Obsah tohoto čísla. Hry na hrdiny Co jsou Hry na hrdiny? Filmy Harry Potter a Ohnivý pohár. Hra Hrdinové Fantasy Projekt Hrynahrdiny

Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt. Fulghum

Obsah tohoto čísla Editorial

4

Hry na hrdiny Co jsou „Hry na hrdiny“?

75 75

Filmy Harry Potter a Ohnivý pohár

5 6

Hra Hrdinové Fantasy

78

Projekt Hrynahrdiny.cz

82

Mrtvá nevěsta

12

Hudba Lord of the Dance

14 14

Literatura Z. Žemlička - Vlčice

17 17

J. Marillier – Syn stínů

18

D. Newman - Mořičvíl

19

PC hry Fable

83 83

Chronicles of Narnia

86

Preview: TES IV: Oblivion

89

Mfantasy MF Ring

92 92

MF Games

96

Historie a mytologie Templáři

97

A. MacCaffrey – Černí koně pro krále 20 W.King – Andělé smrti Literární soutěž O zlatý dukát Jak to vidí porota ... Soutěžní povídky :

21 22 22

Druidé

100

24

Magie Numerologie

102

Rytíři můj v lesklé zbroji

24

Lví řád: Sedm drahokamů

44

Ellrohir story

45

Probuzení

53

Edrik

55

Credits

MFantasy - leden 2006

EDITORIAL Milí čtenáři, to, co právě čtete, je víceméně prvním pokusem o vydání všech našich článků v jednom čísle magazínu, a to ve formátu PDF. Největší změnou však je, že již to není sesbírání článků za celý měsíc, ale právě naopak. Celý měsíc jsme články psali, abychom vydali toto číslo. Proto většina zde uveřejněných článků je zcela nových a na webu se objeví až za nějaký čas. Je to větší změna, než by se mohlo zdát. Vraťme se ale k magazínu. Snad nejtěžším úkolem bylo dát všechno dohromady a celý magazín nějak zpřehlednit. Nakolik se nám to podařilo už posuďte sami. Rubrik jsme si dali hodně a vše je teprve první pokus. Proto se určitě obsah, ale i celý vzhled a design magazínu v dalším, únorovém čísle, hodně změní. Abychom vás o nic neochudili, dávali jsme k článkům i obrázky. Pravda, velikost celého magazínu je pak mnohem větší, ale recenze jsou pak zajímavější. Celková délka přes 100 stran zajistily povídky ze soutěže. V tomto čísle se nevyskytla jediná povídka od nás z redakce. Je to možná škoda, ale už tak byl problém zorganizovat, co se do magazínu zařadí a co ne. Co jsme si tedy pro čtenáře připravili? Největší „trhák“ za poslední dobu, Harry Potter, se dočkal dalšího dílu ve filmovém ztvárnění. Jak se film podařil? Stojí zato kupovat si Pevnost i s knižní přílohou? Jaké knihy v nich najdeme? Na všechny tyto otázky dostanete více či méně jasné odpovědi. Nezapomněli jsme ani na historii a mytologii, natož na PC hry, kterých taky přibylo. Každý čtenář si tedy snad přijde na své, pokud ne, budeme vděční za každou dobrou připomínku – co zlepšit, předělat nebo ubrat. A když už je to lednové číslo a vyšlo na nový rok, nezbývá než doufat, že se nám bude takto nebo ještě lépe dařit po celý rok, magazíny budou vycházet každý měsíc a práce půjde takříkajíc od ruky. Nezbývá než popřát šťastný nový rok, hlavně, aby byl (ještě) lepší, než ten minulý, aby se vám splnily vaše přání a také přejeme, abyste se pročetli až nakonec … 100 stran je 100 stran. Pokud jste však studenti, važte si těchto 100 stran. Více nás čeká opět 300 stran biologie, 200 stran matematiky a jiných pochybných textů. S přáním hezkého prožití ledna,

Epic Arborisu šéfredaktor Mfantasy magazínu

4 http://www.mfantasy.org




FILMY

Harry Potter a Ohnivý pohár Režie: Mike Newel Hrají: Daniel Radcliffe, Emma Watson, Rupert Grint, Robbie Coltrane, Michael Gambon, Maggie Smith, Ralph Fiennes, Jason Isaacs, Miranda Richardson, Gary Olejan V mrazivém prosinci do našich kin dorazil anglický snímek Harry Potter a Ohnivý pohár, natočený podle stejnojmenné knihy J.K.Rowlingové. Mnoho čtenářů předlohy jej očekávalo s mrazením v zádech, které nebylo vyvolané jen prosincovým počasím. Harry Potter se vrací do Bradavic a čeká ho zatím nejtěžší rok v Bradavicích. Koná se totiž turnaj Tří kouzelnických škol. V soutěži budou Krásnohůlky, za které nastupuje Fleur Delacourová; Kruval, za který bude bojovat Viktor Krum, student a zároveň chytač Bulharského týmu na MS ve famfrpálu. Čest bradavic budou hájit hned dva studenti. Prvním z nich je Cedric Diggory, student Mrzimorské koleje a tím druhým je překvapivě Harry. Nikdo neví jak je to možné, za každou školu měl nastoupit jen jeden šampion. K údivu všech se Harry dostal do turnaje, i když nebyl dostatečně starý. To nikoho nepotěšilo…

Hned po prvních pár vteřinách na vás padne atmosféra filmu, tolik odlišná od prvního dílu. Neočekávejte další pohled na klidnou Zobí ulici, připravte se na lebky, hroby a jednoho velkého hada.



Zvukový doprovod snímku je naprosto ohromující. Vykresluje a podtrhuje atmosféru vytvořenou skvělou kamerou. Je jen škoda, že se toho film nedrží až do konce. Vznikl by pak podle mě nejlepší díl Harryho. Režisér však zvolil metodu střídaní hutné atmosféry s odlehčujícími chvilkami, plnými pohledů, a narážek. Což se mě osobně nelíbí, ale zase to film zpřístupňuje mladším divákům.

Děj je oproti knize silně upraven, a to tak, že některé události se dějí jinde a naráz (ve filmu zcela chybí Dursleyovi). Například mistrovství světa ve famfrpálu je tak nehorázně ořezané, že z něj prakticky nic neuvidíte krom stanového tábora, ohromných tribun a nástupu obou mužstev. Výčet vynechaných, nebo změněných scén by byl na samostatný článek. Střih a prolínaní některých scén mi občas připadne až násilné a nepřirozené, v tomto byl daleko lepší Vězeň z Azkabanu režírovaný Alfonsem Cuarónem, který byl plný nápaditých prolnutí scén. Co mě zklamalo byly detaily- Místo pergamenů používají studenti linkované sešity, obrazy se většinou ani nehýbou a o takových věcech na pozadí, jako ve třetím díle, si můžete nechat jen zdát. Ovšem krom zklamání v detailech jsem byl některými i potěšen. Seslání Znamení zla je dovedené k dokonalosti a je skoro děsivé, jak se rozpíná na obloze. Kledba Avada Kedavra je na tom stejně.



Krom toho je v ději pár věcí, které knize neodpovídají vůbec a jsem zvědav jak na to navážou třeba pátý film, když čtyřku tak ořezali (doufám, že tento trend nebude v dalších dílech pokračovat.) Závěrem bych řekl, že čtyřka není nejhorším filmem série. Dle mě se řadí na druhé místo hned za Vězně z Azkabanu, který ji porazil hlavně z hlediska atmosféričnosti. Ovšem, pokud nevezmeme v potaz věrnost předloze, ale um ztvárnit děj tak tlusté knihy na plátno, povede jasně díly čtvrtý. Protože to co předvedli, byť za cenu změn, je ohromující.

Některé nové postavy či staronové postavy Ve čtvrtém díle se objevují další nové postavy. Dovolil bych si k několika z nich kratičký komentář. Profesor Alastor „Pošuk“ Moody

Bystrozor-lovec černokněžníků, kterému „šplouchá na maják“. Jedna z nejlepších postav ve filmu, i přes to, že není zcela věrná předloze.



Barty Skrk junior

Tohle je člověk, kterého by jste v noci na ulici potkat nechtěli… věřte mi. Dle mě druhá nej. postava. Cho Changová a Fleur Delacourová

Jedna je studentkou Havraspárské koleje a Harryho tajnou láskou, druhá je jeho protivnicí v turnaji. Hádejte která je která;-) Sirus Black v krbu Nebelvírské společenské místnosti



Tichošlápek se ve filmu objeví jen jednou a to v této scéně, kde Harryho varuje před „ďábly“ Bradavicích. Igor Karkarov

Ředitel Kruvalské školy, bývalý Smrtijed propuštěný z Azkabanu výměnou za udání svých společníků. Podle Siruse je Smrtijed Smrtijedem vždy; a už nikdy jinak… Jen tak mimochodem: Čistěte si zuby, jinak skončíte jako on.

Fred a George

Tak schválně kdo je kdo? Ve čtyřce se dvojčata projevují jako opravdoví uličníci, jejich postavy zde dostali více prostoru než dříve, což je plus. Voldemort Dlouho jsem přemýšlel, jestli sem dát obrázek Pána zla, nakonec jsem však došel k závěru, že bude lepší, když si počkáte. O to překvapení vás nemohu připravit.



Krom toho ve filmu chybí dost postav z knihy (Domácí skřítkové, duchové, Ludo Pytloun…). Severus Snape ve filmu je, ale více-méně jím profičí stejně jako McGonnagalová a další. Ten Snape mě mrzí, byl má oblíbená postava. Verdikt: Nechci dávat nějaké přesné bodové hodnocení, je na vás aby jste posoudili, jak moc se film povedl. Pokud vám však mohu něco doporučit, běžte do kina na verzi s titulky, která je nesrovnatelně lepší. Měl jsem možnost srovnat a český dabing je (ač to říkám nerad) opravdu slabý. Aldarix



FILMY Mrtvá nevěsta Tima Burtona Tim Burton’s Corpse Bride 2005

Tim Burton patří k nejvýznamnějším režisérům současné filmové produkce. Určitě si vzpomenete na jeho Ospalou díru, Střihorukého Edwarda nebo nedávno do kin uvedený film Karlík a továrna na čokoládu. Na loutkovém filmu Mrtvá nevěsta pracoval přes deset let, tedy od té doby, co dokončil svůj loutkový muzikálový horor Nightmare before Christmas (Předvánoční noční můra), který však v naší zemičce nemáte možnost legálně sehnat. Zápletka je jednoduchá, stejně jako je jednoduchý celý děj filmu. Viktoriánské městečko viktoriánské Anglie se připravuje na svatbu Viktora van Dorta a Viktorie Everglothové. Van Dortovi mají peníze z prodeje ryb, ale potřebovali by vyšší společenské postavení, naopak Everglothovi mají vysoké společenské postavení, ale jejich rodinný trezor zeje prázdnotou (a pavučinami). Svatba je pro obě strany výhodná a i když se Viktor s Viktorií nikdy dříve neviděli, nakonec si padnou do oka. Viktor se ovšem na zkoušce svatby cítí dost nervózní a způsobí i menší katastrofu. Vypravuje se tedy do nedalekého lesa, kde si nacvičuje svatební rituál sám. Omylem však nasadí snubní prsten na ruku mrtvé nevěsty, o které si myslel, že to byl klacek. Mrtvá nevěsta po krátké honičce odvádí mladého Viktora do země mrtvých. Země mrtvých je sice morbidní, ale veselé místo pro „život“. Je to vlastně nekončící párty při kapele kostlivců (příběh o osudu mrtvé nevěsty je dle mého názoru nejlepší výstup celého filmu), obsluze francouzského číšníka, jenž se skládá jen z hlavy a nožiček, a pokrmů připravovaných nemrtvými kuchařkami. Mrtvá nevěsta se samozřejmě chce za Viktora vdát a nenechá si to ničím rozmluvit. Viktor miluje Viktorii, ale časem pozná, že i mrtvá nevěsta má své charisma a je hodná. No, tak ta zápletka možná zas tak jednoduchá není.

Mrtvá nevěsta je poměrně krátký film, ale stojí za to. Burton se mořil s loutkami přes deset let a musím konstatovat, že ten obětovaný čas za to stál. Čekáte-li, že loutky se budou pohybovat trhaně a budou naprosto prkenné, zklamu vás. Burton dovedl své dílo téměř k dokonalosti a loutky se skutečně pohybují přirozeně a gestikulují také přesně. Nejlepší vizuální efekt je však kontrast mezi šedivou, ponurou a přísnou zemí živých (obzvlášť ze začátku jsem měl pocit, že se dívám na



černobílý film) a pestrobarevnou a bezesporu příjemnou říší smrti. Mluvené slovo a písničky jsou víceméně v rovnováze a hudba je navíc dokonalá. Však ji měl také na starosti skladatel Danny Elfman, Burtonův dlouholetý přítel. Nebude nouze o klasické pianistické skladby, ale v podsvětí dávají přednost spíše jazzu. Viktora mluví další Burtonův dlouholetý spolupracovník Johny Depp. V roli Viktorie pak uslyšíte Naomi Watson a mrtvou nevěstu Emily namluvila Helena Bonham-Carter, Burtonova přítelkyně. Bojíte se rádi? A bavíte? Máte rádi pohádky? Rozpadající se kostlivce? Štvou vás akční filmy plné krve? Milujete Tima Burtona? Smrt? Pak si pohádku inspirovanou ruskou legendou určitě sežeňte. Skvěle se pobavíte. Nesnášíte horory? A pohádky taky? Raději se podvolíte hlavnímu proudu? Nenávidíte Tima Burtona? Jste zapřísáhlý(á) viktoriánec? Pak tedy ruce pryč. Já byl s tímto skvostným dílkem naprosto spokojen a vřele jej doporučuji všem, kteří se v předchozím odstavci našli na začátku. Navíc závěrečná svatba celého příběhu stojí za to.

95 %

Gem Signor



HUDBA

Lord of the Dance ... aneb geniální Michael Flatley. Pro ty, kteří neví, která bije, je na konci článku i ukázka jedné z písní. Jestli se dá o nějaké hudbě říct, že má děj, pak je to jistě tato. Příští článek bude věnován jen Michaelu Flatleyovi. 21.století vidí úspěch příběhu, který pokračuje v celosvětově známé keltské taneční show. Hudba a tanec je založena na tradičním irském folklóru, obohaceném o rychlejší popové melodie, moderní tanec a step.Od slavnostního uvedení této show v Dublinu v roce 1996 se stalo toto představení mezinárodně proslulým a show se stala světoznámým fenoménem. Úspěch "Lord Of The Dance" je nepřekonatelný. Ve Velké Británii zlomilo vystoupení veškeré návštěvní rekordy, když byl stadion ve Wembley vyprodán 21krát v řadě. V Jižní Africe "Lord Of The Dance" zlomil veškeré oficiální rekordy, když lístky byly vyprodány v rekordně krátkém čase. V USA byla show vyprodána za dva týdny. Michael Flatley a "Lord Of The Dance" vystoupily také v roce 1997 na slavnostním předávání filmových Oskarů. Při této příležitosti je vidělo 2,5 miliardy lidí na celém světě. Diváci se nemohou nabažit pohledu na soubor více než 30-ti tanečníků, kteří tančí ve velké rychlosti a souhře - detail a výdrž jsou neuvěřitelné. V posledních několika letech vystoupil "Lord Of The Dance" ve Španělsku, Itálii, Francii, Švýcarsku a Izraeli. Populární taneční show měla premiéru také v Japonsku a Jižní Americe. Ohromující 4 miliony diváků na každém kontinentu vidělo tuto show. Video "Lord Of The Dance" bylo v roce 1996 ve Velké Británii na prvním místě prodejnosti a bylo 12krát platinové. V Austrálii se tato show stala nejprodávanější video-nahrávkou v historii Polygramu. Světově nejúspěšnější taneční vystoupení současnosti se chlubí dvěmi permanentně cestujícími skupinami: první vystupuje v Evropě, druhá v USA, ale také dvěmi stálými skupinami: jedna je v Las Vegas a další v Biloxi v Mississippi. Poslední skupina vystupuje v Disneylandu na Floridě. V současné době se tato show považuje za nejúspěšnější. O tom svědčí i fakt, že na celém světě se prodalo přes 8 milionů video-nahrávek "Lord Of The Dance". Rekordně rostoucí prodej video-nahrávky "Lord Of The Dance" způsobil to, že na trh byla uvedena další video-nahrávka s názvem "Michael Flatley - Gold", která je speciální autobiografií o Michaelově vzestupu od chicagských začátků až k jeho pozoruhodnému statutu: jeden z nejlepších tanečníků na světě. LORD OF THE DANCE - PŘÍBĚH

 Pláč Keltů (The Cry of the Celts) - Temné napětí keltských hlasů pozvolna mizí a

objevuje se malý duch, obklopený spícími dívkami Irska. Pomocí magické flétny a pokropením zlatým prachem probudí malý duch dívky ze spánku a ony nádherně tančí dokud zvuk bubnů neohlásí příchod Pána tance (Lord Of The Dance). On skáče na pódiu s oslnivou přehlídkou práce nohou, ve finále pozve na pódium celý svůj kmen a tančí společně.  Bohyně Irska (Erin The Goddess) - Bohyně Irska vstupuje na jeviště v dlouhém plášti ze zeleného sametu a zpívá baladu o touze milovat.  Keltský sen (Celtic Dream) - Dívky Irska tančí ve vizi klidného světa, k nim se připojuje

Saoirse, ale toto snění je přerušeno temnými časy.


MFantasy - leden 2006  Válečníci (The Warriors) - Don Dorche, pán temnot, přichází ve zlomyslné masce, a

chlubí se. Na jeviště přichází jeho armáda, která tančí s dokonalou precizností a je připravena ukrást mír zemi.

 Cikánka (Gypsy) - Jemnější hrozba přichází v podobě Morrighan, smyslné, krásné a

dychtivé odloudit Pána tance od Saoirse

 Housle ohně (Strings Of Fire) - Keltský oheň a duch je roznícen Mairead Nesbitt a Corou

Smyth pomocí houslí.

 Prolomení (Breakout) - Saoirse a dívky Irska tančí ve víru barev dokud nepřijde

Morrighan, která svým naparováním způsobí, že se Saoirse změní ve svůdkyni. Ona a dívky Irska si strhnou šaty a jsou oblečeny jen v černém dresu a začnou tančit jako dokonalé svůdnice.

 Bojovníci (Warlords) - Pán tance a jeho bojovníci přichází na jeviště ke konci vystoupení

dívek. Pán tance zkouší připravenost své armády a vede je v tvrdém výcviku.

 Bohyně Irska (Erin The Goddess) - Jakmile zmizí Pán tance a jeho armáda, přichází

Bohyně Irska a zpívá píseň v galském jazyce.

 Pán tance (The Lord Of The Dance) - Saoirse a Morrighan tančí v duetu. Čtyři tanečníci

se k nim připojují. Jakmile oni zmizí, nastupuje Pán tance v oslnivém tanečním výstupu. Poté zmizí z jeviště a za okamžik se vrací i se všemi tanečníky. Poté všichni spolu tančí v jedné řadě. A tím končí první jednání!

 Nebezpečná hra (Dangerous Game) - malý duch přichází na jeviště a začíná hrát na

svou kouzelnou flétnu, aby uklidnil bouři. Při posledních notách přichází na jeviště Don Dorche se svým kapitánem a ukradne duchovi jeho kouzelnou flétnu. Po krátké chvíli zlého škádlení s duchem, zlomí Don Dorche flétnu a tím zničí veškerou moc ducha. Zničen ztrátou své flétny nevidí duch jak na jeviště přichází celá armáda Dona Dorcha, dokud není pozdě. Armáda terorizuje malého ducha, vězní ho a strká si ho mezi sebou. V ten okamžik se objeví Pán tance a zachrání malého ducha. Schová ho za sebe a tančí spolu s Donem Dorchem tváří v tvář. Poté přichází na jeviště i armáda Pána tance. Všichni spolu bojují. Nakonec zůstane na jevišti pouze Pán tance a malý duch. Malý duch ukazuje Pánu tanci svou zlomenou flétnu, ten ji od něho bere a za zády ji spraví. Poté ji předává duchovi a ten celý šťastný odtančí z jeviště.

 Pekelná kuchyň (Hell's Kitchen) - Přichází Morrighan a hraje si s city Pána tance, ale

jeho srdce patří Saoirse a tak se jen směje a odchází. Nezastrašena, tancuje Morrighan sama, jista si, že nakonec vyhraje.

 Ohnivé noci (Fiery Nights) - Don Dorche a několik jeho mužů tančí s dívkami. Don

Darcha vidí novou příležitost jak zničit Pána tance, odchází s Morrighan, zatímco ostatní zůstávají sedět na jevišti.

 Nářek (Lament) - Na jeviště přichází Mairead Nesbitt a Cora Smyth se svými houslemi a

hrají pomalou píseň o lásce.

 Dvojčata (Siamsa) - Kmen Pána tance se těší z příchodu jara a tančí společně v

pestrobarevné oslavě života a lásky.


MFantasy - leden 2006  Bohyně Irska (Erin the Goddess) - Bohyně Irska následuje tanečníky a zpívá baladu o

brzké svatbě.

 Ukradený polibek (Stolen Kiss) - Saoirse a dívky Irska společně tančí a Pán tance se na

ně dívá. Vzápětí dívky Irska odcházejí, nechávají Saoirse a Pána tance samotné až do okamžiku kdy přichází Morrighan. Ta přebírá Saoirse Pána tance a Saoirse se jen zarmouceně dívá. Po chvíli se ale Pán tance vrací ke své skutečné lásce a věrnost stvrzuje hlubokým polibkem.

 Noční můra (Nightmare) - Zhrzená Morrighan se rychle pomstí a rozděluje Pána Tance a

jeho lásku čekajícím vojskem Dona Dorcha. Pán tance posílá Saoirse pryč, ale je chycen. Vojsko se směje nad svým triumfem a uvězní Pána tance. Don Dorche vyzývá kapitána aby přivedl Pána tance k rozsudku. Pán tance mizí v explozi, tak jak si to Don Dorche přál. Don Dorche a jeho muži oslavují vítězství a připevňují kolem pasu Dona Dorcha vítězný opasek.

 Duel (The Duel) - Ve své škodolibé radosti, zapomněl Don Dorche na malého ducha,

který přibíhá a svou kouzelnou silou vrací Pána tance zpátky mezi živé. Vojsko zpanikaří a utíká. Začíná boj. Don Dorche dělá vše co je v jeho silách, aby zničil Pána tance. Ten ale překonává Don Dorcha v každém pohybu. Ve finále jsou nohy Pána tance tak rychlé, že Don Dorche se lekne a utíká pryč.

 Vítězství (Victory) - Vyčerpaný Pán tance padá na kolena. Potom se k němu vrhá malý

duch a objímá ho. Přichází také Saoirse, políbí se a odchází mezi zástupy Druidů držící svíčky. Jakmile Druidové odejdou, přichází malý duch se svou vlastní svíčkou a raduje se.  Planeta Irska (Planet Ireland) - Opakované taneční kousky jsou specializací skupiny. Michael Flatley vede své tanečníky v drsném stepovacím drilu.

Epic Arborius



LITERATURA

Vlčice Takřka třísetstránková kniha za cenu 89 Kč. Nemožné, zvlášť v dnešní době, řekne si každý. Naštěstí se tak poprvé stalo díky spolupráci časopisu Pevnost a vydavatelství Wolf Publishing. Jaká tedy je knižní příloha Pevnosti od Zdeňka Žemličky, která nyní vyšla i ve volném prodeji? Podívejme se jí na vl(kodla)čí zoubek. Území Čech a Moravy, počátek našeho letopočtu. Zde se odehrává příběh, ve kterém autor vcelku důmyslně mísí fikci a skutečné historické události. Nacházíme se v době, kdy naše území opustila většina Bójů a na jejich místo přichází germánské kmeny Markomanů a Kvádů. A právě markomanský král Marobud je jednou z hlavních postav. Jeho nezřízená touha po moci a ženách odstartuje příběh, v němž není nouze o krvavé souboje mýtické bytosti i romantické chvíle. Jednoho dne spatří Marobud ve svém hradišti překrásnou ženu a přesvědčen o své neodolatelnosti a moci, se jí pokusí získat pro své chvilkové potěšení. Žena, mýtiská bójská královna Brenna, se mu však vysměje a ani na druhý pokus, kdy jí Marobud vyslídí až v jejím do mě, se markomanskému králi nepoddá. Až do hloubi duše uražený Marobud se rozhodne pro pomstu a nechá Brennu i s jejím manželem zavraždit a jejich dům vypálit. Netuší však, že krutému vraždění unikla Brennina mladá dcera Kroana, která je stejně jako její rodiče vlkodlakem, a která se stala svědkem smrti svých rodičů. A tentokrát je to její mysl, v níž vzplane touha po pomstě. V dalším průběhu děje máme možnost sledovat Kroanino dospívání, zdokonalování se v boji, její první milostné vzplanutí i zklamání. Kroana se vydává na nelehkou cestu, aby pomstila smrt svých rodičů, na které jí čekají mnohé nesnáze a nelehká rozhodnutí. Od úvodních stránek až po samý konec je kniha napsána velmi čtivě a ubíhá ve svižném tempu. Autor rozhodně nenudí dlouhými popisnými pasážemi a historická fakta servíruje postupně a nenuceně. Jen v několika málo případech nerozvine do plné šíře naznačené motivy a děj v těchto okamžicích končí jaksi předčasně. Pokud má čtenář pocit, že souhra fikce a historie poněkud skřípe, dá mu vysvětlení závěrečný autorův doslov, v němž jsou historiské reálie shrnuty a vysvěteleny. Kniha samotná si zaslouží tři poctivé hvězdičky, časopis Pevnost a Wolf Publishing plných pět za nápad a realizaci. Pokud jste tedy zaváhaly a nekoupily knihu spolu s Pevností, máte právě teď možnost doplnit si svojí knihovničku o zajímavý tutil. Henry



LITERATURA

Juliet Marillier – Syn stínů Náhodou se mi do rukou dostala kniha u nás zatím nevydáváné novozélandské autorky Juliet Marillier – Syn stínů. Otevřel jsem ji a začetl se do prvních řádků a jen z obtížemi jsem si dopřával pauz, než pod mýma očima zmizelo všech 654 stran. Je to sice s podivem, protože ta kniha snad obsahuje vše, co nemám rád – zdlouhavé popisy a hrdinka vykládá karty na stůl příliš rychle, snad všechno, co jsem předpokládal se stalo – přesto přeze všechno z toho spisovatelka dokázala udělat úctyhodnou kompozici, která mi vzala dech (a několik večerů četby). Liadan žije poklidným životem dospívajícího dítěte v samotném srdci lesů kolem Sevenwaters (Sedmiříčí) a trápí jí tak jedině koho si její sestra vezme za manžela. Než se naděje události však začnou dostávat dramatický spád. To všechno kvůli nebezpečným tajemstvím navždy uvavřeným v myšlenkách příbuzných (o jejich dobrodružstvím zřejmě rozprávěla první kniha ságy). Na první tajnosti se nabalily další a Liadan je brzy v samém středu příběhu, který se pomalu rozhodl krást lidské životy. Potom se dívka střetává Tetovaného muže, nenáviděného v celém Irsku, a hluboko v jeho pokřivené duši nalézá semínko dobroty. Když ještě smrt nešetrně zasáhne do centra její rodiny a mocný nápadník se otevře nenávistí, poté co jej odmítla, snad ani bohové nedokážou ochránit starodávné lesní panství. Dokáže si s tím hrdinka poradit? Celá kniha je z pohledu pouze jedné jediné hrdinky, ale skrze ní se podíváme na osudy nespočtu dalších lidí. Příběh skrývá napětí, intriky, pohled do světa keltských bohů a i magie je zabudovaná jako nedílná součást našeho světa, ale především je smutný. Kromě prvních stran nejdete jen málo veselých okamžiků, a i když by aktéři mohli rozdávat hrsti štěstí, autorka tomu chtěla jinak. Možná, že přávě to činí Syna stínů velkolepým dílem. ! Jedinou nevýhodou je dostupnost pouze v anglickém a co vím i německém jazyce a nezbývá než doufat, že jednou kniha přijde i k nám. Ještě si dovolím pár slov o autorce. Juliet Marillier se narodila v Dunedinu na Novém Zélandu, v městě s silnou skotskou tradicí. V současné době žije v Austrálii a kromě práce pro vládu na částečný úvazek a psaní se věnuje i své zahrádce, kde převažují bylinky, a druidské tradici. Vydalu už šest románů a další se v brzku chystají. Váša



LITERATURA

Mořičvíl Ke druhé knize z edice Pevnost od nakladatelství Wolf Publishing Mořičvíl jsem přistupoval celkem s despektem. Jedná se totiž o humornou fantasy a s tou nemám příliš dobré zkušenosti. Už po pár přečtených stránkách jsem ale uznal, že můj despekt nebyl na místě. Autor, plzeňský rodák Denny Newman, nás zavádí do dobře propracovaného světa, který je sice obydlen nadpřirozenými bytostmi ( upír, hejkal, dryády ), ale který zároveň postrádá jakoukoli stopu magie. Vše co se zdá být na první pohled spjato s kouzly, je nakonec vysvětleno zcela „vědeckou“ cestou. Celá kniha je tak prošpikována vtipnými pseudovědeckými posutpy. Mořičvíl je, snad po vzoru Zeměplochy, kterou však nevykrádá ani nekopíruje, zabydlem spoustou postav a postaviček, které mají pro děj knihy méně či více zásadní význam. Některé se dějem jen mihnou, aby nastartovaly vyprávění tím správným směrem a pak jsou zapopmenuty, jiné se proplétají celým dějem jako ariadnina nit. Setkáváme se tak s dvojicí vědců z Městského muzea, profesorem Jeroným Myšpulka ( vedoucím oddělení Bublajících roztoků ) a profesorem Myrtil Kuštil ( ředitelem výše zmiňované istituce ), slečnou Zuzankou ( majitelkou hostince U příšerného šklebu ), Jamese Blonda ( špičkového agenta SMS ), hraběte Stokera ( upíra ze starobylého rodu ), Vildu s Cyrilem ) párek povedených strašidel ), stařenku Vyprášilou ( provozovatelku zájezdního hostince U zdravé výživy ), samotnou Smrt a mnohé další. K ději knihy nebudu prozrazovat vůbec nic. Mnohé napoví anotace na její zadní straně obálky. Snad jen, že plechovkové pivo je jedním z hnacích motorů snahy mnoha postav. Celý Mořičvíl uhání ve velice svižném tempu, které nebrzdí žádné hluché místo ani zbrklá ukončení některých zápletek jako tomu bylo u předchozí knihy z edice Pevnost Vlčice. Je vidět, že autor na svém světě dlouho a pečlivě pracoval a snažil se vybrousit každý detail. Určitě nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že se se světem Mořičvílu určitě ještě setkáme. Nebylo by jistě na škodu, kdyby případná další kniha měla větší formát než 220 stránek a autor tak dostal více prostoru k rozletu své fantazie. Denny Newman Wolf Publishing 2005 89 Kč Henry



LITERATURA

Anne McCaffrey – Černí koně pro krále O tom, že velké bitvy nerozhodují jen muži s meči v rukách, vypráví příběh Galwyna Variana chlapce, který pomohl Artušovi stát se legendou. Tak už se stává skoro tradicí, že čtu knihy, jejichž vydání se u nás v dohlednu nechystá. Abych vás trochu navnadil, až jednou ten okamžik přijde a Černí koně pro krále budou vydaní i u nás, přečtěte si následující recenzi! Po smrti svého otce se dostává mladý Galwyn Varianus do služeb svého strýce, jenž s obchodní bárkou brázdí evropská moře. Avšak jeho pravou láskou nejsou mořští oři, nýbrž ti pozemští. Proto prchne ze strýcovy lodi, aby se přidal k poslání Artuše a pomohl mu dovést do Anglie černé lybijské hřebce, s jejichž pomocí chce tehdy ještě britský hrabě zahnat Sasy zpět do moře. Galwyn je mu opravdu nápomocný, neboť kromě umění s koňmi vládne i mnoha jazyky a snadno se učí novým. Majestátné koně se podaří do Británie dovést a mladý učeň přichází na farmu, kde jsou cvičeni. „Bez kopyt není koně,“ praví podkováři již od těchto časů, a opravdu pouští hřebci zvyklí na píšečné pláně, nebudou dobře snášet podmáčené anglické cesty. A bylo třeba vynalézt „koňské sandály.“ Galwyn je zasvědcen i do tohoto umění a jeho podkovy budou mít ve válce váhu stovek mužů. Jediným jeho osobním problémem zůstává Iswy, zneuctěný mladík prahnoucí po pomstě. Ten by mohl ohrozit Artušova prvního koně i jeho podkováře. Černí koně pro krále je pohodové čtění na tmavý zimní večer. Vrací nás do doby před již tolikrát omílanou Artušovou slávou. Anne McCaffrey nechtěla nikdy psát o tomto slavném králi, avšak když dostala možnost ukázat i jinou stránku této legendy, neváhala. Strávila dokonce několik týdnů ve společnosti mistrů kovářů a s historiky procházela staroanglická poselství. Černí koně pro krále jsou spíš pohádkou, naivním příběhem, kde hrdinům vše vychází, kdežto záporáci jsou špatní ve všech směrech. Kniha je příběh, jenž vás zasvětí do umění podkovářů a chovu koní vůbec. Váša



LITERATURA

William King - Andělé Smrti Miešanec, Lasička a Barbar sú traja vojaci prieskumnej jednotky ľahkej pechoty, nazývanej Anjeli smrti. Ich jednotka bola vyslaná do hôr, aby rozprášili povstanie, proti vládnucim terrarchom a zajali ich vodcu, proroka Zarahela a temného čarodejníka. Toľko aspoň časť upútavky zo zadnej strany knihy. Kto pozná Kingovú tvorbu sa určite pri zistení, že píše novú sériu potešil. Ešte viac tomu, že dej tejto knihy sa neodohráva vo svete Warhammer, ale v úplne novom svete Williama Kinga. Vo svete, ktorý ovládajú temný a záhadný elfovia nazývaný Terrarch – ovia. Ich príchod, nie len k moci , ale ja na tento svet sa v prvej knihy odkrýva len minimálne a čitateľa tak ponecháva v jeho domnienkach a úvahách. Tí ostatní, aj keď takých nepoznám, si opäť len povzdychli a povedali si, že ide o ďalšiu bezduchú „rúbanicu“, jedného super hrdinu, ktorý je neporaziteľný. Skutočnosti je to však pravý opak. Už po pár stranách čitateľ, na jeho veľké prekvapenie, zisťuje, že nejde o typickú „Kingovku“. Väčšie množstvo postáv, z ktorých si každý vyberie svoju obľúbenú hneď na začiatku a ich osobité charaktery popretkávané svojským a veľmi trefným humorom, nasvedčujú tomu, že William King opäť ukázal svoju veľkosť. Dej prvej knihy s pripravovanej trilógie ( ako poznám Kinga pochybujem, že ostane pri trilógií), sa odvíja v pokľudnom tempe. Upozorňujem, nie v nudnom. King bravúrne skĺbil hlavnú dejovú líniu, čiže hlavný problém a jeho riešenie, ku ktorému celá kniha smeruje s vedľajšími, na prvý pohľad nepodstatnými scénami, ktoré pôsobia len ako dokreslenie prostredia. Práve tieto „nepodstatné“ scény sa spolu s blížiacim sa koncom knihy ukazujú viac ako podstatné. Kto čakal boj, a dlho trvajúci nespútanú akciu, v ktorej je King, skutočne KING, hneď od začiatku, bude možno sklamaný. Akcie sa však dostávajú k slovu naozaj v ten pravý okamih a nie je jej toľko ako by sa čakalo. Čo je však ubrané na kvantite, pribudlo na kvalite. Aby som však len nechválil. Práve priamočiarosť deja, môže pôsobiť na náročnejšieho čitateľa ako veľmi jednoduchá tým , že vie ako sa celý diel skončí. Nebol by to však King keby na úplnom konci knihy neprekvapil a verím, že nie len mňa, ale aj mnohých ďalších veľmi potešil. Ako? No predsa tým že... Viete čo prečítajte si túto skvelú knihu a dozviete sa. Autor: Marcus 21 http://www.mfantasy.org


LITERÁRNÍ SOUTĚŽ

O Zlatý dukát Vážení čtenáři, v průběhu všech čísel magazínu MFantay v roce 2006 se budete setkávat s touto sekcí, kde budeme uveřejňovat vždy pět povídek ze soutěže. Povídky půjdou podle umístění sestupně, a tak v dnešním čísle si můžete přečíst prvních pět nejlepších povídek Před tím však ještě krátké pojednání o tom, jak probíhala soutěž z pohledu poroty.

Jak to vidí porota? Akoba

Vážení soutěžící, Zveřejněním výsledků skončila pro všechny organizátory soutěže mimořádně náročná etapa v jejich činnosti na Mfantasy. Náročnost jsme si plně uvědomili až ve chvíli, kdy se během posledních několika dnů před uzávěrkou sešlo dalších přibližně třicet povídek, z nichž některé měly více než sto stran. Všichni z poroty jsme se v podstatě shodli na tom, že na několik týdnů jsme se doma stali terčem ostré kritiky, jelikož se nám úspěšně dařilo veškerý volný čas využít na čtení povídek, které jste do soutěže poslali. Účast tedy byla opravdu vysoká. Musím uznat, že kvalita soutěžních povídek také. Nenašel jsem ani jedno dílo, které by nebylo něčím zajímavé. Povídky se vyznačovaly především velkým množstvím dobrých nápadů, originalitou a zejména také dobrým zpracováním. U mnohých z nich jsem se do děje vžil tak, že až ve tři ráno jsem si uvědomil kolik je hodin. Vítězům gratuluji. Pokud jste se však neumístili v této soutěži na prvních pozicích, v žádném případě to neznamená, že by vaše povídky byly špatné. V soutěži se sešlo velké množství kvalitních povídek a vyhrát v této konkurenci bylo náročné. Přiznám se, že někteří moji favorité nakonec skončili v poslední desítce, což je důkaz toho, že názory jsou relativní a i pokud jste skončili na některé z posledních pozic, neznamená to, že by vaše povídka nebyla zajímavá. Vážení soutěžící. Děkuji vám za účast v naší literární soutěži a za to, že jsem měl možnost přečíst si a čest hodnotit vaše povídky.

Aldarix Vážení soutěžící, V prvé řadě bych se chtěl omluvit za některé své komentáře. Mohly vyznívat tak, že v mých očích nemáte šanci. Všechny povídky v soutěži byly dobré, ale jelikož jde o soutěž, byli porotci nuceni vybrat ty nejlepší. A to znamenalo hledat chyby:-) Povídek se nám sešlo dost, takže konkurence byla vysoká. Bylo pro mě těžké se rozhodnout, kolik dát bodů, abych byl objektivní a spravedlivý. I přes vysoký počet autorů, proběhlo vše hladce a povídky jsem hltal jednu za druhou. Ovšem zde mluvím za sebe, obzvláště okolo vyhlášení výsledků nastali drobné problémy, ty však byly naštěstí zažehnány. Celkově bych soutěž ohodnotil jako velmi vydařenou a těším se na další. A to i díky



soutěžícím, kteří byly opravdu dobří.

Aureola

Takže, na úvod bych chtěla zdůraznit, že všechny povídky byly inspirativní a zajímavé! Nebyla snad ani jedna, kde jsem nenašla něco zajímavého.) Důležité však je si uvědomit, jak co můžeme použít. Také bych chtěla upozornit, že povídce dáváme něco ze sebe. Není to kus nějakého textu, ale kus naší osobnosti a našeho vnímání. Bohužel, tento přístup mi u nějakých chyběl, což je podle mě škoda. Ale samozřejmě je věcí autora, jak chce napsat, a jak napíše svou povídku. Dál bych chtěla některým připomenout, že všechno má začátek, nějaký děj… zápletku, vyvrcholení… konec. Musím říct, že mě docela překvapilo, že si na to někteří nevzpomněli. Některým bych ještě doporučila, aby si své dílo vždy přečetli, než ho pošlou. Pak se objevují takové chyby, které dost snižují celkový dojem. No, myslím, že jsem se mírně rozepsala. Kdyby někdo měl zájem o mojí pomoc nebo cokoliv jiného, můj mail je tu vždy (a moje destruktivní kritika též). Jinak všem přeji hodně štěstí, inspirace a všeho jiného potřebného ke psaní. Hodně štěstí novým redaktorům!!!

Slim Pro pořádek, se všem musím přiznat, že porotcem literární soutěže jsem byl poprvé. Ovšem už toho mám opravdu hodně načteno a tedy si myslím, že jsem na tuto soutěž jako porotce měl. No, nechci se nijak vytahovat :) Překvapilo mě, jakého se soutěži dostalo ohlasu. Až plnící se mailová schránka mě utvrdila v tom, že jsem si podepsla svůj ortel. Ne, ale teď vážně. Moc se mi líbila odhodlanost s jakou se do soutěže autoři pustili. I věkové rozmezí bylo velmi barvité. Když jsem si zpětně po přečtení povídky zjišťoval věk autora, pokud ho uvedl, byl jsem v pár případech velmi příjemně překvapen. Také mě potěšilo, že většina povídek se četla opravdu dobře a neodthla mě od ní třeba ani večeře. Omlouvám se všem těm, kteří ode mě nedostali komentář. Ze začátku jsem se snažil povídky okomentovat atd. ovšem, jakmile začal ubývat čas a povídek příliš neubývalo, nebylo tolik prostoru, byl jsem rád, že jsem povídky přečetl všechny a napsal si k nim pár poznámek. Opravdu nejtěší potom bylo bodové ohodnocení. Takže všem děkuji za snahu, autorům, porotcům a hlavně Epicovi, kterému závidím jeho výdrž. Do dalších souteží přeju hodně zdaru :)

Noxi Ač se to možná někomu nezdá soutěž byla také pro porotce, alespoň pro mě, velice náročná. Desítky povídek podrobně přečíst, vyhodnotit a napsat komentář, to zabere spoustu času. Přesto jsem byl velice rád jedním z porotců a musím říci, že většina povídek byla opravdu na slušné úrovni a tak jsem je četl s chutí a nemusel se nijak přemáhat. Omlouvám se všem, kterým se zdálo, že jsem k nim byl příliš kritický, ale myslel jsem to jen v tom nejlepším slova smyslu. Těším se nashledanou u dalších soutěží.



1. místo

Rytíři můj v lesklé zbroji Autor: Gem Signor

Pojďte blíže ke mně můj rytíři v lesklé zbroji. Já ukáži vám lásku moji, co neuvidíte v boji. Já přijdu má paní, nemějte strach. Však lesklé své zbroje budu se muset vzdát, abych vás mohl milovat. Však i nenávidět, zradit, zabít vás.

