Psychologie zákaznického chování I. Vývoj a současné směry psychologie

Psychologie zákaznického chování I. Vývoj a současné směry psychologie

Vývoj a historické směry Vědecká psychologie Historici se v datu vzniku psychologie jako samostatné vědy rozcházejí - jedni považují za stěžeň vydání Wundtova díla Základy fyziologické psychologie roku 1874 a druzí přejmenování Wundtovy lipské laboratoře na Psychologický institut roku 1879. Wilhelm Wundt (1832-1920): předmětem psychologie je bezprostřední vnímání čili vědomí, které tvoří psychické elementy - pocity, počitky a volní akty. Počitky vznikají stimulací smyslových orgánů. Pocity jsou tvořeny dimenzemi libost-nelibost, napětí-uvolnění, vzrušení-uklidnění. každý pocit lze popsat jednou z těchto dimenzí. Volní akty jsou projevy vnitřních pohnutek čili vůle.

Vývoj a historické směry Psychodynamický přístup Sigmund Freud – přelom 19./20. století - psychoanalýza Vyjasnění pojmů: Pojmy "psychoanalýza", "hlubinná psychologie" a "psychodynamický směr/přístup" se někdy používají jako synonyma, ale: "psychoanalýza" je terapeutická metoda "psychodynamický směr" je myšlenkový systém. A proč zrovna "psychoDYNAMICKÝ"? – v psychice se pořád něco děje (je tam dynamika), že mezi jejími jednotlivými částmi se stále přelévá energie.

Vývoj a historické směry Vědomí – předvědomí – nevědomí

vědomí

předvědomí

nevědomí

Vývoj a historické směry Představme si ledovec - je skoro celý pod hladinou oceánu, neviditelný; nad hladinu vystupuje jen jeho malá část. Tahle vyčuhující část nám tady zastoupí vědomí – vědomí je část psychiky, o které víme. Tak třeba nervózní Jáchym ,který za normálně přehlížené drobnosti plísní všechny, které doma potká. V jeho vědomí je toto: dělají akorát nepořádek a neposlouchají mě. Pravou příčinou Jáchymovy rozmrzelosti je ale obava z pracovní porady, která se má konat druhý den. Má tam vystoupit se zprávou o svém projektu a on přitom nepokročil tak, jak měl, a navíc nerad mluví před lidmi. Tuto pravou příčinu ale Jáchym nezná – je v jeho nevědomí. Nevědomí obsahuje různé nepřijatelné myšlenky, strachy, traumatické vzpomínky, nevhodná přání a tak podobně. Aby v nás tyto obsahy nebudily úzkost, jsou takhle pěkně schované v nevědomí a my k nim nemáme přímý přístup. Nevědomí je oproti vědomí obrovsky rozsáhlé – je to ta část ledovce pod hladinou. Proužek ledovce kolem hladiny nám tady symbolizuje předvědomí – skladiště informací, které momentálně nemáme ve vědomí, ale které jsou v případě potřeby dostupné. Do předvědomí a posléze vědomí občas pronikne něco z nevědomí a pak se člověk přeřekne, něco "plácne" nebo nechtěně rozbije atp. Podle Freuda se všechny tyto zdánlivé omyly dají interpretovat – nejsou to žádné omyly, ale tzv. chybné úkony a všechny tyto akty mají nějaký smysl. Do nevědomí se nejsnadněji dostaneme pomocí rozkrývání významu snů – to, co se nám zdá, co pak vyprávíme, to je tzv. manifestní obsah, a ten pravý význam, který se v tom snaží psychoanalytik najít, je pak tzv. latentní význam..

Vývoj a historické směry Představme si ledovec - je skoro celý pod hladinou oceánu, neviditelný; nad hladinu vystupuje jen jeho malá část. Tahle vyčuhující část nám tady zastoupí vědomí – vědomí je část psychiky, o které víme. Tak třeba nervózní Achil, který za normálně přehlížené drobnosti plísní všechny, které doma potká. V jeho vědomí je toto: dělají akorát nepořádek a neposlouchají mě. Pravou příčinou Achilovy rozmrzelosti je ale obava z pracovní porady, která se má konat druhý den. Má tam vystoupit se zprávou o svém projektu a on přitom nepokročil tak, jak měl, a navíc nerad mluví před lidmi. Tuto pravou příčinu ale Achil nezná – je v jeho nevědomí. Nevědomí obsahuje různé nepřijatelné myšlenky, strachy, traumatické vzpomínky, nevhodná přání a tak podobně. Aby v nás tyto obsahy nebudily úzkost, jsou takhle pěkně schované v nevědomí a my k nim nemáme přímý přístup. Nevědomí je oproti vědomí obrovsky rozsáhlé – je to ta část ledovce pod hladinou. Proužek ledovce kolem hladiny nám tady symbolizuje předvědomí – skladiště informací, které momentálně nemáme ve vědomí, ale které jsou v případě potřeby dostupné. Do předvědomí a posléze vědomí občas pronikne něco z nevědomí a pak se člověk přeřekne, něco "plácne" nebo nechtěně rozbije atp. Podle Freuda se všechny tyto zdánlivé omyly dají interpretovat – nejsou to žádné omyly, ale tzv. chybné úkony a všechny tyto akty mají nějaký smysl. Do nevědomí se nejsnadněji dostaneme pomocí rozkrývání významu snů – to, co se nám zdá, co pak vyprávíme, to je tzv. manifestní obsah, a ten pravý význam, který se v tom snaží psychoanalytik najít, je pak tzv. latentní význam..

