ÚVOD K INSTRUKCI KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY»DONUM VERITATIS«

JOSEPH KARD. RATZINGER

ÚVOD K INSTRUKCI KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY »DONUM VERITATIS« O CÍRKEVNÍM POVOLÁNÍ TEOLOGA (24. května 1990)

Důležitost teologa a teologie pro celé společenství věřících se stala novým způsobem zjevnou při příležitosti konání II. vatikánského koncilu. Až do té doby byla teologie považována za činnost omezeného počtu kleriků, za práci elitní a abstraktní, která mohla stěží přitahovat zájem obecného církevního mínění. Nový způsob pohledu na víru a jejího vyjádření, který se potvrdil na koncilu, byl plodem dramatu, předtím sotva uvažovaného, nové teologické reflexe, která začala po I. světové válce ve spojení s novými duchovními a kulturními hnutími. Převažující základní zaměření liberálního charakteru s jeho naivním optimismem v pokrok vzalo za své v hrůzách války a s ním také teologický modernismus, který usiloval o přizpůsobení víry liberálnímu pohledu na svět. Liturgické, biblické a ekumenické hnutí a konečně i silné mariánské hnutí vytvořily nové kulturní ovzduší, v němž také rostla a rozvíjela se nová teologie, která přinesla plody pro celou Církev na II. vatikánském koncilu. Samotní biskupové byli překvapeni bohatstvím této teologie, zčásti pro ně ještě málo známé, a rádi se nechávali vést teology jako svými vůdci do země do té doby pro ně neprozkoumané, i když poslední rozhodnutí, totiž to, co se mělo stát vyjádřením koncilu a tedy samotné Církve, zůstávala v pravomoci Otců. Po koncilu dynamika tohoto vývoje pokračovala; teologové se cítili stále více pravými učiteli Církve a učiteli i samotných biskupů. Navíc od doby koncilu byli objeveni hromadnými sdělovacími prostředky a stali se pro ně předmětem zájmu. Učitelský úřad Svatého stolce se nyní stále více jevil jako poslední zbytek zastaralého autoritářství; vznikal dojem, že myšlení by mělo být podle něho chráněno důrazem na autoritu mimo­ vědecké instance, zatímco cesta poznání nemůže být přikázána autoritou, ale závisí pouze na síle důkazů. Stalo se tak nezbytným nové uvažování o úloze teologie a teologa, jakož i o jejich vztahu s učitelským úřadem Církve, které by hledělo pochopit teologii i učitelský úřad z hlediska jejich vnitřní logiky, a tak by posloužilo nejenom k pokoji v Církvi, nýbrž také a především k správnému způsobu chápání vztahu mezi vírou a rozumem. 3

Tomuto úkolu chce odpovědět nynější instrukce. Jedná se tedy vposled¬ ku o antropologický problém: Jestliže se náboženství a rozum nemohou sejít ve vzájemném spravedlivém vztahu, pak se duchovní život člověka rozpadá v zploštělý, technicistní racionalismus z jedné strany a v temný iracionalismus ze strany druhé. Vlna esoterismu, které dnes přihlížíme, ukazuje na to, že v převládajícím pozitivistickém racionalismu nemohou být už zahrnuty nejhlubší vrstvy lidské bytosti, a proto člověka nově ovládají atavistické formy pověry. Pozitivismus popírá lidskou schopnost pravdy, jejíž poznání omezuje na to, co je možné vykonat a zakoušet; iracionální pak triumfuje tam, kde se překračuje okruh konání. Člověk, zdánlivě zcela svobodný, se stává otrokem neznámých mocností. A to je důvod toho, proč instrukce umísťuje téma teologie do velkého horizontu schopnosti pravdy a pravé svobody člověka: Křesťanská víra není činností pro volný čas a Církev není klubem, vedle něhož se nacházejí další podobné nebo i odlišné kluby. Víra naopak odpovídá na prapůvodní otázku člověka o jeho původu a jeho osudu. Týká se onoho základního problému, na který ukázal Kant jako na ústřední bod filozofie: Co mohu poznat? Co mám konat? V co mohu doufat? Co je člověk? Jinými slovy: víra má co do činění s pravdou, a pouze tehdy, je-li člověk schopen pravdy, se může také říci, že je povolán ke svobodě. V abecedě víry stojí na prvním místě tvrzení: na počátku byl Logos. Víra nám ukazuje, že věčný rozum je základem všech věcí, neboli že věci jsou rozumné už ve svém základě. Víra nezamýšlí nabídnout člověku jakýsi druh psychoterapie: její psychoterapií je pravda. A to je pravý důvod toho, proč je univerzální a svou podstatou misionářská. A to je také pravý důvod toho, proč víra je již svým jádrem, jak říkají církevní Otcové, «quaerens intellectum», hledající pochopení. Pochopení tedy, rozumový zájem o Slovo, které nám bylo dáno, náleží ustavujícím způsobem ke křesťanské víře. Dává nutně vzniknout teologii; to ostatně odlišuje, a to i pouze ze zorného úhlu dějin náboženství, křesťanskou víru od všech ostatních náboženství. Teologie je jevem specificky křesťanským, který vyvěrá ze struktury této víry. Avšak z jakého hlediska se teologie odlišuje od filozofie náboženství a od profánní vědy o náboženství? Pro skutečnost, že lidský rozum ví, že není ponechán sobě samému. Předchází ho Slovo, které je jistě logické a rozumné, ale které nemá svůj počátek v lidském rozumu samotném, nýbrž mu bylo darováno, a proto ho také neustále převyšuje. Ono zůstává úkolem, který my v těchto dějinách nikdy zcela nevyčerpáme. Teologie je následným uvažováním o tom, co nám bylo předtím Bohem řečeno, protože to bylo předtím Jím myšleno. Jestliže teologie opouští tuto pevnou 4

půdu, rozpadá se jakožto teologie, a tehdy je nevyhnutelný úpadek do skepticismu, rozdrobení existence v racionalismus a v iracionalismus. Vraťme se k naší instrukci. Zabývá se úkolem teologa v tomto širším kontextu, a tímto způsobem objasňuje velikost poslání teologa. Když se díváme na rozčlenění dokumentu, naplňuje údivem skutečnost, že na počátek není umístěn učitelský úřad Církve, ale téma pravdy jako daru Boha svému lidu: Pravda víry není dána izolovanému jedinci, ale Bůh s ní chtěl dát život určitým dějinám a určitému společenství. Pravda má své místo v společenském podmětu Božího lidu, v Církvi. Na druhém místě je ukázáno na povolání teologa. Jen následně se pojednává o učitel­ ském úřadu Církve a o vzájemném vztahu mezi ním a teologem. Tento vztah vyjadřuje dvojí: 1. Teologie není jednoduše a jedině pomocnou funkcí učitelského úřadu Církve; nemá se omezovat na shromažďování důkazů pro to, co prohlašuje učitelský úřad. V tom případě by se učitelský úřad a teologie přibližovaly ideologii, které záleží jen na získání a udržení moci. Teologie má svůj vlastní původ; dokument zmiňuje, odvolávaje se na svatého Bonaventuru, dva kořeny teologie v Církvi: z jedné strany dynamismus vůči pravdě a pochopení, který je vepsán do víry; z druhé strany také dynamiku lásky, která touží poznat stále lépe toho, koho miluje. Tomu odpovídají dva směry teologie, které se však vzájemně pronikají: jeden směr je zaměřen spíše navenek a usiluje o dialog s každým rozumným hledáním pravdy ve světě; druhý směr je zaměřen spíše dovnitř a snaží se o proniknutí do vnitřní logiky a hloubky víry. 2. Dokument se nezabývá otázkou církevního poslání teologa tím, že by vycházel z dualismu učitelský úřad Církve - teologie, nýbrž v kontextu trojúhelníkového vztahu: lid Boží jakožto nositel smyslu víry a jako místo celku víry, všem společné; učitelský úřad a teologie. Vývoj dogmatu v posledních 150 letech je nadmíru jasným projevem tohoto složitého vztahu: dogmata z let 1854, 1870 a 1950 byla možná, protože smysl víry je probudil, učitelský úřad a teologie jím byly vedeny a pomalu se ho snažily dostihnout. Tímto způsobem je již vyjádřena podstatná církevnost teologie. Teolo­ gie není prostě nikdy soukromou myšlenkou nějakého teologa. Jako taková by mohla znamenat jen velmi málo a rychle by upadla do nevýznamnosti. Církev jakožto živý podmět, který pevně trvá v dějinných změnách, je naopak životodárným prostředím teologa; v ní jsou chráněny Boží obdivu­ hodné skutky, které víra zakusila. Teologie může zůstat historicky význam­ nou jenom tehdy, jestliže uzná toto své životodárné prostředí, zapustí 5

