Společně k dobré správě (CZ.1.04/5.1.00/81.00007). Tento projekt je financován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.
Právní věty a anotace k nejdůležitějším případům ochránce v oblasti diskriminace v roce 2013 kulatý stůl „Společně proti diskriminaci: kooperační a koordinační schůzka veřejného ochránce práv a vybraných ústředních, inspekčních a dozorových orgánů“ Brno, 26. 2. 2014
Diskriminace na základě rasy a etnického původu Sp. zn. 73/2012/DIS/ZO - rovný přístup k obecnímu bydlení I.
Za veřejný zájem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 zákona o obcích lze považovat i péči o vytvoření přijatelných podmínek k bydlení a pravidel pro rovný přístup k obecnímu bytovému fondu. Při plnění úkolů vyplývajících ze zákona o obcích nesmí obec odhlížet od zákazu diskriminace.
II.
Z hlediska tzv. rasové směrnice postačuje pro naplnění podstaty nepřímé diskriminace pouhá potenciální hrozba znevýhodnění [srov. čl. 2 odst. 2 písm. b) směrnice Rady 2000/43/ES]. Pravidla pro nakládání s obecním bytovým fondem mohou být diskriminační, aniž by fakticky došlo k negativním dopadům do právní sféry konkrétního jednotlivce. Nesmí proto ani nepřímo znevýhodňovat žádnou skupinu osob, která je nositelem zakázaného diskriminačního znaku.
III.
Pravidla pro nakládání s obecním bytovým fondem nemohou být chráněna podle autorského zákona jako duševní vlastnictví obce. Podmínky pro přístup k obecnímu bydlení musí být transparentní a informace o pravidlech pro přidělování bytů musí být veřejnosti volně dostupné.
Na ochránce se obrátila ředitelka nestátní neziskové organizace, která se ve své činnosti zaměřuje na poskytování služeb sociálně znevýhodněným skupinám osob a osobám přímo ohroženým sociálním vyloučením, včetně služeb sociální prevence a poukázala na nastavení pravidel pro přidělování bytů v majetku statutárního města Plzně, která jednak nebyla veřejnosti dostupná, a stěžovatelka je získala teprve na žádost podle zákona č. 106/1999 Sb., a navíc naplňovala znaky nepřímé diskriminace z důvodu příslušnosti k etnické skupině (romské). Vzhledem k tomu, že s účinností od 1. 1. 2013 byla Pravidla ve formální podobě Směrnice a související Instrukce schválené usnesením Rady města Plzně změněna a upravena (nepřijatelné formulace jako „těhotenství v bytě“ byly odstraněny), dospěl ochránce k závěru, že novou podobu pravidel již za diskriminační a priori nelze označit. Aplikace pravidel však může vést k porušení zákona č. 101/2000 Sb., neboť obsahují mimo jiné i požadavek bezúhonnosti žadatele o byt doložením výpisu z rejstříku trestů, což je pro přístup k bydlení nejen neopodstatněné, ale i nezákonné [§ 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 101/2000 Sb.]. Posuzovat povahu trestné činnosti žadatele o byt mimo trestní řízení na základě vnitřních pravidel samosprávy orgánům obce nepřísluší. Postup města Plzně je také v rozporu s principy dobré správy, konkrétně s
Společně k dobré správě (CZ.1.04/5.1.00/81.00007). Tento projekt je financován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.
principy otevřenosti a vstřícnosti veřejné správy, když pravidla pro přidělování bytů veřejnosti město utajuje. Argument, že pravidla pro nakládání s obecním bytovým fondem jsou duševním vlastnictvím města, je lichý. Diskriminace na základě pohlaví sp. zn. 81/2012/DIS/ZO – rovné příležitosti v přístupu k postdoktorským grantům (harmonizace pracovního a rodinného života) I.
Pravidla pro přidělování finanční podpory na vědecké projekty z veřejných prostředků, která určuje Grantová agentura ČR (dále jen „GA ČR“ nebo „Agentura“) jako poskytovatel této podpory, se musí pohybovat nejen v mezích zákona o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací, a zákona o rozpočtových pravidlech, ale musí být v souladu také s jinými právními předpisy, tzn. i s antidiskriminačním zákonem.
II.
Pokud by dopady zdánlivě neutrálně nastavených pravidel pro přerušení práce na postdoktorském grantovém projektu byly takové, že by mohly znevýhodňovat kohokoli z důvodu rodičovství, byla by tím naplněna podstata nepřímé diskriminace ve smyslu ust. § 3 odst. 1 antidiskriminančního zákona [a čl. 2 odst. 1 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání]. Zakázaným důvodem by v takovém případě bylo pohlaví, neboť za diskriminaci z důvodu pohlaví se dle antidiskriminačního zákona považuje i diskriminace z důvodu těhotenství, mateřství nebo otcovství (ust. § 2 odst. 4 téhož právního předpisu).
III.
Není rozhodné, že mezi GA ČR a řešitelem projektu nevzniká pracovněprávní vztah, neboť ten je nutnou podmínkou pro poskytnutí podpory, a vzniká mezi řešitelem grantu a příjemcem podpory (zaměstnavatelem řešitele).