Vývoj a historické směry Chybné úkony neboli parapraxe Na poslední chvíli vyrážíte z domu na schůzku s přítelem/přítelkyní, autobus stihnete tak tak. Před domem podklouznete a fatálně si ušpiníte oblečení. Zatímco se převlékáte, autobus neodvratně mizí v dáli. Omyl? Nešťastná náhoda? Podle Freuda ne – během analýzy byste přišli na to, že jste se ve skutečnosti nechtěli se svým protějškem setkat (proč, to by se analyzovalo následně) a takhle jste si to zařídili, aby to opravdu nedopadlo. Podobně to funguje i u přeřeknutí a povedené přeřeknutí se proto často nazývá "Freudovské". Tak Miloš Zeman mluvil před lety o svým kolezích ze sněmovny jako o "posrancích"; v angličtině existuje krásná možnost, jak příchozímu, byť neúmyslně, naznačit, že ho zas tak rádi nevidíte - namísto uvítacího "Hi" mu "omylem" řekneme při loučení užívané bye. Kdy jste se naposledy přeřekli nebo něco zapomněli? Bez ohledu na to, jestli se vám psychoanalýza líbí nebo ne, najděte zkusmo nějaký skrytý význam toho přeřeknutí nebo zapomnění.

Vývoj a historické směry Základními složkami osobnosti jsou id, ego a superego. Id je vrozená část plná impulsů, sobecká a trvající na splnění přání hned teď. Novorozené dítě je ztělesněné id – bez ohledu na druhé chce svůj komfort, tedy najíst se, být v suchu a teple atd. Id funguje podle principu slasti. Ego je část, která poznává a vyhodnocuje realitu. Protože požadavky id jsou často v rozporu s reálnými možnostmi, musí být usměrňováno, a k tomu právě slouží ego pracující podle principu reality. (To je také zřetelný příklad vnitřní dynamiky, podle které má celý psychologický směr název.) Ego se začíná vyvíjet kolem druhého roku života dítěte. O rok později se rodí superego, sídlo morálky a svědomí. Superego funguje podle principu dokonalosti a jeho obsah je hodně závislý na působení rodičů. Ego má k obraně proti úzkosti k dispozici zbraně v podobě tzv. ego-obranných mechanismů. To jsou různé způsoby, jak potenciálně nemilý materiál (pochybnosti o sobě, nenávist k druhému atp.) zneutralizovat. K obranným mechanismům, kterých je popsáno asi 40, patří vytěsnění (šup s tím do nevědomí, tam se toho vejde), racionalizace (všechno si lze nějak zdůvodnit) nebo regrese (cucavý bonbon je balzám na nervy a návrat k sání). Id je kompletně nevědomé a totéž větší část ega i superega – ale kousky těchto dvou entit jsou vědomé. Freud nazýval veškerou psychickou energii libidem (mínil to sexuálně neutrálně). Člověk podle něho nemá svobodnou vůli, je tlačen erotickým (Érós) a agresivním (Thanatos) pudem.

Vývoj a historické směry Vývoj psychiky Freud také ve velkém vnesl do psychologie sex. Sexuální pud Érós určuje skoro všechnu aktivitu dospělých; se svou sexualitou jsou konfrontovány už malé děti. Psychický vývoj člověka popsal Freud v tzv. psychosexuálních stadiích: Orální stadium – od narození do 2 let - dítě uspokojuje své potřeby pomocí sání, ústy. Anální stadium – třetí rok života, dítě získává potěšení z ovládání vyměšování. Jak to postupně zvládá, stává se samostatnějším. Falické stadium – od 3 do 6 let. Pozornost se přesouvá k oblastem genitálu, děti si všímají rozdílu mezi sebou a zjišťují, že genitálie jim mohou přinést příjemné pocity (je celkem obvyklé, že děti v tomto věku masturbují). Chlapci podle Freuda se v této době vzhlédnou ve své matce a v otci vidí nenáviděnou konkurenci – to je ten známý Oidipovský komplex. Protože se ale otce bojí, konflikt v sobě vyřeší a s otcem se identifikuje (ztotožní). Latence – vstup do školy až začátek puberty . Sexualita dočasně usíná a dítě se soustředí na školu. Genitální stadium – od puberty, místem uspokojení jsou opět genitálie, tentokrát již na "dospělejší" úrovni. Když se jednotlivé fáze, zejména ty tři první, nezdaří harmonicky zvládnout (dítě je např. učeno na nočník moc urputně nebo brzo odstaveno), může se to později projevit typickými osobnostními sklony jako např. puntičkářstvím nebo depresivitou.

