Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

Příprava a využití vodících a asistenčních psů Bakalářská práce

Vedoucí práce: doc. Ing. Petr Řezáč, CSc.

Vypracovala: Lenka Jurnečková Brno 2008

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Příprava a využití vodících a asistenčních psů vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MZLU v Brně.

dne:.............................................................................. podpis bakaláře:...........................................................

2

PODĚKOVÁNÍ

Je mojí milou povinností poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce panu doc. Ing. Petru Řezáčovi, CSc. za odborné vedení, cenné rady a připomínky. Mé poděkování patří také mým přátelům za všestrannou podporu během studia.

3

ABSTRAKT

Bakalářská práce se zabývá přípravou a využitím vodících a asistenčních psů. Je zde popsána historie využití psů, socializace a výchova štěněte, výcvik psů a také využití psů při terapii vybraných nemocí člověka. Dále pojednává o canisterapii v České republice.

Klíčová slova: vodící psi, asistenční psi, canisterapie

4

ABSTRACT

The bachelor work summarize findings about preparation and usage guiding and assistance dogs. The study discribes history of dogs usage, socialization and puppy education, training dogs and also usage dogs on therapy some human being disease. Further work treat of animal assisted therapy in The Czech Republic.

Keywords: guide dogs, assistance dogs, animal assisted therapy

5

str.

OBSAH Zadání

2

Prohlášení

3

Poděkování

4

Abstrakt

5

Obsah

7

1. Úvod

8

2. Literární přehled

9

2.1 …… Canisterapie

9

2.2 …… Historie použití vodících a asistenčních psů

10

2.3 …… Canisterapie v České republice

11

2.4 …… Vývoj štěněte

12

2.5 …… Rozdělení psů podle výcviku a účelu

13

2.5.1…… Společenští psi

13

2.5.2 …… Vodící psi

13

2.5.3…… Asistenční psi

16

2.5.4…… Slyšící psi

17

2.6 …… Výběr budoucích průvodců nevidomých

18

2.7 …… Výchova štěněte pro poslání průvodce nevidomých

18

2.8 …… Využití psů při terapii vybraných nemocí člověka

20

3. Návrh metodiky experimentu

24

4. Závěr

25

5. Použitá literatura

26

6

1. ÚVOD Pes (Canis familiaris) patří mezi nejstarší domestikovaná zvířata. Člověka na jeho cestách provází již kolem 14 tisíc let. Lidé se časem naučili využívat schopností jako je výborný čich, dobrý sluch, rychlost, hbitost a dalších vlastností psů k ulehčení práce. Psi pracují jako hlídači stád, chrání majetek, pomáhají při lovu, jsou dopravním prostředkem v zasněžených pláních a brání svého pána. Taktéž mohou sloužit jako vyhledávači lidí v lavinách, sutinách, čichem také rozpoznají drogy, zbraně, úniky plynu a jiných nebezpečných látek. Člověk také chová psy pro sportovní využití, např. pro agility, tanec se psem, flyball, freesbee, tracking, caniscross, dostihy chrtů a závody psích spřežení. Velmi oblíbené jsou také výstavy psů. Nelze se nezmínit o psech společenských, kteří poskytují svým majitelům zábavu a potěšení. Neméně významnou skupinu tvoří slepečtí a asistenční psi, a také psi pomáhající lidem v canisterapii. Canisterapie je tzv. léčba pomocí psa, která se u nás objevuje na počátku 60. let minulého století. Canis = pes, terapie = soubor opatření, která provádí lékař po vyšetření nemocného a jež slouží k příznivému ovlivnění choroby nebo stavu nemocného. Canisterapii lze zařadit do psychoterapie a je podskupinou zooterapie. Je to způsob terapie, při které se využívá pozitivního působení psa na člověka. Canisterapie získává ve světě stále větší uznání pro vynikající výsledky i v takových situacích, které byly dříve terapeuticky obtížně řešitelné (autismus, apatie, naučená bezmocnost apod.). Asistenční pes je bud‘ souhrnný název pro psy pomáhající všem zdravotně postiženým nebo pro psy, jejichž úkolem je pomáhat tělesně postiženým obvykle, ale ne výlučně vozíčkářům. Slepecký pes je vycvičen k bezpečné navigaci v prostoru, nahrazuje zrak postiženého. Cílem bakalářské práce je zpracování dosavadních poznatků o socializaci a výchově štěněte, o výcviku vodících a asistenčních psů a o využití psů při terapii vybraných nemocí člověka.

7

2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1. Canisterapie Název canisterapie se vžil jako označení způsobu terapie, který využívá pozitivního působení psa na zdraví člověka, přičemž pojem zdraví je zde myšlen přesně podle definice Světové zdravotnické organizace (WHO) jako stav psychické, fyzické a sociální pohody. Jinak lze canisterapii definovat jako Animal Assisted Activities (AAA) a Animal Assisted Therapy (AAT) (Galajdová, 1999). AAA jsou aktivity za asistence zvířat, které poskytují příležitost pro motivační, výchovný, odpočinkový a/nebo terapeutický prospěch zaměřený na zvýšení kvality života klienta. Jde o neformální setkání klientů se speciálně vybranými zvířaty v přítomnosti speciálně vyškoleného majitele zvířat a personálu zařízení. Cílem AAA je potěšit klienty, nabídnout jim novou zkušenost, přinést radost, zlepšit kvalitu jejich života apod. Výsledky lze vyjádřit pouze v pojmech radosti, spokojenosti a štěstí (Kalinová, 2003). AAA lze rozdělit na pasivní (pes má pozitivní efekt již pouhou svou přítomností v určitém prostředí) a interaktivní (klient pečuje o zvíře stále) – rezidentní typ (zvíře přítomné v ústavu) a návštěvní typ (forma projektu v různých časových délkách a pravidelnosti) (Podrábská et al., 2000). Podle Carmacka a Fily (1989) je zvířecí návštěva krátkodobý úmyslný zásah, který vede ke zlepšení pocitu zdraví a snižuje pocit osamění. Pomáhá také dosáhnout krátkodobých cílů jako např. snížení potřeby léků proti bolestem. AAT v překladu znamená terapie za asistence zvířat. Jde o cíleně řízenou intervenci, při níž je zvíře, které splňuje specifické požadavky, nedílnou součástí léčebného procesu. AAT je řízena a/nebo vedena profesionálem s odbornou specializací v rámci jeho zaměstnání. AAT má stanoven určitý cíl narozdíl od AAA. Je zde specifikován požadavek, kterého chceme dosáhnout – např. zvýšení sociálních dovedností, hybnosti, verbální komunikace atp. Terapie asistovaná zvířaty je zaměřena na podporu zlepšení v oblasti tělesných, sociálních, emocionálních a kognitivních funkcí. Výsledky jsou objektivně pozorovatelné a měřitelné. Proces terapie je dokumentován a vyhodnocován (Kalinová, 2003). Connor a Miller (2000) ve své studii uvádějí, že pomocí AAT můžeme dosáhnout mnoha cílů, např. odstranění pocitu samoty, zlepšení komunikace, snížení dávek léků, předvídání záchvatů, zvýšení kvality života, snížení stresu a strachu, zlepšení známek života, motivování pacientů atd. AAT

8

je používána při kritické a naléhavé péči, při dlouho trvající péči, rehabilitaci, v hospici, v dětských centrech, ve vězení atp.

