VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ V BRNĚ Fakulta architektury Ústav teorie
doc. Ing. arch. Vladimíra Šilhánková, Ph.D.
URBANIZAČNÍ PROCESY SOUČASNÉHO MĚSTA THE URBANIZATION PROCESSES IN CONTEMPOTARY CITY
TEZE PŘEDNÁŠKY KE JMENOVÁNÍ PROFESORKOU V OBORU ARCHITEKTURA
BRNO 2009
KLÍČOVÁ SLOVA: urbanizace, současné město, suburbanizace, reurbanizace, urban sprawl, metropolizace, globalizace KEY WORDS: urbanisation, contemporary city, suburbanisation, reurbanisation, urban sprawl, metropolisatiom, globalisation
© Vladimíra Šilhánková, 2009 ISBN 978-80-214-3845-3 ISSN 1213-418X
OBSAH 1. 2.
Úvod.................................................................................................................................... 7 Pojetí urbanizačního procesu .............................................................................................. 8 2.1 Sociogeografické pojetí urbanizačního procesu .......................................................... 8 2.2 Urbanistické pojetí urbanizačního procesu................................................................ 12 3. Územně plánovací souvislosti urbanizačního procesu ..................................................... 18 3.1 „Poslání“ moderního urbanismu................................................................................ 18 3.2 Zneměštění města ...................................................................................................... 21 3.3 Socialistická panelová sídliště – první formy suburbií.............................................. 21 3.4 Postsocialistické období ............................................................................................ 22 4 Současné urbanizační procesy .......................................................................................... 23 4.1 Urbanizační proces v evropském kontextu................................................................ 23 4.2 Postup urbanizace v České republice ........................................................................ 25 4.3 Dopady urbanizačního procesu na města v České republice..................................... 27 5 Závěr – prognózování vývoje urbanizačního procesu ...................................................... 29 5.1 V evropském kontextu .............................................................................................. 30 5.2 V České republice...................................................................................................... 32 Seznam obrázků ....................................................................................................................... 36 Seznam tabulek ........................................................................................................................ 36 Seznam grafů............................................................................................................................ 36 Literatura .................................................................................................................................. 37 Summary .................................................................................................................................. 39
3
PŘEDSTAVENÍ AUTORKY doc. Ing. arch. Vladimíra Šilhánková, Ph.D. narozena 9. února 1971, Hradec Králové Vzdělání Fakulta architektury VUT v Brně vysokoškolské studium oboru architektura 1989–1994 Fakulta architektury VUT v Brně postgraduální doktorské studium oboru urbanismus, 1995–2000 Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze Mimořádné studium oboru „Sociálně ekonomická geografie“, 2001–2003 Fakulta architektury VUT v Brně Habilitační řízení v oboru urbanismus, 2003 Profesní růst Institut for Housing and Urban Development Studies Rotterdam, Nizozemí, 6týdenní „Kurz městského environmentálního plánování“, 1996 Fakulta architektury VUT v Brně a fa Amberton Shaw, Glasgow Kurz efektivní revitalizace měst a regionů, Brno, Glasgow, 1997 Ministerstvo vnitra České republiky Zkoušky zvláštní odborné způsobilosti pro výkon činnosti na úseku územního plánování, 1997 Pracovní praxe 1995–1997
Magistrát města Brna, Útvar hlavního architekta, urbanista-pořizovatel
2000–dosud
Vysoké učení technické v Brně, Fakulta architektury, externí vyučující
1997–1999
Úřad města Hradec Králové, Útvar hlavního architekta, hlavní architektka
2000–2004
Magistrát města Hradec Králové, Odbor strategického rozvoje města, expert strategií územního rozvoje
2000–dosud
Univerzita Pardubice, Ekonomicko-správní fakulta
Nejvýznamnější vědecké a výzkumné projekty 1996 Metodika operativního zlepšení veřejného prostoru, SPA grant vlády USA (spoluřešitelky arch. J. Tilley, USA a Mgr. J. Navrátilová) 2000 Rekonstrukce sídel, spolupráce na výzkumném úkolu FRVŠ (spoluřešitelka) 2001 Základy urbanistické tvorby, spolupráce na výzkumném úkolu FRVŠ (spoluřešitelka) 2001–2003 Veřejné prostory v územně plánovacím procesu, postdoktorský grant Grantové agentury ČR GP103/01/D140 2004–2006 Veřejné prostory jako prostředek pro podporu místního cestovního ruchu, grant MMR ČR WB 42200452 2004–2006 Rekonverze a revitalizace vojenských areálů v urbánním a sociálněekonomickém prostředí našich měst, grant MMR ČR WB 43200452
4
2004–2006 Koncepce bytové politiky pro středně velká a malá města, grant MMR ČR WB 44200452 (spoluřešitelka) 2005–2006 Suburbanizace – hrozba fungování malých měst, grant MMR ČR WB-20-05 2005–2006 Moderní architektura jako nový fenomén cestovního ruchu, grant MMR ČR WB-19-05 2005–2006 Problémy mikroregionů při tvorbě společných projektů, grant MMR ČR WB-09-05 (spoluřešitelka) 2007–2011 Indikátory trvale udržitelného rozvoje jako nástroj sledování a snižování disparit v úrovni obyvatelstva jednotlivých regionů, grant MMR ČR WD-68-07 Výběr nejdůležitějších publikovaných titulů Metodika operativního zlepšení veřejného prostoru (česky a anglicky) (spoluautorky arch. J. Tilley a Mgr. J. Navrátilová), 1996 Urbanismus a územní plánování, vysokoškolský učební text (spolu s J. Koutným a M. Čablovou), Ekonomicko-správní fakulta Univerzity Pardubice, 2002, 117 stran Our Cities Public Spaces „Visegrad Agenda 21“, Ústav pro ekopolitiku, Praha 4.–6. 4. 2002, str. 239–244 Veřejné prostory našich měst, Veřejná správa 6/2003, str. V–VIII Public Spaces in the Urban Planning Process, sborník mezinárodní konference ACSP – AESOP CONGRESS Leuven, 8.–12. 6. 2003, str. 170 Veřejné prostory v územně plánovacím procesu, VUT v Brně, 2003 Veřejné prostory a život města (ed.), sborník konference, VUT v Brně, 64 str., 2003 Aplikace zásad strategického plánování ve veřejné správě členských států Evropské unie, Scientific Papers 9/2004 Univerzita Pardubice, str. 162–172, Pardubice 2004 Regionální rozvoj, research report 3, Univerzita Pardubice 2004, 322 stran, spoluautorka Public Spaces and Quality of Life in Cities (ed.), EURA Conference Brno 23.–25. 9. 2004 On Location in … the Czech Republic, Green Places 02/2006, str. 12 (Poslední) šance pro Benešovku, Moderní obec 2/2006, str. 15 Rekonverze vojenských brownfields, Univerzita Pardubice: 2006, 216 str. (s kolektivem) 49+1 architektura Hradec Králové 1990–2005, AMOS EDITIO Praha 2006, 128 str. (s P. Šilhánkem) Podmínky rekonverze a revitalizace brownfields v České republice, Využití brownfields neprůmyslového charakteru, VŠB-TU Ostrava 22.–24. 3. 2006, str. 171–181 Koncepce bytové politiky pro středně velká a malá města, Civitas per Populi Hradec Králové 2006, 200 str. (s kolektivem) Sustainable development indicator as a tool for suburbanization controlling (an example from city of Hradec Králové), SD 2007 Sustainable development in regions, Prague 24.– 25. 5. 2007 Military Area Revival in the Czech Republic: A Case Study from the City of Hradec Králové – Different Eras, Different Approaches in Spyra W., Katzsch, M.. (ed.): Environmental Securiry and Public Safety, NATO Security Science Series – C: Environmental Security, Springer Publishing Dordrecht 2007, str. 147–160 Suburbanizace – hrozba fungování (malých) měst, Civitas per Populi, Hradec Králové 2007, str. 234 (s kolektivem) Sustainable development indicators. Theoretical approaches and experience in the Czech Republic. Key study Hradec Králové, (ed.) Civitas per Populi Hradec Králové 2007, 58 str. Teoretické přístupy k regionálnímu rozvoji, Univerzita Pardubice 2007, str. 129 Sustainable Indicators as a Tool of our Cities Governance in Svatoňová, H. at al.: Geography in Czech and Slovakia, Masaryk Univerzity Brno 2008, str. 28–33
5
1. Úvod Změny prostorového uspořádání lidí, funkcí, kontaktů a informací jsou základním procesem vývoje společnosti ve všech jejích složkách. Urbanizační proces nebo urbanizace jsou chápány jako stěžejní socioekonomický, kulturněspolečenský a prostorový proces popisující a dokumentující tyto změny. V nejširším výkladu je proto urbanizace chápána jako „soustřeďování hospodářského a kulturního života do velkých měst na úkor venkova“1 nebo taky „jako podíl obyvatel žijících ve městech“.2 Urbanizační procesy současnosti procházejí výraznými změnami, a to zejména v důsledku nástupu tzv. nové ekonomie přibližně v 80. letech 20. století a v souvislosti s rozvojem tzv. informační společnosti. Pojetí nové ekonomie jako pojetí ekonomie sítě (myšleno internetu) přináší rozvoj nových forem komunikace – hovoříme o telepráci, internetovém obchodě, telespolupráce ale i telezábavě. Rozvoj těchto nových forem hospodářství má výrazný vliv na změny společnosti a tudíž i jejího prostorového uspořádání a forem.3 Přitom je třeba si ale uvědomit, že sídelní dynamika a urbanizační proces není procesem homogenním a je výrazně prostorově diferencován. V některých regionech světa již první fáze urbanizačního procesu dosáhla svého limitu před téměř 100 lety a přeměnila se do dalších fází, jinde stále probíhá. Celkově světová urbanizace stále stoupá a v současnosti se nachází na 47,5 %. Její prostorovou diferenciaci dokumentuje následující kartogram.
Obr. 1 Míra urbanizace jednotlivých států světa4 Česká republika má míru urbanizace 74,6 %,5 což znamená, že se řadí mezi státy, kde jsou urbanizační procesy poměrně pokročilé, byť nepatří mezi její lídry. Tato skutečnost nám ale může být nápomocná při prognózování vývoje urbanizace a dynamiky urbanizačního procesu u nás, jak se tomu věnuje následující stať. 1
Slovník cizích slov, Praha: Levné knihy KMa, 2006 Wikipedia, otevřená encyklopedie. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Urbanizace, 17. 6. 2008 3 Weclawowicz, G.: Geografia spoleczna miast, Wydawnictwo naukowe PNW, Warszawa 2003, str. 67, ISBN 83-01-14050-X 4 National Geographic, zvláštní příloha, nedatováno 5 Wikipedia, otevřená encyklopedie. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Urbanizace, 17. 6. 2008 2
7
2. Pojetí urbanizačního procesu V teoretické rovině se můžeme setkat v podstatě se dvěma základními pojetími urbanizačního procesu, a to s pojetím sociogeografickým a s pojetím urbanistickým. Každé z těchto pojetí nahlíží na urbanizaci z poněkud odlišného hlediska. Sociogeografické pojetí vnímá jako základní, hybný element procesu člověka a jeho sociální a prostorovou mobilitu a územní změny chápe jako následky této mobility, naproti tomu urbanistické pojetí popisuje především prostorové změny s určitým upozaděním významu člověka a jeho mobility v tomto procesu.
