P Ř Í LO H A L I S T Ů L A N Š K R O U N S K A č í s l o 2 4 / X I 2 0 1 1 P ř i s a m o s t a t n é m p r o d e j i c e n a 1 5 K č
KNIHY JSOU ČÍM DÁL VÍC POPELKAMI Rozhovor s Janem Zezulou čtěte na stranách 4 a 5.
Foto: K. Kokešová
NAPLÁNUJTE SI V ROCE 2012
LEDEN 1. 1. 2012 Novoroční zahájení – čtyřlístek, Dělnický dům, 13:00 (KČT Lanškroun) 6. 1. 2012 Maturitní ples SOŠ a SOU Lanškroun, SD Lanškroun 6. 1. – 7. 1. 2012 Na Nový rok s Tomem první krok (KČT Lanškroun) 7. 1. 2012 Tříkrálová sbírka (Junák, střed. Zubr a Dikobraz La) 13. 1. 2012 Maturitní ples oktávy Gymnázia La, SD Lanškroun 14. 1. 2012 Den otevřených dveří SOŠ a SOU Lanškroun 14. 1. 2012 Školní ples, kulturní sál na zámku, Tatenice 16. 1. 2012 Den otevřených dveří Gymnázia Lanškroun pro žáky 5. a 9. tříd ZŠ 21. 1. 2012 Maturitní ples SOŠ a SOU Lanškroun, SD Lanškroun 21. 1. 2012 Den otevřených dveří SZeŠ Lanškroun 21. 1. 2012 Hasičský bál, Hostinec „U zlatky“ (SDH D. Třešňovec) 21. 1. -24. 1. 2012 Výstava skautských časopisů ke 100 letům českého skautingu - skaut.klubovna (středisko Zubr a Dikobraz) 27. 1. 2012 Farní ples, Hostinec „U zlatky“ (Římskokatolická farnost – děkanství Lanškroun) 27. 1. 2012 Maturitní ples 4.ročníku Gymnázia Lanškroun, SD La 28. 1. 2012 Dětský maškarní karneval (Zubr a Dikobraz Lanškroun) 28. 1. 2012 Myslivecký ples, Horní Čermná (MS Horní Čermná) ÚNOR 3. 2. 2012 Firemní ples FOREZ, Společenský dům Lanškroun 3. 2. – 5. 2. 2012 Přejezd Jeseníků (KČT Lanškroun) 5. 2. – 1. 4. 2012 Výstava: Domácí umění – Občanské sdružení Praha (Městské muzeum Lanškroun) 9. 2. 2012 12. ročník Kalibr Cup – na téma: Na vlnách luxusu - Mezinárodní soutěž studentů středních škol v kosmetic- ké a kadeřnické tvorbě (SOŠ a SOU Lanškroun) 10. 2. 2012 Maturitní ples 4.C - SZeŠ , SD Lanškroun 10. 2. 2012 Lidový ples, kulturní sál na zámku, Tatenice 17. 2. 2012 Maturitní ples 4.A - SZeŠ , SD Lanškroun 18. 2. 2012 Masopustní průvod a veselice (Městské muzeum La) 18. 2. 2012 Masopust, Horní Čermná (SDH Horní Čermná) 18. 2. 2012 Dětský maškarní bál, od 13:00 do 17:00 18. 2. 2012 Maškarní bál pro dospělé, od 20:00 do 03:00 obě akce: Hostinec „U Zlatky“ (Sbor dobrovolných hasičů D.Třešňovec) 18. 2. 2012 Sportovní ples, kulturní sál na zámku, Tatenice 24. 2. 2012 Maturitní ples 4.B - SZeŠ , SD Lanškroun BŘEZEN 1. 3. 2012 3. 3. 2012 3. 3. 2012 3. 3. 2012 10. 3. 2012 17. 3. 2012
Sportovní ples, Společenský dům Lanškroun Country bál, Hostinec „U Zlatky“, 20:00 (KČT La) Dětský karneval, Horní Čermná (Unie rodičů při ZŠ) Rybářský ples (Český rybářský svaz Lanškroun) Loučení se sněhem – Šerlich (KČT Lanškroun) Babský bál, Horní Čermná (SDH Horní Čermná)
DUBEN 14. 4. 2012 14. 4. 2012 14. 4. – 30. 9. 30. 4. 2012
Zahájení turistické sezóny, Děl. dům 10:00 (KČT Lanškroun) Kančí hody (SDH Nepomuky) Výstava: Anna Šlesinger – Panenky ze soukromé sbírky + Divadelní představení pro děti a vydání vlasti- vědného sborníku Lanškrounsko č. 10 (Městské muzeum Lanškroun) Čarodějnice, Horní Čermná (SDH Nepomuky)
KVĚTEN 1. 5. 2012 5. 5. 2012 5. 5. 2012 Květen 2012 Květen 2012 19. 5. 2012 26. 5. 2012
Majáles (Gymnázium Lanškroun, Kulturní centrum) Jezdecké závody Hliněný pohár 2012 a 12. ročník „Dne školy“ (SZeŠ Lanškroun) Oslava Sv. Floriána, Horní Čermná (SDH H. Čermná) O Lanškrounský korbel – kynologická soutěž (Základní kynologická organizace Lanškroun) Výstava drobného zvířectva (Český svaz chovatelů La) 31. ročník: Běh do Zámeckého vrchu - součástí akce je dětský den a Lidový běh s tombolou (Obč.sdružení Activity Lanškroun) Lukovský mandel – turistický pochod (TJ Sokol Luková)
ČERVEN 1.-3. 6. 2012 2. 6. 2012 6. 6. 2012 16. 6. 2012 22. - 23. 6. 2012
Malý závod míru AVX, cykl. závod (CK Lanškroun) Pivní slavnosti (SDH Nepomuky) Dětský den, Horní Čermná Pivní slavnosti, Horní Čermná (SDH Horní Čermná) Oslavy 140 let založení Gymnázia Lanškroun
2
Vážení čtenáři,
v posledním čísle letošních Listů Lanškrounska pro Vás redakce připravila oblíbenou zimní přílohu, která Vám, jak pevně doufám, zpříjemní nadcházející vánoční dny. I pro tentokrát jsme se snažili najít zajímavé osobnosti z našeho regionu. Myslím, že jsme měli šťastnou ruku jak v případě oblíbeného gymnaziálního češtináře a francouzštináře Jana Zezuly, tak i u bojovnice proti fašismu, držitelky československé medaile Za chrabrost Marie Králové. Ač oba od sebe dělí celá jedna generace, v jejich životech se významně zrcadlí pohnuté dějiny 20. století. A protože ani současnost nepřináší jen samé radosti, přeji Vám, abyste dokázali v příštím roce vidět svůj život z nadhledu, tak jak to zachytil ve fotografii Lukáš Kočí v případě Lanškrouna. S přáním pevného zdraví za redakci LL a firmu TG TISK s.r.o. František Teichmann, šéfredaktor LL
ČERVENEC 7. 7. 2012 8. 7. 2012 9. 7. 2012 14. 7. 2012 29.7.2012
