„Život je jako kniha a kdo necestuje, pramálo z ní přečte“, napsal Jean Paul už v 18. století.
Pravidelná cesta za teplem na kole na jih Itálie, tentokrát opět i Sicílie 8. - 25. 4. 2013
1
Goethe, ohromen krásami ostrova Sicílie, prohlásil: „Vidět Itálii a nevidět Sicílii je jako nevidět Itálii vůbec, protože Sicílie je klíčem k celé zemi“. Již pošesté jsem se vydal na největší ostrov Itálie, kde jsou klasické řecké chrámy, normanské katedrály a barokní paláce, příroda se skalnatým pobřežím a nejvyšší sopka Evropy, tj. Sicílii. 8. 4. po Dopoledne jsem cestoval s Mirkem autem do Prahy na Černý most a on pokračoval na letiště, aby tam přivítal manželku vracející se z Indie. Já pokračoval z Prahy vlakem přes České Budějovice do Strakonic a odtud asi 10 km na kole do Přešťovic, kde je sídlo firmy Autospol. Zde na mne čekal nejen majitel firmy a kamarád Pavel Čadek, ale i přátelé jako Jarda Liška a další, a hlavně řidič kamionu, s kterým budu cestovat na jih Itálie. Popíjeli jsme grog a Pavel o mně vyprávěl historku z indické Ágry, kde jsem se náhodně setkal v restauraci s jeho kolegy. Poté jsem odjel s 23letým řidičem kamionu Ondrou, bývalým reprezentantem v boxu, na hraniční přechod ve Strážném, kde jsme ještě
pojedli.
V pohodlném kamionu
se
cestovalo
velmi
dobře. Po setmění jsme
ještě
sledovali video a filmy
jako
„Slunce, seno a pár
facek“,
„Světáci“ a další, až jsem usnul. 2
9. 4. út Zastavili jsme až před Benátkami a jen asi 3 hodiny spali; mezitím venku začalo pršet a tak za oblačného počasí jsme pokračovali po dálnici do Boloně, kde byly první dvě vykládky zboží. Za deště jsme projeli Florencií, kde na okolních polích všude stála voda z nedávných záplav. Pokračovali jsme na Řím a u benzinky využili zastávku k pozdnímu obědu, neboť už svítilo slunce a teplota se blížila 20°C. Kouzelná, členitá a barevná je krajina v Toskánsku, ale opět zaplavená pole od
předchozích
silných
dešťů.
Vzpomínal jsem na svou poutní cestu na kole do Říma v roce 2009 při odbočce na Viterbo, zajímavé
kde
jsou etruské
stavby. Už jsou to ale 4 roky; jak ten život rychle běží. Vzpomněl jsem si na svou spolucestující v rychlíku z Prahy do Českých Budějovic, mladou hezkou blondýnu, Rusku, žijící a pracující v Česku. Ta říkala, že stárnutí je přece přirozené a svým způsobem nádherné, pokud slouží zdraví; na tom jediném záleží. Starat se o sebe, být pozitivní a zůstat tak co nejdéle; o to jediné jde. Je důležité, aby srdce a mysl byly krásné; věk na tom vůbec nic nemění; v tom jsme si rozuměli. Je třeba si i vybírat své přátele, díky nimž se cítíme dobře. Zdůrazňovala, že vždy hledá přátele, kteří v ní vidí to dobré a chtějí to využít; potom je šťastná. Já se přidal s tím, že chci mít dobrou životosprávu, nekouřit, neponocovat, nemít stres a mít čas na sebe a svůj sport, což je má zábava. Mít kolem sebe dobré přátele je stejně důležité jako mít fungující rodinu. Promiňte toto malé odbočení. Poslední vykládka byla už pozdě večer, cca ve 21 hodin v Piedimonte San Germano nedaleko Cassina v továrně Fiat, odkud jsme odjeli asi 15 km k benzince na dálnici a zde přespali. Bylo to ze Strakonic 1340 km. 3
10. 4. st Piedimonte – Cassino 20 km – Montecassino (516) 27 km – Cassino 34 km – Capua 95 km – Neapol 139 km Společně jsme ráno posnídali, a zatímco řidič čekal na pokyny, kde bude nakládat, já se vydal na první kilometry na kole směr Cassino, odkud jsem stoupal více jak 500 m nahoru na Montecassino. Než jsme se rozloučili, pomohl mi řidič Ondra přenést kolo přes plot chránící dálnici a s batohy jsem prošel turniketem, jako chodí do práce personál autogrilu. Počasí bylo příznivé, ale s vysokou oblačností a mírným větrem a teplotou kolem 15°C; stále se však oteplovalo. vrcholu
Na
hory
klášter,
je
kolébka
benediktinského řádu,
založený
v roce
529
sv.
Benediktem z Nursie. V době 2. světové války, od října
1943
do
května 1944, to byl opěrný německé
bod fronty.
