Proč lidé říkají, že chtějí děti, ale pak je nemají?
Masarykova univerzita – Fakulta sociálních studií Seminární práce do předmětu Metody výzkumu v sociologii (SOC107) Jaro 2009
ža
í Erik Ga (273383), studijn obor: árod Sociologie a Mezin vztahy ní Pavel í Kysilka (274319), í studijn obor: áln Sociologie, Medi studia a á žurnalistik a Petra í Seltsamov (207637), í studijn obor: áln Sociologie, Medi studia a žurnalistik a
1 Úvod do problematiky 2 Úvod k teoretické části 2.1 Rodina, manželství, rozvod 2.2Společenské normy a bezdětnost 2.3 Vliv individuálních preferencí na natalitu 3
Zdrojový soubor 3.1 Kolik dětí mají respondenti 3.2 Chtějí lidé děti? 3.3 Partneři respondentů a manželství 3.4 Ekonomické faktory 3.5 Bydlení respondentů 3.6 Životní priority
4
Závěr
2
3
1. Úvod do problematiky Stárnutí populace a klesající přirozený přírůstek obyvatel jsou v dnešní době dva velmi diskutované jevy a to nejen na akademické půdě ale již také v médiích. Zatímco v minulosti platilo (vyjma období válek), že přirozený přírůstek převyšoval značně přirozený úbytek obyvatel, dnes je tomu jinak. Od začátku 90. let počty živě narozených dětí začaly klesat a přirozený úbytek obyvatel převýšil přirozený přírůstek. (viz. tabulka 1.1)
Tab 1.1
Zdroj: www.czso.cz
Tento trend je často spojován se změnou životního stylu, budováním kariéry a oddalováním početí potomka. Podle Rabušice a Chromkové (2007: 2) sociologické a demografické výzkumy naznačují, že v Česku došlo po roce 1989 ke změně populačního klimatu, kdy demografický režim bývalé společnosti reálného socialismu charakteristický časnými sňatky a porody, krátkými meziporodními intervaly a celkovou vyšší plodností, je nahrazován režimem, pro nějž je typická nízká sňatečnost, existence nesezdaných soužití, nárůst podílu celoživotně bezdětných osob, porod 4
v pozdějším věku a snižování porodů vyššího pořadí. Tuto situaci můžeme pozorovat v tabulce sňatky a hrubá míra sňatečnosti v ČR (Tab. 1.2). Srovnání ČR v hrubé míře sňatečnosti s dalšími vybranými zeměmi pak můžeme pozorovat v tabulce 1.3.
Tab. 1.2 Sňatky a hrubá míra sňatečnosti v ČR
Rok
Počet sňatků
Hrubá míra sňatečnosti
1990
90 953
8,8
1991
71 973
7,0
1992
74 060
7,2
1993
66 033
6,4
1994
58 440
5,7
1995
54 956
5,3
1996
53 896
5,2
1997
57 804
5,6
1998
55 027
5,3
1999
53 523
5,2
2000
55 321
5,4
2001
52 374
5,1
Zdroj: www.czso.cz Tab. 1.3 Hrubá míra sňatečnosti ve vybraných zemích Rok
Francie
Itálie
Německo
Maďarsko
Polsko
ČR
1990
5,1
5,1
5,8
6,4
6,7
8,8
1991
4,9
4,9
6,4
5,9
6,1
7,0
1992
4,7
4,7
4,7
5,5
5,7
7,2
1993
4,4
4,7
6,0
5,3
5,4
6,4
1994
4,4
4,5
5,4
5,3
5,4
5,7
1995
4,4
4,3
6,1
5,2
5,4
5,3
1996
4,8
4,7
5,2
4,8
5,3
5,2
1997
4,9
4,7
5,1
4,6
5,3
5,6
1998
4,8
4,8
5,1
4,4
5,4
5,3
1999
4,8
4,8
5,2
4,5
5,7
5,2
2000
5,2
4,9
5,1
4,8
5,5
5,4
Zdroj: www.czso.cz
5
Rostoucí věk matky při narození prvního potomka ukazuje na změny preferencí, které naše společnost prodělává (tabulka 1.4). Tab 1.4. Ukazatele variability průměrného věku matky při narození dítěte v souboru krajů v letech 1993 2005
Zdroj: www.czso.cz Graf 1.1. Úhrnná plodnost a průměrný věk matky při porodu v evropských zemích1) v roce 20042)
Zdroj: www.czso.cz
„Zatímco se na konci 80. let pohyboval věk ženy při prvním porodu ve východoevropských zemích mezi 20 a 22 lety a celý 60% prvních porodů připadlo na ženy ve věku 1923 let, ve zbytku Evropy se pohyboval věk prvorodiček mezi 2526 lety, ale mnoho žen se stalo matkami
až po dosažení třicátého roku života. Kromě toho ve východoevropských zemích nedosahoval v polovině 80. let podíl svobodných bezdětných třicetiletých žen ani 10%, v ostatních zemích Evropy se jejich podíl pohyboval mezi 1018%.“ (Sobotka 2004). Dnešní česká společnost však po vzoru západní Evropy směřuje k snižování počtu potomků, rostoucímu věku matky při narození prvního dítěte či bezdětnosti. Spolu s těmito změnami dochází i k nárůstu dětí narozených mimo sezdané páry. Cílem této práce je zjistit, jaké proměnné a do jaké míry ovlivňují preference lidí, kteří děti původně chtějí mít, ale nakonec je nemají. Předpokládáme, že pořízení potomků je pro mladé Čechy (vzorek respondentů obsahoval lidi ve věku 2834 let) důležité. Chceme ověřit do jaké míry jejich rozhodnutí ovlivňují ekonomické faktory, úroveň bydlení či jejich rodinný stav. Zaměříme se také na životní priority mladých Čechů a na to, zda po dítěti více touží muži či ženy.
