UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut politologických studií
Bakalářská práce
2011
Jakub Antoš
UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut politologických studií
Jakub Antoš
Problematika nabývání státního území Bakalářská práce
Praha 2011
Autor práce: Jakub Antoš Vedoucí práce: PhDr. Michael Romancov, Ph.D.
Rok obhajoby: 2011
Bibliografický záznam
ANTOŠ, Jakub. Problematika nabývání státního území. Praha, 2011, 46 s. Bakalářská práce (Bc.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut politologických studií, Katedra politologie a mezinárodních vztahů. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Michael Romancov, Ph.D.
Abstrakt Bakalářská práce „Problematika nabývání státního území“ se zabývá způsoby nabytí státního území v současnosti i minulosti. První část práce představuje definiční znaky státu, jak je chápe moderní mezinárodní právo veřejné a zmiňuje mezinárodní smlouvy, které tyto znaky kodifikovaly. Druhá část vysvětluje trojdimenzionální rozsah státního území (suchozemský povrch, vzdušný prostor a prostor pod povrchem země) a nastiňuje rovněž klasifikaci státního území podle velikosti a tvaru. Hlavní část práce je věnována jednotlivým způsobům nabytí území – originárním (prvotní okupace, akcese, akrescence) i derivativním (cese, vydržení, adjudikace, anexe). Ke každému způsobu tato bakalářská práce uvádí vhodné příklady. V případě akcese je jím sopečný ostrov Sabrina v Atlantském oceánu; akrescenci kapitola popisuje na příkladu území Macaa v dálněvýchodní Asii; cesi demonstruje na případu koupě území amerického státu Aljaška od Ruska v roce 1867, vydržení a současně adjudikaci pak na příkladu ostrova Las Palmas u souostroví Filipíny. Krátce se bakalářská práce zabývá také anexí, která je ovšem politickým nástrojem tradičního mezinárodního práva veřejného. Moderní mezinárodní právo tento způsob nabytí státního území zakazuje.
Abstract This Bachelor thesis “The problem of acquisition of state territory” is concerned with the modes of acquisition of state territory at present and in the past. The first part of the thesis introduces the definition criteria, as is explained by the modern public international law, and makes reference to international treaties, which codified these criteria. The second part clarifies the three-dimensional scope of state territory (terrestrial space, air-space and sub-terrestrial space), as well as it outlines the classification of state territory according to their size and shape. The main part of the thesis is devoted to individual modes of territory acquisition – original (effective occupation, accession, accretion) as well as derivative (cession, prescription, adjudication, annexation). The thesis presents specific examples of every above mentioned mode. In the case of accession, it is shown on the volcanic island Sabrina in the Atlantic Ocean, dating back to 1811; accretion is described by the example of Macao in far-east Asia; cession is demonstrated by the case of Alaska, purchased by the United States from Russia in 1867. Prescription and adjudication are shown via the case of Las Palmas Island next to the Philippines archipelago. Finally, the thesis briefly mentions annexation, which is however a political tool of traditional public international law. Nevertheless, this acquisition of state territory is outlawed by modern international law.
Klíčová slova Nabývání státního území, Prvotní okupace, Cese, Akrescence, Akcese, Vydržení, Adjudikace, Anexe.
Keywords Acquisition of state territory, Occupation, Cession, Accretion, Accession, Prescription, Adjudication, Annexation.
Rozsah práce: Počet znaků (Úvod, Stát, Státní území, Způsoby nabytí státního území, Závěr): 75 169.
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou bakalářskou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.
V Praze dne 20. května 2011
Jakub Antoš
Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval PhDr. Michaelu Romancovovi, Ph.D. za jeho ochotu a užitečné rady při konzultaci mé bakalářské práce. Zcela určitě poděkování patří mým rodičům, bez jejichž celoživotní péče, morální, psychické i materiální podpory, by cesta k této bakalářské práci byla přinejmenším delší a obtížnější, ne-li nemožná.
Institut politologických studií Projekt bakalářské práce
Pozn.: V akademickém roce 2010/2011 mi bylo vedoucím práce PhDr. Michaelem Romancovem, Ph.D. a proděkanem pro studijní záležitosti PhDr. Ing. Petrem Soukupem odsouhlaseno zpřesnění tématu bakalářské práce a rovněž úprava jejího názvu. Z tohoto důvodu se tedy původně odsouhlasený projekt, který na tomto místě přikládám v souladu s čl. 4, odst. 1 Opatření děkana č. 29/2010, v některých aspektech liší od finálního textu mojí bakalářské práce.
Předkladatel: Jakub Antoš Garant: PhDr. Michael Romancov, Ph.D. Téma: Typologie způsobů nabytí státního území s důrazem na secesi Datum předložení projektu: 19. červen 2009
Nástin tématu: Celé dějiny lidstva jsou svědkem vzniku nových a zániku starých státních útvarů. Nejen z tohoto důvodu se věda o státu, jeho atributech, funkcích a procesu jeho vzniku, respektive zániku těší značné pozornosti badatelů ve společenskovědní oblasti. Ve své práci hodlám věnovat pozornost právě té fázi existence státu, během níž dochází k jeho zrodu. V úvodu představím problematiku geneze státu v obecné rovině; na toto v první části stati navážu typologickým vymezením způsobů nabytí státního území, respektive jeho pozbytím. K těmto jednotlivým způsobům přiřadím historické či současné modelové příklady s více či méně stručným, významu odpovídajícím exkurzem do konkrétního případu. Druhá část by měla být přehledem relevantních regionů, v nichž jsou patrné dlouhodobější snahy o jakousi formu secese, tedy odštěpení se od centra. Má jít především o historické regiony Španělského království - Baskicko a Katalánsko; o separatisty v moldavském Podněstří; a o území s obyvatelstvem v procesu národní emancipace - Grónsko a Laponsko rozprostírající se na území čtyř evropských států: Norska, Švédska, Finska a Ruska.
V závěru shrnu výsledky, jichž tato secesionistická hnutí za dobu své existence dosáhla a pokusím se zhodnotit jejich šanci na úspěch v podobě zdárné secese a rovněž také existenční potenciál takto nově ustavených států.
Předběžná osnova práce: 1. Obecný teoretický úvod 2. Typologie způsobů nabývání státního území s důrazem na secesi a) originální (prvotní okupace, akcese, akrescence) b) derivativní (cese, secese, adjudikace, anexe aj.) 3. Problematika secese a vybrané regiony současného světa se secesionistickými tendencemi 4. Závěr
Předběžný seznam literatury: Baar, V. (2002): Národy na prahu 21. století – emancipace nebo nacionalismus? Nakladatelství Tillia, Ostrava. Buchanan, A. (1991): Secession: The Morality of Political Divorce from Fort Sumter to Lithuania and Quebec. Westview Press, Boulder. Buchanan, A.; Macedo, S. (eds.) (2003): Secession and Self-Determination. New York University Press, New York. Fahrer, C.; Glassner, M., I. (2004): Political geography (3rd edition). John Wiley, New York. Filip, V.; Svatoň, J.; Zimek, J. (1994): Základy státovědy. Masarykova univerzita, Brno. Gordon, D. (ed.) (1998): Secession, State & Liberty. Transaction Publishers, New Brunswick. Hnízdo, B. (1995): Mezinárodní perspektivy politických regionů. ISE, Praha. Holländer, P. (1995): Základy všeobecné státovědy. VŠEHRD, Praha. Potočný, M. (1999): Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. C.H.Beck, Praha. Sørensen, G. (2005): Stát a mezinárodní vztahy. Portál, Praha. Weber,
M.
(1990):
Politika
ako
povolanie.
Spektrum,
Bratislava.
1
Obsah Úvod ……………………………………………………………………......... 2
1. Stát ……………………………………………...…………………….….. 5 1.1. Definice státu a jeho atributy podle mezinárodního práva ......................... 5 1.2. Existence států, u nichž jeden z atributů absentuje ………………….…..…10
2. Státní území …………………………………………………………..… 13 2.1. Definice státního území podle mezinárodního práva ……….…………….. 14 2.2. Dělení států podle velikosti a tvaru jejich území …………….…………… 15
3. Způsoby nabytí státního území ……………………………...……… 21 3.1. Originární způsoby nabytí státního území …………………….……… 22 3.1.1.
Prvotní okupace ………………………………………………… 23
3.1.2.
Akcese …………………………………………………………. 25
3.1.3.
Akrescence ……………………...……………………………… 27
3.2. Derivativní způsoby ………………………………………...…….…… 28 3.2.1. Cese …………………………………………………….……….. 29 3.2.2. Vydržení ………………………………………………………… 33 3.2.3. Adjudikace ………………………………………………………. 34 3.2.4. Anexe ……………………………………..…………………….. 35
Závěr ………………………………………………………………..……….. 38 Summary …………………………………………………………..……….. 39 Seznam použité literatury ..…………………………………….………… 40
2
Úvod Tato bakalářská práce se zabývá státním územím a způsoby jeho nabytí. V politologii, politické geografii, mezinárodních vztazích i právní vědě jde o problematiku kruciálního významu, neboť podstatná část agendy zmíněných oborů se této problematiky týká. Státní území je herním plánem, na němž dochází ke kolizím zájmů jednotlivých aktérů vnitrostátních i mezinárodních. Ale velmi často není státní území pouhou platformou, kde dochází ke střetu protichůdných postojů a idejí, v mnoha případech je zisk státního území tím jediným cílem, jehož chtějí aktéři dosáhnout. Státní území se tedy leckdy stává zdrojem konfliktů, jež pak tyto vědní obory zkoumají. Předkládaná bakalářská práce sestává ze tří hlavních částí: Pojem stát, Pojem státní území, Způsoby nabytí státního území. Tyto tři tematické celky doplňuje Úvod a abstrakt ve dvojjazyčném vyhotovení, Závěr a Seznam použité literatury a jiných zdrojů. První část práce seznamuje s definicí státu a státního území podle klasické státovědy a mezinárodního práva veřejného. Tento text vychází z díla Maxe Webera „Politika ako povolanie“ a publikace Georga Jellineka „Všeobecná státověda“, v nichž oba stanovili tři obecně platná kritéria existence státu – obyvatelstvo, území, státní moc. Dále se text opírá o obsah „Úmluvy o právech a povinnostech států“ uzavřené mezi zeměmi Jižní Ameriky na konferenci v uruguayském Montevideu v roce 1933, která výčet tří Weberových kritérií doplňuje o jedno další – schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy.1 Kapitola rovněž popisuje snahu mezinárodního společenství kodifikovat obecné atributy státu na půdě Organizace spojených národů. Závěr je věnován exkursu do problematiky států, respektive „zvláštních politických jednotek s určitým územním základem“ na současné politické mapě světa2, které nejsou schopny zajistit některé ze zmiňovaných základních kritérií existence státu. Ať už se jedná o absenci 2. kritéria jako svého času u Vatikánu či u Svrchovaného řádu maltézských 1
Convention on Rights and Duties of States, Montevideo, 1933. Smlouva dostupná z: http://avalon.law.yale.edu/20th_century/intam03.asp 2
Malenovský, J. (2008). Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. Brno: Masarykova univerzita, s. 142.
3 rytířů, absenci 3. kritéria jako v současnosti například u Somálska a Afghánistánu, či absenci 4. kritéria, což se týká například Tchaj-wanu či Kosova, případně také Abcházie a Jižní Osetie. Ve druhém tematickém celku se již práce věnuje problematice státního území. Kapitola definuje trojdimenzionální rozsah státního území podle mezinárodního práva – suchozemský povrch, vzdušný prostor a prostor pod povrchem země. Prostřednictvím klíčového díla oboru politická geografie, Glassnerovy a Fahrerovy publikace „Political Geography“ se tato kapitola zabývá také klasifikací státního území podle velikosti a tvaru.3 Hlavní a nejrozsáhlejší částí bakalářské práce je část třetí s názvem – „Způsoby nabytí státního území“, v níž autor přibližuje klasifikaci způsobů nabytí státního území na originární a derivativní a následně se detailněji věnuje každému způsobu zvlášť. Na základě definičních znaků jednotlivých způsobů – prvotní okupace, akcese, akrescence, cese, adjudikace, vydržení, anexe – tato kapitola publikum seznamuje postupně s příklady uvedených způsobů nabytí státního území. A jak vyplývá již ze způsobu dělení, hledá vhodné příklady nejen v současnosti, ale rovněž v minulosti. Problematikou cese se kapitola podrobněji zabývá na příkladu koupě území Aljašky, jíž Spojené státy americké dohodly s carským Ruskem v roce 1867. Adjudikace, tj. mezinárodní rozhodčí řízení, je demonstrována na příkladu sporu o ostrov Las Palmas mezi Spojenými státy americkými a Nizozemskem. S akcesí, tj. přirozeným přírůstkem území, bakalářská práce seznamuje prostřednictvím zajímavého případu vulkanického ostrova Sabrina u Azorských ostrovů v Atlantském oceánu a jeho neméně pozoruhodnému osudu již pod vlajkou Velké Británie. Akrescence, tj. umělý přírůstek území, nemá příliš dlouhou historii, ale v současnosti je možné se s praxí zavážení pobřežních oblastí či vytváření umělých ostrovů setkat na mnoha místech světa – příkladem může být Nizozemí, Monako, 3
Fahrer, Ch.; Glassner, M. I. (2004). Political geography. Hoboken: John Wiley&Sons, s. 63-68.