v něm své kořeny a živí se z jeho nitra. Proto Církev není pro teologa organizací, která by byla vnější a cizí pro jeho uvažování. Jakožto spole­ čenský podmět, který přesahuje omezenost jednotlivce, je nutnou podmínkou k tomu, aby se teologie mohla stát účinnou. Pak je pochopitelné proč jsou pro teologa podstatné dvě věci: Z jedné strany metodologická přesnost, která náleží k vědeckým požadavkům; dokument poukazuje vedle filozofie na historické a humanitní vědy jako na privilegované partnery teologa. Avšak z druhé strany teologie má také zapotřebí vnitřní účasti na životodárné struktuře Církve; víry, která je modlitbou, kontemplací, živo tem. Jenom ve spojení těchto prvků se stává teologií. Z toho, co bylo řečeno, vysvítá také vyvážené chápání učitelského úřadu Církve. Říkali jsme, že Církev patří k teologii. Církev je však něco více než prostou vnější organizací věncích jen tehdy, má-li svůj vlastní hlas. Víra předchází teologii; tato je hledáním pochopení Slova, ne námi myšleného, které však vyzývá naše myšlení, aniž by se někdy na úroveň tohoto myšlení zredukovalo. Toto Slovo, které předchází teologickému, bádání, je mírou teologie a má zapotřebí svého zvláštního orgánu učitelského úřadu, který Kristus svěřil apoštolům a skrze ně jejich nástup­ cům. Nechci se nyní více věnovat podrobnostem o tom, jak dokument rozebírá vztah mezi učitelským úřadem a teologií. Pod názvem «Vztahy spolupráce» předkládá vlastní úkol obou dvou a správné způsoby jejich spolupáce. Vyšší postavení víry, které dává učitelskému úřadu autoritu a právo posledního rozhodnutí, neodstraňuje autonomii teologického bádání, ale dává mu jednoduše pevný základ. Dokument nepřechází mlčením skutečnost, že i za příhodnějších podmínek mohou být napětí, že však jsou plodná, jestliže je k nim přistupováno z obou dvou stran s uznáním vzájemného propojení svých úloh. Text ukazuje také na různé formy pouta, které vyvěrají z různých stupňů nauky učitelského úřadu. Potvrzuje - snad poprvé s takovou jasností - , že jsou rozhodnutí učitelského úřadu, která nemohou být posledním slovem o svém předmětu jako takovém, nýbrž jsou při svém podstatném zakotvení v určitém problému také a především vyjádřením pastorační rozumnosti (prudentia pastoralis), jistým druhem prozatímního opatření. Jejich jádro zůstává platné, ale jednotlivé podrob­ nosti, na které měly vliv časové okolnosti, mohou mít zapotřebí dalších úprav. V souvislosti s tím můžeme myslet na vyhlášení papežů minulého století o náboženské svobodě, jakož i na antimodernistická rozhodnutí z počátku tohoto století, zvláště na rozhodnutí tehdejší Papežské biblické komise. Jakožto záchranné volání před ukvapenými a povrchními přizpů­ sobeními zůstávají plně ospravedlněná; taková osobnost jako Johann Baptist Metz řekl například, že antimodernistická rozhodnutí Církve jí 6

velmi posloužila v tom, že ji uchránila před podlehnutím liberálně-měštáckému světu. Avšak poté, co ve své zvláštní chvíli naplnila svůj pastorační úkol, byla v podrobnostech svých obsahových rozhodnutí překonána. Druhá část poslední kapitoly se oproti této zdravé formě napětí zabývá formou nesprávnou pod názvem »nesouhlas« (»dissensio«), tedy termínem, kterým instrukce přebírá slovo ze společenského života, jež zdomácnělo v šedesátých letech ve Spojených státech. Tam, kde se teologie organizuje podle principu většiny a dává vzejít určitému proti-učitelskému úřadu, který nabízí věřícím jinou normu chování, ztrácí tato na své povaze. Stává se politickým činitelem, připodobňuje se mocenským strukturám a sleduje politický model většiny. Svým odpoutáním se od učitelského úřadu Církve ztrácí půdu pod nohama, to vlastní, co ji podpírá, a svým přechodem z prostředí myšlení do prostředí hry o moc překrucuje také svou vědeckou povahu, takže přichází o oba základy své existence. Doufáme, že ujasnění rozdílu mezi rozumnými formami napětí a pomýlenou a nepřijatelnou formou protikladu mezi teologií a učitelským úřadem napomůže k obnovení klidného ovzduší v Církvi. Církev má zapotřebí zdravé teologie. Teologie má zapotřebí živého hlasu učitelského úřadu Církve. Tato instrukce by měla přispět k obnovenému dialogu mezi učitelským úřadem a teologií, a sloužit tak Církvi na tomto sklonku druhého tisíciletí a s ní i lidstvu v jeho boji za pravdu a za svobodu. (In: CONGREGAZIONE PER LA DOTTRINA DELLA FEDE: Istruzione »Donum veritatis« sulla vocazione ecclesiale del teologo. Città del Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 1993, s. 9-14)

7

K O N G R E G A C E

PRO

N A U K U

VÍRY

INSTRUKCE »DONUM VERITATIS« O CÍRKEVNÍM POVOLÁNÍ TEOLOGA (24. května 1990) ÚVOD 1. Pravda, která nás činí svobodnými, je darem Ježíše Krista (srv. Jn 8,32). Hledání pravdy je vrozeno přirozenosti člověka, zatímco nevědomost ho udržuje v podmínkách otroctví. Vždyť člověk nemůže být opravdu svobodný, nedostane-li se mu světla o ústředních otázkách jeho existence, především o pravdě, která mu ukazuje, odkud přichází a kam jde. Stává se opravdu svobodným, daruje-li se mu Bůh jako přítel, a to podle slova Páně: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce" (Jn 15,15). Osvobození od otroctví hříchu a smrti člověk získává tehdy, když Kristus, který je pravda, se stane pro něho „cestou" (srv. Jn 14,6). V křesťanské víře jsou poznání a život, pravda a bytí vzájemně vnitřně spojeny. Pravda, darovaná Bohem prostřednictvím zjevení, jasně přesahuje síly lidského poznání, ale neodporuje lidskému rozumu. Tato pravda lidský rozum spíše proniká, pozvedá ho a apeluje na vlastní odpovědnost každého (srv. 1 Pt 3,15). Proto už od počátku Církve životní pravidla křesťanské nauky (srv. Řím 6,17) byla svázána, spolu se křtem, se vstupem do Kristova tajemství. Služba učení, která se týká toho, aby věřící hledal rozumnost víry, totiž teologie, je proto požadavkem, kterého se Církev žádným způsobem nemůže vzdát. V každé době je teologie důležitá, aby Církev mohla vyhovět Božímu úmyslu, „aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy" (1 Tim 2,4). V dobách velikých duchovních a kulturních proměn má teologie ještě mnohem větší význam, je však také vystavena zvláštním nebezpečím, kdy se musí snažit „zůstat" v pravdě (srv. Jn 8,31) a současně brát na vědomí nové problémy, které vyvstávají před lidským duchem. To se děje v našem věku, obzvláště v době přípravy a konání II. vatikánského koncilu, kdy teologie velice přispěla k hlubšímu „chápání předaných věcí a slov "1) když však též zažila a dosud zažívá momenty krizí a napětí. 1)

8

Věroučná konstituce Dei Verbum, 8.

