Číslo 42 - Duben 2009
www.revo.cz.tc
časopis NEZÁVISLÉ ORGANIZACE MLÁDEŽE REVO
Přináší Obama skutečnou změnu?
čtěte na stranách 8 a 9!
Kuba - jaká je pozice socialismu? více na straně 10!
VLÁDA PADLA!
Co bude s Radarem?
hlavní téma
2
číslo 42
Na začátku cesty z topolánkovské pasti Třebaže jsme si v úterý 24.března připomínali smutné desáté výročí imperialistického bombardování Jugoslávie, radost z pádu současného vládního kabinetu to nikterak nepotlačilo. Ano, je tomu tak – naší ostudné, vlastizrádné, mafiánské, asociální, neoliberální, zkorumpované, arogantní... (doplňme si další relevantní negativní přívlastky) vládě, vedené primitivním, arogantním, asociálním, zkorumpovaným, mafiánským, vulgárním, prolhaným... (i zde si doplňte další přívlastky) ing. Mirkem Topolánkem, absolventem lampasáckého gymnázia a bezesporu nejhorším předsedou vlády za poslední roky, byla v parlamentu vyjádřena nedůvěra. Událost jistě velmi potěšující a ještě nedávno sotva předpověditelná (stačí připomenout závěr našeho článku na webu z poloviny března o Straně azurových, ve kterém se pravilo, že vláda ,, už s nejvyšší pravděpodobností dokončí svoji misi hrůzy a zůstane až do června 2010“). Na bouřlivější oslavy je však stále brzy.
,,Íčko“)? Jistěže nikoliv. Základní Tlustého motivací bezesporu byla obrovská averze k Topolánkovi, který jeho, fungujícího ještě před lety v podstatě coby symbol Modré šance, nechal z různých osobních důvodů (mj. i kvůli tomu, že Tlustý byl vždy větším miláčkem Klause, což se ješitnému Mirkovi zaručeně nemohlo líbit) vyšachovat z ministerstva financí (kam poté nastoupil přizpůsobivější lidovecký had Kalousek). Logicky tak musela následovat série naschválů ze strany řadového poslance Tlustého a příznačných reakcí ze strany Topolánka (jako je mj. dodnes neobjasněná kauza okolo údajných kompromitujících materiálů na Tlustého, které nemohl vlastnit nikdo jiný než Dalík). Všechny Tlustého kritické šlehy proti Topolánkovi, že prý nedodržuje původní program ODS, jsou už pouhým krycím manévrem - sám dobře musí vědět, že populistické sliby z podvodné předvolební smlouvy ODS těžko může jakákoli pravicová vláda z principu splnit a navíc co do asociálnosti Topolánkovy reformy za původním programem ODS rozhodně nezaostávají (pouze jsou doplněny
Praha, 26.3.2009: Topolánek předává prezidentu Klausovi demisi své vlády. Pro vládu smrtící skóre 101:96 bychom správně měli interpretovat jako důkaz, že nejen opozici, ale už i modrým a azurovým přeběhlíkům došla s počínáním této hrůzovlády veškerá trpělivost. Každému alespoň trochu slušnějšímu člověku se při vší možné soudnosti muselo udělat mdlo z eskalace vládních kauz z poslední doby, ať už z Dalíkových pokusů z přímého pověření premiéra o ,,mediální pomoc“ přeběhlíkovi a defraudantovi Wolfovi nebo ze stále tragičtějšího vývoje případu justiční mafie. Nemysleme si ale, že jinak hodnotné rozhodnutí Zubové, Jakubkové, Tlustého a Schwippela hlasovat pro nedůvěru bylo stoprocentně dílem jejich svědomitosti. Na to už příliš tyto postavičky české pravicové scény známe až moc dobře. Cožpak je po morální stránce takový Tlustý (mafiánem Mrázkem přezdívaný ,,Téčko“) menším gaunerem než Topolánek, Nečas, Dalík nebo Langer (týmž Mrázkem pro změnu přezdívaný
o rádobyekologická opatření azurového Bursíka a obešly se bez úchylných výmyslů pana Tlustého typu rovného DPH či rovného důchodu). Tlustý doposud vládu vždy podržel, podpořil i jím tolik kritizovaný reformní balík. Nemohl si však vybrat lepší čas na mstu proti Topolánkovi než dnes, v době, kdy předsedá Radě EU. Případ dalšího ,,zrádce“, poslance Schwippela, je o něco složitější. Na rozdíl od pomstychtivého technokrata Tlustého se tento donedávna ještě naprosto neznámý poslanec jeví jako velmi naivní a oddaný ctitel klausovského proudu uvnitř ODS. Proto své vyjádření nedůvěry argumentoval výhradně odporem k Lisabonské smlouvě a srdceryvnou obhajobou Klause, kterého před časem Topolánkův ,,Bormann“ Dalík (velký znalec nacismu) přirovnal k Henleinovi - což se každého zarytého klausovce přirozeně muselo dotknout. Nepochybujme
proto, že za Schwippelovým rozhodnutím stojí negativní Klausův postoj k Topolánkově vládě, ve které sedí jeho neoblíbení ,,páni Bursíkové“ (Klause se totiž dosud chytá paranoia, že kariérista Bursík a jeho rodinný azurový klan jsou jakýmsi ekoteroristy). Nepochybujme také, že na spekulacích o možném komplotu Klause, Béma a Paroubka zrnko pravdy jistě bude. Symbolické Klausovo vystoupení na sjezdu ČSSD, soukromý rozhovor Paroubka s Klausem u kávy a dlouhodobě vstřícný vztah Paroubka k Bémovi svědčí o mnohém. Přesné důkazy samozřejmě nejsou dostupné, když ale víme, jak Klausovi silně vadí Topolánkovo ,,pohavlování“ ODS, bylo by nepochopitelné, kdyby s ním pragmatický Paroubek jakési nepřímé spojenectví proti společnému nepříteli neuzavřel. Schwippel tedy může být nejen klausovský idealista, ale také vědomou Klausovou loutkou. Co se týče jeho taktéž nezařazeného modrého druha Ranince, jenž nakonec přece jen vládu podržel z obav před ,,nástupem levice“, zde je předpokladátelné, že jednal s přesvědčením, že by si ještě na čas, dokud tu ještě bude vládnout současná koalice, zachoval své teplé poslanecké korýtko a svým hlasováním pět minut před dvanáctou ubezpečil Topolánkovské bolšinstvo o své dosud nevyprchalé loajalitě (jaká by mu případně mohla přinést v budoucnu i velmi zajímavé politické místečko, tak jako se to povedlo do kongresu ODS ještě probémovskému Bendlovi). Dnes už i z azurové strany vyloučené Zubová s Jakubkovou příliš nezakrývaly, že se k opozičnímu návrhu přidaly především na základě čerstvých zkušeností, kdy je Martin s Katuškou silou vykopnuli z azurové strany a tím se jich definitivně zbavili. Zde se není třeba déle zastavovat – šlo podobně jako u případu Tlustého o malou osobní mstu. Je možné, že s Topolánkovci a Bursíkovci mají některé opravdové programové neshody, sotva by se ale dalo říci, že by skutečně zastupovaly ,,levicový proud“. Zapomenout jim (stejně jako Kuchtové a dalším ,,zeleným levičákům“) nelze jejich nezanedbatelnou úlohu při zmodrání Strany zelených (sama Jakubková do SZ vstoupila, aby podle jejích vlastních slov podpořila Bursíka!) a – ještě do počátku minulého roku – naprosto ochotné sezení v koaličních lavicích, při němž zvedaly ruce pro všechny možné vládní zrůdnosti (Topolánkův protilidový batoh byl pro ně samozřejmostí). Vzdorovat začaly teprve tehdy, když se naplno stupňovaly konflikty uvnitř SZ, to nic neměnilo na tom, že vládu, třebaže s reptavým divadýlkem kolem, stále dokázaly podržet. Co o těchto dvou poslankyních vypovídá nejlépe je asi jejich prohlášení, že programového prohlášení vlády si nepřestaly cenit, akorát se ho prý vláda nedrží. Ano, je tomu tak – protibursíkovské rebelky Zubová a Jakubková se hlásí k textu, který kromě již v rámci deforem schválených asociálností a planých slibů obsahuje i body jako je transformace zdravotních pojišťoven na akciové společnosti! Současný koaliční projekt, který za Bursíkova přispění de facto urychlil úpadek Strany kdysi zelených, je pro ně stále ten nejpřijatelnější. Akorát jim, překvapivě, vadí lidé jako je ministr životního prostředí a ministr školství… Buďme ovšem rádi, že se tentokrát přece jen rozhodly
duben 2009 hlasovat správně a nenechaly se nalákat ani na škemrání premiéra Topolánka, ani na úlisnost předsedy Bursíka, který se pokusil apelovat na jejich zelené smýšlení tím, že zveličil údajné ekologické úspěchy jeho vlády (které máme vnímat dnes, kdy se zhoršuje ovzduší, cena energií stoupá a nákladní kamionová doprava se na železnici stále nepřesouvá) a současně upozornil na ,,ropáckou nebezpečnost“ ČSSD, která by měla tu drzost ze státních peněz dostavět Temelín a nikoliv bursíkovsky dotovat ,,bio-byznys“. To stále nic nemění na tom, že obě dámy jsou jedny za osmnáct, zatímco bursíkovci bez dvou za dvacet.
Schwarzenberg spící, Kalousek se divící Tolik ke ,,zrádcům a odpadlíkům“, bez kterých by Topolánek ve čtvrtek 26.3. Klausovi demisi ještě nepředával. Zastavme se ještě u dnes naštěstí již ustupující Topolánkovy vlády. Od loňského kongresu ODS prošla pozoruhodným vývojem. Konečně v ní proběhly výrazné personální změny, velkou úlevu pro národ znamenal odchod zrůdného Julínka i s jeho Cikrtem, žádná škoda rozhodně nebyla ani odcházejícího Řebíčka a Čunka. Náhradníci, kteří na místa těchto ministerských škůdců přišli, sice znovu vyvolali zděšení (zkrachovalý hejtman Bendl, zkrachovalý senátorský kandidát Kocáb, diletantská julínkovka Filipiová), nicméně žádné ,,ozdravovací reformy“ se jim už nepodařilo prosadit a proto je raději dobrovolně stáhly, stejně jako se smlouvami o radaru. Vzhledem k nynější
Paroubek se smějící, Sobotka přemýšlející jasné situaci této skvělé vlády už je jen malá možnost, že by se ještě podařilo protlačit například nápady ministryně Filipiové (ve skutečnosti ještě z dílny Julínka a spol.), to jen ministr Kalousek stále hrozí, že privatizace pražského letiště musí být a basta (byť s ním nesouhlasí i jeho vlastní strana, se kterou je však tento myšlenkový a charakterový ODSák spojován už spíš jen formálně). Co je však velmi nepříjemným faktem – vládě a jejím představitelům se za posledního čtvrtroku podstatně zvýšila důvěra u občanů a bohužel také ODS se začaly výrazně zvyšovat preference. Při všech oprávněných výhradách vůči práci výzkumných agentur typu proodesáckého Medianu i často velmi zcestného CVVM je nutné připustit, že u části
Pád vlády voličů musela ,,strana i vláda“ zabodovat. Evropské předsednictví, byť ve skutečnosti řízené hlavně eurobyrokraty, zkrátka musí u mnoha, proč to nenapsat, natvrdlejších voličů vyvolávat velmi pozitivní dojem. Vždyť země teď dostává pravý punc důležitosti, naše po všech stránkách nezávislá média to zdůrazňují, podívejme na toho Mirka, je teď všude vidět, jak krásné je sledovat, když ho poplácávají po zádech všichni významní europravičáci jako je Barosso, to se přece musí ocenit, jeho straně patří náš hlas, i když jsme ho ještě nedávno moc nemuseli! A je nám jedno, že semtam něco on a jeho tým dost diplomaticky zkazí (viz. události kolem plynové krize nebo kolem agrese v Gaze, aféra s Entropou, Topolánkův protiobamovský výlev týden před zasedáním skupiny G20..). Topolánkovi a jeho spojencům se tak vrátilo sebevědomí, což ho samozřejmě nenutí, aby poníženě provedl sebereflexi svých dosavadních kroků (především těch ,,protikrizových“), naopak, nyní se agresivně (či spíše topolánkovsky uboze) pustil do svých soupeřů, konkrétně tedy do ČSSD. Začalo to založením mimořádně pokleslého protisocanského webu ČSSD proti vám (jehož hlavním strůjcem je známý intelektuální gigant Zahradil), pokračuje se možným zneužitím bezpečnostních složek v jím nafouknuté kauze Savoy. Kdo ví, třeba na sociální demokracii opět vyplodí novou Kubiceho zprávu… Pevně proto doufejme, že na veřejné mínění zapracují současné neomluvitelné kauzy vlády v demisi a Topolánkovi se tak vrátí zasloužená ,,popularita“ z nedávných dob, kdy ještě nemohlo na lidi působit europředsednictví. Když už byly zmíněny průzkumy – bleskový průzkum STEMu, zpracovaný na žádost Jiřího Paroubka, jehož se zúčastnilo 1065 respondentů, potvrzuje, že 56% oslovených lidí je spokojeno s pádem Topolánkovy vlády a 60% z nich nechce, aby byl Topolánek znovu pověřen sestavením vlády. Jde rozhodně o reprezentativnější průzkum než jaké jsou z výrobny provládního Medianu a o tom, že by Topolánkova končící vláda znamenala pro lidi katastrofu, v žádném případě nevypovídá. Je velmi nešťastné, ale bohužel pro český národ typické, že se u nás tolik nedouků dalo zmámit Topolánkovou eurošaškárnou. A propos, kde nyní byli ti, co Topolánkovu vládu podrobovali kritice, proč alespoň demonstracemi nemanifestovali v posledních dnech a týdnech, aby vláda korupce a zrady konečně vypadla? Například takoví odboráři, kteří toto konali právě v časech posledních týdnů Klausovy vlády. Že by se i ti nechali zblbnout evropským předsednictvím, které je ,,přece důležité“ a právě s ohledem na ,,stabilitu“ by se Topolánkovi neměl rušit ,,klid k práci“? Zůstaňme střízliví a přiznejme si: ne masová nespokojenost pracujících projevovaná demonstracemi, stávkami a obecně třídním bojem, ale osobní spory, žabomyší hádky a ubohé politikaření přeběhlíků jsou příčinami pádu Topolánkova kabientu hrůzy. Topolánkova vláda sice končí, lepší časy však zatím nenastávají. Bude ještě zajímavé sledovat, kam se posune jednání kolem sestavování nové vlády. Prezident Klaus odmítl vládu postavenou na přeběhlících a chce stabilní vládu podloženou minimálně 101 hlasy. Uvidíme, komu se ji podaří sestavit, podle propočtů by se to nepovedlo ani Paroubkovi, ani Topolánkovi. Maximálně by se to podařilo jim oběma ve velké koalici, která