Vývoj a historické směry Výhody a nevýhody psychoanalýzy Psychoanalýza je ceněna pro svou schopnost vysvětlit prakticky cokoli (tomu se odborně říká explanační síla) a také výrazně ovlivnila terapeutickou práci i psychiatrii. Kritici psychoanalýzy poukazují na její nevědeckost, dále na pojetí člověka jakožto oběť svých pudů bez svobodné vůle a na pansexualismus (za vším je sex). Psychodynamické pojetí zaujalo mnoho dalších lidí – mnozí zpočátku spolupracovali s Freudem a posléze se od jeho tvrzení odchýlili. Jména, která stojí za zapamatování, a kterými se budeme blíže zabývat v psychologii osobnosti a v dějinách psychologie, jsou Carl Gustav Jung, Alfred Adler a Karen Horneyová. Která tvrzení psychoanalýzy lze a která nelze jednoznačně vědecky dokázat? Nevědomí nikdy nikdo neviděl ani ho nezměřil ani neodoperoval. Podobné je to s dalšími klíčovými tvrzeními a pojmy psychoanalýzy. Sigmund Freud byl praktik a svou psychoanalýzu odvodil z práce se svými pacienty, ovšem nehleděl přitom na možnost své závěry nezvratně odůvodnit. Někdy se říká, že psychoanalýza není objevována, nýbrž vynalézána. Freud na netestovatelnost svých předpokladů říkal "no a co?", ale ne všichni s ním sdíleli tuto bohorovnost.

Vývoj a historické směry Behaviorismus Behaviorismus - soustředil se na studium chování lidí a zvířat, přičemž enormní zájem věnoval procesu učení. Pojem "učení" má v psychologii mnohem širší význam, než je tomu v běžné mluvě.

Učení je méně či více stálá změna chování daná zkušeností. Např. náš nový partner nesnáší pomeranče (tento poznatek je pro nás zkušenost), takže je přestaneme kupovat (tato změna v chování je učení).

Oproti psychodynamickému přístupu je behaviorismus přírodovědecky přesný – ve své striktní formě zavrhl všechno, co nešlo jednoznačně pozorovat a popsat: Osobnost? Motivace? Nevědomí? Duše? Kde to je? Ukažte nám to! Protože to nelze, odmítáme se těmito záležitostmi zabývat.

Všem těmto éterickým, "soft" fenoménům říkali radikální behavioristé "black box" – možná, že tam něco je, ale nedokážeme to uchopit, takže to ani nebudeme řešit.

Vývoj a historické směry Ačkoli behaviorismus hodně témat (viz výše) opominul, resp. odmítal, seznámit se s jeho hlavními poznatky je nadmíru užitečné. Zákonitosti podmiňování, důležitost odměn a trestů v modelování chování atp. jsou klíčové informace pro všechny, kdo pracují s jinými lidmi nebo chtějí něco udělat s vlastní osobností. Zakladatel behaviorismu Američan John B. Watson (1912) - Věřil, že učením lze z kohokoli udělat cokoli.

John Broadus Watson

Vývoj a historické směry Klasické podmiňování - experimenty Ivana P. Pavlova Pavlov byl ruský fyziolog a původně zkoumal zažívací orgány. Jenže si všiml zajímavých efektů a začátkem 20. století se už intenzivně věnoval studiu změn chování. Jeho klasický experiment byl aranžován takto: Máme normálního, zdravého psa, který, když spatří jídlo, začne slinit. Pak se týden děje něco relativně nenápadného a poté tento normální, zdravý pes sliní, když zazvoní zvonek. Podívejme se, jak nastala tato změna. Pes tedy přirozeně sliní kvůli jídlu. Dostává jídlo a společně s jídlem vždycky zacinká zvonek v jeho kleci. Po pár dnech zacinká zvonek, ale jídlo nikde – a pes sliní! Zvonek se stal pro psa signálem – ten zvuk se mu spojil s jídlem. A teď pojmy, které se mnoha z nás rády pletou: Slinění na jídlo je přirozená, nepodmíněná reakce. Jídlo je nepodmíněný podnět. Zvonek je podmíněný podnět. Slinění na zvonek je podmíněná reakce. Pes byl tedy napodmiňován slinit při zaslechnutí zvuku zvonku.