4 Macao nebo Spojené arabské emiráty. Kromě výše vyjmenovaných způsobů nabytí státního území se autor věnuje i méně obvyklým způsobům, respektive způsobům v současnosti se nevyskytujícím – vydržení, anexi a prvotní okupaci. Kapitola popisující způsoby nabytí státního území se odkazuje na zásadní zdroje pro tuto bakalářskou práci, kterými jsou vedle několika mezinárodních smluv například: Jenningsova publikace „The Acquisition of Territory in International Law“ a práce autorské trojice David, Sladký, Zbořil s názvem „Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou“. Autor při studiu pramenů a následném vyhotovení práce využíval samozřejmě i jiných česky a anglicky psaných publikací tematicky blízkých problematice státního území, nicméně výše jmenované práce se tématu věnují neobsáhleji. A ta Jenningsova se pak zabývá právě jen problematikou, jež je obsahem této bakalářské práce. Cílem předkládané bakalářské práce je tedy přinést odpověď na otázku, jakými způsoby lze nabýt území, analyzovat jednotlivé způsoby nabytí státního území a zjistit jejich výskyt v historii dávné i nedávné. Ambicí práce ovšem není přinést vyčerpávající seznam všech teritorií, jež byla v historii planety Země nabyta tím či oním způsobem. Snahou je na základě předložených definic vycházejících z pramenů mezinárodního práva identifikovat v rozsáhlé množině (databázi) teritoriálních změn na historické i současné politické mapě světa vhodné příklady a na takových následně demonstrovat, jak proces nabývání státního území probíhá v praxi.
5
1. Stát Úvodní kapitola si klade za cíl představit čtenáři definici státu na základě souboru čtyř základních kritérií, která by měl každý stát splňovat. V ideálním případě by mělo dojít k naplnění všech zmiňovaných předpokladů existence státu. Nicméně praxe ukazuje, že ani tato elementární kritéria v celém svém rozsahu některé státní útvary v minulosti nesplňovaly nebo v současnosti nesplňují, a přesto mohly a mohou v rámci mezinárodního společenství více či méně úspěšně existovat. Kapitola se tedy věnuje nejen z tohoto pohledu bezvadným, respektive bezproblémovým státům, ale rovněž státním útvarům disponujícím pouze některými předpoklady státnosti. Pro potřeby této bakalářské práce není nezbytně nutné uvádět konkrétní definici státu, což ostatně znesnadňuje nejen nejednotnost definičních výstupů při zkoumání problematiky státu u jednotlivých společenskovědních disciplín, ale především absence jedné jediné definice státu v samotných politických vědách. Plně dostačující bude, uvedeme-li si místo vyčerpávající definice, množinu základních vlastností, kterými by měl být každý stát podle současného mezinárodního práva vybaven. A to bez ohledu na svoji historii, zakotvení v prostoru, odlišné sociální, ekonomické, kulturní a civilizační i politické podmínky.
1.1. Definice státu a jeho atributy podle mezinárodního práva Dnes již klasický německý sociolog a ekonom Max Weber přišel v lednu 1918 ve své přednášce na mnichovské univerzitě s definicí státu na základě kritérií, která musí tento splňovat, aby dostál své roli. Před mnichovským auditoriem tehdy prohlásil, že „…stát je takové lidské společenství, které si na určitém území – toto ´území´ patří mezi jeho znaky – nárokuje pro sebe (a to s úspěchem) monopol legitimního fyzického násilí.“4 Weber tedy definoval tři znaky státu: obyvatelstvo, území, státní moc. Někteří autoři uvádějí jako zdroj této tříprvkové definice státu práci rakouského právníka
4
Weber, M. (1990). Politika ako povolanie. Bratislava: Nakladatel´stvo Spektrum, s. 10.
6 Georga Jellineka, který o třech znacích státu hovoří ve své publikaci Všeobecná státověda z roku 1906.5 O 27, respektive 15 let později, 26. prosince 1933, byla v hlavním městě jihoamerického státu Uruguay podepsána tzv. Úmluva o právech a povinnostech států, někdy nazývaná podle uruguayské metropole jako Montevidejská úmluva, která tři jmenovaná kritéria doplnila. Dohodu podepsaly delegace 20 účastnických zemí 7. Mezinárodní konference amerických států a následně, 26. prosince 1934 vstoupila smlouva v platnost.6 Konference v Montevideu rozšířila Weberova a Jellinekova kritéria o jedno další, a tím se stala schopnost navazovat vztahy s ostatními státy. Šlo rovněž o první kodifikaci kritérií existence státu vůbec. Ve svém prvním článku úmluva uvádí: „Stát jako subjekt mezinárodního práva by měl splňovat následující podmínky: a) stálé obyvatelstvo, b) jasně stanovené území, c) státní moc, d) schopnost vstupovat do vztahů s ostatními státy.“7 Jak
bylo
řečeno,
Montevidejská
smlouva
byla
prvním
dokumentem
mezinárodního práva, který upravoval kritéria existence státu. Ustanovení smlouvy byla závazná pouze pro signatáře z regionu Latinské Ameriky a USA, nicméně mezinárodní společenství jako celek si uvědomovalo potřebu zavést podobnou kodifikaci i na celosvětové úrovni. Na konkrétní kroky ovšem došlo až 11 let po uzavření smlouvy v Montevideu, až po zániku meziválečného Společenství národů a vzniku poválečné Organizace spojených národů (OSN). Jak uvádí Potočný ve své publikaci: „Valné
5
Jellinek, G. (1906). Všeobecná státověda. Praha: Nákladem Jana Laichtera na Král. Vinohradech, s. 412456. 6
Signatáři montevidejské Úmluvy o právech a povinnostech států byli: (v pořadí uvedeném ve smlouvě) Honduras, Spojené státy americké, El Salvador, Dominikánská republika, Haiti, Argentina, Venezuela, Uruguay, Paraguay, Mexiko, Panama, Bolívie, Guatemala, Brazílie, Ekvádor, Nikaragua, Kolumbie, Chile, Peru a Kuba. 7
Článek 3 v originálním znění doslova uvádí: „The state as a person of international law should possess the following qualifications: (a) a permanent population; (b) a defined territory; (c) government; and (d) capacity to enter into relations with the other states.“ – www.taiwandocuments.org/montevideo01.htm
7 shromáždění uložilo v r. 1947 Komisi pro mezinárodní právo, aby připravila návrh deklarace práv a povinností států.“8 Komise pro mezinárodní právo předložila v roce 1949 výsledky své práce Valnému shromáždění OSN. Práva a povinnosti států komise sepsala do čtrnácti článků, které tvořily dokument s názvem „Návrh Deklarace práv a povinností států“, v anglickém znění „Draft Declaration On Rights And Duties Of States“9. Obsahem oněch čtrnácti článků jsou následující práva a povinnosti: 1. Každý stát má právo na nezávislost a tudíž právo vykonávat svobodně, bez zásahů jiného státu, veškeré své svrchované pravomoci, včetně práva zvolit si státoprávní uspořádání10 2. Každý stát má právo vykonávat soudní pravomoc nad všemi osobami a věcmi na svém území, vyjma osob a věcí, jež podle mezinárodního práva podléhají imunitě11 3. Každý stát má povinnost zdržet se intervence do vnitřních či vnějších záležitostí jiného státu12 4. Každý stát má povinnost zdržet se podněcování svárů a nepokojů na území jiného státu a předcházet snahám třetích osob na svém vlastním území takové sváry a nepokoje v jiném státě vyvolávat13 5. Každý stát má rovnocenná práva jako kterýkoliv jiný stát14 8
Potočný, M. (1999). Mezinárodní právo veřejné. Praha: C.H. Beck, s. 14.
9
Dokument předložený Valnému shromáždění OSN je přístupný rovněž v elektronické formě zde: http://daccess-dds-ny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/051/94/IMG/NR005194.pdf?OpenElement; případně zde pod číslem 375: http://www.un.org/documents/ga/res/4/ares4.htm. 10
Znění 1. článku v anglickém jazyce: „Every state has the right to independence and hence freely, without dictation by any other State, all its legal powers, including the choice of its own form of government.“ 11
Znění 2. článku v anglickém jazyce: „Every State has the right to exercise jurisdiction over its territory and over all persons and things therein, subject to the immunities recognized by international law.“ 12
Znění 3. článku v anglickém jazyce: „Every State has the duty to refrain from intervention in the internal or external affairs of any other State.“ 13
Znění 4. Článku v anglickém jazyce: „Every State has the duty to refrain from fomenting civil strife in the territory of another State, and to prevent the organization within its territory of activities calculated to foment such civil strife.“
8 6. Každý stát má povinnost respektovat lidská práva a základní svobody všech lidí na svém území, bez ohledu na rasu, pohlaví, jazyk, nebo náboženství15 7. Každý stát má povinnost zajistit, aby se situace na jeho území nestala hrozbou pro mezinárodní mír a pořádek16 8. Každý stát má povinnost urovnat své spory s jinými státy mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost17 9. Každý stát má povinnost zdržet se využití války jako nástroje státní politiky, zdržet se hrozby či použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu, nebo jakéhokoliv jiného způsobu neslučitelného s mezinárodním právem a pořádkem18 10. Každý stát má povinnost zdržet se poskytování pomoci jinému státu, který užívá síly podle článku 9, nebo takovému státu, na jehož území OSN provádí preventivní či vynucovací akci19 11. Každý stát má povinnost zdržet se uznání jakéhokoliv územního záboru provedeného podle článku 920 14
Znění 5. článku v anglickém jazyce: „Every State has the right to equality in law with every other State.“ 15
Znění 6. článku v anglickém jazyce: „Every State has the duty to treat all persons under its jurisdiction with respect for human rights and fundamental freedoms, without distinction as to race, sex, language, or religion.“ 16
Znění 7. článku v anglickém jazyce: „Every State has the duty to ensure that conditions prevailing in its territory do not menace international peace and order.“ 17
Znění 8. článku v anglickém jazyce: „Every State has the duty to settle its disputes with other States by peaceful means in such a manner that international peace and security, and justice, are not endangered.“ 18
Znění 9. článku v anglickém jazyce: „Every State has the duty to refrain from resorting to war as an instrument of national policy, and to refrain from the threat or use of force against the territorial integrity or political independence of another State, or in any other manner inconsistent with international law and order.“ 19
Znění 10. článku v anglickém jazyce: „Every State has the duty to refrain from giving assistance to any State which is acting in violation of article 9, or against which the United Nations is taking preventive or enforcement action. 20
Znění 11. článku v anglickém jazyce: „Every State has the duty to refrain from recognizing any territorial acquisition by another State acting in violation of article 9“
9 12. Každý stát má právo na individuální či kolektivní sebeobranu proti ozbrojenému útoku21 13. Každý stát má povinnost vykonávat v dobré víře své povinnosti vyplývající ze smluv a jiných zdrojů mezinárodního práva, nesmí uplatňovat svůj ústavní text či zákony jako omluvu pro porušování těchto svých povinností22 14. Každý stát má povinnost udržovat své vztahy s jinými státy v souladu s mezinárodním právem a s principem, že státní suverenita má v mezinárodním právu prvenství23 Valné shromáždění návrh Komise pro mezinárodní právo předalo členským zemím OSN k připomínkovému řízení. Následný vývoj shrnuje Potočný takto: „Návrh však nedoznal širší odezvy. Valné shromáždění proto odložilo v r. 1951 jeho projednávání do té doby, než mu většina členů dodá své připomínky a náměty. Poněvadž se tak nestalo, Valné shromáždění se již k této otázce nevrátilo.“24 I přesto ale práce Komise pro mezinárodní právo zcela zbytečná nebyla, na svém 25. zasedání Valné shromáždění přijalo Deklaraci zásad přátelských vztahů a spolupráce mezi státy, v originálním anglickém znění: „The Declaration on Principles of International Law concerning Friendly Relations and Co-operation among States in accordance with the Charter of the United Nations“.25 Stalo se tak 24. října 1970.
21
Znění 12. článku v anglickém jazyce: „Every State has the right of individual or collective self-defence against armed attack.“ 22
Znění 13. článku v anglickém jazyce: „Every State has the duty to carry out in good faith its obligations arising from treaties and other sources of international law, and it may not invoke provisions in its constitution or its laws as an excuse for failure to perform this duty.“ 23 Znění 14. článku v anglickém jazyce: „Every State has the duty to conduct its relations with other States in accordance with international law and with the principle that the sovereignty of each State is subject to the supremacy of international law.“ 24
25
Potočný, M. (1999). cit.d., s. 15.
