NOEMI REJCHRTOVÁ: AMEDEO MOLNÁR HISTORIK A TEOLOG "REFORMACE" Otištěno in: Macek, Petr (ed.), Ročenka Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy 1996 1999, ETF UK, Praha 1999, s. 43 - 53 Předznamenání "Nejpřednější stráž lidského pokolení v kolíbce jest. Protože na začátku záleží všecko, k dobrému i zlému" (Jan Amos Komenský, Informatorium školy mateřské, 1632) "Učitel národů" se nemýlil. Dosvědčují to dodnes psychologové a profesionální vychovatelé. 1. Dětství Amedea Molnára předznamenalo k evropanství. Z otcovy strany k vídeňskému (Amedeův otec Ing. Bedřich Molnár byl synem JUDr. Bedřicha Molnára, váženého církevního rady vídeňské evangelické konsistoře). Z matčiny strany k italsko - francouzskému. Matka Anitta Selli byla Italka valdenského a zároveň i hugenotského vyznání. V rodině se mluvilo francouzsky, italsky, německy - a ovšem i česky. 2. Dětství předznamenalo Molnárův vykladačský klíč valdensko - hugenotský. Vzpomínka na dětství: Polospící dítě slyší, jak matka se sestrou tiše rozprávějí, co pro ně znamenají listy apoštola Pavla. - Prázdniny v italském valdenském centru Torre Pelice. Okouzlení. Půvab divoké alpské krajiny, prudké slunce a polostíny. V dětské duši se probouzí básník. - Pietně střežená historie nepokořených valdenských. Smysl pro hrdinství vyznavačů, kteří odolali. Romantická touha je oslavit dějepisnou prací a přiblížit Čechům, zejména evangelíkům. Vždyť spojitost s husitstvím je předpokládaná. Teď ji zbývá jen doložit. 3. Dětství zřejmě předznamenalo Molnárův smysl pro teologický rozměr historiografie. Plaché a citlivé dítě chápe, že hrdinství je schopnost beze zbraně odolat "moci připuzující". Ve jménu čeho koho? Jakou vnitřní silou? Vzpomínka z dětství: Amedeo toužil po cínových vojáčcích. Dostane je k vánocům. Staví pro ně hrady z lepenky, pak se náhle rozhodne. Všem vojáčkům uláme pušky a bodla. Budou bezbranní. Pak snad zvítězí. Nad kým? Dítě se nudí, hra ho omrzela, čte a nerozumí. Pod postelí si čte bibli. Dítě je přirozeně cudné. V knihovně je i Palacký. Ten mu učaruje. Mnohem později se ptá, proč tolik zdůrazňoval, že k teologickým otázkám husitství a bratrství se nemíní jako historik vyjadřovat. Tady cítí mezeru. Tu je třeba vyplnit. Ve zralém věku si jeho příkladem zdůvodní strategii historika, který spolupracuje se státní mocí do té míry, aby mohl jako historik pracovat a oslovovat (vydáním výsledků své práce) společnost. To už ovšem státní mocí bude komunstický režim. Pokračovat ve výčtu určujících faktorů v historiografickém a prvotně teologickém díle Amedea Molnára nelze. Bylo jich - u tak složité tvůrčí osobnosti - příliš mnoho. Kdyby existovaly Molnárovy "paměti" v písemné podobě, psychoanalytici by si přišli na své. Naštěstí neexistují. Do jejich řemesla se nebudu plést. Historik samouk ("metahistorik"). Stručný životopis. Nevybral si ani rodiče (jejichž manželství nebylo "šťastné", což po jejich rozchodu hluboce pocítil), ani správnou dobu k narození: 24. ledna 1923. Zkoušku "zralosti" (maturitu) absolvoval na Jiráskově gymnáziu v Praze v pozdním jaře roku 1942. Profesoři s lehkou obavou sledovali "jüdische Intelligenz" studenta. Nezapomenutelný byl pohled z okna učebny na pravoslavný kostel sv. Cyrila a Metoděje, kde se ukrývali strůjci atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. K maturitě dozrávající student Molnár (podle vlastního vyprávění) byl prý nechtěným "dálkovým" svědkem jejich konce. Netřeba připomínat "heydrichiádu". Amedeo Molnár se do konce života nezbavil (byť mnohokrát reflektované) obavy z Němců a "němectví". (Kdy se to v nich může znovu probudit?) Kam po maturitě? Vysoké školy byly po 17. listopadu 1939 násilně zavřeny. Jediné východisko: V letech 1940 - 45 organizovala synodní rada Českobratrské církve evangelické