Proč byste mě měl usmrtit? To po stovkách mrtvých saracénů nejste ještě syt? Ne vás zabít mečem. Avšak někdy chce se zabít tuhle vaši lásku, tu lásku zlatých vlásků, co dělají z vás čarokrásnou krásku. A proč chce zabít moji lásku, tu lásku zlatých vlásků? Rytíř můj v lesklé zbroji, tu lásku co neuvidí v boji? Tak čeho se můj rytíř bojí, že proti mně pořád zbrojí? Bojím se má paní, bojím se strachu světa, bojím se školy co jste studovala v Metách. Nemám strach z umění co ovládáte, moje paní. Avšak toto umění můj svět víry jenom haní. Rytíři! Ty přec nejsi součást toho světa. Víru v Boha jsi též studoval v Metách. Tak proč jsi takový – zkažený? Kde je tvůj úsměv a pohled blažený? Má paní, já viděl jsem svatou zemi a vraždil ve jménu svého boha Pohana, Který ani pohanem není.


MFantasy - leden 2006 Už neuvidíte úsměv, pohled blažený. To ne svět, to já jsem zkažený. Takto zkalil mne můj Bůh, teď on má u mne dluh. Možná až zemřu, mohu do nebe jít, však tady na zemi budu navždy v pekle žít. Ó můj rytíři! Jak jste vznešený! Vy vůbec nejste zkažený. Pojďte můj pane, prchnem spolu na východ. Tam již vkročit nemohu má paní. Malé děti se tam ptají: Kde otcové naši přebývají? Že nejsou tady s námi? Kdo skývu chleba dá mi? Tak na sever chceš jít? Do zemí ledových? Chlad tam je krutým králem. A já z pouště jsem se právě vrátil. Tam nepřežil bych zmrzlé dále. Tak na jih. Bohu by ses ztratil. Nebo na západ přes moře. Slyšela jsem o zemi za oceánem, tam staneš se svým vlastním pánem. Bohatá je ta zem, též slyšel jsem. Krásná, však krásnější je o vás sen. Tak vzdejte se té vaší lesklé zbroje, zapomeňte na zkušenosti z boje. Ber rytíři, ber si co je tvoje. Vem si duši, mysl mou, vem si čisté tělo moje. Kamkoliv bych s vámi šel, paní moje a vzdal se své lesklé zbroje jen když vy, má paní, jen když vy budete celá a jen moje. Ležela na velmi měkké posteli z ebenového dřeva. Nevěděla kde je. Nepamatovala si nic, ale věděla, že je tu něco opravdu divného. Cítila chlad kamene. Po chvíli se pokusila otevřít oči. Nejprve spatřila ženu, která se nad ní skláněla. „Konečně jste se probrala, má paní.“ Řekla ta žena.


MFantasy - leden 2006 „Kdo jsi?“ pokusila se promluvit. „a kdo jsem já?“ Žena se ani nezdála být zaskočená. Jako by na podobné dotazy byla již zvyklá. „Musíte odpočívat, slečno Mici. Záležitost Pána z Kildare snad počká ještě nějaký ten čas. Zdejší Pán je velmi milý člověk, velmi tolerantní. Nechám vás tu teď o samotě. A již po třicáté osmé vám říkám, že jsem Anastázie, vaše věrná služebná.“ Anastázie odešla z místnosti a slečna Mici se snažila vybavit něco z toho, co jí její služebná řekla. Mici. To jméno jí něco říkalo, ale nevěděla co. Někdo jí tak říkal, ale kdo, to nevěděla. Zapomněla na to jméno a pokusila si vzpomenout na něco o Kildare. Ani tady však její paměť nebyla s to pomoci. Ještě jednou se rozhlédla kolem sebe. Viděla jen kamenné stěny a svou renesanční postel. Pomyslela si proč jí nechávají ležet v něčem tak vzácném. A pak si všimla šatů, které měla na sobě. Vypadala v nich skutečně jako princezna z pohádky, ale tohle nebyla pohádka. Pokusila se vstát. Nic obtížného to pro ni nebylo. Teď si všimla zrcadla poblíž postele. Podívala se do něj a připadala si jako nějaká vysoce postavená šlechtična ze středověku. Světlé vlasy jí nedosahovaly ani k ramenům a zakrývaly jí jen část týla a tváře. Její šaty měly světle modrou barvu, stejnou barvu jako měly její oči. Mici byla velmi štíhlá a na svůj věk docela vysoká. Jak se prohlížela v zrcadle, všimla si obrazu, který se odrážel v zrcadle také. Otočila se a popošla k němu. Byl to portrét nějakého šlechtice. Možná Pán z Kildare, pomyslela si, vypadá docela dobře. Ten muž byl velmi mladý. Rysy v jeho tváři napovídaly, že byl přísný a zodpovědný. Ale Mici spíše zkoumala jeho oči. Viděla v nich dvě seschlé slunečnice plovoucí po oceánu jedu a ty říkaly pravý opak. Tuhle personifikaci už od někoho slyšela dříve. Od člověka, který jí začal říkat Mici. Od toho samého člověka co byl vyobrazen na tom portrétu. Ale ten člověk nebyl Pán z Kildare a nežil ve středověku. Ten člověk studoval na stejné škole jako ona, ale již ho dlouho neviděla. Najednou se ozval jakýsi hluk. Znělo to, jako břinkot meče. Mici hledala po obrovské místnosti nějaké okno, ze kterého by se mohla podívat ven. Uviděla jedno na opačném konci místnosti. Snažila se utíkat k oknu, ale její šaty jí nějaký prudší pohyb dost znesnadňovaly. Když se konečně dostala k oknu, to co uviděla jí málem vyrazilo dech. Spatřila spoustu rytířů v těžkých brněních, kteří se shromažďovali na nádvoří hradu. Doposud si stále myslela, že je v jednadvacátém století a že tohle je jen jakási kulisa. Jenže tohle už nemohla být jen hra. Tam venku byli lidé jak urození, tak chudí. Viděla rytíře na překrásných koních, jejich panoše, stejně tak viděla i měšťany bohatší i chudší, mnichy a také žebráky. A ti všichni mezi sebou mluvili starou franštinou. Jestli tohle byla iluze, byla dokonalá. Do místnosti vešla Anastázie a nesla víno a nějaké ovoce. „Vidím, paní, že jste již odpočinutá.“ Začala Anastázie a stlala postel. Mici se stále dívala z okna a Anastázii nevěnovala moc pozornosti. „Přinesla jsem vám něco na posilněnou. Doufám, že vám bude chutnat. Koukáte se na přípravu oslavy? Bude to velká událost. Však také Pána z Kildare stála mnoho zlatých. Rytíři jsou sice unavení, ale přece by neodmítli pohoštění od vévody. I když – kdo ví, co dělali ve Svaté zemi. Mnoho z nich musí mít opravdu strašné zážitky. Ale někdo ty saracény musel zastavit. Co kdyby se to jejich pohanské náboženství rozšířilo po Evropě?“ Anastázie se na chvíli odmlčela. Mici se otočila a řekla: „A.. Anastázie, že ano?“ „Ano.“ Odpověděla trochu překvapeně Anastázie. „Jmenuji se Anastázie. Žádná Anna, žádná Marie. Dnes jste se trefila na poprvé.“ „Pověz mi, Anastázie, jaký je rok?“ „Léta páně tisícého stého druhého, má paní. Už mne zase zkoušíte?“ Mici však nebyla schopná odpovědět. Byla v období feudálního středověku a právě skončila první křížová výprava. Byla omámená tím fantasmagorismem, ale zdálo se, že je to pravda. „Dobrá,“ vzmohla se ještě na jednu otázku. „a teď mi pověz všechno o mně, o Kildare a jeho Pánovi, a o tom co tu děláme.“ „No dobrá. Ale je to taky po třicáté osmé. Narodila jste se v Janově před sedmnácti lety. Vaše matka si přála, abych vás vychovávala a vedla cestou pravé ruky.“


MFantasy - leden 2006 „Co znamená cesta pravé ruky?“ Přerušila Mici mluvu svojí služky. „Sama jste říkala ať neříkám to slovo, protože lidé to nemají rádi a mohl by to slyšet nějaký oddaný mnich a…“ „To stačí. Myslím, že už vím, co to znamená. Pokračuj.“ „Před rokem vaše matka zemřela a pak jste chtěla cestovat. Navštívily jsme spoustu posvátných a tajemných míst. „Jakých?“ „Menhiry, přírodní oltáře, také rotundy a baziliky nebo taky pyramidy. A také jste studovala u mnoho mistrů a všichni vás chválili. „A kde jsme na to vzaly…“ chvíli přemýšlela o zdejší měně „…zlaťáky?“ „Vydělala jste si všechny zlatý sama svým uměním, paní.“ Odpověděla Anastázie. Mici však byla trochu zaskočena. „Vyléčila jste spoustu nemocných lidí.“ Mici si oddechla. Přece jen se ničím neprovinila. „Dobrá. A teď něco o Kildare.“ S každou větou, kterou Anastázie řekla se Mici cítila více a více nad věcí. Začala se v ní probouzet odvaha a zvědavost. „Před pár dny jsme byly v Metách. Dostala jste dopis ve kterém vás Pán z Kildare žádal, abyste přijela do jeho panství. Neřekla jste mi co se v tom dopise psalo, ale moc jste neváhala a svému učiteli jste řekla, že se vrátíte hned, jak to bude možné. A pak jsme vyrazily snad napříč celou franskou říší. A tak jsme tady v Kildare. Sama jste řekla, že je to ten nejkrásnější hrad co jste kdy viděla. Ale řekla jste to jen aby jste se zalíbila Pánovi. A proto, že je tu moře. Pán vás chtěl pozvat na večeři, ale pak jste omdlela. A to by bylo asi všechno.“ Mici přešla přes místnost k portrétu a ukázala na něj. „To je on?“ Zeptala se své služebné. „Pán z Kildare? Ne. To není on. To je jeho syn. Nejmladší.“ „Bez práva dědit.“ Dodala potichu Mici. „Vrátil se ze Svaté země pár dní před naším příjezdem. Říká se, že má horečky a je nevyléčitelně nemocný. Myslím, že tu jsme právě kvůli němu.“ Mici se na chvíli zamyslela nad touto situací a pak se opatrně zeptala: „Pověz mi, Anastázie, už jsme se setkaly s něčím, co jsme nevyléčily?“ „Dle mého názoru jsme se ještě nesetkaly s ničím, co by jsme nevyléčily.“ „A co znamená ono ‚dle mého názoru‘?“ „Před půl rokem jsme byly v Hispánii a tam jste nevyléčila jednoho velmi bohatého šlechtice. Tvrdila jste, že na tuhle nemoc lék neznáte, ale pak jste řekla, že jste ho nechala zemřít, protože to byl tyran a takhle jste pomohla celé jeho rodině, která nesmírně trpěla za jeho života. Pak vám, ale nějaký učitel řekl, že vaše práce byla uzdravit ho za každou cenu. S tím klerikem jste se pohádala a my jsme museli z Hispánie odjet.“ „Měly bychom si promluvit s Pánem z Kildare.“ Řekla Mici a společně s Anastázií opustila svou komnatu.“ Když se Mici s Anastázií dostaly ven z místnosti, kam uložil Pán z Kildare slečnu Mici po jejím zkolabování u večeře minulého dne, otevřely se před nimi prostory hradu v celé své kráse a se vším majestátem. V tom okamžiku Mici raději zapomněla na všechny své starosti a nejasnosti ohledně své osoby a rozhodla se prohledat hrad. Všechna její zvědavost se ještě znásobila, když uslyšela šum moře. „Nádhera.“ Pronesla, když konečně nalezla okno,kterým se mohla podívat snad na svou největší životní lásku. Milovala barvu moře. A byla šťastná pokud se mohla hodiny nerušeně dívat na azurové dálky a snít o tom, že jednoho dne opustí starou Evropu a odpluje daleko od svého domova. Snila to tady. A snila to kdysi dávno někde v budoucnosti. Anastázie věděla o její velké lásce a většinou jí nerušila, ale teď měly důležitější věc na programu. „Pojďte, moje paní.“ Vyrušila jí. „Musíme najít Pána z Kildare.“


MFantasy - leden 2006 „Jak se vůbec jmenuje?“ Zeptala se Mici zatímco mířily na konec dlouhé a studené chodby. „To já nevím.“ Odpověděla jí Anastázie. „Ale vy to víte, protože to určitě napsal do toho dopisu.“ Najednou se Mici zastavila. „Co se děje, slečno?“ Divila se Anastázie. „Anastázie, kde je ten dopis teď?“ „To já nevím. Schovala jste si ho. Musel být pro vás vzácný, protože jiné dopisy jste spalovala po prvním přečtení.“ „Kam bych ho asi schovala…“ Přemýšlela Mici nahlas. „Sama vždycky říkáte: pod svícnem největší tma.“ Mici se zamyslela. Pokud to bylo opravdu vzácné jak říkala její služebná, pak by to měla vždycky u sebe. Prohlížela si svoje šaty. „Mají ty šaty nějaké skryté kapsy?“ „Co je to kapsy?“ Zeptala se udivená Anastázie. Mici zapomněla na to, že ve středověku nebudou znát celou její slovní zásobu. Teď jí došlo, že vlastně mluví jazykem, který se nikdy neučila. Dokonale plynulou italštinou. „Kapsa je místo v šatech kam si můžeš uložit nějaký předmět.“ Pokusila se Mici o vysvětlení, ale sama si byla vědoma, že to asi Anastázie nepochopí.“ „Vy myslíte šatní skrýš. Ale jsou zevnitř. Tady to nemůžete otevřít.“ „Proč ne?“ „Musíte se nejprve svléci.“ „Tak se vrátíme.“ Jakmile se vrátily zpět do komnaty, poručila Mici své služebné, aby zamkla. Pak se svlékla ze svých šatů a nahá v nich hledala tajné kapsy. Po chvíli nalezla několik míst, které se zdály tvrdší než ostatní části šatů. Podrobně zkoumala jak by se mohla do tajných skrýší dostat a za okamžik už vytahovala svůj první poklad. Byl jím pantagram, přívěšek velikosti mince, který měl na líci vyrytý pentagram a na rubu hexagram. „Patřil vaší matce.“ Ozvala se Anastázie, která ačkoliv stále nemohla pochopit, proč si Mici nemůže na nic vzpomenout, se sama snažila své paní napovídat. Mici pantagram odložila a snažila se ze svých šatů vylovit více cenností. Druhou věcí byla malá dýka zasunutá v kožené pochvě. Když jí Mici otevřela, spatřila na jílci řecky vyrytý latinský text Ad Mici. Chvíli se ji se zájmem prohlížela, ale pak jí odložila a šátrala znovu ve svých šatech. Tentokrát již byla úspěšná a nalezla to, co nalézt chtěla. Z jedné své tajné kapsy vytáhla pergamen a potichu četla: Doufám, že tento dopis připadne do rukou nejjemnějších, co nyní jsou v naší milované Francouzské vlasti Svaté říše Římské a mysl která jej bude číst patřit bude osobě nejvzdělanější na celém Evropském kontinentě, věhlasné léčitelce, slečně Mici Rosseli di Genova. Na úvod rád bych Vás ujistil, slečno Mici, že na mém panství v Kildare jste vždy vítána s otevřeným srdcem mým i mých lidí. Dále v tom, že chovám úctu k umění, kterému jste se až doposud věnovala a že jsem otevřen myšlenkám ohledně víry a cesty k Bohu, které římská církev zapuzuje svou slepotou. Musím děkovat Bohu, že poslal posla tak nevinného a přece tolik vzdělaného, jako jste Vy, slečno Mici, kterého si církev nedovolí obvinit z kacířství. Avšak přece jen je mé srdce velice zraněné, neboť poslové přinášejí zprávy o mých synech, kteří před šesti lety vyrazily na křížové výpravy vedeni svatou církví. Dva z mých synů jsou již na slávě Boží. Poslední můj syn Rolland se vrací domů, ale je otráven neznámým jedem a umírá tou nejbolestivější smrtí právě v okamžiku, kdy se má znovu shledat se svým otcem. Poslové praví, že jed jest nevyléčitelný a proto se obracím na Vás, drahá slečno Mici, neboť jste člověkem nejvzdělanějším v celé Evropě. Prosím pospěšte si do hrabství Kildare, dříve než bude


MFantasy - leden 2006 pozdě pro Rollanda, nyní mého jediného syna. Jsem si jist, že cestu si ze své předchozí návštěvy v panství Kildare nepamatujete, proto vám ji připomenu mapou, kterou přikládám k tomuto dopisu.

Vévoda Filip Burgundský, Pán z Kildare Když dopis dočetla, odložila ho a přemýšlela o všech novinkách, které se z dopisu dozvěděla. Konečně věděla celé své jméno i původ jejích předků. Taktéž se dozvěděla jméno Pána z Kildare, i jméno jeho syna, s kterým souvisela celá problematika její situace. Nyní věděla téměř vše, co vědět měla. Jen ne to, co vědět musela. Jak vyléčit Rollanda, nejmladšího syna Filipa Burgundského? Jenže teď byla její jediná možnost pokoušet štěstí. Rozhodla se tedy (již podruhé) pro nalezení Pána Kildare. Oblékla se zpět do svých nádherných šatů a společně s Anastázií opustila komnatu. Anastázie jí vedla dlouhými kamennými chodbami Kildarského hradu. Jak postupovaly z nejvyšších pater níže, míjely spoustu rytířských brnění a zkřížených mečů. Všechny ty středověké ozdoby působily na Mici zvláštně nepříjemným dojmem. Jenže pořád tu bylo něco, co jí vzrušovalo. Měla totiž spoustu otázek, které se dotýkaly jejího zjevení ve středověku. Byla tu ale přece jenom jedna věc se kterou Mici nepočítala. Začala se jí vracet paměť. A pomalu začínala věřit, že to, co nazývala jednadvacáté století byl jen sen. Sen o budoucnosti, která se nemusí vyplnit. Mici s Anastázií sestoupily až dolů k hlavní síni Kildarského panství. Léčitelka byla ohromena ozdobami, které viděla kolem sebe. Ale něco jí říkalo, že některé sem nepatří. Gobelíny přece nebyly výzdobou středověkých evropských hradů. Sál na Mici působil opravdu majestátně. Zírala na sluneční jas a osvětlení, které bylo v síni Kildare nyní na denním pořádku. Nebyla totiž zvyklá vidět tolik světla na středověkém hradě. Ano, slečna Mici Rosseli si konečně začínala vzpomínat na svou minulost. V tu chvíli zpozoroval dvě dámy sám vévoda burgundský. „Doufám, že již je vám lépe, slečno Mici.“ Řekl vévoda léčitelčinou mateřštinou a tiše čekal na odpověď. Mici ovšem dostala trému a nemohla ze sebe vypravit ani hlásku. Vévoda byl obdařen stejnými rysy jako jeho nejmladší syn. Nejspíš měli stejné rysy všichni jeho synové. Filipovy modrošedé oči však byly naplněny žalem a lítostí. Vlasy měl stále ještě černé jak uhel, přestože výraz v jeho tváři napovídal vysoký věk. A imponující orlí nos značil odpovědnost a loajalitu panovníka. Byl oděn v lesklém lehkém brnění. Žádný samet, purpur nebo hermelín. Vévoda se představil přesně tak, jak chtěl (stejně jako včera, ale na to si Mici nepamatuje). „Má paní ještě není úplně ve své kůži.“ Odpověděla bleskově Anastázie, což Mici vyvedlo z míry ještě více. Teprve teď si totiž pořádně prohlížela svou služebnou a seznávala, že je nejspíš více než si myslela. Krátce pohlédla do Anastáziiných kaštanových očí. To značí věrnost, vzpomněla si na jednu poučku jednoho učitele od kterého se učila lékařským a okultistickým naukám někdy v minulosti. Nebo v budoucnosti? Teď se jí totiž začaly prolínat dva odlišné životy, které spojovalo jen jedno slovo. Magie. A Anastázie byla odpověď na všechny její otázky. Jak se zdálo, služebná svým vzhledem překonávala vévodu jak v obličeji, tak v oděvu. Uhlazené rysy, mírně opálená tvář a hříva černých vlasů dělaly z Anastázie nádhernou ženu provokující leckterého muže. Ale Anastázie byla vychována v dobré společnosti nejetičtější kultury starého světa. Její původ byl jednoznačně řecký, třebaže jméno spíše naznačovalo slovanské předky. Anastázie byla služka, ale urozená. Poslední pohled patřil Anastáziiným šatům. Byly komplikovanější než léčitelčiny, ale Mici měla jednoduchost raději. Vršek šatů byl velmi ozdobený a měl fialovou barvu. Bílý spodek byl odkryt jen na zádech a byl na něm vyšitý nějaký znak, který Mici nedokázala identifikovat. Její pohled se vrátil k Filipovi, kterému chtěla odpovědět na jeho otázku. „Cítím se již docela dobře.“ Řekla a vyplnila tak chvilkové ticho. „Jen si nemohu vzpomenout na včerejšek a důvod mého omdlení, můj pane.“ „Myslím, že bychom vám to znovu říkat neměli. A vy přece nejste můj vazal, tak mi nemusíte říkat můj pane. Pokud je mi známo, vy přece nemáte lenní přísahy ve své oblibě, má drahá Mici.“ Odpověděl vévoda a na chvíli se odmlčel. Mici musela uznat, že na ní Filip působil velice kultivovaně a dokonce mile. „Pokud už se cítíte ve své kůži, měli bychom se podívat na Rollanda.“


MFantasy - leden 2006 „Ano, to bude nejlepší.“ Odpověděla Mici a všichni tři opouštěli honosnou síň a stoupali po schodišti do komnaty mladého prince Rollanda. Poté, co Mici vkročila do komnaty prince Rollanda, vystřídala sluneční jas, který viděla dole v síni, temnota a šero šlechticova pokoje. „Potřebuje tu více světla.“ Řekla téměř okamžitě po svém příchodu. Teprve poté si komnatu začala prohlížet. Postel podobná té, na které ležela ještě před chvílí Mici. Jen nebyla až tolik zdobená. Mladý šlechtic ležel bezmocně na svém loži. Vypadal děsně. Jeho pokožka byla velice vybledlá a celé jeho tělo strádalo. Byl nepřirozeně vyhublý. Vůbec se nepodobal šlechtici vyobrazeném na portrétu v komnatě slečny Mici. Celý působil ubohým dojmem a jen jeho oči, které občas otevřel připomínaly, že ještě není mrtev. Zdálo se, že byl v bezvědomí. „Co dostává za jídlo?“ Zeptala se Mici zatímco si Rollanda prohlížela a přemýšlela o původu nemoci a následném léku. „Mniši říkali, že ho máme nechat o hladu, že prý jen tak se jed vytratí.“ Odpověděl vévoda. „Věříte tomu?“ pokračovala v rozhovoru Mici. „Pokud tělo nedostává živiny umírá. Mniši nevědí nic o léčitelství. Tedy ti, kteří vám toto řekli. Bůh léčí bolesti duše, ne těla. Jak už jsem řekla potřebuje tu světlo. Sluneční světlo. Budeme mu také muset vymyslet složení jídla. Byl od svého příjezdu již při vědomí?“ „Ano. První den, kdy ho přivezli se ještě probral. Poté co jsme ho uložily do postele je v tomto stavu." Odpověděl Filip. „Ví jeho družina jak došlo ke zranění?" „Vyprávějí něco o otrávených šípech saracénských vojáků. Prý je přapadli když se vraceli zpět do Kildare s kořistí. Někde v hrabství Edessa.“ „A ta kořist?“ Zajímala se léčitelka. "Co jim stálo za přepadnutí v křižácké provincii? Muselo to být něco důležitého.“ „Ti rytíři si nemyslí, že byli přepadeni kvůli kořisti. Spíše šlo o nějakou mstu. Můj syn přivezl jen nějaké cetky, koření a...“ Vévoda se zarazil. Nevěděl, jestli má vyzradit tajemství svého syna, které teď věděl jen on. „A?“ Zeptala se samozřejmě zvědavá slečna Mici. „Přivezl nějakou zlatou sošku. Zřejmě jde o nějakého pohanského boha.“ Odpověděl vévoda. „Ale nikde to neříkejte. Chtěl aby to bylo tajemství.“ Filip se zarazil. Věděl moc dobře k čemu byla soška určena. Tedy spíše komu. A nechtěl to Mici vyzrazovat. Znovu. „Může se jednat o kletbu.“ Uvažovala Mici. „U takových věcí to bývá docela častý jev. Ale rozhodně původ nemoci je z otráveného šípu saracéna.“ „Doufal jsem, slečno Mici, že nám pomůžete Rollanda vyléčit, ne že budete vyšetřovat příčinu jeho nemoci.“ Filip začínal být nepříjemný. „Dobrá. Přineste mu hroznové víno, chléb a vodu.“ Rozkázala Mici. „A mě tu nechte s ním o samotě.“ Vévoda raději opustil místnost. Nebyl zrovna spokojen s Mícinými názory, ale nechtěl přijít o svého posledního syna. A slečna Mici měla v celé Evropě úžasnou pověst. Patřila k nejlepším léčitelům své doby. Studovala díla jak Hippokrata nebo Avicenny, tak Herma Trismegista, Zoroastera nebo také židovskou tradici Kabala. Byla sběhlá v alchymii, magii, astrologii, v umění věšteckých. Byla však také vzdělaná v oblasti historie, zeměpisu a teologie. Hledala každý nový vynález a učila se od všech mistrů na které narazila. Její mysl byla plná vědomostí, které nasbírala za jeden rok. A nic nezapomněla. Slečna Mici Rosseli předbíhala svou dobu o dvě stovky let. Neboť teprve v období renesance by se mohla stát slavnou. Ale ona je teď ve věku křižáckých výprav a církevního dogmatu. Jen její mysl je teď trochu zmatená ze snu který se jí zdál. Ze snu o jednadvacátém století.


MFantasy - leden 2006 „Anastázie,“ přikázala Mici své služebné, „přines mi mou brašnu. Je na stole v mé komnatě.“ „Ano, má paní.“ Anastázie byla již celkem zvyklá, že se k ní její paní nechovala zrovna s citem. I když si zrovna říkala, že po svém osmatřicátém omdlení se probrala s jiným údivem. Vzpomínala na chvíli, kdy se to stalo poprvé. Bylo to krátce poté co matka Mici, Sofia Rosseli, zemřela a Anastázie jí to měla říct. Mici bylo šestnáct. Přiběhla domů, protože cítila cosi v duši. Nevěděla co, ale když vyšla Anastázie z pokoje její matky a držela v ruce černý šátek, bylo jí to jasné. Tenkrát omdlela. A když se pak probrala, vyprávěla jak naposled mluvila se svou matkou. Cítila jak odchází pryč. Mluvily spolu o věcech na které se za života nemyslí. Jaká škoda. Ale Anastázii už moc ráda neměla. Proč? To ví jen Mici. Na tohle všechno Anastázie myslela, když se vracela pro medicínské vybavení její paní. A ani dnes nepřišla na to, co jí Sofie mohla říci, že od toho okamžiku se k ní Mici nechová zrovna nejlépe. Mici o tom nepřemýšlela. Věděla proč a nehodlala to nikomu vyzradit. Teď však měla jiné starosti. Byla konečně sama se svým pacientem. Princ Rolland jen mátožně ležel. Léčitelka k němu přistoupila a položila mu ruku na čelo. V tom okamžiku burgundský princ otevřel oči. Otevřel oči, ale nevnímal jimi svět kolem sebe. Viděl obrazy, ale jeho mysl nebyla schopná je zpracovat. Nebyl při vědomí. Slečna Mici stáhla ruku zpět. Jeho čelo téměř hořelo. Vyhrnula mu rukáv jeho oděvu a pozorně si prohlížela pokožku. Byla červená. Pak se Mici ještě podívala na jeho oči. I bělmo měl více červené než bílé. „Musíte prožívat peklo, princi.“ Řekla Mici jen tak, aniž by čekala nějakou odpověď. Pokoušela se najít na jeho těle ránu po šípu. Po troše úsilí jí našla na levém stehnu. Pokoušela se zjistit více podrobností, ale zdálo se, že Rollandovo tělo již více indicií nevydá. Mici si dobře uvědomovala, že každou chvíli může Rolland odejít na Slávu boží za svými bratry. Ale Rolland měl srdce bojovníka a se svým osudem se pral od začátku svého narození. Protože se narodil třetí, bylo mu odepřeno dědit rodinný majetek. Měl odejít hledat nové léno. A tak docela uvítal možnost křížových výprav. A teď tu ležel. Jeho bratr Filip padl při dobývání Jeruzaléma. Viléma zajali a popravili Seldžukové, když se se svou družinou přesouval zpět do knížectví Antiochea. Rolland vyhrál nad osudem, který mu byl dán při narození, ale pomalu prohrával svůj poslední boj se samotnou smrtí. A jeho jedinou nadějí byla slečna Mici Rosseli. A byla i jeho osud, ale to věděl jen on a jeho otec. Anastázie se zatím vrátila s brašnou slečny Mici, ve které byly uschovány předměty pro medicínu a nějaká jiná služebná přinesla jídlo pro prince. Mici vyndala z brašny nástroj podobný injekční stříkačce a opatrně odebrala Rollandovi trochu krve. Mici ještě věnovala poslední pohled princovu zranění a vzápětí bylo v její tváři vidět překvapení. „Jak jsem si jen mohla tohohle nevšimnout.“ Povzdechla si a z brašny vytáhla nůž a dřevěnou nádobku. Opatrně seškrabala podivnou zelenou hmotu, která zaschla poblíž místa zasažení šípem a pečlivě ji uzavřela do dřevěného soudku velikosti dlaně. Pak se ještě pokusila prince nakrmit. Poté opustila i s oběma služkami princovu komnatu. Pak sestoupily všechny tři zpět do síně hradu, kde již na ně čekal Filip. „Nuže, jak se daří mému synovi?“ „Dostane se z toho. Pokud ovšem seženeme sérum ze škorpióna.“ Odpověděla mu Mici. „Působí ve vašem panství nějací přírodní léčitelé?“ Dodala ještě. „Ano. Vy, má drahá. Doufal jsem že pomoc potřebovat nebudete.“ „Bohužel, nenosím všechna séra s sebou. Obzvlášť ne tak nebezpečná jako škorpióní.“ „Určitě najdete to, co hledáte u čaroděje Archibalda. Bydlí v lese pět mil od Kildare. Doufám, že se můj syn uzdraví brzy.“ „Nebojte se. Má srdce bojovníka. Pokud mu budete dávat jen to, co řeknu, pak se brzy zotaví. Ale pokud nedostaneme do jeho těla protijed, pak do týdne zemře.“ Mici věděla, že to není pravda. Ale Filip by jí jinak nepustil za čarodějem Archibaldem. A Mici nechtěla aby se Rolland trápil dlouho. Aniž by s ním jen na chvíli mluvila, měla ho ráda. „Brzy bude poledne. Myslím, že se za tím Archibaldem vypravím. Sama.“ Pak se ještě


MFantasy - leden 2006 uklonila a dodala: „Vévodo burgundský, bylo mi ctí se s vámi setkat.“ Pak se společně se svou služebnou vracela do své komnaty. „Anastázie, půjdeš do města a zjistíš, co se povídá o té křižácké kořisti a Rollandově nemoci.“ Přikazovala Mici. „Ano paní.“ Odpověděla poslušně Anastázie. Tak jako vždy. „Já zatím zkusím najít toho čaroděje.“ Pokračovala Mici a již vyrážela na nádvoří. Soudek s jedem si pro jistotu vzala s sebou. Venkovní klima bylo velmi příjemné. Obzvlášť když se znovu ozval šum moře. To byla rajská hudba pro Micinu duši. Léčitelka mířila ke stájím a cestou pozorovala shromážděnou křižáckou družinu. Raději se jim obloukem vyhnula, než aby se s nimi dostala do konfrontace. Většině křižákům bylo již přes třicet let. A protože Mici byla atraktivní sedmnáctiletá panna, hrozilo tu pro ni určité nebezpečí. Jakmile dorazila ke stájím, všimla si mladého podkoního. Mici nejprve nevěděla jak navázat kontakt. Přece jenom byla v cizí zemi. Rozhodla se však raději jednat. Přešla až k němu a chvíli jen tiše stála. Podkoní si ji ale všiml mnohem dříve než ona jeho. „Buďte zdráva, slečno Mici. Váš kůň je připraven. Opouštíte nás nějak brzy. Je princ již zdravý?“ Podkoní byl trochu více upovídaný, ale to Mici většinou příliš nevadilo. Světlehnědé vlasy mu trochu zakrývaly obličej, ale po celou dobu byl stejně otočený k Mici zády, protože zrovna pročesával jednoho nádherného koně. „Věčné zdraví tobě i tvé rodině.“ Odpověděla ve franštině. „Mohl by jsi mě zavést k mému koni?“ Zeptala se Mici. Zvolila pro to ten nejpříjemnější tón. „Ale jistě, má paní.“ Řekl, vstal a otočil se k ní. Slečna Mici se dívala do jeho kaštanových očí. Na tváři se mu vyčaroval úsměv. I tohle totiž byla jedna z mnoha disciplín magie. A nikterak zakázaná nebo zapovězená. Mohly ji používat úplně všichni. Bylo to v lidech od počátku věků. Laskavost. Stejně jako závist. Mladík vedl Mici skrze stáje. Prohlížela si ty nejkrásnější koně jaké kdy viděla. Zanedlouho se s podkoním ocitla u svého koně. „Antonio, vedu ti paničku.“ Promluvil mladík směrem k jednomu vraníkovi. Pak se otočil zpět ke slečně Mici a pravil: „Má moc hezké jméno. A je velice chytrý. Musíte být velmi pyšná na tak nádherné zvíře.“ „To samozřejmě jsem. Daroval mi ho otec k mým devátým narozeninám. Jmenuje se po něm.“ Mici se trochu zasnila. Přemýšlela o svém otci a věcech, které jí daroval. Zkoušela si vybavit jeho podobu. Neúspěšně. Monsignor Antonio Rosseli svou dceru nikdy nespatřil. Jako vysoce postavený služebník boží nemohl přiznat to, že zplodil dítě. A ačkoliv byl stále mezi živými, na rozdíl od spousty jiných příbuzných slečny Mici, a tedy slyšel o tom, co se z jeho dcery stalo, nehodlal jí již podporovat zlaťáky ani dary. Možná právě proto. Vraník Antonio byl poslední dárek, který od něj dostala. Najednou se Mici probrala a všimla si, že podkoní odchází. V poslední chvíli na něj ještě stihla zavolat: „Počkej. Jak se dostanu k čaroději Archibaldovi?“ „Jestli chcete vidět Archibalda,“ křičel podkoní, který byl již na druhé straně stájí, „vydejte se na sever od panství. Jakmile se dostanete na rozcestí, dejte se na západ. A jistě vám nemusím říkat, že jen ta nejobtížnější cesta vede k našemu pravému cíli. Odsuď míli černým lesem a jste tam.“ „Děkuji ti. A přeji ti hodně úspěchů a štěstí.“ Křikla na něj ještě Mici. „Bůh s vámi, slečno Mici.“ Křikl nazpět ještě podkoní a zmizel za posledním albínem. Mici pohladila Antonia a nandala mu postroj. Pak se mu vyhoupla na hřbet a za okamžik ho štvala pryč od Kildare. Ač se zdálo podivné, tak šaty, které měla na sobě jí nijak neznepříjemňovaly jízdu na koni. Ba právě naopak. Mici jela na Antoniovi lépe, než lecjaký rytíř. Vyrazili na sever. Tam, kam se hodní lidé chodit bojí a zlí tam nacházejí smrt. Do Archibaldova černého lesa. Zanedlouho dorazila slečna Mici až na rozcestí o kterém mluvil podkoní. Podívala se na značení. První ukazatel směřoval k východu. Stálo na něm Avignon. Východní cesta byla krásně dlážděná a upravovaná. Druhý ukazatel s nápisem Paris mířil na sever. Někdo jiný na něj ještě připsal Clermont. Kdysi tu byla také dlážděná cesta. Ale


MFantasy - leden 2006 pod kopyty křižáckých koní a pod těžkými botami rytířů, které tudy prošly před šesti lety již dlažba zanikala a nikdo ji nespravoval. Zvláště když část bot i kopyt tu prošlo znovu před pár dny. Třetí ukazatel mířil zpět k jihu. Bylo na něm napsáno ‚panství Kildare, sídlo burgundského vévody Filipa.‘ Poslední ukazatel byl špinavý a nečitelný. Mici se pokusila špínu odstranit. Za okamžik již rozeznala hlavní nápis. Černý les. Pod tím byl však ještě jeden nápis. Runový. Archibald. Mici se otočila a vyrazila na západ. Černý les bylo hrůzostrašné místo plné ponurosti a deprese. Houkání sýčků a vytí vlků na atmosféře jen přidávalo. Sluneční světlo tam nedopadalo. Vlků již bylo málo, ale stále ještě mohli být nebezpeční pokud by chtěli na Mici zaútočit. Léčitelka se jich však nebála. Nikdy se nebála zvířat. Jen lidí. Co jí spíše trápilo byl Archibald. Cesta k němu byla skutečně náročná. Velmi zarostlá a pod porostem se skrývaly ostré kameny. Antonio je zvládal velice obtížně a pod Miciným vedením se mu podařilo se nezranit. Jenže Mici moc dobře věděla, že fyzická cesta je jen začátek – nehodný toho být nazýván „velmi obtížný“. Mnohem těžší bude totiž pouť k Archibaldovo srdci. Mici dorazila k dalšímu rozcestí. Dosavadní cesta se nyní stáčela doleva, zatímco rovně pokračovala pěšina zarostlá ostružiním. Slečna Mici se na chvíli zastavila a seskočila z Antonia. Prohlížela si to místo. Bylo to jediné místo v černém lese, kde se dařilo vegetaci závislé na slunečním svitu. Jen sem totiž černý les paprsky Slunce pustil. Ale Antonio již dál nemohl. O trnité ostružiní by se dozajista těžce poranil. Mici si všimla velkého plochého kamene napravo od svého koně. Byl to jeden z těch balvanů na kterém se rádi vyhřívaly zmije. Mici si ho chtěla prohlédnout z blízka, ale jakmile se přiblížila a podívala se na kámen, začala se jí zmocňovat podivná psychická síla. Archibaldova kletba. Vyšplhala se na kámen a svlékla si své šaty… …poté usnula. Ležela na velmi tvrdé posteli z dubového dřeva. Nevěděla kde je. Nepamatovala si skoro nic. Jen cestu černým lesem. Cítila teplo dřeva. Pokusila se otevřít oči. Nejdříve spatřila muže, který se nad ní skláněl. „Ó, Nuit. Vzbudila se. Bohyně s blankytnými víčky.“ Řekl ten muž. „Kdo jsi?“ Pokusila se promluvit. „IAO ArciMagi.“ Řekl ten podivný muž. „Arcimág?“ Divila se. Pak se najednou rozpomněla. „Archibald, že ano?“ „Tak říkat mi ti, co rychle stárnout.“ „Lidé?“ „Ano, lidé.“ „Ale ty jsi také člověk.“ Upozornila ho. „Ne-ne-ne-ne-ne. Já byl člověk – homonus –před třemi tisíci lety. To strašně dlouho. Já teď arcimág. IAO ArciMagi.“ Chvíli se to snažila pochopit. Naštěstí už o arcimázích slyšela. „Arcimág je schopný tvořit sám sebe. Už chápu.“ „Nuit chytrá. moc chytrá.“ „Kdo je Nuit?“ „Ty, královno s blankytnými víčky. Bohyně Nebes a Vesmíru.“ Najednou upadla Mici do nějakého druhu transu. Nemohla se ovládat, ale přesně věděla co dělá a hlavně - říká. „‘Poté praví prorok a otrok k oné překrásné: Kdo jsem já a jaké bude znamení? Tehdy mu odvětila, sklánějíc se a kladouc laskavé ruce na černou zem, tancující nebeský plamen, všetečný, všepronikající, a svým pružným tělem vzepjatým k lásce a svými hebkými chodidly, které neubližují květinkám: Ty víš! A znamením budiž má extáze, vědomí setrvalosti existence, všudypřítomnost mého těla‘.“ Odříkávala ten podivný text aniž by o tom přemýšlela. Když pak skončila, muž pravil:


MFantasy - leden 2006 „Alesteir Crowley. Liber al vel Legis. Zakázaná kniha. Ještě nenapsaná. Až za osm centurií. Káhira. Nadiktovaná Aiwassem.“ „Jak to, že to víš, když to napíše až za osm set let?“ „IAO ArciMagi. Já vidět všechno. Počátek i konec. Věčnost i okamžik boží. Já mluvil s Bohem. I s Bestií.“ „Ale jak to, že to vím já? A co víš o Bestii?“ „Už vyzrazovat vám moc. Vy nebýt Mici Rosseli. Vy Mici Mystus. To vymyslet MegisGron.“ „A to je zase kdo?“ „Tui ArciMagi. Ale na to už musíte přijít sama. Vemte protijed pro Rollanda. A pamatujte: Mysticismus MegisGron.“ Znenadání se Mici ocitla zpět u hadího kamene, jak si ho nazvala, aby na něj nezapomněla. Antonio tam na ní poslušně čekal a na kameni měla stále položené své bledě modré šaty. Pokoušela se vybavit si Archibaldovu tvář, ale nedokázala to. Ani nemohla. Žádnou tvář totiž neviděla. Jediné co viděla, byly jeho oči. A znova to bylo úplně to samé jako u toho portrétu. Dvě seschlé slunečnice plující po oceánu jedu. Tahle návštěva jí spíše přinesla mnohem více otázek než odpovědí. Pak si všimla soudku, který držela v pravé ruce. Otevřela ho a místo zeleného prášku v něm nalezla zelenobílou tekutinu mléčného charakteru. Oblékla si šaty, zavřela soudek, vyhoupla se na svého koně a ujížděla zpět ke Kildare. Cestou se snažila odpovědět si na otázky ohledně svého setkání s Archibaldem. IAO Arci Magi opakoval několikrát. IAO znamená „mé božské já“. Je to hebrejsky a Mici ovládá hebrejštinu skvěle. Magi je perský výraz pro astrology. Zoroaster byl jedním z nich. A význam latinského slova Arci byl jasný. Jak se ale stal Archibald arcimágem? A proč mluvil třemi jazyky ve dvou slovech? Jediný arcimág je přeci Hermes Trismegistos, jak tedy může být něčím takovým i Archibald? Možná, že Archibald je Hermes. Nebo je to všechno úplně jinak? Tři tisíce let. To by odpovídalo starému Egyptu. Proto zřejmě znal Nuit. Nebýval Archibald Thovtem? Bohem umění a věd, který ve starém Egyptě zavedl písmo. Tomu přece také říkali arcimág. Schopný tvořit sám sebe. Ale to je stále ta samá otázka. Jak se stal arcimágem? Jak se stal nesmrtelným? Poslední otázka se Archibalda týkala jen okrajově. Mici již vůbec nepřekvapilo, že byl schopný cestovat v čase. Ale proč to dokázala ona? Citovala Crowleyho knihu o novém věku napsanou přesně za osm století a dva roky. Jak bylo tohle možné? V tom okamžiku si vzpomněla na svůj nedávný sen o jednadvacátém století. Byl to sen? A co ví Archibald o Bestii? A co ví vůbec sama slečna Mici o Bestii? V mysli, na jazyku a celou duší i tělem jí stále jen projížděla ta dvě podivná slůvka: Mysticismus MegisGron. Ani si raději nepřipouštěla, jak hluboce se mýlila, když si říkala, že cesta k srdci Archibalda bude složitá. Nebyla složitá, byla nepřístupná. „Stihla jste to rychle, slečno Mici.“ Uvítal léčitelku podkoní jakmile projela s Antoniem až ke stájím. „Jak dlouho jsem tam byla?“ Zeptala se Mici pro jistotu. „Půl hodiny, řekl bych. Možná míň.“ Odpověděl podkoní. „To je zvláštní,“ divila se Mici „protože cesta tam a zpátky mi mohla trvat zhruba půl hodiny, ale co ten rozhovor u Archibalda?“ Přemýšlela nahlas. Ale nemluvila směrem k mladému podkonímu. Spíše se při tom dívala do větru. „Uvařit škorpióní sérum přece trvá minimálně dvě hodiny.“ „Archibald je zvláštní osoba.“ Řekl mladík, čímž vyrušil Mici z jejího přemýšlení. „Ano, to je.“ Řekla Mici. „Teď za princem.“ Mici definitivně opustila podkoního a spěchala po schodech do princovy komnaty.