2.1
Sociogeografické pojetí urbanizačního procesu
Teorie socioekonomické geografie chápe urbanizaci jako „proces modernizace a koncentrace obyvatelstva“ a rozlišuje tři základní koncepce urbanizace: demografickou interpretaci, která chápe urbanizaci jako proces růstu podílu obyvatelstva ve městech resp. v urbánním prostředí a zároveň růstu velikosti největších urbánních center (aglomerací); strukturální nebo ekonomickou interpretaci, která je spojena s aktivitami celé populace, ale primárně se změnami v ekonomické struktuře, urbanizace doprovází industrializaci a úroveň (míra) urbanizace je v pozitivní korelaci s ekonomickým rozvojem; behaviorální interpretaci, která je založena na zkušenostech člověka v průběhu času a modelech jeho chování, tj. chápání urbanizace jako způsobu života.6 Např. Hampl7 popisuje proces urbanizace jako součást tzv. koncentračního procesu, tj. jako proces vedoucí k formování nové, vývojově vyšší hierarchické organizace sociálněgeografických systémů, resp. systémů osídlení. Hampl v zásadě rozlišuje dva aspekty urbanizace, a to v prvé řadě vnější změny v organizaci společnosti, růst městského obyvatelstva a zvyšování územní koncentrace obyvatelstva, a vedle toho poukazuje na vnitřní změny v organizaci společnosti (vývoj ekonomických sektorů, změny v sociálním chování obyvatelstva apod.). Za další fázi vnitřních změn v urbanizačním procesu lze považovat proces metropolizace, tj. proces navazující na urbanizaci vnitřní změny prostorové struktury, kde dochází k uvolnění prostorových forem polarizace a potlačení nodální formy prostorové (regionální) organizace. Metropolizace je chápána jako vyšší fáze urbanizace, kdy dochází k hlubokým proměnám a k postupné transformaci extenzivních forem růstu na intenzivní formy, jejichž důsledkem je primárně růst metropolitních areálů. V tomto pojetí pak jdou někteří autoři ještě dál a jako další urbanizační proces navazující na metropolizaci popisují globalizaci s jejími prostorovými dopady, jako je segregace a separace některých společenských skupin, jejich marginalizace a s tím související jevy, např. kriminalizace chudoby apod.8 V urbanizačním procesu pak může být globalizace chápána jako proces, který celosvětově vyvolává změny v měřítku, formě a průběhu urbanizace. Je to nerovný proces, v jehož důsledku se některé části světa relativně přibližují, zatímco jiné relativně oddalují – to vše bez ohledu na geografickou vzdálenost. Tyto nové vzdálenosti jsou určeny rychlostí přenosu informací a jsou přímým důsledkem úrovně zapojení míst do systému globální ekonomiky.9 Někteří autoři v této souvislosti pak definují globální města jako urbanistické komplexy, které plní řadu specifických funkcí (jsou centrem politické moci, centry vědy, technologického pokroku, ale i centry demonstrace luxusu elit). Tato místa jsou centry 6
Goodall, B.: Dictionary of Human Geography, 1st ed. London: Penguin Books, 1987 7 Hampl, M., Gardavský, V., Kühnl, K.: Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR, Praha: Univerzita Karlova, 1987 8 Bauman, Z.: Globalizace. Důsledky pro člověka, Mladá fronta Praha 2000, ISBN 80-204-0817-7 9 Wikipedia, otevřená encyklopedie. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Globalizace, 7. 6. 2008
8
základní změny od produkce zboží k produkci informací.10 Podle Friedmanna11 jsou jako globální města definována Londýn, New York a Tokio. Nověji je v Evropě jako globální město definována i Paříž.12 Druhou skupinu tvoří okolo 20 měst, která stojí v hierarchii níže a která jsou Friedmannem popisována jako města subglobální (jiní autoři je nazývají městy supraregionálními).13 Jsou to města, kde se soustředí úřady, služby právní, obchodní, reklamní. Místa, kde se rozvíjí turismus, funkce bydlení, kde se dynamicky rozvíjí trh s nemovitostmi.14 V Evropě můžeme lokalizaci těchto sub-globálních měst vztáhnout k centrům geoekonomických zón. Primární geoekonomická zóna je zformována jako základní zóna osídlení Evropy v oblouku Manchester / Liverpool – Londýn – Amsterdam / Rotterdam – Porúří – Mnichov – Milán / Janov / Turín. S rozvojem evropské integrace se předpokládá vytvoření nové významné osy propojením regionů relativně intenzivního osídlení kolem osy Kodaň – Berlín – Lipsko / Drážďany – Praha – Vídeň – Budapešť.15
Obr. 2 Geopolitická a geoekonomická osa Evropy a poloha České republiky16 10
Hall, P.: Cities in Civilization, HarperCollinns, London 1997 Friedmann, J., Wulff, R.: The urban transition. Komparative studies of newly industrializing societies, Progress in Geopraphy 8/1976 str. 1–94 in Weclawowicz, G.: Geografia spoleczna miast, Wydawnictwo naukowe PNW, Warszawa 2003, str. 67, ISBN 83-01-14050-X 12 Territory matters for competitiveness and cohesion. Facets of regional diversity and potentials in Europe, ESPON Synthesis Report III, results by autumn 2006, ISBN 2-9599669-4-5 13 Territory matters for competitiveness and cohesion Facets of regional diversity and potentials in Europe, ESPON Synthesis Report III, results by autumn 2006, ISBN 2-9599669-4-5 14 Weclawowicz, G.: Geografia spoleczna miast, Wydawnictwo naukowe PNW, Warszawa 2003, str. 65, ISBN 83-01-14050-X 15 Hampl, M. a kol.: Geografická organizace společnosti a transformační procesy v České republice, Karolinum Praha 1996, ISBN 80-902154-2-4, str. 96 16 Hampl, M. a kol.: Geografická organizace společnosti a transformační procesy v České republice, Karolinum Praha 1996, ISBN 80-902154-2-4, str. 97 11
9
V sociogeografickém pojetí lze pak rozlišit v zásadě dvě formy urbanizace, a to urbanizaci extenzivní, tj. proces růstu měst, resp. ztotožněně proces růstu územní koncentrace obyvatelstva, a urbanizaci intenzifikační (někdy též zvanou nepřímou urbanizací), která je charakterizována jako komplex procesů působení a osvojování městských způsobů chování a organizace života, městské kultury a městských forem sociálních kontaktů a hodnotových orientací obyvatel, kteří ve městech nebydlí.17 Jinými slovy jde o růst působnosti měst, kde koncentrace jevů je nahrazována koncentrací kontaktů jevů. Základním znakem extenzivního urbanizačního procesu je relativní souhlasnost kvantitativních a kvalitativních změn, jejich vzájemná podmíněnost, stejně jako relativní souhlasnost koncentračních tendencí u kvalitativně různých komponentů. Z těchto hledisek se také podstatně liší extenzivní urbanizace od vyšší – intenzifikační fáze vývoje osídlení.18 Z obecných charakterizací extenzivního vývoje systému osídlení vyplývá dominantní úloha koncentračního procesu při vytváření nového typu hierarchické organizace tohoto systému. Hierarchizaci lze totiž považovat za širší a obsahově bohatší proces, a to jak z hlediska její kvalitativní funkce, tak i z hlediska její historické neomezenosti. Hierarchizační proces je nejpodstatnějším výrazem vývoje sociálněgeografických systémů, je vyjádřením podstaty organizace těchto systémů. V tomto smyslu je koncentrační proces jen historicky omezenou etapou, je jen určitou fází přetváření hierarchické organizace. Klíčový význam pak má ten typ hierarchie, který vychází ze vztahu celku a částí, a to v jeho specifické – řádovostní podobě: makroregion – mezoregion – mikroregion apod. Jádrem vývoje regionální organizace, resp. systému osídlení je pak do značné míry vývoj hierarchizace samotných středisek, resp. měst.19 Při pohledu na teoretické souvislosti urbanizace lze také vyjít z aplikace koncepce teorie stádií.20 Za nejobecnější rozdíly u těchto stádií je oprávněné označovat rozdíly v úrovni a kvalitativní formě vývojové dynamiky společnosti i její geografické organizace. Jestliže obvyklé označení stádií „preindustriální – industriální – postindustriální“ je odvozeno jen víceméně z významových posunů podle ekonomických sektorů, pak pro integrální vývojové rozlišení je vhodnější označení „statická – dynamická – organická“ společnost (systém).21 Z takto široce pojatých regionálních procesů lze pak odvozovat obecný vývoj prostorové struktury sociálněgeografického systému, jak to dělá Hampl,22, 23 který odvozuje tři typy prostorového uspořádání systému osídlení ve vztahu ke třem základním stádiím růstu osídlení. Sociálněgeografické systémy24 charakterizuje jako průnik široce chápaného komplexněgeografického systému a široce chápaného systému společnosti. Hampl rozlišuje tři hlavní 17
Goodall, B.: Dictionary of Human Geography, 1st ed. London: Penguin Books, 1987 18 Hampl, M., Gardavský, V., Kühnl, K.: Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR, Praha: Univerzita Karlova, 1987 19 Hampl, M., Gardavský, V., Kühnl, K.: Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR, Praha: Univerzita Karlova, 1987 20 Hampl, M., Gardavský, V., Kühnl, K.: Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR, Praha: Univerzita Karlova, 1987; Hampl, M. a kol.: Geografická organizace společnosti a transformační procesy v České republice, Praha: Univerzita Karlova, 1996; Hampl, M.: Geografická organizace společnosti v České republice: Transformační procesy a jejich obecný kontext, Praha: Univerzita Karlova, 2005 21 Hampl, M.: Geografická organizace společnosti v České republice: Transformační procesy a jejich obecný kontext, Praha: Univerzita Karlova, 2005 22 Hampl, M., Gardavský, V., Kühnl, K.: Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR, Praha: Univerzita Karlova, 1987 23 Hampl, M. a kol.: Geografická organizace společnosti a transformační procesy v České republice, Praha: Univerzita Karlova, 1996 24 Hampl definuje sociálněgeografický systém jako systém lidí a těch jejich vztahů, které jsou relativně významně podmíněny vnějším prostředím.
10
vývojová stádia sociálněgeografických systémů: statické, dynamické a organické; stejně tak jako vývojové procesy vedoucí k přeměnám stavů sociálněgeografických systémů byly rozlišeny na extenzivní a intenzifikační. Statický systém odpovídá období preindustriální společnosti, kde lze ze sociálněekonomického pohledu zdůrazňovat dominantní úlohu primárního sektoru (zejména zemědělství), omezenou sociální mobilitu a dominantnost nedemokratických (totalitních) forem politické organizace. Z hlediska vnější organizace společnosti je pak charakteristická omezená úloha měst, slabá prostorová mobilita obyvatelstva a výrazná determinovanost rozložení obyvatelstva i navazujících aktivit přírodními podmínkami. Dynamický systém odpovídá fázi industriální společnosti, kdy ve společnosti dochází zejména k rozvoji sekundárního sektoru – průmyslu a procesům industrializace, je zde značná socioprofesní mobilita, dochází k demokratizaci politického systému. Ve změnách vnější organizace má rozhodující úlohu extenzivní fáze urbanizačního procesu (růst města a počtu městského obyvatelstva). Hlavní důsledky extenzivních procesů koncentrace se projevily v přeměně rozmístění jevů a speciálně pak v přeměně rozmístění samotného obyvatelstva. Odpovídající procesy měly tudíž relativně nevratný charakter – v první řadě dominantně jednosměrně orientovanou migraci obyvatelstva. V podstatě jednostranně uskutečňovaný hierarchický rozvoj středisek vedl zákonitě k jednostrannému prohlubování diferenciace regionálních systémů, k vytváření hierarchie nerovnocenností konkurenčního typu. Současně ovšem tento vývoj vedl i k polarizaci regionů a podmínil novou kvalitu jejich integrace. Ta byla založena v zásadě na kooperaci (dělbě funkcí) mezi regionálními středisky a jejich zázemím, na kooperaci, která však vyplývala z nerovnocennosti středisek a zázemí, vyspělých oblastí a oblastí zaostalých.