Dokument schválený Valným shromážděním OSN 24. října 1970 je přístupný rovněž v elektronické formě zde: http://daccess-ddsny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/348/90/IMG/NR034890.pdf?OpenElement; případně zde pod číslem 2625: http://www.un.org/documents/ga/res/25/ares25.htm .
10 Text Deklarace zásad přátelských vztahů a spolupráce mezi státy skutečně vychází z návrhu Deklarace práv a povinností států z konce první poloviny 20. století. Inspiruje se jí nejen obsahově, rovněž použité formulace jsou většinou totožné. V zásadě tedy jde o stejný text, nicméně více rozpracovaný, precizněji formulovaný a samozřejmě aktualizovaný. Viditelnou změnou plynoucí z událostí po 2. světové válce je připojení části, která se zabývá dekolonizací a právem národů na sebeurčení. Obsáhlejší představení tématu a formulací z Deklarace ovšem není účelem této bakalářské práce, spokojíme se tedy pouze s touto zmínkou.
1.2. Existence států, u nichž jeden z atributů absentuje Z dříve uvedeného tedy vyplývá, že mezinárodní právo disponuje čtyřmi základními kritérii existence státu. Pro připomenutí – jde o obyvatelstvo, území, státní moc a schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy. Ačkoliv jsou tato čtyři základní kritéria kodifikována od roku 1970 na celosvětové úrovni, existují státní útvary, které nenaplňují všechny tyto čtyři předpoklady své plnoprávné existence, ale navzdory tomu, že u nich jeden z atributů absentuje, jsou schopny do určité míry prosazovat své vlastní zájmy a v některých případech v zásadě bez obtíží fungovat jako samostatné státy. Pro ilustraci práce uvádí některé příklady takového jevu. Příklad státu, který nedisponuje 1. kritériem, tj. obyvatelstvem, v historii ani současnosti pravděpodobně nenalezneme. I kdybychom v myšlenkách připustili existenci státu, kde by panovník či prezident byl právě tím jediným obyvatelem onoho státu, je i tak 1. kritérium naplněno. Jiná situace nastává u zbývajících tří kritérií. Historie ukázala, že stát bez území, respektive „zvláštní politická jednotka s určitým územním základem“26, existovat může. Malenovský ve své knize Mezinárodní právo veřejné přibližuje, jaký je charakter takových subjektů mezinárodního práva: „…mají vesměs omezenou subjektivitu, neboť plná zůstává vyhrazena státům. Při zrodu jejich mezinárodněprávní subjektivity přísluší zpravidla rozhodující úloha vůli států (vyjádřené ve smlouvě nebo aktem uznání). Subjektivita zvláštních jednotek proto mívá odvozený charakter.“27 26
Malenovský, J. (2008). cit.d., s. 142.
27
Malenovský, J. (2008). cit.d., s. 142.
11 Takovouto „zvláštní politickou jednotkou s určitým územním základem“ je Vatikán (Papežský stát, Svatý stolec). Do roku 1870, kdy Itálie dobyla Řím, ustavila jej svým hlavním městem a papežský stát anektovala – disponoval Papežský stát plnou suverenitou, včetně vlastního území. Od té doby Papežský stát, respektive Vatikán své vlastní území nemá – pouze mu Italský stát svěřil do správy 44 hektarů svého území uprostřed Říma. Po anexi Říma italským vojskem byla pozice papeže zajištěna smluvně, definitivní podobu vztahu Vatikánu a Itálie, tj. de facto podobu samotné existence Vatikánu jako subjektu mezinárodního práva, upravily tzv. Lateránské smlouvy přijaté skoro o šedesát let později, 7. června 1929. Lateránské smlouvy tvoří tři dílčí smlouvy. „V první smlouvě se výslovně uznává mezinárodněprávní subjektivita Svatého stolce na základě staletého obyčeje. Svatému stolci byl smlouvou garantován výkon státních funkcí na území nově vzniklého státního útvaru – Vatikánského města, pod výlučnou a suverénní papežskou vládou. Itálie tak uznala plné vlastnictví, výlučné pravomoci a svrchovanou moc a jurisdikci Svatého stolce nad Vatikánem, jemuž byly rovněž přiznány atributy mezinárodněprávní subjektivity. Tato Lateránská smlouva byla dále doplněna smlouvou o odškodnění Svatého stolce z důvodů materiálních škod, které Svatý stolec utrpěl následkem ztráty patrimonie sv. Petra v r. 1870. Třetí smlouvou se stal konkordát, tj. smlouva týkající se postavení katolické církve v Itálii.“28 Taktéž absence 3. kritéria, tj. státní moci, v praxi nevylučuje existenci státu. Jedná se o státy, jejichž vlády nemají prostředky na zajištění výkonu státní moci na celém svém území, nebo jeho podstatné části. Do této skupiny v současnosti náleží například Afghánistán29 či Somálsko. Americký neziskový institut Fund for Peace se sídlem ve Washingtonu, D. C., který dlouhodobě zkoumá problematiku války a míru, již od roku 2005 sestavuje tzv. Failed States Index. Žebříček členských států OSN podle míry náchylnosti ke státnímu kolapsu. Situaci posuzuje každoročně na základě 12
28
29
David, V.; Sladký, P.; Zbořil, F. (2006). Mezinárodní právo veřejné. Praha: Linde, s. 130-131.
Nikoliv náhodou se o afghánském prezidentovi Hamídu Karzáím ve světových médiích často hovoří posměšně jako o starostovi Kábulu. Více například v elektronické verzi německého magazínu Der Spiegel zde: http://www.spiegel.de/international/world/0,1518,675140,00.html; případně v elektronické verzi amerického týdeníku Time zde: http://www.time.com/time/world/article/0,8599,231457,00.html.
12 sociálních, ekonomických a politických indikátorů na škále 1 až 10. Přičemž klasifikace 9 či 10 se de facto rovná státnímu kolapsu. Oba jmenované státy, Afghánistán i Somálsko, se od počátku umisťují v první desítce. Somálsko dokonce od roku 2008 zaujímá pozici nejvyšší, respektive nejnižší. Výzkumníci organizace Fund for Peace zařadili v roce 2010 do první desítky ještě Čad, Súdán, Zimbabwe, Demokratickou republiku Kongo, Irák, Středoafrickou republiku, Guineu a Pákistán. Na opačném konci figurují státy jako Norsko, Finsko, Švédsko a další.30 Čtvrté kritérium chybí u států, které nejsou z toho či onoho důvodu uznány mezinárodním společenstvím za svrchované státy. V současném světě je možné jmenovat tři, respektive čtyři takové státy. Kosovo, Tchaj-wan a Abcházie a Jižní Osetie. Každý z těchto čtyř příkladů se liší kromě historicko-politického a kulturněcivilizačního pozadí, také množstvím států, členů OSN, které je mezinárodněprávně uznaly. Republiku Kosovo uznalo k 4. únoru 2011 již 75 členských států OSN, posledním byl Ománský sultanát.31 Naproti tomu Tchaj-wan má větší potíže se získáváním sympatizantů na mezinárodní scéně. Zatímco Kosovo uznalo zmíněných 75 členů OSN a jsou mezi nimi i mocnosti jako USA, Francie, Velká Británie, Turecko, Německo, Japonsko a další, samotný Tchaj-wan uznalo pouze 23 členských zemí a mocnost mezi nimi není ani jedna32. Ovšem Tchaj-wan udržuje styky s mnoha jinými zeměmi světa prostřednictvím sítě tzv. Tchajpejských hospodářských a kulturních kanceláří. Skrze tyto kanceláře je „diplomaticky“ přítomen i v USA, Kanadě, většině zemí Evropy, zemích Asie i Latinské Ameriky. Výjimkou je Afrika, kde má dnes Tchajwan zastoupení pouze v sedmi státech.33
30
Přehled států „Failed States Index“ je dostupný zde: http://www.fundforpeace.org/global/?q=fsi.
31
Seznam všech států, které uznaly nezávislost Kosovské republiky je dostupný v elektronické podobě na webových stránkách kosovského ministerstva zahraničí, zde: http://www.mfa-ks.net/?page=1,33. 32
Seznam všech států, které uznaly nezávislost Tchaj-wanu je dostupný v elektronické podobě na webových stránkách tchajwanského ministerstva zahraničí, zde: http://www.mofa.gov.tw/webapp/ct.asp?xItem=32618&CtNode=1865&mp=6. 33
VIZ. zde: http://www.mofa.gov.tw/webapp/lp.asp?CtNode=1864&CtUnit=30&BaseDSD=30&mp=6.
13 Abcházie a Jižní Osetie, bývalé gruzínské provincie, jsou v jiné situaci. Po konfliktu ozbrojených sil Ruské federace a Gruzie v roce 2008 souhlasila ruská vláda s navázáním diplomatických styků s oběma zeměmi, tímto oficiálně uznala jejich samostatnost. Od tohoto okamžiku až do konce dubna 2011 obě republiky, Jižní Osetii i Abcházii, uznaly pouze tři další členské země OSN – Nikaragua, Venezuela a jako poslední Nauru v prosinci 200934. Širší mezinárodní podporu pro svou samostatnost tyto dva státy zatím nezískaly.
2. Státní území Předchozí kapitola představila čtyři základní atributy státu podle mezinárodního práva. Jsou jimi: obyvatelstvo, státní moc, schopnost vstupovat do vztahů s jinými státy a konečně státní území. Třetí kapitola se tematicky zaměří právě na státní území, představí trojdimenzionální chápání státního území, a bude se také věnovat klasifikaci státního území podle velikosti a tvaru. Samotné státní území nemělo v historii vždy takovou váhu, jakou mu přisuzuje moderní společnost. Slavný francouzský filosof a spisovatel 18. století, Jean Jacques Rousseau, si ve svém díle Rozpravy všímá, že vnímání území v době starověku bylo velmi odlišné od toho, jak státní území vnímají jeho současníci, vládci evropských mocností té doby. Rousseau uvádí: „…staří monarchové, kteří se nazývali králi Peršanů, Skytů, Makedonců a tak se patrně pokládali spíše za vladaře lidí než za pány země. Dnešní králové se nazývají králi Francie, Španělska, Anglie atd. a jsou si jisti, že jsou-li pány území, jsou i pány jeho obyvatel.“35 Zlomem v myšlenkovém přístupu, ačkoliv poněkud rozostřeným a časově přesně neurčitelným, se stal přerod předstátních společností na ty státní. „Vznik státu je spojen se vznikem zemědělské civilizace, s přechodem z rodové (kmenové) na územní organizaci obyvatelstva. Stát tak představuje organizaci společnosti, ve které se moc
34
VIZ. Článek o navázání diplomatických styků mezi Abcházií a Nauru v elektronické verzi amerického deníku The New York Times, zde: http://www.nytimes.com/2009/12/16/world/europe/16georgia.html. 35
Rousseau, J. J. (1989). Rozpravy. Praha: Nakladatelství Svoboda, s. 233.
14 uplatňuje ne vůči příslušníkům rodu nebo kmene, a to bez ohledu na území, nýbrž moc se uplatňuje vůči obyvatelům určitého, přesně vymezeného, území – státního území.“36 Ovšem až s uzavřením Vestfálského míru v roce 164837, který ukončil tzv. Třicetiletou válku, nastává doba, kdy státní území slouží jako prostředek, jak územně vymezit a ohraničit státní suverenitu.38 Následující stránky přinášejí náhled na způsob, jak a v jakém rozsahu je státní území vytyčeno podle současného mezinárodního práva.
2.1. Definice státního území podle mezinárodního práva Prameny mezinárodního práva stanovují rozsah státního území pomocí trojdimenzionálního, tj. trojrozměrného principu. Za státní území je tedy považován zemský povrch a vnitrostátní vody; vzdušný prostor, jehož horizontální hranice kopíruje hranice suchozemské; a stejně tak i prostor pod povrchem Země. Všechny tyto plochy a prostory podléhají suverénní moci státu. Suchozemský prostor zahrnuje všechny části zemského povrchu uvnitř státních hranic. A to včetně jednotlivých částí - ostrovů, které s mateřskou pevninou logicky netvoří souvislý celek.39 Vnitrostátní vody tvoří řeky, jezera a ostatní vodní plochy. A to včetně průplavů, námořních přístavů, zátok, zálivů, a vnitřních moří (jde například o Azovské moře, které je propojené s Černým mořem tzv. Kerčským průlivem a jde tedy de facto o jeho součást; o Azovské moře se dělí Ruská federace a Ukrajina).40 Do státního území je také zahrnuto pobřežní moře. Hranici pobřežního moře upravuje Úmluva OSN o mořském právu z roku 1982, anglicky United Nations 36
Holländer, P. (1995). Základy všeobecné státovědy. Praha: Nákladem spolku čs. právníků Všehrd, s. 45.
