Úvod do obecné psychologie, psychologická propedeutika Zpracovala PhDr. at PaedDr.Věra Kosíková, Ph.D. Obsah: 10 kapitol 1. Předmět psychologie, struktura psychologických věd, psychologický výzkum a jeho metody 2. Determinace lidské psychiky 3. Psychické jevy a jejich třídění, charakteristika kognitivních procesů. Čití a vnímání 4. Představy a fantazie 5. Myšlení, myšlenkové operace 6. Kognitivní procesy a jejich souvislosti s osvojováním vědomostí a pojmových systémů, myšlení jako řešení problémů 7. Teorie učení 8. Paměť a pozornost 9. Emoce. Vůle. Náročné situace 10. Motivace, principy, teorie motivace Literatura Pozn. autorky Studijní text je převážně zpracován dle základní literatury - Plháková, 2004, případně Holeček a kol. 2003, základní i rozšiřující literatura viz seznam literatury, v textu odkazy na citace) 1. kapitola Předmět psychologie, struktura psychologických věd, psychologický výzkum a jeho metody Předmět psychologie-studium psychiky, která existuje v dimenzích prožívání a chování vědomého a nevědomého Prožívání – subjekt má určité obsahy vědomí – vjemy, představy, myšlenky, city, snahy Chování – 3 kategorie – jednání (jednorázový akt), konání (dlouhodobé), výraz (mimický, pantomimický), probíhá v závislosti na objektivní situaci a motivaci subjektu Vědomí a nevědomí (podvědomí) – člověk je schopen uvědomit si jen ty obsahy, které jsou spojeny s jeho činností a lze je vyjádřit slovem Základní formy psychiky – procesy a dispozice Procesy – např. vnímání, cítění, myšlení závisejí na mozkových strukturách a jsou dispozicí pro psychické dění, to se realizuje ve vztahu dispozic a podnětu – vnějšího i vnitřního
1
Struktura psychologických věd: Teoretické. - obecná včetně psychologie osobnosti - vývojová – ontogenetická - psychologie dítěte, dospělých (adultopsychologie), stáří - sociální – determinace chování Aplikované: - pedagogická - klinická – diagnostická - poradenská – školní, manželská - psychologie zdraví Speciální: - biologická – podíl biologické regulace na chování - psychologie sportu, reklamy… Metody výzkumu – výčet metod Longitudinální, průřezový výzkum Obecné metody: Pozorování Experiment Specifické metody. Sebepozorování Psychologický rozhovor – standardizovaný, ne.., polo… Dotazník Výkonové testy Rozbor výsledků činnosti Projektivní techniky Charakteristika metod psychologického výzkumu Pro současný psychologický výzkum je typická rozmanitost metodologických přístupů a zároveň vědomí, že jakákoliv metoda je pouze prostředkem na cestě k poznání. Volba psychologických výzkumných metod je závislá na obsahu psychologického zkoumání, na cíli výzkumu a na charakteru zkoumaných psychických jevů. Pro větší objektivitu je vhodné používat více metod, které se vzájemně doplňují. Metodou rozumíme záměrný postup (cestu) vedoucí k dosažení stanoveného cíle – toho, co chceme objevit, poznat. Psychodiagnostické metody můžeme rozdělit do 3 skupin: I. KLINICKÉ METODY 1) pozorování 2) rozhovor 3) anamnéza 4) analýza spontánních produktů II. TESTOVÉ METODY A. Výkonové testy
2
1) testy inteligence 2) testy speciálních schopností (např. paměti, kreativity) 3) testy vědomostní B. Testy osobnosti, např. dotazníky Testové metody odpovídají spíše na otázky týkající se dílčích stránek osobnosti, celkový obraz si utváříme na základě klinických metod
KLINICKÉ METODY Pozorování - metoda pozorování spočívá v záměrném a plánovitém vnímání, které je cílevědomě zaměřeno k dosažení určitého cíle - pozorovací metodiky můžeme různě rozdělit 1) • Sebepozorování - zkreslené (diety, psaní deníčků,..) • Pozorování druhou osobou - přímé: pozorovaný člověk o tom ví (inspekce, hospitace) – zkreslení - nepřímé: magnetofonový záznam, skryté kamery,.. - zúčastněné: pozorovatel je začleněn do kolektivu - nezúčastněné: pozorovatel není začleněn 2) • Pozorování volné - pozornost je upoutána nějakým jevem, nápadností jednání apod. - pozorování je bezděčné, náhodné, nepodléhá žádným pravidlům - není vymezen předmět pozorování např. sledujeme-li sociální chování skupiny spolupracovníků, zaznamenáváme obsah i způsob každého projevu – jednotlivé výroky, tón řeči apod. • Pozorování zaměřené - systematické - je omezeno předem stanoveným plánem např. u téže sociální skupiny – např. jejich spolupracující chování 3) - z hlediska času na dlouhodobé či krátkodobé - pozorováním se zjišťují a zaznamenávají vnější projevy chování člověka - vlastní pozorování je vystřídáno další etapou, a to analýzou získaných dat - pro objektivní vyhodnocení jsou cennější pozorování prováděna v přirozených podmínkách, kde můžeme sledovat spontánní projevy zkoumaných osob - při pozorování se zaměřujeme hlavně na:
3
1) mimiku (změny ve výrazech emocí v obličeji) 2) pantomimiku (pohyby celého děla, chůze, koordinace pohybů) 3) řeč (formální úroveň, rychlost řeči) 4) projevy emocí apod. Rozhovor - metoda rozhovoru patří k nejobtížnějším diagnostickým postupům – psychologický rozhovor se značně liší do běžného rozhovoru (konverzace); naučit se správně vést interview je nesnadné - účelem psychologického rozhovoru je dozvědět se něco o tom, s kým mluvíme, o jeho povaze, postojích, názorech, prožívání, o citových stavech, zálibách - individuální nebo skupinový (beseda) fáze rozhovoru 1. úvod - navození důvěry 2. vzestup a pokračování - od obecnějších otázek k podstatě problému 3. vrchol a rozuzlení - odkrytí jádra problému 4. závěr - uvolnění, uklidnění, domluva na další spolupráci 5. záznam rozhovoru - vyhodnocení techniky vedení rozhovoru – např.: 1) technika kladení otázek (typy otázek: přímé, nepřímé, projektivní) 2) technika jednoduché akceptace - vyjadřování toho, že klienta posloucháme, bereme na vědomí - záznam obsahu rozhovoru lze dělat během jeho trvání, případně po jeho ukončení - pokud dělá psycholog mnoho zápisů během interview, působí to rušivě na klienta a současně tím trpí i plynulost rozhovoru - záznam po ukončení rozhovoru tyto výhody nemá, na druhé straně tím trpí úplnost a přesnost přijatých informací Anamnéza - jako vzpomínka, zvláštní druh životopisu = zjišťování údajů z minulosti jedince, které mají významný vztah k poznání osobnosti TESTOVÉ METODY - testové metody představují vyšetření, při kterém dodržujeme určitá pravidla a získané informace (odpovědi, výkony, výtvory) se jednotným způsobem vyhodnocují A. Výkonové testy = testy schopností; zaměřují se na výkon vyšetřované osoby Testy inteligence - počátky měření intelektových schopností jsou spojeny se jménem Jamese McKeen Cattella, který v roce 1890 použil poprvé pojmu „test“
4
= metody vyšetření rozumových schopností a současné mentální úrovně jedince - nejznámějším a nejpoužívanějším vyjádřením úrovně inteligence je inteligenční kvocient (IQ), zavedený W. Sternem IQ = mentální věk / chronologický věk x 100 Inteligenci je možno definovat jako mentální schopnost nebo pohotovost mysli. Testy vědomostní - zjišťují úroveň vědomostí nebo znalostí - jsou rozšířeny zejména v oblasti školství a poradenství; své místo mají i v psychodiagnostice dospělých, a to v oblasti profesionálních znalostí B. Testy osobnosti - objektivní testy osobnosti – z konstrukce metody nebo ze způsobu jejího vyhodnocení plyne, že vyšetřovaná osoba nemá možnost záměrně zkreslit vyšetření (zejména ve smyslu nadlepšení, nadhodnocení) - lze je interpretovat nejen jako výkonový test vzhledem k rychlosti a správnosti řešení, ale i jako test osobnosti – do popředí vystupuje pečlivost provedení Dotazníky - soubor standardizovaných otázek v písemné formě - typy otázek: a, otevřené – volně na ně odpovídáme b, uzavřené – volíme z několika odpovědí (ANO x NE, 5 variant…) - k hromadnému pozorování - výhodou dotazníků je snadný a rychlý způsob hodnocení - v krátké době lze získat velký počet údajů od mnoha osob - nevýhodou: možnost záměrného zkreslení výsledků pro subjekt žádoucím směrem Vývoj názorů na předmět psychologie 4 názory – předmětem duše, vědomí, chování, psychické struktury - do konce 18. st. duše – vztah duše k tělu, k hmotě… - 2000 let se brala psychologie jako věda o duši - pojem velice složitý, spíše filosoficky zaměřený, často kritizován, v 18. stol. odmítán, nazýván jako psychologie bez duše - nebyla samostatnou vědou - v 2. pol. 19. stol. Se oddělila - první zmínky v 8. – 9. st. př. n. l. ve spisech Homéra - v novověku – byly pokládány otázky – můžeme poznávat svět objektivně? Podstata člověka? Co je vědomí a nevědomí? - Řekové se zabývali příčinou duševních chorob Platón - spisy O nesmrtelnosti duše, Fajdón a Fajdros -) duše jako něco nesmrtelného
5
-
427 – 337 p. n. l. odděluje duši od těla duši považuje za důležitější než je tělo a oživuje ho člověk je jakousi symbiózou duše je nesmrtelná, tělo je smrtelné
Aristoteles - shrnul veškeré vědění - dílo: Peri psychéz – o lidském poznání, které vychází ze smyslů - snažil se vymezit psychologii -) substance, která dává našemu životu směr Duše – rostlinná – plození, ovlivňuje vyživování - živočišná – poznávací a citová, pociťování - pohybová – motorická, reguluje pohyb - lidská – myšlení, rozum, regulace jednání - rozum považován za nejvyšší stupeň psychiky Hippokrates - řecký lékař - rozdělil 4 tělní tekutiny – žluč, sliz, krev, červená žluč - vytvořil nejstarší typologii temperamentu – cholerik, flegmatik, sangivnik, melancholik - studium dynamických vlastností -) endokrinologická typologie Empirie přináší nové poznatky – koncem 17.st. Descartes – vědomí – organismus pracuje na základě reflexu Bacon – zakladatel experimentálních věd – pramenem poznání smysly, základní metoda pozorování Vzniká 1. koncepce – asocianismus – zákl. elementy počitky a představy, které se sdružují do vědomých zážitků, rozvoj v 18. a 19. st. spolu se senzualismem, Lock, Herbart, Spenser Wundt – 19., 20. Lipsko experimentální laboratoř – odrážení asociovaných obsahů ve vědomí – sebepozorování, introspekce, Neumann, Hall v USA Reakcí na elementární psychologii byla celostní, tvarová psychologie, ne předmět psychologie, ale koncepce psychiky, význam tvaru jako kvality psychického dění, která není podmíněna pouze jednotlivými prvky, zastánci strukturálního přístupu ve výkladu vnímání, učení, myšlení – lewin, Köler.. Proti asocianisnu koncem 19.st. psychoanalýza – existence psychických dějů mimo vědomí, reálným psychičnem je nevědomí, jehož obsahy se nemusí ztotožňovat s etickými normami Behaviorální psychologie – v USA, stimul, reakce - Watson Neobehaviorismus – Hull, Skiner – kromě chování i vědomí – proměnné 2. kapitola Determinace lidské psychiky Psychické vlastnosti a procesy, i jejich individuálně jedinečný, integrovaný komplex, osobnost, se rozvíjejí jako výsledek interakce dvou základních vývojových faktorů: - vnitřních – dědičně podmíněné dispozice - vnějších – veškeré vlivy prostředí 1. Environmentalistické teorie – význam prostředí 6
-
přeceňují význam učení, podceňují význam dědičných dispozic - navazují na empirismus Bacona, Locka – v mysli nemůže být nic, co by tam nevešlo prostřednictvím smyslů