Nedaleko je polský vojenský
hřbitov,
kde je pochováno 1045 vojáků
polských padlých
v boji s Němci o Montecassino. Klášter byl v únoru 1944 spojeneckými letadly 4
téměř zničen, ale potom obnoven v původním slohu. Na tuto památku mne už loni upozornil kamarád Jiří Došek, též cyklista z Jičína. V českých zemích byl první benediktinský klášter založen v roce 993 v Praze Břevnově. Sjezd dolů byl nádherný a celá cesta do Neapole ubíhala velmi rychle. Pěkná asfaltová silnice ve zvlněném terénu, kolem samá pole se zeleninou nebo ovocné sady. Teprve posledních 25 km byl provoz silnější a silnice horší; teplota kolem 20°C a mírný vítr. Na rozdíl od aut, která na semaforech stála, cyklisté nezastavují a stále jedou. Velké kupy odpadků u Neapole znám z předchozích návštěv a také mi to připomnělo nedávnou návštěvu Indie. Památky jsou však stále stejně krásné, i když jejich dokumentaci tentokráte nebudu věnovat takovou pozornost, neboť jsou popsány a jejich fotografie uvedeny v předchozích denících. Ubytoval jsem se ve známém ostellu a na pokoji se mnou byli ještě dva Argentinci, s kterými jsem si dlouho povídal, neboť španělština a italština se mnoho neliší. 11. 4. čt Neapol – Pompeje 33 km – Salerno 65 km Dobře vyspalý jsem posnídal na
pokoji a potom ještě
jednou
v jídelně
ostella
(ubytovny), což bylo v ceně ubytování 18 €, ale jen bílá káva a koláč. Již v 8 hodin jsem opustil ubytovnu a podél moře jsem se vydal na jih směrem na Pompeje, kde byl na silnici velmi silný provoz a nepříjemná stará dlažba nebo kostky. Později byl povrch asfaltový, ale provoz ještě zesílil. 5
Bylo teplo a tak se jelo velmi dobře, v pohodě. Už jsem zvyklý na ježdění „po italsku“ a docela mi vyhovuje, pokud jedu sám. Před 12. hodinou jsem začal sjíždět k moři do města Salerna, které má 140 000 obyvatel. V parku podél moře jsem zastavil a začal se bavit s domácími pány, kteří se vyhřívali na lavičkách a byli rádi, že jsem
zpestřil
jejich
každodenní vysedávání u šplouchajícího moře. Popíjel jsem poslední Tramín
a
užíval
si
hřejícího slunce. Úžasná pohoda a já se v duchu radoval, že za necelé dva dny z domova jsem tak daleko a nic mi zde nechybí; jen Mirek, kterému jsem chtěl ukázat tuto nádheru. Ubytování v předem objednaném ostellu jen pár metrů od Dómu bylo skvělé. Za 19 € slunečný pokoj a jediný spolubydlící Angličan. Poobědval jsem na terase a popíjel víno a k němu ještě croisanty od snídaně. Užíval jsem si příjemného prostředí a hřejících slunečních paprsků, když ve stínu bylo 24°C! Na vycházku po městě jsem šel jen v kraťasech a na pobřeží
poslouchal šplouchání vln moře, mluvil s místními a těšil se ze života a říkal si: 6
„život je ale krásný“ a vzpomínal znovu na blondýnu, mladší Rusku ve vlaku do Českých Budějovic, když říkala: „Vy jste ale duchem velice mladý“. Salerno má důležitý přístav a je živým střediskem turistického ruchu, pobřeží je lemováno horami, na které jsem se dlouho díval. Po návratu do ostella mi ochotná mladá recepční nabídla internet gratis, což jsem využil k vyřízení pošty nejen z domova. Cestou jsem nakoupil hlavně tekutiny a ovoce a lehce povečeřel. Na promenádě podél moře je tu pestrý život i po setmění a převážně černoši tu nabízejí zboží všeho druhu; brýle, kabelky, počítače, sportovní boty, dětské hry aj. Jejich protějšky jsem potkával celé dopoledne při cestě na kole na okraji silnice, kde nabízely samy sebe; od 10 € do 100 €. Převažovaly dívky či ženy černé pleti, většinou ale bez auta, avšak občas zákazníky měly. 12. 4. pá Salerno – Battipaglia – Paestum 39 km – Akropoli 49 km – Pioppi 89 km – Ascea 110 km – Marina di Camerota 140 km Jako včera jsem posnídal dvakrát; druhá snídaně byla ale velmi vydatná včetně dvojitého kapučína. V 8 hodin jsem opustil útulné ostello a podél moře se vydal k historické památce Paestum. Cestu mi usnadnil italský cyklista, kterého jsem na dvacátém km dojel a poté jsme se střídali ve vedení až do Paesta, kde jsme se rozloučili. Je to historické městečko
s troskami
chrámů a akropolí z roku 600 př. n. l., které tvoří nejvýznamnější monument řeckého
stavitelského
umění na italské pevnině. Řekové Poseidonovo
mu
říkali město.
Znovuobjevení se dočkalo až v 18. století. Dnes si sem návštěvníci přicházejí prohlédnout tři mohutné zachovalé dórské chrámy – Héřin, Neptunův chrám a chrám bohyně Ceres. Moc mi to připomínalo Akropoli v Athénách. 7
Snadná byla ještě cesta
do
blízké města
Akropole, vystavěného skalním Dále
masivu. byla
asfaltová podél
velmi
členitá
stoupáním
i
se
na sice silnice
moře,
ale
značným
klesáním,
ale
naštěstí skoro bez provozu. Hned jsem byl na úrovni moře a za chvilku o 300 m výše, ale překrásné pohledy stály za to. Za celý den jsem tak nastoupal více jak 1600 m, ale užíval jsem si to moc. Hodně mi pomáhaly kilometry
nachozené
v Jizerských horách těstě před cestou. Na oběd jsem zastavil u pláže ve vsi Pioppi, když bylo ve 13 hodin. Do plánovaného cíle Sapri jsem však nedojel, neboť před 17. hodinou se mi zalíbilo albergo (hotel) Marla, kde jsem se ubytoval jako jediný host za 30 €. Na tachometru v té době bylo 140 km, ale já byl ve velké pohodě. Převýšení tento den činilo 1600 m a tak jsem se odměnil posledním Plzeňským, ale i mnohým dalším pitím nakoupeným v supermarketu. Pitný režim jsem se snažil dodržovat, neboť celý den teplota přesahovala 20°C. Kromě sebe jsem vypral celý cyklistický dres, ale i cyklistické brýle v něm zapomenuté. Moc jsem byl spokojený s programem celého dne a sám se sebou 8
a večer jsem ještě stihl sledovat TV RAI „1“. Jitka mi polichotila, když v SMS napsala: “letěl jsi jako vítr“. Vzpomněl jsem na podobný výrok turistů ze Strakonic cestujících ze severu Indie Sikkimu do Ágry, kde na terase restaurace před večeří pravili „letěli jsme jako pírko“ a tak jsem se ozval a seznámili jsme se a prožili příjemný večer společně. Kolem cesty dnes byly hlavně olivovníky a citrusové plody, tj. citrony, pomeranče a mandarinky, dále palmy, pinie a kaktusy. 13. 4. so Maina di Camerota – S. Giovanni a Piro 15 km – Scario 25 km – Sapri 39 km – Praia a Mare 73 km – Belvedere 108 km – Páola 145 km Trochu jsem si přispal, ale stačil jsem lehce posnídat a už v 8 hodin jsem pokračoval v cestě podél moře. Více jak hodinu jsem stoupal o 550 m výše do vsi San Giovanni a Piro, abych za 20 minut sletěl rychlostí více jak 40 km/hod. opět k moři a poté do města Sapri, kde jsem odpočíval. Až do Praia a Mare byla silnička skoro bez
