Masarykova univerzita Pedagogická fakulta KATEDRA DIDAKTICKÝCH TECHNOLOGIÍ
Situace anarchismu v ČR Bakalářská práce
Brno 2011
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracoval:
Mgr. Tomáš Dvořáček, DiS.
Vladimír FRINTA
Bibliografický záznam FRINTA, Vladimír. Situace anarchismu v ČR: bakalářská práce. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra Didaktických technologií, 2011. 57 l., 2 l. příloh. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Tomáš Dvořáček, DiS..
Anotace Definice anarchismu jako politické ideologie, rozebrání jeho symboliky, hlavních myšlenek a cílů. Stručný popis historie anarchismu, jeho postavení na politické scéně, anarchismus v povědomí české společnosti a rozbor hlavních organizací, hlásících se k anarchismu. Hlavní část práce je věnována aktuální situaci anarchismu v České republice.
Annotation Definition of anarchism as a political ideology, dismantling its symbolism, main ideas and goals. Brief description of history of anarchism , its role on a political scene, anarchism in awareness in Czech society and an analysis of the organizations claiming to anarchism. The main part is devoted to current situation of anarchism in the Czech republic.
Klíčová slova Anarchismus, ideologie, extremismus, symbolika, společnost, revoluce, násilí, současná situace
Keywords Anarchism, ideology, extremism, symbology, society, revolution, violence, circumstances
present
Děkuji vedoucímu mé diplomové práce Mgr. Tomáši Dvořáčkovi, DiS., vedení a
za odborné
za cenné rady, které mi pomohly během zpracování této práce.
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a použil jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. ........................ podpis
Obsah Úvod ........................................................................................................................................3 Teoretická část 1. Pojem anarchie, anarchismus, anarchista.................................................................................. 4 2. Předchůdci anarchismu 2.1. Wiliam Godwin ...................... ..................................................................................... 7 2.2 Max Stirner .................................................................................................................... 8 2.3 Pierre–Joseph Proudhon ................................................................................................. 8 2.4 Joseph Déjacque.............................................................................................................. 9 3. Představitelé anarchismu 3.1 Michail Alexandrovič Bakunin.................................................................................... 10 3.2 Petr Alexejevič Kropotkin............................................................................................ 12 4. Historický vývoj anarchismu................................................................................................ 15 5. Hlavní směry anarchismu....................................................................................................... 17 5.1 Anarchistický individualismus ..................................................................................... 17 5.2 Sociální anarchismus .....................................................................................................19 5.2.1 Anarchokolektivismus........................................................................................ 19 5.2.2
Anarchokomunismus......................................................................................... 20
5.2.3 Anarchosyndikalismus ....................................................................................... 21 5.2.4 Sociální ekologie ............................................................................................... 22 6. Další směry anarchismu 6.1 Mutualismus ................................................................................................................ 23 6.2 Anarchokapitalismus ................................................................................................... 23 6.3 Anarchofeminismus .................................................................................................... 24 6.4. Anarchopacifismus....................................................................................................... 24 7. Symbolika anarchismu .......................................................................................................... 26 8. Historie anarchismu v Čechách 8.1 Předchůdci českého anarchismu................................................................................... 27 8.2 Počátky českého anarchismu (19. století - 1925)) ...................................................... 28 9. Obnovení anarchismu po roce 1989.................................................................................... 36
Praktická část............................................................................................................................. 45 Závěr.................................................................................................................................53
Úvod Už jako dítě jsem se někdy kolem roku 1980 začal zajímat o politické dění doma i ve světě. Samozřejmě, informace nebyly právě objektivní a nebylo jich tolik, co dnes. Měl jsem ale vědomosti o politické situaci určitě na vyšší úrovni než většina mých vrstevníků, a asi i starších lidí, kteří se o to (možná raději) ani nezajímali. Tento zájem u mne vytrval i po tzv. „Něžné revoluci“ roku 1989. Tvrdí se, že od této doby je u nás svoboda informací. Podle mého názoru je ale spíše pravda, že lidé zde mnoho informací nevyhledávají a spokojí se s bulvárem a přečtením informačních letáků obchodních řetězců. Média jsou dnes v soukromých rukou a jakási skrytá cenzura zcela jistě existuje i dnes. Málokterý novinář si dovolí napsat něco, co by poškodilo zájmy jeho zaměstnavatele nebo přátel jeho zaměstnavatele. Do tisku nebo televize se tak opět dostávají informace, které danému vlastníku veřejného prostředku nevadí nebo které mu vyhovují, v lepším případě mu dokonce vydělají více peněz. V tomto se tedy stav médií až tak mnoho nezměnil. Na druhou stranu je pravda, že člověk si může informace o věcech, o kterých se v médiích mnoho nepíše, vyhledat. Je to sice těžší, ale aspoň to, na rozdíl od předchozích let, jde snáze. I proto mne zaujalo téma o situaci anarchismu v ČR. O anarchistech se nyní píše v médiích pouze v souvislostech s nějakou demonstrací, nějakým problémem, mnohdy provázeným kriminalitou. O samotném anarchistickém hnutí, o jeho pramenech, názorech, představitelích jsem do současnosti prakticky nevěděl, i když zpravodajské aktivity novin a televize sleduji. Myslím, že v tomto ohledu víc informací nemá velká část obyvatelstva. Bakalářská práce je dělena na dvě části, teoretickou a praktickou. V teoretické se zabývám tím, co představují pojmy anarchie, anarchismus nebo anarchista, kdo jsou předchůdci a představitelé anarchismu. Snažil jsem se popsat historický vývoj anarchismu a jeho hlavní směry a symboliku. Zvlášť je popsána historie anarchismu v Čechách a jeho situace v současnosti. V tomto mně asi nejvíce pomohla četba knihy Václava Tomka a Ondřeje Slačálka Anarchismus: svoboda proti moci. Dále jsem čerpal z knih, internetu, veřejně přístupných policejních zpráv i z rozhovorů s policisty specializujících se na boj proti extremním hnutím, kam je dle metodiky policie anarchistické hnutí také zařazeno. Praktická část se věnuje výzkumu zaměřenému na povědomí českého obyvatelstva, především mládeže, ohledně anarchismu. Dotazníkovým šetřením ve školách i na ulicích jsem ověřoval své předpoklady. Ve shrnutí výzkumu jsou interpretována zjištěná data. V závěru mé bakalářské práce se snažím zhodnotit zjištění, ke kterým jsem teoretickým i praktickým studiem dospěl. 4
1. Pojem anarchie, anarchismus, anarchista Slovo anarchie znamená bezvládí. „Jednak v negativním významu jako bezvládí zaviněné náhlou absencí autorit, například během výjimečných politických situací jako občanských válek, revolucí či
rozsáhlých přírodních katastrof, vyznačující se
neorganizovaností a chaosem. Jednak ve významu pozitivním jako žádoucí stav společnosti dle anarchismu, vyznačující se samosprávnou organizací společnosti bez moci, tj. bez donucovacích autorit. V anarchii, na rozdíl od zákonů a donucovací státní moci, by určujícím popudem k jednání byla přirozená spontaneita, svobodná vůle a solidarita.“ 1 Anarchismus je podle internetové encyklopedie Wikipedia definován jako „politická ideologie usilující o vytvoření společnosti bez sociální, ekonomické a politické hierarchie a jiných forem nadvlády člověka nad člověkem (např. genderová nebo věková). Anarchisté proto odmítají hierarchii, zejména v její společenské podobě, tj. státní moc, ekonomické (například kapitalismus), formální centralizovanou organizaci a právní řád ve formě zákonů, vytvářených elitou a vnucovaných zbytku společnosti, přičemž tvrdí, že lidská pospolitost se umí seberegulovat a spravovat bez těchto dle anarchistů umělých a člověku nepřirozených překážek. Cílem anarchismu je společnost bez vlády – anarchie. Tato společnost není chaotická, ale organizovaná na principu federalismu.“ 2 „Anarchisté odmítají pojmy stát, vláda, parlament, monarchie, republika, kapitalismus, fašismus. Tvrdí, že všechny tyto pojmy znamenají vládu člověka nad člověkem a jsou tedy v rozporu s jimi prosazovanou lidskou svobodou, kterou chtějí uskutečnit v decentralizovaně organizovaných samosprávných jednotkách vzniklých na základě dočasně dohodnutých zvyků, obyčejů a vždy odvolatelných závazků.“ 3 Odmítnutí jakéhokoli útlaku, nebo nadvlády člověka nad člověkem je tedy nejdůležitějším základem anarchistického přesvědčení. Anarchismus odmítá jakoukoli podobu vedení a donucení. Hlavním pozitivním cílem anarchismu je svoboda člověka ve společnosti založené na výchově lidí v silné, svobodné a zodpovědné jedince, kde bude odstraněna nadvláda jak politická, tak i ekonomická. Původně řecké slovo arché znamená vláda, velení, úřad, počátek, původ, anarchia označuje bezvládí, neposlušnost. Již ve starém Řecku se různí myslitelé ve svých spisech výrazem arché nebo jeho tvary zabývají. V úvodní části knihy Václava Tomka a Ondřeje Slačálka Anarchismus: svoboda proti moci se autoři mimo jiné zmiňují o těchto autorech: 1
http://cs.wikipedia.org/wiki/Anarchie http://cs.wikipedia.org/wiki/Anarchismus 3 http://cs.wikipedia.org/wiki/Anarchismus 2
5
Homér (8.st.př.n.l.) a Hérodot (5.st.př.n.l.) pojmem anarchos označovali stav, kdy chyběl vůdce společenství nebo u vojska vojevůdce. Euripidés (480 př.n.l. – 406 př.n.l.) tímto výrazem nazýval stav, kdy námořníkům chyběl velitel. Platón (427 př.n.l. – 347 př.n.l.) měl žebříček politických forem od aristikracie, oligarchie přes demokracii k anarchii a tyranii. Pro Platóna znamená anarchie obecnou mravní neukázněnost. Anarchie je podle něho stav, kdy se pod rouškou svobody skrývá nepořádek, kdy v demokracii člověk neovládá své vášně. Aristoteles (384 př.n.l. – 322 př.n.l.) tvrdí, že s demokracií je spojeno nebezpečí, že toto zřízení sklouzne k nepořádku a nezákonnosti, tedy do anarchie, a dochází k úsilí zvrátit ústavu. Jestliže k tomu dojde v demokracii, bohatí občané pohrdají ústavou, neřídí se jí a snaží se změnit demokracii v oligarchii. U Aristippa ( 435 př.n.l. – 355 př.n.l.) a u Zenóna (336 př.n.l.) dostal pojem anarchie pozitivní obsah jako pojmenování společenství bez vlády, jako společenství svobodných a moudrých. Machiavelli ( 1469 – 1527) známý jako teoretik silného státu používal pojem anarchie jako úpadek demokracie, podobně jako Platón a Aristoteles. Podle Machiavelliho jsou tři pozitivní formy vlády- monarchie, aristokracie a demokracie, které mohou přejít do odpovídajících negativních forem, kterými jsou tyranie, oligarchie a anarchie. Machiavelli upozorňuje na nebezpečí přechodu od knížectví k tyranii, od aristokracie k oligarchii, od demokracie k anarchii. Erasmus Rotterdamský (1466 – 1536) pokládá za důležité, aby se mocenské síly ve státě pokud možno vyrovnávaly, aby nedošlo k tyranii ani ke vzpouře a anarchii, anarchii považoval za nebezpečnější a mnohem škodlivější než tyranii. Jan Kalvín (1509 – 1564), náboženský reformátor, rovněž pokládal anarchii za horší než tyranii, tyranie je podle jeho názoru přijatelnější proto, že v ní jsou na rozdíl od anarchie ještě stopy řádu a spravedlnosti.
6
George Berkeley (1684-1753) uvažoval o anarchii jako o přírodním stavu, ve kterém nepanuje řád a mír mezi lidmi. Ve společenském stavu pak není člověk podřízen silnějšímu a je chráněn před bezprávím a násilím. Francois Marie Voltaire (1694-1778) byl toho přesvědčen, že lidstvo se pohybuje mezi dvěma extrémnímy stavy, a to mezi despotismem, který znamená zneužití monarchie, a mezi anarchií spočívající ve zneužití republiky. Denis Diderot (1713-1784) tvrdil, že každá vláda směřuje buď k despotismu, nebo k anarchii. Za méně škodlivou z těchto dvou považoval anarchii. Jean Jacques Rousseau (1712-1778) chápal pojem anarchie jako každé zrušení státu, každé zneužití vlády, ať už by se jednalo o oligarchii nebo tyranii. Johan Gotlieb Fichte (1762-1813) pojem anarchie používal k negativnímu označení hospodářského systému své doby, ale zároveň tvrdil, že lidstvo se stále více přibližuje ke společnosti bez státu. Immanuel Kant
(1724-1804) označil anarchii v neutrálním vyjádření jako ,,zákon a
svobodu bez moci“ a tento stav pro něj nebyl dobrý, neboť v anarchii podle Kanta panuje jen bezpráví a chaos. Maximilien Robespierre (1758-1794) jako přední představitel Jakobínů za Velké francouzské revoluce poukázal na to, že výtka destrukce a anarchie je používána proti těm, kteří usilují o rovnost a spravedlnost, zároveň tvrdil, že revoluční vláda nemá nic společného s nepořádkem a anarchií.
7
2. Předchůdci anarchismu Za předchůdce anarchismu lze pokládat především čtyři myslitele, z nichž tři jsou řazeni mezi anarchistické klasiky. Ani jeden z nich přitom nebyl členem žádného anarchistického hnutí a jejich myšlenky byly základem pro různé politické směry.
2.1. Wiliam Godwin ( 1756-1836) Přibližně ve svých dvaceti letech začal studovat teologii, ale studoval pouze čtyři roky.Přestal věřit v boha vlivem četby kritické literatury o náboženství. Stal se z něj nejdříve žurnalista, později i spisovatel. Ve své práci Zkoumání o podstatě politické spravedlnosti podal William Godwin první výklad anarchistických principů, i když on sám se za anarchistu nepovažoval. Svou nejvýznamnější literární práci nazval Věci, jak se mají, aneb dobrodružství Caleba Williamse, a zde se vyjadřuje ke svým politickým názorům. Podle jeho názoru lze ke všeobecné spravedlnosti a štěstí dojít cestou přátelských a solidárních vztahů mezi jedinci a tito jedinci se rozvíjí díky svému rozumu a svědomí. Godwin poukázal na souvislost mezi bohatstvím a mocí. Nechtěl vlastnictví odstranit, ale chtěl umožnit využívání vlastnictví všemi jedinci. ,, Nahromadění vlastnictví obrací moc myšlenky v prach, zháší jiskru génia a utápí velkou masu lidí v nejnižších starostech. A bohatým odnímá nejprospěšnější a nejsilnější pohnutku k činnosti … Bohatý zde zůstává jako jediný předmět všeobecné vážnosti a uctivosti. Nadarmo přicházejí střídmost, ryzost a píle, marné jsou nejvznešenější duchovní síly a zanícená lidská láska, pokud člověk žije ve špatných poměrech. Získávaní majetku a jeho stavění na obdiv patří k všeobecné vášni….Již dávno by moc vyklidila své pole před rozumem a vzděláním, ale nahromadění majetku upevnilo říši moci…. To, že jeden člověk žije v přebytku, zatímco jiný strádá, je pramenem zločinu.“ (Eltzbacher, 1900, s.48).4 Podle Georga Woodcocka „Godwin stojí v čele anarchismu, neboť argumenty, které poskytl v roce 1793 ve své publikaci Zkoumání o podstatě politické spravedlnosti, zahrnují všechny podstatné body anarchistické doktríny. Odmítl každý společenský systém závislý na vládě. Navrhl vlastní koncepci zjednodušené a decentralizované společnosti s minimem autority, spočívající na dobrovolném rozdělování materiálních statků. Godwin navrhl vlastní způsob postupu na základě propagandy, která neměla nic společného s žádnou politickou stranou nebo politickým cílem...zcela předjímal anarchismus 19. století.“ (Woodcock, 1986, s. 54) 5 4 5
Tomek, V., Slačálek, O.: Anarchismus: svoboda proti moci. Vyšehrad, Praha 2006, str. 54 Tomek, V., Slačálek, O.: Anarchismus: svoboda proti moci. Vyšehrad, Praha 2006, str. 58-59
8
2.2 Max Stirner (1806-1856) Vlastním jménem Johann Caspar Schmidt byl učitelem a tvrdil, že člověk je jedinečný. Patřil mezi zastánce krajního individualismu, kdy ve svých vizích postavil jedince proti mocenským myšlenkám a představám, ke kterým jedince společnost vede a nutí. Jedinou jeho ideologickou prací bylo dílo Jedinec a co je mu vlastní. Tvrdil, že jakýkoliv politický systém nutí jedince k podřízení se a tím bere tomuto jedinci jeho jedinečnost. Pojmy jako stát, právo, vlastnictví, ale i Bůh, vlast, rodina či mravnost nesmí mít podle Stirnera nad Jedincem moc a nesmí v ničem omezovat jeho individualitu. Nejvyšší zásadou je mu osobní blaho, které má řídit veškeré jeho jednání. „V budoucnosti, ve věku novém, bude Já pánem všech věcí a idejí. V období kdy Stirner Jedince dokončoval, nebylo podle něj ještě svobodných lidí. Liberalismus v různých podobách mu byl pouze jen malou, přechodnou odměnou pro současnou společnost. Proletářský stát považuje Stirner jen za společenství ubožáků. Představuje si budoucí komunistickou společnost jako donucovací systém.“ 6 Roku 1845, v době vydání knihy Jedinec a co je mu vlastní, byla tato práce označována jako příliš radikální a více čtena nejen v anarchistických kruzích byla až v devadesátých letech devatenáctého století, tedy až po padesáti letech od jejího vydání. Řada anarchistů, zejména představitelů anarchokomunismu, jeho myšlenky odmítala, jeho radikální individualismus nebyl slučitelný s jejich přesvědčením o hodnotě společenských vazeb důležitých podle jejich názoru k utváření každého jedince. Stirner zůstal spíše nepochopeným,
i když
je pravdou,
že
především on přispěl k rozšíření
anarchoindividualismu na americkém kontinentě.
