UNIVERZITA PALACKÉHO PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra výtvarné výchovy

UNIVERZITA PALACKÉHO PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra výtvarné výchovy

Krása je v oku toho, kdo ji vnímá diplomová práce zaměřená na vzhled člověka, jeho idealizaci a na retuš fotografií

autor: Michaela Linhartová Vedoucí práce: Ing. Petr Zatloukal

Olomouc 2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně pod vedením Ing. Petra Zatloukala. V práci jsem použila informační zdroje uvedené v seznamu

V Olomouci dne

-------------------------

Podpis

----------------------------

Chtěla bych poděkovat vedoucímu práce, Ing. Petru Zatloukalovi za cenné připomínky k praktické části diplomové práce. Dále děkuji Jarmile Drápalové, Evě Linduškové a Kateřině Vondrákové, slečnám, které se nechaly nafotit pro účely provedení proměny a její prezentace. A v neposlední řadě děkuji Vilému Švecovi, za poskytnutí jeho, ještě nedopsané, disertační práce Lidská tvář, jako estetický objekt a za zajímavou konfrontaci názorů.

1. ÚVOD …………………………………………………………………………………………7

2. TEORETICKÁ ČÁST…………………………………………………………………………9 2.1. Proč právě toto téma? ……………………………………………………………………… 9

……………………………………………………………………………9

2.1.1. Osobní zpověď

2.1.2. Osobní setkávání se a první zamyšlení nad retuší …………………………………………11 2.2. Nazírání na problematiku krásy ……………………………………………………………12 2.2.1. Názory filozofů, myslitelů a umělců na krásu a její zobrazování …………………………12 2.2.1.1. Výroky popisující krásu žen a odsuzující ošklivost

………………………………………15

2.2.2. Antropologický, genetický a vědecký pohled ………………………………………………16 2.2.2.1. Krása dítěte a probuzení mateřského citu 2.2.2.2. Výběr partnera

………………………………………………16

…………………………………………………………………………17

2.2.2.3. Co je považováno za přitažlivé a proč?

…………………………………………………18

2.2.2.4. Průměrný, nadprůměrně přitažlivý obličej ………………………………………………19 2.2.2.5. Vlasy jako pohled do minulosti……………………………………………………………20 2.2.2.6. Kůže………………………………………………………………………………………20 2.2.2.7. Vyvození závěrů z vědeckého pohledu problematiku přitažlivosti…………………………21 2.2.2.8. Vnímání krásných lidí ……………………………………………………………………21 2.2.3. Kamufláže a zvýrazňující prvky v reálném světě …………………………………………22 2.2.4. Pohádky a archetypální zobrazování dobra a zla …………………………………………23 2.2.5.. Lidská krása v médiích……………………………………………………………………23 2.2.5.1. Kampaň za skutečnou krásu značky Dove ………………………………………………24 2.3. Retuš ………………………………………………………………………………………27 2.3.1. Retuš- kdy a jak to všechno začalo 2.3.2. Odmítání retuše

………………………………………………………27

…………………………………………………………………………28

2.3.3. Proč je retuš odmítána ……………………………………………………………………29 2.3.4. Obhajoby retuše …………………………………………………………………………30 2.3.4.1. Idealizace je přirozená …………………………………………………………………31 2.3.4.2. Pohled zblízka

…………………………………………………………………………32

2.3.4.3. Potřebujeme vzhlížet k pokřivenému ideálu? ……………………………………………32 2.3.4.4. Proměnlivá pleť …………………………………………………………………………34

2.3.4.5 Projekce empatického vnímání na vzhled ……………………………………………35 3. PRAKTICKÁ ČÁST…………………………………………………………………………36 3.1. Proč jen ženy?

……………………………………………………………………………36

3.2. Výběr vhodných modelek……………………………………………………………………36 3.3. Práce v ateliéru………………………………………………………………………………37 3.4. Retušování……………………………………………………………………………………37 3.4.1. Postup………………………………………………………………………………………37 3.4.2. Animace ……………………………………………………………………………………38 3.4.3. Subjektivní idealizace portrétovaného………………………………………………………38 3.4.4. Dá se jít ještě dál… …………………………………………………………………………38 3.4.5. Úvaha nad vnímáním dotyčného a jeho skutečným vzhledem………………………………39 3.4.6. Pocity při sledování proměn y………………………………………………………………39 3.4.7. Střety všech aspektů…………………………………………………………………………40 3.5. Citace nafocených modelek, reakce na bezprostřední zkušenost s postprocesem a další postřehy …………………………………………………………………………………………40 3.6. Zajímavé názory, s nimiž jsem se v průběhu práce na tématu setkala ……………………44

4. APLIKOVÁNÍ PROBLEMATIKY DO VÝUKY ……………………………………………47 4.1. Vlastní projekt ………………………………………………………………………………47 4.1.1. Osvojení si základů fotografie………………………………………………………………47 4.1.2. Práce v ateliéru ……………………………………………………………………………47 4.1.3. Přednáška o problematice …………………………………………………………………48 4.1.4. Postproces …………………………………………………………………………………48 4.1.5. Výsledek a porovnání ………………………………………………………………………49 4.1.6. Diskuze ……………………………………………………………………………………50 4.2. Možné rozšíření projektu, za předpokladu dostatečného technického zázemí ……………50 4.2.1. Výběr fotografie a retuš sebe sama…………………………………………………………50 4.2.2. Retušování spolužáka………………………………………………………………………51 4.2.3. Konfrontace: sebevnímání versus jak jsem vnímán ………………………………………51 4.2.4. Diskuze ……………………………………………………………………………………51 4.2.5. Hledání příkladů retuše na internetu ………………………………………………………51 4.2.6. Cíleně přehnaná retuš

……………………………………………………………………52

4.2.7. Karikatury …………………………………………………………………………………52 4.2.8. Závěrečná výstava …………………………………………………………………………53

5.ZÁVĚR…………………………………………………………………………………………54

6.SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A DALŠÍCH PRAMENŮ ……………………………56

1.ÚVOD K výběru tématu práce mě vedly dvě skutečnosti. První z nich, tou niternější, je můj celoživotní boj s kožní chorobou, druhou osobní profilace na fotografii, zejména na fotografii portrétní a s tím spojené retušování – oba tyto aspekty popisuji v první, teoretické části mé diplomové práce, po níž následuje část praktická. Během přemýšlení nad tématem jsem si pokládala otázky jako například proč se vlastně fotografie vylepšují, proč je na nich člověk pomocí různých technik posouván do ideální podoby? Co nás k tomu vede? Měli jsme tendence idealizovat vzhled člověka odjakživa nebo je to výdobytek moderní doby a médií? Jak je tato manipulace vnímána veřejností? Kdy je retušování přípustné a do jaké míry? Snažila jsem se na tuto problematiku nazírat z více různých úhlů a pomocí nich jsem se pokusila vysvětlit, proč je retuš na jednu stranu nepostradatelnou a vyhledávanou, ale na druhou stranu nenáviděnou a zavrhovanou. Prvním krokem bylo vymezit, co vlastně klasická retuš mění, co vyzdvihuje a co naopak potlačuje - snaží se vytvořit zdokonalený obraz člověka, zvýraznit to krásné a potlačit nedokonalé. V rámci pochopení celého problému od úplné podstaty jsem pročítala rozličné materiály, které se zabývají lidským vzhledem. Jako první jsem se zaměřila na pohled filozofický a umělecký a jejich nazírání na estetiku lidského obličeje a krásy vůbec. Další rovina je vědecká, kde je rozebráno, co ve vzhledu člověka upřednostňujeme, zda je vkus lokální a zda je podmíněn vnějšími vlivy, či je vrozený a v neposlední řadě, do jaké míry je uplatňován vzhled ve výběru partnera a proč. Pro ilustraci jsem uvedla ukázky výzkumů psychologických, antropologických i jiných. Poté jsem se pokusila rozebrat používání kosmetiky jako kamufláže v reálném světě a také ideál dokonalosti v médiích a reklamách. Zařadila jsem citace výroků různých osobností na problém ženské krásy a používání kosmetiky. V závěru teoretické části jsem na základě zjištěných informací vysvětlila pozitivní stránky retuše. V následující praktické části jsem uvedla, podle jakých kritérií byly zvolené modelky vybrány, samotnou práci v ateliéru, nastavení světel, až po vysvětlení, jak jsem postupovala při retuši a proč jsem tak činila. Je zde také vysvětlena tvorba animace, které byly využity k názornému popisu, jakým způsobem se tváře mění. Součástí

7

praktické části jsou i citace fotografovaných modelek, které odpovídají na otázku, jak se cítí při sledování své vlastní proměny a další jejich postřehy a názory k problematice.. V závěru této části je popis aplikování mých postupů a získaných znalostí do výuky, kdy je kladen důraz na utvoření si vlastního pohledu na věc a zdravého názoru na nereálnou dokonalost v médiích. Neméně důležitý aspekt této problematiky je sebevědomí a sebevnímání v konfrontaci s tím, jak konkrétního žáka vnímají ostatní. Vzhledem k nedostatečnému technickému zázemí ve škole a nemožnosti projekt aplikovat v plném rozsahu jsem vypracovala verzi, jak by mohl projekt v ideálních technických podmínkách vypadat. Na závěr shrnuji všechny získané poznatky a vynáším svůj osobní názor na danou problematiku.

8

2. TEORETICKÁ ČÁST 2.1. Proč právě tohle téma?

2.1.1. Osobní zpověď Kvalitu kůže a vůbec zdraví řeším prakticky celý život. Ve dvou letech se u mě projevila dětská forma atopického ekzému1, který nástupem do puberty většinou mizí. Bohužel jsem byla jedním z mála případů, kdy se tak nestalo, právě naopak. Stav se začal velmi zhoršovat a to do takové míry, kdy bylo touto nemocí postiženo téměř 100% povrchu mého těla (kromě dlaní a plosek nohou – ale i tam se projevoval zásah choroby v podobě vodnatých puchýřků). Po několik let jsem převážnou část roku ukrývala co největší povrch kůže před pohledy ostatních lidí. Bohužel obličej se schovat nedá a v době, kdy byla tvář postižena v lepším případě červenými, napuchlými a někdy loupajícími se plochami, v horším případě silným postižením celé pokožky obličeje, jsem trpěla nejen fyzicky, ale především psychicky. Tato nemoc mě dovedla až k hospitalizaci, která se zdála úspěšná, ale po návratu z nemocnice domů se po týdnu nemoc vrátila a postihla tělo stejně silně jako před hospitalizací. Po třech týdnech jsem se do nemocnice vrátila, léčba už byla pomalejší, ležela jsem tam celý měsíc, dostávala jsem infuze, tělo jsem mazala silnými kortikosteroidy2, třikrát denně jsem užívala antihistaminika3 a někdy ještě navíc injekci silnějších antihistaminik před spaním, protože svědění bylo neúnosné, nikdy nekončící a bránící spánku. I po opětovném uklidnění stavu a ukončení hospitalizace na sebe další návrat nemoci nenechal dlouho čekat. Pochopila jsem, že tímto způsobem k trvalému zlepšení nedojde, a začala se léčit alternativně. Vyzkoušela jsem snad vše od bylinek, koupelí, doplňků stravy, relaxací, mastiček, až po zdravotní diety. Roku 2008 jsem prodělala infekci obličeje, kdy se mi do ekzému dostal opar. Kompletně se mi strhla kůže z obličeje (ve spánku o polštář), celý povrch mokval a

1

Atopický ekzém- zánětlivé onemocnění kůže, vrozená nemoc

2

Kortikosteroidy – léky, používané na léčbu alergií a nemocí související s imunitou, ve formě injekcí, léků i mastí

3

Antihistaminika- léky na potlačení projevů alergie

9

vlasy mi přisychaly ke kůži. Začaly se tvořit krusty z usychajícího tkáňového moku a strupy. Okolí strupů a otevřených míst posely puchýřky, které po čase opět mokvaly a celý proces se ve spirále opakoval a zhoršoval. V posledním stádiu jsem měla opary v oku, kterým jsem přes otok téměř neviděla, v nose, kolem rtů a v ústní dutině. V této době jsem nemohla prakticky ani otevřít ústa, aby mi nepopraskaly tváře a abych necítila bolest. Celou nemocí velice utrpěla má psychika. Svým vzhledem jsem se výrazně odlišovala od ostatních, zdravých lidí a přitahovala pozornost. Tehdy jsem nosila dlouhé vlasy a nechala si je spadat co nejvíce do obličeje, vytvořila jsem si jakousi bariéru mezi mnou a okolím, jehož pohledy bývaly nemilosrdné. Dodnes si pamatuji nepříjemnou zkušenost, kdy jsem cestovala do školy přeplněným autobusem, seděla jsem u okna a kus ode mě stála slečna, která si mě zkoumavě prohlížela. Cítila jsem se jako zvíře v kleci vystavené pátravým pohledům, před kterými není úniku. Prožívala jsem těžké deprese, zdržovala jsem se co nejvíce doma, vycházela jsem jen v nejnutnějších případech. Moji přátelé mě ujišťovali, že mě berou takovou, jaká jsem uvnitř, že na vzhled nedají. Nebýt mého přítele, nevím, zdali bych toto nejtěžší období mého života zvládla. Ale jak později naznačím, pro okolní svět jsou vzhled a přitažlivost velmi důležité. Ač tvrdíme, že tomu tak není, že jsou důležité osobní kvality člověka, jednáme většinou v rozporu s tímto názorem. Krása nás ovlivňuje více, než si připouštíme. Kráse máme totiž tendence přisuzovat pozitivní vlastnosti, krása bývá protěžovaná, krása znamená zdraví.

1.

2.

10

3.

4.