"náhradní školení" svých bohoslovců. Molnár se stal horlivým "dálkovým" studentem. Ve své poslední přednášce ("Theologia crucis") na Komenského bohoslovecké evangelické fakultě v zimní semestru 1989 / 1990 proslulý vědec Molnár nezapomněl studentům (už revoltujícím) připomenout osobnost svého učitele z doby protektorátu: novozákoníka J. B. Součka (1902 - 1972). Dal mu pro jeho bohosloveckou orientaci zřejmě víc, než sám tušil. Teologická studia si Molnár prohloubil na francouzské univerzitě ve Štrasburku: 1945 - 1946. O rok později nastoupil jako pomocný asistent na Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké. Prožívala od svého založení r. 1919 léta poválečného rozkvětu. Asistent lepil štítky a zařazoval publikace rostoucí jako houby po dešti, obdivoval husitologa F. M. Bartoše i přísného historika "českého bratrství" Rudolfa Říčana. Liberálního Bartoše svým způsobem miloval, konfesionalistu Říčana upřímně ctil. (Podle korespondence a pozdních vzpomínek s "husitologem" Bartošem se Molnár - teolog názorově rozcházel, ale rozhodně nechyběla hluboká osobní sympatie. Říčanovu systematickou píli oceňoval, ale... Asi nemohl zapomenout významný pohled šéfa katedry na hodinky, když se pomocný asistent Molnár zpozdil o pět minut. Dva doktoráty (ThDr) téhož roku 1948 (v březnu pražský na Husově bohoslovecké fakultě, v květnu štrasburský) daly základ Molnárově "kariéře". Předložené disertační práce v češtině a francouzštině - každá jinak - metodou systematické teologie ohledávaly historický zvrat ve vývoji českých "reformačních" disidentů - v Jednotě bratrské na sklonku 15. století. "Otevřela se světu", ač dosud žila v asketické odloučenosti. Obě práce vycházely ze zevrubné analýzy rukopisné literární pozůstalosti B. Lukáše Pražského (+1528) (Amedeo Molnár, Bratr Lukáš - bohoslovec Jednoty, Praha (Husova fakulta) 1948). O rok později (1949) se Molnár habilitoval na Husově bohoslovecké fakultě historickou monografií Boleslavští Bratří (Amedeo Molnár, Boleslavští Bratří, Praha (Komenského evangelická fakulta bohoslovecká) 1952) pro obor církevních dějin. Rok 1950 byl přelomový. Bohoslovecká fakulta, která v komunistickém režimu neměla status vysoké školy, byla vládním nařízením z 14. července 1950 rozdělena na dvě nezávislá fakultní učiliště. Někdejší Husova fakulta bude nadále vychovávat bohoslovce Československé církve (která si později připojí k názvu "husitská"), Komenského evangelická bohoslovecká fakulta bude sloužit bohoslovcům protestantských ("reformačních") církví: Českobratrské církvi evangelické, Křesťanské reformované církvi na Slovensku, Jednotě bratrské, Církvi bratrské (tehdy Jednotě českobratrské), Bratrské jednotě baptistů, Evangelické církvi metodistické a Církvi adventistů sedmého dne. Amedeo Molnár byl na této Komenského fakultě téhož roku jmenován docentem "historické symboliky". Mladý, oslnivě inteligentní docent udělá dozajista nejlépe, když se co nejdříve ožení. Na fakultě totiž studují i dívky. Budoucí "farářky". Oženil se s nejkrásnější z nich, s Marií rozenou Harantovou. (Má šlechtický původ? Typ ušlechtilé krásy by tomu napovídal.) Jak žít a pracovat jako historik a teolog refomrace na bohoslovecké fakultě, když komunistická vláda je programově ateistická? Když padají hlavy? Když se plní vězení výkvětem nonkonformní inteligence národa? Je to k nevíře, ale jde to. Jak? Na to nestačí "biografické" zamyšlení nad tragickou osobností teologa a historika Molnára. Plně jsem si vědoma, že zjednodušuji víc, než historikov sluší. Nad badatelskou prací evangelické bohoslovecké fakulty v komunistickém režimu rozprostřel ochranná křídla vynikající systematický teolog Josef Lukl Hromádka (1889 - 1969). Vládnoucí moci vůbec nezáleželo na jeho bolestně promýšlené "kristocentrické" teologii, kritické i do vlastních (evangelicko - církevnických) řad, důležité pro ni bylo, že se svým způsobem přiznal ke komunismu jako dějinnému soudu nad církví, která zklamala v řešení sociální otázky. To stačilo. Když nadto Hromádka upřímně soustřeďoval "mírové" křesťanské myslitele, kteří by v mezinárodní politice mohli tvořit vntřní alternativu "studené války", vůbec netušil, jak mnohostranně je "Křesťanská mírová konference" zneužitelná sovětskou politikou, uplaťnovanou v jejích sférách vlivu. (Nebo tušil, ale už si netroufal své správné tušení přiznat, ani sám sobě.) Tragicky vystřízlivěl až v srpnu 1968, když bratrské armády Varšavské smlouvy obsadily Československo, aby je uchránily před "kontrarevolucí". Na krutost
vystřízlivění doplatil životem. Až do roku 1968 svým "kolaborantstvím" se státní mocí umožnl relativní svobodu evangelické teologii i historiografii. Amedeo Molnár zdůrazňoval, že není "hromádkovec". Navzdory tomu - také nechtě - zopakoval jeho politický příběh, jakmile se (už jako evropsky uznávaný vědec) ujal fakultních funkcí, zejména děkanské: 1972 - 1978 a 1984 - 1986. Byl lapen do stejných sítí komunistické Státní bezpečnosti. Musel si klást stejnou otázku - pomoci (za tuto cenu) "přežití" evangelické teologie a historiografie na státním učilišti, nebo se vzepřít? Ti, kdo se vzepřeli, pracovali v "podzemí". Obdivoval jejich statečnost, nesdílel jejich bohosloveské priority - společenskou angažovanost jako program teologa. (Opět vědomě zjednodušuji.) Všem těžko únosným tlakům se mohl vyhnout, kdyby dal přednost své historické, či literárně historické odbornosti. Byl v ní samouk, ale vynikající. A nebylo málo odborníků, kteří mu pomáhali, aby si na nejvyšší úrovni osvojil metodiku historické práce. (Jen namátkou - Bohumil Ryba v latinské paleografii, F. M. Bartoš, kodikolog Pavel Spunar, atd.) Ani korespondence mezi Bartošem a Molnárem zcela nevyjasňuje šanci, o níž Molnár nestál. V letech 1957 - 1961 byl dohodou mezi J. L. Hromádkou a akademikem Mukařovským dočasně přeřazen z bohoslovecké fakulty do Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd jako tajemník komise pro vydávání spisů M. J. Husa. Na podmínky badatelské činnosti si nemohl stěžovat. Stačil zde vydat i dodnes vyhledávanou publikaci Českobratrská výchova před Komenským (1956). Nebyla to jen nemoc (po zdlouhavém léčení úspěšně operovaná plicní tuberkulóza), která Molnára trápila. Chtěl zpátky na bohosloveckou fakultu. Byl přece prvořadě teolog. Marně mu Bartoš vysvětloval, že jako vědci by mu bylo lépe ve vstřícné ČSAV. Obávaný akademik Mukařovský byl Molnárovi natolik nakloněn, že - nechtě ho vraceje bohoslovecké fakultě - vymohl mu profesuru. Jako řádný profesot církevních dějin na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě začíná Molnár přednášet r. 1962, o dva roky později se stává profesorem dějin valdenství na Facolta valdese di teologia v Římě (1964). Tam pořádá pravidelné jarní přednáškové cykly každý druhý rok. Rok 1964 je významný i v soukromém životě - stal se rozpačitě šťastným otcem dcery Marie. Čestné doktoráty a prestižní funkce záměrně vynechávám. Molnár - teolog je měl v patřičné závorce. Takřka posedlý proslulou "kalvínskou" pracovitostí, vydávaný a čtený ve všech evropských jazycích, ctěný a vyznamenávaný, spokojený se svým dílem nebyl. Nikoli s tím, co se mu podařilo vybádata a precizně formulovat. Trvale se trápil, že jeho intence se minula cíle. Že mu vlastně nerozumějí ani kolegové - profesionální historici - , pro něž zůstává "metahistorikem", ale ani čeští evangelíci. Právě pro ně - především - psal, jejich bohoslovecký dorost toužil "vyučovat" (formovat?). V reálné obavě před zplaněním českého evangelictví (a "protestantismu" vůbec) chtěl