vydává
Uvodní slovo Milé čtenářky, milí čtenáři, od začátku českého předsednictví EU neuplynuly ještě ani dva měsíce a česká vláda se už nejednou zapotila. Začátek předsednictví hned v úvodu poznamenaly dvě zásadní události -obtížné vyjednávání o obnovení dodávek ruského plynu a ozbrojený konflikt v pásmu Gazy. Aby toho nebylo málo, česká diplomacie musí v době, kdy předsedá Radě EU, řešit hlubokou krizi, která postihla zároveň finanční a hospodářský sektor, oblast energetiky a světový trh s potravinami. Tyto problémy do značné míry reflektují i priority českého předsednictví, které se zaměřují na finance, energetiku a vnější vztahy. A právě zmíněných globálních krizí a jejich dopadů na rozvoj se dotýkají články, které naleznete v nejnovějším vydání našeho newsletteru. Mezinárodní scéna zažívá urputné zápasy o navýšení oficiální rozvojové pomoci. V případě, že některá země nesměřuje k dosažení stanovených 0,7 % HDP, zvedá se varovný prst a volá se po nápravě. Jak však Ivan Lukáš ve svém úvodním článku ukazuje, ve hře může být také něco závažnějšího, než jen celkový objem rozvojové pomoci. Tím hlavním problémem se zdají být cíle, pro něž je rozvojová pomoc určena. Na příkladu Evropské unie pak tato stať ukazuje, že rozvojové pomoci často bývá využíváno spíše pro strategické cíle donorů, než aby přispívala k rozvoji zemí globálního Jihu. Na další závažný problém, který dosud unikal pozornosti a který se dotýká jak rozvoje chudých zemí, tak celkové stability globální ekonomiky, upozorňuje ve svém komentáři Petr Lebeda. Tímto problémem jsou nelegální daňové úniky z rozvojových zemí a existence daňových rájů.
Faktem je, že nelegální kapitálové úniky z chudých zemí často převyšují potenciální příjmy z rozvojové pomoci, remitencí i odpuštěných dluhů. Tyto finanční toky pak mnohdy končí v daňových rájích, které hrají globální soutěž o to, kdo sníží standardy, regulaci a daně co nejvíce. To se pak v konečném důsledku obrací i proti samotným bohatým zemím. Další oblastí, která zásadním způsobem může přispět k rozvoji zemí globálního Jihu, je dostupnost spolehlivých zdrojů energie, která doposud není v rozvojových zemích zajištěna. Jak ve svém článku upozorňuje Petr Patočka, bez přístupu k elektrické energii nelze rozvíjet tak důležitá odvětví, jako jsou například zdravotnictví či školství. A právě v případě rozvojových zemí se nejideálnější alternativou zdají být malé obnovitelné zdroje energie. V rubrice Nakonec si čtenář může přečíst rozhovor s Hansem Rudolfem Herrenem, švýcarským agronomem, který byl jedním z vedoucích pracovníků, kteří se podíleli na zpracování Mezinárodní zprávy o vědomostech, výzkumu a technologiích v oblasti zemědělství pro
Obsah Úvodní slovo.........................1
Obnovitelné zdroje energie v rozvojových zemích
Nakonec................................7
rozvoj. Herren tvrdí, že je naprosto nutné, aby bohaté země financovaly adaptaci zemědělců v chudých zemích na důsledky klimatických změn. Klade důraz především na zapojení místních obyvatel do prováděných reforem a přimlouvá se za takovou pomoc, která pomůže zemědělcům zvýšit přidanou hodnotu jejich výrobků. Vážení čtenáři, přejeme Vám příjemné čtení ! autor
Ivan Lukáš
foto: Marek Vaculík
(1)
Je Evropská rozvojová politika skutečně rozvojová, nebo spíše strategická? Existují dva pohledy na cíle, kterým má zahraniční pomoc sloužit. Takzvaná realistická perspektiva má za to, že smyslem zahraniční pomoci je prosazování zahraničně politických cílů dárcovské země. To, na čem skutečně záleží, je schopnost ovlivnit chování státu, který pomoc přijímá, z ekonomických bezpečnostních nebo ideologických důvodů. Druhý pohled na problematiku, tzv. humánní internacionalizmus, tvrdí, že to, co pohání zahraniční pomoc, jsou především normy a hodnoty; má především altruistické motivy. Smyslem článku je zamyslet se nad způsobem, ja kým rozvojovou pomoc používá Evropská unie, tedy jestli spíše jako nástroj zahraniční politiky, nebo rozvoje zemí globálního jihu. Nejdříve nastíníme zahraniční politiky Evropské unie jako takové, potom její rozvojové politiky a konečně pomocí analýzy výroků předních představitelů EU, jejích aktivit a institucí se pokusíme odpovědět na danou otázku. Článek vychází z autorovy nepublikované eseje na stejné téma.
