Nemoc, neduh, choroba. Pacienti a zdravotní personál v dějinách VI. PARDUBICKÉ BIENÁLE 22. – 23. 4. 2010
Teze příspěvků Čtvrtek, 22. dubna 2010
Nemoc jako téma odborného lékařského diskursu
Konec hippocratovského světa? Pojetí a systém nemoci mezi renesancí a 19. stoletím Daniela Tinková (Ústav českých dějin FF UK, Praha)
Protože se jedná o úvodní příspěvek k poměrně široce pojaté problematice nemoci/nemocí v dlouhém časovém úseku, je i on referát pojat spíše obecněji a jeho charakter je především přehledově-problémovým. Hlavním cílem referátu je načrtnout základní charakteristiky rozkladu „antického“, „galénovsko-hippokratovského“ paradigmatu nemoci, které provázely zrození pojetí „moderního“ v období 16. – 19. století, a to na základě tří tematických linií:
a) snahy o vysvětlení fenoménu nemoci mezi humorální teorií a anatomicko-mechanistic kým solidismem, resp. orgánovou-buněčnou-molekulární patologií
Domina disciplinae. Imaginace nemocí a utváření učenecké komunity v českých zemích raného novověku
b) snahy o utvoření taxonomie nemocí – „nosologie“ či „nosografie“ c) snahy o pochopení fenoménu nákazy – „semena“, „miazmata“, „nakažlivina“
Lucie Storchová (Filosofický ústav AVČR, v.v.i., Praha)
Ve svém příspěvku chci rozebrat imaginaci nemocí v humanistických dílech 2. poloviny 16. století, a to mimo homogeniální medicínský diskurs, např. v latinské příležitostné poezii. Především se soustředím na to, jak se reprezentovala a genderovala dna (podagra), humanistická „módní nemoc“, a jak se na tomto základě utvářela a definovala příslušnost k učenecké komunitě. Feminizace podagry se stala jedním z nástrojů maskulinní (sebe)definice humanistického autora-básníka i celé historické i soudobé učenecké komunity. Na konkrétních textech v této souvislosti dále ukážu, jak se kódovalo tělo personifikované nemoci i jejích obětí. V posledním kroku rozeberu vztah těchto reprezentací k jiným diskursům diference a k dobovým kulturním a sociálním významům nemoci (framing of the disease). V prezentaci se tedy pokusím překročit nejen pojetí klasických dějin medicíny, ale také perspektivu současné historické antropologie, která se soustředí především na individuální laické chápání nemocí. Na rozdíl od těchto přístupů mi půjde o utváření genderu nemoci v humanistických textech a o dopad genderování na sociální praxe učenectví.
Mor a lékařská literatura pozdního středověku (diskusní příspěvek)
David Tomíček (Katedra historie FF UJEP a Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK, Praha)
Příspěvek si klade za cíl představit vybrané dobové teze o této nemoci na základě rozboru především latinských lékařských pojednání průběžně publikovaných Karlem Sudhoffem v časopise Archiv für Geschichte der Medizin. Vydávané texty byly sepsány před rokem 1500 a zrcadlí vidění pozdně scholastické medicíny. Ta přirozeně nebyla v názorech na mor jednotná a jak připomíná v první polovině 15. století lékař Johannes de Saxonia, pošetilost nejrůznějších lékařských teorii měla vzbuzovat dokonce posměch. Různost dobových názorů lze dobře ilustrovat na tématu nakažlivosti moru. Lékaři povětšinou soudili, že mor nakažlivý je, lišili se ale v náhledech na podstatu nákazy a způsob jejího přenosu. Vedle obecné nákazy prostřednictvím zamořeného vzduchu mnozí poukazují na interpersonální přenos nemoci, přičemž někteří si uvědomovali, že respirační cesta je jen jednou z možností, byť nejvíce rizikovou. Hrozbu tak mohly představovat prakticky všechny látky vycházející z těla i fyzický kontakt s tělem samotným. Pro lékaře to ovšem představovalo zvýšené až neúnosné riziko, o čemž svědčí tendence zpochybňovat věrohodnost uroskopických vyšetření. V lékařských textech je nyní možné číst, že charakter pozorované moči není ex materia morbi, a vede tudíž ke klamným závěrům. Tento názorový obrat důvěryhodnost lékařů jistě nezvýšil.
