Dysplazie kyčelních kloubů psa

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

Dysplazie kyčelních kloubů psa Diplomová práce

Vedoucí práce:

Vypracoval:

Dr. Ing. Zdeněk Havlíček

Natalie Juráňová

Brno 2010

PROHLÁŠENÍ: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Dysplazie kyčelních kloubů psa“ vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury.

dne ………………………………………… podpis diplomanta ……………………

PODĚKOVÁNÍ: Děkuji MVDr. Jaromíru Ekrovi za odborné rady a za poskytnutí údajů od všech uváděných plemen psů diagnostikovaných RTG projekcí na jeho klinice. Dále děkuji Dr. Ing. Zdeňku Havlíčkovi za konzultace, odborné a organizační vedení, a Ing. Uhlíři za jeho pomoc při vyhodnocování statistických údajů. Dále děkuji všem, kteří mi přispěli k této práci cennými radami, poskytnutou literaturou nebo jinak.

Abstrakt: Ve své diplomové práce chci poukázat na dědičné vývojové onemocnění dysplazie kyčelního kloubu (DKK) u psů

a s tím spojené pohybové problémy

v závislosti na genetických faktorech a faktorech prostředí, jako je výživa, chov a aktivita psa. Ve své práci jsem využila databázi psů z veterinární kliniky, u kterých bylo provedeno rentgenologické vyšetření na DKK od roku 2004 do roku 2009. Celkem jsem do své práce zahrnula 4723 jedinců z 19 plemen. Z těchto jedinců bylo 2726 fen a 1997 psů. U těchto jedinců bylo provedeno statistické vyhodnocení na DKK s celkovým výsledkem : 2920 zdravých jedinců a 1803 jedinců s pozitivním nálezem. Z těchto pozitivně diagnostikovaných jedinců bylo 1067 fen a 736 psů. Tyto výsledky už na první pohled naznačují, že je nutné se na toto onemocnění více zaměřit a nepouštět do chovu jedince s pozitivní diagnózou, ať už je její hodnota sebemenší jak se mnohdy děje u některých chovatelských klubů. Klíčová slova: pes, dysplazie, kyčelní kloub, dědičnost, onemocnění, selekce

Abstract: In my diploma paper I want to refer to a hereditary developmental disease called Hip Dysplasia (HD) in dogs. The next point I want to refer to is the motoric problems depending on genetic factors and environmental factors such as nutrition, breeding and activity of a dog. When working on my thesis I took advantage of the database of dogs from veterinary clinic. All the dogs had been radiologically examined for any signs of HD from 2004 to 2009. In total, I involved 4723 specimens of 19 different subbreeds into my thesis. 2726 specimens were female dogs and 1997 were male dogs. All of these specimens were laid under a statistic evaluation concerning HD. 2920 specimens were found healthy and 1803 specimens were diagnosed with HD. The group of positively diagnosed specimens consisted of 1067 female dogs and 736 male dogs. As we can see these results indicate that it is necessary to focus more energy on this disease as well as on the fact that the positively diagnosed specimens should not be allowed to join the rest of the rearing even if the significance of HD was slightest. The sad thing is that this thing is very often taken very lightly by some breeder clubs. Key words: dog, Dysplasia, hip joint, heredity, disease, selection

OBSAH: 1.0

ÚVOD.............................................................................................................................8

2.0

CÍL PRÁCE...................................................................................................................9

3.0

POHYBOVÁ SOUSTAVA PSA ................................................................................10

3.1

Měkké tkáně .........................................................................................................................10

3.1.1 3.1.2 3.1.3

3.2

Kosterní soustava - systema skeleti ......................................................................................12

3.2.1 3.2.2 3.2.3 3.2.4

4.0

Svalová soustava – systema musculorum .....................................................................................10 Inervace a krvení............................................................................................................................11 Nervová soustava – systema nervosum .........................................................................................11 Stavba kosti....................................................................................................................................13 Stavba kloubu ................................................................................................................................14 Spoje kostí .....................................................................................................................................14 Kostra psa ......................................................................................................................................16

NEMOCI KLOUBŮ PSA...........................................................................................17

4.1

Dysplazie kyčelního kloubu (DKK) .....................................................................................17

4.1.1 4.1.2 4.1.3 4.1.4

5.0

Etologie..........................................................................................................................................18 Genetika .........................................................................................................................................19 Patogeneze .....................................................................................................................................21 Klinické projevy ............................................................................................................................22

RTG VYŠETŘENÍ .....................................................................................................24

5.1

RTG techniky vyšetření........................................................................................................26

5.2

Hodnocení DKK ...................................................................................................................39

5.3

DKK a OFA..........................................................................................................................45

6.0

LÉČBA DKK...............................................................................................................49

6.1

Konzervativní léčba ..............................................................................................................50

6.2

Chirurgická léčba..................................................................................................................52

7.0

METERIÁL A METODA ZPRACOVÁNÍ..............................................................54

8.0

VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUZE...........................................................................56

9.0

ZÁVĚR.........................................................................................................................78

10.0

POUŽITÁ LITERATURA.........................................................................................79

11.0

SEZNAM PŘÍLOH: ...................................................................................................81

11.1

Kostra psa a její plemenné rozdíly..........................................................................................1

11.2

Obrazová příloha RTG snímky...............................................................................................3

11.3

Grafy.....................................................................................................................................12

1.0 ÚVOD Dysplazie kyčelního kloubu je nejznámější a nejrozšířenější dědičnou chorobou psa. Veterinární medicína se tímto onemocněním, které se vyznačuje chybným vývojem kyčelního kloubu zabývá od roku 1935, kdy se poprvé toto onemocnění u psa rozpoznalo a začalo se sledovat. DKK není vrozené onemocnění a vyvíjí se až během růstu a proto nemůže být diagnostikováno běžnými metodami hned po narození. Objektivní vyhodnocení se provádí až ve věku 1 roku, kdy je pohybový aparát plně vyvinut. Rentgenologické vyšetření psa, které se provádí různými RTG projekcemi (různé polohování psa) může vyhodnotit pouze veterinární lékař – specialista, který má dlouholetou zkušenost ve veterinární ortopedii a rentgenologii. V ČR jsou všichni oficiální posuzovatelé RTG na DKK vedeni u Komory veterinárních lékařů, mají kvalifikaci potvrzenou speciální zkouškou a pracují minimálně 5 let v oboru. Toto onemocnění je komplexní multifaktoriální s polygenní dědičností (způsobené více geny) a může být ovlivňováno i faktory prostředí, ve kterém daný jedinec žije (jako je výživa, chov a aktivita zvířete). Jelikož dosud nebyl žádný konkrétní gen identifikován je proto důležité nepodceňovat toto onemocnění a nepřipouštět do chovu jedince s pozitivním výsledkem na DKK. Proto by každý chovatel, který má, nebo si teprve hodlá pořídit psa měl zvážit jaké plemeno je pro něj nejvhodnější z hlediska jeho nároků, zejména v období vývoje, zda toto plemeno není predisponováno pro onemocnění (jestli rodiče byli bez pozitivního výsledku DKK) a zda jej chce mít jako domácího společníka, pracovního psa nebo pro psa zařazeného do další chovu. Ve světě existuje řada selektivních programů na DKK a evidencí výskytu. Největší světová databanka o údajích DKK od všech plemen psů je Ortopedická nadace pro zvířata OFA, která vede záznamy o více jak 750 tisících psů.

8

2.0 CÍL PRÁCE Cílem mé diplomové práce je zdůraznění závažného onemocnění u psů, které je způsobeno genetickou dědičnosti a ovlivněno faktory vnějšího prostředí, jako je výživa, chov a aktivita zvířete. Dále bych chtěla čtenáře blíže seznámit s tímto onemocněním a to jak s jeho diagnostikou, tak průběhem a

léčbou. Pomocí statistického výzkumu, který jsem

provedla ukázat, jak velký problém toto onemocnění může v chovu být. A upozornit touto prací všechny chovatelské kluby, i samotné chovatele psů nebo budoucí chovatele psů na to, že v současné době je jediná možnost selekce na DKK rentgenologickým vyšetřením a pokud je jedinec pozitivní na DKK měl by být vyřazen z chovu.

9

3.0 POHYBOVÁ SOUSTAVA PSA Pohybový systém (muskuloskeletní systém) není pouze systém umožňující pohyb, ale zároveň chrání některé orgány a usnadňuje jejich funkci (srdce, plíce, mícha). V jeho tkáních je také produkována a skladována řada esenciálních látek (Svoboda a kol., 2001). Pro psa je pohyb přirozeným životním projevem, a proto je důležité, aby se mohl bez potíží hýbat. Základem pohybové aktivity jsou: kostra, svalová a nervová soustava. Kostra slouží jako opěrný systém, svaly jsou zdrojem kinetické síly a nervy vedou podněty a umožňují koordinaci pohybu (Procházka, 1989). Celý pohybový aparát představuje funkční jednotku, kde onemocnění jednoho orgánu, ať už je to kost, kloub nebo nerv, negativně ovlivní i orgány ostatní. Pohybové ústrojí tvoří dva systémy: kostra a měkké tkáně (Niemand – Suter, 1996).

3.1 Měkké tkáně 3.1.1 Svalová soustava – systema musculorum Je aktivní složkou pohybového ústrojí. Tvoří ji svaly a jejich pomocná ústrojí (šlachy a vazy). Jde hlavně o svalstvo kosterní, tvořené žíhanou svalovou tkání. Jeho činnost ovládají svými podněty motorická vlákna somatického nervstva. Kosterní svaly se obvykle stahují a uvolňují za přímé kontroly vůle (Najbrt a kol., 1980). Svalová soustava slouží k vykonávání pohybu a k zabezpečování žádoucí polohy těla a jeho částí, k měnění tvaru a velikosti tělních dutin a otvorů (Marvan a kol., 1992 ) V prvé řadě je charakteristická svými fyziologickými vlastnostmi – schopností kontrakce, jejímž důsledkem je svalový pohyb (Tichý – Hhorký a kol., 2000). Kontrakce je založena na schopnosti svalové tkáně měnit chemickou energii živin v mechanickou energii v podobě aktivního zkrácení (Marvan a kol., 1992). Vlákna kosterního svalstva se stahují velmi vydatně , mohou se zkrátit až na jednu polovinu délky, kterou mají v uvolněném stavu. Při práci se v mechanickou energii smrštění mění asi 30 % a v tepelnou energii asi 70 % z výchozí chemické energie živin. Pracující svaly jsou největším dodavatelem tepla pro organismus (Najbrt a kol., 1980). Vedle svaloviny zahrnuje maso ovšem i kosti, šlachy, povázky,

10

cévy, nervy a

tukové vazivo. Převážná většina svalů je ve spojení s kostrou a nazývají se proto kosterní svaly (kosterní svalstvo tvoří 30 až 50 % hmotnosti těla), jiné se částečně nebo zcela spojují s kůží a označují se jako kožní svaly. Celá svalová soustava zahrnuje u savců 400-500 svalů, uspořádaných vesměs symetricky. Velká členitost svalstva je výsledkem složité diferenciace svalstva původního, uspořádaného mnohem jednodušeji. Došlo k ní v průběhu fylogenetického vývoje strunatců v souvislosti se stupňující se potřebou zabezpečovat nové a složitější pohybové funkce (Marvan a kol., 1992).

3.1.2 Inervace a krvení 3.1.3 Nervová soustava – systema nervosum Je základním regulačním systémem organismu a je jednou z nejdůležitějších soustav ústrojí. Zprostředkovává kontakt jedince s vnějším prostředím a řídí jeho vnitřní pochody, čímž zabezpečuje funkční jednotu všech dějů a projevů organismu. Hlavní složkou nervového systému je nervová tkáň, která se vyznačuje vysokou dráždivostí a vodivostí (Marvan a kol., 1992). Nervy dodávají impulsy svalům k jejich činnosti a to jemnými zakončeními těchto nervů, které nasedají na svalová vlákna. Tyto vlákna jsou vyživována živinami, dodávanými krví. Zdrojem potřebné energie jsou pak především cukry, které při činnosti svalů oxidují, přičemž se uvolňuje energie (Procházka, 1989). Celou nervovou soustavu můžeme rozdělit na centrální nervovou soustavu (CNS), kterou tvoří mozek a mícha, a na periferní nervovou soustavu (PNS), spojující receptory s ústředním nervstvem. Funkce nervového systému můžeme rozdělit na senzitivní funkce a motorické funkce. K přijímání a registraci nejrůznějších podnětů z vnějšího okolí slouží receptory, přeměňující podněty v nervové vzruchy. Nervová tkáň má tedy takto schopnost přijímat, vést, zpracovávat a předávat informace a proud vzruchů se dostává od receptorů do nervového ústředí a odtud k výkonným strukturám. Činnost nervové soustavy je reflexní povahy (Marvan a kol., 1992).

11

Soustava krevního oběhu – apparatus circulationis sanguinis Rozvádí svými cévami krev, která cirkuluje v uzavřeném krevním oběhu po celém těle. A tím zajišťuje zásobování tkání a kostí živinami, které jsou potřebné pro jejich vývoj a funkci. Krev je suspenzí buněčných částí (červených a bílých krvinek a krevních destiček) v tekuté části (krevní plazmě), která je tvořena kromě vody především bílkovinami, tuky a cukry. Minerální látky tvoří podstatně menší část. Cévní soustava – systema vasorum je morfologicky a funkčně vysoce diferencovaný tělní systém, který umožňuje přivádět výživné látky a kyslík k buňkám a odvádět oxid uhličitý a ostatní zplodiny látkové výměny k vyměšovacím orgánům. Současně udržuje stálost vnitřního prostředí jako základního předpokladu pro život buněk. Rozhodující mírou se účastní i na chemické regulaci fyziologických procesů a je také součástí obranného a ochranného systému těla zvířat. V orgánech cévní soustavy se tvoří bílé krvinky, schopné fagocytovat choroboplodné zárodky a vytvářet protilátky proti patogenům a cizím látkám. Prostřednictvím orgánů cévní soustavy se však přenáší i infekce. Transport umožňují tělní tekutiny, které nepřetržitě cirkulují v orgánech. Tím jsou zprostředkovány i četné informace mezi buňkami, tkáněmi a orgány zvířat. Cévní soustava je uzavřená a

její spojení s vnějším prostředím je uskutečňováno pouze

nepřímo a to pomocí trávící, dýchací a močové soustavy. V cévní soustavě cirkulují dvě tělní tekutiny-krev a míza. Má tedy dvě soustavy: krevní soustavu a mízní soustavu. Krevní soustava se skládá ze srdce a krevních cév, které tvoří v těle složité krevní síťovité řečiště. Mízní soustava se skládá z mízních cév, mízní tkáně a mízních orgánů, jako jsou: mízní uzliny, brzlík, hemolymfatické a krevní uzliny (Marvan a kol., 1992).

3.2 Kosterní soustava - systema skeleti Kosterní soustava je pasivní, opěrnou složkou pohybového ústrojí. Skládá se z kostí, chrupavek a jejich spojů, které společně tvoří kostru zvířete. Kostra tvoří 29 až 35 % hmotnosti celého těla. Je pevná, avšak zároveň dostatečně elastická. Elasticitu podmiňuje jednak pružnost některých dlouhých kostí, jednak vzájemné spojení kostí vazy. Pohyblivost celého pohybového systému zajišťují klouby (Najbrt a kol., 1980). Pohybový systém (muskuloskeletní systém) není pouze systém

12

umožňující

pohyb, ale zároveň chrání některé orgány a usnadňuje jejich funkci (srdce, plíce, mícha). V jeho tkáních je také produkována a skladována řada esenciálních látek (Niemand - Suter, 1996).

3.2.1 Stavba kosti Kost – os je samostatný orgán, jehož základní stavební hmotou je kostní tkáň. Na některých místech kosti během růstu zůstává zachována chrupavka, z níž kost vznikla (vrcholky obratlových trnů, konce žeber, kyčelní hrbol, volný okraj křídla předklínové kosti, epifysární a kloubní chrupavky apod.) (Najbrt a kol., 1980). Kost se skládá z osteomů, jejichž buňky, osteocyty, tvoří hustě propletenou kolagenní síť vyplněnou vmezeřenými kalciumpatitovými krystaly. Tato stavba zabezpečuje, že kost je schopna vydržet tlakovou sílu 1200kg/cm2 a sílu tahu do 1000 kg/cm2. Její odpor proti střižným silám je asi o 10 % nižší. Trámce spongiózní kosti probíhají ve směru působení tlakových nebo tažných sil. Kostní tkáň se po celý život přestavuje, jednotlivé osteomy jsou resorbovány a nahrazovány jinými. Normálně je odbourávání a výstavba v rovnováze. Při zvýšené zátěži převažuje tvorba a zbytnění kosti, zatímco nedostatečná zátěž vede k zvýšenému odbourávání a atrofii (Niemand – Suter, 1996). Povrch kosti kryje okostice a dutiny uvnitř kosti vyplňuje dřeň (houbovitá spongióza) Dále kostí prostupují cévy a nervy. Kost je pevný útvar, který obsahuje asi 25 % vody, 45 % minerálních látek (hlavní podíl představuje vápník a fosfor) a 30 % organických látek (především kolagen) (Reece, 1998). Kost má také bohatou látkovou výměnu a snadno reaguje na vnější podněty. Také regenerační schopnost kosti je velmi značná, přičemž nová kost vzniká z okostice. Základní tvar kosti je dán dědičně. Vnitřní stavba houbovité kosti i velikost hrbolků na povrchu kosti reagují však poměrně rychle na mechanické zatížení i na celkový stav těla. Nezatěžované kosti ztrácejí svoji hmotu, i když vnější tvar je zachován. Při nedostatku minerálních a ochranných látek v potravě mění kost svoji skladbu a ztrácí pevnost (Najbrt a kol., 1980).

13

3.2.2 Stavba kloubu Kloub - articulus

zajišťuje pohyblivé spojení mezi jednotlivými kostmi.

Jednoduchý kloub (např. ramenní kloub) je tvořen kloubními chrupavkami, které pokrývají konce příslušných kostí, kloubní štěrbinou vyplněnou synoviální tekutinou, kloubním pouzdrem (fungujícím jako obal kloubu) a

kloubními vazy (zajišťují

stabilitu) (Davidson –Morgan – Wind, 2000). Kloubní (synoviální) tekutina obsahuje kyselinu hyaluronovou, která plní funkci lubrikantu a vyživuje kloubní chrupavku, zvyšuje přilnavost kloubních ploch a snižuje tření. Kloubní chrupavky obsahují z důležitých složek zejména proteoglykany a glykosaminoglykany (GAG), které jsou podstatou kolagenní matrix zajišťující správnou funkci (pevnost a pružnost chrupavky). Chrupavčitá tkáň neobsahuje krevní cévy, její výživa je zajišťována difúzí z kloubní tekutiny. Základní stavební jednotkou chrupavky jsou chondrocyty (Niemand – Suter, 1996). Většinu kloubů doplňují kloubní vazy – ligamenta articularia, která omezují v určitých směrech pohyb kloubu a zamezují příčné posuny kloubu. Pohyb v kloubu je dán tvarem jeho kloubních ploch a naopak tvar kloubních ploch podléhá vlivům pohybu. Tam, kde tvary protilehlých kloubních ploch nejsou vzájemně přizpůsobeny je mezi nimi chrupavčitá vložka – discus articularis, (meniscus), která je na obou stranách přizpůsobena povrchu kloubních ploch a dodává kloubu větší pružnost a pohyblivost (Najbrt a kol., 1980).