provozu,
ale
stále nahoru a dolů
a tak to do oběda ve 13 hodin
dalo
1000
m
převýšení. S velkou chutí jsem poobědval a nakoupil opět tekutiny, tentokráte i pomerančovou šťávu, resp. vymačkané
čerstvé
pomeranče, neboť do cíle 9
zbývalo ještě mnoho kilometrů. Vystoupal jsem od moře na výše položenou „autostrádu“, kde sice jela nějaká auta, ale cesta nebyla tak náročná na převýšení. Nutná byla zastávka v Belvedere na chlazené pivo Tuborg, abych cestu dokončil. Stejně jako na Plzeňské šlapalo kolečko na Tuborg, skoro jako o závod. Zastavuji až na předměstí Páola, abych zjistil orientační cenu ubytování, neboť ostello mi nepotvrdilo moji žádost o ubytování. Ostello jsem ve městě vůbec nenašel a tak jsem se rozhodl, že se odměním za dnešní výkon ubytováním v hotelu a to ihned, neboť na tachometru bylo už 145 km. Zastavil jsem u hotelu hned vedle moře, kde však žádali 50 € za noc se snídaní, neboť prý mají jen luxusní pokoje. To jsem odmítl s tím, že můj limit je 30 €, luxusní pokoj nemusím a tak jedu dál. Recepční někam telefonoval a řekl: „máte štěstí, majitel souhlasí s vaší cenou“. Spokojený si vychutnávám hotelový luxus a při sprchování si promítám všechny ty kopečky a krásné výhledy na moře, které jsem zvládl; byla to krásná pohádka! 14. 4. ne Páola – Amantea 30 km – Pizzo 87 km – Vibo Valentia 118 km. Začnu dnes poznámkou pro ty, kteří deníček dočetli až sem. Na začátku pátého dne cestování na kole po jižní Itálii musím připomenout, že chybí mnohé fotografie a popis památek tak významných měst jako je Neapol a stejně tomu bude v Mesině, Taormině, Catánii, Palermu a možná i v Římě (stejně jako už nefotím v Praze), která navštěvuji za posledních šest let už po páté. Z nových míst jsem se věnoval zatím jen Montecassinu na přání Jirky Doška, a na přání Petra Volfa jsem fotil jediné stávající řecké chrámy připomínající Akropolis. Tentokráte je to jen letmý pohled starého cyklisty ze sedla svého kola na překrásnou scenérii krajiny, kde z jedné strany je většinou moře a z druhé hory, občas ale v oparu. Užívám si však nádherných silnic, 10
někdy skoro bez provozu, neboť zvolená trasa je velmi členitá, kopcovitá, ale mne lákající. Nejvíce si vychutnávám setkání s lidmi a také s mnoha cyklisty, kteří mne zvou na častá posezení v bistrech. Mým záměrem je spíše cyklistické soustředění v optimálních podmínkách za ideálního počasí stejně jako např. na Malorce. Potkávám zde nejen jednotlivé cyklisty, ale i celé týmy cyklistů ze střední a severní Evropy v pěkných jednotných dresech na překrásných kolech, která jim trochu závidím; jezdí sem za teplem stejně jako já v posledních létech. Jinou atraktivní trasu jsem měl připravenou pro cestování s Mirkem, kde bychom poznávali známá turistická místa jako je Trapani, Syrakusy, Agrigento, Monreale a další, denně max. 90 km, ale vše jste mohli mít zdokumentováno Mirkovým fotoaparátem. Teď si můžete pouze vyhledat v seznamu deníčků s názvem „Cesty za teplem“ podrobnější popis a fotografie těchto překrásných míst, která jsem navštívil předtím. Stejné to bylo předloni při mé páté cestě do Nepálu, kde mne více zajímali místní lidé a jejich život, než nejvyšší hory světa, kde jsem doprovázel devět svých přátel. Po snídani a běžné údržbě kola jsem už před osmou hodinou opustil hotel a vystoupal asi o 150 m výše na SS 18, což je „strada superiore“, která je přece jenom pohodlnější díky mnoha dlouhým
mostům
a
osvětleným
tunelům, někdy délky více jak 2 km. Bylo nedělní ráno a tak se to místo aut hemží desítkami cyklistů na svém „švihu“ v obou směrech. Hned za městem jsem se stačil připojit ke skupince starších cyklistů na jejich nádherných silničních speciálech, ale jeli rychlostí jen cca 30 km za hodinu a tak jsem „uvisel“ až do Amantea, kde mne pozvali na kapučíno a odtud se vraceli zpět domů. Další zastávku jsem 11
měl až na 50. km pro pomeranče, víno a pivo, neboť pro mé kolo je to nejlepší doping . Jel jsem stále podél moře a místy viděl, co vlny dokáží, když odnesou část silnice, i když ji chrání velké betonové bloky. Všichni cyklisté se stále zdraví: ciao, salve, buon giorno, ti v protisměru ještě pokynou rukou; nádherné, příjemné. Všude kolem silnice olivovníky, zelenina všeho druhu a hlavně „frágole – jahody, které tu sklízí převážně Bulhaři. Při obědě přisedli dokonce na
moji
lavičku
a
jeden
s deformovanou rukou žebral, když přicházeli lidé na pláž. Uměl pouze „buon giorno, soldi per mangiare, grazie“. Pracují tu za 25 € denně. Krabici překrásných vonících jahod tu prodávali za pouhé 1 €, ale já jen ochutnal. Poobědval jsem a těšil se na zbývající kilometry podél moře. Po ranních 15°C opět slunce hřálo a bylo už 20°C. Bohužel to nebylo u moře, ale
musel jsem vystoupat o 550 m výše, kde leží město Vibo Valentia. Zde jsem se na náměstí potkal se skupinou cyklistů končících vyjížďku, kteří mi doporučili ubytování v soukromí o 9 km dále, kde z nich většina bydlí. Těch 9 km městem byla „pěkná palba“. Ale zvládl jsem to, zvláště ve sjezdech, kdy jeli volněji. Ubytování v soukromí předčilo mé očekávání; překrásný apartmán, milé přijetí a cena ještě snížena z 35 € na 25 € včetně snídaně proto, že jsem cyklista, jsem starší než maminka majitelky, a jel jsem dnes více jak 100 km . Jak je někdy dobré, být dříve narozený! Jako pozornost jsem ještě dostal chlazené pivo, neboť 12
obchody jsou v neděli převážně zavřené. Po pravidelném sprchování a praní jsem se do večera slunil a odpočíval na překrásné zahradě, která už kvetla a voněla. K večeři jsem využil vybavenou kuchyň a jídelnu a poté mi ještě mladá paní přinesla láhev „limoncina“, kterou jsem tak dlouho ochutnával, až jsem skoro usnul. Po večeři jsem zašel na bar na pivo a pokecal s místními. Hospodský mi přinesl chuťovku na způsob „frutti di mare, smažené plody moře, stejně jako jsou ve Španělsku tzv. „tapas“. 15. 4. po Vibo Valentia, Tipponion (556) – Rosarno 23 km – Palmi 40 km Bagnara 59 km – Scilia 73 km –Messina 82 km –Villaggio di Mili 95 km Snídani jsem měl připravenou už na 7. hodinu a za půl hodiny jsem opustil příjemný privát. Sjezd dolů k moři do Rosaria byl velmi pohodlný, ale po dlouhé době v bundě, neboť bylo po ránu jen 13°C. 6 km před Palmi byl táhlý kopec se stoupáním 300 m a po chvilce následoval stejně dlouhý o dalších 250 m výše, což bylo 550 m n.m. To už jsem jel bez bundy a potůčky potu mi stékaly po zádech. Odměnou byl dlouhý sjezd až k moři do vsi Bagnara, ale opět bez aut a také bez cyklistů. Překrásná průzračná voda v moři lákala k osvěžení, ale bylo jen 18°C a asi stejně tak byla teplá voda. Bylo právě poledne, když jsem na lodi opouštěl italskou pevninu a za 20 minut přistál na Sicílii ve městě Messina. Už jsem věděl z dřívějších pobytů, že si nemusím kupovat 13
