Ukázky | Próza | Philip Roth: Nemesis /ukázka/
Philip Roth: Nemesis /ukázka/ V „dusivém parnu rovníkového Newarku“ řádí děsivá epidemie, která ohrožuje místní děti zmrzačením, ochrnutím, doživotním postižením i smrtí. To je překvapivý námět Rothova posledního románu: epidemie dětské obrny zuřící v létě 1944 ve stínu světové války a její následky na pospolitou, na rodinu orientovanou komunitu Newarku a její děti.
Philip Roth: Nemesis
Mladá fronta 2013 Překlad: Jana Hejná 164 stran
Marcia čekala před vchodem do jídelny a pak se společně, oba zahalení do tlustých svetrů, které je měly chránit před netypicky chladným počasím, vytratili k vodě, kde nasedli do loďky a odpluli mlhou stoupající nad jezerem k ostrovu. Ticho přerušovalo jen šplouchání pádel ve vodě. Znovu zamířili na vzdálenou stranu ostrova a vytáhli kánoi na břeh. Marcia přinesla deku. Společnými silami ji roztáhli a rozložili na mýtině.
„Co se stalo?“ zeptala se. „O co jde?“
Zprávy od babičky. Přes noc přibylo v Newarku sedmdesát devět nových případů. Z toho třicet ve Weequahiku. Na hřišti tři nově nakažení. Dva v nemocnici, jeden zemřel. Ronnie Graubard.
„Takový hbitý a chytrý chlapec, bystrý a plný života, a teď je po smrti.“
„Nevím, co říct, Bucky,“ chytla ho Marcia za ruku. „To je příšerné.“
Posadil se na deku a ona usedla vedle něj.
„Taky nevím, co říct,“ vydechl.
„Není načase, aby to hřiště uzavřeli?“ napadlo ji.
„To taky udělali. Zavřeli ho. Zavřeli je všechny.“
„Kdy?“
„Od zítřka. Babička říkala, že o tom rozhodl starosta.“
„Nemyslíš, že je to tak nejlepší? Měl to udělat už dávno.“
„Měl jsem zůstat, Marcio. Dokud bylo hřiště otevřené, neměl jsem odcházet.“
„Ale jsi tu přece teprve od včerejška.“
„Odešel jsem. K tomu není co dodat. Fakt je fakt. Zbaběle jsem zdrhnul.“ Na chvilku se odmlčel a pak ji přitáhl k sobě.
„Pojď ke mně blíž,“ špitl. „Lehni si ke mně,“ dodal a pevně ji přitiskl k sobě. Beze slova si leželi v náručí. Už neměl co říct, o čem přemýšlet. Utekl, zatímco jeho chlapci zůstali, a teď jsou další dva nemocní a jeden po smrti.
„A na to myslíš, cos sem přijel? Že jsi odešel?“
Kdybych byl v Newarku, šel bych Ronniemu na pohřeb.
„Kdybych tam byl, zašel bych za rodinami těch nemocných. Místo toho jsem tady.“
„To všechno přece můžeš ještě pořád udělat. Až se vrátíš.“
„To ale není to samé.“
„Ale i kdybys venkoncem zůstal, co bys tam zmohl?“
„Nejde o to něco dělat – ale být tam! Měl bych tam být právě teď, Marcio! A místo toho jsem v horách, na ostrůvku na jezeře!“
A znovu se jen mlčky objali. Muselo uplynout snad patnáct minut a Bucky nedokázal přestat myslet na ty kluky. V duchu viděl jejich tváře: Billy Schizer, Ronald Graubard, Danny Kopferman, Myron Kopferman, Alan Michaels, Erwin Frankel, Herbie, Steinmark, Leo Feinswog, Paul Lippman, Arnie Mesnikoff. Dokázal myslet jen na válku, jež řádí v Newarku, a na chlapce, které opustil.
Musela uplynout další čtvrthodina, než Marcia znovu promluvila.
„Ty hvězdy jsou úchvatné,“ prohodila tiše. „Takovéhle hvězdy člověk doma nevidí. Vsadím se, že je to prvně, co vidíš noční nebe takhle poseté hvězdami.“
Bucky neodpověděl.