Vývoj a historické směry

Vývoj a historické směry Vznik fobií: Strach z bolesti je pro každého přirozený (nepodmíněná reakce). Psi za plotem i volně pobíhající (nepodmíněné podněty) jsou běžnou součástí naší cesty na autobus. Jednoho dne nás nějaký velký pes pokouše (pes se stává podmíněným podnětem). V důsledku toho máme strach ze psů (tento strach je podmíněnou reakcí). A co se může dít dál: Utrpíme tak silný šok, že postupně rozšíříme svůj strach i na kočky a jiná chlupatá zvířata. To je generalizace neboli zobecnění. Časem se osmělíme pohladit kočku, pak i malého psa a strach si uchováme jen ve vztahu k velkým psům. To je diferenciace neboli rozlišování. Je to opak generalizace. Pokud nebudeme mít sklony k neuroticismu, tak po deseti letech bezproblémového procházení kolem psů náš strach prakticky vymizí. To je vyhasnutí podmíněné reakce.

Vývoj a historické směry Operantní podmiňování Klasické podmiňování není jediný způsob, jak se učíme. Operantní podmiňování je další možnost. Typický Skinnerův pokus vypadal takto: krysa je v kleci opatřené páčkou. Krysa si chodí po kleci od ničeho k ničemu a přitom náhodně přejde i přes onu páčku. A ejhle – do klece se jí nasype trochu jídla. Krysa to po pár náhodných sešlápnutích pochopí a pak již mačká páčku zcela plánovitě. Operantní chování je aktivní a v tom je také základní rozdíl mezi operantním a klasickým podmiňováním, protože v případě klasického podmiňování je subjekt pasivní, jen reaguje. U operantního chování si sám navozuje situace, které chce. Aby chování bylo naučeno, musí být zpevněno – a zpevňování je další důležitý pojem. V popsaném pokusu bylo zpevněním jídlo spadnuvší do klece. Nezpevňovaná reakce vyhasíná – takže když jídlo přestane padat, krysa páčku po nějaké době přestane mačkat.

2 základní druhy zpevnění: Odměna = všechno, co je dotyčnému příjemné, trest = je všechno, co je mu nepříjemné (staletý koňak nabídnutý přesvědčenému abstinentovi).

Vývoj a historické směry Skinner zjistil, že zpevnění je nejefektivnější, když přichází nepravidelně.

I tento poznatek našel široké využití: Např. když zaměstnanec ví, že se u něho vedoucí na kontrole objeví vždycky v 11 a pak ve 15 hodin, bude jeho pracovní výkon nejvyšší okolo těchto časů. Když ale bude vědět, že vedoucí se dvakrát až třikrát denně zjeví neznámo kdy, bude jeho pracovní výkon vyšší celou dobu.

Skinner dále zjistil, že aby mělo zpevnění smysl, musí přijít co nejdříve po chování. Takže výhružky dítku za provinění typu "počkej příště..." budou mít mnohem menší efekt, než okamžitý obtisk dlaně na sedacím špeku. Podobně okamžitá pochvala zafunguje lépe než pohádka navíc o několik hodin později.

Vývoj a historické směry Edward L. Thorndike - 2 důležité zákony

Zákon cvičení: opakováním se učení posiluje

Zákon efektu/účinku: co vede k příjemným důsledkům, opakujeme (a naopak co vede k negativním důsledkům, opouštíme). Na první pohled to nevypadá nijak objevně, ale zejména druhý zmíněný zákon dává odpovědi na mnoho behaviorálních aktů (chování) s "nejasnou motivací". Když člověk nějaké jednání opakuje, dělá to proto, že z toho má užitek. Ať jsou to zcela pochopitelné jevy typu zamykání dveří či chození do práce, nebo i méně pochopitelné pravidelné hádky s partnerem či "zlobení" dítěte – z toho všeho má ten, kdo to dělá, nějaký prospěch. Pro porozumění sobě i druhým je zákon efektu neopominutelný. Metoda pokusu a omylu

Edward Lee Thorndike americký psycholog, průkopník behaviorismu, 9. nejcitovanější psycholog ve 20. století. Věnoval se především problematice učení (tzv. zákon účinku), při jeho zkoumání prováděl hodně testů se zvířaty, díky čemuž se stal průkopníkem etologie - jeho kniha Animal Intelligence z roku 1911 byla první prací v psychologii, jejímž předmětem nebyl člověk. Svou teorii fungování mysli, zejména ve vztahu k učení, nazýval konekcionismus. Zavedl pojmy sociální inteligence či haló efekt. Byl propagátorem eugeniky (sociálně-filosofický směr zaměřený na studium metod, které povedou k dosažení co nejlepšího genetického fondu člověka.