Behaviorismus - objektivně pozorovatelné chování ( ne psychika člověka), vychází z teorie učení, z pozitivismu - chování je reakcí na podněty - základním mechanismem učení je podmiňování - základním cílem behaviorálního poradenství je změna nežádoucího chování - posilování žádoucího chování odměnami - oslabování nežádoucího chování tresty - veškeré lidské chování s výjimkou nejzákladnějších reflexů a instinktů je naučené 2. Nativistické teorie - duševní vývoj je určen vrozenými mechanismy a prostředí zde nemá významnější vliv Psychoanalýza S. Freuda - lidské chování a prožívání je ovládáno převážně nevědomými pudy a instinkty – sexualitou a agresivitou jako vrozenými tendencemi, psychoanalýza je odhalováním nevědomých příčin obtíží, které nelze pochopit běžným, racionálním způsobem - struktura lidské psychiky – id = oblast základních instinktů a základních biologických potřeb, primární psychické procesy, které se řídí principem slasti – libidem ego = racionální oblast, duševní život vycházející ze zkušenosti, zahrnující naše myšlenky a pocity. Já kontroluje a usměrňuje pudy, řídí se principem reality, udržuje rovnováhu a zdravý vývoj osobnosti Superego = svědomí, morální vědomí, tradiční morální hodnoty, zafixované z dětství, superego hodnotí a ovlivňuje vědomé aktivity ega i pudové impulzy id, pokud v rozporu se svědomím, následuje pocit viny, zkreslené sebehodnocení - mechanismus vzniku psychických obtíží – střetnutí mezi id a superego vyvolává neurotické stavy, úzkosti - obranné mechanismy Individuální psychologie Alfreda Adlera Dynamika vývoje člověka dána potřebou dosáhnout úspěchu - důraz na sociální zaměření ve vývoji jedince - pocit méněcennosti je celoživotním motivačním zdrojem vývoje, základním cílem je překonání pocitů méněcennosti a získání nadřazenosti či úspěchu - kompenzace nedosažitelného cíle - člověk je sebeurčující, utváří svou osobnost podle toho, jak chápe sám sebe a své vlastní zkušenosti, určujícím faktorem sebepojetí - hlavním činitelem – vlastní tvořivá aktivita - s přibývajícími zkušenostmi se ustaluje dynamický systém vzorců chování – na základě toho, co se osvědčilo, působí zde dědičné vlivy i interakce s prostředím - vzniká životní styl – dán osobním životním cílem, city vůči ostatním (sociálním cítěním), aktivitou jedince, chápáním světa, osobní logikou, strukturou rodiny, do níž se dítě rodí - volit jiné výchovné prostředky, ne jen pokárání a tresty - učit dítě se dívat na chybu bez pocitů provinění, ale dát šanci chybu napravit 7
-
usměrňovat cíle s životní realitou kompenzace životních cílů rozvíjení sociálního cítění, společenského citu, životního plánu
3. Interakcionistické teorie Vzájemné působení a ovlivňování, aktivita, možnost volby Humanistická psychologie – 50. léta 20. st. – USA Maslow, Bühlerová, Rogers, filozoficky vliv existencialismu (Heidegger, Sarter, Jaspers) - základním motivem lidského chování je seberealizace, jíž jsou podřízeny všechny dílčí motivy, vědomí je centrem lidské zkušenosti, subjektivistický pohled na realitu – svět je reálný, jak ho jedinec vnímá a interpretuje Ve vzájemném společenství ustupují hodnoty, jež se zakládají na vnější autoritě, a naopak jsou posilovány hodnoty, které jsou budovány na vlastním prožitku. S tím souvisí i rozhodovací procesy, založené na pocitu a vědomí své vlastní ceny. Rogers hovoří o prožitkovém učení, které zahrnuje vedle myšlenek i pocity, empatické porozumění a vnímání postojů. Humanistické paradigma 1. Nalézání vlastní identity 2. Získávání sociální zkušenosti 3. Přebírání zodpovědnosti za sebe i za druhé C. R. Rogers – orientace na klienta - víra v přirozené dobro, člověk je schopen si uvědomovat své vlastní přirozené hodnoty a řídit se jimi, být zodpovědný k sobě i druhým - člověk je schopen seberozvoje, uspořádání vlastních myšlenek, pocitů, osobnostního vývoje, sebeaktualizace Poradenství na základě úcty, empatie, bezvýhradného přijetí celého člověka, jeho rozumové i prožitkové stránky - nedirektivní přístup - podpora osobnostního růstu– orientace na klienta - víra v přirozené dobro, člověk je schopen si uvědomovat své vlastní přirozené hodnoty a řídit se jimi, být zodpovědný k sobě i druhým - člověk je schopen seberozvoje, uspořádání vlastních myšlenek, pocitů, osobnostního vývoje, sebeaktualizace Determinace lidské psychiky – současné pojetí Ontogenetický přístup – čím jedinec mladší, tím více determinován dědičnými faktory, kolem 15 let poměr opačný – prostředí, výchova, zkušenost, slábne význam dědičných faktorů
8
Strukturální přístup – různost podílu dědičnosti a prostředí s ohledem na typ strukturální charakteristiky psychiky– temperament - dědičnost, charakter, postoje - prostředí Intervariabilní přístup – schopnosti jedince - Gaussova křivka rozložení četnosti výskytu vlastností podle měřitelných výkonů– jiný podíl na jedince, který se nachází v pásmu průměru (68% populace – velký vliv výchovy), jiný u krajních poloh – mentální retardace, talentovaní žáci genialita – nad 140 70 – 80 – hraniční pásmo mezi normou a mentální retardací 3. kapitola Psychické jevy a jejich třídění, charakteristika kognitivních procesů. Čití a vnímání 1.Psychické procesy (krátké děje) =v čase probíhající psychické jevy, tj. jednotlivé modality prožívání (poznávací, citové, motivační procesy), v nichž vyvstávají určité obsahy, tj. vnitřní obrazy předmětů, vztahů a stavů…ve formě vnímání, představování, fantazie, myšlení, řeči, tvořivosti 2.Psychické stavy (delší průběh) – statický moment, relativní stabilita psychického obrazu, tedy v čase setrvávající psychické procesy, zážitkově akcentované určitým obsahem – emoční stavy – nálady, ovlivňují průběh psychických procesů 3. Psychické vlastnosti (relativně trvalé znaky osobnosti) – aktivačně motivační vlastnosti, charakter, temperament, schopnosti, potřeby… 4. Psychické obsahy (dispozice, předpoklady) získané v procesu učení – vědomosti, dovednosti, návyky, zájmy, postoje, hodnoty 5. Mechanismy fungování a vývoje osobnosti – procesy socializace, interiorizace, sociální interakce a komunikace… Psychické procesy Psychické procesy – psychika vystupuje ve formě procesů, tj. v čase probíhajících změn prožívání a chování, v nichž je vyjádřena účelná interakce individua se situací, v níž se nachází - jsou chápány jako odpověď či reakce osobnosti na danou situaci, která vystupuje jako výzva k určitému reagování na jeho subjektivní význam - tvoří funkční celek Charakteristika a dělení psychických procesů 1. Představují vnitřní aktivitu subjektu, zprostředkovanou CNS a funkčně neoddělitelnou od vnějšího prostředí (objektivní reality) 2. P.p. jsou zprostředkovatelem reálné interakce jedince a prostředí (podnětové struktury okolí) na všech úrovních psychiky (čitím počínaje, psychickou regulací činnosti, vytvářením hodnot a společenského vědomí konče) 3. Jako složitě determinovaná složka lidské psychiky mají svůj obsah, průběh a výsledky, tyto atributy závislé na dispozicích jedince, na vývojových faktorech a na charakteru aktuálně stimulující situace Dělení psychických procesů
9
-
Kognitivní (poznávací) –přímé a zprostředkované poznávání skutečnosti - vnímání, představování, myšlení, učení, paměť
-
Emocionální – vedou ke vzniku emocí, jejichž subjektivním prožitkem je cit (radost, smutek, hněv, překvapení)
-
Motivační - aktivizují a usměrňují chování, hlavní motivy – nevědomé, ale i záměrné, zodpovědné rozhodování, volní, cílevědomé chování Kognitivní procesy
Jsou všechny operace a pochody, jejichž prostřednictvím si člověk uvědomuje a osvojuje svět a sebe sama, na jejichž základě je schopen sebereflexe, rozlišování objektivního a subjektivního i vytváření hodnotových orientací a názorů. K.p. jsou úzce spojeny s procesy konativními (snahovými), s nimiž vytvářejí základní komponentu psychické činnosti člověka K.p. jsou spojeny s vývojovým přístupem Kognitivně vývojový přístup - překonal tradiční kognitivní psychologii (statický pohled na psychické procesy): a) nelze popsat vztah mezi věkem a chováním, aniž bereme v úvahu změny duševních struktur b) ovlivnil teorie učení – Piagetova teorie vývoje poznávání „svět se musí vejít do toho, co už dítě zná“ (asimilace, akomodace)
Čití a vnímání Senzorické procesy - čití W. Wundt – rozlišuje čití a vnímání –počitky = nedělitelné jednotky zkušenosti, které charakterizuje: Kvalita – druh podnětu (světlo) Intenzita - (hlasitost, jasnost) (psychické procesy začínají vnímáním, ne čitím) Čití –vnímání - rozdíl je chápán v úrovni poznávacích procesů, vnímání založeno na senzorických procesech, ale zároveň je přesahuje Čití = proces získávání syrových informací a jejich transformování do podoby nervových impulsů, které mozek dále využívá Percepce = organizace a interpretace senzorických informací, která nám umožňuje pochopit jejich význam, důležitým faktorem je učení – zkušenost, každý akt vnímání spočívá na všech relevantních, současných i minulých informacích Obecná charakteristika senzorických procesů Počitek= – odraz (ve vědomí člověka) jednotlivých vlastností předmětů a jevů, které právě působí na receptory člověka, projevem dráždivosti, citlivosti, základem smyslového poznávání 10
- má li vzniknout počitek – podnět určitou intenzitu, sílu Nejmenší, která vyvolá počitek – dolní počitkový práh = absolutní práh (podprahové podněty – nevyvolají počitek) Nejvyšší – horní počitkový práh – (nadprahové – nepociťujeme, nebo jako bolest) Nejmenší rozdíl mezi dvěma podněty téhož druhu, jenž umožňuje postřehnout rozdíl mezi počitky – rozdílový počitkový práh – Weberův zákon=při vyšších intenzitách podnětů se rozlišovací schopnost lidských smyslů snižuje Smyslová citlivost = chopnost lidí pociťovat podněty s velmi nízkým počitkovým prahem a rozdílovým prahem Při čití se uplatňuje zákon kontrastu – při náhlé změně intenzity podnětu se zdá intenzita nového podnětu větší či menší Teorie nestability podnětových prahů Absolutní a rozdílové senzorické prahy jsou relativně nestabilní Teorie detekce signálu - vnímání určitých podnětů je ovlivněno motivy, očekáváními a vlastnostmi jedince Teorie adaptační úrovně -senzitivita smyslových orgánů se mění na základě působení předchozích podnětů – adaptační úroveň je úroveň stimulace, které jsme přivykli – přizpůsobení chuťovým, tepelným podnětům, nikoliv bolesti Schéma reflexního oblouku Analyzátor (receptor, dostředivý nerv, mozkové centrum) Smyslové receptory tvořeny nervovými buňkami reagujícími na fyzikální, chemické, biochemické podněty, převod do podoby nervových signálů, které jsou aferentními nervovými drahami přiváděny do mozku = transdukce mozkové centrum dostředivý nerv odstředivý nerv receptor efektor (přijímací orgán) (výkonný orgán) podnět reakce
Základní druhy receptorů Podle působení: exteroreceptory (informace z vnějšího světa) – zrak, sluch, čich, chuť, kožní smysly interoreceptory (tělesné změny), ty se dále dělí na: proprioreceptory (změny vlastního těla), visceroreceptory (změny probíhající bezděčně, mimo vědomou kontrolu) Podle charakteru podnětů:
11
fotoreceptory, mechanoreceptory, termoreceptory, chemoreceptory, nociceptory (bolesti), proprioreceptory (pohybu) Podle umistění v organismu: 1.vnější – dálkové (telereceptory)– zrakový, sluchový, čichový, vibrační -dotykové – chuťový, tepelný, tlakový, bolesti 2. vnitřní – visceroreceptory-útrobní, orgánový – trávení, bolesti, krevního oběhu, dýchání, vylučování, sexuální, vyčerpanosti - proprioreceptory – pohybu, polohy, rovnováhy Čití a mentální reprezentace Existence percepčních iluzí –to, co čijeme (smysly), není nutně tím, co vnímáme (ve vědomí) – naše vědomí sbírá smyslové informace a vytváří mentální reprezentace předmětů a jejich vlastností – percepce vzniká v okamžiku, kdy objekt vnímání odráží vlastnosti zevního světa – vjem=odraz souhrnu vlastností těch předmětů a jevů, které momentálně působí na naše analyzátory Proces vnímání, jeho funkce = analyticko-syntetická činnost analyzátorů: - smyslová (recepční) analýza (každý receptor z komplexu vnějších vlastností vybere ty, pro které je uzpůsoben - mozková (korová) analýza (umožňuje pomocí získaných informací analyzovat vnímaný předmět, jednotlivé vlastnosti - mozková syntéza (složky vnímaného předmětu se spojují v celek – vzniká vjem (není součtem počitků, jednotlivých vlastností, ale celistvým obrazem) Funkce vnímání spočívá v řízení adaptivního chování, tj. přizpůsobení se dané situaci na základě obrazu, který si o ní subjekt vytváří Charakteristika vnímání a) základní adaptivní proces – součinnost vnímání s předmětnou činností a s pamětí, tj.:vnímání je předpokladem řízení činnosti v jednotě s činností se utváří b) je proces centrálního zpracování senzorických dat do mentálních struktur, vjemů, umožňujících subjektu řízení jeho činnosti c) je aktivní a výběrový proces odběru informací, který má zásadní význam pro život Vlastnosti vnímání • • • •
