Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav
Počátky Svědectví, čtvrtletníku Pavla Tigrida, a reakce komunistického režimu v ČSR na jeho existenci (bakalářská diplomová práce)
Martina Poštová
Vedoucí práce: PhDr. Jiří Pernes, Ph.D.
Brno 2007
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla všechnu použitou literaturu a prameny. V Brně dne 7. května 2007
Martina Poštová
2
Poděkování Upřímně děkuji panu PhDr. Jiřímu Pernesovi, Ph.D. za vedení této bakalářské diplomové práce a za jeho velmi laskavou a odbornou pomoc.
Martina Poštová
3
Obsah Obsah ................................................................................................................................ 4 Úvod.................................................................................................................................. 5 Nástin situace po únorovém převratu 1948 ...................................................................... 6 Život Pavla Tigrida ........................................................................................................... 8 Časopis Svědectví ........................................................................................................... 12 Reakce komunistického režimu ...................................................................................... 19 Závěr ............................................................................................................................... 30 Prameny a literatura:....................................................................................................... 32 Seznam příloh ................................................................................................................. 34 Přílohy............................................................................................................................. 35
4
Úvod Jako téma své bakalářské práce jsem si zvolila Počátky Svědectví, čtvrtletníku Pavla Tigrida, a reakce komunistického režimu v ČSR na jeho existenci. Pavel Tigrid se stal jednou z nejvýraznějších politicky činných osob československého poúnorového demokratického exilu. V roce 1956 začal vydávat v New Yorku Svědectví – čtvrtletník pro politiku a kulturu, se kterým pak natrvalo přesídlil do Paříže. Z redakce časopisu se postupně stalo kulturní centrum české emigrace. To samozřejmě neuniklo pozornosti čs. bezpečnostních složek. V této práci bych chtěla shrnout všeobecné informace o Svědectví. Není však mým cílem rozebírat jednotlivá čísla. Dále pak bych se chtěla pokusit zmapovat zprávy čs. rozvědky a její reakci v prvním desetiletí vydávání časopisu mezi lety 1956 až 1966. O tomto časopise a zrovna tak i o životě Pavla Tigrida nebyla dosud napsána žádná podrobná studie nebo publikace. Archiv Svědectví se až na pár zlomků ze 70. a 80. let nedochoval. A ačkoliv v Archivu Ministerstva vnitra České republiky v Praze je uloženo celkem dost svazků Státní bezpečnosti, vypovídajících o aktivitách Pavla
Tigrida,
týkají
se
především
čtyřicátých
a
převážně
sedmdesátých
a osmdesátých let. Některé svazky jsou nadobro ztraceny a v mnoha chybí, dalo by se říci, nejdůležitější strany. První část mé práce pojednává o československém exilu po roce 1948 a o životě Pavla Tigrida, ve druhé části se zabývám čtvrtletníkem Svědectví a ve třetí a poslední části této práce jsem se zaměřila na reakci tehdejších bezpečnostních složek ČSSR na Tigridův časopis.
5
Nástin situace po únorovém převratu 1948 Zanedlouho tomu bude 60 let, kdy v poválečném Československu došlo ke komunistickému převratu a komunistická strana se tak stala na dlouhých 40 let jediným mocenským činitelem. Dne 25. února 1948 dovršili komunisté svou cestu k totalitní moci. Plnou sílu změn a následků, které tento den přinesl, si národ nestačil dlouhou dobu plně uvědomit. Československo přestalo být demokratickým, suverénním státem a začalo budovat nový systém. Byla nastolena komunistická diktatura, zlikvidován parlamentní demokratický režim a Československo bylo připojeno k sovětskému mocenskému bloku. Na vzniklou situaci reagovali mnozí Češi a Slováci odchody a útěkem do emigrace. První příslušníci emigrační vlny roku 1948 dorazili na hranice prakticky v hodinách následujících po události, která tak dalekosáhle ovlivnila dění ve státě na další skoro půl století. Bezprostředně po převzetí moci nedokázali komunisté státní hranice uhlídat. Zrovna tak nebyli schopni sledovat všechny, u nichž se útěk za hranice dal předpokládat. Nejrůznějšími cestami, často s ohrožením života, pak emigranti pronikali přes hranice a mířili především do zámoří – USA, Kanady, Jižní Ameriky, Austrálie, … Evropa byla válkou ještě příliš zničena. Jenom do konce července 1948 uprchlo za hranice nebo se z ciziny do republiky nevrátilo asi 8 000 československých občanů. Počet emigrantů se v dalších letech dále zvyšoval. Podle oficiálních údajů odešlo v letech 1948 až 1951 ilegálně do zahraničí asi 25 000 občanů.1 Život uprchlíků byl však zpočátku velmi obtížný. Mnoho z nich prošlo sběrnými tábory v Rakousku a západním Německu. Pobyt v uprchlických táborech se často rovnal boji za uhájení existence. Tábory byly přeplněné a nedostatečně vybavené. Lidé netrpěli pouze nedostatkem peněz, ale i základními životními prostředky. Do exilu odešla řada významných osobností. Odcházeli členové předúnorové vlády a parlamentu, demokratičtí politici, kulturní a političtí pracovníci, novináři, vědci, umělci, diplomaté, vedoucí pracovníci průmyslu, lékaři, profesoři, podnikatelé, vojáci, ale i prostí občané a především ti, kteří byli přímo ohroženi perzekucí. Mnozí z nich odcházeli v domnění, že se jim brzy podaří vrátit se domů jako příslušníkům
1
Přesný počet není přesně znám. Odhaduje se, že během prvních dvaceti let po převratu odešlo do ciziny více než 60 000 lidí, z čehož většina odešla v prvních dvou letech. O stejném počtu se zmiňuje i Pavel Tigrid v knize Politická emigrace v atomovém věku (Paříž 1968).
6
III. zahraničního odboje a že vývoj v Československu bude zvrácen a obnovena svoboda a demokracie.2 Snahy stmelit a sjednotit československý poúnorový exil nebyly však zcela úspěšné. Exil nevystupoval jednotně a trpěl mnoha rozpory, týkajícími se např. rozdílného hodnocení prezidenta Edvarda Beneše, odsunu Němců nebo rozdílného vztahu ke Košickému vládnímu programu. V zahraničí obnovovaly svoji činnost některé předúnorové demokratické politické strany (nejpočetněji byla zastoupena Československá strana národně socialistická) a obnovily se rovněž i některé strany z první republiky, které nebyly po roce 1945 obnoveny (např. agrární strana).3 Vyvrcholením snahy o sjednocení poúnorového exilu bylo založení Rady svobodného Československa 20. února 1949 v USA, v níž se sdružila větší část politiků z předúnorového období. Rada měla reprezentovat a koordinovat úsilí exulantů o osvobození Československa z komunistické nadvlády. Vedle Rady obnovovaly svoji činnost v zahraničí i tradiční zájmové a kulturní organizace. Byly zakládány nejrůznější instituce, nakladatelství, divadelní spolky a čtenářské kluby. V roce 1950 bylo v USA založeno Ústředí československého sokolstva, nebo zde byla také zřízena Československá společnost pro vědy a umění, která plnila pro naše exulanty i roli nadace. Aktivita byla vyvíjena i v oblasti publicistiky. Do Československa začaly vysílat rozhlasové stanice, jako Svobodná Evropa z Mnichova nebo Hlas Ameriky z Washingtonu.4 Příslušníci československého poúnorového exilu šířili vědomí kontinuity československé demokracie na stránkách různých novin a časopisů. Tyto krajanské noviny a časopisy si získaly značnou popularitu ve světě i doma. Asi nejznámějším takovým časopisem je Svědectví, jehož autorem byl Pavel Tigrid.
2
Hned od počátku byla vedena složitá politická jednání týkající se způsobu, jakým vyjádřit odpor vůči režimu, který nastal v Československu. Nakonec 36 osobností čs. demokratického exilu – poslanců, zvolených v demokratických volbách v roce 1946 – vydalo 28. května 1948 v Caxton Hall v Londýně prohlášení, v němž odmítli komunistickou diktaturu. 3 Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu. 4 Existovaly i jiné rozhlasové stanice (německá Deutsche Welle, Rádio Vatikán,…), ale jejich vysílání mělo jiný charakter. Byly oficiálními rozhlasovými stanicemi států, které udržovaly s komunistickým Československem diplomatické styky. Tomu také odpovídal tón, v němž se vysílání neslo.