Na veřejného ochránce práv se obrátila paní M. L. z pozice ředitelky veřejné výzkumné instituce při Akademii věd ČR jménem několika vědkyň, které jí daly svůj souhlas se zveřejněním svých zkušeností s praxí GA ČR v situaci, kdy tyto ženy požádaly o úpravu podmínek řešení již schváleného grantového projektu z důvodu svého mateřství. Většinou se jednalo o přerušení řešení projektu po dobu čerpání mateřské, resp. rodičovské dovolené. Šetřením ochránce bylo zjištěno, že sice bylo možno podat žádost o úpravu doby řešení projektu, resp. jeho přerušení na určitou dobu, nicméně pravidla jsou v současnosti nastavena velmi restriktivně. Žádost je možno podat vždy jen ve dvou termínech ročně, které zafixovány k datu 1. 1. a 1. 7. daného kalendářního roku, bez ohledu na subjektivní potřeby řešitele, s tím, že přerušit práci na projektu je možné pouze na jeden rok (ani na dobu delší, ani kratší). Tato pravidla se jeví být ještě
Společně k dobré správě (CZ.1.04/5.1.00/81.00007). Tento projekt je financován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.
přísnější ve světle faktu, že postdoktorský grant může být jedné osobě poskytnut pouze jedenkrát, a tato osoba o něj může požádat pouze ve vymezeném časovém období, a to maximálně do 4 let od získání doktorského titulu. Na přerušení práce na projektu není právní nárok, a GA ČR každou žádost posuzuje individuálně. Pokud tedy některá řešitelka nebo řešitel musí práci na projektu předčasně ukončit, nemůže již dle stávajících pravidel požádat o postdoktorský grant znovu. Ochránce proto ve své zprávě doporučil, aby GA ČR pravidla změnila a nastavila je flexibilněji - tak, aby přístup k postdoktorským grantům, a tedy k seberealizaci v zaměstnání nebyl omezen z důvodu rodičovství. Jako okrajovou otázkou se ochránce zabýval i otázkou možnosti přijetí pozitivních opatření směřujících k postupnému vyrovnání zastoupení počtu mužů a žen v hodnotících panelech a vědeckých komisích GA ČR tak, aby byla lépe naplněna zásada rovných příležitostí mužů a žen v této specifické oblasti zaměstnání, kde jsou z historických důvodů ženy výrazně podreprezentovány. Přestože GA ČR s právními závěry ochránce nesouhlasí, vyjádřila Agentura prostřednictvím svého předsednictva ochotu do budoucna ke změnám pravidel zacílených na zlepšení postavení osob řešících projekt souběžně s mateřskou a rodičovskou dovolenou přistoupit. Musí však tento záměr projednat s Ministerstvem financí (rozpočtová pravidla) a Ministerstvem práce a sociálních věcí (zákoník práce). Co se týče šancí na jmenování žen do expertních orgánů GA ČR, trvá Agentura na tom, že šance mužů a žen jsou rovnocenné, a přijetí pozitivních opatření nepovažuje za nutné. Žádná z vědkyň, jejichž případy se ochránce adresně zabýval v souvislosti s podnětem paní M. L., dosud nepřistoupila k podání žaloby k soudu.
Sp. zn.: 106/2012/DIS/PPO zdravotnímu pojištění
přístup cizinců ke zdravotní péči a komerčnímu
I. Právo na ochranu zdraví je zaručeno každé lidské bytosti, ale právo na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění je pouze právem občanů. Pro účely posouzení rovného přístupu cizinců k veřejnému zdravotnímu pojištění (a bezplatné lékařské péči) proto není osobou ve srovnatelném postavení (komparátorem) občan ČR. Srovnávat lze pouze cizince s různým režimem pobytu. II. K nerovnému zacházení v přístupu k veřejnému zdravotnímu pojištění nedochází z důvodu státní příslušnosti (národnosti), ale z důvodu jiného pobytového režimu, který ovšem nelze považovat za kvalifikovaný diskriminační důvod. Nejedná se o diskriminaci ve smyslu antidiskriminačního zákona, ale o rozdílné zacházení založené přímo obecně závaznými předpisy odstranitelné pouze zákonodárcem. III. Pokud zdravotní pojišťovna podmiňuje úhradu poporodní péče o novorozence uzavřením komplexního smluvního zdravotního pojištění (vztahujícího se jak na matku, tak i na dítě), a to ještě před samotným narozením dítěte, nejedná se o diskriminaci z důvodu pohlaví (mateřství a rodičovství), jelikož osobám bezdětným by byl pojistný produkt poskytnut za
Společně k dobré správě (CZ.1.04/5.1.00/81.00007). Tento projekt je financován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.
stejných podmínek. Zhoršené postavení rodičů oproti bezdětným osobám tak není dáno jednáním pojišťovny, ale potřebou pojistit novorozené dítě, které se neúčastní systému veřejného zdravotního pojištění. IV. Situaci, kdy nelze komerčně pojistit novorozené dítě v době před propuštěním z poporodní péče s odkazem na § 2 a 3 písmena a) a b) zákona o pojistné smlouvě (zákon č. 37/2004 Sb, ve znění účinném do 31. 12. 2013), nelze označit za přímou diskriminaci z důvodu zdravotního postižení, jelikož pojištění není uzavíráno s žádnými novorozenci, ať již zdravými, či postiženými. Uvedený případ ilustruje nepříznivou situaci s pojištěním cizinců, na kterou již ochránce upozorňuje dlouhodobě. Manželům P., ukrajinským státním příslušníkům, se narodila dcera, která byla hospitalizována z důvodu nepříznivého zdravotního stavu. Necelý měsíc po porodu zemřela. Manželé, kteří v ČR legálně pracovali (odváděli pojistné na sociálním a zdravotním pojištění), však neměli v době porodní a poporodní péče na území ČR trvalý pobyt (ten jím byl udělen přibližně půl roku po porodu), a proto nebyla jejich dcera účastna veřejného zdravotního pojištění. Ihned po porodu se snažili uzavřít komerční pojištění, ale neuspěli s ohledem na pojistné podmínky. Nemocnice následně vyčíslila manželům dluh, který v současnosti činí 452.863,- Kč. Ochránce se v uvedeném v případě musel vypořádat s námitkami diskriminace z důvodu státní příslušnosti, pohlaví a zdravotního stavu. Dospěl k závěru, že zesnulá dcera ani její rodiče nebyli z výše uvedených důvodů diskriminováni. Požádal však nemocnici o prominutí části vzniklého dluhu. Stěžovatele současně vyzval k opětovnému jednání o uzavření splátkového kalendáře s nemocnicí. Situaci bude ochránce sledovat na legislativní úrovni. Diskriminace na základě zdravotního postižení Sp. zn.: 157/2012/DIS/JŠK – propuštění ze služebního poměru z důvodu diagnostikování onemocnění virem HIV I.