Kongregace pro učení víry považuje proto za vhodné obrátit se na biskupy katolické Církve a skrze ně i na teology touto instrukcí, jejímž cílem je osvětlit poslání teologie v Církvi. Po úvaze o pravdě jako Božím daru svému lidu (I.) popíše úkoly teologů (II.), pozastaví se u zvláštního poslání pastýřů (III.) a nakonec ukáže na některé rysy potřebných správ­ ných vztahů mezi jedněmi i druhými (IV.). Tato instrukce si klade za úkol posloužit růstu v poznání pravdy (srv. Kol 1,10), přivádějící nás do svobody, pro jejíž získání Kristus zemřel a vstal z mrtvých (srv. Gal 5,1). I. PRAVDA, BOŽÍ DAR JEHO LIDU 2. Z nesmírné lásky chtěl Bůh být co nejblíže člověku, hledajícímu svou totožnost, a jít s ním (srv. Lk 24,15). Chtěl ho také osvobodit od úkladů „otce lži" (srv. Jn 8,44) a dát mu přístup k intimnímu společenství se sebou samým, aby tak našel v hojnosti plnou pravdu a pravou svobodu. Tento plán lásky, pojatý „Otcem světel" (Jak 1,17; srv. 1 Pt 2,9; 1 Jn 1,5) a uskutečněný Synem, vítězem nad smrtí (srv. Jn 8,36), je ustavičně zpřítomňovaný Duchem, který uvádí „do celé pravdy" (Jn 16,13). 3. Pravda má v sobě sjednocující sílu: osvobozuje lidi od osamocení a rozporů, do nichž jsou uzavřeni neznalostí pravdy, a tím, že jim otevírá cestu k Bohu, navzájem sjednocuje jedny s druhými. Kristus rozbořil rozdělující zeď, která činila lidi odloučenými od Božích zaslíbení a spole­ čenství smlouvy (srv. Ef 2,12-14). On posílá do srdcí věřících svého Ducha, skrze něhož všichni jsme v něm „jedno" (srv. Řím 5,5; Gal 3,28). Tak díky novému zrození a pomazání Duchem sv. (srv. Jn 3,5; 1 Jn 2,20.27) se stáváme jediným a novým lidem Božím, který - s rozličnými povoláními a charizmaty - má poslání uchovávat a předávat dar pravdy, neboť celá Církev jako „sůl země" a „světlo světa" (srv. Mt 5,13s.) musí vydávat svědectví pravdě Kristově, která osvobozuje. 4. Na toto volání Boží lid odpovídá „především životem víry a lásky, a tím, že podává Bohu oběť chvály". Ohledně toho, co náleží blíže k životu víry, II. vatikánský koncil praví, že „celek věřících, kteří mají pomazání od Svatého (srv. 1 Jn 2, 20.27), se nemůže mýlit ve víře. Tuto svou neobyčejnou vlastnost projevuje prostřednictvím nadpřirozeného smyslu pro víru, když «od biskupů až po poslední věřící laiky» dává najevo svůj obecný souhlas ve věcech víry a mravů". 2) 2)

Věroučná konstituce Lumen gentium, 12.

9

5. Aby vykonával ve světě svůj prorocký úkol, musí Boží lid ustavičně rozněcovat a „oživovat" život víry (srv. 2 Tim 1,6), zvláště stále hlubšími úvahami - pod vedením Ducha Svatého - o pravdách víry a snahou obhájit jejich rozumnost vůči těm, kdo se ptají po rozumových důvodech (srv. 1 Pt 3,15). Za tím účelem rozděluje Duch pravdy mezi všemi věřícími zvláštní milosti „ke společnému prospěchu" (1 Kor 12,7-11). II. POVOLÁNÍ TEOLOGA 6. Mezi povoláními, které Duch Svatý vzbuzuje v Církvi, vyniká povolání teologa, který má za úkol ve spojení s učitelským úřadem Církve porozumět stále hlouběji Božímu slovu, obsaženému v Písmu svatém a předávanému v Církvi živou Tradicí. Svou podstatou víra apeluje na rozum, protože odhaluje člověku pravdu o jeho cíli a cestu, jak k tomuto cíli dojít. I když zjevená pravda převyšuje všechny naše způsoby vyjadřování a naše poznání je nedokonalé pro vyjádření její velikosti, která nemůže být nikdy plně pochopena (srv. Ef 3,19), zve nicméně rozum, Boží dar daný k přijetí pravdy, aby vstoupil do jejího světla, a stal se tak schopným v určité míře pochopit to, čemu uvěřil. Teologická věda, která uposlechla hlasu pravdy a hledá porozumění víře („intellectum fidei"), pomáhá Božímu lidu - podle příkazu apoštola (srv. 1 Pt 3,15) - obhájit se před každým, kdo se ptá po důvodech jeho naděje. 7. Práce teologa tak odpovídá dynamismu, vepsanému do samotné víry: vždyť Pravda se ze své podstaty chce sdělovat a člověk je stvořen k přijímání pravdy a v hloubce své duše netouží po jiném, než aby ji poznal, našel v ní sám sebe, a tak nalezl svou spásu (srv. 1 Tim 2,4). Proto Pán poslal své apoštoly, aby učinili jeho „učedníky" všechny národy a učili je (srv. Mt 28,19s.). Teologie, která hledá „důvody víry" a těm, kdo hledají, předkládá tyto důvody jako odpověď, je nutnou součástí poslušnosti tomuto příkazu, neboť lidé se nemohou stát učedníky, není-li jim pravda, obsažená ve slovech víry, zvěstována (srv. Řím 10,14s.). Teologie tedy přispívá k tomu, aby se víra stala sdělitelnou a aby rozum těch, kdo Krista ještě neznají, mohl víru hledat a najít. Teologie, která je tak poslušná podnětu a sklonu pravdy k sdílení sebe samé, se rodí též z lásky a její dynamické síly: v úkonu víry totiž člověk poznává dobrotu Boha a začíná ho milovat, a láska pak touží poznat stále lépe toho, koho miluje.3) Z tohoto dvojího původu teologie, která je vepsána

do vnitřního života Božího lidu a do jeho misijního poslání, vyplývá způsob, jakým má teologie pracovat, aby dostála požadavkům své po­ vahy. 8. Jelikož předmětem teologie je Pravda, živý Bůh a jeho plán spásy, zjevený v Ježíši Kristu, je teolog povolán k tomu, aby prohluboval svůj život víry a vždy spojoval vědecké bádání s modlitbou.4) Tak bude ote­ vřenější „nadpřirozenému smyslu víry", na němž je závislý a který se před ním ukazuje jako bezpečné měřítko v jeho uvažování a v ověřování správnosti jeho závěrů. 9. Během staletí se teologie ustavila postupně jako věda v pravém slova smyslu. Proto je nutno, aby teolog věnoval pozornost epistemologickým požadavkům svého oboru, nutné kritické přísnosti a tudíž rozu­ mové kontrole každé etapy svého bádání. Avšak nutnost kritiky vůbec nemůže být ztotožňována s kritickým duchem, který se rodí spíše z ci­ tových motivací nebo z předsudků. Teolog musí sám v sobě rozpoznat pramen a motivace svého kritického postoje a dovolit, aby jeho pohled byl očištěn vírou. Teologická práce vyžaduje duchovní úsilí, které směřuje k správnosti a posvěcení. 10. Zjevená pravda, i když přesahuje lidský rozum, je s ním v hluboké shodě. To předpokládá, aby rozum svou přirozeností byl zaměřen k pravdě tak, aby, osvícen vírou, mohl pronikat k významu zjevení. Na rozdíl od tvrzení mnohých filozofických směrů, avšak v souladu se správným způsobem myšlení, potvrzeným v Písmě svatém, musí být uznána schop­ nost lidského rozumu dosáhnout pravdy, stejně tak jako jeho metafyzická schopnost poznat Boha ze stvořených věcí.5) Vlastní úkol teologie, pochopit smysl zjevení, vyžaduje však použití filozofických prvků, které vedou „k důkladnému a ucelenému poznání 6) člověka, světa a Boha", a mohou být přijaty pro úvahu o zjeveném učení. Rovněž historické vědy jsou nutně potřebné pro teologická studia, přede­ vším z motivu historického charakteru samotného zjevení, které nám bylo předáno jako „dějiny spásy". Nakonec je nutno obrátit se také na „lidské vědy", aby se lépe pochopila zjevená pravda o Člověku a o mravních 4)

5) 3)

Srv. sv. Bonaventura, Proem. in I Sent., q. 2, ad 6: „ Quando fides non assentit propter rationem, sed propter amorem eius cui assentit, desiderat habere rationes. "

10

6)

Srv. Jan Pavel II., promluva u příležitosti odevzdání mezinárodní ceny Pavla VI. Hans Urs von Balthasarovi, 23. 6. 1984: Insegnamenti di Giovanni Paolo II, VII, 1 (1984), 1911-1917. Srv. I. vatikánský koncil, věroučná konstituce De fide catholica, De revelatione, kán. 1: DS 3026. Dekret Optatam totius, 15.

