POŽÁRNĚ BEZPEČNOSTNÍ ZAŘÍZENÍ YPBZ

ČESKÉ VYSOKÉ UČENÍ TECHNICKÉ PRAHA Fakulta stavební

POŽÁRNĚ BEZPEČNOSTNÍ ZAŘÍZENÍ „YPBZ“ ČÁST 1: Protipožární opatření elektrického zařízení v budovách ČÁST 2: Elektrická protipožární zabezpečení (EPS)

Ing. Bohumír Garlík, CSc. katedra TZB 1

ČÁST 1: Protipožární opatření elektrického zařízení v budovách 1. Požár a výbuch způsobený elektřinou Škody na majetku způsobené zážehem elektrickým teplem nebo jiskrou jsou známé od samého začátku využívání této energie. Podobně jako při úrazu elektřinou se u požáru nebo výbuchu od elektrických zařízení uplatňuje řada činitelů závislých jak na elektrické energii, tak na vlastnostech hořlavé látky a okolí. Hoření je proces slučování hořlavé látky s kyslíkem za vývinu tepla. K zapálení hořlavé látky je nutné mít k dispozici jistou tepelnou energii, jíž je nutné po jistou minimální dobu působit na hořlavou látku tak, aby bylo dosaženo její zápalné teploty. Jde tedy o čtyři činitele, jejichž ovlivněním lze vznik hoření usnadnit nebo znemožnit. Hořlavé látky mohou existovat v tuhém, kapalném, nebo plynném skupenství. Jestliže hořlavinu rozdělíme na drobné částečky (prach, kapénka, molekuly plynu) a obklopíme ji vzdušným kyslíkem, pak i nepatrná tepelná energie zahřeje ve velmi krátké době takovou částečku na zápalnou teplotu. Hořící částečka způsobí zapálení částeček okolních a způsobí tak velmi rychlou řetězovou reakci, jejímž konečným efektem je výbuch. Tímto zjednodušeným popisem procesu hoření jsme dospěli k výčtu pojmů, které jsou z hlediska iniciace vznětu pro elektrickou energii významné. Jsou to: Přítomnost okysličovadla. Zpravidla je to vzdušný kyslík, ale může to být i kyslík chemicky vázaný, např. ve výbušninách, které vybuchují i pod vodou. Nedostatek, ale i nadbytek kyslíku ve směsi rozptýlené hořlaviny se vzduchem způsobuje, že směs není schopna výbuchu (spodní a horní mez výbušnosti). Tepelná energie potřebná ke vznětu. Je tím menší, čím menší část hořlaviny je nutno zahřát a čím menší je její zápalná teplota. Vskutku malé množství tepelné energie stačí ke vznětu některých plynných směsí, takže jejich výbuch může způsobit i celkem nepatrná jiskra. Proto se u nich experimentálně stanovuje tzv. jiskrová zápalnost , která se uvádí v příslušných tabulkách. V praxi může hrát významnou roli předehřátí nebo i podchlazení hořlaviny a okolí. Doba působení tepelné energie na hořlavou látku. Je významná z několika hledisek. Její účinné zkrácení spolehlivě předchází vznícení hořlavé látky (například při včasném vypnutí zkratu). Avšak dlouhodobé působení i malé tepelné energie může velmi podstatně snížit teplotu vznícení hořlaviny (nejčastěji prachu) vysoušením, případně i chemickými změnami tak, že ke vznětu dojde za mnohem nižších teplot, než se u dané látky předpokládá. Zápalná teplota hořlaviny. Její hodnota (ve 0C nebo K) je částečně závislá na použité zkušební metodě, která dosud není jednotná. Kromě ní bývá udávána teplota vznícení , při níž se zahřátá hořlavina vznítí bez přiblížení zápalného zdroje. U kapalin se někdy udává teplota vzplanutí, což je teplota, při níž lze zapálit hořlavé páry nad hladinou, ty však po oddálení zápalného zdroje nejdéle do 5 sekund uhasnou. Nežádoucí hoření (požár) nebo výbuch může způsobit elektrické teplo vznikající při: a) zahřívání vodiče procházejícím proudem b) elektrickém jiskření c) elektrickém oblouku Ke všem těmto jevům dochází v elektrických obvodech nejen vlivem jejich vlastního proudu, ale může je způsobit i proud vyvolaný interakcí z jiného obvodu. Za zdánlivě nevysvětlitelnými příčinami požáru nebo výbuchu může stát právě interakce elektrické energie z cizího obvodu. Jsou známy případy nežádoucí iniciace výbuchu interakční energií z praxe elektrického rozněcování náloží při zemních pracích apod. 2

Nejcitlivější na tento druh škod od elektrické energie jsou výbušná prostředí. Ke vznětu některých výbušných směsí stačí celkem nepatrná elektrická jiskra. Proto se přesně určenými zkušebními metodami stanovuje tzv. „jiskrová zápalnost plynů a par“, která je rozhodujícím činitelem pro provedení elektrických zařízení do takových prostředí. Podle minimální energie jiskry nutné k iniciaci výbuchu jsou jednotlivé hořlavé páry a plyny zařazeny do tříd jiskrové zápalnosti A, B, C1, C2. Do nejcitlivější třídy C patří plyny: vodík, aceton, sirouhlík. Ani pro zabránění vzniku požáru nebo výbuchu nelze stanovit jednotnou přípustnou mez interakční energie, protože závisí na mnoha dalších proměnných okolnostech.

2. Klasifikace elektrického zařízení v budovách podle prostředí Pro určení vhodného elektrického zařízení pro bezpečný a spolehlivý provoz je nutno znát prostředí a podmínky, ve kterých bude používáno. Pod pojmem prostředí rozumíme vlastnosti prostoru, které závisí na složení ovzduší, na předmětech v prostoru umístěných nebo na látkách, které se v prostoru vyskytují. Při určování prostředí je nutno sledovat nejen bezpečnost a spolehlivost, ale i hospodárnost instalace nebo provozu. Snížení nebo odstranění vlivů na elektrická zařízení je možné: - odstraněním nebo omezením přístupu negativních látek - stavebním oddělením nebo vzduchovou clonou vyloučit působení nepříznivých vlivů - úpravou technologie zařízení nebo technologických postupů - zakrýváním nebo volbou a obnovováním vhodných nátěrů, pravidelným čištěním, profukováním čistým vzduchem, atd. V souladu s požadavkem ČSN 33 0300/89 měla být prostředí stanovené dle ČSN 34 0070 (platná do roku 1978) nově stanoveno, a to nejpozději k 31. 12. 1992. 2.1. Základní rozdělení prostředí a) jednoduchá b) složitá Prostředí jednoduchá dělíme: 1. skupina - prostředí obyčejná - bez vlivu na elektrické zařízení; jedná se o vnitřní prostory s rozdělením na prostředí: - základní - normální 2. skupina - prostředí aktivní - mají vliv – působí na elektrické zařízení (negativnímu působení se předchází volbou odpovídajícího krytí nebo umístěním). Patří sem prostředí: - studené - horké - vlhké - mokré - se zvýšenou korozní agresivitou - s extrémní korozní agresivitou - prašné s prachem nehořlavým - s otřesy - s biologickými škůdci

3

3. skupina - prostředí pasivní - elektrické zařízení může působit nebo zapůsobit na prostředí. Patří sem prostředí: - s nebezpečím požáru hořlavých hmot - s nebezpečím požáru hořlavých prachů - s nebezpečím požáru hořlavých kapalin - s nebezpečím výbuchu hořlavých prachů - s nebezpečím výbuchu hořlavých plynů a par - s nebezpečím požáru nebo výbuchu výbušnin Prostředí složité: Je kombinací prostředí jednoduchých. Rozdělujeme jej na: a) pasivní - prostředí neplynujících dolů s nehořlavým prachem - prostředí neplynujících dolů s hořlavým prachem - prostředí plynujících dolů b) aktivní - venkovní na volném prostranství - venkovní pod přístřeškem - se ztíženými klimatickými podmínkami Požadavky a ustanovení na všechny prostory: a) Napájení objektů nebo zařízení musí být provedeno tak, aby bylo možno celek nebo jeho část v případě potřeby vypnout. Zařízení sloužící k likvidaci požáru nebo havárie musí být zapojeno tak, aby byl možný provoz i v případě vypnutí celého objektu b) Bezpečnostní vypínání jednotlivých úseků se má provádět všude tam, kde je to technicky možné a ekonomicky únosné. Musí být instalováno tam, kde je možno rychlým vypnutím zabránit havarii, požáru, výbuchu, úrazu elektrickým proudem nebo tam, kde to příslušné předpisy nařizují. Řádně označený vypínač (ovladač) musí být umístěn přehledně a snadno přístupně. c) Elektrické zařízení musí být chráněno proti mechanickému poškození, a to buď umístěním mimo dosah nebezpečí, kryty nebo obaly nebo úpravou místních podmínek provozu v blízkosti elektrického zařízení. Vzhledem k prostředí musí být řešena i ochrana proti korozi. Prostředí obyčejné Prostředí základní Je to prostředí vnitřních prostorů, kde se teplota vzduchu pohybuje v rozmezí -50C až 350C a relativní vlhkost vzduchu nepřekročí 80%, absolutní vlhkost vzduchu nepřekročí 15g/m3. V tomto prostoru nemáme speciální požadavky na elektrické zařízení. Prostředí normální Jedná se o prostředí vnitřních prostorů, v nichž předpokládáme větší výkyvy teplot a vlhkosti než u prostředí základního. Například teplota vzduchu -100C až +400C, nejvyšší relativní vlhkost v průměru 24 hodin až 95%, v průměru měsíce 90% a nejvyšší změna teplot během 8 hodin může být až 200C. Rovněž zde nejsou speciální požadavky na elektrické zařízení.

4

Prostředí aktivní Prostředí studené Je to prostředí vnitřních prostorů, kde teplota v průběhu 24 hodin nepřekročí -50C. Prostředí horké Je to prostředí vnitřních prostorů, kde teplota v průběhu 24 hodin je větší než 350C. Elektrické zařízení musí odolávat zvýšeným požadavkům na tepelnou odolnost. U těchto elektrických zařízení se vyžaduje minimálně krytí IP 2x. Prostředí vlhké Vzduch obsahuje víc než 15g vody na 1 m3 , nebo je relativní vlhkost větší než 80%. Jsou to např. kuchyně, umývárny, sklepy, sušárny atd. Vyžaduje se krytí elektrických zařízení alespoň IP 21. Prostředí mokré Kapalina delší dobu skapává, stříká nebo tryská, stéká po stěnách, nebo pokrývá podlahu. Všechna elektrická zařízení v tomto prostředí musí mít odpovědně řešenou ochranu před nebezpečným dotykem dle ČSN 33 2000-4-411) . Prostředí se zvýšenou korozní agresivitou Jsou to prostory sloužící k výrobě, zpracování, skladování a používání chemických agresivních látek, které negativně npůsobí na elektrické zařízení. Vyžaduje se krytí IP 44. Prostředí s extrémní korozní agresivitou Prostory sloužící k výrobě a použití chemických agresivních látek, kde se v souvislosti s elektrickým zařízením předpokládá přímý styk nebo koncentrované výpary. Elektrické zařízení musí být v provedení do mokra a musí odolávat přítomným chemickým látkám. Prostředí prašné s prachem nehořlavým Vzniká tam, kde se usazuje prach v takové míře, že ohrožuje spolehlivost elektrického zařízení. Vedení se používá přednostně kabelové a ukládá se tak, aby se na něm mohla usazovat souvislá vrstva prachu. Prach musí být z elektrického zařízení odsáván nebo smeten. Prostředí s otřesy Chvění nebo otřesy působí škodlivě na elektrické zařízení. Patří sem drtírny, zauhlovací zařízení, jeřáby, vozidla atd. Elektrické zařízení je namáháno mechanicky, působením otřesů a vibrací. Elektrické vedení musí být přednostně z měděných vodičů. Prostředí s biologickými škůdci Je to prostředí, kde působí vliv biologického původu, a to způsobem mechanickým (hlodavci) nebo biologicko-chemickým (plísně, bakterie). Vedení používáme přednostně kabelové, nejlépe s hladkými obaly kovovými nebo v ocelových trubkách, uloženo tak, aby byla snadná vizuální kontrola. 1)

Norma ČSN 33 2000-4-41 s účinností od 1.2.1996 nahradila původní ČSN 34 1010 v částech I – IV, tj. pozměnila podmínky ochrany elektrických zařízení před nebezpečným dotykem částí živých a dotykovým napětím částí neživých. Část normy ČSN 34 1010 obsahující ustanovení pro napětí nad 1000 V střídavých a 1500 V stejnosměrných je do této normy převzata v původním rozsahu vzhledem k tomu, že IEC zatím tuto část neobsahuje. ČSN 33 2000-4-481 je účinná od 1.4.1997 a obsahuje výběr opatření, která je nutno použít pro ochranu před úrazem elektrickým proudem při působení vnějších vlivů. 5

Prostředí pasivní Prostředí s nebezpečím požáru hořlavých hmot Jde o prostory, kde se používají nebo skladují dobře provzdušené, suché části hořlavých hmot. Maximální povrchová teplota elektrického zařízení, s níž mohou přijít hořlavé části do styku, nemá přesáhnout 1200 C. Elektrické zařízení má být pod dočasným dohledem. V mimopracovní době musí být vypnuta všechna elektrická zařízení s výjimkou akumulačních spotřebičů, ventilátorů apod. Vzdálenost svítidel od hořlavých hmot musí být nejméně 1 m. Krytí svítidel musí vyhovovat IP 43. Vedení na povrchu musí být snadno kontrolovatelné. Přichází-li do styku s hořlavými látkami, musí být v místě styku uloženo v těsné pancéřové soustavě – IP 44. Rozvaděče jsou v tomto prostoru zakázány. Do tohoto prostředí nejsou zahrnuty hořlavé konstrukce a hořlavé látky, které nesplňují podmínky druhé věty tohoto odstavce. Elektroinstalace na hořlavých podkladech musí být provedena dle ČSN 33 2312, ČSN 37 5245 a prostor je definován jako prostředí obyčejné. Podklad (konstrukce nebo hmota, na níž je elektrické zařízení instalováno nebo umístěno) je posuzován vztaženo k normám stavebním a k řadě odkazů na teplotní hranice, zkoušky proti šíření plamene, ověření státní zkušebnou pro přímou montáž apod. Prostředí s nebezpečím požáru hořlavých prachů Jedná se o prostory, kde se usazuje prach v souvislé vrstvě schopné šířit požár (minimální uvažovaná vrstva je 1 mm). Povrchová teplota elektrického zařízení nemá být větší než 1200C a nesmí být větší než je teplota doutnání usazeného prachu ve 0C snížená o 25%, nejméně však o 500C. Elektrické stroje a přístroje mají mít krytí IP 44, v odůvodněných případech jsou možné odchylky vzhledem k zrnitosti a množství prachu. Z osvětlovacích těles se má přednostně používat svítidel zářivkových v krytí IP 54. Žárovková a výbojková svítidla musí mít ochranné sklo. Vedení se přednostně používají kabelová. Kabely je nutno instalovat tak, aby se na povrchu nemohla tvořit souvislá vrstva prachu. Rozvaděče vn a rozvaděče hlavní jsou v tomto prostoru zakázány. Podružné rozvaděče musí mít minimální krytí IP 44. V mimopracovní době mají být všechna elektrická zařízení, vypnuta. Výjimku tvoří zařízení bezpečnostní a spotřebiče s akumulačním provozem. Prach musí být z elektrického zařízení pravidelně odstraňován. Prostředí s nebezpečím požáru hořlavých kapalin Prostor sloužící k výrobě, použití nebo skladování hořlavých kapalin třídy hořlavosti II nebo vyšší při teplotě kapalin a okolí alespoň o 100C nižších než je bod vzplanutí dotyčné kapaliny. Elektrické stroje a přístroje musí mít krytí IP 43. Jejich jiskřící části musí být chráněny polohou nebo krytím IP 54. Svítidla umístěná v tomto prostředí musí mít ochranné sklo a krytí IP 2x. Svítidla, u nichž je možné zasažení hořlavou kapalinou, musí mít krytí IP 54. Vedení se provádí shodně jako u prostředí s nebezpečím požáru hořlavých hmot. Rozvaděče musí být v krytí IP 21 při splněné podmínce, že nebudou zasaženy hořlavou kapalinou. 2.2. Posuzování stupně hořlavosti stavebních hmot podle ČSN 73 0862 a ČSN 73 0802 Účelem normy je určit podmínky a způsob uložení elektrických zařízení na hořlavé podklady tak, aby bylo zabráněno vzniku požáru od elektrického zařízení. Níže uvedený výčet není