2. Úvod k teoretické části Jak již bylo zmíněno v úvodu počet narozených dětí v České republice celkově klesá. Nabízí se tedy otázka, co tento jev způsobuje a co se skrývá za rozhodnutím českých občanů mít první či další dítě. V této kapitole si popíšeme teoretické rámce, které vysvětlují prvky ovlivňující natalitní rozhodování. A přiblížíme si pohled na fenomén bezdětnosti. 2.1 Rodina, manželství, rozvod V dobách nedávno minulých byl hlavním faktorem ovlivňující výslednou fertilitu schopnost vstupu do svazku manželského. V založení rodiny byl viděn jakýsi únik před režimem, mimo jiné byl de facto politickým režimem podporován. Manželství bylo v této době (stejně jako v dobách předchozích) definováno jako sociálně akceptovaný a posvěcený sexuální svazek mezi dospělými jedinci, který vede k jedinému – plození dětí. „‚Šťastná rodina‘ byla v 70. a 80. letech základním normalizačním obrazem a zaklínadlem pro zachování politické stability režimu ať již v ideologickém, nebo praktickoživotním smyslu. Nejen na politickonormotvorné úrovni, ale i bezprostředně ve formě konkrétních pronatalitních opatření v sociální oblasti a sféře bydlení se tento vyhraněný důraz na jeden aspekt lidského života a zatlačení občanů do rodinného kouta stal východiskem po invazního komunistického režimu a širším, ne bezprostředně na politickou oblast se omezujícím prostředkem společenské stabilizace tohoto režimu. S prohlubující se stabilizací tohoto specifického politického režimu se ‚mít děti‘ stalo normou, jejíž prosazování doprovázela řada praktických opatření (tj. například člověk se kvalifikoval pro přidělení bytu tím, že měl dítě/děti, respektive jako jeden z novomanželů nebo přesněji jako ‚rodinná jednotka‘ mající šanci brzy ‚naplnit svůj účel‘). Tento stav ve smyslu jeho reprezentace v širším povědomí byl výchozím bodem v momentu politického zlomu v roce 1989, přestože v druhé polovině 80. let docházelo již k posunům v natalitním chování předznamenávajícím razantní změny v 90. letech.“ (Tomášek 2007: 3) Jak popisuje Tomášek, po roce 1989 se u nás začal naplňovat trend typický pro západní země – mimo jiné snižování sňatečnosti, zvyšování rozvodovosti a v konečném důsledku snižování plodnosti. Tyto skutečnosti mají základ v příklonu naší společnosti k individualistickým hodnotovým žebříčkům. Mladí lidé již nemají potřebu vstupovat do manželství, pokud nejsou sami přesvědčeni o jeho výsledné kvalitě. Předmětem zájmu se stává vlastní zkušenost, snaha být nejlepší a nejsilnější.