Obr. č. 1.,2. a 3.: dokumentace stavu mé kůže v průběhu infekce autor fotografie: Michaela Linhartová Obr. č.4.: moje portrétní fotografie (pro srovnání změny vzhledu zdravá x nemocná) Autor fotografie: J. Petráš

2.1.2. Osobní setkávání se a první zamyšlení nad retuší Jak už jsem uvedla, druhým aspektem, který mě vedl k tématu práce, je moje zaměření na portrétní fotografii a ta je samozřejmě spjata i s určitým postprocesem4 a retuší. Sama někdy hledám únosnou mez (nejsem příznivcem přílišné retuše pro běžný portrét a už vůbec ne rozostřování pleti5), co ještě retušovat a co už nikoli. Někdo zastává pravidlo „méně je více“, jiný udělá z portrétovaného plastikovou figurínu s nepřirozeně umělou pletí. Zažila jsem už i nesouhlas se zákaznicí, která chtěla vyretušovat víc, než jsem považovala za nutné. Jindy, při focení tabla, byl vznesen zajímavý požadavek: jedna z portrétovaných slečen se mi svěřila, že si nestihla před focením zajít na manikúru a chtěla vytvořit digitálně umělé nehty. Tehdy jsem si položila otázku, co je vlastně to zavrhované lhaní ve fotografii? Programy na úpravu fotek jsou často očerňovány širokou veřejností z matení diváků, kteří si nemohou být jisti autentičností fotografií.... Ale kde je tedy pravda? Umělé nehty ve skutečnosti? Nebo umělé nehty digitálně? Vždyť i to, že si žena udělá 4

Postproces- úprava fotografie

5

Rozostřování pleti- pro potlačení vad v obličeji se přistupuje k jednoduší metodě rozostření povrchu pleti, hojně používáno mezi amatérskými retušéry

11

make-up, natočí rovné vlasy atd., je vlastně lhaní, tak normálně nevypadá. A co potom push-up podprsenky, umělé řasy, barvení vlasů? A dá se jít ještě dál: např. botulotoxin6 a plastická chirurgie. Čím víc se nad tím zamýšlím, tím více se přikláním k názoru, že práce na fotkách, na jejich idealizaci a zlepšení vlastně jen odráží naše touhy a představy o dokonalé podobě portrétovaného člověka. Co jsou ty touhy? To dokonalé? Genetický obraz dokonalosti (to, co považujeme za přitažlivé, je většinou podvědomě spojeno se sexualitou a plodností) a hlavně zdraví. Když jsme zdraví, máme krásnou pleť, lesklé vlasy, zářivé oči... Nikdo nechce na fotce vypadat špatně, a když je možnost realitu pozměnit k lepšímu, většina po ní sáhne. Jak už jsem se zmiňovala, tyto úpravy jsou širokou veřejností většinou zavrhovány. Nutno dodat, že mnohdy jen do té doby, než nám stejnou úpravu někdo nenabídne; tehdy se valná většina nechá polapit vidinou krásného, idealizovaného já - reprezentační fotografií, u které by diváci opěvovali krásu (a vitalitu) portrétovaného.

2.2. Nazírání na problematiku krásy

2.2.1. Názory filozofů, myslitelů a umělců na krásu a její zobrazování: Představa, že viditelná krása je projevem vnitřní krásy, se patrně odvozuje už od dob Platona7, který věřil, že smrtelná krása je odrazem ideální věčné krásy. Sapfó8 napsala: „co je krásné, je i dobré“9. Této představě se dařilo rovněž mezi renesančními umělci. V antice ještě neměla krása samostatný status, téměř vždy k ní byl přiřazena nějaká vlastnost. Při svatbě Kadma10 s Harmonií11 v Thébách zpívaly múzy: „Milý je ten, kdo je krásný, je nemilý, kdo krásný není“ 12 Tedy již od dob antiky je v člověku 6

Botulotoxin- nervový jed, též nazývaný jako „klobásový jed“, používá se v estetické chirurgii ve formě injekcí, pro vypnutí pleti 7

Platón- 427-347 př.n.l., řecký filosof, pedagog a matematik

8

Sapfó- 630-612 př.n.l., starořecká básnířka

9

Nancy Etcoff, Proč krása vládne světu, Praha 2002, cit. s. 47-48

10

Kadmos – syn sidonského krále, féničan, založil Théby

11

Harmonie - dcera boha války Área a bohyně krásy a lásky Afrodíty

12

Umberto Eco, Dějiny krásy, Praha 2005, cit.s. 37

12

hluboce zakořeněná představa, že fyzický vzhled odráží nitro nositele. Castiglione13 pravil : „Za ošklivostí se skrývá ďábel.“ Ošklivý a znetvořený vzhled je spojován s morální zkažeností a výzkumy ukazují, že tento dojem v nás přetrvává dodnes. První a nejdokonalejší Estetika ošklivosti, sepsaná r.1853 Karlem Rosenkranzem, ukazuje analogiii mezi ošklivostí a morálním zlem.14 Už v této době se setkáváme s umělým vytvářením nejdokonalejšího obrazu člověka. Sokrates15 se v jednom dialogu s Parrhaisem16 ptal: „Protože není snadné najít člověka bez jediné vady, proto máte-li vytvořit krásnou podobu, vybíráte z mnoha lidí, co je na každém nejkrásnější, a tak dospíváte k tomu, že se celé tělo jeví krásné…“18 To ukazuje na tendence hledání krásy pomocí syntézy znaků všeobecně uznaných jako krásné. Planón zase věřil ve svět ideí, který je jedinou realitou, naproti tomu materiální svět je jen pouhou nápodobou a v kontextu s touto představou je ošklivost spojována s nebytím. V Paramenidovi17 proto popírá existenci ideje věcí nečistých, jako jsou skvrny, špína nebo chlupy. Ošklivost by potom existovala pouze v rovině smyslů jakožto vnější stránka nedokonalosti fyzického světa v porovnání se světem ideí…18 Navzdory tomu, co se bude tvrdit později, řecké sochařství neidealizuje abstraktní tělo, ale spíše hledá ideální krásu s využitím syntézy konkrétních živých těl, jejímž prostřednictvím vyjadřuje psychofyzickou krásu, která uvádí do souladu duši a tělo, neboli krásu forem a laskavost ducha: to je ideál kalokagathie, jejímž nejvyšším vyjádřením jsou verše básnířky Sapfó a Praxitelovy sochy.19 Tři kritéria krásna u Tomáše Akvinského20: integritas (neporušenost), proportio (úměrnost) a claritas (jasnost). Neporušeností je nutnost přítomnosti všech potřebných částí, které určité věci náleží. Tedy tělo nebude nikdy krásné, pokud některá jeho část 13

Baldassare Castiglione- (1478-1529) ital, spisovatel, diplomat a voják

14

Umberto Eco, Dějiny ošklivosti, Praha 2007, cit.. s. 15

15

Sokrates-athénský filosof, Platónův učitel

16

Parrhasius-řecký malíř

17

Paramenid- dialog předkládající sebekritiku Platónova pojetí idejí

18


19


20

Tomáš Akvinský-1225-1274, katololický filosof, teolog scholastické tradice

13

bude chybět nebo bude ve změněném, zdeformovaném stavu. Jasnost je definovaná jako vše, co má krásnou, jasnou barvu. Nejdůležitější zásadou je přiměřenost k cíli. It. renes. malíř a myslitel Lomazzo (1538 – 1600) doporučuje malířům, aby v portrétu zdůrazňovali vznešenost a ctihodnost člověka a aby potlačovali nedokonalosti přírody.21 Emmanuel Kant22 hlásal, že přírodní krása je krásná věc, umělecká krása je krásná představa o nějaké věci.23 Sir Joshua Reynolds24 (1723 – 1792) navrhuje, aby portrét nenapodoboval skutečnost, ale vyjadřoval veliké ideje. Historický malíř maluje typy, kdežto portrétista modely se všemi jejich chybami.25 David Hume, představitel subjektivismu26, tvrdí, že krása není vlastní věcem, ale utváří se v mysli pozorovatele a každý ji vnímá odlišným způsobem. Tento názor, tedy že je krása tzv. v oku a mysli diváka, vyslovily i jiné osobnosti našich dějin. Mezi nimi byli: A. Maurois27: „Krása je znak relativní, je v oku toho, kdo ji vnímá.“ A Oscar Wilde28, jehož citát jsem si propůjčila na pojmenování mé diplomové práce: „Krása je v očích toho, kdo se dívá.“ V Nitzscheho29 Soumraku model: „v souvislosti s krásou se člověk klade za měřítko dokonalosti … sám se v ní zhlíží… Člověk se v podstatě zrcadlí ve věcech, za krásné považuje to, co zrcadlí jeho obraz … Každá známka vyčerpanosti, těžkopádnosti, stáří, únavy, každý druh nevolnosti, jako křeč a paralýza, zvlášť zápach, barva, forma

21

Šindelář, Tvar, str.14, in: Vilém Švec, Lidská tvář jako estetický objekt (doktorská disertační práce), 2004, cit.s..34

22

Emmanuel Kant 1724-1804, německý filosof, představitel osvícenství

23

Umberto Eco, Dějiny krásy, Praha 2005, cit.s 133

24

Sir Joshua Reynolds- 1723-1792, anglický malíř, specializoval se na portréty

25

Šindelář, Tvar, str.14, in: Vilém Švec, Lidská tvář jako estetický objekt (doktorská disertační práce), 2004, cit.s.35

26

Subjektivismus- myšlenkový a filosofický postoj, zdůrazňuje subjektivní stránku vnímání

27

André Maurois, 1885-1967, spisovatel, kritik, historik, esejista a publicista

28

Oscar Wilde, 1854-1900, irského původu, dramatik, prozaik, básník a esejista

29

Fridrich Nitzsche- 1844-1900, německý filosof

14

rozkladu, hniloby …. Vše, co evokuje tytéž reakce, hodnotový soud ´ošklivé´ …. Co tedy člověk nenávidí? Není o tom pochyb: nenávidí soumrak svého druhu.“ 30 Jak sám fotograf a otec fotomontáže, Henry Peach Robinson, tvrdil: „Jakákoli finta, trik nebo kejkle jsou ve fotografově praxi dovoleny... Fotograf je dokonce povinen vyhnout se obyčejnosti, prostotě a ošklivosti a své objekty zušlechťovat; je povinen vyhnout se nevhodným tvarům a upravit to, co je nemalebné…“zastával názor: „Každý grif, každý trik a každý kouzelnický kousek smí fotograf využít… Povinnost mu nařizuje vyhýbat se obvyklému, holému a ošklivému, a místo toho objekty svých fotografií pozdvihnout, neohrabané odstranit a nemalebné opravit.“31 Ale i tento názor měl své odpůrce. Například fotograf Emerson ctil zásadu nepřikrášlovat, fotografie je podle něj dokonalou zvětšeninou skutečnosti. Dekadence32 dospěla v názoru na přirozené a umělé tak daleko, že neuznávala krásným nic, co je přírodní, naopak krása je výtvorem umělým. Dekadentní umělci zastávali názor, že umění je tvořeno dlouhou, pečlivou a láskyplnou řemeslnou prací a pochází ze zjištění, že zkušenost je cennější, čím je umělejší. V období secese bychom mohli hovořit o kráse téměř narcistické: stejně jako Narcis, který vzplál láskou ke své vlastní podobě zrcadlící se na vodní hladině a promítal tak své vnitřní city na vnější objekt, v secesi se promítá vnitřní ideál krásy do vnějších forem předmětů, zmocňuje se jich a zaplavuje je svými lineárními ornamenty.33

2.2.1.1. Výroky popisující krásu žen a odsuzující ošklivost: - Aristoteles34: „Krása je větším doporučení, než jakýkoliv doporučující dopis.“ -Správná ženská krása, Baldesar Castiglione13, Dvořan, I, 78-89, 1513-1518: Neuvědomujeme si, oč je přitažlivější žena, která když už se líčí, líčí se jen docela nepatrně a skromně, takže málokdo to pozná, nežli ta, co si zmaluje obličej, až to vypadá, jako by na něm nosila masku, neopovažuje se zasmát, aby si nátěr nezničila, 30

Umberto Eco, Dějiny ošklivosti, Praha 2007, cit.. s. 15

31

Mrázková Daniela.: Příběh fotografie.. s. 33., in: Radomír Inek, Fotomontáž jako umělecká metoda, od kolorování po digitální fotografii (bakalářská práce), Brno 2008, cit. s.35

32

Dekadence-od pol. 19strol.-označení různých uměleckých proudů, vycházející z romantismu

33


34

Aristoteles-filosof vrcholného období řecké filosofie

15

nikdy nevyhlíží přirozeně, leda když se ráno obléká, kdežto celý zbytek dne je jako nehybná dřevěná socha …. A že se ze všech nejvíc líbí žena (pravda, ne ošklivá), na které každý jasně vidí, že nemá na sobě žádné šminky, není ani příliš bledá, ani příliš červená, ale má přirozenou barvu, jen občas se ze studu nebo rozpaků nevinně zardí, že si vlasy nezdobí ani nápadně nepřičesává, že se pohybuje volně a přirozeně a nedává najevo tu přepečlivou snahu být krásná…35

- V roce 1548 napsal Angolo Firenzuola, italský mnich a autor knihy Rozprava o ženské kráse: „Jakkoli je žena přitažlivá, jestliže nemá krásné vlasy, její krása je oloupena o všechen šarm a lesk .“36

- Pařížský umělecký kadeřník Croistat prohlásil, že počátkem 19.st. „byste nikdy na obraze nespatřili Evu, Venuši nebo Grácie s ostříhanými vlasy“. Milton zpodobnil Evu ve Ztraceném ráji se zlatými vlasy splývajícími v bohatých prstencích. Botticelliho a Tizianovy nahé postavy měly bohaté dlouhé vlasy a v dávné mytologii zpívala Lorelei na skále v Rýnu a tekuté zlato jejích vlasů vábilo lodníky ke smrti, pokud na ni pohlédli.37

2.2.2. Antropologický, genetický a vědecký pohled 2.2.2.1. Krása dítěte a probuzení mateřského citu Proces vnímání krásy je přirozený a ovlivňuje naše jednání více, než jsme si schopni uvědomit. Výzkum psycholožky Judith Langloisové dospěl k výsledku, že na obličeje, které vnímala převážná většina dospělých jako krásné, déle svůj zrak upírali i kojenci. Tento výsledek mluví proti tvrzení, že se vnímání krásy a vkus formuje dle působení okolní kultury a všeobecných ideálů dané společnosti. Není tomu tak, rodíme se s již hotovými měřítky. Bylo předloženo mnoho důkazů podporující toto tvrzení. Kojenci přichází na svět už s vrozenými dispozicemi vnímání okolního světa. Jejich pozornost upoutá spíše souměrnost než nesouměrnost, raději se dotýkají předmětů