6

úplný, uvedené jsou pouze nejznámější. Neuvedené hmoty posuzuje a určuje na základě požadavku VU Pozemních staveb Praha, zkušebna Veselí nad Lužnicí. Hořlavé (C) a nesnadno hořlavé (B) látky na povrchovou úpravu konstrukce o tloušťce menší než 1 mm (v propočtené tloušťce na tloušťku dřeva stejné výhřevnosti ), upevněné na nehořlavém podkladu se posuzují jako nehořlavé (A). Těžce a středně hořlavé (C1, C2) látky s nehořlavým (A) povrchem tloušťky alespoň 2 mm (nehořlavé povlaky, nástřiky, nátěry, impregnace apod.) se z hlediska čl. 134, tab. 10 posuzují jako nesnadno hořlavé (B); podobně nesnadno hořlavé látky (B) s nehořlavou povrchovou úpravou se posuzují jako nehořlavé (A) látky. Dovolená (nejvyšší) teplota elektrického zařízení v místech styku s hořlavou látkou B, C1, C2 nebo C3 může být nejvýše 1200C. Stupeň A - nehořlavé stavební hmoty, které při zkoušce hořlavosti nehoří, nežhaví se ani neuhelnatějí. Do skupiny je zařazen: - stavební kámen, omítka - beton těžký, lehce pórovitý, s lehkým kamenivem - stavební hmoty z hlíny, žáruvzdorné a teplovzdorné - sklo a ostatní minerální taveniny - azbestocementové desky lisované a nelisované - desky Dupronit A, Dupronit B, Ezalit C - lignátové desky lisované a nelisované - cambalit lisovaný a nelisovaný - desky z minerálních vláken – Kolvit, typ B - desky se skleněným vláknem – Araver - perlit, pískovec, popílek, šamot, struska, škvára Stupeň B - nesnadno hořlavé stavební hmoty, které se při zkoušce hořlavosti žhaví nebo uhelnatějí. Do skupiny patří: - desky Akumin, Izomin - sádrokartonové desky - dřevocementové desky-Heraklit,Ignos, Velos, Rajolit, polyvinylchlorid neměkčený a houževnatý - desky z čedičové plsti - desky ze skleněných vláken – Itaver - skleněné posukované a šité rohože Stupeň B - nesnadno hořlavé stavební hmoty, které se při zkoušce hořlavosti žhaví nebo uhelnatějí. Do skupiny patří: - desky Akumin, Izomin - sádrokartonové desky - dřevocementové desky-Heraklit,Ignos, Velos, Rajolit, polyvinylchlorid neměkčený a houževnatý - desky z čedičové plsti - desky ze skleněných vláken – Itaver - skleněné posukované a šité rohože Stupeň C2 - střední hořlavé hmoty, které se při zkoušce hořlavosti zapálí. Po oddálení zhasne do 5 minut. Do skupiny patří: 7

- dřevo borové, jedlové, modřínové. smrkové - dřevotřískové desky - dřevovláknité desky – Solodur - korkové desky SF, korkové parkety - pazdeřové desky – Orlen - fóliová podlahovina z plastů – Izolit - pryžová podlahovina – Industriál, Super Stupeň C3 - lehce hořlavé hmoty, které při zkoušce hořlavosti i po oddálení zdroje trvale hoří. Do skupiny patří: - dřevo ološové, jasanové i topolové - pilinové desky - dřevovláknité desky – Akulit, Bukolit, Hobra, Sololak, Sololit - korkové desky typu BA - polyethylen lineární a lehčený standardní - polymetylmetakrylát – organické sklo Akrylen, Umaplex - polypropylen, polystyrén - polyuretan lehčený, měkčený – Molitan - polyvinylchlorid lehčený – Technopor - skelný laminát polysterový standardní - podlahová textilie – Bergamo, Kovral, Rekos, Jekor - asfaltová lepenka, dehtová lepenka - celulozové hmoty – karton, lepenka, papír

3. Kladení vedení, ukládání elektrických zařízení z hlediska požární bezpečnosti 3.1. Průchody (prostupy) vedení zdmi a konstrukcemi Průchody vedení zdmi, odborněji řečeno prostupy kabelů stavebními konstrukcemi, ať už se jedná o prostupy uvnitř budov, nebo z budov do venkovního prostoru, musí odpovídat hlediskům ochrany před šířením požáru i z hlediska ochrany před vnějšími vlivy. Pokud se týká požárního hlediska prostupů vedení stěnami, tady je nutno, aby požární odolnost prostupu byla dodržena při prostupu požárně dělící konstrukcí. Prostup kabelu touto konstrukcí, která rozděluje budovu na požární úseky, musí mít stejnou požární odolnost, jakou má samotná požárně dělící konstrukce. Poznámka: Účelem rozdělení budovy na požární úseky je omezit požár vzniklý v jednom takovém úseku pouze na tento úsek, tak, aby se požár po určitou dobu dále nešířil. Rovněž pokud vedení prochází jinými konstrukčními prvky budov, jako jsou podlahy, stěny, krovy, stropy, příčky apod., musí být po instalaci utěsněny tak, aby nebyla snížena požadovaná požární odolnost tohoto stavebního prvku. Elektroinstalační trubky, lišty, protahovací i uložené elektroinstalační kanály, krytý přípojnicový rozvod apod., které procházejí konstrukčními prvky budov se stanovenou požární odolností, musí být uvnitř utěsněny tak, aby požární odolnost zůstala stejná jako před

8

vytvořením otvorů. Rovněž vnější utěsnění těchto prvků rozvodu musí být takové, aby požární odolnost zůstala zachována. V ostatních případech se kabelové prostupy utěsňují pouze tehdy, pokud to vyžaduje rozdílný charakter prostředí v sousedních prostorech nebo specifické požadavky projektu. Tyto prostupy musí být prováděny tak, aby neumožňovaly průnik prostředí z jedné strany zdi na druhou. Utěsnění musí odolávat zplodinám hoření, tak jako stavební konstrukce, kterou vedení prostupuje, a musí mít stejnou odolnost proti pronikání vody i hromadění vody kolem prostupu. Ještě je třeba připomenout jednu zásadní samozřejmost. Žádné vedení nesmí prostupovat nosným prvkem stavební konstrukce. Pokud by to bylo nutné, musela by se po vytvoření otvoru zajistit původní nosnost. Elektrické silové vedení uložené do hořlavých látek a na nich se jistí podle ČSN 34 1020 a mají se přednostně jistit jističi. Elektrické rozvody v protipožárních dělících konstrukcích Při ukládání elektrických silových rozvodů a jejich příslušenství do protipožárních dělících konstrukcí a na jejich povrch nesmí být snížena nebo porušena požární odolnost těchto konstrukcí. Prostupy elektrických rozvodů (kabelů) napříč požárními stěnami a požárními stropy musí být u konstrukcí tloušťky do 300 mm na celou hloubku prostupu, u konstrukcí větší tloušťky do hloubky alespoň 150 mm při obou lících konstrukce utěsněné nehořlavými látkami. Na utěsnění můžeme použít i vývodky, jestliže jsou nehořlavé nebo odolné proti šíření plamene a splňují požadovaný stupeň utěsnění vedení. Volba druhu vedení Silové vodiče, kabeláže, instalační trubky, lišty, příchytky, vývodky, krabice bez svorek apod. můžeme ukládat přímo do hořlavých látek stupňů hořlavosti B, C1, C2, C3 nebo na ně za předpokladu, že jsou alespoň odolné proti šíření plamenem. 3.2. Kabelové prostory a kanály Kabelové kanály i kabelový prostor jsou stavebně ohraničené prostory určené pro uložení elektrických kabelů a izolovaných vodičů. Kabelové prostory slouží k uspořádání kabelů a vodičů v elektrických stanicích pod rozvaděči, dozornami, ústřednami a technologickým zařízením předtím, než jsou tyto vodiče a kabely rozvedeny do určitých tras. Kabelové kanály, které jsou upevněny na nosné konstrukci a které nemusí být uzavřeny ze všech stran, se nazývají kabelové mosty. Stavebně ohraničené prostory pro vedení kabelů ve svislém směru se nazývají kabelové šachty. V kabelových kanálech a prostorech je nutno zajistit větrání i opatření na ochranu před šířením požáru. Rozeznávají se kanály shora přístupné, průchozí a průlezné. Pro uložení vodičů a kabelů slouží kabelové lávky (žlaby), rošty a háky. Kabely se ukládají volně, pevně a ve svazcích na kabelové lávky nebo do žlabu. Pro zajištění ochrany před šířením požáru se kabelové kanály vedené převážně horizontálně (se sklonem 450) musí hlavními požárními přepážkami svisle předělovat nejvýše po 50 m, jestliže celková délka kanálu je větší než 100 m. Kabelové šachty se vodorovně předělují hlavními požárními přepážkami nejvýše po 22,5 m při výšce šachty nad 45 m. V menších odstupech se umísťují dílčí požární přepážky, na něž jsou kladeny mírnější požadavky z hlediska šíření požáru než na hlavní přepážky.

9

Stavební konstrukce kabelových kanálů a prostorů se navrhují z nehořlavých stavebních materiálů (označují se jako materiály stupně hořlavosti A). Dno kabelových kanálů je vyspádováno ke sběrným jímkám, které slouží k zachycení a pozdějšímu odčerpání vody při případném hasebním zásahu. Kabelové kanály musí být na koncích a po 100 m jejich délky opatřeny vstupy (u šachet je to po 15 m výšky šachty). Směry úniku v kabelových kanálech a prostorech se označují bezpečnostními tabulkami se šipkami. Silové kabely a elektroinstalační lišty PVC je možno klást přímo na hořlavé podklady všech stupňů hořlavosti a kabely do nich i zapouštět. Elektroinstalační trubky PVC pouze za předpokladu, že vyhovují zkoušce proti šíření plamene. Jako vyhovující jsou určeny čistě bílé, zkoušce plamenem nevyhovující matně bílé, které má výrobce v dohledné době pro jednoznačné rozlišení vyrábět v barvě oranžové. Každý kotouč nebo svazek hořlavých trubek a každé balení hořlavého příslušenství musí mít připojenou visačku „Materiál není samozhášivý“. Silonové vodiče, které vyhovují zkoušce 70 dle ČSN 34 7010 (uvedeno v normách ČSN 34 7420, ČSN 34 7480 a v dalších skupinových normách), je možno ukládat přímo, na nebo do hořlavých podkladů stupně hořlavosti B, C1. Jedná se o vodiče CYY, CYM, CYR, CGGU, CYLY, CYSY, CMSN, CMFM, CGTU, CGVU a další. Ve smyslu ČSN 34 7656 „Kabely 750 V s polyvinylchloridovou izolací a s polyvinylchloridovým pláštěm AYKY, CYKY“ je možno celoplastové kabely ukládat na podklady a zapouštět do podkladů všech stupňů hořlavosti. V souladu s přehodnocením názvu ve smyslu změny ČSN 34 5123 „Kabelářské názvosloví“ a vyjádřením výrobce lze jako kabely posuzovat veškeré kabely AYKY, CYKY, tj. od nejmenšího průřezu. 3.3. Elektrické vedení ve stropech a podlahách, ČSN 37 5245 Elektrické vedení kladené na povrch stropní konstrukce před vyrovnávací podlahovou vrstvou musí být dostatečně odolné proti uvolnění a poškození během provádění stavebních prací nebo musí být ihned po uložení chráněno proti mechanickému poškození (např. zabetonováním). Elektrické vedení nesmí být kladeno do dilatačních spár a do spár, v nichž by bylo nebezpečí mechanického poškození. Části vedení vyčnívající ze stropů nebo podlah musí splňovat podmínky stanovené pro dané prostředí. Na půdách a v hořlavých stropech lze při kladení na hořlavý podklad nebo do hořlavých hmot používat jen vedení s příslušenstvím v utěsněné soustavě s krytím alespoň IP 42. Pro montáž do stropů a podlah se vedení ukládá do omítky, drážek, dutin, ochranných obalů i přímo do konstrukcí. Pro volbu druhu vedení a způsob uložení platí ČSN 37 5245, která dělí stropní konstrukce na: a) hořlavé dřevěné b) nesnadno hořlavé (dřevěné s alespoň 5 cm násypem a omítnutým podhledem) c) nehořlavé (železobetonové, ocelové) Dále rozlišujeme podklad, na němž je vedení uloženo, a prostředí, ve kterém se nachází. Do hořlavých stropů (obr. 1) lze klást jen ocelové trubky a kabely AYKYPs a CYKYPs.

10

Obr. 1.: Vedení v hořlavém stropu 1 nášlapná vrstva, 2 lepenka,3 záklop 4 fošna, 5 podbíjení, 6 rákos, 7 omítka

Do nesnadno hořlavých stropů ve zděných stavbách (obr. 2) lze ukládat navíc ohebné trubky s kovovým pláštěm a trubky z polyvinylchloridu, jakož i kabely AYKY a CYKY.

Obr. 2.: Vedení v nesnadno hořlavém stropu 1 nášlapná vrstva, 2 polštář, 3 škvárový násyp, 4 záklop, 5 trám, 6 pletivo, 7 omítka

Do nehořlavých stropů na hořlavý podklad (obr.3) je možné použít vedení v ocelových trubkách, v ohebných trubkách s kovovým pláštěm a v trubkách z polyvinylchloridu nebo z kabelů AYKY a CYKY.

11

Obr.3.: Vedení na hořlavém podkladu v nehořlavém stropu 1 nášlapná vrstva, 2 vyrovnávací betonová vrstva, 3 izolace, 4 železobeton, 5 lať, 6 podbíjení, 7 rákos, 8 omítka

Do nehořlavých stropů na nehořlavý podklad, pokud vedení není vystaveno nebezpečí mechanického poškození (obr.4), lze použít všechny druhy elektroinstalačních trubek, můstkových vodičů a kabelů.

Obr.4.: Vedení na nehořlavém podkladu v nehořlavém stropu 1 nášlapná vrstva, 2 vyrovnávací betonová vrstva, 3 izolace, 4 betonová zálivka, 5 železobeton, 6 omítka

12

Při kladení do drážek vynechaných v podlaze (obr.5) se musí u všech druhů trubek s výjimkou ocelových a u můstkových vodičů učinit opatření, aby do drážek nemohla při běžném úklidu v bytě zatékat voda.

Obr. 5.: Vedení v drážce v podlaze 1 podlahová lišta z PVC, 2 nášlapná vrstva, 3 drážka v podlaze, 4 vyrovnávací vrstva, 5 skelná rohož, 6 železobeton Při nebezpečí mechanického poškození v průběhu stavebních prací (obr.6 a obr.7) musí být vedení, s výjimkou ocelových trubek, ihned po uložení opatřeno ochranným obalem např. z cementové malty M100 o minimální tloušťce 1 cm nebo jinou rovnocennou ochranou. Na betonovou armaturu nebo do bednění lze vedení klást jen v případě, že nebude během betonování vystaveno nebezpečí mechanického poškození, popřípadě poškození při propařování.