2.3 Pierre–Joseph Proudhon (1809-1865) Jako tiskař i novinář píše anarchistické spisy, jako první se za skutečného anarchistu oficiálně označuje. Odlišoval soukromé a osobní vlastnictví. Vlastnictví soukromé je podle něj zdrojem vykořisťování, osobní zárukou svobody jedince. Dal slovu anarchista pozitivní pojem, anarchistou označil člověka usilujícího o společenství svobodných jednotlivců bez role státu. Předvídal sílu dělnictva a osvětlil dva směry dělnické ekonomické emancipace, systém lucemburský a mutualistický. V lucemburském je jedinec podřízen kolektivu, v podstatě jde o systém komunistický. Základem mutualismu je pracovní teorie hodnoty. 6
http://petrkubat.blog.idnes.cz/c/125014/Mam-pravo-povalit-Boha-i-spachat-vrazdu-psal-Max-Stirner.html
9
Podle této teorie má při prodeji práce nebo jejího výsledku každý dostat zboží nebo služby přesně totožného užitku. Mutualismus oproti komunismu podporuje volný trh a soukromé vlastnictví. Zajímavý, pro naprostou většinu odmítavý, byl postoj Proudhona k ženám, které pokládal za podřízené mužům, a také zachování směnné ekonomiky. I tak měly jeho originální názory velký význam pro rozvoj socialistického myšlení. Předvídal pozdější spor mezi představiteli centralistického a autoritářského socialismu (Marx, Engels, ...) a socialismu volného, anarchistického.
2.4 Joseph Déjacque (1821 - ?) Pracoval jako malíř pokojů a lepič tapet, vzdělával se sám. Je hlavním vizionářem anarchokomunistického proudu, neboť na rozdíl od zmiňovaných tří předchozích představitelů anarchismu se aktivně účastnil revolučních bojů, hlásal svobodnou komunistickou společnost, ve které by zájmy jedince a společnosti byly ve shodě. Pro jeho vývoj byla nejdůležitější revoluce roku 1848, ve které bojoval. Za své socialistické a feministické aktivity byl i vězněn. Oproti Proudhonovi dával důraz na rovnost mezi muži a ženami a propagoval násilný boj vykořisťovaných proti vykořisťovatelům. Požadoval svobodnou a zároveň ekonomicky komunistickou společnost s naprostou rovností všech lidských jedinců, bez ohledu na pohlaví, věk, rasu či národnost. Hlásal násilí, které měly provádět skupinky revolucionářů do té doby, něž se bohatí nevzdají svých výhod za to, že si uchovají holé životy. Kritizoval autoritářské revolucionáře hlavně za jejich myšlenky o moci, například píše, že „tak jako jsou kurtizány na schodech trůnu královštější než král, tak jsou republikánští dělníci na stupních oficiální nebo zákonné moci měšťáčtější než měšťáci. A tomu se dá rozumět. Osvobozený otrok, který se stal pánem, vždy přehání nepravosti svého plantážníka, který ho vychoval. Je tím spíš náchylný k zneužívání poroučení, protože byl nucen k větší oddanosti a k větší podlosti ke svým velitelům.“
7
Dnešní anarchokomunisté berou Déjacqua jako svého předchůdce, který je jim ideově mnohem bližší než jiní myslitelé.
7
Tomek, V., Slačálek, O.: Anarchismus: svoboda proti moci. Vyšehrad, Praha 2006, str. 105
10
3. Představitelé anarchismu 3.1 Michail Alexandrovič Bakunin (1814 – 1876) Je považován za zakladatele anarchismu. Jeho základním přesvědčením bylo, že jakékoli omezování svobody každého člověka vede ke ztrátě této svobody. U Michaila Bakunina lze poprvé nalézt uceleně zformulované jádro anarchismu. Bakunin polemizoval s demokraty, nacionalisty, liberály a nakonec také s Marxem a jeho stoupenci. Podle jeho názoru by „byl jedinec nemožný bez společnosti, nemohl se rozvíjet bez tvořivé spolupráce s ostatními a bez jejich uznání a bez vztahů s druhými neměla jeho individualita smysl, respektive byla pouhou chimérou, neexistující představou.“
8
„Kdyby Bůh existoval, bylo by ho třeba odstranit.“, prohlásil Bakunin, když kritizoval náboženství. Stejně jako další anarchisté odmítal náboženství jako fikci a zároveň vnímal jeho hluboce autoritářské důsledky. V bohu spatřoval možnost upevňování pozemské autority a v přijetí náboženství jedincem jeho vzdání se možnosti vlastního rozhodování a odpovědnosti. Bakunin neviděl ve společnosti žádný akt volby. Člověk se narodí do státu, který mu s pomocí náboženské nebo jiné ideologie vštěpuje přesvědčení o státu jako o potřebné instituci. Bakunin viděl stát jako společenskou organizaci, která zajišťuje vládu mocným a majetky bohatým, přičemž vytváří řadu útlaků ostatním společenským skupinám. Stát tedy podle Bakunina není společensky nezbytný, ale napomáhá vládnoucím vrstvám udržet svou moc. Tento stav lze podle Bakunina odstranit pouze revolucí, kterou se vytvoří bezstátní společnost založená na svobodě jednotlivce ve společnosti organizované na základě politické a ekonomické samosprávy, přičemž chtěl uchovat drobné osobní vlastnictví. Bakunin se seznámil s revoluční situací v Praze, kterou viděl jako místo budoucí slovanské revoluce. Když byl v roce 1851
Bakunin vězněn za své názory
v Petropavlovské pevnosti v Rusku, na výzvu ruského cara Mikuláše I. sepsal svou Zpověď carovi. Zde se Bakunin o Čechách a Praze vyjadřuje takto: „Chtěl jsem, aby v Čechách vzplanula opravdová, radikální revoluce, taková, která i kdyby nakonec byla poražena, by mezitím ještě stačila vším otřást a všechno zpřevracet tak, že rakouská vláda by po svém vítězství nenašla nic na starém místě. … Chtěl jsem všechny zámky v Čechách pobořit, všechny urbáře, všechna správní i soudní akta, všechny vrchnostenské soupisy a dokumenty spálit a všechny hypotéky i ostatní dluhy nepřevyšující 8
http://www.csaf.cz/index.php?clanok=650
11
částku např. 1000 nebo 2000 zlatých prohlásit za splacené. Revoluce, jak jsem si ji představoval, měla být zkrátka hrozná a bezpříkladná, třebaže by směřovala spíš proti věcem než proti lidem. … Taková revoluce, která by se neomezila na jediný národ, by svým příkladem, svou zápalnou agitací strhla nejen Moravu a rakouské, ale také pruské Slezsko a vůbec všechny německé hraniční země… Ale tím mé záměry ještě nekončily. Chtěl jsem celé Čechy proměnit v revoluční tábor, zformovat v nich sílu, způsobilou nejen chránit revoluci uvnitř země, nýbrž vystupovat ofenzivně i za českými hranicemi, burcovat všechny slovanské národy, vybízet je k odboji, smést všechno, co jen připomíná Rakousko – táhnout na pomoc Maďarům Polákům a bojovat proti Vám, gosudare! ... Morava se podle mých předpokladů měla přidat k českému hnutí. Šli by za ní i Slováci a rakouské Slezsko a revoluce by zachvátila rozsáhlé území vybavené nezbytnými prostředky, jehož středem by byla Praha.“ 9 Roku 1857 byl Bakunin omilostněn a místo vězení byl vypovězen na Sibiř do vyhnanství. Už jako ženatý po čtyřech letech z vyhnanství utíká přes Japonsko a Spojené státy do Anglie, kde se setkává s dalšími revolucionáři (Giuseppe Mazzini, Giuseppe Garibaldi, George Sandová, Louis Blanc, ..) a znovu se zabývá myšlenkou na slovanskou revoluci, zejména v souvislosti s osvobozeneckým hnutím v Polsku. S tímto hnutím spojoval i naděje na revoluci v Rusku. Roku 1864 se Bakunin vydává do Itálie, kde zorganizoval tajnou organizaci Aliance revolučních socialistů. Tento spolek se brzy po vzniku přejmenoval na Mezinárodní bratrstvo. Pro Mezinárodní bratrstvo Bakunin sepsal Revoluční katechismus, kde popsal většinu svých anarchistických myšlenek. Toto dílo bývá pokládáno za předěl v Bakuninově myšlení, kdy se od revolučního demokratismu vyloženě hlásí k anarchismu. V roce 1868 Bakunin vstoupil do První internacionály, kde se snažil prosadit své názory. Roku 1871 První internacionála přijala usnesení o zakládání samostatných politických stran, což bylo v rozporu s Bakuninovým anarchistickým přesvědčením, kdy prosazoval boj proti státu bez účasti politických stran. Bakunin a jeho příznivci tedy závěry konference odmítli a tento Bakuninův anarchistický směr se dostal do přímého konfliktu s autoritářskou koncepcí Marxe. Z tohoto důvodu dochází roku 1872 k vyloučení Bakunina a jeho stoupenců na kongresu První internacionály. Po účasti na nezdařeném revolučním povstání v Itálii, kdy se Bakuninovi podařilo před zatčením ujet do Švýcarska, v Bernu roku 1876 umírá.
9
Bakunin, Michail Alexandrovič: Zpověď caru Mikuláši I. AURORA, Praha 1996, str. 76 - 77
12
Bakuninův význam spočívá především v tom, že za jeho působení se poprvé stal anarchismus masovým hnutím. Jeho anarchismus se ve Španělsku a v Itálii stává podobou socialistického hnutí, jeho antiautoritářský socialismus se stal alternativou socialismu marxistickému, zejména v 60. a 70. letech dvacátého století se Bakuninovy myšlenky znovu oživily.
3.2 Petr Alexejevič Kropotkin (1842-1921) Jako vědec se snažil dát anarchismu vědecký základ. Spolu s Bakuninem jsou považováni za nejvýznamnější evropské anarchisty historie. Zároveň je nejvýznamnějším představitelem kolektivistického anarchismu. Řada historiků anarchismu jej dokonce považuje za nejsilnější osobnost a nejvýznamnějšího teoretika anarchistického hnutí. Je pokládán za zdroj inspirací pro pozdější anarchismus. Kropotkin byl svým vzděláním a následnou činností vědcem, který se zabýval geografií, etnologií, sociologií atd. Zároveň měl velmi revolucionářské myšlenky, zabýval se teorií utopického anarchokomunismu (anarchistického komunismu). Snažil se také o vědecké opodstatnění anarchismu. Ve své knize Vzájemná pomoc se pokusil předložit základ sociální solidarity na základě Darwinovy teorie vývoje. Nepřijal názor, že biologie podněcuje soutěž a boj. Tvrdil, že úspěšné byly druhy využívající kolektivní energii a druhy schopné vzájemné pomoci neboli spolupráce. Evoluční proces tak posiloval společenskost lidí a upřednostňoval spíše spolupráci než konkurenci. „Z toho plynulo i Kropotkinovo pojetí morálky, která podle něj nebyla příkazem nějakých vnějších mocí (boha, vyššího principu mravního) vůči člověku, ale něčím, co je člověku vrozeno a lidskému druhu vštípeno milióny let evoluce a co se projevuje tak, že se člověku zlo prostě spontánně oškliví a dobro jej přitahuje. Na představě o lidské kooperativnosti a dobrotě měla být vybudována svobodně komunistická společnost, která se obejde bez vládnutí, jež je pro lidské charaktery škodlivé, a jejímž základem bude ekonomická vzájemnost.“ 10 Kropotkin tvrdil, že anarchistická společnost bude složena ze soběstačných komunit, přičemž každá bude společně vlastnit svůj majetek. Tyto komunity budou držet spolu přirozené svazky soucitu a solidarity, ne předpisy a zákony. Dále zastával názor, že zákon nebrání zločinnosti, ale vyvolává ji. Věznice a tresty podle něj neslouží ke zlepšení, ale ke zkažení lidí, a tím podporují další zločinnost. 10
http://www.a-kontra.net/book/export/html/539
13
„Už od konce devadesátých let 19. století poukazoval Kropotkin na objevující se signály o nebezpečnosti německého militarismu nejen pro okolní státy, zejména pro Francii, ale i pro evropský pokrok a pro evropskou revoluci. V roce 1899 publikoval v časopise Freedom článek „Césarismus“, ve kterém považoval za nutné varovat před německým militarismem jak Francii, tak Anglii. Obával se příštího německo-francouzského válečného konfliktu a ve fenoménu militaristického Německa spatřoval evropský problém. Jedinou alternativu viděl v možnosti, že by nové hnutí vzešlo přímo z Německa, od německého lidu. K tomu byl ale skeptický.“ 11 Do rodného Ruska se Kropotkin vrátil poté, co byl roku 1917 svržen carský režim. Kropotkin se domníval, že v Rusku by mohla být utvořena federace republik jako tomu bylo v USA. Poté, co se k moci dostali bolševici, vystupoval v uskupení Federalistická liga, kde byli sdruženi odpůrci centralismu. Roku 1918 začalo zatýkání anarchistů, protože jejich myšlenky nebyly vhodné pro komunistickou propagandu. Kropotkin byl vyhnán ze svého moskevského bytu a odstěhoval se na vesnici do ústraní. Zde se osobně setkal s vůdcem revoluce Leninem, ale oba byli představiteli dvou nesmiřitelných názorových směrů. Kropotkin později Leninovi napsal: „Jakkoli by byla diktatura strany vhodným prostředkem k tomu, aby zasadila ránu kapitalistickému systému (o čemž silně pochybuji), je tato diktatura nicméně škodlivá pro utváření nové socialistické společnosti. Co bezpodmínečně potřebujeme, jsou místní zřízení, místní síly; ale zde nejsou žádné, nikde. Místo toho člověk naráží, kam jen se obrátí, na lidi, kteří nemají ani potuchy o skutečném životě, a kteří se dopouštějí nejtěžších omylů, jež jsou zaplaceny tisíci životů a zpustošením celých oblastí.....Rusko by se muselo - aby
zvrátilo nynější stav rozkladu
- vrátit
k tvůrčímu géniu lokálních sil, který - jak já to vidím - může být faktorem utváření nového života. A čím dříve bude pochopena nutnost této nové cesty, tím lépe. Pak bude lid mnohem spíše ochoten přijímat skutečné sociální formy života. Když ale bude dále trvat nynější situace, stane se samo slovo socialismus kletbou.“ (Kropotkin, 1980, str. 19-21) 12 . Lenin na Kropotkinovy dopisy nikdy neodpověděl. Kropotkin umírá v únoru 1921 a jeho moskevský pohřeb byl poslední manifestací anarchistů v Rusku. Sešlo se jich kolem sta tisíc a transparent s nápisem „Kde je autorita, není svoboda“ vyjadřoval jeho i jejich zásadní životní postoj. Považoval za nezbytné informovat o svých zkušenostech z ruské revoluce pracující západní Evropy, chtěl sdělit co nejvíc o nedostatcích a pochybeních, ke kterým v Rusku docházelo. Sepsal proto poselství Pracujícím v Československu, pak poselství Pracujícím v západní Evropě. 11 12
Tomek, V., Slačálek, O.: Anarchismus: svoboda proti moci. Vyšehrad, Praha 2006, str. 219, 220 Tomek, V., Slačálek, O.: Anarchismus: svoboda proti moci. Vyšehrad, Praha 2006, str. 222
14
V nich předpovídá další, ještě krvavější války, sděluje, že prosazování komunistické revoluce pomocí dekretů a úředníků selhalo, upozorňoval na vytváření nového autoritativního panství v Rusku, které odporuje smyslu komunistické revoluce, kterým je osvobodit lid, ne ho zotročit. „Z ruských poměrů se učíme, jak by komunismus neměl být zaváděn....Pokud je země ovládána diktaturou jedné strany, ztrácejí evidentně dělnické a rolnické rady svůj význam. ...Dělnické a rolnické rady ztrácejí svůj veškerý význam, když volbám nepředchází svobodná volební kampaň a když jim předchází tlak stranické diktatury. Přirozeně je zde obvyklá výmluva, že diktátorské panství je nevyhnutelné jako bojový prostředek proti staré vládě. Ovšem takové panství znamená krok zpět, jakmile revoluce postupuje ke zřízení nové společnosti na hospodářském základě; takové panství je pro novou společnost rozsudkem smrti“ ... (Kropotkin, 1980, str. 24-28) 13 Kropotkin se osobně přesvědčil, že po revoluci prosazovaná centralistická moc jedné strany je fakticky proti zájmům revoluce. Byl přímým svědkem toho, jak se ruská revoluce vyvinula do podoby autoritářského socialismu, před kterým anarchisté varovali již v První internacionále cestou Bakunina a jeho stoupenců, jak zde již bylo dříve uvedeno. Po celý život byl přesvědčen o nutnosti a nevyhnutelnosti revoluce. Připouštěl také i nutnost násilí, ale povahou byl proti tomu. Stal se respektovanou osobností jako vědec i jako filosof. „Petr Marshall
označil
Kropotkina za nejsystematičtějšího a nejdůkladnějšího