35


36

Nancy Etcoff, Proč krása vládne světu, Praha 2002, cit.s.130

37


16

s hladkým povrchem než drsným. Novorozencovy preference jsou základem pro to, co budou upřednostňovat jako dospělí. Krása ovlivňuje i sílu citové vazby a ochranitelského pudu ve vztahu matky k dítěti. Pokud má kojenec pěkné zakulacené tvary, velké oči a vše, co u malých dětí shledáváme krásným a roztomilým, spustí tyto skutečnosti v matce silnou citovou vazbu a ochranitelský pud. Pokud dítě tyto správné tvary nemá a vypadá starší (děti z předčasných porodů nebo z rizikových těhotenství), nejsou tyto pudy v matce správně nastartovány. Neznamená to, že by dítě zanedbávaly, ale péče o ně jim nečiní takovou radost a rychleji se u nich projevují známky deprese a vyčerpání. V jedné studii týraných dětí, která byla provedena pod dohledem soudu v Kalifornii a Massachusetts, vyšlo najevo, že vysoký počet těchto týraných dětí nemělo roztomilé dětské rysy a nebyla vyvolána patřičná pečovatelská reakce. Pohnutky k týrání tedy nebyly vědomé, často si dotyčný trapitel neuvědomoval, co ho k takovému jednání vede. Proč tomu tak je? Můžeme si to vysvětlit na příkladu ze zvířecí říše. Samice věnují nejvíce péče a pozornosti těm nejsilnějším potomkům. Tento vrozený pud se u zvířat formuje pro větší pravděpodobnost úspěšnosti odchování silných a zdravých mláďat, které mají největší možnost přežití a nesou kvalitní genetický materiál. I u nás je toto chování hluboce zakořeněné. Psycholožka Janet Mannová prováděla výzkum u rodiček, které přivedly na svět dvojčata. Zjistila, že po osmi měsících po porodu matka začala viditelně upřednostňovat jedno z dvojčat. „Mannová dospěla k názoru, že matky mají vrozenou schopnost rozpoznat, které z dvojčat je spíše s to přežít, schopnost řízenou mechanismy, jež během evoluce maximalizovaly reprodukční schopnosti.“38 Na těchto dvou případech jsem chtěla demonstrovat skutečnost, že nás krása člověka ovládá více, než jsi jsme schopni uvědomit. Ať to spousta lidí odmítá nebo s tím nechce souhlasit, bohužel „čelíme světu, kde vzhled je jedním z nejdůležitějších, ale popíraných předsudků. Lidé rádi věří, že na vzhledu nezáleží. Nicméně každý pracovník marketingu ví, že obal a vzhled jsou stejně důležité jako obsah, ne-li důležitější. Vnímáme vzhled nikoli jako zdroj potěšení nebo hanby, ale jako pramen informací.“39 38

Nsncy Etcoff, Proč krása vládne světu, Praha 2002, cit.s.43

39

Nsncy Etcoff, Proč krása vládne světu, Praha 2002, cit.s.71

17

2.2.2.2. Výběr partnera Dalším případem, kdy hraje vzhled velkou roli, je výběr partnera. I v této oblasti jednáme na základě vrozených preferencí, volíme podle znaků plodnosti a zdraví. Protože jen zdravý člověk bude mít krásné rysy jako je krásná hladká pleť, zdravé vlasy atd. A právě tyto projevy zdraví a potažmo mládí a plodnosti bývají zvýrazňovány a naopak potlačovány jsou znaky stáří a nemoci. Muži (více či méně podvědomě) hledají mladé a zdravé partnerky a v souvislosti s tím se ženy pokouší zůstat věčně mladé a některé pro to neváhají učinit cokoliv. Statistiky uvádějí, že muži, kteří se rozvedou a pak znovu žení, si berou stále mladší a mladší ženy, tím vyjadřují snahu najít si maximálně plodnou ženu, nebo která tak alespoň vypadá. U mužů se tato selekce neprojevuje, muž je plodný celý život, spermie nestárnou spolu s mužem (jako je tomu u vajíček ženy), ale jsou neustále obměňovány. U muže není vzhled tím nejzásadnějším faktorem, pro mnohé ženy jsou důležitější kvality, např. schopnost zabezpečit rodinu. Krása je v tomto případě často bonusovým faktorem, ne však tím nejdůležitějším. Například postavení, sociální status a bohatství mohou vady na kráse kompenzovat. Je mnoho studií, které dokazují protěžování krásných lidí v běžném životě. Máme tendence krásným lidem odpouštět prohřešky, dostávají vyšší ohodnocení za stejně odvedenou práci, a pokud se budou ucházet o práci dva lidé s naprosto stejnou kvalifikací, z nichž bude jeden krásný a druhý ne, je nasnadě, koho zaměstnavatel pravděpodobně upřednostní.

2.2.2.3. Co je považováno za přitažlivé a proč? Jaký má vzhled vliv na hledání partnera? Jaké rysy a znaky jsou těmi přitažlivými? Jedním ze znaků mládí a pohlavní svěžesti je světlá pleť. Neurolog V.S. Ramachrandran přišel s objevem, že se světlá pleť vyvinula z několika důvodů. Na světlejší kůži se mnohem lépe zrcadlí zdravotní stav - případná nemoc je rychleji a snadněji rozpoznatelná. Také se na ní rychleji objevují známky stárnutí. Poslední vlastností je jasněji rozpoznatelný zájem o pohlavní styk (červenání, plnější rty sytější barvy). Dokonce v době ovulace se žena stává, vzhledem k dlouhodobému průměru, přitažlivější. Má to na svědomí změna hormonální hladiny. Pleť se stává světlejší a osová nesouměrnost těla se zmenšuje až o 30 %, nalévají se rty. Zajímavostí je, že již po

18

prvním těhotenství pleť ztmavne a už nikdy nebude zářit nedotčeným mládím. Z toho vyplývá, že žena po prvním dítěti již nebude vzhledově nikdy tak přitažlivá pro opačné pohlaví, jako tomu bylo před dítětem. Dle studie Douglase Jonese a Kim Hillové, která bude popsaná v následující kapitole, zjistíme, že máme jakýsi vrozený ideál krásného obrazu lidské tváře, který je u všech lidí na světě stejný. A které rysy shledáváme přitažlivými? Jsou to rysy, které představují mládí. U žen je to například drobnější spodní část obličeje a velké oči - tedy rysy odlišující ženu od muže a taktéž rysy více dětské. Byla provedena studie ověřující platnost této hypotézy. Dívky z obálek časopisu Vogue a Cosmopolitan také mají větší oči, menší nosy a plnější rty než průměrně krásné mladé ženy, a když jsou jejich obličeje zadány počítači, určí jejich věk mezi šest a sedm let.40 Tyto znaky ukazují na nízkou hladinu androgenů41 a vysokou hladinu estrogenů42. Když však začíná žena stárnout, začínají se její rysy podobat mužským a tehdy ztrácí na přitažlivosti Psycholog

Michaela

Cunningham zjistil,

že krásné asijské,

hispánské,

afrokaribské a bělošské ženy mají velké, široce otevřené oči, výrazné lícní kosti, malé nosy a plné rty.43

2.2.2.4. Průměrný, nadprůměrně přitažlivý obličej Nelze zde nezmínit člověka, který objevil ve svém oboru významnou metodu skládání obličejů, Francise Galtona. Tato technika se nazývá Kompoziční portréty a jsou to portréty, které vznikají vzájemným překrýváním transparentních snímků obličejů44 kdy vzniklá kompozice představuje jakýsi fiktivní obličej, do kterého přispívají svými rysy všechny původní obličeje. Zajímavostí je, jak na svoji metodu přišel. Galon totiž zkoumal portréty zločinců a chtěl objevit tvář, která by byla charakteristikou pro zkaženého člověka nízkých mravů. Začal tedy vytvářet kompoziční portrét z tváří zločinců. Jaké však bylo jeho překvapení, když se složená tvář stávala čím dál více přitažlivá. Galon byl výsledkem tak zklamán, 40


41

Androgeny- mužské pohlavní hormony

42

Estrogeny- ženské pohlavní hormony

43


44

Hubert Veselý, Fyzická přitažlivost lidského obličeje (bakalářská práce), Brno 2006, cit.s. 16

19

že již v tomto snažení nadále nepokračoval. Avšak jev, ke kterému dospěl (čím více obličejů spojíme a zprůměrujeme, tím více se stírají nevyváženosti a nedokonalosti jednotlivých obličejů a výsledná tvář je shledána velmi přitažlivou) položil základy pro další empirický výzkum. Proč vnímáme průměrné obličeje jako přitažlivé? Třeba nám v pochopení pomůže tento příklad: V přírodě často průměrné proporce znamenají dobré zdraví a hezký vzhled. Měření ptáků, kteří zahynuly v bouři, přineslo zjištění, že většina z nich měla příliš dlouhá, nebo příliš krátká křídla. Ti, kteří přežili měli průměrné rozpětí, jež jim umožňovalo lepší start i kontrolu letu.45 Z tohoto vyplývá, že průměrné proporce jsou v některých případech výhodnější.

+

=

Obr.č.5:Vytvoření průměrného obličeje ze dvou individuálních obličejů. Zdroj: Beautycheck (a), 14. 3. 2006. 46

2.2.2.5. Vlasy jako pohled do minulosti U žen jsou od nepaměti preferovány dlouhé vlasy. Není divu, zdravé vlasy odráží dokonale náš zdravotní stav a tím na nás prozrazují mnohé. Každý vlas je zásoben krví a tak je v něm ukládána informace o našem zdravotním stavu od prodělaných chorob až po látky a léčiva, které jsme užívali. Logicky pak čím delší vlasy, tím delší část našeho života mapují. Kůže se po nemoci obmění během relativně krátké doby, ale vlasy, pokud je neostříháme, si tyto informace nesou po celou dobu, co rostou na hlavě, dokud se celý vlasový porost neobmění.

45


46

Hubert Veselý, Fyzická přitažlivost lidského obličeje (bakalářská práce), Brno 2006, cit.s.19

20

2.2.2.6. Kůže Zdraví a potažmo krása se odráží také v pleti. Kůže je největším orgánem těla, je to hranice mezi nitrem a okolním světem. Je to právě pokožka, která pokud je zdravá, působí přitažlivě, ale bohužel v případě nemoci a stáří se tato skutečnost může rychle obrátit. Při svých úvahách o ošklivosti William Miller poznamenal, že: „Neexistuje nic podobného nezdravé kůži, ve skutečnosti je to kůže, která nás dělá ošklivými nebo obludnými...“47

2.2.2.7. Vyvození závěrů z vědeckého pohledu problematiku přitažlivosti Na předchozích argumentech podložených mnoha výzkumy jsme se dozvěděli, že krása není pouhým nahodilým prvkem, který je bezděčně přírodou přidělován, nýbrž je znakem zdravého a silného jedince. Určité znaky jsou zárukou vhodného genetického materiálu, toto bylo ověřováno v průběhu celého vývoje, a proto je v nás tato skutečnost velmi hluboce zakořeněna. Proto je její podvědomé upřednostňování pochopitelné. Bez ohledu na módní výstřelky každá kultura vnímá velké oči, malý nos, buclaté tváře a dobré končetiny malých dětí jako krásné. Všem mužům a ženám se líbí husté dlouhé vlasy, čistá jemná pleť, ženský štíhlý pas a mužské vypracované svaly. Krása je jedním ze způsobů, kterým se život stará o svoje pokračování, a láska ke kráse je hluboce zakořeněná v naší biologii.48

2.2.2.8. Vnímání krásných lidí Mnoho výzkumů potvrdilo to, že krásní a přitažliví lidé mají v mnohém dveře otevřené. Jsou to právě oni, kdo mají větší pravděpodobnost zaujmout opačné pohlaví, jejich činy jsou nadhodnocovány, v zaměstnání dostávají lepší ohodnocení... Mnoho lidí tvrdí, že je naše nitro důležitější než vzhled schránky. Ano, to dozajista je, o tom nechci polemizovat, ale naše vrozené preference jsou velmi silně zakořeněné z pohledu psychologického i antropologického. Mnohdy se nedokážeme řídit zdravým rozumem, naše chování je ovlivněno pudy. Tento fakt si většinou plně neuvědomujeme, ale výzkumy potvrdily, že tomu tak je. Z genetického hlediska byl tento proces v průběhu tisíciletí velmi důležitý pro zachování rodu. Po celý vývoj lidstva člověk zápasil s nemocemi, s hladomorem, parazity atp. Moderní společnost, kde 47


48


21

tyto hrozby už nejsou tak silné, trvá relativně krátkou dobu a desetitisíce let vývoje se nedá smazat desítkami let relativního dostatku a větší zdravotní a preventivní péče eliminující hrozby onemocnění.

2.2.3. Kamufláže a zvýrazňující prvky v reálném světě „Šaty jsou společenskou úmluvou, make-up je uzamykač našich tajných nadějí a strachů.49“ Kennedy Fraser50 Ve starém Římě napsal básník Martial: „Jste snůškou lží. Zatímco dlíte v Římě, vaše vlasy rostou na mělčinách Rýnu; v noci, když odkládáte své hedvábné róby, odkládáte i ostré zuby; a dvě třetiny vaší bytosti jsou uschovány pro noční temnotu... A tak může muž říci, miluji vás, protože vy nejste tím, co miluje, a nikdo nemiluje to, čím jste.“51 V minulé kapitole jsem se zmiňovala o tom, co obecně shledáváme v lidské tváři přitažlivé, a z jakého důvodu. Tyto znaky přitažlivosti se snažíme zvýraznit, pokoušíme si udržet známky zdraví a mladosti. Ženy používají rtěnky pro plnější a červenější rty, jež jsou důkazem vysoké hladiny ženského hormonu, zvýrazňují si oči tak, aby se zdály větší, protože i to je určitý rys mládí. Jak již bylo výše zmíněno, u žen se postupem věku zvýrazňují rysy, které jsou kvalifikovány jako mužské. Žena jakéhokoli věku s malýma očima, poměrně širokým nosem a širokými, tenkými rty bude vždy vypadat starší a nebude nijak zvlášť přitažlivá. Vypadat žensky znamená vypadat mladě. Někteří vědci se domnívají, že naše detektory krásy jsou ve skutečnosti detektory pro kombinaci mládí a ženskosti.52 Tato skutečnost je klíčovým důvodem, proč je prodej kosmetiky na celém světě tak úspěšný. Ženy podvědomě ví, co je žádané, a snaží se tohoto stavu dosáhnout či se mu alespoň co nejvíce přiblížit. Zakryje se nežádoucí, podpoří a zvýrazní se žádoucí. To jsou „pomocné zbraně“ žen. Bylo tomu tak od dob faraónů, je tomu tak nyní a dozajista tomu tak bude i v budoucnu. V současné době je v kosmetice trend co nejvíce se přiblížit přirozeně dokonalé a zdravé kráse. Zkrášlující přípravky jsou čím dál více rafinované, aby nebylo znát, zdali se kráse pomohlo či zda je přirozená. Aby efekt fungoval, musí být přesvědčivý. 49


50

Kennedy Fraser- nar.1948, americký esejista a módní publicista

51


52


22

2.2.4. Pohádky a archetypální zobrazování dobra a zla Položme si otázku, jak je zobrazováno zlo a dobro v pohádkách? V drtivé většině bývají dobré a milé bytosti mladé, krásné a v případě postavy ženského pohlaví se nezřídka objevuje prototyp něžné zlatovlasé dívky s útlým pasem, na které se objevují všechny ideály krásy, které jsme si již popsali. Naopak zlo je téměř vždy zobrazováno jako ošklivé, tmavé, staré, zohyzděné. Spojení krásy s dobrem a ošklivosti s pokřivenými vlastnostmi je v nás, jak jsme si již řekli, zakořeněno od antických dob. Vzpomeňme si na Popelku, jak ji ve spojitosti s tímto vnímáním klasicky vyobrazily Disneyho pohádky: je to krásná dívka s plavými vlasy a modrýma očima, kdežto její zlé sestry a nevlastní matka mají vlasy tmavé. Jednou z mála kladných hrdinek disneyovského pojetí s černými vlasy byla Sněhurka. Avšak po podrobnějším prozkoumání jejího vzhledu zjistíme, že ostatní atributy krásy byly zachovány - bílá pleť, rudé klenuté rty, velké oči, útlý pas. Toto typické zobrazování dobra a zla v pohádkách zrcadlí naše hluboké zakořenění, jenž se formuje už od dětství. Zlobivým dětem říkáme: Jsi ošklivý chlapec, ošklivá holka. Zmíněné stereotypy provázející duševní růst člověka ovlivňují naše myšlení i v dospělosti. Rovněž na tomto jevu si vysvětluji to, proč jsou krásní lidé považováni za důvěryhodnější a na jejich prohřešky není nazíráno tak přísně jako u běžné populace, natož u ošklivého člověka.

