodních druhů ptactva), zároveň měla být severní část tohoto území ponechána alespoň po dobu dvou let bez jakýchkoliv stavebních zásahů. První část dohody se podařilo realizovat, v současné době je však lokalita částečně zasypána a celý ekosystém biologicky znehodnocen143. Jeden z přizvaných účastníků tohoto řízení a jeden z respondentů mého výzkumu hodnotí tuto skutečnost takto: „To je zrovna to území, které se muselo takzvaně pustit, protože oni potřebují tu hlušinu někde uložit, takže dostali jedno místo proto, aby všechny ostatní plochy mohly být takové jaké jsou a mohly se tam sledovat ty přírodní procesy.“

2. lokalita – Návrh na přechodně chráněnou plochu v k.ú. Darkov – Darkovský dvůr144 Zahájení správního řízení 26.5.2006 Zastavení sp. řízení 27.6.2006 Navrhovatel: RNDr. Aleš Dolný, Ph.D. Odůvodnění návrhu: „…lokalita představuje jedno z nejvýznamnějších území na Moravě a celé ČR s výskytem zvláště chráněného druhu vážky jasnoskvrnné, [….] o významu lokality svědčí mimo jiné fakt, že byla v nedávné době navržena do aktualizovaného národního seznamu evropsky významných lokalit NATURA 2000.” 141

Tamtéž. Tamtéž. 143 OKD, Rekultivace, a.s., byl na základě oznámení pokutován ČIŽP a to ke dni 10.7. 2006. 144 Viz Podnět k vyhlášení přechodně chráněné plochy v Karviné (příp. zvláště chráněného území) z důvodu ochrany výskytu významných živočišných druhů a také důvodů vědeckých a studijních. RNDr. Alešem Dolným adresováno Magistrátu města Karviné, odboru životního prostředí, dne 19.4.2006. Tento návrh byl doplněn zprávou obsahující konkrétní seznam zvláště chráněných druhů zjištěných na zájmové lokalitě, ze dne 10.5.2006. 142

52

I v tomto případě měl průběh správního řízení obdobné okolnosti (není třeba je tak dle mého názoru tak detailně popisovat). Po předchozím negativním vyjádření OKD, a.s. Důl ČSM „vzhledem k provádění povolených ARS“ bylo přistoupeno k zastavení správního řízení a „dohodě“, že na předmětné ploše nebudou prováděny žádné asanačně rekultivační akce.“145

Současný stav lokality V následujícím roce 2007 nedošlo k biologické obnově vlivem dlouhého období sucha,

v

důsledku vysušení

tento

mokřadní

ekosystém

již

nebyl

obnoven.

Vědeckovýzkumná činnost na této lokalitě již neprobíhá, nicméně je monitorována pro možnost jejího možného obnovení.

4.3. Současná interpretace hornické krajiny Z vedeného výzkumu je zřejmé, že tuto krajinu shodně vnímali spíše pozitivně, a to jako krajinu, která „má svůj jednoznačný krajinný ráz, o čem ani jedna z metodik nehovoří, protože krajinný ráz z pohledu stočtrnácky se hodnotí především u zemědělské krajiny, respektive u krajin zvláště chráněných území, ale jednoznačně i hornická krajiny má svá specifika i krajinný ráz, který je právě ovlivněn historickým způsobem těžby i současným zůsobem těžby.“ Jde tedy o krajinu paradoxů, kde již není místo pro veskrze nedotčenou přírodu způsobenou důslednou absencí člověka, zároveň však nabízí v těchto končinách nezvyklé a hodnotné biologické fenomény, které jsou „specifické skutečně v té hornické krajně […], primární sukcese, alogenní sukcese, to jsou věci které jsou notoricky známé, až na to, že jsou vzácné v přírodě…“ (hodnocení jednoho z respondentů výzkumu) Již v 70. letech byly tyto krajiny ztrácející své jednoznačné a schématické charakteristiky - příroda x kultura - pozorovány. Známý je v environmentální literatuře pojem krajina postindustriální epochy146, který tuto dvoudomost jako by ruší, jejich rozhraní se prolínají, přičemž zcela neztrácejí svoji hodnotu, naopak získávají novou.

145

Viz „ Usnesení o zastavení řízení ve věci přechodně chráněné plochy v k.ú. Darkov“ vydané Odborem životního prostředí Magistrátu města Karviná ze dne 27.6.2006. 146 Viz Bell, D.: The coming of Post – Industrial Society. Basic Books, New York 1973.

53

Realizátoři dnešních sanací ale v obou případech zdůraznili „dvojí optiku“ hodnocení průmyslové krajiny: „vždycky je to postižená krajina […], na druhou stranu tím, že člověk opustil tu krajinu, tak tam vzniká spousta možností pro tu ochranu přírody…“ Tato interpretace se odráží od historického pozadí, ale i profesního statutu147 těchto respondentů, na základě kterých opodstatňují své současné postoje a hodnoty: „Dneska tou systematickou prací se většina krajiny dostala do slušného stavu z pohledu možného obývání […], beru to tak, že stávající stav je daleko lepší, že za dvacet roků ten přístup na Karvinou není zničen šerednou krajinou, už je kolem docela slušného území.“ (respondent pracující jako rekultivační technik). Stanovisko biologů není motivováno vztahem k tomu původnímu, ale hornickou krajinou, jako fenoménem a přírodní derivací úzce svázané s lidskými aktivitami, které však nabízejí často velmi hodnotné biotopy, které ji obohacují: „…primární sukcese, alogenní sukcese, to jsou věci, které jsou notoricky známé, až na to že jsou vzácné v přírodě.“ (respondent výzkumu).

Dílčí závěr: Je zřejmé, že ve svých interpretacím postupují zmiňovaní respondenti velmi selektivně (,což se však nedá vyloučit ani v práci výzkumníka). Nicméně se shodují v pozitivním nazírání na hornickou krajinu.

4.4. Reflexe historických vlivů rekultivací Historický kontext sanací hornické krajiny opodstatňuje svoji funkci jak v minulosti tak v současnosti. A to jak technologie, tak i profesní skupinu, kterou zde pracovně nazýváme realizátoři sanací. Cíle rekultivací se časem nijak významně nezměnily (na rozdíl od jejich funkčního využití), stále je dle jejich přesvědčení nezbytné realizovat „krajinu, kterou místy je nutno obnovit, je nutno obnovit využití tohoto území, jednak je to jejich pracovní místo, protože rekultivační pracovníci jsou tady od toho, aby rekultivovali, to co dobývací činnost poškodila nebo ovlivnila, nemají rádi termín zničila“ (respondent provádí biologický monitoring na těchto územích). A směřuje k biotechnickému řešení, tzn. k využití technických a biologických rekultivací.

147

Profesní status zde charakterizuji v základní rovině jako status získaný, „ v moderní společnosti je osvojení určité profese v principu vázáno pouze na dosažení příslušného vzdělání..“ Podle: Keller, J.: Úvod do sociologie. Sociologické nakladatelství, Praha 1999.