2.2. Historie použití vodících a asistenčních psů Během celé historie lidstva je známo pouto mezi lidmi a zvířaty. Pravěké jeskyní malby zobrazují lidi a vlky sedící kolem ohně, starověcí egyptští vládci byli často pohřbíváni s kočkami a lidé dlouhou dobu používali koně a psi pro společnost a lov (Gammonley a Yates, 1991). Pravděpodobně první znázornění slepého člověka se psem odhalila vykopávka v Pompejích. Na stěně jednoho domu, který byl v roce 79 zavalen lávou při výbuchu sopky Vesuv, byla nalezena malba zobrazující slepého člověka s osazenstvem, který byl patrně veden malým psem. Jednoznačnější znázornění psa, který je použit jako vodící, je na čínském svitku nalezeném v polovině 13.století. Přibližně ve stejné době, v západní Evropě, mnich Bartoloměj popisuje, jak jsou slepí vedeni buď dítětem, sluhou a nebo psem. Na středověké malbě v Nőrnbergu, v kostele Sv. Sebalduse, je zobrazen muž na ulici s vodícím psem. Asi nejranější evropské vyobrazení použití vodícího psa je na dřevorytu z roku 1465. Ve 14. a 15. století lidé často žili kočovným způsobem života. Mnoho slepých mužů usilovalo o používání psů nejenom jako vodících, ale také pro ochranu a společnost (Coon, 1959). Od 15. století je mnoho rytin, maleb a kreseb zobrazujících slepé lidi se psy. Všechny mají společné: psi jsou natolik malí, aby mohli efektivně táhnout jejich pány z nebezpečí, psi jsou vybaveni pružným vodítkem, které umožňovalo vedení jenom ve směru vpřed, majitelé nosí hůlku, všichni jsou muži, zřejmě žebráci či muzikanti a celkový dojem vzbuzuje pocit, že vedení je neúčinné, zbytečné (Putnam, 1997). Menší psi byli používáni ve středověku, zatímco větší plemena psů, jako např. německý ovčák, se začala používat až během posledních 100 let. Další velmi oblíbená plemena byla zlatý a labradorský retrívr. Zpočátku se používalo dlouhé vodítko místo neohebného postroje ve tvaru písmene U (Fishman, 2003). V roce 1819, Johann Wilhelm Klein, vídenský kněz a ředitel Instituce pro slepé ve Vídni, v knize Příručka pro slepé první navrhl, aby psi byli cvičeni vidomými. Klein jako první uvádí, že neohebná vodící hůlka připnutá na postroj psa umožní psovodovi lépe cítit pohyb psa než ohebné vodítko. Taktéž navrhl popis, jak mají být psi cvičeni a doporučil pastevecké psy a pudly. Pokud je známo, téměř celé století se nikdo nepokusil založit školu výcviku vodících psů (Putnam, 1997).

9

Až v roce 1916, klub německých ovčáků navrhl, aby škola poskytovala vodící psy velkému počtu slepých německých poválečných veteránů. Během 1. světové války němci cvičili psy na doručování zpráv. Proto tedy nebylo těžké najít lidi schopné vycvičit inteligentní německé ovčáky, aby sloužili jako vodící psi. Výcviková škola byla založena v Oldenburgu. Její úspěch postupně vedl k založení druhé výcvikové školy ve Wurttemburgu. Školy pro výcvik byli založeny také v Mnichově a Potsdamu, kde byli psi cvičeni pro nevidomé civilisty. Odhaduje se, že do roku 1927 čtyři tisíce Němců používalo vodící psy (Putnam, 1997). V roce 1929 byla založena první škola „Seeing Eye“ ve Spojených státech zabývající se výcvikem vodících psů a vzděláváním nevidomých (Fishman, 2003). Stalmachová (2000) tvrdí, že se v ČR slepečtí psi cvičili v rámci Svazarmu, nyní pouze soukromě. AAT je známa už několik století. Šlo o pouhou naději, že pacienti budou mít prospěch z blízkosti, pozorování a dotýkání se psů (Draper., 1990). V roce 1792 se v Quaker psychiatrické léčebně v Yorku, Anglii začala objevovat AAT jako nástroj k dosažení jistých cílů při léčbě pacienta. V roce 1867 byli v Německu zvířata použity k léčení

pacientů trpících epilepsií. Z roku 1942 jsou první dokumentace o AAT

z nemocnice pro rekonvalescenty letecké armády v New Yorku. O 6 let později, v roce 1948, Green Chimneys dětský domov v New Yorku začal používat zvířata jako pozitivní odměnu za dobré dětské chování (Golin a Walsh, 1994). Boris Levinson v roce 1969 náhodou objevil, že komunikace s předtím nekomunikativním dítětem se zlepšila, když byl během sezení přítomen pes (Netting et al., 1987). Levinsonova práce je považována za zrod dnešní AAT (Gammonley a Yates, 1991). V roce 1981 se v Ohiu AAT program objevil ve vězení. Bylo pozorováno, že vězni, kteří se účastnili tohoto programu, požadovali méně léků a měli nižší sklony k násilí a sebevražedným pokusům než ti, kteří se AAT programu neúčastnili (Bardill a Hutchinson, 1997).

2.3. Canisterapie v České republice Pojem canisterapie byl poprvé použit v ČR, a to v roce 1993. V této době se u nás začaly rozvíjet organizované aktivity se psy a vytvářet systémový přístup a metodika terapeutického využívání psů. Ve světě však mělo terapeutické setkávání klientů se zvířaty již dlouholetou tradici. V květnu 1995 byla založena Asociace zastánců

odpovědného

vztahu

k malým

zvířatům.

V roce

1997

vznikla

Canisterapeutická společnost, která při tvorbě normativů i metodiky vycházela ze

10

zahraničních zkušeností. Tato společnost zavedla první systém udělování terapeutických atestů pro psy u nás a zavedením návštěvního programu nastartovala mohutný vzestup canisterapeutické praxe. Došlo ke vzniku regionálních center společnosti. V letech 2000/2001 postupně došlo k rozpadu Společnosti. Od roku 2001 začaly vznikat samostatné regionální organizace. Chyběly však vzájemné kontakty, komunikace a spolupráce. Významný krok pro sjednocení základních pravidel a podmínek praktikování canisterapie nastal až v roce 2003. Vznikla tak Canisterapeutická asociace. V současné době je členem Canisterapeutické asociace 16 organizací (Kalinová a Mojžíšová, 2004). Podle Kalinové a Mojžíšové (2004) se v oblasti canisterapie objevují určité problémy. Termín canisterapie je užíván velmi široce. Canisterapií je nazývána i interakce mezi klienty a psy, která nesplňuje základní pravidla terapie. Tyto nedostatky ztěžují uznání canisterapie jako léčebné metody. Canisterapie je v ČR praktikována převážně formou dobrovolnictví. Legislativně není dostatečně řešen vstup psa do zdravotnického, školského zařízení a do zařízení sociální péče – kompetence jsou ponechány zřizovateli zařízení. Pes má zákonem zakázán přístup pouze do stravovacích zařízení a do prostor, kde to zakazují vnitřní hygienické normy zařízení.