„Přirozené cesty k úspěchu a sociálnímu vzestupu, které se zakládají na znalostech a dovednostech, výkonu a štěstí, éra reálného socialismu zablokovala. Pro současnou mladou generaci se tyto dráhy opět otevřely a je zcela pochopitelné, že je plně a s vehemencí sobě vlastní exploduje. Odkládání početí a snižování počtu dětí v rodině je pouze logickým následkem této explorace.“ (Rabušic 2001: 223) Toto Rostoucí ekonomická samostatnost jednotlivých subjektů společnosti s tímto úzce souvisí. Dobře se tento fakt dá ilustrovat na problematice rozvodů – proč jich přibývá? Až na minoritní skupiny bohatých lidí není dnes potřeba udržovat manželství s účelem předávání majetku a statusu z generace na generaci. Ekonomické partnerství, kterým se manželství vyznačovalo, už také ztrácí svoji úlohu – v případě rozvodu je vytvoření samostatné domácnosti jednodušší než kdy jindy. Zvyšují se tendence k hodnocení manželství a plození dětí podle míry osobního uspokojení. „Plození dětí a jejich výchova spotřebovávají podstatný čas členů domácnosti. Pokud se tedy manžele rozhodnou, že budou mít děti, musí podle ekonomů srovnat psychický užitek z dětí s dalšími aktivitami, které by jinak mohli vykonávat, pokud by děti neměli. Čas věnovaný dětem je totiž drahý a vyjadřuje se termínem „náklady ztracených příležitostí“. Jeho cena (jeho náklady) je v různých domácnostech různá. Například v rodině, v níž matka dítěte má vysokoškolské vzdělání, jsou náklady ztracených příležitostí vysoké – je to ušlá mzda, kterou by matka získávala, kdyby nebyla doma s dítětem, dále je to také cena za to, že se nemůže dále rozvíjet ve své profesi, což vede ke stagnaci profesionálního postupu, a tedy i ke stagnaci mzdy, je to ale i cena za to, že nemůže provozovat své koníčky a zájmy.“ (Rabušic 2001: 121) Sociální klima, které vzniklo nám říká, že dnes již není rozvod něco hanebného, jak tomu bylo do 60. let 20. století. Sociologové by mohli argumentovat, že rozvodovost vede časem k obnově manželství uzavření nového svazku s novým partnerem a snahou toto potvrdit společným dítětem. Tedy naopak rostoucí plodností než by tomu bylo v původním manželství, kde se pár rozhodl již další dítě nemít. Nicméně Rabušic [Rabušic 2001] ve své knize Kde ty všechny děti jsou? poukazuje na skutečnost, že demografické analýzy ukazují, že bez ohledu na věk, je u žen rozvedených souhrnná plodnost nižší než kdyby zůstala v dlouho trvajícím manželském svazku. 2.2 Společenské normy a bezdětnost
Ať už chceme nebo ne, naše rozhodování je ve velké míře určováno skrze společenské normy patřící do kulturního prostředí ve kterém se pohybujeme. Rozdílnost a jinakost je perzekuována, i když si to lidé snaží nepřipouštět. Porušení přípustné normy má za následek bouřlivé reakce ze strany těch „normálních“. Jednou z takto převládajících norem či dogmat, které nám zůstává v mysli, je pohled na dobrovolně bezdětnou ženu či rodinu neplnící svou „základní funkci“ – skutečnost dle těchto norem abnormální a to i přesto že se pohybujeme, jak už bylo zmíněno, v liberální a demokratické společnosti, která preferuje význam jednotlivce. Bezdětnost tu již byla v dobách dávno minulých, nicméně dnes se dítě stává symbolem budoucnosti a vlastního duševního rozvoje. O české společnosti lze tvrdit, že je pronatalitní, jak lze doložit ze sociologického šetření1. „Více než 90 % Čechů se domnívá, že „největší radostí v životě je sledování růstu dětí“ (R02), téměř 2/3 české populace souhlasí s výrokem, že „člověk musí mít děti, aby byl jeho život naplněn“ (EVS99), a více než polovina českých mužů a žen dokonce tvrdí, že „lidé, kteří nikdy neměli děti, vedou prázdný život“ (R02). Ženy přitom připisují rodičovství o něco vyšší hodnotu než muži. Statisticky významně častěji než muži totiž charakterizují rodičovství jako naplnění života a sledování růstu dětí jako největší radost v životě. S klesajícím věkem a rostoucí výší vzdělání nicméně souhlas se všemi výše uvedenými výroky u mužů i žen statisticky významně klesá (R02; EVS99).“ (Hašková 2004: 13) Závěrem svého článku autorka uvádí, že „i přes pokles míry souhlasu s nezbytností rodičovství pro „šťastný“ a „naplněný“ život člověka, k němuž došlo v rámci české veřejnosti od začátku 90. let do současnosti, zůstává rodičovství, a to především biologické rodičovství, v představách českých mužů a žen nedílnou součástí života.“ (Hašková 2004: 15) Zdali je pak obvyklé popostrkování žen k pořízení potomka ze strany nejbližšího okolí pouze přežitkem dob minulých či zda se jedná o neoddělitelnou součást seberegulační společenské funkce je otázkou. Podle Haškové a Zamykalové [Hašková, Zamykalová 2006] tu s námi abnormalita bezdětnosti odjakživa není a normy rodičovství se v čase měnily. „Bezdětní mají být normalizováni, např. skrze vyšší daně nebo vyšší rodičovský příspěvek. Klíčovým aspektem je obrat „dovnitř“ pozorujeme, hodnotíme a disciplinujeme se sami a to ve shodě s normalizujícím pohledem / dohledem, který nemá nějakého centrálního agenta, ale je (ve Foucaultově dikci) rozprostřený. Najdeme ho v médiích, internetových debatách, na seminářích o propopulační politice, v brožurkách o plánování rodičovské, v časopisech pro ženy. Všichni Autorka (Hana Hašková) použila data získané skrze European Value Survey z roku 1991 a 1999 (mezinárodní výzkum, zahrnující také reprezentativní šetření české populace). 1
