OBSAH: * úvaha * schůzka ODV * Stezka písmáků 2004 * čtení na pokračování * Den sesterství v Praze * knihovnička * poezie * příběhy

OBSAH: * úvaha * schůzka ODV * Stezka písmáků 2004 * čtení na pokračování * Den sesterství v Praze * knihovnička * poezie * příběhy _______________________________________________________________________________________________________________________________

Text zamyšlení: Sk 7, 54 – 60 Š t ě p á n (2. svátek vánoční) - to je druhá, trochu přehlížená část vánoc, 26. 12. Řada lidí se vánoc a jejich obsahu dotkne v jejich předvečer v kostele. Většina se však s vánocemi setká v hypermarketech. Blikají na ně z ozdobených stromků, dotýkají se jich v převleku poutačů a reklam. Po­ hltí je v hektickém shánění dárků, které by měli přinést radost (stromeček zhasne a štědrovečerní radost vybledne). Obecně se vánoce chápou jako svátky radosti, klidu a míru. A tím je také determinováno oče­ kávání lidí od křesťanství. Snad i proto mnoho lidí v křesťanství vidí jen únik a iluzi. Radost z dárků, radost z narození Mesiáše, by však byla neúplná, jestliže bychom zapomněli na radost z následování - a to je poselství z 2. sv. vánočního. Navíc komu víc by měl být tento důkaz blízký než právě skautu – tedy tomu, kdo se nebojácně probírá v před spletí života, tomu kdo neboří, ale tvoří, tomu kdo nestojí ani se nenechá slepě vést. Tomu kdo jde a ví kam. Chci vám do nového roku svěřit tento Štěpánovský rozměr radosti: - radost z Evangelia a navzdory realitě - věrnost Bohu ( svému poznání) za všech okolností. Křesťanství, to není jen jásání, sláva Bohu na výsosti a na zemi pokoj lidem dobré vůle.Ve světě, ve kte­ rém žijeme, to dost haraší a skřípe, tomu se nelze vyhnout. Čteme-li verše 54 – 55, vidíme, že Štěpán byl uprostřed mnoha lidí – sám. Neschylovalo se k ničemu pěknému. Uvažme: - každý křesťan se čas od času (díky své víře) setká s chladem a agresí, - náboženství se dnes v těchto zeměpisných šířkách chápe jako striktně privátní (zvol si jak chceš a mě neobtěžuj), - je vhodnější nebýt moc vidět (nedráždit). Je tedy na našem rozhodnutí: - buď se přizpůsobit stylu a myšlení doby - anebo tak jako Štěpán navzdory realitě nezapřít svým životem Boha. Štěpán, pod tlakem většiny, mohl ustoupit, mohl pochybovat o svém postoji, on však - pohlédl k nebi a - prožil dotyk Božího přiznání (viz též Mt 10,19 – 20) - mohl se rozhlížet po svých socích a hledat skulinu a - mohl zlostnit jako oni vracet stejnou mincí, ale on p o h l é d l v z h ů r u a uviděl Ježíše. Ať už nás k novém skautském (občanském) roce bude trápit cokoli – podívejme se vzhůru, neboťˇ: - pohled vzhůru je odhodláním ryzího skauta, opravdového křesťana. - pohled vzhůru mi umožní odpustit. - pohled vzhůru dává sílu jít dál. Amen Dawy (předneseno při ranní sobotní pobožnosti na ekumenickém semináři ELŠ 2004 v lednu v Praze) 1

ODV v lednu 2004 projednal:

- program a termín svatojiřského setkání určí de­ finitivně do příštího jednání v březnu 2004 s tím, že konání je navrženo v basilice sv. Jiří na Pražském hradě (s předáním skautských vy­ znamenání) a následně zbytek večera proběhne dle programu, připraveném zúčastněnými od­ díly, včetně závěrečného táborového ohně - pokračovala diskuse k zaměření činnosti ODV br. P. Krampl (s doplněním br. M. Kramáře) uvedl náměty jednak k otázce metodických po­ můcek k výchově dětí (ke stezce) a rovněž ke komunikaci mezi křesťany a nekřesťany

- určení biblických knih Stezky písmáků 2004 a vypracování otázek - rekapituloval ohlasy na lednový seminář ELŠ - finanční bilanci redakce NDS a schválil, aby vedení pokladny bylo předáno středisku Ju­ náka 112.38, které již garantuje Stezku písmá­ ků několik let - vzala na vědomí, že Den sesterství v Praze se bude konat dne 21. 4. v evangelickém kostele u Salvátora

_______________________________________________________________________________________________________________________________

5. ročník Stezky písmáků Soutěž se jako v předchozích létech koná ve 2 kolech: - v prvním v místě bydliště účastníků - ve druhém v Praze dne 20. 11. 2004. Na rok 2004 jsou vybrány biblické knihy: 4 evangelia, kniha Daniel, epištola Jakubova a kniha Jozue podle ekumenického překladu Bible. Pravidla pro věkové kategorie, počet otázek i doby jejich řešení zůstávají beze změny. V průběhu února/března 2004 redakce NDS bude distribuovat informace, vypracuje zadání letáku a prověří vybavení odznaky soutěže. _______________________________________________________________________________________________________________________________

Čtení na pokračování Připravuje Darina Bártová Liturgický rok V Na Hromnice…

magnetismu. Je to svátek, který se nazývá trošku archaicky „Uvedení Páně do chrámu“. O co šlo? Židovský zákon odkazoval k tomu, že vše, co člověk dostává, je dar Boží. Tím spíše nový život. Prvorozenec – a to jak lidský, tak zvířecí (pamatujme, že staří Izraelité měli ke svým stá­ dům daleko bližší vztah než my k hygienickým balíčkům masa v supermarketu, protože na nich byli daleko více existenčně závislí) – patří Bohu zvláštním způsobem. A Bohu se za dar života, nejen u prvorozených, ale u všech, přinášela oběť, která byla předepsána s ohledem na majet­ kové poměry rodiny (viz Lv 12). Bohatí dávali jako oběť ročního beránka, přidávali hrdličku a holoubě. Pro chudé byly určeny pouze dvě hrd­ ličky nebo holoubata.

Tento svátek (slaví se 2. února) z našeho pově­ domí již takřka zcela vyprchal. Známe tak ještě přísloví, které se váže k prodlužující se délce dne: „Na Hromnice o dvě více…“ a možná si vy­ bavíme něco o jakýchsi svíčkách hromničkách, kterými se primitivní lidé v dobách minulých po­ věrečně snažili spolu s intenzivní modlitbou od­ vrátit nebezpečí požáru v důsledku bouřek. Pro nás to přece ale už aktuální není, jsme moderní vzdělanci 21. století, víme něco o fyzice a od dob Prokopa Diviše na domech máme bleskosvody a tak tedy škrtněme Hromnice jako nadbytečné. Jenže… je to všechno opět jinak. Tento svátek nemá původně přirozeně vůbec co dělat s nějakými (byť sebekrásnějšími) svíčkami či s fyzikálním vzděláním v oblasti elektřiny a 2

losti, nebyli svědky jeho veřejné služby ani ve­ likonočních událostí. Přesto oba dokáží děkovat v té chvíli za to, že Bůh plní své sliby, že pomoc a záchrana pro člověka je už tady. Vyjadřují i tu víru, že Bůh sám se postará o to, aby Ježíš dospěl a vyhnul se všem nástrahám tehdejšího života. Snad vyjadřují i tu víru, že Bůh je ten jediný, kterého nezadrží limity smrti. To vyjádření jistoty bylo u Simeona dokonce tak silné, že je zde zachycen jeho chvalozpěv, který se podobně jako hymnus Zachariášův a Mariin dostal do Denní modlitby církve jako modlitba, kterou se končí každý den. Zkusme se u tohoto textu v následujícím období zastavit a přemýšlet o tom, jaké je naše očekávání Božího vstupování do životů našich i životů lidí kolem nás. Zda jsme si již neosvojili schémata a šablony, zda si nejsme příliš „jisti“, že „víme“, jak, kde a s kým Bůh jedná. Zda dokážeme být vděční za malé věci, za náznaky budoucího. Ti, kteří by byli vánočním textem znuděni a přesyceni, mohou sáhnout po menších staro­ zákonních knihách Rút a Ester. Obě dvě mluví o tom, že Bůh dokáže zachraňovat (jednou rodinu, podruhé celý národ), a to i v situaci, která vypa­ dá již naprosto beznadějně. A že to dělá nápaditě, s vtipem a často naprosto obyčejnými prostředky. Pokud nás četba Písma povede k tomu, abychom také my nápaditě a s vtipem Bohu děkovali a ra­ dovali se z malých věcí, třeba i tam, kde ty velké vypadají hrozivě, splní náš čas, s Písmem strá­ vený, svůj účel.