2.2.5.. Lidská krása v médiích Atraktivita tváře má nezanedbatelnou úlohu v reklamách, které se zaměřují na celého člověka a jeho životní styl (v podstatě dnes v celé šíři možných druhů sortimentu).53 Lidská potřeba je popisována jako stav pociťovaného nedostatku54. Ideál krásy, který nám denně ukazují média, odráží naše skutečné touhy po kráse a mládí. Ano, tento obraz člověka je značně nadsazen a posunut do nereálné sféry, ale pokud by se tyto ideální vize daly jenom trochu realizovat, sáhlo by po takové možnosti většina lidí… Lidská potřeba vidět nedosažitelnou dokonalost je přirozená. Člověk potřebuje mít cíle,

53

Vilém Švec, Lidská tvář jako estetický objekt (nedokončená disertační práce), 2004, cit.s.48

54

Jana Pevná, Psychologická analýza marketingu firmy Dove (bakalářská práce), Znojmo 2010, cit.s.8

23

ale ty by měly být teoreticky dosažitelné. Ale pokud bychom dosáhly onoho cíle, budeme spokojeni? Nebo si najdeme něco jiného, za čím se budeme hnát? Reklama vždy vytvářela obraz bezchybného světa. Zde bych připomněla Platónův svět idejí, kde je vše dokonalé (viz str. 5); právě tato jeho idea ve skutečnosti vystihuje dnešní idealizovaný svět médií a reklam, kde není nedokonalostí. „Vejděte do nejlepšího světa, do ráje na zemi, do království štěstí, zaručeného úspěchu a věčné mladosti.“, říká Oliviero Toscani (*1942), jeden z největších a zároveň nejvíce šokujících tvůrců současné reklamy a pokračuje: „V tomto zázračném světě je obloha vždy modrá, zářivou zeleň listí nespláchne kyselý déšť, růžovoučkou pleť děvčat neposkvrní jediný vřídek a na naleštěné karoserie limuzín ani škrábaneček.“ Opravdu tak nějak dnes vypadá reklama. A vypadala copak někdy jinak?55 Kanadský filozof Marshall McLuhan ve své knize „Jak rozumět médiím“, formuloval posléze často citovanou myšlenku, podle níž "médium je poselství". Jak dále vysvětluje, měl tím na mysli, že: „médiu bez ohledu na nabízený obsah samo svým charakterem vypovídá o společnosti, v níž operuje, a o lidech, kteří si je osvojili a používají je.56 Mnoho lidí obviňuje média a reklamu z vytváření umělého ideálu krásy a z formování a posunování lidských preferencí do nepatřičných oblastí. I tento výrok lze vyvrátit. Antropologové Dougles Jones a Kim Hillová prováděli výzkum, který sledoval to, jak je krása posuzována v různých oblastech světa. Výzkum byl mimo jiné aplikován v izolovaných indiánských kmenech – tedy u lidí, na které nemohou mít média žádný vliv. A byly zjištěny zajímavé výsledky: tito lidé z předložených příkladů volili jako atraktivní právě ty tváře, které i lidé z jiných kultur shledávali přitažlivými. Je to zřejmý důkaz toho, že obraz dokonalosti máme v sobě nějakým způsobem zakódován. Média tedy nevytváří nová měřítka krásy, pouze přesně dešifrují kritéria krásy nám vrozené.

55

Vilém Švec, Lidská tvář jako estetický objekt (nedokončená disertační práce), 2004, cit.s.61

56

Jan Jirák, O účincích médií, http://clanky.rvp.cz/clanek/c/Z/246/o-ucincich-medii.html/, vyhledáno 20.3.2011

24

2.2.5.1. Kampaň za skutečnou krásu značky Dove Myslím, že je v obecné známosti zajímavý marketingový krok kosmetické firmy Dove, která v roce 2006 přišla s projektem Kampaň za skutečnou krásu. Tento projekt měl za úkol demonstrovat, že i „obyčejná“ žena může být krásná, a poukázat na nadsazenou dokonalost v reklamách. Nejzajímavějším spotem se zdál být Evolution, kde je do ateliéru přivedena naprosto běžná žena s problematickou pletí. Žena se usadí, je na ni namířeno silné osvětlení a je svěřena týmu odborníků. Je názorně demonstrováno, jak správným nalíčením a stylingem vlasů můžeme „klamat“ okolí svoji „dokonalostí“. Posléze je žena vyfocena a její je portrét přetvářen zručným grafikem, který zvětší oči a rty, prodlouží krk a provede další úpravy. Konečný produkt (záměrně nemluvím o ženě) je v podstatě nereálnou bytostí. Tento projekt jasně demonstroval, jak zásadně se může změnit podoba člověka zásahem několika odborníků. Fotografie v časopisech tedy nevypovídají o dokonalosti fotografovaného člověka, ale o zkušenostech grafika. Chtěla bych podotknout, že tento počin je velmi blízký mé vlastní demonstraci proměny portrétní fotografie. Avšak je tu zásadní rozdíl: v případě projektu Evolution byla v konečné fázi vytvořena nereálná bytost, bylo přistoupeno i k takovým změnám, jako je manipulace s objemy a tvarem. V mé práci je naopak pracováno s konkrétním člověkem, jehož výsledný portrét je dokonalým obrazem jeho samotného, není prováděna manipulace s objemy a tvarem, pouze dokresluje. Dalo by se říci, že jsem se pokusila o dokonalou esenci konkrétního jedince, o jeho alter ego.

6.

Obr. č. 6.: proměna ženy ve videu Evolution od Dove Zdroj: http://susannekober.wordpress.com/2010/10/29/2354/

25

Dále bylo v projektu Dove vybráno několik českých žen, jejichž fotografie byly upraveny ve dvou krocích. Výsledkem bylo tak výrazné potlačení (domnělých) nedokonalostí, že byly fotografované dámy změněny k nepoznání. Tato část kampaně byla z mého pohledu zainteresovaného člověka velmi nezdařilá, mám na mysli především kvalitu práce grafika. Nejen, že nesmyslně změnil nádhernou zrzku v neosobní tmavovlásku (nemyslím si, že by vlasy ohnivé barvy, navíc úžasně dlouhé a vlnité, byly vnímány jako nedokonalost!), ale u některých zúčastněných přetvořil jejich proporce do takové míry, že výsledek dokonce ani neodpovídá lidské anatomii. Například krásné ženě světlejších vlasů s větším nosem kromě očekávaného zmenšení dominanty obličeje nesmyslně transformoval účes do podivné helmy tmavší barvy (v rozporu s tím faktem, že světlejší vlasy bývají shledávány přitažlivějšími). (obrázky 7-9) Mám dokonce dojem řízeného vytvoření si „vlastního“ názoru pozorovatele i zainteresovaného, tedy záměrně ne zcela vydařené proměny, aby divák vždy ohodnotil výchozí fotografii jako lepší a osobitější a tím byl splněn záměr kampaně.

7.

8.

26

9.

Obr. č. 7.,8. a 9.: digitální proměna českých žen v rámci Kampaně za skutečnou krásu značky Dove zdroj: http://topy.blog.cz/0612/dove-kampan-za-skutecnou-krasu

Další videoklipy se zaměřovaly na stáří (pro Age), na kůži (Musíte mít kůži), na plnější postavu. Cílem videa Musíte mít kůži bylo ukázat, že stará žena je krásná i přes vrásky, že pleť nemusí být nutně bez jakékoliv poskvrny, ale může mít jizvy, pihy, vrásky a podobně, a přesto to neubírá ženě na kráse. Ve spotech však nebyly ukazovány běžné ženy vlastníci ony „vady“ na kráse, ale dámy velmi pečlivě vybrané, takové, na kterých se stáří podepsalo méně výrazně. Ženy vystupující ve spotu jsou okouzlující a mají krásné rysy ve tváři. Skutečně ošklivého nebo nedokonalého člověka spoty nezobrazují, ani by nemohly, jelikož by tak záměr nutně nesklidil úspěch, ale všeobecné znechucení. Vytváří však (opět) nadsazený mediální obraz „nedokonalého člověka“. Neposunuje právě tímto hranice ještě dál a daleko plíživějším způsobem? Vždyť mottem reklamy je zobrazení běžných průměrných žen a ty, které takové nejsou (které například ve vyšším věku nevypadají jako ženy ve spotu pro-age), v sobě budou nadále pěstovat myšlenku, že jsou ošklivější než je „normální“. Dalším faktem vypovídajícím v neprospěch firmy Dove, je skutečnost, že je součástí velkého koncernu Unilever, který například v reklamách na AXE57 záměrně produkuje zmiňované nereálné ideály, což nepůsobí příliš důvěryhodným dojmem. Tím je celá Kampaň za skutečnou krásu posunuta do jiného kontextu; jde jen o velmi chytře zvolenou reklamu. Tento tah by se dal nazvat pouhým populismem, lhaním médií v otázce dokonalosti.

57

AXE- značka kosmetiky vyrábějící deodoranty apod.

27

Neinformovaný člověk většinou není schopen prohlédnout chytrý záměr reklamy tvářící se, že naslouchá názorům lidí a že chce ukazovat pravou tvář člověka v reklamě. V roce 2011 není na stránkách Dove téměř žádná známka o existenci této kampaně, naopak jsou plné vyretušovaných fotografií. Jediným artefaktem komentované kampaně je video Evolution jako poslední fragment, který je pouhou vzpomínkou na zajímavý reklamní počin. Proč vše skončilo bez významnějších změn v mediálním a reklamním prostředí, když se v počátku zdál být tento projekt úspěšný? Firma Dove vytěžila z momentálního úspěchu a posléze celá záležitost vyšuměla do ztracena. Žádný převrat v reklamním prostředí se nekonal. Dalším důvodem může být vlna kritiky, která prohlédla jistou falešnost kampaně.

2.3. Retuš 2.3.1. Retuš - kdy a jak to všechno začalo Kdo by si myslel, že je retušování fotografií výdobytkem digitální fotografie, ten by byl asi velice překvapen. Ona totiž retuš vznikla záhy poté, co se rozšířila klasická fotografie a zejména fotografie portrétní. Technický vývoj kvality fotografie šel ruku v ruce se zdokonalováním možností „vylepšovat“ zachycenou realitu, takže se od počátků fotografie retušovalo ostošest, i když šlo jen o maličkosti, jako byla úprava ofiny, dotažení kníru a podobně. 58 Záhy spatřil světlo světa vynikající nástroj na retušování, air brush nazývaný také americká retuš. Jde o nástroj, který pod tlakem rozstřikuje barvu pomocí malé pistole velikosti a vzhledu pera. Touto metodou se dá velmi dobře docílit různých polotónů a vysokého dojmu reálného obrazu. Air brush byl pro retuš v pre-digitální éře dokonalým a nepostradatelným nástrojem. Ukázalo se, že mnoho fotografií úředníků ze Stalinova vládního systému bylo retuší upraveno a často na nich nebyla osoba k poznání. Poukazovalo to rozdíl mezi skutečným a vyumělkovaným stavem. Termín “vyretušovat” nebo “vyretušovaná fotka”

58

Václava Blahovcová, Ženy bez retuší-podívejte se jak fotky lžou, Vlasta, http://vlasta.atlas.centrum.cz/tema-tydne/2010/10/12/clanky/zeny-bez-retusi-podivejte-se-jak-fotky-lzou/, vyhledáno 3.2.2011

28

byl často aplikován v pejorativním smyslu, kdy měl popisovat představy o nerealistické ženské dokonalosti a byl zvláště používaný na obrazy v časopisu Playboy.59 K úspěšnému uplatnění této metody retuše stačily jen negativy, temná komora, jistá ruka a pevné nervy. Dnes toho není zapotřebí, moderní technologie zvládnou proměnu čehokoli v něco jiného velmi snadno.60 V dobách analogové fotografie byla retuš a jiné manipulace daleko náročnější na provedení a retušér nemohl dosáhnout toho, co je možné dnes, v době digitální fotografie. Ano, to je zajisté pravda, ale my sledujeme vývoj a tendence k tomuto zkrášlování. Kdyby v době klasické fotografie existoval způsob, jak retušovat efektivněji, dokonaleji a rychleji, s téměř stoprocentní jistotou můžeme říct, že by byl využit.