prohloubit jeho vyznavačskou totožnost. Celým svým dílem. Vědec Molnár byl korektní historik, o evangelické církvi měl ovšem romantickou představu - elitní společenství křesťanů, které přesně ví, co vyznává, čte, vzdělává se a plodně dotváří "odkaz reformace". Skutečnost byla jiná. Bolestně si ji uvědomoval v dobách svého "děkanství" na Komenského fakultě. Sílila politizace evangelictví v odporu proti totalitnímu režimu. Arci "podzemní", tím přitažlivější. Molnárovi bylo možno vyčíst: V historické reflexi dáváte za pravdu radikálům (valdenským, táborům, Jednotě bratrské), v praxi spolupracujete s utiskující mocí. Zvlášť po "Chartě 77". Marně Molnár vykládal, že existuje vnitřní svoboda v politické nesvobodě. Molnárovo (patrně) vrcholné dílo Na rozhraní věků. Cesty reformace (1985) bylo posledním pokusem historicky a teologicky vysvětlit pojem křesťanské svobody. Ani v závěru života si Molnár nebyl jist, zda byl pochopen. Proto po těžké operaci vyhlásil jediné téma poslední přednášky v zimním semestru 1989 / 1990: Theologia crucis teologie kříže. Nebyla zahořklá. Dodnes z ní studenti v pečlivém přepisu z magnetofonového záznamu čerpají naději všemu navzdory. Odvažuji se tvrdit, že poslední zápas se smrtí vybojoval Molnár nikoli jako nově (revolučně) zvolený děkan Komenského fakulty, který se zasadil o její
inkorporaci do Univerzity Karlovy, ale jako pokorný a vděčný "Kristovec". Teolog a historik obecné církve, která se pouhou milostí Boží stále vnitřně obnovuje. Zemřel 31. ledna roku 1990. Obory bádání byly podřízené systematicky promyšlenému plánu - historicky, kriticky a ovšem teologicky vysledovat putování "církve" dějinami. Její prvotní určení, její selhávání, její "reformovatelnost" v dějiných etapách. Pokusem o utřídění závraně bohaté bibliografie Amedea Molnára byl sborník k jeho šedesátinám Směřování (1983) (Sborník Směřování uspořádala k Molnárovým šedesátinám N. Rejchrtová, Praha (Kalich) 1983. Molnárova bibliografie je oborově rozčleněna: patristika, valdenští, česká reformace, světová reformace, k dějinám biblickéh výkladu, medailóny, překlady, miscelanea. Doplnění bibliografie in: Folia historica bohemica, Historický ústav ČSAV 1990 / 13, s. 625 - 633). Třídění je pomocné. Molnár začínal patristikou určenou evangelíkům, kterým základní informace chyběly. Už k jejímu výkladu přistupoval "reformačně". Chtěl "vysledovat v dějinách posloupnost čistého zvěstování evangelia (succesio doctrinae)", zjistit, kdy církev ztratila eschatologickou naději a bezproblémově se dala omámit "jedem úspěchu" , který ji ničí dodnes. Scholastice věnoval pozornost povinnou, leč minimální v přehledných dějinách domatu: Pohyb teologického myšlení (1982). Byl historikem a teologem reformace, kterou teologicky a dějinně "pomocně" rozlišil do dvou nezaměnitelných etap: "první a druhé" (Amedeo Molnár, Husovo místo v evropské reformaci, ČsČH 1966, 14, s. 1 - 14.). Klíčem výkladu byla typologická odlišnost řešení vleklé krize západního křesťanství. První reformací Molnár rozuměl obnovné snahy buď uvnitř organizované církve, nebo v odpadu od ní, zhruba od 12. století. Klasický výraz získala formou trpného odporu ve valdenství, formou revoluční v specificky českém husitství, uplatnila se i v českém bratrství. Charakterizuje ji princip autority zákona Božího. Bohoslovecké ohnisko má ve svědectví evangelií, zejména v tzv. kázání na hoře ("Kázání na hoře" (horské kázání) je první a nejzávažnější ze souborů Ježíšových výroku u Matouše (5, 1 - 7, 29). Ježíš je pronesl v Galileji. Podstatnou část uvádí i Lukáš (6, 20 - 49). Podle soudobých badatelů (novozákoníků) je sice jakýmsi programovým vyhlášením "nové spravedlnosti" Božího království, ale nelze je považovat za záladní dokument křesťanské víry, protože