1/9
Zpráva o cestě do Izraele – březen 2009 Mirka Suchomelová Datum konání: 12.- 23. 3. 2009 Účel cesty: modlitební výjezd, kontakty s místními věřícími/církvemi, lepší poznání běžného života v Izraeli. Účastníci: Božena Dokoupilová, Praha (církev pastora Jiřího Zdráhala); Renata Kalcovská, Praha (církev Slovo života, pastor Martin Janda); Josefa Klozová, Horní Suchá na Ostravsku (Církev Živého Boha, pastor Petr Schlaur); Lenka Veselá, Brno (církev Slovo života, pastor Michal Vaněk); Miroslava Suchomelová, Brno (církev Triumfální centrum víry, pastor Miloš Kozohorský); v Pánu organizátorka tohoto zájezdu. Pán mi dal s sebou nádherné sestry žijící vítězný život založený na Božím slově. Čtvrtek 12.3. Setkaly jsme se na letišti v Ruzyni a kolem 11. hodiny odletěly s izraelskou společností El-Al. Přistály jsme na Ben Gurionově letišti u Tel Avivu asi v 16 hodin. Pronajaly jsme si auto a já i mobilní telefon místního operátora pro domlouvání schůzek s lidmi v Izraeli. Kolem 18.30 jsme se nasardinkovaly do malého bleděmodrého broučka, v němž jsme konečně mohly opustit letiště a vyrazit směrem na Haifu. Renata, naše statečná řidička, si musela zvykat na automatický způsob řízení. Asi po 2 hodinách cesty jsme šťastně dorazily do vesnice Usafija na pohoří Karmel, kde jsme pak bydlely v místním církevním centru Or haKarmel (Světlo Karmelu) 4 dny a noci. Přivítala nás sestra Rita Tsukahira, mesiášská Židovka z Ameriky provdaná za (asi) Japonce Petera Tsukahira. Společně založili a vybudovali toto centrum na Karmelu. Kromě skromného ubytování a kanceláří je tu i krásná kruhová budova pro shromáždění, vybudovaná ve spolupráci mesiášských Židů a Arabů. V oblasti Haify je nejméně nepřátelství mezi Židy a Araby a znovuzrození věřící tu spolupracují.
2/9
Pátek 13.3. Ráno přijel Dani Sayag, jeden z místních židovských pastorů, který nám na mou prosbu zařídil ubytování. Seznámila jsem se s ním a s arabským pastorem Yousefem Dakwarem v roce 2004 v Osvětimi na křesťanské akci v koncentračních táborech, kam jako přátelé přijeli společně z Izraele. Během dne jsme se (my české sestry) společně modlily a sdílely. Odpoledne jsme vyrazily do místní vesnice na obhlídku a koupit jídlo na sobotu, kdy bude zavřeno. Nakoupily jsme u Drúzů – Drúzové jsou milí lidé vlastního náboženství, obvykle loajální vůči Izraeli a sloužící i v izraelské armádě. Ženy prodávající v obchodě nám ochotně radily při nákupu místního pečiva a koření. Sobota 14.3. Dopoledne bylo nádherné shromáždění v kruhové budově Kehilat haKarmel, karmelsé církve. Víme, že na Karmel sestoupil Boží oheň při zvlášní službě proroka Elijáše, kdy Bůh Izraele potvrdil svou existenci a božství a přitrhl tak odpadlý lid opět k sobě. Pomazané chvály sestávaly kromě písní Božího slova v ivritu (hebrejštině) i z tance tří sester s prapory. Nejprve zlatými (symbolizují biblickou víru) a potom ohnivými (oheň). Místní církev tam má pro tento druh chval i vyučování. Tanec s prapory je nádherný, v jejich vanutí je cítit pohyb Ducha Svatého!