Onemocnění virem HIV (a to i v asymptomatické fázi) je možné považovat za zdravotní postižení, tj., za zakázaný diskriminační důvod dle antidiskriminačního zákona.
II.
Pokud Evropské právo umožní členskému státu, aby do svého právního řádu zakotvil výjimku z práva na rovné zacházení, je nutné vymezit rozsah výjimky. Za výjimku se nedá považovat vyloučení pravidla jako takového.
III.
Striktní omezení přístupu nebo výkonu určité profese z důvodu zdravotního postižení bez objektivního a rozumného ospravedlnění představuje porušení zákazu diskriminace a zásah do základních práv.
Na veřejného ochránce práv se obrátil pan M. B. (dále jen „stěžovatel“) se stížností na postup zaměstnavatele, Českou republiku – Policii ČR (dále jen „zaměstnavatel“), u kterého stěžovatel pracoval jako vrchní asistent u Útvaru pro ochranu ústavních činitelů. V roce mu bylo diagnostikováno onemocnění virem HIV.
Společně k dobré správě (CZ.1.04/5.1.00/81.00007). Tento projekt je financován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.
Tato informace se dostala k zaměstnavateli, který následně nařídil provedení lékařského posouzení způsobilosti příslušníka bezpečnostního sboru k výkonu služebního místa. Lékař dle tvrzení stěžovatele pouze ověřil diagnózu ve fakultní nemocnici, kde bylo onemocnění zjištěno, jinak žádné další vyšetření neprováděl. Závěr lékařského posouzení zněl, že stěžovatel pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost pro výkon služby. Ředitel Útvaru pro ochranu ústavních činitelů proto rozhodl o propuštění stěžovatele ze služebního poměru. Šetřený případ byl specifický v tom ohledu, že namítaný skutkový stav nastal v důsledku účinné právní úpravy, a bylo nepopiratelné, že k propuštění stěžovatele došlo pouze z důvodu jeho zdravotního postižení. Dle zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů totiž musí být příslušník vykonávající službu v bezpečnostním sboru propuštěn, pokud podle lékařského posudku poskytovatele pracovně lékařských služeb pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu služby. Zdravotní způsobilost příslušníka bezpečnostních zdrojů je však hodnocena podle vyhlášky o zdravotní způsobilosti, která často nedává lékaři širokou možnost, jak konkrétní onemocnění klasifikovat. Ochránce považoval za nejproblematičtější právě skutečnost, že hodnocení zdravotní způsobilosti na základě vyhlášky je často mechanické a automatické. Posudkový lékař mnohdy nemá možnost posoudit reálnou způsobilost k výkonu služby. Pakliže z vyhlášky vyplývá, že zdravotní stav v dané kategorii představuje bez dalšího zdravotní nezpůsobilost, je se zařazením automaticky spojeno skončení služebního poměru; prokazatelnost příčinné souvislosti mezi zdravotním postižením a zdravotní nezpůsobilostí k výkonu služby, jejímž důsledkem je skončení služebního poměru, však v nastíněném postupu chybí. Podzákonný právní předpis, tj., i vyhláška o zdravotní způsobilosti, samozřejmě musí být v souladu se zákonem, tedy i s antidiskriminačním zákonem. Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů však zakotvuje vlastní antidiskriminační ustanovení, které ve výčtu diskriminačních důvodů neobsahuje důvod „zdravotní postižení.“ Vzájemný vztah mezi antidiskriminačním zákonem a zákonem o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů není výslovně řešen, dle ochránce nicméně antidiskriminační ustanovení zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů představuje lex specialis k antidiskriminačnímu zákonu. Protože antidiskriminační úprava služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů neobsahuje „zdravotní postižení“ jako diskriminační důvod, nelze dospět k závěru, že by prováděcí předpis byl v rozporu se zákonem. Na úrovni jednoduchého práva tak nebylo v šetřeném případě možné dovodit diskriminaci z důvodu zdravotního postižení. Zákonná úprava zdravotní způsobilosti příslušníku bezpečnostních sborů je však sama o sobě problematická, neboť, stejně jako antidiskriminační zákon, spadá do rámce práva Evropské unie. Ačkoliv Rámcová směrnice obsahuje ustanovení, které umožňují členským státům stanovit výjimky z práva na rovné zacházení s osobami se zdravotním postižením v případě ozbrojených sil, odstavec 19 preambule Rámcové směrnice uvádí, že členské státy, které se rozhodnou pro tuto volbu, musí vymezit rozsah této výjimky. Výjimka z působnosti Rámcové směrnice zakotvená
Společně k dobré správě (CZ.1.04/5.1.00/81.00007). Tento projekt je financován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.
v zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů však působí příliš široce, protože samotné „pravidlo“ v zásadě popírá. Ochránce také poukázal na skutečnost, že díky uvedené výjimce a mechanickému způsobu určování zdravotní způsobilosti, stát jako zaměstnavatel nemusí reálně prokazovat, zda zdravotní postižení skutečně brání výkonu profese, zatímco soukromý zaměstnavatel by příčinnou souvislost musel vysvětlit a prokázat důsledně a jednoznačně, aby jeho jednání nebylo v rozporu s antidiskriminačním zákonem. Šíře výjimky v zákoně o služebním poměru tak mimo jiné vede k tomu, že stát jako zaměstnavatel má ve srovnání se soukromým zaměstnavatelem výrazně jednoduší situaci, a v důsledku je na něj kladeno méně povinností. Z uvedených důvodů ochránce dospěl k závěru, že takto stanovená výjimka (či přesněji zcela vypuštěné pravidlo) je v rozporu s právem Evropské unie. Úprava v zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů je dle ochránce také v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, a Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením. Evropský soud pro lidská práva rozumí diskriminací rozdílné zacházení bez objektivního a rozumného ospravedlnění s osobami v analogických, nebo relevantně obdobných situacích. Díky vyloučení zdravotního postižení ze seznamu diskriminačních důvodů umožňuje vyhláška o zdravotní způsobilosti, ve spojení s ustanovením § 42 odst. 1 písm. h) zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, automatické ukončení služebního poměru, aniž by byla jasná příčinná souvislost mezi postižením a vykonávanou profesí. Ochránce v této souvislosti poukázal také na nedávné rozhodnutí polského Ústavního soudu v obdobné věci, kdy byl HIV pozitivní policista automaticky propuštěn jako nevhodný pro výkon funkce, přičemž striktní přístup vyplýval z nařízení ministra vnitra upravujícího postup lékařských komisí. Polský Ústavní soud dospěl k závěru, že nařízení nedovolovalo skutečné zhodnocení zdravotního stavu, a shledal úpravu neslučitelnou s Ústavou. Ochránce proto dovodil, že úprava v zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů stanovující striktní omezení v přístupu k určitým profesím, je ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (a podpůrně též ve světle rozhodnutí polského Ústavního soudu v analogické věci) v rozporu s mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, a s Listinou základních práv a svobod, tj. s ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatel na základě zprávy ochránce podal antidiskriminační žalobu, o které bude rozhodovat Obvodní soud pro Prahu 7. Zpráva ombudsmana může soudu posloužit jako jeden z důkazů. Sp. zn.: 189/2012/DIS/LOB – Rovný přístup dítěte s postižením k základnímu vzdělávání I.
Pokud stát ani přes doporučení odborníků nezajistí prostřednictvím svých orgánů podmínky pro vzdělávání dítěte s postižením v běžné základní škole spočívající v zajištění asistenta pedagoga, dopouští se nepřímé diskriminace podle ustanovení § 3 odst. 2 antidiskriminačního zákona a současně porušuje právo na rovný přístup dítěte ke vzdělání ve
Společně k dobré správě (CZ.1.04/5.1.00/81.00007). Tento projekt je financován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.
smyslu čl. 3 odst. 1 a čl. 33 Listiny základních práv a svobod, čl. 24 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením a čl. 23 Úmluvy o právech dítěte. II.
Postup krajského úřadu při udělení, resp. neudělení souhlasu se zřízením funkce asistenta pedagoga podle ustanovení § 16 odst. 10 školského zákona je výkonem přenesené působnosti (§ 183 odst. 6 školského zákona). Krajský úřad je povinen aplikovat na zmíněný postup správní řád (§ 1 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 183 odst. 1 školského zákona).
III.
S ohledem na zásady prevence neodůvodněných rozdílů ve shodných či obdobných případech (§ 2 odst. 4 správního řádu) a transparentnosti postupu státní správy při přerozdělování veřejných prostředků je povinností krajského úřadu stanovit písemná kritéria pro udělení souhlasu podle ustanovení § 16 odst. 10 školského zákona. Zásada legitimního očekávání adresátů působení státní správy velí, aby krajský úřad tato kritéria zveřejnil, nejlépe způsobem umožňujícím dálkový přístup. Tento postup je potřebný i s přihlédnutím ke skutečnosti, že množství veřejných prostředků na zřízení funkce asistenta pedagoga je omezené, a tudíž správní orgán rozlišuje mezi různými speciálními vzdělávacími potřebami žáků.
Stěžovatelé namítali diskriminaci jejich dítěte v přístupu k základnímu vzdělávání pro jeho zdravotní postižení. Jejich výtky směřovaly k tomu, že stát není schopen či ochoten zajistit jejich dítěti plnohodnotné vzdělávání v běžné základní škole, jakož i k postupu krajského úřadu, který sice udělil souhlas s žádostí ředitele školy o zřízení asistenta pedagoga podle ustanovení § 16 odst. 10 školského zákona, současně ale nezajistil jeho financování v plné výši, a to ani přes opakované žádosti ředitele školy. Ani přes závěry pracovníků školských poradenských zařízení doporučujících výuku dítěte stěžovatelů za podpory asistenta pedagoga, jakož ani přes další snahy ředitele školy se nepodařilo zajistit prostředky na asistenta pedagoga v potřebné výši, když krajský úřad namítl, že žádostí o přidělení financí na asistenty pedagoga je příliš a že nelze všem žádostem vyhovět. Současně nebylo zcela patrné, podle jakých kritérií rozhoduje krajský úřad o výši finanční podpory udělované školám na asistenty, když kritéria nejsou zveřejněna, resp. ani písemně zachycena. V situaci, kdy ředitel nemá dostatek finančních prostředků na asistenta, doplácí zákonní zástupci žáka (stěžovatelé) náklady na něj. Pochybnosti vyvstaly také ohledně povahy souhlasu udělovaného krajským úřadem. Zástupce ochránce dospěl k závěru, že stát, resp. jeho orgány, nedodržely právo na rovný přístup dítěte stěžovatelů ke vzdělání, když mu nezajistil podmínky pro potřebné podpůrné opatření. Stav, kdy zákonní zástupci částečně hradí náklady na asistenta pedagoga, je diskriminační z důvodu zdravotního postižení dítěte. Postup krajského úřadu dále není v souladu se zásadami stanovenými správním řádem, pokud nelze předvídat, ani zpětně kontrolovat, které okolnosti vzala komise rozhodující o výši dotace na asistenta pedagoga v úvahu, a to z důvodu
Společně k dobré správě (CZ.1.04/5.1.00/81.00007). Tento projekt je financován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.