anarchistického myslitele 19. století, který rozvinul anarchistickou teorii v koncepci komunistického anarchismu a dal jí filosofický rozměr v době, kdy tisk anarchismus spojoval s bezduchým terorismem. Ve své revoluční perspektivě a ve svém důrazu na těsné spojení přírody společnosti se Kropotkin jeví jako předchůdce moderní sociální ekologie. Objevil význam vzájemné pomoci v evoluci a význam solidarity ve společnosti. Jeho nejprozíravější myšlenkou ovšem podle Marshalla bylo to, že pouze opravdové společenství umožní úplný rozvoj svobodného jedince. (Marshall, 1993, str. 309, 338)“ 14
13 14
Tomek, V., Slačálek, O.: Anarchismus: svoboda proti moci. Vyšehrad, Praha 2006, str. 226, 227 Tomek, V., Slačálek, O.: Anarchismus: svoboda proti moci. Vyšehrad, Praha 2006, str. 233
15
4. Historický vývoj anarchismu Za základ anarchistického přesvědčení lze označit odmítnutí a negaci jakéhokoli útlaku, nadvlády člověka nad člověkem, mocenské nerovnosti mezi lidskými bytostmi. V moderních buržoazních revolucích – v anglické, americké nebo francouzské – se již objevily proudy směřující k anarchismu. Někteří radikální revolucionáři v těchto chvílích prosazovali názor, že revoluce a vláda jsou neslučitelné, že svět nebude šťastný a svobodný, dokud bude vláda jedné vrstvy nad jinou. V této době vystoupil v Anglii filozof William Godwin, podle něhož se společnost rozumných lidí obejde bez vlády, která bude nahrazena volnými sdruženími lidí. Dalším předchůdcem anarchismu byl německý myslitel Max Stirner. Jako zastánce krajního individualismu tvrdil, že jakýkoliv politický systém nutí jedince k podřízení se, čímž bere jedinci jeho jedinečnost. Pierre-Joseph Proudhon tvrdil, že vlastnictví soukromé je zdrojem vykořisťování, naproti tomu vlastnictví osobní je zárukou svobody jednotlivce. Pokrok viděl ve sdružování malých výrobců zdola do autonomních skupin, družstev a federací namísto centralizovaných podniků a států. Zastával ale také pro drtivou většinu anarchistů nepřijatelný patriarchální pohled na roli ženy a také zachování směnné ekonomiky. Jeho současník, Joseph Déjacque, proti němu vystoupil s požadavkem na svobodnou a ekonomicky komunistickou společnost, kde si jsou všichni rovni bez ohledu na pohlaví, věk, rasu či národnost. Jako politický názor se anarchismus formoval od čtyřicátých let devatenáctého století, a to zejména ve Francii, Anglii, Itálii nebo Španělsku. Souvisí to s průmyslovou revolucí a organizováním pracující třídy, snažící se zlepšit své životní podmínky a vyvolat společenské změny. Podle zakladatele anarchismu jako samostatného proudu, Rusa Michaila Bakunina, nebyl jedinec schopný přežít
bez společnosti, ke svému životu
potřeboval tvořivě spolupracovat s ostatními. Jedincův život by podle Bakunina neměl smysl bez vztahů s druhými. Bakunin a jeho stoupenci odmítali jakoukoliv diktaturu, která podle jejich názoru nastoluje nový režim stejně zatuchlý, jako byl ten, proti kterému se revoluce původně bouřila. Tímto názorem se anarchisté ostře lišili od komunistů. Stejně se lišili i v názoru na organizování dělnického hnutí do politických stran. Podle anarchistů vedených Bakuninem bylo
třeba dělnické hnutí organizovat podle principů svobody,
autonomie a samosprávy. Anarchisté často volili cestu atentátů pro prosazení svých myšlenek. Chtěli zastrašit vládnoucí garnituru a zároveň ukázat obyčejným lidem, že odpor je možný. Násilí mělo pozvednout masy k revoluci. 16
„Dnešní společnost (ona privilegovaná) má svoji moc ve svém bohatství a ve vládě. Proti těmto musí útok čeliti. Teror má se hlavně zabývati ničením majetku a státního ústrojí.“ 15 Obětí útoků byl např. ruský car Alexandr II., italský král Umberto III., rakouská císařovna Alžběta, následník rakousko-uherského trůnu Ferdinand D´este, americký prezident MacKinley. Atentáty ale měly opačný dopad ve formě represe za strany státu, a veřejné mínění, pobouřené vraždami, se obrátilo proti anarchistům. Bakunin tvrdil, že revoluce má být zaměřena proti vztahům a věcem, ne proti jednotlivým lidem. Problémem podle něj nebyli jednotliví mocní, často sami oběti své moci, ale autoritářská struktura mezilidských vztahů . Hlavním proudem anarchismu se stal anarchokomunismus. Jeho hlavním představitelem je Petr Alexejevič Kropotkin. Pokládal cit pro solidaritu lidem za vlastní, ale tento cit je pokřivený vztahy nadvlády jedněch nad druhými. Po svém návratu do Ruska z vyhnanství, který mu byl umožněn po revoluci v Rusku, byl plný nadšení, ale krátce po revoluci r. 1921 umírá s poznáním, že jedna diktatura nahradila druhou. Kromě ruské revoluce se anarchisté účastnili revolučních pokusů v Mexiku, Německu, Mandžusku a Španělsku. Všude kritizovali metody autoritářských revolucionářů. Chtěli také změnu společnosti, ale metody odsuzovali. Po porážce anarchistického hnutí v občanské válce ve Španělsku se anarchistické hnutí takřka neprojevovalo. Anarchisté v té době diskutovali o různých tématech včetně sexuální revoluce a vyjadřovali odpor proti vnucování utlačovatelské a stereotypní kultury. V šedesátých letech revoltovala mládež, která se postavila proti světu dvou vojenských a politických bloků. Mládež vystupovala proti všem válkám, proti kapitalistickému způsobu života, proti státu jako takovému. Anarchisté se nově zaměřili především na ekologii. Čelným představitelem byl Američan Murray Bookchin. Společnost podle něj připomíná svou strukturou a působením v přírodě rakovinnou buňku. Konkurenční zápas v lidské společnosti vede k bezohlednosti v různých oblastech lidského života, včetně té ekologické a je třeba hluboká proměna lidské společnosti, která se musí podobat ekologické pospolitosti. Anarchismus se stal inspirací pro antiglobalizační nebo i antikapitalistické hnutí, které ale sdružuje daleko více stoupenců ekologických organizací, domorodých hnutí, protiprivatizačních aktivit i tradiční levice než anarchistů. Tato hnutí jsou ale věrná četným zásadám historicky spojeným s anarchismem, například k „přímé akci“ a k „organizační filozofii založené na decentralizaci a autonomii“.16 15 16
Tomek, V.: Svoboda nebo autorita. Manibus Propriis, Praha 2000, str . 29 http://www.a-kontra.net/book/export/html/539
17
5. Hlavní směry anarchismu Anarchistické myšlenky jsou podobné myšlenkám socialismu a komunismu, vznikaly ve stejné době a vzájemně se ovlivňovaly. Rozdíl je v porevolučním uspořádání společnosti, kde marxismus je pro centralizaci, anarchismus zastává decentralizaci. Asi
nejzásadnější
dělení
anarchismu
je
mezi
anarchoindividualismus
a
anarchokolektivismus. Jeden směr zdůrazňuje zásadní zájem o jedince, druhý zájem o kolektiv. V současné době zahrnuje anarchismus široké spektrum názorových proudů, které se vzájemně nevylučují, jako například anarchopacifismus, anarchofeminismus, ekoanarchie, radikální antifašismus nebo socialistický anarchismus. „Každý proud v anarchismu je tak svébytný a poskytuje vlastní úhel pohledu na anarchistickou filozofii a tradici. Zároveň je právě různost a jejich překrývání dobrým prostředím pro utváření vlastního názoru. Anarchismus nemá být ideologie nebo dokonce ani soubor ideologií, ale kritické myšlenkové prostředí stimulující k vlastnímu názorovému růstu a reflexivnímu přemítání každého jednotlivého člověka.“ 17 Individualistický směr vede až k anarchokapitalismu, naproti tomu kolektivistický směr vede spíše k socialistické ekonomice a hraničí spíše s anarchokomunismem. Podle otevřené internetové encyklopedie Wikipedie je anarchokolektivismus součástí sociálního anarchismu.
5.1 Anarchistický individualismus Anarchoindividualismus propaguje vyhraněný egoismus proti respektu z morálky, státu či Boha, celkově odmítá společenské struktury. Jeho nejvýznamnějšími představiteli jsou Wiliam Godwin a Max Stirner, i když se jejich pojetí anarchoindividualismu liší. Podle Godwina stojí svobodní lidé proti státu a strukturám, které je utlačují a kazí. Jen vzdělávání a propagace vede ke změně společnosti, je cestou ke změně k lepšímu stavu. Stále více jedinců si uvědomí tento špatný stav společnosti a začne se sdružovat mimo stát. Ignorování státu se stane prostředkem na jeho postupné odstranění. Společnost bude spravována bez donucování nebo pouze s jeho nezbytným minimem (např. při ochraně proti zločinnosti) podle principů spravedlnosti. Godwin počítal pro vytvoření této společnosti s tím, že společnost budou tvořit a řídit racionálně myslící a vzdělaní jednotlivci. Dalším předpokladem fungování společenské samosprávy bylo sebeovládání každého jedince. 17
http://www.a-kontra.net/book/export/html/539
18
Max Stirner odmítal idealistické a obecné řeči o lidské přirozenosti a vzdělanosti jako cestu ke změně společnosti k lepšímu. Stirner si klade otázku, proč nemůže jedinec nalézt svou podstatu od ničeho, když společnost nebo bůh také neodvozují své záležitosti od ničeho dalšího. Stirner nerozlišuje rozdíl mezi zlými a dobrými věcmi, důležité pro něj je to, jaký mají tyto věci pro jedince význam. I pro samotné anarchisty byly Stirnerovy názory příliš radikální a hlavně anarchokomunisté se od těchto názorů distancovali. Pierre-Joseph Proudhon zvýraznil bariéru v podobě soukromého vlastnictví, díky které ve společnosti vznikly propastné rozdíly mezi lidmi. Pro většinu lidí byla svoboda pouhé slovo. Jedinou svobodou těchto lidí bylo dle Proudhona buď stát se levnou pracovní silou, nebo se vzdát života. Soukromé vlastnictví menšiny lidí způsobovalo bezpráví a špatné životní podmínky zbývající většiny. Známou je Proudhonova věta, že „vlastnictví je krádež“. Tento individualistický přístup je zřejmý i u některých amerických myslitelů 19. století, kteří usilovali o dosažení společnosti opravdu svobodných jedinců. Americký individualistický anarchista Josiah Warren zakládal kolonie, kde nejdůležitějším principem byla nezávislost každého jedince a vzájemný spravedlivý obchod, kde výrobce směňoval zboží na základě času a materiálu skutečně vynaloženého na jeho výrobu. Tento obchod by totiž fungoval jen v tom případě, pokud by měl spravedlivé základy. Další představitel amerických individualistů Benjamin Tucker představil společnost založenou na směně drobných vlastníků a jejich sdružení. Veškerá taková výměna zboží by byla založena na dobrovolně uzavíraných smlouvách a závazcích, které by bylo možno vynucovat soudy. Soudy by nahradily stát , který Tucker považoval za monopol násilí nutící člověka plnit závazky, které dobrovolně neslíbil. I tak ale existence soudů byla pro většinu anarchistů neakceptovatelnou překážkou. Američtí autoři i Proudhon dospěli ke zdánlivě paradoxnímu závěru: „Jestliže velké, monopolní vlastnictví v rukou neprostupné a dědičné oligarchie kapitalistů, občas rozhojňované těmi, na něž se usmálo štěstí, je nepřijatelnou „krádeží“ a základem nesvobody, pak osobní vlastnictví rozšířené na každého člověka může být naopak zárukou jeho svobody a slovy Proudhona „tou nejrevolučnější věcí, jaká existuje“. Toto vlastnictví je tedy zárukou svobody člověka, ten ale zároveň potřebuje pro uspokojení řady svých potřeb společnost. Klíč k této společnosti ovšem představovalo dobrovolné sdružování.“ 18
18
http://www.a-kontra.net/book/export/html/539
19
5.2
Sociální anarchismus Jak z názvu vyplývá, základem sociálního anarchismu je individuální svoboda
související se sociální rovností. Jednalo o svobodný socialismus, který byl zbavený donucování a nadvlády nad lidmi. Tento směr zdůrazňuje komunity a vzájemnou pomoc. Sociální anarchismus odmítá soukromé vlastnictví, které vidí nerovností.
Patří
do
něj
především
anarchokolektivismus,
jako zdroj sociálních anarchokomunismus,
anarchosyndikalismus a sociální ekologie.
5.2.1 Anarchokolektivismus Kolektivistický anarchismus byl pro anarchisty alternativou pro státní socialismus. Propagoval vytváření svobodných kolektivů se společnými výrobními prostředky, nazývaných dělnické komuny. Zastánci kolektivního anarchismu jako všichni anarchisté souhlasili s naprostou svobodou každého člověka, ale zároveň tvrdili, že jedinec není izolovaným tvorem. Opírali se přitom o názor starověkého známého filosofa Aristotela, že jedinec nemůže existovat mimo společnost, která jej utváří, podporuje a rozvíjí. V této společnosti se každý nějak uplatňuje a bez ní není existence jedince možná. Společnost měla být založena na systému skutečné samosprávy, přímého rozhodování všech lidí. Na rozhodovacích funkcích by
působili kdykoli odvolatelní delegáti. Jedinci by v této
společnosti měli například i právo odmítnout trest, o kterém pro ně rozhodne společnost. V tom případě by museli z této společnosti odejít a pozbyli by její ochrany. Představitelem anarchokolektivismu byl především Michail Bakunin. Dostal se do zásadního rozporu se svým vrstevníkem, komunistou Karlem Marxem, a to ohledně otázky centrálního řízení boje proti státu. Bakunin prosazoval boj proti státu bez účasti politických stran, na rozdíl od Marxe. Tento zásadní rozpor nakonec skončil roku 1872 vyloučením anarchistů seskupených kolem Bakunina z První internacionály a První internacionála se posléze rozpadla.
20
5.2.2
Anarchokomunismus Reprezentantem anarchokomunismu, jinak také nazývaného jako komunismus
libertinský, spojujícího ideje marxismu a anarchismu, byl Petr Kropotkin, který jako první zřetelně a srozumitelně načrtl podobu budoucí anarchistické společnosti. Mělo se jednat o beztřídní společnost bez vládnoucí třídy. Jak je již uvedeno v samostatné kapitole o Petru Kropotkinovi, svou vizi založil na principu sociální solidarity na základě Darwinovy teorie vývoje. Nepřijal názor, že biologie podněcuje soutěž a boj. Tvrdil, že úspěšné byly druhy využívající kolektivní energii a druhy schopné vzájemné pomoci neboli spolupráce. Upřednostňoval spolupráci před konkurencí. „Anarchokomunisté zase argumentovali, že dokud nezanikne odměňování za práci a nebude zavedena distribuce pouze podle potřeb, nebudou ani plně odstraněny odcizující, pokřivující a k nerovnostem vedoucí kapitalistické vztahy. Budou-li jednotlivé subjekty ekonomiky dál usilovat o zisk, byť ne pro nepracujícího kapitalistu, ale pro své vlastní pracující, bude se dál v anarchokomunistické optice jednat o kapitalisty, byť kolektivní. Nebudou-li plně odstraněny tržní tlaky, nebude se moci podle takové kritiky ani plně rozvinout rovnostářská, nehierarchická a samosprávná společnost...“ 19 „Tvrdili, že přirozená lidská solidarita povede ke smazání všech majetkových rozdílů a každý bude moci využívat společných zdrojů podle potřeby. Práce by byla organizována organizacemi dělníků a místními komunitami. Předpokládali, že lidé budou pracovat bez hmotných stimulů, a že při absenci soukromého vlastnictví poklesne kriminalita natolik, že s provinilci se bude moci jednat neformální cestou.“ 20 Podle názoru anarchokomunistů totiž soukromé vlastnictví vyvolává sobeckost, konflikty a sociální nesoulad. Rozdíly ve vlastnictví kromě toho způsobuje
závist a
povzbuzuje chamtivost. Z toho plyne i kriminalita a nepořádek. Oproti tomu soucit a solidarita k druhým zločinnost omezují. A čím méně zločinů, tím méně odsouzených, a tím méně zkažených lidí. Kropotkin totiž tvrdil, že tresty a věznice zločince nenapravují, ale kazí lidi, kteří se tak dopouštějí dalších zločinů. Anarchokomunismus nabyl popularity hlavně v Itálii a Španělsku.
19 20
http://www.a-kontra.net/book/export/html/539 http://kvinta.euweb.cz/anarch.html
21
5.2.3 Anarchosyndikalismus Dalším významným směrem je anarchosyndikalismus. Název je odvozen od francouzského slova syndikát, což znamená odbory, odborový svaz nebo odborovou skupinu.