2.4. Vývoj štěněte Aby mohl cvičitel cílevědomě vychovávat budoucího vodícího či asistenčního psa, musí chápat potřeby vyvíjejícího se štěněte. Vývoj od narození až po pohlavně dospělého jedince lze rozdělit do sedmi na sebe navazujících vývojových fází: vegetativní fáze, přechodná fáze, fáze vtiskávání, socializační fáze, I. štěněčí stádium, II: štěněčí stádium a puberta (Mikulica, 2004) Vegetativní fáze začíná v okamžiku porodu a trvá 14 dní. Schopnosti učení jsou nepatrné. Lze vytvořit první nestabilní podmíněné reakce na potravní zpevnění. Přechodná fáze trvá týden tj. od 14. do 21. dne života. Pro fázi vtiskávání je charakteristický proces učení. Vtiskáváním začíná socializace štěněte, která pokračuje i v dalších vývojových etapách. Proběhlé vtištění či nevtištění je v mnoha případech nezvratné a jeho důsledky se projevují i v chování dospělého psa. Tato fáze začíná 3. a končí 7. týdnem stáří štěňat. V tomto období a v následující socializační fázi potřebuje štěně intenzivní styk s lidmi. Období od 7. do 12. týdne života štěněte lze označit jako socializační fázi. V této době se vytvářejí složité společenské vztahy mezi psy i vztahy

11

mezi člověkem a psem. Od začátku této fáze je možno vytvářet stabilní podmíněné reakce. Pro toto období je charakteristické, že si štěně rozšiřuje obraz člověka i o jiné lidi a navazuje s nimi kontakt. I. štěněčí stádium neboli hodnostní fáze začíná různě podle plemen a rychlosti jejich vyzrávání; většinou nastává v 9. – 10. týdnu a trvá do 4. měsíce života štěněte. Výchova štěněte zaměřená na výcvik vodících a asistenčních psů se nyní rozbíhá naplno. Jedním z nejdůležitějších úkolů psovoda je vodit psa na procházky a seznamovat ho s nejrůznějším prostředím. Štěně, které si zvykne na změny prostředí, se bude v budoucnu rychle adaptovat a snadno si bude zvykat na nové situace. Malé štěně také není možno nutit do výcviku. Podmínky se organizují tak, aby štěně vše bralo jako hru. Se štěnětem tohoto stáří nelze cvičit dlouho a je třeba se vyvarovat jednotvárnosti. II. štěněčí stádium trvá od konce 4. měsíce do konce 6., 7. měsíce stáří a je také označováno jako fáze předpubertální. Štěně už je natolik vyspělé, že je možno věnovat se s ním výcviku v celém rozsahu. Štěně je při tom velice úzce vázáno na psovoda. Snadno se učí. Nástup puberty je velmi variabilní a především u malých plemen přichází mnohem dříve než u velkých. Puberta trvá 6 – 8 týdnů a na ni navazuje stádium mladého psa. Objevuje se již v době, kdy psi nejsou ještě plně tělesně vyzrálí. Puberta sice zastaví růst těla do výšky, ale organizmus potřebuje ještě více než rok, aby zmohutněl a plně dozrál. Zhruba od 2 let pes plně dospívá (Mikulica, 2004).

2.5. Rozdělení psů podle výcviku a účelu 2.5.1. Společenští psi „Domácí mazlíčci“ někdy neumí nic neobvyklého, ale přesto plní stejnou funkci jako cvičení asistenční psi tj. nechávají se hladit a tím rozvíjí jemnou motoriku svého pána, dokáží svého pána spřátelit se sousedy, upozorní na pohyb v blízkosti bytu nebo domku, atd. (Frančeová a Hutařová, 2005).

2.5.2.Vodící psi Pomáhají slepým lidem či lidem se zhoršeným zrakem. Nároky na vodícího psa jsou ohromné. Musí být citlivý, lehce vést, snášenlivý, nesmí se rvát, musí se chovat přiměřeně flegmaticky ke svému okolí. Přiměřeně tak, aby byl schopen svého nevidomého pána ochránit v případě nebezpečí, ale této možnosti využívat jen v krajním případě. Jsou vybíráni psi s nízkou agresivitou, nejsou vhodní příliš hraví,

12

neposlušní ani těžkopádní nebo paličatí. Nejdůležitější vlastností vodícího psa je dobrá paměť (Stalmachová, 2000). Psi jsou podrobeni přísnému testování na charakterové vlastnosti. Pro výcvik jsou převážně vybírány feny, které jsou citlivější a snáze ovladatelnější. Pro postrojové vedení je předepsaná výška minimálně 58 cm. Většinou se cvičí němečtí ovčáci, knírači, rotvajleři, erdelteriér, novofunlandský pes, labradorský retrívr atd. Každému klientovi je vždy vybrán nejvhodnější pes (Stalmachová, 2000). Je to proto, že rozhodujícím kritériem vlastně není plemeno, ale nakonec jen charakterové vlastnosti, velikost těla, zdraví ale i vzhled. Pouze ten, kdo ví, že slepec pomocí psa znovu získává sebevědomí, pochopí, jak je pro postiženého člověka důležité , že opět získává uznání prostřednictvím krásného psa. Je šťastný, když mu to lidé říkají a když s nimi o svém chytrém a krásném psu může mluvit. Pán a pes také musí ladit po stránce povahové (Aldington, 1999). Každý pes musí mít za sebou výcvik základní poslušnosti. Musí umět na povel sednout, lehnout, otáčet se, zastavit. Vlastní výcvik začíná dalším učením v doprovodu psovoda (Stalmachová, 2000). Pes se učí chodit na čáře uprostřed chodníku, nezahnout za roh dokud nedostane povel, zastavit u obrubníku a čekat na povel k přejití silnice (Naderi et al., 2001). Dále se učí zastavovat u různých i malých překážek, jako jsou příkopy, schody, vyhýbat se překážkám, například jámám, košům na odpadky, stožárům, lidem atd. Pes se prakticky učí pozorovat svět lidským pohledem. Stojí to obrovskou trpělivost a čas, než to pes pochopí. Pes se zpočátku zapřahuje do slepeckého vozíku zvaného fantom, jehož rozměry odpovídají člověku, který pes táhne za sebou, je na třech kolech a umožňuje psovi řízení, tzn. brždění, zatáčení (Stalmachová, 2000). Tento vůz zkonstruovaný Brőllem a Sarrisem přivodí psu pomocí překážek nepříjemné zkušenosti, které pro něj normálně nemají význam. Pes tak získává tímto způsobem stejný tělesný a prostorový pocit jako člověk, tzn. musí dávat pozor na věci, které jsou vysoko nad ním, jež by se ho jinak nedotýkaly nebo pod nimiž by mohl proklouznout. Pes má sklon držet se vodící čáry, ale nyní se musí naučit zahrnovat do svých propočtů také člověka, tzn. musí si nechávat více místa a hlavně zatáčky nesmí vybírat tak zprudka (Aldington, 1999). Narazí-li vozík do překážky, náraz psa upozorní, že neprojde. Psovod ho slovem i gesty upozorní na věc, která to způsobila. Pes musí překážku obejít. Dostane-li se pes přece jenom někdy do situace, kdy si neví rady, musí zůstat stát popřípadě si sednout. Pes je ve výcviku psovodem úmyslně i maten, aby například v případě překážky zůstal stát i přes pokyn psovoda 13