3 je ale vyloučená. Nebo ne? V tomto systému (na něhož coby esenciální prohnilý zdroj všech problémů tentokrát výstižně upozornili někteří komunističtí poslanci při projednávání nedůvěry vládě) se nyní za nejlepší z možných variant vládních variant hodí společná vláda ČSSD s KSČM (ano, KSČSSD, ono ,,nebezpečí pro naši demokracii i ekonomiku“, jak by dodali hyeny z Junge Front Heute, odeesáčtí zbohatlíci z Hospodářské komory, legrační diskutér ,,kpmg“ z našich webových stránek, ekonomičtí tydýtové ze všech vládních či provládních NERVů a jiní poskokové
Zubová ukazující a Jakubková sledující kapitalismu). Pokud se Češi vážně nezblázní a nepodpoří jinou, namodralejší variantu, anebo pokud Paroubek zvolí zrádnou koaliční variantu sociálnědemokratických hejtmanů Jihomoravského nebo Jihočeského kraje a nikoliv Plzeňského a Moravskoslezského, bylo by dobré se k čistě levicové vládě dostat cestou předčasných voleb, které by se měly konat nejlépe na podzim tohoto roku. Jestliže by do té doby někdo měl řídit vládu, tak v žádném případě Topolánkové a Langerové, nýbrž neutrální byrokratičtí odborníci, hledající podporu napříč politickým spektrem („komunistické extrémisty“ nevyjímaje) a neprovádějící žádné privatizační a reformní kroky (tedy rozhodně žádná mutace
Topolánek ukazující a odstupující Tošovského vlády, ve které seděl i finanční génius Pilip a dnešní likvidátor zelené strany Bursík). Takováto vláda by pochopitelně měla účinněji bránit české pracující před krizí, nikoliv jen zbohatlické podnikatele, jak to dosud dělá Topolánkův tým. Systém, ve kterém žijeme, je celkově špatný, můžeme opakovat neustále. Je ale nutno dodat, že i v něm je možné si vybrat mezi menším a větším zlem. Větší zlo právě nedávno podalo demisi. Dělejme vše pro to, aby se už nikdy nevrátilo byť v těch nejrafinovanějších formách. Vláďa, Revo Praha
Proti NATO
4
číslo 42
10 let ve zločinecké organizaci NATO je zárukou bezpečnosti! NATO je zárukou svobody a demokracie! Bez našeho členství v NATO bychom nebyli nic, případně satelitem Kremlu! Přibližně takto formulovaná hesla se stále stejně tupým tendenčním obsahem slyšíme z mainstreamových médiích od našich neslavných pravicových a žel i některých levicových politiků právě v této době, kdy máme již deset let od našeho vstupu do Severoatlantické aliance. Členství v alianci dnes podle průzkumů veřejného mínění většina občanů podporuje. Že by důkaz opravdové ušlechtilosti NATO? To určitě. Občané našeho státu (resp. jen ti, kteří jsou dotazováni agenturami pro veřejné mínění) se stali oběťmi dlouhodobé propagandy, kterou, až na KSČM, na politické scéně shodně vedou všechny parlamentní strany, přestože ČSSD se v poslední době alespoň ústy svého místopředsedy Zaorálka snaží o racionálnější a objektivnější pohled na skutky tohoto odporného vojenského paktu. Celý tragický příběh začleňování ČR do NATO začal ještě v dobách, kdy jsme byli členy jiného imperialistického paktu – Varšavské smlouvy. Tenkrát byl budoucí vášnivý proamerický rektální alpinista Havel filosofujícím disidentem, často lživě a vulgárně, nicméně mnohdy také pravdivě vykreslovaný normalizačním tiskem coby nepřítel socialismu a agent západu. Že byl miláčkem západních kruhů a dostával od nich i nemalé finanční obnosy je dnes velmi dobře známo (o jeho možném propojení s CIA je už možné jen vážně spekulovat), ovšem v té době zatím nebylo tolik jasné, co je tento milionářský synek vlastně zač. V té době se prezentoval dokonce jako socialista, příznivec alternativní kultury a vesměs jako člověk humanisticky až antimilitaristicky smýšlející, což mu přineslo uznání od nezávislých levicových kruhů jak u nás, tak i v zahraničí. V roce 1985 se stal společně s dalšími chartisty (jako byl levicový reformista Šabata nebo tehdejší levicový radikál Uhl) signatářem zajímavého dokumentu Pražská výzva, který byl adresován mírovému kongresu v Amsterdamu a v němž se naprosto správně konstatovalo, že jak Varšavská smlouva, tak NATO jsou ve své podstatě stejně vadné vojenské bloky, které by měly být současně rozpuštěny, čímž by mělo dojít ke sjednocení Evropy mírovou cestou. Utekly čtyři roky, byrokraté si vyměnili významné posty a Havel se stal prezidentem. Přízeň davů si získával kouzelnými proklamacemi o tom, že není nepřítelem socialismu, který chce obnovit kapitalismus; jak bude skálopevně trvat na tom, aby se zlepšila životní úroveň především těch chudších občanů, že se nebude giganticky zdražovat a růst nezaměstnanost apod. Mezi těmito ,,bonmoty“ rozhodně nezapadla ani jasně formulovaná věta: ,,Již do žádného paktu nepůjdeme“. Nádherná slova, jaká musela tehdy na občany zapůsobit. Leč časy se v průběhu
90. let mění, novodobá buržoazie se už silně zabydlela ve svých korýtkách a prudkým tempem nasměrovala vývoj naší země (v rozporu s havlistickými řečmi z období přelomu) do asociálního kapitalistického tunelu. Logicky jsme si ani geopoliticky nemohli udržet žádnou vysněnou ,,sametovou“ nezávislost. Imperialistické mocnosti pochopitelně nevyslechly myšlenky Pražské výzvy a svůj pakt si na rozdíl od předáků Varšavské smlouvy nezrušily. Naopak, přes původní ujišťování, že na východ se NATO rozšiřovat nebude, zahájily etapu pohlcování zemí bývalého východního bloku (o rozšíření NATO o ČR, Polsko a Maďarsko se definitivně rozhodlo na Summitu NATO v Madridu roku 1997). Havel se stal prodlouženou agitátorskou rukou NATOidních papalášů, nejinak než vstřícně až fanaticky příznivě se k integračnímu procesu postavila naše tehdejší báječná modrá vláda (ačkoliv podle samotného Havla se jejímu předsedovi Klausovi do NATO moc nechtělo). Průzkumy veřejného mínění příliš vřelé ke vstupu do NATO nebyly – po rozpuštění Varšavské smlouvy v roce 1991 podle agentury IVVM podporovalo vstup do NATO pouze 39 % občanů, ani výsledky v dalších letech nebyly o moc lepší, jen zřídka se objevoval výsledek nad 50 %. To ale vládnoucí třídě nijak nebránilo, aby zahájila tupou brainwashingovou propagandu na podporu vstupu. K tomu jí samozřejmě posloužila média včetně těch veřejnoprávních, na obrazovce Železného Novy nás režimní umělci (či spíše komedianti) přesvědčovali, že
NATO je úžasná věc (asi jako Varšavská smlouva dříve), asi nejpitomější složkou kampaně se staly billboardy s vyobrazením Brežněva, jak děkuje Čechům za to, že se rozhodli proti vstupu do aliance. A propos, Češi že se rozhodli? Cosi jako referendum bylo všem občanům v tomto pseudodemokratickém režimu zcela znemožněno. A to i přesto, že podle výsledků průzkumu agentury STEM ještě z poloviny března 1998 si 59 % občanů přálo referendum o otázce vstupu do NATO a 70 % by se takovéhoto referenda zúčastnilo, pokud by se tedy konalo. Pro obrázek – v pravicovou vládou řízeném Maďarsku se referendum konalo. Copak, že u nás občanům ve svobodném rozhodnutí o svém osudu zabránila pravice!
Doplnila ji totiž i sociální demokracie, která ještě předtím myšlenku referenda o vstupu veřejně razila. Posléze zamítla i možnost dodatečného referenda. Dnes Miloš Zeman lituje, že se o vstupu v referendu nerozhodlo. Krásné, až na to, že si na to měl vzpomenout jaksi dříve. Nezapomeňme proto, že ČSSD svou jednostrannou podporou vstupu totálně zradila své voliče, sebe samu i ty, kteří si naivně mysleli, že by mohla být hrází příliš roztahovačnému amerikanismu. Učinila tak při zasedání sněmovny v únoru a v dubnu roku 1998. Návrh na přistoupení do aliance předložil tehdejší premiér Tošovský, nikým nevolený ,,odborník“. Pro vstup hlasovala nepřekvapivě kompletní parlamentní pravice včetně Rumlovy exodesácké Unie svobody, která v té době neměla taktéž žádný mandát od voličů. Sociální demokracie hlasovala jednohlasně, přidal se nakonec i rebelující poslanec Špidla, který o vstupu do aliance mírně pochyboval. Tehdy jako levicovější sociální demokrat a politik, co v prezidentské volbě nehlasoval pro občana Havla, ještě možná ani sám netušil, že se jako pozdější premiér stane maňáskem Havlovy pravičácké a proamerické kliky. V sociální demokracii se sice ozývaly protestní hlasy, vstup do NATO radikálně odmítající, konkrétně v Iniciativní skupině ČSSD, mezi jejíž představitele patřila například členka ÚVV ČSSD a poradkyně exministra školství Zemana Vladimíra Al Malikiová, leč jejich vliv na rozhodování strany jako celku byl bohužel minimální. Zabránit v tom, aby se 15. dubna 1998 pro vstup vyjádřilo 154 poslanců z přítomných 192, už se nijak nemohlo. A 12. března 1999 (tři dny před 60. výročím okupace nacisty) nastal onen černý den. Vstupní protokol podepsal ministr Kavan, pozoruhodná levicová osobnost, který v minulosti vždy silně kritizoval americkou agresivní politiku a který ještě v 90. letech tvrdil, že do NATO nemá cenu vstupovat. První den v imperialistickém paktu přivítaly novinářské hyeny jednou propagandistickou ódou za druhou, prezident Havel uspořádal slavnostní ceremoniál na Hradě, na kterém vystupovaly i někdejší normalizační hvězdy pop music. Jen u řadových občanů zrovna slavnostní nálada nebyla příliš zjevná. Jak prokázal antikomunistický a proamerický fanatik Rejžek ve svém tehdejším fejetonu, v Praze 12. března viděl na ulicích ,,jen
duben 2009 jednu, slovy jednu vlajku“. Průzkumy veřejného mínění se, jak se zdá, moc nemýlily. Koncem března téhož roku však začalo to, na co odpůrci NATO oprávněně upozorňovali. Česká republika se díky agresi sil NATO v Jugoslávii (kde pak provozovalo pověstné ,,humanitární bombardování“) stala poprvé ve své historii agresorem. Zemanova vláda (ale také Klaus a další předáci ODS) vražedný, různými dezinformacemi a úmyslnými lži podložený útok z popudu zločinců Clintona, Albrightové, Solany nebo Clarka, otevřeně nepodporovala (oproti všem Schröderům, Buzkům, Havlům a Blairům), v některých prohlášeních se od něj i mírně i distancovala. Kavan se pak situaci na Balkáně snažil mírovou diplomatickou cestou řešit plánem, který v Pekingu zpracoval se svým řeckým protějškem Papandreuem a ve spolupráci s Čínou a Ruskem, za což byl velmi kritizován všemi pravičáckými pravdoláskařskými kecálky z médií i politické scény. Jenže ani tyto jistě pozitivně vyznívající aktivity a postoje nic nemění na tom, že vláda přece jen schválila přistávání letadel a přesuny jednotek NATO přes české území, čímž pomohla válečnické akci, odporující všem možným závazkům mezinárodního práva (dokonce i Chartě NATO) a zařadila ČR mezi agresory. Kam to všechno vedlo, víme – k rozbití celistvosti zájmům globalistů překážejícího Srbska a vzniku narkomafiánského amerického protektorátu Kosovo, kterou vloni zrůdný Topolánkův kabinet uznal a porušením platné rezoluce RB OSN č. 1244 i Závěrečného aktu helsinské konference z roku 1975 se tak přichystal novodobý, ,,NATOidní“ Mnichov. O tom, kolik lidských životů má ,,humanitární“ účinkování koalice NATO-UÇK na svědomí, již raději déle nevypravovat.. Jestliže vláda zachovávala v kosovské krizi alespoň částečně odstup, po mystifikaci 11. září 2001 (dnes už je na místě to takto napsat) se především Zemanovým chováním islámofóbního jestřába stala poslušným asistentem v Bushově rádobyboji proti ,,terorismu“. Od té doby až dodnes stabilně pokračuje česká militaristická politika ve vysílání vojenských kontingentů Armády ČR do Afghánistánu, kde společně se svými aliančními druhy, jak jinak než v rozporu s různými právními úmluvami – v rozporu se zákonem na ochranu míru, v rozporu s Ústavou, v rozporu s mezinárodními úmluvami bojové a podpůrné jednotky, v rozporu s Chartou OSN i Ženevskými konvencemi, provádějí tragickou okupační misi ve prospěch amerického imperialismu a za vlády Talibanu málo činných drogových dealerů, a v neprospěch občanů Afghánistánu, jejichž životní úroveň se rok od roku stále zhoršuje… Na co nelze zapomenout – Summit NATO, který se v roce 2002 konal v Praze. Ano, ,,válkychtivý humanista“ Havel zde krátce před svým odchodem dostal pořádnou šanci ukázat, jaké zájmy vždy hájil. Ano, zájmy spolku mocných světa, jako jsou válečný zločinec Bush, jenž na Summitu nemohl chybět. Vlády se od té doby zatím mění, Česká republika jako vazal imperialismu v NATO stále zůstává. Nezbývá než dodat, že našemu členství v tomto přežitku studené války, jehož smyslem není obrana svobody či demokracie, nýbrž obrana nedotknutelného vlivu buržoazie, jakož i existenci paktu jako takového, patří jasné NE, NE, NE! Vláďa, Revo Praha
Proti radaru
5
Radar nebude! Co dělat dál? V minulém čísle našeho časopisu Revo jsme vás informovali, že smlouvy o umístění americké radarové základny v Brdech prošly senátem a opět se tak přiblížilo celkové schválení radaru. Situace v poslanecké sněmovně ale zůstávala nejistá a neustále se zhoršovala. V prosinci složil mandát Michal Pohanka, jeden ze dvou přeběhlíků, kteří umožnili vznik vlády i její další fungování. Jeho místo zaujala loajální Irena Kočí a odpůrci radaru tak získali další hlas. Koncem ledna postihla poslance KDU-ČSL Tomáše Kvapila mozková mrtvice a Kvapil je dodnes v pracovní neschopnosti. S ním prakticky padla možnost, že by koalice mohla radar prohlasovat. V březnu přišel Topolánek nakrátko o další hlas. Poslanec
ODS Vladimíra Hinka měl automobilovou nehodu a nemohl se dočasně účastnit jednání poslanecké sněmovny.