A tak v určený čas přicházejí Maria a Josef do chrámu poděkovat za život dítěte – Ježíše. A při­ nášejí ho do chrámu, tak, jak jim zákon předepi­ suje. Ti z vás, kdo znají ten příběh z Lukášova evangelia (L 2, 21-38), vědí, jak to bylo dál. Josef a Marie se v chrámu setkávají se dvěma starými lidmi – s prorokyní Annou a se Simeo­ nem. Ti dva si mezi všemi těmi rodiči, kteří při­ nesli do chrámu svá řvoucí nemluvňata, vybírají neomylně právě tuto rodinu. Nevím, jak mohli poznat v malém červeném plačícím či spícím uz­ líčku Spasitele světa. Je to krásné Boží tajemství. Ale poznali to. Poznali, že Bůh vstupuje do světa tímto naprosto neobvyklým a neočekávaným způsobem. A vyjádřili svou víru, že právě toto je ten očekávaný Mesiáš. Oba byli již tak staří, že mezi řádky evangelia můžeme vyčíst, že se nedočkali Ježíšovy dospě­

_____________________________________________________________________________________ UPOZORNĚNÍ A PROSBA Při přípravě Dne sesterství v roce 2004 v Praze (koná se 21. února v evangelickém chrámu u Salvátora vedle Pařížské třídy od 10 hodin dopoledne) jsme přišli na to, že v NDS116 je ve zprávách z tohoto dne závažná chyba:

den sesterství se vloni v Praze konal 22. února a nikoliv 22. března 2003! Omlouváme se velice za tuto chybnou informaci (jedná se o stranu 7 a 9 v čísle 116 „Na dobré stopě“) a prosíme čtenáře, aby si ve svém archivu laskavě tuto chybu opravili. Vaše redakce _____________________________________________________________________________________

3

Msgr. ThLic. Jiří Reinsberg – Amundsen dne 6. ledna LP 2004 v 15.45 hodin o slavnosti Zjevení Páně odevzdal do náruče svého Spasitele dar jeho života. Narodil se dne 30. 3. 1918 v Brně v rodině lékaře. Od mládí byl členem skautského oddílu, vedeného P. Metodem Klementem (v němž byl členem také zesnulý br. Mirko Vosátka). Br. Amundsen se vždy považoval za rovera - poutníka a jako svoji "insignii" nosil i při bohoslužbách roverskou hůl (jako vzácnou památku ji nadále uchovává okresní rada Junáka na Praze 2). Teologická studia absolvoval ve vá­ lečné době v Římě, kde přijal kněž­ ské svěcení dne 19. 12. 1942 u sv. Jana v Lateráně. Prodělal výcvik v jednotce česko-slovenské armády v Anglii, kde sloužil jako duchovní. Po návratu do republiky v roce 1945 se stal kaplanem v Berouně. Poté přichází jako kaplan do chrámu Matky Boží před Týnem, kde se stává farářem a působí až do 1. 7. 1994; dokázal z kazatelny i v soukromí oslovit věřící i hledající. Z těch, kdo zprvu snad s rozpaky stáli u vchodu do Týnského chrámu, je dnes nemálo řeholníků a ře­ holnic, kněží i biskupů. Jako málo­ komu mu byl dán dar právě po dese­ tiletí totality nacistické i komu­ nistické i v nejtěžších osobních situacích oslovovat a potěšovat. Ve své prostotě víry, avšak zároveň úžasné vzdělanosti a znalosti lid­ ských osudů, ukazoval cestu k Bohu a rozdával jeho Lásku. Ovšem je také pravda, že někdy dokázal te­ rapeuticky ostře svého svěřence vy­ plísnit. Z chrámu Matky Boží před Týnem byl pensionován jako emeritní farář poté, co byl 3. 6. 1991 jmenován papežským prelátem. Není divu, že jeho erb nezahrnuje jen lilie, ale také stan tee-pee. P. Jiří - bratr Amundsen - měl nezapomenutelný smy­ sl pro humor; jeho kázání nebo promluvy byly vždy plné vtipů, od­ boček a slovních hříček, za nimiž byly jako drobné perličky ukryty pronikavé a originální myšlenky. Svým vtipem a radostí z daru života vyváděl ze smutku a žalosti a dával Naději. Když se ho lidé ptali, jak

je to možné, že v době persekucí trvá Týnský chrám jako oáza duchovní svobody a mysleli si, že snad chce mít režim katolíky někde všechny po dohledem, otec Jiří to vždy odbyl krátce tím, že je "anekdotčík", kterého mocipáni ne­ berou příliš vážně. Přitom za dveř­ mi Týna celebroval a křtil nejeden kněz bez státního souhlasu. A opravdu - i archivy státní bez­ pečnosti ukázaly, že si s bolševiky nezadal! Vždyť měl svoje životní heslo: "Radost z Hospodina je naše síla". Pater Jiří nikdy neklesal na mysli, ale upřeně se díval s úsměvem na to, co mu Hospodin nabízí. Těšil se na setkání s Pánem, aniž by kdy tu­ šil, že právě s Mudrci vstoupí do Betlémské chýše, kde čeká otevřená náruč Boží...

4

Není proto divu, že se 13. ledna 2004 se trojlodní gotický chrám na pražském Staroměstském náměstí zaplnil již před 10 hodinou dopolední do posledního místečka. Přišli všichni, kdo ho bez ohledu na věk a vyznání chtěli doprovo­ dit na poslední cestě. Hlavním celebrantem byl biskup Jaroslav Škarvada a s ním osm desítek kněží. Ostatky otce Jiřího byly téhož dne odpoledne uloženy do rodinné hrobky na Vinohradském hřbitově v Praze. * * * *