11

pravidlech jeho jednání a aby se se zjevenou pravdou porovnávaly platné závěry těchto věd. Je-li tomu tak, je úkolem teologa vybrat z kultury svého prostředí prvky, které by mu dovolily lépe osvětlit ten či onen aspekt tajemství víry. Takový úkol je jistě obtížný a nese s sebou nebezpečí; sám o sobě je však legitimní a má být podporován. V této věci je velmi důležité podtrhnout, že použití prvků a pojmových nástrojů, vycházejících z filozofie anebo z jiných vědních oborů, v rámci teologie vyžaduje rozlišování, které má své poslední měřítko ve zjevené nauce. Je to zjevená nauka, která má poskytovat kritéria pro rozlišování těchto prvků a pojmových nástrojů, a nikoliv naopak. 11. Teolog nemá nikdy zapomínat na to, že i on je členem Božího lidu, má se k němu chovat s nejvyšší úctou a tak přijímat svou učitelskou službu k jeho poučování, aby žádným způsobem neurážel učení víry. Svoboda, tak, jak je vlastní teologickému bádání, se uplatňuje v rámci víry Církve. Proto smělost, která často vstupuje do vědomí teologa, nemůže přinést plody a „stavět", neprovází-li ji trpělivost očekávání, neboť ona přivádí tyto plody ke zralosti. Nové názory, podávané z porozumění víře, „nejsou ničím jiným než dary, které jsou dány celé Církvi. Je třeba mnohých oprav a rozšiřování perspektiv v bratrském dialogu, než se dospěje k okamžiku, kdy Církev může tato mínění přijmout". Z toho vyplývá, že teologie, jakožto „velmi nezištná služba pro společenství věřících podstatně vyžaduje objektivní debatu, bratrský dialog, a ducha otevřeného a připraveného upravovat své názory".7) 12. Svoboda bádání, která právem leží všem učencům na srdci jako nejvzácnější dar, znamená připravenost přijmout pravdu takovou, jak se ukazuje po ukončení bádání, do kterého se nepřimísil žádný prvek, jenž by byl cizí požadavkům metody, odpovídající studovanému předmětu. V teologické vědě se tato svoboda bádání uskutečňuje v rámci rozu­ mového poznání, jehož předmět je dán zjevením, předávaným a vyklá­ daným v Církvi pod autoritou učitelského úřadu a přijatým vírou. Nedbat těchto daností, které mají hodnotu principu, by bylo totéž jako přestat pěstovat teologii. Abychom dostatečně osvětlili vztah mezi teologií a učitelským úřadem, považujeme nyní za vhodné zamyslet se nad úlohou, kterou má učitelský úřad v Církvi. 7)

Jan Pavel II., promluva k teologům v Altöttingu, 18. 11. 1980: AAS 73 (1981), 104; srv. také Pavel VI., promluva k členům Mezinárodni teologické komise, 11. 10. 1972: AAS 64 (1972), 682-683; Jan Pavel II., promluva k členům Mezinárodní teologické komise, 26. 10. 1979: AAS 71 (1979), 1428-1433.

12

III. UČITELSKÝ ÚŘAD PASTÝŘŮ 13. „Bůh ve své velké dobrotě zařídil, aby to, co zjevil ke spáse všech národů, zůstalo navždy neporušené a bylo předáváno všem pokolením".8) Své Církvi dal prostřednictvím daru Ducha Svatého účast na své ne­ omylnosti.9) Boží lid má díky „nadpřirozenému citu víry" účast na tomto privilegiu pod vedením živého učitelského úřadu Církve, který je na základě autority vykonávané ve jménu Ježíše Krista jediným autentickým vykladatelem Božího slova, psaného nebo ústně tradovaného.10) 14. Pastýři Církve jako nástupci apoštolů „přijímají od Pána... poslání učit všechny národy a hlásat evangelium všemu tvorstvu, aby všichni lidé dosáhli spásy".11) Jim byl tedy svěřen úkol uchovávat, vykládat a šířit Boží slovo, jehož jsou služebníky.12) Posláním učitelského úřadu je upevňovat - v souladu s „eschato­ logickou" povahou Kristovy události - definitivní charakter úmluvy, uzavřené Bohem skrze Krista se svým lidem, chránit tento lid od omylů a zmatků a zaručovat, aby mohl v každé době a za všech podmínek objektivně vyznávat pravou víru bez omylů. Z toho plyne, že význam učitelského úřadu a jeho cenu lze chápat jen ve vztahu k pravdivosti křesťanské nauky a k hlásání pravého Slova. Úloha učitelského úřadu není tedy ani něčím vnějším vůči křesťanské pravdě, ani něčím přidaným k víře, nýbrž vychází přímo ze samotné ekonomie víry, nakolik je učitelský úřad ve své službě Božímu slovu institucí výslovně chtěnou Kristem jako ustavující prvek Církve. Služba křesťanské pravdě, kterou vykonává učitelský úřad, je tedy ve prospěch všeho Božího lidu, který je povolán, aby vešel do oné osvobozující pravdy, kterou Bůh zjevil v Kristu. 15. Aby pastýři Církve mohli plně dostát úkolu jim svěřenému, totiž hlásat evangelium a autenticky vykládat zjevení, přislíbil jim Ježíš Kristus pomoc Ducha Svatého. Obdařil je zejména charizmatem neomylnosti ve věcech víry a mravů. Výkon tohoto charizmatu se může dít různými způsoby. Vykonává se zvláště, když biskupové ve spojení se svou vidi­ telnou hlavou kolegiálním úkonem vyhlásí nějakou nauku, jak je tomu 8)

Věroučná konstituce Dei Verbum, 7. Srv. Kongregace pro nauku víry, prohlášení Mysterium Ecclesiae, 2: AAS 65 (1973), 398s. 10) Srv. věroučná konstituce Dei Verbum, 10. 11) Věroučná konstituce Lumen gentium, 24. 12) Srv. věroučná konstituce Dei Verbum, 10.

9)

13

při ekumenických koncilech, nebo když římský papež při vykonávání svého poslání nejvyššího pastýře a učitele všech křesťanů vyhlásí nějaké učení „ex cathedra".13)

chce, aby jeho lid kráčel v celé pravdě. Z téhož důvodu rozhodnutí učitelského úřadu ve věcech kázně, i když nejsou zaručena charizmatem neomylnosti, nepostrádají Boží pomoci a vyžadují souhlas věřících.

16. Úkol svatě chránit a věrně vykládat poklad Božího zjevení nese s sebou ze své přirozenosti to, že učitelský úřad může definitivním způsobem předložit14) tvrzení, která, i když nejsou obsažena v pravdách víry, jsou s nimi natolik úzce spojena, že definitivní charakter těchto tvrzení vyplývá v konečném rozboru ze samotného zjevení.15) Co se týče mravů, mohou být také předmětem autentického učitelského úřadu, protože evangelium,které je slovo života, inspiruje a řídí veškerý okruh lidské činnosti. Učitelský úřad má tudíž za úkol rozlišovat - pro­ střednictvím soudů, které zavazují svědomí věřících - činy, které jsou samy o sobě shodné s požadavky víry a podporují její vyjadřování v životě, od činů, které jsou naopak pro svou vnitřní špatnost s těmito požadavky neslučitelné. Kvůli poutu, existujícímu mezi řádem stvoření a řádem vykoupení, a kvůli nutnosti poznání a zachovávání veškerého mravního zákona k dosažení spásy se kompetence učitelského úřadu rozšiřuje i na to, co se týká přirozeného zákona.16) Zjevení kromě toho obsahuje mravní příkazy, které jsou samy o sobě poznatelné přirozeným světlem rozumu, avšak pro hříšný stav člověka jsou jen obtížně chápány. Je naukou víry, že tyto mravní zákony mohou být neomylně vyučovány učitelským úřadem.17)

18. Římský papež plní své všeobecné poslání s pomocí institucí římské kurie: v tom, co se týká učení o víře a mravech, obzvláště s pomocí Kongregace pro nauku víry. Z toho plyne, že dokumenty této kongregace, výslovně schválené papežem, se podílejí na řádném učitelskému úřadu Petrova nástupce.18)

17. Boží pomoci se též dostává nástupcům apoštolů, kteří učí ve spojení s Petrovým nástupcem, a zvláštním způsobem samotnému římskému papeži, pastýři celé Církve, když, přestože nepronášejí neomylnou definici ani se „definitivně" nevyjadřují, předkládají při výkonu svého řádného učitelského úřadu nauku, která vede k plnějšímu pochopení zjevení ve věcech víry a mravů, a mravní normy, které z této nauky vyplývají. Proto je třeba mít na zřeteli zvláštní charakter každého zásahu uči­ telského úřadu a způsob, jakým jeho autorita zavazuje, ale také skutečnost, že každý takový zásah vychází ze stejného pramene, tj. z Krista, který