V mimořádném vystoupení v přímém přenosu České televize to oznámil premiér Topolánek. Z momentálního taktického hlediska to byl krok, který zabránil smetení smluv ve sněmovně a obrovské prohře proradarových politiků. Z hlediska téměř tříletého boje proti radaru šlo ale o velký krok vpřed.
V poslední době zažívá předseda ODS a premiér ČR Mirek Topolánek jednu prohru za druhou. Vláda založená na Dalíkových přeběhlících, bezpáteřních lidovcích a Bursíkově zmodrání vydržela jen 2 roky a 2 měsíce. „Rozhodně naše vláda dokončí evropské předsednictví,“ prohlásil po vyslovení nedůvěry Topolánek. „Volby chceme co nejdříve, nejlépe už o prázdninách.“ „V žádném případě do složení vlády nesmí mluvit komunisté“. Události posledních dní ale ze všech jeho siláckých prohlášení udělaly pomatené výkřiky.
„Neznamená to, že by ratifikace končila,“ snažil se zastánce radaru uchlácholit Topolánek. „Česká vláda bude s americkou administrativou jednat dál.“ To ještě netušil, že o týden později dostane on i celá vláda direkt ještě tvrdší. Co znamená konec vlády pro osud radaru? Vládní kolaps bezesporu podkope cíle zahraniční politiky pravicové koalice. I kdyby americká strana o umístění radaru na českém území pořád stála, odstupující vláda v demisi ani přechodná úřednická vláda už na 99% smlouvy neprosadí. Jedinou možností pro radar a jeho zapřísáhlé obdivovatele z řad Vondrů, Parkanových, Schwarzenbergů tak zůstává vítězství pravice v říjnových volbách. Tomu musíme (a nejen kvůli radaru) zabránit! Navíc nový americký prezident Barack Obama plány na výstavbu zařízení protiraketového štítu v ČR a v Polsku vážně přehodnocuje, i když spíše z důvodů nutných úspor v době bezprecedentních ekonomických problémů své země než kvůli zásadnímu obratu na mírovou politiku.
Paroubek vytušil šanci připsat si pro ČSSD další politické body a pokusil se projednávání radaru otevřít, aby mohly být smlouvy zamítnuty. V úterý 17.března sociální demokraté jednání o radaru prosadili i díky hlasům Olgy Zubové a Věry Jakubkové, lidovce Ludvíka Hovorky a bývalého poslance ČSSD Evžena Snítilého. Topolánek tento boj nemohl vyhrát. Pokud by ve středu 18.3. došlo na projednávání smluv, parlament by je zamítl. Vláda rychle hledala skuliny, jak se z této situace dostat. Po večerní poradě se rozhodla vzít obě smlouvy s USA zpět.
Zoufalý klip ODS, ve kterém je vyslovení nedůvěry její vládě přirovnáváno k osudovým ranám Mnichova 1938 nebo Pražského jara 1968 ilustruje mizérii, v jaké se v současné době tato strana nalézá. REVO bylo samozřejmě těmito událostmi potěšeno. Neschválením radaru ale náš boj nekončí. Celosvětová ekonomická krize tvrdě dopadající zejména na řadové zaměstnance, nebo rostoucí fašizace středních tříd a vzestup aktivit neonacistů a fašistů, to jsou některé z výzev, které na nás čekají v nadcházející době. Pomozte nám v našem boji. Kontaktujte nás a přidejte se k REVO, přidejte se k boji mezinárodní Nezávislé organizace mládeže Revolution proti kapitalismu! Roman, REVO Praha
Proti neonacismu
6
číslo 42
6.000 neonacistů pochodovalo Drážďany Proti nim se postavilo 8.000 lidí na pokojné demonstraci občanů. Dalších 4.000 radikálních antifašistů včetně členů německého Reva se pokusilo pochod neonacistů zablokovat. Vůbec poprvé byli přímo v ulicích neonacisté dvojnásobně přečísleni. Ve dnech 13. až 15. února 1945 zažila Hitlerova třetí říše další kolo spojeneckých náletů. Cílem se tentokrát stalo hlavní město Saska Drážďany. To bylo v té době klíčovým dopravním uzlem a důležitým průmyslovým centrem, jeho výběr byl tedy z vojenského hlediska logický. Bombardování bylo ale rozsáhlé a poškozen byl nejen průmysl a železnice, ale srovnáno se zemí bylo i historické centrum města. Bomby také zasáhly obytné čtvrti a počet obětí dosáhl 25.000 lidí. I jindy válkychtivý Winston Churchill se po událostech vyslovil pro potřebu „přesnějšího zaměřování vojenských objektů“ při dalších akcích. Na tragédii se dalo politicky vydělat. Ihned po bombardování byl čin využit nacistickou státní propagandou jako důkaz „zvěrstev a nespravedlností“ páchaných na německém národu. A tato rétorika plně nevymizela ani po pádu Třetí říše. V roce 1963 vydal známý britský falzifikátor historie a popírač holocaustu David Irving knihu „The Destruction of Dresden“, ve které odhadl počet obětí až na čtvrt milionu. To by ale muselo být 40% tehdejší městské populace, což je vzhledem ke svědectvím očividný nesmysl, svůj údaj proto postupně revidoval na 100.000, což je počet, který používal Goebbels.
obklíčila a zkontrolovala jejich totožnost. Následující rok se už pod hlavičkou JLO na ohlášené a připravené demonstraci sešlo na 200 neonacistů (více o JLO ve sloupku napravo). Od roku 2003 pak právě ona každoročně ohlašuje a organizuje drážďanské pochody. Náckům se v Drážďanech začalo líbit V roce 2003 se akce zúčastnilo kolem tisícovky sympatizantů krajní pravice. V roce 2004 byla akce posunuta na 14.únor, aby vyšla na sobotu a mohli se jí tak lépe zúčastnit náckové z celé Evropy (stránky www.antifa.cz omylem uvedly, že akce byla tehdy posunuta na neděli 11.února. V roce 2004 nebyla v únoru neděle jedenáctého, akce se konala v sobotu 14.2.). K potěšení organizátorů z JLO dorazilo v roce 2004 přes 2.000 radikálů, kteří za doprovodu policie prošli městem. Na rok 2005 připadalo 60. výročí bombardování a 13.únor vyšel na neděli. Díky velké mobilizaci a dlouhodobě dobrému počasí na akci dorazilo šest a půl tisíce neonacistů. Jen o něco menší počet dorazil i následující rok. V roce 2007 ale došlo v německém neonacistickém hnutí k vážným sporům. Aktivisté kolem Freie Kameradschaften kritizovali, že akci zneužívá NPD v rámci své předvolební kampaně a že původní idea na vzpomínku za padlé Třetí říše se jaksi vytratila. I když jindy Freie Kameradschaften podporují její aktivity, v tomto případě došlo ke sporu o podobu pochodu.
Palác kultury ve Schloßstraße. Místo, kde došlo k největším střetům při snaze antifašistů zablokovat pochod neonacistů. Událost byla využívána i režimem stalinistické Německé demokratické republiky. V roce 1960 například státní propaganda vydala Apel drážďanských dělníků, ve kterém protestovali proti remilizarizaci západní Spolkové republiky Německo (SRN bylo v roce 1955 přijato do NATO) a obávali se nové války. Připomínka bombardování Drážďan pak sloužila na podporu mírové rétoriky východního bloku. Za tímto účelem nebyl v NDR rekonstruován světoznámý Frauenkirche, jehož trosky sloužili jako válečný památník. Opravy se stavba dočkala až po znovusjednocení Německa. Bombardování Drážďan zůstává dodnes horkým tématem. Právě tuto událost si totiž vybrala krajní pravice jako záminku pro svoji propagaci. V Drážďanech se tak koná každoročně jedno z největších setkání neonacistů na světě. Vůbec poprvé se zde bez ohlášení sešlo asi 35 neonacistů 13.února 1998. Policie je tehdy
Proto se v roce 2008 konaly pochody dva. Jeden organizovaný autonomy pod hlavičkou Freie Kräfte ve středu 13.2., toho se zúčastnilo asi tisíc lidí, druhý pod taktovkou NPD zaštítěný JLO v neděli 17.2. Na ten přišlo dokonce 4.500 neonacistů. I přes snahu části scény se rozpory vyřešit nepodařilo a i letos se tak konaly akce dvě. Rok 2009 - výrazná přesila antifašistů
První akce se konala už v pátek 13.2. Zhruba 1.000 neonacistů mělo pod vedením Freie Kräfte jako rozehřívačku na sobotu večerní pochod v západní části Drážďan. Po pochodu končí většina neonacistů v přilehlých barech. V centru u Frauenkirche se na shromáždění za mír sešlo několik tisíc drážďanských občanů, mnozí zapalovali svíčky. Zhruba 700 mladých radikálních antifašistů se mezitím zúčastnilo koncertu, po kterém se vydali na malý pochod. Jestliže byly letošní události v mnohém podobné zkušenostem z minula, nabídl rok 2009 i jedno velmi příjemné překvapení. Díky mobilizaci se konečně podařilo docílit výrazné přesily účastníků antifašistických akcí. Občanská iniciativa Geh Denken (v překladu Jdi myslet, úprava německého výrazu pro vzpomínku „Gedenken“, který
JLO (Mládež kraje východního Pruska - Die Jungen Landsmannschaft Ostpreußen) je jinak vcelku nevýznamná fašistická organizace bojující za znovuzískání někdejších německých území včetně Sudet. Od roku 2003 pak právě ona každoročně ohlašuje a organizuje drážďanské pochody. V letošním roce zaštitovala hlavní sobotní pochod.
Freie Kameradschaften
- autonomní skupiny radikálních neonacistů především ve východním Německu, obdoba našich Autonomních nacionalistů. Existuje prý až 150 lokálních skupin, které mají 5-20 členů. Neexistence pevných struktur jim dává možnost lepší obrany před policejní infiltrací. Vedle méně častého organizování politických mítinků a akcí se FK rádi hlásí k různým útokům na přistěhovalce.
NPD (Národnědemokratická strana Německa - Nationaldemokratische Partei Deutschlands) je krajně pravicová strana. Vznikla v roce 1964 jako pokračovatelka radikální, ale neúspěšné Německé říšské strany (Deutsche Reichspartei). Po úspěších v prvních volbách se straně nedařilo a téměř zanikla, ale znovusjednocení země a problémy východu ji vlili novou krev do žil. Na celostátní úrovni zatím šance nemá, ale v zemských volbách pravidelně boduje. Největšího úspěchu dosáhla v roce 2004 v Sasku, když získala 9,2%.
Freie Kräfte (v překladu Svobodné síly), neonacistická organizace zastřešující pořádání demonstrací a koncertů, se složitými vztahy na NPD. Někdy přijdou s ostrou kritikou, ale většinou zejména v obdobích předvolebních kampaní funguje spolupráce. V letošním roce organizovaly Freie Kräfte páteční večerní pochod.
duben 2009 často v souvislosti s Drážďanských pochodem používají neonacisté) tentokrát spustila velkou mobilizaci a podporu dostala i od známých osobností společenského a kulturního života. Mimochodem na stránkách www. geh-denken.de najdete i informace v češtině. Rozsáhlá mobilizace zabrala a v sobotu 14.2. tak přišlo akci Geh Denken podpořit více než 8.000 lidí. Pochod v čele s politiky a známými osobnostmi měl namířeno na Theaterplatz, kde se poté konaly závěrečné projevy a hudební vystoupení. Akce se ale uskutečnila až po akci pravičáků. Její organizátoři si také dávají až moc záležet na tom, aby byl jejich protest vnímaný jako pokojný a nenásilný, v opozici k protestům radikálních antifašistů, kde pravidelně dochází ke konfrontaci s policií. Nejinak tomu bylo i letos. Demonstrace, která si dala za cíl překazit a zablokovat pochod neonacistů, měla začít na Jorge Gomondai Platz. Náměstí je pojmenované po Jorge Gomondaiovi, mosambickém studentovi zavražděném v Drážďanech v roce 1991 kvůli tmavé barvě pleti. Jednalo se o první rasistickou vraždu v Německu od znovusjednocení země. U jeho památníku se už od rána scházeli zejména mladí antifašisté, převážně oděni v černém oblečení. Mnoho lidí se vlivem „rozsáhlých bezpečnostních opatření“ (rozuměj rozsáhlé šikaně policie, která po celém městě zadržovala mladé lidi, které podle vzhledu tipovala, že by třeba mohli chtít jít na tuto akci) dostalo na místo srazu až se zpožděním. Průvod tak nakonec vyšel až kolem dvanácté. Policie čekala na jakoukoliv záminku k narušení akce, ale průvod se pohyboval po předem nahlášené a úředně schválené trase. Účastníci pod dohledem pořadatelů z vlastních řad nedali policii žádný opodstatněný důvod pro ukončení a napadení demonstrace. Během pochodu lidé hlasitě skandovali a při zastávkách se přečetlo několik projevů. Zlom přišel v ulici Schloßstraße nedaleko Theaterplatz, kam měl pochod dojít. Policie přehradila cestu a odmítla pustit demonstranty dál. Najednou podivná skupina maskovaných lidí napadla část demonstrantů a podle očitých svědků zmizela mezi policisty. Když do té doby k žádnému incidentu nedošlo, policie musela nasadit svoje provokatéry. Nyní mohla na pochod zaútočit pod záminkou, že se jeho účastníci chovají násilně. Při policejní ofenzívě bylo hodně účastníků zraněno obušky a pepřovým sprejem. Zdravotníci z řad antifašistů museli ošetřit více než 100 lidí. Ve Schloßstraße zůstává ležet člověk zbit policejními obušky. Většina účastníků ustoupila a čekala na další vývoj před Palácem kultury. Skupiny radikálních antifašistů se mezitím přesunuly a napadly policejní vozidla. Dvě dodávky se jim podařilo převrátit. Skupiny se rychle přemisťovaly, stejně tak policie, která nechtěla antifašistům dovolit přiblížit se k pochodu neonacistů. Několik stovek lidí se narychlo shromáždilo u zhruba 700 metrů vzdálené synagogy, protože existovala šance, že se jí pokusí napadnout neonacisté. Policie ale shromáždění opět napadla a donutila tak antifašisty operovat v menších skupinách po městě. Část lidí se přesunula na koncert na Theaterplatz. Mezitím probíhala pod hlavičkou JLO demonstrace neonacistů. Začala ve dvě odpoledne u hlavního drážďanského nádraží
Proti fašismu a poté, co policie odstranila z cesty sedící demonstranty z řad drážďanských studentů, kteří chtěli akci neonacistů zablokovat, vyšlo zhruba 6.000 nácků na svůj pochod. Mezi účastníky byla podle odhadů přibližně stovka z České republiky. A ke zklamání adrenalinu chtivých pravičáků byl průvod nesmírně nudný. Oproti minulým letům nevedl centrem města a v jeho okolí se tak vedle novinářů nepohybovali žádní lidé, před kterými by se mohli exhibovat. Zhruba po dvou hodinách byl pochod ukončen a většina účastníků se vydala domů. Neonacisté interpretovali letošní rok jako svoje vítězství. Mohli si v klidu projít městem, i když po omezené trase, a počet účastníků oproti loňsku mírně narost. Jejich odpůrců bylo ale tentokrát poprvé výrazně více a v médiích se objevovaly výhradně obrázky z jejich akcí (ať už buržoazními médii vychvalovaný koncert nebo zatracované „násilí levicových radikálů“). S využitím de.indymedia.org napsal Roman
7
Smutná dohra Na drážďanských ulicích si náckové body nepřipsali a zřejmě i deprivováni tímto neúspěchem se pokoušeli odchytit a napadat účastníky protiakcí. V jednom případě uspěli. Při zpáteční cestě napadli v sobotu večer na odpočívadle u dálnice odboráře vracející se ze shromáždění Geh Denken. Útok kameny a lahvemi na jeden ze dvou autobusů, který Německý svazu odborů (Deutscher Gewerkschaftsbund) vypravil a přímý fyzický útok na lidi stojící kolem přinesl několik lehce a jednoho těžce raněného, který musel být převezen do nemocnice. Policie útočníky dopadla a pokud se jí podaří prokázat vinu jednotlivým osobám, skočí nadlouho ve vězení.