Rytíř od Tejna V osmašedesátém – když to nejen u nás v Československu na chvíli za­ čalo „tát”, ale i já jsem se začal křesťansky probouzet – jsem se pa­ teru Jiřímu ještě záměrně vyhnul, protože mně přišlo „chození na Rajnsberga“ hodně snobské. Ale když jsem po vojně koncem roku 1976 na­ stoupil ve Výpočetním centru Vysoké školy ekonomické (která sídlila tam, co dosud – tedy na kraji Žiž­ kova nad Hlavním nádražím), stala se mou polední konstantou cesta dolů k Bulharu, dál Hybernskou na Příkopy – a pak ke svatému Havlu na čtvrt na jedničku. Po ní do Vege­ tárky – a pak zase pěkně pozpátku až na náměstí Antonína Zápotockého. Tenkrát jsem to celé běhával. Teď se to náměstí jmenuje Winstona Churchilla a já bych určitě neuběhl ani desetinu té cesty. Vegetárku, kde se člověk naší cenové kategorie mohl bez obav ze ztráty zdraví i peněz v klidu najíst, ovšem už záhy nové kapitalistické poměry po roce 1990 poslaly do říše stínů. Ale v sedmdesátých a osmdesá­ tých letech to byla má denní štace. U sv. Havla se střídali Jiří Rein­ sberg s Miloslavem Mášou, na násle­ dující oběd ve Vegetárce zabrousil (a to často) jen P. Jiří. Ta polední všednodenní mše – zpravidla netrvala déle než 25 minut – měla pro mne sama o sobě celou řadu pří­ nosů, o kterých se tu šířit nebudu. Ale těch 15 let mi umožnilo téměř hmatatelně zažívat kněžskou oprav­ dovost Jiřího Reinsberga. Mnozí v souvislosti s ním vyzdvihují jeho kázání a humor a neotřelost a podobné, jistě též pozoruhodné jeho přednosti. Ke mně ovšem nejvíc promlouval tím, s jakým vnitřním nasazením sloužil pokaždé tuhle bo­ hoslužbu. Vždy, jako by ji sloužil poprvé. Na rozdíl od toho, co běžně zažíváme od jiných kněží při boho­

službách i mnohem „slavnějších”, nikdy jsem ho neslyšel pronést jednu jedinou větu liturgie tak, jako by ji jen mechanicky odde­ klamoval. Za každým slovem vždycky znovu a znovu stál celou svou by­ tostí. Liturgie v jeho podání byla strhující spolutvorbou Boha a člověka, který se mu plně dává k dispozici a přitom právě tím do­ sahuje maxima své svobody a dů­ stojnosti. Schválně si dávejte v následujícím období pozor na to, jak celebrující například pronáší na začátku Preface: Vpravdě je dů­ stojné a spravedlivé, dobré a spa­ sitelné, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, abychom Ti vzdávali díky …. Až do setkání s paterem Reinsbergem jsem slyšel vždycky jedním dechem „svatyočevšemohou­ civěčnýbože”. Ne tak P. Jiří. Pokaždé se při té bohoslužbě, která - opakuji – nikdy netrvala déle než 25 minut (abychom my, „pracující”, stihli včas návrat během polední přestávky), zastavil nad každým z těch slov a doslova je vytvořil v hloubce svého srdce. Svatý Otče. Všemohoucí. Věčný Bože…. I to, co by u jiného vypadalo jako „kome­ die”, bylo pak u něj pravdou vy­ rostlou z onoho skutečného „zpříto­ mnění” jeho srdce pro to, co právě jako Boží služebník konal. „Každý z nás je originální myšlenkou Boží lásky”. „Jde o to, abychom byli naplno tím, čím už jsme – jenom o tom nevíme.” Tyto dvě věty pro mne shrnují jádro jeho myšlenkového odkazu, který nám ti­ síci různými způsoby předkládal po těch patnáct let, na jejichž začát­ ku jsme asi všichni byli přesvěd­ čeni, že se konce komunistické vlá­ dy držené sovětskými tanky ne­ dožijeme, a na konci jsme byli spíš zaskočení, že jsme se tak kolosálně mýlili. Krátce nato jsem byl vy­

5

zván, abych se pokusil založit ná­ boženskou redakci v Českém rozhlasu – a s našimi pravidelnými setkáními u sv. Havla a ve Vegetárce byl ko­ nec. Přiznávám, že jsem si společně s několika nejbližšími přáteli kla­ dl otázku, zda se zvládne Jiří Re­ insberg „aklimatizovat” v nových poměrech. Vždyť už mu bylo přes se­

dmdesát! A nohy mu začínaly vypoví­ dat službu… Zvládl to. Rozhodně lépe, než mnozí z nás – mnou počí­ naje. Jistě i proto, že – jak se před pár lety přiznal – „Nejhorší je, že já ti vobčas zapomenu, že mi není vosumnáct.” Teď už ten problém jistě nemá. Má věk svého srdce. Zhruba osmnáctiletého. Jiří Zajíc - Edy

Být v životě rovný Může-li v dnešní době mladé lidi skauting zaujmout, aby se nestali těmi chuligány? Určitě! Skauting ale není léčidlo na blbce. Skauting je zvláštní věc. Je to skoro výběrová záležitost. Protože všechny ty prvky, které skauting uplatnil, může dělat kdokoli, až na tu ideu věci. To ne! Můžete mít perfektní pionýry, můžou to být šikovní ochránci přírody, výborní přírodovědci nebo skvělí sportovci, lidi, kteří se vyznají ve všech možných oborech. To všechno jsou věci, které můžete mladým lidem dodat. Můžou to být lidi, kteří se dostanou do docela slušný společnosti. Do takových těch „Rychlých šípů“ Tam, co držej pěkně po­ spolu. Ale tohle je jiné Jak je to v tom úsloví? „Skautem jednou, skautem navždycky.“ Vedle BadenPowella máte spoustu takových lidí, kteří byli hloubaví a šikovní. Jako Seton. Ale ten vyloženě evropský prvek, totiž toho rytířského ducha, toho, kdo se snaží hrát dokonale fair-play, to dává jen skauting. Člověk občas o něco někde zakopne, ale hlavní je, že v sobě drží ideu věci, a když je toho zapotře­ bí, umí vše, co se naučil, použít, protože smysl skautingu je vychovat člověka tak, aby byl v životě rovný a aby si dovedl vždy pomoci. Jiří Reinsberg – Amundsen Z publikace „Moje Archa úmluvy“ _____________________________________________________________________________________

O kočce, která chodila

sama:

Dle R. Kiplinga vypráví Eda Marek – Hroznýš (instruktor pro vlčáckou výchovu v.v.) Je tomu tak dávno, že ani já si na to nepamatuji, ani můj ta­ tínek ne, ale ani dědeček mého nebo vašeho dědečka o tom nic nevěděli, ale přece je to pravda. Stalo se to, přihodilo se to dávno a dávno...je to ve starých knihách napsáno. Tehdy totiž všechno bylo divoké! Byly velké a divoké lesy - divoké džungle - a v nich žili divocí... no všichni, jak zvířata, tak i divoký člověk... Byl tu divoký pes, byl divoký i kůň a kráva, také ovce byla divoká, i vepř byl divoký - všichni byli tak divocí, jak jenom divocí být mohli. Chodili a běhali, lezli a skákali, jedli a papali ,křičeli a hulákali, vřeštili a dělali samé neplechy. Nejvíce z nich byla divoká... hádejte kdo to byl... Kdo to uhádnete? K o č k a ! ...Chodila samotná a bylo jí úplně jedno, kde chodí. Ale víme, že i člověk byl divoký. Hrozně byl divoký. Krotkým začal být teprve, když se sešel se ženou, která mu řekla: "Nelíbí se mi žít divokým způsobem, jak ty žiješ !" Potom vyhledala pěknou suchou jeskyni, pěkně ji vyčistila, vysypala pískem bez kamení! V pozadí jeskyně rozdělala pěkný ohníček ze dřev a přes otvor do jeskyně pověsila vysušenou kůži z divokého koně, ocasem dolů ! A pak řekla: "Muži, už nebudeš spát venku na hromadě mokrého listí, protože teď, když jsi se mnou, nebudeš už divoký!"... "Nyní si očisti nohy, můj drahý, když jdeš domů!" A povečeřeli spolu spokojeně divokou skopovinu, upečenou na horkých kamenech a okořeněnou divokým česnekem, pepřem a zabalenou do kapradí. Tak jedli divokou kachnu, nadívanou divokou rýží, pak zase jedli morek z kostí volů, ale i višně a granátová jablíčka. Když se najedli - trvalo to hodně dlouho - muž si lehl k teplu před ohniště a blaženě podřimoval. Ale žena měla jiné starosti, měla vynález všech vynálezů tehdejší doby - bylo to dříve, než-li jehla byla vynalezena a jistě to víte - byl to hřeben , zhotovený z kostí, byl pro ni velmi potřebný, poněvadž jak by jinak mohla si žena česat vlasy, aby byla ještě krásnější. Při této práci na své kráse přihazovala kousky dřeva do ohně, aby neuhasl. Venku v 6