54

Sanace a rekultivace větší část území v kraji pozměnila velkoplošně a zcela zásadně (na čemž se všichni zúčastnění shodli). Od pragmatického úsilí rekultivovat těžbou znehodnocené plochy na zemědělské oblasti, následně v 90. letech minulého století převážila snaha zalesňovat, nyní jsou rekultivována území tak, aby pokud možno byla esteticky atraktivní pro turisty a daná území mohla být využita k trávení volného času. Na otázku, za jakých okolností může být rekultivace vnímána jako úspěšná, neměli „rekultivační technici“ problémy s uvedením příkladů dle jejich názoru prokazatelně úspěšných sanací (např. Darkovské moře). Nicméně i biologové připouštějí, že se některé zásahy tohoto typu „ skutečně mohou souznít s cíli biologa“ (např. odkaliště Pilňok148). Na další dílčí otázku zda je potřeba pokračovat v tradici rekultivací, tak jak se vyvíjely od 50. let respondenti konstatovali, že rekultivace v průběhu času se opravdu vyvíjejí, ale na rozdíl od realizátorů rekultivací, kteří považují současný stav za v podstatě prospěšný (viz „horní zákon“) biologové jednoznačně zdůrazňují nutnost reflexe a změny „v souladu s dnešním poznáním“ tedy „nevycházet z tradice, pohledy na tradici a ten konzervativní postup by mohly naopak znamenat další nebezpečí a problémy“.

Dílčí závěr: Všichni respondenti se shodli na tom, že hornická činnost a následné rekultivace většinu kraje zásadním způsobem pozměnily a stále se tak děje. Na základním půdorysu sanace jako biotechnické metody se toho moc nezměnilo, spíše se ještě propracovávají a stále vyvíjejí – ve snaze rekonstruovat určitou biodiverzitu: „rekultivace začaly přemýšlet nejen o stromech, ale i o keřích a především plodonosných keřích“. Také se mění plánovaný postup v sanaci, nejde už o jakýsi frontální nástup „na krajinu“, ale je zde snaha postupovat po menších fázích, po etapách. Určitý myšlenkový posun „realizátorů rekultivace“ k vodním plochám: „Dříve se to všechno zasypávalo nebo odval nebo sedimentační nádrž…dnes nová divočina nebo řízená sukcese…je to dobré pro turistiku.“

148

Viz Ďuriš, Z., Horká, I.: K výskytu raka bahenního Pontastacus (= Astacus) leptodactylus Eschscholtz na Karvinsku. Čas. Slez. Muz. Opava (A), 50 (supl.) 2001: 78-84.

55

4.5. Nová divočina? Tento metaforický koncept v mém výzkumu zvláštní odezvu nezaznamenal znali a používali jej dva (s výhradami) ze šesti respondentů. Respondenti užívali ve své argumentaci spíše odbornou terminologii, např.: primární, sekundární sukcese, spontánní složka přírody aj. Jistě je možné, že někteří z nich se s daným pojmem nesetkali nebo přinejmenším o něm slyšeli, ale nebyli ochotni jej zahrnout do své argumantace: „další termín...neříkám tomu nová divočina…“ Jeden respondent – biolog, ochranář149 - nalezl pozitivitu v akcentování „divočiny“ v krajině především v tom smyslu „že je dobře ponechat je v bezzásahovém režimu, tento režim je typický pro divokou přírodu, která si sama poradí s problémem, je schopna odolat změnám v nějaké autochtonní podobě“, nicméně okamžitě dodává, že „divočina je něco jiného než nalézám v posthornické krajině.“ Respondenti upřednostňují ve svých výrocích „fakta“ nebo „klíčové pojmy“ – „kultivace“, „samoregulační mechanismy“ – které jim umožňují jednak jasně profilovat svá odborná, popř. občanská stanoviska – zvláště tedy ta, která je odlišují. Na základě toho, přistupují ke svým argumentacím velmi selektivně, což jednak kopíruje jejich rozdílná východiska ve svých jednáních a hodnoceních, jednak se zde vyjevuje i jistá vyhrocená stereotypnost ve vymezování se kultury vůči přírodě, ačkoli „tento poměr kultura a příroda se neustále vyvíjí“.150

Dílčí závěr: Sousloví „nová divočina“ vyskytující se dnes hojně v odborné literatuře, není v praxi (daná ve výzkumu škálou respondentů) nějak výrazně reflektováno, představy a určité hodnotové postoje (zejména estetické) k ní však ano: „…u hlušinových ploch jsou nejdříve břízy osiky, topoly, vývoj je poměrně dlouhodobý….u vodních ploch…a tam ten termín nová divočina zní velice hezky, protože se rychle zatahují (vodní plochy, pozn. autora), je to proto, že je to hlavní trasa ptáků, který na křídlech přinesou nějaká semena…“ nebo „nelíbí se mi na vodních plochách suché stromy“ (2. respondent hlásící se k tomuto pojmu) 149

Takto je v této práci označen v kontextu diplomové práce kdokoliv – ať už jednotlivec nebo občanské uskupení – kdo realizuje konkrétní aktivity směřující k ochraně biologicky hodnotných stanovišť v této krajině. 150 Podle: Kol: Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí. Malá Skála, Praha 2005.

56

Druhý respondent vnímal tuto „divočinu“ jako předpoklad pro ekologickou hodnotu možných ekosystémů: „…estetické právě úplně nevím…estetičnost není až tak důležitá ale co je jakoby objektivnější…výskyt zvláštních druhů, zvláštní diverzita, zvláštní ekologické procesy a jejich dopad na poznání světa, vědecké…estetická hodnota není ten správný argument.“

4.6. Územní ochrany hornické krajiny Z výzkumu je zřejmé, že preventivní postupy při dolování se ve smyslu případné ochrany přírody nějak zásadně neřeší. „ Rekultivační technici“ sice tvrdí, že jsou konkrétní kroky (při dolování) realizovány v dostatečné míře a odkazují tímto na „ horní zákon“ (ten však tuto prevenci specifikuje ve smyslu ochrany těžebních prostor a především možného negativního ovlivnění zdraví obyvatelstva). Jedním z funkčních metod prevence zásadních geologických změn již ve fázi dolování bylo považováno využití základky. Ta se však dnes v OKR nevyužívá, krátkodobě se vyskytly pokusy využívat tuto metodu (oblast Horní Suché), ale zhruba po dvou letech bylo od ní upuštěno. Na konkrétní otázku ihned oponují: „… území, které je několikrát ovlivněno hornickou činností a tady dolování probíhá od Larische si myslím, že ta území už se postupně zdevastovala, tak v dnešním stavu stoprocentně trvat na základce, která stoprocentně nevyřeší ty vlivy na povrchu [….], kdyby byly materiály, které by se do té základky daly dávat.” Jiný respondent konstatuje: “Vytvářejí se základkové směsi, které se využívají I v Severních Čechách, a tady ne, není snaha, aby byla, ale za to byly i výpovědi, že někdo v Suché začal zakládat.” Dnes je obecně přijímán argument, že proces zakládky je natolik finančně náročný (surová vytěžená hlušina musí být určitým způsobem zpracována, než je vrácena do důlních porubů), že by se nevyplatila samotná těžba uhlí. Na otázku, zda bychom měli ekologicky hodnotná území v těchto dynamických strukturách hornické krajiny chránit, měli všichni respondenti totožné názory v tom smyslu, že ano, nicméně odlišnosti se zvýraznily až při kladení dalších doplňujících otázek na toto téma.