Evropská zahraniční politika
Evropská zahraniční a bezpečnostní politika se objevila po skončení studené války a byla kodifikována v rámci druhého pilíře v Maastrichtské smlouvě v roce 1992. Mezi cíle této politiky bylo zahrnuto například prosazování demokracie, lidských práv nebo regionální integrace, ale zmíněny jsou také hrozby, kterým Evropská unie čelí, především ve formě nestabilních států, regionálních konfliktů a terorismu. Dalším cílem zahraniční politiky Evropské unie má být zabezpečení jejich ekonomických zájmů a přístupu na světové trhy. Toto je dobře viditelné například v probíhajících jednáních o Dohodách o hospodářském partnerství, jejichž hlavním cílem se zdá být otevření trhů afrických, tichomořských a karibských zemí.
Evropská rozvojová politika-základní fakta
Právní základ rozvojové pomoci byl položen v Maastrichtské smlouvě z roku 1992, kdy byl zároveň poprvé
v historii primárních dokumentů EU použit pojem rozvojová pomoc (development assistance). Evropská rozvojová pomoc je velice specifická, protože EU je jak bilaterálním dárcem, poskytujícím pomoc přes Evropské společenství, tak multilaterálním dárcem, bereme-li ji jako součet rozvojových politik jednotlivých členských států. Jsou dvě základní kategorie rozvojové pomoci EU, obě jsou řízeny z Bruselu. První je zaměřena na země Afriky, Karibiku a Tichomoří. Tyto vztahy jsou finančně spravovány Evropským rozvojovým fondem, který jde nad rámec evropského rozpočtu. Druhá kategorie je spravována z evropského rozpočtu a zabývá se především zeměmi Středomoří, Latinské Ameriky a Asie. Hlavní úlohu s ohledem na rozvojovou pomoc má Evropská komise, zejména generální ředitelství pro rozvoj, které se zabývá hlavně zeměmi AKT a je orientováno na potírání chudoby, a generální ředitelství pro zahraniční vtahy, které má na starosti ostatní země mimo AKT a je orientováno více politicky. Kromě těchto institucí má také významnou úlohu generální ředitelství pro obchod hraje také důležitou roli stejně jako EuropeAid; hlavním cílem je koordinace a implementace evropských rozvojových politik. Je také důležité uvést, že EU je nejštědřejším dárcem na světě. Poskytuje 46,1 miliard € ročně (2007), což je víc než polovina celosvětové zahraniční pomoci.
Rozvojová pomoc jako nástroj evropské zahraniční politiky
Podle známého autora zabývajícího se problematikou zahraniční pomoci Stokka oficiální důraz na rozvojovou pomoc jako důležitého nástroje v celkové zahraniční politice Evropské unie byl naprosto zřetelný během summitu v Seville v červnu 2002. Jako důsledek tohoto summitu byla zrušena rozvojová rada, která byla součástí Rady ministrů. Z toho důvodu jsou rozvojové a humanitární záležitosti nyní diskutovány v rámci zasedání Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy (GAERC). Další odborník na danou problematiku Cardoso poznamenává, že „na rozvojové priority by mělo být nahlíženo v kontextu probíhajících dynamik, konkrétně těch, které se vztahují na reorganizaci zahraničních
vztahů a budování evropské společné zahraniční a bezpečnostní politiky.“1 Když se podíváme na rozličná vyhlášení, nebo společné pozice vydávané od poloviny devadesátých let minulého století, je možné vystopovat jasný trend vnímání rozvojové politiky jen jako jeden z instrumentů zahraniční politiky Evropské unie. Komentář Javiera Solany, bývalého komisaře pro zahraniční politiku se zdá být toho názorným příkladem: „Efektivnější zahraniční a bezpečnostní politika začíná politickou vůlí použít všechny dostupné nástroje koordinovaným a koherentním způsobem… Kolektivně jsou významné následující: jako největší světový donor zásadním způsobem přispíváme k rozvojovým programům a humanitární podpoře. Máme globální diplomatickou síť … Můžeme použít naši diplomatickou ekonomickou a finanční sílu na ovlivnění chování neposlušných aktérů a agresorů.“ (Financial Times, 2000) Podle Stokka je „čím dál tím více nesprávné nahlížet na rozvojovou politiku Evropské unie odděleně od jiných externích aktivit.