Vývoj a historické směry Sociální učení Albert Bandura přenesl behaviorismus do sociálních (společenských) podmínek a popsal učení pozorováním neboli observační učení. Klasikou jsou jeho experimenty s panenkou Bobo. Děti pozorovaly televizní záznam, na němž dospělá osoba (model) mlátila do panenky. Potom, aniž by byly k čemukoli naváděny, chovaly se tyto děti mnohem agresivněji než skupina dětí, která viděla záznam, na němž si dospělý s panenkou normálně hrál. Na obrázcích vidíte nahoře chování modelu a následné věrné napodobování dětmi: Pokud byl násilnický dospělý ve filmu za své chování nějak odměněn, agresivitu u dětí to stupňovalo; pokud byl potrestán, agresivita se snížila. Zpevnění, které se dostalo modelu, převzaly pozorující děti na sebe – jde o tzv. zástupné zpevnění. Důležitost druhých jakožto objektů k napodobování – matka u televize.

Vývoj a historické směry Neobehaviorismus

Neobehaviorismus vznikl v rámci behaviorismu jako reakce na přílišnou redukci (omezení) studia lidské psychiky. Neobehavioristé, mezi nimi C. Hull a E. Tolman, vnesli do zkoumání tzv. intervenující proměnnou – osobnost. Osobnost je to, v čem jsme každý jiný, a co způsobuje, že tytéž podněty jinak zpracováváme. Klasické behavioristické schéma je takové: S ► R, což znamená: Stimul (podnět) vede k Reakci (odpovědi) Neobehavioristé jej upravili takto: S ► O ► R, což znamená: Stimul je zpracován Osobností, což vede k Reakci

Behaviorismus přinesl mnoho cenných poznatků zvláště v oblasti učení i v technice výzkumu. Vytýká se mu přílišný redukcionismus – mnoho zajímavých jevů zcela vyloučil ze zkoumání. Někdy se o tomto směru mluví jako o psychologii bez duše. K zamyšlení: Jak pomocí behavioralismu vysvětlíte tyto situace: 1) Pes se naučí přijít na zavolání k pánovi, protože za to dostane piškot (OP, ZE) 2) Kuřák skoncuje s cigaretami poté, co viděl v televizi známého herce - zasloužilého kuřáka - kašlat krev (SU – zástupné)

Vývoj a historické směry Kognitivní směr v psychologii Kognitivisté reagovali na velmi omezenou perspektivu behaviorismu a vrátili do psychologie zájem o mysl – tedy něco sic neviditelného (co behavioristé právě proto odmítli zkoumat), ale evidentně existujícího. Kognitivní psychologie přišla spolu s rozvojem počítačů v šedesátých letech 20. století. Lidská mysl byla přirovnána k počítači – nervová tkáň je hardware a myšlenky software; tomuto přirovnání se říká počítačová metafora. Kognitivisté používají pojmy jako vstup a výstup informace. Jádro kongnitivního přístupu: sběr, zpracování a využití informací - pozornost, vnímání, myšlení, řešení problémů, paměť a řeč. Ač to tak zatím nemusí vypadat, psychologii oproti behavioristům polidštili. Do behavioristického schématu S ► R (podnět > reakce) vložili střední část (kognitivní procesy) a zkoumali hlavně tu. Člověk je ve zpracování informací a podnětů aktivní - není jen reagující, pasivní bytostí. Důležití představitelé kognitivní psychologie jsou Ulric Neisser, David McClelland, George Miller a Elizabeth Loftusová; kognitivním vývojem dětí se zabývat Jean Piaget.

Vývoj a historické směry Pod kognitivní směr plus minus patří i gestaltismus ( gestalt - tvar, vzorec). Gestaltisté popsali zajímavé fenomény v oblasti vnímání a jejich slavná zásada zní: celek je více než součet částí. Co tím chtěli říct? Díly ze dřeva - 6 silnějších kulatých tyček, 4 slabší tyčky, čtvercovou tenkou plochu a tři prohnuté slabé tyčky. Z těchto částí je možné složit celek – židli. Židle jako celek má vlastnosti, které ty nesložené díly nemají – lze na ní sedět, stát, podložit kliku u dveří atd. Celek tedy "umí víc" než části, z nichž se skládá. Příspěvek gestaltismu ke studiu učení obnáší tzv. učení vhledem a následný "aha zážitek". To tak člověk na něco kouká, nemůže s tím nějakou dobu hnout a najednou "se mu rozsvítí" – náhle pochopí, co má dělat. Gestaltisté se tak vymezili proti behavioristickým tvrzením. Gestaltismus se rozvíjel v období po 1. světové válce a jeho hlavními představiteli byli Max Wertheimer, Kurt Koffka a Wolfgang Köhler. Prosazovali holistický - celostní pohled na člověka Gestaltismus a gestalt-terapie: gestalt terapie sice použila některé teze gestaltismu, ale jinak je to zcela samostatná a dost svérázná terapeutická metoda, která s gestaltismem jakožto psychologickou perspektivou nemá nic společného.

1

Vývoj a historické směry Kognitivní směr je i dnes velmi významným přístupem v psychologii. Oproti psychoanalýze je vědecký, oproti behaviorismu tematicky bohatý. Něco ale přece opomíjí – člověk není počítač, má vědomí, vůli a zažívá emoce. Naštěstí tyto fenomény pokrývá další z přístupů, o němž to bude příště. Kognitivní psychologie také opomíjí biologické souvislosti psychiky.