2.3.2. Odmítání retuše Jak jsem již zmínila, reakce široké veřejnosti na retuš bývají bouřlivé a většinou ji lidé (především v konfrontaci s médii) odsuzují a zavrhují. Byly dokonce vzneseny návrhy na označování fotografií, které jsou digitálně vylepšovány a tedy fotografie neukazují realitu. Nedávno byla v Británii provedena anketa na toto téma a drtivá většina respondentů souhlasila. Toto je velmi zajímavý nápad, ovšem jsou zde úskalí: kde by byla stanovena hranice, která určí, co je přípustná úprava a co už musí být označováno jako manipulace se skutečností. Úprava barevnosti fotografie? Změna kontrastu? Odstranění červených očí? Správným stáhnutím saturace61 červené barvy dosáhneme potlačení zarudlých pupínků na tváři, ač jsme retuš v pravém slova smyslu neprovedli. Pokud by měly být uznány veškeré fotografie, do kterých bylo jakkoliv zasaženo postprocesem, bylo by na světě pramálo fotografií, které by nenesly označení svědčící o tom, že s ní bylo manipulováno. A pokud by k tomuto opravdu došlo, pak by ony nálepky neměly žádný smysl: měla by je fotografie s jemným doladěním barev a kontrastu i fotografie změněná opravdu markantně.

59

L. Škrip, Historie americké retuše, Maluj, http://www.maluj.eu/?p=1191., vyhledáno 13.2.2011

60 Václava Blahovcová, Ženy bez retuší-podívejte se jak fotky lžou, Vlasta, http://vlasta.atlas.centrum.cz/tema-tydne/2010/10/12/clanky/zeny-bez-retusi-podivejte-se-jak-fotky-lzou/, vyhledáno 3.2.2011 61

Saturace- sytost barev

29

2.3.3. Proč je retuš odmítána Častým důvodem, který je při zavrhování retuše udáván, jsou různé psychické poruchy vyvolané neustálým srovnáváním sebe samého s nedosažitelnou dokonalostí prezentovanou médii. Zmiňované poruchy příjmu potravy mnohdy těsně souvisí s nespokojeností s vlastním vzhledem, v extrémním případě vše přerůstá v nemoc zvanou dismorfopatie62. Do jisté míry jsou tyto argumenty pochopitelné. Ale zmínila bych krásný citát od Eleanor Roosveltové: „Nikdo vám nemůže připravit peklo na zemi bez vašeho souhlasu.“63 Naše krása, jak ji posuzují ostatní, nám může pomoci v sociálních vztazích, ale neovlivňuje naši sebeúctu. Dokonce i když si ostatní myslí, že jsme nádherní, my s tím nemusíme souhlasit, protože se srovnáváme s lidmi ještě krásnějšími. A naše krása, jak ji vidíme my, velmi ovlivňuje naše sebevědomí. Ed Diener uvažoval, že je „pravděpodobné, že šťastnější lidé mají sklon vnímat sebe samé jako atraktivnější, než byli hodnoceni obecně.“ Šťastnější jedinci také vylepšují svůj zjev hezkým oblečením, make-upem, šperky atd. a tím dosahují maximálních výsledků.64 Camille Pagliaová, mluvčí na Massachusetts Institute of Technology, toto přemýšlení zavrhuje: „Necítím se menší, protože se nalézám v přítomnosti krásné osoby. Nevykřikuji: Oh já nikdy nebudu tak krásná! Vždyť je to směšné! … Když muž vyniká ve sportu nebo ve fotbale, taky nevykřikujeme: Oh, já nikdy nebudu tak rychlý, nikdy nebudu tak silný! Když se lidé dívají na Michelangelova Davida, chtějí pak spáchat sebevraždu? Ne. Chápete, co tím myslím?“65 Obviňovat média, že za veškeré problémy psychického rázu je z velké části zodpovědná prezentace nereálně dokonalých bytostí, je hodně nadnesená. Ano, samozřejmě tento fakt citlivějšímu, vnitřně nespokojenému člověku nepomůže, ale média nejsou jedinou prapříčinou. Je to nitro každého z nás a schopnost vyrovnat se s reakcemi okolí. Záleží na naší osobnosti, na výchově, na reakcích bezprostředního okolí, umění vnímat reálný svět kolem sebe a nepřirovnávat se k idealizovanému světu médií.

62

Dismorfopatie- chorobně negativní vztah k vlastnímu vzhledu

63


64

Nancy Etcoff, Proč krása vládne světu, Praha 2002, cit.s.95-96

65


30

Běžný člověk, který se sice dá svým vzhledem jen stěží přirovnat k dokonalému obrazu člověka, ale který je vnitřně sám se sebou vyrovnán, vystupuje přirozeně a sebejistě. Pokud skrývá určité kouzlo osobnosti, může okolí i tento průměrný člověk připadat úžasný a přitažlivý. Tím jsme se dostali zpět na začátek: co je krásné, je i dobré, vnitřní krása se na povrch prodere, ale není projevena pouhým vzhledem, to je jen jedna část celého působení jedince - jsou zde i gesta, úsměv, bezprostřednost, inteligence a tím vším vzbuzené sympatie.

2.3.4. Obhajoby retuše Co lez digitálně vylepšit na portrétních fotografiích? Zvýrazňují se oči, přidává se do nich lesk, vlasy se digitálně prozáří, zuby vybělí. Po zásahu zkušeného retušéra se pleť zdá zdravější, mizí lokální nedokonalosti, vrásky a pupínky a pleť se opticky vypíná. Opět docházíme k faktu (stejně jako tomu bylo u kosmetiky a dalších umělých počinů snažících se přiblížit vzhledu ideálu), že se vylepšují a podporují ty vlastnosti, které považujeme za krásné, a naopak potlačujeme nepřitažlivé. Pokud se digitální zásahy provedou citlivě, bude výsledek velice podobný tomu, jakého by se dosáhlo, kdyby portrétovanou nalíčila vizážistka. Ale mnohdy je tento postup rychlejší a levnější, jelikož se na procesu focení nemusí podílet tolik lidí. Pravda, někdo může namítnout, že make-up je změna prováděná v reálném světě, kdežto retuš je virtuální. Ale pak je nutno zohlednit i to, že make-up zakryje tvář celou, tedy že celý povrch kůže obličeje není reálný, ale vyumělkovaný (při jemné retuši je prakticky celý povrch pleti reálný, pouze lokální nedokonalosti jsou zrušeny).

2.3.4.1. Idealizace je přirozená Sklony k idealizaci portrétů existovaly vždy. V celé historii umění bychom našli mnoho příkladů idealizace, pokaždé se na obraze projevoval ať už kladný či záporný citový vztah k portrétovanému. Vzpomeňme si na idealizované portréty milovaných manželek a milenek umělců, kteří je stylizovali do podoby Venuší, Madon, Grácií… Ale také na Goyovi portréty šlechtické rodiny Carlose IV., kde lze z obrazu cítit pohrdání, zesměšnění. Zobrazil je jako ješitné a průměrné a ani nádherné šaty, šperky a majestátní pózy nic nezakrývají, právě naopak, zdůrazňují jejich malost.

31

V nejextrémnější formě byly obrazy tak idealizovány, že se jen vzdáleně podobaly živým modelům. Portrét královny Alžběty I. ze 16. století představuje její tvář coby, neproniknutelnou a neposkvrněnou masku.“66 Ve středověku vznikaly portréty velmi zřídka a spíše až v pozdní gotice. Vyobrazení významných žijících osobností, například panovníků, jsou (podobně jako středověká vyobrazení světců) idealizovaná a nezakládají se na skutečné podobě zobrazeného.Proto nelze v tomto období mluvit o portrétu, ale pouze o postupně narůstajících portrétních rysech zobrazení.67 V životě je tomu velice podobně - lidi, které známe a chováme k nim sympatie, vidíme jinak než naprosto neznámé osoby. Máme sklon si nejlepší přátele idealizovat; promítáme si jejich nitro, tak jak jej známe, na jejich vzhled. Já sama znám pár jedinců, nutno podotknout velmi empatických, kterým jejich schopnost vnímání nitra člověka kladně ovlivňuje pohled na osoby blízké. Vidí je pak v idealizované podobě a nevnímají jejich vady na kráse. V jisté míře tuto zkušenost prožilo mnoho lidí, například v zamilovanosti máme sklon vnímat partnera jako dokonalého. Vidíme jen klady a to krásné, ať už se jedná o fyzický vzhled či o vnitřní kvality. Tento model chování funguje i naopak; pokud k někomu chováme zášť, projeví se to na nazírání oné osoby a to i v případě, pokud je onen člověk krásný. Vzpomeňme si na zášť a závist mezi ženami: pokud vypadá jiná žena dobře a je to osoba neoblíbená či neznámá, „vysvětluje“ se její pěkný vzhled make-upem, plastikami, photoshopem ap. a jsou ji přiřazovány vlastnosti jako hloupá, pokrytecká, vypočítavá či pojmenování: mrcha, zlatokopka… Pokud je takto nazíráno na krásné osoby, které nemáme v oblibě, jak potom hodnotíme ty nehezké, zohyzděné nemocí nebo s nadváhou? Máme tendence jim dávat vinu a zodpovědnost za to, že tak vypadají, máme sklony je podceňovat, připisovat jim nižší inteligenci.

2.3.4.2. Pohled zblízka Moderní technologie s možností obrovského rozlišení fotografie nám umožňuje zachytit člověka do tak obrovských podrobností, jaké nemáme v běžném životě šanci zahlédnout, najednou jsou nám odkryty takové detaily jako póry a chloupky. Když k tomu přičteme skutečnost, že je fotografie obrazem statickým, poskytujícím 66


67

Wikipedie, Portrét, http://cs.wikipedia.org/wiki/Portr%C3%A9t, vyhledání: 5.2.2011

32

pozorovateli velký prostor na prozkoumání všech detailů, dostáváme se do situace, kdy odhalujeme příliš velkou část své intimity. Fotografie v tomto případě není realistická, ale hyperrealistická – tedy překračující schopnost zachycení detailu okem, zobrazení detailů za hranicí našeho vnímání. Každá pleť, i ta sebedokonalejší, vypadá po zvětšení fotografie ve vysokém rozlišení a detailním ohledání méně dokonale. Proto se musí technická dokonalost umožňující vykreslit sebemenší detail v určitých případech potlačit. Ale toto bych nenazývala klamáním diváka, nýbrž přiblížením se realistickému vzhledu člověka. Představte si, že by se v reklamách zaměřených na kosmetiku vyfotografoval detail tváře ženy s dokonalou pletí, který by byl ve své reálné podobě prezentován a zobrazen v měřítku větším než je lidským okem spatřitelné. Myslíte, že by kosmetické firmy s takovou prezentací uspěly?

2.3.4.3. Potřebujeme vzhlížet k pokřivenému ideálu? Kdo tvrdí, že nechce být krásným, lže. Většina lidí však po tom touží skrytě, protože se za to stydí. Vždyť se přece veřejně hlásá, že pravá krása není určena vzhledem, ale nachází se v nitru člověka. Potažmo převážná část nezasvěcené populace, která nemá přístup k privilegiu dokonalého obrazu sebe sama pomocí fotografie popostrčené k dokonalosti šikovným retušérem, požaduje, aby tváře v časopisech patřily průměrně hezkým lidem a nebyly retušované. Ovšem podobné názory většiny lidí už byly výše vyvráceny. Lidé v sobě mají při řešení této problematiky rozpor mezi vědomím a podvědomím. Vědomí žádá pravdu, nedokonalost, zrušení nereálných ideálů, podvědomí si žádá bezchybnost. Bohužel podvědomí, jak jsme již dostatečně popsali, má vyšší dopad na jednání člověka. Rovněž to ukazuje na vnitřní nevyrovnanost vůči svému vzhledu a nižší sebevědomí. Potřebujeme vzhlížet k dokonalému a nedokonalost odmítáme, jak v médiích, tak v reálném životě. Pokud se odklon od ideálu zobrazí ve své čiré podobě, vyvolává pohoršení a nelibost. Vzpomeňme si na nedávno zesnulou modelku Isabelle Caro (zemřela dne 17. 11. 2010), která trpěla mentální anorexií a v rámci boje proti této nemoci se v kampani No anorexia nechala nafotit nahá, aby odhalila kritické následky nemoci na svém těle. Tyto fotografie pak ve formě billboardu přibližovaly krutou skutečnost nemocných běžným

33

lidem. Vzbudily zájem, obdiv, úžas, odpor i nesouhlas s prezentováním těla v tomto stavu. Objevily se i názory, že je naprosto nevhodné takové tělo veřejně ukazovat. Zde jeden komentář z diskuze ve článku, který informoval o její smrti a připomínal i onu kampaň: „Neměla žádnou soudnost, nechat se fotit v tomhle stavu je nechutné, na zvracení. A my snad můžeme za to, že je tahle suchá větev hnusná?? Ale i takhle se vydělávají prachy“68

10.

Obr.č.10: Isabele Caro na billboardu zaměřeným proti anorexii, Miláno, kampaň nafotil fotograf Oliviero Toscani. Zdroj: http://angolonero.blogosfere.it/2009/05/isabelle-caro-la-ragazza-che-nonvoleva-crescere-di-ida-ferrari.html

68

Revue, Zemřela modelka Isabelle Caro známá z billboardů proti anorexii, http://revue.idnes.cz/zemrelamodelka-isabelle-caro- znama-z-billboardu-proti-anorexii-pw3, vyhledáno 5.1.2011

34

2.3.4.4. Proměnlivá pleť Pleť nemá stále stejný vzhled, mění se v závislosti na změně hormonální hladiny, různí se, když jsme vzrušení, mění se také v závislosti na zdravotním stavu. A dle Murphyho zákonu schválnosti většinou vyplouvají nežádoucí změny na povrch v nejméně vhodnou dobu. Před focením na občanský průkaz se na rtu objeví nepříjemný opar, před svatbou má nevěsta kvůli nervozitě a nevyspání kruhy pod očima a mohli bychom pokračovat do nekonečna. Musíme si uvědomit, že běžně člověk takto nevypadá, že jsou to změny přechodné, ale pro fotografický záznam krajně nepříjemné. Nikdo nechce při prohlížení svatebních fotek vzpomínat na probdělou noc a proto se přistoupí k retuši. Jak jsme si řekli, pleť je proměnlivá, přičemž je však důležitý její dlouhodobější průměrný stav, podle něhož je třeba se řídit. V tomto případě mě napadlo zajímavé přirovnání z oblasti fotografie. Pokud chcete vyfotit prostor, kde se pohybují lidé, bez nich, jde to učinit následujícím způsobem: postavíte si fotoaparát na stativ a nastavíte expozici tak, abyste měli co nejvíce zavřenou clonu, co nejdelší rychlost závěrky, co nejnižší citlivost čipu, popřípadě doplnit šedý filtr, který uměle dodá další clonová čísla. Poté vyfotíme scénu. Tím, že je čas dlouhý, všechny pohybující se předměty zmizí (nestihnou se neexponovat) a vznikne dojem prázdného, vylidněného prostoru. Statické části byly dokonale zachyceny, pohyblivé nejsou naopak zobrazeny vůbec. Žena chce být na fotografii zachycena v co nejdokonalejší podobě. Tento stav nastává v období ovulace. V této době má plnější rty sytější barvy, světlejší pleť, růžovější tváře a asymetričnost klesá až o 30 %. Samozřejmě ne všechny fotografie jsou pořízeny v tomto stavu osobnostního maxima – retuš může dotyčnou osobu přiblížit k podobě v době její největší přitažlivosti.