Kázání o tom, že Bůh může úplně všechno, měl David Davis, chvály vedla jeho manželka nebo dcera Keren Davis. Na konci shromáždění byly modlitby za potřeby lidí se vzkládáním rukou. Odpoledne jsme zajely autíčkem do Haify, kde jsme vyhledaly chrám a známé zahrady Baháí. Pro tělesné oči pěstěná a jarem umocněná krása, pro duchovní oči hnůj New Age. Modlily jsme se tam za pád falešného náboženství a rozšíření Božího slova a království. Boženka dokonce vylila olej pomazání jako symbol Ducha Svatého a práce, kterou tu bude konat, a Renata zatroubila na malý šofar – symbol průlomu dobrých věcí a nadvlády Pána nad temnotou. Strážcům zahrady (asi židovským) se její troubení líbilo. Neděle 15.3. Modlily jsme se v modlitebním sále v budově. Nejen za Izrael, ale specificky za Česko a naši úlohu zapalovat srdce lidí v našem národě pro Boží vztah k Izraeli. To je třeba, neboť podobně jako v době královny Ester nám Bůh říká: „Nedomnívej se, že v domě králově vyvázneš ze všech židů. Budeš-li v tuto chvíli skutečně mlčet, úleva a vysvobození přijde židům odjinud, ale ty a dům tvého otce zahynete. Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato.“ (Ester 4; 13-15)
3/9
Novozákonní církev, která podobně jako apoštol Jan leží na srdci Ježíše a slyší tep jeho srdce, slyší i jeho tlukot pro Izrael. Pán není přijímač osob a miluje všechny lidi; na druhé straně má ke svému lidu podle těla a krve zvláštní láskyplný vztah. On jedná s církví i s Izraelem společně a chceme-li probuzení v církvi, nemůžeme ignorovat jeho jednání s Izraelem. „Kde jsem já, tam bude i můj služebník.“ Každý z nás, údů jeho těla, má větší či menší, veliký nebo malinký, podíl v jeho službě pro návrat a spasení Izraele – a měl by ho znát. K večeru jsme se vydaly opět do Haify, k domu jménem Beit Yedidia (Dům Hospodinova přítele). Tady má haifská a karmelská církev vyučovací a ubytovací centrum. Odtud nás vzal Dani Sayag na večerní shromáždění arabské Novozákonní církve v Haifě, kde je pastorem Yousef Dakwar. Po arabských chválách, v nichž jsem rozuměla jen jediné slovo – Jesua (to nejdůležitější!) - kázal tento večer hostující pastor Dani v hebrejštině. Arabští sourozenci s tím zjevně neměli problémy. Slovo bylo velmi dobré – o tom, co mluvíme a jak mají pracovat naše ústa v souladu s Božím slovem a s jeho láskou.
Měla jsem takovou radost z té církve a z toho slova i ze vzájemného přátelství v Pánu mezi Židy a Araby! Poděkovaly jsme milým Dakwarovým a na odchodu jsem i Daniho objala. Pak jsme s ním ještě v autě zazpívaly hebrejskou chválu – ať radost proudí, to nešlo mlčet. Pondělí 16.3. Přišel den našeho odjezdu z Karmelu. Rozloučily jsme se s Ritou Tsukahira a požehnaly ji příspěvkem na práci a českým sýrem Vltavínem. Rita měla radost, že jsme se během pobytu pomodlily za jejich problém: Izraelské úřady nechtěly vpustit služebníky z Ameriky přijíždějící do Or haKarmel, protože prohlásili, že jsou misionáři, netušíce, že toto slovo má pro Izraelce úplně jiný význam než pro ně. „Křesťan“ a „misionář“ – to smrdí náboženstvím a nuceným převracením židů na cizí víru. Karmelská komunita byla dokonce obviněna ze lhaní, protože tvrdili, že jsou dobrovolní pracovníci v sociální oblasti. Což byla pravda, starají se např. o uprchlíky ze Súdánu, s nimiž jsme bydleli v budově, mají na srdci i narkomany a alkoholiky apod. Když jsme