37
Vestfálským mírem je myšleno uzavření dvou smluv - Münsterské a Osnabrücké. Obě smlouvy jsou k dispozici v původním latinském znění zde (http://www.pax-westphalica.de/ipmipo/indexen.html). Münsterská smlouva v anglickém jazyce je k dispozici zde: http://avalon.law.yale.edu/17th_century/westphal.asp; Osnabrücká smlouva v anglickém jazyce pak zde: http://germanhistorydocs.ghi-dc.org/sub_document.cfm?document_id=3778. 38
Dahlman, C. T. (2009). Territory. In: Gallaher, Carolyn (et. al.): Key concepts in political geography. London: Sage, s. 77. 39
Potočný, M. (1999). cit.d., s. 80.
40
David, V.; Sladký, P.; Zbořil, F. (2008). Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou. Praha: Leges, s. 165.
15 Convention on the Law of the Sea, která v článku 3 Úmluvy deklaruje, že „každý stát má právo stanovit si šíři svého pobřežního moře až do vzdálenosti 12 námořních mil od základní pobřežní čáry vymezené touto Úmluvou“.41 Toto následně upravuje článek 5 Úmluvy, v němž se v zásadě praví, že za základní pobřežní čáru je považována nejnižší čáru odlivu tak, jak je znázorněna na mapách s velkým měřítkem, které daný stát uznává.42 Druhou dimenzí státního území je vzdušný prostor. Takovým vzdušným prostorem je myšlen veškerý prostor nad souší a vodami, který je vertikálně omezený až kosmickým prostorem. „Hranice mezi oběma prostory se určuje na základě obyčejové normy, podle které jsou nejnižší oběžné dráhy, na kterých oblétají umělé kosmické objekty zemi, součástí kosmického prostoru (přibližně se jedná o výšku 100 – 120 km nad povrchem země).“43 Horní hranice vzdušného prostoru tedy není nijak smluvně zakotvena. Nicméně například Mezinárodní letecká federace, která zastřešuje světové sportovní letectví, si horní hranici vzdušného prostoru pro své vlastní potřeby oficiálně stanovila právě ve výšce 100 km nad zemským povrchem.44 Režim vzdušného prostoru je právně upraven relativně krátkou dobu. Taková potřeba nastala až s rozmachem vzduchoplavectví, respektive letectví. V Paříži roku 1919 podepsalo 33 států tzv. Úmluvu o civilním letectví (Convention Relating to the Regulation of Aerial Navigation)45, která stanovila výlučnou pravomoc příslušného státu nad svým vzdušným prostorem a zavedla pro ostatní státy povinnost žádat o povolení v případě záměru tento prostor využít.46 O 25 let později tuto Úmluvu nahradila 41
Viz. Článek 3 Úmluvy OSN o mořském právu, v elektronické formě k dispozici zde: http://www.un.org/Depts/los/convention_agreements/texts/unclos/unclos_e.pdf. Původní anglický text zní takto: „Every State has the right to establish the breadth of its territorial sea up to a limit not exceeding 12 nautical miles, measured from baselines determined in accordance with this Convention.“ 42
Viz. Úmluva OSN o mořském právu, článek 5.
43
Ondřej, J. (1998). Základy mezinárodního práva. Praha: Karolinum, s. 85.
44
Viz. Statut Mezinárodní letecké federace, odd. „Terms and definitions“, v elektronické formě zde: http://www.fai.org/system/files/statutes2011.pdf. 45
Viz. Úmluva o civilním letectví z roku 1919 je v elektronické formě k dispozici zde: http://www.aviation.go.th/airtrans/airlaw/1914.html, případně zde: http://www.spacelaw.olemiss.edu/library/aviation/IntAgr/multilateral/1919_Paris_conevention.pdf. 46
David, V.; Sladký, P.; Zbořil, F. (2008). Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou, s. 163.
16 Smlouva o mezinárodním civilním letectví (Convention on International Civil Aviation) signovaná 7. prosince 1944 v americkém Chicagu, která platí dodnes.47 I prostor pod zemským povrchem je součástí státního území. Stát nad ním vykonává suverenitu až do „technicky dostupné hloubky“.48
2.2. Dělení států podle velikosti a tvaru jejich území Nyní víme, že mezinárodní právo vytyčuje státní území na trojdimenzionálním principu – suchozemský prostor, vzdušný prostor a prostor pod povrchem Země. Tato část stručně přiblíží, jakým způsobem politická geografie dělí státy podle velikosti a tvaru jejich území. Podle velikosti můžeme státy dělit na „velmi velké“ s rozlohou nad 2,5 milionu km2, „velké“ s rozlohou od 350 tisíc km2 do 2,5 milionu km2, „středně velké“ s rozlohou od 150 do 350 tisíc km2, „malé“ s rozlohou od 25 do 150 tisíc km2 a „velmi malé“ s rozlohou do 25 tisíc km2.49
47
Viz. Smlouva o mezinárodním civilním letectví z roku 1944 je v elektronické formě k dispozici zde: http://www.icao.int/icaonet/arch/doc/7300/7300_orig.pdf. 48
David, V.; Sladký, P.; Zbořil, F. (2006). Mezinárodní právo veřejné, s. 162.
49
Fahrer, Ch.; Glassner, M. I. (2004). cit.d., s. 64.
17 Států, které nazýváme „velmi velkými státy“ je na světě přesně deset: zdaleka největším (s téměř dvojnásobnou rozlohou než druhý v pořadí) státem je Ruská federace (17 075 400 km2)50, dále do této kategorie patří Kanada (9 976 137 km2)51, Čína (9 806 391 km2)52, Spojené státy americké (9 629 047 km2)53, Brazílie (8 544 418 km2)54, Austrálie (7 682 557 km2)55, Indie (3 166 944 km2)56, Argentina (2 777 409 km2)57, Kazachstán (2 724 900 km2)58 a Súdán (2 505 810 km2)59. Súdán tuto skupinu pravděpodobně opustí v červenci 2011, kdy by mělo dojít k oficiálnímu vyhlášení nezávislosti jižní části země, která byla potvrzena v referendu uspořádaném v lednu 2011.60 Tímto krokem dnešní Súdán ztratí okolo čtvrtiny svého území. Mezi „velké státy“ patří pět desítek zemí, například Spolková republika Německo (357 020,79 km2)61 či Indonésie (1 904 443 km2)62. Ke „středně velkým státům“ řadíme například Norsko (323 759 km2)63 nebo Surinam (163 820 km2)64. 50
Liščák, V. (2009). Státy a území světa. Praha: Libri, s. 671.
51
Liščák, V. (2009). cit.d., s. 396.
52
Liščák, V. (2009). cit.d., s. 189.
53
Liščák, V. (2009). cit.d., s. 745.
54
Liščák, V. (2009). cit.d., s. 145.
55
Liščák, V. (2009). cit.d., s. 88.
56
Liščák, V. (2009). cit.d., s. 317. (Pozn. V. Liščák uvádí, že do tohoto čísla nejsou zahrnuty sporné oblasti Kašmíru obsazené Pákistánem a Čínou) 57
Liščák, V. (2009). cit.d., s. 74.
58
Liščák, V. (2009). cit.d., s. 412.
59
Liščák, V. (2009). cit.d., s. 761.
60
Více o tématu například v článku „South Sudan backs independence – results“ v elektronické verzi britské BBC, zde: http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-12379431. 61
Liščák, V. (2009). cit.d., s. 577.
62
Liščák, V. (2009). cit.d., s. 322.
63
Liščák, V. (2009). cit.d., s. 604.
64
Liščák, V. (2009). cit.d., s. 765.
18 Do skupiny „malých států“ náleží kromě České republiky (78 864 km2)65 dále například Bangladéš (142 615 km2)66 a Rwanda (26 338 km2)67. A konečně, „velmi malými“ nazýváme státy jako Monacké knížectví (1,95 km2)68 či Kyperskou republiku (5 896 km2)69. Američtí geografové Glassner a Fahrer dělí „velmi malé státy“ ještě na dvě subkategorie „ministáty“ (Kypr) a „mikrostáty“ (Monako).70 Státní území můžeme rozlišovat nejen podle velikosti, ale rovněž podle jeho tvaru. Fahrer a Glassner navrhují následující klasifikaci státních území („kompaktní“, „prodloužené“, „rozeklané“71, „fragmentované“ a „perforované“). Státy s „kompaktním“ územím, tedy s územím celistvým, v zásadě kruhového nebo čtvercového charakteru, nalezneme ve všech částech světa – v Evropě se jedná například o Polsko, v Latinské Americe o Uruguay, v Africe o Republiku Sierra Leone a v Asii pak o Kambodžu.72 Vedle výčtu, který uvádí Fahrer a Glassner, je možné dále zmínit třeba Island, tichomořský stát Nauru, ale také Kosovo. Takovýto tvar státního území umožňuje snadnější správu, jakýkoliv hraniční bod totiž leží od pomyslného geometrického středu území víceméně stejně daleko.73
65
Liščák, V. (2009). cit.d., s. 183.
66
Liščák, V. (2009). cit.d., s. 105.
67
Liščák, V. (2009). cit.d., s. 677.
68
Liščák, V. (2009). cit.d., s. 551.
69
Liščák, V. (2009). cit.d., s. 455. (Pozn. V. Liščák uvádí, že do tohoto čísla jsou zahrnuty rovněž vojenské základny Velké Británie a oblasti pod kontrolou OSN) 70
Fahrer, Ch.; Glassner, M. I. (2004). cit.d., s. 64.
71
Fahrer a Glassner užívají v originále anglický termín „prorupt“. Pravděpodobně nejpřesnějším českým ekvivalentem je slovo „rozeklaný“, které užívá například M. Romancov zde: Romancov, M. (2004). Politická geografie a geopolitika. In Cabada, L.; Kubát, M. a kol.: Úvod do studia politické vědy. Praha: Eurolex Bohemia, s. 425. 72
Fahrer, Ch.; Glassner, M. I. (2004). cit.d., s. 65.
73
Fahrer, Ch.; Glassner, M. I. (2004). cit.d., s. 65.
19 Dalším typem státního území je území „prodloužené“. Typickým příkladem tohoto typu státního území je Chile. „Na základě příkladu Chile je možné tento typ definovat jako území, které má alespoň šestkrát větší délku než je jeho průměrná šířka.“74 Tuto podmínku splňují například Norsko a Švédsko. V Africe například Togo nebo Republika Malawi. Jak připomínají Fahrer a Glassner, takový tvar území mohou doprovázet odstředivé tendence obyvatel od centra vzdálenějších částí.75 Území s „rozeklaným tvarem“ je územím ve své podstatě kompaktním, avšak disponujícím jakýmsi teritoriálním výčnělkem v podobě poloostrova (Thajsko, Myanmar) nebo výčnělkem kontinentálním (Demokratická republika Kongo). Demokratickou republiku Kongo považují Fahrer a Glassner za nejlepší příklad tohoto typu státního území. Tento africký stát sestává z centrální kompaktní části a dvou výběžků – západního a jihovýchodního. Na případu Konga demonstrují i svojí tezi, že rozeklaná území mívají často vážné vnitřní politicko-ekonomické problémy76, zvláště mají-li takové výčnělky klíčový hospodářský význam jako je tomu právě zde. V oblasti západního výběžku leží hlavní město Kinshasa a výběžek samotný tvoří jedinou přístupovou cestu k oceánu. I druhý výběžek, nyní ten jihovýchodní, má pro Kongo vysokou cenu. Jsou zde totiž bohatá naleziště nerostných surovin.77 Nejčastějšími případy státu s „fragmentovaným územím“ jsou státy ostrovní. Příkladem může být Japonsko, Indonésie nebo Maledivská republika. Existují ale i kontinentální státy s fragmentovaným územím – například Spojené státy americké (Aljaška oddělená od zbytku USA kanadským územním pásem) nebo Angola (provincie Cabinda, kterou od mateřského teritoria odděluje úzký pruh konžského území). Třetí kategorii tvoří státy, které se rozprostírají jak na kontinentu, tak na ostrově či ostrovech. Takovým státem je třeba Malajsie.78 74
Fahrer, Ch.; Glassner, M. I. (2004). cit.d., s. 65. Původní anglický text zní takto: „On the basis of the Chilean example, be defined as one that is at least six times as long as its average width.“ 75
Fahrer, Ch.; Glassner, M. I. (2004). cit.d., s. 65..
76
Fahrer, Ch.; Glassner, M. I. (2004). cit.d., s. 66.
77
Fahrer, Ch.; Glassner, M. I. (2004). cit.d., s. 67.
78
Fahrer, Ch.; Glassner, M. I. (2004). cit.d., s. 67.