bezdětní a zejména bezdětné jsou „potencionálně vinnými“ svou abnormalitou.“ (Hašková, Zamykalová 2006:9) Dnešní společnost je sice již svobodomyslnější a směřuje spíše ke kariérnímu uplatnění, vzdělání a naplnění osobních tužeb, avšak po desítky let utvrzované normy jsou stále ještě přítomny. „Kojení, jesle a celodenní mateřská péče o malé dítě, to jsou velmi dobré příklady toho, že výše popsaný ideál „klasický, tradiční, normální, přirozený a biologický“ model mateřství – který bychom se všechny měly snažit naplňovat nebo alespoň umět dobře zdůvodnit, proč v našem případě tento ideál naplnit nelze, tu s námi není odjakživa.“ (Hašková, Zamykalová 2006:17) 2.3 Vliv individuálních preferencí na natalitu Věk ženy při prvním porodu je přímo ovlivněn její natalitní preferencí, který se utváří podle hodnotového žebříčku. Vyšší věk prvorodičky je v mnoha případech výsledkem rovnice obsahující delší čas studia potřebný k získání titulu, menším časový interval k plození dětí a větší šance omezení plánování další rodiny (či nalezení vhodného partnera k založení rodiny). Zjištění dále vychází z racionálního pohledu na odložení rodičovství na dobu, kdy jejich pracně nabité vzdělání přinese své ovoce. "Teorie averze vůči riziku (risk aversion theory) vychází z premisy, že veškeré náklady na dítě jsou fixovány až v budoucnosti a jakýkoliv výhledový pocit socioekonomické a psychické nejistoty výrazně snižuje rozhodnutí mít děti. Lidé proto více investují do svého vzdělání a kariéry“ (Rychtaříková 2004: 78) Teoretické rámce, které Rychtaříková [Rychtaříková 2004] dále popisuje ve svém článku Změny generační plodnosti v české republice se zaměřením na vzdělání žen, se týkají teorie racionální volby (narození dalšího dítěte je ovlivněno množstvím ekonomických nákladů, které nepřesahují vymezené hodnoty rodičů a zároveň souvisí s množstvím psychického přínosu, které dítě rodičům přinese), teorie postmaterialistických hodnot (související s přesunem od materialistických hodnot k hodnotám duševním) a v poslední řadě teorii genderové rovnosti (rovnost v práci i rodině má za následek stabilní či neklesající porodnosti). V její analýze se potvrzují zjištění popsané teorií averze vůči riziku a teorie racionální volby. Ona sama pak navrhuje jako řešení nízké porodnosti v souladu s teorií genderové rovnosti srovnání životních podmínek jak pro muže, tak i pro ženy. Do dnešní doby převažuje názor, že pro počet dětí v rodině je klíčové chování ženy, která jako hlavní regulační činitel plodnosti udává směr. Jak popisují a následně analyzují Fučík a
ChromkováManea [Fučík, ChromkováManea 2007] ve svém článku Teorie konfliktních preferencí a plodnost v České republice – preference jednotlivých partnerů je pro výslednou plodnost páru klíčová. Samozřejmě platí, že samotní partneři v průběhu života své rozhodnutí mění, ale v případě že se jejich preference dostanou do konfliktu, většinou vyhrává ten, jenž má svou natalitní volbou blíž k sociální normě. Autoři se se zaměřením na Českou republiku snaží potvrdit nebo vyvrátit Voasovu teorii konfliktních preferencí, která ukazuje jak důležité jsou interakce rozdílných názorů na plodnost v páru. Pro tento případ si vytvořili dvě hypotézy: 1. Rozdíl v preferencích je ovlivněn faktem, že páry o početí vyjednávají, 2. Shrnutí možných vlivů odlišných prostředí, ze kterých partneři pocházejí. Následně zjišťují, že přesto, že shoda v názorech proč mít dětí není velká, tak i přesto přes 72% párů tvrdí, že o počtu dětí vyjednávají. [Fučík, ChromkováManea 2007] Data následně vykazují konflikty v preferenci v počtu dětí pouze v případě vzdělanostní heterogamie (v očekávané konečné plodnosti páru), v případě heterogamie věkové a ostatních se větší vliv neprokázal. Obě hypotézy následně zamítají s tvrzením, že žádná z proměnných zahrnutých do analýzy nemá majoritní vliv na rozdílnost preferencí počtu dětí v rodině. „Voasova teorie konfliktních preferencí předpokládá odlišnost mezi mužem a ženou v páru, pokud jde o preferovaný počet dětí. V datech z České republiky nalézáme tyto odlišnosti v minimální míře a neobjevujeme v nich žádnou strukturou způsobenou dalšími proměnnými. Prozatím však data ukazují, že páry se v preferencích shodují a Voasova teorie pro Českou republiku neplatí.“ (Fučík a ChromkováManea 2007: 249).