„Podívej,“ pokračovala, „jak korunami stromů prosvítá jejich třpyt, když vánek rozhoupe listí. A to slunce,“ dodala vzápětí, viděls dnes večer slunce, když začalo zapadat? Jako by bylo jen kousíček od tábora. Jako zlatý gong, ke kterému se stačí natáhnout a rozeznít ho.“
„Všechno tam nahoře je tak nesmírně obrovské,“ pokoušela se ho stále marně, bláhově přesvědčit, že nemá důvod užírat se pocitem selhání, „a my tak titěrní.“
Ano, pomyslel si Bucky, a existuje něco ještě titěrnějšího než my. Virus zodpovědný za všechnu tu zkázu.
„Poslouchej,“ ozvala se znovu. „Pššt. Slyšíš?“
Toho večera se v klubovně pořádal večírek a úklidová četa si po jeho konci musela pustit na gramofonu desku, aby jim hrála při sbírání lahví od limonád a zametání, zatímco ostatní děti se svými vedoucími mířily do chatek, aby se přichystaly na večerku.
Ticho nad temným jezerem překlenuly tóny Marciiny nejoblíbenější písně toho léta. Byla to právě ta skladba, která vyhrávala z jukeboxu u Syda toho dne, kdy se Bucky vrátil z návštěvy Alanových rodičů, toho dne, kdy se od Jušiho za pultem dozvěděl, že zemřel i Herbie.
„Budu tě vídat,“ zpívala mu Marcia tiše, „na všech těch starých známých místech –“
A to už vstala, vytáhla ho k sobě nahoru a rozhodnutá nenechat ho, aby se nořil hlouběji do deprese – a netušíc, co jiného podniknout –, jej přiměla k tanci.
„Jež srdce mé tak miluje,“ prozpěvovala s tváří přitisknutou na jeho hruď, „celý den dlouhý...“
A hlas jí při tom protáhlém slovíčku „dlouhý“ svůdně přeskočil o oktávu výš.
Poddal se jejímu přání a ochotně si ji přivinul k tělu, pomaličku se kolébali uprostřed mýtiny, která teď patřila jen jim, a on si vybavil tu noc na konci června, než odjela na tábor, kdy spolu právě takhle tančili do rytmu hudby linoucí se z rozhlasového přijímače na verandě domu jejích rodičů. Tu noc je trápilo jen jediné – Marciin brzký odjezd.
„V té malé kavárně,“ zpívala tenkým, tichounkým hláskem, v tom parku naproti...“
V tom hájku schýlených bříz, jejichž znetvoření způsobily kruté místní zimy, jak mu Marcia vysvětlila, se k sobě ti dva tiskli, objímali se neochromenýma rukama, pohupovali na neochromených nohou, dotýkali se neochromenými trupy a k uším jim doléhaly jen úryvky písně – „...Ve všem radostném a krásném...
„Myslet na tě... Když noc je mladá... Budu tě vídat“ –, než znovu utichla. Kdosi na břehu zvedl raménko gramofonu a přístroj vypnul.
Světla klubovny jedno po druhém pohasla a pak zaslechli loučení dětí: „Dobrou! Dobrou noc!“ Hned nato pročísly temnotu křižující se kužely světla z baterek a oni z parketu ostrovní tančírny pozorovali, jak jejich záblesky mizí všemi směry, jak každé z dětí – zdravých, bezstarostných, nezraněných a chráněných vyrazilo na cestu do vlastní chatky.
„Máme jeden druhého,“ zašeptala Marcia, sňala mu brýle a lačně ho políbila. „Ať se ve světě stane cokoli, pořád budeme mít naši vzájemnou lásku. Slibuju ti, Bucky, že ti budu vždycky zpívat a milovat tě a ať se stane cokoli, vždycky budu stát při tobě.“
„Máme,“ souhlasil, „máme naši lásku.“
Ale co je to platné, pomyslel si, Billymu a Erwinovi a Ronniemu?
Co je to platné jejich rodinám? Objímat se a líbat a tančit jako roztoužení puberťáci, kteří nevidí nic než sami sebe – komu to prospěje?