se to dozvěděly, hned jsme se za to modlily v Boží autoritě a Pán dal těm Američanům ještě té noci přijet. Během pondělního dopoledne jsme se zase „nasardinkovaly do broučka“ a vyjely – do Jeruzaléma! Cestou jsme se však musely zastavit v městečku Or Akiva. Co tam? V listopadu 2007, na prvním mnou pořádaném poznávacím zájezdu s izraelskou cestovkou SarEl Tours, jsme se stavili na hřbitově v severoizraelské vesničce Kfar Giladi. Během války s libanonským Hizbaláhem v srpnu 2006 tam dopadla kaťuša a zabila 12 izraelských týlových vojáků, kteří tam sídlili a starali se o vojáky na frontě. Viděli jsme tam tehdy jejich fotografie i zbytky té kaťuše. Josefka tehdy dostala na srdce modlit se za rodinu jednoho z nich, jménem Gregori Aharonov. Rok a půl se modlila. Rodina žije v Or Akiva a Josefka věděla, že je má navštívit. Jak najít v
4/9
patnáctitisícovém městě rodinu Aharonových? Na Karmelu nám poradili zeptat se v Or Akivě v „iriji“, městském úřadě. Přijely jsme tedy do města a ptaly se na městský úřad nějakého pána, který nám popsal cestu. Po cestě jsme se ale potřebovaly znovu zeptat, oslovily jsme tedy z auta kolem jdoucí paní. Řekla, že irijí je tu víc a která že to má být? To jsme nevěděly, tak jsem jí musela stručně popsat, koho a proč chceme najít. Paní se rozzářila. Ona pracovala v té pravé iriji, mluvila i rusky a znala rodinu Aharonových! Zavedla nás do úřadu a zavolala otci toho vojáka, doktoru Aharonovi, že se s ním chceme setkat a předat mu nějakou pomoc. On hned slíbil, že přijede. Paní řekla, že se jmenuje Angela, a prohlásila, že pomáhat lidem je její vzduch, tím ona prý žije! Doktor Aharonov, čilý sedmdesátník, nás okamžitě pozval do svého domu, kam nás zavezl svým autem. Tam jsme uviděly na vozíčku jeho manželku Frinočku. Bývala vedoucí lékařkou v nějakém zařízení a byla to krásná žena (ukázal nám fotografii). Po smrti jejich syna se však zhroutila a skončila jako troska. Zrovna před naším příjezdem se vrátili se stařenkou z nemocnice z dialýzy. Sesypaly jsme se na ni v modlitbě. Něžně jsme ji hladily a mluvily povzbudivá slova o Bohu a jeho lásce. Po chvíli s námi začala trochu komunikovat, bylo vidět, že jí modlitba i projevená účast dělá dobře. Bůh odnímal její bolest a pracoval. Mezitím pan Aharonov snesl, co měli doma k obědu, a pohostil nás. To se nám na cestě hodilo. Povídal nám o své rodině, která pochází z Ukrajiny. Říkal, že oni se také modlí. Nakonec přišla domů i jejich dcera. Vůbec se nedivila, co se to doma děje, a prohlásila, že na ni můžeme mluvit česky, že rozumí. Úplně jsem zírala na Pána, jak připravil situaci: ta rodina byla tak otevřená a přátelská a vděčná! Ke konci naší návštěvy jim Josefka předala finanční pomoc, jakou mohla, vyfotili jsme se spolu a Frinočka, kterou chtěli jako obvykle nakrmit, vzala lžičku a začala se snažit jíst sama! Chvála Bohu!!! Věřím, že Pán tam udělal úplný zlom a vrátil Frinočku do života! K večeru jsme dorazily do Jeruzaléma a vrátily naše autíčko, protože v tamním městském ruchu je lepší jezdit autobusy nebo jít pěšky. Ubytovaly jsme se v centru města v pronajímaném bytě Chany a Mošeho Elbaharových. Na internetu můžete najít „Jerusalem Home Accomodation Association“, sdružení privátních ubytovatelů. Tam si můžete vybrat ubytování na slušné úrovni a většinou za slušnou cenu v různých částech Jeruzaléma. Pokud