Obr. 3 Vývoj prostorové struktury sociálněgeografického systému25 Současnou prostorovou organizaci nazýváme jako organický systém. Možnosti zvyšování územní koncentrace obyvatelstva a dalších aktivit popsané v předchozím systému nebyly totiž nevyčerpatelné. Jako brzdící faktory extenzivního koncentračního procesu se postupně projevila územně technická omezení, ekologické problémy i sociální reakce na územní rozdíly v životní úrovni. To vše podmínilo nahrazování extenzivních forem koncentrace formami intenzifikačními. Funkce intenzifikačních koncentračních procesů je ovšem obecně stejná jako funkce procesů extenzivních – rozšiřování integrovaných systémů a prohlubování vnitřní dělby práce, avšak způsob realizace těchto změn je jiný. V podstatě jde o transformaci koncentrace obyvatelstva a některých aktivit na koncentraci jejich kontaktů, tedy o prohlubování 25
Hampl, M., Gardavský, V., Kühnl, K.: Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR, Praha: Univerzita Karlova, 1987
11
heterogenity sociálněgeografických systémů. V oblasti společenského vývoje se organický systém vlastně promítá do podoby postindustriální společnosti, kdy dochází k přenosu těžiště rozvoje (růstu) na terciární (služby) a zejména kvartární (věda a výzkum) sektor, všeobecný a vícesměrně orientovaný růst sociální mobility, na zvyšující se úlohu informačních kontaktů, aktivity subjektů a růst propojenosti systému. Znamená to tedy, že lidé pro své aktivity nemusí být koncentrováni ve městě, ale mohou se „volně rozprostírat“ v prostoru. Mohou se tedy volně vystěhovávat z jádrových území měst. Důležité je v této souvislosti zmínit i obecnější pojetí koncentračního procesu, tj. koncentrace obyvatelstva do měst, který je příčinou zvyšování územní nerovnoměrnosti v rozmístění obyvatelstva a je proto oprávněně ztotožňován s „růstem města“ a „růstem územní koncentrace obyvatelstva“. Jak již Hampl, Gardavský a Kühnl v roce 1987 upozorňují, v některých posledních fázích může docházet k některým významnějším odlišnostem mezi oběma procesy. Přesto je ale obecně koncentrační proces s procesem urbanizace ztotožňován.26
2.2
Urbanistické pojetí urbanizačního procesu
Poněkud jinak definuje urbanizaci urbanistická teorie, která v ní vidí „mnohostranný sociálněekonomický proces“ vyznačující se stěhováním obyvatelstva do měst, růstem měst, změnami funkčního využití území sídel, koncentrací, intenzifikací a diferenciací městských druhů činností (funkcí) nebo výroby v širokém smyslu slova, vznikem nových forem a prostorových struktur osídlení a rozšířením městského způsobu života se specifickou strukturou styků, kulturou, systémem hodnotových orientací atd.27 Je to tedy pojetí procesu, ve kterém dochází k relativnímu i absolutnímu růstu měst. Vlastní proces urbanizace je historicky úzce spojen s procesy industrializace a demografické revoluce, s vědeckotechnickým rozvojem a ekonomickou úrovní státu či oblasti. Urbanizace je provázena význačnými sociálními změnami, které souvisejí s přechodem od společnosti tradiční ke společnosti moderní. Přičemž ale termíny „tradiční“ a „moderní“ společnost nejsou exaktně definovány. Spolu s koncentrací obyvatelstva do měst dochází i ke koncentraci výroby, služeb, funkcí apod. a ke strukturálním změnám ve výrobních procesech. Urbanizace přináší i rozsáhlé sociální změny a pronikání městského způsobu života do celého osídleného prostoru. Proces urbanizace má několik fází; nejprve příliv obyvatelstva do všech městských center, poté zejména do největších měst. Po nasycení nastává suburbanizace, někdy až deurbanizace (snižování počtu obyvatelstva na administrativním území městských sídel). Velká města sice existovala již ve starověku, ale urbanizace ve velkém měřítku se objevila až od začátku průmyslové revoluce (konec 18. století). V počátečních fázích byla industrializace hnací silou urbanizace, avšak v současných rozvojových zemích je příliv obyvatelstva do měst dán především relativním přelidněním zemědělských oblastí a ekonomickými důsledky z toho plynoucími. Ve vyspělých zemích se již podíl městského obyvatelstva výrazně nezvětšuje (v některých zemích dosáhl i přes 80 % – např. Belgie 97,3 %, Lucembursko 92,4 %, Spojené království 89,2 %, Německo 88,5 % nebo Dánsko 85,5 %).28 Z pohledu urbanistické teorie rozlišujeme několik typů prostorového vyjádření urbanizace. Jednak jsou to samotné urbanizační procesy, které můžeme rozdělit na proces přímé a nepřímé urbanizace. Přímá urbanizace je chápána jako stěhování venkovského obyvatelstva 26
blíže viz Hampl, M., Gardavský, V., Kühnl, K.: Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR, Univerzita Karlova, Praha 1987 27 Zásady a pravidla územního plánování: Názvosloví. VÚVA, Brno 1983 28 Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích, nakladatelství Diderot, Praha, 1997
12
přímo do velkých měst. Tento typ urbanizace je charakteristický zejména pro země třetího světa (Afrika, Jižní Amerika, Jihovýchodní Asie), kde kromě hlavního města (metropole) obvykle neexistuje nebo není dostatečně rozvinutá struktura menších měst regionálního významu a existuje tu pouze venkovské osídlení.
Obr. 4 Schéma přímé urbanizace Nepřímá urbanizace pak představuje extenzivní proces růstu městského obyvatelstva v územích, kde je rozvinutá hierarchická struktura osídlení. Obyvatelstvo se nejčastěji stěhuje z venkova do nejbližšího města – regionálního centra – a teprve v následující generaci/generacích pokračuje urbanizace z malého města do města většího – metropole.
Obr. 5 Schéma nepřímé urbanizace Tento proces lze historicky vysledovat např. právě v Česku. Proces urbanizace v užším pojetí zvyšování počtu městského obyvatelstva je časoprostorově omezen. Obecně uznanou limitou podílu městského a venkovského obyvatelstva je 80 % městského obyvatelstva ku 20 % obyvatelstva venkovského.29 Tato limita byla dosažena nejprve ve Velké Británii, později i ve Francii, Německu, USA či Kanadě.30 Změny prostorové struktury ale nastávají dále i v zemích, kde bylo limity podílu městského obyvatelstva dosaženo, a to dalšími fázemi šířeji pojatého urbanizačního procesu, jako jsou suburbanizace, deurbanizace a reurbanizace. Suburbanizace je obecně chápána jako proces rozšiřování předměstí, prostorová změna osídlení charakteristická hromadným stěhováním obyvatel z centrálních částí městských aglomerací a konurbací na jejich okraje a za administrativní hranice městských celků se zachováním úzkých funkčních vztahů nově osídlených území se sídelními jádry.31 Suburbanizace je fáze urbanizačního procesu, kdy stagnuje nebo ubývá počet obyvatel jádrového města a roste počet obyvatel v obcích příměstské zóny. Proces suburbanizace je kontinuální změna sociálního
29
Goodall, B.: Dictionary of Human Geography, 1st ed. London: Penguin Books, 1987 30 National Geographic, zvláštní příloha, nedatováno 31 Pásková, M., Zelenka, J.: Výkladový slovník cestovního ruchu. MMR, Praha 2002
13
a fyzického prostředí z venkovského na předměstské.32 V tzv. suburbánní zóně přitom kromě funkce bydlení vzniká celá řada dalších aktivit, můžeme zde najít „vystěhované“ funkce maloobchodu – zejména velkoplošná maloobchodní zařízení (supermarkety, hypermarkety), zařízení pro sport a volnočasová zařízení (multikina, squashová a tenisová centra), ale i objekty administrativního charakteru. Suburbanizace je v současnosti považována za závažný problém, kterému se věnuje celá řada autorů i výzkumných kolektivů.33
Obr. 6 Schéma suburbanizace Jedním z projevů suburbanizace je urban sprawl (do češtiny někdy překládaný jako „sídelní kaše“). Jde o vytváření nové výstavby mimo existující kompaktní zastavěná území, v oblastech vlivu rozvoje metropolitních měst, v pásech okolo hlavních dopravních tahů nebo na křižovatkách hlavních dopravních tahů. Často je tento nový rozvoj na úkor aktivit, investic a relokací ze zastavěného území metropolitních měst. Obchodní, logistická a jiná komerční zařízení vznikají na komunikačních křižovatkách a podél dálničních a hlavních silničních tahů. Při urban sprawlu se zvyšuje závislost na osobní automobilové dopravě. Urban sprawl přitom vyvolává řadu negativních důsledků, např.: o v okolí větších i menších měst a mimo zastavěná území obcí se rozkládají čistě obytná území – kolonie rodinných domků – bez návaznosti na jakoukoliv občanskou vybavenost; o v zastavěných územích a centrech měst se nedostává veřejných prostředků a soukromého kapitálu na obnovu existující výstavby či existující nevyužité infrastruktury; o městská sídliště se stávají ghetty se zvýšenou kriminalitou a s amortizovaným a poloprázdným bytovým fondem.34 Urban sprawl se vyznačuje neúnosně vysokými nároky na zábor půd i náklady na budování dopravní a technické infrastruktury. V porovnání s kompaktní zástavbou jsou takto lokalizované objekty, komplexy a zařízení příčinou mnohem vyšších spotřeb energií a vody i jejich ztrát v rozvodných sítích. Mnohonásobně roste potřeba mobility značné části obyvatelstva nových obytných zón na okrajích měst či za jejich administrativními hranicemi v suburbánních oblastech. Každodenní dojíždění za prací, do škol, za službami, nákupy a kulturou vyžaduje překonávání stále větších vzdáleností. Tyto lokality nemohou být dostatečně obslouženy veřejnou dopravou a lidé zde bydlící či pracující jsou striktně závislí na používání individuální automobilové dopravy. Pravidelné nerekreační využívání alternativních způsobů pře32
Koutný, J.: Urbanistické aspekty suburbanizace (prezentace) in odborné kolokvium Suburbanizace – hrozba fungování malých měst, Univerzita Pardubice 18. 5. 2006 33 Např. Sýkora, L. (ed.): Suburbanizace a její sociální, ekonomické a ekologické důsledky, Ústav pro ekopolitiku, Praha 2002, Hnilička, P.: Sídelní kaše. Otázky k suburbánní výstavbě rodinných domů, Brno: ERA, 2005 aj. 34 Koutný, J.: Urbanistické aspekty suburbanizace (prezentace) in odborné kolokvium Suburbanizace – hrozba fungování malých měst, Univerzita Pardubice 18. 5. 2006
14
pravy (chůze, cyklistika) je zde nereálné. Komerční objekty umístěné ve „volné“ krajině indukují růst přepravních výkonů osobní i nákladní silniční dopravy. Radikálně se zvyšují výdaje na modernizaci a údržbu silniční infrastruktury. Cenové relace i charakter rozptýlené rezidenční zástavby v suburbánních zónách dokumentují sociální segregaci. Rozvoj příměstských oblastí celkově koresponduje s úpadkem vnitřních částí měst. Klesá celková rozloha částečně přirozených ekosystémů, biocenter a biokoridorů i půd vhodných pro zachování udržitelného stupně zemědělského, lesnického a rekreačního využívání krajiny. Stále více je tak narušována schopnost původně vyváženého přírodního prostředí poskytovat tzv. komplexní ekologický servis.35 Jiným projevem vystěhovávání obyvatel z měst je proces tzv. deurbanizace (někdy též desurbanizace nebo dezurbanizace). Deurbanizací označujeme postupné snižování počtu stálých obyvatel měst. Původně bytové domy v centrálních kompaktně zastavěných zónách velkoměst jsou rekonstruovány na kancelářské objekty či zcela nahrazovány novými budovami využívanými k čistě komerčním účelům. Část populace v produktivním věku se z těchto zón a z panelových sídlišť stěhuje do obcí v suburbánním zázemí. Značný počet lidí v postproduktivním věku využívá ke stálému bydlení své rekreační objekty na venkově.36
Obr. 7 Schéma deurbanizace Teorie deurbanizace má svůj základ již na konci 19. století, kdy P. A. Kropotkin navrhoval rozptýlení průmyslu do venkovských osad. Konkrétní „urbanistický“ tvar dostaly představy v projektech B. Tauta a jím vedené skupiny těsně po 1. světové válce a v některých projektech sovětské architektonické avantgardy, jako bylo např. Zelené město u Moskvy nebo lineární sídelní soustavy v soutěži na Magnitogorsk. Také Broadacre City F. L. Wrighta patří mezi koncepce vedoucí k představě jakéhosi antiměsta. V praxi má ale deurbanizace především podobu samovolného procesu u velkoměstských prostorů. Podstatný vliv na tyto přesuny má automobilizace umožňující dostupnost bydlišť mimo intenzivně urbanizované území a tím nevhodné zřeďování osídlení.37
35
http://www.ekopolitika.cz/default.php http://www.ekopolitika.cz/default.php 37 Hrůza, J.: Slovník soudobého urbanismu, Praha: Odeon, 1977 36
15