Dětství a nemoc
Dětská nemoc v zrcadle meziválečného práva
Šárka Špeciánová (Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK, Praha)
Ve svém příspěvku se budu věnovat situaci a vývoji nemocnosti dětí po 1. světové válce. Z úvodního nástinu, ve kterém bude též zmíněna problematika alkoholismu a infekčních chorob, se dále budu věnovat boji proti tuberkulóze. Významnou úlohu na poli boje proti tuberkulóze sehrály dobrovolné zdravotnické instituce, proto podrobněji bude představena směrnice pro činnost poraden protituberkulózních z roku 1927. Velkou měrou působila na vytváření legislativní úpravy i Masarykova liga proti tuberkulóze. V části věnované obecné legislativní úpravě zmíním základní právní předpisy mající vliv na fungování čsl. zdravotnictví po 1. světové válce a v části věnované legislativní úpravě boje proti tuberkulóze bude uvedena již konkrétní právní úprava, konkretizovány povinnosti lékaře, ale i poučení pro tuberkulózní rodiče, jak ochránit své děti. Velmi okrajově bude nastíněna i legislativní úprava boje proti infekčním chorobám, konkrétně o zavedení povinného očkování proti neštovicím.
Koncept dětské abnormality v dlouhém 19. století Martina Halířová (Východočeské muzeum v Pardubicích)
Příspěvek bude spíše tezemi, neb tématem dětské abnormality se v českém prostředí mnoho badatelů nezabývá. V úvodu bude přiblížena teorie normativní praxe a nastíněny otázky jejich původců. Následně bude následovat rozbor konceptu dětské abnormality a analýza konkrétních příkladů ústavů, které se věnovaly péči o postižené.
Péče o nemocné, zdravotní personál
Pokus o školení ošetřovatelek v pražské všeobecné nemocnici ve 40. letech 19. století (diskusní příspě- vek) Ludmila Hlaváčková (Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK, Praha)
Otevření všeobecné nemocnice v Praze 1790/91 a nábor ošetřovatelského personálu. Snahy o zvýšení platů jako nástroj ke zvýšení úrovně ošetřovatelské péče. Jan T. Held (1770-1850), primář ve všeobecné nemocnici v letech 1806-1814, 1822 a 1826 o ošetřovatelském personálu ve všeobecné nemocnici ve svých pamětech. „Předpisy k zachovávání pro hlídače ve všeobecné nemocnici v Praze“ z 18.10.1835. Osobnost docenta psychiatrie Josefa Riedela (1803-1870), iniciátora návrhu na školení ošetřovatelek. Jednání o návrhu březen-září 1845. Hlavní účastníci jednání - ředitel všeobecné nemocnice profesor teoretického lékařství a lékařské kliniky pro ranlékaře F. Nusshard (1783-1748) a protomedik I. Nádherný (1789-1867). Příčiny neúspěchu zřízení „Krankenwartschule“ ve všeobecné nemocnici. Marné naděje J. Riedla na obnovení jednání v roce 1848.
Lékaři a pacienti - už ve starém Egyptě Eugen Strouhal (Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK, Praha)
Životní podmínky starých Egypťanů nebyly tak ideální, jak by se mohlo zdát podle jejich dokonalých výtvorů, kterým se dnes obdivujeme. Prozrazuje to mimo jiné krátká doba jejich dožití a postupně odkrývané stopy nemocí na kostrách a mumiích. Není divu, že již od počátků egyptské civilizace se v zemi na Nilu vyvinul z pravěkého léčitelství samostatný obor lékařství. Se vzrůstem hustoty obyvatelstva přibývalo i lékařů, jejichž počet dosáhl vrcholu během Nové Říše. Díky vynálezu psaní na papyrové svitky se jejich empirické poznatky mohly předávat z generace na generaci pomocí lékařských textů. Mimo návody k léčení obsahují i zárodky v dějinách prvního vědeckého systému, který vysvětloval funkci zdravého a nemocného organismu. Někteří lékaři dosáhli již záhy oborové specializace, jiní získali hierarchické tituly až po ty nejvyšší. Jejich dobrá pověst pronikla i za hranice Egypta, kam se v 1.tisíciletí př.n. l. přicházeli učit adepti řeckého lékařství. Za Ptolemaiovců vyrostlo v Alexandrii z tradic egyptské medicíny jedno z nejvýznamnějších center řeckého lékařství.