7
Život Pavla Tigrida Pavel Tigrid prožil pestrý život plný zvratů a dobrodružství. Nepochybně se stal legendou, proklínanou českými komunisty a zároveň milovanou jejich odpůrci. Narodil se 27. října 1917 v Praze jako Pavel Schönfeld. Pocházel ze židovské rodiny, spřízněné s Antalem Staškem a Ivanem Olbrachtem. Jeho otec, profesí chemický inženýr, byl však typickým masarykovským vlastencem a přesvědčeným ateistou. Rodiče nechali Pavla dokonce pokřtít, a tím prakticky zpřetrhali veškerá pouta k židovské víře. Před vypuknutím 2. světové války vytvořil Pavel Tigrid Divadelní kolektiv mladých v Praze Na Zbořenci, působil v redakci Studentského časopisu a studoval práva na Univerzitě Karlově. V roce 1939 byl nucen z protektorátu uprchnout. Odešel do Londýna, kde pracoval šest let v československém vysílání BBC, nejprve jako hlasatel a později jako redaktor vysílání československé exilové vlády. Jako hlasatelé a komentátoři vysílali pod pseudonymy. Když si mladý Schönfeld měl vybrat svůj pseudonym, vzpomněl si na svá školní léta a na to, jak kdysi zkomolil název řeky Tigris na Tigrid. Pseudonym byl na světě. Po válce si jej nechal úředně potvrdit jako své nové příjmení. Po skončení války se v červnu 1945 vrátil Pavel Tigrid zpět do vlasti. S hrůzou zjistil, že nacisté vyhladili prakticky celou jeho rozvětvenou rodinu. Přežila jen jeho nevlastní sestra, která utekla do USA. V exilu získal Pavel Tigrid cenné novinářské a vydavatelské zkušenosti. Kromě práce v rozhlasu začal v Anglii vydávat spolu s Waltrem Bergrem Kulturní zápisník (česky a slovensky) a později Review 42 (anglicky). V poválečném Československu začal pracovat na ministerstvu zahraničních věcí, ale působil i jako novinář a pro své názory musel úřad brzy opustit. Působil v týdeníku Obzory spolu s Ivo Ducháčkem, poté se stal šéfredaktorem týdeníku Vývoj. V obou časopisech kritizoval vývoj ve státě z demokratických pozic, a dostával se tak do sporu s komunisty. V listopadu 1945 publikoval článek, v němž se zastal Němců, deportovaných v rámci odsunu za hranice. Kritizoval útrapy, kterým byli Němci vystavováni, kvůli kterým mnoho lidí, včetně dětí, zemřelo.
8
Svými články a kritikou se Tigrid stal významným nepřítelem komunistů, ale když ho 23. února 1948 chtěli zatknout, měli smůlu. Pavel Tigrid tou dobou byl již dávno za hranicemi. V listopadu 1947 tiskový atašé britské ambasády Cecil B. Parrott pozval Tigrida na novinářskou cestu do britské zóny v Německu.5 Cesta byla kvůli nadcházejícím Vánocům odložena a byla naplánována na 19. února 1948. Tou dobou se však již schylovalo k převratu. Pavel Tigrid se za této situace obával odcestovat, ale byl ujištěn přáteli, národně socialistickým ministrem zahraničního obchodu Hubertem Ripkou a lidoveckým ministrem zdravotnictví Adolfem Procházkou, že se zatím nic dít nebude. A tak Pavel Tigrid odjel do Mnichova. „Odjel jsem na diplomatický pas, který jsem neodevzdal na ministerstvu, takže jsem projel bezvadně. Státní bezpečnost na mě vydala zatykač, ale na hranice došel asi hodinu poté, co jsem je překročil.“ 6 A tak se Pavel Tigrid během tří let ocitl v exilu po druhé. Ve Frankfurtu pak založil Pomocný výbor pro uprchlíky z Československa. Stal se jedním z hlavních ideových a politických mluvčí československého poúnorového demokratického exilu. V Československu zůstala jeho manželka Ivana. Statní bezpečnost ji zatkla a věznila ji na Pankráci jako rukojmí. Tigrid uspořádal tiskovou konferenci a vyrobil mezinárodní skandál. Když bylo jasné, že se nevrátí, byla Ivana propuštěna. Musela se však hlásit na policii každý den, potom třikrát týdně. V září 1948 ji Britové pomohli dostat za hranice. Po odchodu z Československa bydleli Tigridovi v Mnichově. Pavel se živil jako novinář na volné noze. Psal pro The Irish Times a jiné noviny. Pak za ním přišel jednoho dne Jiří Weyr a informoval ho, že se připravuje rozšíření vysílání Svobodné Evropy z New Yorku.7 V Mnichově měla být vybudována velká rozhlasová stanice s velkolepým projektem vysílání v různých řečech, určeného pro komunistické státy. Tigridovi bylo nabídnuto místo programového ředitele československého vysílání, které přijal.
5
Důvodem pozvání byl článek uveřejněný v Rudém právu, ve kterém se psalo, že Britové ve svém okupačním pásmu v Německu špatně zacházejí s lidmi v utečeneckých táborech. 6 Tigrid, Pavel: Marx na Hradčanech. Brno 2001, s. 14. 7 První vysílání Svobodné Evropy začalo 4. července 1950 v New Yorku. Šéfredaktorem československého vysílání se stal novinář a spisovatel Ferdinand Peroutka, který pak i nadále zůstal v redakci v USA.
9
Po dvou letech však Tigrid na svou funkci rezignoval kvůli sporům (programově - technického rázu) s newyorskou redakcí, ve které působil Ferdinand Peroutka. Přes problémy s vízem nakonec manželé Tigridovi odcestovali v listopadu 1952 do USA. Ve spojených státech nemohl Pavel Tigrid zpočátku sehnat práci v oboru, a tak začal pracovat jako číšník v brooklynském nočním klubu. Studoval politické vědy na Columbijské univerzitě a psal komentáře pro Hlas Ameriky. Pak přijal nabídku práce v nakladatelství a stal se jeho zástupcem v Evropě. V roce 1956 založil snad nejznámější a nejlepší exilový časopis - Svědectví, se kterým pak natrvalo přesídlil do Francie roku 1960. Z redakce časopisu se postupně stalo kulturní centrum české emigrace. Vydávání Svědectví jej zaměstnalo na 36 let a velmi ovlivnilo život celé jeho rodiny. Čtvrtletníkem Svědectví se budu podrobněji zabývat v následujících kapitolách. V roce 1967 byl Pavel Tigrid odsouzen v nepřítomnosti městským soudem v Praze, ve veřejném procesu konaném ve dnech 3.–15. července, pro trestný čin rozvracení republiky a trestní čin vyzvědačství k trestu odnětí svobody na 14 let. Po listopadové revoluci v roce 1989 se Pavel Tigrid rozhodl vrátit se do vlasti až koncem února 1990, ale toto rozhodnutí zvrátil Václav Havel, který jej pozval na svou prezidentskou inauguraci 29. prosince 1989. Začal působit jako poradce Václava Havla a v letech 1994–1996 byl ministrem kultury ve vládě premiéra Václava Klause. Od roku 1997 do roku 1998 byl poradcem Kanceláře prezidenta republiky pro otázky česko-německých vztahů. Po odchodu z politiky prožil poslední léta svého života střídavě v Praze a na francouzském venkově, ve vesničce Héricy na jih od předměstí Paříže. Zde také zemřel 31. srpna 2003. Ačkoliv už měl dlouhodobé potíže se zdravím, stále se účastnil řady akcí, pořádaných českou komunitou v Paříži, a vyjadřoval se k aktuálnímu politickému dění v České republice. Celý život věnoval věci Československa, jeho kultuře a společnosti. Pavel Tigrid je autorem velkého počtu politických článků, studií, komentářů, několika rozhlasových her a řady knih, které jsou především analýzami novodobé české historie, z nichž bychom mohli jmenovat alespoň Ozbrojený mír (1948), Marx na Hradčanech (1960), Politická emigrace v atomovém věku (1968 a 1974), Pražské 10
jaro (1968), Hořká revoluce (1977), Dnešek je váš, zítřek je náš (1982), Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (1988), Jak to šlo (1993), Glosy o české politice (2000), … Svou publikační činností v zahraničí se zasloužil i o pozdější vítězství demokracie v České republice. Byl nositelem řady vyznamenání. Např. v roce 1989 dostal cenu Bavorské akademie krásného umění, 1995 získal řád Tomáše Garrigue Masaryka. V roce 2000 mu byl udělen německý Velký kříž s hvězdou řádu za zásluhy, nejdůležitější německé ocenění, udělované spolkovým prezidentem. Získal je především za zásluhy o porozumění mezi oběma národy a činnost v Koordinační radě česko-německého diskusního fóra. Pavel Tigrid se stal symbolem odporu proti jakékoliv totalitě. Byl výjimečným publicistou a analytikem politického dění, který uměl čtenářům předložit neiluzorní pohled na danou situaci.
11
Časopis Svědectví Neodmyslitelnou etapou Tigridova života se stal časopis Svědectví. Čtvrtletník pro politiku a kulturu vycházel nepřetržitě v letech 1956 až 1992. Od jiných exilových periodik se odlišoval tím, že nesloužil pouze k informování o situaci v Československu, ale byl určen především k dialogu mezi exilem a domácí opozicí. V roce 1956 zrovna vrcholily polské a maďarské události, když Pavel Tigrid přišel s myšlenkou časopisu, který by nebyl pouze emigrantským časopisem, ale především časopisem pro domov a ve kterém by mělo jít také o dialog s reformními komunisty. Inspirací mu byl polský kulturně-politický měsíčník Kultura, který v Paříži vydával Jerzy Giedroyc. U zrodu tohoto časopisu pak stáli lidé jako Radomír Luža, Vilém Brzorád, Jan Čep, Jiří Horák, Josef Jonáš, Jiří Kárnet, Jan M. Kolár, Jiří Kovtun, Mojmír Povolný, Emil Ransdorf. Pavel Tigrid byl určen hlavním redaktorem. Vydavatelem se stal Jiří Horák, kterého v roce 1962 nahradil Radomír Luža. Grafickou úpravu měl na starosti Ladislav Sutnar. Název Svědectví vyjadřoval základní intenci časopisu – přinášet svědectví o tom, co se děje uprostřed Evropy a zároveň i o tom, co se děje jinde ve světě – z úst či per lidí, kteří tam žili.8 Tigridův koncept však vyvolal rozpory uvnitř kroužku lidí, kteří Svědectví připravovali. Nakonec do redakční rady nevstoupil Emil Ransdorf, protože se mu zdálo, že „vytčená redakční politika by mohla být vykládána jako „souputnická“.“ 9 Z těchto důvodů vystoupil z redakce i spisovatel Jan M. Kolár, který své pohnutky vysvětlil v otevřeném dopise ve 2. čísle Svědectví. Na konci roku 1961 rezignoval také Jiří Horák, který se však do redakce po čase vrátil. Tyto interní spory však na obsahu periodika nejsou téměř znát, zřejmě proto, že redakční rada měla spíše symbolický význam a Pavel Tigrid měl od počátku hlavní slovo. První číslo čtvrtletníku Svědectví bylo vydáno v New Yorku symbolicky 28. října 1956. Redakční úvodník byl nazván Výzva a redakční rada jím zahajovala rozpravu „u vědomí mravního, myšlenkového a politického souzvuku, který existuje mezi nastupujícími generacemi ve vlasti a těmi, kdo jako demokraté museli v roce 1948
8
Lederer, Jiří: Rozhovor s Pavlem Tigridem. In: Lederer, Jiří (edd.): Svědectví Pavla Tigrida. Mnichov 1982, s. 12. 9 Tamtéž, s. 12.