Velká zámecká oslava – výročí 300 let od postavení zámku, 5 let od zahájení provozu + možná oslava světo- vého knoflíkového rekordu – šermíři, kejklíři, program pro děti (Nový zámek u Lanškrouna) Zelený pohár, hasičská soutěž, finále O pohár starosty města Lanškrouna (SDH Dolní Třešňovec) Dětská hasičská soutěž, hřiště Dolní Třešňovec (Sbor dobrovolných hasičů Dolní Třešňovec) Myslivecký táborák, Horní Čermná (MS H.Čermná) Airshow Žamberk 2012 - letec.den (Aeroklub Žamberk)
SRPEN 10. 8. – 12. 8. 2012 Regionem Orlicka - 26. ročník cykli. mezinár. etapového závodu pro kategorii Junior (SKP Duha Fort La) 11.8.2012 Bitva Mladějov - Blosdorf 1915 (Mladějovská průmyslová dráha, Mladějov na Moravě) 18. 8. 2012 Letní slavnosti, Horní Čermná (SDH Nepomuky) 25. 8. 2012 Severomoravská chata, odjezd: kostel sv. M.Magdalény, Lanškroun, 9:00 (KČT Lanškroun) ZÁŘÍ 1. 9. 2012 Lanškrounský pohár – požární soutěž (SDH Lanškroun) 1. 9. 2012 Loučení s létem, Horní Čermná (SDH Horní Čermná) 5. 9. 2012 Oslavy 20 let od znovuotevření muzea po rekon- strukci - průvod, skupina historického šermu Magna Moravia; hudební program - country skupina Makadam, vzpomínkový podvečer a setkání se spolupracovníky a příznivci muzea s promítáním filmů (měst. muzeum) 7. 9. – 8. 9. 2012 LANŠKROUNSKÁ KOPA + MĚSTSKÉ SLAVNOSTI 7. 9. – 9. 9. 2012 10. ročník: Výtvarnále – výstava, Galerie Sklep, nám. Al. Jiráska (Fotoklub Lanškroun) 8. 9. 2012 Skauti na Kopě (Junák - středisko Zubr a Dikobraz La) 8. 9. 2012 Výstava drobného zvířectva (ČSCH Lanškroun) ŘÍJEN Říjen 2012 DRAKIÁDA (Junák, svaz skautů a skautek ČR, středisko Zubr a Dikobraz Lanškroun) 6. 10. 2012 Koncert – Eva a Vašek, od 18:00 hod., sál zámku, Tatenice 13. 10. – 18. 11. Výstava: Karel Balcar – obrazy (Měst. muzeum La) PROSINEC Prosinec 2012 DOSILASO –XII. ročník zálesáckých a skautských zpěvů (Junák, středisko Zubr a Dikobraz Lanškroun) 1.12.- leden 2013 Výstava: Veronika Balcarová - dětské ilustrace, loutky, betlémy, vánoční stromky a vazby. Křest knihy Lanškrounský betlem osobností Bedřicha Šilara ze sbírky Městského muzea Lanškroun 1. 12. 2012 Mikulášský výšlap - Děl. dům, 10:00 (KČT Lanškroun) 2. 12., 9. 12. , 16.12. a 23. 12. 2012 Adventní trhy s doprovodným programem (Městské muzeum Lanškroun) 23. 12. 2012 Betlémské světlo (Junák, svaz skautů a skautek ČR, středisko Zubr a Dikobraz Lanškroun) 26.12.2012 Vánoční koncert Big Bandu Lanškroun 27. 12. 2012 Zpívání koled na Mariánské hoře, Dělnický dům Lanškroun, 10:00 (KČT Lanškroun)
Partnerem pro informace z regionu je
Infocentrum Lanškroun, tel.: +420 465 320 007
zima NA LANŠKROUNSKU
Zn. auta
Brva
Mít
Amercium
Takhle
Usmíření
40
Obrečet (expr.)
SPZ Obrněné Rimavská vozidlo Sobota
Ptáci zpěváci
Pohyb tágem
Zúžený kus dřeva
19
Kusy ledu (obr.)
29
Ukolébat
34
Kus Stupeň síly větru Hlavolam číselný 28
Mastnota
Část těla
Krátké kabáty
Architektonický článek
Skousnutí
Rovněž
Obkladek
Roky
5
Symetrála
Veletok na Sibiři
Zpívání 31
26
Psí plemeno
1
Rozhodnout
Místní lékař
Druh náboženství
Lit. hrdina Živočich
8
Čes. herec Jiří.. Městská knihovna 15
6
Sokolská akce
Ovanutí
Provaz k chytání koní
Horské Sladkovod- Psí jezero ní ryba plemeno
Poté Hlodavec
Brazilské platidlo Iniciály redaktorky LL
Kypřil půdu (obr.)
Vynikající jednotlivci
Aktinium
Dravý pták
Potravina
Tropická dřevina
Roky (slov.)
Výzva
Zn. kosmetiky
Kozina
11
Clavicembalo
Obal SPZ Šumperk
V
Edém
Čes. filozof min. stol.
Citosl. odhánění drůbeže
17
Americký boxer Přívěs
Ústa (expres.) K žádnému
2001 - 2011
cíli
38
Přísluš. peruáns. kmenů (obr.)
33
Citoslovce
Žen. jméno
Starý účtovací stroj (obr.)
Ovoce (mn.č.)
„M“
Stromořadí
Odlévána 3
32
Žák (slov.)
Žen. jméno
37
9
SPZ Kolín
Kamarádi taborových ohňů Porost hlavy
Lazeňské město (iniciály)
Vlnění
Začátek abecedy
Nerozhodně v šachu
Samohláska
1000 kg
Nastoupil
Os. zájmeno
Bratr (rus.) Zpěvný hlas Platidlo Laos Šved. počet jednotka Čistit zeleninu
Planeta Jednotka délky VB
20
Ukaz. zájmeno
2
Aktinium
Příbuzná
Písm. řecké abecedy 25
Dobytek
18
Udžovat teplo
Model 16
Pascal
41
12
35
Asij. stát
Srknutí Násadec u fagotu Akademie věd
Afric. stát
Předložka „P“ (obr.)
Slabika bobilizační
Ouha
13
7
Dopis zkr.
Tělocvič. prvek
30
Zákl. zákon státu
14
Vápník
Bodné zbraně
Vitamín
Spojka
Sádlo
4
Holt 24
Účetní pojem
22
21
Halda
Golf. výraz
Zvýšený tón
SPZ Sokolov
Místní obchod Švestka (angl.)
23 Části obličeje
Závěry
Souhláska
SPZ Strakonic
Os. zájmeno
Hroznýš
Automatizace a mechanizace
Opravna lodí
Druh mzdy
Hákovité nářadí (obr.)
Stromy s ostrými trny Lid. název bývalého LA podniku
Jednotka tlaku 36
39
Olejnatá rostl.
Akademie věd
Saň
Tip
Motýl
Zákusek
Pichlavé
Cizokraj. dřevina
Kanad. hokejista Bobby...
10
27
Puls
POMŮCKY: TYSON, ASKOTA, SVITÁK, BAL, PECA, AT 1
2
28 29 30
3
4
5
6
7
31 32 33 34
8
9
10
11 12 13 14 15 16 17 18 19
35 36 37 38 39 40 41
20 21 22
23 24 25 26 27
velká zimní křížovka
Vážení čtenáři, i letos Vám v zimní příloze nabízíme tradiční křížovku. Pokud tajenku doručíte nejpozději do 6. ledna 2012 na adresu redakce Listů Lanškrounska: 5. května 1010, 563 01 Lanškroun, budete zařazeni do slosování o ceny, které věnovaly firmy TG TISK a ANNABIS. Odpovědi přijímáme i elektronicky, na e-mailu:
[email protected]. Příjemné svátky a šťastný nový rok 2012 Vám přeje redakce LL.
