Polsko a jeho historie

Polsko a jeho historie Polsko se velmi angažuje v současné situaci na Ukrajině. Jako prodloužená ruka USA vystupňovává napětí a stojí pevně na straně ukrajinské vlády a jejích fašistických kompliců. Je s podivem, jak může spolupracovat s banderovci, jejichž předchůdci povraždili na konci války více než 80 tisíc Poláků. Ale proč ne – vždyť nepřítel mého nepřítele je můj přítel. A Rusko je nepřítelem Polska číslo 1 – už od středověku. Polsko není dodnes schopno se vypořádat se svou minulostí – podle Poláků slavnou minulostí. Největší slávu zažívali Poláci naposledy v 16. století. Středověk byl pro Polsko dobou územních výbojů. V letech 1579–1582 král Štěpán Báthory vedl poměrně úspěšnou válku proti Rusku, během které získal na východě značnou část původně ruských a ukrajinských území. Jeho plány na úplné ovládnutí Ruska překazila jenom smrt. Poláci nebyli nikdy spojenci Ruska, v letech 1600-1612 dobyli a ovládli Moskvu. V roce 1720 bojovali se Švédy proti Rusům, při prusko-rakouském dělení Slezska připadl pro ně nepotřebný zbytek Polska Rusku. Svrchovaný polský stát (polsko-litevská unie) zanikl roku 1795. V t.zv. trojím dělení Polska bylo jeho území rozděleno mezi tři státy: Rusko, Prusko (později Německo) a Rakousko (později Rakousko-Uhersko). Roku 1812 se Poláci s Napoleonem účastnili tažení na Moskvu. Po Napoleonově porážce bylo zřízeno autonomní Království polské, podléhající ruskému carovi. Nová Polská republika vznikla až koncem 1. sv. války – 123 let po zániku svrchovaného polského státu. Po bolševické revoluci Rusko odmítlo účast ve válce a tím i další spolupráci s Dohodou. Ruská východní fronta se rozpadla. Toho využilo Německo s Rakouskem-Uherskem k rozsáhlému útoku na všech úsecích východní fronty. Německo s Rakouskem-Uherskem dobyly Polsko, Ukrajinu, Pobaltí. Sovětská vláda podepsala 3. března 1918 v Brestu v dnešním Bělorusku smlouvu o příměří, ve kterém Rusko uznalo právo ústředních mocností na nově získaná území. Brest-litevský mír měl pro bolševické Rusko rozporuplné následky. Na straně jedné pomohl bolševikům získat čas na to, aby byli schopni udržet výsledky své revoluce. Na straně druhé znamenal významné územní ztráty zhruba 1 miliónu kilometrů čtverečních. Rusko přišlo o Finsko, Pobaltí, část Polska, Ukrajinu, Bělorusko a Besarábii. Během jednání o Brest-litevském míru mezi Centrálními mocnostmi a tehdy novým sovětským státem se přiživilo i nové Polsko. Brest-litevský mír stanovil polské hranice daleko na východě, hluboko na ukrajinském a běloruském území. Nové území Polska zahrnovalo Ukrajinu až po Lvov a nebylo daleko od Minsku a Kyjeva. Ale ani potom Poláci nebyli spokojeni. Hned v prvních letech své existence se druhá polská republika snažila prosadit nové územní nároky. Polské nároky na jihozápadě vedly ke sporům s Československem, které propukly v sedmidenní válku. Nakonec až konference ve Spa musela rozhodnout o rozdělení Těšínska mezi Polsko a ČSR. Na východě ani milion kilometrů z Ruska Polákům nestačil. Probudil se v nich jejich Báthoryho sen o velkém Polsku od moře k moři. Výsledkem byla rusko-polská válka. Polsko, vedené Józefem Piłsudským, chtělo navázat na bývalou slávu Polska, které v minulosti ovládalo Ukrajinu i Pobaltí. Byl to sen o velkém Polsku, sahajícímu od Baltu až k Černému moři. Sověti už v lednu 1919 postoupili do Vilna a Minsku – ruských měst, které ztratili Brest-litevským mírem ve prospěch Polska. Tam vytvořili Litevsko-Běloruskou socialistickou republiku. Poláci začali v dubnu protiofenzivu. Polská armáda zahájila tažení na východ v dubnu 1919 vpádem do Litvy a Běloruska a koncem téhož měsíce napadla také Ukrajinu. Pak se polský postup zastavil, mimo jiné také kvůli vzpourám obyvatelstva na okupovaném území a nestabilní politické situaci v Polsku. Poláci znovu obsadili Vilno a postupovali dále. Sověti byli nuceni se stáhnout za řeku. Poláci se rozhodli pokračovat směrem na Minsk. Ten padl do rukou Poláků 8. srpna. S počínajícím podzimem nastal čas k vyjednávání. Ale dosaženo bylo jen dohody o částečné 1