“2 Tvrdí taky, že v období po skončení studené války je stále více v zájmu Evropské unie integrovat subsaharskou Afriku [a tedy také evropskou rozvojovou pomoc] … do celkové unijní zahraniční a bezpečnostní politiky…, protože tahle oblast představuje bezpečnostní hrozbu Evropské unii.“3 Carbone, autor zabývající se zahraniční politikou evropské unie, zdůrazňuje, že třetí fáze evoluce rozvojové politiky Evropské unie, která začala na začátku jedenadvacátého století a byla poznamenána výrazným reformním procesem, je charakterizována mimo jiné „koexistencí rozvojových a zahraničně politických cílů.“ 4 1 Cardoso et al., Reflection paper. Priorities in EU Development Cooperation in Africa: Beyond 2000, Brussesl, Council of Ministers. Quoted in: Paul Hoebink and Olav Stokke, eds., Perspectives on European Development Co-operation (Cornwall: Routledge, 2006), 594. 2 Paul Hoebink and Olav Stokke, eds., Perspectives on European Development Co-operation (Cornwall: Routledge, 2006), 573. 3 Ibid, 580 4 Maurizio Carbone, The European Union and International Development - The politics of foreign aid (New York: Routledge, 2007), 34.
(2)
Akceschopnost Evropské Spojené státy také zavázaly navýšit svoji zahraniční pomoc.“ Není unie
Stokke tvrdí, že „cíle a použití evropské rozvojové pomoci se výrazně posunuly po skončení studené války“ a že tento posun může být vysvětlen změnou evropských zájmů od „prosazování rozvoje k více zřetelnému zájmu stát se významným mezinárodním aktérem.“4 Carbone s ním souhlasí, když píše, že rozvojová pomoc „je testem a příkladem schopnosti Evropské unie mluvit jedním hlasem na mezinárodní půdě a je čím dál tím více klíčovou složkou evropské identity.“5 Martin Holland, autor zabývající se evropskou integrací, zastává názor, že evropská rozvojová politika je zásadní pro proces evropské integrace a globální roli Evropské unie. Evropská komise zdůrazňuje, že v kontextu reformy rozvojových politik „zahraniční pomoc je zásadním nástrojem na zajištění silného hlasu Evropské unie ve světě.“ 7 Podle Chris Pattena, bývalého komisaře pro zahraniční vztahy, „reforma z roku 2002 nastolí … důvěryhodnost Evropské unie jako zahraničně politického aktéra…“ Postupné rozšiřování globálního přístupu k zahraniční pomoci může být také interpretováno jako pokus Evropské unie zajistit si úlohu globálního iniciátora. Carbone poznamenává, že následkem Maastrichtské smlouvy, která položila základy společné zahraniční a bezpečnostní politiky, se Evropská unie chtěla stát globálním aktérem a „evropská zahraniční pomoc měla být v tomto ideálním nástrojem.“8 Týden před konferencí o financování rozvoje v Monterrey v březnu 2002 Evropská unie oznámila, že navýší objem svoji rozvojové pomoci, což bylo následováno stejným slibem Spojených států. Podle Carbona to bylo poprvé v historii Evropské unie, kdy Komise zásadním způsobem ovlivnila množství peněz, které každý členský stát vyčlení na rozvojovou pomoc. Ještě důležitější však bylo, že byla schopna ovlivnit „chod mezinárodního systému, protože jako reakce na evropský příslib, se
pochyb, že od konference v Monterrey se zahraniční pomoc, díky evropským aktivitám, „dostala do centra mezinárodní politiky.“9 Další pokrok, také iniciováný Evropskou komisí, se vztahuje ke konferenci v Paříži, která se zabývala kvalitou a efektivitou rozvojové pomoci, a to obzvlášť s ohledem na tzv. vázanou pomoc (tied aid). Tyto úspěchy (jak v Monterrey, tak v Paříži) byly důsledkem toho, co bylo dosaženo v rámci Evropské unie a vedení Evropské komise, které mělo důležité důsledky jak pro akceschopnost tak identitu Evropské unie na mezinárodní půdě. Také Evropský konsenzus o rozvoji z roku 2005, který poprvé stanovil rámec společných principů, podle kterých Evropská unie a její členové budou implementovat svoji rozvojovou politiku, znamená důležitou změnu v roli Evropské unie jako globálního aktéra. Rozdělení práce (divison of labour) z roku 2007 také potvrzuje, že Evropská unie bere vážně svoji roli iniciátora na mezinárodní scéně.