3
zima NA LANŠKROUNSKU
KNIHY JSOU ČÍM DÁL VÍC POPELKAMI
Jedna studentka lanškrounského gymnázia mi nadšeně líčila, jak je učitel oslovuje přátelé. O feministkách prý prohlásil, že jsou takové kráááá........savice inteligentní. Jan Zezula (60) mi zase o svých studentech vyprávěl, jak dokážou být vnímaví a citliví. Když jsme zabředli do povídání o básnících, prohlásil se za člověka přízemně venkovského, který do četby některých básní, třeba Holanových, ještě nedorostl. Pronesl: „Jakou lžíci máš, tolik si nabereš. A moje lžíce je ohledně Vladimíra Holana ještě pořád malá. Tak nevím, kdy ji zvětším.“ Jak dlouho už stojíte za katedrou? Začal jsem učit už na vojně a pak jsem v roce 1975 přišel rovnou do Lanškrouna. Pocházím sice od Poličky, ale na lanškrounském gymnáziu se tehdy uvolnilo místo francouzštináře, na kterém jsem střídal profesora Černoška, velkou osobnost místního školství a kultury. A kde zůstal Váš druhý aprobační obor - čeština? Místo češtináře nebylo volné, a tak jsem si musel přibrat pár hodin ruštiny. Pikantní na tom bylo, že na fakultu jsem nastupoval v roce 69, kdy tam chvíli ruština povinná nebyla. Tak jsem od ní na vysoké škole vycouval směrem ke španělštině, a jak život tropí žerty neblahé, znovu mě dostihla. Měl jsem náskok tak dvě hodiny před dětmi, ale díky výborné učitelce, co jsem měl na gymnáziu, jsem jakžtakž uměl základy. Jaká byla atmosféra v normalizačním školství? Nestálo to za moc. Například kantorský slib se netýkal kvality výuky a výchovy, ale věrnosti režimu. Prošel jsem šokovou terapií na vysoké škole a na vojně, kde jsme po osmašedesátém samozřejmě měli tendenci stavět se na zadní. Na
4
fakultě jsme pak od starých, vážených kantorů dostali kapky ve smyslu, chcete, hoši, vůbec učit v téhle době? Znamená to držet hubu a krok. Když jsem se pak dostal do situace, kdy jsme ve třetím ročníku měli možnost jet do Francie, hrdě jsem odmítl. Tenkrát by to znamenalo vstoupit do vznikajícího SSM. Potom mě seřval jeden docent, co si myslím, že tím zvrátím. Tak jsem dbal rad starších a zkušenějších a stal se zbabělcem, ba co hůř, vypočítavým pragmatikem. A pokaždé, když jsem se studenty poslouchal Voskovcovy a Werichovy verše „Po větru netečně veteš se kutálí, po proudu někdy i bahno se hne“, jsem se cítil všelijak. Proč jste v takové situaci u profese zůstal? Protože člověk nedělá toto povolání pro nějaké extra ideje nebo strany, ale pro děti, pro mládež. Už tenkrát jsem nějak vycítil, že práce s mladými znamená snažit se jim maximálně dávat, a tím od nich moci i maximálně čerpat. Dobíjí to baterky, i když dnes už možná míň. V čem je práce se studenty oproti letům minulým jiná? Tak složitá záležitost se nedá asi ve zkratce popsat. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že máme volnější ruce při výuce, ale zároveň je mají volnější i děti, až někdy mívám pocit, že té volnosti je příliš. Když se pak snaží o usměrnění vývoje blahodárné instituce jako ministerstvo školství, tak jsou jejich reformy spíš neštěstím. Reformní kroky jako školní vzdělávací plány a státní maturity v sobě mají víc negativního než pozitivního také proto, že si vlastně protiřečí, první uvolňuje ruce, druhý svazuje. Konečně pohled na státní maturity okem učitele. Jak tedy v současné chvíli vypadá podoba maturit a co podle Vás nese za obtíže?
Vezmu postupně všechny tři části maturity z češtiny a začnu naprosto pozitivním krokem, kterým pro mě je ústní část. Žáci si vyberou nějaký počet, dvacet či třicet, děl podle určitých pravidel, aby byla zastoupena období a žánry, a jsou zkoušeni jen z toho, co si zvolili, plus literární souvislosti. Když si vyberou Máchův Máj, pak by měli něco vědět o českém i světovém romantismu a podobně. Upřímně řečeno, mě samotného trochu otravuje učit literární faktografii a historii a nejvíc mě baví práce s texty, kde objevujeme s žáky souvislosti se současným životem. Na druhou stranu fakta jsou potřeba pro všeobecný přehled a nadhled a tenhle výběr nahrává studentům, kteří si přečtou a nastudují jen povinný počet děl a odmítají se učit něco dalšího. Může to přinést snížení všeobecného kulturního rozhledu, to vnímám jako jediné minus ústní části maturitní zkoušky. Didaktický test je v současnosti zaměřen nejvíce na porozumění textu, ale základní úroveň se mi zdá pro gymnaziální studenty příliš jednoduchá. My na školách nejsme schopni takové testy vytvořit sami, takže nechť si je ministerstvo zkouší, i když podle mého soudu je test svým způsobem jednoduchý a zaměření jednostranné, těžko komplexně postihne úroveň vědomostí a dovedností žáka. Průšvih je se třetí částí zkoušky. My jsme k maturitě předkládali výsledek čtyřhodinové práce, ale dnes je to výrazně méně... Moci psát v základní úrovni pouhých 60 a ve vyšší 90 minut je totální bída. Dřív mohlo po 240 minutách vyplynout z textu cosi, co se mohlo nazývat maturitou coby zkouškou zralosti. Dnes zbyl paskvil, vedle kterého je výsledek dvouhodinové školní kompozice obsahově únosnější. Ale obsah prý není tak důležitý, osobitost, nápaditost, tedy tvořivost se nemá hodnotit. Co podle Vás vede autory státní maturity k takovým krokům? Chtějí mermomocí objektivizovat, a to je v práci s mladými lidmi a s literaturou nemožné, protože z podstaty věci jde o záležitosti subjektivní nebo osobní. Ministerstvo pojímá maturitu jako kontrolu škol, nikoliv jako prospěšnou věc pro vzdělávání. Jediná sféra, které to opravdu prospívá, je byrokracie. Úřady na základě výstupů v podobě maturit budou rušit školy. Říkají tomu optimalizace. Jsou toho schopni a už přes, podle mě pokrytecké, protesty CERMATu s tím začínají (Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání , pozn.aut.) . Podle Vás maturita neukáže kvalitu jednotlivých škol? Myslím si, že je to výborná zpětná vazba, dostat srovnání s ostatními školami, ale za jakou cenu? Písemka je naprosto nehodná maturity a celý ten tyátr kolem stojí stamiliony, ale neukáže vám kvalitu jednotlivých škol, nezjistí přidanou hodnotu, rozdíl v dovednostech studentů na začátku a na konci studia. A i tu stanovit je problém, když budete mít pilného žáka, tak si škola dá ručičky pod hlavu a může spinkat. Takže pro srovnání škol státní maturita neslouží. K čemu tedy? Od začátku a čím dál víc vidím, že slouží k byrokratizování školství a může je spíš poškodit. Jestli budu připravovat studenty na výsledné dovednosti jako uspět v didaktickém testu a napsat písemku požadovaného typu - a já to budu muset udělat, protože bych jinak mohl poškodit samy studenty a školu, posuzované podle těchhle pochybných výstupů - tak nebudu mít čas na komplexnější práci s texty a v souvislosti s nimi