výměně zajatců. Více se nedohodli. V březnu roku 1920 vpadli Poláci na Ukrajinu. Mocnosti polské nároky neodmítly, protože v nich viděly možnost, jak zabránit šíření komunistické revoluce na západ. Cílem ofenzivy byl Kyjev. Rudá armáda přešla do protiútoku. Začala ofenziva na celé frontě a jejím cílem bylo dobytí Varšavy a zničení polské armády. Byl znovu dobyt Minsk a začátkem srpna i Brest Litevský. V půli srpna stáli Rudoarmějci jen 19 kilometrů od Varšavy. Tam ale Tuchačevský utrpěl zdrcující porážku. Fronta se vrátila na úroveň před začátkem ruské ofenzivy. Na konci září pak sovětská vláda požádala Polsko o mírové rozhovory. I když státy Dohody stále požadovaly vznik polsko-ruské hranice na Curzonově linii, Józef Piłsudski 13. března 1921 kategoricky prohlásil, že neuzná žádnou jinou hranici s Ruskem, než tu, která existovala roku 1772. Rižský mír, podepsaný 18. března 1921, přiřkl Polsku prakticky veškerá požadovaná území. Po záboru východních etnicky nepolských území navíc Poláci tvořili v Polsku pouze cca 69 % obyvatelstva, velmi významně byli zastoupeni Ukrajinci, Židé či Němci, což velmi komplikovalo situaci. Kvůli neochotě polských politických stran se dohodnout, nacionálnímu napětí a hospodářským potížím byly polské vlády velmi nestabilní. Stále častěji se ozývalo volání po vládě pevné ruky, které roku 1926 vyslyšel maršál Józef Piłsudski, který provedl puč a zavedl vojenskou diktaturu, která vedla k politické i národnostní perzekuci. V podstatě byl Piłsudského režim fašistický. Roku 1934 uzavřeli Poláci pakt s Německem o spojenectví proti Rusku. Krve do žil nalil Polákům Mnichovský diktát vůči Československu. Varšava se už těšila na nastávající dělení svého souseda, protože se na něm sama chtěla přiživit. Už 21. září 1938 polská vláda formulovala své územní nároky vůči Československu. Polské územní nároky byly součástí Hitlerova godesberského memoranda. 30. září 1938 polská vláda zaslala československé vládě ultimátum o okamžitém vydání požadovaných oblastí a 2. října 1938 započalo obsazování východní části československého Těšínska polskou armádou. Polsko anektovalo východní část Těšínska o rozsahu 869 km2; jednalo se o celé území okresu Fryštát, téměř celý okres Český Těšín a několik obcí či jejich částí z okresu Frýdek. Nadpoloviční většina obyvatelstva Polskem anektovaného území (56 % podle výsledků sčítání lidu z roku 1930) se hlásila k české národnosti. Na obsazeném území se Poláci chovali jako agresor. Místní Češi a Němci byli hospodářsky diskriminováni, vyvlastňováni, propouštěni ze zaměstnání a nuceni k vysídlení, veškeré jejich národnostní projevy včetně školství, kultury či veřejného užívání mateřské řeči byly zakázány. Polština se stala jediným úředním jazykem. Přibližně 30 000 Čechů a 5 000 Němců bylo v době polského záboru donuceno odejít do Protektorátu Böhmen und Mähren. Z uvedeného plyne, že v době, kdy Polsku „teklo do bot“, se samo vůči jinému státu chovalo jako agresor, což poznalo velmi brzy. Podle pamětníků se Poláci chovali k civilnímu obyvatelstvu Těšínska mnohem hůř, než později nacisté… Už v lednu 1939 jednal polský ministr zahraničí Józef Beck v Berlíně s Hitlerem o plánech na společný útok Německa a Polska na Sovětský svaz. Polsko zahájilo rozhovory s Hitlerem o průchodu německých vojsk při útoku na Sovětský svaz. Zkrátka polská nenávist proti Rusku a komunistům se projevovala ve spojení s kýmkoli, kdo mohl pomoci proti Rusku. Zapomněli, že Hitler nehodlal být spojencem. Hitler měl svoje plány a Polsku byla přisouzena role porobeného národa určeného k zániku. Stejně jako Češi, ani Poláci neměli v nové Hitlerově Evropě místo. Ale antikomunistická nenávist zaslepovala jejich rozum. Podle toho dopadli. Konec polského snu o velkém Polsku přišel 1. září 1939, kdy Hitler napadl Polsko. Polští huláni na koních se nemohli vyrovnat německým tankům. Třetí den začala polská armáda utíkat, k 16. záři z Polska utekla polská vláda a pád Polska byl už neodvratný. Pád Polska byl velmi rychlý a už 8. září nabádal Ribbentrop Sověty k obsazení té části Polska, která byla dohodnuta v tajném protokolu. 17. září vstoupila Rudá armáda do Polska a během necelého týdne obsadila území, které bylo až do roku 1920 součástí Ukrajiny a Běloruska a kde z hlediska národnosti převažovali Ukrajinci a Bělorusové. I když Hitler vyzýval Rusy k obsazení dalšího území, 2