3. Analytická část Další částí této práce je praktický analytický výzkum. Při této práci jsme vycházeli z předpokladů z našeho teoretického bádání. Naší hlavní premisou je, že děti jsou pro mladé Čechy stále důležité. Očekáváme tedy pozitivní názory na otázky, jestli jsou děti důležité a jestli respondenti děti chtějí. Zároveň však očekáváme, že vlivem moderního způsobu života, který vede mladé k budování kariéry a užívání si života, nebudou mít lidé tolik dětí. Nejčastěji pak budou mít méně dětí – jedno nebo dvě , což je ekonomicky únosnější a postačí to na zažití pocitu rodičovství. Tento text pracuje s daty mezinárodního výzkumu Value of Children 2006 z roku 2006 provedený u nás Petrem Marešem a Ivo Možným. Tento výzkum oslovoval lidi ve věku 2834 let. Celkový vzorek byl 2 000 respondentů z České republiky. Výzkum se zabýval změnami hodnoty dítěte pro ženy v závěru jejich reprodukčního cyklu s akcentem na rozdíly v této hodnotě mezi ženami s různým stupněm vzdělání a také na rozdíly mezi ženami různých generací (viz Petr Mareš, internetový zdroj) 3.1 Kolik dětí mají respondenti
Pro výzkum o ideálním počtu dětí a skutečném stavu je důležité znát, kolik má výzkumný vzorek opravdu dětí. Pro zjištění tohoto faktu jsme pracovali s otázkou Q1D Dětí celkem, která zahrnuje všechny děti žijící s respondentem v jedné domácnosti, zahrnuje děti vlastní, děti partnera i děti adoptované či v pěstounské péči. Nejčastější hodnotou jsou dvě děti (31,8%) a jedno dítě (28,9%). Tři a více dětí pak má pouhých 5,3%. Nějaké děti má tedy 66% dotazovaných. Avšak nezanedbatelných 33,8% je stále bezdětných. Počty dětí v rodinách respondentů ilustruje obr. 3.1.1
Obr. 3.1.1 40 35 30 25 % 20 15 10 5 0 0
1
2
3
4
5
6
počet dětí
Je obecně známo, že vzdělanější lidé mají méně dětí a v pozdějším věku. Tento poznatek potvrzují i naše data. Velká část magistersky vzdělaných lidí 45% ještě stále nemá děti. Oproti ostatním vzdělanostním skupinám, kde se bezdětnost pohybuje mezi 2636%. Nejvíce dětí pak mají vyučení s maturitou (74% ze skupiny) a středoškoláci bez maturity (70,4%). Koeficient Gamma potvrzuje závislost počtu dětí na vzdělání respondenta hodnotou 0,095, tedy slabou negativní korelaci. Tento vztah je sice statisticky významný, ale prakticky velmi slabý. Další věc, kterou při úvaze o počtu dětí musíme brát v potaz, jsou děti právě očekávané. Žen, které jsou těhotné, nebo mužů, jejichž partnerka čeká dítě, je přibližně 5% z celkového počtu respondentů. Pro výchovu a potřebné prostřední pro pořízení dítěte hraje velkou roli kraj, ve kterém lidé žijí. Nejméně dětí mají lidé v hlavním městě Praha, kde jsou i vysoké finanční nároky na život, více lidí s vyšším vzděláním a časově náročnější prací. Naopak v krajích s menším počtem vysokoškoláků a levnějším bydlením i ostatními službami, jako je zlínský, je dětí více. 3.2 Chtějí lidé děti?
Analýzu výsledků výzkumu pro téma „Proč lidé říkají, že děti chtějí, a pak žádné nemají“ jsme začali zjištěním, kolik respondentů by opravdu chtělo dítě. Důležité byly hlavně odpovědi u otázky Q14 Přání, kolik chce mít člověk dětí, se většinou váže k tomu, jaké má možnosti a prostředky. Kdybyste se nemusel ohlížet na žádné okolnosti a záleželo by to pouze na Vás, kolik dětí byste chtěl mít celkem?, která zjišťuje přání mít děti bez ohledu na životní situaci (finanční, rodinnou, zdravotní...), a důležité byly také odpovědi na otázku Q10 Když vezmete v úvahu své současné poměry a možnou budoucí situaci, kolik dětí byste chtěl mít c e l k e m? (tj. včetně těch, které už máte?), která zahrnuje v úvahu i současnou situaci respondenta, která může výrazně ovlivnit možnosti na pořízení potomka. Výsledky pro otázku Q14 jsou velice optimistické. Z celkového počtu respondentů by 97,5% chtělo mít alespoň jedno dítě. Pouze zbývajících 2,5% by nechtělo mít žádné dítě, ani kdyby nebyli omezeni žádnými faktory. Tento výsledek podporuje naši premisu, podle které mají mladí lidé pozitivní přístup k dětem i rodičovství. Průměrně by respondenti chtěli mít 2,48 dětí, nejčastěji tedy dvě nebo tři. O počtu dětí, které by zkoumaní měli bez ohledu na okolnosti nejlépe vypovídá následující graf: Obr. 3.2.1 60
50
40
% 30
20
10
0 0
1
2
3
4
5
Kolik by měli dětí bez ohledu na okolnosti
6+