12
opustit svou zem.“ Vyzývala jím všechny Čechoslováky „ke společnému hledání cesty, jež vede k budoucnosti v míru, ve svobodě a spravedlnosti.“ 10 Svědectvím nastala nová epocha v exilovém kulturně-politickém tisku. Od počátku v něm komunističtí novináři, spisovatelé a vědci uveřejňovali své názory a práce. „Byl to zcela nový přístup ke studené válce, pokus o dialog s domovem a o rozbití nadvlády KSČ, její destabilizaci.“ 11 Zaměření Svědectví jako časopisu pro dialog s reformními komunisty bylo přijato zpočátku kontroverzně. Čtvrtletník Pavla Tigrida nedráždil pouze komunistický režim v Československu, ale stal se také trnem v oku politické exilové společnosti. V době, kdy vyšlo první číslo Svědectví, existoval spor, v němž na jedné straně stáli exiloví publicisté, kteří hlásali přísný antikomunismus a na druhé straně Pavel Tigrid
společně
s okruhem
lidí
kolem
Svědectví,
kteří
vyznávali
dialog
s reformními komunisty – tzv. gradualisté. Tigrid chápal, že je potřeba mezi komunisty hledat partnery k dialogu, ovlivňovat je a podporovat všechny jejich reformní snahy, které by vedly k větší nezávislosti na Moskvě a k liberalizaci. Tato myšlenka byla však vzhledem k době velmi odvážná, protože všichni měli ještě v živé paměti spoustu smutných vzpomínek na události, které prožili v souvislosti s únorovým převratem. „V exilu jsme se stali středem útoků, naše strana se nás skoro zřekla, ač tři členové redakční rady byli sociální demokraté (Horák, Luža, Jonáš). Režim nás však bral vážně.“ 12 V padesátých a na začátku šedesátých let byl kontakt Svědectví s domácí politickou scénou víceméně zprostředkovaný. Redakce využívala Svobodné Evropy, reagovala na probíhající diskuse a od samého počátku publikovala vedle exilových autorů také autory z Československa. Většinou bez jejich vědomí přetiskovala vybrané básně, prózu nebo liberální texty, které vyšly v oficiálních československých časopisech. I v oblasti kritiky se redakce občas uchylovala k přetiskům z československých novin a časopisů. Při tomto přetiskování pak důležitou a často rozhodující roli sehráli překladatelé ve Svědectví. Byl to zejména Jiří Kovtun, který překládal především ruské básníky. Americkou literaturou se zabýval Jan Tumlíř. 10
Výzva. Svědectví, 28.10.1956, č. 1, s. 1. Luža, Radomír: V Hitlerově objetí. Praha 2006, s. 359. 12 Tamtéž, s. 359. 11
13
Svědectví nezřídka otiskovalo díla, jejichž publikování bylo zakázáno. Neustále tím připomínalo čs. autory, žijící a tvořící v exilu. Čtenáři tak měli možnost si přečíst nové práce Jana Čepa, Egona Hostovského, Jiřího Voskovce …, které by se jim stěží dostaly do rukou, protože byly trnem v oku oficiální kulturní politice Československa. Časopis tak zdůrazňoval politické aspekty kulturního dění. Úsilím časopisu hned od prvního čísla bylo „zveřejňovat pravdy, o kterých se všeobecně vědělo, ale pořád ještě mlčelo.“ 13 „Pavel Tigrid zahrnul do své koncepce bohaté lidské dědictví a českou historickou zkušenost, jejíž moderní demokratická tendence je už přes sto let stará. Je to jeho výhoda i jeho riziko. Výhoda v tom, že mohl demokratům v exilu i doma i komunistům osvobozujícím se z totalitního myšlení, ukazovat pevnou tradiční půdu, na které se mohli sejít. Riziko v tom, že jde o dobrou, ale minulou zkušenost a že její prostá obnova je nemyslitelná, protože se od doby, kdy byla tato tradice realizována, značně změnily sociální, psychologické a národnostní poměry v Československu.“ 14 Rovněž důležitou částí časopisu byla recenzní a bibliografická část. Svědectví pravidelně přinášelo informace o nových publikacích a také přineslo řadu zajímavých historických studií k novodobým dějinám ČSR. Čtvrtletník pro politiku a kulturu se věnoval vývoji v Československu, komentoval jej z demokratických hledisek a umožňoval zcela svobodnou výměnu názorů. Pavel Tigrid v něm dovedl dát prostor všem opozičním silám, ať už šlo o protikomunistickou emigraci nebo pozdější emigraci reformních komunistů. Časopis přinášel důležité diskuse o aktuálních otázkách.15 Významně přispíval k formování protitotalitních sil. Pavel Tigrid se díky Svědectví stal pro komunisty jedním z nejnebezpečnějších exulantů, protože ve svém časopise přetiskoval důvěrné materiály z ÚV KSČ. Novinář Karel Jezdinský na konferenci ve Frankenu v říjnu 1981 vzpomínal: „Antonín Novotný byl až hystericky alergický už jen na jméno Pavla Tigrida, jemuž přičítal neobyčejný vliv i na některé členy ÚV. […] Tradují se Novotného výbuchy hněvu, v nichž žádal 13
Vladislav, Jan: Svědectví a literatura. In: Lederer, Jiří (edd.): Svědectví Pavla Tigrida. Mnichov 1982, s. 6. 14 Kovtun, Jiří: Politický spisovatel Pavel Tigrid. In: Lederer, Jiří (edd.): Svědectví Pavla Tigrida. Mnichov 1982, s. 20. 15 Otevřel například debatu o odsunu sudetských Němců. Tuto diskusi vyvolal historik Ján Mlynárik textem, který napsal pod jménem Danubius (Danubius: Tézy o vysídlení sudetských Nemcov. Svědectví 57, 1978, s. 105.)
14
vyšetřit, kdo Tigridovi „donáší“ přímo z ÚV a jednou to došlo tak daleko, že pokřikoval, že je obklopen „Tigridovými agenty“.“ 16 Ve skutečnosti byl ten agent jen jeden a Pavel Tigrid jeho jméno nikdy neprozradil. „Ten muž pracoval v Krátkém filmu, byl v KSČ, ale z různých důvodů ten režim neměl rád. V šedesátých letech chodil na porady na ÚV KSČ k Oldřichu Švestkovi, který tehdy řídil sdělovací prostředky. Také poměrně často jezdil do Paříže a vozil mně určité dokumenty. To byl ten pramen – jediný svého druhu. Naše schůzky pokračovaly i v sedmdesátých letech, ale později to vyšumělo. Byl to zvláštní málomluvný člověk, kterého jsem nikdy nepodezíral, že hraje na obě strany. Vždycky byl diskrétní, miloval Francii a Paříž, líbilo se mu Svědectví, prostě pozoruhodná figura.“ 17 Poodhalil Tigrid ve své knize. Ivana Tigridová v rozhovoru s Janou Bendovou pro Mladou Frontu Dnes v říjnu 2006 se zmínila, že určité dokumenty z Ústředního výboru KSČ se také podařilo přivézt Hedě Kovályové, vdově po Rudolfu Margoliovi popraveném v procesu s Rudolfem Slánským.18 Pátrání Státní bezpečnosti po „Tigridových agentech“ vyvrcholilo zatčením spisovatele Jana Beneše. V červenci 1967 byl potom odsouzen za odesílání důvěrných materiálů do Paříže.19 Ve stejném procesu byl odsouzen v nepřítomnosti i Pavel Tigrid.20 V roce 1968 Tigrid vydávání Svědectví pozastavil, aby nemohlo být zneužíváno na politické scéně v Československu, i přesto, že byl pro své koncepce téměř považován za ideového otce pražského jara. Nový rozmach prožívá Svědectví v sedmdesátých a v osmdesátých letech, kdy mělo skutečně těsné styky s domácí disentskou obcí. Dokonce se podařilo na konci sedmdesátých let redigovat dvě čísla Svědectví v Praze. 16
Jezdinský, Karel: Svědectví a pražský režim. In: Lederer, Jiří (edd.): Svědectví Pavla Tigrida. Mnichov 1982, s. 106. 17 Tigrid, Pavel: Marx na Hradčanech. Brno 2001, s. 20. 18 Bendová, Jana: Svědectví Ivany Tigridové. URL: http://www.margolius.co.uk/MFrontaDnes.htm (adresa platná k 7. březnu 2007). 19 Spisovatel Jan Beneš poslal Tigridovi kromě literárních a politických textů i důvěrný materiál o procesech 50. let, který měl vzít tehdejšímu šéfideologovi strany Hendrychovi. V srpnu 1966 byl zatčen a v červenci 1967 odsouzen na pět let. V březnu 1968 mu Antonín Novotný, u příležitosti své abdikace, udělil milost. 20 „Proces udělal Svědectví spíš reklamu a režimu způsobil skandál, když známý spisovatel Ladislav Mňačko demonstrativně emigroval do Izraele na protest proti tomu, že v úředním rozsudku byl zdůrazněn Tigridův židovský původ; Mňačko v tom spatřoval projev latentního antisemitismu.“ Jezdinský, Karel: Svědectví a pražský režim. In: Lederer, Jiří (edd.): Svědectví Pavla Tigrida. Mnichov 1982, s. 106.