5 Paul Hoebink and Olav Stokke, eds., Perspectives on European Development Co-operation (Cornwall: Routledge, 2006), 577. 6 Maurizio Carbone, The European Union and International Development - The politics of foreign aid (New York: Routledge, 2007), 2. 7 Quoted in: Maurizio Carbone, The European Union and International Development - The politics of foreign aid (New York: Routledge, 2007), 31. 8 Maurizio Carbone, The European Union and International Development - The politics of foreign aid (New York: Routledge, 2007), 9. 9 ibid
Krátce
Krize v investicích „zelených“ technologií?
do
Ceny emisních povolenek na vypouštění skleníkových plynů se v druhé polovině ledna dostaly na nová minima. Firmy jsou tak od investic do efektivnějších a čistších technologií odrazovány jak nejistou poptávkou po svých výrobcích, tak nízkou cenou povolenek. Tento trend se přitom nemusí projevit jen v samotné EU, ale i na investičních projektech evropských firem v rozvojových zemích.
Rozvoj evropské zahraniční politiky na úkor rozvoje zemí globál- ního jihu
Z uvedeného vyplývá, že evropská rozvojová pomoc představuje spíše jeden z nástrojů evropské společné zahraniční a bezpečnostní politiky na zajištění jejích zahraničně politických cílů, než autonomní nástroj v rámci struktur Evropské unie. Reformy iniciované na summitu v Seville v roce 2002 ještě více zdůraznily trend podřízení rozvojové pomoci širším zahraničněpolitickým cílům. Závěry konferencí v Monterrey a v Paříži poukazují na jiný rozměr evropské rozvojové pomoci, kterým je snaha zvýšit akceschopnost Evropské unie na mezinárodní scéně. Akceschopnost Evropské unie se skutečně zdá být jedna z nejdůležitějších charakteristik „post-moderní entity“, jakou Unie bezesporu je, a její aktivity v oblasti mezinárodní zahraniční pomoci se zdají posilovat roli Evropské unie jako globálního aktéra. autor Ivan Lukáš (3)
Daňové ráje – výzva pro české předsednictví Po vlně národních balíčků na záchranu evropských ekonomik se pozornost EU pomalu obrací i k dopadům finanční krize v chudých zemích. Dostát existujícím závazkům na rozvojovou pomoc ale nestačí. EU zatím chybí odvaha ukončit systémově nebezpečné, nelegální či nemorální aktivity daňových rájů. Ministři rozvoje, právě rokující v Praze, by tím ale „zabili několik much jednou ranou“. Podle čerstvé prognózy MMF se letos globální ekonomický růst v podstatě zastaví (na 0,5 %). Takzvaný vyspělý svět kvůli krizi projde nejhlubším propadem od 2. světové války. Světovou ekonomiku potáhnou rozvojové země. Dopady krize se ale mezi nimi velmi liší a větší rozdíly jsou uvnitř jednotlivých států. Recesi silně pocítí všichni, kdo do bohatých zemí vyvážejí: klesne export květin z Keni stejně jako oděvů z Bangladéše. Krize však hlavně způsobuje odliv kapitálu z rozvojových zemí. Nejvíc postihne země s dluhy v cizích měnách. Jihoafrický rand ztratil již před koncem roku 2008 35 % ze své hodnoty, indická rupie zaznamenala rekordní propad vůči dolaru. S poklesem kurzů pak rostou úroky – podražují tak peníze i pro místní podnikatele. Po věřitelích opouštějí riskantní trhy i investoři. Institut pro mezinárodní finance předpovídá, že jen čisté toky soukromého kapitálu do vynořujících se ekonomik v roce 2009 klesnou proti loňskému roku na polovinu a oproti roku 2007 dokonce na pětinu. Mnohem citelnější dopad však bude mít silný pokles remitencí posílaných domů emigranty z bohatších