Svobodu pro Zajdího! Do vězení patří Bush! Irácký novinář Muntadar Zajdí byl ve čtvrtek 12.března odsouzen na tři roky do vězení. Za to, že hodil po tehdejším americkém prezidentovi G.W.Bushovi na tiskové konferenci 14.prosince v Bagdádu svoje boty. Zatímco u obyčejných lidí po celém světě sklidil Zajdí potlesk a uznání, od domácí kolaborantské pro-americké vlády se dočkal zatčení, věznění, mučení a zpolitizovaného soudu. Na podporu Muntadara Zajdího (Muntadhar al-Zaidi podle anglické transkripce) vznikly internetové petice i fankluby. Video s jeho odvážným počinem proletělo celý svět. Světová média sledovala jeho proces, čímž alespoň trochu nutila iráckou justici dodržovat určité standarty. Nakonec byl ale odsouzen k dalšímu vězení. Zajdí pracoval jako zpravodaj pro televizi AlBaghdadia. Specializoval se hlavně na rozhovory s oběťmi vojenského konfliktu a neutuchajícího násilí v zemi. Během své kariéry byl unesen gangem překupníků a dvakrát zatčen a vyslýchán americkými vojáky. Po propuštění únosci v listopadu roku 2007 uvedl, že už ani nedoufal, že by z toho někdy mohl vyváznout živý. Postupně se vypracoval v ostříleného a oblíbeného moderátora, a tak neměl problém získat pozvání na tiskovou konferenci při poslední návštěvě George Bushe v Iráku před jeho odchodem z Bílého domu. Na tiskové konferenci s ním měl vystoupit i premiér Iráku Nouri al-Maliki. Zajdí u soudu popřel, že měl čin naplánovaný dopředu. Prý ho dopálily lži o úspěších Američanů při stabilizaci Iráku a tak v duchu staroarabské tradice pro vyjádření nejhlubšího opovržení hodil na Bushe své boty. „To je polibek na rozloučenou od iráckého lidu, ty pse!“ zakřičel při vržení první boty. Jindy zmateně působící Bush bohužel zareagoval rychle a letící topánce se dokázal vyhnout. „To je za vdovy a sirotky a všechny, co byli zavražděni v Iráku,“ křičel Zajdí při hodu své druhé boty. Bohužel opět minul. K fyzické újmě tak přišel pouze mluvčí Bílého domu Dana Perino, který se sám omylem udeřil mikrofonem do obličeje. Zajdí byl vyvlečen ochrankou a tisková konference ve zkrácené formě proběhla. Očekávalo se, že Muntadar Zajdí bude obviněn za urážky zahraničního a domácího politika a podle toho by mohl dostat trest v rozmezí od finanční pokuty do dvou let vězení. V prosinci minulého roku ale soud v Zajdího nepřítomnosti rozhodl, že bude souzen za napadení hlavy státu. Maximální sazba za tento čin je podle nových iráckých zákonů až 15 let. Zajdího právníci si stěžovali, že jejich klient byl opakovaně mučen elektrickým proudem a bitím. Proti rozhodnutí soudu z 12.března se odvolali a případ se tak bude ještě projednávat, ale mezitím platí rozsudek o tříletém trestu. Do vězení patří skuteční zločinci, kteří v zájmu amerických ropných a zbrojních firem vedli válku proti iráckému lidu. Proto požadujeme v duchu mezinárodní solidarity okamžité propuštění Muntadara Zajdího! Lukáš, sympatizant REVO
Ze světa
8
číslo 42
Změna, v níž jsme nikdy nemohli věřit Pro skutečnou radikální levici nikdy žádná otázka „fenoménu Obama“ a údajné fundamentální změny, kterou sebou do americké politiky přináší, neexistovala. Obama byl námi od počátku vnímán jako 100% prezidentský kandidát buržoasie, kandidát Wall Streetu, kandidát stvořený nepřehlednou sítí vrcholových lobbystů, významných právníků, poradců a šéfů korporací, která jej přijala za svého již od roku 2003, a skrze níž (a nikdy proti ní) Obama postupně vykráčel až na místo nejvyšší. Ve skutečnosti si lze jen těžko představit kandidáta názorově konformnějšího s tradičními americkými institucemi a zavedeným demokratickým mainstreamem, než je právě Obama, a útoky pravicových fanatiků z řad republikánů na tom sotva co změní. Za další důkaz našich slov se podívejme na personální politiku 44. prezidenta USA. Podotýkáme jen, že Obamovo rozhodnutí v těchto nominacích zasadilo (konečně!) tvrdý úder na solar i mnohým „levicovým“ bláznům, stále věřícím, že Amerika může být jiná, než jaká je, aniž by byla revolučně svržena vláda kapitálu, washingtonského establishmentu a burzy. Americká i světová liberální levice, která žije jen z dojmů, každý systémový a strukturální projev kapitalismu nesmyslně personifikuje („zlý ignorant Bush“) a celkově postrádá jakoukoliv analýzu současného světa, se do „multikulturního“ Baracka Obamy a jeho programově prázdného hesla o „změně, v níž můžeme věřit“ zamilovala na první pohled. Tam kde chybí revoluční teorie, zbývá nakonec jen víra, a tam kde chybí revoluční akce, zbývá nakonec jen čekání na řešení problémů shora. Tak tomu bylo i s Barackem Obamou, vydávaným za malého člověka „zvenčí“, který vypustí zatuchlý rybník wallstreetským a washingtonským kapříkům.
Henryho Kissingera. Ten následně Gartnerovi otevřel dveře k funkci podsekretáře ministra financí pro mezinárodní otázky pod ministrem Rubinem ve vládě prezidenta Clintona. Kariéra pokračovala vysokým ekonomickým postem v Rockefellerově Radě pro zahraniční vztahy (CFR) a následně, v letech 2001–2003, prací pro Mezinárodní měnový fond, kde Gartner zastával místo ředitele politického oddělení. V říjnu 2003 byl jmenován prezidentem Federální reservní banky New York a z moci této funkce pak „dohlížel“ nad finančními trhy, aby pak řídil odprodej zkrachovalé banky Bear Stearns bance JP Morgan Chase v březnu 2008 i pozdější sanaci zkrachovalé pojišťovny AIG penězi amerických pracujících. Jeho zkušenosti ze světa financí však mají i jinou podobu: Během senátního slyšení ohledně jeho nominace na ministra vyšlo najevo, že Gartner několik let neplatit daně a neodváděl peníze do zdravotnického systému Medicare. Výše jeho dluhu činila 35 tisíc dolarů. Gartner věc vysvětloval svým omylem a, jak je pro demokracii typické, za pozdní zaplacení těchto daní nebyl nijak penalizován. Přes tuto nepříjemnost byl Gartner schválen 60% senátorů jako člověk, který je dobře znám finančníkům jako jejich přítel a asistent, který však právě proto sotva může přinést jakoukoliv změnu do systému neprůhledných toků, spekulace a všeobecného vyžírání Ameriky hrstkou finančních žraloků.
Lawrence Summers – ředitel Národní ekonomické rady
Timothy Gartner – ministr financí
Další důležité místo, kde se konají závažná ekonomická rozhodnutí, post šéfa Národní ekonomické rady, obsadil Obama silně konzervativním ekonomem Lawrencem Summersem. Summers má za sebou dlouhou kariéru na akademické půdě (v letech 2001–6 byl prezidentem Harvardu) i v politice, kde pracoval jako člen Rady ekonomických poradců v administrativě Ronalda Reagana a spolu s Gartnerem, který byl tehdy jeho podřízený, v administrativě Billa Clintona nejprve jako první náměstek ministra financí Rubina (1995–99) a později přímo jako ministr financí (1999–2001). Vezmeme-li v úvahu, že byl také hlavním ekonomem Světové banky (1991–93), musí být jasné, že jde o člověka, který o problémech ekonomických krizí, zejména jejich vytváření, opravdu ví své! Právě Summers spolu s tehdejším ministrem financí Rubinem totiž inicioval v roce 1999 zrušení Glass-Steagallova zákona z dob velké hospodářské krize, omezujícího spekulaci v bankovnictví, což napomohlo k prohloubení finanční krize, které dnes Amerika a svět čelí. V roce 2000 pak spolu s Kennethem Layem, šéfem energetické společnosti ENRON, který mimochodem jen svojí smrtí unikl 25 letům vězení za vytunelování společnosti, přesvědčoval kalifornského guvernéra, že za masovými výpadky elektřiny v tomto státě stojí „přílišná regulace“ výroby a distribuce elektřiny, ačkoliv za nimi naopak stála právě spekulační činnost ENRONU a několika dalších korporací.
Začneme-li u ekonomiky, kde je situace nejpalčivější, zaujme nás samozřejmě pozice ministra financí, kterou Obama nabídl Timothy Gartnerovi. Gartnerova kariéra po studiích na univerzitě Johna Hopkinse začala prací pro mezinárodní konzultační firmu neslavně proslulého válečného zločince
Také Summersova prezidentura na Harvardu vzbudila mnoho kritiky zejména z řad dalších profesorů. Jedním ze skandálů byla například Summersova nepřímá podpora jeho blízkému příteli, harvardskému ekonomovi a privatizačnímu zločinci Andreji Schleiferovi, který se jako poradce
Podpora levicových liberálů, „pokrokářů“, reformistů, ale i dávno vyčpělých radikálů tzv. nové levice pro Obamu neklesala ani s jeho veřejným se distancováním od svého bývalého pastora a mentora, Jeremiaha Wrighta, (kterého ovšem zase nesmyslně a nechutně adoruje tzv. „radikální“ levice), ani s jeho ventilovaným obdivem ke guruovi všech konzervativců, Ronaldu Reaganovi. Neklesala ani se stoupajícím finančním obnosem na Obamově kontě, přicházejícím v dosud nevídané míře zejména z finančního sektoru – přes 33 milionů dolarů od pojišťoven, realitních společností a finančních korporací, z toho jen od obří investiční banky Goldman Sachs, „královny Wall Streetu“, šlo o více než 824 tisíc dolarů. Víra ve změnu zůstala nedotčena i po Obamově volbě viceprezidenta Joe Bidena, jednoho z architektů bombardování Jugoslávie letadly NATO v roce 1999 a člověka, který nejen podporoval Bushe, pokud šlo o útočnou válku proti Iráku, ale který opakovaně hlasoval pro prodloužení jejího financování z peněz amerických pracujících. Zdá se však, že nominace Obamových lidí na ministerská křesla a další klíčové posty v administrativě Spojených států už několika liberálům oči přece jen otevřela.
Obama Anatolije Čubajse spolupodílel na zničení ruského hospodářství a následné smrti statisíců lidí v 90. letech. Schleifer, který se na genocidě v Rusku osobně obohatil, vyřešil svůj právní případ se Summersovou pomocí tak, že univerzita na sebe při soudní dohodě vzala většinu nákladů a škod, které se Schleiferovým působením souvisely.
Paul Volcker – předseda Rady poradců pro hospodářské oživení Třetím kozlem do Obamovy zahrádky americké ekonomiky je předseda nově zřízené Rady poradců pro hospodářské oživení, tedy předseda orgánu, který má přímo navrhovat strategii pro řešení současné hospodářské krize. Stala se jím totiž stálice Wall Streetu, Paul Volcker. Větší výsměch významu slova změna už Obama ani nemohl předvést. Paul Volcker je stejně jako Geithner a Summers přesně tím člověkem, jehož neoliberální politika a rozhodnutí přilévaly olej do ohně krize tak, až narostla do současných obřích rozměrů (Krize sama má ovšem objektivní kořeny v celém systému americké a světové kapitalistické ekonomiky). Volcker ve své dlouhé kariéře (narodil se v roce 1927) pracoval pro Federální reservní banku New York (v letech 1975–79 jako prezident) i jako předseda celého FEDu (1979–87) a spolu s řízením celých amerických financí podle instrukcí finanční oligarchie se zaměstnával i prací pro konkrétní soukromé finanční instituce, zejména pro Rockefellery kontrolovanou Chase Manhatten Bank (Volcker zároveň patřil mezi zakládající členy Rockefellery zřízené Trilaterály a od roku 1987 pracoval pro realitní a developerskou společnost Rockefeller Group Incorporated do jejího odkoupení firmou Mitsubishi), ale i pro investiční bankovní firmu J. Rothschild, Wolfensohn and Co., řízenou pozdějším Bushem jmenovaným prezidentem Světové banky, Jamesem Wolfensohnem. Nadšení Wall Streetu pro Obamu, projevované štědrými obnosy na účet jeho prezidentské kampaně, muselo mít svůj zákonitý protipól v
duben 2009 nadšení Obamy pro Wall Street. Klíčové ekonomické posty Obamovy vlády jsou tak dnes v rukou ostřílených matadorů finančních trhů, FEDu a nadnárodních finančních institucí, Clintonových (tj. Rockefellerových) lidí a osob, na nichž v minulosti ulpěly mnohé pochybnosti a skandály. S Obamovou personální politikou v oblasti ekonomiky si ničím nezadá jeho obsazení dalších rezortů. Z důvodů rozsahu článku se zaměřme alespoň na některé z těch nejvíce vyčnívajících.
