POD DEŠTENSKOU VĚŽÍ. Farské potíže

POD DEŠTENSKOU VĚŽÍ Farské potíže Je samozřejmé, že duchovní osoby v Deštné prošly v uplynulých staletích mnoha proměnami, zlými i dobrými událostmi. Ze skrovných záznamů jsem některé z nich vybral, k nahlédnutí do prošlých časů. Nejstarší zpráva z roku 1440, z husitské doby, hovoří o žalobě Oldřicha z Rožmberka na táborské, kteří při přepadu Deštné sebrali farářovi dva drajlinky vína, což bylo 16 hektolitrů! Naopak v roce 1467 měl deštenský děkan s farníky velké rozepře. Ti na něj žalovali svému pánovi Janu z Rožmberka, že s nimi mluví „řečí vysokú“, často nebývá doma a zanedbává služby boží. Pán z Rožmberka viděl situaci asi jinak, protože nařídil choustnickému hejtmanu Bolechovci „aby deštenští lidé svého kněze na pokoji nechali, a co mu vzali, ať mu vrátí!“ O hodně později, v roce 1619, když už hořelo stavovské povstání proti císaři Ferdinandu II. v Čechách, byl do Deštné, tehdy nemající faráře, poslán kališnický duchovní P. Žlutický z Pelhřimova. Dlouho zde nebyl, měl pověst, že holduje pivu a vínu. Potom v době rekatolizace země, měl již katolický farář Čelný v Deštné potíže s místním učitelem, evangelíkem, kterého se nemohl zbavit. V deštenské farní kronice se najde řada sporů místních farářů s městskou radou i s patrony zdejšího kostela. Nejvíce potíží měl koncem 18. století farář Fortini. Šlo například o opravu splavu farského rybníka Voleského, který nechtěl spravovat tamní mlynář, jindy městská rada přestala farářovi platit tradiční peníze z deštenských trhů, a ten ji přestal zvát na také tradiční pouťový oběd na faru. Z obou sporů ale Fortini vyšel vítězně. Jeho nástupce farář Polák, byl obviněn ředitelem červenolhoteckého panství, že své dva kaplany neplatí podle zřízených nadací. Krajská komise, spolu s jindřichohradeckým proboštěm P. Habereinem nenašla žádné pochybení – farář vyhrál! I další, vlastenecky založený farář P. Václav Pavel Breischl, musel svést s patronem kostela rozhodný boj, dosáhl svého cíle – zvýšení budovy deštenské školy (dnes čp. 119). Potíž způsobil farář Kovařík – nakoupil mnoho kapří a štičí násady do farského rybníka, neplatil, až potom zemřel. Kdo dluh zaplatí, není psáno. Přesuneme se do 19. století. Sotva rok po svém nástupu do Deštné (1866), zažil farář B. Kamarýt zlé chvíle s velitelem pruských vojáků, kteří kvartýrem leželi v Deštné (za prusko-rakouské války). Ten žádal konat v místím kostele protestantskou mši, včetně udílení svátosti podobojí. Kamarýt silně odporoval, ale nakonec podlehl násilí, protestantský pastor pro vojáky mši i přijímání podobojí vykonal. Velký otřes zažila katolická církev v roce 1867, kdy byla zrušena státní smlouva s církví, včetně náboženského dohledu nad školstvím. Školy byly postátněny a deštenský kaplan P. Volf si na úřadech stěžoval, že nemůže ve škole učit tolik hodin náboženství, jako dříve. Se stížností nepochodil, bylo zapsáno: „… pak si (kaplan) zvykl.“ I v tak klerikální obci, jako tehdy Deštná byla, se objevovaly proticírkevní názory, jak svědčí záznam faráře Kamarýta z roku 1886: „Sbírka na opravu varhan málo vynesla, jednak bídou obyvatel, i působením bezvěrecké Vídně na sezónní dělníky. Slyšeli slova – ať si to zaplatí, kdo to chce, nebo – raději ty peníze propijeme, než je dát na varhany.“ Další protikatolický incident zažili farář Kamarýt a kaplan Šubrt v roce 1890. Deštenští

Zpravodaj Deštenska

učitelé, po schůzi spolku Národní jednoty Pošumavské, udělali sbírku na postavení Husova pomníku v Praze. Oba rozzlobení duchovní vystoupili z uvedeného spolku na protest, že učitelé „zostudili Deštnou jako novohusitskou obec!“ V bezvěrecké náladě 1. republiky měl spor deštenský farář Josef Nosek (r. 1933) s městskou radou o velký zvon na věži. Zastupitelé si obecní zvon uhájili a farníci ze sbírek zakoupili nový zvon – patřící církvi. Při podrobnějším hledání bychom našli více potíží farářů v duchovní službě deštenské farnosti. Ještě připomenu veliké úsilí faráře P. Vladimíra Vlčka (1964) a jeho boj s tehdejšími úřady o generální opravu kostela sv. Ottona. Povedla se a na P. Vlčka nezapomínáme. O to víc jsou překvapující slova faráře Martina Bětuňáka, při jeho odchodu z Deštné do jiné farnosti: „která projevuje větší duchovní životnost…může nastat čas, kdy žádný kněz v Deštné bydlet nebude!“ (Viz zpravodaj Deštenska, červen 2006.) F.K.