57

Nejdříve pro ilustraci citujme několik vyjádření: „….měly by se chránit, ale pokud je daná oblast v dobývacím prostoru a je chráněna podle horního zákona jako důlní prostor, tak vyhlášena být nemůže” (myšleno PCHP pozn. autorky) “Respektuji, že se obě strany dohodnou v rámci správního řízení, je to nejjednodušší pro všechny strany…” “…z pohledu dnešních lidí připadá to území zajímavé, ale to území se vyvíjí a my tu budem možná do roku 2035…”(tím je myšlena důlní aktivita, pozn. autorky).

Klíčovým momentum se tedy jeví ani ne tak problém zda chránit, ano či ne, ale jaké se dnes nabízejí možnosti a do jaké míry jsou využívány (v kontextu legislativním, ekonomickém atd.) Před několika lety (a trvá to dodnes) se v odborném tisku a literatuře objevila celá série statí zaobírajících se tematikou „nové divočiny”, spontánních sukcesí v krajině – a to i té hornické - v jejich návaznosti se vyskytly i podněty k ochraně daných území: „Přírodní rezervace, kterými jsou menší území s vysokou koncentrací přírodních hodnot, reprezentující typické a významné ekosystémy, se na důlních odvarech vyhlašovat patrně nebudou […]. Složitější to však bude v případě přírodních památek, které jsou menšími přírodními útvary,”151 nebo “některé výseky umělých ekosystémů by stálo zato chránit jednak pro možnost studia jejich spontánního biologického oživení, a jednak proto, že slouží pro mnohé druhy organismů jako útočiště v kulturní krajině.”152

Z výzkumu však vyplynulo, že předchozí rozpory a případné protichůdné postoje účastníků

„….nemají hlavní oporu u účastníků, to je totiž hlavní problém a ani u úředníků plus samozřejmě majetkové poměry…není opora tam, kde by měla být.”

„My tu povinnost rekultivovat máme určenou zákonem…ze zákona máme povinnost sanovat a v případě, že to neprovedu, tak se někdo může tvářit, že jsem něco zanedbala.” 151 152

Podle Dolný, A.: Budou na odvalech chráněná území přírody? Živa, č. 4, 2000. Tamtéž.

58

“Biologové tvrdošíjně něco požadovali a za ty roky jsme poznali, že když spolu komunikujem, tak můžeme vymyslet spoustu pozitivního…”

se vyvinuly směrem ke konsensu v podobě “dohody o nezasahování” krátkodobého nebo dlouhodobého charakteru:153

„ Je jednodušší se domluvit a počkat”

„ ..chránit ano, ale asi vstřícností lidí, kteří to území nějakým způsobem sanují.”

„Spolupráce biologů při zpracování rekultivační stavby to je možná lepší ochrana než znemožnit pak jakýkoliv zásah.”

Současný stav vyplynul ze získaných zkušeností na obou stranách. Jednak jde, jak již bylo několikrát řečeno, o značně dynamické území, a “nejsme si jisti, jak se to bude vyvíjet, je to terminované,…” nebo “tyto lokality přece budou do jisté míry tou lidskou činností pořád ovlivněny, ten jejich vznik někdy i další vývoj je podmíněný, až může být v rozporu se statusem chráněné rezervace, která chrání přece nějakým způsobem stabilizovaná území”. Konkrétní důvody jsou formulovány i na straně realizátorů rekultivací, kteří připouštějí, že by pro ně legislativní cesta formou zákona 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, byla administrativně příliš zdlouhavá a procesně náročná: “…složité projednávání, způsoby projednávání i tu těžební činnost jestli by se tady nevyrojila nutnost povolování hornické činnosti...” Nicméně při dotazu „Jak vnímají rekultivační pracovníci ochranu biologických stanovišť?” odpovědi účastníků výzkumu z řad biologů jsou jednoznačné: „…jako nutné zlo…“, „ spíše negativně…“ nebo – „...když slyší slovo ochrana, chráněný, tak má strach, protože vidí možné problémy, potenciální problémy…dobře tak pojďme se nějak domluvit, ale hlavně žádné chráněné území.“ Zároveň však dodávají: „Už jsem se setkal se vstřícnými postupy, ale jsou to vyjímky.“; „… jde to mimo stočtrnácku, 153

Typickým příkladem je oblast louckých ryníků v k.ú. Louky nad Olší. Již před 500 lety byly v na území bažinatých lesů v povodí Olše vytvořena rybníková síť, ktrá se časem ještě rozšiřovala. V roce 1970 zde byla vyhlášena státní přírodní rezervace Loucké rybníky na ploše 32,98 ha. V 80. letech se však výrazně projevily povrchové deformace způsobené hlubinným dolováním a v roce 1982. V současnosti platí dohoda, že do oblasti se nebude provádět skrývka zeminy, nebude zde probíhat technickobiologická rekultivace, probíhají zde jen malé revitalizační zásahy.