divokých lesích se všechna zvířata sešla, aby si o tom, co jejich nepřítel muž a jejich nepřítelkyně žena dělají, popovídala. Všichni byli zvědaví, ale jenom divoký kůň zadupal a odvážil se více přiblížit k jeskyni, ale brzy utekl, bál se ohně. Byl to však divoký pes, kdo ucítil příjemnou vůni pečeně a neodolal, chtěl se přesvědčit o tak velikém divu. Zval také kočku: "Kočko, pojď se mnou!" "I ne!", řekla kočka. "Jsem kočka, která chodí sama a je jí jedno kde. Nepůjdu!". "Pak nebudeme přáteli nikdy !" na to řekl pes a odběhl - a rovnou do jeskyně. Kočka se zvědavě připlížila za ním. Žena se směje a říká: "Vida tu jde první ... co chceš, divoký pse, tvore z divokých lesů?" Pes prosí: "Dej mi ochutnat té vůně, ó moje nepřítelkyně!" Žena hodila psovi kost - i dosti masa na ni bylo – pes si hltavě pochutnával. Žena, poněvadž je chytrá, říká: " Pse, nebuď divoký, zůstaň hlídat u jeskyně a muži můžeš pomáhat při lovu. Za to budeš mít stále dost kostí s tou velkou vůní!" Tak pes zůstal a stal se prvním přítelem muže i ženy, a to navždy, navždy ... n a v ž d y !!! Žena potom rozložila seno před jeskyni, aby se dosušilo, neboť to byla moudrá žena a věděla proč to dělá. Kůň, ten divoký kůň, jakmile ucítil vůni sena neodolal a přiklusal až k jeskyni. Žena hned se zasmála a zvolala: "Hle tu přichází druhý - co chceš divoký tvore, u divokých lesů?" Kůň na to: "Cítím vůni sena, dej mi je jíst." „Dobře!" ,řekla žena, "dostaneš sena dost, najíš se ho do sytosti, ale budeš mého pána služebníkem!" Tak se stal z divokého koně kůň ochočený a služebníkem člověka, ale pes, ten zůstal stále přítelem člověka. Kočka to všechno z dálky pozorovala, po­ něvadž byla velmi zvědavá, ale zase odběhla do divokých lesů, vždyť to byla divoká kočka, která si může dělat co chce a chodit kam chce. Zamávala svým ocasem na všechny strany a chodila po osamělých stezkách dál, jak sama chtěla. Příští den přišla kráva, podívat se, co dělají její divocí přátelé u člověka. Spatřila koně jak spokojeně žere u hromady seno a vidí, jak vedle leží hroma­ da pěkné trávy jako pro krávu připravené. Kráva požádal ženu: "Ženo, dej mi trávu, jako jsi dala koni seno!" Žena je přece chytrá a tak slibuje: "Dám ti trávy do sytosti, ale slib, že mi dáš denně mléko za ty skvosty!" Tak se domluvily a kráva zůstala se svými přáteli u lidí a také již nebyla divoká. Jenom kočka prskla: "p s s c c !" a řekla potom: "Jdu běhat sama po osamělých cestách kde já chci, a dělat si co chci!". Nazítří se ale zvědavá kočka zase připlížila až k jeskyni a čekala a čekala... dříma­ la... a zase čekala - vytrvale. Nikdo ale k jeskyni nepřicházel. Lesy zů­ staly divoké a v nich zvířata také divoká. Potom se kočka přece jen od­ hodlala, ucítila totiž vůni čerstvě nadojeného mléka a byla strašně zvě­ davá na jeho chuť. Přichází žena a kočka hned povídá - jakoby pro sebe: "Pes je přítel a kůň služebník, já nejsem ani přítel ani služebník, jsem kočka, jenom kočka, která si chodí sama kam chce a kdy chce, ale šla bych ráda do vaši jeskyně".

7

Dostala od ženy odpověď se smíchem, jak to žena měla ve zvyku. Ta ji odbyla: "Jsi kočka, která si chodí samotná, kam chce a kdy chce, nejsi ani přítel ani služebník - sama jsi to řekla, jdi se tedy, kde ti libo!" Kočka se zatvářila jako by ji to rmoutilo, točila se a kroutila, předla, plížila se - čekala. A protože to byla velmi chytrá kočka, řekla ženě: "Nesmím nikdy sedět u tepla ohně, ani nesmím nikdy pít z toho voňavého mléka." Paní, neměla bys být ke mně tak ukrutná, i když jsem jenom kočka!“ Paní vždyť ty jsi velice moudrá a velice krásná!" Slova na ženu zapůsobila, což hned kočka zpozorovala - prohnula záda, přitulila se paní k noze a sedla si u ohně, aniž čekala na odpověď. I mléko dostala, ale ještě to nebylo to, co kočka chtěla. Po čase se ženě narodilo děťátko a také se mělo zanedlouho k světu, a tu měla kočka vyhráno. Když dítě trochu povyrostlo, spatřilo kočku, která se držela vždycky blízko něho. Tu začala kočka skákat, panáč­ kovat, metat kotrmelce, běhat za každým peříčkem a za každou muškou, všechno, co viděla tahala. A pro­ to také děcko neplakalo, když vidělo kočku dovádět, jenom se smálo, pobroukávalo a natahovalo ručičky na kočku. Vítězství kočky bylo úplné poněvadž víme, že koho má rádo dítě, toho má ráda i matka. A tak se spřátelili a kočičku i často pohladili. Největším vítězstvím kočky bylo, když se znenadání objevila malá myška. Paní vykřikla a vyskočila před malou myškou na stoličku - to už měli i stoličku - ale kočka udělala skok a tu myšku chytila a zakousla, a přitom povídá: "Jsem kočka, která chodí sama kam chce a kdy chce!" Žena se tomu zasmála, jak měla ve zvyku, a nechala kočku dělat si co chce a běhat kam chce. Tak kočka zůstala mezi lidmi, ale stále ví, že je svobodným tvorem, který si může chodit kam chce a kdy chce - chytá však myši a je hodná k dětem, pokud ji příliš netahají za ocas. Když je noc a měsíc svítí, tu kočka ráda chodí samotná kam chce, do lesů nebo sadů, po dvorech i stře­ chách a mává divoce ocasem… _____________________________________________________________________________________