Případ vrozené vady lebky na kosterních pozůstatcích datovaných do obdo bí pozdní doby kamenné na střední Moravě Anna Pankowská (Ústav dějin lékařství a cizích jazyků 1. LF UK, Praha)
Vrozená vada lebky, tzv. skafocefalie, byla identifikována na kostře dospělé ženy pohřbené nepietním způsobem na eneolitickém sídlišti (4590±30 let BP). Skafocefalie je přirozená deformace lebky, která vznikla předčasným srůstem lebečního švu sutura sagitalis. Předčasné srůsty lebečních švů nazývané kraniosynostózy mohou způsobit deformaci lebky (kraniostenózu). Zkoumaná lebka je výrazně deformovaná, je dlouhá, úzká a má loďkovitý tvar. Ke srůstu došlo v raném dětství (nejpozději do 3 let života) s vyšší pravděpodobností však těsně po porodu, kdy srůstají folikuly a mozek nejrychleji roste. Současná prevalence všech karinosynostóz bývá 1:1800/2000 porodů a častěji se vyskytuje u předčasně narozených jedinců mužského pohlaví. Skafocefalie nebývá spojena s mentálními a fyzickými poruchami (ale nejsou zcela vyloučené). Čím vyšší deformace, tím větší šance nitrolebního tlaku a útlaku mozku. V klinických studiích byl u takto postižených jedinců prokázán asymetrický průtok krve mozkem. Etiologie těchto defektů není zcela objasněna. Na kostře se dále vyskytují tzv. Harrisovy linie, což jsou příčné sklerotické vrstvy na metafýzách dlouhých kostí viditelné pouze na RTG snímcích. V našem případě jsou na distálních koncích holenních kostí. Tyto defekty reflektují období zhoršeného nebo zastaveného vývoje růstu kostí do délky. Zastavení růstu kostí může mít řadu příčin: infekce, hladovění nebo jiné extrémně zhoršené nutriční deficity. Tento patologický nález je významným přínosem svým archeologickým kontextem, okolnostmi pohřbu, které mohou být dokladem o způsobu zacházení s takto postiženým jedincem. Pokud tato žena nebyla postižena mentální poruchou, tak se výrazně odlišovala svým zjevem od okolní společnosti. Je možné, že právě způsob pohřbu je odrazem jejího sociálního postavení. Na druhé straně se dožila vysokého věku, což je dokladem soužití se společností. Z hlediska antropologického se jedná o unikátní nález pro toto období, nejen z našeho území, ale z celého světa.
Vnimanie choroby a starostlivosť o chorých u mendikantov na príklade sv. Alžbety Uhorskej Katarína Nádaská (Katedra slovenských dejín FF, Univerzita Komenského v Bratislave)
Doba sv. Alžbety Uhorskej (1207 – 1231) bola časom vzniku a rozvoja silného mendikantského hnutia, ktoré do stredovekej spoločnosti prinieslo novú optiku duchovného a sociálneho chápania sveta. Vita activa a vita contemplativa sa stali rovnocennými cestami duchovného života, ktorý svoje praktické uplatnenie našiel v aktivizácii voči marginalizovaným a sociálne slabým. Živnou pôdou tohto procesu bola mestská spoločnosť, najmladší článok stredovekej spoločnosti. Choroba ohrozovala resp. znižovala spoločenský status. Vyčlenila človeka na okraj spoločnosti. Odpudzovala z estetického i zdravotného hľadiska. Choroba vzbudzovala strach. Z pohľadu nového typu svätosti sa schopnosť priblíženia (fyzický dotyk) ku chorým stala dôkazom svätosti. Chorí a starostlivosť o nich sú najsilnejšími atribútmi sv. Alžbety. V najstarších prameňoch o svätej z 13. storočia vystupujú chorí v kontexte imitatio Christi. Starostlivosť o chorých je v prameňoch prejavom vita activa, čo je znakom svätosti. Išlo o spôsob využitia vlastného duchovného potenciálu, v ktorom cirkev prijala legitímny ideál ženy laičky, ktorá nežila v klauzúre. Choroba nemala byť hodnotou sama o sebe, ale v spojitosti so skutkami milosrdenstva. Pramene pre náš výskum pochádzajú z obdobia následne po smrti Alžbety. Majú hagiografickú a historickú rovinu. List Konráda z Marburgu (1232) a Dicta (1235) boli súčasťou kanonizačného procesu. Vita od Caesaria z Hesterbachu (1236 – 1237), Libellus (1236 – 1241), vita od anonymného františkána (1279 – 1301) a vita od Teodorica (1289 – 1297) patria k najstarším hlavným hagiografickým dielam o sv. Alžbete.