Robert Gates – ministr obrany Pokud jsme nazvali Obamovo jmenování Paula Vockera výsměchem slovu „změna“, pak v případě Roberta Gatese (a v případě ministryně zahraničí Hillary Clintonové) už ani výsměch není to pravé slovo. Celou dobu kritizovat Bushovu politiku v oblasti válek na Blízkém východě a pak bez mrknutí oka převzít přímo jeho ministra obrany – to už věru zaskočilo i ty největší prezidentovy stoupence z Obamova tábora. Republikán Gates má jako dlouholetý pracovník CIA (1966–74 a znovu v letech 1979–93) a Pentagonu temnou minulost. Zejména jde o jeho blízkost lidem namočeným v aféře Írán-Contras zorganizované v 80. letech Oliverem Northem, kdy byly peníze z utajeného prodeje amerických zbraní přes Izrael do Íránu používány na financování vražedných ultrapravicových bojůvek Contras (bývalých somozovců) v Nikaragui. V roce 1984 navrhoval Gates jako zástupce ředitele CIA „neopakovat chybu s Kubou“ a provést „masivní úder“ proti demokraticky zvolené levicové vládě Daniela Ortegy včetně kobercového bombardování Nikaragui.
Na fotce Robert Gates a George W. Bush Po odchodu od CIA v roce 1993 „pracoval“ Gates jako člen výkonných rad různých společností, zabývajících se tak různorodými aktivitami jako výstavbou domovních kuchyní, provozem restaurací, těžbou uhlí a ropy a výrobou elektronických hlasovacích zařízení. Pracoval ovšem také pro elektronickou a softwareovou společnost SAIC, která byla v roce 2003 devátým největším dodavatelem pro Pentagon a patří také k nejvýznamnějším dodavatelům Ministerstva vnitra, FBI a Národní bezpečnostní agentury. Jako ministr Bushova kabinetu patřil Gates k neochvějným podporovatelům brutální okupace Iráku a rovněž vyzýval evropské státy k přijetí větší role v okupaci Afghánistánu.
James Jones – poradce pro národní bezpečnost Svůj slib neobklopovat se lidmi, kteří do nedávna pracovali jako lobbysté či řídili soukromé korporace, porušil Obama zcela flagrantně nominací Jamese Jonese do funkce poradce pro národní bezpečnost. Tento bývalý čtyřhvězdičkový generál námořní pěchoty totiž ještě do prosince 2008, kdy jej Obama oznámil jako svoji volbu pro zmíněný post, zasedal v ředitelské radě letadlové a zbrojní společnosti Boeing Company a rovněž v ředitelské radě ropné korporace Chevron. Jonesova posedlost ropou ostatně nemá daleko k ropným upírům, kteří osm let spoluřídili Ameriku z Bushovy vlády. Za zmínku stojí například jeho návrh z roku
Ze světa 2005, aby se NATO transformovalo do vojenské organizace přímo sloužící obchodním a investičním záměrům jednotlivých korporací a kladlo důraz na prevenci ekonomické nestability svých členských států. Mezi Jonesem navrhované projekty patřilo zajišťování bezpečnosti ropovodů a plynovodů vedoucích z Ruska do Evropy, hlídání přístavů a rafinerií vojáky NATO a rozmístění vojenských sil severoatlantického paktu na místech zajišťujících kontrolu a bezpečnost strategických energetických zásob – v Perském a zejména v Guinejském zálivu. Jones navrhoval společnou konferenci vojenských velitelů a lídrů ropného průmyslu ohledně zajištění bezpečnosti ropných polí. Nu, za Bushe dbal o bezpečí a zájmy ropných koncernů, za Obamy bude dbát o „bezpečí národa“.
Dennis Blair – ředitel Národní tajné služby Dennis Blair, postavený do jedné z nejvyšších funkcí pokud jde o řízení tajných služeb, má za sebou kariéru profesionálního vojáka, v níž to dotáhl až na hodnost čtyřhvězdičkového admirála a velitele celé tichomořské flotily USA. Také jeho minulost, dávná i nedávná, skrývá místa, která usvědčují Obamovu starost o lidská práva a „politickou čistotou“ jako falešnou. Organizace ETAN bojující za práva obyvatel Východního Timoru poukázala na roli, kterou sehrál Blair koncem 90. let ve vražedné politice indonéské vlády proti obyvatelům tohoto ostrova toužícím po nezávislosti. V dubnu 1999, pouze několik dní před masakrem desítek uprchlíků v katolickém kostele ve východotimorském městě Liquica indonéskými milicemi, se admirál Blair sešel s velitelem indonéské armády, generálem Wirantem, a nabídl mu pokračování vojenské asistence USA Indonésii, stejně jako pozvání k rozhovorům na Hawai coby jeho osobního hosta. Ačkoliv Blair dobře věděl, co se na Východním Timoru děje a jaká zvěrstva páchají Američany vycvičené a vyzbrojené indonéské síly na bezbranných civilistech, nabídl Wirantovi dokonce nový asistenční program, první od roku 1992, pro trénink policejních a jiných pořádkových sil ke zvládání davové neposlušnosti. K násilnostem okolo referenda o nezávislosti Východního Timoru zaujal Blair více než shovívavý postoj a ten také předával dalším odpovědným činitelům americké politiky. Po odchodu z námořnictva pracoval Blair jako prezident Institutu pro obranné analýzy (IDA), think tanku úzce propojeného s Pentagonem. Ve stejnou dobu ovšem fungoval i jako ředitel a akcionář zbrojní společnosti EDO Corp. Právě v čase Blairova působení vydal IDA „nezávislou studii“ doporučující ministerstvu obrany prodloužit životnost strojů Lockheed Martin F-22 Raptor o tři roky. Jedním z významných subdodavatelů pro tento program byla i společnost EDO Corp. Dennise Blaira. Program byl nakonec schválen silnou zbrojní lobby v Kongresu (i přes odpor prezidenta Bushe), ačkoliv jiné studie ukazovaly na to, že letadla F-22 jsou bezpečnostně nevyhovující a drahá. Americké daňové poplatníky stál tento program dodatečné náklady ve výši 10– 15 miliard dolarů. Když na Blairovu účast v celém případu poukázal deník Washington Post, vše se ututlalo a odbylo pod známou záminkou, že Blair sám nemohl nijak studii IDA ovlivnit.
Rahm Emanuel – šéf štábu Bílého domu Jmenováním Rahma Emanuela do pozice, v níž může denně komunikovat s prezidentem Obamou a v podstatě určovat jeho běžnou pracovní agendu, muselo zajisté potěšit všechny„jestřáby“ v zahraniční blízkovýchodní politice USA. Obama, který zachovával hrobové mlčení nad osudem obyvatel Gazy zabíjených izraelskou armádou, dal touto nominací jasně najevo, na čí straně stojí. Emanuel pochází z rodiny jeruzalémského židovského fašisty a jeho jméno mu otec vybral podle padlých teroristů ze skupin Irgun a Lehi. Emanuel má dvojí – americké i izraelské – občanství a svojí náklonnost k Izraeli dal najevo i tím, že v roce 1991 dobrovolně sloužil
9 jako civilista pro izraelské ozbrojené síly. Emanuel pracoval jako šéf finančního výboru prezidentské nominační a volební kampaně Billa Clintona a poté jako Clintonův poradce v letech 1993–98. Pak na chvíli odešel do investičního bankovnictví ve firmě Wasserstein Perella and Co., aby se v letech druhé Clintonovy vlády 2000–2001 vrátil a stal se jedním z ředitelů nedávno zbankrotované hypotéční agentury Freddie Mac. V době jeho působení čelila „Freddie“ řadě skandálů kvůli špatnému účetnictví a neprůhlednému financování různých kampaní. Později Emanuel podporoval prezidenta Bushe ve financování americké agrese proti Iráku, jako významný demokrat ve Sněmovně reprezentantů horlivě zastával pro-válečné a pro-izraelské pozice a finančně i politicky protlačoval „jestřábí“ kandidáty za Demokratickou stranu ve volbách do různých funkcí, za což si vysloužil ostré odsouzení ze strany amerických mírových organizací. Ze všech problémů Blízkého východu obviňuje Emanuel Palestince a arabské státy. Jeho volba na místo šéfa štábu Bílého domu byla s nadšením komentována vedením většiny sionistických organizací.
Eric Holder – ministr spravedlnosti Ani nový ministr spravedlnosti USA nepřidává Obamovým slibům ohledně většího respektu USA k lidským právům na věrohodnosti. Jako mnoho a mnoho dalších Obamových „nových lidí“ pracoval i Holder v administrativě Billa Clintona jako náměstek ministryně spravedlnosti Janet Renové. Dnes vystupuje jako zastánce okamžitého uzavření koncentračního tábora na Guantanamu, odpůrce tajných věznic CIA a odpůrce mučení vězňů. Jinak však vystupoval v době, kdy zastával soukromou advokátní praxi. Mezi jeho klienty patřila i firma Chiquita (dříve United Fruit), obviněná z finanční a vojenské pomoci ultrapravicovým polovojenským jednotkám AUC v Kolumbii. Jednotky AUC terorizují po mnoho desetiletí kolumbijské rolníky, bezzemky i dělníky a jen v posledních letech mají na svědomí několik set masakrů vesničanů (přes 4000 mrtvých pouze ve státě Urabá, kde je nejvíce banánových plantáží) a vyhnání statisíců lidí z jejich půdy, kterou pak zabírají statkáři a nadnárodní korporace. Holder v roce 2004 dojednal soudní dohodu mezi ministerstvem spravedlnosti USA a firmou Chiquita, která z trestního případu (AUC jsou kvůli veřejnému mínění na oficiálním seznamu teroristických organizací ministerstva spravedlnosti) udělala pouze spor občanskoprávní. Firma odešla s pokutou a nikdo z jejích vedoucích činitelů nebyl stíhán. Ještě horší však je, že Holder vytvořil v rámci případu mýtus, že Chiquita měla být k vydávání peněz AUC nucena, ačkoliv pravda je, že naopak zcela dobrovolně finančně a pašováním zbraní podporovala AUC jako síly namířené proti jejím zaměstnancům, zejména vůdčím odborovým a levicovým aktivistům. V současnosti probíhá proti firmě Chiquita soudní žaloba podaná rodinami 173 zavražděných dělníků z banánových plantáží, kteří dobře vědí o propojení mezi americkou nadnárodní společností a vraždícími kolumbijskými gangy. Nominací Holdera se Obama vysmál všem snahám lidsko-právních aktivistů přivést před spravedlnost Chiquitu a další společnosti jako Coca Colu, Dole, Del Monte a BP, které aktivně spolupracují s AUC v Kolumbiji v boji proti právům vlastních zaměstnanců. Holderem výčet Obamových „nových“ tváří zakončíme, i když bychom se ještě mohli pustit do rozboru několika dalších jmen. Profesní a podnikatelská minulost výše rozebraných postavy však myslím bohatě ilustruje, jakou změnu Obama Americe přináší. Jde o změnu, v níž jsme jako revoluční marxisté nikdy, ani na setinu vteřiny, nemohli věřit. Amerika potřebuje jinou změnu a její součástí Obama ani jemu podobní nejsou, být nemohou a být nesmí! Nikola, REVO Praha
10
Ze světa
číslo 42
Poznej svého nepřítele i pod maskou humanity Představuje se jako nezisková, nevládní a obecně prospěšná společnost, která funguje v oblasti humanitární pomoci trpícím lidem, bojuje proti rasismu a sociálnímu vyloučení v Česku a upozorňuje na porušování lidských práv v tzv. nedemokratických zemích. S trochou nadsázky by snad někdo mohl říci, že jde o českou obdobu Amnesty international. To by ale byla velká mýlka! Daleka toho být liberální humanitární organizací bojující za své poslání mnohdy proti nepřízni vládců, padni komu padni, je totiž společnost Člověk v tísni pevnou součástí dnešních mocenských – politických, bezpečnostních a mediálních struktur a pracuje v intencích největšího porušovatele lidských práv na světě (tj. americké vlády) na destabilizaci Kuby a na PR pro Američany vedené války a výstavbu vojenských základen.
Jaký pán, takový krám, říká se. Podívejme se postupně poněkud podrobněji na vedení společnosti ČVT a na její fungování. Současným ředitelem, a tedy tváří číslo jedna v ČVT je stále Šimon Pánek, který se v ČVT angažoval na různých funkcích po celou dobu její existence, s výjimkou let 1997–99, kdy pracoval v kanceláři prezidenta Havla. Havel jej ostatně později, v roce 2002, vyznamenal medailí Za zásluhy. Ředitelskou pozici Pánek přebral po Tomáši Pojarovi, který se v roce 2005 stal náměstkem tehdejšího ministra zahraničí, Cyrila Svobody, a na ministerstvu se drží dodnes. Svobodovo působení na ministerstvu zahraničí se přitom vyznačovalo i na české poměry enormní angažovaností v každé akci, plánu či iniciativě vyvolané Spojenými státy (místo termínu promaerický rektální alpinismus bylo příhodnější použít termín rektální himalájismus) a angažmá
USA lituje, že nemá americké volební právo, aby mohl dát hlas Georgi Bushovi, a dává nepokrytě najevo svoji podporu chystané válce proti Iráku, tedy válce, kterou i současné mezinárodní právo definuje jako zločinnou útočnou válku zjevně porušující závěry Norimberského tribunálu a Chartu OSN.