BIOPSYCHOLOGIE Nebo také biologická či fyziologická psychologie je směr, který se zajímá hlavně o materiální základ psychiky – hlavně tedy mozek, nervy, hormony, transmitery a dědičnost. Velkým tématem je dědičnost. Člověk má ve většině svých buněk obvykle 23 párů chromozomů, které obsahují geny. Je to vlastně smotaná DNA – dezoxyribonukleová kyselina, což je návod na složení bílkovin, které jsou stavebním základem našeho těla. Některé vlastnosti, jako např. barva očí jsou založeny v jednom genu, ale většina jich je dána polygenně – tj. na jejich realizaci se podílí více genů. Téma dědičnosti otevřelo a dosud neuzavřelo jednu velkou otázku – je člověk produktem svých genů nebo jsou jeho kvality více ovlivněny prostředím? Tato neznámá se označuje jako "spor nature versus nurture" (příroda versus výchova).

1

Vývoj a historické směry Biopsychologové - zájem o mozek ( která část je za co odpovědná). Vyšší funkce sídlí ve vývojově mladé mozkové kůře. Když se poškodí oblast prefrontální kůry (oblast čela), změní se často osobnost člověka. Levá hemisféra řídí pravou polovinu těla a naopak. Hemisféry jsou spojeny svazkem nazývaným corpus callosum. Tento svazek se přerušuje např. u některých epileptiků a kupodivu to nemá na normální život nijak zásadní vliv. Levá hemisféra je označována jako racionální, pravá jako emocionální a kreativní. Test V mozku - nervové buňky – neurony a glie (neuroglie). Neuron má tělo, spoustu kratších výběžků – dendritů a jeden dlouhý – axon. Výběžky neuronů se kontaktují přes synapse, kudy si předávají chemikálie – neurotransmitery. Tyto látky neuron "spínají" – když je jich dost, vznikne v neuronu elektrický výboj a ten se neuronem šíří na další synapsi. Například lidé s depresí mívají nízké hladiny transmiterů serotoninu a noradrenalinu. Pomocí antidepresiv se jejich hladiny zvýší a tím se zlepší nálada. Psychika člověka je ovlivňována též hormonálním systémem. Ten se skládá ze systému žláz s vnitřní sekrecí a jejich produktů – hormonů. Je pomalejší, než nervový přenos, jeho působení je více "celotělové" a účinky přetrvávají delší dobu. Třeba rozrušení navozené zvýšením hladiny adrenalinu vzniklému setkáním s nenáviděným ex-partnerem přetrvává i nějakou dobu poté, co tento podnět z našeho zorného pole zmizí.

1

Vývoj a historické směry

1

Vývoj a historické směry Představitelé

• Roger Sperry - Nobelova cena • Edward Wilson, průkopník sociobiologie, která zkoumá biologické základy sociálního chování. • František Koukolík: Jak si lidé hrají?

Výhody a nevýhody Biologický přístup podrobně rozpracoval svá biologická témata. Přístup je to vědecký a významně přispěl k léčbě některých poruch. Ale: nevysvětlí všechno, zejména pak obtížně uchopitelné éterické problémy.

1

Vývoj a historické směry K zamyšlení:

Jednovaječná dvojčata - po porodu umístěna do jiné náhradní rodiny, každý zvlášť. Jednovaječná dvojčata mají zcela stejnou DNA. Po 20 letech: Dvacetiletý Dan je vysoký, černovlasý, rád si hraje se svými malými neteřemi, studuje informační technologie a amatérsky, leč výborně hraje na klavír a další nástroje. Dvacetiletý Radek je vysoký, černovlasý, má fobii z vody, studuje na akademii zpěv a ve volném čase kreslí. Co oba kluci zdědili a co je produktem prostředí?

1

Vývoj a historické směry Humanistická psychologie

Psychoanalýza je temná, podle ní je člověk ovládán svými pudy. Behaviorismus redukuje člověka na reagující zvíře. Ani jedno nestačí – je třeba třetí síla v psychologii – vznikl proud humanistický Pohled humanistů: holistický neboli celostní – nerozebírá jej na reflexy nebo různé stupně vědomí. Dívá se na člověka jako na celek. Každý člověk je jedinečný – humanisté neporovnávají lidi mezi sebou, zajímá je individualita každého – jak interpretuje situaci, co cítí, co plánuje... Humanisté způsobili, že v psychologii začaly být respektovány pojmy jako "svoboda vůle" nebo "seberealizace" či "sebeaktualizace".