nedostupnosti kritérií uvážených komisí v uvedeném procesu rozhodování. Zástupce ochránce dále uzavřel, že na udělení (neudělení) souhlasu krajského úřadu se zřízením asistenta pedagoga je třeba aplikovat správní řád. Krajský úřad přislíbil zástupci ombudsmana, že bude aplikovat na svůj postup správní řád a zveřejní kritéria pro udělování souhlasu se zřízením funkce asistenta pedagoga na internetových stránkách úřadu. Odmítá ale, že by nevyčlenil dostatek finančních prostředků na asistenty pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami a tím se dopouštěl nepřímé diskriminace. Tuto otázku může rozhodnout jedině soud, na který se stěžovatelé jako zákonní zástupci oběti diskriminace hodlají obrátit s antidiskriminační žalobou. Sp. zn.: 5/2013/DIS/EN – podmínění přijetí žádosti o přidělení městského bytu zvláštního určení pobíráním dávky garantované státem I. Pokud pronajímatel bytu zvláštního určení před přijetím žádosti bezpodmínečně trvá na předložení potvrzení o pobírání dávky sociálního zabezpečení a nespokojí se s jinými doklady prokazujícími fakticitu postižení (např. vyjádření ošetřujícího lékaře), může se dopustit diskriminace osoby se zdravotním postižením. II. Příjem z dávek garantovaných ze strany státu (invalidní důchod, starobní důchod, příspěvek na péči) by neměl být podmínkou přístupu k sociální službě u poskytovatelů sociálních služeb (např. domovy pro seniory). Tím spíše by neměl být podmínkou pro přidělení bytu zvláštního určení, neboť vazba mezi nájmem a sociální službou je podstatně slabší. Stěžovatelka bezvýsledně několik let usilovala o přidělení bytu zvláštního určení ve vlastnictví města. Důvodem k podání žádosti bylo zajištění bydlení s odpovídající pečovatelskou službou a potřeba klidu a soukromí vzhledem ke zdravotnímu stavu stěžovatelky, která je v rekonvalescenci po úrazu hlavy. K žádosti o přidělení bytu byly přiloženy i lékařské zprávy, v nichž příslušní ošetřující lékaři navrhovali změnu bydlení. V rámci šetření poskytl zástupce města vysvětlení, jehož přílohou byla rovněž pravidla pro přidělování bytů (zveřejněna rovněž na internetových stránkách města). Ochránce konstatoval, že tato pravidla odporují v některých dílčích aspektech zákonu, přestože je nelze přímo označit za diskriminační. Osoba starší 65 let může dle pravidel podat žádost pouze v případě, že pobírá starobní důchod a osoba mladší 65 let v případě, že pobírá příspěvek na péči. (Stěžovatelka ani jednu z těchto podmínek nesplňovala, nicméně byla ponechána v evidenci, neboť podala žádost o přidělení bytu ještě před zavedením těchto pravidel). Byty zvláštního určení jsou byty, které mají jiný právní režim. Ustanovení § 685 odst. 4 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, je definuje jako byty zvlášť upravené pro bydlení zdravotně postižených osob a byty v domech zvláštního určení. Zdravotním postižením se dle zákona o sociálních službách rozumí „tělesné, mentální, duševní, smyslové nebo kombinované postižení, jehož dopady činí nebo mohou činit osobu závislou na pomoci jiné osoby“, z hlediska antidiskriminačního
Společně k dobré správě (CZ.1.04/5.1.00/81.00007). Tento projekt je financován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.
zákona se zdravotním postižením rozumí „tělesné, smyslové, mentální, duševní nebo jiné postižení, které brání nebo může bránit osobám v jejich právu na rovné zacházení v oblastech vymezených tímto zákonem; ...“ Zda má osoba zdravotní postižení či nikoliv, není vázáno na přiznání jakékoli dávky. Zákonné podmínky pro přiznání dávky jsou poměrně přísné a nelze vyloučit situaci, kdy skutečně potřebná osoba na dávku takzvaně „nedosáhne“, ačkoli se ve skutečnosti se zdravotními problémy potýká a zdravotní postižení je u ní dáno. Míru soběstačnosti jednotlivého žadatele o přidělení bytu zvláštního určení je schopen dostatečně kvalifikovaně posoudit i jeho ošetřující lékař. Stejně tak je ošetřující lékař schopen posoudit individuální potřebnost pacienta z hlediska jeho bytových poměrů a nutné pomoci třetí osoby v každodenním životě, což v případě stěžovatelky bylo splněno. Dle doložených lékařských zpráv stěžovatelka byla po dobu evidence žádosti o přidělení bytu osobou se zdravotním postižením, přestože uvedený příspěvek nepobírala. V průběhu šetření ochránce město stěžovatelce byt sice přidělilo, ale doporučení ochránce dosud nepromítlo do svých pravidel.
Sp. zn.: 43/2012/DIS/JŠK, 92/2012/DIS/ZO, 119/2012/DIS/ZO, 5042/2012/VOP/ZO, 207/2012/DIS/OR – omezení přístupu osob se zdravotním postižením k agenturnímu zaměstnávání I.
Osoby se zdravotním postižením mají mít stejnou možnost být agenturně zaměstnány jako zdraví lidé.
II.
