D r u h é ž i vot y
Petr Částka
Jsem vysmátej člověk
„Jedu si to po pražské Jižní spojce a zezadu mě naboří auto. Nějaký mladý tele, kluk nedobrzdil, nekoukal, nevím. Vylezu ven zkontrolovat, co se stalo, a vyndat trojúhelník. A další auto to nakouřilo do toho za mnou. Auto odskočilo a přirazilo mě k tomu mýmu. Bolest jako prase... Hele, tamhle mám nohu... Vidím, jak leží pod tím druhým autem. Pravá noha ustřelená a rozlámaná jako kostky cukru do kafe. Řekl jsem si: To je v p.....,“ komentuje jadrně svou loňskou nehodu jednačtyřicetiletý pražský rodák Petr Částka. 100
napsala Daniela Gaudlová foto Archiv Petra Částky
Č
ekal na vrtulník a celou dobu byl při vědomí. „Nohy jsem tam viděl rozházený, ale všechno jsem si tak nějak ,čekoval‘, že potřebuju kartu pojištěnce, telefon a cigára z auta. Někdo mě držel za ruku a dokola opakoval: to bude dobrý. Tak se koukni tamhle, hodil jsem hlavou směrem k noze. Jéžiš, promiň. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem bez nohy, že to nikdo už dohromady nedá. Bylo to rychlý uvědomění. Na silnici vedle mě ležel ten mladej kluk, protože nás to druhé auto sejmulo oba. Měl zlomenou nohu, skoro brečel. Nadával jsem mu: Ty pitomče, buď rád, že máš zlomenou nohu, já nemám žádnou...,“ líčí s nadhledem Petr.
splín a jsem v pohodě. Přišla ještě druhej den, ale už se to nezměnilo. Když jsem měl největší depku, vzpomněl jsem si na Román pro ženy. Vyjel jsem před špitál a zařval: Martine, ty hajzle! Tak se jmenuje řidič, díky kterému jsem bez nohou. Dal jsem si cigaretu a tím to pro mě skončilo. Ani proti tomu člověku vlastně nic nemám. Nebyl nalitej, nejel jak magor, jenom nedával pozor, což se může stát každýmu. Jsem zvyklej řešit věci logicky. Stejně nic nezměníš. Nohy mi nedorostou, i kdybych toho člověka zabil,“ směje se Petr. Po třinácti dnech ho převezli do vinohradské nemocnice, kde mu vzali kůži ze stehna a provedli plastiku části pravé nohy. „Po čtyřech týdnech se zahojily jizvy a mazej. Přesunul jsem se na červen a červenec na rehabilitaci na Malvazinky. První měsíc jsem ještě jezdil na vozíku, dělali mi odlitky na protézy. Ale nechtěl jsem na vozíku zůstat. Měl jsem vnitřní pocit, že ho potřebovat nebudu. Tak ho prostě potřebovat nebudu! Udělal jsem maximum pro to, abych se rozchodil. Na začátku července mi přivezli protézy a na konci července jsem o berlích odešel. V půlce dubna nehoda, zachránili mi život, posunuli přes tři oddělení, udělali plastiku, rehabilitace a šup. Byla to rychlovka,“ hvízdne Petr.