Stoupenci anarchosyndikalismu
tvrdě obhajují roli odborových svazů při
prosazování politických zájmů. V odborových svazech organizované dělnictvo se může lépe bránit těm, kteří je vykořisťují, představitelům finanční moci, tedy všem továrníkům, statkářům a státním úředníkům. Pod vedením anarchistů mělo odborářské dělnictvo přistoupit k revoluci, které by předcházela všeobecná generální stávka. Dělníci organizovaní v odborech měli být hlavní zbraní proti vládnoucímu kapitalismu. Při jejich revolučním vystoupení mohlo být použito i násilí. Odbory inspirované anarchisty získaly největší masové rozšíření ze všech anarchistických směrů. Díky anarchosyndikalismu se anarchistům více dařilo mezi průmyslovými dělníky, tedy především ve větších městech. Anarchosyndikalismus uplatňovaný především na území Francie, v Itálie a ve Španělsku udělal na počátku dvacátého století z anarchismu skutečné masové hnutí. Před první světovou válkou anarchisté ovládali odborové svazy CGT ve Francii i CNT ve Španělsku, které měly v této době více než 2 miliony členů. Anarchosyndikalistické hnutí se na počátku dvacátého století objevilo rovněž v Jižní Americe, a to především v Argentině a v Uruguayi, anarchosyndikalismus silně ovlivnil také revoluci vyvolanou v Mexiku. Autoritativní vlády a politické represe však postupně zamezily vlivu anarchismu v Evropě i jinde. Španělská občanská válka, kdy měli místní anarchisté významnou roli na straně republikánů, znamenala po vítězství generála Franka konec anarchismu jako masového hnutí. Zdejší odborová organizace CNT byla zakázána a anarchisté a levice obecně byli pronásledováni. Podobný vliv na anarchismus měl i úspěch Lenina a bolševiků v Rusku roku 1917, neprospěl mu ani rostoucí vliv komunismu v rámci socialistického a revolučního hnutí. Nejvýraznějším teoretikem tohoto anarchistického směru byl francouzský filosof Georges Sorel propagující ke změně politického systému přímou akci ve formě generální stávky. Byl obviňován ze schvalování sabotáží, které přitom odmítal. Mezi stoupence tohoto anarchistického směru patřili ti anarchisté, kteří své názory chtěli hlásat mezi masami lidí. Roku 1922 se v Berlíně anarchosyndikalisté spojili do Mezinárodní asociace pracujících, která existuje dodnes a má členské sekce ve více než patnácti zemích.
22
5.2.4
Sociální ekologie Anarchismus také patřil mezi první politické směry, které reagovaly na rostoucí
hrozbu ekologické katastrofy. Nejen, že se anarchisté začali více věnovat problémům kvality životního prostředí a přežití ekosystémů, ale také někteří radikální kritici složité ekologické situace lidstva v druhé polovině dvacátého století nacházeli v anarchismu odpovědi na své otázky po vhodné alternativě a vhodné politické strategii. Tito kritici byli přesvědčení o tom, že ekologické problémy mají kořeny v uspořádání společnosti a požadovali společenskou změnu,aby mohly být tyto problémy vyřešeny. „Je jasné, že u tak různorodého hnutí jako je anarchismus došlo rovněž k zaujetí více různých stanovisek k ekologickým problémům; hlavním, prvním a paradigmatickým byl nicméně přístup amerického autora Murraye Bookchina.“ 21 Murray Bookchin v polovině dvacátého století kritizoval ekologickou škodlivost kapitalismu, posléze se v šedesátých letech snažil spojit hlavní teze ekologie a anarchistického myšlení. Ve své eseji Ekologie a revoluční myšlení vyjadřuje své přesvědčení, že ekologové musí být kritičtí k politickému systému, který ekologii ničí. Kořeny znečištění přírody Bookchin přitom spatřoval ve špatném uspořádání společnosti. Změna uspořádání společnosti by měla znovu nastolit ekologickou rovnováhu. Společnost a příroda podle Bookchina nestojí proti sobě. Společnost je rozvinutím přírody a jejích možností, ale nesmí se stavět proti přírodě. Podle vzoru fungujících ekosystémů, kde se vzájemně doplňují potřebné složky, má fungovat i společnost na principech vzájemné spolupráce a pomoci, bez vzájemného boje a konkurence.
21
http://www.a-kontra.net/book/export/html/539
23
6. Další směry anarchismu Anarchismus dále zahrnuje široké spektrum různých názorových proudů, z nichž v této práci budou vzhledem k obsáhlosti tématu zmíněny jen čtyři nejvýznamnější z nich.
6.1 Mutualismus Mezi anarchoindividualismem a anarchokolektivismem stojí mutualismus či proudhonismus, který vychází z názorů P. J. Proudhona. Společenský řád by měl být dle mutualistů řešen na ekonomické bázi spravedlivé směny. Nejdůležitější je potřeba a pro její uspokojení není důležité, zda ji zajistí jednotlivec nebo skupina. Forma, která je účelnější a efektivnější, by logicky byla pro svoji vhodnost využita. Každý by měl příjem přímo úměrný množství práce, kterou vykonal. „Na rozdíl od komunistů tedy mutualisté podporují trh a soukromé vlastnictví výsledků práce. Vlastnictví půdy však ospravedlňují jen případě, že ji vlastník používá. Prosazují především družstevní vlastnictví podniků.“ 22 Vzájemné působení jedince na společnost a společnosti na jedince by bylo založeno na dobrovolnosti, bylo by vzájemně výhodné a veškerá regulace tohoto působení by nebyla třeba.
6.2 Anarchokapitalismus Anarchokapitalismus jako další myšlenkový směr vychází z lidské svobody a ze svobodného, nikým neregulovaného trhu. Veškeré aktivity státu, včetně soudů, bezpečnosti a podobně,
jsou nahraditelné soukromými agenturami, přičemž nikdo nemá právo
přerozdělovat finanční prostředky občanů bez jejich vědomí a souhlasu. Za veřejný zájem je považován vlastní zájem konkrétních jedinců, vlastní zájem je nejefektivněji splňován a nejvíc motivuje vlastní majetek a čest. Podle koncepce přirozeného práva končí svoboda jednotlivce tam, kde začíná svoboda druhého. Tuto koncepci z pozic anarchokapitalismu vytvořil americký filosof Murray Rothbard. Existenci státu považuje za nemorální. Tvrdí, že ničím neomezený kapitalismus je jediným etickým apolitickým systémem. Rovnost mezi lidmi je proti přírodě. Jediná potřebná rovnost je rovnost práv, rovnost v přístupu k bohatství a k podílu na moci. Nepostradatelnou je úcta k jednotlivcům.
22
http://cs.wikipedia.org/wiki/Mutualismus_(ekonomie)
24
6.3 Anarchofeminismus Jak plyne z názvu, anarchofeminismus spojuje myšlenky anarchismu s feminismem, spojuje anarchistický boj s bojem za práva žen, za úplné zrovnoprávnění postavení žen s muži ve všech oblastech života. Feministické hnutí založené na principech anarchismu začalo působit až v 60. letech dvacátého století, ale mnoho významných feministek bylo také už mnohem dříve anarchistkami. Například anglická spisovatelka
Mary
Wollstonecraft, manželka Wiliama Godwina, napsala knihu Obhajoba ženských práv. Nejvíce připomínanou ženou v dějinách anarchismu je Emma Goldman . Její myšlenky se staly aktuálními až dvacet let po její smrti v 60. letech 20. století s nástupem anarchofeminismu. Rovnoprávnost žen měla podle ní spočívat v úplné samostatnosti a ve svobodném rozhodování např. o náboženství, vzdělání nebo o vlastním těle. Propagovala kontrolu porodnosti, lásku bez manželství , moderní kulturu a podobně. Ženy se neměly stydět za své ženství a vzdávat se ho jen aby se „vyrovnaly“ mužům. Ženy měly rozvíjet své ženské vlastnosti, ne snažit se více podobat mužům. Svět by se podle ní měl přizpůsobit potřebám žen, ne ženy potřebám mužů. Ženy neměly být členkami politických stran a zájmových organizací, ale měly být spojeny ve svobodných skupinách, kde dochází k jejich zvýšení sebevědomí.
6.4. Anarchopacifismus „Anarchopacifismus je směr anarchismu založený na absolutním odmítání jakékoliv formy násilí. Naprosto se zříká násilí i v boji proti státu, zříká se boje se zbraněmi a svoji mírovou cestou zdůrazňuje mravní sílu myšlenky anarchismu. Anarchopacifisté věří v evoluční změnu společnosti.“ 23 Nejvýznamnějšími představiteli anarchopacifismu, kteří jej nejvíce myšlenkově ovlivnili, byli tři osobnosti: Američan Henry David Thoreau, Rus Lev Nikolajevič Tolstoj a Ind Mahátma Gándhí. Prosazovali pacifismus, nenásilný odpor vůči moci a láskyplný styl života. Věřili v lidské dobro, kterým se změní i charaktery lidí a tím celá společnost. Henry David Thoreau byl americký filosof a básník, který v celém svém dílu propagoval princip humanity. Jak Tolstoj, tak Gándhí byli ovlivněni jeho dílem Občanská neposlušnost. Připomíná nutnost zmenšit moc vlády na minimum nebo nejlépe úplně , dále také radí ignorovat placení povinných daní. Známá je jeho myšlenka, že „nejlepší je ta vláda, která nevládne vůbec“. 23
http://cs.wikipedia.org/wiki/Anarchopacifismus
25
Lev Nikolajevič Tolstoj byl ruský filosof a realistický spisovatel, který se ve svém dílu obracel k náboženským zásadám. Křesťanská úcta k životu podle něj vyžadovala, aby žádný člověk nikdy nepoužíval násilí. Tvrdil, že používání násilí proti násilí je totéž, jako hašení ohně ohněm, že vše lze řešit po dobrém. Ve svých románech a politických spisech zobrazoval Tolstoj zkaženou a falešnou moderní ruskou civilizaci. Život podle náboženských zásad a návrat k prostému venkovskému životu ruského rolnictva měl podle Tolstého umožnit změnu společnosti k lepšímu. Zvláštní je jeho názor na ženy. Ženy nedosahují kvalit mužů, tvrdí podobně jako Pierre–Joseph Proudhon. Žena se prý má starat o rodinu a rodit děti, ne přemýšlet. Indický filosof Mahátma Gándhí (Móhandás Karamčand Gándhí) byl duchovním vůdcem boje za indickou nezávislost na Velké Británii (Indie ji získala v roce 1947) a proti rasové diskriminaci. Celý svůj život vyzýval k toleranci, solidaritě a k láskyplnému životu. Byl ovlivněn dílem Tolstého a hinduistickým náboženstvím. Gándhí stanovil sedm sociálních hříchů: politiku bez zásad, hospodářství bez morálky,
blahobyt bez práce,
výchovu bez charakteru, vědy bez humanity, požitku bez svědomí a vyznání víry bez oběti. Státní moc viděl jako násilí v koncentrované podobě spočívající na donucení a nátlaku. Byl zabit hinduistickým náboženským fanatikem, který atentát provedl jako odplatu za Gándhího toleranci vůči muslimům. Anarchopacifisté žili v komunitách podle zásad anarchismu a pacifismu . Společnost nechtěli měnit cestou revoluce, zlepšení chtěli docílit postupnou a dobrovolnou změnou samotných lidí a jejich chování. Věřili v uskutečnění svých ideálů cestou šíření svých humánních a nenásilných myšlenek.
26
7. Symbolika anarchismu Nejznámějším symbolem anarchismu je černé písmeno „A“ v černém kroužku. Písmeno „A“ znamená anarchismus, kroužek představuje písmeno „O“ znamenající pořádek (z anglického order – pořádek). Dohromady tedy tento symbol znamená „anarchismus je pořádek“. Původ není jasný, symbol byl používán už v letech 1936-1939 v období Španělské občanské války. Později si různé anarchistické směry vytvořili vlastní vlajky. Vlajky jsou podél úhlopříčky rozdělené na pravou a levou stranu. Pravá polovina vlajky je vždy černá, představuje anarchismus, a levá polovina vlajky je barva daného anarchistického směru. Tyto směry si na vlajkách vytvořily i pěticípé hvězdy, které mají vždy stejné barvy jako vlajka. Symbolem anarchosyndikalismu a anarchokomunismu je červeno – černá vlajka. Vedle tradiční barvy anarchismu - černé - je tradiční barva socialismu - červená. Naopak symbolem anarchokapitalismu je žluto-černá či zlato-černá vlajka. Žlutá symbolizuje zlato, bohatství. Symbolem anarchoprivitivismu a zeleného anarchismu (ekoanarchismu) je zelenočerná vlajka, kdy zelená barva zde symbolizuje přírodu. Symbolem anarchofeminismu je vlajka fialovo-černá. Symbolem tzv. queer anarchismu (hnutí snažící se překračovat sexuální stereotypy) je růžovo-černá vlajka a symbolem anarchopacifismu i náboženského anarchismu je bílo-černá vlajka. Dalším anarchistickým symbolem je „černý kříž navrchu se zdvihnutou pěstí, která symbolizuje vzdor proti autoritám. Též symbolizuje „jak udělat z mnoha slabých prstů silnou pěst“.“
24
Jedná se o symbol organizace Anarchistický černý kříž,
což je
mezinárodní anarchistická organizace, která se snaží pomáhat uvězněným anarchistům. Tato organizace bývá dávána jako protiklad organizaci Amnesty International, která podporuje „vězně svědomí“ a odmítá podporovat vězně odsouzené za podporu násilí, kterých se zastává právě Anarchistický černý kříž.
24
http://cs.wikipedia.org/wiki/Anarchismus
27
8. Historie anarchismu v Čechách 8.1 Předchůdci českého anarchismu Pokud bychom hledali předchůdce anarchismu v Čechách, potom historicky nejvýraznější je husitské hnutí, kdy jeho samotný začátek kolem roku 1420 je nazýván jako táborský radikalismus. Toto hnutí navazovalo
na myšlenky již upáleného českého
náboženského myslitele, kazatele a reformátora Jana Husa (†1415), který kritizoval církev a společnost, když jako
absolutní normu pro společnost i jednotlivce uznával pouze
myšlenku Božího zákona. Poukazoval na to, že vládnoucí garnitura té doby nemohla vykonávat spravedlnost, protože se tímto zákonem neřídila, a proto se poddaní musí svým vládcům postavit na odpor. Táborští radikálové vedeni Janem Žižkou byli přesvědčeni, že bůh není v nebi, ale v dobrých lidech, a proto je církev jako instituce zcela zbytečná. Nedostatkem husitského hnutí bylo, že ačkoli jeho přívrženci odsuzovali vládu autorit a žádali společnost sobě rovných lidí, k potlačení autorit nedošlo a hnutí se řídilo tzv. Žižkovým vojenským řádem. Od husitů se oddělila část hnutí, kde se jeho členové domnívali, že lidé mají uskutečňovat vládu Boha na zemi a že tato vláda již nastala. Prosazovali naprostou svobodu, včetně svobody sexuální, například neuznávali manželství, neodsuzovali a tolerovali homosexualitu, chodili nazí (odtud název adamité). Husitům se postupně podařilo adamity zlikvidovat, několik desítek jich dokonce upálili. Mimo husitské hnutí působil Petr Chelčický, který sice hájil kritické názory husitství vůči soudobé politice mocných, ale zároveň byl proti násilnému ozbrojenému boji. Tvrdil, že všichni lidé jsou si rovni, společnost má fungovat na principech spravedlnosti a sociální rovnosti a násilí je projevem zkaženosti. Stát byl podle něj nemorální zřízení mající za příčinu nerovnost společenských stavů. Petra Chelčického později označil Petr Alexejevič Kropotkin mezi předchůdce anarchismu, Chelčický rovněž bývá označován za předchůdce pacifismu. Na myšlenky táborského radikalismu navazovala jednota českobratrská, která vznikla roku 1457. V této církvi se uznával ideál víry, lásky a naděje, důraz byl kladen na praktický křesťanský život místo na církevní tradici. Jejím příznivcem byl např. Jan Blahoslav nebo Jan Amos Komenský. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 byla činnost této církve zakázána až do císařského ediktu z roku 1861, kdy se znovu její činnost povolila a tato církev funguje dodnes, dokonce nejen na území České republiky.