Rusové tak neučinili. Dnes se už neříká, že obyvatelé území – Bělorusové, Ukrajinci i Židé – vítali Rudou armádu jako osvoboditelku. Sovětsky svaz, nemaje ještě na těch územích žádné vládni orgány, požádal místní obyvatelstvo, zda se nechce připojit k SSSR. Během tři týdnů místní obyvatelstvo zorganizovalo tajné hlasovaní, na které přišlo 94,8 % obyvatel, ze kterých jen 9,2 % hlasovalo proti sjednoceni a 90,8 % – pro. Polsko přestalo opět existovat, bylo rozděleno mezi Německo a Sovětský svaz, který si vzal zpět bývalé ruské území. Ke konci války, když Rudá armáda hnala přes Polsko zoufalý Wehrmacht zpátky, začaly různé hrátky proti Sovětskému svazu. Jedním z nich bylo i Varšavské povstání, které začalo 1. srpna 1944. Jeho cílem mělo být, aby Sověti za žádnou cenu nevstoupili do Varšavy jako první a nedejbože, aby tam ještě přivedli formující se polskou vládu z východu. Poláci měli zákaz od polské vlády v Londýně jednat se SSSR. Celé povstání se od začátku neslo v protiruském duchu. Silný antikomunismus Poláků jim bránil logicky myslet. Generál BorKomorowski přiznal, že odsoudil k smrti generála Smierciewského, protože Smierciewski přes zákaz londýnské vlády jednal se sovětským velením o pomoci. Sovětská strana naopak na příkaz vrchního velitele J. V. Stalina, vyvinula maximální úsilí o navázání kontaktů s cílem dojednání koordinace společných bojů. Maršál Rokossovskij připomněl, že letecky přepravovali do Varšavy léky, potraviny i zbraně, i když nevěděli, do jakých rukou se dostanou. Povstání nemělo naději na dlouhodobý úspěšný boj bez pomoci zvenčí, protože povstalecké síly neměly dost lidí ani vybavení. Povstání bylo rozdrceno a utopeno v krvi. Následky byly hrozné. Na rozkaz Heinricha Himmlera začala likvidace města a jeho obyvatel. Varšava byla postupně srovnávána se zemí. Němci od začátku vraždili nejen válečné zajatce, ale i civilisty včetně žen a dětí. Takový postup nutil povstalce se nevzdávat. Přitom působili Němcům velké ztráty. To donutilo Němce přijmout příměří, když slíbili, že budou zachovávat Ženevské konvence. 2. října bylo vyhlášeno příměří, 3. října v 5:00 vstoupila v platnost kapitulace povstalců. Poté, co povstání skončilo neúspěchem, přešla londýnská vláda do útoku a s ní media celé západní Evropy a 70 let demagogicky obviňovaly SSSR, že neposkytl pomoc Varšavskému povstání. Na útěku před Rudou armádou v roce 1943 najednou našli Němci v okolí obce Katyň několik masových hrobů. Zjistilo se, že to jsou hroby polských vojáků a důstojníků. Němci z toho obvinili Rusy a s velkou slávou to oznámili světu. Pozvali si zástupce Červeného kříže a další mezinárodní organizace. Vraždy polských válečných zajatců v Katyni se každoročně připomínají s velkou pompou. Mluví se o zavraždění 15 tisíc polských důstojníků údajně sovětskou NKVD, což nebylo dokázáno. Dnes slouží Katyň jako obušek na komunisty. Je důkazem zločinnosti komunistických vlád. Oficiálně, podle posledních zdrojů se předpokládá, že v Katyni je pochováno 4000 polských důstojníků, dále 7 až 10 tisíc vězňů NKVD a asi 500 sovětských válečných zajatců zastřelených Němci v roce 1943. Němci však zastřelili v Katyni nedaleko Kozích hor ještě další tisíce ruských válečných zajatců, Poláků a Židů. Ve velkém polském památníku v Katyni jsou důkazy o zavraždění polských důstojníků údajně ruskými čekisty. Ale existuje mnoho důkazů, že uváděné důkazy jsou nevěrohodné, Gorbačov po převzetí moci urychleně předal Polsku písemné doklady o katyňském masakru. Při takovém hodnocení důkazů už nepřekvapí, že polská strana představila v letech 1990 – 1995 řadu „sovětských“ dokumentů z počátku roku 1940, které mají dokazovat účast NKVD na těchto popravách. Polští důstojníci v Katyni jsou představováni jako nevinné oběti. Jenže kolik ze zde zastřelených důstojníků se osobně zúčastnilo útoku na Smolensk a Kyjev v letech 1918 – 1920? Kolik z nich vlastnoručně zabíjelo ruské zajatce v letech 1920 -1921 (počet povražděných vojáků – zajatců Rudé armády se pohybuje kolem 80 tisíc), kolik z nich se zúčastnilo trestných operací proti ukrajinským rolníkům na ruském území obsazeném v roce 1920. A konečně i kolik z nich se společně s Němci zúčastnilo v roce 1938 vpádu do Československa při anexi Těšínska? 3