Obr. 6.: Vedení v podlaze při stěně 1 podlahová lišta, 2 nášlapná vrstva, 3 vyrovnávací betonová vrstva, 4 izolace, 5 obal z malty, 6 železobetonové 13

Obr. 7.: Vedení v podlaze 1 nášlapná vrstva, 2 vyrovnávací vrstva, 3 ocelový profil, 4 izolace, 5 obal z malty, 6 železobeton, 7 omítka

Ve stropech se zabudovaným sálovým vytápěním (obr. 8) se musí při zatěžování vodičů zvýšená teplota okolí a vedení uložit co nejdále od topných trubek. Ve stropech s odnímatelným podhledem musí být vedení v prostoru mezi stropem uloženo tak, aby jeho poloha nebyla závislá na odnímatelném podhledu.

Obr.8.: Vedení ve stropu se sálovým vytápěním 1 nášlapná vrstva, 2 vyrovnávací vrstva betonová, 3 izolace, 4 obal z malty, 5 železobeton, 6 omítka, 7 topná trubka V budovách občanské a průmyslové výstavby se používají pro ukládání vedení do podlah podlahové kanály (obr.9) , které se spojují a křižují v podlahových krabicích. K vyústění vedení z podlahy slouží podlahové stojánky, do nichž se montují silové i sdělovací instalační

14

přístroje. Výhodou tohoto způsobu podlahového rozvodu je především variabilita rozvodu umožňující zřizovat a rušit vývody podle měnících se potřeb uživatele.

Obr.9.: Vedení v podlahových kanálech 1 podlahový stojánek, 2 nášlapná vrstva, 3 vyrovnávací vrstva, 4 podlahová krabice, 5 podlahový kanál, 6 železobeton

3.4. Ukládaní elektrických zařízení z hlediska požární bezpečnosti Elektrické zařízení v hořlavých látkách a na nich dle ČSN 33 2312 Norma určuje podmínky na návrh a stavbu elektrických silových zařízení ukládaných do hořlavých látek a na ně, jejichž cílem je zabránit vznícení hořlavých látek a šíření požáru ve vedeních. Nehořlavé podložky a lůžka Jako nehořlavé tepelněizolační podložky nebo lůžka pro elektrické zařízení uložené v hořlavých látkách na jejich povrchu můžeme použít každou látku, která je nehořlavá (A) a její součinitel tepelné vodivosti je podle nerovnosti: Λ ≤ 5,0 [W.m-1 . k-1] Λ – součinitele tepelné vodivosti jsou uvedené v ČSN 73 0542 Elektrické zařízení – podmínky montáže na hořlavé látky a do nich Při montáži nebo instalaci elektrického zařízení narazíme na problém, že v těsné blízkosti zařízení nebo elektrického předmětu, který připevňujeme nebo jinak instalujeme, se vyskytují hořlavé hmoty. Jindy není možné zařízení připevnit jinam než na hořlavý podklad. Pokud je třeba takovou instalaci provést, je třeba dbát zvláštních opatření. Především je třeba si uvědomit, že elektrické předeměty jsou často zdrojem značné energie, která se musí odvést do okolí – a odvádí se v podstatě výhradně ve formě tepla. Na tomto 15

místě je třeba připomenout světelné, a to zejména žárovkové zdroje. Vždyť teplota na povrchu žárovky dosahuje až 225 0 C. Nadměrné teploty není ušetřena ani objímka, ani upevňovací části svítidla, které mohou dosáhnout teploty až 180 0C. Obdobně je to s předřadníky zářivek, které dosahují teplot přes 100 0C a při poruše až 180 0C. Nemysleme si, že takové teploty nemohou zapálit. V tomto ohledu je nebezpečné zejména dřevo. Jeho chování (jako konstrukčního materiálu) v podmínkách požáru je sice lepší než oceli (dřevo si při požáru dlouhou dobu zachovává svou pevnost), avšak za podmínek dlouhodobého působení poměrně nízké teploty je dřevo nebezpečné. Postupně klesá jeho zápalná teplota a po nekolika měsících, kdy je trvale vystaveno teplotě těsně nad 100 0C, se může vznítit. Z těchto důvodů, pokud upevňujeme elektrické předměty na hořlavé podklady, je třeba dbát na to, aby byly předměty k této montáži vhodné. Elektrické zařízení na přímou montáž do hořlavých látek a na ně stupně hořlavosti B, C1, C2 a C3 je možné montovat bez zvláštních opatření, jestliže vyhovují předepsaným podmínkám a zkouškám podle ČSN 34 5618 a jestliže jsou pro takovou montáž označené. Pro přímou montáž na hořlavém podkladu jsou určeny elektrické předměty označené značkou, obr. 10. Pro montáž do hořlavých podkladů elektrické předměty označené značkou, obr.11. Pro svítidla, která je možno montovat přímo na hořlavé podklady byla určena následující značka, obr. 12.

Obr.10.: Montáž na hořlavé látky

Obr. 11.: Montáž do hořlavých látek

Obr.12.: Elektrické svítidla označené pro montáž na hořlavé látky Pro přímou montáž na hořlavé podklady všech stupňů hořlavosti jsou schváleny pouze domácí zásuvky typu 5517 - 2750 a 5517 - 2760. Pouze u svítidel je nutno posuzovat i u masivních kovových krytů (litina apod.) maximální možnou teplotu v místě styku tělesa 16

svítidla s hořlavou podložkou. Obecně platí zásada, že teplota elektrického zařízení v místě styku s hořlavou látkou B, C1, C2, C3 nesmí být vyšší než 1200C. Byla vytvořena norma ČSN 34 5618 „Ověřování elektrických přístrojů pro montáž na a do hořlavých hmot“. Elektrozařízení, která nemají v tomto směru žádné označení, se od hořlavých podkladů musí oddělit nehořlavou tepelně izolující podložkou (např. ezalit), nebo vzduchovou mezerou. Bez problémů však vyhovují stavební hmoty, jako je sádra a veškeré malty. Jako takové je možno použít látky stupně hořlavosti A s předepsanou nebo větší tloušťkou a odpovídající mechanickou pevností. Od podložky může být upuštěno v případě, že je mezi hořlavým podkladem a elektrickým předmětem dostatečná vzduchová mezera. Podložka nebo vzduchová mezera musí být dodržena u předmětů stupně hořlavosti B, C1, C2, C3 a to následovně:

zařízení rozvaděče el. stroje el. spotřebiče el. přístroje el. instalační materiál el. svítidla

tloušťka izolační podložky 10 mm 10 mm 10 mm 5 mm 5 mm 5 mm

vzduchová mezera 50 mm 50 mm 50 mm 30 mm 30 mm 30mm

Elektroinstalační krabice s přístroji (zásuvky, vypínače, svorkovnice apod.) je nutno pokládat vždy na materiálech C3. Na podkladech B, C1, C2 se pokládají pouze tehdy, nevyhovují-li zkoušce proti šíření plamene podle ČSN 34 5615. Totéž platí i pro zapouštění do hořlavých látek. Možnost nepokládat platí pouze pro elektrické přístroje do napětí 380 V a proud 16 A. Netýká se elektrických zařízení v dopravních prostředcích a elektrických zařízení zabudovaných ve spotřebičích. Nevyhovují-li nebo jsou-li na podkladech C3, musí se v celém rozsahu izolovat od hořlavého podkladu materiálem stupně A (lůžek ze sádry 0,5 cm, omítkou apod.). Zkoušky provádí státní zkušebna Praha – Troja, která dává pro konkrétní případy vyjádření. Podle jejich vyjádření vyhovuje zkoušce proti šíření plamene odbočná a přístrojová krabice z PVC, která je konstrukčně řešena pro povrchovou montáž. Jako příklad je možno uvést lištový rozvod.

4. Bezpečnost, ochrana před účinky tepla ( ČSN 33 2000-4-42) V souladu s požadavky ISO a IEC je řešena i problematika ochrany před účinky tepla vyvíjeného elektrickým zařízením. Je řešena ochrana před požárem, před popálením a proti přehřátí. Základem je potřeba chránit osoby, užitková zvířata, upevněná zařízení a pevné hmoty před škodlivými účinky tepla, před sálavým teplem s cílem zabránit vzplanutí, vznícení nebo znehodnocení hmot, nebezpečí popálení a zhoršení bezpečné funkce umístěných zařízení. Mimo následné požadavky této normy je nutno respektovat i montážní pokyny výrobce.

17

4.1. Ochrana před požárem Tu je nutno řešit všude tam, kde povrchová teplota upevněného zařízení může dosáhnout hodnot příznivých pro vznik požáru okolních hmot. V tom případě je nutno elektrické zařízení: a) umístit na hmotách s malou tepelnou vodivostí, které odolávají předpokládaným tepelným hodnotám b) podložit nebo oddálit od hořlavých konstrukcí tak, aby bylo vyloučeno působení tepelných účinků na okolní hmoty Pokud je při provozu elektrického zařízení nebezpečí vzniku obloukových výbojů nebo jisker je nutno: a) uzavřít elektrické zařízení do hmoty, která odolává účinkům oblouků nebo jisker b) odclonit elektrické zařízení nehořlavou přepážkou s mechanickou pevností odpovídající prostoru umístění, která vyloučí škodlivé tepelné účinky c) vzdálenost mezi elektrickým zařízením a hořlavou hmotou upravit tak, aby byly vyloučeny škodlivé účinky jisker nebo oblouku Pokud obsahuje elektrické zařízení více naž 25 l hořlavé kapaliny, je nutno volit vhodné bezpečnostní opatření, které zabrání hoření této kapaliny. Jedná se například o stavební řešení (nehořlavý materiál, zvýšené prahy, záchytné jímky, apod.).

4.2. Ochrana před popálením Té části elektrického zařízení, které jsou v dosahu osob, nesmí dosáhnout teplot, které by mohly způsobit popáleniny. Výjimkou z tohoto požadavku jsou zařízení, která jsou v souladu s platnými ČSN pro tyto teploty odsouhlasena (např. saunová kamna). Mezní teploty přístupných částí elektrického zařízení při běžném provozu jsou uvedeny v tab.1

Přístupová část Prvky ručního ovládání

Části určené k dotyku, ne k ovládání Části s možností dotyku

Druh hmoty

Teplota 0C

kovové

550C

nekovové

650C

kovové

700C

nekovové

800C

kovové

800C

nekovové

900C

Tab. 1.: Mezní teploty přístupných částí elektrického zařízení

18

4.3. Ochrana proti přehřátí Nucené vzduchové vytápění: Rámy a kryty topných článků musí být z nehořlavého materiálu, chod topných článků musí být závislý na ustáleném proudu vzduchu. Překročenou teplotu musí hlídat dva na sobě nezávislé omezovače teploty. Spotřebiče pro ohřev vody nebo výrobu páry: Uvedené spotřebiče musí být chráněny před přehřátím za všech provozních podmínek. Při jištění tepelnou pojistkou nesmí dojít k samočinnému návratu do původního stavu. 4.4. Požární bezpečnost tepelných zařízení I když norma ČSN 06 1008/97 – požární bezpečnost tepelných zařízení, zdánlivě s prací v oblasti elektrotechnické nesouvisí, podávám alespoň základní informace o jejich požadavcích. V každém případě mohou být její požadavky důležité při určování působení vnějších vlivů a umístění tepelných zdrojů. Norma obsahuje přehled charakteristik prostředí s nebezpečím požáru a výbuchu a stanovuje požadavky na instalaci a provozování tepelných zařízení. Pro stručnost tohoto textu nechci tuto záležitost rozvádět. Důležité je stanovení vzdáleností zdrojů tepla od hořlavých podkladů, požadavky na materiály ochranných a izolačních podložek. Tak například elektrické spotřebiče, které nemají výrobcem stanovenu takzvanou „bezpečnou vzdálenost“ mají normou určeno: ve směru hlavního sálání

v ostatních směrech

500 mm

100 mm

Spotřebiče s ohřevem vody

50 mm

10 mm

Konvekční kamna včetně přenosných

500 mm

100 mm

Spotřebiče k vytápění, které nejsou určeny pro umístění přímo k hořlavým podkladům

500 mm

100 mm

Spotřebiče pro pečení, rožnění

vaření,

4.5. Vypínání elektrických zařízení z bezpečnostních a požárních důvodů Tam, kde se z bezpečnostních a požárních důvodů (při ohrožení osob, nebezpečí požáru nebo přetrženém a spadlém vedení apod.) požaduje možnost spolehlivě vypnout příslušné elektrické zařízení nebo jeho část, musí být na vhodném a především přístupném místě spínač. Ten má být podle potřeby označen vhodným nápisem a tabulkou podle ČSN ISO 3864, značkou uvedenou na (Obr. 13). Bílý blesk v modrém kruhovém (čtvercovém) poli s nápisem „Vypni v nebezpečí“.

Obr. 13.: Tabulka „Vypni v nebezpečí“ 19

5. Zajištění elektrických zařízení při požáru, zátopách a jiných ohroženích Před započetím záchranných prací při zátopách a při požárech, kdy nejsou k dispozici vhodné (nevodivé) hasební prostředky, musí být vypnut elektrický proud. Při vypnutí elektrického proudu v místě požáru je nutno prověřit, zda nedošlo k vypnutí elektrického proudu pro: a) důležitá zařízení, která by mohla havarovat, b) požární čerpadla k plnění vodních zásobníků, c) nouzové osvětlení evakuačních cest, d) zařízení nutné k evakuaci lidí a materiálu. Před započetím záchranných prací se musí zjistit, kde jsou umístěny silové transformátory a rozvaděče a musí se zabránit rozšíření požáru k nim a zatékání vody do kobek. Při hašení je zakázáno pracovat souvislým proudem vody ve vzdálenosti menší než 30 m od elektrického zařízení. Při záchranných pracích musí být dodržována bezpečná vzdálenost od elektrického zařízení: a) nn - 2 m b) vn - 3 m c) vvn - 5 m K přetrženému elektrickému vedení vn a vvn pod napětím, které leží na zemi, musí být zabráněno přístupu do vzdálenosti 30 m od něj. Tuto vzdálenost je nutno dodržet i pokud se týká kovových předmětů, kterých se přetržený drát dotýká nebo může dotýkat. Toto opatření je možno zrušit až po zaručeném vypnutí vedení.