59

netrvám na striktních příkazech, já opravdu dám hodně na dohodu, a když to funguje tak to funguje.“ Další respondent situaci komentuje takto: „..ne všichni jsou ochotni naslouchat radám a doporučením, jdou spíše cestou toho, že jim to zákon přikazuje, ale když jim to nikdo nepřikáže, tak si jdou tou naučenou a velmi rutinní metodou.“ Dílčí závěry: Z daného stavu věci vyplývá několik konkrétních poznatků: 1. Selektivní přístup biologů nebo ochranářských pracovníků při pokusech ochránit některá území, z čehož zároveň plyne, že tyto aktivity se vážou na určitý, „limitovaný“, poměrně uzavřený okruh lidí, kteří jsou ochotni se na daném problému domluvit. Z toho plyne, že na některých územích důlních provozů na tuto komunikaci rezignují (opakem jsou DP Karviná – Darkov a DP Stonava, Důl ČSM). 2. Jde o poměrně „stabilní“ (léty prověřenou) skupinu lidí, kteří jsou vůči sobě v komunikaci vstřícní, ačkoliv zároveň obhajují i své profesní statuty. Je však jen otázkou času, kdy se tato v současnosti fungující konstelace lidí naruší, a zda se problém navrátí do svého „primárního stádia“ nebo bude možné kontinuálně navázat: „..já se děsím až ta kolegyně odejde do důchodu, protože nevím, jaká bude návaznost…“, „ ..pak asi bude potřeba jít na tu legislativní úroveň“. V neposlední řadě musím konstatovat, že dva ze 6 respondentů i nadále pokračují v aktivním vyhledávání biologicky hodnotných stanovišť v těchto končinách, ostatní spíše spoléhají na povinnou územně plánovací dokumentaci, včetně EIA (jejíž součástí je i biologický monitoring „před vstupem do terénu“ - tedy před rekultivací). 3. Dalším sporným aspektem je dle mého názoru „čitelnost“ takto chápané prováděné ochrany přírody, resp. jak jsem to zde pracovně nazvala – dohoda o nezasahování: není příliš „čitelná“ pro laickou, ale ani odbornou veřejnost. V kontextu toho současného konsensu zároveň absentují i jakési „modelové příklady“, které by snad umožnily lepší orientaci v daném problému i snahu směřovat nové informace i k „běžnému občanovi“. Participace občanů je zde (až na pár výjimek) minimální a jeho úloha je zde pasivní: „…běžný občan to nevnímá, běžný občan vnímá hornickou krajinu jako buďto místo strašidelné, protože je to raná fáze rekultivace, technická rekultivace, nebo jako místo, kde chce posléze stavět dům, nebo když rostou na Emě hřiby, tak jdou na hřiby“ nebo „..informovanost je malá…“ 4.

60

5. Závěr V teoretické části diplomové práce jsem se pokusila zmapovat proměny hornické krajiny s kritickým zřetelem k sanacím a rekultivacím. Tyto interpretačně paradoxní a rozporuplné končiny jsou zároveň živelně obsazovány v přírodě vzácnými ekosystémy a na nich závislými živočišnými i rostlinnými druhy. Aktuální je v současnosti diskuse o „nové divočině“. Toto metaforické vyjádření jsem se pokusila v první části práce na základě komparativního postupu vymezit a prostřednictvím empirického výzkumu také zhodnotit jeho „nosnost“ v praxi. S ohledem na průkazný výskyt zvláště i kriticky ohrožené fauny (i flóry) na těchto územích se dnes etablují podněty k jejich ochraně. Ke svému empirickému zkoumání jsem si vybrala 2 případy, u kterých byl na základě předchozího studia dokumentů a teoretické literatury vysloven předpoklad, že zde existují určující překážky při vyhlašování maloplošných chráněných území – konkrétně přechodně chráněné plochy. Následně jsem měla tedy dospět k odpovědi na hlavní výzkumnou otázku: „Jaké jsou očima aktérů bariéry ve vyhlašování PCHP? Rozhovory a jejich dílčí závěry jsem zformovala do čtyř problémových okruhů: Jak je v současnosti vnímána hornická krajina; jak je reflektován a hodnocen historický vliv sanací a rekultivací na krajinu Ostravska; nová divočina a jak jsou reflektovány možnosti její územní ochrany. Z hlediska interpretace této krajiny je zřejmý jistý posun: Od „neplodných území“ a měsíční krajiny, se kterou je potřeba bojovat (rekultivací), se její vnímání a přemýšlení o ní postupně proměňuje a všichni účastníci výzkumu zdůrazňovali spíše její pozitivní vlastnosti. Je však potřeba dodat, že charakteristiky uváděné respondenty se jevily značně selektivní, často ve vztahu k jeich profesnímu zařazení nebo jiným aktivitám (např. vědeckovýzkumným, ochranářským atd.). Profesní skupina „realizátorů sanací“ zdůrazňuje dvojznačnost v reflexi hornické krajiny. Jednak jde z jejich pohledu stále o postiženou krajinu (dle vyjádření jednoho respondenta nemají rádi pojem „zničená), uznávají však, že tato krajina disponuje biologicky velmi hodnotnými stanovišti, ať už jak výsledek řízené sukcese (revitalizací, popř. biologických reultivací), tak i té spontánní. Nejsou příliš nakloněni kvalitativně rozlišovat biologickou hodnotu těchto dvou přístupů. Reflexe této krajiny očima biologů, popř. jednotlivců či skupin ochranářské povahy (odborné a občanské role se zde často prolínají) není určována vztahem k původní – předhornické- podobě krajiny, jednoznačně se identifikují s jejím

61

současným stavem jako fenoménem uzce spojeným s lidskou činností, který je potřeba odborně zkoumat pro získávání nových poznatků a chránit. Dalším klíčovým momentem je historický vliv sanačních a rekultivačních postupů na krajinu. Všichni respondenti se ve výzkumu shodli na tom, že se jejich působení na krajinu projevilo zcela zásadně, a dá se říct, že se tak stále děje. Základní půdorys sanačně pojatých staveb má neměnné dvě fáze: technickou a biologickou (biotechnickou). Změny jsou patrné zejména u těch druhých, kdy se od plošných zemědělských rekultivací preferovaných v 70. a 80. letech, přešlo v 90. letech – opět jednostranně- na ty lesnické (nicméně se postupně se upouští od jejich monokulturních podob). Shodně všichni respondenti kladně hodnotili častější začleňování vodních ploch do terénu, i když v motivech se rozcházejí. U biologů a ochránců je tento aspekt odůvodněný snahou udržet na daných územích vzácné biotopy a na ně vázané živočišné a rostlinné druhy, U „rekultivačních pracovníků“ převažuje především rekreační a z toho vyplývající estetické hledisko, nicméně jsou si vědomi i nutnosti biologicky hodnotná stanoviště určitým způsobem „spravovat“. Není nezajímavé podotknout, že pro ně v této souvislosti je modelovým příkladem rekultivace „Darkovského moře“, které oba respondenti z řad „realizátorů sanací“ neopomněli zmínit. Určitou proměnu zaznamenaly i plánované postupy a organizace rekultivací na jednotlivých plochách, které mají konkrétní podobu v plánech sanací schvalovaných každých 5 let - poslední jsou na období 2009-2013. Není už preferován jakýsi „frontální nástup“, ale jednak o rozložení rekultivací do menších etap, a také o zohlednění a usměrňování jejich posloupnosti v čase, např. na základě vznesených biologických požadavků. Dle vyjádření všech respondentů je zřejmé, že sanace a rekultivace jako profese a jejich „konzervační“ přístup ke krajině má i svoji budoucnost, spíše jde o to, aby byl jimi zohledňován a respektován i fakt nových odborných poznatků o dané problematice, který by byl realizován i v praktické rovině. Jeden okruh otázek byl zaměřen na pojem „nová divočina“. V odborné literatuře pojem často reflektovaný, nicméně v praxi příliš využíván není. Jen dva ze šesti respondentů byli ochotni na tento pojem nějak reagovat, přesto spíš byli ochotni přistupovat k němu poměrně kriticky a zdůraznit jen některé aspekty. Oba uváděli představy a hodnotová stanoviska vyvěrající z obrazu „divočiny“, „divoké přírody“, jeden ze znalců rekultivačních technik (zároveň vysokoškolský učitel) uvedl především estetické hodnoty, které vyvozuje z užitkové funkce daného místa, teprve posléze uvedl