19. V místních církvích náleží biskupovi uchovávat a vykládat Boží slovo a autoritativně rozhodovat, co je s ním v souladu, a co nikoliv. Učitelský úřad každého biskupa, uvažovaný jednotlivě, je vykonáván ve spojení s učitelským úřadem římského papeže, pastýře celé Církve, a s učitelským úřadem ostatních biskupů, rozptýlených po světě nebo shromážděných na ekumenickém koncilu. Toto spojení je nutnou pod­ mínkou jeho autentičnosti. Biskup jakožto člen biskupského kolegia představuje na základě svého svátostného svěcení a hierarchického spojení svou místní církev, tak jako všichni biskupové ve spojení s papežem představují všeobecnou Církev ve svazku pokoje, lásky, jednoty a pravdy. Když se místní církve se svým vlastním duchovním bohatstvím spojují v jednotě, ukazují katolicitu Cír­ kve. Biskupské konference přidávají ze své strany k účinnosti společné práce „kolegiátního ducha" („affectum collegialem").l9) 20. Pastorační úkol učitelského úřadu, který má bdít, aby Boží lid zůstal v pravdě, která osvobozuje, je tudíž věcí složitou a členitou. Teolog, aby dostál své povinnosti sloužit pravdě a zůstal věrný vůči svému poslání, má mít před očima charakter úlohy učitelského úřadu a spolupracovat s ním. Jak máme rozumět této spolupráci? Jak se konkrétně vykonává a s jakými překážkami se může setkat? To je to, co chceme nyní blíže zkoumat. 17)

13)

Srv. věroučná konstituce Lumen gentium, 25; Kongregace pro nauku víry, prohlášení Mysterium Ecclesiae, 3: AAS 65 (1973), 400s. 14) Srv. Professio fidei et Iusiurandum fidelitatis: AAS 81 (1989), 104s.: „omnia et singula quae circa doctrinam de fide vel moribus ab eadem definitive proponuntur". 15) Srv. věroučná konstituce Lumen gentium, 25; Kongregace pro nauku víry, prohlášení Mysterium Ecclesiae, 3-5: AAS 65 (1973), 400-404; Professio fidei et Iusiurandum fidelitatis: AAS 81 (1989), 104s. 16) Srv. Pavel VI., encyklika Humanae vitae, 4: AAS 60 (1968), 483.

14

Srv. I. vatikánský koncil, věroučná konstituce Dei Filius, kap. 2: DS 3005. Srv. C.I.C., kán. 360-361: Pavel VI., apoštolská konstituce Regimini Ecclesiae universae, 15. 8. 1967, 29-40: AAS 59 (1967), 897-899; Jan Pavel II., apoštolská konstituce Pastor bonus, 28. 6. 1988, čl. 48-55: AAS 80 (1988), 873-874. 19) Srv. věroučnou konstituci Lumen gentium, 22-23. Jak je známo, Svatý Otec po druhém mimořádném zasedání Biskupského synodu pověřil Kongregaci pro biskupy úkolem, aby prohloubila „Teologicko-právní status biskupských konferencí" (pozn. překl.: Svatý Otec vydal mezitím Motu proprio o teologické a právnické povaze biskupských konferencí Apostolos suos, 21. 5. 1998). 18)

15

IV. UČITELSKÝ ÚŘAD A TEOLOGIE A. Vztahy spolupráce 21. Živý učitelský úřad Církve a teologie, i když se od sebe liší vlastními dary a úkoly, mají nakonec stejný cíl: zachovat Boží lid v pravdě, která osvobozuje, a učinit ho tak „světlem národů". Tato služba cír­ kevnímu společenství klade do vzájemného vztahu teologa a učitelský úřad. Učitelský úřad autenticky učí nauku apoštolů, s využitím práce teologů odráží námitky a deformace víry a - s autoritou obdrženou od Ježíše Krista - předkládá nová prohloubení, vysvětlení a aplikace zjevené nauky. Teologie naproti tomu úvahou získává stále hlubší poznání Božího slova, obsaženého v Písmě svatém a věrně předávaného živou Tradicí Církve pod vedením učitelského úřadu, snaží se objasňovat zjevenou nauku vzhledem k požadavkům rozumu a konečně jí dává organickou a syste­ matickou podobu.20) 22. Spolupráce mezi teologem a učitelským úřadem se uskutečňuje zvláštním způsobem, když teolog obdrží kanonickou misi neboli pověření vyučovat. Tato spolupráce se tak stává v určitém smyslu účastí na uči­ telském úřadu, s nímž ho spojuje právní pouto. Povinná pravidla, která vyplývají sama o sobě a jasně ze služby Božímu slovu, jsou tak posílena závazkem, který teolog přijímá na sebe, když se ujímá svého pověření a skládá vyznání víry a přísahu věrnosti.21) Od té chvíle je úředně pověřen předkládat a osvětlovat učení víry, a to zcela věrně a celistvě. 23. Když se učitelský úřad Církve vysloví neomylně a slavnostně vyhlásí, že některá nauka je obsažena ve zjevení, vyžaduje se přilnutí, které se nazývá souhlasem teologální víry. Takový souhlas se vyžaduje i u učení řádného a všeobecného učitelského úřadu, když předkládá k věření nějaké učení víry jakožto Bohem zjevené. Když učitelský úřad předkládá „definitivně" pravdy, které se týkají víry a mravů a jsou úzce a vnitřně spojeny s Božím zjevením, i když do něho v přísném slova smyslu nepatří, pak tyto pravdy musí být také pevné přijaty a zachovávány.22) 20)

Srv. Pavel VI., promluva k účastníkům Mezinárodního kongresu o teologii II. vati­ kánského koncilu, 1. 10. 1966: AAS 58 (1966), 892s. 21) Srv. C.I.C., kán. 833; Professio Fidei et Iusiurandum fidelitatis: AAS 81 (1989), 104s. 22) Text nového vyznání víry (srv. pozn. 15) upřesňuje přilnutí k tomuto učení těmito výrazy: „Firmiter etiam amplector et retineo..."

16

Když pak učitelský úřad předkládá, a to i bez úmyslu vyhlásit něco „definitivně", nějaké učení, které pomáhá hlouběji pochopit zjevení či to, co vyjasňuje jeho obsah, nebo které upozorňuje na shodu nějaké nauky s pravdami víry, nebo které konečně varuje před názory neslučitelnými s pravdami víry, pak se v těchto případech vyžaduje náboženské podřízení vůle a rozumu („religiosum voluntatis et intellectus obsequium").23) To však nemůže být pouze vnější, vynucené kázní, nýbrž musí souviset s poslušností víry a být jí podněcováno. 24. Konečně učitelský úřad, aby mohl co nejlépe sloužit Božímu lidu a zvláště aby ho chránil před nebezpečnými názory, které mohou vést k bludům, může zasáhnout v diskutovaných otázkách, v nichž jsou při­ míchány k pevným principům nahodilé prvky a pouhé domněnky. Často teprve po nějakém čase je možno rozlišit, co je nutné, a co je pouze nahodilé. Vůči tomuto učení učitelského úřadu ve věcech, které samy o sobě nejsou nereformovatelné, má zůstat pravidlem vůle upřímného se podřízení („voluntas sinceri obsequii"). Může se stát, že si teolog položí otázky, které se podle různých případů týkají vhodnosti, formy nebo i obsahu nějakého zásahu učitelského úřadu. To ho má vést k tomu, aby si přede­ vším důkladně ověřil, jaká je autorita těchto zásahů, nakolik ona vyplývá z povahy dokumentů, nebo z toho, jak často je toto učení opakovaně předkládáno, či konečně ze samotného způsobu vyjadřování.24) V oblasti těchto zásahů prozíravého rázu („indolis prudentialis") se stalo, že některé dokumenty učitelského úřadu nebyly uchráněny nedo­ statků. Pastýři nepostihli vždycky ihned všechna hlediska nebo celou složitost nějaké otázky. Bylo by však proti pravdě, kdyby se z některých určitých případů vyvozoval závěr, že učitelský úřad Církve se většinou mýlí ve svých prozíravých úsudcích, nebo že se minimálně těší Boží pomoci v celistvém výkonu svého poslání. Ve skutečnosti teolog, který nemůže dobře vykonávat svou práci bez určité znalosti historie, je dosta­ tečně obeznámen s tím, že se věci během času jasněji osvětlí. To se však nemůže chápat ve smyslu, že by se závažnost pravd víry mohla během časů umenšovat. On ví, že některé soudy učitelského úřadu mohly mít oprávnění v době, kdy byly vyneseny, protože tehdy zvažované výroky obsahovaly nerozlučitelným způsobem tvrzení pravdivá a jiná, která nebyla jistá. Teprve během času bylo možno věci rozlišit a po důkladném studiu dojít k opravdovému pokroku učení. 23) 24)

Srv. věroučná konstituce Lumen gentium, Srv. věroučná konstituce Lumen gentium, 25, odst. 1.