Obr. 8 Návrh Broadacre City od F. L. Wrighta38 S procesy suburbanizace, urban sprawlu a deurbanizace souvisí problematika řídnutí či dokonce ztráty funkcí v urbanizovaných zejména centrálních územích. Problematika spojená se vznikem brownfields. „Brownfields“, resp. „brownfield sites“ jsou staré, nevyužívané nebo ekonomicky nedostatečně efektivně využívané průmyslové a logistické zóny a komerční či obytné objekty v kompaktně zastavěných územích a zemědělské, vojenské i další plochy a budovy. Představují zásadní problém a překážku pro další rozvoj obcí, měst i regionů. Vyznačují se neprůhledným majetkoprávním uspořádáním, zdevastovanými výrobními či jinými budovami a přítomností starých ekologických zátěží. Významným rizikem jsou zbytky strojního a technologického vybavení, které mohou obsahovat náplně s chemickými sloučeninami nebezpečnými pro životní prostředí i pro zdraví lidí. Okolí „brownfields“ je vylidněné a nebezpečné. Nejprve byly tímto termínem označovány pouze staré, opuštěné průmyslové zóny a logistická centra s rozsáhlými skladovacími prostory, která se nacházejí na administrativním území měst. Postupně začal být termín „brownfields“ vztahován také na nevyužívané, zdevastované komerční, administrativní, obytné a další (např. nemocniční) objekty a pozemky v urbanizovaném území. V současnosti se takto označují i zanedbané, zpustlé menší části areálů i budov jinak prosperujících podniků, jejich neupravené okolní pozemky patřící obci či jiným vlastníkům, okolí čerpacích stanic a parkovišť bez stálé zeleně a nevzhledné, zanedbané veřejně přístupné plochy na sídlištích.39 Posledním prostorově vyjádřitelným typem urbanizačního procesu je reurbanizace – zjednodušeně „návrat obyvatel do měst“. Někteří autoři označují tento proces jako kontrurbanizaci nebo kontraurbanizaci.40 Je to proces, při kterém dochází k opětovnému osídlování centrálních zón měst a metropolitních regionů. Opuštěné administrativní a komerční budovy i historické industriální stavby (bývalé objekty továren, dílen, mlýnů a jiných technických zařízení) jsou restaurovány a rekonstruovány ke zcela novému funkčnímu využití. Současný trend bydlení a práce v tzv. „lofts“ propagují buď příslušníci vrstev s velmi vysokými příjmy (historické objekty s luxusními velkoplošnými byty nestandardními plochou, polohou, prostorovým uspořádáním i vybaveností, velkými ateliéry a podobnými prostory), nebo příslušníci střed38
http://images.google.com/imgres?imgurl=http://www.vitruvius.com.br/arquitextos/arq000/imagens/294_10.jpg &imgrefurl=http://www.vitruvius.com.br/arquitextos/arq000/esp294.asp&h=220&w=300&sz=42&hl=cs&start= 5&tbnid=KK2FmrDihmCYtM:&tbnh=85&tbnw=116&prev=/images%3Fq%3DBroadacre%2BCity%2B%26svn um%3D10%26hl%3Dcs%26lr%3D 39 http://www.ekopolitika.cz/files/projekty/brownfields/metodika_brownfields.pdf in Šilhánková, v. a kol.: Rekonverze vojenských brownfields, Univerzita Pardubice: 2006, ISBN 80-7194-836-5 40 Weclawowicz, G.: Geografia spoleczna miast, Wydawnictwo naukowe PNW, Warszawa 2003, str. 67, ISBN 83-01-14050-X
16
ních příjmových tříd preferující komunitní styl života (historické objekty s menšími byty, kulturními centry, kluby, ateliéry a galeriemi).41 Proces reurbanizace potom může nabývat různých forem, jako je revitalizace, regenerace, rekonverze či gentrifikace.42 Revitalizace je v urbanistické terminologii současnosti chápána jako proces ekonomické, sociální a prostorové restrukturalizace urbanizovaných prostorů. 43 V širším kontextu je revitalizace jedním z prvků rozvoje. (Rozvoj je zde chápán jako proces přinášející větší, vyspělejší nebo lepší organizovanost.44) Obecně pak tedy můžeme revitalizací rozumět zejména proces, tj. soubor činností, které při užití standardizovaného postupu a užití stanovených materiálů (analýz, plánů) povedou k oživení neadekvátně využívaného nebo nerozvinutého městského prostředí.45 Regenerace je chápána jako proces obnovy historicky, kulturně a esteticky hodnotných urbánních souborů (tj. např. i areálů historických továren, kasáren apod.). V současné urbanistické teorii je pojímána jako jeden z typů revitalizace specificky zaměřený na ochranu výše zmiňovaných historických, kulturních a estetických hodnot v „deprivovaném“ urbánním prostředí. Je chápána spíše jako obnova a údržba existujících struktur stavebního fondu, která si klade za cíl dosažení soudobých standardů (zejména hygienických) ve starší zástavbě, očistění jejich struktury od nevhodných součástí a nevhodných způsobů využití a nalezení vhodného soudobého funkčního využití. Zcela specifickým termínem je pojem rekonverze. Pokud bychom při výkladu termínu rekonverze vycházeli z jeho anglického ekvivalentu „reconversion“, museli bychom jej vnímat jako „návrat zpět k původnímu stavu“.46 V našich podmínkách je rekonverze chápána jako nové využití objektů, které pozbyly svoji původní funkci. Rekonverze je považována za specifickou s ohledem na běžnou architektonickou praxi zejména tím, že není předem definován stavební program a že pracuje s existující urbanistickou, stavební a architektonickou strukturou. Zemánková47 poukazuje na skutečnost, že kvalita projektu rekonverze je svázána s adekvátností mezi stávajícími prostory a potenciálním využitím, nabídnutými plochami a potřebami provozních programů, konfigurací míst a možného fungování, existující formou a novou funkcí, starým architektonickým významem a novou představou. Gentrifikace je proces, při němž dochází k rehabilitaci obytného prostředí některých čtvrtí a postupnému vytlačování a nahrazování původního obyvatelstva příjmově silnějšími vrstvami. Při tomto procesu dochází ke změně sociálního charakteru a zlepšení fyzického stavu lokality. Tento proces vzniká v podstatě samovolně a vzhledem k nepropracovanosti teorie jej zatím není dost dobře možné plánovat. Nahrazování sociálně slabších skupin obyvatelstva skupinami silnějšími probíhá spontánně a dosud nebyly vysledovány zákonitosti výběru lokality gentrifery. Gentrifikace je proces velmi zajímavý, ne však příliš rozsáhlý, a to ani ve vyspělých tržních ekonomikách, kde je normálně fungující trh s byty. V našich podmínkách ne-
41
http://www.ekopolitika.cz/default.php Šilhánková, V. a kol.: Rekonverze vojenských brownfields, Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006 43 Sýkora, L.: Gentrifikace: měnící se tvář vnitřních měst. In Sýkora, L. Teoretické přístupy a vybrané problémy v současné geografii, 1. vydání, Praha, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, 1993 44 Goodall, B.: Dictionary of Human Geography, 1st ed. London: Penguin Books, 1987 45 Šilhánková, V.: Revitalizace centrálních částí měst, disertační práce, Fakulta architektury VUT v Brně 2000 46 The Pocket Oxford Dictionary, Oxford University Press 1992 47 Zemánková, H.: Rekonverze starých továren, VUT v Brně 1991 42
17
dokonalého trhu s byty, tj. v omezených možnostech výběru místa pro bydlení, je proces gentrifikace v praxi velmi omezený.48 S procesy návratu obyvatelstva do měst na druhou stranu souvisí procesy a snahy vytvářet kvalitní městské prostředí, které by mohlo „oslovit“ zejména střední a vyšší příjmové vrstvy, které jsou základem ekonomické prosperity měst. Významným urbanisticko-prostorovým prvkem jsou procesy vytváření kvalitních městských veřejných prostorů a jejich systémů.49
3. Územně plánovací souvislosti urbanizačního procesu 3.1
„Poslání“ moderního urbanismu
Cílem urbanistické tvorby konce 19. a počátku 20. století byla snaha řešit nově vzniklé problémy měst jako reakce na stav města v období průmyslové revoluce. Průmyslové město této doby je charakterizované jako město přelidněné, sužované dopravními kongescemi, město se špatnou kvalitou obytného a hygienického prostředí zejména pro dělníky atd. Stěhování velkého množství dělníků za prací do města přineslo růst měst a růst počtu jeho obyvatel. Reakcí na stále zhoršující se fungování měst a podmínky života v něm pak bylo „objevení“ územního plánování, prostorové i plošné regulace, limitů využití území a všech jeho dalších atributů.50 Otcové moderního územního plánování jako P. Geddes, E. Howard a později Le Corbusier viděli řešení těchto problémů v „návratu zeleně do měst, např. návrhy zcela nových satelitních měst (nejprve v zázemí Londýna) – tzv. zahradních měst51, v maximálním snižování hustoty zastavění a v oddělení jednotlivých funkcí města (zejména průmyslu a bydlení). Zásady územního plánování tedy byly založeny na odstraňování těch nejhorších disproporcí ve fungování města. Všeobecně se např. předpokládalo, že řada problémů je způsobena nejen růstem počtu obyvatel měst, ale jejich koncentrací, resp. jeho hustotou na hektar (resp. km2). Např. E. Howard ve své teorii zahradního města počítal s průměrnou hustotou nového osídlení 80 ob./ha52, která již charakter města obecně nenavozuje, ale jak správně poznamenává Hnilička, nešlo Howardovi až tak o snížení hustoty osídlení, ale o doplnění toho, čeho se industriálním městům, které měl možnost pozorovat, nedostávalo nejvíce, a to městské zeleně,53 resp. – vnímáno šířeji – kvalitních veřejných městských prostorů. Howardova teorie je plná termínů jako hlavní třída, boulevard či městský park. Hnilička sice poznamenává, že Howardova teorie nepodporuje urbanitu, je ale třeba si uvědomit, že v kontextu „dynamického industriálního města“ konce 19. století by bylo naše vnímání urbanity naprosto nepochopitelné. Dnes tak široce diskutované a obávané snižování intenzity zastavění a koncentrace hustoty obyvatel,54 které v této době v souladu se zásadami územního plánování probíhalo, bylo vnímáno veskrze pozitivně.
48
Šilhánková, V.: Revitalizace centrálních částí měst, disertační práce, Fakulta architektury VUT v Brně 2000 K problematice veřejných prostorů blíže na: Gehl, Whyte, Šilhánková – viz literatura 50 Maier, K. (ed.): Urbanistická čítanka 1., vybrané texty urbanistické literatury XX. Století, Česká komora architektů Praha 2000 51 Howard, E.: Gartenstädte von morgen, Berlin 1968 52 Hnilička, P.: Sídelní kaše. Otázky k suburbánní výstavbě rodinných domků, ERA Brno 2005 53 Hnilička, P.: Sídelní kaše. Otázky k suburbánní výstavbě rodinných domků, ERA Brno 2005 54 Horská, P., Maur, E., Musil, J.: Zrod velkoměsta. Urbanizace českých zemí a Evropa, Paseka Litomyšl 2002 49
18
Obr. 9 Howardovo schéma Zahradního města budoucnosti55 Územní plánování 2. poloviny 19. a 1. poloviny 20. století totiž v teorii i praxi dbalo o to nejpodstatnější, co činí město městem, a to není, jak se domnívá Hnilička, hustota obyvatelstva, ale fungující systém veřejných městských prostorů. Ukázkou mohou být Sittem citované (ale i kritizované) zásady Svazu německých architektonických a inženýrských spolků v Berlíně z roku 1874, které zní: 1. Projektování růstu měst ve své podstatě spočívá především v určení základních tras všech dopravních sítí: ulic, koňských a parních pouličních drah i plavebních kanálů, které musí být řešeny soustavě a proto v dostatečném rozsahu. 2. Základem sítě ulic jsou především hlavní třídy, přičemž je nutné co nejvíce přihlížet k již existujícím cestám a k těm směrům, které jsou určeny místními podmínkami. Rozdělení nižšího řádu se provádí podle místních potřeb, nebo může být ponecháno na vůli soukromníků.56 Sitteho kritika ovšem nesměřuje k problémům hustoty zastavění, ale právě do oblasti ztráty kvality veřejného prostoru. Sitte doslova říká: „Je zřejmé, že parcelační plán nové městské části nelze z uměleckých hledisek řešit bez výchozí představy o tom, co má nová čtvrť obsahovat a jaké veřejné budovy a náměstí je v ní možné předpokládat.“57 S nezbytností existence městské ulice spojuje Sitte i kvalitu bydlení, když říká: „v moderním domovním bloku mají místnosti do dvora výhled do těsného, prašného, tmavého a často páchnoucího dvora, plného stojatého vzduchu, takže se ani nedají otevírat okna… Jsou to bezútěšná vězení, která odradí všechny nájemníky a vedou k poptávce po bytech s okny do ulice.“ I přes tuto kritiku je ale třeba konstatovat, že územní plánování té doby považuje veřejný městský prostor za „základní stavební kámen“ tvorby města, jak dokládají nejen výše zmiňované zásady Svazu německých architektonických a inženýrských spolků, ale i soudobé stavební řády, které se pečlivě věnovaly regulacím šířky hlavních i postranních ulic58 a v neposlední řadě samozřejmě v té době zpracovávané územně plánovací dokumentace, kterých byla celá dlouhá řada a z nichž jmenujme např. regulační plán Dejvic architekta A. Engela, regu-
55
www.library.cornell.edu/Reps/DOCS/howard.htm Sitte, C.: Stavba měst podle uměleckých zásad, ABF Praha 1995 57 Sitte, C.: Stavba měst podle uměleckých zásad, ABF Praha 1995 58 Zákon z 10. 4. 1886 č. 40 z. Z. – Pražský stavební řád 56
19
lační plán Olomouce od C. Sitteho, návrh na rozšíření královského zemského města Brna od L. Förstera či regulační plán města Hradce Králové od J. Gočára.
Obr. 10 Regulační plán města Olomouce, C. Sitte 1895 Na příkladu Gočárova působení v Hradci Králové lze dokumentovat, jak významnou složkou regulace v té době byly veřejné prostory, neboť Gočár přinesl zcela novou kvalitu do tvorby veřejných prostorů nové části centra Hradce Králové. Regulační plán města z let 1926–1928 rozvíjí město radiálně okružním systémem, dbá o umístění veřejných budov do podnože starého města a na nábřeží, zohledňuje půdorysnou stopu pevnosti, která je v plánu rovněž patrná, a zajišťuje dálkové průhledy po radiálách na historickou siluetu města. Význam Gočárova přínosu pro rozvoj systému veřejných prostorů je zejména v jeho soustředění se nejen na základní regulaci, ale také na kultivaci parteru nově vznikajících nebo i existujících ulic a náměstí. Vrcholem jeho díla v této oblasti je především výstavba Ulrichova náměstí a přestavba a úprava náměstí Masarykova.59
Obr. 11 Regulační plán města Hradce Králové, Josef Gočár, 1926–192860
59
Šilhánková, V.: Podkladová studie pro tvorbu generelu veřejných prostorů v Hradci Králové, VUT v Brně 2002 60 Hradec Králové 1881/1981, Proměny architektury a rozvoj města, Městský národní výbor v Hradci Králové 1981
20
Z výše uvedeného plyne, že docházelo-li v této době k cílenému snižování hustoty zastavění, neznamenalo to nutně zánik města, resp. městské struktury nebo – ještě jinak – pokles urbanity.