62

i nutnost biologických charakteristik. Druhý byl biolog (taktéž vysokoškolský učitel), který postupoval zcela opačně a na estetické aspekty divočiny zcela rezignoval. Posledním okruhem mého tázání ve výzkumu bylo jak je vnímána možnost ochrany hornické krajiny. Tady se vyskytují rozpory již v hodnocení preventivní fáze pro budoucí ochranu krajiny. „Rekultivační pracovníci“ prevenci hodnotí jako dostatečnou, s odkazem na zákonnou povinnost, kterou musí plnit („horní zákon“). Připouštějí však, že aplikování základky při dolování, která by snížila destruktivní dopady na zemský povrch, není využívána (dnes pouze dolování na zával), a to především z finančních důvodů. Respondenti z řad ochranářských aktivit prevenci tohoto charakteru považují jednoznačně za nedostatečnou. Dá se říct, že překvapivá reakce všech respondentů byla na otázku, zda chránit biologicky hodnotná území na rekultivovaných nebo v budoucnu rekultivovaných plochách. Všichni se shodli na tom, že ano je to nutné. Jak empirický výzkum ukázal v současnosti je účelový a reálnější „mimolegislativní“ postup (tedy nevyhlašovat maloplošná chráněná území), formou oboustranných „dohod o nezasahování“. Základní předpoklad, že trvají bariéry při vyhlašování maloplošných chráněných území – konkrétně přechodně chráněné plochy – se potvrdil. Pro profesní skupinu „realizátorů rekultivací“ je to podstatný moment stav legislativní úpravy, konkrétně „horní zákon“. Jednak jsou zde rekultivace zahrnuty do celého komplexu těžby, takže ten kdo těží následně musí provádět i komplexní obnovu terénu. Tento zákon také legitimizuje postupy pro vytváření tzv. finančních rezerv pro následnou sanaci, které se však v praxi projevují jako nedostatečné. Nezpochybnitelných faktem zůstávají výhodné majetkové poměry v OKR. Výhradnímu vlastníkovi, společnosti RPG, je dnes připisován až 70% majetkový podíl na těchto územích. Jde jen o obecný údaj pro celý OKR, protože v jednotlivých katastrálních územích může být situace odlišná (např. k.ú. Darkov, Louky aj. je to až 95%, jinde jsou to jen 2%). Je to důsledek předchozího historického vývoje, který zejména od 70 let upřednostňoval výkup pozemků spolu s postupující těžbou. V této situaci se značně omezují možnosti státní správy, obcí i jednotlivců spolurozhodovat a aktivně se podílet na proměně krajiny v této oblasti. Na hlavní výzkumnou otázku jaké jsou očima aktérů bariéry ve vyhlašování PCHP v základní rovině odkážu na výše řečené. Tedy „rekultivační pracovníci“ jsou limitováni zákonnou úpravou (ačkoli těžba uhlí už není legislativně charakterizována jako „veřejný zájem“). Výhodné majetkové poměry jim značně zjednodušují klíčovou pozici, a nic je účinně nenutí k nějakým vyjednávacím postupům. Jednotlivci či

63

ochranářské spolky (společnosti) se po několika marných pokusech uchýlili ke strategii tzv. dohod o nezasahování, které následovaly vždy po ukončení správního řízení k návrhu na výhlášení PCHP na určité lokalitě. Tuto cestu dnes preferují ze dvou základních příčin: jednak jde z podstaty o velmi dynamické prostředické a vyhlašovat zde chráněné území se může ukázat jako dlouhodobě neúnosné. Zároveň po předchozích zkušenostech, kdy se jim nepodařilo prosadit jediný z dřívějších návrhu (Karvinsko), zjistili že protistrana je ochotna k určitým kompromisům a vstřícným jednáním. „Rekultivační pracovníci“ zdůvodňují tento stav složitostí a zdlouhavostí administrativního procesu při případné realizaci zvláště chráněných území. Ve vedeném výzkumu jsem pak poukázala na důsledku, které tento kompromis může mít: 1. Selektivní přístup „ochranářů“ k ochraně konkrétních území, jejich „komunikační rádius“ se váže na určitý, svým způsobem limitovaný okruh lidí, kteří jsou ochotni se domluvit (DP Darkov-Doly, DP Stonava), jinde na komunikaci rezignují. 2. Jde o poměrně stabilní skupinu lidí, je jen otázkou času, kdy bude tato „výhodná“ konstelace porušena (odchod do důchodu). Pak se spor může opět vyostřit ve snaze vrátit se k daným legislativním úpravám nebo se kontinuálně naváže na stávající. 3. Nedostatečná „čitelnost“ pro laickou i odbornou veřejnost. Nejsou veřejně prezentovány ani jakési „modelové“ příklady, které by umožnily lepší orientaci v problematice a snad i zvýšený zájem místních občanů, kteří až na malé vyjímky zde hrají zcela pasivní roli. 4. Pouze dva ze šesti respondentů řekli, že dál aktivně vyhledávají další biologicky hodnotná území. 5. Lze najít interpretační rozpor mezi tím, zda dohoda mezi stranami byla úspěšná, a zda posléze svoji charakteristiku ztratila (prokazatelně ze strany „realizátorů sanací“). Příznačný je pro tuto rozpornost vývoj lokality Horní louka na Karvinsku. Došlo zde k dočasné „dohodě o nezasahování“ na dobu tří měsíců, která měla umožnit bezpečné vyhnízdění ptáků klasifikovaných jako druhy kriticky a silně ohrožené. Na tuto dobu byly zcela zastaveny rekultivační práce v dané oblasti. Nicméně po uplynutí této doby byla v bezprostřední blízkostiuskladněna hlušina a lokalita byla znehodnocena.

64

Nabízí se jednoduchá otázka, jak tuto situaci řešit, a zdá se, že existuje jednoduchá odpověď – změny v legislativních předpisech. Ačkoli tento způsob bude asi ještě zdlouhavý v daném stavu věci se jeví nejúčinnější. Ráda bych touto cestou přispěla k poznávání hornické krajiny na Ostravsku. Rozhodně si myslím, že se nabízejí další možnosti jejího zkoumání, ať už v rovině biologické, tak estetické, jejíž nutnost bych zde ráda vyzdvihla. Protože již existuje řada reflexí a popularizačních impresí o Severočeské pánvi, ale OKR je stále literární pustina. V sociálním kontextu by se mohly např. aktualizovat výzkumy vedené sociologe Liborem Musilem na ostravských šachtách a zkoumat zda a jak se proměnil pohled havířů na přírodu. Mě osobně by zajímalo do jaké míry a jakým způsobem se lidé vracejí do těchto dříve vylidněných oblasti, popřípadě zda si k této krajině vytvořili i ryze osobní vztah, nebo je pravda, co se říká, že Ostravák vyjede v sobotu z města a zastaví se až v Beskydech?