ŘÍMSKOKATOLICKÁ FARNOST DEŠTNÁ CO BUDE ZA SMRTÍ? Bratři a sestry, listopadový vítr škube listí ze stromů a skládá je jako žlutý koberec na hroby. Zasypává stejně hroby ozdobené jako ty opuštěné. Ze žlutého koberce se tyčí pomníky se jmény. Mnohá ta jména jsou nám už neznámá. Mnohá těla, která leží pod pomníky, jsou už rozpadlá. Co zůstane z člověka po smrti? Člověk je jediný tvor, který si takovou otázku klade – je jediný v celé přírodě, který ví, že jednou musí umřít. Co bude za smrtí, co bude po smrti? V dnešní době je módní prohlašovat, že – NIC. Ale v přírodě kolem nás má všechno svůj smysl a řád. Tohle listí padá ze stromů, ale umírá proto, aby strom žil dál, aby mohl nasadit nové pupeny a zjara vyrašit nové svěží listy. To není proces zániku a smrti, co v přírodě vidíme – je to změna života. V přírodě kolem nás nic nezaniká, vše se jen mění. Proto člověk pochopil, že když odpadne jeho tělo jako zvadlý list, strom jeho života také nezaniká, jen se mění, obnovuje. Je tomu tak opravdu? Může o tom někdo podat důkaz? Byl jednou jeden, který to tak hlásal. Ti, co s ním žili, tvrdili, že ho po jeho smrti viděli živého. Pravda, tohle se stalo před dvěma tisíci lety, ale dodnes jsou lidé – a jsem přesvědčen, že my všichni zde se mezi ně radostně a vděčně počítáme – kteří věří, že tento Žijící i nás pozval do trvalého, věčného bytí – do ŽIVOTA. My, kteří jsme uvěřili v Krista Pána jako ve věčně živého, spolehli jsme se na jeho příslib: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít!“ Bratře milý, sestřičko drahá, věříš tomu? Tomuto věčně živému Pánu svěřujeme sebe i naše věrné zemřelé. Prosíme za ně, modlíme se za ně, aby se jich Boží dobrota ujala, od jejich chyb a nedostatků je očistila, aby byli podobni Zmrtvýchvstalému Pánu. ODPOČINUTÍ VĚČNÉ DEJ VŠEM VĚRNÝM ZEMŘELÝM, Ó PANE, A SVĚTLO VĚČNÉ AŤ JIM SVÍTÍ. AŤ ODPOČÍVAJÍ VE SVATÉM POKOJI. Amen.

-2-


ODPUSTKY PRO DUŠE V OČISTCI: 1. listopadu odpoledne a 2. listopadu po celý den je možno při návštěvě kteréhokoliv kostela získat plnomocné odpustky, přivlastnitelné pouze duším v očistci. Kromě tří obvyklých podmínek (být v milosti posvěcující a současně nemít zálibu ani v lehkém hříchu; svaté přijímání; modlitba na úmysl Svatého otce) je podmínkou pomodlit se při návštěvě kostela Otčenáš a Vyznání víry. V dalších dnech dušičkového oktávu (tedy od 3. do 8. listopadu) je kromě výše uvedených podmínek nutné k získání plnomocných odpustků pro duše v očistci navštívit hřbitov a pomodlit se tam (třeba jen v duchu) za zemřelé. Váš služebník a duchovní otec P. Jan Špaček

POŘAD BOHOSLUŽEB V LISTOPADU V DEŠTNÉ (kostel sv. Ottona): Úterý 2. 11. 2010 v 18:30 h – VZPOMÍNKA NA VŠECHNY VĚRNÉ ZEMŘELÉ (mše sv. s dušičkovou pobožností) Středa 3. 11. 2010 v 17 h – votivní mše „Za zemřelé“ Pátek 5. 11. 2010 v 17 h – votivní mše „Za zemřelé“; PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI (po mši sv. – výstav Velebné svátosti, adorace, litanie k BSJ, zásvětná modlitba, svátostné požehnání) Neděle 7. 11. 2010 v 11 h – 32. neděle v mezidobí Středa 10. 11. 2010 v 17 h – památka sv. Lva Velikého, papeže a učitele církve Pátek 12. 11. 2010 v 17 h – památka sv. Josafata, biskupa a mučedníka Neděle 14. 11. 2010 v 11 h – 33. neděle v mezidobí Středa 17. 11. 2010 v 17 h – památka sv. Alžběty Uherské, řeholnice Pátek 19. 11. 2010 v 17 h – pátek 33. týdne v mezidobí Neděle 21. 11. 2010 v 11 h – SLAVNOST JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE Středa 24. 11. 2010 v 17 h – středa 34. týdne v mezidobí Neděle 28. 11. 2010 v 11 h – 1. NEDĚLE ADVENTNÍ (začátek nového církevního roku); při mši sv. – žehnání adventního věnce Středa 1. 12. 2010 v 17 h – středa po 1. neděli adventní Pátek 3. 12. 2010 v 17 h – pátek po 1. neděli adventní; PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI (po mši sv. – výstav Velebné svátosti, adorace, litanie k BSJ, zásvětná modlitba, svátostné požehnání) Neděle 5. 12. 2010 v 11 h – 2. NEDĚLE ADVENTNÍ