3.2
Zneměštění města61
Následné funkcionalistické hnutí se pustilo s plnou vervou do kritiky tradičních veřejných prostorů – ulic a náměstí. V oblasti tvorby nového „veřejného prostoru“ pak najdeme jedny z prvních impulsů u Le Corbusiera62, který chápe ulici jako starou plochu „nikoho“. Na základě zásad Athénské charty se v socialistických zemích v poválečném období rozrostla na funkcionalistické teoretické bázi založená kritika tradiční stavby měst. Příkladem může být teoretická práce Karla Honzíka, který říká: „...Je samozřejmé, že nové čtvrtě postavené v současné nebo budoucí době budou mít ve své skladbě i výrazu nové formy, jež se mohou značně odlišovat od forem dochovaných čtvrtí.“63 Výše uvedené přístupy urbanismu (ve své době zcela logické a oprávněné) vyústily v postuláty světového kongresu CIAM v roce 1933 známé jako Athénské charta. Athénská charta vyjadřuje zásady funkcionalistického pojetí města a byly zde definovány základní funkce města: bydlení, práce (rozuměj průmysl), rekreace a doprava. Takto definované funkce města se staly základem funkcionalistického pojetí města a v duchu Aténské charty byly koncipovány monofunkční zóny, převážně obytné s vybavenostními centry a zóny výrobní64, tak jak to i přes dílčí kritiku a dílčí změny můžeme dodnes vidět v naší současné územě plánovací praxi. Ukázkovým příkladem jsou např. funkční regulativy doporučované Ústavem územníh o rozvoje – tj. vlastně hlavním metodickým pracovištěm pro oblast územního plánování, kde u „vzorové legendy územního plánu“ stále můžeme najít „tradiční“ dělení funkčních ploch na bydlení, občanskou vybavenost, výrobu, technickou vybavenost, dopravu a tzv. urbanizovanou zeleň.65
3.3
Socialistická panelová sídliště – první formy suburbií
I když panelová sídliště v bývalých socialistických zemích nejsou jako forma suburbanizace dosud popisována, můžeme zde nalézt první aplikaci právě těch funkcionalistických teoretických principů, které k suburbanizaci v evropském kontextu vedou. Jsou to ony dva výše zmiňované fenomény: snižování hustoty zastavění a ztráta tradičního veřejného městského prostoru. Socialistická města rostla do krajiny důsledně dělená do MONOfunkčních zón. Nestavěly se ani ulice, ani náměstí, dokonce ani parky ne. Místo toho se uprostřed volně rozmístěných panelových domů budovala nákupní střediska, segregované komunikace a bezbřehá sídlištní zeleň. A ačkoliv měla panelová sídliště té doby normativní okrskové hustoty velmi vysoké, např. v Česku 320–400 ob./ha,66 o jejich městském charakteru lze hovořit jen stěží. Nově budované „soubory“ nebyly městem, a to ani u nás, ani ve „spřáteleném“ socialistické zahraničí, ale ani kdekoliv jinde. 61
Šilhánková, V.: Člověk, stavby a veřejný prostor z pohledu urbanisty in Šafránková, J. (ed.) Člověk stavby a jejich vzájemné působení, ČVUT v Praze 2005 62 Maier, K. (ed.): Urbanistická čítanka 1., vybrané texty urbanistické literatury XX. Století, Česká komora architektů Praha 2000 63 Honzík, K.: Co je životní sloh, Československý spisovatel Praha 1958 64 Koutný, J.: Koncepce moderního urbanismu, UUR Brno 2005 65 Přinosilová, M. a kol.: Příklady regulativů v územně plánovací dokumentaci, UUR Brno 1998 66 Urbanistické ukazatele pro Komplexní bytovou výstavbu, Ministerstvo výstavby a techniky ČSR, 70. léta 20. století
21
Obr. 12 Obytný soubor Marles-Les Grandes Terres u Paříže67 S kritikou monofunkčních souborů rozrůstajících se do krajiny se můžeme setkat např. u Leona Kriera který říká, že „místo aby byla povzbuzována organická integrace všech funkcí města, politika zón prosazuje jejich mechanické odtržení … funkční rozdrobenost města vyúsťuje ve zničení celé krajiny a ve zrušení samotné ideje města a venkova … vynucený pohyb předměstských mas představuje hrozbu jak pro město, tak i pro venkov.“68 V České republice se fungováním „městského způsobu života“ v panelových sídlištích zabýval sociolog Jiří Musil již v 80. letech 20. století. Musil se opíral o výsledky rozsáhlého sociologického šetření v „obytných souborech“, tj. na panelových sídlištích. Věnuje se zejména sociologickým, resp. psychologickým dopadům působení prostředí panelových sídlišť, tj. funkcionalisty založených urbánních forem. „Výrazným rysem formujícím vzhled sídlišť je opakované používání týchž objektů stavěných průmyslovými technologiemi a na základě typových podkladů. Jednotlivé budovy se umísťují volně do zeleně, vztahy mezi domy a komunikacemi se uvolnily. To vedlo k zániku ulice, která byla v evropských městech po staletí tradičním veřejným prostorem, na který byli lidé zvyklí. Musil opírá svou studii o výpovědi respondentů a dochází ke značně kritickým závěrům vůči této formě „předměstské zástavby“, kterou prezentuje přímými citacemi: „Vnímala jsem rozdílnost oproti prostředí městečka s náměstím, kde jsem dřív bydlela, jednotvárnost sídliště, scházelo mi citové pouto...“, nebo dále „Sídliště není ani město ani venkov.“69
3.4
Postsocialistické období
I když stav měst v České republice nebyl po roce 1989 hodnocen kladně, namísto zlepšení – návratu k tradičním formám města a městského způsobu života, který byl obecně očekáván – došlo sice k zásadním změnám v jejich fungování, označit tyto změny jako veskrze pozitivní by bylo ale bohužel mylné. Hlavním kladem tohoto období byl návrat k péči o „staré“ veřejné prostory v centrech našich měst – úpravy hlavních náměstí a vytvoření pěších zón. V podstatě ale šlo jen o jakési kosmetické úpravy, jež nezměnily nic na skutečnosti, že veřejné prostory zmizely nejen z reálného prostředí nové výstavby „předměstí“, ale i z územně plánovacích dokumentací, kde většinou zůstávají jen jako „bílé“ zbytkové plochy, de facto jako plochy bez funkčního využití, plochy bez jakéhokoliv významu, a to nejen v nově otevíraných lokalitách, ale i v tradičních prostorech center měst. (Na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že v legendě územních a regulačních plánů jsou tyto „bílé plochy“ jako veřejné prostory pojmenovány, protože tomuto pojmenování neodpovídá žádná regulace a žádné limity.) 67
Koutný, J.: Soudobá města a osídlení, nepublikované prezentace, výukový materiál, FA VUT v Brně 2005 Krier, L.: Architektura volba nebo osud, Academia Praha 1997 69 Musil, J. a kol.: Lidé a sídliště, Nakladatelství Svoboda Praha 1985 68
22
Tímto způsobem je v Územním plámu města Brna z roku 1994 zobrazeno např. i náměstí Svobody nebo v olomouckém územním plánu z roku 1999 Horní i Dolní náměstí.70 Nově otevírané lokality, které dále perimetrálně rozšiřují města o další a další předměstí, až na výjimky chápou veřejný prostor jako cosi, co se nedá v „realitním chápání suburbánního suburbanismu“ zpeněžit a tudíž je potřeba, aby „to“ bylo co nejvíce potlačeno, zmenšeno, zrušeno. Návrhy jednosměrných obslužných komunikací v nových lokalitách „pro bydlení“ bez chodníků a pouze s výhybnami jsou bohužel spíše pravidlem než výjimkou. Přitom např. Krier dává odpověď, jak „tento moderní syndrom můžeme změnit a zvládnout, a to skrze urbanizaci předměstí.“71
Obr. 13 „Kolonie“ nových rodinných domů72
4 Současné urbanizační procesy Jak vyplývá z výše uvedeného textu, prostorové změny, urbanizační procesy i změny sociálně geografické regionalizace společnosti kontinuálně pokračují a stále více se prolínají. Přestáváme tedy sledovat urbanistické, sociogeografické, ale i samostatné ekonomické nebo sociální dopady a k problematice urbanizace musíme přistupovat výrazně komplexně. Objevují se nejen snahy teoretiků tyto procesy poznat a popsat, ale i multioborově je zpracovat. V dalším textu se zaměřím pouze na jeho základní aspekty, které zásadním způsobem ovlivňují urbanizační procesy v České republice, a tedy na jejich evropský a národní kontext.
4.1
Urbanizační proces v evropském kontextu
V současném evropském kontextu se vlivem koncentrace ekonomických aktivit a populačního růstu zformulovalo jádro v podobě tzv. „Pentagonu“ mezi Londýnem, Hamburkem, Mnichovem, Milánem a Paříží, které zahrnuje 14 % plochy EU, 32 % její populace a produkuje 46 % HDP a nejvyšší úroveň multinodální dostupnosti. Tento „Pentagon“ samozřejmě v rámci dynamického urbanizačního procesu nemůže a ani nezůstává statický. Expanduje a rozrůstá se v největších městských aglomeracích a je motorem jejich ekonomického růstu. Přestože mnoho největších městských aglomerací Evropy se nachází uvnitř tohoto „Pentagonu“, jiné, jako např. Řím, Vídeň, Bratislava, Praha, Berlín, Manchester a Kodaň, se k tomuto jádru přibližují. Ukazuje se proto, že v budoucnu
70
Šilhánková, V.: Veřejné prostory v územně plánovacím procesu, Vysoké učení technické v Brně 2003 Krier, L.: Architektura volba nebo osud, Academia Praha 1997 72 Nabídkový realitní materiál dostupné z: http://www.fortelhk.cz/rodinne-domy/, 17. 6. 2008 71
23
bude třeba „Pentagon“ definovat šířeji a rozšířit jej i na území Manchesteru, Berlína, Benátek, Janova a Paříže.
Obr. 14 Zhodnocení globalizace na území EU 73 Celkově bylo v Evropě vysledováno 1595 funkčních urbánních oblastí (FUA) ve 29 zemích, z nichž 76 lze označit za evropsky významné. Jedná se o intenzivní urbánní struktury v centrální části Evropy směřující od velké Británie přes Nizozemí, Belgii, západní Německo a severní Francii a které dále pokračují do Itálie, České republiky, jižního Polska, na Slovensko a do Maďarska.74 Z popisu a rozboru současného urbanizačního, metropolizačního a globalizačního procesu v Evropě vyplývá, že Česká republika stále nepatří do výrazně exponovaných území Evropy, 73
Territory matters for competitiveness and cohesion.Facets of regional diversity and potentials in Europe, ESPON Synthesis Report III, results by autumn 2006, ISBN 2-9599669-4-5 74 Territory matters for competitiveness and cohesion. Facets of regional diversity and potentials in Europe, ESPON Synthesis Report III, results by autumn 2006, ISBN 2-9599669-4-5
24
rozhodně se ale její poloha v rámci exponovanosti zvyšuje a v celoevropském kontextu tak můžeme pozorovat za uplynulých 20 let zvýšení jejího celkového významu od polohy neutrální až lehce periferní k poloze spíše středně exponované s výhledem na další zvyšování její exponovanosti v budoucnu. Prourbanizační procesy to tady znamená především zvyšování jejího tempa a přibližování se k procesům urbanizačně nejvyspělejších území západní Evropy se všemi klady, ale i zápory, které tyto procesy přinášejí. Výše uvedený kartogram (obr. 14) ukazuje pozitivní korelaci mezi růstem městských aglomerací a technologickou úrovní lokality. Lze zde rovněž vidět situaci České republiky v Evropském kontextu – její střední až vysokou technologickou vyspělost svázanou s rozvojem pražské metropolitní oblasti.