„vpřed“. Psi se učí na nečekanou překážku štěkat, a to v tom případě, že nemají jinou možnost, jak se jí vyhnout. Požádá-li pak nevidomý člověk o pomoc jinou osobu, nesmí ji pes napadat (Stalmachová, 2000). Později pes přejde do slepeckého postroje, který přenáší všechny pohyby jeho pána (Stalmachová, 2000). Postroje se nesmí používat ke zvedání psů. Výhodou postroje na rozdíl od obojku je, že psa neškrtí. Psi se učí doprovázet své pány nejen pěšky, ale i v dopravním prostředku (autobus, vlak). Vodící pes rozeznává i světla na semaforech u přechodů pro chodce, a to i tam, kde chybí zvukový signál. Nerozliší barvy ale pozná, které světlo svítí. Na neoznačených přechodech dokáží odhadnout vzdálenost blížícího se auta. Vodící psi ale zůstávají stále sebou samými, hrají si, když chtějí, odpočívají a chovají se zcela přirozeně. Doprovod nevidomého je pro ně zcela naučený úkol (Stalmachová, 2000). Na postroji psi nosí bílý znak s červeným křížem nebo je postroj alespoň bílý a nevidomý člověk má rovněž bílou hůl. Výcvik nekončí jen u psa. I člověk, kterému bude sloužit, se musí podrobit několikadennímu kurzu, kde se naučí se psem zacházet a pečovat o něj (Stalmachová, 2000). Slepý nevidí nic z toho, co se děje kolem něj. Pouze to slyší, cítí nebo zjišťuje hmatem. Pomocí držadla postroje , které má v ruce, je stále v kontaktu se svým psem, ale nejdříve se od cvičitele musí naučit, že díky postroji může rozeznávat tělesné reakce psa. Musí také správně ovládat všechny povely a pokyny, aby psa neodborným chováním neiritoval. I tady pes musí cítit, že je spolehlivě veden, ačkoli je to on, kdo vede. Pes potřebuje konkrétní pokyny které provádí. Potřebuje je dokonce, i když váhá, protože v určitých situacích se musí rozhodovat slepec; i tehdy pes očekává jisté, klidné reakce svého pána (Aldington, 1999). Výcvik psa-pomocníka je velmi drahý a náročný. Částečně proto, že mnoho psů výcvik nedokončí, částečně proto, že agentury bývají velké organizace s drahým provozem. Agentury nemají kvalitní odborníky na psí chování a naopak mají předpisy, které celý proces zdržují a znesnadňují. Mnoho z naučených úkonů pes nakonec nepotřebuje a neprovádí (Galajdová, 1999). Přesto slepecký pes podává nejpřekvapivější výkon, k němuž je možné zvíře vůbec vycvičit. Provádí něco, co by pro slepce nedokázalo dělat žádné jiné zvíře, žádný stroj a málokterý člověk (Aldington, 1999). Vodící psi jsou jediní, na něž pamatuje naše legislativa. Náklady na pořízení vodícího psa zrakově postiženým hradí sociální odbor okresních nebo 14

obvodních úřadů až do plné výše. Ze zákona je vodící pes kompenzační pomůckou pro nevidomé a prakticky nevidomé držitele ZTP-P. Na jejich výživu může přispívat nevidomým příslušný obecní úřad (Frančeová a Hutařová, 2005).

2.5.3. Asistenční psi Pomáhají lidem s pohybovými postiženími. Asistenční psi musí zvládnout tažení vozíku, zvedat různé předměty, otevřít a zavřít dveře, zhasnout a rožnout světlo, podat telefon apod. (Lane et al., 1998). Dále pak pomoc při oblékání a obouvání, přivolání výtahu, plnění pračky, vyndávání vypraného prádla atd. (Frančeová a Hutařová, 2005) Bartáček (2007) tvrdí, že všichni asistenční psi ovládají desítky standardních povelů – základy poslušnosti, povely potřebné při pohybu na veřejnosti (vpravo, doleva, stůj, otoč se, jízdu na eskalátorech, cestování vlakem...), speciální povely či dovednosti jako třeba podávání předmětů spadlých na zem, zapomenutých na stole, gauči atp. a pomoc se samoobsluhou (sundání ponožek, rukavic, čepice, rozepnutí zipu, sundání brýlí, vytažení polštáře, stažení deky, natahování křečovitých nohou, vrácení ruky na ovladač elektrického vozíku, vrácení nohy spadlé z postele zpět na postel atd.). Výcvik asistenčních psů je ze všech typů výcviku nejnáročnější a na rozdíl od výcviku vodících psů pro nevidomé se na něj nevztahuje státní příspěvek. Celková částka na výcvik asistenčního psa přitom v České republice dosahuje až 200 000 Kč. Činnost společností zabývající se výcvikem asistenčních psů je zatím spolufinancována ze sponzorských darů, příspěvků různých institucí, fondů a nadací, musí se obejít bez státních dotací (Bartáček, 2007). Většina organizací v zahraničí zabývající se výcvikem asistenčních psů jsou také neziskové. Náklady na výcvik asistenčního psa se například ve Spojených státech pohybují v rozmezí od 12,000 dolarů do 20,000 dolarů (Duncan, 1998). Čekací doba na takovéhoto psa je 2 a více let. Avšak je možné, že použití asistenčních psů mezi postiženými jedinci může také ušetřit peníze. Jedinci s asistenčními psi mohou snáze žít a pracovat nezávisleji. Možná mají i menší touhu a potřebu najmout si opatrovníka od sociálních agentur (Sachs-Ericsson, 2002). I když se může jevit asistenční pes jako jednoduché řešení problémů handicapovaných, je třeba uvést také nevýhody těchto psů. Mowry et al. (1994) ve své studii uvádějí následující problémy v chování: tahání na vodítku, časté štěkání, 15

vykonávání potřeby v bytě, kousání a vrčení. O rok později Hart et al. (1995) uvádějí jako problémy v chování agresi vůči lidem a ostatním psům, štěkání a ničivost. Další nevýhodou může být nevyhovující vztah pes – postižený. Podle Morwyho et al. (1994) 75 nových vycvičených psů pro hluché bylo úspěšně umístěno novým majitelům pouze v 59,3 %. Dále ve své studii zveřejnili, že zhruba 1/3 (36,6%) dotázaných měla problémy s přístupem. Jeden z největších problémů může být ovšem smrt psa. Ztráta psa může být podobná ztrátě milovaného člena rodiny (Cusack, 1988). Můžou to být měsíce či roky než majitel uhynulého psa dostane psa nového (Ptak, 1994; Eames a Eames, 1997).