2.3.4.5. Projekce empatického vnímání na vzhled Při správné volbě míry retuše může být podoba člověka na výsledné fotografii blíže našemu způsobu vnímání oné osoby. Empatické vnímání či vztah k člověku ovlivňuje osobní náhled na něj a tím se i vnímání jeho reálné podoby idealizuje (viz výše popsaný jev zamilovanosti). Pokud bychom vzhled fotografovaného prezentovali v nezměněné podobě tak, jak ho technika zachytila, mohlo by dojít k tomu, že budeme subjektivně dotyčného považovat za ne tak krásného jako je ve skutečnosti. Jistě se každý setkal s tím, že na fotografii vypadá méně dobře, než sám sebe ve skutečnosti

35

vnímá. Někdy technika a neznalost problematiky portrétní fotografie portrétovanému uškodí. Je nutné brát v potaz i fakt, že v běžném životě vnímáme člověka v kontextu s jeho pohyby, gestikulací, vůní atp. a o to vše je fotografie ochuzena. Dá se říci, že je to podoba vytržená z kontextu. Přirovnala bych to ke snaze malíře zachytit smyslové prožitky, jako jsou barvy, zvuky, vůně, chutě ... zachytit pocit, dojem. Zde připomeneme impresionistické malíře, jejichž způsob zobrazování světa by se dal k této problematice přirovnat.

36

3. PRAKTICKÁ ČÁST: „Krása je v očích toho, kdo se dívá“ Oscar Wilde Tento citát jsem si propůjčila k pojmenování mé diplomové práce. Ač se dle všech výše popsaných způsobů vnímání krásy může zdát, že Wildeova myšlenka není zcela pravdivá, jelikož je krása a její vnímání podmíněna určitými poměry, tvary a rozměry, které ve správném složení působí přitažlivě, je i faktor osobního pohledu důležitý. Vrozené preference nás sice ovlivňují, ale během života se můžeme naučit vnímat krásu i jinde, než je nám předurčeno. Vidíme tedy, že subjektivní faktor není zanedbatelný. V mojí práci se zřetelně projevuje osobní pohled na člověka. Dle svého mínění postupně ve fotografiích upravuji to, co se podle mého subjektivního názoru zdá tomu určitému obličeji nelichotící. Krása v mém oku tedy zásadně ovlivňuje celou proměnu.

3.1. Proč jen ženy? Vyfotografovala jsem a poté postupně retušovala tři dívky. Původně jsem chtěla do práce zařadit i mužské tváře, od toho jsem však brzy upustila. Krása je mnohem častěji spojována s ženou a právě na ni je vyvíjen ten už tolikrát zmiňovaný obrovský tlak být krásná, mladá a dokonalá. Z tohoto důvodu si ženy kupují kosmetiku, používají líčidla a nezřídka přistupují k dalším, radikálnějším zásahům do svého vzhledu. Retuš je u ženy očekávaným a z hlediska tlaku na její vzhled „přirozeným“ vyústěním celé problematiky.

3.2. Výběr vhodných modelek Práce postupovala následujícím způsobem. Nejdříve jsem oslovila ženy v mém bezprostředním okolí, které vyhovovaly mým požadavkům. Tedy ženy v nejsilnějším období fyzické síly a osobní dokonalosti. Věk modelek se pohybuje od 18 do 26let. Dalším kritériem bylo, aby ženy nebyly dle všeobecných měřítek fyzicky dokonalé. Důležitým kritériem při výběru byla nedokonalost pleti, abych mohla názorně demonstrovat průběh retuše. Najít modelky ochotné nechat zachytit svoji realistickou podobu v nepotlačené nedokonalosti nebylo zcela jednoduché, neboť jimi musely být opravdu silné osobnosti s vnitřní vyrovnaností se svým vzhledem, tedy se zdravým uvažováním a sebevědomím. Poslední fází bylo provedení experimentu, kdy jsem postupně retušovala od největších vad až do nejjemnějších nedokonalostí.

37

3.3. Práce v ateliéru Základem praktické části bylo nutné pořídit kvalitní portrétní fotografie, které by poskytovaly materiál na další zpracování a byly sjednocené svým nasvícením a celkovým laděním. Chtěla jsem přirozené, klidné portréty, aby nic neodvádělo pozornost od záměru. Svícení bylo provedeno měkkým světlem, softboxem69, aby byly přechody světel a stínů oku diváka příjemné a nerušivé. U všech tří dívek přichází ze strany a shora, což je svícení velmi lichotící. Druhé světlo jsem umístila za modelku, čímž jsem se pokusila docílit příjemného projasnění vlasů a diferenci od pozadí. Poté jsem provedla výběr z nejzdařilejších portrétů tak, aby měla dívka přirozený výraz a fotografie byla vypovídajícím portrétem oné slečny.

3.4. Retušování

3.4.1. Postup Retušovala jsem od základní korekce nejvýraznějších nedokonalostí přes pečlivou retuš vlasů, lokální a plošné rozjasňování a tím optické vypnutí pleti, digitální manikúru až po zachování pouze dokonalé struktury pleti, kdy jsem přes zcela rozostřenou pleť aplikovala vrstvu s dokonalou úrovní struktury pleti (pomocí filtru high pass, tj. horní propust). Troufám si říci, že bychom se při využití služeb kadeřnice a vizážistky dostali téměř na konec mých úprav a retuš by byla minimální. Začátek proměny představuje základní, většinou akceptovatelné metody retuše, postupně se dostáváme do více a více diskutabilních rovin. První úpravy jsou tedy vhodné pro běžné prezentování fotografií, kdy de facto vytváříme z hyperrealistického obrazu obraz realistický. Poslední mnou provedené úpravy už by byly užitné pouze pro reklamní a podobné účely, tedy tam, kde nejde o portrétovaného, ale o produkt nebo o fotografii jako umělecký počin. Postupem úprav se člověk začíná měnit, sami si v průběhu změny pro sebe můžete zvolit únosnou míru retuše.

69

Softbox- typ zábleskového zařízení, který díky konstrukci a natažené bílé tkanině vytváří měkké rozptýlené světlo

38

3.4.2. Animace Animace pracuje tím způsobem, že při přechodu na další fázi úpravy několikrát probleskne úprava minulá pro názornou ukázku právě provedené změny. Některé úpravy nejsou v rozlišení celého portrétu patrné, proto jsem vždy zařadila další video s výřezem detailu obličeje, aby bylo možné posoudit i takové změny jako strukturu pleti apod. Poslední video zachycuje rychlou změnu ke konečné fotografii a zase zpět k výchozí.

3.4.3. Subjektivní idealizace portrétovaného Nutno podotknout, že se na práci odráželo mé subjektivní vnímání konkrétní dívky. Retuše jsem záměrně přehnala a dostala se v nich tak daleko, jak ještě nikdy. Je však samozřejmě možné, že někdo jiný by postupoval jiným způsobem a výsledek by byl odlišný. (Ráda bych zdůraznila, že jsem se nechtěla pouštět do amatérských úprav pomocí rozostření pleti, snažila jsem se pracovat profesionálně, což znamená zachovat strukturu pleti. Ve skutečnosti je to velmi detailní ruční práce, kdy je zejména při rozjasňování obličeje například nutné vědět, jak se chová světlo. Zde jsem zúročila své zkušenosti z kresby a malby portrétů.) Dá se říci, že jsou výsledné portréty de facto moje vlastní idealizace dotyčné modelky a na tomto místě předkládám výsledek. Sami si můžete zvolit to, co ještě uznáte za vhodné a co ne. Samozřejmě by bylo možné v programu slečny barevně nalíčit, ale domnívám se, že by to příliš zkreslovalo můj záměr, tj. vytvořit přirozeně dokonalé alter ego každé portrétované, bez dramatického přibarvování, zvětšování či zmenšování objemů (nepočítejme lehkou modelaci účesu) apod. Nešlo o to vytvořit dokonalý portrét fiktivní osoby, nýbrž dokonalý portrét vyfotografované modelky.

3.4.4. Dá se jít ještě dál… Dalo by se namítnout, že jsem v postprocesu zašla příliš daleko. Skutečně, přesáhla jsem hranice toho, co jsem sama schopná ve změně člověka při běžném portrétu akceptovat. Tato práce ale nepojednává o běžném portrétu, ale o demonstraci možností retuše, o zamýšlení se nad realitou a hyperrealitou fotografie, o osobním vnímání portrétovaného, o posouvání osobního maxima fotografovaného z hlediska fyzické krásy a o osvětě, co vše je v příslušných programech možné provést, aniž by na výsledném produktu byly (pro nezainteresovaného člověka) patrné zásahy a konečně o

39

projevení našich tužeb a snů o dokonalém zdraví. Možná přesně tak by tento člověk vypadal v Platónově světě ideí, kde není nedokonalosti a ošklivosti.

3.4.5. Úvaha nad vnímáním dotyčného a jeho skutečným vzhledem Moje modelky přišly do ateliéru ve své čiré a nepřikrášlené podobě, bez makeupu, bez pečlivého účesu, jednoduše v té podobě, ve které prožívají většinu svého bytí. Na fotografii s pečlivým nasvícením se nutně ostře odliší neposlušné vlasy kolem hlavy, které v běžném provozu nejsme schopni takto vnímat. Dokonce i některé vady pleti se zdají být pod silným osvětlením v čisté, ničím nerušené, až sterilní fotografii více patrné než v každodenním životě. Položme si však otázku: je to způsobeno tím, že je člověk náhle vnímán jinak? Je pravdou, že světlo a jeho charakter dokáže změnit, potlačit či zvýraznit mnohé. (Ne nadarmo se říká: ukázat věci v jiném světle...) Nebo je příčinou statičnost fotografie a možnost prohlédnout si nerušeně každý dokonale vykreslený detail v běžném životě nepostřehnutelný? Tím je však narušena určitá intimita člověka, intimita, která si nepřeje být odhalena. A proto přistupujeme k jejímu opětovnému skrytí a tedy k retuši.

3.4.6. Pocity při sledování proměny Při sledování postupné proměny je zajímavé pozorovat vlastní pocity. Každý je bude mít zajisté jiné. Pokud dopředu neznáme konečný výsledek, nebudou se nám postupné úpravy zdát příliš výrazné ani tak kontroverzní. Některé zásahy akceptujeme, s jinými se smiřujeme hůř, jednoduše řečeno každý divák má míru akceptovatelnosti zásahu jinde. Jaké je však překvapení na konci videa, kdy několikrát za sebou probleskne první a poslední, výchozí a konečná fotografie? Překvapení, údiv, zamyšlení, směs pocitů a hledání názoru. Pokud by člověk viděl pouze první, druhou fázi retuše a nic víc, pravděpodobně by si řekl - pěkná slečna.... Když se dívá dál a srovnává první a poslední fázi, může si všimnou obrovského kontrastu, kdy se modelka na prvních fotkách může jevit jako "neupravená šmudlinka". Je to stejný efekt jako když vedle sebe postavíte průměrně pěknou ženu a nádhernou, pak se bude ta průměrná zdát jako podprůměrná a naopak, ta krásná vedle ní ještě více vynikne.

40

3.4.7. Střety všech aspektů Nechtěla jsem měnit člověka v někoho jiného tím, že bych manipulovala s objemy tváře a tak vytvářela neexistující bytost, ač by byla proporcemi blíže k ideálu. Mým cílem bylo ukázat modelky v jejich vnitřní kráse, která vyplouvá na povrch, tak jak ji mohou vidět blízcí a jak by mohla v ideálním případě vypadat, pokud by byl dokonale zdráva a plna sil

nebo pokud by využila služeb profesionálů z oblasti

kadeřnictví a líčení. V mé práci se tedy střetávají touhy, osobní vnímání dotyčné, vnitřní obraz portrétované a konečně rozpor mezi tím, co je ve skutečnosti lhaní ve fotografii a její následné retuši. Je to potlačení toho, co v životě běžně nevnímáme? Jsou to projevené touhy, které bychom připustili, pokud je bylo možné aplikovat v reálném životě? Jsou to ony umělé, ale v reálném životě nošené nehty? Nebo jen jejich uměle vytvořená alternativa v počítači? Obojí je umělé, ale co je v mezích přijatelně umělé? Je špatné zobrazovat člověka v idealizované podobě, tedy obraz přiblížený empatickému vnímání, když tak činili umělci napříč celou historií lidstva? Odpovědi na tyto otázky se budou se lišit s každým člověkem.

3.5. Citace nafocených modelek, reakce na bezprostřední zkušenost s postprocesem a další postřehy

Jarmila Drápalová, 26 let „Je opravdu zvláštní dívat se na sebe samu, jak se mění celý můj obličej i vlasy. Nejvíc to pociťuji na pleti obličeje a rozdíly vůči finální fotografii jsou poměrně markantní. Jako člověk, který má různé zdravotní problémy, trpí atopickým ekzémem, vnímám tuhle změnu i s určitou úzkostí, kterou neumím blíže rozpoznat a popsat. Jakousi úzkost nebo spíše lítost nad tím, že ve skutečném životě musím o svůj obličej velice důkladně pečovat pomocí mnoha různých mastiček a dávat si pozor na alergie, protože i kvůli nim se může stav nemocné pleti zhoršit. A to nemluvím o několikaletém pojídání prášků proti herpes viru opakovaně mi způsobujícímu opary. Při sledování mé proměny na počítači vidím, že stačí jen kliknout myší na šipku PLAY a moje pleť se jako zázrakem "uzdravuje" a vyhlazuje bez jakékoli námahy, léčby mastičkami a bez zakrývání nedokonalostí korektorem či make-upem. Někdy si až říkám - škoda, že to tak lehce nejde i v běžném životě. Menší nedokonalosti mi ale naopak vůbec nevadí.