Jestliže ustanovení § 66 zákona o zaměstnanosti (ve znění zákona č. 367/2011 Sb., účinnost od 1. 1. 2012) neumožňuje agenturně zaměstnat osoby se zdravotním postižením, a zároveň neexistuje pro rozdílné zacházení legitimní účel, k jehož dosažení by byly zvoleny přiměřené a nezbytné prostředky, dostává se zákon o zaměstnanosti do rozporu se zákazem diskriminace (čl. 3 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod).
III.
Omezení osob se zdravotním postižením na přístup k agenturnímu zaměstnání současně nerespektuje rozsah výjimky, která České republice plyne z čl. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/104/ES o agenturním zaměstnávání, podle níž je omezení agenturního zaměstnání možné „pouze na základě obecného zájmu souvisejícího zejména s ochranou zaměstnanců agentur práce, s požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci a s potřebou zajistit náležité fungování trhu práce a zamezit možnému zneužívání“.
Na ochránce se od roku 2012 obracely osoby se zdravotním postižením (dále také OZP), které se snažily najít si zaměstnání. Přitom většina nabídek na trhu práce po OZP byla tvořena nabídkami agentur práce. Od 1. 1. 2012 agentury začaly odmítat OZP, poněvadž zákon o zaměstnanosti omezil agenturní zaměstnávání a vyloučil z něho OZP. Zaměstnavatelé i přesto posílali OZP za agenturami, přestože již tyto nemohly zaměstnání podle nové právní úpravy zajistit. OZP se tak dostaly do situace, kde je nikdo nechtěl zaměstnat.
Společně k dobré správě (CZ.1.04/5.1.00/81.00007). Tento projekt je financován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.
Ochránce proto v květnu 2013 uplatnil nad rámec novely zákona o zaměstnanosti zásadní připomínky k § 66 zákona o zaměstnanosti. Argumentoval zejména rozporem stávajícího znění zákona o zaměstnanosti se zákazem diskriminace podle antidiskriminačního zákona, Listiny základních práv a svobod (čl. 3 v kombinaci s čl. 26) a tzv. rámcové směrnice (Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/78/ES). Dále pak Česká republika podle ochránce vadně transponovala směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/104/ES o agenturním zaměstnávání tím, že osoby se zdravotním postižením vyloučila z agenturního zaměstnávání mimo možný rozsah omezení tohoto druhu zaměstnávaní. Připomínka ochránce získala podporu ve vnějším připomínkovém řízení a byla do návrhu novely zapracována. Účinnost novely, která měla opět umožnit osobám se zdravotním postižením získat agenturní zaměstnání za stejných podmínek jako zdravým lidem, byla stanovena na 1. 1. 2014. Politická situace ale zastavila veškeré legislativní práce. Ochránce v současné době pomáhá konkrétním stěžovatelům při řešení případů diskriminace, kterým OZP čelí u zaměstnavatelů z důvodu svého postižení. Po ustanovení nové sněmovny se práce na nové právní úpravě obnovily i s ohledem na tlak z Evropské komise. Diskriminace na základě věku Sp. zn.: 151/2012/DIS/PPO – nepřijeti osoby 50+ do zaměstnání na pozici finančního ředitele a pracovníka controllingu Je na zaměstnavateli, aby řádně uchovával veškeré relevantní podklady z výběrového řízení tak, aby byl schopen vyvrátit případné podezření na diskriminační jednání. V případě, že zaměstnavatel takovými podklady nedisponuje, případně jimi není schopen podezření z diskriminace vyvrátit, pak v soudním řízení neunese důkazní břemeno. Stěžovatel (ve věku 56 let) je od 1. 6. 2012 registrován na úřadu práce. Po propuštění z posledního zaměstnání nemůže najít práci, i když se opětovně a aktivně zúčastňuje výběrových řízení, ze kterých je v prvních kolech vyřazen. V létě 2012 se zúčastnil výběrového řízení na pozici odpovídající jeho znalostem a zkušenostem, avšak nedostal se ani do 2. kola výběrového řízení. Stěžovatel sice neuvedl v životopise svůj věk, ale přibližný věk (50+) bylo možné odhadovat z délky praxe a vysokoškolského studia. V říjnu 2012 se obrátil na ochránce, který zahájil šetření a v lednu 2013 obdržel reakci společnosti nařčené z věkové diskriminace. Při odpovědi na otázku, které předpoklady stěžovatel nesplňoval, ředitel společnosti uvedl: „Není výrazně dán předpoklad, který by stěžovatele vylučoval, nicméně osoby, které výběr vykonávaly, vybraly jiné uchazeče, kteří dle jejich posouzení byli pro dané pozice vhodnější.“ Ředitel společnosti však neuvedl, v jakých požadavcích jiní uchazeči vyhovovali lépe, a to s odkazem na množství došlých žádostí o přijetí a době, která uplynula od výběrových řízení (6 měsíců). Ředitel společnosti rovněž neuvedl, která kritéria byla pro výběr zaměstnanců klíčová. K dotazu na přijaté osoby uvedl, že na pozici finančního ředitele byl přijat muž ve věku 37 let a na pozici pracovníka controllingu byla přijata žena ve věku 36 let. Šetřením také bylo zjištěno, že podstatné
Společně k dobré správě (CZ.1.04/5.1.00/81.00007). Tento projekt je financován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.