Přidejte mi uklidňovadlo Převezli ho do střešovické nemocnice. Pět dní byl v umělém spánku. O pravou nohu přišel hned, levou se podařilo částečně zrekonstruovat. „Byl jsem stabilizovanej, ale najednou jsem jim začal nějak haprovat. Do levé nohy se dostala infekce, takže ji stejně uřízli. To jsem ale nevěděl. Když jsem se probral, přišel doktor, pravý koleno mně prý naštěstí zůstalo. Jo! Budu moct normálně řídit a pohoda. To bylo pro mě hodně důležitý. Auto je pro mě základ. Sice existuje ovládání na ruce, ale to by už nebylo ono,“ říká rozhodně Petr. Na ARO byl dva dny, tři na „jipce“. „Jak tělo dostalo záhul, nebyl jsem schopný se trefit ani lžičkou s jogurtem do pusy. Ale rychle jsem začal sílit. Neměl jsem žádný jiný zranění, jenom mi to ufiklo nohy, stačilo to zašít.“ Petr byl zdravý člověk, nikdy nebral žádné léky, k doktorům nechodil. Všechno se dobře hojilo. „Víš, co byla pro mě největší potupa? Když mi utírali zadek. Přestože jsem měl vývody, chtěl jsem se co nejdřív dostat na záchod a do sprchy. Zřízenec mi přivezl k posteli vozík, že mě s ním naučí zacházet později. Jakmile zmizel za roh, nějak jsem na
vozík nalezl a jel na záchod. Na záchodě si říkám: proč nejet ještě do sprchy? Byla sice bezbariérová, ale všude velké vzdálenosti. Věřil jsem si, že se na rukách udržím. Zahákl jsem se pravačkou a přitáhl jako jeřáb. Strávil jsem tam půl hodiny. Všechno mi šlo lehce, a protože jsem taková drbna, kecal jsem se sestřičkami, s doktory, pacienty. Člověk mluví, mluví a leccos se dozví. Jezdil jsem na kafe, vždycky jsem si nechal odpojit epidurál, po třech hodinách mě začaly ,nohy‘ bolet, tak jsem se vracel zpátky na pokoj a škemral, ať mi sestry trochu ,uklidňovadla‘ přidají,“ zatváří se na moment vážně Petr.
Tři měsíce a na „vlastní“ Už odmalička byl pozitivní a veselé dítě. Skoro vždycky měl a má dobrou náladu, když se naštve, je za pět minut v pohodě. „Ale nejsem ze železa. Jasně že ti to přijde líto. Taky jsem se musel vybrečet. Poprvé mě umyli, vzal jsem si na sebe civilní tričko a zůstal sedět na posteli... Bez nohou... První pocit byl fajn, konečně jsem ze sebe smyl tu špínu ze silnice... A najednou to na mě dolehlo. Sestřičky si hned všimly: Co se děje? Co se děje? Za chvilku přiběhla psycholožka, ale já měl zase úsměv na tváři. Říkám jí: Dal jsem si svůj desetiminutovej
101
Na plný pecky Rychlovka jako celý jeho život. Vyučil se prodavačem motorových vozidel, ale vyzkoušel různá zaměstnání i podnikání. Chvíli dělal na horách lyžařského instruktora, měl autobazar, pumpu na plyn, v Praze jezdil s hotelovým taxíkem, pracoval jako číšník, půjčoval vznášedla. „Pronajímali jsme je na různé akce velkým firmám. Byla to dobrá kravina. Dva dobrý roky. Nezbohatneš z toho, ale žiješ. Když to přestane jít, musíš vymyslet něco jinýho. Asi šest let jsme měli s mladším bráchou Michalem hospodu, začali jsme penzionem v Liberci, kalby až do rána, zestárnul jsem tam o deset let. Pak bar v Turnově, hospoda
D r u h é ž i vot y v Praze, bar v Berouně. Chvíli to jde, pak to nejde, zavřeš krám a jedeš dál. Jsme flexibilní, což je naše rodinná vlastnost. Kdykoli při podnikání můžeš upadnout na hubu. Na chalupě v Krkonoších jsme se naučili veškerou manuální práci. Spoustu věcí jsme si v hospodách dělali s bráchou sami, nepotřebovali jsme řemeslníky,“ konstatuje Petr. Vždycky žil na plný pecky. Na motorce jezdil z Prahy do Vrchlabí tři čtvrtě hodiny, skákal jumping proti vodě i z jeřábu hlavou proti betonu. To prý bylo zajímavější. Sportoval. Lyže, nohejbal, ping-pong. „Vybíral jsem si sporty, při kterých se tolik neběhá, protože jsem kuřák. Kdysi jsem závodně plaval, pak už jsem to neudejchal. Chutná mi kafe, cigáro i uzený a nechci si hubu šidit,“ šklebí se Petr.