Výsledky jsou však jiné, pokud se podíváme na otázku Q10 a přihlédneme tedy k situaci, ve které se odpovídající nachází. Procento lidí, kteří nechtějí mít děti vůbec vzrostl z 2,5% na 4,5%. Výrazně se proměnil i počet dětí, který by respondenti chtěli mít. Pouze jedno dítě by v reálných podmínkách chtělo 17,3%, na rozdíl od 8,7% bez omezení. Lidé by tedy raději měli více dětí, ale životní podmínky jim to neumožňují. Z lidí, kteří odpověděli na otázku Q10, by 60,6% volilo dvě děti, což byla nejčastější hodnota i u otázky Q14, kde se takto rozhodlo 49,7%. Tři a více dětí by ve skutečnosti chtělo mít pouze 17,8% respondentů, zatímco v ideální situaci by tento podíl narostl na 39,3%. Preference počtu dětí při stávajících a neomezených podmínkách ilustruje graf 3.2.2 Je v něm vidět, že na rozdíl od obr 3.2.1, je méně odpovědí zaznamenávajících větší počet dětí (zejména odpovědi 4 a 5), a naopak méně u volby jednoho dítěte. Obr. 3.2.2 70 60 50 40
neomezené možnosti
% 30
v současné situaci
20 10 0 0
1
2
3
4
5
6+
počet dětí
Zajímavé je jednoduché srovnání počtu dětí, které respondenti mají a počtu, který by chtěli mít a mít ve své situaci skutečně mohou, tedy proměnných Q10 a Q1d. Ukázalo se, že
44% má tolik dětí, kolik si přeje. Více děti (nejčastěji jedno další2) by rádo mělo 54,3%. Naopak méně dětí než aktuálně mají, by si přálo pouze 1,6% odpovídajících. Z tabulky 3.2.1 vyplývá, že nejvíce chtějí děti lidé, kteří je nemají nebo jich mají méně.
Tab. 3.2.1 Dětí celkem
Plánujete mít děti nebo další děti?
0
1 2 3 4 5
6
ano
ne
neví
celkem
447 65,7% 262 45,1% 64 10,0% 7 8,9% 7 36,8% 1 11,1% 1
89 13,1% 216 37,2% 484 75,7% 58 73,4% 7 36,8% 7 77,8% 1
144 21,2% 103 17,7% 91 14,2% 14 17,7% 5 26,3% 1 11,1% 1
680 100,0% 581 100,0% 639 100,0% 79 100,0% 19 100,0% 9 100,0% 3
33,3%
33,3%
33,3%
100,0%
Z dat výzkumu vyplývá, že více chtějí děti muži s podílem 45,9%, oproti ženám 36,5%. Mnohem více mužů však nemá jasno, zda by chtěli dalšího potomka, rozdíl oproti ženám je 4,3%. Může se zdát zvláštní, že muži chtějí děti více než ženy, ale pokud se podíváme na počty dětí, které mají zástupci jednotlivých pohlaví zjistíme, že zatímco pouze 24% žen nemá žádné dítě, u mužů je to 44%. Z čehož vyplývá, že muži, kteří často děti ještě nemají (nebo s nimi nežijí), by další děti chtěli. Statisticky však pohlaví s plánováním dítěte souvisí jen velmi slabě s koeficientem 0,12, což je sice statisticky významná, avšak velice slabá souvislost.
2
30,5% z všech, kteří na otázku odpověděli
3.3 Partneři respondentů a manželství Pro plánování rodiny je velice důležité mít správného partnera. Velmi zajímavé tedy bylo zjištění, že 22,4% respondentů stále nemá nebo již nemá životního partnera (a nemůže si tedy pořídit potomka 72% bez partnera je bezdětných). Pokud bychom chtěli vyjádřit tento vztah patřičným koeficientem korelace, dostali bychom číslo 0,39. Jestli člověk má či nemá partnera, tedy středně silně ovlivňuje počet dětí, který má. Počet svateb v našem vzorku je nad polovinou dotazovaných, což je méně než bývalo běžné. Rozvedených a lidí podruhé v manželství je 11%, což potvrzuje náš teoretický předpoklad, že rozvod je v dnešní době brán jako běžná věc, stejně jako vysoký podíl svobodných (v našem vzorku 38%). Podle všech předpokladů velmi bezdětní jsou pouze svobodní lidé. Ženatí/vdané, rozvedení i ovdovělí většinou již nějaké děti mají. Manželství má navíc statisticky významnou korelaci k počtu dětí, které respondenti mají, rovnu 0,32. Tato korelace je sice slabá, ale ukazuje, že uzavření manželství na počet dětí určitý vliv má. Ale situace samozřejmě může být i opačná a více se mohou brát lidé, kteří spolu v minulosti počali potomka, což však z našich dat nezjistíme. 3.4 Ekonomické faktory
Ekonomické prostředky jsou velice často uváděným faktorem pro pořízení dětí. Pokud však porovnáme čistý měsíční rodinný příjem3 a počet dětí, zjistíme, že finance nemají na počet dětí až takový vliv. Děti mají lidé chudí i bohatší rovnoměrně. Jediné odchýlení lze najít v bezdětnosti. Děti nemá 53,3% respondentů, kteří mají rodinný příjem do 10 000 Kč a na druhé straně 48,6% odpovídajících s příjmem 40 001 – 45 000 Kč a 47,2% lidí s rodinným příjmem nad 45 001 Kč. Podle koeficientu Gamma má tento vztah sílu 0,024, což je opravdu velmi slabý vztah. Můžeme tedy prohlásit, že finanční prostředky na počet dětí téměř nemají vliv. Stejně jako v předchozích případech i u příjmu platí, že lidé kteří děti nemají je plánují a chtějí. Od příjmu 35 001 Kč a výše se lidé plánující dítě pohybují kolem 50%.