15
V roce 1984 zrušil Pavel Tigrid starou redakční radu a jmenoval novou, anonymní. Jejími členy byli: Jan Pelc, Ilja Kuneš, Marek Skolil a Jacques Rupnik. Ačkoliv ještě v témže roce napsal, že o obsahu Svědectví „už rozhodují jiní a povolanější,“ 21 zůstal až do konce ve svém časopise svrchovaným pánem. Po revoluci v roce 1989 přenesl Svědectví do Prahy. Do roku 1992 pak ještě vyšla tři čísla, která byla vydána v Melantrichu. Poslední číslo se redakce rozhodla věnovat nacionalismu. Jeho úvodník byl nazván Na cestu nové republice. Pavel Tigrid v něm vysvětluje, proč zrovna nacionalismu. „Po pádu komunismu se stal největším nebezpečím pro další vývoj nejen ve střední a jihovýchodní Evropě, ale v celém (nesnadně) se integrujícím zemědílu krajní nacionalismus.“ 22 Na závěr redakce sděluje čtenářům, že drželi v ruce poslední číslo. „Končí tak éra, trochu symbolicky, jednoho časopisu a jedné republiky, zvané ČSFR. […] Tento časopis podával skoro půl století svědectví o jedné éře. Ta skončila.“ 23 Dodnes zůstávají některé okolnosti týkající se vydávání Svědectví, z velké části tajemstvím. Financování, přesný způsob distribuce a jména některých informátorů a spolupracovníků patří mezi ně. V rozhovoru s Jiřím Ledererem v roce 1981 Pavel Tigrid uvedl, že první finanční částkou k vydávání Svědectví přispěl Slovák dr. Ján Papánek, bývalý velvyslanec u OSN. Dalším sponzorem byl slovenský Sokol v New Jersey, který časopis tiskl za režijní cenu.24 V jednom z rozhovorů pro Lidové noviny v roce 2000 k tomu Tigrid dodal pouze to, že peníze pravidelně dostával od Tomáše Bati.25 Dopravovat Svědectví do republiky bylo velmi obtížné. I jeho rozšiřování ve vlasti bylo spojeno se značným rizikem. Tyto problémy silně ovlivňovaly počet čtenářů, který byl dosti omezený.
21
Tigrid, Pavel: Redakční. Svědectví 72, 1984, s. 619. Tigrid Pavel: Na cestu nové republice. Svědectví 93, 1992, s. 7. 23 Redakční sdělení. Svědectví 93, 1992, s. 161. 24 Lederer, Jiří: Rozhovor s Pavlem Tigridem. In: Lederer, Jiří (edd.): Svědectví Pavla Tigrida. Mnichov 1982, s. 14. 25 Kaiser, Daniel: Poprvé a naposledy jsem věřil Grebeníčkovi. Lidové noviny 13, 25.11.2000, č. 274, s. 11. 22
16
„Doufal jsem, že i když domů pronikne jen pár desítek výtisků, kvalita obsahu, úroveň a zajímavost i aktuálnost otázek v nich diskutovaných se samy postarají o další rozšiřování publikace uvnitř země půjčováním a přepisováním.“ 26 Ohlas v Československu zcela naplnil Tigridův předpoklad. Přispěla k tomu i oficiální komunistická propaganda, která od počátku věnovala Svědectví velkou pozornost. „Například hned po druhém čísle, nemýlím-li se, věnoval Ivan Skála půl strany velkého formátu Rudého práva „emigrantskému plátku“ Svědectví.“ 27 Časopis zasílali do Československa poštou na různé adresy, včetně náhodně vybraných z telefonního seznamu a prostřednictvím přátel ilegálně. K oklamání poštovní cenzury posílali Svědectví z Vídně na zkomolenou adresu v Maďarsku s uvedením zpáteční adresy v Československu. Maďarská pošta pak poslala zásilku domnělému odesílateli. V 70. a 80. letech využívali k přepravě speciálně upravené kamiony. „Pomáhali nám například i němečtí diplomaté, manželka dánského diplomata v Praze, znovu připomínám tu Jiřinu Šiklovou, Petra Pitharta, dlouhá léta se Svědectvím spolupracoval básník Jan Vladislav …“ zmínila Ivana Tigridová v již citovaném rozhovoru s Janou Bendovou.28 Zrovna tak byl utajován i náklad, ve kterém Svědectví vycházelo. V rozhovoru s Jiřím Ledererem uvedl Pavel Tigrid, že první číslo vyšlo v jednom tisíci výtisků, z něhož bylo do Československa zasláno 100 až 150 výtisků.29 Ještě však před vydáním prvního čísla rozvědčík s krycím jménem Bartoš, který měl za úkol získat Pavla Tigrida pro spolupráci, po schůzce s Tigridem 27. září 1956, hlásil do Prahy: „Prvé číslo by mělo asi 2 000 výtisků, určených pro rozeslání do ČSR a 800 výtisků pro západní svět. Náklad na jeden výtisk je 500 dolarů. Protože jde o čtvrtletník jde o 2 000 dolarů ročně, které má zaručeny. Časopis prý financuje několik bohatších lidí v USA, které
26
Lederer, Jiří: Rozhovor s Pavlem Tigridem. In: Lederer, Jiří (edd.): Svědectví Pavla Tigrida. Mnichov 1982, s. 11. 27 Tamtéž, s. 11. Skála, Ivan: O výprodeji ilusí a jiných věcech. Lidové noviny 37, 15.1. 1957, č. 15, s. 3. 28 Bendová, Jana: Svědectví Ivany Tigridové. URL: http://www.margolius.co.uk/MFrontaDnes.htm (adresa platná k 7. březnu 2007). 29 Lederer, Jiří: Rozhovor s Pavlem Tigridem. In: Lederer, Jiří (edd.): Svědectví Pavla Tigrida. Mnichov 1982, s. 15.
17
nemůže jmenovat, ale není prý to nic obtížného sehnat 2 000 dolarů ročně.“ 30 V dubnu 1990 v rozhovoru s Hanou Štěpánkovou pro časopis Tvar se Tigrid zmínil o nákladu ve výši 6 000 výtisků pro Západ a 15 000 se pašovalo do Československa.31 Historik Petr Zídek napsal v říjnu 2006 do Lidových novin: „První číslo potvrzují i výkazy povinného výtisku pro Francouzskou národní knihovnu ze 70. a 80. let, které se dochovaly v Tigridově pozůstalosti, uložené v Národním archivu.“ 32 Tajemstvím také asi už navždy zůstanou jména spolupracovníků a informátorů Svědectví. V lednu 1990 Pavel Tigrid v rozhovoru pro Lidové noviny prozradil: „Až jednou uděláme listinu spolupracovníků Svědectví, bude to neuvěřitelný seznam.“ 33
Takový seznam však bohužel nikdy nesestavil. Pavel Tigrid redigoval Svědectví
relativně liberálně, dával v něm prostor i postojům a názorům, s nimiž nesouhlasil. Na druhou stranu byl však Pavel Tigrid, zřejmě i oprávněně, kritizován. Některé kritiky nechal otisknout ve své knize Politická emigrace v atomovém věku v roce 1968. Jaromír Posel mu v dopise napsal: „Po našem rozhovoru jsem měl čas a příležitost si pečlivěji přečíst několik čísel Vašeho čtvrtletníku. Ta četba mě jen ještě utvrdila v tom, co jsem Vám říkal na naší schůzce. Čím déle jsem četl, tím mně bylo jasnější, jak vysoká je ta hradba nepochopení a nedorozumění
mezi námi – nejenom mezi námi, lidmi, kteří žijí doma naší,
československou skutečností, a vámi – emigrací a emigranty. Nezlobte se – ale vy jste se opravdu odcizili, těch patnáct let odloučení je na vás vidět – docela objektivně. Jak mohou lidé – i dobré vůle – kteří už patnáct let žijí mimo zem, která prošla tak revolučními proměnami, které změnily nejen hospodářskou a sociální strukturu země, ale také mentalitu, způsob života i nazírání celého národa – jak mohou tito lidé pochopit, obsáhnout a zhodnotit, co se děje v této zemi a jeho lidu?“ 34
30
Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-300, s. 86. Hana Štěpánková: Svědectví dnešní a zítřejší. Tvar I., 26.4. 1990, č. 8, s. 8. 32 Zídek, Petr: Tajemné Svědectví Pavla Tigrida. Lidové noviny 19, 21.10.2006, č. 246, s. II.. 33 Na pražské jaro jsem nikdy nevěřil. Lidové noviny 3, 13.1. 1990,č. 3, s. 6. 34 Tigrid, Pavel: Politická emigrace v atomovém věku. Paříž 1968, s. 11-12. 31
18
Reakce komunistického režimu Pavel Tigrid byl jako důsledný protikomunistický publicista již dávno před únorem 1948 sledován. Byly vypracovávány záznamy o tom, s kým se stýká. Bezpečnost se zajímala o ty, kteří jej navštěvovali v redakci nebo v jeho bytě v Praze XVIII., Na Dračkách č. 1. Velkou pozornost věnovala také Tigridovým zahraničním cestám. I po odchodu do exilu byl stále pod dohledem. Československá rozvědka bedlivě sledovala poměry v politickém exilu. Když opustil Rádio Svobodná Evropa, odjel do Ameriky, kde však na něj nikdo nečekal. Pracoval zde nejprve jako číšník a asi v roce 1954 získal místo u anglické vývozní a dovozní firmy. Dne 18. července 1955 napsal do Prahy rozvědčík s krycím jménem Marie: „Před dvěma týdny přijel anglický šéf firmy do New Yorku a firmu v New Yorku zrušil. Tigrida, který si mezitím najal drahý byt ($155,- měsíčně), protože se jim před 5 měsíci narodilo dítě a pí. Myšková, matka pí. Tigridové, se přestěhovala k nim, aby se starala o dítě, vyhodili ihned, zaplatili mu jen plat za 14 dní (asi $ 140,-). Tigrid je zoufalým, nemůže nic najít, jeho žena čeká v lednu druhé dítě. Zatím pracuje jen přes weeckendy v nějakých výletních restauracích jako číšník a podává si žádost do Monterey na místo instruktora v Army Language School.“ 35 Na základě této a dalších zpráv dospěla československá rozvědka k závěru, že by bylo možné Tigrida získat pro spolupráci. Bylo rozhodnuto, že je potřeba jednat co nejrychleji, protože: „Přes současnou situaci má Tigrid perspektivu a možnosti. Svědčí o tom to, že je stále Američany pokládán za odborníka, že práce v RFE za jeho vedení byla lepší než nyní, že mu byla Američany nabídnuta k vypracování studie o zlepšení práce v RFE a že Peroutka (zřejmě na podnět Američanů) se o něj zajímá jako o redaktora informačního bulletinu. Z těchto důvodů je možné, že Tigrid dlouho nebude v současné svízelné situaci a proto jest třeba jednat dosti rychle.“
36
K získání
Tigrida chtěla rozvědka využít dr. Jaroslava Steina nebo dr. Jaroslava Navrátila, o kterých věděla, že jsou oba také ve svízelné existenční situaci a uvažovali o návratu do vlasti. Oddělení v New Yorku, však uvedlo, že z krajanů nepřichází nikdo v úvahu a navrhovalo kontaktovat Tigrida v restauraci, kde pracoval.