28
Na tyto základy odkazovali sami čeští anarchisté na počátku 20. století jako na nejlepší tradice národní historie. „Ideje českých revolucionářů patnáctého století, nejkrajněji levého jejich křídla – táboritů, byly svou podstatou anarchistické a komunistické. Ideové proudění, jemuž položil základ Petr Chelčický a jehož nositelem byl kulturní výkvět našeho národa ve století patnáctém, šestnáctém a sedmnáctém – jednota českobratrská – bylo anarchistické a komunistické. Ideje anarchismu jsou vlastně ideami oživujícími v patnáctém a šestnáctém století všechen politický a kulturní život národa českého … Anarchistický socialism není tedy rostlinka cizí, k nám podloudně importovaná, nýbrž vrací toliko cizina, co jí národ český dal ve století patnáctém, šestnáctém a sedmnáctém: český socialism, tj. socialism anarchistický.“ (Komuna, 1907) 25
8.2 Počátky českého anarchismu (19. století - 1925) Na přelomu 18. a 19. století, po uzákonění náboženské svobody, zrušení nevolnictví a rovněž po celkovém uvolnění absolutismu, došlo v Čechách k národnímu obrození. V něm byl silný prvek emancipace utlačovaného národa. Postupně během
19. století
docházelo k větší nezávislosti českého národa jak v užívání českého jazyka, tak v kultuře i v politice. Dne 2. června 1848 byl zahájen v Praze na Žofínském ostrově Slovanský sjezd, jehož cílem bylo sjednotit všechny Slovany žijící v tehdejším Rakouském císařství (Habsburské monarchii), později roku 1867 na základě tzv. rakousko-uherského vyrovnání přeměněného na Rakousko – Uhersko. Na uskutečnění Slovanského sjezdu se od začátku významně podílel například spisovatel Karel Havlíček Borovský. Předsedou sjezdu byl zvolen František Palacký, který propagoval austroslavismus jako obranu proti pangermanismu. Austroslavismus předpokládal mírovou spolupráci slovanských národů Střední Evropy žijících na území Rakousko - Uherska, přičemž by byla odstraněna dominance německy mluvící elity. Naproti tomu pangermanismus propagoval sjednocení všech německy mluvících lidí a jejich postupnou germanizaci. Ve svých důsledcích znamenal snahu o porobení jiných národů Německem a o budoucí světovládu Němců. Slovanský sjezd provázela nejednotnost jednotlivých národů, ale přesto se sjezd dohodl na Manifestu sjezdu Slovanského k národům Evropským, jehož hlavní myšlenkou bylo právo na sebeurčení národů. Po dobu konání sjezdu, tedy od 2. do 12. června 1848, došlo k potyčkám mezi radikálními studenty a armádou, při kterých byli studenti tvrdě potlačeni. 25
Tomek, V., Slačálek, O.: Anarchismus: svoboda proti moci. Vyšehrad, Praha 2006, str. 38
29
Slovanského sjezdu a poté i revoluce v Praze roku 1848, stejně jako pokusu o přípravu další revoluce se zúčastnil i Michail Bakunin, tehdy ještě nikoli jako anarchista. Začal vznikat boj za sociální emancipaci pracujících, do Čech míří anarchistické myšlenky. V 70. a 80 letech v Čechách působí velmi silně vliv zahraničních sociálních demokratů. Roku 1878 se v břevnovském hostinci U Kaštanu konal ustavující sjezd Českoslovanské sociálně demokratické strany, součásti rakouské sociální demokracie, která se stala dobrým prostorem pro vznik českého anarchistického hnutí. V Českoslovanské sociálně demokratické straně tehdy působí mnoho pozdějších anarchistů. Na činnost strany má vliv hlavně silná státní perzekuce, nezkušenost sociální demokracie jako celku i velmi radikální tendence v zahraničí. Roku 1893 na sjezdu v Českých Budějovicích byla založena Českoslovanská sociálně demokratické strany dělnické, která už nebyla pouze součásti rakouské sociální demokracie. Řada sociálních demokratů nechtěla opouštět původní myšlenky sociálně demokratické strany a vstupem do klasické politiky, se začali sbližovat s anarchistickými myšlenkami. Především se jednalo o skupinu lidí kolem tehdejšího veterána české sociální demokracie Viléma Körbera. Tito
„neodvislí socialisté" začali anarchistické hnutí
myšlenkově prohlubovat. Roku 1896 vychází Manifest anarchistů českých, který byl programovým prohlášením různých anarchisticky orientovaných skupin a seznamoval veřejnost se snahami neodvislých socialistů. Představoval se jako samostatný proud dělnického hnutí stojící mimo hnutí sociálně demokratické. Zaměřoval se na aktuální problémy dělnictva. Radikální stanoviska, blízká anarchismu, byla především: vztah k požadavku všeobecného volebního práva, organizace vlastního hnutí, organizace jeho činnosti a působnosti, a požadavky hnutí a případných sociálních reforem. Neodvislí socialisté chtěli organizovat vlastní hnutí na zásadách nelegálního boje organizovaných tajnými spolky. Toto se snažili šířit tzv. propagandou činem. V časopisu Budoucnost se už roku 1884 píše o tom, že: „ Příklad jednoho činu učí statisíce tou samou cestou jíti. Odvaha, nadšenost a obětavost působí na člověka tak jako bázeň apod. revoluční propagandisté nesmí žádnou příležitost pustit z oka. By lid nadchnuli pro vše, oni musí působit ustavičně na ducha člověka, by v něm vzbudili nespokojenost proti panujícímu pořádku. Tak dlouho však, dokud duch revoluční není rozšířen ve velké mase lidu, musí jednotlivci té odvahy míti nejen slovy vše dokazovati, nýbrž k činům přejíti, které žalářem, vypovězením aneb smrtí se trestají.“ 26 26
Tomek, V.: Svoboda nebo autorita. Manibus Propriis, Praha 2000, str . 21-22
30
Tento způsob změny politické situace se diametrálně lišil od přístupu členů Českoslovanské sociálně demokratické strany, ta chtěla změnu docílit pouze parlamentní cestou. Körber se stal na sklonku života anarchokomunistou. Zemřel po návratu z vězení roku 1899 na tuberkulózu. Ke vzniku anarchismu v Čechách přispívala kromě vzniku Českoslovanské soc. demokratické strany rovněž činnost českých dělníků pracujících v zahraničí. Čeští dělníci se stali v USA svědky a účastníky bojů za osmihodinovou pracovní dobu a také se v Americe setkali s anarchismem. Do Čech potom tito emigranté šířili nejdříve velmi radikální anarchistické texty (např. r. 1883 leták Lide otevři své oči!) a později přímo anarchistické časopisy (v osmdesátých letech Budoucnost a od roku 1890 Volné listy). Tyto časopisy přinášely do Čech anarchistické myšlenky, byly v nich poprvé otištěny texty např. Proudhona, Bakunina a dalších anarchistických představitelů. Dalším faktorem vzniku anarchistického hnutí v Čechách byl dělnický radikalismus. Jeho představitelem byl německý sociálně-demokratický radikál a později anarchista Johann Most, který na konci 19. století zastával myšlenku propagandy činem, když obhajoval použití násilí k dosažení revolučních politických a sociálních změn . Pod vlivem těchto myšlenek vzniklo několik radikalistických skupin, jejichž členové byli pozatýkáni policií ještě dříve, než k nějakému radikálnímu projevu činem došlo, a to za spolčování a vyjadřování svých názorů. Velmi významným zdrojem, ze kterého vzešel český anarchismus, bylo pokrokové hnutí soustředěné kolem časopisu Omladina. Toto hnutí bylo radikálně protirakouské a navázalo kontakty s dělnickou mládeží. Program Omladiny byl naznačen roku 1893 v programovém článku nazvaném Co je naším cílem? „Je tedy cílem naším dokonalost,volnost, štěstí…, domáhati se stavu, kde není pánů ani otroků, vlády ani poddaných,…vůdců ani vedených, nýbrž kde společnost lidská je souhrnem jednotlivců samotných, neodvislých, poctivých a rozumných. Nemusí-li (jednotlivec) nikoho poslouchati, je neodvislým, pokud neodvislým býti lze. K cíli našemu, jímž jest svoboda čili volnost, vede tedy sjednocování se zachováním individuality. Nemůže tedy k volnosti vésti sjednocování pohlcující, jakým je centralizace, nýbrž sjednocování zachovávající, federace. Proto dáváme přednost federaci před centralizací, proto chceme svéprávnost
(autonomii), proto jsme pro národnostní organizace ve sdružení
mezinárodním a pro samostatná výrobní družstva ve výrobní pospolitosti (komunismu).“ 27 27
Tomek, V.: Ideologie českého anarchismu. Academia, Praha 1988, str. 101
31
Šedesát osm příznivců pokrokářského hnutí bylo po vykonstruovaném procesu během návštěvy rakouského císaře roku 1894 obviněno a mnoho z nich i odsouzeno do vězení na více než několik let., a to pro údajné vytvoření konspirativní teroristické organizace a pro trestný čin tajného spolčování. Mezi obviněné patřili například i pozdější prvorepublikový ministr financí Alois Rašín , pozdější říšský poslanec a člen národního shromáždění Antonín Hajn, nebo český novinář a básník Stanislav Kostka Neumann. Pro řadu z obviněných znamenal tento tvrdý střed se státním aparátem jejich další radikalizaci směrem k anarchistickým myšlenkám. Takzvaný neodvislý socialismus se snažil o odlišení anarchistického hnutí, které se orientovalo na hospodářský a sociální boj dělníků na severu Čech.
Touto podobou
anarchismu byl radikalismus příslušníků inteligence, tvůrčích pracovníků, studentů a dělnické mládeže (studentské pokrokové hnutí). Ukazoval se především potřebou individuální svobody člověka a odporem proti autoritářskému státnímu centralismu, nacionalismu, církvi nebo i proti oficiální kultuře. Nevyjasněnost stanovisek a nedostatečná spolupráce anarchistických skupin se velmi nepříznivé projevovala na praktické činnosti těchto skupin. Nejvýznamnější snahou jednotlivých anarchistických skupin o spolupráci a sjednocení byl Manifest anarchistů českých, který vyšel roku 1896. S.K.Neumann zde poukázal na dvojznačnost anarchismu: „Jsme socialistické hnutí, jež na jedné straně propaguje svobodnou socialistickou myšlenku proti socialistickým dogmatům a na druhé straně federativní princip organizace pracovníků proti principu centralistickému. To znamená: na jedné straně jest hnutí myšlenkové, na druhé straně dělnická organizace. … Potřebujeme obé: odborovou organizaci dělnickou i hnutí myšlenkové, ale jejich vzájemný poměr musí býti takový, aby hnutí myšlenkové nebylo nijak spoutáváno organizací dělníků a organizace dělníků nebyla ve zmatek uváděna směry a proudy myšlenkovými.“ 28 „Za cíl anarchismu byla označena silná individualita, schopná vzdorovat autoritám. Manifest ostře odmítl kapitalismus, soukromé vlastnictví a jakoukoli formu státu, nebo vlády, proti nim bylo vyzdviženo uplatňování samosprávy a anarchie. Již tehdy ovšem byla stanoviska natolik vyprofilovaná, že sjezd důvěrníků jednotlivých skupin se na textu manifestu zdaleka neshodl.“ 29 S anarchistickými ideami se ztotožňovali nebo se v hnutí přímo aktivně podíleli významné kulturní osobnosti, např. citovaný Stanislav Kostka Neumann, Karel Toman, Fráňa Šrámek, Jiří Mahen či Rudolf Těsnohlídek. 28 29
Tomek, V.: Svoboda nebo autorita. Manibus Propriis, Praha 2000, str. 80 http://odpor.wz.cz/frame.htm
32
Na vývoj anarchismu v českých zemích měla velký vliv stávková činnost hornických dělníků. Mnoho dělníků , především se jednalo o horníky v severních a severozápadních Čechách a pracovníky v textilních továrnách ve východních a severovýchodních Čechách, se organizovalo v různých anarchistických skupinách označovaných jako spolky či kluby neodvislých socialistů či omladinářů. V roce 1896 proběhla v severozápadních Čechách první velká hornická stávka organizovaná anarchisty. Zúčastnilo se jí celkem přibližně osm tisíc horníků z 57 dolů z Mostecka, Duchcova a Chomutova. Jejich hlavními požadavky byly vyšší platy a kratší pracovní doba. Při stávce došlo i k násilí ze strany stávkujících směrem k důlním úředníkům, rozbíjení zařízení kanceláří, poškozování strojů. Silné četnické oddíly za asistence dvou a půl tisíc vojáků stávkující rozehnaly, stávka byla prohlášena za vzpouru. Stovky horníků, hlavně z řad anarchistů, byly propuštěny, desítky jich byly potrestány zákazem pobytu. Stávka byla kritizována sociálními demokraty, ale mezi horníky se zvýšila popularita anarchistických myšlenek. Anarchistický postoj na rozdíl od postoje sociální demokracie směřoval přímo proti kapitalistickému systému, který viděl jako systém založený na vydírání a vykořisťování dělníků velkokapitálem. Poukazoval na přebujelost buržoazního parlamentalismu a varoval před iluzemi dělníků o tomto systému. V časopise Matice dělnická se roku 1899 píše: „Parlamenty jsou soustředěním velkokapitálu, který vede a řídí celou světovou politiku. Proto je nesmysl žádat na parlamentech provádění dělnictvu prospěšných opatření.“
30
V dalším časopisu Matice svobody se o dva roky později píše i o postoji anarchistů k náboženství: „Náboženství potlačuje rovnost, zavádí autoritu – je klamem prospívajícím vládnoucím.“ 31 Po konferenci policejních ředitelů v Itálii svolané po atentátech na italského krále Umberta I. a na rakouskou císařovnu Alžbětu Bavorskou se na aktivity českých anarchistů zaměřila policie s výraznější pozorností. Proto se anarchistické aktivity prováděly tajně. Roku 1901 byl tajně zorganizovaný tzv. 1. anarchistický kongres v Praze s účastí asi třiceti delegátů, kde se diskutovalo o koordinaci tiskovin a o připravovaných revolučních anarchistických odborech. Roku 1903 na hornické anarchistické konferenci pak byla založena Severočeská hornická federace, která byla organizována na principech revolučního syndikalismu. Většinu členů tvořili anarchisté. Roku 1904 vznikají v českých zemích na základě dvou podob anarchismu dvě organizace vyznávající principy anarchismu. 30 31
Tomek, V.: Ideologie českého anarchismu. Academia, Praha 1988, str. 117 Tomek, V.: Ideologie českého anarchismu. Academia, Praha 1988, str. 119
33
„Oba akcenty, obě orientace došly na počátku 20. století k paralelnímu vyjádření svého důrazu, své specifiky i ve formě organizační. Na jedné straně vznikla více intelektuálně orientovaná Česká anarchistická federace (1904) jako volné sdružení pracovníků v českém anarchistickém hnutí, jež chce ideu anarchismu šířit agitací mezi dělnictvem a inteligencí. Na druhé straně působila praktická podoba hnutí dělnictva, syndikalisticky orientovaná organizace – Česká federace všech odborů (1904) s tendencí rozšiřování organizační báze na principu – zejména později zdůrazňované – politické neutrality odborů. Přičemž obě organizační podoby se vzájemně nevylučovaly, pouze vyjadřovaly každá svůj vlastní akcent anarchistické myšlenky.“ 32 Zjednodušeně řečeno, Česká anarchistická federace (ČAF) působila jako organizace ideová a Česká federace všech odborů (ČFVO) jako větší, praktická, anarchistická organizace pracující na principu odborů. V roce 1905 byli anarchisté i socialisté v Rakousku - Uhersku stejně jako v celé Evropě nadšeni sociální revolucí v Rusku. Anarchisté si mezi sebou i mezi obyčejnými dělníky předávali zprávy o aktuálních událostech v Rusku, o anarchistických demonstracích a stávkách, o anarchistických atentátech, o bojích s policií, o mučení i popravách zatčených revolucionářů. Pod vlivem ruské revoluce docházelo k řadě vystoupení českých anarchistů, ať už jejich vlastních, nebo akcí pořádaných společně se sociální demokracií. Významná byla zejména hornická stávka roku 1906. Probíhala i přes odpor zástupců sociální demokracie. Stávkovalo přes deset tisíc horníků ze čtyřiceti dolů. Hornická konference pořádaná v Duchcově se dohodla na jejím ukončení hlavně díky převaze zástupců sociálně demokratických odborů Hornické unie, kteří odmítali stávku podpořit. Anarchisté o tom informovali stávkující, načež skupina nespokojených horníků násilně přerušila jednání konference, kdy několik sociálních demokratů zbila. Několik anarchistů bylo později za tyto násilnosti odsouzeno k vězení. Stávka byla vlivem silného tlaku úřadů a policie ukončena s tím, že byly uspokojeny jen některé dílčí mzdové požadavky. Aktivit České federace všech odborů se rakouská vláda dost obávala a roku 1908 jí zakázala. V té době měla tato organizace přes tisíc aktivních registrovaných členů. Později vzniklé odborové organizace (Zemská jednota horníků, Odborové sdružení dělníků Ochrana, Dělnická textilní jednota) už nikdy nedosáhly takového vlivu a síly. Oproti tomu Česká anarchistická federace zakázána nebyla, úřadům se asi nejevila tak nebezpečná. 32
Tomek, V.: Svoboda nebo autorita. Manibus Propriis, Praha 2000, str. 121
34
Soustředila se na vydávání časopisu Práce, kde články byly věnovány kromě sociálním i antimilitantním nebo proticírkevním tématům. K anarchistickým myšlenkám se zde přidalo mnoho umělců, např. již zmiňovaný S.K.Neumann, Fráňa Šrámek, František Gellner, Jaroslav Hašek, Marie Majerová, Rudolf Těsnohlídek nebo Josef Lada. Činnost se zaměřila na šíření anarchistických myšlenek v rámci odborů, ale nepřinesla žádné konkrétní výsledky a znamenala zklamání. V období po zákazu České federace všech odborů do roku 1914 se anarchistické hnutí nacházelo ve stavu rozdělení mezi dva proudy, jejichž představiteli byli především lékař Bohumil Vrbenský a novinář Michael Kácha. Skupina mladých členů České anarchistické federace kolem Vrbenského nebyla spokojena s rostoucí stagnací a stále se zmenšujícím vlivem anarchistického hnutí v tehdejší české společnosti. Vrbenský roku 1913 předložil svůj návrh textu Návrh programu strany českých anarchistů komunistů. Snažil se sice zachovat hlavní anarchistické cíle, ale zároveň i prosadit novou moderní formu organizace anarchistů, která by měla šanci proniknout do politiky, kde by se opírala o revoluční odbory. To vyvolalo odpor mezi mnoha anarchisty, protože vstup na politickou scénu je v zásadním rozporu s anarchistickým
učením o zbytečnosti stran a politiky.
Nejzřetelněji vystoupil proti Vrbenskému Michael Kácha v díle Kritika návrhu programu Strany českých anarchistů komunistů. Na sjezdu České anarchistické federace roku 1914 byl Vrbenského návrh přijat a Česká anarchistické federace se tak přeměnila na Federaci českých anarchistů komunistů. Tato přeměna zásadně ovlivnila další činnost a budoucí konec anarchistického hnutí v Čechách. Po vypuknutí první světové války v červenci 1914 se činnost anarchistů značně komplikuje, Federace českých anarchistů komunistů je zakázána, jakákoli anarchistická a antimilitaristická propaganda je považována za protistátní velezradu a je přísně trestána. Vítězství revoluce v Rusku roku 1917 přineslo naděje i mezi české anarchisty. Na jaře roku 1918 se anarchisté spojují s Československou stranou socialistickou, ale už na jaře 1919, krátce po ukončení války, na kongresu českých anarchistů komunistů mnoho anarchistů vyjadřuje odpor se sloučením s nějakou politickou stranou.