65

6. Anotace Autor diplomové práce: Bc. Silvie Mickertsová Vedoucí diplomové práce: Ing. Zbyněk Ulčák, PhD. Název práce: Rekultivace ano či ne? – Industriální divočina na Ostravsku Počet slov: 18 602

Tato diplomová práce se zabývá rekultivacemi v hornické krajině Severomoravského kraje. Hlavním cílem je realizovat kritickou reflexi historického vývoje sanací a jejich pojetí krajiny a to na konkrétním příkladě Ostravska. Její součástí je pak i mapování současné diskuse o této problematice a pokus o vymezení pojmu „nová divočina“. S tím souvisí i další zásadní téma této práce - reálné možnosti ochrany přírody v dynamických strukturách hornické krajiny. Empirická část diplomové práce nastiňuje výzkumnou metodu, techniky sběru dat a popisuje průběh kvalitativního výzkumu vedeného v návaznosti na předchozí teoretickou část práce. Konečně v poslední fázi jsou výsledky výzkumu předloženy a interpretovány.

Abstract Author of diploma thesis: Bc. Silvie Mickertsová Supervisor of diloma thesis: Ing. Zbyněk Ulčák, PhD. Title of diploma thesis: Recultivation yes or not? – Industrial wilderness in Ostrava area Number of words:

This diploma thesis is concerned about recultivation in mining landscape of the North Moravian region. The main point is to realize a critical reflection of historical progress of sanitation on Ostrava area as a concrete example. Part of the diploma thesis is also surveying of present-day discussion about this topic and trying to define the concept of “a new wilderness”. In relation to that there is another fundamental part of this diploma thesis - a real possibility of nature protection in dynamic structures of mining landscape. The empirical part of the diploma thesis outlines the research methods, techniques of data collection and describes the process of qualitative research made in concurrence with previous theoretical part of the thesis. Finally in the last part the results of the research are exposed and interpreted.

66

Key words - klíčová slova Mining landscape - hornická krajina, renovation - obnova, protection of nature – ochrana přírody, perception - vnímání, recultivation - rekultivace, sanitation - sanace.

67

7. Jmenný index Bauman, Z., 29 Koutecký, T., 14 Beck, U., 37 Kovář, P., 4 Beeby, A., 33 Kryl, V., 20, 21 Bell, D., 53 Lacina, D., 36 Bernard, M., 25, 26 Moldan, B., 29 Cílek, V., 29, 35 Musil, L., 29, 31 Culek, M., 5 Neuhäuslová, Z., 6 Daněk, M., 5, 7 Nosálková, M., 30 Dirner, V., 28, 37 Novotná, D., 16, 22 Disman, M., 45 Pelikán, J., 16 Dolný, A., 4, 58 Prach, K., 35 Ďuriš, Z., 4, 55 Primack, R.B., 34, 36, 42 Eberrsbach, K., 30 Sádlo, J., 33 Fine, G.A., 37 Silverman, D., 45 Fröhlich, E., 20, 21 Sixta, J., 20, 21 Hájek, P., 19, 38 Stöckelová, T., 35 Havrlant, M., 9,10,12 Storch, D., 33 Hendl, J., 45, 46 Štýs, S., 9, 11, 24, 28, 29, 30, 32 Horká, J., 4, 55 Vaněčková, M., 27 Jakrlová, J., 16 Zýka, J., 29 Jeník, J., 29 Žižlavský, M., 45, 46 Keller, J., 54 Kostruch, J., 12, 21 Koutecká, V., 39

68

8. Prameny Odborné texty Bauman, Z.: Myslet sociologicky, SLON, Praha 1996. Beck, U.: Riziková společnost, Slon, Praha 1995. Beeby, A.:Epply Ecology. Chapman a Hall, London 1993. Bell, D.: The coming of Post – Industrial Society. Basic Books, New York 1973. Bernard, M.: Ochrana životního prostředí. EPS, Brno 2005. Cílek, V.: Tsunami je stále s námi. Alfa Publishing, Praha 2006. Culek, M. a kol.: Biogeografické členění České republiky, Enigma, Praha 1996. Daněk, M.: Černobílý svět. Vyprávění o zajímavostech z podzemí Ostravska, putování za neobyčejnými lidmi, stroji a příběhy ze šachet. Profil, Ostrava 1972. Disman, M.: Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Karolinum, Praha 1993. Dirner, V. a kol.: Ochrana životního prostředí. VŠB –TU, Ostrava 2001. Eberrsbach, K.: Základy a strategie revitalizace půdy průmyslových stanovišť, Disertační práce, VŠB-TU, Ostrava 2004. Hájek, P.: Krajina zevnitř. Nakladatelství Malá Skála. Praha 2002. Hendl, J.: Kvalitativní výzkum. Praha : Portál, 2005. Jakrlová, J., Pelikán, J.: Ekologický slovník. Fortuna, Praha 1999.

Keller, J.: Úvod do sociologie. Slon, Praha 1997. Kol.: Botanika a ekologie obnovy, Karolinum, Praha 2005. Kol: Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí. Malá Skála, Praha 2005. Kol.: Nový akademický slovník cizích slov.Academia, Praha 2006 Kol.: Průmyslová krajina. Sborník referátů z odborné konference pořádané 23. března 2004 v Karviné. Slezská univerzita, Opava 2004. Kol.: Průmyslová krajina, Sborník referátů z odborné konference. VŠB – TU, Ostrava 2005.

69

Kol: Ostravsko. Chráněná území ČR X., Agentura ochrany přírody ČR a EkoCentrum Brno, Praha 2004. Kol.: Téma pro 21. století – Kulturní krajina aneb proč ji chránit. MŽP, Praha 2000. Kol.: Tvář naší země – krajina domova, Krajina jako přírodní prostor, Jaroslav Bárta, Sudio JB, Brno 2001. Kol.: Uhelné hornictví v Ostravsko-karvinském revíru. Anagram, Ostrava 2003. Koutecká, V.: Příroda okresu Karviná. Okresní úřad Karviná, Referát životního prostředí, Karviná 1998. Koutecká, V.: Příroda Ostravy. Statutární město Ostrava, Ostrava 2001. Kryl, V., Fröhlich, E., Sixta, J.: Zahlazení hornické činnosti a rekultivace. VŠB – TU. Ostrava 2002. Moldan, B., Zýka, J., Jeník, J.: Životní prostředí očima přírodovědce. Academia Praha, 1979. Neuhäuslová, Z. a kol.: Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky.- Academia, Praha 1998. Nosálková,M.. Revitalizace krajiny – rekultivace Severočeské hnědouhelné pánve. Bakalářská práce, VŠB, Ostrava 1998. Novotná, D. (eds.): Úvod do pojmosloví v ekologii krajiny. Enigma, Praha 2001. Primack, R.B..: Biologické principy ochrany přírody. Portál, Praha 2001. Sádlo, J. a Storch, D.: Biologie krajiny – biotopy české republiky. Vesmír Praha, 2000.