41

Například nějaká menší vráska nebo nepatrný pupínek, připadá mi to přirozené a příjemný vzhled to nijak zvlášť nenarušuje. A právě proto, i když samozřejmě toužím po lepší a zdravější pleti, bych zcela jako "porcelánová panenka" vypadat nechtěla. Taková proměna mířící k "dokonalosti" na mě působí tak trochu neosobně, bez výrazu a možná i chladně. Mám za to, že i nějaká "vada" na obličeji může působit na pohled příjemně a může i ozvláštnit, například taková vráska smíchu u pusy je přece krásná!“

Kateřina Vondráková, 18 let "Podle mého názoru je retušování svým způsobem podvod, ale když se to udělá s citem, nemám s tím žádný problém. Když se dívám na fotku, kde vypadám jako porcelánová panenka, působí to na mě velice nepřirozeným dojmem, a je to, jako bych se dívala na někoho cizího..."

Eva Lindušková, 24 let „Jsem zastáncem přirozenosti a věřím, že každý člověk je krásný takový, jaký je. Přesto obdivuji precizní práci fotografky a její cit pro individualitu každé modelky či modela, s nímž spolupracuje. Nesouhlasím s trendem univerzálních přežehlených neživých figurek, které na nás koukají z obálky snad každého módního časopisu, dokonalost shledávám právě v různorodosti a osobitosti každého jedince. Líbí se mi, že Míša dokáže odhalit a podtrhnout přirozenou krásu i bez přehnaných počítačových úprav.“

42

11.

12.

13.

14.

Obr.č.11: portrét Jarmily Drápalové v nevyretušované podobě autor fotografie: Michaela Linhartová Obr.č.12.: portrét Jarmily Drápalové v konečné fázi retuše Retuš: Michaela Linhartová Obr.č.13.: detail portrétu v nevyretušované podobě Obr.č.14.:detail portrétu v konečné fázi retuše

43

15.

16.

17.

18.

Obr.č.15.:Portrét Kateřiny Vondrákové v nevyretušované podobě Autor fotografie: Michaela Linhartová Obr.č.16.: Portrét Kateřiny Vondrákové v konečné fázi retuše Retuš: Michaela Linhartová Obr.č.17.: detail portrétu v nevyretušované podobě Obr.č.18.: detail portrétu v konečné fázi retuše

44

19.

20.

21.

22.

Obr. č.19.:portrét Evy Linduškové v nevyretušované podobě Autor fotografie: Michaela Linhartová Obr.č.20.: portrét Evy Linduškové v konečné fázi retuše Retuš: Michaela Linhartová Obr.č.21.: detail nevyretušovaného portrétu Obr.č.22.: detail portrétu v konečné fázi retuše

45

3.6. Zajímavé názory, s nimiž jsem se v průběhu práce na tématu setkala V průběhu celé práce jsem měla možnost o problému diskutovat s lidmi jak s nezasvěcenými, tak z oboru. Zajímavé bylo, jak se obsah rozhovoru u laiků shodoval: Když jsem začala mluvit o tématu, retuš a manipulace s realitou byla okamžitě bez přemýšlení odsouzena. Poté jsem nastínila některé myšlenkové proudy, které jsem v diplomové práci rozebírala, vysvětlila skony k idealizaci, genetické preference a otázku umělého v realitě versus umělého digitálně. To přinutilo dotyčného člověka hlouběji se zamyslet a otevřít v sobě nový pohled na celý problém. Všichni vzali své první nepodložené odsouzení zpět. Zasvěcení a lidé z oboru většinou zastávají podobný názor jako já osobně: tedy retušovat jen v takové míře, jaká je vhodná pro daný účel. Samozřejmě existují i extrémy, retušéři, kteří z lidí tvoří odpudivé plastové figuríny nebo kteří neretušují vůbec. Pokud bych si měla vybrat mezi těmito dvěma protipóly, přikláněla bych se k neretušované fotografii. Praktickou část práce jsem s malým úvodem do problematiky prezentovala na sběrně fotografií na serveru rajce.idnes.net. Mým cílem bylo vyslechnout různé názory a případně vyvolat diskuzi. Odkaz jsem sdílela přes sociální síť facebook na osobním profilu a taktéž v různých tématických skupinách (například Miluji focení, Jak by vypadal svět bez Photoshopu). Zde jsou některé zajímavé reakce:

Reakce na osobním profilu na sociální síti facebook.com Tomáš Javorek 11. 3. 2011 „Proti retuši nic nemám. Nikdy v životě bych pleť nežehlil, ba naopak ještě víc vytahuji strukturu pleti... Záleží na jaký konkrétní účel je to potřeba. Když má portrét co nejvíce vystihovat portrétovanou osobu, je to jasné. Ale občas, hlavně v reklamních záležitostech, existuje představa, jak by měl výsledek vypadat, jenže modelky se nevyrábí na míru, tudíž je nutné sáhnout k úpravám, ať už jde o proporce atd. Myslím, že tohle je dost individuální, ale pokud retuš bude vždy působit alespoň trochu přirozeně, nikdo to nepozná.“

46

Reakce z www.facebook.com/fotky Emanuel Vejnar 16. 3. 2011 „Míra retuše bude vždy předmětem sporů a diskusí ať už mezi fotografy, portrétovanými či diváky (kteří budou mít spíše tendenci kritizovat). Finální produkty se mi líbí, působí celkem "věrohodně". Nejvíce mě překvapily vlasy, některé slečny jakoby se před focením ani nečesaly. Bylo by zajímavé zamyslet se nad problémem vyhlazených obličejů v seznamkách a profilech na internetu a pozdější konfrontací se skutečností. V tom je podle mě největší problém, lidé nemají v případě některých věcí soudnost, dělají se krásní a dokonalí, ale to není skutečnost a zákonitě pak musí přijít zklamání a vystřízlivění.“

Hana Effenbergerová 17. 3. 2011 „Nejsem profesionální fotografka, fotím pro radost, ale když už zachytím okamžik který považuji za zdařilý, trochu ho upravím. To se dělalo a dělat bude, protože člověk chce mít všechno dokonalé. Ale skutečnost se retušovat nedá, každý si tu svojí dokonalost musí najít sám.“ Reakce z osobní galerie na rajče.net (mlinha1.rajce.idnes.cz) lenkarohanova 21.3. 2011 „Kde končí umění a začíná lež? Já osobně nenávidím jakékoliv lži a podvody, ale nejsem odpůrce retuše. Není až tak důležité, zda retuš ano či ne, ale za jakým účelem a zda veřejně či skrytě. Třeba dokumentární fotografie by určitě měla být bez retuše. Při uměleckém pojetí něčeho, nejen člověka, retuš může být, ale mělo by to být označeno. Pokud si někdo objedná retuš fotky jako obrazu, který si chce pověsit na zeď, je to něco jiného než falsifikace reklamního letáku na kosmetiku. Podle mého názoru odpovědnost za lživou reklamu nese ten, komu slouží, fotograf a modelka jen odvedli svou práci a dostali za ni zaplaceno. Jako třeba vojáci. Bohužel to tak je a já s tím můžu nanejvýš nesouhlasit.“

47

Vesměs jsem se setkala s příjemnými a zdravími reakcemi, které se víceméně shodovali s mým osobním názorem. T. Javorek měl pravdu v tom, že se modelky nevyrábějí na míru a někdy je nutné fotografii posunout blíže ke konečné představě a v tomto názoru se shoduje většina zúčastněných. Tedy rozlišovat za jakých okolností přistoupit k jaké retuši. Souhlasím s názorem L. Rohanové, že pro dokumentární fotografii by měla být jakákoliv retuš tabu. Zajímavý je i poznatek E. Vejnara k fotografiím na seznamkách. Moc se mi líbí výrok H. Effenbergové o nalezení vlastní dokonalosti. Žádný výrazně negativní názor se neobjevil, což je škoda, doufala jsem v zajímavé argumenty lidí, kteří tyto úpravy zavrhují.

48

4. APLIKOVÁNÍ PROBLEMATIKY DO VÝUKY

4.1. Vlastní projekt: Vzhledem k tomu, že pracuji na ZUŠ v Litovli jako učitelka výtvarného oboru, bylo přirozené aplikovat mé snažení právě zde. Konkrétně v hodinách rozšířené skupiny, tedy žáků, kteří navštěvují výuku ne pouze jednou, ale dvakrát týdně. Jsou to děti se zvýšeným zájmem o výtvarno, s nadprůměrným talentem a studenti připravující se na talentové zkoušky na střední i vysoké školy. Shodou okolností jsem právě letos přistoupila k výuce základů fotografie. Aplikace problematiky retušování a jiné úpravy fotografií byly přirozeným zakončením našeho snažení.

4.1.1. Osvojení si základů fotografie: Žádný ze studentů neměl v této oblasti hlubší znalosti a základní pojmy jako clona70, čas71 a ISO72 pro ně byly nové, proto jsme museli začít od úplných základů fotografie. Nejprve jsem vymezila základní pojmy, které byly vysvětleny a předvedeny na modelech. Poté se žáci pod mým dohledem pokoušeli nově nabyté poznatky používat v praxi. Postupně si tak osvojili základní nastavení expozice dle světelných podmínek či osobního záměru. Byl jim vysvětlen pojem hloubka ostrosti73, ohnisková vzdálenost, vyvážení bílé74 a histogram75, ve kterém se naučili číst. Ke všemu jsem měla bohatou obrazovou dokumentaci a pro posílení bylo vše ihned ověřováno v praxi.

4.1.2. Práce v ateliéru Po dostatečném upevnění si nových dovedností jsem pro žáky zařadila focení v ateliéru, kde měl vzniknout materiál na pozdější úpravu. V ateliéru jsem jim opět demonstrovala základní postupy od technického fungování zábleskových světel s fotoaparátem až po doporučení, na jakou rychlost závěrky při zábleskovém osvětlení exponovat a jak si osobu nasvítit, aby vznikl příjemný a působivý portrét bez rušivých a nelichotících stínů. V souvislosti s tím jsem také vysvětlila někdy důležité použití

70

Clona- je to otvor, který reguluje průchod světla objektivem fotoaparátu Čas nebo také rychlost závěrky- doba, po jakou je otevřena závěrka a světlo dopadá na film či sensor 72 ISO- nastavitelná citlivost senzoru na množství světla, spolu s clonou a časem určují expozici snímku 73 Rozdíl mezi nejbližším a nejvzdálenějším bodem na snímku, který se oku jeví jako ostré 74 Barevné vyvážení snímku, aby podání barev co nejvíce shodovalo s vnímáním lidského oka 75 Histogram- graf, ukazující kolik pixelů je na snímku obsaženo ve škále od nejtemnější do nejsvětlejší 71

49

odrazové desky na přisvětlení si a jemné prokreslení té části, která by se jinak nořila do tmy. Poté následovalo experimentování na základě mnou sdělených poznatků. Vždy jeden žák (popřípadě dva žáci) stál modelem a ostatní se potýkali s nasvícením, pózou fotografovaného člověka a podobně. Portréty byly jak civilní, tak - pro zvýšení atraktivity a zpestření práce - s různými rekvizitami, s démonickým nasvícením atd. Práce v ateliéru byla rozvržena na dvě trojhodinové práce. Samozřejmě by nebylo na závadu tuto dobu prodloužit, bohužel to však v našich podmínkách nebylo možné.

23.

24.

Obr.č.23. a 24.: ukázka portrétů, které žáci fotily na hodinách fotografie. Autor: Kateřina Krmelová

4.1.3. Přednáška o problematice Před počátkem samotné práce na úpravě fotografií jsem si připravila malou přednášku o vnímání lidské krásy, o zdraví, o sklonech k idealizaci, které máme od počátku lidství, ale také o retuši jako takové. Kdy není žádoucí do podoby člověka příliš zasahovat a v jakých případech by teoreticky větší zásahy byly možné. V souvislosti s tím jsem prezentovala mnou vytvořenou proměnu tří mladých žen, kdy jsem jejich podobu přivedla, troufám si říct, na jejich osobní maximum. Sledovala jsem nevěřícný úžas; mnozí sice vědí o nadsazených ideálech krásy v médiích, ale v konfrontaci tváří v tvář postupné proměně žasli nad možnostmi digitální techniky. Vysvětlila jsem jim, že pokud má člověk provádějící úpravu fotografií lidí (respektive čehokoliv) dostatečné znalosti, čas, cit a „oko“, může stvořit cokoliv a kohokoliv. Poodhalila jsem jim tajemství mediální krásy a tím působila preventivně proti nadsazenému ideálu.

50

4.1.4. Postproces Po absolvování ateliérového fotografování jsme měli dostatek materiálu pro práci na postprocesu. Žáci vybrali dle jejich názoru zajímavé nebo povedené fotky a ty byly určeny k dalšímu zpracování. Bohužel jsme měli velmi omezené technické zázemí (na šest lidí připadaly pouhé dva počítače). Proto jsem děti rozdělila do dvou skupin po třech lidech a pracovaly na fotkách společně. Není to ideální případ, ale situace nedovolila lepší řešení. Nejprve jsem přistoupila k vysvětlení základního počinu, kterým je převod z formátu RAW76, kde se doladí fotografie expozičně a doostří. Vysvětlovala jsem přesně každý krok a uváděla argumenty, proč se provádí. Průběžně si každou úpravu žáci za mé asistence zkoušeli. Posléze je dětem vysvětlena technika retušování a představeny důležité nástroje. Cílem bylo osvojení si základních postupů, které se při retušování používání a to: překrývání drobných nedokonalostí při využití místa, kde se tato nedokonalost nevyskytuje, lokální zesvětlení a ztmavení, rozzáření očí a vlasů, lokální změna barevnosti. Žáci si vše nejprve nanečisto vyzkoušeli a poté přešli k již samostatné úpravě. Naším záměrem bylo vytvořit pomocí nově nabytých znalostí a dovedností idealizovaný portrét sebe či svých kamarádů. Vzájemná spolupráce ve skupinách, která byla původně řešením provizorním, se ukázala jako velmi plodná – děti si vzájemně pomáhaly při řešení specifických problémů. Hodinu provázely otázky vyvolané nějakým novým jevem, se kterým si nevěděli rady a který chtěli ovládat. Vzhledem k časové tísni a nedokonalému technickému zázemí jsme bohužel na úkolech mohli pracovat jen velmi omezeně.

4.1.5. Výsledek a porovnání Výstupem jsou fotografie, které si za pomoci spolužáků upravovali sami portrétovaní. Bylo zajímavé sledovat reakce žáků v konfrontaci s otázkou vylepšení vlastního obličeje, vyplývaly tím na povrch jejich osobní tužby po lepším či jiném vzhledu. Samozřejmě jako to bývá téměř u každého člověka, který začíná ovládat některé techniky změn v grafických programech, i tady se projevily tendence přehánět.