35 36
Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-300, s. 9. Tamtéž, s. 12.
19
Mezitím však přišla do Prahy zpráva z New Yorku 24. dubna 1956 o připravovaném periodiku. „Tigrid a jeho skupina bude vydávat obsáhlý časopis, kde bude uveřejňovat své koexistenční názory a kritizovat vývoj událostí. Chce, aby se časopis stal diskusní tribunou mezi „mladými“ a inteligencí doma. Časopis se má nazývat „List pro kritiku, literaturu, atd.“ Přesný název není určen. Chtějí, aby do časopisu přispívali později také vědečtí a kulturní pracovníci z vlasti. 400 výtisků obsáhlého časopisu chtějí posílat předním pracovníkům v ČSR. Tigrid jmenoval jako příklad Mukařovského, Neffa, atd. […] První číslo časopisu má vyjít začátkem června. Časopis má vycházet čtvrtletně.“ 37 V červnu 1956 přišel do oddělení v New Yorku dopis, v němž byl podrobně rozpracován postup, jakým se měl řídit rozvědčík s krycím jménem Bartoš při “získávání“ Tigrida.38 Byly zde přesné rozkazy, jak se má rozvědčík chovat a co říkat. Pavel Tigrid je ve spisech označován různými krycími jmény. Pro případ jeho získání pro spolupráci dostal v centrále rozvědky krycí jméno Leon. „Na smluvené schůzce úvodem vyzdvihněte jeho politické myšlenky jako velmi zajímavé a skutečně podstatně se lišící od dosavadní bezduchosti oficielního postoje emigrace. Budete lichotit jeho osobě a kvalitám. Zdůrazníte, že jste si vědom, že takový zásadní postoj není něco nového, že jste se s podobnými myšlenkami zabýval již dříve, ale skutečnost, že nyní došlo k veřejné publikaci tohoto, možno říci jeho směru, jistě není náhodné a lze to považovat za začátek nové éry v činnosti emigrace za začátek dalších a jistě dalekosáhlých akcí. Byl byste rád, kdyby Vás mohl informovat o tom, co on, jako muž stojící v čele tohoto hnutí, bude podnikat dále. Zdůrazníte, že s ním hovoříte čistě soukromě, protože Vás osobně jeho článek velmi zaujal.“ 39 Rozvědčík Bartoš kontaktoval Tigrida 11. června 1956. Hrál svou roli komunisty, který by si rád s Leonem vyměňoval názory. V souvislosti s tímto setkáním pak Bartoš podal hlášení do Prahy, ve kterém popisuje průběh celého rozhovoru. Oznamuje, že Leon se choval velice přátelsky a ochotně s ním hovořil o svých názorech. Mimo jiné se i zmínil o připravovaném periodiku. „Chceme za tím účelem
37
Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-300, s. 34. Historik Petr Zídek v Lidových novinách z 21. října 2006 uvedl, že Bartošem byl Milouš Vejvoda, který pracoval v legalizační diplomatické funkci na československé misi při OSN. O stejném jménu se zmiňuje i Pavel Žáček v knize Menší sestra I.. Vznik a vývoj První správy ministerstva vnitra 1953-1959. 39 Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-300, s. 46. 38
20
vydávat časopis, který bude zcela nepolitický. Peníze na časopis vybíráme sami mezi sebou. Prvé číslo časopisu vyjde na podzim. Zatím jsme začali vydávat jakýsi „přehled domácího tisku“ v angličtině. Vydáváme ho proto, abychom ukázali, že situace doma se mění a abychom bez překrucování interpretovali hlasy domácích intelektuálů. Velkým povzbuzením pro naši myšlenku byl průběh sjezdu spisovatelů. Upřímně doznávám, že já sám jsem průběhem sjezdu, a to zejména otevřenými projevy Hrubína a Seiferta, nadšen.“
40
Dále ve zprávě uvádí, že Leon souhlasil s dalšími schůzkami.
Na závěr Bartoš zhodnotil celé setkání a napsal do Prahy: „Kontakt Leona vyšel, jak jsme očekávali. Byl na něj připraven. […] Naše spolupráce s ním musí být velmi opatrná, aby nějakou příliš průhlednou nabídkou ho nepopudila apod. Je nutno totiž vidět jedno, že ať jsou Leonovy osobní zájmy jakékoliv, je představitelem určitého hnutí, které musíme velmi obratně podchytit a že nám nejde jen o něj, nýbrž i o lidi, kteří mohou být opravdu poctivými.“ 41 Celý rozhovor trval dvě hodiny. Tyto zprávy o připravovaném časopisu a o snaze získat Pavla Tigrida pro spolupráci jsou doprovázeny ještě dalšími hlášeními o situaci v emigraci ve Spojených státech amerických. Týkají se především postavení Tigrida a Peroutky v emigraci a jejich vzájemných sporů, například diskuse o správnosti odsunu sudetských Němců a o možnostech jejich návratu do “osvobozené ČSR“. Zpráva, která byla v souvislosti s tím sepsána 5. července 1956, obsahovala informace o Tigridově hnutí proti Peroutkovi, které se rozrostlo tak, že prakticky obsahovalo všechny národní socialisty. Avšak ztratilo na intensitě, protože Tigrid se prozatím z hnutí stáhl kvůli přípravě prvního vydání svého časopisu. Uvádí se zde, že Tigrid razil ve svém tažení nový směr politiky emigrace, jehož důsledkem byl boj proti Ferdinandu Peroutkovi jako představiteli politiky staré emigrace, kterého však podporovali Američané. Peroutka se na Tigridovo hnutí díval strojeně a povýšeně a byl si jist, že ho Američané budou bránit. Emigrace Peroutku uznávala jako novináře, ale ne jako prozíravého politika, kterým nikdy nebyl. Obávala se však jeho moci.42 U Američanů byla pozice Peroutky však velmi silná a podle zprávy, která došla do Prahy 9. července 1956, byl Ferdinand Peroutka jediným z Čechů, se kterým Američané byli ochotni mluvit. Pro ně byl jediným představitelem emigrace. V pokračování této zprávy se pak dovídáme, že „Tigrid již nemluví tak jistě o tom, že vydávání časopisu je finančně zajištěno. Dostal 40
Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-300, s. 52. Tamtéž, s. 59. 42 Tamtéž, s. 62-63. 41
21
peníze od Ripky a od Kolára, který má výrobu léků a je zlatokopem v Belgickém Kongu. Přesto žádá další přátele o příspěvky na časopis.“ 43 Dne 27. srpna 1956 se ozval opět Bartoš, že se pokusil o další schůzku s Leonem, ale nezastihl ho doma. O jeho vyhledání se pokusil 20., 24. a 27. srpna. Až na potřetí se mu podařilo spojit se s nějakou ženou, která mu oznámila, kdy se Leon vrátí. Bartoš oznamuje, že se o další vyhledání pokusí v prvním týdnu v září.44 Na tuto zprávu dostal Bartoš záhy další pokyny jak postupovat. „Jednejte s Leonem jako oficielní zástupce ČSR, s tím, že jste v Praze na významných místech o něm hovořil. Nikdo však, že Vám neřekl vážné rozhodnutí v jeho věci, protože nám není jasné oč se Leonovi jedná, jaké má cíle, jakými prostředky chce těchto cílů dosáhnout, kdo za ním stojí, jak početná je jeho skupina a kdo v ní je, je-li on vůbec představitelem nějaké skupiny nebo zda mluví sám za sebe, v čem nesouhlasí s Peroutkou atd. […] Není nám také jasno, komu chce svůj časopis zasílat (jmenovitě) a jakým způsobem, jaká bude náplň jeho časopisu a jak chce rozvinout spolupráci s intelektuály doma, jak si to představuje.“ 45 Schůzky proběhly 6. a 27. září 1956. Na schůzce 6. září Pavel Tigrid, tedy Leon, sdělil Bartošovi, že časopis je již skoro hotov, co se týče redakční stránky. „Vyjde kolem 15. října. Chceme, aby se dostal nějak do ČSR a v tom doufám ve Vaši pomoc.“
46
Na schůzce 27. září při rozhovoru nastínil Leon přesný způsob, jakým by si představoval pomoc od Bartoše. Ten o tom podal hlášení takto: „Ode mne by chtěl, kdybych převzal určitý počet čísel na příští schůzce a zajistil, aby byla distribuována (tj. aby se dostala do rukou) alespoň vedoucím redaktorům.“
47
Poté
mu Pavel Tigrid sdělil cíl časopisu i jména lidí, kteří byli v redakci i externí spolupracovníky. Ve zprávě se také objevuje název časopisu, který Bartoš uvádí jako Svědomí, čtvrtletník pro politiku a kulturu a popisuje první číslo, které má být rozděleno do tří částí a zmiňuje články, které Leon považuje za nejdůležitější. Na základě těchto schůzek dospěl Bartoš k názorům, které uvedl v závěru hlášení z 3. října 1956.