25;

C.I.C.,

kán.

752.

17

25. I když se spolupráce vyvíjí optimálně, nejsou vyloučena napětí mezi teologem a učitelským úřadem. Význam, jaký se jim přikládá, a duch, se kterým se přistupuje k jejich vyřešení, nejsou bezvýznamné: nevyvstávají-li totiž z pocitu nepřátelství a odporu, mohou se stát dyna­ mickou silou a podnětem pro učitelský úřad i teology, aby plnily své vlastní úlohy a usilovaly o dialog. 26. V dialogu má být zachováváno dvojí pravidlo: tam, kde se jedná o společenství víry, platí jako princip „jednota pravdy"; tam však, kde přetrvávají neshody, které neohrožují toto společenství víry, se má zacho­ vávat „jednota lásky". 27. I když se nejedná o ohrožení učení víry, teolog nemá uvádět své názory či své odchylné hypotézy tak, jako by se jednalo o závěry, které nepřipouštějí žádnou diskusi. To vyžaduje jak úcta k pravdě, tak úcta k Božímu lidu (srv. Řím 14,1-15; 1 Kor 8; 10,23-33). Z týchž důvodů má upustit od jejich časově nevhodného zveřejnění. 28. Co bylo shora řečeno, platí zvláštním způsobem v případě teologa, který by z důvodů, jež se mu zdají podložené, shledal vážné obtíže přijmout učení učitelského úřadu, které není nereformovatelné. Taková neshoda by nemohla být ospravedlněna, kdyby byla založena pouze na tom, že platnost toho učení není zcela jasná, nebo na domněnce, že opačný názor je pravděpodobnější. Taktéž by nepostačoval úsudek osobního svědomí teologa, neboť toto svědomí nepředstavuje autonomní a výlučnou instanci k posuzování pravdivosti nauky. 29. Ať se věci mají jakkoliv, nikdy nemá chybět základní duchovní postoj připravenosti k upřímnému přijetí učení učitelského úřadu - tak, jak je vhodný pro každého věřícího ve jménu poslušnosti víry. Teolog se má proto snažit pochopit toto učení v jeho obsahu, důvodech a motivech. Tomu má zasvětit důkladné a trpělivé uvažování a má být připraven revidovat své vlastní názory a zkoumat námitky, které vznesli jeho kole­ gové. 30. Jestliže přes upřímné úsilí obtíže přetrvávají, je povinností teologa seznámit příslušnou autoritu učitelského úřadu s problémy, vzniklými ze samotné předkládané nauky nebo z problematického zdůvodnění, kterého je užíváno, či ze způsobu, jakým je tato nauka předkládána. Má to tak učinit v evangelijním duchu a s hlubokou touhou rozptýlit obtíže. Jeho námitky tak přispějí ke skutečnému pokroku, neboť budou podněcovat učitelský úřad k předkládání církevní nauky způsobem prohloubenějším a lépe zdůvodněným. 18

V takových případech se teolog má vyvarovat toho, aby se utíkal k hromadným sdělovacím prostředkům místo toho, aby se obrátil na příslušnou autoritu, protože tímto způsobem, totiž tlakem na veřejné mínění, nemůže přispět k objasnění naukových problémů a posloužit pravdě. 31. Může se také stát, že po důkladném zkoumání nauky učitelského úřadu, vedeném dobrou vůlí naslouchat mu bez jakéhokoliv zamlčování, přetrvávají nesnáze, protože důvody v opačném smyslu se teologovi zdají převažující. Vůči tvrzení, o kterém se domnívá, že s ním nemůže rozumově souhlasit, mu však zůstává povinností, aby se ochotně snažil hlouběji zkoumat danou otázku. Pro člověka, který je upřímný a miluje Církev, může tato situace představovat obtížnou zkoušku. Může se však stát pozváním, aby trpěl v tichosti, v modlitbě a s jistou nadějí, že pravda, jedná-li se vskutku o ni, se nakonec nutně prosadí. B. Problém neshody 32. Učitelský úřad poukázal vícekrát na velké škody, způsobené spole­ čenství Církve chováním těch, kteří mu svým postojem systematicky oponují a jdou až tak daleko, že se sdružují do organizovaných skupin.25) Pavel VI. ve své exhortaci „Paterna cum benevolentia" podal vysvětlení problému, které si dodnes uchovává celé své opodstatnění. Obzvláště se zde mluví o veřejném postoji, který oponuje učitelskému úřadu Církve a jenž se též označuje jako „nesouhlas" („dissensio"): ten je třeba dobře odlišit od případů osobních těžkostí, o nichž byla řeč výše. Tento nesouhlas může mít rozličné formy a jeho vzdálenější nebo bezprostřední příčiny jsou mnohotvárné. Mezi činiteli, které mohou vykonávat vzdáleněji nebo nepřímo svůj vliv, je třeba připomenout ideologii filozofického liberalismu, která proniká i do myslí naší doby. Z ní pramení tendence domnívat se, že úsudek má tím větší váhu, čím více vychází z jedince, opírajícího se o vlastní síly. Tak je svoboda myšlení stavěna do opozice k autoritě tradice, považované za zdroj zotročení. Učení předávané a všeobecně přijímané je už předem podezřelé a hodnota jeho pravdivosti je zpochybňována. V krajních pozi­ cích je svobodě úsudku, takto chápané, přisuzována větší autorita než 25)

Srv. Pavel VI., apoštolská exhortace Paterna cum benevolentia, 8. 12. 1974: AAS 67 (1975), 5-23. Viz také Kongregace pro nauky víry, prohlášení Mysterium Ecclesiae: AAS 65 (1973), 396-408.

19

pravdě samé. Jde zde o zcela jinou věc než o legitimní požadavek svobody, kterou je nepřítomnost nucení jako nutná podmínka k poctivému hledání pravdy. Vždyť kvůli této svobodě Církev vždy hájila požadavek, že „nikdo nemá být nucen k přijetí víry proti své vůli".26) Váha veřejného mínění, uměle vytvářeného, a také převrácená posluš­ nost vůči němu vykonávají svůj vliv. Často společenské modely, široce šířené hromadnými sdělovacími prostředky, získávají sílu jako nějaká norma. Především se šíří přesvědčení, že Církev by se měla vyjadřovat jen o věcech pokládaných veřejným míněním za důležité, a to jen ve smyslu, který tomuto mínění vyhovuje; učitelský úřad např. by mohl zasahovat svou autoritou do otázek ekonomických a sociálních, měl by však ponechat úsudku každého člověka otázky týkající se manželské a rodinné mravnosti. Nakonec i mnohost jazyků a kultur, která sama o sobě je bohatstvím, může nepřímo vést k nedorozumění jako příčině následných neshod. Je-li tomu tak, vyžaduje se od teologa dobře vyvážený kritický úsudek a opravdové zvládnutí otázek, chce-li dostát svému církevnímu poslání a nechce-li pozbýt přizpůsobením se tomuto světu (srv. Řím 12,2; Ef 4,23) svobodu úsudku, která má být vlastní Kristovým učedníkům. 33. Nesouhlas může mít různé formy. Ve své nejzazší podobě má v úmyslu, aby se Církve změnila podle modelu protestu („secundum contestationis exemplar"), inspirovaného tím, co se děje v politické společnosti. V častějších případech se má za to, že teolog má za povinnost souhlasit pouze s neomylnou naukou učitelského úřadu, zatímco o učení předkládaném učitelským úřadem ne neomylným způsobem se na základě jakéhosi teologického pozitivismu tvrdí, že nemá žádný závazný charakter, a že tak ponechává jednotlivci plnou svobodu s ním souhlasit, či nikoliv. Tak by teolog byl plně svobodný zpochybnit nebo odmítnout ne ne­ omylnou nauku učitelského úřadu, zejména v oblasti jednotlivých mravních zásad. Dokonce by touto kritickou opozicí přispíval k pokroku učení. 34. Ospravedlnění nesouhlasu se opírá o rozličné důvody, z nichž dva mají základnější charakter. První je řádu hermeneutického: dokumenty učitelského úřadu nejsou prý ničím jiným než jakýmsi odrazem diskutabilní teologie. Druhý se dovolává teologického pluralismu, dotaženého někdy až k relativismu, který uvádí v potaz samotnou celistvost víry: zásahy učitelského úřadu prý mají původ pouze z jedné teologie mezi mnoha

26)

Deklarace Dignitatis humanae, 10.

