33 Champs de Mars, 7. okrsek, Paříž, 1983
V
ědec dívku pohmatem vyšetřoval a prsty jí tiskl na kůži. Cítila jeho dotyky na lopatkách, na obratlech páteře, na zádech. Byly to přesné, zkoumavé pohyby prováděné s rozmyslem, jako kdyby dotyčný čekal, že najde něco nepatřičného – třinácté žebro, nebo snad druhou páteř rostoucí jako železná kolej podél té původní. Matka dívce nakázala, aby udělala, oč ji vědec požádá, a tak jeho počínání snášela mlčky: když jí kolem paže ovinul škrtidlo, nebránila se; když špičkou jehly objížděl klikatou čáru její žíly, neucukla; když jí jehla vklouzla pod kůži a komoru stříkačky zaplnila pěnivá krev, stiskla rty tak pevně, až je přestala cítit. Dívala se, jak okny dopadá sluneční světlo a zaplavuje sterilní místnost barvami a teplem, a měla pocit, že na ni dohlíží nějaká neviditelná bytost, jako kdyby z nebe sestoupil jakýsi duch, aby ji střežil. Zatímco vědec plnil tři ampulky její krví, zavřela oči a myslela na maminčin hlas. Maminka jí ráda vyprávěla příběhy o zakletých královstvích, spících princeznách a statečných rytířích, kteří chrabře bojovali proti zlu. Vyprávěla o bozích, kteří na sebe brali podobu labutě, o krásných chlapcích, kteří se proměnili v květinu, a ženách, které vrostly do země jako strom. Šeptala jí, že andělé existují na zemi stejně jako v nebi, a že jsou lidé, kteří stejně jako andělé dovedou létat. Dívka těmto příběhům vždy naslouchala a nevěděla jistě, zda jsou pravdivé. Ale o jedné věci byla přesvědčena: v každé pohádce se princezna nakonec vzbudí, labuť se promění zpátky v Dia a rytíř přemůže zlo. Ve chvíli, mávnutím kouzelného proutku nebo vyřčením zaklínadla, zlý sen skončí a začne nová doba.
První kruh
PŘEDPEKLÍ
Allée des Refuzniks, u Eiffelovy věže, 7. okrsek, Paříž, 2010
V
. A. Verlaine se protlačil hradbou policistů, aby se dostal k tělu. Byla skoro půlnoc, čtvrť zela prázdnotou, a přesto byla celá oblast Martova pole – od Quai Branly po avenui Gustava Eiffela – zablokována policejními auty, která do tmy problikávala červenými a modrými světly majáčků. V jednom rohu osvětloval místo činu velký reflektor, jehož nemilosrdné světlo odhalovalo znetvořené tělo ležící v kaluži ocelově modré krve. Obličej oběti byl k nepoznání, tělo polámané a zkrvavené, paže i nohy zkroucené v nepřirozené poloze jako větve ulomené ze stromu. Verlainovi proletěl myslí výraz ‚roztrhaný na cucky‘. Pozorně si prohlížel tu bytost, když umírala, viděl, jak rozvinula křídla a zahalila se do nich. Díval se, jak se chvěje bolestí, naslouchal jejímu pronikavému, zvířecímu vrčení, které zvolna sláblo v tichý nářek. Zranění byla vážná – hluboká řezná rána na hlavě a další v prsou – a přesto se zdálo, že se tvor za žádnou cenu nechce vzdát, že jeho odhodlání přežít je nekonečné, že bude bojovat dál a dál, i když z něj krev vytékala na zem jako hustý tmavý sirup. Oči se zatáhly mléčnou clonou a získaly prázdný pohled ještěrky, a Verlaine pochopil, že je anděl konečně mrtev. Když se podíval přes rameno, zaťal zuby. Za kruhem policistů stáli andělé všeho druhu – živoucí encyklopedie bytostí, které by ho na místě zabily, kdyby tušily, že dokáže poznat, co jsou zač. Nadechl se, zaujal nevzrušený, hodnotící postoj vědce a v duchu si je třídil podle ras: byly tam hloučky andělů rodu Mara, krásné zatracené prostitutky, jejichž dary byly pro lidi zdrojem nesmírného pokušení; Gusiané, kteří uměli uhodnout minulost i předpovídat budoucnost; Rahabové, ztracené bytosti, považované v andělském světě za nedotýkatelné vyvržence. Rozpoznával drobné tělesné znaky andělů Anakim – ostré nehty, široké čelo, lehce nepravidelnou stavbu kostry. Všechno to viděl s neúprosnou zřetelností, která neustupovala, ani když se otočil zpátky k příšernému místu činu. Krev oběti se začala rozlévat mimo kužel světla vrhaný reflektorem a rozpíjela se do stínů. Verlaine se snažil soustředit na železné krajkoví Eiffelovy věže, aby se uklidnil, ale
16
D A N i E L L E T R u s s O N i O Vá