43
Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-300, s. 74. Tamtéž, s. 77. 45 Tamtéž, s. 78. 46 Tamtéž, s. 82 47 Tamtéž, s. 86. 44
22
„Leonovo hnutí, lze-li to tak nazvat, odporuje současné politice USA vůči lid. dem., a proto je Leon naprosto upřímný, když hovoří o nutnosti utajení, možného pronásledování atd. Je také faktem, že většina starých emigrantů stojí proti němu, protože stojí proti myšlence koexistence vůbec. Nelze však proto, že Leon míří hlavně do ČSR, odsuzovat celé jeho hnutí. Prosazovat myšlenku koexistence v USA je dosud stále dosti odvážné a má velkou politickou cenu. […] Pokud se týče možnosti získat Leona jako spolupracovníka, považuji to, o čem se hovořilo v centrále (do 1. listopadu a podobně) za nereálné.“ 48 Další schůzka byla domluvena na 5. listopadu, na které měl Leon předat výtisky Bartošovi. Tato zpráva od Bartoše však vzbudila v centrále rozvědky pobouření. K jeho hlášení jsou při okrajích textu připsány poznámky typu: „nesouhlasím“, „Leon si z nás dělá legraci.“, „Na první pohled je vidět, že jde o politicky nebezpečný časopis, jehož účinnost by skutečně mohla být větší než letáky SE a RFE.“, „Nesouhlasím!“ nebo „Postup s. Bartoše neodpovídá pokynům, které doma dostal!“ 49 O všech těchto akcích byl ministr vnitra Rudolf Barák důkladně informován. Svědčí o tom i zpráva z 18. října 1956, kterou napsal ministrovi náčelník I. správy MV (správy zahraničně-politické rozvědky) plk. Jaroslav Miller. Informuje ministra o připravovaném periodiku, o dalším rozpracovávání Pavla Tigrida a navrhuje, aby byla učiněna opatření k zadržení Tigridova časopisu. O týden později 26. října 1956 pak rozvědka žádala kontrarozvědku, aby časopis byl vyňat z dopravy, dále aby pořídila seznam adres, na které časopis v Československu chodí, a aby zbytek, krom několika výtisků, skartovala. Po obdržení zprávy od Bartoše poslala rozvědka zhodnocení jeho výkonu. V tomto hodnocení je Pavel Tigrid označován jako “40”. Rozvědka zkritizovala postup, jednání a přílišnou naivitu rozvědčíka. Vyzvala jej, aby si na příští schůzce vyžádal od 40 časopis k prohlédnutí. „Přečtěte si úvodníky a některé zásadní články a hned na místě s 40 prohovořte. […] Odsuďte zaměření časopisu a zdůrazněte, že obsah je v rozporu s tím, co Vám s počátku tvrdil.“ 50
48
Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-300, s. 92-93. Tamtéž, s. 102-116. 50 Tamtéž, s. 119-120. 49
23
Poslední schůzka Tigrida s Bartošem se uskutečnila 5. listopadu 1956. Dne 7. listopadu pak Bartoš poslal do Prahy telegram se svým hlášením: „Poslední schůzka s Leonem dokázala, že Leon je zavilým nepřítelem komunismu. Zhruba řekl následující: Události v Maďarsku jsou důkazem, že lid v LD nenávidí komunisty a SSSR a že s komunisty se nedá jednat. Schvaluji vraždy komunistů a orgánů Stb, neboť oni jsou totéž co němečtí okupanti.“ 51 Dne 13. prosince 1956 rozvědka opět informovala ministra Baráka o tom, že bylo již vytištěno první číslo časopisu, který se jmenuje Svědectví – čtvrtletník pro politiku a kulturu, a že má být zasílán předním činitelům politického a kulturního života, zvláště pak novinářům v Československu. Zároveň jej upozornila, že k prvnímu číslu časopisu, rozesílanému v cizině emigrantům, je přiložen průvodní dopis, ve kterém je redakce žádá o finanční podporu, aby mohla více výtisků zasílat do ČSR. Dále ministra informovala, že pracuje na propagačním využití Svědectví v čs. tisku. V lednu 1957 přišlo do Prahy několik zpráv od rozvědčíka Plavce o způsobu pašování Svědectví do Čech. Rozvědčík v nich sděluje, že Svědectví bylo zasíláno normálně poštou, ale protože byly výtisky zadržovány, tak se přikročilo k tomu, že je začali posílat vždy jen po několika listech v normálních dopisech. Průběžně pak přicházely zprávy, týkající se druhého čísla čtvrtletníku, které by podle došlých zpráv mělo vyjít koncem dubna. Některé zprávy ve spisu jsou velmi zmatené. Například podle některých druhé číslo Svědectví již vyšlo, píše se o něm ve zprávě z 11. i 29. dubna 1957, ale ve zprávě z Kanady v květnu je napsáno, že nové číslo dosud nevyšlo. Ve výpisu z telegramu ze dne 29. května rozvědčík Bartoš oznamuje, že druhé číslo časopisu Svědectví již vyšlo. Popsal témata, jichž se týká a která v něm byla rozebírána. Záznamy z několika následujících let bohužel ve spisech chybí. Další zprávy o Pavlu Tigridovi nebo o Svědectví pocházejí až z roku 1962, kdy se dochoval opis hlášení z 10. srpna od Maydla (bývalého čs. kulturního atašé v Paříži), který byl zřejmě též rozvědčíkem. V hlášení informuje o činnosti Tigrida: „Zatím nejintenzivněji se projevil jeho zájem o styk s čs. kulturními pracovníky, u příležitosti mezinárodního kolokvia o literární kritice, uspořádaném v Paříži počátkem června.“
52
Tohoto
kolokvia se Tigrid účastnil jako zástupce USA. Zpráva pak dále pokračuje rozpisem názorů Tigrida a jeho skupiny tzv. mladých. „Tigrid a jeho přátelé si představují, 51 52
Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-300, s. 124. Tamtéž, s. 200.
24
že by socialismus v Československu měl vypadat jinak, že by prý měl být ”demokratičtější“,
“svobodnější”,
atd.
A
hlavní
snahou
jejich
současného
propagačního úsilí je k tomu přispět. Proto mají zájem vědět, jak se čte, přijímá a hodnotí mezi čs. kulturními pracovníky jejich tisk, čtvrtletník Svědectví.“ 53 Podle dalších zpráv je patrno, že byl Pavel Tigrid sledován na každém kroku a různými rozvědčíky, donašeči, apod. byl přímo obklopen. Rozvědka věděla o každém jeho pohybu, o schůzkách, které měl, o lidech, se kterými se setkal, o jeho i jejich názorech. Informátoři vypovídají o Tigridově emigrantské činnosti, týkající se navazování kontaktů s čs. občany, vyjíždějícími do zahraničí. V materiálech se hovoří ještě o větším zintenzivnění těchto kontaktů od roku 1959. Uvádí, že např. v roce 1959 se setkal Tigrid na kongresu Pen-Clubu v NSR s čs. delegací, vedenou spisovatelkou Alenou Bernáškovou nebo v roce 1961 opět na konferenci Pen-Clubu ve Velké Británii navázal kontakt s dr. Josefem Nesvadbou, prostřednictvím své manželky Ivany, která Nesvadbu znala z dob studií, … Těchto a jim podobných informací se týká i zpráva z 3. října 1964, kterou vypracovali kpt. Paták a kpt. Martínek. Zmiňují se i o Svědectví: „V posledních letech stupňuje svoji ideologickou diverzi Tigrid v časopise "Svědectví". Časopis vychází nákladem 2 000 výtisků (dosud neprověřeno), je vydáno 24 čísel s celkovým počtem 2 000 stran. […] Časopis Svědectví se odlišuje od emigrantských časopisů tím, že je především určen čtenářům v ČSSR. Potvrzuje to sama redakce, která uvádí, že na jednoho stálého odběratele v zahraničí mohou zasílat zdarma dva výtisky do ČSSR. Ve skutečnosti je to daleko více. Časopis je zasílán do ČSSR přímo jak na adresy politických, kulturních a vědeckých pracovníků, tak i na centrální úřady a kulturní instituce a jejich zařízení. Mimo to je ilegálně dopravován vlakovou poštou, nebo je pašován některými našimi občany, se kterými udržují členové redakce styky. […] Činnost Svědectví, jehož šéfredaktorem je Tigrid, je zaměřena na oslabování vedoucí úlohy KSČ, znevažování vedoucích stranických a vládních činitelů hlavně presidenta republiky, socialistické demokracie, spravedlnosti našeho soudnictví a na vyvolání nedůvěry k bezpečnosti. […] Tigrid sám se aktivně projevuje v úsilí vyvolat na stránkách Svědectví diskusi s našimi vědeckými pracovníky, funkcionáři o některých otázkách týkajících se politiky strany i samotných principů výstavby socialismu.“ 54
53 54
Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-300, s. 201. Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-300-1, s. 10–17.