20

jinými, avšak žádná jednotlivá teologie si nemůže osobovat právo pro­ sazovat se obecně nad jinými teologiemi. V opozici a v soupeření s autentickým učitelským úřadem tak vyvstává jakýsi druh „paralelního učitelského úřadu" teologů.27) Jedním z úkolů teologa je zajisté správně vykládat dokumenty uči­ telského úřadu, k čemuž užívá hermeneutická pravidla: mezi nimi se pak nachází princip, podle něhož učení učitelského úřadu díky Boží pomoci platí víc než důvody čerpané z nějaké jednotlivé teologie. Co se týká teologického pluralismu, je legitimní jen v té míře, v jaké je zachována jednota víry ve svém objektivním smyslu.28) Vždyť různé roviny, jimiž jsou jednota víry, jednota-mnohost vyjádření víry a mnohost teologií, jsou nutně spojeny mezi sebou. Nejzazším důvodem plurality je nevyzpytatelné Kristovo tajemství, přesahující jakékoliv objektivní uspořádání nauky. To ale nemůže znamenat, že by byly přijatelné závěry, které tomuto tajemství odporují, a že by se zpochybňovala pravdivost oněch tvrzení, kterými se učitelský úřad vyjádřil.29) Co se pak týká „paralelního učitelského úřadu", může způsobit převeliké duchovní škody, když se staví proti učitelskému úřadu pastýřů. Kdykoliv totiž nesouhlas dokáže rozšířit svůj účinný vliv až k ovlivnění veřejného mínění a spěje k tomu, aby se stal normou jednání, může těžce zmást Boží lid a přivést ho až k pohrdání pravou autoritou.30) 35. Nesouhlas se dovolává někdy sociologického zdůvodnění, podle něhož mínění velkého počtu křesťanů by bylo přímým a přiměřeným výrazem „nadpřirozeného smyslu víry". 27)

Myšlenka „paralelního učitelského úřadu" v opozici a v soupeření s učitelským úřadem pastýřů se někdy odvolává na některé texty, v nichž sv. Tomáš Akvinský rozlišuje mezi „magisterium cathedrae pastoralis" a „magisterium cathedrae magisterialis" (Contra impugnantes, c. 2; Quodlib. III, q. 4, a. 1 [9]; In IV Sent. 19, 2, 2, q. 3, sol. 2, ad 4). Ve skutečnosti však tyto texty neposkytuji žádný základ k onomu postoji, protože sv. Tomáš je zcela jistý o tom, že právo soudit ve věcech nauky náleží pouze „ad officium praelationis ". 28) Srv. Pavel VI., apoštolská exhortace Paterna cum benevolentia, 4: AAS 67 (1975), 14-15. 29) Srv. Pavel VI., promluva k členům Mezinárodní teologické komise, 11. 10. 1973: AAS 65 (1973), 555-559. 30) Srv. Jan Pavel II., encyklika Redemptor hominis, 19: AAS 71 (1979), 308; promluva k věřícím v Managui, 4. 3. 1983, 7: AAS 75 (1983), 723; promluva k řeholníkům v Guatemale, 8. 3. 1983, 3: AAS 75 (1983), 746; promluva k biskupům v Limě, 2. 2. 1985, 5: AAS 77 (1985), 874; promluva k belgické biskupské konferenci v Malines, 18. 5. 1985, 5: Insegnamenti di Giovanni Paolo II, VIII, 1 (1985), 1481; promluva k některým americkým biskupům při návštěvě „ad limina", 15. 10. 1988, 6: L'Osservatore Romano, 16. 10. 1988, s. 4.

21

Ve skutečnosti názory věřících nemohou být jednoduše ztotožněny se „smyslem víry".31) Ten je vlastností teologální víry, která se nemůže mýlit, neboť je Božím darem, působícím, že člověk osobně přilne k pravdě. Tato osobní víra je zároveň vírou Církve, neboť Bůh svěřil Církvi ochranu Slova, takže to,co věří Církev, věří i věřící. „Smysl víry" tudíž nese s sebou ze své přirozenosti hluboký souhlas ducha a srdce s Církví, tj. ono „sentire cum Ecclesia". I když tedy teologální víra jako taková se nemůže mýlit, věřící nicméně může mít mylné názory, protože ne všechny jeho myšlenky vycházejí z víry.32) Ne všechny názory, obíhající v Božím lidu, jsou v souladu s vírou, a to tím spíše, že mohou snadno podléhat vlivu veřejného mínění, ovlivňovaného moderními sdělovacími prostředky. Není bez důvodu, že II. vatikánský koncil podtrhuje nutný vztah mezi „smyslem víry" a vede­ ním Božího lidu, svěřeného učitelskému úřadu pastýřů: jsou to totiž dvě skutečnosti, z nichž jedna nemůže být oddělena od druhé.33) Zásahy uči­ telského úřadu si kladou za úkol zaručovat jednotu Církve v pravdě Páně. Pomáhají „zůstat v pravdě" proti libovolnému charakteru měnících se názorů a zároveň jsou výrazem poslušnosti Božímu slovu.34) I když se může zdát, že tyto zásahy omezují svobodu teologů, ve skutečnosti věrností víře, zděděné po předcích, plodí mnohem vyšší svobodu, která může pocházet jen z jednoty v pravdě. 36. Svoboda úkonu víry nemůže zakládat právo na nesouhlas. Ve skutečnosti naprosto neznamená svobodu od pravdy, ale svobodné určení sebe samého v souladu s naší mravní povinností přijmout pravdu. Úkon víry je úkon dobrovolný, neboť člověk, spasený Kristem Vykupitelem a jím povolaný k adoptivnímu synovství (srv. Řím 8,15; Gal 4,5; Ef 1,5; Jn 1,12), nemůže přilnout k Bohu, není-li „přitáhnut Otcem" (Jn 6,44) a neučiní-li Bohu rozumný dar své víry (srv. Řím 12,1). Jak připomněla deklarace Dignitatis humanae,35) žádná lidská autorita nemá právo zasa­ hovat nucením či nátlakem do této volby, neboť přesahuje meze její moci.

31)

Srv. Jan Pavel II., apoštolská exhortace Familiaris consortio, 5: AAS 74 (1982), 8586. 32) Srv. formulaci Tridentského koncilu, VI. zas., kap. 9: fides „cui non potest subesse falsum": DS 1534; srv. sv. Tomáš Akvinský, Summa Theologiae, II-II, q. 1, a. 3, ad 3: „Possibile est enim hominem fidelem ex coniectura humana falsum aliquid aestimare. Sed quod ex fide falsum aestimet, hoc est impossibile". 33) Srv. věroučná konstituce Lumen gentium, 12. 34) Srv. věroučná konstituce Dei Verbum, 10. 35) Srv. deklarace Dignitatis humanae, 9-10.

22

Zachovávání práva na náboženskou svobodu tvoří zároveň základ pro zachovávání ostatních lidských práv. Nelze se tudíž dovolávat těchto práv člověka, abychom se stavěli proti zásahům učitelského úřadu. Takový postoj zneuznává podstatu a poslání Církve, která obdržela od svého Pána úkol hlásat všem lidem pravdu spásy, jehož uskutečňováním kráčí ve stopách Kristových; ví totiž, že „pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a zároveň mocně"?36) 37. V důsledku božského pověření, daného mu uvnitř Církve, učitelský úřad má za úkol předkládat učení Evangelia, bdít nad jeho celistvostí, a tak chránit víru Božího lidu. Aby tomuto úkolu dostál, musí být někdy nucen učinit tíživá opatření, např. zbavit teologa, jenž se vzdálí od učení víry, kanonické mise nebo dříve uděleného pověření vyučovat, či prohlásit, že některé spisy se neshodují s učením víry. Takovým postojem se učitel­ ský úřad snaží zůstat věrný svému úkolu, protože hájí právo Božího lidu, aby dostal poselství Církve po všech stránkách čisté a neporušené a nebyl znepokojován nějakým nebezpečným názorem. Za těchto okolností soud, vynesený učitelským úřadem po skončení důkladného šetření, vedeného v souladu s předepsanými postupy, a poté, co byla dotyčnému dána možnost rozptýlit případné falešné výklady jeho myšlení, se netýká samotné osoby teologa, nýbrž jeho myšlenkových postojů, vyjádřených veřejně. Skutečnost, že se tak musí někdy jednat, neznamená, že se tím porušuje spravedlnost a právo. Mluvit v tomto případě o porušení lidských práv není na místě, protože se tak zneuznává přesná hierarchie těchto práv a také přirozenost církevního společenství a jeho obecné dobro. Ostatně teolog, který není v souladu s oním „sentire cum Ecclesia", je v rozporu se svým závazkem učit ve jménu Církve, který na sebe svobodně a vědomě vzal.37) 38. Konečně ani odůvodnění odvolávající se na to, že každý člověk má povinnost poslouchat svoje svědomí, nemůže ospravedlnit tento ne­ souhlas. Je to především proto, že tato povinnost nastává, když svědomí objasňuje praktický úsudek před učiněním nějakého rozhodnutí, zatímco zde se jedná o pravdu nějakého naukového vyjádření. Mimoto, má-li se teolog, stejně jako kterýkoliv věřící, řídit svým svědomím, je také povinen jej formovat. Neboť svědomí není schopností nezávislou a nepodléhající 36) 37)