jedu mimo cestovku Sar-El Tours, dávám tomuto bydlení přednost před hotely; je totiž lidovější a domáčtější a více vás včlení do běžného života v Izraeli, než jste-li v roli turistů v hotelu. Úterý 17.3. Tento den jsme měly vyhrazen pro naši českou sestru Alenu Krausovou, modlitební misionářku ve JHOPFAN čili Domě modlitby v Jeruzalémě na Olivové hoře. Nahoru jsme vyjely arabským autobusem a pokračovaly pěšky mezi arabským osídlením. Na domech měli obrázky Omarovy mešity (to je ta se zlatou kupolí na místě Božího chrámu) a takové černé krychle, což měla být asi Kaaba v Mekce. Samozřejmě jsme se cestou modlily a žehnaly jim k poznání pravdy. Alenka měla ten den vzácně volno a také radost, že se může s námi sdílet a mluvit česky. Modlily jsme se za situaci v Izraeli a další věci, i za vysvobození izraelského vojáka Gilada Šalita zajatého před asi 1000 dny Hamasem v pásmu Gazy a stále drženého údajně živého někde v podzemí. Izrael nesmí za jeho propuštění propustit stovky palestinských teroristů, jak to požaduje Hamas! Co by je odradilo od dalšího zabíjení?! Pán vyvedl zázrakem z vězení Petra – ať i Gilad vyjde zázrakem a vrátí se domů! Zpět do města jsme potřebovaly jet arabským šerutem (levný taxík - minibus). Postavily jsme se na neoznačené místo, kde prý staví, a hned jeden na nás troubil. Nacpaly jsme se na zadní sedadlo a řidič nás vozil po Olivové hoře – nás pět a sedm arabských mužů – všechny jsme se tiše modlily v jazyku a děkovaly Pánu za ochranu! Arabové vystoupili a poslední nám nabízel uvolněná sedadla, abychom se nemačkaly. Vůbec nebyli nepřátelští. Řidič neuměl anglicky a komunikoval se mnou hebrejsky.
5/9
Středa 18.3. Dopoledne jsme se vydaly k Jafské bráně a odtud po jeruzalémských hradbách. Po nich jsme obešly asi půl Starého města; z hradeb je pěkný výhled na město a máte tam přehlídku místních náboženství a budov, hlavně islámských a různých „křesťanských“ řádů. Což jsme využily k modlitbám za příchod světla Božího slova a za průlom spásonosné zvěsti pro tyto lidi. Občas jsme někde vylily olej a byla cítit přítomnost Ducha Svatého. Asi by se někdo pořádně naštval, kdyby viděli, co tam děláme, ale chodily jsme ve vědomí Boží ochrany a nikdo si nás nevšímal. Po cestě jsme potkaly rašící fíkovníky s lístky a poupaty. Náš Pán říká: „Od fíkovníku si vezměte poučení. Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že léto je blízko. Tak i vy, až uvidíte, že se toto děje, vězte, že ten čas je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se všecko stane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“ (Mk. 13; 28)
6/9
Potom jsme šly na prostranství před kostelem Svatého hrobu (Holy Sepulchre Church). Boženka s Renatou měly na srdci modlitby s pomazáním olejem na tomto velmi náboženském místě, kde se několik tzv. „křesťanských“ církví hádá o přístup do údajného místa Golgoty a hrobu Pána Ježíše, takže klíče byly raději svěřeny muslimské rodině a ta je drží již po několik generací. Před pár měsíci byla v tisku zpráva, že se tam křesťané o klíče poprali. Modlily jsme se za pád mrtvého náboženství, vládu Božího slova... Boženka vylila olej pomazání na veřeje vchodu a Renata pak zatroubila na šofar. Na malém náměstíčku všichni ztuhli. Pak nás přišel strážce upozornit, že zde musíme zachovat ticho. Ale my jsme už skončily, a tak jsme opustily místo.