2.5.4. Slyšící psi Psi, kteří pomáhají lidem postiženým hluchotou musí zvládnout upozornit člověka na klepání na dveře, zvonící telefon, kouř, budík, plačící dítě nebo na volání jejich jména (Mowry et al., 1994). Pes se učí, jakmile uslyší zvuk, upozornit pána dotykem tlapky, na povel jej dovede ke zdroji zvuku. V neposlední řadě se pes učí upozornit dokonce i na sirénu, která signalizuje nebezpečí záplav, požárů apod. Protože však nemůže pána ke zdroji přivést, usedá ihned po upozornění tlapou k noze (Stalmachová, 2000). Náklady na výcvik psa pro hluché se v USA pohybují okolo 5,000 dolarů (Mowry et al., 1994). Psi nosí žlutý „kabátek“ a mají certifikát „Slyšící pes“. Není bez zajímavosti, že řada těchto pomocníků pochází z útulků a jedná se o křížence. Kříženci jsou učenliví, přítulní a inteligentní. Jedinou podmínkou jsou výborné sluchové rozlišovací vlastnosti, dobrá duše a chuť pracovat. V roce 1990 byla v Anglii organizací Slyšící psi pro neslyšící založena Výcviková škola (Stalmachová, 2000). V ČR slyšící psi cvičeni nejsou (Frančeová a Hutařová, 2005). Služební psi (vodící psi, psi pro neslyšící, asistenční psi) mají pozitivní vliv na lidské zdraví (Eddy et al., 1988; Hart et al., 1996; Lane et al., 1998). Mazlením a mluvením se psem se redukuje stres, ačkoli mluvení samo je normálně příčinou stresu. Toto zjištění vysvětluje, proč nám kontakt se psem dělá tak dobře: uvolňuje napětí a na základě měřitelných tělesných změn vede ke skutečně blaženému pocitu (Aldington, 1999). K tomu, abychom vychovali dobrého služebního psa, je důležité znát jak udržet dobrý vztah se psy. Nicméně je mnoho zpráv týkajících se problémů chování u psů jako je agrese, přílišné štěkání, fobie a destruktivní chování (Wright a Nesselrote, 1987; Landsberg, 1991; Jagoe a Serpell, 1996). Takové problémy mohou být vyřešeny 16

výcvikem, kastrací, pomocí léků, poradenstvím a v poslední řadě eutanázií (Blackshaw, 1991; O’Farrell, 1993; Cameron, 1997).

2.6. Výběr budoucích průvodců nevidomých Mezi hlavní zdroje, které poskytují vhodné psy agenturám patří vlastní chov. Tento zdroj má hned několik nevýhod. Zaprvé je to malý počet k chovu používaných zvířat a tím omezený genetický fond. Zadruhé je to nedostatek informací způsobený nedostatečnou výměnou zkušeností mezi jednotlivými agenturami, které si střeží svá „chovatelská“ tajemství. Zatřetí je to předpis o povinnosti zvířata před předáním klientovi kastrovat pro snadnější ovladatelnost. Osvědčená a spolehlivá zvířata se tak nemohou stát základem nového chovu (Galajdová, 1999). Dalším zdrojem bývají darovaná a nakoupená štěňata. Opět to nejsou jedinci plemen speciálně určených k výcviku psa – průvodce. Navíc se většinou jedná o zbylá, neprodaná, nechtěná nebo přebytečná štěňata z vrhu, která bývají starší než 8 týdnů a nejsou od narození vychovávaná se zřetelem ke svému budoucímu poslání (Galajdová, 1999). Podle Galajdové (1999) snad není pes, který by byl méně vychováván k práci psa průvodce, než pes z útulku. Přitom asi polovina agentur získává psy právě z útulků. Agentury jsou však vedeny vidinou úspory nákladů za výživu štěněte a možností předem z výcviku vyloučit jedince s dysplazií kyčlí a jinými zdravotními problémy. Závěrečný účet však hovoří jasně – výsledky výcviku jsou neuspokojivé a úspěšnost nízká.

2.7. Výchova štěněte pro poslání průvodce nevidomých O schopnostech psa důležitých pro úspěšné vykonávání speciálních úkolů v dospělosti se rozhoduje již v jeho raném mládí. Tento faktor je bohužel právě u psů-průvodců velmi podceňován. Umístění a péče o psa je přizpůsobena potřebám ošetřovatelů, nikoli psů. Výcvik psa začíná až ve věku 12-18 měsíců, aby mohli být vyloučeni psi s dysplazií kyčlí a retinální atrofií. Vývoj psa je již v tomto věku téměř kompletní. Nejdůležitější vývojové změny se odehrávají do jednoho roku věku psa. V průběhu odchovu je důležité štěně vystavovat nejrůznějším podnětům, aby z něj vyrostl sebevědomý pes. Od asi 3 do 12 týdnů trvá tzv. primární socializační fáze vývoje štěněte. V tomto období si tvoří vazbu na určité tvory a prostředí. Vystavení

17

novým objektům, lidem a situacím po tomto kritickém období, vyvolává strach a úlekové reakce. Strach je přirozenou formou chování, která se objevuje kolem 7. týdne věku. Primární socializace plynule přechází do fáze sekundární socializace, a ta se prolíná s obdobím juvenilním. Nedostatek podnětů v kterémkoli z uvedených období vede ke zvýšené citlivosti ke všemu novému. Dospělý pes, jeho osobnost a dispozice, jsou výsledkem spolupůsobení vrozených předpokladů a vlivu prostředí. Mnoho agentur se řídí předpisy, které nařizují štěňata ze zdravotních důvodů držet v izolaci až do doby vyzrání jejich imunitního systému, tedy až do 12 i 14 týdnů. Neexistuje snad předpis, který by zdravý vývoj štěňat – budoucích pomocníků – více poškozoval. Z toho vyplývající bázlivé chování a sklony k agresivitě jsou pak normální odpovědí na ochuzené prostředí při vývoji štěněte (Galajdová, 1999). Většina sdružení zabývající se výcvikem vodících psů dává štěňata na tzv. předvýchovu (Goddard a Beilharz, 1984; Freeman, 1991; Wilsson and Sundgreen, 1997), což znamená, že je štěně umístěno do rodiny opatrovníka (Pffaffenberger a Scott, 1959). Účelem je přivyknout psa na domácí prostředí, na kontakt s člověkem a obohatit ho o nové zkušenosti. Opatrovníci jsou obvykle dobrovolníci, kterým agentura přispívá na výživu, jeho veterinární prohlídky a očkování. Většinou opatrovníci nepodstupují žádné zvláštní školení a nemají ani patřičné zkušenosti, ani vědomosti. Na detaily prostředí, ve kterém pes stráví jeden až jeden a půl roku (nejvnímavější a nejdůležitější část svého života) se nehledí. Ve věku 1-1,5 roku opouští pes náhle příjemné domácí prostředí opatrovnické rodiny bohaté na podněty a odchází do moderního výcvikového kotce. Moderní v tomto případě ovšem znamená, že je snadno udržovatelný a dezinfikovatelný. Nejen, že psovi neposkytuje podmínky pro jeho další vývoj, ale naopak ještě vyvolává nežádoucí změny chování. Když se pes konečně zadaptuje na nové prostředí, začíná vlastní výcvik, během kterého je po něm vyžadováno, aby prováděl ty nejsložitější úkony, jaké kdy byly po zvířatech požadovány, a to v nahodilých časech, na neobvyklých místech a v novém prostředí (Galajdová, 1999). Při přípravě štěněte je důležité, zvykat jej na co nejvíce podnětů z okolí. Je třeba na štěňata hovořit nejen klidnými slovy, ale i pískat, kvičet, výskat, smát se atp., aby si zvykla i na jiné možnosti komunikace a různé zvuky, s nimiž se mohou ve svém životě setkat. Pes, který unese velkou psychickou zátěž – neustálý halas, náhlé pohyby, nečekané doteky a objetí, nekonečné drbání a hlazení, neumělé česání a občas i vláčení za vodítko nebo tahání v náručí, je pak vhodný pomocník (Kalinová a Mojžíšová, 2004). 18

Problémy v chování či poruchy temperamentu mohou být hlavní důvody vyřazení psa z výcviku asistenčních či vodících psů (Goddard a Beilharz, 1982). Chov a výcvik potenciálních vodících psů je nákladný na čas, námahu a prostředky a je všeobecně velmi složité najít alternativní domov pro dospělé psy, kteří neodpovídají kvalitám požadovaným pro výcvik. Proto je žádoucí objevit metody pro určení temperamentu a chování v co nejnižším věku (Serpell a Hsu, 2001).

