Rudolf Firkušný a Dvořákův klavírní koncert g moll, op. 33 Veronika Vejvodová Studie vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury v rámci institucionálního financování dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace Národní muzeum (DKRVO 2013/42, 00023272. Rudolf Firkušný byl jedním z našich interpretů, kteří se dokázali proslavit daleko za hranicemi země - dobyl Evropu, Spojené státy americké a jižní Ameriku. Udržoval kontakty se soudobými skladateli a často uváděl jejich díla v premiérách. Jeho největším interpretačním trumfem, a to zejména v USA, byl Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33 Antonína Dvořáka. Dílo, které bylo v té době téměř neznámé, Firkušný proslavil a dá se říci, že rehabilitoval. Propagoval jej v úpravě klavírního partu svého učitele Viléma Kurze, který ji předával pouze svým vlastním žákům, jako byla Ilona Štěpánová-Kurzová (1899–1975; dcera V. Kurze), František Maxian (1907–1971), Rudolf Macudziňský (1907–1986), Vilém Vaňura (1908-1982), Viktorie Švihlíková (1915–2010), Dana Šetková (?), Gideon Klein (1919–1945) a Jaroslav Hauft (1912–1982). Stav pramenů a literatury 1. Vilém Kurz a jeho rodina Osobnost Viléma Kurze je zatím velmi málo zpracována. Nejkomplexnější monografií o Vilému Kurzovi je kniha Zdeňky Böhmové-Zahradníčkové Vilém Kurz. Život, práce, methodika z roku 1954. Kniha je rozdělena chronologicky do sedmi kapitol. Autorka se nejdříve zabývá dětstvím a mládím Viléma Kurze a zajímá se o stav klavírní pedagogiky v době jeho studií. Pak postupuje chronologicky k počátkům jeho pedagogické činnosti, Kurzově působení ve Lvově, příchodu a působení na brněnské konzervatoři, krátce jeho činnosti „revizní“ (úpravy klavírních děl jiných skladatelů), dále jeho pedagogickým a interpretačním zásadám. Soudě podle informací a fotografií v knize, měla její autorka k dispozici pozůstalost V. Kurze (1872– 1945) a jeho manželky Růženy Kurzové (1880–1938), pravděpodobně od jejich dcery, pianistky Ilony Štěpánové-Kurzové (1899–1975). Vedle toho vzniklo několik diplomových prací na toto téma. Jedná se o diplomovou práci Evy Mašlaňové Teoretické dílo V. Kurze. Kritický rozbor „Technických základů“ (MAŠLAŇOVÁ 1960), dále o práci Evy Benešové Klavírní škola Viléma Kurze (BENEŠOVÁ, 1988) a konečně o nejnovější práci Lucie Kaucké Profil života a díla Ilony Štěpánové-Kurzové z roku 2000 (KAUCKÁ, 2000). Přes tyto badatelské výstupy lze konstatovat, že téma klavírní školy Viléma Kurze a jeho příbuzných (dcera Ilona Štěpánová-Kurzová, její manžel Václav Štěpán a jejich syn Pavel Štěpán) není vyčerpáno a to z toho důvodu, že celá rodinná pozůstalost se stále nachází v majetku rodiny a nepřešla ke zpracování do muzejní či jiné instituce. 2. Klavírní koncert Antonína Dvořáka Klavírní koncert Antonína Dvořáka je oproti prvnímu tématu celkem podrobně zpracován. Autorkou výkladu geneze tohoto díla je Jarmila Tauerová. Ve studii Zur Entstehungsgeschichte und frühen Rezeption des Klavierkonzerts g-Moll op. 33 von Antonín Dvořák (TAUEROVÁ 2007, 229–236.), která vznikla jako předmluva k faksimilovanému vydání Dvořákova autografu, (Antonín Dvořák: Klavierkonzert g-moll Opus 33. Faksimile nach dem