Slabost jedince či poslání? Teoretická a praktická recepce nemoci v prostoru laické religiozity vrchol- ného středověku Kateřina Čadková (Ústav historických věd FF Univerzity Pardubice)
Přítomnost nemoci ve světě a její odůvodnění v životě jedince si společnost vrcholného středověku interpretuje způsobem, který spíše degraduje nemocného a vyčleňuje jej nejen fyzicky, ale i morálně ze společnosti. Na poli (nejen) laické religiozity se obraz nemoci a nemocného částečně přehodnocuje a jeho přítomnost ve společnosti získává jistou funkci v jejím chodu. Sám systém péče o nemocné se ve středověkém světě silně propojuje právě s religiozními hnutími a skupinami, jejichž významným zástupcům a jejich přínosu do této problematiky bude věnována pozornost v tomto příspěvku.
„O svoje zdravie maj usilovnú starosť.....“. Zdravotná starostlivosť na dvore palatína Mikuláša Es- terházyho Diana Duchoňová (Historický ústav SAV, Bratislava)
Príspevok sleduje liečenie a prevenciu chorôb na dvore jedného z najvyššie postavených uhorských aristokratov 17. storočia, palatína Mikuláša Esterházyho (1583-1645). Prameňom k organizácii zdravotnej starostlivosti na jeho dvore sa nám stali rôzne vyúčtovania a predovšetkým korešpondencia, kde sa dá sledovať záujem palatína o zdravotný stav rodinných príslušníkov, alebo zachytáva aj inštrukcie na riešenie vzniknutej situácie. Osobne konzultoval s lekármi, aké lieky sa majú použiť na rôzne zdravotné ťažkosti. Na dvore prítomný lekárnik zabezpečoval výrobu a prípravu lekármi stanovených liečiv a pravdepodobne aj liečil menšie ochorenia. Zdravotná starostlivosť sa nepodceňovala ani medzi dvoranmi. Dohľad nad ňou mal dvormajster, ktorého kompetencie boli v tejto oblasti regulované inštrukciou. Ochorenia osadenstva dvora nahlasoval lekárnikovi, holičovi alebo duchovným osobám prítomným na dvore, ktorí sa starali o ich vyriešenie. Osobitou kapitolou v oblasti zdravotnej starostlivosti aristokratov boli liečebné pobyty v termálnych liečivých kúpeľoch, ktoré boli mimoriadne obľúbené, nielen z terapeutického, ale aj relaxačného hľadiska. Územie dnešného Slovenska poskytovalo viacero takýchto lokalít, M. Esterházy obľuboval najmä Štubnianske (Turčianske) Teplice a kúpele v rakúskom Großhöfleine a Tatzmannsdorfe. Okrem úľavy pri zdravotných ťažkostiach (najmä pri chorobách zažívacieho traktu) boli kúpeľné pobyty zároveň aj miestom rôznych spoločenských akcií a zábavy.
Morová epidémia v r. 1831 na západnom Slovensku a angažovanosť cirkevných činiteľov pri zmier- není jej dôsledkov Marta Dobrotková (Katedra histórie FF Trnavskej univerzity v Trnave)
Roku 1831 zachvátila celé územie Slovenska cholerová epidémia. Percento úmrtnosti bolo pomerne vysoké. Príspevok sa bude zaoberať šírením epidémie v oblasti západného Slovenska, konkrétne mesta Trnavy a okolia a jej dôsledkami. Pri výskume problematiky bola použitá priama metóda s dôslednou kritikou prameňov, rovnako i induktívna metóda. Vzhľadom na početné demografické pramene /matriky/ bolo potrebné použiť aj metódu sondy, uplatnením ktorej bolo možné poukázať na angažovanosť správcov farností pri zmiernení dôsledkov cholery na príklade vidieckeho poddanského sídliskového útvaru.