zemí. Prostřednictvím remitencí v posledních letech chudé země získávaly dvakrát více peněz než z oficiální pomoci od vlád bohatých států. Právě oficiální pomoc zůstává posledním velkým otazníkem. Může pomoci ztlumit nejhorší důsledky ekonomické, energetické a potravinové krize i na místní úrovni. Zvláště tam, kde chudé vlády nemají zdroje ani prostor pro nápomocnou měnovou politiku, záchranné či ekonomické balíčky. Rozvojová pomoc je totiž formou sociálního polštáře a zároveň stimulujícího balíčku pro globální ekonomiku. EU poskytuje 60 % globální pomoci. Má však co dohánět. Už do roku 2010 se zavázala poskytovat 0,56 % HDP, dnes to je pouze 0,38 %. Ještě těžší než obhájit ve státních pokladnách, postižených krizí, peníze na zvýšení rozvojové pomoci, bude pro EU najít odvahu zalepit černé díry, kterými mizejí z pokladen nejen afrických vlád jejich vlastní peníze na rozvoj. Stojí to však za úsilí ministrů rozvoje i financí. Nelegální kapitálové úniky z chudých zemí – odhadované každoročně na 500-800 miliard USD - převyšují potenciální příjmy z rozvojové pomoci, remitencí i odpuštěných dluhů. Podle Africké rozvojové banky únik kapitálu v zemích pod Saharou dosahuje průměrně téměř 8 % HDP. Není divu, že daňové příjmy subsaharské Afriky činí necelých 16 %, zatímco průměr zemí OECD je 36,6 %. Nedostatečný výběr daní a chatrná daňová základna patří dlouhodobě mezi kořeny chudoby; snižuje i velmi omezené schopnosti chudých vlád dnes efektivně reagovat na krize. Právě dobře spravované daně se historicky
osvědčily jako mnohem více předvídatelný, udržitelný a bezpečný zdroj pro rozvoj než zahraniční investice, půjčky či pomoc. Zhruba 35 milionu USD, které z Afriky mizejí každý den, nekrátí jen zdroje vlád k poskytování sociální sítě, vzdělání či investic do zemědělství a udržitelné energetiky. Na místím finančním trhu chybějí pro produktivní investice i domácímu soukromému sektoru. Tento masivní únik kapitálu je možné přičíst jen asi z 5 % na vrub korupci a z 31 % na vrub kriminálních aktivit. Skoro dvě třetiny představují daňové úniky v důsledku falešných fakturací, fingovaných cen obchodních transakcí (předražené dovozy a umělé levné vývozy) a machinací s licenčními poplatky. Jak asi mohou vypadat daně firmy, která do Ghany dováží pneumatiky v ceně 3300 USD za kus? Značná část peněz z komerčních daňových úniků, kriminálních aktivit i z korupce v rozvojových zemích končí v daňových rájích. Ty však roztáčejí globální soutěž o to, kdo co nejvíce sníží standardy, regulace a daně, která se nakonec obrací i proti bohatým zemím. Evropské ministry financí stojí daňové ráje přímo kolem 100 miliard USD ročně. Bankovní tajemství, minimální dohled a regulace v daňových rájích značně napomohly tomu, že mezinárodní finanční trhy se staly neproniknutelné a vymkly se veřejné kontrole. Daňové ráje se řadí mezi systémové zdroje finanční krize. České předsednictví si v oblasti ekonomiky a financí vytýčilo daňové úniky jako jednu ze svých priorit. V pátek 30. ledna mají ministři rozvoje EU v Praze unikátní příležitost využít krize a jako první navrhnout EU, aby vytáhla do boje s daňovými ráji. Najdou tu odvahu? autor
Petr Lebeda
(4)
Obnovitelné zdroje energie v rozvojových zemích
Jedním z hlavních předpokladů úspěšného a efektivního rozvoje chudých komunit v rozvojových zemích je přístup k energii. Na začátku dvacátého prvního století však stále 1,6 miliardy obyvatel naší planety nemá přístup k elektrické energii. Spotřeba energetických zdrojů je ve světě přitom velmi nerovnoměrně rozdělena - v Africe žije 12 % obyvatel planety, ale připadá na ně pouze 2 % celkové spotřeby světových energetických zdrojů. Bez přístupu k elektrické energii však nelze rozvíjet ani jiná odvětví, jako je zdravotnictví, školství nebo např. rozvoj konkurenceschopného malého a středního podnikání. Ve dnech 29.–30. ledna se v pražském Kongresovém centru konalo pod záštitou českého předsednictví neformální setkání ministrů evropských států pro rozvojovou spolupráci. Jedním z cílů neformálního zasedání bylo vytvořit podklady pro květnové zasedání Rady pro všeobecné záležitosti a vnější vztahy (GAERC), kde by měly být přijaty již závazné závěry. Česká republika si jako jedno z hlavních témat pro jednání vybrala podporu obnovitelných zdrojů energie v lokálním měřítku v rozvojových zemích.