v něm chybí řada jiných podstatných prvků.), které má funkci životního pravidla , a v nadějném výledu ke konečnému dovršení Kristova kralování na světě (eschatologii] (Dosud podnětná je studie: A. Molnár, Eschatologická naděje české reformace ve sborníku "Od reformace k zítřku", Praha (Kalich) 1956, s. 11 - 101. Die eschatologische Hoffnung der böhmische Reformation, in: "Von Reformation zum Morgen" (übersetzt von K. Sygusch), Leipzig 1959, s. 59 - 187.). Hodnoceno společenskou ozvučností je výrazně lidová , zneklidňující, nonkonformní, někdy přím revoluční. Druhá reformace (16. století) důsledně váže autoritu nad církví k celku biblického obsahu. Z něho k ní promlouvá zejména okruh pavlovských listů. Zákonnost evangelia ustupuje před milostí a darem křesťanské svobody. Eschatologická naděje, v níž kritická míra Písma redukuje vizionářství provázející první reformaci, ztrácí na etickém dosahu společenském. Společensky je konformistická, konzervativní. Molnára - historika zajímalo, kdy a jak se oba typy střetávají, kdy se míjejí, kdy se vzájemně ovlivňují, zda dobře či špatně - a jaké jsou společenské důsledky vzájemného rozhovoru. Proto zapouštěl hlubinné sondy studií a monografií, proto se snažil vydávat aspoň základní prameny: valdenství, husitství, české bratrství, Komenský, Luther, Zwingli, Kalvín (Nezbývá než odkázat na bibliografické soupisy). Vyjmenované "obory bádání" představují Molnára - zcela mylně - jako "konfesionalistu". Nic mu nebylo protivnější. Protestantský "konfesionalismus" ironizoval: "Konfese jsou školometské vypracovaniny, určené pro byrokratické šmoky, kteří je mají orazítkovat" (ze závěru přednášky 1989). Evangelické české samolibosti (posílené Masarykovou "Českou otázkou" z r. 1895) říkával
"hej-huráctví". Teolog a historik Molnár nebyl konfesionalista. Toužil být historikem a teologem církve obecné, která se může a má stále vnitřně obnovovat. Molnárovo místo v české historiografii je zatím těžko definovatelné. Společnost a s ní historografie prožila od jeho smrti (1990) změny tak pronikavé, že sama sobě dosud pramálo rozumí. Molnár patřil historiografické "moderně", která se vyrovnávala s metodou "historického materialismu". Byl křesťan, teolog, ale společenským přesvědčením spíš "levičák" (jak bylo běžné u revoltujících intelektuálů z měšťanských rodin). Byl "idealista", zároveň si připouštěl podmíněnost "ideálů" společenským postavením, hmotným zabezpečením. Tzv. českou reformaci vykládal jako teolog, ale upřímně obdivoval kolegy, kteří ji vykládali jinak sociologicky. Pro ty, kdo se prospěchářsky uchýlili k "ideologizaci", měl pochopení, ale nikdy se k témuž nepropůjčil. Byl zkrátka nezařaditelný. Čí žák? F. M. Bartoše? Ano, ale kritický. Nebyl "něčí", do žádné historiografické školy nepatřil. Navzdory tomu si poctivostí své teologizující historcké práce získával respekt. Sám tomu nerozuměl. Československá akademie věd v dobách nejhlubší komunistické totality padesátých let: Molnárovi pomáhá akademik Mukařovský, ale přátelsky je mu nakloněn i akademik Josef Macek. Získává respektující přátele z řad odborníků nejrůznější specializace - Pavel Spunar (kodikolog a paleograf), Ivan Hlaváček (diplomatik), Jiří Kejř (historik práva), Jaroslav Eršil (vynikající editor vatikánských "bohemik"), Josef Krása, Jaromír Homolka, Jarmila Vacková (historikové umění), Emil Pražák, Jaroslav Kolár (literární historikové). Patří k nim i výrazný katolický historik Jaroslav Kadlec a vystřízlivělý marxista Robert Kalivoda (filosof dějin). Mezi respektující a obohacující přátele Molnárovy se brzy zařadí "mladí" - husitolog František Šmahel a literární historik Jan Lehár. Mladý Lehár se zaslouží jako redaktor Odeonu v době "totality" o vydávání Molnára stejně jako katolický redaktor