jízdenku na trajekt pro své kolo a tak jsem ušetřil asi 4 €. Ty jsem okamžitě utratil ve vonícím bistru za grilované kuře a obsluhující kuchař, prý také cyklista, mi k tomu přidal chlazené pivo a bagetu. Byl jsem překvapen dlouhou frontou na všechna dobrá jídla včetně mořských plodů a vše docela levné a dobře vypadající; jídlo prodávali i se zabalením domů. Po tomto vydatném občerstvení jsem se vydal za město, abych se ubytoval na periferii
Messiny
v soukromí
u
kamaráda, také cyklisty Dina, 43 let, kde jsem spal loni v březnu. Bohužel nikdo nebyl doma, neboť jsem přijel o den dříve, což jsem vyřešil snadno tím, že jsem navštívil nedaleko bydlící jeho rodiče. Jeho otec, stejně mladý jako já, mne doprovodil do Dinova bytu, který pronajímá za 25 € se snídaní. Popili jsme pivo a asi hodinu se příjemně bavili. Slunečné odpoledne jsem využil k vyprání všeho a hlavně odpočinku na terase s výhledem na moře a chutnáním šampaňského, vína i grapy, které mi Dino připravil, abych neměl žízeň, než se večer vrátí z práce (pracuje u policie). K dispozici jsem měl celý dům včetně terasovité zahrady, kde jeho otec pěstuje všechnu zeleninu a hlavně víno. Po večeři jsem pohovořil s Dinem, hlavně o úspěšném Zemanovi, trenéru Messiny, a opět přišla řeč i na Pavla Nedvěda a vyřídil jsem skoro všechny maily. Žádal jsem také o vysvětlení, proč letos je ve většině měst a obcí na jihu Itálie a hlavně na Sicílii tak velké množství odpadků, které nikdo neodváží. V posledních letech tím byla známá pouze Neapol, kde jsem pozoroval letos malé zlepšení. Každá hromada, kde jsou dvě popelnice, by vyžadovala přistavení min. jednoho kuka vozu a zřejmě by to ani neodvezl. Města prý nemají peníze na odvoz a ještě je to spojeno s vydíráním zdejší mafií. Přitom nedaleko od těchto hromad odpadků posedávají skupinky černochů a čekají, že někdo přijede a dá jim nějakou práci, 14
za kterou dostanou za den 20 – 25 €. Zde jsem poznal skutečnou krizi, o které se u nás stále mluví, ale vidět v supermarketech při nakupování moc není. 16. 4. út Villaggio di Mili – Forza d´Agro (350) 35 km – Taormina (250) 49 km – Catánia 107 km Už před sedmou hodinou přišel Dino a společně jsme posnídali. Rozloučit se přišel i jeho otec, který už začal pracovat na zahradě na vinicích. Dino odmítl úhradu za nocleh, neboť jsme přátelé a naopak mne pozval, abych přijel na podzim znovu i s přáteli nebo zase na jaře jako obvykle. Pohodlná byla cesta podél moře směrem na Catánii, ale mně se zachtělo vyjet na nějaký kopeček. Asi 10 km před Taorminou jsem viděl takovou příležitost, neboť odbočovala úzká silnička nahoru a samé zatáčky do vsi Forza d´ Agro ležící asi 350 m nad mořem, a pěkně jsem se zahřál. Odměnou byl nádherný výhled a fantastický sjezd k moři na prázdné silnici. Druhá horská prémie vedla do překrásné
Taorminy
s nejlepším výhledovým místem
na
z řeckého
divadla
světě na
sopku Etnu a dvě moře, Jónské a Tyrhénské. Tentokráte jsem nebyl v přírodním divadle s úžasnou akustikou, ale na skalním výběžku, odkud je vidět jak sopka, tak pohled na moře a také na blízkou vesničku na vrcholu, kde jsem byl asi před hodinou; překrásné pocity v těle i na duši. Připadal jsem si, že sedím v divadle a hrají ten nejlepší kus; stačilo se jen dívat, kochat se. 15
Jak je svět malý, jsem se přesvědčil hned po ránu, když jsem na silnici v protisměru potkal německého cyklistu Hartmuta Koeblera z Norimberku. Včera o něm hovořil Dino, že se dnes u něho zastaví a přemlouval mne, abych zůstal a poznal ho. Teď se mi to podařilo. 45letý Němec před 5 roky prodal všechen svůj majetek a celou dobu jen cestuje na kole po celém světě. Nedávno se vrátil z Jižní Ameriky a na Sicílii je pravidelně na jaře a na podzim. Své kolo měl neuvěřitelně ověšené vším, co k životu potřebuje. Ukazoval mi místo na pláži, kde trávil dnešní noc, a moc si vše pochvaloval. Je ještě svobodnější člověk než já a zdál se velice šťastný a v pohodě. Ptal se mne pochopitelně na věk a nevěřil, hrozně se začal smát a pak řekl: „to není možné, že bych mohl jezdit ještě tak dlouho na kole jako ty; že mne čeká ještě tolik dlouhých let života…“ a smál se hrozně moc. Pak mne objal a přál mi štěstí do dalších let. Do Catánie bylo časté dlouhé táhlé stoupání, ale po staré dlažbě, což nebylo moc příjemné. Zde jsem vzpomínal na mladého cyklistického kolegu z Rakouska, s kterým jsem se potkal včera a jel na silničním kole, jen s malým batohem na zádech; jak tady chudák asi trpěl. Dojezd už byl za silného městského provozu a občas jsem se skoro třel o kapotu předjíždějících aut; na to by Mirek asi neměl nervy. Ostello jsem našel bez problému a dle mého úsudku patří k těm nejlépe vybaveným a levným. Pouhých 16.5 € v desetilůžkovém pokoji, v kterém jsem však spal sám. Žádal jsem totiž nejlevnější pokoj. Toalety čisté a voňavé jako v hotelu, rovněž tak velká hala, a hlavně velká vybavená kuchyně včetně mnoha potravin; podobně to někdy vypadá v kuchyních na poutní cestě do Santiaga. Navíc 16
neomezený internet zdarma. Po večeři mne ještě němečtí a italští turisté zvali na své speciality, které si připravovali celý večer, ale já už neměl místo v žaludku a byl spokojený se svou večeří. Místo prohlídky už známých chrámů jsem se jen tak toulal po městě, které už znám z předchozích návštěv, maximálně relaxoval a žil si tu svůj pohodlný život. 17. 4. st Catánia – Caltagirone (350) 69 km – Piazza Armerina (690) 102 km Snídaně v ostellu se trochu opozdila, ale byla velmi dobrá, bohatá. Po osmé hodině jsem už projížděl v poklidu centrem města. Až do dalšího města ve vzdálenosti cca 65 km jsem neprojížděl žádnou vesnicí, nikde žádní lidé a tak to bylo trochu smutné.