Proč jsou obnovitelné zdroje energie v rozvojo vých zemích nejlepším řešením?
Infrastrukturní síť pro přenos elektrické energie není prakticky vybudována zejména v nejchudších zemích v Subsaharské Africe a jihovýchodní Asii. Vybudování centrální rozvodné sítě a velkých
(ať už fosilních, či jaderných) elektráren je velice nákladný a dlouhodobý proces. Situaci s nedostatkem energie v rozvojových zemích je přitom nutné řešit co nejrychleji, nehledě na to, že rozvojové země nemají prostředky na vybudování ani velkých centrálních elektráren, ani potřebné infrastruktury. V řadě rozvojových zemích žije mnoho komunit izolovaně a v malém počtu. Propojení vzdálených lokalit (často také ve velmi problematickém geografickém prostředí – hory, deštné pralesy atd.) elektrifikační sítí by bylo velmi nákladné a neefektivní. Dalším problémem velkých centrálních zdrojů energie je velice dlouhá doba výstavby zařízení (vybudování jaderné elektrárny může trvat i desítky let). Stinnou stránkou centrálních fosilních zdrojů jsou samozřejmě také externality – znečištěné ovzduší, rostoucí produkce skleníkových plynů, jež způsobuje klimatické změny, které nejvíce dopadají právě na životy nejchudších obyvatel v rozvojových regionech. To nadále zhoršuje ekonomickou a sociální situaci v chudých komunitách, které nemají dostatečné prostředky se probíhajícím změnám přizpůsobit. Mnoho převážně velkých rozvojových zemí (Indie, Brazílie aj.) se již nyní potýká se značnými problémy se znečištěním ovzduší ve velkých městech. S rostoucí životní úrovní obyvatel velkých rozvojových ekonomik také rychlým tempem stoupá spotřeba fosilních paliv a tedy i produkce skleníkových plynů. Budeli spotřeba energií růst současným tempem a poptávka by byla pokryta převážně z fosilních či jaderných elektráren, musela by se do konce tohoto století těžba uhlí a zemního plynu zdvojnásobit, popřípadě by bylo nutné dvanáctkrát zvýšit těžba
uranu.10 To však ani v jednom případě podle současných světových zásob není možné. Dříve nebo později se tedy celosvětová produkce energie bude muset osvobodit od neobnovitelných zdrojů energie. Z těchto důvodů je proto důležité podporovat decentralizované alternativní zdroje obnovitelné energie, které nevyžadují výstavbu centrálních rozvodných sítí a mohou tak zásobovat i velmi malé izolované komunity, které by pro velké energetické firmy nikdy nebyly zajímavým zákazníkem. Další devizou těchto zdrojů v porovnání s velkými centralizovanými elektrárnami je velmi krátká doba výstavby a také potenciální relativně jednoduchá demontáž těchto zařízení. V případě výstavby jaderné elektrárny dojde k nevratné přeměně krajiny na možná i stovky let. 10 Zelený kruh, Energie NADOSAH – Bezpečnost, sociální a ekonomické výzvy decentralizované energetiky (Zelený kruh, 2008)
Krátce
Konference v Madridu hledala řešení rostoucího hladu ve světě Do Madridu se 26. ledna sjeli představitelé vlád, zástupci soukromých společností a občanské společnosti, aby zmapovali pokrok v boji s hladem od červnové schůzky v Římě a naplánovali další postup. Výsledkem je závazek dvanácti rozvinutých zemí poskytnout 5,5 miliardy € v průběhu příštích pěti let pro drobné zemědělce v rozvojových zemích a tak jim pomoci zvýšit dosud nízkou produktivitu jejich hospodaření. Nevládní organizace jsou ovšem skeptické, neboť na červnové konferenci v Římě státy přislíbily na řešení potravinové krize téměř 22 miliard, z nichž nakonec poskytly jen 2 miliardy €.