výběrovost – dávání přednosti jedněm objektům, nebo jejich vlastnostem, před druhými, dáno objektivně – nápaditostí, velikostí, subjektivně – zájem, potřeby, zkušenosti... zaměřenost – jak odlišujeme vnímaný objekt – pokud se odráží od pozadí - figura a pozadí, uplatňuje se zde zákon kontrastu – o co víc se vnímaný předmět liší od pozadí, tím víc ho vnímáme pregnantnost – dotváření vjemu – vnímá i to, co není obsaženo, tendence doplňovat, zdokonalovat celistvost – tendence vnímat jednotlivosti jako celek – jednotlivé tony – jako melodii
12
•
konstantnost – tentýž předmět vnímáme stejně – kruh jako kruh, i když má podobu elipsy Druhy vnímání z pohledu celostní psychologie
1.Vnímání objektů = trojrozměrných útvarů, jejich velikosti, vzdálenosti, pohybů - na úrovni senzomotorické - vnímání tvarů - vztah figury a pozadí (zákon podobnosti, blízkosti, uzavřenosti, hladkého průběhu, zkušenosti) - na úrovni sémanticko-operační - spojeno s činností a s přiřazováním významů = vědění, tj. o určitém objektu vím, že má určité vlastnosti, k čemu ho lze použít… 2. Vnímání času – v psychologii význam jako prožívání změn probíhajících v čase - základ ve sledování vzniku, trvání a ukončení nějakého jevu - vliv zkušenosti - rychlost uskutečňujících se změn - stupeň aktivity jedince - citový vztah k vykonávané činnosti - sociální způsob života 3. Sociální vnímání Interpersonální percepce – formování soudů, které se týkají lidí jako sociálních bytostí Aspekty sociální percepce: - senzitivita, citlivost, empatie - předchozí zkušenosti - inteligence - dobrý vztah k sobě - emocionální stabilita 3 základní komponenty :atributivní složka očekávací složka afektivní složka Teorie vnímání 1. Gestaltismus (Katz, Dietrich, Kohler) celek je víc než části, které ho tvoří, vjem jevíc než skladba různých počitků, prožívání světa se děje v určitých strukturách vnímání, myšlení, cítění… (chybí vývojové hledisko) 2. Teorie jednoty vnímání a činnosti (Leonťjev) – vliv sociálních činitelů, procesů učení, vývojově jsou percepční činnosti odvozeny od praktických činností 3. Ekologická teorie vnímání (Gibson) Zdůrazněn evoluční a adaptačně funkční aspekt = zdůrazněna orientace v životním prostředí a přirozený přístup k vnímání „když se díváme na objekty, tak vnímáme jejich možnosti, tj. co nám mohou poskytnout, nikoliv jejich kvalitu“ Vnímání je funkcí stimulace
13
4. kapitola Představy a fantazie Imaginace - definice, funkce Paměťové představy – obraz předmětu nebo děje ve vědomí, i když není vnímán, zdrojem podněty z vnější reality Fantazijní představy – nejsou pouhou reprodukcí dříve vnímané skutečnosti, ale pozměněné, nové představy v nových souvislostech,utváření převážně z vnitřních zdrojů Funkce imaginace– vytváření mentálních reprezentací vnějšího světa Funkce fantazie – Vieweg- primární funkce - schopnost „emancipovat se“od objektivní reality,emocionálně podmíněná tendence jedince dosáhnout odstupu od reality - sekundární funkce - vytvářet alternativní model s potřebou „přesahu“ podle vlastních cílů Klasifikace představ Základním kritériem – způsob vzniku a) podle převažujícího mechanismu při vzniku: Paměťové představy – aktualizací stopy po dřívějších vjemech (vykládán asociačními zákony) Fantazijní představy – pasivní nebo tvůrčí syntéza částí paměťových představ (reprodukující či rekonstruující, tvořivá) Anticipační, cílové p. souvisí s regulačními funkcemi v rámci cílevědomé činnosti čl. b) Podle převládajícího druhu receptoru. Zrakové, sluchové, motorické…(zároveň typy představivosti) c) Podle stupně abstraktnosti a zobecnění: Jedinečné – představy konkrétního předmětu nebo jevu Obecné – schematické představy předmětů a jevů určitého druhu Druhy fantazijních představ Stern -“fantazie je oblast představ, která je nesouhlasná s objektivním světem…fantazijní obrazy překračují zkušenosti“ Piaget – spojitost fantazie a hry – „fantazie = interiorizovaná hra“ 1. Rekonstrukční fantazie – vybavování na základě slovního popisu, grafického nebo symbolického zobrazení 2. Tvořivá fantazie – tvorba nových, originálních obrazů 3. Bdělé snění – představy, které se vztahují k vlastní vytoužené budoucnosti= vzpomínky uchované v paměti a fantazijně zpracované dočasně nahrazují vnější realitu, jsou přechodem od představ k fantazii Principy fantazijní činnosti - (Nakonečný) Aglutinace – spojování znaků jednoho předmětu se znaky jiného předmětu –mořská panna Kombinace – výběr a uspořádání znaků podle určité ideje-moderní architektura Stylizace – úprava určitého objektu do esteticky působivé podoby-postavy v lidovém výtvarném umění Schematizace – redukce struktury objektů na podstatné, charakteristické prvky-zjednodušující, ale výstižná kresba 14
Zvětšování či zmenšování objektů – obři, skřítci Symbolizace – objekt zastoupený jiným objektem – klacek jako zbraň Alegorizace – obrazné vyjadřování – mír – bílá holubice Asociační zákony (psychické dění na základě asociace psychických obrazů) Hume(A.18.s.)-imprese (vjemy),ideje (představy-otisk imp.) Primární zákony při vybav. představ (Fröbes, Ebbinghaus) 1. Podobnosti -obraz asociuje jiný, podobný 2. Kontrastu – představa bílé asociována s černou 3. Dotyku v prostoru – představy- na stejném místě 4. Dotyku v čase – p. simultánní-současné, sukcesivní-následné 5. Příčinnosti, kauzality – jev vyvolává příčinu -dříví-pila Sekundární – motivace, potřeby, zkušenosti Brown – (Angl. 19/20) - živost, častost, novost – čím je asociace novější, čím častěji se opakuje, čím silnější jsou emoce, tím snadnější je její vybavení Galton – (Angl. 19/20) –pokusy - ve schopnosti vytvářet představy jsou indiv. rozdíly Kognitivní přístup k imaginaci Imaginace = poznávací proces, který úzce souvisí s tvořivostí a pamětí Metoda loci-umístění-dokonalé osvojení představy prostoru-vytvoření kognitivní mapy prostoru, tam umístění vytvořených představ věcí, které si chceme zapamatovat Efekt bizarnosti- neobvyklé představy se pamatují lépe, ale nepřispívají ke vštípení vzájemných vztahů a souvislostí Winograd, Soloway –metapaměť= o fungování paměti, součástí domněnka, že neobvyklé údaje si lze zapamatovat lépe Paiviova (Kan.,20.) teorie dvojího kódování – v mysli jsou dva systémy zpracování informací – verbální (logogeny)a imaginativní (imageny), referenční spojení – jeden systém vede k aktivaci dr. z.- konkrétní slova jsou kódována ve verbálním a imaginativním systému, abstraktní slova pouze verbálně, protože s nimi nejsou asociovány žádné představy –např.účel=slova, kt. si lze představit- se učíme rychleji, konkrétnost slov-souvisí s představitelností Souvislost s poznatky o funkční diferenciaci mozkových hemisfér (levá – verbální, pravá imaginativní) Spojení asociací s učením a pamětí Asociace představ = spojení vytvářející se za určitých podmínek mezi dvěma, více představami, umožňující po vybavení jednoho jevu vyvolání jevu asociovaného J.F.Herbart: (Něm. 2.pol.19.st) učení = vštěpování žádoucích představ za podmínek uvědomělého zájmu a pozornosti (motivace,jasnost, novost, opakování)-soustředění, zaměření, uvědomění Imaginace jako kognitivní proces Gardner – teorie rozmanitých inteligencí -prostorová inteligence – projevuje se orientací v prostoru, snadným vytvářením vizuálních představ 15
= schopnosti, které zajišťují přesné vnímání vizuálního světa, umožňují transformaci a modifikaci původních vjemů a vytváření myšlenkové představy z vlastní vizuální zkušenosti, i když už vnější podněty nepůsobí Současné užívání prostorové a objektivní představivosti – vznik zvláštního druhu vizuálního myšlení, vhodného pro řešení vědeckých problémů – např. architekti Jiné druhy představ Eidetické představy – velmi živé (téměř se neliší od vjemu), u dětí, umělců, schopnost vyvolat si do všech podrobností přesný obraz toho, co bylo viděno, i v kombinaci s původním doprovodným vjemem sluchu nebo hmatu U dospělých označení fotografická paměť(při reprodukci odborného textu), silná zraková představivost Perseverační představy – vtíravé (perseverace=setrvačnost, ulpívavost) Ulpívání na představě, její vracení se do vědomí bez jakékoliv souvislosti
5. kapitola Myšlení, myšlenkové operace Myšlení =zprostřed. a zobecňující způsob poznávání skutečnosti na zákl. pochopení vzáj. vztahů a souvis., proces zprac. a využívání informací, výsledkem nový poznatek 1. Konkrétní (praktické) – manipulace s vjemy – skládání puzzle – při praktické činnosti 2. Názorné (konkrétní)– operujeme s představami – při řešení geometrických příkladů 3. Abstraktní (teoretické)– operace se znaky, symboly a jejich významy– pojmové myšlení Bruner –analytické – jasně vymezené kroky, plně uvědomované,intuitivní-málo uvědomovaný proces Guilford - konvergentní – sbíhavé, jedno řešení podle logic. postupu, divergentní – rozbíhavé, různá řešení Formy myšlení (Aristoteles) Pojmy = odraz obecných a podstatných vlastností předmětů a jevů ve vědomí, vyjadřující podobnost a rozdíly na základě společných znaků 4 hlavní kategorie obecných pojmů: Substance (podstata), kvantita (množství),kvalita (vlastnost), relace (vztah) Soudy = vztahy mezi pojmy Názvosloví: subjekt = pojem, o kterém se něco vypovídá, predikát = výpověď o subjektu, propozice = vztahy mezi dvěma pojmy Úsudky = odvození nového soudu z jiných soudů, sestává z předpokladů (premis) a závěru (konkluze), základním typem sylogismus (3 výroky): 16
1. Všichni lidé jsou smrtelní 2. Sokrates je člověk 3. Tedy také Sokrates je smrtelný Druhy pojmů na základě teorií Baron –pojmy jsou mentální kategorie, do kterých zařazujeme předměty, události, zkušenosti nebo ideje, které jsou si v jednom nebo více aspektech podobné Bruner – klasická, definiční teorie pojmů – význam pojmu lze stanovit na základě určujících rysů, které tvoří jádro (babička-vnoučata) Baron – přirozené pojmy (neurčité)– tam, kde nejsou určující rysy – např. hra Roschová – ne určující rysy, ale vzájemná podobnost (babička-šedivé vlasy) - teorie prototypů = nejvýstižnější příklady daného pojmu, prototypy základem neurčitých pojmů (neurčité pojmy v humanitních oborech – definice „inteligence“-podle zaměření na odlišné prototypické vlastnosti) Piaget – předpojmy (pes=náš pes) Barsalou – ad hoc kategorie-(účelové) - naše znalost pojmů zahrnuje více atributů, než kolik se jich v daném momentu aktivuje (střecha, chození po ní - tato vlastnost aktivována v relevantním kontextu – umístění antény) Myšlenkové operace =účelné mentální manipulace s psychickými obsahy, které směřují k řešení problémů: Logické – řídí se přesnými pravidly, algoritmy-specifický myšlenkový postup pro určitý typ problému (návod, jak postupovat) -hledání správného Heuristické – (objevné)-zkrácené myšlenkové postupy, zjednodušující problémy a cestu k jejich řešení-osobní zkušenost (rogersovský přístup) - hledání možného - řada problémů nemá algoritmická řešení, pak obecný heuristický postup=analýza prostředků z hlediska cíle, stanovení dílčích cílů Akademické problémy – přesně definované – informace, logika (počítače) Praktické problémy – nepřesně definované – porozumění významům a objevování nových Komparace = zjišťování podobnosti a rozdílů mezi různými jevy – třídění, kategorizace Usuzování=vyvozování závěrů z výchozích předpokladů2 zákl. typy- indukce, dedukce Indukce=vyvozování obecného tvrzení na základě znalosti jednotlivých případů-2 postupygeneralizace (zobec.) a abstrakce Generalizace-zjišťování a spojování společných a podstatných vlastností Abstrakce-vyčleňování podstatných a obecných vlastností Dedukce=vyvozování závěrů o specifických případech z obecných pravidel –typ. sylogismy Analogický úsudek = heuristický postup, kt. není systematický, ale napadne nás – na základě podobnosti Myšlení a jazyk Psycholingvistika – zkoumá řeč jako zvláštní druh lidské mentální aktivity Jazyk=systém slov a znaků (symbolů), má svou gramatickou stavbu, je nástrojem řeči Řeč=individuální mentální aktivita, nástrojem myšlení a prostředkem dorozumívání Sémantika – nauka o významu slov a sděleních 17