ČÁST 2: Elektrická protipožární zabezpečení (EPS) 1. Úvod Potřeba ochrany před nebezpečím a s tím spojená potřeba signalizovat nebezpečí, když je bezpečnost ohrožena, provází lidstvo od věků. Hrozba přichází vždy od přírodních sil, jako je potopa, oheň nebo nepřítel. Jak se civilizace vyvíjela, vyvíjely se i systémy vyhlašování poplachu. Využívalo se křiku, bubnování, troubení nebo zvonění. Na přelomu 18. a 19. století nastoupil věk nových technologií. S koncentrací spoustu lidí na malých plochách se koncentrovala i nebezpečí vzniku zejména požárů. Velká města tyto problémy řešila postupně zdokonalovanými sítěmi hlásek a požárních stanic. Předávaly se signály posly, zvony, troubením nebo světelnými záblesky. Poprvé byl v systémech pro signalizaci nebezpečí použit v roce 1847 systém telegrafu. Došlo k propojení požární hlásky telegrafem s centrálním stanovištěm, které bylo dále propojeno s jednotlivými požárními stanicemi. Došlo tak ke zkrácení doby potřebné k přenosu poplachového signálu od místa ohrožení k zákrokové skupině – požární stanici. Dalším krokem k prvním „elektrickým zabezpečovacím signalizacím“, bylo technické vylepšení systému centralizace hlášení pomocí tzv. „volací skříňky“ - dnes bychom řekli veřejného hlásiče. Při zatažení za páku hlásiče se roztočilo vroubkované kolo a prostřednictvím elektrického kontaktu vyslalo sérii teček a čárek, ve kterých byl obsažen jeho individuální kód. Na centrálním pultu pak primitivní zapisovač zaznamenal zmíněnou sérii, a vytvořil tak záznam o poplachu. V Bostnu v roce 1854 fungovalo již 42 takových

20

hlásičů. Stejný systém byl vybudován v Hamburku koncem 19. století a vydržel ve službě až do konce roku 1976. První známý elektrický zabezpečovací systém si nechal patentovat v roce 1853 pan Augustus Pope z USA, používal kombinaci kontaktů instalovaných na dveřích a oknech s baterií a zvonkem. Svůj patent v roce 1857 prodal Edwinovi T. Holmesovi, novoanglickému obchodníkovi s galanterií a šicími potřebami. V té době neexistovali dodavatelé elektrických drátů a příslušenství. Holmes se spřátelil s Williamsem, majitelem elektrikářského obchodu v zemi, kterého přesvědčil, aby pro něj vyráběl zvonky, kontakty a také izolované dráty. Rovněž vyráběl elektrické součástky a posléze se stal zakladatelem telefonních systémů. Elektrická zabezpečovací signalizace byla na světě – dvacet let před telefonem a čtvrt století před žárovkou. Nikdo tehdy nechtěl věřit, že při otevření okna v přízemí může začít zvonit zvonek v patře. Holmes vyrobil model domu s fungujícím poplašným zařízením a objížděl nejbohatší obyvatele Manhattanu. Uspěl a za vydělané peníze vylepšil svůj systém. V roce 1873 Graham Bell přemýšlel, kde vyzkoušet svoji myšlenku přenosu lidského hlasu. Přišel za Holmesem, na stávajících sítí objektových zabezpečovacích linek si ověřil reálnost svých myšlenek a v roce 1876 ohlásil vynález telefonu. Po dlouhá desetiletí byla elektrická zabezpečovací signalizace ryze kontaktní záležitostí. Začátkem 20. století se objevují elektromechanická čidla založená na principu setrvačnosti, případně kyvadla. Byly to např. Speciální kyvadlová čidla pro ochranu trezorových místností. Zabezpečovací ústředny byly až do 50. let 20. století zásadně reléovou záležitostí. Teprve rozvoj elektroniky za druhé světové války a zvláště rozvoj výroby tranzistorů, následná miniaturizace elektronických zařízení, umožnily vznik nových druhů čidel, jejich elektronizaci a posléze komputerizaci. V padesátých letech 20. století se objevují elektronická čidla. Jsou to zejména trezorové kontakty – akustické snímače připevňované na chráněný objekt a vyhodnocující kapacitu chráněného objektu proti zemi. Dále byla vyvinuta první aktivní prostorová čidla na principu vyhodnocování a principu šíření ultrazvuku v uzavřeném prostoru. V té době začínají také být postupně vytlačovány mechanické kontakty magnetickými snímači s kontaktem jazýčkovým. Zahájení průmyslové výroby diod jako komerčně i technicky využitelných generátorů gigahertzových frekvencí znamenalo nástup mikrovlnných čidel. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se tak na zabezpečovacím trhu objevil prostředek umožňující poměrně snadné cílené pokrytí střeženého prostoru prakticky neodstínitelným signálem, a tedy téměř nepřekonatelnou spolehlivost detekce. Dodnes patří mikrovlnná čidla mezi nejúčinnější zabezpečovací technologie, ovšem s podmínkou jejich perfektního zvládnutí a velkých zkušeností z praktického využití. Zhruba ve stejné době se do popředí zájmu dostávají i „světelné závory“. V druhé polovině sedmdesátých let se na trhu objevuje dodnes nejúspěšnější zabezpečovací prvek – pasivní infračervené čidlo (Passive Infrared Detector – PIR). Pochází z hlavic samonaváděcích protiletadlových a protitankových raket a brzy z komerčních aplikací vytlačilo aplikačně i energeticky náročná mikrovlnná čidla.

1.1. Poplachové systémy v ČR po roce 1989, ve světě a jejich budoucnost Dnes je u nás k dispozici z hlediska studijního materiálu, učebnic, odborné literatury pouze jediná norma ČSN 33 4590. Na druhé straně rozvoji „Poplachových systémů“ velice přály průvodní jevy demokratizace (růst trestné činnosti a to především majetkové). Dále lze jmenovat faktory jako: - privatizace 21

- restituce - rozvoj investiční výstavby - rozvoj bankovního sektoru - rozvoj pojišťovnictví - uvolnění mezinárodního obchodu - umožnění volného pohybu osob - růst obecné kriminality - nová bezpečnostní rizika konce tisíciletí Elektrotechnické zabezpečovací systémy (EZS) v současné době existuje jako plnoprávní slaboproudý obor se svými pravidly. Jeho koncepční a rozvojovou úlohu převzaly oficielní akreditované zkušebny a certifikační orgány. Je to např. zkušebna TREZORTEST, svoji roli v tomto oboru dnes hraje i „Certifikační institut České asociace pojišťoven (CI ČAP)“. Díky masivnímu rozvoji tohoto oboru po roce 1989 lze říci, že jsme bez nadsázky dohonili a v mnohém i předhonili svět. Např. v oblasti bankovnictví došlo ke dvěma skokovým inovačním změnám. Dnes stojí celý obor u nás, ale také i ve světě před obrovskou koncepční změnou a tou je integrace Poplachových systémů v rámci sítí informačních technologií. Integrace slaboproudých elektronických systémů do digitálních přenosových sítí v rámci objektů se nevyhnula ani Poplachovým systémům a tak aplikacemi, které konzervativně lpí na existenci vlastní přenosové sítě zůstávají vlastně již jen systémy EZS a EPS. Zde je však existence vlastní přenosové sítě dána spíše koncepcí historicky svázanou s oprávněnými požadavky norem a předpisů, než technickými možnostmi těchto systémů. U některých poplachových systémů (např. CCTV) byl tento do určité míry konzervativní přístup způsoben limitami danými specifickými vlastnostmi přenášených signálů – hlavně požadavky na šířku pásma a požadavky na přenos v reálném čase. Díky pokroku v oblasti rychlosti zpracování signálu v digitálních systémech, vývoj kompresních algoritmů, zvyšování rychlosti přenosových sítí a v neposlední řadě v oblasti zvyšování kapacity paměťových médií padla i tato poslední bariéra. Mění se filosofie návrhu od výhradně hvězdicové konfigurace systémů k otevřené síťové konfiguraci, kde je možné prakticky kdykoli při změně požadavků uživatele prostřednictvím příslušných rozhraní přidat (či ubrat) systémový prvek a softwareově překonfigurovat přístupová práva. Rovněž přístup k datům a ovládání je možno řešit ne jako dříve prostřednictvím fyzického zařízení, ale virtuálně prostřednictvím softwareového oprávnění přístupu k serveru či k samostatnému diskovému poli, sloužícímu jako archiv událostí. V poslední době se prudce rozvíjejí biometrické systémy využívající některých anatomických fyziologických vlastností člověka k jeho identifikaci. Dá se oprávněně očekávat, že zejména systémy průmyslové televize (CCTV), po padesát let využívané téměř výlučně jako monitorovací a dokumentační prostředek (s výjimkou aplikace tzv. video senzorů čili detektorů pohybu), zaznamenají v blízké budoucnosti kvalitativní skok do zcela nových dimenzí a bezpečnostních aplikací.

1.2. Předpisová základna v oboru poplachových systémů Základní legislativní rámec je tvořen Zákonem 22/97 Sb. O technických požadavcích na výrobky. Tento zákon byl novelizován naposledy v roce 2003 pod č. 277/2003 Sb. Skupina norem na Elektrickou požární signalizaci (EPS) , dnes tvoří legislativní rámec zřizování EPS Zákon č. 67/2001 Sb o požární ochraně a z řady vyhlášek především č. 246/2001 Sb. O stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru a stavební zákon. Systémy používané na území ČR musí být certifikovány. Certifikační 22

orgány jsou : PAVUS a.s., TZUS s.p a EZÚ s.p . Certifikovaný musí být vždy celý systém EPS jako celek. Dále je nutno v tomto oboru počítat s působností Zákona 22/97 Sb. ; nařízení vlády č. 17/2003 Sb, Nařízení vlády č. 18/2003 Sb a Nařízení vlády č. 190/2002 Sb. Normativním základem pro obor EPS jsou normy řady EN 54, které jsou postupně přejímány do systému Českých technických norem.

2. Normalizace Evropská normalizační komise CEN má Technickou radu (BT), která organizuje spojení s národními výbory a ve spolupráci s ústředním sekretariátem vydává návrhy na nové projekty norem,, ke kterým zřizuje technické komise (TC). Pokud nelze převzít nějaký mezinárodní dokument (ISO, IEC) přímo jeko evropskou normu, tak se v technické komisy vytváří návrh nové normy („draft“) prEN.

2.1. Technická komise CEN/TC 72 Účelem technické komise CEN/TC 72 „FIRE ALARM AND FIRE DETECTION SYSTEMS“ ( protipožární poplachové a detekční systémy) je normalizovat požadavky a zkušební metody pro prvky elektrické požární signalizace. Výsledkem práce technické komise je tvorba norem řady EN 54. Plán práce technické komise je dán mandátem M 109, který schvaluje BT, řízená centrálním sekretariátem CEN, nyní má název Manažerské centrum CEN (CMC) se sídlem v Bruselu. Z členství v této komisi vyplývá možnost podílet se na přípravě evropských norem, právo hlasování a povinnost zavádět normy EU do národních norem a zajišťování příslušných procesů, jako plánování vlastních norem v koordinaci s CEN. Technické komise CEN/TC 72 má pracovní skupiny, ve kterých se přímo vytvářejí návrhy norem: 1. WG 1 2. WG 2 3. WG 3

4. WG 4 5. WG 5 6. WG 6 7. WG 7 8. WG 8 9. WG 9 10. WG 10 11. WG 11 12. WG 12 14. WG 14 15. WG 15 16. WG 16

EDITAČNÍ SKUPINA TESTY VLIVU OKOLÍ POŽÁRNÍ POPLACHOVÁ ZAŘÍZENÍ EN 54-3, ÚSTŘEDNY PRO HLASOVÁ POPLACHOVÁ ZAŘÍZENÍ EN 54-16, OPTICKÁ POPLACHOVÁ ZAŘÍZENÍ EN 54-23, REPRODUKTORY PRO HLASOVÁ POPLACHOVÁ ZAŘÍZENÍ EN 54-24 HLÁSIČE PLAMENE EN 54-10 REVIZE EN 54-5, EN 54-7 (hlásiče teplot a kouře), ve WG jsou řešeny i izolátory EN 54-17 TLAČÍTKOVÉ HLÁSIČE EN 54-11 ÚSTŘEDNY EN 54-2 NAPÁJECÍ ZDROJE EN 54-4 SYSTÉMOVÉ POŽADAVKY EN 54-13 LINEÁRNÍ HLÁSIČE EN 54-12 APLIKAČNÍ NÁVODY TS 54-14 MULTISENZOROVÉ HLÁSIČE EN 54-15 AUTONOMNÍ HLÁSIČE EN 14604 PŘENOSOVÁ ZAŘÍZENÍ EN 54-21 NASÁVACÍ HLÁSIČE 54-20 23

17. WG 17 VSTUPNÍ/VÝSTUPNÍ ZAŘÍZENÍ EN 54-18 18. WG 18 LINEÁRNÍ TEPELNÉ HLÁSIČE EN 54-22 19. WG 19 KOMPONENTY PRO RADIOVÉ SPOJE EN 54-25 20. WG 20 HLÁSIČE CO EN 54-26 21. WG 21 ADAPTÉRY PRO VZDUCHOTECHNIKU EN 54-27 Poznámka: Mandátová skupina WG 13 byla po vypracování mandátu M 109 zrušena.

2.2. Stručný technický obsah jednotlivých částí norem řady EN 54 EN 54-1 Úvod V normě jsou uvedeny definice a vzájemná vazba jednotlivých komponentů systému elektrické požární signalizace EN 54-2 Ústředna V jednotlivých kapitolách jsou uvedeny následující vlastnosti a funkce ústředny: - všeobecné požadavky - požadavky na signalizaci - stav KLID - stav POŽÁRNÍ POPLACH - stav VYPNUTO - stav TEST - normalizované rozhraní VSTUP/VÝSTUP - požadavky na konstrukci - dodatečné požadavky na programově řízené ústředny - označení - zkoušky Ústředna musí být vybavena čtyřmi úrovněmi přístupu, do stavu požární poplach se musí uvést do deseti sekund po aktivaci hlásiče, minimální úroveň zvuku pro signalizaci požárního poplachu je 60 dB. EN 54-3 Požární poplachové zařízení - siréna Norma na sirény nevyžaduje přesné požadavky na druh zvuku. Norma se zabývá pouze fyzickým elektrickým připojením k vnějšímu zdroji, jako je systém elektrické požární signalizace.. V normě jsou specifikovány dva typy sirén, typ A pro vnitřní použití a typ B pro vnější použití. Hladina zvuku nesmí přesáhnout 120 dB na 1 m před sirénou, minimální hladina zvuku pro typ A je 65 dB. EN 54-4 Napájecí zdroj Pro napájení systému elektrické požární signalizace energií musí být použity nejméně dva napájecí zdroje – základní napájecí zdroj a náhradní napájecí zdroj. Alespoň jeden náhradní napájecí zdroj musí být dobíjitelný akumulátor. Nabíjení musí probíhat automaticky. V národní příloze NA je uvedeno, že pro Českou republiku musí být napájecí zdroj konstruován pro zabezpečení provozu 24 hodin napájení z náhradního zdroje, z toho 15 minut ve stavu signalizace požárního poplachu.