Jsme jinak stejní (nad mikulášským seminářem R&R) Nepochopím lidi, co nemají rádi druhé, aniž by je znali. Budeš dobrým, jen pokud budeš mít rád, a je jedno, jestli jsi Rom, nebo gadžo. Není důležité, jakou máš tvář, jsi-li černý nebo bílý. Jestli chudý nebo bohatý. Hlavní je, jestli se ke mně hezky chováš. Šárka Waldmannová, Cheb, 13 let Začínám myšlenkou, která v samotném základu vystihuje záměry prosincového roverského semináře (proběhl v sobotu 6.prosince 2003) na téma „Jsme jinak stejní“, které bylo tentokrát společné s tématem páteční přehlídky roverské tvořivosti v Selesiánském divadle. Vznikl tak pestrý kompaktní celek propo­ jením pohledu uměleckého s úsilím myšlenkovým. Šíři celé oblasti nastínil v úvodní přednášce antropolog Tomáš I. Budil. Následoval poutavá prezentace velmi úspěšného projektu „Romský skauting na Slovensku“ a dopolední blok uzavřela socioložka Jiřina Šiklová povídáním o rozdílnosti mužů a žen. Odpoledne pokračovalo množstvím programových sekcí. Na 500 účastníků si mohlo vybrat mezi problematikou uprchlíků, menšin, romského skautingu, homosexuální prostituce, mezinárodního skau­ tingu a dalších. V sekci duchovní vystoupil Tomáš Halík s příspěvkem o vztahu víry a náboženství, dalším hostem byl pravoslavný duchovní otec Zoran, který představil pravoslavnou církev a její specifika. Kvalitní a zajímavý program byl organizačně dobře zvládnutý, rád bych vyzdvihl silnou atmosféru, v které se seminář na strojní fakultě v Dejvicích odehrával. Přemýšlím o svých dojmech z duchovní sek­ ce. Jinakost zaráží a dráždí svou nesamozřejmostí, narušuje různé zaběhané představy, např. o víře a růz­ ných náboženstvích. Naslouchat něčemu takovému je dřina, vyžaduje to po posluchačích skutečné upřím­ né úsilí o porozumění, dialog. V odkrývání této problematičnosti byl seminář nejen zajímavý, ale vskutku aktuální, neboť „Bůh nám nechal cesty vedoucí k nám navzájem otevřené a volné, i když nás rozptýlil po celé tváři země a oddělil horami, lesy, řekami a moři.“ (J. A. Komenský) Hraboš 8

_____________________________________________________________________________________ Milé sestry, po dvouleté přestávce Vás opět zveme na Dívčí ekumenickou lesní školu a lesní kurz do přívětivého prostředí skautského střediska Roztoky u Prahy. Přívlastek ekumenický má v tomto případě nejširší možný význam. Akce je opravdu otevřená všem - vě­ řícím i těm z Vás, které se za věřící nepokládají. Od spojení lesní školy a lesního kurzu na jednom místě a ve stejném čase si slibujeme vedle navázání kontaktů napříč různými věkovými skupinami také vzá­ jemnou inspiraci a nové zkušenosti. Nedílnou součástí DELŠ a DELK je tradiční Seznamovací setkání, které se uskuteční v jednom z květnových víkendů, a podzimní nebo zimní Závěrečný víkend v Praze. Bližší informace o místě i o programu Vám pošleme později. Základní informace k uvedeným letním akcím jsou tyto: Dívčí ekumenická lesní škola "Škola hledání cest" ...pod vedením sestry Hanky Bouzkové - Ezopa Program: * přednášky z pedagogiky, psychologie, filozofie, etiky... * výpravy do pozoruhodných končin (vážná hudba, vesmír, ornitologie) * diskuse o aktuálních tématech skautského hnutí * ekumenická zamyšlení * setkání s inspirativními osobnostmi * tvůrčí dílny Podmínky účasti: * věk nad 18 let * absolvování vůdcovské zkoušky Dívčí ekumenický lesní kurs "Hledání pokladů" ...pod vedením sestry Jitky Hruškové - Rychlonožky Program: * přednášky a praktické ukázky z oblastí vedení oddílu, táboření, zdravovědy, her a hudební výchovy... * ekumenická zamyšlení a diskuse o tématech, která Vás zajímají * rukodělné práce * tvůrčí dílny * výpravy do přírody Podmínky účasti: * věk nad 15 let Přihlášky můžete posílat hned, nejpozději však do 15. dubna 2004, na následující adresy: Kontakt pro DELŠ: Miriam Kupková - Čakanka Lamačova 906/19 152 00 Praha 5 tel.: 604 251 990 Kontakt pro DELK: Jitka Hrušková - Rychlonožka Bolzanova 7 110 00 Praha 1 tel.: 224 221 446 Velmi se na Vás všechny těšíme!

9

M A L Ý

I N S P I R O M A T stavitelem tzv. mystického raciona­ lismu. Roku 1952 mu byla udělena Nobelova cena míru.

Albert Schweitzer (14. 1. 1875 - 4. 9. 1965)

Lékař, muzikolog, varhaník, hu­ manista německého (alsaského) půvo­ du - pocházel z města Kaysersburgu, ležícím za Horním Rýnem. Původně byl pastorem chrámu sv. Mikuláše ve Štrasburku, kde byl 1902 - O5 docentem teologie na pro­ testantské univerzitě. Ve svých třiceti letech začal studovat medicínu, aby mohl být více užitečný bližním. Po studiu tropického lékařství odjel 1913 do Afriky (dnešní Gabun), kde založil v Lambaréné proslulou nemocnici pro domorodé obyvatelstvo. Sám ji po léta vedl (za 1. svě­ tové války byl internován ve Fran­ cii, vrátil se r. 1924). Zasloužil se o šíření zdravotní osvěty a pre­ vence v této oblasti. Všestrannost tohoto světově pro­ slulého humanisty se projevila i na poli hudby: je autorem biografie o J. S. Bachovi (1965), zároveň jako skvělý varhaník byl i jeho vynika­ jícím interpretem (koncertoval také např. v Praze). Je autorem studií ze sociologie a filozofie (mj. uveřejnil díla: Kan­ tova filozofie náboženství, Psy­ chiatrické hodnocení Ježíše, Filo­ zofie kultury). Těžiště jeho vlastní filozofce bylo v etice a v centru jeho zájmu osud trpící osobnosti. Byl před­

Citáty z jeho myšlenek: "Opravdu etickým je člověk jen tehdy, když uposlechne nutnosti a pomůže životu všude tam, kde pomoci může a vystříhá se škodit všemu živému. Neptá se, na kolik ten či onen život zasluhuje ohledu a lás­ ky, ani do jaké míry je schopen ci­ tu. Neutrhne list ze stromu, neulo­ mí květinu a dává pozor, aby neza­ šlápl nějaký hmyz. Když za letní noci pracuje u lampy, nechá raději okno zavřené a dýchá dusný vzduch, než aby viděl, jak hmyz za hmyzem padá na jeho stůl se sežehnutými křídly. Jde-li silnicí po dešti a spatří dešťovku, která zabloudila, uvažuje o tom, že jistě na slunci uschne, nedostane-li se rychle do vlhké půdy, a proto jí pomůže zpět ze smrtícího dlažebního kamene do trávy. Jde-li kolem hmyzu, který upadl do kaluže, najde si čas, aby mu podal na pomoc lísteček nebo stéblo. ..." "Všechno cenné působení je konání ve víře. Jediné, na čem záleží, je usilovat o to, aby v nás bylo svět­ lo." "Nejvyšším projevem ducha je láska. Láska obsahuje moment věčnosti, dosaži­ telný člověku již na tomto světě."