No foot no stress V roce 1998 si vzal holku z Krkonoš a zakotvil ve Vrchlabí. Zpátky do Prahy se vrátil po rozvodu v roce 2006. Čtrnáctiletá dcera Sára žije s mámou. „Manželství nám vydrželo osm let, celkem i s chozením skoro patnáct. Jednou, to byla Sára ještě malá, povídám ženě: Hele, Báro, kdybychom se někdy rozvedli, nebudeš mi dělat s holkou pakárnu? Když si nebudeme rozumět, to je něco jinýho, ale Sára do toho nepatří. Neboj! řekla. A dodržela slib. Sára je moje jediná dcera, samozřejmě můj miláček. Vídáme se, kdy chceme. Máme to hozený jako jedni z mála lidí tak, že s kým Sára bude a jak dlouho, vůbec neřešíme.
Na golfu mě láká poznávání nových lidí, ale vrcholově se mu věnovat asi nebudu. Potřebuju, aby věci měly rychlý spád. Jsme kamarádi, když si vzpomenu v úterý, že chci vidět holku, tak Báře jenom zavolám,“ dodává spokojeně Petr. Nezpomalil ani při pobytu na Malvazinkách. S bývalou přítelkyní si vyzkoušel řízení auta, pomohla mu najít i nový bezbariérový byt. „Na Malvazinkách jsem potkal Andreu, oba jsme bez obou nohou, to je takový automatický, že k tomu člověku najdeš cestu hned. Je to skvělá kamarádka. Při sezení u vína před špitálem jsme vymysleli sdružení pro amputáře. A loni
102
v říjnu založili s Andreou, fyzioterapeutkou Hankou Kohoutovou a jejím manželem občanské sdružení NO FOOT NO STRESS. A jak říkáme, no problem. Chceme, aby sdružení bylo volné, aby lidi spolu pokecali, vyměňovali si zkušenosti. Žádný lámání rekordů. Členové rychle přibývají, už je nás k šedesátce. Pořádali jsme kurz lyžování, školu smyku, parník v námořnickém stylu. Máme to rozdělený, já chodím na schůzky, Andrea řeší administrativu. Ještěže ji máme, všechno si pamatuje,“ pochvaluje si Petr. Nejenže loni v červenci odešel z Malvazinek „po svých“, ale rovnou sedl do auta a odvezl dceru do Vrchlabí. „Sára byla trochu nervózní, že řídím a nemám nohy. Po pár kilometrech jsem se jí ptal: Dobrý, ne? Jo, žádnej rozdíl, řekla. Hned v srpnu jsem jel potom s partou na vodu. Máma se zhrozila: Jak polezeš do tý kánoe? Pořád se bojí, že někde upadnu. Když se mi to stalo, zvládala to hůř než já, táta byl z toho taky špatnej. Nechápou, že chodím v kraťasech. Je to prima, říkám. Jak to může být prima? rozčiluje se táta. Říkám: Buď rád, že za mnou nechodíš na hřbitov nebo mě netlačíš na vozíku. Mně se protéza líbí, já to mám hozený úplně jinak. Určitě jsou lidi, kteří to neskousnou, ale spoustě to nevadí. Málokdo si dovede představit, jak člověk vypadá, když si nohy sundá. Je to sranda, takhle se hejbu skoro normálně, ale doma musím hodit nohy do kouta, protože jsem v nich vydržel trajdat celej den. Zbytečně bych si zbytek nohou rasoval. Pak funguju na vozíku. Je to fuk, prostě jsem takovej a nazdar. Jsem úplně soběstačnej, jen se mně blbě ,vytírá‘...,“ směje se zase Petr.
