Obsah: Co to je když se řekne… Poslední místo Noviny Karel Kryl Knihovnička čtenáře Jaro Svátek matek Na vydání čísla se podíleli : Barbora Hanáková, Lenka Jurásková, Eva Šantavá, Lucie Hanáková, Marie Langweilová, Miroslav Blata.
Co to je, když se řekne… NIRVÁNA První chvíle po použití drogy požívají narkotici jakýsi stav blažené nirvány. (Odborný článek) Jmenoval se vlastně Gautamah, narodil se v jednom místě na hranicích Nepálu a nesl v sobě neukojitelnou metafyzickou žízeň. Uchýlil se do samoty, seděl pod „Stromem osvícení“ v hlubokých úvahách a po sedmi letech se vrátil mezi lidi jako Buddha, to znamená Probuzený, Osvícený. Jeho učení se stalo základem nejvýznamnějšího orientálního náboženství, které dosud silně ovlivňuje události na Východě. Chodil Indií a kázal o čtyřech pravdách: o utrpení, o původu utrpení, o odstranění utrpení a o cestě k odstranění utrpení. Utrpením je podle něho život sám, protože je pomíjivý. Uspokojení dojde člověk jen tehdy, jestliže se jím nedává ovlivňovat, odpoutá se od světa a dosáhne trvalého a ničím nerušeného klidu, zbaven všech životních žádostí a potřeb. Takovým hlubokým soustředěním dosáhne nirvány, což přesně přeloženo znamená vyhasnutí, vyvanutí. Árijští Indové věřili vždycky v převtělování duší; byli přesvědčeni, že člověk se po smrti vrací v nové podobě na svět. Z toho plynula úcta ke všemu tvorstvu, kde i ten poslední mohl být naším předkem nebo bude naším potomkem. Buddha dal tomuto věčnému procesu svým učením o tom, že každá vina minulého života se musí odčinit dobrými skutky, hlubší význam. V buddhismu je mnoho prvků blízkých křesťanství a mnoho praktických návodů. Člověk má užívat „pravé řeči“, to je nemá lhát, pomlouvat a křivě svědčit. Nesmí krást, zabíjet a oddávat se rozmařilostem. Pokora, moudrost a láska byly prý hlavními znaky živého Buddhy, který osvobozoval lid z dogmatického učení bráhmanů, založeného na nerovnosti lidí, na kastách. Protože však nezanechal psané dílo, má jeho učení mnoho nejrůznějších vykladačů a prošlo mnoha změnami. Dosažení stavu nirvány, na 2
nějž se prakticky mohli soustředit jen mniši, ustupuje činnému osvědčování lásky k trpícímu lidstvu. Jedno i druhé je ovšem často pro obyvatele obrovských východních států žijících v bídě a napadených nepřáteli vnějšími i vnitřními velmi těžké. U nás slovo nirvána zdomácnělo v prostém významu blaženého klidu, příjemné nicnedělání, tedy jakéhosi „dolce far niente“, jakéhosi ušlechtilého chytání lelků. A Buddha žije jen v rčení „sedí jako Buddha“, což znamená nehybně a netečně, tak jako sochy velkého východního myslitele, zpodobňující ho zřejmě ve stavu splývání s nirvánou.