MFantasy - leden 2006 Urychleně připravila léčivý roztok. Do černého kotlíku plného vody přidala trochu soli, nějaké bylinky a samozřejmě pár kapek protijedu od Archibalda. Pak zavěsila kotlík do krbu. Na chvíli se její pohled vrátil zpět k Rollandovi. Vzpomněla si totiž na své představy z hadího kamene. Měla ho opravdu tolik ráda, že byl jediný muž, kterému by dovolila „vzít si“ její tělo? Nebo je to jen poblouznění, takové jako již zažila mockrát? Roztok v krbu začal bublat. Léčitelka ho opatrně vyndala z výhně a část léku nalila do hliněného hrnečku. Poté zaklonila princi hlavu a celý obsah mu vlila do úst. Teď již nezbývalo nic než jen čekat. Princ Rolland se pomalu začínal probírat ze svého třídenního kóma. Byl zesláblý a vyčerpaný. Nemohl se ani pohnout. Cítil ve svém těle nějakou cizí, nepřátelskou látku. Něco, co tam nepatří. Pak otevřel oči. A to co uviděl, ho přímo šokovalo. Neboť jeho mysl mu ukazovala něco jiného než milou a něžnou tvář slečny Mici, která se nad ním skláněla. Viděl křižáckou armádu při dobývání Jeruzaléma. A viděl rytíře jak vraždí. Nejenom muže, ale i ženy. A také starce. A dokonce i děti. I on je vraždil. Viděl sám sebe. Viděl svou družinu. A dokonce spatřil i své dva bratry. Všichni křižáci vraždili Jeruzalémské obyvatelstvo. Jejich koně se brodili krví. Na jejich mečích zůstávaly kusy oděvů i se saracénským masem. A rudé kříže na jejich kdysi lesklých zbrojí se ztrácely pod deštěm rudé arabské krve. Po ulicích Jeruzalémských se povalovaly tisíce mrtvol. Pak, zničehonic, se vřítil kámen z nebes do plenící křižácké armády a plameny z něj se šířící zachvátily každého kdo se ještě mohl hýbat ve svatém městě. Všichni křižáci zahynuli. Bez rozdílu věku, pohlaví a hlavně náboženského vyznání padli všichni za oběť nemilosrdným plamenům. Rudé bylo Svaté město. A rudou barvu měla Rollandova krev, která se zuřivě proháněla celým jeho tělem. Najednou plameny zmizely. Po Jeruzalémských ulicích se začal roztahovat hnusný zelený sliz. Pokrýval každou mrtvolu a zardousil každého, kdo ještě dokázal dýchat. Sliz pokryl vše. Zelené bylo Svaté město. A zelený byl lesk, který se vtíral do očí Rollanda, burgundského prince. Když sliz dospěl až k jeho tělu a pokryl ho, tělo zmizelo. I sliz byl pryč. Cítil jak se vznáší. A zase klesá. Po světle modré obloze, která se zjevila nad Svatým městem. Všechno bylo světle modré. Blankytně modré. I tvář anděla, který se nad ním skláněl a dotýkal se jeho tváře svými božskými dlaněmi. A stejnou barvu měla Rollandova duše, která se násilně vrátila z dlouhých astrálních cest. Konečně začaly jeho hnědozelené oči opět pracovat. Z tváře anděla se konečně formovala tvář jeho zachránkyně. Ale Rolland byl již smířen s tím, že zemřel. „Odpusť mi Metatrone.“ Promluvil polohlasem. Byl tak uchvácen tváří té slečny, která se dotýkala jeho tváře a usmívala se na něj, že si myslel, že mluví s nejvyšším andělem Metatronem. „Měl bych odejít do pekla.“ „Teď? Když jste se vrátil mezi živé, princi Rollande?“ Odpověděla mu Mici. „Jsem již mrtvý, Metatrone. Odveď mne. Prosím.“ Naříkal princ. „Nejste mrtvý. A já nejsem archanděl Metatron. A již vůbec vás nehodlám odvádět do pekla. Jmenuji se Mici Rosseli a právě jsem vás dostala zpět z říše smrti. Měl byste mi být vděčný. A ne tady fňukat, že chcete do pekla.“ Konečně se i jeho mysl navrátila do normálního stavu. Konečně si uvědomil, že mluví se slečnou Mici, nikoliv s archandělem Metatronem. „Proč se nemohu hnout?“ Zeptal se polohlasem. „Jste příliš slabý. Musíte odpočívat.“ Slečna Mici ho znovu pohladila po tváři. „Deník!“ Vykřikl zničehonic Rolland. „Přečtěte si deník. Je v truhle.“ Žádal. „Proč?“ Zeptala se udivená Mici. „Najdete odpověď. Prosím. Přečtěte si ho. Slečno Mici.“ Řekl princ z posledních sil. Mici otevřela truhlu. Nacházelo se v ní spousta pergamenů, ale i papírů. Ty ovšem nikdo v Evropě, mimo


MFantasy - leden 2006 andaluských Maurů, nedokázal vyrobit. Mici se s nimi setkala, když studovala v Zaragoze Avicennovi spisy. Mezi papíry byla i malá kniha v deskách se dřevoryty sestavená z pergamenů i papírů. Byla nadepsaná „Vojenský deník prince Rollanda, syna vévody Burgundského, Pána z Kildare.“ Princ opět usnul a tak se Mici rozhodla, že si deník přečte zde. Slunce se zrovna vyhouplo na nejvyšší bod oblohy a spustilo nejprudší žár. Sluneční paprsky sem dopadaly skrze dvě malé okna. Léčitelka se pustila do čtení. Předmluva: „Byl jsem asi příliš naivní, když jsem se rozhodl bojovat ve Svaté zemi v křížové výpravě. Moje důvody nebyly nikterak ojedinělé. Byly stejné jako všech rytířů urozené krve. Jelikož jsem nejmladší ze tří synů, není mi souzeno dědit jakýkoliv rodinný majetek. Důvody mého staršího, druhorozeného, bratra byly úplně stejné. Proč se však na křížovou výpravu vydal i můj nejstarší bratr Filip, právoplatný dědic Burgund jsem nikdy nepochopil. Asi ho žene touha po dobrodružství a radost z opravdového boje. Náš otec Filip je nešťastný, ale pro mě a Viléma jiná možnost není. Na Filipa je však otec rozhněván. Doufám, že se ale všichni vrátíme zpět ve zdraví. I když si chci přece jen vybojovat nějaké léno.“ XXVII. XI. MXCV Velké shromáždění u města Clermont (Sepsáno v arabské pevnosti Níkaie) Ve skutečnosti až tady začalo naše putování do Svaté země. Teprve poté, co jsme vyslyšeli slova papeže Urbana II. Pamatuji si to pořád stejně. „Hrůzná zvěst se šíří od bran Jeruzalémských a města Konstantinopole.“ Pravil tím nejproročtějším a nejzvučnějším hlasem. „Zlořečené plémě, pokolení zcela odcizené Bohu vtrhlo a zpustošilo země tamějších křesťanů mečem, loupením a ohněm.“ Byl jsem v šoku. Papež mluvil o zvěrstvech, kterých se Turkové dopouštěli. Pak nás vyzval k boji proti nim. A v odpověď mu znělo odevšad sousloví Deus Vult – Bůh si to přeje. Kdybych tenkrát věděl o co mu šlo, asi bych nikam nešel, ale tenkrát jsem jen stál opodál a sám si ty slůvka potichu opakoval. A Urbanovi jsem věřil. Vilém se jako vždy šklebil, což z něho bylo cítit i přes těžké brnění, které měl. Filip však sousloví Deus Vult vykřikoval tak nahlas a horlivě, že byl uznán samotným Urbanem za prvního křižáka. Pod jeho velením jsme opouštěli Clermont a začali budovat vojsko. Vojsko z rytířů, kteří budou bojovat za věc Kristovu se Svatým křížem na své hrudi. Křižácké vojsko. O rok později jsme byli připraveni vyrazit do Konstantinopole. Dorazili jsme na jaře léta páně tisícého devadesátého sedmého. Byzantský císař Alexius I. Komnén nás přijal ve svém nádherném paláci. Nikdy jsem neviděl tak nádhernou architekturu a výzdobu. Připadalo mi, že všechny hrady, které jsou v Evropě jsou nesrovnatelné s tou krásou, barevností a uměním, co jsem viděl v druhém Římě. Obdivoval jsem všechny předměty na kterých mé oči spočinuly. Císař pro nás připravil hostinu. Nejroztodivnější jídlo jaké jsem kdy viděl. Víno teklo proudem a každý křižák se dosyta najedl a napil. Všiml jsem si císařovi dcery na jednom balkónu. Byla moc krásná, ale zdálo se, že na křižácké vojsko se dívá s opovržením. Ozdoby a šperky měla všude. Vyjadřovaly prestiž jejího rodu a celé Konstantinopole. Ale zatímco jsem si prohlížel Annu Komnénu a ostatní se cpali jídlem, císař nás obklíčil svými strážemi. Mnoho z nás bylo zmateno tou náhlou změnou postoje a císař od nás chtěl lenní přísahu věrnosti. Jako nejmladšímu ze tří synů mi bylo celkem jedno pod kým budu sloužit a též jsem byl více nakloněn císaři byzantskému místo špinavé Evropě, která mě sem poslala. Ostatním to tak snadné nepřipadalo, ale císař nakonec uslyšel lenní přísahu od všech šlechticů, kteří byli přítomni. Dokonce i od Filipa, který se bránil slovy tak obratně, jako bojoval mečem. Jakmile byl Alexius spokojen, poslal nás do boje. Rok MXCVII Dobývání Níkaie (Sepsáno v arabské pevnosti Níkaie) Po několika šarvátkách měl konečně přijít jeden větší boj. Křižácká i Byzantská vojska se probojovala až k Níkaii, hlavní pevnosti našich nepřátel v Asia Minor. Říkají si Seldžukové nebo Seldžučtí Turci. Zdá se, že pocházejí z ještě vzdálenějšího východu než jsme teď. Byli to oni, kteří porazili Alexejovu armádu v Mantzikertu. Traduje


MFantasy - leden 2006 se tu, že Seldžukové si podrobili mocnou říši Mohameda, který je pro Araby to samé jako pro nás Ježíš Kristus. Arabská říše byla velmi vyspělá, sám jsem přece slyšel o Maurech v Andalusii. Seldžukové však jejich kulturu spíše ničí. A nyní chtějí ovládnout Evropu. Ale to by se napřed museli ubránit v Níkaii, což se jim nepodařilo. Naše armády oblehly celou pevnost a rozložily katapulty. S beranidly jsme si prorazily cestu dovnitř. Nebyl to zas tak těžký boj. Níkaie nám padla do rukou po dvou dnech. A tak tu dnes mohu psát tyhle řádky na pergameny. Ale tohle je jen první vítězství. Náš cíl je Svaté město Jeruzalém. A nejprve chce Alexius dobýt Antiochii. Tak vzhůru do Sýrie. Rok MXCVIII Dobývání Antiochie (Sepsáno v knihovně Antiochie) Dorazili jsme v žalostném stavu. Nejsme zvyklí na pouštní počasí. Je tu šílené vedro. Antiochie je obehnána silnými hradbami po jejichž cimbuří se stále procházeli lučištníci. Přímý a otevřený útok by byl pošetilostí. Všechny by nás totiž povraždili. A tak jsme tohle město oblehli a čekali. Byla to strašně dlouhá doba. Rok? Možná i více. Navíc se začala šířit úplavice a také dezerce. Naše morálka byla opravdu hodně nízká. Chtěli jsme již obléhání vzdát a nechat toto podivné město Turkům, ale naštěstí tu byl Vilém. Můj bratr vymyslel plán, jak se dostat do města. V jedné věži hlídával takový zakrslý Turek, který byl velice rozhazovačný. A snadno podplatitelný. A jelikož Vilém byl velmi vychytralý, dostali jsme jedinečnou možnost útoku. Za pár zlatek nám Turek jedné noci spustil žebřík z jeho věže a po něm se šedesát křižáků v čele s Vilémem vyšplhalo na hradby Antiochie. Byl jsem mezi nimi i já. Z cimbuří jsme vyzvali obyvatelstvo aby otevřelo hlavní bránu. Pak se zbytek vojska s Filipem a dalšími šlechtici v čele pustilo do vyvražďování Seldžuků. Bylo to krátké, ale kruté krveprolití. Všichni Turci padli. A Antiochie patřila nám. Nic nám již nebrání v cestě do Jeruzaléma. XV. VII. MIC Dobytí Jeruzaléma (Sepsáno v Jeruzalémské knihovně) To datum vejde do dějin. Je to datum největšího vítězství křižáků. Je to datum, kdy oni převzali vedení nad Svatým městem. A je to datum, kdy se konalo to největší krveprolití jaké sám Bůh kdy viděl. Já ho už nechci vidět nikdy. Po dobytí Antiochie, které povzneslo naši morálku, jsme vyrazili s naší armádou do Svatého města. Jeruzalém nebyl tak mohutně opevněn jako Antiochie. Poté, co jsme rozložili katapulty, jsme jimi rozdrtili městkou bránu. Vojsko Kristových mužů vpochodovalo dovnitř a zabíjelo všechny, kteří se jim připletli do cesty. V přední linii se bil Filip se svou družinou. Oháněl se mečem jako zuřivá bestie. Pod jeho rukou padlo mnoho Seldžuků a Arabů. Ale jeden saracénský lučištník ho zasáhl otráveným šípem, který prolétl skrze jeho helmici. Byl to neslavný konec života slavného křižáka. Jak skonal jsem viděl jen já a jeho věrná družina. Jed byl velmi silný, ale stihl jsem s ním ještě promluvit. Řekl mi tenkrát ‚ať mi otec odpustí, chtěl jsem vidět tu Kristův hrob a uzřím Krista samotného. Vytrvej…‘ to byla poslední slova, která řekl. Život vyprchal z jeho těla, ale jeho duše bude žít na věky, duše Filipa, Burgundského horlivce. Masakr v Jeruzalémě byl strašlivý. Pod našimi meči padaly hlavy starců i dětí. Naše koně se brodili v břečce z krve a mrtvých kusů těl. Byl to strašný pohled. Toto krveprolití se již nesmí nikdy opakovat. Avšak vítězství je naše.

Rok MC, Panování v Edesse Po velkém krvavém vítězství v Jeruzalémě vybudovaly armády křižáků čtveřici nových panství. První bylo knížectví Antiochea kde vládnul můj bratr Vilém. Hrabství Tripolis vládli italští křižáci a Jeruzalémskému království nějaký Benátčan. Já mám svoje léna v hrabství Edessa a hodlám je bránit, neboť jsme stále pod hrozbou protiútoku Seldžuků. Zvědové však přinášejí zprávy o rozepřích mezi Seldžuky a Araby. V. II. MC


MFantasy - leden 2006 Dnes ráno mě probudil strašlivý hlas. Byl to hlas jednoho z mých rytířů, zvěda, který pozoroval rozepři mezi Turky a Araby. Objevili ho a přivedli před můj hrad, kde ho popravili. Rozhodl jsem se, že pojedu sám na výzvědy. To byl poslední zápis na pergamen. Další část knihy již tvořil jen papír. Mici na chvilku deník odložila a podívala se na Rollanda. Byl tak mladý když opouštěl svůj domov. Muselo mu být nanejvýš sedmnáct let. A jeho tělo snad ani nemohlo unést zbroj. Teď by to nedokázal zcela určitě. Byl tak vyhublý a zesláblý, že již ani nedokázal otevřít oči. Ale nebyl mrtvý. A co bylo obzvlášť důležité, teď byl při vědomí, i když spal. A to Mici utěšovalo. Léčitelka se dala opět do čtení. 6. 2. 1101 Můj věznitel Al-Adžhura mi slíbil, že právě dnes, do roka a do dne od svého zajetí, mě pustí opět na svobodu. Měl jsem štěstí neboť arabský princ byl velice osvícený na rozdíl od nás, křižáků. Naučil jsem se zde spoustu užitečných věcí. Jsem si jist, že kdyby mne zajal Omán, vůdce Seldžuckých Turků, určitě by mne dal popravit. Stejně tak to prý udělal s Vilémem, alespoň mi to Al-Adžhura tvrdí. Nemám důvod mu nevěřit, ačkoliv byl mým věznitelem. Spíše jsme se stali přáteli. A tak mne princ požádal ještě o pomoc. 8. 2. 1101 Al-Adžhurova stáž mě doprovodila zpět k táboru mé družiny. Bylo mi jasné, že kdybychom zde zůstali, zabil by nás. Ale teď byl konec mého zajetí a mne ve Svaté zemi již nic nezdržovalo. Našel jsem tu jen smrt. Jestli Ježíš Kristus žil zde, musel tuto zemi sám zatratit. Já odjíždím. I když – něco jsem svému vězniteli ještě slíbil. Al-Adžhura si nepřeje spojenectví s Turky neboť jejich nadvláda arabskou kulturu spíše ničí. Rozhodl se bojovat proti nim. Bojuje za Mohameda, jejich spasitele a prvního proroka. Jeho bůh Alláh mu nařizuje, aby bojoval. Předal mi sošku Mohameda ukovanou z ryzího zlata. Ta soška je prý klíčem k nějakému pokladu. Možná k nějakému mocnému artefaktu. Každopádně se nesmí dostat Ománovi do rukou jinak by byl konec jak s Araby, tak s Křižáky. Jsou jen tři lidé, kteří vědí kde je ukryt poklad Mohameda. Al-Adžhura, Ománův vezír a jakýsi mudrc žijící v blízkosti mého panstvím, jak pravil Al-Adžhura. Pokusím se ho najít. 8. 7. 1101 Prohledal jsem každý kout téhle země, ale poblíž Edessy žádný mudrc nežije. Ani poblíž, ani v celé Arábii není mudrc, který by odpovídal popisu, který mi dal Al-Adžhura. Zklamal jsem možná arabského prince, ale nesmím zklamat svého otce. Dostane zpátky, co mu po krvi náleží. Svého posledního syna. Dědice burgundského trůnu. A navíc – Omán je blízko. 25. 8. 1101 Arabské číslice jsou mnohem lepší než symboly zapadlého Říma. Přemýšlím jak dlouho bych asi psal dnešní datum římsky. Dlouho a nepřehledně. Ale již dost o maličkostech. Omán sbírá nové síly. Teď je v přesile a pokud zaútočí, bude to náš konec. Takže to tu opouštíme. Jak zbabělci zdrháme před jistou smrtí. Mám však svůj dar od Al-Adžhury. Doufám jen, že se mi podaří dostat se do Konstantinopole aniž by nás přepadli Seldžukové. Jistě budou chtít zlatou sošku Mohameda do svých slizkých pařátů. Ale mně je to jedno. Seldžukové i Omán půjde po Al-Adžhurovi. Oni nevědí, že Mohameda mám já. Ať se ti proklatí Turci a Arabové povraždí mezi sebou. Jakmile se dostaneme na západní hranici Edessy budeme v bezpečí. Tam se Omán již nevypraví. Mohameda daruji někomu, na koho jsem si vzpomněl před pár dny. Kolik jí je vlastně let? Sedmnáct? Ano. Sedmnáct. Bude teď jistě velmi krásná.


MFantasy - leden 2006 Mici nalistovala poslední stranu deníku a nažila se přelousknout zbytek deníku. Byla již unavená a možná něco přehlédla. Ač jsem prožil šest let pekla nikdy jsem se nezbavil své naivity. Omán si troufne na cokoliv, je to šílence. Byli jsme blízko hranice Edessy s Konstantinopolí, když se vynořili jeho vojáci. Byly nás již stovky, – těch, co se chtěli vrátit domů – ale Seldžukové měli lepší brnění. Jejich ocel byla tvrdší než naše. Ale cítil jsem ještě něco. Přísahal bych, že jsem tam cítil magii. Říkal bych si sám, že jsem se pomátl, kdybych něco podobného už nezažil kdysi dávno. Před dvanácti lety v Kildare. Archibald. Stál tam mezi mnou a malou Miriam a cosi mumlal. Viděli a slyšeli jsme ho jen my dva. Naši rodiče už tehdy dávno ztratili cit pro takové věci. A teď byl tady. Na bojišti. On nebo někdo jemu dosti podobný. Najednou mne zasáhl jeden šíp. Projel mou zbrojí jako nůž máslem. V tu chvíli jsem se cítil ztracený. Cítil jsem slizkou ruku Seldžuka jak se dotkla mého těla. Poslední pohled zachytil mou družinu udatně bráníce Mohameda. Pak jsem usnul. A ve snu jsem viděl pozadí téhle krvavé šarvátky. Byl tam Ománův první vezír. Neviditelný pro necitlivé oko. A později dorazil i Archibald samotný, aby pomohl naší družině. Ještě jsem ucítil dotyk nádherné bytosti. Nad mým tělem se totiž skláněla Sofia Rosseli, matka Miriam. Říkávali jí Mysti. Doufám, že její dcera po ní zdědila vše, neboť Sofia se podobala andělovi. Blouznil jsem ještě dlouho. A pak jsem se probudil zde, v Konstantinopoli. Dnes je osmnáctého dubna léta páně tisícého stého druhého. A moje cesta do Svaté země je u konce. Již nikdy více. Doufám, že už nikdy nebudu muset vzít na sebe svou křižáckou zbroj. A snad se brzy setkám s … Poslední slova již nebyla čitelná. Mici deník opět odložila Pár odpovědí již nalezla, ale ne dostatek. Rolland byl již vyléčený, ona byla tedy volná. Ale co Archibald a jejich podivný rozhovor? Ještě tu přece jen zbývala jedna záhada. Mici vzala deník zpět do rukou a prohlížela si jeho desky. Vzápětí se dostavil další šok. Na zadní straně byl vyobrazen Mohamed a pod ním nápis:

Mysticismus MegisGron 1 6 7 8 2 3 4 10 5 9

11 14 13 12 16 15 17 20 19 18

Pár odpovědí jí však nestačilo. Anastázie již byla zpátky, ale nic nového Mici nesdělila. Blížil se večer. Přestože si byla vědoma toho, jak je nebezpečné toulat se po nocích mimo město, rozhodla se léčitelka osedlat svého vraníka Antonia a promluvit si znovu s Archibaldem. Potichu se vkradla do stájí a hledala svého vraníka. Nikdo z lidí tu už nebyl. „Avanti!“ Zavelela svému koni, jakmile ho našla a naskočila na něj. Ten hned cválal směrem k prvnímu rozcestí. Brána hradu se měla zavírat až za hodinu. V podvečerním šeru byl černý les ještě tisíckrát horší než ve dne. Za okrajem cesty, skryti zraku léčitelky, se ukrývali vlci. Jejich pán jim však zakázal na Mici zaútočit. Ta konečně dorazila až k hadímu kameni. „Co teď?“ Řekla si pro sebe nahlas. „Archibalde!“ Zařvala co nejvíce mohla na celý les. Pár vlků vycenilo své tesáky. „Mlč!“ Ozvalo se v odpověď. Hluboké, temné a přesto hlasité ‚Mlč‘. Ten hlas ale rozhodně nepatřil Archibaldovi.


MFantasy - leden 2006 „Mlč!“ Ozvalo se znovu. Jakoby odevšad. Nebo odnikud. „Kdo si myslíš, že jsi, ty malá čarodějko?“ Léčitelka se otočila. Za ní však nikdo nebyl. „Tady jsi na svaté půdě“ tentokrát se zdálo, že hlas přichází zprava. „tady si nemůžeš dělat co chceš.“ Zdálo se jí, že zahlédla kus starého černého kabátce nalevo od ní. Tasila svojí dýku. „Jen si hraj, čarodějko. Mně se jen tak nezbavíš.“ Řekl ten hlas. Mici nedokázala rozpoznat jestli ten hlas patřil ženě nebo muži. Pak zahlédla splihlé černé vlasy, které se pohybovaly společně s kabátcem kolem dokola léčitelky. Najednou se pohyb zhmotněných předmětů začal zmenšovat. Slečna Mici rozeznala, že bytost naproti ní bude asi o dvě hlavy menší než ona. „Uvědomuješ si vůbec, že kdo po setmění vstoupí do černého lesa, už nikdy z něj nevyjde?“ Zeptalo se to. „Nebojím se tě!“ Vykřikla statečně - i když i trochu vystrašeně - Mici proti skoro zhmotnělému přízraku před ní a mířila na něj svojí dýkou. Na bledém obličeji bylo vidět zelené fleky. „Nebojíš?“ Řeklo to stvoření. „Mě se bojí všichni. Jsem černá můra každého kouzelníka, čaroděje či mága.“ Na některých místech přízrakova obličeje byla odhalená lebka. „Zprovodím ze světa kohokoli, kdo se pokusí změnit osud. Mé jméno jest...“ Přízrak se odmlčel. V tu chvíli se tomu rozsvítili dvě červená světýlka v obličeji. Dva malé plameny namísto očí. „...Bestie.“ Dopověděla s hrůzou slečna Mici. Blížil se večer. Ne tak obyčejný večer. Pouštní večer. Nebude to dlouho trvat a na arabskou pevnost Abugibra padne studená pouštní noc. Arabští vojáci jsou však skryti uvnitř teplých cihlových zdí jejich pevnosti. Oslavují. Křižáci táhnou pryč. Zpět do Evropy. Zítra začnou Arabové znovu dobývat ztracená území. A pak - bude-li se jim dařit - zaútočí na Seldžuky. Ďábelský plán se prohnal hlavou arabského prince. Al-Adžhura právě sledoval své břišní tanečnice a popíjel víno. Užíval okamžiku. A jeho plán se mu líbil čím dál tím víc. „Alláh je velký.“ Řekl si pro sebe potichu. Snažil se tvářit pobaveně. Podíval se do očí jedné ze svých tanečnic. Do nádherných kaštanových očí. Tanečnice s dlouhými hnědými vlasy zahalená v modrých šatech a rouškou přes ústa se zase dívala přímo na prince. Al-Adžhura si již svou společnost pro dnešní noc vybral. Na jednu jedinou noc. Zítra už bude odpočívat ve vojenském stanu. Princ odešel se svou společnicí do své soukromé komnaty. „V pevnosti je asasín!“ Vykřikl za chvíli někdo dole v hodovním sále. Hluk ustal během okamžiku. Všichni zděšeně zírali na Araba, který pronesl tu děsivou větu. Byl to voják, který měl stát na stráži. Měl v rukou černý cár oděvu asasína, elitního zabijáka. Tichého, rychlého, krutého a naprosto smrtelně nebezpečného. Tenhle však udělal chybu. Možná záměrně. „Kde je princ?“ Zeptal se strážný. Jeho oči se začali plnit děsem. „Odešel s jednou tanečnicí.“ Odpověděl mu jiný voják. „Musíme ho varovat. Rychle. Kam šli?“ „Do soukromých komnat. Jdeme.“ Vojáci rychle začali stoupat po schodech pevnosti a prohledávali pokoje. Konečně našli dveře za kterými byl jejich princ. Jako jediné v celé pevnosti byly zamčené. „Vyražte je.“ Přikázal strážný poté, co se z druhé strany nic neozývalo. Po chvíli úděsné síly obrovského svícnu a deseti nejsilnějších vojáků se podařilo dveře částečně vylomit. Uvnitř byla tma. „Pochodeň!“ Přikázal strážný. Zapálil louč a úděsem strnul. Na posteli ležel jejich princ mezi zakrvácenými prostěradly s otevřenou hrudí. Jeho srdce si vzal asasín s sebou. Patřilo mu. Nebo jeho pánu. „Alláh nám pomáhej.“ Řekl strážný když spatřil podpis vraha na princově čele. Iniciály MG měl ve středním orientu pouze jeden známý člověk. Ománův první vezír. MegisGron. „Co teď?“ Říkala si znovu Mici. Naproti ní stála ta nejohavnější zrůda na světě. A také nejmocnější. Ďábelsky prohnaná Bestie. „Nepokouším se změnit osud. Dělám jen svou práci.“ Bránila se Mici. „Všichni se pokoušíte změnit osud.“ Argumentoval přízrak. „Vždy, když zjistíte jaká strašná smrt vás dostihne. Ale je pravda, že ty čarodějko, si do své budoucnosti ještě nenahlédla a proto tě nemohu ztrestat.“


MFantasy - leden 2006 „Tak co mi chceš?“ Zeptala se léčitelka. „Nedostaneš se z lesa. Ne bez mé pomoci. Kolem tohohle místa jsou ukryti moji bílí vlci zabijáci. Rozsápou tvé tělo rychle, přesto to bude bolestivé a smrt bude přicházet velmi pomalu.“ Bestie na chvíli zmlkla a pozorovala Mici svýma plamennýma očima. „To je můj osud? Zemřít tady?“ Zeptala se léčitelka. „Ne. Tvůj osud jsem napsala jinak. Ale jsem to já, kdo ho může zase přepsat. Pomoz mi a já tě vyvedu z lesa.“ „Nejmocnější tvor na světě potřebuje pomoc? A jak ti mám tedy pomoci?“ „Mysticismus MegisGron. Vím, že jsi ta slova už slyšela.“ „Několikrát.“ Přerušila Mici proslov přízraku. „Jsou jen tři ‚lidé‘, kteří znají význam těchto slov. Archibald, MegisGron a…“ Mici Bestii znovu přerušila. „Al-Adžhura!“ Vykřikla. „Ne. Ten je mrtvý. Navíc to nebyl kouzelník a to byl v podstatě důvod jeho smrti. Obyčejní smrtelníci nesmějí vědět o MegisGronově tajemství.“ „Mrtvý?!“ Vyděsila se léčitelka. Hned se však uklidnila. „Kdo je ten třetí?“ „Ty, čarodějko. Tedy budeš to ty jestli se chceš odsud dostat.“ „A jak ti mám pomoci? Zatím si zmínila jen odměny.“ „MegisGron se tě pokusí zabít, pokud se dozví, že víš o jeho tajemství. Přijímáš tedy odpovědnost, čarodějko?“ Přemýšlela. Pokud odmítne, okamžitě zemře. Když přijme, smrt se objeví o něco později. Dost času na vykonání spousta léčitelských skutků. „Přijímám. Co je tedy to tajemství?“ „MegisGron ví, kde je Mohamedův poklad. A taky Mojžíšův. A Gilgamešův. Možná ho znáš jako poklad archanděla Raciela.“ „Nejsvatější kniha. Kniha Stvoření. Pro Boha živého! Zvolala Mici. „Pro Bestii mrtvou.“ Opravil ji samolibě přízrak. „MegisGron tu knihu nesmí najít v žádném případě ani čase. Teď následuj mého Theorina.“ Z houští vyskočil jeden z bílých vlků a navigoval Mici pryč z lesa. Mici vyskočila na Antonia a vyrazila za Theorinem. Cesta se najednou zdála být mnohem snesitelnější. Za sebou stále slyšela Bestiiny rady. „Existuje pouze několik bytostí, které nahlédly do Racielových svitků a ještě méně bylo těch, kteří jim porozuměli. Těm, kterým se to podařilo, se dostalo daru nejen tvoření z myšlenky, ale též fyzické nesmrtelnosti. První, komu se to podařilo byl můj otec, Hermes Trismegistos. Vlastně to byl on, kdo vrátil Knihu Racielovi. Předtím byla ukryta kdesi na povrchu Země. Mimo Herma do ní nahlédl všemohoucí Bůh a nejmoudřejší z andělů, Raciel. Tehdy se schylovalo k velké změně. Zavedení času. Byl to Počátek Věků. Ale zpět ke Knize. Ti dva si uvědomili zbraň, kterou vlastní a rozhodli se ponechat Knihu v nebeských výšinách. Od těch dob nahlíželi do Knihy Stvoření jen ti největší a nejmocnější kouzelníci a čarodějové, kteří se dokázali dostat přes nebeskou bariéru. Ale pouze dvěma se podařilo rozluštit tajný kód ke stvoření světa.“ „Archibald a MegisGron.“ Řekla si pro sebe slečna Mici. Bestiin hlas se ozýval již z velké dálky a každou chvíli slábl. „Archibald se zavázal k pomoci lidem na věčné časy, protože nahoře ztratil veškerou lidskou touhu. To byla podmínka k tomu, aby se smrtelník mohl stát nesmrtelný. Stal se tak prvním lidským Světasprávcem. MegisGronovi však zbyla trocha touhy. Té nejhorší. Touhy po moci. Naštěstí nerozluštil knihu celou, neboť ho Raciel včas prohlédl a vyhostil ho zpět na Zemi. MegisGron se toulal po celém orientu několik set let. Není to tak


MFantasy - leden 2006 dávno, co si našel svého nástupce mezi Araby, mistra Al-Adžhuru. Obdařil ho několika vědomostmi a udělal z něj arabského prince a vojevůdce. Al-Adžhura však viděl ve svém učiteli nebezpečí a tak ho vyhostil ze své země. MegisGron odešel k Turkům, kde se stal zástupcem sultána Omána. Al-Adžhura uzavřel s Turky mír vědom si skutečnosti, že jinak by proti němu bojovali očarovaní vojáci. Zbytek už víš z Rollandova deníku.“ „A co křižáci?“ Zeptala se Mici. „Proč se jim tak dařilo, když Seldžukové měli magickou výhodu?“ „Vpřed hnala křižáky víra. A ta je o něco mocnější než magie. Navíc MegisGron se těchto bojů neúčastnil. Byl ještě více na východ od Svaté země a studoval indické Védy. Asi před hodinou však zabil Al-Adžhuru. Teď už je asi na cestě sem. Patrně zjistil, že sošku Mohameda má princ Rolland. Pokud jí získá, přenese se v čase zpět až na Počátek Věků a najde Knihu Stvoření ve svém původním úkrytu.“ „Proč se o to nepostarají andělé?“ Zeptala se Mici. „Jako bys neznala ty okřídlené nafoukance. Nebudou si nikdy špinit ruce. Raději pošlou mne, ale MegisGron ví, jak se mě zbavit. Proto potřebuji tvou pomoc, čarodějko.“ Mici se zastavila na okraji černého lesa a usmála se na vlka. Ten jen zaštěkal a zmizel v lese. Léčitelka chtěla pokračovat, ale Bestie jí ještě neřekla vše. „Čarodějko!“ Ozvalo se již docela potichu, sotva slyšitelně. „Měla bys vědět, že o rozluštění Knihy Stvoření se teď pokouší Mysti Rosseli, tvá matka. Snaž se MegisGrona zastavit. Jistě je ti jasné, že pokud se mu podaří vrátit čas, pak nemusí být nic z toho, co vidíš kolem sebe. Nemusíš se ani narodit a hlavně – pokud MegisGron zhatí plány Mysti, pak Nebesa přijdou o skvělého Světasprávce. Teď už musím jít. Řekni Rollandovi ať ti dá Mohamedovu podobiznu. Schovej ji před MegisGronem. Sbohem, čarodějko.“ „Nashledanou Bestie.“ Odpověděla Mici, která měla tušení, že se s ní nesetkává naposledy. Rychle popohnala svého vraníka zpět ke Kildare. Naneštěstí byla již brána hradu Kildare zavřená. Co teď? Opakovala si znovu onu otázku. Jak se dostat na druhou stranu? Rozhodla se, že přečká noc v nějakém hostinci ve městě. Snad se postarají i o jejího koně. Za pár minut procházky městem vešla do prvního hostince na který narazila. „Věčné zdraví tobě i tvé rodině, hospodáři.“ Pozdravila Mici hostinského. „Vítejte v krčme U Zapadajícího slunce, madam.“ Odpověděl hostinský. „Co pro vás mohu udělat?“ „Potřebuji nocleh. A taky večeři. Od rána jsem nic nejedla.“ „Budete si přát pokoj s výhledem na moře?“ „Určitě ano. Miluji moře. Málem bych zapomněla na svého koně. Mohl by jste se o něj postarat?“ Zeptala se léčitelka s úsměvem na rtech, kterému nikdo nedokázal odolat. „Ale jistě.“ Řekl příjemný hostinský, který byl velice mile překvapen z příchodu nového hosta. Zavolal někam za sebe: „Faline! Máš tu práci.“ Ze zadní místnosti vyšel starý známý podkoní z hradu. „Faline,“ pokračoval hostinský, „postarej se o koně téhle madam. Stojí venku.“ Dodal všímavý hostinský. „Jistě otče.“ Odpověděl Falin. Když se podíval na slečnu Mici, chtěl ji pozdravit, ale slečna Mici mu jemně naznačila, že se nechce prozradit. Bohužel se jí to nepodařilo. Nebylo to však proto, že Falin jakmile odešel pozdravil koně: „Ciao Antonio.“ „Doufám madam,“ obrátil se hostinský zpět na léčitelku „že budete mít dost peněz na tohle všechno. Není to zrovna lehké provozovat takovýhle hostinec.“ „Nemějte strach, mám peněz dost. Kolik tedy chcete?“ „Za pokoj deset zlatých, za večeři pro vás jeden zlaťák a za službu o koně pět zlatých. To máme šestnáct zlatých celkem.“ „To je opravdu dost peněz. Naštěstí je mám.“


MFantasy - leden 2006 „Hmm. Výborně. Je to už dlouho, co si tu někdo objednával pokoj. Pochopte, že…“ Hospodský zmlkl. Za léčitelkou se objevila nějaká vysoká postava zahalená v plášti a kápi. „Aber aber. Es ist eine überaschjung.“ Řekla ta postava silným mužským hlasem. „Jestli pak to není naše malá Mici Rosseli.“ Pokračoval muž tvrdou němčinou. Mici se s úlekem obrátila. Znala ten hlas totiž moc dobře. „Marlick von Überstein.“ Řekla naštvaně (jinak německy neuměla) léčitelka. Neměla totiž tohohle čaroděje vůbec ráda. Nesnášela jeho bledý masivní obličej a jeho havraní vlasy. Dělal dobře, že měl kápi. Kdyby si ji sundal, lidé by se ho okamžitě začali bát. Nikdy se neusmál. I když právě teď se o to pokoušel. „Jak je na Übersteinu? A jak se daří mistru Jürgensovi?“ Pokusila se Mici o decentní konverzaci. Není to tak dávno, co se snažila naučit vyvolávání éterických bytostí od mistra Jürgense na Übersteinu, ale byl to právě Marlick a jeho negativní energie, kvůli kterým nemohla Mici své dílo dokončit. „Jürgens je mrtvý.“ Odpověděl sklesle Marlick. Léčitelku zamrazilo. „Zemřel před pár dny. Hledal jsem vás, slečno Mici, ale bohužel – nenašel. Na Übersteinu se teď prohánějí bez dozoru všechna elementální a elementární stvoření, které Jürgens za svého života vyvolal. Potřebujeme tam vaší pomoc, léčitelko.“ Řekl Marlick a smutně se na Mici podíval. Ta se však přímému očnímu kontaktu vyhnula obloukem. Ona Marlicka znala. „Kvůli Jürgensovi, Marlicku, kvůli Jürgensovi ti pomohu. Teď mě nech odpočinout, mám za sebou velmi náročný den. Až dokončím záležitost v Kildare, odjedu s tebou na Überstein.“ Mici zaplatila hostinskému, vystoupala do patra hostince a vešla do svého pokoje, kde už měla připravenou večeři. Než se odhodlala jít spát, dívala se ještě hodiny na tmavomodré moře osvícené úplňkovým měsícem a třpytivými hvězdami. Neměla Marlicka vůbec ráda. Ale kde jinde bude zlatá soška Mohameda víc v bezpečí než v nebeských výšinách hradu Überstein? Ráno se vypravila zpět na hrad. Slečna Mici Rosseli spěchala do královské síně Kildarského hradu, aby konečně odhalila tajemství Rollandova deníku a zlaté sošky Mohameda. Jenže vévoda Filip a princ Rolland už pro ni chystali další překvapení. Jakmile otevřela masivní dřevěné dveře, spatřila všechny ve slavnostních šatech. Očekávajíce vysvětlení obrátila se na svou služebnou Anastázii a zeptala se jí co se děje. Ta, ačkoliv byla stejně zaskočená jako slečna Mici, věděla o co tu běží, ale nemohla jí to říci. Věděla co by se stalo. Proto k ní přistoupil Rolland, již vyléčený a plný života. „Má drahá Miriam, je to již dlouho, co jste zde, v panství Kildare byla naposledy. Bylo vám tehdy pouhých pět let. Jsem si jist, že z té doby si určitě nic nepamatujete, ale přesto vám to musím říct…“ Rolland se na okamžik odmlčel. Pozoroval stále více a více vystrašenou slečnu Mici. Nemohla se zmoci vůbec na nic. Byla tak zaskočená, že jen zírala s otevřenými ústy. A Rolland pokračoval: „…Totiž, že právě v té době můj otec Filip a vaše matka Sofia rozhodli, že jednoho dne my dva uzavřeme manželský svazek…“ Mici zírala ještě více, tomuhle přece nemohla věřit. Proč by jí to matka neřekla? Mluvily spolu i když byla již mrtvá, tak proč jí to jen zatajila? „…slečno Miriam Mici Rosseli z Janova provdáte se za mne, prince Rollanda burgundského, právoplatného dědice celých Burgund a Kildarského panství?“ Na tuto otázku však již neodpověděla. Slečna Mici Rosseli se nedokázala zbavit pocitu zrady vlastní matky Sofie Rosseli. Bylo jí líto, že nemohla nikdy nikomu projevit své city. Věděla, že je již navždy odsouzená k pomoci druhým. Nemohla se zbavit pocitu viny, za to, že je nemanželské dítě arcibiskupa a venkovské holky. Nemohla odpustit Anastázii, že nevědomě pomohla její matce na onen svět, ačkoliv tak si to Sofie přála. Nedokázala odpustit ani svému otci Antoniovi, že se nikdy neviděli, ačkoliv věděla, že by ho tím jen poškodila. S těmito pocity nikdy nebojovala, protože jakýkoliv boj byl marný. Ale když po devětatřicáté klesala v mdlobách k zemi, cítila, že jí se již netýkaly. Jakoby opouštěla tělo Miriam Rosseli zvané slečna Mici a její duše se nyní vznášela v nekonečném prostoru s nekonečnem hvězd nekonečného času. Vzbudila se celá propocená. Nevěřícně se dívala na vybílený strop. V tom okamžiku začal zvonit její mobilní


MFantasy - leden 2006 telefon. Bylo právě pět hodin, což byl nejvyšší čas na přípravy do školy. Ale dnes byla sobota. Přesto však byl na displeji nápis: ‚vstávat Petro‘ s čímž ovšem nesouhlasila a chladně zvonění svého mobilu vypnula.Pak opět usnula. Co se stane teď, rytíři? Já nevím, má paní. Možná se vrátím zas do boje. Možná zůstanu zde, abych panoval. Zůstanete také? Já? Jsem duše bloudivá. Nebývám stálá. Tu studuji v Metách, tu v Neapoli, tu v Alexandrii. Prosím, zůstaňte se mnou. S vaší láskou zlatých vlásků. Zamiloval jsem se do vás a vy mi teď chcete umřít? Nechci umřít, rytíři. Ale já to tak cítím. Když odejdete budu myslit, že jste mrtvá. Nebudu vás vídat. Snad pár dní tu s vámi zůstanu, můj pane. Ale pak vám budu muset dát své trpké nashledanou. A pak, jednou, až slunce vám otevře oči a z venku k vám dolehne zpěv skřivana, pak se vrátím, abych vás mohla navždy milovat. Miluji vás, má čarokrásná krásko se zlatými vlásky. Miluji tě, můj rytíři v lesklé zbroji.