BOHOSLUŽBY V LISTOPADU NA ČERVENÉ LHOTĚ U NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE: Neděle 7. 11. 2010 v 16 h – 32. neděle v mezidobí Neděle 21. 11. 2010 v 16 h – SLAVNOST JEŽÍŠE KRISTA KRÁLE (poslední mše sv. v letošní sezóně na Červené Lhotě) -3-


KULTURA A VOLNÝ ČAS Dvě tragické lásky Počátek listopadu nám navozuje vzpomínky na naše zemřelé. O to smutnější jsou případy těch, kteří zemřít nemuseli a přesto se tak dobrovolně stalo. Připomenu dva tragické příběhy čtyř mladých lidí – určitě pro veřejnost už dávno zapomenuté. Prvním byla milenecká dvojice – Jan Heřmánek z Mnichu a Růžena Nováková, učitelka v téže obci, původem ze Soběslavi. Byla to velká láska, ale Heřmánkova matka tomu všemi způsoby zabraňovala. Je opravdu nesnadné pochopit (zvláště v dnešní době běžné promiskuity), proč oba milenci volili tak hrozné řešení – společnou sebevraždu! Bohužel, stalo se. Nováková ještě dopoledne onoho tragického dne učila ve škole, ale odpoledne ji našli žáci v bytě otrávenou žíravinou lyzolem. Jejímu milenci v podobné otravě zabránila jeho matka. To však na jeho rozhodnutí následovat svoji milou nic nezměnilo. Soběslavský hrobník jej nalezl v podvečer 19. června 1927 zastřeleného a objímajícího hrob své milé Růženky. V dopise na rozloučenou si přál být pohřben v témže hrobě po jejím boku. Její matka to nedovolila, takže milenec Heřmánek odpočívá na hřbitově v Mnichu. Je to podivné, ale Mnich byl v roce 1930 svědkem obdobné tragédie nešťastné lásky. Při zdejší pouťové taneční zábavě (v neděli po svátku Narození sv. Jana Křtitele), seděli ve výčepu hospody za stolem dva mladí lidé, ona prý stále plakala. Lidé je neznali, ale brzy zjistili o koho jde. On, Bohumír Havel, 22 let, pocházel z Újezdce, vesnice blíže Doňova, ona, Marie Prášková, 17 let, sloužila v Újezdci. Měli se spolu rádi, ale jak to leckdy bývalo, ona chudá holka, on z bohatší rodiny, která o sňatku nechtěla slyšet! Potom, podle pamětníků, byli oba nalezení mrtvi na „Bedřichovém vršku“ u Mnichu. Ona prý ležela pěkně srovnaná a upravená, on naopak rozhozený, obličejem k zemi. Přivolaný MUDr. Holub z Deštné zjistil u obou smrt zastřelením. Nejdřív Havel zabil milou a potom sebe. (Stejným způsobem například řešil pro něho bezvýchodnou situaci rakouský arcivévoda Rudolf – syn císaře Františka Josefa I. – zastřelením milenky Vetserové a sebe, roku 1889.) Oba mnichovští sebevrazi byli z márnice přenesení ke společnému hrobu v rohu hřbitova a křesťansky pohřbeni místním farářem P. Josefem Brožem. Co k tomu dodat? Byli Romeo a Julie také blázni? František Kvapil Poznámka: Velký dík patří panu Jiřímu Skůpovi z Drunčí čp. 6, který mi předal informace o těchto smutných případech. ____________________________________________________________________________________

Milí čtenáři, jak jistě všichni víte, uspořádali jsme při příležitosti oslav 410. výročí Svatojánských lázní v Deštné pod záštitou Městského a Farního úřadu v Deštné náročnou akci – historickou podívanou v bývalých Svatojánských lázních. Myslím, že se akce vydařila díky všem účinkujícím a také dle kladných ohlasů, které byly slyšet z různých zdrojů. V Hradeckých listech vyšel pěkný článek s obrázkem -4-