Oběti v Katyni se připomínají s velkou slávou. Ale Poláci by nejraději zapomněli na 3128 Poláků, kteří zahynuli v sovětském zajetí v letech 1941 -1945. To byli ti, kteří bojovali na straně wehrmachtu na východní frontě a padli zde do zajetí. Jedním z nejvíce střeženým tajemstvím oficiální Varšavy je – kolik stovek tisíc Poláků šlo dobrovolně do služby Hitlerovi proti SSSR. Varšavu nezajímá osud 60 277 Poláků, kteří upadli do sovětského zajetí v letech 1941 – 1945. Bavíme se ovšem jen o těch, kteří v této době měli na sobě uniformu wehrmachtu či vojsk SS. Celkem – jak do wehrmachtu, tak do vojsk SS – vstoupilo kolem půl milionu polských dobrovolníků. Mezi nimi byl i Josef Tusk – dědeček polského premiéra. Jeho vnuk je dnes superpravicovým představitelem, který se dostal až na špici EU. Jablko nepadlo daleko od stromu. Na začátku osmdesátých let se situace v Polsku začala vyhrocovat. Již v roce 1976 vznikl Výbor ochrany dělníků nezávislý na vládě. V roce 1980 vznikly nezávislé odbory „Solidarita“. V létě téhož roku proběhla v Polsku vlna stávek, které vyvrcholily v gdaňských loděnicích. Do čela Solidarity byl zvolen Lech Walesa. Dnes po otevření archivů jsme se dozvěděli, že to byla dlouho připravovaná operace CIA, špionážních služeb NATO a všechno přicházelo z Bílého domu. Zahájení masových demonstrací „den protestu“ bylo naplánované na 17. prosince 1981. Stávky měly přerůst v obsazení státních úřadů, především rozhlasu a televize. Na zasedání vedoucích regionálních orgánů Solidarity 6. prosince už nic nezanechalo pochyb o plánech kontrarevoluce. Začátkem prosince měli kontrarevolucionáři značné zásoby zbraní. Byly zasílány ze zahraničí. Jen z USA byl učiněn pokus přepravit přes Rakousko pod rouškou „dodávek potravin“ střelné zbraně, tříštivé granáty a časované miny za milión dolarů. Jacek Kuroň, Walesův rádce jasně řekl: „Už dnes je při paralyzování moci třeba připravovat půdu pro její uchvácení. Nekrvavé povstání? Ale to je přece směšné! Oběti budou — a nemalé. Musíme to takhle udělat a nesmíme si to tak brát k srdci.“ Byly nalezeny seznamy všech členů Polské sjednocené dělnické strany spolu s instrukcemi, co s těmi lidmi udělat. Našlo se připravené provolání, v němž se pravilo: „Voláme všechny skupiny Solidarity, aby okamžitě přistoupily, lhostejno jak, k likvidaci všech soudců, prokurátorů, stranických tajemníků, pracovníků bezpečnosti bez ohledu na pohlaví a spolu s jejich rodinami.“ Třináctého prosince přesně o půlnoci nejvyšší ústavní orgány PLR zavedly na celém území republiky výjimečný stav. Nová Vojenská rada národní záchrany začala jednat. Extremističtí vůdcové Solidarity byli internováni stejně jako vůdcové Konfederace nezávislého Polska. Po zásahu armády došlo na vystřízlivění řadových členů Solidarity, kteří již byli unaveni chaosem a anarchií. Kontrarevoluční nadšení opadávalo. Výjimečný stav, trvající v Polsku jeden a půl roku, nebyl výjimečným stavem v plném smyslu slova. Osoby, které ještě zůstávaly v internaci, se postupně propouštěly. Jediné, co se žádalo na internovaných, aby mohli být propuštěni, byl podpis pod závazek nenarušovat právní pořádek v zemi a nezabývat se činností, která by byla v rozporu s Ústavou PLR a zákony. Výjimečný stav byl plně zrušen 22. června 1983. Evropský soud pro lidská práva v roce 2014 vynesl naprosto senzační nález! RUSKO NENESE ODPOVĚDNOST ZA VRAŽDU TISÍCŮ POLSKÝCH DŮSTOJNÍKŮ V KATYNI ! Přelomový rozsudek přepsal historii. „Dokumenty“, předložené