Kdo asi
obdělává okolní pole, jsem se ptal sám sebe. Rovinatá cesta s malou frekvencí 17
aut
a
s mírným
větrem
v zádech; velká pohoda. Krátká byla zastávka na ochutnání krvavých
pomerančů,
které
stejně sním jen dva, ale je to pochoutka.
Pomeranče
jsou
většinou již sklizené stejně jako citrony, jen olivy to ještě čeká. Odbočil jsem asi 3 km do města malované keramiky (je podobná té ze Sardinie), Caltagirone, které má 40 000 obyvatel a je na kopci, kam jsem musel vystoupat o 150 m výše. Odměnil jsem se piknikem před malým obchůdkem na hřejícím slunci, kde bylo 24°C! Prodavač se divil, jak mohu ještě pokračovat dalších 30 km po vypití dvou piv. Místní mladíci mi nabízejí motorku za pouhých 200 €. Nová prý stojí 600 € a dokáže jet rychlostí až 90 km za hodinu a spotřebě 1 litr na 30 km. Já raději pokračuji na svém kole a těším se na kopečky a zvlněnou krajinu, už ne podél moře. Po obědě nejprve sjezd dolů a poté překrásnou „Vysočinou“, skoro bez aut, nahoru a dolů; paráda. Před cílem cesty ve městě Piazza Armerina byl táhlý kopec, minimálně 8 km dlouhý, skoro nekonečný. Ostello, kam jsem zamířil nejdříve, však bylo v rekonstrukci. Na svou kamarádku Alessandru jsem měl mail, ale bohužel ne telefon ani adresu, a po třech letech už jsem zapomněl, kde jsem bydlel. Naštěstí si přečetla můj mail a za 20 minut jsme se už potkali před vinotékou jako naposledy. Svůj byt nyní přestavují, ale já dostal v přízemí luxusní pokoj a v koupelně jsem si měl ovladačem volit barvy osvětlení, abych se tam cítil co nejlépe; připadal jsem si 18
jako v luxusních lázních. Její partner Mirek musel ještě do práce a tak jsme se všichni setkali až večer u společné večeře. Stihl jsem navštívit známého ve vinotéce, koupit dárek pro Mirka (jeho oblíbené kvalitní víno, jak mi prozradil someliér), tak i květiny pro Alessandru. Nakoupil jsem i maso, neboť jsem věděl, že zaplatit za ubytování nebudou chtít. Večer byl stejně krásný, příjemný jako před třemi roky a zpestřením byl tentokráte jejich roční Frederico, který s námi vydržel až do 23 hodin. Popíjel jsem tentokráte trochu více, neboť jsem měl velkou radost ze setkání a přijetí. 18. 4. čt Piazza Armerina (690) – Enna (1000) 31 km – Alimena (740) 77 km – Petralia Sottana (1150) 97 km Ráno byla velká žízeň a tak jsem vypil litr skvělé pomerančové šťávy kromě obvyklého čaje. S přáteli bylo dlouhé loučení a přiznám se, že ukápla i nějaká slza. Po osmé hodině vyjíždím do kopců směr Enna. Už včera jsem poznal dlouhá táhlá stoupání, ale dnes jich bylo ještě trochu více. Jen do Enny jsem nastoupal 850 m a to bylo jen 30 km! Stále nahoru nebo dolů, ale kolem vonící piniové lesy a úžasné výhledy do krajiny. Vesnice skoro neexistují a vzdálená středověká města jsou vždy na kopci stejně jako Enna, což je nejvýše položené město v Evropě. Kromě hradu je tam mnoho kostelů a překvapivě i turistů a opět ze Švýcarska, s kterými jsem se zdravil a mnozí se chtěli se mnou a s kolem fotit. Počasí opět přálo, i když po ránu jsem jel v bundě, než se oteplilo na 20°C a více. Dopoledne jsem jel na sladké croisanty a dobré červené, které mi dal majitel včera ve vinotéce, když jsme ochutnávali víno ze všech sudů; proto dnes 19
ráno tak velká žízeň. V Enně jsem lehce posvačil a kochal se výhledy do krajiny. Oslovil mne francouzský cyklista ovládající italštinu a dlouho jsme si povídali a nejen o cyklistice; trochu mi záviděl můj program a říkal, že by se nejraději přidal. Pokračování bylo opět
velmi
terénem;
pochopitelně
nejdříve dlouhé
zvlněným
sjezd táhlé
a
poté
stoupání.