Tézy: 1. Preventívne opatrenia - zákaz jarmokov, trhov, stráženie ciest - nedokázali zabrániť prieniku cholerovej epidémie do západoslovenských miest a obcí 2. Používanie viacero odborných i domácich variantov liečby, izolácia chorých nezabránili úmrtiam; pochovávanie v spoločných cholerových hroboch na periférii mesta, obcí 3. Dopad epidémie pomohli zmierniť predstavitelia Bratislavskej župy, rehoľníci - františkáni z Trnavy a najmä farár pôsobiaci v poddanskej obci mesta Trnavy v Hrnčiarovciach Štefan Nemečkay 4. Zápisy v matrikách zomrelých prezentujú percentá úmrtnosti a sú dôkazom, že cholera končila životy bez rozdielov veku, pohlavia
Pacienti a zdravotnícky personál bratislavskej nemocnice milosrdných bratov v ranom novoveku Ingrid Kušniráková (Historický ústav SAV, Bratislava)
Príspevok sa zaoberá dejinami nemocnice milosrdných bratov v Bratislave v ranom novoveku s cieľom priblížiť najmä jej personálne obsadenie ako aj konfesionálnu, vekovú a sociálnu skladbu jej pacientov. Vzhľadom na charakter a poslanie rádu, jeho členovia pochádzali najmä z meštianskych vrstiev. Do bratislavského kláštora prichádzali rehoľníci z rôznych častí podunajskej monarchie Habsburgovcov, dorozumievacim jazykom bola najmä nemčina. Na čele kláštora stál prior a subprior, rehoľnú komunitu okrem nich tvorili kňazi, ošetrovatelia chorých, chirurgovia, lekárnici a rehoľníci, ktorí sa starali o prevádzku kláštora a nemocnice. V 17. storočí mal kláštor vlastných rádových lekárov, v 18. storočí využíval služby mestského lekára. Manuálne práce spojené najmä s udržiavaním poriadku a čistoty vykonávalo svetské služobníctvo. Pacienti nemocnice pochádzali predovšetkým z nižších sociálnych vrstiev, väčšina z nich bola vo veku 2040 rokov a hlásila sa ku katolíckej konfesii. Charitatívne inštitúcie mali v ranom novoveku výrazne konfesionálny charakter a v prípade, že ich pomoc a podporu využili aj príslušníci inej konfesie, vždy boli vystavení tlaku na zmenu viery. Nekatolíci preto tvorili len nepatrné percento z celkového počtu pacientov bratislavskej rádovej nemocnice, časť z nich počas pobytu v nemocnici konvertovala. Dĺžka hospitalizácie bola v sledovanom období rôzna, zvyčajne trvala od niekoľkých dní po niekoľko mesiacov. Milosrdní bratia spravovali svoj kláštor a nemocnicu podľa rádovej regule, nezávisle na uhorských cirkevných a svetských jurisdikciách. Situácia sa začala meniť po vzniku Miestodržiteľskej rady v roku 1723 a kreovaní jej zdravotníckej komisie. Od 60. rokov 18. storočia sa vedenie kláštora muselo vysporiadať s dôsledkami reforiem Márie Terézie a Jozefa II., ktoré výrazne zasiahli do všetkých oblastí života kláštora a nemocnice.
Pátek, 23. 4. 2010
Medikalizace přirozenosti, sociálně konstruované nemoci
Nemoc nezhojitedlná. Láska jako nemoc v české literatuře 16. a 17. století Jana Ratajová (Ústav dějin UK a Archiv UK, Praha)
Cílem příspěvku je ukázat, jakým způsobem je v raněnovověkých textech konstruována láska jako nemoc. Zda a jakým způsobem je včleněna do systému nemocí (např. jako stav duše způsobující melancholii). Jaký jazyk je při popisu používán. Jak je nakládáno s antickou, popř. arabskou tradicí (Propertius, Avicenna).
Vrozená, nebo získaná? Názory na původ homosexuality a jejich instrumentalizace v první polovině 20. století Jan Seidl (Fakulta humanitních studií UK, Praha)
Česká medicína začala od konce 19. století na základě zahraniční lékařské literatury přejímat a dále rozpracovávat otázku, zda a v jakých případech může být homosexualita – kterou pojímala jako nemoc, a z toho důvodu se cítila kompetentní k jejímu studiu a interpretaci – vrozená, resp. získaná vlastnost. Po vzniku republiky, kdy se v souvislosti se snahou reformně orientovaných lékařů a právníků o zrušení všeobecné trestnosti stejnopohlavních styků rozvinul širší veřejný diskurs o homosexualitě, se tato binární opozice stala jednou z nejfrekventovanějších analytických kategorií při jejím traktování. Ve svém příspěvku mám v úmyslu popsat zdroje, z nichž se tato kategorie do české veřejné rozpravy dostala, a zejména pak analyzovat způsob, kterým zde zdomácněla a stala se relevantní i v jiných kontextech než v úzkém žánru lékařského pojednání. Zaměřím se na to, jak s opozicí vrozená/získaná homosexualita nakládala medicína, právní věda, justice, katolická teologie a samotní homosexuální muži a lesbické ženy. Vycházet budu z dobových lékařských a právnických periodik, archivních pramenů týkajících se přípravy nového trestního zákona ve dvacátých a třicátých letech, policejních a soudních spisů vzniklých při konkrétních trestních řízeních pro homosexuální styk, teologického pojednání o homosexualitě a z ego-dokumentů z provenience homosexuálních osob.