10

Nebojte, se! – Já jsem přemohl svět Předminule nám bratr Šťoura poskytl v zamyšlení Je dnes lidská společnost jiná? poměrně chmurný obraz naší přítomnosti. Ústřední teze jeho diagnózy (které několikrát v různých variacích opakuje) znějí: - Člověk se v posledních stoletích odloučil od Boha, opovrhl Božími zákony, což má za následek hluboké rozvraty v lidské společnosti. - Boha nahradila "tržní ekonomika". Zatímco dříve lidé měli jakási definitiva v podobě stálých míst s penzí, podnikatelé měli navázány jasně dané legitimní vztahy s dodavateli a distributory, tak dnes dochází ke značnému rozkolísání těchto vztahů. - Naše století se vyznačuje ateismem a to v jeho zdánlivě zastřené podobě – spotřebním materia­ lismem. Dnešní ateismus nepopírá tak výrazně Boha, jako spíše na jeho místo staví člověka. Bůh se prostě ignoruje, problém s ním neexistuje. - Živná půda, z níž se rodí lidská kultura, je tedy dnes rovněž víceméně ateistická. Na jejím základě vyrostla čistě ateistická civilizace, jež ovlivňuje každý prostor a každou oblast kultury: umění, lite­ raturu, ekonomiku, školství, informace, sdělovací prostředky. - Zmizelo mravní svědomí jako hlas, který byl všude respektován a vyjadřoval zákon (vzpomeňme na rytířské doby). Dnes místo toho panuje instinktivnost a pudovost (životní popudy jsou dány pouze vášnivostí). Ztráta svědomí vedla k nenávisti, anarchii, tvrdošíjnému odporu, netoleranci, vymizení autority, mimozákonosti, které se staly systémem, módou, postojem a tváří civilizace mi­ nulého a současného století. - V mravní oblasti ateismus způsobil výrazné převraty, zplodil erotismus a pansexualismus (teorie, podle níž všecko lidské jednání má sexuální základ). Dnes je pohlavnost, která je vlastností celé lidské bytosti, jež existuje jako muž a žena, často zredukována na pouhou genitálnost a erotismus. Tak se zrodila civilizace sexu a pudu. Erotismus se vydává za svobodu, zatímco je ve skutečnosti jen pohlavní nezřízeností. - Stát a média placené zahraničními společnostmi ovlivňují veřejné mínění. Štěstí v rodině nevytvá­ ří oběť a láska, ale láhev cocacoly nebo nejnovější chipsy. Mládeži jsou jako vzor předkládáni ne čestní lidé, kteří žijí spravedlivý život a respektují Boží zákony, ale promiskuitní moderátorky, po­ chybní podnikatelé nebo mafiáni a tuneláři. Na závěr si potom bratr Šťoura položil otázku Jak z tohoto stavu ven, jak tento stav změnit ? – a ve srovnání s rozsahem před­ chozí popisné části jen velmi stručně odpověděl: Domnívám se, že tento stav společnosti nemůže mít trvalý cha­ rakter, časem musí přijít změna, možná i tvrdý pád podobně, jak jsme to zažili při sametové revoluci. Věřím, že se toto vše lidem na­ konec zhnusí, zatím však není ve společnosti pro to nezbytný před­ poklad. Doba sice pomalu začíná zrát, a proto věřím, že lidé najdou opět své tradiční duchovní místo ve světě. Je potřeba vybavit mládež, jak se o tom zmiňuje bratr Rusek (Na dobré stopě, č. 126, 2003), zásadami i radami, jak se chránit před nebezpečím všeho druhu. Je třeba otevřeně říkat mladým lidem, že tisíckrát horší než hadí uštknutí je uštknutí scestnými, často až deviantními vzory a nabídkami. Tělo, v němž po uštknutí zmijí koluje ne­ bezpečný jed, se ubrání i vyléčí mnohem snáze, než duše otrávená jedem pornografie nebo nakažená infekcí zvrácených hodnotových měřítek – takových, kde peníze, moc, sláva a promiskuitní sex stojí klamně na prvních místech! Chápu, že se bratr Šťoura pro článek v takovém časopisu jako je Na dobré stopě nezatěžoval po­ drobnějším dokladováním svých tezí skutečnými fakty ze sociologických výzkumů. Člověk by musel být ostatně slepý a hluchý, aby jistě všechno to, o čem Šťoura píše, také někdy a nějak v našem současném světě nepotkal. Bohužel ale pominout nemohu dvě vady zásadnější: 1) vypadá to, jako by br. Šťoura kromě všech oněch skličujících jevů a alarmujících skutečností ne­ viděl nic pozitivního 2) není pak divu, že recept na nápravu mu vyšel nejen mimořádně krátký, ale také veskrze nepřiná­ šející vůbec nic, co by opravdu k nápravě mohlo vést. 11

Co se týče prvého – tedy obrazu přítomnosti, v němž jsou jen samé tmavé barvy – musím ovšem uvést, že to není jen metodologické pochybení (z něho by například hned bylo vidět, jak nehomogenní je dnes česká společnost a jak protichůdné tendence v ní působí), ale nejspíš i chybný duchovní výchozí po­ stoj. Zatímco ďábel je ten, kdo nevidí nic, než hříchy a zlo, učedník Ježíšův navzdory temnotám ví, že „Duch přichází na pomoc naší slabosti“ a „kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila mi­ lost“ (jak můžeme najít například v listu apoštola Pavla Římanům). Rozhodně nepatřím k těm, kteří by považovali v polistopadovém období za nějaké zvláštní pozitivum to, že jsme „vyfasovali“ kapitalismus s celou jeho honbou za ziskem a vládou peněz. Ještě v 80. letech, kdy jsem pracoval jako hlavní redaktor tehdejšího ilegálního týmu pro křesťanskou katechezi (společně např. s Miloslavem Vlkem, Jožkou Kopeckým nebo Alešem Opatrným), se po 35 letech dostal vedoucí našeho týmu sudetská Němka sestra Concilie konečně na návštěvu do SRN ke svým „odsunutým“ příbuz­ ným. Vrátila se naprosto otřesená tím, v jakém mizerném duchovní stavu je tam nalezla. Čili mě skutečně nikdo nemusí přesvědčovat o propastech života, který tancuje podle „neviditelné ruky trhu“. Ostatně jsem jako jeden z mála u nás v době svého působení v Českém rozhlasu vůči hlavnímu „proroku“ tohoto stylu – Václavu Klausovi – vznášel z křesťanských pozic důslednou kritiku. A i dnes jsem občas napadán za toto své stanovisko. Nemůžu ale současně přehlížet, že se děje – a právě mezi mladými lidmi – mnoho pozitivního. Kolik je mezi nimi touhy po duchovním životě (ano, tradiční katolíci o tom nejspíš nevědí, protože mezi nimi a v jejich kostelích tito mladí lidé žádný duchovní život nehledají – a já se jim moc nedivím, i když mě to jako katolického křesťana mrzí a snažím se s tím něco dělat). Kolik odvahy je v jejich aktivitách ve prospěch přírody, Rómů, bezdomovců, postižených či drogově závislých (samozřejmě – je v tom i spousta naivity, nepoučenosti, nevytrvalosti, někdy i touhy po „zážitcích“, ale dá se na tom rozhodně stavět). S jakou tvořivostí se pouštějí do řešení problémů, které jsme jim naservírovali my, dospělí a ještě dospělejší (můžeme se divit, že jsou k nám za to kritičtí – byť někdy až nepřiměřeně nemilosrdně a ne­ diferencovaně?). Kolik plachosti, něhy a potřeby najít domov dokáží skrývat pod svou pichlavou nebo odtažitou slupkou (která je někdy bohužel dovádí k únikům do různých závislostí – od sexu přes drogy a hry až k sektám). Prostě z celé Šťourovy „diagnózy“ se ztratili právě ti, kvůli kterým tu jsme. A se kterými se nemohl minout žádný z nás skautů, pokud opravdu v posledních 14 letech žil mezi mladými lidmi (zejména na lesních školách a různých kursech). Já jsem tedy v letech 1999 až 2002 jako instruktor kursů Gemini po­ tkal minimálně dvě stovky (což při celkovém počtu vedoucích necelých 2 500 skoro 10% všech) ta­ kových mladých instruktorů a vedoucích. Vůči některým z nich jsem si připadal jako velmi málo „vzo­ rový“. Naopak – oni byli pro mě výzvou svojí opravdovostí i hlubokou vírou v Boha (aniž byli třeba církevními křesťany), skauting (i když s ním už zažili lecjaké zklamání) a děti (ačkoliv neměli v oddíle žádné andílky). Takže – bratři skauti-křesťané – nebuďme přizvukovateli toho všeobecného skuhrání, které zaznívá ze všech možných stran (mnohdy i od těch, kteří se na současných nešvarech a potížích podepsali rozho­ dující měrou – viz naše současná parlamentní opozice). To ať za nás obstarají ti, kteří nevědí o Naději. Na nás je, abychom i „ve tmách byli věrní tomu, co jsme zažili ve světle“ (to je krásná definice víry od Loui­ se Evelyho). Ale samozřejmě – jako křesťané-skauti – musíme usilovat o víc: o hledání praktických cest k nápravě toho, co je napravit třeba, a k posílení toho, co posílit zaslouží. A tedy i to málo, co je v receptu Šťourově, není příliš použitelné. Jedná se totiž o mylnost „klíčových“ slov z receptu, který si opsal od Šamana: - vybavit zásadami a radami, jak se chránit před nebezpečím všeho druhu - … je třeba otevřeně říkat mladým lidem …. Ovšemže je také třeba tohoto obojího, ale rozhodně ne v prvé řadě – protože jinak se to s vysokou pravděpodobností mine účinkem. Je příznačné pro nářky tohoto druhu, které se v poslední době ze skaut­ ských řad ozývají, že čím nemilosrdnější a jednostrannější je kritika stávající situace, tím naivnější a sko­ ro primitivnější je návrh na její řešení. Tím se takoví lidé usvědčují z toho, že si dostatečně vážně ne­ promysleli svoji vlastní kritiku. Protože pak by jim muselo být jasné, že tak jednoduše, jak radí, se ná­ prava rozhodně uskutečnit nemůže. Počínají si jako lékař, který barvitě popíše rakovinu v pokročilém stá­ diu – načež pro léčení ordinuje intenzivní dávky acylpyrinu střídané studenými zábaly. Přitom skauting už od počátku geniálně vystihl, v čem je šance skutečně účinné výchovy: - pozitivní motivace vycházející z důvěry v dítě a mladého člověka 12