24

EN 54-5 Hlásič teplot Norma klasifikuje hlásiče do osmi tříd A1, A2, B, C, E, F a G. Pro teplotní klasifikaci uvedenou v tab.1 jsou použity následující definice: a) Typická teplota použití teplota o které se předpokládá, že jí bude instalovaný hlásič vystaven dlouhodobě bez přítomnosti požáru. Za tuto teplotu se předpokládá teplota o 29 0C nižší než minimální teplota statické odezvy. b) Maximální teplota použití maximální teplota o které se předpokládá, že instalovaný hlásič bude byť i krátkou dobu bez přítomnosti požáru. Za tuto teplotu se předpokládá teplota o 40C nižší než minimální teplota statické odezvy. c) Teplota statické odezvy teplota, při které se vyhlásí poplachový signál, pokud bude hlásič vystaven velmi malému nárůstu teploty. Za tento nárůst se obvykle považuje hodnota 0,20C/min. Výrobce může doplnit třídu hlásiče o doplňkové označení S nebo R, které znamená: S charakterizuje hlásič teplot maximální, který nereaguje při rychlém nárůstu teploty pod minimální teplotou statické odezvy. Ověřuje se nárůstem 3, 5, 10, 20, 30 0C/min. Hlásiče s příponou S jsou vhodné pro místa jako kotelny a kuchyně, kde rychlý nárůst teploty trvá delší dobu. R

charakterizuje hlásič teplot diferenciální, který splňuje požadavky své třídy na odezvu pro vysoké rychlosti nárůstu teploty z počátečních teplot pod typickou teplotou použití. Ověřuje se nárůstem 10, 20, 30 0C/min. Hlásiče s doplňkovým označením R jsou zvlášť vhodné pro nevytápěné budovy, kde se teplota okolí může výrazně měnit a kde velké nárůsty teplot netrvají dlouho. Třída hlásiče

Typická teplota použití [0C]

Maximální teplota použití [0C]

Minimální teplota statické odezvy [0C]

Maximální teplota statické odezvy [0C]

A1

25

50

54

65

A2

25

50

54

70

B

40

65

69

85

C

55

80

84

100

D

70

95

99

115

E

85

110

114

130

F

100

125

129

145

G

115

140

144

160

Tab.1.: Teplotní klasifikace hlásičů teplot EN 54-7 Hlásiče kouře Norma specifikuje požadavky a zkušební metody na hlásiče kouře bodové, využívající rozptýleného světla, vysílaného světla nebo ionizací. Pro účely normy je definována prahová hodnota reakce, tj. Koncentrace aerosolu v blízkosti hlásiče, měřeného v kouřovém tunelu v okamžiku vysílání poplachového signálu. 25

Zkoušky požární citlivosti se provádí ve zkušební místnosti o rozměrech cca (10 x 7) m, zkušební požár je umístěn uprostřed místnosti, hlásiče jsou na stropě na kruhové výseči 600 a poloměru 3 m. Při zkoušce požární citlivosti se používají následující zkušební požáry: TF 2

Doutnající bukové dřevo (pyrolýza) Tento zkušební požár je nejméně příznivý pro ionizační hlásiče a je rozhodující pro posouzení jejich kvality. TF 3 Doutnající bavlna. Tento zkušební požár je méně příznivý pro ionizační hlásiče. TF 4 Hoření plasu (polyuretan). Tento zkušební požár je méně příznivý pro optické hlásiče. TF 5 Hoření kapalin (n-heptan). Tento zkušební požár je z důvodu černého dýmu nejméně příznivý pro optické hlásiče a je rozhodující pro posouzení jejich kvality. EN 54-10 Hlásiče plamene Norma specifikuje požadavky a zkušební metody na hlásiče plamene. Podle spektrálního průběhu citlivosti se hlásiče rozdělují na: a) infračervené reagují na vlnovou délku větší než 850 nm b) ultrafialové reagují na vlnovou délku menší než 300 nm c) vícepásmové reagují na matematickou nebo logickou kombinaci jednotlivých vlnových délek Vlnová délka: Šíření světla můžeme popsat s použitím teorie elektromagnetického vlnění. Vlnovou délkou pak nazýváme vzdálenost mezi dvěma po sobě jdoucími hřebeny vlny. Rozsah světelného záření (100 nm – 1 nm) zahrnuje pásma ultrafialového (UV), viditelného (VIS) a infračerveného (IR) světla. Vlnové délky viditelného světla leží mezi 380 až 780 nm (nanometry). Chceme-li popsat určitou barvu viditelného světla, udáváme její vlnovou délku ve vzduchu. Vlnová délka je opakující se úsek vlny. Označuje se řeckým písmenem Λ (lambda). Vlnová délka je nepřímoúměrná frekvenci, která je vyjádřena počtem opakování za sekundu: Λ=v/f v – rychlost šíření vlnění (např. rychlost světla nebo rychlost zvuku) f – frekvence světla (zvuku) Příklad: a) největší frekvenci (nejkratší vlnové délce) odpovídá barva fialová b) nejmenší frekvenci (nejdelší vlnové délce) odpovídá barva červená Hlásiče plamene se klasifikují podle vzdálenosti od zkušebního ohně, při které všech osum vzorků vydá poplachový signál na oba ohně během třiceti sekund. Třída 1 Třída 2 Třída 3

Všechny vzorky reagují na oba ohně na 25 m a více Všechny vzorky reagují na oba ohně na 17 m a více Všechny vzorky reagují na oba ohně na 12 m a více

26

EN 54-11 Hlásiče tlačítkové Norma specifikuje požadavky a metody zkoušek tlačítkových hlásičů, tvořených jak jednoduchými mechanickými spínači, tak hlásiči s aktivními elektronickými součástmi pro identifikaci adresy. Norma rozděluje tlačítkové hlásiče podle obsluhy na: typ A s přímou obsluhou, u kterého je přechod funkčního prvku do poplachového stavu automaticky po rozbití křehkého prvku. Typ B s nepřímou obsluhou, u kterého přechod funkčního prvku do poplachového stavu vyžaduje samostatnou ruční operaci poté, co byl rozbit křehký prvek. Tvar, rozměry a barevné provedení je v normě definován. EN 54-12 Hlásiče lineární Norma specifikuje požadavky a zkušební metody na hlásiče kouře lineární, využívající vysílaného světla. Pro účely normy je definována prahová hodnota reakce, tj. zeslabení intenzity záření, dopadajícího na přijímač v okamžiku vysílání poplachového signálu. Zeslabení C (v dB) se při měření hlásiče zjišťuje na optické lavici pomocí vkládání měřících zeslabovacích optických filtrů. EN 54-13 Systémové požadavky Norma specifikuje požadavky a zkušební metody pro zajištění kompatibility a propojitelnosti jednotlivých prvků systému elektrické požární signalizace. TS 54-14 Návody pro projekci, montáž, obsluhu a údržbu Návody dávají doporučení pro plánování, projekci, ověřování, obsluhu a údržbu jsou nepovinné. Obsluhují následující kapitoly, které sledují postup při zavádění systému požární signalizace: - posouzení potřeb - plánování a projekce - montáž - přezkoušení a ověřování - schválení třetí stranou - používání systému - modifikace a nebo rozšíření instalovaného systému - provoz jiných systémů požární ochrany - použití ve speciálních rizikách - integrované systémy - hierarchické systémy Norma obsahuje následující informativní přílohy: - příloha A specifické doporučení - příloha B falešné poplachy - příloha C vzorové dokumenty - příloha D přehled požárního zatížení různých typů kabelů EN 54-15 Hlásiče multisenzorové Návrh normy byl připravován pro kombinaci fyzikálních veličin teplota a kouř. V roce 2001 bylo TC 72 rozhodnuto, přepracovat návrh normy a zahrnout i detekci CO, příp. i jiné fyzikální principy. Doposud vyráběné hlásiče se zkoušejí jako dva samotné hlásiče podle částí norem EN 54-5 a EN 54-7. 27

EN 54-15 Hlásiče multisenzorové Návrh normy byl připravován pro kombinaci fyzikálních veličin teplota a kouř. V roce 2001 bylo TC 72 rozhodnuto, přepracovat návrh normy a zahrnout i detekci CO, příp. i jiné fyzikální principy. Doposud vyráběné hlásiče se zkoušejí jako dva samotné hlásiče podle částí norem EN 54-5 a EN 54-7. EN 54-16 Ústředny pro hlasové zdroje zvuku Norma je strukturou podobné normě na ústředny elektrické požární signalizace. Ústředna pro hlasové zdroje zvuku musí být schopná po přijetí a zpracování poplachového signálu z připojené požární ústředny do 3 s nebo po uplynutí nastaveného zpoždění aktivovat příslušné hlasové výstupy. Hlasovým výstupem je buď předem naprogramovaná zpráva nebo informace z tísňového mikrofonu. Výstraha porucha musí být signalizována do 100 s po vyhlášení stavu na požární ústředně. EN 54-17 Izolátory Norma nespecifikuje parametry izolátorů. Při funkční zkoušce izolátoru se ověřuje správná funkce izolátoru, tj. odpojení části přenosové cesty v systému elektrické požární signalizace na které je zkrat, podle údajů specifikovaných výrobcem. V normě je uvedeno, jak má být izolátor označen a jaké má výrobce minimálně uvést údaje pro správnou funkci v systému a montáž izolátoru např. impedance, napětí a proudy v různých režimech. Pokud izolátor obsahuje indikátor funkčního stavu, nesmí být červené barvy. EN 54-18 Vstupní/výstupní zařízení Norma definuje vstupní/výstupní zařízení jako zařízení připojené k přenosové cestě systému elektrické požární signalizace, která přijímá nebo vysílá elektrické signály nutné pro provoz systému. Vstupně – výstupní zařízení slouží k vytváření vazeb mezi vstupy a výstupy např. Přivedením signálů na určité vstupy zařízení dojde k sepnutí určitých výstupů pro spínání a rozpínání akčních členů, sirén, relé, ventilů. EN 54-20 Nasávací hlásiče Nasávací hlásiče jsou velice citlivé hlásiče kouře, pracující na principu nasávání vzorků vzduchu do vyhodnocovací jednotky systémem tenkých trubiček s otvory. Vyhodnocovací jednotka pracuje na principu citlivé optické komory, např. S laserovým paprskem, a je schopna detekovat částice kouře v koncentracích již řádu ppm. Průtok nasávaného vzduchu ve vyhodnocovací jednotce musí být monitorován, pokles průtoku nasávaného vzduchu větší než 20% musí být signalizován jako porucha. Použití nasávacích hlásičů je v oblasti ochrany počítačových serverů a objektů památkové péče. Pro měření prahové hodnoty reakce jsou definovány příklady armatur, které umožní vedle generování aerosolu ještě jeho ředění a přesné měření malé koncentrace. EN 54-21 Přenosová zařízení Norma je společná pro zařízení pro přenos požárního poplachu a poruchy z ústředny elektrické požární signalizace na vzdálené místo s obsluhou např. Útvar hasičského záchranného sboru. Při její přípravě se vycházelo již z rozpracovaných norem pro zabezpečovací signalizaci řešenou v CLC/TC 79, ze kterých přebírá parametry pro nejvyšší stupeň zabezpečení. Norma uvádí které povinné signály musí přenosové zařízení přenést a parametry přenosu pro vyhrazené poplachové cesty a pro digitální komunikační systémy, využívající veřejnou telefonní síť. 28

EN 54-22 Lineární tepelné hlásiče Lineární tepelné hlásiče pracují na bázi kabelu u kterého v místě ohřátí, způsobeného požárem, dojde ke změně vodivosti. Vyhodnocovací jednotka je schopna určit vzdálenost místa ohřátí. Největší použití těchto lineárních hlásičů je v oblasti ochrany tunelů. EN 54-23 Optická signalizační zařízení V normě jsou uvedena vnitřní zařízení typu A s krytím alespoň IP 21C a vnější zařízení typu B s krytím alespoň IP 33C. Zařízení musí být schopné provozu alespoň 100 hod. Není specifikován maximální světelný výstupní výkon. Výrobce ve své dokumentaci uvádí výstupní světelný výkon, vzor záblesků a frekvenci. EN 54-24 Reproduktory pro hlasové zdroje zvuku V normě jsou uvedeny požadavky a zkušební metody pro reproduktory pro hlasové zdroje zvuku. EN 54-25 Komponenty využívající radiové spoje a systémové požadavky Norma definuje požadavky a zkoušky, které zajistí systému elektrické požární signalizace využívající radiové linky stejnou bezpečnost jako u systému s drátovým propojením. Komponent systému musí být napájen buď z nenabíjitelné baterie, zajišťující dobu provozu komponentu alespoň 36 měsíců, nebo z napájecího zdroje podle EN 54-4. Komponent napájený z baterie musí být schopen vyslat poruchový signál přede výpadkem baterie, vyhlásit poplachový signál na ústřednu a udržet poplachový stav komponentu alespoň po dobu 30 min. Pro radiové linky norma nedefinuje frekvence, pouze imunitu radiové linky vůči zeslabení signálu o 30 dB. EN 14604 Autonomní hlásiče Protože se nejedná o komponent systému elektrické požární signalizace, norma nemá číslo řady EN 54, ale EN 14604. Autonomní hlásiče mají vlastní bateriové napájení, vestavěnou sirénu a jsou určeny pro zabezpečení domácností. V některých státech (severské země, Velká Británie) jsou značně používány.

3. Elektrická požární signalizace (EPS) 3.1

Elektrická požární signalizace (EPS)

Elektrická požární signalizace patří do kategorie „elektronických bezpečnostních systémů“. Obecně Pod pojem elektronické bezpečnostní systémy patří: b) zařízení pro hlášení požárů, c) zařízení pro hlášení vloupání, d) zařízení pro hlášení přepadení. V praxi se stále více používají signalizační zařízení. Která uvedená tři dílčí zařízení spojují, do jednoho integrovaného zařízení.

29

Náležitosti signalizačních zařízení jsou upraveny zejména těmito evropskými normami: e) DIN 57833/VDE 0833 – Zařízení pro signalizaci nebezpečí požáru, vloupání a přepadení Díl 1 – obecné ustanovení Díl 2 – ustanovení pro zařízení k hlášení požárů, Díl 3 – ustanovení pro zařízení k hlášení přepadení a vloupání. f) DIN 14675 – Zařízení k hlášení požárů – výstavby g) DIN EN 54 – Součásti automatických zařízení pro hlášení požáru. h) DIN/VDE 0800 – Technika dálkové signalizace, aj. Většina požárů začíná v prahové fázi kouřem nebo kouřovým plynem (aerosolem), pak vzniká plamen a žár. Z vyobrazení na obr. 1 vyplývá, že automatické rozeznání vznikajícího požáru lze dosáhnout různými hlásiči. Nejvýhodnější je podchytit požár ve stádiu kouře, kdy ještě nevznikly velké škody.

Obr. 1.: Rozeznání vznikajícího požáru v jeho vývojových fázích Požární hlásiče: V praxi jsou instalovány a využívány různé hlásiče – kouře (ionizační nebo opticko-kouřové), diferenciální hlásiče, teplotní hlásiče, lineární bariéry a další hlásiče. Požární ústředna: Požární ústředna EPS vyhodnocuje signály došlé od detektorů a zprostředkovává poplachy a rozkazy podle předem stanoveného programu. Pro hlášení poplachu ústředna řídí potřebná opatření viz. obr. 2. Pro hlášení požárů platí DIN VDE 0833 díly 1 a 2.

30

Obr. 2.: Řídící činnost požární ústředny

EPS je soubor technických zařízení, skládajících se z: a) ústředny EPS b) hlásičů požáru c) doplňujících zařízení Tato zařízení tvoří systém, jehož úkolem je zaznamenávat a vyhodnocovat požár, již při jeho vzniku a požár signalizuje opticky i akusticky na ústředně EPS. Signalizace bývá v místě stále služby (npř. jednotka HZS). Mezi hlavní úkoly EPS patří: a) rychlé a spolehlivé určení místa požáru již v samém počátku zahoření b) vyhlášení poplachu c) aktivace a řízení evakuačního systému v zasažených oblastech d) ovládání a signalizace stavu dalších požárně bezpečnostních zařízení Blokové schéma systému EPS (viz. obr.3) znázorňuje systém, který vyjadřuje skladbu jednotlivých komponent a spojnice vyjadřují tok informací, nikoli fyzické propojení. Taková skladba je složena z komponent:

31

A Hlásiče požáru B Ústředna EPS C Požární poplachové zařízení D Hlásiče tlačítkové E Zařízení přenosu poplachu F Ohlašovna požáru G Řídící jednotka samočinného zařízení H Samočinné zařízení požární ochrany J Zařízení přenosu poruchových stavů K Přijímací místo hlášení poruchových stavů L Napájecí zařízení M Obslužné pole požární ochrany N Klíčový trezor požární ochrany Poznámka: Bloky G a H mohou mít samostatný napájecí zdroj.

Obr.: 3: Blokové schema systému EPS

3. 2. Požární hlásiče 3.2.1. Manuální – tlačítkové Slouží k vyhlašování poplachu osobou, která zjistí požár. Tlačítkové požární hlásiče jsou vždy červené barvy. Tlačítkové hlásiče musí být uzpůsobeny tak, aby nemohlo dojít k samovolné, nebo náhodné aktivaci. Často je to řešeno tím, že k aktivaci hlásiče je zapotřebí rozbít sklíčko. Dále musí být také možné provést test správné funkce tlačítkového hlásiče, aniž by bylo nutné sklíčko rozbít. K tomuto účelu slouží speciální přípravek. Tlačítkové hlásiče se instalují především na únikových cestách a u výstupů z těchto cest do volného prostoru a dále nejčastěji do míst se stálou obsluhou (vrátnice, strojovny, atd.) nebo do míst pohybu osob (dílny, chodby, atd.), ale také tam, kde nelze použít jiné hlásiče, nebo tam, kde je použití jiných hlásičů málo účinné. Na obr.4 je uveden tlačítkový hlásič od firmy Bosch.