za Gorbačova a Jelcina, svědčící o tom, že z popravy desítek tisíc polských důstojníků je vinen Stalin a sovětská strana, shledal soud podvrhem. Je to skutečně senzační rozsudek. Znamená to, že za posledních 20 let se ruské vedení neustále kálo za zločin, kterého se ve 40 letech dopustil někdo docela jiný. Někdo z okolí prezidenta Gorbačova měl potřebu zkompromitovat ruské dějiny i samotného Stalina. Co je ale ještě důležitější, že bylo třeba, aby k tomu došlo těsně před rozpadem Sovětského svazu. Polsko chce válku s Ruskem z historických důvodů. Obsazení části Ukrajiny a znovuvytvoření Velkého Polska je pouze učebnicovým scénářem možné motivace. Ve skutečnosti jde o jinou snahu, totiž o obrovské úsilí Varšavy, aby převzala vedoucí úlohu slovanských a obecně i post-komunistických zemí v Evropě. Poláci se snaží o uchopení této slovanské vůdčí pozice velmi dlouho, už od středověku. Konečným cílem je eliminace Moskvy jako mocenského centra ve Východní Evropě a jeho přesunutí do Varšavy. 4

Válka, která měla mnoho otců Gerd Schultze-Rhonhof Vážené dámy a pánové, jsem rád, že mohu zahájit dnešní tři přednášky o událostech kolem II. světové války a událostech před jejím začátkem. Jistě jste si v těch třech krátkých životopisech na pozvánce k dnešní konferenci povšimli, že jsem z dnešních tří přednášejících jediným historikemamatérem, a tak Vám chci ještě před začátkem krátce vysvětlit, jak jsem se jako laik začal zabývat dějinnými událostmi kolem začátku Druhé světové války. Před několika lety jsem se zabýval otázkou, jak dalece mohlo německé obyvatelstvo let třicátých přisuzovat německé zbrojení Hitlerovým válečným záměrům. Kdysi jsem jako mladý důstojník generálního štábu pracoval u útvaru pro zbrojení a od té doby mám kdesi v pozadí mysli, že se nezbrojí proto, aby člověk investoval své úspory – to jde raději do spořitelny v Mnichově – nýbrž člověk zbrojí, aby se mohl proti někomu bránit, aby mohl někoho napadnout nebo aby se mohl stát něčím partnerem. Vždy jde o toho “někoho” jako základní důvod pro vlastní zbrojení. A když chceme zjistit, z jakého důvodu nějaká země zbrojí, pak je potřeba srovnat vlastní výzbroj s výzbrojí okolních států. Z toho se dají odvodit záměry, které za takovým zbrojením stojí. Obecně platí zásada, že když se nějaká země pokouší mít třikrát silnější ozbrojené síly než její sousedé, nebo jeho nejsilnější soused, pak je možné se domnívat, že chce někoho napadnout. Když se nějaká země spokojí třeba se třetinovou výzbrojí oproti svým sousedům, lze vycházet z toho, že zbrojí pouze proto, aby se mohla v případě nouze bránit. Když jsem chtěl doložit, že chtěl Hitler již od roku 1933 připravit útočnou válku, musel jsem někdejší německou výzbroj srovnat s tehdejší výzbrojí jeho sousedů, a to zcela konkrétně německou výzbroj s výzbrojí Francie a také států, které byly spolu s Francií spolčeny proti Německu. Takže Rusko a Velkou Británii vůbec nepočítám, neboť ti nejsou naši bezprostřední sousedé. A tak jsem si sehnal příslušnou německou odbornou literaturu a hledal jsem údaje o tehdejší výzbroji našich sousedů a nenašel jsem – nic. Německá poválečná dějepisná literatura k tehdejší výzbroji ostatních států zcela mlčí, jen jejich námořní výzbroj je zdokumentována dobře. Jestliže jsem tedy chtěl čísla, která jsem potřeboval, musel jsem nahlédnout do zahraniční literatury, a tak jsem si sehnal českou, francouzskou, anglickou a americkou, které jsou všechny dostupné v němčině. Bohužel však historikové nepíší o zbrojení své země. Píší o domácí politice, zahraniční politice, kultuře, hospodářství, když má člověk štěstí tak o bezpečnostní politice, a když jsem měl ještě více štěstí, našel jsem i čísla ohledně zbrojení. Musel jsem tedy hodně hledat, hodně číst, abych našel těch pár čísel, která jsem potřeboval, a přitom jsem našel i spoustu zajímavých věcí, které jsem ani nehledal. K svému velkému údivu jsem zjistil, že spousta zahraničních historiků poválečné doby vyčítala svým vládám dvacátých a třicátých let, že mohli II. světové válce zabránit, kdyby chtěli. Někteří jdou dokonce tak daleko, že své vlády obviňují ze spoluzavinění II. světové války. Něco takového jsem v německé literatuře nikdy nečetl, tak jsem byl zvědavý, obstaral jsem si více knih, více jsem četl, také jsem prověřoval, ze kterých zdrojů tito historici čerpají, obstaral jsem si i příslušné zdroje, bylo-li to možné, navštívil jsem archivy, četl jsem memoáry a zasekl jsem se nad tématem: Kdo vlastně zosnoval II. světovou válku? O tom chci nyní mluvit. 5