-

nabídnutí se dospělých jako skutečných starších bratří a sester, kteří mohou být reálnými vzory a současně se dokáží i od svých mladších sester a bratří učit a jít s nimi „ruku v ruce“. Nic jiného a účinnějšího neexistuje. Současná česká společnost zejména trpí velkým deficitem všeobecné důvěry (samozřejmě, že to sou­ visí s jejím primitivním ateismem). Pro každého z nás z toho ale vyplývá první a velmi konkrétní úkol: Jsem já takovým „ostrůvkem pozitivní deviace“, který rozšiřuje předmostí důvěry? Kterému se dá dů­ věřovat a který současně sám (i s rizikem, že na to doplatí) důvěřuje druhým? Domysleli jsme jako křesťané, že naprosto bezkonkurenční je důvěra, kterou má Bůh k nám – slabým, hříšným? Kdyby nám důvěřoval podle toho, co si zasloužíme, nemohl by nám důvěřovat vůbec! Čili – máme odvahu být raději těmi, kteří budou zklamáni, než bychom byli těmi, kteří raději někoho svou nedůvěrou zklamou (tak, jako dnes většina)? Druhým zásadně nedostatkovým „zbožím“ je na českém „duchovním trhu“ naděje (ano, i to je dů­ sledkem nedůvěry v Boha, protože jen On může být zdrojem naděje - na rozdíl od iluzí). Takže – bratři skauti-křesťané: Jsem já pro druhé zdrojem naděje? Dokážu aspoň někdy „na duchu zlomené pozvedat“? Doutnající knot neuhasit, nalomenou třtinu nedolomit? K čemu je pak naše skuhrání, „blbé nálady“, depresivní pro­ gnózy … O to se přece dostatečně postarají „pohané“. Konečně – abych to zkrátil – je samozřejmě třeba skutečných vzorů. Není dnes problémem něco „otevřeně říct“ – to ostatně umí každý puberťák. Problémem je dnes něco závažného říct tak, aby to druhý rád a hluboce přijal. Jenomže to se bez toho, aby mě „bral“, nikdy nepodaří. Nejde ovšem o to, abychom na sebe druhé (mladší) „nabalovali“ – ale o to, abychom byli dostatečně přitažlivým průzorem k Tomu, který nás nakonec všechny tak či onak spojuje. Vidíte, k čemu nám to vykrystalizovalo – k docela tvrdé otázce na tělo: Žiji tak, že by ostatní mohli opravdu získat chuť žít podobně jako já? Kladná odpověď na tuhle otázku je nutnou podmínkou k tomu, abychom mohli vůbec něco dalšího účinně udělat pro zkvalitnění českého skautingu a skrze něj i úzdravu české společnosti. Edy

K N I H O V N I Č KA Na knižním trhu se objevily nedávno dvě velmi zajímavé knížky, které vám mohou pomoci zpestřovat družinové a oddílové schůzky a přispět k rozvíjení mravního cítění a duchovního principu. Obě obsahují kratičké příběhy k zamýšlení. První je knížka Margaret Stilfové, Radost pro duši – 100 moudrých příběhů pro potěšení. Je to překlad z angličtiny. Vydal ji Vyšehrad 2003 za 178,-Kč. Autorka řadí příběhy do celků podle námětů - Osud, Poklady, Vítězství dobra nad zlem, Trvalé hodnoty, Varování, Umění žít v pravdě, Trpělivost a roz­ hodnost, Oběť, Naše vztahy k ostatnímu tvorstvu. Vybrala je z děl různých autorů, např. vám dobře zná­ mého Anthony de Mello či Paula Coelha. Většina je však uvedena jako zdroj neznámý, nebo lidové vy­ právění z nejrůznějších konců světa – Armenie, Indie Středomoří, Francie, Irska, západní Afriky. A tady je ukázka – příběh nazvaný Mapa. Jednou jeden tatínek dával pozor na svoje děti a snažil se je nějak zabavit. Moc se mu to nedařilo. Byla sobota a pršelo a děti se nudily. S tou svou neposedností a povídavostí mu začaly lézt na nervy. Byl to však vynalézavý muž, a tak dostal nápad. Vzal si z poličky časopis, otevřel ho a lis­

toval jím, dokud nenašel na jedné stránce mapu světa. Vytrhl ji z časopisu a pak ji rozstříhal nůž­ kami na malé kousky. Ty smíchal a vysypal je na hromádku na podlaze, jako by to byla nějaká skládanka. 13

Uložil dvěma synkům, aby mapu zase dali do­ hromady. Domníval se, že je takto umlčí na pěkně dlouhou dobu. Nechal je nad tou rozstří­ hanou mapou a šel si uvařit šálek kávy. Dovedete si představit, jaké bylo jeho pře­ kvapení, když se po pěti minutách vrátil a našel mapu zase úhledně a přesně sestavenou. „Jak se vám podařilo dát ji tak rychle dohroma­ dy?“ zeptal se dětí, užaslý nad jejich obratností. „Ále, vždyť to bylo jednoduché!“ namítl mladší chlapec. „Prozradil jsi nám, že je to mapa světa. Nejdřív jsme nevěděli, kde začít, když jsme se podívali na všechny ty kousíčky. Připadalo nám to nemožné. Pak jsme si uvědomili, že z druhé strany té mapy byla fotografie nějakého muže. Tak jsme poskládali jeho podobiznu. A když jsme to pak celé otočili, vyšel nám také složený i celý svět!“ „To je pravda, tati!“ vložil se do toho druhý bratr zvonivým hláskem. „Je to tak jednoduché! Když se ti podaří vytvořit správně člověka, tak je v pořádku celý svět!“