Jely jsme arabským šerutem do kanceláře Musalahy. Musalaha je arabské slovo pro odpuštění & smíření. Organizaci vede arabský bratr Salim Munayer a pracuje mezi věřícími Židy a Araby, aby na bázi Kristovy prolité krve a Božího slova pomohla těm, kteří byli osobně zasaženi probíhajícím konfliktem. Salim se s námi chvíli sdílel o akcích Musalahy a potom jsme se společně uchopili za ruce a modlili v jazyku za tuto problematiku. Potom jsme navštívily místo zvané Yanetz, kde má tiskařský lis Keren Ahvah Meshihit, Fond Mesiášského bratrstva. Tam jsme odevzdaly finanční příspěvek od mé církve a spěchaly jsme autobusem domů na ulici Ben Yehuda, neboť jsme čekaly dvě návštěvy. Naši návštěvníci byli dva milí izraelští chlapíci, průvodce Jiftach Talmi a řidič autobusu Chanania Suissa, kteří s námi v listopadu 2008 absolvovali náš výlet po Izraeli. Jsou velmi přátelští a otevření, takže jsme se s dcerou a některými dalšími během té výpravy s nimi spřátelili a mohli jsme pro ně být svědectvím o biblické víře. Nyní jsme si s nimi mohly popovídat a potom se za ně i modlit v jazyku se vzkládáním rukou. Jiftach měl zdravotní potíže, pravděpodobně v důsledku kontaktu se skupinou afrických turistů s odlišným hygienickým standardem. Dozvěděly jsme se, že práce průvodce není vždy jednoduchá. Chanania zase potřebuje bezpečnější zaměstnání. Požehnaly jsme je a propustily k rodinám s drobnými dárky. Čtvrtek 19.3. Tento den jsme jely Josefka a já k Josefovým sýpkám, ostatní šly k Západní zdi a chodily a modlily se po městě. Josefovy sýpky (Joseph Storehouses; nacházejí se u Beit Neqofa blízko Jeruzaléma) jsou služba vedená mesiášskými židy Barrym a Batyou Segalovými, zaměřená na humanitární pomoc zejména židovským, ale i arabským potřebným v Izraeli. Chudým, nemocným, obětem intifády, osamělým vojákům apod. Věnovaly jsme tam finanční příspěvek a pak se chvíli modlily a fotily si zajímavou místní květenu. Cestou zpět jsme v Jeruzalémě potkaly ryčně vyhrávající auto, kolem něhož křepčil ortodoxně židovsky upravený mladík a rozdával letáky. Jeden mi věnoval a dala jsem si práci přelouskat ho v ivritu. Prý je to dopis z nebe a že každý člověk potřebuje spasení. Nebylo však řečeno, jak spasení dosáhnout. Byl tu jen obrázek bělovlasého divouse, který tu na sebe upozorňoval a zvěstoval, kdo je: „Na Nach Nachma Nachman Meuman“. A teď už prý víme, kdo je. - Že by jeden z falešných mesiášů? Je třeba se modlit za lid Izraele, aby přijali zachraňující lásku k pravdě a nenaletěli na svody.
7/9
Odpoledne přišla opravdu vzácná návštěva: Bratr Victor Smadja (čti Smadža), vedoucí Keren Ahvah Meshihit, Fondu Mesiášského bratrstva, se s námi sdílel o své práci. Je „chaluc“, průkopník. Tato organizace už asi padesát let dělá to, co kdysi naše Jednota bratrská: tiskne Bible včetně Nového Zákona, Nové Zákony samotné a další knihy o Mesiáši Ješuovi. Svědectví znovuzrozených Židů od rabínů po prosté a světské lidi, jak poznali Mesiáše Izraele. Zvěstování spasitelné zvěsti knihami, vyučování věřících. Obrovská práce v hebrejštině a ruštině běžně, dále některé tituly anglicky, arabsky, čínsky, rumunsky a občas něco v úplně exotických jazycích jako amhársky, etiopsky, dále jakési „tango-longo“ - ale tenhle název jsem asi popletla, a před pár lety i Nový Zákon BK v češtině. V těchto jazycích je to pro cizince, kteří se objevují v Izraeli, neboť místní věřící cítí svou zodpovědnost i za evangelizaci lidí z jiných národů.