vidina křídel těch tvorů se v jeho představivosti rozzářila ještě víc a třepotala se na inkoustově temném pozadí noci. Byl to dar a zároveň prokletí, tahle jeho schopnost vidět ty tvory tak podrobně. Ten talent v sobě objevil poté, co před deseti lety začal pracovat v oboru angelologie. Jenom pár angelologů mělo schopnost vidět anděly bez důkladného výcviku. Jeho zhoršený zrak – od páté třídy nosil brýle a bez nich viděl sotva pár desítek centimetrů před sebe – byl způsoben deformací rohovky, díky níž však světlo pronikalo do oka přesně ve správném poměru tak, aby viděl plné spektrum andělských křídel. Byl tedy přímo zrozen k tomu, aby se stal lovcem andělů. Nyní Verlaine nedokázal odstínit barevné světlo stoupající z míst, kde postávala andělská stvoření, ta energetická pole, která je oddělovala od nevýrazných, bezbarvých míst, která zaujímali lidé. Přistihl se, že je stopuje, jak korzují po Martově poli, vnímal jejich pohyby, i když si přál uzavřít se před jejich halucinační přitažlivostí. Čas od času si říkal, že už se z toho musí zbláznit, že ti tvorové jsou jeho osobní démoni, že žije ve svém vlastním kruhu pekla, v němž se před ním promenuje nekonečná přehlídka ďáblů, kteří jako by se shromáždili jen proto, aby ho pokoušeli a mučili. Ale právě takové myšlenky ho mohly dostat do blázince. Musel si dávat pozor, aby si udržel rovnováhu, mít na paměti, že všechno vidí na vyšší frekvenci než normální lidé, že jeho dar je něco, co musí pěstovat a chránit, i když mu to ubližuje. Bruno, jeho přítel a učitel, muž, který ho přivedl z New Yorku a vycvičil z něj lovce andělů, mu dal prášky na uklidnění nervů, a ačkoliv se je Verlaine snažil brát co nejméně, teď se přistihl, že sahá do kapsy saka po smaltované krabičce a vyklepává z ní dvě bílé pilulky. ucítil na rameni ruku a otočil se. Za ním stál Bruno s vážným výrazem. „Podle těch řezných ran se dá usuzovat na Emim,“ zašeptal. „Ožehlá kůže to potvrzuje,“ přitakal Verlaine. Rozepnul si sako – žlutý polyesterový model pochybného vkusu, retro ze sedmdesátých let – a přistoupil blíže k tělu. „Máme nějakou identifikaci?“ Jeho učitel vytáhl světlou semišovou peněženku potřísněnou krví a začal se v ní přehrabovat. Najednou se jeho výraz změnil. Vytáhl plastový průkaz. Verlaine si kartičku vzal. Byl to řidičský průkaz vydaný v New Yorku, žena na fotografii měla černé vlasy a zelené oči. Verlainovi se srdce v prsou rozbušilo jako zvon, když si uvědomil, že průkaz patří Evangeline Cacciatoreové. Zhluboka se nadechl, než se otočil zpátky k Brunovi.
ANGELOPOLis
17
„Myslíš, že to skutečně může být ona?“ zeptal se konečně a bedlivě sledoval, jak se jeho šéf zatváří. Věděl, že všechno – jeho vztah s Brunem, spojení s Angelologickou společností, běh jeho života od této chvíle – závisí na tom, jak se zachová v příštích deseti minutách. „Evangeline je lidská žena, tohle je Nefilka s modrou krví,“ odpověděl Bruno a pokývl ke zkrvavené mrtvole, která jim ležela u nohou. „Ale podívej se sám.“ Verlaine si dřepl vedle těla a prsty zajel pod knoflíky trenčkotu, který měla oběť na sobě. Ruce se mu třásly tak silně, že se musel několikrát zhluboka nadechnout, aby dokázal nahmatat ramena oběti. Její rysy byly k nepoznání. Vzpomněl si, jak viděl Evangeline poprvé. Byla krásná, a zároveň velmi vážná. Dívala se na něj svýma velkýma zelenýma očima jako na zloděje, který jim přišel ukrást posvátné texty. Podezírala ho z nekalých úmyslů a velmi odhodlaně ho chtěla vypudit. Pak se mu povedlo ji rozesmát, a její přísná fasáda vzala za své. Ten okamžik se mu vpálil pod kůži, a i kdyby se snažil sebevíc, nemohl na Evangeline už nikdy zapomenout. už to bylo více než deset let, co spolu stáli v knihovně kláštera svaté Růženy, před sebou otevřené knihy, a neměli ani ponětí o skutečné povaze světa. Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní. Tato slova a žena, která mu je ukázala, mu změnily život. Pravdu o Evangeline nikomu neoznámil. Nikdo netušil, že ona k těm bytostem patří. Pro Verlaina bylo Evangelinino tajemství nevyslovenou úmluvou: znal pravdu, ale nikdy by ji neprozradil živé duši. Nyní si uvědomil, že to byl jediný způsob, jak zůstat věrný ženě, kterou miloval. Verlaine si zastrčil řidičák do kapsy a obrátil se k odchodu.