3.2.3 Spoje kostí Kosti kostry jsou vzájemně spojeny buď bez štěrbin, tím, že je spojuje některá vložená tkáň (vazivo nebo chrupavka), jedná se o synartrózy, nebo jsou odděleny štěrbinou kloubní a spojující tkáň se omezuje na její okolí, jedná se o diartrózy (Tichý – Horký a kol., 2000). Kosti jsou tedy spojeny pomocí spon a kloubů. Spony umožňují jen malou pohyblivost, spojení je velmi pevné. Klouby poskytují větší pohyblivost, spojení je dotekem (Marvan a kol., 1992).

14

SYNARTRÓZY: tyto spoje mohou být několikerého druhu, podle toho, jakým typem tkáně je spojení skeletních částí realizováno. Rozeznáváme: 1.synostózy, 2. synchondrózy nebo symfýzy a 3. syndesmózy. Synostózy – kosterní spona: je takové spojení, kde jednotlivé kosti jsou spojeny kostní tkání. Příkladem jsou pánevní kosti – kost kyčelní (os ilium), kost sedací (os ischii) a kost stydká (os pubis) srůstající v os coxae. Nebo křížová kost (os sacrum) vzniklá srůstem pěti křížových obratlů (Tichý – Horký a kol., 2000). Toto spojení je nejpevnější a zcela nepohyblivé (Marvan a kol., 1992). Synchondrózy – chrupavková spona: je spojení pomocí hyalinní chrupavky. Takové spojení se vyskytuje za vývoje na kostech, které vznikají z několika osifikačních center (vis os coxae, os lacrum). Spojení kostí pomocí vazivové chrupavky je označováno jako symphysis (Tichý – Horký a kol., 2000). Tento druh spony umožňuje spojení kostí namáhaných střídavě tlakem a tahem, jako je například pánevní spona (symphysis pelvina) , spojení hrudní kosti (sternum) a dále meziobratlové ploténky (disci intervertebrales) (Marvan a kol., 1992). Syndesmózy – vazivová spona: je tvořena hustým uspořádaným vazivem. Kolagenní, někdy elastická vlákna probíhají od jedné kosti ke druhé a vrůstají do nich jako vlákna Sharpeyova. Syndesmóz je celá řada. Jako příklad slouží spojení vřetenní kosti (radius) a loketní kosti (ulna). Zvláštním příkladem jsou spoje plochých kostí lebečních – švy (suture) a spojení zubního lůžka se zubem, označované jako gomphosis (Tichý – Horký a kol., 2000). DIARTRÓZY: - jsou to spoje kloubní (Tichý – Horký a kol., 2000). Kloubní spojení kostí je složitější. Spojují kosti, které se musí funkčně a účelově pohybovat. V kloubu se kosti spojují pouze dotykem kloubních ploch, pokrytých sklovitou chrupavkou, mezi nimiž zůstává kloubní dutina. Kloubní plochy si tvarově odpovídají a vlastní kloubní spojení umožňuje kloubní pouzdro. Jeho vazivová vrstva je na některých místech zesílena vazy, které omezují pohyb (Marvan a kol., 1992). Spojují-li se v kloubu pouze dvě kosti jde o kloub jednoduchý, v případě spojení tří a více kostí jde o kloub složitý (Marvan a kol., 1992).

15

3.2.4 Kostra psa Je dostatečně pevná a pružná a vytváří základní podpůrný a sjednocovací systém celého organismu. Kostra psa se sestává z 271 - 282 kostí (viz. příloha str. 1) Páteř (columna vertebralis) je osou kostry a je složena z 7 krčních, 13 hrudních, 7 bederních, 3 srostlých křížových a 18 až 22 ocasních obratlů. Těchto 48 až 52 obratlů je navzájem spojeno klouby a vazy a pružnost spojení zajišťují chrupavčité meziobratlové ploténky. Páteř tvoří závěsný systém kostry, ostatní části kostry jsou na ní více či méně pevně napojeny: páteř je tak převodovou a koordinační částí celé pohybové soustavy. První krční obratel - nosič (atlas) k němu je lebka kloubně připojena , umožňuje pohyb nahoru a dolů. Nosič je napojen na druhý krční obratel - čepovec (axis), který svým tvarem umožňuje otáčení hlavy do stran. Kloubní spojení těchto obratlů umožňuje psům vzpřímené držení hlavy, zatímco vlk, u kterého jsou oba tyto obratle srostlé, nosí hlavu strnule nataženou dopředu a poměrně nízko. Na 13 hrudních obratlů jsou tuhými klouby napojena žebra , kterých je rovněž 13 párů. Bederních obratlů je 7 a vytváří podklad pro bedra, významná pro pohybové síly končetin. Křížové obratle jsou 3 a jsou srostlé v křížovou kost, tuhým kloubem je k ní připojena pánev. Hrudní končetina

(membrum thoracicum) je upoutána zvnějšku na hrudník

prostřednictvím lopatky, skupiny svalů a vazů. Za ní následuje pažní kost , předloketní kost, zápěstní kost, záprstní kost a kosti prstů. Zde je důležitý loketní kloub. Pánevní končetina (membrum pelvinum) patří sem pánev složená ze tří kostí (kyčelní, stydké a sedací). Dále následuje kost stehenní, která zapadá do kloubní jamky pánve a tvoří tak důležitý kyčelní kloub. Na druhý konec kosti stehenní nasedají kolenním kloubem kosti bércové - kost holenní, kost lýtková s čéškou. Na bércové kosti se napojuje tuhým kloubem kost zánártní a následují kosti prstů (Procházka, 1989) (citováno z BP Juráňová, 2008).

16

4.0 NEMOCI KLOUBŮ PSA Mezi onemocnění kloubů, řadíme : dysplazii loketního kloubu (DLK), dysplazii kyčelního kloubu (DKK) a osteochondrózu (OCD). Všechna uvedená onemocnění mohou v pozdějším věku vyústit v rozvoj artrózy (Svoboda a kol., 2001). V rámci své diplomové práce se budu věnovat pouze dysplazii kyčelního kloubu. Dysplazie je označení všech vývojových poruch orgánů a nejen, jak je obvyklé, pouze dysplezie kyčelních kloubů (dysplasia acetabuli) u psů. Jsou vrozené (vyskytující se již v době porodu) nebo vznikající během růstu. Mohou se vyskytovat na všech kostech a vedou k poruchám vývoje kloubů: ramenního, loketního (vrozená luxace loketního kloubu), kyčelního, kolenního (luxace pately) (Niemand – Suter, 1996) (citováno z BP Juráňová, 2008).

4.1 Dysplazie kyčelního kloubu (DKK) Jedná se o velmi časté onemocnění velkých a obřích plemen psů, projevit se však může v podstatě u kteréhokoli plemene. Psi bývají postiženi přibližně stejně často jako feny (Nečas – Toombs, 1999). Příčin tohoto, mezi chovateli známého a obávaného problému, je opět několik (vlivy prostředí i dědičnosti). DKK byla u psů poprvé popsána před více než 60 lety. Pro DKK je typická laxita kyčelního kloubu, jeho abnormálního utváření a vývoj, jež v pokročilém stádiu nemoci vyústí v degenerativní onemocnění kloubu (artrózu) (Nečas – Toombs, 1999). Kyčelní kloub je kloubem kulovým, ve kterém se otáčí hlavice stehenní kosti. (Sova, 1987). Zde dochází k nestejnoměrnému vývoji kloubních ploch, v tomto případě jamky acetabula a hlavice femuru (Svoboda a kol., 2001). Za normálních okolností zapadá hlavice femuru do acetabula velmi pevně. Při dysplazii je kloub volnější a hlavice femuru částečně dislokuje (subluxuje) z jamky. Tato subluxace, stejně jako artróza je pro zvíře bolestivá. Dysplazií bývají často postiženy oba kyčelní klouby (Nečas – Toombs, 1999). Klinickým obrazem je kulhání na pánevní končetiny (počátek problémů mezi 4. a 10. měsícem věku) které se s přibývajícím věkem zhoršuje, v některých případech až

17

do té míry, že postižený jedinec téměř není schopen pohybu. Snaha eliminovat toto onemocnění ze psí populace vedla většinu chovatelských klubů k přijetí systému hodnocení míry DKK. Systém je založen na posuzování RTG snímků kyčelních kloubů a vytvoření stupnice klasifikující příslušné anatomické změny (u nás stupně 0-4). Podle výsledků vyhodnocení jsou pak jedinci uznáni chovnými či nikoliv (Svoboda a kol., 2001). DKK je v současné době velmi rozšířené onemocnění i přes to, že se chovatelé a veterinární lékaři v posledních 25 letech snaží kontrolovat a snížit výskyt dysplazie v populaci plemen psů (Nečas –Toombs, 1999).

4.1.1 Etologie Etologie laxity kyčelního kloubu a subluxace hlavice femuru z acetabula není přesně známa. DKK má povahu multifaktoriálního onemocnění (Nečas – Toombs, 1999). DKK je

v současné

době

charakterizována

jako

biomechanické

onemocnění

etiopatologeneticky podmíněné disparitou mezi vývojem svalové hmoty hýždě a stehna a příliš rychlým růstem skeletu s geneticky podmíněnou predispozicí (Snášil, 2008). Stavba kloubních struktur, lokalizace a velikost svalové hmoty, stejně jako inervace v oblasti kyčelního kloubu, jsou určeny geneticky. Rozvoj tohoto geneticky podmíněného problém je však potenciálně podmíněn řadou faktorů, jimž veterinární vědecká komunita věnovala po dlouhá léta značnou pozornost. Patří mezi ně velikost plemene, rychlost růstu, způsob výživy, tělesná kondice, index hmoty svalů pánevní oblasti, neuromuskulární dysfunkce, endokrinní dysbalance apod.. Fenotypové projevy DKK jsou tedy dány interakcí genetického podkladu a faktorů vnějšího prostředí (Nečas – Toombs, 1999). O klíčovém významu genetického založení zvířete pro výskyt DKK svědčí rovněž fakt, že selekce vede k snížení výskytu v populaci. Fenotypová selekce nicméně vyústí ve fázi plateau , kdy tento postup nepovede již k dalšímu zlepšování populace. Jedním z řešení v blízké budoucnosti se jeví hledání predisponovaných genotypů metodami molekulární genetiky (Snášil, 2008). Utváření kyčelního kloubu v postnatálním období zavisí na třech okolnostech: 1. Základní genetický výbava jedince určí prvotní anatomické poměry v kyčelním kloubu (jeho tvar a velikost, osvalení, inervaci)

18

2. Každodenní biomechanická zátěž a síly působící při zatěžování končetiny ovlivní růst a modelaci kloubních struktur) 3. Modelace chrupavčité a kostní tkáně ovlivní, za jakých okolností a na kterých místech v kloubu se poddajná chrupavčitá tkáň přestaví v tvrdou tkáň kostní (Nečas – Toombs, 1999).

4.1.2 Genetika DKK je vývojové onemocnění s polygenní dědičností (Nečas – Toombs, 1999). Někteří považují vadu za recesivní, jiní za dominantní s neúplnou penetrací vlohy, a jsou i názory, že je kontrolována více geny. Nejpravděpodobnější je, že homozygotně založení jedinci vykazují vysoký stupeň dysplazie, kdežto heterozygoti mírnější stupeň, což tedy znamená i určitý vliv podmínek prostředí na vývin defektu samotného. Že jde o vadu dědičnou, bylo bezpečně prokázáno sledováním výskytu tohoto defektu u německých ovčáků. Prošetřením výskytu dysplazie u 222 štěňat byly získány výsledky: Charakteristika rodičů

Výskyt dysplazie u potomstva

oba rodiče s dysplazií

93,3% štěňat

postižený pes x zdravá fena

31,3% štěňat

zdravý pes x postižená fena

41,0% štěňat

oba rodiče zdraví, bez informace o prarodičích

43,4% štěňat

Na základě dalších šetření bylo dosaženo dalších zajímavých výsledků, které je třeba vzít rovněž v úvahu: oba rodiče s dysplazií

80% štěňat

jeden z rodičů zdravý, druhý postižený

58% štěňat

oba rodiče zdravý, bez znalosti prarodičů

30% štěňat

oba rodiče i prarodiče zdraví

0% štěňat

rodiče zdraví, prarodiče jednoho postižení

19

24% štěňat

Ze všech těchto šetření vyplývá, že nositel nežádoucího defektu nemusí nutně vykazovat příznaky postižení. Přesto však, podle již výše uvedených údajů, můžeme odvodit některé velmi důležité závěry pro praxi: 1. I z postižených rodičů můžeme získat zdravé jedince 2. Je-li výskyt postižených potomků málo početný, pak musí být jeden z rodičů zdravý 3. Vyřazením postižených jedinců z další reprodukce podstatně snížíme výskyt defektu v populaci, i když jej nemůžeme odstranit úplně (Dostál, 1995). Genetická podstata DKK na úrovni genů resp. polymorfismu DNA zůstává do současné doby stále neznámá. Předpokládá se však, že se na ní podílí několik desítek genů. Každý z nich pak předurčuje určitou větší (tzv. major geny) či menší část (tzv. minor geny) genetického základu znaku. Většina těchto genů vykazuje aditivní dědičnost. To znamená, že u nich rozlišujeme pozitivní a negativní alely a jejich vzájemné zastoupení rozhoduje o tom, zda určitý jedinec bude či nebude vnímavý k rozvoji onemocnění. Koeficient dědivosti je stanovován pro určitou populaci (ne pro jedince) a je nepřenositelný. To znamená, že koeficient dědivosti je platný pouze pro danou populaci, v daném čase a v daném prostředí. U každé dědičné komplexní vlastnosti můžeme pozorovat její zevní projev – fenotyp (stupeň DKK, kohoutková výška, počet mláďat, apod.). Koeficient dědivosti (heritability) – h2 vyjadřuje, jaký je podíl genotypové proměnlivosti (σ2G) na proměnlivosti fenotypové (σ2P) určitého znaku. Tedy nakolik je dána rozdílnost mezi fenotypy jednotlivých jedinců rozdílností mezi jijich genotypy (a opačně nakolik rozdílností prostředí, které jedince ovlivňuje). 2

2

Tento koeficient h =σ G/σ

2

P

může nabývat hodnot od 0 do 1. Pokud h2 dosahuje

hodnoty 1, znamená to, že veškerá pozorovaná fenotypová variabilita mezi jedinci je zapříčiněna pouze rozdílností jejich genotypů a není ovlivněna prostředím. Naopak h2 roven 0 značí, že veškerá fenotypová rozdílnost mezi jedinci je dána vlivem odlišného prostředí, které na ně působí, nikoliv však rozdílností mezi genotypy. Předpověď účinnosti selekce vychází ze skutečnosti, že při selekci nepůsobíme přímo na zevní projev znaku (fenotypovou proměnlivost), ale

pouze na jeho genetickou část

(genotypovou složku). Čím je koeficient heritability vyšší, tedy čím

20

více

se

na

celkové zevní variabilitě znaku podílí genetická rozdílnost, tím máme větší prostor k jejímu ovlivnění a posunu požadovaným směrem ( Horák, 2007).

4.1.3 Patogeneze Rozhodující roli při vzniku DKK hraje pasivní laxita kloubu, která je jejím stálým rysem a je dědičně podmíněna. U psů nemůžeme diagnostikovat dysplazii kyčelního kloubu hned od narození., protože k jejímu vzniku dochází až během fáze růstu následkem působení mnoha faktorů (Snášil, 2008). V okamžiku narození štěněte je kloub strukturně i funkčně normální, a to i u jedinců u nichž se později dysplazie vyvine. Stabilní zůstává prvních 10 – 14 dnů života zvířete.

Z hlediska vývoje

kyčelního klubu jsou nejkritičtější první 2 měsíce po narození. Kostní tkáň ještě zcela nenahradila chrupavčitý model kloubu, svaly a inervace se dosud dotváří, a tak síly zátěže působící na dosud měkké, plastické tkáně kyčelního kloubu mohou překročit jejich elastický limit. Následně vzniklá laxita kloubu zapříčiní rozvoj inkongruity kloubních ploch hlavice femuru a acetabula, což ovlivní proces endochondrální osifikace a rozvíjí se dysplazie kyčelního kloubu. Od okamžiku, kdy chrupavčitý model acetabula a hlavice femuru ztratí kongruitu (sekundárně následkem laxity), je následná tvorba kostní tkáně v této anatomické krajině abnormální (Nečas – Toombs, 1999). Patogeneze DKK závisí primárně na odpovědi vyvíjející se kloubní chrupavky na abnormální mechanickou zátěž. Působením zátěže na instabilní kloub pak vede k tomu, že hlavice femuru je tlačena více na přední vnější okraj acetabula a ne do jeho středu, jak je tomu u zdravého kloubu. Dochází tak k nadměrnému zatížení horního okraje acetabula, a ten se opožďuje v růstu. Jamka se oplošťuje, což vede k postupnému uvolnění hlavice jamky. Tím se opět zesiluje tlak hlavice na vnější okraj kloubní jamky, ta se ještě více oplošťuje a hlavice se uvolňuje. Vzniká tak opakující se proces, jehož výsledkem je různý stupeň dislokace hlavice femuru. Díky mělčí jamce a většímu acetabularnímu úhlu směřují síly, kterými působí hlavice femuru na acetabulum více laterálně a dochází k nadměrnému natažení jak kloubního pouzdra, tak ligamentum capitis femoris (Snášil, 2008). Je známo, že jak nedostatečná, tak nadměrná zátěž chrupavky potlačuje její růst. Nadměrná zátěž je z tohoto pohledu pro růst kloubní chrupavky

21

daleko horší. U

mladých psů s laxitou a subluxací kyčelního kloubu, tedy predisponovaných k DKK, se zjistilo zmnožení synovie a zbytnění ligamentum capitis femoris i kloubního pouzdra. Je pravděpodobné, že tyto změny jsou spíše sekundární povahy k rozvoji laxity kloubu, než aby patřily mezi primární příčiny DKK u psů (Nečas – Toombs, 1999).

4.1.4 Klinické projevy Počátek klinických příznaků i jejich závažnost jsou individuálně odlišné a nemusí korespondovat

s rozsahem

a

závažností

patologických

změn

patrných

při

rentgenologickém vyšetření (Snášil, 2008). Psi se snáze unaví, především při delším běhání, mají kolísavou chůzi a potíže při chůzi po schodech. Často kulhají, natahují nemocnou končetinu a odlehčují ji, stojí-li déle, je vidět, že ji plně nezatěžují. Těžší práce zhoršuje obtíže a nakonec to znamená u služebních psů konec činnosti. (Sova, 1987). Psy s dysplazií kyčelního kloubu je z klinického hlediska možno rozdělit do tří skupin:

1. psi mladí a subkliničtí 2. psi mladí s klinickými potížemi 3. psi dospělí s artrotickými změnami v kloubu

První skupina: sem jsou zařazeni psi ve věku 4 až 14 měsíců, klinicky symptomatičtí,

u

nichž

se

DKK

diagnostikuje

náhodně

při

klinickém

či

rentgenologickém vyšetření. Druhá skupina: sem jsou zařazeni psi, u kterých se klinické potíže rozvinou právě mezi 4 až 14 měsícem života, přičemž nástup klinických projevů je akutní příčinou bývají mikrofraktury na dorsálním okraji acetabula. Typické jsou obtíže při vstávání, neochota k pohybu, především při skocích, při chůzi ze schodů a do schodů (odráží se současně oběma pánevními končetinami). Kulhání se zvýrazní při zátěži. Díky bolestivosti tohoto patologického procesu si majitel může všimnout jistých změn v chování , někdy až projevů agresivity. Ortopedickým vyšetřením prokážeme laxitu kloubu (pozitivní Ortolaniho příznak), která se může někdy projevit zřetelné slyšitelným „kliknutím“ při chůzi. Při bilaterálním postižení kyčelních kloubů pes přenáší váhu na hrudní končetiny , má vyklenutý hřbet a usnadňuje si pohyb „lateralizací páteře“ (Nečas – Toombs, 1999).