(5)
Malé lokální zdroje je relativně jednoduché po skončení jejich životnosti odstranit, aniž by byl nějak výrazněji narušen ráz krajiny. Většina rozvojových zemí má také velmi výhodnou polohu pro použití obnovitelných zdrojů energie. Výkon slunečního záření na Sahaře je například více než dvakrát silnější než v ČR. Pobřežní státy zase mohou využívat relativně pravidelného proudění větru či energie z přílivu.
donor rozvojové pomoci na světě by měla v rámci svých rozvojových strategií začlenit podporu obnovitelných zdrojů energií na lokální úrovni jako jednu ze svých hlavních priorit. Vyřešila by tím dva zásadní problémy. Za prvé by zvýšila přístup k energiím i pro nejchudší obyvatele rozvojových zemí, za druhé by tím podpořila energetický systém, který nebude závislý na produkci skleníkových plynů. Je tedy důležité, aby EU a členské státy do svých roz Energetická suverenita vojových programů začlenily podporu rozvojovým zemím, která bude Význam malých obno- spočívat: vitelných zdrojů energie si začínají uvědomovat jednotlivé státy nejen • v integraci obnovitelných a jako zdroj čisté energie bez exhal- decentralizovaných zdrojů ace skleníkových plynů, ale také energie do energetického jako způsob, jak si zajistit nezávis- mixu, lost při dodávkách paliva často i přes polovinu zeměkoule. Riziko spojené • ve zformulování se závislostí na dodávkách energie dlouhodobých strategií ener souvisí zejména s tím, že světové getického rozvoje, které zásoby jsou omezené a čím více zajistí přístup k energii a poroste globální poptávka, tím více vytvoření nízkouhlíkových také poroste cena na světových energetických systémů, trzích, na kterou nemají jednotlivé státy žádný vliv. Závislost na • ve zvýšení energetické dodávkách fosilních paliv má však účinnosti skrze zpřístupnění i politický rozměr. Producentské či odborných znalostí a tranzitní země si jsou velmi dobře poznatků expertů EU, vědomy svého postavení a také ho často využívají k dosažení různých • v zohlednění výsledků politických cílů (viz nedávný spor analýz dosavadních Ruska s Ukrajinou), nehledě na to, osvědčených postupů pro že ze zisků z ropy či zemního plynu mobilizaci místních souk jsou v některých případech pod- romých finančních zdrojů. porovány nedemokratické režimy. Druhou rovinou problému je také závislost na velkých energetických společnostech, jež mají především hlavní zájem o trvalý růst svých zisků a nezáleží jim na tom, zda některé odlehlejší komunity mají možnost získat dodávky energií či nikoli.
Krátce
Návrh pro Kodaň
Evropská komise ve středu 28. ledna zveřejnila svůj návrh k mezinárodní dohodě o klimatických změnách, která by měla nahradit Kjótský protokol. Komise vyzývá vyspělé země k navýšení finanční podpory na adaptaci a zmírňování dopadů pro rozvojové země a k výraznějšímu snižování emisí skleníkových plynů (o 30 % do roku 2020). Rozvojové strategie zaměřené na snižování emisí pak očekává i od rychle se rozvíjejících ekonomik (např. Číny a Indie). Celosvětové investice související se změnami klimatu by měly do roku 2020 vzrůst až na 175 miliard € ročně.
Podpora čisté energie v rámci rozvojové spo- lupráce EU Evropská unie jako největší
(6)
Rozhovor Défis Sud s Hansem Rudolfem Herrenem, odborníkem na zemědělství a klimatické změny Článek je převzat z 84. čísla dvouměsíčníku Défis Sud (Výzvy Jihu), který vydává nezisková nevládní organizace SOS Faim, působící v Belgii a Lucembursku. „Rozvojové země nejsou zodpovědné za změny klimatu, ale i ony na ně musejí reagovat“, říká Hans Rudolf Herren, švýcarský odborník, který byl po celé čtyři roky jedním z vedoucích prací na Mezinárodní zprávě o vědomostech, výzkumu a technologiích v oblasti zemědělství pro rozvoj (International Assessment of Agricultural Knowledge, Science and Technology for Development – IAASTD). Hans Herren v rozhovoru s Défis Sud prosazuje názor, že je naprosto nutné, aby bohaté země financovaly adaptaci zemědělců v chudých zemích na důsledky globálního oteplování.
Myslím si, že je velmi důležité vykročit hned od samého počátku správným směrem, abychom znovu neopakovali staré chyby. To je samozřejmě velmi nákladné a rozvinuté země by proto měly potřebné technologie financovat. Bylo by nespravedlivé a zcela proti globální etice, kdyby se rozvinuté země pokusily prodat Jihu znečištění, které samy způsobily – tedy platit Jihu za to, aby Sever mohl dál znečišťovat. Zemědělci v rozvojových zemích jsou první, kdo na znečištění, způsobené rozvinutými zeměmi, doplatí. Například v sahelských zemích se výkyvy ve srážkách a obdobích sucha stávají stále citelnější. Je nezbytné tam vystavět zavlažovací systémy, které jsou ale drahé. Opět jsme u rozvinutých zemí, které by měly zemědělcům pomoci zavést zemědělské techniky, které umožní chránit a vylepšit kvalitu půdy tak, aby dokázala zadržet vodu ze vzácných srážek. Potřebné technologie existují a má je zaplatit ten, kdo je zodpovědný za změny klimatu.