Dalších 30 km byla silnice pro auta uzavřena, což mi vůbec nevadilo, ba naopak. Zborcená silnice po zimě byla v opravě a opravdu se na mnoha úsecích velmi intenzivně pracovalo. I když mám kopce rád, tentokrát jsem chtěl svou cestu po 77 km ukončit. Skvělé počasí mi však nedalo a pokračoval jsem dle programu až do Petralia Sottana, ale závěr byl neskutečně těžký. Jen 2.5 km vystoupat o 300 m výše do starého kamenného městečka bylo na pokraji mých sil. Posledních 200 m po dlažebních kostkách jsem jen stěží své kolo s batohy vytlačil. Byl jsem nejvýše z celé cesty, ve výšce 1150 m n.m. Štěstí se na mne
usmálo
ubytování,
neboť
i
při první
oslovená dívka mi nabídla čtyřhvězdičkový
hotel
nebo klášter u jeptišek. Rozhodnutí bylo snadné. Za 20 € jsem bydlel v krásném pokoji s moderním sociálním zařízením a mladší jeptiška mi nabídla ještě snídani zítra přímo do pokoje . Před večeří jsem se procházel kouzelným městečkem s příjemnými lidmi, s kterými jsem si dlouho povídal na místním náměstíčku. Dnes jsem nastoupal neuvěřitelných 2250 m a spát budu ve výšce 1150 m! Je to skvělý hřejivý pocit, co staré tělo ještě zvládne. 20
19. 4. pá Petralia Sottana (1150) – Scilato - Piano Battaglia (1633)! – Cefalú 78 km Po své první snídani následovala opravdu druhá od jeptišky, což byla ale jen bílá káva a sušenky, ale bylo to milé. Malá údržba kola a v půl osmé sjíždím skoro o 500 m níž, kde začal 16 km dlouhý nekonečný výjezd do sedla, které leží o 29 m výše, než je naše Sněžka. Jelo se mi ale výborně,
neboť počasí bylo maximálně příznivé, slunečno, ale ne horko. Potkal jsem se jen se třemi Švýcary na motorkách a chvíli se bavil a s dvojicí Francouzů, která přijela autem do sedla a chtěla vystoupit na blízký vrchol. Myslel jsem, že do Cefalú k moři budu už jen sjíždět, ale omyl. Ještě více jak 400 m jsem musel po prvním sjezdu vystoupat a teprve poté jsem si mohl vychutnávat nekonečný 21
kouzelný sjezd na prázdné silnici k moři do města Cefalú. Ten den to bylo 1400 m nahoru a 2500 m dolů!!! Už ve 13 hodin jsem byl v cíli asi poslední horské etapy.
Zatímco
v horách
bylo velmi příjemně, u moře teplota přes 23°C. Obědval jsem na náměstí s úžasným pohledem
na
historický
Dóm
s románským
obloukovým
portálem
a
oběma masivními věžemi vypínající se na skále nad přístavem; lepší kulisu jsem si nemohl vybrat. Kolem pěkné
restaurace
plné
turistů, převážně však žen, které
pokukovaly
po
cyklistovi a já zase po nich . Některé přišly s žádostí o společnou fotku, když zjistily, že jsem až z Česka. Jen dvě minuty odtud jsem zazvonil na první privát B + B a okamžitě jsem přijal nocleh za 25 € bez snídaně. Opět výborné ubytování ve starém, ale zmodernizovaném velkém bytě. Domácí bydlí v 1. patře a byt o patro výše pronajímají. Mladá paní domácí mi půjčila i svůj počítač, abych si mohl číst večer noviny na internetu. Nemělo to chybu kromě toho, že jsem vypraný dres zapomněl dát sušit. Procházel jsem se úzkými uličkami orientálního rybářského městečka s ovzduším starého města poblíž písečných pláží. Zde mne oslovili Italové z Benátek a skoro hodinu jsme se báječně bavili a nakonec i vyfotili. 22
Překvapilo mne, že někteří odvážlivci už smáčeli svá těla v mořských vlnách. Dlouho jsem se kochal pohledem na moře se zapadajícím sluncem a doplňoval
tekutiny. Byl jsem rád, že také má žena dnes odjíždí na 4 dny do Holandska na výstavu květin. S dobrým pocitem v duši, jak nádherný den jsem si opět užil, jsem šel spát po 22. hodině a těšil se na cestu podél moře do Palerma. 20. 4. so Cefalú – Termini Imerese 36 km – Porticello 61 km – Palermo 80 km + po městě 102 km V půl osmé po snídani jsem opustil příjemný privát v centru města, kde většina obyvatel ještě spala. Opět překrásné slunečné ráno a u moře tepleji než v předchozích dnech na
horách.
Pohodlnou podél
cestou
moře,
jen
s občasným stoupáním, jsem se zastavil
v Termini,
kde na vyhlídce nad mořem jsem se bavil s cyklisty, s kterými se dnes „roztrhl pytel“. Stále někdo zdraví a je jedno, jestli jede v protisměru nebo předjíždí. Abych nebyl v Palermu 23
příliš brzy, odbočil jsem 16 km před hlavním městem Sicílie do Ponticella, kde jsem poobědval. Potom jsem dokončil cestu do Palerma a zamířil rovnou do přístavu, kde jsem si koupil jízdenku na večerní loď do Neapole u společnosti Tirrenia za 56 € s kolem a odjezdem ve 20.15 hodin. Poté jsem se projížděl na kole městem sem a tam,
ale
delší
zastávka byla jen u mohutné katedrály patřící k nejvýznamnějším normanským památkám
na
Sicílii.
Poté to byla blízká brána Porta Nuova, která je obvyklým vstupem do města. Poprvé jsem se jel podívat do Orto botanico, což
je
jedna
z nejkrásnějších
botanických zahrad Evropy. Ve městě je mnoho překrásných paláců, ale ty jsem už fotil vícekrát. Teď jsem se jen kochal a hlavně mluvil s lidmi. Těsně před Palermem mne předjel a zastavil Ital, který si všiml české vlaječky a dlouho pronášel oslavné ódy na Český Krumlov, Telč a pochopitelně i Prahu, zvláště na Malou Stranu. 24
Také on měl potřebu se se mnou bavit, což bylo příjemné. Takových setkání mám denně více, a proto jsem zde tak spokojený. Spokojená je dnes i manželka na výstavě květin v Holandsku a stejně tak mladší syn Štěpán, který mi psal z Marseille ve Francii, kde hrál golfový turnaj. Z domova jsem poprvé telefonicky mluvil i se starším synem Pavlem, který byl také v pohodě. Co víc jsem si mohl přát? Místo drahých ryb jsem si koupil k večeři u Marokánců výborně kořeněné grilované kuře, k tomu mi přidali do kelímku velké množství čerstvé zeleniny a ještě hromadu smažených brambor a marockou placku. K tomu jsem měl chlazená piva z blízkého obchůdku a sicilské červené. Se mnou večeřely i dvě mlsné kočky a stále se olizovaly. Těšil jsem se na noční plavbu z ostrova na italskou pevninu, do Neapole. Večer ještě stále svítilo slunce a bylo 20°C. Na lodi
seděl
jsem
v oddělení „poltrone“, kde bylo asi 100 polohovacích křesel, ale obsazeno jich bylo jen devět a tak jsem měl maximální pohodlí. K pohodě přispěla i láhev červeného na noc. Jediným rušivým elementem bylo občas brečící štěně, když jej majitelé opustili. 21. 4. ne Neapol – Montragone 59 km – Formia
93
km
–
Sperlonga 123 km V 7.30
hodin
loď
přistála v Neapoli a po známé cestě podél moře jsem se vydal na sever, zatím jen do Sperlongy, kde 25
mám
oblíbené
ostello.