22

Třetí skupina: sem jsou zařazeni dospělí psi (nad 15 měsíců věku) s degenerativními změnami v postiženém kyčelním kloubu (artrózou), u kterých se již jedná o kulhání chronické s akutním exacerbacemi po zvýšené námaze (Snášil,

2008). Příčinou

klinických obtíží je artróza (Nečas – Toombs, 1999). Kyčelní klouby bývají vlivem artrotických změn pevné, klinicky bez laxity. Při déle trvajícím postižení je zřetelná atrofie svalů pánevních končetin, chůze je obtížná, toporná s omezeným rozsahem pohybu kyčelního kloubu. U psů s dysplazií kyčelního kloubu někdy zjišťujeme hyperextenzi v hlezenních kloubech. Ta může být také spojena s osteochondritis dissecans (OCD) talu a u některých plemen může být i normálním nálezem (např. čaučau,

akita-inu).

U

většiny

predisponovaných

plemen

k DKK

(bernardýn,

novofundlandský pes, rotvajler, německá doga, německý ovčák, labrador) nacházíme genu valgum. U těchto plemen může také v důsledku coxa valga docházet k laterální luxaci pately. U malých plemen psů s DKK je coxa valga kombinovaná s mediální luxací pately (Snášil, 2008). V případě DKK platí, že závažnost klinických příznaků nemusí korelovat s rtg nálezem (Nečas – Toombs, 1999).

23

5.0 RTG VYŠETŘENÍ Výskyt dysplazie kyčelního kloubu (DKK) je dnes velmi dobře zdokumentován u velkých a obřích plemen psů a je známa její prevalence u řady plemen malých a trpasličích. DKK postihuje každoročně mnoho psů. V důsledku DKK se rozvíjí degenerativní onemocnění kloubu (artróza), které je u postižených zvířat příčinou často závažných klinických potíží. Odhaduje se, že v případě nejpopulárnějších velkých plemen psů se při radiologické diagnostice zjistí projevy DKK u více než 50% jedinců. Většina z nich pak díky artrotickým změnám v kloubu trpí bolestmi a kulhá. Tím je narušena výkonnost psa, očekávanápředevším u pracovních plemen, a zkracuje se délka jeho normální, bezproblémové, pohybové aktivity. V diagnostice dysplazie kyčelního kloubu u psů sehrála velmi důležitou roli rentgenologie. Zpráva skupiny odborníků AVMA („Američan Veterinary Medical Association“) z roku 1961 hovoří o upřednostňování VD projekce s kyčelními klouby v extenzi. Jsou v ní popsány pravidla zhotovení této standardní projekce, která se při vyšetření na DKK používá nejčastěji (Nečas – Toombs, 1999). Snímek je přitom třeba zhotovit tak, aby byl správný nejen projekčně, ale i expozičně (Nečas, 1999). Standardizace VD projekce a její využití v rámci registru OFA („Orthopedic Foundation for Anomals“) výrazně přispěly k širokému využívání rtg vyšetření v diagnostice a léčbě DKK. Publikovány byly rovněž běžné projekční chyby a požadavky na zhotovení odpovídajícího VD snímku.V praxi byly použity i jiné rtg metody, které nebyly navrženy z důvodu zdokonalení vyšetřovacího postupu na DKK. Patří mezi ně „frog-leg VD view“ (VD snímek s končetinami v „žabí poloze“- pozice označovaná u nás jako „otevřená kniha“, dále projekce na dorsální okraj acetabula DAR („ dorsal acetabular rim“), laterální projekce LAT

a stresový rtg snímek známí jako PennHIP projekce. Uvedené techniky

v kombinaci s klasickým VD snímkem zkvalitňují rozhodovací proces při ošetření pacienta s DKK (Nečas – Toombs, 1999). Postup při časné diagnostice DKK: Abychom obdrželi věrohodné výsledky, je třeba provést důkladné vyšetření kyčelních kloubů, které spočívá v ortopedickém vyšetření a zhotovení několika rentgenových snímků. Klinické a rentgenologické nálezy by měly být vzájemně porovnány a nesrovnalosti podrobeny dalšímu vyšetření.

24

Stabilitu hlavice femuru v acetabulu, míru laxity kloubu a povahu subluxace hlavice kosti stehenní posoudíme nejlépe u hluboce sedovaného psa, nebo s použitím celkové anestezie. Tím zabráníme zkreslení výsledků vyšetření, které by způsobily obranné reakce pacienta a zvýšený tonus bederní svaloviny. Je-li kloub stabilní, je možné provést pohyb v celém jeho rozsahu bez zjištění subluxace. Je-li však kloub laxní, při axiální kompresi dojde k dorzálnímu posunu hlavice femuru a při abdukci kyčelního kloubu se objeví tzv. Ortolaniho příznak, charakterizovaný jako typické lupnutí při návratu hlavice femuru do acetabula. Následná addukce vyvolá tzv. Barlowův příznak, který je projevem vyklouznutí hlavice lemuru z acetabula. Abychom získali referenční hodnoty pro naplánování případného zákroku, je vhodné změřit a posoudit úhly, při kterých dochází k subluxaci a repozici. Psa umístíme do dorzální polohy s pánví paralelně ke stolu tak, aby sagitální rovina byla vertikálně. Stehno vyšetřované končetiny uvedeme do vertikální polohy bez flexe nebo extenze v kyčelním kloubu, zatímco protější femur držíme v extenzi paralelně ke stolu a dbáme na to, abychom nevchýlili z polohy pánev. Je-li vyšetřovaný kloub laxní, dojde při mírné axiální kompresi k subluxaci a vyšetřující zaznamená pozitivní Barlowův příznak daný vyklouznutím hlavice femuru z acetabula, a to v takové míře, která je úměrná stupni laxity kloubu. Poté pomalu provádíme obdukci kyčelního kloubu, dokud nedojde k navrácení hlavice femuru do acetabula, při kterém zaznamenáváme Ortolaniho příznak jako charakteristické lupnutí. Úhel, který svírá femur se sagitální rovinou v momentě ropozice, změříme jako úhel repozice. Potom pomalu provádíme obdukci až hlavice kosti stehenní znovu subluxuje tzn. zaznamenáváme Barlowův příznak. Jako úhel subluxace se označuje úhel naměřený v momentě objevení se Barlowova příznaku. Úhel subluxace nabývá záporných hodnot, je-li femur mediálně, a kladných hodnot, jeli distální femur laterálně vzhledem k sagitální rovině. Tato měření je nutno opakovat, dokud nedosáhneme shodných výsledků. Pro každý kyčelní kloub tedy zaznamenáme dva úhly, úhel repozice a úhel subluxace. K měření těchto úhlů se doporučuje použít elektronický goniometr. U zdravých psů, jejichž klouby nejsou laxní, není možné úhel subluxace určit. Při mírné laxitě v kloubu bývá úhel subluxace +5o nebo -5o Ortolaniho příznak jen mírný (Snášil, 2008).

25

a

5.1 RTG techniky vyšetření Nejčastější a nejdéle používanou diagnostickou metodou pro zjištění DKK je bezesporu rentgenologické vyšetření ve ventrodorzální projekci VD s kyčelními klouby v extenzi. Dále se pak používají projekce frog-leg „žabí“, laterální projekce, projekce na dorzální okraj acetabula DAR a distrakční projekce PennHIP (Snášil,

2008). Rtg

kyčelních kloubů se zhotovuje s vysokým kontrastem (nízká hodnota napětí, vyšší hodnota mAs). Tato technika umožňuje zhodnocení kostních struktur, měkké tkáně jsou zde potlačeny do pozadí. U psů u nichž šířka pánve přesahuje hodnotu 10 – 12 cm je nutné ke snížení sekundární radiace a zvýšení kontrastu rentgenogramu použít sekundární clonu. Rtg projekce na vyšetření DKK lze rozdělit do dvou základních skupin. Projekce vhodné k posouzení laxity kyčelního kloubu a projekce vhodné k posouzení osteoartrotických změn. Rtg projekce používané k vyšetření kyčelních kloubů:

Zdroj: PROKS, P. Rentgenologické techniky vyšetření DKK. Brno: VFU Brno, Seminář dne 14.6.2008. 6 s.

26

1.Ventrodorzální projekce: pro posouzení kongruity kloubů je třeba, aby pánev byla umístěna symetricky, lemury musí probíhat paralelně v extenzi a musí být rotovány směrem dovnitř tak, aby pately spočívaly uprostřed kladky kosti stehenní. U normálních kloubů štěňat i dospělých psů by měl být střed hlavice kosti stehenní mediálně od dorzálního okraje acetabula, takže hlavice je překryta alespoň z 50%. Jakékoliv vychýlení pánve mění procento překrytí hlavice acetabula. Posouzením kongruity kraniolaterálního okraje acetabula a hlavice femuru můžeme odhalit oploštění nebo kraniální zakřivení kranolaterálního okraje. V této pozici, pokud je správně provedena, je možné rozpoznat valgózní či virózní deviaci krčku femuru. Příznaky artrózy odhalíme vyšetřením kraniolaterálního a forzálního okraje acetabula a krčku femuru. Norbert-Olssonův úhel (normální 105o) představuje kvalitativní posouzení laxity kyčelních kloubů a zanoření hlavice femuru do acetabula (Snášil, 2008). Pravidla polohování pacienta při VD projekci na DKK jsou následující: •

pacienta v sedaci či celkové anestezii uložíme do hřbetní polohy,

•

klouby kyčelní, kolenní a hlezenní uvedeme do extenze,

•

končetiny addukujeme tak, aby probíhaly paralelně,

•

femury rotujeme dovnitř, aby se pately zobrazovaly uprostřed distálního úseku femuru

•

pánev nesmí být rotovaná či nakloněná,

•

na rtg snímku musí být zobrazena celá pánev a oba kolenní klouby,

•

pánev musí ležet v centru primárního svazku rtg záření Přesnou polohu zvířete lze nastavit pomocí nemanuální techniky fixace pacienta

v anestezii: •

pod hrudník dáme kovové korýtko ve tvaru „V“

•

packy položíme na pěnovou podložku o výšce asi 10-12,5 cm (platí pro velká plemena psů)

•

na distální části končetin založíme pruh náplasti, který připevníme k okraji stolu tak aby končetiny byly v extenzi

•

obinadlem k sobě přitáhneme femury tak, aby kolena byla rotována dovnitř a aby oba femury byly navzájem rovnoběžné

27

Možná je i manuální fixace sedovaného pacienta. Její nevýhodou je, že pomocný personál vystavíme ionizujícímu záření. I při manuální fixaci využíváme některé výše uvedené pomůcky. Běžné projekční chyby a s nimi spojené problémy v interpretaci rtg nálezů jsou: •

abdukce končetiny – pokud je lemur odtažen laterálně a není paralelní s druhým femurem, bude se na rtg snímku jevit jako úhel mezi krčkem a dialýzou lemuru (úhel inklinace) větší, tedy jako malformace v podobě coxa valga. Ovlivněno bude i vnoření hlavice femuru do acetabula. Jak se bude abdukce zvětšovat, bude hlavice femuru jakoby více zasazena do acetabula.

•

rotace pánve – kloub, který je rotován směrem k rentgence (na snímku bude větší foramen obturatum), se bude jevit jako hlubší a lépe utvářený. U kloubu vzdáleného od rentgenky (s menším foramen obturatum) se bude zdát acetabulum mělčí a hlavice lemuru subluxovaná. VD flexní projekce pánve: Pes leží v dorzální poloze s končetinami v maximální flexy a abdukci (kolenní

klouby jsou cca 30 – 40 cm nad úrovní rtg kazety). Tato projekce je vhodná k posuzování častých osteoartrotických změn na kaudálním okraji krčku femuru, kraniodorzálním okraji hlavice femuru, dorzálního okraje acetabula a vyplnění kloubních jamek fibrózní tkání. Samotná VD flexní projekce není vhodná k posouzení laxity kyčelního kloubu (Proks, 2008). VD extenzní projekce pánve s použitím páky: Tato projekce je vhodná k posouzení laxity kyčelního kloubu. Polohování je stejné jako u VD extenzní projekce. Mezi distální třetinu stehenní kosti je umístěn dřevěný válec o průměru cca 10 cm, který slouží jako páka. Fixující osoba tlačí distální část končetin k sobě. V případě laxity kyčelních kloubů se tato projeví jako laterální posun hlavice stehenní kosti z acetabula (Proks, 2008).

28

Následující příklady ilustrují rtg nálezy typické pro normální a abnormální kyčelní klouby na správně projekčně zhotoveném VD snímku kyčelních kloubů v extenzi: Charakteristika normálního kyčelního kloubu u dospělého psa: •

hrana dorzálního okraje acetabula je lineární a je ostře ohraničena a její kraniální úsek přechází do ostrého hrotu

•

kraniální okraj hlavice femuru je od přilehlého acetabula oddělen úzkou radiolucentní linií, která znázorňuje radiolucentní kloubní chrupavku a mikrofilm synoviální tekutiny

•

kloubní prostor je úzký a vysoce kongruentní

•

dvě třetiny, případně více než dvě třetiny hlavice femuru leží mediálně od dorzálního okraje acetabula a střed hlavice leží taktéž mediálně od linie DAR

•

mírně oploštělý úsek hlavice femuru v místě dovez capitis je fyziologickým nálezem

•

v oblasti krčku lemuru je vidět normální kresba trabekulární kosti a na krčku nejsou žádné osteofyty

Charakteristika kyčelního kloubu dospělého psa s mírným stupněm dysplazie: •

kraniální hrana DAR je mírně zakulacena

•

překrytí hlavice femuru acetabulem je omezeno a střed hlavice leží laterálně od DAR

•

radiolucentní linie kraniálního úseku kloubní štěrbiny je méně zřetelná

•

méně zřetelná je i trabekulární kresba a v jeho kaudálním úseku je patrná tvorba osteofytů

Charakteristika kyčelního kloubu dospělého psa s těžkým stupněm dysplazie: •

patrná je pokročilá remodelace jak hlavice femuru, tak acetabula

•

pokrytí hlavice femuru acetabulem je špatné a kloubní prostor je inkongruentní

•

na hlavici i na krčku femuru v kraniálním úseku DAR i ve fosa acetabuli jsou zcela evidentní osteofyty

•

v kraniálním nosném úseku kloubu je sklerotická aubchondrální kost a radiolucentní linie kloubní chrupavky chybí (Nečas – Toombs, 1999).

29

Obrázek č. 1 VD projekce

Zdroj: WAIBL, Helmut et.al. Atlas rontgenologickej anatómie psa. 2 vydání. Bratislava: Pro-Trade s.r.o., 2006. 166 s.. 2. Laterální projekce: u každého psa s předpokladem chirurgického zákroku na kloubu kyčelním patří laterální snímek a VD snímek s kyčlemi v extenzi k základním projekcím při jeho rtg vyšetření. Na snímku kyčelních kloubů v laterální projekci by měl být zachycen kaudální úsek bederní páteře, pánev a femury. Z hlediska přípravy předoperačního plánu preferujeme snímek v přesně laterální pozici. Snímek v laterální projekci má význam pro vyloučení syndromu cauda equina, pro lokalizaci místa zavedení fixačních šroubů do křížové kosti při trojité osteotomii pánve a pro ověření velikosti femorálního dříku při implantaci totální endoprotézy kyčelního kloubu. Vyšetření kyčelních kloubů napomůže mírně šikmý laterální snímek, na němž se struktury obou kloubů nepřekrývají. Jeden kyčelní kloub se zobrazí více dorzálně, druhý více ventrálně. Za normálních okolností je na této projekci kloub kyčelní kongruentní a hlavice femuru je koncentricky zasazena do acetabula (Nečas – Toombs, 1999). Laterální projekce je vhodná k posouzení lumbosakrálního spojení , a tím k odlišení jiných problémů, jako jsou např. spondylóza, syndrom Caudae equinae, osteochondritis dissecans proximální ploténky křížové kosti a diskospondilitidy. Tato projekce rovněž slouží k posouzení úhlu anteverze krčku (Snášil, 2008).

30

Normální kyčelní klouby: •

se vyznačují zřetelnou bílo-černo-bílou linií (bílá linie subchondrální kosti hlavice femuru, černá linie radiolucentní kloubní chrupavky a bílá linie subchondrální kosti acetabula)

Dysplasický kyčelní kloub: •

pro něj je typická linie bílo-černo-šedá (bílá linie subchondrální kosti hlavice femuru černá linie radiolucentní kloubní chrupavky a šedá linie subchondrální kosti acetabula, zobrazující se na této projekci šikmo)

Kyčelní kloub s těžkým stupněm dysplazie: •

se vyznačuje bílo-šedo-šedou linií (bílá linie subchondrální kosti hlavice femuru, šedá linie kloubní chrupavky o minimální tloušťce, která se na této projekci zobrazuje šikmo, a šedá linie subchondrální kosti acetabula, jež se rovněž zobrazuje šikmo) (Nečas – Toombs, 1999).