Medikalizace smrti v dlouhém 19. století. Okamžik smrti a vzorce chování k umírajícím a mrtvým z hlediska dějin lékařství Václav Grubhoffer (Historický ústav FF Jihočeské univerzity, České Budějovice)
Teoreticky a metodologicky laděný příspěvek vychází ze skutečnosti, že kolektivní postoje k umírání a smrti nejméně od 2. poloviny 18. století úzce souvisely s profesionalizací lékařského oboru, s rozvojem medikalizace, a postupnou proměnou společenského postavení lékaře. Současní antropologové smrti zdůrazňují, že biologický rozměr smrti byl historiky dosud takřka opomíjen. Autor příspěvku představí teoretická, metodologická a heuristická východiska současné zahraniční historiografie k tématu medikalizace smrti se zaměřením na vnímání okamžiku smrti a postoje k umírajícím a mrtvým v dobovém lékařském diskursu. V teoretické rovině se tak zaměří na vybrané aspekty v dějinách medikalizace smrti. Bude se věnovat fenoménu zdánlivé smrti a jeho dopadu na reformy lékařské policie, progresivnější péči o umírající, která výrazně zasáhla do přestav o „dobré smrti“ a postojům lékařské policie k mrtvému tělu člověka.
Genderové aspekty chorob
Šľachtické ženy ako pacientky a liečiteľky v 16.-17. storočí Tünde Lengyelová (Historický ústav SAV, Bratislava)
K nepísaným povinnostiam šľachtických žien na prelome 16. a 17. storočia patrila aj starostlivosť o zdravie – nielen najbližšej rodiny, ale aj osôb patriacich k domácnosti či panstvu. Niektoré aristokratické ženy sa o liečiteľstvo zaujímali viac, než sa od nich bežne očakávalo, zaoberali sa aj výrobou liečiv a mali širokú „klientelu“. Príspevok sa v prvej časti zameria na otázky: - odkiaľ a ako získavali tieto ženy svoje vedomosti, aká bola ich užšia „špecializácia“ - nakoľko boli akceptované, poprípade odmietané odborníkmi (lekármi, chirurgmi či holičmi) - racionálno-empirické a magické prvky v liečiteľstve - využívanie a vytváranie rukopisných zbierok receptov a využívanie tlačených herbárov a odborných kníh - súvislosti liečiteľstva pri obvineniach z bosoráctva Druhá časť bude venovať pozornosť aristokratickým ženám ako pacientkam na základe informácií o chorobách v korešpondencii. Sledovať sa budú - obsahové rozdiely v listoch manželovi a dcéram (na príklade korešpondencie Alžbety Czoborovej, manželky palatína Juraja Thurzu) - možnosti stanovenia diagnózy - prípad Uršuly Kanizsayovej (manželky palatína Tomáša Nádasdyho) na základe dobovej korešpondencie jej lekára a manžela - prípad Alžbety Czoborovej na základe výsledkov antropologického a paleopatologického výskumu jej kostrových pozostatkov.