32

Obr.4.: Tlačítkový hlásič (Bosch)

3.1.2. Požární hlásiče automatické (samočinné) Jsou to zařízení, která monitorují určitý fyzikální nebo chemický jev, reagují na něj a informaci předávají prostřednictvím vedení do požární ústředny. Tyto hlásiče reagují na průvodní jevy požáru jako je kouř, nárůst teploty, plameny nebo jejich kombinace. Umístění hlásičů se řídí odpovídajícími normami, předpisy výrobce hlásičů a pokyny pro projekci a montáž. Typ hlásiče musí odpovídat předpokládanému druhu a rychlosti šíření požáru. Nejvíce jsou používány tzv. BODOVÉ HLÁSIČE. Ty se nejčastěji montují na strop, nebo do určité vzdálenosti pod něj. Plocha pokrytí hlásičem je omezená. Ve větších místnostech je proto zapotřebí použít hlásičů více tak, aby pokrytí prostoru odpovídalo stanoveným požadavkům. Principy funkce automatických požárních hlásičů: a) hlásiče ionizační b) hlásiče optické c) hlásiče teplotní d) hlásiče tlakové e) hlásiče odporové f) hlásiče kombinované (multisenzorové)

33

Hlásiče teplotní Každý oheň způsobuje zvýšení okolní teploty. Tohoto jevu můžeme využít při identifikaci požáru pomocí teplotních požárních detektorů. Ty pracují na tom principu, že v případě překročení určité teploty předají odpovídající elektrický signál ústředně EPS a ta vyhlásí poplach. Tento druh se nazývá STATICKÝ. Vyrábí se pro různé teploty např. 600C, 750C, 900C, 1000C atd. Nevýhodou je, že pokud je prahová teplota nízká, dochází často k falešným poplachům, a to tehdy, jestliže teplota vzroste z jiných důvodů než je požár. Pokud je naopak prahová teplota zvolena příliš vysoko, dochází k vyhlášení poplachu pozdě, až když už je požár příliš velký. Lepších výsledků lze dosáhnout pomocí DIFERENCIÁLNÍCH hlásičů teplot. Tyto hlásiče nereagují na konkretní teplotu, ale na rychlost změny teploty. Hlásič obsahuje dva stejné termistory. Jeden z nich je na povrchu hlásiče přímo vystavený okolní teplotě, druhý je zalitý v ochranném krytu uvnitř hlásiče. Pokud začne v blízkosti hlásiče vzrůstat teplota, zaregistruje tuto změnu jako první vnější termistor. Vnitřní trermistor díky tepelné setrvačnosti zaregistruje tuto změnu s určitým zpožděním. Tím dojde k nerovnováze průchodu elektrického proudu termistory. Pokud nerovnováha překročí určitou mez, hlásič vyhlásí poplach. Nejlepší vlastnosti z hlediska toho, aby nedocházelo k planým poplachům, ale aby byl případný požár identifikován včas, mají TEPLOTNÍ HLÁSIČE KOMBINOVANÉ, které využívají principu jak statického tak diferenciálního hlásiče. Ionizační hlásič kouře Při vzniku požáru se do ovzduší uvolňují plyny a kouř na bázi uhlíku. Tohoto jevu lze využít při identifikaci požáru v ionizačním hlásiči. Ionizační hlásiče ke své funkci využívají dvě komory – otevřenou vnější komoru a vnitřní polouzavřenou referenční komoru. V komoře se nachází fólie s malým množstvím radioaktivního americia 241, touto fólií prochází proud. Jakmile do komory hlásiče vnikne kouř dojde ke změně proudu ve vnější komoře a následkem toho vzroste napětí mezi vnější a vnitřní komorou. Elektronika hlásiče porovnává rozdílové napětí mezi komorami a při překročení určité hodnoty reaguje předáním poplachové informace. Hlásič je schopný reagovat na poměrně malé koncentrace ionizovaných částic ve vzduchu, proto jsou tyto hlásiče dosti citlivé. K aktivaci těchto hlásičů však někdy dochází i v jiných případech než při vzniku požáru. Rizikovým faktorem pro vznik falešného poplachu v některých případech může být také změna atmosferického tlaku, vlhkosti a teploty. Výhoda je jejich nízká pořizovací hodnota, nevýhody přítomnost radioaktivního materiálu. Proto velká část výrobců od nich ustupuje. Optické hlásiče kouře Tyto hlásiče využívají ke své činnosti optickou vazbu mezi pulzující infra LED diodou a fotodiodou. Ty jsou umístěny proti sobě v komoře, do níž nemůže vniknout světlo z žádného cizího zdroje. Do této komory však může proniknout kouř.

34

Částice kouře způsobí zeslabení intenzity infra paprsku vyzařovaného LED diodou, tuto změnu zaregistruje fotodioda. V případě, že fotodioda zaznamená kouř u dvou po sobě jdoucích pulsů, zareaguje hlásič předáním poplachové informace. V současné době se však častěji setkáme s hlásiči u nichž infra paprsek emitovaný LED diodou nedopadá na fotodiodu přímo. Pouze pokud do komůrky vnikne kouř, paprsek se od jeho částeček odrazí a dopadne na fotodiodu, v té dojde ke zvýšení procházejícího proudu. Tato elektrická informace je dále zpracována elektronickými obvody detektoru, vyhodnocena a předána ústředně EPS, jako poplachová informace. Bodové optické hlásiče jsou v současné době nejpoužívanější (až 95% aplikací). Rizikovým faktorem pro tento druh hlásičů je přítomnost různých výparů a tvorba oroisení. Hlásiče multisenzorové a využitím plynové detekce (CO) Kombinují optický, teplotní a chemický senzor s inteligentní vyhodnocovací elektronikou a stanovují tak zcela novou úroveň technologie detekce požárů. Jedná se o nejnovější generaci mezi bodovými hlásiči požáru. Tyto hlásiče nabízejí mimořádnou odolnost vůči falešným poplachům. Použití chemického senzoru plynů, vznikajících při hoření, přináší klíčovou výhodu před „klasickou“ multisenzorovou technologií. Dříve byly k detekci požáru používány v jednom hlásiči současně nejvýše dva způsoby detekce (charakteristické produkty hoření) – teplo a kouř. V těchto chemosenzorických hlásičích je počet charakteristik, podle nichž se rozhoduje, zda spustit poplach, rozšířen na tři. Rozšiřuje se tak oblast citlivosti pro detekci požáru, snižuje se počet falešných poplachů, spotřeba proudu je velmi nízká. Tyto hlásiče požáru jsou nejlepším požárně-detekčním systémem současnosti. Optické hlásiče plamene Tyto hlásiče pracují na principu identifikace ultra fialového a (nebo) infra červeného záření, které vydává plamen. Tento druh požárních hlásičů se montuje buďto na strop nebo na stěnu. Při montáži těchto hlásičů je nutné aby z místa, kde je hlásič namontován, byla přímá viditelnost na místa, kde lze předpokládat výskyt plamene. Jejich hlavní nasazení je při hlídání velkých venkovních nádrží a stáčecích míst hořlavých kapalin a plynů a letištních hangárů. Ukázka je na obr. 5. a obr. 5.

35

Obr. 4.: Hlásič plamene IR Obr.5.: Hlásič plamene UV Lineární optický hlásič Jedná se o samočinný hlásič, který slouží k indikaci vznikajícího požáru na principu zeslabení intenzity infračerveného paprsku částicemi kouře. Nejčastěji se tyto hlásiče využívají v různých halách a rozsáhlých prostorách. Hlásič se instaluje pod strop do míst předpokládaného výskytu a soustředění kouře. Lineární hlásič kouře je tvořen vysílačem a přijímačem (popřípadě samotnou vyhodnocovací jednotkou). Vysílač a přijímač může být instalován, buď proti sobě na stabilní plochy chráněného prostoru. V tomto případě může být mezi vysílačem a přijímačem až 100 metrová vzdálenost s šířkou monitorovaného prostoru až kolem 7,5 m na každou stranu od osy. Nebo tzv. RETRO režimu, kdy je vysílač i přijímač vedle sebe a na protilehlé straně monitorovaného prostoru je upevněn odrazový hranol. Musíme dbát na to, aby nebyl paprsek přerušen nějakým předmětem. Lineární tepelný detektor – teplotní kabel Lineární teplotní kabel se skládá z vlastního teplocitlivého kabelu a z vyhodnocovací jednotky, popřípadě kabelu, který je mezi teplotním kabelem a vyhodnocovací jednotkou. Vlastní detekce provádí speciální teplocitlivý dvouvodičový kabel zakončený vyvažovacím rezistorem. Vodiče kabelu jsou z pružného odporového materiálu a jsou vzájemně zkrouceny a izolovány speciální izolací. Ta při určité teplotě změkne a vodiče se v daném místě díky zkroucení dotknou a zkratují. Tím se změní celkový odpor tohoto kabelu, vyhodnocovací jednotka podle naměřeného odporu určí v kterém místě došlo k překročení teploty. Kabely jsou vyráběny pro různé teploty např. 680C, 870C, 1370C atd. A jsou dle teploty barevně rozlišeny. Poškozený teplotní kabel lze vystřihnout a nasvorkovat. Po nasvorkování je nutné kabel zkalibrovat. Další způsob detekce je speciálním kabelem s optickými vlákny spirálově stočenými kolem měkké duše (voskové), změnou teploty dochází k narušení duše kabelu a tím ke změně intenzity procházejícího laserového paprsku. Lineární teplotní kabel je určený jako hlásič EPS především do průmyslových prostředí a aplikací. Například kabelové kanály, kolektory, elektrické rozvaděče, ale i detekce požáru v nádržích na hořlaviny, ochrana mrazíren, leteckých hangárů, v dolech a vysoce prašných prostředích, ve venkovních a výbušných prostředích. Aspirační (nasávací) požární hlásiče Používají se v objektech, kde jsou vyžadovány vysoce citlivé hlásiče. Tento hlásič signalizuje požár již v nejranějším stádiu a tím minimalizuje následky požáru. Skládají se z vyhodnocovací jednotky s vestavěným ventilátorem nebo kompresorem a z jednoho či více nasávacích potrubí s otvory. Nasávání vzduchu pomocí sacích trubek do vyhodnocovací jednotky je účinnější způsob sbírání kouře než způsob, jakým se dostane kouř do komory bodového hlásiče. Navíc sací dírky se dají mnohem snáze umísťovat na strategická místa, například do míst předpokládaného vrstvení kouře. Vlastní snímání vzorků vzduchu se provádí na optickém principu. Zjišťuje se množství rozptýleného světla ve vzduchu procházejícím optickou komorou. Rozptyl světla je úměrný množství částic obsažených ve vzorku vzduchu v komoře. Jako zdroj světla může sloužit XENONOVÁ výbojka, POLOVODIČOVÝ LASER nebo LED dioda. Nasávací systém je zvláště vhodný pro použití v historických objektech, kostelech, muzeích, ve vězeňských celách, v prostorách s dřevěnými stropy, či konstrukcemi.

36

Hlásiče tlakové Tlakové hlásiče se skládají z vyhodnocovací jednotky a snímací trubice. Kompresor uvnitř vyhodnocovací jednotky vytváří v pravidelných intervalech přesně definovaný přetlak v snímací trubici. Poplach je vyvolán na základě změny tlaku vzduchu ve snímací trubici, způsobeným zvýšením okolní teploty. Vlastnosti systému lze programově přizpůsobit požadavkům, daným vlastnostmi prostoru, ve kterém je systém nasazen. Použití těchto hlásičů je velice často jako ochrana konkretních zařízení (např. elektrické rozvaděče), nebo tam, kde klasické bodové požární hlásiče nelze z nejrůznějších důvodů použít.

3.3. Ústředny elektrické požární signalizace Ústředna EPS je zařízení, které soustřeďuje informace ze všech hlásičů k systému připojených (jak automatických tak tlačítkových). Informace z nich dle nastavení zpracovává a reaguje na ně odpovídající odezvou (vyhlášení poplachu, signalizace poruchy, přenos signálu na PCO, aktivace samočinných hasících zařízení, uzavření požárních dveří atd.). Ústředna umožňuje programování, ovládání a diagnostiku systému. Dále zprostředkovává napájení celého systému EPS. Ústředny EPS jsou rozděleny podle komunikace s hlásiči a podle jejich vzájemného propojení, na ústředny: a) konvenční neadresné b) konvenční adresné c) analogové d) interaktivní Různé ústředny se dále liší podle počtu smyček. Tím je určeno kolik hlásičů lze k dané ústředně připojit.

3.3.1. Ústředny EPS konvenční neadresné U konvenčních ústředen jsou hlásiče připojeny k ústředně proudově vyváženou hlásící linkou (smyčkou). Pokud je na smyčce více jak jeden hlásič, při vyhlášení poplachu nelze z ústředny zjistit, který hlásič jej způsobil. Na jedné hlásící lince může být zapojeno bez možnosti jejich rozlišení až 20 (32) hlásičů. Mohou být odlišné konstrukce a typu (ionizační, optické...). U některých konvenčních systémů nelze kombinovat na jedné hlásící lince automatické a manuální hlásiče. Poplach v systému je aktivován hlásičem díky změn+ jeho impedance (impedance se sníží). Hlásiče mají pouze dva stavy (klid – poplach). Parametry jsou nastaveny z výroby a nelze je měnit.

3.2.2. Ústředny EPS konvenční adresné V aplikacích s konvenčními adresnými ústřednami mají jednotlivé hlásiče konkretní adresu, díky tomu lze na ústředně zjistit který hlásič vyvolal poplach. K vyhodnocení poplachu dochází v ústředně EPS. Hlásiče mají pouze dva stavy (klid – poplach), jejich parametry jsou nastaveny z výroby a zpravidla je nelze měnit. Na jedné smyčce lze kombinovat různé typy automatických i tlačítkových hlásičů. Často se používají tzv. kruhové smyčky s oddělovacími izolátory. Ty se instalují do kruhové smyčky vždy po určitém počtu hlásičů. V případě

37

poruchy hlásiče, nebo poškození vedení, izolátory automaticky vyřadí vadnou část systému mezi dvěma izolátory a zbylá část systému funguje dále. 3.2.3. Analogové ústředny EPS V systémech s analogovou ústřednou a hlásiči, hlásiče monitorují prostor v němž jsou nainstalovány a předávají analogové (více stavové) údaje ústředně. Ta na základě dodaných informací, podle určitých algoritmů, rozhodne o tom zda se jedná o normální stav, poruchu, nebo tzv. předpoplach či poplach. Každý hlásič v tomto systému má svoji adresu. K propojení hlásičů s ústřednou se nejčastěji využívá kruhové sběrnice. 3.2.4. Ústředny EPS Interaktivní V systémech s těmito ústřednami se využívají tzv. interaktivní hlásiče. Interaktivní hlásič rozlišuje úroveň jednotlivých signálů ze svého okolí a jejich změny v čase. Každý hlásič obsahuje mikroprocesor, který podle určitého algoritmu zpracovává a vyhodnocuje informace ze svého okolí. Detektor poté vytváří definovaný elektrický signál, který odpovídá určité požární situaci (klid, předpoplach, poplach). Ten je předáván ústředně EPS. Jednotlivé hlásiče jsou adresné, takže na ústředně je zobrazeno který hlásič danou situaci vyvolal.