20 Územní fragmentaci provází zvýšené riziko napětí ve vztazích centra a periferie. „Taková fragmentace přináší nepřekvapivé důsledky. Kontakt mezi různými částmi takového státu je obtížnější než je tomu na celistvém území, a stejně obtížné může být vytvořit vědomí jednoty nutné pro posilování vztahu k centru. A už samotná potřeba zřídit hlavní město, které může být na území pochopitelně pouze jedné z částí takového státu, se může stát zdrojem třenic a sporů.“79 Posledním typem státního území z hlediska tvaru je „perforované území“. Státem s takovýmto územím je Jihoafrická republika, která zcela obklopuje Království Lesotho. V obdobné situaci je Itálie, jejíž území je takto „perforováno“ Nejvznešenější republikou San Marino a Vatikánským městským státem. Velikost a tvar státního území nejsou jedinými fenomény, kterých si politická geografie všímá. Neméně důležitým fenoménem, možná i důležitějším, se jeví býti poloha státu, jeho geografické umístění. Při posuzování míry výhodnosti daného státního území političtí geografové berou v úvahu to, zda stát má či nemá přístup k moři, dále jeho klimatické podmínky, členitost terénu, množství nerostných surovin a jejich rozmístění v prostoru, ale rovněž politicko-geografický kontext teritoria. Tedy historické, politické a ekonomické souvislosti s ohledem na sousední státy. „Je stejně tak zřejmé, že strategický význam se liší v závislosti na poloze státu; Polsko trpí svým umístěním mezi mocnými a dravými sousedy, Lamanšský průliv v minulosti Britům umožňoval vyhnout se nežádoucímu angažmá v záležitostech na kontinentu, naproti tomu Panama by byla bezvýznamným státem, kdyby ji neprotínal Panamský průplav.“80
79
Fahrer, Ch.; Glassner, M. I. (2004). cit.d., s. 67. Původní anglický text zní takto: „Such fragmentation brings with it obvious consequences. Contact between the various population sectors is more difficult than in a contiguous State, and the sense of unity so necessary in building centripetal forces may be slow to develop. Because any State must have a capital, it will be located in one of the fragments, the choice of which may itself be a source of friction.“ 80
Muir, R. (1975). Modern Political Geography. London: Macmillan, s. 51. Původní anglický text zní takto:„It is equally obvious that locations vary in terms of their strategic significance; Poland has suffered from its location between powerful and avaricious neighbours, the English Channel has allowed the British in the past to avoid undesirable involvement in Continental affairs, while Panama would be a most insignificant state were it not bisected by the Panama Canal.“
21
3. Způsoby nabytí státního území Předchozí kapitoly přiblížily obecně problematiku státu a státního území. Tato třetí část bakalářské diplomové práce se zaměří na způsoby nabytí státního území a jejich klasifikaci. Současně se pokusí o identifikaci takových historických i soudobých událostí, na nichž lze specifika jednotlivých způsobů nabytí státního území zřetelně demonstrovat. Studie o mezinárodním právu veřejném se v zásadě shodují na klasifikaci způsobů nabytí státního území podle toho, zda v době nabytí na takovém území vykonával svou moc jiný stát či nikoliv.81 Způsoby nabytí státního území můžeme tedy dělit takto: 1) prvotně (originárně) a) prvotní okupace b) akcese (přirozený přírůstek území) c) akrescence (umělý přírůstek území) 2) odvozeně (derivativně) a) cese (smluvní převod území) b) adjudikace (nabytí rozhodnutím mezinárodního orgánu) c) vydržení d) anexe (násilné převzetí území) Ačkoli lze tuto klasifikaci považovat za obecně přijatelnou82, dochází mezi různými autory k řadě dílčích rozporů. Čepelka a Šturma ve své publikaci „Mezinárodní právo veřejné“ vyjadřují pochybnost, zda lze akcesi a akrescenci zařadit mezi originární způsoby nabytí území. Respektive tvrdí, že nikoliv.83 V kategorii
81
Viz. např. David, V.; Sladký, P.; Zbořil, F. (2008). Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou, s. 153-156.
82
Srov. Potočný, M. (1999). cit.d., s. 80-83.
83
Čepelka, Č.; Šturma, P. (2008). Mezinárodní právo veřejné. Praha: C.H. Beck, s. 210.
22 originárních způsobů ponechávají akcesi v podobě nově objevivšího se vulkanického ostrova, ale vyřazují z ní akrescenci a akcesi říční naplaveninou, „neboť k těmto jevům nebo stavebním opatřením vždy dochází jen v rámci již existujícího státního území“.84 Stejní autoři se pak domnívají, že mezi způsoby nabytí státního území nepatří vydržení, jelikož se jedná o samostatný právní titul. „Obecné mezinárodní právo totiž žádnou lhůtu vydržení nestanoví, pokud jde pak o výklad podávaný naukou, ta si pomáhá nejrůznějšími lhůtami: od obratu´od nepaměti´, přes lhůtu 30 let až po dobu jednoho století.“85 Argumentují rovněž tím, že institut vydržení v praxi slouží pouze jako podpůrný důkaz při adjudikaci, tj. mezinárodní smírčí řízení. Při výčtu způsobů nabytí státního území dochází k odlišným závěrům také kvůli kritériu času. Někteří autoři se mezi tyto způsoby zdráhají zařadit prvotní okupaci a anexi z toho důvodu, že jde o politicko-mocenské nástroje minulosti.86 Ozřejmení důvodů pro takový náhled přináší následující stránky.
3.1. Originární způsoby nabytí státního území Jak bylo zmíněno v úvodu do této kapitoly, originárními, tj. původními způsoby nabytí státního území jsou prvotní okupace, akcese a akrescence. Tedy takové způsoby, při nichž dochází k nabytí území, které není součástí státního území jiného státu. „Při původním nabytí získává nabývající stát plnou suverenitu, neomezenou žádnými závazky, které by vyplývaly z mezinárodních smluv, protože zemi žádné závazky nezatěžují.“87
84
Čepelka, Č.; Šturma, P. (2008). cit.d., s. 210.
85
Čepelka, Č.; Šturma, P. (2008). cit.d., s. 209.
86
Scheu, H. Ch. (2010). Úvod do mezinárodního práva veřejného. Praha: Auditorium, s. 67-70.
87
Mastný, V. (2009). Vybrané problémy mezinárodního práva veřejného IV. Praha: Policejní akademie České republiky, s. 26.
23
3.1.1. Prvotní okupace Tento způsob nabytí státního území je způsobem historickým. Spadá zejména do období od 90. let 15. století do konce 19. století, do období kolonialismu. V té době vyplouvaly obchodní i válečné lodě mocností tehdejšího světa, například Anglie, Španělska, Portugalska, Nizozemí a Francie, na objevitelské a později i cíleně dobyvačné plavby a výpravy do všech koutů světa. Světa tehdy známého, i do té doby neznámého, jak se ukázalo později. „Až do 19. století byl objev území, jež bylo dosud domněle bez vlastníka, tím nejdůležitějším důvodem původního nabytí územní suverenity, i když se jednalo jen ve vzácných případech o objev neobydlených, ale obyvatelných území (např. Mauritius), tedy o území skutečně bez pána. Nejvíce se území nacházela pod vládou domorodých panovníků, na jejichž práva se přes ojedinělé pochybnosti nebraly žádné ohledy.“88 Taková území bez pána v Africe, Asii, Americe a Austrálii byla považována za tzv. „terra nullius“. Jednalo se často o území, kde žily společnosti s kmenovou organizací a takové společnosti nebyly během období kolonizace uznávány za skutečné státy. Mohla proto být použita síla za účelem obsazení těchto území.89 Aby zábor akceptovalo mezinárodní společenství, bylo nezbytné naplnit tři podmínky. Kromě podmínky, aby území bylo územím bez pána, musel nový vlastník danou oblast fakticky obývat a mít nad ní kontrolu. Třetím předpokladem bylo oficiální oznámení o okupaci adresované vládám ostatních zemí.90 Ačkoli byla prvotní okupace jako způsob nabytí území v minulosti velmi obvyklá, dnes je takový způsob prakticky vyloučený, protože na celém suchozemském povrchu planety Země vykonává nějaký stát svou svrchovanost. Existují dvě výjimky.
88
Seidl-Hohenveldern, I. (2006). Mezinárodní právo veřejné. Praha: ASPI, s. 201-202.
89
Jennings, R. Y. (1963). The Acquisition of Territory in International Law. Manchester: Manchester University Press, s.20. 90
David, V.; Sladký, P.; Zbořil, F. (2008). Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou, s. 154.
24 První z nich je obecně situace, kdy na volném moři91 vznikne ostrov vyvolaný vulkanickou činností Země. V takovém případě se ostrov stává územím bez pána, tj. „terra nullius“. Druhou výjimkou je území šestého světadílu, trvale neobydlené Antarktidy. Antarktický kontinent podléhá speciálnímu režimu, na němž se dohodly vlády dvanácti signatářských zemí92 1. prosince 1959 v americkém Washingtonu, D. C. Smlouva o Antarktidě (Antarctic Treaty) de facto ustanovuje Antarktidu jako území společného užívání všech států za předpokladu, že bude sloužit mírovým účelům, zejména rozvoji vědy. Signatáři se ve smlouvě zavázali k ochraně antarktické flóry a fauny a rovněž zakázali budování vojenských základen a testování zbraní, včetně jaderných.93 Přestože se signatářské státy shodly, že budou využívat Antarktickou pevninu společně, obsahuje smlouva také článek IV., v němž se doslova píše: „Nic, co je v této Smlouvě obsaženo, nebude vykládáno jako: a) zřeknutí se kterékoli ze smluvních stran již dříve vyhlášených práv nebo nároků na územní svrchovanost v Antarktidě; b) zřeknutí se kterékoli ze smluvních stran jakéhokoli podkladu pro nároky na územní svrchovanost v Antarktidě, nebo omezení tohoto podkladu, který může kterákoli ze smluvních stran získat v důsledku své činnosti nebo činnosti svých občanů v Antarktidě nebo z jiných důvodů; c) poškození pozic kterékoli ze smluvních stran, pokud jde o uznání nebo neuznání jejího práva či nároku, nebo podkladu pro nároky kteréhokoli jiného státu na územní svrchovanost v Antarktidě.“94 Z této části smlouvy je tedy zřejmé, že mezinárodněprávní postavení Antarktidy nemusí být do budoucna zcela neměnné.
91
„Volné moře“ (anglicky High Sea) jsou vody oceánů a moří, které nezasahují do pobřežního moře ani tzv. Exkluzivní ekonomické zóny (anglicky Exclusive Economic Zone), která sahá do vzdálenosti 200 námořních mil od pobřežní čáry. Článek 87, odst. 1 Úmluvy OSN o mořském právu říká, že „volné moře je otevřené všem státům, bez ohledu zdali jsou pobřežní či vnitrozemské.“ 92 Jedná se o: Argentinu, Austrálii, Belgii, Chile, Francii, Japonsko, Jihoafrickou unii, Norsko, Nový Zéland, Sovětský svaz, Spojené státy americké a Velkou Británii. 93
Viz. Smlouva o Antarktidě v českém překladu na webových stránkách Parlamentu ČR zde: http://www.psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0080_00.htm. 94
Viz. Článek IV. Smlouvy o Antarktidě, 1959
25
Na případný zábor území na Antarktidě platí moratorium prodloužené do roku 2041.95 Velké množství zeměpisných atlasů ovšem teritoriální nároky jednotlivých zemí vyznačuje na mapě Antarktidy již nyní.96
3.1.2. Akcese
Dalším typem nabytí území je akcese. Akcesí rozumíme přirozený přírůstek státního území. Takový přírůstek může vzniknout třemi způsoby: 1) „Alluvio“ - „naplavením zeminy na mořském břehu, jezerním nebo říčním, změnou toku pohraniční řeky“97 2) „Insula in mari nata“ – přirozeným vznikem vulkanického ostrova v pobřežním moři.98 3) „Avulsio“ - „přírodním odtržením části země od jednoho státu a spojením s územím jiného státu“99 Příkladem vzniku sopečného ostrova v moři (insula in mari nata) může být událost z roku 1811, která se odehrála nedaleko Azorských ostrovů v Atlantském oceánu.
95
Scheu, H. Ch. (2010). cit.d., s. 69.
96
Bez určité zajímavosti pak není ani fakt, že některé národní stanice na Antarktidě svůj skutečný účel umně skrývají za masku vědeckého výzkumu a oficiálně tedy jde o základny badatelské a nikoliv vojenské (ačkoli jsou na mnoha z nich přítomny vojenské posádky), což Smlouva o Antarktidě výslovně zakazuje. Informace o reálném stavu se pak k veřejnosti dostávají například během každoročních havárií civilních trajektů. Více v elektronické verzi Brisbane Times zde: http://www.brisbanetimes.com.au/articles/2007/11/24/1195753358234.html, či na internetovém serveru americké TV stanice CBS zde: http://www.cbsnews.com/stories/2007/11/23/world/main3534814.shtml. 97
David, V.; Sladký, P.; Zbořil, F. (2006). Mezinárodní právo veřejné, s. 163.
98
Čepelka, Č.; Šturma, P. (2008). cit.d., s. 210.
99
David, V.; Sladký, P.; Zbořil, F. (2006). Mezinárodní právo veřejné, s. 163.