Předtím však, než se do toho pustím, chci vyřešit onu tajemku. Jakýpak byl poměr výzbroje Německa a jeho sousedů roku 1933? Francie a s Francií spolčené státy měly roku 1933 na aktivních vojenských divizích převahu v poměru 1:12. A když připočítáme aktivní vyzbrojené a vycvičené rezervy, činila převaha rovných 1:97. Když si nad to vzpomeneme, že v tehdejším míru – konec konců byl uzavřen Versailleský mír – tedy v mírových dobách, vmašírovaly do Německa francouzské, belgické, litevské, nebo polské jednotky a milice a obsadily, nebo prostě “na vždy” anektovaly německé příhraniční oblasti jako třeba Porúří, což vlastně ani hraniční oblast nebyla, tak je logické, že německé obyvatelstvo roku 1933 vidělo tento problém zcela jinými brýlemi. Nechtělo prostě, aby si každý, komu se to zlíbí, mohl na našem teritoriu dělat co se mu zachce a aby malá armádička Reichswehr se svými desíti divizemi něčemu takovému nemohla zabránit. Německé obyvatelstvo tehdy znovuvyzbrojení Německa vítalo, protože se chtělo bránit. Dokonce začátkem války, kdy se dá tento proces zbrojení bilancovat, jsme my Němci vykazovali zaostalost v počtu vojáků poměrem 1:2,5. Z těchto indícií tedy nemohlo německé obyvatelstvo vyvozovat, že se německé zbrojení orientovalo na útočnou válku.

Důsledky Versailleského diktátu. Vysvětlivky k mapce (zvětšit nakliknutím): Políčka ze zhora dolů: (1) Říšská území, která byla oddělena Versailleským diktátem. (2) Území, kde se zakazovalo zřizovaní a pozměňování opevnění, (3) Obsazená území a (4) „Sankce“ a vpád do Porúří 1920-25 Tímto jsem Vám vysvětlil, jakou oklikou jsem se dostal ke svému tématu “Vznik II. světové války”. Dámy a pánové, z toho všeho, co jsem se ze zahraniční literatury a při procházení archivů dozvěděl, jsem byl natolik fascinován, že jsem se rozhodl to všechno shrnout a zveřejnit v knize “1939 – Válka, která měla mnoho otců”. Pokud Vás trochu mate titul mé knihy – člověk by se mohl domnívat, že kniha pojednává o válce, tak klíčové je slovo “mnoho otců”, a ne “válka”. Vysvětluje to i podtitul “Dlouhý náběh k Druhé světové válce”. Pan Dr. Scheil převezme v další části štafetu a bude ve svém projevu “Válka, která se nedala zastavit” mluvit 6

přímo o válce jako takové a Dr. Post pak bude mluvit o válce v Pacifiku. K událostem před válkou: Situace v Evropě v době od konce I. světové války do počátku II. světové války nebyla ani na chvíli bez napětí a menších válek. Státy Polsko a Sovětský svaz měly roztržky a války, Polsko a Litva měla roztržky a jednu válku, Francie a Itálie měly konflikty ohledně teritorií, stejně tak Dánsko a Norsko, Itálie a Anglie, Jugoslávie a Rakousko, Německo a Československo, Maďarsko a Československo, Polsko a Československo, Španělsko a Itálie, Itálie a Albánie, a tak dále. To všechno sice drží Evropu v jakémsi trvalém stavu horečky, ale velký třesk nastává až ve chvíli, kdy Německo požaduje v roce 1933 zpět Danzig (Gdaňsk) a nadto ještě exteritoriální dálnici vedoucí skrze polský koridor z říšského území do Východního Pruska, odtrženého od Německa v roce 1918. Dle mých dřívějších vědomostí vyvolal II. světovou válku Adolf Hitler, když chtěl pomocí brachiálního násilí prosadit otázku města Danzig a exteritoriálního koridoru proti vůli Polska a Anglie. V roce 1967 izraelský velvyslanec v SRN Asher Ben-Natan na otázku novináře, který se ptal, kdo začal Šestidenní válku a kdo začal první střílet, odpověděl: “To je zcela nepodstatné. Podstatné je, co těmto výstřelům předcházelo.” A tím se dostávám přesně k té otázce, kterou jsem si