3.4. Požární poplachová zařízení Jsou to takové komponenty nebo jejich soubory, které přijímají elektrický poplachový signál z ústředny EPS a převedou jej do vodné formy tak, aby byla poplachová informace srozumitelná osobám, jíž je určena. Vhodnou formou rozumíme AKUSTICKOU nebo OPTICKOU podobu. 3.4.1. Akustická poplachová zařízení Mezi akustická poplachová signalizační zařízení patří vzdálená signalizační tabla ústředen různé typy sirén, akustických piezo-měničů, bzučáků a také různé druhy požárních zvonů. 3.4.2. Optická poplachová zařízení Mezi optická poplachová zařízení patří různé druhy majáků, jak žárovkových i výbojkových, různé typy signálek a kontrolek, ale i displeje. 3.4.3. Vstupní/výstupní jednotky Nedílnou součástí systému EPS jsou vstupní a výstupní jednotky. Mohou být součástí ústředny EPS, nebo mohou být v provedení adresných jednotek, umístěných na hlásících linkách. Vstupní jednotky slouží k ovládání signalizačních zařízení a dále k ovládání jiných požárně bezpečnostních zařízení. Jsou to například: a) ovládání ZOKT – zařízení pro odtah kouře a tepla b) vypnutí ventilace a vzduchotechniky c) uzavření průchodů mezi požárními úseky (přídržné magnety) d) otevření dveří na únikových cestách e) ovládání evakuačního rozhlasu 38

f) vypnutí plynu g) vypnutí přívodu el. energie h) uzavření požárních klapek i) spuštění SHZ (stabilní hasící zařízení) Vstupní jednotky slouží k signalizaci stavu ovládaných zařízení a stavu prvků, které jsou z požárně bezpečnostního hlediska důležité, ale nemají například dálkové ovládání: a) stav větracích klapek b) stav funkce SHZ c) stav požárních klapek d) stav požárních předělů (dveře)

3.5. Zařízení pro dálkový přenos požárního poplachu (ZDP) Jedná se o zařízení, které zprostředkuje přenos poplachového signálu z ústředny elektrické požární signalizace do ohlašovny požáru. Přenos může být buď místní, nebo dálkový. Pokud na poplachovou informaci někdo reaguje v krátkém čase, tak v tom případě se jedná o požární systém s místní signalizací. Pro místní přenos se používají metalické kabely nebo kabely s optickými vlákny. Pokud v objektu monitorovaného systému EPS není stálá obsluha, využívá se dálkového přenosu na pulty centralizované ochrany u hasičských záchranných sborů. Zde je možné došlé informace vyhodnotit a pote zorganizovat účinný zákrok. Jako přenosová cesta se využívá přenos informací v nadhovorovém pásmu po telefonním vedení, přenos po samostatném kabelu nebo přenos radiový. Kabel je buď metalicky, nebo z optických vláken. Základní požadavky na ZDP a jeho funkci ve vazbě na EPS jsou stanoveny v ČSN 34 2710 „Předpisy pro zařízení elektrické požární signalizace“ kap. F., čl. 210 – 214, ČSN 73 0875 „Navrhování elektrické požární signalizace“ , čl. 73 a Sbírce pokynů ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR „Zařízení dálkového přenosu informací ve vazbě na elektrickou požární signalizaci“. Systém EPS (ústředna EPS) je nepřetržitě 24 hod denně připojena prostřednictvím ZDP na pult PCO dispečinku HZS.

3.6. Samočinná zařízení požární ochrany Jedná se o samočinný řídící systém nebo požárně technické bezpečnostní zařízení. Patří sem především nejrůznější typy SHZ ( stabilní hasící zařízení) - automatických hasících zařízení, jak těch které využívají hasivo vodu či interní plyn, tak využívajících různé druhy dálkově ovládaných hasících přístrojů. Dále různé druhy požárních uzávěr jako jsou požární rolety, vrata, samočinně se uzavírající požární dveře.. Patří sem také technika zajišťující odvětrávání kouře a tepla při případném požáru. 3.6.1. Přídržné kontakty Je to speciální zařízení, které díky elektromagnetické síle udržuje otevřené požární dveře. V případě požáru řídící jednotka, nebo relé ovládané ústřednou elektrické požární signalizace, přeruší přívod proudu do požárních magnetů, tím přestanou působit elektromagnetické síly a dveře se díky zavíracímu systému (brano) automaticky zavřou. Tím, že se dveře zavřou se omezí přísun kyslíku do místa požáru a omezí se možnost šíření ohně do dalších prostor.

39

3.7. Obslužné pole požární ochrany (OPPO) OPPO je univerzální typizovaný ovladač, jednotný pro všechny u nás používané ústředny elektrické požární signalizace. OPPO bylo vyvinuto pro HZS, jeho potřeba vznikla z nutnosti, aby hasiči byli schopni snadno a rychle ovládat velký počet u nás používaných druhů ústředen.

4. Zřizování systémů elektrické požární signalizace (EPS) Zřizování EPS je komplexní služba zahrnující v sobě všechny fáze od prvního kontaktu se zákazníkem až po provádění servisu. Jednotlivé fáze můžeme rozdělit do pěti etap: I. etapa II. etapa III. etapa IV. etapa V. etapa 4.1.

zadání zakázky návrh přezkoumání návrhu a příprava realizace realizace (montáž) provoz

I. etapa - zadání zakázky

Jedná se o činnost se zákazníkem. Jde o konkretní informace a jejich strukturovaný záznam o předmětu zakázky. Strategický význam zde má posouzení objektu z hlediska potřeby instalace EPS. Toto posouzení provádí osoba kvalifikovaná. 4.2.

II. etapa - návrh

4.2.1. Všeobecné požadavky Požadavek na instalaci systému EPS v objektu je dán: a) projektem požární ochrany u nových a rekonstruovaných objektů. Zde je dán rozsah jednak podle technických norem pro příslušné objekty, nebo podle výpočtu dle ČSN 73 0875. Samočinné hlásiče EPS se nemusí instalovat do těch požárních úseků nebo jejich částí, které jsou bez požárního rizika podle ČSN 73 0802 (požární zatížení nejvýš 7,5kg/m2 a součinitel menší než 1). Jsou to např. volné chodby a sociální zařízení. Neplatí to u shromažďovacích prostor. b) požadavkem investora na zvýšení protipožárního zabezpečení objektu, případně zvýšení komfortu objektu (hotely, penziony) s ohledem na bezpečnost hostů. EPS na žádost investora, tj. nad rámec požadavku požárně bezpečnostního řešení, nemusí být certifikovaným systémem. Používá se často i tzv. systém EPH (elektrické požární hlášení), kdy jsou čidla detekce požáru připojena na jinou ústřednu než EPS, například na ústřednu EZS. c) požadavky pojišťoven v objektech s nenahraditelnými historickými hodnotami dalšími hledisky vyplývajícími z požárního rizika objektu. Například pokud podle požárně 40

bezpečnostního řešení je EPS vyžadována jen v místnosti serveru, je vhodné zabezpečit i všechny místnosti s touto místností sousedící. Dojde tak k výraznému zkrácení času zjištění nebezpečí požáru v zájmové místnosti, a tak ke snížení případných škod. Je statisticky dokázáno, že pokud není požár zjištěn do 10 minut, jsou škody již nenávratné. Základním požadavkem na EPS je, aby byla funkčně účelná, hospodárná ve vztahu k nákladům na požární ochranu i k hodnotě chráněných cenností a pravděpodobnosti požáru. Nutnost střežení požárního úseku se určí hodnotou N dle výpočtu v odst.18 normy ČSN 73 0875

N = (j . an + os . oh) . ov j an os oh ov

je součinitel charakteru posuzovaného prostoru je součinitel pro nahodilé požární zatížení je součinitel ohrožení osob je součinitel ohrožení hodnot je součinitel provozních vlivů

Instalace EPS je pak závislá na hodnotě nutnosti střežení N takto: N N N

je menší než 3 je větší než 3 a menší než 3,5 je větší než 3,5

EPS nemusí být instalována doporučuje se, aby EPS byla instalována EPS musí být instalována

Součinitel pro výpočet se určuje dle tabulky v ČSN 73 0802 a ČSN 73 0875. Výpočty nemusíme provádět často. Dobře zpracovaná zpráva požárně bezpečnostního řešení objektu již sama určuje, kde je třeba hlásiče EPS nainstalovat a kde ne. Při samostatném návrhu EPS se musí vycházet: a) z hodnoty požárního zatížení b) z počtu osob v objektu, jejich schopnosti pohybu, směrů úniku a dispozice únikových cest, c) z výšky objektu d) z rozdělení na požární úseky e) z určení vnějších vlivů v jednotlivých úsecích f) z úvahy o předpokládaných škodách na majetku g) z požadavku na ovládaná požárně bezpečnostní zařízení h) z dalších vlivů působících specificky (proudění vzduchu, tvar stropu, rozmístění svítidel, umístění vzduchotechniky, elektrorozvody apod.) EPS musí být navržena tak, aby: a) všechny vznikající požáry byly signalizovány samočinnými hlásiči již v počátečním stádiu b) bylo zajištěno co nejrovnoměrnější účinné střežení kteréhokoliv požárního úseku c) umístění jednotlivých prvků EPS vylučovalo snížení jejich provozuschopnosti d) byla vyloučena nežádoucí funkce hlásiče (planý poplach) 41

e) byl zajištěn přístup k hlásičům pro jejich údržbu f) byla provedena dle ČSN 34 2710 4.2.2. Výběr vhodného hlásiče požáru Ionizační hlásič kouřový - detekuje dobře požár, při kterém vzniká při počátečním stadiu jakýkoliv kouř. Nehodí se tam, kde technologické procesy mohou vytvářet zplodiny hoření nebo aerosoly, které způsobí nežádoucí reakci hlásiče.

Opticko-kouřový hlásič - lze použít tam, kde v počátečním stadiu hoření vzniká světlý kouř. Nelze ho použít tam, kde technologické procesy mohou vytvářet zplodiny hoření nebo aerosoly světlé barvy, které způsobí nežádoucí reakci na hlásiče. Lineární hlásiče - se používají tam, kde je třeba detekovat kouř v počátečním stadiu požáru v prostorách, kde nelze použít klasický bodový hlásič. Hlásič vyzařování plamene - se použije v prostorách, kde se předpokládá rychlé hoření bez vývinu kouře. Tepelný hlásič - se používá tam, kde se předpokládá v počátečním stadiu hoření rychlý nárůst teploty, a zpravidla tam, kde technologie provozu nedovolí nasazení kouřových nebo plamenných hlásičů (údržbářské dílny, svařovny, kuchyně atd.). Při stanovení max. povolené teploty hlásiče nebo hranice diferenciálního navýšení teploty se musí přihlížet k provozní teplotě prostředí, aby byla zaručena správná funkce hlásiče. Tepelné hlásiče se nesmějí umísťovat tam, kde by mohly být zahřívány jinými zdroji tepla (slunce, parovod, přímotop atd.). Kombinovaný hlásič - se používá tam, kde je třeba využít (vzhledem k vlastnostem předpokládaných hořících látek) vlastností několika dříve uvedených hlásičů. Kombinované hlásiče se v současné době děli na hlásiče: a) MULTISENZOROVÉ - k vyhlašování poplachu dojde při součtu hodnot jednotlivých technologií vyhodnocení požáru. b) DUÁLNÍ - kde pracují technologie samostatně a k vyhlášení poplachu dojde již při překročení kalibrované hodnoty u jedné z použitých technologií Volba správného hlásiče je nejdůležitější částí návrhu, neboť na ní závisí správná funkce celého systému. 4.2.3. Umístění ústředny EPS Musí být umístěna v požárním úseku, který má součinitel menší než 1,1. Ústředna hlavní se umísťuje v ohlašovně požáru u stálé služby. Místnost musí být dostupná z volného prostranství nebo z chráněné únikové cesty. Pokud přístupová cesta není chráněna, musí být

42

max. 5m od hranice objektu. Pokud to není možné dodržet, umísťuje se u vchodu rovnocenný signalizační a ovládací panel. Vždy se ústředna nebo panel umísťují blízko místa, ze kterého se provádí požární zásah a to do výšky 150 až 160 cm nad podlahou. Pokud není v objektu stálá služba, musí být zajištěn dálkový přenos informací (ZDP) do místa, kde stálá služba je. Z místa, kde je umístěna ústředna, musí být možnost ovládat protipožární zařízení ručně, pokud je ústředna neovládána automatiky. 4.2.4. Řízení ovládaných zařízení Ovládání nebo signalizace stavu dalších zařízení protipožární ochrany se provádí pomocí vstupních a výstupních modulů (jednotek).Tyto mohou být součástí ústředny EPS (malé systémy) nebo mohou být v provedení adresných jednotek umístěných na hlásících linkách. Výstupní jednotky – slouží například k ovládání signalizačních zařízení a dále k ovládání jiných požárně bezpečnostních zařízení, jsou to například: a) ovládání ZOKT – zařízení pro odtah kouře a tepla b) vypnutí ventilace a vzduchotechniky c) uzavření průchodů mezi požárními úseky d) otevření dveří na únikových cestách e) ovládání evakuačního rozhlasu f) vypnutí plynu g) vypnutí přívodu el. energie h) uzavření požárních klapek i) spuštění SHZ Vstupní jednotky – slouží k signalizaci stavu ovládaných zařízení a stavu prvků, které jsou z požárně bezpečnostního hlediska důležité, ale nemají například dálkové ovládání: a) stav větracích klapek b) stav funkce SHZ c) stav požárních předělů (dveří) U protipožárních zařízení, která nejsou ovládána EPS, ale samostatně nebo jsou ovládána ručně ( požární klapky, vzduchotechnická zařízení, ZOKT apod.), se doporučuje, aby byl na ústředně signalizován jejich stav. 4.2.5. Signalizace poplachu Signalizace se provádí jednostupňově nebo dvoustupňově: Jednostupňová signalizace – ústředna signalizuje všeobecný poplach do prostorů ohrožených vznikajícím požárem (sirény, evak. rozhlas) a podle potřeby provádí ovládání protipožárních zařízení, případně dálkový přenos informací. Tato signalizace funguje vždy při použití tlačítkových hlásičů. Dvoustupňová signalizace – ústředna signalizuje úsekový a všeobecný poplach, přičemž dle ČSN zajišťuje tzv. dva režimy a to DEN a NOC. Režim DEN – ústředna signalizuje na podnět samočinných hlásičů úsekový poplach, po uplynutí času T1, případně T2, pak samočinně všeobecný poplach, případně dálkový přenos. Režim NOC – ústředna signalizuje na podnět samočinných i tlačítkových hlásičů hned úsekový i všeobecný poplach, případně provádí dálkový přenos. 43

Čas T1 - (většinou 1-3 min) je čas, kdy po vyhlášení úsekového poplachu musí obsluha provést předepsaný úkon, jinak dojde k vyhlášení všeobecného poplachu, případně přenosu dálkového poplachu. Pokud předepsaný úkon provede, naběhne automaticky čas T2. Čas T2 – je časový interval, ve kterém musí obsluha zjistit skutečný stav v místě signalizovaného požáru, a pokud nehoří, provést následně předepsaný úkon na ústředně EPS. Použití dvoustupňové signalizace: a) budova obsahuje více než 50% osob, které neznají prostředí (administrativní budovy) b) shromažďovací prostor (více než 300 lidí) c) objekt je vyšší než 45 m d) jsou v něm osoby se sníženou pohyblivostí e) jedná se o prostor pro osoby spící f) je-li systém napojen na ZDP g) v jiných případech, požaduje-li to norma 4.2.6. Dálkový přenos informací Toto zařízení se doporučuje z objektů s dvoustupňovou signalizací, tam, kde jsou zapojeny hlásiče do závislostí, kde není vlastní zásahová jednotka a kde není stálá služba. Zejména se jedná o objekty: a) objekty vyšší než 45 m b) shromažďovací prostory c) zdravotnická zařízení s lůžkovými odděleními a výškou nad 8 podlaží d) hotely nad 8 podlaží e) objekty, kde alespoň 10% má index požárního zatížení vyšší než 1,4. 4.2.7. Napájení a zálohování systému EPS Napájení ústředen je ze sítě 230V/50Hz TN-S, rozvody hlásících linek většinou 24 Vdc. Zahraniční systémy pracují na bázi 12 Vdc. Zálohování a náhradní zdroj dle ČSN EN 54-4, Elektrická požární signalizace – část 4: Ústředna musí zůstat v provozu na náhradní zdroj 24 hodin, z toho 15 min ve stavu signalizace požáru. Při návrhu systému EPS je třeba provést i kontrolní výpočet hlásících linek, při kterých se posoudí celková spotřeba zařízení EPS (hlásiče, doplňková zařízení) na lince ve vztahu na průřez a délku vedení tak, aby byly splňeny technické požadavky výrobce. Dimenzování je uvedeno v tab. 2.