2.8. Využití psů při terapii vybraných nemocí člověka Autismus je jednou z nejzávažnějších poruch dětského mentálního vývoje. Jedná se o vrozenou poruchu některých mozkových funkcí. Lidé s nemocí autismus mohou trpět buď Kannerovým nebo Aspergerovým syndromem. Kannerův syndrom se projevuje tak, že postižené dítě trpí kymácivými pohyby, má svěšenou hlavu a snaží se mluvit pouhými náznaky. Lidé s Aspergerovým syndromem mají vysoce originální myšlení a vnímání, schopnost čisté úvahy a logického úsudku nezatíženého emocemi, žijí zdánlivě normální život, ale přesto v nich stále zůstává hluboko zakořeněná autistická osobnost. Jsou soustředěni na povolání, jsou společensky zdrženliví, nemluví a osamocení. Chybí jim schopnost vcítit se, porozumět lidským citům, jako je láska, nenávist, hněv, žárlivost, smutek, radost. Komunikují na zcela jiné úrovni než jsme zvyklí. Autisté neradi ztrácejí možnost kontroly a proto často odmítají lidská objetí, kde si připadají jako v zajetí – přemožení a ztracení. Touží po pohlazení a pomazlení, ale neumí to dát najevo. Pes jim zde poskytuje potřebnou lásku a něhu tehdy, kdy to potřebují a tak, jak to potřebují. Je vždy po ruce pohotový k něžnostem, ale neurazí se, když je odmítnut a klidně si přijde pro pomazlení jindy. Autismus se úplně vyléčit nedá, dají se pouze zmírnit jeho projevy a usnadnit život člověku s autismem v naší společnosti (Galajdová, 1999). Epilepsie je skupina chorob, která se projevuje opakovaným výskytem nevyprovokovaných záchvatů. Jde vlastně o náhle vznikající a většinou i náhle končící poruchy vědomí nebo chování (Vojtěch, 2000). Mezi nedávno ověřené poznatky patří schopnost psů včas zachytit známky blížícího se epileptického záchvatu a to dříve než je schopen pacient a upozornit ho, aby si včas sedl nebo lehl a předešel tak možnosti zranění. Psi většinou reagují na takové příznaky jen velmi nepatrně (z pohledu člověka), ale mohou se naučit reagovat pro člověka srozumitelněji, a dokonce rozlišovat různé typy záchvatů, které se mohou u jejich majitele vyskytnout a dát mu odlišné signály.

19

Pes dokáže varovat před epileptickým záchvatem dokonce 15-50 minut předem (Galajdová, 1999). U lidí mentálně retardovaných je od dětství zpomalen rozvoj sociálních dovedností, řeči a schopnosti porozumět mluvenému slovu. Při speciálním vedení mohou však být v dospělosti zcela nezávislí, vykonávat jednodušší zaměstnání. V sociálně nenáročných prostředích mohou být tito jedinci zcela bez problémů. Na druhou stranu ve společnostech zaměřených na vysoký stupeň rozvoje techniky a sociokulturních vztahů mívají tyto osoby více obtíží. Takovou je i naše společnost. Kontakt s živým zvířetem a možnost péče o něj výrazně napomáhá rozvoji citových i rozumových schopností mentálně retardovaných dětí podobně jako u zdravých dětí v odpovídající vývojové fázi. Psa je možno se dotýkat, hladit ho, mazlit se s ním a tím uspokojovat potřebu něžnosti, která je u těchto dětí mnohdy zvýšena, oproti hračce je pes živý tvor reagující na hlas a dotyk, hýbe se, pije, může být smutný i veselý, a také je i nemocný. Pes lásku oplácí, dítě cítí, že je milováno, pes zvyšuje samostatnost dítěte a zodpovědnost při správném vedení, pes je prostředek k integraci – pes je atraktivní i pro jiné děti, boří bariéry, nabízí námět k zahájení konverzace atd. Pes nevyřeší všechny výchovné problémy a už vůbec ne najednou, přispěje ale značnou měrou k jejich zvládnutí a hlavně předcházení. Samozřejmě za podmínek správného vedení a přístupu, spolupráce rodičů nebo vychovatelů s psychology, pedagogy a lékaři (Galajdová, 1999). Pracovní terapie zahrnuje cvičení, které zlepšuje sílu svalů, přeškolení pro zaměstnání a znovu učení činností pro každodenní žití. Jestliže má pacient problémy s rovnováhou, terapeut ho postaví ke stolu, kde pacient češe psa. Protože se pacientova pozornost obrátí na tuto činnost, bude stát déle než by očekával. Česání psa pomáhá zesílit pacientovu paži. Nošení činek na zápěstí bude během česání později zvyšovat sílu. Dokonce obměna plemen psů v tomhle cvičení zvyšuje obtížnost česání. Kolie, která má hustý dvojitý kožich, se obtížněji češe a hladí, narozdíl od hladkosrstého chrta Jakékoli pracovní vybavení používané terapeuty jako jsou deltové pracovní pomůcky, chodící pásky, činky, může být zahrnuto do AAT (Connor a Miller, 2000). Fyzioterapeuti můžou zvířata používat ke zlepšení rovnováhy pacienta při sedu. Např. pacient sedí na vyvýšené podložce, pes může být postaven tak, aby se pacient musel natáhnout, aby ho pohladil. Pacient se bude více natahovat, aby dosáhl na psa, než aby dosáhl na terapeuta (Bernard, 1995). Connor a Miller (2000) se domnívají, že toto cvičení zlepšuje pevnost paže a rovnováhu v sedu.