zima NA LANŠKROUNSKU
na výchovu k sebepoznání, toleranci, na výchovu ekologickou, mediální a podobně. Problém taky je, proč proboha musí být maturita společná. Někdo se patrně zbláznil a po vzoru Evropské unie mimochodem některé výhrady k EU je jediná věc, na které se shodnu s naším všeználkem na Hradě vyplodil takový nesmysl jako kominík s maturitou, když to přeženu. Čímž absolutně nechci podceňovat řemeslníky, neboť dobrý řemeslník je nad zlato a blb s vysokoškolským diplomem je pořád blb. Ale proč by měli mít řemeslníci maturitu stejnou jako gymnazisti, kteří z logiky věci směřují na vysokou školu? Říkám si, že Zdeněk Nejedlý, kdysi propagátor komunistické jednotné školy, teď v hrobě jásá. Když už jste se dotkl té byrokratizace, málo se ví, kolik práce navíc znamená maturita pro učitele. Co všechno obsahovala? Předně do jisté míry zavádějící a polopatistická úvodní školení, nejdřív e-learningová, v další fázi jsme kamsi jezdili, abychom mohli písemné maturitní práce opravovat a zkoušet. Pikantní na celé věci je, že podle nejnovějších pokynů ministerstva byla školení pro tisíce češtinářů zbytečná. Původní záměr byl objektivizovat hodnocení písemné práce tím, že ji budou opravovat za úplatu dva učitelé na své škole. Pak nahoře neměli penízky, tak je opravoval loni jeden učitel a teď vymysleli, že se vytvoří týmy někde na úrovni krajů, a tito lidé budou znovu speciálně vyškolení a speciálně zaplacení. A protože součástí našich školení byly i testy a zkoušky, byla to vlastně i zbytečná zátěž na nervy, už tak dost opotřebované. Když teď budou mít na starosti opravy zvláštní komise, jak se systém změní? Možná narážíte na problém, jestli kantoři neměli tendenci držet nad svými maturanty ochrannou ruku. U nás spíš ne, v rámci společných konzultací jsme hodnotili takřka stejně. Možná, že na některých odborných školách to mohlo svádět k ulehčování, ale jsme zase u problému, zda je rozumné mít například v češtině stejně náročnou maturitu pro všechny střední školy. Státní maturita nutí studenty přečíst alespoň dvacet knih, které od nich budou požadovány. Jak jdou dnes dohromady pojmy čtení a studenti? Napadá mě jen slovo průšvih. Pro studenty a děti jsou zdrojem čehosi nového jiná média než knížky, zábavnější je internet, televize, počítačové hry. Při čtení nejde vůbec jen o záležitost literární. Ten, kdo hodně čte, má v oku pravopis, i stylizace mu přejde do krve Opravoval jsem teď nějaké písemky a říkal jsem si, že někteří jsou snad na hraně gramotnosti. Dokud studenti mluví, je to celkem v pořádku, jakmile začnou psát, snaží se věty přejinačit a vznikne úplný paskvil. Nesouvisí to samozřejmě jen s četbou, na gymplech pláčeme i nad úrovní žáků jdoucích ze základních škol, protože často neumějí vyjmenovaná slova ani násobilku. Takže je chybou učitelů, že nedají dětem pevné základy, a tak je potom těžké něco rozvíjet? Vidím na sobě i kolezích, že u kantorů upadá náročnost a důslednost. Někdy se dokonce člověku náročnému a důslednému dostane od žáků a rodičů obvinění ze šikany. Hlavní malér vidím v určitých pedagogických reformách, děti si mají pořád s něčím hrát a něco projektovat, jenže pro naučení se násobilky nebo vyjmenovaných slov je naprosto nejefektivnější normální dril. Nemyslím, že kantoři na základní škole by děti učili něco
5
vědomě špatně, spíš jim vyčítám, že nepoužijí normální selský rozum. Až jim zas někdo bude vykládat o projektech a nutnosti zapojení výpočetní techniky a her, ať se ohradí a řeknou nahlas, že tohle přece nebude fungovat, celá ta stavba vzdělání spadne, když nejsou pevné základy. Ty se dají postavit jen tvrdou prací, ne hraním a planým diskutováním o nesmrtelnosti chrousta. Vypadá to s četbou opravdu tak beznadějně? Došlo k obrovské diferenciaci, někteří studenti čtou i při hodinách fyziky pod lavicí věci dobré a náročné, a jsou tací, kteří se dokopou maximálně ke komiksům. Ale komiksy jsou vlastně nesouvislé výkřiky, které nemohou fungovat jako plnohodnotný literární text. Nevyplyne z nich rozumový nebo citový postoj, ani nedochází ke kultivaci jazyka. Situaci zhoršuje i stoupající neschopnost dětí se soustředit, dělají spousty chyb z nepozornosti. Ale když se díváte na princip videoklipů, které zbožňují, je vám jasné, že rychlé a kratičké střihy pozornost programově likvidují. Při sledování klipů nemáte možnost koncentrovat se, vychutnat si okamžik a prodlít u něj. Vypadá to, že všichni jen kamsi čím dál rychleji letíme, nejspíš to bude k čertu. Filmová tvorba ale občas může děti k četbě přilákat. Takový Tolkienův Pán prstenů, čtou alespoň jeho? Peter Jackson natočil podle mě geniální trilogii Pán prstenů, ale četbě to uškodilo.(smích) Rozumějí studenti Tolkienovi do hloubky? Musí je člověk maličko popíchnout, aby nezůstali na povrchu dobrodružného příběhu. S oblibou je třeba vedu k zamyšlení nad tím, proč nazgûlové, prstenové přízraky, nemají tvář ani tělo a co to tedy vypovídá o zlu jako takovém. Jak lze do takové fáze zla vůbec dospět? Když člověk žáky pobídne, oni občas vymyslí daleko lepší věci, než mám připravené. Při diskusích nad díly s povděkem vycházím z jedné teorie interpretace, která tvrdí, že čtenář není jen příjemcem umění, ale i jeho spolutvůrcem. Nedá se mi nezeptat na Harryho Pottera... Dostala se mi do rukou i kniha o filozofii Harry Pottera a velmi jsem se divil, že v tom příběhu je něco, co jsem předtím neobjevil. Uznávám, trošku jsem ho podceňoval, je v něm víc, než jsem si myslel. Když se studenty snažíte seznámit s literárními díly, je nějaký evergreen, kterým je vždycky dokážete zaujmout? Ve všech literárních obdobích a žánrech se objevují díla, která dokážou probudit zájem. Já chci nad problémy literárních děl debatovat o životě, v Sofoklově Antigoně či Králi Oidipovi je tolik námětů k uvažování o tom, jak žijeme. Zjistíte, že v antice byla smyslem tragedie katarze, očištění, dnes se utrpením a smrtí bavíme. Nadčasový a světový mi přijde Erben, samozřejmě Mácha a ti oba sousedí s Havlíčkem Borovským, jehož ironické šlehy v epigramech jsou dodneška platné. Co si budeme namlouvat, že jsme se změnili k lepšímu. Když jste zmínil zrovna tyto autory, napadá mě, jestli tíhnete spíš k próze nebo poezii? Jednoznačně k poezii, přestože je pro spoustu učitelů nejasná a těžko uchopitelná, a tak ji upozaďují. Pro mě je nejmodernější ze všech žánrů, protože na minimální ploše dokáže vyjádřit ohromné kvantum pocitů a myšlenek. Bez znalosti konkrétních textů se k poezii nelze přiblížit. Jaká báseň se Vám vybaví, když se zeptám na Vašeho oblíbeného básníka?