2 druhy významů – denotát, konotát Denotát - význam, který se vztahuje na samotný předmět či jev, na odraz jeho nejobecnějších znaků, je pro všechny shodný Konotát – to, co dané slovo u příjemce vyvolává,individuální, emocionálně zabarvené asociace, významy jedinečné a proměnlivé, ovlivněné situačním kontextem – Osgood – zjišťování konotativního významu slov –tzv. sémantický diferenciál-SD, „sycen“ třemi faktory: 1.Faktor potence (síly)-silný-slabý, 2. Faktor hodnocení – dobrý-špatný, příjemný-nepříjemný, krásný-ošklivý, 3 Faktor aktivity – (pohyb, činnost) – rychlý-pomalý, aktivní-pasivní Teorie myšlení I. Teorie Piageta 1. Fáze sezomotorická-dítě chápe svět prostřednictvím manipulace s objekty-ke konci 1. rokuprincip objektní stálosti-dítě chápe, že určité objekty existují, i když nejsou momentálně objektem jejich zájmu, postupně se rozvíjí symbolická funkce-vytváření znaků a symbolů 2. Fáze předoperačního myšlení=a)myšlení předpojmové, symbolické - osvojování řeči, symbolických systémů komunikace –tj. možnost představovat si skutečnost prostřednictvím symbolů- symbolické hry-2 až 3 rok,b) intuitivní -7let:egocentrismus-subjektivní hledisko (neschopnost myšlení kritického, logického, realistického), centrace (soustředění pozornosti pouze na jeden znak), ireverzibilita (neschopnost postupovat zpětně) 3. Stádium konkrétních operací-od 7 let ještě bez schopnosti zobecnění, vázána na konkrétní zkušenosti, sklon popisovat, ne vysvětlovat, třídění, řazení podle určitých znaků = grupování 4. Stádium formálních operací-matematických, logických, hypoteticko-deduktivní usuzování – mřížově grupová struktura II. Teorie Vygotského – myšlení v interakci s prostředím, nápodoba, interiorizace, vnitřní řeč- zkrácená, útržkovitá,fragmentární, proces vzniku: 3 stádia: 1. sociální řeč - myšlení neverbální, senzomotorické 2. vnější egocentrická - 2 roky-samomluva, monology, označování objektů-k řízení myšlení a chování) 3. vnitřní řeč (egocentrická se mění na vnitřní-proces vrůstání, zvnitřňování) III. Teorie Brunera – 3 soustavy mentálních reprezentací v procesu učení a myšlení, rozvíjející se současně: 1. akční modus – aktivní zpracování informací prostřednictvím chování- praktického konání, např. pohybové dovednosti 2. ikonický modus-zprac. infor. prostřednictvím představ, např.jasná představa, jak pracuje stroj, ale ne popis slovy 3. symbolický modus – mentální reprezentace zprostředkované jazykem – rozvoj myšlení 6. kapitola Kognitivní procesy a jejich souvislosti s osvojováním vědomostí a pojmových systémů, myšlení jako řešení problémů 18
Pojem vědomost označuje soustavy představ a pojmů, které si žák osvojil, osvojování vědomostí znamená pochopit fakta, jevy a vztahy mezi nimi. Osvojování probíhá jako aktuální proces poznávání. Osvojování vědomostí probíhá ve třech etapách, jednotlivé poznávací operace se realizují na úrovni názorného poznání, slovního myšlení a vnější činnosti. (podle Čápa, 1997, Štefanoviče, 1977, aj.) 1. etapa osvojování vědomostí - vnímání Vnímání je aktivní a výběrový proces přijímání a zpracování informací, který má zásadní význam pro žákovo učení. Žák vnímá konkrétní jevy a fakta, čím je žákovo vnímání přesnější a jasnější, tím větší je předpoklad jejich kvalitního osvojení. Osvojování vědomostí by nemělo probíhat pasivně jako přebírání hotových poznatků, ale jako proces aktivního zpracování informací, na němž se dále podílí paměť, představivost, myšlení, řešení problémů, experimentování… Vnímání je ovlivněno objektivně nápaditostí či novostí, subjektivně zájmem, potřebami či zkušeností jedince včetně jeho aktuálního psychického stavu. Vjemy společně s představami jsou na úrovni smyslového poznávání skutečnosti, ale představy na rozdíl od vjemů nejsou vázány na realitu, umožňují abstrakci a zobecnění, jsou důležitým stupněm k rozumovému poznávání. Utváření bohatých a odpovídajících představ je předpokladem rozvoje myšlení žáků, protože představy tvoří základ pojmů. 2. etapa - správné pochopení a trvalé zapamatování Pochopení znamená postřehnutí vztahů, zákonitostí, příčinných souvislostí v podobě vzorců, pravidel, pouček, definic atd. Je to etapa utváření správných představ a pojmů vztahujících se na poznávání skutečnosti. Trvalé zapamatování se potom zabezpečuje opakováním a aplikováním osvojených vědomostí v praxi, cvičením. Kritériem správného pochopení může být schopnost žáka aplikovat osvojené vědomosti v takových typech úkolů, ve kterých musí žák prokázat schopnost vlastního úsudku. Trvalé zapamatování je ovlivněno několika aspekty, a to: • Jak je žák motivován – jedinec si lépe trvale zapamatuje to, co má pro něj nějaký význam, co ho zajímá, co je pro něj smysluplné • Jak dokáže koncentrovat a zaměřit svoji pozornost – souvisí s jeho aktuálním stavem a výběrovostí významných podnětů • Jak zapojí svoje emoce – jaké citové vazby, zážitky žáka pojí s utvářením představ a pojmů • Jak porozumí osvojené látce, jak zapojí myšlení, logické vazby a vztahy Podle převládajících charakteristik, vlastností paměti rozeznáváme 3 základní typy paměti: a) názorně obrazný – zrakový, sluchový, pohybový b) slovně-logický – pamatuje si pojmy, myšlenky, čísla c) emocionální – pamatuje si emocionální zážitky Z hlediska volby vyučovacích, učebních i hodnotících metod je pak důležité nabídnout takové činnosti, které osloví pokud možno všechny žáky. 3. etapa - uvedení poznatků do systému
19
V této etapě se nově osvojené poznatky propojují s již osvojenými, žák si plně uvědomuje jejich vzájemné souvislosti a příčinné vztahy. Ve vytváření soustav vědomostí rozlišuje Čáp (1997, s. 215) několik stupňů podle obtížnosti– od soustavy v mezích jednoho tématu, učebního předmětu až k soustavě vědomostí z různých vědních oborů a k vytvoření soustavy a struktury principů, kam si žáci dokáží zařadit i vědomosti osvojené mimo vyučování. Vytvoření soustav či struktur plní důležité funkce: • Pomáhá k lepšímu poznání, ke zkvalitnění vědomostí • Přispívá k trvalejšímu zapamatování • Pomáhá k lepšímu využití vědomostí, včetně praktického užití Vytváření soustav či struktur je důležité zvláště u základních pojmů a principů, vede žáky k nalézání algoritmů, k porozumění poznatků v souvislostech, a tím i kvalitnějšímu, hlubšímu osvojení a trvalejším vědomostem.
Řešení problému´= hlavní funkce myšlení a)porozumění problému-objevení,pojmenování,přijetí, přijetí-přesná formulace v podobě cílů b)analýza problému,posloupnost řešení,formulace hypotéz jako ověřitelných předpokladů (vztah mezi dvěma proměnnými), analýza metod, technik řešení c)verifikace hypotéz-potvrzení,vyvrácení ne základě interpretace výsledků d)evaluace, celkové zhodnocení, případně doporučení Faktory ovlivňující řešení problému Významné faktory ovlivňující – umožňující či znesnadňující - řešení problému 1. Rozhodování - proces výběru mezi dvěma možnostmi, měli bychom brát v úvahu: • Subjektivní užitečnost a hodnotu důsledků určitého rozhodnutí • Pravděpodobnost, s níž určitá možnost nastane Rozhodovací proces je podstatnou součástí každého hodnotícího posuzování, neboť v konkrétních situacích vznikají zcela konkrétní motivy činnosti, ovlivněné aktuálními potřebami, zájmy a cíli, ke kterým jedinec účelově směřuje. 2. Zkušenost Jedinec si na základě svých zkušeností lépe uvědomí, propojí nové poznatky a informace, subjektivní užitečnost, přijatelnost, důsledek; obvykle chybí analýza všech informací a možností řešení, pak zapojení intuice • analogický úsudek - heuristický postup, který není systematický, ale napadne nás – na základě podobnosti • praktické problémy – nepřesně definované – porozumění významům a objevování nových na základě praktické zkušenosti 3. Mentální nastavení Zažitá kognitivní schémata brání novým postupům myšlení a hledání nových řešení, rigidita v myšlení znamená jistou strnulost, neschopnost se odpoutat od již vyzkoušených, zažitých schémat. 20
4. Mentální reprezentace Je ovlivněna kognitivně i emocionálně. Porozumění problému znamená vytvoření jeho přesné mentální reprezentace. U verbálně vymezených problémů je třeba pochopit význam všech pojmů a jejich vzájemné vztahy, neboť mentální reprezentace může být podle Stuchlíkové v jistém smyslu „konstrukcí subjektivního významu“, neboť každá informace je nějak interpretována (obvykle nevědomě). „Procesy interpretace, stejně jako šíře, bohatost a konzistence mentálních reprezentací jsou spoluutvářeny emocionálními procesy. Emocionální osobnostní rysy spoluutvářejí kognitivní schémata, scénáře a stereotypy.“ (Stuchlíková, 2002, s. 112, 113) 5. Způsob myšlení • reproduktivní - opakování osvojených myšlenkových postupů, reproduktivní otázky předpokládají správné řešení, v mnoha případech tomu tak je, „avšak tendence „slepě“ aplikovat výsledky dřívějšího učení vede ke správnému řešení, aniž by člověk věděl, proč tomu tak je“ • produktivní – vede „k postupné restrukturaci vztahů uvnitř dané problémové situace“ (Plháková, 2004, s. 295), produktivní otázky postupně odhalí jádro pojmu, podstatu problému, iniciují žáky k přemýšlení, k argumentaci, k rozvíjení konvergentního (sbíhavého) i divergentního (rozbíhavého) myšlení 6. Schopnost metakognice a tvoření jako souhrn kognitivních schopností, osobnostních vlastností a motivů (o tom více v následující kapitole)
Metakognice V psychologických učebnicích a slovníkách najdeme definici metakognice jako poznávání na druhou, poznávání toho, jak člověk poznává, řízení vlastního učení, přemýšlení o myšlení, tj. uvědomování si vlastních kognitivních procesů. Metakognici, stejně jako tvořivost, můžeme chápat jako souhrn kognitivních schopností, osobnostních vlastností a motivů. To znamená, že do poznávacích procesů jsou zapojeny i osobnostní charakteristiky, dány dispozicemi a rozvíjeny učením, metakognitivní strategie, logické i heuristické řešení problému a poznávacích situací, vyžadujících řešení na kvalitativně vyšší mentální úrovni s určitým vhledem i nadhledem. Kognitivní činnosti na nižší úrovni umožňují rozvoj metakognitivních dovedností. Kognitivní činnost nižší úrovně se vyznačuje tím, že je vázána na kontext a v něm obsažené informace, na jejich příjem, zpracování a další zacházení s nimi – hovoříme o učení s porozuměním, kam patří znalost, porozumění – interpretace, aplikace. Vyšší kognitivní úrovně se vyznačují činností vázanou na vlastní myšlenkové procesy a obsahy, na jejich utváření a samostatnost s nimi zacházet a hodnotit je, znamenají uvědomování si vlastního myšlení. Podle Krykorkové (2004) jsou kategorie „tvořivosti“ a „řešení problému“ klíčovými aspekty současného pojetí kognitivní kompetence. Rozvíjení metakognitivních dovedností je součástí osvojování vědomostí.