20

Psi pomáhají snížit stres jak pacientům tak i příslušníkům jejich rodin, zlepšují komunikaci, pomáhají při orientaci pacientů, snižují potřebu léků proti bolestem, zlepšují vizáž (zvířata akceptují lidi bez ohledu na to, jak vypadají) a poskytují stimulace letargickým pacientům Sestry urgentní péče užívají AAT aby zbavili pacienty stresu a napětí během ventilačního odstavení, hýčkání zvířat během odstavení může zároveň zlepšit psychické funkce organismu pacientů. Mnoho cílů, týkajících se rehabilitace, musí být prováděno sestrami urgentní péče u lůžka. Sestry využívají AAT u pacientů na zlepšení řady pohybů, síly, na udržení rovnováhy, a možná nejvíce důležité – na motivaci. Motivace během pacientova léčení je hnací silou k uzdravení se. Navštěvování pacientů zvířaty v krizové péči pomáhá motivovat pacienty tak, že jim připomínají život vně nemocnice, do kterého se vrátí (Connor a Miller, 2000). Každý pes terapeut by měl složit tzv. canisterapeutické zkoušky. Připravenost psa a psovoda řeší zkušební řád testování psů. V současné době je takto ošetřena v podmínkách ČR oprávněnost terapeutické práce psa, chybí ale určité terapeutické zkoušky pro psovody (Podrábská a kol., 2000). K tomu, aby pes terapeut směl do nemocnice, musí mít osvědčení, které pomáhá zajistit, že se zvířata přivedená do zařízení budou chovat předvídatelně. Postup je různý u různých organizací. Certifikovaná zvířata byla testována pro kvality důležité pro součinnost v programu. Taková zvířata obvykle nesou pojištění z odpovědnosti za škodu přes potvrzující organizaci. Osvědčení je vydáno na základě žádosti, veterinárního osvědčení a zhodnocení temperamentu (hodnotí se nadání, schopnosti pro základní poslušnost a odezvu na stres). Návštěva osobního „domácího mazlíčka“ vyžaduje stejnou přísnost jako návštěva certifikovaného zvířete. Osobní „mazlíčci“ musí být v doprovodu majitele (na krátkém vodítku nebo v nosiči). Musí být 24 hodin před návštěvou vykoupáni (šamponem bez pyrethrinů, což jsou látky s insekticidními účinky, které mohou zapříčinit bronchospasmus nemocných pacientů). Majitel musí mít u sebe očkovací průkaz. Návštěvy jsou limitovány (obvykle 30 minut jednou týdně), zvíře smí být v kontaktu pouze s pacientem a kdykoliv může být vykázáno (Connor a Miller, 2000). Pro zvíře určené k AAT je nejdůležitější výcvik. Čím více se zvíře chová předvídatelně, tím méně se vyskytnou problémy. Pro terapii se nejvíce používají psi, jejich chování je nejvíce předvídatelné a nejlépe se testuje. Nejvhodnější pro tuto práci jsou pracovní, pastevečtí a lovečtí psi. Ačkoliv plemeno má vliv na chování, 21

temperament a výcvik jsou dva nejdůležitější faktory pro skvělého terapeutického psa. Kočky jsou používány daleko méně, protože jejich chování je méně předvídatelné a mnoho lidí je alergických na kočičí srst. Protože mnoho ptáků nese Mycobacterium avium a má ptačí nemoc, pro AAT se nepoužívají (Connor a Miller, 2000). Temperament se začíná projevovat už při narození. Dobře socializovaná zvířata jsou v cizím prostředí klidná, snadno se učí a lépe se přizpůsobují změnám. Potenciální AAT zvíře by mělo být vystaveno pokud možno každé rušné situaci, mělo by jít kolem škol, obchodních center apod., tj. kdekoli, kde je hodně lidí. AAT je stresující práce pro zvíře, takže správná socializace je klíčem k úspěchu. Každé zvíře vybrané pro AAT program musí být minimálně jeden rok staré, mít minimálně 8 týdnů základního výcviku a být řádně očkováno. Pes musí spolehlivě zareagovat na „sedni“, „lehni“, a „zůstaň“. Tým pro AAT hodnotí i pouto mezi zvířetem a dobrovolníkem. Způsob jakým dobrovolník komunikuje se zvířetem ovlivňuje pacientův pohled na zvíře. Vybavení jako chodítka, vozíčky, deltové pracovní pomůcky, berle a hůlky mohou být pro zvíře odstrašující. Terapeut obvykle požaduje každoroční výcvikové sezení, kde dobrovolníci a zvířata mají čas aklimatizovat se na neznámé prostředí (Connor a Miller, 2000). Jedna z největších překážek pro založení AAT programu je nákazová kontrola. Bylo zdokumentováno několik případů přenosu nákazy z AAT zvířete na pacienty (Emmett, 1997). Musí být brána do úvahy možnost přenosu nákazy jednak ze zvířete na pacienta, ale i z pacienta na pacienta. Riziko přenosu může být eliminováno dodržováním přísných pravidel. Např. jestliže smí být zvíře na pacientově posteli, pak mezi ložním prádlem a zvířetem musí být umístěna podložka či přikrývka. Jakmile zvíře opustí postel, podložka se odstraní. Riziko přenosu nákazy také pomůže snížit umývání rukou pacientů a dobrovolníků. AAT psi musí být vycvičeni nelízat a neškrábat během návštěvy pacienta (Connor a Miller, 2000). Nesmí také projevovat agresi. Pečlivým výběrem a zhodnocením temperamentu lze minimalizovat tyto nežádoucí činnosti (Schantz, 1990).

22

3. NÁVRH METODIKY EXPERIMENTU Cílem experimentu bude zjistit, jestli je pes schopný asistovat člověku se zavázanýma očima při zdolávání překážek. Použijeme 31 psů s průměrným věkem 1236 měsíců, poměr pohlaví bude přibližně 1:1. Psi budou plemene: německý vlčák, zlatý retrívr, rotvajler, malinois a boxer. Postavíme překážkovou dráhu, přičemž překážky budou v pořadí jáma (13,5 m od startu), brána (19 m), záštita (26 m), rošt (30 m), slalom (34,5 m), schody (39 m), žebřík (42 m) a řada cihel (48 m). Dráha bude měřit celkem 50 m a po obou stranách bude volně prověšené bílé lano. 5 minut před začátkem startu budou experimentátorovi, který byl seznámen s překážkovou dráhou, zavázány oči. Nejprve asistent pomůže experimentátorovi, který je vybaven diktafonem k natočení rozhovoru, projít překážkovou dráhu na konec a zpět. Poté posadí psa na start a experimentátor z poloviny dráhy přivolá psa. Následně je pes umístěn do poloviny dráhy a přivolán na konec. Celá akce bude natáčena na videokameru. Po skončení experimentu bude vyhodnoceno, jak psi zvládli překonání jednotlivých překážek.

23

4. ZÁVĚR Z dosavadních poznatků, které jsou shrnuty v bakalářské práci vyplývá, že psi mohou mít pozitivní vliv na lidské zdraví, a že se mnohdy stávají nedílnou součástí života postižených lidí. Na psa jsou kladeny ohromné nároky a je důležité zhodnotit temperament v co nejnižším věku, aby se vybrali co nejvhodnější psi a tím se eliminovaly možné problémy.