Défis Sud: Je vůbec možné vyčítat zemím globálního Jihu, že produkují metan a oxid uhličitý?
Défis Sud: Nebude mít ale pak zemědělec v rozvojové zemi dojem, že mu rozvinuté země opět diktují, jakou cestou se vydat?
Hans Herren: Samozřejmě, že hlasy z rozvinutých zemí, vyzývající rozvojové země ke snížení emisí oxidu uhličitého a metanu, působí spíše nemístně. Rozvinuté země produkují více emisí, než by měl být jejich podíl, a místo toho, aby podnikly konkrétní kroky ke zlepšení, stále jen diskutují. A přitom potřebné technologie existují. Nemáme tedy problém, že bychom nevěděli, co dělat. Spíše se do toho nikomu nechce, protože kdybychom něco dělali, bylo by to nákladné a nepohodlné. Chybí politická vůle udělat nepříjemná rozhodnutí. Vyzvat občany, aby méně jezdili autem, jedli méně masa nebo méně topili, to se rovná politické sebevraždě. Je zřejmé, že rozvojové země musejí zvýšit svoji produktivitu. Rozvinuté země mají přitom morální povinnost pomáhat, aby si v tomto snažení hned od počátku vedly co nejlépe.
Hans Herren: V naší zprávě se snažíme ukázat, že kroky v technické, hospodářské a sociální oblasti je nutné sladit. Je třeba vyvinout potřebné instituce, pomoci zemědělcům, aby se dokázali organizovat do družstev, řízených a vytvářených jimi samotnými. Rozvoj bude úspěšně postupovat vpřed jen tehdy, budou-li na začátku i na konci celého procesu sami zemědělci. Je také potřeba výrazně zlepšit informovanost o udržitelných zemědělských technologiích. Poptávka je obrovská, ale nabídka jí nestačí. Realizuje se přitom spousta výzkumných projektů, existuje množství výsledků, ty však leží někde v knihovnách a na internetu, ale nejsou k dispozici ve formátu, který by byl k užitku konkrétnímu zemědělci. Musíme proto zapracovat na přenosu vědeckých poznatků do podoby informací použitelných v praxi a „ušitých na míru“ různým typům zemědělství -
sahelskému, tropickému atd. Jde o to prosazovat technologie, které skutečně fungují v konkrétních zemědělských systémech. Défis Sud: Nemyslíte si, že se zemědělci dají přesvědčit k aplikaci nových adaptačních typů výroby jen tehdy, když to pro ně bude představovat vyšší obchodní zisk? Hans Herren: Samozřejmě nejde jen o to, aby zemědělci produkovali víc. Musíme jim také pomoci k tomu, aby dokázali vyrábět přidanou hodnotu a dostat své zboží na trh. Musíme myslet na všechno, od A do Z. Pro zemědělce hraje roli celková situace od samotného procesu pěstování až po prodej produktu na trhu. Mezi městy a venkovskými oblastmi musejí fungovat informační kanály, jedině tak je možné prodat zemědělskou produkci a zvýšit příjmy obyvatel venkova. Chudoba a hlad jsou neoddělitelně propojeny. Uvědomíme-li si, že afričtí venkované kupují více potravin, než prodávají, je jasné, že něco musí být v nepořádku.
Krátce
IRENA jako protiváha Mezinárodní energetické agentury
V německém Bonnu byla 26. ledna založena agentura na podporu obnovitelných zdrojů energie IRENA (The International Renewable Energy Agency). Agentura by se měla stát poradním orgánem jak vyspělých zemí, tak i rozvojových států. Zakládací listinu podepsalo 75 států, na poslední chvíli však agenturu nepodpořili zástupci významných států, jako jsou USA a Velká Británie. Více informací naleznete na www.irena.org.
Vytvoření Newsletteru bylo podpořeno z prostředků státního rozpočtu poskytnutých z kapitoly Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR.
Kontakt: Glopolis, o. p. s., Na Zájezdu 4 Praha 10, tel.: 272 661 132, mail:
[email protected]
www.glopolis.org
(7)