25
Na říjen 1964 naplánoval Výkonný výbor Mezinárodního Pen-Clubu pětidenní konferenci v Budapešti. Tigrid se měl samozřejmě také účastnit. Po oznámení tohoto plánu bylo navrženo 8. října 1964 kontaktovat jej a to buď orgánem čs. rozvědky nebo pracovníkem jiné representativní instituce. V případě kontaktu by pak bylo možné navázat na jeho koexistenční tendenci a nechat jej, aby vysvětlil jaká je jeho představa. Bylo rozhodnuto, že během tohoto rozhovoru by bylo možné Tigrida upozornit na skutečnost, že jsou jeho názory velmi dobře známy, zrovna tak jako jeho činnost od doby jeho emigrace až po současnou dobu (tedy rok 1964). A zároveň mu sdělit, že by nebylo těžké jej převézt zpět do ČSSR a vyvodit z jeho činnosti důsledky. Ve zprávě je pak dále uvedeno: „Se jmenovaným byl již r. 1956 a r. 1963 ve styku také rezident v USA s. Bartoš. Podle jeho názoru Tigrid má zájem o styk s námi a je ochoten nám prý dokonce určitou formou pomoci. Nedělal by to však proto, že se jeho averse vůči komunismu a našemu zřízení nějak podstatně změnila nebo zmenšila, nýbrž proto, že v tom vidí prakticky cestu, jak u nás napomoci "celkovému uvolnění a zvýšení svobody myšlení a pohybu lidí v ČSSR." Tehdejší jednání s. Bartoše s Tigridem však podle příslušných záznamů nevedlo zřejmě k nějakému konkrétnějšímu výsledku.“
55
O styku s. Bartoše s Tigridem v roce 1963 se bohužel zřejmě spisy nedochovaly. Na okraji návrhu na opatření pro příjezd Pavla Tigrida do Budapešti je pak 19. října rukou dopsáno, že akce nebyla realizována. Dne 16. října sice rezident s. Sviták, který měl kontakt provést, do Budapešti přijel, Tigrid však mezitím odjel. Ke konci téhož roku pak do Prahy ještě došla zpráva od ideového spolupracovníka ”Lora“, který byl s Tigridem na obědě 8. prosince. Hlavním důvodem schůzky byly možnosti dialogu mezi exilem a domovem. Při rozhovoru Tigrid uvedl, že je potřeba jít cestou jako Maďarsko a Polsko. Uznal, že v posledních letech došlo v ČSSR k velkému pokroku, ale je potřeba, aby bylo umožněno vycestovat i exponovanějším lidem než jen takříkajíc “babičkám ze Slovenska.” Tigrid upřesnil konkrétní dva návrhy, které by byly užitečné při vzájemném dialogu, a to jednak uspořádat nejpozději na podzim 1965 v Paříži výstavu obrazů nejmladších čs. výtvarníků, jejichž výběr by provedl malíř Josef Šíma. Při tomto návrhu naznačil, že by bylo potřeba, aby měl Šíma ve výběru obrazů zcela volnou ruku. Jednak nabídl vydat některý český román nebo poezii ve vlivném nakladatelství ve Francii nebo Anglii. 55
Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-300-1, s. 7.
26
Dne 3. února 1965 žádal náčelník správy vyšetřování Stb pplk. Štěpán Hajný rozvědku o sledování a zasílání poznatků o činnosti Pavla Tigrida správě vyšetřování Státní bezpečnosti. Proti Tigridovi bylo totiž zahájeno vyšetřování a stíhání 16. října 1964 pro trestný čin vlastizrady. Pplk. Hajný uvádí, že jelikož Tigrid občas navštěvuje socialistické státy, mohl by být na něho vydán zatykač a v rámci smluv o vzájemné právní pomoci by mohl být vydán do Československa. Tyto poznatky o sledování mu byly 18. února poslány. Následují ve svazku opět informace o různých Tigridových schůzkách, o jeho účasti 2. května 1965 na zasedání ”Dny čs. francouzské kulturní výměny,“ které uspořádal výbor Společnosti France-Tchécoslovaquie. Dne 2. června obědval Tigrid opět ve společnosti s. Lory, který samozřejmě o tom hned podal hlášení. Ke Svědectví jen udává, že mu Tigrid sdělil, že má mnoho nového materiálu, v němž je řada zajímavých věcí.. Oběd se uskutečnil i 26. října a týkal se nových Tigridových návrhů, týkajících se pomoci ČSSR v oblasti kulturních akcí ve Francii. Šéfredaktor časopisu Preuves Francois Bondy by uveřejnil v lednovém čísle 30-40 stran textu současné české a slovenské prózy a poezie. Zaplatil by i honorář překladatelům. Dále se objevuje zmínka o Svědectví, při které si Tigrid postěžoval, že již přes půl roku nevydal nové číslo, ačkoliv má mnoho článků. Z toho můžeme usoudit, že Svědectví nevycházelo vždy zcela pravidelně. Dne 31. ledna 1966 zřejmě ve zprávě Stb se dovídáme další poznatky o Svědectví, a to: „Svědectví, které Tigrid vydává, je vydáváno ve dvou formátech. Normální a pak na tenkém papíře, menšího formátu, které je posíláno do ČSSR. V poslední době však ochabuje význam Svědectví.“ 56 Dále je pak ve vyšetřovacím spise založen jakýsi souhrn akcí ze 14. března 1966, které byly podniknuty v souvislosti se sledováním Pavla Tigrida, a jeho styků s čs. občany. V akci Svědek, která se týkala právě těchto poznatků, jsou popsány jednotlivé akce jako např. ”Alpach“ se týkala rozpracování Jiřího Koláře, ”Redaktor“ Antonína Jaroslava Liehma nebo např. akce s názvem ”Spisovatel“, v níž byl rozpracován spisovatel Jan Beneš a jeho styky s Tigridem. Soupis těchto akcí je pak doplněn seznamem nejrůznějších mezinárodních jednáních o kultuře a literatuře, které byly hlavním těžištěm kontaktů Tigrida na občany ČSSR.
56
Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-300-1, s. 65.
27
Pro následující akce měl Tigrid krycí jméno Dárek. Na konci března 1966 bylo rozhodnuto, že na něj bude nasazen spolupracovník Landa (později se dovídáme, že Landa je spolupracovník s předchozím krycím jménem Lora), který svůj úkol, týkající se návštěvy kanceláře Svědectví, splnil v dubnu. Navštívil ji pod záminkou doručení pozvánky pro Dárka na koncert čs. pianisty Moravce. Mimo jiné zjistil, že Dárek do redakce docházel nepravidelně. Pplk. Zdeněk Juran, náčelník 6. odboru I. správy, sdělil poznatky o Tigridovi a Svědectví ve zprávě z 15. června 1966, které měl od s. Boba. Uvádí rozhovor Tigrida s nějakým spolupracovníkem, ke kterému došlo koncem května. Tigrid se zmínil, že měl v úmyslu zastavit vydávání Svědectví. Avšak neudělal to, protože má dostatek materiálů oproti dřívějšku. „Tigrid uvedl, že prakticky 75 % materiálů uveřejňovaných ve Svědectví dostává přímo z ČSSR. Tyto materiály mohou prý jít po menších úpravách přímo do tisku. […] Dárek tvrdil, že materiály mu dodávají členové strany, kteří vystupují na zasedáních ÚV KSČ. Jsou to prý lidé, kteří si nemohou dovolit veřejnou kritiku, protože by potom již nebyli zvoleni a proto používají Svědectví k vyjádření svých protestů s úmyslem bojovat proti přežitým, dogmatickým a stereotypním poměrům v ČSSR a v řízení státu. Tito lidé prý Dárka v Paříži sami vyhledávají, telefonují mu a naprosto dobrovolně dávají materiály k dispozici.“ 57 Na Tigrida byli napojeni dva spolupracovníci pařížské rezidentury, kteří oficiálně pracovali na kulturně-informačním úseku. Landa, dříve s krycím jménem Lora, se setkal s Tigridem koncem roku 1964 a do roku 1966 s ním uskutečnil čtyři delší schůzky a několik krátkých setkání při různých kulturních příležitostech, jako např. při výstavách, při promítání filmu, apod. Druhým spolupracovníkem, který navázal styk s Dárkem (Tigridem) byl Bob, který se s ním setkal v únoru a v květnu 1966 a vedl s ním diskuzi. V průběhu
rozpracovávání
Tigrida
a
zjišťování
jeho
spolupracovníků
a dopisovatelů v Československu získala rozvědka mnoho informací o jeho spojení s některými pracovníky čs. zastupitelských úřadů v zahraničí, především v Anglii, Francii a Rakousku.