Skoro do oběda jsem jel tentokrát
v dlouhém
oblečení,
neboť
teplota 18°C.
nepřekročila
Zastávku na oběd jsem si dopřál v Montragone. Na silnicích v obou směrech bylo opět mnoho cyklistů jako
každou
neděli;
překrásná kola i barevné dresy
jsem
záviděl…
jim S
občas jednou
skupinkou jsem chvilku vydržel jet společně, než jsme se zastavili na kapučíno.
Stejně příjemné bylo odpolední posezení s mladými motorkáři, když jsem se 10 km před cílem chtěl odměnit chlazeným točeným pivem v restauraci při moři, tzv. „služebním pivem“. Na moři tentokráte byly velké vlny, neboť foukal silný 26
vítr a bohužel občas i trochu proti. Převýšení však bylo malé. Najisto jsem jel do ostella, kde jsem spal již vícekrát; bohužel však netekla voda a tak jej uzavřeli. Ochotní sousedé mne však doprovodili autem do 3 km vzdáleného kempinku
přímo u moře, kde jsem měl k dispozici překrásný bungalov, který vybavením připomínal hotel, a kolem se rozprostírala exotická zahrada; vše za 20€. Opět štěstí na „správné lidi“, kteří nelitovali svůj čas a v případě nouze dokonce nabídli ubytování u nich doma, což
jsem
zdarma
nechtěl.
Večeřel jsem až do 19.30 hodin při
zapadajícím,
ale
ještě
hřejícím slunci na terase venku před bungalovem. Večer přišla zpráva
od
přepravce
Pavla
Čadka, že auta budou v úterý skládat v Bari a Frosinone a tak se zítra vydám místo do Říma do vnitrozemí do Frosinone. Cesta bude kratší, ale náročná na kopcovitý terén, což mi nevadí. 22. 4. po Sperlonga – Terracina 24 km – Frosinone 78 km – Ferentino 90 km - Alatri (560) 100 km V noci byla silná bouřka a vytrvale pršelo. Po snídani jsem opustil příjemný bungalov a podél moře dojel do Terraciny, kde jsem odbočil do vnitrozemí na pohoří Ausoni. Správné rozhodnutí nejet do Říma se potvrdilo jako šťastné, 27
neboť černá obloha tím směrem a hřmění s blesky nevěštilo nic dobrého. Také pohoří Ausoni přede mnou bylo v mraku, ale štěstí mne neopustilo, neboť celý hřeben jsem přejel bez deště, ale s velkým ochlazením vzduchu. Teprve na sjezdu do Frosinone začalo pršet, teplota klesla jen na 11°C a tak jsem se ukryl před velkým lijákem v pěkném moderním
novém baru,
kde
jsem také obědval. Po 2.5
hodinách
slunce
vysvitlo a tak jsem se k plánovanému
vydal cíli,
tj.
vysoko
do
560
m
položenému
starému městu Alatri (je starší jak Řím) s 30 000 obyvateli, kde po dojezdu začalo opět pršet a k tomu ještě nastala zima. Navštívil jsem místní knihovnu, ale internet nešel. Požádal jsem proto o ověření telefonem, zda 4 km vzdálené ostello je v provozu. Opět nebylo, ale měl jsem štěstí, když mi pracovnice knihovny doporučila privát B + B, jehož majitel měl obchod naproti na náměstí. Ubytování bylo tudíž rychlé, jen cena byla příliš vysoká – 50 € za noc v apartmánu. O 10 let mladší pán je také cyklista a navíc vede spinink, a tak jsme se rychle domluvili na nižší ceně 28
30 €, ale u jeho dcery. Úžasný velký apartmán včetně výborně vybavené kuchyně mne nadchl a přespala by zde pohodlně celá větší rodina. Po prohřátí v horké sprše jsem za deště doběhl do blízkého supermarketu a nakoupil laskominy k lukulským hodům večer, neboť to měla být poslední večeře v Itálii. Byl příslib, že druhý den večer asi už budu cestovat kamionem domů. Byl to náročný den vzhledem k proměnlivému počasí, ale opět skončil úspěchem; konec dobrý, všechno dobré. Při večerním popíjení ještě přišla zpráva od Štěpána: „v golfovém turnaji v Marseille mezi 20 amatéry jsem získal první místo“. Udělal mi další velkou radost a tak jsem doběhl ještě pro další láhev Merlotu, abych si to užíval. Na internetu slečny domácí čtu, že v Čechách je neuvěřitelných 20°C; jaká to byla teplotní změna doma a tady; doma o 10°C více, zde o 10°C méně za jediný den! 23. 4. út Alatri – Frosinone - 14 km – Veroli 26 km – Castelliri 39 km – Frosinone 64 km – dálnice za Frosinone směr Roma 70 km Ve
velké
pohodě
jsem
posnídal, dal řeč s 29tiletou sympatickou dcerou italského
cyklisty a teprve v 8.30 hodin jsem opustil penzion a ještě zajel poděkovat do knihovny za včerejší úspěšný tip na ubytování. Věnoval jsem se prohlídce starého města, už opět za slunce, i když bylo po ránu chladněji. Poté jsem sjel dolů do Frosinone a vydal se na cestu do Sory 29