McDonald’s, Champs Elysées, 1. okrsek, Paříž
P
aříž byla plná angelologů, a jako taková představovala jedno z nejnebezpečnějších míst na světě pro anděla rodu Emim, jako byla Eno, která měla sklony k lehkomyslnosti. Jako ostatní jejího rodu byla vysoká a štíhlá, s vysokými lícními kostmi, plnými rty a šedou pletí. Oči si silně zvýrazňovala černou tužkou, ústa natírala rudou rtěnkou a oblékala se do černé kůže. Často nosila křídla roztažená a neohroženě je stavěla na oči angelologům. Bylo to považováno za projev provokace, ale Eno neměla v nejmenším úmyslu se skrývat. Tohle bude brzy jejich svět. Grigoriovi jí to slíbili. Zatím však v Paříži číhali angelologové na každém rohu – badatelé, kteří za posledních padesát let nevystrčili nos z archivů Angelologické akademie, přehorliví nováčci zuřivě fotografující každého tvora, na kterého padli, angelologičtí biologové, kteří pásli po vzorcích andělské krve, a nejhorší ze všech, alespoň pokud šlo o Eno, skupiny andělských lovců, kteří šmahem zatýkali všechna andělská stvoření. Ti pitomci si často spletli Golobiany s Emim a Emim s bytostmi nejčistšího původu, jako byli Grigoriovi. Poslední dobou byli lovci doslova všude, hlídali a čekali, připravení lapit svou kořist a zavřít ji do vazby. Pro ty, kteří lovce dokázali rozpoznat, byl život v Paříži prostě nepříjemný. Pro ty, kdo to nedokázali, byl veškerý pohyb po městě smrtelně nebezpečnou hrou. Eno se samozřejmě řídila přísnými pravidly pro jakýkoli kontakt a prvním a nejdůležitějším z nich bylo přenechat riziko dopadení ostatním. Když zabila Evangeline, hleděla co nejrychleji zmizet z místa činu a odešla na Champs Elysées, kde by ji nikoho nenapadlo hledat. Věděla, že pod svícnem bývá tma a někdy je nejlepší ukrýt se někam, kde je všem na očích. Eno ovinula prsty kolem pěnového kelímku s kávou a pozorovala nekončící ruch na Champs Elysées. Když teď měla úkol v Paříži odbytý, vrátí se co nejdříve za svým pánem. Dostala za úkol zabít jednu mladou Nefilku. stopovala ji několik týdnů, pozorovala ji a učila se, co pravidelně dělá a kam chodí. Její cíl ji nakonec začal zajímat. Evangeline Cacciatoreová se nechovala jako pravý Nefil. Podle tvrzení jejích pánů měla být Evangeline dítě z jejich rodiny, ale neměla žádné
ANGELOPOLis
19
význačné rysy svého vznešeného andělského původu. Byla vychována mezi lidmi, opuštěná příslušníky svého druhu, a – podle všeho, co Eno vypozorovala – měla nebezpečné pochopení pro lidské způsoby. Grigoriovi chtěli, aby zemřela. A Eno své pány nikdy nezklamala. A byla si jistá, že ani oni nezklamou ji. Grigoriovi ji vezmou domů do Ruska, kde se ztratí v davech emimských andělů. V Paříži je příliš nápadná. Když teď byla její práce u konce, chtěla toto nebezpečné a odporné město co nejdříve opustit.
Ostatně poznala na vlastní kůži, jak nebezpeční jsou pařížští angelologové. Před mnoha lety, když byla ještě mladá a naivní a nevěděla nic o lidském chování, ji jeden angelolog málem zabil. Bylo to v létě roku 1889, během pařížské světové výstavy, kdy do města proudily davy lidí, aby spatřily nově postavenou Eiffelovu věž. Eno se procházela po výstavě a pak se odvážila vydat do tlačenice na přilehlých polích. Na rozdíl od mnoha Emim se ráda procházela mezi těmi podřadnými tvory, kteří obývali Paříž, ráda popíjela kávu v jejich kavárnách a procházela se v jejich zahradách. Líbilo se jí nechávat se vtáhnout do ruchu lidské společnosti, do energie a marnosti jejich počínání a existence. Na procházce si tenkrát všimla hezkého anglického vojáka, který na ni upíral pohled přes Martovo pole. Chvíli si povídali o výstavě a pak ji vzal za paži a provedl ji davem pěšáků, prostitutek a pobudů, kolem kočárů a koňských spřežení. Podle tichého hlasu a uhlazeného chování usuzovala, že je vznešenější než většina lidí. Držel ji jemně za ruku, jako kdyby byla příliš křehká a on se jí bál dotknout, a celou dobu si ji prohlížel se zájmem klenotníka, který oceňuje diamant. Lidská touha jí připadala fascinující – její intenzita, způsob, jak láska ovládala a ovlivňovala životy lidí. Ten muž po ní toužil. i on Eno připadal přitažlivý. Dosud nezapomněla, jaké měl vlasy, tmavé oči, šviháckou postavu v obleku na míru a cylindru. snažila se odhadnout, jestli Angličan poznal, s kým má tu čest. Vedl ji stranou od lidí, a když osaměli u živého plotu, zadíval se jí do očí. A v tu chvíli se změnil – něhu a láskyplnost vystřídalo násilí. Podivovala se nad tou proměnou, nad proměnlivou povahou lidské touhy, nad tím, jak člověk dokáže milovat a zároveň nenávidět. Muž zničehonic vytáhl dýku a zaútočil na ni. „Bestie,“ zasyčel hlasem plným nenávisti a vrhl se na Eno. Zareagovala rychle, uskočila stranou a nůž minul cíl – místo aby se zanořil do srdce, pořezal ji jen na rameni. Dýka jí prořízla šaty i kůži, až se jí maso odchlíplo od kosti jako cár kraj-
20
D A N i E L L E T R u s s O N i O Vá
ky. Eno mu útok oplatila, popadla ho pod krkem a drtila mu vaz mezi prsty, dokud mu oči nevylezly z důlků a nezměnily se v bledé oblázky. Zatáhla ho mezi stromy a zničila všechny stopy toho, co jí na něm připadalo krásné: líbezné oči, jeho kůži, jemný masitý záhyb ušního lalůčku, prsty, které ji ještě před chvílí s rozkoší laskaly. Vzala mužův plášť a přehodila si ho přes ramena, aby zakryla své zranění, ale skutečnost, že byla ponížena, zakrýt nedokázala. Rána na rameni se zahojila, ale zůstala jí po ní srpkovitá jizva. Často pak stávala před zrcadlem a prohlížela si tu slabou čáru, aby si připomněla, jaké proradnosti je lidské plémě schopno. Když si tenkrát přečetla článek v novinách, uvědomila si, že ten muž byl angelolog, agent z Anglie, kterých bylo ve Francii v devatenáctém století plno. Nalákal ji do pasti a Eno se od něj nechala napálit. Ten muž už byl dávno mrtvý, ale jí zněl stále v uších jeho hlas, cítila jeho horký dech, když ji nazval bestií. slovo bestie se jí zarylo do mysli, bylo jako semínko, které v ní vyrostlo a osvobodilo ji od všech zábran. Práce nájemného vraha ji s každou novou obětí těšila víc a víc. studovala chování angelologů, jejich zvyky, jejich techniky lovu a zabíjení, až svou práci ovládla dokonale. Dovedla lovce vyčenichat, vycítit, vnímala jeho touhu ji zajmout a zabít. Někdy se dokonce nechala vzít do vazby. Někdy jim dokonce dovolila, aby si s ní dělali, co se jim zlíbí. Připustila, aby ji vzali do postele, svázali ji, hráli si s ní, ubližovali jí. Když hra skončila, prostě je zabila. Byla to nebezpečná hra, ale měla ji pevně v rukou.