objevení pramene v Lázních v Deštné s našimi herci – klečící chorou ženou a s žehnajícím starcem a plavovlasým chlapcem nebo andílkem. Také musím poděkovat paní Fialové, která napsala obsáhlý a výstižný článek do Deštenského zpravodaje a tak mnohým přiblížila tuto vzácnou historickou událost. Jistě ti, co se přišli podívat neb i představovali jednotlivé historické postavy za dobu existence Lázní, budou na toto představení dlouho vzpomínat a možná i vyprávět svým potomkům o těchto starobylých lázních a dávných událostech. Je třeba si uvědomit, že nejen Svatojánské lázně, ale i naše město Deštná má prastarou historii plnou zajímavostí od konce 13. století. Měli bychom si tohoto vážit a podílet se na dění a různých oslavách v Deštné, protože jen tak se můžeme dostat do historie města ve svém životě, který je v podstatě velmi krátký a rychle pomíjí. Na této akci mnozí ocenili současné pořádání koncertů a jiných představení v tomto zajímavém historickém místě, k čemuž zde i po staletí docházelo. Je to místo posvěcené mnoha návštěvníky lázní, poutníky i nemocnými lidmi, raněnými vojáky z válek a jiných vzácných osobností. Je to též místo mnoha různých lidských osudů, darů za vyléčení, obrazů, hudby a zpěvu i vyjádřením obyčejné lidské radosti z možnosti pobývat na tomto světě. Myslím, že i my všichni, kteří jsme se 18. září t. r. zde shromáždili, ať už jako účinkující neb diváci a posluchači jsme se cítili příjemně a dá se říci i důležitě, že můžeme být při tom, o čem budou číst další generace jen v kronikách. Náš milý kněz a mecenáš Bedřich Kamarýt napsal pro tuto oslavu před 100 lety jednoaktovou hru „Svatyně u pramene“, kterou jsme původně zamýšleli použít, ale protože jsme ji v originále nedohledali, vytvořili jsme toto představení dle vyprávění různých pamětníků a jejich potomků. Tehdy před 100 lety přišlo prý na tuto oslavu asi 300 lidí z Deštné i okolí a divadlo nacvičili místní divadelní ochotníci a ženský herecký spolek v Deštné. Přišli i členové hasičského sboru, kteří šli v uniformách v řadách pěšky z Deštné nádhernou kaštanovou svatojánskou alejí. My jsme účinkující velmi těžko dávali dohromady. Měli jsme v úmyslu též zdůraznit nešťastný požár v Lázních, protože to zapříčinilo jejich další nepřetržitý osud. Požár zuřil tehdy několik dní a hasili jej místní hasiči i deštenští obyvatelé. Chtěli jsme toto znázornit několika zapálenými loučemi v průvodu. Toto však by museli zajistit odborníci, tedy hasiči, kteří by též znázorňovali hašení lázní. Bohužel nikdo z hasičů se nedostavil, i když naši hasiči jsou vždy přítomni na různých akcích jako Den dětí nebo sázení pamětních lipek u kříže na Hradecké silnici. Zde u Lázní byl též problém s ohlídáním silnice od Světců, protože akce probíhala od sodovkárny ke kostelíčku sv. Jana Křtitele a mohlo lehce dojít k nehodě, zejména proto, že zde -5-


účinkovalo dosti školních dětí. Naštěstí k žádným extrémním situacím nedošlo, jedinou pochodeň nesl náš hudebník Jakoubek Jusko a slova vyprávěče vyjevila hrůznost požáru a velkou lítost deštenských obyvatel, kteří o tyto Svatojánské lázně před 100 lety náhle přišli. Dobrovolné příspěvky (cca 1.200 Kč) jsme použili na dárky účinkujícím, masky a doplňky na představení a také za telefonní hovory, které činily více než 600 Kč. Mnozí účinkující na poslední chvíli odřekli účast, bylo nutné hledat další dobrovolníky. Některé se nám podařilo nahradit, o dalších jsme se dozvěděli už pouze z vyprávění mnicha. Děkujeme ještě jednou všem, kteří tuto akci nenechali „padnout“ a mohli jsme tak díky jim i pěknému počasí zažít hezký a nezapomenutelný den. Příští takováto velká oslava Svatojánských lázní se bude konat pravděpodobně až za 100 let, ale to už jí budeme všichni sledovat jen z výšin vesmíru. Přejeme také do budoucna všem, aby nikdy netrpěli tou strašnou lidskou vlastností jako je liknavost a vědomá nevšímavost ke svému okolí, jak to též hezky napsal ve svém článku pan Kamil Šindelář v minulém Deštenském zpravodaji. Hezký podzim Vám přeje za soubor sv. Jana Křtitele v Deštné Eva Kadlecová ___________________________________________________________________________________

V sobotu 4. prosince 2010 od 16:00 hod. budou účinkovat jako hosté někteří členové souboru sv. Jana Křtitele v Deštné na adventním benefičním koncertě v krásném prostředí koncertní kaple sv. Máří Magdaleny v Jindřichově Hradci. Koncert pořádá občanské sdružení ROSKA Jindřichův Hradec. Přijďte též podpořit své bližní invalidní občany. ___________________________________________________________________________________

AKCE V KD DEŠTNÁ 13. 11. 2010

Rybářská dolovná

11. 12. 2010

Předvánoční setkání dříve narozených

21. 01. 2011

Farní ples

04. 02. 2011

Zemědělský ples

19. 02. 2011

Hasičský bál

05. 03. 2011

Masopust

___________________________________________________________________________________

Zámecké divadlo V neděli 24. října jsem poprvé navštívila „Zámecké divadlo na Červené Lhotě“. Každé divadlo má pro mne své neopakovatelné kouzlo, ale zámek Červená Lhota má ještě něco navíc. Znala jsem posledního majitele i část jeho rodiny a také i rodinu Jana Vrkoče, který -6-