Pánek ovšem za Pojarem nechce zůstat pozadu. V rozhovorech a článcích se rozčiluje, že se v České republice najdou lidé (on je tituluje jako „zblblé“), kteří se aktivně staví proti stavbě vojenského zařízení cizí Kořeny společnosti Člověk v mocnosti, jejíž politika je tísni (dále ČVT) lze vystopovat již po mnoho desetiletí v iniciativě Jaromíra Štětiny a poznamenána vojenským Šimona Pánka z roku 1988 na intervencionismem (nemluvě vypsání humanitární sbírky na o intervencích v „kulturním“ pomoc obětem zemětřesení hávu, které USA připravují v Arménii. V tehdejší době šlo právě s pomocí organizací, o mimořádný počin, který v jako je ta Pánkova) – ZDE. podstatě neměl obdoby. Po Dokonce o nich prohlašuje, převratu v roce 1989 se Pánek, že zneužívají výročí listopadu který v něm figuroval jako tzv. 1989, jako by zapomněl, že „studentský vůdce“, znovu právě on a celá pravdolásková setkává s Jaromírem Štětinou, mafie s Havlem v čele, bývalým členem KSČ a dokonale tehdy zneužili touhy lidí prověřeným novinářem po politických svobodách, cestujícím po nepřístupných bezostyšně na náměstích končinách Sovětského svazu, a lhali lidem do očí, že zruší zakládají Nadaci Lidových novin, VŠECHNY vojenské pakty, že u která se později přejmenovala nás již nikdy nebudou vojáci na společnost ČVT. Společnost Oblíbená každoroční akce Člověka v tísni - happening Kubánská cela cizí velmoci, že nový režim deklaruje především naplňování zaručí a prohloubí sociální humanitárních cílů ve světě i v Česku. Jsem Tomáše Pojara v oné době této roli jistě jistoty. Položme Pánkovi otázku, kterou dalek toho popírat, že se ČVT v těchto neodporovalo, naopak ji spoluvytvářelo. Pojar dostal neblaze proslulý americký senátor aktivitách žádným způsobem nezapojovala a na sebe jako ředitel ČVT upozornil v roce 1999, McCarthy na konci svého řádění: „Nezbyla nezapojuje. Zároveň ale, bezesporu i kvůli vlivu kdy ČVT obhajoval bombardování Jugoslávie ve vás, pane Pánku, opravdu ani špetka rozhodujících osob ve svém čele, cílevědomě letadly NATO, což je pozice pro „humanitární“ studu? Ani zbytek obyčejné slušnosti?“ přinejmenším nestandardní využívá tuto svoji humanitární tvář jako fasádu organizaci kryjící špinavé politické angažmá na straně – tedy pokud samozřejmě neobhajovala tzv. Pánkovi v ČVT asistuje Kristina Taberyová, nové české vládnoucí garnitury a zejména humanitární bombardování, což by pak bylo, divadelní režisérka a dcera velkého českého skutečných suverénů, sídlících jak známo v Bílém ehmmm, naprosto v pořádku, ehmmm, že? (Jak herce Zdeňka Štěpánka. Taberyová pracuje domě a ve State Departmentu ve Washingtonu, by asi pan Pojar mimochodem skousl, kdyby v čele výzkumného oddělení České televize, D.C. Pokud například z Výroční zprávy pro rok autorovi tohoto nestvůrného orwellovského o jejíž politické zaujatosti pro Havlovo 2007 vydané samotným ČVT vyplývá, že ČVT pojmu někdo při jeho nedávném pobytu v mocenské neformální centrum asi není sporu. se účastní práce na Kubě od roku 1997 do roku nemocnici „humanitárně“ odpojil přístroje?!!) Její syn, Erik Tabery, je navíc šéfredaktor 2008 (a nepochybně i nadále), tedy déle než Na demonstraci na podporu Kosova svolané dalšího pravdoláskového média, týdeníku v kterékoliv jiné zemi světa, člověk si logicky Člověkem v tísni a Českým helsinským Respekt, které je známé svými vazbami na musí klást otázku, zda jsou pro ČVT prioritou výborem v Praze dne 29. 3. 1999 byl účastníky bezpečnostní orgány (šéfredaktoři Ruml, humanitární projekty, nebo politická práce na akce nejen fyzicky napaden mírový aktivista, Fendrych) i tím, že bylo spoluvlastněné Karlem něčí politickou objednávku. Snad ani soudruh ale dokonce zastřelen člověk. V roce 2003 se Schwarzenbergem, současným ministrem Štětina a ex-senátor McMejstřík přeci nebudou zase Pojar prezentoval článkem „Pacifismus zahraničí a členem skupiny Bilderberg a tvrdit, že po tato dlouhá léta, pakliže vůbec kdy, se šíří jako mor“ (Lidové noviny, 21. 2. Trilaterály. Tyto vazby jsou jedním z důvodů zažila Kuba nějakou humanitární katastrofu, s 2003), pozoruhodným nejenom dikcí titulu prakticky neomezené mediální propagace níž by se nedokázala sama solidně vypořádat. odkazující spíše na Hitlera a Mussoliniho projektů ČVT, a to v případě České televize Ne, na rozdíl od Ameriky s jejím totálním než na ředitele humanitární organizace. i za peníze všech daňových poplatníků (ČT selháním při hurikánu Kathrina, tohle Kubě „Humanitární pracovník“ Pojar zde vedle dotuje samotnou ČVT 1,5 milionem korun obligátní selektivní (a proto pokrytecké) ročně). Sekci lidských práv pro ČVT vede Igor opravdu nehrozí! kritiky režimů nepohodlných vládnoucí třídě
duben 2009 Blaževič, který je také ředitelem každoročního festivalu politických a lidskoprávních filmů Jeden svět. Blaževič, který pochází z Bosny, se podílel na jednostranném, démonizačním přístupu pravicových médií (a ČVT) k válce v Jugoslávii a k Srbsku. Vystupoval též jako čestný host na akcích iniciativy Trikem proti komunismu (Dekomunizace.cz), která svoji tvorbou vyzývá k přímým fyzickým útokům proti komunistům. Opravdu zvláštní společnost pro někoho, kdo se hlásí k principům humanitární práce. Člověk v tísni má tedy úzké vazby na politickou elitu a vlivná pravicová média v této zemi. Zároveň jde o poměrně velkou a silnou organizaci, která například v roce 2007 disponovala příjmy ve výši 332 milionů korun, přidělovanými na jednotlivé granty/konkrétní projekty. V zahraničí se ČVT prezentuje, nebo je spřátelenými organizacemi prezentován jako nevládní nezisková organizace. Rozbor příjmové struktury ČVT však ukazuje, že 34% příjmů pochází ze státního rozpočtu ČR, 14,1% příjmů pochází z EU a 13,2% příjmů pochází od zahraničních vlád. Dohromady mají dvě třetiny příjmů organizace původ ve vládních penězích. Mezi jednotlivými donátory na činnost ČVT (2007) bylo Ministerstvo zahraničí ČR (náměstek Pojar!) na 2. místě s 40,9 miliony korun, Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR na 3. místě s 33,5 miliony korun a Ministerstvo vnitra ČR na 9. místě s 8,9 miliony korun. Na domácí stránce o sobě ČVT tvrdí pouze to, že je obecně prospěšnou společností. Obecně prospěšná společnost však není českým právním řádem definována jinak, než jako společnost, která nepoužívá své příjmy pro sebe a své zaměstnance, ale na nespecifikovanou „obecně prospěšnou činnost“ a která se za obecně prospěšnou sama svým názvem prohlašuje (zákon č. 248/1995 sbírky). Toto označení tedy nic konkrétního o ČVT neříká a k ničemu ji také nezavazuje. Zaostřeme nyní náš hledáček na protikubánské aktivity organizace, neboť právě tyto akce získaly ČVT poměrně značnou proslulost a byla jim poskytnuta silná mediální odezva. Skrze tuto činnost vystupuje do popředí politická stránka práce ČVT jako filiálky amerických vlád a amerického byznysu, kteří se rádi tváří jako „nezávislí“, „neziskoví“ a dokonce „obecně prospěšní“ hráči na pluralitním terénu občanské společnosti. ČVT se podle svých slov podílí hlavně na finanční a materiální podpoře kubánských protivládních novinářů, logistické a edukační podpoře kontrarevolučních aktivistů (odborné semináře, účetnictví, realizace projektů), pomoci rodinám politických vězňů a budování sítě podobně orientovaných organizací. Každoročně v březnu také pořádá v Praze obyčejnými lidmi vysmívanou, ale politiky a médii senzačním způsobem propagovanou šarádu s klecí, kde pláče nad osudem v řádných soudních procesech odsouzených kubánských kontrarevolucionářů. Mnohaleté věznění stovek lidí, včetně dětí a mladistvých, na Guantanámu – bez obvinění, bez přístupu k právníkům a bez jakéhokoliv styku s jejich rodinami – ovšem nechává ČVT zcela chladným. Inu, koho chleba jíš, toho píseň zpíváš. Aktivity namířené proti kubánské vládě s nepochybným cílem jejího svržení, zničení ekonomicko-politického systému Ostrova svobody s jeho význačnými úspěchy v sociální oblasti a restaurací korupčnického kapitalismu
Ze světa jsou financovány částkou přesahující sedm milionů korun ročně, nejvíce ze všech projektů na „poli lidských práv“. Jejich financování se účastní vedle Ministerstva zahraničí ČR také, a to přímo, Ministerstvo zahraničí USA a dále National Endowment for Democracy (NED) a Center for a Free Cuba (CFC). O jaké instituce jde?
11
neokonzervativní agendu a antikomunismus. Výkonným ředitelem CFC je Frank Calzón, vysloužilý speciální agent CIA a veterán řady protikubánských organizací, například CANF a Freedom House. Mezi ředitele CFC patřil donedávna také Otto Reich, jeden z architektů neúspěšného puče proti Hugo Chavezovi, který od roku 2002 sedí rovněž ve vedení přejmenované, neblaze proslulé Školy Amerik ve Fort Benningu, která proti Latinské Americe vytrénovala tisíce diktátorů, vojenských a policejních velitelů, katanů z polovojenských komand, teroristů, mučitelů a zpravodajců. Reich, jehož rodina odešla z Kuby těsně po kubánské revoluci, se rovněž aktivně účastnil dvou důležitých aktů namířených přímo proti Kubě: zaprvé umožnil propustit z vězení Orlando Bosche, jednoho ze dvou hlavních strůjců teroristického atentátu na kubánské dopravní letadlo (6. 10. 1976), při kterém V popředí Šimon Pánek, za ním Jaromír Štětina zahynulo 73 civilistů včetně 6 členů kubánského národního NED byl založen v roce 1983 americkým šermířského týmu. Zadruhé připravil coby prezidentem Reaganem jako legální záštita pro poradce společnosti Bacardi (na Kubě dřívější práci CIA na intervencích a manipulování vyvlastněné) návrh Helms-Burtonova zákona z v politických bojích a volbách v zahraničí. roku 1996, který zostřil americké ekonomické Zakladatel NED, Allen Weinstein, prohlásil v embargo proti Kubě. Frank Calzón a Otto Reich rozhovoru pro Washington Post (1991), že patří jednoznačně do kategorie lidí, pro něž „mnoho z toho, co dnes dělá NED, dělala před není problém veřejně vyzývat k zavraždění 25 lety skrytě CIA“. Skládá se ze čtyř hlavních kubánských vůdců a připravovat destabilizaci institutů – demokratického, republikánského, Kuby jako záminku pro brutální vojenskou odborářského a podnikatelského. V minulosti invazi amerických sil na ostrov. Tomuto cíli se podílel na financování Noriegovy diktatury slouží i CFC, které v roce 2007 financovalo ČVT v Panamě, pravicové vlády Chamorrové v částkou 1,9 milionu korun. Nikaragui, teroristické organizace KubánskoJe zajímavé, že CFC patří spolu s NED a americká národní nadace, na financování puče proti demokraticky zvolenému prezidentovi Open Society Institut amerického, původem Haiti, Jeanu-Bertrandu Aristidovi v roce 2004, maďarsko-židovského miliardáře George na financování neúspěšného puče proti Sorose (akcionáře společností Carlyle, demokraticky zvolenému prezidentovi Halliburton atd..), k největším finančním Venezuely, Hugo Chavezovi v roce 2002 dárcům pro organizaci Reportéři bez hranic, atd. Kritiku si vysloužil od konzervativního která se představuje jako nezávislá, nevládní institutu Cato za finanční podporu jednoho organizace monitorující ve světě svobodu francouzského svazu antikomunistických tisku, ale ve skutečnosti vede dlouhodobě a neofašistických studentů během mediální válku proti Kubě. Uvážíme-li, že Soros Mitterandovy vlády. Peníze na činnost NED podporuje jedním milionem korun i společnost pochází z vládních zdrojů a jsou každoročně Člověk v tísni (2007), pak se nám tu zapřádá schvalovány americkou vládou a Kongresem. celá pavučinová síť vzájemně propojených Jenom pro zajímavost – ve vedení jednotlivých nitek, jejichž konce jsou v rukou mocných institutů NED sedí takové osobnosti se pavouků číhajících na svoji kořist. zásluhami o lidská práva a humanitární práci Naši nepřátelé jsou lstiví, nebezpeční a jako neúspěšný prezidentský kandidát John McCain, šéf Světové banky, Robert Zoellick, vesměs jednají podle své morálky, jejímž hlava bývalé okupační vojenské vlády Iráku, ústředním cílem a nejvyšší hodnotou je Paul Bremer, Randy Scheuenemann – člen zachování a šíření kapitalismu. Ve své činnosti, PNAC a Saakašviliho lobista ve Spojených která je stejně tak zvrácená jako dějinně státech, „madam smrt“ Madeleine Albrightová utopická a odsouzená k nezdaru, se snaží využít a další. NED byl v roce 2007 10. největším každé možnosti, každého záchytného bodu individuálním dárcem peněz pro ČVT, kterému včetně obecně lidmi tak vstřícně přijímaných aktivit, jako je humanitární pomoc trpícím. daroval 7,7 milionu korun. Mají mnoho tváří, nejen tu, v níž se otevřeně CFC představuje další z organizací, kterou projevují jako krvelační hrdlořezové, žoldáci používá vláda USA k zničení nenáviděného z Playa Girón, teroristé typu Orlando Bosche antikapitalistického státu Kuba. Na rozdíl a Luise Posady, ale také tvář lidsko-právních od NED používá CFC především soukromé aktivistů, nezávislých novinářů, politických finanční zdroje, konkrétně Carthage nadaci, vězňů… Taková je i tvář Člověka v tísni, patřící do nadačního portfolia ultrapravicového kterého nás dnešní režim státním násilím nutí amerického multimiliardáře Richarda Mellona finančně podporovat z našich daní. Mějte na Scaifeho. Scaifeho jmění pochází z mocné paměti, co jsou zač. Poznej svého nepřítele – i bankovní, naftařské a hliníkové rodiny Mellonů pod maskou humanity! z Pittsburghu a je využíváno na obrovské Nikola, REVO Praha množství projektů podporujících sociální konzervatismus, ekonomický neoliberalismus,
12
Ze zahraniční
číslo 42
Pozice socialismu na Kubě 50 let po revoluci V poslední době se v médiích, politických kruzích, mezi analytiky různých think-tanků a univerzitních center ale také mezi částí levice intenzivně hovoří o perspektivách, před nimiž stojí kubánský režim ve svém dalším vývoji. Je tomu právě padesát let od revolučního svržení proamerického diktátora Fulgenica Batisty, jehož Kuba tvořila směs venkovské bídy a reklamních neonů, žebrajících dětí a cukrových králů, podvýživy a přepychu, policejního státu a nevěstince. A právě dnes, po půl století existence svobodné Kuby, se spekuluje více než kdy jindy o tom, zda režim nespěje pomalu ke svému konci a nevrátí se ke kapitalismu. Pro pravici je to přání otcem myšlenky. A pro levici? Je to vlastně až trochu paradoxní, že úvahy o zhroucení státu pracujících a znovu nastolení kapitalismu na Ostrově svobody se objevují právě teď. Jako by se v nich tak trochu zapomínalo, jakou cestu a jakou epochu má Kuba za sebou. Vždyť právě ve zcela nedávné minulosti Kuba překonala období drastického hospodářského propadu, sociálního pnutí přerůstajícího do nepokojů a masové emigrace, dobu relativního nuzování, hladu, neustálých výpadků elektřiny. Nejen to, na počátku 90. let nebyla Kuba jen hospodářsky ochromena ztrátou 80% svých trhů i ukončením spolupráce se zeměmi východního bloku, ale byla ochromena i ideologicky, zasažena zhroucením systémů, k nimž se upínala a které desetiletí hlásaly, že drží v rukou klíč k budoucnosti lidstva. Stála osamocená i na zahraničněpolitickém terénu, všemi vysmívaná, pronásledovaná svými včerejšími spojenci, z nichž se stali ti nejúslužnější a nejpodlejší lokajové veličenstva ve Washingtonu. Čelila prakticky bez cizí podpory nejmocnějšímu impériu s jeho sofistikovanými prostředky politické a materiální korupce, terorismu, hospodářského nátlaku, tuctem tajných služeb a tisíci mediálních žoldáků. Dokonce byla donucena přijmout na čas za svoji měnu americký dolar. A přece, přeze všechny těžkosti, jejichž zdolávání bylo občas nesmírně obtížné, Kuba krůček po krůčku postupovala vpřed, zdolávala jednu překážku za druhou, aniž by byť jen na okamžik sešla z cesty svých sociálních a kulturních výdobytků, které právem obdivují pracující celého světa. Dnes je Kuba vzorem i pro mnohé latinskoamerické vlády, obdivovaným pro svoje úspěchy na poli školství, zdravotnictví a osvěty, pro své výdobytky na poli lidských práv, pro svoji službu Třetímu světu, který léčí, který učí číst a psát, kterému na své náklady vzdělává nové doktory a specialisty. Pokud měla mít kdy radikální levice opravdové obavy o osud revolučního režimu na Kubě, tak to bylo právě v již do značné míry překonaném období na začátku 90. let, kdy ekonomická, vnitropolitická, zahraničněpolitická i ideologická pozice kubánského režimu zažila obrovský otřes, jakému do té doby ještě nečelila. To, že jej přežil bez větší újmy, ukazuje, že kubánský dělnický stát má, přes všechny své byrokratické kazy na kráse, hlubší a zdravější kořeny, než se mnohým zdálo, a že strom je stále zelený díky míze vycházející z loajální a uvědomělé sociální základny dělníků, zemědělců a revoluci oddaných intelektuálů, odborníků a studentů.