Anna Bayerová, Anna Fischer-Dueckelmann : lékařky, zdraví a sexualita na přelomu 19. a 20. století Milena Lenderová (Ústav historických věd FF Univerzity Pardubice)
Cílem příspěvku bude porovnat dílo dvou žen, která patřily ke generaci prvních středoevropských lékařek, Anny Fischer- Dückelmann a Anny Bayerové. Byly skoro stejného věku, jejich cesta k profesi byla poměrně složitá: obě získaly své diplomy ve Švýcarsku, Fischer v Curychu, Bayerová v Bernu. Obě hodně přispěly k popularizaci medicíny. Anna Fischer (1856 - 1917) vstoupila do povědomí veřejnosti svými popularizačními spisy, přeloženými do několika jazyků. Jednalo se hlavně o Das Geschlechtsleben des Weibes. Eine psychologisch-soziale Studie mit ärztlichen Ratschlägen, která vyšla s barevnými ilustracemi v Berlíně roku 1900, a o Die Frau als Hausärztin, vydané ve Stuttgartu roku 1901. Díky Anně Bayerové (1850 - 1924) se česká verze Die Frau als Hausärztin dostala na pulty domácích knihkupectví v roce 1907. Další vydání Ženy lékařkou pocházejí z let 1912 a 1924. Obě lékařky sledovaly stejné cíle: výchovu žen, výchovu pacientky a osvětu čtenářky. Obě byly rozhodnými odpůrkyněmi alkoholu, obě odmítaly manželství jako ekonomické zajištění ženy. Hysterie, vnímaná jako konstitutivní prvek feminity už od 18. století, nenašla v jejich díle místo, odmítly také názor o nestálosti ženské povahy. Jsme svědky zrodu nového modelu feminity: žena je silnější a odpovědnější než muž. Obě se snažily přesvědčit své čtenářky o významu zdravého oděvu, o důležitosti ženského tělocviku a sportu. Protože neexistoval autorský zákon, překladatelé si často počínali volně, a tak při porovnání originálu a překladu Die Frau als Hausärztin najdeme rozdíly, především v pohledu na pohlavní život a antikoncepci. Obě se sice vyslovují pro plánované rodičovství, ale Fischer připouští užití antikoncepce také u ženy. Bayerová se příliš nezabývá nahým tělem, které je u Fischer naprosto přirozené. Stejně svobodně se Fischer vyjadřuje o otázkách sexuality, a to nejen ve své Frau, ale také, a především, v Geschlechtsleben. Cíl Fischer a Bayerové byl stejný: výchova vzdělané ženské veřejnosti. V době přetrvávající viktoriánské pruderie učily ženy znát své tělo, rozumět mu. Na rozdíl od anatomů a fyziologů, pro které bylo ženské tělo na jedné straně materiálem, na druhé konstruktem, jenž vyšel z maskulinního diskursu, disponovaly ženy-lékařky autentickým zážitkem těla z masa a kostí. Tělo pro ně bylo místem prožitku, o který se dokázaly, za využití prostředků lékařského diskursu, podělit se svými čtenářkami.
Opožděná menstruace v raném novověku Alexandra Surá (Ústav dějin lékařství a cizích jazyků, 1. LF UK, Praha)
Cílem příspěvku je přiblížit pohled na opožděnou menstruaci v raném novověku na základě dobových pramenů (herbáře, zelináře, kuchařské knihy, smolné knihy) a v konfrontaci se současnými poznatky. áda bych také ve svém příspěvku v přehledu referovala o různých náhledech na fenomén menstruace v dané době. Příspěvek se bude zabývat také tím, jakým způsobem se v novověku řešila nepravidelná a opožděná menstruace a jak bylo chápáno její opoždění, či vynechání. Ráda bych předložila, jaké měly účinky používané byliny na obnovení pravidelného běhu.
Sebereflexe a vnímání nemocí
Nemoci a léčebné terapie v životě Emanuela Salomona z Friedbergu – Mírohorského Tomáš Jiránek (Ústav historických věd FF Univerzity Pardubice)
Emanuel Salomon z Freidbergu - Mírohorský (1829-1908) byl znám jako český vlastenec, voják, výtvarník a spisovatel, vedle toho ale jeho velkou zálibou byla přírodní léčba, zejména vodou. Po trpkých zkušenostech s běžnou medicínou, které zažil v dětství a ve vojenské službě, začal věnovat pozornost alternativním přístupům, mezi nimiž jej nejvíce zaujala vodoléčba. Věnoval se jejímu důkladnému studiu, překládal do češtiny např. Kneippovy spisy a osobním příkladem také se snažil nové postupy rozšiřovat.
Rady a odporúčania pre kúpeľných pacientov v 18. storočí Erika Juríková (Katedra klasických jazykov FF Trnavskej univerzity v Trnave)
V 18. storočí dochádza k rozvoju prírodných vied a s tým súvisiacemu rozmachu balneológie. Nové technické postupy umožnili podrobnejšiu analýzu minerálnych vôd a ich následné rozdelenie do niekoľkých skupín, čo viedlo k praktickejšiemu využitiu jendnotlivých druhov vôd pre zdravotné účely. Priekopníkom balneológie ako novej liečebnej metódy v Uhorsku bol medzi inými aj košický lekár Henrik Meyer, autor spisu o Rudníckych kúpeľoch (Examen thermographicum mineralis balnei aurei Rudnokiensis. Košice 1762). Témou praktického využitia minerálnych vôd sa zaoberal tiež trnavský kňaz a literát Ján Vrablanský (Directorium thermale. Trnava 1725). Príspevok sa bude venovať obsahovej analýze oboch spisov ako primárnych latinských prameňov, založenej na overených filologických metódach, ďalej deskripcii diel a ich vzájomnej komparácii. V závere sa autorka pokúsi o syntézu zistených poznatkov v širšom uhorskom i celoeurópskom kontexte.