76

RAW- formát obrazu, jsou to surová data z digitálního fotoaparátu, která nebyla po přečtení z obrazového senzoru zpracována. Zpracování se provádí pomocí speciálního programu v počítači.

51

Proto jsem se snažila jejich vášně krotit a prováděla osvětu, proč je lepší úpravy nenadsazovat, zvláště pokud v nich ještě nemají praxi. Důležitá byla konfrontace jednotlivých výsledků s ostatními, zhodnocení kvality práce a vhodné míry retuše.

25.

26.

Obr.č.25: fotografie pořízená žáky v ateliéru- bez jakýchkoliv úprav Obr.č.26.: fotografie po úpravě žáky v počítači

4.1.6. Diskuze Podnětná byla i debata vyvolaná bezprostředním seznámením se s retuší, v konfrontaci s nadneseným ideálem krásy v médiích a v neposlední řadě mnou promítnutou prací na třech portrétech dívek. Myslím si, že je při aplikování této problematiky do výuky velmi důležitá osvěta a s tím spojené ukázky proměn pomocí programů. Studenti by si měli uvědomit nereálnost dosažení ideální krásy, jak nám ji předkládají média, ale zároveň by měli být s to vysvětlit pohnutky, které k idealizaci vedou. Neméně důležité je řešit i vnímání sebe sama a podporování zdravého rozumu při posuzování krásy, zejména pak krásy umělé, která nás obklopuje na každém kroku.

52

4.2. Možné rozšíření projektu za předpokladu dostatečného technického zázemí

Pokud by se tento projekt aplikoval v prostředí s lepším technickým zázemím, kdy by nedostatek počítačů neomezoval práci, navrhovala následující. Celý předchozí postup by mohl být stejný až do té doby, než dojde k samotnému zpracování fotografií.

4.2.1. Výběr fotografie a retuš sebe sama Před postprocesem by si každý zapojený žák vybral fotografii, na které se sám sobě líbí. Tuto fotografii by si každý převedl z RAWu a připravil tak na další zpracování. Poté by byla práce rozdělena tak, že si nejprve každý upraví svůj portrét podle svého mínění. Zde by se jistě velmi dobře odrazilo sebevědomí a sebevnímání každého jednotlivce. Pro učitele to může být zajímavý ukazatel, který žák je sám se sebou spokojen a který má v tomto ohledu nějaký problém.

4.2.2. Retušování spolužáka Nyní nastává výměna rolí. Tedy každý žák dostane portrétní fotografii svého spolužáka - tu, kterou si dotyčný vybral již ve stavu převedení z RAWu, tato část práce tedy začíná rovnou retuší (pro lepší konečné porovnání obou výsledků jedné fotografie se opět z RAWu nepřevádí). Jelikož se nyní provádí práce na někom jiném, bude se jistě lišit to, jak se vnímá nafocená osoba sama a jak ji vnímají ostatní. Je známo, že většinou k sobě samým býváme v otázce vzhledu kritičtější než k ostatním.

4.2.3. Konfrontace: sebevnímání versus jak jsem vnímán Po dokončení veškeré práce se všechny upravené fotografie vytisknou a přistoupí se k jejich analýze. Každou fotografii včetně postprocesu nejprve zhodnotí portrétovaný a poté ten, kdo tuto fotku rovněž upravoval. Oba vysloví obhajoby provedených úprav a poté svůj názor konfrontují jak s druhým zúčastněným, tak s ostatními. Cílem je ujasnit si přijatelnou míru retuše, minimalizovat zbytečně přehnané úpravy a tím případně poskytnout portrétovanému zpětnou vazbu.

53

4.2.4. Diskuze Velmi důležitým bodem je rozpoutat diskuzi, kde by měla být vyřčena všechna pozitiva i negativa retuší. Každý žák by si měl vytvořit vlastní zdravý názor na problematiku a získat nadhled nad počínáním médií a jejich zobrazováním ideální, nedosažitelné krásy 4.2.5. Hledání příkladů retuše na internetu Tento krok může, ale nemusí být realizován, pro zachování komplexnosti projektu a dotvoření si názoru bych jej ale doporučovala nevynechávat. Pomocí internetu by žáci vyhledali několik zdařilých příkladů retuše a také naopak nezdařilé a amatérské retuše, které bývají sice masově používány, ale člověk na nich často působí strašidelně, nepřirozeně nebo směšně. V takových případech je mnohdy výchozí fotka nedozírně prezentovatelnější než zásah retušéra.

4.2.6. Cíleně přehnaná retuš Záměrně zařazuji tuto část až za hledání příkladů retuše na internetu. Žáci nyní mají bezprostřední zážitky z nalezených příkladů. Bylo jim vysvětleno, jaká úprava vypadá reálně a tím dokonale, do jaké se raději nepouštět apod. Po provedení cíleně přehnané retuše se výsledek srovnává s výchozí fotografií, aby byl patrný výsledný obrovský skok; poté se konfrontuje s přiměřeně retušovanou. Diskuze má následně směřovat k tomu, zda je na přehnaně změněné fotografii ještě vůbec podoba fotografovaného nebo jestli jsme vytvořili někoho nového, nereálnou bytost či zda se podařilo idealizovat vzhled do dokonalého alter ega.

54

4.2.7. Karikatury Posledním možným úkolem, který by mohl přinést jakési odlehčení, by byla tvorba karikatur pomocí zvětšování a zmenšování objemů. Žáci by měli možnost vyzkoušet svůj pozorovací talent a schopnost odhalit charakteristické rysy v obličeji, to jest velmi důležitou dovednost každého dobrého portrétisty (jak v kresbě a malbě, tak ve fotografii a samozřejmě retušování).

27.

28.

Obr.27.28.- příklad, jak by mohlo vypadat snažení vytvořit z fotografie karikaturu Zdroj: http://lisci.rajce.idnes.cz/Oktava_Gymnazium_Jevicko/

4.2.8. Závěrečná výstava Ideálním výstupem by dle mého náhledu byla výstava zaměřená na poučení o možnostech počítačových úprav a konfrontaci všech fází úprav, které by byly doplněny vysvětlujícími popisky a názory fotografovaných. Jelikož se jedná o citlivou problematiku,bylo by na každém zúčastněném žákovi, zda chce své retušované a neretušované fotografie vystavit.. Zde by zejména záleželo na konkrétní situaci, vztazích ve skupině a rozhodnutí pedagoga. Dále bych určitě nechala prostor pro vyjádření diváka, u každé série fotografií by například mohl být k dispozici čistý list papíru, kam by návštěvníci zaznamenávali své názory. Výstavu by vhodně doplnily sofistikované i odstrašující příklady retuše, které děti našly na internetu.

55

5. ZÁVĚR Doufám, že tato práce bude mít svůj přínos při dalším zamýšlení se nad tématem. Nic není černé a bílé, a tak je tomu i u retušování. Každá změna fotografie a její vylepšení nemusí být nutně zlem, ale musí k ní být přistupováno s rozvahou: jak by řekl Tomáš Akvinský, nejdůležitější zásadou je přiměřenost cíli. Tedy pokud je záměrem vytvořit přirozený portrét, není nutno přílišné retuše, naopak má-li být výsledkem fotografie, kde není podstatný fotografovaný člověk, ale kde záleží na fotografii jako konečném produktu, tam je retuš přípustná a často žádoucí. Stejně jako je tomu v reklamě a v umělecké fotografii, i já v těchto případech přistupuji k markantnějším úpravám. Zjistila jsem, že retušované fotky odráží naši touhu po dokonalosti. Konfrontovala jsem jev ve skutečnosti umělý versus umělý jev vytvořený digitálně. Hovořila jsem o dalším vylepšování vzhledu, který je ve skutečnosti nepravdou. Při studiu mnoha materiálů různého zaměření jsem si i sama v sobě obhájila únosnou míru retuše a zamyslela se nad tím, kdy a jak silně je vhodné ji aplikovat. Po prostudování pramenů zabývajících se marketingem a reklamou se mi ve spojitosti s tím, po čem člověk touží, zdá zobrazování dokonalých, počítačem vylepšených lidí pochopitelné. Je však žádoucí si udržet zdravý nadhled, oprostit se od všeho dalšího a jen vnímat nabízenou krásu - tento proces by se dal přirovnat k estetickému zážitku při recepci uměleckého díla. Pokud divák sleduje dokonalou fotografii libovolného subjektu, který jej svou krásou ohromí (ač tedy více či méně podpořenou digitálními manipulacemi), vše další je v tu chvíli nepodstatné. Pokud mohu hovořit k vám jako k publiku, vnímejte příjemné pocity, které ve vás fotografie vyvolává a nechte se tímto zjevem jako celkem duševně obohatit podobně, jako když se díváte na krásnou krajinu, obraz či sochu. K tomu, aby se člověk stal alespoň do jisté míry kompetentní pro odpovídající vnímání reklamní fotografie, by měly být široké veřejnosti přístupné příklady manipulací a ukázky různě náročných postprocesů. Teprve tehdy bude naše vnímání nezastřené a nezkalí nám jej nereálným cílem. Otázkou zůstává, jakou formou by se to mělo dít. Podle současného vývoje by se bohatá studnice informací dostupná pro stále více lidí, internet, snad mohla stát nejvhodnějším prostředníkem. Na závěr jeden krásný citát: „Přestaneme někdy uctívat mladistvý vzhled? Upřímně řečeno, je lidské, že každý člověk chce vypadat sexuálně přitažlivě a ne tak,

56

jako by už měl zenit za sebou. Ženy všech věkových kategorií se snaží vypadat jako teenageři. Platilo to v Ovidiových dobách a platí to i dnes.“77 (Doplnila bych snad jen, že mnohdy nezáleží na způsobu provedení, ale na výsledku.)

Obr.č.29.: Příklad fotografie s opravdu velkým digitálním zásahem, vlevo je výchozí fotografie, v vpravo konečná. Zde jde o postproces podléhající záměru. Autor fotografie, postproces: Michaela Linhartová

77


57

6.SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A DALŠÍCH PRAMENŮ Literatura: KELBY, Scott. Adobe photoshop CS4 : Kniha plná triků. 1. vydání. Brno : Computer press a.s., 2009. 344 s.

ECO, Umberto. Dějiny krásy . 1. vydání. Praha : Argo, 2005. 439 s.

ECO, Umberto. Dějiny ošklivosti. 1. vydání. Praha : Argo, 2007. 455 s.

HOLOUŠOVÁ, Drahomíra; KROBOTOVÁ, Milena. Diplomové a závěrečné práce. 2. vydání. Olomouc : Univerzita Palckého v Olomouci, 2007. 2008 s.

WOLF, Naomi. Mýtus krásy : Ako sú obrazy krásy zneužívané proti ženám. 1. vydání. Bratislava : Zájmové sdružení žen Aspekt, 2000. 340 s.

VARIS, Lee. Pleť a fotografie : Naučte se dobře nasvítit, fotografovat, upravit a retušovat pleť. Brno : Zoner software s.r.o., 2007. 455 s. ETCOFF, Nancy. Proč krása vládne světu. 1. vydání. Praha : Columbus, 2002. 260 s.

Ostatní prameny: Kvalifikační práce: Radomír Inek, Fotomontáž jako umělecká metoda, od kolorování po digitální fotografii (bakalářská práce), Ústav hudební vědy FF MU, Brno 2008

Hubert Veselý, Fyzická přitažlivost lidského obličeje (bakalářská práce), Ústav antropologie PřFMU v Brně, Brno 2006

Jinda Hodíková, Kampaň za skutečnou krásu značky Dove, společnosti unilever a vliv médií na současný kult ženské krásy (bakalářská práce), fakulta multimediálních komunikací UTB ve Zlíně, Zlín 2009

Vilém Švec, Lidská tvář jako estetický objekt (doktorská disertační práce), 2004, nedokončená práce

58

Jana Pevná, Psychologická analýza marketingu firmy Dove (bakalářská práce), Marketing a management – Soukromá vysoká škola ekonomická Znojmo s.r.o., Znojmo 2010

Internet: www.maluj.eu www.meph.xixao.com www.novinky.cz www.oko.yin.cz www.ona.dnes.cz www.rajce.idnes.cz www.revue.idnes.cz www.vlasta.atlas.centrum.cz www.wikipedia.cz www.zdrave-hubnuti.cz

články: Jan Jandrounek, Budoucnost patří krásným, Reflex, prosinec 2010, č. 50-51 DVD: Stanislav Petera: Výukové DVD ze semináře: Úvod do pokročilé postprodukce fotografií

59

ANOTACE Jméno a příjmení:

Michaela Linhartová

Katedra:

Katedra výtvarné výchovy

Vedoucí práce:

Ing. Petr Zatloukal

Rok obhajoby:

2011

Název práce:

Krása je v oku toho, kdo ji vnímá

Název v angličtině:

Beauty is in the eye of the beholder

Anotace práce:

Ve své diplomové práci jsem se zabývala fenoménem retušování a jeho obhajobou. V teoretické části jsou popsány různé aspekty nazírání na tuto problematiku: od filozofických tezí, přes empirický výzkum až po kamufláže a zastírání pravdivého vzhledu v reálném životě. Jsou položeny důkazy o vrozeném preferování krásy a dopady na lidské jednání. V praktické části jsem nafotila a retušovala tři dívky. Postupně jsem je přivedla až do stavu osobního maxima. Každou fázi úpravy jsem použila v animaci, která ukazuje celý průběh proměny. Videa mají mít informační charakter a dávají prostor k vytvoření si vlastního názoru na míru retuše - co je ještě pro každého přijatelné a co už ne.

Klíčová slova:

Retuš, krása, vzhled, fotografie, portrét, idealizace, zdraví, manipulovaná fotografie

Anotace v angličtině:

In my thesis I researched the phenomenon of retouching and the defense of this. The theoretical part describes the different aspects of looking at this issue: from philosophical propositions, empirical research, camouflage the true appearance in real life. I documented for evidence of innate preference of the beauty and impact on human behavior. In the practical part I shoted three girls and than apply retouch. Gradually, I took them to a stage of personal maximum. Each phase of treatment I used in an animation that shows the whole process of transformation. Videos should be informative and give space to create their own opinion on the volume of retouching - what is still acceptable and what is not.

Klíčová slova v angličtině:

Retouch, beauty, appearance, photography, portrait, idealization, health, photo, manipulated photo

Přílohy vázané k práci:

DVD, na kterém jsou fotografie, vytvořená videa s proměnou s fotografie vztahující se k projektu aplikovaném do výuky

Rozsah práce:

59 stran

Jazyk práce:

Český

UNIVERZITA PALACKÉHO PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra výtvarné výchovy

Recommend Documents