mu byl nejen komorníkem, kastelánem, ale i přítelem. Viděla jsem i vánoční přání, které Karl von Schőnburg panu Vrkočovi z Vídně poslal – myslím, že to bylo v roce 1948. Dcera pana Vrkoče – Maruška byla mojí spolužačkou a kamarádkou, takže jsme se často navštěvovaly a dokonce jsem spolu hlídaly i zámek, když její rodiče šli večer na „Hasičský bál“ do Jižné. Hezky se mi na tu dobu vzpomíná a když vstoupím na nádvoří zámku, vzpomínky ještě ožijí. Když v neděli 24. října vystupuji po známém schodišti jsem trochu nedočkavá, dokonce i zvědavá a hlavně moc se těším. Uvítá nás jedna z hereček, která hraje služebnou u paní Kolínské na zámku „Zelená louka“, ukládá nám kabáty do šatny a zve do divadla. Je to moc příjemné, nečekané a mám pocit, že divadlo již začalo. Vstupujeme do útulného hlediště, čalounění mi svojí barevností připomíná Tylovo divadlo. Vínová opona ladí s barvou v hledišti – zkrátka dokonalá barevná harmonie. Ještě než se otevře opona, zazní lehká náladová hudba, která navozuje tu správnou atmosféru pro „Zámeckou komedii“. Hudba na klavír zní moc hezky, je v ní očekávání i radost a je to vidět i na tvářích diváků. Líbezná hudba provází celé divadelní představení a přispívá ke kouzlu celého večera. Snad nejkrásněji zní sladká melodie, kterou na klarinet hraje Honza Poslušný. Dá se říct, že tato komedie nemá hlavní hrdiny, ale všech šest účinkujících stejně přispívá k jejímu úspěchu. Jejich dialogy jsou zajímavé, někdy i mírně lechtivé, vtipné i prostořeké, ale mají tu správnou míru a nejsou lacině podbízivé. Majitelka venkovského zámečku, vdova Kolínská, kterou s velkým šarmem hraje Lída Říhová, dlouho odolává obdivu a lásce rodinného přítele, velkostatkáře Nemravy. Tuto roli hraje Josef Hořký, který se celý život nemůže smířit se jménem, které mu přináší hodně nepříjemností. Podobně je na tom i domácí učitel slečny Madlenky, která je dcerou zámecké paní Kolínské. Madlenku něžně ztvárnila Evička Mládková a růžová toaleta přispěla k jejímu dívčímu půvabu. Její láskou k domácímu učiteli zmítá i žárlivost na Shakespeara a jeho „Sonety“. Domácího učitele hraje přesvědčivě Jiří Tomšík, přestože vím, že tenhle typ role není z jeho nejmilejších. Další dvojicí je Liduška, služebná u paní Kolínské a záhadný kníže, kterým je ve skutečnosti Madlenčin bratranec Adam. Ten je zamilován do služebné Lidušky a chce se jí nepoznán přiblížit. Lidušku s půvabem zahrála Jitka Weinerová, záhadného knížete alias bratrance Adama, Tomáš Horyna. Na konec jsou všechny překážky v lásce vyřešeny, nechybí ani komické scény a vše končí tak, jak to v dobré komedii má být. Divadlo končí a nějak se nechce ani odcházet. Byl to moc pěkný večer, který dal zapomenout na všední starosti, přinesl klid, radost a pohodu. A na závěr bych chtěla poděkovat všem co tak hezký večer připravili a zvláštní poděkování si zaslouží Tomáš Horyna, protože bez jeho práce a lásky k divadlu by tento večer nevznikl. Bez jeho zásluhy by „Zámecká komedie“ ani „Zámecké divadlo“ vůbec nebylo. Ještě několik strohých vět z divadelního programu jak je napsal Tomáš Horyna: „Divadelní prostor vznikl na Červené Lhotě už v letech 2006 - 2009 podle projektu kastelána Tomáše Horyny. Dřevěné prvky architektury hlediště realizoval truhlářský mistr Ivan Závodný z Deštné a štafířskou a malířskou výzdobu provedla Alžběta Horynová. Alegorické malby v hledišti představují: tanec, hudbu, skladatele, dramatiky, komedii a tragédii. Nad vším se uprostřed vznáší genius.

-7-


Divadlo bylo slavnostně otevřeno 15. a 16. 10. 2010 inscenací „Zámecká komedie“. Kdo ze čtenářů by se chtěl o „Zámeckém divadle na Červené Lhotě“ dozvědět více, doporučuji ať si program na „Zámeckou komedii“ koupí. Fialová ___________________________________________________________________________________

ŘÍJEN V LETECKÉM MUZEU DEŠTNÁ OČIMA KHL Od 1. října bylo Letecké muzeum v Deštné (dále LMD) uzavřeno. Byla tak ukončena další sezona, která přinesla řadu nových poznatků, ať dobrých, ale v několika případech i negativních. Na závěrečné hodnocení je ještě příliš brzy. Již nyní však můžeme konstatovat, že od jara 2010 slibované motory z Leteckých opraven v Praze - Malešicích, nedorazily. Rozhodujícím argumentem pro jejich komisi, která měla rozhodnout o dlouhodobé zápůjčce, byl fakt, že delaborované motory ze stíhacího letounu a vrtulníku „jsou zbraň“. Osobně to považuji za nesmysl, ale proti úředníkům s kulatým razítkem se nám prostě nepodařilo za téměř rok snažení, prorazit. Pro nás je však o úspěšném chodu muzea nejdůležitější fakt, že během víkendů v dubnu a v rámci plného provozu od května do konce září do LMD zavítalo zhruba 5 500 návštěvníků z České republiky i ze zahraničí! Byla mezi nimi řada aviatických legend, leteckých historiků či akrobaté z Mistrovství ČR pořádaného v polovině června 2010 v J. Hradci. Pravdou je, že ještě nekončí možnost letošních návštěv expozice. Za to patří náš dík především průvodkyni paní Slávce Poslušné, která i nadále v LMD provádí telefonicky objednané skupiny či jednotlivce. Odměnou jí může být řada pochvalných dopisů zaslaných našemu Klubu historie letectví v J. Hradci či na Městský úřad v Deštné. Slávko, díky moc! Hlavní aktivity měsíce října jsme věnovali dokončení rukopisu naší expediční knihy. Mnohaletá dokumentační práce Klubu historie letectví v J. Hradci na území Evropy tak dostala svoji konečnou podobu. Jedná se o terénní týmovou práci, kterou do podoby publikace „ZA HROBY SE LVY z Jindřichova Hradce po kontinentální Evropě“ připravili Vladimír Vondrka, Vladislav Burian a Aleš Hazuka. Každý z autorů měl svoji pasáž, kterou zpracoval. Úvodní část, připravená V. Vondrkou, představuje osudy jednotlivých čs. válečných letců na území států kontinentální Evropy, kteří zde zahynuli. Poznáte příběhy našich aviatiků z Polska, Slovenska, Francie, Belgie, Nizozemska, Německa a Maďarska. Vzpomínky z jednotlivých expedic klubu a dokumenty připravil V. Burian. Jde o texty, které průběžně publikoval v regionálních periodikách. Příběhy jsou ponechány bez větších úprav a změn, čímž odpovídají aktuální situaci v době jejich otištění. Do závěrečné části knihy je zařazena pracovní verze scénářů dokumentárních filmů určených pro Českou televizi. Realizované snímky: „Za hroby se lvy“, „Kuttův Hurricane“ a „Válečná letiště dnes aneb takový byl tmavomodrý svět“ se objevily v srpnu 2007 ve vysílání veřejnoprávní televize a od roku 2008 jsou promítány v LMD. Na podzim roku 2009 pak vznikla reportáž „Setkání v nebi“ o válečnými událostmi nenaplněné lásce Julinky „Juliette“ Liškové a válečného letce Václava Jíchy, DFC. Snímky „Kuttův Hurricane“ a „Válečná letiště“ budou součástí druhého dílu knihy. Všechny texty v publikaci doplňuje bohatý soubor fotografií. Publikaci finančně podpořil -8-