21
Příklad: Rozvíjení metakognice (metareflexe) nastává například při práci s chybou, kdy učitel vede žáka nejen k tomu, aby chybu objevil, pojmenoval, aby ji opravil, nalezl správné řešení, ale aby také o chybě přemýšlel, aby porozuměl tomu, proč k chybnému závěru došel, jakou myšlenkovou strategií postupoval, které předpoklady řešení vedly ke správnému, či možnému řešení, které předpoklady ho zavedly k řešení nesprávnému… Žák se učí zhodnotit výsledek své práce, posoudit obtížnost problému, rozvrhnout si časový plán na jeho řešení. Metakognice rozvíjí žákovské kompetence k učení a řešení problému. Tvořivost „Tvořivost v sobě zahrnuje schopnosti, včetně intelektových, ale nevyčerpává se jimi. U tvořivých jedinců jsou důležité jejich motivy a rysy osobnosti“. Tvořivost není totéž co inteligence.“(Čáp, 1997) Tvořivost znamená soubor vlastností osobnosti, které jsou předpokladem pro tvůrčí činnost. Zároveň předpokládá u jedince určité kognitivní schopnosti. Čáp (1997) zdůrazňuje důležitý moment v tvůrčí činnosti, a to inspiraci. Znamená moment nalezení řešení, tvůrčí řešení problému - v předchozí kapitole bylo pojednáno o heuristickém, objevném myšlenkovém postupu, při kterém je důležitá inspirace, heuristika (objevný myšlenkový postup), kdy nezáleží jen na kognitivních, intelektových schopnostech, ale na motivech a osobnostních rysech. Kreativita je podporována divergentním myšlením, tj. myšlení, při němž hledáme různé způsoby řešení, vytváříme mnohonásobné řešení. Do oblasti divergentního myšleni patří (Ďurič, 74, s. 175) : • Originalita, tj. neobvyklost, původnost, překvapivost • Fluence, tj. schopnost pohotově a plynule produkovat co nejvíce požadovaných myšlenkových obsahů • Flexibilita, tj. schopnost pružného seskupování různých řešení v určité problémové situaci Modelem tvořivého myšlení se zabývá Lubart, který pojmenoval 6 faktorů, působících současně na tvořivé myšlení: (in Plháková, 2003, s. 297 ) • Intelektuální schopnosti - nezvyklý úhel pohledu, neobvyklé souvislosti, divergentní myšlení • Expertní znalosti a dovednosti - propracované kognitivní modely a schémata • Styly myšlení – globální, analytický - globálně i propracované detaily, překračování referenčního rámce již osvojených zkušeností • Osobnostní rysy - nekonformnost, riskování, argumentace • Vnitřní motivace – zaujetí, zvídavost, tvůrčí aktivita - seberealizace • Podpůrné prostředí – akceptace originality intelektuálně podnětného společenského prostředí – facilitace Jak z předchozího vyplynulo, tvořivost je činnost, při které docházíme k novým, originálním řešením, výtvorům.
22
Tato činnost je do jisté míry podmíněna osobnostními vlastnostmi, speciálními schopnostmi, jako jsou schopnost spontánního, adaptivního užívání osvojených informací, schopnost citlivě proniknout do problému, do jeho podstaty, schopnost hledat jiná, originální řešení. Záleží také na tom, čím je motivováno jednání jedince, zda ho uspokojuje tvůrčí činnost sama o sobě, zda v této činnosti nachází tzv. seberealizaci, aktualizaci svých potřeb. Takový jedinec pak vyhledává řešení, které vyžaduje tvořivé, objevné přístupy. Tvořivý proces řešení problému obvykle obsahuje následující fáze, které se vzájemně doplňují: • Fáze preparace, přípravy, která zahrnuje shromažďování všech dostupných informací o daném problému • Fáze inkubace, jakého si dozrávání problému, ještě bez vědomé racionalizace • Fáze inspirace, zapojení intuitivního myšlení a vhledu, objevení nápadu, jak problém řešit • Fáze realizace, kdy objevené řešení realizujeme • Fáze verifikace a hodnocení, kdy ověřujeme správnost našeho řešení, případně korigujeme postup na základě nových informací… Tvořivé myšlení Lubart – integrativní přístup -6 faktorů působící současně: 1.Intelektuální schopnosti-nezvyklý úhel pohledu, neobvyklé souvislosti, divergentní myšlení 2.Expertní znalosti a dovednosti-propracované kognitivní modely a schémata 3. Styly myšlení – globální, analytický-globálně i propracované detaily, překračování referenčního rámce již osvojených zkušeností 4. Osobnostní rysy-nekonformnost,riskování, argumentace 5. Vnitřní motivace – zaujetí, zvídavost, tvůrčí aktivita - seberealizace 6. Podpůrné prostředí – akceptace originality intelektuálně podnětného společenského prostředí – facilitace
7. kapitola Teorie učení UČENÍ (dle Plhákové, 2004) =veškeré behaviorální a mentální změny, které jsou důsledkem životních zkušeností Geneticky naprogramované typy učení (biologicky účelné, zajišťují lepší adaptaci na okolí): •
2. • •
habituace-přivykání, navazuje na orientačně-pátrací reflex-ustávání reakcí na neužitečné, škodlivé podněty (pes-výstřel) senzibilizace-zcitlivění-opakované narůstání určitého podnětu vede k postupnému narůstání reakce vůči tomuto podnětu-zahřívací efekt= pohotovost k jednání aktivována pomalu imprintace-vtiskování-učení bez opakování, bez posilování na základě jediné expozice klíčového podnětu explorační chování=spontánní a systematické přezkoumávání prostředí a neznámých předmětů-evoluční předchůdce lidské hravosti a zvídavosti
23
Přehled teorií učení - asocianismus a pragmatismus jako starší teorie učení Asocianisnus – učení je funkcí paměti = upevňování a pamětní uchovávání sdružených počitků a představ (Herbart, Ebbinghaus) učení=vštěpování žádoucích představ Kritika – učení chápáno jako receptivní proces, pomíjena motivace, aktivace jedince, vývojové aspekty učení a učení na základě pojmů (rozumových operací) Pragmatismus – (James, Dewey) – učení chápáno jako adaptace organismu v interakci s prostředím učení=rekonstrukce zkušeností Kritika – podcenění racionálních a myšlenkově poznávacích procesů, zdůrazňována praktická činnost Přehled základních teorií učení - behavioristický a kognitivní přístup Behavioristický – základním aktem učení=proces podmiňování, zaměření na pozorovatelné chování=na odezvy produkované jedincem a na podmínky, za nichž vznikají Kognitivní přístup – zaměření na schopnost jedince reorganizovat své psychologické pole (osvojené pojmy) v odezvu na prožívanou zkušenost – důraz na způsob, jak si jedinec vysvětluje a chápe to, co se děje-interpretace jedinec chápán jako aktivní činitel v procesu učení Klasické podmiňování = formou asociačního učení - reflexní teorie Procházky, Sečenova, Pavlova Učení=základním regulačním mechanismem v činnosti organismu Podmínkou učení – vytváření nových dočasných spojů, jejich upevňování či vyhasínání závisí na tom, zda jsou či nejsou zpevňovány nepodmíněný podnět evokuje určitou vrozenou reakci bez předchozího učení nepodmíněná reakce (reflex) je nenaučená, vrozená odezva na nepodmíněný podnět podmíněný podnět (původně neutrální stimul) získává schopnost vyvolávat vrozenou reakci podmíněná reakce (reflex) je původně nepodmíněná, kterou vyvolal podmíněný podnět – vylučování slin při zazvonění Princip determinismu-průběh učení je určován vztahem organismu a prostředí, potřebami organismu, vnější situací, zkušeností Princip kontinuity –spoj mezi podmíněným podnětem a podmíněnou reakcí vzniká tím, že dva jevy následují za sebou=zapojovací funkce mozkových hemisfér Watson – pokusy s podmiňováním citových reakcí strachu (hadrové hračky,zvuk kladiva) – vrtačka-strach, podmínění reakce i pozitivní – domov-pocit bezpečí Klasické podmiňování se podílí na vytváření konotativního významu slov – citová konotace (supervize-dohled) Učení podmiňováním,učení pokusem a omylem - behaviorismus
24
=druh učení, při kterém pozitivní či negativní důsledky určitého chování vedou ke změně pravděpodobnosti jeho dalšího výskytu Thorndike-učení pokusem a omylem-“pokus a náhodný úspěch) – 3 zákony. zákon efektu (akty chování v určité situaci vedoucí k uspokojení se v ní později vyskytnou s větší pravděpodobností, než akty chování, které k uspokojení nevedou) = vytváření asociací mezi podněty a reakcemi s pozitivními důsledky posilují spoj (konekci) mezi podnětem a reakcí, negativní důsledky (zážitky neúspěchu) ji naopak zeslabují. 2. Zákon cviku – činností a opakováním se spoje zesilují, nečinností zeslabují 3. Zákon pohotovosti – týká se motivačních faktorů – jedinec se neučí, nemá li k tomu motiv Učení – na základě důsledku = na základě zpevňování (pozitivního, negativního) Kritika: učení – jako kvantitativní proces spočívající ve vytváření a upevňování specifických spojů, nevysvětluje vznik nových psychických kvalit v učení Učení operantním podmiňováním Skinner-pokus o překonání S-R koncepce jako reakce bezprostředně determinované podnětem - 2 druhy reakcí: a)respondens-tj. reakce vyvolané pozorovatelným podnětem=reflektivní reaktivní chování, b)operants-tj.reakce, u nichž nejsou pozorovány podněty=operantní chování, určováno svými důsledky, podmíněno předchozí zkušeností Aktivita operantního chování udržována vhodným zpevňováním, motivací-pochvaly (frekvence, intenzita) Učení – na základě důsledku = v učení se mění chování jedince na základě výsledků jeho vlastní činnosti Skiner – autorem programovaného učení Kritika – podcenění porozumění a chápání vztahů v učení, ale pozitivum v aktivitě učícího se a v zhodnocené zkušenosti Neobehaviorismus Osgood – nejen vnější, ale analýza „vnitřního“ chování=mediační odpovědi – průběh komplexních mentálních procesů – procesů aferentní syntézy, anticipačního chování zaměřeného na cílpsychické procesy chápané jako intervenující proměnné, ale: kritika - jsou vyvozovány z modelu vnějšího chování, složitější formy poznávacích procesů a jejich sociální podmíněnost není propracovaná Učení vhledem – tvarová psychologie -reakce na behaviorismus-gestaltismus-Köhler Učení se uskutečňuje postřehem, vhledem, okamžitým dovtípením toho, jak problém řešit učení = celková organizovaná aktivita na situaci, vycházející z určitých významových vztahů, zdůrazněno učení jako aktivní řešení problému, úkolu, ale: Kritika – nadměrný důraz na intuitivní postřeh, podcenění analytických metod učení Konstruktivistická teorie - kognitivní teorie
25
Učení je aktivní proces Bruner – instrumentální konceptualismus, učení z hlediska vytváření různých druhů strategií, jejichž analýzou si jedinec vytváří metodu řešení problému učení ve třech poznávacích dějích: a) Získání informace b) Transformace této informace kódováním, tříděním, zařazováním – interpretace do tzv. anticipačních kategorií, transformace souvisí se třemi způsoby reprezentace (akční, ikonické, symbolické) c) Ověřování přiměřenosti transformace 3 proměnné:povaha učícího se, povaha znalostí, povaha procesu Současné teorie učení Základní teorie učení v procesu vzdělávání – celkový přehled (dle Dvořáka, 1996) Nativistické teorie jako krajní teorie zdůrazňují učení jako deduktivní proces, opak empirismu Bahaviorismus – fil. základ v pozitivismu-empiricky ověřitelná fakta Učení – změněná schopnost systému reagovat na podnět v důsledku předchozí zkušenosti, Učení – induktivní proces, Thorndike, Skinner – učení jako zpevňování žádoucích reakcí na podnět, jako induktivní proces,reflexní, behaviorální pojetí učení, behaviorálním zpevňováním: podnět – otázka učitele – žádoucí nebo nežádoucí odpověď – odměna (zpevnění) nebo trest ve formě známky. Diagnostika znalostí je pro učitele prostředkem zpevňování naučeného. Strukturalismus – Piaget, Bruner - dítě se rodí s urč. strukturou reflexů, která se vyvíjí a kvalitativně mění. K učení dochází v interakci mezi vnitřní, biologicky danou strukturou a prostředím. Učení je aplikace těchto struktur na nové obsahy. Základními procesy interakce jsou: asimilace – nové obsahy jsou zabudovány do již existujících struktur akomodace - nové poznatky vedou k modifikaci stávajících nebo ke vzniku nových struktur. Podmínky učení: podávat nové obsahy tak,aby odpovídaly úrovni mentálních struktur dítěte, stimulovat kvalitativní vývoj těchto struktur Kognitivní teorie – učení je výsledkem řady procesů, proces tvorby strategií, kódování informací a organizace učení. Základním faktorem, ovlivňujícím učení, je, jakou má žák k dispozici poznatkovou bázi o daném předmětu a jak je uspořádána. Východ. – zjištění poznatkové báze,kotvících bodů, na něž se mentálně zapojí další nformace. Metakognitivní strategie – učit se „učit“, zpracovávat informace. Humanistické teorie – Maslow, Rogers. Učení je chápáno jako růst, proces sebeuskutečňování: získávání sociální zkušenosti, nalézání vlastní identity, přebírání zodpovědnosti Závěr – strukturalisté, kognitivisté a humanisté zdůrazňují, že učení je aktivní proces, záměrné konstruování významů z předložených informací a navozených individuálních zkušeností.