4.2
Postup urbanizace v České republice
Z hlubší analýzy vývojových změn v rámci industriálního, resp. modernizačního stádia sociogeografické organizace společnosti vyplývá, že k vyvrcholení urbanizačních změn došlo v případě České republiky teprve v nedávném období, kdy došlo k principiálnímu zvratu v orientaci vývoje naší společnosti. Ukončení formování geografické organizace industriálního typu lze tudíž považovat za výchozí stav jak pro úzce chápanou posttotalitní transformaci, tak pro nástup široce chápané postindustriální trajektorie. Jak Hampl uvádí, s nástupem postindustriální éry je sice klasická forma růstu měst utlumena, dochází však ke kvalitativní proměně rozvoje zvláště největších center, tj. k růstu významu a střediskové působnosti velkých měst díky koncentraci řídících funkcí. Zatímco v industriální etapě dominoval koncentrační proces a tudíž relativně jednostranná orientace pohybů, je v době post-industriální charakteristický rozvoj oboustranných pohybů (např. mezi jádrem a zázemím), zásadně se zvyšuje význam informačních kontaktů atd. Koncentrace jevů se tudíž proměňuje na koncentraci vztahů. Migrace obyvatelstva ztrácejí funkci koncentračního mechanismu a nabývají funkci procesu propojovacího, resp. integračního.75 V této souvislosti Hampl definuje tři změny v diferenciaci středisek. Vedle historické velikostní diferenciace měst definuje dále významovou diferenciaci regionálních středisek a nově popisuje velikostně významovou diferenciaci nodálních a nadnodálních (metropolitních areálů) center.
Obr. 15 Změna hierarchizace středisek formou velikostně významové diferenciace nodálních a nadnodálních (metropolitních areálů) center76 75
Hampl, M.: Geografická organizace společnosti v České republice: Transformační procesy a jejich obecný kontext, Univerzita Karlova, Praha 2005 76 Hampl, M.: Geografická organizace společnosti v České republice: Transformační procesy a jejich obecný kontext, Univerzita Karlova, Praha 2005, str. 33
25
V současném uspořádání České republiky pak definuje 12 kvalitativně vyvinutých metropolitních areálů, a to na pozici 1. Prahu, na pozici 2.–4. Brno, Ostravu a Plzeň a na pozici 5.–12. Olomouc, České Budějovice, Zlín, Hradec Králové, Ústí nad Labem, Pardubice, Liberec a Karlovy Vary.77
Obr. 16 Podíl městského obyvatelstva v okresech ČR78 V Česku ovšem počet obyvatel žijících ve městech už 15 let stagnuje. Tato skutečnost je způsobena tím, že se v urbanizačním procesu začaly uplatňovat vývojově mladší typy zejména suburbanizace a deurbanizace a teprve v posledním období i zpětný urbanizační proces zvaný reurbanizace. V praxi přináší urbanizační proces změny v prostorové organizaci společnosti, z nichž jsou pro popis a dopady do struktury současného osídlení v České republice významné zejména procesy právě na úrovni měst na pozici 1.–12., resp. v nejčetnějším souboru této skupiny, a to mezoregionálních center 2. řádu na pozici 5.–12. Pro úplnost uvádím změny v počtu obyvatel jak vlastních měst – mezoregionálních center 2. řádu, tak jejich mikroregionů 1. stupně79, neboť právě tam se u tohoto typu sídel realizují zásadní urbanizační, resp. suburbanizační změny.
77
Hampl, M.: Geografická organizace společnosti v České republice: Transformační procesy a jejich obecný kontext, Univerzita Karlova, Praha 2005 78 Koutný, J.: Urbanistické aspekty suburbanizace (prezentace) in odborné kolokvium Suburbanizace – hrozba fungování malých měst, Univerzita Pardubice 18. 5. 2006 79 Blíže k vymezování regionů Šilhánková, V.: Teoretický úvod k problematice mikroregionů in Pápol, T., Pavlas, M. (ed.): Problémy mikroregionů při tvorbě společných projektů, Civitas per Populi, Hradec Králové 2006 (zpracováno na základě Hampl, M., Gardavský, V., Kühnl, K.: Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR, Praha: Univerzita Karlova, 1987)
26
Počet obyvatel města80
Město
1991
Počet obyvatel mikroregionu 1. stupně81
2001
1991
2001
5. Olomouc
102,8
102,6
184,9
196,4
6. České Budějovice
97,2
97,3
212,9
231,5
7. Zlín
83,1
80,8
188,7
189,9
8. Hradec Králové
99,9
97,2
162,6
162,9
9. Ústí nad Labem
98,2
95,4
119,3
120,4
10. Pardubice
94,4
90,7
139,6
137,8
11. Liberec
101,2
99,1
130,2
134,3
12. Karlovy Vary
56,0
53,4
117,9
115,9
Tab. 1 Změny v počtu obyvatel jádrových měst a jejich mikroregionů 1. stupně mezi lety 1991 a 2001 V praxi tato data ukazují na skutečnost, že zde dochází zejména k procesům vystěhování se obyvatelstva z jádrových měst do jejich zázemí a vzniku volných, nevyužitých nebo podvyužitých ploch v jádrovém území – brownfields82 – při zachování resp. zvyšujících se nároků obyvatelstva na obslužné funkce poskytované jádrovým městem (a to zejména obyvatelstva, které se z jádrového města vystěhovalo, avšak zachovalo si k němu vztahy a vazby pracovní a obslužné).
4.3
Dopady urbanizačního procesu na města v České republice83
Jako příklad dopadů urbanizačního procesu jsem zvolila urbanizační procesy města Hradce Králové a jeho zázemí, protože se nejvíce blíží „průměrné hodnotě“ počtu obyvatel tohoto řádu mezoregionálních středisek resp. metropolitního areálu u nás. Předpokládám proto, že procesy a postupy zde popsané budou aplikovatelné i u ostatních středisek tohoto řádu. O skutečném stavu osídlení a procesech v něm probíhajících vypovídají změny v hustotě osídlení a diskutována je zejména hustota obyvatel na hektar (resp. km2). Např. Hnilička uvádí, že „hranice hustoty osídlení, pod kterou se již nelze vyhnout závislosti na automobilu, se pohybuje mezi 30–40 ob./ha …a veřejnou hromadnou dopravu lze přitom smysluplně zavést pouze do oblastí, které vykazují hustotu osídlení minimálně 50 ob./ha. … Městská
80
http://www.czso.cz/sldb/sldb.nsf/i/vysledky_sldb_2001 a http://www2.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/o/412003-casova_rada_1961_2001-6__vyvoj_obyvatelstva_ve_mestech_v_letech_1961_2001 81 Převzato z Hampl, M.: Geografická organizace společnosti v České republice: Transformační procesy a jejich obecný kontext, Univerzita Karlova, Praha 2005 82 Blíže k problematice brownfields např. in Šilhánková, V. a kol.: Rekonverze a revitalizace vojenských brownfields, Univerzita Pardubice 2006 83 Tato kapitola je zpracována s využitím Šilhánková, V. a kol.: Suburbanizace – hrozba fungování (malých) měst, Civitas per Populi, Hradec Králové 2007, str. 234
27
zástavba, kde lze pěšky dojít k nějakému skutečnému cíli, jako je např. obchod nebo pošta, musí mít hustotu osídlení min. 100 ob./ ha.84 Data o hustotě obyvatel v urbanizovaném území se ale v praxi poměrně obtížně získávají, neboť plocha urbanizovaného území se samozřejmě neustále mění růstem města do dosud neurbanizovaných ploch. Z tohoto důvodu bylo možno provést výpočet pouze pro aktuální stav a prognózu dalšího možného vývoje. Počet obyvatel
Rok 2000 2004 2015 (stabilizace ob., růst území) 2015 (pokles ob. dle stáv. tempa, stabilizace území) 2015 (pokles ob. dle stáv. tempa, růst území) 2015 (ob. dle prognózy, stabilizace území) 2015 (ob. dle prognózy, růst území)
98080 94694 94694 89027
Urbanizované Hustota území (ha) obyvatelstva (ob./ha) 3005 32,64 3043 31,11 3481,6 27,20 3040 29,28
89027
3481,6
25,57
92803
3040
30,53
92803
3481,6
26,65
Tab. 2 Hustota obyvatel v urbanizovaném území města Hradec Králové Jak vyplývá z výše uvedené tabulky, tato hodnota pak v roce 2004 byla pro celé urbanizované území města Hradce Králové 31,15 ob./ha, tj. 3115 ob./km2. Dále lze provést v tomto údaji prognózu pro rok 2015, tj. pro návrhové období Územního plánu města Hradce Králové. K tomuto datu navrhuje územní plán k zástavbě dalších 441,6 ha dosud neurbanizovaných ploch. V případě jejich zástavby a zachování současného počtu obyvatel pak můžeme odhadovat optimistickou hustotu obyvatelstva města v roce 2015 na pouhých 27,2 ob./ha a v pesimistické podobě, tj. při klesajícím počtu obyvatel a rostoucí urbanizované ploše dokonce pouhých 25,57 ob./ha. I při variantě počtu obyvatel dle demografické prognózy pro rok 2015 a nezastavění ani jednoho dalšího metru dosud neurbanizovaných ploch bude hustota klesat, a to na 3053 ob./km2. Problémem se stává i plošný růst města, pro jehož zjištění je možné zavést sledování tzv. „indexu plošného růstu města“. Ten vyjadřuje procentuální nárůst plošné rozlohy města ve sledovaném období. V Hradci Králové má pro období 2000–2004 tento index hodnotu: R =
U 04 30,4km 2 = = 1,01 U 00 30,1km 2
Jiným ukazatelem sledování urbanizačního procesu je poměr výměry nově zastavěných ploch na zelené louce k výměře nové zástavby v přestavbovém území (brownfields): I=
∆S 38,089ha = = 6,0 ∆P 6,349ha
Výpočet pro léta 2000–2004 ukázal hodnotu indexu 1,01, což je nárůst zastavěné plochy o 0,4 % při výše uvedeném klesajícím počtu obyvatel města. Provede-li se teoretická extra84
Hnilička, P. Sídelní kaše. Otázky k suburbánní výstavbě rodinných domků, ERA Brno 2005, ISBN 80-7366028-8
28
polace tohoto tempa růstu, lze dojít k závěru, že celé správní území města (vč. rozsáhlého lesního komplexu, údolních niv, řek apod.) by při tomto tempu růstu mohlo být kompletně zastavěno v roce 2402.
2000
25%
27%
29%
31%
33%
35%
3005 Urbanizované plochy
2004
Neurbanizované plochy
3043
Graf 1 Porovnání velikosti urbanizovaného a neurbanizovaného území města Hradce Králové v letech 2000 a 2004 Z kontrolního výpočtu, jak intenzivní zástavba je navrhována/regulována územním plánem pro městem podporované rozvojové lokality města Hradec Králové, bylo zjištěno, že průměr pro rozvojové lokality v Hradci Králové je pro zástavbu rodinnými domy 34,4 ob./ha a pro rozvojové lokality městského typu, tj. zejména blokovou zástavbu bytovými domy, 164,94 ob./ha. 85 Přitom ale územní plán navrhuje do roku 2015 zastavět 441,6 ha nových dosud neurbanizovaných ploch. Samozřejmě ne všechny tyto plochy budou určeny pro funkci bydlení, ale vyjdeme-li z obecně uznávaných urbanistických dat, že funkce bydlení zahrnuje cca 50 % zastavěné plochy měst, bylo by to asi 220 ha ploch pro bytovou zástavbu převážně předměstského charakteru. Velmi jednoduchým výpočtem pak lze dojít k závěru, že by i při takto nízké (v podstatě již mezní) intenzitě zastavění mělo do roku 2015 ve městě přibýt přes 7 500 obyvatel. Srovnají-li se tato data se skutečnou demografickou situací města v uplynulém období, kdy počet obyvatel za těchto 10 let klesl z celkového počtu 100 854 v roce 1993 na 95 195 v roce 2003, celkový úbytek činil za uplynulých 11 let 5 659, což je v průměru úbytek o 514 obyvatel za rok. Naproti tomu naplnění výše uvedených rozvojových lokalit by předpokládalo (při udržení současné hustoty zastavění) trend přesně opačný, tj. přírůstek cca 500 obyvatel ročně. Je ale potřeba poznamenat, že počet obyvatel se v letech 2006 a 2007 stabilizoval, a to na hodnotě 94,5 tisíc obyvatel.