Poslední místo V pekle už bylo plno a před jeho branou ještě čekala dlouhá fronta. Ďáblu nezbylo než odepřít dalším přicházejícím vstup. „Máme už jenom jedno místo a to by měl logicky dostat největší hříšník,“ prohlásil. „Je mezi vámi aspoň nějaký masový vrah?“ Aby ďábel našel toho nejhoršího, začal hříšníky ve frontě vyslýchat. Po chvíli uviděl jednoho, kterého si předtím nevšiml. „Co jsi udělal ty?“ zeptal se. „Nic. Já jsem dobrý člověk a jsem tady omylem.“ „Něco jsi určitě udělat musel,“ ušklíbl se ďábel, „každý něco udělal.“ „To dobře vím,“ přesvědčeně odpověděl muž, „ale já jsem se od všeho vždycky držel stranou. Viděl jsem, jak lidé pronásledují jiné lidi, ale já jsem se k tomu bláznivému honu nepřidal, jak děti nechávají umřít hladem a prodávají je do otroctví, jak slabé vytlačují na okraj společnosti jako její odpad, jak jenom pořád 3
přemýšlejí,čím by se navzájem podvedli. Ale já jsem tomu pokušení odolal a nikdy jsem nic neudělal. Nikdy.“ „Vůbec nic?“ zeptal se nevěřícně ďábel. „Jsi si jistý, žes to všechno viděl?“ „Na vlastní oči!“ „A nic jsi neudělal?“ zeptal se znovu ďábel. „Ne!“ Ďábel se zachechtal: „Tak pojď dál, příteli. To místo patří tobě!“ Jeden svatý muž potkal na procházce městem žebrající děvčátko oblečené v hadrech. V myšlenkách se obrátil k Pánu: „Bože, jak můžeš takovou věc dopustit? Prosím tě, udělej s tím něco.“ Večer uviděl v televizních zprávách zabité lidi, oči umírajících dětí a těla trpících lidí. Znovu se modlil: „Pane, tolik bídy. Udělej něco!“ V noci mu Pán jasně odpověděl: „Já jsem už něco udělal – stvořil jsem tebe!“
Noviny Víc jak před rokem jsem měl možnost dostat se do novin. Poslal jsem si přihlášku do Letní školy žurnalistiky, kterou pořádaly Lidové noviny a vzali mě. Po třídenním školení jsem poprvé přišel do redakce. Přiznám se, že to byl vždycky můj sen. Sedl jsem si do redakce zahraničního zpravodajství, kam jsem se dostal díky tomu, že studuji angličtinu. Hned první den jsem měl neuvěřitelné štěstí. Zaslechl jsem šéfa rubriky, jak se s jedním redaktorem baví o článku na téma „Nevěstince v koncentračních táborech“. Řekl jsem si, že zkusím štěstí a něco si k tomu tématu najdu. Podařilo se mi najít asi šest stránek na internetu a s tím jsem šel za šéfem. Řekl jsem mu, že mě to téma zajímá a že bych
4
byl rád, kdybych mohl k tomu článku přispět alespoň tou trochou. On mi na to ale řekl: „Hele tak fajn. Tak to teda napiš,“. Musím říct, že mě překvapil. Článek jsem napsal a hned druhý den vyšel. To byl můj největší článek a myslel jsem si, že už nic nebude tak těžké. Jenže další den jsem dostal za úkol napsat nějaké krátké zprávy. Mělo to být tuším na osm až dvanáct řádků. Vždycky jsem si myslel, že napsat kousek textu nemůže být nijak těžké, ale rychle jsem se přesvědčil o opaku. Ty zprávy byly čtyři a psal jsem je od osmi ráno do čtyř odpoledne. Možná se to zdá hodně, ale tak to vůbec není. Když máte dvě stránky textu shrnout do pár vět tak, aby to dávalo smysl a bylo v tom vše podstatné, není to nic jednoduchého. Další den to bylo podobné. V redakci měli jen pár počítačů, protože většina lidí si nosila vlastní notebooky, takže jsem se musel dočasně přesunout k editorům. Prací editora je upravit článek, který napíše redaktor. Pak všechny texty schvaluje vedoucí rubriky, po něm šéfredaktor a nakonec putují do tiskárny. Ten třetí den jsem měl napsat článek o výročí skautingu. Napsal jsem článek a dal jsem ho přímo editorovi. Vrátil