Nasadila si velké sluneční brýle s vypouklými černými zorníky. Chodila bez nich ven jen zřídkakdy. schovávala za nimi své velké žluté oči a nepřirozeně vysoko posazené lícní kosti – nejvýraznější rysy emimské rasy – aby vypadala jako normální žena. Opřela se do židle, natáhla dlouhé nohy před sebe a zavřela oči. Vzpomínala na zděšení v očích své oběti, na nepoddajnost masa, když zajela nehty pod hrudní koš a rozervala jej, na překvapené rozechvění, které pocítila, když uviděla první výron modré krve, rozlévající se na chodník. Nikdy předtím nezabila nadřazenou bytost, a tato zkušenost odporovala všemu, k čemu ji vycvičili. Očekávala boj hodný Nefila. Ale Evangeline zemřela s ubohou poddajností lidské ženy. Eno v kapse zavibroval telefon, a než po něm sáhla, zkontrolovala davy, které se valily kolem, přeletujíc pohledem z lidí na anděly a zpět. Tohle číslo používala jediná osoba, a Eno si musela být jistá, že může mluvit, aniž by ji kdo poslouchal. Emim byli dědičně nuceni sloužit
ANGELOPOLis
21
Nefilům a ona po léta prostě jen plnila svou povinnost, pracovala pro Grigoriovy z vděčnosti a strachu. Byla z válečnické kasty, a tak se smířila se svým osudem. Koneckonců nechtěla téměř nic jiného než znovu a znovu zakoušet pomalé vyhasínání života a to, jak její oběti zápasí o poslední nádech. Roztřesenými prsty přijala hovor. uslyšela pánův zastřený, šeptavý hlas, svůdný hlas, který si spojovala s mocí, s bolestí, se smrtí. Pronesl jen několik slov, ale ona okamžitě poznala – podle toho, jak z toho hlasu kapal jed – že se něco zvrtlo.
Nábřeží Branly, 7. okrsek, Paříž
N
ež Verlaine našel Evangeline mrtvou pod Eiffelovou věží, měl předtuchu o její smrti. Ta žena se mu zjevila ve snu jako přízračné stvoření utkané z paprsků. Když promluvila, její hlas rezonoval v chodbách jeho mysli. Její slova byla zprvu neslyšná, ale pak, jak napínal uši, aby je uslyšel, byla stále jasnější a zřetelnější. Pojď za mnou, řekla, zatímco se nad ním vznášela, krásná a děsivá zároveň. Kůži měla prozářenou světlem a křídla se jí zvedala nad rameny jako éterický krajkový šál. Pochopil, že se mu to jen zdá, že je výplodem jeho představivosti, iluzí, kterou vyvolalo jeho podvědomí, démonem, který ho má pronásledovat. A přesto se děsil, když se k němu naklonila a dotkla se ho. Položila mu chladné prsty na prsa, jako kdyby chtěla cítit, jak mu tluče srdce. Z rukou jí sálalo teplo, které mu pronikalo do těla, proudilo z jejích prstů a vpalovalo se mu do hrudi. s děsivou jistotou věděl, že ho Evangeline zabije. Když sen dospěl do tohoto okamžiku, vždycky se probudil, nemohl popadnout dech, přemožený současně strachem, láskou, touhou, bezmocí a ponížením. Probíral se k vědomí s pocitem, že s ním je anděl temnoty. Kdyby nebylo Brunova zásahu, Verlaine by se možná dosud zmítal v nekonečné smyčce hrůzy a touhy. Dosud se nevzpamatoval z pohledu na Evangelinino znetvořené tělo, a když vycházel na ulici, snažil se spojit vidinu ze svého snu s tou roztrhanou mrtvolou. svou Ducati 250 měl zaparkovanou na Rue de Monttessuy. stačil mu jediný pohled na ten motocykl – nablýskané chromované blatníky, naleštěné kožené sedlo –, aby se přenesl zpátky do přítomnosti. Motorku si koupil hned první měsíc v Paříži a celou ji zrenovoval, zbavil ji rzi a přelakoval na červeno. Patřila k tomu nejoblíbenějšímu, co vlastnil, pokaždé když na ní jel, mu dávala pocit svobody. Když ji teď zvedal ze stojanu, všiml si zubatého škrábance vyrytého do laku. Potichu zanadával a přejel rýhu prstem, aby zjistil, jak je hluboká, ačkoliv po pravdě řečeno, ten škrábanec byl jen jedním z mnoha šrámů, které ducati v posledních letech utrpěla. ironií bylo, že každou promáčklinu a rýhu spojoval s vlastními zážitky z posledních deseti let. už ani nedokázal spočítat, kolikrát byl raněn, a – na rozdíl od zrestaurované motorky – jeho věk se na něm začínal
ANGELOPOLis
23