26 V tomto roce došlo k podmořské erupci v oblasti souostroví Azory, právě v době kdy místem proplouvala britská válečná loď Jeho Veličenstva krále Jiřího III., plachetnice Sabrina. Její kapitán James Tillard zanechal zprávu nejen z pozorování samotného formování kráteru, ale také z následného vylodění na tomto ostrově a jeho prohlášení za výsostné území Jeho Veličenstva. Jeho zpráva byla pod názvem „A Narrative of the Eruption of a Volcano in the Sea off the Island of St. Michael“ publikována v roce 1812 odborným britským časopisem Philosophical Transactions of the Royal Society.100 Kapitán Tillard ve svém svědectví píše: „Blížíc se k ostrovu Sv. Michaela, v neděli 12. června 1811, na palubě Sabriny, lodi Jeho Veličenstva pod mým velením, náhodou jsme spatřili dva nebo tři sloupce dýmu stoupající na horizontu, které jsme považovali za následek střetu dvou lodí.“101 Krátce poté však námořníky pod vedením kapitána Tillarda napadlo, že by mohlo jít o erupci podmořského vulkánu. Po připlutí na nedaleký ostrov São Miguel (St. Michael)102, si odhad potvrdili a 14. června se společně s britským Generálním konzulem na Azorských ostrovech Williamem Hardingem Readem vypravili na místo, kde k erupci došlo.103 Na místě zjistili, že sopečný kráter již ční nad hladinu, je vysoký asi 20 stop104
a
v průměru měří 400 až 500 stop. Později se na místo ještě několikrát vrátili, avšak až
100
Tillard, J. (1812). A Narrative of the Eruption of a Volcano in the Sea off the Island of St. Michael. In Philosophical Transactions R. Soc. Lond., Vol. 102, s. 152-158. 101
Tillard, J. (1812). cit.d., s. 152. Původní anglický text zní takto: „Approaching the island of St. Michael´s, on Sunday the 12th of June, 1811, in His Majesty´s Sloop Sabrina, under my command, we occasionally observed, rising in the horizon, two or three columns of smoke, such as would have been occasioned by an action between two ships, to which cause we universally attributed its origin.“ 102
São Miguel je největším ostrovem souostroví Azory; leží zde město Ponta Delgada, správní středisko souostroví. 103 104
Tillard, J. (1812). cit.d., s. 152-153.
Stopa je jednotkou délkové míry používanou ve Velké Británii a USA. V přepočtu se 1 stopa rovná přibližně 30,48 centimetru.
27 4. července se kapitán Tillard odhodlal připlout v menším člunu k nově zformované pevnině a s několika důstojníky ostrov prozkoumali.105 Když našli vyvýšené a dobře viditelné místo, vztyčili zde Union Jack106 a ostrov pojmenovali po své lodi jako ostrov Sabrina.107 Krátce po tomto aktu se však ostrov Sabrina potopil pod hladinu Atlantského oceánu.108 Druhým případem „insula in mari nata“, o němž se tato práce zmíní, je skalnatý ostrov jižně od Sicílie, vulkanický ostrov s podobným osudem jako ostrov Sabrina. „V roce 1831 se jižně od Sicílie vynořil vlivem podmořské vulkanické činnosti malý skalnatý ostrov, který však po pěti měsících opět zmizel pod mořskou hladinou, aniž tak zavdal příčinu hrozícímu vojenskému konfliktu čtyř států – V. Británie (Grahamův ostrov), Španělska (Corrao), Francie (Julia) a Království obojí Sicílie (Ferdinandea). Vzhledem k novému, očekávanému vynoření tohoto ostrova v r. 2002 se Itálie rozhodla předejít všem případným budoucím sporům o jeho vlastnictví a umístila na mořské dno mramorovou desku, která připisuje ostrov Sicílii.“109
3.1.3. Akrescence K originárním způsobům nabytí státního území řadíme taktéž akrescenci. Na rozdíl od akcese se nejedná o způsob přirozený, ale umělý. Jde o nabytí území člověkem vytvořeného. „Umělá akrescence nastává úmyslným rozšířením pobřeží za pomoci hrází, vysušováním apod.“110 Příkladů takového rozšiřování území bychom na světě našli několik.
105
Tillard, J. (1812). cit.d., s. 156.
106
Union Jack je název vlajky Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.
107
Tillard, J. (1812). cit.d., s. 158.
108
Humboldt, A. von. (2008). Personal Narrative of Travels to the Equinoctial Regions of America, During the Years 1799-1804. eBooks@Adelaide, Chapter 14. (http://ebooks.adelaide.edu.au/h/humboldt/alexander/travels/complete.html) 109 David, V.; Sladký, P.; Zbořil, F. (2008). Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou, s. 154. 110
Rumpel, P. (1996). Suverénní stát. In Baar, V.; Rumpel, P.; Šindler, P.: Politická geografie. Ostrava: Ostravská univerzita, s. 22.
28 Vysušováním pobřežního moře je známé zejména Nizozemí. Rumpel uvádí konkrétně tzv. Zuiderské moře.111 Způsobem, jak získat novou „půdu“ je také vytváření umělých ostrovů. Aktuálně takto postupují například ve Spojených arabských emirátech, ale o konstrukci umělých ostrovů uvažují i vlády jiných států. „Je to např. praxe v Nizozemsku, Japonsku či Jižní Koreji. Izrael plánuje vybudování umělých ostrovů podél pobřeží Středozemního moře (zatím u měst Tel Aviv, Haifa, Herzlija nebo Netanja). V Nizozemí má být do roku 2014 uskutečněn projekt výstavby sedmi nových ostrovů, v Dubaji již vznikly dva umělé Palmové ostrovy v Perském zálivu.“112 Vysušováním a stavbou umělých ostrovů nabývá na velikosti také Zvláštní správní oblast Čínské lidové republiky Macao v dálněvýchodní Asii. V případě Macaa je pozoruhodné, že se takto státní území zvětšilo trojnásobně. „Díky vysušování a stavbě ostrovů podél pobřeží, Macao zvětšilo své státní území z 10,28 km2 v 19. století na dnešních 29,5 km2.“113 Podobný způsob zvolila i vláda Monackého knížectví na pobřeží Středozemního moře. Takto například zavážením pobřežních vod a vystavěním nosných konstrukcí vybudovala čtvrť Fontvieille, která slouží zejména průmyslové výrobě a také jako nákupní zóna.114
3.2. Derivativní způsoby nabytí státního území Zatímco předchozí část popsala způsoby nabytí státního území bez vztahu k jinému suverénnímu státu, tato podkapitola přiblíží způsoby nabytí území, kdy toto 111
Rumpel, P. (1996). cit.d., s. 22.
112
David, V.; Sladký, P.; Zbořil, F. (2008). Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou, s. 154.
113
Viz. Webové stránky vlády Macaa zde: http://www.gcs.gov.mo/files/factsheet/geography.php?PageLang=E. Původní anglický text zní takto: 2 „Due to land reclamation along its coastline, Macao has grown in land area from 10,28 km in the 19th 2 century to 29,5 km today.“ 114
Viz. Dokument na webových stránkách vlády Monaka zde: http://www.gouv.mc/devwww/wwwnew.nsf/e89a6190e96cbd1fc1256f7f005dbe6e/eb3f38c5b5738aa2 c1256fd60051135b/$FILE/The%20story%20of%20Fontvieille.pdf.
29 území přechází od jednoho suveréna k druhému. Mezinárodní právo zná čtyři derivativní, tj. odvozené způsoby nabytí státního území. Tři z nich (cese, adjudikace a vydržení) jsou stále platnými způsoby nabytí, ale čtvrtý způsob, anexe, je v současném mezinárodním právu způsobem zapovězeným.
3.2.1. Cese Velmi častou derivativní formou nabytí státního území je cese, tj. smluvní převod suverenity nad určitým územím z jednoho státu na jiný. Tento způsob nabytí území má bilaterální charakter, vyžaduje spolupráci obou zúčastněných států.115 Na druhou stranu Jennings dodává, že v minulosti byla cese součástí mírové smlouvy mezi vítězným a poraženým státem, kdy poražený stát převedl nějakou část svého území na vítěze. Ne vždy je tedy cese dobrovolnou spoluprací mezi dvěma státy.116 Cesí může být vzdání se části vlastního území či v některých případech i převod celého státního území na jiný stát. Seidl-Hohenveldern uvádí jako jeden z příkladů cese celého státního území včlenění Německé demokratické republiky do Spolkové republiky Německo v roce 1990.117 „Právní formu cese měla i koupě státního území, jíž se v období tradičního mezinárodního práva nejednou předcházelo válečnému konfliktu zamýšlenému k ozbrojenému dobytí určitého území.“118 A Šturma s Čepelkou nabízejí jako modelový případ formování Spojených států amerických v 19. století, respektive na počátku 20. století. Takto USA získaly stát Louisiana od napoleonské Francie v roce 1803, stát Florida od Španělska v roce 1819, území států Texas a Nové Mexiko a rovněž značnou část státu Kalifornie od Mexika
115
Jennings, R. Y. (1963). cit.d., s.16.
116
Jennings, R. Y. (1963). cit.d., s.19.
117
Seidl-Hohenveldern, I. (2006). cit.d., s. 205.
118
Čepelka, Č.; Šturma, P. (2008). cit.d., s. 212.
30 v roce 1846, území státu Aljaška od Ruska v roce 1867 a Panenské ostrovy v Karibském moři od Dánska v roce 1917.119 Tato část práce se zaměří pouze na jednu ze zmiňovaných cesí, cesi území státu Aljaška. Rusové se v 19. století při svých výpadech východním směrem dostali také na Aljašku a v roce 1830 zde žilo okolo 800 Rusů.120 Nicméně Aljaška jim nenabízela tolik možností obživy a z toho důvodu se carské Rusko rozhodlo Aljašku prodat. Koupi domlouval za americkou stranu William H. Seward, ministr zahraničních věcí v administrativě prezidenta Andrewa Johnsona. Americká vláda nejdříve Rusku nabídla 5 milionů dolarů, shoda nakonec nastala u částky 7,2 milionu dolarů.121 Smlouvu o koupi Aljašky podepsali 30. března 1867 ministr Seward a ruský velvyslanec v USA baron Edward de Stoeckel. Článek VI smlouvy mezi USA a Ruskem uvádí: „S ohledem na výše zmíněnou cesi, Spojené státy souhlasí s platbou ze státní pokladny ve Washingtonu, do deseti měsíců po výměně schvalovacích listin této smlouvy, do rukou diplomatického zástupce či jiného prostředníka Jeho Veličenstva Vládce celé Rusi, náležitě zmocněného převzít sedm milionů dvě stě tisíc dolarů ve zlatě.“122 Ve Spojených státech amerických nebyla podpora koupě Aljašky příliš velká, některá americká média dohodu s Rusy kritizovala, celý projekt označovala za „Sewardovu pošetilost“ a Aljašku pak jako „Sewardovu ledničku“ či „Walrussia“.123 119
Čepelka, Č.; Šturma, P. (2008). cit.d., s. 212.
120
Švankmajer, M. (a kol.). (2010). Dějiny Ruska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 270.
121
Švankmajer, M. (a kol.). (2010). cit.d., s. 270.
122
Viz. Smlouva o cesi Aljašky přístupná v elektronické formě zde: http://memory.loc.gov/cgibin/ampage?collId=llsl&fileName=015/llsl015.db&recNum=575. Původní anglický text zní takto: „In consideration of the cession aforesaid, the United States agree to pay at the treasury in Washington, within ten months after the exchange of the ratifications of this convention, to the diplomatic representative or other agent of his Majesty the Emperor of all the Russias, duly authorized to receive the same, seven million two hundred thousand dollars in gold.“ 123
Naske, C. M.; Slotnick, H. E. (1987). Alaska: A History of the 49th State. Norman: University of Oklahoma Press, s. 64.
31 Před schvalovacím procesem v americkém Senátu a Sněmovně reprezentantů, proto Seward rozpoutal velkou agitační kampaň. Jedním z důvodů, proč Seward tolik lpěl na dokončení tohoto procesu, byla skutečnost, že „věděl o nerostném bohatství, možnostech rybolovu a rozsáhlých lesích tohoto území“.124 Senát nakonec 9. dubna 1867 cesi schválil poměrem 37 hlasů pro a 2 hlasů proti.125 Ve Sněmovně reprezentantů byla situace obtížnější, ale rovněž členy této komory se podařilo přesvědčit, aby s koupí vyjádřili svůj souhlas. „18. července 1868, devět měsíců poté, co americká armáda vstoupila na Aljašku, Sněmovna odhlasovala převod platby za toto území. Někteří kongresmani připustili, že svůj souhlas vyjádřili, až když se přesvědčili, že by opačný postoj urazil jejich přítele – ruskou vládu.“126 Ač by se leckdo mohl domnívat, že takovéto cese ve formě koupě rozsáhlejších území patří minulosti, skutečnost může být odlišná. Například nynější prezident souostroví Maledivy, Mohamed Nasheed, krátce po své inauguraci v listopadu 2008 ohlásil záměr nalézt a zakoupit v regionu jižní Asie vhodné území, kam by bylo možné Maledivskou republiku a její obyvatele přestěhovat v okamžiku, kdy je stoupající hladina oceánů začne vážně ohrožovat. Za tímto účelem vláda zřídila fond, do nějž mají směřovat příjmy z turistického ruchu. Hlava státu, jehož nejvyšší bod dosahuje pouhých dvou metrů nad úrovní moře, již navrhla zajímat se o koupi půdy v Indii a na Srí Lance.127 Dalším případem jsou Kurilské ostrovy ležící severovýchodně od Japonska. Autoři Čepelka a Šturma poukazují na způsob, jak by přelidněné, ale zároveň bohaté Japonsko mohlo řešit následky strmého nárůstu populace v druhé polovině 20. století.