1

Vývoj a historické směry Humanistický přístup se rozvinul ve Spojených státech zhruba ve stejné době, jako kognitivní psychologie (tedy v 60.-70. letech 20. století) a jeho nejvýraznějšími představiteli byli Carl R. Rogers a Abraham H. Maslow. Další důležitá jména humanistické psychologie, resp. fenomenologie, jsou Kurt Goldstein a Viktor E. Frankl (logoterapie).

1

Vývoj a historické směry Viktor Frankl vystihl lidskost člověka, jeho logoterapie vidí v člověku bytost hledající smysl. K tomu má tři možnosti: • vykonání činu - smysluplné lidské dílo je zacíleno za hranice vlastního já; nevyžaduje přitom hrdinské činy každý čin vykonaný s ohledem na druhé se stává sebepřesahujícím, lidským a smysluplným • prožitím zážitku, který obohacuje a povznáší, přičemž nejvyšší hodnotou je láska • utrpením, které je součástí každého život a- i v beznadějné situaci (např. neoperativní karcinom), z níž není úniku, vidí za jistých okolností smysl. Nedělní neuróza Forma úzkosti, která je výsledkem vědomí životní prázdnoty po skončení pracovního týdne. Demonstruje se pocitem nespokojenosti, který pramení z existenčního vakua a absence smyslu, a ústí do stavu nudy, apatie a prázdnoty. Člověk je v tomto stavu cynický, postrádá směr a pochybuje o smyslu většiny svých životních aktivit.

1

Vývoj a historické směry Carl Ransome Rogers Práce s klienty: Člověk je podle něho neopakovatelná individualita. Nezkoumá jeho strukturu, ale to, čím je nyní a čím se stále stává – Rogerse zajímá proces (cesta). Každý člověk interpretuje realitu kolem po svém a to je třeba respektovat. Lidský organismus je moudrý, "ví", kam směřovat a jak se vyvíjet. Podle humanistů přirozeně směřujeme k tzv. sebeaktualizaci (lze říci seberealizaci) – chceme uplatnit své schopnosti a vlastnosti a stát se tím nejlepším, čím se stát můžeme. "Já" neboli "self" je to, jak se člověk pojímá, za co se pokládá. Sebeúcta člověka je v pořádku, když je reálné self (to, jak se vnímáme) podobné jako ideální self (to, čím bychom chtěli být). Pro porovnávání těchto dvou pojetí sebe sestavil Rogers metodu zvanou Qtřídění – během terapie se pak usiluje o sblížení reálného a ideálního self.

1

Vývoj a historické směry Abraham Maslow Zdůrazňoval podobně jako Rogers potřebu člověka naplnit své možnosti – tedy potřebu sebeaktualizace. Nejslavnějším Maslowovým příspěvkem psychologii je hierarchie potřeb. Člověk stále něco potřebuje – když potřebu uspokojí, vynoří se další.

1

Vývoj a historické směry

Potřeby člověka jsou řazeny do hierarchie. Úplně dole najdeme potřeby fyziologické (spánek, pití, jídlo, sex...), nad nimi pak potřeby bezpečí a jistoty (určitá stabilita, řád, možnost spolehnutí se), následuje potřeba lásky a náležení (mít rád a být milován), ještě výše najdeme potřebu úcty (respekt druhých vůči sobě, sebeúcta) a na vrcholu je pak potřeba sebeaktualizace (stát se tím, čím člověk může být). Potřeby se naplňují postupně – vyšší potřeby se objeví, když jsou ty pod nimi uspokojeny (což ale neplatí vždy – vědec nad mikroskopem). Důležité je rozdělení potřeb na nedostatkové (to jsou ty první čtyři) a růstové (tam spadají sebeaktualizační potřeby).

1

Vývoj a historické směry • • • •

Psychoanalýza vidí člověka, který má ne všechno pod kontrolou – tedy nemá pod kontrolou skoro nic, je sám řízen vlastním nevědomím a v něm sídlícími pudy Behavioristé vidí víceméně pouze bytost reagující na podněty a mechanicky utvářející své návyky. Kognitivisté vidí člověka jako mašinu, která na vstupu přijme informace, uvnitř je zpracuje a na výstupu cosi vydá. Biopsychologové vidí člověka jakožto soustavu masa a kostí nebo spíš genů, nervů a hormonů, přičemž psychika je produktem této matérie.

A zbývá ještě jedna velká oblast, které se moc nevěnoval ani jeden z těchto směrů. Člověk je společenský živočich –sociální aspekt nebyl dostatečně zpracován ani v jednom dosud zmíněném hlavním psychologickém směru.