projevovat. Když se podíval na svůj odraz ve výloze nejbližšího obchodu, všiml si, že ducati je zachovalejší než on sám. Když došel na nábřeží, něco upoutalo jeho pozornost. Později, když si v duchu přehrával ten okamžik, kdy Evangeline spatřil, si říkal, že její přítomnost vycítil ještě dřív, než ji uviděl, že snad došlo k nějaké změně v atmosférickém tlaku, k nerovnováze, jako když teplou místností proletí závan studeného vzduchu. Ale v tu chvíli to tak nevnímal. Prostě se otočil a ona tam byla, stála na břehu seiny. Poznal ji podle špičatých ramen a lesklých černých vlasů. Poznal i její vysoké lícní kosti a zelené oči, které na něj před chvílí zíraly z řidičského průkazu. Chtěl se na ni jen tak dívat, aby se ujistil, že je to skutečně ona, bytost z masa a kostí, ne výplod jeho mysli. Na chvíli se jí zahleděl do očí a v tom okamžiku pocítil pomalý obrat ve svém vnímání, jako kdyby se s cvaknutím rozskočil nějaký zarezlý zámek. Zadržel dech. Po páteři mu přejel mrazivý záchvěv, který mu roztřásl celé tělo. Ta znetvořená žena pod Eiffelovou věží nebyla jeho dávná přítelkyně. Postavil motorku na stojan a vyrazil k Evangeline. Když se k ní blížil, přešla ulici. Aniž by nad tím přemýšlel, srovnal s ní krok a následoval ji, tak jako by sledoval jakýkoli jiný cíl. snažil se uhodnout, jestli ho za sebou cítí, jestli vnímá, jak se jí očima vpaluje do zad. Věděla, že tam je, a schválně ho vedla za sebou. udržovala si od něj jistý odstup – nezrychlovala, aby mu neutekla, ale ani se od něj nenechala úplně dohonit. Brzy byl tak blízko, že viděl, jak se její odraz objevuje a mizí ve sklech zaparkované dodávky. Působila jako stříbřitý, mihotavý, proměnlivý přelud. Když si ji konečně mohl pořádně prohlédnout, všiml si, že má vlasy ostříhané do rozcuchaného mikáda a v obličeji je tmavě nalíčená. Vypadala jako obyčejná mladá žena, jakých chodí po Paříži tisíce, ale její převlek Verlaina nezmátl. skutečnou Evangeline dobře znal. Když zrychlila tempo, snažil se s ní držet krok. ulice byly plné lidí; Evangeline mu mohla snadno zmizet, v okamžiku se ztratit v lidské vřavě. Při všech lovech, kterých se účastnil, odváděl svou práci bez chybičky. Pronásledoval, zatýkal, následně uvězňoval ty tvory a na nic se neptal. Ale na tomto stíhání bylo všechno jiné. Chtěl ji chytit, ale kdyby se mu to povedlo, nedokázal by se držet obvyklého protokolu. Nejvíc ho trápilo, že by si s ní chtěl jenom promluvit, aby pochopil, co se stalo v New Yorku. Chtěl od ní vysvětlení. Měl pocit, že si aspoň tohle zaslouží. Verlaine cítil, jak mu podrážky oblíbených bot – hnědých kožených polobotek, které nosil už léta – při každém kroku kloužou. Při pomyšlení, že ji zase ztratí, jím projel záchvěv strachu, který ho v ža-
24
D A N i E L L E T R u s s O N i O Vá
ludku tížil jako balvan. Věděl, že kdyby chtěla, klidně mu uteče. skutečně, stačilo prostě roztáhnout křídla a uletět. To už zažil. Když ji naposledy viděl, zvedla se a vznesla vysoko pod nebeskou klenbu pryč od něj, křídla jí pableskovala ve svitu měsíce, krásný přízrak, monstrum pod hvězdami. Nikomu o tom neřekl – ani angelologům, kteří byli členy newyorské mise, ani těm mužům a ženám, od kterých získal potvrzení své kvalifikace, když ukončil kurzy na Akademii. skutečná identita Evangeline zůstávala jeho tajemstvím a jeho mlčení z něj činilo spoluviníka jejího podvodu. To mlčení byl jediný dar, který jí mohl dát, ale neubránil se pocitu, že se vlastně chová jako zrádce. Všem lhal. Když stál před chvílí na místě činu, ani se nedokázal Brunovi podívat do očí. Verlainovi ten pocit vadil. strávil tolik let lovením andělů, pracoval tak dlouho a tak usilovně na jejich odchytu, že by neměl mít důvod být tak otřesený. Ať se mezi ním a Evangeline stalo cokoliv, už je to dávno. Je z něj jiný člověk. Jestli Evangeline chytí, bude ji muset zatknout. Nesmí zapomínat, kým se stala a co by mu mohla udělat. Jestli ji chytí, vezme ji do vazby. Pokud na něj zaútočí, bude se jí bránit. Musí postupovat rychle a všechny city odložit stranou. Musí sám sebe přesvědčit, že má před sebou jen dalšího anděla a tohle je jenom další rutinní lov. V dálce na nočním nebi blikotala světla Eiffelovy věže, jasná jako souhvězdí spadlé na zem. Verlaine se rozběhl, ruka se mu třásla, když sahal po zbrani. Vytáhl pistoli z opasku a zapnul ji. s elektrickým výbojem o síle dvě stě voltů to byla zbraň účinná, ale nikoli smrtící. Pokud se přiložila nad vidlicovou kost anděla a rána mířila na solar plexus, zůstal tvor ochromený několik hodin. Verlaine nechtěl použít sílu, ale nehodlal nechat Evangeline zase vyklouznout.