2. místo

Lví řád: Sedm drahokamů Autor: Dita Linkeová

Z důvodů autorských práv je možno stáhnout si z internetu pouze ukázku tohoto díla, a to na adrese : http://www.mfantasy.org/storage/leonberg_ukazkapromfantasy.pdf



3. místo

AUTOR ČLÁNKU: Alois Sečkár (Ellrohir)

Ellrohir story

Vysoká postava se zastavila a naslouchala. Byl to elf. Patřil do rodu vznešených elfů z Templanoinu. Vyhlížel mladě, ale u příslušníka neumírajícího plemene to bylo těžké určit. Jeho tvář byla ošlehána častým pobytem venku a nesla i četné stopy šrámů, o kterých se dalo s úspěchem dohadovat, že pocházejí z boje. Měl pronikavé hnědé oči a dlouhé, až na ramena spadající vlasy, které mu částečně zakrývaly jeho dlouhé špičaté uši. Aby mu nepadaly do očí, měl je stažené černou čelenkou vyšívanou bohatými motivy se stříbrným diadémem na čele, který slabě namodrale zářil díky kouzlu do něj začarovaném. I jeho oblečení bylo převážně černé. Košile i kalhoty byly tkány z jemné látky hojně zdobené stříbrným vyšíváním. Nohy vězely ve vysokých kožených botách, které se stahovalo červeným vázáním. Druhou barevnou složku jeho oděvu tvořila červená. Rudou šerpu měl omotanou okolo pasu a celý se halil do šarlatového pláště s černým emblémem Ríonského císaře na zádech. U pasu se mu houpalo velké množství nejrůznějších kožených váčků, ve kterých nosil elf sběhlý v bylinkářství a přírodní alchymii množství nejrůznějších ingrediencí, které posbíral během svých cest, a také malou brašnu. Jejím obsahem bylo několik klíčů, jeden paklíč, brousek a vůbec všechno proto, aby si byl schopen poradit v každé situaci. Jeho výzbroj tvořil celkem slušný arsenál. V každé z bot vězela skryta krátká, ale ostře nabroušená stříbrná dýka. Další, o něco delší s bohatě zdobenou rukojetí měl zastrčenu za šerpou. Přes rameno nesl přehozený lehoučký kostěný luk, který ale silou a dostřelem hladce předčil ty nejtěžší kuše na Ríonských hradbách, mistrovské to dílo Templanoinských zbrojířů. V toulci ukrytém pod pláštěm trůnil tucet šípů očarovaných ohnivým kouzlem, které ještě umocňovalo obvykle i tak vražedné dílo elfského střelce. Po levém boku se mu u pasu houpala zlatem a drahokamy zdobená pochva. Teď byla ale prázdná, protože meč, který si v ní většinu času hověl, se teď ocitl v elfově pravici. Megil Ëalaraimä („Lovec duší“), jediný meč svého druhu v Emdausu. Vykovaný v dávných časech Stříbrného věku z černého meteorického železa. Do jeho jílce pak zasadil dávný mistr kouzelný červený kámen Umëtir, který měl moc odhalit přítomnost jakékoliv zlé bytosti. Bylo předpovězeno, že nebude v žádné bitvě poškozen, leda by měla přijít pohroma na království Templanoinských elfů. Jeho současný pán jím vládl strašivou silou a jeho skřetí jméno Melech Natarlah vzbuzovalo hrůzu už při pouhém vyslovení. Teď se elfovu sluchu donesl zvuk šelestu kroků na spadaném podzimním listí. Poznal, že ho způsobuje kůň. Vlastně jeho cvičené ucho rozeznalo hned tři zvířata, pohybující se volným krokem. Ale kdo na nich jede? Skřeti a orkové, kteří se teď v hojném počtu toulali po západě se brzy naučili těchto zvířat využívat namísto svých vlků a jiných potvor. Upřel kvůli tomu zrak na jílec svého meče. Červený krystal se zaleskl odraženým slunečním svitem, ale sám zůstal temně rudý. To bylo dobré znamení. Kdyby byl zaplál vlastním vnitřním ohněm, o čemž se elf ujišťoval, znamenalo by to přítomnost zlé Ornovy bytosti. Teď si mohl být jistý, že se k němu blíží příslušníci západních národů. Avšak ani to nemohlo již samo o sobě v těch dnech zárukou bezpečí, a proto nepolevoval v ostražitosti. Ukryl se do křoví vedle lesní cesty, kterou se doteď ubíral, kde bez hnutí čekal, kdo se v zatáčce objeví. Netrvalo dlouho a v zákrutě se vyhoupl první jezdec. Elfův pronikavý zrak v něm odhalil opáleného, mírně obtloustlého muže z jihu. Podle jeho kulatého břicha ho otypoval na Argwainského obchodníka, kterých odjakživa bylo lze potkávat po celém Ríonu desítky. V této domněnce ho ještě utvrdl druhý jezdec, který za sebou vedl dalšího koně obloženého pytli s nákladem.


MFantasy - leden 2006 To musí být blázni, napadlo elfa, když cestují sami dva tak daleko od střežených cest. Navíc vypadají, že stěží uzvednou meč. Kdyby narazili na Ornovy služebníky… Rozhodl se, že je zastaví. Mezitím došli cestovatelé volným krokem až k jeho úkrytu. Na nic dalšího už nečekal a rázně vystoupil z křoví na cestu. „Kdo jste?“ Zeptal se Ríonskou řečí. Příliš pozdě si uvědomil, že tím způsobil víc škody než užitku. První klimbající poutník leknutím málem spadl z postarší sešlé herky, na které se vezl. Kůň druhého zaržál a vzepjal se na zadní. Muž v jeho sedle ho ale překvapivě pevnou a zkušenou rukou rychle zase zkrotil. „Milost! Milost!“ Blekotal vyděšený kupec směrem k elfovi, kterého považoval za lupiče, a jal se třesoucíma rukama hledat měšec s penězi, kterým by ho uplatil. Jeho průvodce se naproti tomu hotovil k obraně a s výhružným pohledem sáhl po jílci svého meče pověšeného k sedlu jeho koně. Ellrohir se ale tímto výstupem definitivně ujistil, že odtud nehrozí žádné nebezpečí, a proto vrátil svůj meč zpět do zdobeného pouzdra. Bylo ale teď třeba dokázat, že není tím, za koho ho mají. „Jen klid. Jsem voják v císařových službách.“ Své tvrzení dokumentoval tím, že si popotáhl plášť, aby mohli vidět alespoň část jeho císařského emblému. Kupec z jeho zjevu správně usoudil, že půjde o vysokého důstojníka. „Ach, promiňte, pane!“ Koktal, zatímco slézal z koně. „Ale vyděsil jsi nás.“ „Omlouvám se.“ Řekl elf vznešeně. „Ale nemohl jsem si být jistý dvěma muži jedoucími v takové pustině. Kdo jste?“ Zopakoval svůj první dotaz. „Jsem kupec Asturius z Argwainu.“ Ukláněl se tázaný obřadně. „A toto je Anenthor.“ Ukázal na svého druha, který zůstal hrdě v sedle a jen lehce pokynul hlavou. „Můj společník a ochránce.“ „Hm.“ Ušklíbl se elf značně pohrdavě. „Těžko by tě ubránil, kdybyste místo mě potkali skřetí tlupu.“ Tím se ovšem sveřepého Anenthora dotkl. „Můj meč není o nic horší než váš.“ To elfa pobavilo. „O tom pochybuju. Neznám mnoho zbraní, které by předčil Melech Natarlah.“ Zasmál se, záměrně užívaje jméno ve skřetí řeči. Na opovážlivého muže to kupodivu velký dojem neudělalo, ale pro kupce to byl pořádný úlek. „Mlč už!“ Okřikl svého druha. „Oh, pane, odpusť…“ Pán jen mávl rukou. „Co vůbec děláte tady? Jste dost daleko od obvyklých kupeckých tras.“ „Jsme na cestě z Ríonu do Calogrenu.“ Vysvětloval Asturius. „Tady?!“ Vykřikl elf. „Proč nejedete po Norgodské cestě?“ „Zajeli jsme do Pendragonu, pane…“ „A pak jsme se nechtěli vracet.“ Doplnil Anenthor. „Pak jste blázni.“ Vyčetl jim elf. „Zdejší kraj už není bezpečný.“ „Ale je to o moc kratší.“ Namítl Anenthor nevzrušeně. „Hemží se to tu skřety a bandity z východu! Moc Ríonu už dávno nesahá příliš daleko za městské hradby.“


MFantasy - leden 2006 Zlobil se elf. „A kdo jsi ty, že tu můžeš chodit sám?“ „Anenthore!“ Zděsil se Asturius nad jeho prostořekostí. „Věř, že já si to dovolit mohu.“ Řekl elf odměřeně. Pak mávl rukou. „Vidím, že máte svůj rozum.“ Prohlásil. „Jděte dál svou cestou.“ A měl se k odchodu „Počkej, pane.“ Zadržel ho vyděšený Asturius. „Jestli je pravda, co říkáš…“ „Pochybuješ snad o mých slovech?“ Zeptal se elf stroze. „Ach to ne, pane!“ Zhrozil se kupec. „Tak jsem to nemyslel…Potom jsme ale ztraceni uprostřed pustiny!“ Vrátil se ke své původní myšlence. Elf jen pokrčil rameny. Co jste si nadrobili, tak si taky snězte, říkal výraz jeho obličeje. „Nemohl bys nás doprovodit?“ Zeptal se ustrašený kupec nesměle. „Byl jsem právě na cestě do Pendragonu.“ Začal naoko stroze. „Ale Calogren je odsud o dost blíž.“ Doplnil s přátelským úsměvem. Asturius se rozzářil. Anenthor si zachoval zachmuřenou nevlídnou tvář. „Anenthore, uvolni pánovi koně!“ Přikázal Asturius. Muž ho spražil pohledem a měl se neochotně ke splnění rozkazu. „Koně pro mě?“ Zasmál se elf. „To neznáte Ellrohira!“ Obtloustlý kupec se málem posadil. „Ellrohira?“ „Nebeský rytíř!“ Vykřikl Anenthor a nepřátelský výraz nahradila posvátná úcta. Ellrohir se dál smál. „Říká se o mě, že jsem jeho vtělení.“ Vysvětloval. „Ale jinak jsem docela normální templanoinský elf z Alcalondu.“ Ujišťoval je oba. „Oh, pane, já…“ „Á!“ Zavrčel elf. „Nemám rád ten titul…jsem sice stavu šlechtického, ale stejně tak jsem Ellrohir, jako jste vy Asturius a Anenthor. Tituly jsou dobré do paláců. V poli jsou si všichni rovni…Ostatně i sám Nebeský rytíř přece nenáviděl pocty, které mu byly prokazovány.“ Konsternování muži nebyli schopni žádné reakce. „Tak jdeme.“ Zavelel Ellrohir po chvíli, aby je přiměl alespoň k pohybu. Celý zbytek dne je vedl přes pahorky Emyn Arelin místy, kterými za celé roky nikdo neprošel. Většinou je cesta vedla lesem, kde žluté a červené listí vytvářelo v čase měsíce Lorariënu úchvatné scenérie. Ellrohir se snažil všemožně vydobýt si důvěru a odbourat psychickou bariéru mezi svými druhy, což se mu nakonec podařilo. Upozorňoval je na zajímavé rostliny, ptáky a zvířata, kterých viděli nespočetné množství. Jeho znalosti přírody byly ohromující a nepřestal oba udivovat. Nepřátele, jak se elf obával, nepotkali. Třikrát ale Ellrohir vyslídil stopy po jejich nedávné přítomnosti a z jednoho vrcholku dokonce jednu tlupu skřetů na dálku spatřili. Ke střetu ale nedošlo, protože v lese se elfovi nemohli rovnat.


MFantasy - leden 2006 K večeru se vyšplhali na odlesněné temeno vysokého kopce, který elf nazýval Mindontirmë („Strážní věž“). Z vrcholku, který výrazně převyšoval všechny ostatní pahorky, se jim otevřelo nádherné panorama západního Emdausu. Na západě se tyčily bílé štíty Ered Helltarmë („Pilíře Nebes“) s nejvyšší horou Thoronathem („Orlím hnízdem“), které zakrývaly kraje Templanoinu, ale jinak bylo lze odtud přehlédnout prakticky celé Ríonské císařství. Přístav Calogren na pobřeží Velkého oceánu na západě; pláně na jihu; lesknoucí se vody moře Beluinear, Norgodskou cestu, řeku Tristan a Ríon s plamenem Anarlachu na jihovýchodě; severní pláně na až daleko za hraniční řeku Thorsîr východě a rybářské osady na severním pobřeží na severu. „Kdysi tu stála strážní pevnost, odkud elfové hlídali svůj kraj před nájezdy z Východu.“ Vysvětloval Ellrohir. „Ale za Věku ohně vzala za své… Není to nádhera?“ Ptal se, ukazuje rukou na nekonečné plochy barevných podzimních lesů koupajících se v záři zapadajícího slunce. Asturius nebyl založen tak poeticky. „Je tu zima.“ Postěžoval si při prudkém závanu severního větru zahalujíc se do svého těžkého koženého kabátu. Anenthor si na chlad nijak nestěžoval. „V noci bude ještě větší.“ Ušklíbl se Ellrohir, poukazujíc na jasnou oblohu. „Zůstaneme tady?“ Elf přikývl. „Máme tu nejlepší rozhled.“ „Brrr…Ale v údolí by bylo větší teplo.“ Mručel Asturius. „Když rozděláme oheň, tak bude i tady.“ Poradil Ellrohir. Naplnění této rady jim zabralo slabou čtvrthodinu. Mezitím slunce definitivně zmizelo v oceánu za obzorem a na kraj rychle padla tma. Anenthor vytáhl ze svého zásobního vaku pořádný kus nasoleného masa, jehož původ neobjasnil a jal se ho opékat. Ellrohir k tomu přidal trochu zvláštního koření, díky němuž získalo maso trochu divnou, ale velmi příjemnou chuť. K pití jim pak nabídl další neobvyklý nápoj – jakýsi narůžovělý prášek rozmíchal ve vodě nabrané z nedalekého pramene a vznikla červená tekutina chutnající jako víno, ale podle elfova vyjádření naprosto nealkoholická. Netrvalo dlouho a kusy hotové pečeně se ocitly v rukou tří poutníků. Všem přes den pořádně vyhládlo, a tak se s chutí pustili do jídla. „S čím obchodujete?“ Začal Ellrohir konverzaci. „Tak nějak různě.“ Pokrčil Asturius rameny. „Co nám přijde do rukou…“ „Cestujete hodně?“ „To ani ne…Ale v Calogrenu chci navštívit svého starého přítele.“ „A jaké povolání má Ellrohir?“ Ozval se tichý Anenthor. „Jsem kapitán císařovy Gardy.“ Představil se klidně elf. Odhalení takto vysoké funkce nemohlo zůstat bez odezvy. Doteď si mysleli, že mají co dělat z váženým elfským knížetem, možná dokonce princem, ale kapitán Ríonské Gardy byla jedna z nejvyšších hodností – vrchní velitel armády Impéria. Takovým mužům náleží řádná úcta a po stovky let ji zpychlí šlechtici z Ríonu striktně vyžadovali. Jenže Ellrohir nebyl z těch, a dával to všemožně najevo, kdo by se těšil z pokory podřízených. To ovšem ti, kteří ho neznali dlouho, nevěděli…


MFantasy - leden 2006 „Kapitán Gardy!“ Opakoval konsternovaný obchodník. „Jsem na cestě od krále trpaslíků v Norgodu Dorina.“ Doplnil elf přívětivým tónem, kterým se opět snažil získat důvěru. „Nějak daleko na severu.“ Podotkl nedůvěřivě Anenthor, který se ani teď necítil zavázán přílišnou úctou. „Nechodím branou pod Amon Carnë jako ostatní.“ Vysvětloval tajemně Ellrohir, beze stopy rozhořčení nad Anenthorovou prostořekostí. „ Existuje tajná cesta průsmykem Thoronathu. Jen pár lidí má právo vstupu.“ „Slyšel jsem, že se chystá válka.“ Změnil nesměle téma Asturius. Ellrohir zachmuřeně přikývl. „Byl jsem proto uplatňovat staré spojenectví s Norgodem.“ „A?“ „Nevypadá to dobře…Ríon ztratil moc…i přátele.“ „Argwain přijde.“ Tvrdil vlastenecky kupec. „Stejně jako Templanoin.“ Nedal se zahanbit elf. „Ale Klany a Naugrim nebezpečí podceňují.“ „Brzy se ukáže, kdo má pravdu.“ Řekl stísněně Asturius. „Velmi brzy. Ornova armáda už překračuje Ered Calen. Před třemi dny jsem tuto zprávu donesl císaři Atronisovi. „Je to zlé?“ „Horší než zlé. Nejméně stejná armáda jako před sedmdesáti lety u Aldwethu už je na západní straně…“ Tyto novinky nebyly nijak povzbudivé a na tábor tak padla velmi ponurá nálada. Ke spánku se ukládali tiše, zahloubáni do vlastních myšlenek. Když se Anenthor probudil, blížilo se ráno. Oheň přes noc dohořel a v ohništi rudě žhnulo posledních pár uhlíků. Byla zima, ale otužilému Anenthorovi to nijak zvlášť nevadilo. Asturius spal vedle něj spánkem spravedlivých zachumlaný do velké teplé kožešiny. Zvedl se na loket a rozhlédl se po svém elfském souputníkovi. Ellrohir seděl se zkříženýma nohama u ohně, oči upřené k obloze a zpíval. Anenthor nerozuměl elfskému textu, ale melodie byla nádherná. Ellrohir po chvíli dozpíval a zmlkl. „To bylo krásné.“ Ocenil tiše jeho výkon Anenthor. Elf lehce kývl hlavou na znamení potěšení a vděku. „O čem jsi zpíval?“ Ellrohir se hluboce zamyslel. „Neumím to přesně vyjádřit ve vaší řeči.“ Přiznal. „O přírodě…o elfech…Je to složité.“ Anenthor chápavě pokýval hlavou. „Lidé chápou přírodu jinak než vy.“ „Ne nezbytně.“ Podotkl Ellrohir. „Ty jsi Lagongwaith („Příslušník Dračího lidu“), že?“ Anenthor přisvědčil. „Z čeho jsi to poznal?“ Optal se. „Znám velmi dobře všechny Emdauské národy.“ Usmál se tázaný. „Ty jsi jiný, než tvůj přítel. O hodně jiný.“ „Není to zrovna přítel.“


MFantasy - leden 2006 „Proč s ním tedy cestuješ?“ Podivil se Ellrohir. „Pro peníze.“ Přiznal se Anenthor. „Potkal jsem ho v Pendragonu. Je to jen zbabělý kupec.“ Ellrohir se na Lagongwaitha přísně podíval. „Povýšenost a pohrdání nejsou ctnostmi bojovníka.“ Zamračil se a upřel svůj zrak na spícího muže. „Možná je v něm víc, než bys čekal. Než kdokoliv z nás.“ Anenthor sklopil hlavu. Elf naopak svoji zvedl a pohlédl k východu. „Blíží se Anrhún („Východ slunce“).“ Ohlásil. „Nejkrásnější část dne.“ Načež se zvedl, aby vyšel na samý vrchol Mindontirmë a pozoroval událost, na kterou už několik hodin netrpělivě čekal, z místa z nejlepším výhledem. Anenthor ho následoval. Obloha v té chvíli hrála barvami. Na západě se ještě noc nechtěla vzdát vlády. Vrcholky pohoří Helltarmë se halily do závoje tmy. Nad nimi plápolaly ohně mnoha jasnějších hvězd a nade všemi trůnil úžasně velký srpek dorůstajícího měsíce. Čím víc by ale pozorovatel postupoval očima k východu, tím víc se nebe vyjasňovalo – z tmavě modré do fialové, do červené až do nažloutlé těsně nad východním obzorem, kde se už za pár minut měl objevit sluneční kotouč a oznámit všem úsvit nového dne. Atmosféru dokreslovaly nádherné červánky. Nejlepší malíř s jedinečným talentem by tento výjev nedokázal zachytit tak, jak opravdu vypadá. Není ani v silách spisovatele obraz zaznamenat a vylíčit. Elfové o tomto okamžiku zpívají písně, ale i oni vědí, že není nad ten pocit, když člověk pozoruje východ slunce sám. Ellrohir a Anenthor stáli na vrcholu kopce a shlíželi k východu. Oba dlouhé minuty mlčeli a jen se dívali. „Ríonští kováři už zapálili své výhně.“ Prolomil ticho elf a ukázal na úzký pruh kouře stoupající k obloze. „Stejně jako v jiných městech.“ Sloupců dýmu mohlo bystřejší oko skutečně spatřit více. „Nádherná chvíle.“ Zhodnotil Anenthor ve chvíli, kdy se kopce dotkly první načervenalé paprsky slunce. „Ani po stu letech se toho nenabažím.“ Přisvědčil Ellrohir. „Lidé na to tak dlouho nemají.“ Zamumlal Anenthor. „Když nás začnou takovéhle výjevy unavovat a nudit, tak je to začátek našeho konce.“ Pokračoval elf. „Nechci se dožít té chvíle.“ „To asi nikdo z nás.“ Zamračil se Anenthor. „Ale na to bychom neměli myslet…obzvlášť teď.“ Chvíli bylo zase ticho. „Nevzpomínám si, že by tam bylo nějaké město.“ Ozval se najednou Anenthor a ukázal na kouř na obzoru. Ellrohir si zastínil oči proti slunci. „To není město.“ Zhodnotil po chvíli. „To je Ornova armáda.“ Usoudil. „Je na postupu.“ „Kdo ví, kolikrát nám bude ještě pohled na Anrhún dopřán.“ Zasmušil se Anenthor. „Vám není zima?“ Ozval se najednou Asturius, kterého probudilo postupující sluneční světlo a který, choule se do své kožešiny, se marně snažil ohřát u téměř vyhaslého ohniště. Poukazoval na to, že jsou oba pozorovatelé východu slunce oděni jen v lehkém oblečení. „Možná nám za chvíli bude až moc horko.“ Poznamenal Anenthor a ukázal kamsi do údolí. „Někdo na nás jede. Možná byl už tohle poslední Anrhún.“ Zasýčkoval. „Vždyť je jich jen deset.“ Namítl Ellrohir.


MFantasy - leden 2006 „Jen deset?“ Opakoval Asturius. „To je konec!“ „Ne, když uděláš, co ti řeknu.“ Okřikl ho elf. „Vem koně a odveď je támhle do lesa. My je tu zdržíme. Tam budeš v bezpečí, pokud nepadneme. A jestli padneme, tak ujížděj, co ti budou síly stačit pořád na jih k Norgodské cestě!“ Asturius pospíchal splnit příkaz a docela zapomněl na zimu. Ellrohir s Anenthorem se zatím chystali k obraně. Elf vyhlédl za úkryt husté křoví kus stranou od tábořiště, na druhou stranu než poslal kupce s koňmi, odkud hodlal překvapit desítku jezdců. Po chvíli dusot koňských kopyt zesílil a oddíl zanedlouho přicválal na místo jejich tábora. Velitelem družiny byl muž hřmotné postavy v lesklém brnění vyzbrojen těžkým obouručním mečem. S překvapivou lehkostí seskočil ze sedla a začal se rozhlížet kolem sebe. „Kam zase zmizel!“ Zaláteřil po chvíli. „Před chvílí jsem ho tu ještě viděl.“ V tu chvíli dal Ellrohir ve svém úkrytu znamení a spolu s Anenthorem se s bojovým pokřikem vyrazili do útoku. Když spatřil mužovu tvář, kterou mu předtím zakrývaly větve, zarazil se a zadržel i Anenthora. Muž v brnění se bouřivě rozesmál. „Že na mě Ellrohir vyskočí z křoví, to bych tedy opravdu nečekal.“ Veselil se. „Helentar!“ Poznal elf slavného hrdinu Ríonského dvora, kterého pomáhal cvičit ve zbrani. „A kde vězí Helenhor?“ „Přece tady.“ Mručel dobrosrdečně druhý silák, který tvořil zadní voj. Také ostatních 8 jezdců náleželo k císařově Gardě. Ellrohir se vroucně objal s oběma dobrými přáteli a pak dal znamení Asturiovi, že je vše v pořádku. Kupec sice přišel, ale tvářil se zprvu nedůvěřivě. Teprve insignie Gardy, o které neměla zbroj skupiny nouze ho přesvědčila. Ellrohir mezitím zjišťoval důvody přítomnosti elitní jednotky. „Vyjeli jste si na lov, nebo co?“ Otázal se staršího Helentara, pověřeného velením. „Tak trochu.“ Přikývl muž. „Pár desítek skřetů o nás slyšelo. Ale hlavně hledáme tebe. Atronius nás poslal, abychom tě našli a co nejrychleji přivedli.“ „Špatné zprávy.“ „Válka začala, Ellrohire! Máš se ujmout armády, která se narychlo shromažďuje. Jak jsi vlastně pochodil u Dorina?“ „Moc dobře ne.“ Zavrtěl hlavou elf. „Nechce věřit.“ Helentar udeřil jednou rukavicí do druhé. „Ale to by měl!“ „Víš, že nejsem diplomat.“ Omlouval se Ellrohir. „Teď ale k věci. Měl bych co nejdřív vyrazit do Ríonu.“ „Přivedli jsme ti nejrychlejšího koně.“ Zašklebil se přihlížející Helenhor. „Snažíš se mě rozzlobit.“ Pohrozil mu prstem elf. „Já věděl, že se ti to bude líbit.“ Smál se Helenhor, jež nikdy neopomněl podstrkovat Ellrohirovi koně, ačkoliv věděl, že elf na něj nikdy nesedne. Ellrohir byl zvyklý, že se všude dostane rychleji vlastním během a vždy vyhrával, pokud se s ním někdo vsadil, že ho na koni předhoní. „Postaráte se o tyhle dva.“ Vydal ještě elf instrukce Helentarovi. „Doprovoďte je do Calogrenu, ať se tam dostanou bezpečně.“


MFantasy - leden 2006 „Jako by se stalo, kapitáne.“ Zbytek příprav proběhl velmi rychle. Ellrohir si sbalil těch pár věcí, které se válely kolem ohniště, krátce se rozloučil s Asturiem, Anenthorem a Helentarovou družinou a vyrazil ostrým klusem k východu. V rychlosti se mu málokdo vyrovnal a ve vytrvalosti už vůbec nikdo. Usmyslel si, že v Ríonu bude nejpozději druhý den večer a tomu přizpůsobil vražedné tempo. Po chvíli přesto uslyšel, že někdo běží za ním. Za běhu se ohlédl. Byl to Anenthor. Ellrohir mírně zpomalil. „Něco se děje?“ „Půjdu s tebou, pokud ti to nevadí.“ Nabízel se Anenthor. „Nechci jít dál s Asturiem. Toužím po pořádném dobrodružství.“ „Nebudeš mi stačit.“ Tvrdil elf. „A já se tebou zdržovat nebudu.“ Varoval ho. „Možná je ve mně víc, než by kdo čekal.“ Odvětil Anenthor. „Lagongwaith vydrží hodně…Vsadím se, že támhle budu první.“ Ukázal na vzrostlý strom rostoucí asi míli před nimi. „Uvidíme.“ Zasmál se Ellrohir. Oba přidali na tempu. Běželi vstříc válce a snad i dobrodružství…



4. místo

Probuzení AUTOR ČLÁNKU: MILAN BŘEZINA (ADNAF) Z hlubokého spánku mě probudily tiché kroky kdesi v horních patrech. Další z těch nešťastných bláznů našel cestu labyrintem až k sarkofágu faraóna. Teď si cpe jeho zlato do kapes plnými hrstmi. Tihle dobrodruzi jsou tak naivní. Cožpak se nikdy nepoučí? Musím si pospíšit, nebo mě kněz Gulhád zase předběhne a vyžere všechnu legraci. Vetřelec je, zdá se, zatím celkem potichu. Snad o něm faraónův kněz ještě neví. Před časem ten duchovní stařík ztratil i druhé ucho a od té doby špatně slyší. Zvedl jsem těžké víko rakve, posadil se a rychle provedl zběžnou kontrolu. Jak dlouho jsem asi odpočíval? Rok, možná dva? A sakra! Asi mnohem déle. Do mé pravé nohy se zase pustili ti zatracení červi. Teď se zděšeně dávají na hromadný ústup. Kdyby to alespoň tak hrozně nesvědilo. Nechal jsem je žít, neztrácel čas a opatrně vstal z rakve. Zlomený loket od minula zdá se srostl a tak se moje největší obavy nenaplnily. Rozhlédl jsem se po své kobce. Asi bych měl trochu poklidit. Od vybledlých kostí v rohu se ozvalo vyplašené krysí pištění. Kam jsem ji jenom mohl…? Aha, tamhle je, leží u zdi. Pozvedl jsem svou velkou sekeru. Tak dlouho jsme se neviděli. Pohladil jsem dlaní její zarezlé ostří. Kde jsou ty krásné časy, kdy jsme dělali třeba i pět poprav za den. Ze zamyšlení mě vytrhnul zvuk rozbíjeného skla. Tak tohle už slyšel určitě i Gulhád. Musím si pospíšit. Je čas se trochu pobavit. Vydal jsem se severní chodbou. Ztuhlé tělo se pomalu zahřívalo a svaly si jen těžko navykaly pohybu. Ale lepšilo se to. Schodiště na konci chodby jsem už skoro vyběhnul a od vetřelce mě dělilo jen pár kroků. Byl jsem zvědavý kdo to bude tentokrát. „Zhyneš pod kletbou faraónova stínu.“, zaslechl jsem hrozivý hlas. Tahle okázalá gesta byla Gulhádova silná parketa. Většina smrtelníků zemřela strachy dřív, než se na cokoli zmohli. Takže mě zase předběhnul. Všivák. To není fér. Má to k faraónovi ze své rakve mnohem blíž. Přidal jsem do kroku. Čekalo mě překvapení. Předpokládal jsem, že už kněz bude s vetřelcem dávno hotov, ale zmýlil jsem se. Chudák Gulhád ležel na zemi, tělo na dva kusy a právě se marně snažil odplazit do bezpečí. Nad ním stál rytíř v nablýskané zbroji s širokým obouručním mečem a ještě širším úsměvem. „Dej na něj bacha.“, stihl ještě zašeptat kněz, ale to už mu válečník rozdělil hlavu na dvě stejné půlky. I když ta pravá půlka byla možná větší. Bude mi chybět, trochu. Meč v ruce válečníka nepřirozeně zářil namodralým světlem. Obrátil se směrem ke mně. „Stůj ty odporná zrůdo!“, vykřikl. Tak to už bylo trochu moc. Kdyby věděl, jaké úsilí mě stojí udržet tohle rozpadající se tělo v použitelném stavu. Uznávám, že by mi prospěla koupel a na škodu by nebyla návštěva lazebníka, ale nejsem přece žádná zrůda. Zdálo se, že mnou opovrhuje a to se mě pochopitelně dotklo. Nesnáším magii, napadlo mě ještě, ale to už jsem se řítil na cizince se sekerou nad hlavou. Mám



raději čistou hru. Ocel, krev, maso, smrt, jednoduchá pravidla. Uznávám, že bolest a strach ze smrti jsou pro mé soupeře nevýhodou. Když útočím já, nikdy nemyslím na obranu. Jsem více než tři tisíce let po smrti a to už si člověk si zvykne. Válečník vyčkával. Brilantně odrazil můj první útok a podnikl nečekaný výpad. Velký meč mi projel břichem skrz a naštěstí, i když jen těsně, minul páteř. Trochu to pálilo. Přitáhl jsem si překvapeného protivníka jednou rukou blíž k sobě. Měl v očích výraz bezmoci. Bývá to obvyklé. Přesná rána sekerou a hlava v ocelové přilbici odskočila stranou. Zkušenosti kata jsou k nezaplacení. Ještě nikdy jsem neminul. Pustil jsem zbytek krvácejícího těla a hrdina se tiše sesunul k zemi. Pravá noha sebou ještě slabě škubla, pak proud krve zeslábl, až úplně ustal. Vytáhl jsem meč ze svého těla a odhodil ho stranou. Pohled na Gulháda mě zarmoutil. Byl mrtvý. Podruhé a tentokrát definitivně. Ze všech stran se začaly sbíhat krysy. Bylo jich hodně a byly hladové. Raději jsem se dal na ústup. Nechtěl jsem vyvolávat nějaké problémy. Vrátil jsem se zpátky do své kobky, položil sekeru na její místo a zalehl do rakve. Do hrobky faraóna se vrátilo hrobové ticho. Tak to má být. Cítil jsem podivné prázdno v žaludku, ale to se dá jistě časem dohromady. Když jsem za sebou zavíral víko, ucítil jsem šimrání v pravé noze. Moji malí nájemníci se vraceli a já věděl, že boj s nimi je ten jediný, který nakonec prohraji…



5. místo

Edrik AUTOR ČLÁNKU: ONDŘEJ HACMAC Obezřetně postupovali chodbami krypty zpět k východu. Chodbami, kde nebyla jediná pavučina a ani smítko prachu, ač zde musely být už stovky let. Edrika však znepokojovalo něco úplně jiného, přehmátl na své holi a runy, kterými byla poseta jako by ožily svým vlastním životem. Začaly rudě zářit a kroutit se, což znamenalo jediné. Edrik natáhl své mystické prsty k elementům a přitáhl k sobě několik vláken, ze kterých začal čerpat sílu. Byl připraven spálit na škvarek nebo roztrhat na kusy cokoliv, co by se jim pokusilo zabránit v odchodu z hrobky. A pod „cokoliv“ myslel opravdu cokoliv. Na výpravách, kam ho již Rada poslala, se setkal se vším možným i nemožným. Většinou šlo o prozkoumání a připravení nějakého území k osídlení, tam se nikdy moc nenadřel. Na divoká zvířata běžně stačili žoldáci, kteří ho doprovázeli. Jen párkrát musel osobně zasáhnout. No a pak tu byly, takové úkoly jako ten, který zrovna plnil. Občas k němu přišel někdo z Rady a řekl mu, co a kde má hledat… A samozřejmě přinést. Na nic se neptal. I on z toho měl zisk, ne že by mu šlo o peníze, těch mohl mít kolik chtěl, ale o svitky, ke kterým poté měl přístup. Obyčejný mág dokáže ovládnout jeden element a někteří ani to ne. Velemágové ovládají jeden element a další dokáží využívat a zase jen ti nejlepší ho ovládnou úplně. Ti se poté dostanou do Rady, je-li v ní místo a prokázali-li že jsou toho hodni. A právě Edrikovi Rada oznámila, že má šanci stát se jejím členem, až dojde k dalšímu sněmu za 413 let. Už v „mládí“ cítil, že některá z jeho kouzel nepatří tak úplně k elementu, který se naučil jako první. Jednou mu to již bylo dáno zřetelně najevo. Ne jako když vás brní prsty poté, co jako učeň zkoušíte první zaklínadla, ale tehdy se skrz spojení s jeho sférou prohnala taková síla, že se s ní poté týdny nespojil, a ještě déle trvalo, než se mu zahojili omrzliny na ruce. Ze svitků se naučil dost na to, aby se to již nikdy neopakovalo. Bral je však také, protože úkoly od Rady se neodmítají. „ Tohle smrdí,“ pronesl opět kapitán Ismir. „ Tohle opravdu smrdí. Jako voják ani jako žoldák jsem nezažil nic, co by tak smrdělo. Přijdem sem, vezmem tu věc a odejdeme zase pryč, aniž by nám v tom něco zabránilo, blbost. Navíc, tahle hrobka vypadá, jako by ji včera dokončili. Pochodně tu hořej a na stropě není ani známka po kouři. Nelíbí se mi tu. Jestli se tu zatavil čas, proč by tu nebyl nějakej hlídač. A jakýho hlídače by si asi pořídil někdo, kdo umí takovýhle kouzla. “ Edrik věděl, proč je Ismir nervózní, cítil to. Cítil zde stopy magie celou dobu, to bylo samozřejmé. Když však vzal tu destičku, cítil jak se další magie probouzí, sílí a začíná pohybovat. „Ismire, cítí to váš mág taky?“ zeptal se Edrik. „Blíží se to!“ potvrdil jeho obavy Olaf. „Ismire, vem svý muže ven, východ už je blízko. Já s Olafem to zvládnem.“ Druhou větu však neřekl tak jistě, čehož si Ismir všiml a tázavě se podíval na Olafa. „Snad jo.“ potvrdil Edrikova slova. „Zůstanu tady, dokud všichni moji muži nebudou venku“ oznámil jim Ismir a dal ostatním povel, aby vypadli. Všichni ho rádi poslechli. ‚Zajímalo by mě, proč ho vyhodili od Ilmaterský čestný stráže.‘ pomyslel si Edrik, když se podíval na zarostlého čtyřicátníka vedle sebe. Náhle se něco objevilo v chodbě za nimi, jako kdyby to prošlo zdí asi deset metrů od Olafa. Ten k tomu stál nejblíže a proto to nejspíš zamířilo k němu. Před Olafem se ihned objevila ohnivá koule a vyletěla proti tomu obrovskému neurčitému stínu. Koule neškodně prošla zhuštěnou tmou a rozprskla se o stěnu za ní. Ismir shodil z ramene batoh a začal se v něm přehrabovat. Edrik si ho nevšímal, soustředil se na kouzlo, které chtěl použít. Stín již nabral podobu jakési chobotnice a švihl po Olafovi jedním chapadlem. Olaf uskočil. Než však stihl udělat cokoliv dalšího, zasáhlo mladého kouzelníka další chapadlo. Ovinulo mu levou paži a chodbou se rozlehl Olafův zoufalý křik. Ruka mu začala sesychat, až z ní zbyly jen kosti obalené potrhanou kůží. Chobotnice začala k Olafovi natahovat všechna svá ostatní chapadla, když ji zasáhla ledová vichřice. Edrik netušil


MFantasy - leden 2006 co si počít s něčím, co nemá fyzickou podobu, zkusil to tedy odfouknout. Chvíli to vypadalo, že kouzlo zabralo. Chobotnice se ale nějakým způsobem dokázala přizpůsobit a začala postupovat k Olafovi kouzlo nekouzlo. Když Edrik viděl, jak Olaf umírá, pustil vichr naplno a již se nestaral, jestli strhne Olafovo tělo s sebou. Stín opět zakolísal, poté se však zmátožil a začal se k nim přibližovat. I přes pološero způsobené vichřicí, která sfoukla všechny pochodně v chodbě před nimi, Edrik spíše viděl než slyšel, jak na něj Ismir něco křičí a horlivě gestikuluje. Poté si všiml co drží v ruce a vrhl se k zemi. Ismir hodil skleněnou nádobku mezi ně a stín. Připadalo jim, že čas téměř zamrzl a uběhlo nespočet let než nádobka dopadla na stěnu chodby a rozbila se. V tu chvíli se smísil červený prášek s modrou tekutinou, od níž byl v nádobce oddělen skleněnou stěnou, a explodoval. Chodba se jen pár metrů od nich zhroutila. „Umíš udělat led?“ zeptal se Ismir, kuckajíce z prachu, kterého byla nyní chodba díky závalu plná. Edrik přikývl a tázavě se na Ismira podíval. „A dost jasný světlo taky?“ Edrikovi došlo, co má Ismir na mysli. V místnosti kde jde odevšad světlo stíny nejsou!!! Proč na to nepřišel sám? Zmrazil to, co zbylo z chodby a cestou k východu ještě zvětšoval ledové krystaly pokrývající podlahu, stěny a strop. Stín prostoupil závalem a mířil k nim. Když byl uprostřed zmraženého úseku chodby, Edrik k němu vyslal obrovský kulový blesk. Ledové krystaly odrážely světlo všude, až museli s Ismirem přimhouřit oči. Viděli, jak se stín rozprskl na malinké kaňky tmy, které se co nejrychleji začaly vpíjet do nejbližších stěn, jen aby se dostaly ze světla. Když Edrik a Ismir vyběhli krypty, všichni na ně upřeli tázavé pohledy. Ismir jen smutně zavrtěl hlavou a začal se oprašovat, na rozdíl od Edrika na němž neulpělo ani smítko. Už když ho najímal, měl na sobě Edrik tuhle modrou róbu a nikdy ho nebylo vidět v ničem jiném. Bere špinavou práci, ale podle toho, co jsem viděl tam dole, je to velemág. Až se vrátí, bude si muset o tomhle „mladém“ mágovi s blonďatými vlasy do ohonu něco víc zjistit. Zahnal další myšlenky a podíval se na své muže. „Mizíme odsud, hned! Než zejtra zapadne slunce, chci bejt na úpatí těch hor,“ řekl a ukázal na hory, jenž se rýsovaly na severním obzoru. Poté začal štěkat rozkazy a dohlížet na bourání tábora. Edrik jen zakroutil hlavou. Možná to působilo bezcitně, ale ten chlap se choval profesionálně. Věděl co dělá, tam dole i zde. Lepší držet smutek daleko odsud, než zde nad dalšími zemřelými. Bude si o něm muset zjistit nějaké informace, začínal ho zajímat. Zamrazilo ho, když se podíval na vchod do krypty. Teď byl den a nehrozilo, že se stín objeví, ale přesto se bude cítit lépe, až budou co nejdále od ní. Vydal se ke svému stanu, jako jedí ještě nebalil jsou výbavu. *** „Zítra nadejde tvůj den, Krelle. Místo mladíka, který vešel do tohoto Utajeného města, odejde zítra jeho branou muž. Pamatuj však na jedno, tvé učení zde neskončilo, šaman se musí učit stále a moc jenž máš nad svým klanem, je také zodpovědností. Nechť jsou duchové s tebou, až se střetneš s těmi, jenž přišli z moře.“ „Ti přivandrovalci odtáhnou zpět do moře, až se střetnou s plnou silou našeho lidu.“ „MLČ!“ přerušil Krella stařešina. „Kdyby Prastaří neodešli, byli by jsme na tom stejně jako jiné kmeny, které žily při pobřeží a které si lidé z moře podrobili. Před mnoha generacemi jsme zde žili s Prastarými. Měli jsme naše stepy, řeky v nich a část pobřeží. Prastaří měli zase svá území, mocné válečníky a ještě mocnější kouzelníky, nechávali jsme je tedy na pokoji a oni nás. Jednou však ctižádostivý mladý vůdce klanu přepadl se svými válečníky skupinku šesti Prastarých na pokraji stepi. Jeden z nich byl kouzelník a podařilo se mu utéci. Následující noci byl vyvražděn celý klan těch, kteří prolili krev Prastarých. Krajinou se začali prohánět jejich válečníci a nikdo je nedokázal zastavit. Klany z plání se sjednotili a i přesto utrpěli krutou porážku. Jeden každý z Prastarých se v boji vyrovnal deseti našim válečníkům, jak silou, rychlostí tak i uměním ovládat meč a jejich rozlícený mág dokázal sám zlikvidovat v mžiku tucet válečníků z nichž nezbylo více než kupa masa a kostí, zbylo-li vůbec něco. Byli by nás rozprášili jako kráva ocasem mouchy ze své zadnice, kdyby se Prastaří uprostřed bitvy nesebrali a neodešli domů. Bez svých mrtvých. Žádné totiž neměli. Pouze oněch pět přepadených, za každého z nichž padla stovka našich.“ Stařešina se odmlčel. „Povídej, mluv dál, to ještě není konec tohoto příběhu.“ naléhal Krell.