5 Závěr – prognózování vývoje urbanizačního procesu Otázkou tedy je, jak budou urbanizační procesy probíhat v budoucnosti, jakým způsobem ovlivní sídelní strukturu a naopak do jaké míry mohou a budou ovlivňovány plánovacími politikami, zejména územním plánováním. Obecně je možno říci, že urbanizační procesy jistě budou výrazně ovlivňovány a zřejmě i modifikovány plánovacími politikami, které směřují a budou směřovat ke zmenšování disproporcí v rozvoji sídelní soustavy jak v celoevropském kontextu, tak i na úrovni české republiky. V této souvislosti je asi vhodné zmínit základní představy o vzhledu a fungování „usměrněného“ urbanizačního procesu. 85
Rozvojové lokality. Plochy pro bydlení Hradec Králové (katalog), Magistrát města Hradec Králové, oddělení rozvoje města 2002
29
5.1
V evropském kontextu86
Obecně je prognózováno, že hlavní metropolitní areály Evropy budou zesilovat svoji územní pozici. Ekonomické jádro v „Pentagonu“ bude expandovat do střední Anglie, jižních regionů Skandinávských zemí, Porúří a Podunají. Pravděpodobně se vytvoří nová síť významných sídel uvnitř i vně centrálního Pentagonu, např. v Pobaltí nebo v trojúhelníku mezi Vídní, Varšavou a Budapeští, a to i přesto, že nedosáhnou na globální úroveň centrálního Pentagonu. Hlavní města států centrální, východní a jižní Evropy budou směřovat k větší dominanci ve svých národních úrovních urbánního systému. Nedostatečná socioekonomická integrace zvýší segregaci a sociální konflikty v urbánním prostředí. V rámci plánovacích aktivit EU byly vytvořeny tři scénáře možného vývoje evropské sídelní soustavy: a) scénář pokračování současných trendů; b) scénář ponechání volné soutěže; c) scénář uplatnění kohezní politiky. ad a) Scénář pokračování současných trendů Viditelná koncentrace aktivit se bude objevovat v metropolitních areálech centrálního ekonomického prostoru tzv. Pentagonu, ale i v méně „centrálních“ regionech (zejména v regionech hlavních měst jednotlivých států). Výsledkem bude rozšiřování Pentagonu podél hlavních dopravních koridorů ve směru hlavních metropolitních areálů, jako je Barcelona, Madrid, Řím, Glasgow, Kodaň, Stockholm a Oslo, Berlín a Varšava, Praha, Vídeň a Budapešť. Ve stejné době ale budou jiné regiony ekonomicky upadat. Marginalizace některých rurálních prostorů bude pokračovat s nezmenšenou silou. V některých regionech výrazně poklesne množství pracovních příležitostí. Jiné regiony budou postiženy stárnutím populace a snižováním jejího počtu až po kritickou úroveň. Globalizace bude mít vliv na industriální regiony s orientací na technologicky nízké a střední typy výroby. Nejvíce postiženými budou regiony v centrální a východní Evropě.
Obr. 17 Scénář pokračování současných trendů Vnější imigrace bude pokračovat a cílem imigrace budou zejména metropolitní areály vč. metropolí centrální a východní Evropy. Regiony s vysokým turistickým potenciálem a poten86
Territorial futures. Spatial scenarios for Europe, The ESPON Programme and the partners of the ESPON 3.2 project, Belgie 2007
30
ciálem pro trávení důchodu, které mají specifické geografické podmínky (pobřeží, jezera a horské regiony), budou mít příležitost změnit svoji původně zemědělskou charakteristiku a využít svoji specifickou atraktivitu. Řada regionů zejména v jižní Evropě bude ohrožována přírodními katastrofami zejména v důsledku klimatických změn. Ad b) Scénář ponechání volné soutěže Atrakční a polarizační potenciál metropolitních areálů se částečně zvětšuje a koncentruje v tradičním Pentagonu. Pouze několik metropolitních areálů mimo něj je schopno generovat významnější atrakční a polarizační efekt. Regiony s koncentrací jevů a aktivit jsou mnohem více limitovány, než jak by tomu bylo při pokračování současných trendů. Metropolitní areály budou zahrnovat jen část současného Pentagonu, přestože tento bude expandovat v několika hlavních směrech, a to zejména k Vídni a Kodani. Riziko marginalizace zemědělských regionů je mnohem intenzivnější než při zachování současných trendů. Rizikové jsou rovněž četné průmyslové regiony, které procházejí deprivací, a intenzita tohoto rizika se stále více zvyšuje. Vnější imigrační vlivy mají jen částečnou intenzitu. Regiony s vysokým potenciálem pro turismus a trávení důchodů procházejíí podobnými procesy jako při zachování současných trendů, ale regiony se stárnoucí populací jsou spíše venkovské regiony, které se dále rozšiřují. Vliv rizika přírodních katastrof (sucha, požárů a záplav) je intenzivnější než při zachování současných trendů.
Obr. 18 Scénář možného vlivu prostorového vývoje při volné soutěži regionů a metropolitních areálů Ad c) Scénář uplatnění kohezní politiky Celkový obraz evropské prostorové struktury bude roztříštěnější z důvodu atraktivity a polarizace potenciálu metropolitních areálů. Sídelní struktura bude charakterizována větší polycentricitou a rozšiřováním evropského prostoru ve srovnání se scénářem popisujícím pokračování současných trendů. Oproti „trendovému“ scénáři se objeví více dobře prosperujících integrovaných zón mimo Pentagon a také v periferních oblastech. Pentagon bude růst a bude obsahovat větší množství měst mimo svoji dnešní rozlohu. Množství regionů ohrožených marginalizací a ekonomickým poklesem je srovnatelné s trendovým scénářem, ale jejich velikost a intenzita poklesu je menší. Množství regionů s vysokým potenciálem pro turismus a trávení důchodu, stejně jako se stárnoucím obyvatelstvem je
31
více méně podobné. Vliv rizika přírodních katastrof (sucha, požárů a povodní) je mnohem nižší než při pokračování stávajících trendů.
Obr. 19 Scénář možného vlivu kohezně orientované prostorové politiky Z výše uvedeného a z dalších (i starších87) politik a plánovacích nástrojů EU je evidentní, že Evropa se bude ubírat cestou ovlivňování svého prostorového vývoje podle třetího z uvedených scénářů založeného na kohezní politice a bude tím výrazně ovlivňovat prostorový vývoj i v rámci jednotlivých členských států, protože kohezně orientovaná politika směřuje ke snížení prostorové nerovnováhy, většímu oživení demografické struktury, sociokulturní integraci, snížení rizika a dopadů přírodních katastrof a snížení negativních dopadů na zemědělské regiony. Ekonomické a technologické dopady kohezní politiky budou ale pravděpodobně nižší než u dvou zbylých scénářů.
5.2
V České republice
Na základě výzkumu současných urbanizačních trendů v České republice a při srovnání s vývojem, který proběhl v uplynulém období v západní Evropě, lze odhadovat, že budou dále probíhat procesy koncentrace jevů a jejich vztahů v metropolitních areálech, tj. procesy metropolizace a globalizace. Obecně se ve struktuře osídlení u nás předpokládá posílení dominance Prahy na meziregionální úrovni (jak koneckonců vyplývá i z popisu scénářů vývoje na evropské úrovni – viz výše) a dále měřítkový posun v integračních tendencích a významový růst největších center. Celkově půjde zejména o následující typy změn: o další posílení pozice Prahy (v důsledku metropolizace a globalizace); o zvýšení významu ostatních 11 meziregionálních center na úrovni mikroregionální a zároveň oslabení jejich významu na úrovni meziregionální; o mírná redukce počtu mikroregionálních středisek spojená s všeobecným oslabením jejich významu.88
87
Příkladem mohou být Evropské perspektivy územního rozvoje - European Spatial Development Perspectives (ESDP) z roku 1999 88 Hampl, M.: Geografická organizace společnosti v České republice: Transformační procesy a jejich obecný kontext, Univerzita Karlova, Praha 2005, str. 84 a násl.
32
Nejvýznamnějšími prvky systému osídlení jednoznačně do budoucna budou metropolitní areály. V České republice na základě agregovaného ukazatele „územní intenzity/hustoty vzájemných kontaktů obcí“ byla vyhodnocena existence 11 systémů. Kromě dominantního a jednoznačně meziregionálně významného metropolitního areálu Prahy se jedná o následující centra: Ostrava, Brno, Ústí nad Labem, Hradec Králové – Pardubice, Olomouc, Plzeň, Zlín, Liberec, Karlovy Vary a České Budějovice.89 Územně plánovací nástroje na národní i regionální úrovni proto musí do budoucna reagovat na procesy, které ve struktuře osídlení probíhají, a směřovat ke zmírňování jejich negativních důsledků a z nich vznikajících regionálních disparit jak na meziregionální, tak na mikroregionální úrovni. V České republice je zásadním nástrojem pro ovlivňování budoucího prostorového uspořádání a tím i vlastního urbanizačního procesu Politika územního rozvoje ČR. Je to nástroj územního plánování, který slouží zejména pro koordinaci územního rozvoje na celostátní úrovni a pro koordinaci územně plánovací činnosti krajů a současně jako zdroj důležitých argumentů při prosazování zájmů ČR v rámci územního rozvoje Evropské unie.90 Aktuálně platná Politika z roku 2006 stanovuje několik základních priorit prostorového vývoje ČR, a to: • vytvářet předpoklady pro udržitelný rozvoj území; • zlepšit integraci ČR do středoevropského prostoru; • podporovat polycentrický rozvoj sídelní struktury; • zachovat ráz jedinečné urbanistické struktury území, struktury osídlení a jedinečné kulturní krajiny, které jsou výrazem identity území, jeho historie a tradice; • vytvářet podmínky pro lokalizaci zastavitelných ploch v regionech strukturálně postižených a hospodářsky slabých a napomoci tak zejména řešení vysoké nezaměstnanosti; • stanovit podmínky pro hospodárné využívání zastavěného území a zajistit ochranu nezastavěného území; • vytvářet podmínky pro rozvoj a využití předpokladů území pro různé formy cestovního ruchu.91
89
Hampl, M.: Geografická organizace společnosti v České republice: Transformační procesy a jejich obecný kontext, Univerzita Karlova, Praha 2005, str. 92 90 Zákon č. 183/2006 Sb. v platném znění o územním plánovaní a stavebním řádu (stavební zákon) 91 Politika územního rozvoje ČR MMR 2006 dostupné z http://old.mmr.cz/upload/files/uzemni%20planovani%20a%20stav.rad/Politika_UR.pdf
33
Obr. 20 Rozvojové oblasti a rozvojové osy ČR92 Z analýzy rozvojových oblastí dle Politiky je patrné, že v zásadě kopírují existující metropolitní areály (viz výše) s tím, že je doplněna podpora rozvoje areálu Jihlavy, byť tento významu metropolitního areálu nedosahuje. Je zde ale patrná snaha odstranit nevýhody dlouhodobě zaostávajícího území Vysočiny, které má tendenci ke vzniku vnitřní periferie s následnou marginalizací. Naznačené rozvojové osy pak jednoznačně směřují k propojení metropolitních areálů, a to jak vnitrostátně, tak v rámci celého středoevropského prostoru. Popsané rozvojové osy ve směru na Norimberk, Drážďany, Vroclav, Linec a Vídeň jednoznačně korespondují jak se současnými trendy na úrovni celoevropského urbanizačního procesu, tak zejména s usměrňováním prostorového vývoje prostřednictvím kohezní politiky (jak bylo popsáno výše). Na druhou stranu v samotných metropolitních areálech bude stále dominovat zejména proces suburbanizace, a to jak rezidenční, tak i obchodních a zejména výrobních funkcí (funkcí pracovních příležitostí). Z hlediska vlastních výzkumů a výsledků výzkumů řady dalších autorů můžeme suburbanizaci považovat za jednoznačně negativní proces,93 který má řadu negativních dopadů nejen do oblasti územní, ale i environmentální, sociální a ekonomické. Pokračovat budou ale i další procesy, jako je prohlubování územní dělby práce (metropolitní ekonomika) aj. V oblasti prostorového uspřádání na úrovni jednotlivých metropolitních areálů a sídel bude do budoucna třeba co nejvíce eliminovat negativní důsledky suburbanizace, protože vedle negativních územních a ekonomických dopadů je nutno podtrhnout, že dochází i k významné redukci sociálních interakcí v důsledku suburbánního rozptylu. Je neprozkoumanou otázkou, do jaké míry je může nahradit interakce internetem a dalšími elektronickými médii a jak se změní chování lidí, pokud nebudou komunikovat fyzicky.
92
Politika územního rozvoje ČR MMR 2006 dostupné z http://old.mmr.cz/upload/files/uzemni%20planovani%20a%20stav.rad/Politika_UR.pdf 93 Např. Hnilička, Gremlica, Baše, Cílek, Sýkora a další – blíže viz literatura
34
Z výše uvedeného vyplývá, že v rámci územního plánování sídel a metropolitních areálů je třeba se pokud možno co nejvíce přiblížit představě tzv. „trvale udržitelného města“, kdy trvale udržitelné město je definováno jako „soubor malých hustě osídlených čtvrtí, z nichž každá má mnohoúčelové jádro, které je snadno dosažitelné pěšky nebo dojížděním z méně hustě osídlených obytných částí“.94 Sídlo dnes totiž už nemůžeme chápat jako striktně a puristicky oddělené funkční zóny, ale musíme směřovat k promíšení funkcí tak, aby bylo dosaženo pestrého koloritu městského prostředí vstřícného svou obytností (zvyšováním urbanity). Vedle toho principy dopravního uspořádání by měly vycházet z funkční organizace, provozních kritérií a dopravního členění území města na jednotlivé dopravní zóny tak, aby byl optimalizován celkový objem přepravní práce. Protože suburbanizace je v podstatě rozmělňování města na systém předměstí, je třeba přistoupit k urbanizaci předměstí. Znamená to vytváření kvality kontaktů a vztahů, vybavení aktivitami a tvorby prostředí pro tyto aktivity, vztahy a kontakty. Proto, abychom mohli vytvořit trvale udržitelné město, nebo zjednodušeně řečeno proto, abychom vůbec mohli znovu začít tvořit město, musí nastat „radikální odklon od plánování pěstovaného na počátku 20. století“.95 Vedle toho je nutno znovu prosadit urbanismus jako tvořivou disciplínu, která musí opět zaujmout své postavení, namísto dnešních kritérií ziskovosti zástavby jako jediného kritéria pro nově zřizované shluky (fragmenty) zástavby.