Je ovšem skutečností, že „speciální období“ a jím vynucené ekonomické změny daly vzniknout řadě negativních jevů; Rozvoj turistiky přinesl nejen přímou účast zahraničního kapitálu na kubánské ekonomice, ale zejména narušil relativně rovnostářskou společnost Kuby, vytvořil privilegovanou skupinu lidí se snadným přístupem k valutám a zapříčinil odchod mnohých zkušených odborníků z kvalifikovaných profesí do pohostinství a k taxíkům, povzbudil korupci, ba dokonce obnovil na ostrově kdysi bující prostituci (jineterismo). Podnikání smíšených společností se zahraničním kapitálem, které provádí obchodní operace s cizinou autonomně, bez kontroly státu, zároveň fakticky zrušilo monopol zahraničního obchodu – klíčový ekonomický nástroj každého dělnického státu.
sektoru a tato „spolupráce“ (samozřejmě pod nejpřísnější kontrolou dělnického státu) přinesla kromě gigantického hospodářského růstu i absolutní a relativní zvýšení podílu skutečně zdravé socialistické ekonomiky a položení základů pro industrializaci Ruska.
Nemůže kapitalismus, který selhal v čelním útoku, proniknout na Kubu zadními vrátky? Bylo by politicky neprozřetelné říci, že to není možné. Čínská cesta (ke kapitalismu) možná je a na Kubě se již vytvořila sociální báze a sociální struktury, které ji – v koordinaci se silami kapitalismu v zahraničí – podporují. Nesprávné je ale i přeceňování této hrozby projevované zejména ve ztotožňování každého prvku trhu div ne s návratem vykořisťovatelů. Rozvoj tržních prvků v předem vymezené míře a v komplexu s plánovitým rozvojem socialistického sektoru (zejména industrializací v pojetí 21. století) nejen nemusí být bezprostředně nebezpečný, ale může být do určité míry přímo prospěšný. Čínská cesta vytlačování socialistického sektoru kapitalistickým má k sobě alternativu, která rovněž využívá tržních prvků a stimulů, a tou je „ruská cesta“ – NEP. V NEPu (1921–28) totiž právě rozvoj soukromého tržního sektoru povzbuzoval ještě rychlejší růst socialistického státního
pěstování zeleniny na malých zahrádkách, na terasách domů apod. nemá Kuba v tuto chvíli dokonce ani možnost v praxi prokázat ty nejelementárnější výhody socializace a zrušit potřebu hmotných stimulů výroby zprostředkovaných jednotlivým farmářům trhem. Lepší mít omezený trh jako dobrého sluhu, než trpět rakovinou černého trhu a spekulace, která by na Kubě otrávila veškerý život.
Představu, že tržní prvky nemají mít v životě Kuby žádné místo, je třeba odmítnout. Jejich nutnost vychází z objektivní skutečnosti izolovanosti kubánského socialistického hospodářství, které nemá možnost plně využít nejrozvinutějších výrobních sil a prostředků a dosáhnout tak odpovídajícího stavu produktivity práce a dělby práce, na jejichž základě je jedině možné trh reálně překonat, nejen administrativně potlačit. Například v zemědělství, vycházejícího z organoponického
Ovšem dilema, zda Kuba půjde čínskou cestou, nebo zda úspěšně zapojí omezený trh do systému, v němž bude hrát prim plánování, státní vlastnictví klíčových podniků a obnovený monopol zahraničního obchodu, může být v posledku vítězně rozhodnuto jen za dvou vzájemně propojených okolností. Tou první je větší zapojení pracujících do řízení a rozhodování a tou druhou a rozhodující je příznivý vývoj mezinárodní situace. Je naprosto
duben 2009 zřejmé, že socialismus nemůže zkrotit trh, není-li jeho budování věcí upřímného přesvědčení a touhy mas pracujících, které jej budují. A toho nelze dosáhnout jinak, než systematickým povzbuzováním jejich účasti na řízení země, na rozhodování o ekonomických a společenských prioritách a na budování reálných vazeb mezi pracujícími v rámci jednoho místa, regionu, státu a globálního prostoru. Je třeba zahájit radikálně reformní proces debyrokratizace – nesmlouvavě bojovat proti korupci a klientelismu na všech úrovních, odstraňovat privilegia byrokracie a posilovat prvky rozhodování a kontroly zdola (např. skrze Výbory na obranu revoluce). Debyrokratizace ovšem nesmí znamenat „demokratizaci“, která by vedla ke smířlivosti k třídním nepřátelům revoluce. Debyrokratizace naopak musí uvolnit další síly k boji proti kontrarevoluci. Vnitřní reformy nelze vytrhnout z mezinárodního kontextu. Jejich uvedení v život do velké míry závisí na úspěchu revolučních sil v okolních zemích latinské Ameriky a v dalších zemích světa. Právě tak, jako byrokratizace ruské revoluce vycházela z kontextu porážek revolučních bojů ve vyspělých zemích Evropy, může debyrokratizace kubánského dělnického státu vycházet pouze z vítězství těchto bojů na jihoamerickém kontinentu. Socialismus nelze vybudovat v jedné zemi, a to platí tím spíše o ekonomicky stále jen rozvojové zemi s omezenou výrobní
Kultura
13 základnou. Zásadní impuls pro materiální budování socialismu, pro růst politického sebevědomí dělnické třídy, pro růst důvěry v socialistickou cestu může přinést jen vítězství a rozšíření socialistické revoluce po latinské Americe. Současná situace – vznik mnoha levicově populistických a protineoliberálních režimů na kontinentu, nezdary amerického imperialismu v Iráku a Afghánistánu a podstatné oslabení jejich pozice v latinské Americe, světová hospodářská krize kapitalismu – zrovna nenahrávají nadšení pro návrat ke kapitalismu, pro čínskou cestu. Avšak antikapitalistické síly musí nejen poukázat na slepou uličku neoliberálněimperialistického projektu, ale také prokázat svoji schopnost uspět tam, kde kapitalismus klesl do kolen. Kubánská vláda přitom nemá úlohu pasivního diváka, ale aktivního hráče, který musí ve svém zájmu všemožně podporovat revoluční hnutí a vytvoření skutečných dělnických států. A aby tuto úlohu plnila, je prvořadým zájmem pracujících mas, které v tomto směru musí požívat plné svobody. Perspektiva socialistické Kuby je integrální součástí perspektivy socialismu v latinské Americe a perspektivy dalšího politického zakalení revolučního jádra kubánského režimu, jeho očištění od byrokratické rzi ve výhni těchto kontinentálních třídních bojů. Nikola, REVO Praha
Za revolucí do kina - jaký byl film o Che Guevarovi? Koncem ledna jsem viděl nový film nazvaný Che Guevara - Revoluce, který natočil režisér Steven Soderbergh. Na film lákaly plakáty s textem „Bojovník za svobodu, nebo masový vrah?“ a já měl původně dojem, že se bude jednat o nějaký pravicově laděný snímek, který na Che Guevarovi nenechá nit suchou. Když jsem se však od kamarádky dozvěděl, že se o žádnou pravicovou onanii nejedná a že naopak je podle ní film velmi dobrý, neváhal jsem a s přáteli vyrazil do kina. V téměř prázdném sále nás děj přenesl nejprve do New Yorku, kde si Guevara chystá projev na zasedání OSN a poté do Mexico City, kde se v roce 1956 v jednom bytě schází malá skupinka kubánských revolucionářů v emigraci, kteří se spolu s Guevarou rozhodnou pro vylodění na Kubě.
velitele, ochotného doktora, obětavého přítele. Ale není vykreslen jen v růžových barvách, projevuje se zde i jeho autoritářská stránka, kdy si svá nařízení prostě vynutí plnit nebo nadává do „teploušů“ těm, kteří chtějí opustit jeho řady. Do děje se prolínají záběry z jednání OSN, včetně různých rozhovorů pro americké novináře.
Film má i druhý díl, který se bude věnovat Che Guevarově misi v Bolívii. Do distribuce by měl jít tento rok a já po shlédnutí „prvního dílu“ Benicio Del Toro v roli legendárního revolucionáře exceloval... myslím, že se bude překážky před Havanou a konečným na co těšit. Vedle opakování výborných svržením Batistova režimu. Snímek ukazuje hereckých výkonů nás totiž čeká i temnější Film pak pokračuje v kubánské džungli, kde Che Guevaru jako člověka bojujícího za atmosféra. se odehrává většina děje, až na závěrečnou ideály revoluce, rovnost a svobodu, jako bojovníka, spravedlivého scénu bitvy o město Santa Clara, poslední odvážného Tomáš, REVO Praha
Revoluční myšlenky
14
číslo 42
Alexandra Kollontajová: Den žen U příležitosti Mezinárodního dne pracujících žen, slaveného dne 8. března, přichází REVO s menší sérií článků věnovaných tomuto tématu. Prvním z nich je článek ruské revolucionářky Alexandry Kollontajové, napsaný právě k objasnění významu Dne žen, za jehož vyhlášení tehdy bojovaly socialistické organizace a zejména socialistky a dělnice samotné. Kollontajová v článku ilustruje, jak osvobození žen tvoří nedílnou a nutnou součást boje za zrušení třídní utlačovatelské společnosti a jak naopak otázka vztahu ke kapitalismu vytváří objektivní propast mezi zájmy socialistických dělnic a buržoasních sufražetek v ženském emancipačním hnutí.
nejvíce deprivovanými členy této třídy, že ženy byly zastrašovány, utiskovány a perzekvovány po celá staletí, a že k povzbuzení jejich mysli je třeba zvláštní přístup, slova, kterým jako ženy rozumí. Tam, kde tuto věc dělnická socialistická strana pochopila, postavila se hned odvážně na obranu žen jak jako námezdních pracovnic tak jako žen a matek. Socialisté v každé zemi začali požadovat zvláštní ochranu ženské pracovní síly, pojištění matek a dětí, politická práva pro ženy a obranu ženských zájmů.
Co je to„Den žen“? Je skutečně nezbytným? Nejde o ústupek ženám z buržoasní třídy, buržoasním feministkám a sufražetkám? Neohrožuje jednotu dělnického hnutí?
Zaostalost a bezpráví, kterými žena trpí, její podřízení a nezúčastněnost nejsou dělnické třídě ku prospěchu a naopak jí přímo škodí. Jak ale vtáhnout pracující ženu do hnutí? Jak ji probudit? Zahraniční sociální demokracie nenašla řešení během chvilky. Dělnické organizace byly ženám otevřeny, ale vstupovalo do nich jen málo žen. Proč? Protože dělnická třída si na počátku neuvědomila, že ženy-dělnice jsou jak právně tak společensky
Tak můžou uvažovat jen ti, kteří nepochopili radikální odlišnost mezi hnutím socialistických žen a hnutím buržoasních sufražetek.
Feministky žádají rovná práva všude a pro každého. Dělnické ženy odpovídají: požadujeme práva pro každého občana, muže i ženu, ale nemůžeme zapomenout, že nejsme jen dělnicemi a občankami, ale také matkami! A jako matky, jako ženy, které dávají život budoucímu pokolení, žádáme zvláštní péči pro sebe i své děti, zvláštní ochranu ze strany státu a společnosti.
Takové otázky můžeme v Rusku stále slyšet, ačkoliv v zahraničí už je neuslyšíte. Život sám na ně dal jasnou a všeříkající odpověď.
Byla doba, kdy se pracující muži domnívali, že jen oni sami musí nést na svých ramenech břímě boje proti kapitálu, že jen oni sami musí zúčtovat se „starým světem“ bez pomoci svých žen kolem nich. Nicméně s tím, jak dělnická žena vstoupila do řad těch, kteří prodávají svoji pracovní sílu, kteří jsou donuceni tak činit kvůli nutnosti nějak přežít, kvůli tomu, že je jejich manžel či otec nezaměstnaný, si dělničtí muži uvědomili, že nechávat ženu v řadách „třídně neuvědomělých“ škodí jejich věci a drží ji zpátky. Čím větší je počet uvědomělých bojovníků, tím větší je naděje na úspěch. Jakou úrovní uvědomění disponuje žena, která sedí u sporáku, která nemá žádná práva ve společnosti, ve státě či v rodině? Nemá žádné vlastní „myšlenky“! Všechno je jí nařizováno otcem nebo manželem…
Ale někteří mohou stále namítat, proč vypichovat zrovna a jen dělnické ženy? K čemu zvláštní „Den žen“, zvláštní letáky pro dělnické ženy, schůze a konference dělnic? Nejde, v poslední analýze, přece jen o ústupek buržoasním feministkám a sufražetkám?