Limuzína, Pont d’Alma, nad Seinou, Paříž
A
xicore Grigori se díval přes kouřové sklo okna limuzíny. Byla jasná jarní noc, ulice plné lidí, takže bylo velice nepravděpodobné, že by opustil temný úkryt svého auta. Pohrdal lidskými bytostmi a při pomyšlení, že by se vmísil do jejich davu, mu naskakovala husí kůže. Když už se musel vydat mezi lidi, snažil se od nich držet co nejdál. Nechodil s nimi po ulicích, nejedl v jejich restauracích, cestoval soukromým tryskáčem. Nikdy se nedotkl ani ruky člověka, aniž by si připadal hluboce, bytostně pošpiněný. sama představa, že jeho předkové někdy pocítili k tak odporným tvorům náklonnost, ho naplňovala údivem. Co to propána, divil se, když sledoval, jak lidé chodí kolem, ty strážce napadlo? Jak se jeho bratrovi – dvojčeti Armigovi – povedlo zůstat v Rusku, zatímco Axicore teď musel trčet na hnusném pařížském mostě jako nějaký obyčejný Gibborim, to mu nešlo na rozum. Jeho prateta sneja Grigoriová byla přesvědčená, že jedna z těch odpudivých bytostí, mladá žena jménem Evangeline, je vnučkou jejího zesnulého syna Percivala. Axicorovi to celé připadalo přitažené za vlasy – zejména poté, co námezdný anděl, kterému nejvíce důvěřoval, dotčený subjekt týdny sledoval. Eno Axicorovi všechno hlásila. Dozvěděl se, že Evangeline je malá hubená tmavovláska skrznaskrz lidského vzhledu. Žila prostě, neukazovala křídla na veřejnosti, neměla žádné nefilské kontakty a většinu času se pohybovala mezi normálními lidskými bytostmi. Neměla žádné typické charakteristiky Nefilim, natož pak grigoriovské rodinné rysy, ani nejrůznější identifikační znaky čisté rasy. Kontrast mezi nimi byl nápadný už při prostém srovnání s jeho vlastním vzhledem a způsoby. On byl dokonalým příkladem Grigoriho. Byl o hlavu vyšší než lidé, kůži měl jemnou a světlou a oči modrobílé. Oblékal se vybraně, stejně jako Armigus – často se strojili tak, aby k sobě ladili, a žádný oblek si nevzali dvakrát. Ten den ráno přišel v zásilce od oblíbeného krejčího jejich dědečka Arthura ze savile Row počesaný samet hladký a černý jako srst jaguára. s jejich elegantním oblečením a hustými blond vlasy, které jim v bohatých kadeřích spadaly na ramena, byli oba bratři úchvatní, ukázkové příklady klasické
26
D A N i E L L E T R u s s O N i O Vá
krásy, nápadní tak, že se i atraktivní ženy zastavovaly a zíraly na ně, zvláště při těch mimořádně vzácných příležitostech, kdy si dvojčata vyšla do lidského světa společně. V tom se podobali všem mužům z rodu Grigoriových a zejména zesnulému Percivalovi. Dvojčata byla jako růže mezi trním, jak říkávala jejich matka, nebeští tvorové donucení chodit po zemi, stažení z oblohy do hmotného světa, i když by spíše patřili mezi nebeské bytosti poletující v éteru. samozřejmě s tím, jak se krev jejich rasy v průběhu posledních tisíciletí ředila krví lidskou, byly takové tělesné znaky jenom povrchové. skutečné typické znaky Nefilim byly subtilnější a složitější než vzhled pokožky, barva očí a tělesný typ. Axicore došel k závěru, že pokud je Evangeline skutečně snejiny krve, pak je to nejošklivější Grigoriová, jaká se kdy narodila. Axicore zaklepal dlouhým bílým prstem na okénko a snažil se potlačit odpor a soustředit se na úkol, který měl před sebou. Vyzvedl Eno z jednoho podniku na Champs Elysées, a ačkoliv seděla vedle něj v limuzíně, byla tak potichu, tak přízračná, že sotva vnímal její přítomnost. Nesmírně ji obdivoval, považoval ji za jednoho z nejodvážnějších zástupců její rasy, jakého kdy poznal, a – ačkoliv by to nikdy otevřeně nepřiznal – připadala mu mnohem přitažlivější než většina nižších andělských bytostí. skutečně, Eno byla krásný zabiják, kterého hluboce oceňoval a tajně se ho bál, ale na druhou stranu nebyla zrovna nejchytřejším andělem v nebeských sférách. Její výbuchy vzteku bývaly zběsilé. Musel s ní zacházet v rukavičkách. A proto se s jistou obezřetností vrátil k vysvětlování, s nímž začal do telefonu. Eno udělala velkou chybu. Evangeline je naživu. „Víte to jistě?