3. Žabí („frog-leg“) VD projekce: tuto projekci zhotovujeme u psa ve hřbetní poloze s kyčelními klouby ve flexy a s femury abdukovanými pod úhlem 45o . Žabí VD projekci volíme často při pooperačním rtg vyšetření pacienta s odoperovanou kraniodorzální luxaci kyčelních kloubů, kdy tato projekce nahrazuje VD snímek kyčlí v extenzi (Nečas – Toombs, 1999). V této pozici jsou femury kolmo k pánvi a v abdukci tak, že hlavice jsou vtlačeny do acetabula (Snášil, 2008). Normální kyčelní kloub: •

hlavice femuru je hluboce zanořena a kloub je kongruentní

Kloub s dysplazií: •

zabraňuje vyplnění acetabula tkáněmi hlubšímu zasazení hlavice do jamky

31

Žabí VD projekce umožňuje současně zachytit v raném stádiu tvorbu osteofytů na hlavici a krčku femuru (Nečas – Toombs, 1999). Osteofyty na krčku femuru v podobě výběžku mezi hlavicí a trochanter major (Snášil, 2008). Obrázek č. 2 Žabí projekce

Zdroj: WAIBL, Helmut et.al. Atlas rontgenologickej anatómie psa. 2 vydání. Bratislava: Pro-Trade s.r.o., 2006. 166 s.. 4. Projekce na dorzální okraj acetabula (DAR): poloha psa nutná pro zhotovení DAR projekce bezpodmínečně vyžaduje celkovou anestezii. Pacient leží ve sternální poloze s pánevními končetinami nataženými dopředu a hlezenními klouby zvednutými 5 až 10 cm (dle velikosti zvířete) nad podložku stolu. Kolena jsou přitažena k tělu. V takové pozici se napínají podkolenní svaly a rotují kaudální úsek pánve dopředu a kraniální úsek pánve dozadu tak, že dlouhá osa pánve pak probíhá paralelně s vertikálním rtg paprskem. Tím získáme průžezový snímek dorzálního okraje acetabula. Charakteristika normálního kyčelního kloubu na DAR projekci: •

laterální hrana DAR je ostře ohraničená

•

sklon DAR je menší nebo rovný 7,5o

•

hlavice femuru je dobře zasazena do acetabula (jinak řečeno, dobře pokryta acetabulam)

•

střed hlavice kosti leží mediálně od DAR

•

nejsou patrné žádné osteofyty či jiné degenerativní změny

32

(Příliš velký sklon DAR je primárně způsoben laterální dislokací hlavice femuru. Laterálně dislokovaná hlavice poškozuje laterální úsek DAR a ten se zaobluje, začíná se svažovat nebo se deformuje. Při interakci hlavice stehenní kosti s abnormálně skloněným acetabulem luxuje z jamky acetabula a její střed leží laterálně od DAR) (Nečas – Toombs, 1999). Charakteristika dysplastického kyčelního kloubu na DAR projekci: •

laterální hrana DAR je zaoblená/deformovaná

•

sklon DAR je příliš velký

•

hlavice femuru leží dislokovaná laterálně

•

střed hlavice leží laterálně od DAR

•

může být patrné vyplnění fossa acetabuli osteofyty

•

osteofyty mohou být vidět i v kaudální části krčku femuru (Nečas – Toombs, 1999)

•

laterální okraj DAR je neostrý a zaoblený a úhel jeho sklonu je 20o a více

•

u psů, u kterých zvažujeme provedení trojité osteotomie pánve, může být rovněž posouzena přítomnost osteofytů na laterálním okraji DAR a výplň acetabula (Snášil, 2008).

Obrázek č. 3 DAR projekce

Zdroj: WAIBL, Helmut et.al. Atlas rontgenologickej anatómie psa. 2 vydání. Bratislava: Pro-Trade s.r.o., 2006. 166 s..

33

VD snímek s kyčlemi v extenzi, snímek laterální a snímek DAR jsou projekce ortogonální a představují proto, pokud jsou zhotoveny současně, trojrozměrnou rtg studií kyčelních kloubů (Nečas – Toombs, 1999). Tabulka č. 1: Trojrozměrná rentgenologická matrix kyčelního kloubu

Rtg projekce VD

Normální kyčelní kloub

Subluxující kyčelní kloub při DKK

A. kongruita mezi subchondrální kostí A. kongruita se liší podle dispenze kraniální části acetabula a hlavicí

kloubního pouzdra a laterální

femuru

distrakce

B. DAR téměř lineární

B. vnitřní deviace DAR následkem opakované subluxace C. drobné osteofyty v kaudální části krčku femuru

LAT

DAR

A. bílá subchondrální kost

A. bílá subchondrální kost

B. černá kloubní chrupavka

B. černá kloubní chrupavka

C. bílá subchondrální kost

C. šedá subchondrální kost

A. střed hlavice femuru leží mediálně

A.

od DAR

střed

hlavice

femuru

leží

laterálně

B. DAR je ostře ohraničen

od DAR

o

C. sklon DAR ≤ 7,5

B. DAR je zaoblený C. sklon DAR ≥ 7,5o

Zdroj: NEČAS, Alois – TOOMBS, P. James. Dysplazie kyčelního kloubu u psů. 1. vydání. Brno: VFU Brno, 1999. 79s. ISBN 80-85114-58-5, st 23

34

Tabulka č. 2: Trojrozměrná rentgenologická matrix kyčelního kloubu Rtg projekce Habituálně luxující kyčelní kloub při Stacionárně luxující kyčelní kloub DKK VD

při DKK

A. různě inkongruentní

A. permanentní inkongruita

B. vnitřní deviace DAR

B. „chlupatě“ vypadající DAR

C. osteofyty kaudálně na krčku

C. výrazné osteofyty kaudálně na

D. zesílení krčku následkem tvorby

krčku

osteofytů

D. krček a hlavice deformovány

E. vyplnění acetabula zabraňující hlubokému zanoření hlavice

osteofyty E. vyplnění acetabula zabraňující repozici hlavice F. acetabulární osteofyty ukazující na těžkou artrózu

LAT

A. bílá subchondrální kost

A. bílá subchondrální kost

B. šedá kloubní chrupavka dorzálně

B. vyplnění acetabula brání

C. šedá subchondrální kost

repozici

D. femur může být dislokován dorzálně

hlavice C. šedá subchondrální kost D. femur může být dislokován dorzálně E. acetabulární osteofyty ukazující na těžkou artrózu

35

DAR

A. střed hlavice lemuru leží laterálně od A. střed hlavice femuru leží laterálně od

DAR

DAR

B. osteofyty na DAR C. výrazné osteofyty na kaudálním

B. osteofyty na DAR C. osteofyty na krčku a

okraji kloubní plochy D. drobné osteofyty na acetabulu

deformovaný krček D. vyplnění acetabula brání repozici hlavice E. ztráta kloubní chrupavky projevující se zůžením kloubní štěrbiny

Zdroj: NEČAS, Alois – TOOMBS, P. James. Dysplazie kyčelního kloubu u psů. 1. vydání. Brno: VFU Brno, 1999. 79s. ISBN 80-85114-58-5, st 24

5. Penn HIP projekce:

představuje zcela novou metodu vyšetření integrity

kyčelního kloubu u psů, kterou lze využít již u 16-ti týdenních štěňat, na rozdíl od klasického rtg vyšetření na DKK (VD projekce kloubů v extenzi), které se provádí v závislosti na plemenné příslušnosti, a dle požadavků chovatelských klubů v jednotlivých státech, ve stáří 1 až 2 let. Slouží ke zhodnocení, měření a interpretaci laxity kyčelního kloubu. Je založena na zhotovení tří rozdílných rentgenogramů, a to distrakčního, kompresního a klasického extenzního (VD) snímku kyčelních kloubů. Distrakční a kompresní snímek kyčelních kloubů , slouží k přesnému měření kloubní laxity a zhodnocení kongruity kloubu. Ventrodorzální (VD) projekce kyčelních kloubů (extenzní snímek) se využívá k získání doplňkových informací o případné přítomnosti a rozsahu degenerativních kloubních změn (artróza) (Nečas – Toombs, 1999). Dynamické posouzení laxity kyčelních kloubů provádíme pomocí distrakčního zařízení, které nám umožní odtažení hlavic od sebe (Snášil, 2008). Projekce kyčelních

36

kloubů v distrakční pozici odhalí v průměru 2,5 až 11 krát (v závislosti na plemeni) vyšší výskyt laxity v tomto kloubu, než je možné zjistit na klasických extenzních VD projekcích. Pasivní laxitu kyčelního kloubu, která je z hlediska určení náchylnosti daného jedince k rozvoji degenerativního onemocnění kloubu (a tím i DKK) nejdůležitějším rizikovým faktorem, lze navíc z distrakčního snímku daleko přesněji kvalifikovat. Podstatou a zároveň největším přínosem PennHIP systému je, že umožňuje identifikovat psy, kteří nejsou rizikoví z hlediska možného rozvoje DKK a degenerativního onemocnění kloubu (artrózy). Možnost odhadnout integritu kyčelních kloubů

u takto mladého jedince slouží

k rozhodnutí, zda zvíře využít k plemenitbě, pro práci, či jej chovat jen pro radost. Zjištění stupně pasivní laxity tedy umožňuje chovatelům najít ve svých chovech jedince s nejlépe utvářenými kyčelními klouby a využít pro chov právě jejich potenciál. Měření laxity kyčelního kloubu na základě kompresního/distrakčního stresového rtg snímku: Při měření laxity kyčelního kloubu metodou PennHIP se využívá indexu, kterým se kvalifikuje stupeň volnosti kloubu. Pomocí šablony s kružnicemi se nejdříve zjistí střed acetabula a střed hlavice femuru. Kružnice na šabloně musí přitom přesně kopírovat kortikální okraje acetabula, respektive hlavice femuru. Na kompresním stresovém snímku , je-li kloub prostý artrotických změn, se středy acetabula a hlavice vzájemně překrývají, což je průkazem skutečné koncentrity kloubu. Na snímku distrakčním dojde k separaci středů těchto dvou anatomických struktur (acetabula a hlavice). Vzdálenost (d) mezi těmito středy je pak mírou laxity kyčelního kloubu. Ta se však může lišit v závislosti na velikosti psa (u většího jedince bude i vzdálenost mezi středem acetabula a hlavice větší), jeho stáří, a také v závislosti na zvětšení struktur na rtg snímku (dána vzdáleností rentgenovaného kyčelního kloubu od kazety s rtg filmem). Aby se předešlo matematickým chybám, způsobeným těmito odchylkami, bylo třeba unifikovat vzdálenost (d) s ohledem na jakoukoli velikost acetabula a hlavice femuru. Z tohoto důvodu je třeba vydělit naměřenou vzdálenost (d) poloměrem dané hlavice stehenní kosti (r). Výsledný index (I=d/r) představuje bezrozměrné číslo ležící v intervalu od 0 do 1 (případně přesahuje číslo 1). Index laxity vypočtený pro daný kompresní snímek kyčelního kloubu se

37

označuje jako

kompresní index (KI), zatímco index laxity zjištěný z rtg snímku kyčelního kloubu v distrakci je distrakční index (DI). Distrakční (a kompresní) index je pak mírou laxity kyčelního kloubu. Kyčelní klouby s distrakčním indexem, jehož číselná hodnota se blíží 0, jsou tzv. klouby těsné (Nečas – Toombs, 1999), pevné kongruentní kyčelní klouby (Snášil, 2008). Klouby s hodnotou DI blížící se 1 jsou klouby velmi volné (Nečas – Toombs, 1999), klouby s malým nebo žádným překrytím hlavice acetabulem – laxní kloub (Snášil, 2008). Hodnota distrakčního imdexu vyjadřuje zároveň kolik procent hlavice femuru je dislokováno (subluxováno) ven z acetabula. Zjistíme-li např., že DI=0,75, znamená to, že 75% hlavice leží vně acetabula. Z tohoto pohledu se interpretace nálezu stává více intuitivní a lze si tedy, pro tento konkrétí případ představit, že kyčelní kloub s DI=0,50 se vyznačuje dvojnásobnou laxitou v porovnání s kloubem, jehož DI=0,25. Aby všechny naměřené parametry odpovídaly skutečnosti, a jednalo se tudíž o tzv. pasivní

laxitu

kloubu

(vyjádřenou

distrakčním

indexem),

musíme

veškeré

rentgenogramy zhotovovat na zvířeti v hluboké sedaci či celkové anestezii. Jen tak docílíme kompletní myorelaxace svalů v oblasti vyšetřovaných kyčelních kloubů. Něco naprosto odlišného je funkční laxity kyčelního kloubu (patologická forma laxity dysplastických kyčelních kloubů projevující se při přirozeném zatížení končetiny), kterou přes její větší diagnostický význam dosud neumíme exaktně měřit. Poloha pacienta při zhotovení zhotovení kompresního/distrakčního snímku se liší od klasické polohy na zádech s extenzí v kyčelních kloubech (VD projekce). V tomto případě musí být končetiny v neutrální nebo-li postojové pozici, kterou končetina za normálních okolností zaujímá uprostřed fáze podpěru. Jen na kyčelních kloubech v této pozici má smysl působit kompresí, respektive klouby distrahovat pomocí speciálního distrakčního aparátu. Stejně jako většina metod pracujících s určitou variabilitou dat, ani PennHIP nedosahuje stoprocentní spolehlivosti. Přesto je jeho přesnost daleko vyšší, než je tomu u dosud používaných, většinou subjektivních, hodnocení stavu kyčelního kloubu (Nečas – Toombs, 1999).

38

Další doplňující techniky : Technika dle Badertschera: tato projekce je vhodná k posouzení laxity kyčelních kloubů. Pes leží ve hřbetní poloze, stehenní kosti leží paralelně k sobě navzájem, s projekční plochou svírají úhel cca 60o . Bérce drží fixující osoba paralelně s projekční plochou. Mezi distální femury je vložen vhodný předmět sloužící jako páka. Fixující osoba tlačí femury k sobě. Je-li přítomna laxity kyčelních kloubů, projeví se jako laterální posun hlavice femuru. K posouzení laxity je mnohem přesnější než VD extenzní projekce s použitím páky, protože femury se nacházejí v téměř fyziologické pozici a nedochází k rotaci kloubního pouzdra. Technika dle Fluckigera: pes leží ve hřbetní poloze s lemury umístněnými paralelně k sobě navzájem a elevovanými od podložky o cca 60o . Fixující osoba vyvine tlak směřující kraniodorzálním směrem (směrem k ploše stolu). V případě laxity kyčelních kloubů se hlavice stehenní kosti dislokují kraniodorzálně a laterálně. Rotace pánve větší než 10 – 15o ovlivňuje následnou interpretaci (Proks, 2008).

5.2 Hodnocení DKK Hodnocení DKK zahrnuje hodnocení kongruity kloubních ploch, laxity (subluxaci) kyčelních kloubů a hodnocení přítomnosti sekundárních osteoartrotických změn. Většina systémů využívá k hodnocení stupně dysplazie VD extenzní projekci pánve (FCI, OFA). Hodnocení laxity a kongruity kyčelních kloubů: Hodnocení laxity kyčelních kloubů z VD extenzních rentgenogramů pánve je poměrně nepřesné. Natažení stehenních kostí kaudálně způsobuje rotaci a „utažení“ kloubního pouzdra. Výsledkem je větší zanoření hlavice stehenních kostí do acetabula, což se na rentgenogramech projevuje redukcí subluxace hlavice femuru. Extenze kyčelních kloubů používaná při ventrodorzálních extenzních projekcích vede až k 50% redukci stupně laxity. Šířka kloubní štěrbiny je výrazně ovlivnitelná polohováním. Abdukce a vnější rotace stehenních kostí tlačí hlavici stehenní kosti do acetabula a maskuje případnou laxitu kyčelních kloubů. Rotace pánve způsobuje asymetrické zobrazení acetabula. Na kyčelním kloubu ležícím blíže k rtg kazetě

39

imituje

subluxaci hlavice stehenní kosti i u kyčelního kloubu s negativním nálezem. U laxních kyčelních kloubů falešně zvyšuje nebo snižuje subluxaci kyčelního kloubu. Kloub ležící blíže k rtg kazetě vykazuje falešně vyšší stupeň subluxace. Kyčelní kloub ležící dál od rtg kazety vykazuje falešně nižší stupeň subluxace. Norbergův (Norberg -Olsonův) úhel. Norbergův úhel tvoří spojnice středů hlavice stehenních kostí a kraniolaterálního okraje acetabula. Norbergův úhel je výrazně ovlivněn polohováním (viz výše) a přítomností osteoartrotických změn. Osteofyty na kraniodorzálním okraji acetabula uměle zvyšují Norbergův úhel. Úhel je nutné měřit vždy kpůvodnímu kraniolaterálnímu okraji. Identifikace skutečného kraniolaterálního okraje acetabula u kyčelních kloubů s výraznými osteoartrotickými změnami není vždy možná. Měření Norbergova úhlu má větší význam u kyčelních kloubů bez přítomnosti osteoartrotických změn, kdy je hlavním kritériem posuzování laxita a subluxace kyčelních kloubů. Kritéria hodnocení laxity kyčelních kloubů na VD extenzní projekci pánve shrnuje tabulka 3. Tabulka č. 3: Kritéria hodnocení laxity kyčelních kloubů na VD extenzní projekci pánve Rtg znak

Normální nález

Subluxace

Kraniolaterální

Ostrý

Zaoblený

okraj acetabula Šířka

kloubní Paralelní kloubní štěrbina v Rozbíhavá kloubní štěrbina v

štěrbiny Střed

kraniolaterální části hlavice Mediálně

stehenní kosti Střed

od

kraniolaterální části dorzálního Laterálně od dorzálního okraje

okraje acetabula

acetabula

hlavice Mediálně od linie (paralelní s Laterálně od linie (paralelní s

stehenní kosti

páteří)

procházející páteří)

kraniolaterálním

okrajem kraniolaterálním

acetabula Norbergův úhel

≥105°

procházející okrajem

acetabula (v

závislosti

plemeni)

na

<105° (v závislosti na plemeni)

Zdroj: SNÁŠIL, Milan. Hodnocení DKK. Brno: VFU Brno, Seminář dne 14.6.2008. 9 s.

40

Hodnocení osteoartrózy: Osteoartrotické změny se projevují na rentgenogramu ve formě subchondrální sklerózy, tvorby osteofytů a enteziofytů. Sekundární osteoartrotické změny lze detekovat jak na acetabulu, tak na hlavici a krčku femuru. Osteofyty se tvoří na okrajích kloubní plochy a zvětšují kloubní plochy kloubu. Enteziofyty se tvoří na kosti v místě úponu vazivových struktur (kloubní pouzdro, šlachy, vazy). Osteofyty i enteziofyty zvyšují stabilitu kloubu, ale omezují jeho funkci. Acetabulum Acetabulum reaguje na abnormální zátěž jednou nebo kombinací následujících reakcí. Zesílení subchondrální kosti, oploštěním okrajů acetabula, formací osteofytů na okraji acetabula, vyplněním acetabula kostní nebo fibrózní tkání nebo atrofií nosného okraje acetabula. •

Acetabulární okraj se formuje z chrupavčitého základu. U velkých psů může mít

samostatné osifikační centrum. Jeho nekompletní osifikace u velmi mladých psů falešně zmenšuje Norbergův úhel. •

Subchondrální skleróza kraniodorzálního okraje acetabula je následkem zvýšené

zátěže. Dochází ke zmnožení a zesílení trabekulární kosti. Na rentgenogramu se projeví jako různě silná vysoce radioopakní linie na kraniolaterálním a kraniodorzálním okraji acetabula. •

Osteofyty na kraniodorzálním a kraniolaterálním okraji acetabula (lip, bilabiace)

přispívají ke stabilizaci kyčelního kloubu. Jsou výsledkem abnormálního zatížení nosného kraniodorzálního okraje acetabula. Okolo acetabulárního okraje vytvářejí tzv. ret (lip). Někdy se pro osteofyty na kraniodorzálním (kraniolaterálním) okraji acetabula používá termín ostruha. Ve skutečnosti se jedná o dvojrozměrný obraz trojrozměrného objektu. Termín ret (lip) se tedy jeví jako vhodnější. •

Atrofie kraniodorzálního okraje acetabula se na rtg zobrazuje jako oploštění

kraniolaterálního okraje acetabula a snížená tkáňová denzita kosti. Bývá pozorována u psů s luxací kyčelních kloubů, kdy chybí kontakt mezi kloubními plochami acetabula a hlavicí femuru. •

Remodelace acetabula (vyplnění) kloubní jamky. U psů stěžkou dysplazií

kyčelních kloubů dochází k zesílení mediálního okraje acetabula (kosti kyčelní a kosti sedací). V časných stádiích se projevuje jako slabě mineralizovaná,

41

neostře

ohraničená opacita na mediálním okraji acetabula. V chronických stádiích se projevuje jako tvorba neokortexu na mediálním okraji acetabula. Subluxace kyčelních kloubů vede k vyplnění acetabula fibrózní a kostní tkání. Půlkulovitý tvar acetabula se mění na miskovitý. Hlavice a krček femuru První příznaky DKK, abraze chrupavky, zesílení lig. capitis femoris, a kloubní efuze jsou rentgenologicky neidentifikovatelné. Rozsah změn hlavice a krčku femuru závisí na věku, stupni laxity kyčelních kloubů, váze a pohybové aktivitě jedince. První příznaky osteoartrózy se projevují formací osteofytů v úponu kloubního pouzdra (Morganova linie – krček femuru, medúza linie – přechod hlavice a krčku femuru). S progresí osteoartrózy dochází k zesílení krčku a oploštění hlavice femuru. U výrazných stupňů dysplazie má hlavice a krček femuru tvar „roztékající se zmrzliny“. •

Morganovu linii tvoří enteziofyty na kaudálním okraji krčku femuru v úponu

kloubního pouzdra. Bývá považována za časný příznak osteoartrózy a následek laxity kyčelního kloubu. V důsledku laxity kyčelního kloubu dochází k napínání kloubního pouzdra v místě jeho úponu na kost. Kost reaguje nejprve zvýšenou sklerotizací a následně tvorbou enteziofytu. Samotná interpretace diskrétní Morganovy linie jako jediného znaku DKK je sporná. Kyčelní klouby s rtg detekovatelnou Morganovou linií by měly být dále vyšetřeny na přítomnost laxity kyčelních kloubů (PennHIP, Ortolániho manévr). Nález Morganovy linie u dospělých psů (>18 měsíců), u gigantických plemen s klinicky pevnými kyčelními klouby může být příznakem pouze zvýšené tenze kloubního pouzdra v místě úponu na kost. Morganova linie se na VD extenzním rentgenogramu kyčelních kloubů zobrazuje jako vertikální radioopakní linie procházející centrální částí krčku femuru. Vnější rotace stehenních kostí způsobuje superpozici velkého trochanteru a střední části krčku femuru. Morganova linie pak nemusí být na rentgenogramu viditelná. Rovněž prominující kožní řasa může překrývat enteziofyty krčku femuru. Na VD flexní projekci kyčelních kloubů se zobrazuje jako prominující radioopakní linie na kaudolaterálním okraji krčku femuru. •

Jizva po růstové ploténce. Uzavřená růstová ploténka se na rentgenogramu

zobrazuje jako radioopakní linie na přechodu hlavice a krčku femuru. Tato transverzální radioopakní linie je někdy mylně zaměňována za osteofyty na okraji kloubní plochy hlavice femuru (medúza linie).