Tézy: - Rozvoj prírodných a technických vied v 18. storočí umožnil lepšie využitie minerálnych vôd oproti pred- chádzajúcim storočiam. - Košický lekár Henrik Meyer a jeho dielo výraznou mierou prispeli k propagácii kúpeľníctva na území dnešného východného Slovenska. - Kňaz Ján Vrablanský je autorom prvých praktických rád pre použitie kúpeľov, ktoré zahŕňajú okrem vý- beru vhodného ročného obdobia pre pobyt v kúpeľoch aj odporúčania na výber ľahkých jedál a nápojov, ako i vyrovnaný psychický stav pacienta. - Oba latinské spisy znamenajú posun vo využití balneoterapie v 18. storočí, no zároveň sú cenným dokla- dom novolatinskej literatúry slovenskej proveniencie.
Strasti starého grófa. Autoreflexia choroby v osobnej korešpondencii na sklonku 19. storočí Daniel Hupko (Historický ústav SAV, Bratislava; Múzeum Červený Kameň)
Gróf Móric Pálfi (Pálffy) z Erdődu (1812 – 1897) patrí k významným osobnostiam uhorských dejín 60. rokov 19. storočia. Bol prototypom konzervatívne zmýšľajúceho prorakúsky orientovaného aristokrata verného dynastii a viedenskému dvoru, čo potvrdil v rokoch 1861 – 1865 počas svojho pôsobenia vo funkcii uhorského miestodržiteľa. V jeho osobnej pozostalosti uloženej v Slovenskom národnom archíve v Bratislave sa nachádza súbor listov, ktoré obsahujú zmienky o priebehu vlastnej choroby ich pisateľa. Sám Móric Pálfi nám zanechal autoreflexiu vlastných zdravotných problémov, ktoré nakoniec vyústili do jeho smrti. Naskytá sa tak vzácna príležitosť nahliadnuť do tejto výsostne súkromnej oblasti života aristokrata na sklonku 19. storočia. Zvlášť sú na tento účel vhodné listy napísané v posledných rokoch Móricovho života, v rokoch 1894 – 1897: ako Ariadnina niť sa nimi vinie opis zdravotných problémov ich pisateľa, ktoré boli primárnou príčinou jeho početných ciest za zdravím. Listy Mórica Pálfiho sú neoceniteľným prameňom k dejinám šľachtickej mentality nielen v prostredí aristokracie usadenej na území dnešného Slovenska, ale i v širšom kontexte celej bývalej habsburskej monarchie.
Nemoc jako prostředek poznání mezí vlastní tělesnosti v 1. polovině 19. století Vladan Hanulík (Ústav historických věd FF Univerzity Pardubice)
Metodicky příspěvek vychází ze závěrů fenomenologie vnímání Maurice Merleau-Pontyho a teorii tzv. embodimentu (T.J. Csordas), zdůrazňující roli tělesné dimenze v procesu recepce a utváření povědomí o světě, jakož i vlastní tělesnosti. Tematicky je zaměřen na vznik a vývoj svébytného fenoménu tzv. hydropatie, léčebné metody konstituované praktickým působením slezského léčitele Vincenze Priessnitze v 1. polovině 19. století. Heuristická báze je vymezena archiváliemi, dochovanými z doby Priessnitzova působení. Jedná se především o dosud nezpracovaný soubor korespondence adresované Priessnitzovi jeho pacienty, uložené ve Státním okresním archivu Jeseník. Z téže instituce lze využít celou řadu pramenů odlišného charakteru, umožňující bližší vhled do historických reálií provázejících Priessnitzovo působení, jako jsou prameny statisticky-evidenčního charakteru, policejní zprávy, drobné memoáry Priessnitzových současníků a jiné. Cílem příspěvku je analýza vlivu specifické a fyzicky náročné terapie na pacienty, kteří danou léčbu podstoupili a způsob utváření diskursu k hydropatii. Charakterizována bude proměna vnímání vlastního těla a následné změny v habitu a každodenním životě jedinců, způsobené absolvováním léčebné kůry zaměřené primárně na sledování a ovlivňování fyzických projevů těla pacientů.