Znovu se objevuje
protistranický protest Michaela Káchy z roku 1914. Vůdcové hnutí přesto přesvědčili delegáty o nutnosti sloučení s národními sociály, rozpuštění anarchistické organizace a odklonu k pouhému šíření anarchistických myšlenek v rámci strany. Klasické anarchistické hnutí tak prakticky zaniká. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 je v její první vládě zastoupeno i anarchistické hnutí, a to v Bohuslavu Vrbenském, jenž se stal ministrem zásobování, pak ministrem veřejných prací a nakonec ministrem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. 35
Čtyři anarchisté se stali členy prvního parlamentu ČR. Tito anarchisté ale rychle zjistili, že vliv na život v republice mají v politickém systému nepatrný. Zanedlouho byli z Československé strany socialistické vyloučeni, tím pozbyli poslanecký mandát i politický význam. Mnozí čeští anarchisté postupně přijímají pod vlivem revoluce v Rusku bolševické názory, čímž se nijak nelišili od svých evropských kolegů. „Zcela se tak minulo posláním Poselství dělníkům v ČSR, které jim zaslal z SSSR umírající přední anarchistický teoretik P. A. Kropotkin a ve kterém je varoval před bolševickou diktaturou, která se sice tvářila jako realizátorka původních anarchistických snů, ve skutečnosti ale zaváděla stejný ne-li horší teror jako byl ten, proti němuž anarchisté bojovali. Osud tohoto poselství byl ostatně příznačný - anarchista, po němž jej Kropotkin poslal, se přidal k bolševikům a Kropotkinův dopis anarchistům předal až po letech. (Kropotkin v té době poslal podobný dopis i pracujícím v západních zemích, kde sice také vznikly jisté "anarchobolševické" tendence a někteří anarchisté se k bolševismu přiklonili, nemělo to ale zdaleka tak devastační následky jako u nás).“ 33 Přední český anarchista Stanislav Kostka Neumann po opuštění Československé strany socialistické zakládá Svaz komunistických skupin, který se účastní
založení
Komunistické strany Československa roku 1921. Roku 1923 skupina anarchistů semknutých kolem bývalého ministra Bohuslava Vrbenského opouští Československou stranu socialistickou a tato skupina zakládá Nezávislou socialistickou stranu dělnickou. Po následném neúspěchu této strany při volbách roku 1925 i tato skupina vstupuje do Komunistické strany Československa. Anarchismus jako poměrně významné hnutí konce devatenáctého století byl takto pohlcen hnutím komunistickým a prakticky zanikl, a to až do devadesátých let dvacátého století.
33
http://odpor.wz.cz/frame.htm
36
9. Obnovení anarchismu po roce 1989 Do listopadu 1989 lze anarchismus v našich zemích pozorovat jen v náznacích, kdy anarchistické myšlenky se objevovaly např. při odporu proti povinné a všeobecné základní vojenské službě nebo proti boji mezi světovými vojenskými velmocemi. Tehdejší režim si tyto aktivity dokázal bez problémů uhlídat. Důležitým zdrojem pro šíření anarchismu proto byla kultura, hlavně hudební styly punk a hard core. Tyto styly používaly anarchistické mýšlenky ve svých textech, kritizujících tehdejší společenské poměry, a tím anarchismus přibližovaly lidem, kteří do té doby s anarchismem do styku nepřišli. Příznivci punkového hnutí ale politicky aktivní většinou nebyli, šlo jim především o hudbu. Projevy anarchismu se objevovaly málo, např. v roce 1987 to byla samizdatová díla olomouckých anarchistů. První organizací zastřešující nově vznikající anarchistické skupiny v tehdejší Československé socialistické republice je Československé anarchistické sdružení (ČAS), jež vzniklo již v srpnu 1989. Bylo založeno částí členů Nezávislého mírového sdružení, jehož hlavní činností byl odporu proti válkám. První veřejnou akcí bylo rozdávání letáků s anarchistickými texty v říjnu 1989 v Praze na Staroměstském náměstí. ČAS brzy navázalo kontakty s polskými a hlavně německými anarchisty, kteří byli organizováni v organizaci Autonomní scéna. Tato organizace propagovala násilné nekompromisní pouliční střety se státní mocí, hlavně s policií. „Radikální levice v České republice byla počátkem 90. let postavena do specifické situace související s celkovou politickou situací po pádu reálně-socialistického režimu. Základní charakteristikou této situace byla kompromitace pojmů „levice“ , či „levicová politika“ minulým režimem, která neumožnila uskupením otevřeně a veřejně se hlásícím k levici, či dokonce revoluční levici marxistické, či anarchistické provenience získat větší podporu obyvatelstva.“ 34 V této době měla převážná část anarchistů mizivé znalosti o filosofickém základu anarchismu. Z hlediska vývoje byla nejdále Praha vzhledem k vyšší koncentraci vzdělaných lidí, kteří anarchistické hnutí organizovali na základě anarchistických idejí. Tématy, kterými se anarchisté zabývali, bylo obecné odmítání státu a kapitalismu, téma ekologie, odporu k rasismu, fašismu, ale i nesouhlas s probíhající ekonomickou reformou. „Odpor k ekonomické politice, kterou prosadily počátkem 90 let rozhodující politické síly a která směřovala k plné restauraci kapitalistické organizace ekonomiky, byl dokonce jedním z úhelných kamenů konstituování nového českého anarchistického hnutí.“ 35 34 35
Bastl, M.: Radikální levice v České republice. Masarykova univerzita, Brno 2001, str. 7. Bastl, M.: Radikální levice v České republice. Masarykova univerzita, Brno 2001, str. 19
37
Anarchisté se zabývali tématem odporu proti povinné
vojenské službě,
problematikou drog, kdy byli proti represím a pro prevenci, a myšlenkou antifašismu, která se stala významným opěrným bodem českých anarchistů. V rámci antifašismu a antirasismu se anarchisté snažili spolupracovat s romskými organizacemi, ale tato činnost ztroskotala. Anarchisté se angažovali i v otázce zneužívání zvířat, např. cestou personálního propojení s organizací Animal S.O.S. Tato se zviditelnila v roce 1992 při dostizích na Velké pardubické, kdy si činnost aktivistů všemožně se snažících zabránit závodům vyžádala tvrdý zákrok policie. Mimořádný mediální ohlas vzbudilo prohlášení Revoluční partyzánské autonomie (RPA), které bylo otištěno v anarchistickém časopisu A-Kontra a kde RPA otevřeně prohlásila, že zahajuje ozbrojený boj. Média i politická scén asi tak anarchistické hnutí spojila s terorismem, i když k žádnému boji nedošlo. Zanedlouho poté došlo k zatčení jednoho ze stoupenců anarchismu, který byl obviněn z přepadení tehdejšího předsedy Komunistické strany Čech a Moravy. Po dvou týdnech byl pro nedostatek důkazů propuštěn. Pověst radikálních anarchistů tím ale byla nenávratně poškozena. Organizace ČAS svou činnost utlumila. Znovu se oživuje až koncem 90. let, ale větší význam má spíše obnovení vydávání časopisu A-Kontra, kde se významnou postavou redakce stal mladý aktivista Ondřej Slačálek. A-Kontra je anarchistický časopis, který začal vycházet roku 1991. V letech 19961998 bylo jeho vydávání přerušeno, aby se poté stal jediným anarchistickým časopisem v bývalém Československu prodávaným oficiální sítí novinových stánků. V současnosti vychází jako čtvrtletník. Na internetové verzi se píše: „Kolektiv A-kontra není svázán s žádnou konkrétní skupinou nebo organizací a snaží se být co nejotevřenější. V minulosti aktivně podpořil např. protesty proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v roce 2000 a proti summitu NATO v roce 2002 v Praze. V A-kontra se snažíme přibližovat názory různých proudů anarchismu .... Cílem časopisu je poskytnout širokou paletu alternativních informací čtenářům v České republice a na Slovensku a takto přispět k větší sebeorganizaci společnosti a solidaritě mezi lidmi a komunitami.“ 36 Na stránkách A-Kontra jsou dostupné kromě jiných i odkazy na stránky níže uvedených organizací ČSAF (csaf.cz) a AFA (Antifa.cz). V srpnu 1995 vznikla nová organizace zastřešující anarchistické hnutí v již samostatné České republice s názvem Česká anarchistická federace (ČAF), která byla přejmenovaná od dubna roku 1997 na Československou anarchistickou organizaci (ČSAF). 36
http://a-kontra.net/a-kontra
38
Základní myšlenkou této organizace je odmítnutí jak kapitalistického, tak reálněsocialistického systému, kdy ve státě vládne skupina privilegovaných kapitalistů nebo státních úředníků. Kromě krátkého období voleb nemají občané reálnou možnost zasahovat do dění ve státě, protože o všem se rozhoduje v politických stranách financovaných kapitalisty. Kapitalisté tak tímto způsobem využívají stát jako nástroj pro ochranu jejich soukromého vlastnictví a nástroj pro kontrolu společnosti, ke které je využita armáda a policie. Cílem ČSAF je odstranit kapitalismus a dosáhnout společnosti
fungující na
principech anarchismu, tedy na volné dohodě obyvatel určitého území. K tomuto cíli lze dle ČSAF dojít cestou demonstrací, bojkotů, stávek, okupací, sabotáží. Základem ale zůstává činnost publikační, vzdělávací a propagační. ČSAF podporuje zakládání komun, podporuje squating, což je obsazování opuštěných domů, které slouží i jako jakási anarchistická informační centra, místa setkání a konferencí. Nejznámějšími squaty byly Ladronka a Milada v Praze. ČSAF spolupracuje s řadou nezávislých iniciativ a politických organizací. Členové ČSAF mají rozhodující podíl v redakci A-Kontra. Ve výročních zprávách ministerstva vnitra o extremismu se každoročně zmiňuje činnost ČSAF při antifašistických akcích, které jsou nejčastěji realizovány jako reakce na pochody pravicových extremistů. V červnu 1996 vznikla Antifašistická akce (AFA). Na činnosti Antifašistické akce se podílejí kromě anarchistů i skinheadi proti rasovým předsudkům – SHARP, nebo antifašisticky orientovaní skinheadi, redskini označovaní jako RASH (Red and Anarchist Skinheads). Zcela jistě nejznámější aktivitou Antifašistické akce se stal podrobný monitoring ultrapravicové, především neonacistické scény a v neposlední řadě i násilná činnost AFA proti ultrapravici, zvláště koncem devadesátých let. Na výrazný příliv členů AFA a na zvýšení militantnosti jejich členů měl zásadní vliv zásah policie v listopadu 1996, kdy v pražském klubu Propast byla provedena razie při hudební produkci na příslušníky hnutí skinheads. Ze strany policie šlo o omyl, místo skinů zde byli přítomni anarchisté, a to skinheadi proti rasovým předsudkům – SHARP (SkinHeads Against Racial Prejudice). Touto dobou se anarchisté objevují v ulicích zejména při pořádání akcí zvaných street party. Například v květnu 1998 v Praze se anarchisté spolu s militantními ekology zapojili do akce nazvané Peoples´ Global Action, která byla pořádána souběžně s dalšími street party ve světě, a to proti ekonomické globalizaci. Stejně jako jinde ve světě i v Praze se tato akce zvrhla a nastalo pouliční násilí, útoky na policii a rabování, i když byla původně prezentovaná jako akce nenásilná. 39
Zajímavé je zpětně si přečíst materiál zpracovaný Institutem pro kriminologii a sociální prevenci, který měl sloužit jako vstup do právní a kriminologické problematiky sociálního jevu extremismu a extremistů, nazvaný Kriminologické správní aspekty extremismu. Autoři zde uvádějí: „Další výraznou charakteristikou extrémně levicových skupin u nás je jejich "mírumilovnost", která nemá v okolních státech obdoby. Tento fakt vychází především ze zaměření a cílů těchto skupin.... Současně i prostředky (ač jsme je označili za nestandardní) se nijak výrazně nevymykají z legality a nikde nenalézáme větší tendence řešit společenské nešvary násilnou cestou. Naopak dnes se mnoho krajně levicových skupin profiluje jako obhájci občanské tolerance.“ 37 Vzhledem k výše uvedené street party je to zvláštní poznatek, a zejména následující rok potvrdil, že asi i mylný. Další velkou akcí s účastí anarchistů bylo totiž hodně medializované zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze roku 2000. Zde se sešlo na deset tisíc demonstrantů. Podle organizátorů akce bylo cílem zablokovat Kongresový palác, kde se jednání konalo, a opět nemělo dojít k násilnostem. Později bylo zdokumentováno, že akce se zúčastnili aktivisté italské novolevicové skupiny Ya Basta!, jejichž příslušníci se zviditelnili hlavně na Nuselském mostě, kde se pokusili prorazit policejním zátarasem. Jejich pokus byl neúspěšný, ale účast této italské skupiny byla spíše hodně medializovaná, než důležitá. Ya Basta ale odvedla pozornost a policejní síly (i media) od Lumírovy ulice – tam nastaly největší násilnosti, které byly hlavně dílem AFA, přesněji jejich německých, španělských, řeckých, francouzských nebo polských příslušníků. Čeští anarchisté byli přítomni spíše jen jako servis s osobní a místní znalostí, s možností zapojit se do akce a něčemu se naučit. Celkově na této akci byla velká (a taky zřejmě poslední) podpora ze zahraničí, vlastně tuto akci v Praze řídili cizí anarchisté. Demonstranti na několika místech zapálili auta,
postavili barikády, rozbíjeli „symboly kapitalismu“ jako výlohy
nadnárodních Mc Donald´s a KFC nebo poboček několika bank. Násilnosti pokračovaly na zmíněné Lumírově ulici i na Václavském náměstí a jeho okolí. Celkově byly dle ministerstva vnitra způsobeny škody téměř 25 miliónů korun, zraněna byla řada demonstrantů i policistů. Obyvatelé České republiky řádění demonstrantů tvrdě odsoudili, pověst anarchistů utrpěla asi nejvíce. Je pravdou, že od té doby k takové velké protestní akci nedošlo.
37
http://www.ok.cz/iksp/docs/233.pdf
40
Pro české radikální anarchisty bylo Pražské zasedání Mezinárodního měnového fondu zásadní z pohledu sjednocení – byla to zřejmě jediná akce, kde se téměř sjednotili pod hlavičkou INPEGu (Iniciativa proti ekonomické globalizaci). Tato iniciativa vznikla 1.3.2000 jako „demokratický nástroj vzájemné komunikace a koordinace mezi různými skupinami, které se chystají na zasedání SB a MMF reagovat. Měla by napomoci širší propagaci akcí, které tyto skupiny pořádají. V jejím rámci chceme společně některé manifestační, osvětové i kulturní akce uspořádat. Hlavní z nich by měl být i kontrasummit, na němž by se diskutovaly konkrétní škodlivé aspekty ekonomické globalizace a hledání alternativ k tomuto procesu.“ 38 Po zasedání MMF přestává INPEG fungovat. Anarchisté pak protestovali i proti válce s terorismem po napadení New Yorku v roce 2001, ale bez výraznějších násilných projevů. V Čechách, opět v Praze, se předpokládal výraznější výskyt násilí při hromadných protestech proti zasedání členů Rady NATO v listopadu 2002. Při antiglobalizačních a protiválečných protestech k násilí nedošlo. Podle představitelů bezpečnostních složek to bylo díky dlouhodobě připravovaným opatřením. Rozhovorem s příslušníky policie pracujícími na úseku boje proti extremismu bylo potvrzeno, že od této doby aktivita anarchistů stále klesá. Zjistit, zda klesá i počet příznivců anarchistů, je prakticky nemožné, jejich základna je latentní. Trestná činnost anarchistů je minimální, je vázána na účast na akcích extremní pravice, kde dochází k oboustrannému napadání a výtržnostem.
Činnost anarchistů je tak monitorována
zejména přes uskupení, např. se squatingem (který je marginální), a samozřejmě z činností ČSAF a AFA. Situace v rámci problematiky anarchismu je mnohem závažnější na území hl. m. Prahy nežli ve zbytku České republiky. Praha jako hlavní město je sídlem státních orgánů, organizací a zastupitelských úřadů. To jsou místa, které jsou často cílem extremistických skupin a hnutí, aby v těchto místech vyjádřili svůj názor a požadavky. Zde i malé demonstrace budí velký zájem médií a politické i široké veřejnosti. V Praze také bydlí nebo se zde často vyskytují hlavní představitelé současného českého anarchismu. Neméně důležitá je anonymita, kterou hlavní město poskytuje. Vzhledem k těmto skutečnostem je pro anarchisty, stejně jako pro další hnutí, prezentace svých názorů jednodušší a účinnější než jinde. Tím je i dáno, že na území Prahy počet oznámených a následně i uskutečněných shromáždění mnohonásobně překračuje průměr ve zbytku republiky.