42

Tabulka č. 4: Osteoartrotické změny na VD extenzním rentgenogramu pánve Enteziofyty v úponu kloubního pouzdra na krčku femuru – Morganova linie Osteofyty na okraji kloubní plochy hlavice femuru -medúza linie Enteziofyty na dorzálním okraji fossa intercondylaris Deformita hlavice femuru, zesílení krčku femuru Subchondrální skleróza kraniodorzálního a kraniolaterálního okraje acetabula Osteofyty na kraniodorzálním (kraniolaterálním) okraji acetabula Zesílení mediálního kortexu acetabula, vyplnění acetabula kostní tkání Zdroj: SNÁŠIL, Milan. Hodnocení DKK. Brno: VFU Brno, Seminář dne 14.6.2008. 9 s.

Hodnocení stupně dyspazie kyčelních kloubů : Kritéria hodnocení DKK podle FCI. Minimální věk pro posuzování je u většiny psů 12 měsíců. Tabulka č. 5: Hodnocení dysplazie kyčelních kloubů podle FCI Klasifikace DKK

Kritéria hodnocení

A – normální kloub

Hlavice femuru a acetabulum jsou kongruentní, kloubní štěrbina je úzká a paralelní, kraniolaterální okraj acetabula je ostrý,

u

excelentních

kyčelních

kloubů

směřuje

laterokaudálně, Norbergův úhel je okolo 105° nebo více B – hraniční stupeň, Hlavice femuru a acetabulum jsou mírně inkongruentní a téměř

normální Norbergův úhel je kolem 105° nebo střed hlavice femuru leží

kloub

mediálně od dorzálního okraje acetabula a hlavice femuru a acetabula jsou kongruentní

C – mírná dysplazie

Hlavice femuru a acetabula jsou inkongruentní, Norbergův úhel je kolem 100° a/nebo je mírně oploštělý kraniolaterální okraj acetabula, mohou být přítomné mírné příznaky osteoartrotických změn na kraniálním, dorzálním a kaudálním okraji acetabula nebo na hlavici a krčku femuru

43

D – střední dysplazie

Hlavice femuru a acetabulum jsou výrazně inkongruentní (subluxace), Norbergův úhel je nad 90° (pouze doporučení), oploštění

kraniolaterálního

okraje

acetabula

nebo

osteoartrotické změny E – těžká dysplazie

Zjevné příznaky dysplazie – výrazná subluxace nebo luxace femuru, Norbergův úhel je pod 90°, kraniolaterální okraj acetabula je plochý, hlavice femuru je deformována (oploštěná, hřibovitý tvar) nebo jsou přítomny další osteoartrotické změny

Zdroj: SNÁŠIL, Milan. Hodnocení DKK. Brno: VFU Brno, Seminář dne 14.6.2008. 9 s.

Tabulka č. 6: Systém klasifikace podle FCI Počet bodů Stupeň FCI Stupeň FCI 0-2 A Normální 3-6 B Hraniční 7-12 C Lehký 13-18 D Střední >18 E Těžký Zdroj: SNÁŠIL, Milan. Hodnocení DKK. Brno: VFU Brno, Seminář dne 14.6.2008. 9 s.

Rentgenologické snímky jednotlivých stupňů dysplazie kyčelního kloubu od hodnoty A (0), B (I), C (II), D (III) až po hodnotu E (IV), které byly pořízeny na veterinární klinice jsou uvedeny v příloze. (viz. příloha obr. č 3 až obr. 12).

44

5.3 DKK a OFA Kritéria hodnocení DKK podle OFA jsou shrnuty v tabulce 4. Minimální věk pro posuzování je 24 měsíců. Výsledný stupeň dysplazie je konsensus tří bordovaných rentgenologů. Tabulka č. 7: Hodnocení dysplazie kyčelních kloubů podle OFA Klasifikace DKK

Kritéria hodnocení

Excellent (výborný) Hluboké acetabulum, úzká paralelní kloubní štěrbina, hlavice normální kloub

(dobrý) Hluboké acetabulum, paralelní kloubní štěrbina, hlavice

Good

normální kloub Fair

femuru hluboce zanořená do acetabula zanořená do acetabula

(uspokojivý) Mírná subluxace hlavice femuru, mírná deviace dorzálního

normální kloub

okraje acetabula mediálně, acetabulum je mělčí (normální nález u některých plemen psů (šarpej, čau-čau, pudl)

Borderline hraniční Výraznější inkongruita, bez osteoartrotických změn. V stupeň

případě dubiózního nálezu je doporučené opakované rtg vyšetření za 6 měsíců pro posouzení progrese změn. Kloub je zařazen do předchozí nebo následující kategorie.

Mild

mírná Subluxace hlavice femuru, hlavice femuru nedostatečně

dysplazie

překrytá acetabulem, nevýrazné osteoartrotické změny

Moderate

střední Zjevná subluxace hlavice femuru, zjevné osteoartrotické

dysplazie

změny na hlavici a krčku femuru a acetabulárním okraji, zřetelná sklerotizace subchondrální kosti

Severe dysplazie

Těžká Hlavice femuru je luxována nebo subluxována, výrazné osteoartrotické změny na hlavici a krčku femuru a acetabulárním okraji

Zdroj: SNÁŠIL, Milan. Hodnocení DKK. Brno: VFU Brno, Seminář dne 14.6.2008. 9 s.

45

Švýcarský systém: Švýcarský sytém využívá bodového hodnocení přítomnosti a závažnosti vybraných rentgenologických znaků odečítaných z VD extenzní projekce pánve. Hodnocení nabývá hodnot 0-5. Čím vyšší počet bodů, tím horší výsledek. Maximální počet bodů na jeden kloub je 30. Každý kyčelní kloub se hodnotí samostatně. Systém hodnocení je uveden v tab. 8. Srovnání se systémem klasifikace FCI je uvedeno v tab. 9. Tabulka č. 8: Systém hodnocení Bod y

0

1

2

Norbergů v úhel

Poloha středu hlavice femuru (FHC) k dorzalnímu okraji acetabula (DAE) ≥105° FHC mediálně od DAE (>2mm), úzká kloubní štěrbina ≥105°, ale FHC mediálně od mírně rozšířená DAE kloubní (2mm), minimálně štěrbina nebo 100° rozbíhavá -104°, ale kloubní štěrbina úzká kloubní štěrbina 100° - FHC na 104° hraně DAE, kloubní štěrbina lehce rozbíhavá

Kraniolater Subchondráln Hlavice Morg ální okraj í skleróza femuru (H), anova acetabula kraniolateráln krček linie ího okraje femuru (N) acetabula

Paralelní hlavicí femuru

s Tenká, pravidelná

H: hladká, Nepřít kulatá N: omná dobře ohraničený

Horizontáln Rovnoměrná í v laterální nebo ¼ kraniálně zesílená

H: kulatá N: Názna špatně k ohraničiteln ý (cylindrický )

Lehce oploštělý nebo mírné exostózy

H: lehce oploštělá N: mírné exostózy

46

Lehce zesílená laterálně, ztenčená mediálně

Tenká linie (do 1mm)

3

90° -99°

4

80° -89°

5

<80°

FHC laterálně od DAE (5mm) kloubní štěrbina mírně rozbíhavá FHC laterálně od DAE (6 10mm), kloubní štěrbina výrazně rozbíhavá FHC laterálně od DAE (>10mm) nebo luxace

Středně oploštěný, střední exostózy, dvojitý okraj

Středně zesílená laterálně, středně redukována mediálně

H: středně oploštělá N: mírné exostózy

Dobře defino vaná (do 3mm)

Zřetelně oploštělý, střední osteofyty

Zřetelně H: oploštělá zesílená N: střední laterálně, exostózy mediálně může zcela chybět

Širok á nepra videln á (>3m m)

Absence DAE, acetabulum výrazně deformovan é

Splývá s laterálním okrajem pánve nebo zcela chybí

H: výrazně deformovan á N:masivní exostózy

Morg anova linie splýv á s další mi osteoa rtrotický mi změn ami Zdroj: SNÁŠIL, Milan. Hodnocení DKK. Brno: VFU Brno, Seminář dne 14.6.2008. 9 s. Tabulka č. 9: Systém klasifikace FCI Počet bodů Stupeň FCI Stupeň FCI 0-2 A Normální 3-6 B Hraniční 7-12 C Lehký 13-18 D Střední >18 E Těžký Zdroj: SNÁŠIL, Milan. Hodnocení DKK. Brno: VFU Brno, Seminář dne 14.6.2008. 9 s.

47

Systém hodnocení podle Britské veterinární asociace Britský systém využívá bodového hodnocení přítomnosti a závažnosti vybraných rentgenologických znaků odečítaných z VD extenzní projekce pánve. Každý z vybraných rentgenologických znaků je ohodnocen body v rozmezí 0 -6. Pouze kaudální okraj acetabula je hodnocen v rozmezí 0 -5. Čím vyšší bodové ohodnocení, tím horší výsledek. Každý kyčelní kloub se hodnotí samostatně. Bodové ohodnocení jednoho kloubu může nabývat hodnot 0 -53. Udává se počet bodů u každého kloubu a celkový počet bodů u daného jedince, který vyjadřuje průměrné skóre pro dané plemeno(Breed mean score). Přibližné srovnání vybraných systémů hodnocení dysplazie kyčelních kloubů uvádí tab.10 (Snášil, 2008).

Tabulka č. 10: Přibližné srovnání vybraných systémů hodnocení DKK

FCI A - normální kloub

FCI Německo A1 A2 B - hraniční stupeň, téměř normální kloub B1 B2 C - mírná dysplazie C1 C2 D - střední dysplazie D1 D2 E - těžká dysplazie E1 E2

OFA Excelent Good Fair Borderline Mild Moderate Severe

Švýcarsko 0 1-2 3-4 5-6 7-9 10 - 12 13 - 15 16 - 18 19 - 21 22 - 24

VB 0 1-3 4-6 7-8 9 - 12 13 - 18 19 - 25 26

Zdroj: SNÁŠIL, Milan. Hodnocení DKK. Brno: VFU Brno, Seminář dne 14.6.2008. 9 s.

48

6.0 LÉČBA DKK Volba „optimální“ metody léčby DKK není pro klinika v žádném případě jednoduchou záležitostí, především vážíme-li všechny klinické aspekty tohoto onemocnění, spolu s technickou a finanční náročností moderních terapeutických postupů. Dysplazie kyčelního kloubu je onemocnění komplexní povahy, které se u mladých, rostoucích psů projeví laxitou kloubu, jež u starších jedinců vede k rozvoji sekundárních degenerativních změn v podobě artrózy. Z hlediska léčby DKK máme na výběr pestrou škálu více či méně radikálních metod. Z nich bychom se měli snažit vybrat v daném případě tu nejvhodnější, a to nejen s ohledem na stáří pacienta, nýbrž i na jeho pracovní využití, stav patologického procesu v postiženém kloubu a v neposlední řadě i na finanční možnosti majitele. V zásadě lze volit mezi léčbou konzervativní a radikální (chirurgickou). Kategorii chirurgických metod je možno dále klasifikovat na zákroky paliativní, rekonstrukční a záchovné. V okamžiku stanovení diagnózy DKK může být kyčelní kloub postižen buď „pouze“ laxitou s mírnými či dosud žádnými artrotickými změnami, nebo již rozvinutou artrózou. Léčbu je pak třeba zaměřit na prevenci či omezení nevyhnutelně se rozvíjejících degenerativních změn v kyčelním kloubu, respektive na zmírnění či odstranění bolestivosti a obnovení plnohodnotné funkce artrózou již změněného kloubu. Zjistíme-li u mladého psa dysplazii kyčelního kloubu manifestující se jeho laxitou, měla by naše pomoc směřovat k prevenci či omezení rozvoje artrózy zlepšením stability kloubu. K tomu slouží rekonstrukční chirurgické zákroky, kterými je obecně třeba dát přednost před medikamentózním způsobem léčby. Určujícím faktorem pro použití rekonstrukčních metod není jen určitá věková hranice, ale především aktuální stav kloubních povrchů a rozsah abnormální remodelace kloubních struktur. Jedinci s artrotickými změnami v kyčelním kloubu nejsou z tohoto pohledu vhodnými kandidáty pro preventivní rekonstrukční operace. U nich volíme medikamentózní léčbu nebo záchovné chirurgické zákroky (Nečas – Toombs, 1999).

49

6.1 Konzervativní léčba Konzervativní přístup k DKK přichází v úvahu buď u rostoucích jedinců s laxními kyčelními klouby, nebo u dospělých psů s pokročilou artrózou. Jen zřídka se doporučuje jako první metoda léčby, i když v případech, kdy hraje roli finanční stránka, může být jediným východiskem. Smyslem konzervativní léčby je ulevit zvířeti od bolesti a zachovat funkčnost kloubu. Spočívá v omezení fyzické aktivity zvířete, redukci jeho tělesné hmotnosti a aplikaci analgetik. Plavání je velmi vhodnou formou fyzikální terapie a pomáhá z hlediska zachování či obnovení rozsahu pohybu v kloubu a posílení svalů. Cvičením a pasivními pohyby v kloubech se zlepšuje výživa kloubní chrupavky. V medikamentózním způsobu léčby DKK hrají prim nesteroidní protizánětlivé látky. V zámoří se již dlouhá léta jednoznačně nejčastěji doporučuje pufrovaná kyselina acetylosalicyová („buffered aspirin“) v dávce 10 až 25 mg/kg per os 2x denně. Dnes jej díky velmi dobré reklamě výrobce a uváděným minimálním vedlejším účinkům, svou „oblibou“ u veterinářů pomalu vytlačuje carprofen (komerčně známý Rimadyl). Jde o látku ze skupiny kyseliny propionové, která je určena pro použití u psů v dávce 2,2 mg/kg per os 2x denně. Carpeofen je reverzibilním inhibitorem cyklooxigenázy a středně potentním inhibitorem fosfolipázy A2. Uvádí se, že některé jeho účinky jsou podobné působení kortikosteroidů, avšak bez tradičních nežádoucích účinků. Jak se zdá, gastrointestinální tosicita carpofenu je omezená a negativní ovlivnění syntézy glykosaminoglykanů v kloubní chrupavce, dobře známé u většiny jiných nesteroidů, je v jeho případě minimální. Se stále širším používáním carpofenu se však začínají objevovat zprávy o možných problémech spojených s jeho podáváním. Ve veterinární literatuře se setkáváme s celou řadou dalších, především v humánní medicíně využívaných, nesteroidních protizánětlivých látek. Příkladem je fenylbutazon (40 mg/kg/den, rozdělené do 3 dávek, přičemž denní dávka by neměla překročit 800 mg), ibuprofen (denně 15 mg/kg rozdělené do 3 dávek) a ketoprofen (1 mg/kg per os 1x denně). Jejich potenciál k vedlejším účinkům je však relativně velmi vysoký. Obecně lze

doporučit

podávání

nesteroidů

současně

s potravou,

aby

dráždění

gastrointestinálního traktu bylo co možná nejmenší. V řípadě zvracení, inapetence, průjmu aod. Tyto léky vysadíme do doby, než začne být zvíře zcela normální. Chcemeli v aplikaci nesteroidů pokračovat, měli bychom snížit dávkování.

50

Z hlediska

profylaxe žaludečních vředů a léčby erozí či ulcerací žaludku je vhodný misoprostol (25 µg/kg per os 3x denně), respektive ranitidin (1-2 mg/kg per os 2x denně). Kortikosteroidy jsou sice patentními inhibitory zánětu, které výrazně potlačují periartikulární zánětlivé reakce, jejich systémové vedlejší účinky při dlouhodobějšímu podávání však mohou být velmi nebezpečné. Mohou již při relativně krátkodobé aplikaci stimulovat rovněž úbytek proteoglykanů, a to jak ve zdravé, tak i artrózou změněné kloubní chrupavce. Neuvážené použití steroidů může skončit úplnou destrukcí kloubní chrupavky. Součástí konzervativního přístupu k léčbě DKK, ať již v podobě laxního kloubu bez artrózy, tak v případech kloubů postižených artrotickými změnami, jsou estery polysulfonovaných mukopolysacharidů (glykosaminoglykanů), semisyntetické složky bovinní trachey a plic. Chemicky se podobají mukopolysacharidům obsaženým v chrupavce kloubní. Tyto chondroprotektivní látky se používají profylakticky i léčebně. Jejich příznivý vliv s ohledem na degenerativní onemocnění kloubů je dán inhibicí působení a uvolňování některých specifických enzymů (katepsin a hyaluronidáza), která se v patogenezi artrózy uplatňují. Jsou to látky, které se velmi pevně váží na nekolagenní proteiny a proteoglykany extracelulární chrupavčité matrix, proto lze jejich vysoké koncentrace prokázat v kloubní chrupavce, menisku i v annulus fibrosu meziobratlové ploténky. Přitom koncentrace v patologicky změněné chrupavce může bát vyšší, než v chrupavce zdravé. Po nitrosvalové injekci setrvají polysulfonované mukopolysacharidy v kloubní chrupavce nanejvýš 96 hodin. Z této skutečnosti se odvíjí i doporučované dávkovací schéma, podle kterého by se mělo aplikovat celkem 5 až 10 injekcí v dávce 5 mg/kg i.m. v intervalu 3-5 dnů. Kromě na dávce závislé možné inhibice koagulace nebyly publikovány žádné toxické účinky polysulfonovaných mukopolysacharidů. Z pohledu klinické účinnosti těchto látek je však třeba zdůraznit, že De Haan neprokázal jakýkoli klinický efekt polysulfonovaných mukopolysacharidů ve vztahu k terapii dospělých psů s těžkým stupněm dysplazie kyčelních kloubů. Pro úplnost se patří zmínit nutriční doplňky, které jsou výrobci někdy deklarované za novou třídu perorálně podávaných „léků“, a které dnes doslova zaplavily trh. Nejčastěji

obsahují

chondroitin

sulfát,

popřípadě

směs

mukopolysacharidů, aminokyselin, minerálních látek, vitamínů a

51

různých

proteinů, enzymů,

jejichž zdrojem mohou být např. slávky jedlé, pivovarské kvasnice, tolice vojtěška apod. Chybí však skutečně kontrolované experimentální či klinické studie, které by potvrdily či vyvrátily podstatnější účinky na stav artrózou doprovázené DKK (Nečas – Toombs, 1999).