Autograph in Národní muzeum – České muzeum hudby – Muzeum Antonína Dvořáka, Praha. Signatur ČMH – MAD S 76/1530. Herausgegebn von András Schiff und dem Národní muzeum – České muzeum hudby – Muzeum Antonína Dvořáka, Praha, G. Henle Verlag, München 2004, Einleitung, s. 9–13.) popisuje vznik díla a jeho ranou recepci. Vedle toho existuje krátká studie Jana Dehnera Some Remarks Concerning the Autograph Score of Dvořák’s G-minor Piano Concerto. (DEHNER 2007, 227–228.) Autorkou dalších studií, které se zabývají především prameny k tomuto dílu, včetně provozovacího materiálu je Ludmila Šmídová (ŠMÍDOVÁ 2001, 147–156.), která mj. popsala nový pramen (opis pořízený L. Janáčkem za úmyslem provedení tohoto díla v Brně) ze sbírek Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea. Pro náš příspěvek je rozhodující studie Šmídové z roku 2007 s názvem Zur Gestaltung des Soloparts in Dvořák’s Klavierkonzert g-Moll op. 33. (ŠMÍDOVÁ 2007, 144– 159.) 3. Rudolf Firkušný Prameny ke studiu brněnských začátků Rudolfa Firkušného se nachází převážně v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea (nebo jen ODH MZM) v pozůstalosti, která dosud čeká na své zpracování. Pozůstalost obsahuje Firkušného osobní dokumenty, školní vysvědčení, studentské průkazy z varhanické školy a konzervatoře, programy a plakáty jeho koncertů, výstřižky, fotografie, rodinou a částečně profesní korespondenci. Dále Firkušného rané skladbičky a jeho vlastní hudebniny. Dalším důležitým zdrojem jsou vzpomínky Rudolfa Firkušného, které byly otištěny v různých periodikách nebo nahrány a posléze vysílány v rozhlase nebo v televizi. Důležitou součástí této pozůstalosti je také nedokončená publikace Richarda Kozderky Život Rudolfa Firkušného v datech, která se dochovala ve strojopisné verzi a pouze v jednom exempláři. Fragment této zamýšlené knihy zahrnuje Firkušného život od narození přibližně do jeho odchodu z Československa roku 1848. Tyto prameny, včetně Kozderkovy publikace, měl k dispozici i autor dosud jediné monografie o R. Firkušném Jiří Šafařík. Druhá část pozůstalosti Firkušného se nachází v knihovně Julliard School v New Yorku, kde Firkušný působil jako profesor klavírní hry. Tuto část pozůstalosti věnovala Julliard School po smrti Firkušného jeho dcera Veronique Firkušný-Callegari. Obsahuje rovněž dokumenty z Firkušného dětství, zejména autografy jeho skladeb, notové záznamy z dob studia u Leoše Janáčka, Firkušného vlastní hudebniny, korespondenci, fotografie, osobní dokumenty, články, programy a další materiály. Část Firkušného hudebnin se nachází na Bard College, kde Firkušný také pedagogicky působil. Zatím nejucelenější publikací o R. Firkušném pochází z pera Jiřího Šafaříka (ŠAFAŘÍK 1994). Vznik úpravy klavírního koncertu a její první provedení Odpověď na otázku, proč se Kurz rozhodl úpravu Dvořákova koncertu provést, je nasnadě. Kurzova činnost „revizní“ patřila k jeho častým a plnohodnotným odborným aktivitám. Kromě klavírního partu Dvořákova klavírního koncertu upravil skladby světových skladatelů - jmenujme např. Beethovenovu Sonátu f moll op. 2, č. 1, Schumannovy Dětské scény, Chopinovy Valčíky a další jeho skladby pro klavír (sonáty, etudy, polonézy a preludia). Z českých skladatelů je autorem revizí skladeb B. Smetany (Na břehu mořském, Lístky do památníku atd.), J. L. Dusíka (Sonáta pro klavír) nebo L. Janáčka (Po zarostlém chodníčku, Thema con variazioni). Zajímavé je, že Kurz upravoval i díla žijících skladatelů např. B. Vomáčky (Noční nálady), J. Křičky (Dva pochodové kousky), V. Petrželky (Suita pro klavír),
F. Píchy (Scherzo), V. Kaprála (Sonatina bucolica) a dokonce i skladby svých žáků (F. Schäfera, B. Gselhofera, I. Hurníka, A. Sarauera) (BÖHMOVÁ-ZAHRADNÍČKOVÁ 1954, 63). Přesto se v případě Dvořákova koncertu jednalo o zcela výjimečný Kurzův počin – revidoval dílo pro sólový klavír a orchestr, dílo většího rozsahu i celkového charakteru. Dalším důvodem úpravy tohoto díla byla reakce dobové kritiky po jeho premiéře, která proběhla 24. 3. 1878 na pražském Slovanském ostrově v rámci Slovanského koncertu, který byl pořádán Akademickým čtenářským spolkem. Orchestr Prozatímního divadla řídil Adolf Čech a prvním interpretem klavírního partu se stal Karel Slavkovský. Vedle Dvořákova koncertu byla také uvedena Fibichova symfonická báseň Toman a lesní panna. (Program koncertu se pravděpodobně nedochoval. O koncertu se dovídáme z dobových kritik.) Ačkoliv byly úplně první ohlasy po premiéře vesměs pozitivní, přece jenom zdůrazňovaly upozaděnou roli klavíru a splynutí jeho zvuku se zvukem orchestru. (Kritiky vyšly v periodikách Pokrok (27. 3. 1878, č. 78, s. 4) a v Národních listech (28. 3. 1878, č. 78) (TAUEROVÁ 2007, 233) Z dalších reakcí zejména nakladatelů, kteří odmítli dílo publikovat, vyplývá, jaké o Dvořákově klavírním koncertu panovalo obecné mínění: „Sie behandeln das Klavier, Beethoven ähnlich, in enger Verschmelzung mit dem Orchester, und es ist noch fraglich, ob das den heutigen Konzertspielern sehr willkommen ist.“ (TAUEROVÁ 2007, 235). Přestože Dvořákovi odmítli vydat klavírní koncert dva nakladatelé (Simrock a Schlesinger), nakonec se vydání koncertu přece jenom podařilo, a sice u firmy Julius Hainauer ve Vratislavi (v roce 1883). Dvořák pro toto vydání provedl v partituře ještě mnohé změny, (Srov. autografní partituru (uložena v ČMH – MAD S 76/1530) a vydání J. Hainauera, Breslau, 1883.) snad kvůli negativním ohlasům, reakcím nakladatelů a pravděpodobně i z popudu klavíristy Karla Slavkovského. (Viz Šmídová, Zur Gestaltung des Soloparts, op. cit., s. 147.) Dokonce i anglická premiéra koncertu roku 1885 měla negativní ohlasy: „Ač psal pro klavír, nesnažil se. (…) Z hlediska pianisty obsahuje skladba ovšem mnoho obtíží, vyžadujících úsilí, které není v poměru s dosaženým výsledkem.“ (Kritika koncertu z 6. 5. 1885. TAUEROVÁ 2007, 236) Všeobecný názor na Dvořákův klavírní koncert trefně vystihuje Z. BöhmováZahradníčková v monografii o Vilému Kurzovi: „Jedním z nejkrásnějších dokladů tohoto Kurzova umění je jeho úprava Dvořákova klavírního koncertu g moll, který v původním znění byl velmi těžko hratelný a v němž i mnohá místa zanikala ve zvuku orchestru. Kurz přizpůsobil klavírní stylizaci povaze nástroje, dodal já lesku a výraznosti a učinil ji snáze hratelnou, aniž přitom porušil stavbu a charakter díla. V této Kurzově úpravě dociluje koncert dříve opomíjený skvělého účinu v reprodukci četných Kurzových žáků…“ (BÖHMOVÁ-ZAHRADNÍČKOVÁ 1954, 63) Vznik Kurzovy úpravy klavírního partu nelze doposud přesně datovat a to vzhledem k faktu, že Kurzova pozůstalost je doposud nepřístupná. Můžeme pouze odhadovat, že tato úprava vznikla krátce před jejím prvním provedením 9. prosince 1919 ve Smetanově síni. Premiéru této verze koncertu provedla Kurzova dcera, klavíristka Ilona Kurzová (později Štepánová-Kurzová). Na programu tohoto koncertu byl jako první Dvořákův klavírní koncert, dále Debussyho třívětá klavírní suita Pour le piano a po přestávce Koncert pro klavír a orchestr g moll C. Saint-Saënse. Koncert byl uveden jako Klavírní večer Ilony Kurzové. Doprovázel ji orchestr České filharmonie pod vedením Václava Talicha. (Program koncertu je uložen v archivu České filharmonie.) Rudolf Firkušný
Rudolf Firkušný byl jedním z nejúspěšnějších žáků Viléma Kurze. Studoval nejprve u jeho manželky Růženy Kurzové na brněnské konzervatoři (1920-1927). Poté natoupil na mistrovskou školu pražské konzervatoře (obor klavír) k Vilému Kurzovi. (Jednalo se o brněnskou odbočku mistrovské školy.) Tato studia trvala do roku 1928 (Vysvědčení z mistrovské školy bylo Firkušnému vydáno ale ještě v Brně v roce 1929 s poznámkou o jeho přechodu do Prahy. Vysvědčení z mistrovské školy klavírní, uloženo v ODH MZM, Pozůstalost Rudolfa Firkušného, bez sign.), kdy Kurz přechází na konzervatoř do Prahy a Firkušného si „bere s sebou“. Ten svá studia ukončil v roce 1930, soukromě setrval u Kurze však ještě o rok déle. (Veškerá data viz vysvědčení z konzervatoře, ODH MZM, Pozůstalost Rudolfa Firkušného, bez sign.) Léta 1930-32 pak strávil s přestávkami v Paříži, kde chtěl studovat u proslulého A. Cortota. O blízkém vztahu R. Firkušného a V. Kurze svědčí dochovaná korespondence, uložená v ODH MZM. (S R. Firkušným si dopisovala i Růžena Kurzová.) Uveďme vzpomínku Firkušného na Kurze z roku 1946, která věrně ilustruje Kurzovy pedagogické metody: „Když jsem v roce 1920 poprvé uslyšel jméno prof. V. Kurze – bylo mi tehdy osm let – netušil jsem, že tím nastává důležitý mezník v mém životě. Pověst o prof. Kurzovi rozšířila se v Brně téměř přes noc, a nevím proč, už jen to jméno samo mělo již pro mne magnetický vztah. Rozhodnul jsem se okamžitě, že jen s ním a s nikým jiným musím studovat klavír. (...) Mé přímé studium s ním začlo ovšem až po skončení konzervatoře ve třídě paní prof. Kurzové. (...) Teď ovšem začla ta tuhá a přísná škola, pověstná škola Kurzova. Mnohá zklamání, častá zatnutí rtů, výchova k nesmiřitelné přísnosti a kritičnosti, a často i odhodlání celého toho klavíru nechat. Také však chvíle nepopsatelného štěstí a vnitřního uspokojení, když padla slova chvály a povzbuzení. (...) Takový formát, jakým byl prof. Kurz se těžko najde i při mém nynějším rozhledu jak v Evropě, tak v Americe. Byl to prostě pedagog Bohem nadaný, k čemuž pak přistoupila jeho neobyčejná kázeň a systematičnost, dokonalý pojem »perfekce«, a vzácná zkušenost praktická. Jeho knihy a vydání různých skladeb dovolí trochu nahlédnout do jeho čarotvorné dílny, ale opravdový pojem toho, čím jeho škola byla, mohou míti pouze ti, kteří s ním přímo pracovali. Těm všem zůstane prof. Kurz věčným symbolem tuhé kázně a autokritiky a ideálem toho, čemu se všeobecně říká »hra na klavír«.“ (FIRKUŠNÝ, Rudolf. 1946. Vzpomínka na Viléma Kurze, srpen 1946. Uloženo v ODH MZM, Pozůstalost Rudolfa Firkušného, bez sign.) Jak již bylo uvedeno na začátku, Vilém Kurz dával k dispozici svou úpravu Dvořákova klavírního koncertu pouze svým žákům a Firkušný byl jedním z nich. O tom, že Kurz Firkušnému dovolil hrát tuto úpravu, svědčí dopis V. Kurze R. Firkušnému z 13. 10. 1938 (dopis uložen v ODH MZM, Pozůstalost Rudolfa Firkušného, bez sign.). „Drahý Rudolfku, mám k Tobě prosbu: abys nikomu nepůjčoval k opisu nebo veřejnému provedení moji úpravu Dvořákova klav. koncertu, kterou máš opsánu. Je to můj „duševní majetek“ a rád bych, aby ta úprava byla užívána výlučně pianisty mé školy. Jiní nechť si hrají klavírní part originálu. Doufám, že mé žádosti také ve vlastním zájmu vyhovíš. (…) V Praze 13. 10. 1938.“
Z dopisu vyplývá, že Kurz vnímal úpravu jako své dílo. Rovněž zdůrazňoval určitou formu exkluzivity této verze. („Jiní nechť si hrají klavírní part originálu.“) Také se z dopisu dovídáme, že Firkušný vlastnil opis Kurzovy verze klavírního partu. Tento opis se však v jeho pozůstalosti nedochoval. Ve Firkušného pozůstalosti nalézáme pouze tištěné party Dvořákova koncertu z roku 1956, ve kterém se nachází občasné poznámky tužkou. (Dvořák, Antonín: Klavírní koncert, op. 33. Praha: SNKLHU 1956. Uloženo v knihovně Julliard School, New York, sign. 31 D959cp.) Firkušný poprvé provedl Dvořákův klavírní koncert pravděpodobně v Římě v roce 1933. (Koncert se uskutečnil 12. 1. 1933, kritika v Národní politice, roč. 51, č. 12.) Dalším místem uvedení tohoto díla byla Vídeň (16. ledna 1936). O tom, že ještě v této době byla původní Dvořákova verze považována za nepříliš zdařilou, svědčí vídeňská kritika koncertu: „In dem Pianisten Ruda Firkusny lernte man eienen ebenso grossen und gewandten Techniker wie einen Gemütsmusiker Kenin, der besonders zarte Uebergänge mit seinem Gefühe vermittelt. Firkusny spielte mit nationaler Einfühlung das selten oder fast nie gehörte G moll Klavierkoncert von Anton Dvorak, das seinerzeit in Wien von Wera Chapirn gespielt wurde. Wie der kundige DvorakBiograph Paul Stefan richtig hervorebt – war Dvorak vorwiegend Geiger und bot dem Klavier nicht die vollen Möglichkeiten von Glanz und Bravour, weshalb das Konzert eben zur Seltenheit geworden ist. Bei einem sehr dankvaren Werk dränden sich die Darsteller wie Zettle der Weber: „Lasst mich den Löwen spielen!“ (Neues Wiener Tagblatt, 17. 1. 1936; Die Stunde (Wien), 17. 1. 1936.) Další provedení díla R. Furkušným (první klavíristovy uvedení tohoto díla): (Prameny (programy, výstřižky) k těmto datacím jsou uloženy v ODH MZM, Pozůstalost Rudolfa Firkušného, bez sign.) Teplice-Šanov: 18. 1. 1937 Záhřeb: 22. 2. 1937 Ústí nad Labem: 25. 9. 1937 Maribor: 15. 11. 1937 Glasgow: 18. 12. 1937 Kansas City: 28. 2. 1938 Bibliografie BENEŠOVÁ, Eva. 1988. Klavírní škola Viléma Kurze. Magisterská diplomová práce. UK, Ústav hudební vědy (vedoucí práce Jarmila Gabrielová). BÖHMOVÁ–ZAHRADNÍČKOVÁ, Zdeňka. 1954. Vilém Kurz. Život, práce, methodika. Praha: SNKLHU. DEHNER, Jan. 2007. Some Remarks Concerning the Autograph Score of Dvořák’s G-minor Piano Concerto. In GABRIELOVÁ, Jarmila – KACHLÍK, Jan (Ed.). The Work of Antonín Dvořák (1841–1904). Aspects of Composition – Problems of Editing – Reception. Praha: Institute of Ethnology, Academy of Science of the Czech Republic: Praha, s. 227–228. KAUCKÁ, Lucie. 2000. Profil života a díla Ilony Štěpánové–Kurzové. Bakalářská diplomová práce. FF UP, Katedra muzikologie (vedoucí práce Jan Vičar). MAŠLAŇOVÁ, Eva. 1960. Teoretické dílo V. Kurze. Kritický rozbor „Technických základů“. Magisterská diplomová práce. FF MU, Ústav hudební vědy.
ŠAFAŘÍK, Jiří. 1994. Rudolf Firkušný. Brno: Nadace Universitas Masarykiana. ŠMÍDOVÁ, Ludmila. 2003. Nové prameny k Dvořákovu Klavírnímu koncertu. In Hudební věda, 40, s. 191–210. ŠMÍDOVÁ, Ludmila. 2001. Antonín Dvořák: Klavírní koncert op. 33 B 63. 1. věta – analýza. In Z Českého ráje a Podkrkonoší, Semily: SOA, s. 147–156. ŠMÍDOVÁ, Ludmila. 2007. Zur Gestaltung des Soloparts in Dvořáks Klavierkonzert g-Moll op. 33. In GABRIELOVÁ, Jarmila – KACHLÍK, Jan (Eds.). The Work of Antonín Dvořák (1841–1904). Aspects of Composition – Problems of Editing – Reception, Praha, s. 144–159. TAUEROVÁ, Jarmila. 2007. Zur Entstehungsgeschichte und frühen Rezeption des Klavierkonzerts g-Moll op. 33 von Antonín Dvořák. In GABRIELOVÁ, Jarmila – KACHLÍK, Jan (Eds.). The Work of Antonín Dvořák (1841-1904). Aspects of Composition – Problems of Editing – Reception. Praha: Institute of Ethnology, Academy of Science of the Czech Republic, s. 229–236. Prameny DVOŘÁK, Antonín. Klavierkonzert g-moll Opus 33. Faksimile nach dem Autograph in Národní muzeum – České muzeum hudby – Muzeum Antonína Dvořáka, Praha. Signatur ČMH – MAD S 76/1530. Herausgegebn von András Schiff und dem Národní muzeum – České muzeum hudby – Muzeum Antonína Dvořáka, Praha, G. Henle Verlag, München 2004, Einleitung, s. 9– 13. Autografní partitura Dvořákova Klavírního kocnertu g moll, op. 33. Uložena v ČMH – MAD, S 76/1530. 1. vydání partitura Dvořákova koncertu - J. Hainauera, Breslau, 1883. Uloženo v ČMH – MAD, S 226/976–979 (partitura, pianoforte solo, pianoforte 4 ms, pianoforte – výtah koncert pro sólo klavír; tištěné hlasy jsou uloženy v archivu Pražské konzervatoře). Program prvního provedení koncertu v úpravě V. Kurze (9. 12. 1919). Uložen v archivu České filharmonie. Vysvědčení z mistrovské školy klavírní pro Rudolfa Firkušného, uloženo v ODH MZM, Pozůstalost Rudolfa Firkušného, bez sign. Firkušný, Rudolf: Vzpomínka na Viléma Kurze, srpen 1946. Uloženo v ODH MZM, Pozůstalost Rudolfa Firkušného, bez sign. Dopis V. Kurze R. Firkušnému (13. 10. 1938) uložen v ODH MZM, Pozůstalost Rudolfa Firkušného, bez sign. Dvořák, Antonín: Klavírní koncert, op. 33. Praha: SNKLHU 1956. Uloženo v knihovně Julliard School, New York, sign. 31 D959cp. Novinové články Národní politika, roč. 51, č. 12. Neues Wiener Tagblatt, 17. 1. 1936 Die Stunde (Wien), 17. 1. 1936.