a na základě životopisu ověřitelné podmínky stěžovatel splňuje. Takovému závěru svědčí i výše uvedené vyjádření ředitele společnosti. Zástupce ochránce dospěl k názoru, že by se stěžovatel měl obrátit na soud s antidiskriminační žalobou. Jelikož je stěžovatel osobou bez stálého příjmu, byl mu v rámci spolupráce s Pro Bono Aliancí zprostředkován advokát, který v současné době připravuje zaslání předžalobní upomínky společnosti. Sp. zn.: 110/2012/DIS/JŠK – Diskriminace z důvodu věku při poskytování pojistného plnění z úrazového připojištění Ustanovení § 13a zákona o pojistné smlouvě umožňuje rozdílné zacházení z důvodu věku tam, kde je vyšší pojistné riziko založeno na příslušných a přesných pojistně matematických a statistických údajích. I pak ale může rozdílné zacházení spočívat pouze v odlišném stanovení výše pojistného, či v odlišném stanovení výpočtu pojistného plnění. I když u starších osob dochází přirozeně ke snížení akomodace očí, není možné zcela odmítnout u těchto osob odškodnění za snížení akomodace oka, pakliže k němu došlo v důsledku úrazu, nikoliv věku. Na veřejného ochránce práv se obrátil pan J. M. (dále také „stěžovatel“) se žádostí o prošetření postupu Pojišťovny, se kterou měl uzavřenou pojistnou smlouvu, která se vztahovala též na trvalé následky úrazu. Odškodnění trvalých následků úrazu nárokoval v souvislosti se zraněním levého oka, ke kterému došlo po zásahu hokejového puku. Absolvoval několik operací zraněného oka, avšak poté již na oko neviděl bez korekce tak, jako dřív. Pojišťovna odmítla uhradit pojistné, protože dle jejího sdělení nemá vzhledem k věku nárok na odškodnění za snížení akomodace oka. Stěžovatel namítal diskriminaci z důvodu věku, protože ke zhoršení akomodace oka nedošlo v důsledku věku, ale v důsledku zranění. Veřejný ochránce práv si vyžádal vyjádření Pojišťovny, z nějž vyplynulo, že stěžovatel byl pozván na lékařskou prohlídku k posudkovému lékaři. Posudkový lékař mimo jiné dospěl k závěru, že pohmožděním oka došlo k částečnému uvolnění čočky. V důsledku vysokého nitroočního tlaku byla provedena viktrektomie, a došlo i k operaci rozvíjejícího šedého zákalu. Po operaci šedého zákalu došlo k poruše akomodace. Lékař konstatoval, že míra postižení akomodace je nevýznamná vzhledem k věku. Pojišťovna vycházela ze závěru, že porucha akomodace je vzhledem k věku klienta přirozená. Stěžovatel však namítal, že před úrazem oka nepotřeboval žádné jiné brýle na korekci zraku, než běžné brýle na čtení. Úrazové připojištění pojistné smlouvy, kterou stěžovatel s Pojišťovnou uzavřel, se přitom vztahovalo i na traumatickou poruchu akomodace. Ochránce dospěl k závěru, že ve vztahu k definovanému rozsahu pojistného plnění lze za přirozenou poruchu akomodace považovat poruchu, ke které dojde v důsledku věku. Naproti tomu za nepřirozenou lze považovat traumatickou poruchu akomodace (poruchu vzniklou v důsledku náhlé zevní události), tj. poruchu akomodace, ke které dojde následkem úrazu, a to bez ohledu na věk. To, že míra a rozsah poruchy akomodace odpovídala poruchám
Společně k dobré správě (CZ.1.04/5.1.00/81.00007). Tento projekt je financován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.
akomodace, ke kterým dochází u osob ve věku stěžovatele i přirozeně, neznamená, že šlo v jeho případě o přirozenou poruchu akomodace. Z lékařské zprávy bylo naopak patrné, že k poruše akomodace došlo v důsledku úrazu. Nemohlo se tedy jednat o přirozenou poruchu akomodace na základě věku, nýbrž o traumatickou poúrazovou poruchu akomodace, která svojí mírou pouze odpovídá poruchám, ke kterým dochází u vrstevníků stěžovatele i přirozeně. V Oceňovací tabulce pro pojistné plnění za trvalé následky úrazu byla u položky „traumatická porucha akomodace“ uvedena poznámka, že tato porucha se do procentního rozsahu trvalých následků hodnotí pouze do 50 (příp. 45) let věku. Ustanovení § 13a zákona o pojistné smlouvě umožňuje zacházet rozdílně na základě věku stanovením odlišné výše pojistného, či v odlišném stanovení výpočtu pojistného plnění. Rozlišování na základě věku by v případě traumatického snížení akomodace bylo možné odůvodnit, a bylo tedy možné snížit u osob od určitého věku procentní hodnocení rozsahu plnění, ne však vyloučit pojistné plnění zcela. Dle ochránce se tak dopustila Pojišťovna v šetřeném případě diskriminace z důvodu věku. Pojišťovna se se závěry ochránce neztotožnila s odkazem na souhlas stěžovatele s obsahem pojistné smlouvy, a nesouhlasila, že by došlo k diskriminaci. Proto nebyla ochotna poskytnout stěžovateli satisfakci. Sp. zn.: 16/2013/DIS/LOB – diskriminace z důvodu věku v přístupu k poštovním službám I.
Zákaz diskriminace při poskytování služeb nezavazuje poskytovatele služeb k rovnému zacházení pouze s kontrahentem, ale ukládá mu poskytovat služby nediskriminujícím způsobem, tj. tak, aby nebyla dotčena důstojnost žádného člověka.
II.
Je-li součástí právního úkonu podmínka, jež vede k diskriminaci ve smyslu antidiskriminačního zákona, je tato část úkonu absolutně neplatná pro rozpor se zákonem, nevyvolá tudíž žádné účinky a nelze se na ni odvolávat.
III.
Praxe, podle níž držitel poštovní licence nevydává osobám mladším patnácti let objednané zboží, je přímo diskriminační na základě věku podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. j) ve spojení s ustanovením § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona. Současně se může jednat o správní delikt spočívající v neodůvodněném znevýhodnění části zájemců o poštovní služby ve smyslu ustanovení § 37a odst. 3 písm. c) ve spojení s ustanovením § 33 odst. 4 zákona o poštovních službách.