Jihočeský kraj. Jelikož bylo do knihy nasbíráno několik set stran materiálů, rozhodli se autoři publikaci rozdělit do dvou dílů. Druhý díl „ZA HROBY SE LVY z Jindřichova Hradce po britských ostrovech“ by měl vyjít v průběhu následujícího roku, až náš klub získá potřebný finanční obnos. Zůstává tak jediná otázka. Proč „Za hroby se lvy“? Odpověď je nasnadě. Protože naše vojenské válečné náhrobky po celé Evropě nesou jako centrální motiv dominantní symbol - znak s českým lvem. Budete-li mít zájem dozvědět se více o vzniku této publikace, která vám přiblíží zhruba 28 400 km ujetých v autě, spaní pod širým nebem a jídlo z ešusů, její slavnostní křest proběhne v konferenčním sále Muzea Jindřichohradecka v pátek 26. listopadu 2010 od 18 hodin. Právě zde si také budete moci knihu za zvýhodněnou cenu zakoupit. Těšíme se s Vámi na setkání! Vladislav Burian, KHL

1

2

1) A léta běží … Expedice Arnhem 1996, slavný „vzdálený most“ a kolegové /zleva/ Vláďa Vondrka, Pavel Vránek a Vláďa Volf. 2) Expedice Przemyšl 2001, Hitlerovo letiště v polském Ketrzynu, setkání členů expedice a aviatiků z Letecké školy v Benešově.

SLOUPEK DEŠTENSKÉ KNIHOVNY „Ať prší, ať prší: ať namoknou oranice a rozblátí se cesty; ať zalézá mráz za nehty a šedivý mráz lehne na trávu: všechno je zkouška a příprava. Ať je to cesta rokem nebo cesta dějinami: musejí se snést i ty horší a temné dny. Pravda, že jsme zimomřiví po světle; ale ještě nám zbývá lampa domácí; i při ní je vidět daleko dopředu. Rozsviťme všechny své lampy, aby lidé ze tmy našli cestu domů. Přišel čas temnot; nezhášejte žádné ze světel našeho domova. Byl by to hřích. Dlouhý a těžký je rok, ale je moudře stavěn; ať se uzavírá nocí a nepohodou - i to je k něčemu dobré. Abychom lépe a jistotněji objevili svůj vlastní dům“. (Karel Čapek: Podzimní dny). -9-