Ze současných autorů nedávno zesnulá Viola Fischerová, oslovuje mě hluboce. Ale to co hledáme po celý život / čeho se marně domáháme / v slzách křikem i něhou / nenalezneme u živých // A když nám umřou / a osud zmizí v hlíně / se jednou v dušičkovém dešti / přiblížíme // Sobě v nich. Ale uvědomuju si, že je tu problém obecné srozumitelnosti úryvků z básní, nechtěl bych eventuální čtenáře rozhovoru od poezie ještě víc odradit. Podle toho výběru soudím, že současný český básník J.H. Krchovský Vám asi není blízký. Jeho verše znějí jako protipól: Jak bych měl v prdeli pálivou kapii / pospíchám na pivo, už ať se napiji! / týden jsem nechlastal (aspoň ne „přes míru“) / což mohlo ohrozit běžný řád vesmíru. Krchovského tedy silně můžu. Uchvacuje mě na něm formální virtuozita (jeho básně působí někdy jako hudba nebo architektonická kompozice) i hluboká myšlenka. „Těch neznám slov...“ / - Já taky ne / slova nic nevysloví / Jen ticho, víc či méně němé / ticho mezi slovy. Záměrně jsem předtím zvolila lehce vulgární, dekadentní ukázku. Souzníte i s takovou poezií? A víte, že někdy i ano? Když mě něco rozčílí, je čas na Krchovského. Ale třeba k nedávno zemřelému Magoru - Jirousovi jsem ještě nějak nedospěl, tam mi obhroublost nepřijde vtipná ani funkční. Podařilo se Vám nějaké studenty přeladit k četbě básní? Vybavila se mi v této souvislosti nádherná vzpomínka na rok 1980. Studentky mé první třídy, kde jsem byl třídním, mi na maturitním večírku daly kytičku kopretinek natrhaných na louce. Děkovaly za to, že se potkaly díky mně s poezií. Na to nikdy nezapomenu. Vnímáte, jestli jste oblíbený? A má to k té profesi učitele patřit? Učitel by měl být uznávaný. Oblíbenosti se dá dosáhnout tím, že je člověk hodný, a potom je to kontraproduktivní. Závidím kantorům, kteří jsou trošku psi. To jsem nikdy nedokázal. Nikdy Vás nenapadlo, že byste se stal spisovatelem nebo básníkem? Občas mě taková hříšná myšlenka napadne, ale skončí tak, jak začínaly moje literární pokusy počínaje studentskými léty. Něco jsem napsal, založil, pak jsem přečetl nějakou knížku, vytáhl jsem svůj pokus a roztrhal to. Pořád mluvíme o jednotlivých knihách, ale nezeptala jsem se, čím jsou pro Vás všechny tak důležité? Knihy jsou dnes nenápadné poklady, čím dál víc Popelky. Vedle sdílení konkrétních životních zážitků jsou pro mě zdrojem pocitu hloubky, výšky a pestrosti života. Někdy pod vlivem dobrých děl dávám přednost jejich vysněnému světu před tím skutečným. Nejsou pro mě blábolením nebo planým sněním, ale často realitou vyšší než ta, kterou vidím kolem sebe. Kateřina Kokešová Jan Zezula, původem z Vysočiny, je učitelem na lanškrounském gymnáziu, vystudovaný češtinář a francouzštinář. Sám sebe po 36 letech ve školství považuje za učitele, který nedokáže být pes. Mezi jeho oblíbené básníky patří Wislava Szymborska, Yves Bonnefoy nebo Czesław Miłosz. Relaxuje fyzickou prací na chalupě a nedovede si představit, že by ze školství odešel.
zima NA LANŠKROUNSKU
2012
6
zima NA LANŠKROUNSKU
7
zima NA LANŠKROUNSKU
Češi jsou v zahraničí vždycky větší vlastenci než doma Rozhovor s paní Marií Královou, rozenou Bartošovou, českou partyzánkou, aktivně bojující v 1. československé brigádě Jana Žižky na území dnešního severního Chorvatska Když jsem byl letos v říjnu přítomen předávání pamětních medailí, doslova mě šokoval příběh paní Marie Králové. Jako patnáctileté děvče se přidala k partyzánům a po tři roky bojovala s Němci a ustašovci. Bojovala za Hercegovec, svou rodnou vesnici, bojovala za Chorvatsko i za Československo, ve kterém do té doby nikdy nebyla. Bojovala ale především za správnou věc a brala to jako samozřejmost. Víte proč a kdy se Vaši předci rozhodli odejít z Čech do severního Chorvatska? Já to přesně nevím, jak to bylo, ale vyprávělo se, že lidé z chudých vesnic se stěhovali jinam, za lepším. Odešla jedna rodina, zalíbilo se jí tam a odcházely další. To bylo ještě za RakouskoUherska a bylo to podporováno, protože Češi byli známí jako schopní zemědělci. V Chorvatsku byly v těchto oblastech hodně rozšířené zádrugy, jak se říkávalo velkým rodinám, které žily společně a společně obdělávaly půdu. Žily tam dosti primitivním způsobem. Díky podpoře získávali Češi v Chorvatsku půdu, ale nejdřív si ji museli připravit, klůčit křoviny. Zpočátku si většinou postavili jen takové boudy a až později domy. To musela být asi hrozná dřina. Tak to víte, že jo. A taky to byla docela bída, než to začalo fungovat. V té naší vesnici Hercegovec byla tak polovina Čechů a většina přišla už v 19. století. Když tam odešli moji praprarodiče, babičce byly asi tak dva roky, pocházela z Dolního Újezdu od Litomyšle. Dědeček, ten byl v té době starší, ale přišel do Hercegovce také od Litomyšle, ale z Poříčí. Dokonce mám po dědečkovi jako domovskou obec Poříčí. Jaké máte vzpomínky na své dětství v Chorvatsku? Bylo šťastné jako každé dětství. Chodila jsem
do české školy v Hercegovci, protože tam byla ve dvacátých letech postavena česká škola i divadelní sál. Peníze na stavbu poslala přímo první Československá republika, tak si tehdy hleděla svých lidí. Ale peníze stačily jen na materiál a odborníky. Postavit si to museli lidi z vesnice. Ještě dodnes je to pěkný dům. No a učitele jsme měli odsud, z Československa. Takže já mám dobrou českou školu, dobře mluvím i píšu. Cítila jste se vždycky jako Češka? No jéje, Češi jsou v zahraničí vždycky větší vlastenci než doma. Což mě teďka mrzí, že se vlastenectví málo projevuje. Češi vždycky byli dobří vlastenci a kvalitní, všude žádaní pracovníci. My jako Češi jsme tam drželi hodně pohromadě. S chorvatskými dětmi jsme měli časté rozmíšky, hodně jsme se oddělovali. Nešli jsme
moc dohromady. Až ve válce se to změnilo. Byla jste se teď v poslední době v Hercegovci podívat? Naposledy jsem tam byla v roce 2005. To jsem tam zajela s dcerou a se zetěm. No a od té doby už ne. Ne že bych nemohla, to oni by mě mladí vzali, ale je už pro mě těžké cestovat. Tak už tam jet nechci. Máte tam ještě nějakou rodinu? To víte, že jo, mám tam bratrance a sestřenice a i z manželovy strany tam jsou příbuzní. Tam jich je hodně. Je pravda, že se jich sem spousta přestěhovala, ale dost jich tam po válce i ostalo. Bylo i to Vaše vlastenectví jedním z důvodů, proč jste se zapojila ve válce do odboje? Taky, řekla bych dokonce především. Konkrétně v Hercegovci se Češi velmi aktivně zapojili. Už když se v roce 1938 měla okupovat republika, tak hoši chtěli jet sem do Československa na pomoc. Jenže než se stačilo něco dohodnout, tak přišel Mnichov a byl konec. Pro nás to tehdy bylo hrozný. Změnil se Váš běžný život v Hercegovci během druhé světové války? Němci Chorvatsko okupovali až o něco déle. Myslím, že to bylo v roce 1941. To bylo hrozné, ale mnohem horší bylo, že se začali organizovat ustašovci, ke kterým se hlásili i někteří Chorvaté z naší vesnice. Celá řada významnějších lidí v Hercegovci byla poté pozatýkána. Byli tam i moji strýcové. Ale nakonec je dost brzy pustili, nic na ně totiž neměli. I proto se Češi tak aktivně zapojili do odboje. Měla jste nějaký konkrétní impuls, na základě kterého jste se rozhodla dát k partyzánům? Možná to bylo tím, že jsme měli s odbojem kontakty. Tatínek měl kamaráda, který k nám chodil a do odboje byl zapojený od začátku. A ten mě k tomu dost přivedl. No a můj strýc, ten byl, jak se říkalo „prvoborec,“ on se o odboj mimořádně zasloužil. V odboji jste začala pracovat v necelých šestnácti letech. Brala jste to jako dobrodružství,
Marie Králová v uniformě, při první návštěvě Československa na podzim1945.