94 95
Hájek, P. (ed.): Agenda 21 pro udržitelnou výstavbu, CIB Report Publication 237, ČVUT v Praze 2001 Hájek, P. (ed.): Agenda 21 pro udržitelnou výstavbu, CIB Report Publication 237, ČVUT v Praze 2001
35
Seznam obrázků Obr. 1 Míra urbanizace jednotlivých států světa ....................................................................... 7 Obr. 2 Geopolitická a geoekonomická osa Evropy a poloha České republiky .......................... 9 Obr. 3 Vývoj prostorové struktury sociálně geografického systému........................................ 11 Obr. 4 Schéma přímé urbanizace............................................................................................. 13 Obr. 5 Schéma nepřímé urbanizace ......................................................................................... 13 Obr. 6 Schéma suburbanizace.................................................................................................. 14 Obr. 7 Schéma deurbanizace ................................................................................................... 15 Obr. 8 Návrh Broadacre City od F. L. Wrighta....................................................................... 16 Obr. 9 Howardovo schéma Zahradního města budoucnosti.................................................... 19 Obr. 10 Regulační plán města Olomouce, C. Sitte 1895.......................................................... 20 Obr. 11 Regulační plán města Hradce Králové, Josef Gočár, 1926–1928 ............................. 20 Obr. 12 Obytný soubor Marles-Les Grandes Terres u Paříže................................................. 22 Obr. 13 „Kolonie“ nových rodinných domů............................................................................ 23 Obr. 14 Zhodnocení globalizace na území EU ...................................................................... 24 Obr. 15 Změna hierarchizace středisek formou velikostně významové diferenciace nodálních a nadnodálních (metropolitních areálů) center ............................................................... 25 Obr. 16 Podíl městského obyvatelstva v okresech ČR ............................................................. 26 Obr. 17 Scénář pokračování současných trendů ..................................................................... 30 Obr. 18 Scénář možného vlivu prostorového vývoje při volné soutěži regionů a metropolitních areálů ............................................................................................................................... 31 Obr. 19 Scénář možného vlivu kohezně orientované prostorové politiky ................................ 32 Obr. 20 Rozvojové oblasti a rozvojové osy ČR ........................................................................ 34
Seznam tabulek Tab. 1 Změny v počtu obyvatel jádrových měst a jejich mikroregionů 1. stupně mezi lety 1991 a 2001............................................................................................................................... 27 Tab. 2 Hustota obyvatel v urbanizovaném území města Hradec Králové ............................... 28
Seznam grafů Graf 1 Porovnání velikosti urbanizovaného a neurbanizovaného území města Hradce Králové v letech 2000 a 2004........................................................................................... 29
Literatura Baše, M., Cílek. V.: Krajina domova v době rozpadu města a přeměny venkova, Veřejná správa 19/2006 Bauman, Z.: Globalizace. Důsledky pro člověka, Mladá fronta Praha 2000, ISBN 80-2040817-7 Čermák, Z.: Transformační procesy a migrační vývoj v České republice In Geografická organizace společnosti a transformační procesy v ČR, DemoArt Praha 2001 Evropské perspektivy územního rozvoje, 1999 dostupné z: http://www.uur.cz/default.asp?ID=892 Goodall, B.: Dictionary of Human Geography, 1st ed. London: Penguin Books, 1987 Gremlica, T.: Hrozba jménem Urban Sprawl: Chaotický růst městských aglomerací ohrožuje i Českou republiku, Veřejná správa 26/2001 Hájek, P. (ed.): Agenda 21 pro udržitelnou výstavbu, CIB Report Publication 237, ČVUT v Praze 2001 Hall, P.: Cities in Civilization, HarperCollinns, London 1997 Hampl, M., Gardavský, V., Kühnl, K.: Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR, Univerzita Karlova, Praha 1987 Hampl, M. a kol.: Geografická organizace společnosti a transformační procesy v České republice, Praha: Univerzita Karlova, 1996 Hampl, M.: Geografická organizace společnosti v České republice: Transformační procesy a jejich obecný kontext, Univerzita Karlova, Praha 2005 Hnilička, P.: Sídelní kaše. Otázky k suburbánní výstavbě rodinných domků, ERA Brno 2005 Honzík, K.: Co je životní sloh, Československý spisovatel, Praha 1958 Horská, P., Maur, E., Musil, J.: Zrod velkoměsta. Urbanizace českých zemí a Evropa, Paseka, Litomyšl 2002 Howard, E.: Gartenstädte von morgen, Berlin 1968 Hrůza, J.: Slovník soudobého urbanismu, Praha: Odeon, 1977 Hřebík, Š., Třebický, V., Gremlica, T.: Manuál plánování a vyhodnocování udržitelného rozvoje na regionální úrovni, EnviConsult s. r. o., MMR ČR, Praha 2005 Koutný, J.: Koncepce moderního urbanismu, UUR Brno 2005 Koutný, J.: Urbanistické aspekty suburbanizace (prezentace) in odborné kolokvium Suburbanizace – hrozba fungování malých měst, Univerzita Pardubice 18. 5. 2006 Krier, L.: Architektura volba nebo osud, Academia, Praha 1997 Kučerová, Z.: Prostorová analýza charakteristik osídlení, obytné funkce a diferenciace území Hradce Králové a zázemí, 2003 Létal, A., Smolová, I., Szczyrba, Z.: Transformace příměstské krajiny, Urbanismus a územní rozvoj 4/2001 Maier, K. (ed.): Urbanistická čítanka 1., vybrané texty urbanistické literatury XX. století, Česká komora architektů, Praha 2000
37
Markvart, J.: Suburbanizace, pěší pohyb a krajina. Příklad města Brna, Urbanismus a územní rozvoj 5/2002 Metodické listy Společných evropských indikátorů udržitelného rozvoje (ECI), dostupné z: www.timur.cz Mulíček, O.: Prostorové suburbanizační změny v JZ sektoru velkého Brna. Acta Facultatis Studiorum Humanitatis et Naturae Universitatis Prešoviensis XXXII – Folia Geographica č. 3, 1999 Ouředníček, M.: Suburbanizace v kontextu urbanizačního procesu, dostupné z: http://www.natur.cuni.cz/~slamak/uvm/suburb.html Politika územního rozvoje ČR MMR 2006 dostupné z: http://old.mmr.cz/upload/files/uzemni%20planovani%20a%20stav.rad/Politika_UR.pdf Přinosilová, M. a kol.: Příklady regulativů v územně plánovací dokumentaci, UUR Brno 1998 Sitte, C.: Stavba měst podle uměleckých zásad, ABF, Praha 1995 Sýkora, L. (ed.): Suburbanizace a její sociální, ekonomické a ekologické důsledky, Ústav pro ekopolitiku 2002 Sýkora, L.: Teoretické přístupy a vybrané problémy v současné geografii, 1. vydání, Praha, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy, 1993 Šilhánková, V. a kol.: Rekonverze vojenských brownfields, Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006 Šilhánková, V.: Revitalizace centrálních částí měst, disertační práce, Fakulta architektury VUT v Brně 2000 Šilhánková, V. a kol.: Suburbanizace – hrozba fungování (malých) měst, Civitas per Populi, Hradec Králové 2007, str. 234 Šilhánková, V.: Teoretický úvod k problematice mikroregionů in Pápol, T., Pavlas, M. (ed.) Problémy mikroregionů při tvorbě společných projektů, Civitas per Populi, Hradec králové 2006 Territory matters for competitiveness and cohesion. Facets of regional diversity and potentials in Europe, ESPON Synthesis Report III, results by autumn 2006, ISBN 29599669-4-5 Urbanistické ukazatele pro Komplexní bytovou výstavbu, Ministerstvo výstavby a techniky ČSR, 70. léta 20. století Weclawowicz, G.: Geografia spoleczna miast, Wydawnictwo naukowe PNW, Warszawa 2003, str. 67, ISBN 83-01-14050-X Zákon č. 183/2006 Sb. v platném znění o územním plánovaní a stavebním řádu (stavební zákon) Zásady a pravidla územního plánování: Názvosloví. VÚVA, Brno 1983 Zemánková, H.: Rekonverze starých továren, VUT v Brně 1991
38
Summary Changes in the spatial organisation of people, functions, contacts and information are the basic processes of the development of society in all spheres. The process of urbanisation and actual urbanisation are perceived as a fundamental socio-economical, cultural-social and spatial process which describes and documents these changes. Thus, in the broadest definition, urbanisation is perceived as the “concentration of economic and cultural life into large cities at the cost of the countryside” or also “as the share of inhabitants living in cities.” Current urbanisation processes are undergoing distinct changes, primarily as a result of the onset of the so-called new economies around the 1980s and in relation to the development of so-called information societies. The concept of new economies as the conception of the economy of networks (the internet) brings the development of new forms of communication. The development of these new forms of economics has a significant influence on changes in society and thus its spatial organisation and form. It is also necessary to realise that residential dynamics and the urbanisation process are not a homogenous process and that spatially, it is distinctively different. On a theoretical level, we can basically encounter two basic concepts of the urbanisation process; the socio-geographical concept and the urbanistic concept. Each of these concepts examines urbanisation from relatively different aspects. The socio-geographic concept perceives the momentum element process of man as fundamental and its social and spatial mobility and territorial changes as the results of this mobility, as opposed to the urbanistic concept, which primarily describes spatial changes with a certain significance of man in the background and its mobility in this process. The socio-economic geography theory perceives urbanisation as a “process of modernisation and concentration of the population,” it describes it as a part of the so-called concentration process, i.e. as the process leading to forming new – developmentally higher hierarchical organisations of social-geographical systems, respectively systems of settlement. In principle, two aspects of urbanisation are differentiated; first of all the external changes in the organisation of society, the growth of city inhabitants and the increase in the territorial concentration of the population and plus, attention is focussed on internal changes in the organisation of society. In regards to the socio-geographical concept, there are two forms of urbanisation; extensive urbanisation, i.e. the growth process of cities, respectively the identification of the process of the growth of the territorial concentration of the population with intensification urbanisation (sometimes referred to as indirect urbanisation), which is characterised as a complex process of operations and the appropriation of urban forms of behaviour and the organisation of life, urban culture and urban forms of social contacts and the values of inhabitants, who do not live in cities. The urbanistic theory defines urbanisation somewhat differently, which sees a “versatile social-economic process distinguished by inhabitants moving into cities, the growth of cities, changes in the functional use of residential territory, concentrations, intensifications and differentiating urban types of activities (functions) or production in a broader sense, the establishment of new forms and spatial structures of contacts, culture, systems of value orientation etc. The urbanisation process is described in several phases in the urbanistic concept – firstly, the influx of inhabitants into all city centres, then primarily into the largest cities. Once it is saturated, suburbanisation takes place, sometimes even de-urbanisation (a decrease in the number of inhabitants in urban residential territories). The last definable spatial type of urbanisation process is – simply said, the “return of inhabitants to cities.”
39
In the current European context, the influence of the concentration of economic activities and population growth has formed a centre in the shape of a so-called “Pentagon” between London, Hamburg, Munich, Milan and Paris. Among others, this suggests that the Czech Republic still does not belong among the significantly exposed territories in Europe. However, its position within the scope of exposure is increasing and in a European context we can thus notice an increase in its overall significance over the past 20 years from the position of a neutral to a slightly peripheral position to a rather medium exposed position, considering further increases in exposure in the future. The urbanisation rate of the Czech Republic is 74.6%, which means that it ranks among countries where the urbanisation processes are rather advanced, although it does not belong among the leaders in this category. In the case of the Czech Republic, the peak of urbanisation changes did not take place until recently, when a fundamental twist in the orientation of our society’s development took place. The termination of the formation of the industrial type of geographical organisation can thus be considered the initial state for both a closely perceived post-totality transformation, and for the entry of a widely perceived post-industrial trajectory. Urbanisation processes will surely be significantly influenced and apparently even modified by planning policies, which head in this direction and will head towards decreasing the disproportions in residential development in a European context and on the level of the Czech Republic. Within the scope of EU planning activities, three scenarios were created for the possible development of European residential systems: a) the scenario with the continuation to current trends; b) the scenario retaining free competition; c) the scenario implementing cohesive policies. Based on research performed on current urbanisation trends in the Czech Republic and in comparison with development, which took place in the past in Western Europe, it is possible to estimate that the processes of the concentration phenomenon will continue and their relations in metropolitan areas, i.e. processes of metropolisation and globalisation.
40