“ zeptala se Eno a ze žlutých očí jí sršely blesky pronikající i přes tmavá skla jejích slunečních brýlí. „Protože já chyby nedělám.“ Byla rozzlobená a Axicore chtěl její zuřivost využít ve svůj prospěch. „Vím to naprosto jistě,“ prohlásil. „A nejsem sám – právě teď ji honí i jeden angelolog. Lovec andělů.“ Eno si sundala brýle a světlo z jejích očí rozptýlilo temnotu. „Víte, o koho jde?“ „Jeden z klasické sestavy,“ řekl Axicore a žaludek se mu sevřel při pomyšlení na to, co by Eno s lovcem andělů udělala, kdyby ho chytila. Axicore už viděl, jak Eno zachází se svými oběťmi. Tak hrůzné násilí v něm vyvolávalo téměř soucit. „Tak to rovnou vyřídíme,“ prohlásila Eno a nasadila si brýle zpátky na oči, „a pak pojedeme domů. Chci z tohoto hrozného města vypadnout co nejdřív.“
ANGELOPOLis
27
Axicore se zabořil do sedadla a vzpomínal na dětství v Rusku. Na léto odjížděli ze svých apartmá ve městě a trávili měsíce na Krymu, kde měla rodina sídlo na břehu moře. Klan Grigoriových se scházel na čaj a oni s bratrem vždycky roztáhli křídla – velká zlatá křídla, která se třpytila jako pláty tepaného kovu – a vznesli se do vzduchu, kde uchvácenému příbuzenstvu předváděli své letecké umění. Dělali ve vzduchu vruty a otočky a akrobatické kousky, které vyvolávaly pochvalné výkřiky starší generace, čtyři sta let starých Nefilim, kteří se už na takové sportovní výkony dávno necítili. Mezi diváky byli i jejich rodiče, oblečení celí v bílém, a s hrdostí je pozorovali. Byli s bratrem zlatými dětmi starobylé rodiny. Byli mladí, krásní, všechno jim leželo u nohou. Zdálo se, že nic na světě je nemůže strhnout zpátky na zem.
Passage de la Vierge, 7. okrsek, Paříž
V
erlaine hluboko ve stínech uličky pocítil čísi chladnou přítomnost a poznal, že tam ve tmě stojí Evangeline. Byla tak blízko, že na krku cítil ledový chlad jejího dechu. ustoupil o krok, aby na ni lépe viděl, ale téměř splývala s tmou. Tolik věcí jí chtěl říct, tolik otázek si předem nacvičil, ale teď mu najednou vázly na jazyku. Protichůdné emoce, které vůči Evangeline cítil – náklonnost, frustraci z toho, jak to mezi nimi dopadlo – v něm vyvolávaly hněv a zmatek. Na tohle ho při výcviku nepřipravili. Chtěl ji chytit za paži a donutit ji, aby s ním mluvila. Potřeboval vědět, že si to, co se mezi nimi stalo, nevymyslel. Nakonec sáhl do kapsy a vytáhl řidičský průkaz. Podal ho Evangeline a řekl: „Myslím, že jsi něco ztratila.“ Podívala se mu do očí a pomalu si od něj kartičku vzala. „Myslel sis, že tamto jsem byla já.“ „Nasvědčovaly tomu všechny důkazy,“ přitakal Verlaine a cítil, jak se mu při vzpomínce na krvavou změť pod Eiffelovou věží obrací žaludek. „Jinak to nešlo.“ Její hlas zněl sotva slyšitelně. „Chtěli mě zabít.“ „Kdo tě chtěl zabít?“ „Ale spletli se,“ pokračovala s vážným výrazem. „Navedla jsem je na špatnou stopu. Nechala jsem je zabít někoho jiného.“ Verlaine byl na vážkách. Na jednu stranu chtěl Evangeline chránit před tím, kdo se ji snažil zabít, a na druhou ji vzít do vazby. instinkt mu napovídal, aby zavolal Brunovi a odvezl ji do jejich vězení v La Forestière. „To mi budeš muset vysvětlit.“ Evangeline vsunula ruku do kapsy saka, vytáhla odtamtud něco velkého a oblého a vložila to Verlainovi do ruky. Bylo to nějaké vejce. Zkoumavě si prohlížel tvrdý lesk zlatého smaltu, drahé kameny, kterými byl povrch předmětu posázen jako krystalky soli. sundal si brýle, vyčistil si je cípem košile a znovu si je nasadil: složitost a jemnost, s jakou bylo vejce vyrobeno, se ukázala v plném světle. Otáčel vejce v prstech a drahokamy pableskovaly ve slabém světle. „Proč by ti chtěli ublížit?“ zeptal se a podíval se Evangeline do očí. Zelená barva jejích duhovek mu připadala nebezpečně hypnotická.