A ta druhá knížka – to jsou Vánoční příběhy pro potěchu duše. Autora už asi uhádnete, je jím opravdu vám známý Bruno Ferrero. Vyšly už jeho Příběhy pro potěchu duše, Další příběhy pro potěchu duše, Paprsky slunce pro duši a Živá voda pro duši. Všechny vydal Portál. Tato poslední stojí 99,-Kč. Jak je vidět z názvu, je tematika vánoční od adventu po Tři krále. A teď ty ukázky: V hostinci nemáme jediné místo Karlovi bylo dvanáct a chodil teprve do páté tří­ dy. Dvakrát totiž propadl. Byl to takový velký, pomalý dobrák, ale mezi dětmi byl oblíbený. Vž­ dycky byl milý, ochotný a měl ustavičně dobrou náladu. Jaksi samo sebou se stal ochráncem nej­ menších dětí. Největší událostí školního roku bylo jako pokaž­ dé vánoční představení. Karel toužil hrát pastýře s flétnou, ale paní učitelka mu svěřila důležitější roli – měl hrát hostinského. Karel se tak nebude muset učit mnoho textu a svým vzhledem určitě dodá odmítnutí noclehu Josefovi s Marií na síle. Před představením se sál zaplnil rodiči a příbuz­ nými do posledního místečka. Nikdo však ne­ prožíval kouzlo vánoc silněji než Karel. Když nadešla jeho chvíle, Josef zvolna kráčel jevištěm a podpíral přitom Marii. Josef zabušil na dřevěné dveře připevněné do papírových ku­ lis. Právě na to Karel v roli hostinského čekal. „Co chcete?“ zeptal se zhurta, jakmile je uviděl. „Hledáme nocleh.“

„Tak ho hledejte jinde. Hostinec je plný až po střechu.“ I když Karel stál možná příliš ne­ hybně, zněl jeho hlas velmi rozhodně. „Pane, hledali jsme už všude, ale marně. Máme za sebou dlouhou cestu a jsme k smrti unavení.“ „V hostinci pro vás místo nemám,“ namítl Karel zamračeně. „Prosím vás, pane hostinský, buďte od té dobro­ ty, moje žena Ma­ rie čeká dítě a po­

třebuje si někde odpočinout. Určitě pro ni nějaké místo najdete. Už nemůže dál.“ 14

V tento okamžik hostinský poprvé jako by roztál a pohlédl na Marii. Následovalo dlouhé ticho. Dost dlouhé na to, aby v publiku vyvolalo údiv. „Ne! Jděte pryč!“ šeptala nápověda za kulisami. „Ne,“ opakoval Karel automaticky. „Jděte pryč.“ Josef k sobě zarmouceně přitiskl Marii, která mu nešťastně položila hlavu na rameno, a odcházeli ze scény. Místo toho, aby hostinský Karel za­ bouchl dveře, zůstal stát na prahu a díval se za vzdalujícím se párem – s otevřenou pusou, tváří

zachmuřenou starostmi a se slzami v očích. Z ni­ čeho nic se představení zamotalo. „Josefe, nikam nechoď!“ zavolal Karel. „Vrať se i s Marií ke mně!“ a s širokým úsměvem navrhl: „Můžete přespat v mém pokoji.“ Podle mínění některých ten hlupák Karel celou vánoční hru zkazil. Ale pro jiné, a byla jich většina, tohle vánoční představení bylo nejkrásnější ze všech, které v životě viděli.

A ještě jednu (schovejme si ji třeba na letošní vánoce): Proč byl u jesliček oslík s volkem Zatímco Josef s Marií putovali do Betléma, jeden z andělů svolal všechna zvířata, aby mezi nimi vybral ta nejvhodnější, která budou v chlévě pomáhat Svaté rodině. Jako první se samozřejmě hlásil lev: „Jen král je hoden sloužit Králi světa,“ zavrčel. „Já se postavím ke vchodu a každého, kdo by se chtěl k Ježíškovi přiblížit, roztrhám!“ „Jsi příliš hrubý,“ odmítl ho anděl. Andělovi se k nohám ihned začala lísat liška. Vychytrale ho s nevinným pohledem přesvědčovala: „Nej­ vhodnější jsem přece já. Každého rána pro Božího syna ukradnu nejlepší med a mléko. A Marie s Josefem se se mnou také budou mít dobře. Každý den jim přinesu mla­ ďoučkou slepici.“ „Ty jsi příliš nepoctivá,“ namítl anděl. Po těch slovech před andělem roztáhl svůj nádherný ocas páv. Zamával mu peřím duhových barev před očima a prohlásil: „Se mnou se i obyčejná stáj změní v královský palác, který by jim záviděl i Šalomoun!“ „Ty jsi zase moc pyšný,“mínil anděl. Zvířata předstupovala před anděla jedno po druhém a vy­ chvalovala své největší přednosti. Marně. Andělovi se nezamlouvalo ani jedno z nich. Ale všiml si osla a vola. Pracovali na poli u vesničana, který bydlel poblíž betlémské stáje. Anděl na ně zavolal: „A co můžete nabídnout vy?“ „Nic,“ odpověděl osel a sklopil skromně dlouhé uši. „My jsme se nenaučili ničemu – jenom pokoře a trpělivosti. Všechno ostatní nám přinese jenom rány holí.“ Vůl však nesměle namítl, aniž by vzhlédl od země: „Ale čas od času bychom mohli odhánět mouchy dlouhým ocasem.“ Konečně se anděl spokojeně usmál: „Právě vás jsem potřeboval!“ _____________________________________________________________________________________

Pozvánka na svatojiřskou pouť v sobotu 24. 4. 2004 Podobně jako v minulých letech, i letos bude pořádána tradiční pouť ke svatému Jiří. Akce bude zahájena v 10:00 slavnostní bohoslužbou v bazilice Sv. Jiří na Praž­ ském Hradě. Po mši sv. bude pro všechny účastníky zajištěna doprava autobusem do areálu kláštera v Hájku u Hostivic. Tady bude odpoledne příležitost ke vzájemnému setkání a pobesedování starších bratří a sester, zatímco pro mladší členy našich oddílů bude připravena v blízkém lese terénní hra na motiv „Svatí českého národa“. V podvečer se sejdeme všichni společně u slavnostního táborového ohně v Hájku. Návrat do Prahy předpokládáme přibližně ve 20:45 ke stanici metra Hradčanská. 15

A co si vzít s sebou? Kromě dobré slavnostní nálady doporučujeme jídlo na celý den (v Hájku bude za­ jištěn na pití čaj) a 40,- Kč jako příspěvek na úhradu nákladů akce (autobus, materiál ke hře apod.). Další informace lze získat na tel. č. 777 218 106 (br. Vojta Dabrowski), event. na mailu: [email protected]. _____________________________________________________________________________________

Věčný Bože, Dal jsi nám život, jenž teprve přes daleké cesty a mnohé mosty nalézá sám sebe. Putujeme střídáním dne a noci i světla a stínu. Avšak ty nás provázíš a my neztrácíme tvoji blízkost, i když se od tebe vzdalujeme. Ve tvém jménu chceme uzavřít starý rok a začít nový. Amen. Jürgen Kuhn

(přel. Ida)

NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů * Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka v počtu 200 výtisků * * Redakce: Vladislav Jech ([email protected]) 198 00 Praha 9, Zelenečská 34, 198 00 Praha 9, tel. 281865223, Jiří Zajíc ([email protected]) a Petr Krampl ([email protected]). * * Technické zázemí: Zuzana Vankeová, Adéla Čapková a David Čančík. * * Předplatné pro rok 2004 zasílejte redakci podle těchto pravidel: pro dodání poštou 110,-Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,-Kč; sponzorské předplatné je neomezeno. * * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. * Bez jazykové korekce. * ____________________________________________________________________________________ Poznámka na vysvětlenou: číslo je opožděné v důsledku delší nemoci v redakci.

16