Co je cílem feministek? Jejich cílem je získat stejné výhody, stejnou moc a stejná práva v kapitalistické společnosti, která dnes drží jejich manželé, otcové a bratři. Jaký je cíl dělnických žen? Jejich cíl je zrušit všechna privilegia daná původem a bohatstvím. Pro dělnici je úplně jedno, je-li jejím „pánem“ muž anebo žena. Společně s celou svoji třídou si chce ulehčit svůj úděl dělníka.
Alexandra Kollontajová: Den žen (1913)
„Den žen“ je článkem dlouhého, pevného řetězu ženského dělnického hnutí. Každým rokem vzrůstá organizovaná armáda pracujících žen. Před dvaceti lety zahrnovaly odbory pouze malé skupinky pracujících žen rozptýlené tu a tam v řadách dělnické strany… Nyní mají anglické odbory přes 292 tisíc členek; v Německu je kolem 200 tisíc žen v odborovém hnutí a 150 tisíc v dělnické straně, a v Rakousku je 47 tisíc žen v odborech a téměř 20 tisíc ve straně. Všude – v Itálii, Maďarsku, Dánsku, Švédsku, Norsku a Švýcarsku – se dělnické ženy samy organizují. Ženská socialistická armáda má téměř milion členů. Mocná síla! Síla, kterou mocní tohoto světa musí brát v potaz, jde-li o otázky životních nákladů, mateřských příspěvků, dětské práce a zákonů na ochranu ženských pracovnic.
Na „Den žen“ bojují organizované ženy proti tomu, že jim jsou odepřena práva.
Feministky se snaží o získání politických práv. Nicméně i zde jsou naše cesty odděleny.
Čím jasněji si dělnická strana všímala tohoto druhého úkolu vůči ženám dělnicím, tím ochotněji ženy do strany vstupovaly, oceňovaly stranu jako svoji stranu po všech stránkách a pochopily, že dělnická třída bojuje také za jejich urgentní a výlučně ženské zájmy. Samotné pracující ženy, zorganizované a uvědomělé, udělaly pro ozřejmění tohoto úkolu obrovský kus práce. Dnes leží hlavní břemeno práce na získání dalších dělnic do socialistického hnutí na ženách. Strany ve všech zemích mají své zvláštní ženské výbory, sekretariáty a byra. Tyto ženské sekretariáty vedou práci mezi politicky stále většinou neuvědomělou ženskou populací, zvyšují uvědomění dělnických žen a organizují je. Zabývají se také otázkami a požadavky, které se žen týkají zcela bezprostředně: ochrana a podpora očekávajících a kojících matek, legislativní regulace ženské práce, kampaň proti prostituci a boj s úmrtností novorozenců, požadavek politických práv pro ženy, zlepšení bytové situace, kampaň proti růstu životních nákladů atd. Dělnice tak jako členky strany bojují za společnou třídní věc a zároveň ve stejnou chvíli vytyčují a předkládají ty požadavky, které je samotné nejvíce ovlivňují jako ženy, manželky a matky. Strana tyto požadavky podporuje a bojuje za ně. Získávání dělnic do hnutí je součástí a prvkem společného boje všech dělníků!
Pro buržoasní ženy jsou politická práva pouze prostředkem, který by jim umožnil příjemnější a bezpečnější cestu světem založeným na vykořisťování pracujících lidí. Pro dělnické ženy jsou politická práva krokem na kamenité a obtížné cestě vedoucí k vytouženému státu pracujících. Cesty sledované dělnicemi a buržoasními sufražetkami se již dávno oddělily. Mezi cíli, které před nimi postavil sám život, jsou příliš velké rozdíly. Je zde příliš velký rozpor mezi zájmy dělnice a majetné dámy, mezi zájmy paní domu a její služky… Mezi těmito zájmy není a nemůže být žádný styčný bod, žádné usmíření nebo splynutí. Proto se pracující muži nemusí bát zvláštního „Dne žen“, ani zvláštních konferencí dělnic, ani jejich zvláštních novin. Každá zvláštní a odlišná forma práce mezi ženami dělnické třídy je prostě jenom prostředkem povzbuzení uvědomění dělnic a jejich vtáhnutí od řad těch, co bojují za lepší budoucnost. Den žen a pomalá, vytrvalá práce na zvýšení uvědomění dělnic nepomáhají rozdělení ale sjednocení pracující třídy. Ať jen radostné uvědomění si toho, že slouží jednotnému třídnímu boji a zároveň bojují za svou vlastní ženskou emancipaci, inspiruje dělnice k tomu, aby slavily svůj Den žen!
duben 2009
AKCE
15
Na památku Zdeňka Adamce a Romana Mášla Zdeněk Adamec a Roman Mášl … Že vám tato jména nic neříkají? A co Jan Palach anebo Jan Zajíc? O nich se ovšem mluví všude. A přece všechna tato jména spojuje jedno – akt demonstrativní sebevraždy na protest proti nespravedlnosti, útlaku nebo i jen lhostejnosti většiny, která tento útlak umožňuje a legitimizuje. I naše doba, stejně jako doba minulá, je nepravostí a svinstev plná. A i dnešní režim, stejně jako ten minulý, se snaží vyzmizíkovat z historie jména těch, kteří na tyto nepravosti a svinstva poukážou tak krajním a „hlasitým“ způsobem jako je sebevražda. Házení těchto lidí do paměťové díry je ještě ten lepší případ. V tom horším se ohrožené elity snaží z těchto lidí rovnou udělat nevyrovnaná, pochybná individua a blázny. Ačkoliv REVO vůbec neuznává vhodnost demonstrativních sebevražd jako upozornění nebo způsob boje proti problémům, kterým musíme čelit, a proto také odmítá oslavování těchto lidí jako mučedníků či hrdinů, nepochybujeme, že v mnohých případech vede k těmto činům vysoká morální integrita jedince a upřímná vůle obětovat se pro možnou lepší budoucnost. I z tohoto důvodu jsme si šli připomenout památku těch, kteří zvolili dobrovolnou smrt jako protest proti soudobým zlořádům. Jejich jména by neměla upadnout v zapomnění. Zdeněk Adamec, pocházející z Humpolce, byl velmi pilným a prospěchově dobrým studentem 2. ročníku průmyslové školy v Pelhřimově se zvláštním zájmem o počítače. 6. března 2003 se devatenáctiletý Zdeněk v ranních hodinách upálil v Praze, přímo před budovou Národního muzea na Václavském náměstí. Před svým činem napsal dopis na rozloučenou, který obsahoval tvrdou kritiku stávajícího systému, zejména všudypřítomnosti násilí v naší kultuře – ve filmech, na školách (krátce předtím došlo ke střelbě na americké škole), ale především ve formě válek – které vede k celkové brutalizaci společenského života. Adamec přímo napadl chystanou agresi Spojených států proti Iráku jako zlodějskou válku pro ropu. Kritizoval i další formy degradace lidských bytostí v dnešní společnosti – odcizení, drogy, neřešení osudu sociálně vyloučených a bezdomovců. Svoji kritiku obrátil také na ničení životního prostředí Země, produkování odpadu a konzumerismus, který je součástí tohoto problému. Jeho vlastní zhodnocení kapitalismu zní: „Drogy, násilí, peníze a moc. To jsou hlavní hesla této civilizace.“ Jako řešení navrhoval určitý způsob přímé demokracie (jejíž zárodky spatřoval například v neziskovém
a kooperativním vytváření operačního systému Linux), ale sám přiznával, že ve stávající společnosti není schopen řešit své problémy a nemůže zde už dále žít. Svůj dopis nakonec zakončil stejnými slovy, jaká 34 let před ním použil Jan Zajíc: „Nenechejte ze mě udělat blázna“. Roman Mášl byl 21-letý student pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Také on patřil k těm, kteří měli vynikající studijní výsledky. Kromě toho byl dobrovolným záchranářem, pro což, podle slov svých spolužáků, doslova dýchal. V noci z 1. na 2. dubna 2003 se upálil na Karlovarské třídě v Plzni, poté co se celý polil ředidlem. I on za sebou nechal dopis na rozloučenou, kde tvrdě kritizoval americkou válku proti Iráku. Lidé, kteří se kolem něj pohybovali, později dosvědčili, že tuto válku pro ropu bral Roman jako osobní trauma, že mu zhnusila celý život jako takový. Přesto se většina lidí shodla, že by byl posledním, u koho by takový čin předpokládali. 6. března 2009, právě šest let od činu Zdeňka Adamce, jsme se přímo před budovou Národního muzea sešli ke krátké vzpomínce na oba zemřelé. Akce byla svolána Komisí pro obranu lidských práv a organizoval ji Zdeněk Milata, zastupitel KSČM ve Středočeském kraji. Zhruba dvacítku přítomných tvořili vedle nás z REVO většinou mladší členové SMKČ, ale přišlo i několik starších osob. Na místě jsme tak trochu improvizovaně vytvořili a na zeď u Muzea pomocí samolepek připevnili cedulku s textem „Pocta Zdeňku Adamcovi“ a datem jeho smrti. K ní jsme pak položili květiny žlutých růží a samozřejmě také několik svíček, které nám ale silný vítr neustále zhasínal. Boj s ním jsme ale nakonec přece jen vyhráli. Obou mrtvým klukům jsme věnovali svoji vzpomínku minutou ticha. O ubohosti dnešních poměrů svědčí fakt, že na samotný závěr řádně nahlášené akce ještě stačilo dorazit policejní auto a „vyšetřovat“, proč se zde lidé scházejí kvůli „nějakému“ Adamcovi a Mášlovi. Byla za touto služební horlivostí čísi instrukce, nebo jen nějaký n á h o d n ý svědek pietního aktu, snaživý bonzáček, který
Zdeněk Adamec se upálil již před šesti lety nás měl potřebu rychle nahlásit? Co my víme… Čin Adamce a Mášla před šesti lety na okamžik rozvlnil hladinu politického života u nás. Přiživili se na něm takoví idioti jako tehdejší místopředseda vlády, Petr Mareš, který z něj nepřímo obvinil antikapitalisty s jejich „rétorikou, z níž mu vstávají vlasy na čele hrůzou“. Společnost havlovských nezvolenců, Děkujeme, odejděte, ze smrti Adamce zase v podstatě obvinila „cynismus Václava Klause“. Desítky a stovky obyčejných lidí, studentů i pracujících, přinesly na místa sebevražd obou studentů květiny a svíčky. Kurz naší společnosti to nezměnilo. Bombardéry a tanky v Iráku dál postupovaly vpřed pro slávu Bechtel Corporation a George Bushe. Proto říkáme: Vaše oběť, kluci, byla šlechetná, ale bohužel marná a zbytečná. A proto my zůstáváme. Nezapomeneme! Budeme bojovat! Nikola, REVO Praha
Najdi si Revo na MySpace: www.myspace.com/organizace_revo videa na YouTube kanálu Reva: www.youtube.com/organizacerevo Revo na wikipedii: cs.wikipedia.org/wiki/REVO
Naše fotogalerie: www.revo.rajce.net Napiš nám na ICQ: 494-438-907
Nejen hudbou proti rasismu! V pražském klubu Cross se ve středu 18.března konal koncert proti rasismu. Hudební večer pořádala skupina Studentů proti rasismu (SPR), která chce spojovat všechny občany (zejména vysokoškoláky) v boji proti vzrůstající aktivitě rasistických organizací. Tato iniciativa vznikla teprve loni mezi studenty na Filosofické fakultě UK. Během svého působení si Studenti proti rasismu připsali poměrně zdařilou protiakci proti shromáždění Národní strany 28.října 2008. Skandování „rasisty tu nechceme“ a dalších pokřiků rozohnilo zejména tiskového mluvčího Národní strany Pavla Sedláčka natolik, že nejprve vyhrožoval fyzickým napadení, ale pak si útok svých pěti kumpánů na několikanásobnou přesilu jejich odpůrců rozmyslel. V rozčilení si pak nedal pozor a když při svém projevu parafrázoval jeden film a prohlásil: „tato země není pro barevný,“ akci předčasně ukončili úředníci magistrátu.
Dalším počinem iniciativy byla prosincová diskuse na filosofické fakultě o rasismu, kterou navštívilo zhruba 40 lidí včetně aktivistů Reva. Ti také opakovaně vystoupili v diskusi a oponovali podivným argumentům dokumentaristy Olivera Maliny Morgensterna, který příčiny fašismu a neonacismu redukoval na problém nevzdělanosti a hlouposti neonacistů.
První letošní akcí SPR bylo uspořádání koncertu proti rasismu. Do holešovického klubu Cross se za zábavou a poslechem kapel Vyčůrat a spát, Oranžovej vykřičník nebo Evakuace přišlo podívat mnoho lidí včetně Revařů. Prodali jsme pár čísel svého časopisu a rozdávali jsme samolepky ze své antifašistické kolekce. Některé z nich začaly k našemu potěšení rychle zdobit i prostory klubu.
Cross klub
O zábavu bylo dobře postaráno, mimo poslechu živé hudby byl čas i na přátelskou diskusi ve spodním patře klubu. Zatím poslední akcí studentů proti rasismu byla debata opět na FF v úterý 25.března. Tématem debaty tentokrát byli cizinci v ČR a ekonomická krize, která dělá z velkého počtu zahraničních dělníků problém. Revo se pravidelně účastní akcí Studentů proti rasismu a doufáme, že se na nich budeme setkávat i s vámi! Sledujte další informace na www.revo.cz.tc nebo na www.protirasismu.net! Vojta, REVO Praha
Zveme vás na další akce: V sobotu 18.dubna plánují čeští a němečtí neonacisté pochodovat Ústím nad Labem. Proti jejich záměrům se ale zvedla vlna odporu a místní občané svolali protidemonstraci. Revo tam chybět nebude. Koukni na web pro více informací a pojeď vyjádřit svůj nesouhlas s fašismem i ty! „Yes, we can!“ bylo motto Baracka Obamy, se kterým vyhrál prezidentské volby. Lidé mu uvěřili. My zase věříme, že jednou uspěje socialistická revoluce. Abychom na takovou situaci byli připraveni, pořádá REVO ve spolupráci s RSO další ročník mezinárodního setkání antikapitalistické mládeže z celé Evropy – Revokemp 2009! Uskuteční se od 1.srpna v Liberci a čeká tam na vás celý týden diskusí a doplňkových aktivit! Kontaktujte nás pro více informací a nenechte si ujít letošní Revokemp.
Vadí ti lži dnešních politiků? Odmítáš války a okupace? Štve tě šikanování mladých? Hnusí se ti fašisté a rasisté? A chceš s tím něco dělat? V sobotu 11.dubna 2009 proběhne pietní akce k výročí 65. nedožitých narozenin Karla Kryla! Setkání začne ve 14:00 na Vypichu nedaleko tramvajové smyčky projevem a poté si pustíme ukázky Krylových písniček. Akce bude zakončena krátkým pochodem a položením věnce na Krylův hrob. Pro více informací navštivte www.revo.cz.tc.
Tak se přidej k REVO!
[email protected]
ICQ: 494-438-907