MFantasy - leden 2006 „Máš pravdu, není. Od té doby již nebylo žádné přepadávání z naší ani z jejich strany. Přestal však také obchod, a když někdo vstoupil na jejich území, již ho nikdy nikdo neviděl. Zanedlouho nastaly zlé časy. Prameny začaly vysychat, dobytek trápily nemoci, v řekách místo vody proudilo bahno a na stepích řádili požáry jako nikdy předtím. Tehdy se některé kmeny rozhodly opustit rodné pláně, kde se náš lid zrodil. Většina se vydala na pobřeží, kde podlehla pohodlí a nyní jsou to služebníci přivandrovalců. Pouze my, kmeny jenž jsme zůstaly na pláních a ty, které odešly do hor, jim nyní vzdorujeme.“ „To protože jsme nesilnější.“ řekl hrdě Krell. „Ano, to jsme, ale nyní slyš proč. Prokázal jsi velké nadání a jednou z tebe bude mocný šaman. Moc se ale neměří jen mocí, kterou máš nad duchy, ale také vědomostmi. Proto nyní pozorně poslouchej a věz, že kterýkoliv šaman se raději sám zahubí, než by to co nyní uslyšíš řekl nepovolaným uším.“ stařešina zdůraznil váhu svých slov krátkým mlčením a poté zas pokračoval. „Toto město, ať již je jakkoliv velkolepé a úchvatné pro ty vyvolené, kteří se zde stanou šamany, je jen odrazem daleko většího skvostu.“ začal stařešina. „Co? My máme ještě něco dokonalejšího než toto město?“ podivoval se Krell. „Ne, my ne! Přemýšlej trochu. Stavěli někdy naši lidé nějaká města? Žijeme snad jak krysy namačkáni ve stísněných prostorách obehnaných hradbami? Ne. Koneckonců v tomto městě také nežijeme, slouží jen k cvičení a zdokonalování šamanů.“ „Ale...“ chtěl něco říci Krell, byl však okamžitě přerušen stařešinou. „Chtěl jsi ať mluvím, tak mě nepřerušuj. Když na náš lid přišly ony pohromy, rozhodl se jeden z náčelníků odvést svůj kmen pryč. Nikoliv však k moři či do hor, ale přes hory. Chtěl je překonat a usídlit se na druhé straně Hraničních hor za jakoukoliv cenu v naději, že území Prastarých pohromy nepostihli. Vždyť jsou přece všemocní, říkal si. Než však překonali hory a dostali se na území Prastarých, zastavila je bouře a oni v té nejhorší vánici, aniž by znali cestu, pokračovali dál a našli Ztracené město. Je to město vystavěné ve skrytém údolí. Do jeho stěn jsou tam vytesány domy, chrámy, stáje… Vše. Dole je údolí široké, směrem k nebi se jeho stěny k sobě přibližují, avšak slunce do něj svítí celý den. Jeho středem protéká říčka, napájená ledem těch nejvyšších hor, která poté opět mizí pod jednou z nich. Okolo ní jsou úrodná pole, jenž rodí dvakrát do roka, a také pastviny se vždy zelenají čerstvou trávou. Do údolí vedou jen dva vstupy. Z východu a západu do něj vedou dva úzké průsmyky. No a právě tam se Ruess se svým kmenem rozhodl usídlit. Díky tomu je dnes znám jako Ruess Zakladatel. Jelikož se nemusel starat o bezpečnost kmenu ani o stáda, která se neměla kam zatoulat, začal prozkoumávat celé město. Chtěl zjistit, proč jeho obyvatelé toto dokonalé místo opustili, a co se s nimi stalo. Při svém pátrání se toho mnoho naučil, ať už o lidu tohoto města a jejich zvycích, tak i o magii. Nikomu však neprozradil, jak na všechny své objevy přišel, a stávalo se, že na nějaký ten den prostě zmizel. Nebýt však jeho, neumíme dnes ani polovinu z toho, co považujeme za samozřejmost. On jako první pochopil skutečnou moc šamanů, protože se z něj jeden stal a jeho schopnosti překročily vše, co do té doby znali. Když prozkoumal celé údolí, tedy až na jeden chrám, který si jako jediný střeží svá tajemství až dodnes, poslal pro své tři bratry, jenž žili se svými kmeny u úpatí hor a na pláních. Chtěl se s nimi podělil o své znalosti a pomoci tak i ostatním kmenům. Ty se poté rády sjednotily a ustanovily ho Prvním Stařešinou. Rozhodoval poté pře mezi kmeny a jiné důležité věci. Od té doby jsme tím, čím jsme a jsme schopni postavit se komukoliv, kdo by nám chtěl vzít naše území. Jsme tak mocní, protože Prastaří odešli a my pochytili něco z jejich moci. I ten nejmocnější může být poražen, pokud se sám nebude učit od ostatních. Ty jsi nyní myslíš, jak jsi mocný, máš pravdu, ale ještě se toho musíš hodně naučit. To tě však naučí až život a teprve až se tak stane, otevře se ti cesta do Ztraceného údolí. Vybral jsem si tě jako svého nástupce a pokud uspěješ, tento amulet tě ke mně dovede.“ najednou se stařešinovi v ruce zjevil malý kulatý amulet z velmi tmavého jantaru. Krell zkoumavě pohlédl na talisman, jenž právě držel v ruce, nic neviděl, ale cítil. Cítil, že talisman mírně hřeje, chtěl se na to zeptat stařešiny, ale ten byl náhle pryč, jako by se do země propadl. *** Východní silnice procházela krajinou jako střela, až více na západě se stáčela podél pobřeží a poté proti proudu toku Kalary až k troskám měst na severu tohoto kontinentu. Tato silnice byla vlastně s mostem, který na jejím


MFantasy - leden 2006 východním konci vedl přes Velkou řeku jedinou nezničenou připomínkou dávného národa, který zde kdysi žil. Edrik zamířil k Ismirovi, který si právě ze stromu vedle silnice trhal jakési místní ovoce. „Kapitáne,“ pozdravil ho, když k němu na své klisně dojel. „Ano?“ odvětil opatrně Ismir a tázavě se na něj podíval, zakousl se do jednoho plodu a pobídl koně aby se zpět připojili k ostatním. „Vím, že jsem rozhodování o všem kromě toho, co bude v té kryptě, nechal na vás, ale proč to bereme zrovna na sever k Hraničním horám? Kdybychom se vydali rovnou podél pobřeží, měli by jsme již jistě čtvrtinu cesty do Nardenu za sebou.“ Ismir zpomalil a zatvářil se trochu zklamaně. „Myslel jsem, že čarodějové jsou trochu chytřejší. Neříkal jste, že to má být tajná výprava a nikdo o ní nemá vědět? Proto jsme nejeli okolo tý zpropadený džungle na jih k pobřeží, i když by to zabralo nanejvejš den, ale pak by jsme museli lodí a to znamená další lidi navíc, co by o tom vašem úkolu věděli. Kdo ví, co napadne posádku lodi, kdyby se dozvěděli, co vezem a jakou to má cenu, když by měli nad mejma chlapcema asi trojnásobnou přesilu. Přijatelný riziko je jedna věc, to byla tahle zpropadená výprava. Nevim jak vy, ale zbytečný riziko si dovolit nemůžu. Stejně tak jako loď bych nechtěl riskovat, že v nějaký rybářský osadě potkáme naše přátele ruesse, který by se přijeli podívat za svejma příbuznejma k moři.“ dodal sarkasticky. „Jistě tedy budete mít i vysvětlení, proč nyní nezamíříme po silnici do Ovdemu.“ chtěl vědět Edrik. „To teda mám,“ odvětil příkře Ismir, „Nechci přijít o další chlapy. Na silnici by jsme mohli narazit na tlupu ruessů nebo náš odvetnej oddíl. Cestu si o nějakej ten týden prodloužíme. Nebude vám to snad vadit, jestli jo, vyplaťte nám naše peníze a může jet.“ Rukou přitom ukázal na západ, kam se až za obzor vedla silnice. „Myslím, že pojedu s vámi, cesta tam přece jen nebyla nic strašného.“ odpověděl Edrik. „To ne, ale teď si cestu prodloužíme o trochu víc než jen o týden. Nepojedeme naskrz Ovdemským lesem, jako předtím. Tentokrát tu rošádu budeme hrát pořádně a zajedem až k těm troskám. Vždyť tenhle kontinent okupujem vlastně kvůli tomu, aby jste je mohli zkoumat. Takže budem jen další průzkumná výprava.“ „Pokud vím, tak ten kontinent se rozhodl dobít císař, stejně tak, jako císař vládne celé říši a rozhoduje.“ namítl Edrik. „A pokud já vím, tak ti lidé, kteří vám řekli, kde mě najít a doporučili mě, vám jistě řekli i něco z mé minulosti. Jinak by jste se mě za takový prachy nenajal. Takže toho laskavě nechte.“ „Řekli mi toho možná méně, než si myslíte, ale i tak vidím, že před vámi nemá cenu zastírat jak se situace v říši má.“ „Vidím, že i tak toho řekli víc než měli.“ zabručel Ismir. Když dorazili k pahorkatině pod Hraničními horami, začínalo se již stmívat. Ukázala přední hlídka a oznámila, že ve předu je všechno v pořádku a opět zmizela v divočině. Nějakou chvíli po ní se vrátila i zadní hlídka, která ovšem šla rovnou k Ismirovi. „Nic nás nesleduje, vůbec nic.“ Poslední dvě slova muž zdůraznil a tvářil se dosti zachmuřeně. „To je snad dobře nebo ne?“ otázal se Edrik, který byl zrovna na doslech. Stopař ze zadní hlídky se k němu otočil a ledovým hlasem začal. „Ne. V žádnym případě. Narazil jsem na stopy stepních tygrů a těch krvelačnejch bestií, co vypadaj jako přerostlí psi, jsou velký jako muly a útočej ve smečkách. Pro tyhle zvířátka je člověk lahůdka na špejli, ale všichni se stahujou od našich stop. Dám krk na to, že po nás něco jde, něco čeho se ty šmejdi bojej a my by jsme měli taky,“ domluvil a když mu kapitán pokynul, vydal se zpět. Ismir se rozhlédl po okolí. Byli v jakémsi dolíku mezi dvěma pahorky, oheň bude tedy aspoň trochu skrytý a nebude ho vidět z plání za nimi. „Tak jo lidi, víte co dělat. Já, Karl, Kamir a náš mág,“ podíval se na Edrika, „budem venku u ohně a hlídat.


MFantasy - leden 2006 Ostatní do stanů a bejt připravený, to znamená žádný chrápání a připravte si kuše. Jestli po nás něco jde, tak si na to počíháme.“ skončil a ušklíbl se. „Takže slečinky pohyb, rozděláme si tábor tady a Samueli, ty se večer nehneš od koní.“ „Ale...,“ chtěl protestovat asi sedmiletý klučina. „Už jsem řekl, jsi ještě moc malej, abys unesl meč, a koně budou potřebovat uklidnit, jestli na nás něco přijde,“ skončil diskusi Ismir. „Co je zač, proč s sebou vlastně taháte to dítě?“ byl zvědavý Edrik, který si předtím kluka nevšímal. „Jednou se mě na tržišti pokusil okrást. Neměl nikoho, tak jsem ho najmul ke koním. Umí to s nima dobře. Aspoň má jakýs takýs živobytí. Ve městě by ho dostala buď jiná banda zlodějíčků nebo stráže. A myslíte si, že by v dolech přežil?“ „Máte pravdu kapitáne, zřejmě ne,“ odvětil mu Edrik. *** Z nedalekého kopce sledovaly výpravu dvě postavy skryté ve vysoké trávě. „Je to on, o tom není pochyb. Uděláme to dneska, až se setmí,“ promluvila jedna. „A co ti žoldáci?“ zeptala se druhá a stáhla si kápi více do čela, aby jí zapadající slunce nesvítilo do očí. „Nevypadají, že by je k tomu nutil nebo zastrašoval, takže s ním jdou dobrovolně a…,“ náhle byl však přerušen. „To jsem nemyslel, koukni se na toho, co mluví s tím mágem. To je Ismir, bejvalej kapitán Ilmaterský čestný stráže, ale ještě předtím patřil k McHackově praporu. To jsem myslel. Nebude to tak lehký, když je tam on. Víš přece, co dokázal při bitvě s ruessy před šesti lety?“ mluvil vzrušeně. „Vím, co tam dokázal, ale nepřeceňuj ho. Teď s sebou má osm mužů a maximálně něco cítí v kostech a nás pět a víš jakej máme výcvik. Nechci ho podceňovat, ale v týhle situaci nemá šanci,“ chtěl pokračovat, ale druhá postava ho přerušila. „Jenže on byl právě na takovýhle situace ten pravej. Pod McHackem byla vždycky možnost, že na ně zaútočí někdo ze zálohy a sami tak hodně často a úspěšně útočili. McHack měl jen prapor, ale vždycky dokázal to, na co by byla potřeba celá armáda a Ismir byl jeho kapitánem.“ „Pomalu z něj děláš boha, je to jen člověk a jako člověk taky může bejt zabitej. Ostatně tak skončil McHack, ne?!“ „Nedělam z něj nic víc, než je. To ostatně ukázal u bitvy o Brod. Já tam pod ním sloužil, bejt tam nějakej jinej oficír, je po mě. Jen navrhuju se přednostně zbavit jak mága, tak i jeho.“

„Dobrá, když ti dělá takový starosti, tak se o toho Ismira postarám já osobně a tobě přenechám mága.“ Ukončil rozhovor, otočil se a šel si překontrolovat zbraně. *** Když se setmělo, rozdělali v táboře oheň a udělali něco k snědku. Edrik hrábl lžící do své misky a raději rychle do sebe všechno naházel, než aby zjišťoval, co vlastně jí. Zapil to pořádným douškem z měchu, jenž stále


MFantasy - leden 2006 měl s sebou a nabídl také Ismirovi. „Redicské červené, nedáte si?“ Když Ismir zavrtěl hlavou, pokrčil rameny, napil se znovu a měch zavřel. „Edriku?“ začal Ismir. „Ano, kapitáne?“ odvětil a otočil se k němu. „Jak se člověk stane mágem?“ pokračoval Ismir a Edrik mu odpověděl. „Nestane, s tím se člověk narodí.“ „Já vím,“ přerušil ho Ismir; „válečníkem se člověk taky musí narodit a pak jen stačí, aby prošel výcvikem. Ale co když jím být nechce nebo je z nějaký zapadlý vesnice a tam to chtějí utajit.“ „Tak to bude trochu delší odpověď. Začnu jednou příhodou, co se doopravdy stala. V jedné bohaté a významné rodině se narodilo dítě s Citem. Rodiče věděli, co by znamenalo poslat ho do kouzelnický školy. Přišli by o dědice, tudíž by se nekonala svatba, která už byla domluvená s jinou významnou rodinou. Dovedete si představit, co by to znamenalo v kruzích, ve kterých se pohybovali. Prostě nadutí šlechtici. No a syn rostl. Nikdo neví jak, ale dozvěděl se, jakou mohl mít moc, že to před ním rodiče tajili a zabránili mu v tom. Nakonec to dopadlo tak, že se začal učit sám a rodiče se mu nakonec snažili všemožně pomáhat. Nestal se z něj žádný velký kouzelník, ale něco přece jen zvládl. Znáte ale ty nafoukané šlechtické fracky. Když si něco umanou, jdou za tím, dokud to nedostanou. Jednou se rozčílil a zničil dům svých rodičů,“ chvilku se odmlčel, „když byli uvnitř, a uprchl. Byl naštvaný na celý svět. Škodil, kde se dalo, a lidé to připisovali na vrub nám. Pátrali jsme v našich řadách a trvalo nám, než jsme přišli na to, že to nikdo z nás není. Pátrání po skutečném pachateli nám stěžovali obyčejní lidé, protože podezřívali každého mága. Jednou ho však přistihli, ale on se jim nechtěl vzdát a rozpoutal masakr. Lidí byl však takový dav, že ho přeci jen nakonec umlátili. Tomu, že za to mohl on, uvěřili teprve až když se žádné z věcí, jež spáchal, neopakovaly. Od té doby již každé dítě s Citem jde do školy, ať chce nebo ne a je z jakékoli rodiny. Přišli jsme totiž na to, že kdokoliv z mágových potomků po sedm generací se může narodit s Citem, i když před ním nikdo z nich mágem nebyl. A jestli se spojí někdo z těchto sedmi generací s někým jiným ze sedmi generací, můžeme začít počítat znovu sedm generací. Trvalo to dlouho než jsme odchytili všechny, ale nyní se již nemůže narodit mág, o kterém by jsme nevěděli.“ Edrik chtěl pokračovat dál, avšak ve tmě zadrnčela tětiva kuše. Ismir se ihned vrhl k zemi, převalil se bokem přes ohniště, a když se zvedl do podřepu, již držel v ruce meč. Snažil se poznat odkud přilétla šipka, která ho naštěstí jen škrábla na krku. Byl nyní ve výhodě před útočníkem. Než uhasil oheň, nedíval do něj, proto nyní viděl ve tmě lépe než zabiják, který pozoroval jejich siluety proti ohni. Ihned ho uviděl, odhazoval kuši a vytahoval dva dlouhé nože. Ucítil charakteristickou vůni bouře a v tom samém okamžiku viděl, že vrhá pěkně dlouhý stín. Jakmile uslyšel výkřik, ušklíbl se. Edrik už dostal jednoho z útočníků, teď byla řada na něm. Jakmile Edrik seslal blesk, zabiják vzhlédl a na krátký okamžik, kdy se noc změnila v den, pohlédl Ismirovi do očí. Ten v nich spatřil překvapení. Ihned se dal do sprintu. Z kořisti se stal dravec. Vrah byl sice zaskočen, ale dokázal se vzpamatovat natolik, aby odrazil Ismirovu první ránu. Jakmile Ismir reagoval na útok, Edrik se spojil se svým elementem. Vyhlížel koho jako prvního usmaží bleskem. Na prvního dobrovolníka nemusel čekat dlouho, za malý okamžik se s chrčením k zemi sesunul Kamir, který mu kryl záda. Oběma rukama si držel podříznuté hrdlo. Útočník již stihl udělat jen dva kroky směrem k Edrikovi. Byl mrtvý, dříve než dopadl na zem. Z jeho spáleného těla trčely ještě dvě střely z kuše. Náhle však Edrika zvedla ohromná síla a vrhla jím bezmála dvacet stop od místa, kde předtím stál. Když se zvedl, nespatřil již jejich tábořiště, ale jen menší kráter. ‚Ti hajzlové jsou opravdu dobře zásobení.‘ prolétlo mu hlavou. Ještě se úplně nevzpamatoval, proto si zabijáka, který se k němu blížil ze zadu, všiml až na poslední chvíli. Již byl příliš blízko, takže seslat kouzlo nepřipadalo v úvahu. Nestihl by to. Stačil se jen spojit se svou sférou a praštit útočníka holí. Stalo se to, co očekával. A byl za to rád. Energie z hole přeskočila na útočníka a ten se proměnil v živou pochodeň. Dalšího útočníka si všiml teprve ve chvíli, kdy mu jeho nůž projel hábitem a neomylně směřoval k srdci. Nemohl tomu uvěřit. Žádná zbraň ho nemohla zranit, tedy alespoň si to myslel. Roucho měl přeci protkané nitkami, které byly tvořeny ze spojení s jeho sférou. Tedy spíše z nich bylo utkané, bylo jich tam daleko víc než obyčejné látky. A zbraň která dokáže porušit samotné sféry nemohla existovat… Snad kromě této. Poslední věc, kterou kdy uviděl ho však potěšila. Byl rád, že skončil s nožem v srdci. Jakoby v mlze


MFantasy - leden 2006 totiž ještě spatřil, jak se jeho vrahovi omotává okolo krku povědomě známé chapadlo a jeho hlava se začíná zmenšovat. Poté již nebylo nic. *** Jakmile se za ním zavřeli dveře domu, Caarl vybuchl. Vztek jím cloumal již dost dlouho a nyní si našel cestu ven. Kopnutím odeslal stoličku, na které stála jeho oblíbená kytka, na druhý konec vstupní haly. Prošel kolem střepů u paty schodů a zamířil do pracovny. Na odpočívadle se kolem něj prosmekla Nina přivolaná zvuky rozbíjejícího se květináče. Když vešel do pracovny, přibouchl za sebou dveře, odhodil plášť do kouta a zamířil ke stolu. „Ten sobeckej, sebestřednej parchant. Vynutí si akci proti nějakýmu kouzelníčkovi, kterej nemá žádnej vliv a dělá jen špinavou práci pro Radu. Když tu akci zkazej ty břídilové, který na něj poslal, tak obviňuje všechny okolo. Však já přijdu na to o proč o tu akci tak stál. A jestli na mě ještě jednou otevře tu svojí nevymáchanou hubu, slibuju, že už si ji nikdy na nikoho neotevře.“ Udeřil pěstí do stolu takovou silou, až sklenička stojící na jeho okraji nadskočila a vydala se na cestu k podlaze. Hbitě ji v poslední chvíli chytil. Otevřel nejspodnější a největší zásuvku svého stolu aby z ní vytáhl z ní karafu, ze které si nalil. *** Procitl a začal si uvědomovat sám sebe, své tělo, ale nemohl ho ovládat! Po chvíli se mu alespoň podařilo silou vůle ustálit a zklidnit dech a začít rozumě uvažovat. ‚Kde to sakra jsem? Co tady dělám? Jak jsem se tu ocitnul? A kdo vlastně jsem?!‘ kromě těchto myšlenek se mu hlavou honila ještě spousta jiných věcí, věcí o kterých nevěděl, kde se tam vzaly. Obrazy míst, o kterých nevěděl, že vůbec existují, měst, tváří lidí i nelidí. Pomalu nějakým těmto obrazům začal přiřazovat jména, či útržky vzpomínek, které se náhle objevili. Přesto pro něj stále ta větší část byla záhadou. Pomalu se mu začaly vytrácet obrazy známých či povědomých míst a tváří těch, o kterých si myslel, že to jsou přátelé, či nepřátelé, a začaly je nahrazovat obrazy zcela neznámé. Jako by se stal svědkem dávných událostí, kdy se roky měnily na vteřiny a naopak. Viděl panensky krásné pláně, lesy a hory, které se v mžiku měnily v prach a popel nebo zbarvené do ruda krví z mrtvých těl, kterými byly poseté. Skvostná města ve svém největším rozkvětu se měnila v trosky a oblohu zahaloval temný mrak z prachu kouře a tak silné magie, že bouře měnily samotnou tvář světa. Na okamžik se mezi tyto obrazy vetřela myšlenka, jeho myšlenka. ‚Tyhle trosky znám! Ne, tyhle ne. Neznám je doutnající, plné těl a požárů, ale stovky…možná tisíce let staré!‘ Snažil se ještě jednou přiblížit obrazy naprosté zkázy těchto měst, až najednou stál na náměstí jednoho z nich. Procházeli okolo něj ‚lidé‘, jako by byl socha, dny byly vteřinami a slunce jako zběsilé pobíhalo po obloze. Najednou byla tma. Byl to možná okamžik nebo roky než tmu opět přerušilo světlo. Světlo ohňů, ohňů jimiž hořely domy a paláce kam jen dohlédl. Zdálo se mu, že něco zahlédl nalevo od něj. Otočil se za tím, ale jediné co zahlédl bylo jasné světlo. Světlo, který odneslo všechny obrazy z jeho mysli. Opět upadl do bezvědomí. *** „Chudák kytička,“ pomyslela si Nina. Tento týden již podruhé uklízela střepy, které zbyly z jejího květináče. Pána zase něco naštvalo v práci. Určitě ho zase někdo chtěl podvést při obchodu. Z této jeho nálady ho mohla dostat jen jedním způsobem. Usmála se… „to až večer.“ Vešla do pracovny a zastavila se před mohutným pracovním stolem, který si nechal Caarl dovézt z domovského kontinentu a na němž kromě spousty různých listin stála i poloprázdná karafa. Caarl odložil sklenku na parapet okna, ze kterého se koukal na slunce nořící se do mořských hlubin. Sice západ slunce za mořský obzor sledoval již nespočetněkrát, ale stále se mu zdál něčím jedinečný. Pokaždé byl jedinečný. Jedinečný tím, že přežil další den v tomhle světě plném žraloků, kteří bez milosti zabíjeli ty slabší nebo ty nejsilnější. On patřil do té druhé skupiny a to bylo někdy ještě více nebezpečné.


MFantasy - leden 2006 „Pane, přišel za vámi jakýsi muž. Tvrdí, že je bezpodmínečně nutné, aby jste ho přijal. Říká, že ví jak zabránit ztrátám na vašich investicích a navíc zdvojnásobit jejich výnosy. Sice je oblečen jako říšský obchodník, mluví tak a vydává se za něj, ale má staré boty od Broata z hlavního náměstí a navíc má u sebe dvě ukryté dýky. Vše si zkoumavě prohlíží a pohybuje se lehce jako...“ „To by stačilo.“přerušil jí. ‚To děvče se nezdá, je dost všímavá.‘ pomyslel si. ‚Zajímalo by mě, kterej blbec si v přestrojení nechá vlastní boty.‘ Byla jeho další myšlenka. „Uveď ho.“ řekl ledabyle a usedl za stůl. Stále stála na místě. „Ještě něco?“ zeptal se nervózně. Nina byla zaskočena, v takhle špatné náladě pána ještě nezažila. „Večeři mám podávat jídlo pro dva zde nebo budete jíst, až skončíte jednání?“ zeptala se potichu Nina. „Nech to v kuchyni, obsloužím se později sám. A dneska si už můžeš vzít volno.“ dodal ještě když procházela dveřmi. Jakmile vešel onen muž do pokoje, spustil Caarl aniž by zvedl zrak od svých spisů: „Udělal jsi tři základní chyby. Zaprvé, Přišel jsi do mého domu. Zadruhé, i má služebná prokoukla tvé přestrojení a nakonec, zatřetí …“ „Jen povídej, co je zatřetí!“ přerušil ho příchozí. Caarl se na okamžik zarazil a pak pokračoval: „Měl jsi zůstat mrtvej.“ Pokračoval tedy Caarl, když se pohledem ujistil, že před ním stojí opravdu ten o kom si myslel, že to je. „Víš co….“ Zadržel svou otázku při pohledu do Solufovi usměvavé tváře. „Dobrá, nebudu se tedy ptát, kolik mužů budu muset zase vycvičit. Kvůli čemu jsi přišel Solufe?“ dlouhán s tmavou pletí, který nevipadal na víc než na třicet let si sedl do křesla naproti Caarlovi, nalil si sklenku a až poté se jal odpovědět na Caarlovu otázku: „Asi by jsi se měl nejdřív pořádně napít, posiluje to zdraví.“ pronesl, když zvedal skleničku k ústům, aby si vychutnal hořkosladkou chuť quonského alkoholu. Měl pravdu. Ač bylo Caarlovi něco přes čtyřicet, měl díky tomuto nápoji stále zjev třicátníka. Nikdo nevěděl, z čeho ho obyvatelé pouštního města vyrábí. Bylo to jejich největší tajemství a největší přínos říši. Kromě deseti soudků, které byly přednostně určeny pro císaře a jeho dvořany, tvořilo jejich roční produkci, kterou pouštěli na ‚volný‘ trh, dalších šest soudků. Namodralá tekutina se vyvažovala démanty, takže volný trh znamenal jen hrstku vyvolených nebo někoho, kdo znal tajemství těchto vyvolených. To byl právě Caarlův případ. Caarl pochopil Solufovu narážku na hlavní důvod proč byl tento alkohol tak cenný. Když chtěl císař připojit Quon k říši, obléhal ho se svou armádou skoro tři roky. Tři roky držel armádu uprostřed pouště, za úděsných podmínek. Zásoby pro armádu se dopravovaly po kupeckých cestách, kvůli kterým císař chtěl toto město. Quon bylo jediné místo, kde si mohly karavany odpočinout na cestě skrz Ravskou poušť. Jinak musely karavany z jižních zemí, spíše hlavně z Ravska než od jinud, přes půl kontinentu k moři a po nebezpečné plavbě mezi ostrůvky u pobřeží opět přes půl kontinentu do Ilmateru, sídla císaře a hlavního města říše. Císař chtěl tuto tepnu, po které do říše proudily démanty, šperky, koření a spousta dalšího exotického zboží z jihu, mít pod svou ochranou. Nejenže dopravovat zboží cestou po moři bylo zdlouhavé, ale i nákladné. Každou loď musela doprovázet císařská fregata, jelikož vody při pobřeží nebyly bezpečné. Byly plné pirátů a spousta ostrůvků jim skýtala nespočet útočišť. Jakmile císařské loďstvo objevilo a zničilo jeden z jejich přístavů, na jiném ostrově vyrostl jiný. A císař potřeboval své lodě i na jiných místech, nepotřeboval plýtvat vojenskou silou, když to šlo zařídit jednodušeji. Při obléhání, když vázlo zásobování, a dokonce i hrdí mágové se přes svou hrdost ‚snížili‘ k tomu, aby využili svoji moc k tak všedním věcem, jako bylo získávání vody, si to málem rozmyslel. Quoňané si s obléháním nedělali žádné starosti. Spíše z něj měli škodolibou radost. Jejich město totiž stojí na osamocené náhorní plošině uprostřed pouště. Jakmile uviděli přibližovat se císařské vojsko, bylo jim jasné že nejdou jen na návštěvu. Zatarasili jediné dvě přístupové cesty, které vedly na vrchol útesu, obrovskými kvádry skály, které k tomu měli již po staletí připravené. Císařská armáda tedy musela čekat, než je sapéři odstraní. Stejně tak se mohli snažit z pouštního písku vyždímat vodu. Ani s pomocí mágů na kamenech neudělali víc než pár rýh, vrypů a


MFantasy - leden 2006 odlomili jen několik málo odštěpků. Když mágové po několika měsících skončili se zkoumáním těchto kousků, řekli císaři, ať to vzdá. Do té doby než tuto překážku neodstraní sami obyvatelé města, nikdo jeho branami neprojde. Nikdy ještě neviděli takovýto materiál, který by odolával jak magii, tak i hrubé síle. Tím byla slavná císařská armáda vyřazena ze hry a všechno snažení záviselo na tom, jestli něco zmohou mágové. Přestože měl císař více mágů než Quon, nebylo mu to nic platné. Z počátku byli jeho útoky prudké a zběsilé a obránci je odráželi s vypětím všech sil, ale postupem času se to změnilo. Bránící mágové byli stále plni energie, zatímco díky váznoucímu zásobování museli útočníci stále častěji používat své síly na doplňování zásob vody. Té byl stále nedostatek. Ať se totiž sapéři snažili jak chtěli, nikde nenarazili ani na náznak pramene či místo, kde by bylo možno vykopat studnu. Narazili sice na místa, kde z útesu prosakovala voda, ale celý útes byl z onoho, teď již všemi proklínaného, materiálu jako kvádry, jež uzavřeli přístup do města. K ničemu nebyli ani pokusy císařské gardy vyšplhat se na útes a zjistit, jestli neexistuje nějaká tajná cesta navrchol, či jestli by nebylo možné odstranit kvádry. Jistě na to měli quoňané nějaký mechanismus. Vždy když se pokoušeli o slezení útesu, ať už byla jakákoliv denní doba či to zkoušeli na jakémkoliv místě, přivítali je lučištníci či lavina kamení. Obléhání uvázlo na mrtvém bodě. Obléhatelé byli vyčerpaní, zatímco obráncům, jak se zdálo, nic nechybělo. K překvapení všech se jednou v noci před táborem císařských objevila delegace z Quonu. Přišli s návrhem, že se připojí k císařství. Za určitých podmínek. Císař jim ve všem vyhověl. Quon měl stále svou nezávislost a navíc ochranu říše. Císař však také něco získal. Mimo to, že do říše začalo pronikat i zboží, které předtím končilo v Quonu, začal tento pouštní státeček do říše vyvážet quoňak. Podivný nápoj jejich vlastní výroby, který mimo to že to byl výtečný alkohol, měl i vedlejší účinky. A to velmi užitečné vedlejší účinky. Stačilo se ho napít a neutralizoval jakýkoliv jed a urychloval hojení zranění. Proto mohli mágové při obraně Quonu odrážet několik hodin v kuse nápory císařských, pili totiž tento posilující nápoj, který potlačoval jejich únavu a doplňoval jim síly. „Nemusíš o mě mít strach,“ řekl Caarl do očí usměvavému Solufovi a nalil si další sklenku. Věděl, že ho to bude bolet, ale také to, že to přežije. Někdo neznámý, neznámý, protože jediného člověka o kterém věděli, že je toho schopen, již před lety sám Caarl zabil. Ano, jediný kdo by byl schopen se dostat do sídla jednoho z předních členů Obchodníků přes všechny jeho stráže i stráže jeho nepřátel a pokusil se ho zabít by byl Soluf. Ten byl však mrtev. Onen neznámý vrah si však vybral špatný den. Sice si myslel, že je to na takovou práci úplně nádherný den, jeho obět byla rozčílená z dění na schůzce hlav Obchodníků, tudíž nekoncentrovaná a snadným cílem, ale jednu věc opomněl. A to, že si obět, Caarl, předtím dopřávala toho nejlepšího alkoholu, který měla, quoňaku. Ten zastaví jed a zachrání mu život. Caarl se usmál. Tohle zabere, všichni tomu uvěří, nic jiného jim nezbude. „Tak povídej, proč se mě ‚někdo‘ pokusí zabít?“ zeptal se již bez úsměvu na tváři. „Mám pár novinek o tvém oblíbenci Hirosovi. Nezuřil jen kvůli té zpackané akci proti tomu ‚bezvýznamnému‘ kouzelníkovi. Jeho jméno ti ale už něco řekne. Není to řadovej mág, co dělá špinavou práci pro Radu. Je to Edrik! Co myslíš, že znamená to, že se vám nevrátili ti muži, co jste na něj poslali? Může to znamenat dvě věci. Buď můj zdroj nelhal a opravdu to byl ‚ten‘ Edrik a zbavil se jich nebo při tý akci narazili na něco nebo někoho, kdo si dokázal poradit s mágem, co plní všechny možný i nemožný úkoly pro Radu, a vašima chlapcema. Ani toho mága a žoldáky, který si najal jako doprovod, už nikdo neviděl. Co by ti bylo milejší? Mě se nelíbí ani jedna z těch dvou možností.“ konstatoval na závěr Soluf. „Mě se taky zrovna nezamlouvá, že nám tu pobíhá někdo, kdo před ostatníma tají, kdo je.“ poznamenal s úsměvem Caarl, dál ale už pokračoval vážně. Zvlášť, když je to mág, kterej podle toho, co víme, mohl již dávno mít hlavní slovo v Radě. Vypracoval se sám a přes to všechno, co se stalo, ještě žije. Aby toho nebylo málo, má svoje vlastní tajný plány, kontakty po celý říši a jen on sám ví, co chystá. Kdyby tvůj kontakt ale neměl pravdu, nebo třeba ji i měl, a byl tu někdo, kdo je všechny zlikvidoval, asi by se mi to taky nelíbilo. Tohle je totiž můj píseček a moje parketa.“ Zvláštní důraz přitom kladl na slovo můj. „Ty víš, co mě stálo vybudovat to, co tady teď mám. Kolik práce mi dalo to utajit před říší a Radou.“ Soluf ho přerušil: „Na ty si musíme ale snad dávat pozor všichni, ne?!“ suše poznamenal Soluf. „Jo, obzvlášť když je někdo mrtvej.“ odpověděl mu Caarl a pokračoval dál: „Co to ale stojí sil, utajit to před


MFantasy - leden 2006 ostatníma z Bratrstva. Vím o každym na tomhle kontinentě, kdo má nějakej vliv. Taky vím, jaký má každej z nich tajemství, který nechce, aby se dostalo na veřejnost. Já jsem vlastně mírumilovnej člověk, nikoho nevraždim jako to dělaj ostatní.“ pohlédl na Solufa, který jen těžko skrýval smích. „Jo, to teda jseš. Místo vraždění jenom lidí vydíráš a děláš z nich svoje loutky.“ Soluf chtěl ještě pokračovat, ale Caarl ho přerušil: „Neřekl bych, že to je vydírání, pouze využívám informací a seznámení s následky po jejich zveřejnění.“ interpretoval to po svém Caarl. „Dobře, říkej si tomu jak chceš,“ pokračoval snědý obr : „ale co když se někdy najde někdo, kdo radši zveřejní to co na něj víš než aby byl tvojí loutkou. Co budeš dělat pak? ‚Informuješ‘ nějakýho vraha o tom, co na něj víš a požádáš ho o protislužbu za mlčení?“ Soluf skončil, opřel se v křesle, trimfálně si založil ruce na prsou a čekal na Caarlovu reakci. „Samozřejmě, že ne. To si nikdo nedovolí riskovat. Vždyť jsem přece osobně zabil toho nejlepšího vraha, kterýho kdy říše měla, tebe. Proti člověku s takovouhle pověstí nikdo přece nepůjde.“ Soluf pokýval hlavou na znamení souhlasu, potom ale dodal: „Má to ale jeden háček. Dneska večer přece skoro umřeš. To tvojí pověsti moc neprospěje, ne?“ Soluf se nerad vzdával, zvlášť když měl pravdu, ale nepočítal s tím, jak to má Caarl promyšlené do detailů. „O tom dnešku se dovědí jen lidé, kteří se o tom mají dovědět, aby na mě nepadlo podezření a ti to nikomu neřeknou. Navzájem na sebe víme tolik věcí, že je ve vlastním zájmu musíme držet v tajnosti. Však víš, jak to chodí.“ Caarl to nemyslel to jako otázku, ale jako konstatování faktů. „Máš pravdu, pro jsem rád, že jsem mrtvej a nemusim se o nic takovýho starat, ale už se nebudem bavit o minulosti.“ ukončil Soluf tohle téma. „Dobře, konečně se dozvím, co je ten druhej důvod tvojí návštěvy.“ poznamenal Caarl bez jakéhokoliv výrazu ve tváři či hlasu. Soluf taky již pokračoval čistě profesionálně, jako by podával hlášení nadřízenému: „V Ovdemu jsem se potkal s jedním z Hirosových mužů a ten mi velice rád předal zprávu, kterou mu nesl. Byla celkem zajímavá, poslouchej a posuď jí sám…“ *** „Sledují nás.“ promluvil Ismir k ruessovi, který šel vedle něj. Ten měl okamžitě v rukou sekeru a rozhlížel se po lidech na ulici. „Schovej to. Tady na ulici se nikdo o nic nepokusí. Navíc to jsou jen členové zdejší zlodějský gildy. S těma bych si dělal starosti teprve až si najdeme nějakej pokoj na nocleh. Dřív než večer se o nic stejně nepokusí.“ ruess se na něj podíval a schoval sekeru. ‚Do čeho jsem se to krucinál zase dostal. Nejdřív ta výprava s Edrikem a pak tohle…co se to tu kurnik děje!‘ Upozornil své ‚společníky‘ a zamířil do boční uličky. Nemusel se ani otáčet a kontrolovat, jestli ho následují. Byl jediný, kdo to tady znal a tak se ho drželi jako pijavice, ať šel kamkoliv. Podivná náhoda, jak na sebe narazili. Ještě podivnější ale byli jeho souputníci. Byli opravdu zajímavá družina, bývalý voják, ruess a čtyři tajemní cizinci, každý z těch čtyř byl o hlavu vyšší než on. Dále o nich mohl říct jen to, že mají dvě ruce a dvě nohy, tak dokonale byli od hlavy až k patám zahalení. Vypadali, jako by okolo sebe měli omotané celé štůčky černé látky a přes to všechno ještě pláště s kapucí, aby jim nebylo vidět ani do očí. Zastavil se před krčmou, kterou znal již od své první návštěvy Ovdemu. To byl ještě důstojníkem v císařské armádě. Tehdy ho před ní varovali. Bylo to útočiště vyvrhelů, lidí, kteří nestáli o pozornost okolí. I vojáci se jí vyhýbali. Později se zde zastavoval se svojí skupinkou žoldáků, když se chtěli na nějakou chvíli zašít a odpočinout si. Teď jim poslouží stejně dobře. Vstoupili do potemnělého výčepu osvětleného jen pár lampami, které byly pověšeny na zdech. Skrz špinavá okna sem dopadalo minimum světla, přestože bylo poledne. Nikdo si