Otázka zní: Řekněte, prosím, jaký je celkový čistý měsíční příjem všech členů Vaší domácnosti ze zaměstnání, z podnikání, ze sociálního zabezpečení (včetně přídavků na děti, rodičovského příspěvku, odpory v nezaměstnanosti, důchodu, všech sociálních dávek) a vedlejších výdělků? 3
Pokud porovnáme subjektivní chudobu4 a počet dětí, zjistíme, že jsou děti u jednotlivých vrstev opět přibližně rovnoměrně rozděleny. Jediný výkyv je opět u subjektivně nejbohatších lidí, kde 52,6% nemá potomka. 3.5 Bydlení respondentů
I při rozdělení počtu dětí podle typu bydlení respondentů, vidíme vyvážená čísla. Jedinou odchylku zaznamenáváme u lidí bydlících na ubytovně nebo v podnájmu (0,6% z celkového vzorku), u kterých děti nemá 58,8% tázaných. A na rozdíl od ekonomického ukazatele, lidé bydlící na ubytovnách a v podnájmech ani děti neplánují a to z 58,3%. Dalo by se tedy říct, že lidí bydlící na ubytovně, kteří nemají děti, ani nechtějí tento stav ve velké většině případů změnit. Bydlení respondentů má na počet dětí jen zanedbatelný vliv. V případě typu bydlení (vlastní dům, podnájem, ubytovna...) je korelace pouze 0,13 a pokud vezmeme v úvahu velikost obce, ve které dotazovaní žijí (vesnice, malé město, velké město...), dojdeme k číslu 0,12, což je opět slabý vztah. 3.6 Životní priority
Jak již bylo zmíněno v teoretické části, pro dnešní dobu je charakteristická změna životních preferencí. Mladí lidé již tolik nespěchají na založení rodiny a místo toho budují kariéru nebo si užívají života. Proto nás zajímaly odpovědi na otázku Q32 Každý člověk ve svém životě považuje za důležité jiné věci. Seřaďte, prosím, uvedené hodnoty v pořadí podle důležitosti, kterou jim ve svém životě přikládáte. Možné odpovědi byly: dosáhnout úspěchu v zaměstnání, vdát se/oženit se, užít si/žít příjemně, mít děti/mít rodinu, žít svobodný život, věnovat se zálibám. Pokud bychom se orientovali podle průměrných hodnot bylo by typické seřazení životních priorit mladého Čecha takovéto: 1. mít rodinu (2,24) 2. úspěch v zaměstnání (2,86) 3. manželství (3,19) Otázka: V porovnání s ostatními lidmi v České republice: považujete se spíš za chudého člověka nebo spíš za bohatého člověka? Označte na stupnici 1 5. 4
4. užít si (3,70) 5. záliby (3,85) 6. svobodný život (4,31) Tyto hodnoty potvrzují naši premisu i téma celého výzkumu, že lidé děti chtějí. Pro mladé lidi je rodina stále velice důležitá. Avšak kariéra, která může být často brána jako zdroj prostředků pro dobrý život (a třeba pozdější rodinu), má v dnešní době u respondentů také významné postavení.