mi ho s tím, že jsem ho měl napsat tak, jak bych to vykládal kamarádovi v hospodě. Přepsal jsem ho asi 4x a ve finále konečně vyhovoval. Bylo asi půl šesté večer. Práce novinářů v zahraniční redakci je taková. Většina lidí si určitě myslí, že cestují po světě, zažívají různá dobrodružství, nebo jsou pod palbou ve válečných oblastech. Z toho, co jsem viděl já, sedí takový novinář většinu času u počítače, čte si zprávy zahraničních agentur a hledá, co by mohlo být zajímavé. Pak text přeloží, dohledá si k němu další informace, ověří si pravdivost a napíše ho. Po odevzdání mu ho šéf rubriky, nebo editor zkritizuje a vrátí a on musí psát znovu. Stalo se mi třeba, že jsem napsal článek, který byl o jeden řádek delší, než místo, které pro něj bylo vyhrazené na stránce. Málokdo si asi umí představit, jak těžké je zkrátit hotový text o jeden řádek. Každopádně to byla zajímavá zkušenost, kterou bych si někdy rád zopakoval. Miroslav Blata
5
Karel Kryl Druhého března uplynulo 15 let od chvíle, kdy zemřel Karel Kryl, písničkář, básník a spisovatel. Osobně jsem jej donedávna znal hlavně díky jeho písním. Teprve při psaní tohoto článku se mi do ruky dostala kniha „Půlkacíř“, ve které jsou jeho rozhovory s Milošem Čermákem. Sešly se tak dvě velmi kontroverzní osobnosti. Miloše Čermáka jsem měl možnost osobně potkat. Byl to právě on, kdo měl na starosti Letní novinářskou školu, o které do Kulíka píši. Musím říct, že na všechny ve třídě nějak zapůsobil. Půlka lidí ho nesnášela, druhá bezmezně obdivovala. Mám pocit, že právě to měl s Krylem společné. Jedni ho milují, druzí nenávidí. Proč to tak je? Nejspíš proto, že Kryl se nestydí mluvit o tom, co si myslí. V „Půlkacíři“ se velmi otevře rozpovídá o pocitech, které zažíval v přelomovém roce 1968. Zároveň mu nedělá nejmenší problém povídat si o holkách a milostném životě. V Moritátu te Salutant zpívá „Seržante, písek je bílý jak paže Daniely“. Víte, kdo byla Daniela? Jeho platonická láska. Podobných věcí na sebe řekne více, ale přesto není ani vulgární, ani se nesnaží ohromit. Jednoduše přizná to, co by většina lidí na sebe neřekla. Snad jen rodina je pro něj citlivé téma. Moc o ní nemluví a když, tak v metaforách a frázích. Kryl celý svůj život dělal to, co považoval za dobré a správné. Neměl děti, protože si myslel, že to bylo správné. Sám řekl, že nejdřív na to nebyl prostor a finance, pak na to neměl čas a nakonec se už cítil příliš starý. Pořídit si dítě v padesáti mu připadalo 6
nezodpovědné. V knize to přirovnal ke koupi psa. Když si jej pořídíte, musíte mít čas a sílu se mu věnovat. Taková přirovnání ho podle mě dobře vystihují. Říkal věci tak, jak je cítil a měl často pravdu. Jeho odpůrcům nejspíš vadilo to, jak je říkal. V knize se například otevřeně přiznává k tomu, že chtěl být slavný a že ze slávy měl radost. Hned ale dodává, že se na něj nalepila spousta lidí, kteří se chtěli na jeho slávě přiživit, zatímco jeho skuteční přátelé se drželi spíše v pozadí. Měl bych se asi zmínit i o jeho písních. Texty většiny z nich jsou například v knize „Kníška Karla Kryla“ (to opravdu není překlep), která je také k vypůjčení v knihovně. Kryl své písně psal tak, aby měly co říct lidem z té doby. Kritizuje komunismus, vzpomíná na okupaci v srpnu 1968, zpívá o válce, vzpomíná. Spousta lidí je poslouchala ještě na gramofonu nebo na kazetě. Dnes si je lidé kupují na CD nebo stahují z internetu. Každý si v nich najde to své. Myslíte si, že