6.2 Chirurgická léčba Smyslem chirurgické léčby psa je s dysplastickým kyčelním kloubem je ulevit mu od bolesti, obnovit, pokud možno, téměř normální funkci končetiny, a u mladého jedince zabránit rozvoji či výrazně omezit progresi artrotických změn v postiženém kloubu. Mezi paliativní metody se řadí pektinektomie. Přetětí či vytětí části m. pectineus, respektive jeho šlachy, je dnes metodou přežitou a v podstatě se nejedná o metodu léčby v pravém slova smyslu. Cílem u mladých zvířat bylo uvolnit tah tohoto adduktoru kyčelního kloubu, snížit tak napětí na kloubní pouzdro a umožnit hlavici femuru hlouběji zapadnout do acetabula. Vzhledem k tomu, že se tímto zákrokem neupraví stabilita kyčelního kloubu, mohou artrotické změny i nadále progredovat. Teoreticky lze použít i u mladých jedinců s bolestivostí v kyčlích, u nichž artrotické změny vylučují možnost provedení trojité osteotomie pánve, a kteří jsou ještě příliš mladí pro náhradu kloubu. Tento chirurgický zákrok, který je někde na hranici mezi konzervativní a radikální léčbou, může některým jedincům dočasně ulevit od bolesti. Chůze zvířete po zákroku se obvykle nevrátí do požadovaného normálu a bolestivost většinou recidivuje po několika měsících, vyjímečně letech. Rekonstrukční operace slouží k obnovení stability a kongruence kyčelního kloubu u rostoucích psů, a tím omezují rozvoji degenerativních změn. Dysplazii acetabula řeší trojitá osteotomie pánve (TPO). Dysplazie femorální části kyčelního kloubu se projeví zkráceným krčkem femuru, větším úhlem inklinace a přílišnou anteverzí krčku. Intertrochantrická virózní osteotomie je příkladem chirurgického zákroku, který zlepší kongruitu a biomechanické vlastnosti vyvíjejícího se kyčelního kloubu, Touto osteotomií se ve třech rovinách upravuje pozice proximální části femuru vzhledem k acetabulu. Zákrok je indikován u psů starších 4-8 měsíců, jejichž kyčelní klouby jsou prosté artrotických změn a jejichž úhel anteverze a inklinace je příliš velký. I u operovaných pacientů však pokračuje proces artrózy v kyčli.

52

Druhou

metodou řešení dysplazie kyčelního kloubu, vycházející z abnormality proximálního úseku femuru, je prodloužení krčku femuru. Hodí se u plemen s krátkým krčkem femuru, jako je akita-inu a tibetský mastif. Ze záchovných chirurgických zákroků na kyčelním kloubu u psů, které jsou indikovány pro dysplastické kyčle s artrózou a bolestivostí, je třeba jmenovat dva. Imperativemjejich provedení jsou funkční problémy s kyčelním kloubem. U zvířat, která nekulhají a jsou klinicky symptomatická, záchovné operace neprovádíme. První z uvedených metod je resekce hlavice a krčku femuru, jejímž smyslem je přeměna bolestivého kloubu na nebolestivý pakloub. Jedná se o operaci velmi úspěšnou u psů malých plemen (přibližně do 15 kg), kterou často řešíme Legg-Calvé-Perthesovu nemoc. U větších plemen psů, jež jsou dysplazií kyčelního kloubu postižena nejčastěji, je resekce hlavice a krčku z hlediska léčby metodou volby. K pooperační prognóze se proto u velkých plemen psů, v případě tohoto zákroku vyjadřujeme opatrně. Druhá záchovná metoda je totální endoprotéza kyčelního kloubu (THR). Smyslem je eliminova bolest a potíže s pohybem kyčelního kloubu náhradou jeho artroticky změněných tkání kloubem umělým. THR představuje špičkový chirurgický výkon, který se velmi podobá stejnému operačnímu zákroku v medicíně humánní. Artritická hlavice s krčkem femuru se odstraní a nahradí se endoprotézou ze slitiny kovů, která sestává z hlavice, krčku a femorálního dříku. Artrózou postižená jamka acetabula se nahrazuje vysokomolekulární polyetylenovou jamkou. Kovová hlavice zapadá ideálně do plastové jamky, stejně jako původně zdravý kulový kloub, a umožňuje bezbolestivý a mechanicky bezproblémový pohyb téměř bezprostředně po operaci. Náhrada kyčelního kloubu se provádí u psů dospělých, ve věku minimálně 12 měsíců, kteří trpí artrózou. Operuje se vždy nejprve jeden kyčelní kloub, protože u většiny pacientů (7580%) stačí implantovat endoprotézu pouze jednostranně (i když je artróza převážně bilaterální). V okamžiku, kdy má pacient jednu kyčel bez bolestí, přenáší váhu těla na endoprotézu a tím si z mechanického hlediska v podstatě chrání kontralaterální artrotický kyčelní kloub. Podle našich zkušeností pouze jeden ze čtyř pacientů s THR potřebuje eventuelně i druhostrannou náhradu kloubu. Dokonce i pracovní psi, jako jsou psi policejní či lovečtí, se po unilaterální THR bez problémů využívají k pracovním výkonům (Nečas – Toombs, 1999).

53

7.0 METERIÁL A METODA ZPRACOVÁNÍ Do této práce bylo použito databáze rentgenologických vyšetření psů na DKK z veterinární kliniky MVDr. Jaromíra Ekra – Vetklinika s.r.o., Hradec Králové z období od roku 2004 do roku 2009. Celkem bylo vyhodnoceno 4978 jedinců z 68 plemen. Z toho bylo celkem 2864 fen a 2114 psů. Dysplazie kyčelního kloubu byla diagnostikována u 1138 fen a 793 psů. Pro další statistické vyhodnocení bylo použito jen plemena s větším zastoupením jedinců. To se týkalo 4723 jedinců z 19 plemen, kteří byli vyhodnoceni popisnou statistikou (třídění prvního a druhého stupně, průměry, směrodatné odchylky). Zde bylo těchto 19 plemen:

Airedele teriér Americko-kanadský bílý ovčák Anglický kokršpaněl Australský ovčák Barvář bavorský Barvář hanoverský Belgický ovčák Bordur kolie Brazilská fila Cane Corso Italiáni Český horský pes Dobrman English Springer Spaniel Hovawart Chodský pes Landseer Slovenský čuvač Svatobernardský pes Tibetská doga

54

Z těchto 19 plemen bylo vybráno 5 plemen, u nichž se dále statisticky vyhodnotily dle t-testu výsledky průměrů, směrodatné odchylky a průkaznost. Plemena pro t-test: Americko-kanadský bílý ovčák Barvář bavorský Cane Corso Italiano Český horský pes Svatobernardský pes

Těchto 5 plemen bylo vybráno podle nejvyššího výskytu DKK. U všech těchto plemen bylo DKK vyšší u fen než u psů.

55

8.0 VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUZE Celkový počet jedinců pro zpracování bylo 4978 a to z 68 plemen. Z toho bylo celkem 2864 fen a 2114 psů. Dysplazie kyčelního kloubu byla diagnostikována u 1138 fen a 793 psů. Tyto plemena byla rodělena dle počtu jedinců rentgenologicky diagnostikovaných na DKK do tří skupin a byla u nich provedena průměrová statistika. Do 1. skupiny byla zařazena plemena vícepočetně zastoupená (viz. tab. 11), která byla dále použita do popisné statistiky. Zde bylo 19 plemen. Do 2. skupiny byla zařazena plemena méněpočetně zastoupena, kde bylo 10 plemen (viz. tab. 12), a která spolu s 3. skupinou málopočetných plemen, kde bylo 39 plemen (viz. tab. 13) nebyla zahrnuta dále do statistického hodnocení pro malý počet jedinců daných plemen.

1. skupina plemen: Zahrnuje 19 plemen v počtu 4723 jedinců, z toho 2723 fen a 1997 psů. Pozitivní diagnózu na DKK zde mělo 1068 fen a 737 psů (viz. tab. č.11). V této skupině byl zjištěn nejvyšší výskyt DKK u plemen : Americko-kanadský bílý ovčák

40,51 % u fen a 27,85 % u psů

Barvář bavorský

44,66 % u fen a 22,82 % u psů

Cane Corso Italiáni

46,81 % u fen a 38,30 % u psů

Český horský pes

46,05 % u fen a 26,32 % u psů

Svatobernardský pes

41,84 % u fen a 14,29 % u psů

56

Tabulka č. 11: Vícepočetná plemena

PLEMENO Airedale terier Americko-kanadský bílý ovčák Anglický kokršpaněl Australský ovčák Barvář bavorský Barvář hanoverský Belgický ovčák Border kolie Brazilská fila Cane Corso Italiano Český horský pes Dobrman English Springer Spaniel Hovawart Chodský pes Landseer Slovenský čuvač Svatobernardský pes Tibetská doga 19 plemen

feny počet celkem feny s bez celkem psi s psi bez celkem fen DKK DKK psů DKK DKK 176 97 70 27 79 56 23

feny s DKK % 39,77

psi s DKK % 31,82

79 62 42 206 91 713 859 34 47 76 325

45 49 24 132 47 385 496 22 25 45 203

32 24 6 92 24 71 181 12 22 35 49

13 25 18 40 23 314 315 10 3 10 154

34 13 18 74 44 328 363 12 22 31 122

22 8 10 47 13 64 129 7 18 20 31

12 5 8 27 31 264 234 5 4 11 91

40,51 38,71 14,29 44,66 26,37 9,96 21,07 35,29 46,81 46,05 15,08

27,85 12,90 23,81 22,82 14,29 8,98 15,02 20,59 38,30 26,32 9,54

143 1003 414 47 108

80 571 232 30 52

39 145 145 14 24

41 426 87 16 28

63 432 182 17 56

21 92 108 7 35

42 340 74 10 21

27,27 14,46 35,02 29,79 22,22

14,69 9,17 26,09 14,89 32,41

98 202 4723

68 118 2721

41 42 1068

27 76 1653

30 84 2004

14 35 737

16 41,84 14,29 49 20,79 17,33 1267 22,61 15,60

2. skupina plemen: Zahrnuje 10 plemen v počtu 138 jedinců, z toho 76 fen a 62 psů. Pozitivní diagnózu na DKK zde mělo 39 fen a 30 psů (viz. tab. č. 12). V této skupině byl zjištěn nejvyšší výskyt DKK u plemen : Pyrenejský mastin

53,33 % u fen a 20,00 % u psů

Čau čau

45,45 % u fen a 0,00 % u psů

Bordeauxská doga

47,37 % u fen a 47,37 % u psů

Tyto relativně vysoké hodnoty výskytu DKK jsou způsobeny malým počtem jedinců daného plemene.

57

Tabulka č. 12: Méněpočetná plemena

PLEMENO Akita-Inu Australský honácký pes Bordeauxská doga Bulmastif Čau-čau Holandský ovčák Pyrenejský horský pes Pyrenejský mastin Rottweiler- Klub přátel RTW Welsh Springer Spaniel 10 plemen

feny psi feny psi počet celkem feny s bez celkem psi s bez s DKK s DKK celkem fen DKK DKK psů DKK DKK % % 12 5 1 4 7 3 4 8,33 25,00 12 19 15 11 18

6 9 6 7 10

2 9 4 5 2

4 0 2 2 8

6 10 9 4 8

3 9 7 0 2

3 1 2 4 6

16,67 47,37 26,67 45,45 11,11

25,00 47,37 46,67 0,00 11,11

15 15

9 11

1 8

8 3

6 4

1 3

5 1

6,67 53,33

6,67 20,00

10

5

3

2

5

0

5

30,00

0,00

11 138

8 76

4 39

4 37

3 62

2 30

1 32

36,36 28,26

18,18 21,74

3. skupina plemen: Zahrnuje 39 plemen v počtu 115 jedinců, z toho 67 fen a 48 psů. Pozitivní diagnózu na DKK zde mělo 31 fen a 26 psů (viz. tab. č. 13). V této skupině byl zjištěn nejvyšší výskyt DKK u plemen : Americký stafordšírský teriér

33,33 % u fen a 66,67 % u psů

Beagle

40,00 % u fen a 40,00 % u psů

Španělský mastin

57,14 % u fen a 14,29 % u psů

Tyto relativně vysoké hodnoty výskytu DKK jsou způsobeny velice malým počtem jedinců daného plemene. Proto není možné zde vytvořit statistické vyhodnocení stejně jako u skupiny 2.

58

Tabulka č. 13: Málopočetná plemena feny feny celkem s bez celkem fen DKK DKK psů 1

0

0

0

1

psi feny psi bez s DKK s DKK DKK % % 100,0 1 0 0,00 0

3 4

1 3

1 1

0 2

2 1

2 1

0 0

Anglický setr Argentinská doga Australská kelpie (AKE) Beagle

2 5

2 3

2 1

0 2

0 2

0 0

0 2

4 5

3 3

0 2

3 1

1 2

1 2

0 0

Bloodhound Boerboel Briard Clumber Spaniel Československý vlčák Český strakatý pes Dalmatin

1 7 4 9 3 1 1

1 3 1 3 3 1 0

1 1 0 3 1 0 0

0 2 1 0 2 1 0

0 4 3 6 0 0 1

0 2 2 6 0 0 0

Gordonsetr Irish Soft Coated Wheaten Terier Irský setr Katalánský ovčák Kavkazský pastevecký pes

1

0

0

0

1

1 5 4

0 2 2

0 0 1

0 2 1

2

1

0

Kerry Blue Terrier Knírač střední Kolie Labradorský retriever Lousianský leopardí pes Maďarský ohař Neapolský mastin Německá doga Německý krátkosrstý ohař Německý pinč Německý špic Norský losí pes Pointer Portugalský vodní pes

1 1 3 1

1 1 1 1

2 5 2 1

Pyrenejský ovčák Shar-pei Středoasijský pastevecký pes

PLEMENO Americký pitbulteriér Americký stafordšírský teriér Anglický mastif

počet celkem

psi s DKK

33,33 25,00 100,0 0 20,00

66,67 25,00

25,00 40,00

0 2 1 0 0 0 1

0,00 40,00 100,0 0 14,29 0,00 33,33 33,33 0,00 0,00

1

0

0,00

0,00 28,57 50,00 66,67 0,00 0,00 0,00 100,0 0

1 3 2

0 1 1

1 2 1

0,00 0,00 25,00

0,00 20,00 25,00

1

1

0

1

0,00

1 0 0 0

0 1 1 1

0 0 2 0

0 0 0 0

0 0 2 0

0,00 100,0 0 0,00 0,00 0,00

1 4 0 0

1 2 0 0

0 2 0 0

1 1 2 1

0 1 1 0

1 0 1 1

50,00 40,00 0,00 0,00

1 1 4 1 3 2

0 1 3 1 1 2

0 0 2 0 0 0

0 1 1 1 1 2

1 0 1 0 2 0

1 0 1 0 0 0

0 0 0 0 2 0

2 2

2 1

2 1

0 0

0 1

0 1

0 0

0,00 0,00 50,00 0,00 0,00 0,00 100,0 0 50,00

0,00 20,00 50,00 0,00 100,0 0 0,00 25,00 0,00 0,00 0,00

4

2

1

1

2

0

2

25,00

59

0,00 0,00

0,00 0,00 0,00 0,00

0,00 50,00 0,00

Šeltie Španělský mastin Tosa Inu 39 plemen

2 7 7 115

1 5 7 67

0 4 3 31

1 1 4 36

1 2 0 48

0 1 0 26

1 1 0 22

0,00 57,14 42,86 26,96

0,00 14,29 0,00 22,61

Dále bylo pracováno jen s 1. skupinou plemen (vícepočetná plemena) (viz. tab. č. 11), u kterých se metodou četnosti zjišťoval celkový počet jedinců všech 19-ti plemen (viz tab. 14). Tabulka č. 14: Četnost plemen plemeno Valid

absolutní četnost 176

Airedale terier

% 3,7

Americko-kanadský bílý ovčák

79

1,7

Anglický kokršpaněl

62

1,3

Australský ovčák

42

0,9

Barvář bavorský

206

4,4

91

1,9

Belgický ovčák

713

15,1

Border kolie

859

18,2

Brazilská fila

34

0,7

Cane Corso Italiano

47

1,0

Český horský pes

76

1,6

Dobrman

325

6,9

English Springer Spaniel

143

3,0

1003

21,2

414

8,8

47

1,0

108

2,3

96

2,0

202

4,3

4723

100,0

Barvář hanoverský

Hovawart Chodský pes Landseer Slovenský čuvač Svatobernardský pes Tibetská doga celkem

Výsledkem bylo již zmiňovaných 19 plemen majících 4723 jedinců. Procentuálně je zde vyjádřeno zastoupení každého plemene, (viz. příloha graf č. 3).

60

Největší zastoupení jedinců v plemeni měla tato plemena : Hovawart s celkovým počtem 1003 jedinců, Border kolie s celkovým počtem 859 jedinců, Belgický ovčák s celkovým počtem 713 jedinců, Chodský pes s celkovým počtem 414 jedinců a Dobrman s celkovým počtem 325 jedinců. Další vyhodnocení se týkalo počtu fen a psů v této skupině opět procentuálně vyjádřeno. (viz. tab. 15) a (viz. příloha graf č. 1). Tabulka č. 15: Četnost plemen pes/fena Valid

absolutní četnost 1997

pes

% 42,3

fena

2726

57,7

celkem

4723

100,0

Z celkového počtu 4723 jedinců je zde zastoupeno 57,7 % fen a 42,3 % psů. Toto zastoupení je zřejmně vyvoláno tím, že mnoho chovatelů si pořizuje právě feny pro rozšíření svého chovu a pro následný prodej štěňat a také mnoho majitelů si pořizuje právě fny pro jejich klidnou povahu a lepší ovladatelnost na rozdíl od psů. Pro posouzení četnosti výskytu DKK a jejího procentuálního vyjádření bylo použito FCI systému, který se používá pro posuzování a vyjádření hodnoty DKK v ČR. Hodnota: A/A jedinec bez DKK na obou končetinách A/B jedinec bez DKK na levé končetině a hraniční DKK na pravé končetině A/C jedinec bez DKK na levé končetině a mírná DKK na pravé končetině A/D jedinec bez DKK na levé končetině a střední DKK na pravé končetině A/E jedinec bez DKK na levé končetině a těžká DKK na pravé končetině Tímto způsobem jsou vyhodnoceny všechny možné varianty kombinací hodnot DKK (např. B/D, E/E, E/A) (viz.tab. 16) a (viz. příloha graf č. 4). Dále bylo provedeno vyhodnocení hodnoty DKK dle výskytu na končetinách. A to zda byla DKK diagnostikována na jedné končetině nebo na obou či byl jedinec bez DKK (viz. tab. 16).