Silverman, D.: Jako robiť kvalitatívny výskum. Ikar, a.s., Bratislava 2005.

Štýs, S. a kol.: Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin. SNTL Praha, 1981.

Vaněčková, M.: Historický vývoj těžby nerostných surovin na Příbramsku v 19. a 20. století a její vliv na životní prostředí. Diplomová práce, MU FSS, Brno 2007. Žižlavský, M.: Metodologie pro SPSP. FSS, Brno 2003.

Novinářské články Cílek, V.: Kladno – nalezená instalace. Analogon, č.36:74-76. Fine, G.A.: Jak se dělá příroda a ochočuje divočina: Problém ´vysbírávání´lesů v houbařské kultuře. Biograf, (24), 29-56.

70

Dolný, A.: Využití vážek k indikaci stavu prostředí v hornické krajině. Acta Facultatis Rerum Naturalium,Universitas Ostraviensis 200, Biologica–Ekologica 2001, 8:100–107. Ďuriš, Z., Horká, I.: K výskytu raka bahenního Pontastacus (= Astacus) leptodactylus Eschscholtz na Karvinsku. Čas. Slez. Muz. Opava (A), 50 (supl.) 2001: 78-84. Havrlant, M.: Historie a současnost ostravských hald báňského průmyslu. Vlastivědné listy Slezska a Severní Moravy roč. 29 (2003), č.1: s.25-28. Havrlant, J.: Hornictví a jeho trvalé následky poddolované karvinské části Ostravské pánve. Geografie, sborník České geografické společnosti. Roč.10 (1997), č.4: 279-287. Kostruch, J.: Historie asanačně-rekultivačních prací v Ostravskokarvinském revíru (OKR). Pohledy, roč. 6, č. 5, 1998, str. 27-30. Kovář, P.: Ekologie krajiny nebo krajina versus ekologie? Ochrana přírody. 57 (2002), č. 10:298–299. Koutecký, T.: Těžební krajina Ostravsko-karvinského revíru. Veronica, XXI (2007),č. 1: 15. Musil, L.: Je předstihová rekultivace až na konci odpadní roury?“ Veronica č. 1 2006. Prach, K.: Příroda pracuje zadarmo, Vesmír 85 (2006): 272-277. Stöckelová, T.: Příroda v Národním parku Šumava. Vesmír 83 (2004): 86-95.

Internetové zdroje www.okd.cz www.ochranaprirody.cz

Legislativa Zákon č.44/1988 Sb. Zákon o ochraně a využití nerostného bohatství Zákon č. 168/1993 Sb., horní zákon Zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny Správní řád č. 500/2004 Sb. Ostatní prameny Aktualizace a upřesnění ARS v dobývacích prostorech Vítkovice, Slezská Ostrava, Přívoz, Michálkovice a Heřmanice, OKD. a.s. IMGE Ostrava, 2000. Zápis z 35. zasedání ObNV v Ostravě – Moravská Ostrava, konaného 2.7.1969. Zápis ze zasedání ObNV ve Slezské Ostravě, konaného dne 27.7.1960 v 8 hodin ráno.

71

Podnět k vyhlášení přechodně chráněné plochy v Karviné (příp. zvláště chráněného území) z důvodu ochrany výskytu významných živočišných druhů a také důvodů vědeckých a studijních, Magistrát města Karviné, odbor životního prostředí, ze dne 19.4.2006. Doplňková zpráva k „Podnětu k vyhlášení přechodně chráněné plochy v Karviné (příp. zvláště chráněného území) z důvodu ochrany výskytu významných živočišných druhů a také důvodů vědeckých a studijních kze dne 10.5.2006. Oznámení o zahájení řízení Magistrátem města Karviné odborem životního prostředí, ze dne 26.5.2006. Doplnění vyjádření k řízení o vyhlašování přechodně chráněné plochy v k.ú. Louky nad Olší, vydané OKD, a.s., IMGE odštěpný závod dne 5.2. 2001. Zápis z jednání ve věci vyhlášení přechodně chráněné plochy v k.ú. Louky n. Olší a Darkov, Okresní úřad Karviná, ze dne 1.února 2001. Usnesení o zastavení řízení ve věci přechodně chráněné plochy v k.ú. Darkov“ vydané Odborem životního prostředí Magistrátu města Karviná ze dne 27.6.2006. Rozhodnutí o vyhlášení přechodně chráněné plochy“ ze dne 14.6.1993, Okresní úřad Nový Jičín, referát životního prostředí. Rozhodnutí o vyhlášení přechodně chráněné plochy. Ze dne 27.5.1994, Magistrát města Ostravy, odbor ekologie. Rozhodnutí o vyhlášení přechodně chráněné ploch. Ze dne 24.4.1995, Okresní úřad Nový Jičín, referát životního prostředí. Rozhodnutí o vyhlášení přechodně chráněné ploch ze dne 9.9.1996, Okresní úřad Nový Jičín, referát životního prostředí. Rozhodnutí o vyhlášení přechodně chráněné plochy Ostravy, odbor ekologie.

ze dne 8.1. 1996, Magistrát města

Rozhodnutí o vyhlášení přechodně chráněné plochy podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 28.5. 2003.

72

9. Přílohy Příloha č. 1 Sídlištní výstavba a vodohospodářský systém Ostravska pod vlivem poválečného hornictví

Příloha č. 2 Přehled dosud vyhlášených přechodně chráněných ploch v MSK

Příloha č. 3 Mapa sanací a rekultivací v měřítku 1:10 000, Důl ČSM

Příloha č. 4 Návod rozhovoru

Příloha č. 5 Současný stav lokality Darkovský dvůr

Příloha č. 6 Současná podoba lokality Horní louka

73

Příloha č. 1 Sídlištní výstavba a vodohospodářský systém Ostravska pod vlivem poválečného hornictví154

Příloha č. 2 154

Reprodukce z knihy Kol.: Uhelné hornictví v Ostravsko-karvinském revíru. Anagram Ostrava, 2003.

74

Přehled dosud vyhlášených přechodně chráněných ploch v MSK Název PCHP 1 .

PCHP v k.ú. Libhoš ť a k.ú. Šenov

2 .

PCHP v k.ú. Libhoš ť a k.ú. Šenov

Kdo ji vyhlási l Okresní úřad Nový Jičín, referát ŽP

Na čí popud byla vyhlášena ZO 70/02 ČSOP Nový Jičín Stanice pro záchranu živočichů v Bartošovicíc h na Moravě

Okresní úřad Nový Jičín, referát ŽP

ZO 70/02 ČSOP Nový Jičín Stanice pro záchranu živočichů v Bartošovicíc h na Moravě

Důvod ochrany

Datum vyhlášení

Doba trvání

Zajištění podmínek druhové ochrany zvláště chráněnýc h živočichů v souvislosti s realizací programu repatriace raroha velkého Falco charrug Zajištění podmínek druhové ochrany zvláště chráněnýc h živočichů v souvislosti s realizací programu repatriace raroha velkého Falco charrug

14.6. 1993

Červen – červene c 1993 – 1997 /5let155

16.10.200 0

Červen – červene c 2001 – 2010 /10 let156

Poznámky

Tato PCHP byla opakovaně vyhlášena na stejném území i na základě stejných ochrannářskýc h pohnutek.