57
Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-300-1, s. 84-85.
28
Dne 21. listopadu 1966 bylo posláno do Prahy další hlášení od Landy, který obědval
s Tigridem.
K hovoru
o
Svědectví
uvádí:
„Tigrid
je
přesvědčen,
že je o ně v Praze velký zájem. Řekl: „Uveřejnil jsem tam zprávu o rehabilitačním procesu, protože si to páni přáli.“ Namítl jsem, že jde o starou věc. Odpověděl: „Ano, ale nikdy nevyšla veřejně.“ Ostatně v příštím anebo raději dalším čísle vyjde zpráva o Svědectví, která se projednávala na partaji. To vám je, pane, veliká sranda. Co jen si tam o nás nenavymýšleli, že máme zahraničně-politickou linii, linii dovnitř a linii ven a vona to přitom není vůbec žádná pravda.“ 58 Těchto a jí podobných zpráv je ve spisech velké množství. Mnoho zpráv z různých obědů, setkání na kulturních akcích, z rozhovorů a různých diskusí.
58
Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-300-1, s. 95.
29
Závěr V době, kdy vycházela jednotlivá čísla Svědectví, byly články, studie a různé rozbory situace velmi aktuální. Aktuálnost však samozřejmě časem pominula, ale i dnes Svědectví představuje obraz tehdejší doby. Obraz toho, co se dělo doma i v emigraci. Stalo se spoluvytvářejícím faktorem domácího politického a kulturního života v Československu. Je potřeba si uvědomit, kolik úsilí a námahy vydávání exilového periodika vyžadovalo. Kolik překážek a problémů bylo nutno překonat, aby Svědectví vycházelo nepřetržitě a téměř pravidelně. Činnost Pavla Tigrida a celé jeho redakce byla bedlivě sledována československou rozvědkou, která si o nich pečlivě vedla záznamy, vyhodnocovala situace a plánovala různé akce pod nejrůznějšími krycími názvy, s cílem dozvědět se co nejvíce. Snažila se o získání Tigrida pro spolupráci a když nebyla úspěšná, tak přemýšlela nad tím, jak nejlépe zabránit pašování Svědectví do Československa nebo po roce 1964, kdy byl na Tigrida vydán zatykač, jak jej nejlépe převézt do Československa a vyvodit z jeho činnosti důsledky. Ze spisů vyplývá, že pro všechny orgány komunistické rozvědky a Státní bezpečnosti byl časopis Svědectví tribunou různých emigrantských prominentů a obsahoval velmi rafinovaně stylizované, obsahově fundované články a studie zaměřené proti tehdejšímu vývoji v Československu a stejně tak i proti ostatním socialistickým zemím a proti komunismu vůbec. Cílem Svědectví bylo vnášet mezi čs. občany ideový zmatek a tím negativně ovlivňovat vnitropolitický vývoj státu a zároveň tak narušovat jednotu mezi socialistickými zeměmi. Tigrid jako šéfredaktor Svědectví spolupracoval s emigrantskými skupinami a ideodiverzními centry. On a členové redakce se pokoušeli zajistit co možná největší distribuci čtvrtletníku. K tomu se pak snažili využít každé možnosti a příležitosti. Výtisky pašovali turisté, kteří byli kontaktováni členy redakce při zájezdech do Paříže a zrovna tak i cizí státní příslušníci převáželi časopis jako turisté do Československa. Velká množství zasílala redakce poštou na adresy vypisované z telefonního seznamu. Snahou Tigrida bylo získat v ČSSR co nejvíce dopisovatelů do časopisu. Chtěl si tím zajistit i přísun nejčerstvějších informací o aktuálním vývoji ve vlasti.
30
Činnost Pavla Tigrida považovalo ministerstvo vnitra za vysoce nebezpečnou, protože by mohla masově působit na některé vrstvy obyvatelstva. A z tohoto důvodu se rozvědka stále více snažila o hlubší rozpracování jeho případu, o rozpracování všech členů redakce, jejich spolupracovníků, dopisovatelů a Tigridových přátel, kteří s touto jeho činností často neměli co dočinění. Ačkoliv bylo Svědectví časopisem pro dialog a Pavel Tigrid v něm jistě dával prostor různým názorům, se kterými ne vždy souhlasil, k zamyšlení zůstává, zda-li opravdu mohl on a redakce správně vyhodnocovat situaci v zemi, kterou opustili a vrátili se do ní po více než čtyřiceti letech.
31
Prameny a literatura: Prameny: Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-300. Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-300-1. Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-111-foto. Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-111. Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. T-1622. Svědectví 1956 – 1992. Tigrid, Pavel: Marx na Hradčanech. Brno 2001. Tigrid, Pavel: Politická emigrace v atomové věku. Paříž 1968 a Köln 1974. Tigrid, Pavel: Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Toronto 1988.
Literatura Brabec, Jiří (red.): Slovník českých spisovatelů. Pokus o rekonstrukci dějin české literatury 1948-1979. Toronto 1982. Čelovský, Bořivoj: Oči a uši strany. Sedm pohledů do života Stb. Šenov u Ostravy 2005. Dvořáková, Zora: Politikové na útěku. Osudy změněné 25. únorem 1948. Praha 2004. Filípek, Jan: Odlesky dějin československého exilu. Praha 1999. Jeřábek, Vojtěch: Českoslovenští uprchlíci ve studené válce. Dějiny American Fund for Czechoslovak Refugees. Brno 2005. Jirásek, Zdeněk – Trapl, Miloš: Exilová politika v letech 1948-56. Olomouc 1996. Lederer, Jiří (red.): Svědectví Pavla Tigrida. Mnichov 1982. Luža, Radomír: V Hitlerově objetí. Praha 2006. Luža, Radomír: Československá sociální demokracie. Kapitoly z let exilu 1948 – 1989. Brno 2001. Přibáň, Michal: Literární život v exilu 1948–1956. In: Kratochvíl, Jan (red.): Český a slovenský exil 20. století. Brno 2002, s. 36-45. Rupnik, Jacques: Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátků do převzetí moci. Praha 2002, zvl. s. 191-262. 32
Trapl, Miloš: Exil po únoru 1948. Počátky politické organizovanosti a činnosti poúnorové emigrace a vznik Rady svobodného Československa. Olomouc 1996. Vaculík, Jaroslav: Češi v cizině – emigrace a návrat do vlasti. Brno 2002. Vykoupil, Libor: Slovník českých dějin. Brno 2000. Žáček, Pavel: Menší sestra I.. Vznik a vývoj První správy ministerstva vnitra 1953-1959 (Edice dokumentů). Brno 2004.
Noviny a jiné tiskoviny: Hotmar, Josef: Svědectví o „Svědectví“. Dokument Tvorby, zvláštní vydání 25.6.1969, s.1-16. Kaiser, Daniel: Poprvé a naposledy jsem věřil Grebeníčkovi (rozhovor s Pavlem Tigridem). Lidové noviny 13, 25.11.2000, č. 274, s. 11. Na pražské jaro jsem nikdy nevěřil (rozhovor s Pavlem Tigridem). Lidové noviny 3, 13.1.1990, č. 3, s. 6. Zídek, Petr: Tajemné Svědectví Pavla Tigrida. Lidové noviny 19, 21.10.2006, č. 246, s. I.-II.
Internetové zdroje: Bendová, Jana: Svědectví Ivany Tigridové. URL: http://www.margolius.co.uk/MFrontaDnes.htm (adresa platná k 7. březnu 2007). Cysařová, Jarmila: Časopis Svědectví. URL: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/svedectvi.php (adresa platná k 12. listopadu 2006). Čulík, Jan: Zemřel Pavel Tigrid. URL: http://www.blisty.cz/2003/9/1/art15222.htm (adresa platná k 12. listopadu 2006). Šustrová, Petruška: Odešla jedna česká legenda. URL: http://www.cesky-dialog.net/clanek.php?idcl=831&aidci (adresa platná k 7. březnu 2007).
33
Seznam příloh Obrázek 1: Titulní strana prvního čísla čtvrtletníku Svědectví Obrázek 2: Fotografie Pavla Tigrida – 40.léta59 Obrázek 3: Ivana a Pavel Tigridovi60 Obrázek 4: Pohled do ulice Croix de Petits Champs61 Obrázek 5: Sídlo redakce Svědectví62 Obrázek 6: Okna redakce63 Obrázek 7: Redakční vývěska 64 Obrázek 8: Plánek redakce65
59
Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. T-1622. Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. T-1622. 61 Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-111-foto, s. 48. 62 Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-111-foto, s. 39. 63 Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-111-foto, s. 4. 64 Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-111-foto, s. 45. 65 Archiv Ministerstva vnitra ČR Praha, sig. 12572-111, s. 97. 60
34
Přílohy
Obr. 1: Titulní strana prvního čísla čtvrtletníku Svědectví
35
Obr. 2: Fotografie Pavla Tigrida – 40.léta
Obr. 3: Ivana a Pavel Tigridovi
36
Obr. 4: Pohled do ulice Croix de Petits Champs
37
Obr. 5: Sídlo redakce Svědectví
38
Obr. 6: Okna redakce
Obr. 7: Redakční vývěska
39
Obr. 8: Plánek redakce
40