MFantasy - leden 2006 jich nevšímal nebo to aspoň nedal najevo. Prošli okolo šesti stolů až si konečně vybrali jeden v rohu místnosti, kde seděli jen dva opilci, kteří se hned vytratili, jakmile zaregistrovali že se nově příchozí vydali k jejich stolu. Poměrně svižně se vytratili, na to že se u stolu chovali jako po bujarých oslavách, které trvali celou noc. To zde ale bylo normální. Nikdo nebyl tím, na co vypadal. Usedl do rohu a jeho společníci obsadili zbytek stolu. Odložil zbraně a začal si masírovat své zranění. „Pořád tě trápí tvá zranění?“ zeptal se ho ruess. „Co myslíš?“ odpověděl mu otázkou Ismir. „Kdyby jste mě nenašli, byl bych už dávno mrtvej. Člověk smrti neujde jen tak.“ pronesl opatrně a pohlédl na ruesse. Ten jeho pohled opětoval a vážně pronesl: „Člověk nemá zemřít bez cti rukou zbabělého nepřítele.“ pronesl neurčitě a vytáhl od pasu sekeru, kterou zasekl do stolu, načež naráz vypil celý džbánek piva, které právě přinesl hospodský aniž by se jich na něco ptal. Poslední, který se zde na něco zeptal, se nedožil odpovědi. Tenhle vypadal, že je chytřejší a vzhledem k jeho postavě i na to, že by odpověď možná z dotyčného i vymlátil. Ismir si piva nevšímal, dál si masíroval svá zranění a přemýšlel nad tím, co mu právě ten ruess řekl. Poprvé na něj promluvil. Poprvé na něj promluvil on sám a ne jako mluvčí oněch čtyř tajemných poutníků. A aby toho nebylo málo, předhodil mu ještě část jeho života. Část jeho minulosti na kterou se snažil zapomenout a kterou si připomínal při každém pohledu na tohoto ruesského válečníka. Minulost, která znamenala začátek konce jeho kariéry v armádě a jeho víry. Ne, to začalo již dříve, o hodně dříve a to ten den, kdy viděl padnout McHacka. Tehdy při bitvě s ruessy o brod, si to pouze uvědomil. „Á, opět se setkáváme, kapitáne.“ Ismirovu hodnost pronesl nově příchozí až okatě posměšně. „Co vás přivádí do mého města?“ „Vašeho města? Já myslel, že Ovdem patří správci jmenovanému císařem, ne vám.“ Teatrálně se plácl dlaní do čela, při čemž druhou rukou pomalu vytahoval meč z pochvy, který měl na klíně. „Já zapomněl. Císař ho sice jmenoval, ale peníze do jeho kapsy dává tvá ruka a do tvé…“ „Dost!“ vykřikl neznámý šahajíc při tom po zbrani. Nestihl ani z poloviny vytáhnout svůj ozdobný soubojový rapír, který se tak hodil k jeho šlechtickému oděvu, když se ozval zvuk rozbíjeného porcelánu. Koutkem oka zahlédl, jak se k zemi skládá jeden z jeho mužů. Spolu s ním na zem dopadla i vrhací dýka, kterou svíral v ruce. Ismir jednal okamžitě. Nezaznamenal, že ruess mrštil džbánkem a přesně zasáhl jednoho muže ze ‚šlechticova‘ doprovodu do hlavy. Reagoval až na to, když viděl, jak obrovský válečník přeskakuje stůl a při tom z něj vytrhává svou sekeru. Nehledě na bolest v boku se Ismir s taseným mečem prosmekl okolo stolu. Za tu chvíli již však stihl ruess složit k zemi toporem své sekery další dva muže. Na tak obrovského člověka byl překvapivě rychlý a mrštný. Jak Ismir ze zkušenosti věděl, ti jenž jsou samý sval, hbitostí příliš neoplývají. Tento obr se svými osmi stopami jak na výšku, tak i v ramenech , byl výjimka. Zatím co stihl složit tři chlapy, on stihl jen jednoho. Když míjel roh stolu, sebral džbánek, který na něm stál a chrstl ho po muži, který proti němu šel. Ten nechtěl, aby mu pivo dopadlo do očí a ve chvilce, kdy se mu vyhýbal, ho Ismir odrovnal ranou jílcem meče do spánku. Zbýval už jen jeden muž ze ‚šlechticova‘ doprovodu. Shodou okolností to byl jeden z těch dvou opilců, co zde prve seděli. Nevypadal, že by chtěl dělat potíže, když viděl jak dopadli jeho společníci. Začal pomalu couvat. Když byl v půlce místnosti, otočil se Ismir zpět k ‚šlechticovi‘ a slyšel už jen, jak se převracejí židle a někdo po schodech vybíhá z výčepu na ulici. „Koukám, že vás nějak přešla chuť tasit, pane.“ vysmíval se Ismir šlechtici, který tam stále stál s rukou na jílci svého zpola vytaženého rapíru. Oslovený ho zasunul zpět do pochvy, založil si ruce na prsou a zadíval se na Ismira. „Tak řeči o vás opravdu nelhaly a odchod z armády vás téměř nezměnil. Byl jste šlechetný k těm břídilů, i když si to nezasluhují. Budu si muset vybírat mezi schopnějšími lidmi.“ „To rozhodně.“ přerušil ho Ismir. „Co chcete? A bez vytáček, nebudu se ptát dvakrát.“ „Já chci jen klid a mír v mém městě.“ Promluvil ‚šlechtic‘. „Tak proč s tím chodíte za mnou? Já nikoho bezdůvodně nenapadám! My zde jen přespíme a zítra pokračujeme dál.“


MFantasy - leden 2006 „A jste si tím jist? Nechci nic naznačovat, ale vím, co vím. Odejděte z tohoto města, ještě dnes!“ „Vyhrožujete nám. Pořádně se podívejte okolo. Kolik lidí vám tady teď pomůže?! NIKDO!“ usadil ho Ismir. „Nevyhrožuji, pouze varuji. Víte, kdo jsem, co dělám a co zase ne. Příčí se mi metody Bratrstva. Já jsem obchodník, ne vrah. Vím, že na vás poslali skupinu zabijáků…už podruhé. A vím jak to vypadalo na místě toho prvního střetu. Když vás tady našli moji lidé, tak jejich lidé taky. Nechci tady žádný masakr. Nijak jinak totiž váš střet s nimi dopadnout nemůže. Odejděte, když ne kvůli mně, tak kvůli lidem.“ Ismir se zašklebil a jízlivým tónem mu odpověděl: „Jo tak kvůli lidem?! Od kdy vám na nich záleží?! Vždyť je stejně jen využíváte pro své zájmy.“ „Nemůžete hned všechno vidět černobíle. Ano, mám moc nad tímhle městem, správce dělá to co řeknu a spousta dalších věcí je taky pravda, ale…“ „Ale co? Zajímalo by mě s čím přijdete teď.“ Přerušil ho Ismir, kterého nudily tyto řeči lidí, kteří si mysleli, že ostatní budou skákat jak oni pískají. „Ale tohle město potřebuje stabilitu. A nyní stabilní je. Správci přicházejí a odcházejí, každý z nich je jiný. Jeden kouká jen do vlastní kapsy, jiný nevidí nic jiného než své ego a další může být třeba nějaký neschopný šlechtic, co si ten úřad koupil. Nevíte prostě, jak se zachovají, proto jsem tu já. Vy toho o obchodech asi moc nevíte, že?“ Nečekal až mu Ismir odpoví a pokračoval: „Tak to trochu zjednoduším. Ovdem je pro obchodníka jistou zárukou, toto jméno už má váhu jak v říši, tak i mimo ni. Říše nežije jen z nově získaných území, ale taky z obchodu s těmi územími, která ještě nejsou její. Císař se proto nestará o naše záležitosti a všichni jsme spokojeni.“ skončil ‚šlechtic‘. „A ty nechceš, aby se to jméno pokazilo nějakým masakrem, viď.“ „Ano, proto jsem vás přišel vyprovodit za hradby, příteli.“ Potvrdil mu jeho podezření ‚šlechtic‘. Ismir se ušklíbl. „To ovšem celou věc řeší, pro říši udělám cokoliv.“ dodal sarkasticky. ‚Šlechtic‘ k němu vykročil s napřaženou rukou. ruess, který stál za ním, ji však neviděl ani tu druhou a reagoval instinktivně, jako by snad měl zbraň. Toporo jeho sekery neomylně mířilo směrem k jeho hlavě. Zastavilo se několik palců, od jeho týla. Ismir pustil toporo sekery a ruess ji sklonil. „To je v pořádku. Vyřiď našim přátelům, že zde nebudeme přes noc. Utáboříme se za městem.“ ruess kývl, že rozumí a podezřívavě se podíval na ‚šlechtice‘. Když se zvedli ti čtyři cizinci od stolu a došli k Ismirovi, pokynul ‚šlechticovi‘: „Až po vás, sire.“ neodpustil si hlubokou poklonu a všem bylo jasné, že tím onoho muže jen zesměšňuje. Když už byli téměř u schodů, zastoupila jim cestu hromada svalů téměř tak velká jako ruess. „Tohle je slušná hospoda. Slušná znamená, že sem nepáchne ani jeden mág. Já viděl, co se tu před chvílí stalo, všechno! Vůbec se mi to nelíbí a chlapum taky ne. “ ukázal při tom na partičku sedmi hromotluků, kteří by mohli holýma rukama kácet stromy. Podle jizev, které je zdobily, to vypadalo, že to i dělají. Všichni souhlasně zabručeli. Ruess udělal krok vpřed, ale ‚šlechtic‘ ho ku podivu všech zastavil. „Myslím, že tito pánové už dnes pili až dost. Nevědí, co mluví, natož co vidí, tak proč s nimi ztrácet čas.“ pronesl povýšeně, jak se sluší a patří na šlechtice. „Já moc dobře vím, co říkám i co jsem viděl. Ta sekera se zastavila pár palců od tý tvý nafintěný kebule s parádním kloboučkem a rozhodně ji nezastavila ruka tohodle vojáčka.“ ukázal při tom na Ismira. „Takže to znamená jediný….mágu.“ poslední slovo pronesl značně opovržlivě, jako by šlápl do něčeho hodně ale opravdu hodně nechutného. Načež vytáhl od pasu dlouhý nůž, jako stvořený pro hospodské rvačky. Jeho kumpáni se také začali zvedat, ale hned si zase sedli. To když viděli, jak ‚šlechticovi‘ bleskurychle vylétl rapír z pochvy a probodl jejich mluvčímu ruku. Ten upustil svůj nůž a bylo vidět, jak rapír prošel skrz a jeho špička mu trčí z dlaně. Vzápětí se mu objevila rudá čára přes celou paži a rapír nyní spočíval na jeho krku. ‚Šlechtic‘ trochu přitlačil a objevila se krev.


MFantasy - leden 2006 „Pořád trváš na tom, co jsi řekl? Protože, jestli ano, tak bych byl nejen vynikající mág, ale také šermíř. V tom případě by jste pro mě nebyli slušnými soupeři ani všichni najednou. Nehledě na to, že jsem ještě neslyšel o žádnym mágovi, kterej by se snížil k používání zbraní.“ když domluvil, schoval rapír do pochvy a obešel klečícího muže. „Já jsem o jednom takovém slyšel,“ zašeptal ‚šlechticovi‘ Ismir do ucha, když vycházeli schody. „patřil k jednomu McHackovu oddílu a když šlo do tuhýho a kvůli spolubojovníkům už nemohl používat kouzla, chopil se klidně meče.“ ‚Šlechtic‘ se usmál. *** Lir byla spokojená. Vyhlídla si docela slibnou kořist. Chvíli ty cizince sledovala, motala se okolo nich v davu a co se zjistila ji potěšilo. Chtěli tu zůstat přes noc. Jeden žoldák s ruessem, kteří sloužili jako doprovod čtyřem záhadným cizincům, to byla docela zajímavá skupinka cestovatelů. Zajímavé taky bylo, do jakého zamířili podniku. Nikdo kdo nechtěl něco skrývat by do něj nezamířil. Mířili totiž do Černého měsíce. Zůstala venku a čekala. Nevěděla, jestli je krčma náhodou neodradí a oni nevyjdou za chvíli opět na ulici. Ten kdo na ni nebyl zvyklí nebo zoufalý, by tak učinil a v zájmu vlastního bezpečí by tak učinil asi každý, kdo by měl rozum. Bylo to místo plné pašeráků, zlodějů, vrahů a jiných příjemných lidí. Zůstali uvnitř už pěknou chvíli a tak si řekla, že se půjde kouknout za nimi. Něco však v tu chvíli upoutalo její pozornost. Po hlavní ulici se pohybovalo něco tak barevného, že to už na dálku bilo do očí. Když se pozorně zadívala do davu, který se tlačil v ulici pod ní, spatřila ho. Šlechtic? Co tu dělá? Šlechta přece vždy posílá na nákup služebnictvo. A už vůbec by nikdo z těch nóbl pánů či jejich paniček nevyšel ven v poledním vedru. Za chvíli si však všimla i několika postav, které postupovali davem souběžně se šlechticem. Zřejmě jeho ochranka. Šlechtic upoutal její pozornost ještě více, když odbočil z hlavní ulice do vedlejší uličky. Uličky ve které byl Černý měsíc. Vůbec ji nepřekvapilo, že vstoupil dovnitř. Chtěla změnit pozici, aby měla ze střechy lepší výhled na vchod do Černého měsíce, ale rozmyslela si to. Co kdyby šlechtic nebyl jedinou zajímavou postavou dnešního dění v tomhle městě. Nebyl. V ústí uličky se zastavilo několik postav. Tedy, nezastavily se, jen si začaly prohlížet zboží u přilehlých pouličních stánků a jen jedna z nich se vydala ke krčmě. Náhle však změnila směr a vešla do prvních dveří, které měla nablízku. Přestala se o ni zajímat a podívala se ke vchodu do Měsíce. Předem věděla, co způsobilo z pronásledovatele schovávající se obět. Šlechtic spolu s jejími vyhlídnutými oběťmi právě vyšli z hospody a zamířili na hlavní ulici. Tentokrát za ním však již nešla jeho ochranka. ‚A to to vypadalo docela nadějně.‘ povzdechla si. ‚Jestli půjdou k tomu šlechticovi, kašlu na to. Jít do šlechtického sídla bez přípravy je sebevražda.‘Náhle ji však něco napadlo, když pozorovala pár postav, které splynuly s davem na hlavní třídě. Jestli na vyhlídnutou oběť nestačíš, nelov jí. Počkej si na nějakého dravce, kterého její lov unaví a potom si urvi svoje sousto. A pak, že lidi nejsou jako zvířata. Bez této taktiky lovu vlků samotářů by se neobešel žádný zloděj nebo státník. Sledovala je všechny ze střech. Byla zvědavá, kdy tygr zaútočí. Pokusí se o něco ještě na ulici nebo bude muset čekat do noci, až lup opustí šlechticovo sídlo. Přemýšlela, která varianta by se jí hodila víc, ale po chvíli toho nechala. Ona jejich akci neovlivní, tedy pokud mezi to nepočítá, že je potom obere. Kdyby se o akci pokusili na ulici, počkala by na svůj okamžik a získala by alespoň část kořisti. Kdyby se ale chtěli do šlechticova paláce vydat v noci, bylo by to pro ni výhodnější. Měla by větší šanci na úspěch. Věděla, jak pracuje mysl zlodějů. Když jsou na lupu, jako je třeba návštěva paláce nějakého šlechtice, mají nervy na pochodu a slyší snad i šramot myši ve zdi o dva pokoje dále. Když je ale zloděj dostatečně daleko od místa činu, ostražitost poleví a na tu chvíli by si počkala. Dnes nebude svítit měsíc, což by jí plně vyhovovalo. Možná by se dokonce s trochou štěstí mohla pokusit obrat dva, tři ty rádoby zloděje. Nebudou to čekat, tak proč by si měli dávat pozor. Zdejší gilda měla svoje pravidla, pravidla kterými se musel každý z jejích členů držet. Jedním z nich bylo, že neokradeš jiného jejího člena. Ale ona není členem. Usmála se. S ladností kočky skákala ze střechy na střechu a pozorovala své oběti dole pod sebou. Přestala se usmívat, když minuli šlechtickou čtvrť a pokračovali dál. Byl oblečen jako šlechtic, choval se tak, pohyboval a i ta gesta byla nezaměnitelná. Tak proč ji začal v hlavě hlodat červíček podezření. Věděla, že když se jí v minulosti tenhle červíček zavrtal do hlavy, vždy to skončilo nějakým malérem. Že by to snad byl nějaký druhorozený syn, kterého jeho vše zdědivší starší bratr vyhnal a teď z něj byl zdejší obchodník?! Sama tomu nevěřila, takže ji ani nepřekvapilo, že jen prošli okolo brány do čtvrti obchodníků a řemeslníků. Již věděla,


MFantasy - leden 2006 kam mají namířeno. Jediné místo, kam mohli nyní po hlavní ulici dojít, byla Modrá brána. Ze střechy domu, na které právě byla, se vyšplhala na hradbu, která oddělovala hlavní třídu od řemeslnické čtvrti a po ní se vydala k hradbám města samotného. Když se propletla mezi hlídkami a vklouzla do stínu jedné z věží, viděla šlechtice už jen jako zmenšující se barevnou skvrnu na pláni před městem obklopenou zbytkem té podivné družiny. Osm. Napočítala dalších osm postav, které právě prošli branou a vydaly se po jejich stopách. Proč je tak pronásledují, takhle nemají žádnou šanci na kořist a ještě k tomu je určitě poznají. Opět ji napadla paralela ke zvířatům. Tito lvi byli už asi opravdu zoufalí hladem nebo v jejich stopách po pláni šel požár a oni neměli jinou možnost než jít stále vpřed. Opět se ozval onen hlásek uvnitř hlavy. Nebo to nejsou zloději. Začala tuhle variantu zvažovat. Musela si přiznat, že když je pozorovala, něco se jí na nich zdálo divný. Teď už věděla, co to bylo. Byly to jejich pohyby. Nebyly to elegantní mrštné pohyby zlodějů, ale děsivé úsporné pohyby profesionálů, vojáků nebo vrahů! Byla zvědavá, jak to dopadne, ale vydat se za nimi by byla sebevražda. Rozhodla se zůstat na své pozorovatelně a sledovat, kdo se vrátí. Stráže již byly dávno vystřídány a ona stále seděla u paty věže, jedním okem pozorovala bránu a druhým obdivovala krásu hvězd. Ještě se nikdo nevrátil. Už toho čekání měla skoro dost, když to uviděla. Daleko na pláni se objevil oheň. Když byl vidět do takové dálky, musel to být pořádný oheň. Ihned ji však napadla otázka. Kde by se tam vzal? Z křovin, které rostli na pláních by takovýhle oheň možná udělali, ale ten by během několika okamžiků vyhasl. Tenhle však hořel stále dál. *** „To Bratrstvo mě fatk štve?“ promluvil Ismir k ‚šlechticovi‘ když procházeli městskou bránou. „Moje starý kosti se tak těšily, že si konečně odpočinou v pořádný posteli a zase nic.“ „Nedělej si ze mě srandu, ty jsi nikdy pořádně neusnul, pokud jsi nespal na zemi ve zbroji, štítem pod hlavou a mečem v ruce.“ odvětil mu pobaveně ‚šlechtic‘. „Od tý doby se ale pár věcí změnilo, Norchoji.“ řekl smutně Ismir. „Pravda, pravda…“ přikyvoval Norchoj. „Bylo nutný to divadýlko v Měsíci? Nemohl jsi to vzkázat nějakým normálním způsobem?“ „Znáš mě přece. Nevěřím nikomu natolik abych po něm posílal vzkaz bejvalímu kapitánovi, zvlášť když jde o Bratrstvo. Navíc, jak jinak by se s tebou měl sejít nejmocnější muž tohodle města, aby to nebylo nápadný...“ když si Norchoj všiml Ismirova pobaveného výrazu, dodal: „Tak moc.“ „Taky pravda. Slyšel jsem o něm. O tom, jak je namyšlenej, arogantní a záleží mu jen a jen na jeho městě, který považuje za svůj vlastní majetek. Nenapadlo mě, že to budeš zrovna ty.“ „Každej jsme si našli nějakej ten svůj úděl. Nikdo nás už v bitvách nepotřebuje, ale my potřebujeme ty bitvy. Vždyť jsme jim zasvětili život. Ty jsi si našel svoje bitevní pole s lupiči, bandity a vrahy no a já svoje mezi šlechtickými supy.“ „Ale kolik z nás si našlo svá bojiště. Kdo z nás ještě zůstal. Nebo taky nevíš? Pověz, stále je ve tvém srdci vzpomínka vřavu boje, nepřátele tříštící se o naše oddíly a…“ Ismir sklonil hlavu a odmlčel se. „Ano, vzpomenu si i na něj…on by určitě nechtěl, aby se litoval. Ať už věříš na to proroctví nebo ne, měl by jsi se teď vrátit domů. Trochu jsem pátral a zatím jsem zjistil, že ty vrahy neposlal zdejší člen Bratrstva. Ten měl jen dohlédnout na akci a zajistit jim vše potřebné. Oni sami přišli z říše. Tam jedině zjistíme, kdo po tobě jde a proč nebo to snad tušíš?“ zeptal se ho Norchoj. „Mám jistou teorii, ale ta má díry. Doma se buď zacelej nebo jí roztrhaj.“ Pokrčil rameny Ismir. ***


MFantasy - leden 2006 Ismir sledoval ruesse, jak zručně staví stany, které právě shodil z ramene. Ruessové byli praktičtí. Složený stan sloužil jako tlumok, do kterého se vešlo téměř vše. Nedivil se, když z něj ruess předtím vyndal postupně další stan, houni, ve které byla zabalena nějaká truhla, dvě rezervní topora zabalené s další sekerou do kůže a ovázané provazem, další dvě vrhací sekery, kdyby ty co má u pasu zapomněl v nějakém těle a další dva balíky, nejspíše s jídlem a jinými zásobami. „Zajímaví lidé, tihle ruessové, že?“ promluvil na Ismira Norchoj. „Ano, to jsou. Škoda, že jsme si z nich nadělali nepřátele. Když teď pozoruju tohodle, divím se, proč nás ještě nezahnali zpět do moře. Jen se na něj podívej. Celej den se vláčel s výbavou nejmíň pro dva muže, postavil tábor a teď má v úmyslu jít ještě lovit. Nedivím se, že nás u brodu tak rozdrtili. Možná si ho nepamatuješ, ale on tam byl.“ kývl při těch slovech hlavou k ruessovi. „Velel jednomu jejich kmeni a byl to on, kdo dovolil mě a mejm chlapum se stáhnout zpět.“ „Opravdu zajímavý. Snad se někdy naskytne příležitost si s nim promluvit. Teď mě ale zajímá něco jinýho. Proč po vás jde Bratrstvo?“ zeptal se rovnou a pohlédl Ismirovi do očí. „A jak víš, že jdou po nás? Dal bych ruku do ohně za to, že jdou jen po mě. Já jsem totiž jedinej, kdo zbyl živej z tý Edrikovo výpravy. A nebejt tohodle,“ poklepal na čutoru u pasu, „a bylinek od Araka, po kterejch mi zbyl jen voňavej pytlík, byl bych mrtvej taky. Jako všichni ostatní. Tak tak jsem vydržel na živu, než mě našli tihle a ten ruess mě vyléčil. Proto jdou teď po nás. Cestuji totiž s nimi, abych jim to oplatil. Teda, dokud budou mít se mnou stejnou cestu.“ „To mi někoho připomíná.“ zamračil se na něj Norchoj. „Neboj, nemám sebevražedný sklony, už jen kvůli němu ne! Dokud žiju, můžu něco udělat, aby jeho oběť nebyla marná! Ach jo. Ani nevíš, kolikrát jsem tenhle argument někomu říkal…“ o tom, že i přesto na ‚sebevraždu‘ párkrát už opravdu pomýšlel se Norchojovi nehodlal svěřovat. Pokaždé si však vzpomněl na McHacka, ono proroctví a rozmyslel si to. Norchoj chtěl ještě něco říct, ale rozmyslel si to. Přišel jeden z oněch čtyřech cizinců, které Ismir doprovázel. Cizinec ukázal směrem k nedalekému kopečku, na kterém se rýsovaly siluety osmi postav. „Víme o nich. Sledují nás už z města, kde se snažili být nenápadní a čekali jestli se jim nenaskytne nějaká vhodná příležitost. Tak se chovají jen zloději a vrazi. Jelikož jdou bez jakýchkoliv zásob, budou to chtít co nejdříve ukončit a vrátit se zpátky do města. Nám buď zbývá připravit se na ně a čekat“ usmál se, „nebo zaútočit.“ Cizinec se otočil a odešel ke svým druhům. „Tak to vypadá, že náš přítel,“ kývl při těchto slovech hlavou směrem k ruessovi, „půjde lovit něco jiného než večeři.“ „Hmm, nemyslím si, že mu to bude dělat nějaký problémy.“ poznamenal Ismir. „A ty to zvládneš? Co tvoje zranění?“ zeptal se ho Norchoj. Ismir se na něj však jen usmál. „A co ty? Jseš schopnej podat minimálně takovej výkon jako v Ishanským průsmyku?“ kontroval Ismir. „Jsem v takový formě, že bych za žádnejch okolností proti nám nešel ani s tuctem vybranejch a perfektně vycvičenejch ztroskotanců, který bych na tomhle kontinentě sehnal!“ „Neříkal jsi, že přišli z říše?“ ušklíbl se Ismir. „Ale i tak pochybuju, že maj šanci.“ zněla Norchojova odpověď. Plížili se směrem k ohni před nimi. Ačkoliv na sobě neměl kroužkovou košili, ale jen koženou zbroj pobitou nýty, aby je neprozradil cinkot, cítil se neporazitelně. Jako by opět šel do bitvy se svými oddíly a nic je nemohlo zastavit. Dva nepřátelé to měli již za sebou. První člen hlídky doslova odletěl, když po něm ruess mrštil oštěpem a přišpendlil ho k zemi o pár stop dál. Když to druhá hlídka spatřila, vydala se za ruessem. Cestou však její ledviny narazily na Ismirův meč. Ruess se zastavil a oni se doplazili k němu. Tři z jejich protivníků seděli u ohně a brousili si nože. Další chodil


MFantasy - leden 2006 okolo a hlídal, což znamenalo, že tu někde musí být ještě jedna hlídka. Pohlédl na své společníky a podle výrazu v jejich tvářích poznal, že myslí na to samé. Musí jednat rychle, než zbývající hlídka objeví je nebo těla. Ruess už v ruce držel další oštěp, ale Ismir ho zarazil. Ruess se na něj škaredě zašklebil. Norchoj opatrně natáhl svou mystickou ruku a mezi vlákny magie hledal ty nejsilnější. Sevřel ruku v pěst a spojil je v jedno. V hlavě se mu ozval hlas: ‚Opět nás přivoláváš smrtelníče?‘ promluvil povýšeně.

‚Ano, opět a ty moc dobře výš, že musíš uposlechnout mého volání!‘ ‚Grrr…‘zabručel druhý hlas naštvaně. Z povzdálý se v tu chvíli ozval další:

‚Ty víš, že má pravdu, bratře. Musíš jít a sloužit mu, dokud tě nepropustí.‘ ‚Poznávám tě smrtelníče.,‘ promluvil opět první hlas, ‚Byl jsem u toho, když jsi povolal mé dva bratry. Ani jeden se už nevrátil! Neřekneš mi k tomu něco?!‘ Tyto rozhovory Norchoje nebavily. Dokud byli tito tvorové ve své sféře, byli neuvěřitelně arogantní, i když věděli, že prostě musí uposlechnout. ‚Řeknu ti jen toto, doufám, že budeš aspoň z poloviny takový, jako byli oni. Když splnili svou povinnost, chtěl jsem je poslat zpět, ale oni žádali něco jiného.‘ odmlčel se, aby ukázal, kdo je tu pánem. Když slyšel, jak sálání ohně přibývá na hlasitosti, pokračoval. ‚Žádali boj s elementálem, kterého vyvolal jiný mág. Zvítězili, ale poté byli tak vyčerpaní, že by se nedokázali vrátit. Rozhodli se tedy pro to zůstat na půli cesty.‘ ‚Tak teď už vím, proč jsi byl schopný přivolat až mě.‘ hlas náhle zněl slaběji, jako kdyby se k němu dotyčný otočil zády a pokračoval: ‚Slyšte, jestliže mě potká osud našich bratří, ustanovuji nástupcem na trůnu naši sestru. Byla u zrodu více než poloviny z vás a povede vás dobře!‘ ‚Už můžeme jít?‘ zeptal se nervózně Norchoj, ačkoliv věděl, že ač by tady byl jak dlouho by chtěl, ve světě smrtelníků neuběhla doba dostatečná ani k tomu aby člověk mrknul.

‚Dobrá smrtelníče, čeho si žádáš od služebníka věčného ohně, pána plamnů.‘ Byl opět ve svém těle. Rukou ukázal svým dvěma společníkům na oheň, okolo kterého seděli jejich cíle. První muž zemřel, aniž by věděl, co se děje. Obrovská ruka ho chytila za krk a stiskla. Hořící tělo odhodila někam do tmy. Ostatní vrazi byli ihned na nohou, stejně jako elementál. Ze své výšky přibližně patnácti stop, si vyhlížel další obět. Pokoušela se mu uniknout. Nestihla to. Kopnutí do zad doprovázené podezřelým křupnutím ji odhodilo z dohledu ostatním. Ti si však již všimli tří postav ležících opodál a rozeběhli se k nim. Ismir litoval, že nemá kuši. Bylo by to rychle skončilo. Pro jednoho z útočníků se tak stalo. Ruess vrhl svůj oštěp takovou silou, že to vypadalo, jako kdyby běžící muž narazil do neviditelné kobily, která ho poté nakopla. Zpoza pahorku uslyšeli křik. To Norchojův služebník našel svou oběť. Dal znamení klečícímu ruessovi, aby si zase lehl. Ten se na něj nechápavě podíval, ale nakonec ho poslechl. Jakmile byl ruess na zemi, vystartoval Ismir proti přibližujícímu se nepříteli. Nemýlil se. Ti dva, které postrádali jen čekali na svou příležitost. Vzduchem zasvištěli dvě hvězdice. Jedna trefila naštěstí čutoru, kterou měl vždy při sobě, ale druhá již trefila svůj cíl. Pocítil její dotek nad nátepníkem na pravé ruce. Padl k zemi. ‚Snad Norchoj s ruessem dostanou ty dva, co teď prozradili svoje pozice.‘ blesklo mu hlavou. Jak si myslel, měli otrávené zbraně. Ruka ho začínala pálit. Přestával jí cítit a pálení postupovalo stále výš a výš. Nic nepříjemnějšího ještě nezažil. Překulil se, ale moc si nepomohl, teď ho začala tlačit čutora do boku. Čutora! Náhle si uvědomil, co to znamená. Sice měl ruku v jednom ohni, ale přesto s ní dokázal od pasu odepnout čutoru. Druhou rukou ji odšpuntoval a pomalu přibližoval k ústům. Když si lil těch pár kapek, co mu v ní ještě zbylo do úst, cítil jak jed pomalu ochromuje už nejen ruku, ale i rameno. Stále to postupovalo. Už jen silou vůle polkl. Praštil čutorou do trávy vedle sebe. Jestli nereagoval dost rychle, tak ho za chvíli jed dostane. Bude se chtít nadechnout, ale plíce odmítnou nabrat další vzduch a srdce se zastaví, jen co svým posledním úderem pošle jed i do zbytku těla. To vše si ještě bude uvědomovat. Znal to. Viděl to u svých mužů, kteří padli v boji. Z těla pomalu vyprchal život, ale ty oči. Viděl v nich jejich duše. Duše, které toužili po tom, aby unikli z tohoto světa. Poté až přijde konec. Nebo také ne. Podařilo se mu pohnout prstem na zasažené


MFantasy - leden 2006 ruce. Zůstal ležet. Chvíli ještě potrvá, než přijde úplně k sobě. Do té doby, ale už nebude nikdo s kým by potřebovali Norchoj s ruessem pomoci, takže stejně není kam pospíchat. Taky že nebylo. Norchojovi oči žhnuly ohněm. Byly plné jeho divokosti a hladu po všem, co by mohl spálit. Směrem, z kterého přiletěly ony dvě hvězdice, vyslal ohnivou stěnu asi sto stop širokou a deset stop vysokou. Kdyby se Ismir zvedl, viděl by, jak světlo z té stěny ozářilo scénu, při které ruess jednou ranou své obouruční sekery oddělil dobíhajícímu vrahovi hlavu od těla. Najednou okolo Ismira proběhla postava. Zvedl hlavu aby se podíval co se děje. Okolo ruesse uviděl další tři postavy. Už věděl, proč měl celou dobu ten podezřelý pocit, že jde všechno jak na drátkách. Těch osm z Ovdemu bylo najato, aby upoutali jejich pozornost. A to se jim podařilo, protože oni na tu návnadu skočili. Slyšel přibíhat další postavu, ale zůstal ležet. Ruka jenž svírala jílec meče vyrazila a prosekla neznámému zezadu koleno. Ten se svalil na zem. Neměl vůbec čas uvědomit si, co se stalo, protože Ismir stál okamžitě na nohou. Hlava se odkutálela do trávy. Vzápětí ihned zase skočil k zemi, to aby se vyhnul plamenům, které Norchoj vyslal vstříc první postavě, která K němu mířila. Plameny sice vycházely jen z konečků prstů, ale po chvíli se spojovaly do kužele, který nakonec pohltil útočníka od pasu nahoru. Ismir cítil, jaké je mu horko a odkutálel se stranou. Raději se nekoukal, co zbylo z onoho útočníka. Nemohl říci, že zaznamenal, spíše jen vycítil, postavu za sebou. Z otočky ťal a uskočil stranou. Dýky nemohly jeho meč zastavit, ale aspoň ho odklonily stranou. Díky světlu, které udělaly uprostřed noci další Norchojovy plameny, uviděl Ismir oné postavě do tváře. Tedy do toho, co nebylo zakryté šátkem. V těch velkých zelených očích rozeznal zděšení. Zarazil se. Sám se také zděsil, že ji málem zabil. Ona se zatím vzpamatovala. Otočila se a zmizela ve tmě. Ismir se otočil, aby se podíval, jak na tom jsou ostatní. Ruess byl obklopen třemi útočníky, tak zamířil k němu. Ruess se bránil celkem úspěšně, jestli to tedy mohl Ismir posoudit. Zatím totiž neslyšel o nikom, kdo by se dokázal ubránit třem zabijákům Bratrstva. Norchoj stál stranou a již jen pozoroval, jak ruessovi přichází na pomoc jeho ohnivý služebník. Když ruess vytahoval sekeru z těla posledního z útočníků, všiml si Ismir jak mu z několika ran na těle teče krev. ‚Jaktože ještě žije?! Vždyť by už měl být dávno mrtvej.‘ blesklo Ismirovi hlavou, když si vzpomněl na to, jaké odporné jedy používá Bratrstvo. Když přistoupil blíže, aby se ho na to zeptal, všiml si, jak něco žvýká. ‚No jo, kořínky.‘ Jen matně si pamatoval na to, jak ho našli a léčili, ale na tu trpkou chuť v ústech a objevivší se hlas v jeho hlavě, který mu říkal ať nepřestává žvýkat, se zapomenout nedalo. „Budeš mě ještě potřebovat smrtelníče?“ zeptal se elementál Norchoje. Ten se podíval po svých společnících a odpověděl mu: „Ano, budu. Všichni si nyní rádi odpočineme, tak budeš do rána hlídat tábor. Potom tě propustím.“ Cestou do tábora ruess navrhl, že udělá ještě něco k jídlu. Všichni souhlasili. Sice byli do jednoho unavení jako nikdy, ale nikdo z nich teď neměl ani pomyšlení na spánek. Vzrušení z boje ještě neopadlo a oni by stejně nemohli usnout. Když došli do tábora, usadil se Norchoj s Ismirem k ohni a ruess se vydal pro něco ze zásob. Při rozhovoru s Norchojem si Ismir všiml, že ruess náhle zcepeněl, jako zajíc který ucítí nebezpečí. Únava z něj rázem spadla a s taseným mečem se k němu pomalu vydal. Když se k němu přiblížil, ruess se k němu ani neotočil, rovnou začal mluvit: „Ten meč můžeš schovat, zde by ti stejně byl k ničemu. Navíc oni si své spory řeší sami.“ Ismir se zadíval za stany a pochopil. Stáli tam oni cizinci, které ruess doprovázel. Nebyly tam však čtyři postavy, bylo jich tam pět! Vydal se směrem k nim a slyšel jen jak za ním ruess bručí: „Já jsem tě varoval.“ Když přišel na doslech k cizincům, buď si ho nevšimli nebo ho ignorovali. Vsázel spíš na to druhé. „…tak jste mě nakonec našli, spokojeni?!“ promluvil hlubokým hlasem ten ‚cizí‘. Od oněch čtyř, kteří cestovali s nimi, se lišila nejen tím, že měla o dvě stopy víc, ale i tmavě modrým hábitem a kapucou staženou hluboko dolů. Barvu poznal, jelikož se nyní přiblížil i Norchojův elementál. „My tě nenašli, ty jsi našel nás nebo jsi snad na tomhle místě čekal až přijdeme?!“ promluvil chraplavým hlasem jeden ze čtveřice. „Tak jste se tedy nechali najít. V tom nevidím žádný rozdíl.“ „Ty možná ne, ale ostatní ano!“ odsekl mu opět chraplavý hlas.


MFantasy - leden 2006 „Konečně se dostáváme k tomu, proč jste přišli. Už bylo na čase.“ řekl klidně cizinec. Načež mu skřípavým hlasem odpověděl další muž ze čtveřice: „Ty víš moc dobře, proč tu jsme. Všichni se usnesli, že tvé jednání už překračuje meze. Jsi sice poslední, ale již příliš dlouho žiješ mezi těmito lidmi a to ti zatemnilo mysl. Dovolil jsi dokonce, aby odnesli i poslední klíč, který si měl střežit. Nemusím ti snad říkat, co se všemi udělalo zjištění, že již nedržíme ani jeden klíč k naší moci!“ mluvčí chtěl ještě pokračovat, ale cizinec ho přerušil. „Tak proto jste sbírali tak dlouho všechny své síly. Jen proto aby na tento svět vy čtyři přišli co nejsilnější. Máte mě přinutit abych ho získal zpět nebo snad..“ odmlčel se a poté až pokračoval: „ó ano, vy mě máte odstranit a ujmout se toho úkolu sami. Nepletu se? Jistě že se nepletu. Přišli jste uplatnit Zákon. Já také. Chcete mě soudit, protože se vám nelíbí co a jak dělám. Ach jak jste krátkozrací. Já dělám to, co je tou nejlepší možností pro všechny a jestli jsem si tím vysloužil nedůvěru. Budiž. Bude uplatněn Zákon.“ „Ne! Zákon bude uplatněn, protože jsi se postavil proti proroctví.“ vykřikl chraplavý ženský hlas. Náhle nastalo ticho. Čas jako by přestal plynout a čekal až se něco stane. A stalo se. „Sice vůbec nerozumím tomu, o čem jste tu mluvili, ale co jsem pochopil je to, že se mi nelíbí, co se právě chystáte udělat.“ vylétlo to Ismirovi z úst aniž by věděl jak. Stál nyní ve střehu připraven okamžitě se bránit. Cizinec jen letmo pohlédl na něj a na elementála stojícího za ním. Ismira zamrazilo, když pod kápí spatřil dvě zářící zelenožluté hadí oči. Elementál udělal krok vpřed. Cizinec k němu pouze otočil hlavu. Ta elementálem se otevřela trhlina ze které si řinuly vlny horka a šlehali v ní plameny. Elementála vtáhla do sebe a zavřela se. Ismir nic neviděl, jen cítil. Cítil, jak se všude uvolňuje energie, až mu z toho naskakovala husí kůže a po celém těle ho zalil ledový pot. Tři muži, které doprovázel, padli k zemi. Jen jeden zůstal na kolenou. Cizinec s hadíma očima k němu přistoupil. „Svou povinnost jsi splnila Assleashi. Nyní se můžete bez hanby vrátit zpět k ostatním. Vy jste nezklamali, pochybili ti, kteří vás vyslali. Vzkaž jim to.“ Když dopadlo poslední tělo k zemi, energie se opět vypařila. Cizinec ještě chvíli nehybně stál a hleděl na těla padlých mužů, poté si vzdychl a pro sebe si zabručel: „Já se proroctvími neřídím. Já je tvořím.“ A otočil se k Ismirovi. „A co s tebou člověče? Byl jsi svědkem toho, od čeho se odvrátil i šaman Druhého lidu a pocítil jsi působení moci.“ Jeho pohled Ismirovi pronikal snad až na dno jeho duše. „Vidím to, vidím to všechno, ale musím tě zklamat. Já ti tvé vykoupení nedám. Jsou tu jiní, ti co si svou minulost nesou s sebou stejně jako ty. U nich hledej. Něco ti však dám, s prázdnou ode mne neodejdeš, snad tíhu toho daru uneseš.“ Ismir jako zhypnotizovaný koukal, jak se cizinci v ruce zjevuje meč. Zcela reflexivně vykryl jeho ránu a zůstal udiveně zírat. Zlomil se. Svíral v ruce zlomenou čepel. Když zvedl zrak od své zbraně, uviděl, jak cizinec odchází. „Ponech si tento. Bude ti sloužit stejně dobře.“ Pronesl, když zabodl svůj meč do země. Po pár dalších krocích se jeho postava rozmazala a zmizela. Pochopil to co mu neznámý neřekl slovy. Další proroctví. Jakoby z dálky zaslechl, jak se k němu kdosi blíží, ale nemohl se pohnout. Jediné k čemu upíral svou mysl bylo jen to jediné. On je zlomená čepel a vždy jí byl! Až hlas ruesse ho probral z jeho transu. „Přežil jsi setkání s jedním z Prvních, přežil jsi ho a byl jsi obdarován. Pověz mi, je to dar, či prokletí?“ zazněl za Ismirem ruessův hlas. „To ukáže až čas.“ odvětil mu potichu Ismir. Ruess zabručel, což asi mělo znamenat souhlas s jeho slovy a odešel. Ismir se sklonil pro ulomenou čepel a následoval ho k ohni odkud již vonělo jídlo. ***



První co cítil bylo, že leží celý zpocený a zabalený do přikrývek v posteli. Ucítil něco na čele a otevřel oči. Uviděl Ninu, jak sedí na kraji postele a otírá mu ho studeným hadrem. Jakmile si všimla, že je vzhůru, vzplály jí v očích ohníčky radosti. Chtěl něco říct, ale nedokázal ze sebe dostat ani hlásky. Ucítil její ruku ve svojí a trochu ji stiskl. Opět upadl do mdlob. Když se probudil, byla již noc. Cítil, že se mu síly už alespoň trochu vrátili. Sundal si z čela obklad, který mu měl srazit horečku a odhodil ho na zem. Nebyl vyměněný už hodiny. Chtěl se posadit, ale něco mu v tom bránilo. Až když mraky přestaly bránit měsíčním paprskům aby pronikly do pokoje, poznal Ninu. Usnula, když se o něj starala a nyní spala na jeho hrudi. Pohladil ji po vlasech. Něco ze spaní zamumlala a zavrtěla se. Její ručka začala po něčem pátrat. Vzal ji do své dlaně a sevřel ji. Opět usnul. Bylo už ráno a on chtěl vstát, ale Nina mu to nechtěla dovolit. Když se konečně posadil, přisunula se blíže, objala ho kolem krku a vahou svého těla ho povalila na polštář. „Zlobíš.“ pokárala ho . „Ranhojič říkal, že jsi měl neuvěřitelné štěstí, ale přesto máš ještě týden zůstat v posteli.“ Caarl se usmál. Jeho ruka našla cestu mezi okrajem sukně a košilkou na její tělo. Prohnula se, odstrčila jeho ruku a dodala: „A hlavně v klidu.“ řekla přísně a zvedla se z postele, ale Caarl ji stále držel za ruku. „A co ještě říkal? Doufám, že to nebyl nějakej šarlatán, co si jen vymýšlel.“ dodal s úsměvem a pustil ji. „To nevím. Na to se budete muset zeptat Patrika. To on ho přivedl. Řídila jsem se vašimi pokyny, které jste mi dal pro případ, že by se něco stalo a vy by jste byl někde pryč. Na nočním stolku máte dýku, kterou vám vyndal z rány. Ještě vám donesu něco k jídlu a pití, už je dost hodin a měla bych se začít věnovat své práci. A slibte mi, že budete dodržovat ten klid na lůžku.“ řekla již spíš prosebně než přísně. „Přece mě znáš.“ odvětil jí Caarl. „No právě.“ povzdechla si. „Aspoň tři dny to vydržte, potom už snad budeme moct ten klid vynechat.“ při posledních slovech se na něj podívala tak, že věděl, že ty tři dny vydrží lenošit a sbírat síly. Budou potřeba. Ani nevěděl, jak je to, co si právě pomyslel pravdivé. Šáhl po dýce, kterou mu tam Soluf zanechal. Na podnose nahmatal dvě věci a když si ho položil na klín, tak je i uviděl. Hned mu bylo vše jasné. Už věděl, proč se Soluf ani slůvkem nezmínil o totožnosti toho žoldáka, co tu skupinu vedl, ani jak se jmenoval ten zabiják od Bratrstva, který utekl a přežil. Ta dýka, která před ním ležela patřila Meleanis. Od nikoho jiného ji Soluf nemohl mít. Ona ji dostala darem od Ismira. Pamatoval si ji moc dobře. Brož, kterou dostala od něj se jí nemohla rovnat. Meleanis totiž nebyla obyčejná žena. Šáhl si na bolavé žebro. Smysl toho, proč si dal tu námahu, aby mu zlomit čepel v ráně také pochopil. Ismir byl tím žoldákem. Žoldákem, který byl předtím kapitánem u císařských čepelí. Zlomených čepelí. Proč mu to však Soluf sdělil touto cestou? Proč mu to neřekl? Honilo se Caarlovi hlavou. ‚Bál se snad, že bych udělal nějakou hloupost? Tak to se bál oprávněně. Já bych ji udělal.‘ Přiznal si Caarl. *** „Tak co na něj říkáte?“ promluvila postava v modrém hábitu a hadíma očima k nehybně ležícímu tělu na zemi. To otevřelo ústa a promluvilo: „Je ideální. Na lepšího jsi nemohl narazit. Ostatní se mnou plně souhlasí. Ačkoliv je to člověk, je jeho duše tolik podobná našim.“ „To vím, jinak by se mi ho nepodařilo přenést jeho duši. Myslel jsem, co říkáš jemu.“ Promluvila postava bez jakýchkoliv emocí.