61

Tabulka č. 16: Četnost hodnoty DKK Hodnota DKK Valid

A/A

absolutní četnost 2920

A/B

76

1,6

A/C

26

,6

A/D

9

,2

A/E

3

,1

B/A

111

2,3

B/B

651

13,8

B/C

52

1,1

B/D

12

,3

B/E

2

,0

C/A

38

,8

C/B

108

2,3

C/C

331

7,0

C/D

37

,8

C/E

6

,1

D/A

17

,4

D/B

24

,5

D/C

64

1,4

D/D

102

2,2

D/E

8

,2

E/A

6

,1

E/B

2

,0

E/C

13

,3

E/D

33

,7

E/E

72

1,5

4723

100,0

celkem

% 61,8

Vyhodnocením hodnot DKK z následující tabulky bylo zjištěno: -

u 2920 jedinců mělo hodnotu A/A což znamenalo bez DKK

-

u 114 jedinců byla zjištěna hodnota A/B,C,D,E (tedy levá končetina bez DKK a pravá s DKK různého stupně)

-

u 172 jedinců byla zjištěna hodnota B,C,D,E/A (tedy pravá končetina bez DKK a levá s DKK různého stupně)

-

1445 jedinců byla zjištěna hodnota oboustranné DKK B/B, C/C, D/D, B/C, D/B, D/C apod.

-

u 72 jedinců byla zjištěna hodnota E/E nejtěžší DKK

62

Z celkového počtu 4723 jedinců bylo prosté od DKK 2920 jedinců, což je 61,8 %. Pozitivní nález byl prokázán u 1803 jedinců. Více než polovina jedinců nebyla tedy postižena onemocněním DKK, což je v tak velké skupině posuzovaných zvířat pozitivní nález.

V následující tabulce bylo statisticky vyhodnoceno procentuální zastoupení dle četnosti DKK na postižených končetinách a to z hlediska, zda byla postižena pouze jedna končetina nebo zda byly postiženy obě končetiny. Tabulka č. 17: Četnost hodnoty DKK podle postižení končetin DKK Valid

absolutní četnost 2920

bez 1 noha

% 61,8

286

6,1

obě nohy

1517

32,1

celkem

4723

100,0

Tato tabulka ukazuje, že více psů trpí na oboustrannou DKK než na jednostrannou DKK. V procentuálním zastoupení u 4723 jedinců je to poměrem 6 : 32 %. Zdravých jedinců zde bylo 2920 což je relativně vysoké číslo a dalo by se tedy říct, že více jak polovina hodnocených jedinců je prostá DKK (viz. tab. 17), (viz. příloha graf č. 2).

63

Další statistické sledování bylo zaměřeno na křížové reference dle výskytu DKK na končetinách u jednotlivých plemen (viz tab. 18). Tabulka č. 18: Četnost DKK podle postižení končetin DKK

plemeno/DKK crosstabulation Airedale terier

49

22

obě nohy 105

celkem 176

Americko-kanadský bílý ovčák

25

6

48

79

bez PLEMENO

1 noha

Anglický kokršpaněl

30

2

30

62

Australský ovčák

26

0

16

42

Barvář bavorský

66

14

126

206

Barvář hanoverský

54

5

32

91

Belgický ovčák

578

35

100

713

Border kolie

549

46

264

859

Brazilská fila

15

5

14

34

8

1

38

47

Cane Corso Italiano Český horský pes

21

5

50

76

245

18

62

325

83

6

54

143

Hovawart

767

52

184

1003

Chodský pes

Dobrman English Springer Spaniel

162

29

223

414

Landseer

27

5

15

47

Slovenský čuvač

49

11

48

108

Svatobernardský pes

41

7

48

96

Tibetská doga celkem

125

17

60

202

2920

286

1517

4723

Z celkových 4723 jedinců bylo bez DKK 2920 jedinců. Dysplazii trpělo 1803 jedinců a z toho mělo 286 jedinců pouze pozitivní nález na jedné končetině a 1517 jedinců mělo pozitivní nález na obou končetinách. Opět se zde potvrdilo, že vyšší četnost DKK je oboustranná oproti jednostranné. A to v poměru 1517 : 286 jedinců.

64

U následujících plemen byl rozdíl v postižení končetin velký: Airedale teriér – poměr jednost./oboustr. DKK je 22 : 105 z celkových 176 jedinců Barvář bavorský - poměr jednostr./oboustr. DKK je 14 : 126 z celkových 206 jeinců Belgický ovčák – poměr jednostr./oboustr. DKK je 35 : 200 z celkových 713 jedinců Border kolie – poměr jednostr./oboustr. DKK je 46 : 264 z celkových 859 jedinců Dobrman – poměr jednostr./oboustr. DKK je 18 : 62 z celkových 325 jedinců Hovawart – poměr jednostr./oboustr. DKK je 52 : 184 z celkových 1003 jedinců Chodský pes – poměr jednostr./oboustr. DKK je 29 : 223 z celkových 414 jedinců Tibetská doga – poměr jednostr./oboustr. DKK je 17 : 60 z celkových 202 jedinců Je tedy zřejmé, že při RTG vyšetření je více pravděpodobné, že daný jedinec pokud bude vykazovat onemocnění, bude toto onemocnění mít na obou končetinách ať již se stejnou hodnotou DKK či rozdílnou.

Vyhodnocení DKK dle postižení končetin: Z celkového počtu 4723 jedinců bylo 2920 jedinců bez DKK, z toho bylo 1261 psů a 1659 fen. DKK postižení na jedné končetině mělo celkem 286 jedinců, z toho bylo 114 psů a 172 fen. DKK byla diagnostikována u 1517 jedinců na obou končetinách a to v počtu u 622 psů a 895 fen. Z výsledků je zřejmé, že oboustranná dysplazie kyčelního kloubu je častěji diagnostikována než jednostranná dysplazie. Poměr v procentech na jednostrannou dysplazii je 6,1% a pro oboustrannou dysplazii je to 32,1%. Dále je z výsledků zřejmé, že v tomto souboru jedinců, trpí na DKK častěji feny než psi. Celkově byla DKK diagnostikována u 736 psů a 1067 fen bez ohledu to, zda byla postižena jedna či obě končetiny. (viz. tab. 19).

65

Tabulka č. 19 : Výskyt DKK dle postižení končetin pes/fena 1261

fena 1659

celkem 2920

63,1%

60,9%

61,8%

114

172

286

5,7%

6,3%

6,1%

622

895

1517

31,1%

32,8%

32,1%

1997

2726

4723

100,0%

100,0%

100,0%

pes DKK

bez

Count % within pes/fena

1 noha

Count % within pes/fena

obě nohy

Count % within pes/fena

celkem

Count % within pes/fena

Souhrnný výsledek : Sledovaných jedinců

4723

Celkem psů

1997

bez DKK 1261

s DKK 736

Celkem fen

2726

bez DKK 1659

s DKK 1067

Výsledky dle postižení končetin DKK u jednotlivých plemen 1.skupiny : V následující tabulce je souhrn informací a výsledků všech 19 ti statisticky posuzovaných plemen (vícepočetných plemen) na DKK. Jsou zde uvedeny počty psů a fen daného plemene, počty výskytu zdravých jedinců a výskytu jedinců postižených DKK a to jak na jedné končetině tak na obou končetinách.

PLEMENO crosstabulation Airedale terier

pes/fena

DKK pes/fena

pes DKK

bez

Count % within pes/fena

1 noha

Count % within pes/fena

obě nohy celkem

Count % within pes/fena Count % within pes/fena

66

celkem

21

fena 28

27,3%

28,3%

27,8%

9

13

22

11,7%

13,1%

12,5%

47

58

105

61,0%

58,6%

59,7%

49

77

99

176

100,0%

100,0%

100,0%

Americkokanadský bílý ovčák

DKK

bez

Count % within pes/fena

1 noha

Count % within pes/fena

obě nohy celkem

Count % within pes/fena Count % within pes/fena

Anglický kokršpaněl

DKK

bez

Count % within pes/fena

1 noha

Count % within pes/fena

obě nohy celkem

Count % within pes/fena Count % within pes/fena

Australský ovčák

DKK

bez

Count % within pes/fena

obě nohy celkem

Count % within pes/fena Count % within pes/fena

Barvář bavorský

DKK

bez

Count % within pes/fena

1 noha

Count % within pes/fena

obě nohy

Count % within pes/fena Count

celkem

% within pes/fena Barvář hanoverský

DKK

bez

Count % within pes/fena

1 noha

Count % within pes/fena

obě nohy celkem

Count % within pes/fena Count % within pes/fena

Belgický ovčák

DKK

bez

Count % within pes/fena

1 noha

Count % within pes/fena

obě nohy

Count

67

12

13

25

35,3%

28,9%

31,6%

5

1

6

14,7%

2,2%

7,6%

17

31

48

50,0%

68,9%

60,8%

34

45

79

100,0%

100,0%

100,0%

5

25

30

38,5%

51,0%

48,4%

0

2

2

,0%

4,1%

3,2%

8

22

30

61,5%

44,9%

48,4%

13

49

62

100,0%

100,0%

100,0%

8

18

26

44,4%

75,0%

61,9%

10

6

16

55,6%

25,0%

38,1%

18

24

42

100,0%

100,0%

100,0%

27

39

66

36,5%

29,5%

32,0%

8

6

14

10,8%

4,5%

6,8%

39

87

126

52,7%

65,9%

61,2%

74

132

206

100,0%

100,0%

100,0%

31

23

54

70,5%

48,9%

59,3%

0

5

5

,0%

10,6%

5,5%

13

19

32

29,5%

40,4%

35,2%

44

47

91

100,0%

100,0%

100,0%

262

316

578

80,4%

81,7%

81,1%

14

21

35

4,3%

5,4%

4,9%

50

50

100

% within pes/fena celkem

Count % within pes/fena

Border kolie

DKK

bez

Count % within pes/fena

1 noha

Count % within pes/fena

obě nohy celkem

Count % within pes/fena Count % within pes/fena

Brazilská fila

DKK

bez

Count % within pes/fena

1 noha

Count % within pes/fena

obě nohy celkem

Count % within pes/fena Count % within pes/fena

Cane Corso Italiano

DKK

bez

Count % within pes/fena

1 noha

Count % within pes/fena

obě nohy celkem

Count % within pes/fena Count % within pes/fena

Český horský

DKK

bez

Count % within pes/fena

pes 1 noha

Count % within pes/fena

obě nohy celkem

Count % within pes/fena Count % within pes/fena

Dobrman

DKK

bez

Count % within pes/fena

1 noha

Count % within pes/fena

obě nohy celkem

Count % within pes/fena Count

68

15,3%

12,9%

14,0%

326

387

713

100,0%

100,0%

100,0%

234

315

549

64,5%

63,5%

63,9%

19

27

46

5,2%

5,4%

5,4%

110

154

264

30,3%

31,0%

30,7%

363

496

859

100,0%

100,0%

100,0%

5

10

15

41,7%

45,5%

44,1%

2

3

5

16,7%

13,6%

14,7%

5

9

14

41,7%

40,9%

41,2%

12

22

34

100,0%

100,0%

100,0%

4

4

8

18,2%

16,0%

17,0%

1

0

1

4,5%

,0%

2,1%

17

21

38

77,3%

84,0%

80,9%

22

25

47

100,0%

100,0%

100,0%

11

10

21

35,5%

22,2%

27,6%

0

5

5

,0%

11,1%

6,6%

20

30

50

64,5%

66,7%

65,8%

31

45

76

100,0%

100,0%

100,0%

91

154

245

74,6%

75,9%

75,4%

6

12

18

4,9%

5,9%

5,5%

25

37

62

20,5%

18,2%

19,1%

122

203

325

% within pes/fena English Springer Spaniel

DKK

bez

Count % within pes/fena

1 noha

Count % within pes/fena

obě nohy

Count % within pes/fena Count

celkem

% within pes/fena Hovawart

DKK

bez

Count % within pes/fena

1 noha

Count % within pes/fena

obě nohy celkem

Count % within pes/fena Count % within pes/fena

Chodský pes

DKK

bez

Count % within pes/fena

1 noha

Count % within pes/fena

obě nohy celkem

Count % within pes/fena Count % within pes/fena

Landseer

DKK

bez

Count % within pes/fena

1 noha

Count % within pes/fena

obě nohy celkem

Count % within pes/fena Count % within pes/fena

Slovenský čuvač

DKK

bez

Count % within pes/fena

1 noha

Count % within pes/fena

obě nohy celkem

Count % within pes/fena Count

69

100,0%

100,0%

100,0%

42

41

83

66,7%

51,3%

58,0%

1

5

6

1,6%

6,3%

4,2%

20

34

54

31,7%

42,5%

37,8%

63

80

143

100,0%

100,0%

100,0%

340

427

767

78,9%

74,7%

76,5%

18

34

52

4,2%

5,9%

5,2%

73

111

184

16,9%

19,4%

18,3%

431

572

1003

100,0%

100,0%

100,0%

74

88

162

40,7%

37,9%

39,1%

13

16

29

7,1%

6,9%

7,0%

95

128

223

52,2%

55,2%

53,9%

182

232

414

100,0%

100,0%

100,0%

10

17

27

58,8%

56,7%

57,4%

2

3

5

11,8%

10,0%

10,6%

5

10

15

29,4%

33,3%

31,9%

17

30

47

100,0%

100,0%

100,0%

21

28

49

37,5%

53,8%

45,4%

6

5

11

10,7%

9,6%

10,2%

29

19

48

51,8%

36,5%

44,4%

56

52

108

% within pes/fena Svatobernardský pes

DKK

bez

Count % within pes/fena

1 noha

Count % within pes/fena

obě nohy

Count % within pes/fena Count

celkem

% within pes/fena Tibetská doga

DKK

bez

Count % within pes/fena

1 noha

Count % within pes/fena

obě nohy celkem

Count % within pes/fena Count % within pes/fena

100,0%

100,0%

100,0%

14

27

41

50,0%

39,7%

42,7%

1

6

7

3,6%

8,8%

7,3%

13

35

48

46,4%

51,5%

50,0%

28

68

96

100,0%

100,0%

100,0%

49

76

125

58,3%

64,4%

61,9%

9

8

17

10,7%

6,8%

8,4%

26

34

60

31,0%

28,8%

29,7%

84

118

202

100,0%

100,0%

100,0%

Z výše uvedené tabulky je zřejmé, která z následujících plemena měla nejvyšší výskyt oboustranné DKK. Plemeno

Počet oboustranné DKK

Počet všech jedinců

Border kolie

264

859

Chodský pes

223

414

Belgický ovčák

200

713

Hovawart

184

1003

Barvář bavorský

126

206

Airedale teriér

105

176

Dobrman

62

325

Tibetská doga

60

202

Český horský pes

50

76

Svatobernardský pes

48

96

Cane Corso Italiáni

38

47

70

Plemena vybraná pro t-test: Z těchto 19 plemen bylo vybráno 5 plemen, u nichž se dále statisticky vyhodnotily dle t-testu výsledky průměrů, směrodatné odchylky a průkaznost. Plemena pro t-test: Americko-kanadský bílý ovčák Barvář bavorský Cane Corso Italiano Český horský pes Svatobernardský pes 1. plemeno – Americko-kanadský bílý ovčák: V tomto souboru je celkem 79 jedinců. Z těchto jedinců je 45 fen a 34 psů. Dyspazie kyčelního kloubu byla zjištěna u 32 fen a 22 psů. Do statistického sledování byly data rozdělena dle roků RTG vyšetření na DKK.

Statistické rozdíly 2001 2001 2002 2003 2004

2002 0,966

2003 0,523 0,175

2004 0,257 0,176 0,055

Výsledky dle velikosti úhlů DKK a následné hodnoty DKK byly zjištěny tyto směrodatné odchylky.

2001 2002 2003 2004

Celkem x SD

105,2 5,99

105,7 5,53

Dle roků x SD X SD x SD X SD

104,9 6,81 104,8 6,20 106,7 4,55 100,5 7,05

103,5 2,12 106,2 4,91 107,1 4,94 99,9 7,66

71

U tohoto plemene nebyl zjištěn žádný významný statistický rozdíl mezi psy a fenami, jen v roce 2004 byl zjištěn rozdíl blížící se statistickému významu 0,05.

2. plemeno – Barvář bavorský: V tomto souboru je celkem 206 jedinců. Z těchto jedinců je 132 fen a 74 psů. Dyspazie kyčelního kloubu byla zjištěna u 92 fen a 47 psů. Do statistického sledování byly data rozdělena dle roků RTG vyšetření na DKK.

Feny do 2004 2005 2006 2007 2008

x SD x SD x SD x SD x SD

Psi do 2004

103,7 4,59 102,1 5,47 104,3 2,84 105,5 3,45 102,8 7,29

2005 2006 2007 2008

x SD x SD x SD x SD x SD

102,8 5,86 99,0 5,61 102,4 5,12 105,3 7,63 104,4 2,26

Rozdíl psi/feny – úroveň významnosti 0,336, 0,429, 0,202, 0,410, 0968, 0,459. U tohoto plemene nebyl zjištěn žádný statisticky významný rozdíl. 3. plemeno – Cane Corso Italiano: V tomto souboru je celkem 47 jedinců. Z těchto jedinců je 25 fen a 22 psů. Dyspazie kyčelního kloubu byla zjištěna u 22 fen a 18 psů. Do statistického sledování byly data rozdělena dle roků RTG vyšetření na DKK.

Feny do 2004

x SD 2005 x SD 2006 - dosud x SD

96,4 11,03 101,5 10,83 93,3 4,71

Psi do 2004

x SD 2005 x SD 2006 - dosud x SD

Rozdíl psi/feny – úroveň významnosti 0,169, 0,749, 0,803, 0,080.

72

97,6 8,08 104,0 5,51 102,9 9,62

U tohoto plemene nebyl zjištěn žádný statisticky významný rozdíl, jen v letech od roku 2006 je zaznamenán rozdíl na hladině významnosti 0,08, tedy blížící se statisticky významnému rozdílu. 4. plemeno – Český horský pes: V tomto souboru je celkem 76 jedinců. Z těchto jedinců je 45 fen a 31 psů. Dyspazie kyčelního kloubu byla zjištěna u 35 fen a 20 psů. Do statistického sledování byly data rozdělena dle roků RTG vyšetření na DKK.