S bratrem Miroslavem a bratrancem Jaroslavem v pražské Ruzyni, 1945.
Marie Králová dostává vyznamenání od ministra obrany Ludvíka Svobody, 1945.
8
zima NA LANŠKROUNSKU
nebo jste si připouštěla, že to může mít pro Vás a Vaši rodinu fatální následky? Když byl člověk takhle mladý, tak to bylo trochu dobrodružství, ale že bych si připouštěla následky… tak to ani ne. To mě nenapadlo, že by se mi mohlo něco stát a že to bylo někdy docela nebezpečné! Zpočátku jste fungovala jako spojka a tajně jste přes kontrolní stanoviště armády přenášela zprávy a později i granáty. Jak jste to dělala? Tak nejdříve jsem přenášela letáky. My bydleli na jednom konci vesnice a uprostřed, v centru, byli „domobrani“, to bylo vládní vojsko, ne ustašovci. Měli tam bunkr a patrně hlídali mlýn, který patřil jednomu z Čechů. To byl velký mlýn, kam se vozilo obilí z širokého okolí. A moje babička měla dům hned kousek od toho bunkru. A tak mě vojáci znali… no a přeci mě nebudou šacovat, takové mladé děvčátko! A tak jsem postupně začala chodit také na schůze a tajně začala přenášet zbraně na území, které už kontrolovali partyzáni, na svobodné území. Vy víte, že chorvatský odboj byl v té době komunistický? Takže já jsem byla ve Skoji, to bylo něco jako Komsomol. Důležité je také říct, že velitel „domobranů“ z Hercegovce tajně spolupracoval s partyzány, a tak mě jednoho dne bylo doporučeno, abych se rychle ztratila. Hrozilo mi nebezpečí, že mě zatknou, protože už se o mně ví. A tak jsem prostě odešla. Nikomu jsem nic neřekla, ani mamince. Až moje kamarádka jí řekla, že jsem odešla k partyzánům. Chorvatsko bylo v té době fašistickým státem. Jak se na to dívali běžní Chorvati? Hodně odboj podporovali, protože ustašovců zase tak mnoho nebylo. Ale ti bohužel vládli! Vědělo se na vesnici o tom, kdo byl spolehlivý a kdo naopak kolaboroval s fašisty? Jistě. Ale na vesnicích převažovali ti, kteří sympatizovali s odbojem. Když jsem odešla k partyzánům, byla jsem zpočátku výhradně na osvobozeném území. Tehdy ve 43. roce bylo těchto osvobozených území už docela hodně. Byly tam i národní výbory. Ale když přišla ofenzíva, tak lidé museli utéct do lesů. Když partyzáni okupanty vyhnali, zase se vraceli zpátky. Bylo to někdy dost na střídačku. Bohužel, celá řada vesnic byla vypálená nebo vyrabovaná. Já byla tou dobou u jedné své tety a tam přišel terénní odbojový pracovník, říkalo se jim „terénci“. A říkal, že do jedné z osvobozených vesnic přišel český prapor. Hned jsem se sebrala a šla tam. Bylo tam už několik mých bratranců a nevlastních bratrů. „Máňo, zůstaň s námi!“ říkali mi hned, a tak jsem už zůstala. Tak trochu to vypadá, že partyzánská skupina byla Vaše rodina. Ano, měla jsem tam příbuzné, ale to už nebyla skupina. To už byl prapor, který podléhal 17. brigádě. Ta měla čtyři prapory a právě ten čtvrtý byl český. Prapor byl vyslaný na území, kde bylo hodně Čechů, aby dělal nábor mezi mladými a bojoval s okupanty. Bylo tam více takhle mladých děvčat? Moc ne, zprvu nás bylo asi pět. Nebyl pro vás problém, že jste byla obklopena samými muži? Ale vůbec ne. Za celou tu dobu jsem neměla špatnou zkušenost. Vždyť já pak dokonce byla sama v rotě. Normálně jsem v noci chodila na hlídky a spala s ostatními v jedné místnosti. Ni-
9
Mapa zachycuje oblast bojů partyzánů s Němci a ustašovci. Hercegovec leží téměř uprostřed.
Na počátku 40. let s kravičkou na pastvině u Hercegovce.
Marie Králová stojí v bílé košili vedle pražského medika Ladislava Hořkého.
Ošetřovatelský tým partyzánské brigády s Marií Královou. Náborový partyzánský leták s fotografií Marie Králové (vlevo) končil slovy: „Že se nestydíš zůstat doma, když i děvčata bojují.“
Hudební skupina partyzánské brigády. Když se nebojovalo, hráli partyzáni i divadlo.
Velitelství partyzánské brigády.
zima NA LANŠKROUNSKU
kdy se ke mně nezachovali špatně. Nedovolili si nic. To jste byla hodně emancipovaná, na tehdejší zvyklosti. Asi jo! (smích) Po základním výcviku jste se účastnila i celé řady bojových akcí. Neměla jste strach? Já vám nevím, vůbec mně to nepřišlo. Brala jsem to úplně jako samozřejmost. Byla jsem jednou mezi partyzány, tak jakýpak copak. Střílela jste ze zbraní v ostrých bojích proti Němcům. Jak se sedmnáctileté děvče popasuje s takovou situací? No jak, brala jsem to tak, jak to je. Byla to samozřejmost. Chlapci z praporu na tom byli stejně a já jim musel být v boji co platná. Víte, já když souhlasila s bojem proti okupantům, tak už ten boj nebyl pro mě něčím složitým. Víte, to se těžko vysvětluje, protože pokud tu situaci neprožijete, nemůžete to dost dobře chápat. Kolika bojových operací jste se účastnila? Jeminkote, to jsem nikdy nepočítala. To fakt nevím, ale bylo jich dost, desítky. Byly tamní boje hodně kruté? To víte, že byly. Poznala jsem to hlavně později jako ošetřovatelka zraněných. To bylo mnohokrát hrozný. Ale byla válka, co se dalo dělat. Ze začátku jsem se i styděla. Jednou přivezli zraněného mladého hocha. Elektřina tam nebyla a svítilo se jen petrolejovou lampou. Musela jsem ho vysvléct a svítit doktorovi, který ho operoval. Chlapec byl nahý a já ze studu lampu špatně nastavovala. Doktor na mě zařval, že musím pořádně svítit a jakýpak stydění se! Co zbývalo, musela jsem být silná. On to nebyl klasický frontový boj, ale ten partyzánský. Vždycky však byl vytypovaný dům, kam se převáželi ranění a kde se poskytovala ta nejakutnější, neodkladná péče. Ošetřovala jste i raněné nepřátele? Taky. Třeba v zimě 1944. Našli ty chlapce až ráno, promrzlé na sněhu. Měli vážná zranění, která se však neslučovala se životem. Nemohli jsme jim pomoct. Kam se odváželi padlí? Pokud to nebylo daleko od jejich bydliště, tak si pro ně přijela rodina. Mnohdy jsme ale pohřbívali přímo v lesích a na horách, protože převoz těla byl nemyslitelný. Vy sama jste žádné zranění neutrpěla? Ne. To je zajímavé. Asi jsem měla štěstí, vždyť kousíček ode mě padl velitel praporu a ještě další tři hoši. Jak získávali partyzáni potraviny a kde jste přespávali? My se živili u lidí. Když jsme přišli do vesnice na osvobozeném území, kde byl národní výbor, tak nás rozdělili po domech a lidé nás živili, a zadarmo. Tam, kde byl bohatší sedlák, nás někdy bylo i pět. Všichni sedláci nebyli sympatizanti s odbojem, ale ono jim mnohdy ani nic jiného nezbylo než nám pomoci. Museli! Když už jsme fungovali jako prapor a byli jsme delší dobu na jednom místě, tak fungovala také polní kuchyně s kuchařem. Zásoby se vozily hlavně z těch bohatších českých vesnic. Několikrát se ale stalo, že přišla ofenzíva, takže se jídlo muselo vylít z kotle a jít bojovat. Měli jsme kolikrát i pořádný hlad, ale zas tak dlouho to nikdy netrvalo. Lidé o nás věděli a jídlo nám sami posílali. Čím si vysvětlujete, že speciálně ustašovci prosluli ve druhé světové válce krutostí?