124
Shi, D. E.; Tindall, G. B. (2000). Dějiny Spojených států amerických. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 453. 125
Naske, C. M.; Slotnick, H. E. (1987). cit.d., s. 65.
126
Naske, C. M.; Slotnick, H. E. (1987). cit.d., s. 65. Původní anglický text zní takto: „On July 18, 1868, nine months after American troops entered Alaska, the House voted to pay the Russians for the land. Some congressmen admitted that they gave their consent only after having been persuaded that to do otherwise would offend an old friend, the Russian government.“ 127
Více zde: http://news.bbc.co.uk/2/hi/south_asia/7719501.stm.
32 Podle nich by Japonsko mohlo od Ruska koupit území Kurilských ostrovů, o něž po 2. světové válce přišlo.128 Běžnějším typem cese však vždy byla cese bezúplatná. Jednotlivých případů bylo v historii velmi mnoho a je tedy nemožné uvést všechny. Uveďme alespoň cesi z konce 1. poloviny 20. století, která se týkala dosti velké části území Československé republiky. Československo 1. poloviny 20. století sestávalo z území Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi. Během 2. světové války byla oblast Podkarpatské Rusi anektována Maďarským královstvím. S postupem sovětských vojsk do střední Evropy byla Podkarpatská Rus ke konci války osvobozena. Po osvobození byla správa země svěřena dílem československé vládě, dílem Sovětům. Československá zóna představovala zhruba třetinu celkového území a nacházela se na jihovýchodě. Neměla společnou hranici se Slovenskem a českoslovenští administrátoři nemohli efektivně vykonávat svůj mandát, neboť „všude fakticky vládly sovětské ´komandatury´, které prohlašovaly všechno, co se jim hodilo, za válečnou ´kořist´“.129 Kromě toho začali členové místní odnože Komunistické strany Československa tisknout a šířit noviny s názvem Zakarpatská pravda, které otevřeně podporovaly sloučení Podkarpatské Rusi se Sovětským svazem.130 A také byla zorganizována pečlivě dozorovaná petiční akce mezi obyvateli, v níž měli vyjádřit souhlas s připojením k sovětské Ukrajině. „Podpisy se získávaly všemi způsoby: dobrovolně, nátlakem, výhrůžkami, oklamáním (část obyvatel byla stále negramotná).“131
128
Čepelka, Č.; Šturma, P. (2008). cit.d., s. 212.
129
Pop, I. (2005). Podkarpatská Rus. Praha: Nakladatelství Libri, s. 158.
130
Pop, I. (2005). cit.d., s. 159.
131
Pop, I. (2005). cit.d., s. 160-161.
33 Na tomto pozadí a za přispění prezidenta Edvarda Beneše – který sovětskému vedení Podkarpatskou Rus de facto opakovaně, i když nepřímo, nabízel132 – mohla být sepsána smlouva o cesi území Podkarpatské Rusi. V samotné Československo-sovětské smlouvě o odstoupení Podkarpatské Rusi se po úvodních formulacích typu „ve věčném upřímném přátelství“ či „vzájemné úzké spolupráci“ v článku 1 píše toto: „Zakarpatská Ukrajina (podle československé ústavy nazvaná Podkarpatská Rus), která byla začleněna na základě smlouvy ze dne 10. září 1919, uzavřené v St. Germain-en-Laye, jako samosprávný celek do Československé republiky, sjednocuje se v souladu s přáním projeveným obyvatelstvem Zakarpatské Ukrajiny na základě přátelské dohody mezi oběma Vysokými smluvními stranami, se svojí odvěkou vlastí – Ukrajinou a včleňuje se do Ukrajinské sovětské socialistické republiky.“133
3.2.2. Vydržení Na zařazení institutu vydržení mezi způsoby nabytí státního území nepanuje absolutní shoda. Už u úvodní klasifikace způsobů nabytí území byl zmíněn názor některých vědců zabývajících se mezinárodním právem veřejným, kteří tvrdí, že vydržení skutečně není jedním ze způsobů nabytí státního území, ale samostatným právním titulem.134 Často totiž slouží jako podpůrný argument při adjudikaci (tomuto tématu se blíže věnuje následující část). „V praxi se vydržením pouze zdůvodňuje adjudikace, kdy tedy – k řešení sporu povolaný rozhodčí nebo soudní orgán svým nálezem či rozsudkem – jen potvrzuje právoplatnost již existujícího právního titulu, a to prvotní okupaci a anexi z dřívějších dob, anebo smluvní cesi.“135
132
Pop, I. (2005). cit.d., s. 153, případně s. 156.
133
Veselý, Z. (2003). Dějiny českého státu v dokumentech. Praha: Nakladatelství Epocha, s. 376.
134
Čepelka, Č.; Šturma, P. (2008). cit.d., s. 209.
135
Čepelka, Č.; Šturma, P. (2008). cit.d., s. 209.
34 Nicméně v krátkosti princip vydržení popíšeme. „V důsledku principu efektivity (ex factis ius oritur) mohou být chybějící právní titul, a tedy i chybějící územní suverenita nabyty dlouhým nezpochybněným výkonem práva s tímto a pro tento titul spojeným.“136 Aby tedy mohl být takový institut vydržení využit, je nutné splnit určité předpoklady. Těmito předpoklady jsou, aby byla suverénní moc nad určitým územím vykonávána dlouhodobě, trvale a bez námitek jiných států.137
3.2.3. Adjudikace Dalším vedle cese běžným způsobem nabytí státního území je adjudikace. Tímto se v mezinárodním právu rozumí nabytí na základě rozhodnutí nezávislého mezinárodního orgánu, tedy nabytí v tzv. mezinárodním rozhodčím řízení. Nález rozhodčího řízení je pak pro obě strany závazný. „Většinou takový rozhodčí nález vychází z nezávislé rozhodčí smlouvy stran, takže je to jedna varianta smluvní cese.“138 Sporem, který se dostal před rozhodčího soudce či rozhodčí komisi je například případ Dánska a Norska ve vztahu ke Grónsku. Stálý rozhodčí soud v nizozemském Haagu v této věci rozhodl v roce 1933 a celé území Grónska přiřkl Dánsku.139 Dalším příkladem může být spor o území Mosulu, které Irák získal v roce 1925 rozhodnutím Rady Společnosti národů.140 Věnovat se ale budeme jinému sporu z 20. let 20. století, a sice při o ostrov Las Palmas u východoasijského souostroví Filipíny mezi Spojenými státy americkými a Nizozemskem. Obě strany sporu, USA a Nizozemí, svůj případ postoupily Stálému rozhodčímu soudu v Haagu v roce 1906, ale událostí, na níž oba státy reagovaly, bylo uzavření 136
Seidl-Hohenveldern, I. (2006). cit.d., s. 204.
137
David, V.; Sladký, P.; Zbořil, F. (2008). Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou, s. 156.
138
Seidl-Hohenveldern, I. (2006). cit.d., s. 206.
139
David, V.; Sladký, P.; Zbořil, F. (2006). Mezinárodní právo veřejné, s. 165.
140
David, V.; Sladký, P.; Zbořil, F. (2006). Mezinárodní právo veřejné, s. 164-165.
35 Pařížské smlouvy v roce 1898 mezi USA a Španělskem, kterou Španělsko převedlo územní suverenitu nad Filipínskými ostrovy na USA. Z tohoto titulu si USA činily územní nárok také na ostrov Las Palmas s odkazem na princip blízkosti, tedy že je ostrov geografickou součástí souostroví Filipíny.141 Nizozemí argumentovalo tím, že nad ostrovem vykonává suverenitu již od roku 1677, kdy prostřednictvím Východoindické společnosti142 uzavřelo pakty s vladaři Tabukanu a Taruny, dvěma náčelníky blízkého ostrova Sangi, jimž ostrov patřil.143 Rozhodčí řízení trvalo až do roku 1928; 4. dubna vynesl soud rozsudek, v němž rozhodl, že území ostrova Las Palmas náleží Nizozemsku. Soud tedy rozhodl podle principu vydržení.144 Podkapitola věnovaná právě vydržení vyjmenovala předpoklady, za nichž je možné institut vydržení využít: suverénní moc nad územím musí být vykonávána dlouhodobě, nepřetržitě a bez námitek jiných států. Jak bylo řečeno, Nizozemí zde vykonávalo suverenitu od roku 1677, tudíž podmínka dlouhodobosti a trvalosti byla splněna. A případné důkazy o rozepřích s jinými státy (v tomto případě se Španělskem jako suverénem na území Filipín až do roku 1898) soud nenašel.145
3.2.4. Anexe Anexe je označením pro „násilné připojení celého území nebo části území jiného státu po jeho vojenské porážce (debellaci) jednostranným aktem vítězného státu“.146 Jak 141
Šturma, P. (et al.). (2010). Casebook: výběr případů z mezinárodního práva. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, s. 205-206. 142
Nizozemská Východoindická společnost (Vereenigde Oost-Indische Compagnie) byla založena v roce 1602. Měla exkluzivitu na obchod, mořeplavbu a správu oblasti mezi Mysem Dobré naděje u jihoafrického Kapského města a Šalamounovými ostrovy v západní části Oceánie. Společnost mohla uzavírat smlouvy s místními panovníky, budovat pevnosti, vyhlašovat válku a rekrutovat žoldnéře. (Více zde: Dubovská, Z.; Petrů, T.; Zbořil, Z. (2005). Dějiny Indonésie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 139.) 143
Damrosch, L. F.; Henkin, L.; Pugh, R. G.; Schachter, O; Smit, H. (2001). International Law.Cases and Materials. St. Paul: West Group, s. 319. 144
Damrosch, L. F.; Henkin, L.; Pugh, R. G.; Schachter, O; Smit, H. (2001). cit.d., s. 320.
145
Jennings, R. Y. (1963). cit.d., s.22.
146
Potočný, M. (1999). cit.d., s. 83.
36 bylo řečeno v úvodu této podkapitoly, anexe je dnes zakázána. Tento zákaz kodifikoval tzv. Briand-Kelloggův pakt stvrzený 27. srpna 1928 v Paříži.147 Pakt v článku 1 říká: „Vysoké smluvní strany slavnostně prohlašují ve jménu svých národů, že odsuzují válku jako řešení mezinárodních sporů a zříkají se jí jako nástroje národní politiky ve svých vzájemných vztazích.“148 Podle Briand-Kelloggova paktu se řídil i Norimberský válečný tribunál, který po skončení 2. světové války, označil Německem provedené anexe za protiprávní a neplatné.149 Tento mírový přístup k mezinárodním vztahům potvrdila Charta Organizace spojených národů přijatá 26. června 1945 v San Franciscu na ustavující schůzi této organizace. V článku 2, odst. 4, Charta říká: „Všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby silou nebo použití síly jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, tak jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Organizace spojených národů.“150 Těmito dvěma závaznými dokumenty tedy byla anexe vyřazena z množiny legálních způsobů nabytí státního území. Přesto se některé státy i po přijetí Charty OSN k takovému aktu uchýlily. Příkladem může být irácká anexe sousedního Kuvajtu v roce 1990. Irácká armáda Kuvajt vojensky obsadila a vyhlásila jej svou provincií. OSN na základě
147
Pakt byl pojmenován po francouzském ministrovi zahraničních věcí Aristidu Briandovi a jeho americkém protějšku Franku B. Kelloggovi. 148
Viz. Článek 1 Briand-Kelloggova paktu. Text k dispozici v elektronické podobě zde: http://avalon.law.yale.edu/20th_century/kbpact.asp. Původní anglický text článku 1 zní takto: „The High Contracting Parties solemly declare in the names of their respective peoples that they condemn recourse to war for the solution of international controversies, and renounce it, as an instrument of national policy in their relations with one another.“ 149 150
Shaw, M. N. (2008). International Law. Cambridge: Cambridge University Press, s. 501.
Viz. Charta OSN. Přístupná v elektronické formě rovněž zde: http://www.osn.cz/dokumentyosn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodu-a-statut-mezinarodniho-soudniho-dvora.pdf.