1

Vývoj a historické směry Sociální psychologie

Sociální psychologové si všímají hlavně toho, jak je psychika jednotlivce ovlivňována přítomností jiných lidí. Zkoumá také vztahy mezi lidmi a malé sociální skupiny (do 100 lidí). Podle zastánců sociálně psychologického přístupu je prožívání a chování člověka vždycky závislé na sociálním kontextu, i když jsme právě třeba sami – neboli fakt, že každý z nás žije mezi ostatními, nás výrazně ovlivňuje ve všem, co cítíme, co si myslíme a co děláme. Sociální psychologové zkoumají, jak spolupracujeme a soupeříme, jak poznáváme druhé lidi, jak se utvoří vůdce a jeho ovečky, jak se člověk vyvíjí, zajímají se o agresivitu, přitažlivost a altruismus a mnoho dalších jevů. Sociální psychologie – to je sbírka mnoha zajímavých teorií, hypotéz a experimentů a patří mezi nejpřitažlivější psychologické obory..

1

Vývoj a historické směry Sociální psychologie Albert Bandura (behaviorismus - učení pozorováním), přispěl svými výzkumy i sociální psychologii, protože se zabýval vlivem druhých lidí na vytváření zkušeností jedince. Model ubližující panence – vliv na chování.

Stanley Milgram, experimenty s poslušností (i běžný, slušný člověk dovede být překvapivě krutý, když mu to někdo přikáže – učitel – žák, elektrošoky). Philip Zimbardo, který uspořádal experiment, v němž pár normálních, zdravých lidí vsadil do role jakoby vězňů a pár lidí do role jakoby dozorců – a za několik desítek hodin se "vězni" i "dozorci" intenzivně vžili do svých rolí – první projevovali bezmoc, vztek na autoritu atd., druzí pak krutost a citovou chladnost. Solomon Asch, který dokázal, že když bude skupina lidí kolem nás tvrdit, že hlavní město Ruska je teď nově Petrohrad, bude to polovina z nás tvrdit taky, protože neunese napětí plynoucí z projevení osamělého odlišného názoru

1

Vývoj a historické směry Sociální psychologie Leon Festinger - Teorie kognitivní disonance

Představme si toto: Jan by hrozně chtěl vztah s nějakou slečnou, ale dlouhodobě se mu nedaří žádný navázat. Pak potká Lenku, která se mu od začátku moc nelíbí, protože, podle Jana, mluví jen o tom, co viděla v televizi, a denně chodí do hospody. Lenka ale o Jana projevuje zájem a v Janovi vznikají dvě neslučitelné myšlenky: 1) Nelíbí se mi, jak Lenka tráví svůj čas. 2) Lenka má o mě má zájem a to je příjemné. Za týden, kdy se spolu zase vídali, došlo u Jana ke změně a jeho nová myšlenka je taková: Sice hodně kouká na televizi a je dost v hospodě, ale zas to není tak moc a navíc, to se určitě změní, když budeme spolu. Takže – rozpor v myšlenkách byl vyřešen a to přesně podle Festingerovy uznávané teorie kognitivní disonance – s tím názvem si nedělejte starosti: víme, že "kognitivní" se nějak týká informací, poznávání, poznatků; "disonance" je nesoulad, nesouhlas. Tato teorie říká, že když v nás existují rozporné postoje nebo informace, snažíme se je nějak znásilnit, aby se dostaly do souladu.

1

Vývoj a historické směry Kulturní psychologie Kultura je ta část našeho prostředí, která není přírodního původu, nýbrž je lidmi vytvořená. Jde o materiální věci typu sekera, auto, vidlička, tričko nebo silnice a také o nemateriální záležitosti jako jsou vědy, ideje, hudba atp. Na zeměkouli existuje mnoho kultur a ne všechny se vzájemně respektují. Naše, západní kultura se obvykle považuje za "rozvinutější" než je tomu např. u přírodních národů. Určité averze vidíme u náboženských a etnických skupin. Důvodem je to, že příslušníci těchto skupin trvají na svých normách a představách a odmítají normy a představy sociální "konkurence". S tím souvisí i otázka, zda výstupy některých věd, konkrétně se teď budeme bavit o psychologii, jsou platné i pro jiné kulturní skupiny, než ve kterých vznikly. Současná psychologie, to je Evropa a severní Amerika – odtud pochází naprostá většina výzkumů a teorií. Přenést jejich závěry například do agrárních částí Indie nebo do kolumbijského vnitrozemí by bylo v určitých případech možné a v mnoha případech velmi problematické. A nemusíme ani chodit tak daleko – univerzální neplatnost různých závěrů se ukazuje už v rámci menšin jako jsou homosexuálové nebo jiná etnika.

1

Vývoj a historické směry Kulturní psychologie Kulturní psychologie se hodně zabývá i genderovou problematikou – rozdíly mezi muži a ženami. Kulturní přístup zdůrazňuje odlišnost různých skupin lidí a požaduje opatrnost při slepém aplikování poznatků napříč kulturami .

Margaret Meadová – americká antropoložka Výzkum na ostrově Samoa (dospívající dívky kmene Manu ve srovnání s dospívajícími dívkami ve Spojených státech). Prostřednictvím etnografických objevů zjišťuje, že je to především kultura, která ovlivňuje osobnost, ne genetika.