Baví mě sázet míčky Loni v srpnu ho Andrea vytáhla na den otevřených dveří, který v Beřovicích pořádala Česká golfová asociace hendikepovaných (CZDGA). „Golf jsem si zkusil poprvé, bylo to zajímavý. Míčové hry mi šly vždycky, říkal jsem si, že když se trefím pingpongovou pálkou do míčku, tak bych tohle
INZERCE
mohl zvládnout taky. Při odpalování mi fyzioterapeutka Hanka musela držet boky, abych neztratil rovnováhu. V říjnu jsme jeli společně na mistrovství ČR v golfu hendikepovaných do Českého Krumlova. Tam jsem už hrál bez
jen poznamenal: Petr? Ten přece nikdy nechodil,“ řehtá se Petr. Na golf nezanevřel, ani když si zlomil při vystupování z golfového vozíku protézu. „Udělal jsem dva kroky a křup. Říkám si: ty vole, hodil jsem nohu do vozí-
Člověk musí žít mezi lidma. Nezůstat někde zalezlej, nemít komplex, že na mě všichni koukaj. Až bude nejhůř, stoupnu si na Karlův most, vytáhnu nohy, nastavím ruku... držení, ale jakmile se mi podařilo pěkně odpálit, převrátil jsem se na záda. Míček letěl daleko, byl to hezkej švih, ale švihnul jsem sebou. To jsme se na drivingu docela vyblbli. Na hřišti jsem šel ve flightu s Andreou, ale dal jsem si jen dvě jamky. Na golfu mě láká poznávání nových lidí, ale vrcholově se mu věnovat asi nebudu. Potřebuju, aby věci měly rychlý spád. I film. Baví mě to na odpališti, sázím si tam míčky, ale čtyři hodiny strávit na hřišti... Třeba k tomu dospěju, je fajn, když je nádhernej den a seš na vzduchu a ještě s partou kámošů. Já jsem na dlouhý procházky nikdy nebyl, mám vrozenou vadu kyčlí, už jsem ukecal několik operací, ale do budoucna mě to čeká. Teď mám ale nohy lehčí. Když za mnou ,tchánovi‘ přijeli do špitálu – do dneška za nima jezdím na pokec – a tchán uslyšel, že bych měl zase chodit,
ku a rovnou k protetikovi. Za tři čtvrtě hodiny ji opravil. Super. Zlomená noha se ti tak rychle nezahojí,“ pochechtává se Petr.
103
D r u h é ž i vot y
Očima
kamarádky Andrey
Petra jsem potkala loni v červnu při rehabilitačním pobytu na Malvazinkách. Říkala jsem si: nějaký borec na vozíku, kdo ví, kdo to bude... Petr je neuvěřitelný člověk. Je pořád v pohybu a šíří kolem sebe neskutečný optimismus. Hodně mi pomohl. Vždycky, když jsem byla smutná nebo brečela, říkal: Koukni se na toho chlápka na vozíku. Sám se nezvedne, do bazénu ho dávají tři lidi. Ty jenom nemáš dvě nohy. Prostě má pravdu. Hodně rychle jsme se dali kamarádsky dohromady. Každý večer jsme sedávali před špitálem u vínka a vymýšleli věci pro amputáře. Je věčně vysmátej, když se ho zeptáš, co je pro něj horší, jestli být bez nohou nebo se rozejít s holkou, samozřejmě řekne, že rozchod s holkou. To, že nemá nohy, vůbec nebere jako hendikep. A navíc dokáže chodit bez berlí. To je jediná věc, kterou mě pěkně štve. A to ještě nemá bionické protézy. Fakt borec. Petr se pro mě stal hnacím motorem. Dělám si srandu, že spolu zestárneme. Je to skvělej kamarád.