8. kapitola Paměť a pozornost
26
Paměť = schopnost zaznamenávat životní zkušenost (Plháková) = schopnost přijímat, držet a znovu oživovat minulé vjemy, schopnost uchování informace o podnětu, který již nepůsobí (Ebbinghaus) = spojení na sebe působících systémů, jejichž společná úloha spočívá v uchování a znovuvybavování informací, těmito systémy se rozumí v mozku se odehrávající procesy výběru, porovnávání, uskladňování, vyhledávání a vybavování informací (Nakonečný, Baddeley) Fáze paměti 1. Vštípení – transformace senzorických vstupů do podoby mentálních reprezentací, které lze uložit do paměti 2. Retence, uchování – proces uchování zakódované informace v paměti po různě dlouhé časové období 3. Reprodukce, vybavování–aktivizace zapamatovaného a) znovupoznání, rekognice=vybavování při opětovném vnímání stejného, podobného podnětu, jehož mentální reprezentace byla uložena do paměti, opírá se o receptivní znalosti, b)spontánní vybavování, vlastní reprodukce - vybavujeme si zapamatovaný materiál, ne všechny osvojené poznatky a činnosti dokážeme reprodukovat (opíráme se o různé souvislosti-podobnost, kontrastnost, časové, prostorové vztahy), opíráme se o expresivní znalosti, které jsme schopni aktivně využívat Senzorická, ultrakrátká paměť Uchovává informace přicházející ze smyslů-přesný obraz smyslových podnětů, bezvýznamné zapomenuty Informace vstupují do krátkodobé tehdy, stanou-li se předmětem bezděčné nebo záměrné pozornosti, ve chvíli, kdy pochopíme jejich význam, některé informace přecházejí přímo do dlouhodobé paměti Součástí paměť ikonická, která krátkodobě uchovává vizuální informace (setrvačnost zrakového vjemu-vizuální perzistence) + paměť echoická – uchovává sluchové podněty Krátkodobá paměť Dva subsystémy – Baddeley: 1. Fonologická, artikulační smyčka=okamžitá paměť pro čísla nebo slova, která se opírá o zvukovou podobu-mechanismus opakování 2. Konceptuální paměť=v ní uchováváme významy obsažené v mluvené řeči a psaných textech Kapacita paměti:7+,-2 informací, lépe si zapamatujeme: efekt novosti (výborná reprodukce slov na konci seznamu), efekt primárnosti (výborná reprodukce počátečních slov –ta se uložila do dlouhodobé paměti) efekt délky slov (bezprostřední vybavení je lepší u řady krátkých slov) Pracovní paměť
27
= pracovní, operační, krátkodobá, její funkcí je dočasně uchovávat informace, které člověk aktuálně používá nebo zpracovává = aktivovaná složka dlouhodobé paměti, zahrnuje oživené obsahy dlouhodobé paměti, které přesunuje do krátkodobé a zpět =činnou součástí dlouhodobé paměti, která obsahuje všechny poznatky, fakta či postupy, které byly právě aktivovány, včetně prchavé krátkodobé paměti a jejích obsahů Dlouhodobá paměť Relativně pasivní komponenta paměti, její kapacita téměř neomezená. Ukládání informací - proces konsolidace, ustálení,zpevnění pamětních stop – 30 minut, mohou narušit emoce Vštěpování údajů, informací, myšlenek, citů… probíhá: a) bezděčně b)záměrně – s využitím memorování, mechanického opakování či sémantického kódování-na základě významu slov Deklarativní- explicitní paměť-uchovává data v podobě, v jaké byla vštípena, obsahuje fakta, události, lze verbálně popsat Procedurální- implicitní paměť-obsahuje sled postupů, dokonale naučené, automatizované dovednosti Dva hlavní subsystémy paměti-explicitní, implicitní Explicitní – údaje, kt. ukládáme, musí projít vědomím-vzpomínky, znalosti o světě a)epizodická-události prostorově umístěny, časově datovány, subjektivně prožívány, součástí autobiografická paměť (emoce)-vybavujeme si vzpomínky v podobě smíšených forem mentálních reprezentací-výroky, představy, vůně, prožitky b)sémantická-faktické znalosti o světě, konkrétní, abstraktní pojmy ukládány především verbálním kódováním-duálním-spojení s vizuální představou, zapomínání původního zdroje informací (na rozdíl od epizodické p.) Implicitní-nevědomá, mimovolní paměť, její součástí procedurální paměť, která zajišťuje formování dovedností a návyků, v impl.p. probíhá jednoduché klasické podmiňování a aktivace reflexních drah Procesy probíhající v explicitní a implicitní paměti se vzájemně doplňují a podílejí se společně na učení i vybavování z paměti Vybavování. Zapomínání Vybavování-a)vliv vnějšího situačního kontextunapř.podobné prostředí, b)vliv vnitřního kontextu pro vštípení a následnou reprodukci –naše nálady, mentální stavy-efekt kongruence (obsah vzpomínek závislý na náladě-při dobré náladě-pozitivní vzpomínky) Zapomínání: Teorie rozpadu pamětních stop-funguje u krátkodobé paměti Teorie účelného zapomínání-odstranění nepřesných, nepotřebných nebo chybných informací z paměti Teorie interference-podobné psychické obsahy uložené v paměti na sebe působí rušivě-potíže při vybavování, působení: proaktivní útlum -tlumivé působení starého učiva na nové 28
retroaktivní útlum -záporné působení nového učiva na staré, silnější než proaktivní,ekforický útlum-rušivý účinek učení se podobné látce krátce před reprodukcí Poruchy paměti: a) b) c) d) e)
amnesie – těžká choroba, demence, u epileptiků častá hypomnesie – drobná odchylka, při únavě, trémě, strachu, úzkosti hypermnesie – nadměrná paměť paramnesie – odchylka v přesnosti, něco si přesně nepamatujeme pseudologie – bájná lhavost
Pozornost - zaměřenost a soustředěnost duševní činnosti na určitý objekt, děj, základem je orientační reflex - roli hrají – nápadnost, neočekávanost, novost, zájem, únava - je charakterizována – trvalostí, pružností, intenzitou, rozsahem, oscilace - zpracování informací probíhá většinou nevědomě automaticky, pokud jim člověk nevěnuje zvláštní pozornost - běžně si neuvědomujeme senzorické vlastnosti podnětů, dokud nejsme požádáni o jejich identifikaci Druhy pozornosti: a) bezděčná (neúmyslná, mimovolní, pasivní) pozornost – nezávislá na úmyslu člověka, vyvolána a udržována zvláštnostmi působících podnětů (síla, velikost, nápadnost, kontrastnost, novost…), základem je orientačněpátrací reflex, zpracování většiny informací probíhá obvykle nevědomě, automaticky nepodmíněně reflexní – vzniká u všech lidí vlivem vrozených nepodmíněných reflexů podmíněně reflexní – nabývá významu pouze pro jedince v důsledku jeho individuální zkušenosti, zájmů, potřeb b) záměrná (úmyslná, aktivní) – proces vědomého soustředění se na určitý podnět s cílem vyřešit úkol, dosáhnout vytyčený cíl, je udržována volním úsilí a je tedy náročnější, více vyčerpává, úzce spjata s vůlí, s myšlením, motivy, cíli i charakterem člověka, spjata s pocity zodpovědnosti i se zvládáním NŽS c) poúmyslná – zpočátku vyvolána volním úsilím, udržována významností či zajímavostí působících podnětů d) selektivní – výběrová, jedinec věnuje pozornost jedinému podnětu umístěnému na pozadí jiných vlivů e) protivolní (perseverační) – trvá i přes snahu ji odpoutat Vlastnosti pozornosti rozsah, šířka (extenzita) – množství podnětů, které je jedinec schopen vnímat najednou, nebo které dokáže v krátkém čase postihnout, rozsah dospělého člověka je 4-5 podnětů, u dítěte 2-3 podněty najednou
29
intenzita, hloubka – stupeň soustředění, podrobnost zpracování podnětů, vyjadřuje, nakolik jasně a zřetelně člověk zpracovává přicházející podněty, intenzita úzce souvisí s extenzitou pozornosti: čím větší je rozsah (extenzita, čím více předmětů najednou vnímáme), tím méně přesně a jasně si je uvědomujeme, tím menší je intenzita pozornost stálost – délka soustředění pozornosti na jeden předmět, jedinec se dokáže soustředit na tentýž předmět poměrně krátkou dobu: pouze 0,1 – 15 vteřin, lze zvýšit cvičením pohyblivost (oscilace, přenášení) – její přesouvání z objektu na objekt, též se nazývá fluktuace -) schopnost rychle přenášet pozornost z jednoho předmětu na druhý rozdělení – zpracování informací přicházející z více než jednoho zdroje současně, věnovat se najednou dvěma či více předmětům nebo činnostem Poruchy pozornosti roztržitost – neschopnost dlouhodobé koncentrace pozornosti, je opakem koncentrace, rozlišujeme dva typy: 1. nestálost úmyslné pozornosti – jedinec se nedokáže na delší čas soustředit na konkrétní objekt, pozornost se stále přesouvá z jednoho objektu na jiný 2. příliš velká intenzita pozornosti – hluboké soustředění na určitý objekt, které vyvolává nepozornost v ostatních oblastech rozptýlenost – neschopnost udržet pozornost v daném směru, je opakem stálosti, základem je buď silný útlum, nebo jednotvárnost činnosti
9. kapitola Emoce. Vůle. Náročné životní situace. Emoce •
psychické jevy, jejichž podstatným znakem je kvalita libosti nebo nelibosti (Traxel)
•
prožitky vyjadřující vztah jedince ke skutečnosti, k sobě samému a obsahující aspekt hodnocení (Ďurič)
•
vyjadřují psychické změny, které jsou prožívány-kladně (stenizující vliv), či je oslabují (astenický vliv) (Nakonečný)
•
fyziologickým základem jsou biochemické procesy probíhající v lymbickém systému (centrem citů je hypotalamus) Pojetí, funkce emocí
30
Emoce zahrnují: 1. Subjektivně pocitovou složku-city, pocity 2. Výrazové chování, 3. Tělesnou složku 4. Podnětovou situaci, která evokuje citové prožitky-její subjektivní hodnocení a interpretaci Funkce: • regulace chování fyziologické aktivity- potřebné pro adaptaci na okolí-ohrožení, frustrace• poplachová reakce, obranné mechanismy •
vyjádření zákl. lidských motivů, podporují chování směřující k uspokojení potřeb
•
sociální funkce-komunikace, vnitřní pobídky, které evokují motivované chování Tělesná složka emocí
- jsou projevem prožívání aktuálního stavu organismu a uspokojení biofyziologických potřeb - zdůrazněna souvislost s biologickými potřebami a organickými pochody, -úzkost a strach způsobují bolesti srdce +zrychlený srdeční tep, zvýšené svalové napětí, pocení, stažení žaludku (Švancara)… - většina těchto změn je způsobena aktivací autonomního nervového a hormonálního systému, který připravuje organismus k boji nebo útěku (Atkinsonová)-vzniká poplachová reakce - Při stresu - obecný adaptační syndrom, kterým se organismus vyrovnává se zátěží Výrazová složka emocí Výrazové, expresivní chování v mimice (výrazové pohyby obličeje), pantomimice (výrazové pohyby celého těla), gestikulaci i řečovém projevu -účelnost a biologická užitečnost projevů emoce=vrozené vzorce chování (Darwin) Tomkins-9 primárních emocí-zájem, radost, překvapení, úzkost, strach, hněv, pokoření, hnus, odpor-vrozené výrazové projevy +sociální význam-komunikační neverbální prostředek (sdělujeme myšlenky i emoce), vliv kulturních norem na expresi emocí Pojmy: maskování-skrývání, modulace-úsilí o zvýraznění či zmírnění výrazu skutečných emocí, simulace-předstírání emocí Prožitková složka emocí Základní projevy lidského cítění: nálady - déletrvající, obvykle ne příliš intenzivní prožívání subjektivních stavů, kt. ovlivňují chování člověka-např. úzkost city - citové reakce-vznikají jako odezva na vnější situaci a její kognitivní hodnocení-např. radost, smutek, hněv citové vztahy-prožívány k podnětům určité hodnoty-např.přátelství, důvěra