Tamtéž, 1. Srv. Jan Pavel II., apoštolská konstituce Sapientia Christiana, 15. 4. 1979, 27, 1: AAS 71 (1979), 483; C.I.C., kán. 812.

23

omylu, nýbrž je úkonem mravního úsudku, dbajícího na zodpovědnou volbu. Správné svědomí je svědomí, které je náležitě osvícené vírou a objektivním mravním zákonem a též předpokládá správnost vůle ve sledování opravdového dobra. Správné svědomí katolického teologa předpokládá proto pevnou víru ve slovo Boží, jehož bohatství má zkoumat, ale též lásku k Církvi, od níž dostává své poslání, a úctu k učitelskému úřadu, podporovanému Boží pomocí. Dávat do protikladu učitelský úřad Církve a nejvyšší učitelský úřad svědomí znamená připustit princip svobodného zkoumání, který není slučitelný ani s ekonomií zjevení a s jeho předáváním v Církvi, ani se správným pojetím teologie a poslání teologa. Výroky víry totiž nepocházejí z nějakého čistě soukromého bádání nebo ze svobodného zvažování slova Božího, nýbrž představují dědictví Církve. Jestliže tedy dochází k oddělení se od pastýřů, kteří bdí, aby udrželi živou apoštolskou Tradici, pak se nenapravitelně poškozuje samo pevné spojení s Kristem.38) 39. Církev, odvozující svůj původ z jednoty Otce, Syna a Ducha Svatého,39) je tajemstvím společenství, které je podle vůle svého Zakla­ datele dobře uspořádané kolem hierarchie, ustavené k službě evangelia a samotného Božího lidu, který z tohoto evangelia žije. Po vzoru členů prvního společenství mají všichni pokřtění, vybavení sobě vlastními chariz¬ maty, směřovat s upřímným srdcem k harmonické jednotě nauky, života a kultu (srv. Skt 2,42). To je pravidlo, které vyvěrá ze samé podstaty Církve. Na Církev nelze proto čistě a jednoduše aplikovat zásady a zvyky, které mají své opodstatnění v civilní společnosti nebo v demokratickém uspořádání. Tím méně se pak můžeme nechat ovlivnit ve vztazích, jaké mají vládnout uvnitř Církve, smýšlením okolního světa (srv. Řím 12,2). Požadovat od většiny názor, co se má věřit a konat; obracet se proti učitelskému úřadu tlakem veřejného mínění; brát si za záminku „souhlas" („consensus") teologů; tvrdit, že teolog je jakýmsi prorokem „základny" čili autonomního společenství, které je tak pokládáno za jediný zdroj pravdy: toto všechno ukazuje na závažnou ztrátu smyslu pro pravdu a také smyslu pro Církev. 40. Církev existuje „jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního 40) spojení s Bohem a jednoty celého lidstva". Z toho plyne, že kdo usiluje o svornost a společenství, posiluje zároveň účinnost svědectví Církve 38)

Srv. Pavel VI., apoštolská exhortace Paterna cum benevolentia, 4: AAS 67 (1975), 15. Srv. věroučná konstituce Lumen gentium, 4. 40) Tamtéž, 1. 39)

24

a její věrohodnosti; kdo však naopak podlehne pokušení nesouhlasu, dopouští, aby se rozmnožil „kvas nevěrnosti vůči Duchu Svatému".41) I když teologie a učitelský úřad mají rozličnou povahu a zdravě odlišná poslání, která nelze směšovat, jedná se přesto o dvě životní úlohy v Církvi, které se mají mezi sebou vzájemně prolínat a obohacovat pro službu Božímu lidu. Pastýřům náleží na základě autority dané jim Kristem, aby bděli nad touto jednotou a zabránili, aby napětí, která s sebou přináší sám život, nepřešla nakonec v rozdělení. Jejich autorita, povznesená nad dílčí pozice a opozice, má všechny spojit v jednotě evangelia, které je „slovem smí­ ření" (srv. 2 Kor 5,18-20). Co se pak teologů týče, náleží také jim z moci jejich charizmatu, aby přispívali svým dílem k budování Kristova Těla v jednotě a pravdě; jejich dílo je víc než kdy jindy potřebné pro evangelizaci na světové úrovni, která vyžaduje úsilí celého Božího lidu.42) Přihodí-li se jim, že se z důvodu vlastního bádání setkají s obtížemi, mají hledat jejich řešení v důvěryplném rozhovoru s pastýři, a to v duchu pravdy a lásky, který je vlastním duchem společenství Církve. 41. Jedni i druzí ať mají stále před očima, že Kristus je konečným Slovem Otce (srv. Žid 1,2), v němž, jak učí sv. Jan od Kříže, „nám Bůh řekl všechno najednou a jedenkrát",43) a že On jako takový je Pravda, která osvobozuje (srv. Jn 8,36; 14,6). Úkony přilnutí a poslušnosti vůči Slovu, které bylo svěřeno Církvi pod vedením učitelského úřadu, se nakonec vztahují na Krista samotného a přivádějí do světa pravé svobody. ZÁVĚR 42. Panna Maria, Matka a dokonalý obraz Církve, byla už od počátku Nového Zákona prohlášena za blahoslavenou pro svůj souhlas víry, daný ihned a bez jakéhokoliv váhání Božímu Slovu (srv. Lk 1,38.45), které ustavičně uchovávala a rozvažovala ve svém srdci (srv. Lk 2,19.51). Tak se stala pro všechen Boží lid, svěřený její mateřské péči, vzorem a ochranou. Ukazuje mu cestu k přijetí Slova a službě jemu a zároveň 41)

Srv. Pavel VI., apoštolská exhortace Paterna cum benevolentia, 2-3: AAS 67 (1975), 10-11. 42) Srv. Jan Pavel II., posynodní apoštolská exhortace Christifideles laici, 32-35: AAS 81 (1989), 451-459. 43) Sv. Jan od Kříže, Výstup na horu Karmel, II, 22, 3.

25

konečný cíl, na nějž se nemá nikdy zapomenout, totiž hlásat všem lidem spásu, kterou přinesl světu její Syn Ježíš Kristus. Na závěr této instrukce Kongregace pro nauku víry vřele nabádá biskupy, aby udržovali a rozvíjeli s teology vztahy plné důvěry a vzájem­ ně sdíleli ducha přijímání Slova a služby jemu, a to vše ve společenství lásky, s jejíž pomocí se mohou snáze překonat některé překážky, které jsou vlastní lidským pozemským podmínkách. Tak budou všichni schopni sloužit stále více jak Slovu, tak i Božímu lidu, aby tento lid vytrval v učení pravdy a svobody, přijatém už na začátku, zůstával v Synu i v Otci a obdržel věčný život jako uskutečnění přislíbení (srv. 1 Jn 2, 24-25). Svatý Otec Jan Pavel II. při audienci, poskytnuté níže podepsanému kardinálu prefektovi, schválil tuto instrukci, projednanou na plenárním zasedání této kongregace, a nařídil její zveřejnění. V Římě, ze sídla Kongregace pro nauku víry, dne 24. května 1990, o slavnosti Nanebevstoupení Páně.

JOSEPH kard. RATZINGER Prefekt + ALBERTO BOVONE Titulární arcibikup z Césareje Numidijské Sekretář

26