Veličenstvo Kat zemřelo spolu s komunismem? Ale kdepak! Bohužel se vždycky nějaké najde. Karel Kryl byl především člověk, ale myslím si, že dnes z něj je symbol jeho doby. Je to tak dobře a mělo by to tak zůstat. Pokud si Kryla představujete jako hrdinu, který bojoval s nenáviděným režimem a musel kvůli tomu dokonce emigrovat, radši žádnou knihu o něm nečtěte. Zkazili byste si iluze. Zjistili byste, že to byl chlap, který se rád stával středem pozornosti. Sám o sobě říkal, že neumí pořádně hrát na kytaru, natož zpívat. Každý má své chyby a slabosti. On si jich byl dobře vědom. To z něj ale vůbec nedělá někoho špatného. V této souvislosti mě napadá jedno výstižné přirovnání. Určitě znáte přísloví: „Dopadli, jako sedláci u Chlumce“. Já jsem ty sedláky až do vysoké školy považoval za hrdiny, kteří s vidlemi v ruce padli v boji s přesilou. Ono to ale bylo jinak. Podle našeho učitele dějin tehdy v bitvě sedláci ustoupili ke hřbitovní zdi. Z obou stran ustupovala jízda, takže sedláci neměli kam utéct a padli do jednoho. Dělá to z nich snad něco míň? Karel Kryl je pojem a pojmem navždy zůstane. Miroslav Blata 7
Knihovnička čtenáře
Malý princ Antoine de Saint-Exupéry Když jsem jednou přemýšlela nad tím, jakou knihu začnu k maturitě číst, napadla mě právě tato knížka Malý princ, jakožto odlehčená četba, kterou mám přečtenou za chvíli. Ovšem v tom slově „odlehčená“ jsem se zmýlila. Jistě, pro děti, kterým je tato knížka především určena, je to zcela odlehčené čtení, ale pro již starší, skrývá tato kniha velmi hluboký obsah. Malý princ žije na své malinké planetě se dvěma sopkami a jeho milovanou růží, která se později stává důvodem, proč se Malý Princ rozhodne opustit svou planetku a přichází na naši planetu. Mezitím poznává i jiné planety, které ho různými způsoby oslovují.
Na jedné planetě se setkává s lištičkou, která velice touží po tom, aby si ji ochočil a měl ji rád. Malý princ však cítí, že cit, po kterém ovečka tolik touží, už věnuje své růži, která je sice velmi pyšná, ale princ ji miluje i přes její pýchu. Malý princ tak poznává sílu toho, co znamená – když má někdo někoho rád…
8
Na další planetě bydlil pijan. Návštěva u něho byla velice krátká, ale malého prince hodně rozesmutnila. „Co tady děláš?“ řekl pijanovi, který seděl mlčky před řadou prázdných a řadou plných lahví. „Piji,“ odpověděl pochmurně pijan. „A proč piješ?“ zeptal se Malý Princ. „Abych zapomněl,“ řekl pijan. „Nač abys zapomněl?“ vyzvídal Malý Princ a užuž ho začínal litovat. „A zač se stydíš?“ vyptával se dále Malý princ, protože by mu byl rád pomohl. „Stydím se, že piji!“ dodal pijan a nadobro se odmlčel. A Malý princ zmaten odešel. Dospělí jsou rozhodně moc a moc zvláštní, říkal si v duchu cestou. Nakonec přistává na poušti, kde se setkává s autorem. Ten právě nešťastně havaroval se svým letadlem na poušti a nachází se v těžké situaci. I když Malý princ neodpovídá na autorovy otázky, přesto mu po částech zjevuje svou životní cestu. Autor přitom nepoznává jen příběh malého dítěte, ale také neobyčejnou krásu a čistotu jeho srdce. Malý princ je ztělesněním dokonalé zodpovědnosti a lásky, kterou chová hlavně ke své květině, která kvůli své pýše byla původcem princova trápení a následného opuštění své planety. Malý princ si na Zemi uvědomí jedinečnost své květiny a chce se vrátit zpátky na svou planetku. Překážkou mu je ovšem jeho tělo, je příliš těžké. Pozná hada, který mu pomůže zbavit se tohoto trápení...