MFantasy - leden 2006 „Ty jsi ho vybral a my nemůžeme s tvou volbou než souhlasit. On je ten pravý. Všechno, co se mu stalo, zakalilo jeho mysl do jasné formy. Bude pro nás lehké se ho držet a chránit ho. Věříme, že je to on, kdo s naší pomocí opět pohne s Kolem času.“ „Doufám, že ano. Již dlouho ho náš lid držel v nečinnosti a ten kdo si s ním zahrává příliš dlouho, jím musí být jednou i rozdrcen. Učte ho dále ze svých vzpomínek a vědomostí. Musí být připraven , až nadejde jeho čas. Než se tak stane, držte tyto vědomosti mimo jeho dosah.“ „To ti nemůžeme slíbit. Jak jsem již řekl, jeho duše je tak podobná našim…“ „Dobrá tedy, udělejte co bude ve vašich silách, bratři. Nyní však ustupte do pozadí. Již je na čase ho probudit a nechat jít.“ Postava ne zemi se pohnula. „Vítej mezi živými, opět.“ přivítal ho neznámý. Pokynul rukou a napravo od mladíka se objevil prostřený stůl a o kus dále stojany s oblečením. „Nestyď se a nabídni si. Tvé nové tělo jistě touží nabrat síly.“ Mladík se nejistě zvedl a doklopýtal k nejbližší židli, o kterou se opřel. Poté pozvedl hlavu a směrem ke svému hostiteli pronesl jediné slovo: „Proč?“ „Slibuji, že odpověď na tuto otázku nalezneš sám a pochopíš. Neboj brzy se ti vše vrátí, vidím, že si již vzpomínáš i na své jméno, víš jak znělo?!“ nebyla to otázka spíš konstatování. Mladík se mu podíval do jeho hadích očí a pevným hlasem pronesl: „Edrik.“



HRY NA HRDINY

Hry na hrdiny (HnH) - z anglického role playing games (RPG) Hry na hrdiny se od ostatních společenských her značně liší. Jednotliví hráči hrají postavy (dobrodruhy), žijící ve smyšleném světě, který vytváří a řídí jeden z hráčů - Pán hry (PH). Hráči říkají, co dělá jejich postava a pán hry sděluje hráči reakci okolí na činnost jeho postavy. Hraní her na hrdiny si můžete představit jako divadelní hru nebo psaní knihy, kde jednotlivé části píší hráči (za své postavy) a pán hry je režisér, scénárista, jevištní mistr a architekt v jedné osobě. Zde nastává hlavní rozdíl mezi hrami na hrdiny a ostatními hrami - obvykle hraje každý sám za sebe a snaží se vyhrát nad ostatními. Potom bývá obvykle jeden vítěz a jeden poražený. Ve hrách na hrdiny hraje hráč někoho jiného a nesnaží se porazit ostatní; snaží se řídit postavu tak, aby jednala jako ve skutečnosti. Ve hrách na hrdiny nikdo nad nikým nevítězí ani neprohrává, pouze se hraním baví. Postava vítězí zejména sama nad sebou, nad svými nedostatky a pocity - strachem, touhou po penězích nebo láskou. Cílem hráče je pak co nejlépe svou postavu vést a bavit se její hrou. Jeho prohrou je zejména nuda, jeho výhrou naopak dobrá zábava. Každý hráč musí vždy v první řadě hájit zájmy své postavy, nikoliv své vlastní. Hráč se musí se svým hrdinou sžít a jednat tak, jak by se zachovala v dané situaci jeho postava a ne on sám. Musí se vžít do její role, ponořit se do světa, ve kterém žije, a odpoutat se od reálného života. Zajímavou složkou těchto her je způsob, jakým se postava zlepšuje. Jak prochází jednotlivá dobrodružství, překonává překážky, poráží nepřátele nebo jim uniká má vliv na její schopnosti. Zjednodušeně lze říci, že se hry na hrdiny dělí na dvě základní skupiny podle systému zlepšování: Systém dovedností a Systém povolání a úrovně. Systém dovedností - anglicky skill based system Systém dovedností přiřazuje každé postavě vlastnosti a dovednosti založené na volbě hráče. Jak postava nabírá zkušenosti, její vlastnosti a dovednosti se plynule zvyšují. Pro začínající postavy může být problém zvolit si vhodné dovednosti a správně je zvyšovat - v tom jim může pomoci systém archetypů (předvytvořených oblastí výcviku, kterým se postava ubírá). Hráč má značnou svobodu v tom, co jeho postava umí a dovednosti postavy (a jejich výše) popisují, co postava prožila a čím prošla. Systém povolání a úrovně - anglicky class and level system Hry založené na systému povolání a úrovně rozdělují herní postavy na třídy povolání a v každém



povolání jim předělují úroveň. Povolání tvoří soubor dovedností, které se se stoupajícími zkušenostmi postav vyvíjejí a to skokem, vždy po přestupu na novou úroveň. Čím vyšší úroveň, tím je postava silnější. Výhodou systému je jeho jednoduchost - schopnosti postavy snadno popíšeme dvěma údaji povoláním a úrovní. I když se mohou různé postavy na stejné úrovni lišit, mají stále mnoho společného. Nevýhoda spočívá v přílišné „svázanosti“ postavy s jejím povoláním - systém těžko počítá s tím, že se postava jednoho povolání může naučit dovednosti někoho jiného. Například válečníci rozvíjejí hlavně bojové dovednosti. Hráč by chtěl, aby jeho postava válečníka uměla stopovat, krást, cvičit zvířata a odemykat zámky, ale buď bude omezená v rozvoji takové schopnosti, nebo jí to systém vůbec neumožní.

Prostředí Celé dobrodružství se odehrává v určitém prostředí. Prostředí ve hrách na hrdiny udává celkovou styl hry, její ráz a její atmosféru. Fantasy prostředí Toto prostředí je poměrně přesně definováno představou mnoha autorů knih, filmů, ale i čtenářů a diváků. Především záleží na technologii - obecně přijatelná hranice je před objevem střelného prachu (nebo jeho masivnějšího rozšíření) - tedy žádné pušky, auta nebo lasery, ale chladné zbraně (meče, kyje, nože, palcáty, kuše, luky), koně, zemědělství jako základ obživy, koně jako hlavní dopravní prostředek. Koření fantasy prostředí tvoří magie, božstva, alchymie a další tajemné vědy. Bez jejich přítomnosti by se jednalo jen o „klasické“ historické prostředí. Přidáním technologie (nebo sci-fi) do fantasy vzniká mixované prostředí, které není příliš časté. Historické prostředí Dobrodružství se může odehrávat v libovolném období historie Země a využívat známých skutečností, osob a událostí, což do jisté míry ulehčí jeho řízení, na druhou stranu ale značně svazuje ruce Pánu hry. Mezi historická období patří: starověk (Řecko, Řím, Egypt, ...) evropský středověk východní středověk (Japonsko, Čína) Divoký Západ jiné období (nebývá použito vzhledem k malé atraktivitě / atmosféře) Moderní svět



I když je současný svět obrovský, pestrý a zajímavý, není příliš přitažlivý pro hry na hrdiny. Je daleko zajímavější zahrát si v jiném čase, světě, v daleké budoucnosti nebo v atmosféře magie a strachu. Sci-fi Tak jak je jednoduché popsat fantasy prostředí, tak je obtížné definovat sci-fi. Můžeme se jednat například o: Cyber (kybernetický, genetický věk) Blízká budoucnost přeplněná korporacemi, technologiemi, znečištěním, genetickými modifikacemi, nejrůznějšími zbraněmi a hlavně penězi. Mezihvězdné lety Technologie natolik pokročila, že se lidé dostali na jiné planety. Lety do kosmu jsou běžné jako lety letadlem. Lidé se mohli potkat s jinými civilizacemi a rozvíjet s nimi vztahy (nebo bojovat o přežití). Apokalypsa Svět se zhroutil a na troskách staré civilizace vzniká civilizace nová. Objevují se starobylé technologie (vodní mlýn, orání pomocí zvířat, meče), ale i výdobytky ztracené civilizace (střelné zbraně, lasery, roboti). Vše dohromady tvoří zvláštní celek, v něčem podobný fantasy, v něčem cyber nebo jiný svět. Časový paradox Postavy cestují časem (zpět do minulosti nebo do budoucnosti) a jsou vystaveny zcela odlišným technologiím a vnímání světa. Horor Horor je spíše typ dobrodružství, ale může tvořit i vlastní svět plný tajemství, nočních můr, tmy a strachu. Nejznámější hry na hrdiny v České republice Dračí doupě (česky, fantasy) Dračí doupě plus (česky, fantasy) Hrdinové Fantasy (česky, fantasy) Hrdinové TECHu (česky, sci-fi, apokalypsa, cyberpunk) (A)D&D (anglicky, fantasy) G.U.R.P.S. (anglicky, libovolné prostředí) Shadowrun (anglicky, cyberpunk) Gorth



HRY NA HRDINY

Hrdinové Fantasy Hra Hrdinové Fantasy je založena na dovednostním systému, neboli se snaží být co nejsvobodnější. Umožňuje hráčům vytvořit co nejpřesněji postavu, šitou na míru jejich představám a nenechává se omezovat systémem povolání, který do značné míry svazuje a předurčuje budoucnost a vývoj hrdiny. Postavy procházejí životem, sbírají zkušenosti a tím se zlepšují ve svých dovednostech nebo se učí novým, přičemž i ti nejhloupější se mohou dlouhým a náročným úsilím nakonec naučit téměř všemu. Vlastní pravidla tvoří čtyři knihy: Pravidla pro postavy, Pravidla pro Pána Hry (včetně popisu světa Illiadoru a barevné mapy A2), Tajná umění a Bestiář Pána hry. A co se v nich nachází?

Tvorba postavy Pravidla pro postavy začínají kapitolou Tvorba postavy, s jejíž pomocí si vytvoříte svého hrdinu - a to jak jeho „číselné“ statistiky, tak i jeho minulost, povahu a náhled na svět. Základní pravidla nabízejí osm ras, které se liší statistikami, ale především pohledem na svět, způsobem života, svými názory a vztahy k ostatním tvorům. Postavy jsou popsány 10 základními vlastnostmi jako jsou síla, obratnost, zručnost, vitalita, inteligence, vůle či boj se zbraněmi. Každý jedinec se narodí více či méně obdařen. Kdysi někdo vtipně prohlásil, že jediná vlastnost, kterou bůh rozděluje spravedlivě, je inteligence, protože si nikdo nestěžuje, že jí má málo. Výše jednotlivých vlastností do začátku určuje Vámi zvolená rasa a hod kostkou. Každá postava projde v dětství něčím, co se nazývá „základní výcvik“. Nemusí to být výcvik v pravém slova smyslu, kdy je hrdina strčen do tělocvičny dělat kliky a shyby od rána do večera. O výcvik zloděje se postará sám trpký život v ulicích města, poustevnický život může otevřít cestu k bohu i bez dlouhého vysedávání v chrámových lavicích. „Základní výcvik“ spíše vypovídá o tom, čím postava prošla, nežli jste se jí ujali vy, jako hráči.



Povahové vlastnosti Každá postava má rozličnou povahu. Právě hraní za odlišné charakterové vlastnosti velmi zpestřuje hru a patří mezi základní kameny HF. Nastavení povahového profilu dobrodruha je v rukou samotného hráče. Zvolí si jednotlivé povahové rysy, popisující jeho hrdinu, a určí i jejich váhu a důležitost. K dispozici jich je celá řada. Od vztahu k násilí a penězům, přes vztah k alkoholu a dobrému jídlu, až po touhu po moci a čestnost. Předkládáme hráčům možnost vyjádřit sílu jednotlivých vztahů na stupnici o -3 do +3. Uvedu malé příklady: Vztah k jídlu +3 ukazuje na nenasytného jedlíka, který si libuje v kvalitních pokrmech, nikdy nevyráží bez plného vaku jídla a nikdy neodmítne pozvání na hostinu. Postava se vtahem -3 trpí anorexií. Jí s největším sebezapřením, pohled na jídlo je jí odporný, trpí podvýživou. Postava se vtahem 0 pak jí, co dostane. Jí, když má hlad, příliš si nevybírá.

Kontakty Zajímavé je také pravidlo pro „znalost“ osob, zde zvaná kontakty. Každý má mnoho známých, příbuzných, přátel a nepřátel. Zde si jednoduše poznamená vztah (stejně jako u povahy systémem -3 až +3) a znalost kontaktu (zná od vidění, zná dobře, ví o něm všechno).

Zkušenost a růst statistik Zlepšování postav je kořením (i když ne podmínkou) správné hry na hrdiny a nejinak tomu je i v HF. Systém učení a zlepšování vlastností a dovedností oplývá velkou svobodou. Postavy se mohou naučit cokoliv si přejí z běžných nemagických dovedností. Postava s kouzelnickým výcvikem se může naučit páčit zámky, zpočátku bojově laděná postava klást pasti a sbírat byliny. Dovednosti, vlastnosti si hráči zvyšují přímo za volné body zkušenosti. Stejným způsobem si i otevírají schopnosti nové. Základ dovednosti obvykle přímo závisí na vlastnostech (síla, zručnost) a výcviku.

Herní principy Vždy se používá univerzální hod jednou šestistěnnou kostkou s tím, že se sčítají šestky. Princip použití dovednosti či vlastnosti je velmi prostý. Hráč si hodí šestistěnnou kostkou a k výsledku přičte hodnotu vlastnosti. Pokud je výsledné číslo větší nebo rovno stanovené obtížnosti, v činnosti uspěl. Přehazované obtížnosti jsou do značné míry univerzální a snadno se pamatují i bez dlouhého listování v příručce. Navíc se používá univerzální pravidlo fatálního neúspěchu (neboli zpropadená smůla) a totálního úspěchu (z pekla štěstí).

Soubojový systém Značná pozornost je věnována systému časování a souboje. Lze jej odehrát jednoduše pomocí základních hodů nebo zpestřit mnoha manévry a speciálními útoky (které může opět používat každý, kdo se je naučí). Boj je dynamický, postavy se hodně pohybují a s pomocí dobré taktiky může i slabší postava přemoci „tabulkově“ silnějšího nepřítele. Hráči musí u souboje hodně přemýšlet a kombinovat - každé pro má své proti - těžká zbroj chrání, ale zpomaluje, bezhlavý útok snáze zasáhne, ale postava se odkryje nepřátelům, luky jsou smrtonosné, ale zblízka se lučištník nemá čím bránit.



Systém je zjednodušeně řečeno založen na rychlosti (kyje jsou pomalé, kordy rychlé), zásahu (delší zbraň je výhodnější pro zásah), průrazu (když zbraň zasáhne, musí také proseknout zbroj), drtivosti (zubaté a těžké zbraně působí horší zranění) a obraně (jak se lze zbraní krýt).

Tajná umění Světy fantasy si lze jen těžko představit bez kouzel, tajemných věd a božstev. Systém HF přináší celou samostatnou knihu kouzel, kněží, alchymistických receptů, která Vás těmito uměními provede. V základních pravidlech sice najdete příklady kouzel a božstev, ale tato samostatná kniha nabízí skutečnou hostinu. Roviny bytí

Pochopení magie a božstev se odvíjí od chápání základů světa - rovin bytí neboli existence. Odhalování těchto tajemství je nejvyšším posláním kouzelníků, druidů, kněží a dalších postav vládnoucích nadpřirozenými silami. Základ všeho bytí tvoří elementální sféry ohně, vody, vzduchu a země a sféra prázdna (nepatří mezi elementy). Elementární séry obývají magičtí tvorové elementálové. Na sférách elementů je postaven náš svět, kde žijeme. Nazýváme jej materiální rovinou bytí. Magie kouzelníků

Podstatou magie kouzelníků je pochopení podstaty prvků ohně a vzduchu. Tím není myšlen vzduch kolem nás a oheň v krbu; prvky rozumíme nejnižší živly, ze kterých je tvořen náš svět. Pokud kouzelník pochopí podstatu světa z pohledu ohně a vzduchu, může jej skrze ně ovládat. Oheň představuje energii, sílu ukrytou v hmotě i každém živém tvoru. Jeho ovládnutí umožní kouzelníkovi sesílat ničivá kouzla, formovat hmotu a ovládat životní energii živých bytostí. Chápání vzduchu je mnohem obtížnější - zahrnuje pohyb, tok času a myšlení. Přírodní magie

Přírodní magie je založena na poznávání sfér vody a země. Narozdíl od magie kouzelníků, kde kouzelník uvolňuje energie ze svého nitra, ohně, čerpají hraničáři sílu z okolní přírody, zejména stromů a vody. Chápání podstaty vodní sféry v našem světě umožňuje hraničářům zejména léčit zranění. Zemní sféra zahrnuje přeměny hmoty. Její studium nalezne uplatnění především v bojových kouzlech hraničářů. Magie bohů

Bohové nemají žádná omezení ve výběru živlů. Svou sílu čerpají z éterické sféry, z myšlenek svých uctívačů. Čím více mají následovníků, tím je jejich síla větší a zdaleka přesahuje možnosti pouhých smrtelníků. Magii bohů mohou využívat kněží a další následovníci bohů, každý kult má svá pravidla, schopnosti a modlitby. Alchymie

Podle poznání alchymistů je celý svět tvořen elementy, přírodními živly: ohněm, vodou, vzduchem a zemí. Každý element má svůj protiklad: oheň spálí zemi, země láme vítr, vítr rozhání vodu a voda



uhasí oheň. Alchymisté nabyli velkého poznání při studiu těchto živlů ze dvou různých směrů: Nejprve zkoumali živly samostatné a jejich vzájemný vliv. Tak dospěli k poznání o létání ve vzduchu, hořlavinách a výbušninách, jedech a mnoha dalších látkách. Druhý směr studia se zabýval studiem podstaty elementů a jejich prolínání. Alchymisté došli k závěru, že všechny látky jsou tvořeny elementy a objevili způsob, jak lze ovlivňováním elementů v látkách měnit jejich podstatu. Ve svém poznání měli stále mnoho nejasností, neboť některé látky se chovaly úplně jinak než podle předpokladů o elementech, kterými byli tvořeny. Nakonec tři nejlepší alchymisté v historii objevili další „element“ - prázdno. Prázdno není samo o sobě elementem, ale jeho působením dochází k převrácení účinků ostatních elementů. Právě na principu prázdna jsou vyráběny nejfantastičtější předměty a látky.

Pravidla Pána hry Pro Pány hry je určena samostatná kniha, která je zasvětí do tajemství řízení hry, tvorby dobrodružství a světa. Kromě těchto principů a rad obsahuje také příklad vzorového světa Illiador a jeho barevnou mapu A2, několik vybraných nestvůr a souhrnné tabulky.

Bestiář Pánům hry je k dispozici samostatná doplňující kniha obsahující popisy 200 nestvůr včetně jejich vlastností, vzhledu a způsobu života. Oficiální stránka Hrdinů Fantasy: www.hrdinovefantasy.cz Gorth



HRY NA HRDINY

O projektu www.hrynahrdiny.cz Psal se leden 2005, kdy jsem debatoval s Crowenem (Albion: Temný Vek) a Skavenem (Legendy Armandie) o portálu, který by se zabýval hrami na hrdiny a který evidentně u nás neexistuje. Herní komunita je roztroušená po všech koutech a každý si dělá na svém písečku, což snad nikdo nepovažuje za ideální stav. Tento portál měl fungovat jako rozcestník, a jako informační server, který by přinášel novinky o jednotlivých hrách na hrdiny a jejich světů. Projekt: Informační portál o hrách a hraní na hrdiny Znalý toho jak to s projekty na internetu chodí, jsem se rozhodl nechodit dlouho kolem horké kaše, neúčastnit se sáhodlouhých debat o organizaci, o skvělých vlastnostech super webové aplikace, která se stvoří speciálně pro tento projekt. Zaregistroval jsem doménu a hodil na ní, již existující, redakční systém. Chtěl jsem stvořit přehledné stránky, kde důležitý je obsah a aktuální informace. Nechtěl jsem stvořit stránky, které by si daly za úkol tvořit „obsah“ pro jednotlivé hry ve smyslu nových povolání, příšer, dobrodružství, kouzel či magických předmětů. Nechci totiž přebírat návštěvnost (která není zas tak veliká) ze specializovaných stránek o té či oné konkrétní hře. Chci o nich naopak dávat vědět a zvýšit o ně zájem. Existuje spousta projektů a informací, o kterých lidé nevědí, protože zde neexistoval podobný portál - místo kde by se hromadily informace z oblasti her na hrdiny. Tento portál by neměl dělat rozdíl mezi komerčním či nekomerčním projektem, což by mohlo být velké plus pro méně rozšířené nekomerční systémy. Projekt se mi zdárně podařilo rozjet a měsíc co měsíc se zvedá počet návštěvníků. Stránky jsou aktualizované a lidem, kteří chtějí dát na portálu vědět o svých projektech, se snažím vycházet vstříc. Roste mé dítko roste, hlavně vydržet! Brzy oslavíme první výročí existence a budeme si moct pogratulovat k více než sto tisícům návštěv. No, není to nádhera?:) S pozdravem Tomáš T. // GorTh



PC HRY Fable - The lost chapters 2005 Vývojář: Lionhead Studio Vydavatel: Microsoft Games Studio Trochu opožděně píši recenzi na tohle RPG od Lionhead Studios. Zkušenému a znalému hráči počítačových her je již jasné, že za tímto dílkem stojí Peter Molyneux, modla herního světa, génius počítačového hraní. Tím však býval spíše na počátku digitálního věku. Díky hrám Populous a Syndicate nebo Theme Park se stal slavným a bohatým. Založil vývojářské studio Bullfrog a později Lionhead. Odsud se nám ne zas tak dávno dostala do rukou strategie Black & White, která Peterovi zajistila ještě větší úspěch. Pohádka? Fable je pohádka. Naštěstí tedy ne o Molyneuxovi, ale promyšlená fantasy pohádka ze světa Albion. V této hře se vžijete do role anonymního chlapce, abyste se nakonec stali legendárním hrdinou. Ale než se jím stanete, musíte si projít pár velmi jednoduchých úkolů. Až najdete dárek pro svou sestru, atmosféra poklidného přímořského letoviska se dost krutě změní. Vaši vesnici přepadli bandité, pobili všechny kolem a vaši malou sestru unesli. Vy jste se hrdinsky schovali za kámen. Naneštěstí se i vás jeden bandita rozhodne zabít, ale budete zachráněni tajemným mágem Mazem, který vás odvede do Gildy hrdinů.

Poté, co se v Gildě naučíte zacházet s mečem, lukem a magií, se pustíte do prvního úkolu. Ten si musíte vzít z úkolové desky, což je taková mapa Albionu uprostřed Gildy. A pak hurá do boje. Nutno ovšem říci, že souboje nejsou zrovna to, na co by Fable mohlo být hrdé. Máte možnost zaměřit se klávesou na jednoho protivníka, ovšem v tom případě naprosto zmizí jakákoliv přehlednost v okamžiku, kdy proti vám stojí více nepřátel a to bude většinou. Nikdo vás samozřejmě nenutí uzamčení používat a já ho taky nepoužíval.



Zbraní je opravdu dostatek. Začínáte s tím, co jste vyfasovali v Gildě, tedy železný meč, dubový luk (nebo kuši) a základní kouzlo, blesky. S mečem toho moc nevykouzlíte, můžete s ním blokovat nepřátelské výpady, ale spíše je lepší se odkutálet pryč. S lukem se můžete změnit na přímý pohled, následně "zazoomovat" a trefit banditu přímo do hlavy (což je efektně vyobrazeno). Později máte možnost si nakoupit lepší zbraně z lepšího materiálu a naučit se lepší kouzla. Za kouzla ovšem neplatíte penězi, ale zkušenostmi. Ty však nedostáváte automaticky (jako všude jinde), ale vždy, když zabijete svého protivníka, vykutálí se z něj takové zelené chuchvalce, které musíte sbírat. Nebo podržíte SHIFT a zkušenosti se k vám přitáhnou sami. Mimo kouzel, kterých je kolem čtyřiceti, si za zkušenosti vylepšujete fyzičku (konkrétně fyzickou sílu, zdraví a odolnost) a obratnost (přesnost, rychlost a jakousi společenskou obratnost). Každou vlastnost si můžete vylepšit až na sedmou úroveň, kouzla pak na čtvrtou. Příběhová linie je naprosto lineární, a to i přes revoluční možnost hrát za klaďase nebo záporáka. Pokud se budete chovat dobře, lidé vás budou obdivovat. Budete-li zlí, budou se vás bát a utíkat před vámi. Revoluční tato volba však není. Byla použita v nedávné hře od Lucas Arts Star Wars: Knights of the Old Republic II nebo už kdysi dávno ve Falloutu, ale to jen tak na okraj. Dále se pak nemůžete procházet kde chcete, ale musíte chodit jen po vyznačených stezkách. Navíc je království Albion dost malé.

Teď se zmíním o grafice. Ta je úžasná tehdy,



když máte opravdu silný stroj. Ale i když ne, tak to stejně stojí za to. Po nebi se prohánějí mraky, lokace jsou barvité až pohádkově a hrdinovy se objevují s přibývajícími roky a souboji jizvy na tváři. Vaše nohy vás dovedou do Temného hvozdu, na mořské pobřeží a budete se prohánět po ledových pláních severu. Molyneux slíbil, že společně s vámi budou stárnout i ostatní obyvatelé Albionu. Bohužel (ale občas také bohudík) se tak neděje. Do školy chodí stále ty samé děti jako před třiceti lety a vaše žena vypadá úplně stejně jako v době, kdy jste měli svatbu, zatímco z vás už je šedesátiletý šedivý děda. Minihry jako svatba jsou právě oním kořením Fable. Pokud zrovna nezachraňujete svět nebo nehledáte své rodinné příslušníky, můžete se například zabavit rybolovem, nakopáváním kuřat, hraním různých her, skupováním domů, opíjením se v hospodě či dvořením se dívkám (a některým chlapcům). Pokud se některé zalíbíte, objeví se nad její hlavou srdíčko. Pak stačí dávat dárečky či se mile usmívat a je vaše. Další krok je svatební prsten a jste v tom. Také je tu ale možnost se rozvést, a dokonce i víckrát oženit (vždy ale v jiném městě). Na tomhle poli Fable suverénně válcuje všechno ostatní. A další velkým kladem Fable je hudba. Grandiózní symfonie nádherně dokreslují atmosféru hry a vás tak mnohem více vtahují do příběhu. Nemám k ní žádné výhrady, je prostě dokonalá. Fable je pohádka a budete-li jej tak brát, tak si ho určitě vychutnáte. Nečekejte zázraky. Nehledejte hlubší význam. Chcete-li si oddechnout, je Fable dobrá volba. Já jsem byl spokojen. 80 % Gem Signor



PC HRY

Chronicles of Narnia: The Lion, the Witch and the Wardrobe V dobách, kdy si pod pojmem počítač lidé představovali velkou bednu o rozměrech King Konga a kdy frekvence procesorů stoupala do závratných výšin několika kiloHertzů, jal se jistý C. S. Lewis, celým jménem Clive Staple Lewis (čtenář, nechť vysloví [Clív Stejpl Lujs]) napsat knihu, resp. soubor několika fantasy novel, které jsou dnes známy, ne možná až tak u nás, ale v zámoří a v anglii určitě pod souhrnným názvem Letopisy Narnie. A jelikož se má dostat do našich kin na počátku příštího roku (nechť čtenář tímto rozumí rok 2006 n. l.) filmová adaptace druhého z celkových sedmi dílů tohoto fantasy dílka pod názvem Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň, využila producentská společnost Disney této možnosti a na vlně popularity blížícího se filmu se chce svézt za účelem výdělku na stejnětématické i stejnojmenné hře, kterou lze s čistým svědomím zařadit do žánru akčních adventur. Pokud chcete vědět, jestli má cenu tomuto monopolu na dětskou zábavu naletět, tak čtěte tedy dál… Hra samotná začíná docela epicky, což je u fantasy titulu docela pochopitelné. Pokud však čekáte nějakou ohromující vřavu uprostřed ještě ohromnější bitvy, tak jste vedle jak ta jedle. Hra začíná totiž v reálném světě a to konkrétně v Londýně za druhé světové války. Výraz “v Londýně“ vlastně není až tak zcela přesný. Přesně řečeno, začínáme nad Londýnem, kde jakéhosi vojáka německého Wehrmachtu napadne odjistit a spustit bombu z bombardéru na běžný městský baráček. Onen němčour však nemůže tušit, že shodil bombu právě na domov čtyř hlavních protagonistů téhle hry. Po dopadu nálože se rovnou dostáváte do hry a snažíte se mermomocí utéct z polorozbořeného domu, kteý je čím dál, tím více pohlcován ohněm. Po úspěšném splnění záchranné mise se vydátají čtyři děti do bezpečí venkova. Poměrně velký historický dům poskytne dětem útočiště a jejich dobrodružství může začít díky nalezení průchodu skrz skříň do magického světa, který není na světě reálném závislý jak na čase, tak i na prostoru. Prozradit více z příběhu samotného by bylo velice snadné, ale zcela jistě bych vám pak zkazil požitek jak ze hry, tak určitě i z filmu, poněvadž hra víceméně do detailu kopíruje děj filmu. K tomu patří i to, že po každé splněné pasáži shlédnete část z filmu a díky tomu, že u nás vychází hra s kvalitním filmovým českým dabingem, si přijdou na své i neanglofoně speaking users (nechť neanglofonní čtenář tomuto výrazu porozumí jako neanglofonně mluvící uživatelé a anglofonní čtenář, nechť tuto závorku směle přeskočí). Prozradit navíc mohu s přivřenýma oběma očima jen to, že během své strastiplné a zároveň dobrodružné cesty za zkázou Bílé čarodějnice narazíte na řadu podivných stvoření, mluvících zvířat a nakonec osvobodíte ledovou Narnii od věčného příkoří zimy s pomocí čtyř dětí, přičemž důvtip autorů neusnul na vavřínech a každá s ovládaných postav umí, podobně jako v netradiční strategické sérii Commandos dělat určité specifické činnosti. A tímto jsme nakousli jeden s nejdůležitějších prvků hry, samotnou hratelnost. V průběhu putování zamrzlým královstvím ovládáte čtveřici sourozenců. Jejich ctěná jména jsou Petr, Zuzana, Edmund a Lucie, přičemž každá postava má své přednosti, ale i omezení. Petr, jelikož je ze všech nejstarší, tak je také největší silák a rváč a dokáže bojovat s mečem a používat i štít. Zároveň je i nucen přenášet nejmenší Lucinku skrz velké sněhové závěje nebo přes hluboký sníh. Lucka toho vzhledem ke svému věku (nechcí říct pohlaví :))moc nenabojuje, zato však dokáže hbitě uzdravovat



ostatní členy družiny stejně, jako se dostane i do docela malých otvorů ve skálách. Edmund, to je taková slabší verze staršího Petra a Zuzana zase hbitě střílí lukem a v nouzi s velkou přesností hází sněhové kuličky do těl překvapených nepřátel nebo chytne Edmunda a roztočí ho kolem sebe, což je velká dávka i na dost tuhé protivníky. Kombinací těchto možností hra jen přidává na variabilitě v jinak celkově přímočaré cestě za poražením zlé čarodějnice. I interakce s okolím se zde vyskytuje ve větší, nežli v malé míře, a ačkoliv hra nevyužívá propracovanějšího fyzikálního enginu, samotná propracovaná naskriptovanost mnoha míst ve hře vám to ani nedá znát. Navíc, co chvíli vaše parta narazí na nějakou důmyslně vymyšlenou minihru, jako je třeba přechod ledové tůně přes tenký led. Cestou také zbíráte na zemi se povalující mince. A po zkompletování určitého počtu si můžete koupit nová bojová komba i jiná vylepšení. Podobným způsobem osvobozujete Bílou čarodějnicí zmražená zvířata, což se vám bude nakonec při finálním zúčtování s touto záporňáčkou velice hodit. Veliké plus na této hře je vychytávka, která se vzhledem k přítomností všech čtyř postav přímo nabízela a tou je kooperativní multiplayer. Nejedná se sice o multplayer přes internet, ale zato mohou hrát dva lidé najednou na jedné obrazovce jednoho počítače a to dokonce na jedné jediné klávesnici. Disney si totiž najal na herní ztvárnění filmové adaptace vývojářské studio stojící za zábavnou hrou Lego Star Wars, která běžela na velice podobném principu. Studio tak využilo svůj předchozí engine i na toto herní dílko. Ani samotní programátoři však neusnuli na vavřínech a vylepšili o něco málo grafickou stránku hry oproti předchozímu počinu firmy, Hvězdným válkám v Lego provedení. Přestože se jedná o port z konzole, na první pohled si všimnete velice ostrých textur jak postav, tak i okolí. I nové grafické karty však nebudou zahálet a pojedou na plný výkon díky masivnímu nasazení enviromental bumpmappingu, bloomu a shader modelu 3.0. Na starších strojích se po vypnutí některých těchto vychytávek hra hýbe velice dobře a přitom nevypadá vyloženě špatně. Letopisy Narnie spustíte nejméně na kartě GeForce 3 nebo na ATI Radeonu 8500 (hra musí podporovat alespoň Pixel Shadery ve verzi 1.1). Další kladnou stránkou hry je perfektní, silně melodická orchestrální hudba dokreslující už tak okouzlující pohádkovou atmosféru podpořenou silným příběhem, který byl již nakousnut výše a povedl se skvěle převést i do hry. Za tento klad svým dílem může i samotný C. S. Lewis. Ačkoli byli J. R. R. Tolkien a Lewis velicí přátelé, Tolkien Lewisovi nikdy nedokázat přijít na chuť, pokud došlo na dopsání knihy. Zatímco Tolkien nad knihou uvažoval a doplňoval různé detaily, Lewis psal více přímo a polopaticky, knihu si po sobě ani nepřečetl a hurá s ní do tiskárny. Tohoto přístupu však hra dokáže využít mnohem lépe, než nutná degradace děl Tolkienových, a to jak ve filmu, tak z části i ve hrách s tématikou Středozemě. Hra se ovládá docela snadno, jenomže na systém ovládání si musí hráč opravdu zvyknout, což jde ruku v ruce s často poněkud kostrbatou kamerou. Je to však asi jediné možné řešení, jak udržet u monitoru dva hráče najednou. K ovládání samotné hry poslouží celkově devět kláves, čtyři klasicky pro pohyb, další tři pro komba a kouzla, další jako akční klávesa a nakonec ještě zde máme klávesu pro přepínání mezi charaktery. Pokud však to po večerech nandáváte zombíkům v takovém Silent Hillu na PC, nebudete mít s ovládáním sebemenší problém. Jak tedy Letopisy Narnie ve svém herním provedení dopadly? Nebudeme chodit kolem horké kaše a zcela pohodově mohu prohlásit, že nadmíru dobře. Nejedná se o tupou komerční frašku těžící pouze z filmové předlohy, ale naopak díky mnoha neotřelým nápadům v celkově linární pohádkové akční adventuře stoupá hratelnost podpořená perfektním audiovizuálním zpracováním dosti vysoko. Zčásti ji tlačí dolů jen trošičku kostrbaté ovládání a kamera a také to, že se po čase chtě nechtě objeví syndrom stereotypu i přes vysokou variabilitu hry. Otázka stereotyou je však jen subjektivní vjem a u jiného hráče tento pocit ani nemusí nastat. Celkově tedy hru i přes přítomnost několika nepříjemných chyb hodnotím jako silný nadprůměr a může se naštěstí pro nás, hráče zařadit do třídy



podařených her podle filmů, kterých moc není. Proto si herní verze Letopisů Narnie važme a pařme od setmění do úsvitu… Platformy: PC, Xbox, PS2, GameCube (hra byla recenzována s PC verzí) Hodnocení: 76% Autor článku (občasný přispívatel) : Cubus Cubullus Cubicullus SCREENSHOTY



PC HRY

PREVIEW: TES IV: OBLIVION Epic Arborius

Hra The Elder Scrolls IV: Oblivion je nástupcem dnes již pár let staré TES III: Morrowind. Hra měla již oficiálně vyjít a začal předprodej, v mezičase si to však Bethesda, firma vyvíjející tuto hru, ještě raději promyslela a dala si trochu času navíc. Jak že ze zatím známých informací vypadá tato připravovaná RPG hra? To, že Morrowind byl bezesporu nejlepší hrou ve svém žánru uznává hodně lidí a potvrdilo to i ocenění Nejlepší RPG hra roku. Obrovský svět s mnoha vedlejšími úkoly mimo hlavní linii zaručovaly zábavu na mnoho hodin. Čas ale plyne jako voda a je dobře, že autoři neusnuli na vavřínech a pustili se do vývoje v pořadí už čtvrtého pokračování série TES. Právě v této době dochází k celkem velkým změnám v herním průmyslu, kdy na scénu přichází nové hry pro nové herní konzole typu PS3 a XBox 360. Zpracování her bývá úžasné, a není tomu jinak ani u Oblivionu (viz screenshoty níže). PŘÍBĚH

Na Císaře Tamrielu je podniknut útok s úmyslem ho zabít, stráže v přání zachránit ho, odvedou Císaře z paláce tajnou chodbou, vedoucí skrz vězení, ven. Shodou okolností se nacházíte ve vězení také vy (není divný, že snad všechny díly začínají ve vězení? ;-) a tak když se ve vaší cele objeví samotný císař, jste vtaženi do boje o jeho život. Úkladní vrahovépřekonají císařovo stráže a smrtelně zraní samotného imperátora. Ten Vám stihne ještě těsně před smrtí předat artefakt, Amulet Králů. Imperátorovou smrtí se oslabí magie, držící zavřené portály Oblivionu, zamezující vstoupit démonům na svět Tamrielu. Váš úkol bude najít osobu, která tyto portály uzavře a spasit (jak jinak ;-) svět .. o nějaké odměně, v podobě půlky princezny, nebo imperiálních obligací, tam bohužel není ani řeč. HERNÍ SYSTÉM Propracovanost minulého dílu v kouzlech a skillech byl nesmírný. Bohužel, u nového dílu jsou jisté „signály“, že této propracovanosti trošku ubude. Výběr samotné postavy a jejího charakteru však nadále zůstává přinejmenším velice podobný. Hráč si vybere znamení, které ovlivňuje jeho schopnosti. Výčet nových věcí, které se ve hře objeví: - se všemi předměty ve hře budete moci pohybovat - ve hře bude cca 1000 unikátních NPC, s vlastními zvyky a návyky. Už to nebudou nemyslící stojící objekty, ale budou si žít svůj vlastní život. Např. rolník, kterému došly peníze a potřebuje jídlo, si ho může buďto ulovit, a nebo si na něj ukrást peníze ... a třeba může okrást i vás ;-) - mixování nápojů, odemykání zámků, opravy brnění bude probíhat pomocí drobných "meziher" ... čím větší bude váš konkrétní skill, tím budou minihry snadnější


MFantasy - leden 2006 - questy půjdou vždy splnit několika způsoby, je tady proto možnost vydat se po "ďáblově stezce" a hrát "evil" postavu - ve hře bude něco kolem čtyř desítek nestvůr, včetně toužebně očekávaného koně, kterého budete moct osedlat . - o propracovanosti světa také nemůže být pochyb, už jen z in-game videí je to jasně patrné. Grafika je úžasná. NEJČASTĚJŠÍ OBAVA – POŽADAVKY Největší obava panuje z toho, jaké bude mít hra nároky. Někdo je optimističtější, někdo pesimističtější. Já jsem realista a soudě podle in-game videí jsem raději začal šetřit. A to nemám nějakou starou herku. Jistota je jistota. Nic přesného se neví, obrázek si můžete udělat sami. OŽIVENÍ HRY Jak byl i u Morrowindu, tak i u Oblivionu bude tzv. Construction Set. Tento program je schopen vytvořit pro hru jakékoli nové dodatky, pluginy, módy. Především díky tomu je ještě dnes proč hrát Morrowind, jelikož těchto úprav vzniklo pro Morrowind nespočetné množství.O tom, co nového bude umět Const. Set u Oblivionu jsem nezjistil, ale jistě i ten projde obměnami. Poslední, ne moc pěkná zpráva, byla ve smyslu, že by se Contruction Set dokupoval ke hře zvlášť a nebyl by součástí hry, ale to nám snad Bethesda neudělá ... SCREENSHOTY Oblivion - 3

Oblivion - 4

Oblivion - 5

Oblivion - 6

Oblivion - 7

Oblivion - 8

Oblivion - 9

Oblivion - 10

Oblivion - 11

KLADY/ZÁPORY HRY skvělá grafika

pravděpodobně vysoké herní požadavky

jméno samo o sobě je již záruka kvality

ještě nevyšla

slibně vypadající příběh



KONEČNÝ VERDIKT Oblivion má před sebou určitě skvělou budoucnost a pro mě je již teď novým mistrem v oblasti RPG. Jediným konkurentem mu snad může být Gothic 3, ale o tom bude preview až příště. HOMEPAGE: http://www.morrowind.com/games/oblivion_overview.htm ČESKÁ STRÁNKA O OBLIVIONU: http://oblivion.bonusweb.cz DISKUZNÍ FÓRUM O OBLIVIONU: http://elderscrolls.mfantasy.org



MFANTASY



MFANTASY

MF RING Možná vás hned v úvodu napadá otázka, o co vlastně jde? MF Ring je soubor projektů, pro které MFantasy v některých případech i vytvořil webovou stránku a nabídl prostor na MFantasy. Obvykle jde o projekty, které zahrnují tvorbu světů, se zaměřením na určitou hru, na fantasy obecně aj. Tyto weby pak na sebe vzájemně odkazují a propojují se. V současné době na Mfantasy takových webů je 7, včetně těch, které se kvůli nedostatku času nedokončily. Pokud byste při čtení těchto řádků přišli nato, že máte dobrý nápad na fantasy projekt, nebo jej již realizujete, a nevíte kde jej umístit, pak nám rozhodně napište. Rádi takový projekt podpoříme. Dovolujeme si vám představit první dva projekty (v dalším čísle budeme pokračovat dalšími):

Svět Naidon: http://naidon.mfantasy.org Vedoucí projektu: Slim O světě: Vidím svět. Svět převažující svou velikostí samotné váhy vesmíru. Jeho síla bude růst do nekonečných dálek. Všechno bytí se mu bude klanět, před jeho nedozírnou mocí. Ten jež bude vládnout ať příjme jméno Roko a uchopí osud světa do svých rukou. Ať Naidon je zván. Přijde čas velkých změn. Čas dobrodruhů. dávná věštba Pomalu to bude rok co se v mysli jednoho milovníka fantasy zrodil nápad vytvořit svět na němž by žili dobrodruhové naší doby. Ale jak to tak s nápady a přehnanými vizemi bývá, nebyl příliš dobře zpracován. Tedy pouze částečně, ale nedostatečně. Jak už to tak někdy bývá, opakuji pouze někdy, chopili se tohoto nápadu jiní lidé. Nabídli pomoc k dalšímu pokračování a jelo se dál. Ovšem všichni dobře víme, jak to chodí s časem pro realizaci takových nápadů, a proto byly dlouhé období nicnedělání. Ne, že by se nechtělo, ale prostě se nemohlo. Až v posledních měsících se opět rozjela tvorba. A teprve před nedávnem se dostalo i možnosti webových stránek pro projekt. Byla už i předtím, ale nějak nám to nevyšlo. Nyní jsme však chytili příležitost za pačesy a rozhodli se do toho pořádně opřít. A o co to vlastně jde? Naidon. S tímto slovem jste se na internetu mohli již párkrát setkat, pravda nejspíš v ne moc dobrém světle. Jde o fantasy svět nesoucí právě jméno Naidon. Jednoho dne by měl být Naidon rozsáhlým světem schopným nabídnout hráčům fantasy her hned několik prostředí pro jejich pravidla. Těmito prostředími je šest odlišných kontinentů, ležících na Naidonu. Každý z nich by měl být koncipován na jedny pravidla. Na místě je možná otázka jaká to budou. Zatím víme určitě, že to budou Dračí Doupě a DnD. Kontinent pro ně se totiž blíží ke zdárnému dokončení. Zbylé kontinenty leží na Naidonu osamocené a čekají na své stvořitele. Nejspíš by nebylo od věci říci něco o historii Naidonu.