31
Obecné dimenze prožívání – libost-nelibost, napětí-uvolnění-vzrušení-uklidnění (Wundt), podle libosti – prožitky kladné, záporné, 4 dimenze pozitivních emocí: 1. pohroužení, pohlcení (jak je jedinec angažován, koncentrován) 2. moc, síla (jak si jedinec připadá schopný) 3. altruismus – sdílení s jinými) 4. duchovní rozměr - osobní smysluplnost Obecné charakteristiky citových projevů Trvání – proměnlivost-nálady=déletrvající stavy Intenzita-kolísavá, mimořádné city – afekty=bouřlivé emoce,zúžení vědomí, oslabení racionální kontroly, vášně=city vítězí nad rozumem a určují chování subjeku Polarita – většina emocí má svůj protiklad, citová ambivalence=současné prožívání protikladných emocí k témuž objektu-láska - nenávist, strach - úcta, ambivalentnost v sebepojetí Relace k vnějšímu nebo vnitřnímu podnětu, předmětu-nálady obvykle bezpředmětné, každý člověk tendenci k základ. citovému ladění-souvislost s temperamentem,city většinou evokovány podněty, výjimkou úzkost Nakažlivost-přenos na druhého, spontánnost-nezávisle na naší vůli a neopakovatelnost citových prožitků
Dělení lidských citů 1. Primární, základní – strach (nebezpečí, hrozba ztráty, různá intenzita-děs-ochranná funkce),úzkost (nemá příčinu vzniku, trvá déle než strach), hněv (zlost-ve frustrujících situacích-překážka brání dosažení cíle), radost (úspěch, dosažení cíle, projev uznání, trvalejší nižší intenzity-spokojenost, vyšší intenzity-štěstí), smutek (reakce na odloučení, ztrátu, neúspěch, tíživý smutek=deprese, expresivním projevem smutku-pláč), překvapení (reakce na něco nového,neočekávaného) 2. Komplexní, vyšší, sociální city-nejzákladnějším citem pocit bezpečí, důvěra… etické city (podle mravních norem-hanba, stud), pocit viny, pocit křivdy (podle vnitřních mravních kritérií-výčitky svědomí, pocit lítosti) Teorie emocí I Fyziologická teorie – James-Langova teorie-emočně významné podněty evokují fyziologickou reakci organismu, vzniká emoční prožitek, jehož podstatou je uvědomění si tělesných změnlidské city jsou převážně vrozené behaviorální a fyziologické odezvy na podněty: “nepláčeme proto, že jsme smutní, ale jsme smutní, protože pláčeme“ Kritika,pak částečná rehabilitace-Hunt-vnímání tělesných změn se podílí na formování jejich citových prožitkůk prožívání emocí přispívá subjektivní zaregistrování fyziologických změn a svalových pohybů (strach spojen s pocením, svíráním žaludku…)Závěr: fyziologické faktory mají určitý vliv na emoce
32
Terie emocí II Kognitivní teorie emocí-základní otázka, zda myšlení ovlivňuje citové prožívání-předpokladano, na základě myšlenkového posouzení a interpretace významu vnějších podnětů: Primární hodnocení-neutrální, pozit., negat. z hlediska cílů, slučitelnosti prostředí s osobními cíli, angažovanosti ega-ovlivňování sebehodnocení Vyrovnávací strategie zaměřené na emoce-nevědomé obranné mechanismy-racionalizace, popření myšlenek a pocitů, boj, útěk Sekundární hodnocení-anticipace vývoje situace, vyrovnávání zaměřené na problém Teorie emocí III Evoluční teorie emocí – z hlediska fyziologických a expresivních komponent-snaha o přežití Plutchik-primární emoce jsou vrozenou, automatickou odezvou na opakující se životně důležité situace-adaptace na okolí: Podnětová událost-hrozba,poznatek-nebezpečí,cit-strach, hrůza,chování-útěk,efekt-ochrana Frijdaová-emoce jsou adaptivní, při hrozbě, problému vznikají akční tendence -při vzniku emocí důl. individuální posouzení prostředí, citové prožitky jsou stavem uvědomění si akčních prožitků
Vůle -
-
u každého jedince se projevuje, jak dokážeme jít za svým cílem, omezovat se, odolávat vnějšímu tlaku - vědomá aktivita - složkou vůle je i chtění -) něco chceme, chceme něčeho dosáhnout - zařazována do charakterových vlastností, vlastnosti osobnosti, souvisí i s motivací (ovlivněna potřebami, zájmy,…) - někteří mají velkou vůli - hyperbulie - nadměrně silná vůle - často porucha; hypobulie snížená vůle - únava, nemoc; abúlie - při těžkých depresích, ztráta vůle - základy vůle ve 2 letech vůle se projevuje, jak dokážeme překonávat překážky, být cílevědomí, rychle se rozhodovat, krotit své afekty, emoce, prosazování sebe sama záměrná regulace činnosti člověka, vyskytuje se pouze u člověka projev slabé vůle – nedokážeme plnit předsevzetí, nerozhodnost, apatie projev pevné vůle – potlačovat přání, rozhodnost, sebekázeň vědomé směřování k cíli rozvíjí se v rané ontogenezi projev vůle v období prvního vzdoru 2-3 rok dítěte – fáze vzteku, prosazování sebe sama, negativistické chování, období pozitivní – individualita, Já chci… vůle spjata s charakterem (vytrvalost, aktivnost, pečlivost) spjata s myšlením = volní myšlení – vůlí regulujeme tok myšlenek, mimovolní spjata s emocemi – doprovází vůli, překonávání nelibosti, dosahování libosti s motivací – potřeby, pudy, umožňuje a naplňuje realizaci potřeb s vědomím- vůle je vždy vědomá, kolem 2. roku – rozvoj vůle, plné sebeuvědomění, první osoba – Já 33
Složky vůle – kognitivní momenty - emocionální - konativní – cíl – něčeho dosáhnu aktivní volní vlastnosti – mobilizují (cílevědomost, rozhodnost, vytrvalost) pasivní volní vlastnosti – krotit, ovládat se, regulace pudů reaktivní vlastnosti – reakce na někoho – paličatost, tvrdohlavost, vzdorovitost Vůle rozhoduje o úspěchu v životě Fáze volního jednání : 1. Orientační – setkání se s možnostmi, nabídkami, na co se zaměřit, co chtít, uvědomění si svých zájmů, situace volby 2. Rozhodování – rozmýšlení, co chceme, zvažování alternativ, boj motivů, vznik konfliktů – alternativy stejně přitažlivé, dlouhodobé – u neurotiků, labilních, při nedostatku zkušeností, u chronického konfliktu, melancholii, motivy mají stejnou váhu 3. Rozhodnutí – cítíme úlevu, padá z nás napětí 4. Realizace - uskutečnění činnosti, bez ní jednání ztrácí smysl -
mohou souviset s duševní poruchou, u vážných nemocí (schizofrenie, psychozy) snížená hladina vůle = hypobulie = slabá vůle – člověk nerozhodný, nedokáže cíle uskutečnit úplná ztráta vůle = abulie = těžké deprese, neschopnost mluvit, obléknout se nadměrná vůle = hyperbulie= pod vlivem drog, léků mánie = euforická nálada, činorodost, vytrvalost aktivita obsedantní chování = problém ve vůli (dělá, co nechce)
Náročné životní situace Stresové situace, frustrační, konfliktní, silné emoční prožívání Situace – běžně potýkáme, prožíváme nepříznivě, mohou vést k tělesným změnám (únava, neklid, tense, útlum) Maladaptace = nedostatečné přizpůsobení Zvyšují odolnost, mohou posilovat rezistenci, příprava pro život Stresové situace – stresory -) jejich výsledkem je stres = psychický stav Stresor -) manžel, nadřízený, nedostatek času, neschopnost, starosti Když jsou adekvátní, tak jsou zdravé – mobilizují Emergentní (zvýšený stres) – úplná novost, nepřipravenost… Dokážeme se přizpůsobit Hraniční – překračují míru adaptability – neurozy, mimořádné napětí Disstres – negativní stres, - moc povinností ¾ situace vyvolávající stres, frustrace, konflikt ¾ situace, kdy se člověk dostává do problémů - tím způsobena maladaptace ¾ stresové situace = stresory (zátěžové situace → problémy v rodině, mnoho úkolů, problémy v partnerství ¾ stres = psychický stav napětí, emoční nerovnováhy 34
¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾ ¾
nepříjemná stav spojen s narušením stability odolní lidé stres zvládají, aniž by onemocněli stres se projevuje tím, že se projevují adaptační hormony → zima, třes, krevní tlak, oslavení imunity, nadměrné bolesti v zádech, hlavy, sucho v ústech, pocity únavy emoční oblast - strach, úzkost, podrážděnost, fobie chování - bezcílné pohyby, únava, menší pozornost EUSTRES - pozitivní stres - spojený s něčím příjemným (př. svatba, příprava do divadla) DISTRES - negativní stres (př. návštěva lékaře, rozvod, zkouška,..) časový stres sociální stres anticipační stres (spojený s očekáváním něčeho nepříjemného) každý člověk stres zvládá jinak - ovlivňují to endokrinní žlázy, zkušenosti… stres je spojován s různými nemocemi adaptačními, s alergií, s onemocněním srdce neuróz způsoby řešení stresu = kouping = coping
FRUSTRACE • (frustro = zmaření) • neuspokojení potřeb (dlouhodobé) • základem je existence kariéry • nepříjemná situace • frustrátor - příčina • extrapuritivní reakce → obviním někoho z toho, že se mi něco nepovedlo • intrapuritivní reakce → vztek obrátím proti sobě • imperativní reakce → řekneme si, že se nic nestalo - typické rpo flegmatiky • frustrace je široký pojem - zahrnuje i deprivaci (citová, řečová, hraná) DEPRIVACE • dlouhodobé strádání • subdeprivace • strádání v rodině • zmaření • nepodaří se něco, po čem jsme toužili • oddálení • u dětí - snáší to špatně, protože chtějí vše hned a teď konflikty • • střetnutí 2 či více sil na cestě k cíli • nejhorší je chronický (dlouhodobý) konflikt • intrapersonální (vnitřní) - boj sám se sebou PŘ: čemu dát přednost • interpersonální (vnější) - mezi lidmi P5: učitel X žák • techniky -agresivní - problém řeším hned • únikové - odkládání řešení • sebevražda
35