10
Byl v tom hodně nacionalismus a nesnášenlivost mezi Srby a Chorvaty. Už ta víra to nesla. Srbové byli pravoslavní, Chorvati katolíci. Nenáviděli se a za války si vyřizovali účty. Kupodivu jsem za války měla i jiné zkušenosti. Když vznikal Český prapor, tak Čechů nebylo dost, aby vznikla celá brigáda. Tak nám přišel na pomoc z Bosny celý tamní prapor. My je brali normálně, a byli to přitom Srbové, Chorvati i muslimové dohromady. Takže když byl vnější nepřítel, tak se zakopala válečná sekyra, když ale válka skončila, rozbroje se vrátily. Přesně tak, po válce to bylo zpátky. Možná to bylo i tím, že na významných pozicích v Chorvatsku byli samí Srbové. A to se asi pochopitelně nelíbilo. Co jste si pomyslela, když se válka do Jugoslávie na počátku devadesátých let vrátila? V tom devadesátém druhém to bylo hrozné! Vraždili se lidé, jejichž dědové kdysi pospolu bojovali proti fašismu. Byla to hotová tragédie. Bohužel se válka dostala i do oblasti Hercegovce, ale co jsme s tím mohli dělat? Po druhé světové válce jste dostala nabídku odejít do Čech. Proč jste nezůstala v Chorvatsku? Nás pozvala tehdejší vláda, abychom obsadili vylidněné pohraničí. My ale do Čech přijeli poprvé na návštěvu už koncem léta 1945 ještě jako partyzánská brigáda. Už tehdy jsme dostali možnost zůstat s tím, že se pro nás hledá oblast, kde bychom se mohli usídlit. Vypadalo to na jižní Moravu, kde to bylo podobné jako u nás. Na podzim jsme se ještě vrátili do Chorvatska, ale v roce 1946 už jsme přijeli i s rodinou natrvalo. Vláda pro nás poslala celý vlak, ani nevím, kolik nás bylo. Lidé z Hercegovce směřovali do Jiřic. Tam jsme začali bydlet. Líbilo se Vám v Čechách? Líbilo, a hodně. Ale jižní Morava, to pro mě moc nebylo, já měla ráda lesy a hory. No, a když jsme se vzali s manželem, tak jsme neměli kde být, protože já byla u bratra a on také. Tak jezdil po republice a hledal, kde bychom se usídlili. Přijel také do Lanškrouna a zalíbilo se mu tady. Hned mu v Tesle nabídli práci i dům, kde dodnes bydlíme, a tak jsme se sem v roce 1948, 13. prosince přestěhovali. Už je to třiašedesát roků. Jak jste se s manželem seznámili? On byl také z Chorvatska. On mě znal, ale já jeho ne. Bylo to pochopitelné, děvčat mezi partyzány bylo málo! Přitom jeho maminka pocházela také z Hercegovce. Zemřela mu, když byl ještě malý, a tak zůstal u tatínka ve Velkém Zdenci, to bylo od nás kousek, asi pět kilometrů. Slávek, jeho starší bratr, od tatínka utekl k babičce do Hercegovce, a tak s ním jsem se samozřejmě znala. Slávek byl u brigády kurýrem a Jindra šel k partyzánům dříve než já. Když jsme přestěhovali po válce do Čech, tak hned na první zábavě jsme se do sebe zakoukali a po dvou letech jsme se i vzali. To vypadá skoro idylicky, ale měl mezi partyzány asi velkou konkurenci. Tak to víte, že jo, že měli zájem, ale on holt byl ten pravý! Když jsme se do Lanškrouna přistěhovali, tak mně se vám tu hned zalíbilo a líbí se mi tady dodneška. Jak se na Vás dívali místní Češi? Tak to víte, lidi jsou různí. Dlouho jsme byli „Jugoslávci.“ Někteří se na nás nedívali moc hezky,
ale většina nás přijala. Přitom to tu byli všechno osídlenci odevšad, z celé republiky. Mnozí lidé, kteří byli v odboji, měli později potíže s komunistickým režimem. Vy jste v Čechách ale v komunistické straně nebyla, představovalo to pro Vás nějaké problémy? Já jsem byla v komunistické straně v Chorvatsku, byla to samozřejmost, když jsem byla před tím ve Skoji. Když jsme přijeli sem do Lanškrouna, tak jsem šla na schůzi a mně se vám to nějak nelíbilo. A tak jsem ze strany vystoupila. Problémy jsem z toho neměla. Chtěli mě sice zase získat, ale já jsem nechtěla! Padesátý roky byly všelijaký a mně se to nelíbilo. Manžel, ten byl v komunistické straně, dokonce byl chvíli i v milici. Pořád se s nimi ale dohadoval. A oni mu furt předhazovali, že je Jugoslávec, ale on byl spíš takový rebel. Jednou ho povolali, aby přišel do milice. Manžel jim řekl, že nepřijde, že když je nespolehlivý Jugoslávec, tak tam nemá co dělat! A ona byla ten den měna (měnová reforma v roce 1953, poznámka autora), a tak ho obvinili, že to věděl a že proto naschvál nešel. Vědět to samozřejmě nemohl, protože Zápotocký den před tím tvrdil, že žádná měna nebude, ale přesto ho vyhodili. Byl tomu myslím upřímně rád. Pak ho několikrát vyslýchali, dokonce pro něj přišli i k nám domů, ale dobře to dopadlo. S jakými pocity jste přijala vysoká státní ocenění, třeba Medaili za chrabrost? Nás to nikdy ani nenapadlo, že bychom za odboj něco dostali. Dostala jsem také jugoslávská vysoká státní vyznamenání a to víte, že to potěší. Zvlášť, když vím, že mě navrhli lidé z mé vesnice. Dnes si Češi spojují Chorvatsko hlavně s mořem. Byla jste u moře ještě jako dítě? Nebyla, moře bylo moc daleko a pro chudé děti ze severu naprosto nedosažitelné. Poprvé jsem u moře byla až v šedesátých letech. František Teichmann Marie Králová, roz. Bartošová (85 let) Narodila se v roce 1926 ve vesnici Hercegovec, kde žila v početné české komunitě. Do Československé republiky se poprvé podívala až v roce 1945, po válce. Přesto za svou vlast bojovala v partyzánském praporu Jana Žižky v oblasti Slavonie na území dnešního severního Chorvatska. Paní Králová byla za svoji odbojovou činnost vyznamenána čs. medailí ZA CHRABROST, československou vojenskou medailí ZA ZÁSLUHY I. stupně, československou JÁNOŠÍKOVOU MEDAILÍ a dalšími československými, jugoslávskými a sovětskými válečnými medailemi. Od roku 1948 žije v Lanškrouně. Celý život pracovala v Tesle Lanškroun. Má dvě dcery a syna.