Tmavé podzimní dny už nastaly, dlouhé večery lákají k posezení s knihou, ale v krátkých podzimních dnech musí zahradník v knize Karla Čapka Zahradníkův rok (a spolu s ním každý pořádný zahrádkář) vykonat na své zahradě ještě hodně důležité práce: „Já vím, že je mnoho krásných povolání, například psát do novin, hlasovat v parlamentě, sedět ve správní radě nebo podpisovat úřední lejstra; ale jakkoliv to všechno je pěkné a záslužné, člověk při tom nedělá tu figuru a nemá tak monumentální, plastický a přímo sochařský postoj jako m u ž s r ý č e m. Pane, když tak stojíte na svém záhonku, jednou nohou opřen o rýč, stíraje si pot a pravě „Uf“, tu vypadáte rovnou jako alegorická socha: stačilo by vás pozorně vyrýt, vyzvednout i s kořínky a postavit na sokl s nápisem „Triumf práce“ nebo „ P á n z e m ě“ nebo tak nějak. To říkám proto, že teď je k tomu zrovna čas, totiž k tomu rytí. Ano, v listopadu se má obracet a kypřit půda; nabírat ji plným rýčem, to je tak chutný a labužnický pocit, jako byste nabírali plnou sběračkou, plnou lžící jídlo. Dobrá půda, tak jako dobré jídlo, nesmí být ani příliš mastná ani těžká ani studená ani mokrá ani tuze suchá ani mazlavá ani tvrdá ani kruchá ani syrová; má být jako chleba, jako perník, jako buchta, jako kynuté těsto; má se rozsejpat, ale nemá se drobit; má pod rýčem rupnout, ale nemá mlaskat; nemá dělat lavice ani hlavy ani plástve ani knedlíky, nýbrž když ji plným rýčem obrátíte, má libostí vzdychnout a rozpadnout se v hroudy a krupičkovou prsť. Toto pak je půda chutná a jedlá, vzdělaná a šlechetná, půda hluboká a vlahá, propustná, dýchající a měkká, zkrátka dobrá půda, tak jako jsou dobří lidé; a jak známo, v tomto slzavém údolí už není nic lepšího. Věz člověče zahradní, že v tyto podzimní dny se ještě může p ř e s a z o v a t . To se nejdřív dokola okope a obryje keř nebo stromek co nejhlouběji; potom se podebere rýčem odspodu, načež obyčejně rýč praskne vedví. Jsou lidé, hlavně kritikové a veřejní řečníci, kteří rádi mluví o kořenech; například hlásají, že se máme vracet ke kořenům, nebo že nějaké zlo se má vyvrátit z kořene, nebo že máme proniknout až ke kořenům věci. Nuže rád bych je viděl, kdyby měli vykopat (s příslušnými kořeny) řekněme tříletou kdouli. Rád bych byl svědkem toho, kdyby pan Arne Novák se ponořil až ke kořenům třeba jen tak malého keříčku jako je Ruscus. Přál bych si pozorovat, jak pan Zdeněk Nejedlý vyvrací z kořene dejme tomu starší topol. Myslím, že by se po delší námaze narovnávali v kříži a pronesli jen jedno slovo. Vezmu na to jed, že by to slovo bylo „Hergot! Já jsem to zkusil s cydoniemi; i potvrzuji, že práce s kořeny je těžká a že je lepší nechat kořeny tam, kde jsou: ony už vědí, proč chtějí být tak hluboko; řekl bych, že nestojí o naši pozornost. Ono je lépe nechat ty kořeny být a raději zlepšit půdu.“ A o tom, jak se půda zlepšuje a co všechno ještě musí zahradní člověk udělat v listopadu, si už přečtěte, milí čtenáři, v knize Karla Čapka Zahradníkův rok sami. Stojí to za to, ale náš Zpravodaj není nafukovací... A teď si ještě musíme připomenout spisovatele, kteří se narodili v listopadu : 7. 11. 1811 Karel Jaromír Erben, básník a sběratel českých národních písní, představitel národního obrození, zakladatel české folkloristiky, autor sbírky básní Kytice, máme i Pohádky a Vybrané báje a pověsti jiných větví slovanských ... 1913 Albert Camus, francouzský spisovatel a esejista, názorově blízký existencialismu. V prózách Cizinec, Mor aj. působivě vystihl strach současného člověka z absurdity světa a zdánlivé nesmyslnosti života. - 10 -


1965 Václav Kahuda, vlastním jménem Petr Kratochvíl, je český prozaik. Vyučil se štukatérem v Kafkově atelieru, od roku 1986 prošel řadou dělnických zaměstnání (noční hlídač v muzeu, strojník čistírny odpadních vod, hrobník, topič apod.). V druhé polovině 80. let 20. století založil a spolu s Oscarem Rybou a Skiollem Podragou redigoval Branické almanachy. Publikoval v časopisech Iniciály, Vokno, Tvar, Weles, Salon Práva a v literární revue Moderní analfabet, kterou založil s Emilem Haklem. Příběh o baziliškovi, Art forum, Veselá bída, Exhumace, ..... 1847 Bram Stoker, irský spisovatel – jeho nejznámější dílo je Dracula, Drákulův host a jiné povídky - obě máme. 1900 Margaret Mitchellová, americká spisovatelka, autorka jednoho z nejčtenějších románů 20. stol. Jih proti severu, romantického příběhu z občanské války, máme její životopis. 9. 11. 1818 Ivan Sergejevič Turgeněv, ruský spisovatel - máme Jarní vody a jiné povídky, První láska a jiné povídky. 1929 Imre Kertézs, maďarský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Jeho první a také nejslavnější autorův román, za který především získal Nobelovu cenu Člověk bez osudu – zatím bohužel nemáme. 10. 11. 1902 Záviš Kalandra, historik, novinář a kritik. V procesu s Miladou Horákovou nespravedlivě odsouzen k trestu smrti a popraven. 1918 Miroslav Horníček, český herec a spisovatel, dramatik a překladatel – máme Dobře utajené housle, Hovory s Janem Werichem, Javorové listy. 1759 Johann Christoph Friedrich von Schiller, německý básník, spolu s J. W. Goethem nejvýznamnější představitel německého literárního klasicismu, autor proslulých dramat Loupežníci, Úklady a láska, Don Carlos... V naší knihovně momentálně nemáme nic. 1960 Neil Gaiman, britský spisovatel. V současné době je jedním z nejúspěšnějších autorů fantasy a sci-fi knih, komiksů a filmů. Největší úspěch mu přinesla jeho komiksová série Sandman. Nemáme. 1821 Fjodor Michajlovič Dostojevskij, ruský spisovatel a filosof, autor jedinečných románů Zločin a trest, Idiot, Bratři Karamazovi aj. Máme 9 jeho knih. 1922 Kurt Vonnegut junior, americký spisovatel s originálním „šibeničním humorem“, autor knih často s prvky science fiction - Sirény z Titanu, Jatka č.5, Groteska... Máme Kolíbka. 12. 11. 1929 Michael Ende, německý spisovatel, autor fantaskních knih pro mládež i dospělé Děvčátko Momo a ukradený čas, Nekonečný příběh .. máme Punč přání. 13. 11. 1850 Robert Luis Stevenson, skotský romanopisec, básník a vedoucí představitel novoromantismu v anglické literatuře, proslulý svými dobrodružnými romány Ostrov pokladů, Černý šíp a fantastické novely Podivuhodný případ dr. Jekylla a pana Hyda. Máme 6 titulů jeho knih. 14. 11. 1907 Astrid Lindgrenová, švédská spisovatelka, autorka románů pro děti a mládež - máme 6 knih: Děti z Bullerbynu, Karkulín je nejlepší, Kalle Blomkvist zasahuje, Detektiv Kalle má zpoždění, Ronja, dcera loupežníka.... 15. 11. 1862 Gerhart Hauptmann, německý dramatik, nositel Nobelovy cena za literaturu. 16. 11. 1810 Karel Hynek Mácha, český básník, autor lyrickoepické básně Máj a próz Márinka, Křivoklát aj. Nejvýznamnější představitel českého romantismu, právem je - 11 -