10. kapitola Motivace, principy, teorie motivace Motivace =souhrn všech intrapsychických dynamických sil-motivů, které zpravidla aktivizují a organizují chování i prožívání s cílem změnit existující neuspokojivou situaci nebo dosáhnout něčeho pozitivního, projevují se tím, že chceme něco získat, nebo něčemu vyhnout (Plháková) -nutno odlišit motiv a motivaci-tvoří funkční jednotu, přičemž motiv lze chápat jako vnitřní dispozice-potřeby, pudy, zájmy, motivaci jako proces realizovaný vztahem mezi motivem a podnětovou situací (Nakonečný) Síla motivu ovlivňuje intenzitu a kvalitu chování-je doprovázeno emocemi-motivačněemocionální systém Motivace - motivy -) hybné síly našeho jednání (pudy, zájmy, odměna, trest) - každé lidské jednání má pohnutku, příčiny - motivy určují směr a intenzitu - každá motivace zahrnuje: 1) regulující složku -) motiv nás usměrňuje, zaměřenost na cíl 2) energizující složku -) určitá míra energie, vyvolání určité energie, mobilizace, aktivnost organismu - některé motivy jsou více regulující (poznávací procesy), některé energizující (pudy) - motivy -) vnitřní – impulsy – potřeba, zájem, emoce, postoje, hodnoty =) intromotivy -) vnější -) incentivy – různé pobídky, odměny, trest =) vnější podněty Základní principy: 1) ekvilibria (rovnováha) -) motivace nastává tehdy, když je narušen rovnovážný stav v organizmu; na počátku – rozpor, usilování o rovnováhu 2) dominance – v dané chvíli jsme ovlivňováni mnoha principy; motivy mezi sebou bojují a jeden musí vyhrát; mnoho motivů -) 1 hlavní – dominantní 3) cíle – při motivaci si uvědomujeme určitý cíl a snažíme se přiblížit 4) druhotné posilování – v dané chvíli nás ovlivňuje nejen hlavní potřeba, cíl ale mezi jsou dílčí – neuspokojení -) komplex -) motivy -) negativní zkušenosti, ovlivnění sebeúcty, sebedůvěry - problém poznání motivů -) někteří motivy maskují - podobné motivy mohou vyvolávat u jedinců odlišné reakce - poznání motivu je složité, problematické konflikty mezi motivy – konflikt mezi cíli, kdy jsou pro nás oba příjemné, ale musíme se rozhodnout pro jeden (pozitivní konflikt) konflikt kladný a záporný – konflikt mezi cíli, kdy jeden je příjemný a jeden nepříjemný konflikt averze x averze – ať se rozhodneme jakkoliv, obojí je nepříjemné Motivace zahrnuje: vnější činitele – tzv. incentivy: - odměny: pochvala, dobrá slova, úsměvy, výhody, peníze, dary… - tresty: přísný pohled vychovatele, napomenutí, důtka, pokuta, zákaz oblíbené činnosti, trest 36
odnětí svobody… - příkazy, rozkazy velitelů, výzvy učitelů, rodičů, nadřízených… - nabídky, pobídky: např. zboží ve výkladní skříni, jakákoliv reklama - vzory (také antivzory), které vedou k nápodobě (nebo odmítání). vnitřní činitelé – tzv. introtivy: - potřeby a pudy patří mezi nejsilnější motivační činitele - zájmy např. sportovní, jazykové, umělecké … - emoce – kladné i záporné např. radost, touha, zamilovanost, zážitek úspěchu, ale i strach, nejistota ovlivňující naše chování - návyky, zvyky, které mohou být zdravé či nezdravé (kouření, aplikace drob, ale např. i každodenní běh se může stát „drogou“) - postoje a hodnoty jsou faktory, které dříve či později vedou k nějaké aktivitě - životní plány, cíle, ideály ovlivňují téměř každou lidskou činnost. V životní praxi pak ještě rozlišujeme cíle blízké (zlepšit známku z jednoho předmětu), střední (udělat maturitu) a dlouhodobé perspektivní (založit rodinu, pracovat, sportovat atd.) - pocit povinnosti patří sice spíše mezi komponenty rozvinutého charakteru, ale vzhledem k tomu, že tento faktor ovlivňuje často chování jedince (žák se učí, odsouzený dodržuje vězeňský řád, protože „musí“), řadíme jej též mezi motivační činitele a hovoříme o tzv. morální motivaci Zákonitosti motivace Mezi již řečenými vnějšími a vnitřními činiteli motivace platí následující souvislosti, zákonitosti: - vnitřní motivy jsou vzájemně spjaty s vnějšími motivy, vnější požadavky by měly být jedincem přijaty (musí být završen tzv. proces interiorizace), - určitá činnost jedince může být motivována několika motivy, naše chování je polymotivistické (je řízeno komplexem motivů), - stejná činnost u různých jedinců, může být motivována různými motivy, - člověk si uvědomuje pouze část motivů (a to nemusí být vůbec ty hlavní), jiné si neuvědomuje (není schopen nebo ochoten si je uvědomit). Genomotivy – primární motivy - geny a instinkty Pudy -
jedny z nejsilnějších motivů silné aktivizátory, vrozené automaticky, stálé nevědomé druhy pudů – zachování jedince, orientace, obživný, sexuální, rodičovský probíhají automaticky, jsou rigidní – pud obživný, pud sebezáchovy, orientační některé pudy mohou mít sníženou fci, hodnotu některý pud může být extrémně zvýšen nejhorší je zvrácenost pudu -) perverze (pedofílie..)
Potřeby - stav nedostatku x nadbytku něčeho - každá potřeba má předmět a emoční nádech - snahová stránka -) realizace, tlak, který nutí k uspokojení - potřeby se mohou jevit i negativně -) deprivace (sociální, …)
37
Deprivace (dlouhodobé neuspokojení) -) často spojovaná s duševními chorobami, zanedbáváním - potřeby mají cyklický charakter -) dokola se musí uspokojovat (jídlo…) - některé potřeby jsou životně důležité -) spánek, jídlo, bezpečí, sexuální atd. -) primární - sekundární kromě psychických -) také potřeba číst, práce na PC - psychické potřeby -) seberealizace, autonomie, jistota - krátkodobé neuspokojení p. -) frustrace -) zmaření, neuspokojení potřeb Transformace potřeb -) potřeba, která není uspokojena se transformuje (neuspokojené potřeby ve snech…) -
v případě neuspokojení potřeb – duševní i fyzické narušení Dělení motivů I
Sebezáchovné motivy-primární pohnutky k přežití jednotlivce-hlad, žízeň,spánek… vztah emočních prožitků na příjem potravy, poruchy příjmu – mentální anorexie-extrémní hladovění, bulimie-střídání přejídání a hladověníTeorie homeostatické regulace-princip homeostaze-tendence udržovat vnitřní biochem. hodnoty na urč. konst. úrovni b) druhu-sexuální a rodičovské motivy-k zachování rodu Teorie instinktů-vrozené vzorce chování-motivace z hlediska evoluční psychologie - přežití a reprodukční strategie jako geneticky podmíněné formy řešení adaptace, z hlediska sociobiologie-vzorce společenského chování zabudovány v genech-Wilson-altruistické chování-zvýšená pravděpodobnost přežití sk.před jednotlivcem Dělení motivů II Stimulační motivy-mají vrozený základ, ale jejich uspokojení není zákl. podmínkou přežití, projevují se hravostí, zvídavostí, vyhledáváním neobvyklých zážitků Teorie optimální úrovně aktivace-Yerkes-Dodsonův zákon – s rostoucím „nabuzením“, aktivací, roste i výkon - potřeba proměnlivých senzorických podnětů (senzorická deprivace), - potřeba vyhledávat nové, neobvyklé zážitky Teorie protikladných procesů-Solomon-vysvětluje závislost na vzrušení, na psychoaktivních látkách vznikne-li citový prožitek, vzniká i protikladná emoce, která redukuje intenzitu výchozího citového stavu-po euforii následuje abstinenční syndrom Komplexní teorie motivace Snaha o uspořádání pohnutek lidského chování Teorie pudů-jednání bez vědomé racionální kontroly-psychoanalýza, Freud, dynamickou silou pud sexuální Murrayho teorie potřeb (pudů)-síly, které organizují vnímání, myšlení, snažení a jednání v určitém směru s cílem změnit existující neuspokojivou situaci, dělení na primárníviscerogenní-vytvářeny a uspokojovány fyziologickými procesy, sekundární-psychogenní38
jejich vzorce (vyjádření a uspokojování) tvoří podstatu osobnosti, sexuální potřeba-mezi, individuální rozdíly v úrovni a intenzitě potřeb Maslowova hierarchie potřeb-fyziolog. bezpečí, lásky, uznání-deficitní-fungují na principu udržování tělesní nebo psychické rovnováhy, redukce napětí, růstové potřeby-seberealizacevědění, estetické-metapotřeby Dělení motivů III Sociální motivy-regulují a ovlivňují mezilidské vztahy i jejich subjektivní prožívání, předpoklad (podle Murrayho), že tyto pohnutky zakódovány v mozku jako vrozené dispozice, které se aktivují v soc. interakci, především: (Winter) potřeba úspěš. výkonu-překonávat překážky, uplatňovat schopnosti-p.vyhnout se neúspěchu, úspěchu (zátěž, odpovědnost, izolace) potřeba afiliace - sdružování-Adler-pocit sounáležitosti potřeba intimity- důvěrnosti- potvrzení osobní identity, prožívat vztah blízkosti, sdílení, sebeodhalení potřeba moci, Adler,snaha překonat pocity méněcennosti, snaha mít na druhé vliv, mít prestiž Dělení motivů IV Individuální psychické motivy – směřují k „uchování vnitřního řádu“- Bühlerová, „úspěšně milovat a pracovat“-Kohut - potřeba sebeurčení-svobodně se rozhodovat a jednat- behavioristé-vnější, vnitřní motivace - vnější-incentivy, odměňování, vnitřní-aktivity uspokojující samy o sobě, užívání odměn ve snaze řídit a ovládat chování snižuje vnitřní motivaci-snižuje uspokojení - potřeba stabilní a soudržné osobní identity-snaha najít smysl života a řídit se vnitřními etickými standardy Širší teorie motivace Teorie self- determination-teorie potřeby sebeurčení- zásadní rozdíl mezi činnostmi, kterými jedinec uspokojuje svou potřebu sebeurčení a mezi aktivitami ovládanými vnějšími tlaky, chování lze pokládat za ovládané i tehdy, když je „pod vnitřním dozorem subjektu“-např dělá něco jen proto, aby se vyhnul pocitům viny = ovládané chování, které nevede k uspokojení potřeby sebeurčení Odměny – a) kontrolující, manipulativní funkci - aktivity subjektu nejsou výsledkem sebeurčení -b) informativní aspekt - potvrzují a podporují osobní iniciativu, kompetenci, schopnost, pak zvyšují zájem, ale pokud jen potvrzují, že subjekt vyvíjí aktivitu jen kvůli odměně, pak jeho vnitřní motivace klesá. nepozornost v ostatních oblastech nepozornost v ostatních oblastech nepozornost v ostatních oblastech nepozornost v ostatních oblastech LITERATURA: ATKINSON, R., L. Psychologie. Praha: Victoria Publishing, 1995 ČÁP, J.:Psychologie výchovy a vyučování. Praha: Karolinum, 1993, dotisk 1997
39
DVOŘÁK, D. Psychologická paradigmata učení a diagnostika znalostí žáka. In Sborník z 6. konference o současných celosvětových otázkách alternativního školství. Olomouc: UP, 1996, s. 56-60 ĎURIČ, L., ŠTEFANOVIČ, J. Psychológia pre učitelov. Bratislava: SPN, 1977 ĎURIČ, L. Úvod do pedagogické psychologie. Praha: SPN, 1977 FONTANA, D. Psychologie ve školní praxi. Praha : Portál, 1997 HOLEČEK, V., MIŇHOVÁ, J., PRUNNER, P. Psychologie pro právníky. Plzeň : Aleš Čeněk, 2003 LINHART, J. Psychologie učení. Praha: SPN, 1967 NAKONEČNÝ, M. Základy psychologie. Praha: Academia, 1998 PLHÁKOVÁ, A. Učebnice obecné psychologie. Praha : Academia, 2004. ROGERS, C.R. Způsob bytí. Praha: Portál, 1998 STUCHLÍKOVÁ, I. Základy psychologie emocí. Praha : Portál, 2002 KRYKORKOVÁ, H. Psychodidaktická aplikace metakognitivní teorie. In VALIŠOVÁ, A. A KOL. Historie a perspektivy didaktického myšlení. Praha : Karolinum, 2004, s. 174-186
40