Barbora Hanáková
9
Jaro Přišlo jaro. Příroda se už probudila ze zimního spánku a dává to všem patřičně najevo. Stromy kvetou jako o život, ve vzduchu to začíná bzučet a ptáci cvrlikají jeden přes druhého. Ani slunce se už neschovává za mraky, ale rozsvítilo celou oblohu a příjemně hřeje. A tak shazujeme nejen teplé oblečení, ale i mrzutou náladu, kterou nám dlouhá zima připravila. Rozkvétající příroda a dny prosvětlené sluncem pozitivně ovlivňují naše pocity, náladu a chuť do života vůbec. Příroda a počasí člověka ovlivňuje víc, než si je leckdy ochoten připustit. Má vliv na naše tělesné zdraví, ale i na psychiku. V dnešní době, kdy máme čím dál více starostí a problémů, se spousta lidí jezdí rekreovat do přírody, kde hledá klid a uvolnění. Lidé jsou často příliš pracovně vytížení a potřebují odpočinek. V životě nás často provází nejistota, neklid a obavy z budoucnosti. Snažíme se projít životem bez větších úhon, ať už finančních nebo sociálních, ale člověk míní a život mění. Je proto důležité vyhledávat drobné radosti a okamžiky, které nás provázejí každý den, protože ty nám dávají chuť do každodenního života a obohacují ho. Žádný den není stejný a žádný se nebude opakovat, a byla by škoda, aby člověk pro velké starosti zapomínal na drobné radosti, které mu pomáhají ty velké starosti lépe nést. Jako v přírodě kvůli jednomu statnému uschlému stromu neuhyne celý sad, ani my bychom pro své velké starosti neměli zapomínat na to ostatní. Zejména na ty nejbližší, kteří tím trpí nejvíce. Jsou to ti, kteří nás mají rádi. Často můžeme vidět v televizi, ale hlavně kolem sebe, že potom, co se člověku rozpadne rodina, trpí, ať už je úspěšný či obyčejný člověk, ať už je mu 5 nebo 55. Je dobré si najít čas na odpočinek, který můžeme strávit s těmi, které máme rádi a nehnat se za nejistou budoucností. Lidské vztahy jsou křehké jako květy rozkvetlých stromů a snadno opadají, aniž se změní v plod, který dává užitek. Jaro je nejlepším obdobím, kdy už není zima, ale ještě není příliš velké teplo, kdy se můžeme zastavit, načerpat nové síly a nechat se kvetoucí přírodou příjemně naladit. Lenka Jurásková
10
Svátek matek Druhou květnovou neděli jsme si znovu připomněli a oslavili tento krásný svátek. Proto chceme dodatečně všem maminkám popřát k jejich svátku všechno nejlepší, hlavně radost ze svých dětí a hodně spokojenosti ve svých rodinách. A ke gratulaci posíláme básničku:
Maminčino zátiší Jaroslav Seifert
Náprstek, jehly, kolikero nití a staré brejle, světlem protkané, čím jsem to měřil čas, jenž svítí a míjí, sotva nastane. Jak před lety mi šeptáš jako snící : - Můj hochu rozmilý, To jistě zas ti někde uličníci kamenem hlavu rozbili. - Ne, maminko, má hlava je dnes celá a ani koleno dnes nemám odřené. - Ach bože, já již opět zapomněla, jak je to všecko jiné, změněné. 11
Jak jindy přišel jsem a tiše pláču v tvé jemné dlaně, měkké, soucitné, a slza krvácí jak do heboučkých fáčů, když stará spící bolest procitne. Za všecky knoflíky, jež jsi mi přišívala, za všecky stehy, jež tvá šila nit, za polibky, když jsi mne líbávala - ne, tak jsem se ti nechtěl odměnit. Buď sbohem, dobo roztrhaných gatí, dny ztracené jsem marně hledat chtěl, čas, který se už nikdy nenavrátí - ach bože, já jsem zapomněl !
12