24

5. POUŽITÁ LITERATURA ALDINGTON, E. O psí duši – povaha, psychologie a chování psa. České Budějovice: Dona, 1999, 354 s. ISBN 80-86136-47-7. BARDILL, N., HUTCHINSON, S. Animal-assisted therapy with hospitalized adolescents. Journal of Child and Adolescent Psychyatric Nursing, 1997, roč. 10, č. 1, s. 17-24. BARTÁČEK, K. Zpravodaj Pomocných tlapek o.p.s., 2007, č. 9, s. 5. BERNARD, S. Animal-assisted Therapy: A Guide for Health Care Professionals and Volunteers. White House: Therapet LLC, 1995, 121 s. BLACKSHAW, J.K. An overview of types of aggressive behaviour in dogs and methods of treatment. Applied Animal Behaviour Science, 1991, roč. 30, č. 3-4, s. 351– 361. CAMERON, D.B. Canine dominance-associated aggression: concepts, incidence, and treatment in a private behavior practice. Applied Animal Behaviour Science, 1997, roč. 52, č. 3-4, s. 265–274. CARMACK, BJ., FILA, D. Animal-assisted therapy: A nursing intervention. Nursing Management, 1989, roč. 20, č. 5, s. 96-101. CONNOR, K., MILLER, J. Animal-assisted therapy: an in-depth look. Dimensions of Critical Care Nursing, 2000, roč. 19, č. 3, s. 20-26. COON, N. A brief history of dog guides for the blind. Morristown: The Seeying eye Inc., 1959, 48 s. CUSACK, O. The death of a pet. New York: Hawthorne Press, 1988. DRAPER, RJ. Defining the role of pet animals in psychotherapy, Psychiatric Journal of the University of Ottawa, 1990, roč. 15, č. 3, s. 72-169. DUNCAN, S. The importance of training standards and policy for service animals. In C. Wilson and D. Turner, Eds. Companion Animals in Human Health. Thousand Oaks: Sage Publications, 1997, s. 251-266. EAMES, E., EAMES, T. Partners in independente: A Success Story of Dogs and the Disabled. New York: Howel Book House, 1997, 227 s. ISBN 0876055951.

25

EDDY, J., HART, L.A., BOLTZ, R.P. The effects of service dogs on social acknowledgments of people in wheelchairs. Journal of Psychology. 1988, roč. 122, č. 1, s. 39–45. EMMETT, P. Animal-assisted Therapy: Unleashing the power of pets. HealthweekDallas/Fort Worth, 1997, roč. 21 s. 18-23. FRANČEOVÁ, E., HUTAŘOVÁ, I. Co je vlastně asistenční pes? Japan chin a spol. v životě zdravotně postižených, Praha: SPMP OV Praha 5, 2005, 128 s. ISBN 80903705-0-0 FISHMAN, G.A. When your eyes have a wet nose: The evolution of the use of guide dogs and establishing the seeing eye. Survey of Ophthalmology., 2003, roč. 48, č. 4, s. 452-458. FREEMAN, D., Barking up the right tree. Breeding, rearing and training the guide dog way. Hertfordshire: Ringpress Books, 1991, 176 s, ISBN 0948955074. GALAJDOVÁ, L. Pes lékařem lidské duše aneb canisterapie. Praha: Grada, 1999, 160 s. ISBN 80-7169-789-3 GAMMONLEY. J, YATES J. Pet projects: Animal-assisted therapy in nursing homes. Journal of Gerontological Nursing. 1991, roč.17, č. 1, s. 5-12. GODDARD, M.E., BEILHARZ, R.G. Genetic and environmental factors affecting the suitability of dogs as guide dogs for the blind. Theoretical and Applied Genetics. 1982, roč. 62, č. 2, s. 97-102. GODDARD, M.E., BEILHARZ, R.G. The relationship of fearfulness to, and the effects of, sex, age and experience on exploration and activity in dogs. Applied Animal Behaviour Science. 1984, roč. 12, č. 3, s. 267-278. GOLIN, M., WALSH, T. The best of alternative medicine: Heal emotions with fur, feathers and love. Prevention. 1994, roč. 46, č. 12, s 3-81. HART, L.A., ZASLOFF, R.L., BENFATTO, A.M. The pleasure and problems of hearing dog ownership. Psychological Reports. roč. 77, s. 969-970. HART, L.A., ZASLOFF, R.L., BENFATTO, A.M. The socializing role of hearing dogs. Applied Animal Behaviour Science. 1996, roč. 47, č. 1-2, s. 7–15. JAGOE, A., SERPELL, J. Owner characteristics and interactions and the prevalence of canine behaviour problems. Applied Animal Behaviour Science, 1996, roč. 47, č. 1-2, s. 31–42. KALINOVÁ, V. Systém vzdělávání v oblasti canisterapie, České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2003 [diplomová práce] 26

KALINOVÁ, V., MOJŽÍŠOVÁ, A. Pravda o zooterapii (sborník příspěvků z celostátní konference pořádané dne 25.11.2003 v Hluboké nad Vltavou), České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2004, 54 s. ISBN 80-7040-675-5 LANDSBERG, G.M. The distribution of canine behavior cases at three behavior referral practices. Veterinary Medicine, 1991, roč. 86, s. 1011–1018. LANE, D.R. McNICHOLAS, J., COLLIS, G.M. Dogs for the Disabled: benefits for the recipient and welfare of the dog. Applied Animal Behavior Science, 1998, roč. 59, č. 13, s. 49-60. MIKULICA, V. Poznej svého psa, Litvínov: Dialog, 2004, 312 s. ISBN 80-85843-00-5 MOWRY, R., CARNAHAN, S., WATSON, D. A national study of the training, selection and placement of hearing dogs. Arkansas: University of Arkansas, Arkansas Rehabilitation Services, 1994, 82 s. NADERI, SZ., MIKLOSI, A., DOKA, A., CSÁNYI, V. Co-operative interaction between blind person and their dogs. Applied Animal Behaviour Science, 2001, roč. 74, č. 1, s. 59-80. NETTING FE., WILSON CC., NEW JC. The human-animal bond: Implications for practice. Social Work, 1987, roč. 32, č. 1, s. 60-64. PFFAFFENBERGER,

C.J., SCOTT,

J.P. The relationship

between

delayed

socialization and trainability in guide dogs. Journal of Genetic Psychology., 1959, roč. 95, s. 55-145. PODRÁBSKÁ, J., PIŠTĚLÁKOVÁ, M., VÁVROVÁ, E., LITTEROVÁ, M. Povídání o canisterapii, Vyškov: PIAFA, 2000, 48 s. PTAK, A. Requiem for a service dog, Alert, 1994, roč. 5, č. 1, s. 17-19. PUTNAM PB. Love in the Lead: The Miracle of the Seeing Eye Dog. New York: University Press of America, 1997, 278 s. ISBN: 0761807772. SERPELL, J.A., HSU, Y.Y. Development and validation of a novel method for evaluating behavior and temperament in guide dogs. Applied Animal Behaviour Science, 2001, roč. 72, č. 4, s. 347-364. SCHANTZ, P. Preventing potential health hazards incidental to the use of pets in therapy. Anthrozoos, 1990, roč. 4, č. 1, s. 14-22. STALMACHOVÁ, D. Výcvik a výchova psa, Olomouc: Rubico, 2000, 218 s. ISBN 8085839-40-7. VOJTĚCH, Z. Epilepsie dospělých, Praha: TRITON, 2000, 59 s. ISBN 80-7254-096-3.

27

WILSSON, E., SUNDGREN, P.-E. The use of behaviour test for the selection of dogs for service and breeding. 1. Method of testing and evaluating test results in adult dogs, demands on different kinds of service dogs, sex and breed differences. Applied Animal Behaviour Science, 1997, roč. 53, č. 4, s. 279-295. WRIGHT, J.C., NESSELROTE, M.S. Classification of behavior problems in dogs: distributions of age, breed, sex and reproductive status. Applied Animal Behaviour Science, 1987, roč. 19, č 1-2, s. 169–178.

28