Partyzánská brigáda Jana Žižky přijela na pozvání československé vlády koncem léta 1945.
zima NA LANŠKROUNSKU
CO NEVIDĚT Vánoce za dveřmi a nový rok už čeká, věř mi, anebo nevěř mi, čas proudí jako řeka. Slunce co nevidět vyrazí na horskou túru, vyhledat první květ do vázy na nebeském kůru. Pak sklouzne dolů, jak děti po zadnici a skončí s námi u jednoho stolu, při grogu nebo slivovici.
Vánoce
Do Prahy přijeli v roce 1945 členové partyzánské skupiny Jana Žižky zvláštním vlakem. K nápisu „Ať žije ČSKP“ (Československá komunistická pártia) říká paní Králová: „To víte, byli jsme naivní“.
Vánoce zrnka vzpomínek na šňůru večerů dlouhých navlečená Vánoce smutná okna osamělých Vánoce čas okusit naději čas pro smíření
Betlémy
Překrásné řezby ovečky jako živé sny prosté jak nejkřehčí chvíle z dětství a v srdci příběho jednom narození
Dopis z Domova pro seniory
Marie Králová v kroji, tentokrát už na jižní Moravě v Jiřicích.
Marie Králová na setkání partyzánů v Chorvatsku s velitelem brigády Milanem Jokou v 70. letech 20. století.
11
Vážení přátelé! Vánoce, to je kouzlo, které působí na naší psychiku. Vzpomínky přicházejí krásné, jak jsme je prožívali jako děti i za mlada. Jenže jsou i smutné chvíle, na které se nedá zapomenout. Proto je o Vánocích tolik sebevražd. Vzpomínám na jednu paní, říkali jsme jí tetičko Amálko. Bydlela blízko lesa v chaloupce jako v pohádce, došková střecha, násep vytlačený kamením a na podzim pod střechou byly navěšeny věnce česneku, hrozen vína, rozinky, cibule, kytice koprů, kytice pelyňku, plno růžových bylinek, které pak v zimě rozdávala tomu, kdo je potřeboval. Žila tam sama, dva synové jí padli v první světové válce. Dostala zprávu, že jsou nezvěstní, tak stále čekala a věřila, že se vrátí. Tak dokud mohla, chodila pomáhat sedlákům a ti zas pomohli jí, co potřebovala. I naše maminka, když pekla chleby nebo koláče, vždy upekla i pro ni. Každý jí něco dal, mléko, ze zabijačky maso. Ona byla pro celou ves naše tetička. I na Vánoce by si ji každý vzal na Štědrý den. Ale ona to nepřijala, říkala, že chce být sama se svými chlapci. Stále čekala, že se objeví. Až jednou na Vánoce maminka dala do košíčku všechno možné, aby měla na Štědrý den, a já s mými bratry – Jankem a Josefem jsme to Amálce nesli. Když jsme tam přišli, měla hlavu na stole, jako by spala, ale jak uviděla ty moje dva bratry, vykřikla: „Janku, Josefe, chlapci moji, přece jsem se
Povyprávíme, ruce podáme si a dojde i na polibky, na přání štěstí a dobrého zdraví. Než na okno nám zaťukají lesy, hlohové keře, vyhořelé šípky, netrpělivě hledící do Sázavy, slunce se poslušně zvedne, pokorně slíbí všechno všem, co na očích jim uvidí a vyrovná svůj účet s lednem. Paprsky rozehřejí čekající zem, a nebude nikdo, koho ošidí. Jiří Faltus (26.11.2011)
Na blátě
Prosinec na blátě s hokejem na betonu. Kam asi volá tě roztříštěný zvuk zvonů? Do skrýše kostela, vždyť Vánoce se blíží. Hvězda se zaskvěla, však kříž jí cestu kříží. Ta pouť tě poleká k jeslím, kde voní seno. Je trošku daleká a není nasněženo. Vánoce na blátě, v tom blátě šlépěj obra. Hlas věčný volá tě: Jsem pokoj, vůle dobrá! Eva Budzáková vás dočkala!“ objala je a ztratila vědomí. A již se z toho neprobrala, jen ten šťastný úsměv jí zůstal. Nimrodi na tu chaloupku nezapomněli, udržovali ji, došky vyměňovali, dřevo připravovali na zimu, jak to dělali tetičce. V létě ji najímali horníkům, aby si tam léčili zaprášené plíce. A v zimě tam chodili schůzovat, posedět a starali se o zásoby pro zvěř. I náš domov slaví již páté Vánoce, na které se již předem připravujeme, abychom na nic nezapomněli. První napečeme perníčky, pak ozdoby na stromeček, i kulturní vložku s vánočními písněmi. A hlavně co k večeři – buď řízek vepřový, nebo rybí. Nejvíc se těším na ozdobené stoly s voňavým jehličím, svíčky, ovoce, cukroví a groček. Nejkrásnější je ta atmosféra Vánoc a to zlaté prasátko, a ty vánoční svíčky, nesmí chybět jablíčka, abychom byli zdraví, chleba, abychom neměli hlad, a pod ubrusem peníze, abychom neměli nouzi. A pan ředitel s některými zaměstnanci jsou s námi v domově i na Štědrý den na večeři a jsou rádi, že většina klientů zůstává na Štědrý den v domově s námi a říkají: „Tady jsme doma.“ Těm, kteří se o nás tak pečlivě starají o Štědrém dni a pak teprve jdou domů ke své rodině, za to patří veliký dík. Všem lidem dobré vůle přeji, aby krásné svátky prožili ve zdraví, pohodě a lásce a v novém roce hodně úspěchů v naší práci, ať se Vám splní každé Vaše přání. K tomu hodně božího požehnání přeje ze srdce Anežka Šimečková.
Skautské středisko ZUBR a DIKOBRAZ Lanškroun pořádá TŘÍKRÁLOVOU SBÍRKU v sobotu dne 7.1.2012. Sraz všech účastníků je v 8 hodin ve vestibulu radnice. Děkujeme rodičům, kteří dětem vysvětlí, proč se tato akce charity koná.
zima NA LANŠKROUNSKU
Sdružení Jitřenka, které pořádá Mezinárodní folklorní festival Čermenské slavnosti a zastřešuje činnost dětského folklorního souboru Jitřenka, děkuje za významnou pomoc a spolupráci v roce 2011 městu Lanškroun, Kulturnímu Centru Lanškroun, Městskému muzeu Lanškroun, Listům Lanškrounska, firmám ADOR CZ s.r.o., HaS, s.r.o., Lékárna U Milosrdného Samaritána a EUROPLAST.
Jitřenka v době adventu opět „září“
Na třetí adventní neděli se dolnočermenská Jitřenka představila na krásně nazdobeném zámeckém nádvoří v Lanškrouně v pořadu „Na vánoce dlúhé noce“. Během hodinového vystoupení společně se souborem Jaro z Ústí nad Orlicí a za doprovodu lidové muziky Honzy Dostála zazněla řada známých i méně známých koled, vánočních říkadel a nechyběly ani ukázky vánočních zvyků. Děti z Jitřenky se tak po úspěšném vystoupení v Dolní Čermné představily v prosinci podruhé. Do třetice pak budou s vánočním programem hostovat čtvrtou adventní neděli v Kostele sv. Petra a Pavla v Hnátnici od 18 hodin. Petr Ryba
ZIMA, příloha LISTŮ LANŠKROUNSKA (vydává za podpory MÚ v Lanškrouně TG TISK s.r.o.)
Adresa: 5. května 1010, 563 01 Lanškroun, tel.: 465 322 270, 605 206 635, fax: 465 322 271. E-mail:
[email protected]; www.listy.lanskroun.eu, www.lanskrounsko.info. Šéfredaktor Mgr. František Teichmann, redakce RNDr. Lada Sitová. Foto: archivy redakce a autorů