38
http://inpeg.ecn.cz/frames/index1.html
41
Podle výročních zpráv Policie České republiky, Ministerstva vnitra i Bezpečnostní informační služby, které jsou volně přístupné na internetu, anarchisté dávají poslední dobou najevo svůj odpor vůči výskytu rasismu a fašismu ve společnosti, rovněž tak ale vůči policii a dalším orgánům státní moci, které činí za tento stav ve společnosti zodpovědným. V řadě případů se sami snaží vyvolat medializaci některých problémů a snaží se využívat podporu veřejnosti při boji proti ultrapravicovým příznivcům. Mají velké množství sympatizantů mezi mládeží na středních a vysokých školách. Jako prostředek prezentace svých idejí využívají zejména různé demonstrace a protestní akce. V řadě z těchto akcí zde existuje určitá náklonnost některých médií. Nejaktivnější z těchto uskupení je v současnosti ČSAF, která pořádala několik demonstrací a to jak v Praze, tak i v ostatních částech republiky. Jednou z nejvýraznějších aktivit ČSAF byla roku 2009 podpora squatterů, násilně vystěhovaných ze squatu dne 30. 6. 2009, kdy byla soukromou bezpečnostní agenturou na žádost majitele objektu vyklizena vila „Milada“, nacházející se na Praze 8 a sloužící přes deset let jako squat obývaný příznivci alternativních skupin. Následovaly neohlášené demonstrace
s pochody
městem,
situace
vyústila
v akci
nazvané
„Týden
nepřizpůsobivosti“ v září 2009, kdy došlo k nelegálnímu obsazení domu na Praze 2. Nelegální nájemníci se v domě zabarikádovali a odmítali jej opustit, přišly je podpořit desítky anarchistů. Došlo k zablokování dopravy na jedné z rušných ulic v centru, následně musela být celá oblast uzavřena. Bylo nasazeno velké množství policejních sil, došlo k postupnému vyjednávání se squattery, tito však odmítli obývaný objekt opustit. Na prostranství před domem došlo ve večerních hodinách k zákroku policie proti demonstrujícím. Vyjednávání celou noc, v ranních hodinách policie vnikla do objektu a všech 22 osob uvnitř zadržela. Následující den již probíhalo s těmito osobami řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2. Během líčení se rovněž před budovou soudu shromáždily desítky osob z řad anarchistů, kteří protestovali proti postupu policie, soudu a systému jako celku. Všechny tyto akce byly maximálně sledovány médii, postup policie byl veřejným míněním nakonec hodnocen kladně. Nejradikálnějším uskupením na území hl. m. Prahy je Antifašistická akce (AFA), jejímž hlavním cílem je boj proti jakýmkoliv projevům rasismu, neonacismu, antisemitismu, xenofobii, bolševismu a dalším projevům rasové a třídní nesnášenlivosti ve společnosti. Zároveň se ale hlásí k myšlenkám boje proti kapitalismu, globalizaci a státu jako instituci a prosazuje anarchistické myšlenky.
42
Zejména v prostředí internetu v rámci tzv. „monitoringu“ dochází ze strany anarchistů ke zveřejňování skutečné totožnosti řady neonacistů, v rámci očištění společnosti od těchto nežádoucích individuí. Tato činnost je pod velkým mediálním zájmem často zveřejňována jako senzační odhalení. Zejména pokud se jedná o člověka např. veřejně činného nebo zaměstnaného ve státní instituci, je velmi kladně vnímána různými nevládními organizacemi, novináři, atd. Dne
4. května 2009 byla vládou České republiky usnesením č.572 schválena
Strategie boje proti extremismu, která obsahuje „Zprávu o problematice extremismu na území ČR v roce 2008" a „Koncepci boje proti extremismu". dokumentech
V těchto vládních
se v oddíle věnovaném levicovému extremismu hovoří rovněž o
anarchoautonomním hnutí. „Je konstatováno, že rok 2008 nebyl pro anarchoautonomní scénu nijak výjimečný. Pokračoval trend stagnace její činnosti a lze konstatovat, že tato situace je stejná v rámci celé anarchoautonomní scény. Obecně lze proto konstatovat, že anarchoautonomní hnutí je v České republice v útlumu a jeho význam oproti minulosti výrazně poklesl. Nejvíce aktivní ultralevicovou, a především militantní, organizací byla Antifašistická akce, která se v první řadě, a v současnosti již výlučně, soustředila na protesty proti pravicově orientovaným extremistům. Tyto protesty již ale zcela změnily svoji podobu, kdy veřejné vyjádření nesouhlasu tato organizace přenechává ostatním subjektům a sama se soustředí na napadání osob z ultrapravicové scény, a to především mimo dobu policejního opatření. Dominantní náplní činnosti této části levicově extremistické scény zůstávaly nadále útoky proti pravicovým extremistům, přičemž jejich agresivita a intenzita byla vyšší než v minulosti. Levicoví extremisté často útočili jako první a mnohdy napadali i umírněné ultranacionalisty a osoby, které nebyly na střet připraveny. Tyto akce militantních levicových extremistů byly zpravidla dobře naplánované, s využitím informací získaných monitoringem pravicových extremistů.“ 39 Podle informací Policie České republiky, které jsou veřejně přístupné na stránkách Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, což je celorepublikový útvar zabývající se mimo jiné i odhalováním, vyšetřováním a zjišťováním pachatelů trestné činnosti v oblasti extremismu, lze zjistit např. tyto informace o aktivitách anarchistů v ČR v roce 2007:
39
http://www.mvcr.cz/clanek/dokumenty-kriminalita-zpravy-o-extremismu.aspx
43
„Mezi nejradikálnější levicovou organizaci patří Antifašistická akce (AFA), tato organizace sdružuje osoby, které svými postoji a jednáním prosazují myšlenky mezinárodního hnutí ANTIFA. Hlavním úkolem této organizace je boj proti rasismu, antisemitismu, fašismu atd. Rovněž však prosazují boj proti kapitalismu a státu a prosazují anarchistickou ideologii. Tyto cíle a myšlenky jsou však v mnoha případech záminkou pro pouliční výtržnosti při demonstracích a pro napadání dalších osob. Největší a nejstarší anarchistickou organizací působící na území ČR je Československá anarchistická federace (ČSAF). Tato organizace sdružuje anarchisty a sympatizanty, kteří zastávají klasickou anarchistickou ideologii. ČSAF je pořadatelem demonstrací, přednášek, seminářů a benefičních koncertů. Mezi nejznámější akce tohoto sdružení patři demonstrace proti globalizaci, kapitalismu, válkám, politice USA, proti fašismu a rovněž na podporu uvězněných tuzemských a zahraničních levicových radikálů.“ 40 Na stejných internetových stránkách věnovaných dění v roce 2008 se mimo jiné píše: „Na levicovém spektru dlouhodobě v ČR působí organizace AFA – ANTIFA, která je nejvíce aktivní ultralevicovou a především militantní organizací. Tato se v první řadě a v roce 2008 již výlučně soustředila na protesty proti pravicově orientovaným extremistům. Tyto protesty již ale zcela změnily svoji podobu, kdy veřejné vyjádření nesouhlasu tato organizace přenechává ostatním subjektům a sama se soustředí na napadání osob z ultrapravicové scény a to především mimo dobu policejního opatření. Tyto akce jsou cílené, trvají pouze několik minut, a napadení nejsou schopni se účinně bránit. V mnoha případech nejsou ani následně schopni identifikovat, kdo za takovým útokem stojí. AFA nepořádala ani protesty a blokády proti násilným akcím, ke kterým docházelo ze strany ultrapravice v Litvínově. Jejich jediná větší veřejná akce byla uskutečněna dne 13. 12. 2008, kdy byla svolána demonstrace proti neonacismu v Praze Na Florenci. Této akce se zúčastnilo přibližně 500 osob, které následně uskutečnily pochod na náměstí Jana Palacha. Mezi účastníky akce byly i zahraniční subjekty. Početnější účast byla především ze SRN. Dále se AFA prezentovala v prostorách Památníku Lidice a to v souvislosti s konáním Mezinárodního kongresu „Současná hrozba neonacismu, projevy xenofobie“, který se konal ve dnech 1. - 4. 10. 2008. K organizaci AFA lze rovněž zmínit, že v souvislosti s násilnostmi, ke kterým docházelo v Řecku od prosince 2008, byla iniciátorem dvou pietních shromáždění u Řecké ambasády v ČR.“ 41
40 41
http://www.policie.cz/clanek/zprava-o-cinnosti-uooz-za-rok-2007.aspx?q=Y2hudW09Ng%3d%3d http://www.policie.cz/clanek/zprava-o-cinnosti-uooz-za-rok-2008.aspx?q=Y2hudW09NQ%3d%3d
44
Zpráva o roku 2010 ještě nebyla zveřejněna, poslední zpráva tedy hodnotí období roku 2009. „V roce 2009 bylo možno sledovat klesající počet stoupenců klasického anarchismu a do popředí zájmu aktivistů stále více pronikají aktuální problémy současného světa – globalizace, ekologie, ochrana práv zvířat. Pro tyto formy a směry anarchismu se obecně vžilo pojmenování anarchoautonomní hnutí. Členové jednotlivých hnutí se vzájemně mezi sebou prolínají a vzájemně podporují svoje aktivity, jak na území ČR, tak i v zahraničí. V blízké budoucnosti lze počítat s nárůstem anarchistických uskupení založených na stejných či obdobných principech anarchistické ideologie. Pokud se týká nejaktivnější organizace na levicové části spektra Antifašistické akce (ANTIFA, AFA), pak její aktivity na poli veřejných akcí klesají, naopak aktivity v přímém boji proti příznivcům krajní pravice mírně vzrůstají. Stejně tak její „osvětová“ činnost (např. poskytování přednášek na anarchistická témata, promítání zájmových filmů apod.) je na vzestupu.“ 42 V této zprávě je zmíněna i anarchistická aktivita na poli antiglobalizačního hnutí: „Antiglobalizační aktivity tvoří celosvětově koordinovanou síť, v rámci které aktivisté úzce spolupracují. Kritizují převážně vliv bohatých západních zemí v čele s USA. Část anarchistů působí v násilnickém antiglobalizačním uskupení Black Bloc (Černý blok). Mezi další sféry zájmu patří boj proti rasismu a xenofóbii, fašismu, boj za lidská práva, práva homosexuálů a ostatních menšin, ochrana zvířat a ekologické aktivity. Mezi tyto aktivity patří účast na akcích jako Qeer Parade, Protestfest, spoluúčast na protestakcích proti umístění protiraketové základny USA v Brdech (iniciativa NE základnám) anebo účast na pietních akcích svých zemřelých členů a dalších akcích pořádaných jinými hnutími z levicového spektra, a to včetně reakcí na akce pořádané levicovými příznivci v zahraničí. Anarchismus je také spojován s důrazem na kritiku ekologických problémů, které spojuje s politikou západní civilizace. Některá ekologická hnutí spojila síly s anarchoautonomním hnutím a svými projevy patří k nejradikálnějšímu proudu v hnutí.“ 43
42 43
http://www.policie.cz/clanek/zprava-o-cinnosti-uooz-za-rok-2009.aspx?q=Y2hudW09NQ%3d%3d http://www.policie.cz/clanek/zprava-o-cinnosti-uooz-za-rok-2009.aspx?q=Y2hudW09NQ%3d%3d
45
Praktická část V rámci praktické části této bakalářské práce byl proveden průzkum znalostí dotazovaných osob o anarchismu. Průzkum byl proveden formou dotazníku, kdy bylo stanoveno patnáct otázek, z nichž dvě měly dvě části. Jedna z otázek byla popisná, na ostatní se odpovídalo formou označení vhodné odpovědi. Šetření probíhalo v průběhu prosince 2010 a ledna 2011 na dvou středních školách, jednom středním odborném učilišti a v terénu. Dotazovanými osobami byla především mládež. Celkem bylo dotázáno 168 lidí, z toho 93 mužů a 75 žen. Ve školách a učilišti se distribuce a vysvětlení dotazníku ujali vyučující učitelé, v ulicích jsem prováděl šetření osobně. Geograficky bylo šetření omezeno na města Kutná Hora, Kolín a jejich okolní vesnice. Dotazník je přiložen v příloze této bakalářské práce jako její součást. V úvodu dotazníku je vysvětleno, že se jedná o součást výzkumu bakalářské práce a že je zcela anonymní a dobrovolný. Studentům bylo před vyplněním dotazníku sděleno, že mohou zcela bez obav odpovědět „nevím“, protože dotazník je anonymní a nesleduje jejich studijní znalosti. Stejně byly informovány i dotazované osoby v terénu. I když vyplnění dotazníku nebylo nijak časově omezeno, doba vyplnění byla mezi pěti a deseti minutami. Návratnost dotazníku byla stoprocentní, nikdo neodmítl dotazník vyplnit. Provedeným průzkumem jsem si především chtěl odpovědět na otázku, zda vůbec současná mládež ví, co je anarchismus. Dále mne zajímalo, zda je znalost o anarchismu ovlivněna vzděláním nebo bydlištěm (město – venkov). Domníval jsem se, že mnoho znalostí o tomto pojmu mezi mladými lidmi nebude. Další významnou otázkou pro mne bylo, zda mládež anarchismus podporuje či ne. Zde jsem si myslel, že podpora anarchismu bude minimální. Chtěl jsem se i dozvědět, zda podle mladé generace je nebezpečnější anarchismus než fašismus a zda má anarchismus v současné společnosti místo. Předpokládal jsem, že pro mládež bude výrazně nebezpečnějším fašismus. Zároveň že pro současnou dobu stejně jako fašismus i anarchismus místo mít ve společnosti pro mládež nebude. Posledním mým požadovaným zjištěním bylo, zda se současná mládež vůbec zajímá o politické dění. Zde jsem byl skeptický a domníval jsem se, že zájem o současné politické dění bude minimální, možná poněkud vyšší zájem bude u mládeže o politické dění v minulosti. Výsledky mého šetření a zároveň odpovědi na mé otázky jsou zpracovány v následujícím textu.
46
Protože průzkum jsem zaměřil na mládež, rozdělení respondentů dle věku jsem provedl pouze na dvě kategorie. Od 14 do 17 let bylo 39 a od 18 do 22 let 129 respondentů. Graf zobrazuje procentuální rozdělení dotazovaných dle jejich věku:
Věkové složení respondentů 76,80% 80,00% 70,00% 60,00% 50,00% 40,00% 30,00% 20,00% 10,00% 0,00%
14-17 let 23,20%
18-22 let
Podle vzdělání byli respondenti rozděleni na studenty základní školy, středního odborného učiliště nebo střední odborné školy následovně: na základních školách se učilo 18, na středních odborných učilištích 48 a na středních školách 102 respondentů. Na následujícím grafu je vyjádřeno procentuální rozdělení respondentů dle jejich vzdělání:
Vzdělání respondentů 80,00%
60,70%
60,00% 40,00% 20,00%
základní střední odb. učiliště střední škola
28,60% 10,70%
0,00%
Přesto, že průzkum byl konán i v terénu, je zjevná převaha středoškolských respondentů dána i tím, že dotazníky byly rozdány na dvou středních školách a na jednom středním odborném učilišti.
Na žádné základní škole dotazníkové šetření nebylo
prováděno, respondenti se základním vzděláním byli vesměs osloveni v terénu. 47
Zajímalo mne také složení respondentů z hlediska jejich bydliště, zda znalosti o anarchismu městské a vesnické mládeže budou podobné nebo zda se budou lišit. Z venkova bylo 75, z města 93 respondentů.
Rozdělení z hlediska bydliště (město venkov) 60,00% 50,00% 40,00% 30,00%
Město Venkov
55,40% 44,60%
20,00% 10,00% 0,00% Město
Venkov
Při zjišťování znalosti pojmu „anarchismus“ mne zajímal rozdíl znalostí o anarchismu také mezi respondenty s různými stupni vzdělání a zda tento rozdíl bude mezi znalostmi městské a venkovské mládeže. V prvním případě jsem předpokládal nejvyšší znalosti u studentů nebo absolventů středních škol, kde se asi o společenských jevech hovoří ve výuce nejvíce. V případě druhém jsem rozdíl nepředpokládal, neboť v současnosti dle mého názoru je úroveň znalostí mezi venkovskou a městkou mládeží prakticky totožná. Za otázkou „Víte, co je anarchismus?“ v dotazníku následovala otázka „Popište, co je anarchismus“. V případě, že respondent odpověděl na první otázku kladně a přitom anarchismus nedovedl popsat, do tabulky odpovědí jsem zaznamenal odpověď negativní.
48
Znalost pojmu "anarchismus" dle vzdělání 100,00% 80,00% 60,00%
82,40%
77,30%
61,10% 38,90%
Ano
40,00%
22,70%
17,60%
Ne
20,00% 0,00% ZŠ
SOU
SŠ
Názor, že se stoupajícím vzděláním se znalost anarchismu zvyšuje, byl průzkumem potvrzen. Naopak nebyl potvrzen můj předpoklad ohledně znalosti anarchismu dle místa bydliště, mládež městská měla oproti mému očekávání mnohem vyšší znalosti o anarchismu než mládež venkovská.
Znalost pojmu "anarchismus" dle bydliště 100,00% 80,00% 60,00% Ano 40,00% 20,00%
Ne 93,50%
6,50%
64%
36%
0,00% Město
Venkov
V otázce podpory anarchismu mezi mládeží se můj předpoklad potvrdil, ze 168 lidí anarchismus podporovalo 6 respondentů, což je 3,4 procenta dotazovaných. Zajímavé přitom je, že všichni, kdo anarchismus podporovali, jsou středoškoláci. Předpokládal jsem dále, že pro mladou generaci bude nebezpečnější fašismus než anarchismus. V možnostech odpovědí byla i odpověď „nevím“.