doposud nikdy nepoložil: Co předcházelo prvním výstřelům ze září 1939?Předcházející události, o kterých chci nyní hovořit. V posledních letech jsem toho četl mnoho, co můj původní obraz o Hitlerovi jako jediném původci II. světové války značně diferencovalo. Samozřejmě jsem se musel ptát, odkud tento můj zjednodušený obraz historie pochází. Svůj obraz historie mám z toho, co člověk slyší a čte, především však z doby mých školních let. A tak jsem se ptal, co se dnešní školáci asi učí o vzniku II. světové války. Vzal jsem tedy učebnici dějepisu mé nejmladší dcery, která podle ní dělala maturitu, s názvem “Naše historie”, svazek 4., vydavatelství Diesterweg. Tato učebnice historie zprostředkovává žákům jasný obraz o genezi II. světové války. Školákům líčí obraz o říšské vládě, která se roku 1939 hrnula do války, nechtěla otázku města Danzig řešit, nýbrž chtěla Polsko dobýt. K tomu cituje tato učebnice z Hitlerova projevu z 22. srpna 1939, který měl Hitler pronést týden před začátkem války před nejvyšším velením Wehrmachtu. Chci Vám nyní přečíst, co za citát v této učebnici stojí – a tyto citáty najdete skoro ve všech učebnicích dějepisu Dolního Saska. Hitler, podle této učebnice, říká před vrchním velením Wehrmachtu, jak stojí v této knize: “Naši protivníci nepočítali s mojí odhodlaností. Naši protivníci jsou ubožáci, viděl jsem je v Mnichově. Teď je Polsko v pozici, jakou chtělo mít. Obávám se jen, že mi v poslední chvíli nějaký prasák předloží plán zprostředkování“ – strana 128 této pěkné učebnice dějepisu. Školáci se prostřednictvím těchto formulací učí, že Hitler chtěl válku za každou cenu. Ještě jednou Vám připomínám poslední citovanou větu: “Obávám se jen, že mi v poslední chvíli nějaký prasák předloží plán zprostředkování”. Tato věta hovoří za své. – Jenže je to falsifikát. Tato věta byla dodatečně vpravena do protokolu tohoto Hitlerova projevu až při Norimberském procesu, aby tento projev mohl být trochu více přibarven jako důkazní materiál proti hlavním obžalovaným. Žáci tu mají získat falešný dojem, že Hitler nevyjednával a ani vyjednávat nechtěl. Věděli jste, že Hitler dal ještě odpoledne v den před začátkem války prezidentu Říšského sněmu a ministru letectví Göringovi svolení k vyjednávání s britským velvyslancem v Berlíně, aby zabránil válce a vyřešil gdaňský konflikt bez války? Věděli jste, že říšská vláda prosila britskou vládu o zprostředkování jednání mezi Německem a Polskem v otázce Gdaňska? 7

Věděli jste, že v posledních deseti dnech před začátkem války psal Hitler italské, francouzské a anglické vládě ve snaze vyřešit gdaňskou otázku bez války? Věděli jste, že říšská vláda nabídla Polsku krátce před začátkem války šestnáctibodový návrh k vyřešení sporných otázek kolem města Danzig/Gdaňsk? Že Poláci tento návrh nepřijali? Nikoli z hlediska obsahu, což by ani nepřekvapilo, ale fyzicky, že jej odmítli přijmout. A tak musel tento návrh cestovat do Varšavy přes Londýn a dostal se tak do rukou členům britského kabinetu. Jak to tak občas bývá, vezme si občas nějaký ministr práci i domů. Manželka právě odstupujícího ministra námořnictva Coopera si tak náhodou onen šestnáctibodový německý návrh přečetla a řekla: “Nevím, co ještě chceš. Ten německý návrh je přeci velmi rozumný!”Ministra Coopera se zmocnila panika. Bylo samozřejmě hned jasné, že britská veřejnost by reagovala úplně stejně jak jeho vlastní žena, a okamžitě zavolal do redakce Daily Mail a Daily Telegraph a vyzval šéfredaktory, aby německý návrh vylíčili co možná v nejnevhodnějším světle. Říšská vláda oznámila, že tento šestnáctibodový návrh oznámí veřejně ještě týž den v rozhlase, načež britský velvyslanec Henderson žádal říšské ministerstvo zahraničí, aby německý návrh nebyl v rozhlase zveřejněn s trochu nepřesvědčivým odůvodněním, že by to mohlo narušit vyjednávání s Polskem. Francouzský historik Rassinier napsal po válce o tomto německém návrhu toto: “Kdyby 30. srpna 1939 britská a francouzská veřejnost věděla o německém návrhu, pak by Paříž a Londýn nebyli sto vyhlásit