Victorovi je přes sedmdesát, stále je plně aktivní a dodnes pracuje v tiskárně 5 dní v týdnu, 8 hodin denně. K tomu je pastorem jedné z jeruzalémských církví. Vloni ho chtěl satan odstranit skrze rakovinu močového měchýře, ale Pán ho uzdravil a dnes nemá v těle ani stopy rakoviny. Chvála
8/9
Bohu!!! I na Victora jsme mohly vložit ruce a modlit se za plnost Ducha Svatého, radost... a co Duch Svatý chtěl. Pátek 20.3. Dopoledne jsme se opět rozdělily: Boženka s Renatou šly do města a Lenka, Josefka a já jsme se modlily jinde. Nejdříve u vrat Victorovy církve v ul. Proroků za tyto naše sourozence. Kolemjdoucí pán s paní se nás zeptali, co tam děláme; tak jsme jim mohly říci i něco o jejich Mesiáši. Dále jsme pokračovaly do Mea Šearim čili Sto Bran, čtvrti ortodoxních židů. Právě probíhaly nákupy a přípravy na Šabat a jak šel čas, bylo jich na ulicích stále méně. Modlily jsme se samozřejmě, aby i oni poznali Mesiáše Izraele. Josefka nechtěně vyděsila jednoho chlapce v kaftanu s pejzíky a kloboukem: vyfotografovala ho. Hned si zakryl kloboukem tvář a utekl. Oni se bojí fotografování – někdo by mohl s jejich podobou zachytit i jejich duši, přivádět na ně prokletí nebo něco takového. Svoláváme na ně Boží požehnání, spasení a svobodu, neboť Bůh je miluje! Se začátkem Šabatu přišla na chvíli naše bytná Chana, aby nás poznala. Přinesla nám skleničku jahodové marmelády, zapálila šabatové svíčky a společně jsme zazpívaly „Lecha dodi, likrat kala“, abychom „přijaly tvář Šabatu“. Řekla, že ona a její muž nepraktikují židovské náboženství a nedodržují striktně Šabat, ale že Šabat je prostě cítit v atmosféře a každý Žid to ve svém srdci ví. Když se zeptala, proč se učím ivrit, mohla jsem jí říci pár slov o tom, že jejich Mesiáš bydlí v mém srdci. Po ní přišla studentka Maya, přesvědčená ateistka. Studovala veterinární medicínu v Brně a učila mě pár měsíců ivrit; potom se vrátila domů do Izraele, kde pokračuje ve studiu. Ta s námi strávila pár hodin a výsledkem bylo zvěstování evangelia a vyprávění našich osobních svědectví, jak jsme poznaly jejich Mesiáše, jak změnil naše životy a vede nás k lásce k Izraeli. To bylo úžasné – v Brně ji to vůbec nezajímalo, nyní vše poslouchala! Věříme, že má o čem přemýšlet. Sobota 21.3. Dnešní den zase mají mesiášské kongregace shromáždění. Ostatní navštívily církev „Imanu-El“ u Jafské brány, kterou pastorují bratři Benjamin a Reuven Bergerovi. Po shromáždění si mohly promluvit s Reuvenem, který tam kázal. Já jsem šla do ulice Proroků, kde měl shromáždění sbor Smadjových. Jednak bylo třeba vzít pár knih od Keren Ahvah Meshihit pro jednoho židovského přítele Lenky, jednak jsem chtěla zase uvidět tuto moji milou rodinu. Po shromáždění mě jedna sestra z této rodiny pozvala s nimi na oběd a mohla jsem vidět dům bratra Šmuela Smadji, majitele cestovní kanceláře Sar-El Tours. Potom se vracela s dcerou do Jeruzaléma a odvezla mě zpět. Večer jsme navštívily ještě živou církev Šemen Sason (Olej veselí) v Hilelově ulici, kde měli netradiční shromáždění – mohly jsme si s nimi zatancovat při chvalách a potom jíst a povídat.
9/9
Neděle 22.3. Už na nás padala únava z naší aktivní dovolené. Jely jsme tedy k Mrtvému moři do En Gedi, kde jsme si užily slunce, tepla, podivuhodné slané vody, v níž se nedá ponořit ani plavat, a posledních pohledů na krásu země Izrael. Izraeli, v tobě jsme opravdu doma a zase se do tebe vrátíme!
Pondělí 23.3. Ou, vstávání v 1 hodinu po půlnoci, jízda šerutem na letiště, odbavení ospalců zahrnující podrobné zkoumání, zda snad můžeme mít u sebe výbušninu, a let do Česka. Přistály jsme asi v 9:20 v Ruzyni, rozloučení a rozjezd domů. Chvála našemu úžasnému Pánu, který byl po celou dobu s námi a dal nám rozsévat a žehnat v Izraeli !!!