155

Viz „Rozhodnutí o vyhlášení přechodně chráněné plochy“ ze dne 14.6.1993, Okresní úřad Nový Jičín, referát životního prostředí. 156 Viz „Druhová ochrana živočichů – přechodně chráněná plocha v k.ú. Libhošť a k.ú. Šenov podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ze dne 16.10.2000, Okresní úřad Nový Jičín, referát životního prostředí.

75

3. PCHP Martinovský mokřad v k.ú. Martinov

Magistrát Ostravské města muzeum, Ing. Ostravy, Foral odbor ekologie

Ochrana hnízdišť kriticky a silně ohroženého ptactva

27.5.1994 1994 – 2004 /10let157

4. PCHP v k.ú. Spálov a k.ú. Kamenka

Okresní úřad Nový Jičín, referát ŽP

Referát životního prostředí Nový Jičín

Lokalita hnízdišť čápa černého Ciconia nigra, předmětem ochrany je zvláště chráněný živočich a jeho životní prostředí

24.4.199 5

5. PCHP v k.ú. Kopřivnice

Okresní úřad Nový Jičín, referát životního prostředí.

Referát životního prostředí Nový Jičín

Ochrana lokality s výskytem populace čolka horského

9.9.1996

Kriticky ohrožené druhy: břehouš černoocasý, vodouš rudonohý, Silně ohrožené druhy: bekasina otavní, pisík obecný.

Počínaje měsíci březen až červen 1995, „dále pak opakovaně po tuto dobu v následuj ících letech“ /bez časového omezení 158 . Období duben až srpen 1997 a to až dod roku 2002

157

Viz „ Rozhodnutí o vyhlášení přechodně chráněné plochy.“ Ze dne 27.5.1994, Magistrát města Ostravy, odbor ekologie. 158 Viz „Rozhodnutí o vyhlášení přechodně chráněné ploch“ Ze dne 24.4.1995, Okresní úřad Nový Jičín, referát životního prostředí. 159

Viz „ Rozhodnutí o vyhlášení přechodně chráněné ploch“ ze dne 9.9.1996, Okresní úřad Nový Jičín, referát životního prostředí.

76

6. PCHP na území „Koráb – tůně, k.ú. Poruba jih

7. PCHP Studenec, k.ú. Nová Plesná

8. PCHP v k.ú. Větřkovice

Magistrát města Ostravy, odbor ekologie

Magistrát města Ostravy, odbor ekologie

Odbor ekologie MMO

Výskyt zvláště chráněných živočichů a rostlin

8.1. 1996

/5 let159 1996 – 2006 /10 let160

Oddělená zavodněná terénní deprese na rekultivované m území „Rekultivace území Rudná – 3. stavba, Koráby“

27.6.1997 1997– Potvrzen 2001/5 výskyt dvou zvláště let161 chráněných druhů rostlin Městský Žádost Výskyt 28.5.2003 2003 – p. Basek, úřad podali kriticky 2005 Adolf, pí Kopřivnice, jednotlivci ohroženého /3 Doležalová, 162 odbor druhu hřibu roky Marie, Pí životního Fechtnerova Kachařová, prostředí a Boletus J. fechtneri a VLHZ dalších vzácných druhů hub ( hřib skvrnitý, hřib přívěskatý, podloubník siný) Odbor ekologie MMO

160

Viz „ Rozhodnutí o vyhlášení přechodně chráněné plochy“ ze dne 8.1. 1996, Magistrát města Ostravy, odbor ekologie. 161 Viz „Rozhodnutí o vyhlášení přechodně chráněné plochy podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 28.5. 2003. 162 Viz „Rozhodnutí“ ze dne 28.5.2003, Městský úřad Kopřivnice, odbor životního prostředí a VLHZ.

77

Příloha č. 3 Mapa sanací a rekultivací v měřítku 1:10 000, Důl ČSM

78

Příloha č. 4 Návod rozhovoru •

Jak je v současnosti vnímána hornická krajina

Jak je jednotlivými aktéry vnímána hornická krajina? Jaké vnímají jednotliví aktéři rozdíly mezi hornickou krajinou v minulosti a tou současnou? •

Jak je reflektován a hodnocen historický vliv rekultivací na krajinu Ostravska

Jaké hodnotí všichni zúčastnění rekultivované oblasti? Chodíte na některou v minulosti sanované území na procházky? Jak dle vašeho názoru ovlivňují rekultivace výslednou podobu krajiny? Jak jednotliví aktéři vnímají pozitivní vlivy sanací v krajině? Jak jsou hodnoceny negativní dopady v krajině a to jak v minulosti, tak v současnosti? Je potřeba pokračovat v tradici rekultivací, tak jak se vyvíjely od 50. let minulého století? •

Nová divočina

Jak vnímáte spontánní složku průmyslové krajiny někdy nazývanou „nová divočina“? Líbí se Vám? Jak se dá „nová divočina“ dle Vás charakterizovat, v jakém smyslu chápete tento pojem? Jak vnímáte ekologickou hodnotu „nové divočiny“? Mohou tyto spontánní procesy časem nahradit současné rekultivační postupy? Do jaké míry? Měli bychom takto ekologicky hodnotná území v dynamických strukturách průmyslové krajiny chránit? •

Jak je dnes vnímána možnost ochrany hornické krajiny

Jak vnímají realizátoři sanací dnes využívané těžební postupy a technologie v návaznosti na následné rekultivace? Jak vnímá profesní skupina realizátorů sanací snahy biologů o vyhlašování chráněných území v dosud nerekultivovaných oblastech? Jaké jsou postoje sanačních techniků k vyhlašování PCHP na těchto lokalitách? Jaké jsou postoje biologů a ekologů k vyhlašování těchto PCHP na těchto územích? Vyhledáváte aktivně i nyní území, která by byla vhodná chránit? Jakou roli zde hrají angažovaní jednotlivci nebo spolky? Jakou zkušenost máte s pracovníky státní správy v rámci ochrany přírody? Existuje shoda v uplatňování tohoto způsobu územní ochrany? Jak charakterizují zúčastnění případné bariéry v řešení tohoto problému? Je zde vůle nacházet kompromisní řešení?

79

Příloha č. 5 Současný stav lokality Darkovský dvůr163

163

Foto archiv autorky

80

Příloha č. 6 Současná podoba lokality Horní louka164

164

Foto archiv autorky

81