44

Plomě r R (mm) 0,75 0,255 2

Průřez S(mm)

Odpor na Délka Odpor L (m) vodiče metr ∆R(Ω/m) celkem R (Ω) 1,76625 0,00973814 75 0,73036093 6 4 0,204179 0,08424001 100 8,42400154 5 8 12,56 0,00136942 100 0,13694267 7 5

Tab.2.: Dimenzování vodičů

4.3.

III. etapa - přezkoumání návrhu a příprava realizace

Cílem této etapy je připravit podmínky pro bezproblémovou montáž uvedení do provozu a vlastní dlouhodobě spolehlivý provoz systému. 4.3.1. Doporučený obsah projektové dokumentace 1. Dokumentace pro územní rozhodnutí Souhrnná zpráva – průvodní část - identifikace investora - identifikace objektu - identifikace zpracovatele dokumentace - předmět územního rozhodnutí - dotčení účastníci řízení Souhrnná zpráva – technická část obsahuje: - stručný popis stavby - základní technické údaje - bilance spotřeby - vazby na jiné stavby a soubory - popis zajištění ochrany životního prostředí - požární ochrany a bezpečnosti provozu Výkresová část EPS se v tomto stupni nevypracovává

45

Proud I (A)

1,25 20 20

2. Dokumentace pro stavební řízení Souhrnná zpráva – průvodní část - identifikace investora - identifikace objektu - identifikace zpracovatele dokumentace - předmět územního rozhodnutí - dotčení účastníci řízení - údaje o splnění požadavků dotčených orgánů státní zprávy - způsob provedení stavby - předpokládanou dobu provedení stavby a termín dokončení - orientační náklady na provedení stavby Souhrnná zpráva – technická část - popis stavby a její účel - podrobné technické údaje - bilance spotřeby a zajištění zdrojů - vazby na jiné stavby a soubory - popis zajištění ochrany životního prostředí - požární ochrana a bezpečnosti provozu Technické řešení - popis řešení s vazbou na jiné soubory - stručný popis funkce zařízení - popis rozmístění zařízení - popis provedení hlavních tras rozvodů včetně způsobu uzemnění Výkresová část Půdorysné výkresy v měřítku zpravidla 1 : 50 zahrnující: - dispozice a rozmístění zařízení - zakreslení hlavních tras slaboproudých rozvodů Doklady - zápis z jednání - stanoviska - souhlasy nebo posouzení dotčených účastníků řízení (zejména orgánů státní správy) 3. Dokumentace prováděcí Rozsah a způsob provedení této dokumentace se stanoví dohodou mezi objednavatelem a zhotovitelem dokumentace. Touto dokumentací se rozšiřuje a prohlubuje vypovídací schopnost dokumentace ke stavebnímu řízení a upřesňují se zde jmenovité dodávky, respektive provedení práce. Tato dokumentace obsahuje například: Ve smyslu ustanovení normy ČSN 73 0875 v návaznosti na projektovou dokumentaci vyššího stupně, které stanoví nutnost vybavení objektu EPS a dále stanoví druh EPS a 46

přibližný počet hlásičů, návaznosti na ovládání zařízení a způsob signalizace poplachu, je vypracována realizační projektová dokumentace. Tato dokumentace s konečnou platností posoudí nutnost instalace EPS (většinou v návaznosti na požárně bezpečnostní řešení stavby) a stanoví rozsah EPS pro jednotlivé požární úseky nebo jejich části: a) druh, typ, rozmístění hlásičů, popř. dalších prvků systému, jejich zapojení do linek, případně přiřazení adres b) způsob údržby a periodu čištění hlásičů c) umístění ústředen EPS, doplňujících zařízení a jejich vzájemné propojení d) návaznost ovládaného zařízení podle požadavků požárně bezpečnostního řešení stavby e) způsob přístupu k hlásičům f) vybavení systému pohotovostními díly g) druh EPS h) signalizaci poplachu i) požadavky na pracovní síly nutné pro zajištění údržby a obsluhy V dokladové části přikládá tato dokumentace certifikáty použitého zařízení a prohlášení o shodě dle zák.č.22/97 Sb.

4.3.2. Zásady kreslení a značení prvků EPS v projektech Ve výkresové dokumentaci je vhodné dodržovat určitá pravidla označování a kreslení hlásičů požáru. Příklad takových pravidel je uveden dále. XX YY ZZ / xx, kde: Hlásiče a prvky s adresací se označují: XX pořadové číslo ústředny YY pořadové číslo linky na ústředně ZZ pořadové číslo hlásiče nebo prvku v hlásící lince xx číslo skupiny hlásičů Hlásiče a prvky bez adresace se označují: XX YY ZZ, kde: XX pořadové číslo ústředny YY pořadové číslo linky na ústředně ZZ pořadové číslo hlásiče nebo prvku v hlásící lince U tlačítkových hlásičů se před číslo dává ještě písmeno T. Takto se značí prvky EPS dle ČSN 73 0875. Prvky a zařízení EPS se zakreslují do výkresů značkami dle ČSN 01 3378. V případě použití nových nebo jiných značek je třeba výkres doplnit legendou značek.

4.4.

IV. etapa - realizace (montáž)

Do této etapy jsou zahrnuty všechny činnosti od převzetí staveniště po předání fungujícího systému do trvalého provozu.

47

V e smyslu normy ČSN 34 2710 čl. 400 může montáž provádět pouze montážní organizace výrobce, montážní organizace výrobcem pověřená nebo montážní organizace, která má na tuto činnost proškolené pracovníky. 4.4.1. Zásady umísťování hlásičů Hlásiče se umísťují na stropy nebo nejvyšší místa střežených prostorů dle předpisů výrobce s přihlédnutím ke specifikům tohoto prostoru. Pokrytá plocha u současných hlásičů optickokouřových a ionizačních je cca 100 m2. Pokud si představíme tuto plochu jako kruh a střežené plochy přiložíme k sobě tak, aby nevznikla místa bez pokrytí, dojde k částečnému překrytí úsečí a reálná pokrytá plocha jednoho hlásiče bude cca 75 m2. To odpovídá 6 m vzdálenosti hlásičů mezi sebou, a splňuje tak podmínky tabulky v příloze č. 2 normy ČSN 73 0875 pro jednopodlažní objekt s výškou do 12 m a indexem požárního zatížení kolem 1 celé.(většina objektů). Pokud bude index požárního zatížení vyšší nebo menší a bude se výrazně lišit i výška místnosti, je třeba postupovat vždy podle diagramu v příloze č.2 normy. Tento diagram platí pro prostory až do výšky 20 m. U prostorů vyšších je nutné kombinovat různé druhy samočinných hlásičů a přihlížet k pokynům výrobce. Povolená vzdálenost hlásiče od boční stěny je polovina vypočtené vzdálenosti mezi hlásiči. Povolený odstup od vyústění vzduchotechniky je 90 cm. Největší povolená plocha střežená samočinným tepelným hlásičem je podle ČSN 20 m2, s maximální výškou 8 m a maximální vzdáleností mezi hlásiči 6,5 m. V současné době se však již vyrábějí hlásiče, které podle technických parametrů výrobce pokryjí plochu až 40 m2. Lineární hlásiče, nasávací systémy, lineární tepelné hlásiče a hlásiče vyzařování plamene se umísťují vždy jen podle pokynů výrobce. Například většina infralineárních hlásičů dokáže pokrýt plochu 12 x 100 m. To znamená, že hlásič pokrývá 6 m prostor na každou stranu od infrapaprsku. Paprsek se nastavuje pod strop místnosti ve vzdálenosti 0,6 až 1 m. Nasávací systémy kryjí plochu v závislosti na počtu ramene trubkového systému a na počtu nasávacích otvorů. Vzdálenost mezi nasávacími otvory je u většiny systémů 8m (tj. plocha cca 50 m2). Poslední novinkou na trhu jsou nasávací hlásiče s laserovým vyhodnocením. Lineární tepelné hlásiče (kabely) pokryjí prostor o šířce cca 3 m v závislosti na výšce nad střeženým předmětem. Jsou-li hlásiče umístěny: - v uzavřených nebo oddělených prostorách - nad mezistropem nebo podhledem - pod zvýšenou podlahou - v nepřehledných prostorách - uvnitř technologických zařízení nebo uvnitř potrubí vzduchotechniky musí k nim být zapojena signální svítidla umístěná na dobře viditelném místě pro službu konající obsluhu. Toto platí nejeb pro hlásiče konvenční, ale i pro hlásiče adresné, pokud se jedná o umístění v nepřehledném prostoru nebo uvnitř technologie. Umístění hlásičů nad podhledem je dobré s ohledem na servis označit na podhledu například červeným bodem. Tlačítkové hlásiče požáru se umísťují ve výšce 140 cm od podlahy v místech snadno dosažitelných unikajícími osobami. - u vchodů z nechráněných únikových cest do cest chráněných, a to ve všech podlažích objektu - u východů z únikových cest na volné prostranství, nejdéle 3m od východu a do zorného pole unikající osoby - v místech obsluhy technologického zařízení - v místech trasy obchůzky osoby konající ostrahu objektu 48

Při umístění hlásičů do jednotlivých prostor a objektů je třeba respektovat protokoly o vnějších vlivech (prostředí) ve vztahu na provedení (krytí) hlásičů. Hlásiče v extrémním provedení jsou vesměs konvenční a do adresných systémů se připojují přes oddělovací obvody. Tato zařízení, tj. hlásiče i oddělovací obvody, musí splňovat podmínky ČSN EN 50020 – Nevýbušná elektrická zařízení – Jiskrová bezpečnost. Příklady pokrytí plochy jednotlivých hlásičů jsou uvedeny níže.

Příklad pokrytí plochy samočinnými hlásiči

Příklad pokrytí plochy lineárním hlásičem

49

Příklad umísťování hlásičů v závislosti na tvaru stropu nebo střechy

50

Příklad umístění čidel v potrubí vzduchotechniky

51

4.4.2. Propojování hlásičů Požární hlásiče se spojují do hlásících linek, adresné hlásiče se přiřazují do skupin hlásičů. Do jedné hlásící linky nebo v jedné skupině se řadí hlásiče zejména: - z jednoho prostoru nebo z prostoru sousedních či dispozičně blízkých, přičemž tyto prostory nemusí být v jednom požárním úseku (pokud ČSN nestanoví jinak) - z prostorů, které jsou podobné z hlediska vzniku požáru, mají stejné nebo podobné charakteristiky a požár se v nich hasí stejným hasivem Tlačítkové hlásiče se zapojují do jedné hlásící linky nebo jedné skupiny u hlásičů s adresací: - nejvýše ze dvou navazujících podlaží - v přehledném prostoru nejvýše 100 m od sebe - v nepřehledném prostoru nejvýše 50 m od sebe Tlačítkové a samočinné hlásiče se nesmějí zapojovat do jedné hlásící linky s vyjímkou adresných hlásičů, kde jsou tlačítkové hlásiče přiřazeny do jedné skupiny než hlásiče samočinné. Skupina samočinných hlásičů musí v tom případě umožňovat dvoustupňovou signalizaci . Do jedné hlásící linky nebo skupiny nemají být zařazovány hlásiče: - uvnitř technologických zařízení společně s hlásiči střežícími okolní prostor - nad podhledem nebo pod zvýšenou podlahou společně s hlásiči střežícími hlavní prostor - nad podhledem společně s hlásiči pod zvýšenou podlahou Řazení hlásicích linek na ústředně by mělo odpovídat prostorovému uspořádání objektu (pokud je to možné). Na jednu linku konvenční neadresné ústředny je možné zapojit maximálně 32 hlásičů. Na jednu linku adresné ústředny je možné zapojit maximálně 32 adres. Pokud je adresná linka kruhová, je max. počet adres 127. Doporučuje se dělit kruhovou linku izolátory minimálně na dvě poloviny, výhodnější je však podle skupi a dispozice objektu. Pokud je do kruhového vedení zapojen adresný vstupní modul pro konvenční hlásiče, je jejich počet za vstupním modulem opět max. 32 ks. 4.2.3. Instalace kabelových rozvodů Používají se kabely s měděnými jádry. Používají se kabely převážně a hlavně s izolací PVC dle ČSN EN 50265 (IEC 332-1). a) vedení hlásících linek (požárních smyček) EPS s kolektivní adresací v jednom požárním úseku, pro které hlásící linka slouží, vedené po povrchu b) vedení k hlásičům od adresovací (vstupní) jednotky nebo od master v jednom požárním úseku (prostoru), pro který hlásič slouží, vedené po povrchu. c) Vedení k adresovatelným hlásičům, vstupním či výstupním jednotkám na kruhovém i přímém vedení, slouží-li toto vedení pouze pro jeden požární úsek, vedené po povrchu d) Vedení vedené pod omítkou s krytím nejméně 10 mm. e) Vedení vedené v samostatně požárně oddělených uzavřených truhlících, šachtách a kanálech, přičemž jejich konstrukce mají vykazovat požární odolnost nejméně EI 30D1. Bezhalogenové kabely se zvýšenou odolností proti šíření plamene dle ČSN EN 50266 (IEC 332-3) a) vedení vedené v prostorách chráněných únikových cest, vedená po povrchu

52

b) vedení v prostorách budov pro bydlení a ubytování, budov zdravotnických zařízení a ve shromažďovacích prostorách, vedená po povrchu c) tam, kde to požaduje samostatná norma d) Ohniodolné bezhalogenové kabely se zvýšenou odolností proti šíření plamene dle ČSN EN 50266 (IEC332-3 a IEC 331) a) vedení hlásících linek (požárních smyček) EPS s kolektivní adresací vedená požárními úseky s požárním rizikem, jímž pouze procházejí, vedená na povrchu b) vedení k adresovatelným hlásičům, vstupním či výstupním jednotkám na kruhovém i přímém vedení, je-li toto vedení vedeno více požárními úseky s požárním rizikem, vedená na povrchu c) pokud následující vedení není vedeno pod omítkou s krytím nejméně 10mm nebo není vedeno v samostatných požárně oddělených uzavřených truhlících, šachtách a kanálech, přičemž jejich konstrukce mají vykazovat požární odolnost nejméně EI 30 D1: - vedení propojující více ústředen EPS, ovládacích a signalizačních panelů nebo vstupních reléových jednotek zapojených v jedné komunikační síti - vedení propojující ústřednu EPS umístěnou mimo ohlašovnu požáru s ovládacím a signalizačním panelem této ústředny umístěným v ohlašovně požáru - vedení propojující ústřednu EPS se zařízením dálkového přenosu informací (ZDP KTPO.OPPO) - vedení propojující ústřednu EPS (její vstupy a výstupy) s požárně bezpečnostními zařízeními (SHZ samočinné odvětrání klapky ve VZT nebo jiné ovládání).

4.5. V. etapa - provoz Uživatel určuje v dostatečném předstihu osobu zodpovědnou za provoz zařízení EPS, osoby pověřené údržbou zařízení EPS a osoby pověřené obsluhou zařízení (dle ČSN 34 3100) EPS tak, aby při předávacím a přejímacím řízení mohly být proškoleny ze svých činností. Zároveň zajišťuje organizační a technickou návaznost zařízení EPS na systém požární ochrany.

53