za dlouholetými přáteli, kteří několikrát pobývali u nás v Jičíně, ale ještě za totality a po roce 1989. Antonio Notari dokonce v jičínské galerii uspořádal výstavu svých obrazů a jeden obraz věnoval městu. Silnice do Sory byla skoro bez provozu, neboť vedle je postavena nová superstráda, ale pro cyklisty nepřístupná. Stará cesta je velmi členitá, skoro stále do kopce nebo s kopce. Po levé ruce jsem jel podél horského zasněženého hřebene pohoří Monti Erici. Asi 10 km před Sorou jsem měl svůj první pomalý defekt a po výměně duše jsem zastavil v marketu, abych si koupil něco k obědu. V tom okamžiku se ozval Giovanni ze Sory, abych zůstal u nich dnes na večeři. Toto jsem musel odříct a už jsem nedokončil cestu do Sory, ale poobědval jsem před barem, kam mne pozvali místní mladíci. S nimi jsem si dlouho povídal o mém cestování a popil trochu více dobrého moku. Vybavili mne ještě na zpáteční cestu láhví vína a já se vrátil do Frosinone, kde jsem si nakoupil jídlo na zpáteční cestu domů. To už jsem měl první kontakt na řidiče kamionu Aleše Bratku, s kterým se budu večer vracet. Vystoupal jsem až do starého města, které leží o 150 m výše a kochal se pohledy na okolní zasněžené hory. Poslední
návštěva
knihovny a setkání se samotným
ředitelem,
neboť většina počítačů byla mimo provoz a žádný nebyl volný. Ten mi velice ochotně propůjčil svůj, neboť je obdivovatelem Prahy, kterou často navštěvuje a rád by mne pozval na večeři,
abychom
si
mohli povídat jak o mé cestě, tak i o Praze. Víc jak 10 km jsem musel cestovat k dálnici, kam přijel kamion ve 21.30 hodin. Čekalo nás asi 1400 km do Brna, kde Aleš 30
vykládal zeleninu, kterou však dříve
musel
naložit
poblíž
Verony. Téměř nový kamion Mercedes Benz byl luxusním dopravním s maximálním
prostředkem pohodlím
a
širokým pohodlným lůžkem na spaní. Řidič Aleš, kterému je 35 let, naštěstí nekouří a jízda s ním byla velmi příjemná a klidná a stále jsme si měli co povídat; jel jsem s ním už podruhé. 24. a 25. 4. st + čt Cesta zpět se trochu prodloužila vzhledem k delší nakládce zboží, kde skladníci byli lehce pod vlivem alkoholu a také incidenty na dálnici před Benátkami nás trochu zdržely. Ještě se krátce zmíním o neuvěřitelném závěru cestování z Brna do Jičína. Bylo 15.10 hodin, když jsme se s Alešem rozloučili v Brně před Makrem, kde měl vykládat zboží. Odtud jsem cestoval na kole „italským“ způsobem na asi 5 km vzdálené vlakové nádraží po chodníku a potom po ucpané silnici směrem do centra. K pokladně ČD jsem přistoupil v 15.39 hodin, kdy byl čas odjezdu expresu IC do Prahy. Rychlík měl však 4 minuty zpoždění a tak jsem stačil doběhnout i s kolem na 2. nástupiště než dal výpravčí pokyn k odjezdu. Rychlík nestavěl ani v České Třebové, ale poprvé až v Pardubicích. Já však přestupoval v Kolíně, kde jsem měl také pouhé 4 minuty na přestup. Opět jsem nastoupil jako poslední, když už výpravčí chtěl dát pokyn k odjezdu rychlíku. Teprve v Nymburce, při posledním přestupu, jsem měl 10 minut času a tak jsem stihl první české pivo. Zrychleným vlakem jsem přijel do Jičína v 19.20 hodin. Tomu říkám „velké štěstí“. 31
Přehled ujetých kilometrů a převýšení. Stoupání 8.4. po Strakonice – Štěkeň
12 km
10.4. st Casino – Napoli
39 km
800 m
11.4. čt Napoli – Salerno
65 km
450 m
12.4. pá Salerno – Marina ´d Camerota
140 km
1600 m
13.4. so Marina ´d Camerota – Paola
145 km
1600 m
14.4. ne Paola - Vibo Valentia
118 km
950 m
15.4. po Vibo Valentia – Villaggio di Mili
95 km
700 m
16.4. út Villaggio di Mili – Catánia
107 km
750 m
17.4. st Catánia – Piazza Armerina
102 km
750 m
18.4. čt Piazza Armerina – Petralia Sotana
97 km
2250 m
19.4. pá Petralia Sotana – Cefalú
78 km
1400 m
20.4. so Cefalú – Palermo
102 km
350 m
21.4. ne Napoli – Sperlonga
123 km
300 m
22.4. po Sperlonga – Alatri
100 km
900 m
23.4. út Alatri – Frosinone
70 km
750 m
25.4. čt
6 km
Celkem
1499 km
13550 m
Na cestě jsem byl celkem 18 dní: 2 dny cesta vlakem do Strakonic a kamionem na start na jih Itálie 14 dní na kole – viz tabulka nahoře 2 dny cesta kamionem do Brna a vlakem domů Náklady na cestu: ubytování a stravování
424 €
10 600 Kč
trajekt Palermo – Neapol lodí 56 €
1 400 Kč
jízdné vlakem + kolo + ostatní
500 Kč 12 500 Kč
Celkem 32
Poděkování: 1/ za dopravu Autospolu, hlavně Pavlovi Čadkovi a oběma řidičům, tj. Ondrovi a Alešovi 2/ Cyklo SKI Žitník Lomnice, hlavně pečlivému a šikovnému Janu Malému 3/ za ubytování a přátelské přijetí Dinovi v Messině a Alessandře a Mirkovi v Piazza Amerina 4/ všem neznámým, kteří mne stále povzbuzovali a byli velice přátelští a milí Závěr: Na začátku cest jsem si říkal: „život, i když krátký, je stále ještě přede mnou. A já si ho chci užít. Využít všechen čas, který je mi k životu dán“. Říká se, „odvážnému štěstí přeje“ nebo „vytrvalost přináší růže“ a „co tě nezlomí, to tě posílí“. Nekráčet dopředu pro mne znamená vracet se. I když už také vím, že přijde období a bude pro mne možná úlevou, budu-li se moci usadit tam, kde jsem rád, tj. v Českém ráji, kde mám domov a navíc přátele. Mohou to být důvody fyzické kondice, ale spíše psychologické. Čím více se smysly opotřebovávají, tím menší kouzlo budou mít nové věci. Doma budu mít pocit bezpečí z okolí, které znám dokonale. Možná se i já začnu ohlížet k minulosti a hledat vodítko pro přítomnost, kdy nebudu moci být tak aktivní. V Jičíně 28. dubna
Ivan
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2013
33