pokládán za zakladatele moderní české poezie. Máme Básně Karla Hynka Máchy, Cikáni a jiná próza, Máj. 17. 11. 1917 Fan Vavřincová, česká spisovatelka - máme Marie, Návrat za úplňku, Vlk a sedm kůzlátek, Pozor, zázračné dítě, Prázdniny s Julií. 18. 11. 1847 Eliška Krásnohorská, vl. jm. Alžběta Pechová, autorka ženských románů o Svéhlavičce a Celince a libretistka oper Bedřicha Smetany, Zdeňka Fibicha a Karla Bendla. 1906 Klaus Mann, německý spisovatel, syn Thomase Manna - máme Mefisto. 19. 11. 1923 Helena Zmatlíková, malířka a nenapodobitelná ilustrátorka více než 200 dětských knížek- Pinocchiova dobrodružství, Děti z Bullerbynu, Čarovný prsten..... 1924 Jan Otčenášek, český spisovatel, máme Romeo, Julie a tma, Kulhavý Orfeus. 20. 11. 1858 Selma Lagerlöfová, švédská spisovatelka, nositelka Nobelovy ceny za literaturu, autorka románů např. Gösta Berling, Vozka smrti a skvělého dětského cestopisu Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem. 1694 Voltaire, vl. jm. Francois Marie Arouet, francouzský básník, spisovatel, filozof a humanista, nejvýznamnější spisovatel francouzského osvícenství, autor ironických a vtipných Filozofických listů a románu Candide. Je považován za ideového předchůdce Velké francouzské revoluce. 22. 11. 1869 André Gide, francouzský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Napsal mj. Penězokazi, Deník penězokazů... 23. 11. 1792 Václav Kliment Klicpera, český spisovatel a dramatik národního obrození, autor komedií - Rohovín čtverrohý a historických dramat - Blaník, Jan za chrta dán... 1826 Carlo Collodi, vl. jménem Carlo Lorenzini, italský spisovatel, autor dětské knihy Pinocchiova dobrodružství. 25. 11. 1562 Lope de Vega, španělský básník, zakladatel španělského dramatu; napsal asi 1500 dramat, z nichž se dochovalo více než 400, např. Zahradníkův pes, Sedlák svým pánem, Zázračný kavalír aj. 28. 11. 1906 Jaroslav Žák, český spisovatel, máme Dobrodružství šesti trampů, Študáci a kantoři, Žákovská knížka Žáka Jaroslava, nemáme Cestu do študákovy duše. 1881 Stefan Zweig, vynikající rakouský spisovatel, máme Amok, Netrpělivost srdce, Josef Fouche, Knihomol. 1907 Alberto Moravia, italský spisovatel, tvůrce realisticko-psychologických próz - máme Horalka, Římanka, Nuda, Třídílné zrcadlo, Já+On. 30. 11. 1667 Jonathan Swift, anglický spisovatel satirik, proslul imaginárním cestopisem Gulliverovy cesty - nemáme. 1835 Mark Twain, americký spisovatel, jeden ze zakladatelů humoristické povídky, autor klasických dětských knih - máme Dobrodružství Toma Sawyera a Dobrodružství Huckleberryho Finna, Dopisy z planety Země, Panna ve zbroji, Pozlacený věk, Princ a Chuďas, Tajemný cizinec, Tom Sawyer detektivem. Jistě jste si, milí čtenáři, vybrali od některého z výše jmenovaných spisovatelů příhodnou četbu pro listopadové večery; kromě toho máme samozřejmě v deštenské knihovně mnoho jiných knih nejrůznějších žánrů – přijďte si vybrat, těšíme se na vás! Fischerová

- 12 -

POD DEŠTENSKOU VĚŽÍ. Farské potíže

Recommend Documents