Feny do 2004

x SD 2005 x SD 2006 - dosud x SD

102,5 8,49 97,9 4,73 84,6 30,48

Psi do 2004

x SD 2005 x SD 2006 - dosud x SD

100,3 7,66 104,9 5,06 79,8 36,58

Rozdíl psi/feny – úroveň významnosti 0,267, 0,379, 0,018, 0,190. U tohoto plemene nebyl zjištěn žádný statisticky významný rozdíl, jen mezi skupinou fen a psů v roce 2005 je zaznamenán rozdíl na hladině významnosti 0,018, tedy blížící se statisticky významnému rozdílu.

5. plemeno – Svatobernardský pes: V tomto souboru je celkem 98 jedinců. Z těchto jedinců je 68 fen a 30 psů. Dyspazie kyčelního kloubu byla zjištěna u 41 fen a 14 psů. Do statistického sledování byly data rozdělena dle roků RTG vyšetření na DKK. Feny do 2004

x SD 2005 x SD 2006 - dosud x SD

96,4 11,58 101,4 10,79 100,0 9,42

Psi do 2004

x SD 2005 x SD 2006 - dosud x SD

Rozdíl psi/feny – úroveň významnosti 0,249, 0,761, 0,683, 0,232.

73

97,6 10,35 103,2 6,87 107,3 17,50

U tohoto plemene mezi psy a fenami nebyl v jednotlivých letech zjištěn žádný statisticky významný rozdíl. Světovou statistika OFA: Největší světovou databankou shromažďující údaje o DKK od všech plemen psů je Ortopedická nadace pro zvířata OFA (Orthopedic Foundation for Animals), která vede záznamy o více jak 750 tisících psů. Jelikož v ČR se používá systém FCI nelze všechny hodnoty zjištěné v OFA automaticky přenášet na evropské psy. Tato databáze přesto představuje důvěryhodnou pomoc při posuzování zdravotního stavu plemene, jeho vývoji a zhodnocuje práci chovatele a chovatelských organizací. Databáze OFA je vedena od roku 1972. Jediná nevýhoda tohoto systému je, že v zemích, kde platí systém OFA posuzování plemen je tato prohlídka psa dobrovolná. Výsledky jednotlivých plemen jsou zveřejňovány a proto, ten kdo si chce pořídit štěně, získá informace o chovateli a jeho chovu. Negativní stránka tohoto systému ale je v tom, že chovatel se špatným výsledkem nemusí tento výsledek zasílat a zveřejňovat do databáze.

74

Srovnání vybraných plemen se statistikou OFA: Databáze OFA má soubor složený z nejméně 100 jedinců plemene a vyhodnocení je za období od ledna 1974 do prosince 2009. V následujících dvou tabulkách jsou uvedeny příklady prvních a posledních deseti plemen dle četnosti výskytu DKK. Seřazení prvních deseti plemen podle nejčastějšího výskytu DKK dle OFA: Plemeno

Pořadí

Hodnocených

% Výborných

% s DKK

Bulldog

1

467

0,2

73,2

Mops

2

390

0,0

63,8

Bordeauxská doga

3

341

0,6

56,0

Otterhound

4

349

0,3

52,1

Neapolský mastiff

5

149

2,0

48,3

St. bernard

6

2036

4,2

46,7

Kokršpaněl

7

777

2,4

45,7

Černý ruský teriér

8

323

3,4

43,0

Sussex španěl

9

241

0,8

41,5

Cane corso

10

589

6,6

40,6

Seřazení posledních deseti plenem podle nejnižšího výskytu DKK dle OFA: Plemeno

Pořadí

Hodnocených

% Výborných

% s DKK

Australský teriér

148

164

6,1

2,4

Canaan

149

402

17,2

2,2

Krysařík

150

334

11,7

2,1

Greyhound

151

336

34,8

2,1

Sibiřský hasky

152

16271

33,4

2,0

Barzoi

153

833

30,9

1,8

Saluki

154

255

43,1

1,6

Whippet

155

136

35,3

1,5

Německý pinč

156

Ěý3

24,2

0,7

Italský greyhound

157

169

59,2

0,0

75

Srovnání plemen s OFA a FCI: Dle databáze OFA bylo zjištěno toto pořadí vybraných plemen: Americko-kanadský bílý ovčák nebyl v databázi OFA nalezen Barvář bavorský nebyl v databázi OFA nalezen Cane Corso Italiano je v databázi OFA na 10. místě ve výskytu DKK s celkovým počtem 589 hodnocených jedinců, s výsledkem 6,6 % výborně a s výsledkem 40,6 % s DKK Český horský pes nebyl v databázi OFA nalezen Svatobernardský pes je v databázi OFA na 6. místě ve výskytu DKK s celkovým počtem 2036 hodnocených jedinců, s výsledkem 4,2 % výborně a s výsledkem 46,7 % s DKK

Dle databáze z Vet-kliniky s.r.o. podle FCI bylo zjištěno toto pořadí těchto vybraných pěti plemen : Americko-kanadský bílý ovčák je dle databáze kliniky na 3. místě ve výskytu DKK s celkovám počtem 79 hodnocených jedinců, s výsledkem 31,6 % bez výborně a s výsledkem 68,4 % s DKK Barvář bavorský je dle databáze kliniky na 4. místě ve výskytu DKK s celkovým počtem 206 hodnocených jedinců, s výsledkem 32 % výborně a s výsledkem 68 % s DKK Cane Corso Italiano je dle databáze kliniky na 1. místě ve výskytu DKK s celkovým počtem 47 hodnocených jedinců, s výsledkem 17 % výborně a s výsledkem 83 % s DKK Český horský pes je dle databáze kliniky na 2. místě ve výskytu DKK s celkovým počtem 76 hodnocených jedinců, s výsledkem 27,6 % výborně a s výsledkem 72,4 % s DKK

76

Svatobernardský pes je dle databáze kliniky na 5. místě ve výskytu DKK s celkovým počtem 96 hodnocených jedinců, s výsledkem 42,7 % výborně a s výsledkem 57,3 % s DKK

Podle hodnocení FCI bylo těchto pět plemen vybráno pro svůj vysoký podíl pozitivně diagnostikované DKK. Co se týce hodnocení dle OFA jak již bylo výše zmíněno je toto srovnání s naší databází orientační neboť databáze OFA je dobrovolná a nejsou zde tedy zahrnuta zřejmě všechna vyhodnocení DKK. Hodnoty z databáze OFA jsou z období od roku 1974 do roku 2009, což je za období 35 let. Databáze Vet-kliniky s.r.o. je od roku 2004 do roku 2009, což je za období 5 let. Srovnáme-li plemena nalezená v OFA s plemeny Vet-kliniky s.r.o., což jsou dvě plemena a to Cane Corso Italiano a Svatobernardský pes je viditelný rozdíl v počtu hodnocených psů. Ve srovnání s obdobím evidence obou databází, je počet hodnocených psů na klinice vysoký nato, že do této databáze jsou evidována plemena pouze za období 5-ti let (viz. níže uvedené srovnání). Plemeno: Cane Corso Italiano, které je v databázi OFA zastoupeno celkovým počtem 589 hodnocených jedinců za období 35 let a v databázi kliniky počtem 47 hodnocených jedinců za období 5 let. Plemeno: Svatobernardský pes, které je v databázi OFA zastoupeno celkovým počtem 2036 hodnocených jedinců za období 35 let a v databázi kliniky počtem 96 hodnocených jedinců za období 5 let.

77

9.0 ZÁVĚR V této mé práci bylo statisticky vyhodnoceno 19 plemen psů s větším zastoupením jedinců daného plemene. Velikost celé skupiny devatenácti plemen byla v počtu 4723 jedinců, z nichž bylo 2726 fen a 1997 psů. Pozitivně diagnostikována DKK byla u 1068 fen a 737 psů. V celkovém počtu to znamená, že více jak polovina jedinců byla prostá od DKK. Při dalším šetření, kdy bylo z těchto devatenácti plemen vybráno jen pět plemen s největším výskytem DKK, bylo zjištěno, že zde překvapivě nebyl zaznamenán nijak výrazný statisticky rozdíl. Pouze u plemene Český horský pes a Cane Corso Italiano. U Českého horského psa byl mezi psem a fenou zaznamenán pro rok 2005 zaznamenán statisticky významný rozdíl. Kdy z celkového počtu 76 jedinců mělo pozitivní nález DKK 35 fen a 20 psů. U Cane Corso Italiano byl mezi psem a fenou zaznamenán rozdíl pro rok 2006 blížící se statisticky významnému rozdílu. Tyto výsledky byly porovnány s databází OFA, kde chovatelé výsledky zapisují dobrovolně a tedy není zde zapsán každý pes, kterému byla DKK zjištěna. Celkově jde ale říci, že při porovnání některých plemen je pozitivní výsledek ve zlepšení zdravotního stavu. Když některá plemena vykazují vyšší počet jedinců s pozitivním nálezem DKK celkově je stále více psů se zdravými kyčli. Dále je na zvážení každého majitele, či chovatele, který má psa postiženého dysplazií kyčelního kloubu jakou metodu léčby zvolí. Ať už konzervativní či chirurgickou. Jelikož je DKK dědičná choroba je třeba pro zlepšení tohoto stavu věnovat pozornost selekčním programům a nepouštět do chovu jedince s pozitivním nálezem na DKK jak se tomu v našich chovatelských klubech často děje. Kdy do chovu jsou puštěny feny s DKK od stupně B do stupně D. Čímž se pravděpodobnost výskytu DKK zvyšuje.

78

10.0 POUŽITÁ LITERATURA 1.

BERÁNEK, Jan. Ortopedická rentgenologie. 1. vydání. Brno: Noviko a.s. 2005. 130 s. ISBN 80-86542-07-6

2.

BRINKER, Piermattei and Flo’s. Handbook of Small Animal Orthopedics and Fracture Repair. Philadelphia: Copyright by W.B. Saunders Company 1997. 743 s. ISBN 0-7216-5689-7

3.

COUTO, Guillermo C. - NELSON, W. Richard. Essentials of Small Animal Internal Medicine. Missoury: Mosby - Year Book, Inc, 1992. 1042 s. ISBN 08016-3334-6

4.

DAVIDSON, P. Autumn - MORGAN, P. Joe - WIND, Alida. Hereditary Bone and Joint Diseases in the Dog. Hannover: Schlutersche GmbH & Co. 2000. 313 s. ISBN 3-87706-548-1

5.

HORÁK, Pavel. Genetická podmíněnost a faktory ovlivňující vývoj DKK. Svět psů. 2007. roč. 07, č. 11. s. 64-67. ISSN 1211-2976

6.

LITTLE, C.B. et.al. Matrix Biology, 2002. No. 21, s. 271-288

7.

MARVAN,

František a kol. Morfologie hospodářských zvířat. Praha:

Zemědělské nakladatelství Brázda v Praze, 1992. 304 s. ISBN 80-209-0226-0 8.

NAJBRT, Radim a kol. Veterinární anatomie I. díl. 2. vydání. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1980. 524 s.

9.

NEČAS, Alois – TOOMBS, P. James. Dysplazie kyčelního kloubu u psů. 1. vydání. Brno: VFU Brno, 1999. 79s. ISBN 80-85114-58-5

10.

NEČAS, Alois. Veterinářství. 49. ročník. Praha: Strategie Praha s.r.o., 1999. 8 díl.

11.

NIEMAND, G. Hans - SUTER, F. Peter. Klinická praxe u psů. 1. vydání. Bratislava: Hajko & Hajková, 1996. 786 s. ISBN 80-88700-26-4

12.

OFA. Databáze výskytu DKK u jednotlivých plemen. 2009. http://www.offa.org

13.

PIKULA, Jiří. Veterinární anglicko - česká terminologie. 1. vydání. Brno: VFU Brno, 1997. 263 s.

14.

PROCHÁZKA, Zdeněk. Chov psů. 1. vydání. Praha:

Státní zemědělské

nakladatelství Praha, 1989. 252 s. ISBN 80-209-0015-2 15.

PROKS, P.

Rentgenologické techniky vyšetření DKK. Brno: VFU Brno,

Seminář dne 14.6.2008. 6 s.

79

16.

REECE, O. William. Fyziologie domácích zvířat. Praha: Grada Publishing, 1998. 449s. ISBN 80-7169-547-5

17.

SNÁŠIL, Milan. Veterinární klinika. 5. ročník, číslo 3. Brno: Profi Press s.r.o., 2008.16 s.

18.

SNÁŠIL, Milan. Hodnocení DKK. Brno: VFU Brno, Seminář dne 14.6.2008. 9 s.

19.

SOVA, Zdeněk. Nemoci psů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 2. vydání, 1987. 264 s. ISBN 07-113-87-04/48

20.

SVOBODA, Miroslav a kol. Nemoci psa a kočky II. díl. Brno: Česká asociace veterinárních lékařů malých zvířat, 2001. 1019 s. ISBN 80-902595-3-7

21.

TICHÝ, František – HORKÝ, Drahomír a kol. Histologie. Brno: Ediční středisko VFU Brno, 2000. 165 s. ISBN 80-85114- 86-0

22.

WAIBL, Helmut et.al. Atlas rontgenologickej anatómie psa. 2 vydání. Bratislava: Pro-Trade s.r.o., 2006. 166 s. ISBN 80-969010-6-0

80

11.0

SEZNAM PŘÍLOH:

11.1 Kostra psa a její plemenné rozdíly……………………..……………..

1

11.2 Obrazová příloha RTG snímky……………………………………….

11

11.3 Grafy………………………..…..……………..……………………..

12

Seznam kapitoly 11.1 Obrázek č. 1

Kostra psa

Obrázek č. 2

Kostry plemen psů

Seznam kapitoly 11.2 Obrázek č. 3

Dysplazie kyčelního kloubu

Obrázek č. 4

RTG snímek bez DKK, hodnota A/A

Obrázek č. 5

RTG snímek bez DKK, hodnota A/A

Obrázek č. 6

RTG snímek uložení hlavice v kloubní jamce bez DKK

Obrázek č. 7

RTG snímek pozitivní na DKK, hodnota B/B

Obrázek č. 8

RTG snímek pozitivní na DKK, hodnota C/C

Obrázek č. 9

RTG snímek pozitivní na DKK, hodnota D/C

Obrázek č. 10

RTG snímek pozitivní na DKK, hodnota E/D

Obrázek č. 11

RTG snímek uložení hlavice v kloubní jamce s DKK, hodnota D

Obrázek č. 12

RTG snímek uložení hlavice v kloubní jamce s DKK, hodnota E

Seznam kapitoly 11.3 Graf č. 1

Poměr pes/fena ve zkoumaném souboru

Graf č. 2

Výskyt DKK

Graf č. 3

Absolutní četnost zastoupení plemen ve vzorku

Graf č. 4

Absolutní četnost jednotlivých stupňů DKK

81

PŘÍLOHY

11.1

Kostra psa a její plemenné rozdíly

Obrázek č. 1 Kostra psa

1. lebka - (cranium), 2. nosič - (atlas), 3. čepovec - (axis), 4. lopatka - (scapula), 5. pažní kost - (humerus), 6. vřetenní kost - (radius), 7. loketní kost - (ulna), 8. zápěstní kost - (os carpi), 9, záprstní kost - (os metacarpi), 10. prstní kosti (os digitorum manus), 11. hrudní obratle - (vertebrae thoracicae), 12. žebra - (costae), 13. bederní obratle - (vertebrae lumbales), 14. křížová kost - (os coxsae), 15. pánev (pelvis), 16. stehenní kost - (femur), 17. holenní kost - (tibia), 18. zánártní kosti - (ossa tarsi), 19. nártní kosti - (ossa metatarsi), 20. kosti pstů - (ossa digitorum pedis), 21. patní kost - (calcaneus), 22. lýtková kost - (fibula), 23. pyjová kost - (os penis), 24. čéška - (patella), 25. ocasní obratle - (vertebrae caudalis) Zdroj: PROCHÁZKA, Zdeněk. Chov psů 1. vydání. Praha. Státní zemědělské nakladatelství Praha, 1989. 252 s. ISBN 80-209-0015-2

1

Obrázek č.2 Kostry plemen psů

Zdroj: Pes přítel člověka. Číslo 1, 1997 str. 4

2

11.2

Obrazová příloha RTG snímky

Obrázek č. 3 Dysplazie kyčelního kloubu

Zdroj: DAVIDSON, P. Autumn – MORGAN, P. Joe – WIND, Alida. Hereditary Bone and Point Diseases in the Dog. Hannover: Schutersche GmbH& Co. 2000. 313 s. ISBN 3-87706-548-1

Obrázek č. 4 RTG snímek bez DKK hodnota A/A

Veterinární klinika Vetklinika s.r.o., Hradec Králové

3

Obrázek č. 5 RTG snímek bez DKK, hodnota A/A

Veterinární klinika Vetklinika s.r.o., Hradec Králové

4

Obrázek č. 6 RTG snímek uložení hlavice v kloubní jamce bez DKK

Veterinární klinika Vetklinika s.r.o., Hradec Králové

5

Obrázek č. 7 RTG snímek pozitivní na DKK, hodnota B/B

Veterinární klinika Vetklinika s.r.o., Hradec Králové

6

Obrázek č. 8 RTG snímek pozitivní na DKK, hodnota C/C

Veterinární klinika Vetklinika s.r.o., Hradec Králové

7

Obrázek č. 9 RTG snímek pozitivní na DKK, hodnota D/C

Veterinární klinika Vetklinika s.r.o., Hradec Králové

8

Obrázek č. 10 RTG snímek pozitivní na DKK, hodnota E/D

Veterinární klinika Vetklinika s.r.o., Hradec Králové

9

Obrázek č. 11 RTG snímek uloženi hlavice v kloubní jamce při DKK, hodnota D

Veterinární klinika Vetklinika s.r.o., Hradec Králové

10

Obrázek č. 12 RTG snímek uloženi hlavice v kloubní jamce při DKK, hodnota E

Veterinární klinika Vetklinika s.r.o., Hradec Králové

11

11.3

Grafy

Graf č. 1 : Poměr pes/fena ve zkoumaném souboru (ks)

2726 (57,7%)

1997 (42,3%)

pes fena

Graf č. 2 : Výskyt DKK (%)

32,1

61,8

6,1

bez 1 noha obě nohy

12

Graf č. 3 : Absolutní četnost zastoupení plemen ve vzorku (ks)

1003

1200

859

1000

713

600 414

202 96

108

76

47

34

91

143

206 42

62

79

176

200

325

400

47

četnost [ks]

800

0 plemena Airedale terier

Americko-kanadský bílý ovčák

Anglický kokršpaněl

Australský ovčák

Barvář bavorský

Barvář hanoverský

Belgický ovčák

Border kolie

Brazilská fila

Cane Corso Italiano

Český horský pes

Dobrman

English Springer Spaniel

Hovawart

Chodský pes

Landseer

Slovenský čuvač

Svatobernardský pes

Tibetská doga

13

1000

500

0 B/B 651 B/C 52 B/D 12 B/E 2 C/A 38 C/B 108 C/C 331 C/D 37 C/E 6 D/A 17 D/B 24 D/C 64 D/D 102 D/E 8 E/A 6 E/B 2 E/C 13 E/D 33 E/E 72

3000 A/A 2920

3500

A/B 76 A/C 26 A/D 9 A/E 3 B/A 111

počet [ks]

Graf č. 4 : Absolutní četnost jednotlivých stupňů DKK (ks)

2500

2000

1500

typ DKK

14