4. Závěr
V naší práci jsme měli odpovědět na otázku: Proč lidé děti nejprve chtějí mít a nakonec je nemají. Začali jsme tím, že jsme připomněli, jak se vyvíjela česká populace a jaký je trend během posledních deseti let. Zároveň jsme se snažili odhalit důvody, které se skrývají za změnou společenského klimatu manželství a rodičovství. Zmínili jsme, jak je vnímána v naší společnosti bezdětnost. Tím jsme vymezili teoretický rámec problematiky za pomoci vybrané literatury a dále již analyzovali samotná data. Zdrojovým souborem naší práce byl mezinárodní výzkum Value of Children 2006 u nás provedený Petrem Marešem a Ivo Možným. Zjistili jsme, že u nás je nejčetnější mít jedno či dvě děti. Třetina lidí je však stále bezdětných. Z dat jsme pochopili, že naprostá většina (97%) respondentů touží po tom mít děti. Z lidí, kteří touží po dětech, tedy však jen 60% chce dvě děti. Tři a více dětí chce mít jen necelých 18% respondentů. Dále jsme došli k zajímavému zjištění, že 44% lidí má tolik dětí, kolik si přeje a 54% by chtělo dokonce více. Překvapující může také být, že v našem výběrovém vzorku děti chtějí častěji muži (46%) než ženy (37%). Lidé často uvádějí jako důležitý aspekt rozhodování o pořízení dětí finanční situaci. Při porovnání měsíčního příjmu a počtu dětí jsme však zjistili, že zde takový vliv ekonomická situace rodiny nemá. Dalším důležitým poznatkem bylo také to, že 22% lidí nemá životního partnera (72% lidí bez partnera je bezdětných). Když shrneme naše poznatky, víme, že většina lidí děti chce a navzdory tomu, jak se jim zdá, že je důležitá ekonomická stránka věci, si děti pořizují stejně. Pořízení dětí může ovlivňovat rozpad důležitosti rodiny pro společnost. Lidé méně lpí na tom setrvat v jednom svazku celý život a do manželství se nehrnou. Zároveň lidé touží po vzdělání, zážitcích a blahobytu spojeném s vysokým pracovním a společenským uplatněním. Důvodem pro to, proč děti nejprve chtějí, ale pak je nemají je nejspíše změna jejich preferencí. Jejich přirozenost touží po dětech, ale nechtějí se vzdát svého životního stylu. Často pak pomine správný čas (rozchod s partnerem, zhoršení zdravotního stavu, vyšší věk apod.) a situace už není příhodná pro početí potomka.
Literatura Zeman, Kryštof. Český statistický úřad [online]. 2009 , 4. 6. 2008 [cit. 20090530]. Dostupný z WWW:
. Rabušic, Ladislav, Chromková Manea, Beatrice Elena. Jednodětnost v českých rodinách : Kdo jsou ti, kdo mají nebo plánují pouze jedno dítě. Sociologický časopis, 2007, roč. 43, č. 4, s. 699 717. Český statistický úřad [online]. 2009 , 18.10.2002 [cit. 20090530]. Dostupný z WWW: . Český statistický úřad [online]. 2009 , 14.12.2006 [cit. 20090530]. Dostupný z WWW: . Hašková, H. 2004. Rodičovství a bezdětnost očima českých mužů a žen. Gender, rovné příležitosti, výzkum [online]. [cit. 27. 5. 2009]. Dostupné z: . Hašková, Hana (ed.), Šalamounová, Petra, Víznerová, Hana, Zamyskalová, Lenka. 2006. Fenomén bezdětnosti v sociologické a demografické perspektivě. Sociologické studie/ Sociological Studies. Praha: Sociologický ústav AV ČR.
Hašková, Hana, Zamykalová, Lenka. 2006. „Mít děti co je to za normu? Čí je to norma?“ Biograf (4041).
Chromková Manea, Beatrice Elena, Fučík, Petr. 2007. „Teorie konfliktních preferencí a plodnost v České republice.“ Demografie, 49 (4): 244252. Česká rodina, reprodukční chování a hodnota dítěte v České republice [online]. 2005 [cit. 2009 0529]. Dostupný z WWW: . Rabušic, L. 2001. Kde ty všechny děti jsou? Porodnost v sociologické perspektivě. Praha: SLON.
Rychtaříková, J. 2004. „Změny generační plodnosti v České republice se zaměřením na vzdělání žen.“ Demografie, 46 (2): 7790. Sobotka, T. 2004. Posponement of Childbearing and Low Fertility in Europe. Amsterdam: Dutch University Press. Tomášek, M. 2007. Naše blízké vztahy a společenské demokratizační změny. K novému chápání zdrojů integrace a reprodukce společnosti po roce 1989. Gender, rovné příležitosti, výzkum [online]. [cit. 25. 4. 2009]. Dostupné z: . Poznámky [] Autorka (Hana Hašková) použila data získané skrze European Value Survey z roku 1991 a 1999 (mezinárodní výzkum, zahrnující také reprezentativní šetření české populace). [2] 30,5% z všech, kteří na otázku odpověděli [3 Otázka zní: Řekněte, prosím, jaký je celkový čistý měsíční příjem všech členů Vaší domácnosti ze zaměstnání, z podnikání, ze sociálního zabezpečení (včetně přídavků na děti, rodičovského příspěvku, odpory v nezaměstnanosti, důchodu, všech sociálních dávek) a vedlejších výdělků? [4] Otázka: V porovnání s ostatními lidmi v České republice: považujete se spíš za chudého člověka nebo spíš za bohatého člověka? Označte na stupnici 1 5.