ANGELOPOLis
29
s tou myšlenkou přišlo ostré bodnutí touhy po člověku, jakým kdysi bývala – důvěřivém, optimistickém, mladém, který měl celý život před sebou. „Jsi jedna z nich.“ Evangeline přistoupila blíž k němu, přitiskla rty k jeho uchu a zašeptala: „Musíš mi věřit, když říkám, že jsem nikdy nebyla jednou z nich. Toulám se z místa na místo a snažím se pochopit, kým jsem se stala. už je to deset let, a stále to nechápu. Ale jednu věc vím s jistotou: nejsem jako Grigoriovi.“ Verlaine se odtáhl a měl při tom pocit, jako by ho rvali na kusy. Chtěl jí věřit, ale na druhou stranu věděl, čeho jsou Nefilim schopni. Klidně mu mohla lhát. „Tak mi tedy pověz,“ vyzval ji, „co tě přivedlo zpátky.“ Vyhodil vejce posázené drahokamy do vzduchu a chytil ho do dlaně. „Velikonoční zajíček?“ „Xenia ivanovová.“ „Vladimirova dcera?“ zvážněl Verlaine. smrt Vladimira ivanova byla jen jedním z mnoha fatálních důsledků jejich nezdařené newyorské mise. Tehdy se Verlaine poprvé seznámil s vražednou proradností jejich nepřátel. „Vladimir byl jedním z mála lidí, které jsem znala mimo klášter,“ řekla Evangeline. „Byl přítelem mého otce. Jeho dcera Xenia po jeho smrti převzala kavárnu a byla tak laskavá, že mě tam nechala pracovat a bydlet v bytečku v zadní části provozovny. Nájem mi strhávala z platu. Tak to šlo roky. sblížily jsme se, ačkoliv jsem si nikdy nebyla jistá, že plně chápe povahu práce, kterou její otec dělal, ani vztah mé rodiny k němu.“ „A tys jí toho určitě moc neprozradila,“ prohodil Verlaine. Evangeline se na něj chvíli dívala, pak se rozhodla jeho poznámku přejít a pokračovat. „A tak jsem byla překvapená, když mi jednoho dne minulý měsíc Xenia řekla, že se mnou musí něco probrat. Vzala mě nahoru do bytu svého otce, do pokojíku téměř stejně malého, jako byl můj vlastní, kde byly všechny jeho věci ponechány tak, jako kdyby právě odešel. ukázala mi vejce, které držíš v ruce. Řekla mi, že ji překvapilo, když ho našla ve Vladimirově pozůstalosti.“ „To vážně není Vladimirův styl,“ souhlasil Verlaine. Vladimir byl pověstný svou asketickou odříkavostí. Jeho kavárna v italské čtvrti byla jen zástěrkou pro mimořádně skromný život. „Myslím, že to vejce jen přechovával pro někoho jiného,“ řekla Evangeline. „V jeho věcech to byl jediný předmět tohoto druhu. Xenia ho našla v jednom kufru zabalený do kousku látky. Myslela, že si ho přivezl do New Yorku z Paříže, když se odtamtud v osmdesátých le-
30
D A N i E L L E T R u s s O N i O Vá
tech stěhoval. Xenia nevěděla, co s ním dělat, tak prostě vyčkávala. Ale před pár měsíci ho vzala do aukční síně, aby ho nechala ocenit, a krátce poté se začaly dít divné věci. Xenii začali pronásledovat Nefilim. Prohledali její byt i kavárnu. Když mi říkala o tom vejci, byla vystrašená. Jednou v noci se jí do bytu vloupali dva Gibborim a snažili se vejce ukrást. Jednoho jsem zabila, druhý utekl. Po té události jsem pochopila, že jí musím prozradit pravdu. Všechno jsem jí vysvětlila – o práci našich otců, o Nefilim, jak na tom jsem já sama – a ona k mému překvapení věděla o Vladimirově práci víc, než jsem si původně myslela. Nakonec souhlasila, že zavře krám a zmizí. Vejce jsem si vzala já. A proto jsem přijela sem. Musela jsem najít někoho, kdo by mi pomohl zjistit, co to znamená.“ „A Xenia?“ „Kdybych nezasáhla, byla by mrtvá.“ „To tělo pod Eiffelovkou bylo její?“ „Ne.“ Evangeline s vážným výrazem zavrtěla hlavou. „To byla jenom nějaká náhodná Nefilka, která se mi trochu podobala. Podstrčila jsem jí svůj řidičák a navedla tu Emimku, aby si myslela, že jsem to já.“ Verlaine nad tím uvažoval a došlo mu, kam až Evangeline zašla ve své snaze přežít. „Takže oni si myslí, že jsi mrtvá,“ řekl posléze. Evangeline vzdychla, ve tváři se jí zračila úleva. „To doufám,“ řekla. „Budu tak mít dost času se schovat.“ Verlaine se díval na Evangeline a pohledem zabloudil k jejímu krku, kde se jí na kůži třpytil zlatý řetízek. stále nosila svůj přívěsek, ten samý, který měla toho dne, kdy se seznámili. Povídalo se, že slavný dr. Raphael Valko vyrobil tři amulety ze vzácného kovu, který nazval valkin. Jeden přívěsek nosil sám, druhý dal své dceři Angele a třetí nosila jeho žena Gabriella. Evangeline zdědila Angelin přívěsek po matčině smrti; Verlaine nosil Gabriellin přívěsek, který si vzal, když Gabriella zemřela. Teď zvedl prsty ke krku, vytáhl svůj přívěsek a ukázal ho Evangeline. Ta se zarazila, chvíli se na přívěsek dívala a pak řekla: „Tak jsem tedy měla pravdu,“ a sáhla pro vejce v jeho ruce. Když se její prsty otřely o jeho dlaň, byl to pro něj takový šok, že vejce div neupustil. Doufal, že mu ještě něco poví, ale nenacházel sílu sám ji požádat, aby pokračovala. „Je správné, že ho máš. Gabriella by to tak chtěla. Opatruj ho.“ Přikryla mu dlaň svou rukou, jako kdyby mu chtěla pevně obemknout prsty kolem vejce. „Oni tuhle věc chtějí,“ řekl Verlaine a podíval se na vejce. „Ale co to sakra je?“