Historie Naidonu Dlouhé jsou kroky věčnosti a kdo stojí v proudu času padne.


MFantasy - leden 2006 Tar Melder-vizionář Na začátku bylo všechno. Dokonalá inteligence rozsáhlá jako vesmír a harmonie prostoru, času a nicoty. Rovnováha balancující jako vlas na ostří věků trvala po dekády. Ale hranice mezi vším a ničím je tak tenká. Všehomíro se začalo rozpadat a řád již nestačil. Tehdy povstali z mocného proudu prvotní inteligence nejmocnější Bohové: Roko, Irvel, Laerd, Aeine a Ithana. Dlouho se radili na vrcholu existence,plodili děti a nemohli se dohodnout jak rozehrají svou životní partii. Tehdy se objevil Esdern, který uchvátil božské kostky života a propadl v šílený smích. Pokusili se ho zastavit, ale bylo pozdě. Karty byly rozdány, kostky vrženy a největší hra osudu začala. Vesmír se začal otáčet, vznikly planety, měsíce a hvězdy. To, ale mohlo Bohy zabavit jen na chvíli. Rozhodli se vybrat jednu planetu, vytrhnout ze své podstaty kus vlastní moci a vytvořit tvárný svět, kterému by mohli vládnout po tisíce let. Jeden byl kontinent omývaný moři. Jeden svět kypěl životem ve všech podobách. Mocná civilizace Avarnemaaern ovládala Naidon, v její moudrosti vzkvétalo hospodářství a vědění. Ovšem na okrajích kontinentu žily lidé, kteří odmýtali její nadvládu. „Moudřejší nechť ustoupí“ pravil Roko obávaje se moci společnosti Avarnů a spoléhaje na svou božkou autoritu. Tak vznikly portály, které dodnes patří k nejmocnějším objektům na Naidonu, a které odvedly ze země despotickou, ale vyspělou společnost. Zbylí obyvatelé vytvořili Říši, jejíž hranice sahala od okraje k okraji . Tato se postupně rozpadla na severní a jižní část. Ovšem v nejistých srdcích lidí je vždy zakořeněn svár a začala Velká válka ve které umírali vojáci obou stran dlouhých 50 let. Do této války se zapojili nejlepší bojovníci i mocní mágové, kterým se dnes přičítá rozpad kontinentu. Ovšem žádný čaroděj nedokáže uvolnit sílu, která by rozervala základy země. Byla to Istara, která v záchvěvu hněvu na své svěřence, kteří plýtvali mocí k zabíjení, rozervala kontinent na kusy. Odtud se píší nové dějiny Naidonu, obydleného nejrůznějšími rasami a bytostmi. Jak jste si nejspíš povšimli, tak Velká bitva byla zlomovou událostí v historii Naidonu a tak by nebylo od věci se o ní také zmínit.

Velká bitva Naidon nebyl vždy takový, jak ho dnes mnozí znají, nebyl tak bohatý, neměl ani zdaleka tolik různorodých obyvatel, neměl podobu, jakou má dnes. Dlouhá tisíciletí byl na světě Naidon jen jeden obrovský kontinent, na kterém žily lidé. I přes velkou rozlohu Kontinentu bylo lidí tolik, že se vedly války o půdu. A to bylo důsledkem Padesátileté války a Velké bitvy. 34 den roku 12045 Brzy bude válka a nikdo si není jistý tím, kdo zvítězí. Ale už nyní proroci předpovídají, že to bude největší z válek za dlouhá tisíciletí. V Severním království se nejspíš shromaždují obrovské armády, připravené kdykoli zaútočit. Poslední zprávy hovoří o dlouhých řadách stovek tisíc vojáků, pochodujících směrem na jih. Nikdo si teď před ničím nemůže být jistý. Všichni muži našeho království jsou postaveni do zbraně. Všichni kdo mohou se stahují z vesnic a měst víc a víc k jihu. Všude je cítit strach a napětí. Jak dlouho ještě do té osudové války? Zápis z knihy Paměti Jižního království 54 den roku 12095 Tahle bitva bude jistě poslední. Víc už toho zubožená zem nevydrží. Velikost obou armád je nezměrná, ale přesto pevně věříme ve vítězství. Naši vojáci jsou mnohem lépe vycvičení a lépe disciplinovaní na to, aby byli poraženi obrovskou sebrankou vidláků. Zvědové zjistili, že Jižní království žádá pomoc mágů ze Zeleného chrámu na vrcholcích Sargavských hor. Pokud oni budou hrát nečestnou hru, musí počítat se spojením našeho království a kouzelníků Perleťové věže. Už teď to vypadá na hodně nečestnou bitvu s pomocí magie. Nakonec však poznají, kdo vládne větší silou a beze všeho se nám jeden po druhém podrobí. Ať už to skončí jak to skončí, jen ať už je tomu válčení konec.


MFantasy - leden 2006 Zápis z knihy Historie Severního království za doby Velké války 78 den roku 12095 Posledních pár dnů bylo nejhorších za předchozích padesát let. Zemí se rozléhá dusot koní a obrovských armád pochodujících k hranicím mezi Severním a Jižním královstvím. Po dlouhé době nepokojů se schyluje k závěrečné bitvě. S této situace už není cesty ven a s největší pravděpodobností se do bitvy zapojí i magie. Král se rozloučil s celým národem, kdyby v bitvě zahynul. Krajem se šíří ještě větší strach než před pár lety. Nikde nejde zahlédnou šťastného člověka. Kdo mohl, odplul na ostrovy vzdálené pár set mil od Kontinentu. Jak dlouho v tak neobydlených krajích vydrží je jen záhadou. Zápis z knihy Paměti Jižního království 179 den roku 12095 Ráno byla jasná obloha bez mráčků, slunce vysvitlo a jasně ozářilo Tvilejskou pláň, místo konání Velké bitvy. Na obou stranách se řadí nespočetné zástupy vojáků, není pochyb o tom, že tato bitva se zapíše do dějin všech. Bitva začala už před pár hodinami a dosud se tvrdě bojuje. To co jde vidět na Tvilejské pláni, nejde popsat slovy. Jde slyšet obrovský řev a rachot zbraní. Tohle snad nikdy neskončí. (spousta řádků je nečitelných) Na obloze se objevují obrovské, barevné záblesky. Začíná být velké dusno, těžko se dýchá. Nad plání se formuje obrovská černočervená koule, sálající energii ze všech stran. O této válce už nerozhoduje hrubá síla. Koule se neustále zvětšuje, vojáci utíkají všemi směry pryč. Jak se tohle stalo… Zápis z knihy Historie Severního království za doby Velké války

Válka a Velká bitvy způsobila totální konec Kontinentu, mágové a kouzelníci snažící se pomoci svým stranám zapříčinili rozpad celého Kontinentu a následné rozdělení na šest kontinentů na kterých začal postupně vzkvétat nový život v nejrůznějších podobách. Zprvu to byli drsné, nepřátelské kraje, plné divé zvěře a magických bytostí, pozůstatků po právě proběhlém boji, zdivočelých domácích zvířat, sutin a zřícených pozůstatků kdysi velkých a slavných, nebo malých a zapomenutých míst, obývaných před válkou lidmi a někde, tam, kde se jim podařilo oddělení kontinentů přežít, zdrsnělých, zdivočelých a nepřátelských původních obyvatel, lidí, kteří se neštítili krást a zabíjet. Takové podmínky čekali na novoosídlence. Přesto se život na kontinentech začal postupně zase rozvíjet. Někde pomaleji, jinde rychleji, ale vyvíjel se všude. Vznikaly nové rasy. Vyvíjeli se noví živočichové. V některých vysokých horách se po dlouhé době opět usídlili draci… A nyní si řekneme něco o kontinentu Ilindor. Jeho vydání na sebe snad nenechá už dlouho čekat.

Ilindor Pro začátek bychom si řekli co Ilindor nabízí pro vás hráče a pro tebe jakožto PJ.Hlavním úmyslem při tvoření Ilindoru bylo vytvořit komplexní systém, který by dobře fungoval. Když to řeknu po lopatě. Místo kde si rádi zahrajete své dobrodružství a ještě raději v něm budete pokračovat. Možná vás napadne. Vytvořit něco takového není přece žádný problém. Opak je pravdou. Vše na sebe musí logicky navazovat. Pro vše musí být dobrý důvod proč tomu tak je, aby byla vytvořena ta správná atmosféra. Tedy co vám Ilindor nabídne? Snad dobrou atmosféru, která zahrnuje spoustu vypracovaných oblastí, kde žijí různorodé rasy a zajímaví tvorové. Historii všeho co si nějakou tu historii zasluhuje. Inspiraci pro tvorbu vašeho vlastního světa, což je někdy hodně obtížné. Samozřejmě na Ilindoru uplatníte vaše tolik oblíbená pravidla DrD a DrD Plus. Pro která je Ilindor vlastně určen. V neposlední řadě vám dá doufám i nějakou tu zábavu při hraní. Geografické rozdělení Ilindoru obsahuje snad všechny oblasti které jen známe a proto si snadno vyberete místo


MFantasy - leden 2006 které vám vyhovuje. Co by to byl za světadíl, který nemá vyprahlou a zrádnou poušť, či hluboké a temné hvozdy. Prostředí je většinou takové jaké dobře znáte a nebude problém se do něj vcítit při hraní. Možná někteří z vás, holdující zeměpisu najdou určité nesrovnalosti co se týče umístění různých druhů prostředí. Což je docela možné a někomu to celé může připadat postavené na hlavu. Avšak jsme ve fantasy a tam se většinou meze nekladou. Nikdo, aspoň myslím, neřekl, že se všechny světy musí podobat tomu našemu.

Svět Teon: http://teon.mfantasy.org Vedoucí projektu: Aldarix Popis: Teon, je velmi těžké popsat něco tak složitého jako Teon. Ale když už jste tu, pustíme se do toho. Teon je vlastně pouze obrovským střepem putujícím v Zásvětí. To je prostor, kde vzdálenost ztrácí svůj význam a kde zákonitosti magie fungují jinak. V Zásvětí je takových střepů více, popravdě jsou jich miliony. Na některých ani není život, jsou to jen kameny. Jinde, na jiném mimosvětě, jak jsou tyto střepy nazývány, je nejinteligentnější forma života jen nějaký sliz. A na zbylých pár tisících je život. Jedním z nich je i Teon. Avšak ještě se trochu vrátíme k Zásvětí a mimosvětům. Každý mimosvět je od zhoubného Zásvětí oddělen jakousi bariérou, která má světle modrou barvu (obloha). Kdyby někdo plul po moři až k této bariéře, viděl by obrovský vodopád padající do modré prázdnoty. Kdyby skočil dolů, umřel by. Octl by se v Zásvětí, prostoru tak magicky i fyzicky nestabilním, že by jej to okamžitě zabilo. Kdysi, ještě před Dopadem prý existovala říše, Haloren se jmenovala. Její obyvatelé objevili způsob jak cestovat v Zásvětí a mezi jednotlivými světy. Některé i kolonizovali. Dodnes se dá na Teonu najít spousta mimobran z tohoto období. Toto cestování se však Halorenu vymstilo. Na jednom z mimosvětů něco probudili. Démony. Tak začali Stínové války. Ty se táhli mnoho stovek let. A nakonec Haloren zvítězil. Ale vzhledem k tomu, že Haloren již neexistuje k něčemu došlo. Nikdo dnes neví co se stalo. Podle pověstí se z nebes přiřítila strašlivá zkáza a zničila zbytky Halorenu. Veškeré jeho vědění bylo ztraceno, vzniklo nové moře, pevnina se propadla do hlubin oceánu- této události se říká Dopad-událost, která prakticky vymazala jeho historii. Nyní je na Teonu zlo. Šíří se z děr a bran. Ovšem není téměř nikdo, kdo by jej zastavil. Církve se starají jen sami o sebe, vládci to samé. Učenci téměř všichni pomřeli a jejich vědomosti s nimi, magie a theurgie se stává spíše legendou nežli vědou. Okolo lidských měst krouží vlci, ve městech jsou upíři, po okolí se toulají kněží prorokující konec světa. Šíří se epidemie. A na severu prý roste Zlo. Na řečech těch kněží něco je... Konec světa se blíží, je to jen otázka času…



MFANTASY

MF GAMES Dalším z mnoha věcí, které na MFantasy chystáme, je i další odvětví, a to MF GAMES. Název již vypovídá, že půjde o hru. A jak jinak, než o počítačovou. S tímto nápadem přišel jeden z našich redaktorů a hned jsme začali přemýšlet, jak nato. Častých problémem u vývoje hry bývá příběh. O ten se již postará celá redakce, kdy se sepíše povídka a k ní víceméně i celý svět – mapy, bestiář atd. Co tedy potřebujeme? 1. Programátory – čím zkušenější, tím lepší 2. Grafiky – platí to samé 3. Jakékoli další lidi s dobrými nápady okolo hry, tedy nepřímé vývojáře hry Berte tento krátký článek jako prosbu na každého, kdo už v tomto směru má nějaké zkušenosti a chtěl by se dát do tvorby takové hry. V případě zájmu se ozvěte na [email protected]



HISTORIE A MYTOLOGIE

Templáři Před 697 lety, přesně 13. října 1307, vypuklo ve Francii hromadné zatýkání příslušníků jedné z nejmocnějších organizací středověku - templářského řádu. O pět let později byl řád zrušen a měl navždy přestat existovat... Jak to vlastně s templáři začalo? Roku 1118 odjíždí osm rytířů a mnichů do Jeruzaléma, aby zde vytvořili jakousi milici pro poutníky směřující na toto svaté místo. Byli to Hugo z Payens, Godefroy ze St. Omer, Hugo I. hrabě ze Champagne, André z Monbard, Archambaud ze Saint-Aignan, Nivard z Mondidier, Godemar a Rossalplnit. Později požádali opata Bernarda z Clairvaux, aby sepsal Řád jejich organizace. Na církevním koncilu v Troyes v roce 1128 byli jako řehole schváleni a získali oficiální statut a vzniká Řád Chudí rytíři Šalamounova chrámu (templu). V čele řádu stál velmistr, jehož hodnost se rovnala knížecímu titulu a členy řádu se mohli stát jen lidé se šlechtickým původem. Ti pak oblékali bílý plášť s červeným křížem. Řád rychle sílil a zapojoval se i do dalších a dalších vojenských akcí ve Svaté zemi. Roku 1139 upravil papež Inocenc II. bulou poslání templářů a udělil jim řadu privilegií, například řád podřídil přímo papeži a vyňal jej z povinnosti placení církevního desátku apod. Tímto získal řád konečnou podobu. Templáři se stali hlavní křesťanskou vojenskou silou ve Svaté zemi, stali se profesionální vojensko-církevní organizací, jakousi elitní vojenskou jednotkou středověku. Z 26 řádových velmistrů jich 6 padlo v boji nebo zemřelo v zajetí a odhaduje se, že v bojích ve Svaté zemi padlo asi 20.000 templářů. Je ironií dějin, že templáře přežila hlavně jejich sláva i když heslem řádu bylo latinské heslo "NON NOBIS, DOMINE, NON NOBIS, SED NOMINI TUO DA GLORIAM", které můžeme do češtiny přeložit jako: "Ne nám, Bože, ne nám, ale jménu svému dej slávu". Templáři však nesílili jen po vojenské stránce, stavějí a získávají velké množství hradů ve Svaté zemi a začínají získávat i hrady a majetek po Evropě, nejvíce však ve Francii. Dá se říct, že řád vyvedl Evropu z "temného" středověku a nabyl obrovského jmění. Bohatství nashromážděné řádem vedlo k tomu, že se templáři stávají de fakto "ministerstvem financí" francouzského království. Vedou pro krále státní účetnictví, vybírají pro něj daně, poskytují mu úvěry. Jejich bohatství a moc však vzbudila královu nenávist a strach. Francouzský král Filip IV. Sličný, který byl největším dlužníkem řádu, se rozhodl řád zničit. V noci z 12. na 13. října 1307 byly zatčeny stovky templářů a na základě vykonstruovaného obvinění byl zahájen jeden z největších soudních procesů v dějinách. Po zatýkání následovaly kruté výslechy s cílem donutit templářské rytíře k přiznání vykonstruovaných obvinění. Aniž by jim byla prokázána jakákoliv vina, byl řád 3. dubna 1312 rozpuštěn bulou Vox in Excelso. Pět nejvyšších řádových hodnostářů templářů v čele s posledním velmistrem Jaquesem de Molay bylo upáleno 18. 3. 1314 na ostrově řeky Seiny v Paříži. Vraťme se ale ještě do roku 1307. Když se ráno 13. října dostavil oddíl vojáků do přístavu La Rochelle, aby zajistil 18 templářských lodí, nestačili se Filipovi muži divit: všechny lodě byly pryč. Jak je patrné, templáři měli své lidi všude, poněvadž o přísně utajovaném útoku proti řádu dopředu věděli. Menší část flotily zamířila do Portugalska, kde byli templáři dobře uvítáni a brzy se proměnili v nový řád Rytíři Kristovi, který existuje dodnes. Ovšem většina lodí měla kurs na sever, do Skotska. Skotsko té doby bylo zemí ohrožovanou anglickými vetřelci. Roku 1306 si však Skotové zvolili vlastního krále Roberta Brucea, který vedl statečný odboj proti Angličanům. Jelikož tento král zabil svého soupeře Comyna Rudého, jenž byl servilní vůči anglickému králi Edwardovi I. a zároveň oblíbencem papeže, byl Robert Bruce


MFantasy - leden 2006 exkomunikován a na Skotsko byl uvalen interdikt. Skotové tedy byli v podstatě ve stejném postavení jako pronásledovaní templáři. Proto je pochopitelné, že Skotsko pro ně znamenalo ideální útočiště. Pod ochranou skotského krále Roberta I. s skotského duchovenstva se templáři přeměnili v novou, na Římě zcela nezávislou církev, která navždy zavrhla papežskou autoritu. Za poskytnutý azyl a ochranu však Robert I. požadoval protislužbu: vojenskou a finanční pomoc proti Anglii. Té se mu také dostalo. Za templářské podpory Skotové postupně dobývali svá ztracená území, až v anglických rukou zůstal jediný strategický bod skotského království - hrad Stirling. Nedaleko něj se u Bannockburnu roku 1314 strhla nejvýznamnější bitva skotských dějin. V této dvoudenní bitvě bylo rozprášeno mnohem silnější anglické vojsko právě díky dobře načasovanému zásahu templářských oddílů na jednom z křídel. Po této vítězné bitvě se templářští rytíři stali osobními strážci skotských králů a spolupodíleli se na vládě. Roku 1317 se sám skotský král stal dědičným velmistrem řádu, a protože byl mezitím papežem Janem XXII. odvolán interdikt a Skotsko se stalo opět křesťanskou zemí, vytvořil Robert Bruce jako zástěrku pro řád templářů nový s názvem Starší bratři řádu Růžového kříže, jenž byl schválen papežem. Templáři tak existovali pod ochranou skotské koruny a dál významně zasahovali do dějin, zejména v oblastech vojenství a bankovnictví. Později byl řád rekonstituován v nový Řád templářů sv. Antotína. Různé větve řádu tak přetrvávají dodnes, zejména v Anglii, Francii a Portugalsku. V Čechách se templáři objevují poměrně pozdě, v době panování krále Václava I, zpravidla je udáván rok 1232. Velmistrem v této době byl Pierre de Montaignu či jeho nástupce Armand de Perigord. V Čechách usazení templáři náležejí pod velkopreceptorát "alemanský a slovanský". Templáři se usazují na Starém městě v Praze, poblíž románské rotundy sv. Vavřince. Po zrušení řádu areál připadne dominikánkám a ty zde nechají vystavět nový kostel (sv. Anny) a další budovy. Ještě na počátku dvacátého století bylo údajně na severní straně kostela patrno 36 templářských symbolů. Jedná se zřejmě o pozdější falzum či fikci, protože s výstavbou tohoto kostela bylo započato až několik let po zrušení řádu. Poblíž Prahy, v Uhříněvsi je k roku 1292 doložena templářská komenda. Byla sídlem komtura Ekka z Čejkovic a Uhříněvsi. V okolí Prahy dále templářům náleželo do roku 1294 panství Vodochody. Na Moravě jsou templáři poprvé připomínáni v listině rakouského vévody Fridricha II. z 23. ledna 1243. Na Moravě se také nacházejí jediné dvě, alespoň částečné dochované, stavby jednoznačně spojené s templáři. Je to komenda v Čejkovicích a hrad Templštejn. Komenda v Čejkovicích je poprvé připomínána roku 1248. Z komendy se dosud zachovala čtverhranná věž a část obvodového zdiva v budově dnešního zámku. Hrad Templštejn je připomínán roku 1281 jako sídlo komtura Dětřicha. Templštejn patří typově k tzv. hradům s plášťovou zdí (hradbou). Jedná se tedy o hrad bezvěžový, veškerou tíhu obrany nese mohutná plášťová hradba. Templáři také vykonávali patronát nad řadou kostelů (Dudín) a poměrně spolehlivě s nimi lze spojit i výstavbu (celkem bezvýznamného) hrádku Freudsberg. Je zřejmé, že působení templářského řádu v našich zemích bylo svým rozsahem i dobou trvání pouze epizodní. Přes krátkou dobu působení a přes fakt, že Čechy byly pro templáře vždy okrajovou zemí, měli templáři (jako ostatně ve všech zemích) nemalý vliv na dění u nás. Působili u dvora jako finanční poradci, zprostředkovávali půjčky i vracení pohledávek a jistě stáli u mnoha diplomatických jednání. Mnoho papíru bylo popsáno o jejich vlivu na korunovaci Jana Lucemburského, tedy o období těsně před tragickým koncem řádu. Je zřejmé, že


MFantasy - leden 2006 templáři zanechali v Čechách větší dojem, než by odpovídalo jejich skromné a krátké zdejší přítomnosti. S historií řádu je spojeno i mnoho otazníků a legend. K těm největším patří otázka "Kam se poděl velký chrámový poklad zničeného řádu?" Na tuto otázku existuje mnoho odpovědí, v nichž se hledají úkryty na všemožných místech. Ovšem existují jistá fakta, která nasvědčují tomu, že je vše by mohlo být daleko prostější a odpověď je téměř na dosah ruky. Prvním templářským velmistrem byl Hugo de Payens, francouzský šlechtic, jehož pozemky se staly prvním řádovým majetkem a vyrostl zde první řádový dům. Součástí těchto pozemků je i oblast nazývaná "La foret de Orient" tedy " Les Orientu. Jde o lokalitu o rozloze zhruba dvaceti tisíc hektarů, jehož valná část byla hustě zalesněná, s četnými jezírky a bažinami. V dnešní době se však na větší části nalézá rekreační středisko, to leží na břehu "Jezera Orientu" a přírodní rezervace. Ale proč právě v tomto lese plném bažin a neprostupných houštin byla jedna z hlavních sídelních oblastí templářského řádu. Byly zde zakládány pevnostní oblasti s komturiemi a do lesa byl vstup povolen jen s přímým souhlasem řádu. To samé se týkalo každého, kdo chtěl z lesa ven. Ještě v dnešní době existuje téměř nedotčená část tohoto lesa pod názvem "Les templářů". Podloží této lokality je tvořeno jílem na vápencovém podkladu a je silně podmáčeno, takže tu nejsou výjimkou malá jezírka a zrádné bažiny. V dobách templářů zde existovalo velké procento přírodních vodních toků a rybníčků, které z celého lesa vytvořily neprostupnou oblast. O to zajímavější je, že právě zde, zcela nelogicky, zakládaly další rybníky, jež bylo možno vypouštět dle libosti. V žádném případě nemohlo jít rybníky chovné, neboť těch bylo v okolí dostatek. Tato oblast se přímo nabízí jako ideální místo pro úkryt něčeho vyjímečného. Ležela v srdci templářského impéria, v kraji Champagne, byla původním majetkem zakladatelů řádu, rozkládala se nedaleko Clairvaux, působišti sv. Bernarda a v dokonale chráněné oblasti. Známý badatel a spisovatel, Louis Charpentier okomentoval celou záležitost takto: " Je možné najít lepší úkryt než pod hladinou rybníka? Zvláště pak umělého rybníka, který se naplní podle vlastního uvážení podle toho, kdy má být "úkryt" vytvořen, a voda ho definitivně zakryje. Není právě tohle "úkryt", který vzdoruje všem dosavadním pokusům o objevení?" Další z věcí, která bezesporu přispěla ke vzniku legend kolem templářů, je i konec jejich odpůrců. Papež Klement V. umírá krátce po upálení velmistra de Molay a o necelého půl roku později zahynul i král Filip IV. Sličný. Zvláště konec Filipův je opředen legendou o tom, že upálený velmistr předvolal svého vraha před "Boží soud". Pod Filipem se při lovu splašil kůň, král spadl, zůstal však viset za nohy v třmenech a byl koněm usmýkán. Jeho tělo bylo údajně poznáno jen podle zlatých ostruh, protože králova sličná tvář, pro kterou i získal přídomek Sličný, byla znetvořena k nepoznání.

Epic Arborius

10 0 http://www.mfantasy.org


HISTORIE A MYTOLOGIE

Druidé ,,Druidé, to byli moc hodni staří mužové, kteří sbírali bylinky."Takové to výroky jste možná už někdy slyšeli, možná ne. Každopádně je zde jeden fakt - tento výrok a názor na Kelty je z pozdější doby a je zromantizován. O Druidech se toho moc neví, proto se toho i málo píše. V knihách dějepisu pro střední školy jsou studentům překládány jen velmi chudé informace, o kterých se ví, že jsou pravdivé. My jsme však fantasy magazín, takže se zaměřím i na věci z různých pověstí a bájí o Keltech. Těchto pověstí moc není. Cennou literaturou jsou Caesarovy zápisky o válce Galské, kde se o Druidech zmiňoval jako o tajemných a záhadných mužích. Z části měl pravdu. Druidé se hodně zajímali o byliny a přírodu kolem sebe. Uctívali ji a vážili si ji. Naučili se toho o přírodě hodně. Dlouhý život Druidů byl proslulý a stále je. Vědci se stále hádají, v čem to bylo. Jejich znalosti bylin jim k tomu jistě ve velké míře pomohli, ale nejen to. Velmi zajímavé bylo, že Druidem se mohl stát kdokoli bez výjimky, oproti jiným Středomořským zemím, kde kněží byli vybírání a byli téměř uctívání. Druidský výcvik trval přibližně okolo 20 let. Poté zřejmě následovali nějaké zkoušky a žák byl buď schválen a prohlášen za Druida a nebo zkoušky nesložil ( Po úspěšném složení zkoušek byli posílání Druidé do vesnic nebo pracovali na vlastní pěst.Často bývá zmínka i o různých podivných výpravách Druidů, ale o tom ani já bohužel nic moc nevím, ani kam směřovali ani proč byly vykonávány. Během učení podstupovali žáci jedno z nejdůležitějších učení, a to byla Wyda. Wyda - to byl komplex různých cviků, snad i jiných věcí, které byli prý tajemstvím dlouhého života. Nesmírně to napomáhalo ke zdravému duševnímu stavu a vyrovnanosti ( především ). Co se duchovní stránky týče, Druidové původně věřili v jednoho pravého boha ( žádná trojice) a bohyni, což jim připadalo logické. Pokud měl bůh stvořit lidi, tak musel mít i ženu….Druidé neschvalovali knihy a své učení nechtěli zapisovat(je možné, že jejich tajné učení bylo pro lidi, kteří by ho chtěli použít pro své zlé záměry , příliš nebezpečné).Proto se toho ví opravdu jen málo. O Wydě se píše v několika knihách. Informace o ni se sesbírali ze Skotského a Irského venkova, kde se toto učení v některých částech zachovalo nebo si na něj lidé jen mlhavě vzpomínali. Vše, co se od nich pak tito spisovatelé dozvěděli, zapsali a co chyběli, to doplnilo jógou, čímž z dávného Druidského učení, které za ty staletí ústního předávání bylo již hodně zdeformované, zůstalo jenom …. -(((

KELTOVÉ A MAGIE



Dlouho jsem přemýšlel, jestli napsat i o tomto. Druidové uctívali přírodu, měli posvátné duby atd. Avšak často se taky píše o tom, že se naučili využívat přírodu natolik, že ovládli i její tajné síly, které se dnes nazývá magie (předem chci připomenout, že magie a magie je rozdíl… .velký).Magickému učení se mezi Druidy říkalo Wicca ( když dáte v seznamu nebo jiném vyhledávači hledat slovo Wicca, objeví se vám hodně webů, ale vězte, že ani jeden není o původní Wicce, a jestli ano tak zase jde jen o to co se dochovalo porůznu obměněné…škoda že ti Druidové to nezapsali).Tady už šlo o něco více než je jen Wyda. Wyda jim dodala vnitřní sílu a jejich zdravý život a vztah k přírodě jim vytvořil větší předpoklady k ovládnutí těchto sil. Co se dá z nynějších okultních věcí zahrnout do Wiccy? Informací je opravdu málo, snad nějaké magické masti, lektvary(bylinné), zaříkadla, amulety a možná bílá magie. Tvrdí se, že prý i věštění z koule a jiné tyto věci pocházejí od nich, ale co jsem pročetl, tak se mi tato informace moc nezdá.O tom, jestli ovládali levitaci nebo i jiné pro obyčejné lidi neskutečné a fantastické schopnosti, o tom tady opravdu psát nebudu. Snad jen koho, zaujala ta levitace, tak pokud chcete opravdu dobře zvládat tuto schopnost, která je založena na velmi dobrém stavu duševním a mentálním a obrovskou vůli, která se musí trénovat, tak to bude trvat podle mých zdrojů tak 5 let (s tím že je nutno každý den cvičit. První pohyby by měly nastat po 3 měsících u těch nejpilnějších. Taky jde o to, že každý člověk je jiný, takže i zde budou různě velké odchylky.) Lidé, kteří se zajímají historii Říma určitě znají příběh o vylodění na britské ostrovy Caesarem. Jednoduše řečeno, Caesar dostal na frak, a doma ohlásil triumfální výhru…to by však nebylo nic divného. Velká flotila lodí však byla tehdy rozmetána náhlou a zcela nečekanou bouří.??íká se, že když připlouvali Římané ke břehům Británie, na útesech stálo několik Druidů, kteří vypadali jako by tam jen stáli a něco „mumlali“. Než se však dostaly lodě ke břehům, strhla se tato obrovská bouře. Náhoda? Ať už to bylo jakkoli, zařadil bych jako poslední věc týkající se magie a Druidů zaříkadla , kterých je možné v knihách a na internetu najít mnoho, ale pokud tuto opravdu obrovskou moc měli Druidé, nebylo to jen zaříkáváním. Prý se objevilo při tom vyloďování i obrovské světlo směrem od Druidů. Kdoví, o co vlastně šlo a jak dlouho se to tito Druidé učili, pokud to způsobili. Caesar z nich měl po prvním vylodění větší strach, to taky něco nasvědčuje, asi viděl svoje. Ale nechme fantazírování, pokud chcete najít podložené důkazy toho, že něco takového Druidé uměli, nebo snad i nějaké zápisy Druidů o tomto učení, nezbývá než vzít do ruky krumpáč a jít kopat na venkov do Irska, Anglie a Skotska… Epic Arborius



MAGIE

Numerologie „Proto jsem byl nazván Trimegistos, maje tři části filozofie celého vesmíru.“ Hermes Trismegistos, Smaragdová deska Tyto tři části jsou Alchymie, Magie a Astrologie. Neboli věčné žití, moc nad silami přírody a moc vidět (ale také změnit) osud. Jak připravit elixír života nevím. Jak ovládat severák také ne. Ale způsobů, kterak budoucnost svoji a osud svůj i ostatních viděti, požehnaně znám. Co vlastně k tomu potřebuji? Vlastně mi stačí jen jedna jediná věc a tou je datum narození. Pro mě je toto datum naprosto svaté a jen tak někomu jej neřeknu. Ale sám se po tom číslu pídím jako špión a najdu-li ho, jste ztraceni. No dobře, dělám si jen legraci. Všechny astrologické systémy mají základ v oběhu Země kolem Slunce. Avšak základ je jen základ a většina těchto systému jde ještě mnohem dál. Přibude vliv hvězd a Měsíce. A později i živých zvířat. Všechny, až na jeden a tím je právě numerologie. Na druhou stranu nám toho právě numerologie o budoucnosti moc neřekne. Spíše udává vaší osobnosti směr. Je to vlastně taková metoda jak poznat sám sebe, což je odrazový můstek pro věštění. Tak třeba jestli si právě vybíráte na jaké škole dál pokračovat, možná vám tenhle článek trochu poradí. Díky Pythagorovi používáme v matematice devět základních číslic a stejně tak rozděluje numerologie lidi na devět základních typů. Samozřejmě je to jen základ a pravá numerická věda je o dost přesnější. Ale do toho se já zatím pouštět nehodlám, takže začněme. Podívejte se na datum narození (nejlépe své) a sečtěte všechna jeho čísla. Například 28. 9. 1988 (to jsem si vymyslel) 2+8+9+1+9+8+8. To je 45. Tohle číslo ještě musíme znovu sečíst. 4+5=9. Číslo narození mého neznámého je tedy devět. Nejprve se ale podíváme na ty ostatní. Lidé s číslem narození jedna bývají skutečně těmi nej. Slunce, které na ně má vliv, jim dává ohromnou vitální sílu a někdy i vůdcovské velení. Jsou ve společnosti nejoblíbenější, což je právě jejich největší trumf. Pokud se s nimi bavíte, nikdy jim nevnutíte žádný svůj názor (maximálně tehdy, když o vašem tématu ještě nic neví) a nejlépe se jim zavděčíte, budete-li je chválit. Nikdy by nikomu neublížili, ale svou obrovskou sílu si často ani neuvědomují. Naproti tomu dvojky jsou o poznání mírnější. Chovají se mnohem citlivěji, což vede k tomu že často pláčou. Milují svůj domov a to nejen jako dům, ve kterém žijí, ale též svou rodinu a svou zemi. Luna jim přidává do vínku fantazii a hudební nadání. Většinou žijí v blízkosti vody. Typickým příkladem trojky je vědec. Je to ten typ člověka, kterému nevysvětlíte, že existují věci mezi nebem a zemí. Taktéž proto asi často mění představu o náboženství. Pod vlivem Jupitera dostal smysl pro humor a přirozenou důvěřivost. Je to ve své podstatě materialista, ale nemá žádné nucení shromažďovat majetek a peníze ho téměř nezajímají. On chce prostě jen vědět jak a proč věci fungují. Čtyřky jsou prostě zvláštní. Často vybočují něčím z řady a snaží se na sebe upozornit. Nebo se snaží upozornit na něco jiného, na něco, na co dosud nikdo nepřišel nebo si toho nevšiml. Mají rádi okultismus a psychiku a vynikají svou intuicí. Jejich ideály bývají svoboda a rovnost. Planetou vlivu je Uran. 10 3 http://www.mfantasy.org


Lidé s číslem pět jsou dost podobní trojkám. Jsou maximálně aktivní a rádi vyšetřují. Ochranou ruku nad nimi drží Merkur a s tím je spojené nadání na jazyky a obchody. Bývají ale též dobrými učiteli, spisovateli nebo třeba tajemníky. Snadno získávají přátele a jsou odborníky na zjednodušování systémů. Na šestkách je hned vidět vliv Venuše. Jsou ze všech nejkultivovanější a nejlépe vypadají. Nemají rády chaos a nejraději by zavedly celosvětový mír. Šestka může být právě citově chladná a vzápětí naprosto vybuchne. Ale je výborná hostitelka, přátelská a velmi sympatická. Potíže má však hlavně s penězi. Introvertní, záhadný idealista je patrně ocejchován číslem sedm. Do hovoru o počasí nebo fotbale ho jen tak nedostanete, zeptáte-li se však na hvězdy, paraschopnosti lidského mozku, nebo magii, určitě vás to obohatí. Tito lidé vůbec málo mluví, jejich znalosti jsou však často ohromné. Neptunova temnota a záhadnost je jim vlastní a také se uplatní v chemii, psychologii nebo botanice. Osmičkám bývá přisuzována chladnost a skepse. Saturn jim nenadělil smysl pro humor, za to však bývají často úspěšnými podnikateli a o peníze nemají nouzi. Typ člověka, který rád skupuje pozemky a navrhuje zákony. Někdy bývají posedlí myšlenkami na minulost. Poslední číslo je devítka. Lidé s tímto číslem bývají emocionálně založeni, což poznáte hlavně kvůli jejich žárlivosti a aktivitě. Jsou od přírody podezřívaví, avšak ke svým zažitým hodnotám loajální. Hodně se bojí neznámého, což plyne z jejich představy konzervativního života. Jsou šikovní na manuální práci (mohli by být třeba chirurgy). Planeta jejich vlivu je Mars. Můj příklad je tedy šikovný, žárlivý a konzervatista. Ale je narozen ve znamení střelce a roku draka a to jeho osobnost ještě dost ovlivní. Všechno, co jsem tu napsal, berte s rezervou. Nejsem žádný profesionál :). Použitá literatura: Buckland, Raymond: Buckland’s Complete book of Witchcraft Gem Signor



CREDITS Všechny zde zveřejněné texty jsou chráněny autorskými právy. Kopírování těchto textů je bez svolení redakce přísně zakázáno. Tento magazín nevychází v tištěné formě a je zakázáno jeho tištěná verze se záměrem prodeje. Obálku magazínu i ostatní (v tomto čísle zatím chabou) výzdobu vytvořil Epic.

Partneři magazínu: Fantasy Planet www.FantasyPlanet.cz Časopis Pevnost www.pevnost.cz Projekt Hry na Hrdiny.cz www.hrynahrdiny.cz Zvláštní poděkování: Gorthovi – za články do sekce Hry na Hrdiny. Všem webům, které oznámí vydání tohoto magazínu. Všem, kteří se na magazínu více i méně podíleli.

Kontakt URL: www.mfantasy.org Email: [email protected] ICQ: 238-661-681 Tel.: +420 728 933 570


Obsah tohoto čísla. Hry na hrdiny Co jsou Hry na hrdiny? Filmy Harry Potter a Ohnivý pohár. Hra Hrdinové Fantasy Projekt Hrynahrdiny

Recommend Documents