Kde v sobě ten chlap bere to množství energie a optimismu? „Vždycky může bejt hůř. Když vnímáš celý tělo a nemůžeš se hejbat, to je na zabití. Ale pokud se dostaneš na nákup, do kina, kamkoli, tak je zbytečný propadat depresím. Když se naučíš na to takhle koukat, nemůžeš mít vnitřně problém. Hranice se posouvají, někomu chybí bérec, já to beru jako kosmetickou vadu. Andrea je na tom hůř, ale mladej kluk, kterej skočil do rybníka a zlomil si obratel, už se z toho vozíku nikdy nedostane. Anebo frajer, kterej leží a nemůže se podrbat ani na nose? Co by dal za vozík... Člověk musí žít mezi lidma. Nezůstat někde zalezlej, nemít komplex, že na mě všichni koukaj. Až bude nejhůř, stoupnu si na Karlův most, vytáhnu nohy, nastavím ruku...,“ baví se Petr.
vý akce mě baví. Skok z letadla v tandemu, k tomu se určitě dostanu. Pořád mě láká motorismus, chtěl bych si pořídit auto v manuálu, abych mohl řadit a šlapat na spojku. A koupil bych si nějaký opravdu vostrý auto. Jezdil bych pak pro lidi a bavil je. Hodil bych si na dveře fotku bez nohou, to by mohl být docela dobrý sportík. Pro mě prima zábava, pro lidi adrenalin a ještě propagace a peníze pro naše Sdružení. Je to pecka, když sedneš do auta k někomu, kdo nemá nohy a nemá ruční ovládání. Řidič na kovových tyčích, to je docela hlína. Teď mám týden půjčenou bionickou nohu. Mám ji od jednoho kluka, kterého jsem potkal na Malvazinkách, kam jezdím na rehabilitace. Viděli jsme se pět minut, bavili se, že zatím biotickou nohu nemám, protože je komplikace se schva-
Jakmile se mně podařilo pěkně odpálit, převrátil jsem se na záda. Míček letěl daleko, byl to hezkej švih, ale švihnul jsem sebou. Ochota pomáhat je lidem přirozená Když Sára přijede do Prahy, babička vymýšlí kulturu a Petr zábavu. „Chodíme na minigolf, to je na malé ploše šup, šup. Byli jsme na motokárách, napasoval jsem se tam s protézou, ale nemohl jezdit. Kluk od obsluhy mi odmontoval brzdu, abych se tam nacpal. Hurá na trať, dal jsem si čtyři kolečka bez brzd. Když lidi vidí, že máš snahu něco dělat, tak rádi pomůžou. Věřím, že ochota pomáhat je v lidech zakořeněná. Slepýho taky chytneš za ruku a převedeš ho. Zkouším, co se dá. Letos v lednu jsem prubnul kryosaunu. Fakt dobrej pocit, jako když jsem chodil z posilovny. Vyplaví se endorfiny,“ září Petr. V létě je pozvaný na katamarany do Chorvatska. Adrenalin má prostě rád. „Vždycky jsem toužil nechat se vysadit z vrtulníku někde na vrcholu a sjet si free style na lyžích. To se mi už asi nikdy nesplní. Škoda. Vyhledávat tako-
lováním od pojišťoven. A Pavel hned: tak já ti půjčím svou, mám náhradní. Protetik mi nohu seřídil a od té doby se snažím chůzi pilovat a pilovat. To je neskutečnej rozdíl. Už tolik nekulhám a záda mě taky míň bolí. Ale i na svých nohách chodím bez berlí. Jen se nesmí zhasnout. Když nemáš palce na nohou, musíš se orientovat očima. Kolikrát se mi večer stane, že když zhasne minutka, jdu hned na zem. Nebo při přetahování trička přes hlavu. Musím rychle, protože ztrácím rovnováhu. Doufám, že dostanu brzo svou bionickou nohu, na kterou mám ze zákona nárok. Snad nemají se mnou problém, že jsem furt vysmátej. Ale zase mě doktoři dávají za příklad ostatním pacientům. To je fajn pocit. A když pak rozchodíš jiný lidi... Fakt příjemnej pocit,“ pokyvuje vážně Petr. Ale hned se zachechtá: „Víš co? Kdybych měl nohy... Kdybych měl nohy, tohle bych nikdy nezažil.“
104