37 platných mezinárodních smluv anexi odsoudila, uvalila na Irák nenásilné, zejména ekonomické sankce a později, „dne 29. listopadu 1990 zmocnila členské státy k ozbrojeným akcím proti Iráku, jejichž cílem bylo obnovení statusu, který platil před anexí Kuvajtu“.151 Dodržování Charty OSN bylo mezinárodním společenstvím vynuceno.
151
Scheu, H. Ch. (2010). cit.d., s. 69.
38
Závěr Cílem této bakalářské práce bylo představit způsoby nabytí státního území, prvotní okupaci, akcesi, akrescenci, cesi, vydržení, adjudikaci a anexi, nastínit jejich klasifikaci a zjistit výskyt těchto způsobů v historii i současnosti. Práce tedy měla identifikovat konkrétní případy akcese, akrescence, cese, vydržení a adjudikace, ve světových i domácích dějinách. Akcesi práce demonstrovala na případu náhle zformovaného vulkanického ostrova Sabrina poblíž Azorských ostrovů, na nějž si Velká Británie po velmi krátký časový úsek během roku 1811 činila nárok; ostrov se ale nedlouho po vztyčení britské vlajky ponořil zpět pod hladinu. Jako modelový příklad akrescence posloužilo umělé zvětšování území asijského Macaa pomocí soustavy umělých ostrovů a hrází. Několik příkladů cese, zde v podobě koupě území, se podařilo identifikovat v historii Spojených států amerických. Pozornost byla věnována především koupi Aljašky od Ruska v roce 1867. Jako doplnění tématu se práce pokusila nastínit možné cese budoucnosti (souostroví Maledivy jihozápadně od Indického subkontinentu a Kurilské ostrovy oddělující Ochotské moře a Tichý oceán). Další dva způsoby nabytí státního území – vydržení a adjudikace – byly vysvětleny na sporu Nizozemska a Spojených států amerických o ostrov Las Palmas nedaleko souostroví Filipíny. U dvou zbývajících způsobů nabytí státního území, anexe a prvotní okupace, práce konstatovala, že se jedná o způsoby historické. Ve druhém případě jde o způsob v současném mezinárodním právu zakázaný, prvotní okupace pak nyní není možná vzhledem k tomu, že na každé části suchozemského povrchu planety Země je již některým ze suverénních států vykonávána svrchovanost. Jedinou výjimkou, na niž práce upozorňuje je Antarktida, jejíž území podléhá speciálnímu režimu.
39
Summary The objective of this Bachelor thesis was to introduce the modes of acquisition of state territory, occupation, accession, accretion, cession, prescription, adjudication and annexation, outline their classification and ascertain the occurrence of these modes both in history and today. The thesis therefore should have identified specific examples of accretion, cession, prescription, adjudication in the world and Czech history. Accession is demonstrated by the case of an abruptly formed volcanic island Sabrina, close to the Azores islands, which Great Britain claimed during a brief period in 1811; the island submerged shortly after the British flag had been hoisted. As a test case of accretion served the artificial enlargement of Macao territory, which was made possible by a system of man-made islands and levees. Several examples of cession, here in the form of a territory purchase, were identified in the history of The United States of America. It was mainly focused on the purchase of Alaska from Russia in 1867. To perfect the topic, the thesis tried to outline the possible future cessions (The Maldive Islands south-west from the Indian subcontinent and the Kuril Islands separating the Sea of Okhotsk and the Pacific Ocean). The other two modes of acquisition of state territory – prescription and adjudication – were interpreted on the dispute of the Netherlands and The United States of America over the Las Palmas Island, situated close to the Philippines. Regarding the two remaining modes of acquisition of state territory, annexation and occupation, the thesis found them historic. In the case of annexation it is a mode outlawed by contemporary international law, while occupation is presently impossible as there exists no land without a state exercising its sovereignty. The only exception, which the thesis points out, is Antarctica, as its territory is subject to special rules.
40
Seznam použité literatury
Prameny Convention on Rights and Duties of States, 1933. Dostupné také z WWW:
. … Draft Declaration On Rights And Duties Of States, 1949. Dostupné pod číslem 375 také z WWW:
… The Declaration on Principles of International Law concerning Friendly Relations and Co-operation among States in accordance with the Charter of the United Nations, 1970. Dostupné pod číslem 2625 také z WWW: … United Nations Convention on the Law of the Sea, 1982. Dostupné také z WWW: … Convention Relating to the Regulation of Aerial Navigation, 1919. Dostupné také z WWW: … Convention on International Civil Aviation, 1944. Dostupná také z WWW: … Briand-Kellogův pakt, 1928. Dostupné také z WWW: … Smlouva o Antarktidě, 1959. Dostupné také z WWW: …
41 Charta OSN, 1945. Dostupné také z WWW: … Smlouva o cesi Aljašky, 1867. Dostupné také z WWW: … Statut Mezinárodní letecké federace, 2000. Dostupné také z WWW: … Münsterská smlouva a Osnabrücká smlouva, 1648. Dostupné také z WWW:
Monografie ČEPELKA, Čestmír; ŠTURMA, Pavel: Mezinárodní právo veřejné. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2008, 840 s. ISBN 978-80-7179-728-9. … DAMROSCH, Lori F.; HENKIN, Louis; PUGH, Richard G.; SCHACHTER, Oscar; SMIT, Hans: International Law. Cases and Materials. Fourth edition. St. Paul: West Group, 2001, 1678 s. ISBN 0-314-23764-X. … DAVID, Vladislav; SLADKÝ, Pavel; ZBOŘIL, František: Mezinárodní právo veřejné. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: Linde, 2006, 447 s. ISBN 80-7201-628-8. … DAVID, Vladislav; SLADKÝ, Pavel; ZBOŘIL, František: Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou. Vydání první. Praha: Leges, 2008, 432 s. ISBN 978-80-87212-08-0. … DUBOVSKÁ, Zorica; PETRŮ, Tomáš; ZBOŘIL, Zdeněk: Dějiny Indonésie. První vydání. Edice Dějiny států. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005, 576 s. ISBN 807106-457-2. …
42 FAHRER, Chuck; GLASSNER, Martin Ira: Political geography. Hoboken: John Wiley&Sons, 2004, 619 s. ISBN 978-0-471-35266-2. … HOLLÄNDER, Pavel: Základy všeobecné státovědy. 1. vyd. Praha: Nákladem spolku čs. právníků Všehrd, 1995, 173 s. ISBN 80-85305-32-1. … HUMBOLDT, Alexander von: Personal Narrative of Travels to the Equinoctial Regions of America, During the Years 1799-1804. Translated and edited by Thomasina Ross, eBooks@Adelaide, 2008, Chapter 14. (http://ebooks.adelaide.edu.au/h/humboldt/alexander/travels/complete.html) … JELLINEK, Georg: Všeobecná státověda. Edice: Laichterův výbor nejlepších spisů poučných. Kniha XXVII. Praha: Nákladem Jana Laichtera na Král. Vinohradech, 1906, 866 s. … JENNINGS, Robert Y.: The Acquisition of Territory In International Law. Manchester: Manchester University Press, 1963. 130 s. … LIŠČÁK, Vladimír: Státy a území světa. Třetí aktualizované a doplněné vydání. Praha: Libri, 2009, 895 s. ISBN 978-80-7277-414-2. … MALENOVSKÝ, Jiří: Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. 5., podstatně upr. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008, 551 s. ISBN 978-80-7239-218-6. … MASTNÝ, Václav: Vybrané problémy mezinárodního práva veřejného IV. Vydání 1. Praha: Policejní akademie České republiky, 2009, 88 s. ISBN 978-80-7251-310-9. … MUIR, Richard: Modern Political Geography. 1st ed. London: Macmillan, 1975, 262 s. ISBN 0333176928. … NASKE, Claus. M.; SLOTNICK, Herman E.: Alaska: A History of the 49th State. Second edition. Norman: University of Oklahoma Press, 1987, 368 s. ISBN 0-80612573-X.
43 … ONDŘEJ, Jan: Základy mezinárodního práva. 1. vydání. Praha: Karolinum, 1998, 188 s. ISBN 80-7184-719-4. … POP, Ivan: Podkarpatská Rus. Edice Stručná historie států. První vydání. Praha: Nakladatelství Libri, 2005, 190 s. ISBN 80-7277-261-9. … POTOČNÝ, Miroslav: Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. 2. doplněné vydání. Praha: C.H. Beck, 1999, 323 s. ISBN 80-7179-188-1. … ROUSSEAU, Jean Jacques: Rozpravy. 2. rozš. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1989, 292 s. ISBN 80-205-0064-2. … SEIDL-HOHENVELDERN, Ignaz: Mezinárodní právo veřejné. 3. vyd. Praha: ASPI, 2006, 417 s. ISBN 80-7357-178-1. … SHAW, Malcolm N.: International Law. 6th ed. Cambridge: Cambridge University Press, 2008, 1549 s. ISBN 978-0-521-72814-0. … SHI, David E.; TINDALL, George B.: Dějiny Spojených států amerických. Čtvrté, opravené a doplněné vydání. Edice Dějiny států. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008, 921 s. ISBN 80-7106-452-1. … SCHEU, Harald Christian: Úvod do mezinárodního práva veřejného. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2010, 142 s. ISBN 978-80-87284-05-6. … ŠTURMA, Pavel (et al.): Casebook: výběr případů z mezinárodního práva. 2. dopl. vyd. Edice Scripta Iuridica 8. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2010, 246 s. ISBN 978-80-87146-37-8. … ŠVANKMAJER, Milan (a kol.): Dějiny Ruska. Šesté doplněné vydání. Edice Dějiny států. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010, 601 s. ISBN 978-80-7422-026-5. …
44 VESELÝ, Zdeněk: Dějiny českého státu v dokumentech. Druhé rozšířené a upravené vydání. Praha: Nakladatelství Epocha, 2003, 495 s. ISBN 80-86328-26-0. … WEBER, Max: Politika ako Povolanie. Bratislava: Nakladatel´stvo Spektrum, 1990, 76 s. ISBN 80-218-0055-0.
Sborníky DAHLMAN, Carl. T. Territory. In GALLAHER, Carolyn (et. al.): Key concepts in political geography. London: Sage, 2009, s. 77-86. ISBN 978-1-4129-4671-1. … ROMANCOV, Michael. Politická geografie a geopolitika. In CABADA, Ladislav; KUBÁT, Michal a kol.: Úvod do studia politické vědy. 2. rozšířené a doplněné vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2004, s. 404-457. ISBN 80-86432-63-7. … RUMPEL, Petr. Suverénní stát. In BAAR, Vladimír; RUMPEL, Petr; Šindler, Petr: Politická geografie. Vyd. 1. Ostrava: Ostravská univerzita, 1996, s. 22-36. ISBN 807042-737-X.
Tištěná periodika TILLARD, James: A Narrative of the Eruption of a Volcano in the Sea off the Island of St. Michael. Philosophical Transactions R. Soc. Lond. 1812, Vol. 102, s. 152-158.
Elektronické zdroje KOELBL, Susanne; NEUKIRCH, Ralf. Der Spiegel [online]. 2010 [cit. 2011-05-02]. Spiegel Interview with Hamid Karzai. ´There has to be peace now´. Dostupné z WWW: …
45 ROBINSON, Simon. Time [online]. 2002 [cit. 2011-03-05]. Karzai´s Kabul: Fit for a King? Dostupné z WWW: … FUND FOR PEACE [online]. 2010 [cit. 2011-05-01]. Failed States Index. Dostupné z WWW: … MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ KOSOVSKÉ REPUBLIKY [online]. 2011 [cit. 2011-04-20]. Countries that have recognized the Republic of Kosova. Dostupné z WWW: … MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ TCHAJ-WANU [online]. 2011 [cit. 201103-07]. Diplomatic Allies. Dostupné z WWW: … MINISTERSTVO ZAHRANIČNÍCH VĚCÍ TCHAJ-WANU [online]. 2011 [cit. 201103-07]. List of Embassies and Missions Abroad. Dostupné z WWW: … BARRY, Ellen. The New York Times [online]. 2009 [cit. 2011-03-12]. Abkhazia Is Recognized by Even Smaller Nauru. Dostupné z WWW: … BBC [online]. 2011 [cit. 2011-03-25]. South Sudan backs independence – results. Dostupné z WWW: < http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-12379431> … BRISBANE TIMES [online]. 2007 [cit. 2011-04-29]. Cruise ship sinks off Antarctica. Dostupné z WWW: … CBS NEWS [online]. 2007 [cit. 2011-04-29]. All Safe After Frigid Cruise Ship Rescue. Dostupné z WWW:
46 … VLÁDA MACAA [online]. 2011 [cit. 2011-02-15]. Fact Sheet. Geography and Population. Dostupné z WWW: … VLÁDA MONAKA [online]. 2010 [cit. 2010-12-14]. The story of Fontvieille. Dostupné z WWW: … BBC [online]. 2008 [cit. 2010-12-02]. Plan for new Maldives homeland. Dostupné z WWW: