Rebeka Gn 24,1-29.49-59.67 Abraham byl stařec pokročilého věku. Hospodin mu ve všem požehnal. I řekl Abraham služebníku, správci svého domu, který vládl vším, co mu patřilo: "Polož ruku na můj klín. Zavazuji tě přísahou při Hospodinu, Bohu nebes a Bohu země, abys nebral pro mého syna ženu z dcer Kenaanců, mezi nimiž sídlím. Půjdeš do mé země a do mého rodiště a vezmeš odtamtud ženu pro mého syna Izáka." Služebník mu na to odvětil: "Co když mě ta žena nebude chtít následovat sem, do této země? Mám tvého syna zavést zpátky do země, z níž jsi vyšel?" Abraham řekl: "Chraň se tam mého syna zavést! Hospodin, Bůh nebes, který mě vzal z domu mého otce a z mé rodné země, promluvil ke mně a přísahal mi, že tuto zemi dá mému potomstvu; on sám vyšle před tebou svého posla, a ty budeš moci vzít odtamtud ženu pro mého syna. Kdyby tě snad ta žena nechtěla následovat, budeš své přísahy zproštěn. Jen tam mého syna nezaváděj!" I položil služebník ruku na klín svého pána Abrahama a odpřisáhl mu to. Služebník tedy vzal deset velbloudů svého pána a jel. Vybaven všelijakými drahocennostmi svého pána vydal se na cestu do aramského Dvojříčí, do města Náchorova. Před městem zastavil velbloudy u studně s vodou. Bylo to navečer, v době, kdy ženy vycházívají čerpat vodu. Tu řekl: "Hospodine, Bože mého pána Abrahama, dopřej mi to prosím a prokaž milosrdenství mému pánu Abrahamovi. Hle, stojím nad pramenem a dcery mužů města vycházejí čerpat vodu. Dívce, která přijde, řeknu: Nakloň svůj džbán, abych se napil. Odvětí-li: »Jen pij, a také tvé velbloudy napojím«, předurčil jsi ji pro svého služebníka Izáka. Podle toho poznám, že jsi mému pánu prokázal milosrdenství." Ještě než domluvil, přišla Rebeka, která se narodila Betúelovi, synu Milky, ženy Abrahamova bratra Náchora. Měla na rameni džbán. Byla to dívka velmi půvabného vzhledu, panna, muž ji dosud nepoznal. Sestoupila k pramenu, naplnila svůj džbán a vystoupila. Služebník jí přiběhl naproti a řekl: "Dej mi prosím doušek vody ze džbánu!" Odvětila: "Jen se napij, můj pane." A rychle spustila džbán na ruku a dala mu pít. Když mu dala napít, řekla: "Načerpám i tvým velbloudům, aby se napili." Rychle vylila vodu ze svého džbánu do napajedla a znovu odběhla ke studni čerpat, aby napojila i všechny jeho velbloudy. Muž ji přitom mlčky pozoroval, aby poznal, zda Hospodin dává jeho cestě zdar, či nikoli. Když se velbloudi napili, vzal muž zlatý nosní kroužek o váze půl šekelu a dva náramky pro ni o váze deseti šekelů zlata. Řekl: "Pověz mi prosím, čí jsi dcera? Bylo by pro nás v domě tvého otce místo k přenocování?" Odvětila mu: "Jsem dcera Betúela, syna Milky, kterého porodila Náchorovi." A dodala: "Slámy i obroku máme dost, i místo k přenocování." Tu padl muž na kolena, klaněl se Hospodinu a řekl: "Požehnán buď Hospodin, Bůh mého pána Abrahama, že od mého pána neodňal své milosrdenství a svou věrnost. Dovedl mě až do domu bratří mého pána."Dívka odběhla a oznámila rodině své matky, co a jak se stalo. Rebeka měla bratra jménem Lábana. Lában běžel ven k tomu muži u pramene a pozval služebníka do svého domu.Služebník všem v domě řekl: „Povězte mi, chcete-li mému pánu prokázat milosrdenství a věrnost. Ne-li, povězte mi, a já se obrátím napravo nebo nalevo."Lában i Betúel odpověděli: "Toto vyšlo od Hospodina a my nemůžeme tobě říci ani zlé ani dobré. Hle, tady je Rebeka. Vezmi si ji a jdi, ať se stane ženou syna tvého pána, jak mluvil Hospodin." Jakmile Abrahamův služebník uslyšel jejich slova, poklonil se Hospodinu až k zemi. Potom vyňal stříbrné a zlaté předměty a látky a dal je Rebece, též jejímu bratrovi a její matce dal vzácné dary. Pak jedli a pili, on i mužové, kteří byli s ním, a přenocovali. Když ráno
vstali, řekl: "Propusťte mě k mému pánu." Ale její bratr a matka odvětili: "Ať s námi dívka ještě nějaký čas zůstane, aspoň deset dní; potom půjde." On však jim řekl: "Nezdržujte mě, když Hospodin dopřál mé cestě zdaru. Propusťte mě, ať mohu jít k svému pánu." Odvětili: "Zavoláme dívku a zeptáme se přímo jí." Zavolali Rebeku a otázali se jí: "Půjdeš s tímto mužem?" Řekla: "Půjdu." Propustili tedy svou sestru Rebeku a její chůvu i Abrahamova služebníka a jeho muže. Izák pak uvedl Rebeku do stanu své matky Sáry. Vzal si ji a stala se jeho ženou. A zamiloval si ji. Tak našel útěchu po smrti své matky. Příběh, který dnes máme před sebou, je velmi dlouhý, ale také myšlenkově bohatý. Dá se nahlížet z mnoha stran a dalo by se na něj proto kázat i několikrát, pokaždé s jiným důrazem. Záleží jen na tom, na co se člověk v tom příběhu soustředí: na Boží vedení, na manželství, lze se zabývat Rebečinými vlastnostmi, můžeme se soustředit na Abrahama či na jeho služebníka. Výběr témat je v tomto příběhu skutečně velký. Já jsem se soustředila na Rebečinu cestu víry, protože v rámci abrahamovských příběhů a tím i našeho života, je to hodně důležitý aspekt. Abrahamův příběh totiž není jen příběhem jedné osoby, jedné rodiny, je to příběh Božího lidu, příběh církve. Toho Abrahama si Hospodin přece nezavolal proto, aby ho vyzvedl nad ostatní, nějak ho vyznamenal. On si ho zavolal, protože mu chtěl svěřit velice důležité poslání: být požehnáním. „Požehnám tě, staň se požehnáním“, řekl mu. Co to znamená být požehnáním? V podstatě vyvolení k úkolu být Hospodinovým svědkem. Na Abrahamovi, skrze něj a prostřednictvím jeho činů chce Hospodin vstupovat do tohoto světa, prostřednictvím něj se chce dát lidem poznat; ano ještě víc: chce se jich dotýkat, vstupovat do jejich života. Aby je ujistil, že mu na nich záleží, že je zve k sobě, že je chce obdarovat. Tohle je osobní poslání Abrahama, ale je to zároveň i poslání celé jeho rodiny, a toho si je Abraham vědom; ví, že Izák má nést dál to, co Hospodin začal u něj. A že proto velmi záleží na kom, koho bude mít Izák vedle sebe. Abraham ví, že sám v tomto úkolu obstát nemůže. Ve víře potřebujeme společenství, kde jeden druhého podpírá a povzbuzuje, napomíná a dodává odvahu v dobách pochybností a slabosti. Potřebujeme mít kolem sebe někoho, s kým bychom se mohli sdílet, modlit, s kým bychom mohli naslouchat Božímu slovu, s kým bychom ho mohli uvádět ve skutek. Zatím má Izák Abrahama, ale on tu věčně nebude. Sára už zemřela a Abrahamovi se čas taky nachyluje. A protože mu jde o budoucnost, své rodiny i světa, cítí povinnost se o Izáka postarat; to jest najít mu manželku, která pochopí, oč ve víře v Hospodina jde; která bude mít odvahu se spolehnout na jeho slovo a žít podle něj, bude mít odvahu na jeho zavolání opustit svou minulost a vykročit do nové budoucnosti, v důvěře v Boží vedení. Manželky si tehdy lidé nehledali sami, byl to úkol rodičů postarat se i v tomto ohledu o své potomky. A Abrahamova odpovědnost je o to větší, že nejde jen o obyčejnou rodinu, nýbrž rodinu Hospodinovu, vlastně církev. Pravda, tu si Hospodin buduje sám. Ale ve spolupráci s námi. I na nás záleží, jaká rodina víry bude, jakým životem bude žít, co z ní bude sálat do okolí. Jsme to my, kdo si volíme, kým se obklopíme. Není to jedno, protože i nás si Hospodin zavolal, aby prostřednictvím nás přinášel požehnání lidem, mezi nimiž žijeme. Na čem nám tedy bude jako Hospodinovým povolaným záležet: jen na osobním prospěchu nebo nám půjde o rodinu víry, o to, aby rostla v požehnání?
Abrahamovi, jak už jsem řekla, rodina víry leží velice na srdci. Proto nechce, aby si Izák vzal manželku z dcer Kenaanských. Rozumějme přitom dobře: to není otázka rasy či národnosti, ani odporu vůči pohanům, že by se s nimi Abraham nechtěl stýkat, že by jimi pohrdal. To v žádném případě, vždyť mezi nimi žije a s mnohými se i přátelsky stýká. Jestliže nechce, aby si Izák vzal za manželku Kenaanku, má na mysli, aby si nebral člověka, který bude mít úplně jiné životní hodnoty; bude považovat za důležité zcela jiné věci, bude směřovat ke zcela jiným cílům, i svou životní oporu bude hledat jinde. O to jde, aby v Boží rodině, v Božím lidu, nezavládl cizí duch. To se snadno může stát, jak Izrael později poznal. Je proto třeba být na stráži a velmi pečlivě dbát na to, abychom se nenechávali bezmyšlenkovitě strhnout k vyznávání hodnot svého nevěřícího okolí, abychom se mu lacině nepřizpůsobovali, ale naopak si byli stále vědomi svého poslání: být Hospodinovými svědky, svědky toho, že lze žít i jinak aniž by byl člověk ochuzen. Ba dokonce, že to jiné přináší velké obdarování, velké požehnání. Abraham zná své okolí. A ví, že i kdyby některá z místních dívek třeba i chtěla opustit svůj žebříček hodnot, vzdát se své minulosti a začít znovu, její blízké okolí jí to bude stěžovat, bude se jí stávat svodem. Mnohokrát to potom Izraelci zažili. Ale zase, chápejme dobře: nejde o to se navždy uzavírat jen do sebe, do svého společenství víry a na okolí se neohlížet a žít si jen to své. Je ovšem čas svědčit a čas budovat sebe. A to budování sebe tomu svědectví musí předcházet. Protože dávat mohu jen to, co mám v sobě. Mám-li být opravdu Hospodinovou rukou ve svém okolí, nástrojem jeho lásky, mám-li být jeho světlem, pak se někde musím zapálit a rozhořet. Musím se někde učit důvěřovat Božímu slovu, učit se ho žít. Musím mít místo, kam mohu přicházet načerpávat Boží sílu. A to místo je mezi lidmi, kteří sami Boží obdarování a požehnání mají, kteří Boha hledají a po něm se ptají. Mít dobré zázemí v rodině víry je pro svědectví světu velice důležité. A je proto potřebné jeho budování věnovat čas. A to právě Abraham dělá, když hledá pro Izáka manželku. Podobně jedná i Pán Ježíš když si buduje společenství učedníků. Jedna věc ovšem je uvědomovat si, co je zapotřebí, druhá věc to potřebné najít. A to je pro Abrahama problém. Kde najít tu pravou ženu pro Izáka, takovou, která mu bude skutečnou oporou v jeho poslání? Abraham se nakonec obrací do svého rodiště. Možná tam se taková najde? Ale jak ji poznat?, otázka zůstává. Abraham i jeho služebník vědí, že najít skutečně tu pravou je úkol nad jejich síly. Proto celou věc oba dva svěřují Hospodinu. Je ale Rebeka, se kterou se služebník potkal u studny, opravdu tou pravou? Vypadá to tak, splnila služebníkovy podmínky, je všímavá a laskavá, je úslužná, nemyslí jen na sebe, ochotně se stará o druhé: lidi i zvířata. Stačí to? Ne, nestačí. Jde tu ještě o její vztah k Bohu: bude ochotná zpřetrhat rodinná i náboženská pouta a vydat se za neznámým ženichem? Ani v tehdejší době nebylo obvyklé tohle udělat, jak napovídá reakce její rodiny. Byť vědí, že tady jedná Hospodin, přece jen si přejí, aby zůstala; alespoň ještě rok! Rebeka ale řekne: „Půjdu“. Hned. Za manželem? Tak to samozřejmě vyznívá. Je ale to, co jí nabízí, opravdu tak lákavé, aby kvůli tomu opustila svou jistotu domova, své zázemí? Ano, je bohatý, slyšíme, Hospodin mu žehná. Ale přece jen: žije tak daleko, v prostředí, které Rebeka nezná. Ani jeho nezná. My bychom do toho nešli. Rebeka je vyzvána, aby vykročila do naprosto neznámé budoucnosti, aby se vzdala všech dosavadních opor a jistot!? Aby
opustila to staré a začala nově. K tomu nás ovšem Hospodin volá taky. Pořád znovu a znovu máme opouštět to staré a nechávat se Hospodinem vést k novému. Dáme se? Rebeka se dala. Kvůli manželovi? Ne, ona nejde jen za manželem, ona jde za Hospodinem. Za služebníkovými slovy totiž slyší jeho volání; volání k novému začátku, k novému životu. A ona na to volání odpovídá, říká k němu své: Ano. Je to slovo víry. Rebeka je ženou víry. Je ochotná a připravená spolehnout na Hospodina, bere vážně jeho slovo v důvěře v jeho lásku, v jeho moudrost, v důvěře v jeho vedení. Rebeka tak projeví stejnou víru jako kdysi Abraham. „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a pevně počítat s tím, co nevidíme“, čteme listu Žd (11,1). To je víra: vzít vážně Boží slovo, Boží hlas v důvěře, že jít za ním není marnost; v důvěře, že se Hospodin k tomuto činu přizná a požehná mu. Takže přinese mnoho dobrého. Cesta víry ovšem není lehká, Rebeka – byť jí je Izák darován Hospodinem – s ním zdaleka nebude mít na růžích ustláno. 20 let bude čekat na dítě, a když se ho konečně dočká, dozví se, že není jedno ale dvě; a že jejich narození jí přinese hodně bolesti, protože se její synové nebudou mít rádi, budou spolu bojovat o prvenství, takže jeden z nich, jí obzvlášť milovaný, nakonec bude muset utéct z domova, aby si zachránil život. A k těmto rodinným nesnázím se ještě přidají problémy s okolím. Lidé kolem Izáka mu budou závidět, proto se bude stěhovat z místa a na místo, nenáviděný, posmívaný. A přece vposledu žádaný. Protože Boží požehnání se nezapře. Ne, Rebeka nenašla po boku Izáka pohodlný život. Svým způsobem to byla cesta kříže, jak o následování Božího hlasu mluví Pán Ježíš. „Vezmi svůj kříž a následuj mne“, řekne. To ale neznamená, že je to prohra. Tato cesta, i když všelijak nesnadná a naplněná zápasy a nepochopením, má velkou budoucnost. Rebečin život nebyl marný. Stala se pramatkou nespočetného zástupu těch, kteří se rozhodli spolehnout jako ona na Boží slovo. Je nám tak vzorem důvěry a víry, i svědectvím, že Hospodin neopouští ty, kteří mu dali své srdce. Dej Bůh, abychom mohli být i my takovýmto svědectvím těm, mezi nimiž žijeme. Modlitba Pane Bože, i my jsme zaslechli tvé volání, tvůj hlas a vydali se za ním. V důvěře ve tvé slovo, ve tvou věrnost. Ty víš, že jsme nedokázali být vždycky poslušní, že jsme ti mnohokrát uhnuli, leckdy zapochybovali, někdy ztratili správnou cestu a zamžil se nám cíl. Taky se přistihujeme, jak velice se dovedeme přizpůsobovat svému okolí, že leckdy má na nás větší vliv než ty. Prosíme tě, odpusť nám, že naše svědectví lidem kolem nás není vždy jasné, je neurčité a polovičaté. S prosbou o odpuštění ti ale zároveň chceme děkovat. Děkovat za to, že nás nenecháváš samotné, ale stavíš nás do společenství svého lidu. Děkujeme za bratry a sestry, které máme kolem sebe; za všechny, kteří nám byli příkladem lásky, trpělivosti a věrnosti, i síly vykročit do neznáma v důvěře, že ty neopouštíš. Radujeme se, Pane, že se můžeme společně modlit i navzájem posilovat na cestě následování tvého Syna. A prosíme tě, žehnej nám. Zapaluj nás svým Duchem, abychom mohli být světlem lidem kolem sebe. Aby v naší blízkosti nalézali tebe, tvou lásku a tvou laskavost, tvou moudrost. Pro tohle sis nás zavolal, pomáhej nám proto ty sám stát věrně ve svém povolání. Jen s tvou pomocí můžeme obstát.
Přijmi naše prosby, Pane Bože, i tuto společnou modlitbu, v níž k tobě voláme jako k Otci slovy: Otče náš .... Čtení: Mt 16,24-27 Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.