IV.
Dítě má právo na ochranu soukromí, pod které se řadí rovněž zákaz svévolného zasahování do korespondence. Aby mohlo dítě své právo aktivně využívat, je nezbytné, aby se ke své zásilce vůbec dostalo. Je proto nepřijatelné, aby držitel poštovní licence stanovil interní pravidla, kterými by v podstatě právo dítěte omezoval. Takový zásah je možný výhradně na základě zákona. Navíc je třeba mít na paměti, že opatřením držitele poštovní licence může být omezeno i právo dítěte na rodinný
Společně k dobré správě (CZ.1.04/5.1.00/81.00007). Tento projekt je financován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.
život, jelikož prostřednictvím zapsaných poštovních zásilek může dítě být v kontaktu s příbuznými či jinými osobami blízkými. Nezletilý A. M. (14 let) si za ušetřené kapesné objednal zboží z internetu. Když si chtěl zásilku osobně vyzvednout na pobočce držitele poštovní licence, byl odmítnut, přestože prokázal svou totožnost platným cestovním pasem. Pracovnice pobočky tvrdila, že dle poštovních podmínek nemůže vydat zásilku osobě mladší 15 let. Na pobočku proto museli přijít rodiče A. M., kteří zásilku převzali. A. M. se vzápětí obrátil na ochránce, neboť mu uvedená praxe přišla nepřiměřená. Zástupce ochránce vyzval konkrétního držitele poštovní licence ke zdůvodnění praxe a zároveň provedl analýzu poštovních podmínek ostatních držitelů poštovní licence. Argumenty předestřené držitelem poštovní licence nepřesvědčily zástupce ombudsmana o zákonnosti postupu při předávání tzv. zapsaných zásilek. Dospěl k závěru, že výše popsaná praxe odporuje nejen antidiskriminačnímu zákonu, ale zároveň je v rozporu s právem dítěte na ochranu jeho soukromí (zákaz svévolného zasahování do korespondence dítěte). Ochránce doporučil, aby došlo ke změně poštovních podmínek od 1. 1. 2014, mimo jiné i v souvislosti s nabytím účinnosti nového občanského zákoníku, který výrazně posiluje práva nezletilých osob. Ochránce obdržel negativní reakci držitele poštovní licence. Proto se obrátil na Český telekomunikační úřad, který může zahájit s držitelem poštovní licence správní řízení pro porušení § 37a odst. 3 písm. c) ve spojení s ustanovením § 33 odst. 4 zákona o poštovních službách. Odesilatelé zásilek určených osobám mladším 15 let jsou totiž proti odesilatelům zásilek pro osoby starší 15 let znevýhodněni tím, že pošta stanoví přísnější podmínky pro zprostředkování kontaktu mezi uvedenými osobami (k převzetí zásilky je vyžadována součinnost další osoby). Zároveň ČTÚ vyzval, aby se zasadil o změnu poštovních podmínek, které nesmí diskriminovat spotřebitele. Diskriminace na základě sexuální orientace Sp. zn.: 103/2012/DIS/JKV – nepřijetí do odborové organizace I.
Z požadavku na rovné zacházení, který je nutné respektovat i v oblasti členství a činnosti v odborových organizacích, nevyplývá povinnost odborové organizace přijmout za člena každého, kdo o členství požádá. Kritériem pro rozhodnutí o přijetí či nepřijetí ke členství však nemůže být některý z definovaných zakázaných důvodů rozlišování.
II.
Protože se jedná o oblast, která je definována jako jedna z oblastí, v níž je zakázána diskriminace, není možné rozhodování o přijímání nových členů do odborové organizace chápat výlučně jako výraz svobody sdružování. Aby mohla odborová organizace uspokojivě vyvrátit pochybnosti o možné diskriminaci, je nutné, aby byl proces přijímání přihlášek ke členství co nejtransparentnější.
Na veřejného ochránce práv se obrátil pan X., který si stěžoval na diskriminaci při přijímání do odborové organizace, neboť si dříve právě u odborové organizace
Společně k dobré správě (CZ.1.04/5.1.00/81.00007). Tento projekt je financován z prostředků ESF prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR.
stěžoval na diskriminaci a obtěžování ze strany jeho bývalé zaměstnavatelky, takže organizaci bylo známo, že je nositelem diskriminačního důvodu (sexuální orientace). Odborová organizace se bránila tím, že sdružování v odborových organizacích je vyjádřením práva na sdružování občanů, proto si odborová organizace může zvolit, koho za svého člena či členku přijme nebo nepřijme. Rovné zacházení je dle jejich vyjádření zajištěno samotným hlasování o přihláškách jednotlivých zájemců a zájemkyň o členství. V daném případě bylo nutné shledat, že svobodu sdružování lze omezit mimo jiné z důvodu ochrany práv a svobod druhých, mezi které patří i právo na rovné zacházení. S ohledem na to, že členství a činnost v odborových organizacích je jednou z oblastí, v níž je zakázána diskriminace, je nutné při přijímání nových členů postupovat transparentně a zabezpečit rovné zacházení. V případě, že by došlo ke sporu, zda nebylo nepřijetí ke členství důsledkem diskriminace a stěžovatel předloží dostatek důkazů podporujících podezření na nerovné zacházení, bylo by na odborové organizaci, aby dokázala, že důvodem nepřijetí byly jiné skutečnosti. Ve zkoumaném případě byl předložen dostatek důkazů, který by stačil k přenesení důkazního břemene na žalovanou odborovou organizaci. Stěžovatel se však rozhodl, že nepředloží věc soudu.