válku, aniž by tím vyvolali vlnu nevole, která by prosadila mír”. Teď se určitě ptáte, odkud to všechno vím. Vím to ze spisů norimberského procesu, ze spisůForeign Office, ze spisů ministerstva zahraničí, z prací dvou francouzských historiků a líčení tehdy zúčastěných velvyslanců. V posledních deseti dnech před vypuknutím války se vedla velmi intenzivní jednání mezi Londýnem a Berlínem, aby německo-polské problémy byly vyřešeny bez války. Polští představitelé moc velkou vůli vyjednávat neměli, a tak šlo všechno přes Londýn. Jaké to vlastně byly problémy? Všichni víme, že se tehdy jednalo o město Danzig a o exteritoriální dopravní spojení mezi územím Říše a odděleným územím Východního Pruska, tedy tzv. “otázku koridoru”. Co se jaksi zapomnělo a co se od konce války vytěsnilo z německých učebnic, je humanitární tragédie nepolských menšin v Polsku. Opět samostatné Polsko roku 1919 mělo kromě 19 milionů “polských Poláků” – polsky mluvících a polských římsko-katolických občanů – také 5 milionů Ukrajinců, 2,5 milionu Židů, 2 mil. Němců, 1,5 mil. Bělorusů a několik desítek tisíc dalších menší, jako Litevců, Čechů, Maďarů, Slováků, Šlonzáků a Kašubů. 19 milionů “polských Poláků” se od roku 1919 pokoušelo svých cca 11 milionů nepolských menšin jazykově polonizovat a konfesně katolizovat. Najednou již neznali Dohodu o ochraně národnostních menšin, kterou jim r. 1920 uložily vítězné mocnosti , a pronásledovali nepolské státní občany ve vlastním státě. Kdybych Vám nyní přednášel o osudu Němců v Polsku, leckdo z Vás by si pak pomyslel, “no jo, to jsou zase vyhnanecké řeči, to už známe”. Proto také nechci mluvit o Němcích v Polsku, nýbrž o největší polské menšinu, o 5 milionech Ukrajinců. Jejich osud je zdokumentován velmi dobře proto, neboť v té době spousta Ukrajinců vycestovávala z Polska do Kanady, do britské Kanady, a proto se britská média a parlamenty o osud Ukrajinců zajímaly a situaci pozorovaly. 14. prosince 1931 tak píše Manchester Guardian: “Menšiny majíz Polska zmizet – tato politika se bezohledně praktikuje bez sebemenšího přihlédnutí k veřejnému mínění ve světě, k mezinárodním smlouvám a mínění Společnosti národů. Ukrajina se stala pod polskou nadvládou peklem. O Bělorusku to lze říct s ještě větší jistotou. Cílem polské politiky je zmizení menšin jak z dokumentů, tak ve skutečnosti”, tolik Manchester Guardian. Jak jsem řekl, i parlamenty se zabývaly otázkou menšin v Polsku. K dispozici je třeba protokol ze zasedání horní komory parlamentu z 15.6.1932, ve kterém Lord Buxton zpravuje 8

horní komoru britského parlamentu o aktuálních jednání Společnosti národů v Ženevě, kdy říká: “V posledních dnech byly v radě Společnosti národů projednávány otázky národnostních menšin. Především v lednovém jednání jsme projednávali zprávu, jež se zabývala terorizováním, které se odehrávalo na podzim roku 1930 v polské Ukrajině. Asimilace skrze ničení kultury je na denním pořádku. Od anexe uteklo z koridoru a z Poznaně na jeden milion Němců, protože shledávali tamní podmínky jako neúnosné. V polské části východní Haliče byl od konce války do roku 1929 snížen počet ukrajinských lidových škol o dvě třetiny. Na univerzitách, ve kterých Ukrajinci pod rakouskou nadvládou zastávali 11 učitelských míst, nemají nyní ani jedno, ačkoli jim byla polskou vládou v roce 1922 slíbena univerzita vlastní. V té části polské Ukrajiny, která předtím patřila Rusku, ve Volyni, jsou podmínky ještě tvrdší. V celé Ukrajině panuje systém policejního pronásledování”. Tento lord Buxton pokračuje dále: “Nemůžeme v této souvislosti vynechat jednu obzvlášť politováníhodnou skutečnost, a sice mučení vězňů ve věznicích včetně podezřelých, kteří upadli v nemilost polských úřadů. Přesvědčivé důkazy, že jsou v těchto případech používány středověké metody mučení, mám bohužel k dispozici. Tyto výjevy byly v radě Společnosti národů delegátem britské vlády lordem Sesselem označeny jako lidským svědomím otřásající. Radou Společnosti národů nebyly prošetřeny, jak by tomu mělo být.” Tolik dva anglické hlasy.

9