Vyšehradu Jaroslav Vrbenský. A to jsem zdaleka nevyjmenovala všechny, nechť mi prominou. Zvláštní kapitolu dějin české historiografie, dosud nedostatečně zpracovanou, tvoří způsob velmi intenzivní práce historiků, jimž byla odepřena možnost publikovat v době politické "normalizace" (1969 - 1989). Vystřízlivělí, a pro svou střízlivost prostě zakázaní dějepisci Molnárovi nevyčítali jeho "privilegovanost". Spíš ho upřímně litovali. Převážila vzácná solidarita "duchem pracujících". Jak se vzájemně informovat, jak "inter - disciplinárně" pracovat? Jediná možnost - scházet se po rodinách a vzájemně si předčítat výsledky badatelské práce, diskutovat o nich. Tak se v ohrožení, zato nebývalé intenzitě vzdoru i solidarity "dělala" historie. Jsem toho svědkem (srov. N. Rejchrtová, Die Freunde Amedeo Molnárs in den letzen zwanzig Jahren, in: Bohemia (Zeitschrift für Geschichte und Kultur der böhmischen Länder), München (R. Oldenbourg Verlag) 1992, Band 33, Heft 1, 110 - 116). Molnárova vzácná teologická intuice byla na těchto "pracovních" setkáních vnímána jako obohacující. Jak tedy charakterizovat Molnárovo místo v české historiografii? Nevím. Chtěl i nechtěl být "prorokem", chtěl být celým svým dílem svědkem Pravdy, která ho přesahuje. Je nezařaditelný. Molnárovo místo v evropské historiografii je snad lépe klasifikovatelné, tím hůř pro nezařaditelného teologa - historika. Úspěch (ovšem i kritika) italského, českého, francouzského a dvojího německého vydání monografie Valdenští. Evropský rozměr jejich vzdoru (česky 1973) (Přehled různojazyčných vydání postupně zdokonalované monografie dějin "valdenství": A. Molnár, La protesta valdese e la prima Riforma, Torino 1966. Valdenští. Evropský rozměr jejich vzdoru, Praha (Kalich) 1973. Storia dei Valdesi 1 (1176 - 1532), Torino (Claudiana) 1974. Les Vaudois au Moyen Age (ve spolupráci s J. Gonettem), Torino (Claudiana) 1974. Die Waldenser, Berlin (Union Verlag) 1980.) Molnára zařadil mezi významn odborníky "náboženského života středověku" - konkrétně středověkého kacířství . (Na francouzském zpracování se podílel historik Jean Gonett.)
Jak se bránit proti zařazující "nálepce"? Těžko. Získal tak oddané žáky (prof. Romolo Cegna) i vzácné přátele (prof. Ferdinand Seibt). Teologicky přesné rozlišení "první a druhé reformace" mělo sice úspěch na "husovské" konferenci r. 1965, ale v evropské historiografii hlubší kořeny nezapustilo. Snad jen prof. Winfried Eberhard ve svých významných bohemikálních monografiích, strukturálně mapujících český konfesionální a stavovský raný novověk (srov. W. Eberhard, Konfessionsbildung und Stände in Böhmen 1478 1530, München - Wien (Oldenbourg) 1981. Monarchie und Widerstand, München (Oldenbourg) 1985.), na Molnára, ovšem lomeného R. Kalivodou, bral zřetel. Podobně tom bylo s Molnárovou komeniologií. Nikdo nezpochybňoval jeho editorské a interpretační zásluhy (prof. Eduard Peschke, prof. Klaus Schaller atd.), ale málokdo byl ochoten vzít v radikální potaz Molnárovo teologické rozpoznání, že Komenský není v pravém slova smyslu reformační teolog (srov. A. Molnár, Zum Theologieverständnis des Comenius, in: "Comenius Erkennen - Glauben - Händeln", ed. K. Schaller, Herborn 1984.). Tak lze stručně charakterizovat tragický pocit života Amedea Molnára, jednoho z nejvzdělanějších a nejpracovitějších historiků. Pokus o shrnutí Amedeo Molnár se proslavil jako historik reformace, ale niterně zůstal jejím teologem. Jako teolog toužil být vyznavačem (konfesorem = martyrem) Ježíše Krista ukřižovaného - Pána dějin. Cudně tomu říkal "být transparentní pro Pravdu". Na otázku studentů, jak si mohl acovat víru jako "církevní historik" (dobře si vědom všech tragických selhání církve v dějinách i svých vlastních), odpovídal: "To je pouhá milost".