49
Je nebezpečnější anarchismus nebo fašismus? 70,00% 60,00% 50,00% 40,00% 30,00% 20,00% 10,00% 0,00%
68,70%
45,70%
50% 35,30%
35,40% 18,90%
18,75%
ZŠ
12,55% 14,70%
SOU
Anarchismus
SŠ
Fašismus
Nevím
Překvapujícím pro mne bylo zjištění, jak vysokému procentu středoškoláků není jasné, který směr je nebezpečnější, toto se dalo spíše očekávat u mládeže ze základních škol, což se také stalo. Přesto z grafu jasně vyplývá, že se dnešní mládeži jeví fašismus daleko nebezpečnější než anarchismus. Navazující otázka byla, zda má anarchismus v dnešní společnosti místo. Znovu byl zjištěn výrazný rozdíl mezi názory učňovské mládeže a mládeže středoškolské. Ukazuje se, že s vyšším vzděláním se zvyšuje i tolerance k anarchismu.
Má anarchismus místo v dnešní společnosti? 100,00%
83,30%
77,30%
67,60%
80,00% 60,00% 40,00%
32,40%
22,70% 16,70%
20,00% 0,00% ZŠ
SOU
50
SŠ
Ano Ne
Poslední otázka byla zaměřena na zájem mládeže o politické dění. Domníval jsem se, že zájem o současné politické dění bude minimální, možná poněkud vyšší zájem bude u mládeže o politické dění v minulosti. Porovnával jsem výskyt tohoto zájmu u učňovské mládeže a u středoškoláků, žáky základních škol jsem do tohoto průzkumu nezařadil vzhledem k věku.
Zájem o současné politické dění 80,00%
63,60%
70,60%
60,00% 36,40%
29,40%
40,00%
Zájem Nezájem
20,00% 0,00% SOU
SŠ
Zájem o politické dění v minulosti (dějepis) 70,00% 60,00% 50,00% 40,00% 30,00% 20,00% 10,00% 0,00%
52,90%
68,20%
47,10%
31,80% Zájem Nezájem
SOU
SŠ
Z grafů vyplývá, že učňovská mládež se více zajímá o minulost než o dnešní politickou situaci, u středoškoláků je tomu naopak. Jak o politickou situaci v současnosti tak i v minulosti mají mnohem vyšší zájem středoškoláci, o současnou prakticky dvakrát vyšší, než učňovská mládež, což se dalo předpokládat.
51
Jediná otázka v dotazníku byla popisná, a to otázka „Popište, co je anarchismus.“ Většina lidí uváděla, že anarchismus je bezvládí. Takto formulovaných odpovědí bylo více než devadesát procent. Mezi nejzajímavější odpovědi patřily tyto: 1: „Představa svobodného světa bez vedení, bez vlády, pravidel – chaos, společnost bez rozdílů, představitel - Antifa.“ 2: „Skupina lidí podporujících nezávislost na vládních orgánech bez vnitřní struktury.“ 3: „Politický názor usilující o vytvoření společnosti bez sociální a politické hierarchie.“ 4: „Opírá se zčásti o Marxe. Chce zavádět státní útvar bez nadřazené autority, cílem je spolupráce, svoboda, rovnost – zvrhává se do násilí, které bylo na začátku odsuzované.“ 5: „Ideologie, která odmítá autoritu (vládu), usiluje o svobodu jednotlivce – Bakunin.“ 6: „Hlavní je bejt v pohodě, anarchisté věří, že vládnout nemusí nikdo.“
Zhodnocení praktické části V této části bakalářské práce jsem formou dotazníku chtěl ověřit, zda má dnešní mládež vůbec nějaké znalosti o anarchismu. Průzkumem jsem zjistil, že se stoupajícím vzděláním stoupají i znalosti o anarchismu. Dále bylo dosaženo pro mne překvapujícího zjištění, že znalosti o pojmu „anarchismus“ jsou výrazně vyšší u městské mládeže než u mládeže venkovské. Při zjišťování, zda má anarchismus v dnešní společnosti místo, se ukázalo, že s vyšším vzděláním se tolerance k anarchismu zvyšuje. Podobně se tento rozdíl v toleranci projevil i při hodnocení nebezpečnosti anarchismu a fašismu. Dnešní mládeži se jeví fašismus daleko nebezpečnější než anarchismus, ale středoškoláci nevidí tento rozdíl tak markantní jako učni, třetina středoškoláků dokonce neumí na tuto otázku jasně odpovědět. Nakonec jsem ověřoval, jak se dnešní mládež zajímá o politiku. Jak o politickou situaci v současnosti tak i v minulosti mají mnohem vyšší zájem středoškoláci, o současnou prakticky dvakrát vyšší, než učňovská mládež, učňovská mládež se více zajímá o minulost než o dnešní politickou situaci, u středoškoláků je tomu naopak.
52
Závěr Při tvorbě této práce jsem se snažil být objektivní a musím se přiznat, že jsem byl mnohdy překvapen tím, že s mnoha názory anarchistických myslitelů a představitelů lze jen souhlasit. Nyní už chápu, že anarchismus dokázal mnoho lidí oslovit. I když nemám příliš optimismu vzhledem k jeho praktickému uplatnění, ideály, na kterých jsou jeho myšlenky postaveny, jsou zajímavé a mnohdy pravdivé. Musím konstatovat, že jsem rád, jaké jsem si zvolil téma bakalářské práce. Zároveň jsem nabyl přesvědčení, že anarchismus je hnutí utopistické a přesto pro každou společnost nebezpečné. Anarchismus je názor na uspořádání společnosti, která se vyznačuje samosprávnou organizací bez donucovacích státních autorit. A co je „stát“? Je to instituce disponující mocí vládnout, soudit a vytvářet zákony společnosti (státu), k čemuž využívá i represivních složek státu, jako jsou policie, soudy nebo armáda. Uvědomil jsem si ale i velmi silný vliv médií na stav veřejného mínění. V dotazníku se totiž řada lidí vyjadřovala v tom smyslu, že o anarchismu nic nevědí, a přesto jej hodnotili jako stejně nebezpečný nebo dokonce nebezpečnější než fašismus. Přemýšlel jsem, proč mají tito lidé tento názor a o vlivu médií na tento názor. V jakémkoli státním systému vládne skupina lidí, ať už demokraticky, nebo jinak ustanovených, a tato vládnoucí skupina potřebuje instituci státu k prosazování svých zájmů. Anarchismus jako politický názor je proti jakémukoli státnímu uspořádání. Proto bude každé mocenské skupině, králům, prezidentům, poslancům, senátorům, zkrátka všem politikům, kteří jsou momentálně u moci, anarchistický postoj vadit a proto bude vždy utlačován a kriminalizován, neboť popírá nutnost samotné existence státu. A zde je prostor pro hromadná sdělovací média. Naprostá většina obyvatelstva sleduje televizi, méně lidí již čte tiskoviny, přičemž nejprodávanějšími deníky je tisk bulvární. Naproti tomu kdo v současnosti čte knihy, navíc ještě o anarchismu nebo politice? Proto bude trvat zájem a především i reálný vliv vládnoucích mocenských skupin na hlavní sdělovací média, kde bude anarchismus vždy negativně popisován, a lidé se budou anarchismu obávat, i když o něm nic nevědí. Zajímavé přitom je, že ti, kteří právě v danou dobu ve společnosti vládnou a anarchismu se bojí, se v nejednom případě sami chovají, jako kdyby ve společnosti již anarchie byla. To má samozřejmě obrovský negativní dopad na morálku obyčejných obyvatel, kteří přestávají věřit v právní a morální stát, ale „mocní“ si to buď neuvědomují, nebo je jim to lhostejné. 53
Podle mého názoru je anarchismus jako systém pouhou utopií. Myslím si, že člověk vždy bude potřebovat nějaký státní systém, aby mohl žít ve společenství dalších lidí. Zároveň se domnívám, že bez toho, aby měl každý jedinec nějak nastaveny limity svého jednání a chování a naopak fungování společnosti by bylo postaveno pouze na morálních kvalitách jednotlivců a na jejich autonomní společenské dohodě žít ve volných uskupeních, žádná společnost přežít nemůže. Po celou dobu lidské existence se jen na morálku určitě spoléhat nedalo a nedá a důkazem je i dnešní doba. Veškerá lidská aktivita je založena na touze po lepším životě a do současné doby se vždy lépe dařilo a daří vždy těm, kdo disponují majetkem, a tím pádem i mocí. Důvodem nereálnosti nastolení anarchismu je podle mne i obtížně proveditelná potřeba celkového přechodu k anarchismu z hlediska celých států, přesněji většiny států najednou, což si lze jen těžko představit. Kdyby čistě hypoteticky na nějakém území totiž začalo obyvatelstvo žít na základě anarchistických myšlenek, myslím, že ostatní státy by neměly problém toto společenství ekonomicky zničit a poté i využít toto území ve svůj prospěch. Vzhledem k antimilitarismu a pacifismu prosazovanými značnou částí anarchistů by
i
obrana
anarchistické
společnosti
k případnému
napadení
jiným
státem,
neanarchistickým a majícím neanarchistickou armádu, byla prakticky nemožná. K dosažení politických cílů slouží politika, anarchisté ale ze zásady vstup do politiky a samotný princip politiky odmítají. Pak dochází k takovým paradoxům, jako byla účast anarchistů v první československé vládě po roce 1918. Aby se mohli pokusit prosadit své myšlenky, účastnili se vlády ve státě, čímž vlastně popřeli základní anarchistický princip. Nevěřím tomu, že by anarchismus mohl mít zásadní vliv na chod společnosti, aniž by tuto společnost nijak neřídil, a to vidím jako zásadní rozpor v anarchistickém učení. Kvůli tomuto zásadnímu rozporu vidím prosazení anarchismu do praktického politického života v budoucnosti jako velmi nereálné. Na druhou stranu je nutno uznat, že na formování levicového hnutí především v druhé polovině devatenáctého a v první polovině dvacátého století měl anarchismus značný vliv, i když v konečném dopadu byl v rámci levice anarchismus poražen jak sociálně demokratickým, tak komunistickým hnutím.
54
Resumé Bakalářská práce Situace anarchismu v ČR je rozdělena na teoretickou a praktickou část. Prameny teoretické části jsou čerpány hlavně z literatury a internetu. Informace získané průzkumem mezi mládeží, jež je obsahem praktické části, zjištěny dotazníkem. Teoretická část bakalářské práce je zaměřena na vysvětlení pojmu anarchie a anarchismus, dále je zde zpracován stručný přehled předchůdců a představitelů anarchismu. Následuje popis historie anarchismu ve světě, jeho hlavní směry a symbolika. Práce se dále zabývá i historií anarchismu v českých zemích a situací anarchismu v ČR po roce 1989, kdy dochází k jeho oživení. Praktická část se věnuje průzkumu situace mezi dnešní mládeží. Dotazníkovým šetřením se zjišťuje povědomí mládeže o anarchismu, její znalosti i názory na tento politický směr. Výsledky šetření jsou zpracovány do grafů a tento díl bakalářské práce je ukončen celkovým zhodnocením výsledků praktické části bakalářské práce. V závěrečné části je uveden osobní názor autora na historický význam, současný stav a možný budoucí vývoj anarchismu.
Summary The bachelor thesis “State of anarchism in the Czech Republic” is divided into theoretical and practical parts. For the theoretical part, primarily Internet sources and relevant literature were used. The information for carrying out research among youth, which constitutes the practical part of the thesis, was obtained in a questionnaire survey. The theoretical part is focused on definition of the terms “anarchy” and “anarchism”; furthermore, a brief overview of predecessors and representatives of anarchism is provided. This chapter is followed by a description of world history of anarchism and of the main schools of thought and symbolism of anarchism. The thesis deals to a greater extent with the history of anarchism in the Czech lands and with the state of anarchism in the Czech Republic after 1989, when its revival can be perceived. The practical part is focused on a survey of state among modern youth. Using a questionnaire survey, the youth awareness of anarchism is ascertained, as well as their knowledge and opinions on this political movement. The results of individual surveys are transformed into graphs and this part of the thesis is concluded by a general evaluation of the results presented in the practical part of the thesis. In the concluding chapter, the author’s personal opinion on historical importance, current state and prospective future development of anarchism is presented. 55
POUŽITÁ LITERATURA
BAKUNIN, Michail Alexandrovič. Zpověď caru Mikuláši I. Praha: Aurora, 1996. 148 s. ISBN 80-85974-06-1 BASTL, Martin. Radikální levice v České republice. Devadesátá léta dvacátého století. Brno: Masarykova univerzita, 2001. 117 s. ISBN 80-210-2722-3. DANICS, Štefan. Extremismus: hrozba demokracie. Praha: Police History, 2002. 128 s. ISBN 80-86477-07-x. CHARVÁT, Jan. Současný politický extremismus a radikalismus. Praha: Portál, 2007. 183 s. ISBN 978-80-7367-098-6. CHMELÍK, Jan. Symbolika extremistických hnutí. Praha: Armex, 2000. 113 s. ISBN 80-86244-14-8 TOMEK, Václav, SLAČÁLEK, Ondřej. Anarchismus. Svoboda proti moci. Praha: Vyšehrad, 2006. 672 s. ISBN 80-7021-781-2 TOMEK, Václav. Český anarchismus a jeho publicistika 1890-1925. Praha : Filosofia, 2002. 573 s. ISBN: 80-7007-165-6. TOMEK, Václav. Ideologie českého anarchismu. Praha: Academia, 1988. 248 s. ISBN: nemá TOMEK, Václav. Svoboda nebo autorita. Praha : Manibus Propriis, 2000. 349 s. ISBN: nemá
POUŽITÉ INTERNETOVÉ ZDROJE
A-kontra [online]. A-Kontra, nadatováno [cit. 2010-10-10]. Dostupné z:
Anarchie [online]. Wikipedie, nedatováno [cit. 2010-10-10]. Dostupné z: < http://cs.wikipedia.org/wiki/Anarchie> Anarchismus [online]. Wikipedie, nedatováno [cit. 2010-10-10]. Dostupné z:
56
Anarchopacifismus [online]. Wikipedie, 2010 [cit. 2010-10-10]. Dostupné z: ČEKANOVÁ, Hanka. Anarchismus [online]. Nedatováno [cit. 2010-10-10]. Dostupné z: Kriminalistické a právní aspekty extremismu [online]. Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1999 [cit. 2010-10-10]. Dostupné z: KUBÁT, Petr. Mám právo povalit Boha i spáchat vraždu, psal Max Stirner [online]. blog.iDNES.cz, 2010 [cit. 2010-10-10]. Dostupné z: Mutualismus (ekonomie) [online]. Wikipedie, nedatováno [cit. 2010-10-10]. Dostupné z: Problematika extremismu na území České republiky v roce 2008 [online]. MV ČR, 2009 [cit. 2010-10-10]. Dostupné z: Příběh anarchismu [online]. Československá anarchistická federácia, 2006 [cit. 2010-1010]. Dostupné z: < http://www.csaf.cz/index.php?clanok=650> TOMEK, Václav, SLAČÁLEK, Ondřej. Průvodce anarchismem [online]. A-kontra, Kyberprostor, 2007-2008 [cit. 2010-10-10]. Dostupné z: SLAČÁLEK, Ondřej. "Nevěřte nikomu, nevěřte ani nám!" Stručné dějiny českého anarchismu [online]. Československá anarchistická federácia, 2002 [cit. 2010-10-10]. Dostupné z: SLAČÁLEK, Ondřej. Stručná historie českého anarchistického hnutí [online]. Odpor, nedatováno [cit. 2010-10-10]. Dostupné z: Zpráva o činnosti ÚOOZ za rok 2007 [online]. Policie ČR, [cit. 2010-10-10]. Dostupné z: http://www.policie.cz/clanek/zprava-o-cinnosti-uooz-za-rok2007.aspx?q=Y2hudW09Ng%3d%3d Zpráva o činnosti ÚOOZ za rok 2008 [online]. Policie ČR, [cit. 2010-10-10]. Dostupné z: http://www.policie.cz/clanek/zprava-o-cinnosti-uooz-za-rok2008.aspx?q=Y2hudW09NQ%3d%3d Zpráva o činnosti ÚOOZ za rok 2009 [online]. Policie ČR, [cit. 2010-10-10]. Dostupné z: http://www.policie.cz/clanek/zprava-o-cinnosti-uooz-zprava-o-cinnosti-uooz-za-rok2009.aspx?q=Y2hudW09NQ%3d%3d Základní stanovisko INPEG – Praha 2000 u příležitosti pražského zasedání Světové banky Mezinárodního měnového fondu [online]. INPEG, 2000 [cit. 2010-10-10]. Dostupné z: 57
Příloha č. 1
D O T A ZN Í K (dotazník je zcela anonymní, dobrovolný a je součástí výzkumu pro bakalářskou práci)
Vaše pohlaví:
muž žena
Váš věk:
14-17 let 18-22 let
Jakou školu studujete (studoval/a jste)?
základní škola střední odborné učiliště střední škola
Kde žijete?
na venkově ve městě
Víte, co je anarchismus?
ano ne
Popište, co je anarchismus? (hlavní myšlenky, představitelé)
Byl jste někdy na anarchistické akci?
ano ne
Váš názor na anarchismus v ČR:
podporuji ho je mi to jedno jsem proti němu
Význam anarchismu bude v budoucnosti:
menší stejný větší nevím
Anarchismus a komunismus jsou podobné v: levicové orientaci udržení zákonnosti názoru na řízení státu nevím
Je podle vás nebezpečnější anarchismus nebo fašismus?
A F nevím
Má anarchismus místo v dnešní demokracii?
má nemá
Znáte nějakého současného anarchistu? Osobně:
ano ne
Z médií:
ano ne
Máte nějaké informace o anarchismu ze školní výuky?
ano ne
Zajímáte se o politické dění? V současnosti?
ano ne
V minulosti (dějepis)?
ano ne
