VYTVÁŘET CÍRKEV, KTERÁ NABÍZÍ VÍRU Tato třetí část je více zaměřená na pastoraci: budeme se snažit ukázat hlavní linie současné evangelizační práce a brat přitom v úvahu naši situaci katolíků ve francouzské společnosti a prvořadý požadavek, abychom u nás samotných prohlubovali „tajemství víry “. Neboť se jedná o to pochopit, proč a jak je celá církev volána k tomu, aby jednoznačněji a solidárněji uskutečňovala pastoraci nabízení víry a přitom se nechávala evangelizovat uvnitř sebe sama. 1.JÍT DÁL VE ZKUŠENOSTI EVANGELIZACE Pochopit naši situaci katolíků v současné společnosti a sami se vrátit ke zdrojům naší víry: to jsou dva kroky, u kterých jsme chtěli zdůraznit jejich nutnost a naléhavost. Ale tyto dva kroky se nezastavují u sebe sama. Získávají své oprávnění prvořadým záměrem, který uvádí do pohybu církev již od jejích počátků: být ve světě viditelným a účinným znamením živého Boha skrze zvěstování evangelia a skrze hlásání této víry. z níž žijeme. Tváří v tvář tomuto poslání je výzva k tomu, abychom kladli důraz na dnešek, skutečná: protože někteří křesťané se domnívají, že si víra v Krista sama o sobě vystačí, že by měla zůstávat osobní zkušeností a ne jednáním církve. Jiní, kteří stojí mimo církev, se obávají snah o proselytismus, které stojí v protikladu ke svobodě svědomí a odporují pravidlům občanské společnosti. Jak máme pochopit, že zkušenost evangelizace je součástí života církve, součástí její nejhlubší identity a že současně slouží mužům a ženám naší společnosti? 1. Různé přístupy. Dobře víme, že k evangelizaci existují různé přístupy. Jiný je přístup čistě teologický, jako třeba ten, který se nachází v oné velké chartě evangelizace Pavla VI. z roku 1975, v apoštolské exhortaci Evangelii nuntiandi, kde jsou postupně představeny kristologické základy aktu evangelizace, etapy a metody evangelizační práce, její obsah a její adresáti. Jiný je přístup pastorální, kterým jsou zkoumány lidské a sociální oblasti (předměstí velkých měst, zóny chudoby, socioprofesionální kategorie atd.) a kde si evangelium žádá, aby bylo žito a hlásáno novým způsobem. Jiný je přístup historický a sociologický, kterým se chtějí rozlišit různé modely evangelizace, tak jak po sobě ve Francii během několika desetiletí následovaly, počínaje těmi, které připomínaly dobývání, až po ty, které doporučovaly prostou přítomnost, která může jít až po působení v úplné skrytosti.
Uznáváme důležitost a prospěšnost každého z těchto přístupů, ale chceme zde být věrní prvotní inspiraci, která inspirovala naši původní zprávu o pozvání víry. Tak jako jsme chtěli přitáhnout pozornost ke zkušenosti žité víry, stejně tak se nyní snažíme hovořit o zkušenosti církve, která evangelizuje, to znamená o činech a praxi, které se stávají účinnými skutky nabízení víry a které mohou jako takové být rozeznány všemi účastníky pastorace a křesťanské misie. 2. Různá očekávání. V této perspektivě se nám zkušenost „nově k víře přicházejících“ a jejich přijetí do církve nejeví jako normativní, ale významná. Chceme tedy mluvit nejprve o katechumenech, ale i těch, kdo začínají znovu, a ještě šířeji, o všech těch, mladých i dospělých, kteří něco očekávají, nebo postupně toto očekávání poznávají. Něco, co neumějí pokaždé přesně pojmenovat, ale co může vést až k objevení Krista, jeho slova, jeho svátostí a jeho Těla, církve. Současná zkušenost evangelizace implikuje toto úvodní konstatování v naší společnosti v současné době existuje určité množství lidí, kteří něco od církve očekávají a kteří jsou schopni projevit toto očekávání tehdy, když tím nebo oním způsobem vstupují do vztahu s církví: buď tehdy, kdy žádají svátost křtu nebo svátost manželství, nebo při příležitosti zvláštních událostí, šťastných nebo těžkých, které se dotýkají jejich existence, nebo při nahodilých setkáních s křesťanským společenstvím, s více či méně neformální skupinou nebo s organizovaným hnutím, které jim předkládá cestu uvedení do evangelia s ohledem na jejich životní situaci. Neměli bychom připustit, že tento druh setkání zpochybňuje, či přímo převrací misijní logiku, která je v nás vepsána? Neboť jsme si mohli představit, podle více méně kupecké logiky, nebo přinejmenším logiky zcela funkcionální, že by měla církev, co se týče evangelizace, nechat působit zákon nabídky a poptávky, sebe situovat na straně nabídky a ostatní, lidi s očekáváním, na straně poptávky. Co se skutečně odehrává v konkrétní realitě, v živé zkušenosti, ke které je církev při setkávání s těmito lidmi volána? Jak uskutečňuje putování, které vede až k nabízení víry? 3. Boží svoboda. Tito lidé s očekáváním nemají být považováni čistě a jednoduše podle kupecké logiky za jakési klienty církve, kteří jsou připravení pasivně konzumovat to, co jim nabízíme. Jsou to především mužové a ženy, kteří ve svém očekávání a jednání potvrzují Boží svobodu a práci Ducha svatého, který může v každé lidské bytosti probudit touhu to, co nyní žije. Svým vlastním, někdy překvapivým způsobem, nám tyto osoby připomínají, že prvořadým prostorem evangelizace je prostor lidské existence a že není autentické evangelizace bez této účinné konfrontace mezi Kristovým evangeliem, Božím zjevením a hlubokými očekáváními, jejichž nositelem je každá lidská bytost. Avšak protože církev rozumí lidským očekáváním a odpovídá na ně, má i odpovědnost ukazovat, že se nespokojuje odpovídáním na okamžité požadavky, ale že
naplňuje poslání, které obdržela od Krista a které spočívá v tom ukazovat, jak otevírat cesty vedoucí až k Němu. Církev v různosti svých společenství a skupin je proto volána k tomu, aby uskutečňovala nejen široké a nezaujaté přijímání, ale také aktivní bdělost: protože se jedná o rozeznávání nepředvídatelného Božího jednání v těchto různých požadavcích a pochopit současně, že tyto požadavky vyžadují prodlouženou iniciaci do Kristova tajemství, do jeho slova, svátostí a nového života, jehož on je zdrojem. 4. Výzva k obrácení. Chce-li ale církev předkládat víru, nemůže se spokojit s tímto postojem aktivní bdělosti. Musí také nechat zaznít co nejsrozumitelněji evangelní výzvu k obrácení: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!‘ (Mk 1,15). Ve skutečnosti, když se těmto osobám navrhují cesty iniciace podle jejich přání a konkrétních situací, lze často konstatovat, že se dal do pohybu skutečný proces obrácení. Lze postřehnout rozestup mezi takovou nebo jinou situací a mezi požadavky evangelia. Je posilována nebo obnovována důvěra v sebe sama, víra sama je přijímána jako síla k životu a k tomu, abychom dokázali čelit těžkostem života. A v té chvíli je také církev, kromě osobních postojů a obrácení, chápána jako prostředí života, kde jsou rozhodnutí jednotlivců podporována společenstvím věřících, často také jako místo naděje uprostřed těžkostí společnosti. Církev se nespokojuje tím, že vnímá Boží výzvy prostřednictvím těchto osob ve stavu osobního obrácení, ani tím, že na tyto výzvy odpovídá. Má rovněž zodpovědnost za aktualizaci výzvy evangelia k obrácení, tak jak se s ní apoštol Pavel obracel na křesťany v Římě: „A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé“ (Řím 12,2). Církev, která takto vyzývá k obrácení, se může stát znamením odporu. Neboť, jak psal Pavel VI., se nemá bát proměňovat „silou evangelia kriteria úsudku, určující hodnoty, důležité body, směry myšlení, zdroje inspirace a modely životního stylu lidstva, které odporují Božímu slovu a plánu spásy.“ (Evangelii nuntiandi, č. 19). Nabízení víry tedy obsahuje prorockou dimenzi: protože církev nemůže vyzývat muže a ženy k tomu, aby žili podle evangelia, aby hledali spravedlnost Božího království, aniž by pojmenovala postoje, mentality, struktury a ekonomické a sociální propletence, které stojí proti tomuto životu podle evangelia a proti této spravedlnosti Božího království, a aniž by se s nimi střetávala. Jsme tak vedeni ve jménu naší víry k tomu, abychom se účastnili debat a rozhodování, která se týkají smyslu naší společnosti, zvláště když se jedna o to uznat nezadatelnou důstojnost každé lidské osoby a odmítnout zvrhlou logiku, která dává příliš často přednost imperativům techniky a finanční rentability před lidmi.
5. Společenství církve a evangelizace. Církev ale není nikdy osvobozena od úkolu sama za sebe odpovídat na tyto výzvy, které adresuje společnosti. Aby hlásala evangelium světu, musí ho současně přijímat a uskutečňovat, a to stejným způsobem, jakým sebe sama uspořádává a jakým vykonává své poslání. a. Církev ve Francii si v tomto ohledu vytváří již několik let dvojí zkušenost. Současně s tím, jak si uvědomuje svoji chudobu, institucionální oslabení a určitou ztrátu společenského uznání, se učí žít uvnitř sebe tajemství společenství, které ji vytváří. Díky práci uskutečněné řadou diecézních synod, díky spolupráci, která se rozvíjí mezi kněžími, jáhny a laiky v mnoha oblastech pastorační činnosti, je mnoha lidem dáno objevit, že církev není strukturou, která by pro ně byla něčím vnějším, ale živým a uspořádaným tělem, utvářeným a tvořeným Božím slovem a svátostmi víry, v němž každý pokřtěný může nacházet své místo s ohledem na své povolání a osobní poslání. Máme tím více právo být překvapeni a trpět, když vnější pozorovatelé mluví o církvi v kategoriích, které nevyjadřují to, jaká skutečně je, a zvláště její námi zakoušenou svátostnou a současně i sociální realitu. Nemůžeme rezignovat vůči tomu, aby Tělo Kristovo, které nás oživuje, bylo redukováno na představení, které na chvíli zaujme, nebo na podnik, u něhož se zjišťuje jeho rentabilita. b. My sami však jako údy církve máme tím větší odpovědnost, aby církev byla skutečně věrná své identitě a svému poslání. Zdá se nám, že tato odpovědnost zahrnuje přinejmenším dva požadavky. - Nejprve je třeba učinit vše pro to, aby se při rozdělování úkolů a odpovědností uvnitř církve nepostupovalo podle logiky utilitární nebo dokonce jenom funkční, podle které se osoby posuzují pouze a jedině podle jejich funkcí a hodnotí se pouze podle výsledků své činnosti. To, co identifikuje člena církve, je způsob, jak žije svoji víru, jak jedná podle Ducha, jak „je v Kristu“ a jak o Kristu ve světě svědčí. Je třeba dbát na toto poznání a na vzájemnou úctu k naší identitě a k našemu poslání věřících a svědků. Křesťanská společenství je třeba vybavit prostředky k tomu, aby účinně užívala tohoto poznání a úcty a upřednostňovala sdílení víry a křesťanské zkušenosti mezi všemi. - K tomuto účelu francouzská církev provedla hluboké změny svého působení a dokonce významné strukturální reformy vytvořením kněžských rad, diecézních pastoračních rad, farních a vikariátních pastoračních rad. Na druhé straně jsou laikům nadále svěřeny významné církevní služby v oblasti katecheze, liturgické a duchovní animace, aniž bychom zapomínali na finanční a administrativní odpovědnosti. Je třeba ještě hodně udělat pro nalezení organizačních forem, sladění a přijímání rozhodnutí, které by byly přizpůsobeny povaze a poslání církve. Pracují na tom všechny diecéze, často diky podnětům, získaným z řady synod. Ale i když jsou institucionální změny důležité, nelze nikdy ztrácet ze zřetele, že samy o sobě nejsou cílem. Lze jim opravdu rozumět jen ve vztahu k tajemství víry, které je u pramene církve, a k nabízení víry, které tvoří její poslání. Čím více se naše církev zabývá prací na změnách vnitřního uspořádání a na strukturální reformě, tím více musí hledět, odkud ona sama pramení a kam směřuje. Odkud pramení, tedy ze zjevení, které Bůh sám učinil v Ježíši Kristu, s výzvou přijmout toto zjevení a žít ho. Kam směřuje, tedy do současné společnosti, kde se v krizové situaci uskutečňují poměrně nová očekávání, která vyzývají k tornu, aby se evangelizace uskutečňovala novým způsobem. c. Jakmile se tyto dva požadavky vezmou vážně, není již možno se stavět proti tajemství církve a jejímu poslání ve světě. Protože církev, která žije tajemství víry a společenství, které
jí vytváří, je více solidární a svobodnější k tomu, aby evangelizovala, a naopak evangelizační práce ji bez ustání vyzývá k prohlubování víry a prohlubování společenství, které jsou základem její existence. Takže jsme vyzýváni v této době k odpovědi na rozhodnou výzvu, se kterou se Ježíš obrátil na Simona Petra na břehu Tiberiadského jezera: „Zajeď na hlubinu!“ nebo: „Zajeď dál!“ (Lk 5,4). Tento dvojí překlad pokrývá dvě neoddělitelné zkušenosti: církev, která jde ke zdrojům víry, je současně církví, která je připravena se vydat do dáli, aby hlásala evangelium. Dnes, když zakoušíme svoji chudobu, postupujeme účinně ve zkušenosti evangelizace, objevujeme přitom my sami víru jako zdroj a neváháme již vést další lidi k tomuto zdroji, tam, kde se stále nabízí, v církvi, svátosti Krista a jeho života.
1. Jakou obnovou procházejí naše společenství a jak se na ní podílíme? 2. Jak žijeme různost křesťanského života v našich farnostech, hnutích, modlitebních skupinách? Jakými prostředky sloužíme jedn našich církevních společenství? 3. Jaké aktivity byly podniknuty pro evangelizaci naší pastorační oblasti nebo našeho prostředí? Jak jsme se na nich podíleli?
Pozvat současnou společnost k životu z víry. Dopis francouzským katolíkům str. 58-65
